Katri Lipsonová Zmrzlinář. argo současná světová próza

Zmrzlinar sazba.indd 1

20.2.2014 17:38:07

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


argo současná světová próza

Katri Lipsonová Zmrzlinář

20.2.2014 17:38:07 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206471

Tato kniha byla vydána s finanční podporou nadace FILI – Finnish Literature Exchange.

Přeložil Vladimír Piskoř © Argo, 2015 Copyright © Katri Lipson, 2012 Original edition Publisher by Tammi Publishers, 2012 Translation © Vladimír Piskoř, 2014 ISBN 978-80-257-1070-8 (váz.) ISBN 978-80-257-1511-6 (e-kniha)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206471

Věnováno celníkovi na československých hranicích v létě 1976



I Filmování života „V Polsku jsem neviděla ani jednoho mrtvého civilistu či vojáka.“ LENI RIEFENSTAHL



Dožadovala jsem se scénáře. Režisér si ukázal na hlavu: ten je jenom tady. Trvala jsem na svém požadavku. Vzal si tužku a papír, napsal několik řádků, schválně tak nečitelně, že jsem nerozluštila nic než tři tečky na konci poslední věty. Hned jsem řekla: „Takže se do sebe zamilujou.“ „Jak to?“ Vzal si papír zpátky, svraštil čelo: „No to se podívejme, tři tečky…“ Co my se scénářem? Pochopím to, až když ležím pod režisérem na pohovce v hotelu Úplněk. Z jednoho malovaného ornamentu na borduře v hotelovém pokoji je vidět, že mystérium není nikde; všechno je tak neobratné a průhledné, že se člověk za Boha může stydět a je mu líto lidí. Včera se na mě všichni zlobili. Na místo dorazili hasiči, ječela siréna. Strašný zmatek: „Kde hoří?“ „Nikde.“ „Tohle je už potřetí.“ „Co se tady zase děje?“ „Slečna Zachovalová ztropila poplach dřív, než jsme jí stihli zabránit.“ „Máme i jinou práci než sem bezdůvodně jezdit.“ Marně jsem se snažila obhájit: „Smrdí tady spálenina! Copak nikdo nic necítíte?“ Dokonce nezkontrolovali ani elektrické rozvody. Dívala jsem se na jejich přilby. Byly na nich promáčkliny z dob krymské války. Chystali se už k odchodu. Žádala jsem po nich,

9 Zmrzlinar sazba.indd 9


ať překontrolují okolí. Režisér řekl: „Co takhle, abychom se všichni uklidnili?“ A hasiči: „Slečna Zachovalová jistě chápe, že když se tohle děje opakovaně, tak až půjde opravdu do tuhého, nikdo se nebude obtěžovat přijet na pomoc…“ Tak ať se klidí do pekel! Tam aspoň hoří! Tam není nejasného nic! Někdo mě zlobí. Někdo ví, že ze všeho na světě se bojím jen dvou věcí: ohně a průměrnosti. A na strachu z ohně není nic průměrného! Když jsem přišla do šatny, zcela určitě tam někdo škrtal sirkami. Vypálil celou krabičku. Úplně naschvál. Kdo něco takového dělá? Režisér mě ubezpečoval, že nikdo. Podívala jsem se do odpadkového koše: nic tam nebylo. Když sirky shoří, nezmizí přece úplně, ale zuhelnatí. Proč nebyly v koši? Ani na podlaze. Nikde. Přece si je nikdo nenastrká do kapsy. Tedy, pokud mě ten někdo nechce pozlobit tak, aby po tom nezbyly žádné důkazy. Režisér nabídl vysvětlení: Třeba si tam někdo odskočil zakouřit. Jenže v šatně nesmrděly cigarety. Já samozřejmě vím, co tam bylo cítit. Dneska já a Martin Jelínek. Poprvé. Celou hodinu omíláme jedno a to samé, nejdřív z papíru, pak zpaměti: – Jméno? – Esther Vorszdová. – Narozena? – Prvního května tisíc devět set dvacet dva. – Místo narození? – Olomouc. – Národnost? – Česká. – Stav? – Vdaná.


20.2.2014 17:38:07


– Manžel? – Tomáš Vorszda. – Narozen kdy? – Desátého července tisíc devět set dvacet jedna. – Narozen kde? – V Plzni. – Jeho národnost? – Česká. Martin se do toho občas zamotal. Jistě, byl trochu nervózní. Dělali jsme spolu poprvé. Slyšel o mně. Jenže já o něm slyšela ještě víc. – Jeho národnost? – Česká. – Jeho národnost? „Vždyť jsem řekla česká.“ Pak jsme začali znovu od začátku. Po pátém pokusu drobná variace: – Jméno? – Tomáši, už ne… – Jméno! – Já už nemám sílu. – Když nemáš sílu se mnou, jak ji chceš mít tváří v tvář jim? Potom jsme pokračovali o dětech: – Máte děti? – Ne. – Proč? – Manžel nechce. – Může k tomu přece dojít i nechtěně. – Nedošlo. – Ty bys chtěla?



