KØEST SVATÉHO VLADIMÍRA

Karel Havlíèek Borovský

KØEST SVATÉHO VLADIMÍRA Legenda z historie ruské

1

Pozn. Na titulní stranì byla použita ilustrace Františka Gellnera.

2

ZPÌV PRVNÍ PERUN A VLADIMÍR Vladimír cár na svùj svátek, když sedìl na trùnu, poslal drába s vyøízením k bohovi Perunu. „Hømi, Perune, na mùj svátek místo kanonády, škoda prachu, dost ho padne v bitvách u armády. Hømi, Perune, na mùj svátek místo kanonády, pak si pøijdi se mnou vypít šálek èekolády.” Pan dráb pøišel k Perunovic, zatloukl na vrata, dìveèky se hnedle zeptal: „Doma-li pantáta?” „Doma, doma, pane drábe, ve veliké chatì, sedí s jehlou na pekýlku, zašívá si katì.” „Vzkazuje vás, pantatínku, cár nᚠpozdravovat, máte prej mu k tomu svátku drobet zabubnovat.” 3

Jak to pøeslech tatík Perun, hnedle èelo svraštil, skoèil z kamen na lavici, kami o zem praštil: „Radìj pásat husy ve vsi, po bahnách se ploužit než u toho Vladimíra zde za boha sloužit. Málo platu, služba tìžká, nikdy konec práce, ještì bych mu mìl vyvádìt ve svátek regrace? Tuhle pøi poslední bouøce, pøi té blýskavici, beztoho jsem si propálil celou nohavici! Málo platu, málo športlí, málo deputátu! Nemohu si špendýrovat oleje k salátu! Peèínku jenom ve svátek, vodu musím píti, sotva jsem se na tu službu mohl oženiti. Beztoho mne vìtším dílem živí jen kondice, študentùm hodiny dávat musím ve fyzice. 4

Kdyby od selek nekáplo trochu akcidence, ani v nedìli bych nemoh pøièuchnout k pálence! Pro nic za nic robotovat nevìdìl bych vìru, na tu jeho èekoládu, že mu na ni seru! Cár necár, svátek nesvátek, že mi všechno rovno, ne a ne a nebudu hømít, co z toho mám? Hovno!" Dráb stál celý zkoprnìlý jako kapr v žitì: „Pamatujte se, pantáto, copak to mluvíte? Já jsem taky jen služebník, každý zná své meze, kdybych to vyøídil cáru, co se na vás sveze?" Ale Perun, jak byl v ráži, sáhnul pod lavici a vytáh na pana drába tu svou hromovnici. Dráb se dlouho nezdržoval, hledal honem díru a hned bìžel jak s keserem k cáru Vladimíru: 5

„Jdu Vašemu Velièenstvu slušnì vomeldovat, že se to, co mluvil Perun, stydím opakovat. Nechce hømít a osopil se na mne jak na èubu, nectnì s Vaším Velièenstvem vypláchnul si hubu. A si tu svou èekoládu cár prej sám sežere, a že on na celou službu s odpuštìním sere; že je cárùv svátek a prd s odpuštìním rovno, že je mu po celém cáru s odpuštìním hovno!" - Jak uslyšel Vladimír cár tohle grobiánstvo, plivnul na zem, zasakroval a s ním všechno panstvo. Poslal ètyry policajty k bohovi Perunu: „Pøivedte ho, grobiána, ku cárskému trùnu!" A když vyšli policajti, pískl na nì oknem: „Hej, nechte to až do zejtøka, v suchu nezmoknem. 6

Nebudu si s grobiánem dneska kazit svátek, však mu zejtra uši natøem, vrate se nazpátek. Však my se ho o ty jeho hromy neprosíme, pokud máme své kanóny, sami si zahømíme!" Poslal flígladjutanta pro dvì baterie, a bouchají pøi tabuli, když se zdraví pije. Jedli, pili, hodovali, hrály jim muziky, ministøi si popouštìli u kalhot knoflíky. Pili pivo, pili víno, jedli z masa, z tìsta, nejednomu oficíru pukla z toho vesta. Vejskali a tancovali okolo pilíøù, bim! bam! bum! špunty lítaly z flašek a z moødíøù. Kdo pøi tom byl, ten se opil, blaze, braši, tomu! V noci je pak s výslužkami roznášeli domù.

