KDYBY BYLO PO SOVÍM, NEBYL BY NIKDY DEN (Chorvatské přísloví) ČÍSLO 37* ROČNÍK IV* 23. 11. 2011* (ČAS 1 – ročník XV* Kurýr ročník VI)
Ve druhém století našeho letopočtu žil v Alexandrii slavný astronom a zeměpisec Klaudios Ptolemaios. Podle vyprávění obchodníků a vojáků kreslil mapy vzdálených zemí. Velké pohoří na severu země, v níž podle něj žil velký národ Boiochaimů, označil jako Askiburgion. Přiložíte-li Ptolemaiovu mapu na mapu dnešní, pod Askiburgionem naleznete Nízký a Hrubý Jeseník, část Slezska i střední Moravy. I mezi tvůrci tohoto listu naleznete nejednoho učeného Boiochaima. Na sklonku 19. století si příznivci strany realistické, sdruženi kolem T. G. Masaryka uvědomili, že potřebné změny společenské vyžadují více informačních zdrojů. A tak vznikl v roce 1866 list ČAS, od počátku redigovaný Janem Herbenem. V roce 1990 si vydavatelé tohoto listu vypůjčili název i původní grafickou podobu hlavičky a vydávali až do roku 2005 list ČAS v tištěné podobě. A pochopitelně v duchu názorů původní České strany lidové (realistické). Ten pak na několik let, od 3. 2. 2005 do 21. 8. 2008 nahradil internetový deník Bruntálský Kurýr. Tento internetový, dle potřeby i tištěný list ČAS je tedy pokračováním obou zmíněných periodik a měl by v této podobě vydržet co nejdéle. Což bude i dílem vás, čtenářů. Vydává: občanské sdruţení Vlastenecký poutník, Čeladná 711, 739 12 Čeladná, v nakladatelství Moravská expedice®. Redakce: petr.anderle @ tiscali.cz ;
[email protected] +420 724 100 646. Odpovědný redaktor:Petr Andrle. Kaţdé vydání najdete také na www.hbl.cz ; www.marianka.eu. Objednávky: e-mail s předmětem ČAS* Registrace MK ČR ze dne 22. 3. 2001 evidenční číslo MK ČR E 11 345
KOKOSCHKU A JEHO PŘÁTELE SI MOC NEPŘIPOMÍNÁME
Honem rychle, neţ vstoupíme do roku 2012, bychom si měli připomenout, ţe v tomto roce zůstalo poněkud stranou 125. výročí narození Oskara Kokoschky (1886 – 1980) významného rakouského (ale především celosvětově známého) spisovatele, dramatika, grafika, básníka a malíře s českými předky. Naše země se staly vlastně jakýmsi jeho druhým osudem. Jeho děd z otcovy strany patřil ke známým praţským zlatníkům. Jeho syn, Kokoschkův tatínek se dokonce na konci 19. století s malým Oskarem a s celou rodinou přestěhoval za obchodem do Ústí nad Labem, ale zde se nesplnily jeho předpoklady, takţe se odstěhovali znovu do Vídně. Po první světové válce se do Prahy provdala Kokoschkova sestra, básnířka Berta PatočkováKokoschková. Kokoschka navštívil působiště svého dědy v roce 1934. Praha mu tak učarovala, ţe zde ţil aţ do svého odjezdu do Londýna v roce 1938. Našel zde mnoho zajímavých míst k malování (namaloval zde za čtyři roky asi dvacet velice ceněných obrazů s praţskou tématikou), seznámil se s prezidentem Masarykem, jehoţ také portrétoval, ale co hlavního se stalo, našel zde svoji budoucí ţenu. Ta byla zase bytostně a úzce spjata s naším krajem. Olda Palkovská byla také malířkou a překladatelkou z angličtiny. Její dědeček Edmund Palkovský, známý ostravský advokát, vlastenec a buditel byl mimo jiné přítelem MUDr. Jana Maye, prvního starosty Mariánských Hor a zakladatele lázní Skalka ve Velkých Kunčicích. JUDr. Palkovský a jeho choť byli kmotry dvou synů MUDr. Jana Maye a mezi jejich přátele patřili mnozí čeští umělci, také významný ostravský geolog dr. Ing. Jan Folprecht, cestovatel Enrique Stanko Vráz a řada dalších osobností Ostravska. Kdyţ v roce 1937 Olda Palkovská převezla Oskara Kokoschku do Ostravy, aby se seznámil s jejími prarodiči, učarovalo mu také město a jeho okolí. Z landeckého návrší namaloval dva pohledy na město, z nichţ Moravská Ostrava II byla v minulém roce představena i v Ostravě. Kokoschka se v Ostravě mimo jiné seznámil i s významným sběratelem a mecenášem umění, ředitelem Vítkovických ţelezáren Oskarem Federerem.
Kokoschka na naléhání Oldy Palkovské s ní odejel v roce 1938 do Anglie, nebezpečí nacistické rasové politiky bylo jiţ příliš blízko. A tak zde máme další výročí – před 70 lety, v roce 1941 se Oskar Kokoschka s Oldou Palkovskou v Londýně stali manţely. A Oskar maloval nádherně dále. Na prvním snímku je právě ten pěkný pohled na Moravskou Ostravu II a na dalším snímku pro změnu zase Londýn. Udělejte si přátelé čas nejen na Kokoschku. Ale také na Oskara Federera, Františka Jurečka, Eduarda Šebelu, Aloise Sprušila, Františka Ondrúška, Ladislava Jerieho a mnohé a mnohé další.
