argo současná světová próza
Katri Lipsonová Kosmonaut
Současná světová próza Svazek LXI
Katri Lipsonová Kosmonaut Z finského originálu Kosmonautti, vydaného nakladatelstvím Tammi v roce 2008, přeložil Vladimír Piskoř. Přebal a grafickou úpravu navrhl a sazbu provedl Martin Radimecký. Odpovědná redaktorka Lenka Fárová. Jazykové korektury Dorota Müllerová. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2016 jako svou 2 827. publikaci. Vydání první. Vytiskla tiskárna Akcent. ISBN 978-80-257-1722-6 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail:
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
1 SVĚTLANA
Všechno mohlo být jinak, říká si někdy Světlana. Kdyby Serjoža odešel jako ostatní na vojnu, kdyby ho nebolelo v krku, kdyby už nebyl student, ale voják, a na první dovolenku by přijel mužnější, troufalejší, náročnější. Nebylo by nadsazené, kdyby si v nějaké velké prodejně gramodesek v Leningradu vzpomněl na Světlanu, učitelku hudební výchovy, a napadlo ho, že doma takový výběr není a tak dál. Nebylo by nemístné, kdyby se o dovolené zastavil a přišel ji pozdravit pod záminkou, že přivezl drobnou pozornost. A to by pak Serjoža stál před dveřmi na konci chodby a mačkal zvonek. Na zvonek, který zazvoní, a na dveře, které ona otevře, Světlana myslívala na nepohodlném sedadle v autobuse, za chvilkového ticha ve třídě, cestou přes park nebo u sporáku ve společné kuchyňce, kde si už pokolikáté ohřívala smažené brambory. Kolikrát se jen večer choulila pod dekou na úzkém lůžku a říkala si, že možná zítra ráno se to stane, a Serjoža by také měl přijít právě časně zrána, dříve než Světlana vůbec vstane z postele, takže nic netušíc půjde otevřít s ledabyle rozpuštěnými rudými vlasy, narychlo zachumlaná do županu, plná vůně ložního prádla a pokožky. A Serjoža tam bude stát, zdvořile pozdraví, ale bude natolik zmatený po noci, kterou probděl na sedadle ve vlaku, že zároveň zasalutuje.
5
„Sergeji Vladimiroviči!“ A Světlana zvolá ještě jednou „Sergeji Vladimiroviči!“, než si začne schovávat rudé vlasy za záda a přitahovat župan pevněji k tělu. Možná se dozví všechno, co chtěla vědět, ale nikdy se nemohla nikoho zeptat. Odkud jste přijel? Kde sloužíte? A jelikož jí Serjoža dá dárek, nebude nevhodné, když ho pozve dál a nabídne mu na oplátku šálek čaje, vždyť chudák mladík proseděl celou noc ve vlaku, bděl v nepohodlné poloze a nejspíš měl s sebou jen chudou svačinu. „Málem bych vás nepoznala, Sergeji Vladimiroviči! V tom kabátu a s čepicí na hlavě…“ „Omlouvám se, vy jste ještě spala.“ „Ne, kdepak! Proč si to myslíte?“ Světlana si všimne, jak mladík rychle odtrhne pohled od županu, který si pečlivě přitiskla k ňadrům. „Odkud jste vlastně přijel? Kde sloužíte?“ „V Leningradě.“ „No ne, tak v Leningradě, všechny ty poklady, kupole…“ „Vy jste byla v Leningradě?“ „Představte si, že nikdy!“ „Musíte tam zajet.“ „Hádejte, kolikrát jsem tam byla…“ Světlana se na Serjožu dívá, jen když spolu hovoří. Jakmile nastane ticho, ona okamžitě odvrátí pohled někam jinam, na zablácenou podlahu nebo přes jeho rameno do temnoty na schodišti, a pozornému oku neunikne, že se jí nepatrně třese hlava. „Něco jsem vám odtamtud přivezl.“ „Z Leningradu?“ „Viděl jsem to za výlohou jednoho obchodu s gramodeskama a vzpomněl jsem si… (Serjoža se začne hrabat v tašce)
6
