Křížová (sakrální) čakra Umístění: Duchovní aspekt: Princip: Základní potřeba: Emoce: Žlázy s vnitřní sekrecí: Tělesné orgány: Barva: Element: Smyslová funkce:
podbřišek, dva centimetry pod pupkem sebeúcta zrcadlení sebe sama tvořivost v oblasti vztahů s lidmi, tvořivost v oblasti sexuality chtivost, sdílení vaječníky a varlata děloha, tenké střevo, prostata, vaječníky oranžová voda chuť
Vztah, co to je? K někomu se můžeme pocitově a v důsledku toho, zdůrazňuji, v důsledku toho vztáhnout postojově a pak i rozumově. K ostatním jsme schopni se vztahovat jen tak, jak se vztahujeme my sami k sobě. A NÁŠ svět našich vztahů je jen důsledkem, ozvěnou toho. Tento svět našich vztahů si tvoříme cele sami a je cele podle našich představ. Nikdo nám do něj nijak nemůže zasáhnout. Jak to? Čtěte, chcete li a pochopte. Křížová, sakrální čakra má pro nás výjimečnou důležitost. Je to čakra vztahů. Jsme lidé, společnost, jsme společenští. Naše spokojenost anebo nespokojenost je z velké míry odvislá od faktu, jak se sami do společnosti začleníme. Jakou pozici v ní si obhájíme. Ať už je to v zaměstnání, s přáteli, anebo to pro nás v nejdůležitější oblasti, v rodině, s partnery, dětmi a rodiči. To, jak jsme schopni žít vztahy, přímo rozhoduje o našich pocitech spokojenosti a pocitech osobního štěstí. Pokud nemáme v pořádku vztahy a neumíme se začlenit do společnosti, můžeme mít bohatství, můžeme mít moc, ale nemůžeme mít pocity radosti a štěstí.
Sebeúcta Sebeúcta, jak se vlastně může v chování člověka projevit? Třeba tak, že si váží svých názorů a postojů, cení si jich. Ceňte si svých názorů a postojů a budete si cenit názorů a postojů druhých, toto nejde od sebe oddělit. Platí zde pravidlo, mám právo na svůj názor a postoj, ale toto právo je jen tak velké, jak velké toto právo přiznám druhým. To znamená, pokud druhý má z mého pohledu nesmyslný názor a já jej neumím přesvědčit, pak má na něj právo a já nemám právo jej kritizovat anebo odsuzovat.
Vztahům tato společnost vlastně vůbec nerozumí, nechápe jejich podstatu. Zde vám odhalíme základní myšlenku, kterou ve své práci používáme. To, jak se k nám druzí vztahují, určujeme my sami svými pocity, v jejichž důsledku se i nějak sami chováme, jednáme, z nichž, jakoby vyrůstají i naše rozumové postoje. Zdrojem našeho prožívání a pak jednání jsou pocity. To je velmi důležité uvědomění. Pocity tvoříme svůj svět vztahů, svůj život. A teď dávejte dobrý pozor, soustřeďte se na následující myšlenku. Dalo by se říct, že svět lidí okolo nás funguje jako ozvěna, která má dvě roviny. Cokoli ve svém nitru k sobě prožijeme, jaké postoje
k sobě máme, jak sami na sebe reagujeme, jak sami sebe hodnotíme v různých situacích, jak sami sebe vidíme, jen taková pocitová východiska máme pro hodnocení a interpretaci jednání druhých. Jen tak, jak se umíme pocitově vztáhnout k sobě, jen tak se umíme pocitově vztáhnout k druhým, jen tak umíme interpretovat jejich jednání. Stále píšu o tom, co prožíváme pocitově hluboko v sobě. Nevnímáme jednání druhých přímo, vnímáme je přes představy o sobě. Nereagujeme na jednání druhých ale na svoje pocity, které jsme si sami do jejich jednání vložili. Reagujeme na sebe sama. První rovina ozvěny. Pokud v sobě neseme pocitovou destrukci, reagujeme destruktivně na destrukci, kterou jsme si sami do jednání druhých svými pocity vložili. A tím udržujeme sami destrukci ve svém životě a nic o tom nevíme. Kruh se uzavírá, svět je ozvěnou nás samých. Pokud máme ve svých životech destrukci, je vždy naše. Jedna rovina ozvěny je pocitová interpretace jednání druhých. Druhá rovina ozvěny je v myšlence, že v našem světě se jen řetězí příčiny a důsledky. Jestliže součástí naši ozvěny je destrukce, stále ji do našeho jednání vkládáme a pak se nám samozřejmě jako reakce z vnějšího světa musí vracet. Tomuto řetězení příčin a důsledků říkáme karma. To jsou základní myšlenky, které popisují, jak fungují vztahy a náš život sám, a NIKDO TO NEVÍ. Pak ale nikdo nechápe, co to vlastně žijeme. Další řádky vám umožní pochopení této definice. O tom, jak se k sobě a potažmo k druhým pocitově vztáhneme, o tom rozhodnou rodiče. Jednak do nás geneticky vloží svoji pocitovou výbavu, tak, jak je to popsáno v textu o 1. čakře, jednak se k nám sami nějak pocitově vztáhnou, ale jen tak, jak to mají sami se sebou, neumíme druhé vidět objektivně, vždy je soudíme skrze sebe. Rodiče mohou být třeba despotičtí, špatně nás hodnotit, nic co jako děti uděláme, jim není dost dobré. V dětství máme často pocit, že se nemůžeme jejich hodnocení postavit, protože to obvykle neumíme. To má pro nás velmi nepříjemné důsledky, jen jak nás hodnotili rodiče, jen tak se umíme hodnotit sami, a jen tak pak jsme schopní hodnotit jednání druhých. Jen co nám rodiče dovolili, jen to si umíme dovolit po zbytek života a jen to umíme dovolit druhým. A rodiče nás hodnotili, jen tak, jak uměli hodnotit sebe. S námi jejich hodnocení nemělo nic společného. To je důležité vědět, že to, jak nás viděli rodiče o nás, o tom, jací skutečně jsme, nic neříká. Vždy se můžeme zamyslet nad tím, jací jsme byli v dětství a jací jsme teď. Jaké jsme měli a máme taktiky pro vyrovnání se s jednáním druhých. Jestliže my sami sobě nejsme dost dobří, pak se nám nikdo nemůže zavděčit, protože máme pro vztahy jediné východisko, které je ve vztahu k sobě. Nikdo nám pak nemůže být dost dobrý, to žijeme ve svém nitru a pak nám toto musí druzí dát zpět, abychom mohli zakusit, co dáváme. Ten, kdo stvořil tento svět má náš obdiv. Zakoušíme jak stránku dávající, tak stránku přijímající a vše je jen náš výtvor. Jak moudré to je. Jak obrovské sebereflexe můžeme dosáhnout, když toto víme. To čemu říkáme náš život, objektivní realita, to nikdo z nás neumí vidět objektivně. My umíme vidět jen svoji představu o sobě a z tohoto přesvědčení si pak děláme představu o druhých, o realitě těch okolo nás, která objektivní ale v žádném případě není.