Dny pro Izrael v Bruntále Ochutnávku židovské kultury, která vždy nedílně patřila nejen k našemu národu, ale také k našemu městu, nám nabídl jeden listopadový víkend, a to přesně 12. a 13. listopadu, kdy v Bruntále probíhaly Dny pro Izrael. Tento víkend nevybrali pořadatelé, Slezská církev evangelická a. v., Křesťanské sdružení Tesalonika a Křesťanské společenství ROFC Bruntál, náhodou. Termín se blížil připomínce událostí křišťálové noci z 9. na 10. listopadu, kdy v roce 1938 nacisté oficiálně rozpoutali běsnění vůči židovskému obyvatelstvu a následné systematické vyhlazování židovského národa. Celá akce byla oficiálně zahájena troubením na šófar (roh, jenţ Ţidé pouţívají při oslavách nejvyšších svátků) v prostorách Spolkového domu Mariany Berlové. V duchu ţidovských tradic pokračovala praţská hudební skupina Menorah, která prezentovala jak tradiční, tak současnou izraelskou tvorbu různých ţánrů. Posluchači měli moţnost
zaposlouchat se do rytmických a více či méně veselých melodií doprovázených texty nejen v hebrejštině, jidiš a ladinu, ale i v českém jazyce. Zvuk ţidovských rytmů oslavujících všemohoucího Hospodina zněl během celého víkendu. Čestným hostem sobotního odpoledne byl pan Daniel Haslinger, teolog a historik zabývající se historií izraelského národa jiţ více neţ 30 let. Tento expert na záleţitosti Blízkého východu posluchače ve své přednášce Izrael včera a dnes (na snímku) seznámil nejen s historií a současnou situací státu Izrael, ale také s dalšími zajímavostmi z dnes tak diskutované oblasti. Zdůraznil také, ţe Česká republika je jako jedna z mála evropských zemí proizraelská. Nutno dodat, ţe jeho vhled a
informace objasnily mnohé události, o kterých se z médií dovídáme velmi zkresleně nebo jen zastřeně. Dny pro Izrael měly své vyvrcholení v neděli odpoledne, kdy po společné dopolední bohosluţbě, na které pronesla slovo paní Alena Krausová, misionářka v Domě modliteb v Jeruzalémě, měli občané našeho města a přilehlého okolí moţnost navštívit Městské divadlo v Bruntále. Pozvání přijali také vzácní hosté, jmenovitě PhDr. Tomáš Hrbek s manţelkou, představitel Ţidovské obce Olomouc, kteří ještě před začátkem odpoledního programu spolu s pořadateli navštívili místní ţidovský hřbitov. Po hudebním představení Menory a krátkém referátu, jenţ připomínal události nechvalně známé křišťálové noci, následovalo v dnešní době tak potřebné zamyšlení o lidské svobodě, toleranci a vzájemné úctě. Bylo ukončeno prohlášením, ţe Izrael má právo na svou zemi, má právo na ţivot a Ţidé mají právo na svou víru. „Poučme se z historie a nedovolme, aby se chyby opakovaly― – motto, které se neslo poslední částí víkendu věnovanému Izraeli, připravilo scénu pro představení praţského divadelního souboru Kairos II. Hra s názvem Taková divná doba nabídla pohled malého ţidovského chlapce na dobu 2. světové války a holocaust, který byl její hrůznou součástí. Velmi efektním závěrem bylo propojení minulosti a současnosti pomocí záběrů promítaných na velké plátno, jeţ přinesly nesmazatelné důkazy o tom, ţe i v naší době se potýkáme s lidmi, kterým strašlivé myšlenky nacismu a holocaustu nejsou cizí. Kéţ nám podobné akce nedovolí mávnout nad historií rukou jako nad něčím, co se nás ve 21. století netýká, a kéţ přinesou světlo do oblastí, na které si v dnešní uspěchané době jen zřídka kdy uděláme čas. Markéta Bystrická
CHCETE SE ODSTĚHOVAT DO ŠPANĚLSKA? Kam se obrátit s ţádostí o vydání německého pracovního povolení? Potřebuje občan Indie povolení k pobytu pro účely studia ve Španělsku? A pokud se stanete obětí vykořisťování v zaměstnání, kdo vám můţe podat pomocnou ruku? Evropská komisařka pro vnitřní věci Cecilia Malmströmová před několika dny představila portál EU o přistěhovalectví. Jedná se o internetové stránky s praktickými informacemi pro cizí státní příslušníky, kteří se chtějí přestěhovat do EU. Tyto stránky ec.europa.eu/immigration jsou rovněţ zaměřeny na migranty, kteří uţ v EU pobývají a rádi by se přestěhovali z jednoho členského státu do jiného členského státu. Jednotlivé kategorie migrantů zde najdou konkrétní informace o postupech v případě migrace, které jsou uplatňovány všemi 27 členskými státy. Komisařka Malmströmová uvedla: „Mnoho lidí uvažujících o přestěhování do Evropské unie nemá představu o možnostech, které se jim nabízejí, nevědí, jak požádat o povolení k pobytu, nebo jim nejsou známa rizika spojená s nelegální migrací. A ani migranti, kteří již na území EU pobývají, často neznají svá práva. Musíme jim poskytnout kvalitní a lehce dostupné informace o těchto mnohokrát komplikovaných postupech.“ Portál EU o přistěhovalectví je prvním vstupním místem, kde je moţno získat aktuální a praktické informace o postupech a politikách v oblasti přistěhovalectví, jak tak úrovni EU, tak na úrovni vnitrostátní. Pracovníci, vědci, studenti a ti, kteří se do EU chystají za účelem sloučení s rodinou, která jiţ v EU pobývá, najdou na tomto portálu informace přizpůsobené jejich potřebám a týkající se členského státu, do něhoţ se chtějí přestěhovat. Portál obsahuje rovněţ přímé odkazy na internetové stránky vnitrostátních orgánů působících v oblasti přistěhovalectví. Uţivatelé zde mohou jednoduchým způsobem vyhledat informace ohledně svých práv, jakoţ i informace o tom, zda potřebují vízum pro vstup na území EU či nikoliv. Na portálu EU o přistěhovalectví naleznete kromě informací o moţných způsobech legálního vstupu na území EU také popis rizik spojených s nelegální migrací, ke kterým patří například nedovolené obchodování a pašování. Migranti a potenciální migranti na těchto stránkách najdou také rozsáhlý adresář kontaktů na vládní a nevládní organizace, které jim mohou pomoci. Podrobné informace přístupné na tomto portálu mohou být uţitečné i pro organizace pro podporu migrantů, přistěhovalecké úřady, úřady práce a akademické kruhy. Portál EU o přistěhovalectví naleznete na těchto internetových stránkách http://ec.europa.eu/immigration/ v anglickém a francouzském jazyce. Připravuje se arabské a španělské znění a také další vylepšení přístupu k tomuto portálu z různých technických platforem.Při vývoji tohoto portálu Komise vedla rozsáhlé konzultace, do nichţ se zapojily organizace pro podporu migrantů, odborové organizace, sdruţení zaměstnavatelů a náboţenské skupiny ze zemí původu, tranzitu a zemí cílových. Tyto konzultace se konaly v Belgii, České republice, Francii, Německu, Španělsku a Mali. V Evropské unii ţije 20,1 milionu cizích státních příslušníků, coţ představuje zhruba 4 % celkového počtu obyvatel EU. V roce 2010 vydaly členské státy EU a státy podílející se na spolupráci v rámci schengenského prostoru přes 11 milionů víz. Kaţdoročně se stane obětí obchodování s lidmi směřujícího do EU nebo v rámci EU několik set tisíc osob.
