Karla Matěje Čapka-Choda

Okrajem k románové tvorbě

Karla Matěje Čapka-Choda Články  Causerie  Eseje

Miroslav Vejlupek (Čerchovský)

Okrajem k románové tvorbě

Karla Matěje Čapka-Choda Články  Causerie  Eseje

Miroslav Vejlupek (Čerchovský)

Obsah Namísto předmluvy Ze škrabáka klasikem Karel M. Čapek-Chod a Antonín Vondrejc – dvě výročí Státní cena v prvorepublikové literatuře Domažlicka Filozof náhody Čtenáři, tu esej. Nepřehlédnutelná, inspirativní Spisovatel Čapek-Chod a démon bizarnosti Typy a osudy umělců po způsobu Karla M. Čapka-Choda Muži války – války mužů čiže Fatum, nebo lidskost Afroditin nebájeslovný svět v pražských románech Karla M. Čapka-Choda Nad literární závětí solitéra Čapka-Choda Příloha

Namísto předmluvy Pravdaže, přeci jenom jsem napsal tento soubor článků, causerií a esejí – na téma život a dílo Karla Matěje Čapka-Choda mi toho bylo velmi třeba. Už v sedmém desetiletí života, zaobíral jsem se až dosud – co by publicista – jinými uměleckými osobnostmi rodného a po tři desetiletí domovského domažlického Podčeskolesí, často i vícekrát. Ale dozrál jsem do věku, kdy kořeny daly vyrůst starému stromu a ten pobízí přiznat se k dluhům. K těm autorským, k těm kulturním. Neboť je dobrou tradicí všech regionů země horami ověnčené, že každá nová generace tvořivě se vyrovná s počiny výjimečných osobností generací předcházejících. Vždyť čas má dobrou paměť, ale jen když s ním dokážeme komunikovat. Pak teprve zvíme, kde to jsme, kým to jsme a jak bohati jsme. Fenomén K. M. Č-Ch, zdá se mi, vyvolení i amatérští kulturní činovníci a kulturní publicisté obcházejí víc než ignorantsky, a je to tuze nebezpečné. Zmírá-li naše historické povědomí o kontextu, kam potom spějeme my, my povrchní a ztracení? Což nemizí s naší pamětí také naše hodnota a naše horizonty? Chystal jsem se ke sborníku „Okrajem k románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda“ a předsevzal si, že stůj co stůj obejdu všechny ty opisované teze nakladatelských redaktorů, pro prestiž v komunitě akademiků cílevědomě sepsané studie, ale také nekritické a kýčovitě pouťové pajány regionálních písmáků a nebudu – jakožto ostatně nikdy dříve – zcizovat myšlenky jiných. Příští – a jsou dávno na cestě – budou neslitovní. Těm a tobě, čtenáři aktuálních dnů, odevzdávám tuto práci. O Velikonocích L. P. 2013

