1 KDYŽ JSEM BYL MALÝ a pobývali jsme na chatě v Poconoských
horách, vyšla matka jednou v noci ven. Vzbudil jsem se a zaslechl, jak si otec potmě natahuje kalhoty. Bylo už hodně pozdě, okna byla otevřená a všude byla noc. Zeptal jsem se, kam jde. „Spi dál,“ řekl. Maminka se šla jen projít. Hned se vrátí. Já ale začal brečet, protože matka ještě nikdy předtím v noci na procházku do lesa nešla, a taky se nestalo, abych se probudil a otec si potmě natahoval kalhoty. Neznal jsem to tam a velká okna měsíčního světla na podlaze mi naháněla strach. Otec mi řekl, abych byl hodný, že bude zpátky dřív, než se naděju, natáhl si boty a šel svou ženu hledat. Nakonec ji našel, jak v golfkách a odrbaných teniskách sedí někde u rybníka nebo opřená o strom, jako by se čas na patnáct let zastavil. Za války se matka znala s jedním mužem. Byl to příběh lásky, a jako v každém dobrém příběhu lásky i v tom jejich tekla krev a nezůstal kámen na kameni. Všechno skončilo na podzim 1942. V květnu toho roku zabili v Praze čeští odbojáři říšského protektora Reinharda Heydricha a celou zem samozřejmě postihla tvrdá odveta: výslechy, šťáry, hromadné popravy. Atentátníky Němci osmnáctého června zabili. V prosinci pak moji rodiče z okupovaného Československa uprchli, přes Německo se dostali do Francie, a než se jim podařilo odplout do Anglie, byli na jihu v Marseille, kde matka div neumřela na spálu a otec spolu se zlodějíčkem jménem Vladek (který se s ním přátelil, jelikož pocházel jako on z Brna) prodával punčochy a zapalovače prostitutkám, jež sídlily nedaleko a zřejmě jim vždycky zbývalo něco na útratu. 11
slouka.p65
11
26.5.2008, 12:41
Naši byli tenkrát velmi mladí. Mám jejich tehdejší doklady: pracovní knížky a pasy v měkkých ošoupaných deskách, uvnitř s podobiznou, rudofialovými razítky a perem vyplněnými údaji (vlasy hnědé, obličej oválný)… Mám i jejich fotografie – z Innsbrucku, ze Sydney, z Lyonu. Na jedné z roku 1947 stojí otec na židli do půl těla nahý, leskne se potem, na hlavě má šátek a bílí nějakou malou místnost. Oknem bez záclon tam zleva padá slunce. Matka drží otci kbelík s barvou. Nenabílená zeď nad otcovými tahy štětkou vypadá jako obloha za nějakým vzdáleným horským hřebenem. Já jsem se narodil o tři roky později do světa, ve kterém malounko strašilo cosi jako ozvěna světa dřívějšího. Bydleli jsme tehdy v New Yorku, v jednom z horních pater vysokého činžáku v Queens. Matka se ke mně občas v noci zezadu přitulila, takže jsem cítil její parfém, její vlasy, její teplo dýchající bezpečím hluboké jeskyně, a poslouchal jsem, jak mi brouká nějakou českou písničku, dokud jsem nezačal dělat, že už spím. Leželi jsme vždycky na pravém boku, já s hlavou pod její bradou a obejmut její levou rukou – zvlášť silně si teď vybavuju, jak často mi poškubávala prsty na břiše nebo na prsou. Bylo to, jako kdyby se jí zdálo, že hraje na piano, ačkoli se jí nezdálo nic a dokonce ani nespala a na piano vůbec hrát neuměla. Za půl lidského věku po té noci, co otec vyšel z chaty matku hledat, v době, kdy už oba dávno nebyli na světě, jsem se v Praze setkal s člověkem, který mi řekl, že město, o němž jsem si myslel, že už ho dobře znám, leží ve skutečnosti čtyři metry pod zemí a že ta mírně zatuchlá kavárna, ve které právě sedíme, není v přízemí, jak se domnívám, ale v prvním poschodí. Že ulice Starého Města v obraně proti vltavským záplavám – postupně, za desítky a desítky let – dík nesčetným vozům hlíny vystoupily výš a celý jeden svět se ponořil do hloubky. Byl to vysoký, dobře oblečený muž s bělošedou kšticí a hřmotným barytonem a svůj čaj popíjel u titěrného stolečku se skleněnou deskou. Trůnil za ním s výrazem tak nesporné suverenity, s takovou přirozenou autoritativností a elegancí, že by to klidně mohl být král 12
slouka.p65
12
26.5.2008, 12:41
