Před islámským soudem v Londýně Kdyţ ţena ţádá o rozvod, duchovní se často jenom usmívají Soudy muslimského práva šaríja existují ve Velké Británii uţ skoro třicet let a donedávna nikomu příliš nevadily. Aţ nyní se proti nim zvedla vlna odporu. Jeden zákon pro všechny! volají odpůrci radikálních islámských pravidel. Šaríja na britských ostrovech ale neznamená sekání rukou, ale mnohem více jedinou moţnost pro muslimské ţeny, jak uniknout z nefunkčních manţelství. Petr Horký REPORTÁŢ Nechat si návštěvu jihozápadního londýnského předměstí Ealing na závěr, tato reportáţ bývala mohla skončit happy endem. Uprostřed zelených zahrad a ţivých plotů se tu skrývá třípatrový dům z červených cihel s mohutným arabským a anglickým nápisem MUSLIMSKÁ UNIVERZITA. Jen malá mosazná tabulka vedle vchodových dveří prozrazuje, ţe tu sídlí také soud šaríja. Ţenám nestačí říct talaq Přijímá mě asi padesátiletý vousatý muţ v dlouhé sukni, který se představuje jako Šahíd Raza. Je zdejším imámem a předsedá soudu šaríja, který rozhoduje ve sporech uvnitř muslimské komunity. Aţ na výjimky jde o případy ţen, které chtějí uniknout z nefungujících manţelství. „Dnes ráno jsem měl dva telefonáty. Nejdřív mi volala mladá muslimka provdaná za muţe z Pákistánu. Obrátila se na nás, protoţe byla do manţelství donucena svými rodiči a teď ho chce ukončit. Bojí se ale kvůli rozvodu vrátit do Pákistánu,“ uvádí mě do problematiky imám. Proč se tedy se svým muţem prostě nerozvede u britského soudu? namítám. Stačí poţádat úřady o civilní rozvod a můţe dál ţít svůj ţivot jako svobodná (rozvedená) ţena. Přesně to sedmadvacetiletá Pákistánka také udělala, je tu ale jeden háček – muslimové uzavírají sňatky dva, první běţný, tedy před zákonem, a druhý před bohem, tzv. nikah. Pro muţe je náboţenský rozvod neboli talaq jednoduchý: stačí ho oznámit radě starších. Ţena ale můţe o rozvod, neboli khula pouze poţádat. A záleţí jen na soudcích, jestli jí to dovolí. Z pohledu britského právníka je tedy tato ţena uţ rozvedená, očima muslima však pořád vdaná. Chce li zůstat věrná svojí víře, pak musí nutně získat khula. Pokud by se nyní například začala stýkat s jiným muţem neţ je její manţel, muslimská komunita na ní - a především ona sama na sebe - bude pohlíţet jako na hříšnici. V Saúdské Arábii, Íránu nebo Somálsku by ji za nevěru dokonce hrozilo ukamenování. Anální sex je problém západní kultury Druhý případ je z trochu jiného soudku. „Telefonovala mi muslimka z Glasgow, ona i její muţ se narodili a byli vychováni v Británii. Řekla mi, ţe ji manţel nutí k análnímu sexu. Chce, aby s ním jezdila do Holandska provozovat sex najednou s dalšími dvěma ţenami,“
440_JA_2010_CZ
Page 1 of 6
říká imám a pobaveně sleduje mojí reakci: mám se smát nebo váţně přikyvovat? „Je opravdu náhoda, ţe sem přicházíte zrovna v den, kdy se tu sešly dva naprosto odlišné, extrémní případy – jeden je kulturním problémem východu a Asie, druhý zase tak trochu problém západní společnosti,“ usmívá se imám Raza. První ţeně vydá soud khula dnes odpoledne, druhé aţ potom, co si poţádá o civilní rozvod. „Vţdycky poţadujeme doklad civilního rozvodu dopředu, protoţe nechceme být v konfliktu s britským právem,“ zdůrazňuje