5

Ze škrabáka klasikem

6

Opravdu nikdy to neměl lehké. Čtvrt století neuznáván a ignorován, zatrpkl. Pesimista už svým naturelem byl podle Josefa Škacha „stále ve střehu, v očekávání křivdy nebo zrady“. Protože prý cynik a studený ironik, unissimo ustrkovaný, ba i opovrhovaný. Prý outsider. Kdo by se potom divil, že do svého svérázu vkořenil a čas sobě vyměřený opanoval jako neotřesitelně silná, neústupná, nezlomitelná osobnost přepevného charakteru. Kolem pětapadesátky definitivně změnil žánr – povídky, novelky a dramata nahradil románem. Vyzkoušel si ho sice již v roce 1895 titulem V třetím dvoře, ale až Kašpar Lén mstitel (1908) se stal literárněspolečenskou událostí. V roce 1916 přidal „škrabák“, jak sebe sama co by žurnalista nazýval, Turbinu (1916), a ejhle, tu už vyrostl ve „spisovatele velkého formátu“, „zakladatele moderního českého románu“, tvůrce prvních takřečených „pražských románů“! V žánru románu tak zakotvil nadobro, a my neobejdeme pětici románů „pobalzakovských“, vždyť tři z nich mu vynesly laureátství Státní ceny za literaturu (1920, 1924, 1927). Na již vzpomenutou Turbinu navázal veleromán Antonín Vondrejc (Příběhové básníka) (1917–18), autorův první román československý Jindrové (1921), za ním Vilém Rozkoč (1923) a navazující Řešany (1927). Proč říkáme romány „pobalzakovské“? Řada postav křtěných spisovatelovým perem vchází i do opusu jiného a tvůrce tak přichází s alternativou samého života jako románu. Než při dnešní příležitosti přidáme k pětirománové sérii několik alespoň letmých, orientačních reminiscencí, podotkněme, že právě úspěch Antonína Vondrejce pohnul nakladatele Františka Borového k vydání spisovatelových sebraných spisů – zahájily v roce 1921 miléniovým Nejzápadnějším Slovanem, poprvé vydaným v Ottově laciné knihovně národní (1900).

Samu románovou sérii Turbina – Antonín Vondrejc (Příběhové básníka) – Jindrové – Vilém Rozkoč – Řešany charakterizuje důmyslný sociální výběr postav a jejich znamenitá psychologická kresba. Ta Vondrejcova dokonce jako výtečná přežila mezi nejlepšími až do dnešních dnů. Sérií procházejí chuďasové (chcete-li proletáři), nadaní, ale neúspěšní umělci, drobní živnostníci, vojáci, představení maloměsta, rodina továrníkova nevydařeně reflektující formování fenoménu buržoazie a zprůmyslnění všeho, od lidské práce po člověkův životní styl. Vytýkali mu a dosud vytýkají nevídaně tragikomické osudové vyústění dílčích motivů i příběhů celých, neslitovnou ironii, místy rozvleklost vypravěčovy řeči – do přílišných detailů nefunkčně zabíhající –, nesmířili se s jeho nahlédnutím světa jako tragické frašky, předimenzovaně zahlcené bizarnostmi. Nesmířili se s chybějící gradací děje a naopak rozostřeností hranic literárního prostoru určeného hlavním a už dávno ne takzvaně vedlejším postavám. Tušíme zde autorův skrytý vnitřní zápas s nihilismem, ale především vnímáme vliv naturalistů. A on opravdu byl posmrtně (1927) přijat a pasován literární vědou za vrcholného představitele českého (pozdního) naturalismu. A tak se jeho dalšího osudu chopila (příští) historie. Literárně věrně, do detailů zachycené společenské prostředí předválečné i počáteční prvorepublikové vděčně přijala nakladatelství v desetiletích takříkajíc socialistických. Ale! Autoři doslovů vyprovázejících to či ono dílo na knihkupecké pulty neměli s osobností autora nijaký soucit. Fraškou se jeví být kupříkladu ta skutečnost, že „opatrovníci“ si jako štafetový kolík předávali (či jeden od druhého opisovali) variace na jakési klasikovo podivínství. Spisovatel měl prý „podivný, ba podivínský talent“ (Václav Stejskal, 1958), jeho tvorba „je“ – sice – „schopna udržovat kontakt s přítomnou literaturou“ – ovšem jen – „ve smyslu téměř podivínské svéráznosti“ (Miroslav Petříček, 1969) a autor sám není nikdo jiný, než „podivínský sběratel fakt“ (Radko Pytlík, 1978).