v exilu, a ne pouhý ředitel vodárny na penzi. Když člověk v některých staroměstských budovách sestoupí do sklepa, řekl po pauze, během níž otaxíroval beznadějným dojmem působící servírku, která mu přinesla malý kalíšek medu, objeví tam v cihlové zdi třeba obrysy někdejších dveří či oken, kamenný překlad, oblouk ve výši prsou či kousek ztrouchnivělého dřeva uvězněného mezi vrstvou malty a cihel. V době, kdy ještě pracoval, řekl, ho často zavolali do té či oné budovy, kde se v průběhu stavby na něco přišlo, a on musel pokaždé znovu uvažovat, jak strašně divná věc je čas a jak všechno, co dřív tak důvěrně znal, postupně zapadá do hloubi zapomnění. Usmál se. Není tedy divu, že vás pak někdy napadají naprosto morbidní myšlenky. Jenže pokud se na to člověk dívá správně, uvědomí si, že totéž může vidět skoro všude. Koneckonců, jen dvacet minut od místa, kde sedíme, se na kamenech, které ještě před několika málo staletími spočívaly na společné hromadě s mrtvými, právě teď cizinci z desítky nejrůznějších zemí handrkují o ceny ohavných tretek. Něco čas prostě pohřbí viditelněji než jiné věci, nemám pravdu? Servírka přišla, v ruce rozevřenou kasírtašku připomínající miniaturní měchy nebo nějakého tvora vybaveného žábrami. Všiml jsem si, že pod kolenem má na lýtku ošklivý škrábanec a že krev, která se roztrženou punčochou vyvalila ven, po zaschnutí vytvořila dlouhý tmavý střechýl. Zdálo se, že si to neuvědomuje. Můj společník jí podal padesátikorunu, a než jsem stačil něco říct, popřál mi hezký zbytek dne, vklouzl do pláště a odešel. Prochodil jsem ten večer celé hodiny, nejdřív mezi davy a pak vzhůru liduprázdnými sady a kolem královských zahrad, stále ještě zavřených na zimu, kde jsem chvíli postál a díval se mřížemi na prázdné cestičky a nízké kamenné lavice. Na konci, mezi skupinkami bříz, jejichž pavučinovitě propletené větve mi připomínaly řídnoucí vlasy starých žen, bylo vidět dlouhou řadu bezvodých, obřím pohárům či kamenným květům podobných kašen. Bylo to zvláštní, ale vůbec jsem si nepřipadal unavený. Začínala padat lehounká mlha, po které se kočičí hlavy jakoby zapotily, takže byly kluzké. U hradní brány jsem pohlédl na kamenného titána, 13
slouka.p65
13
26.5.2008, 12:41
jehož dýka se ustavičně napřahuje dolů, ale nikdy nezasáhne, a pak jsem po klikatících se schodech sešel až k místu, kde v bílé záři halogenové lampy pracovala ve výkopu parta chlapů. Jak jsem kolem jámy procházel, zahlédl jsem na dně jakési základy a něco, co vypadalo na odtokový kanálek z kamenů velkých jako pěst. Zarazilo mě, jak to potvrzovalo všechno, co mi říkal ten člověk, se kterým jsem se setkal v kavárně a pro kterého tahle parta mohla koneckonců kdysi pracovat, a pak jsem pokračoval k domovu. Kamkoli jsem se v ulicích i v úzkých uličkách sevřených domy podíval, všude jsem nad kamennými sokly i pod klenbou gotických oblouků viděl místa, kde odpadlá omítka odkryla zdivo až na kámen či cihlu, a když jsem pak spěchal úzkým parkem kolem řeky, vyplašil jsem dvojici, která se tam objímala a kterou jsem pokládal za sousoší. Zamumlal jsem cosi na omluvu a se srdcem bušícím o závod jsem letěl dál. Za sebou jsem zaslechl, jak muž cosi vztekle brumlá, v odpověď mu zní tlumený ženský smích a pak už jen ticho. V noci jsem toho člověka uviděl ve snu zase, v domě kdesi na konci světa, jak od skleněného stolku vzhlédl k malému okénku, za nímž jsem zvenčí nahlížel dovnitř, a naznačil rty slova „Nemám pravdu?“ Probudil mě něčí pláč na dvoře, pak jsem uslyšel, jak po šindelích cupitají holubi, ozvalo se rychlé zatřepetání křídel a pláč utichl. Jak jsem tam tak ve tmě ležel, pomyslil jsem si, že to opravdu tak je: že pod mým světem – mně tak důvěrně známým, tak americkým –, přímo pod letně přerostlým trávníkem či pod silnou kamennou deskou prahu leží svět jiný. Bylo to, jako kdybych jednoho rána při běhu provlhlou travou k můstku zakopl o železný hrot, čouhající ze země jako prst, a zjistil, že je to špička nejvyšší hradčanské věže, nebo si uvědomil, že to, co se dvacet metrů od padlé břízy bělá pod vodou, jsou vlastně kamenné vlasy sochy Elišky Krásnohorské stojící na Karlově náměstí, a s ní je přímo pode mnou samo náměstí i s vodními tramvajemi, zeleně svítícími budovami, s muži, kteří věčně smekají klobouk na pozdrav, a ženami, jež si upravují zářící vlasy, že se mi pod vesly rozkládá celý vesmír oné doby včetně oken s barevnými vitrážemi, kleneb a katedrálních lodí. 14
slouka.p65
14
26.5.2008, 12:41
Ale nemohl jsem tam. Mohl jsem jen shora nakukovat, jak ti lidé prožívají své dny a nevědí, že každým svým krokem, každým polibkem, každým lístkem od tramvaje zahozeným na chodník utvářejí svět, který zformuje ten můj.
