KÁZÁNÍ O DOKONALOSTI čtení Gn 6, 9–22 dětem: kostka a příběh o Noemových dcerách Já to doufejme ňák zmáknu (neapolský učitel) Který z biblických příběhů vás nejvíc zaujal? Řekl mu: „Mojžíši (vlastně Noe), svět je zlý, jestli nepostavíš valchu, dopadne to tak, že všichni umřou a to není dobře. Postav ji. A dovnitř nandej všechno, co se do ní dovnitř vejde. Nejdřív tam dej sebe, potom manželku a potom děti, ale pořádně. Až tam všichni budete, tak tam nandej všechny hodný zvířata, ty zlý ať jdou pěšky. Já ti teď řeknu, který zvířata jsou dobrý a který zlý. Dobrý jsou: ty, tvoje manželka a tvoje děti, kráva, vůl, bejk, koza, lev když je nažranej, kůň, zebra, pes, kočka, opička, slon, žirafa, ještěrka, brabčák, prase, ty, tvoje manželka a tvoje děti. Zlý zvířata jsou: had, sub, krysa, hyjena, lev když není nažranej, vlk z hor, žralok, divočák, černý netopýr. Ty ostatní si vyber sám.“ A Noe to tak udělal. Postavil obrovskou loď, slepil jí speciálním lepidlem, který pořádně drží. Pak nechal nastoupit všechny zvířata, těm hodným říkal, prosím, račte vstoupit, těm zlým, kam se ženeš, a tak je rozdělil. Zůstal jen jeden, který byl hodný, ale nechtěl nastoupit a to byl osel. A tak ho celá rodina táhla, tlačila, jeden ho tahal za krk, druhej ho strkal za zadek, ale on se ani nepohnul. Byl to paličák. Dělal í-á, protože měl z toho nervy. Potom nakonec nastoupil. Jen taktak to stihnul, protože už trochu přicházela Potopa.
Milí přátelé, bratři a sestry, nad naší civilizací se vznáší otázka, kterou jste určitě už také mnohokrát slyšeli: Jak to, že jsme tak málo šťastní a spokojení? Proč tolik reptáme a nadáváme? Jak to, že strmě stoupá počet spotřeba antidepresiv? Jak je možné, že se to děje v civilizaci, která je bezpečná a materiálně zajištěná tak, jako nebyla žádná před ní? Jak je možné, že v úžasných podmínkách míru,
vynikající zdravotní péče, dlouhého věku, dostatku potravin, pohodlí, zábavy, kultury, sportu a všestranného blahobytu nejsme šťastní, spokojení, usměvaví, necítíme vrcholné naplnění a hluboký pokoj? – Nemám ambici nalézt jedno provždy platné řešení této záhady, ale přece bych se chtěl pokusit poukázat na jednu skutečnost, která souzní s evangeliem. Myslím, že je to tím, že jsme jako civilizace ztratili výhled k nebi. Máme se natolik dobře, že nebe vlastně nepotřebujeme. Netěšíme se na něj, protože zde na zemi netrpíme ničím, pro co by nebe bylo lákavé a žádoucí. A řekl bych, že tato nepřítomnost nebeského horizontu má jeden nepříjemný důsledek: tím, že jsme ztratili výhled k nebi, nějak automaticky požadujeme nebeskou dokonalost už teď a tady na zemi. Po nebeské dokonalosti jsme totiž nepřestali toužit, a pokud není žádné nebe, očekáváme tuto dokonalost už teď a tady. Velkým uspokojením nás naplňuje, když se obklopíme dokonalými věcmi. Dokonalý design spotřebního zboží nám udělá opravdovou radost. Zažít pocit štěstí pro mnoho lidí znamená pořídit si něco nového, nepoškrábaného, neokoukaného, funkčního na hranici technických možností, || prostě dokonalého. Zdá se mi, že naše honba za dokonalostí má jeden nepříjemný efekt. Velmi snížila schopnost snášet to, co je nehotové, přechodné a nedokonalé. Chtěli bychom dokonalé partnery a dokonalé vztahy, dokonale vzdělané a vychované děti, chtěli bychom dokonalé zdraví, dokonalou postavu, dokonalou domácnost, dokonalý i-phone a dokonalé auto, dokonalé politiky, dokonalou demokracii a dokonalou Evropskou unii a nakonec dokonalé i sebe samé, úspěšné, voňavé, takové, kteří by byli dobrými rodiči i manželi, stále dobře vypadající, usměvavé, dobře naložené, v pohodě... A my, kdo jsme věřící, chceme také, abychom nehřešili, nechybovali a byli i dokonale zbožní. Chceme to teď a hned, protože žádné nebeské příště není, anebo jsme ho aspoň odsunuli z horizontu svého uvažování a svých nadějí. A pokud nebe není, nemá význam se zatím spokojovat s něčím nedokonalým, || nemá smysl počkat, odložit slast, nechat záležitosti vyvinout a uzrát, || k něčemu růst, na něco se těšit, na něco čekat. Není na co, protože nebe není.