Raza. Dvojí spravedlnost Tady se dostáváme přímo k jádru věci. Proč potřebují muslimové vlastní právní systém? Proč se odmítají řídit zákony země, do které přišli? Kde je záruka, ţe jednou nebude rychle rostoucí britská muslimská komunita chtít zavést tresty jako sekání rukou, veřejné bičování nebo poprava ukamenováním? To jsou otázky, které trápí obyčejného bílého Angličana, jehoţ rodina ţije v zemi několik generací a pro kterého ještě v padesátých letech bylo setkání s muslimem na ulici raritou. Netřeba dodávat, ţe s odpověďmi na tyto otázky pravidelně přichází extrémní pravice a bulvární média. Asi největší lavinu kritiky v tomto ohledu nechtěně spustil arcibiskup z Canterbury a hlava anglikánské církve Rowan Williams, kdyţ před rokem prohlásil, ţe by Británie měla přijmout některé části islámského práva. Bulvární noviny pak kaţdý den líčily krvavé vize Británie pod vládou muslimského zákona. Realita ţivota britských muslimů je schizofrenní: veřejnost i politici na jedné straně kritizují muslimy za vytváření dvojí spravedlnosti, zároveň ale odmítají jejich problémy zapracovat do svého zákona. „My nechceme dvojí zákon, to není pro muslimy ţádoucí. Vytvářením paralelního legálního systému akorát přiděláváme problémy sami sobě. Pokud by byly problémy naší komunity zapracovány v britském právu, nepotřebovali bychom šaríja soudy. Jsou finanční, časovou a personální zátěţí pro komunitu, která má spoustu jiných starostí, neţ řešit rozvody,“ vysvětluje Raza. Dvojí systém se podle něj nelíbí ani samotným muslimům. „Přijde za mnou muslimka a ptá se mě, proč potřebuje dvě svatby a dva rozvody, kdyţ její nejlepší kamarádce křesťance stačí jeden. Na to jí můţu odpovědět jen to, ţe je přece muslimka.“ Za 100 liber a se zárukou Soud imáma Razy je s taxou 100 liber za khula bezkonkurenčně nejlevnějším v oboru a to je pro ţeny podstatnější - rozvod zaručuje. „Nejsme v ţádném případě nějaký obchod s rozvody. Kdyţ má ţena děti, radíme jí někdy, aby si všechno ještě rozmyslela a dáváme odklad tři měsíce. Ale ve více neţ polovině případů rozvod nerozmlouváme. Ty ţeny mi tady pláčou, ţe je muţ bije, ţe bere drogy, nebo odešel za jinou a nechal ji o samotě,“ brání se Raza. Pro benevolentnost, s jakou rozdává rozvody, je zdejší soud trnem v oku konzervativněji smýšlejícím muslimům. „Manţelé těch ţen často s rozvodem nesouhlasí. Přijdou sem nebo po telefonu šikanují naše zaměstnance, vyhroţují nám, někdy musíme zavolat policii,“ říká Raza. Jeho soud vadí i některým muslimským státům. Rozvody khula, které se zde vydávají, jsou oficiálně platné v celém muslimském světě, kdyţ ale ţena cestuje do některé muslimské země, musí dokument posvětit její ambasáda. A
440_JA_2010_CZ
Page 2 of 6