Konec prvního zpìvu 7

ZPÌV DRUHÝ HOSPODÁØSTVÍ Jedna hora vysoká je a druhá je nízká, kdo nemá své muzikanty, na hubu si píská. Když hýøili, stolovali u cárského dvoru, ten celý den byl bùh Perun v mrzutém humoru. „Kdo jaktìživ bohem nebyl, zkusil ještì málo, není to tak hezký život, jako by se zdálo. Ráno vstane, do snídanì musí rosou kropit, mìsíèka zavøít do chlívka, potom v slunci topit. Døíve èerty, noèní duchy strèit do pytlíka a hvìzdièky pu-u-u-u svolat do kurníka. Každý ptáèek, každý brouèek, slon až do komára má hned ráno nasypáno z božího špejchara.

8

A když potom lidi vstanou, to je teprv správa! Nìkdy nevím samým køikem, kde mi stojí hlava. Ten, kdo nikdy nemìl v uchu vosy a brabence, neví, co je Perunova ranní audience. To je køiku a modlení, až mne uši brní: ten zpívá, ten šepce, vzdychá, ten zas žalmy frní. A co všechno na mnì chtìjí, nelze vyjmenovat, zbláznil bych se, kdybych si to mìl jen pamatovat. Ten chce zdraví, ta chce dìti, ten nemá co jísti, ti zas, abych nedovolil ve fabrikách pøísti. Ten mne prosí, bych mu hlídal louky a osení, ten zas chce, abych pomáhal krávì pøi telení. Ten chce zimu, ten chce teplo, ten zas èasy jiné, jeden chce mít žito drahé a druhý laciné. 9

Jeden sedlák prosí o deš, zasít kousek lenu, druhý prosí hezké èasy, by mìl sucho k senu. Že jsem stvoøil staré báby, to mne nejvíc mrzí, nepøestanou-li mne soužit, zahladím je brzy. Hrom a do nich! Abych neklel, zdržet se nemohu! Když jí koza málo dojí, bìží k pánubohu. Sám se žádný starat nechce, o všechno se modlí, jako by mìl každý boha jen pro své pohodlí. Tomu sušit, tomu moèit, tomu pole hnojit, døív si, prase, zdraví zkazil, potom ho mám zhojit! Ta mne moøí ve dne v noci, ráda by se vdala, ten se modlí, by Morena jeho ženu vzala. Ten chce výhru z loterie, špendáže mi nosí, a co jsou asekurace, též o oheò prosí! 10

Ó vy šelmy, kdybych nebyl pøíliš dobrotivý, zmaèkal bych vás na povidla jako shnilé slívy!" - - Šòup si zlostí halického, jak z moødíøe kýchnut: to zahømìlo, zablejsklo se, dešt na zem vyšplíchnut. Vìru, Vašku, bohem býti, to žádný špás není; Brixen, ten je proti tomu ještì vyražení! Pozdì v noci, když utich svìt a lid pøestal bouøit, chtìl si Perun usoužený dýmèièku vykouøit. Když si Širas tümbekia cpal do nargilie, tu mu zaèla Perunice držet litanie. „Však jsem já dobøe slyšela za dveømi skrz škvíru, co jsi vzkázal po drábovi cáru Vladimíru. Nezaèínej si jen s cárem, to já poøád øíkám, že to se svou opozicí nepøivedeš nikam. 11

Každému do oèí øekneš, co mᚠna jazyku, a dìlᚠsi nepøátele, nemᚠpolitiku." A když žena po celý den bruèí jen a štìká, och to musí z kùže vyhnat boha i èlovìka! Ach Perune, Peruneèku, lituju tì tuze: zejtra na tì teprv èeká pøežalostná chùze! Oj Perune pøenešastný, kam jsi myslil, brachu? Hanìt cára, svého pána, a to beze strachu? Oj Perune, kam jsi myslil, pøenešastné bùže? Utec, utec, jak tì chytnou, nic ti nepomùže! Konec druhého zpìvu

