Kdo jinému jámu, sám do ní

Kdo jinému jámu, sám do ní... by soraki

Obsah: 1. Dobré ráno, pane profesore...................................................................................................... 1 2. Naběhl si sám........................................................................................................................... 7 3. Albus Severus?....................................................................................................................... 12 4. Konzultant.............................................................................................................................. 17 5. První hodina... ........................................................................................................................ 22 6. Dědictví.................................................................................................................................. 26 7. A jak to bylo dál?................................................................................................................... 31

1. Dobré ráno, pane profesore Co si ta žába o sobě myslí? Divil se stále znovu a znovu profesor Severus Snape, když mu tento školní rok přišel, už pátý, dopis od jeho bývalé studentky. Pochopte, profesor Snape nebyl zrovna oblíbený, dalo by se říci, že ho vlastně skoro všichni, bez výjimky, nenáviděli. Nebyl ani bohatý, nebo ne dostatečně, aby si mohl přízeň a davy fanoušků koupit. Nebyl ani zábavný, protože k smrti nesnášel ty malé odporné haranty, kterým se rok co rok snažil do těch dutých hlav, natlouci co nejvíce znalostí z delikátního umění lektvarů – a oni to vše, jako každé prázdniny, úspěšně zapomínali, pročež se ocital v bludném kruhu a čím častěji se ocitl na začátku, tím více jeho odpor k těm růžovolícím ohavám narůstal a něco jako dobrá nálada se dávno ztratilo z jeho slovníku i života. Nebyl ani mladý. Touto částí svého života proplul, aniž by věděl jak, a teď už stál na prahu „sátníků“. Takže jeho tvář, kdysi kamennou, dalo by se s úspěchem tvrdit, žulovou, zdobilo několik hlubokých vrásek. I ty přičítal těm ufňukaným idiotům.

1

Neoplýval ani krásou nebeskou či nesmírnou. Naopak – vypadal jako upír. A tyto teorie podporoval svým oděvem. Vždy si vybíral tu nejtmavší čerň, kterou mohli prodejci hábitů nabídnout. A k tomu ostře bílé manžety, aby ještě více zdůraznil hloubku své oblíbené černé. Zkrátka a dobře, byl to postarší zatrpklý, zklamaný, nerudný, nelaskavý, arogantní, samolibý a velice ješitný chlap, jenž měl svá nejlepší léta za sebou. A jediné čím se mohl pochlubit, byl jeho vytříbený vkus, břitký strohý humor a neoddiskutovatelná inteligence. A pak také sebeovládání – tak toho měl přehršel. Ale nikdy by se s nikým nepodělil, protože ani vstřícnost nebyla jeho předností. Na něco jsme, ale zapomněli! Absence srdce, nebo něčeho jemu podobného, co by mohlo produkovat city, nebo alespoň pocity. Pořád byl tak ledově, ne svěží, ale klidný. Jako ticho před bouří. Jenže zrovna teď se necítil vůbec klidný. Byl rozrušený a pořádně naštvaný. Ta přidrzlá holka! Už zase mu poslala dopis. Jak troufalé od ní! A zase mu ho ta idiotská malá sova, jež vždycky způsobila jen zmatek, doručila do Velké síně. U snídaně! Měl zkažený celý den – už zase. A zase za to mohla TA holka!!! Merline, co jsem komu udělal? No dobře, za svůj život toho udělal víc, než by chtěl a neudělal méně, než by chtěl. Samozřejmě, jako smrtijed a jeden z Voldemortových nejbližších, neměl moc na výběr, že? Och ano, nenáviděl se! Už se o tom zmínil? Ne? Pak tak činí teď – nenáviděl se, dokonce tak moc, že ve svém bytě nestrpěl žádná zrcadla, nebo jiné lesklé povrchy, jež by mohly odrážet jeho podobu. Neprotestujte – ani v koupelně, raději se holil kouzlem. Ale zpět k tomu dopisu. Tak na tom ho rozčilovalo hned několik věcí. Za prvé – ta idiotská sova, ano už se o ní zmiňoval, ale ona byla prostě nemožná! Pokaždé přistála tak nemotorně, že křídlem, zobákem, nohou či jinou vyčnívající částí těla, strčila do jeho šálku ranní kávy a ta jako obvykle vyšplíchla na jeho ČISTÝ hábit! A to prosím HNED po ránu! Horší už to bývalo jen v hodinách lektvarů s nebelvíry, i když musel uznat, že některé se obešly i bez zašpinění jeho šatstva. Za druhé – ta malá opeřená příšera byla hlučná, neustále houkala, tudíž byla na nervy jdoucí. Za třetí – strhávala na sebe, potažmo na něj, pozornost celé síně, za což jí BYL opravdu neskonale VDĚČNÝ! A kdyby si nebyl vědom jisté stupidnosti, byl by ji bez váhání nazval hloupou husou, jenže to se jaksi nehodí, že? Uznejte sami... Za čtvrté – ty dopisy byly o ničem. Když říká o ničem, tak také myslí O NIČEM. Příšerně nudné žvásty o studiu, na které se přihlásila – já jsem ji snad nutil?

2

Za páté – neobtěžoval se na ně odpovídat. To ho nerozčilovalo, i když vlastně ano, myslel si, že když je přejde bez povšimnutí, že ho nechá na pokoji. Ale ne. Otravovala pořád dál. Nesnesitelná malá drzá nebelvírka – samozřejmě. Znechuceně vzal tlustou pergamenovou obálku a vstrčil ji do kapsy. S obličejem vyjadřujícím ještě větší znechucení dal TÉ sově plátek SVÉ slaniny a s úlevou sledoval, jak odlétá pryč. Pak si ale s hrůzou všiml, že jej pozorují! Všichni! Na studenty vrhl SVŮJ léty natrénovaný smrtící pohled, o kterém věděl, že bezpečně funguje i na ty největší ignoranty. Ani teď se nemýlil. Všichni studenti se poslušně vrátili ke svým talířům a nevšímali si ho. Na jeho kolegy však ten pohled neplatil. Dávno si na něj zvykli. Žel Merlinovi. Alespoň se na ně zamračil a doufal, že pochopili a nebudou se ptát. Štěstí nestálo na jeho straně. Věčně zasněná profesorka věštění Sybila Trelawneyová, která je zrovna dnes musela poctít svou přítomností, neodolala a s rádoby svůdným úsměvem se ho ZEPTALA od kohopak ten dopis je. Míra únosnosti vlastní potupy před zraky veřejnosti byla překonána a Severus Snape, s výrazem dravce číhajícího na svou kořist, rychlými kroky opustil Velkou síň. Na stole po něm zůstal jen šálek s nedopitou kávou. Řítil se chodbami hradu do svého sklepení, kde, jak doufal, najde klid. U dveří do jeho kabinetu stála osoba. Jako kdyby snad stál o nějakou společnost. Nasadil svůj obvyklý výraz nezájmu a s hábitem vlajícím kolem kotníků proplachtil kolem nevítané návštěvy. Svatá Morgano, poznal ho – Potter. Ještě dnes vyslovoval to jméno s odporem a nádechem nevraživosti. Byl zvědav, i když to na sobě nedal znát, čemu vděčí za tu poctu. Ze zvyku ohrnul horní ret. Třebaže se právě pokoušel zavřít za sebou dveře do kabinetu, neušel mu tichý povzdech, jež vyšel z Potterových úst. Skvělé! Mně se ho snad podaří i rozplakat. Pomyslel si ironicky a dál dělal, že ho nevidí. Samozřejmě že nebyl tak hloupý, aby věřil, že když on dělá, že nevidí, takže není viděn. Jen prostě doufal, že Potter někde při svých cestách našel dostatek rozumu, anebo že se naučil používat ten, co už, podle některých, ale podle něj rozhodně ne, měl, a pochopí, že on NECHCE být rušen a odejde. Jak se ukázalo, doufal marně. Nejen, že ten ´hrdina´ neodešel, on byl dokonce tak troufalý, že jej požádal o rozhovor! Jestli by měl Severus Snape někdy říct, které jeho ráno bylo absolutně nejhorší, pak by bezpochyby tohle dnešní aspirovalo na vítěze. Ještě nebylo ani osm hodin a on už měl všeho po krk. A to zdaleka nebyl konec.

3

Potter se opět projevil jako imbecil s nekonečně velkým štěstím a blbostí bez hranic. Řekněte sami, kdo by se, nechť je k němu Merlin laskavý, odvážil přijít za svým bývalým profesorem, žádat jej o rozhovor a pak téměř hodinu žvanit o ničem? Severuse Snapea ani v nejmenším nezajímalo, že se mu narodil syn – jen další spratek v řadě. Upřímně doufal, že nemá rezavé vlasy po matce, zelené oči po otci a pronikavý intelekt po svých strýcích – to by snad skočil z Astronomické věže a kdyby to nestačilo, má v zásobě dostatek jedů... Snape nechal Pottera mluvit a věnoval se přípravě konceptu testu pro třetí ročníky. Slova jeho bývalého studenta šla jedním uchem tam druhým ven. Z celého monologu zachytil jen tři slova – Vy /to jako on/, křtiny /beze sporu ten jeho spratek/, kmotr, a tady někde se mu ztrácela spojitost mezi vším, co bylo řečeno a hlavně s jeho vlastní osobou a Potterovou návštěvou. Zvedl proto svůj zrak a zíral na Pottera. Čekal vysvětlení. Potter zjevně také na něco čekal. Snape protočil oči. No to tu budeme pěkně dlouho... „Jak jste se rozhodl, pane?“ O čem to ten Potter sakra mluví? A pak, blesk z čistého nebe... Potter po něm chce... ne, to určitě ne... proč by ale... to je nesmysl... tak proč... Než stačil uspořádat své myšlenky a zformulovat dostatečně sarkastickou poznámku, zeptal se ho znovu. „Šel byste mému synovi za kmotra, pane?“ Profesor Snape byl obvykle bledý, ale nyní mohl směle konkurovat čerstvě napadanému sněhu. I upír by vedle něj vypadal jako opálený frajer... V duchu napočítal do deseti a pak, pro jistotu, ještě jednou, protože měl pocit, že svět by mu asi nepoděkoval, že zaklel jejich oblíbeného hrdinu v hmyz, který pak seznámil se svou podrážkou. Nevěděl, jestli má být poctěn, uražen, být rád nebo zuřit vzteky. Nakonec si z bohatého výběru možných vhodných reakcí vybral tu společensky nejméně vhodnou. „Z koho si děláte legraci, Pottere? Myslíte si snad, že jsem povinen snášet vaši do nebe volající drzost, i když už nejste můj student, jenom proto, že jste národní hrdina? Dovolte mi připomenout, že já celosvětové nadšení kolem vaší osoby nesdílím a nehodlám se na něm podílet. A rozhodně nebudu trpět vaše impertinentní a nemístné pokusy jakkoliv zdiskreditovat, urazit, či jinak pošpinit mou osobu! Pro mne nejste importantní, ale imperkfektní!“ jeho hluboký hlas se rozléhal i za zdmi kabinetu. A pokud slova byla vystřižena z akademického slovníku, pak tón, jímž byly proneseny, byl koncentrátem jedu z baziliška, rulíku zlomocného a pokud bychom byli ochotni přijmout

