Vývojové myšlení v předškolním vzdělávání
Katedra primární vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Seminární práce
z předmětu(kód předmětu) Vývojové myšlení o předškolní výchově Téma: Učení a výchova ve Starověkém Římě Seminární práci zadal: PhDr.Milan Kocanda Předloženou seminární práci samostatně s použitím uvedené literatury vypracoval student kombinovaného studia …1…… ročníku oboru …Učitelství pro mateřské školy Jméno příjmení: ……Michael Novotný Adresa bydliště: ……Chomutov Telefon, e-mail : ……
[email protected] Osnova 1. Úvod – představení práce 2. Něco o historii Říma 2.1. 2.2. 2.3. 2.4.
Legendy o Římu Republika Císařství Zánik říše Západořímské
3. Výchova a vzdělání ve starém Římě 3.1. Období rodové nebo královské 3.2. Období republikánské 3.3. Období císařské 1
Vývojové myšlení v předškolním vzdělávání 3.4. Úpadek výchovy a vzdělávání 4. Někteří významní autoři 4.1. 4.2. 4.3.
Cicero, Marcus Tullius Quntilianus, Marcus Fabius Varro, Marcus Terrentius
5. Závěr 6. Použité zdroje 1.
Úvod – Představení práce
V této seminární práci bych Vám rád přiblížil život, vzdělávání a výchovu ve starém Římě. Tato, na svoji dobu velice vyspělá antické společnost měla velký význam pro pozdější rozvoj evropské kultury. „Pokud jde o Řím, je všeobecně přijato, že římská kultura namnoze není původní. Už básník Horatius napsal: Zdolalo zpupného vítěze zdolané Řecko a vneslo uměny v Latium drsné (Epist.2,1,156n,přel.O.Jiráni). Ale přesto má římská kultura i své veliké ctitele. Nebo? to, jak Římané cizí hodnoty přijímali a jak ke svým duchem spojovali a přetvářeli, je vskutku úctyhodné a přes staletí, která od té doby uplynula, hodnotné.( Uve?me za mnohé alespoň Cicerona, Horatia a Vergilia ).“[1] Původní jsou Římané ovšem v právní oblasti. Také myšlenka římského impéria se ukázala velmi plodnou. Byla to myšlenka kulturního universalismu. Spojování hodnot partikulárních a vytváření světových kulturních tradic nutno hodnotit velmi vysoko. 2. 1.1.
Něco o historii Říma Legendy o Římu
Podle římského učence a spisovatele Marka Terentia Varona 116 – 27 p.n.l. platí 21.duben 753 před Kristem jako datum založení Říma. „Spisovatelé se neshodují v tom, od koho a proč se dostalo Římu onoho věhlasného jména. Podle jedněch se tam usadili Pelasgové, a protože byli silní ve zbrani, nazvali město Roma.Podle líčení druhých někteří Trójané, kteří po dobytí Tróje vyvázli a dostali se na lodě, byli větry zahnáni k Etrurii a zakotvili v údolí řeky Tiberu. Protože si jejich ženy už zoufaly a nechtěly dále snášet obtíže na moři, navedla je prý jedna, jménem Róma, aby lodě zapálily. Snad nejslavnější legendou o založení Říme je ta o dvou bratřích.Legenda vypráví o dvojčatech, Romulovi a Removi, kteří byli zrozeni za zvláštních okolností a po svém narození byli potom na břehu řeky vysazeni králem Tarchtiem z Albanu. Zachránila je vlčice, která je poté vychovala. Romulus se potom usadil na Palatinu, jednom ze sedmi Římských pahorků, kde založil a opevnil město, které známe dodnes jako Řím.“[2]
1.2.
Republika
Roku 509 před Kristem, po odstranění posledního krále Terquinia Superba, pokládá historická tradice za počátek římské republiky. Po odstranění monarchie přebírá moc aristokracie a římský senát. Třistačlenný senát byl složen z představitelů aristokratických rodů ( Patriciů ). Senát byl poradním sborem městské správy ( Magistrátu ). Magistrát řídili dva rovnoprávní konzulové, volení na jeden rok. V době ohrožení je 2
Vývojové myšlení v předškolním vzdělávání mohl zastupovat volený diktátor. Na druhém místě v žebříčku úředníků stáli praetoři. Diktátoři, konzulové a praetoři měli prakticky neomezenou moc. Moc ostatních úředníků ( cenzorů, kurulských aedilů a od r 477 před Kristem i kvestorů ) nebyla již tak veliká. 1.3.