To, čemu říkáme okolní svět, mám na mysli svět lidí okolo nás, ke kterým se nějak pocitově vztahujeme a kteří se v důsledku toho nějak pocitově vztahují k nám, to celé je náš výtvor a zároveň naše představa o tom. Vidět něco, jako objektivní realitu neumíme, to pro nás běžně není možné. Takže, nelíbí se vám vaše vztahy? Nelíbí se vám váš život? Změňte svoje představy o sobě a to změní vaše představy o chování druhých. Nechtějte druhé měnit, na to stejně žádné právo nemáte, vytvoříte tím nehezkou realitu. Můžete si na druhých vynutit, ale dáváte tím precedens do svého života. Pak si jednou někdo bude vynucovat na vás, to chcete? Takový chcete mít svůj svět? Opravdu? Tento svět je spravedlivý, je pouhopouhou ozvěnou nás samých, jen to, co do něj houknete, svým jednáním a pocitovým prožíváním vložíte, jen to vám znásobené vrátí, nic víc. Žijeme jen kombinaci představ o světě a důsledků svého vlastního jednání. Neb vše má svůj důsledek, tomu říkáme karma. Řetěz příčin a důsledků. Někdo nám něco řekne. My si do toho, co dotyčný řekl, promítneme svoji představu o sobě a okolním světě, kterou v nás vytvořili rodiče a na tu představu pak i zareagujeme. Vůbec neumíme vidět to, jak se k nám dotyčný skutečně choval. Vnímáme to, co říká, jeho pocity, se kterými mluvil, ale vložíme si do nich svoji zkušenost a na tu pak zareagujeme. A bez přikladu to asi nepůjde. Někdo nám něco vytkne. A třeba se i na nás zlobí. Třeba partner, třeba že po nás zůstal nepořádek.
Člověk, který v sobě nese pocity, jsem špatný, když ne podle představ uchopí svoje pocity, promítne je do jednání dotyčného a má pocit, že dotyčný řekl, že je špatný, není přeci podle představ. Někdo se zastydí a stáhne a je mu to velmi nepříjemné. Odsoudí se, ve vnitř si nadává, jak je hrozný, jaký je pitomec. To jsou jeho pocity, které ale před druhými neskryje. A oni pak mají často pocit, že je opravdu hrozný. A je více způsobů, jak takovou pocitovou výbavu projevit. Někdo se stydí a vyklidí pole, tím nepřímo potvrdí vinu a vždy se zlobí, na sebe a na ty druhé, že jej obvinili. VŽDY SE ZLOBÍ, i když to nedá najevo. A svět je jen ozvěna našich pocitů, našich myšlenek, postojů a činů. Dáváme tím prostor pro to, aby se lidé na nás dál zlobili, a tím svoji karmu udržujeme v chodu, neumíme ji zastavit. Jen protože nechápeme zákony, kterými se tento svět řídí. Jiný nízko se hodnotící člověk může mít jinou taktiku. Vadí mu pocitově, že bylo zasaženo jeho nízké sebehodnocení a musí se s tím vyrovnat. Má nutkavou potřebu DOKÁZAT, že on přeci není ten špatný, když udělal tu chybu. A tak se to snaží dokázat, absurdně, místo, co by řešil obvinění. Buďto začne mluvit o svých zásluhách, o svých úspěších, anebo začne snižovat hodnotu druhých, nejčastěji vinitele a začne poukazovat na jeho vlastní chyby. Je to legrační chování, které vinitele vždy utvrdí o vině dotyčného. Ani tímto způsobem se nelze skutečně obhájit. Je možné jen druhé ukřičet, ale ne přesvědčit, že nejsme špatní. Cítí z nás ten pocit a svým jednáním jej stvrzujeme. Další nízko se hodnotící člověk se naštve. Jakmile někomu sáhneme na jeho negativní charakterovou vlastnost, často je reakcí vztek, někdy obrácený dovnitř aby jej druzí neviděli, někdy ale obrácený ven, pak nás může dotyčný absurdně obvinit zpět, nebo se vztekat a hledat důvody, proč udělal chybu a snažit se nám vysvětlit, že za to nemůže, je pro něj důležité, v jeho představách nebýt špatný. Ale stále jen uchopuje svoje nízké hodnocení, které si do našeho jednání promítl a má pocit, že jej nízko hodnotíme a s tím se snaží vyrovnat. Toto jeho jednání nikdy nevede k tomu, že by se dotyčný opravdu obhájil. Často
druhé ukřičí, tak má pocit, že k obhájení došlo, ale druzí odchází s pocitem, že je to hrozný člověk, a ještě ani neumí přiznat vinu. NEOBHÁJIL SE, i když navenek může mít pocit, že ano. Člověk, který má sebehodnocení v pořádku. Takový člověk ví, že na chyby máme všichni právo a že chyby jeho hodnotu, jako člověka nesnižují. Tento svět není dokonalý a nikdy nebude a on si toho je vědom. Takový člověk si vyslechne výtku, ale nemá v sobě žádný nepříjemný pocit, se kterým by se musel vyrovnávat. Je schopen uznat chybu a případně i nést za ni přiměřenou zodpovědnost, nebo ji napravit, jde li to. Ale stane se zvláštní věc, protože se neobviňuje, nakonec nemají potřebu jej ti druzí vinit. A když to zkusí, dostat jej do pocitu viny, tak to vyzní jaksi trapně. Nepodaří se jim to. OBHÁJIL SE.
Všimněte si, obhájit se s nízkým sebehodnocením téměř není možné. Ale vše je o míře. Míra destrukce v našich životech je přímo úměrná míře destrukce v sebehodnocení v našich pocitech. Svět není bílý a černý, je barevný. Všimněte si, náš svět vztahů tvoří naše pocity, je li tam nějaká destrukce, jsou li tam nějaké konflikty v pocitech, pak je vždy musíme žít a vůbec nezáleží na chování těch druhých. Chápete? Na začátku byla výtka, obvinění. Nikdo nic neříkal o tom, jestli nás chápe jako ty špatné, nebo dobré. Prostě byla vyjádřena nespokojenost. A podívejte se, co všechno můžeme prožít, když v sobě neseme pocit, „jsem ten špatný, když ne podle představ svých anebo představ těch druhých“. Vyplatí se nám přemýšlet nad tímto příkladem, pokud už umíte být k sobě upřímní, není možné, abyste se tam nenašli. A pak ale už víte, proč žijete to, co žijete. A mám v rukávu ještě jedno pravidlo. Jestliže na sebe narazí dva lidé, kteří mají nějakou destruktivní vlastnost podobnou, pak si jeden s druhým neví rady a opravdu na sebe narazí. A zase jednoduchý příklad, potkají se dva despotové. Ani jeden nevidí, že sám je despota, ale despotismus druhého mu logicky vadí. A začne po něm chtít něco, co sám dát neumí. Nemohou se dohodnout, z principu to nemůže jít. A to je problémem TĚSNÝCH vztahů, jako jsou vztahy partnerské, vztahy rodič dítě a vztahy dítě rodič. Pro těsné vztahy se najdou vždy partneři sobě podobní, ale pak si nemohou umět se svými chybami vzájemně pomoci. I nám s manželkou trvalo roky, než jsme toho začali být schopni, než jsme přestali padat do pastí obviňování. Takže, zase další pravidlo. Čím těsnější vztah, tím více nám naši blízcí musí být POCITOVĚ a postojově podobní. Žijeme ve svých bublinách představ o sobě a světě okolo nás, o lidech okolo nás. Pro těsné vztahy si nacházíme partnery, kteří mají podobné představy, podobné bubliny, pak se bez problémů naše bubliny prolnou. A pokud rozumíme životu, je to pro nás dar. Ten druhý je naším zrcadlem, je podobný. Když jsme schopní jej vnímat způsobem, no to co dělá, no to se mi vůbec, ale vůbec nelíbí, no ale je mým zrcadlem, jaké asi pocitové východisko pro tyto jeho projevy má? A kde já to mám pocitově podobné? Pokud víme, partner nám umožní obrovskou sebereflexi, pochopení sebe. A děti také. Je až komické, když se okolo sebe díváme, když se díváme, jak žijí naši klienti, jak o tom, kdo nás přitahuje, téměř vůbec nerozhoduje ani vzhled, ani nic jiného kromě toho, že jsou nám ti, co nás přitahují pocitově a představově podobní. Jsme schopní se zamilovat jen do člověka, který je pocitově