4

mudlovské jedy, pak určitě i celé škály kyanidů, což z obyčejných slov dělalo cytotoxickou chemikálii. Severus Snape se napřímil a ze své impozantní výšky shlížel na toho tzv. národního hrdinu, jež se před ním krčil stejně jako každý jiný bázlivý student prvního ročníku, který zatím nevěděl, jak se patřičně chovat ke svému učiteli lektvarů. Věřte nebo ne, ten ministerský šašek měl tolik odvahy, že svou žádost zopakoval! Severus s ním vyrazil dveře. Skoro. Tedy nejraději by to udělal a jeho myslí taková představa proletěla. Jenomže měl, ke své smůle, jak občas zjišťoval, v sobě zakořeněný jakýsi morální kodex, jež mu nedovoloval myšlenky a představy převést v činy. Jeho vnitřní tlak dosáhl svého maxima a přerůstal v přetlak – nebezpečí výbuchu viselo ve vzduchu jako těžký mrak. Jestli si ho byl Harry Potter vědom, nebo ne, je otázka, jež zůstane nezodpovězena, protože v tu chvíli zazvonilo na vyučování a mezinárodně uznávaný lektvarista odešel na svou první vyučovací hodinu. Ještě nikdy tak vřele začátek vyučování nevítal. Obvykle mu naskakovala vyrážka jen při představě těch připitoměle se usmívajících smradů, jejichž sbírka byla letos obohacena o tři, ano TŘI Weasleye. A to jenom v prvním ročníku! O těch starších... škoda slov. Aspoň, že někteří ze spojení Grangerová - Weasley /měli tu zatím ´jen´ tři, z toho dva v prvním ročníku /zdědili mozek po matce. Chvála Merlinovi, představa, skoro desítky tupých rudovlasých kreatur z jeho OBLÍBENÉHO klanu, byla skoro stejně nesnesitelná jako ti dva potomci slavného Pottera. Proč k sakru neemigroval? Tahle otázka ho bude trápit ještě po smrti. A k té nemá daleko. Po dnešním ránu rozhodně mnohem blíž než k důchodu. Září bylo každý rok děsivé a náročné. To letošní bylo o to horší, že se mu ve třídě sešla opravdová unikátní sbírka. Posuďte sami – Weasley a Weasleyová /Merline, díky za ten mozek/, Sirius /ten klacek ho chce i po letech prudit/ Potter, další dva Weasleyové – potomci těch dvou uličníků, kteří jim dali opravdu cenné rady, a pak tu byla ještě dvě děvčata, s nimiž si nevěděl dlouho rady. Někoho mu připomínala – věděl naprosto přesně koho – Longbottoma, jenže jejich příjmení – McDylan – v něm vyvolával vzpomínky na jednu studentku z jeho koleje, která byla více než nadaná a lektvary byly jejím oblíbeným předmětem. Po několikadenním tlaku na současnou ředitelku /žena ve vedení – co byste čekali? Přínosné změny? Hloupost, nezměnilo se nic a pokud ano, pak mu to uniklo, což není pravděpodobné/ se dostal k jejich složce. Ano, jméno matky odpovídalo jeho bývalé studentce a jméno otce... Náhle pochopil všechnu tu neschopnost a blbost čišící z jejich tváří – Neville Longbottom. Ó celý svět byl najednou krásnější. A on byl o celou dekádu starší. Takovou čarodějnickou elitu aby ve světě pohledal a on ji má celou ve své třídě! Není to úžasné???

5

Tak s takovými myšlenkami dorazil do třídy. Vztekle práskl dveřmi tak prudce, že se znovu otevřely – opravdu mu to přidalo na DOBRÉ náladě, kterou měl už od 'nejpovedenější snídaně svého života'. Mrzutě přešel ke svému stolu a ostřížím zrakem se rozhlédl po tvářích studentů. Nikdo ani nemukl a všichni na něj zírali s bázní. Tak by to mělo být. Mělo by ho to uklidnit, ale neuklidňovalo. Proč? Ach ano, body! Dnes ještě nestrhl té nejomezenější fakultě body! Ale na to dojde a brzy, tím si byl setsakramentsky jistý. Vnitřně se usmál. Vyučování elity začalo... O několik desítek minut a dva roztavené kotlíky později se skutečně uklidnil. Strhl Nebelvíru celkem padesát bodů, rozdal pět trestů a dva studenti museli na ošetřovnu a jednu z Longbottomových dvojčat rozplakal – život je hořký, bohu, resp. Merlinovi, dík. Jeho nálada stoupla. Po téhle vyčerpávající dvouhodinovce jej čekala jedna volná hodina. Zaleze do svého kabinetu, kde bude mít soukromí, dá si šálek kávy, který si snad konečně vychutná, a posnídá. Zahnul za roh chodby a málem omdlel – Co tu u Merlinových vousů dělá? Pracně se prodýchal do klidu a došel ke svým dveřím. Maska zloby a zjevného odporu nezabrala. „Pottere, co tu ještě chcete? Nevyjádřil jsem se snad jasně?“ blesky sršely z jeho očí tak, že téměř slyšel praskat elektřinu, jež z nich unikala. Potter stál jako tvrdé Y. Merline, za co? „To jste opravdu tak zabedněný, že nepoznáte, když někdo řekne DEJTE MI POKOJ. Potřebujete to snad přeložit?“ aniž by čekal na nějakou odezvu, pokračoval neméně sarkastisky, „DEJTE MI SVÁTEK! MÁM VÁS A CELÉ VAŠÍ FAMÍLIE PO KRK. CHCI JEN SVŮJ KLID!!!“ Zařval na celou chodbu, rychle prošel dveřmi a přibouchl je té atrapě starověkého Persea před nosem. Kupodivu mu tohle intermezzo vylepšilo náladu ještě více než odebrané body. A to už bylo co říct. Spokojeně usedl za svůj stůl, natáhl nohy pod něj a hůlkou přivolal domácího skřítka a poručil si kávu. Silnou černou a čerstvou. Netrvalo dlouho a jeho kabinetem se linula vůně jeho milovaného nápoje.

6

Další hodinu strávil v učebně se třetím ročníkem a dal jim test. Díky Potterovi si otázky opravdu vychutnal. Po obědě, jehož se z prozaických důvodů nezúčastnil, ho čekala ještě jedna dvouhodinovka, tentokrát se sedmým ročníkem. Tam si vydechl. Tyto hodiny navštěvovali jen ti nejtalentovanější studenti a vzhledem k tomu, že tu Brumbál ani McGonagallová už nebyli, nemusel trpět žádné výjimky. Když večer usedl před krb ve svém bytě ve sklepení bradavického hradu se sklenkou červeného v ruce, byl spokojený. Právě prožíval okamžik velice podobný absolutnímu štěstí, když jej v kapse u kalhot něco píchlo. Co to sakra... Nééééééééééé, zaúpěl v duchu a hlavou praštil o konferenční stolek. To je TEN dopis od TÉ holky. Copak dnešek nikdy neskončí??? Jistě, mohl jej bez výčitek svědomí hodit do ohně, krb hořel dostatečně na to, aby spálil tu odporně tlustou obálku s několika listy pergamenu pokrytými výčtem úspěchů malé vševědky. Nechutné. Jenže i Severus Snape byl zvědavý. Ne jako nějaká babka na trhu ale přeci jen dost na to, aby dopis vyňal z obálky a začetl se do něj. Grimasa plná opovržení z jeho obličeje nezmizela. Na konci si jen odfrknul a štědře upil vína za sklenky. A dolil si další a pak další. Vína v lahvi povážlivě ubývalo. Dnes bylo Severusovi Snapeovi souzeno usnout a strávit noc v křesle před pomalu vyhasínajícím krbem.

2. Naběhl si sám Eva Bovasterová seděla za stolem ve své pracovně a psala dopis. Další dopis. Soustředila se tak, že se jí na čele dělaly vrásky. Občas si vstrčila do pusy konec brku a chvilku jej zasněně okusovala, než se odhodlala psát dál. Její dopisy pro bývalého profesora nesměly obsahovat ani nejmenší náznak toho, co mu chtěla provést. Musely být striktně jen o jejím nástavbovém studiu, počasí, společenských událostech a nákupech. Nic víc, nic míň. Totiž, musíte pochopit několik věcí.

7

Za prvé – Eva byla přátelská, milá, usměvavá, chytrá a zábavná dívka. Spíš mladá žena se spoustou přátel, mezi kterými byla velmi oblíbená. Za druhé – její ´pomsta´ bývalému profesorovi ji naplňovala a stala se jednou z jejích priorit. Za třetí – no asi nic, snad jen, že bydlela ve svém malém pronajatém bytě. Sama. Jen s oranžovou plyšovou kočkou na parapetu. Po skončení Bradavic nastoupila do práce v Gringottově bance jako pomocná bankéřka – pomáhala mnoha movitým lidem rozmnožovat jejich, už tak obrovský, majetek ještě více. Nějaký čas jí to stačilo, když se však objevila možnost znovu pokračovat ve studiu a ještě na náklady banky, která si stačila všimnout jejího obchodního talentu... neodolala. Nebyla tak zabedněná, aby takovou šanci, jež se bezpochyby objevuje jen jednou za život, nevzala pevně za pačesy. A tak se po skoro deseti letech pustila do dalších studií. A rozhodně toho nelitovala, v bance jí vycházeli vstříc, takže měla na učení dostatek času a k seminářům o bankovnictví si, snad jen moudrá Rowena ví proč, přibrala lektvary – proč by také ne, že? Takový odvar na odstranění domácí havěti, připálených zbytků jídla, nebo elixír proti kocovině se přece mohou hodit, ne? A o elixírech odhalujících padělky, falešné podpisy a dokumenty ani nemluvě. Proto se na konci léta, těsně před začátkem dalšího semestru, vypravila do Příčné ulice, aby si nakoupila potřebné učebnice a hlavně vybavení do lektvarů, protože to, jež používala v Bradavicích, proletělo komínem v okamžiku, kdy držela své O.V.C.E. v ruce. I navzdory všem těm kládám /jojo, říká se klacky, ale Snapeovi by klacek byl málo.../, které jí její OBLÍBENÝ profesor házel pod nohy, prošla. Ani by nedokázala spočítat, kolikrát do jejího kotlíku vrazil ten svůj hákovitý nos. Kolikrát jej nakrčil a pronesl TÍM hlasem Evanesco!, a celou tu dobu se jí drze díval do očí, jako kdyby ji vyzýval, ať se s ním hádá. A kolikrát ho ona převezla, sebrala si své věci a beze slova OPUSTILA učebnu. Že za to vždycky dostala trest a ještě přišli o body, snad ani není třeba zdůrazňovat. Jenže jí se líbilo, jak pokaždé, když na svůj trest přišla s výrazem – za co?, zesinal a sevřel pevně pěsti tak, až mu zbělely klouby, a jak zatnul zuby k sobě, aby neřekl něco, s čím by mohla jít za ředitelem. A pak ta žíla co mu tepala na spánku... třesoucí se ohryzek a rozšířené chřípí... to prostě stálo za to! No dobře, možná, že to od ní nebylo úplně správné, ale on také nebyl vzorem fair-play. A teď ho mohla prudit a dusit dál. A dopomohla tomu náhoda, naběhl si vlastně sám. Když toho slunečného rána vstoupila do Apatyky u Vřískající Mandragory, ani ve snu by ji nenapadlo, na koho tam hned u dveří narazí – vlastně do koho vrazí. Otevřela dveře a moc se nedívala pod nohy, protože měla oči přilepené na svém seznamu hmoždířů, bylinek a jiných přísad do lektvarů.