15
slouka.p65
15
26.5.2008, 12:41
2 K DY Ž J S E M BY L J E Š T Ě K LU K a měli jsme v Queens v patnáctém
poschodí byt jako orlí hnízdo nad celým městem, čítával mi otec před spaním z tlusté žluté knížky českých pohádek. Před jednou ze stránek svazku byl průsvitný papír a pod ním obrázek krásné dívky v temném lese. Měla tenké paže a na sobě šaty stejně bílé jako jeden matčin šátek. Opírala se zády o mohutný kmen porostlý mechem, jako kdyby jej chtěla chránit, a hluboko v prsou jí tkvěl šíp. Když jsem byl sám, tak jsem si ten obrázek prohlížel: útlé prsty dívčiny levé ruky, rozevřené jako mořská hvězdice a zatínající se do kůry, krvavě rudé opeření na konci krátkého vyčuhujícího kousku dřevěného dříku šípu. A místo, kde mizel – právě tam, přímo nad tím malým, bolest vzbuzujícím, těžko popsatelným, ale prudkou bolest vzbuzujícím obloučkem. V obličeji uvězněném prameny černých rozevlátých vlasů měla výraz, který mi připadal nestydatý, záhadný a znepokojoval mě. Nikdy jsem se na něj nedokázal dívat dlouho. Bylo v něm samozřejmě leknutí. A pochopitelně i bolest, ale také ještě něco jiného, co jsem tehdy neuměl pochopit – a co stěží chápu i dnes: úpěnlivá prosba, naprosté sebezapření, láska. Láska, jaká se nedá vypovědět ani vyzpívat. Kdyby vám chtěl někdo vyprávět o mém otci, musel by nejdřív začít u ní. To ona ho zformovala, utvořila ho, udělala z něj toho, kým byl. Změnila běh jeho života stejně snadno, jako pahrbek odvádí stranou potok v lukách. A i kdybyste si mysleli, že při dostatku času bude mít navrch potok, že pahrbek podemele nebo se jím prokouše, stejně se bude muset vychýlit a změnit směr. Nové koryto mu bude připadat zcela přirozené. Z vybočení se stane osud. 16
slouka.p65
16
26.5.2008, 12:41
Antonín Sedlák žil až do svých šestadvaceti let stejně jako kterýkoli z jeho brněnských vrstevníků. Byl prostě jedním z mnoha, kteří putovali vlastní cestou k moři. Pak však narazil na ni, a od té doby se všechno změnilo. Nebyla to její vina. Byla prostě taková. A zůstala by stejná, i kdyby se neobjevil on. Může kterýkoli syn říct o svém otci cokoli skutečně pravdivého, nezkresleného ohledy, neznetvořeného záštím či láskou? Můj otec byl myslím správný a slušný člověk, schopný rozhořčit se na svět, ve kterém se ocitl, ale podobně jako někteří lidé nikdy nepřestanou věřit v Boha či v lásku, i jeho víra v rozum zůstala nedotčená ještě dlouho poté, co se jí jeho život vysmál. Nedokázal si pomoct. Právě tohle jasné východisko určovalo vše, čím se projevoval, a přestože chápal, jak je to pitoreskní, nebylo v jeho silách to změnit. Byl prostě takový a s důstojností, s jakou člověk nosí čepičku z dětství, ze které už dávno vyrostl, ale nedokáže se s ní rozloučit, v tom vytrval až do konce života a já jsem mu to bůhvíproč nikdy nedokázal mít za zlé. Mám jeho malou čtvercovou fotografii, kterou jsem z důvodů, které rovněž neumím vysvětlit, měl odjakživa rád. Stojí na ní – ve třinácti letech už dorostlý, vysoký, límec tuhý jako krční korzet ho zřejmě netísní – a hledí zpříma před sebe. Neusmívá se, ale z jeho