například konzervativní Saúdská Arábie uznat khula od imáma Razy několikrát odmítla. Námitky měl také Egypt a tak do soudu v Ealingu vyslal delegaci učenců koránu z nejstarší muslimské univerzity Al-Azhar v Káhiře, kteří se přesvědčili, ţe soud vykládá šaríju tak, jak má. Centrum muslimů v západním Londýně funguje od roku 1985 a od té doby udělilo uţ tři tisíce rozvodů jak sunnitským tak šíitským muslimům. Před jeho vznikem ţenám nezbylo, neţ ţít v nefungujícím manţelství. I liberálnost imáma Razy má své meze: kdyţ přijde řeč na původní šaríju, která trestá krádeţe sekáním rukou, duchovní přechází do defenzivy. „Kdyby někde na světě existoval stát, který by byl opravdu do důsledku islámský, pak by původní šaríja teoreticky fungovala dobře. Ale takový stát neexistuje. Saúdská Arábie tvrdí, ţe je islámským státem – kde je ale v koránu psáno, ţe ţena nesmí řídit automobil?“ ptá se Raza. Takţe by – teoreticky - souhlasil i s tím, aby znásilněná ţena, která nemá ke svému znásilnění svědky, byla potrestaná jako cizoloţnice? „To je hrubě zkreslený výklad šaríji a je to něco, co se musí přehodnotit,“ kroutí hlavou imám. Mešita v Leytonu Před odchodem z budovy univerzity se ještě stihnu imáma zeptat na další soud šaríja, který se chystám navštívit - koncil na opačné straně města. Imám se dlouze zamyslí. „Víte, co je to saláfismus nebo wahhábismus? Řekněme, ţe tento soud bude konzervativnější neţ my, blízký Saúdské Arábii,“ odpoví Raza a popřeje mi mnoho štěstí. Ačkoli ze západu na východ Londýna vede přímá linka central, kdyţ po hodině cesty vystoupíte z metra ve stanici Leyton, ocitnete se tak trochu v jiném světě. Oproti Ealingu je tohle předměstí na první pohled chudší. Místo zelených zahrad jsou tu šedivé řadové domky a spíše neţ angličtinu v ulicích uslyšíte urdštinu, polštinu nebo turečtinu. Malá mešita na rušné hlavní třídě Leyton High Road zastrčená mezi dvěma krámky s muslimskými potřebami nevypadá zrovna jako sídlo hlavního islámského soudu v Británii. V pět hodin odpoledne je ale před islámským svatostánkem rušno. Skončila odpolední motlitba a z jednopatrové budovy se trousí skupinky ţivě gestikulujících muţů, z nichţ někteří mají husté plnovousy, dlouhé zástěry a bavlněné čepice, jiní jsou hladce oholení a oblečení podle poslední londýnské módy. V přízemí má svojí kancelář Suhaib Hasan, imám leytonské mešity a předseda vůbec nejstaršího soudu pro britské muslimy – neboli British Sharia Council. Byl zaloţen roku 1982 a během své historie stihl vyřešit úctyhodných sedm tisíc případů. Tak jako v Ealingu, i zde šlo hlavně o rozvody. Stejně jako Šahíd Raza, také imám leytonského soudu je oblečen v dlouhé sukni, jeho mohutný prošedivělý plnovous ale prozrazuje, ţe uţ má šedesátku za sebou. Hasanova malá kancelář v přízemí je jen provizorní, dozvídám se. Centrála úřadu sídlí o několik bloků dál v bývalém cukrářském krámku, ten se ale teď rekonstruuje a tak se imám přesunul sem. Skříň i dřevěný pracovní stůl se zaprášeným počítačem zaplňují papírové sloţky jednotlivých soudních případů a sloupce tlustých kartonovaných svazků. V nich jsou zapsány nikah, všechna manţelství, která byla ve zdejší mešitě uzavřena. Hasan je nedůvěřivý, pečlivě studuje mojí novinářskou kartu a opisuje si detaily. Pak se unaveně opře ve své ţidli a začne mi zpaměti odříkávat historii muslimského práva v Británii. Je znát, ţe věty jako „aţ jednu polovinu zdejší dvoumilionové muslimské
440_JA_2010_CZ
Page 3 of 6