8

Jenže teď viděla černě – ne, neoslepla, to jen vrazila do nějakého chlapa, jenž měl, i v tom příšerném vedru, černý plášť. A ten teď měla omotaný kolem hlavy jako turban. Už chtěla protestovat a nadávat mu, když ji do nosu, jako dobře mířená facka, udeřila TA vůně. Necítila ji už... no kolik?... sedm, možná i deset let. A pak její uši POHLADIL TEN hlas – „Ženská pitomá, jste slepá nebo neumíte dávat pozor! Co to do vás vjelo? To jste ke všemu i hluchá a němá?“ Zavřela oči, zhluboka se nadechla a v duchu si říkala – jsi mladá, krásná, úspěšná, nenecháš se JÍM rozhodit. Prudce otevřela oči a s milým úsměvem se na něj podívala: „Dobrý den, pane profesore, to je mi tedy náhoda.“ Povedlo se! Několik vteřin stál, než si uvědomil, že by měl začít zuřit, jenže to už Eva stála u pultu a nechávala si podávat vše potřebné a skládala si nákup do kosmetického kufříku – ano, byl mudlovský, ale přísady v něm byly v bezpečí před nechtěným vysypáním a každá měla svou přihrádku – pořídila si jej, když ho viděla u své kamarádky Artepy, jež ho používala na všelijaké kosmetické serepetičky. „A ještě sušený rulík a skarabey v prášku!“ hulákala na nahluchlou prodavačku, majitelku apatyky. Stála zády k NĚMU a cítila v zádech jeho MILÝ pohled. Ušklíbla se, určitě zuří... A taky že zuřil. Přirázoval si to k ní a svým typickým arogantním způsobem, který familiérně nazývala snapeovským, se jí začal vysmívat. „Ale, ale,“ Merline, on se VŮBEC nezměnil, „slečno, pustila jste se nám do lektvarů – koho chcete zabít?“ Spolkla jízlivé – vás přece, a místo toho řekla: „Asi tomu nebudete chtít věřit, ale studuji bankovnictví a díky výborným výsledkům jsem si mohla přibrat ještě jeden obor a mě, světě div se, napadly jako první lektvary. Máte radost?“ Tu otázku na konci si prostě nemohla odpustit. Něco na ní, z těch stovek hodin trestů a jeho ironických poznámek, muselo ulpět. Ne, opravdu nečekala odpověď, kterou jí věnoval. Byla dvojí. Za prvé jí věnoval jeden za SVÝCH pohledů – asi opravdu dospěla, minul se obvyklým účinkem. A pak ta slova: „To bych tedy rád viděl vaše výsledky. Pokud se vám ovšem podaří některý z lektvarů uvařit a dodělat. Jestli si dobře vzpomínám, a ujišťuji vás, že sklerózou netrpím, málokdy jste byla schopna odevzdat alespoň uspokojivý výsledek.“

9

Och Salazare, on je opravdu pořád STEJNÝ! To si nemohl odpustit aspoň ten tón? Ne! Je to prostě nesnesitelný mizerný sebestředný chlap. Nestojí ani za řeč. Vlastně... ano, to není špatný nápad! Ještě, že jí to tak rychle pálí. Kdyby jí byl Severus Snape věnoval trochu více pozornosti, neušel by mu vychytralý úsměv, jež jí přeběhl přes rty a který rychle zamaskovala zakašláním. „Snad tonikum proti kašli?“ posmíval se a přitom ani nevěděl, jak si sám naběhl. Okázale ignorovala jeho poslední poznámku. Sbalila poslední přísady, zaplatila, zmenšila celý kufřík do kapsy a s tichým: „Mám vás informovat?“, odešla z obchodu s hlavou hrdě vztyčenou, protože právě vyhrála svou první bitvu s profesorem Snapeem. Zašla si ještě na kávu a probírala se svým nákupním seznamem, když ji upoutal pohyb na ulici. Severus Snape vznešeně kráčel davem a mířil si to... ale ne! On jde sem! Schovala svou tvář za nápojový lístek a předstírala, že si zaujatě vybírá. Musel si jí všimnout dřív, než se schovala, poněvadž mířil přímo k ní. Bezva! Jako bych těch jeho keců neměla dost ze školy... Proč jsem sem dneska vůbec lezla? Kdyby byla doma, ve své pracovně, tloukla by už hlavou o stůl. Jenže tady??? Elegantně se posadil k ní, aniž by se ZEPTAL!, a hned trousil uštěpačné poznámky. „Je ten lístek snad z marcipánu, že jej tak hltáte?“ Věnovala mu jen pohled – s tebou se o tom tak budu bavit... „A propós, co jste to říkala v apatyce? Že mě budete informovat? Tak to ani náhodou, vážená! To ať vás ani nenapadne! Mám ke čtení dost zblitin i bez sbírky vašich studijních neúspěchů! A také...“ přestala poslouchat – přece se ten chlap musí někdy nadechnout, ne? Dýchá, že jo? Není nemrtvý nebo tak něco? zadívala se na jeho hrudník. Dýchá, ale žádná pauza v jeho řeči není znát, to je divné. Zachránila ji servírka – přinesla její kávu, Vídeňskou kávu. Jistě, mudlovská záležitost, ale tady v kavárně už ji znali a speciálně kvůli ní kupovali mudlovskou šlehačku. Nebo to bylo tím, že ji vlastnil její spolužák a bývalý přítel? No to je jedno, hlavně že ji uměli dobře připravit. Jo a pak tu byla ještě taková ta malá čokoládka, no víte jaká, né? Labužnicky si nabrala vrchovatou lžičku šlehačky a vůbec jí nepřekáželo, že ji Snape sleduje. Kdepak, svou ´vídeň´ by si nenechala nikým zkazit. A ani jeho pohoršený pohled, kterým výmluvně ohodnotil její počínání – naschvál olízla celou lžičku... Dobře ti tak, neměl si sem s tím svým frňákem lozit!

10

Nevšímala si ho. Rozhodla se, že se bude tvářit, že ON tam NENÍ, a basta. V klidu si dopila své kafe, zaplatila a ODEŠLA. Jako v hodinách lektvarů. Jeho tam NECHALA sedět. Že jej rozzuřila, tak o tom ani na chvíli nepochybovala. Ale co, mávla nad tím rukou a hodila to za hlavu. Už není jejím učitelem a ani jejím kamarádem, o přátelství nemůže být vůbec řeč. V duchu už totiž spřádala svou malilinkatou pomstičku. Takovou soukromou past. Bude mu posílat dopisy. Jeden za druhým. Bude jej otravovat... Zaplavoval ji pocit škodolibosti. Úsměv na její tváři byl tak široký, že se za ní lidé otáčeli a hledali, co je kolem tak směšného. A tak ještě ten den, hned jak se vrátila domů, zasedla ze psací stůl, a začala psát... a psala a psala a psala. Nakonec toho byly tři svitky – obvyklá délka jeho domácích esejů, to ho určitě POTĚŠÍ. Dala jej do obálky, chvíli byla v pokušení použít růžovou parfemovanou, pak od toho nápadu upustila, nechtěla vypálit moc ostře, aby ho snad nekleplo. A pak taky musí mít něco v rukávu, že. Ovšem vymazat ze svých představ vidinu, kdy ON sedí ve Velké síni u snídaně a před ním přistává sova s RŮŽOVOU obálkou... ÁÁÁ, zrada převeliká! NEMÁ sovu!!! Tohle tedy byl problém, jež stranou odsunout nemohla, protože zrovna sovy v kouzelnickém světě většinou nosily poštu, alespoň v našich zeměpisných šířkách. No, nedá se svítit, zítra musí vyrazit do Příčné znovu, a koupit si sovu. Jasně, mohla jít na kouzelnickou poštu a poslat dopis odtud, jenže ona chtěla něco speciálního. KVŮLI němu. Samou nedočkavostí nemohla dospat. Ani nesnídala, jak spěchala. Už pět minut stepovala před obchodem Zvířata celého světa. Byla nervózní, otevřeno měli mít už před půl hodinou. Tohle nesnášela. Ani si to neuvědomovala, ale v tomhle byla úplně stejná jako Snape. KONEČNĚ se objevila nevysoká prodavačka, jež se zasněným výrazem rušila ochranná kouzla a stejně se tvářila, i když otočila ceduli na dveřích ze ZAVŘENO na OTEVŘENO. Jako velká voda se nahrnula do krámku, kde se za všech koutů ozývalo kdákání, mňoukání, kvičení, syčení a různé jiné zvuky, které vydávají zvířata celého světa. Začala se rozhlížet a pečlivě vybírat tvorečka, jenž by nejvíce odpovídal jejím představám. A její představa bylo něco velice živého, neustále poskakujícího, kvílejícího a kdyby to hýřilo barvami duhy, byla by to dokonalost sama. ještě

11

Proto procházela regály, v nichž byli opeřenci ze všech kontinentů, a hledala a vybírala. pečlivě. Nechtěla pana profesora zklamat. Naopak, chtěla potěšit. Po několika desítkách minut konečně NAŠLA. Našla dva favority. Jedním byla malá sovička, asi výreček, jež pořád poskakovala a houkala. Druhým velký pestrobarevný papoušek - Ara arakanga (Ara macao) pod jehož klecí byl popisek:

Ara arakanga je zhruba 81 až 96 cm velký papoušek. Vydávají Vydávají velice hlasitý hluboký křik, který se nese až několik kilometrů do okolí. Dožívají se v průměru 40 až 50 let, někteří jedinci se však mohou dožít až 75 let Tohle by byl pro něj naprosto DOKONALÝ dárek. Jenomže jeho cena byla jaksi proti. Škoda. Vrátila se tedy k výrečkovi. Koupila pro něj klec a ještě i volné bidýlko, krmení, misku na vodu a jiné potřebné nezbytnosti, a vesele se vrátila domů. Výreček nadšeně poskakoval a houkal ve své kleci celou cestu a několik lidí se za ní pohoršeně podívalo. Ale jí to bylo srdečně jedno. Oni jí vlastně udělali radost! Pokud Lefa – tak si ho pojmenovala, dokáže pobouřit lidi okolo kterých jen ´prochází´, jaký účinek asi bude mít na Snapea? Až ji zamrzelo, že není zvěromág a nemůže se propašovat do Bradavic, aby viděla TEN jeho výraz, až si prvního září přečte svůj PRVNÍ dopis. S pocitem uspokojení druhý den ráno přivazovala Lefovi na nožku obálku, kterou včera večer ještě obohatila o dva svitky s podrobným popisem nákupu ve Zvířatech celého světa, včetně pěti, do poslední vteřiny popsaných, minut, jež strávila přecházením podél výlohy sem a tam. Dokonce ho seznámila i s počtem pavučin a pavouků v každém rohu výkladní skříně. VĚDĚLA, že BUDE nadšený. Ó, jak jí dnes ta snídaně chutnala... nejasně tušila, že jemu chutnat ASI nebude...

3. Albus Severus? Severus Snape by potřeboval vysvětlit, jak se dostal SEM!!! Pravděpodobně na něj někdo /a on by tipoval Brumbála, kdyby ten už nežil/ seslal matoucí kouzlo. A nebo... měl krátkodobé ZATMĚNÍ mysli. Ano, tak to muselo být, protože jinak by sem určitě DOBROVOLNĚ nepřišel. Začínal se chovat paranoidně. Nic nepil, nejedl. Důvěřoval jen své placatce. A to se kdysi Pošukovi vysmíval – jaká ironie...

12

Trpěl, prožíval NEJHORŠÍ odpoledne svého života. Ani týdny ve společnosti Lorda Voldemorta nebyly tak... tak... tak OTŘESNÉ jako TOHLE jedno jediné!!! Ó, naštěstí by se snad už brzy mohl vytratit. A s tímto vědomím se neustále posouval blíž a blíž ke dveřím, skryt v konejšivé náruči prodlužujících se stínů. Od svobody, a hlavně čerstvého vzduchu, už jej nedělilo víc než pár kroků, když se objevila ONA. „Dobrý den, pane profesore, jak se máte?“ To nééééééééééé, úpěl a toužil se rozplynout jako pára nad kotlíkem. Ale nebylo mu přáno. PROČ sem vůbec chodil? Vždyť VĚDĚL, že tu bude i ONA. Aby nebyla! Jistě, rodinná přítelkyně... A on? Rodinný, co? Přítel? Nesmysl... Oblíbený učitel? Větší pitomost byste hledali už jen v esejích Longbottoma a jeho dcer. Blízký poradce spasitele kouzelnického i mudlovského světa? To těžko! Tak PROČ tady už přes tři hodiny dřepí a poslouchá ty nekonečné žvásty o plenkách, zaražených prdech a blinkání??? Jemu samotnému z toho BYLO na blinkání, vlastně na zvracení... Takhle dlouhé, nekonečně dlouhé, a nudné odpoledne snad ještě nezažil. A jako by toho neměl dost, přitancuje si sem ještě i ta přidrzlá nána. Tam nahoře ho někdo zjevně MILOVAL, když mu dával tak zabrat. Zavřel oči a pomalu napočítal do desíti, než je zase otevřel. Pořád tam stála a dívala se na něj. Zašklebil se. Jenže ona to POCHOPILA úplně špatně! Vlastně to vůbec nepochopila! To měla být odstrašující grimasa – NEMLUVÍME, JDĚTE PRYČ!, a ne – to jsem RÁD, že vás tu vidím... Merline, jeho životní cesty křižoval jeden idiot za druhým a pocit, že jich stále přibývá, rostl. Už přišel na to, proč sem chodil? Ne. Skvěle! Proč ne? Bude se promenádovat na křtinách odporných uslintaných mimin a poslouchat ještě odpornější žvásty jejich rodičů, jež pro změnu slintali nad každým pohybem toho