Císařství
Ve 2.století p.n.l.po dlouhém období občanských válek, nastává nejen období klidu, ale také konec římské republiky a počátek nového období, období – císařství. Císař Augustus se snažil odstranit neblahé následky občanských válek. Mír, který nastal, prospíval rozvoji zemědělství, řemesel a obchodu. Ve 3.století n.l. nastává krize římského císařství, která byla způsobena především úbytkem otroků. Velkostatkáři proto ve stále větší míře pronajímali svoji půdu kolónům ( svobodným bezzemkům ) a propuštěným otrokům. Hospodářský úpadek říše prohlubovaly stále častěji i nájezdy nepřátel. 1.4.
Zánik říše Západořímské
Ve 4.století n.l., v důsledku hospodářského úpadku říše, se rozhodl císař Konstantin přenést sídlo říše na východ a vybudovat nové sídelní město Konstantinopol. Římská říše byla nakonec rozdělena na dvě části – západořímskou a východořímskou. Ani rozdělení říše však nedokázalo zastavit úpadek říše západořímské. Germánské kmeny nakonec roku 476 n.l. dobily celou Itálii a vytvořily v ní vlastní království. Východořímská říše trvala ještě více než 1000 let. Podle jména původní řecké osady Byzantion, kde bylo vybudováno jejich hlavní město Konstantinopol, se později označovala názvem – říše Byzantská.
2. 2.1.
Výchova a vzdělání ve starém Římě Období rodové nebo královské
Před přeměnou prostého vlastnictví otroků v otrokářský systém tvořily první starořímskou společnost rodové svazky primitivních zemědělců, kteří museli být neustále ve střehu proti sousedním kmenům. Výchova byla záležitostí rodinnou, přípravou zemědělce – vojáka. Narozené dítě bylo položeno k nohám otcovým. Jestliže je otec zvedl na svá kolena, uznal tím jeho právo na život, a tím i na výchovu. Nezdravé děti byly předurčeny k zániku, právě tak jako i zdravé děti z početné rodiny, které již otec nemohl uživit. „Hoši i dívky byli vedeni k práci na poli a k ovládání zbraně. Z rozumové výchovy si osvojovali obvykle od matky elementární vzdělání v počátcích psaní, čtení a počítání a učili se zpěvu náboženských písní. Otec zajiš?oval bezpečnost a výživu rodiny.“[3] 2.2.
Období republikánské
V počátcích římské republiky je první školou domov, kde otec učí děti tělesným obratnostem, matka pak čtení, psaní, počítání a zpěvu náboženských písní. První zprávy o školách datujeme někdy kolem roku 450 před Kristem. Tyto soukromé školy, zvané ludi ( = slavnostní hry, pořádané o státních svátcích ), byly umístěny porůznu, i na rozcestích – in triviis: odtud pochází název novodobých středoevropských lidových škol triviální. Na soukromých školách vyučovali propuštění otroci nebo vojáci čtení, psaní, počítání a memorování zákonů dvanácti desek ( leges doudecim tabularum ), které po celých dalších tisíc let zůstaly 3
Vývojové myšlení v předškolním vzdělávání jednotícím poutem římské společnosti. Plnění těchto zákonů prostřednictvím osvojení republikánských ctností mělo vést římskou mládež k hrdému vlastenectví ( Civis Romanu sum = Jsem občan římský ) a k naplnění pojmu virtus ( mužnost, ctnost, statečnost ) naprostou oddaností státu a jeho potřebám. Římané na rozdíl od Řeků spatřovali cíl veškerého svého úsilí v organizaci státu, propracované na základě práva, které mělo ochraňovat výsady svobodných občanů. Kromě vedení k občanským ctnostem bylo v popředí pozornosti školy řečnictví, znalost práva a tělesné cviky. K tomu se římský urozený mladík učil vojenským písním. Po absolvování vojenské výchovy navštěvoval římský mladík sněm, senát a soud, aby si doplnil praktické vzdělání. Dívky z urozených římských rodin byly vychovávány obdobně jako hoši. Podle řeckého vzoru je zakládán rovněž systém soukromých římských škol. V elementární škole učí domácí učitel základům čtení, psaní, počtů a římským zákonům. K tomu jsou zřizovány jako vyšší ústavy pro děti zámožných patricijů i nově zbohatlých plebejů gramatické školy, které řídí grammatici a litterati. Do školy vodí žáky pedagogové ( comitates ), aby se zde žáci nejen učili latině, četli a studovali klasiky a memorovali básně Homérovy, Vergiliovy a Horatiovy, ale aby si také procvičovali základy gramatiky, pravidla správné výslovnosti a etymologie v disputacích. „Okolo roku 90 před Kristem otevírá Lucius Plotius Gallus v Římě první latinskou školu, jejíž absolventi se vzdělávají cestami po cizině, zvláště po Řecku a Malé Asii. Na římských vyšších školách rétorických, zakládaných podle vzoru řeckých škol sofistických, se vyučuje nejen rétorice a filozofii ( dialektice ) ale i občanskému právu, matematice, astronomii, hudbě a vojenské gymnastice.“[4] 2.3.