menšiny tvoří lidé původem z Pákistánu“ nebo „slouţíme komunitě v otázkách fatwy, poradenství a fungujeme také jako mediátoři v manţelských problémech“ do diktafonu řekl víckrát, neţ by mu bylo příjemné. Přesto mé otázky trpělivě snáší, nemá přece zájem vytvářet špatný obraz komunity. Nerozbíjet za kaţdou cenu Imám oţije aţ ve chvíli, kdy se zmíním o návštěvě u Šahída Razy a jeho cenové nabídce. „Sto liber? To vám řekli? Myslím, ţe to není pravda“ usměje se lehce pohrdlivě. Soud, jehoţ předsedou je imám Hasan je o dvě stě liber draţší. To ale není jediný rozdíl: zatímco soud na západě vyţaduje od ţen nejdříve civilní rozvod, tady stačí potvrzení, ţe si o rozvod ţena zaţádala. V případě, ţe se tedy rozhodne změnit názor a s muţem zůstat, můţe ţádost od britského soudu stáhnout a jsou s manţelem pořád svoji. Tato taktika má i své psychologické pozadí: Ţenu, která ještě není zákonně rozvedená, je lehčí přesvědčit, aby manţelovi dala přeci jen ještě jednu šanci... Imám mou domněnku potvrzuje: zdejší soud se opravdu snaţí udělat vše pro to, aby manţelství zůstalo pohromadě. „Muţ má právo na rozvod, které ţena nemá. Ţena má ale jiná práva, především na dohled nad dítětem v případě rozvodu. Kdyţ jsou tedy v manţelství děti, snaţíme se manţele nejdřív usmířit,“ říká imám. „Byla tu ţena, kterou muţ bil. Nechali jsme je spolu dvě hodiny mluvit v jedné místnosti, ale ţena názor nezměnila,“ říká smutně Suhaib Hasan. Získat u zdejšího soudu rozvod khula je pro ţenu poměrně sloţitá operace. Musí panel soudců přesvědčit, ţe nelţe. Jedna ţena například tvrdila, ţe její manţel je hazardní hráč. Přinesla tedy jako důkaz sázkové lístky, tím prokázala, ţe utrácí rodinné peníze za hazard a nakonec dostala khula. Kdyţ se ale soudci domnívají, ţe ţena lţe, rozvod jí prostě nedají. „Byla tu ţena, která tvrdila, ţe ji manţel sexuálně neuspokojuje. My jsme jí ale řekli podívej, vţdyť s ním máš čtyři děti, tak jak to, ţe tě neuspokojuje? Ta ţena pouze ţárlila na jeho druhou manţelku,“ směje se Hasan. Do místnosti vstupuje muţ kolem čtyřicítky a zdraví se s imámem. Mluví spolu střídavě anglicky, občas přecházejí do brebentivé arabštiny, po několika minutách muţ odchází. „Chce, aby jeho ţena stáhla ţalobu u policie, ţe ji bil. Pokud ji stáhne, je on ochotný připustit talaq,“ shrnuje muţovu návštěvu Hasan a cosi zapisuje do jedné z mnoha sloţek. Kancelář má napilno. Rozhovor co chvíli přerušují telefonáty v arabštině, do kanceláře pravidelně vstupuje jeden z asistentů a o čemsi imáma informuje. Jak se dozvídám, za dva dni se má soud sejít ke svému kaţdoměsíčnímu zasedání ve velké mešitě v Regent’s Parku, kde bude vynášet verdikty. Imám nepříliš ochotně souhlasí, abych se zasedání zúčastnil jako pozorovatel. Svět muţů „Přišla jsem si sem pro svůj khula a jestli ho nedostanu, tak budu dál ţít v hříchu a to jim hodlám oznámit,“ říká rozhodně pětatřicetiletá Nazia Khan během čekání na chodbě před zasedací místností šaríja soudu v Centrální mešitě v Regent’s Parku. Její stále ještě manţel, asi čtyřicetiletý muţ s knírkem, sedí na lavičce opodál. Přišli kaţdý zvlášť a nepromluvili spolu ani slovo. Kromě manţelského páru za dveřmi čeká ještě mladá britská doktorandka, píšící doktorskou práci na téma „islám a autorita“. Porota zasedá v malé místnosti, která jindy zřejmě slouţí jako zasedačka. Mezi pěticí
440_JA_2010_CZ
Page 4 of 6