a představově hodně podobný nám samým. Přitom však to podobné, to stejné obvykle vyjadřuje rozdílně. Naši partneři jsou vždy pocitově podobní, čím těsnější vztah, tím více, ale to podobné vyjadřují jinak. Pro pochopení této věty vám dám zase příklad. Pokud je člověk z dětství ponížený, pak si může najít jen poníženého partnera. Ale jeden z nich se postaví navenek do role ponižovaného a druhý se postaví do role ponižujícího. Dost často si tyto role střídáme, u jednoho partnera jsme ti ponížení a u druhého partnera ti ponižující. Ale pokud nepochopíme a nezměníme sami sebe, budou nás ti další partneři stále muset zrcadlit. Co mi to vlastně děláme, nelíbí se nám náš obraz v zrcadle, tak vyměníme zrcadlo. Někdy spontánně dojde k nějakému uvědomění si svých chyb. Pak další zrcadlo může být o to smírnější. Ale stává se to spíše výjimečně. Svoje chyby, břevna sami obvykle neumíme vidět, a i když si je často uvědomujeme, většinou s tím neumíme nic udělat. Takže v partnerství žijeme jen pocitová východiska z dětství. A pokud je to pocitové východisko pro to, co se děje okolo nás, pocit „jsem ponižován“, musíme jej ve všech svých vztazích žít. Pokud by nám jej rodiče nedali, nebudeme vědět nic o tomto pocitu, nebudeme jej umět, nebudeme se moci takto k sobě a pak ke světu okolo sebe pocitově vztáhnout. Někdy se stane, že profesně se lidé hodnotí dobře, pak mohou být profesně velmi úspěšní. Ale v partnerství se hodnotí velmi nízko, pak může být souběžně jejich osobní život naprostou katastrofou. Život je pestrý a jsme schopni v jedné osobnosti nést i velmi protichůdné postoje a pocity pro různé oblasti života. A protože naše pocitová východiska používáme všude ve svém životě, používáme je i směrem ke svým dětem, tak jak to kdysi činili naši rodiče k nám. Vytváříme své kopie. Pokud žijeme představu nespokojenosti, nemůžeme být spokojení s nikým, ani se svými dětmi. Toto je naše pocitové východisko nejen pro děti, ty se tak pak samy začnou cítit, hodnotit, jako ty neschopné a pak dojde ke zvláštní věci, až jim bude 13 a víc, začnou vidět jako neschopné nás samé, nás rodiče, promítnou si na nás pocit neschopnosti, který jsme do nich svým chováním vložili. Jenom na nás promítnou to, co my jsme promítli na ně. Můžeme tak vytvořit svět vztahů, který není vůbec příjemný, a umožňujeme zároveň jeho pokračování v našich dětech. A je to spravedlivé. Tak toto jsou vztahy, ale kdo to dnes ví? Naučme se žít ve svých životech tuto moudrost, naučme se jí používat a přerušme kruhy destrukce v představách o nás samotných, které vždy promítáme na představy o těch druhých a do našich představ o jejich chování. Vytvořme si hezčí představu o sobě a tím i o světě. K tomu ale potřebujete vyléčit svoji pocitovou výbavu, která je důsledkem zkušeností z dětství. To není vůbec jednoduché, potřebujete změnit pocity z toho, co jste v dětství prožili, potřebujete změnit rozumovou a pak i pocitovou interpretaci těchto prožitků, a to téměř není možné bez vedení a pomoci. Všimněte si, naše představy o nás samých jsou poprvé vyjádřeny ve vztahu k rodičům. Tam můžete vidět, co vás rodiče asi naučili. Jaký k nim máte vztah, jak hodně si jich vážíte, jak svobodní ve vztahu s rodiči jste, jak hodně vás rodiče mohou beztrestně ponižovat? Zodpovězte si na tyto otázky, je to pro vás důležité. Protože jen takové vztahy, jaké máte s rodiči, jste schopní tvořit se svými partnery, dětmi a přáteli. To stejné obvykle děláte jinak, takže to nemusíte vidět, ale umíte jen to, co je vyjádřeno ve vztahu k rodičům. Pokud ve vztazích s rodiči není přijetí, radost a láska, nemůžete je mít ve svých vztazích nikde jinde.
Je až komické, jak málo lidí, kteří přijdou k nám, se umí před rodiči obhájit, jak málo lidí umí vytvořit rovnocenný vztah s rodičem. Většinou žijí nějaké formy ponížení, kritičnosti, obviňování a nerespektování. Ale v těchto vztazích je vyjádřeno to, kam až jsme ve schopnosti svoje vztahy tvořit došli, jen toto umíme, nic jiného. Jen toto jsme schopni tvořit se svým partnerem jen nějak tak podobného partnera si umíme najít. A jen toto jsme schopni tvořit ve vztazích obecně. Po přečtení těchto odstavců můžou někteří z vás nabýt pocit, že už rozumíte, co jsou to vztahy a že teď už nebude problém si život, vztahy opravit. Není to tak, není. To nejdůležitější, žili jste celý svůj život v představě, že svět funguje jinak, než jsme vám zde ukázali. Jste jako rozjetý vlak, který vůbec není snadné zastavit. Naučit se myslet jinak, podle nových pravidel je těžké, velmi těžké. Běžně neumíme sami sebe vidět objektivně, neumíme vidět svoje chyby, svoje břevna, ale perfektně vidíme chyby našich partnerů, jejich třísky, jak říká Bible. Není to odsudek, je to konstatování, takové je naše vědomí. Pak ale nejsme schopni vidět souvislosti, které jsme vám tady ukázali. Nemáme jak navázat chyby partnerů na ty svoje chyby, když je vidět neumíme. K tomu je potřeba si najít na nějakou dobu duchovního učitele. Člověka, který je schopen vás vidět objektivně, který umí souvislosti tady zmíněné používat, který vás naučí se na svůj život dívat novým způsobem. Počítejte s tím, že naučit se myslet po novu tak, aby vám to změnilo život, může trvat i rok, i déle. Ale až se toto naučíte, starý vlak starého myšlení zastavíte, vystoupíte a nastoupíte do nového vlaku, vlaku nového myšlení, a až tento vlak rozjedete, pak už učitele potřebovat nebudete. Ale záleží na vás, co chcete, chcete li změnit nějaký aspekt svého života, stačí, aby vám jej učitel ukázal objektivně a pomohl vám zaujmout nové postoje. Pak vám bude stačit pár setkání s učitelem. Chcete-li rozsáhlejší změny, pak to znamená rozsáhlejší změny postojů a to je mnohem víc práce. Je na vás, co budete chtít. Děláme roční kurzy léčení života a ti, co kurzy prošli, ti, jimž se podařilo změnit si život, ti říkají, že by je ani ve snu nenapadlo, co všechno je možné a že to byl nejlépe investovaný čas v jejich životech. Shrnutí – jsme schopní stavět pocitově vztahy jen tak, jak je stavěli rodiče. A jsme schopní se pocitově vztáhnout k partnerovi jen tak, jak jsme schopni se vztáhnout k rodičům, a to platí po celý náš život. A to co pocitově žijeme, můžeme vyjádřit mnoha rozdílnými způsoby. Třeba pocit strach můžeme vyjádřit útěkem, uzavřeností, nebo útokem a agresivitou. Pořád jeden a týž pocit, pokaždé vyjádřený jinak. To nás mate, různost vyjadřování našich pocitů. Pak neumíme vidět, jak jsme pocitově stejní, když to stejné projevujeme jinak.
