Archivy | Texty | Ukázky | Isobelle Carmody: Pojídačka Dýní
Isobelle Carmody: Pojídačka Dýní přeložila Alexandra Büchlerová Dnes jezdím do Cestě světa sama, jen s Kuráží, která si sedí na hrušce mého sedla a čechrá si peří. Jako dítě jsem o takovém putování nesnila. Maeve mě totiž poučila, že ženy bez doprovodu necestují, a krásné princezny už vůbec ne. Ty musí čekat, až si pro ně přijede jejich princ.
Princezna už ale dávno nejsem, a tak krásná, aby se lidem tajil dech, už také ne.
Nosím mužské kalhoty a holínky, a vlasy mi vítr prudce rozevlává kolem ramen. Na konečcích jsou roztřepené. Mám popraskané rty a nohy a paže samý sval. Želízka na kadeření vlasů, voňavky i hedvábí jsem už dávno odložila.
Maeve mi říkala, že žena je buď krásná, nebo ošklivá, jenže já jsem se naučila být něčím zhola jiným. Svou nezvyklostí to ovšem nahání strach, neboť prostá venkovanka po mně z dýňového domku zahlíží s jakýmsi děsem v očích a její muž mi hrozí motykou a křižuje se, aby se uchránil od zlého.
Když jsem bývala princeznou a projížděla kolem nich, ukláněli se a usmívali, oslněni mojí krásou a upokojeni, že mi po boku jede muž: můj strážce.
Dnes po mně kramář hodí nevraživým pohledem a vede svůj vůz širokým obloukem, aby se mi na cestě vyhnul. Neví, co si myslet o ženě, jež Cestou světa putuje sama. Nejsem ani žena z lidu, ani princezna, nýbrž jakýsi nevídaný kříženec. A co je nejhorší, nemám muže.
„Co z toho vzejde?“ slyším, jak si mumlá. „Jestli jede takto samotná jedna, nevydají se za ní co nevidět další?“
Vzpomínám si, že v roce, kdy mi přišla první krev, jsem si vytáhla kartu dlouhého putování. A tehdy mi srdce, pták tak dlouho vězněný v kleci, zatlouklo v hrudi křídly.
Věděla jsem, že ta karta může znamenat putování pozemské či duchovní, padla mi však již potřetí. Vytáhnout tutéž kartu třikrát znamená vyvolat všechny její významy. Takže putování pozemské i duchovní. Jak dlouho to mé putování potrvá, jsem nevěděla, ani to, že nebudu putovat jen a jen po cestách.
Soustředila jsem mysl, vyvolala kouzlo země, jež náleží ženám, přiměla je vstoupit mi do rukou, až budu tahat další karty, abych nahlédla, co mi ono putování přinese. Sled oněch karet si vybavuji i dnes, jako by mi ležely přímo před očima.
Pod hlavní kartu jsem lícem dolů poskládala povolenou čtveřici karet výkladových a křížem přes ně
položila pátou. Jedním uchem jsem visela na dveřích – ne kvůli Maeve, která si v kuchyni falešně prozpěvovala nad svými zavařeninami a omáčkami, i když se dušovala, že to nedělá – nýbrž ze strachu, že přijde matka a přistihne mě. Byla by schopná karty mi shrábnout a mrštit jimi z okna, nebo je roztrhat. A co hůř, možná by se i rozesmála tím svým chladným krákavým smíchem a obraz mé budoucnosti by byl už navždy poskvrněn jejími úšklebky a temnými posměšnými pohledy.
Matka většinou mlčela, když však promluvila, její slova přetékala zatrpklostí. Někdy mi připadalo, že je šílená. Nedokázala jsem si srovnat v hlavě, jak mě mohla porodit, zdálo se mi totiž, že se navzájem v ničem nepodobáme. Ona byla tmavovlasá, hubená, kostnatá a pochmurná jako strom v zimě, kdežto já byla jako dítě světlovlasá a baculatá. Usoudila jsem tedy, že budu spíše po otci. Jak otec vypadal, jsem se sice neodvažovala zeptat, ale věděla jsem, že měl modré oči – i já je mám modré – a zbytek jeho podoby jsem si odvodila ze svých vlastních rysů, byl menší než matka, měl hebkou smetanovou pleť a plavé vlasy jemné jako chmýří.
