Když je vražda v módě… Markéta Doleželová, Slovanské gymnázium Olomouc 1. místo „…byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou…“ …byl jsem slabý a nechali jste mě žít… Co způsobilo to, že jsme se narodili, víme. Ve většině případů vzájemná láska dvou lidí, tedy našich rodičů, a jejich touha mít dítě. S tím samozřejmě souvisí ta fyzická část, o které dnes víme už skoro všechno. A to, co nevíme, jsme schopni si okamžitě představit. O sexu se točí filmy, píšou knihy, vedou sáhodlouhé rozhovory nad hrnkem kafe i na akademické úrovni. Ale co bude, až umřeme, to neví nikdo z nás. A máme z toho, zcela přirozeně, strach. Možná právě proto se už odpradávna snažíme smrt ovládnout nebo alespoň co nejvíc oddálit. To, že se ve středověku připravovaly lektvary pro dlouhověkost a v pohádkách záporné postavy usilují o věčné mládí, se nám teď zdá směšné. Jenže, neděláme to samé? Salony krásy, liposukce, plastické operace, zázračné pilulky pro intenzivnější erotické zážitky… Jsme schopní udělat cokoli, jen proto, abychom byli mladí, krásní, atraktivní a silní. Stáří, slabost, nemohoucnost a bolest – to není nic pro nás. Domovy důchodců jsou nacpané k prasknutí, protože staří lidé dostali nálepku „Nepotřebné – odstranit.“ Na mentálně a tělesně postižené se díváme skrz prsty. A když je potkáme na ulici, v duchu si ze všeho nejvíc přejeme, abychom se k nim nemuseli přiblížit, nedej Bože jim s něčím pomoct! Člověk je ale tvor docela inteligentní. Našli jsme si řešení – eutanazii. Pod zástěrkou laskavosti, ohromně lidského přístupu a láskyplného jednání se ale nekoná nic jiného, než vražda. Eutanazie znamená v překladu „dobré umírání“. Co je na tom dobrého? Na našem egoismu a neochotě? Podle mě nic… Jenže abychom se o těžce nemocné nemuseli starat, abychom o staré lidi nemuseli pečovat, raději to vyřešíme po svém. Prostě zabít a bude klid. Chceme „dobrou smrt“ pro lidi kolem sebe? Dobře, potom tedy nezbývá nic jiného, než se zvednout od internetu a jít si popovídat s babičkou, nezbývá nic jiného, než si odříct oblíbený seriál a jít do nemocnice za vážně nemocným dědečkem. Copak by někdo z nás chtěl ležet na nemocničním lůžku den za dnem, s bolestmi, ale sám, bez příležitosti si s někým popovídat, nebo raději ležet na tom samém lůžku, s těmi samými bolestmi, ale s milujícími přáteli, kteří přijdou a drží nás za ruku, když je nám špatně? Copak by někdo z nás chtěl žít s pocitem, že pro nikoho nic neznamená, nebo raději žít v milující rodině, i když je mu už osmdesát? Copak by někdo z nás chtěl umřít s vědomím, že už ho nikdo nepotřebuje, a tak dostal jízdenku na druhý břeh ve formě smrtící injekce? Asi ne… Když je člověk nevyléčitelně nemocný, je to složitá situace. Když vidíte člověka, kterého máte rádi, jak leží v nemocnici a umírá, je to ještě složitější. Ale tím, že kvůli vlastnímu sobectví, abychom se na to nemuseli dívat, necháme člověka prostě zabít, to nevyřešíme. Mnohem krásnější je sedět u něj a držet ho za ruku. S klidným svědomím a z vlastní zkušenosti můžu říct, že to jsou chvíle, na které se nezapomíná. Ano, jsou to chvíle těžké, ale i velmi krásné.