Legionáři a Švejk, aneb čeští vojáci v 1. světové válce Otakar Frankenberger
S jistou, nepříliš velkou námahou by bylo moţno zjistit, kolik českých muţů bojovalo na bojištích prvé světové války. S námahou velmi nepatrnou dal by se tento počet zhruba odhadnout. Je však vůbec třeba se za tím účelem nějak namáhat? Tato otázka nemá zlehčovat význam těch mnoha desítek tisíc českých vojáků, kteří se podíleli na bojích prvé velké války technického století. Jakým způsobem to vstoupila do povědomí našeho národa? Stručně, ale téměř vyčerpávajícím způsobem to napovídá nadpis Legionáři a Švejk, dva pojmy ztělesňující představu Čecha o podílu jeho národa na prvé světové válce. Nadšený dobrovolník nebo přiblblý ulejvák, nic jiného neznáme. Uvědomíme-li si k tomu, ţe v pozdějších dobách se stalo zvykem ještě více zdůrazňovat Švejka jako prototyp českého vojáka, zatímco na legionářích jsme se snaţili nalézt co nejvíce špatného, je současný obraz českého vojáka za prvé světové války, jak ho my sami kreslíme, velmi ubohý. Ale podívejme se, co o tom říká střízlivá, věcná a objektivní historie, zbavená jak oslavných legend, tak i rekriminujícího sebeponiţování. Jak se jeví činnost českých vojáků na bojištích prvé světové války ve světle historické pravdy? Především si všimněme té větší skupiny, totiţ Čechů bojujících v rakouských uniformách. Češi tvořili asi 17 % obyvatelstva monarchie a přibliţně stejný byl jejich podíl v branné moci státu. Zmobilizovaná rakouská armáda čítala v roce 1914: 1 421 250 muţů a lze tudíţ předpokládat, ţe z toho bylo 241 612 Čechů. Coţ ovšem není vše, neboť v průběhu dalších válečných let byli stále další muţi povoláváni do armády a odhaduje se, ţe celkem postavilo Rakousko do zbraně asi devět miliónů muţů. Jelikoţ můţeme právem předpokládat, ţe z toho bylo asi 17 % Čechů, musíme počet českých vojáků v rakouskouherské armádě odhadnout na přibliţně: 1 530 000. Jiţ sám zdravý rozum nedovolil by nám věřit, ţe to byli samí Švejkové a ulejváci. Ale kromě prosté, byt přesvědčivé, logické úvahy prostého rozumu, máme ještě konkrétnější historické důkazy vhodné k správnému zhodnocení českých vojáků bojujících v řadách rakouské armády. Připomeňme si alespoň některé z nich. Ihned na počátku války byla na východním bojišti svedena velká bitva u Komarova, v níţ rakouská 4. armáda porazila ruskou pátou. Lze ji právem označit za největší ryze rakouské vítězství v prvé světové válce. Do bitvy u Komarova nezasáhla ani jediná německá jednotka, takţe to byl úspěch patřící jedině útvarům rakouské 4. armády a stojí proto zato, všimnout si, jaké bylo národnostní sloţení vítězných jednotek. Není to obtíţné, neboť známe dobře národnostní sloţení muţstva jednotlivých útvarů rakousko-uherské armády. Navíc sám velitel vítězné armády Aufenberg věnuje otázce národnostního sloţení jednotek, jimţ velel, značnou pozornost a uvádí, ţe 47,5 % vojáků 4. armády bylo české národnosti! Je kaţdému zřejmé, vybojovala-li 4. rakouská armáda nepopiratelné vítězství nad nejméně stejně silnou armádou ruskou, nelze si představit, ţe 47 % jejích vojáků nekonalo řádně svou povinnost. Nesmíme zapomínat, ţe ruská armáda byla v kaţdém případě rovnocenný protivník a měla za sebou bohaté zkušenosti z války rusko-japonské, které Rakušanům chyběly. Uznáváme, ţe Aufenberg byl dobrý vojevůdce a nepopíráme jeho zásluhu o vítězství,
ale ani on by jistě netvrdil — a ve svých vzpomínkách skutečně téţ netvrdí — ţe by jeho vojevůdcovské nadání bylo samo stačilo k vybojování vítězství i se špatnými vojáky a méněcennými tlupami. Bitva u Komarova byla slavným činem 4. armády, a jelikoţ téměř polovinu vojáků této armády tvořili Češi, měli bychom i bitvu u Komarova počítat k slavným vojenským činům našeho národa. Jiným významným vojenským úspěchem rakouské armády, byť i ne tak velkým, jako byla bitva u Komarova, bylo zničení srbské Timocké divize u Šašinci v roce 1914. Po odraţení rakouské ofenzivy přes Drinu provedla jmenovaná divize odváţný výpad přes Sávu, byla napadena rakouskou 29. divizí a utrpěla těţkou poráţku. I v tomto případě byly síly na obou stranách přibliţně stejné, a ţe Srbové byli úctyhodným protivníkem, o tom nikdo nepochybuje. Velitel vítězné divize generál Kraus uveřejnil po válce malou kníţku, v níţ je tento boj velmi důkladně popisován. Kraus byl vysloveným Velkoněmcem a snaţí se z bitvy udělat vítězství Němců. V jeho divizi byly ovšem litoměřický 42. a chomutovský 92. pěší pluk, jejichţ muţstvo bylo z větší části německé, byly však tam téţ pluky 74. a 94., doplňující se z Jičínska a Turnovska, tudíţ z krajů čistě českých. Tvořili tudíţ Češi asi polovinu početního stavu 29. divize. Jiţ pouhá logická úvaha musí vést k přesvědčení, ţe porazit stejně silného a vojensky zdatného nepřítele by nebylo moţné, kdyby všichni vojáci divize se dobře nebili. Dokazují to i ztráty jednotlivých útvarů divize. Ty jsou vţdy spolehlivým měřítkem bojové hodnoty vojáků, zvláště v střetném boji, v němţ jsou jednotky nasazeny ve volném terénu a nejsou tudíţ jen pasivním cílem nepřátelské palby, jak tomu bývalo později v období poziční války. A právě z Krausovy kníţky, tudíţ z