13

růžového mimozemšťana v otřesné modré zavinovačce plné mašlí – no fuj, jestli i on vypadal jako dítě takhle debilně, s tím čepečkem zavázaným na mašli pod bradou a jestli měl i ten přeslazený modrý KRAJKOVÝ hábit... Jen ta představa mu obrátila žaludek naruby. Měl by si konečně projít ta alba, která měl uložená hluboko v šatní skříni. „Není vám snad dobře, pane profesore?“ COŽE? TA osoba tu ještě pořád je? To je ale drzost! Kdyby mohl, strhnul by jí body. Hodně bodů. Možná celou stovku. Nebo třeba i dvě a trest navrch. Jeho citlivý sluch zachytil konverzaci, v níž účinkovalo JEHO jméno. Zbystřil. „Harry, Snape nevypadá moc dobře, podívej se na něj, je celý zelený...“ mluvila o něm jeho bývalá studentka, kterou momentálně nesnášel kvůli jejímu soustavnému obtěžování korespondencí a hlavně TOU sovou! „To má z čerstvého vzduchu, furt je zalezlej ve sklepení a čmuchá jen ty své lektvary...“ řekl někdo z rudovlasého klanu, nebyl s to rozlišit kdo, ale nepochybně Weasley. „To je fakt, je zázrak, že se ještě nepředávkoval...“ konverzace na jeho účet pokračovala... Tak to by snad stačilo, né? Ohradil se v duchu, ale nahlas řekl jen: „Omluvte mne, necítím se nejlépe, raději již půjdu.“ Otočil se k Potterovi: „Děkuji, Pottere, bylo to... ehm“ odkašlal si „příjemné odpoledne.“ Zatracené dekorum! Mezi dveřmi ještě zaslechl. „To mu tak budeme věřit, je rád, že vypad. Co tě to popadlo chtít ho za kmotra a ještě to jméno???“ Stop! Otočka o 180 stupňů. „Pottere!“ Harry za ním přiběhl k prahu vstupních dveří. „Ano, profesore?“ „Něco mi uniká?“ jízlivá slova doprovázel pichlavý pohled černých očí. „Eéé“ „Vy jste byl vždycky blbec, Pottere! Jak se ten, ten váš syn jmenuje??? Albus a dál?“ Harry stál jako opařený, doufal, že k tomuhle nedojde... „Pottere, já nemám čas, chuť a ani nic jiného, takže, jak se ta modrá vrtící věc jmenuje?“ „LbuSSevus.“ Snape protočil panenky, ten chudák je ještě větší blb než předtím. Netušil, že debilita roste úměrně s věkem, to bude zajímavý podnět pro vědeckou diskuzi. Měl by to přednést jako nové téma na sympoziu příští měsíc.

14

„Albus Severus.“ Snapeovi se zatmělo před očima. Oslepl. Ohluchl. Umřel. Ale hrudník se mu zvedá! Žije. Pocit temné slepoty se vytrácel, šednul, až nabyl reálných barevných odstínů. Ohlušující ticho narušil šum, jenž pomalu přecházel do zvuků běžného života. Ten barevný vír, tvořený hvězdičkami a jednou převelikou kometou, v jeho hlavě slábl. Ještě chvíli si připadal jako na kolotoči, ale pak mu docházela skutečnost. Realita ho dohnala. Byl opřený o zeď. „Dýchejte!“ vyniklo ze změti hlasů, „pane profesore.“ Celou svou myslí se upřel k TOMU hlasu. Vzpamatovával se. Něco chladivého a drsného se mu otřelo o tvář. „Fuj! Nechej!“ Hlasy, barvy – všechno se začínalo zaostřovat. Hlavou plula jen dvě slova, dvě jména – Albus Severus. Severus. SEVERUS! Salazare! Slabost vystřídal šok a ten pak následně rozhořčené znechucení. Jak si to ten IDIOT vůbec mohl dovolit?!? A on? On hlupák mu na lopatu sedl! A to je zase co? Merline, kde sebral výraz ´na lopatu sedl´? Musel to slyšet u nějakého mudlovského studenta. Copak kouzelníci používají na sezení lopatu? Co to vlastně je, ta lopata? Asi... A DOST!

15

Otřel si mokré čelo, co to k sakru... pohled mu padl na... PSA! Merline! A to si myslel, že dnes už nemůže být více ponížen! To ON byl to FUJ! „Pottere,“ zařval a kolem nich se vylidnilo, „vy jste opravdu vzor INTOLERANCE. Odteď navěky ode mne udržujte patřičný DISTANC, sic vám odseparuju tu vaši tupou hlavu a z ní vyextrahuju !MOZEK!, jestli tam nějaký máte! Ten použiji do lektvaru nenávisti, který přimíchám do máslového ležáku v celé Anglii!“ Ulevilo se mu, ale ne dost. Ten ČLOVĚK ho iritoval už jen svou existencí, aby bylo jasné. Jenže teď už s tím těžko mohl něco udělat, že? Možná kdyby u obřadu dával pozor. Ale oni po NĚM chtěli, aby držel To mimino! Tak se soustředil, aby se na tu věc ve svých rukách NEMUSEL dívat, že nevěnoval vůbec žádnou pozornost tomu, co kdo dělá, natož co říká. „Pane, chtěl jsem tím vyjádřit svůj...“ „Pottere, vy nemáte co vyjadřovat BEZ mého svolení! Na co jste, u Salazarova nosu, myslel?“ jeho vztek a upřímná zášť k mladému muži opět vzrostla. Chystal se k odchodu. Bez rozloučení. Ani se nechtěl ohlédnout. „Dík!“ ozvalo se ještě za ním. Otočil se s jasnou otázkou v očích. „Dík?“ to slovo v něm vzbudilo zájem a zvědavost. „Ano, pane, dík za vaši úlohu ve válce a...“ „To by stačilo,“ řekl zostra, ne však nepřátelsky, „nedělal jsem to kvůli vám, ani kvůli jiným, ale kvůli sobě.“ Potter se na něj díval, jako to ti tak budu věřit. Nevěděl proč, ale měl potřebu se před tím ´hrdinou´ obhajovat – asi stárne, nebo co. „Pottere, já nejsem člověk, jenž by ocenil vaše díky, na to jste si měl vybrat někoho jiného, ne mně. A ten... ééé, to... váš ten“ blekotal jako prvák, fakt stárne. „Syn“ přispěchal mu na pomoc se svou typickou nebelvírskou pitomou odvahou Potter. „Ano, ten.“ nadechl se: „Tak ten vám asi nebude vděčný...“ odmlčel se, aby popřemýšlel nad tím, jak Pottera vmanévrovat do pozice, kdy sám rozhodne o přejmenování toho mimina, jež už zase řvalo jako na lesy. Došlo mu, že to je TEN důvod, proč ty beztvaré příšery

16

nesnášel. Řvaly jako malé, vztekaly se jako větší a ve školním věku byla většina z nich tupá jako holičova břitva na konci pracovního dne. „S tím si nemusíte dělat starosti, profesore.“ To by mi tak ještě scházelo pomyslel si, ale nahlas řekl jen: „Nebudu.“ Pak se ještě jednou zadíval do těch zelených očí a přemístil se před bránu na bradavické pozemky. Se smíšenými pocity došel do svého bytu ve sklepení. Převlékl se a usadil do svého oblíbeného křesla před krbem. Se sklenkou červeného, samozřejmě. Ta byla neodmyslitelná stejně jako jeho sarkasmus. Zahleděl se do skomírajících plamenů a jeho hlavou pluly zvláštní, divné myšlenky. Měl pocit, jako kdyby se jeho POHLED na Pottera NĚJAK změnil...

4. Konzultant Eva psala dopis. Další dopis. Dnes už druhý. Ten první se psal sám, nad tím, co psala teď, seděla už dobré dvě hodiny a jediné, co zatím vypotila, bylo datum – slabota, co? No, potíž nebyla ani tak v ní jako v adresátovi. Ne, že by kvůli němu za poslední tři měsíce nepopsala pergamenu více než dost – to zase teda prrr. Zásobovala ho svými studijními ÚSPĚCHY, z čehož měl dozajista velkou RADOST, dost často, aby mu dopřála pravidelnou dávku emocí, resp. jediné emoce – štěstí, které při jejich čtení jistě prožíval. Co by pro něj neudělala... Takže, začalo to vlastně dnes ráno ve škole. Měli poprvé praktika z lektvarů. Jejich výuka začala později, protože prof. Resitesisník byl někde na konferenci o zneužití lektvarů při výrobě pergamenu, jenž měl být chráněn proti neautorizovanému kopírování. Ale to je vedlejší, podstata této hodiny byla v tom, že si měli do příští praktické hodiny, kde už budou vařit, sehnat nějakého konzultanta, patrona, oponenta, chcete-li. Prostě někoho, kdo jim bude pomáhat v úkolu, který si vylosují na začátku prosince jako svou ročníkovou práci a na kterém budou pracovat až do května, kdy odevzdají výsledky vaření, pozorování, způsoby přípravy i použití apod., a který bude přítomen u obhajoby jejich práce. Když jim to prof. Resitesisník oznámil, podlomila se jí kolena – to nemyslí vážně? ONA nikoho takového nezná. Oprava, zná, ale ten určitě nebude OCHOTNÝ jí pomoci, že? Nebo snad ano? Ze zbytku hodiny jí v hlavě zůstala jen mlha. Byla dokonale mimo. Merline, proč ho jen otravovala těmi dopisy? Kdyby to nedělala, měla by alespoň jakousi naději, že ji přijme, ale teď? Bezmocně třískla hlavou o desku pracovního stolu – už zase. Prof. Resitesisník to ani nezaregistroval, pořád jen mluvil a mluvil – Binns hadr.

17

Než přišla domů, stavila se u Artepy. Ta, jakmile ji spatřila ve dveřích, si povzdechla, vzala kabát z věšáku a už ji táhla na kafe. Seděly v té kavárně, kde před několika měsíci nechala sedět Snapea a bez rozloučení odešla, a dávaly si vynikající kávu. Eva svou obvyklou vídeň a Artepa novinku převzatou z mudlovského světa – presso s mlékem. A poháry, každá jeden. S obrovským kopcem šlehačky, jež byla politá čokoládou – mňam. A kecaly. Úplně o všem. Jen od jednoho tématu se Artepa držela jako čert kříže – SEVERUS SNAPE. Poznala na své přítelkyni, že on JE ten dnešní problém. A tak čekala, až se jí Eva svěří sama. A dočkala se.

Než dojedly zmrzlinu, měly hotový plán i hrubý koncept dopisu pro bradavickou ředitelku a šlo se domů, aby ho Eva mohla rozjet. První byl na řadě dopis pro ředitelku Prýtovou – teď už jistě chápete, co měl Severus Snape proti ženám ´v čele´. Žádala v něm, nebo se spíš dotazovala, zda-li by mohla požádat o konzultace, v rámci práce a studii lektvarů, u prof. Snapea. Sova s odpovědí jí přišla tak rychle, že si myslela, že jí snad stará Prýtová stojí pod oknem. Pro jistotu se koukla – co vy víte, co takovou čarodějku napadne, no? Nevíte, že. Eva taky ne. V odpovědi bylo, že je na ni hrdá, protože ji vždy potěší úspěchy bývalých studentů. A ti, jež si ještě s láskou vzpomenou na své bývalé profesory a mají je v takové úctě, že po nich žádají pomoc - Eva ji úplně viděla, jak samou radostí tleská svýma malýma ručkama - a aby o tom napsala Snapeovi, ale že to od ní stejně dostane za úkol, protože odmítnout pomoc bývalým studentům by byla přece ostuda. A něco takového ona rozhodně nestrpí. A v takovém duchu byl i zbytek. No a Eva teď seděla a přemýšlela, jak to sdělit Snapeovi tak, aby ji neodmítl a ona nemusela prosit ředitelku o přímluvu. Nějak měla pocit, že TO by se Severusovi nelíbilo. Severus vůbec neměl takové nucené úkoly rád. Severus byl prostě samorost... Počkat! Severus? Odkdy? Odkdy mu, pro Merlina, říká SEVERUS??? „Severus,“ zkusila to nahlas a... páni, bylo to... skvělé! Úplně se jí ze zvuku toho jména zatočila hlava – něco tak úžasného ještě neslyšela. „Severus Snape.“ Zahlaholila a ten zvuk vyvolal na její posmutnělé tváři konečně úsměv. Zavrtěla se na židli a pustila se do psaní. Není možné aby to nezvládla, v bance přece psala pořád nesmyslné žádosti a podobné prkotiny, o kterých věděla, že jsou naprosto neuskutečnitelné. Co je proti tomu jedna formální reálná žádost? Není baba, ne? Je přece mladá hrdá žena! Hecovala sama sebe a, světe div se, povedlo se. Během pár minut byla na světě ta nejformálnější a nejneosobnější žádost, jakou jste kdy viděli. Eva na sebe byla hrdá, opravdu hrdá. Dokonce tak moc, že zašla na nejbližší kouzelnickou poštu a poslala dopis po jejich sově. Vybrala si tu nejváženěji se tvářící. Podle pracovnice pošty to byla ta nejvzornější sova a takovou ona právě teď potřebovala.