– Tomáši, oni nikdy netykají, dokonce ani krysám. Právě krysám vykají. – Odpovězte na otázku: Vy chcete? – Chci. – Naposledy: Kdo je váš manžel? – Ty. Martin zmlkne, civí do papíru: „Tady stojí ‚Tomáš Vorszda‘.“ „Kde?“ „Ty tam nemáš ‚Tomáš Vorszda‘?“ „Mám.“ „Tak bys tedy měla odpovědět ‚Tomáš Vorszda‘, ne?“ Nedívá se na mě, ale na režiséra. Režisér překvapivě řekne: „Ten nápad slečny Zachovalové je vlastně lepší.“ Vyškubne nám papíry z rukou, něco přeškrtne, něco naškrabe. „Tak jo, od začátku!“ – Naposledy: Kdo je váš manžel? – Ty. – Takhle odpovíš tomu, kdo tě bude vyslýchat? – Takhle odpovím tobě. Pauza. Protáhne se víc, než má, ale Martin musí jen čekat, protože i další replika je moje. – A co dál? – Jenom se budeš snažit si to zapamatovat. – A co pak? Kam pojedeme? – Pryč odsud. – Kde jsme se poznali? Ticho. Třetí hlas ve stejné místnosti: – Každopádně jste se nepoznali tady.



Esther a Tomáš Vorszdovi jsou na útěku. Já jsem Esther. Martin je Tomáš. V autě sedí ještě jeden muž, ale jeho jediným úkolem je řídit auto, ve kterém prcháme. Jedeme za dne mezi loukami, je strašlivé vedro. Krajina čím dál víc kopcovatí, jehličnany, zatáčky. Žádné repliky. Přijíždíme do malé vísky, kde je vlakové nádraží. První repliky. Měli bychom pokračovat v cestě, ale něco se stalo. Esther se udělá nevolno, Tomáš je na pochybách, řidič chce jen všechno rychle vyřešit. Potom Esther a Tomáš pokračují ve dvou, jdou po písčité cestě. Vlečou kufry. Tomášovy jsou neskutečně těžké, Estheřin lehký. Já jsem Esther. Martin je Tomáš. Esther kráčí za Tomášem. Režisér mi přikáže: ‚Dívej se na Tomáše.‘ Dívám se na Tomáše, ale režisér křičí: ‚Dívej se na Tomáše!‘ Záběr na můj obličej, aby všichni viděli, jak se Esther dívá na Tomáše. Martin je Tomáš, ale já vidím jen Martina. Vidím Martina zezadu, záda bílé košile, tmavé kalhoty, zátylek, vlasy. V hlavě mám jedinou myšlenku: Jak to, že je ta košile pořád tak bílá? Po scéně asistent naloží kufry zpátky do auta. Martinovi se na rukou nadělaly puchýře. Zeptám se asistenta, co v těch dvou těžkých kufrech je. Prostě jsme do nich nacpali všechno těžké, co nám přišlo pod ruku. Režisér si nepřeje, abychom věděli, co Tomáš v kufrech vleče. Natáčení jednotlivých scén postupuje v chronologickém pořadí. Režisér to tak musí dělat, protože my nesmíme vidět, co přijde. Bedlivě ho sleduju od chvíle, co jsme vstoupili na plac. Všechno si ukládám do paměti. Režisér „bloumá“ po okolí domu, dlouho „vysedává“ poblíž kozy na řezání, „postává“ vedle sudu na dešťovku. Jde s Martinem do kůlny. Vyjdou z kůlny, Martin drží v ruce pilu. Režisér kouká na pilu, tváří se spokojeně, ačkoliv je celá zrezivělá. Když stojíme na zápraží



domu paní Němcové a obdivujeme nádheru okolních vrchů, schválně řeknu: „Naštěstí to jsou opravdové hory. Vypínají se tu tisíce let. Naštěstí se s nimi nedá nic udělat…“ Režisér jenom přikyvuje, jako by se ho to vůbec nedotýkalo. Šla jsem obhlédnout kůlnu. Plesnivě páchnoucí šero. Válelo se tam jenom zrezivělé nářadí. Martin nakoukl dovnitř. Nevím, co to do mě vjelo. Řekla jsem Martinovi: – Tomáši, už ne… Martin okamžitě odpověděl: – Když nemáš sílu se mnou, jak ji chceš mít tváří v tvář jim? Jako nůž do prsou, slova pronikají až do stehen. On se potom krátce usměje a zmizí pootevřenými dveřmi zpátky do pronikavého světla.