Duchovní aspekt sebeúcta Pokud není vyjádřena úcta jeden k druhému ve vztazích s rodiči, pak ji nemůžeme umět žít. Ale co to je sebeúcta. Mám úctu k sobě, ke svým názorům, ke svým postojům představám, vážím si jich. Vždyť taky podle nich chci žít. A to, jestli tuto úctu ke svým názorům mám skutečně je vždy vidět na tom, jak ji promítám na názory ostatních. Znamená to, že si vážím názorů druhých, že k nim mám úctu. Zní to hezky? Máte pocit, že takoví jste? Zkusíme to prověřit praxí? Takže, jestliže někdo má jiný postoj, názor, než máme my a my jej nejsme schopni pochopit a dotyčnému ani změnit, máte i tak pocit, že to není hlupák a pitomec?
Představte si dva lidi, jeden má rád komunisty a druhý má rád Havla, jejich přesvědčení jsou pevná, neumí jeden druhého přesvědčit a ani pochopit. Pokud máme úctu ke svým názorům, máme úctu i k názorům druhých, i když jim nerozumíme. Svět je ozvěnou, chceme li, aby nám ostatní nebrali naše názory, vážíme si jich přeci, nesmíme my brát názory druhým. Jen tak získáme právo na názory svoje. Tak že, žiji-li aspekt sebeúcta, nikdy s názorem, mám rád Havla, neřeknu o člověku, který má rád komunisty, že je pitomec a obráceně. Nenechte si brát svoje názory, ale pak nemůžete brát právo na názor druhým. Svůj svět musíte umět postavit spravedlivě. A jak to máte vy, máte úctu k názorům druhých? V česku je sebeúcta obecně velmi, velmi na nízké úrovni. Stačí se podívat do politiky. Téměř jediné východisko pro jinak smýšlejícího člověka je, je pitomec, hlupák. Pokud si nevážíme názorů svých partnerů, máme pocit, že jsou to pitomci, když mají takové představy a názory, pak i toto nám ozvěna v chování druhých směrem k nám vrátí. Vidíte, jak nehezký svět můžeme tvořit, když nemáme sebeúctu? A vše je naše dílo. A pokud máme podobného partnera, jiného mít ani nemůžeme, pak na nesebeúctě můžeme velmi dobře spolupracovat. Takže, jestliže nemáte úctu partnera, říká to o vás, že nemáte sebeúctu a partner vám toto jen zrcadlí. Jestliže nemáte úctu partnera, prostě ji neumíte mít, protože vám k tomu něco vevnitř ve vás schází. Schází vám k tomu pocitový postoj, úcta k sobě. Ale jak my se běžně chováme. Svého partnera obviníme ze své vlastní neschopnosti mít sebeúctu a obhájit si jí. A svět je stále ozvěna a i to nám ostatní musí dávat zakusit zpět, v chování třeba úplně jiných lidí, úplně v jiné oblasti života a i třeba v jiném období života. Jednou někdo zase nás obviní ze svých vlastních nedostatků. Vidíte to, jak si jakýmkoli obviňováním sami vnášíme do svých životů destrukci? Na zastavení takové destrukce máme pocit odpuštění, nejprve odpuštění sobě, pak odpuštění druhým. Ale abychom se neuodpouštěli, je potřeba pochopit, jak si destrukci do života sami vnášíme a zastavit ji v nás samých.
Emoce chtivost, sdílení Mnoho z nás neumí skloubit dva pocitové aspekty, potřebujeme těsný vztah, abychom mohli sdílet a zároveň svobodu ve vztahu, abychom mohli realizovat své vlastní představy o svém životě, protože jen tak jsme schopní být všichni šťastní. Zdá se, že jedno druhé vylučuje. Ale není tomu tak, jen se musíme naučit tyto dva aspekty naší existence skloubit. I zde můžeme využít pravidlo ozvěny, co chceme mít, musíme umět nejdřív dát tak, aby nám to dávání bylo radostí, vnější svět vrací pocit, ne nálepky. Dáváme li svobodu a trpíme li u toho, pak nám ozvěna, dávání svobody druhým přinese taky utrpení. Zde nemohu nezmínit klasiku vztahů. Viewegh, knížka „Případ nevěrné Kláry“. On, ač svoji partnerku sám podvádí s milenkou, se nedokáže vyrovnat s tím, že ona, jeho partnerka, má milence a zabije jej. Vidíte tu absurditu? Chce svobodu, kterou neumí dát. To vždy vede k destrukci. Je zde vyjádřen i aspekt, že se najdou jen partneři pocitově podobní, jestliže on potřebuje nevěru, pak i ona. I když potřebu nevěry partner třeba neprojevuje ve stejném období života. Někteří lidé jen na nevěru myslí, pocitově ji prožívají ve svých představách. To stačí, jejich partner jim pak může skutečnou nevěrou ukázat jejich vlastní potenciál. Můžeme mít ve svých životech cokoli, opravdu cokoli, jen to nejdřív musíme umět správně dávat. Není špatné projevovat chtivost, chtít si žít život podle svých představ, jen tak jsme schopní byt šťastní, jen to musíme umět správně i dát svým blízkým. A nesmíme chtít žít svůj život na jejich úkor. Svět našich vztahů je stále jen ozvěna nás samých, našich představ o sobě. A zároveň důsledek našich vlastních činů a pocitových prožitků, neb je jedno, jak dáváme, jestli jen tím, že si něco v sobě
pocitově představujeme, anebo to i zrealizujeme. Vždy se k nám naše jednání vrátí. I zde platí Biblické, „je jedno, zda konáme pocitem, myšlenkou, nebo skutkem, vždy nám to, co jsme dali, někdo dá zakusit zpět“, abychom si uvědomili, co jsme to vlastně dali a mohli se poučit. Měli bychom umět svůj život žít otevřeně, když něco děláme tajně, je to proto, že se za to soudíme, nebo si to neumíme obhájit. Trochu připomínáme dítě, které chtělo čokoládu, a rodiče mu ji nedali. A to dítě si pak čokoládu vzalo tajně. To stejné, co hrozí dítěti, pak hrozí i nám. A nejen to, partner nás musí zrcadlit a třeba v úplně jiné oblasti života, a třeba i jiném čase, se pak zachová podobně, dělá něco za našimi zády. A my pak nechápeme, jak nám to mohl udělat? Mohl. Často my rodiče ve svých životech lžeme, partnerovi kamarádům, v práci. Jinak žít neumíme. Děti nás musí zrcadlit, my jsme jejich zdrojem, ony důsledkem. Pak když zatajují známky, když nám lžou, pak se hroutíme a máme pocit nespravedlnosti. Jak se můžou tak chovat? Jsme docela trapní, a přesto často s pocitem, jak je naše dítě hrozné. A svět je stále jen ozvěna nás samých. Stále jen tvoříme svoji budoucnost.