12

ZPÌV TØETÍ VOJENSKÝ SOUD Bože, kýž jsem policajtem, to je vyražení, koho chce, toho si chytne a dá do vìzení. Každý si ho musí vážit; kdo naò zaškaredí, pro urážku policajta ve štokhauzu sedí. Ctìte, hoši, policajty! Ouvej, jak to bolí! Stát vyplácí krejèím metlou, ale ševcùm holí. Slyšte, lidi, pro výstrahu mé smutné zpívání, že se proti policajtùm sám bùh neubrání. Už ho vedou svázaného, všechno ve mnì hrká! Dva ho táhnou za ramena, jeden vzadu strká. „Jenom mne po humnech veïte, však já s vámi pudu, nedìlejte mi ve mìstì veøejnou ostudu!"

13

Ale na humnech u strouhy paní Perunice zapírala Peruòátku nìco na suknièce. Jak poznala svého pána, hned se s hrozným køikem na pochopy oboøila mokrým lavièníkem. Ale Perun, dobrotisko, sám ji napomíná: „Schovej, ženo, meè do pochvy, pøišla má hodina!" Policajti s Perunicí na humnech se vadí, u dvora se zákoníci o Peruna radí. A již Perun upoutaný v šatlavì nocuje, juristùm se z paragrafù žádný nešikuje. Nebo ten, kdo zákony ïál, nemìl ani zdání, že cár vezme nìkdy boha do vyšetøování. Ráno pøišla apelace k cáru celá bledá, že se proti Perunovi zákon najít nedá. 14

Cár se na nì zle osopil, øek jim, že jsou osli, poslal hned pro vojenský soud do kasáren posly. Vojenský soud, to je samec, soudí, jen se práší, on má všechny paragrafy v jedné patrontaši. Vojenský soud na civilní dívá se zvysoka, nesoudí podle zákonù, všechno jen od oka. Vojenský soud má žaludek zdravý jako štika, nevinného na komando stráví jak viníka. Vojenský soud z nièeho nic, jako òáký tvùrce, nález právnì potvrzený mìl jako na šòùrce: že dle vyšlé proklamace komandujícího a dle „ostatních zákonù" svodu hrdelního pro urážku první tøídy Jeho Velièenství, pro vzpouru, nemravné øeèi, pro neposlušenství 15

Perun bùh jest odsouzený k provazu dle práva, že však k utopení v Dnìpru milost se mu dává; bude ale pro výstrahu neposlušné chase vleèen k øece po ulicích na konském ocase. Právì jeden žurnalista sedìl také v díøe, protože se bohu rouhal a psal proti víøe; soud jej odsoudil, použiv té pøíležitosti, k stejnému trestu s Perunem kvùli nestrannosti. Konec tøetího zpìvu.

16

ZPÌV ÈTVRTÝ TESTAMENT PERUNÙV Poslyšte, milí køesané, tu smutnou novinu, jak dokonal slovanský bùh poslední hodinu. Kdo mᚠtuze mìkké srdce, zacpi sobì uši a pomodli se otèenᚠza ubohou duši. Pøivázali ho za nohy na ocas kobyle, blátem, kamením ho vlekli, pøežalostná chvíle! Za ním toho novináøe, ouvej, ouvej, ach, ach, šmejkal po bøiše nelidsky na ocase valach. Tak je ti cárští katané ukrutnì muèili, všechny louže po Kyjevì s nimi vysmejèili. Když jsou je pøivlekli k øece celé plné bláta, kati je tam utopili jak slepá štìòata.

17

Umøeli jsou bez zpovìdi jako lutriáni, jenom poslední jim dali blátem pomazání. Já jsem sice pøi tom nebyl, èet jsem to jen v plátku, který o tom sepsal Nestor vnukùm na památku. „Tak to chodí na tom svìtì, každou chvíli jinák, dneska ctí tì za svatého, zejtra budeš sviòák! Dnes vám, bozi, vy ubozí, kadidlo lid pálí; a zejtra vás jako smetí v kalužinách válí. Dìlají si nové bohy dle svého pohodlí, koho vèerá obìsili, k tomu se dnes modlí. Všechno jest na svìtì marné, i království boží všechno hyne a pomine jako špatné zboží. Jenom cáøi, samovláda a takové sloty potrvají vìènì vìkùv jak juchtové boty!" 18