Na poctivé snaze a na úsilí o to nejlepší samozřejmě není nic špatného. Naopak. Problém ale je, že dokonalost je prostě těžko možné dosáhnout a i kdyby, tak ještě těžší je ji udržet. A tak zákonitě nastupují výčitky svědomí, nespokojenost s nejbližšími lidmi, výčitky okolí, nadávky politikům, žehrání na poměry, zklamání z poškrábaného displeje, stížnosti, frustrace, pocity neúspěchu a někdy i marnosti. Touha po dokonalosti je jistě účinným motorem cesty vpřed. Tento motor ale také spolehlivě převálcuje spokojenost, vděčnost a schopnost radovat se z malých věcí. A snad úplně nejhorší je to, že k té problematické nikdy nekončící honbě za dokonalostí nás vede i Bible. Lépe řečeno její ne úplně nejlepší překlad, anebo spíše neporozumění tomu, co přesně Bible říká, když o dokonalosti hovoří. čtení Mt 5,43-48 Milí přátelé, napůl v legraci a napůl vážně si už několik let říkám, že bych jednou rád napsal také křesťanskou knihu. Mám už dávno vymyšlený název: jmenovala by se „Nebezpečná místa v Bibli“. A evangelijní text, který jsme četli a který zachycuje část Ježíšova kázání na Hoře, bych v nebezpečnosti zařadil někam hodně vysoko. A to kvůli slovům „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Myslím, že tato slova se mnoha křesťanům stala kamenem úrazu, anebo aspoň přispěla k tomu, že se málokdy cítí dobře. V konfrontaci s těmito slovy bolestivě vnímají vlastní nedokonalost a nedostatečnost a cítí ji jako svou vinu a selhání. Problém tohoto místa v Bibli je v tom, že výraz „dokonalost“ nemá v biblickém jazyku ten význam, jaký mu obvykle přisuzujeme. Neznamená nějakou absolutní nezkaženost, bezhříšnost nebo neposkvrněnost. Řecké slovo „teleios“, které se do latiny překládá jako „perfectus“ a do češtiny jako „dokonalý“, mají v řeckém znění Bible trochu jiné významy, které bychom v češtině mohli vystihnout spíše jako „integrovaný“, „celistvý“, „zralý“ nebo „naplněný“. O něco, co bychom mohli nazvat právě integritou, jde ve Starém zákoně na těch místech, kde nacházíme ve starověkém překladu Bible do řečtiny právě
onen výraz „dokonalý“: tak např. Šalomoun je charakterizován tím, že jeho srdce bylo cele při Hospodinu. Hebrejské originální slovo tak trochu známe - je jím odvozenina od slova „šalom“, ve významech „pokoj“, „mír“, tedy nerozdělenost, celistvost. Stejné slovo nacházíme i u Noeho, o němž jsme před chvílí četli. Podobný význam celistvosti má výraz „dokonalost“ i v Novém zákoně u apoštola Pavla, když např. vybízí, abychom dorostli zralého lidství (a slovo „zralý“ je v originále stejné jako to, které je jinde překládáno jako „dokonalý“), || nebo abychom stáli pevně a věrně plnili Boží vůli. Na místě českého „pevně“ stojí v originále právě ono slovo, které je jinde překládáno jako „dokonale“. Ovšem například anglické překlady zde mají výraz „zrale“. Výraz „dokonalý“ má kromě významu integrity, celistvosti, dospělosti či zralosti ještě i význam naplnění. Ono řecké slovo „teleios“ je totiž přímo odvozeno od výrazu „telos“, který znamená hlavně „účel“, „cíl“. Pokud má tedy člověk být dokonalý, pak jde o zralé naplnění toho, k čemu byl člověk povolán, || tedy k úkolu být božím obrazem. V tom smyslu je české slovo „dokonalý“ vlastně utvořeno: člověk má konat, a pokud konáním naplní účel