Kde se to zastaví? Ono to muselo bouchnout. Mladí Arabové zatoužili po změně a svět se třese. Jak vládní reformy zasáhnou vaši peněženku

Ono to muselo bouchnout w w w . res p e k t . c z

S ministrem Hegerem o budoucnosti zdravotnictví

Berlinale:

Nové trendy ve světové kinematografii

Jak vládní reformy zasáhnou vaši peněženku

Kde se to zastaví?

f ot o p r o f i m e d i a . c z

SK 1,80 €/ DE 2,80 €/ BE 3,00 €

R o č n í k X X I | 2 1 . – 2 7. 2 . 2 0 1 1 | 3 9 K č

Mladí Arabové zatoužili po změně a svět se třese

8

RS001508-2

edi t o ri a l 8 | 2011 Ročník XXII Adresa redakce: Dobrovského 25, 170 55 Praha 7 Předplatitelský servis (po–pá 8–17): 800 110 022 predplatne.respekt.cz Telefon: 226 216 711 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Šéfredaktor: Erik Tabery Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Petr Třešňák Vedoucí respekt.cz: Kateřina Šafaříková Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný, Martin M. Šimečka Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Tomáš Didunyk Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Marek Švehla Politika: Ondřej Kundra (vedoucí), Silvie Lauder, Tomáš Lindner, Jiří Sobota, Jaroslav Spurný, Ivana Svobodová Společnost: Hana Čápová, Bára Procházková, Adam Šůra Ekonomika: Tomáš Sacher Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Petr Třešňák Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Magdaléna Platzová, Pavel Turek, Jan H. Vitvar (vedoucí) Civilizace: Martin Uhlíř Trendy: Karolína Vránková Jazyková redakce: Petra Švehlová, Hana Vařáková Překlady z The Economist: Viktor Janiš, Lucie Mikolajková, Zuzana Šťastná Design: ReDesign Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík Fotoprodukce: Michaela Danelová Fotografové: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Matěj Stránský Respekt.cz: Naďa Straková Sekretariát redakce: Kateřina Spurná Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Publisher: Adéla Pittsová Marketing: Monika Marečková Respekt edice: edice.respekt.cz E-shop: eshop.respekt.cz Prodej inzerce a vydavatelský servis zajišťuje Economia, a. s. Senior key account manager: Anna Olleová, mob. 731 681 288, tel. 233 071 766, anna.olleova@ economia.cz Inzerce: Lucie Mejstříková, tel. 233 071 794, fax: 233 072 780 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press Rozšiřují: PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN 0862-6545, ev. č. MK ČR E5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 19. 2. 2011 © Respekt Publishing a. s.

Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.

R E S P E KT. CZ

Jede se dál Ačkoli v Egyptě skončila revoluce úspěšně, události v arabském světě nepřestávají být průlomové. Právě naopak. Vlna protestů se přelévá ze země do země a vlády velmocí – jindy držící prsty na tepu dějin – jen překvapeně sledují, jak se jim aktuální politické atlasy mění v dějepis. K tématu si můžete i v tomto čísle přečíst více materiálů. Říkali jsme si, že by pro vás mohlo být zajímavé, jak situaci interpretuje nejvlivnější časopis na světě The Economist, a tak vám přinášíme jejich komentář (na str. 26). V bouřlivých chvílích je důležité sledovat kontext. Kolega Jiří Sobota proto připravil v rubrice Téma představení zásadních knih současnosti, které interpretují dění ve světové politice. Není to tak dlouho, co jsme na tomto místě psali o oblíbených floskulích, které politici používají proto, aby zastínili fakt, že nevědí co říkat. Je tu další krásný exemplář, který se výsostně používá v souvislosti s životním prostředím. Václav Klaus obdivoval Pavla Drobila za to, že na úřad vnesl „zdravý rozum“ (bohužel tam vnesl jen korupční rozum, což je ale jiné téma). Nový ministr – kterého má prezident ještě raději – Tomáš Chalupa dokonce jako svůj hlavní program oznámil: „Jediná ideologie, která je přípustná, je ideologie zdravého rozumu.“ To je opravdu krásné, škoda že psané slovo neumožňuje nechat doznít tu intelektuální libozvučnost. To motto je tak všeobecně použitelné, že by si jej měl pan ministr nechat patentovat, protože by jej jistě vzali za své lídři od Kim Čong-ila až po Obamu. A ministr Chalupa už se svou „jedinou přípustnou ideologií“ mává jako starý praktik. „Mojí snahou,“ řekl například, když se ho reportéři České televize zeptali, co chystá s Národním parkem Šumava, „je nalézt řešení, které bude normální, rozumné a kdy se do některých věcí vrátí zdravý rozum.“ Jak rozumně si nový šéf ministerstva životního prostředí počíná, si můžete přečíst na str. 30. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje Erik Tabery

Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

3

o bs a h

Nečasovy škrty výrazně zhorší situaci sociálně slabších obyvatel. (Politika na str. 17) f ot o m i l a n j a r o š



6 7 8 10

anketa dopisy deset českých událostí deset událostí ve světě



ko m e n tá ř e

13

Síla jednoho slova



Marek Švehla

14 Ambivalence ohlodané kosti

15

Jaroslav Formánek

Peníze až v první řadě Luděk Niedermayer

16 Vondrova křižovatka

Jaroslav Spurný

16 ODS už to ví

Marek Švehla

politika / ekonomika 17 Jaký bude dopad sociálních

21

reforem

Hana Čápová

D  usno v Bělorusku Martin M. Šimečka

24 Odhalení v případu Vondra

Jaroslav Spurný

26 Změny na Blízkém východě

30 Co bude dál se šumavským







Tereza Brdečková



Martin M. Šimečka



Jan H. Vitvar



Jan Gregor



Nový velvyslanec v USA Petr Gandalovič Ondřej Kundra

společnost

35 Možnost svobodného rozhodnutí

k u lt u r a

59 Berlinale

62 N. Kleinová: Šoková doktrína 64 Tvář: Výtvarnice Věra Nováková 66 Opravdová kuráž bratří Coenů

38 Vliv Al-Džazíry na arabský svět

67 Nová deska PJ Harvey Pavel Turek

40 Vyjádření lékařů k současné





Silvie Lauder



Tomáš Lindner



situaci

J. Jaroš, A. Miller, M. Novák

43 Úspěch:

Firma Tvarmetal Jan Brabec

44 Umění managementu The Economist

Rozhovor

68 Kulturní servis civilizace

71 Éra kolísavého nedostatku

Václav Cílek



Martin Malý

74 Technologie: Datové mraky

t re n d y

75 Nová neobvyklá jména

Bára Procházková

46 S ministrem zdravotnictví

ese j e







The Economist



Kateřina Šafaříková, Naďa Straková



4

Marek Švehla

32 O kom se mluví:



28 Záliv se probudil

národním parkem

Leošem Hegerem

78 Proč povstali?

téma

od věci 80 S Petrou Veselou o dobré kávě

Erik Tabery

52 Co se to ve světě děje? Jiří Sobota



Helena Klímová

Jaroslav Formánek R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

RS001515_2

Vyberte si své předplatné! A

Předplaťte si Respekt na 2 roky a získejte presovač Tchibo.

Předplaťte si Respekt na 18 měsíců a získejte externí HDD Imation 500 GB.

B

Předplaťte si Respekt na rok a získejte

C

pětidílnou DVD edici Československá nová vlna (Hoří, má panenko, Obchod na korze, Kočár do Vídně, Žert, Farářův konec). D

Předplaťte si Respekt na rok se slevou 8 %!

Dvě vstupenky na koncert Pražské komorní filharmonie

Nápoj lásky – předehry a árie ze světových oper v podání Laury Tatulescu a Pražské komorní filharmonie, 27. března 2011 od 19:30 ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze.

4 vydání Respektu zdarma a dárek v hodnotě 1200 Kč. E

 Vaší e v k o r po celý hránce sc dle a dárekvýběru ho vlastnítomu! k 

Roční předplatné Respektu se slevou 20 % 10 vydání zdarma a dárek dle vlasního výběru Kudy z nudy Stovky jedinečných tipů, kam se vydat na výlet či na dovolenou.

F

Kam v ČR: Za vlaky a vláčky Historie, současnost a zajímavosti našich železnic. Stovky ilustrací a fotografií, přehledná mapa, kontakty a informace, které vám pomohou naplánovat výlet přesně na míru.

Černobílá digitální fotografie Jistě oceníte podrobného průvodce, který vám srozumitelně na řadě ukázek vysvětlí nezbytné postupy a způsoby převodu digitálního obrazu.

Roční předplatné pro studenty a seniory se slevou 40 %.

Nab ídka platí pro nové a navýšené předplatné do 28. 2. 2011 Jméno a příjmení: Ulice, č. p.: PSČ, obec: Telefon: E-mail:

platí do v y čerpán í z ásob

Objednávám předplatné Respektu následovně

(Zaškrtněte zvolenou variantu. K jednomu předplatnému lze zvolit jeden dárek.)

A) Dvouleté předplatné za 4056 Kč a dárek k tomu: Presovač Tchibo

B) Předplatné na 18 měsíců za 3081 Kč a dárek k tomu: Externí HDD Imation 500 GB

tel.: 800 110 022 [email protected]

C) Roční předplatné za 2028 Kč a dárek k tomu:

D) Roční předplatné E) Roční předplatné za 1623 Kč a dárek za 1872 Kč k tomu: a dárek k tomu: 2 vstupenky Balíček knih: na mimořádný Kudy z nudy Pětidílná koncert Pražské Kam v ČR DVD edice komorní Československá Černobílá digifilharmonie nová vlna tální fotografie

F) Roční předplatné pro studenty a seniory za 1217 Kč

Vyplněný kupon prosím zašlete na adresu: Economia, a. s. – předplatné, Dobrovského 25, 170 55 Praha 7

f ot o mat ě j st r á n s k ý

Čtěte také komentář na str. 13

f ot o m i l a n j a r o š

f ot o m i l a n j a r o š

f ot o m i l a n j a r o š

Co by přinesl případný zákaz komunistické strany?

f ot o mat ě j st r á n s k ý

anketa

Bohumil Doležal

Jan Kalvoda

Petruška Šustrová

Jaromír Štětina

politolog

advokát

novinářka

senátor

Zákaz komunistické strany by nepřinesl nic. Je to typický boj proti minulému nebezpečí. Naši demokracii teď daleko víc ohrožují věci jako úspěšná vyděračská akce nemocničních doktorů. Jakási lékařka napsala do Lidových novin, že stát dvacet let vydírá občany pomocí armády, policie, justice a poplatných médií a okrádá je ve prospěch privilegované vrstvy. Proti tomuto monopolu může obstát jen velká, dobře organizovaná skupina. Lékaři brání sebe i pacienty proti vydírání vládnoucí lůzou. Všichni by to takhle nezformulovali, doplňuji, ale většina si myslí něco aspoň trochu podobného.

Neumím posoudit, zda pro avizovaný návrh na zákaz KSČM teď existují zákonné důvody, tak podrobně se produkcí této strany nezabývám. Mnohem důležitější pro demokratismus českého veřejného života by bylo, kdyby státotvorné politické strany vzaly vážně poptávku po boji s politickou korupcí, což nevzaly. Nevěrohodnost politiky demokratických stran je větším rizikem než nostalgie po klidu k práci. Pravda je, že aktuálně pan Grebeníček, označující odpůrce zločinného komunistického režimu za teroristy, si o zkoumání možnosti zákazu veřejně koleduje, ne-li ještě o něco jiného.

Zákaz komunistické strany po více než dvaceti letech od pádu režimu by jistě přinesl uspokojení mnoha bojovným svazáckým antikomunistům, ale i mnoha slušným lidem. Politicky by nepřinesl prakticky nic, nepochybně by vznikla strana stejného smýšlení s jiným, ne tak napadnutelným jménem, která by převzala voliče komunistů. Pokud by se to nestalo, volili by tito voliči ČSSD, a ta se tak stala neporazitelnou. Dalším důsledkem by bylo, že by ODS ztratila nepřítele, na kterého s oblibou poukazuje, když vyjde najevo nějaký její skandál, čímž by se v tomto ohledu trochu pročistilo politické ovzduší.

Pojem zákaz politické strany český právní řád nezná. Stranu je pro porušování zákona či ústavy možné rozpustit či pozastavit její činnost. Senát PČR svým usnesením č. 511 z 30. října 2008 vyslovil podezření, že KSČM porušuje článek 5 Ústavy ČR, a vyzval vládu, aby toto podezření nechala prověřit nezávislým soudem. Pokud soud dá Senátu za pravdu, bude oslabena levice jako celek, protože se významná část elektorátu KSČM, která má sklon k násilným revolučním metodám, přesune k jiným extrémním stranám. Přejmenování strany by zřejmě zvýšilo na čas koaliční potenciál komunistů.

Slovo moudré ženy Prezidentka České asociace sester (ČAS) a bývalá ministryně zdravotnictví Dana Jurásková se předvedla jako moudrá žena. Poté, co lékařské odbory nechtěly ani slyšet o tom, že by přidáno dostaly také sestry, předešla dalším půtkám a dohadům. Uvedla, že ČAS nebude napadat to, že letos sestry nic nedostanou. Chtěla ale garanci ministra, že jim stoupnou platy příští rok.

f ot o m i l a n j a r o š

Respekt Policejní hrozby Policisté se inspirovali lékařskou akcí Děkujeme, odcházíme a zejména jejím úspěšným finále, v němž si lékaři vymohli zvýšení platů. Na světě je petice a hrozby hromadných odchodů. A působí to přinejmenším rozpačitě – pro lékaře je více peněz nevídanou událostí, jejich policejní kolegy to naopak v minulosti potkávalo (a nejen u platů, ale i u výsluh) s železnou pravidelností.

DEspekt 6

R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

d o p is y Vrnění českého lva Respekt 5/2011

Technologie tkaní je pro autory lákavá (proč tomu tak je, to by bylo téma na úvahu). Přirovnávají k ní děje a jevy, o  kterých píší. Pohříchu se mnozí pisatelé i překladatelé s  tím, jak tkanina (obecně látka) vzniká, ani se správnou terminologií neseznámí, takže svému textu nepomohou. Přispějí ale do mé nesoustavně budované sbírky textilních textových omylů. Článek Jana Němce do ní také musím zařadit („...Szczygiełovu výbornou knihu drží pohromadě lakonický styl, dějová zkratka a  schopnost ukázat události v  bizarním světle, to vše na hustě tkané osnově reportérské práce.“), Proč? Osnova se předem napne čili nasnová, pak se kolmo k  ní zatkává (vnáší) útek. Toto je princip tkaní, při němž vzniká hustě i řídce tkaná látka. A. L. Čechová, textilačka Nečas nenabízí srdce Respekt 6/2011

Za rozhovor s panem Blažkem by redaktorka Svo-

bodová zasluhovala nějaké prémie. Muselo to být opravdu vysilující. Minimálně tak jako pro mě čtenářku tento článek číst. Pan Blažek se naprosto neuvěřitelně vytáčí a mluví zcela mimo některé otázky. Byla jsem překvapená, jak málo ho zajímá téma korupce – v podstatě je prohlašuje za téma médií a korupční kauzu pana Drobila naprosto nestydatě popírá. Stejně tak i existenci tzv. kmotrů. Pokud v  ODS a  ve vysoké politice jsou lidé s  podobným přístupem, nelze očekávat vůli ke změně. Co mohu já jako občanka ČR udělat? Není mi jasné, jak bych mohla dát najevo politikům, že se mi nelíbí jejich lhostejný přístup k  věci. Připadá mi, že v  ČR jsou politici ve vedení země jaksi zvláštně odděleni od občanů této země. Jako by jediný zodpovědný úkon občana bylo zvolit svého zástupce, a  pak už politik žije svým vlastním způsobem, který občan nemá možnost ovlivnit. Díky Respektu za tento a  další články. Je to paprsek světla do politické tmy. Gabriela Vopatová Nahá Lejla s bezdomovcem Respekt 6/2011

Poslední dva roky se snažím v rámci své profese rozkouká-

vat v oblasti společenské odpovědnosti firem. Ač se váš text tomuto fenoménu přímo nevěnuje, myslím, že charita celebrit a  páchání dobra ze strany firem mají mnoho společného. Minimálně v  řadě aktivit platí, že ti, kdo přispívají, vůbec neanalyzují naléhavost a podstatu problému, ale pouze plní jakousi společenskou objednávku. Podíváte-li se do výročních zpráv velkých firemních filantropů, najdete tam obdobná témata – dětské domovy, tělesně a mentálně handicapovaní a různé závažné nemoci. Nejsem sociolog, a neumím tedy posoudit, jak ta společenská poptávka vzniká, ale je zjevné, že „v obchodní rovině“ funguje. Už delší dobu přemýšlím (zatím však ne úplně úspěšně), jak přispět k tomu, aby ti, kdo chtějí darovat (nebo mohou díky své mediální slávě prostředky získávat), se před samotnou akcí zastavili a položili si otázky typu: jaká je podstata problému, jak je na tom jeho současné řešení, je potřeba toto řešení podporovat, přispívá k  podstatě problému... Pak by třeba sami dospěli k tomu, že lepší než podpora provozu kojeneckého ústavu je podpora funkční pěstounské péče. Petr Sokol

Náboženství ateistické vědy Respekt 7/2010

Může dnes být aktuální soubor textů z doby bronzové? Autor článku si odpovídá celkem jednoznačně, že ne: „Je hodně pravdy na tom, že Starý zákon může sotva sloužit jako vzor současné morálky.“ Zkusme si volně parafrázovat posledních sedm přikázání z Desatera: Práce nemá být jediná náplň tvého života, máš taky odpočívat. Snaž se o dobré vztahy v rodině. Nezabíjej. Neber si věci, které nejsou tvoje. Buď věrný. Mluv pravdu. Netrap se tím, že soused má lepší auto, dům..., buď vděčný za to, co máš. Opravdu nemůže sloužit? Toto je praktická morálka, která kvalitu života zlepšuje. Nejšťastnější lidé, které znám, žijí podle této morálky. Proto si myslím, že i dnes Starý zákon může sloužit jako vzor. Lidé dnes vyhledávají duchovno stejně jako kdysi, jen se mění objekt, přesouvá se z kostelů k evolucionistické filozofii. Než se šmahem odsoudí Starý zákon, zamysleme se nad prvními třemi přikázáními. Možná nám po prozkoumání dají smysl stejně jako ostatních sedm. Jakub Drápal, student NAPIŠTE NÁM SVŮJ názor NA [email protected] ↓ inzerce

RS001497

R E S P E KT. CZ

7

dese t č es k ý c h z p r á v , k t er é b y v á s n e m ě l y m i n o u t

„Byli tam lidé jak z rezortu obrany, tak z podnikatelské sféry, navzájem si tyto zakázky dohadovali, určovali si, kdo ve výběrových řízeních zvítězí.“

f ot o mat ě j st r á n s k ý

Mluvčí protikorupční policie Roman Skřepek k vyšetřování armádních zakázek

4

NKÚ versus poslanci 

Nejvyšší kontrolní úřad podal u Městského soudu v Praze žalobu na Poslaneckou sněmovnu. Důvodem je údajně nezákonný předpis schválený samotnými poslanci a umožňující jim provést kontrolu hospodaření v úřadu (zákon nic podobného neumožňuje). Jedná se o další díl souboje o to, aby se úřad – podobně jako další kontrolní instituce – dostal pod přímý vliv poslanců a politických stran. Q

5 1

Armádní zakázky 

Zatím největší případ ve svých dějinách řeší protikorupční policie. Navrhla obžalovat 54 lidí za manipulace s veřejnými zakázkami v rezortu obrany. Deset obviněných bylo zaměstnáno přímo na ministerstvu obrany. Případ se řeší v době, kdy podle neoficiálních informací hodlá ministr vnitra Radek John šéfa protikorupční policie Libora Vrbu odvolat. Q

Lékaři už neodcházejí

Nejtvrdší protest lékařů v novodobé historii Česka za zvýšení platů a reformy ve zdravotnictví je u konce. Ministr zdravotnictví a odboráři podepsali memorandum, podle kterého lékařům stoupnou od března platy o 5–8 tisíc korun. Odboráři zároveň vyzvali 3800 lékařů, aby stáhli své protestní výpovědi. Q čtěte také ČLÁNKY na str. 16, 40–42, rozhovor na str. 46–51 a esej na str. 78–79

8

f ot o m i l a n j a r o š

2

Po půl roce průtahů, za které vládu kritizovaly nevládní organizace, byla jmenována nová zmocněnkyně pro lidská práva. Monika Šimůnková dříve pracovala v Nadaci Naše dítě, kde založila Linku právní pomoci, a spolupracovala s ministerstvem spravedlnosti v otázkách mezinárodních únosů dětí. Za svoje priority označila „romskou problematiku“ a „dětská práva“. Q

6

3

Král Šumavy 

V rozporu s předchozím výběrovým řízením ustanovil ministr životního prostředí Tomáš Chalupa novým ředitelem Národního parku Šumava Jana Stráského. Bývalý federální premiér za ODS v minulosti patřil mezi hlavní autory návrhu na odtržení asi třetiny území Šumavy od národního parku, který prosazovali poslanci jihočeské ODS. Q

Zmocněnkyně  pro lidská práva

Zákaz KSČM 

Speciální tým ministerstva vnitra začal dávat dohromady podklady, které mají vést k soudnímu zákazu českých komunistů. Jedná se o reakci současné vlády na projevy komunistických poslanců při schvalování zákona o třetím odboji, kdy například někdejší předseda KSČM Miroslav Grebeníček označil protikomunistické odbojáře za teroristy. Q Čtěte také komentář na str. 13

Více v textu na str. 30–31

R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

7

Kauza  ProMoPro

Částku 135 milionů korun na zahraničních účtech zablokoval finanční analytický útvar ministerstva financí. Podle jeho šéfa Milana Cícera jde o nelegální peníze, které vyvedla firma ProMoPro z platby celkových 500 milionů korun vyplacené za tlumočnické služby během českého předsednictví EU. Q Více v článku na str. 24–25

8

Morava opět ve smogu 

Městská doprava v Ostravě začala znovu jezdit zadarmo v reakci města na nedýchatelný vzduch s nadlimitními koncentracemi prachu. Jedná se už o pátou krizi od loňského října. Limity škodlivin v ovzduší byly překročeny i na Olomoucku. Q

9

Přímá volba prezidenta 

Vládní strany a opoziční ČSSD se poprvé sešly ke společnému jednání o přímé volbě prezidenta. Ve hře jsou dva modely volby (jedno- a dvoukolový) a pravidla, podle nichž by měl být prezident snáze odvolatelný. Další jednání se plánují na začátek příštího měsíce. Q

10

Databáze StB 

Zveřejnění seznamu lidí, které sledovala StB, není v rozporu se zákonem na ochranu osobních údajů. Rozhodl o tom Úřad pro ochranu osobních údajů, když řešil stížnost na aktivistu Stanislava Pence. Ten na internetu zveřejnil databázi 800 osob z archivu StB. Podle úřadu je databáze archiválií sloužící k poznání minulosti. Q ↓ inzerce

R E S P E KT. CZ

9 RS001442

dese t s v ě t o v ý c h z p r á v , k t er é b y v á s n e m ě l y m i n o u t

„Je úžasné odpovědět lidem, kteří se vás ptají na to, co právě děláte, slovy: Jsem zaměstnaný revolucí, revolucí mysli.“

f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s

Těmito slovy jemenský student ekonomie Alá al-Džarban ve čtvrtek aktualizoval svůj status na Facebooku

2

Čína číslem dvě

Čína se po zveřejnění japonských hospodářských výsledků za minulý rok oficiálně stala druhou největší světovou ekonomikou. Japonská ekonomika se vloni propadla o 1,1 %, čínská vzrostla o 9,8 %. Největší světovou ekonomikou nadále zůstávají Spojené státy, jejich hrubý domácí produkt je v porovnání s Čínou téměř trojnásobný. Q

3

1

Revoluce se šíří

Po odstoupení egyptského prezidenta Husního Mubaraka se minulý týden vlna revolucí šířila arabským světem. Inspirovaní koncem diktátorů v Tunisku a Egyptě vyšli proti svým vládcům do ulic také desítky tisíc obyvatel Libye, Bahrajnu, Jemenu, Alžírska a Íránu. Všude protesty organizovali mladí, vzdělanější obyvatelé měst, kteří se mobilizovali přes sociální sítě. V samotném Egyptě armáda slíbila vypsat do šesti měsíců demokratické volby a sepsat novou ústavu. Q Více na str. 14, 26–30 a 38–39

↓ inzerce

AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V PRAZE vypisuje výběrové řízení na pozici

Americká ministryně zahraničí přednesla již druhý projev, v němž se postavila za svobodu informací na internetu a kritizovala omezování přístupu k němu. USA vyhradily částku 25 milionů dolarů, jež by měla disidentům pomoci překonávat technická omezení autoritářských vlád. Postoj USA je ale kvůli pokračujícímu tažení proti WikiLeaks považován za pokrytecký. Q

4

Nabídky do 21. 3. 2011: AMU, osobní oddělení, Malostranské nám. 12, 118 00 Praha 1.

10

RS001524

Lukašenko tvrdě trestá

V Bělorusku začaly procesy s opozičními aktivisty za jejich demonstrace loni v prosinci po zmanipulovaných prezidentských volbách. Prvním odsouzeným je Vasil Parfjankov – dostal čtyři roky vězení. EU zavedla počátkem února proti režimu Alexandra Lukašenka nové sankce a žádá propuštění politických vězňů. Q Čtěte také článek na str. 21

VEDOUCÍ/HO KNIHOVNY HUDEBNÍ A TANEČNÍ FAKULTY. Požadavky: VŠ vzdělání, praxe v oboru 5 let, organizační schopnosti; nabízíme perspektivní a neobvyklou pracovní pozici ve specializované VŠ knihovně. Detailní informace na www.amu.cz.

Clintonová bojuje za internet

5

Jídlo je stále dražší

Mezinárodní měnový fond varoval, že zvyšující se ceny potravin zhoršují nerovnováhu světové ekonomiky, a Světová banka tvrdí, že ceny jsou na „nebezpečné úrovni“. Světové nevládní organizace varovaly před pádem dalších desítek milionů lidí do extrémní chudoby. Problému se mělo věnovat i setkání G 20 o víkendu v Paříži. Q R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s

9

Pryč z Tuniska

Zhruba pět tisíc tuniských emigrantů připlulo za jediný týden na italský ostrov Lampedusa. Uprchlíci využili zmatku, který v Tunisku panuje po svržení prezidenta. Většina uprchlíků uváděla, že do Evropy utíká před chudobou, panovaly ale pochybnosti, zda mezi nimi nejsou uprchlí trestanci a prominenti svrženého režimu. Itálie požádala o pomoc EU. Q

10 Rozbouřené

Slunce

Na Slunci došlo k nejsilnějším erupcím za poslední čtyři roky. Britští vědci vydali varování před geomagnetickými bouřemi a slíbili, že polární záře bude viditelná jižněji než obvykle. Nabité částice ze série tří erupcí orientovaných směrem k Zemi doputovaly na naši planetu ve čtvrtek a v pátek. Q ↓ inzerce

6

Ženy proti Berlusconimu

Tentokrát už to vypadá se Silviem Berlusconim opravdu špatně. Soudkyně rozhodla, že bude souzen za sex s nezletilou prostitutkou a zneužívání pravomoci veřejného činitele. Jeho popularita prudce klesá a 13. února se konala půlmilionová demonstrace žen proti Berlusconimu. V Itálii je propast v nerovnosti mezi muži a ženami jedna z nejhlubších v Evropě. Q

7

Ministr plagiátor

Německý ministr obrany Karl-Theodor zu Guttenberg se dočasně vzdal titulu Ph.D. poté, co jej média začala podezírat z plagiátorství a přezdívat ho Zu Copyberg, Baron Cut-and-Paste či Zu Googleberg. Ministr tvrdí, že je nevinen, a hodlá se bránit, nicméně skandál může vážně ohrozit jeho ambice nahradit v budoucnu Angelu Merkelovou v čele vlády. Q

8

Japonsko bez velryb

Japonsko pozastavilo lov velryb v oblasti Antarktidy. Krok je výsledkem záškodnických akcí mezinárodní skupiny Sea Shepherd Conservation Society, jejíž čluny celé týdny napadaly plavidla japonských velrybářů. Rozhořčené Japonsko vyzvalo světové společenství, aby proti ochráncům zasáhlo. Q RS001482

R E S P E KT. CZ

11

1711 příspěvků 1752 fanoušků na Twitteru

Založte si u nás blog a my Vás budeme poutat v rubrice Nenechte si ujít.

RS001521-2

Sledujte Respekt on-line

13 780 přátel na Facebooku

komentáře komentáře

Síla jednoho slova Proč je správné zakázat komunistickou stranu MAREK ŠVEHLA

Zastat se slabších je správné, a tak možná proto vyvolaly tak velký nesouhlas plány českého ministerstva vnitra dát k soudu návrh na zákaz komunistické strany. Proti lze samozřejmě snést spoustu chytrých argumentů. Těch opačných, proč se o zákaz oficiální stranické platformy komunistů alespoň pokusit, je ovšem i po dvaceti letech od revoluce pořád ještě víc.

Prohraná bitva

Zakazovat myšlenky, přesněji řečeno politickou snahu o jejich prosazení, je vždycky velmi choulostivé. V Evropě ale minimálně od války stojí otázka jinak: mají se zakazovat politické proudy, které vedly ke katastrofě? Odpověď byla jednoznačně ano a  poučená část starého kontinentu šla ještě dál – zakázala dokonce povahu této katastrofy popírat. Komunisté nemají na svědomí holocaust Židů, jejich zločiny jsou ale velmi podobné, snad jen s jedním rozdílem: Židům za nacismu nepomohlo nic, komunistické perzekuci se – obecně řečeno – vlastní „chytrostí“ vyhnout šlo, není to ale nic, co by si dnes člověk hrdě dával do životopisu. Legitimita zákazu komunistické strany je tedy zřetelná a česká společnost si zadělala na své novodobé národní trauma kvůli tomu, že ke komunistům v politice přistupovala po roce 1989 tak smířlivě a nedůsledně. Proti tomu lze namítnout, že tu byly v  čase neustále se zvětšující praktické potíže, s  nimiž je takový pokus o  zákaz spojený. Zakazovat politické konkurenty je vždy choulostivé, zvlášť pokud je to doplněné morálním imperativem „nebýt jako oni“. KSČM v  Česku už dvacet let „normálně“ funguje a nic hrozného se neděje. R E S P E KT. CZ

Na rozdíl od neonacistů nikoho neohrožuje (aspoň ne viditelně). Navenek je také loajální k  dnešnímu zřízení, předpisově funguje v  demokratických institucích, jako je parlament. I program a stanovy KSČM se principiálně neliší od jiných stran, zřetelně neútočí na demokratické principy. O jejich volbách funkcionářů a kandidátů na poslance si můžeme myslet své, ale v jiných stranách to není o  mnoho lepší. Řadoví členové KSČM běžně a její čelní funkcionáři v  nestřežených chvílích jsou plní zapšklosti k ikonám a principům posledních dvaceti let, to ale – jak říkají s oblibou právníci – trestné není. Celé to má i evropský rozměr. Čeští komunisté sedí v  Evropském parlamentu, kde se někteří z nich těší docela úctě. Jak najednou před evropskými partnery obhájit, že je třeba takovou stranu plnou usměvavých tváří zakázat? A jak by se zákaz na půdě Evropského parlamentu prosazoval? A konečně je tu i otázka politické strategie. Je rozumné zakazovat stranu, která ve volbách poměrně přehledně shromažďuje protestní hlasy? Je rozumné zakázat stranu, díky jejíž existenci sociální demokracie netrpí extrémně levicovými úchylkami? Právníci zkrátka mají pocit, že žádný soudce v Česku nezakáže politickou stranu, která tu „bez problémů“ funguje dvacet let, a že se tedy nemá jít do předem prohrané bitvy.

Proč na tom trvají?

Dvacet let je velké zpoždění. Žijeme ale ve společnosti, kde politická témata (a zákaz komunistické strany je politikum) uzrávají postupně. Nedají se nadekretovat shora,

přijímají se prostě ve chvíli, kdy se na nich politici dohodnou. V principiálních otázkách navíc není dobré spekulovat, jestli je, nebo není pozdě. Rovněž je scestné spekulovat, že budeme „jako oni“. Rozhodnutí vycházející ze svobodné společnosti (tedy nejen z parlamentu, ale i od soudů a dalších svobodných institucí) jsou na úplně jiné kvalitativní rovině než rozhodnutí diktatury. Navíc řešíme něco zcela jiného než likvidaci ideových nepřátel. Dnes nikdo Vojtěcha Filipa nekriminalizuje ani mu nezakazuje, aby normálně působil v  politice a kandidoval do parlamentu. Akorát mu můžeme zakázat, aby to bylo pod hlavičkou demokracii nebezpečné ideologie. Pokud jde o působení komunistů v posledních dvaceti letech: uměli sice napsat politický program tak, aby je za to nešlo popotahovat, my ale také víme, že vždycky byli mistry v přetvářce. Dnešní fasáda zkrátka nejde oddělit od tristní historické zkušenosti, k níž se komunisti sami hlásí. Každý úředník a každý soudce stojící na stráži demokratických pravidel politické soutěže by se měl tedy ptát: Proč KSČM, pokud je demokratická strana, trvá na názvu komunistická, který bude už navždy spojený se samými nedemokratic- →

13

k o m e n t á ř e | k s č m / s t ř ed o m o ř í kými principy, jako je diktatura proletariátu, snaha potlačit třídu „vykořisťovatelů“ a  nazírání na soukromé vlastnictví jako na krádež. Proč se hlásí k názvu, který je i v českém právním řádu spojený s označením zločinecký? A proč prostě nenazve svoji činnost jinak?

Možnost

Otázku, v čem je to důležité, výstižně popsal ústavní soudce Vojtěch Cepl před čtyřmi lety v  Respektu, když obhajoval, proč na zákaz komunistické strany není pozdě: „Doba nazrála k tomu, že je třeba

zakázat slovo komunismus jako označení politické strany. Nejsem tak naivní, že bych tím zrušil toto společenství. Mně jde jenom o to slovo. Jazyk je totiž, obdobně jako právo, důležitým nástrojem komunikace a koexistence lidí.“ Je samozřejmě nejisté, že soudci Nejvyššího správního soudu, jimž zřejmě případ přistane na stole, budou ctít stejnou logiku jako Vojtěch Cepl. I tak má ale snaha ministerstva vnitra smysl. Dává komunistům najevo, že se jejich existenci snažíme bránit a nebudeme jen trpně přihlížet, jak tu oživují normalizaci (viz nedávná debata

o  protikomunistickém odboji v  parlamentu). Nastolení tématu protiprávnosti komunistické strany může přinést i řadu drobných užitků – třeba že bude těžší, aby ve státních školách působily učitelky, členky komunistické strany, jako je obdivovatelka Gottwalda Marta Semelová. A  konečně – rovněž někdejší ústavní soudce Vladimír Čermák prohlásil, že problém české společnosti je, že se nesnaží dobře pojmenovat svoji totalitní minulost. Právě soudní spor o zákaz komunistické strany je dobrou možností, jak v tomto pojmenování postoupit o výrazný kus dál. Q

Ambivalence ohlodané kosti Osud Unie pro Středomoří ukazuje rychlou proměnu světa JAROSLAV FORMÁNEK

V

í někdo v téhle zemi, že Česká republika je členem Unie pro Středomoří? Ruku na srdce, kdo si na tuto organizaci, která v době svého vzniku, a není to tak dávno, slibovala prosperitu všech zemí kolem Středozemního moře a současně rozdělovala Evropskou unii, dnes ještě vzpomene? Případ ukazuje příkladný osud projektů, které EU konkurují.

Dobré zvyklosti

Unii pro Středomoří vymysleli a s velkou pompou založili za svého předsednictví EU v červenci 2008 Francouzi. Podle jejich původního plánu měla tomuto uskupení Paříž udávat tón a vést k těsnější ekonomické integraci a dalším formám spolupráce i pomoci pouze mezi zeměmi sousedícími se Středozemním mořem. Projektu nebezpečně rozdělujícímu EU se však postavily zbylé státy Unie v čele s Německem. Francie couvla a vznikl kompromis. Ke středomořským státům se připojil zbytek EU. Proto se na plánech týkajících se oblastí okolo Středozemního moře máme podílet i my. Nepodílíme se ovšem na ničem. Už z letní Paříže roku 2008 komentátoři různých médií psali, že nový spolek daleko víc připomíná nebožtíka než organizaci plnou energie, smělých plánů a společného odhodlání. Po ruce měli dva pádné argumenty vyřčené v otázkách: Není naivní očekávat spolupráci arabských členských států s nenáviděným Izraelem? A jak taky prosazovat Evropou navrhované demokratické reformy v šestnácti členských zemích ze severní Afriky a Blízkého východu, kde vyjma židovského státu dlouhodobě vládnou autoritativní či přímo diktátorské režimy?

14

Odpověď na první otázku přinesl už konec prosince téhož roku, kdy po nepřestávajícím ostřelování svých osad Izrael zahájil vojenskou operaci Lité olovo proti cílům teroristické organizace Hamás v Pásmu Gazy. Naopak pochybnosti o demokratických reformách potvrdil už před pařížským zakladatelským aktem vůdce libyjské „revoluce“ plukovník Muammar Kaddáfí slovy: „Kvůli ohlodané kosti, kterou nám nabízejí z druhé strany moře, ne-

Evropa na demokratické reformy netlačila. budeme přece měnit své staré dobré zvyklosti.“ Jako jediný taky Kaddáfí vstup do středomořského klubu odmítl. Ostatní jemu podobní autoritativní vládci naopak bez větších starostí přijali. Velmi dobře věděli, že v tomto směru se nemají čeho obávat. Evropa na demokratické reformy netlačila ani v následujících letech. Nejenom kvůli svým vlastním potížím souvisejících s finanční a ekonomickou krizí. V Paříži vytvořený nebožtík byl proto neoficiálně, ale rychle a v tichosti pohřben.

Podpora neschopných

Status quo v  severní Africe by Evropě i zbytku Západu vyhovoval kvůli strachu

z islamistů i za hospodářské prosperity. Potvrzují to rozpačité reakce demokratického světa na začátky revolucí v Tunisku i v Egyptě. Svým způsobem lze tak svržení autoritativních arabských vládců a nepokoje v  dalších státech Maghrebu, které minulý týden ohrozily i „staré dobré zvyklosti“ v Libyi, vnímat i následovně. Tamní lidé tři roky trpělivě čekali na realizaci evropských slibů z Paříže, a když se pořád nic nedělo, vzali vše do vlastních rukou. Ostatně co se taky mohlo dít, jestliže jedním ze dvou předsedů Unie pro Středomoří byl vedle Evropu reprezentujícího Nicolase Sarkozyho až do svého odstoupení z vládní funkce severní Afriku zastupující Husní Mubarak. O čem tedy krátká historie z dnešního pohledu mrtvé Unie pro Středomoří vypovídá? Kromě ambic francouzského prezidenta, který ji inicioval, o historií vícekrát potvrzené neproduktivitě paktování se demokracií s  autoritativními režimy. Dále o neochotě velké části EU opravdu účinně prosazovat své hodnoty ve svém okolí. Především ale o radikální a neuvěřitelně rychlé proměně světa. Tři roky staré plány jsou u ledu a velikášstvím oslněná Sarkozyho vláda zachraňuje s německým kabinetem vlastní dům. Jinými slovy skrze eurozónu celou EU. Možná zčásti i díky tomu jsme svědky aktuálních změn probíhajících v severní Africe. V Paříži se totiž v červenci 2008 také plánovaly různé finanční injekce pro tyto země na jih od Středozemního moře. Ekonomická krize však Evropu postavila před jinou realitu. Namísto podporování neschopných a zkorumpovaných režimů tak mohla začít jejich agonie. Q R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

k o m e n t á ř e | z dr a v o t n i c t v í

Peníze až v první řadě

Spor s lékaři připomíná, že ekonomická pravidla platí i ve zdravotnictví Luděk Niedermayer

K

rize ve zdravotnictví je zažehnána, nevíme jen na jak dlouho. Ale víme celou řadu dalších věcí. Zdá se být jasné, že rozhořčení nemocničních lékařů nad fungováním českého zdravotnictví (na kterém mají někteří z nich svůj podíl) a výší svých platů (na níž naopak podíl nemají) je zasloužené, ale jeho forma obtížně přijatelná. Víme také, že vláda bude mít potíže nejen ustát logické požadavky jiných profesních skupin na podobnou „péči“, ale bude mít i problém zajistit slíbené miliardy lékařům. Navíc se musíme obávat, že pokud vlády nebyly s to provést dobrou zdravotní reformu téměř dvacet let, nenarodí se dnes během pár měsíců a důsledky smíru s lékaři její provedení asi neusnadní.

zdravotního zabezpečení, ukazuje, že toto stanovení pravidel státu moc nejde. Navíc s růstem výkonů v péči o pacienty se pojišťovny brání nezvladatelnému růstu nákladů tak, že nastavují limity pro to, kolik peněz za dané období může zdravotnické zařízení čerpat. Tento postup je ale na hranici etičnosti: pojišťovny de facto říkají doktorům, aby „nadlimitní“ pacienty neléčili (alespoň ne v období, kdy přesáhli svůj limit) a doporučili jim hledat jinou ordinaci. Není pochyb, že tímto způsobem jsou „bity“ opět zejména nemocnice, a nejvíce ty, které léčí opravdu velmi vážné pacienty (a nemají je kam jinam poslat). U nich však existence výdajových stropů křiví i jinak jejich chování v tom, že je nemotivuje k využívání často velmi drahého vybavení.

