Doslov
Nedoceněné dědictví Ke 100. výročí narození Ludwiga Erharda Detmar Doering Ludwig Erhard je šastnou náhodou německých dějin. Byl pravým mužem na pravém místě a v pravý čas, když v roce 1949 měnovou reformou zavedl hospodářskou politiku, jež válkou a nacionálně-socialistickou nadvládou zruinovanému Německu (alespoň Západnímu) umožnila hospodářský růst, který nemá obdoby. Sousloví, které je s ním nejčastěji spojováno, je „hospodářský zázrak“. Erhardovi samotnému se ale vůbec nelíbilo. „Pokud tento pojem odmítám, tak proto, že se v Německu neodehrál žádný zázrak, ale uskutečnila se hospodářská politika založená na principech svobody“, řekl v roce 1958 ve své přednášce. Že je Ludwig Erhard dodnes označován za „otce hospodářského zázraku“, není ani v nejmenším znevažováním jeho díla. Je a musí to být považováno za kompliment. Ludwig Erhard patří bezpochyby k oněm velkým státníkům z období založení Spolkové republiky Německo, na které se rádi a všude odvoláváme. Na to, co nazýváme jeho velkým dědictvím, se ovšem navazuje pouze zřídka. Moudrost Ludwiga Erharda bychom v dnešní německé hospodářské a sociální politice marně hledali.
29
Oppenheimerův žák Ludwig Erhard se narodil 4. února 1897 v jihoněmeckém Fürthu. Jeho učitelem, u kterého v roce 1925 promoval, nebyl nikdo jiný než velký ekonom a sociolog Franz Oppenheimer. V některých Erhardových biografiích – jako například v knize Volkera Hentschela „Ludwig Erhard: život politika“ – je Oppenheimerův vliv na Erharda a teorii „sociálně-tržního hospodářství“ považován za velmi malý. To by se Oppenheimerovi sotva líbilo. Od něj totiž pochází stěžejní myšlenka Erhardových pozdějších hospodářsko-politických principů, a sice, že svobodná konkurence jako základní prvek spravedlivého hospodářského pořádku není realizována „sama od sebe“ a ani tak nevznikne. Vytvořit ji je úkolem politiky. Byl to pokus navzájem sjednotit liberální (a ke státu kritické) krédo se sociálně-politickými cíli. Ekonomie, které se naučil u Oppenheimera, měla i nadále předurčovat Erhardův život. V roce 1929 začíná pracovat v Institutu pro sledování hospodářství (Institut für Wirtschaftsbeobachtung) v Norimberku. V roce 1942 se, rovněž v Norimberku, stává ředitelem Institutu pro výzkum průmyslu (Institut für Industrieforschung). Zde vyvíjí koncepty o přechodu válečného (plánovaného) hospodářství do civilních kolejí. Přemýšlení o poválečné době se stalo pro mnoho liberálních ekonomů prostředkem pro relativně bezpečné šíření myšlenek, které byly s nacionálním socialismem neslučitelné – říkalo se tomu maskovaná opozice. Přestože stál Erhard proti nacionálnímu socialismu a stýkal se i s vůdčími osobnostmi odporu (např. CarlemFriedrichem Gördelerem, pro kterého v roce 1944 dokonce napsal hospodářsko-politický dossier), bylo by přehnané Erharda označovat za bojovníka proti režimu.