7

8

K té nedůstojné invektivě se už nesnížila – čest a chvála! – Lenka Ščerbaničová (1987). Třebaže Miroslav Petříček ještě krátce po „pražském jaru“ usoudil, že autorova tvorba „uprostřed poválečného uměleckého kvasu působí outsidersky“, Václav Stejskal už deset let po „únoru“ podotkl (vzdor jeho prvně citovanému vyjádření), že v osobě téhož autora máme co do činění s jedním „z nejosobitějších a nejsilnějších prozaických talentů, jaké se u nás kdy zrodily“. Tomu se nelze protivit. Literární historie, sečtělá část národa i televizní diváci si Karla Matěje Čapka-Choda stále dobře pamatují. Letošního třetího listopadu tomu bude osmdesát pět let, kdy domažlický rodák (1860) své čtenáře opustil. Pro elektronický deník Britské listy, 2012

Karel M. Čapek-Chod a Antonín Vondrejc – dvě výročí Jsou díla, která napíše spisovatel a dotvoří je autor čas. Román-život pak čteme užaslí nad nevyzpytatelným osudem vynucujícím si odevzdanou pokoru a tichý respekt. Tak letos je tomu právě devadesát pět let, kdy k exodu výrazných románových postav ze století do století přibyl nadaný, ovšem zneuznaný a nakonec i lidsky zlomený básník Antonín Vondrejc, a také osmdesát pět let, kdy skonal jeho tvůrce Karel Matěj Čapek-Chod. Domažlickému rodáku Čapku-Chodovi, takto novináři, zejména však nade vše vnímavému spisovateli oslovovanému každodenními kontrasty doby a sarkastickými bizarnostmi ve společnosti i v žití individua, přisoudila média, ale také útlocitnější část čtenářské obce nálepku cynika. Literární věda ho řadí jednoznačně k naturalistům, ovšem k naturalistům par excellence. A on o sobě? „Byl jsem pouhým protokolistou postřehu“ a „jedinou mou zásluhou byla jenom, ovšem přesná, kresba prostředí, na němž každý detail byl pro publikum objevem“. Na prvním místě prostě neidealizující, neúprosný a neslitovný realista. Jeho Antonín Vondrejc přichází do literatury pozvolna, neuspěchaně. Nejprve se objevuje v několika novelách a povídkách, až v roce 1917 konečně i v prvním díle románu nesoucímu jeho jméno. Nejde o válečného hrdinu, nejde o proletáře a už vůbec ne o salonního narcise. Podle Lenky Ščerbaničové přivedl Čapek-Chod na svět co do osudu a nenaplněné smysluplnosti života českou obdobu Gorkého nešťastníka Jevseje Klimkova. Proč ne. Antonína Vondrejce deklasovaly na zbytečného existenciální mechanismy morálně upadlé předválečné společnosti, které zkrátka nemohl zmoci a kterým se nemohl ze své podstaty přizpůso-

9

10

bit. Natož vytěžit pro sebe alespoň prospěch, když o duchovním zbohatnutí nemohlo být řeči. Žije v bídě, neuznán, vysmíván, nepoznav životní lásku, žije životem kolorovaným hořkou tragikomikou. Propadnuvší se do živočišného vztahu se smyslnou a primitivní sklepnicí, ožení se na smrtelném loži, aby se vzápětí stal bezmocným divákem manželčina koketování s jiným mužem. Také dceru Aničku, ještě nemluvně, poznává na smrtelné posteli a je v tom notná symbolika – vždyť i život dosud nevinného dítěte změní se v bezútěšnou pouť. Karel Matěj Čapek-Chod (21. 2. 1860 – 3. 11. 1927) měl být původně právníkem, ovšem přešel na žurnalistiku a té se věnoval po celý život. Čtyři roky působil v olomouckém Našinci, později v Praze v Hlase národa, Národní politice a v Národních listech. Literárnímu pokusnictví se oddal již před dvacítkou věku a jako hluboký pesimista psal zejména příběhy fyzicky a duševně poznamenaných jedinců a lidí z periferie society. Když byly v mladém Československu poprvé uděleny Státní ceny za literaturu (1920), v trojici laureátů nechyběl – Karel Matěj Čapek-Chod. Té pocty se mu dostalo za dvoudílný román Antonín Vondrejc (Příběhové básníka). Román žalu vyšel ve dvacátém století celkem devětkrát, z toho pětkrát nikde jinde než v nakladatelství František Borový. Pro tištěnou verzi týdeníku Literární noviny, 2012