Zaměstnanci to zaplatí

Ne konec, ale začátek

Problémy začínají již u požadavku lékařů na vyšší tarifní platy. Ten je logický – kdo by nechtěl mít vládou garantovánu výši mzdy a obvykle i její růst. Ovšem přání zaměstnanců obvykle naráží na realitu toho, jak zaměstnavatelé prostředky na platy získávají. A u nemocnic je to obdobné jako u každého jiného podniku. Peníze nejdou ze státního rozpočtu a nesměřují přímo na mzdy. Odpovídají „výrobě“ zaměstnavatele – v případě lékařů tomu, jak a koho nemocnice léčí. Peníze poskytují zdravotní pojišťovny, jejichž zájmem není životní úroveň pracovníků ve zdravotnictví, ale – jak všichni doufáme – co nejlepší péče o zdraví pojištěnců. Proto tlak lékařů na jistotu a výši tarifních mezd je sice pochopitelný, ale věcně špatný. Nejen výkony nemocnic rozhodují o mzdách lékařů. O tom, co z peněz inkasovaných za odvedenou práci uvidí lékaři na výplatní pásce, do jisté míry rozhoduje vedení nemocnic. To může tyto prostředky investovat ku prospěchu nemocnice a pacientů (s pomocí fondů EU či jiných dotací), nebo peníze opakovaně „prošustrovat“ neefektivitou či podivnými nákupy. Tlak na kompetenci a  transparentnost chování nemocničních managementů by proto měl být naprostou samozřejmostí. Bohužel, nezdá se, že by tomu vždy tak bylo, a to je velký problém. Dalším problémem financování českého zdravotnictví je proměnná zvaná R E S P E KT. CZ

platba za státní pojištěnce – tedy děti, důchodce a nezaměstnané. Za tyto osoby stát platí na zdravotní péči nepoměrně méně, než kolik si platí na zdravotní péči zaměstnanci a živnostníci. Zaměstnanec dává na zdravotní pojištění měsíčně průměrně téměř čtyřikrát víc, než dá stát pojišťovnám za děti, důchodce a nezaměstnané. Stát tak při zajištění péče pro „své klienty“ parazituje zejména na zaměstnancích, neboť živnostníci platí také výrazně méně. A nejde o žádný detail. Odhady mluví o tom, že neúměrně nízké státní platby se týkají víc než poloviny všech lidí (58 %). Platby státu za ně tvoří jen o málo víc než pětinu příjmů zdravotních pojišťoven, ovšem na péči o tyto občany jde 80 % všech nákladů. Lze namítnout, že tímto cyklem procházíme všichni, teoreticky má tedy každý z tohoto přerozdělování užitek. Jenže každé „přerozdělení“ musí platit s mírou. Navíc se vítané prodlužování délky života při tomto nastavení parametrů stává katastrofou pro finanční stabilitu zdravotního systému. Největším zásahem státu do zdravotnictví je však skutečnost, že svými rozhodnutími v oblasti úhrad určuje, jaký typ medicíny je lukrativní a lákavý pro soukromé praxe a které z hlediska zdraví často zcela nenahraditelné, leč „nelukrativní“ procedury padají na bedra veřejných nemocnic. Rozdíl mezi tím, jak fungují jednotlivé části

Určité řešení může přinést vyšší využití plateb pojišťoven ne za úkony, ale léčení konkrétních diagnóz. Ani jejich zavedení však nebude snadné. Ovšem mohlo by to podpořit v Čechách neustále tlumený trend ke specializaci zdravotních zařízení, která slibuje vyšší efektivitu a kvalitnější zdravotní péči. Jaké tedy jsou dnes perspektivy českého zdravotnictví po bitvě vlády s odbory? Zdá se, že stát, jenž unese deset miliard korun navíc za jeden pražský tunel (jménem Blanka), nesmyslné zakázky vojáků či drahé tlumočnické služby, musí být s to najít dvě miliardy ročně pro udržení míru s doktory. Ale je to omyl. Ani jednu z těchto věcí si dnes náš stát dovolit nemůže. Jenže zatímco tunely může přestat hloubit a  vojákům zatrhnout drahé hračky, ukončit léčení občanů jen tak nelze. Pokud některá ze seznamu nutných reforem v naší zemi je nikoli jen politicky, ale i odborně hodně složitá, pak je to ta zdravotní. Ovšem bez ní možná budeme schopni zdarma léčit rýmu, nebudeme však schopni pomoci vážně nemocným. Únorový smír lékařů s vládou tedy neznamená konec problémů. Spíš jen naznačuje jejich skutečný začátek. Q čTĚTE TAKÉ ČLÁNEK NA STR. 42–44 A ESEJ na stR. 78–79

15

komentáře | korupce / šumava

Vondrova křižovatka JAROSLAV SPURNÝ Ministra obrany Alexandra Vondru potkaly minulý čtvrtek dobrá a špatná zpráva. Ta první říkala, že se protikorupční policii podařilo po pěti letech vyšetřování obvinit padesát čtyři lidí, kteří se podíleli na manipulování stavebních a údržbářských zakázek na ministerstvu obrany za téměř miliardu korun. Vondrovi podřízení přitom dodali detektivům v posledních měsících klíčové důkazy. Poté co Vondrovi předchůdci naopak pátrání spíše znesnadňovali. Ta druhá, horší zpráva zazněla na tiskovce, kterou svolal ministr financí Miroslav Kalousek. Při zakázce na pořádání kongresů během našeho předsednictví EU, za niž byl politicky odpovědný právě Vondra a která byla zadána bez výběrového řízení, bylo s největší pravděpodobností defraudováno sto třicet pět milionů korun. Pro ministra Vondru je to schizofrenická situace. První zpráva říká, že on a jeho lidé dělají dobře svou práci na očištění rezortu z korupce, a oznamuje nám, že možná přichází doba, kdy nebudeme neustále zahlcováni zvěstmi o  provokativně předražených, zbytečných a nikdy

nevyšetřených armádních zakázkách. Připočtěme k tomu, že ministr obrany předal také protikorupční policii na přelomu roku audity, ve kterých dokumentuje průběh korupčních nákupů na rezortu od roku 1998 (dál jít nemohl, protože dokumenty ze starší doby byly skartovány) a připra-

Vondra by měl ve své funkci zůstat. vuje reorganizaci, jež by do budoucna měla korupci při zakázkách velmi omezit a vyloučit z nich soukromé prostředníky, kteří jsou hlavními postavami podezřelých obchodů. Druhá zpráva naopak Vondru vyzývá, že by měl zvažovat svůj odchod, protože zakázku ve funkci ministra pro Evropu manažersky přinejmenším nezvládl a dovolil okrást veřejnost o velké peníze. Ministr Vondra by měl ve své funkci zůstat. Defraudace peněz ze zakázky na

„evropské kongresy“ se odehrála zhruba pět poschodí pod ním a stěží jej – alespoň podle toho, co je zatím vyšetřeno a známo – můžeme vinit z nějakého podílnictví. Někdo by mohl říct, že jako na bývalého disidenta a ochránce etických hodnot se na Vondru vztahují tvrdší měřítka a že by svou rezignací kvůli odpovědnosti za chybu měl jít příkladem. Ale i takto postavený požadavek odchodu je omylem. Šlo by jen o brzy zapomenuté gesto, které by žádné poselství lepší administrativy nepřineslo. Naopak, Vondrou navrhované a  prováděné změny na ministerstvu obrany by se zřejmě zastavily. Existuje totiž stále podezření, že kauza „ozvučení kongresů“ byla rozjeta účelově a jako protiakce jeho protivníků, kteří zásluhou změn na obraně přicházejí o vliv nebo jsou ohroženi žalobou za korupční jednání. Kdyby Vondra skončil, byl by to vzkaz pro jakéhokoli jeho nástupce ve funkci, že pokusy vymést z ministerstva obrany korupci budou předem odsouzeny k nezdaru. Q Čtěte také článek na str. 24–25

ODS už to ví Marek Švehla Volba vysloužilého politika ODS a  Unie svobody Jana Stráského ředitelem Národního parku Šumava je v něčem přelomová. Dokazuje, že Nečasova strana po téměř dvaceti letech pochopila, že důležité či lukrativní posty ve státní správě nejsou jen v dozorčích radách ČEZ a podobných institucí, ale také v místech souvisejících s ochranou životního prostředí. To může mít na zdejší přírodu zásadní dopad. Politici pravice ekologickými pozicemi dlouho opovrhovali. Agenda jim připadala směšná, nedůležitá, trapná, aktivistická. To se začalo pomalu měnit po vstupu Česka do Evropské unie a s rychlým bohatnutím. Ekologická agenda získala na síle a mohla komplikovat nejrůznější stavební aktivity tlačené obrovským přísunem peněz v podobě investic a dotací z EU. Tohle komplikování je přitom obecně prospěšné, politici české pravice to ale obvykle vidí jinak: čím víc začala být hlavně ODS na-

16

vázaná na místní stavební lobby, tím víc jí přísná ochrana životního prostředí křížila cestu a bylo jasné, že by bylo výhodné mít „to kulaté razítko“ ve svých rukou. Přitom není žádnou novinkou, že ODS už dlouho nedisponuje přesvědčivými experty, které by si vychovávala pro ministerské posty. Už dlouho nemá třeba ekonomy a  jediným ministrem za ODS obecněji uznávaným profesionály v oboru byl v posledních dvou vládách Jiří Pospíšil. Může v tom být ale i záměr, protože razítkem se umí ohánět kdekdo, hlavní je správné přesvědčení. Po loňských parlamentních volbách se takovým laikem s  mocným razítkem pod svojí kontrolou stal exministr Pavel Drobil a je jím i jeho nástupce. Volbou Jana Stráského na pozici šéfa národního parku pak tahle strategie pokračuje do dalších pater. Řízení národního parku byla do této doby vysoce odborná činnost, rozhodně odbor-

nější než řízení nemocnice nebo divadla, kde také podle všeobecného úzu pracují lidé z oboru. Stráský je solitér, velká individualita. S ODS se zřejmě dal dohromady proto, že ho s ní pojí stejný názor na Šumavu, u níž má pocit, že je vážně ohrožená ekologickými experimenty. Není ale nepostradatelným mozkem, zkušeným krizovým manažerem nebo zdatným komunikátorem. Jeho jmenováním se na velmi odbornou pozici dostává nejen naprostý laik v oboru ochrany životního prostředí nebo alespoň lesnictví, ale hlavně člověk, který zcela nezakrytě a dlouhodobě vystupuje proti zájmům ochrany přírody, tedy proti podstatě oné funkce. Tím byl udělán další zásadní krok v povýšení dílčích zájmů nad těmi obecně veřejnými či státními. A ODS si teď zkusila, jak je to snadné. Q ČTĚTE TAKÉ TEXT NA STR. 30–31

R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

politika

politika / ekonomika

Dobrá zpráva všem: místo chleba zdraží jízdenky na lyžařský vlek.

Průvan v peněženkách Vláda zavelela k dosud nepoznanému utažení opasků Hana čápová / foto milan jaroš Přibývá lidí, kteří mají problém vyjít se svým příjmem. Zdaleka mezi nimi nejsou jen lidé bez práce nebo vzdělání. Finanční tíseň pociťují také učitelé, někteří státní zaměstnanci, rodiny s dětmi či důchodci. Úsporné škrty Nečasovy vlády jejich situaci ještě zhorší. Zdá se, že začíná to, o čem se tu léta mluvilo a nikdy k tomu nedošlo – utahování opasků. R E S P E KT. CZ

Nižší plat

Lednová výplata vzbudila v paní Evě, třiačtyřicetileté archivářce z malého města, pocit hořkosti. Jako ostatním státním zaměstnancům se jí hrubý příjem snížil o deset procent. Místo dosavadních 18 a půl tisíce dostala na účet o dva tisíce méně. „Věděla jsem, že k tomu dojde. Ale přesto se mě to dotklo,“ říká žena, která ekonomickou situaci rodiny nechce zveřejňovat

pod celým jménem. „Chápu, že jde o snahu vlády šetřit. Přesto se člověk neubrání splínu. Čím jsem si to zasloužila, napadalo mě. Studovala jsem historii a archivářství, 20 let získávala praxi, svoji práci se snažím dělat dobře, lidem, kteří přicházejí hledat v archivu, vycházím vstříc…“ Paní Eva cítí jistou beznaděj. I kdyby dělala svou práci sebelépe, na výplatní pásce se to neprojeví. Proto se loni v prosinci, tak →

17

politika | úsporné škrty

Kdo má hypotéku, ať zhasne. → jako asi čtvrtina státních zaměstnanců, při-

pojila ke stávce proti snižování platů. „Váhala jsem, zda je morální do toho jít,“ vzpomíná na to, jak jí řada známých říkala, že si nemá na co stěžovat, protože lidí ze soukromých firem se krize dotkla mnohem víc než zaměstnanců státu. „Pak jsem si řekla: Až bude zase dobře, firmy se zvednou. Nám už ale sebrané peníze nikdo nikdy nevrátí.“ Protest, jak známo, nic nezměnil, vláda desetiprocentní škrt ve mzdách státních zaměstnanců schválila. Petr Nečas to vysvětlil tím, že bez reforem by český rozpočet zkolaboval, a apeloval na loajalitu zaměstnanců státu i čísly: „V soukromém sektoru přišlo o práci asi 80 tisíc lidí, ve veřejném prakticky nikdo.“ Archivářce je jasné, že s výplatou v lednové výši se bude muset naučit žít. Na rozdíl od lékařů či policistů si její profese jen stěží něco vyvzdoruje. Její manžel pracuje na poště, domů nosí kolem 20 tisíc korun. Rodina se dvěma dětmi má to štěstí, že žije ve vlastním domku od rodičů. Přesto hospodaří „od výplaty k výplatě“. „Žádnou rezervu na účtu nemáme,“ říká paní Eva. „A zatím si vlastně neumím moc představit, na čem ušetříme.“ Na oblečení to nebude, rodina ho téměř nenakupuje, většinou se spokojí s tím, co děti zdědí po potomcích kamarádek. Nebude to ani na benzinu, starší auto stojí většinou v garáži, manžel jezdí do práce do většího města veřejnou dopravou – trvá to sice déle, ale vyjde to levněji. Jídelníček ve prospěch levnějších luštěnin a na úkor

57

Miliardy, které má vládě přinést zvýšení DPH. 18

dražšího masa rodina změnila už před časem. „A místo v Bille jsme také začali nakupovat v levnějším Lidlu,“ říká paní Eva. „Občas si vyjedeme na výlet, to asi budeme muset omezit,“ napadá archivářku přece jen nějaká možnost. „Možná omezíme počet kroužků, do kterých děti chodí.“ Ze všeho nejvíc ale uvažuje o tom, že si najde nějakou brigádu. Přivydělávat si prací v oboru zavrhla. „Bojím se, že kdybych poskytovala třeba poradenství o archivním zákoně, mohl by to být střet zájmů,“ vysvětluje. „Nejspíš se asi poohlídnu po nějakém úklidu.“ Jedna věc jí však dělá starost. Starší dcera je na gymnáziu, syn ještě na základní škole. Oba zřejmě půjdou na vysokou školu. „Plánuje se zavedení školného,“ říká paní Eva. „Děti by si na něj sice mohly půjčit. Nedovedu si ale představit, jak by to pak jednou splácely, kdyby braly 16 a půl tisíce čistého jako já.“

Dražší nákupy

Do budoucna se domácnosti musí připravit na další utahování finančních šroubů. Daň z přidané hodnoty se od příštího roku sjednotí na 20 procentech (nyní jsou dvě sazby DPH, 10 a 20 procent). To by zdražilo například potraviny, léky, hromadnou dopravu, dětské pleny, teplo či vodu, které jsou dnes v desetiprocentní sazbě. Věci veřejné prosadily výjimku, některé základní potraviny jako mléko, chléb, brambory, ryby, zelenina, dětská mléčná výživa či potraviny pro diabetiky a bezlepková dieta by nadále měly zůstat ve snížené sazbě. Cílem je získání peněz na start penzijní reformy, na jejíž podobě se minulý týden shodli ekonomičtí ministři vládní koalice. Na penze se vybere méně, než kolik se důchodcům vyplatí, letos se očekává schodek důchodového účtu vyšší než 30 miliard korun. Podstata reformy navíc spočívá v  tom, že lidé budou moci od poloviny příštího roku posílat do soukromých fondů tři procenta hrubé mzdy a zároveň o tuto částku snížit odvod do státního penzijního systému. Očekává se, že kvůli tomu bude v průběžném systému chybět dalších zhruba 20 miliard korun. Vláda míní, že právě zvýšením daně z přidané hodnoty může potřebných víc než 50 miliard korun získat. „Ze změn DPH by měl stát získat zhruba 57 nebo 58 miliard ročně, které

se použijí na řešení důchodového účtu,“ uvedl ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09). To, jak konkrétně se zvýšení daně z přidané hodnoty projeví v růstu životních nákladů domácností, se pokusil vyčíslit Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) při Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR. Vycházel přitom ze zvýšení daně na 19 procent, o  kterém se dlouho mluvilo. Rozdíl mezi výsledky při 19- a 20procentní dani by ale neměl být nijak zásadně velký. Dobrou zprávou pro domácnosti je, že nebudou platit celých více než 50 miliard korun. Část z této sumy zaplatí stát nebo firmy. Další dobrou zprávou je, že mezi zhruba 40 procenty zboží, které se dnes prodává se sníženou desetiprocentní sazbou, nejsou jen věci základní potřeby, ale také zboží celkem zbytné. Například jízdenky na lyžařské vleky a lanovky, květiny, potraviny a  další potřeby pro psy a jiná domácí zvířata či vstupenky do divadel a kin. R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

Analytici si vzali na pomoc statistiku rodinných účtů statistického ústavu, ze které plyne, kolik a  jakého zboží běžně kupují různé typy domácností. Spočítali pak, o kolik korun měsíčně zdraží vyšší daň z přidané hodnoty jejich „spotřební koš“. Došli k tomu, že třeba rodina bez dětí utratí měsíčně o necelých 400 korun víc, rodina s dvěma dětmi o 521 korun víc, samostatně žijící muž nebo žena o přibližně 200 korun víc. Jeden z  autorů analýzy, Libor Dušek, míní, že většina domácností se s  takovým zdražením dokáže vyrovnat. Problém podle něj ale může mít zhruba deset procent nejchudších, především neúplné rodiny s dětmi nebo lidé bez práce. Zvýšení různých sociálních dávek by podle Duška moc nepomohlo, v současnosti jsou nastavené tak, že se jich k nejchudším dostane jen asi čtvrtina. „Musely by být nastavené jinak, opravdu cíleně,“ říká analytik, „aby se dostaly k těm, kdo je nejvíc potřebují.“ Vláda chce dopady zvýšené daně vyrovnat aspoň některým potřebným, důchodcům jednorázovým zvýšením důchodů R E S P E KT. CZ

a rodinám s dětmi, ve kterých alespoň jeden z rodičů pracuje, zvýšením odpočtu na dítě z daně o 250 korun měsíčně.

Nedostupné bydlení

Učitel španělštiny na pražském gymnáziu Petr Mazanec a jeho partnerka, také učitelka, začali nájemní byt shánět už loni na podzim. Zatím bydlí „po studentsku“, spolu s dalšími třemi lidmi v jednom bytě. Plánují však rodinu, a tak chtějí byt sami pro sebe. Sehnat byt, jaký potřebují (dvě místnosti s kuchyní) a za cenu, kterou si podle své úvahy mohou dovolit – aby se všechny platby, spojené s nájmem, vešly do 12 tisíc korun měsíčně, ale není v Praze vůbec jednoduché. „Snad už jsme našli,“ radoval se minulý týden Mazanec. Byt má sice své „mouchy“ – je ve čtvrtém patře bez výtahu a navíc ve starém, nevzhledném činžáku, mladá rodina si však život v něm umí představit. Mazanec a  jeho partnerka patří k  jediné skupině státních zaměstnanců, která si od ledna polepšila. Španělštinář s šesti-

letou praxí měl na výplatní pásce o 1300 korun vyšší částku. Navíc ředitelka jeho školy ví, že by si se znalostí jazyků našel práci snáz než třeba učitel společenských věd, a tak se ho odměnami snaží ve škole udržet. Nejsou sice kdovíjaké, ale přesto zhruba o 1500 korun vyšší než u kolegů, kterým by se ze školství nezběhlo tak snadno. Mladý učitel tak může počítat s  příjmem kolem 18 tisíc korun měsíčně čistého. Partnerka na rodičovské by měla necelých osm tisíc korun, po zaplacení všech nákladů spojených s bydlením by jim zbylo asi 14 tisíc korun. Podobně jako Mazanec přemýšlí o tom, jak velký byt potřebuje a jaký nájem jeho rodinný rozpočet unese, uvažuje o finanční dostupnosti nájemního bydlení také tým ze Sociologického ústavu AV ČR. Sociologové si řekli, že nájemní bydlení je pro domácnost nedostupné ve chvíli, kdy její čistý příjem je nižší než náklady na bydlení (nejen nájem, ale také platby za vodu, elektřinu, plyn či úklid domu) sečtené s 1,5násobkem životního minima. Pro zajímavost, pro rodinu s jedním dítětem je 1,5násobek životního minima necelých 11 tisíc korun, pro rodinu se dvěma dětmi asi 14 a půl tisíce korun. Když se vrátíme k Mazancově rodině, chybí jen málo k tomu, aby spadla do skupiny těch, kdo jsou podle sociologů ohroženi finanční nedostupností přiměřeného nájemního bydlení. Byt si hledá přiměřený, a  dokonce za cenu, která je →

10% nejchudších bude čelit v důsledku zdražování vážné sociální situaci.

19

politika | úsporné škrty → v Praze nižší než obvyklá. S jedním dítě-

tem ji od pádu do ohrožené skupiny budou dělit zhruba tři tisíce korun měsíčně. Se dvěma dětmi by už však rodině scházela pětistovka měsíčně k tomu, aby pro ni bydlení bylo dostupné.

Penzisté v ohrožení

Pokud jde o nájemní bydlení, je v Česku, jak známo, zvláštní situace. Existují tu vedle sebe dva trhy, jeden s byty s regulovaným nájmem a druhý s byty s tržním

nájmem. V obou typech bytů přitom bydlí lidé se srovnatelnými příjmy, nejchudší stejně jako nejbohatší, mladí stejně jako staří. Několik let už probíhá postupné zvyšování regulovaných nájmů, v  menších městech je u konce, ve velkých městech by se tržní a regulované nájemné mělo vyrovnat do konce roku 2012. Sociologové si proto položili otázku: Kolik domácností je ohroženo finanční nedostupností nájemního bydlení, kdyby všichni platili tržní nájem?

Mezi riziková území patří především Praha a Brno, protože tržní nájmy jsou tu vysoké. Vážné problémy s jejich placením mohou mít nejen domácnosti důchodců, samoživitelů nebo lidí bez práce, ale také nekvalifikovaní dělníci, někteří řemeslníci či prodavačky. Velký problém s placením tržních nájmů mohou mít podle sociologů i lidé v Ústeckém nebo Moravskoslezském kraji. „Je tu hodně lidí bez práce,“ vysvětluje Petr Sunega ze Sociologického ústavu AV ČR. „Tržní nájem tu sice v porovnání třeba s Prahou není nijak vysoký, ale regulovaný je tak nízký, že je mezi nimi velký rozdíl. Navíc tady žilo v bytech s regulovaným nájmem hodně lidí.“

Kde vzít stovky tisíc

Možná toho příště bude stačit jen půlka.

2012 Rok, kdy se vyrovná regulované nájemné. 20

Je potěšující, že dostupnost nájemního bydlení se od roku 2003 zvyšuje. Zatímco v roce 2003 byla finanční nedostupností ohrožena víc než pětina domácností a v roce 2005 necelá pětina z nich, v roce 2009 se podíl ohrožených domácností snížil na něco přes desetinu. Důvodem je jednak to, že tržní nájmy rostly přece jen pomaleji než příjmy lidí, a také fakt, že se postupně zvyšovala sociální pomoc – příspěvek na bydlení. Přesto sociologové varují, že jsou skupiny obyvatel a regiony, pro které může uvolnění regulovaných nájmů na úroveň těch tržních znamenat velký problém. Jde především o dlouhodobě nezaměstnané, samoživitele na rodičovské dovolené a důchodce. Například osamělému důchodci v Praze zbude po zaplacení tržního nájemného a dalších nákladů spojených s bydlením jen necelá polovina životního minima, tedy asi 1500 korun na měsíc.

Vrásky na čele teď zcela jistě mají ti, kdo opravují dům nebo jim firma staví byt na klíč. Musí se připravit na to, že výsledná částka bude vyšší, než čekali. Také u stavebních prací se totiž daň z přidané hodnoty zvedne ze snížené sazby na 20 procent. Většina lidí si na koupi staršího domu a  jeho opravy nebo na pořízení nového bytu bere hypotéku. Hypotéku na vlastní bydlení má dnes zhruba desetina domácností, v  bytech s  regulovaným nájmem žije necelá pětina domácností, tržní nájem platí pět procent rodin. Ostatní, necelé dvě třetiny rodin, bydlí ve svém a žádný úvěr na bydlení nesplácí. „Ačkoli jsou ti, kdo splácí hypoteční úvěr, ze všech čtyř skupin relativně nejbohatší, rozhodně ne všichni patří mezi bohaté,“ říká Petr Sunega. „I mezi chudými domácnostmi jsou takové, které platí hypotéku.“ Kvůli dražším stavebním pracím bude řada lidí potřebovat stávající hypotéku navýšit nebo si vzít další půjčku. Tato situace podle odborníků čeká asi čtvrtinu lidí, kteří dnes platí hypotéku. Banky s ní mají zkušenost, něco podobného proběhlo v roce 2007, kdy se daň z přidané hodnoty zvyšovala z pěti procent. Někteří lidé se mohou dostat do potíží, pokud jejich příjmy nebudou dostatečně vysoké na to, aby jim banka půjčila další statisíce – a oni aby je dokázali splácet. Jak se shodují experti, nějaké „utažení opasku“ je v zemi s trvalým propadem veřejných účtů jistě namístě. Jde o to, kde opasek utahovat a kam až je únosné s tím zajít. Proti úsporám se už úspěšně ozvali lékaři, začínají se ozývat policisté a hasiči. „Lidé asi mají právo být naštvaní,“ uvažuje Libor Dušek z Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu. „Chce se po nich, aby se uskromnili. Zároveň ale nevidí dostatečnou a účinnou snahu vlády snížit například cenu předražených veřejných zakázek. Vláda zvyšuje daně, příjmy státního rozpočtu, ale je otázka, zda dělá dost pro to, aby snížila jeho výdaje.“ Q R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

a u di t

Dusno v Minsku

Sankce EU mohou Lukašenkův režim zabolet, ale káhirský scénář musí přijít zevnitř MARTIN M. ŠIMEČKA

M

inulý pátek stanuli před soudem v  Bělorusku dva mladí političtí aktivisté Zmicer Daškevič a Eduard Lobau. Jsou ve vyšetřovací vazbě, byť, jak prohlásil prezident Alexandr Lukašenko, mohli být už dávno na svobodě, jen kdyby „odpověděli na tři otázky“. Jaké otázky to jsou, neřekl. Daškevič a Lobau patří k oněm 630 demonstrantům zatčeným loni v  prosinci, když protestovali proti zmanipulovaným prezidentským volbám. Mnozí jsou ještě pořád ve vězení, prvnímu z  nich, Vasiliji Parfjonokovi, už soud minulý čtvrtek vyměřil čtyři roky natvrdo, dalších téměř padesát bude souzeno za vyvolávaní „masových nepokojů“ v následujících týdnech. Včetně prezidentského opozičního kandidáta Vladimira Něklajeva, který se nesmí hnout z domu, kde jej hlídají příslušníci KGB. Sám Lukašenko a dalších jeho 156 věrných, včetně několika režimních novinářů, jsou na oplátku částečně uvězněni ve své zemi – nesmějí vstoupit na půdu Evropské unie a nedostanou se ani ke svým účtům v evropských bankách. Tyto sankce přijala EU (a také USA) koncem ledna, a byť si nikdo nedělá iluze o jejich okamžitém účinku, mohou Lukašenka alespoň zabolet. Ten také ihned pohrozil „odvetou“, jeho režim začal pronásledovat i zahraniční novináře a nedávno zamítl žádost komisařky Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Dunji Mijatovićové o návštěvu Běloruska. Smysl sankcí nespočívá jen v symbolickém gestu, míří také na solar diktátorské kliky, která podle analytiků není tak jednotná, jak se zdá. V posledních dvou letech se totiž Lukašenko snažil ukazovat Evropě spíše svou lepší tvář, za což mu byly slíbeny půjčky a granty ve výši 3,5 miliardy eur. Překvapivě brutální prosincová represe může naznačovat, že uvnitř mocenských struktur probíhá boj a  že silové složky v  čele s KGB mohly konat i proti Lukašenkově vůli. Sankce by tak mohly případné napětí mezi jestřáby a umírněnými reformátory posílit.

Káhira je daleko

Důležitější je to, že EU se rozhodla rozlišovat mezi režimem a jeho obyvateli. Počátkem února zorganizovalo Polsko narychlo konfeR E S P E KT. CZ

renci, na níž EU i její členské státy (zejména Švédsko, Dánsko, Polsko a jiné) významně zvýšily finanční pomoc pro běloruskou opozici a aktivisty v řádech desítek milionů eur. Kromě toho se v EU mluví o tom, že členské státy by měly po vzoru Polska, Česka a Slovenska poskytovat víza zdarma (dnes za ně občan Běloruska platí 65 eur). Šéfredaktor jednoho z mála nezávislých časopisů v zemi (Naša Niva) Andrej Dyńko tyto iniciativy vítá a  říká, že úlohou opozice je teď „najít takové mechanismy, které umožní poskytnout pomoc nevládním organizacím a médiím uvnitř země“. Za hranicemi Běloruska se už udělalo dost – z Varšavy vysílá Evropské rádio pro Bělorusko a v Litvě sídlí exilová univerzita pro běloruské studenty, obojí solidně financované. Lukašenkův režim získal už několik přívlastků, naposledy ho polský ministr zahraničí Radosław Sikorski nazval „evropskou Kubou“ a Lukašenkovi vzkázal, že bude po vzoru Egypta dříve či později smeten lidem Běloruska a nezbude mu než „hledat úkryt v zahraničí“. Zatím to však na revoluci v této zemi nevypadá. I když tamní opozice hledí na události v Káhiře s obdivem, v samotném Bělorusku se podle Dyńka režimu daří vzhledem k „dostatku peněz z tranzitu ropy a loajalitě KGB“ udržovat obyvatelstvo v relativním klidu. Lukašenko také hraje na obnovu dobrých vztahů s  Moskvou, která ostatně sankce EU kritizovala. Těsně po událostech v prosinci ratifikoval běloruský parlament 18 smluv tvořících základ „společného ekonomického prostoru“ s Ruskem a Kazachstánem. Může se spolehnout i na Ukrajinu, jejíž vláda dnes drží s Moskvou. Minulý týden se ukrajinský premiér na návštěvě v Bratislavě nepřidal ke společné výzvě zemí Visegrádu a Německa na propuštění politických vězňů v Minsku. Analytici sice upozorňují, že Lukašenkův režim začíná mít ekonomické potíže, jeho zadlužení roste a  v lednu zvedl obyvatelstvu ceny energií o více než deset procent, na rozfoukání revolučních nálad to však zřejmě nestačí. Pokud by se tak však stalo, mladí aktivisté Daškevič a Lobau už z vězení vzkázali, že – až se dostanou na svobodu – jsou odhodláni jít do toho kdykoli znovu. Q

Důchody a ProMoPro Koalicí schválená důchodová reforma vypadá nakonec docela váhavě: příspěvek do fondů se týká jen lidí pod 35 let, je dobrovolný a může činit pouhá tři procenta mzdy (pokud člověk dobrovolně přihodí další dvě). Pro srovnání: polský fondový pilíř je stále povinný a nedávno byl snížen ze sedmi procent příjmu na 2,5 procenta. Sociální demokracie spolupracovat nehodlá. Co z toho vyplývá? Pokud se dostane k moci a bude vládnout s pravicí, tak nic. Pokud bude vládnout po příštích volbách levice, může fondový systém zrušit, ale v tom případě musí ČSSD říci na rovinu, že věk pro odchod do důchodu se bude zvyšovat mnohem razantněji, než si kdo dovede představit. Jiná možnost prostě není. Když systém zůstane, co bude s lidmi, kteří si spořit nebudou? Je zjevné, že přechodem na zdánlivě liberální dobrovolnost vláda jen přepinkává odpovědnost na vlády příští, které budou muset systém modifikovat. Bude lidem možná donekonečna říkat: Je to vaše chyba, měl jste si spořit. To ale situaci nevyřeší. Toto není a ještě dlouho nebude (pokud vůbec) společnost finančně gramotných lidí s nadprůměrným IQ. Co dokazují převody z účtů firmy ProMoPro na účty v Karibiku? Já tady nutně nevidím nic kriminálního, i když záleží na tom, co to všechno znamená daňově. Z hlediska posouzení kompetentnosti úředníků tehdejšího Úřadu vlády to svědčí o jediném: marže jsou stěží uvěřitelné. Pokud si dvě soukromé firmy obchodují mezi sebou, ať si dělají marže a zisky, jaké chtějí. Pokud ale firma s ročním obratem velikosti státní zakázky vyvede polovinu vyfakturovaných peněz okamžitě na nějaké účty v Karibiku, je zjevné, jaké byly náklady a jaké byly zisky. Tyhle peníze nešly na mzdy lidí, kteří tahali v noci kabely a stavěli budky. Marže z této zakázky jsou zjevně 80–100 procent. Za slušnost se považuje 10–15 procent. Někdo si může říci, že pan Veselý z ProMoPro je chytrý podnikatel (pokud za chytrost považujeme uvádění úředníků – a de facto daňových poplatníků – v omyl), někdo si může říci, že to je nehorázné a nemravné. Co to svědčí o úřednících? Pokoušeli se vůbec odhadnout náklady dodavatele těchto služeb? A jsme zase u té finanční gramotnosti.

•

JAN MACHÁČEK

každý den nový audit jana macháčka na www.respekt.cz/audit-jana-machacka

21

22 RS001493

R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

R E S P E KT. CZ

23

politika | kauza

FAÚ rozpletl složitou kauzu a odhalil černá konta v Rakousku. (Vpravo Milan Cícer)

FAÚ nespal. Pátral Jak rozumět odhalením v případu Vondra JAROSLAV SPURNÝ / Foto matěj stránský

P

řípad Alexandra Vondry, známý též pod jménem „souboj ministrů“, který zaměstnává celé Česko už tři týdny, si připsal další rekordní body. Vynikající práce jeho vyšetřovatelů ukázala, jak snadné může být v  Česku odhalování korupce v  nejvyšších patrech administrativy. A otazníky nad motivací těch samých vyšetřovatelů zase minulý týden ještě posílily obavu běžných občanů, zda nejde o pomstu na odvrácené straně moci.

Veverka to zařídí

Byla to minulý čtvrtek hvězdně obsazená tiskovka. Ministr financí Miroslav Kalousek se širokým úsměvem na úvod oznámil přítomným, že zakrátko uslyší převratné věci: fakta dokazující, že objev předražené zakázky na ozvučení evropských kongresů v Česku není diskreditací současného ministra obrany Alexandra Vondry, ale zásadní razií na „zlodějnu“, která se pod Vondrou coby vicepremiérem Topolánkova kabinetu před dvěma lety odehrála. Pak vy-

24

stoupil šéf Finančního analytického útvaru (FAÚ) Milan Cícer a popsal, jak jeho úřad po varovném echu bankéřů rozpletl složitou kauzu a odhalil, že minimálně sto třicet pět milionů korun, pocházejících z plateb za „Vondrovu“ vládní zakázku během českého předsednictví EU v roce 2009, zmizelo na tajných účtech. Neboli – řečeno slovy Miroslava Kalouska – „nebyly použity na práce související se zakázkou, ale s největší pravděpodobností ukradeny“. Zjištění, že dopátrat se u peněz posílaných z Úřadu vlády korupčních toků není složité, vzbudilo mezi účastníky tiskovky naději, že možná stojíme na začátku řady odhalení, u koho skončily finance z podezřelých zakázek nedávné minulosti i přítomnosti. FAÚ se totiž v  „kauze Vondra“ prezentuje úspěchem, který nemá v historii Česka obdoby: analytici dohledali toky podezřelých peněz v zakázce, jež nese otisky vlivných politiků a úředníků, odhalili, kde peníze skončily, prosadili zablokování těchto účtů a převázané dárkovou stuhou to vše předali protikorupční policii.

Je to tak velký a překvapivý zásah, že stojí za to podívat se něj zblízka. Lavina se dala do pohybu loni v říjnu, po oznámení Komerční banky, že na účtech společnosti ProMoPro se rok předtím, počátkem podzimu 2009, objevily opakovaně vysoké platby od jednoho odesilatele a že neobvykle vysokou sumu z těchto peněz si majitelé ProMoPro, manželé Veselí, převedli na svá soukromá konta. Po tomto upozornění se FAÚ pustil do práce. O jejích výsledcích jsme v náznacích zpravováni od počátku února a minulý týden jsme se dozvěděli všechno. Cícerovi lidé objevili, že valná část peněz, které šly firmě ProMoPro za zmíněnou zakázku evropských kongresů, odplynula na konto jiné spolupracující firmy NWDC a z něj nakonec složitou cestou skrz majetkově nedohledatelné rakouské účty přistálo celkem 135 milionů korun ve vějíři účtů, ke kterým má přístup jediná osoba – Libor Veverka, přítel majitele ProMoPro a bezsoutěžního vítěze celé více než půlmiliardové zakázky Jaroslava Veselého. A že peníze na účtech leží dodnes, aniž by někdo vybral jediný cent. Detektivové tudíž dospěli k závěru, že jsou na stopě úplatkářsky předražené operaci s veřejnými financemi, předali dokumenty policii a před deseti dny požádali rakouské kolegy o zablokování účtů.

Jen jednou jedinkrát

Takže – opravdový úspěch. Nicméně v tomhle zvláštním případu se vyplatí vážit věci opatrně. I když totiž ministr Kalousek vyhlašuje „kauzu Vondra“ za „spravedlnost, nikoli pomstu“, nemalá část veřejnosti – od Vondrových spolupracovníků a přátel přes lidi z branže až po komentátory a běžné občany – to vidí opačně. Jako snahu nikoli odhalit úplatkáře a jejich síť, ale intriku na poškození politického protivníka, který ve svém rezortu šlape na paty podezřelým personám, shodou okolností přátelům ministra Kalouska, a komplikuje jejich zájmy v obchodech s ministerstvem obrany. I pro tento scénář nabízí vývoj „kauzy Vondra“ řadu indicií. Už jen samotný spouštěč akce – varování bankéřů. V roce 2009 skutečně začaly na účet společnosti ProMoPro přicházet vyšší sumy než v průběhu předešlých tří let. Nejpodezřelejší platba se objevila v  říjnu 2009, kdy na konto společnosti v Komerční bance přišlo sto milionů korun a o pár dnů později z něj zase odešlo devadesát. To skutečně mohlo vzbudit podezření banky, která nemusela vědět, že firma ProMoPro dostala nějakou mimořádně finančně výhodnou státní zakázku. Úkolem banky tedy bylo okamžitě ohlásit přesun peněz. Kdyby šlo o transakci se špinavými penězi, měl by FAÚ právo peníze okamžitě zablokovat a  zachránit je tak. To se ale nestalo. Komerční banka poslala R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

hlášení až o rok později. Taková věc ovšem postrádá logiku – pokud by šlo o zločinný obchod, bylo dost času, aby peníze zmizely na nějakých účtech v daňových rájích. Na druhou stranu, banka ohlásila transakci přesně v době, kdy vrcholila kontrola finančního úřadu na Úřadu vlády. Poslal ji tam Kalousek, aby prověřila Vondrovo hospodaření v  období, kdy jako ministr odpovídal za naše předsednictví Evropské unii. Kontrola nezjistila žádné pochybení, ale získala vyčerpávající údaje o platbách Úřadu vlády společnostem ProMoPro a NWDC. Jaká byla skutečná příčina znepokojení bankéřů nad konty ProMoPro, se od nich samotných nedozvíme – Komerční banka odmítá věc jakkoli komentovat. Podle Milana Cícera není tak velký skluz oznámení podezřelé transakce pro FAÚ „ničím neobvyklým“, nicméně vysvětlit smysl takového opožděného echa šéf FAÚ také odmítá. Ale i počáteční kroky Cícerovy instituce vyvolávají pochybnost. Když FAÚ začal přesuny na kontech ProMoPro kontrolovat, mohlo jeho lidem trvat maximálně dvě hodiny, než zjistili, co banka vědět nemohla: že totiž jde o oficiální platby Úřadu vlády za veřejnou zakázku. Zabývat se jakýmkoli bližším zkoumáním legálně vyplacených peněz nemá FAÚ v popisu práce, a protože platby na konto ProMoPro byly o. k., měl úřad logicky (a koneckonců i podle zákona) práci ukončit – jak se také v podobných případech i podle zdrojů z FAÚ běžně děje. Jenže FAÚ šel nečekaně do hloubky a  ve třetí úrovni pak odhalil zmíněné tajemství: sto třicet milionů na černých kontech v  Rakousku na termínovaných účtech. Měli bychom být spokojeni, ale je tu jedna pochybnost. Operace ProMoPro je v  praxi FAÚ naprosto ojedinělá. „Nikdy předtím jsme žádnou podobnou informaci od FAÚ nedostali,“ říká vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula, jehož úřad vyšetřování policie dozoruje. Proč byl tak aktivní v  tomto případě? „FAÚ nedělal než svou práci, na prověření podezřelých účtů měl

právo. Obvinění, že práce FAÚ byla součástí nějakého souboje ministrů, jsou naprosto nesmyslná a urážející,“ tvrdí Miroslav Kalousek. Nicméně úplně rozehnat pochyby se těmto slovům nedaří. Tím spíš, když nadřízenými FAÚ jsou dva muži, kterým Vondra předtím kvůli podezření z korupce přidělal vážné kariérní potíže – Martin Barták a jeho poradce David Průša. Ten první je dnes u Kalouska na neplacené dovolené, protože policie prověřuje několik miliardových zakázek, které jako vlivný politik na rezortu obrany organizoval, ten druhý mu-

V tomto zvláštním případu se vyplatí vážit fakta opatrně. sel loni odejít z ministerstva obrany kvůli jiným podezřelým zakázkám.

Fíkové listy

Shrneme-li na závěr známá fakta, vypovídá „kauza Vondra“ o  dvou věcech. Na jednu stranu je tu velké podezření, že zakázka byla předražená pod taktovkou majitele ProMoPro Jaroslava Veselého a že defraudované peníze skončily na účtu jeho odchodního partnera, kde čekaly na závěrečnou distribuci zasvěceným. Oba muži podezření odmítají, ovšem jejich obhajoba je velmi nepřesvědčivá. „Ty peníze jsem dostal za ochranu citlivých informací na kongresech EU,“ tvrdí Libor Veverka v Hospodářských novinách, ale žádné faktury zatím nepředložil. „Pana Veverku znám devět let, loni jsme spolu založili golfový klub,“ říká Jaroslav Veselý. „O penězích na účtech v Rakousku nic nevím, chápu, že to zní nedůvěryhodně a po-

dezřele, ale i pro mě je to překvapení,“ dodává. Teď záleží na protikorupční policii, co vypátrá dál, jestli dokáže muže obvinit a zda najde nitky, které byl mohly vést k odhalení dalších viníků z řad státních úředníků, auditorů, nebo dokonce politiků. Asi nejpozoruhodnějším faktem totiž je, že faktury vystavené za zakázku společnostem NWDC a  ProMoPro prověřovali podřízení Alexandra Vondry, úředníci, technici a právníci Úřadu vlády a správnost vystavených faktur stvrdila prestižní auditorská firma PricewaterhouseCoopers. Všichni prý po pečlivém srovnávání s  ceníky firem za pronájmy a  instalaci techniky a platy zaměstnanců. Kontroly žádné předražení nezjistily. Byli kontroloři neschopní nebo uplacení? Audity prestižních firem a vnitřní kontroly jsou přitom hlavním argumentem zadavatelů zakázek, tedy především politiků, že zakázky byly v pořádku. Hájil se tak Český statistický úřad při výbuchu své proslulé půlmiliardové zakázky na technologii ke sčítání lidu, o jejíž uplacenosti a dopředu známém vítězi jsme všichni četli s předstihem v novinách. Hájil se tak Martin Barták při nákupu o  polovinu předražených pandurů i Miroslav Kalousek při vyhlášení neprůhledného stamiliardového ekotendru. FAÚ nám dnes říká, že podobné audity jsou bezcennými cáry papírů a odkazy na ně výmluvou. Detektivové z protikorupční jednotky mají tedy možnost dovést nás do komnat, které zůstávaly dosud stranou jejich zájmu, a odhalit, jak to při finančních tocích při veřejných zakázkách chodí v institucích ovládaných politiky. „Pro mě se nic nemění, já zakázku nepodepsal, odešel jsem z postu dříve, než byla uskutečněna většina plateb,“ říká další z hlavních aktérů případu Alexandr Vondra. „Ano, peníze na účtech pana Veverky mohou dokazovat předražení zakázky a já samozřejmě chci, aby policie vše vyšetřila. Potom k  celé věci zaujmu stanovisko.“ Q ↓ inzerce


   !) $  & !&! &(*   %  #

9ěőWH VL NRPX FKFHWH DOH FK\Wőt Yěőt FK\WUìP



RS001505-3

  „  

#+


 „ '' '

*

 &( „ !) 

&! 

!& 



%Ţ

 =3Ţ62

,67,7

-$. 8.2Ő

3ěW ]SţVREţ MDN XNRőLVWLW ÀUPX

8EUiQLW SRGQLN SőHG QHSőiWHOVNìPL ÅQiMH]GQtN\´ QHQt OH OHKNp VNXSXMt GOXK\ VQDçt VH RYOiGQRXW NOtĀRYp GRGDYDWHOH ěř ĀL RGEěUDWHOH 9 QHMKRUåtP SőtSDGě VNRQĀt PDMLWHO MDNR REěř NRQNXUVQt PDÀH

R E S P E KT. CZ

 # " #+ # #

),508


    

25

politika | blízký východ

Probuzení

Změny, kterými se otřásá Blízký východ, dávají zbytku světa mnoho důvodů k obavám. Ale také jednu velkou naději

f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s

L

idé na Blízkém východě už dávno ztratili téměř veškerou naději, že by se v jejich části světa mohlo něco změnit. Neviděli před sebou žádnou budoucnost – krom života pod vládou autokratů, kteří hromadili bohatství a násilím potlačovali své odpůrce, a krom jediné alternativy k autokratům, islamistů, kteří vnucovali ostatním své nesmiřitelné přesvědčení – a také násilím potlačovali své odpůrce. Na některých místech, například v  Saúdské Arábii a  Íránu, splynuli autokraté s islamisty v jedno. Žádný národ v této oblasti si ale nemohl úplně svobodně vybrat, jakou formu vlády chce. I Západ navíc propadl beznaději a předpokládal, že jedině autokraté mohou udržet na uzdě extremisty. Když se tuniský prodavač ovoce Muhammad Bouazizi Búazízí dohnaný k zoufalství úřední šikanou a nemožností nalézt odpovídající práci před dvěma měsíci polil benzinem a škrtl sirkou, shořely všechny tyto domněnky na prach. Tunisané a po nich i Egypťané vyšli do ulic. Lidé jakoby zázrakem přemohli autokraty, kteří je desítky let utiskovali. Během několika posledních dnů pochodovaly ulicemi Teheránu desítky tisíc lidí, ač jim hrozilo zmlácení nebo zatčení policií. V maličkém Bahrajnu umírali lidé, když bezpečnostní síly kropily protestující gumovými kulkami a dusily je slzným plynem. V Libyi povstaly davy proti obávanému diktátorovi. Jordánsko je podrážděné, Alžírsko nestabilní a v Jemenu to vře. V arabském světě jsou za potenciální revolucionáře už dlouho pokládáni radikální islamisté, nicméně tyto boje v režii nemají. V  oblasti, která zahnívala v ovzduší útlaku, se náhle hlasitě ozvala mladá generace. Mladí lidé, opojení vidinou možných změn, předehnali své rodiče. Tak velké otřesy mohou změnit podobu celých společností, jako tomu bylo

f ot o p r o f i m e d i a . c z

the economist

Věří v demokracii? (Nahoře Muhammad Tantáví, dole shromáždění v Bahrajnu)

26

R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

během triumfálního svržení komunismu v Evropě v roce 1989 nebo i po neúspěšných revolucích v roce 1848. Co z toho vyplývá pro islamisty, autokraty a okolní svět?