Nevím, přijde mi, že lidstvo si vyrobilo skříň převleků, do kterých podle potřeby obléká vraždu. Ať už je to eutanazie nebo interrupce. Ztrácíme hodnoty. Obyčejnou lidskou slušnost jsme se rozhodli ignorovat, co znamená úcta, to už skoro nevíme, a lásku jsme zaměnili za sobecké uspokojení vlastních potřeb. Je to jako lavina, kterou už asi nezastavíme. Neumíme a nechceme se učit žít. Na prvním místě jsou peníze, kariéra, naše ego, pak dlouho nic a někde u konce žebříčku leží pohozené naše vztahy. Chceme všechno hned a je nám často jedno, jaká bude daň. Když se mladá holka rozhodne, že si chce užít, jde do klubu, opije se a ráno se probudí v cizí posteli. Když otěhotní? Nic se neděje, pořád máme přece potrat! Žádná zodpovědnost. Že je při potratu malé dítě bezcitně rozerváno na kusy naprosto odpornými metodami, na tom nikomu nezáleží. Objevují se názory, že matka má právo se svobodně rozhodnout, jestli dítě chce. Jenže podle mě to není nic jiného, než zbabělý únik ze slepé uličky. Najednou je člověk, v situaci, která se mu nelíbí a která by ho přinutila změnit své dosavadní návyky, slevit ze svých vlastních požadavků a věnovat se taky někomu jinému. A to člověk odmítá. A proto omlouváme sami sebe a ani nejsme schopni si přiznat, že jsme něco udělali špatně. Není zločin nechtít dítě. Pravda, je to možná trochu nepřirozené, ale zločin to není. Ale nechtít dítě, a přitom si užívat nevázaný sex a nemyslet na následky, to už by se zločinem dalo nazvat. V tom případě už totiž nejde jen o mě. Jde i o další lidskou bytost, která se má narodit. Bohužel, v mnoha případech se už nenarodí… Žijeme v divné době. Zachraňujeme stromy, ale zabíjíme lidi. Místo lásky, přátelství a pochopení nám vládne sobectví, urážky a bezohlednost. Peníze jsou až na prvním místě a my posuzujeme věci i hodnoty podle toho, kolik stojí. Díváme se, jak z mnoha dětí rostou bezohlední sobci, a divíme se proč, vždyť jsme jim dali vše, co jsme jim na očích viděli. Ne, že bych o sobě chtěla tvrdit, že mám patent na výchovu, ale místo modrého z nebe by někdy bylo lepší pětadvacet na holou. Možná bychom se potom od našich ratolestí dočkali i větší úcty – pokud si tedy ještě pamatujeme, co to vlastně je. Zkusit se má prý všechno, člověk si má užívat, dokud je mladý, ať to stojí cokoli. Chceme prostě ŽÍT. Ale tohle není život, to nás pomalu ale jistě zabíjí. Přiznám se, že je mi z toho trochu špatně. Jenže s tím nic nenadělám. Každý člověk má svou svobodnou vůli a také schopnost se podle ní rozhodovat. Přesto ale věřím, že každý lidský život je darem, že každý lidský život je originální a má svůj hluboký smysl, i když se nám to někdy zdá beznadějné. Nikdo z nás si život nedal sám a nikdo z nás si život nevymyslel, tak ani nemá právo, ať už sám sobě nebo někomu jinému, život brát. Život jsme dostali jako největší dar, který vůbec můžeme dostat. Paradoxně zadarmo. Je jen škoda, že si ho nevážíme…
Nenaplněný život Kristýna Boháčová, Gymnázium Josefa Ressela, Chrudim 2. místo Měl to být krásný den. Jeden z těch, na které se nezapomíná. Ten, jenž se slaví několik generací. Přesto stačilo relativně málo a mně se i po několika letech při myšlence na ono datum nepříjemně sevřel žaludek. Horké dopoledne. Slunce rozpalovalo všechno, co se neodvážilo skrýt. Kráčela jsem odhodlaně k nemocnici. Květinářství, kde mladý muž zasněně vybíral růže. Lahůdkářství, ve kterém spokojené důchodkyně doplňují denní doporučenou dávku cukru. Záměrně se vyhýbám