Bojíte se rakoviny?
Bojíte se rakoviny? Lékaři na ni nemají lék, ale anděl poslaný z přítomnosti Páně dal bratru Branhamovi spolehlivý předpis, který uzdraví každého nemocného. Poslouchejte andělské poselství: “Jestliže přiměješ lidi, aby ti uvěřili, nic před tebou neobstojí, ANI RAKOVINA.” Po dobu tří let, co jsem se účastnil Branhamových shromáždění na různých místech v naší zemi, jsem si mohl všimnout, že rakovina je démonem, se kterým bratr Branham ve své službě bojuje nejčastěji, a to vítězně. U mnoha trpících rakovinou bylo službou bratra Branhama docíleno vítězství. Z rakoviny je uzdraveno více lidí než z jakýchkoliv jiných nemocí. Mám z toho velikou radost, protože rakovina zuří kolem dokola, a lékaři si s ní nevědí rady. Mnozí z přicházejících do modlitebních řad vypadají silní a zdraví, a mnohý z nás by se domníval, že neměli důvod brát si modlitební lístek, když jiní sedí na invalidních vozících nebo leží na nosítkách, a jejich číslo vyvoláno není. 1
Když se pak postaví před anděla Páně a je jim oznámeno, že je provází temný stín smrti, a že rakovina se jim chystá dát smrtelnou ránu, nikdy jsem pak neviděl, že by to někdy selhalo. Pán je opravdu dobrý k těm, kteří by už zanedlouho zemřeli a ochotně je dovede k úplnému vysvobození. Můj drahý příteli, pokud už rakovinu máš, nebo se jí bojíš, vezmi na vědomí, že je od Boha dáno uzdravení. Náš strach před určitou věcí je často příčinou toho, že se stáváme její obětí, ať už je to nemoc nebo cokoliv. Slovo Boží nám říká, abychom se nebáli a svůj zrak k takovým věcem neupírali. Nedávno jsem v časopise LIFE četl zajímavý článek o rakovině. Doktor medicíny popisuje, jak se lidé bojí rakoviny dokonce více než srdečních nemocí a dny, i když tyto nemoci jsou bolestivější. Podle mého názoru strach z rakoviny zachvátil Američany (i celý svět) v obrovském měřítku, a přispěl k tomu, že mnozí lidé jí byli postiženi. A jejich starosti nepřímo způsobily poškození nervového systému a mnohou tělesnou újmu na zdraví. Jestliže lékaři skutečně usuzují, že strach je hnací silou, která stojí v pozadí rakoviny, pak my, jakožto křesťané, jsme povinni tím spíše si 2
uvědomit, že se NEMÁME BÁT, ale máme oslavovat Pána za Jeho dobrotu a milosrdenství k nám a máme nechat naši mysli s důvěrou a láskou odpočinout v těch dobrých Božích darech! Rád bych se zde s vámi podělil několika ukázkami a svědectvími zveřejněnými v časopise Posel víry a tím chci dopomoci, abyste spatřili úspěch Božího plánu k vašemu vysvobození. Můžete těmto lidem bez zábran napsat a zeptat se na jejich uzdravení. Oni vám rádi odpoví. Letmý pohled na to, kolik let života jim bylo ještě dopřáno, povzbudí i vaše srdce. Vzdejte rovněž Bohu díky za dílo, které působí skrze svého služebníka, bratra Branhama. A pokud se dozvíte o někom, jenž je postižen touto nemocí, vydejte mu svědectví a řekněte mu o tom, co Bůh vykonal a co může udělat i pro další. Bylo to před čtyřmi lety, když bratr Branham veden Duchem svatým vstoupil do městské nemocnice ve Phoenixu a modlil se za Wilmu Baghyovou, která umírala na tuberkulózu. Wilma Baghyová je naživu a byla uzdravena Boží mocí, která obnovila její odumřelou tkáň. Nicméně to byl jenom počátek požehnání, jimiž Bůh Wilmu Baghyovou zahrnul. Krátce potom byl její manžel postižen rakovinou žaludku a dostal se do vážného stavu. 3
Krátce na to i ona sama pocítila bolesti ve svých prsou a ukázalo se, že má rakovinu v hrudní oblasti kolem žeber a také na jiných orgánech. Pro Wilmu Baghyovou nastaly velice temné chvíle. Ale nepřítel udeřil ještě větší silou. Onemocněla i její šestnáctiletá dcera. V průběhu nemoci se podrobila vyšetření, po kterém lékař konstatoval: “Vaše dcera má leukémii a její dny jsou sečteny.” Matka, otec i dcera byli všichni lapeni do léčky toho zlomyslného vraha lidstva! Potom, bylo to před dvěma lety, přijel do Phoenixu bratr Branham. Těžce nemocná Wilma přišla do shromáždění, a když byl vyvolán její modlitební lístek, dostala se před kazatele. Toho večera jí bratr Branham řekl o její nemoci a také o nemoci její dcery a jejího manžela. Bůh zahrnul svými požehnáními všechny tři a oni byli uzdraveni. Měl jsem nedávno příležitost s Wilmou Baghyovou a její dcerou hovořit. Obě jsou příkladem dokonalého zdraví, a sdělila mi, že i její manžel se také těší dokonalým zdravím. Napište ji. Ráda vám odpoví, jak přijala modlitbu Božího proroka a byla uzdravena. Její adresa: Wilma Baghyová, 1407 South 21 Pl., Phoenix, Arizona.
4
Následující příběh je od Hatie Waldropové, 1701 East Glendale Avenue, Phoenix, Arizona. Když mi ho vyprávěla, mé srdce se naplnilo vírou a odvahou, a proto se s ním chci s vámi podělit. Když ho budete číst, vnese i do vašich srdcí pokoj a pocit vítězství. Chci vás pozdravit ve jménu našeho Pána a říci vám o svém uzdravení, k němuž došlo před deseti lety, když jsem umírala na nosítkách ve shromáždění kazatele Branhama. Ať toto svědectví poslouží všem, kteří trpí rakovinou. Po dobu 26 let jsem trpěla bolestmi v pravém boku, v oblasti kyčle, někdy méně, někdy více. V roce 1947 jsem začala dostávat záchvaty, při nichž jsem nemohla přijmout ani jídlo ani vodu. Později to bylo vystřídáno záchvaty jiného druhu, jež se od oněch nápadně lišily - nebyla jsem schopna uspokojit pocit hladu a musela jsem neustále jíst. Jednou jsem si v místních novinách přečetla inzerát jednoho lékaře, který za nepatrný poplatek pěti dolarů nabízel rentgenové vyšetření od hlavy až k patě. Můj manžel se mne zeptal, jestli bych k němu nezašla, a že by se mu snad 5
mohlo podařit najít příčinu mé nemoci. A tak jsem v pondělí na to rentgenové vyšetření šla. Lékař nebyl s výsledkem spokojen a požádal mého manžela, aby druhý den ráno přišel za ním do ordinace. Přišli jsme tam v deset hodin a lékař mi sdělil, že mám akutní zánět tlustého střeva a domníval se, že by mi mohl pomoci šesti zákroky. Souhlasili jsme. Jeden zákrok znamenal výplach tračníku tlustého střeva vlažnou vodou o teplotě mírně přesahující teplotu těla po dobu asi jedné hodiny. Ke konci druhého týdne jsem na jeho stole omdlela, a když mne lékař s ošetřovatelkou přivedli k vědomí, zeptala jsem se: “Mám rakovinu?” Lékař odpověděl: “Ano. Proč jste tak dlouho čekala a nepřišla jste dřív?” Potom, co lékař zjistil tento nález, mi udělal další rentgenový snímek a ukázal mi, jak v horní části tračníku tlustého střeva na pravé straně visí chomáč tkáně. Doporučil mi vyšetření u jiného lékaře. Já jsem to však odmítla, protože jsem měla strach jít do nemocnice. Řekl mi, že v našem městě jsou lékaři, kteří by mi mohli vyoperovat spodní část žaludku, ale že by i mohlo dojít k tomu, že bych možná nežila déle než dva týdny. Neměla jsem tedy jinou možnost než se vrátit domů a čekat. 6