pramene, který jistě nic nezkresloval ve prospěch Čechů, je patrno, ţe ztráty útvarů s českým muţstvem byly větší neţ ztráty chomutovského a litoměřického pluku. I bitva u Šašinci je jedním z českých vítězství, o němţ naše historiografie nic neví. Celkové ztráty Čechů v prvé světové válce dokazují, ţe role, kterou čeští muţi v uniformách c. a k. armády v této válce sehráli, byla skutečně vynikající. Spolehlivý obraz o tom nám podává publikace rakouského Heeresarchivu vydaná jako příloha k archivní rakouské historii prvé světové války pod názvem Österreich-Ungarns letzter Krieg. Z té je patrno, ţe z českých obyvatel Čech a Moravy padlo asi 180.000 muţů, coţ jest asi 2,45 %. Podle téţe publikace zahynulo z obyvatelstva celé monarchie ve válce 2,39 %, přesahují tudíţ ztráty českých vojáků celostátní průměr. Pro český národ vysloveně uráţlivá, ale i logice odporující byla by představa, ţe všichni ti češti muţi, kteří se zbraní v ruce táhli do války a nechali tam ţivot, hynuli tupě jako ovce na poráţce, kdeţto ti, kteří nepadli, přeţili válku jen proto, ţe to byli ustrašení nebo mazaní ulejváci. Ţe tomu tak nebylo, dokazují výše uvedené příklady, k nimţ by bylo moţno připojit ještě mnoho dalších. Nenalezneme je však v ţádné české čítance či populární publikaci a těţko bychom je hledali i ve váţných historických dílech. Česká historiografie je nebere na vědomí, ale můţeme se o nich poučit z některých prací cizích autorit. Tak na příklad výše uvedené rakouské archivní dílo o prvé světové válce zdůrazňuje, ţe benešovský 102. pluk byl jeden z prvých, který byl pro svůj skvělý výkon jmenován ve zprávě vrchního velitelství. Ostatně i srbská oficiální historie zdůrazňuje „mimořádný elán", s nimi tento pluk provedl útok. Pokud by si ovšem někdo chtěl udělat o českých vojácích představu podle toho, co Češi sami o tom píší, získal by obraz velmi ubohý. Byl by přesvědčen, ţe český voják se buď nechal bez odporu zabíjet, a pokud vůbec ze své pušky vystřelil, tak jen proto, aby si způsobil zranění, které by mu umoţnilo ulejt se do zázemí. Historikové tomu říkají „bourání Rakouska". Je jisté, ţe stát, který vede válku, můţe být poškozen, jsou-li jeho vojáci zbabělci, ulejváci nebo blbci jako Švejk, je ovšem dosti obtíţné vydávat tyto vlastnosti za zvláštní ctnost a zásluhu, či dokonce se tím chlubit, jako specifickou národní charakteristikou. Tím jsme se dotkli Švejka, jehoţ jména, jako určitého symbolu, jsme pouţili v názvu článku. Právem a záměrně. Protoţe Švejk je skutečně jednou z typických ukázek zvráceného smyslu
Čechů pro historii. Nikoliv svou existencí, nikoliv tím, ţe byl napsán, nýbrţ proto, jak byl veřejností přijat a chápán. Švejk je humoristický román, snad trochu vulgární, snaţící se získat čtenáře, pro něţ je vrcholem vtipu sprosté slovo, to však je konec konců právo autora uţít formy, kterou povaţuje za vhodnou, stejně jako rozhodnout se, pro který okruh čtenářů chce psát. Jistě lze leccos vytknout historické přesnosti Haškova románu, ovšem je to právě román a nikoliv historické dílo. Mnohý čtenář by se moţná divil, kdyby věděl, kolik historických nepřesností moţno nalézt v románech napsaných klasiky historického románu, jako byli Scott či Dumas. Nelze téţ popřít, ţe Švejk je zábavnou četbou, v níţ je mnoho vtipných nápadů, zajímavých charakteristik a originálního situačního humoru. Proč ho však Češi přijali jako historické dílo a souhrn filozofických úvah? Nic takového Hašek psát nechtěl a také nenapsal. „Filosofie" Haškova románu byla kdysi výstiţně vyjádřena v jednom článku srovnávajícím Haška s Remarquem. Stálo tam, ţe Remarque dělá z kaţdé blbosti tragédii, kdeţto Hašek z kaţdé tragédie blbost! Není to přirozeně ţádná filozofie, nýbrţ prostředek autorského vyjádření. Hašek chtěl psát legraci, Remarque tragédií. Kdyţ však jiţ o tomto srovnání mluvíme, chtěl bych upozornit na ještě jeden zajímavý rozdíl mezi oběma autory. Remarque napsal protiválečný román, v němţ však všichni — aţ na vysloveně negativní postavu poddůstojníka Himmelstosse — jsou dobrými vojáky a řádně konají svou povinnost. U Haška naopak nenalezneme dobrého vojáka — přes podtitul jeho románu — a pokud by někdo chtěl řádně konat svou povinnost, je tam označen za omezeného pitomce. Je jistě právem autora vymyslet si podobnou situaci a napsat ji pro pobavení čtenářů, je však nepochopitelné, ţe Češi to přijali nikoliv jako legraci, nýbrţ jako obraz typického českého člověka. A ovšem téţ, jako důleţitý příspěvek k dějinám prvé světové války. Jistě nikdo nebude podezřívat český národ, ţe by nechápal rozdíl mezi dějepisnou prací a historickým románem, bohuţel však Haškovo podání českého muţe ve válce úţasně vyhovovalo české touze po sebeponiţování. V Haškově románu je mnoho věcných nepřesností, které jsou v rozporu s prokazatelnými historickými fakty, ovšem totéţ lze říci třeba o Gulliverových cestách. Ale ţádný Angličan, který se bavil četbou Swiftova románu, si nemyslil, ţe skutečně někde existuje ostrov Liliput, zatímco téměř všichni Češi jsou ochotni přijmout Haškovo líčení jako spolehlivý pramen dějin války. Nikdo z nich nepochybuje, ţe rakouští důstojníci