hřišti. Co kdybych si to rozmyslela? Ne, v žádném případě! Ve dveřích nemocnice mě odstrkuje nervózní muž s kufrem. Vede svou ženu, které se vlasy lepí na orosené čelo a jejíž dechová frekvence odpovídá netrénovanému běžci. Ten klidný a vyrovnaný pohled mnou projel jako nůž. Nechala jsem však rodičku i s jejími stahy a rázně se otočila. Tiché oddělení a jemné našlapování odtažitého personálu dohrávalo v pozadí. Ještě můžu utéct. Není pozdě. Ale proč?! Nevysvětlil mi každý dost jasně, proč je dítě v dnešní době překážkou? Samozřejmě že ano. Vím, že bych se několik let pořádně nevyspala, práce i vyšší místo ve firmě by se rozplynulo, skončily by bujaré oslavy a každotýdenní radovánky. Místo toho bych v supermarketu zběsile hledala nejlevnější pleny, pořád prala, vařila a poslouchala nekonečný řev toho dítěte. Ne, nemám zájem. Nedávala jsem si pozor a situace se mi bohužel vymkla z rukou. Teď si ale dítě nemůžu dovolit. Šéf mi přece po poslední poradě naznačil, že směřuji do vyšších pater… Z fantazírování o budoucnosti mě vytrhl až ostrý skřípot dveří. Bílá tvář znuděného doktora, klapnutí kliky. Ještě to tady podepište. Odcházím prázdná. Psychicky i obrazně. Celou dobu jsem žila „s tím uvnitř“ a najednou nic. Konec. Ale to jsem si přece přála. Kariéra strmě stoupá. Křeslo je měkčí, podřízených přibývá, účet se nafukuje. Doma mi uklízí „paní“, sousedky uctivě zdraví. Co já? Všeho je moc a nestíhám. Kolegové jsou neschopní, a tak makám i za ně. Nevím, kdo má dnes narozeniny, kolonku pro oslavy zaplnila v diáři data neodkladných schůzek. Rodiče potřebovali stále víc peněz, léky se prý zdražují, ale odmítla jsem. Zajistila jsem jim lepší budoucnost. Ve městě se otevřel domov důchodců, kde je o ně postaráno. Sama jsem tam nikdy nebyla, ale tvrdili to lidi. Nemám nic. Ze stresu a neustálého vypětí jsem delší dobu jen ležela. Firma potřebovala stabilní vedení, tak mne nahradili. Prý je hezká, mladá a hlavně flexibilní. Kolegové si rychle přivykli novému řádu. Nikdo z nich nezavolal. Nikdo nenapsal SMS, e-mail. V čem se stala chyba? Šlo mi přece o to nejlepší. Má práce byla vždy odvedena v termínu a na 100%. Musím začít znovu od nuly. Ale jak? Už dávno nemám to mladistvé nadšení, které by mne hnalo kupředu. Taková potupa! Jdu se zeptat na úřad práce, jestli někdo neshání pracovní sílu. Bohužel se nevyhnu dětskému hřišti. Od té doby tohle místo nenávidím. Při sebemenším dětském křiku se oklepu. I teď, po tolika letech… Umiňuji si, že tím místem jen rychle projdu. Když jsem skoro na konci a mám chuť se pochválit, že žiju, ozve se náhle pronikavý hlásek: „Mamí, podívej, ta paní se strašně mračí!“ Jako by do mě vrazil dýku.
Otáčím se a odzbrojí mě ten pohled, jako tenkrát. Stejné oči, jen mladší tvář. „Třeba ji něco trápí. Pojď ke mně, zkusíme postavit hrad.“ Nechci slyšet víc. Nechci, aby viděli mé slzy. Jak to bolí! Celý život jsem se snažila, hnala se za novými projekty a ideály, hledala cíl v pomíjivých věcech. Nikdy mne nic nenaplnilo. Můj dům nikdy nebyl oprýskaný, oblečení se pravidelně obměňovalo o nejmodernější kousky a muži vyhledávali mou společnost. Chtěla jsem ale víc. Ta žena na pískovišti nevypadala jako bohatá, přesto bylo na první pohled jasné, že je šťastná. Ačkoliv asi už několik let pořádně nespala, ruce měla sedřené a červené od nejrůznějších pracích prášků a uši vytrénované k rozpoznání hlásku svého chlapečka. Jaká bych byla já, kdybych si to tehdy v nemocnici rozmyslela?