Státní cena v prvorepublikové literatuře Domažlicka Čas má schopnost buďto zastřít, nebo naopak zvýraznit, zdůraznit. Ať tak, či onak, v současné kulturní veřejnosti domažlického Podčeskolesí je už jen nepovšechně rozšířeno povědomí o takovém úspěchu spisovatelů biograficky spojených s Domažlickem, jakým bezesporu je laureátství Státní ceny za literaturu. Státní ceny předával do tragického roku 1938 ministr školství a národní osvěty vždy k 28. říjnu, v dalších letech jich namnoze bývalo politicky zneužíváno – například k sedmdesátinám Emila Háchy nebo jako oživování těch skutečných i těch takzvaných zásluh Klementa Gottwalda. Pro domažlickou čtenářskou obec je bezpochyby významné, že druhá polovina devatenáctého století dala české literatuře spisovatele natolik osobité, že i oni Státní cenu za literaturu obdrželi – totiž Karla Matěje Čapka-Choda a Jana Vrbu. Čapku-Chodovi se dokonce dostalo té cti, že cenu získal už v premiérovém ročníku 1920 a v celých dvacátých letech dokonce třikrát. Tak výjimečný spisovatel se v Domažlicích narodil a gymnázium tu vystudoval! (V meziválečném období se stejný úspěch podařil už jen Viktoru Dykovi, větší Karlu Čapkovi, který si cenu odnesl čtyřikrát.) Jako laureát SCL debutoval Karel Matěj Čapek-Chod už v roce 1920 dvoudílným románem Antonín Vondrejc (Příběhové básníka), který knihkupectví nabídla v letech 1917 (první díl) a 1918 (druhý díl). Spisovatel tu přišel v kontextu doby se zcela neokoukaným, netuctovým typem hrdiny, básníkem Antonínem Vondrejcem, jehož o nadšení pro život a poezii postupně připraví peripetie tu nahodilé, jindy objektivně dané společenskou realitou.

11

12

Také v románu Vilém Rozkoč (SCL 1924) je ústřední postavou umělec, tentokrát sochař. I Rozkoč má nepopiratelný talent, dlouho hmotně živoří, ale vytvoří dílo, ba Dílo, které odkoupí movitý podnikatel a učiní z Rozkoče vysoce postaveného manažera své firmy. V sociálně povznesenějších vrstvách však sochař ne vždy vlastní vinou neobstojí a padá zpět do chudičkého atelieru, ovšem jako vítěz morální. V Řešanech (SCL 1927), na předešlý román navazujících, válkou na duchu poznamenaný sochař Rozkoč po složitých interních peripetiích zkonsoliduje svůj duchovní život a navrátí se do vnějšího světa jako víceméně vyrovnaný člověk a respektovaný umělec. To Jan Vrba si společensko-umělecký úspěch vydobyl dílem zcela odlišné formy i obsahu i zvolených protagonistů. Těmi jsou stromy, ptáci a zvířata. Vrbův antropomorfizující náhled na ně učinil z jeho přírodních básní v próze zcela originální dílo, které Marie Fišerová okomentovala naprosto výstižně: „U Vrby došly vzácného spojení svěží lyrická, impresionistická vloha a nevšední vypravěčský dar s pronikavou znalostí odbornou, přírodovědeckou i lesnickou, a z tohoto spojení vzešla řada prozaických čísel přírodní lyriky i epiky obdivuhodně vyzrálých, jednolitých ve svém obsahu, cítění i výrazu, plném často světélkujícího lyrismu, která mají své ojedinělé postavení v naší literatuře.“ Není nutno přidat mnoho. Státní cena za literaturu byla spisovateli, myslivci, lesnímu a pedagogovi Janu Vrbovi udělena v roce 1923 za knihu literárních obrázků pojmenovanou Bažantnice a jiné obrázky z přírody. Tou přibyl mezi výrazné literární hrdiny českojazyčného krásného písemnictví bažantí kohoutek Kokorokó, tedy hrdina rovněž zcela originální a neopakovatelný. Shrneme do kontextu. Nerozlehlá příhraniční enkláva Horní Chodsko a přilehlé kulturní centrum Domažlice daly českému literárnímu světu osobnosti takového formátu, že je opravdu nelze přehlédnout. Jejich dílo je pylonem na cestě starého Chodska k Chodsku novověkému. Kupříkladu knihy Jindřicha Šimona Ba-