Cesta k měnové reformě A přece: skutečnost, že se prokazatelně distancoval od Hitlerova režimu, jej předurčila k práci na obnově země po vítězství Spojenců. Ti dokázali Erhardovu práci ocenit. Od května 1945
30
působil jako poradce amerických okupačních sil v hospodářských otázkách. V letech 1945–46 určoval dokonce hospodářsko-politický osud Bavorska. Také jeho akademická kariéra postoupila. V Mnichově se stává honorárním profesorem. V roce 1948 je konečně povolán na místo, na kterém uskutečnil to, co jeho jméno nejvíce proslavilo: stává se ředitelem hospodářské správy britské a americké zóny. V hospodářské radě se musí vypořádat se silnými politickými silami, které chtějí vést obnovu hospodářství pomocí plánování, tj. socialistickým způsobem. Dokonce i občanské síly, jako např. nově zformovaná CDU, byly virem socialismu napadeny; oporu nachází Erhard pouze u liberální FDP. Přesto se mu daří nalézt dostatečnou podporu především proto, že v zásadě souhlasí s míněním amerických okupačních sil. 20. června 1948 tak Erhard může konečně vyhlásit měnovou reformu, která prostřednictvím Deutsche Mark s sebou přináší měnovou stabilitu. Brzy poté je ukončena kontrola cen a mezd; hospodářství začíná „nabírat dech“. Přesto Erhard musí v listopadu 1948 podstoupit hlasování o vyslovení nedůvěry v hospodářské radě, které ovšem bylo, i když velmi těsně (52:42), zamítnuto. V rozhlasovém projevu, den poté, se obhajuje proti skeptikům, kteří míní, že tržní hospodářství je doprovázeno takovými zly, že pouze prostředky plánovaného hospodářství mohou proti nim pomoci: „Proti nešvarům tržního hospodářství se musí bojovat tržněhospodářskými prostředky.“
Politické zrození „nepolitika“ S rokem 1949 zavítala do politického života (Západního) Německa „normalita“. Vojenský režim Spojenců byl nahrazen demokratickými institucemi nově založené Spolkové republiky. Erhard získává – přestože ještě není členem strany – na kandidátce CDU křeslo ve spolkovém sněmu. Stává se ministrem hospodářství v Adenauerově kabinetu. Někteří pozorovatelé jsou překvapeni, že nevstoupil do politiky na „listině“ FDP. Proslýchá se, že to byli politici FDP a sám spolkový prezident Theodor Heuss, kteří to Erhardovi (vlastně ke škodě své strany) poradili. 31
V malé občanské straně přesvědčené o tržním hospodářství by byl méně užitečný než v polosocialistické velké občanské straně, kterou bylo ještě třeba přesvědčit. Tak se také stalo. V letech, kdy byl Erhard ministrem hospodářství, došlo k největšímu hospodářskému vzestupu Západního Německa. Na vrcholu popularity, roce 1957, se Erhard stává vicekancléřem. Erhard se stává nástupcem Adenauera, který v roce 1963 odstupuje ze svého úřadu pro rozepře s FDP. Přestože (nyní už jako člen CDU) v roce 1965 jako vrcholný představitel své strany dosáhne obrovského vítězství ve volbách, bude to spíše nešastné a krátké období kancléřství. Je to, jak v roce 1966 napsal o Erhardově rezignaci novinář Karl-Hermann Flach, hlásící se k FDP, „tragický příběh dobromyslného, ale nepolitického člověka ve vysoké politické funkci“. Erhardovi se nikdy nepodaří stranický aparát CDU ovládat a pro své záměry využívat tak dobře, jako se to dařilo Adenauerovi (nebo později Kohlovi). Intriky, namířené proti němu, zesílily s recesí, která začala na konci roku 1965, jež by na dnešní poměry byla považována za lehkou, ovšem podle Erhardových měřítek byla recesí hlubokou. Za první „zvrat“ hospodářského zázraku bylo považováno zavedení zkrácené pracovní doby ve Volkswagenu. Přidaly se starosti s koaličním partnerem. CDU chtěla záplatovat díry ve státním rozpočtu vzniklé recesí velkorysým zvýšením daní, ale FDP se postavila proti. V říjnu roku 1966 se koalice rozpadla. Nová vláda vzešla z nové „velké koalice“ sociálních demokratů a CDU. Nový ministr hospodářství, Karl Schiller z SPD, sledoval politiku, která se v mnoha směrech lišila od Erhardových představ. Stavěl především na „globálním řízení" hospodářství prostřednictvím státu, které mělo oživit konjunkturu. Již v následujícím roce odstupuje Erhard z právě získaného místa spolkového předsedy CDU a politicky se stahuje čím dál více do ústraní. Do roku 1976 zůstává členem spolkového sněmu. Umírá 5. května 1977 v Bonnu.