výrazu lze přesto vyčíst jakýsi nádech pobavení či klidného poznání, jak absurdní je to, co se děje kolem, takže to, co má ve tváři, se úsměvu podobá. Všechno, co v životě vykonal, bylo s tím náznakem úsměvu v rozporu, šlo to proti jeho velkorysosti, dobromyslné rozumnosti, slušnosti, proti jeho nejvlastnější povaze. Ale ten úsměv jako by předjímal i to, a zároveň také ironii, jež z toho vyplývala. Vidím ho teď stejně jasně jako dům odhalený opadaným listím. Svého otce, který se v průběhu let přetvořil v jakýsi nosník zapřený proti tíze svého břemene, a když pak zmizelo, do dvou let zemřel. Člověka, jenž ve světě tak náhle odlehčeném najednou nevěděl, jak dál. Pamatuju se na uzliny modrých žil na hřbetu rukou, na bradavici na jeho tváři. Pořád ho vidím, vidím jeho velké teplé čelo, vi17
slouka.p65
17
26.5.2008, 12:41
dím ho, jak naslouchá a zapaluje si přitom cigaretu nebo pomalu upíjí ze sklenice, vidím jeho typickou reakci v podobě mírného záklonu hlavy a otevřené dlaně, reakci ironizující, ale nerezignovanou, jako kdyby říkal: „No co naděláš?“ Vidím ho sedět v křesle u nízké dlouhé knihovničky, o kterou má vedle sebe opřené housle a smyčec. Hladce oholeného. Jeho ploché tváře. Políbit ho na ně před kamarády mě přivádělo do rozpaků. Vidím ho, jak se usmívá. Když pak sahá po skleničce nebo se otočí směrem, kde klečím skrytý za stěnou a špehuju ho škvírou ve dveřích za svou postelí, malá skla jeho brýlí bez obrouček se proměňují v lesklé mince. To on mi vyprávěl o Pythagorovi. Bylo mi tehdy sedm. Vysvětlil mi, že krom toho, že vynašel cosi úžasného o trojúhelnících, jak se časem dozvím ve škole, byl Pythagoras přesvědčen, že podstatou všeho jsou čísla, že naše duše přeletují jako pěnkavy z těla do těla, dokud z koloběhu zrození nedojdou vysvobození, a že jíst fazole je jakýsi druh kanibalismu. Jak prohlásil, k tomuhle poslednímu názoru dospěl proto, že rozříznutá fazole vypadá – a to platí dodnes – v podstatě jako lidské embryo. Zapálil si cigaretu. A protože lidé musejí jednat podle svého přesvědčení, a když vidí, že se schyluje k tragédii, vrhnout se střemhlav pod kola dějin, udělal Pythagoras to, co žádalo jeho svědomí, a pojídání fazolí dal do klatby. V důsledku toho v Krotónu po několik let, alespoň mezi pythagorejci, požívaly fazole náležité vážnosti. Což by mohlo mít svůj význam už samo o sobě, jenomže kdepak dějiny, ty si nikdy neodpustí nějaký ten krůček či otočku navíc, vždycky s gustem přidají k podpisu kudrlinku. A tak se stalo, že jednoho zamračeného odpoledne koncem pátého století před narozením našeho pána a spasitele Ježíše Krista Pythagoras, prchající z Velkého Řecka před rozzuřeným davem, dospěl k okraji rozlehlého fazolového pole mírumilovně dřímajícího pod zachmuřenou oblohou, raději se zastavil, aby ty křehké inkubátory duší nepodupal, a jeho pronásledovatelé ho umlátili klacky. Smutný příběh? Ale vůbec ne, řekl otec a napil se. Vypráví o lidské odvaze, přesvědčení, obětavosti a lásce. Pythagoras byl hrdina. Hrdina přesně do téhle doby. 18
slouka.p65
18
26.5.2008, 12:41