Věštění budoucnosti

Odpovědi je třeba hledat nejprve v  Egyptě. Pesimisté se už teď obávají, že energie místních lidí, která revoluci pohání, se pomalu vyčerpává. Varují, že jakmile z káhirských ulic zmizí demonstranti, naděje na skutečnou demokracii odumře a všechno se zase s železnou zákonitostí vrátí do starých kolejí. Egyptu znovu nezbude než volit mezi vojenskou autokracií a plíživým volebním převratem ze strany islamistického Muslimského bratrstva. Obě možnosti jsou přitom reálné. Egypt je mladý, rozhněvaný a  chudý. Tisk si tu teprve nedávno prosadil nezávislost. Zdejší univerzity jsou ospalé, tradice individuálního odporu tu prakticky neexistuje a  stejně tak tu v  nedávné minulosti chybí i  tradice parlamentní. Společnost je prosáklá pohrdáním vůči Západu a nenávistí k Izraeli. Nemá potřebné základy pro demokracii. Muslimští bratři jsou dobře organizovaní a trpěliví a stát má zase k dispozici dobré dva miliony policistů a příslušníků bezpečnostních složek, cvičených v používání násilí. Není jiná reálná možnost než vítězství bratrstva nebo nějakého dalšího autokrata. A přece zatím mladí a převážně nenábožensky motivovaní egyptští demonstranti pokojně odolávají předpovědím pesimistů. Ačkoli muslimští bratři sehráli v  protestech určitou roli, zapojili se až se zpožděním. Navzdory násilné minulosti bratrstva navíc existuje propastný rozdíl mezi ním a al-Káidou. Jistěže touží po moci – která politická skupina ne? Ale strach z toho, že bratrstvo má všude své lidi a že se chystá uchvátit trůn, byl výhodný nejen pro muslimské bratry samotné, ale i  pro svrženého prezidenta Husního Mubaraka. Jejich hrozba ospravedlňovala jeho represe. Teď přišel čas s touto ponurou symbiózou mezi utlačovatelem a utlačovanými skoncovat. Nenávist k muslimským bratrům neospravedlňuje existenci státního aparátu násilí, jehož nemorálnost působí zhoubně na celý Egypt. Tmavé cely a mučitelův nůž bratrstvo beztak jen posilovaly. Když před šesti lety získalo v parlamentu 20 % křesel, byla to jediná strana, která představovala reálnou alternativu k Husnímu Mubarakovi. Dnes v otevřené soutěži možná dopadne lépe – ale možná také ne. R E S P E KT. CZ

Roztáhněte rolety

I  kdyby bratři získali poslanecké mandáty, měli by je ostatní podporovat v plné účasti na politickém životě Egypta včetně voleb. Demokracie nemůže vzkvétat, pokud budou umlčeni. Bratři by ovšem měli splňovat jedinou podmínku platnou pro všechny strany ve všech demokraciích, a sice ztotožnit se s principy nové egyptské ústavy. Tato ústava se nyní přepisuje pod přísným dohledem armády, která je opět pevně v sedle. Momentálně to vypadá, že egyptskou demokracii uškrtí daleko spíš autoritáři než islamisté. Během šesti desítek let polovojenské vlády si totiž egyptští generálové užívali výsad

Nikdo nedokáže odhadnout, jaký dopad budou mít rozpoutané bouře na celý region.

a bohatství, o něž by v demokracii mohli přijít. Nakolik generalita vyhoví demonstrantům, záleží zčásti na okolnostech. Kdo vede vojenskou radu: ministr obrany Muhammad Tantáví, někdejší Mubarakův muž, vždy konzervativní a nyní churavý, anebo náčelník štábu Samí Enán, člověk mladší a bližší Američanům? Dokážou generálové odolat pokušení rozdrtit dělníky stávkující za zvýšení mezd, oddálit zrušení desetiletí starého zákona o výjimečném stavu nebo odvrátit kritiku démonizací Izraele? Prozatím se dušují, že Egypt se s jejich pomocí navrátí k civilnímu vládnutí, a to v  brzkém termínu a  se skutečnými demokratickými reformami. To dává smysl, protože demonstranti zanechali v Egyptě stopu, kterou nelze jen tak zamést jako trosky na náměstí Tahrír. Egyptští vojáci nestříleli do lidí – namísto toho se vypořádali s policií. Když byla armáda postavena před volbu, raději nechala padnout hlavu státu, než by dala v sázku své výsostné postavení v egyptské společnosti. Vzhledem k tomuto precedentu se generálové nyní nemohou spolehnout na to, že jejich jednotky sáhnou k násilí. Navíc po šesti desetiletích pod vojenskými samovládci vědí generálové stejně dobře jako

demonstranti, že útlak a chudoba vedou do slepé uličky. I  kdyby armádě šlo jen a jen o vlastní zájmy, získá víc z produktivnější společnosti. Nikdo nedokáže odhadnout, jaký dopad bude mít na region bouře rozpoutaná v Tunisku, protože každá nešťastná země je nešťastná po svém. Libye a Sýrie jsou represivnější režimy než Egypt. V Jemenu komplikuje situaci vyhlídka na odtržení jihu a  v  Íránu zase neúspěšné povstání z roku 2009. Jordánský král vládne zemi, která je převážně palestinská; Saúdská Arábie a emiráty disponují uklidňujícím balzámem jménem ropa. I v Iráku, který se pyšní demokratickou ústavou a spoustou voleb, se vládnoucí strana odmítala vzdát moci. Mohl by tedy zavládnout chaos a zmatek. Ovšem zahraničí může sehrát svou roli. Barack Obama se nakonec rozhodl správně, když podpořil demonstranty. Měl by tlačit na vládce, aby své režimy posilovali reformami, a ne násilím. Amerika a její spojenci mohou reformátorům pomoci, pokud se při tom dokážou vyhnout nařčení, že reformy vznikly v Americe. Egypt potřebuje peníze, infrastrukturu a  rady, jak zreformovat instituce, například soudy, média, školy a univerzity. Státy Perského zálivu by měly k jeho stabilizaci přispět penězi a uklidňujícími slovy. Reformu mohou pomoci nasměrovat i  vazby mezi americkou armádou a egyptskými důstojníky. A Západ může usilovněji tlačit na vyjednávání mezi Izraelem a Palestinci – jejich konflikt sice nemá se současnými dramatickými změnami nic společného, ale přesto otravuje celý arabský svět. Odměnou za všechno toto úsilí by mohla být čeleď nových demokracií: ne Polsko ani Česká republika, ale třeba druhé Turecko nebo Indonésie. Takové velmoci nejdou vždy Západu na ruku. Například k Izraeli budou tvrdší, než by se líbilo USA. Jsou ale pro svůj lid lepší a jejich příslib stability má větší cenu než krvavý šek diktátora. Od počátku nového tisíciletí se demokracie horko těžko snaží rozptýlit obavy, že nedokáže obstát tváří v tvář islamismu nebo hospodářské moci autoritářské Číny. Egypt může obě tyto teze úspěšně zpochybnit. Autoritářství není nejlepší odpovědí na islamismus. A jen málokdy vede k  prosperitě. S  probuzením arabského světa nadchází lepší budoucnost. Q © 2011 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

27

politika | blízký východ

Záliv se probudil Mladí a naštvaní mění tvář arabského světa kateřina šafaříková, naďa straková

LIBANON

TUNISKO 42,1 8,6

MAROKO 47,7

42,7 13,4

PALESTINSKÁ TERITORIA

S Ý RI E 55,3

4,7

4,7

ALŽÍRSK O 47,5

8,2

47,4 18,7

54,3

52,3

5,9

37,7 40,6

S AÚ D S K Á ARÁBI E

BA HRA JN 43,9

24

OMÁN

50,8 22,9

51,5 23,3

1,9

J EMEN

59,0 2,3

65,4 2,9

D ŽI BU T I 57,2

00

K U VAJ T

5,2

E G Y PT

SÚDÁN

00

Í RÁN

45,6 11,7

J ORD ÁN S K O L I B YE

M A U R IT ÁNIE 59,3

I RÁK

60,6 4,0

64,4 2,9

2,3

S OMÁL S K O 63,5 0,6

počet obyvatel pod 25 let v % HDP na hlavu v 1000 USD změna režimu vážné protesty menší protesty z d r o j : t h e e c o n o m i st

S

polečný jmenovatel čerstvých událostí na Blízkém východě je jasný: Facebook, Twitter, blogeři, mládí a džíny. A lavina odvahy, kterou strhly události v Egyptě: odstoupení Husního Mubaraka po necelých třech týdnech protestů motivovalo obyvatele dalších zemí v dosud stojatém regionu k revoltě. Největší otřesy zachvátily v posledním týdnu Bahrajn, Jemen a Libyi. Jak to skončí? A kdo bude další?

„Mám strach, ale musíme pokračovat“ Jednadvacetiletý student Alá al-Džarban je jednou z tváří protestů v Jemenu. V chatu na Facebooku v noci ze čtvrtka na pátek popisuje uplynulý den v metropoli San’á. 28

Bahrajn: šíité versus sunnité

Malý ostrovní stát s  počtem obyvatel jako Praha pronikal do zpráv v zahraničí pouze jako místo, kde se jezdí závody formule 1 a kde se dobře daří byznysu – podle indexu ekonomické svobody, který měří výši daní, papírování nutné pro založení firmy apod., je Bahrajn nejsvobodnější ekonomikou Blízkého východu a díky příjmům z ropy také ze všech nejbohatší.

KŠ: ahoj, Alá! unavenej? AJ: jde to :) je skvělý bejt unavenej revolucí! KŠ: jak to u vás vypadá? AJ: protesty. celej den. studenti, aktivisti, dneska už i starší lidi. tisíce přes den, teď v noci tak stovka. nejvíc před hlavním vchodem na univerzitu. KŠ: byla tam policie?

To se teď změnilo. Monarchii zachvátily krvavé střety mezi bouřícími se lidmi a pořádkovými silami, které si – do pátečního večera – vyžádaly čtyři lidské životy a  bezpočet zraněných. Podobně jako v dalších arabských zemích i tady lidé v ulicích metropole Manáma žádali odstoupení vládnoucí elity, v tomto případě rodiny krále Hamada bin Ísá Chalífy, demonstranti však tvořili o poznání homogennější dav než jinde – drtivá většina byli bahrajnští šíité. Přestože mají šíité v Bahrajnu početní převahu, královská rodina, armáda, policie, byznysmeni, mediální magnáti a vůbec mocní jsou sunnité. A podle příslušnosti k šíitské nebo sunnitské větvi islámu má Bahrajňan předurčený život. „Šíité jsou diskriminováni. Když o práci požádá šíita i sunnita, dostane ji sunnita. Když se žádá o stipendium, je to to samé. V dolní komoře parlamentu jsou sice šíitské strany, horní komoru, která má nad dolní právo veta, ale ovládají sunnité,“ popisuje situaci Martin Sviták, šestatřicetiletý český architekt žijící v ostrovní monarchii pátým rokem. Právě hlavní šíitská strana v  parlamentu svolala po Facebooku demonstraci na 15. února a  zatímco přes den místo protestu v  metropoli Manáma připomínalo lidovou veselici, večer došlo k radikální změně. Policie bez varování zasáhla proti spícím demonstrantům, kteří se tu rozhodli přenocovat, a  kromě slzného plnu použila i  gumové projektily z  bezprostřední blízkosti. Pohřeb čtyř obětí

AJ: v civilu. a armáda. viděl jsem vojenský auta, rozdávali provládním demonstrantům hole a nože. chtěl jsem to natočit, ale nešlo to, hned po mně šli. KŠ: jaký jsou hesla? co přesně požadujete? AJ: každej chce trošku něco jinýho. společná je změna režimu, aby odstoupil prezident, padla vláda, skoncovalo se s korupcí.

KŠ: proč teď? Sálih je u moci třicet let. AJ: efekt Tuniska a Egypta. přesvědčilo nás to, že změna je možná. v každým Arabovi to zažehlo nějakej vnitřní oheň. ve mně rozhodně. KŠ: máte lídra? AJ: žádný lídr. lidi se začali svolávat na demonstrace po Facebooku a to trvá.

R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

Jemen: Chceme žít!

Zatímco Bahrajňané mají roční hrubý domácí produkt téměř třicet tisíc dolarů na hlavu, Jemenci zaujímají místo na opačném konci tabulky: suma dva a půl tisíce dolarů z nich dělá nejchudší Araby. Polovina ze třiadvacetimilionové populace žije s méně než dvěma dolary na den. Nárazové sociální protesty v  zemi, jíž už třicet let vládne prezident Alí Abdalláh Sálih a jeho partaj, probíhají v Jemenu již několikátý rok. Letošní revolta však přišla s výrazně větší silou, neboť mladí Jemenci se inspirovali událostmi, v  Tunisku a  Egyptě (viz rozhovor v  rámečku Mám strach, ale musíme pokračovat). Nenásilné protesty v metropoli Sana’á a dalších větších městech policie zatím bez milosti rozhání a  i  tady lze mluvit o podobnosti s Egyptem: mezi demonstranty jsou tajní v civilu, na amatérských videích na Facebooku přibývají záběry mladých lidí zmlácených tyčemi a pořezaných noži a vzpoura už má své první oběti. Prezident Sálih sice záhy po vypuknutí nepokojů slíbil, že se v roce 2013 nebude ucházet o znovuzvolení a nepředá funkci synovi, což dosud platilo za nezlomný fakt, ústupek ale přišel pozdě. Mladá generace v ulicích San’á žádá pád Sálihova vládního monopolu. →

KŠ: internet běží? AJ: jo, žádný problém. zatím. stihl jsem na Facebooku založit dvě skupiny. jedna shromažďuje fotky a videa, druhá – menší – pomáhá šířit informace o lidech, který rodiny po demonstracích postrádají. skupin je hodně. ta největší má 15 000 členů. KŠ: co přesně přinutilo demonstrovat tebe osobně?

R E S P E KT. CZ

Všichni jsme se spletli říká o mladých Arabech alžírský novinář a specialista na islámský extremismus Lakhdar Ferrat

Proč dochází k revoltě v arabském světě právě teď?

Při pohledu zvenčí to možná vypadá, jako by Arabové, včetně mladší generace, léta spali. To ovšem platí jen zčásti, třeba Alžírsko zná protivládní protesty mladých patnáct let, Egypt deset. Nicméně teprve až Facebook a Twitter jim daly nástroj, jak se masově mobilizovat, aniž by byli hned v počátku rozprášeni.

Co mladí Arabové chtějí? Mají něco společného bez ohledu na to, v jaké zemi žijí?

Ano. Chtějí žít stejně jako jejich západní vrstevníci: svobodně volit, číst nezávislé noviny a bez obav vykřikovat protivládní hesla.

Protesty se rozšířily z Tuniska a Egypta do Bahrajnu, Jemenu, Libye, Íránu atd. Padnou i tyhle režimy, jako v Tunisku a Egyptě?

Jednoznačně budou následovat Egypt v nějakých změnách. Jestli ale padne režim v Libyi nebo Jemenu, nebo dojde jen k  dílčím reformám, to ještě nevíme. Záleží na tom, jak dlouho vydrží protesty, jestli se k mladým přidají klany z provincií atd. Švédové teď nicméně publikovali zprávu, že do půl roku nebude v arabském světě jediný autoritářský režim. A já souhlasím.

AJ: mám vlády dost. všude korupce, vydírání… kvůli tomu, že rodiče nepracujou pro vládu, jsem nedostal stipendium, chci to jinak. chci svobodu. KŠ: co si pod ní představuješ? AJ: těžká otázka... asi to, že chci říkat svý názory, aniž by mi hrozilo, že mě zavřou nebo zabijou. chci mít možnost vyhodit politika, když nedělá, co má. pro tebe asi automatický věci.

f ot o k at e ř i n a š a fa ř í k ov á

nočního zátahu v pátek se pak proměnil v pouliční válku, během níž pořádkové síly střílely i ostrými. Na stranu bouřících se lidí se přidali také bahrajnští sunnité, královská rodina však reagovala – zatím – neoblomně. Brutální zásah policie byl nutný, aby se zabránilo „sektářskému násilí“ a  „národní dialog“ bude prý možný až ve chvíli, kdy se Bahrajňané vrátí domů. Byť je Bahrajn nejmenší z arabských zemí, která se otřásá, fakt, že jde o bohaté království s  nehybnými pořádky, je považován za silné varování dalším autoritářským monarchiím v Zálivu.

Kde se revolta zastaví?

To je těžké říci, revoluce mají vlastní logiku. Důležité je, že protestům vždy dobře odolávaly monarchie. A teď se otřásá první království v Zálivu, Bahrajn. To je zásadní změna.

O mladých Arabech se mluvilo jako o ztracené generaci, kterou zlákají služby pro různá radikální hnutí. Teď je přitahuje spíš západní svoboda slova. Jak je to možné?

Všichni jsme se v analýze mladých lidí v arabském světě docela spletli. Ukázalo se, že jsme velmi podcenili efekt okna do světa, které vyhloubí do totalitních režimů moderní komunikační technologie. Fundamentalismus mladé Araby neláká. Právě teď získávají sebedůvěru a  nebudou chtít, aby je poté, co si vydobudou kousek svobody, někdo zase sešněroval.

Jak silné je podle vás riziko války muslimských států proti Izraeli?

Téměř bych je vyloučil. Protestující nevolají po konfliktu a  jediná relevantní síla, Egypt, zatím drží linii existující mírové smlouvy. Tamní velení armády, pod jejíž patronací se píše nová ústava, přece řeklo, že odstoupení od smlouvy je mimo diskusi. Q

KŠ: jak dlouho vydržíte?

KŠ: jak to víš?

AJ: dokud to bude třeba.

AJ: protože tady žiju.

KŠ: Západ se bojí nástupu islamistů, když se v Jemenu uvolní politický poměry; al-Káida se u vás zabydlela. jak to vidíš?

KŠ: dneska byli zastřeleni dva demonstranti a není jistý, že revolta uspěje. nebojíš se?

AJ: jsem hodně liberální člověk a islamistů se nebojím. drtivá většina z nich tady chce to stejný jako já, svobodu, demokracii.

AJ: jasně že mám strach, začíná to houstnout, bití, zavírání, střílení do lidí. ale musíme do toho jít. Q

29

politika | šumava →

Týdeník The Economist označil Jemen za místo s největším potenciálem hněvu mezi arabskými státy. Důvod? Jemenci mají nejmladší populaci z regionu – 65 % obyvatel je mladší než 25 let –, země zaujímá jedno z posledních míst na indexu korupce podle Transparency International a 35 % lidí je dlouhodobě bez práce. Do jemenské státní kasy sice stále ještě proudí výnosy z ropy, ale ta, stejně jako životadárná voda, zemi rapidně ubývá. To všechno míchá pro jemenské správce výbušný koktejl. Tvrdá kritika Sálihova postupu proti vlastnímu lidu z úst zahraničních politiků zaznívá zřídka. Podobně jako Husního Mubaraka považují USA jemenského vládce za spojku v  boji proti al-Káidě, která na obtížně kontrolovatelném území hornatého pouštního státu našla nový domov. Na rozdíl od Egypta je však hrozba terorismu z jemenské odnože al-Káidy reálnější, protože bin Ládinova síť je tu úspěšná při rekrutování mladých Jemenců bez perspektivy. Jemenské protesty proto v sobě skrývají stres Západu, nakolik se na nich přiživují právě učedníci al-Káidy.

A teď víc pro lidi

Spor o charakter největšího českého národního parku vrcholí MAREK ŠVEHLA / foto milan jaroš

Libye a ti ostatní

Na čtvrtek 17. února připadlo v Libyi výročí brutálně potlačené protivládní demonstrace z  roku 2006. Tehdy se obyvatelé druhého největšího města Libye Benghází dožadovali prošetření masakru v tripoliské věznici z roku 1996, při kterém bylo strážnými během několika dnů postříleno přes tisíc vězňů. A stejně jako v roce 2006, i teď, minulý týden, si Muammar Kaddáfí nebral servítky při potlačování vzpoury. Mezi demonstrující lidi v Benghází – kde žije hodně rodin obětí vězeňského masakru – poslal policii v civilu a svoje stoupence a všem dal zbraně. Střety, které pokračovaly i další den, měly před víkendem přes dvacet obětí. Kaddáfímu se dosud dařilo držet protesty na lokální úrovni, když danou oblast například odpojil od elektrického proudu, televizního signálu anebo zvýšil státním zaměstnancům, kteří tvoří většinu lidí oficiálně zaregistrovaných k práci, plat. Tentokrát protesty zasáhly víc míst najednou a zvýšení platů nezabralo. Libyjcům totiž dodávají kuráž sousedé – zleva Tunisko, zprava Egypt, kde už staří vládci padli. Události v Libyi, stěsnané mezi vítězi současné revolty, proto ještě mohou Kaddáfího zaskočit. Menší nepokoje, zatím potlačené, proběhly v Alžírsku a také Íránu, kde režim hned zareagoval uvězněním hlavních postav opozice. Na neděli pak byla hlášena protivládní shromáždění v Maroku. Šťastný příběh, zdá se, už zažívá Egypt: píše se tam nová ústava. Q

30

Má z toho být divočina, nebo „užitek“?

C

esta za Janem Stráským vypadala ještě nedávno jako docela nevšední zážitek. Z jihočeských Prachatic nahoru do šumavských kopců a jimi až do vesnice Libínské Sedlo. Tam se převalují mlhy, praží slunce, fouká vítr, prudce sněží a někdy to všechno střídavě během jednoho dne. Ve vesnici je třeba zamířit do bývalé školy, kde sídlí Klub českých turistů. Je tam i levná ubytovna a jídelna. Příjemně zašlou budovou s jednoduchým zařízením každou chvíli prochází parta postarších lidí v pohorkách, flanelových košilích a  pumpkách, kteří jako by z oka vypadli komparzu z filmu o nenáročné šumavské turistice. Jan Stráský se mezi hosty ubytovny skoro ztrácí – oblečením i svým velmi civilním jednáním. Novináře přijímá v  místní jídelně a občas se pozdraví s příchozími turisty. Až po chvilce debaty je jasné, že Jan Stráský v kdovíjaké výletní pohodě není. Tedy alespoň pokud přijde řeč na jeho milovanou Šumavu. Rozčileně zvyšuje hlas a všechny snahy bývalého vedení národního parku vybudovat a udržet park v duchu moderních ochranářských tendencí ti-

tuluje slovy – „oni chtějí tu Šumavu zničit“. Vzrušeným hlasem pak vypráví, jak by se v největším českém národním parku mělo všechno dělat jinak. Někdejší ministr, poslední federální premiér, pak šéf jihočeského krajského úřadu, kuřák startek a bývalý politik s pověstí poctivce a „správného chlapa“ to neříká jen tak, aby řeč nestála. Stráský se v posledních letech stal jedním z  nejviditelnější kritiků ochranářské snahy nechat část šumavské přírody žít svým životem. Teď se kritik Stráský stal ředitelem Národního parku Šumava a po letech vlády „ochranářů“ má možnost všechno jinak skutečně dělat. Co to znamená pro Šumavu?

Manažer krize

Řada lidí zastává názor, že život lze docela hodnotně prožít, aniž by člověk na Šumavu vůbec zavítal. Táhlé kopce, nekonečné plochy smrků a hřebeny téměř bez výhledů, zato protkané úzkými asfaltkami po pohraničnících připadají řadě lidí poněkud nudné. To ale není podstatné. Právě odlehlost, zachovalost a rozlehlost pasovaly šumavskou přírodu na český unikát, který R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

se vyplatí chránit. Tak se také stalo – už na začátku 90. let vznikl velmi velkorysý projekt národního parku. Problém ale je, že od té doby se Češi nedokážou shodnout, jak by se měl tento unikát chránit a jak by měl v budoucnu vypadat. Jestli jako divoká příroda, nebo lidské zábavě a potřebám zcela podřízený rezervoár čistého vzduchu a nerušeného pohybu. Výsledkem jsou velké zvraty v řízení parku buď na stranu k ochraně přírody, nebo naopak směrem k jejímu značnému omezení. To, jestli volba Jana Stráského bude krokem k hledání nějaké střední cesty v duchu kompromisu, je velmi nejasné. Stráský byl jmenován opravdu netradičně – z  pozice člena komise, která měla nového ředitele najít. I do komise se totiž přenesla celková rozhádanost, co se Šumavou dělat, delegáti se nedokázali shodnout na jediném kandidátovi a ministrovi při konečném rozhodnutí vybrala rovnou tři lidi: lesního podnikatele Pavla Kitzbergera, šéfa CHKO Český kras Jaroslava Obermayera a bývalého náměstka ředitele NP Šumava Jiřího Mánka. Ministr Tomáš Chalupa (ODS) napřed v lednu – slovy médií – „jasně deklaroval“, že nevyužije svého práva volného výběru a jmenuje někoho ze tří zmíněných „vítězů“. Pak ale překvapivě jmenoval Stráského. „Právem ministra je jmenovat, koho chce,“ krčí rameny Chalupův náměstek a šéf výběrové komise Tomáš Tesař. Sám Chalupa výběr vysvětlil tím, že Stráský byl vybrán na rok a půl jako krizový manažer, který by měl především zvládnout kůrovcovou kalamitu. Co to znamená, není ale jasné. Podle objemů těžby dřeva kůrovcová kalamita, způsobená v roce 2007 orkánem Kirill, loni kulminovala a teď už by měla výrazně ustupovat. Pojem krize tedy zdaleka nesdílí všichni experti.

Hlavně ne medvěd

Odhadování dalšího vývoje komplikuje, že Stráský coby kandidát na ředitele před výběrovou komisí nestál, a tak nemusel vysvětlovat, jaké má konkrétní představy. Na žádost Respektu o rozhovor nereagoval, lze tedy jen odhadovat z jeho starších postojů. Když s ním Respekt mluvil naposledy před rokem a půl (z té doby je také úvodní popis Libínského Sedla), mluvil Stráský jako přesvědčený odpůrce přísné ochrany přírody. Stavěl se proti omezování vodáků sjíždět horní partie Vltavy, kdy je málo vody a lodě ohrožují populaci vzácné perlorodky říční. Stráský také podporoval stavbu lanovky na Smrčinu, odkud by lyžaři mohli přejet na druhou, rakouskou stranu hřebenu, kde je velký lyžařský areál. „Těžko se chápe, proč z jedné strany může lyžování být a z druhé ne,“ postěžoval si tehdy Jan Stráský. Ochranáři právě na tomto případě vidí, že Stráský je jako šéf parku neboli vrchní R E S P E KT. CZ

Nenechám Šumavu zničit! (Stráský)

Další vývoj je zatím velmi nejasný. ochranář šumavské přírody velmi problematická postava. Obrovské svahy Smrčiny totiž z české strany pokrývá na české poměry unikátní smrkový, pozvolně se rozpadající les, jehož hodnotu by měl každý šéf národního parku bez problémů „chápat“. Stráský také na řadě jednání zastával pozice vedení Jihočeského kraje, které se dlouhodobě snaží zamezit plánům na vytvoření jakési šumavské divočiny, tedy výrazné plochy lesa, kde by se po vzoru bavorské strany hor vůbec nekácelo ani jinak nehospodařilo. (Lidem z hejtmanství vadí, že v této zárodečné divočině se v případě kůrovcové kalamity množí kůrovec a ohrožuje další partie Šumavy.) Odpůrci této vize se naopak snaží výrazně zmenšit nejpřísněji chráněné zóny a – co by bylo určitě největší ranou ochraně parku – vzít Jak rozdělit Šumavu

V debatě nad zákonem o Národním parku Šumava jsou zatím tři návrhy, jak park rozdělit podle zón. Někteří z ochranářů, některé obce a vedení Plzeňského kraje prosazují variantu: 24 % první, nejpřísněji chráněné zóny, 70 % druhé zóny, 6 % třetí zóny. Vedení Jihočeského kraje prosazuje variantu 13 % prvních zón, 17 % druhých zón a 70 % třetích zón. Skupina ekologů v komisi, především Bedřich Moldan a Slavomír Mlčoch, navrhuje jen dvě zóny – 39% jádrovou a 61% jako její ochranné pásmo. Jde o technické detaily, které ale ve finále rozhodnou do značné míry o tom, jak bude ochrana přírody na Šumavě vypadat. Jen pro doplnění – dnes první zóny, kde se nekácí, tvoří 13 % parku, bezzásahový režim je ale i v části druhých zón.

hospodaření v šumavských lesích z rukou národního parku a svěřit je nějaké jiné organizaci. Na druhou stranu Jan Stráský není příznivcem rozvoje velkého turismu. „Šumava by si měla zachovat klid a jistou intimitu,“ prohlásil před časem při debatě s redaktorem Respektu. Jeho představy o národním parku vycházejí z pohledu turisty, chodce a běžkaře, který chce mít všude přístup a krajinu kolem sebe posuzuje spíš podle kategorie hezký a ošklivý, což ovšem – jak poznamenávají ekologové – s moderním pojetím ochrany přírody nemá nic společného. A také z pohledu starostů, kteří chtějí rozšiřovat své vesnice, nebýt omezováni vedením parku a děsí se plánů třeba na návrat medvědů na Šumavu.

Spor o zákon

Zatím tedy není jasné, jak konkrétně Stráský své nově nabyté moci využije a jak největší český národní park změní. Dnes jsou některé jeho části pro turisty uzavřené například kvůli ochraně tetřevů, kteří na Šumavě udržují jedinou stálou populaci ve střední Evropě. Stráský slibuje konec omezení pohybu lidí, je v tom ale limitován evropskými předpisy. Na ty narazí i v případě, že bude chtít pustit davy vodáků na horní Vltavu i v čase, kdy je málo vody. Stráský bude chtít zřejmě také zrušit tzv. lesní management, který vznikl za ministra Bursíka a upravoval lesní zóny, kde se nesmělo vůbec hospodařit nebo kde se směly jen vysazovat mladé smrky (ale ne kácet). Zcela podstatný pak bude výsledek práce další komise, která funguje od minulého podzimu. Jejím úkolem je sepsat speciální zákon o  Národním parku Šumava. Jeho zastánci (což jsou především kraje a vedení MŽP) si od něj slibují, že konečně na dlouho určí, co se bude na Šumavě dělat. „Chceme detailně popsat, co v národním parku dělat, aby to už nešlo v budoucnu měnit,“ říká náměstek ministra životního prostředí Tesař. Pokud se představa jeho úřadu naplní, půjde o velmi neobvyklý zákon. Podle představ tvůrců by měl být totiž velmi detailní – třeba jak Šumavu rozdělit do zón podle stupně ochrany. Nebo by měl obsahovat pasáže o pohybu turistů, které dnes řeší běžný návštěvní řád, na kterém se dnes ale nedokážou vedení parku a obce shodnout. Jednání jsou zatím důvěrná, podle dostupných zpráv jde ale opět o nekonečnou přetahovanou mezi – zjednodušeně řečeno – zastánci přísné ochrany unikátní přírody a zastánci kácení a využívání národního parku k lyžování a dalším potřebám obcí a  krajů. Nejradikálnější protiochranářské pozice zatím hájí jihočeský hejtman a rada kraje, jimž Jan Stráský donedávna dělal poradce. Q

31

o   k o m se m l u v í

Gandalovič balí do USA Dokáže odepisovaný exministr prosadit český zájem v Americe? ondřej kundra / KRESBA PAVEL REISENAUER

P

etr Gandalovič rozhodně nepatří mezi ty, kdo se vám na první pohled vryjí do paměti. Nestrhává na sebe pozornost, přísně hlídá své vystupování a mluvíte-li s ním, umí vzbuzovat dojem, že jste spolu na jedné lodi. Kromě toho však někdejší primátor krajské metropole a ministr Topolánkova kabinetu ovládá ještě umění tajuplně se proměňovat. Do nejvyšších mocenských pater vystoupal s pověstí nadějného modernisty, dolů pak za čas klesal jako vyhořelý muž namočený až po uši v podezřelých praktikách a kšeftech. A teď je znovu na scéně. Brzy by měl nastoupit do čela washingtonské ambasády a rovnat cestu českým zájmům v USA. S napětím se přitom očekává, jakou tvář si pro tuhle misi prvořadého významu Gandalovič pod závojem nasadí tentokrát.

Snít svůj sen

Že ho zanedlouho čeká odjezd na dalekou cestu, je poznat na první pohled. Jeho poslanecká kancelář ve sněmovně je prázdná, až na židli, stůl, počítač a dvě fotografie s prezidentem Klausem, který by teď měl Gandalovičovo angažmá oficiálně posvětit. Jestli pak jmenovací dekret stvrdí i prezident Obama, usedne bývalý ministr zemědělství už brzy v pracovně washingtonského ambasadora s výhledem na park plný statných listnáčů. Otázkou přitom je, zda zůstane jen u toho. Už před časem skončila doba, kdy se Česko těšilo jistým „nadstandardním vztahům“ se svým nejsilnějším spojencem. S přeměnou postkomunistické střední Evropy v  normálně fungující region zacílili Američané svoji pozornost k novým výzvám světové politiky. Praha má navíc v poslední době ve Washingtonu dost poškozenou reputaci. Není mnoho členských zemí EU, jejichž vládní představitele chtěla FBI zadržet kvůli korupci, jako se to stalo bývalému náměstkovi ministryně obrany Martinu Bartákovi poté, co měl během vládní návštěvy v USA žádat amerického diplomata Willi-

32

ama Cabanisse o úplatek ve věci zbrojních zakázek. Od té doby došlo z americké strany k ochladnutí vztahů. Nejde přitom jen o  nějaké nehmatatelné politikaření. Kvůli korupčním rizikům američtí podnikatelé projevují menší zájem v Česku investovat a místní obchodníci mají zase složitější situaci v pronikání na americký trh. Pro Česko je to mimořádně nepříjemná situace už proto, že Američany uvolněný prostor ve střední

S napětím se očekává, jakou tvář si Gandalovič pro misi v USA nasadí. Evropě se stále více snaží politicky i ekonomicky zaplňovat nevyzpytatelné Rusko. Takže stojíme před důležitým rozhodnutím, jak nově definovat národní zájem vůči USA. Právě osoba velvyslance v tom přitom může sehrát roli zásadního hybatele. „V podstatě hlavně velvyslance si tamní politici připustí víc k tělu,“ říká bývalý ambasador v USA a současný šéf velvyslanectví v Moskvě Petr Kolář. „Nefunguje to ale tak, že by za ním sami chodili. Musíte se k nim stále objednávat, snažit se je zaujmout a zapálit pro nějakou společnou a zajímavou vizi.“ Právě tuhle schopnost Petr Gandalovič v minulosti osvědčil, když v politice prokázal dobrý úsudek a schopnost přicházet s inspirativními nápady. Zároveň o to vše však poměrně rychle přišel. Zorientování se v tom, proč k tomu došlo a co si o tom myslí někdejší ministr sám, hodně napoví, jak bude vypadat jeho nový americký sen.

Topolánkův modernista

Když chtěl Mirek Topolánek svého času před novináři demonstrovat, že svoji stranu opravdu otevírá novým tvářím, vždycky vytáhl jméno Gandalovič. Dávalo to logiku: počátkem třetího tisíciletí byl Petr Gandalovič prototypem nového politika ODS. Jako jeden z mála mezi občanskými demokraty pravidelně sledoval západní tisk a do strany vnášel témata, k nimž se do té doby nikdo nehlásil nebo se na ně neodvážil ani pomyslet. Jako například smíření se sudetskými Němci v době, kdy je stranický otec zakladatel Václav Klaus naopak představoval jako největší nebezpečí. Oproti řadě kolegů za sebou Gandalovič nikdy nevláčel žádnou korupční aféru, naopak se mohl blýsknout i úspěchem v cizím prostředí. Na sklonku devadesátých let obnovil po téměř půlstoleté odmlce činnost českého generálního konzulátu v New Yorku a podle pamětníků si při tom vedl poměrně suverénně. Díky trpělivému vyjednávání částečně stmelil do té doby rozhádané krajany a pod jeho vedením se v  největším americkém městě pořádalo několik zajímavých výstav a akcí propagujících českou značku. Na vlně podobné energie pak nastoupil i  do Topolánkovy vlády. Kvůli koaličním kompromisům nedostal sice funkci související se zahraniční politikou, po jaké tehdy toužil, nakonec na něj zbylo „aspoň“ ministerstvo zemědělství. Zkraje si nevedl špatně, podobně jako předtím v New Yorku se i tady ve složité agendě rychle zorientoval, vyhmátl její největší problémy a začal je řešit. Konkrétně šlo o tuzemský letitý způsob prodeje dřeva ve státním podniku Lesy ČR, který je totálně nevýhodný pro státní kasu, ale – jak se spekuluje – zásadně výhodný pro zloděje všeho druhu. Gandalovič se obklopil týmem lesnických expertů, kteří na tuto věc roky upozorňovali, a jmenoval některé z nich do vedení Lesů ČR. Takže to chvíli vypadalo, že → R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

R E S P E KT. CZ

33

o   k o m se m l u v í → by to mohl být právě on, kdo přetne či as-

poň naruší jeden ze zdejších největších korupčních penězovodů, z něhož jsou podle všeho napájeny i samotné politické strany. Věci se však nečekaně zadrhly.

Knetig za bílého dne

„První tři měsíce jsme měli jeho velkou podporu. Často jsme s ním jednali, hodně nás motivoval, že za změnami které navrhujeme, stojí,“ vzpomíná člen Gandalovičova „lesního týmu“ Vladimír Dolejský. Když ale s kolegy připravil dohodnutou reformu a  chtěli ji schválit, nastal zvrat. Ministr Gandalovič si k sobě zavolal reformního šéfa Lesů ČR Jiřího Holického s tím, že změny musí odložit, a když ne, mohl by být odvolán. Na překvapené dotazy proč ministr svým lidem pouze obecně sdělil, že ještě nejsou dostatečně připravené a že má k dispozici i „jiné argumenty“, které prý ukazují, že reforma nemusí vést ke kýženému protikorupčnímu cíli, ale spíš by mohla vnést do prodeje dřeva zmatek. „Moc to nespecifikoval,“ tvrdí Dolejský. „Nikdy jsem nepochopil, k čemu u něj došlo. Na setkání šéfů Lesů ČR a dozorčí rady ho tehdy ale začal doprovázet tajemný muž, na jednáních seděl, nic neříkal, prostě jen poslouchal.“ Ten tajemný muž se jmenoval Martin Knetig a šlo o poradce Gandalovičem vybraného a čerstvě jmenovaného předsedy dozorčí rady Lesů ČR Pavla Drobila. „Nemůžu nijak prokázat vliv těchto pánů na změnu myšlení ministra, který byl do té doby pro reformu, ale časově to sedí,“ říká Dolejský. Po Gandalovičově boku Knetig brzy zaujal výraznější roli, když s ním podle svědectví z ministrova okolí začal chodit i na řadu důležitých schůzek, kde ho měl Gandalovič představovat jako svého „poradce“. Jak nedávno vyšlo najevo, byl to přitom právě Knetig, kdo loni po volbách v jiné státní instituci – Státním fondu životního prostředí – plánoval korupční vyvedení peněz do tajného fondu na financování politické kariéry Pavla Drobila. A jak se svěřil na zachycených nahrávkách, to samé předtím s Drobilem společně dělali i v Lesích ČR, kde šlo – jak říká Knetigův citát – „doslova o krádeže za bílého dne“. „Rozhodně to nebyl žádný můj poradce. Nemůžu vyloučit, že u nějakých jednání ve věci Lesů ČR, kde byl i pan Drobil, byl i pan Knetig. Odmítám ale, že by na mě měl nějaký vliv. A odmítám také to, že by po mně chtěl nějaké podezřelé věci a já mu v tom vycházel vstříc,“ hájí se Petr Gandalovič. Pravdou je, že ministr nakonec přece jen část protikorupčních změn odsouhlasil, velkou část však ne. Zjednodušeně řečeno, podpořil tak další, byť v menší míře, pokračování tunelu kritizovaného jím dosazeným vedením Lesů ČR. Získat srozumitelné vysvětlení, co jeho protikorupční zápal obrousilo, nicméně

34

dnes od Gandaloviče nelze. Exministr říká, že to bylo pod vlivem „různých nových analýz“, zároveň ale přesně neuvádí, které má na mysli. Jasné však je, že jako ministr pak už neudělal žádný výrazný krok, kterým by se dál pokusil korupci zamezit.

mohlo být ze strany ODS „odměnou“ právě za podepsání podezřelé zakázky. Špičky ODS to nicméně „rozhodně odmítají“ a fakt, že na Bendlova slova z nich nikdo neměl potřebu reagovat, vysvětlují tím, že nemá cenu vyvracet „lživé“ spekulace médií.

Černé duše, pojď te sem

Tajemná vize

Řeč není jen o odpískání lesní reformy. Do vedení ODS se v roce 2008 dostal díky podpoře „černých duší“ v severočeské buňce strany, které ho za úplatu „čtyř stovek a guláše“ podporovaly (Gandalovič tvrdí, že to ale „nijak neinicioval“). Do podobné kontroverze se však dostal i v závěru svého ministerského angažmá, kdy už v demisi posvětil bez soutěže odklepnutí více než půlmiliardové zakázky na zavedení IT technologií pro firmu Telefónica O2. „Šlo o navázání na informační systém, co u nás ta firma už vybudovala,“ vysvětluje

„Nemyslím si, že jsem nějak otočil a vyprchal.“ (Gandalovič)

Gandalovič. „Hrozilo, že kdybychom tu dílčí zakázku dali někomu jinému, ta původní firma by celý systém, který to zastřešoval a na který měl práva, mohla přerušit.“ Právě fenomén neprůhledných a  podobně účelově nastavených tendrů – nevýhodných pro stát, ale výhodných pro předem vytipovanou společnost – přitom dlouhodobě otravuje atmosféru v  zemi a vysává eráru peníze, které by mohly jít na modernizaci Česka. Podle nedávného průzkumu Fakulty sociálních věd UK tu bylo ministerstvy v letech 2006–2010 osmdesát procent soutěží zadáno bez řádného výběrového řízení a celková hodnota podezřelých zakázek se tak vyšplhala na dvě stě sedmdesát šest miliard. „Neříkám, že jsem s tím nějak spokojený. Reagoval jsem na to, co tu bylo,“ tvrdí Gandalovič. Proč se tedy ten systém nepokusil změnit? „Takové věci nejsou opravdu jednoduché. Analýzy, které jsem k tomu měl, ukazovaly, že to nelze,“ říká bývalý ministr, aniž by to však jakkoli specifikoval. Pro většinu médií i některé spolustraníky se každopádně jeho tah stal symbolem korupčního vládnutí a „čerpání“ veřejných peněz na soukromo-politické či stranické účely. To teď ostatně v MF Dnes nepřímo naznačil další někdejší místopředseda ODS Petr Bendl, když odmítl komentovat domněnku, že Gandalovičovo vyslání do USA

V ODS je dnes naopak Gandalovič považován za experta na USA a „správného muže“ na obtížnou velvyslaneckou práci. To ale platí jen zčásti. Gandalovič pro to určitě základní předpoklady má. V Americe už jednou byl a neudělal žádnou vážnou chybu, navíc mluví výborně anglicky. Na druhé straně se však v posledních letech nijak zvlášť česko-americkými vztahy nezabýval, na místě tedy nemá moc kontaktů, bez nichž se při prosazování své velvyslanecké vize neobejde. Hlavně ji ale zatím vůbec, a to ani v náznaku, nepředstavil. „Dokud se nedokončí můj schvalovací proces, nebudu na to odpovídat,“ reaguje Gandalovič na dotaz pátrající po tom, jak definuje zájmy Česka v USA a co přesně bude dělat, aby je naplnil. Možností je přitom celá řada. Známý politolog Fareed Zakaria například upozornil, že jestliže chtějí středoevropské státy jako Česko dál uchovat silné spojenectví s USA, měly by o to usilovat v rámci budování silnější a propojenější Evropské unie, tak aby Amerika měla za oceánem jednoho čitelného partnera. Analytici washingtonského think tanku Center for European Policy Analysis zase navrhují, aby se čeští diplomaté a politici zaměřili na přesvědčení nějaké významné americké vzdělávací instituce, aby v Praze založila svoji pobočku. Skrze ni by sem totiž mohli začít proudit vlivní Američané, kteří by pak mohli v USA dál lobbovat za naše už blíže specifikované zájmy. V  jednom se nicméně všichni shodují. Vzhledem k  tomu, že k  oslabování klíčového vztahu významně přispívá špatná pověst Česka, kterou v Americe máme kvůli různým korupčním skandálům à la Barták, bude se muset nový velvyslanec soustředit hlavně na vylepšování našeho jména; v opačném případě hrozí, že propadneme na úplný orbit amerických zájmů. Petr Gandalovič nebude mít v tomhle směru vůbec lehkou pozici. Oproti své první americké cestě totiž teď do USA sám odjíždí s reputací muže, který se do řady podezřelých případů zapletl. Sám Gandalovič to ale tak necítí. „Nemyslím si, že jsem se nějak otočil a  vyprchal,“ reaguje na otázku, co si ze své změny odnesl a jak ji dnes hodnotí. „Beru to tak, že Petr Gandalovič je rozený diplomat,“ říká už citovaný poslanec Bendl. Všeobecně se předpokládá, že schválení Gandalovičova vyslání na americkou misi ze strany prezidenta Klause půjde hladce a  žádné komplikace se neočekávají ani v USA. Q R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

společnost

f ot o m i l a n j a r o š

společnost

Odmítla chemoterapii, přesto je zdravá. (Bri Hurley)

O tom rozhoduju já

Jak se lidé v Česku vyrovnávají s návykem podřizovat se autoritám Silvie Lauder Dva týdny starý verdikt Ústavního soudu týkající se povinnosti očkovat vlastní děti nám znovu připomnělo, že svobodná volba nepatří v našem životě k úplně automatickým položkám. Přesto se něco děje: podle strážců ústavy stát neměl právo udělit Pavlu Vavřičkovi (který před osmi lety odmítl nechat očkovat své děti) pokutu. A dále platí, R E S P E KT. CZ

že všichni rodiče mají za určitých podmínek právo očkování odmítnout. Bojovat za něco, co je na Západě běžné, může být dodnes obtížné. Už dávno to ale není beznadějné.

