Foto: Tomáš Bláha
Když se na Zelence rozezní písně… Reportáž z koncertu mladých talentů z Oregonu
Každý miluje hory, kopce a kopečky. Každý rád vystoupá někam výš, protože mu to nabízí úplně jiný pohled na to, co zůstalo dole, na to obyčejné a příliš známé. Každý miluje hudbu a hudební vystoupení. Od slaboučkého pískání roztomilých pětiletých chlapečků po nádherné tóny vylouděné z černobílých klapek, každý rád spadne do víru hudby, protože hudba, to je příběh miliónů lidí naší planety, dobrodružný a jednoduše úchvatný. Pokud spojíme tyhle dva naprosto působivé zážitky, myslím, že vás ani moc nepřekvapí, když se objevíte v jeden naprosto obyčejný čtvrtek na Zelené hoře. Uvědomíte si, že kráčíte na vrchol kopce, z něhož postupně víc a víc vystupuje nasvícené městečko, támhle je rybník, hráz a zámek, slunce maluje posledními tahy po všech silnicích i výdobytcích nové doby, takže dokonce i vysoké komíny v dálce vypadají tak nějak svátečně.
7
Když vstoupíte do chrámu na vrcholku, jste trochu udýchaní a přijde vám, že je tam docela tma. Pak pochopíte. Tady bude zářit něco jiného než pouliční lampy či paprsky slunce. První tóny rozezvučí celý prostor a vy jen s údivem sledujete další a další vystoupení. Slyšíte melodie, vidíte tváře, úsměvy, snění. Malá holčička krátkýma nožičkama pohoupává v rytmu, lidé tleskají, chlapec se uklání. Pak se objeví všichni, není jich mnoho. Ale jejich hlasy v dokonalé souhře zní a hlásají. Přidávají se i další. Najednou vám vše přijde tak jasné a čisté. Nezáleží přece na tom, odkud jste nebo snad jakou máte barvu pleti. Hlasy amerických dětí rozezpívaly staletý chrám. Protože to je krásné. Protože je krásné slyšet zpěv, je krásné být v chrámu. Je krásné být. A když si tak pěkně přemýšlíte, jste najednou nadšení světem, dětmi. Nebylo to tak těžké, že? Občas totiž stačí jen malinko. Když se jen tak pro radost nadechnete o trochu déle. Když najdete něco krásného. Když tomu krásnému umožníte být…
Anežka Vacková, 4. B
8
Pobyt v Oxfordu se mi velmi líbil a jsem ráda že jsem měla tu možnost. Jedna z nejzajímavějších věcí byla asi National Gallery, kde jsme se i dokázali ztratit. Káťa Škapová
OXFORD Milí studentíci, ráda bych vás zahrnula informacemi a rozsáhlými popisy o našem trip to Oxford, ale řekla bych, že by vás to moc nebavilo. Přečtěte si proto jen útržky, vzpomínky a pocity, které přetrvaly v hlavách a srdcích vašich spolužáků až dodnes. A nechte se pohladit po duši úchvatnými fotografiemi Toma Bláhy.
Na návštěvě Spojeného království jsme navštívili mnoho známých i neznámých památek. Avšak nejvíce mě upoutala města Bath (staré lázeňské město, ještě z dob římských) a Oxford, která patří k nejmalebnějším townům Anglie. Když se procházíte v jejich uličkách, máte pocit, že jste ve filmu. Kolem vás stoupají k nebi gotické věže starých chrámů,v parcích, které vypadají, že jsou zanedbané, pobíhají veverky, a když si všimnete malého domku s přepychovou zahrádkou, vybaví se vám Sherlock Holmes, detektiv Murdoch nebo Oliver Twist. Nato spatříte chlapíka prodávajícího Hot-Dog za 4Ł, což vás dokonale rozesměje a připadáte si k tomu všemu ještě jako Alenka v Říši divů. Tom Bláha
Kde jinde by si měli zapálení studenti odpočinout od studia než v jednom z nejslavnějších a nejkrásnějších univerzitních měst? Hanička Blažková
Úžasný Shakespearův Stratford, kouzlo Stonehenge a nádherné město Oxford. Prostě fantazie. Peťa Tomiczková
Zájezd do Oxfordu byl doopravdy neobyčejný - potkali jsme spoustu neobyčejných lidí, viděli neobyčejná místa, prožili neobyčejné zážitky a příhody. Kousek Anglie ve mně tedy pochopitelně zůstal a já se s ním rozhodně nehodlám rozloučit!! Bětka Severová
V Oxfordu to bylo úžasné. Líbilo se mi tam tak moc, že bych tam docela ráda bydlela. Nejvíc mě ale asi zaujala atmosféra tohoto města, díky studentské atmosféře a historii. Bára Cočevová