své existence, pak je zralý, celistvý, integrovaný, a v tomto smyslu do-kon-alý. Ježíš nevyžaduje nic nemožného, žádný sto jedna procentní bezchybný výkon, ale účelné a zralé životní konání. Milí přátelé, snad mi nebudete mít za zlé, když řeknu velmi jasně to, co bude znít jako v rozporu s Biblí, a co je ve skutečnosti v rozporu s jejím ne příliš šťastným překladem: Nesnažme se být dokonalí || a nekažme život sobě i svému okolí, že budete dokonalost vyžadovat. Dokonalost může být až v nebi. Až tam bude naše konání skutečně dokonáno. Tady na zemi konejme zrale, celistvě, lidsky... Právě tak jako Noemova dcera z onoho židovského vyprávění, která měla zajisté spoustu chyb a nedokonalostí, ale byla lidská – byla člověkem || a jako jediná ze sester – díky své víře – skutečným božím obrazem. Snad vám to ale zní příliš abstraktně: co to je v praxi ta zralost, celistvost nebo naplněnost? Co konkrétně znamená být božím obrazem? Na tuto otázku dává kázání na Hoře velmi praktickou odpověď. Nejdřív Ježíš cituje větu, která není nikde v Bibli, ale kterou se řídili esejci, příslušníci radikální
apokalyptické židovské sekty: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.“ Proti tomu Ježíš vyzývá své následovníky, aby si vypracovali stejný přístup, jako má Bůh: ten přece dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Člověk je zrale integrovaný (tedy „dokonalý“ podle našich překladů Bible), pokud je schopen milovat nejen přátele, ale i nepřátele. A naopak není zralý a celistvý, když miluje jenom ty, kdo mu dělají dobře. Celost a zralost totiž není v tom, když člověk podobně jako tenisový míček jenom reaguje na údery raketou a lítá podle toho, zda ho ten druhý nenávidí nebo miluje, || zdraví ho nebo ho nezdraví, || pochlebuje mu, anebo se mu pošklebuje, || ale v tom, když se sám a dospěle rozhoduje || a sám určuje svoje konání. A když se – podobně jako Bůh – rozhoduje k lásce, i když to v mnoha případech může být velmi těžké. Může to být sice strašně těžké, ale zase je třeba připomenout, že Ježíš po svých učednících nechce nic nemožného: láska totiž v tomto významu neznamená cit. Požadovat cit k člověku, který je naším nepřítelem a přeje nám to nejhorší, by opravdu bylo nesplnitelné. Naštěstí Ježíš nic takového nežádá. Výrazů pro lásku a pro milování někoho zná biblická mluva několik a jen některé z nich předpokládají cit. „Agapé“ jako výraz pro lásku cit nevyžaduje – láska je v tomto smyslu aktem vůle, nikoli výtryskem citu. Je nemožné si poručit milovat svým citem člověka, který nám činí zlé. Svým citům nemůžeme poručit a bylo by velmi nemoudré se o to pokoušet, neřkuli si vyčítat, že se nám to nedaří. To, co ale můžeme rozvíjet a v čem se jistě máme cvičit, je vůle. „Agapé“ na tomto místě tedy znamená vůli činit dobře těm, kdo nás nenávidí, a vztahovat se v dobrém k těm, kteří nás všelijak pronásledují. Tedy nebýt tenisovým míčkem, ale spíše raketou. Ovládat své konání a rozhodovat se pro dobré. Jednat podobně jako Bůh, který by zajisté mohl hříšníka nenávidět (a co víc, zašlápnout ho do země), ale on se rozhodl „dát svému slunci svítit na zlé i dobré || a déšť posílat na spravedlivé i nespravedlivé“. To je to, co po nás Ježíš Nazaretský žádá jako po celistvých, zralých, dospělých lidech.