Můj stav byl čím dál tím horší, a musela jsem začít brát tabletky na tišení bolestí, které byly stále a stále prudší. Ale, ó, díky Ježíši a také věřícím, kteří se se mnou a za mne během těchto temných a hrozných dnů, když jsem byla na dně, modlili! Lékař zvyšoval dávky léků proti bolestem, až mi začalo následkem těch silných drog selhávat srdce. Musela jsem začít brát léky na srdce, které bylo tolik otrávené jedem. Jednoho nedělního rána přišla do našeho domu jistá sestra v Pánu. Oslovovala mě “Má,” jak to bylo zvykem v jejich sboru. Přinesla mi zprávu, že do města přijíždí bratr Branham a vyprávěla mi o daru uzdravování, který mu dal Bůh a jak se modlí za nemocné. Řekla: “On přijede do Phoenixu, Má, a já vím, že budeš uzdravena. Prosím, vydrž ještě těch jedenáct dnů do jeho příjezdu.“ To byla úpěnlivá prosba mé přítelkyně,zatímco lékař mému manželovi řekl, že další těžký záchvat může být osudný, aby byl připraven na nejhorší. Byla jsem si toho vědoma. Po uplynutí jedenácti dlouhých dnů zahájil bratr Branham konečně bohoslužby v modlitebně bratra Outlawa. První bohoslužba se konala 2. března 1947. Ta malá modlitebna byla tak přeplněná, že museli přestěhovat další 7
shromáždění do většího sálu. Na bohoslužbu jsem šla v neděli večer, ale přede mnou bylo tolik jiných nemocných, za které se modlil, že na mne nepřišla řada. Druhý den to dopadlo stejně, ale bratr Branham oznámil, že se bude modlit za nemocné ještě v úterý ráno v deset hodin. V úterý brzy ráno jsem něco uklízela v kuchyni a tu se najednou ozval hlas: “Jde ti o život.” Zavolala jsem sestru, která byla u nás na noc a řekla jsem ji: “Musíme si pospíšit” a rychle jsme vyrazily do modlitebny. V mém stavu jsem nemohla ujít daleko, ale Ježíš o tom věděl, protože jakmile jsme vyšly z našeho dvorku, jistý bratr se sestrou zastavili vedle nás, vzali nás do svého auta a pospíchali jsme do modlitebny. Asi o půl deváté, když jsme přišli do modlitebny, jsem se pozdravila s bratrem Outlawem a on řekl: “Jdi rovnou dopředu, sestro Waldropová, chci, abys dnes ráno byla první, za kterou se bude modlit.” Pospíchala jsem tedy beze slova dopředu. Když jsem tam seděla, přišel pořadatel a zeptal se mne, jestli jsem slepá. Řekla jsem, že ne. Řekl mi tedy, že mu to je líto, ale musím se posunout o čtyři řady dozadu, protože první řady jsou vyhrazeny pouze pro slepé. Když ke mně takto mluvil, pocítila jsem, jak se rakovina v mém žaludku začala převalovat. 8
Když pořadatel odešel, pokoušela jsem se odejít do jiné řady, ale nemohla jsem. On se vrátil a zjistil, že melu z posledního. Řekla jsem: “Zaveďte mne do zadní místnosti.” Řekl: “Je mi líto, ale nemohu, sestro.” Zašeptala jsem: “Přiveďte sem, prosím, bratra Outlawa” a postrčila jsem jej. Přišel bratr Outlaw a nějaké další sestry a řekli: “Jsi pouze nervózní, sestro Waldropová, pomodlíme se za tebe.” Ale sestra, která přišla se mnou, řekla: “To není nervozita, ale smrt.” Pak přišel bratr Hooper se sestrou McDanielovou a řekli bratru Outlawovi, že můj stav je velice vážný, a pokud je bratr Branham někde nablízku, bylo by dobré ho ihned zavolat. Bratr Outlaw někomu nařídil, aby přinesl ihned nosítka a dalšího člověka poslal do zadní místnosti pro bratra Branhama. Vnímala jsem vše, co se kolem mne dělo, ale nemohla jsem už mluvit a začala mne obklopovat tma. Bratr Branham okamžitě přišel a přistoupil k mikrofonu a řekl všem přítomným, aby se chovali uctivě, protože sestra umírá na rakovinu. Pak se bratr Branham obrátil ke mně a řekl: “Podívej se na mne, sestro.” Jeho slova jsem vnímala jako tichý šepot, ale on je opakoval, dokud ta tma, která mne obklopovala, nezmizela. Pak se mne zeptal, jestli věřím, že k němu přišel anděl. Nemohla jsem mu odpovědět, ale měla jsem pocit, že mu 9
věřím. On na to řekl: “Díky Pánu, sestro, tvá víra tě zachránila!” Když se začal modlit, nepocítila jsem nic, a tak se modlil znovu, a sotva začal, pocítila jsem, jak mne od hlavy zachvacuje teplo a působí vně i uvnitř, a během toho z mého těla zmizely všechny bolesti. Vstala jsem z nosítek. Bratr Branham mi řekl, že během následujících dvaasedmdesáti hodin budu velice nemocná a budu hrozně strádat, dokud se moje tělo rakoviny nezbaví. Řekl, že ta umřela, každý její kořínek. Řekl mi také, abych zůstala na tekuté stravě, jak mi bylo doporučeno lékařem a že sám Ježíš mne poučí, kdy budu moci jíst hutný pokrm. Řekl mi, že jedno sousto tvrdého pokrmu by mne teď mohlo zabít. Během následujících dvaasedmdesáti hodin jsem měla chvílemi takové bolesti, že jsem až trnula v slzách. Pokoušela jsem se probudit spícího manžela, ale bolest byla tak prudká, že jsem nebyla schopna ze sebe dostat ani slovo. Tak jsem se k němu připlazila, aby se za mne modlil o sílu, abych mohla tyto bolesti snést. Poté se bolesti na několik hodin utišily a mohla jsem si trochu odpočinout. Tak to trvalo čtyři až šest týdnů, ale bolesti pomalu slábly. Nakonec jsem mohla zavolat svému lékaři a požádat ho o snímek žaludku, což mi přislíbil. 10
Snímek ukázal, že moje tlusté střevo a všechno ostatní je tak, jak má být — v naprostém pořádku. Moje srdce, které bylo následkem otravy léky zvětšeno, bylo také normální a kameny velikosti nehtu na palci, které jsem měla v játrech, rovněž zmizely. Ten večer jsem si dala k večeři fazole s cibulí, nakládané okurky a hovězí pečeni a jablečný závin. Bylo to až druhý den, co jsem spatřila ty snímky, ale Ježíš mi řekl, že mohu jíst a já jsem to udělala. Bylo to právě před deseti lety a do dnešního dne je všechno v naprostém pořádku. Pokud trpíš rakovinou a někdo se za tebe modlil a bolesti stále přetrvávají, jen vytrvej v díkuvzdání Pánu za své uzdravení. Ďábel se tě bude snažit obrat o tvé uzdravení, ale oslavuj Ježíše a hleď vzhůru. Potom, co se bratr Branham za mne modlil, jsem nikdy víc nebyla připoutána na lůžko a nikdy jsem neopustila shromáždění. V době mého uzdravení jsme se rovněž modlili za uzdravení mého šestiletého vnuka, který měl vole, jež se nacházelo v jeho hrtanu. Dnes je Marvinovi 16 a je dokonale zdravý.
11
Pokud důvěřujete Bohu ohledně svého uzdravení, chtěla bych vás povzbudit. Napište mi a já vás ráda povzbudím, jak jen budu moci.
Další svědectví je od kazatelky Walkersové, Hessel, Michigan:
Laury
Před šesti lety jsem umírala na rakovinu střev. Vnitřnosti byly necitlivé a zdálo se mi, jako kdyby byly odumřelé. Občas jsem pociťovala, jako kdybych měla ve spodní části břicha kámen. Bylo to zevnitř i z venku studené. Vylučování bylo možné pouze pomocí klystýru. Nadýmání a bolesti byly tak prudké, že jsem někdy musela dostat několik klystýrů denně, aby se mi ulevilo. V srpnu 1951, když bratr Branham pořádal několik shromáždění v Erie, v Pensylvánii, ke mně Pán promluvil a řekl: “Jdi na toto shromáždění a já tě uzdravím.” Bydleli jsme tehdy v Port Huronu, v Michiganu, což bylo od toho místa několik set mil. Připadalo mi téměř nemožné, abych tam dojela, ale Pán se postaral o způsob a dal mi k tomu sílu. V té době bratr Branham používal znamení ve své ruce. Řekl mi, že mám rakovinu a pak se za mne modlil. Potom se ke mně obrátil a řekl: 12
“Dcero, tvoje víra tě zachránila.” V té chvíli jsem nepocítila žádnou úlevu, ale asi po hodině jsem pocítila, jak se v mém nitru něco uvolnilo a odpadlo. Od toho dne až do dneška jsem byla naprosto v pořádku. Buď sláva mému nádhernému Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu. O svém uzdravení mohu poskytnout mnohá dobrozdání.