18

S nadějí se dívala, jak mizí v dálce, dokud z ní nezbyla jen nepatrná tečka na obloze. A teď jen čekat. Ale Eva byla trpělivá. A trpělivost růže přináší, v tomto případě tomu nebylo jinak. *** Severus seděl ve Velké síni a večeřel stejně jako ostatní, když se k němu od stropu spustila sova. Reflexivně odstrčil hrnek s kávou i talíř s večeří bokem, protože si myslel, že to je zase TA sova. Jenže nebyla. A zjevně ji jeho chování vyvedlo z míry, protože přistála přímo v talíři s polévkou, jež vychrstla na Snapeův ČISTÝ hábit. Křídlem, ve snaze udržet rovnováhu, zavadila o hrnek s kávou, která pro změnu vyšplíchla ředitelce Prýtové do klína. Velká síň vybuchla smíchem. Jen do té doby, než Snape použil svůj vražedný pohled. Ale ani ten nezabránil cukání v koutcích několika otrlejších jedinců. Sova rozhořčeně houkala a s naštvaným výrazem v očích, je-li to u sov možné, mu nastrčila pařátek s dopisem. Když se mu ho konečně podařilo odvázat, dotčeně ještě několikrát zahoukala, dívajíc se mu přitom zpříma do očí a pak se lehce vznesla, ladnými krouživými pohyby stoupala do výšky a pak elegantně odlétla pryč. Severus Snape zamyšleně rozpečetil obálku. To písmo mu nebylo neznámé. Znal jej až PŘÍLIŠ dobře. Ale zvědavost, a pak že chlapi nejsou zvědaví, jsou!, horší než ženský, mu nedala a nahlédl do něj. Obočí mu vylétlo vzhůru a na obličeji se usadilo překvapení. A kdyby to bylo možné, tak by bylo dvojité. Za prvé ho překvapila formulace dopisu. Něco tak... tak formálního by od NÍ nečekal. Dopis byl profesionální stručný a výstižný. Něco, co postrádal v těch nudných esejích, co mu obvykle posílala. Přečetl si ho třikrát a nenašel ani jednu jedinou chybičku. Žádné slovíčko navíc. Tou formou byl naprosto unešen. Ne tak obsahem... Za druhé jej totiž překvapil právě obsah. TO snad nemyslí vážně! Nejen, že je drzá, ale tohle je moc, opravdu si MYSLÍ, že se nechá otravovat nad rámec svých pracovních povinností? Co ji k tomu přesvědčení vede? Pravdou totiž bylo, že nebyla první, která jej do něčeho takového chtěla uvrtat. Nikomu před ní se to nepovedlo, takže jí taky ne. Nebude si přece ničit image!?! Už už chtěl nechat pergamen zmizet svým Evanesco!, když zachytil ´výhrůžné´ zasyčení ředitelky. Úkosem na ni pohlédl, ona jen nepatrně zavrtěla hlavou a naklonila se k němu: „Doufám, že slečně Bovasterové vyjdete maximálně vstříc.“ Ani nepočkala na jeho odpověď a už byla zase v družném hovoru se starou Vectorovou.

19

Severus Snape na chvíli zůstal jako opařený. Pak prudce vstal, až se jeho židle s rachotem převrátila, s vířením pláště rychle provlál síní ven a zmizel v útrobách hradního sklepení. Sotva se za ním zavřely dveře, popadl, co mu přišlo pod ruku a mrštil tím o zeď. Merline! to byla úleva. Ale stejně! Zatracená Bovasterová! Zaťal ruce v pěsti tak silně, až mu zbělely klouby. „Ženské!“ zavrčel temně. Ale v očích se mu zablýsklo. No, Bovasterová, když jinak nedáte... promnul si ruce. Však on té, TÉ... prostě jí ukáže, zač je toho loket. Ještě ho bude prosit!!!, aby jí dovolil najít si někoho jiného. Posadil se za svůj pracovní stůl, shrnul na bok kupičku neopravených úkolů a začal psát odpověď. *** Eva právě dojídala svou večeři, když na parapet usedla sova – poznala ji hned, byla to bradavická školní sova. Třesoucíma rukama jí odvázala stočený pergamen z nožičky, nechala ji napít se, zobnout ze sovích sušenek Lefa, a když vylétla do soumraku, zamávala jí. Už mi hrabe, fakt, pomyslela si a upřeně zírala na zapečetěnou ruličku na stole před sebou. Hypnotizovala ji hodnou chvíli, jako kdyby doufala, že se sama rozvine a zjeví jí své tajemství. Nestalo se. „No nic, jde se na návštěvu!“ řekla si polohlasně sama pro sebe, vzala si svůj nový černý kabát a už si to mašírovala přes ulici do protějšího domu. Ano, hádáte úplně správně, přes ulici bydlela Artepa. A shodou okolností Artepa viděla přilétat i odlétat dvě sovy. Domyslela si, že ta druhá bude od NĚJ. Zůstala stát u okna a čekala. Trvalo to možná deset patnáct (Teri a Marti, mám na mysli 10-15, ne 1015) minut a už viděla, jak se otevírají domovní dveře a z nich vystupuje – Merline, musela se chytit za srdce! Fuj, to se ale lekla. Sakra, tohle Evě teda nedaruje! Měla ji alespoň varovat. Salazare, na co si ta holka hraje? Neschopna pohybu sledovala postavu v dlouhém černém kabátě, jak si to míří přímo k jejímu domu a vchází brankou na předzahrádku. Vzpamatovala se teprve, když uslyšela zvonek. Seběhla svižně z poschodí a otevřela. Bledá Eva vplula dovnitř. Sotva si pověsila kabát, už se sesouvala do křesla u krbu. „Evi,“ začala Artepa opatrně, „stalo se něco?“

20

„Kafe,“ zašeptala Eva. „Dobře, jaký – vídeň, presso, turka, latté, capuccino, čokoládu...“ vypočítávala Artepa na prstech. A ano, hádáte správně, měla pro tuhle mudlovskou pochutinu velkou slabůstku. „Ruskou nebo finskou, jestli máš.“ Tak tohle Artepu překvapilo. Totiž Eva destiláty nepila. Vlastně je ´poznala´ díky ní. Artepa byla z mudlovské rodiny a měla k takovým věcem přístup, vyznala se v nich. To díky ní se Eva naučila pít vídeň. A vůbec – ruskou, finskou??? Co se, do merlinovy hole, stalo? Že on ji nepřijal... Pacholek jeden! Zapadla do kuchyně a postavila vodu na kafe, nachystala do hrnečků pravou arabskou a do štamprlí odměřila vodku – Smirnoff, z mrazáku (některých mudlovských standardů se nevzdáte), tu nejlepší. Až jí to připadalo jako svatokrádež nalít ji do kávy!!! Ale Eva byla v koncích se silami, to bylo vidět, takže pro útěchu kamarádky cokoliv. Dala vše na tác a šupajdila zpět do obýváku. Eva seděla ve stejné pozici jako když odcházela. Položila před ni kávu i panáka a čekala. Ten pravý šok teprve přišel. Eva popadla panáka a exla ho. Ani se neotřepala! „Ještě.“ Artepa jí pohotově podala svého, který skončil stejně jako ten předchozí. Začínala se o Evu bát, tohle jí nebylo podobné. Něco se děje. „Artepo, něco se se mnou děje,“ řekla tiše Eva. „Toho bych si FAKT nevšimla.“ Neodpustila si ironickou poznámku Artepa. „Říkám mu Severus.“ „Cože?“ skoro hystericky vřískla Artepa, „vy si tykáte? Kdy se to, do Salazarovy prdele, stalo?“ Eva zvedla hlavu a teprve teď si Artepa všimla uslzených líc. Neváhala a objala ji. „Tak povídej, co se vlastně stalo,“ vybídla chvějící se Evu. „Já vlastně nevím.“ Ticho. Artepa ji nepobízela, věděla, že až bude chtít, řekne jí vše. Potichu popíjely kávu. Artepa v tichosti sklidila prázdné hrnečky a otevřela láhev vína, podala dvě sklenky, nasypala oříšky do misky. Nalila víno a čekala. Ťukly si. V tichosti.

21

Povdech (Eva). Ticho. „Dobře,“ hurá, Eva mluví!!!, „takže napsala jsem Prýtové a ta to vzala dobře, tady je to, můžeš si to přečíst.“ A podávala své přítelkyni kousek pergamenu. „Tak jsem napsala JEMU. Tohle.“ A podávala Artepě další pergamen. „No a?“ zeptala se Artepa, protože nechápala, co bylo špatně. Odpověď Prýtové i dopis pro Snapea byl v pohodě. „On mi odepsal.“ „To už tak většinou bývá, víš? Někomu napíšeš, on zase napíše tobě...“ „Říkám mu Severus.“ Otázka ve tváři Artepy musela být zřejmá, protože Eva začala vyprávět. A mlela a mlela jako mlýnek. Na konci toho všeho vyprávění si Artepa neodpustila poznámku o novém černém a DLOUHÉM kabátě, jež kolem Evy vlál jako obvykle vlaje hábit kolem jistého profesora lektvarů. Eva se zatvářila vyděšeně, ale pak se zděsila ještě víc, protože si vzpomněla na mistrovu odpověď. Třesoucí se rukou ji vytáhla z kapsy a podala kamarádce: „Přečti to ty, já na to nemám nervy.“ Artepa rozlomila pečeť, rozvinula pergamen a rychle jej přeletěla očima. „Bere tě.“ „COŽE?“ nevěřila Eva. A nevěřila tomu ještě, ani když už ležela doma v posteli a koukala do stropu. Bere mě! To snad ani není pravda! Jestli tohle přežiju, nebudu mu už nikdy víc psát ty nesmysly. Jak moc si to Eva užije? To už sama, a vy s ní brzy zjistíte, zítra má se svým konzultantem první ´seznamovací´ hodinu. Eva se těší, Severus se také TĚŠÍ, a co vy?