Chtěl mě vyhodit

O tom, jak těžké je vzepřít se silné autoritě, by mohla vyprávět Bri Hurley, ener-

gická tanečnice a  učitelka orientálních tanců. Rodačka z amerického San Franciska, která žije v Česku už deset let, podstatnou část z  toho v  Brně, zjistila tíhu úkolu za dramatických okolností. Bulku, kterou si před třemi lety sama našla v prsu, lékaři diagnostikovali jako rakovinu. Šok z vážné nemoci ještě znásobil →

35

společnost | osobní volba → způsob, jakým se o ní paní Hurley dozvě-

ženou léčbu – neproplácela pravidelné testy. „Byla jsem v šoku,“ říká dnes už se smíchem. „Ale myslím, že mě takto chtěl donutit, abych se podřídila jeho pohledu na věc.“ Tento příběh má zatím dobrý konec – našla si novou lékařku, která po vyšetření konstatovala, že Bri drastickou léčbu navrhovanou předchozím lékařem nepotřebuje, chodí pravidelně na testy, jež jí díky zásahu lékařky znovu proplácí pojišťovna. Ale hlavně – je zdravá.

f ot o mat ě j st r á n s k ý

děla. „Lékařka mi prostě řekla, že mi nezbývá moc času, pokud nepůjdu okamžitě na operaci, že nebudu moci plně používat levou ruku,“ popisuje paní Hurley. „Moje první reakce byla jednoduchá: utéct pryč.“ Na operaci měla jít okamžitě, ale protože těsně předtím prodělala další vážnou nemoc, požádala o odklad a mezitím začala studovat jiné možnosti, jak se se zákeřnou chorobou vyrovnat. Zásadně změnila životosprávu (šálek zeleného čaje, který popíjí

Speciální úlevy? S tím na mě nechoďte. (Matěj Jungwirth) v čajovně v centru Brna, je toho výrazem: dva roky neměla v ústech cukr, alkohol nebo cokoli z  mouky), začala užívat byliny a homeopatika. Na odkladu operace se sice s  lékaři domluvila, ale předcházelo tomu nepříjemné setkání s chirurgem a jeho týmem – nikdo neodpověděl na její pozdrav, nikdo se nepředstavil a nikdo se nezeptal, zda jí nevadí, že ji budou polonahou prohlížet před tolika lidmi. To vše odvál fakt, že operace – provedená jiným chirurgem – pak dopadla výborně: následné testy ukazovaly, že rakovina z jejího těla vymizela. Tady ale boj teprve začal. Nový onkolog, k němuž začala po operaci chodit, jí doporučil, aby podstoupila další léčbu, protože rakovina byla „velmi agresivní“. A to dost rozsáhlou – pět let hormonální léčby, radioterapii a chemoterapii. Ač byla Bri Hurley na počátku rozhodnutá do toho jít, po delší úvaze a sbírání informací změnila názor. Když to ovšem oznámila lékaři, pohrozil jí, že ji vyhodí ze svojí péče, a později se také dozvěděla, že lékař spolu se svým nadřízeným doporučil její pojišťovně, aby jí – pokud bude dál odmítat navr-

36

Jde to pomalu, ale marxistická výchova vyprchává. Jen žádné výhody

Matěji Jungwirthovi (19) jde spíše než o zdraví o jeho důstojnost. Student oktávy pražského osmiletého gymnázia PORG prodělal dva měsíce po narození zánět mozkových blan, následkem čehož trpí těžkou sluchovou vadou. Jenže celý jeho dosavadní život, včetně putování vzdělávacím systémem, tím nebyl nijak ovlivněn – školkou, základní i střední školou prošel se slyšícími spolužáky, aniž by potřeboval zvláštní úlevy. „Vždyť já ani neumím znakovat, zatím jsem se to nenaučil,“ usmívá se Matěj, který díky kvalitním digitálním naslouchadlům a umění odezírat komunikuje zcela bez problémů.

Na speciální zacházení narazil poprvé až loni na podzim, když absolvoval generálku státní maturity a zjistil, že byl přeřazen do skupiny sluchově postižených. Jedinou částí zkoušky, kterou nemohl projít normálním způsobem, byla poslechová část testování znalostí angličtiny – při puštěném CD Matěj nevyužije schopnost odezírat. Prakticky to ale znamená, že by kompletně celou maturitu seděl v jiné místnosti než všichni ostatní, měl by nárok na více přestávek a více času na dokončení zkoušky. A jako bonus: až se na jaře pojede „naostro“, bude mít i jinou verzi testu a zmiňovaný poslech cizího jazyka se ho nebude týkat vůbec. A to studenta, který má na kontě dvě mezinárodní zkoušky z angličtiny absolvované na British Council, ambici studovat na některé z prestižních amerických univerzit (a stipendium, které mu to umožňuje), dost naštvalo. Obrátil se proto na Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT), jež organizuje státní maturity, aby nechali vše při starém a přizpůsobili jeho potřebám pouze poslechovou část maturity z angličtiny (místo přehrávače by text Matějovi přečetl někdo „naživo“). Na takovém řešení se lze bez problémů domluvit s British Council, ale CERMAT to smetl ze stolu s tím, že je to moc složité. „British Council ale dělá po celém světě miliony testů ročně,“ diví se Matěj. Jeho snahu domoci se svého práva podporuje i ředitel gymnázia, a student tedy nakonec poslal stížnost na ministerstvo školství. Spor je momentálně na mrtvém bodě, protože se čeká na úřední odpověď. „Nejde jen o mě, je to důležité v obecnější rovině. Je nutné ukázat, že je tady něco špatně,“ říká bojovný gymnazista. „A lidi, co budou po mně, třeba nebudou muset nic takového řešit.“

Děkuji, nechci

Čtyřiatřicetiletá finanční manažerka Jana tvrdý zápas o  vlastní pohled na věc dotáhla až k  vítěznému soudu. Ve hře je opět očkování. „Měla jsem za to, že je prospěšné, a dál jsem to neřešila,“ vzpomíná nad sklenkou červeného v  pizzerii na pražské Palmovce. Hlavní důvod zápasu – tříapůlletá Barbora – se právě v dětském koutku soustředěně snaží nacpat pestrobarevné plastové vozítko na skluzavku a nevypadá, že by jí něco scházelo. Jenže jí cosi schází – a to série očkování, které jiné české děti v jejím věku mají. Barborčini rodiče se totiž po jejím narození nejprve rozhodli očkování odložit a pak je i úplně odmítli. „Začala jsem sbírat informace a změnila jsem názor,“ vysvětluje mladá maminka. „Vadí mi, že mě nějaká autorita – k níž navíc velmi často necítím důvěru – nutí, abych dávala svému dítěti něco, o čem jsem přesvědčená, že je škodlivé. R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

vinné ve stávajícím rozsahu. „Lékaři budou dál udávat rodiče na hygienické stanice, budou jim dál říkat, že je to povinné. Rodiče v tomto prostě musí dál bojovat,“ říká právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota. Ve zdravotnictví to platí obecně. Tam totiž pacienti na papíře řadu práv mají, praxe tuto teorii často neodráží – zejména proto, že lidé o možnostech, které jim zákony dávají, nevědí nebo nemají odvahu se v těžké situaci postavit autoritě. Hřiště navíc není

roli státu i jeho občana a jejich vzájemný vztah: v jasné nevýhodě byl jedinec nucený se „společné“ vůli podřizovat. Češi, zbavení za komunismu svých přirozených elit, toto myšlení přejali a dodnes se ho úplně nezbavili. Komunistické právo proto stále vykukuje i v dalších oblastech života, třeba u nakládání s majetkem – lidé kupříkladu nemohou zcela volně rozhodovat o tom, co se stane s jejich majetkem po smrti. Nemohou v závěti vázat dědictví na konkrétní podmínky (třeba dokonf ot o m i l a n j a r o š

A vadí mi, že nikoho nezajímá můj názor.“ Odmítnutí ovšem mělo pro rodiče obvyklé následky (nejprve nátlak dětského lékaře, včetně hrozby, že už dál nebude dítě ošetřovat, pak předvolání na hygienu a trest). Což ve formě pokuty znamenalo celkem osmnáct tisíc korun a později i další problémy, třeba nemožnost Barborku přihlásit do státní školky, protože tam nemají neočkované děti přístup. Pokuta byla později snížena (na dvanáct tisíc) a nakonec ji z obavy před exekucí zaplatili, ale to nic nezměnilo na tom, že se rodiče rozhodli bránit. Zažalovali ministerstvo zdravotnictví s argumentem, že Česko ratifikovalo mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, podle níž mají rodiče právo na svobodné rozhodnutí – a v prvním kole jim dal Městský soud v Praze za pravdu. Proti tomu se zase ohradilo ministerstvo a teď se čeká na rozhodnutí další instance, Nejvyššího správního soudu. „Pokud to bude potřeba, jsme připraveni jít až k Evropskému soudu pro lidská práva,“ říká Jana, podpořená ne úplně automatickým vítězstvím v prvním kole. „Nejde jen o nás a naše dítě, ale i o další rodiče.“

Co je normální

Aktéři podobných příběhů často slýchají, že dělají mnoho povyku pro nic. Očkování dětí je přece běžné, o léčbě pacienta rozhoduje lékař a  neslyšící student by měl přece dělat zkoušky podle pravidel pro neslyšící studenty. Jenže svoboda volby má před tímto pohledem přednost a jsou země, kde o tom dnes už nikdo nepochybuje. Snad nejlépe je to vidět na očkování. Zatímco v Česku děti povinně dostávají hned devět druhů, podle analýzy Ligy lidských práv z  loňského prosince jsou to ve Francii tři, v Belgii jedna a v Německu, Rakousku, Irsku či Velké Británii dokonce ani jedna státem nařízená injekce. Přestože je v těchto zemích očkování dobrovolné, procento „proočkovanosti“ populace je na podobně vysoké úrovni jako v Česku. V Česku se naproti tomu věci mění jen velmi pomalu, na což se lze dívat optimisticky (aspoň něco) i pesimisticky (ne dost), a rodiče či právníci kritizující český očkovací systém dělají obojí. Loni na podzim z listu očkování ubyla problematická vakcína proti tuberkulóze a objevilo se několik zásadních soudních rozhodnutí – zásadních proto, že o očkování třeba Ústavní soud rozhodoval vůbec poprvé, ale hlavně proto, že zmiňovaní strážci ústavy občanům přiznali právo očkování odmítnout a naopak odmítli možnost takové rodiče pokutovat. Jiné hlasy ve veřejné debatě ovšem upozorňují, že pokud rodiče nečtou po nocích výroky Ústavního soudu, nic se pro ně nemění a očkování dál zůstává poR E S P E KT. CZ

Jejich rodiče mají právo říci ne. nijak přehledné. Na jedné straně se ministerstvo zdravotnictví připravuje do legislativního procesu vpustit nový zákon o zdravotních službách, jenž práva pacientů oklešťuje. Na straně druhé se ovšem do schvalovacího kolečka chystá nový občanský zákoník (k němuž se ještě podrobně dostaneme), který naopak právo volby rozšiřuje – lidé by podle něj třeba mohli nově odmítnout být po smrti pitváni.

Ustupte celku

Pátrání po tom, proč to jde tak ztuha, nevyžaduje příliš námahy. Ta nejjednodušší a nejbanálnější odpověď je ta správná: jde o dědictví komunismu. Právní podhoubí, z něhož jsme se stále plně nevynořili, nakonec důkladně zanalyzoval tým tuzemských právníků v předloni vydané knize Komunistické právo v Československu. Jeho podstatu prolínající se všemi druhy práva jeden z  autorů, Vojtěch Šimíček, shrnul jako „upřednostnění takzvané celospolečenské vůle před jedincem, potlačení individuálních zájmů před jakýmisi imaginárními a často i zcela perverzními zájmy kolektivními“. Komunisté nově definovali

čení vzdělání), nemohou se s budoucími dědici dohodnout ještě za svého života či není možné odkázat jednu konkrétní věc konkrétnímu člověku nebo instituci (obraz muzeu). Majitelé bytů zase mají omezené možnosti, jak se zbavit problematických nájemníků. Změny jsou pomalé, ale přesto je jasné, že tato „marxistická převýchova“ pomalu vyprchává. Jednak se mění právo samotné. Právě nejkřiklavější pozůstatky totality, k  nimž patří dědické právo, odstraňuje nový občanský zákoník, na kterém pracuje tým právníků v čele s Karlem Eliášem už osm let. A podstatně se zde rozšiřuje prostor pro svobodnou vůli – právě třeba v rozhodování o vlastním majetku. Otec, který svou buldočí vytrvalostí „zařídil“ v  úvodu zmíněný rozsudek Ústavního soudu týkající se očkování, se už k celé kauze (jak vzkázal Respektu) nechce vracet. Emancipovaných rodičů, kteří se stavějí „na zadní“, ovšem každopádně přibývá. „Jde to ale pomalu. Lidi se musí odnaučit tolik poslouchat,“ říká Martina Suchánková, šéfka sdružení Rozalio, které se zabývá očkováním. Q

37

f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s

s p o l e č n o s t | m é di a

Nejúspěšnější arabská firma. (Newsroom Al-Džazíry v katarském Dauhá)

Hlas Arábie

Al-Džazíra mění muslimský svět tomáš lindner

A

hoj lidi. Jmenuji se Ajmán Mohjeldín a chci z Egypta speciálně poděkovat všem našim divákům ze Spojených států,“ hovoří do kamery reportér katarské televize Al-Džazíra v Káhiře, „víte, od začátku vysílání AlDžazíry nám všichni říkali, že Američany vůbec nezajímají zprávy ze světa. Vy jste je teď vyvedli z omylu, vašimi dopisy, zprávami na Twitteru a na Facebooku, za které vám ještě jednou děkuji. Prosím, pokračujte v tom a my vám zas budeme dále přinášet to nejlepší zpravodajství, které bude v našich silách.“ Pohledný reportér k Američanům nepromlouvá v  televizi, jeho půlminutový proslov běží na webu english.aljazeera. net. Objeví se na obrazovce po rozkliknutí banneru nadepsaného slovy „Požadujte Al-Džazíru ve Spojených státech“. Americké kabelové společnosti – s výjimkou několika měst – svým zákazníkům Al-Džazíru nenabízejí, a ti se tedy na její mezinárodní vysílání v angličtině mohou

38

dívat jen na webu. Katarskou televizi totiž stále provází pověst antiamerického média, kterou získala během sporů s minulou administrativou George W. Bushe. Teď ale její manažeři vycítili šanci na změnu otevírající přístup k vytouženému americkému trhu. Kampaň za „Al-Džazíru v USA“ spustili v době, kdy se tento zpravodajský kanál díky kvalitnímu pokrývání revolucí v Tunisku a v Egyptě stal definitivně hlavním kronikářem současného arabského světa.

Tichá revoluce

Návštěvnost anglických webových stránek Al-Džazíry se v minulých týdnech zvýšila o desítky procent, sledoval je prakticky stejný počet lidí jako stránky deníku The New York Times. Odkazem na reportáže katarské stanice začínají večerní zprávy všech amerických televizí. Dopad kanálu, který před 15 lety založil liberální katarský emír, je přitom ještě mnohem větší, než jen jako hlavní zdroj našich zpráv o arabských revolucích.

Bez existence Al-Džazíry je současná vzpoura mladých Arábů těžko představitelná. O nepokojích v Tunisku Al-Džazíra například vysílala 24 hodin denně už v době, kdy je zbytek mediálního světa přehlížel. Mladí lidé v tuniských obývacích pokojích ani nezapínali cenzurovaná státní média; na Al–Džazíře sledovali, jak se jejich diktatura postupně hroutí, a sbírali odvahu k tomu, aby se k demonstrantům přidali. Na přímý přenos tuniského dramatu se díky satelitnímu vysílání a společnému arabskému jazyku mohli dívat lidé v celém regionu. Najednou viděli, že lid v  ulicích za svá práva nebojuje jen kdesi na vzdálených kontinentech, ale přímo u sousedů. A že si zdánlivě neporazitelné, přitom už ale dávno přežilé režimy se zlobou ulice nevědí rady. „Nesmíme si myslet, že naší úlohou je osvobodit Araby z tyranie,“ říká v rozhovoru s The New York Times tuniský zpravodaj Al-Džazíry Muhammad Krichen. R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

f ot o p r o f i m e d i a . c z

Ne všichni ji milují. (Útok na přenosový vůz v Libanonu, leden 2011)

Bez Al-Džazíry je současná vzpoura mladých Arabů těžko představitelná. „Zároveň ale musíme mít otevřené oči a  zaznamenat každou událost, která by mohla být začátkem konce jakéhokoli diktátora v arabském světě.“ Vliv Al-Džazíry na arabskou společnost je podle řady analytiků ještě mnohem hlubší. Nejen že její obrazy z Tuniska inspirovaly k  odvážnějším protestům i Egypťany. Nejen že současné protesty navazují na 15 let neustálého kritického zpravodajství o proamerických diktaturách v  regionu. Podle amerického odborníka na Blízký východ a autora knihy o Al-Džazíře Marca Lynche katarská televize dokonce stojí u zrodu „nové arabské veřejnosti“. Její vysílání pravidelně sleduje 40–50 milionů lidí, přístup k němu má polovina arabských domácností. Obyvatelé regionu R E S P E KT. CZ

sahajícího od Maroka až po Irák, které už dříve spojovala víra, jazyk a mělký sentiment vzájemnosti, k sobě díky zprávám Al-Džazíry a vysílání dalších panarabských televizí mají blíže než kdykoli dříve. To má politický dopad na celou severní Afriku a Blízký východ. Podle týdeníku The Economist se Al-Džazíra svými reportážemi a kritickými debatami „stala srdcem Američany započaté debaty o potřebě politických reforem na Blízkém východě“. U zrodu Al-Džazíry v roce 1996 stáli novináři vyškolení britskou BBC. Položili základ kritickému zpravodajství, které se dnes příliš neliší od práce například americké CNN a ruší mediální tabu minulosti, v níž státní televize arabským vůdcům neustále jen pochlebovaly. Podle dva roky staré analýzy, kterou The Economist trefně nazval „Tichá revoluce“, je hlavně díky Al-Džazíře mladá generace Arabů mnohem lépe informovaná a mnohem více navyklá politickým debatám než ty předchozí.

Antisemité, agenti Mosadu a fandové Hamásu

Podobné názory jsou velmi daleko od diskusí, které se kolem Al-Džazíry vedly ještě před několika lety. Bývalý americký prezident George W. Bush tehdy údajně – na základě uniklého memoranda z návštěvy Velké Británie – dokonce uvažoval o bombardování katarského sídla stanice.

Podle zápisu z memoranda, jehož pravost ale Britové ani Američané nikdy nepotvrdili, mu tento nápad rozmluvil až Tony Blair. Podobně vyhrocené debaty se vedly v době, kdy byla Al-Džazíra podezírána ze sympatií vůči teroristům. Příčinou bylo zveřejňování nahrávek Usámy bin Ládina i emotivní zpravodajství z Iráku, v němž reportéři dávali velký prostor názorům protiamerických guerill. Každý den ukazovali naturalistické záběry obětí amerických vojsk, k nimž tehdy jiní novináři neměli přístup a které zvyšovaly protizápadní nálady v celém regionu. Kontroverze Al-Džazíru provázejí dodnes. Kvůli svému zpravodajství z  Gazy a kvůli tomu, že sebevražedné atentátníky nazývá „mučedníky“, bývá často obviňována z antisemitismu. Bossové stanice se brání tím, že její novináři jsou sice profesionálové, ale nemohou zraňovat „nejsilnější společnou emoci arabského světa, utrpení Palestinců“. Al-Džazíra je neoblíbená i mezi mnoha Araby. V lednu na její zpravodajské vozy a kanceláře zaútočili sympatizanti prozápadně orientovaných politických frakcí v Libanonu a na Západním břehu Jordánu – novináře obviňují z podpory hnutí Hizballáh a Hamás. Náboženští radikálové zase katarskou stanici považují za nástroj Mosadu a CIA – jako první arabská televize totiž začala dávat prostor vyjádřením izraelských politiků a expertů, které pravidelně zve do svých pořadů. V žaludku její kritika leží i samovládcům v celém arabském světě – reportéři Al-Džazíry nesmějí pracovat například v Saúdské Arábii nebo v Bahrajnu, vloni na podzim byl její štáb vypovězen z Maroka kvůli reportážím o Západní Sahaře, kterou od 70. let okupují maročtí vojáci. Přes všechna minulá pochybení a kritiku je Al-Džazíra možná nejúspěšnějším arabským „výrobkem“. Její anglické vysílání pravidelně sleduje až 100 milionů lidí a televize se v globálním soupeření pohybuje po boku slavných BBC a CNN. Investuje přitom zvláště do otevírání kanceláří v celé Asii a Africe, tedy v místech, která západní televize často zanedbávají. Diváky oslovuje hlavně tím, že jako první nabízí jiný, „nezápadní“ pohled na globální dění. A  ten teď chce konečně umožnit i Američanům. Na webové stránce, kde reportér z Káhiry Ajmán Mohjeldín děkuje Američanům za podporu, mohou diváci ze Spojených států do jedné kolonky napsat směrovací číslo svého bydliště. Systém jim pak nabídne možnost napsat provozovatelům kabelové televize v  jejich bydlišti e-mail se žádostí, aby divákům ve velmoci svobodných médií nabídli i Al-Džazíru a s ní arabský pohled na dnešní svět. Q

39

s p o l e č n o s t | z dr a v o t n i c t v í

Krajina po lékařské bitvě Krize ve zdravotnictví je patrně vyřešena, jeho problémy ale nikoli

N

ejvětší drama, jaké české zdravotnictví v  posledních 20 letech zažilo, bylo zatím zažehnáno. Jaký je tedy výsledek? Tarifní ohodnocení nemocničních lékařů je nepochybně nespravedlivé. Oprávněné jsou i stížnosti na plýtvání, korupci, lékovou politiku, systém postgraduálního vzdělávání apod. Bude tedy plošně, leč nesystémově, přidáno všem nemocničním lékařům. Současný protest by mohl přinutit vládu, kraje i pojišťovny, aby hledaly řešení reformy zdravotnictví v systémových krocích, v omezení korupce a plýtvání, a ne jen ve zvyšování platů lékařů. Bylo tedy racionální v čase, kdy se plošně snižují platy státních zaměstnanců o  desetinu, akceptovat požadavek jedné profesní skupiny, reprezentující 14 tisíc nemocničních lékařů? Podrobnější pohled ukazuje, že spíš nikoli.

f ot o m i l a n j a r o š

Jan Jaroš, Aleš Miller, Milan Novák

Příliš mnoho doktorů

V českém zdravotnictví je dlouhodobě přebytek lékařů i  nemocnic. Jednotlivé segmenty netvoří dobře funkčně propojený celek. Chybí zařízení péče domácí, tzv. následné, ošetřovatelské, sociální i paliativní (hospice). V porovnání s vyspělými zeměmi EU máme naopak nadbytek akutních lůžek v nemocnicích – 60,6 : 38 na deset tisíc obyvatel. U lékařů je poměr Česko vůči průměru západní Evropy 35,3 : 31,7. Praktických lékařů (pro dospělé, děti a speciálně ženy) máme jen mírný přebytek oproti EU 15, ovšem podstatný je přebytek odborných ambulantních lékařů (neurologů, ortopedů, očařů, kožařů a dalších). Je to dáno tím, že máme dvě paralelní sítě odborných ambulancí: nemocniční a soukromé. Ty se vzájemně překrývají. Když se totiž v roce 1993 rozběhla privatizace, praktičtí lékaři pouze přešli ve stejném počtu z bývalých poliklinik (tzv. ústavů národního zdraví) do privátních praxí kontrahovaných VZP. Specializovaná ambulantní péče se však začala přelévat z nemocnic do nově otevíraných praxí specialistů. Ti ale zároveň zůstali částí úvazku zaměstnanci nemocnic. VZP počet odborných praxí neregulovala. Současně nebyly redukovány ani nemocniční ambulance. V porovnání s evropskou patnáctkou naši pacienti také navštěvují praktické lékaře a specialisty dvakrát častěji, aniž by důvodem bylo horší zdraví.

40

Kapři si, jak známo, sami rybník nevypustí. (Ilustrační foto) Před 20 lety pracovala v nemocnicích polovina dnešního počtu lékařů a přitom se dokázali postarat o péči lůžkovou i ambulantní. Za tu dobu se počet lůžek snížil o 20 %. Počet hospitalizací sice o pětinu stoupl, ale při zkrácení průměrné délky ošetřovací doby o 42 %. Přístrojová technika a metody jsou dnes podstatně sofistikovanější. Je tedy možné předpokládat, že se zvýší potřeba lékařů v nemocnicích o 30–40 %. Kde je ale „přidaná hodnota“ dvojnásobného nárůstu počtu lékařů? Kapři si, jak známo, sami rybník nevypustí. Tak i specialisté (zejména privátní) tvrdí, že o  jejich přebytku nelze hovořit.

Existuje však několik analýz z posledních 20 let (ministerstvo zdravotnictví, VZP), které dokládají přebytek privátních specialistů. Podle normativů platných v  současnosti v Německu máme v jednotlivých odbornostech nadbytek ambulantních specialistů podle oborů o 10–200 %. (To dokládá i fakt, že soukromí specialisté během nemocniční krize nabídli ministerstvu zdravotnictví, že převezmou nelůžkovou péči o většinu ambulantních pacientů nemocnic.) Jeden z našich odborných konzultantů, lékař s  letitou zkušeností na primariátu okresní, posléze oblastní krajské nemocnice, nám k  tomu před časem napsal: R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

„Zdravotnictví je předimenzováno, ale ambulance jsou přetížené, objednací doby dlouhé, čtyřikrát se přešetřují zcela jednoduché kauzy, které se neměly do odborné ambulance vůbec dostat. Dvěma sítím ambulancí se nelze vyhnout, ale ty nemocniční by měly být vysoce specializované, vázané na vyspělou techniku laboratoří a dalších vyšetřovacích složek (rentgen, počítačová tomografie, magnetická rezonance apod.),

úzkou odbornost, dispenzarizaci opakovaně hospitalizovaných závažných chroniků apod. V nemocnici by neměla být bazální, standardní ambulance pro pouliční klientelu. Tu mohou úsporněji poskytovat neústavní ambulantní specialisté a praktičtí lékaři. Vtip nepoměrů ambulantních kapacit je ve způsobu práce a obsahu této péče. Ambulantní specialista v nemocnici dnes řeší v průměru nejméně třetinu pa-

Před 20 lety pracovala v nemocnicích polovina dnešního počtu lékařů. cientů, které by měl řešit praktický lékař primární péče.“

Nebát se a rušit

Za ministrů Stráského a Roithové (1997– 1998) vznikl dokument, podle něhož měla být do roku 2005 redukována lůžka akutní péče o 27 % – ze 70 tisíc na zhruba 44 tisíc v základních a na osm tisíc ve specializovaných oborech péče. Výběrová řízení nemocnic začala roku 1997. Za rok je ukončil a celou akci zrušil nový ministr David. Plán byl založen na správné představě, že likvidace lůžek, případně i celých oddělení v nemocnicích nemá valný smysl pro podstatnou redukci nákladů. Minimálně 70 % nákladů nemocnic totiž tvoří náklady fixní, které nejsou vázány na léčbu a pacienty (nájmy, energie, platy, materiál, technické a přístrojové vybavení apod.). Proto se v tomto plánu uvažovalo i o likvidaci celých nemocnic, případně jejich přeměně na ústavy následné a ošetřovatelské péče (lé-

čebny dlouhodobě nemocných – LDN). Jejich fixní náklady jsou nejvýše třetinové. Dnes máme v Česku 191 nemocnic různé velikosti. Z nich 45 nejmenších má méně než 100 lůžek. Dalších 50 malých má jen 100–199 lůžek. V polovině všech nemocnic je tak jen 14,5 % lůžek ze 66 tisíc, z nich ale akutních je pouze 9 %. Zbytek jsou LDN. Průměr ve 45 „nejmenších“ nemocnicích je 27 akutních lůžek, v 50 malých nemocnicích je to 93 akutních. S výjimkou malých specializovaných jednooborových klinik nelze v tak malých nemocnicích provozovat kvalitní medicínu. Ta vyžaduje určité minimum počtu operací a dalších komplikovanějších úkonů za rok. Jen tak vzniknou kvalifikované týmy. Přeměnou zbylých lůžek akutní péče v těchto nejmenších a malých nemocnicích by zcela nedostatečný fond sedmi tisíc lůžek následné a ošetřovatelské péče stoupl na 8170, respektive na 12 800 lůžek. Počet akutních lůžek by se snížil jen o 5725. Redukovat další lůžka až do ministrem ohlášených deseti tisíc by bylo možno na odděleních větších nemocnic. Přeměna části nemocnic a lůžek na následnou a ošetřovatelskou péči a likvidace nesmyslně zdvojených ambulancí bude znamenat úbytek lékařských míst, a to zejména v segmentu specialistů. Jako cílový stav je tento postup nutný a žádoucí. Zbylí nemocniční lékaři by pak dostávali přijatelnější mzdy. Toto ovšem nelze provést v horizontu měsíců. Taková redukce narazí na silný odpor politických elit v krajích, kde se bude argumentovat dostupností péče. Je však třeba jasně říci, že dostupnost péče nemůže znamenat to, že malé neefektivní nemocnice budou v každém menším městě. Stejně jako se dojíždí za superspecializovanou péčí i 100 kilometrů, bude nutné za částí specializované ambulantní a lůžkovou péčí dojíždět do města. Racionální úprava dopravních spojů či jiná organizace dopravy pacientů je levnější než financování více nemocnic v jednom okrese. Redukce sítě se přitom musí provádět koordinovaně. Krajská zdravotní správa by → ↓ inzerce



  




RS001446-6



R E S P E KT. CZ

41

→ měla kvalifikovaně analyzovat zdravotní

všech 3800 lékařů, zejména určitých specializací, by znamenal ohrožení péče, byť podle nás jen krátkodobé. Důležité je také správně rozumět sporu o  přesčasovou práci, která je jedním z hlavních argumentů nemocničních lékařů. Odboráři si stěžovali, že přesčasová práce českých nemocničních lékařů několikanásobně přesahuje limit povolený zákoníkem práce. Jenže takové tvrzení není

f ot o mat ě j st r á n s k ý

stav a z toho vyplývající potřeby zdravotní péče v regionu a definovat potřebné služby. Zdravotní pojišťovny by měly na základě takového „zdravotního plánu kraje“ a vlastní analýzy kontrahovat pouze ta zdravotnická zařízení, která péči v požadovaném rozsahu a kvalitě poskytují. Ostatním smlouvu nedávat nebo neprodlužovat. Pojišťovny by se ovšem musely chovat jako zástupci svých

Dostupnost péče neznamená nemocnici v každém malém okresním městě. pojištěnců, jimž za svěřené pojistné zajišťují adekvátní rozsah a kvalitu péče. Státní (krajská) zdravotní správa by nesměla podléhat lobbistickým a politickým tlakům.

Přesčasy

Situace kolem lékařských výpovědí byla velmi vypjatá, ve skutečnosti ale neprávem. Odchod lékařů nebyl reálný. Ministrův odhad odchodu maximálně 700–800 lékařů do ciziny mohl odpovídat skutečnosti. Pro ostatní by jazyková vybavenost, věk, rodinná situace, řada legislativních omezení v cílových zemích apod. byly velkým problémem. Co by si po odchodu z nemocnic počaly zbylé zhruba tři tisíce lékařů, není jasné. Pojišťovny by nové smlouvy na privátní praxe údajně nedaly. Část špičkových odborníků by se snad uchytila v nestátním sektoru, valná část lékařů se však do svých původních míst ráda vrátí. Bude-li kam. Někteří ředitelé nemocnic nechtějí tyto lékaře brát zpět. Ti, kteří do ciziny skutečně odejdou, nabudou cenné zkušenosti a s těmi se jich nepochybně část opět vrátí. Ti, kdo za hranicemi zůstanou, nepřekročí zřejmě procento migrujících lékařů z kterékoli vyspělé země EU. Odchod

42

Nemocnice má určitý rytmus práce daný také životním rytmem pacientů a celé společnosti. přesné. Název „přesčasová práce“ nevystihuje v nemocnici podstatu věci. V komerčních firmách se přesčasem myslí například práce na mimořádné zakázce, v době dovolené, vyšší nemocnosti apod. V nemocnicích nejde o zvláštní druh práce. U lékařů se jedná o tzv. ústavní pohotovostní službu (ÚPS), tedy jiný pracovní režim, který je trvalým a standardním stavem. Ve výrobě může být zaveden trojsměnný provoz. To v nemocnici nejde, znamenalo by to rozval systému práce. Představme si hypoteticky nemocnici provozovanou kompletně v trojsměnném provozu. Určená kompletní skupina per-

sonálu nastoupí vždy na osmihodinovou směnu v 6, 14 a 22 hodin. Co ale pacient? Bude muset nastoupit na plánovanou operaci o  půlnoci, poněvadž tým druhé směny je právě volný? Nebo lékař třetí směny půjde ve tři v noci na vizitu? Objednání nehospitalizovaného pacienta na rentgen hodinu po půlnoci také není optimální. K tomu by musely být v plné směně i všechny další složky (laboratoř apod.). Čili nemocnice má určitý rytmus práce daný i  životním rytmem pacientů a  celé společnosti. Jenže zákoník práce nemá pro ÚPS žádnou kolonku, a tak ji vede pod náhradní hlavičkou přesčasu. Byly pokusy pro účely ÚPS oddělení sdružovat. Jenže nechte sloužit pro oční a krční jednoho doktora. Jakmile o něco půjde, musí stejně volat odpovídajícího odborníka (jinak v důsledku riskuje trestní stíhání). Někde se podle místních podmínek daří zavést služby na mobilu. Je to ale nervák. Kdykoli musíte být schopen vyskočit a bleskově se sám dopravit do práce. Znamená to auto v jakémkoli počasí, žádné pivo k večeři a odnesou to vždy ti, kteří bydlí v místě. Mobilita je dnes velká a do mnoha nemocnic lékaři běžně dojíždějí i z větší dálky. Velmi mnoho lékařů si na veřejnosti stěžuje na nedostatek volného času, odpočinku a rodinného života. Ale na druhé straně by bez služeb nesplatili hypotéku, nemohli jezdit na dražší dovolené apod. O lukrativní služby proto velmi stojí, proti eventuálním racionalizacím (pro něž, jak vidno, není moc velký prostor) se bouří. Kvůli penězům chodí do nemocnic často sloužit i  externisté a  doplňují kmenové zaměstnance (podobně jako v  Německu a jinde). I tak není počet lékařů ve službě dán nějakým jejich lobbováním, ale holou nutností. Například taková stolůžková interna s jednotkou intenzivní péče a urgentním příjmem (zastupuje dnes zčásti bývalou pohotovost) vyžaduje do služby alespoň tři lékaře a ti se opravdu nezastaví. Je třeba hlídat JIP (to je někdy docela drama), sledovat lůžka, kde se také stále něco děje, přijímat či ambulantně vyšetřit neustále dodávané akutní pacienty a  ještě chodit po konziliích (často urgentních předoperačních vyšetřeních či na ARO). Adept medicíny by si však měl být dopředu vědom „přirozených“ nároků profese, pro kterou se rozhodl. Nehledě na to, že existuje řada profesí, například ve vědě a výzkumu, kde se přesčasová práce nehonoruje vůbec. Pokud tedy celá kampaň odborářů přispěje k nutné redukci sítě zdravotnických zařízení, a to i s nutnou redukcí lékařských míst, objevíme, že financí na platy vlastně máme dost. Výsledkem tak nebude katastrofa, ale impulz k pozitivní reformě. Q J. Jaroš a A. Miller působí ve Sdružení pro výzkum zdravotnické soustavy. MUDr. M. Novák je neurolog.

R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

úspěch

Ohneme cokoli Jak pomocí trubky ovládnout český trh Jan Brabec / foto matěj stránský

Z

 jejich dílny nevychází žádný konkrétní výrobek, vlastně je to jen změť zkrouceného železa. Přesto z ní během pěti let dokázali vybudovat firmu s obratem šedesát milionů korun ročně a stali se u nás takřka výlučnými dodavateli. Jednoho dne jim totiž došlo, že tady něco nehraje: přestože dnes skoro všichni (od výrobců automobilů přes nábytek až po dětské prolézačky) používají ohýbané kovové trubky, v Česku zatím neexistuje výrobce, který by je dokázal adekvátně zpracovat. Předmět jejich podnikání proto zní jednoduše – ohýbání trubek „zastudena“. A smyčky a oblouky z firmy Tvarmetal z Vysokého Mýta si dnes mezi jinými objednává třeba i britský výrobce luxusních automobilů Bentley.

Hra vabank

„Trubky se sice u nás ohýbaly, ale ne v tak široké škále nejrůznějších rozměrů,“ vysvětluje spolumajitel firmy Josef Bárta. Tvarmetal se tak stal ve strojírenském a automobilovém průmyslu takřka jedinou jistotou, že „ohne cokoli do jakéhokoli tvaru“. A počet zájemců o nevšední službu jde do desítek: trubky made in Vysoké Mýto totiž využívají výrobci autobusů, traktorů, osobních automobilů, chladírenských zařízení pro zimní stadiony, kotlů či konstrukcí dětských prolézaček. „Nestačíme vyrábět,“ říká Josef Bárta. Přesto vznik tak jedinečného podnikání nepostrádal dramatičnost: jen pořízení speciálního ohýbacího stroje vyjde minimálně na pět milionů. Všechno to začalo v osmdesátých letech, tedy v době, kdy Josef Bárta coby malý obdivovatel techniky našel inspiraci v domovském Vysokém Mýtě. Od roku 1885 tady firma Karosárna Sodomka vyráběla kočáry a karoserie a dodávala pro slavné značky jako Aero, Tatra či Praga. Josef Bárta se začal zajímat o „řízení“ firmy a začal hltat knihy proslulého Tomáše Bati a slavného manažera amerického Fordu a Chrysleru Lida Anthonyho Iaccoci. To už byl ale studentem obchodní akademie, respektive VŠE v Praze, v té době se také začal sám živit. „Byl jsem netrpělivý, chtěl jsem si rychle vydělávat peníze,“ vzpomíná. Odešel ze školy a nastoupil do liberecké firmy vyrábějící kovové hadice, kde se postupně z brigádníka vypracoval na jejího R E S P E KT. CZ

„Nestačíme vyrábět.“ (Josef Bárta)

„Trubky dodáváme třeba i do luxusních aut značky Bentley.“ obchodního zástupce. Tam se také poznal se schopným strojařem a svým současným společníkem Rudolfem Jäntschem. Společně si všimli, kolik obchodních zástupců se ptá, kde a kdo tady ohýbá trubky. A tak jsme do toho šli,“ líčí Josef Bárta. To se psal rok 2006 a  jako místo podnikání zvolili právě Vysoké Mýto, kde od města získali za zvýhodněnou cenu tří milionů korun prostory bývalých kasárenských koníren. Nejhorší nervy je ale teprve čekaly – protože potřebné stroje a  ohýbací nástroje (dnes si je vyrábějí sami) jdou v tak unikátním oboru doslova do desítek milionů, zažádali banku o úvěr. Jenže v krizi jim nikdo nepůjčil, a tak si napůjčovali od desítek ochotných kamarádů, zrušili stavební spoření a vybrali rodinné úspory. „Byla to hra vabank,“ říká Josef Bárta.

Trefa spočívala v  obchodní strategii: sídlo Tvarmetalu je ani ne pár set metrů vzdálené od největšího odběratele – výrobce autobusů Karosa, dnes Iveco. „Mohli jsme dolaďovat detaily přímo na místě,“ líčí. Postupně přibývaly jiné zakázky a do dílny další stroje: dnes mají pětačtyřicet zaměstnanců a jejich trubky, ať už se závitem, rozšířeným hrdlem či v bizarních tvarech (jako jsou třeba výstuhy do závodních automobilů), odebírá opravdu kdekdo: kromě místní Škodovky, Zetoru nebo ČKD třeba strojírenské firmy v Rakousku, Německu, Itálii či Dánsku. A díky koncernu Volkswagen získali prestižní zakázku i od zmíněného Bentleye. „Chtěli bychom spustit výrobu nějakého vlastního výrobku a víc expandovat na evropský trh. Přitom si ale udržet status české firmy bez zahraničního kapitálu,“ říká. Prý jde však také o „baťovský“ vzhled rodinné firmy – ve firmě totiž pracují převážně mladí lidé a majitelé znají každého jménem. „Pro mě byl obrovskou vzpruhou můj děda. Celý život chtěl podnikat, a tak si hned po revoluci, když šel do důchodu, založil autodopravu a podnikal až do svých sedmdesáti let. A právě jeho odhodlání a odvaha mě vždycky tlačily dopředu.“ Q

43

boční světlo

Podle učebnic biologie je symbióza definována jako vztah dvou organismů, z něhož oba mají prospěch. Když se na celou věc podíváme blíže, vidíme, že takto učebnicově většinou nevypadá a mnohdy může být dosti drsná. Prastarý příklad raka poustevníčka a sasanky na jeho domečku je dosti jednostranný: žahavou sasanku prostě přesadí na svou ulitu a jako formu ochrany zkrátka vláčí s sebou. Biologie rovněž věří, a zdá se, že důvodně, že rostlinné chloroplasty jsou v podstatě dávno pohlcené a nitrobuněčně dále pěstované sinice. Tyto zotročené, nicméně uvnitř buňky bedlivě chráněné a pěstované organismy svojí fotosyntetickou činností rostlinnou buňku vlastně živí. Když sedím, chtě nechtě – spíš nechtě, ale co se dá dělat –, napojen na internetový systém, vždycky se cítím trochu jako chloroplast v nějakém tom raném stadiu ochočování či zotročování (oba procesy v podstatě splývají v jedno – koníka poplácáváme po krku tak dlouho, dokud není hotov chomout). Jsou to živí lidé, kteří dávají dynamiku jimi vytvořeným systémům, jako je třeba úřad, a zvláště pak řečený internet. Kolik jich jen pro něj pracuje a dává mu svou životní energii! Nedá se říci, že by jako protihodnotu nedostávali vůbec nic, naopak: novinky a zprávy, kontakty s přáteli, zbavování břemene volného času, pomocí Wikipedie i hlupák znalý angličtiny bez problému v kvízu trumfne vzdělance starého typu. Chce se za to zdánlivě jen málo: kus vlastní dynamiky, která se investuje do systému, ať už psaním programů, vytvářením stránek nebo jen „užíváním“. Internet se postupně může stát dotyčnému doslova vším, podobnou ochrannou matricí, jakou je rostlinná buňka pro ochočené-uvězněné sinice, budoucí chloroplasty, snad jen s tím rozdílem, že čas od času mu musí řekněme zásilková služba přivézt balíček s pizzou. Drsná symbióza nového typu je na světě. Podobně jako někteří křesťanští sektáři opakují heslo: „Moje slabost je Kristova síla!“, bylo by možno na každý monitor připsat: „Moje slabost je silou Sítě!“ Když si od něj odsedám, mám vždycky dojem, jako by mi někdo po předchozím obluzení odsál trochu krve. Stanislav Komárek příští týden píše Pavel Jungwirth

44

Umění managementu Svět obchodu se může od světa umění hodně naučit The economist

U

mělci obvykle opovrhují podnikateli jako nudnými patrony, jejichž jedinou posedlostí jsou peníze. Může to však být i  horší. Kdykoli se Hollywood rozhodne zachytit ve filmu nějaké hospodářské odvětví, představí je jako spiknutí gaunerů. Vzpomeňme si na filmy jako Wall Street (roznesl na kopytech finančnictví), Nepohodlný (farmaceutický průmysl), Super Size Me (fastfoodové řetězce), The Social Network (Facebook) nebo Hráč (Hollywood samotný). Umělecká kritika světa obchodu může být přesná a  dobře zacílená, jak tomu například bylo v divadelní hře Enron Lucy Prebbleové. Často tomu tak ale není, jak mohou potvrdit ti, kdo v kině přetrpěli dokument Michaela Moorea O kapitalismu s láskou. Řada obchodníků se naproti tomu domnívá, že umělci jsou jen banda snobských budižkničemů. Šéfové velkých firem si možná pověsí do zasedací místnosti nějakou tu modernistickou mazanici nebo vyvedou zaměstnance poveselit se do opery. Možná i napíšou manželce šek, aby podpořili její vousaté umělecké přátele. Ale jen málokdy se stane, že by brali svět umění vážně nebo se jím dokonce nechali inspirovat. Předsudky vůči umění vznikají už na obchodních školách, kde se klade důraz na „hmatatelné“ věci – čísla a případové studie. V tomto přístupu pak byznysmeny utvrzuje i každodenní zkušenost. Šéfové neustále připomínají svým podřízeným, že co nelze spočítat, to se nepočítá. Na burzovní makléře udělají dojem dobré čtvrtletní výsledky, všechno ostatní je daleko vzadu. Kdyby si manažeři vedli čtenářský deník, tento praktický přístup by v něm převažoval. Jen málo obchodníků si o umění čte do hloubky. Umění dohody od Donalda Trumpa ani Umění války Mistra Suna se nepočítají. Některé oblíbené knihy o podnikání si přímo libují ve svém barbarství: vezměme si například takového Wesse

f ot o p r o f i m e d i a . c z / c o r b i s

Drsná symbióza

Pro mnohé byznysmeny není umění zkrátka ničím „hmatatelným“.