13
To jsi klidně mohl být i ty Už jsi někdy o sobě uvažoval jako o služebníku Božím nebo sis přál být starším a vkládat ruce na nemocné nebo ve tvém srdci hořel oheň touhy kázat Slovo Páně? Možná i dnes pociťuješ touhu vykonat něco pro Pána, kterému sloužíš. Možná neponeseš Evangelium k celému národu a nebudeš se modlit modlitbou víry za vysvobození lidí z jejich otroctví. Možná nebudeš takto obdarovanou osobou, a ani se při tobě neprojeví takové duchovní dary jako uzdravování, zázraky a proroctví. Ale je v tobě něco, co vykonat můžeš a co Bůh po tobě požaduje. Možná jsi to přehlédl, ale ve Slově Božím je pověření pro jednoho každého z nás. I ty můžeš klidně být tím andělem milosrdenství pro ztracenou duši; můžeš to být klidně ty, který jí přinese radostnou zvěst. Můžeš se stát tou klíčovou postavou v životě někoho jiného, která mu přinese větší požehnání, než může být obsaženo v jakékoliv knize. Dovol mi tedy během několika následujících chvil vyprávět skutečný příběh o takové osobě — 14
o takovém andělu milosrdenství. To jsi mohl klidně být i ty... v té nejdůležitější roli svého života... být Jeho svědkem přinášejícím dobrou zvěst. Náš příběh začíná u paní Eckenburgové. Ta se rozloučila s manželem, řekla mu nashledanou a nasedla do autobusu. Manžel ji nemohl na její dlouhé cestě doprovázet, jelikož si nemohl dovolit takovou dobu chybět ve svém zaměstnání a navíc by se jednalo o značné výdaje navíc, které si zrovna nemohli dovolit. Manželům Eckenburgovým bylo asi padesát let. Měli skromný domek a žili jednoduchým způsobem života — nakolik jim dovoloval jejich společný příjem. Navzájem se však milovali a v průběhu let jejich společného života prožili mnohé radostné chvíle. Byli to úplně obyčejní lidé, kteří si na všechno museli vydělat poctivou prací. Někdy to šlo snadněji, někdy hůře. Nyní ji autobus vezl k cíli, o němž neměla žádnou představu ani tušení. Před nedávnem onemocněla a léčila se v San Francisku na Stanfordově univerzitě. Právě zde se v červnu roku 1955 stala pokusným pacientem. Manželé Eckenburgovi si zvolili tuto univerzitu proto, protože si nemohli dovolit jiný způsob léčby a jiného lékaře. Tam tyto nemocné lidi léčili zdarma 15
a docházeli tam za nimi ti nejpovolanější odborníci. To znamená, že člověk tam mohl být vyléčen, i když tam byly prováděny pokusy. A když nebyl... No... bez peněz to bylo stejně to nejlepší východisko — a pro ni jediné. Byl to její třetí léčebný pokus. V tomto případě to neměla být operace, i když jí lékaři už dávno sdělili, že rakovina v ní pronikla příliš hluboko a zasáhla játra a jiné orgány jejího těla. Když chtěli provést operaci již dříve, váhala, a pak odmítla. A tak jí dali další termín na začátku ledna, krátce po Novém roce. Paní Eckenburgová i tento termín zrušila bez udání konkrétního důvodu. Když přišel na řadu třetí termín, chtěla ho dodržet, protože si byla vědoma narůstajících bolestí a rychlý růst nádoru ji ponechal bez jakékoliv jiné možnosti. Do San Franciska si s sebou vzala kabelku, kterou si před cestou připravila. Měla tam jízdenku a v peněžence nějaké drobné. Řekla manželovi, že na cestu nebude potřebovat téměř žádné peníze, protože ji autobus zaveze přímo na nádraží a odtud rovnou na univerzitu. A když ji z nemocnice propustí, manžel si pro ni přijede autem. Bylo 18. října. Příští den měli lékaři začít experimentovat. Hlavou se jí honily myšlenky, co by si rodina počala v případě, že tam zemře — a její myšlenky se k tomu neustále vracely. 16
Uvažovala také o Bohu, ale nebyla duchovní ženou, nebyla znovuzrozená, a tyto myšlenky ji nezasahovaly příliš hluboko. Jako svého duchovního rádce si však s sebou vzala tenkou knížečku o náboženství. Z ní si chtěla číst ve chvílích, kdy se myšlenky o budoucnu budou stávat příliš dotěrné. Časně z rána, 19. října, se autobus zastavil na svou deseti minutovou přestávku v Oaklandu, předtím než bude pokračovat mořským zálivem do San Franciska. Jakmile autobus přijel na zastávku, všichni cestující vystoupili, ale paní Eckenburgová, vyčerpaná cestou, zůstala sedět na sedadle. Vždyť už to nebude dlouho trvat a bude v San Francisku a věděla, že tam bude muset vystoupit. A když tak seděla, slyší najednou hlas, který k jí řekl: “Vystup na ulici a jdi,” a to s takovým důrazem, že okamžitě uposlechla. Zatímco kráčí ulicí bez jakéhokoliv cíle, slyší hlas podruhé, který říká: “Zastav se na 14. ulici.” Když se tam zastavila, pocítila únavu, potřebovala si odpočinout a tu si všimla kavárny na druhé straně ulice. Vstoupí do Fosterovy kavárny a dává si šálek kávy. Za několik minut je už znovu na ulici. Po krátkém úseku cesty se jí znovu zmocní únava, a tak se opře o stěnu nějaké budovy, aby si odpočinula. Její oči spočinuly na nějaké ženě, která seděla na lavičce a čekala na příjezd 17
autobusu místní dopravy. Chvíli uvažuje, ale pak se rozhodne, že se na lavičku posadí také. Jakmile se posadí, pozoruje, že žena, která sedí vedle ní, čte knihu. Napadá ji myšlenka, že by si také mohla přečíst něco z knížky o náboženství, aby se tak duchovně osvěžila. Naše scéna je až příliš podezřele jednoduchá. Dvě ženy sedí na lavičce a každá si čte svou knihu. Jedna druhou neznaly, ale ne na dlouho. Byl to Bůh, který si přivedl paní Eckenburgovou k milosrdnému andělu, který měl pro ni dobrou zprávu. Přivedl ji sem z autobusového nádraží a nyní sedí vedle jiné ženy, kterou si zvolil k tomu, aby ji přinesl “Dobrou zprávu”- zvěst Evangelia a rovněž se o ni postaral. Netrvalo to dlouho a navázaly spolu rozhovor. Vyměnily si jen několik slov a poté paní Eckenburgová zjišťuje, že této úplně cizí ženě vypráví o své nemoci a o svém osudu. Ta ji na to odpověděla: “Podívejte se na tuhle knihu, kterou čtu — ‘Muž Bohem poslaný’ — a tento muž je právě tady ve městě a dnes večer právě začíná své bohoslužby. On se za vás pomodlí. Mnozí už byli z rakoviny uzdraveni.” Paní Eckenburgová se na okamžik na tuto ženu nechápavě podívá a neví, co si o tom má myslet. Vůbec ji ani nepřišlo na mysl, že by Bůh mohl 18
ještě teď uzdravovat, nebo že se takové věci dějí v současné době. Ale její nová přítelkyně ji přerušuje výčtem mnoha vzrušujících projevů Božího milosrdenství trpícímu lidstvu v současné době. Paní Eckenburgová ještě nikdy neslyšela tolik povzbudivých slov, a tato slova vnesla do jejího srdce pokoj. Poskytlo jí to útěchu a rovněž povzbuzení. Nikdy předtím ještě nikoho neslyšela takto mluvit o tak vznešených a nádherných věcech! Znovu jsou její myšlenky přerušeny bezprostředním pozváním ženy: “Pojďte ke mně do hotelového pokoje a odpočinete si. Dnes večer vás vezmu s sebou do shromáždění. Můj hotel je na druhé straně ulice.” Paní Eckenburgová přešla s touto dámou na druhou stranu ulice, vešly do hotelu a pronajaly pro paní Eckenburgovou pokoj na druhé straně chodby. Když vejde do svého pokoje, rozhodne se na chvíli si odpočinout. Lehne si do postele a začíná přemýšlet o tom, co ji to vlastně ta žena vypravovala a poprvé ve svém životě upadá do ducha modlitby a usilovně se modlí – modlí se dál a dál, až najednou její srdce naplňuje neznámý pokoj. V modlitbě a v slzách a také v obecenství se svou novou přítelkyní pak prožívá zbytek odpoledne.
19
Když nastává čas odchodu do shromáždění, doprovází ji přítelkyně do shromažďovacího sálu v městské posluchárně v centru Oaklandu. Poté, co tam dorazily, jí přítelkyně pomáhá najít místo k sezení a s vlídností na ni dohlíží. Za krátkou chvíli se jí Billy Paul zeptal, jestli by nechtěla modlitební lístek. Odpovídá, že ano a děkuje mu. Krátce potom začíná shromáždění, a je to kázání takového druhu, jaké paní Eckenburgová ještě nikdy v životě neslyšela. Ke konci pláče a zaplavuje ji bázeň. Ještě nikdy s ní nebylo tak něžně zacházeno jako dnes. Ještě nikdy neslyšela o tak úžasných věcech. A teď je vyvolán její modlitební lístek a má se postavit před tímto Božím mužem. Modlil se už před ní za čtrnáct lidí a některé z nich jmenoval přímo v obecenstvu. Byla si tedy jistá, že ten muž má odpověď i pro ni; odpověď, kterou neznala ani ona, ani její lékaři. Po nějaké chvíli stojí Rose Eckenburgová před kazatelem Branhamem. Řekl jí, že je zastíněna smrtí a že má rakovinu jater. Zeptal se jí, jestli bude věřit Bohu, že ji uzdraví, když se za ni pomodlí. Odpověď zní: “Ano” a propuká v pláč. Druhý den, 20. října 1956, v 7 hodin ráno z těla Rose Eckenburgové vyšel veliký kus zkaženého masa nasáklého zkaženou krví. Následující týden, 24. října 1956 v 11 hodin 20
dopoledne, se z ní uvolnil ztuhlý nádor a ještě více páchnoucí špíny. Přátelé, Rose Eckenburgová dnes žije a je opravdovou křesťankou. Je to opravdové Boží požehnání, ale vzpomínáte si, kde to vlastně s Rose Eckenburgovou začalo? Na lavičce autobusové zastávky, kde se setkala s poslem a svědkem, který jí přinesl tuto radostnou zvěst. V pětimilionovém městě ji Bůh přivedl k úplně cizí osobě; to jsi mohl být klidně ty. To můžeš být klidně i ty, milý příteli, až budeš příště sám na sedadle v autobuse nebo ve svém autě, na ulici, v kavárně. Kdekoliv budeš, můžeš mít ve svém srdci i na svých rtech slova, která přinesou život skomírajícímu, zoufalému, vrávorajícímu lidstvu. Do budoucna si zapamatuj, že můžeš být i ty svědkem a andělem milosrdenství... to můžeš být i ty!