32
„Sociálně-tržní hospodářství" Ani zlovolní kritici nemohou popřít, že Erhardovo dílo mělo enormní vliv na dějiny spolkového Německa. Pozdější politické neúspěchy, jak soudí skeptik Flach v roce 1966, nemohly zpochybnit alespoň jednu jeho velkou zásluhu: „...nikdo mu nemůže vzít a nevezme jeho velkou životní zásluhu na zrušení regulace 20. června 1948, která zahájila vzestup německého hospodářství z trosek nacistické říše. Ta, jako podstata jeho životního díla, zůstane živá." Lze souhlasit s tvrzením, že Erhardovo politické působení, především jeho krátké působení ve funkci kancléře, nebylo vždy úspěšné. Erhard ovšem nebyl ekonomickým expertem, který by ignoroval rámcové podmínky nebo je dokonce ve svých teoriích považoval za něco cizího. Téměř všechny západní průmyslové země trpí dnes tím, že politické procesy lze již stěží zvládnout. Následkem je nekontrolovaný růst zadluženosti a daňového zatížení, rostoucí byrokratizace a centralizace spolu s kritickým vývojem sociálních systémů, u nichž se ukazuje, že je budoucí generace nebudou moci zaplatit. Toto všechno jako důsledek parciálních ekonomických zájmů, které vládnou i v politice (nejen v „ekonomice"), analyzuje velmi důkladně nová politická ekonomie (především škola veřejné volby, jak ji rozvinul americký nositel Nobelovy ceny James M. Buchanan). Nelze pochybovat o tom, že by Erhard tyto jmenované vady dnešního státu blahobytu nejenom hluboce odsoudil, nýbrž také, že již dříve pronikl politickými mechanismy, které k těmto nepravostem vedly. Abychom tomu porozuměli, je třeba mít na zřeteli Erhardovo základní chápání hospodářského pořádku, které bylo známo pod názvem „sociálně-tržní hospodářství“. Sotva nějaký pojem je v současných hospodářsko-politických diskusích nejen v Německu tolik zneužíván jako pojem „sociálnětržní hospodářství“. Každé sociálně-politické opatření, které zničí část trhu, je ospravedlňováno argumentem, že se teprve prostřednictvím něj uskutečňuje ono „sociální“, které tržní ho33
spodářství nemůže poskytnout. Když bylo např. v roce 1994 v Německu zavedeno pojištění pro případ bezmocnosti, které je – přesto, že trvající krize stejně organizovaného důchodového systému slouží jako varovný příklad – založeno na generační smlouvě, napadne odpovědný ministr své liberální kritiky argumentem, že jsou snad protivníci „sociálně“ tržního hospodářství. Právě proto, že zde jednoznačně existují tržní alternativy, dozajista by použití tohoto termínu Erharda pobouřilo. Ukazuje se, že je dnes pojem „sociálně-tržního hospodářství“ téměř synonymem pro pojem „smíšeného hospodářství“. V posledně zmíněném uspořádání stojí tržní hospodářství a sociální stát jako protiklady vedle sebe. Naproti tomu Erhard rozuměl pod „sociálně-tržním hospodářstvím“ obojí jako celek. Sociální aspekt by tak měl být dosažen zejména záměrnou podporou konkurence a pomocí prostředků tržního hospodářství. Nikoliv bez souvislosti jednoho a druhého, nýbrž souladem „jednolité“ hospodářské a sociální