5. První hodina...

I přesto, že prosinec byl v nedohlednu a Eva neměla vůbec představu, který lektvar, tinkturu či tonikum bude připravovat, pozval si ji Snape na první ´konzultační´ hodinu. Kdyby řekla, že není nervózní, nemá strach a těší se, lhala by minimálně v jednom tvrzení. V podzimním nevlídném zamračeném počasí se přemístila před bránu Bradavického hradu, kde ji uvítal déšť a vítr, který ji málem odfoukl. Přitáhla si kabát (ano, ten dlouhý černý 22

kabát) blíž k sobě a odhodlaně vykročila k hradu. Vítr jí jednou narážel do zad a popoháněl vpřed, a ve vteřině ji štípaly do tváře kapičky ledového deště, to když se vítr obrátil. No super, pomyslela si, ta řasenka bude v háji, do salazarovy prd... proč jsem se vůbec malovala? Ve vstupní hale se ještě zastavila, aby se osušila a dala svůj ´namalovaný´ obličej do pořádku. „Jdete pozdě.“ Ozval se zpoza jejích zad ledový hlas. Oou, to bude průser... Neopanovala se a protočila oči – fíha, ten strop je překrásný, nikdy dříve si toho nevšimla, naprosto ji okouzlil. „Jako bývalá studentka byste měla vědět, že netoleruji nedochvilnost. Ba ji přímo nesnáším. Řečeno velmi mírně.“ Ten strop byl opravdu uchvacující a kdyby za zády neměla JEHO, byla by se jeho krásou opravdu pokochala. Měla ale dojem, že Snape by to neocenil a tak se pomaličku otočila s vědomím, že na jeho tváři bude sedět ten typický ´snapeovský´ úšklebek. Nezklamal! Aniž by si to uvědomila, usmívala se. *** Stál ukrytý ve stínu Vstupní síně. Ne, nečíhal na žádného studenta, čekal na ni. Doufal, že se zpozdí. Jak si pamatoval, chodila včas, ovšem dnešní počasí... hrálo mu do karet. Neměl tušení proč, ale chtěl ji vytočit, přimět k hádce a hlavně k tomu, aby sama od ´konzultací´ s ním upustila. Při troše štěstí by to mohl zvládnout ještě dnes. Objevila se včas, zalil jej pocit zklamání. Do sklepení by to nestihla, že? V jeho nitru se rozhořel malý plamínek škodolibé radosti. Sledoval ji, jak si suší oděv, a na chvíli ji proto ztratil z očí, když ji zahalila pára stoupající ze sušeného oblečení. A pak si vytáhla zrcátko, jeho oči se samy protočily v sloup, ani jim nemusel pomáhat – sakra, ten strop tu byl vždycky? Otřepal se, není tu kvůli stropu, že? „Jdete pozdě.“ Ona sebou ani necukla? Použil přece ten mrazivý tón, nebo ne? „Jako bývalá studentka byste měla vědět, že netoleruji nedochvilnost. Ba ji přímo nesnáším. Řečeno velmi mírně.“ Tak, to už by mohlo zabrat – v tu chvíli se začala otáčet čelem k němu. Ona se směje? Mně? Co si o sobě ta malá nebelvírská potvora myslí? Já ji snad... ale nahlas řekl jen: „Tohle se nebude opakovat.“ Vykročil rázně ke schodům do sklepení. Jeho hábit mu vířil kolem kotníků v divokém tanci. Fascinovaně na něj zírala a nemohla si pomoct, aby neuvažovala nad tím, jak je možné, že se do něj ještě nezamotal a nešvihl sebou o zem. To ovšem neměla dělat. Představa Snapea rozpláclého na zemi s nohama pevně omotanýma

23

vlastním hábitem a rukama roztaženýma do stran, vlasy rozprostřené kolem hlavy jako černou svatozář... Výbuch smíchu zamaskovala zakašláním. Žel Merlinovi se jí ta představa neustále vkrádala do mysli a bylo těžké ji ignorovat. V tichosti došli do sklepení a jeho soukromé laboratoře. Byla překvapená, že ji bere sem, byla by se vsadila, že ji vezme do učebny. No zázraky se zřejmě dějí. Důvod toho všeho byl ale prostější. Sotva za ní zavřel dveře, přešel za pracovní stůl, na kterém stály kotlíky a křivule. Mávl nad nimi hůlkou a tiše zamumlal zaklínadlo – jejich obsahy začaly bublat, vířit a měnit barvy. Aha, pozastavující kouzlo. Briskně odhadla Eva. Začal obcházet kolem stolu a pozorně kontroloval bublající směsi. Začala se cítit trochu trapně. Uvědomuje si vůbec, že tu jsem??? To mi děla naschvál? Že ho to baví! Zjevně ji chtěl vytočit – se ti nepodaří milej zlatej – pomyslela si s úsměvem. Počkat! MILEJ a ZLATEJ!!! Ne, ne, NE, to se jen tak říká, že jo, to nic neznamená! Silou vůle se uklidnila a posadila se na nejbližší židli. Ruce složila do klína a pokojně jej pozorovala. Skoro se zájmem. Severus ji sledoval jen koutkem oka a byl... byl... zklamaný? Ano, zklamaný! Nereagovala tak, jak by si přál. Dospěla – uvědomil si s hrůzou. Dobrá, tuhle schůzku přežije a na další si připraví jinou taktiku. „Slečno Bovasterová,“ začal sladce a Evino vědomí začalo vysílat varovné signály. Červená kontrolka – předzvěst možné blížící se katastrofy - se rozblikala tak silně, že to vypadalo, jako by svítila nepřetržitě. „Ano, pane profesore?“ zvolila opatrný tón. „Co jste zjistila svým neskrývaným zíráním?“ zavrčel temně. „Použil jste pozdržovací kouzlo, je dobré jej užíti, pokud potřebujete nutně odejíti od vaření. Bublající kotlík bychom nikdy neměli nechávati bez dozoru.“ A taky, že ten svůj frňák pořád strkáte tam, kam byste neměl! Snape zbledl, bylo-li to možné, ještě více. Neřekla to nahlas, že ne? „Skvělá odpověď.“ Jedovatost toho tónu se jí zaryla přímo do srdce, „Ignác Filutka, Jak utrejchty bez nehod vařiti, aneb 1000 a jedna zásada bezpečnosti.“ Odfrknul si: „Které vydání? Tipoval bych vás na první, maximálně třetí.“ Výraz jeho tváře byl nečitelný, jako ostatně vždycky. Jen v očích mu plála taková zlost a ještě něco... něco, co neuměla Eva identifikovat. „Pojďte sem a označte lektvary.“ Byl zvědavý, jestli pozná alespoň jeden. Právě totiž pro nemocnici u Sv. Munga připravoval vylepšený dokrvovací lektvar – vlastní a tajná receptura, elixír na neutralizaci mnoholičného lektvaru a desinfekční odvar s vůní skořice, která se projevila jen při použití, jinak byl bez vůně. Upřímně doufal, že nepozná ani jeden, ale... Eva obešla kotlíky, zastavila se u každého z nich jen na pár okamžiků, jako by se rozmýšlela, kde začne. Pak si vzala dlouhou míchací skleněnou tyčinku a pomalu ji ponořila do

24

nejbližšího lektvaru, v duchu napočítala do pěti a pak ji rychle vytáhla. Lektvar se táhl od konce tyčinky až po hladinu v kotlíku – aha, nějaký čistící, možná desinfekce na rány, ale to by měl smrdět po námelu... jenže tenhle nesmrdí po ničem... hm – přemýšlela a dívala se na ten vlas, jež stále visel mezi kotlíkem a míchací tyčinkou. Prudce trhla a přerušila to vlákno. Na tyčince zůstala kapička, kterou si lehce potřela zápěstí. V tom se jí ale zmocnila panika, kterou měla na svědomí uvolněná vůně skořice. S očima dokořán se otočila na svého profesora a se slovy: „Potřebuju pom...“ padla na zem. Sklepením proletěla ozvěna tříštícího se skla. *** Severus ji pozorně sledoval. Vedla si dobře, i když nahlas by to neřekl ani pod Veritasérem. V duchu jí gratuloval k rozhodnutí vzít si na zkoušení skleněnou tyčinku – kdyby si vzala železnou, mohly by na ní testované a neznámé lektvary výbušně reagovat, stejně tak i na dřevěnou, ale sklo bylo neutrální. Také si souhlasně přikývl, v duchu samozřejmě, když obešla všechny kotlíky, a i nad tím, že si vybrala nejprve ten bez vůně. Postupovala tak, jak by to udělal i on sám, proto jej zaskočil ten výraz plný hrůzy a strachu v jejích očích. Jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak padá bezvládně na zem. Nastala nekonečně dlouhá vteřina mrtvého ticha, kterou přerušila skleněná tyčinka dopadnuvší na zem. Třeskot rozbitého skla jej dokonale probral. „Slečno Bovasterová!“ hnal se k ní, „Bovasterová, no tak!“ klekal vedle ní, „No tak, co to děláte, slyšíte?“ Plesk, plesk – zprava zleva. Nic. Eva Bovasterová mu ležela v náručí jako hadrová panenka. Nepřiznal by to ani za nic, ale měl obavy – přece jen byla jeho studentkou – to za prvé. Učil ji z donucení – to za druhé. Padla jako podťatá v jeho laboratoři – to za třetí. Byla to neoficiální hodina – to za čtvrté. Nikdo neuvěří, že to byla jen náhoda – to za páté. „Do Merlinovy hole sukovité! Bovasterová! Neser...“ jak s ní tak třásl, vyhrnul se jí rukáv na levé ruce – na té, na níž zkoušela lektvar – na zápěstí měla velkou a stále se zvětšující červenou skvrnu. Severus Snape zareagoval ve zlomku vteřiny - zatímco levicí jí do úst strkal bezoár, pravou, už hůlkou přivolával antialergen... Vteřiny se měnily v minuty a Snapeovi se pranic nelíbilo, že se Eva neprobírá. Když po pěti minutách konečně otevřela oči, byla na jeho obličeji patrná úleva. „Bovasterová, vy jste mi dala! Proč jste mi neřekla, že máte alergii na... na co vlastně?“ Ptal se a aniž by si to uvědomoval, stále ji držel v náručí. Eva si toho ale byla vědomá docela dobře, tváře jí hořely rozpaky. Nezdálo se, že by to zaregistroval a jestli ano, patrně to připisoval alergické reakci. „Mám silnou alergii na skořici, pane.“ Plíživé ticho zaplnilo celou místnost, ve které na dlouhém stole stály tři kotlíky a na jejíž podlaze seděl muž s křečovitým výrazem v obličeji, svírající v náručí ženu rudou rozpaky. „Omlouvám se, pane.“ „Cože? Ach, ano, jistě... No. Ehm... pro dnešek bychom mohli skončit.“ Řekl poněkud zmateně mistr lektvarů své žákyni.

25

„Dobře... já půjdu.“ Eva čekala, že ji pustí, ale on se k ničemu takovému neměl. Spíš to vypadalo, jako kdyby zapomněl, že ji drží v objetí. A jí se to líbilo – slyšela pravidelný tlukot jeho srdce, tak přece nějaké má, její hlava klesala a stoupala společně s tím, jak se zvedala a klesala jeho hruď – tak přece dýchá – usmála se sama pro sebe. Kdyby bylo na ní, zůstala by tak klidně po celý zbytek svého života. Připustila si, poprvé od té doby, kdy jej potkala na Příčné, že jí není lhostejný. *** Později toho večera seděl profesor lektvarů ve svém oblíbeném křesle u krbu se skleničkou oblíbeného vína a jeho myšlenky se zas a znovu zaobíraly slečnou Bovasterovou. Samozřejmě, že o ni NEMĚL strach, jak by mohl... ani mu to NEBYLO líto... jemu totiž na ní VŮBEC nezáleží... Jak dlouho si bude ještě lhát do vlastní kapsy?

6. Dědictví Jak se Eva dostala ten večer, kdy se ocitla v náručí svého lektvarového konzultanta, domů, to opravdu netuším, protože to neví ani ona sama. Jasně, můžete si myslet, že to možná bylo tou prudkou reakcí – a ta teda byla! Protože ještě v noci se s ní Artepa musela přemístit ke sv. Mungovi. Totiž, ne že by Snapeův antialergenní roztok nezabral, ale zřejmě jí něco málo z toho čistícího lektvaru ulpělo na hábitu a když si ho sundávala, otřela se o ty zbytky, no a umíte si představit, co bylo dál... Naštěstí byl tento nástup pomalejší právě díky Snapeovu roztoku, takže stihla dojít přes ulici k Artepě a ta ji pak dopravila do nemocnice, kde se o ni postarali. Nicméně si tam Evu nechali na pozorování pár dní. Artepa trvala na koupi mobilního telefonu. Sama jeden měla – pro komunikaci s rodinou, samozřejmě, opatřený obalem odpuzujícím magii. Artepa se však stále nemohla zbavit dojmu, že Eva je takříkajíc „mimo kvůli svému učiteli“ – pche! A kdo by nebyl??? Jediné, co víme, je, že Artepa za Evou pravidelně chodila na návštěvy do nemocnice a že Evu opustila její touha vytáčet Severuse Snapea k nepříčetnosti svými dopisy. Dospěla totiž k závěru, že se jí to vymklo z ruky a že se jí dostal pod kůži víc, než je zdrávo – myslela na něj ve dne v noci. A v noci to bylo mnohem horší, protože nebylo nic, co by jí odvedlo myšlenky. A nepomohl ani spánek, protože ten přinášel sny, v nichž se pravidelně ocitala v jeho náruči... *** Byly to už tři týdny, co přiletěla poslední sova, vlastně TA sova – zvláštní... pomyslel si Severus, když při snídani ve Velké síni pozoroval sovy přilétající dovnitř s ranní poštou. Tu, kterou marně vyhlížel, neviděl. Jako každé ráno jej zaplavil divný pocit... a ne, nebylo to potěšení nad tím, že NENÍ otravován tou sovou, dopisy a ani jejich pisatelkou, bylo to spíše... 26