Hrozné vedro. Když si člověk otře zpocenou kůži, odlupují se z ní špinavé šupinky. Hotel Úplněk. Nejprve dlouhá a důkladná koupel. Jdu do režisérova pokoje. To jen proto, že Martin řekl, že půjde spát. Martin seděl v restauraci na opačné straně stolu, blízko dveří, najedl se a zmizel. Ženské kolem něj každý večer marně ovíjejí řetěz. Martinův pokoj je v patře vedle režisérova. Lepenkové zdi. Režisérovi hoří cigareta u otevřeného okna. „Takže ty myslíš, že se zamilujou?“ Požádá mě, ať si lehnu na záda na pohovku. Zavřu oči, abych nic neviděla. „Takhle?“ „Esther bude mít na nohou holínky.“ „Proč?“ „Je v lese.“ „A co Tomáš?“ Zalehne mě celým tělem. „Můžeš dýchat?“ „Jakžtakž.“ „Martin neváží tolik co já. Martin váží stejně jako Tomáš. Esther by měla vážit míň, jestliže se jí za války vedlo stejně špatně jako ostatním, jenže Esther váží víc, než by měla, právě tolik jako ty.“ Dýchá mi na krk otevřenými ústy a po chvíli řekne: „Tohle ale nebude erotická scéna.“ „Ne?“



„Ne.“ „A co tedy?“ „Pak to pochopíš.“ „Už o tom ví Martin?“ Ne. Martin o tom zatím neví. Spí jako dudek ve stavu beztíže z druhé strany lepenkové stěny. Skutečně spí? My jsme ho přinejmenším vzbudili. Jak nechutné. Dospěla jsem do určité meze, protože pohovka stojí u stěny Martinova pokoje. Pak jsem zvedla sluchátko a oznámila do recepce, že v pokoji 48 je cítit kouř. Režisér si vzdychl, nadzvedl zadek… Ne, nejdřív nadzvedl zadek, teprve pak si vzdychl. Z recepce přišel kdosi bušit na Martinovy dveře. Trvalo dlouho, než Martin otevřel. „Co se děje?“ „Někdo nám volal, že je v pokoji kouř.“ „Kdo vám volal?“ „Nějaká žena z vašeho pokoje.“ „Nemám tu žádnou ženu.“ „Ale volala nám z pokoje čtyřicet osm.“ „V tom případě vám řekla špatné číslo.“ „Řekla naprosto jasně čtyřicet osm.“ „Žádná žena tu není.“ „Tak tedy ne. Ale máte tu kouř?“ „Ne.“ „Můžeme to prověřit?“ „Copak mi nevěříte?“ „My za ubytované zodpovídáme, musíme provést kontrolu, když dostaneme hlášku.“ Režisér vyjde na chodbu: „Co kdybychom to všechno vyřídili v klidu?“ „Vy víte, kdo nám volal?“ „Slečna Zachovalová.“ „Kde je slečna Zachovalová?“ „U mě v pokoji.“ „Máte v pokoji kouř?“ Všichni se na mě naštvali. Kromě Martina. Martin mi věří. Proč bych to byla dělala naschvál?


20.2.2014 17:38:07


Dneska zase: ‚Dívej se na Tomáše!‘ Stojím sama v pokojíku, poodhrnu okenní závěs, abych lépe viděla. Tomáš vzadu na dvorku štípá dříví. Ztuhnu na místě, nejsem schopná uvolnit svaly ve tváři. Paní Němcová mi položí ruku na rameno: – Jen se na něj podívej. Dělá všechno kvůli tobě. Esther by měla zabít králíka. Musí ho zabít tajně, aby Tomáš nevěděl, jelikož pokrm z králíka má být pro Tomáše překvapením, ale protože Esther nesmí před Tomášem nic utajovat, Tomáš se nabídne, že králíka zabije místo Esther a tajně, aby paní Němcová nevěděla, jenže na to Esther odmítá přistoupit. To se ví, že Esther králíka zabije, protože chce ukázat Tomášovi, jak je to snadné, a paní Němcové, odkud pochází. Když nám režisér tohle všechno řekne, králík odsouzený k smrti je už předem zabitý. Pro natáčení scény potřebujeme také živého králíka a v kotci vzadu na dvoře paní Němcové se o roli strhne tvrdý boj. Dožaduju se, abych králíka mohla zabít doopravdy přímo před kamerou. Režisér ztratí trpělivost. Vždyť na pohovce v hotelu Úplněk nedosáhl penetrace (podvolení se muži), a možnost ublížit nevinnému tvorečkovi teď má vynahradit to, co se ženinu herectví nedostává (podvolení se režisérovi). Poznamenám, že jsem se milovala tolikrát, že napodobit něco takového zvládnu levou zadní, ale zabíjet, to jsem nezabíjela nikdy, jakékoliv násilí se mi příčí. Esther jde ke králíkárně ve vysokých holínkách, čekáme na déšť celý týden, abychom



Katri Lipsonová Zmrzlinář. argo současná světová próza

Recommend Documents