politiky. Nedorozumění ohledně obsahu pojmu „sociálně-tržní hospodářství“ po Erhardově odchodu má mnoho důvodů. Za prvé: Erhard označoval – a z důvodu „prodejní taktiky“ zpočátku zajisté správně – koncept „sociálně-tržního hospodářství“ jako střední cestu mezi neomezeným tržním (manchesterským) liberalismem 19. století a totalitním plánovaným hospodářstvím. Neblahým způsobem tak byla přeceněna často uměle vytvářená propast mezi Erhardovými myšlenkami a klasickou liberální tradicí. Povrchním interpretům, kteří přehlížejí, že Erhard vždy mluvil o „svobodném tržním hospodářství“, umožňuje tato skutečnost chápat tento pojem jako antitezi ke každému reformnímu kroku v tržním hospodářství. Základní Erhardovu myšlenku, totiž že soutěž a konkurence jsou víc než čistým hospodářským principem, nýbrž – jak uvedl Erhard v roce 1955 – „jsou ekonomickým základem pro existenci demokratického státu, v němž je nedotknutelnou hodnotou lidská svoboda“ přitom předvídali již
34
5
manchesterští liberálové. Frédéric Bastiat , pravděpodobně nejradikálnější představitel manchesterské školy může posloužit za příklad, když v roce 1850 říká: „Konkurence, kterou můžeme zcela příhodně nazvat ‚svoboda‘ je navzdory útokům, kterým je denně vystavena, skutečným demokratickým zákonem.“ Za druhé: Pojem „sociální“, který Erhard většinou více či méně důsledně používá, není patrně v této formě v politice ve své úplnosti sdělitelný, protože náleží k (dávno zapomenuté?) tradici raného liberalismu. Raný liberalismus, v němž Edmund Burke definuje „sociální svobodu“ jako rovnost práv (equality of restraint), vidí v „sociálním“ protiklad k vládě partikulárních zájmů v politice – v politice ve prospěch celku a nikoliv jen ve prospěch zájmových skupin. Tak to vidí i Erhard. Později se vzestupem velkých socialistických hnutí v polovině 19. století ale získal tento pojem zcela jiný význam. Do centra zájmu se namísto „formální“ rovnosti práv dostalo politické splnění „materiálních“ partikulárních zájmů lidí, kteří sami sebe chápou jako „neprivilegované“. V kontextu státoprávně-tržního hospodářského uspořádání je takový význam pojmu „sociální“ cizím tělesem. Liberální nositel Nobelovy ceny Friedrich August von Hayek je dokonce ve světle této moderní a zkreslené interpretace pojmu „sociální“ toho názoru, že by se obecně neměl nadále používat, protože jako „přívěsek“ mění vznešené pojmy „tržní hospodářství“ a „spravedlnost“ v jakési floskule.
Konkurence jako politický úkol Disputace o slově „sociální“ na věci nic nemění. Erhardovským politikům nejde o „tržní hospodářství plus stát blahobytu“, jak tomu patrně věří ti sociální politikové, kteří se na Erharda odvolávají. Naopak: Erhard chápe „stát blahobytu“ jako protiklad toho, čeho chce dosáhnout. V roce 1958 píše: „Nic není zpravidla méně sociálního než takzvaný ‚stát blahobytu‘, který 5
Sbírku nejvýznamnějších statí Frédérica Bastiata vydal pod názvem Co je vidět a co není vidět v roce 1998 Liberální institut – pozn. překl.