byli zbabělí blbci a ţe Češi byli bud' ustrašení ulejváci nebo tupí omezenci hnaní jako pasivní dobytek na jatky. Je ironií, ţe o opaku přináší důkazy především práce rakouských autorů! Vím, ţe by zde bylo moţno poukázat na popřevratovou psychózu prvých let svobodného státu. V protirakouské náladě prvých poválečných let nebylo populární psát o českých vojácích v rakouských uniformách jako o statečných muţích, kteří umějí dobře bojovat. Kaţdý se naopak snaţil zdůrazňovat svůj podíl na bourání Rakouska, byť i jeho zásluhy spočívaly pouze v tom, ţe měl strach. Ale tento výklad můţeme skutečno přijmout pouze pro prvá léta republiky. Jakmile to „revoluční nadšení" pominulo, měla nastoupit vláda zdravého rozumu respektující v historické práci především fakta a pravdu. Mladá republika si do svého znaku dala heslo: Pravda vítězí! a jejím prvým prezidentem byl muţ, jehoţ jméno je úzce spojeno s tzv. bojem o rukopisy. Ten byl rozpoután ve jménu historické pravdy, před níţ musí ustoupit i národní zájmy. Kde zůstala tato ušlechtilá zásada při hodnocení rakouské armády a vojáků v ní bojujících, především vojáků české národnosti? Iluze, ţe ve 13. století existovala vyspělá, česky psaná literatura, jsme se vzdali téměř radostně, iluzi, ţe Švejk je věrným obrazem českého vojáka si nechceme nechat vzít. Kdyţ si to vše uvědomíme, musí se nám ona nekompromisní láska k pravdě, kterou si na prapor napsali odpůrci Rukopisů, zdát poněkud podezřelá. Odmítáme-li houţevnatě vzít na vědomí jasná historická fakta dokazující, ţe Češi za prvé světové války byli dobrými vojáky, pak radostná ochota, s níţ jsme přijali důkazy o nepravosti rukopisů, nemůţe být povaţována za lásku k pravdě. V obou případech se opět projevuje onen nešťastný vztah Čechů k vlastní historii: vše kladné zamítáme, vše záporné nejen přijímáme, nýbrţ i zdůrazňujeme. V období mezi oběma válkami stali se legionáři přímo legendou, psáno o nich v čítankách, vznikla bohatá legionářská literatura, natáčely se legionářské filmy,
na jeviště uváděly hry s legionářskou tématikou, odhalovány legionářům pomníky, skládány na ně básně. Moţno říci, ţe kult legionářů byl spíše přeháněn, takţe zde zdánlivě má teorie o českém sklonu k sebeponiţování neplatí. Jenom však zdánlivě. Vznikla ovšem bohatá legionářská literatura, ano, ale převáţně beletristická. Váţné a historiograficky hodnotné práci o legionářích a jejich bojích jsou bereme-li v úvahu přehnané zdůrazňování legionářské tradice - poměrně řídké. Odráţí se to v představách, které česká veřejnost o legionářích a jejich činnosti měla. Češi se ovšem dovídali mnoho o legionářských medvídcích, o proklamacích amerických krajanů, o Štefánikově jednání ve Francii, o těpluškách na sibiřské magistrále, o vnitřních hádkách mezi příslušníky různých směrů zahraničního odboje, o časopisech vydávaných na Sibiři. Bylo přirozeně psáno i o událostech váţných. Často připomínána poprava zajatých italských legionářů, oslavována obětavá sebevraţda plukovníka Švece, jehoţ pluk se vzbouřil — to jsme ovšem připomínali velmi rádi — tudíţ většinou události smutné, málo slavné a politováníhodné. Je aţ nápadné, jak málo se mluvilo o vojenských činech legionářů. Byla jistě oslavována bitva u Zborova. To je v pořádku, byť i vojensky šlo jen o poměrně bezvýznamnou sráţku, v níţ československá brigáda musila překonávat zřejmě jen malý odpor, coţ je patrno z relativně malých ztrát. Oba pluky ztratily 185 muţů, tudíţ podstatně méně neţ dva české pluky ve výše zmíněné bitvě u Šašinci. Bitva u Zborova se tudíţ českým lidem připomínala, méně však jiţ se dověděli o ostatních legionářských bojových akcích. Boje u Arrasu a Dos Alta neznala většina Čechů ani podle jména. Proč, při záměrném pěstování legionářské legendy nebyla i tato vojenská vystoupení legionářů náleţitě oslavována? Byla to snad skromnost nedovolující nám zapomenout na poměrně malý význam těchto bojů v rámci ohromného zápasu národů? To jistě nikoliv, neboť skromnost není příznačnou pro celou legionářskou legendu. Naopak, legionáři byli téměř jediní vojáci prvé světové války, o nichţ se u nás v období prvé republiky mluvilo. A právě proto je zcela zaráţející, objevíme-li náhle něco, co na působení legií vrhá poněkud jiné světlo neţ dosavadní vyprávění o sibiřských medvídcích a vnitřních hádkách. Generál Ludendorf, vedoucí osobnost německého vrchního velitelství uvádí ve svých pamětech zajímavou skutečnost. Líčí pokusy dohodových mocností obnovit východní frontu, která po říjnové revoluci a podepsání míru v Brestu Litevském přestala existovat. Pokusy spočívaly hlavně v podpoře tzv. bělogvardějců bojujících proti revoluci a neuznávajících mír uzavřený sovětskou vládou. Podle Ludendorfa byly veškeré tyto pokusy zcela bezvýznamné. Působily určité potíţe sovětské vládě, ale vůbec neškodily Němcům. Jediné, co mělo pro ústřední mocnosti skutečně váţné následky, bylo vystoupení československých legionářů. Tím, ţe obsadili a ve svých rukách drţeli sibiřskou magistrálu, znemoţnili odsun německých a rakouských zajatců ze sibiřských zajateckých táborů, kteří měli být podle ustanovení brestlitevského míru propuštěni. Podle Ludendorfa přišla tím německá armáda o mnoho vojáků, kteří mohli být nasazeni v rozhodujících bojích na jaře 1918. To je jistě velmi cenné svědectví. Na