říkal jsem si, že tohle máte určitě ráda… každopádně jste to často pouštěla na hodinách.“ Serjoža vytáhne z tašky velký igelitový sáček a toporně jí ho podá. „To jste neměl,“ zamumlá Světlana neklidně. „Ale prosím vás.“ „Patetická… (Světlaně na šíji vyskáčou červené skvrny)“ „Často jste ji pouštěla na hodinách.“ „Tohle… tahle symfonie je mi hodně blízká.“ „Mně taky.“ „Vážně? Měl jste si ji koupit pro sebe.“ „Chtěl jsem ji koupit vám.“ „Je to od vás moc milé, Sergeji Vladimiroviči. Děkuji.“ „Říkal jsem si, že vám to hned zanesu, protože… (Serjoža přešlápne) …dovolenku mám jen tenhle víkend a pak musím zase zpátky.“ „Tak brzy? Drží vás hodně zkrátka.“ „No, žádná slast to není.“ „To určitě ne.“ Oba zmlknou, Světlana převrací desku v ruce a pak se začte do textu na zadní straně obalu. Rovněž Serjoža hledí upřeně na desku, jako by ji dosud nikdy neviděl. „Doma už na mě čekají, zastavil jsem se hned cestou z nádraží,“ řekne konečně a polkne. „Rovnou z nádraží!“ zopakuje Světlana a rezolutně pokračuje: „Snad máte čas dát si aspoň jeden šálek čaje, když jste mi přinesl tak úžasný dárek.“ Patetická symfonie se Světlaně přitiskne k ňadrům. Serjoža mlčí, ohmatává si popruh tašky a začne si ho lépe usazovat na rameni, protože ho nic jiného nenapadá, a ticho se zrádně prodlužuje. No, když ho tak přemlouvá, ale v žádném případě nechce obtěžovat a hned potom půjde. Ale jak by Sergej Vladimirovič
7
mohl obtěžovat? Vždyť ho naposledy viděla skoro před rokem. Světlana udělá místo ve dveřích. „Můj pokoj je úplně vzadu vpravo… Ale promiňte, musím se obléknout, jestli chvíli počkáte tady na chodbě, postavím vodu na čaj…“ Světlana se nakloní trochu blíž a znepokojeně zašeptá: „V kuchyni je Věra Pavlovna, nevšímejte si jí.“ Světlana proklouzne do společné, šedavě a tyrkysově vymalované kuchyně a napustí vodu do otlučené smaltované konvice. Věra, která vzadu u dřezu myje nádobí, slyšela z rozhovoru na schodišti každé slovo a bez okolků si návštěvníka přeměří od hlavy k patě. Červené skvrny se Světlaně šíří z krku na obličej i všude jinam. Když Věra Serjožovi vyzývavě popřeje dobré jitro, mladík využije uniformu a pokývnutím hlavy v brigadýrce docílí téměř přesvědčivého vzezření. Konvice třeskne na plotýnku. Světlana zapne sporák a zmizí do šeré chodby. Serjoža zůstane bezradně stát, odloží si tašku na zem a začne šmátrat v kapse, přestože v ní nemá co hledat. Ze Světlanina pokoje doléhají zvuky svižných kroků, prokládané boucháním, praskotem a vrzáním. Potom dveře zcela doklapnou a od té chvíle není slyšet nic. Na konci chodby zazvoní telefon. Věra zapleská trepkami, protlačí se kuchyňskými dveřmi, a než vstoupí do telefonní kabinky, krátce pohlédne na okounějícího mladíka. Vzápětí volá k telefonu Světlanu. „To je pro mě? Kdo mi v tuhle denní dobu může volat?“ Světlana si zapne horní knoflíček u halenky a cestou mávne na Serjožu. „Jen jděte dál, prosím.“ Vlasy si stáhla do uzlu. Jedna benátsky červená lokna jí spadla na tvář. ***
8
Návštěvy do jejího pokoje zavítají málokdy. Světlanu bývá vidět jenom ve velké třídě, jak stojí za katedrou, zatímco burácí Čajkovskij nebo Rachmaninov, hudebna se nachází v nejvyšším patře školy, kde za vysokými okny proplouvají mraky. Světlana si do svého nuzného pokojíku, který dokonce postrádá i vlastní přívod vody, raději návštěvy vůbec nezve. Tapeta neurčité barvy je flekatá, jakoby od zvratků, a zpod zašlapaného vlněného koberce na zemi se šklebí spáry mezi dlaždicemi lina. Téměř celou pravou stranu pokoje zabírá lůžko, na němž je tkaný přehoz s růžičkovým dekorem a pár pohozených polštářků. U levé stěny stojí knihovna, plná