35
nechá usínat lidskou zodpovědnost a klesnout individuální výkon.“ Protože, jak píše Erhard v roce 1955: „Harmonie tržního hospodářství spočívá na volném fungování sil, které směřují k vyrovnání a rovnováze. Tímto způsobem se dosáhne kvantitativního a kvalitativního souladu poptávky a nabídky.“ Erhard přitom zdůrazňuje (podobně jako mnozí ordoliberální ekonomové jeho doby), že se jeho víra v harmonii tržního hospodářství a konkurence liší od víry v harmonii klasických liberálů v tom, že ví, že ani harmonie, ani konkurence nevznikne sama od sebe. Trh a konkurence jsou úkolem aktivní politiky. Tento poznatek činí ze „sociálně-tržního hospodářství“ něco nového. Přestože jsou pro pochopení Erhardova myšlení důležité, nelze tyto výroky přeceňovat. Klasičtí liberálové rovněž věřili na politické předpoklady tržního hospodářství, i kdyby to byla pouze ochrana vlastnických práv. Pokud se budeme opírat pouze o čistou teorii, lze zpochybnit především Erhardovo zdůvodnění pro „trh jako politický úkol“. Vychází z toho, že bez podpory státu se trh sám zničí a sice koncentrací soukromé moci ve formě kartelů a monopolů. Naopak je zcela zřejmé, že se ve skutečně svobodné konkurenci za podmínek důsledně svobodného hospodářství podobné kartely a monopoly vytvářejí zřídka a především se neudrží navždy, pročež je možné je jako reálné ohrožení zanedbat. Většina ordoliberálních ekonomů Erhardovy generace zde má tendenci zaplést se do protimluvů. Erhardovi blízký Wilhelm Röpke brání tuto tezi také, ovšem proto, aby na jiném místě s ohledem na tendence koncentrace v Německu na konci 19. století konstatoval, že příčinou je protekcionismus, který nastal s Bismarckovým odklonem od svobodného obchodu. Většinou jde tedy o politické selhání, nikoliv o selhání trhu. V praktické politice to má ale malý význam, protože stát v realitě existuje a etabloval se natolik, že jeho zánik a vize svobodného a na trhu založeného „anarchokapitalismu“ je pouze předmětem akademických diskusí. Protože stát a tržní hospodářství stojí vždy ve vzájemně vyostřeném vztahu a protože stát vždy a nevyhnutelně může být zneužit zájmovými skupinami, musí
36
být ve státě samotném zabudována opravná instance, která zakročí proti monopolizačním a mocenským tendencím v hospodářském životě. Zde jsou na místě pragmatická rozhodnutí na politickém základě. V tomto pragmatickém smyslu odpovídá Erhardovo přičinlivé a umíněné úsilí o dokonalé kartelové právo principům klasického liberalismu při zohlednění reálných podmínek. Sám Erhard to uvádí ve své přednášce publikované v roce 1969 ve Schweizer Monatshefte, když míní, že je tím v podstatě učení Adama Smithe „ve smyslu blízkém realitě“ dovedeno dále. Dokonalé a definitivní řešení tím Erhard, který je jako aktivní hospodářský politik nuceně vázán reálnými podmínkami, nenabízí. Není to obtížné jen proto, že ideál „tržně konformních“ státních zásahů, které drží v souladu volnou soutěž a cenový mechanismus, není dosažitelný. Neexistují neutrální daně, ani neutrální sociální zákony. Tomuto ideálu se lze přiblížit, jak argumentuje trierský vědecký teoretik Gerhard Radnitzky. Tvrdí, že pojem „tržně konformní“ by mohl být používán „komparativně“ ve smyslu „šetrnější ke svobodě než...“. Znamená to ovšem, že poruchy trhu způsobené státem se budou vždy objevovat.