Tak mìl Perun, když ho vlekli, rezonýrovati, slyšel jsem to, a jak koupím, musím prodávati. Sám bych si to nevymyslil, tøeba bych to vìdìl, dobøe já vím, že bych za to na Špimberku sedìl. Na Špimberku, na Kufsteinì mnoho pokojíkù: „Bože, zachovej nám krále!" to je zpìv slavíkù. Važ si všeho, milý synu, co na trùnu sedí, na ponížené dušinky cár milostnì hledí. Kdo ctí tára a je Vávra, mùže nìèím býti, kdo nechválí, bude vìènì jenom vodu píti. Konec ètvrtého zpìvu.

19

ZPÌV PÁTÝ BEZBOŽNOST V RUSÍCH Tak se z malièké pøíèiny stala velká mela: ruský národ nemìl boha, církev ovdovìla. Nám by byla lehká pomoc, to je stará vesta! Teï již umí každý kaplan dìlat bohy z tìsta. Ale Rusi o tìch kumstech ještì nevìdìli, když si boha utopili, žádného nemìli. Poèali se všichni báti strašlivých následkù, neb žádný nic takového neslyšel od pøedkù! Ale svìt je poøád stejný, lidé ho nezmìní: plivni si stokrát do moøe, ono se nezpìní. Tak i v Rusku bez Peruna ve starém poøádku bìžela svìtská mašina jak na kolovrátku.

20

Staøí lidé umírali, dìti se rodily, hodní lidé pracovali a ochlasti pili. Hrušky zrály o Jakubì a na podzim švestky, když se hodnì vypršelo, bylo zase hezky. Slunce svítilo jen ve dne, mìsíc jenom v noci, v letì bylo cáru horko pøi vší jeho moci. Žito se muselo síti, tráva rostla sama, šlechta pracovala hubou, sedláci rukama. Kdo zaplatil, mìl u pánù všudy dobrou pøízeò, hlad si zahánìli jídlem, ale pitím žížeò. Všechny øeky byly mokré a kamení tvrdé, chalupnice hubovaly, že jsou selky hrdé. Šlechtic neobcoval s mužským m욝anského rodu, ale šenkýøi míchali pøec do piva vodu. 21

Mladí lidé pospíchali, staøí šli pomalu, na každou špetku radosti pøišla špetka žalu. Kdo mìl málo, tomu braly velké pijavice, moudrých lidí bylo málo, ale hloupých více. Kdo byl taškáø za Peruna, taškaøil zas dále, a kdo byl poctivá duše, døen byl neustále. Nebot svìt je poøád stejný, lidé ho nezmìní, plivni si stokrát do moøe, ono se nezpìní. Tak i v Rusku bez Peruna ve starém poøádku bìžela svìtská mašina jak na kolovrátku. Ale církevní mašinka, ta se zarazila, nebot knìžùm u pytlíku zaata jest žíla. Sedlák, ten jest odjakživa vychytralý kvítek: hned si z toho utopení vyhlídli užitek. 22

Pøestali desátky dávat, také na modlení, ani štolu, ani na mše, když prej pánbùh není. Na ofìry nechodili, pøi funusech ticho, kostelníci møeli hladem, knìžùm splasklo bøicho. Tu hned tekla krev z obrazù, dìly se zázraky, èistá panna porodila ètyry mladé draky. Báby vidìly znamení na nebi a všude, prodávaly staré suknì, že soudný den bude. Báby vidìly znamení na nebi a v dírách, slyšely potopu svìta huèet ve všech škvírách. Po svatbì se narodilo dítì za ètvrt léta, kupujte, lidi, mìchejøe na potopu svìta! Konec pátého zpìvu.

23

ZPÌV ŠESTÝ AUDIENCE Sedìl Vladimír na trùnu ve své rezidenci, dával podle obyèeje velkou audienci. Houf ministrù, tajných radù, dvorních kavalírù, stáli „Richt euch!" okolo nìj jak hrušky v špalíru. Pøed nimi s ohnutým høbetem, s poníženou tváøí kleèeli v slušném respektu páni sekretáøi. Pero v ruce, na knoflíku ingoust ve flaštièce a na zádech pøivázaný pytel na petice. A vzadu si žandarmové, cárští výplatníci, pøistrojili pro pøíhodu dubovou lavici. A na rovinì pøed trùnem zkroušenì a tiše petenti, vìrní poddaní, leželi na bøiše.