Definice vztahu Co je to vlastně vztah? Dva lidé se k sobě nějak vztáhnou. A pak tu jsou jeden, druhý pak je tu i to třetí, vztah. To si málo kdo uvědomí, že vztah je něco dalšího, co jsme jako partneři vytvořili. Je to to třetí. Až budeme mluvit o nemocech druhé čakry, bude potřeba, abychom tomuto rozuměli, jinak nebudeme moci některé tyto nemoci pochopit. Vztah je to třetí, je to něco nového, nový aspekt nás samotných. Pokud do něj investujeme, pak může existovat, pokud ne, pak to třetí vzniknout vlastně nemůže anebo to jen živoří. Takže, chceme li mít to třetí, musíme se vzdát části sebe a investovat to do toho třetího, do vztahu. Někteří lidé mají potřebu mít vše podle sebe, obvykle je v pozadí velmi, velmi nízké sebehodnocení. Pak ale to třetí nikdy nebudou moci vytvořit, neb se vlastně nejsou schopni vzdát části sebe pro to třetí. Někteří se vzdají části sebe ve prospěch toho třetího z donucení. V tom pak nalézt radost nelze. Do toho třetího vkládáme pocity, tady je to donucení, nic příjemného, že. Takže, pokud neumíme vzdát se části sebe ve prospěch vztahu s radostí, a nevkládáme tím do vztahu pocit radosti, nikdy nebudeme mít hezký vztah. A vztah je jen tak velký, jak velké části sebe sama jsme se SPOLEČNĚ uměli pro jeho vytvoření vzdát. Vztah je tvořen pocity, které jsme při vzdávání se částí sebe sama ve prospěch toho třetího měli. Někteří lidé se rádi obětují a tak jim tyto řádky mohou připadat, že jsou o obětování se. Ne v obětování se zase radost nenajdete. Všimněte si logiky obětování, rád to pro něj udělám na úkor sebe. No, na úkor sebe, obvykle to nic hezkého pocitově nepřinese. Ale například, když partnerovi dám s radostí v nějaké oblasti vztahu svobodu si vztah žít podle sebe a nevadí mi to, naopak dělá mi radost jeho radost ze svobody, kterou jsem mu dal, pak pokud v tom opravdu mám ten pocit, svět, ozvěna mi jej musí vrátit. Ten pocit pak bude součástí toho třetího, vztahu.
Partnerský vztah Vztah, který má víc rovin a má plnit více funkcí. Muž a žena, jsme jako dvě strany jedné mince, panna a orel, jak by mohlo někoho napadnout, že by nás šlo oddělit? Patříme k sobě, tvoříme jednu minci. Když neumíme vytvořit pár, vlastně neumíme být. Mince s jednou stranou, absurdní myšlenka.
Jsme muž a žena, jsme půl, muž rozum, žena cit. A když tyto aspekty ve vztahu spojíme, pak teprve objevíme sami sebe v celistvosti, objevíme celek, vznikne mince. Abychom tyto aspekty ve vztahu mohli spojit, je potřeba aby muž pochopil pocitovost ženy a žena zase aby pochopila mužovu rozumovost. Všimněte si posloupnosti, pochopení, přijetí, (laskavost), láska. Láska je obecně cíl naší existence na zemi. Lásku se můžeme učit jen ve vztazích. I v těch partnerských. Partnerský vztah má několik rovin. Tyto roviny jsou pro vztah všechny STEJNĚ důležité. A každá z nich má ve vztahu svoji roli. Takže, postupně. Motorem partnerských vztahů je sexualita a nenamlouvejte si nic jiného, nebo nebudete šťastní. Na začátku partnerských vztahů obvykle, překvapivě ne vždy, stojí zamilovanost. A výsledkem vztahu by měla být láska. Jediný skutečný cíl našich životů. Nyní tyto aspekty partnerských vztahů postupně krátce probereme. Sexualita Kdo dnes rozumí tomu, co je to sexualita? Máme tolik nesmyslných představ a společenských postojů, týkajících se sexuality, že už ji díky tomu nejsme schopni normálně žít, že už si svoji sexualitu nejsme téměř schopni bez obviňování se, nebo obviňování druhých užít. Už v ní máme tolik, tolik způsobů, jak se za ni odsoudit a obvinit, že nenarazit na ně a nevytvořit destrukci už téměř neumíme. I toto je jedna část velké destrukce společenských postojů, které jsou součástí toho, čemu dnes říkáme naše civilizace. Na začátku partnerských vztahů je vždy naše potřeba sexu, která nás vede k tomu, že se snažíme tvořit páry. Uvědomte si to, potřeba sexu! A nesnažte si namluvit něco jiného, NESTYĎTE SE ZA TO. Všichni máme fyzická těla, jsme zvířátka, ať se nám to líbí, či ne. Součástí těla jsou jeho tělesné potřeby, jíst spát, pít. Sex je jednou z těchto potřeb a není na ní nic dobře a ani špatně. Potřebu sexu děláme dobrou, nebo špatnou my sami. Pokud ji soudíme, vytváříme destrukci, to je vše. Potřebu sexu mají muži i ženy statisticky stejnou, jen taktiky, které používáme k uspokojení našich sexuálních potřeb, mají muži a ženy rozdílné. Individuální potřeba sexu může být dost různá a mají na ni velký vliv naše vztahy. Zvláště ženy jsou schopny si potřebu sexu svým chápáním vztahů úplně zablokovat. Nyní se objevují názory, a šíří je hlavně děvčata, která mají nějaký problém s muži, že se blíží doba, kdy sexualita pozbude na významu, že ji budeme žít míň a míň. Nenechte se manipulovat. Pokud tu budou fyzická těla, bude tu i potřeba sexuality. A děvčata, podívejte se do svých životů, když jste si našla partnera, který vám imponoval, který se vám líbil, do kterého jste se zamilovala, kolik milování jste v té době potřebovala a požadovala. Naše schopnost žít radost ze sexuality souvisí s naší schopností komunikovat, užívat si vztah. Vlastně na přednáškách říkám, že sexualita je třešnička na dortu komunikace. Pokud nám schopnost konstruktivně komunikovat ve vztahu schází, máme obvykle problémy v oblasti sexuality. Za problémy v komunikaci, často stojí nějaké naše pocitové a postojové problémy, které komunikaci ovlivní. Dám vám příklad. Člověk, který byl jako dítě nerespektován a v důsledku toho se naučil žít podřízenou, často poníženou roli ve vztahu k rodičům. Pak tento člověk umí žít jen tuto roli, poníženost, anebo povýšenost a to se samozřejmě odráží v tom, jak se svým partnerem komunikuje. Ještě konkrétněji, najdete si děvče, které mělo v dětství pocit, že není rodiči dostatečně respektováno. Postavilo se do ponížené role. Tento model vztahů umí, a nic jiného.