Robertse a jeho Vítězná tajemství Attily, hunského vojevůdce (jak pravil Ross Perot, „jsou to nadčasové principy“) nebo Pořádně je nakopněte: Skutečná pravidla obchodu od Roba Adamse. V poslední době se ale na obchodním břehu této velké kulturní propasti objevují vítané známky, že ledy tají. Ekonomická nakladatelství přišla s řadou smířlivých, sluníčkových titulů, mezi něž patří třeba Umění úspěchu od Jamieho Andersona, Jörga Reckhenricha a Martina Kuppa, či Objevené umění od Hilary Austenové. Uměním se snaží inspirovat i obchodní školy, R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

jako například Rotman School of Management při Univerzitě v Torontu. Vynořily se nové poradenské firmy, které učí obchodní společnosti, jak z umění těžit. Jednu takovou vede zmíněná Hilary Austenová a pojmenovala ji právě po své knize. Uvolňování uměleckého ducha přirozeně vede i  k  hloupostem. Madonna si užívá veřejné pozornosti až až – není třeba ji ještě oslavovat jako proroka „firemní obrody“. Šéfové firem mají už tak dost práce, není nutné je ještě přesvědčovat, že v sobě musejí objevit skrytého Laurence Oliviera. Kdyby však obchodníci brali svět umění jen trochu vážněji, mohli by se od něj hodně naučit.

Anderson a  jeho spoluautoři ve své knize poukazují na to, že řada umělců byla zároveň skvělými podnikateli. Malíři Tintorettovi se podařilo způsobit převrat v benátském uměleckém světě, kterému do té doby svrchovaně vládl Tizian. Povedlo se mu to, neboť dokázal nalézt nový okruh zákazníků (lidi, kteří nebyli tak vysoce postavení jako mecenáši, již podporovali Tiziana) a změnil způsob umělecké tvorby (pracoval mnohem rychleji než ostatní umělci a kromě portrétů maloval i fresky a obrazy na nábytek). Ještě odvážnější byl ve svém počínání Damien Hirst. Nejenže přišel na to, že sběratelé z řad novodobých zbohatlíků jsou ochotni zaplatit neuvěřitelné částky za mrtvé krávy a lebky posázené drahými kameny, ale obrátil naruby zvyklosti v uměleckém světě, když začal prodávat své výtvory přímo prostřednictvím aukční síně Sotheby’s. Ať už si obchodníci o jeho díle myslí cokoli, není možné neobdivovat člověka, který v den, kdy se zhroutila banka Lehman Brothers, dokázal z  milovníků umění vytáhnout 126,5 milionu dolarů. Studium umění může pomoci obchodníkům naučit se lépe komunikovat. Většina vrcholných manažerů tráví valnou část pracovní doby tvorbou nejrůznějších zpráv a memorand, ale jen málo z nich to opravdu umí. Jejich písemný projev hýří nejrůznějšími klišé a nesrozumitelnou hantýrkou. K zázračnému zlepšení by přitom stačilo strávit půl hodinky s Orwellovým esejem Proč píšu. Řada předních světových obchodních firem postavila svůj úspěch především na dobrém příběhu: Marlboro a Jack Daniels využívají mýty Divokého západu, výrobce zmrzliny Ben & Jerry’s těží z  batikované image podporovatele alternativní kultury. Obchodní školy však studenty učí především vyrábět a prodávat produkty, nikoli už naplňovat je nějakým významem. Studium umění může firmám také pomoci naučit se, jak vést inteligentní lidi. Rob Goffee a Gareth Jones z London Business School poukazují na to, že nejpro-

duktivnějším společnostem současnosti dominují „mozci“, kterým je často příšerně náročné šéfovat. Nesnáší, když jim manažeři, které považují za hlupáky, říkají, co mají dělat. Odmítají se podrobovat prověrkám výkonnosti. Jsou to zkrátka primadony. Umělecký svět má s takovými těžko zvladatelnými, leč výjimečnými lidmi stovky let zkušeností. Nakladatel dokáže vydolovat knihu i z chronicky liknavého autora. Režisér umí přesvědčit herečku, aby si vyměnila vášnivý polibek s hercem, kterého nemůže ani cítit. Možná by stálo za to poslechnout si jejich rady.

Firmy v honbě za inspirací

Studium uměleckého světa by mohlo pomoci firmám dosáhnout i toho nejvytouženějšího cíle – větší inovativnosti. Společnosti pročesávají v  honbě za novými myšlenkami celý svět (Procter & Gamble například sbírá nápady od široké veřejnosti metodou „crowdsourcingu“). Snaží se také přesvědčovat zaměstnance, aby se tolik nebáli rizika (pokud zrovna nepracují v bance, pochopitelně). V honbě za kreativitou by se jistě mohli od kreativních oborů lecčemus přiučit. Vezměme si například, jak se moderní výtvarní umělci dokázali přizpůsobit objevu fotografie, ačkoliv je tato technologie mohla vyřadit ze hry, nebo jak si autor Pána much William Golding či tvůrkyně Harryho Pottera J. K. Rowlingová šli za svým, když nakladatelé odmítli jejich rukopisy. Mají-li však obchodníci brát svět umění vážně, měli by umělci také brát vážně svět obchodu. Obchod je ústředním prvkem lidské zkušenosti – vyjádřeno méně vznešeně je to věc, kterou miliardy lidí provozují dnes a denně. Jako takový si zaslouží být ztvárněn na stránkách knih a plátnech kin mnohem rafinovaněji než dosud. Q © 2011 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině najdete na www.economist.com. ↓ inzerce


   


        



       

     

 

    
RS001518

R E S P E KT. CZ

45

46

R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

rozhovor

Ono to muselo bouchnout S ministrem zdravotnictví Leošem Hegerem o chvílích, kdy se mýlil, nutných reformách a úvahách o demisi

Je pozdní čtvrteční večer. Před několika hodinami podepsal ministr s šéfem lékařských odborů memorandum, které ukončilo nejdramatičtější protest v českém zdravotnictví. Jeho unavená tvář svědčí o vědomí, že to nejtěžší teprve začíná. ERIK TABERY / FOTO MATĚJ STRÁNSKÝ Nemáte obavy, jak by se k vám lékaři po tom dramatickém konfliktu chovali, pokud byste nešťastnou náhodou potřeboval jejich pomoc? Když jsem začínal jako ředitel v nemocnici v Hradci Králové, tak jsem říkal svým příbuzným, ať raději vystupují inkognito, aby se na nich nikdo nechtěl mstít. Ale to je hloupý vtip. Myslím, že ani já ani, moji kolegové bychom s tím neměli problém.

Mimochodem, ve které nemocnici byste se cítil nejlíp, kterou považujete za nejlepší? To se nedá říct. Vždycky jsem tvrdil, že nejlepší je taková nemocnice, kterou člověk zná a kde jsou lidé, kteří znají jeho. Pak je to takové víc domácké. Vždycky R E S P E KT. CZ

jsem tak všechno řešil u nás doma, po příbuzných a blízkých, a nikdy jsem s tím neměl žádný problém.

Byl bych okamžitě sesazen

Nepokazil ten vyhrocený spor vaše osobní vztahy s přáteli, kteří jsou lékaři? Bojím se, že ano. Nastoupil jsem do ministerské funkce bez zkušeností z vládní úrovně, a tak mi trvalo, než jsem se v tom zorientoval. Považoval jsem jejich protest za jednu z běžných nátlakových akcí, kterých jsem zažil mnoho, protože ve zdravotnictví stále nejsou peníze a stále je někdo chce. Evidentně jsem se mýlil, ale bylo to tím, že pro mě protest lékařů byl devalvovaný jejich hlavním argumentem, kdy tvrdili, že odejdou

do ciziny. Vždycky jsem říkal, že v takovém případě půjde nanejvýš o stovky lidí, a to ještě bude naprostý zázrak. Což se ostatně potvrdilo. Špatně jsem ale odhadl možnost odchodu lékařů ve formě hromadných výpovědí.

Dobře, ale jak to tedy poškodilo vaše osobní vztahy s lékaři? Měl jste s tím nějaký osobní problém? Nejpozoruhodnější byla ta proměna u lidí, které jsem znal a pokládal je za lidi jiného charakteru. Byli to úspěšní lékaři, z nichž někteří neměli nijak skandálně malé platy a byli velmi slušní. A náhle mi říkali, že se ta současná situace podobá sametové revoluci, kdy chodili na náměstí s klíči. Najednou z nich byli aktivní →

47

rozhovor → odboráři, kteří jdou velmi razantně za

svým cílem. Už na začátku protestu jsem ale říkal, že požadavky lékařů samozřejmě chápu, že jsou docela oprávněné. Ne že by výše platů nemocničních lékařů byla na naše poměry katastrofální, ale je pravda, že se pár let předtím výrazně zlepšily poměry v soukromé zdravotnické sféře, což protestující lékaře popuzovalo. A hlavně spousta peněz v nemocnicích šla do nových technologií, ve kterých se ztratila podstatná část zdrojů a naopak přibylo hrozně moc práce. Lékaři tedy byli nespokojeni celkem oprávněně, i když ten způsob zvoleného protestu byl přehnaný.

rozzlobení, asi by jeho odstoupení nedosáhli. Proběhlo by pár demonstrací, pár lidí by zavřeli, ale establishment by to nikam nedotlačilo.

Zdá se, že máte pro protest lékařů velké porozumění. Jak je tedy možné, že ten konflikt došel tak daleko? Proč nešlo najít smírné řešení už dříve? Jeden důvod už jsem zmiňoval – ten protest se mi zprvu nezdál tak vážný, ne-

Je to jakási šachová partie, ze které hledáte východisko. Nakonec jsme dosáhli takové téměř „win-win game“, obě strany něco vyhrály. Převálcovat nebo zašlapat někoho do země, na to musíte mít dostatečnou sílu, ale na „win-win řešení“ je dobré to, že na jeho konci se vpluje do normálního života, nezpůsobí to žádnou devastaci. Nejvíce překvapivé pro mě bylo, kolik takových řešení lze i při vážných problémech najít. Byť naše minis-

Lze vaše vzájemné vztahy napravit, nebo už jde o nevratnou změnu? Jde to napravit. Protest lékařů skončil v jejich obrovském semknutí a obrovské solidaritě, která by nevznikla za okolností, kdy by se jednalo jen o výši platů a nic jiného. Ten komplex problémů, proti nimž protestovali, byl tak složitý, že je svým způsobem téměř zfanatizoval. Jestliže ale budou mít naději, že se jejich podmínky zlepší, věřím, že se vzájemné vztahy napraví. Snad dostanu aspoň na chvíli šanci, abych mohl prokázat, že chci svou práci, reformy dělat slušně a bojovat i proti korupci a rozplést ten gordický uzel. Je mi přitom jasné, že mě lékaři budou sledovat a že za půl roku budu muset skládat účty.

Říkal jste, že jste zpočátku nečekal, že se protest bude vyvíjet tak dramaticky. V čem konkrétně jste se mýlil? V tom odhadu, že je to jeden z desítek běžných nátlaků, kterých byly ve zdravotnictví spousty. Když jsem dělal ředitele nemocnic, chodila za mnou procesí lékařů, kteří říkali, co všechno potřebují koupit, že nemají ten a ten přístroj a jinde už ho mají. Jiní mluvili o lécích, další o materiálu a byla samozřejmě i odborářská skupina, která hovořila o platech. A já, který jsem se pohyboval nad tím systémem a měl jsem v těch požadavcích dělat arbitra, jsem musel najít vyvážený postup, aby se naplnilo to důležité. A v tomto principu se mi zdálo, že jde o jeden z podobně běžných požadavků.

V čem to ale tentokrát bylo jiné? Dokázali lékaři najít někoho, kdo je sjednotil, nebo jim skutečně došla trpělivost? Ty problémy byly opravdu velké, takže je to strašně zaktivizovalo. Byla překročena určitá mez. Nechci to úplně srovnávat, ale když si vezmete bouře v Egyptě, tak to byl trošku podobný mechanismus. Kdyby lidé v Egyptě nebyli na svého prezidenta a jeho režim tak

48

Věřím, že pochroumané vztahy s lékaři půjde rychle napravit. odhadl jsem to. Druhý problém byl nepochybně politický, protože než došlo k hromadnému podávání výpovědí, zdálo se, že jde jenom o taktický trik a že jakmile ustoupím, lékaři je zase stáhnou. Ale oni se tvářili víc a víc zatvrzele, dostali se do pozice téměř rozvášněného davu, který je ochoten udělat cokoli. Nakonec jsem nabyl přesvědčení, že jestli se bude postupovat příliš násilně, může to skončit tím, že všechny ty čtyři tisíce lidí své výpovědi nestáhnou a lékařská péče se zhroutí. Líčím to tak proto, že na začátku nikdo žádné výpovědi nepodával, takže kdybych v tu chvíli přišel na vládu s tím, že dám lékařům třeba jen čtvrtinu požadovaných peněz, okamžitě bych byl sesazen z křesla ministra zdravotnictví.

Který z těch problémů byl během jednání s lékařskými odboráři nejtěžší? To nedokážu říct. Bylo to poměrně ostré jednání a obě strany si stály dlouho na svém. Hledali jsme kompromisy, což je vždycky napínavé, únavné a dlouhé.

terstvo si také užilo politický a mediální nátlak, ozývaly se kritiky, že jsme kapitulanti, že jsme měli postupovat tvrději a podobně.

Jste si jistý, že ta krize opravdu skončila? Poslanci a senátoři ODS říkají, že jste překročil svůj mandát a že s vaším rozhodnutím nejsou ztotožněni. A například bývalý náměstek ministra zdravotnictví Marek Šnajdr protestuje proti tomu, aby partnerem pro vytváření reformních změn byl Lékařský odborový klub (LOK) nebo Česká lékařská komora (ČLK), protože to jsou instituce, „které vždycky byly protireformní“. Nebojíte se, že byste mohl při prosazování reforem znovu narazit?

My jsme se v rámci společného memoranda s LOK a ČLK domluvili na větší spolupráci na reformě v tom duchu, že se na ní bude podílet celá profesní sféra, to zaprvé. A zadruhé si nemyslím, že bude s lékaři tak velký problém, protože ministerstvo si u nich přece jen díky tomu, že jim zčásti vyhovělo a že R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

se tu nešťastnou nátlakovou hru nakonec podařilo vyřešit, získalo relativně velký kredit. Ale to jsou všechno dojmy a odhady. Důležité je, že teď máme jeden dobrý argument – vyřešili jsme platy, a tak teď musíme řešit efektivitu zdravotnictví jako celku.

Například? Obrovská část těch problémů, které LOK kritizoval, způsobili sami lékaři. Byla tu dlouhá epizoda, kdy se do zdravotnictví přidávalo hodně peněz, ale většina z nich šla na technologie na základě tlaku šéfů jednotlivých nemocničních oddělení, což jako bývalý ředitel dobře znám. Teď aspoň máme argumenty pro to, abychom požadavky na investice do nových technologií odmítali. Musíme tlačit i na druhou stranu.

Reakce veřejnosti na protest lékařů byla mimořádně rozčilená a podobně emotivní byli i lékaři. Nenarušil se tím do budoucna vztah důvěry mezi lékaři a veřejností? Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Je to podobné jako se vztahy v rodině. Jsou rodinné spory, které se vyřeší dobře, a jiné dopadnou katastrofálně. Mezi těmi čtyřmi tisícovkami protestujících lékařů ale nebyli jen tvrdí odboráři, nakonec se připojili i lidé klidnější, konsenzuálnější, kteří byli prostě jen vytočení panujícími poměry. Takoví lékaři sami říkali, že se trochu stydí za to, co se teď dělo, co jejich protest vyvolal, a že jsou rádi, že se to všechno už nějak vyřešilo. Věřím, že díky těmto lidem se ty pochroumané vztahy zase napraví. Třeba dnes, po tom co jsme s panem Engelem podepsali to memorandum, jsme spolu chvíli poseděli a už jsme byli schopni mluvit docela konstruktivně. Snad je to první vlaštovka...

Co vlastně díky dohodě lékařů a ministerstva získá veřejnost? Nastalá situace usnadní reformu zdravotnictví, jejíž první kroky už jsme udělali. Hodně se mluvilo o potřebě redukce lůžek některých nemocnic nebo přinejmenším oddělení. To jsou věci, o které se snažili mnozí reformátoři, například hejtmani. Když ale něco chcete administrativně rušit a sáhnete někomu na jeho oblíbenou školu nebo nemocnici, vždycky to vyvolá nevoli. Teď by však takový zákrok neměl vyznívat destruktivně, lidé by to měli posuzovat jako součást reformního úsilí, kdy chceme zdravotnický systém uspořádat. Potom je taky možné, že se ty peníze přece jen vygenerují z vnitřních zdrojů zdravotnického systému. Na platy nakonec odjinud čerpat nemůžeme. A pokud bude spokojenější personál, přinese to do nemocnic více klidu, což pocítí i pacienti. Jedna z nejtypičtějších charakteristik našeho zdravotnictví v té dvacetileté periodě totiž je, že lékaři a sestry jsou chronicky naštvaní. Odjakživa je to výbušná atmosféra a teď to vybuchlo s mimořádnou silou. Ta nespokojenost byla nad rámec běžného kverulantství a naříkání českého národa.

Věříte tedy tomu, že kritizovaný přístup lékařů k nemocným plyne jen z jejich finančního podhodnocení? Nebo čím to je? Pohoda a kvalita je ve vnímání lidí skutečně závislá především na penězích. Když jste na příjemně zařízeném jednolůžkovém pokoji, budete se tam cítit lépe než v nějaké zchátralé nemocnici na mnoholůžkovém pokoji. A samozřejmě že lékaři a sestry se k vám chovají jinak, pokud jsou dobře zaplacení a odpočatí. Když nemocnice fungují v systému, kdy

mají paušální úhrady a každý pacient, který přijde navíc, jim zatíží rozpočet, tak lékaři už nemají moc náladu snášet nemocným modré z nebe.

Jaké je tedy řešení? Určí se standardy a dostupnost péče, takže bude sice méně nemocnic, zato bude více finančních prostředků a tím pádem i lepší služby? To je dlouholetý trend ve všech zdravotnických systémech. Medicína se kvůli technologizaci stává složitější a moderní postupy léčby jsou drahé, což je nejlépe vidět na velkých přístrojích, jakými jsou třeba rentgeny. Laboratoře dnes chrlí kvanta vyšetření na drahých automatech a ty přístroje musí být intenzivně využívány. Čili musí pracovat ve větších počtech nemocných. Druhým aspektem je, že jak se medicína vyvíjí, léčí se čím dál závažnější stavy a na personál se kladou vyšší odborné nároky, medicína se specializuje. I obyčejná městská nemocnice s malou chirurgií je tak už schopna velmi kvalitně provádět jednodušší chirurgické zákroky. Ale potřebuje na ni ty drahé přístroje a na ty nemá dost pacientů, aby se ty přístroje daly amortizovat.

Pak ale pacienti budou muset více cestovat. Nemocniční a hlavně akutní medicína se všude koncentruje do větších celků, což je pro nemocného sice nepříjemné, protože musí za tou péčí někam jezdit. Ale na druhou stranu akutní péči člověk zase nepotřebuje tak často. Když budete potřebovat operaci srdce a budete si moci vybrat, pojedete prostě do IKEM, poněvadž má skvělou pověst. Nebo pojedete do kardiocentra v Brně a vůbec vám nebude vadit, že je to tři sta kilometrů daleko. Menší nemocnice se pak budou moci zaměřit na chronickou a dlouhodo- → ↓ inzerce

    

   (

   

#


 %& 

 $# ( !&$ $  RS001520-5

R E S P E KT. CZ

#& '  ) $# #  ! !# #

49

rozhovor → bou péči, což je výhodnější dělat v men-

ších zdravotnických komunitách. Tímto směrem se zdravotnictví transformuje všude.

Jak ale může mít člověk jistotu, že se dostane včas třeba do specializovaného kardiocentra? Zvlášť po tom, co se začalo veřejně mluvit o výhodách takzvaných kulichů, prominentních pacientů? Problém takzvaných kulichů nesouvisí s dostupností péče. Kuliši jsou prostě prominentní lidé, kteří mají blízko k politikům, lobbistům, a když se takovýto člověk objeví v nemocnici, tamní management se snaží nějak využít jeho vlivu. Pokud je ten člověk totiž dobře vyléčen a je spokojený, mluví o dané nemocnici lépe. Nemá to tedy nic společného s šedou ekonomikou nebo klientelismem. Jde o čistě politickou hru na shánění lobbistů, kteří nám potom pomohou dostat do nemocnice peníze.

Co s touhle bizarní tradicí budete dělat? Uvádím k tomu dobrý příklad z Nizozemska. Tam vůbec žádné dotace nejsou a funguje to tak, že když nemocnice dostane povolení, aby si zakoupila nový stroj a dostávala za to od pojišťovny větší úhrady, tak prostě dostane půjčku od banky. A úhrady za léčbu nemocného touto technologií jsou tak velké, že v nich je částka, která celou investici umoří. Má to daleko lépe definovatelná pravidla než rozdělování dotací.

Budou tyto návrhy součástí reformy zdravotnictví? Zcela určitě. Dá se například zjistit, které obory byly v posledních letech zanedbány, udělat časové řady a ukázat, kdo dostával dlouhodobě víc a na koho se nedostalo. Třeba kardiologové byli u nás vždycky dobře podporováni a koronárních operací se v přepočtu na milion obyvatel dělávalo nejvíc v Evropě, zatímco jiné obory – třeba revmatologie – zůstávaly zanedbávány. Tyto statistiky ale nejsou moc dobře podchyceny, teprve na tom pracujeme. Hledáme ukazatele, podle kterých by se peníze z rozpočtu ministerstva zdravotnictví daly rozdělovat objektivně a nemuselo v tom být tolik politiky.

Není podivné, kolik základních informací o zdravotnickém systému vlastně nevíme? Neznáme například ani počet nemocničních lékařů. Jak je potom možné zjistit, čeho je nedostatek a kde se naopak plýtvá? Ano, to je problém. Předchozí vlády se o to nestaraly. Mluvil jsem jednou s jedním norským kolegou, který se specializuje na organizaci zdravotnictví, a ten se nám smál, že sice máme k dispozici

50

Le o š He g er ( 6 3 )

Ministr zdravotnictví, lékař, vysokoškolský pedagog a politik strany TOP 09, dříve člen ODS. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové, na níž od roku 1972 přednáší. V letech 1996 až 2009 působil jako ředitel Fakultní nemocnice Hradec Králové, v rámci kandidatury do Poslanecké sněmovny v roce 2010 se funkce vzdal. V období 1991 až 1993 pracoval jako přednosta Radiodiagnostické kliniky FN v Hradci Králové a po sametové revoluci vedl první CT pracoviště na území České republiky. Od roku 2002 působil v komunální politice jako zastupitel v Hradci Králové za ODS.

Díky protestu lékařů bude snazší prosadit reformu.

hřbitovy dat, ale žádné smysluplné informace. A opravdu, když si vezmete nějaké statistické ročenky, tak tam najdete čísla, která nepopisují systém podle toho, co je třeba vědět a podle čeho by se ministerstvo mohlo rozhodovat. Jsou úplně zbytečné. Zajímavé taky je, že když zjistíte přesná čísla a informace o tom, kolik peněz teče do jednotlivých krajů, je vám najednou jasné, který kraj potřebuje podpořit a který ne. Navíc pokud jsou tyto informace jasné, není třeba politiků, aby určovali, kam půjde kolik peněz. Možná proto takové informace ani nechtějí. Samozřejmě to trošku karikuji, ale je fakt, že nějaký manažerský seznam dat, podle kterého bychom měli přehled o celém systému, teprve začínáme tvořit.

Takže se dnes nedá odhadnout ani to, kolik nemocnic se případně bude muset rušit? K tomu všemu se teprve sbírají informace? Ono se lokálně ví, které nemocnice jsou horší a které jsou potřeba méně, jenom se to zatím nedařilo prosadit. Chceme na tom spolupracovat s hejtmany, kteří už mají jistou představu. To je jedna cesta, administrativní. Pak je ale druhá cesta, jež je efektivnější a politicky méně choulostivá. Spočívá v tom, že změníte úhradový mechanismus a budete nemocnice platit tak, že peníze bude přinášet sám pacient. A takový systém kupodivu velmi radikálně mění chování jednotlivých po-

skytovatelů péče. Když mají nemocnice možnost vydělat si tím, že nalákají pacienta, chovají se úplně jinak, než když jsou závislé na rozpočtech. Tenhle systém bychom chtěli zavést do konce příštího roku.

Mohl byste to více vysvětlit? Co to znamená, že „peníze bude přinášet sám pacient“? Podobně to u nás fungovalo už na začátku devadesátých let. Tehdy se striktně platilo za konkrétní lékařský výkon. Nesmí se to však přehnat, protože to může vést k obrovskému rozbujení výkonů. Připravený je proto systém platby za diagnózu, který se dá uhlídat, ale musí se k tomu říci pravidlo, jež tu bylo v devadesátých letech porušeno: v rámci vnitřní konkurence se nutně objeví nemocnice, které takový systém oslabí a možná budou muset skončit. Což se v devadesátých letech neřeklo – oslabené nemocnice se dotovaly, na čemž zdravotnický systém téměř vykrvácel.

Nehrozí potom, že lékaři budou pacienty držet v nemocnici déle, než by bylo potřeba, jen proto, aby vykazovali nějakou aktivitu? Ten kontrolní systém už existuje, nazývá se „Diagnosis-related group“ a ve světě se hodně používá. Ve zkratce – příspěvky za nemocného se posuzují za celou hospitalizaci, a když nějaký nemocný zůstává v nemocnici příliš dlouho, prostě se jí to finančně nevyplatí. Samozřejmě se tyto tabulky, podle nichž se jednotlivé diagnózy posuzují, různě průměrují, protože každý člověk reaguje na léčbu jinak.

Měl by se změnit i systém odškodnění pro nemocné, u nichž došlo k ublížení vinou lékařů? To je téma na hluboké a dlouhé semináře. Problém spočívá v tom, že medicína je strašně rizikové pole, to není exaktní věda. Každý člověk je jiný a někdy to dopadne dobře, někdy špatně, aniž by se postupovalo chybně. Každý jednou musí zemřít a prostě zemře, ať je medicína sebedokonalejší, a je strašně obtížné zpětně rozlišit, jestli se něco mělo udělat lépe nebo hůře. Jsou ale obecně dva extrémní příklady, když se odškodňování zanedbává – jeden extrém tu panoval koncem socialistické éry, kdy zdravotníci byli téměř nedotknutelní. Také se stalo, že se občas vyšetřoval nějaký případ, ale to už musel být strašný malér. Druhý extrém je americké zdravotnictví, kde každý lékař během své praxe zažije několik soudních procesů a je to tam hrozně přehnáno. Medicína se potom začne praktikovat hrozně alibisticky, každý lékař se pětkrát jistí a všechno se příšerně prodražuje. NaR E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

jít mezi těmito dvěma systémy správnou proporci je docela těžké.

Proč už není aspoň srozumitelný systém hodnocení nemocnic? Je to těžké. Nejde o to, že by nemocnice chtěly něco tajit, ale je to technicky obtížné a strašně drahé. Když budete srovnávat třeba úmrtnost na nějakou operaci, musíte k tomu mít klasifikaci pacientů. Záleží totiž na tom, jestli jedna nemocnice nemá těžší případy a druhá lehčí. Pak je druhý způsob hodnocení, který nehodnotí medicínské výsledky, ale spokojenost pacientů. Jenže se může stát, že jsou nemocnice, kde jsou pacienti hrozně spokojeni, protože tam skvěle vaří a mají tam bezvadné prostředí i personál, ale medicínu tam dělají blbě. Ideálem je to zkombinovat, takové nástroje však zatím nemáme. Existuje ale ještě třetí metoda a ta kupodivu funguje poměrně dobře a to je pověst nemocnice. Je to taková záhadná kategorie, když však žijete v nějakém městě a máte vedle sebe dvě nemocnice, tak se mezi lidmi jakýmsi záhadným, neuchopitelným způsobem ví, že jedna je lepší v tom a druhá v něčem jiném. A je to samozřejmě strašně subjektivní hodnocení. Každopádně na průkazném způsobu hodnocení pracuje skupina na

našem ministerstvu a myslím, že tak do roka to uzraje natolik, abychom dali nějaký návrh na stůl.

Rezignaci jsem trochu nabízel

Do vlády jste skočil bez politické zkušenosti, ale hned jste musel řešit zatím největší problém této vlády. Co vás na politickém světě překvapilo nebo zaujalo? Když vstoupíte do vysoké politiky, je to šok. Jako ministr mám téměř diktátorské pravomoci, přitom mi ale do práce mluví padesát lidí najednou a jsem pod obrovskou palbou různých žádostí a tlaků. Problém je i v tom, že veškerá agenda je strašně formalistní, takže každý návrh vládě musí mít nějaké náležitosti, projít nějakými kolečky, člověk se to musí rychle naučit. Další věc souvisí s tím, že jsem předpokládal, že vláda v koalici se 118 hlasy bude jednoduchá, ale než se něco dostane k hlasování, všechno se musí velmi složitě dohadovat. Možná je chyba, že u nás lidé naskakují do politiky tak rychle a náhodně. Jsou jistě situace, kdy se lidé na to připravují – třeba můj předchůdce Tomáš Julínek chystal se svým týmem reformu asi čtyři roky a pohyboval se ve vysoké politice už jako senátor, a tak byl jistě dobře připraven.

Neuvažoval jste během lékařských protestů, že byste rezignoval? Když začal být ten konflikt hodně vyhrocený, probíral jsem to s lidmi na různých úrovních, ptal jsem se, jestli by pro takovou situaci nebyl vhodnější jiný člověk. Trochu jsem tedy tu rezignaci nabídl k úvaze, ale nějak se do toho nikomu nechtělo. Tak jsem u toho musel zůstat.

V jednom rozhovoru jste zapochyboval, jestli za půl roku ještě budete ve funkci. Proč? Političtí profesionálové a matadoři mi vyčítají, že takovéto věci nemám říkat. Ale na druhé straně si myslím, že člověk si musí být vědom toho, že prochází nějakým rizikovým terénem a že to nemusí dopadnout vždycky dobře. Ale to je všude. Vzpomínám si třeba na kauzu havlíčkobrodského nemocničního vraha, kde to tenkrát odskákal pan ředitel, který na tom případu nenesl žádnou vinu, pouze byl ve špatnou dobu na špatném místě. V takovýchto povoláních je vždycky nějaké riziko. A když to hodnotíte podle časových křivek a statistiků, tak už jsem ve srovnání s mými předchůdci ve funkci ministra dost dlouho na to, aby se má doba dožití blížila. Jeden nikdy neví. Když už to ale dělám, tak to chci dělat pořádně. Netoužím po tom, abych odtud co nejdříve vystřelil. Q ↓ inzerce

R E S P E KT. CZ

51 RS001438

tém a

Co se to děje? Dnešní svět lze vnímat velmi odlišně. Bylo třeba povstání v Egyptě volným pokračováním sametové revoluce 1989, či spíše geopolitickou komplikací? A co když je to jenom další důkaz nástupu „nového středověku“, úplně neznámého uspořádání světa, v němž se ještě příliš nevyznáme? V uplynulých týdnech se na anglosaském trhu objevily tři knihy, jejichž autoři se v duchu tamní tradice snaží vnést smysl do světa, jehož obrysy se teprve začínají tvořit. JIŘÍ SOBOTA

f ot o p r o f i m e d i a . c z

Uvolněná energie. (Egypťané oslavují pád Husního Mubaraka)

téma

D

ne 28. ledna 1986 explodoval 73 sekund po startu americký raketoplán Challenger. Trosky rozpadlého stroje kreslily onoho odpoledne křivky bílého kouře proti jasné obloze, zatímco pracovní týmy odborníků NASA hleděly na hrůzné divadlo s prázdnýma rukama a bez možnosti

mnoho měsíců. Rachman je představitelem optimistické generace. Začínal v novinách za reforem Margaret Thatcherové a  Ronalda Reagana, viděl vítězství Západu ve studené válce, vlnu revolucí ve střední Evropě, zažil rozšiřování Evropské unie a celosvětovou globalizační vlnu, jež zvedla z chudoby stovky milionů lidí. Byl

Vyhnání z ráje

To, co se Rachmanově generaci skutečně rozsypalo pod rukama, je doktrína „demokratického míru“, která se postupně zformovala po pádu berlínské zdi. Když tehdy Francis Fukuyama psal o konci dějin, myslel tím, jak Rachman připomíná, nikoli konec událostí, ale ukončení boje ideologií – liberální

f ot o p r o f i m e d i a . c z

Příliš blízko světu. (Příslušníci americké armády na misi v Afghánistánu)

cokoli pro sedm astronautů na palubě udělat. „Zjevně zásadní závada,“ zaslechli novináři monotónní hlášení jednoho ze šéfů řídicího střediska, muže, který složitým výpočtům a náročným přípravám celého letu pravděpodobně věnoval roky života. Gideon Rachman, dlouholetý novinář a  komentátor týdeníku The Economist a deníku Financial Times, si na tuhle situaci vzpomněl, když v roce 2008 pozoroval výpověď bývalého šéfa Fedu Alana Greenspana před komisí amerického Kongresu. Komise se snažila pochopit příčiny kolapsu finančních trhů a Greenspan tehdy v  mnohokrát citovaném vystoupení podobně nevěřícným tónem konstatoval, že se mu zhroutil jeho pohled na svět, víra v systém, který desítky let jeho života bezchybně fungoval. Gideon Rachman ovšem ve své nejnovější knize Zero-Sum Future (přibližně Nula od nuly pojde) přiznává, že jeho vlastní svět je podobně rozvrácený vlastně již

54

u toho, když Francis Fukuyama přednášel o  konci dějin, jeho přítel Charles Grant zveřejnil knihu s  všeříkajícím Why Europe Will Run the 21st Century (Proč bude Evropa vévodit 21. století) a jeho vlastní týdeník, který desetiletí propagoval tržní a liberální principy ztrojnásobil náklad. Zahraničněpolitický komentátor ale nyní tvrdí, že tento „věk optimismu“, jak ho ve své knize nazývá, je pryč. Rachman sice doufá, že snad nikoli nenávratně a právě stoupající vlna povstání na Blízkém východě může být nadějí, že se staré dobré časy vracejí. Zároveň ale samotný název knihy odkazuje k pochmurné budoucnosti. Ve „věku optimismu“ panujícím od pádu železné opony byl svět ve zvláštním stavu, kdy ekonomické reformy, demokratizace a globalizace byly výhodné pro všechny, kdo se jich účastnili. Teď, především po otřesu finanční krize, se svět vrací do věku národních zájmů, kdy zisk jednoho – třeba Číny – znamená automaticky prohru někoho jiného.

c o

se

č t e

v e

sv ě t ě

Gideon Rachman: Zero-Sum Future: American Power in an Age of Anxiety (únor 2011) George Friedman: The Next Decade: Where We‘ve Been and Where We‘re Going (leden 2011) Parag Khanna: How to Run the World: Charting a Course to the Next Renaissance (leden 2011)

demokracie se zdála být definitivním vítězem. Kromě toho se mluvilo o „konci dějin ekonomie“, jako by se zformoval jakýsi univerzální návod založený na neoliberálních principech, jenž kteroukoli zemi dovede k prosperitě. Ekonomické reformy se šířily nezadržitelně světem, pouštěla se do nich komunistická Čína stejně jako Česká republika aspirující na vstup do Evropské unie. Reformy ale měly přidanou hodnotu. V tehdejším myšlení převládla víra, že kaR E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

pitalistická ekonomika musí vést zákonitě dříve či později k reformám politickým – kdo si dnes vybírá v supermarketu ze dvaceti druhů kečupů, bude si zítra chtít vybírat ve volbách ze dvaceti politických stran. Ekonomická svoboda tak byla vnímána jako jakýsi trojský kůň demokracie – nechte ho vtáhnout do lůna totalitního režimu, a on

čit, protože (s nadsázkou) to není v zájmu nadnárodní firmy Dell, jež má navzájem propojené pobočky v obou zemích. Věk optimismu měl své problémy a odpůrce, od antiglobalizačních demonstrantů až po al-Káidu, ve své podstatě se však udržel až do finanční krize roku 2008. Ta nejen ukázala, že adorovaný ekonomický systém

chudoba a  hluboká celosvětová ekonomická nerovnováha. Neřešené problémy dále zahušťují negativní atmosféru a spirála napětí se znovu roztáčí. Rachman se v závěru knihy snaží vykřesat jiskru naděje. Drží palce Evropě, kterou považuje spolu s Fukuyamou stále za vzor správného postmoderního uspo-

f ot o p r o f i m e d i a . c z

Nepřítomnost velmoci. (Vybombardovaná vojenská základna v Gruzii po útoku ruských jednotek)

ji dříve nebo později nahlodá a zničí. Obchodovat s Čínou nebo jiným zlořádem je tak v podstatě o. k. – pokud byznys probíhá podle pravidel volného obchodu, nezbude totalitě nakonec než rozvolnit i přidušený politický systém země. Jinak bude smetena revolucí nové sebevědomé střední třídy, podobně jako perestrojka nakonec uvolnila revoluce ve střední Evropě. Teorie ale pokračovala hlouběji. Jestliže se světem šíří jednotný ekonomický model, na nějž navazuje postupná a nevyhnutelná demokratizace zemí, které ho přijaly, jsme vlastně svědky zrození nového světa. Demokracie spolu totiž nevedou války. Moderní technologie navíc vytvářejí tak složité řetězce závislosti – třeba dodavatelské řetězce firem sahající od centrál ve Spojených státech až po závody v Asii –, že válečný konflikt se stává v podstatě nemyslitelným. Jeden z nejznámějších proroků globalizace, komentátor The New York Times Thomas Friedman, ve vyzývavé zkratce prohlašoval, že Čína a Tchaj-wan spolu již nemohou válR E S P E KT. CZ

má své mouchy, ale po ní také povolilo stavidlo pochybností o tom, zda je demokratizace opravdu siamským dvojčetem kapitalismu. Čína jistě ještě může projít demokratickými změnami, mezitím už ale bude možná největší světovou ekonomikou a bude dominovat jakési „ose autokracií“, do níž kromě ní patří třeba Rusko, Venezuela nebo Írán. Tyto a další země se naučily soužití s kapitalismem i bez politických změn. Autoritářské režimy však mají jiné zájmy než demokracie, a jestliže jejich ekonomický úspěch nevede do tábora svobodných zemí, je svět s jejich stoupající mocí nevyhnutelně na cestě k velké kolizi. Místo „věku optimismu“ nastupuje podle Rachmana „věk úzkosti“. V něm mají Spojené státy a Západ obecně omezenou moc, ale především se na scénu vrací obrana národních zájmů, jak z ideologických, tak čistě ekonomických důvodů. Ta zase vede k  neschopnosti řešit skutečně globální problémy, jakými jsou změna klimatu, terorismus, extremismus, vleklé konflikty,

řádání, a především drží palce Americe, aby se vzpamatovala ze svých problémů a  stala se zase optimistickým motorem globalizace. Jak se totiž ukázalo, s  její ochabující silou se nad celou koncepcí „demokratického míru“ poháněného volným obchodem a technologickým pokrokem stahují černočerná mračna.

Císař Obama

Tvrdý pohled na svět, jehož se Rachman tolik obává, nabízí svým založením zcela odlišný autor. George Friedman (shoda příjmení s již zmíněným Thomasem Friedmanem z The New York Times je náhodná) vidí svět očima geopolitického analytika s  armádní zkušeností. Jeho soukromá firma Stratfor nabízí zákazníkům (většinou významným nadnárodním firmám) bezpečnostní analýzy a  předpovědi vývoje v různých světových oblastech. Friedman je tedy z podstaty nesentimentálním autorem, který rozlišuje vlastní touhy od tvrdé reality. Jeho lednová kniha The →

55

téma zakladatel a šéf soukromé společnosti Strategic Forecasting (Stratfor), která poskytuje placené bezpečnostní analýzy 150 tisícům předplatitelů. Před založením společnosti přednášel dvě desetiletí politologii a prováděl bezpečnostní analýzy pro americkou armádu a think tank RAND Corporation. Bývá citován masovými sdělovacími prostředky, během povstání v Egyptě se na něj několikrát odvolávala například stanice CNN. Je autorem několika knih, mimo jiné The Future of War, The Next 100 Years (Příštích sto let, Argo, 2010) a nejnověji The Next Decade: Where We‘ve Been and Where We‘re Going.

→ Next Decade (Příští desetiletí) se v Americe

vyhoupla týden po vydání na třetí místo v žebříčcích literatury faktu. Závěry Friedmanových analýz je jistě nutné vnímat s rezervou, jsou to chladné závěry člověka, který pouze předkládá návrhy a za jejich uskutečnění nenese žádnou odpovědnost. Přesto jsou zajímavým pohledem do světa geopolitických operátorů, kteří se nemusí „otravovat“ s přebalováním závažných rozhodnutí do jazyka přijatelného pro běžnou veřejnost. V očích šéfa firmy Stratfor dominují světu i přes relativní úpadek Západu stále Spojené státy. Všechny obavy z posunu moci na východ vypadají efektně v médiích, jejich skutečná váha je ale zatím omezená. Spojené státy stále představují to, čemu Friedman říká „hlubinná moc“ (deep power), spojují v sobě stále největší světovou ekonomiku a bezkonkurenční vojenskou sílu. USA jsou impériem, jenom tak samy sebe nechtějí nazývat – nemají to v genech, vznikly jako republika vymezující se proti britskému impériu. To však nevadí, píše Friedman, důležité je, že si je americká elita imperiální povahy země vědoma a chová se podle toho. Následuje výčet situací, v nichž se velcí prezidenti od Franklina Roosevelta po Ronalda Reagana chovali jako správci imperiální moci i za cenu, že museli obelhávat domácí publikum – když například praskl složitý komplot dodávek amerických zbraní Íránu, jenž byl zároveň zdrojem financí pro nikaragujské Contras, nemohla americká veřejnost a média ani uvěřit, že by prezident s tak přímočarou image, jakým Reagan byl, mohl stát za tak komplikovanými machinacemi. Jak se tedy slábnoucí impérium má v nadcházejícím desetiletí chovat? Princip je všude stejný – Američané nemají ovlivňovat vývoj událostí přímými intervencemi, nebo dokonce dlouhodobou okupací. To Friedman považuje za katastrofální chybu, vpád do Iráku nebo Afghá-

56

Gideon Rachman

(narozen 1963). Novinář, komentátor. Studoval historii, začínal v zahraničním vysílání BBC. Patnáct let strávil na různých postech v týdeníku The Economist, v roce 2006 se stal zahraničněpolitickým komentátorem deníku Financial Times. Zero-Sum Future: American Power in an Age of Anxiety je jeho první kniha.

nistánu za tragický příklad, kdy americká elita ztratila pragmatický odstup od reality a uvěřila ideologii, již sama předkládá veřejnosti. Skutečná mocnost musí vládnout zdálky, udržovat pragmaticky rovnováhu sil v jednotlivých koutech světa a šetřit síly pro krizové situace. Třeba právě v případě Iráku Saddáma Husajna tuhle hru Spojené státy dlouhá léta hrály, vyvažovaly proti sobě Írán a Irák, za asistence Saúdské Arábie postrkovaly oba rivaly tak, aby ani jedna síla nenabyla převahy. Když George Bush starší po osvobození Kuvajtu nechal Saddáma u moci, věděl, co dělá. Tento text nemá prostor ukazovat navrhovaná řešení pro všechny kouty světa, podívejme se ale pro představu alespoň na dva regiony. Právě rozbouřený Blízký východ je samozřejmě hlavolamem číslo jedna. Protože USA v podstatě zlikvidovaly Irák jako přirozenou protiváhu Íránu, udělaly z Íránu hlavní mocnost regionu bez ohledu na jeho jaderný program. V tuto chvíli je jedinou protiváhou Teheránu přítomnost amerických jednotek v  Afghánistánu a  Iráku. Jestli se Američané chtějí někdy stáhnout, nemají mnoho možností. Proto Friedman překvapivě předpokládá, že se USA a Írán nakonec v naprostém geopolitickém kotrmelci dohodnou, podobně jako se Roosevelt dokázal domluvit za druhé světové války se Stalinem a Nixon v době obav ze sovětské dominance s Čínou. Friedman nezastírá, že to bude ošklivé obchodování s diktaturou, jež se vzdá části svých ambicí výměnou za bezpečnostní záruky, realističtější cestu však zatím nevidí. Pokud jde o probíhající nepokoje v arabských zemích, ty jsou pro analytika zatím nečitelné a rozhodně kvůli nim neskáče radostí. V Egyptě vládne vojenský režim a jeho další kroky jsou nevypočitatelné. Z hlediska rovnováhy regionu zatím revoluce nemá velký význam, i kdyby Egypt nakonec vypověděl mírovou smlouvu s Iz-

f ot o p r o f i m e d i a . c z

George Friedman

raelem, bude mu trvat léta, než uvede svou armádu do takového stavu, aby byl skutečnou hrozbou. Z našeho hlediska je pozoruhodné, že se jedna z největších geopolitických výzev pro Spojené státy týká našeho regionu. Podle George Friedmana se totiž Američané obávají významného sbližování Německa s Ruskem, dvou zemí, které jsou v tuto chvíli pro sebe jako zrozené. V knize Příští desetiletí je dnešní nástup Ruska líčený jako nepříjemný, ale v podstatě neškodný, protože stojí na chátrající ekonomice a čelí katastrofálnímu demografickému vývoji. Putinovská velmocenská ambice nemá dlouhodobě šanci na úspěch – pokud se ovšem Moskva nespojí právě s Berlínem. A proč by to dělala? Rusko nutně potřebuje modernizaci své ekonomiky, technologicky vyspělé Německo zase nutně potřebuje energie a levnou pracovní sílu. Sbližování obou zemí, třeba i vtahování Ruska do Evropské unie, má potenciál vytvořit ekonomickou formaci, jež může být pro USA skutečnou výzvou. Pětisetmilionová Evropská unie obohacená o ruské suroviny? Friedman tvrdí, že R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

Parag Khanna

(narozen 1977). Zahraničněpolitický analytik. Pracoval v think tancích Council on Foreign Relations, World Economic Forum a Brookings Institution, byl také poradcem amerických jednotek v Afghánistánu. Nyní působí v think tanku New America Foundation. Je autorem knih The Second World: Empires and Influence in the New Global Order a How to Run the World: Charting a Course to the Next Renaissance. Publikoval v The New York Times a týdeníku Time, bývá citován v mnoha dalších médiích.