Období císařské
Počátkem našeho letopočtu se za postupujícího rozkladu společnosti přeměnila republikánská vláda v císařství. V průběhu přechodu od výchovy doby republikánské k výchově v době císařské, kdy postupně převládly vlivy řecké kultury, vytváří počátky teorie výchovy proslulý státník, filozof a spisovatel Marcus Tullius Cicero, 106 – 43 před Kristem, pro něhož je vrcholem vzdělání řečnictví. Politický ideál spatřuje ve spojení monarchistických, aristokratických a demokratických prvků. Doporučuje usilovat o dokonalost prostřednictvím čtyř ctností: moudrosti, statečnosti, spravedlnosti a umírněnosti. Ve výchově prosazuje mírnější kázeň spolu s omezením trestů, zvláště tělesných. V učení doporučuje účinný výcvik paměti. Polyhistor Marcus Terentius Varro, 115 – 25 před Kristem, shrnuje v díle Disciplinarum libri XI veškeré vědění alexandrijské doby v sedmero svobodných umění ( septem artes liberales ), k nimž připojuje i studium medicíny a architektury. Doba císařská pozdržuje v podstatě dosavadní školský systém. Pro potřeby státní správy v rozlehlé říši jsou vychováváni úředníci ve škole gramatické a rétorské. Vedle toho přijímá elementární škola úkol vychovávat děti chudých svobodných občanů. Školy gramatické, rozdělené napříště na ústavy latinské a řecké, měly za úkol učit gramatice v literatuře. Největší význam měly latinské školy, které se rozšířily po celém římském impériu. Přípravám dostatečného počtu správního úřednictva se věnovaly rétorské školy, které kromě četby dobrých autorů vyučovaly i praktická procvičování deklamací a disputací pro rétory. Jako novinka vznikaly i další odborné školy, například právnické, ale také zvláště učiliště pro mediky, inženýry a architekty. Z těchto škol se vyvíjely středověké univerzity. Císařský Řím, vědom si významu škol pro vládnoucí třídy, roku 425 zestátňuje školy a ustanovuje sám jejich učitele, které platí ze státní pokladny. Nejvýrazněji na výchovu v době římského císařství zapůsobili stoikové Seneca, Marcus Aurelius a Marcus Fabius Quintilianus. Seneca, 4 před Kristem – 65, se snažil oprostit rozumové vzdělání od přílišného formalismu důrazem na praktické zaměření. Doporučoval individuální přístup k dětem, správné podněcování zdravé ctižádosti, významu učitelova příkladu a škodlivosti neúplného vědění. Aurelius, 121 – 180, doporučoval vyhledávat samotu a v klidu usilovat o neustálé sebezdokonalování. Quntilianus, 35 – 95 nebo 38 – 98, dával jednoznačně přednost školní výchově a vyučování před výchovou a vyučováním soukromým, domácím. Usuzoval, že školní výchovou, která má rozhodně velké sociální výhody, se především kladou základy k pravému přátelství zejména pěstováním ušlechtilé ctižádosti i závodění žáků mezi sebou. 4
Vývojové myšlení v předškolním vzdělávání 3.4.
Úpadek výchovy a vzdělávání
V období rozkladu římského impéria se výchova a vzdělání stávaly typickým znakem sociální nadřazenosti i uvnitř třídy otrokářů. Prohlubovala se stále více propast mezi duševní a tělesnou prací, a tedy i mezi postavením pánů a jejich otroků. Na přelomu 3. a 4. století se již výrazně projevoval naprostý hospodářský, politický i kulturní úpadek Říma. „Za císaře Diokleciána došlo k rozdělení říše na čtyři části, a konečně roku 395 k rozdělení římského impéria na východní říši ( Byzanc ) a na říši západní. Hluboká krize otrokářského společenského řádu vyvrcholila roku 476, kdy dobytím Říma Ostrogóty říše západořímská zanikla.“[5] Jelikož pro křes?anství je jediným pravým životem posmrtný život, pohrdá křes?anský světový názor tělem, zdravím a krásou, pozemskými statky a slastmi. Nepřipouští se tělesná výchova, nebo? antický ideál zdravého, krásného těla odporuje křes?anské myšlence o „umrtvování hříšného těla“. Ve svých důsledcích křes?anská výchova tak vede zprvu ke snížení intelektuálního vzdělání i k potlačení dalšího rozvoje umění. Od poloviny 2. století se zároveň s počátky formování základů nového feudálního řádu počala organizovat i křes?anská církev v čele s biskupy. Vznikají první křes?anské školy, které byly zaměřeny pouze na potřeby církevní a náboženské. Znalost čtení, psaní a počítání se i nadále získávala bu? ve školách soukromých nebo v ústavech veřejných, ovšem stále ještě pohanských. 4. 4.1.