muţů s plnovousy sedících za dlouhým kancelářským stolem je i Suhaib Hasan. Vedle něho sedí nejmladší člen soudu, zapisovatel, který ostatním dodává dokumentaci. Jako první mluví Nazia Khan. Uţ tři roky se svým muţem neţije, rozvést se nechala před rokem. S muţem se na doporučení imáma zkoušela usmířit, ale zjistila, ţe to není moţné a tak ţádá khula. Její muţ se ale rozvést nechce. Tvrdí, ţe stále věří v usmíření. „Já si s ním ale uţ nemám co říct! Na to uţ je pozdě šajchu, uţ tři roky spolu neţijeme,“ zvyšuje hlas Nazia. Muţ cosi odvětí ve svém rodném jazyce a debata se na chvíli přenáší do urdštiny. Jediný, kdo se po celou dobu drţí angličtiny je Nazia. „Ale já jsem mu uţ dala příliš mnoho šancí, bratře,“ zvyšuje znovu hlas. „Já nevím, proč se se mnou pořád chce usmiřovat, asi nemá nic lepšího na práci,“ kroutí hlavou Nazia. „A co máte na práci vy?“ ptá se soudce. „Já toho taky moc nemám,“ říká ironicky Nazia a všichni soudci se dávají do smíchu. „No tak vidíte. Tak se přece máte o čem bavit, ne?“ ptá se imám s úsměvem a předepisuje společný rozhovor. Verdikt se odsouvá na příští měsíc. Stejně jako všech zhruba deset případů, které ten den soud stihl probrat. „Ale já nechci uţ ţádné usmiřování, nechci vaše rady, chci rozvod a jestli ho nedostanu, je mi to jedno,“ rozčiluje se Nazia, muţi se smějí. „Tohle je svět muţů,“ odchází rezignovaně Nazia. Jedináček Usmiřování proběhlo neúspěšně, oznamuje mi o týden později Nazia v obývacím pokoji svého domova v Seven Kings, maloměstě v hrabství Essex. Na stěně visí zarámované fotografie tří jejích dcer, které jsou nyní ve škole. Nazia trvala na tom, ţe mě vyzvedne na nádraţí autem, aby mě nikdo neviděl jít k jejím dveřím. Podle muslimských zákonů se totiţ nesmí jakkoli stýkat s jiným muţem. Stejně tak tomu bylo i před svatbou. Kdykoli šla se svým budoucím manţelem na rande, musel je doprovázet někdo třetí, jak to předepisuje islám. Ani po svatbě si ale Nazia příliš intimity s muţem neuţila – neustále jim byla v patách jeho matka. Jako jediného syna ho nechtěla pustit z dohledu a na líbánky do USA tak s novomanţelským párem cestovala také celá rodina Naziiny tchýně. V islámu je zvykem, ţe pokud je syn jedináček, bydlí celý ţivot s rodiči. Nazia se v domě tchýně musela podřídit všem jejím zvyklostem. Kaţdý den jedla nenáviděné kari a čapátí, nosila předepsané oblečení a postupně v ní narůstal pocit, ţe místo do manţelství vstoupila do vězení. Před čtyřmi lety poprvé navštívila muslimské centrum v Leytonu, zatím jen kvůli manţelskému poradenství. „Jenţe to není ţádné poradenství. Oni se baví jenom s muţem, co jim řekne, tomu věří.“ Doma mezitím psychologický tlak narůstal. Ani jeden z manţelů nepracoval, Nazia se starala o děti, uklízela a manţel pozoroval kaţdý její pohyb. Zkoušel si sice najít práci, ale matka mu řekla, ţe peněz mají dost, ať zůstane doma a syn jí poslechl. Tchán vlastní dva domy a jejich pronájem vystačil na slušné ţivobytí. Trpělivost Nazie došla v roce 2006, kdy ji manţel zbil. Odstěhovala se i s dětmi k rodičům a v průběhu roku 2007, tedy před dvěma lety, poţádala šaríja soud o rozvod. Imám jí slíbil, ţe jakmile bude rozvedena civilně, okamţitě vydá khula, ale kdyţ k tomu na začátku tohoto roku došlo, dali Nazie čas na usmířenou. V průběhu rozvodového řízení vystřídala Nazia s dcerami několik bytů, které jí stát jako matce přidělil. Od svého muţe nedostala ani penci, protoţe byl