ara patřily již za autorova života k nejžádanějším vedle knih Aloise Jiráska a Karla Václava Raise, na českém venkově především. Dílo Jana Františka Hrušky zřejmě neobejde žádný etnograf. A Josef Thomayer pokládal základní kámen české přírodní prózy. Umělecké písemnictví domažlického Podčeskolesí zkrátka sahá od slovesného folklóru až k velké literatuře. Pro tištěnou verzi Domažlického deníku, 2012

13

Filozof náhody

14

Matěj Čapek. Carlo Mateo. Karel Matěj Čapek. Karel Matěj Čapek-Chod. Jméno po jménu, vždy byl blíž a blíž zdůraznění náhody co by určovatelce, ba tvůrkyni životního příběhu, osudu celého. Nade vší pochybnost je, že literární věda jej zcela po právu řadí k těm, kteří – ať realisté, ať naturalisté, či také obojí – zbrzdili levnou, ba kýčovitou romantiku a banalismus. Ale protože literatura nedělá tlusté dělící čáry, naopak její vývoj probíhá v intencích vlínání nových myšlenkových směrů napříč směry přežívajícími a ovšemže též v intencích dílčích ústupků či vyčerpanosti (témat, zorných úhlů, sdělování), tak i apoštolové nových filozoficko-etických proudů a odvozeně i žánrů a tvůrčích technik se nevydařeně potýkávají s překonanostmi. Z takových osobností je i rodilý Domažličan Karel Matěj Čapek-Chod. Ostatně evoluci Čapkova myšlení od mladistvé romantiky k dílčím (a naštěstí nikterak hojným) romantickým „sklouznutím“ už zralého romanopisce snadno postihují příklady z tvorby. Tak romantickou potřebu mladičkého a dosud neznámého Matěje napsat si (přirozeně romantický) epitaf svědčily okenní tabulky skla, do kterých příští klasik vyryl: „Až obličej můj se zastře tmou / Hlásej zpěve ještě slávu mou / Mé ať písmo se světem bleskne / Sklo to až k zemi třeskne / Rydla toho ostřejší je čas / Ryje vrásky a celí je zas / Střež sklo to a slovo v něm / Až mne chladná krýti bude zem.“ Soukromý život Karla Matěje Čapka-Choda rozhodně nebyl z těch šťastných, natožpak romantických. Jaké to bylo ponížení, když ve finále své novinářské dráhy musel Čapek tak nedůstojně bilancovat: „Do Národních listů jsem napsal víc než tři tisíce článků a zpráv, a přece v nich nakonec končil jako redaktor fejetonu a na prahu své šedesátky – po dvacetileté ne-