24

Tenkrát byla audience nad obyèej hluèná, neb se z celé ruské øíše sešla církev tuèná. Totiž popi, diákoni, kantoøi, zvoníci, biskupi, svíèkové báby, také kostelníci. S nimi ostatní drabanti, hrobaøi, kalkanti, zpìváci a muzikanti, kluci ministranti. Sotva dal tambor znamení, tak jak se to sluší, že cár ráèil otevøíti Své Vysoké uši, všichni boží služebníci spustili moldánky, vzdychali a naøíkali jak staré Cikánky. Totiž popi, diákoni, kantoøi, zvoníci, biskupi, svíèkové báby, také kostelníci; s nimi ostatní drabanti, hrobaøi, kalkanti, zpìváci a muzikanti, kluci ministranti. 25

„Co vám chybí?" táže se cár pod svým baldachýnem, oni všichni jedním hrdlem: „Hynem, pane, hynem!" Celé popstvo pøedstoupilo k cáru s deputací, jeden držel ve jménu všech takovou orací: „Veliký jest Vladimír cár, svatá vùle jeho; kdyžs nám zabil pánaboha, opatø nám jiného! Nám je pánbùh jako pánbùh, jenom když je òáký, abysme s ním udrželi v respektu sedláky. U tìch bude všechna kázeò brzy dým a pára, nebudou se mít u koho modliti za cára. Nìkdo musí nad sedláky rachotiti hromem, bez boha neobstojíme, jen jiného honem!" Tot se ví, že zpùsobila ta argumentace v Jeho cárském Velièenstvu velké alterace. 26

Mìlt jak všichni potentáti srdce mìkké tuze, nebyl by mohl, chudinka, zabít ani kùøe: „Milostivé vám, mí vìrní, dávám propuštìní, vaši žádost hodlám vzíti v zralé uvážení!" Konec šestého zpìvu.

27

ZPÌV SEDMÝ MINISTERSKÁ RADA Veèír ministøi sedìli v tajném kabinetì, tenkrát byl bùh proti zvyku první na tapetì. V hlavní vìci byli všichni stejného mínìní: bez boha se sprostým lidem není k vydržení. Ale v dalších podrobnostech tu mezi dvoøany byly jako skoro všude dvì rozlièné strany. Nová škola chce jen vždycky licitace s pachtem; stará škola zase chválí služby s deputátem. Pan ministr vnitøních vìcí pravil: „Páni bratøi! Ohlašme konkurs v novinách, tak jak se to patøí. At se náležitou cestou hlásí kandidáti, pak si dle kvalifikace mùže cár vybrati."

28

Zahranièní ministr prát, že by dobøe bylo, kdyby se to v cizích listech taky ohlásilo. Nebot beztoho že není pøi tom obsazení na žádného domácího ani pomyšlení. „Jenom žádného nováèka! Vždyt jest starších dosti, dobøe renomírovaných, zvláštì v praktiènosti. Též se nesmí pro èest zemì na pár rublù hledìt, když již jednou o tom budou cizozemci vìdìt." Ale finanèní ministøi špinavá jsou nace; ten chtìl, aby se veøejná svedla licitace. A kdo bude ze všech nejmíò za svou práci žádat, tomu se má bez ohledu tato služba zadat. Vymínit si však, že z chrámù všechno støíbro, zlato bude vždy v pádu potøeby do mincovny vzato. 29

Pak a drží kurs papírù vždy aspoò al pari -to je hlavní a ostatek všechno láryfáry. --Staveb ministr pøipomnìl, by si pøispíšili a zatím nìco klášterù v kasárny zmìnili, než se místo zas obsadí; aby takto cáru aspoò nìco zas pøirostlo v tom interkaláru. Pan ministr práv pøisadil: „Moje jest výminka, by se veøejnì v novinách o tom stala zmínka, že se nový bùh kontraktnì zavazuje k tomu, každou falešnou pøísahu trestat porcí hromu. Neb se teï již každý všivák øídit chce dle cára, lhát, pøísahat a dìlat si ze soudù kašpara!" Ministr osvìty divný plán mìl pohotovì, aby se ta božská živnost ponechala vdovì. 30