21
Velký Přemožitel (William Marrion Branham) Dnes večer bych chtěl přečíst z knihy Zjevení Ježíše Krista, šesté kapitoly, první dva verše: Dále jsem viděl, jak Beránek otevřel první z těch pečetí, a slyšel jsem jednu z těch čtyř bytostí, jak řekla hromovým hlasem: “Pojď a dívej se”. A hle, spatřil jsem bílého koně a ten, který na něm seděl, měl luk. Byla mu dána koruna, a on vyjel ve vítězství, a aby zvítězil. Dnes večer bych chtěl krátce promluvit na téma: Velký Přemožitel. Z celého srdce věřím, že vytržení bude před velkým soužením. Je mnoho učitelů, kteří se mnou ohledně toho nebudou souhlasit, ale já nemám vzdělání, a proto často studuji Bibli na základě předobrazů, a jak tyto předobrazy jsou stíny věcí 22
minulých. A pokud ten stín pochopíme, pak si můžeme představit, jak asi vypadá skutečný obraz. Jako před potopou za dnů Noe. Až do Noemovy doby nespadla ani kapka deště, a to všechno, co mělo být zachráněno před potopou, se nacházelo uvnitř korábu a ten byl potom uzavřen. A předtím než první ohnivý plamen z nebe dopadl na Sodomu a Gomoru, Lot musel toto město opustit, a tak uniknout soudu přicházejícímu na tato města — protože spravedlivý Soudce neodsoudí spravedlivého s nespravedlivými, jelikož ten spravedlivý byl už odsouzen, když byl Kristus souzen na jeho místě. A proto by bylo nespravedlivé, kdyby svatý Bůh odsoudil někoho z nás znovu, poté co už přijal naše odsouzení v Kristu. Teď se vraťme k našemu tématu Velkého Přemožitele. Člověk rád vítězí a dosáhnout vítězství, to je velká věc. Přemožitel je ten, který zvítězí nad svým nepřítelem — a právě kvůli tomu (tak věřím) Písmo říká: “Jsme více než přemožitelé,” protože On přemohl za nás. A lidé v těchto pohnutých dobách, ti kteří postupují kupředu a nakonec dosáhnou vítězství, pak většinou pořádají oslavy. Bylo nám řečeno, že zesnulý vůdce Německa, Adolf Hitler, když zvítězil nad Francií, posadil se 23
pod Vítězný oblouk a pozoroval svou velikou armádu, jak před ním pochoduje - své valící se tanky, svá letadla burácející nad hlavami na temné obloze. To ale nemělo dlouhé trvání, protože má-li se nějaký člověk stát opravdovým vítězem, jeho cíle musí být správné a jeho motivy spravedlivé. A pokud nehraješ poctivou hru, pak budeš stejně poražen, nezáleží na tom, nakolik už ses vítězem stal. Musíš být opravdový, chceš-li být vítězem, žádný podvodník ve hře nikdy nezvítězí. Ale Hitler se nikdy nedržel pravidel. On si nárokoval celou moc pro sebe, stejně tak celou slávu. Tak tedy jeho cíl byl špatný — a každý člověk, jenž má takový motiv jako Hitler, dospěje k takovému konci jako on. Bylo nám řečeno, že Konstantin Veliký na své cestě do Říma, krátce předtím, než se utkal v bitvě s nepřítelem, měl sen. Onoho večera, předtím než šel spát, si dělal starosti ohledně výsledku bitvy, která měla ráno proběhnout. Té noci však měl sen o bílém kříži a slyšel hlas, který řekl: “Pomocí toho zvítězíš.” A proto té noci nechal probudit své vojáky, a oni si na své štíty namalovali bílé kříže a pak zvítězil. Teď mi přichází na mysl další muž. Před několika lety jsem byl ve Waterloo v Belgii, kde jistý muž, jménem Napoleon, byl poražen a 24
potupen v moři krve. Když jsem tam stál, podal mi někdo tenkou brožurku; začal jsem číst historii toho muže. Začal jako význačný bojovník a ve věku 33 let si podrobil celý svět, ale jeho cíl nebyl správný... toužil po moci pro sebe a chtěl, aby se ho všichni báli. Ve věku 33 let se celý svět chvěl hrůzou při samotném pomyšlení na Napoleona. Ale on byl špatný člověk, vrah. Začal jako stoupenec prohibice, nicméně zemřel jako alkoholik. Zlem není možno zvítězit. Jen dobro zvítězí. Nikdy nezvítězíš budováním větší denominace. Zvítězíš pouze tehdy, když zboříš ohrady a dovolíš Duchu svatému vejít do celého Kristova těla. Nikdy nezvítězíme sobeckými motivy. Bůh nenávidí hřích a nedovolí mu triumfovat nad dobrem. Napoleon zemřel ve věku 33 let; ten, který si podmanil celý svět, nicméně hřích si podmanil jej. Ale, ó, byl ještě jiný Muž, který zemřel ve věku 33 let, který přemohl svět, přemohl peklo, přemohl smrt, zvítězil nad každým nepřítelem lidské rasy. To byl náš požehnaný Pán Ježíš Kristus, ten mocný přemožitel. On nepřišel přemoci kvůli sobě — Jeho cílem bylo konat vůli Boha, který Jej poslal. On nebojoval sám za sebe, On dal sám sebe. Na kříži řekl: “Teď bych mohl prosit svého Otce a On by mi poslal víc než dvanáct houfů andělů.” Ale On přišel vítězit kvůli 25
padlé Adamově rase a získal si vítězství nad každým nepřítelem této rasy; oni všichni byli položeni pod Jeho nohy. Mohu vidět toho mocného Přemožitele, našeho Pána, jak se postavil před tím mužem spoutaným okovy a démonickými silami. Žádná armáda mu nebyla schopna kvůli jeho síle čelit, častokrát ty řetězy zpřetrhal. Nikdo jej nemohl zkrotit a ti zlí duchové jej vypudili z lidského pokolení, udělal si tedy příbytek v hrobech a přemáhal všechny kolemjdoucí. Ale jednou přicházel cestou nepatrný muž — tak je popsán v Bibli: “Nemaje podoby ani krásy. Nebylo vidět toho, proč bychom ho žádostivi byli.” A tak si ten démon pomyslel: “Nastal vhodný okamžik k přemožení tohoto chlapíka” — zmocnil se toho muže — a postavil se Mu do cesty. A když k němu přiběhl, aby Jej přemohl, On pozdvihnul své oči a pohled onoho se změnil. Místo toho, aby se Jej snažil přemoci, řekl: “Ty svatý Boží, proč jsi nás přišel trápit před časem?” Dobře věděli, že potkali sobě rovného soka — toho velkého Přemožitele z nebe, ten tam byl přítomen. Tělesně nebyl natolik silný, aby tohoto posedlého přemohl, přebývala však v Něm moc všemohoucího Boha, před kterou se ti démoni museli poklonit. A On právě nad těmito nepřáteli zvítězil; což se v budoucnu stane výsadou Adamovy rasy, že budou vymítat démony 26
z těch, jež jsou posedlí těmito duchy, jestliže použijí jméno tohoto velkého Přemožitele. Hledím na Něj, na našeho mocného Přemožitele, jak přichází do pokoje Petrovy tchyně, která leží v horečce nemocná. On neřekl ani slovo, jednoduše k ní přistoupil, uchopil ji za ruku a horečka byla přemožena. On přemohl nemoci Adamovy rasy. Kdysi zemřel jeden z Jeho důvěrných přátel a On byl zrovna čtyři dny cesty od toho místa a než se Mu na to místo podařilo vrátit, červi už vrtali v jeho těle; i v rukách, které kdysi potřásal. A paže, jež Ho objímaly, byly teď přemoženy porušitelností a smrtí. Vidím Jej, jak přichází k Lazarovi, Jeho oči jsou plné slz, když říká: “Lazare, vyjdi ven” — a porušitelnost se vzdává své oběti a smrt vrací duši toho muže, protože promluvil velký Přemožitel. Totéž On může udělat pro všechny Adamovy děti. Jsem tak rád, že On je také mým přítelem, protože jednou, bude-li Ježíš prodlévat, i my všichni tak ulehneme. Jednou v noci při plavbě loďkou se vzbouřily mohutné živly země. Když vítr začal burácet a moře se začalo vzdouvat, On odpočíval na zádi té malé loďky. Záhy byla loďka naplněna vodou a učedníci byli plni strachu. Pospíchali tedy rychle k Němu a probudili Jej. Jakmile se probudil, 27