jaře 1918 umoţnilo uzavření míru na východě Němcům přesunout síly z ruské fronty na západ a vyuţili takto získané přechodné početní převahy k poslednímu pokusu rozhodnout válku ve svůj prospěch. Pečlivě připravená ofenzíva měla zpočátku překvapující úspěch, pronikla aţ k Marně a situace spojenců byla jistou dobu kritická. Je jistě vţdy problematické mluvit v historii o tom, co by se stalo, kdyby…, nelze však popřít, ţe několik desítek tisíc muţů víc na německé straně mohlo mít velký význam. Jestliţe tudíţ legionáři svým vystoupením znemoţnili toto posílení Němců v rozhodujících okamţicích války, znamená to, ţe zasáhli do jejího průběhu způsobem, který svým významem daleko přesáhl jejich početní síly. Ve srovnání s tím se musí zdát boje u Zborova a Dos Alta jako bezvýznamné epizody. A přece právě o těch se psalo, zatímco o skutečně významném zásahu legionářů do průběhu válku obsazením sibiřské magistrály nenalezneme - kromě u německého generála - ani zmínku. Nápadnější důkaz nedostatku českého cítění pro historii nelze snad podat. I v tomto případě se jistě uplatnila česká snaha hledat ve své minulosti pouze utrpení a křivdu, malost a nic velkého. Bitva u Zborova byla konec konců téţ tragédií. Útok legionářské brigády byl tehdá jediným útočným pohybem skutečně provedeným v rámci plánované nařízené velké ruské ofenzívy. Z celé silné ruské armády jediné slabá československá brigáda provedla útok, který byl sice úspěšný, ale vzhledem k rychle postupující demoralizaci celé ruské armády prakticky bezcenný. By tudíţ tento slavný čin českých vojáku skutečně spíše tragédií neţ triumfem a to máme ve své minulosti rádi. Jak je moţné, ţe si výše citovaného Ludendorffova výroku nevšiml nikdo z českých historiků, kteří se dějinám legií věnovali? Je těţké na tuto otázku odpovědět. Snad zde hrála roli jistá averze českých historiků proti pouţívání takových pramenů, jako jsou paměti německého generála. Kdo zná psychologii českého veřejného mínění v období mezi oběma válkami, ví, ţe takový zásadní odpor proti všem německým a rakouským autorům zde skutečně byl. Nelze se tomu tak zcela divit, nebo vlivem Švejka byl kaţdý průměrný Čech přesvědčen, ţe němečtí a rakouští generálové byli buď blbci, nebo lotři. (Přetištěno z http://www.cs-magazin.com )
Na snímku: Švejk má svůj pomník na mnoha místech Evropy. Tenhle ze z polského Přemyšlu. *****************************Tohle zase čeká „vrbeňáky“.
Je čas si říci pravdu o našem největším vojevůdci Jen velmi málo lidí v této zemi, o dětech, žácích a studentech nemluvě, by bylo schopno identifikovat tento pomník (vlevo). Naštěstí jsou zde čeští monarchisté, kteří nám opět připomněli jedno listopadové výročí. Jan Josef Václav Radecký, hrabě z Radče (1766–1858) se narodil před 245 lety, 2. listopadu 1766 na zámku Třebenice na Sedlčansku v jiţních Čechách. První zmínky o vladyckém rodu Radeckých lze najít v okolí Nového Bydţova ve 14. století. Postupně došlo k rozrodu do čtyř větví, které však během 17. století aţ na jednu vymřely. Tato poslední větev je po roce 1620 dokládána na několika místech v okolí Sedlčan. Na konci třicetileté války, roku 1648, je povýšena do panského stavu mezi svobodné pány, tedy barony. Osobou Václava Leopolda Jana je celá povýšena do hraběcího stavu roku 1764. Dva roky na to se Petru Eusebiovi, hraběti Radeckému a jeho choti Marii Venantii, hraběnce Bechyňské z Laţan narodil syn Jan Josef Václav. I kdyţ mu zajisté všichni přáli dlouhý a úspěšný ţivot, nikdo nemohl tušit, v jak bohaté míře se obojí naplní. Stal se nejen nejvýznamnějším příslušníkem svého rodu, ale vstoupil i do dějin jako celosvětově uznávaný vojevůdce. Zemřel dva měsíce a tři dny po svých 91. narozeninách, coţ byl na tehdejší i dnešní dobu velmi vysoký věk. Ještě v dětství osiřel a vychovával ho dědeček z otcovy strany, bývalý aktivní důstojník. Ten zřejmě ovlivnil vztah vnuka k tomuto povolání tak důkladně, ţe se pro ně rozhodl rovněţ. V roce 1784 jako 18letý vstupuje do aktivní vojenské sluţby v důstojnické hodnosti poručíka kyrysnického pluku. Roku 1788 se vyznamenal v bojích s Turky a stal se pobočníkem slavného polního maršála Gideona von Laudona. Od něj se naučil jak tehdy nekonvenčnímu, ale praktickému jednání s prostými vojáky, tak i nekonvenčním, ale efektivním formám taktického a operačního velení. Popudy k novátorství v armádě pak s sebou nesl celá další dlouhá léta aktivní vojenské sluţby. Počátkem 90. let 18. století byla Habsburská monarchie ve válce s revoluční Francií, a to se střídavými úspěchy. Jiţ zkušený Radecký se v té době stal rytmistrem, tedy velitelem kyrysnické eskadrony. Kyrysníci byli v té době ve většině evropských armád