gramodesek v roztřepených obalech a knih, sešitů i časopisů, konzerv, neumytého nádobí a rolí toaletního papíru. Na psacím stole před oknem se povalují papíry, tužky a zažloutlá podprsenka, kterou Světlana zapomněla schovat. Serjoža si odloží tašku na zem a posadí se na lůžko. Plaše putuje pohledem po pokoji a zastaví se u pastelem namalovaného portrétu, jenž visí na zdi. Na obraze se ve Světlaniných vlasech mísí všechny možné odstíny červené od karmínové až po rumělku, ale rty jsou podivně namodralé, takové mívají děti, když se koupou ve studené vodě. Světlana přichází do pokoje a nese podnos s čajem. Serjoža vyskočí z postele. „Jen seďte,“ pospíší si Světlana. „Mám to tady hodně prosté. A ke všemu neuklizeno, papíry za celý týden, účtenky a drobky od chleba… To mi volala matka. Dáváte si cukr?“ „Děkuju. Jedna kostka stačí.“ „Prosím. Nespalte si jazyk.“ „Dám pozor. Děkuju.“ „Prosím.“ „Poslyšte, dříve než… kde tu je…“ „Copak?“ „Máte tady… kde tady máte…?“
9
„Aha, jestli se ptáte, tak to najdete na chodbě vpravo, je to napsané na dveřích.“ „Omlouvám se… Skleničku s čajem si zatím odložím sem. Omlouvám se.“ „Ale prosím vás. Odskočte si.“ Serjoža vyklopýtá z pokoje. Světlana sedí na židli u psacího stolu a na klíně drží oběma rukama sklenici s čajem. Sklo horce žhne a ona ho nechává pálit do dlaní, přemítá, zda je sklo natolik horké, že jí naskáčou puchýře. Upřeně sleduje hnědou průhlednou tekutinu ve sklenici a klikatě stoupající páru. Ze záchodu se do celé chodby hlučně rozléhá crčení, které najednou ustane a vzápětí pokračuje s nervózní nerovnoměrností. Světlana se zvedne ze židle a skoro práskne s Patetickou symfonií na gramofonový talíř. Když se Serjoža vrátí, v pokoji burácí hudba a Světlana se sklenicí čaje v rukou sedí na židli u psacího stolu. „Vy jste to pustila.“ Světlana odpoví úsměvem. Chvíli oba sedí mlčky a poslouchají. Světlana začne litovat, že dala desku hrát. Jsou opět ve třídě. Serjoža nevypraví z úst ani slovo a opírá se lokty o kolena jako hokejista na trestné lavici. Zpod brigadýrky je vidět jen špička nosu, ústa a brada. „Trochu to ztiším…“ Světlana šátrá prsty po knoflíku hlasitosti. „No jo, lidi ještě spí.“ „Tohle je velmi kvalitní nahrávka.“ „Leningradští filharmonici.“ „Je to slyšet na zvuku.“ Serjoža se pokusí usrknout. Čaj je pořád moc horký. „Zvláště konec je skvělý.“ Světlana nepostřehne jeho pokývnutí k desce. „Konec?“ „Tedy Finále.“
10
„A tak, Finále, líbí se vám Finále?“ „Copak vám se Finále nelíbí?“ „Jak by se mi Finále mohlo nelíbit?“ podiví se Světlana. „Ale vy… vy jste ještě mladý…“ Světlana musí odstavit sklenici čaje na stůl, složí si ruce do klína a lehce je sevře v pěst, aby skryla doruda spálenou pokožku na dlaních. „Jak se vede vašemu kamarádovi Alexandru Lvoviči?“ „Nevím.“ „Copak o něm nic nevíte?“ „Dlouho jsem o něm neslyšel. Nastoupil přece k námořnictvu.“ „A vy? Vy sloužíte kde?“ „U letectva.“ „U letectva! Učíte se tam létat?“ „To mám v plánu.“ „No, a co máte v úmyslu potom, po vojně?“ „Přijde na to.“ „Možná nakonec půjdete do Hvězdného městečka.“ Serjoža na učitelku neklidně pohlédne. „Uvidíme. Jak to všechno dopadne.“ „Zcela určitě všechno dopadne dobře, o tom ani chvilku nepochybuju, ale… Ale říkal jste, že na dovolenou se člověk dostane zřídka.“ „Příště snad na Nový rok, jestli budu mít štěstí. Spíš až na Velikonoce.“ „Já bych to určitě nevydržela.“ „No, taky tam žádné ženy nejsou,“ odtuší Serjoža a okamžitě upadne do rozpaků. „Vaší matce se po vás asi moc stýská, když jste tak dlouho pryč. Jediný syn.“ „Stýská se jí.“ „Jak se Anně Ivanovně daří? Je pořád zdravá?“