A pak, až vám s tímto děvčetem odezní zamilovanost, až přijdete o hormony, pak se toto děvče vždy postaví do ponížené, nebo povýšené role ve vztahu s vámi. Prostě se ve vztazích pocitově vztáhnout jinak neumí. Pak má ale vždy pocit, buď že ji dost nerespektujete, anebo, postaví-li se do povýšené role, že jste prostě ten hrozný. Oba pocity pak ženě spolehlivě zabrání vnímat vás jako partnera do postele. Začne vás odmítat jako člověka a jako sexuálního partnera. Ale protože si vaše dívka nemůže najít nikoho jiného, než je sama, vy máte podobný problém a na destrukci spolupracujete. Nevidíte, jak to dělá, nevidíte, kde je chyba, neobhájíte se, protože sám tuto chybu v sobě nesete. A nespíte spolu. Oba jste nespokojení. Tento problém se překvapivě často žije i obráceně, muž odmítá v posteli ženu, protože ji odmítá, jako člověka. Odmítání sexu je velmi častou příčinou nevěr. Všimněte si logiky věci. Třeba žena, díky poníženosti dlouhodobě odmítá svého partnera. Tento svět je místo plnění našich pocitových přání. Partner ji nějakou dobu „otravuje“ a pak si najde jinou. Ženě se sice splnilo její přání, partner ji konečně dal pokoj, ale jaksi si to tak nepředstavovala. Měla svůj problém řešit jinak, ne odmítáním. Schopnost užít si ve vztahu sexualitu je lakmusovým papírkem, jak nám vztah funguje. Je-li v této oblasti jeden z partnerů dlouhodobě nespokojený, nebo oba, nebo, je-li milování míň jak jednou týdně, maximálně jednou za 14 dní v pozdějším produktivním věku a nikomu to nevadí, není něco ve vztahu v pořádku. Zamilovanost Dalším motorem vztahů je zamilovanost. Pozor, je to hormonální stav, který se schopností lásky nemá nic společného. Když objevíme člověka, který je dostatečně pocitově a postojově stejný, začne nás to k němu neodolatelně táhnout, neodolatelně nás přitahuje, je pocitově podobný, rozumíme mu, rozumíme si s ním. Zároveň se příroda hormonálně postará, abychom jej nebyli schopni vidět negativně, abychom vše spojené s ním, s ní, viděli jen jako hezké. To je (hormonální) zamilovanost a je mimořádně příjemná a je vždy vázaná na konkrétního člověka. Díky hormonům nejsme schopní odsuzování a obviňování směrem k člověku, do kterého jsme se zamilovali. Hormony nás příroda vybavuje zcela účelově, abychom se mohli k sobě přiblížit, abychom se mohli milovat, abychom mohli plodit. Ale příroda nám dá zamilovanost jen na určitou dobu, obvykle půl roku až 4 roky. Proč to? Příroda nechce, abychom byli monogamní, chce co největší genetickou různorodost. A důkazem toho je i to jak skutečně žijeme. Podle statistik sexuologů zažije 70% populace nevěru, 70% ženy, 68% muži. A nyní, když jsou dostupné genetické testy, se ještě zjistilo, že každé páté dítě v partnerství není tatínka a on o tom obvykle neví. Příroda má prostředky, jak nás k nevěrám dovést a neumíme se jim postavit. A pokud se za nevěry budeme obviňovat, budeme i trpět, neb trpění obviňování přináší. Ale vraťme se k zamilovanosti. Až nám postupně příroda hormony odebere, pak se vrátíme ke svému normálnímu nastavení vnímání okolního světa, to je, že objekt zamilovanosti hodnotíme jen tak, jak hodnotíme sebe a pak se ukáže, jestli v sobě neseme schopnost skutečné lásky. Pokud ano, pak nemáme problém žít s partnerem dál, chceme-li to. Pokud v sobě ale schopnost sebepřijetí sebe a lásky k sobě nemáme, pak nám nastávají těžké časy, pak začneme žít s partnerem destrukci, kterou jsme v sobě nesli z dětství, jako potenciál. A sexuologové říkají, že první vážné krize v partnerství přichází ve 4. roku vztahu. Často se setkáváme s tím, že si lidé zamilovanost zaměňují se schopností žít lásku. Když jim řekneme, nejste schopen, schopna lásky, ohradí se, ale vždyť jsme se měli rádi a poukážou na období zamilovanosti.
Zamilovanost, všimněte si prosím jednoho častého modelu. Doma, jako děti nevnímáme moc pochopení pro sebe, nevnímáme lásku rodičů. A tak, až přijde náš čas, začneme hledat objekt, člověka, se kterým bychom mohli lásku žít. Najdeme jej a zamilujeme se a od rodičů odejdeme. Všimněte si, jak je zamilovanost selektivní. Rodiče i nadále odmítáme a k objektu zamilovanosti přilneme. Ale protože vztah s rodiči prozrazuje, že skutečné lásky nejsme schopní, tak až opadne zamilovanost, začneme vytvářet stejnou realitu, jakou máme ve vztahu s rodiči. A pak použijeme stejnou taktiku, kterou už jsme použili. Vztah s partnerem nám nevyhovuje a jdeme hledat jinam. Je to intuitivní, zkušenostní jednání, které nás k uspokojivému partnerství nikdy nemůže dovést. Samozřejmě toto neplatí úplně přesně v období, kdy se partnerství učíme, kolem cca 14. až 25. roku života. Učíme se, jak to, co do nás rodiče vložili používat, hledáme, jakého partnera, partnerku si máme najít. Hledáme, jak užívat svoji sexualitu, jak žít zamilovanost, sbíráme první zkušenosti. Ještě nechápeme, že to, jaké vztahy tvoříme a budeme tvořit je v nás jako potenciál a že je to v nás již více méně hotové a neměnné, pokud nezačneme s nějakou formou práce na sobě. Objevujeme sami sebe ve vztazích. I v tom, co je to zamilovanost se nám společnost snaží diktovat svoje postoje a představy. Zde, v křesťanské enklávě se snažíme si namluvit, že zamilovat se můžeme jen do jednoho partnera. V muslimské společnosti nemá muž problém žít zamilovanost k více děvčatům najednou, ale snaží si namluvit, že žena to tak nesmí mít. V matriarchátu, ve kterém žije asi deset milionů lidí v jedné oblasti Číny, nemá problém žena žít v jeden okamžik zamilovanost k více mužům a muž zamilovanost k více ženám. Manželství tam matriarchát nezná. Toto je lidská zamilovanost a společenské postoje k ní, vidíte, jak jsou naše společenské postoje směšné a absurdní? Jak se snažíme diktovat přírodě? A tak na svých společenských postojích lpíme… Zamilovat se můžeme do více partnerů, nebo partnerek najednou, není na tom nic špatně. Špatně to jen můžeme žít, uchopit, špatné se to stane, když se za to odsoudíme a obviníme a začneme to skrývat. Ale každé obvinění a odsouzení v sobě nese utrpení. Jsme svobodní, můžeme žít cokoli, co si dokážeme představit, jen musíme svůj svět vztahů vždy postavit spravedlivě. Jestliže se my zamilujeme do více partnerů, měli by to partneři vědět, a měli by souhlasit. A měli bychom my vědět, že i oni pak na toto mají právo. Měli bychom zvážit, zda toto chceme. Říkáme tomu vnitřní pocit zodpovědnosti k sobě a svému životu. Nechápeme, že svět funguje takto, tak jej většina z nás nemá rozvinutý. Láska Pokud v sobě neseme lásku k sobě a pokud nám v tom tuto lásku projevit nic nebrání, pak jsme schopní žít s kýmkoli a s kýmkoli být šťastní. Neb, jen podobného partnera, jako jsme my sami, si můžeme najít. Bez lásky k sobě, kterou pak můžeme promítat na druhé, je tvorba hezkých vztahů nemožná. O tom, co je to láska budeme rozsáhle mluvit v textu 4. čakry. Lásku nebudeme umět žít, když nebudeme umět žít dovednosti nižších čaker. Schopnosti každé vyšší čakry jsou postaveny na dovednostech čakry pod ní. V první čakře si musíme umět vytvořit životní prostor a v něm zde, v druhé čakře máme umět žít úctu k člověku a sexualitu tak, aby nám to přinášelo radost. Všimněte si, sexuální prožitek trvá minuty, zamilovanost měsíce, maximálně 4 roky, a láska, skutečná láska? Sami si zde zhodnoťte, co má v našich životech jaký význam. A náš život sám je jediné kritérium, toho, co jsme dosáhli, toho, co umíme. A přeskakovat lekce nelze.