OXFORD Adéla Novotná, oktáva
9
Hastings Už od dávných věků se vede velká bitva. Ještě stále nedosáhla žádného výsledku, přestože útočící armáda ve vodově modrých brněních má obrovskou převahu. Bez přestání organizuje taktické útoky, aby získala alespoň malou část dobývaného území. Při každém neúspěšném tažení se vojsko stahuje v krátkém ústupku do pozadí. Avšak v této chvíli nabírá nejvíce síly. Všichni vojáci se řadí do zástupů a vytvoří tak formaci vlny. Následuje okamžik útoku. Pomalu se přibližující zlověstný šum má za úkol vystrašit protivníka. Vystavěná formace nabírá obrovskou rychlost. Neustále se přibližuje. Začíná se zvedat do výšky. Má tvar zahnutého háku. Úder. Tupé mlasknutí. Rozpad formace. Na chvíli lze spatřit bílou pěnu na znamení ústupku. Vojáci se však vrací bez sebemenšího vyčerpání a opět se stahují do naučené formace a chystají se na další útok. Druhá armáda, která stále brání své území, má však těžko porazitelnou strategii. Vojáci v různobarevných brněních mají velkou výhodu v dostatečně vysoké hmotnosti. Pevně drží svoji neměnnou pozici a při každém útoku odolávají silným nárazům. Ve většině případů velmi úspěšně a statečně. Mnoho z nich si však tuto bitvu dokonce užívá. Z jednoho prostého důvodu. Neustálé útoky brousí jejich povrchy těl do půvabně oválných tvarů a dokonalé hladkosti a zdůrazňují originalitu jejich zabarvení. Tak tedy brání po mnoho let svoji zemi a zároveň všechna úchvatná místa skrývající se na ní. Hastings. Brighton. Chichester. Seven Sisters. London. Ale nejsou to jenom místa, jsou to Místa, která mají své kouzlo a která v nás zanechala nezapomenutelné vzpomínky a úžasné pocity. Lucie Vencová, 4.B
10
HLODY Z KRABICE „Řekněme, že Hitler se nechoval moc košer.“ septima „Až budete psát, udržujte oční kontakt se čtenářem.“ E. T.
„Maďarům se z jejich malého území dělá nevolno a každou chvilku si musí brát Ibalgin a to jim vůbec nezávidím.“ D. Ď. „Fztlaková síla.“ M. M.
„Výtrusy má kdekdo.“ L. M. „Kytičky zalívat nebudete? Necháte je zvyknout si na pouštní režim?“ D. Ď. „Když vám oko vyběhne nahoru…“ M. P. „Co by vás jako první mělo bodnout do oka?“ M. P. Poté, co D. Ď. vysvětlil, jak v pravěku musela skupina mužů skolit mamuta, aby měla co jíst: „Ale dnes nás nemusí být 20, abychom obklíčili regál s pečivem.“ „Aby se to nepodobovalo.“ H. H. „MY jsme se to nenaučili, takže to neumíte, TY dostaneš pětku a JÁ tě vykopnu ze dveří.“ I. B. „Kdybyste si měli vybrat, jestli budete bydlet na horách nebo v tropech, co byste si vybrali? Samozřejmě, že Velká jezera!“ M.P.
D. Ď.: „Vznikl Trojspolek o dvou členech, kterým bylo Německo.“ Spolužačka (septima): „Spáchal sebevraždu z nešťastné lásky.“ D. Ď.: „Ano, to se občas stává každému z nás.“
„Odpudivá síla působící na peříčko.“ M. M.
„CO2 buchtu žene nahoru.“ Marek
Doklad, že je I. B. silná odpůrkyně humanitních předmětů: „Nevím, jak se to řekne v ženským čísle.“
„Váš manžel se jednou bude mít, věřte mi, všichni muži mají rádi sladké.“ Marek
„Epicentrum je centrum pro lidi postižené zemětřesením.“ septima
MATS 4. ročník. Suplující M. H.: „Prosím vás, v jakým stavu odchází paní Burešová z těchle hodin?“
„Děcka, to musíte znát tak dobře, jako já vím, že ‚výr‘ je vyjmenované sloveso.“ J. M.
MATS 4. ročník. M. H.: „A tady máme neznámou, pojmenujeme ji třeba č.“
V ukázce E. T.: „Co zde vidíme za postavy?“ Spolužačka: „Boha?“ E. T.: „Ne! Já zde vidím jen Spasitele, Hospodina a Ježíše Krista!“ septima
Při podepisování poučení o bezpečnosti na hodině TV pan učitel posílá listinu: „Tam se prosím podepište. Ten podpis může být nečitelný, hlavní je, aby bylo vidět, kdo se podepsal.“
L. M.: „Vy tady budete spát se Shakespearem?“ Poklepe si na čelo. D. Ď. odpoví: „Lepší než spát s nějakým prvokem.“
„Venku je dneska chladno… Mám studený klíče!“ Flash (Šimon)