11
„Jistěže.“ „Dáte si ještě čaj?“ Serjoža se jí opět podívá do očí. Její zápěstí drží těžkou čajovou konvici, šlachy se nepřirozeně, bolestivě napínají a Světlana přemýšlí, jak dlouho dokáže zápěstím tíhu udržet, jak dlouho se jí bude Serjoža dívat do očí, než odpoví, a bude-li se dívat dlouho, jestli se jim horký smalt a nápoj rozplesknou pod nohama. Chlapec seděl celou dobu v tlustém kabátu, netroufl si rozepnout ani vrchní knoflíky na vysokém límci. Kabát pod světlem od okna vypadá vyrudle, švy rukávů a knoflíkové dírky se napínají, když hrudní koš stoupá a klesá v rytmu dýchání. Holínky jsou naopak příliš velké, ovšem rýhy na nártech pečlivě nakrémované. „Ne, děkuju. Tohle stačilo.“ „Tak, ale máte chuť?“ Ještě chvíli, jen okamžik, a Světlaně vypadne konvice z ruky, jemu čaj horce vyšplíchne na kabát i holínky a všechno se pak stane jako by samo od sebe, jejich ruce se vzájemně propletou, tápavě hledajíce, do čeho se utřít, než mu Světlaniny prsty začnou zuřivě otírat mokrý kabát na prsou, jako by ho tím osušila, a stejné prsty začnou rozepínat i lesklé knoflíky, zatímco jeho ruce se zastaví a zcela ochromené klesnou podél boků. „Ne, děkuju… Ale tedy, děkuju vám mockrát za čaj a… Musím odsud…“ Serjoža se namáhavě zvedá z lůžka a rovná shrnutý přehoz, na němž seděl. „Doma se budou divit, vlak přijel do Murmansku už před hodinou.“ Jakmile se Serjoža postaví, ocitne se tváří v tvář portrétu, jenž visí na zdi. „Je to vážně věrné. Kreslil to někdo známý?“ „Co vás nemá. Nějaký pouliční umělec, ti vždycky přikrášlují.“
12
„Že by přikrášlovali?“ Serjoža se jí plaše podívá na obličej, jako by obdržel svolení, nejprve do očí, pak na rty, vůbec nejsou promodralé. Světlana vstane rovněž, mrzí ji, že zbylo tolik nevypitého čaje. Serjoža opatrně odloží prázdnou sklenku mezi stohy papírů na psacím stole a ještě jednou poděkuje, ale podle Světlany to ona by měla děkovat, protože dostala tak úžasný dárek, Serjoža soudí, že učitelka má určitě hodně práce, a to ona samozřejmě má, musí uklidit, opravit písemky a ani večer jí nezbude volná chvilka, protože učí spoustu hodin klavíru, Světlana se otočí vypnout gramofon, aby skryla, že zrudla, bylo ovšem milé se vidět, bylo to příjemné překvapení, vždycky potěší, když si bývalí studenti vzpomenou, a také ať pozdravuje Alexandra Lvoviče, pokud o něm náhodou uslyší, i když ten ji občas dost zlobil, Světlana se neochvějně usmívá prázdným, zdvořilým úsměvem, rovněž jeho obličej se napne úsměvem, oba se rozloučí, popřejí si zdar do budoucna, Sergej Vladimirovič chvíli podrží učitelčinu ruku ve své a pak odejde, dusot holínek se vzdaluje chodbou, a když bouchnou dveře, Světlana sebou leknutím trhne, neboť takhle znějí dveře, které se otevřely jen jednou a po zaklapnutí zůstanou už napořád zavřené. Pokaždé nechá Serjožu odejít. Horká sklenice čaje jí vypálí puchýře na rukou. Čajová konvice nespadne na zem. Rty Světlaně zmodrají jako na laciném portrétu, jenž visí na zdi. Nerozběhne se za Serjožou a on se neotočí zpátky. Ona ve svých představách kupuje jablka, že mu je odnese, ať má na zpáteční cestě něco k snědku, nejšťastněji se cítí, když stojí u pultu a vybírá jablka, jenže ta zůstanou v papírovém sáčku v její náruči a ona po příchodu na nádraží ztuhne na místě, protože už zdálky uvidí Annu Ivanovnu, jak se loučí se synem.