Závislost a nezávislost Kromě jiného ve vztazích hledáme rovnováhu mezi závislostí a nezávislostí a v každém vztahu tento aspekt řešíme. Potřeba nezávislosti nebo naopak závislosti je individuální. Je to vlastnost, která nám je dána, jako všechny naše vlastnosti, do vínku při početí a pak nás ji rodiče svým chováním naučí používat. Za závislostí ve vztahu je vždy strach. Strach, že nenajdu jiného partnera, že se sám neobhájím, že se neuživím, že budu sám, že přijdu o výhody, které mi z partnera anebo partnerství plynou. Mnoho lidí žije zvláštním způsobem. Jsou na partnerovi závislí a zároveň nejsou schopní jej přijmout. Vytváří pak obrovskou destrukci ve svých životech. Takoví lidé s partnerem nejsou schopní žít a nejsou schopní od partnera ani odejít. Pak vymýšlí různé zástupné důvody, proč s partnerem zůstávají. Obvykle tvrdí, že neodejdou kvůli dětem. Chudáci naše děti. No co ale tímto způsobem tito lidé dětem vlastně dají? Neschopnost přijmout partnera, neschopnost se s ním domluvit na společném životě, v důsledku toho obviňování, často alkohol, často násilí, často nevěry. A nemyslete si, ženy dnes pijí i napadají muže stejně často, jako pijí a ženy napadají muži. Tak toto chtěli dětem tito lidé dát? Opravdu je to skutečný důvod? Dát jim do vínku svoji poníženost a destrukci z toho? Je mnoho lidí, kterým rodiče nedovolili v dětství hledat sama sebe, nacházet si svoje koníčky, naplňovat čas svého dětství podle svých představ, používat svoji intuici. Tito lidé to pak v dospělosti neumí. Nejsou schopni se sami zabavit, měli na to rodiče, kteří jim říkali, teď uděláš to a teď zase ono. Tito lidé jsou na naplňování svých potřeb pak závislí na svém partnerovi, který jim rodiče nahrazuje. Většinou tito lidé v dětství bojovali s vměšováním rodičů do jejich životů. Pak ale v dospělosti tito lidé jsou závislí na tom, čím jim jejich partner život naplní a zároveň s tím čím jím život jejich partner naplňuje i bojují. Je komické to vidět. A je komické, že to neumíme domyslet. Forem závislostí je mnoho, jsme lidé, jsme tvořiví a život je pestrý. Abychom vytvořili závislost, musíme něco neumět, něco nemít a musíme si myslet, že nám to může dát partner. Pak se staneme závislí. Často ve své závislosti máme ještě konflikt, že to co od partnera požadujeme, neumíme od něj přijmout. A nemůžeme si najít partnera, který by to měl nějak jinak, vždy si najdeme člověka, pocitově podobného, který to stejné jen vyjadřuje jinak. Každý si svůj svět vztahů tvoří svými pocity zcela sám. A aby nám naše světy vztahů mohly fungovat, musí být postaveny spravedlivě. Je mnoho lidí, kteří by ve vztahu chtěli mít naprostou svobodu a zároveň by chtěli, aby jejich partner byl na nich zcela závislý. No, přátelé, to přeci nemůžete myslet vážně. Ale je hodně lidí, kteří tak zkouší žít a vytváří velmi nehezké reality. Za takto tvořenou závislostí je jen strach, abychom o partnera nepřišli, nebo čiré sobectví. Toto chování vždy vytváří pocit, že já, jako člověk nemám žádnou hodnotu, pak ji nemohu vidět ani v jiných. Sem patří i žárlivost.
Vstřícnost, nevstřícnost Podstatu tohoto problému jsme pochopili až při naší práci s lidmi. My sami neumíme být vstřícní a nevidíme to a pak jsme velmi nešťastní, že partner, naše nejtěsnější ozvěna vstřícný taky není. Dáváme lidem na přednáškách takový zvláštní dotaz. Najděte řešení pro následující situaci a použijte vstřícnost. Partneři si chtějí udělat okolo domu plot a jeden chce plaňky plotu vodorovně a druhý
svisle. Jak situaci vyřešit tak, aby oba partneři byli spokojení? Je to zajímavé, ještě na žádné přednášce na to nikdo nepřišel. A přesto, řešení tato situace má hezké a snadné, když chápete. Vždy se na přednáškách zopakuje následující schéma. Jeden z účastníků přednášky řekne, když použiji váš způsob uvažování, tak já řeknu, „Chci mít plaňky plotu podle sebe, je to pro mě důležité, ale je to důležité i pro tebe, tak já to pro tebe rád udělám, když ti to udělá radost, nechť jsou plaňky podle tebe.“ V ten okamžik se ne přednášce najde vždy někdo, kdo řekne, „No já jsem vstřícný, vstřícná celý život a nikdy se mi nic nevrátilo“. A ostatní se zasmějí a jsou ve slepé uličce. Situace pro ně nemá řešení. Ale stačí málo k pochopení. Co běžně považujeme za vstřícnost? Já něco pro tebe NA ÚKOR SEBE udělám, no sledujte dobře, kde je chyba. Já to udělám NA SVŮJ ÚKOR, co vám může vrátit ozvěna? No přece, jen jednání NA VÁŠ ÚKOR. Když něco dělám na svůj úkor, to není vstřícnost, to je ustupování a to vždy vede k nespokojenosti, tu tímto jednáním skutečně tvoříte. Tak jak je to správně? Vážím si sebe, mám se rád, a pokud to tak opravdu mám, pak se mi to samo promítá do vztahu s mým partnerem, mám jej rád, vážím si jej. Jestliže chce plaňky svisle, pak mohu říct. „Plaňky vodorovně jsou pro mě důležité ale, když vidím, že pro tebe jsou důležité svislé plaňky, tak já to pro tebe udělám, nechť je tedy po tvém“. A stane se zvláštní věc. Partner se zaraduje, ujistí se, jestli opravdu, a má radost a my také. A druhý den obvykle partner vstane a uvědomí si, že ani pro něj nejsou ty plaňky tak důležité, že je pro něj důležitější moje radost. A jsme zase ve sporu, ale kvalitativně jiném. Oba se chceme vzdát svého řešení ve prospěch toho druhého. Vrací se nám námi vyslaná vstřícnost. To je skutečná vstřícnost, udělá mi RADOST vzdát se něčeho pro svého partnera. Pak se mi vrátí ta radost, vyslal jsem ji, vrátí se. Pochopte to a váš vztah to promění tak, že budete šokovaní. Chvíli to trvá, než se člověk naučí pocitově vstřícnost žít správně, (aby pocitově jen neustupoval), ale vzniká tím velmi hezká realita vztahů, nejen partnerských. A chvíli může trvat, než se svoje pocity naučíme i odkomunikovat. Protože se neumíme vidět objektivně, spoustu věcí neumíme vidět. Často řešíme následující problém. Jeden z partnerů se v dětství naučil naplnit si svůj život koníčky, zájmy a kamarády, čí kamarádkami. Druhý z partnerů se toto v dětství nenaučil, a tak je v trávení svého volného času závislý na partnerovi. Pak jej ale má tendenci obviňovat z jeho koníčků, jeho přátel. Přitom jej vlastně obviňuje jen ze své neschopnosti si život naplnit sám. Jeden chce žít nějak a druhý jinak. A kdo rozhodne, jak je to správně? Oba mají své právo, ničí právo není větší. Když použijete vstřícnost, dá se taková situace dobře řešit, dívejte se. Dobře jsou pro tebe tví přátelé a tvé koníčku důležité, dělá ti to radost? No já bych raději trávil čas s tebou, ale jestli v tom máš radost ty, tak i já a nebudu ti to brát. Když to takto partnerovi podáte, pak zase partner bude vstřícný k vám a nějaké části svého času s koníčky a přáteli se vzdá ve váš prospěch. A vy nebudete tolik obviňovat, jste vstřícní a budete hledat, jak se zabavit sami, vlastně se donutíte učit se žít, to co byste měli umět také. Naplnit si život sami. I toto je příběh závislosti a nezávislosti. Vše se musí ve vás odehrávat pocitově, pokud tak jen jednáte a pocitově to máte jinak, třeba jste ukřivdění, vrátí vám to chování partnera, které u vás povede k další ukřivděnosti. Stále
stejně, vrací se k nám POCITY, které při jednání máme, ne nálepky, ne rozumové jednání, které může být v konfliktu s tím, jak to máme skutečně, to je pocitově. A všimněte si jedné věci, aby vstřícnost mohla fungovat, musíte umět vše partnerovi vysvětlit. Pokud mu nevysvětlíte svoje myšlenkové pochody, nebude vědět, co se ve vás odehrává, nebude tomu rozumět. Nebude vědět, proč se chováte, jak se chováte. Bez komunikace ve vztahu to zkrátka nikdy nepůjde. A v komunikaci ve vztahu můžete zažít hodně, opravdu hodně radosti, ale i bolesti. Vztahy jsou o komunikaci.