pokáral je a řekl: “Ó, malé víry, kde je vaše víra?” Jinými slovy: “Den co den jste mne viděli konat tyto mocné činy, viděli jste, jak byl vysvobozen ten posedlý, viděli jste, jak ustoupila horečka, jak byl vzkříšen mrtvý! Kde je teď vaše víra?” Pak se postavil, položil nohu na okraj člunu, vzhlédl vzhůru a řekl: “Utiš se.” A všechny vlny se uklidnily jako dítě v náručí své matky. Vítr i vlny Mu byly poslušné. Na protilehlém břehu jezera, kam se právě ubírali, žila jedna žena, jež utratila všechny peníze za své zdraví, ale stále trpěla krvácením. Lékaři, kteří vzali všechny její peníze, se jí snažili dle svých možností nějak pomoci, ale ač udělali všechno, co mohli, krvácení neustalo. A tu se pojednou dozvídá, že tímto směrem jde Ježíš. A tak spěchá k mořskému pobřeží — prodírá se davem, až její síla zemdlívá. Ale její víra se upírá k doteku lemu Jeho roucha, a to se jí nakonec povede. Jakmile se dotknula tohoto mocného Přemožitele, krvácení ustalo. Vzpomínáte si, jak smrt udeřila na Jairův dům? Jeho malá dvanáctiletá holčička těžce onemocněla a oni jdou pozvat Ježíše, aby k nim přišel, ale když byl Jairus už nedaleko svého domu, potkávají se s ním poslové, kteří říkají: “Tvá dcera zemřela, nezaměstnávej Mistra. Už je po všem.” — někdy 28
se i my dostaneme do takové situace. Myslíme si, že není už žádná naděje. Ale On je i nadále tím velkým Přemožitelem — i když si myslíme, že všechna naděje je ta tam, On je stále tentýž. Jistě, oni si mysleli, že je všechno ztraceno, ale ty vzácné oči našeho Pána se obrátily k Jairovi a řekl mu: “Neboj se, věř a uvidíš slávu Páně.” Ježíš vstoupil do této komnaty smrti, ale výsledný závěr života malé Jairovy dcery bude odhalen až na konci času. Ale uvědomujete si, že Počátek a Konec se postavil vedle ní? A On ji vzal za ruku a řekl: “Holčičko, vstaň” a smrt byla rázem přemožena a ona ožila a povstala. Největším nepřítelem lidstva všech dob — celého lidstva — byla smrt. A On jednoho dne šel na Golgotu a na kříž a jednou provždy vydobyl vítězství pro celé lidstvo. Zvítězil nad tím úhlavním nepřítelem všech lidí — zvítězil nad smrtí — pro nás všechny. Avšak když zemřel, tím to ještě neskončilo. On musel tímto velkým Přemožitelem zůstat i nadále, a tak Bible říká, že šel a kázal těm duším, jež byly v žaláři, těm, kteří odmítli naslouchat Enochovu a Noemovu poselství, těm ze Sodomy a těm, kteří odmítli proroky. Vydal jim svědectví o tom, že On je odpovědí na poselství všech těch proroků, jako velký Přemožitel, ale oni již přešli mezi smrtí a životem — překročili tuto dělící čáru, a ztratili 29
tedy veškerou naději. Pak vstoupil do oblasti satana a démonů a rozehnal je a sestoupil do samotné propasti pekla, stále ve svém Jsoucnu, i když Jeho tělo tiše odpočívalo na kříži. On byl nadále tím velkým Přemožitelem, a po 19 stoletích, které od té doby uplynuly, On je stále ještě tím velkým Přemožitelem a bude jím navždy. Když se přiblížil k pekelné bráně (trochu to zdramatizujeme), vidím, jak ďábel couvl a řekl: “Tak konečně jsem Tě dostal — konečně jsi přišel! Po celý čas jsem se snažil toto semeno zničit. Myslel jsem si, že Tě mám, když jsem zničil Ábele; byl jsem si jist, že tě mám, když jsem ničil proroky; a když jsem dostal Jana Křtitele a sťal ho, byl jsem si jist, že jsi to byl Ty. Ovšem teď přišla řada na Tebe, jsi v mém království, jsi v mé říši, jsi v mé moci, protože jsi zemřel jako hříšník.” Ó, slyším, jak Ježíš říká: “Satane, jsem narozený z panny, jsem Synem Božím, moje tělo ještě visí na kříži, moje krev ještě na kříži neuschla, ale splnil jsem každý požadavek pro padlou Adamovu rasu a přišel jsem sem jako vítěz a přemožitel!” Popadl satana, vzal klíče smrti a pekla, zavěsil je u svého boku a vhodil ďábla do propasti, kam patří! Byl stále tím mocným Přemožitelem! Vydal se zpět na zem, jako vítěz nad smrtí a peklem, dokonat vítězství nad hrobem. Ale jak se 30
ubírá nahoru, slyší zpěv duchovních písní a ví, že se blíží k bráně Ráje, kde čekají ti, jež byli bedliví Noemova poselství, jež byli bedliví poselství proroků, protože se nemohli povznést vzhůru, jelikož se nad zemí vznášel závoj hříchu a krev volů, kozlů a jehňat to nebyla schopna za lidskou rasu odčinit. A proto oni byli drženi v místě, které se jmenuje Ráj. Nad zemí se vznášel opar hříchu a oni nemohli kvůli tomu vystoupit vzhůru — mohl pouze Ten, jenž shůry sestoupil. Přistoupil tedy k bráně Ráje a jemně na ni zaklepal. Otec Abraham otevřel dveře a na okamžik byl oslněn, pak zvolal: “Sáro, pojď sem na chvíli. Není to Ten, komu jsi pekla ty placky? Není to Ten, který onoho dne seděl u nás pod dubem?” Sára odpověděla: “To je Ten, který byl obrácen zády ke stanu a znal moje myšlenky, když jsem se v srdci zasmála potom, když mi řekl, že budu mít ve svém stáří dítě.” Ježíš promluvil a řekl: “Děti, přišel jsem pro vás — přemohl jsem tu odpornou věc, totiž hřích.” A právě za Abrahamovými zády se blížil muž a když se podíval, byl rovněž oslněn — to byl prorok Daniel. Ihned zavolal: “To je ten kámen odtržený z hory bez účasti lidských rukou, který zničí království tohoto světa.” Pak přichází další muž, byl to prorok Ezechiel. Ten když spatřil Ježíše, zvolal: “To je to kolo uprostřed kol, které jsem viděl 31
otáčet se v povětří.” Jeden každý Jej poznal v takové podobě, jak o Něm kázal. Pak se s chvátáním blížili ti tři mládenci a když předběhli Abrahama a pohleděli na Pána (byli to Sidrach, Mizach a Abdenágo), zvolali s hlasitým pláčem: “To je ten muž, který se postavil vedle nás v ohnivé peci, když nás tam uvrhl Nabuchodonozor.” Ó, přátelé, dnes večer jsme o Něm zpívali, oslavovali jsme Jej; Jeho příběh jsme vyprávěli téměř před celým světem, ale co nastane, až Jej spatříme jako Sarónskou růži a Lilii z údolí, toho který je znamenitější pro naši duši nežli deset tisíců, Alfa a Omega, počátek a konec, Král slávy! A Pán jim řekl: “Následujte mne” a vydal se se všemi těmito starozákonními svatými nahoru na zem; vedl je a Jeho roucho bylo potřísněno Jeho vlastní krví. Přemohl tu atmosféru nahoře. Požehnané budiž Jeho jméno! Proklestil si cestu pekelnou mlhou, která zahalovala zem, dokud neprorazil v povětří prostor, aby se ztracené Adamovy děti mohly promodlit k vítězství. Přemohl atmosféru, přemohl hřích, přemohl smrt, přemohl peklo a hrob a pozvedl se vítězoslavně nad nejvyšší hvězdu, nad měsíc a slunce povznesl se s těmi starozákonními svatými. Ó, jaký to byl grandiózní průvod s tím opravdovým 32
Přemožitelem! Když přišli na dosah toho slavného města, Abraham řekl Sáře: “Pojď sem, miláčku” a volal také na Izáka, aby přišel; Izák zavolal Jákoba, Jákob Josefa a když přišli k Abrahamovi, řekl jim: “To je to město, jehož řemeslník a stavitel je Bůh. Putoval jsem po zemi a hledal jsem to město, i když jsem je nikdy nenašel, ale teď se blížíme k jeho branám.” I když byli tak znamenitými muži, přesto potřebovali tohoto velkého Přemožitele, který přemohl hřích a vedl je do toho nádherného města. Světlo zářící z toho města bylo tak silné a jasné, perlové brány žhoucí, a včele pochodoval Ježíš. Andělé začali ihned sestupovat na vrcholky těch budov a shlíželi dolů na ten velký pochodující zástup. Když se přiblížili k městu, vydali ze sebe mohutný výkřik: “Pozvedněte, brány, svá průčelí, již vzhůru, vrata odvěká, ať vejde Král slávy, ten velký Přemožitel.” Andělé odpověděli mohutnými hlasy a řekli: “Kdo je to ten Král slávy?” A starozákonní svatí volají: “Hospodin silný a mocný, Hospodin udatný válečník...” a brány se otevřely... a On postavil v bráně svůj drsný kříž, aby každý muž a žena, kteří budou vstupovat touto bránou, poklekli před křížem a uznali Jej za toho mocného Přemožitele.