Marie Simona Janáková, Stojanovo gymnázium, Velehrad 3. místo Utrpení a smrt očima víry, lásky a naděje Do nedávné doby pracovala moje maminka v hospici. Ošetřovala těžce nemocné a doprovázela je na cestě k věčnosti. Často jsme si o jejich osudech vyprávěly, mnohokrát jsem ji byla v krásném prostředí hospice navštívit, ale úzkosti ze všudypřítomné smrti jsem se nemohla dlouho zbavit. Potkávala jsem nemocné před domem, v parku nebo v kapli a myslela na jejich životy, které se brzy uzavřou a nemohla se ubránit smutku. Paní Marie byla do hospice přijata začátkem jara, a když jsem se s ní poprvé setkala v kapli, nebyla jsem sto zakrýt svůj šok. Stará paní měla obličej zakrytý rouškou, zpod které vykukovaly dvě zvědavé světle modré oči, které, jak jsem se později dozvěděla, byly téměř slepé. Zakrytý obličej byl znetvořený nádorem: zmizel v něm nos, ústa se proměnila v jeden zející zanícený otvor. To, co nezničil nádor, dokončilo radikální ozařování. Drobná paní trpěla zcela jistě hroznými bolestmi, každé napití či spolknuté sousto pro ni představovalo obrovské úsilí a kvůli slepotě a poškozenému sluchu byla úplně odkázána na péči sester. Fascinovala mě, časem však daleko víc než hroznou nemocí něčím úplně jiným… Paní Marie byla hluboce věřící. Každý den se i se svou postelí a obličejem zakrytým rouškou nechala odvézt do malé kaple a tam, se slzami v očích, odevzdávala svůj život Bohu. Nestěžovala si na bolesti, neplakala nad ztracenou krásou a neprosila o euthanasii. Na smrt se těšila jako na setkání s milujícím Bohem, mluvila o ní jako o zahradě plné růží. Radovala se z každé návštěvy, které mohla vyprávět o svém obyčejném, prací i odříkáním vyplněném životě. Plakala radostí nad každým dárkem, něžně se dotýkala prvních jarních květin a jako dítě se těšila z čokoládového velikonočního zajíčka. I obyčejné jídlo pro ni bylo darem: s neuvěřitelnou námahou pomalu polykala a chválila umění kuchařek, vychutnávala každý doušek vody. Bývala také smutná, zvláště tehdy, když vzpomínala na děti, které si nedokázaly najít čas na návštěvu, na vnoučata, která jí byla odepřena. Nikdo z jejích nejbližších neměl odvahu dívat se do upřímných očí a znetvořeného obličeje…Také se trápila proto, že už nemůže pracovat a být užitečná. Byla švadlena a sestry ji často přistihly, jak sedí na posteli, s očima zahleděnýma do dálky a s neexistující jehlou v ruce vyšívá neexistující obrázek. Čím více slábla, tím více šila. Ve vzpomínkách utíkala do dětství, probíhala po beskydských loukách, naslouchala bzukotu včel a zvonečkům pasoucích se ovcí, v náručí tiskla staré fotografie – svědky dnů šťastných i temných. S nastupujícím létem jí pomalu začaly ubývat síly. Prospala skoro celé dny, ale stále se probouzela s příchodem každého, kdo zavítal do jejího pokoje. Neviděla, ale vítala své ošetřovatele jako anděly, dotýkala se jejich rukou a nechala se kolíbat v jejich objetí. Všichni táli v její blízkosti a s pokorou se skláněli před její trpělivostí a vírou. Častokrát ji ujišťovali o tom, jak moc je potřebná a užitečná: byla příkladem dokonalého nesení kříže a utrpení, byla vzorem ostatním nemocným i jejich ošetřovatelům.
Než odešla, darovala mi stařičkou, zašlou fotografii. Byla na ní krásná mladá žena se zvědavýma očima a na druhé straně roztřesenou rukou napsáno: mému milovanému andělu – Marie. Krátce nato, uprostřed horkého léta, se odebrala ke svým růžím a k tomu, kterému svěřila svůj život a kterého tak milovala. Byla plná pokoje, tichá a smířená, byla krásná… Díky paní Marii a po ní dalším, kteří přicházeli do hospice odevzdat Bohu svůj život, jsem se přestala smrti bát. Jejich osudy mě ale také přivedly k otázkám, na které dnešní doba příliš odpovědi nehledá. Jsme mladí a zdraví, nemoci nebo dokonce smrt jsou nekonečně daleko nebo se dokonce zdá, že se nás nedotýkají. Přicházejí tam, kam raději nezavítáme, a v našem radostném světě plném nekonečných možností nemají místo. Setkání s nimi bylo i pro mne skutečným šokem, ale díky těm statečným, kteří se dokáží radovat z každé chvíle i v těžké nemoci, získal můj život další rozměr. Pochopila jsem, jak obrovskou cenu má lidský život. V radosti a touze umírajících není prosto pro přání urychlit