Dobře utajený císař. (Barack Obama během návštěvy v Norsku)

něco takového samozřejmě nemůže nastat příští týden, v nadcházejícím desetiletí ale budeme svědky sbližování, které se Spojené státy budou snažit brzdit. Soustředit se při tom budou především na Polsko a další země střední Evropy, budou se je snažit podporovat vojensky i ekonomicky a vytvořit tak jakýsi nárazník mezi Berlínem a Moskvou. Možná to zní divoce, ale třeba komentátor Financial Times Philip Stephens právě minulý týden svým čtenářům vysvětloval, jak je snaha Francie dohodnout se s  Německem na nové evropské ekonomické vládě poslední šancí Paříže zabránit Německu v románku s gigantem na východě. Ať tak či onak, Friedmanův svět je starým známým světem šachových her národních států, v němž se ve hře velmocí občas nějaká ta figura bez emocí obětuje – šéf Stratforu například vyzývá Obamu, ať nemilosrdně vymění Gruzii za spolupráci Moskvy proti Íránu. Fanouškům Jamese Bonda bude tento svět povědomý, zda ale skutečně odpovídá poměrům 21. století, zase tak jisté není. R E S P E KT. CZ

Nový středověk

V polovině letošního ledna přišel The New York Times s  neuvěřitelným článkem. „Duane R. Clarridge se rozešel se CIA před více než dvaceti lety, od bazénu svého domu v San Diegu ale stále řídí špionážní síť,“ zněla první věta. „Za poslední dva roky umístil své operativce do pákistánských hor a do pouštních oblastí Afghánistánu. Od května, kdy ho armáda USA odřízla od zdrojů příjmů, spoléhá na podobně smýšlející soukromé dárce, kteří pomáhají pokrýt náklady na další sběr informací o velitelích Tálibánu a tajemstvích vládnoucí třídy v Kábulu.“ Pan Clarridge dodával svoje informace donedávna americké armádě, která, jak píše The New York Times, „je přinejmenším do loňského jara považovala za dosti věrohodné na to, aby některé z nich využila k plánování útoků proti nepřátelským bojovníkům“. Kromě toho je soukromý zpravodajský důstojník předává konzervativním americkým komentátorům, čímž zjevně hodně znervózňuje současnou administrativu. Článek zní na první pohled jako bizarní úlet. Stačí si ale vzpomenout na WikiLe-

aks, aby soukromí špioni v Hindúkuši přestali znít jako námět pro science fiction. S pány jako Duane R. Clarridge a Julian Assange se ocitáme v  éře mocenských vztahů, kterou nejoriginálnější z  trojice autorů, Parag Khanna, nazývá „novým středověkem“. Jeho kniha se sebevědomým názvem How to Run the World (Jak řídit svět) je ve srovnání s  předchozími dvěma jakýmsi politologickým ekvivalentem divokého večírku s marihuanou. Parag Khanna patří do úplně jiné generace. Je mu teprve čtyřiatřicet, narodil se v Indii, vyrůstal ve Spojených arabských emirátech, Německu a  USA, studoval ve Washingtonu a  doktorát má z  londýnské School of Economics. Do svého životopisu s hrdostí uvádí, že procestoval sto zemí, a kromě angličtiny mluví německy, francouzsky, španělsky, hindsky a  arabsky. Působí v americkém think tanku New America Foundation, stejném jako Fareed Zakaria nebo Francis Fukuyama, v čele jehož správní rady sedí donedávna generální ředitel Google Eric Schmidt. S nostalgií po starých časech nebo tvrdou reálpolitikou jedné dominantní síly tady nepočítejte, z textu je nad podobnými představami cítit nanejvýš odfrknutí. Sny o světě organizovaném skupinou G 20 nebo řízeném zpovzdálí americkým ministerstvem zahraničí jsou pro Paraga Khannu blouzněním. „Staromódní debaty o tom, zda může Amerika vést svět – nebo jestli je toho schopna jakákoli jiná síla nebo instituce –, dávno neobstojí v nejzákladnějším testu reality. Pro ty, kdo dávají přednost nějakému centralizovanému, všeobsahujícímu vládnutí s hodnotami, které sdílejí všichni, je zpráva dne jasná: nic takového se prostě nestane.“ Podle Paraga Khanny světový řád už mnoho let nefunguje, sesypal se vlastní vahou a tradiční zdroje moci většinou pouze předstírají, že mají na běh událostí nějaký vliv. Svět se v důsledku nárůstu technolo- →

57

téma → gických možností, přetékání informací, pe-

něz i zbraní dávno rozpadl do složité a nepřehledné struktury něčeho, co on nazývá „ostrovy moci“ (islands of governance) – oblastí řízených směsicí různých hráčů, jejichž rozloha nekopíruje národní hranice, pokud vůbec má nějaké geografické obrysy. O vliv na chod událostí se ve skutečném světě počátku 21. století sváří národní státy, náboženské skupiny, drogové kartely, nadnárodní firmy, teroristé, neziskové organizace, místní samosprávy, megapole, nadnárodní organizovaný zločin, hyperbohatí jedinci, nadnárodní organizace typu EU – zkrátka na koho si vzpomenete. Globalizace nás zavlekla do nového středověku, což je ovšem myšleno organizačně. Tady je nutné si vysvětlit, že zatímco v Evropě je středověk symbolem úpadku, Khanna přirovnání používá pouze v organizačním smyslu – mocenské uspořádání světa začíná připomínat středověký chaos. Ve své knize líčí planetu, na níž neziskové organizace spolupracují se soukromými armádami na zabezpečení základních dodávek potravin či léků v odlehlých koutech světa, sociální zabezpečení míst, jako je Pásmo Gazy, zajišťují polovojenské náboženské organizace typu Hamásu a rozhodnutí správních rad charitativních organizací, jako je třeba The Bill & Melinda Gates Foundation, ovlivňují osudy milionů lidí mnohem více než kroky jakkoli zvolených vlád. Dvě třetiny světové ekonomiky se soustřeďují do pouhé čtyřicítky světových megapolí, v nichž jsou zase celé městské části pod kontrolou místních ozbrojených vládců. Ruskou vládu lze stěží rozpoznat od Gazpromu, Kalifornie má vlastní přistěhovaleckou, klimatickou i energetickou politiku, čínské či indické provincie si budují vlastní zastupitelství v zahraničí – stejně to ostatně dělá „španělské“ Baskicko nebo „kanadský“ Québec. „Východ nenahradí Západ,“ píše Khanna, „Čína se nestane novou Amerikou, Tichý oceán se nepromění v hlavní dějiště světových událostí namísto Atlantiku. Místo toho přichází hypersložitý ekosystém podobný středověkému.“ A středověk, to byl chaos říší, polonezávislých městských států, korporací, církví, kmenových hord a nájemných soukromých armád. Takový obraz ale nemusí být nutně temný, Čína nebo muslimský svět ostatně na středověk pohlíží s nostalgií. Jde spíše o návod, jak svět číst a jak se mu přizpůsobit. Parag Khanna není pesimista, vidí ale proměnu některých nejzákladnějších předpokladů. Předně je nesentimentálně materialistický a  tvrdí, že lidé nemusí toužit univerzálně po demokracii, ale po „dobrém vládnutí“ (good governance), ať je jeho politická forma jakákoli. Lidé chtějí především materiální zabezpečení a bezpečí, místo voleb nastupuje „odpovědnost“ (accountability) vládnoucích skupin

58

vůči ovládaným. Tu mohou zajistit dnešní komunikační prostředky, pomocí nichž může kdokoli svléknout vládnoucí elitu „do naha“ – představa, jež se nápadně podobá vizím WikiLeaks nebo realitě internetových sociálních sítí. Problémy se řeší zcela pragmaticky a především lokálně, kdokoli spolupracuje s kýmkoli, pokud to vede k cíli – jako příklad je mimo jiné uváděna stále častější spolupráce humanitárních neziskovek se soukromými armádami třeba v Afghánistánu. Do stejného pytle by možná šlo hodit v Evropě těžko pochopitelnou „souhru“ egyptských demonstrantů s  armádou, která bez protestů převzala moc, protože byla zjevně jedinou organizací, jež toho byla schopna. Zároveň není autor knihy žádným naivkou – tvrdí, že rozpoznat barbarského vládce od dobrého dokáže každý a k odstranění těch špatných se nebojí navrhovat ani fy-

Rozpad Československa je dobrým příkladem pro „nový středověk“. zickou likvidaci. Je to nepředstavitelné? Pak si připomeňme, že klíčovým bodem dnešní americké strategie v Afghánistánu a Pákistánu jsou mimosoudní popravy vůdců Tálibánu prostřednictvím nepilotovaných letadel a když brazilská či mexická armáda čistí slumy ovládané drogovými kartely, také to nedělá v rukavičkách. Khanna kromě toho vidí v budoucnosti intenzivní překreslování národních hranic, jež jsou často větším zdrojem konfliktů než cokoli jiného. Pro Čechy je zajímavé, že právě příběh Československa, které národnostní napětí bez větších problémů vyřešilo rozpuštěním federace a následným vnořením obou nových států do vyššího celku (Evropské unie), je tady dáváno za příklad řešení konfliktů v „novém středověku“. Stejně jako ostatně celá Evropská unie s jejími hranicemi, které de facto neexistují, a pravidly plnými výjimek, k nimž se třeba v  případě eurozóny některé země hlásí a jiné zase ne. EU je přes všechny problémy stále vnímána jako předobraz budoucího uspořádání světa. A celý „nový středověk“ je také vnímán jako přechodný stav, nové tekuté prostředí, z něhož snad nakonec vykvasí „nová renesance“, třeba v podobě nějaké celosvětové „Unie“ schopné zastřešit

do volného celku všechny dílčí zájmy podobně, jak se to desítky let klopotně daří právě v Evropě. Kniha však není žádným akčním plánem, spíše ohmatáváním nového světa, který se teprve vynořuje z pološera. Nakonec i model Evropské unie není představován jako vycizelovaný ideál, ale pouze jako nikdy nekončící proces. „Evropa neexistuje,“ cituje autor evropské politology Charlese Sabela a Jonathana Zeitlina, „pouze proces poevropštění.“ Podobně dnešní chaos směřuje k  budoucímu lepšímu uspořádání, jež ale vyrůstá zespodu a vzpírá se plánům či záměrům.

Co se vlastně stalo?

Všechny tři knihy byly psány předtím, než se na Blízkém východě rozběhla vlna lidových povstání. Demonstranti tentokrát nezaskočili jen svrhávané diktátory, ale i západní politiky. Když ani Izrael nestíhá sledovat vývoj u souseda, na němž záleží celá jeho bezpečnostní strategie, a tamní média propadají panice, musí dnešní elitě proklouzávat porozumění světu zjevně mezi prsty. Všichni tři autoři se k průběhu těchto událostí vyjadřovali v komentářích v různých médiích. V logice Gideona Rachmana je povstání oživením naděje, že svět je stále na cestě ke všeobecné demokracii, byť je putování složitější, než se čekalo. Komentátor Finacial Times vidí za povstáním univerzální síly všech revolucí, „nenávist ke zkorumpované autokracii, frustraci středních tříd, zoufalství chudých“. Zároveň ale vysvětluje, že složení egyptské společnosti a stav její ekonomiky ji předurčují k méně ambicióznímu projektu než kdysi střední Evropu. Egypt podle všeho skončí jako něco mezi dnešním Tureckem a Pákistánem. George Friedman zůstává chladný. V Egyptě vládne stejná klika jako dosud, pouze vyměnila muže na samém vrcholu. Byli jsme svědky vojenského převratu a upevnění moci staré gardy. Z  geopolitického hlediska nemá revoluce velký význam, skutečné vzrušení přijde teprve ve chvíli, pokud by se rozšířila do ropné Saúdské Arábie nebo Íránu. Parag Khanna nabádá Američany, aby hodili za hlavu stabilitu a naskočili na vlak změn. Povstalci dosáhli svržení diktátora bez cizí pomoci. Amerika si musí přestat namlouvat, že může běh věcí nějak výrazně ovlivnit. „Arabové vědí, že pokud jim Amerika nedá, co chtějí – investice, zahraniční pomoc a příležitosti ke vzdělání –, udělá to Čína nebo Evropská unie. Ti lidé vědí, co chtějí, a my jsme buď s nimi, nebo proti nim.“ Q

v příštím čísle: Paměť: Ondřej Nezbeda píše o tom, jak si konstruujeme vlastní příběh a zda způsob, jakým ukládáme vzpomínky, dědíme od svých rodičů.

R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

kultura

f ot o p r o f i m e d i a . c z

k u lt u r a

Mají tu ještě šanci výrazné osobnosti? (Festivalové promítání filmu Opravdová kuráž)

Digitální naděje

Co všechno přikryla fasáda letošního Berlinale Tereza Brdečková Blesky, celebrity, zábava i politicky korektní nuda, obchodní schůzky a fronty. Teprve za touhle fasádou Berlinale se rýsuje realita: digitální technologie mění filmy i vnímání diváků, festivalový byznys kvete, ale film jako tvůrčí výpověď je v ohrožení – je mnohem lehčí ho natočit, ale čím dál těžší prodat a dostat k divákům. Všechno jde příliš rychle. Agenti často neudrží u debaty o proR E S P E KT. CZ

jektu pozornost a po dvou minutách začnou brouzdat po internetu a telefonovat. Tohle není atmosféra pro tvorbu, protože originální nápady potřebují k růstu klid a pohodu, jenže čas jsou peníze. Většina producentů sází na jistoty – sex, napětí, lidový humor a celebrity. Mají tedy vůbec ještě šanci výrazné osobnosti, které točí a objevují opravdu

po svém? Právě skončené Berlinale dává coby první podnik z  letošní série světových festivalů opatrnou odpověď – občas ano, protože právě v tvrdé komerční éře se profiluje i publikum, kterému jde o obsah a styl. Jsou to většinou mladší a otevření lidé, které zajímají spíš otázky než jasné odpovědi. Několik příkladů z  letošního Berlína svědčí o tom, že kdo je opravdu →

59

k u l t u r a | ber l i n a l e → dobrý, neměl by to vzdávat. Své diváky to-

tiž nakonec najde.

Na to nikdo nepřijde

Velká budova berlínského kina Delphi se pomalu plní. Je páteční podvečer a nejsou tu lidé z branže, ale obyčejné víkendové publikum. Třicet minut před představením se dav tísní nejen v hale, ale dobrých třicet metrů před kinem. Deset minut před otevřením sálu je tu tlačenice, jako by měl dorazit Bruce Willis. Tihle diváci ovšem nečekají na hollywoodský blockbuster, ale na český dokumentární snímek Nesvatbov

probojuje i do deníku Blesk. „Překvapilo mě to,“ připouští režisérka. „Všichni tady říkají, jak je Nesvatbov zábavný, a to jsme v Česku málem nenašli distributora. Říkali mi tam, že v porovnání s mými předchozími filmy je to nuda a nikdo na to nepůjde.“ O  pár dní později uvádí sedmatřicetiletý debutant Václav Kadrnka snímek Osmdesát dopisů – kroniku dávného smutného dne v roce 1987, který strávil s matkou běháním po úřadech, aby se mohli vystěhovat za otcem do Británie. Tady panuje naopak dojetí. Film je komorní, složený z  obrazů uložených v autorově paměti, založený na

Dojmout... (Osmdesát dopisů) f ot o a r c h i v v á c l ava k a d r n k y Eriky Hníkové. Mimořádný zájem místního publika nejspíš podmínilo téma singles, které je v Německu všudypřítomné v médiích i v životě. Němci se málo párují, nemají děti a jejich vlády čelí podobné výzvě jako starosta z filmu: ten se rozhodl ve své vesnici na východním Slovensku uspořádat párovací večírek a nějak mu to nevyšlo. Během promítání se zvědavost diváků mění v nadšení. Publikum vybuchuje smíchy, diskuse s režisérkou po představení trvá půl hodiny a má vysokou úroveň. V následujících dnech je Nesvatbov (anglicky Matchmaking Mayor) v centru pozornosti: zajímá se o  něj německá kinodistribuce, film dostane pozvání do soutěže největšího severoamerického festivalu v Torontu a celou řadu menších festivalů, odborná média, jako je Variety nebo Screen, píší v souvislosti s Nesvatbovem a dalšími česko-slovenskými snímky jako o nově nabraném dechu českého a slovenského filmu a srovnávají je s Formanovými prvními filmy. Hníková udílí jedno interview za druhým a doma se její fotografie na Berlinale

60

už se film dostal na Berlinale. Také debutantka Zuzana Liová, režisérka filmu Dom, to s přípravou neměla lehké. Živila se psaním komerčních seriálů, a i když její scénář vyhrál několik důležitých cen včetně na festivalu v Cannes, naděje natočit ho na Slovensku byla malá. Nakonec Liová natočila Dom ve slovenském prostředí, ale s českými herci. Její příběh je prostý: Umanutý otec staví na dvoře domy pro své dvě dcery. S tou starší ale nemluví, protože se podle jeho názoru špatně vdala, zatímco tu mladší terorizuje a nechce jí umožnit nezávislý život.

...rozesmát... (Nesvatbov) f ot o e n d o r f i l m

všedních pohledech a detailech. Po letech se tu vrátil ke scenáristice Jiří Soukup, který kdysi psal Tycův film Vojtěch, řečený sirotek, a jeho básnický rukopis je na filmu znát. „Je to můj první film a vy jste moji první diváci,“ říká Kadrnka po představení. Právě se zrodil nový český režisér, který asi nikdy nedosáhne na velké publikum, ale má skvělý styl, míří do hloubky a přesně ví, co chce říct. „Chtěl jsem udělat jiný film o dobách komunismu,“ vysvětluje Kadrnka. „Bez estébáků, bez rudých hvězd a efektních atributů. Opuštěné schodiště pokryté linoleem může vyvolat stejně tísnivý dojem,“ říká. Osmdesát dopisů je natočeno s brilantními neherci a vychází ze skutečné korespondence autorovy matky, silné a  odhodlané ženy, která bojovala o  spojení své rodiny a  nic ji neodradilo. I  pro Kadrnku bylo pozvání na Berlinale překvapením. Na svůj film opakovaně nedostal doma žádný grant. Nechtěl se ho ujmout žádný producent ani Česká televize, a nakonec musel peníze shánět sám. Pomoc od ministerstva přišla až ve chvíli, kdy

České filmy si tu sáhly na úspěch, který by je doma nikdy nepotkal a který může pokračovat.

Mohla by to být komedie s Vladimírem Menšíkem ze sedmdesátých let. Jenže je to chytré a hluboké drama o generačním konfliktu a česko-slovenském venkově. Liová je skutečně mimořádný scenáristický a režijní talent. Zajímavé však je, že nebýt sekce Fórum v Berlinale, možná by se na to R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

nepřišlo. Jediným, ale pro české ucho dost podstatným problémem filmu je totiž čeština zasazená do slovenského prostředí. Nějak rušivě tu vyvstane otázka, zda hrdinové jsou Češi na Slovensku, proč je jich ale pak plná vesnice... Tohle však cizí publikum samozřejmě nepostřehne, vidí jen dobře natočený film z východní Evropy.

Za malé peníze

Všechny tři česko-slovenské filmy si díky vedení berlínské sekce Fórum sáhly na úspěch, který by je doma nikdy nepotkal a který může pokračovat. Česká fixní idea,

...postrašit... (Dom) f ot o d o m f i l m . s k

jenž diváky nenudí, a pokud je dobrý vypravěč (mimochodem – dnešní krize scenáristiky a umění vyprávět příběh je možná pro budoucnost filmu stejně důležitá jako přechod z celuloidu na digitál). Farhádí je další příklad filmaře, který jde proti proudu a nemá to lehké. Nader a Simin je stejně jako jeho předchozí filmy překvapivou a a zajímavou sondou do života dnešní íránské střední třídy. Jeho příběhy vždycky začínají u vztahových či rodinných banalit, většinou je to partnerská hádka, rozvod, rodinné problémy. Farhádí ale zároveň ukazuje, nakolik teheránský

mentálně odsouzený na šest let za pokus o  rozvracení islámské republiky. Panahimu, který je odsouzen také k zákazu natáčení po dobu dvaceti let, vyhradila berlínská porota symbolickou prázdnou židli. Původně se totiž měl stát jejím členem.

Do muzea

„Po Avatarovi nevznikl ani jeden 3D film, který by měl nějaký smysl,“ prohlásil v Berlíně Wim Wenders. Není asi náhoda, že partyzány uměleckého nebo vůbec smysluplného využití 3D se letos stali právě dva němečtí umělci starší generace s  velkou

...ale hlavně jít proti proudu. (Nader a Simin, odloučení) f ot o i m d b

že ve filmové branži jde jako ve fotbale pouze o vítězství, ceny a proměněné šance, je mýtus. Celá řada laureátů Zlatých palem z Cannes a berlínských Zlatých medvědů nikdy neudělala další kariéru. Mnoho nikdy neoceněných filmů naopak odstartovalo díky pouhé účasti na velkých festivalech vlny zájmu o celé regiony. Jen musely přijít v pravou chvíli – a to se stalo. Hníková, Kadrnka a Liová jsou dobří a mají téma i styl. Ale jejich štěstí bylo i v tom, že berlínský program letos za mnoho nestál, takže vynikli. Berlínská hlavní soutěž je už tradičně přehlídkou hvězdné či pseudoumělecké nudy. Bez ohledu na to, kdo vyhrál (výsledek hlavní soutěže jsme se dozvěděli až po uzávěrce tohoto vydání Respektu), zde za pozornost stály snad jenom dva filmy: íránský snímek Nader a Simin, odloučení a vznešená elegie Bély Tarra Turínský kůň. Právě Asghar Farhádí, režisér snímku Nader a  Simin, je dalším důkazem, že skvělý film dnes nepotřebuje astronomický rozpočet. Tedy pokud má téma, které každého zajímá, pokud má autor filmový jazyk, R E S P E KT. CZ

režim zasahuje lidem do životů, nutí je k pokrytectví a naplňuje strachem. Simin a Nader mají slušnou životní úroveň. Simin ale žádá o rozvod, protože její manžel s ní po vyčerpávajícím roce shánění víz a peněz odmítl odejít do ciziny. Simin bojuje za lepší budoucnost jedenáctileté dcery. Nader se ale chce v Teheránu starat o otce, který má Alzheimera. Dcera zůstane s ním, ale oba se musí občas od dědečeka vzdálit. A v tu chvíli se objeví dědečkova opatrovnice, zbožná chudá žena a obviní Nadera, že do ní na schodech strčil a zavinil její potrat. Doknout se ve zlém cizí ženy, dokonce těhotné je ale v Teheránu trestný čin. A zavinit její potrat znamená čelit obvinění u vraždy. A tak skoro rozvedení manželé čelí aféře, která dalece přesahuje jejich původní problémy. Farhádí je dnes zřejmě jediný íránský režisér, který ještě točí takhle odvážné filmy. Točí je samozřejmě hlavně za evropské peníze. To ale nic nemění na tom, že se zítra může ocitnout za mřížemi stejně snadno jako jeho kolega Jafar Panahi, mo-

minulostí: on a  Werner Herzog. Zatímco Wenders natočil vizuálně efektní a snímek o choreografce Pině Bauschové (Pina), Herzog šel mnohem dál a našel téma, které si o 3D doslova říká: v jihofrancouzské jeskyni objevili vědci v minulé dekádě fascinující soubor nástěnných maleb, které přepisují lidskou historii: jsou staré 40 tisíc let. Jeskyně je veřejnosti nepřístupná kvůli probíhajícím výzkumům, ale Herzog se do ní se štábem dostal. Samozřejmě mu ale nestačilo diváka jen provést prostorem plným úžasných a naprosto záhadných kreseb zvířat. Proměnil svůj film v esej o umění, tvorbě a lidskosti: snímek Cave of Forgotten Dreams (Jeskyně zapomenutých snů) patřil k tomu málu opravdových pokladů, jež se letos objevily. V tomhle případě (na rozdíl od předchozích) to bude nejspíš i slušný komerční úspěch. Možná ne v  kinech, ale určitě v muzeích a školách. Ovšem i tohle jsou nová odbytiště pro současné filmy. Q Autorka je spisovatelka, scenáristka a filmová kritička.

61

Šokem proti šokové doktríně

Naomi Kleinová: Šoková doktrína. Vzestup kalamitního kapitalismu Přeložili Martina Knápková a Luděk Vacín, Argo/Dokořán, 546 stran

MARTIN M. ŠIMEČKA

A

utorské ambice jsou nezbytným hybatelem pro napsání důležité knihy, pokud jsou však přehnané, mohou se stát přítěží. Kniha kanadské autorky Naomi Kleinové Šoková doktrína. Vzestup kalamitního kapitalismu je toho příkladem. Kleinová začínala v  roce 2000 knihou Bez loga, objevnou studií odvrácené stránky globalizace a světa slavných značek jako Nike nebo Tommy Hilfiger, které díky marketingu a novodobým otrokům ve třetím světě prakticky zničily tradiční hodnotu práce i věcí a vzhledem k tomu, že si dokázaly koupit své odpůrce z umělecké alternativy, ovládly především mladou generaci. Tato kniha, jež se záhy stala biblí antiglobalistů, autorku právem proslavila. Pak začala Kleinová pracovat na knize Šoková doktrína, v níž chtěla postoupit o krok dál a systematicky popsat ničivé důsledky globálního kapitalismu amerického typu na zbytek světa. Chtěla svou knihou šokovat a této ambici podřídila veškerou svou energii. Výsledek není tak přesvědčivý, jak si asi sama přála, a navíc měla smůlu, že její tažení proti americkému neoliberalismu jako nelítostnému dobyvateli cizích území vyšlo těsně před tím, než se tento nepřítel zhroutil vlastní vahou na domácí půdě. Kleinová natolik toužila odhalit podstatu vražedné mašinerie, jejímž ideologickým guru byl ekonom Milton Friedman, že zapomněla zkoumat možnosti jejího systémového selhání zevnitř. Kolaps neoliberalismu, který nastal po krizi v roce 2008, Kleinová nepředvídala, čímž se její kniha stává spíše historickou sondou než vizionářským manifestem.

Hoši z Chicaga

To však neznamená, že ji nestojí za to číst. Naopak. Český čtenář má ojedinělou možnost nahlédnout moderní dějiny velké části světa (o  Evropě pojednává minimálně) úplně jinýma očima, a pokud bude mít otevřenou mysl, Kleinové kniha ho nemůže nechat lhostejným. Pochopí například, proč obyvatelé Latinské Ameriky vnímají Washington podobně, jako obyvatelé východní Evropy Moskvu. Pro žáky a následovníky Miltona Friedmana, tedy ony slavné „hochy z  Chicaga“, byla Latinská Amerika laboratoří neregulovaného kapitalismu stejně, jako byly státy východní Evropy pokusnými králíky komunismu. Počty

62

obětí, jichž se Kleinová dopočítala, jdou do ohromujících čísel a pochmurné jsou i statistiky nárůstu nerovnosti, dramatického poklesu životní úrovně i výkonu tamních ekonomik. V Chile bylo v sedmdesátých letech v rámci Pinochetovy diktatury podporované Spojenými státy popraveno 3200 lidí, uvězněno 80 tisíc, emigrovalo jich 200 tisíc, v Argentině byly během Perónovy autokracie zabity desítky tisíc lidí, více než 100 tisíc jich bylo mučeno a tak dále. Kleinová samozřejmě netvrdí, že násilí a diktatury jsou dílem neoliberalismu, nicméně dokazuje, že hlasatelé této ekonomické teorie chápali převraty a  také diktatury ve třetím světě jako příležitost pro uplatnění svých radikálních myšlenek. Do vlád vysílali lidi vyškolené v Chicagu nebo se sami stávali poradci diktátorů, včetně Friedmana, který v roce 1975 Augustu Pinochetovi osobně vysvětloval potřebu ekonomické „šokové terapie“. Zejména příběh Chile je zvláštní čtení pro člověka, který si ještě z dob komunismu dobře pamatuje propagandu proti Pinochetovi. Kleinová však není komunistka, je to levicová novinářka, která ctí tradici poctivé americké žurnalistiky a fakta i data podepírá bohatými poznámkami pod čarou. Uznává například, že Chile nakonec dospělo k ekonomické stabilitě, byť spíše navzdory neoliberálním reformám. Pinochet totiž v roce 1982, když ekonomika krachovala a nezaměstnanost dosáhla 30 procent, opět znárodnil řadu podniků a nikdy také nedovolil zprivatizovat zlaté vejce chilské ekonomiky, měďařskou těžební společnost Codelco, kterou znárodnil jeho socialistický předchůdce Allende. Jádrem knihy měla být původně teze o válce v Iráku, jež se stala výnosným byznysem především pro soukromé firmy jako třeba Halliburton či Blackwater. Ty utrácely peníze amerických daňových poplatníků v miliardách dolarů na obnovu Iráku, podle Kleinové však spíše jen přispěly ke zbídačení mas, protože si najímaly americké zaměstnance místo Iráčanů, kteří zůstali na dlažbě. Kleinová však posléze rozšířila svůj záběr na celé části světa, v nichž se kvůli revolucím, válkám či přírodním katastrofám otevřela možnost od základu přebudovat strukturu ekonomiky a společnosti. Kromě Latinské Ameriky a Iráku zkoumá vpád neoliberalismu do Jižní Afriky počátkem devadesátých let, do Ruska o  něco

později, na Srí Lanku po tsunami nebo do New Orleansu po hurikánu Katrina. A všude nalézá katastrofální následky „šokové terapie“. Ukazuje, jak privatizace, deregulace, liberalizace cen, odstranění ochranných bariér proti zahraničním korporacím, radikální snížení výdajů na sociální programy a mnoho dalších kroků vrhly miliony lidí do bídy, zničily jejich tradiční způsob života a ve společnosti vyvolaly skutečný šok, z něhož se mnohé už nevzpamatovaly.

Zdroj korupce

Kleinová se však snaží být spravedlivá a  ideologům neoliberalismu neupírá jejich upřímnou víru. Jen tvrdí, že je v praxi zhoubná a  kromě zbídačení mas přináší také korupci ohromných rozměrů, která je nezamýšleným důsledkem ekonomické teorie o přirozené touze člověka po zisku: „Jakmile člověk přistoupí na to, že profitování a chtivost praktikované ve velkém měřítku vytvářejí ty největší možné zisky pro jakoukoli společnost, v podstatě každý akt osobního obohacení lze ospravedlnit jakožto příspěvek do velké tvůrčí líhně kapitalismu, která produkuje bohatství a podněcuje ekonomický rozvoj – i kdyby to mělo být jen ve prospěch vás a vašich spolupracovníků.“ A příkladů korupce v obrovském měřítku, již neoliberální teorie produkuje v praxi, přináší Kleinová ve své knize celé haldy. Jak už ale bylo řečeno v úvodu, autorčiny ambice za každou cenu dokázat, že teorie kapitalismu laissez-faire vytváří v praxi čiré zlo, je občas přehnaná. Na příkladu Polska, kde Kleinová považuje privatizaci a liberalizaci trhu z počátku devadesátých let za zradu ideálů odborového hnutí Solidarita s ničivými důsledky pro život lidí, lze vidět, že občas přizpůsobuje realitu vlastnímu přesvědčení. A kdyby se lépe podívala na to, jaké škody napáchal neoliberalismus například v Česku, musela by uznat, že existují i jeho relativně nezhoubné formy, kdy sice ideologové používají silná slova, ale v praxi se silným činům vyhýbají. Do jisté míry však Kleinovou omlouvá, že o Evropě toho moc neví a nezajímá se o ni. Kniha Šoková doktrína je vášnivou obžalobou Friedmanovy ekonomické teorie a jejího uplatnění v praxi. Jistě potěší čtenáře s levicovými názory, měli by ji však číst i ti, kdo se hlásí k pravici, neboť tak důstojného názorového soupeře jen tak nenajdou. Q R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

Tentokrát bez hrdinů Jan Novák: Aljaška aneb Příběh příběhu Plus, 156 stran

O Aljašce tu padnou dvě tři věty, přesto je titul novinky Jana Nováka (57) výstižný: je to území, o kterém má každý celkem jasnou představu, jenže o její realitě by si mohl udělat obrázek až tehdy, kdyby Aljašku zažil na vlastní kůži. A to se málokomu chce. Onou „Aljaškou“ je v knížce trojnásobná vražda spáchaná v afektu. Událost, kterou si tak nějak dokážeme představit i s tím krátkodobým pomatením mysli, jež potká jistého rozvozce pečiva poté, co ho šéf po šestnácti letech vyhodí z práce. Avšak teprve v Novákově převyprávění nabývá obrysů reálné hrůzy: se vší banalitou, trapností a nepochopitelností, která zločin provází. Jako bychom byli přímo na místě děje. Novák se v knize vrací k tématu, které v osmdesátých letech zpracoval – tehdy ještě potomek emigrujících rodičů usazený v  Chicagu – v  podobě nerealizovaného filmového scénáře. Ten příběh příběhu z podtitulu knihy tedy znamená komen-

tované oprašování staré látky a ohlížení se za zdroji jeho tehdejší inspirace. „Zastydím se za to, čím se teď živím, že beru lidi, které jsem znal, a vztahy, které jsem k nim měl, a rozžvýkávám je a všelijak si je přizpůsobuju svým momentálním potřebám, než je vyplivnu na papír,“ píše Novák, když líčí, které známé si vypůjčil z kulis české kolonie v  Chicagu předlistopadových let, aby je oblékl do kostýmů aktérů nesmyslného masakru, o němž se dočetl v novinách. Nesmyslnost je klíčovým motivem Aljašky. Na rozdíl od Novákovy ceněné prózy Zatím dobrý (2003) tenhle příběh nemá hrdiny. Zločin, kterého se dopustí řidič pekařského vozu, nemá opodstatnění. Nic neřeší, dokonce ani mstu, jíž by vrah dosáhl své vnitřní spravedlnosti: po svém činu je ještě víc deprivovaný. Novák se tu na jednom místě dotýká tématu, které před osmi lety rozvedl v  románu o bra-

trech Mašínových: „Myslíš si, že hrdiny vůbec někdy jejich okolí dostatečně podpoří a ocení? – To asi těžko, protože to by hrdinové museli být obklopeni stejnými typy, jako jsou oni. Ovšem to by zase nebyli hrdinové, protože pak by se od ostatních lidí nelišili.“ Jenže tady je naopak nositel zla tím, kdo se od ostatních lidí neliší, protože jako předobraz šíleného střelce Novákovi posloužil jeden z nevýrazných návštěvníků chicagského baru. Řidičovu činu se není jak postavit, je totiž zcela nepředvídatelný a žádný hrdina by ho nedokázal zastavit, protože by na to prostě neměl čas. Jan Novák tentokrát místo o nedoceněných frajerech napsal zprávu o obyčejných pomatencích, kteří chodí mezi námi, aniž můžeme tušit, co příští vteřinu spáchají. Ve své přesvědčivosti se zaryje pod kůži. Q JAN H. VITVAR

Temné vzpomínky nesmiřitelných Luis Sepúlveda: Stín někdejšího času Přeložila Jana Novotná, Garamond, 130 stran

Na předsádce knihy Stín někdejšího času chilského spisovatele Luise Sepúlvedy (61) se tvrdí, že změnil evropské vnímání latinskoamerické kultury. Třebaže jeho knihy opravdu nemají nic společného se zázračným reálnem Aleja Carpentiera ani s magickým realismem Gabriela Garcíi Márqueze, je to nadnesené tvrzení. Samotní Chilané pokládají Sepúlvedu spíše za autora tradice evropské literatury. Provází ho osud politického emigranta, pro kterého je těžké být doma prorokem a úspěch sklízí spíš v zahraničí. Jako stoupenec politiky Salvadora Allendeho byl během Pinochetova režimu zatčen, dva roky strávil ve vězení, kde byl mučen, a po propuštění emigroval do Německa. Dnes autor proslulé novely Stařec, který četl milostné romány žije ve španělském Gijónu. R E S P E KT. CZ

V aktuální knize všechno začíná pádem starého gramofonu, který rozbije hlavu bývalému členu marxistické bojůvky, jenž se po pětatřiceti letech chystá na sraz se svými kumpány. Jsou to už staří muži, kteří vzpomínají na svou anarchistickou minulost a následné události, jež jim poničily život. Jeden po mučení v jednom z Pinochetových táborů trpí psychickými poruchami, druhému se vtírá do mysli obraz mrtvoly jeho bratra s rukama svázanýma za zády, kterého poznal už jen podle bot. Svět kolem nich se změnil, zatímco oni stále žijí starou nespravedlností. Chtějí proto vyloupit banku podobně jako banda Los Justicieros – Spravedliví, kteří v roce 1925 jako vůbec první v historii Chile přepadli finanční ústav. Jenže téhle skupině životem zpráskaných donkichotů jde ještě o jiný poklad ukrytý za bankovní zdí. Věří, že pokud jej získají, mohou do „stínů někdej-

šího času“ vnést trochu světla a dosáhnout po mnoha letech spravedlnosti. Sepúlvedova novela je fernetově hořká a její humor pikantně palčivý. Autor neskrývá sympatie, které ke svým hrdinům chová, zároveň však zobrazuje jejich chování ve vší unavené trapnosti a neochotě uznat vlastní iluze a omyly. Jde spíše o temnou grotesku, román noir plný vtipných historek a černého humoru. Stačí ale, aby je přerušila drobná vzpomínka na „desaparecidos“, zavražděné a zmizelé během Pinochetovy diktatury, a ve společnosti starých emigrantů zavládne bolestné ticho. Sepúlveda se skvěle pohybuje na rozhraní těchto dvou nálad, ze kterého v příběhu povstává jiskřivé napětí. Jeho novela tak patří k tomu nejlepšímu, co v edici Transatlantika nakladatelství Garamond vyšlo. Q ONDŘEJ NEZBEDA

63

f ot o a r c h i v v ě r y n ov á k ov é

k u lt u r a | t vá ř

Člověk není žádný Pámbů. (Kresba Strom života z roku 1950)

Ať je vidět, že jsem se neflinkala Malířka Věra Nováková na cestě k vyššímu řádu Jan H. Vitvar

f ot o k a r e l c u d l í n

Ž

Věra Nováková

Narodila se 17. 1. 1928. V rámci komunistických prověrek byla v roce 1949 vyloučena z AVU, o rok později si vzala malíře Pavla Brázdu, se kterým dodnes tvoří neodlučitelný pár. Výtvarnice s nezaměnitelným rukopisem oficiálně vystavuje až od roku 1992. V Klatovech nyní probíhá její první retrospektiva, během které jí nakladatelství Argo vydá i bezmála třísetstránkovou monografii.

64

ádnou viditelnou radost z té slávy nemá. Spíš je rozpačitá. „Pořád si připadám nepatřičně. Vylézt z podzemí na světlo, na veřejnost! Nemůžu se rozkoukat.“ Věře Novákové je třiaosmdesát a patří mezi nejoriginálnější postavy výtvarného umění 20. století. Velkou retrospektivu jí ale kolegové uspořádali až teď: do 3. dubna probíhá v klatovské Galerii U Bílého jednorožce a brzo k ní v Argu vyjde první souborná monografie malířčiny tvorby. „Mám trochu strach, abych nebyla zaškatulkovaná a stala se takzvaně definitivní. To by byl konec. Zakuklíte se a přestanete se vyvíjet,“ vypráví Nováková ve svém vinohradském bytě, který už šedesát let obývá s Pavlem Brázdou. Také on je ojedinělým zjevem české scény. Skoro půlstoletí měl málokdo představu, jaké dílo vlastně se svou ženou vytvořil, během minulého režimu se totiž pohy-

bovali zcela mimo oficiální, ale i neoficiální struktury. Solitér Brázda si po revoluci už své místo v dějinách vydobyl: výstavami, knihami a neutuchající veřejnou aktivitou. Zato jeho žena až doteď zůstávala v pozadí. „Ale samozřejmě jsem za tu retrospektivu ráda. Vždyť to byla povinnost, vydat svůj počet, ukázat, že jsem se neflinkala.“

Rozbitý autoportrét

S Pavlem Brázdou se Věra Nováková seznámila na Akademii výtvarných umění, kde spolu od roku 1947 studovali v malířském ateliéru Vladimíra Sychry. Už po třech semestrech ale museli školu opustit: po komunistickém puči neprošli politickými prověrkami. Vzali se tak už jako pár odsouzený k „manuální práci“. „Pocházela jsem z klidného prostředí, pozitivního, harmonického. Pavel byl jiná nátura, ten věděl, že svět je divnej. Ale pro mě to byl horor,“ vzpomíná R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

v  Klatovech: nedaleké nádraží dodnes zdobí obří freska ze stejných let, na níž režimní umělec zachytil hrající si děti, upocené zemědělce či bdělé pohraničníky – všechny postavy září odhodlanými úsměvy a údernickou spokojeností.