J. K. vešel do septimy řka: „Ryby raky, ryby raky. Taková je čeština!“ a zase odešel.
11
Erika Johansen cbdb 78%
Královna Tearlingu Tuhle knížku budete buď milovat anebo nenávidět. Alespoň tak to vyplývalo z různých internetových diskuzí a komentářů. Asi nikdy jsem nesháněla knížku, na kterou byly tak moc rozdílné názory. Když se ke mně dostala, neodolala jsem a hned ji otevřela… a zavřela ji až za 2 dny. Nešlo přestat. Hlavní dějová linie je docela jednoduchá a vlastně i obyčejná. Kdesi v lesích je vychovávána budoucí královna, po dosažení devatenácti let má přijít vládnout, ovšem její říše je tak zkorumpovaná a prolezlá lží a falšemi, že vůbec dostat se na trůn vypadá jako neřešitelný problém. Co tuto knihu dělá neobyčejnou, je čas. Příběh se odehrává kdesi v budoucnosti, v čase, kdy lidstvo (snad samo sebou) bylo v podstatě zničeno, ztratily se klíče k vynálezům, vědě a lékařství. A tak nastává doba temna. Středověk. Je tu nespočet postav, strážců i tajemných zbojníků, které si prostě zamilujete. Jsou věrní, drsní a hlavně tajemní. Je tu Palcát, ohromný bojovník s typickou zbraní, známý po celé zemi, schopný a nekonečně věrný. Kostěj, zloděj s maskou a stoletýma očima, který si sám určuje hranice spravedlnosti a podle nich se chová. Kněz, jemuž jde pouze o vzdělání a knihy, takže je otázkou, jak jeho práce špiona u královského trůnu vlastně skončí. Nechutný obchodník s lidmi, zlomený strážce brány či mocná královna vedlejší říše, svázaná a sama svazující. A pak samotná hlavní hrdinka. Kelsea je odvážná a rozhodná jít za svými ideály a hodnotami, avšak je to trochu nešika. Ne všechno se jí podvede, někdy je dost netrpělivá a rozhodně nemá dar okouzlující krásy. To vše dohromady tvoří napínavý a nepředvídatelný příběh této dobrodružné fantasy knihy. Po přečtení mi hned bylo jasné, k jakému táboru se přidám… protože už teď se těším na další díly! Anežka Vacková, 4. B
12
Den,
kdy jsem se zamilovala
do Jamese Bonda
SPECTRE
ČSFD 74% (neobjektivně navrhuji 99%)
Svět je navržen tak, aby se jedné skupině lidí líbila skupina jiná. Vznikly díky tomu hlášky jako: „ Jo, ten je na blondýny“ apod. Mně se vždy líbili angličtí gentlemani v oblecích. Když jsme byli naposledy v Londýně, padl dokonce návrh jednoho z těchto úžasných pánů ukrást, ale o tom zase někdy jindy. Chápete tedy mé zklamání, rozhořčení a zároveň překvapení, když se mi posledních 53 let nelíbil James Bond. Ať už v podobě Conneryho, Lazenbyho, Moora, Daltona, Brosnana a dokonce i Daniela Craiga. Nicméně Spectre obrátil celý můj hodnotový systém vzhůru nohama. Když jsem viděla Žiješ pouze dvakrát, užila jsem si nejvíce tu krásnou písničku na konci a Skyfall jsem musela vypnout po půl hodině. A tak jsem si poeovsky řekla nevermore. Ještě že jsem to nedodržela, neboť bych přišla o nejlepší filmový zážitek od prvního dílu Hunger Games. Spectre splnil všechny předpoklady, které mám pro ideální film. Z hodin se staly minuty. Mozek upadl do nějakého zvláštního dokonalofilmovského transu, kdy člověk není schopný dělat nic jiného, než sledovat. Mezi mnou a plátnem vznikl tak intenzivní a vášnivý vztah, že jsem si ani nevšimla, že jsem ztratila jeden z těch polštářků, který má zmírnit tvrdost sedaček žďárského kina. A až ke konci filmu jsem si uvědomila, že mě neuvěřitelně bolí svaly na krku z toho, jak je po celý film napínám. A to, že mě bolí ještě dnes, má svůj důvod. Co mě na filmu uchvátilo asi nejvíce, byly neuvěřitelně úžasné záběry na Londýn, Řím nebo karneval v Mexico City. Obávám se, že mimo kino tyto záběry již nebudou mít takový efekt, ale pro diváky kina představují něco skvostného. Pokud jste velcí fandové Agenta 007 a teď se bojíte, že se vám Spectre líbit nebude, nemáte důvod. Můj anonymní doprovod viděl snad všechny bondovky, ohromně je zbožňuje a Spectrem byl unešený stejně jako já. Poučení z toho tedy vyplývá: ať už Bonda milujete či naopak, Spectre stojí za to!
Adéla Novotná, oktáva
13