odchod z tohoto světa, není tam volání po euthanasii. Všechno je léčitelné, bolest tělesnou lze zvládnout pomocí léků a bolest duše, mnohdy daleko palčivější, dokáže utišit lidská blízkost a pochopení. Strach ze smrti není na předním místě, daleko horší je strach z pomalého umírání a osamělého utrpení, strach z vlastní neužitečnosti. Smířit se s bezmocí je obtížné, mnoha nemocným ale pomáhá vyslovené „jsme rádi, že jste tady s námi“ či obdiv nad statečností, s jakou svoji nemoc nesou. Není to fráze, právě statečnost a trpělivost většiny těžce nemocných byla tím, co mě nejvíce fascinovalo. Naříká málokdo, humor, snad někdy trochu černý, je daleko častější. Vzájemná setkání, sdílení podobných osudů, smích, zpěv, to všechno v „domě smrti“ zaznělo a zanechávalo hlubokou stopu v duších těch, kteří přišli a chtěli naslouchat. Pochopila jsem, jak důležitou roli v lidském životě hraje pravda. Vztahy i jednotlivci, kteří svůj život postavili na upřímnosti, při kruté zkoušce smrti obstáli daleko lépe. Člověk potřebuje čas a potřebuje ho i tehdy, když má přijmout svou smrt. Čas, který zbývá, čas, o kterém už ví, že bude ohraničený a krátký a který s tímto vědomím může prožít co nejlépe. Je třeba pochopit, je třeba projít šokem, vzdorem i depresí, je třeba smířit se. Se svou smrtí, se svými blízkými, se svým životem. Zrekapitulovat, odevzdat co zbývá, rozloučit se. Čas umírání je časem přijetí a i tehdy, když se trápení zdá nesmyslné a nemocný už dávno pobývá ve svém tichém světě, zbývá jeho blízkým čas k pomalému smíření, kdy je možné vzít za ruku, pohladit, obejmout, říci „mám tě rád a byl jsem s tebou rád“. Je to čas odpouštění – sobě, druhým, je to čas zrání k moudrosti a trpělivosti. Pravda bolí, ale není krutá, a jen s ní lze prožít poslední chvíle života důstojně, s pochopením a s láskou. Ve vztahu s pravdou dostala i láska nový rozměr. Už to nebyla jen sobecká zamilovanost mladých, ale ve světle trpělivé a laskavé péče sester, rodin a nejbližších nemocného, se proměnila v opravdovou agapé, ve službu bližnímu, potažmo Bohu samotnému. Taková dávala sílu ošetřovat ve dne v noci a být nablízku až do poslední chvíle, taková byla přítomná v každém nemocném, který se z posledních sil daroval svým nejbližším v úsměvu či objetí. S láskou ruku v ruce jde naděje, a tam, kde nezbývá již naděje pozemská, je třeba se upřít k naději věčné. Je těžké hledat ji tam, kde byla po celý život zašlapána do bláta konzumu a materiálních požitků a kde Bůh ztratil své místo. Celá generace těch, kteří prožili svůj život v době rozkvětu komunismu, tím byla poznamenána, a o to zoufaleji hledala záchytný bod ve
chvíli, kdy se pozemský život rozplýval. Bez naděje, bez hledání toho, co člověka na tomto světě přesahuje, ztrácí smysl každý život, natož ten, jehož součástí se stalo utrpení. Je těžké smířit se s konečností a téměř nemožné smířit se s ní bez naděje na setkání ve věčnosti. Je těžké bez naděje žít a je ještě těžší bez ní umírat – stejně těžké jako žít a umírat bez víry. Víra je potom na vrcholu všeho. Víra, která připouští existenci osobního a milujícího Boha, je spolehnutím se, svěřením své životní cesty do jeho rukou a přijetím všeho, co má ve své dobrotě a moudrosti pro nás nachystáno. Ve světle víry lze přijmout i nemožné jako je smrt, bolest, nevyléčitelná nemoc a utrpení. Ve světle víry ztrácí smysl jakákoliv diskuse o euthanasii, protože lidský život jako největší dar a stvoření Boží má tu nejvyšší hodnotu. Každý člověk je originál, každý z nás je nenahraditelný a nezastupitelný v plánu, který s ním Bůh má. Tak jako život zdravý a silný, má stejnou cenu v Božích očích i život, který vyhasíná a je závislý na pomoci jiných. Učí nás totiž trpělivosti, pokoře, učí nás přijímat z Božích rukou dobré i zlé, učí nás sloužit a skrze trápení druhých zapomínat na své bolesti a křivdy. Dokážeme-li v každém nemocném a slabém alespoň trochu vidět Krista a stát se milosrdným Samaritánem, nebude úvah o smyslu a ukončení života starých a nemocných vůbec třeba. Budou pro nás darem, skrze který porosteme v lásce k nim i Bohu samotnému, a až jednou sami staneme před branami věčnosti, nebudeme se muset bát pohlédnout do jeho vševědoucích očí.