druhem těţkého jezdectva s téměř zásadním taktickým významem. Pod Radeckého velením se vyznamenávali i v operačně neúspěšných sraţeních s Francouzi na Rýně. Na sklonku II. koaliční války roku 1796 ho můţeme najít jako štábního důstojníka v severní Itálii a v roce 1797 byl převelen k ţenistům. Mohlo by se zdát, ţe časté střídání velitelských a štábních funkcí a druhů vojsk neskýtá moţnost důkladné průpravy v té či oné formě. V řadě případů tomu tak i bylo, ale pro pozdější operačně strategickou způsobilost Radeckého to naopak mělo pozitivní dopady. Svým způsobem měl štěstí i v tom, ţe střídal velmi schopné i velmi neschopné nejvyšší nadřízené na konkrétních válčištích. Zatím co Laudon jednoznačně patřil k těm prvním, pak maršál Melas, u kterého působil v štábní funkci v letech 1799–1800, patřil spíše k těm druhým. V roce poráţky Rakušanů od Napoleona u Marenga, tedy roku 1800, je jmenován plukovníkem a velitelem kyrysnického pluku. V prosinci se s ním vyznamenává v jinak prohrané bitvě s Francouzi u Hohenlinden. Od roku 1803 pak jiţ v hodnosti generálmajora velí brigádě a za III. koaliční války 1803–1805 s ní takticky úspěšně bojuje v severní Itálii a ve Štýrsku, tedy na vedlejším válčišti. Bitev u Ulmu nebo Slavkova se tedy neúčastnil. Roku 1806 se stal velitelem vídeňské brigády a pobočníkem polního maršála, arcivévody Karla. To byl další ze schopných Radeckého nadřízených, od kterého se mohl mnohému přiučit. Arcivévoda Karel byl nejen velký vojenský reformátor, ale i vcelku úspěšný vojevůdce. Před rokem 1812 prakticky jediný, který dokázal porazit Napoleona ve velké polní bitvě u Aspern a Esslingu v květnu 1809. O dva měsíce později pak Radecký, uţ jako velitel divize, zabránil u Mušova pod Pálavou slavnému maršálu Davoutovi táhnout na Brno. Na poráţce Rakušanů u Znojma tak ţádný podíl neměl. Po tři léta, do a zejména v arcivévodou vídeňské zklamaně tedy roku 1813, válečném stavu vybral sám Filip, kníţe něho
vlivné Vídně. Tak akademii
roku 1812, byl náčelníkem stálého generálního štábu severní Itálii prosazoval armádní reformy, započaté Karlem. Naráţel však na odpor a nepochopení dvorské i armádní byrokracie, takţe na funkci rezignoval. Rok po poráţce Napoleona v Rusku, jiţ bylo Rakousko s Napoleonem opět ve a Radeckého si za svého náčelníka štábu vrchní spojenecký velitel, polní maršál Karel Schwarzenberg. To Radecký vypracoval pro operační plán slavné „bitvy národů― u Lipska, která skončila Napoleonovou poráţkou. Kníţe Schwarzenberg byl posledním Radeckého schopným nadřízeným. Po skončení napoleonských válek roku 1815 prošel Radecký celou řadou různých vysokých velitelských a štábních funkcí, ve kterých se tvrdošíjně snaţil zúročit zkušenosti ve válkách získané. Opět naráţel na konzervativně zkostnatělé a závistivé, leč jedince, kteří ho odsouvali do míst dále od nějakou dobu velel věhlasné c. a k. Vojenské Marie Terezie ve Vídeňském Novém Městě.
Pro Moravu významné jsou roky 1829–1831, kdy byl velitelem olomoucké pevnosti. Bydlel v Edelmannově paláci na Horním náměstí, proti radnici s orlojem, kde je od roku 1892 jeho pamětní deska. Četná ramena řeky Moravy vytvářela celá staletí zdravotně problematické mokřady, které dával úspěšně vysoušet a také dnešní bohatá městská zeleň má své základy v jeho činnosti. Od roku 2002 vzpomínají vděční Olomoučané na svého oblíbeného posádkového velitele kaţdoročním pořádáním zářijových Radeckého oslav. Od roku 1831 prakticky aţ do své smrti v roce 1858 působil v Itálii. Nejprve jako vrchní velitel rakouských vojsk. Za zásluhy byl roku 1836 povýšen v sedmdesáti letech na polního maršála. Reformy, které se mu nedařilo prosazovat v celé armádě, mu nechali provádět alespoň v Itálii. To se odrazilo ve velmi kvalitní přípravě jak muţstva, tak velitelského sboru, v moderním způsobu zásobování a přepravy vojskových těles po ţeleznici, povyšováním důstojníků podle zásluh a podobně. Vše bylo zúročeno v revolučních letech 1848–1849, kdy do Lombardie vpadla sardinská vojska krále Viktora Alberta. Radecký musel sice část území vyklidit před přesilou, ale udrţel Veronu a následně drtivě porazil Sardinii v bitvách u Novary a Custozy. To mělo pro Rakousko zásadní strategický význam, protoţe pak s pomocí Ruska mohlo nasadit hlavní síly na potlačení maďarské rebelie. Za to ho ruský car Mikuláš I. vyznamenal nejvyššími řády a povýšil na ruského polního maršála. Johann Strauss v té době sloţil téţ slavný Radeckého pochod. V roce 1850 si opět krátce odskočil do Olomouce, aby tu dvěma sbory demonstroval rozpínavým Prusům sílu Rakouska a přiměl je tak k uklidnění vztahů (tzv. Olomoucké punktace). Pak se vrátil do severní Itálie, kde byl velitelem 2. armády a zároveň i guvernérem Lombardsko-benátského království, které Rakousko ztratilo aţ rok po maršálově smrti v prohrané válce se Sardinií a Francií. V roce 1856 odešel do vojenského důchodu, ale politickou funkci guvernéra si ponechal. Vůčihledně však potom začal fyzicky i duševně scházet. Na přelomu roků 1857/1858 ve svém sídle v Miláně upadl na naleštěné podlaze, zlomil si krček stehenní kosti a díky neodborné léčbě a vysokému věku 5. ledna 1858 zemřel. Přes značné pracovní vytíţení se stačil oţenit a se svou ţenou Franziskou, hraběnkou von Strassoldo-Graffenberg (1779–1854) měl pět synů a tři dcery. Za svou činnost vojenskou obdrţel nejvyšší habsburská státní a vojenská vyznamenání včetně Řádu Zlatého rouna a Vojenského řádu Marie Terezie a dalších 35 převáţně zahraničních vysokých řádů a vyznamenání z mnoha německých států, ale i Ruska, Dánska, Řecka, Vatikánu, Itálie atd. Polní maršál Jan Josef Václav Radecký, hrabě z Radče se stal ve světě natolik věhlasným, ţe ho západní vojenští historikové zařadili mezi 100 největších vojevůdců světa všech dob. Z naší země tam s ním figurují ještě Jan Ţiţka (1369–1424) a Albrecht z Valdštejna (1583–1634). Ve Vídni na věhlasné okruţní třídě Ringstrasse má od roku 1912 jezdeckou sochu od bratří Maxů. Dr. Luděk Šubert, Sdružení monarchistů Brno