Komunikace ve vztazích, spojení křížové a krční čakry Komunikace je součástí vztahů a bez komunikace jsou vztahy nemožné. Proto jsou také křížová a pátá čakra v nás nejtěsněji propojené. Komunikace je ale úplně něco jiného, než si my lidé běžně představujeme. Psychologové nám říkají, že komunikace je z 90% pocitová, a jen z 10% verbální, to je akustická. Jinými slovy, ani tak moc nezáleží na tom, co říkáme, ale s jakým pocitem to říkáme. Pokud toto nepochopíme, nejsme schopni nikdy pochopit vztahy. Jak to celé funguje? Když mluvíme, vždy mluvíme s nějakým pocitem. A my si pocity umíme odečítat. Rozum se tohoto odečítání neúčastní, je to čistě pocitová záležitost, ale rozum své jednání na pocitech vždy postaví. Prostě, když s někým mluvíme, máme z něj, a z toho, co říká nějaký pocit. Takže výsledkem komunikace jsou 2 věci, rozumové pochopení sdělení a pocit ze sdělení a z člověka, který na nás mluvil. Ale všimněte si jedné velmi důležité věci. Některý člověk, když promluví, máme pocit, že jej musíme respektovat a u jiného člověka tento pocit nemáme. Všimněte si, jak sdělení verbální je méně významné, než sdělení pocitové. Vždy to tak je. Ani tak moc nezáleží na tom, co říkáme, ale s jakým pocitem to říkáme. Tak, tak to děláme. Tak ostatní „ovládáme“. Naše pocity určují, jak se k nám ostatní vztáhnou. Takto je ovládáme a režírujeme ve vztahu k nám. Jen tak se k nám mohou chovat. Vidíte, jak náš svět vztahů je cele náš? Jak do něj nemůže nikdo nijak jinak zasáhnout, než tak, na co my máme pocit? Jak je to jen představa o nás samotných, naše pocity z nás, stále jen promítaná do jednání druhých? Jestliže my jsme podvodníky, pak máme stále obavu, aby nás nikdo nepodvedl, třeba. Takže velmi, velmi zjednodušeně. Setkají-li se dva lidé, první k čemu dojde, srovnají si svoje sebehodnocení. Ten z těch dvou, který se hodnotí lépe, ten se v tomto vztahu má tendenci stát se ten, jenž je respektován, a ten který se hodnotí hůř, je pak obvykle ten, který respektuje a často se mu to velmi nelíbí a většinou je úplně jedno, co jsme si při setkání řekli, důležité jsou pocity, s jakými jsme mluvili. Vidíte to? Vztahy jsou o pocitech, komunikace také. A pocity vlastně nikdy před nikým skutečně neskryjete. Ostatní o nich vždy vědí. Rozumem je uvědomit moc neumí, ale velmi přesně na ně svým jednáním a postoji k nám reagují. Přemýšlejte nad svými pocity, chování vašeho partnera vám je vždy zrcadlí, vyjadřuje. Skrývání pocitů v sobě skrývání pocitů ze sebe a toho druhého vždy vede ve vztazích k destrukci, protože svoje pocity nemůžete skrýt, nejde to. Dám vám i jednoduchý příklad z klasické psychologie. Člověk, který o všech, kteří z jeho pohledu jsou nějak nedokonalí, nesprávní, mluví jen jako o pitomcích. Neustále je obviňuje. Tento člověk o sobě říká, že sám sebe velmi obviňuje v situacích, kde není podle svých představ. Nic ze sebe nemůžete
skrýt. To nejde. Pokud budete ve vztahu mlčet, obvykle jej zničíte. A nebudete mít třešničku. Leda byste stále hledali stále nové a nové partnery a zamilovávali se do nich. Přestaňte se za sebe, za své potřeby stydět, přestaňte s pokrytectvím, přestaňte se odsuzovat a obviňovat za to, co jste. Pokud se vám to podaří pocitově změnit, pak tím změníte chování lidí k vám, lidé vás přestanou odsuzovat. Naši klienti toto znají a pro léčení svých vztahů hojně používají. Pocitové změny jsou obtížné, naše pocitová výbava má své kořeny v našem početí a pak nás ji naši rodiče naučili používat v dětství, pocity k sobě můžeme mít jen takové, jaké měli naši rodiče k sobě a jak je promítli na nás. Změnit pocity znamená, pochopit toto vše a pochopit, jak to vše v našem dětství zcela konkrétně fungovalo, pochopit naši KARMU. Téměř celá část naší karmy je zde, v našich pocitech. Pochopením pocitů k sobě, naší osobní karmy, lze destrukci v ní skrytou rozpustit. Pochopením lze náš vlastní pozitivní potenciál v našich pocitech, v naší karmě skrytý objevit a začít používat a rozvíjet. Najdete li pochopení, můžete si se svojí karmou dělat, co chcete, ale jen do té míry, do jaké jste pochopili. Vyléčit vztah k sobě znamená vyléčit všechny další vztahy, znamená vyléčit svůj svět vztahů, vyléčit destrukci skrytou ve své vlastní karmě. V té své, uvědomme si to jeden každý z nás. Jiný způsob jak vyléčit svůj život neznáme. Chtít léčit druhého a sám se neměnit, vidíte? Rozumíte? To nemůže fungovat. Pavel Polok
V Litomyšli, 23. listopadu 2011
Léčení života