Střet vidění světa

Nováková na dobu, kdy se Československo propadlo do stalinismu. Přišly procesy, jejichž obětí se stal i manžel Brázdovy babičky, básník Josef Palivec. V kriminále si odseděl deset let a Brázda s Novákovou v jeho domě dennodenně sledovali, jak se s tím vyrovnává jeho osamělá žena Helena, sestra bratrů Čapků. „Všechno se bořilo a ničilo, cítila jsem, jak je ta společnost k lidem surová.“ Právě z téhle atmosféry vzešly Novákové první pozoruhodné malby. Na raném autoportrétu svou tvář zachytila ve střepu zrcátka, pod kterým se válejí zrezlé klíče, zubní protéza a  nad vším se tyčí bestie s vyceněnými tesáky. „Svět se mi rozbil, proto to prasklé zrcátko. Ale je tam důležitý i ten namalovaný beránek, symbol naděje,“ říká k obrazu Nováková. Její na československé scéně ojedinělý rukopis plný symbolů zmaru, ale zároveň i jemné ironie (v tom jí tehdy byl blízký právě jen Brázda) podle ní naformulovala „drsná doba“ a  ne nějaká estetická kritéria. Nováková cítila, že v čase diktovaného optimismu musí tvořit pravý opak než oslavu rádoby šťastného bytí. Kreslila sugestivně realistické apokalyptické výjevy, v nichž baculaté děti týrají své rodiče, šílený dav klesá na kolena a řítí se kamsi do zapomnění, namalovala dvě nahé postavy kráčející postkatastrofickou krajinou vstříc nejistému osudu. Kontrastní srovnání s  běžnou dobovou produkcí si každý může udělat přímo R E S P E KT. CZ

Novákovou s Brázdou tenhle socialistický realismus, jediný povolený směr páté dekády, odpuzoval. A neoslovoval je ani surrealismus či plíživý modernismus, k nimž se většinou uchylovali autoři odsouzení režimem k životu stranou veřejného výtvarného dění. Ovlivněni existencialismem šli vlastní cestou. Brázda si svou parketu našel v zachycování člověka v banálních situacích, které transformoval do zprávy o absurdnosti našeho groteskního bytí na Zemi. Zato Nováková se odlehčující ironie postupně zbavovala. Nahradila ji křesťanskou vírou. Určující pro ni byla četba Krize našeho věku Pitirima Sorokina, již našla doma v Palivcově knihovně. Ruský sociolog, který před válkou emigroval do Spojených států, v ní východisko ze společenského úpadku viděl v Ježíšově kázání na hoře, z něhož vychází celá křesťanská etika. Ve zmiňovaném obraze s dvěma postavami procházejícími pustinou Nováková namalovala náhrobek s nápisem „Zde leží všemocný Homo sapiens“. „Po tom zážitku války a stalinismu mi došlo, že člověk není tak dokonalý, aby mohl řídit svět, že není žádný Pámbů. Když si sedne na jeho trůn, vede to ke katastrofě. Tak jsem ho tam pohřbila s tím, že je třeba se podřídit něčemu univerzálnějšímu a zásadnějšímu.“ Nováková byla vychována v ateismu, takže křesťanství pro ni bylo neznámým terénem. Začala proto malovat biblické výjevy velmi jednoduše, až naivisticky, tak jak to v té době dělal i její generační přítel Ivan Sobotka. Křesťanské idoly zbavila svatozáří a zpodobnila je coby civilní figury z masa a kostí: Noe jde stavět svou archu s lopatou přes rameno, Jonáš není uvězněn ve velrybím břiše, ale za ocelovými mřížemi. Ve třiceti letech se nechala pokřtít, o rok později se jí narodila dcera. K životní idylce měla ale Věra Nováková i na počátku šedesátých let daleko. Výstavy stále nepřipadaly v úvahu, prezentace jejích syrových výjevů z předchozí dekády byly nemožné a ani její křesťanská tematika neměla na růžích ustláno. Dokonce ani doma. „S Pavlem jsem se kvůli tomu dostala do vleklého konfliktu,“ vzpomíná na ideové kolize se zarputilým ateistou Brázdou. „Byl to střet dvou vidění světa. A já ho nechtěla dráždit.“ Nováková posléze své biblické poselství začala skrývat do jakýchsi kryptogramů: místo konkrétních křesťanských postav začala malovat písmena zabírající plochu celého plátna. A jako Adam, Abrahám, M jako Matka, Marie, V jako Víra, Vůle.

Brázda s Novákovou se ani v uvolněnějších letech nezapojovali do oficiální scény. Cítili, že ani Dubčekův socialismus nemá se skutečnou svobodou moc společného. Nováková se živila ilustrováním dětských knížek, když pak přišla normalizace, zakázky ubývaly, až úplně přestaly. Brázda odešel topit do kotelny, jeho žena zatím začala v jejich vinohradském bytě pořádat pravidelné schůzky křesťansky orientovaného okruhu filozofa Zdeňka Neubauera. Na tu dobu nevzpomíná ráda. Byla „šedivá a beznadějná“, navíc jejich manželství procházelo krizí. „Člověk vegetoval a živil se, aby měl co jíst a do čeho se obléct.“ Z období normalizace na nynější retrospektivě symbolicky Věře Novákové nevisí ani jedno dílo.

Necpat se dopředu

Až přišel rok 1992 a  zapomenutý pár Brázda-Nováková se konečně vynořil na veřejnost. První výstavu obrazů z padesátých let jim uspořádal v Ženských domovech okruh autorů časopisu Revolver Revue. „Skoro jsem se styděla. Ale Pavlovi to na rozdíl ode mě nedělalo potíže.“ Právě Pavel Brázda ve svobodných poměrech udělal všechno pro to, aby jejich tvorbu vynesl z temnoty na světlo. Zatímco jemu ovšem časem vyšla monumentální monografie, a retrospektivu mu dokonce uspořádala samotná Národní galerie, o Věru Novákovou měly zájem jen malé síně. „Jsem málo sebestředná a individualistická,“ vysvětluje si dnes Nováková oněch dvacet porevolučních let, která uběhla, než se dočkala oficiálního zhodnocení své práce. Snad za to mohlo i to, že se narodila mezi čtyři sourozence, navíc jako dvojče, čili měla vždycky sklon držet se spíše stranou, necpat se dopředu. Poslední léta se v tvorbě neustále zabývá písmeny. „Jeví se mi jako k přírodě odkazující tajemné znaky. Připomínají obrázkové písmo z dob, kdy lidé ještě neuměli číst a psát a potřebovali se nějak dorozumět.“ Nejvíc ji nyní zajímá litera S. Před třemi lety jí věnovala výstavu v Galerii Navrátil a i v Klatovech plátna pokrytá smyčkovitými tvary zabírají nemalou část retrospektivy. „Tvar toho písmene mi pořád odhaluje nějaké skrytosti, napovídá mi příběhy.“ Věra Nováková k tomu říká, že k tvorbě sice přistupuje intuitivně, ale že ji čím dál víc baví jít přímo k věci a nezabývat se podružnostmi. Tou podružností nejspíš bude i její přibývající věk. Na třiaosmdesát tato vitální dáma rozhodně nevypadá a  nepochybně se tak ani necítí. Nelze navíc přehlédnout, že pro Novákovou i jejího muže platí, že čím jsou starší, tím víc je o nich slyšet. Je to logické, protože jejich aktuální tvorbu se vyplatí sledovat. Vztahy mezi mužem a ženou (v případě Brázdy) a člověkem a jeho vyšším řádem (v případě Novákové) tu totiž dokáže jen málokdo podat tak přesvědčivě. Q

65

k u lt u r a | f i l m

Alenka v říši smrti

Bratři Coenové natočili antiwestern s opravdovými emocemi Jan Gregor f ot o pa r am o u n t p i c t u r e s s w i t z e r l a n d

T

akhle přímočarý film by člověk od bratrů Coenů nečekal. V posledních letech vykreslovali svět jako místo, v němž vládne chaos, nahodilost a  nelítostná krutost osudu. A Opravdová kuráž najednou nabízí zdánlivě jednoduchý western o pomstě, v němž se postavy řídí principem „oko za oko“ a zloduši dostanou, co si zaslouží. Údiv ostatně vzbudil už fakt, že si režiséři vybrali ke zfilmování adaptaci románu Charlese Portise, která se už před čtyřmi desítkami let objevila na plátně jako hit s ikonou tradičního westernu Johnem Waynem. Ale Coenové ve své verzi příběhu převracejí pravidla klasického amerického žánru naruby.

Kdo tu má vlastně kuráž

V  původním filmu Henryho Hathawaye, který je v  Česku znám pod názvem Maršál, se tón vyprávění podřizuje hvězdnému charismatu zestárlého Waynea. Hraje tu zpustlého federálního maršála Reubena „Roostera“ Cogburna, alkoholika s pověstí drsňáka, před nímž se nemůže žádný desperát cítit v bezpečí. Tvrdohlavá čtrnáctiletá dívka Mattie Rossová (Kim Darbyová) v něm najde člověka s opravdovou kuráží a najme si ho, aby v indiánském teritoriu vypátral a  potrestal vraha jejího otce. V  průběhu filmu se posiluje pouto mezi osiřelou Mattie a rezignovaným Roosterem, který nicméně ve vypjatém závěru sám sobě i divákům dokáže, že ještě nepatří do starého železa. Je to ten typ role, jež si dnes na tělo píší Sylvester Stallone a Clint Eastwood a které jim umožňují udržet si i v důchodovém věku image legendy žánru. Wayneovi přinesla jeho prvního a posledního Oscara. Ve snímku bratrů Coenů se dějové peripetie liší jen v drobnostech. Zato charakterizace postav a celkový tón snímku jsou úplně odlišné. Zatímco John Wayne hraje pijana se šarmem a smyslem pro chrlení vtipných hlášek, na Cogburna zpodobněného Jeffem Bridgesem není hezký pohled. Je to skutečný dezolát, jehož brumlavá, těžko srozumitelná dikce vyvolává podezření, že už se dostal do stadia počáteční alkoholové demence. Navíc je to člověk, který se moc neomezuje literou zákona a fair play chováním: kdysi vyloupil banku a své oběti neváhá střílet ze zálohy. Nic z toho rozhodně nevadí Mattie (Hailee Steinfeldová). Co-

66

Mírně řečeno exotické prostředí. (Z filmu Opravdová kuráž) patá přemoudřelá holka s tvrdým pohledem v očích se vyzná v účetnictví, latině i právu a převyšuje intelektem a bystrostí všechny muže v okolí. V tomhle filmu je to právě tento ztělesněný anděl pomsty, kdo má opravdovou kuráž. Jen její fyzické limity a nedostatek zkušeností ji nutí přibrat na misi parťáka opačného pohlaví. John Wayne by si asi nad takovým genderovým převrácením rolí v žánru ukroutil hlavu. Mezi Mattie a Roosterem také nevzniká náhradní vztah otce a dcery jako v Maršálovi, ale nestabilní koalice společenských vyděděnců, kteří se navzájem potřebují. Ale i když vyvrcholení docela věrně kopíruje děj původního filmu, jeho vyznění je úplně jiné. John Wayne v posledním záběru triumfálně skáče s koněm přes plot na znamení své neumdlévající síly, zatímco Rooster v podání Jeffa Bridgese si musí hořce a definitivně přiznat, že zestárnul a zchátral.

Nezanedbatelná cena

Bratři Coenové příběh připodobňují k  Alence v  říši divů: i  zde se malá holka ocitne v prostředí, které je podle jejich slov „mírně řečeno exotické“. Tomu se říká eufemismus! Groteskní výjevy s Roosterovým kopáním do indiánských dětí nebo oběšen-

cem prodaným na orgány mužikovi v medvědí kůži střídají scény násilí a dívčinu tvrdošíjnou cestu za pomstou lemují zbytečné mrtvoly. Putování depresivní zimní arkansaskou krajinou snímá jeden z nejlepších současných kameramanů Roger Deakins ve stylu Jarmuschova Mrtvého muže: tedy jako cestu očistcem. A jestliže bezúhonný profesor matematiky Larry Gopnik z předchozího snímku Coenů s názvem Seriózní muž musel čelit fatalistickému imperativu „činy mají vždycky své důsledky“, tak i Mattie za svou pomstu platí nezanedbatelnou cenu. Jenže tohle zdaleka není nějaký nihilistický filmový manifest. Působivý melancholický závěr dodává snímku další dimenzi: z krvavé odysey je náhle elegie nad promarněným životem ve vleku vzpomínek a nad časem, který nemilosrdně plyne a nejde vrátit zpět. Od bratrů Coenů člověk téměř vždy dostane dokonalé řemeslo a chytrou zábavu, jejíž rafinovanost odhaluje s každým dalším zhlédnutím. To platí i zde. Avšak i když se Joel s Ethanem stále brání sentimentu jako upíři česneku, nějak se jim do tohoto filmu podařilo propašovat opravdové emoce. Ještě před pár lety by to od nich málokdo čekal. Ale Opravdová kuráž, jeden z favoritů blížících se Oscarů, je dojemný film. Q R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

k u l t u r a | h u db a

Písně pro Spojené národy

PJ Harvey na své nové desce hraje a zpívá, jako kdyby portrétovala válku Pavel Turek

Popové lidovky

Syrový debut rodačky z přímořského Dorsetu, který vyšel v roce 1992 pod jménem Dry, ohlásil nový typ ženské interpretky. PJ Harvey našla chybějící spojnici mezi jemnými sebezpytujícími autorkami, jakou je například Tori Amos, a militantními grungeovými rockerkami typu Courtney Love. S texty stejně syrovými a sexuálními jako zvuk kytary její hluboký hlas leckdy balancoval až na hraně pohlavní neurčitosti. Po tomto pudovém projevu však není na Let England Shake ani stopy. PJ Harvey objevila vysoké rejstříky svého vokálu sice již na předchozí desce White Chalk (2007), ovšem tentokrát s  nimi pracuje cíleně. I proto, že aktuální album vznikalo s tak pečlivou přípravou, jako by šlo o román. R E S P E KT. CZ

f ot o e l r au l o . l i sta l . c o m

E

vropa se pomalu ocitá na chvostu ekonomického a  politického vlivu. Takové jsou závěry nedávného summitu v Davosu a takové je i pozadí poselství novinkového alba Let England Shake od PJ Harvey. „Myslím, že většina lidí chová smíšené pocity vůči zemi, do níž se narodila. Kromě lásky a touhy přihlásit se k její historii ve vztahu k národu vždy figuruje i velká míra zklamání, studu a přání nebýt spojován s jeho dějinnými přehmaty,“ popsala zpěvačka s havraními vlasy v rozhovoru pro server Drowned in Sound jedno z ústředních témat svého osmého alba. Deska je hlubokým povzdechem nad vyhasínáním víry v  západní civilizaci. A zároveň přitakáním tomuto pocitu: takřka každá z nových písní totiž promlouvá o  válečných hrůzách a  vypočítává konflikty, do nichž se upadající imperiální Británie za posledních sto let zapojila. Od neúspěšné bitvy o Gallipoli během první světové války, jež měla zajistit kontrolu nad Dardanelským průlivem, až po intervence v Afghánistánu a Iráku. Pro PJ Harvey jde o nebývalý obrat, do druhé dekády třetího tisíciletí vstupuje jako zcela nový a přesvědčivý tvůrce. Ty tam jsou její intimní a ryze ženské zpovědi z předchozích alb. Nevyzpytatelná písničkářka se na prahu čtyřicítky poprvé odvážila popsat, co to znamená, když se člověk hlásí k nějakému vyššímu celku, jako je třeba národ nebo hodnoty euroatlantické civilizace.

způsobu vzniku a tvůrčímu omezení nese Let England Shake až překvapivě mnoho podobností s  ostrovní lidovou hudbou. Střízlivá jednoduchost podání je i jeden z hlavních důvodů, proč jde o její posluchačsky nejvstřícnější počin od doby komerčně velmi úspěšného Stories from the City, Stories from the Sea (2000).

Mateřský pohled

Viděla jsem hrozné věci. (PJ Harvey)

Je to povzdech nad západní civilizací.

PJ Harvey se ponořila do rešerší na téma Británie a  válečné konflikty a  téměř tři roky pracovala výhradně na textech, kterým chtěla dodat až literární kvalitu. Na desce se tak hemží výjevy z válečných polí, jež jsou orána pásy tanků a pěšáci odklízejí mrtvá těla svých spolubojovníků. S  tímto výsledkem před očima zpěvačka zjistila, že už nemá chuť dodávat jim dalšího důrazu sebejistým hlasem nebo komplikovanou instrumentací, chce je pouze předat dál. Nápěvy a křehký nezaujatý „dívčí“ projev se do slov vloudily následně během domácích prací, když se PJ Harvey pokoušela najít příhodné melodie. Hudební základy zase vznikaly na autoharfu, což je poměrně primitivní nástroj, který si pro sebe PJ Harvey v posledních letech objevila. Díky tomuto převrácenému

Let England Shake přitom není v žádném ohledu tradiční nebo tradicionalistické album. V písních jsou rozeseté postmoderní citace a samply. „Viděla jsem věci, které si přeji zapomenout, viděla jsem vojáky padat jak hroudy masa, rozstřílené k neuvěření, ruce a nohy visely ve větvích stromů,“ zpívá v  titulním singlu The Words that Maketh Murder (Slova, která nutí vraždit). Črta následků bitvy není nepodobná Goyovým tiskům z cyklu Hrůzy války a PJ Harvey tu zaujímá velmi mateřský úhel pohledu. Skladbu pak uzavírá opakované zvolání: „Co kdybych si stěžovala u Spojených národů?“ PJ Harvey si tento verš vypůjčila z dávného rock‘n‘rollového hitu Eddieho Cochrana Summertime Blues, kde se mladý zpěvák s nadsázkou vyzpívával z těžkostí teenagera, který si chce užívat. Ovšem v jejím podání se z páskovské ironie stane mrazivé zvolání. Podobný kontrast vyvstane v písni England. Pouze za doprovodu akustické kytary se v ní PJ Harvey svěřuje, že ačkoli žije i umře v Anglii, ta země v ní zanechává hořkou pachuť. V  tu chvíli se v  pozadí začne ozývat kurdsky zpívaná nahrávka irácké zpěvačky: do milostné písně věnované vlasti proniká ozvěna tisíce kilometrů vzdáleného konfliktu. Ačkoli to nejspíš ze slovního popisu a citací textů nevynikne, PJ Harvey se podařilo zmíněná – k patosu tíhnoucí – témata zhudebnit s  fascinující lehkostí: bez náznaku mravokárnosti nebo spasitelského komplexu. Její síla tkví v  tom, že nekáže, ale zobrazuje. Podobně jako to dovedou někteří váleční fotoreportéři. Poslech Let England Shake opravdu provází stejně provinilý pocit, v němž se tluče okouzlení estetickými kvalitami s obsahovou hrůzou, jaký mívá divák při pohledu na silné válečné fotografie. Jde o zážitek krásy a brutality zároveň. Q

67

c Jeden z  největších objevů

britské hudby za loňský rok – Gold Panda – se chystá představit Praze svou zvukovou koláž, jež se rozpíná od instrumentálního hip hopu přes sofistikované beaty až po blažené syntezátorové melodie. Album Lucky Shiner patří k  nejlépe přijatým debutům za rok 2010. Mnohá britská hudební média jej zařadila do svých výročních žebříčků: od časopisů Mojo a The Fly až po kultovní obchod Rough Trade. S  minimálním zpožděním se tak českému publiku naskýtá příležitost zhlédnout jímavé minisymfonie plné emocionálního náboje a  nečekané vřelosti, jak Gold Pandu popsala BBC Music. Gold Panda Palác Akropolis, Praha, 24. 2.

Gold Panda

KONC E R TY

c Poté co okouzlil publikum

loňského festivalu Creepy Teepee v Kutné Hoře, se hudebník Freddy Ruppert, vystupující pod hlavičkou Former Ghosts, již potřetí vrací do Čech. Mezitím ještě stačil vydat sugestivní nové album plné tísnivé elektroniky New Love. Na aktuálním pražském koncertě jej v sestavě ještě doplní Jamie Stewart, lídr stylově spřízněných nervních Xiu Xiu. Do mozaiky příjemně zapadá i účast tuzemského dua Table coby předskokanů. Former Ghosts Klub 007, Praha, 23. 2.

68

V ýs tav y

f ot o a r c h i v g as k

c Někdejší Jezuitská kolej, v níž od loňska sídlí kutnohorská GASK, je bohatší o inovovanou stálou expozici. Sbírka 1 2 3 nabízí už od května pohled

Lev Šimák – Nakládání lodě v Pireu (Sbírka 1 2 3)

na proměny strategie utváření sbírkových fondů Galerie Středočeského kraje za posledních padesát let, teď se obměnila zhruba polovina exponátů. Přibyla nová díla okruhu Skupiny 42, návštěvníky ale možná víc zaujme výběr z příšerností, které se do galerie nakupovaly během normalizace. Sbírka 1 2 3 – Inovace, GASK, Kutná Hora, od 19. 2. c Švýcarský fotograf Michel

Comte pracoval pro firmy jako BMW, Ferrari, Versace či Nike, objektivem snímal Cindy Crawford, Sharon Stone, Sophii Loren či Tinu Turner.

Květa Válová – Život na planetě Země

„Ženy, které fotografuje, nejsou nikdy pouhé předměty, jsou vždy osobami, které se fotografovi daří transformovat v ikony současné ženskosti,“ uvádí o  něm Leica Gallery, k čemuž lze ovšem dodat, že jak se ženská stane ikonou, klidně z  ní může být pouhý předmět. No, ať si na výstavě každý udělá obrázek sám... Michel Comte: Not Only Women, Leica Gallery Prague, 18. 2.–3. 4. c České Budějovice přišly o ga-

lerii. Respektive hned o dvě: síně Bazilika a  Solnice specializované na fotografii skončily svou činnost, protože se nedohodly s  majitelem objektu v  České ulici na prodloužení nájmu. Ku-

rátor Miro Švolík tedy svůj boj v  Budějovicích už vzdal, jeho kolega Michal Škoda se ještě v Domě umění ve stejném městě drží nad vodou. Svědčí o tom výstava Evy Koťátkové. Glosátorka nesmazatelných stop našeho celoživotního vzdělávacího procesu tentokrát nabízí možnost vžít se do člověka, který si může pomocí jednoduchého interiérového vybavení zkonstruovat zcela novou identitu. Jak už je ale u Koťátkové zvykem, ústředním tématem tu stejně zůstává izolace, již člověk nepřekoná, byť by svůj byt převrátil vzhůru nohama. Eva Koťátková: Paralelní životopis, Dům umění České Budějovice, 11. 2.–11. 3.

t i p I v a n a Pi n k a v y c Nezmeškejte výstavu Petry Malé Miller v Gale-

rii Jiří Švestka a také zajděte na Újezd do Ateliéru Josefa Sudka na sevřenou instalaci Terezy Kabůrkové s příznačným názvem U Sudka. A pokud není hloupé doporučit výstavu, které se spoluúčastním, pak určitě Fundamenty & Sedimenty kurátora Petra Vaňouse v Městské knihovně. Nepochybně událost zimní sezony. Ivan Pinkava je fotograf.

R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

f ot o p e o p l e . c z

Na sólové miniturné po českých kinosálech přijíždí Steven Severin, kultovní postava gotické scény a zakladatel britských Siouxsie and the Banshees. Vystoupí s  živě zahraným soundtrackem k filmu surrealistického režiséra a básníka Jeana Cocteaua Krev básníka z roku 1930. Severin s hudebním ozvučováním filmů experimentuje již od roku 2008 a volba Cocteauova filmu je jen logickým prodloužením postpunkové fascinace temnými stavy mysli. Básníkův filmový debut byl na svou dobu totiž tak znepokojivý, že se mu v  analýze věnoval i  Sigmund Freud. Steven Severin NoD/Roxy, Praha 21. 2. Eurocentrum, Jablonec nad Nisou, 23. 2. Kino Panorama, Boskovice, 24. 2.

c

f ot o a r c h i v Ga l e r i e - lt m

f ot o a r c h i v g o l d pa n dy

k u l t u r n í ser v is 2 1 . – 2 7 . ú n o r

k u lt u r n

D I VA D LA

Od velké retrospektivy dvojčat Válových v  Národní galerii uteklo už jedenáct let. V nynější malé retrospektivě v  Litoměřicích jde o  komornější výběr z tvorby obou dam, svůj prostor dostaly i  nádherné nové práce dosud činné Jitky. Jitka a Květa Válovy: Malá retrospektiva, Severočeská galerie výtvarného umění, Litoměřice, 18. 2.–17. 4.

c

c Poslední únorový týden proběhne na šesti pražských scénách již devátý ročník divadelního festivalu Malá inventura. Jde o  výběr toho nejlepšího, co za loňský rok uzrálo na poli nového divadla. Tedy na scénách či v produkci divadel Alfred ve dvoře, Alt@rt, Archa, MeetFactory, Nablízko, NoD a  Ponec. Program je vskutku pestrý. Například mezinárodní projekt Casablanca Therapy v  režii Slovince Bojana Jablanovce nebo představení Ba_zen mladé a úspěšné performerky Nely Kornetové. Za zmínku stojí i koláž obrazů vycházející z  textu Helmuta Kajzara KaDeWe v režii Magdy Stojovské či taneční duet s názvem Mah Hunt Lenky Vágnerové a Pavla Maška z uskupení DOT504. Po pražské přehlídce pak festival

manifest. Pod názvem Kresby globálních pozic ho sepsal Evžen Šimera, průkopník tzv. „nového drippingu“, ve kterém na svých „stékaných“ obrazech využívá nejznámější Newtonův zákon. Tentokrát za sebe nenechal malovat gravitaci, ale balonky, k nimž připevnil fix; výsledné kresby vystavuje s přáním, ať každý přemýšlí o  tom, jak se z  našeho života nenápadně vytrácejí poetické momenty typu zeptání se cizího člověka na cestu. Jako hosta si do výstavy Šimera pozval Michala Pustějovského a jeho abstraktní grafiky vznikající z  digitálních fotografií rozložených do binárního kódu. Evžen Šimera, Michal Pustějovský: Ve vlastním stínu, Galerie 5. patro, Praha, 15. 2.–5. 3.

c Další klasiku, tentokráte li-

terární Legendu o  svatém pijanovi z  pera haličského spisovatele židovského původu Josepha Rotha, budou hrát v Divadle Komedie a v režii Davida Jařaba. Roth ve své próze píše o  pařížském klošárdovi a opilci, jenž s nadějí na nový život v podobě obdržené dvoustovky řeší dilema, jak vhodně nečekaného daru využít. „Dám si raději skleničku, ono to nějak dopadne. A  když nedopadne, byl to vlastně docela hezký život. Když už nebude pokračovat, taky se možná

f ot o c o m pag n i e p h i l i p p e g e n t y

c A máme tu další umělecký

divadelního souboru, který se s odhodláním i naivitou zapojí do protinacistického odboje. Frašku z divadelního zákulisí, válečnou satiru a melodrama režíruje ve Stavovském divadle Daniel Špinar. Být či nebýt, Stavovské divadlo, Praha, 24. 2.

c Výstava pro zvídavé a hravé:

instalaci Lindy Čihařové může ovlivnit přímo její divák kinetickou energií svého pohybu. Jak k tomu uvádí galerie: „Bytosti pohybující se jakýmkoli prostředím v  něm zanechávají záznam své přítomnosti. Konzumují, množí se, upravují krajinu ke svým potřebám a zanechávají své tělo pro život jiných. Může však místo proměnit jen naše přítomnost nebo pohyb v něm?“ Čihařová nám výmluvně odpovídá, že to opravdu jde. Linda Čihařová: Migromat, Vernon Projekt, Praha, 16. 2.–19. 3.

R E S P E KT. CZ

Nehybní cestovatelé

zavítá i do českých a moravských regionů. Kompletní informace a program na www. malainventura.cz. Festival Malá inventura, Praha, 22.–27. 2. c Černou komedii z  nacisty

okupovaného Polska Být či nebýt natočil slavný německý režisér Ernst Lubitsch v Hollywoodu roku 1942. Rázem se stala jednou z filmových klasik. Záměny, převleky a umělecké dovednosti představují zbraně

zas tak nic nestane.“ Tragikomický text psal autor světově proslulých děl Pochod Radeckého či Kapucínská krypta na útěku před nacisty v  Paříži. Vyčerpaný životem a  beznadějí se tam v květnu 1939 upil k smrti. Legenda o svatém pijanovi, Divadlo Komedie, Praha, 25. 2. c A do třetice klasiku, ovšem ryze divadelní, uvedou v Olomouci. Příběh o  abiturientském sjezdu Měsíc nad řekou,

který klade otázky, co znamená být věrný svému mládí, Fráňa Šrámek zamýšlel jako komedii. Taky se traduje, že když pak viděl jeho premiérové ztvárnění coby sentimentální hru, vyděšeně vykřikl: „Ježíšikriste, vždyť já myslel, že jsem napsal veselohru.“ Právě tento rozměr inscenace chtějí divákům předvést v režii Zdeňka Černína v tamním divadle. Měsíc nad řekou, Moravské divadlo Olomouc, 25. 2.

Malíř, scénograf, hudebník a  spisovatel David Cajthaml o sobě jednou prohlásil: „Jedna polovina duše patří sebevrahovi, druhá tvořivci. Obě řešení jsou možná, ale člověk nesmí být v  ničem dokonalý. Být dokonalý sebevrah vylučuje přežití a  v  tvorbě má větší hodnotu chyba než dokonalost. Cit mi proto určuje nic neudělat dokonale a  tak nechat všemu možnost vlastního konce.“ Jak se mu to podařilo v čerstvě vydané knížce Mořská dívka, lze kromě jejího zakoupení zjistit v  žižkovské kavárně Jiný kafe v Táboritské ulici č. 9. Z knihy tam bude číst herečka Hana Müllerová a za doprovodu hudby a  projekcí svých kreseb i sám autor. Mořská dívka, Jiný kafe, Praha, 25. 2., 20.00

c

c Jediné představení francouzského divadelníka Philippa Gentyho, který se celý umělecký život zaměřuje na divadlo, tanec, hru se stínem a  světlem, hudbu a  kouzla, uvede Nová scéna ve spolupráci s  Francouzským institutem v Praze. Hra se jmenuje Nehybní cestovatelé a  pojednává o skupině osob, jež se vydávají na dlouhou cestu. Ztroskotají uprostřed moře, uvíznou v poušti, vzlétnou k nebesům. Zkrátka odysea hrstky lidí jako metaforické přiblížení poutě celého lidstva časem a  prostorem, se všemi svými posedlostmi, boji, hrůzami, fascinacemi i sny. pokračování na další straně c

69

k u l t u r n í ser v is 2 1 . – 2 7 . ú n o r

í ser v is

k u l t u r n í ser v is 2 1 . – 2 7 . ú n o r

k u l t u r n í ser v is

TELEVIZE c Realita někdy přináší pří-

běhy, které by každý producent filmovému scenáristovi omlátil o hlavu jako vysoce nepravděpodobné a za vlasy přitažené. Je to i případ životního osudu Angličana jménem Alan Conway, který se v devadesátých letech po nějakou dobu úspěšně vydával za režiséra Stanleyho Kubricka. Šlo to proto, že slavný autor se vyhýbal médiím, a tak jen málokdo věděl, jak vlastně vypadá. Pokud se ale Conway opravdu choval podobně jako ve filmu Udělej mi Kubricka (2005) jeho představitel John Malkovich, tak se tomu všemu nechce věřit dvojnásob. V jeho podání je Conway výstřední blázen, který svéráznými názory a vyzývavě afektovaným chováním uvádí své okolí do rozpaků. Ale všeobecně sdílená představa o  umělcích jako labilních pošucích dovolí tomuto bájnému lháři prožít několik týdnů života ve vysoké společnosti. Debutující režisér Brian Cook, jenž produkoval Kubrickův film Eyes Wide Shut (1999) a  s  kauzou tak byl dobře obeznámen, pojal film odlehčeně jako lehce absurdní komedii. Udělej mi Kubricka: ČT 2, 22. 2., 20.20 c Kanadská režisérka Kari Skoglandová vyvrací v politickém thrilleru Štvanec IRA (2008) předsudek, že ženy neumějí přesvědčivě točit akční scény. Film, který vznikl na motivy autobiografické knihy Martina McGartlanda, překypuje syrovostí a  dynamičností. Vypráví příběh belfastského zlodějíčka (Jim Sturgess), který se na konci osmdesátých let nechá britskou tajnou službou naverbovat jako tajný agent a infiltruje se do struktur Irské republikánské armády. Snímek popisuje excesy britských vojáků, stejně jako brutální metody IRA, ale soustředí se hlavně

70

na osobní příběh mladíka, který zpočátku bere svou špionskou roli jako vzrušující hru, než zjistí, že mu jde skutečně o život. Štvanec IRA: ČT 1, 22. 2., 22.40 c Alfie je děvkař. Života si

užívá plnými doušky, ale do žádné ženy, která se mu připlete do cesty, nehodlá investovat své city. Jeho volnomyšlenkářská životní filozofie však začíná mít trhliny. Oplodní jednu ze svých přítelkyň, která mu posléze zakáže se se svým synem stýkat. A  i  když si to zpočátku odmítá přiznat, tak pomalu stárne a  jeho aura playboye už nezáří tak jasně jako dřív. Alfie postupně dochází ke zjištění, že ho takový život neuspokojuje. K čemu je svoboda, když člověk nemá vnitřní klid? ptá se v hlavní hrdina v závěru, v jednom z mnoha momentů, kdy se obrací se svými postřehy a  vnitřními monology přímo na kameru, jako by se před divákem obhajoval. Na snímku Lewise Gilberta z roku 1966 je vidět, že vznikl podle divadelní hry. Je to totiž v zásadě břitká konverzačka s bonmoty ostrými jako žiletka. Obrovskou příležitost přinesl film Michaelu Caineovi, jehož role Alfieho katapultovala mezi herecké hvězdy první velikosti. Vedle jeho nominace za nejlepší mužský herecký výkon se film dočkal neproměněných šancí na Oscara v  dalších čtyřech kategoriích. Alfie: ČT 2, 27. 2., 21.10 c Otakar Vávra slaví sté narozeniny. Jubileum připomene v neděli dokument Stovku má člověk jednou za život, na kterém spolupracovaly tři režisérky – Alena Činčerová, Adéla Sirotková a Vávrova životní partnerka Jitka Němcová. Za svou plodnou kariéru natočil Vávra řadu pozoruhodných filmů i propagandistických úliteb režimu. Televize jeho tvorbu připomene o den později

jedním z jeho nejlepších děl. Z adaptace románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice (1969) mrazí dnes stejně jako před čtyřiceti lety. Film vychází z dochovaných soudních zápisů z  čarodějnických procesů z  let 1678–1695. Zamindrákovaný a chamtivý inkvizitor Boblig (výborný Vladimír Šmeral) rozjede na Šumpersku sérii procesů, v  rámci nichž dostane na hranici (po přiznáních vynucených mučením) desítky nevinných lidí. Vávra se spoluscenáristkou Ester Krumbachovou vytvořili nadčasovou alegorii o  mechanismech totalitní zvůle, kterou si diváci rok po okupaci správně vyložili i  jako kritiku politických procesů padesátých let. Kladivo na čarodějnice: ČT 1, 28. 2., 22.50

DVD c Román Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti byl zfilmován už nesčetněkrát. Roger Vadim se jím ve svém snímku z roku 1960 inspiroval docela odvážně. Prostředí znuděné aristokratické společnosti konce 18. století nahradil snobskou high society té doby. Z ústřední manipulátorské dvojice Valmonta (Gérard Philipe) a  Juliette (Jeanne Moreauová) udělal manžele, čímž pobouřil měšťáky a  zároveň dal na odiv svou libertinskou filozofii života. Dekadentní hrdinové roztáčejí mezi svými známými kolotoč sexuálních intrik, které oni ani jejich oběti nemohou přežít bez úhony. Žhavou náladu snímku, odehrávajícího se na uvolněných večírcích a sjezdovkách alpského zimního střediska, podtrhuje chytlavý jazzový soundtrack, svěže působí režie ovlivněná estetikou nastupující nové vlny. Jestliže z  výše zmíněného Alfieho zavání britskost na sto honů, tak tenhle film je krystalickou esencí Francie. Nebezpečné známosti: H.C.E. (od 23. 2.)

c o o lt u r a

Neúměrný zájem Necelé tři týdny zbývají zájemcům na podání přihlášky do konkurzu na nového ředitele či ředitelku Národní galerie. Celkem na to měli měsíc, což je dost málo: zatímco speciální komise radící v téhle věci ministrovi kultury měla na přípravu plánovaných změn v galerii skoro půl roku, konkurz byl vyhlášen náhle 11. února s tím, že přihlášky se podávají jen do 11. března. Ale co, vlastně to logiku má: když má někdo vážný zájem řídit takhle velkou instituci, měl by mít svou vizi už dávno hotovou v hlavě a teď už ji jen v rychlosti hodit na papír. Vejít se musí do deseti normostran, takže na nějaké dlouhé povídání stejně není prostor. Víc zarážející na konkurzu je jiná věc. Ve zveřejněném prohlášení k výběrovému řízení totiž ministerstvo nechtěně přiznává, jak moc horký brambor to je. Jména členů výběrové komise budou totiž přísně utajovaná, pokud by se tedy snad náhodou všichni komisaři a komisařky nedohodli, že chtějí z anonymity vystoupit. Utajovací postup má „sloužit výhradně k ochraně jednotlivých členů výběrové komise před možným tlakem zainteresované veřejnosti a neúměrným mediálním zájmem“. Jenže minulý konkurz, jejž vyhlásil předchůdce Jiřího Bessera v ministerském křesle Václav Riedlbauch a který následně Besser zrušil, nezkrachoval na nějakém tlaku zainteresované veřejnosti, natož na mediálním zájmu. Ostatně veřejnost i média se k volbě Jiřího Fajta, jehož komise Riedlbauchovi doporučila, ve většině stavěla kladně. Za jeho nejmenováním stály jiné tlaky. Ať už ze strany samotného Milana Knížáka nebo jeho vlivných spojenců, z nichž jeden sídlí na Pražském hradě. Právě jim bude muset Besser odolávat, ať už hodlá kohokoli a cokoli utajovat. Jak se s tím vyrovná, to by se mělo ukázat do 1. června, kdy Besser slíbil Knížákova nástupce jmenovat. Už aby to bylo. Tahle věčně protahovaná kauza zdánlivě jednoduché výměny jednoho přesluhujícího ředitele se už vleče nepříjemně jako týden před výplatou. Jan H. Vitvar

příští týden píše jan gregor

R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

civilizace

f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s

civilizace

Čeká nás silně proměnlivé počasí a vysoké ceny potravin?

Období nedostatku

Povodně, sucha a neúroda, které jsme zažili v posledních dvou letech, se mohou projevovat mimo jiné i nepokoji v arabském světě. Začíná éra „kolísavého nedostatku“? VÁCLAV CÍLEK Na podzim minulého roku zdražila rajčata v Káhiře více než patnáctkrát a pak zlevnila zhruba na trojnásobek původní ceny, takže místní lidé začali hovořit o rajčatech jako o „bláznech“. Jenže do toho stoupaly rovněž ceny mouky a bavlny. Egypťané používají R E S P E KT. CZ

rajčata do většiny jídel – podobně jako Filipínci pálivé papričky, jejichž cena nedávno vzrostla zhruba sedmkrát –, takže „bláznivá rajčata“ se dotkla doopravdy každého. Zdražení rajčat zavinila neúroda způsobená horkem a spekulace na jejich nedosta-

tek. Na ceně obilí se podepsaly vlny vedra v Rusku a biopaliva v USA, kde kukuřice pro výrobu bioetanolu vytlačuje z půdy potravinářské plodiny. Za bavlnu se platí víc kvůli potížím se zavlažováním a vzrůstající čínské poptávce. Svůj podíl na letošních arab- →

71

civilizace | počasí

Jev La Niña – Dívka Běžný stav

Pasátní větry, které vanou od Jižní Ameriky k Austrálii, během La Nini zesílí. „Návrší“ teplé vody u Austrálie se zvýší, naopak u pobřeží Jižní Ameriky je voda kvůli silnějším vzestupným proudům chladnější. Dešťové mraky se posunou na západ a v Austrálii vydatně prší.

západní vítr slabší pasát slabé vzestupné proudy

teplá voda

Pramen: National Weather Service

dvěma přechodová vrstva mezii vod rozdílnými teplotam

chladná hluboká voda

→ ských, v podstatě hladových bouřích tak má

klima, spekulace i zvyšující se spotřeba. Nedávno jsme byli svědky obrovských povodní v Austrálii, po nichž udeřil cyklon Yasi, a katastrofické sněhové bouře v USA. Ještě si pamatujeme nezvykle chladnou zimu 2009/2010 následovanou v létě ničivými požáry tajgy v Rusku a tamní neúrodou. Jaké bude letošní léto? Přijde zase vedro a neúroda, načež vypuknou ještě horší hladové bouře, anebo bylo počasí uplynulých dvou let jen nějakou divnou anomálií?

La Niña silný pasát

Nejsilnější La Niña od roku 1917

Zhruba jednou za deset let se v Pacifiku objeví anomálie zvaná La Niña, dívka. Je to součást jevu zvaného El Niño-jižní oscilace (ENSO). „Dívka“ způsobí, že se sníží teplota východního Pacifiku a větry s obrovskými bouřkovými mraky dorazí nad Austrálii, kde se zarazí o atmosférický blok, jenž přináší déšť do Indonésie. Pohyb větrných mas připomíná proud vody, který naráží na kameny v řece. A přesně to se dělo v uplynulých měsících, zhruba od začátku podzimu. „Dívka“ tentokrát ovlivnila počasí s nebývalou razancí. Vodní pára shromážděná z obrovské plochy Tichého oceánu narazila na indonéskou „zeď“ a  začalo pršet a pršet. V Austrálii nastaly v prosinci povodně a zasáhly 200 tisíc lidí. Byly by ještě horší nebýt přehrad, které snížily hladinu vody možná až o 2–3 metry. Kdyby neexistovaly, mohlo by dojít k  záplavám srovnatelným s  těmi z  roku 1841, kdy voda v Brisbane stála o 8,4 metru a v Ipswichi dokonce o 21,3 metru výš než během prosincové a lednové katastrofy. Počátkem února pohromu v  Austrálii dokonal cyklon Yasi, který je považován za největší tropickou bouři posledních 100 let. Ve větru o rychlosti až 290 km/h létala auta vzduchem a z ukroucených stromů zbyly jen pahýly. Do Spojených států pak téměř současně dorazila jedna z největších sněhových bouří posledních desetiletí. Tisíce letů byly zrušeny a v zemi zavládl dopravní chaos. Všechny tyto projevy nejsilnější epizody La Nini od roku 1917 sice meteorologické služby předpověděly s předstihem několika měsíců až několika týdnů, ale jejich intenzita přece jen zaskočila obyvatele i vlády. V Austrálii vypukla hořká debata

72

silné vzestupné proudy

voda ohřívaná sluncem teplá voda

120

a mezi dvěm d vá vrstva přechodo ými teplotami vo íln rozd chladná hluboká voda

130 140 150 160 170 180 170 160 150 140 130

Darwin, Austrálie

východní délka západní délka

Tahiti

o straně Zelených, která ústy vlivného aktivisty Tima Flanneryho ještě nedávno hovořila o tom, že v době globálního oteplování hrozí Austrálii katastrofické sucho, takže by měla opustit plány na další přehrady a místo toho začít stavět desalinizační jednotky na výrobu sladké vody. Potíž s jevem La Niña (a také příbuzným El Niño, viz rámeček) je, že když je pojmenujeme, máme pocit, že jim rozumíme. Tato sebedůvěra je však neopodstatněná. Prokázalo se to velice dobře v uplynulých dvou desetiletích, kdy počítačový model byl schopen velice úspěšně a téměř s ročním předstihem předpovědět tři epizody El Niña, ale další dvě nikoli. Pravděpodobně je to tím, že každá z epizod představuje jakýsi koktail namíchaný z několika ingrediencí, které se navzájem někdy podporují a jindy ruší, takže hodně záleží na správném načasování lokálního počasí. Mezi obzvlášť silné složky ENSO patří teplota v Antarktidě, velikost sněžné plochy v Tibetu a množství odpařené vody v širší oblasti Bengálského zálivu. La Niña zpravidla trvá kolem jedenácti měsíců. Anomálně chladný Pacifik vydrží nejméně do března letošního roku a během podzimu tato epizoda pravděpodobně odezní. Jev ENSO má nepřímý vliv i  na počasí u nás. La Niña se obvykle v západní a střední Evropě projevuje chladnějšími zimami, které bývají způsobeny reakcí našeho „domácího“ systému atlantské oscilace na tryskové proudění, jež v podobě

120

110 100

90

80

70

Lima, Peru

prstence planetárních vln obepíná celý svět. Právě toto tryskové proudění „dívka“ ovlivňuje. Z  dlouhodobého hlediska je nejdůležitější otázka, zda po extrémně silné La Nině přijde podobně výrazné El Niño. Způsobilo by velké sucho v Austrálii a narušení asijského monzunu. Jinými slovy – ve hře je opět úroda a ceny potravin. Prakticky vše, co se týká klimatu, je nejisté, ale přesto se v této chvíli zdá, že existuje zhruba šedesátiprocentní pravděpodobnost, že během tří let nastane silnější El Niño, které alespoň na jednu sezonu prohloubí potravinovou nejistotu. Nečeká se žádná katastrofa, ale potíže určitě. Potravinové trhy může zasáhnout panika a ceny půjdou nahoru. Mimochodem, právě v těchto dnech začíná souboj o rýži, o kterém zatím nevíme, zda utichne, nebo se prohloubí do nákupní horečky, jež vynese ceny rýže na mnohaletá maxima.

Čeká nás další horké léto?