Někteří významní autoři Cicero, Marcus Tullius
„106 – 43 před Kristem, mnohé jeho práce se ztratily, ale i tak je jeho dílo velice rozsáhlé. Známe více než 70 proslovů, k nimž patří Na obranu Sexta Roscia z Amerie, Proti Verrovi, Na obranu Mureny, Teskulské hovory aj. Zachovala se i bohatá korespondence ( 931 listů shromážděných ve 37 knihách ) a víme asi o desítce básnických děl, která doplňují jeho dílo. Právě jeho proslulý a vytříbený jazyk proslavil latinskou prózu.“[6] 4.2.
Quintilianus, Marcus Fabius
„Asi 30 – 95, je synem rétora a sám se rovněž stane učitelem řečnictví, oficiálně jmenovaným Vespasianem. Na sklonku života je vyznamenán úřadem konsula a právem nosit oděv zdobený širokým purpurovým pruhem. Z jeho díla se zachovalo dvanáct knih učebnice řečnictví. Spis je dokladem pedagogických i morálních kvalit autora.“[7] 4.3.
Varro, Marcus Terentius
„116 – 27 před Kristem, vzdělanec a první velký encyklopedista. Z jeho 74 děl čítajících asi 600 knih se nám zachovalo jen málo. Uveřejnil spisy o filosofii, literatuře, geografii, matematice a právu. Zachovala se část pojednání O latinském jazyce a O zemědělství.“[8]
5.
Závěr
V této práci jsou shrnuta čtyři základní období v historii starověkého Říma. V těchto obdobích jsem se zaměřil na výchovu a vzdělávání a jejich vzájemné odlišnosti. Nastiňuji zde stručný přehled vývoje pedagogiky v návaznosti na jednotlivá historická údobí. Dále pak bylo mým záměrem uvědomit si, jaký 5
Vývojové myšlení v předškolním vzdělávání význam měla starověká pedagogika pro středověk a novověk a to, jak byla a je důležitá k pochopení pedagogických souvislostí naší doby.
6.
Použité zdroje
Robert, N-J. Řím 753 př.nl. až 476 n.l. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001. ISBN 80-7106-398-3. Doc.PhDr. Čtverák V. CSc.Stručné dějiny pedagogiky. Vydalo SPN n.p. Praha 1983. Un.prof.Dr.Svoboda L.DrSc. a kolektiv. Encyklopedie antiky. Vydala Academia, nakladatelství Československé akademie věd,Praha 1973. Za časů mocného Říma.Vydalo nakladatelství Svojtka a Vašut, Praha 1997. ISBN 80-7180-130-x PhDr. Kubálek D. Kronika lidstva, české vydání. Fortuna Print Praha s.r.o., Praha 1995 ISBN 80-858 [1]Un.prof.Dr.Svoboda L.DrSc. a kolektiv. Encyklopedie antiky. Vydala Academia, nakladatelství Československé akademie věd,Praha 1973, str.7 [2] PhDr. Kubálek D. Kronika lidstva, české vydání. Fortuna Print Praha s.r.o., Praha 1995 ISBN 80-85873-42-7 str.70. [3]Doc.PhDr. Čtverák V. CSc.Stručné dějiny pedagogiky. Vydalo SPN n.p. Praha 1983. Str. 47. [4]Doc.PhDr. Čtverák V. CSc.Stručné dějiny pedagogiky. Vydalo SPN n.p. Praha 1983. Str . 49. [5]Doc.PhDr. Čtverák V. CSc.Stručné dějiny pedagogiky. Vydalo SPN n.p. Praha 1983. Str 53. [6]Robert, N-J. Řím 753 př.nl. až 476 n.l. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001. ISBN 80-7106-398-3. Str. 160. [7]Robert, N-J. Řím 753 př.nl. až 476 n.l. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001. ISBN 80-7106-398-3. Str. 165. [8]Robert, N-J. Řím 753 př.nl. až 476 n.l. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001. ISBN 80-7106-398-3. Str. 160.
6