zklamání? Ano, zklamání, i když by to za nic na světě nepřiznal, slečna Bovasterová se mu, Merlin ví jak, dostala pod kůži a okupovala jeho myšlenky častěji, než mu bylo milé, nebo spíš – než by mu mělo být milé... Asi dva dny po té nešťastné příhodě si prošel její složku z doby, kdy navštěvovala Bradavice – žádná alergie na skořici. Musela ji dostat až po OVCE. Tohle by si pamatoval. Zabraný do úvah o tom, co postihlo slečnu Bovasterovou, že nepíše, málem přehlédl sovu pálenou, která se k němu snášela – tak, že by přece??? Ten divný pocit v těle znásobilo zjištění, že dopis je od jakéhosi právníka. Znechuceně si pergamen nacpal do kapsy – neměl rád právníky. Nic neporadili, jen tahali ze svých klientů peníze. Dopil svou kávu a rozmrzele opustil Síň. Proto si nevšiml roztomilého Lefa, který zmateně poletoval nad jeho prázdným místem s ruličkou uvázanou na pařátku. Naštěstí si ho všimla ředitelka Prýtová a tak se, díky ní, dostala pergamenová rulička tam, kam měla – do sklepení. Vážený pane profesore, prosím Vás o konzultaci ještě dnes. Přemístím se na pozemky v 17:30 hod. Naléhavé! Děkuji. S pozdravem Bovasterová Eva Četl a jeho pravý koutek se skroutil nahoru, aniž by si toho byl vědom. A čas si s ním v tento den nepěkně zahrával – hodiny se táhly jako celé roky, minuty se staly hodinami a vteřiny se neuvěřitelně nafoukly do minutových intervalů. Nejhoršími shledal posledních dvacet minut, které strávil nervózním přecházením po svém kabinetu nebo nepřítomným zíráním na dubové dveře. Měly zajímavou kresbu. Ťuk, ťuk... Dveře se otevřely a vstoupila Eva Bovasterová. Byla bledší než obvykle. „Dobrý den, pane profesore.“ Pípla tiše. „Není vám něco?“ vypadlo z něj, než se vzpamatoval a uvědomil si, že ta slova opravdu řekl nahlas. Zřejmě jsem přepracovaný... Stála tam a dívala se na něj s neskrývaným úžasem v očích. Co v očích! Celá vypadala užasle!!! Dokonce i její vlasy vypadaly zmatené jeho slovy... „Totiž... váš vzkaz,“ dodal po chvilce překvapení na obou stranách, ve snaze napravit svou chybu – co jeho pověst, že?, „vyznělo to, že potřebujete pomoc.“ Nereagovala. Mlčela.

27

On mlčel taky. Měl obavu, že kdyby otevřel ústa, mohlo by se lehce stát, že mu z nich unikne něco jako – já vám pomohu, ať je to cokoliv – nebo – jak se vám daří, co vaše alergie – nebo něco podobně pitomého. On tu ženskou přece vůbec NEMÁ rád, že? Co by mu mělo záležet na tom, jak se měla. Nemělo by ho zajímat proč se, tři, celé tři týdny neozvala. A jemu na tom NEZÁLEŽÍ a ani ho to NEZAJÍMÁ! Tak proč mu dnešek připadal nesnesitelně dlouhý? Proč se stará o to, co jí je? Proč, proč, proč? Merline, tohle jsou otázky tříletého dítěte! Stává se z něj snad infantilní idiot? Opřel se lokty o stůl a špičkami ukazováků si promnul spánky. Tohle ticho trvá moc dlouho, pomyslel si a zvedl svůj zrak od desky pracovního stolu k pobledlé tváři jeho studentky. „Tak, co potřebujete?“ zeptal se a vědomě použil věcný tón. „Víte,“ začala a on si uvědomil, že ještě pořád stojí u dveří, nervózně jí pokynul, aby si sedla, „po té... nehodě v laboratoři,“ tak přece se dozvím, proč se neozvala, „jsem nakonec skončila v nemocnici,“ nepatrně sebou škubl – Jeho antialergen, že by selhal? Nemožné!!!, „dokonce si mě tam nechali na pozorování jako nějakého králíka.“ Vida, na něčem bychom se mohli i shodnout, usmál se v duchu. „Mezitím, ale ve škole proběhlo losování ročníkových lektvarových prací. A na mě zbyla tinktura odhalující svéprávnost pisatele závěti, popř. byl-li někým k sepsání donucen.“ Znal tu tinkturu, byla velmi složitá na přípravu – on sám ji dělal pouze dvakrát. Jednou na studiích při zkouškách na titul Mistra Lektvarů a jednou jako ukázku svých dovedností lordu Voldemortovi. „A vzhledem k tomu, že jsem zadání dostala o téměř dva týdny později než ostatní, jsem ve skluzu. Navíc mě kvůli tomu v práci přesunuli z investičně-spořícího na pozůstalostní oddělení, takže jsem se musela přestěhovat a... A otevřeným oknem vletěl kalous s tlustou pergamenovou nezvykle černou obálkou s bílou obrovskou pečetí na šedé stuze. Snape překvapeně pozvedl obočí a převzal dopis. Kalous lehce zatřepal hlavou a ladně odletěl oknem pryč. Převracel dopis v ruce – nepoznával to písmo a ani pečeť... „Ale tohle je z našeho oddělení!“ vykřikla Eva. Teď si Severus vzpomněl na ranní poštu. Vytáhl zmuchlaný kousek papíru – ano, odpoledne má čekat úřední dopis z Gringottovy banky a také osobní návštěvu – och, ne! – pana Billa Weasleyho – oficiálního zástupce GB. Ať už měl Severus Snape na tuto konzultaci připravenu jakoukoliv taktiku, nedošlo na ni, protože o pár chvil později vstoupil do kabinetu Bill Weasley. S neskrývanou radostí zjistil, že se Snapem nebude sám a ochotně Evě ukazoval a vysvětloval – přece jen patřila na stejné oddělení – a zcela při tom ignoroval falešný a neupřímně nezaujatý obličej svého bývalého profesora, který se snažil, seč mohl, aby vypadal celým děním spíš znuděný, než nadšený. Pravda ale byla, že jej to nenechávalo nestranným. Ne to, co zdědil po nějakém pra pra pra strýci, nebo kdo to pro Merlina byl, ale to, jak se ve tváři Evy Bovasterové zračilo plné soustředění. Vypadala podobně, jako když v laboratoři určovala vzorky. Mírně nakrčené čelo, přimhouřené oči, rty sevřené do tenké linky... hlavu stranou, jak naslouchala Weasleyho výkladu. Krásné, zřejmě pěstěné obočí, minimum make-upu. To měl rád, ženy, jež o sebe

28

dbají, ale zároveň umí zůstat přirozené, třeba jako ty pihy na jejích bledých tvářích... Moment, MOMENT!!! Jaké pihy, jaké obočí??? STOP! Tohle je mimo jeho okruh zájmu! Nebo snad NE? Dva páry očí upřeně hledící do jeho tváře - řekl jsem to snad nahlas? – divné ticho. „Co, prosím?“ zeptal se neutrálně s patřičnou dávkou znechucení a nezájmu. „Ptal jsem se, jestli by vám nevadilo, kdyby váš případ převzala slečna Bovasterová,“ zopakoval Bill, „budete teď často v kontaktu kvůli studiu a tak byste nemusel kvůli každému potřebnému podpisu či souhlasu k nám, ale Eva by vám to mohla přinést ke schválení sem -“ konec věty zůstal viset ve vzduchu nevyřknut. Severus se ocitl na miskách vah. Na jednu stranu se nechtěl stále přemisťovat do banky a zase zpět, na druhé straně by jeho souhlas znamenal, že bude s Evou, ne, ne, NE, se SLEČNOU Bovasterovou, trávit více času, než by bylo bývalo nezbytně nutné. Obě rozhodnutí měla svá velká plus a minus. Jen si nebyl jist, jestli alespoň v jednom případě nejde spíše více o plus než minus. A ti dva se na něj stále dívali a čekali, jak se rozhodne. Copak to věděl? Jak se má rozhodnout??? Už už byl v pokušení kývnout na bezesporu časté přemisťování, když jej napadla jedna otázka: „Kdo bude mít můj ´případ´ na starost v bance, pane Weasley?“ optal se ´mile´. „Vedoucí oddělení celý spis předal slečně Láskorádové, pane profesore.“ Odvětil Bill a v tu chvíli měl Severus jasno – než potrhlá zastydlá adolescentka, raději protivná Bovasterová. Opravdu protivná? „Nerad to říkám, pane Weasley, ale zřejmě máte pravdu,“ Billovy oči se rozšířily údivem – Snape, který přiznal, že má pravdu někdo jiný než on sám??? Tady se něco děje!!! - „slečna Bovasterová má za úkol připravit nesmírně těžkou tinkturu a já nepochybuji, že při jejím nadání,“ to slovo zrovna posměšně vyplivl a ostře šlehl pohledem po nebohé Evě, „nám to bude trvat nesmírně dlouho a budeme potřebovat trávit dlouhé a nudné večery v laboratoři, proto považuji za rozumné přenechat jí tento případ pozůstalosti.“ Opřel se do opěradla své židle a vychutnával si překvapenou tvář Billa Weasleyho a ještě více tu zamračenou a podezřívavou Evy Bovasterové. „A protože jsme se dnes zdrželi tak, že nemáme čas ani připravit základ tinktury, domnívám se, že bychom mohli začít s tímhle,“ řekl uštěpačně a svůj dlouhý ukazovák zabořil do opravdu nechutně tlusté obálky. „V tom případě,“ ujal se slova Bill, „navrhuji, abychom se všichni přemístili na Příčnou a zašli do banky udělat seznam položek uložených v trezoru, jenž je předmětem dědictví. Souhlasíte?“ A pohledem přejel ze Snapea na Evu a zpět. Odpovědí mu bylo jen jakési zabručení od Snapea a mírné potřesení hlavou od Evy. A kdyby nešlo zrovna o tyhle dva lidi, neušel by mu pohled, který Snape vrhnul po Evě... *** Sepisování všech položek v trezoru byla nesmírně nudná a zdlouhavá práce. Evu už bolely nohy od ustavičného pobíhání sem a tam, ruka od jednotvárného zaškrtávání políčka ANO – NE* *nevyhovující prosím škrtněte.

29

A Snape tam stál a usmíval se, ano, USMÍVAL, a bavil se celou situací. Bodejť by ne, zdědil jeden z nejstarších a pravděpodobně také nejnaditějších trezorů. Bylo tam nepřeberné množství serepetiček – vázičky, hrnečky, truhličky – Eva by čekala, že se Severus bude tvářit spíš kysele, ale on ne, on se snad opravdu bavil... Kdyby šlo o jakéhokoliv jiného klienta, přerušila by Eva kontrolu po pětisté položce, ale protože šlo o Snapea, hnalo ji dopředu něco. Něco, co nedokázala popsat. Po devítisté položce začala toho Snapeova pra pra pra cosi proklínat. Měla dojem, že jsou v seznamu i galeony – každý zvlášť podle výrobního čísla. Po dvanáctisté padesáté osmé položce se zarazila – pod číslem 1259 byl ´ukryt´ létající koberec od Abú Bad C´Dába. Neodolala a rozbalila jej...

„Páni, ten je ale nádherný...“ „Ano, to vskutku je.“ Ten hlas ji vrátil do přítomnosti. Trhla sebou, lekla se. „Nechte už toho, pro dnešek končíme, musím se vrátit,“ Kdybych neudělil tolik trestů, mohl jsem tu ještě být, sakra!, „můžeme pokračovat zítra,“ dodal prostě a otočil se k odchodu. „Dobře, jak chcete.“ Náš klient, náš pán, aneb kdo jsem já, abych odporovala, že? Cestou zpět domlouvali některé podrobnosti. Většinu věcí měl Severus v úmyslu prodat a ona souhlasila, ale když došlo na koberec... Byla by se s ním i pohádala, kdyby tak nespěchal. A její tiché: „Na něm bych se nechala svézt...“ mu neuniklo jen díky jeho famóznímu sluchu. Když večer procházel chodbami hradu a hledal studenty pozapomenuvší na večerku, nešla mu ta věta z hlavy – nechala svézt, nebo svést... – přemýšlel dokonce ještě v posteli, než usnul – nechala by se svést? nebo svézt?...