Padl za jedné z křížových výprav v boji proti drakům, když jsem ještě spočívala v matčině lůně. Dozvěděla jsem se to jen díky Maeve, která po těch událostech odešla s matkou sem, na samý konec světa – uřekla se, když se jednou přiopila šťávou z lesních plodů. Přišla jsem na to, že ony vzácné chvilky, kdy se oddávala téhle drobné neřesti, mi skýtají skvělou příležitost, jak z ní tahat rozumy. Kromě toho jsem se ještě mohla něčemu přiučit posloucháním za dveřmi. Co jsou křížové výpravy, jsem nevěděla, a ona o nich už víc neřekla, jen to, že mají co do činění s válčením, a tudíž je to mužská záležitost.
V očích Maeve se svět dělil na urozené a prostý lid, na muže a ženy. Věřil jsem sice, ale vtlačit se do jedné z jejích kategorií jsem v úmyslu neměla. Budu sama sebou, snila jsem blaženě, a netušila jsem, že tohle je vůbec to nejtěžší.
„Mužská věc? Hloupá věc!“ zavrčela matka, když nás zaslechla mluvit o válčení. Byla jsem ráda, že neví, jak náš rozhovor začal. Když jsem se totiž jednou dopustila té chyby a na otce se jí zeptala, vjelo do ní cosi jako šílenství. Začala docela klidně, vyprávěla mi o tom, jak přijel k její věži na bílém koni a zavolal na ni, ať spustí dolů své zlaté vlasy, aby se po nich mohl vyšplhat vzhůru.
„Byl krásný jako sen, v očích mu plula oblaka a vlasy měl uhlazené, jak mu je slinou ulízla matka. Když na mě pohlédl, bylo mi, jako by mě pohltila oblaka, tak jsem se utápěla v té bezbřehé modři.“
„Byla to tedy láska?“ zeptala jsem se dychtivě a hned jsem si přála, abych to nebyla nikdy vyslovila, neboť se mi zdálo, že do mne ťala černými blesky svých očí jako dýkou.
„Láska? Kdo jí řekl o lásce?“ zasyčela.
Maeve, třesoucí se po celém těle, se přiznala. „Musela se to jednou dozvědět,“ dodala vzdorovitě. „To si myslíte, že tady, kam jste ji zavedla, ji před tím uchráníte? Láska si pro ni ale stejně přijede na bílém koni a ona za ní půjde, zrovna tak jako jste šla kdysi vy.“
Matka zavyla šíleným smíchem, z něhož mi v žilách stydla krev a Maeve mě s nesouhlasným pomlaskáváním vystrčila ven z pokoje.
„Proč nás sem odvezla?“ zeptala jsem se, když kolem všechno ztichlo a Maeve mi konečně přinesla večeři.
„Z lásky,“ odpověděla unaveně a se smutkem. „Bez tvého otce jí palác ani šaty z nejdražšího moaré nebyly k ničemu, i ta nejsladší vína ztratila chuť. Láska je jako slunce. Vše pozlacuje, jenže zapadne-li, všude se rozhostí tma a stíny. Pak ti nezbude než věž, ať tahle nebo jiná.
(Pro princeznu nakonec přijede služebník prince, který si ji chce vzít za manželku, a ona se rozhodne ho následovat.)
K mému překvapení se mi to matka nepokoučela vymluvit. Jednou večer mi však tiše vyprávěla, jak chtěla jet na křížovou výpravu s mým otcem, a jak on vyčkával až do chvíle, kdy už mě nosila pod srdcem, a na cestu se rozhodl vydat teprve pak.
„Nejdřív se chytíme do osidel lásky, kterou cítíš k nim, pak tě už navždy připoutá láska k dítěti. Rozumíš, co ti říkám?“
Přikývla jsem, ale nerozuměla jsem ničemu.
Zima se zdála dlouhá. Sníh však konečně začal tát a my se vydali na cestu. Maeve mě nabádala, abych byla hodná a abych v zimě si oblíkala dlouhé teplé prádlo, protože v palácích bývá ještě větší průvan než ve věžích. Matka nechtěla sejít dolů, a tak jsem se s ní rozloučila v komnatě nahoře ve věži. Políbila jsem ji na bledou tvář, kterou mi nastavila, a pak mi kladla na srdce, abych nezapomínala, že Cesta světa zavede člověka kamkoli, a pokud po ní putuje dost dlouho, přivede ho nakonec až domů.
Já se však při pomyšlení na návrat jen zachvěla.
Cesta k paláci, kde čekal můj princ, byla dlouhá. Několik dní se mi sice dařilo zachovávat mrazivé mlčení, ale pak jsem to už déle nevydržela a zeptala se Petra, proč si pro mě princ nepřijel sám.
„Vyjel si na lov a pak se musel účastnit obléhání,“ vyložil mi.