33
A tisíce, ba, desetitisíce andělů křičelo a volalo a oslavovalo Pána, protože ten udatný hrdina vstoupil na výsost, jaté vedl vězně a vzal dary pro lidi. Nikoliv pod Vítězným obloukem jako Adolf Hitler, ale v říši Slávy za zpěvů andělů, kteří oslavovali Jitřní Hvězdu, která kráčela ulicemi jako mocný Přemožitel, zvítězivší nad hříchem tohoto světa a triumfálně přinášející spravedlnost. Šli dál do města až přišli ke trůnu — na tom trůnu seděl mocný Jahve — a když Ježíš přišel k tomuto trůnu, padl na kolena a řekl: “Otče, dokonal jsem dílo, které jsi mi svěřil. Zaplatil jsem cenu hříchu. Mám klíče smrti a pekla a Tví nepřátelé jsou poraženi a tohle jsou Tvé děti, které trpělivě čekaly na tuto hodinu.” Vidím Otce, který říká: “Vystup sem na můj trůn, můj Synu; seď po mé pravici, dokud nepoložím nepřátel tvých za podnože tvých nohou“ — a tak tam sedí, ten mocný Přemožitel! Důvěřuji Jeho Slovu a věřím všemu, co On řekl. Důvěřuji Mu se vším všudy, svým dechem, svým životem, vším, co mám. A dnes večer se Mu se vším cele odevzdávám — tělem, duší a duchem — vyhlížím Jeho druhý příchod ve slávě. Když jsem smutný, důvěřuji Mu. Když jsem šťastný, důvěřuji Mu. Když jsem nemocný, důvěřuji Mu. A když jsem zabloudil, důvěřuji Mu — cokoliv mne postihne, důvěřuji Mu! 34
Před časem se mi přihodilo něco malého, co mi teď přichází na mysl. Ještě nikdy jsem tento příběh nevyprávěl na veřejnosti. Byl jsem na lovu v horách Adirondack. Moje maminka je částečně indiánkou a já jsem vždycky miloval lesy a hory; jsou pro mne osvěžením. Jednou jsem řekl své manželce: “Miláčku, Bůh mi pomáhal ve všem, co jsem dělal. Jsem sice jen chudým rybářem, a přesto jsem ulovil některé rekordní kusy Ameriky, a to v takových záhadných místech, na která by jiní rybáři vůbec nevstoupili. Je to od Pána! Střílel jsem rovněž ze vzdálenosti 500 až 600 metrů — což bylo s takovou puškou naprosto nelogické, a přesto jsem zasáhl cíl třiatřicetkrát za sebou, aniž bych jednou minul cíl, a jsem jen průměrným střelcem. Je to od Pána!“ Pomyslel jsem si, že jsem dost dobrým zálesákem; nemohu tedy zabloudit. Právě jsem se oženil a Billy byl ještě malý chlapec — jeho maminka zemřela asi před pěti lety. Vzal jsem s sebou svou manželku Medu a svého syna Billyho a vydali jsme se daleko do Adirondacku, kde jsme bydleli v malém srubu, a já jsem čekal na příchod lesního správce. Řekl jsem: “Asi někam na chvíli odejdu a skolím nějakou zvěřinu. Počkej tu na mě, Medo, a až přijde správce, on ti srub otevře.” A tak jsem je pod tím přístřeškem nechal samotné a vydal jsem se do lesa. 35
Procházel jsem horami a byl jsem si jist tím, že znám Adirondack tak dobře - téměř každý strom — ale posunete-li se tak daleko, že si myslíte, že víte všechno, pak vlastně nevíte nic, co byste vědět měli. Pustil jsem se hlouběji do lesa, sledoval jsem stezku. Narazil jsem na stopu velkého jelena, býka, a skolil jsem ho. Ještě nebylo pozdě, ale bylo už načase, abych se vrátil zpět, jak jsem slíbil Medě, že se totiž vrátím kolem druhé hodiny, a tak jsem toho jelena vykuchal a vydal jsem se na cestu do srubu. Jakmile jsem se vydal na zpáteční cestu, zpozoroval jsem, že se do údolí začíná snášet mlha a začíná sněžit, ale pokračoval jsem dál. A najednou, po dlouhé době, jsem opět narazil na svého zabitého jelena. Cítil jsem se tím znepokojen, ale pokračoval jsem dál a tu jsem se znovu vrátil ke svému jelenovi. Indiáni tomu říkají stezka smrti - chodíš stále kolem dokola. Mezitím začal foukat silný vítr, a všichni víte, že když vás v horách zastihne mlha, sotva vidíte na konec své ruky a jediným východiskem je najít si nějaké závětrné místo, vykopat díru, zajistit si něco k jídlu, pokud vám přijde něco pod ruku a vydržet, dokud to nepřejde. Ale v mém případě to nebylo možné, měl jsem v těch lesích ženu a dítě, kteří by během této bouře zemřeli, a tak jsem si to nemohl dovolit. Musel jsem udělat ještě jeden 36
pokus. A když jsem se dostal tak daleko, jak jsem jen mohl, napadla mne myšlenka: “Vždyť jsem ztracen!” Pak mi znovu proletělo hlavou: “No moment, Williame Branhame, přece ještě nejsi tak docela ztracen, pouze si to myslíš. Posaď se na chvíli a vzchop se.” Posadil jsem se; sněžilo, stromy se prohýbaly větrem, který se do nich opíral a já jsem znovu musel přemýšlet o manželce a dítěti. Meda ještě nikdy za svého života neopustila město, možná jen tehdy, když jela na venkov a zpět. Co si počne, jestli v těch horách zahynu? Ona zešílí, ona do rána zemře, ona spolu s mým dítětem. Řekl jsem si tedy: “Přece jsi příliš zkušeným zálesákem, aby ses mohl ztratit. Pohleď, instinkt ti přece jasně napovídá, abys šel tímto směrem, protože ti vítr fouká do tváře. A když přijdeš na vrcholek, při sestupu do údolí ti bude foukat do zad.” Tak jsem znovu vyrazil. A když jsem to udělal, něco ke mně začalo mluvit: “Já jsem tvé útočiště i síla, ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová.” Řekl jsem si: “Copak jsem se pomátl? Mám dojem, jako bych slyšel něčí hlas.” Potřásl jsem hlavou: “Hochu, vzchop se, jdi kupředu — jsi na správné cestě do tábora.” Ale mýlil jsem se, šel jsem směrem rovnou do Kanady, aniž bych o tom věděl. A ten hlas pokračoval: “Já jsem Hospodin, já jsem tvé útočiště i síla, ve všelikém soužení pomoc 37
vždycky hotová.” A promlouvalo to ke mně hlouběji a hlouběji, až jsem se nakonec zastavil, pušku jsem opřel o strom, svůj starý lovecký klobouk jsem položil na zem, poklekl jsem a řekl: “Pane, nejsem žádný zálesák, jsem zde ztracený chudák, ubožák. Nejsem hoden žít, ale prosím Tě, smiluj se nad mojí manželkou a dítětem.” Domníval jsem se, že to zvládnu v každém lese, ale zjistil jsem, že jsem nebyl žádný přemožitel. A když jsem se takhle modlil, měl jsem dobrý pocit. Postavil jsem se a vyrazil znovu. Jakmile jsem to udělal, pocítil jsem, jak ten mocný Přemožitel položil svou ruku na mé rameno a zastavil mne. Vyděsil jsem se. Myslel jsem si, že jsem přece v těchto lesích sám. Otočil jsem hlavu, abych se přesvědčil, kdo že to položil ruku na mé rameno — ale nikdo tam nebyl. Když jsem se však otočil dozadu, spatřil jsem věž na vrcholu té hory, jež byla orientačním bodem, který jsem vždycky v lesích využíval. Spolu s lesním správcem jsme k této věži natáhli telefonní kabel a dobře jsem znal stezku podél tohoto kabelu, jelikož jsem jej pomáhal natahovat. Znovu jsem se zahleděl na tu věž a uvědomil si, že jsem šel vstříc jisté smrti, aniž bych si to uvědomoval, ale “On je útočiště i síla, ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová.” Co to bylo? To byla ta veliká paže, která zahnala sníh a dovolila mi uvidět tuto věž. To byl Tentýž, 38
který přemohl pro učedníky vítr a bouřku — a nyní On pro mne překonal tuto bouři, zastavil silný vítr, aby zachránil takového ubožáka, jako jsem já. Otočil jsem se tváří ke věži a stanovil přesný směr — už se stmívalo, ale od tohoto směru k věži jsem se neodklonil. Věděl jsem, že teď narazím na ten kabel, který vede z věže do srubu; a vedle toho srubu je přístřešek, kde najdu svou manželku a syna. Šel jsem tedy dál a broukal si: “Důvěřuji Pánu, stojím na Jeho Slově,” a uvažoval jsem: “Ó, kéž bych jen narazil na ten telefonní kabel” a kráčel jsem dál se zvednutou rukou, abych, až budu pod ním procházet, o něj zavadil. Už jsem se málem vzdal veškeré naděje, když najednou moje ruka o něco zavadila — byla to ta linka! Už jsem se jí nepustil. Odložil jsem pušku, sejmul klobouk a tam v té tmě jsem plakal jako dítě, protože jsem věděl, že Bůh mi pomohl a že na konci této linky na mne čeká moje žena a dítě. Držel jsem se této linky celou cestu dolů a vrátil se šťastně k mým milovaným. Ale, bratře, jednoho dne jsem byl ztracen více než tehdy. Uslyšel jsem však hlas, který ke mně promluvil: “Já jsem stále tím mocným Přemožitelem, který je schopen očistit všechny tvoje hříchy,” a tak jsem svěřil svou ruku do síly 39
všemohoucího Boha, který mne očistil od hlavy až k patě. A budu se Jej držet, protože na konci cesty čeká můj Spasitel a moji milovaní. Budu se držet této linky, která vede od kříže do Slávy, a budu Mu důvěřovat až do smrti, neboť On přemohl všechny moje nepřátele, On přemohl moje nemoci, On přemohl moje hříchy a učinil mne “víc než vítězem skrze Ježíše Krista.” On nad tím vším zvítězil pro mne. Ó, příteli hříšníku, jsi-li ztracen a potřebuješ se chopit Jeho ruky, která tě zavede do bezpečí,teď je příhodný čas! Bouře života tě přemohou a budeš navěky zatracen — podej svou ruku a uchop se Jej — zatímco skloníme své hlavy v modlitbě... Můj upřímný dík patří Leo Mercierovi a těm, kteří se mnou spolupracovali, za jejich úsilí a ochotu, aby se vám tato brožurka mohla dostat do rukou, a modlím se, aby se stala pro vás požehnáním a přispěla k šíření Božího království.