13
A tím všechno skončí, v rukou Anny Ivanovny, v rukou, které objímají, pak jednou ukážou k vlaku, podruhé vzhůru k nebesům a zase objímají, strkají synovi do tašky balíčky v šedivém papíru, hladí chlapce po tváři, vydolují z kapsy kapesník, a všechno skončí v Serjožových očích, které tohle vše rozpačitě sledují a jenom jednou zabloudí matce přes rameno do nádražního mumraje, jako by něco hledaly.
14
2 SAŠA
Se Serjožou nás nikdy při kouření nenačapali. Někdy měl Serjoža zahraniční cíga, to jsme pak o přestávce proklouzli na požární schodiště a vyšplhali do nejvyššího patra. Pokud mrzlo, bánili jsme v teple výdechovýho komína, a v létě jsme chodili na střechu, kde kroužily vlaštovky. Nikdy neřek, odkud splašil marlborky nebo belmontky, ale já to stejně věděl. Jeho táta se ometal kolem hotelů, a přestože v životě neměl ruble nebo něco, co by vyveksloval, přesvědčil občas nějakýho štědrýho turistu, aby mu z čirý lítosti hodil krabku nebo dvě. Od začátku do konce jsme spolu chodili do stejný třídy. Jeho táta umrz ve sněhu ten rok, kdy kluky od nás ze třídy předvolali k odvodu. Jeho máma se ničeho nebála kromě atomový bomby a toho, aby Serjoža nebyl vožungr po tátovi. Už jako malí kluci jsme se rozhodli, že z nás budou kosmonauti, že se proletíme po noční obloze. Vždycky jsme lezli na jeden vysokej a třeskutě větrnej kopec a tam za tmy nebylo k vidění nic kromě blikajících hvězd nad náma. Někdy byly vidět satelity, když letěly vysoko v atmosféře. Na tom kopci jsme obvykle vydrželi do tý doby, než jsem já začal skuhrat, že mi mrzne prdel, leželi jsme totiž ve sněhu na zádech. Často jsme jen tiše čuměli nahoru, poslouchali jsme svištění větru a hukot moře, až pod náma začala mizet zem a v hlavě jsme cejtili závrať. Serjoža neměl vlastní pokoj, akorát kout v obejváku, kde si skladoval všecky ty časopisy o vesmíru a knížky o astronomii,
15
který vydyndal v antíku. V Anně Ivanovně celkem pravidelně bouchaly saze, jí stačila sebemenší záminka, obvykle to na ni přišlo o víkendech, když uklízela, a začala metat jeho časáky a knížky jako sněžný dělo. Ale netroufla si je vyhodit, možná na místě těch hromad viděla prázdný flašky od Stoličný a bála se akorát toho dne, kdy Serjožovi poprvý vyschne v krku. Jeho máma do mě celý roky ryla, jako bysem byl Serjožův starší brácha nebo tak něco, protože jeho táta byl k ničemu. „Určitě by už měl začít uvažovat, čím se bude po vojně živit“ a tak dál, někdy se rozparádila tak, že Serjoža na sebe navlík tolik vlněnejch vrstev, kolik jich ve skříni našel, nazul si holínky a utek do tmy na kopec. Nikdy mámě neřek křivý slovo, prostě jen odešel, jakmile v jejich jedna plus jedna začalo bejt moc těsno. Někdy by tam na sněhu určitě proležel celou noc, kdyby mě jeho máma pro něj neposlala. Anna Ivanovna k nám mockrát volávala v noci a nejprve vynadala mně, pak hubovala na Serjožu a pak v druhým kole ještě jednou na mě, jako bysem za něco nějak moh. Sice mě nikdy nenapadlo, že bysem nešel, když mě posílala, ale jednou mě ty kecy tak nakrkly, že jsem jí rovnou řek, proč si pro toho svýho spratka nezajde sama, a to taky jednou jedinkrát na okamžik ztichla a mluvila pak se mnou jako s dospělým chlapem, úplně jiným hlasem, ale za chvíli zase sklouzla ke dvojnásob horším nadávkám, ačkoliv já dobře věděl, že už počítá, za co ze svýho malýho platu koupí penicilin a jak bude svýmu miláčkovi vařit horký šťávy a přikrejvat ho na gauči pod nástěnným kobercem. „Copak Serjoža vůbec nemluví o holkách?“ vyptávala se Anna Ivanovna šeptem, když Serjožovi vyrazily na nose první beďary a začal se zamykat na záchodě. „To ho nemůžeš vzít někam si zatancovat, aby byl jako ostatní? Ale ne že se mi dáte na pití! Přijde mi divné, když se kluk o tohle nezajímá, přitom se mu hlavou honí všechno jiné.“
16