A ptejme se ještě konkrétněji, jak tuto dobrou vůli projevit. I toto říká Nazaretský jasně: činem takové vůle je modlitba. Nemůžeme se sice rozhodnout pro cit, ale můžeme se rozhodnout pro čin, a to čin modlitby za své nepřátele. Taková modlitba přináší prospěch nejenom onomu nepříteli, za nějž se modlíme, ale i nám samým – zbavuje nás totiž nenávisti a hořkosti. Není totiž možné se za někoho upřímně modlit || a zároveň ho nenávidět. Není možné skřípat zuby nenávistným hněvem vůči někomu || a zároveň mu přát dobré od Boha a přivolávat na něj milosrdenství. Pokud nás někdo nemá rád, je největší pastí nechat se do této nenávisti zatáhnout. Modlitba ovšem zlé nenávistné kouzlo spolehlivě ruší || a je schopna přetnout spirálu stupňovaného nepřátelství. Milí přátelé, dokonalost v biblickém smyslu tedy není bezhříšnost, neomylnost, bezchybnost a podobně || a úsilí o tyto charakteristiky nemá s dokonalostí mnoho společného. V jistém smyslu je to dokonce naopak: křesťanská dokonalost je zralost, která si dovede přiznat svá omezení, je to celistvost ve smyslu schopnosti a ochoty přiznat i vyznat svou hříšnost, slabost, omyly a chyby. Pokud si zrale a dospěle přiznáme, že nejsme dokonalí v obvyklém smyslu tohoto slova, || pak se více spolehneme na Boží milost a lásku. A s větší milostí a shovívavostí se budeme vztahovat k sobě, blízkým a nakonec i k těm, kteří se k nám chovají nepřátelsky. A ta modlitba za ně nám půjde mnohem snadněji. Nakonec tedy, bratři a sestry, na základě přečtené části Ježíšova kázání poslyšte dobrou zprávu, vpravdě evangelium: nemusíme být dokonalí. S pocity štěstí, naplnění a radosti nemusíme čekat na dokonalý design, dokonalé vztahy, dokonalou povahu nebo dokonalou společenskou situaci. Můžeme být zralí, celiství a lidští, || a navíc i radostní a spokojení jako nedokonalí lidé. A možná právě jako nedokonalí, protože radostné vědomí nedokonalosti nás motivuje k ještě radostnějšímu přijetí Boží milosti. A navíc – na dokonalost v nebi se ještě můžeme těšit. Zatím na zemi můžeme chtít být zrale celiství, a tak podobní Bohu; tato zralost se projeví v laskavém vztahu nejen k těm, co jsou na nás dobří, ale i těm druhým, a to tím, že se za ně modlíme. Tak poslechneme slova apoštola Pavla: „Nedej se
přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem“ a děláme vlastně stejnou práci jako Bůh || a jsme tak jeho syny a dcerami. Amen.