40
Svědectví slečny Roselly Griffitové z Joliet, Illinois Chtěla bych zde vydat svědectví, protože Ježíš řekl: “Jděte a buďte mými svědky” a my vítězíme krví Beránkovou a slovy našeho svědectví. Nemohla bych takovéto svědectví vydat, kdybych byla ve svém starém člověku, ale už nejsem v sobě, jsem v Ježíši Kristu. Byla jsem jedináček, a nakolik si pamatuji, vždycky jsem hledala něco, co by mne uspokojilo. A tak jsem stále něco hledala, aniž bych věděla co. Hledala jsem pokoj a radost. Musela jsem si hrát s jinými dětmi ze sousedství, ale vypadalo to, jako bych mezi ně nikdy nezapadla. Jako dítě mě posílali do metodistického kostela v našem městečku v jižní části státu Illinois. Když mi bylo šest let, šly jsme jednou se svou babičkou na evangelizaci a prošly jsme uličkou posypanou pilinami — abych odevzdala své srdce Ježíši— ale nikdo mi nepomohl. Bála jsem se, že nežiju pro Něj. Chodila jsem také do nedělní besídky, do kostela, a v létě jsem se zúčastnila kempu 41
mládeže organizovaného naší církví, ale přesto všechno jsem nepoznala Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele... (Znala jsem sice příběhy o Ježíši, ale v té době jsem Ho opravdově neznala.) Pak jsme se přestěhovali do jiného města a po ukončení střední školy jsem začala pracovat v kanceláři — šest, někdy i sedm dnů v týdnu, od 3 do 11 hodin večer. A tak když děvčata měla večer konec směny, vycházely jsme společně ven. Často jsme jeli do Chicaga. Mysleli jsme si, že to je legrace. Tancovaly jsme, nemluvě o tom, že jsme i něco vypily. Když děvčata už pít nechtěla, prostě toho nechala, ale já jsem tomu nemohla odolat, musela jsem si objednat další skleničku, a vždycky jsem v tom byla daleko před nimi. Nebyla jsem nemorální, ale Bůh řekl, že jeden hřích je v Jeho očích stejně tak velký jako druhý. Nelibě jsem nesla okolnost, že musím vlastně dělat něco proti své vůli. V roce 1949 jsem si uvědomila, že jsem notorickou alkoholičkou (i když jsem si to sama nechtěla přiznat). Byla jsem na posledním stupínku žebříku a cítila jsem, že můj stav je beznadějný. Rodiče mi chtěli pomoci, ale nedokázali mě pochopit, protože nikdo z nich nepil. Ve svém srdci jsem chtěla být svobodná a za každou cenu jsem se snažila svoji mysl od pití odvrátit, jenže už jsem nebyla schopna sama tento zhoubný návyk zkrotit. 42
Nakonec jsem se rozhodla, že se obrátím na Anonymní dobrovolné sdružení vyléčených alkoholiků, s důvěrou, že mi oni nějak pomohou. V této organizaci jsem zachovala abstinenci po dobu 9 měsíců tím, že jsem se zúčastňovala jejich schůzek. Každý den jsem se modlila v záhlaví svého lůžka, aby mne Bůh udržel ve střízlivém stavu. On mne v takovém stavu skutečně zachoval, ale nebyla jsem ani šťastná ani svobodná. Předtím, než jsem se připojila k Anonymnímu dobrovolnému sdružení vyléčených alkoholiků, jsem bývala častým hostem v nemocnici, až byli nakonec lékaři mým opětovným příchodem unaveni. Rozhodla jsem se tedy jít do protialkoholické léčebny v Chicagu, kde to stálo 150 dolarů za pět dnů (a moji příbuzní nebyli majetnými lidmi), a tak se účty za lékaře a poskytnutou léčbu začaly hromadit. Během tohoto období svého života jsem byla velice skleslá a ubývala jsem na váze, byla jsem na tom prostě velice špatně. Pět lékařů uznalo můj stav za beznadějný a jeden z nich mi řekl, že během šesti měsíců se určitě ocitnu v psychiatrické léčebně. Sousedé se mě stranili; kazatelé nevěděli, co si se mnou počít. Jeden kazatel přišel a chtěl se mnou rozjímat nad Písmem (jenomže já jsem potřebovala někoho, kdo by udělal něco jako učedníci — přikázal 43
démonu alkoholu, aby mne ve jménu Ježíše Krista opustil). Můj otec řekl mamince, aby se za mne přestala modlit, protože nevěřil, že se ještě mohu změnit, ale ona ho neposlechla, protože si říkala, že se sice sama nemohu změnit, ale věděla, že Bůh to může udělat. Maminka mi koupila kožešinový kabát pro případ, že kdybych někdy zůstala v zimě ležet na zemi, abych nezmrzla. Rozpárala jsem si kapsy kabátu, a to mi umožnilo nacpat pod podšívku plno lahví. Jsem tak vděčná, že i tehdy moje maminka stála při mně a držela se Slova Božího, i když všechno kolem napovídalo, že se už nikdy z toho nedostanu. I když jsem s ní nesouhlasila a ona mne nechápala, proč se takhle chovám, neopustila mne. Když jsem ke rtům pozdvihla skleničku, ruce se mi tak třásly, že jsem musela chlemtat jazykem jako štěně. Abych nalezla pokoj, stala jsem se katoličkou,i když jsem tomu nevěřila. Řekli mi, že potřebuju pomoc, ale nenasměrovali mě ke Kristu. Všichni lidé na zemi, až na moji maminku, se mě nakonec vzdali jako beznadějného případu. Když jsem byla v tom nejhorším, měla moje maminka vidění, v němž mne spatřila spasenou, jak jsem stála za kazatelnou a otevírala zip na Bibli. Ona více věřila Bohu než pěti pozemským lékařům, protože mne spatřila ve vidění. Později se její vidění splnilo. 44
Když jsem se nacházela v tom nejhorším stavu, na samém dně, lékař proseděl v záhlaví mého lůžka celou noc a čekal na můj poslední dech. Jsem tak šťastná, že tam stál větší Lékař, než ten pozemský, který věděl, že nezemřu, ale budu žít pro slávu Jeho jména. Ježíš řekl: “Zloděj nepřichází, než aby kradl a mordoval a hubil; já jsem přišel, aby život měly, a hojně měly.” Když se můj život nacházel v naprosté tmě a tápavě jsem vyhlížela po nějakém paprsku světla, tu mi někdo řekl o shromáždění v Hammondu, v Indianě, kde prorok Boží, kazatel William Branham, se modlí za nemocné; kde chromí chodí, kde byli uzdraveni slepí, nemocní rakovinou a kde se v Kristově jménu konají zázraky. Chytla jsem se těchto slov, protože jsem si pomyslela, že mohou-li být uzdraveni takoví lidé, pak mohu být uzdravena i já. Šli jsme tedy do tohoto shromáždění na třetí den poté, co jsme se o tom dozvěděli. Moje maminka, její přítelkyně a já jsme vešly do městské posluchárny onoho dne 11. června 1952, kde se konalo toto shromáždění. Spatřila jsem lidi, kteří zpívali a oslavovali Boha. Pomyslela jsem si, že musí být opravdu šťastní (dívala jsem se po očku, jak se chovají, a byla jsem připravena se připojit k nim, pokud budu moci nalézt pomoc). Později jsem se opravdu mohla přesvědčit, že službu pro Ježíše 45
Krista doprovází skutečná radost. Není tedy divu, že oni byli tak šťastní. Vrátili jsme se domů z tohoto večerního shromáždění, a já jsem dostala modlitební lístek. Zapamatovala jsem si z toho shromáždění jednu věc, která byla mocně zdůrazňována: “Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky.” Neznala jsem ani jediné místo Písma týkající se uzdravení. Vyrostla jsem v modernistické církvi. Uvažovala jsem pouze v takových kategoriích, že jestliže Bůh stvořil vesmír se všemi jeho zázraky, jestliže stvořil i mne, pak uzdravit mé tělo je pro Něj nepatrná záležitost. Sklonila jsem tedy hlavu a poprosila Jej, je-li to Jeho vůle, abych byla zdravá, aby pro mne našel nějaké východisko. To bylo všechno, co jsem Mu řekla. Nevěděla jsem o tom, že Bible říká: “Byli jsme uzdraveni jeho ranami.” Dostala jsem tedy modlitební lístek. Bratr Branham přišel a začal kázat. Po kázání bratr Branham vyvolal modlitební lísky J25 až J50, ocitla jsem se tedy jako třetí v pořadí s číslem J27 s jistotou, že když se postavím před toho Božího muže, budu uzdravena. Když jsem přišla na řadu, bratr Branham mi řekl, že mne vidí ve tmě. Řekl: “Věříš mi, že jsem Božím prorokem?” Řekla jsem: “Ano.” Bratr Branham řekl: “Pokud mi Bůh zjeví, co tě trápí a jestli Ježíš Kristus tě uzdraví, budeš Mu sloužit po celý svůj život?” Řekla jsem: “Ano.” 46