„Formovaná společnost“ Erhard rozpoznal, že nebezpečí hospodářské koncentrace moci není problémem neřízené soutěže, která nechá přežít jen silné, nýbrž že kartelizace je často záměrně podporována zákonodárci. Erhard nezapomíná na žádnou zájmovou skupinu. Již v roce 1955 se energicky vyslovuje (a neprávem je proto vystaven posměchu) proti moci odborů, která jim, v rámci státem stanovených podmínek tarifní autonomie, umožňuje uzavírat dohody o nadměrném růstu mezd. Z této debaty pochází výstižná formulace „spirála mzda/cena“, kterou Erhard označoval problémy, jež z této politiky vznikly. Ušetřena nezůstává ani podnikatelská sféra. Především profesní svazy a s nimi spojené zlo ve formě profesních řádů, moderní forma středověkých cechů, hraje podle Erharda pustošivou roli. Jsou totiž vybaveny quasi-zákono37
dárnou mocí. Jako monopolisté mohou stanovovat ceny, určovat závazné podmínky vstupu do odvětví nebo vydávat či vynucovat zákazy reklamy – vše ve jménu „spravedlivé“ soutěže. Znovu a znovu se Erhard pokouší zlikvidovat toto hospodářství privilegií. Kdyby to byl dokázal, stálo by si dnes Německo lépe. Takto je dnes Německo zemí, v níž se zdají být i takové maličkosti jako zrušení zákona o otevírací době nemožné. Časopis „Newsweek“ o tom krátce a správně poznamenal: „Nezaměstnanost láme rekordy, ale pořád se nedá v neděli koupit mléko." Aby zabránil těmto tendencím, pokouší se Erhard vyvinout specifické, vcelku liberální, chápání státu, které předkládá do diskuse pod poněkud nešastně zvolenou etiketou „formovaná společnost". Protože má tento pojem nechtěný nádech duševního „usměrnění", je neustále špatně chápán. Ve skutečnosti jde o něco, co se dnes nazývá „ústavním patriotismem". Podle něj by neměla být omezována duševní a hospodářská různorodost, nýbrž by měl být uznán nedotknutelný rámec, v němž by k ní mohlo docházet. Je výzvou ke zmírnění neomezeného egoismu, který používá moc, namísto toho, aby se vystavil soutěži. Erhardovi jde o společensko-kulturní předpoklady svobodného uspořádání státu a hospodářství. Že takovýto liberální étos v Německu není hluboce zakotven, poznal Erhard brzy na vlastní kůži. Jeho boj proti profesním řádům dalekosáhle ztroskotal. Dokonce jsou schváleny sociální zákony, které odporují principu „vlastní zodpovědnosti za prevenci životních rizik“, který formuloval ve svém proslovu v roce 1956. Příkladem je zavedení „dynamizovaného“ důchodu spočívajícího na generační smlouvě koncem padesátých let. Nakonec zůstalo Erhardovo dílo nedokončeno. Vlastní dynamika politiky, kterou tak výstižně popsal, se ukázala jako příliš silný soupeř. Vidí to sám, když si v předmluvě prvního vydání své knihy „Německá hospodářská politika“ v roce 1962 „s jistou obavou“ klade otázku, zda by se mu podařilo uskutečnit ony velké reformy v roce 1948 v parlamentním systému (bez pomoci spojenecké vojenské moci v pozadí).
38
Varování pro současnost Erhardovi současníci často jeho varování před erozí tržního hospodářství nerozuměli a nedbali jej. Možná, že je snazší Erharda pochopit pro dnešní generaci, která důsledky tohoto procesu, mimo jiné vysokou nezaměstnanost, pociuje čím dál tím výrazněji. Denně sledujeme omezování svobody a politický systém, který je kvůli svému propojení se zájmovými skupinami natolik strnulý, že není schopen reformy. Erhardovo dědictví je v posledních desetiletích trestuhodně opomíjeno – a to především těmi politiky, kteří se stále zaklínají „sociálně-tržním hospodářstvím“. Erhardovo varování z roku 1960 zůstává nadále aktuální: „Stálou platnost si zachovává jedno: Kdo se dnes bude snažit z povrchních důvodů popularity vyhnout nutné oběti, prohřeší se proti principu parlamentní demokracie. Kromě toho jej najisto odsoudí volič, pokud neúspěchy, které jsou zaviněny dnes, povedou zítra k těžkým nezdarům a zpochybní naši bezpečnost i existenci našeho svobodného řádu a našeho blahobytu“. Z německého originálu „EIN MISSACHTETES ERBE“ otištěném v Schweizer Monatshefte, 1998:2, přeložila Ing. Zdeňka Talábová.
39