Rok 2010 byl jeden z nejteplejších za poslední století, ale oteplování se projevovalo značně nerovnoměrně. Antarktida se ochlazovala. Grónsko zažilo několik měsíců, kdy se průměrné teploty pohybovaly o 8–12 °C nad dlouhodobým normálem. Jako kdyby se Praha klimaticky na čas posunula na úroveň Jakarty. Ledovce tály jako ještě nikdy v posledním století. Vše začalo 10. června, když mimořádně silné tryskové proudění vstoupilo přes Saharu do Evropy. Teploty nejenom ve Varšavě, R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

f ot o p r o f i m e d i a . c z / c o r b i s

„Ježíšek“ naděluje sucho

ale překvapivě i v Moskvě dosahovaly až 34 °C. Horko nebylo to nejhorší, ale prudce se zvýšila úroveň troposférického ozonu, dokonce i v jinak čistých oblastech Švýcarska (vzniká při tom fotochemický smog, který mimo jiné způsobuje respirační choroby). Nastaly nezvykle silné bouřky a lokální záplavy. V Alpách z vysokých bouřkových mraků sněžilo. Německé dráhy odškodňovaly pasažéry, protože v některých vlacích dosáhla teplota 50 °C. Na Pyrenejském poloostrově vypukly požáry. Nejhůř bylo v Rusku. Lidé hledali spásu ve vodě, přičemž se jich tři tisíce utopily, z  toho skoro tisícovka v  opilosti. Další stovky utonulých byly na Ukrajině. Lesní požáry se v proschlém lese šířily rychlostí až 100 metrů za minutu. Průběh vlny veder byl podobný ve všech státech. Kolabovala železniční doprava, na mnoha místech nastaly problémy s distribucí elektřiny, protože lidé chladili, čím se dalo. Ruku v ruce s vedrem šly přívalové deště a povodně, které braly lidi a domy, ale také hasily lesní požáry. Na několika milionech hektarů se neurodilo, takže státy omezovaly či zakazovaly export obilí. Kromě toho zažila v posledních dvou letech severní polokoule dvě mimořádné zimy. Ta první byla neobvykle studená. Letošní zima je sice o něco teplejší, ale ve střední Evropě trvaly mrazy s krátkou přestávkou déle než dva měsíce. Zdá se ale, že obě evropské zimy mají poněkud jinou příčinu. V prvním případě ji hledáme hlavně R E S P E KT. CZ

v arktické oscilaci, tedy mimořádně intenzivní výměně tepla mezi severem a středními šířkami. Za letošní zimou však spíš vidíme větrné pole deformované silou La Nini. To se obvykle zhruba koncem ledna mění na teplejší proudění. K  tomu všemu přidejme již zmíněné horké léto a na jižní polokouli silnou epizodu La Nini. Ve všech případech se hovoří o anomáliích, jaké nemají v posledních 30–100 letech obdobu. Jaké počasí nás tedy čeká v  příštích měsících? V klimatologii někde na úrovni lidové pranostiky platí jakýsi zákon průměrných hodnot, který nám říká, že zima bude kompenzována horkem a sucho deštěm, tak aby zůstal zachován dlouhodobý průměr. Můžeme očekávat teplejší jaro, ale o létě zatím nevíme nic. Nicméně žádného klimatologa by nepřekvapilo, kdyby některé z  příštích lét mělo být horké a možná neobvykle suché. Čeká se to již několik let.

Období kolísavého nedostatku

V poslední době se množí skeptické názory, které zdůrazňují přirozenou variabilitu klimatu. I nám v Čechách se po dvou tuhých zimách hůř věří na globální oteplování. Blíže pravdě se však jeví hlasy, které říkají: K silné epizodě La Nini se všemi jejími katastrofickými dopady by pochopitelně došlo tak jako tak, ale její síla vzrostla kvůli antropogennímu oteplování. Bez něho by totiž nemohlo dojít ke vzniku tak velkých tep-

Počasí v zemích kolem Tichého oceánu, mezi východním pobřežím obou Amerik, Austrálií, Čínou a Indií, ovlivňuje tzv. El Niñojižní oscilace (ENSO). Její součástí je jev zvaný El Niño: V běžném roce vystupuje u pobřeží Peru studený oceánský proud. Poměrně silné větry odtlačují povrchovou teplejší vrstvu moře až někam k Austrálii, kde se může nahromadit až kolem 40 cm vysoké, ploché návrší teplé vody. Pokud větry zeslábnou, teplá voda teče nazpět k Jižní Americe. Povrchová vrstva oceánu se tu oteplí a větry, jejichž síla závisí na rozdílu tlaku, zeslábnou. Nemají pak dost síly dopravit vodou ztěžklé mraky nad Austrálii, kde udeří sucho. Typicky se tak děje kolem Vánoc, proto se tato anomálie, ke které dochází každých zhruba pět let, se nazývá El Niño, tedy dítě, chlapec či Ježíšek.

lotních rozdílů mezi oceánem a pevninou, a  tedy silným větrům i  transportu vodní páry. Zopakujme, že teplý svět je místem, kde se odpaří víc vody, a tedy někde nakonec musí víc zapršet. Zároveň je i světem větších energií, jež jsou uvolňovány při proměně vodní páry na kapalnou vodu a které živí silné větry a tropické bouře. Silně proměnlivé počasí se nás pravděpodobně bude ještě pár let držet. Znamená to, že svět asi bude zažívat období lokálních nedostatků jako u těch káhirských rajčat na podzim minulého roku. Ceny pak budou kolísat. Pravděpodobně se vrátí zvyk našich rodičů – udělat si alespoň malou zásobu peněz i  potravin do budoucnosti. Možná se právě v této době svět obecného nadbytku překlápí do období kolísavého nedostatku. Kolísavý nedostatek a vlny zdražování pak vedou ke vzniku cyklických revolucí a  potravinových bouří, ve kterých je základní příčina – strach a hlad – maskována touhou po politické změně. Za současnými arabskými bouřemi, jež se týkají zhruba 200 milionů lidí, do určité míry stojí ceny obilí. Pokud by se podobný mechanismus opakoval u rýže, může být postiženo kolem dvou miliard lidí. Q

v příštím čísle: Vlci pod mořskou hladinou – Jakou roli hrají v přírodě kosatky a další chránění živočichové? Ekosystémy se kvůli činnosti člověka mění a věci už nejsou jako dřív.

73

t e c h n o l o g ie | d a t o v é m r a k y

Jak ve firmě ušetřit

Zaměstnancům už není nutné pořizovat drahou výpočetní techniku

f ot o p r o f i m e d i a . c z

Martin Malý

nou ukázkou možností cloudových technologií. Google Docs nabízí textový editor, tabulkový kalkulátor, software pro prezentaci dat i další součásti kancelářských balíků – a k užívání toho všeho stačí jen webový prohlížeč. K práci tedy není třeba dokonce ani stolní PC či notebook, můžete klidně sáhnout i po tabletu, jako je velmi populární iPad. Nabídka softwaru, který spustíte v prohlížeči, neustále roste – k dispozici i programy na úpravu fotografií či videostřižny.

Software na flash disku

Prostě levnější.

P

ředstavte si, že jste manažer IT a máte za úkol zajistit výpočetní techniku pro zaměstnance firmy. To znamená koupit každému z  nich stolní PC, manažerům a  vedoucím notebooky, pořídit každému licence na operační systém a další programy. Veškeré programové vybavení musíte nainstalovat a pravidelně aktualizovat, což stojí peníze a čas. Pak přijde nová verze kancelářského balíku, která potřebuje novou verzi systému, a ten zase vyžaduje novější počítače. Vás pak čeká rozhodování, kdo dostane nový stroj hned a kdo až později, kdo potřebuje novou verzi a kdo to bude muset vydržet... Tak přesně tyhle starosti mohou být poměrně brzy minulostí. Technologie, která by mohla přinést řešení podobných problémů, klepe na dveře a jmenuje se soukromý cloud (z anglického mrak, oblak). Soukromé cloudy (private clouds) jsou podle odhadů renomovaných analytiků nejžhavějším tématem IT pro rok 2011. Pojem cloud computing označuje zpracování dat ve velkých výpočetních centrech (cloudech), pronajímajících čas a výkon zákazníkům. Přináší to nemalé úspory – díky sdílení drahého vybavení více uživateli jsou náklady na pronájem mnohem nižší než při pořízení

74

vlastních počítačů (podrobnosti o cloudech také v Respektu 25/2010). Stinnou stránkou je však obava zákazníků o bezpečnost jejich dat, kterou jim poskytovatelé nemohou garantovat tak, jak by mnozí potřebovali. Kompromisním řešením jsou právě privátní cloudy, které firmám nabízejí zmiňované výhody a přitom zachovávají vysokou míru bezpečnosti. Technicky jde o malá firemní výpočetní střediska používající cloudové technologie – virtualizaci (jeden reálný stroj navenek funguje jako několik na sobě nezávislých počítačů), sdílení hardwaru, pronájem výkonu atd.; tato střediska jsou však fyzicky umístěna přímo ve firmě, což nabízí možnost nastavit bezpečnostní politiku podle požadavků dané společnosti. Hlavní výhodou privátních cloudů je, že programy nemají ve svých počítačích jednotliví pracovníci. Těm firma poskytne pouze jednoduché pracovní stanice, vybavené jen terminálovým programem, kterým může být dnes už i obyčejný webový prohlížeč. Vlastní programy běží na serveru ve výkonném výpočetním středisku, ale zaměstnanci dál pracují s rozhraním, na jaké jsou zvyklí. Používání takového programového vybavení připomíná práci se známým webovým balíkem Google Docs, který je zároveň vhod-

Privátní cloud také umožňuje centralizované ukládání dat nebo práci více lidí na jednom dokumentu současně. Data a programové vybavení přitom máte pod kontrolou. Pro mnohé firmy bude takové řešení velmi lákavé, a snad proto se všichni velcí hráči IT světa od Microsoftu po Google snaží pro sebe získat co největší podíl na tomto nově vznikajícím trhu. Přicházejí tedy s nabídkami svých cloudových řešení v menším měřítku, vhodném pro korporátní uživatele. Za mnohé zmiňme například Microsoft Office 365 – známý kancelářský balík, ovšem upravený pro běh v cloudu. Pracovníci naší hypotetické firmy dokonce ani nemusejí mít operační systém a prohlížeč ve svém počítači – potřebné vybavení se bez problémů vejde na levnou USB „flash“ klíčenku. V privátním cloudu lze také velmi snadno určit, kdo smí jaký program použít, a navíc ve spojení s technologiemi virtuálních privátních sítí (VPN) mohou zaměstnanci pracovat doslova odkudkoli, a přitom se stejným softwarem jako v kanceláři. Privátní cloudy tak ještě víc otevírají dveře práci z domova. Vypadá to, že se analytici nemýlí a  že privátní cloudy mají opravdu všechny předpoklady stát se tématem letošního roku. V říjnu 2010 provedla společnost Gartner ve Spojených státech průzkum mezi malými a středními firmami. Více než 75 procent z nich předpokládá, že přejde na tyto technologie do roku 2012 a více než 28 procent společností to učinilo již v roce 2009. Pro malé a střední podniky bude v příštích dvou letech podle závěrů analytiků firmy Gartner privátní cloud jednou z jejich největších investic. Zda budeme svědky podobného trendu v ČR, se brzy ukáže. Q Autor je publicista, zabývá se IT a internetem.

R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

trendy

f ot o M ATĚJ STRÁN S KÝ

t re n d y

Chtěla jsem něco jedinečného. (Bára Vaculíková a Olivie Coco)

Bude to Coco

Čeští rodiče hledají netradiční jména a daří se jim to čím dál lépe bára procházková Bude to holčička, oznamuje lékařka rodičům při pravidelné prohlídce v šestém měsíci těhotenství. Nastávající tatínek má vytříbený nos na dámské parfémy a v tuto radostnou chvíli vnímá především lékařčin Coco Chanel. „Jasně, Coco,“ vyhrkne spontánně. Jméno se chytlo jako pracovní pro budoucí miminko a po celý zbytek těhotenství rodiče už mluvili jen o Coco. Když R E S P E KT. CZ

pak těsně před narozením začali vážně uvažovat o jméně, nakonec je už nic lepšího nenapadlo. Nejsme ovšem v  anglosaském světě, kde do jmen nikdo nikomu nemluví. V Česku nad oficiálním seznamem křestních jmen, které matrika povolí, bdí už několik desítek let přísná lingvistka a soudní znalkyně Miloslava Knappová. Zkušenost

s  touto ženou mají úplně všichni, kdo chtěli svému dítěti dát jen trochu netradiční jméno. „Řekla, že to nepůjde, a velmi mne od toho zrazovala. Prý děti budou dceři nadávat a křičet na ni kokokodák. Nakonec mi ale tři dny před porodem přišla dobírka na 980 korun a  v  ní byl pozitivní posudek,“ říká Bára Vaculíková a drží v rukou svou dvoutýdenní dceru Oli- →

75

TRENDY | jména → vii Coco. „Chtěla jsem něco jedinečného

pro svého jedinečného potomka,“ usmívá se maminka a vyslovuje tím stále častější touhu českých rodičů oprostit se od zastaralých seznamů v kalendáři a pojmenovat dítě po svém.

Tak tohle neznám

nek, takže jim stejně nakonec děti neříkají jménem, ale vymýšlí přezdívky, aby je od sebe rozeznaly,“ pochvaluje si Karolína Klinecká svůj výběr. Jenže tak jednoduché to nebylo. Dva týdny po narození třetího dítěte si rodiče chtěli vyzvednout rodný list a dozvěděli se, že jméno Bertin neexistuje. I když už předem měli rodiče vyhledáno, že takto se jmenoval jeden španělský mnich v osmém století i dnes žijící

f ot o M IL A N J A ROŠ

f ot o M ATĚJ STRÁN S KÝ

„Když opravdu chcete netradiční jméno, tak si najdete cestu, jak jej legalizovat,“

Nerys ovšem zatím ani v novém kalendáři své jméno nenašla, a tak alespoň svou panenku pojmenovala klasicky – Terezka. Ta je v uplynulých dvaceti letech jednoznačně nejoblíbenějším dívčím jménem. Český statistický úřad každý rok vydává seznam nejčastějších jmen, statistika však z úsporných důvodů sleduje jen děti narozené v lednu. Letošní čísla ještě neznáme, ale při pohledu na trend za uplynulých

Lidé jsou překvapeni... (Robert Blanda s Nerysou a Merlinem) říká Robert Blanda, kterému na klíně sedí jeho devítiletý syn Merlin a vedle něj popíjí limonádu dvanáctiletá dcera Nerys. Když se s manželkou v době těhotenství bavili o  jménech, měl fanoušek fantasy a  sci-fi literatury jasno. Zalíbila se mu postava rozhodné, sympatické a charakterní majorky Kiry Nerys ze seriálu Star Trek. Při přesvědčování úřadů měli nakonec štěstí, protože se dozvěděli, že Nerys je běžné jméno ve Walesu a tím je potvrzena jeho existence, což je podmínka k jeho povolení v Česku. Výhodou je, že děti jsou nezaměnitelné a jsou na to i patřičně hrdé. „Vždyť se o mne perou,“ říká Merlin: čaroděje z legendy rytíře Artuše si přivlastňují nejen Britové, ale také Bretonci nebo Švýcaři. V  rodině Blandových se svátky neslaví, ale i kdyby tuto tradici chtěli dodržovat, v  tradičním kalendáři jména stejně nenajdou. Současná podoba kalendáře pochází z  konce osmdesátých let a od té doby seznam jmen nikdo neaktualizoval. Jenže lidé si v posledních letech začali stěžovat a psát vydavatelům, aby to či ono jméno zařadili do seznamu. Podle zákona je totiž čistě na rozhodnutí vydavatele, k jakému dni jména přiřadí. Vydavatelství Presco Group se proto jako první po stížnostech především od rodičů Tobiášů, Matyášů, Vaness a Margarit rozhodlo kalendáře po konzultaci s již zmíněnou hegemonkou Miloslavou Knappovou a s Ústavem pro jazyk český AV ČR rozšířit a ke každému dni přiřadit až čtyři jména. Jestli tedy někdy v budoucnu bude mír Merlin přece jen chuť oslavit svátek, může si přiťuknout společně se všemi Gabrielami, Merviny a Zoltány na začátku března.

76

...když se někdo jmenuje jen trochu jinak. (Fajmanovi s Alžbětou, Julií a Matildou) dvacet let jasně vede Tereza, následována Annou, Eliškou a  Karolínou. V  jednotlivých letech pořadím na špici zamíchaly Natálie, Adély, Kateřiny, Nikoly nebo Kristýny. Trendy u chlapeckých jmen se tolik nemění, každoroční lednová tabulka jako by byla kopií roku minulého – tedy Jan, Jakub, Tomáš a Lukáš v různém pořadí. „Naše děti mají jméno každý sám pro sebe a lidem hned utkví v  paměti,“ říká Karolína Klinecká z Lounska, která s manželem pro své tři děti hledala jiná jména, než nabízí citované žebříčky popularity. „V baseballovém mužstvu, kam chodí náš syn Kryšpín, je několik Martinů, Matějů a  Matyášů, ve třídě zase několik Luci-

lidé v Německu, museli absolvovat známé přesvědčovací kolečko u lingvistů. Dnes už ale mají Bertin, Kryšpín i Mia úředně potvrzeno, že existují. A pomohli dalším. Když totiž jednou jméno dostane kulaté razítko, automaticky se dostane do dalšího vydání legendárního seznamu paní Knappové, a proto v aktuálním prosincovém výtisku její postupně aktualizované knihy Jak se bude vaše dítě jmenovat už jméno Bertin uvedeno je.

Tři vlny

„Všichni nám říkali, proč to dítě trápíme a nedáme mu nějaké hezké české jméno,“ vzpomíná Robert Fajman, otec tří dcer. R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

c o se n o s í

Neměnné tabulky nejoblíbenějších jmen, neústupnost paní Knappové i  negativní reakce lidí prozrazují, že Češi se rádi drží zajetých kolejí. Nicméně trendy v uplynulých letech ukazují, že se přestáváme bát. Třeba rodičům, kteří se ztotožňují s východními náboženskými směry, se narodili Kumar, Nirmal, Sávitrí nebo Anahita. „V  poslední době se lidé většinou s  vyšším vzděláním snaží prolomit společenský stereotyp a  oživují jména zastaralá, jako například Háta, Matylda, Odolen nebo Kašpar,“ vysvětluje Miloslava Knappová a poukazuje na další tři moderní vlny posledních let – jména ze Starého zákona (Sára, Ester, Joshua, Samuel), jména R E S P E KT. CZ

z mytologie a antiky (Orfeus, Phoenix, Niobé, Pandora) nebo jména inspirovaná různými osobnostmi (Mia, Gwyneth, Damon) či televizními seriály (Manuela, Megan). Nesmíme také zapomenout na děti ze smíšených manželství, které často dostávají jména podle rodinné tradice ze zahraničí.

Je to v „bibli“?

Učitelka Pavlína Řeháková se kdysi připravovala na průvodcovské zkoušky po Praze a v několika historických pramenech se setkala s křestním jménem Mikeš. Jméno se jí tak zalíbilo, že když před čtrnácti lety otěhotněla, bylo jí všechno jasné. Jenže z  matriky přišel dopis, že jméno neexistuje. „Prý mu zkazím život. Jenže to přece není můj problém, že lidé toto jméno mají spojeno s nějakým kocourem. Chtěla jsem obnovovat staré české tradice a navíc to má pozitivní náboj hravosti,“ hájí jméno Pavlína Řeháková. Když rodiče úřadům neustoupili ani po půl roce, co chlapeček neměl rodný list, nakonec dostali pozitivní posudek. Lingvisté našli, že jméno existuje v Maďarsku a vyslovuje se Míkéš. „Dřív na syna ve škole občas mňoukali, ale dnes je to pryč. Mikeš se svým jménem všude chlubí,“ říká matka. Problémem při uznávání bylo, že jméno působilo jako domácká forma. Podle českého zákona totiž nelze (podobně jako ve většině evropských zemí) vedle názvů předmětů a  jmen opačného pohlaví zapisovat právě zdrobněliny. Paradoxně by tedy bylo lehčí pojmenovat své dítě Ježíš nebo Charles než třeba Káťa nebo Míša. Jenže i to je pravděpodobně jen otázkou času. Ještě před několika desítkami let nebylo možné registrovat Vojtu, Vítka nebo Lenku, což je původně podle zákona nepřípustná domácká forma od Magdalény nebo Heleny. Každopádně platí, že poslední slovo má vždy matrika. Praxe ukazuje, že jména, která se zatím nedostala do „bible“ křestních jmen od paní Knappové, jako by neexistovala. „Pokud není jméno schválené, tak má žadatel smůlu,“ říká neúprosně matrikářka Alena Cihanová z Prahy 2, jež vystavuje rodné listy dětem, které se narodily v porodnici U Apolináře. Loni o uznání jména žádalo kolem 250 rodičů, smůlu měli nakonec třeba Kayra (Ústav pro jazyk český místo toho doporučil Kaira nebo Khayra), Wift, Nyna nebo Míkol. Mimochodem, poslední jmenované sice najdeme v Bibli kralické, ale lingvisté říkají, že hrdiny z knížek uznat nelze, podobně jako třeba Budulínka. Loni naopak náš nový kalendář obohatila například Arjuna, Marli, Jeona, Jaffar, Samia, Nenet, Zackary, Hamed, Emili, Téo, Cory, Mariam nebo Bartol. Q

Peter Pan a vejce Je už trochu prošedivělý, ovšem má na sobě teplákovou mikinu s kapucí, jakou nosil, už když mu bylo osm. Generace dnešních třicátníků si prodloužila mládí, postadolescence se nazývá tahle etapa života, u někoho taky syndrom Petera Pana, což je populárně-vědecká diagnóza pro muže, kteří nikdy nedospěli. O tom ale třeba jindy. Zvláštní je, že tenhle starý chlapeček sedí v hračkářství. A taky dost zvláštním. Je to expert na počítačové hry a sběratel Jogi Neugeld a jeho obchod Subotron se nachází ve vídeňském muzejním okrsku Museumsquartier a jsou v něm hračky, s nimiž by si dneska už nikdo nehrál. Koho by bavilo mačkat zatuhlé knoflíky, aby se na přisleplém displeji hýbal černobílý panáček, co má ručky jako hasáky, a žongloval se třemi balonky? Jen toho, kdo je schopen se dojmout při vzpomínce na rok 1980, kdy na trh přišla hra Ball od firmy Nintendo. Jenže 1980 byl právě proto historický, že se zrodil Ball, vůbec první elektronická hra. V obchodě jsou i její následovníci, třeba ty s panáčkem Mario, který stěhuje cement. Nechybí sovětský vlk s vejci, ani jeho předobraz, japonská liška. Nejstarší kousky téhle legendární sérky Game & Watch stojí sto eur, jestli to je víc než tenkrát, nevíme, protože v těch dávných časech se neříkalo euro a nejspíš ani sérka. Každá doba má své starožitnosti. A digitální doba má digitální starožitnosti. A ty se teď nosí. Je moderní kupovat hry z pravěku digiher, gameboye z pravěku gameboyů (v Subotronu k nim mají i staré dobré Tetris) a také foťáky z úsvitu digitální fotografie a fotit se s nimi a pak se dojímat nad tou nedokonalostí, která digisběratelům navozuje pocit něčeho tradičního a zemitého, asi jako osahaná deska stolu v selské jizbě. Digitální starožitnosti ovšem baví hlavně dospělé. Dnešní dítě to prý znudí do tří minut. To tatínek dokáže mačkat zadřené čudlíky celé hodiny, přičemž když už se čudlíky vůbec nehnou, může dál trénovat na iPhonu, protože retro her je ke stažení dost. Hraje si a hraje a ani si nevšimne, že má už hlavu šedivou jako stříbrná krabička, podle níž se první řadě her říká silver. – vkv – f ot o sma r t ma n i a . c z

Nejstarší osmiletá Alžběta se jmenuje po britské královně, jméno Julie rodiče napadlo při sledování filmového zpracování Romea a Julie a Matildu prostě našli v kalendáři, jen původní tvrdé y tohoto germánského jména chtěli zjemnit měkkým znakem. „Nechtěli jsme žádnou extravaganci, jenže Češi jsou hrozně konzervativní, a tak většina i na tato jména reagovala negativně,“ říká otec.

77

ese j e

Proč povstali? f ot o A RC H I V H ELENY KLÍ M OV É

Lékaři se dostali do role mluvčího celospolečenského tématu

Helena Klímová

f ot o p r o f i m e d i a . c z

je psychoterapeutka a publicistka, kromě jiného se věnuje transgeneračním následkům traumatu holocaustu, publikuje zejména v odborných časopisech doma i v zahraničí.

Od lékaře očekáváme záchranu lidské bytosti. Lékaři vyjadřují téma systémové. V lidské skupině se obvykle (podle teorie skupinové analýzy) objeví „mluvčí tématu“ a ten zaměstnává skupinu tak dlouho, dokud není zničen jakožto „obětní beránek“ – anebo dokud skupina nepozná, že vyjadřuje něco za všechny. Může to tak být i  ve velké společnosti?

Práce lékaře má aspekt zboží i aspekt služby.

Archetypální hrdina

Všimněme si obliby nemocničních televizních seriálů. Tyto opusy jsou masám tím, čím byl rytířský epos a předtím hrdinové příběhů prvobytných. Nemocnice je lidský kmen, pacient je zakletou princeznou a  lékař činí to, co dříve hrdina: nasadí vlastní život (slouží bez oddechu přes hranici sebeničení) a zabije draka

78

finice světové organizace WHO jako by čerpala z archetypu: zdraví je definováno jako stav naprostého fyzického, psychického a  sociálního blaha (je toto možné déle než chvíli?). Nemoc těla vyjadřuje i trápení duše: neschopnost porozumět vlastním vnitřním přáním, odmítání nebo vylučování mezilidské, ztrátu naděje. Poruchy na hranici duše a  těla, poruchy psychosomatické, jsou nyní četné. Souvisí to s necitlivostí člověka k přírodě i v sobě samém včetně nedocenění mateřství. Matka skrze láskyplné přijetí dětského těla vede dítě od animálních počátků ke zvědomění pocitů a tvorbě slov, vytváří identitu, sebepřijetí i schopnost intimity. Mateřská subkultura nyní ale chřadne. Lékař je později povoláván, aby jako náhradní matka přijal jedincovo tělo a naučil jej vyjádřit potřeby těla i duše nikoli nemocí, ale lidskými slovy – to, co se měl naučit v náručí matky. Medicína bývá povolávána k  péči o tělo, duši, vztahy, i o lidskou spiritualitu, například k řešení psychospirituální krize. Od lékařů očekáváme záchranu lidské bytosti v úplnosti. Toužíme po postavě mocného ochránce, po uzdravení celostním, těla i duše, po sebevyslovení, po vyjádření vnitřní pravdy. S takovým přáním, byť ne zvědomělým, přicházíme k lékaři, podobně jako jindy a jinde lidé chodili za kouzelníkem, šamanem, farářem, babou-kořenářkou... Člověk lékaři přináší své strádající tělo a skrze jazyk těla pak lékař v  dobrém případě porozumí volání duše. Řídíme se nejen racionálním úsudkem, ale i myšlením magickým. (Zdraví nicméně záleží ze 60 procent na životním stylu, z 20 procent na vnějších vlivech a jen z 20 procent na poskytované lékařské péči – viz Hartl, Hartlová: Psychologický slovník, str. 701).

Dobro–zlo, zdraví–nemoc (nemoc). Zachraňuje tělo i duši a splňuje lidskou touhu po spasení. K hrdinovi patří sebeobětování, jinak není archetypální obraz úplný. Člověk touží po uzdravení těla, duše, ducha i vztahů – a televizní pohádka takové pozemské spasení naplňuje. I  de-

Naše kultura za měřítko hodnoty stanovila protiklad dobro–zlo, současná společnost vidí základ v  protikladu zdraví– nemoc. Zlo pak není především trestáno (případně odpuštěno), ale psychiatrizováno a  léčeno. Tato praxe odráží hlubší poznání příčin lidského chování, obsahuje však nebezpečí relativizace, systémového R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

zmatení, a lékaři přináší další úkol. Co byl dříve hřích, je nyní nemoc (porucha) a lékaři přísluší vysvobozování i od dysfunkce společenské. Role všezachránce jedince vábí... avšak mezi zachráncem a obětním beránkem je pouze krok. Obranu před tímto krokem, před viktimizací, tušíme v podtextu lékařského povstání. Lékaři se brání té nadlidské roli, která je živena z druhé strany závislostí nás – pacientů. Podobně malý krok je mezi archetypem hrdiny a smrtonoše: ten také vyjadřuje napětí mezi životem a smrtí, avšak namísto záchrany života (vyléčení) slibuje záhubu (exitus), a to po způsobu vyděračů – „peníze, nebo život!“. Společenské nevědomí je tu zneužíváno prostředky spotřebního stylu, reklamy, či dokonce výhrůžek. Je třeba vidět, že tento způsob budí rozpaky a odpor i u mnohých lékařů. Jsou to právě ti, kteří do takovéto argumentace nevstupují, nejsou slyšet. Magickému myšlení může propadnout celá společnost. Peníze se pak stanou významným magickým symbolem, cílem, a  nikoli prostředkem; činnosti a  předměty nabudou ceny podle kritérií falešných a  hodnota skutečná, včetně práce lékaře, není doceněna.

kami. Dalekosáhlá dělba práce oddělila počátek a  konec díla a  uspokojení pak člověk hledá nikoli v činnosti samé (jejíž smysl nemůže vidět), ale ve výkonu, odměně, pozici. Smyslový život je redukován, původní dominance zraku, provázející člověka od jeho vztyčení jako druhu, nabyla maximální míry až po degradaci smyslů ostatních; nahrazení hmatu a čichu převážně zrakem – deprivace dotyková pak přispívá k  poruchám vztahů intimních; lidské vztahy se z oblasti přímých tělesných prožitků přesunují do zprostředkování přístroji; lidská subjektivita ztrácí své původní zakotvení v prožitcích těla a jedinec sám se sebou i s druhým zachází jako s objektem...

Smysl elity

Lékaři se dostávají do role mluvčího celospolečenského tématu. Jejich profese

předpokládá vidění jednoty člověka s přírodou, jsou také vedeni potřebou harmonie mezi smyslem povolání a vlastním životním stylem. To, co lékař uzdravuje u nemocného, to sám ve svém životě potřebuje a  má právo realizovat: jednotu zdraví těla, duše, vztahů, ducha. Lze to vyjádřit i naopak: má-li lékař zastávat svoji roli ve vší pravdivosti, realizuje ji především ve svém vlastním životě. Elita nejen vyslovuje téma, ale také to téma žije, za sebe i pro ostatní. Pokud tento podtext lékařského povstání bude celou společností i lékaři samotnými rozpoznán, může mít to povstání smysl jako téma generační. Pokud bychom setrvali pouze ve věci peněz, všichni přijdeme o historickou možnost jedné generace a ztratíme další z generací zmarněných elit. Q ↓ inzerce

Ohrožený člověk

R E S P E KT. CZ

RS001523

Podle principu reality má práce lékaře aspekt zboží i aspekt služby. Služba není archetypálním spasitelstvím, ale činností podle etického kodexu, která dodává pocit smyslu a uspokojení oběma stranám. Aspekt zboží má ta práce proto, že byla získána za značných výdajů, úsilí a s určitou výlučností (ne každý je jí schopen), poskytuje obživu a vyžaduje určitý standard (celoživotní zdokonalování) pro svou udržitelnost. Je tedy třeba ji takto, jako cennost, prodávat. Lékaři reprezentují inteligenci, zejména humanitní, s níž sdílejí jednak určitý druh působení a vztahu k ostatní společnosti, jednak současný stav hmotného nedocenění (podobně jsou na tom učitelé a další vzdělanci). Nicméně lékaři jsou mluvčími tématu celospolečenského pro příčiny ještě hlubší. Povstání lékařů se objevilo zhruba 20 let poté, co se začalo uskutečňovat úsilí reprezentované disidenty. Základní společenské téma se za tu generaci proměnilo. Nyní prostupuje člověka až na samu podstatu, až na kost – a vyžaduje takového kolektivního mluvčího, který krom tradiční výbavy vzdělanců humanitních vládne také vzděláním a  zájmem přírodovědným. Současný člověk je ohrožený nejen jako osoba, ale i jako tělo. Jednak spolu s ostatní přírodou (netřeba vysvětlovat), jednak vlastními sebezničujícími prakti-

79

f ot o m i l a n j a r o š

v řetězci, na jehož konci se promění ve voňavou tekutinu ve vašem šálku.

Uvádí se, že na pěstování, distribuci a výrobě kávy se podílí půl miliardy lidí. To mě nepřekvapuje, káva je po ropě také druhou nejdůležitější komoditou světového obchodu. Zajímá mě však i její sociální role. Skoro na celém světě je nedílnou součástí našich životů. Je s námi od rána do noci a prožíváme u ní příjemné i zlé chvíle.

Není to spíš banální zvyk? Zvyk je udělat si instantní černou teplou břečku nebo u nás fádního „turka“. Káva by neměla jen povzbudit a zahřát. Pokud je opravdu dobrá, její vůně a originální chuť dokážou vytvořit atmosféru, pouto mezi lidmi doma i na schůzkách. V tom spočívá její úžasné kouzlo.

od věci

Magická černá zrnka Arabové tvrdí, že musí být tmavá jako egyptská noc a sladká jako žena. Jinde ji naopak často ředí mlékem či šlehačkou, avšak existují i zapřisáhlí milovníci její čisté hořké chuti. Řeč je o kávě. V útulném podniku U Zlatého korálku v Jílovém u Prahy nabízejí všechny zmíněné varianty. Když máte štěstí, uvaří vám některou z nich majitelka a dvojnásobná mistryně republiky v přípravě kávy Petra Veselá. jaroslav formánek

Nedávno jste vydala publikaci Kniha o kávě, kde se představujete jako baristka. Co tato profese obnáší? Barista je odborník na přípravu kávy a věnuje se pouze tomu. Měl by být znalcem různých druhů kávy, jejího pěstování, sklizně a zejména pražení. Neboť právě to se hlavní měrou podepisuje na konečném aroma a chuti kávy. Pak by měl taky přesně vědět, jak správně nastavit i čistit mlýnek, ale i samotný kávovar, což jsou další klíčové věci k výrobě špičkového espressa či jiných kávových nápojů a specialit.

Takže to byl váš dětský sen, stát se baristkou? Ale vůbec ne. Po gymplu jsem chtěla rozjet cukrárnu. Rozhodly ale nádherné prostory ze šestnáctého století, které město Jílové nabízelo k podnikání. Když jsem je uviděla poprvé, okamžitě mě napadlo, že tady musí být kavárna.

To jste neměla žádné profesní vzdělání? Před otevřením podniku jsem si udělala jednodenní kurz v přípravě kávy a jela se podívat do Terstu, kde se tenkrát konalo mistrovství světa baristů. Samozřejmě to nestačilo, a začátky proto byly žalostné. Taky kavárnu navštěvovalo málo zákazníků. Ale mě ta práce začala nesmírně bavit. A tak jsem absolvovala další odborná školení, vrhla se do studia receptů i textů o kávě. Kdy se v dějinách objevila, kde a jak se pěstuje, praží, jaké technologie se používají při její přípravě.

Čím vás ta na první pohled homogenní černá zrnka tak přitáhla a dodnes fascinují? Když odmyslím různé odrůdy a vůně, třeba i tím, jak dlouhá je jejich cesta a kolik lidí i odlišných profesí je zastoupeno

80

Dobře, ale jak si uvařit dobrou kávu doma, když člověk nemá profesionální výbavu? Důležité jsou dvě zásady. Namletá káva se rychle kazí, a to i ve vzduchotěsném balení nebo plechovce. Naopak kvalita zrnek vydrží i měsíc po upražení. Proto je dobré těsně před přípravou si kávu namlít a k její výrobě používat filtrovanou vodu a ne tu z kohoutku. Jednoduchý mlýnek i filtry na vodu vyjdou na pár stovek. Drahé dnes už nejsou ani domácí kávovary.

Vraťme se k vaší profesi. Česko jste dvakrát reprezentovala na mistrovství světa. Jak vypadá takový šampionát v přípravě kávy? Účastní se okolo šedesáti zemí. Kromě kávovaru si musí každý soutěžící přivézt všechny ostatní potřebné věci. Tedy mlýnek, kávu, šálky, dekoraci. Soutěž je rozložena na třikrát patnáct minut. V první části si vše připravíte. V druhé musíte udělat pro porotu čtyři šálky espressa, čtyři cappuccina a čtyři nealkoholické kávové nápoje podle vlastní fantazie. Posledních patnáct minut máte na úklid.

Kdo na šampionátech momentálně kraluje? Vzhledem k pověsti i tradicím espressa i cappuccina to překvapivě nebývají Italové, ale baristi ze skandinávských zemí.

Co byste jako členka mezinárodního svazu degustátorů kávy poradila českým kavárníkům? Aby neinvestovali jenom do interiérů kaváren, ale i do školení personálu. Ten by měl vědět, jak pro určitý druh kávy správně namlít zrnka a taky kolik vody použít. Například pravé espresso má přesné parametry, maximálně 25–35 ml. U nás se běžně dělá v dávce 100 ml tekutiny. Ale důležité jsou i maličkosti. Aroma drží lépe v zaoblených než otevřených šálcích a kouzlo výborné kávy tak trvá déle. Q R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

f ot o a r c h i v au t o r k y

j ede n de n v   ž i v o t ě

Propojuji dva světy

B

udím se v půl šesté a z postele vstávám hned. Postavím vodu na čaj; černý čaj je ráno samozřejmostí. S probuzením dětí ještě počkám, přijde mi kruté budit je, když potřebují spát. Stejně kvůli mně vstávají o hodinu dřív než obvykle. Začíná mi workshop a lektora vyzvedávám už před sedmou na druhé straně Prahy. Holky se těší, že je dám ráno ke kamarádkám. Probouzím je a lákám na kakao a ranní návštěvu. Holky jsou dobře naladěné, což vše usnadňuje. Pomáhají mi nést do auta projektor a se slovy „Mami, ty máš zase ty svoje kurzy, kdy se vrátíš?“ se pásují. Nesmím se rozjet dřív, než se připásují, říkají mi pak, že jsem nezodpovědná. Děti předávám kamarádce v 6.40 a ty už si utíkají hrát s králíkem. Praha je ještě volná. V klidu se dostávám na druhý břeh a čekám na školitele. Vyjíždíme z  Prahy a  povídáme si o  dni, který teprve začíná. Přijde mi neuvěřitelné, že v ten samý okamžik míří ke stejnému cíli dalších dvacet lidí z různých koutů Česka. Nevstávám zdaleka první. Někteří účastníci workshopu vstávají už ve čtyři hodiny a po obědě si jdou na chvilku lehnout. Čekají nás dva dny plné školení zaměřeného na budování značky. Na posázavský mlýn, kde probíhá vzdělávací program Un Dia … Daruji jeden den, přijíždíme před osmou. Vítá nás paní Kateřina a  nabízí čerstvě upečené housky. Vaří fakt skvěle. A má nás ráda, říká: „Vy z těch neziskovek jste nejlepší skupina, někdy tu máme lidi, to byste se divila.“ Člověka to potěší. Školicí místnost je připravená a prázdná, ale už slyším bouchání dvířek, cinkání klíčů od pokojů, kroky na schodech a ti nejpilnější si jdou zabrat výhodné místo v kruhu. Začínám přesně v devět hodin slovy: „Dobré ráno, ráda bych vás přivítala na vzdělávacím programu Un Dia … Daruji jeden den, který je zaměřen na podporu lidí z neziskových organizací. Dnešní R E S P E KT. CZ

den nám daruje Tomáš Hrivnák, odborník na budování značek.“ Naším cílem je propojovat komerční sféru s neziskovými organizacemi a lektoři, kteří nám darují svůj čas, znalosti a zkušenosti, přispívají k profesionalizaci lidí z neziskovek. V kruhu se představujeme a prostor se naplňuje radostí z očekávaného a tvůrčí energií, která všechny strhává. Začínáme úkolem, ve kterém mají účastníci v jedné minutě představit svou organizaci. Není to snadné, minuta může být hodně dlouhá nebo hodně krátká, nestačí každému a naopak druhý se jí bojí. Na přípravu je půl hodiny a po prezentaci přednášející dostávají zpětnou vazbu od kolegů a lektora. Někteří přímo na místě přeformulovávají slogany a  klíčové věty svých organizací; vznikne tak například sousloví Ekodomova „Kompost v tísni“. Jiní se učí mluvit k publiku tak, aby jej dokázali skutečně zaujmout. Workshop úspěšně pokračuje, lektor už ví, s jakým lidským potenciálem může počítat, lidé se uvolnili a pracují. Workshop není přednáška – účastníci pracují ve skupinách nebo jednotlivě a  ostatním vždy představí dosažené výsledky. Všem nám záleží na tom, aby workshopy měly konkrétní výstupy, které účastníci mohou ve své práci použít: novou prezentaci, tiskovou zprávu, změnu webu nebo marketingový plán. Pokračujeme neformálně i  po večeři a  mluvíme o  všem: o  potřebách neziskovek, o  problémech s  financováním, o plánovaných projektech a státní sféře. Vznikají nové vazby, možná i přátelství. V závěru večera nás přijíždí podpořit kolega Pavel Doležal, objednává víno od Balouna a  všichni si povídáme dlouho do noci. V posteli si promítnu celý den a myslím na to, že zítra ráno zase začnu černým čajem. Q Tereza Podhorská, radost 3.0 NAPIŠTE NÁM SVŮJ JEDEN DEN NA [email protected]

81

m i n u l ý t ý de n

Vypuštěný lampion štěstí zapálil činžovní dům na náměstí Míru ve Zlíně. Statistika potvrdila růst české ekonomiky o 2,3 procenta HDP. Po čtyřleté opravě bylo opět pro veřejnost otevřeno Národní technické muzeum. Stouply ceny potravin. Dohodou ministra zdravotnictví se vzbouřenci skončila akce Děkujeme, odcházíme – náš exodus, váš exitus, v níž nemocniční lékaři hrozbou hromadných výpovědí a umíráním neléčených pacientů bojovali za zvýšení svých mezd. Vedení České asociace sester oznámilo, že dohodu ministra s  lékařskými odbory, podle níž stoupnou od března platy o osm tisíc korun výhradně doktorům a na sestry z uvolněných peněz nepůjde ani koruna, nebude napadat. Bereme na vědomí, že nyní roste plat lékařům, ale chtěly bychom od pana ministra garanci, že naše mzdy vzrostou spolu s očekávaným objemem práce příští rok, prohlásila prezidentka ČAS a Hegerova předchůdkyně ve funkci Dana Jurásková. Větve ulámané vichřicí omezily dopravu v Brně.

Novým šéfem Národního parku Šumava se „dočasně“ stal ekonom a populární propagátor turistiky Jan Stráský, který oznámil, že pustí lidi do dosud uzavřených oblastí parku a začne tam kácet dřevo. I do českých muzeí a galerií dorazila ze světa alarmující zpráva, že pověstně jasné van Goghovy malby vlivem ultrafialového záření hnědnou. Byli jsme tak úspěšní v lákání jednoduchých zahraničních investic, že to mělo devastující vliv na naši inteligenci, konkurenceschopnost a potřebu inovovat, komentovala bývalá ministryně školství Miroslava Kopicová průzkum společnosti IBM, který prozradil, že tři čtvrtiny šéfů zdejších velkých firem považují za největší problém svého českého podnikání nedostatek dobře vzdělaných lidí a talentů. Vysvětlující kampaní v novinách odstartovalo letošní sčítání lidu – největší tuzemská statistická operace za posledních deset let. Ústavní soud začal projednávat stížnost na legalitu loňských voleb do magistrátu hlavního

města a bylo oznámeno, že dvě dostupné právní expertizy dávají za pravdu stěžovatelům z malých stran, takže se pražské komunální volby možná budou opakovat; verdikt Ústavního soudu se očekává v nejbližších 14 dnech. Nechtěl jsem o tom přemýšlet takhle – jsem sportovec, ne politik a těším se, že tam se svou francouzskou přítelkyní oslavím Valentýna, odpověděl český krasobruslař Tomáš Verner na otázku médií, proč spolu s francouzskými a ruskými kolegy přijal pozvání severokorejských úřadů účastnit se v  Pchjongjangu ledové exhibice na počest 70. narozenin tamního vůdce Kim Čong-ila a jestli mu nevadí, že v KLDR panuje totalitní krutovláda. Klesla výroba másla. Litomyšlí prošel první letošní průvod masopustu. Pokud je to pravda, pak se ukázalo, že naše strategie je správná a  úspěšná, komentoval v médiích šéf ekologické organizace Sea Shepherd Paul Watson zprávu, že Japonsko v obavách z kolize zastavilo lov velryb a stáhlo z Antarktidy k ji-

hoamerickým břehům svou velrybářskou flotilu, které předtím rychlé čluny Sea Shepherd řadu měsíců blokovaly cestu a bránily jí pořádně mířit harpunami nebo vytahovat z moře a zpracovávat zabité velryby. Z  teplých krajin se vrátili špačci a skřivani. Hvězdou charitativního plesu Jihomoravského kraje se stal robot Advee, který dokáže rozpoznat lidi a mluvit s nimi. Média přinesla zprávu, že dva kosmonauté, Rus Alexandr Smolejevskij a Ital Diego Urbina, se stali prvními pozemšťany, kteří navštívili Mars – na trenažéru. Vyšehradská kapitula sv. Petra a Pavla vystavila lopatku sv. Valentýna. Jaroslav Čech z Vejprnic nasbíral v lese 13 kilogramů Jidášových uší. V Británii bylo zatčeno sedm českých žen a úřady je obvinily z  členství v  gangu zprostředkovávajícím fingované sňatky Asijců a Afričanů s občany EU. Meteorologové oznámili, že ze Sibiře se do Evropy valí krutý mráz. V šumperském babyboxu našli zdravou holčičku a  dali jí jméno Martinka. Q lamper @respekt.cz

Vize Česka

Tým Nečasových poradců NERV právě dopsal svoji vizi modernizace Česka. Jakou nám připravují budoucnost a jak by se země podle jejich plánů proměnila?

82

f ot o mat ě j st r á n s k ý

f ot o m i l a n j a r o š

připravujeme Co čeká české nakladatele

Připravovaná dvacetiprocentní DPH se dotkne i kultury. Zničí to české nakladatele?

R E S P E KT 8 | 2 1. – 2 7. ú n o r 2 0 1 1

RS001514-2

RS001412-2