Bratr Branham řekl obecenstvu, aby sklonili hlavy a položil svou ruku na moji hlavu, pak pokáral a vyhnal ve jménu Ježíše Krista toho ďábla alkoholu z mého života a já odcházela z pódia svobodná. “Protože jestliže vás Syn vysvobodí, budete svobodní .”Ježíš Kristus uzdravil mé tělo během několika vteřin, i když jsem pro všechny lidi byla takovým problémem. Sláva Jeho svatému jménu. Když jsem opustila pódium, prožívala jsem toto shromáždění už jenom sama pro sebe. Ó, jak šťastná jsem byla (neboť jsem měla něco, po čem jsem tolik toužila po celý svůj život) v Kristu. Nějaká paní přišla ke mně s tím, že mě lituje, ale já jsem jí řekla, že nemusí, protože Ježíš uzdravil mé tělo a jsem v pořádku. Požádala mě, jestli bych nezatelefonovala její dceři. Třikrát jsem se jí ptala, co s ní je. Ona mi řekla, že je závislá na drogách. Byla nezvěstná několik měsíců, ani FBI ji nemohla najít, ale teď že se vrátila. Prý byla tanečnicí a partnerkou Freda Astaira a potřebuje pomoci. Dobrá, dostala jsem její telefonní číslo a řekli, abych volala na účet volaného. Nemohla jsem ani jinak, protože jsem právě přišla o dobré zaměstnání. Lidé mi říkali, abych jí netelefonovala. Moje maminka mi také doporučovala totéž, a byla jsem tím znovu zmatená. Ten večer, když jsme se vraceli z Hammondu v Indianě, potom co jsem byla právě 47
uzdravena, jsme se zastavili na kávu a zmrzlinu (neptejte se mne na to, co jsem si dala, na to se nepamatuji, byla jsem tak vzrušena). V ten večer jsem předstoupila před Boha a prosila Ho, jestli by mi neukázal, zda jsem spasená, protože jsem si byla jistá, že jsem byla uzdravena. Poprosila jsem Boha, aby mi odpustil každý můj hřích, kterého jsem se proti Němu dopustila a že toho lituji. Čekala jsem asi deset minut, ležela jsem ve své posteli s rozpaženýma rukama a moje duše rázem opustila mé tělo a zvedla se ke stropu — zmocnila se mne bázeň. Zavolala jsem maminku a ona mi řekla, že jsem právě obdržela spasení. Byla jsem tak šťastná. Druhý den ráno, po svém uzdravení a spasení, jsem vstala z postele a posnídala a řekla mamince, že cítím mocné nutkání zavolat té dívce. Zatelefonovala jsem jí a hovořila s ní asi tři čtvrtě hodiny. Snažila se najít jakoukoliv záminku, aby do toho shromáždění nešla. Pak se mne zeptala, jak vím, že jsem byla uzdravena. Řekla jsem jí, že jsme vyzkoušeli všechno možné vyzkoušejme tedy Pána Ježíše. Druhý den jsem opět šla do shromáždění, tedy po svém uzdravení a zachránění, a setkala jsem se s tou dívkou (viděla jsem ji poprvé v životě). Ona také dostala modlitební lístek a její číslo bylo vyvoláno. Prosila mne, abych s ní šla do modlitební řady. Souhlasila 48
jsem. Ptala se mne, jak se má chovat. Řekla jsem jí, aby zapomněla na všechno ostatní a jenom věřila Ježíši (můžete si představit, byla jsem uzdravena a spasena předchozího večera a teď jsem jednala, jako bych to všechno dobře věděla). Byla poslední v řadě a bratr Branham se za ni modlil. Ježíš ji uzdravil; jak šťastné jsme obě byly. Když jsme se na sebe podívaly, slzy nám kanuly po tvářích. Věděly jsme, že to byla Boží moc, která nás osvobodila. Jak nádherné je sloužit Kristu! Pán je nádherný! Po této modlitbě mi Ježíš dal dobrou práci a modlila jsem se také o zvýšení platu a On mne vyslyšel i v této věci. Pro Boha není nic nemožné. Týden po svém uzdravení a zachránění jsem šla do shromáždění (chodila jsem vlastně každý den až do konce těch shromáždění). Šel s námi jistý muž, který byl alkoholikem a také můj bratr a tatínek. Po kázání vyvolal bratr Branham modlitební lístky. Můj otec měl lístek číslo R60. Bylo to příliš vysoké číslo, aby mohlo být teď vyvoláno, a tak jsem sklonila hlavu a modlila se. Prosila jsem Boha, aby uzdravil toho alkoholika, jako uzdravil i mne. A také aby uzdravil mého tatínka a spasil ho. Bratr Branham se najednou otočil a řekl: “Ta dívka tam na balkóně byla před týdnem uzdravena z té stejné věci, která trápí vás, pane. Ona se teď za vás modlí a modlí se ještě za někoho jiného. Je to její 49
otec. Ať se postaví. Polož ruku na jeho hlavu. Přiměj ho k přijetí sluchu a spasení.“ Vždycky se ze všeho nejdřív modlím a prosím za dovolenou, abych mohla jet na shromáždění bratra Branhama. A pokaždé, co tam přijedu, nalézám pomoc. Je to mou výsadou být v co největším počtu shromáždění a vroucně za ně děkuji Bohu. Bůh se pousmál nad mým životem. Můj otec začal chodit do nedělní školy a do kostela spolu se mnou i s maminkou a můj život v Kristu je opravdu nový. 2. Korintským 5:17: “Proto jestliže je někdo v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, vše je nové!” Dovolte mi říci ještě jednu věc. Od onoho večera, 11. června 1952, jsem už nikdy netoužila ani po jedné skleničce alkoholu. Pán ode mne vzal také návyk kouření. Teď chodím na bohoslužby do vězení a snažím se získávat duše pro Krista - také v misiích v chudinských čtvrtích. Zajdu do každého kostela, malého, velkého, všude kde mohu vydat svědectví pro Krista, protože On pro mne tolik udělal. Nikdy Mu nebudu moci dost poděkovat. “Amen, amen pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, který mne poslal, má život věčný, a na soud nepřijde, ale přešel ze smrti do života.“ 50
Nemohla bych nikdy vydávat takto lidem svědectví, kdybych zůstala v tom starém člověku, ale už nejsem déle sama sebou, jsem v Kristu. Ježíš řekl: “Protože já žiju, i vy budete žít.” Jsem tak vděčná za věřící maminku, která se mne nevzdala, i když už byla v opovržení u sousedů a podobně. A teď je náš dům štastným místem. Jsem tak šťastná, že Ježíš řekl: “Přišel jsem vypustit vězně na svobodu.” Opravdu děkuji Bohu za Jeho milost a lásku ke mně. Bůh vyslyšel modlitby mé maminky, viděl také moje upřímné srdce, které si přálo být svobodné a poslal k nám svého proroka, kazatele Williama Branhama do Hammondu v Indianě, aby přinesl Krista do mého života. Mám opravdu největší křesťanský obdiv k bratru Branhamovi, on je opravdu pravým Božím prorokem. Jsem tak šťastná, že mne Ježíš viděl a pochopil a věděl, že chci být osvobozena. Sláva Jeho jménu.
51
Boží hlas v těchto posledních dnech
Pokud máš zájem o Boží Slovo, nebo bys chtěl zdarma zaslat knihy, brožury nebo CD, napiš na adresu: Večerní Světlo Světí 99 Hradec Králové - 503 12 Všestary
[email protected] www.vecernisvetlo.cz