Že si mùže na svou ruku pøibrat tovaryše, šikovného jezovitu anebo derviše. Že to bude lacinìjší a v dobrém poøádku, neb on sám že jim pøispìje radou na poèátku. Pøitom však byl potutelné církevní plemeno, myslil, že to sám povede na vdovino jméno. Ministr vojenský pravil: „Co dovede bùže, každý starý generál to taky zastat mùže. Zvyklý na subordinaci bude cára ctíti, eráru se mùže pøitom penze ušetøiti. Ze všech nejlíp by to trefil maršál Komispetr, pouštìt hrùzu na sedláky, na to on je metr. Pro jistotu se mu mùže òáký literátus, chlapík v peøe vycvièený, pøidati ad latus. 31

Tak pøivedem knìžstvo s vojskem k jednomu komandu, zorganizujeme pøísnìj tu církevní bandu." Pan ministr policejní beze všeho køiku podal písemnì své votum v zavøeném paklíku. Policie jako koèky ráda potmì chodí, v jasném svìtle veøejnosti nerada se brodí. Aè své votum zapeèetil, pøece bych se vsadil, že uhodnu, co on asi tajnì cáru radil. Jistì zpovìï, jezovity, oèistec, latinu, pokoru a trpìlivost pøi chlebì a vínu; kousek nebe na udici, pár volavých svatých; všechna moc pochází shùry, pluk èertù rohatých. Konec sedmého zpìvu.

32

ZPÌV OSMÝ KAMARILA Jako u všech potentátù, tak i v Rusku byla mocnìjší než ministerstvo dvorní kamarila. Zachovej nám, panebože, Frantu Šumavského, že je každá kamarila pohlaví ženského. Vladimír byl ještì k tomu puncto sexti štvanec, jako lev královal mužùm a ženským co kanec. Jednu ženu mìl Normanku a jednu Øekyni, dvì mìl Èešky, že jsou hezky, jednu Bulharyni. A metresek jako pecek, tøi sta v Bìlehradì, dvì stì v sele Berestovì, tøi sta v Vyšehradì. Ještì kromì tìch kasáren leckdes filiálku, kacik v Hessen-Kasslu nemá tolik kafešálkù!

33

A teï ještì tetky, matky k nim pøiadýrovat, pak to s jejich zpovìdníky multiplicírovat. Ó, to byla kamarila jako Èimboraso! Senát vždycky pohotovì jak u rasa maso. Ó, to bylo kandidátù, to bylo protekcí, tu cár, co jest topit bohy, dostal teprv lekcí. Všechny na nìj dorážely, každá jinák mlela, málem by už byla cáru hlava zšedivìla. -Veèír, když mu Mates lokaj pøišel zouvat boty, zaèal si cár stìžovati na ty své trampoty. Starý Mates, ten byl ve všem cárùv hlavní rádce, ministry i kamarilu vodil na oprátce. „Ach Matýsku, Matýseèku, hleï mne toho zbavit, já chudák s tìmi ženskými nic nemohu spravit!" 34

Mates, jak jen cár byl svleèen a v posteli ležel, do redakce vládních novin s botma v ruce bìžel. Tam jim cosi diktýroval s botama pod paží: „Nebude-li to tam zejtra, cár vám vousy zpraží!" Druhý den pak celý Kyjov divil se nemálo, když v úøední èásti novin velkým písmem stálo: „V jménu Jeho Velièenstva cára Vladimíra na prázdnou prebendu božskou konkurs se otvírá. Výminky a bližší zprávy, to kandidátovi ministerstvo policejní na doptávku poví." Rozbìhla se ta novina v elektrickém letu na drátìných telegrafech jako rtu po svìtu. Druhý den již v celém svìtì jak na lípì vèely telegrafické depeše v novinách bzuèely. 35