440_JA_2010_CZ
Page 5 of 6
oficiálně nezaměstnaný. „Kaţdý rok se stěhuju. Děti z toho byly nejdřív nadšené, ale uţ je to nebaví. Přitom jejich otec má tři domy... je to ostuda,“ říká Nazia. „On uţ mě nemiluje, ale chce mít kontrolu nad dětmi,“ vysvětluje Nazia proč její manţel bojkotuje rozvod. „On ví, ţe kdyţ přijde někdo jiný, děti ho přestanou brát jako otce.“ Přes to přese všechno si Nazia nedokáţe představit, ţe by ţila s někým jiným neţ muslimem. Nedorozumění „Jeden zákon pro všechny!“ skandují dvě stovky demonstrantů, kteří se sešli v deštivé sobotní odpoledne v Hyde Parku. Protestují proti šaríje a na transparentech mají fotografie dosvědčující násilnosti nafocené převáţně v Íránu. Na malém pódiu se střídají řečníci, mladé básnířky a hudebníci, mezi lidmi prochází mladík rozdávající pozvánky na socialistické setkání. V jednu chvíli demonstraci naruší dvojice snědých muţů, muslimů narozených v Británii. „Jak můţete kritizovat šaríju, kdyţ proti ní nemáte důkazy?“ ptá se muţ. „Ve vaší zemi není demokracie,“ křičí mu do obličeje demonstrantka, argumentace na obou stranách pozbyla racionalitu, protestující a muslim se navzájem neposlouchají, pouze na sebe křičí svojí pravdu. Muţe po chvíli odvádí policejní hlídka. Kolemjdoucí se zastavují a ptají se, co se tady děje, celý anti šaríja happening působí jako jedno velké nedorozumění. Na jednu stranu se mě zmocňuje pocit, ţe by těm lidem někdo měl říct, ţe khula znamená pro britské muslimky vysvobození. Muslimů mezitím v Británii přibývá – v současnosti jich na ostrovech ţije asi dva a půl milionu, coţ odpovídá zhruba třem procentům populace. Deník Times zjistil, ţe vyznavačů islámu přibývá desetkrát rychleji, neţ ostatních – především díky migraci, vyšší porodnosti a skutečnosti, ţe se ke svému náboţenství stále častěji lidé hlásí veřejně. Tato čísla muslimům v očích veřejnosti příliš neprospívají a politici to dobře vědí. Na implementaci šaríji do zákona tedy můţou muslimové –nebo spíš muslimky- na dlouhou dobu zapomenout. Je však vůbec moţné zkombinovat dva tak odlišné principy, moderní evropský zaloţený na demokracii a v podstatě středověký islámský vycházející z dlouholeté vlády muţů? Londýnský případ ukazuje, ţe islám a demokracie dohromady zdaleka nejsou jednoduše kompatibilní. Například ţidé praktikují svůj zákon beth din, který rozhoduje i v manţelských sporech, na britské půdě uţ staletí aniţ by to komukoli vadilo, protoţe ţidovská kultura je silně integrovaná do té evropské, je její součástí. Jestli se Británii a dalším evropským zemím podaří kulturní propast mezi islámem a západní kulturou překonat bude záviset hlavně na schopnosti zdejších politiků integrovat generaci přistěhovalců narozenou uţ v Británii. Zjistit, nakolik se to kde daří, by bylo téma na samostatnou reportáţ. Avšak existence muslimských ghett na severu Anglie, ze kterých pocházeli strůjci teroristických útoků jak v Londýně, tak Bombaji, rozhodně neukazuje, ţe by to šlo zrovna jednoduše.
440_JA_2010_CZ
Page 6 of 6