Zamračila jsem se. Zdálo se mi totiž, jako by mi tím říkal, že všechny ty záležitosti jsou pro prince důležitější než já. Utěšila jsem se však myšlenkou, že mě vlastně ještě neviděl, a tak do mě, přísně vzato zamilovaný být ani nemůže.
Kousek po kousku jsem se dovídala, že můj princ je pyšný a náročný, že je pro ony vlastnosti jako ženich velmi žádaný, neboť nevěsta, kterou si vybere, bude tudíž, jak se rozumí, dokonalost sama. Odmítá se prý
ženit, dokud nezíská jistotu, že si bere skutečně tu nejkrásnější dívku v celé zemi. Jezdí křížem krážem po celém kraji na tom nejnádhernějším, nejrychlejším koni a shromažďuje ty nejskvostnější věci, aby si jimi vyzdobil palác. Zahradníkům přikázal, aby mu přinášeli jen ty nejkrásnější květy a to nejkrásnější ovoce. Jakmile má jablko sebemenší kaz, odhodí ho.
Proč by tedy neměl dostat za ženu tu nejdokonalejší dívku?
Pak přišla noc, která, jak mi Petr řekl, měla být naše poslední. Příštího dne prý už dorazíme do paláce, on mě odevzdá mému princovi. Jaro se sice opět chýlilo ke konci, ale noci byly dosud teplé. Požádala jsem Petra, zda bychom nemohli přespat venku u táborového ohně.
Neochotně svolil.
„Na takové věci ale budeš muset od zítřka zapomenout,“ pravil ustaraně. „Princezny nemohou tábořit venku jako cikánky ani nesmí chodit bosé.“ Zahleděl se mi významně na mé prsty u nohou. „V paláci tě čekají nádherné šaty a skleněné pantoflíčky. Princ si nebude přát nic, co by ti mohlo ublížit nebo porušilo tvoji dokonalost. Bude chtít, abys byla v bezpečí. Závěsy na oknech se zatáhnou, aby se ti od sluníčka neudělaly pihy, a ve všech pokojích bude i v létě hořet v krbu oheň, aby ses nenachladila.“
Nakonec se zachunlal do přikrývky a usnul, já však spát nemohla.
Vzhlížela jsem k obloze poseté zářivými hvězdami - těmi nebeskými démanty - a ptala se sama sebe, kdy je opět spatřím, jsou-li závěsy na oknech v paláci stále zatažené. Tváře mi ovíval vánek a já myslela na to, jak horko bude v těch pokojích, kam jakživ nevpustí ani závan větru.
Věděla jsem, že můj princ se mě zmocní a uvězní mě v tenatech své lásky, stejně jako kdysi otec uchvátil mou matku, a že ve mně nechá vzklíčit své sémě a odjede za slávou do krvavých válek. A mně, stejně jako mé matce, bude srdce i duši sžírat červ lásky a osamění, tak jako sžíral srdce mojí matky. Budu milovat a budu nenávidět, ale nikdy nebudu s to odejít, protože láska je jediná past, do níž se chytí i ta nejnezkrotnější krása ženy.
Najednou mne napadlo, že o tom, co se s princeznou dělo poté, co si ji princ odvedl do paláce, všechny ty příběhy, které mi vyprávěla Maeve, mlčely.
Potichounku jsem vstala, vzala do náruče Kuráž, odplížila se ke stromu, kde byl uvázaný můj kůň, a nepozorovaně se vytratila.
Tu noc jsem Cestou světa poprvé ujížděla sama a ta noc byla počátkem mého skutečného putování. Občas slýchám, že princ svou zmizelou princeznu stále ještě hledá po celé zemi, ale dnes vím, že nehledá opravdovou ženu, ale svůj vlastní sen o kráse. A já? Nelituji ztracené lásky, ani drahocenného hedvábí a sladkých vín. Den co den cítím na tváři slunce či déšť a spokojena ujíždím dál. Cesta světa se táhne do daleka a za každým ohybem mě čeká něco nového. Má mysl je teď plná divů, které jsem spatřila, a ty
všechny v ní zůstávají v podobě příběhů. Střežím si je, neboť Cesta světa nakonec dospěje všude, a tak vím, že jednoho dne mě přivede k věži, v níž sedí moje matka.
Obejmu ji, políbím a řeknu jí, že ji miluji. Ukážu jí všechno, co jsem cestou viděla, a povím jí o poznání, jehož jsem dosáhla - že člověk nemusí být ani ošklivý ani krásný, nemusí být princeznou ani ženou z lidu. Že se člověk může stát něčím zcela jiným, jen když má dost odvahy putovat sám.