V Øímì páni kardináli k Èervenému raku pøede mší se scházívají na skleòku araku. Pan kardinál Šamšulini mrsknul jen po oku do Augsburských všeobecných, už se dal do skoku! Dal nalejt Lacrimae Christi, a to hned do žbánu, vylousknul žbán a již letìl pøímo k Vatikánu. Tam hned vrazil do pokoje a bez zaklepání vyburcoval tou novinou papeže ze spaní. Svatý otec, jak vyskoèil, ještì byl v košili, velel, by se jezovité do Rus hned strojili. Dal je všechny k této cestì naostro kovati a marš zvláštní pro nì kázal zkomponýrovati. Konec zpìvu osmého.

36

ZPÌV DEVÁTÝ JEZOVITSKÝ MARŠ Te Deum laudamus v Kyjovì je rámus, dies irae, dies illa nastane tam naše víra. Te rogamus, audi nos -ten Vladimír, to je kos! Gloria in excelsis Deo držme my se jeho. Credo in unum Deum nᚠBùh je poslušnìjší nežli Perun, orate,fratres naše víra je ponížená jak pes. Benedictus, qui venit málo vìdìt, mnoho vìøit. Sanctus, sanctus, sanctus všem novotáøùm pardus, in nomine Domini èert aby vzal noviny! Dignum et iustum est starým èasùm všechna èest! Dominus vobiscum lepší hloupost nežli rozum. 37

Sancta Dei Genitrix zde nám už nevìøí nic. Agnus Dei, qui tollis peccata Rusi nám budou vìøit jak telata. Veni, Sancte Spiritus postìhujem se do Rus, exaudi nos, Domine a nás to tam nemine, Aleni sunt coeli abysme se tam dobøe mìli, aequum et salutare poèkej, ty kaviáre! Salvator mundi to budou jundy! In te, Domine, speravi žaludek nám dobøe tráví, libera nos a malo sedum liber masa málo! Exaudi, Domine, orationem meam sním jelito, když šunku nemám, ex profundis clamavi ad te, Domine když jsem byl ve sklepì na vínì, dona nobis pacem s kuchaøkami spát chcem, 38

a porta inferi aby lidé nevìdìli. Mea culpa, mea maxima culpa kdo neumí dìlat zázraky, ten je ulpa. Kyrie eleison, když peníze nejsou. Et ne nos inducas in tentationem když ti dávají, ber honem; sicut erat in principio et nunc et semper nedávej nikomu nic, ale všem ber; et in saecula saeculorum. Amen. Nejvíc nám nese ten pekelný plamen. Konec marše.

39

ZPÌV DESÁTÝ KONKURS Vìje vítr èernomorský, trávou v stìpi klátí; sbíhají se do Kyjova páni kandidáti. Vìje vítr od západu, v Kyjovì se práší; každá firma haní jiné, sama se vynáší. -Poslal papež dekret z Øíma, peèet jako talíø: „Co je po té øecké víøe, nedám za ni halíø! Není církev jako církev, cáre nejmilejší, øímská církev mezi všemi nejcírkvovatìjší!" A carhradský patriarcha, peèet jako mlska: „Nevìø tomu, Vladimíre, co antikrist píská. Není církev jako církev, cáre nejmilejší, øecká církev mezi všemi nejcírkvovatìjší!" -

40

A rabínské synedrium „Šulem, šulem," píše, „nevìø Øímu, nevìø Øekùm, drž se jen Mojžíše. Není církev jako církev, cáre nejmilejší, židovská je mezi všemi nejcírkvovatìjší." Také mufti muhamedský pøekøièet se nedá: „Potluè ty psy nevìøící, uvìø v Muhameda! Není církev jako církev, cáre nejmilejší, musulmanská mezi všemi nejcírkvovatìjší!" V cárském dvoru na Podolu psi se o kost hryzli: také ty ostatní sekty konkurovat pøišly. Èert zná všechna jejich jména! Ale jak se ctily, z toho se ruské hokynì mnoho nauèily. Tenkrát byly zlaté èasy pro dohazovaèe, rozolku pili z krajáèù, jedli jen koláèe. 41

Protože jim v tom konkursu obchody tak kvìtly, jmenují se od té doby také „boží metly”.

42