FOTO PRO DNEŠNÍ DEN
Šofar (hebrejsky: )שופרje zvířecí roh, používaný při židovských slavnostních příležitostech, zejména během svátku Roš Hašana. Jedná se o náboženský předmět, který je vyroben opracováním rohu z ovce, kozy, antilopy nebo gazely. Takhle na něj troubili v Bruntále. PETROUŠKOVY PŘÍHODY (749) Tuhle napsala v jakémsi plátku jedna paní, ţe je třeba potlačit rómskou kulturu a jejich rodiny začlenit mezi nás „ normální―. Je to nesmysl a zhovadilost. Rómové, nebo chcete-li cikáni, mají své dějiny, svoji kulturu, své zvyky a tradičně uchovávají velice vřelé rodinné svazky. Neexistuje ţádný geniální plán, jak je „řešit―. Protoţe ţádný takový plán nemůţe vyjít a byl by nesmyslný. Navíc, tohle všechno tady jiţ bylo. Kdysi jsme jim zákonem zakázali kočování, násilím jsme jim odebrali majetek (zejména šperky a zlato), protoţe prý by s ním neuměli zacházet a jejich děti jsme automaticky cpali do zvláštních škol. V roce 1965 se usnesl Ústřední výbor KSČ (a vláda Československé socialistické republiky usnesením č. 502) na tom, ţe zřídí Vládní výbor pro cikánské obyvatelstvo. Ten měl za úkol zapojit do pracovního procesu všechny práce schopné Cikány, zničit jejich osady a rozptýlit je po celé republice. Bylo dokonce stanoveno směrné číslo – v ţádné obci nesměl počet Cikánů převýšit pět procent. Základem tohoto usnesení bylo rozptýlení velkých cikánských rodin a narušení jejich určité rodinné hierarchie, kterou si vytvořili na obranu své identity. Pochopitelně, ţe to krachlo na celé čáře. Neslyšeli jste nedávno podobná slova? Podobné plány?
Mezi námi, víte, jak se jedí humři? Jak se pořádají humří orgie? Inu, většina z nás to neví, protoţe nejsme přímořským státem a dlouhá léta jsme se na nějakou hostinu do vyhlášené, třeba italské restaurace, dostat ani nemohli. A přitom je to jednoduché. Humra poloţíte před sebe hlavou směřující od vás. Do kaţdé ruky uchopíte jedno klepeto a zapáčením klepet směrem k sobě je odlomíte z těla. Poté musíme odlomená klepeta rozlousknout, na to potřebujete louskáček. Další krok je odlomení ocasu od těla, coţ je velice snadné. Tělo humra, břichem nahoru, uchopíme do levé ruky a ocas do pravé a lehkým otočením a zapáčením ocasu směrem dolů ocas odlomíme od těla. Z odlomeného ocasu jedním pohybem vytrhneme všech pět malých ploutví, kterými je ocas zakončen. Ocas uchopíme do levé ruky a vidličkou v pravé ruce vytlačíme maso z ocasu, pak musíme vyloupnout tělo humra i s malými noţičkami, které jsou čtyři na kaţdé straně. Tím se dostaneme na játra a případně, jde li o samičku, také na dosud nepoloţená vejce, která jsou po uvaření růţová. Jsou výborná. Pak máme ještě osm noh, které se vycucávají. Tak se jedí humři. Ţe to je asi těţké? Nesporně. Abyste se mohli zúčastnit humřích orgií, musíte s nimi velmi často stolovat. K tomu potřebujete příleţitost, prostředky, tedy peníze a také svobodu, abyste si sem tam na humří hostinu zajeli. Kdyby vás chtěl někdo nutit, abyste podle výše uvedeného návodu obstáli na společenské „humří hostině¨, odmítli byste ho, protoţe to není tak jednoduché. Naučit se to je velice obtíţné. Ale mohlo by se stát, ţe by vás organizace milovníků humrů začala povaţovat za nepřijatelné. A právem, protoţe humry jíst neumíte. Nu a tak podobné je to s Cikány, nebo s Rómy. Pouze půjde o delší proces, protoţe těch receptů jim předkládáme více. Navíc pro ně mnohé nejsou vhodné a mají právo namítat, jako vy, ţe humry zrovna nemusejí. Císař Josef II. sice také vydal v roce 1784 nařízení, aby neusazení moravští Rómové byli nuceně ubytováni v osmnácti moravských a ve dvou slezských obcích. Ale zároveň kladl důraz na jejich školní docházku, na moţnost jejich odborného vzdělání po jejím ukončení. Později například prezident Masaryk sám z vlastních prostředků přispěl na stavbu cikánské školy v Uţhorodě. Co se dělo s Cikány za války, to bylo jiţ popsáno. A po válce? Nejdříve jejich nalákání do pohraničí a posléze se nám „cikánská otázka „ vynořuje znovu. Většina společnosti (bohuţel i dnes) vidí jediné řešení – jde o naprosto asociální vrstvu, která musí být rozptýlena, asimilována a její identita likvidována. Mnoho našich občanů se dodnes nedokáţe orientovat v různých úskalích demokracie, která dává svobodu všem a neumí ještě omezit činnost těch, kteří hodlají tuto svobodu zneuţívat, nebo ji zneuţívají. Ale nikoho ještě naštěstí nenapadlo, aby volal po tom, ţe máme onu svobodu a demokracii zrušit. Nemělo by tedy ani smysl rušit Rómy, také jenom proto, ţe neumějí jíst humry. A také není třeba je to násilím učit.
Dnes má svátek KLEMENT. Zítra EMÍLIE. Nezapomeňte jim blahopřát.