30

7. A jak to bylo dál? Severus neměl klidnou noc. Vlastně nespal skoro vůbec, protože se mu v těch vzácných chvilkách, kdy se mu podařilo usnout, ve snech zjevovala jistá rusovláska. A překvapivě to nebyla Weasleyová. I když se s nimi přátelila, neměla s nimi společného, snad kromě barvy vlasů a nezmenšujícího se obdivu k Potterovi, zhola nic. V těch snech se cítil pronásledovaný větou - „Na něm bych se nechala svézt...“ - a jejím významem. Byla opravdu tak nadšená představou jízdy, resp. letu, na koberci, nebo tím mohla myslet něco jiného? Už když večer uléhal, nemohl z mysli vypudit ten dvojsmysl. A nedal mu pokoj ani ve spánku. A první myšlenka dnešního rána zněla – svézt nebo svést? Tohle ale bylo špatně. Nebo ne? On přeci není ten typ, který rozebírá slovíčka. On je přeci ten, který je pro jiné tématem k zamyšlení. Naopak to uměl jen Brumbál. A někdy i ten Potter. Zvláštní, pomyslel si, kam zmizel ten odpor, který měl doprovázet myšlenku ´Potter´?A kdy se to stalo? Trochu nechtěně se vrátil ke dni, kdy se stal kmotrem jednoho uřvaného mimina, jež neslo jeho jméno... Nicméně ani myšlenka na Pottera mu z hlavy slova jeho učednice Evy Bovasterové vymazat nedokázala. A tak se v tento památný den stalo něco, co by nikdy nikdo nepředpokládal. Severus Snape se posadil za svůj pracovní stůl a na čistý kousek pergamenu napsal to, co mu vrtalo hlavou – Nechala svézt, nebo svést? – Chvíli se upřeně díval na ta slova, jako by čekal, že mu snad sama odpoví, než vzkaz smotal do malé ruličky, zapečetil a rázným krokem se vydal do sovince. *** Eva ráno vstala a pod očima měla tmavé kruhy – známka únavy. Včerejší den byl šílený. Hlavně jeho závěr, to pobíhání po trezoru a odškrtávání jednotlivých položek... a představa, že dnes ji čeká pokračování – tohle budou tvrdě vydělané galeony. Právě si vychutnávala ranní kávu a sladké pečivo, když na okenním parapetu přistála sova. Už ji jednou viděla. Přinesla jí tehdy odpověď od Snapea ohledně jejího studia. A teď tu byla zase. Upřímně, neuměla si představit, co by po ní mohl chtít (tedy uměla a ruměnec na tvářích jasně ukazoval, na co myslela). Roztřesenýma rukama otevřela okno a neméně rozechvěle odebrala sovičce její břímě. Sova se slabým zahoukáním odletěla pryč a Eva se posadila zpět ke své nedojedené snídani. Očima hypnotizovala zakroucený pergamen. Trvalo jí několik minut, než se odhodlala rozlomit tu pečeť na něm a přečíst si vzkaz. Nechala svézt, nebo svést? Žádné oslovení, žádný podpis. A ona přesto ani na okamžik nezapochybovala o tom, kdo ten vzkaz psal. Kdoví odkud se vzala nálada k laškování, ale mělo to následek jen jedno – pod modře napsaná slova dopsala:

Obojí! Znovu vzkaz pevně smotala do ruličky, zapečetila a po Lefovi poslala do Bradavic. 31

Ještě nedopila ani kávu a Lefa byl zpět i s odpovědí: Dnes v 18:30 Kielder Forest Park, přemisťovací bod č. 3 *** Eva už od příchodu do práce neměla stání. Pobíhala pořád sem a tam a očima nervózně těkala z hodinek na svém zápěstí na ty visící vedle dveří v její nové kanceláři. Ale čas se zdál být neúprosný. Vlekl se jako hustý sirup, jen nebyl tak sladký, spíš měl tendence vás otrávit. Někdy kolem oběda jí interní poštou přišla přeposlaná pošta z Bradavic. Ano, od Severuse. Byla to prostá žádost, zda by mu slečna E. Bovasterová nemohla přinést pár věcí z jeho trezoru – jako jeho osobní bankovní poradce a osoba, která má na starosti jeho trezor, k tomu měla pravomoc. Žádal o položky č. 753 (malá vázička z broušeného skla), č. 951 (nějaká opravdu příšerně přezdobená a naprosto nevkusná brož) a č. 1259 (koberec) z té části seznamu závěti, která již byla zkontrolovaná. Eva okamžitě pochopila, že první dvě položky jsou jen klamný manévr. Hned se vydala do trezoru a požadované věci přinesla do kanceláře. Byla připravená, ale... Merline, kdy tenhle den skončí? ptala se Eva sama sebe a nebyla jediná. Po bradavickém hradě se po chodbách proháněl Mistr lektvarů a byl nerudnější, než kdy jindy. Jeho štiplavé poznámky se tentokrát nezaměřili jen na studenty, ale mnoho z nich si našlo svůj cíl i mezi jeho kolegy z učitelského sboru. Snad nejvíc si vytrpěla Sibyla Trelawneyová, kterou Snape přistihl, lépe řečeno do které narazil, při své obchůzce hradem. Severus ji nikdy neměl rád. Samozřejmě, vždy se choval zdvořile, zvláště pak k ženám, jenže tohle byl jiný případ. Tohle nebyla žena, tohle byla Sibyla, podvodnice a hlavně, a to jej iritovalo ze všeho nejvíc, byla skrytá alkoholička. Fuj! nesnášel ten nasládlý puch, jež se za ní táhnul jako ta gumová věc, mimochodem, značně nechutná věc, co nedávno zabavil jedné studentce z mudlovské rodiny - jak se to jen... aha! Winterfresh – v mysli mu vytanula vzpomínka na reklamní slogan ledově svěží dech. Škoda jen, že sherry smrdí po višních, to jeho nosu zjevně neprospívalo. A k tomu to dnešní ´rande´. Jak jej to vůbec napadlo? Co když si z něj Eva, ne, Bovasterová, ne EVA, chce jen vystřelit? Pobavit se na účet starého mrzouta. Přidat veselou historku z natáčení, nebo spíš z vytáčení, Severuse Snapea? Je pozdě. Ještě mohl nepřijít, ale, a to jsme už zmínili dříve, byl to zásadový muž, takže něco takového naprosto nepřipadalo v úvahu. Když se těšně před smluveným časem vydal za hranici bradavických pozemků, aby se mohl přemístit, byl připraven na to nejhorší. Ukrytý ve stínu lesa (to kdyby přišel k ránu déšť :D) vyčkával. Tak nějak předpokládal, že se objeví Eva, ne! BOVASTEROVÁ, ne EVA! Sakra! a s ní i Potter s celou svou rodinou, aby se mu společně vysmáli. Co mě to jen napadlo? pomyslel si ve chvíli, kdy se ozvalo hlasité puf a on spatřil slečnu Bovasterovou, kterak zavrávorala přičemž upustila koberec, který se ještě před dopadem na zem rozvinul a ona na něj spadla. Rty se mu zkřivily do zlomyslného úsměvu: „To jste musela trénovat hodně dlouho, není-liž pravda?“ K tomu úsměvu přidal dostatečně ironický, ale také posměšný tón tak, aby jeho slova měla co největší účinek. Nastala trapná chvíle ticha. Teda jak pro koho. Zatímco Eva se topila v rozpacích, Severus se bavil. Ale byl to nakonec on, kdo zachránil večer. Pomohl Evě vstát a jal se jí, přeochotně, jak jinak, vysvětlovat, jak se nasedá na létající koberec. Eva zůstala naprosto konsternovaně a mlčky stát. Až po třetím zopakování jak se na koberec (lopatu) sedá a naprosto nemístné poznámce: „Co vás mladé dnes v těch školách učí?“ o které si nebyla jistá, jestli si ji nevymyslel jen její mozek, se konečně posadila (spíš zhroutila) na koberec, Severus za ní a vzlétli vstříc světlým zítřkům, vlastně zapadajícímu slunci. 32

Jako by se oba ve vzduchu uvolnili, nebo to možná bylo tím, že si nemuseli hledět do očí, a rozhovor mezi nimi se rozproudil a plynul bez sebemenších chvilek tísnivého ticha. Povídali si o všem a o ničem. Severus se dokonce zeptal na její rodinu – znal oba její bratry a dokonce i jednu za švagrových. Všichni chodili do Bradavic, i když v případě Pamely (Evina švagrová, o jejíž prudké inteligenci nikdo nepochyboval, zvláště když se jako těhotná proháněla po okolí Prasinek na koni a s hůlkou na nočním stolku) se oba shodli na tom, že její přijetí na tak prestižní školu, jakou Bradavice bezpochyby jsou, byl velký omyl nebo velká strkanice (Eva si nemohla vzpomenout na tlačenku a Severus si toho ani nevšiml a to nejen proto, že byl zcela zaměstnán vdechováním vůně jejích vlasů, ale zejména proto, protože o tlačence a zabíjačkových pochoutkách nevěděl zhola nic). A pak, jakoby z ničeho nic, jejich vyhlídkový let skončil. Eva si ani nevšimla, že obletěli celý park – tedy tu část pro kouzelníky. Byl čas jít domů. Opravdu? Jako správná žena, chtěla Severusovi dokázat, že není tak neschopná a pokusila se ladně seskočit z koberce, který zůstal „viset“ asi půl metru nad zemí, na zem. Kdo mohl tušit, že se v tu samou chvíli rozhodne seskočit i Severus, aby jí podal pomocnou ruku? No kdo? Nikdo! A právě proto se stalo to, co se stalo – totiž, Eva se nějak zamotala do Severusova pláště a v zoufalé snaze se z něj vymotat se překulila na záda a Severuse stáhla zpět tak, že ležel vedle ní na boku a jednou rukou, křížem přes ni, se opíral, aby na ni nespadl úplně. Jejich obličeje byly tak blízko... Eva cítila, jak rudne rozpaky. Hrdlo se jí sevřelo a srdce rozbušilo jako o závod. „Já... já ne... já nemůžu... dýchat.“ Vykoktala tiše. Severus mlčel a prohlížel si ji takovým způsobem, ze kterého by se jí, kdyby ovšem stála, rozklepala kolena. „Omlou-“ zbytek jejích slov se rozplynul v polibku, který odstartoval něco krásného. Něco, o čem Eva snila už od chvíle, kdy v Apatyce u vřískající mandragory ucítila tu povědomou vůni, uviděla tu známou záplavu černé a uslyšela ten „milý“ hlas. Něco o čem snila od chvíle, kdy opět potkala Severuse Snapea. *** o několik let později Artepa stála u okna a skrz záclonu pozorovala dvě smutná a potemnělá okna v domě přes ulici. Už to bylo pár let, kdy se z něj vyřítila Eva v dlouhém černém vlajícím kabátě. A přesto – Artepě to připadalo jako včera, kdy Evě chystala kávu s vodkou, kdy poslouchala její nesmyslné a popletené myšlenky, kdy pozorovala ze stejného místa sovy přilétající v rychlém sledu za sebou... kdy šly spolu na kávu – ano, jistě, vídeň a presso s mlékem. V duchu se pousmála, tolik se za tu dobu změnilo... Eva se sblížila se svým profesorem. Hodně sblížila. Stali se z nich milenci, ano milenci, nikdy nic víc (Severus nebyl rodinný typ a vázat se nechtěl a Eva s tím mlčky souhlasila – vzala si od něj jen to, co nabízel, i když by brala i více, a tvářila se spokojeně). Ze začátku se potýkali s nepochopením. Většinou Eva, nikdo, hlavně Ginnina rodina, neuměla dost dobře pochopit, co na něm vidí. Ale nakonec se přes to, z velké části díky Harrymu, přenesli. Artepa, která nebyla zatížená studentskou minulostí u zmiňovaného profesora, to vzala vcelku v pohodě. Jediné, co ji mrzelo byl fakt, že se Eva přestěhovala do většího bytu na druhý konec městečka a tím četnost jejich setkání prořídla a většinou jim předcházela čilá korespondence. Nicméně i teď po několika dlouhých letech jí bylo smutno, když v okně naproti neviděla tu starou vypelichanou plyšovou oranžovou kočku...

33

*konec*

34