zištné službě – jsem se musel přímo doprošovat o zachování holé existence.“ Nicméně dorostl Čapek-Chod v tvůrce moderního českého románu s rukopisem kdykoli rozpoznatelným především efektem bizarního a efektem náhodného. A právě náhoda to je, která – když přeroste až do Náhody – zatřpytí se romantickým. Tak zlomyslná koketa Tynda Ulliková, dcera císařského rady a  majitele průmyslového závodu, tak neodolatelně přitahuje a hlavně provokuje syna firemního sluhy, že ten noc co noc trýznivě bloumá pod jejím oknem. Tynda o tom samozřejmě ví a ráda nechává Vénu Nezmaru, úspěšného vzpěrače, marně k uzoufání toužit, jenom toužit. Až jedné noci … jedné noci se producíruje po pokoji jen v sandálech, a tu se to stane: rozvášněný býk vytrhne okenní mříž, vskočí dovnitř a oba mladí prožijí slavnost koitu. Prvního v životě. (V románu „Turbina“.) Takový sochař Vilém Rozkoč, protřelý pražský bohém právě prodělávající na maloměstě psychickou a hlavně morální autoléčbu, je samou dobyvačnou vášní tak popleten, že ani nepozná, když na zinscenovaném nočním dostaveníčku okusí rozkoše s jinou ženou, než na kterou si myslí. (Když je „po všem“, ti dva si přece jen vše vysvětlí.) Zaplaťpánbůh do Prahy se Rozkoč vrátí s tou, s níž ovšemže má (ona totiž v očekávání), a román „Řešany“ tak skončí happyendem. Naopak výborný pražský student Jindřich Pavák, sám teprve sedmnáctiletý, se srazí na nároží s šestnáctiletou Boženkou Nekušovou přenášející zrovna ovoce, vkrátku dobude jejího srdce a pak i těla tohoto dítěte chudoby, které hned napoprvé přivede do požehnaného stavu. Zneklidněná a jaksepatří řízná matka odvleče Jindru do Anglie, ten tam zpočátku teskní, ale již o Vánocích posedle zulíbá pod jmelím skvostnou Mabel. A když později suverénním způsobem dostuduje orientalistiku na univerzitě v Oxfordu, s Mabel se ožení a odcestují do indické Kalkuty. Jindřich se zde natolik vnoří do studia hindských nářečí, že ani nepostřehne,

15

16

když se krásná běloskvoucí Mabel stane výhradním majetkem plukovníka Bima Džasvanta, pravého prý bengálského tygra. Úřady ovšem přejí plukovníkovi a Pavák je obdarován lodním lístkem do Terstu, dvojitým ročním služným na cestu a knihou Kámasútra, kterou se teď (co by vědec, co by chlap?) zatoužil zaobírat. Cílovou stanicí mu je Praha, město první lásky, a když se Pavák vydá poprvé k Vltavě, nastojte, náhoda všech Náhod (!), hned potká osiřelého chlapce, v němž identifikuje svého syna Jindřicha – ač nemaje o jeho existenci dosud ani tušení. Ujme se ho však, vychová ho a nadaný Jindřich druhý to dotáhne na očního lékaře. Oh ale, jaký to velebizarní osud, opět Náhodou zosnovaný! Oční lékař přijde ve válečné vřavě po explozi miny o zrak. Skončí na jihu Francie v lazaratě americké mise Červeného kříže a – a ho opečovávající sestra Edith je ve skutečnosti Mabel, ta přesvědčená, že našla svého prvního manžela, s nímž dosud nerozvedena. A romantikum nemá konce. To odjeli nevlastní matka Jindřicha Paváka mladšího a nevlastní syn Mabel Pawakové do Prahy. Rána však stíhá ránu. Vždyť v bytě otec Pavák a jeho milenka Jiřina… Jiřina … přece velká láska syna Paváka, již měl on za svou nevěstu ! – ! – ! A jakého že rozuzlení dojde zápletka takřka z knihovny takříkajíc červené jakoby vystřižená? Válečný invalida Pavák se s těhotnou Jiřinou dohodne – na sňatku. Indolog Pavák, Kámasútru snad už zpaměti znající a Jiřininy osamělosti zneuživší, se dohodne také – s Mabel, před Bohem manželkou; a uchýlí se spolu do Anglie. Když se při přetěžkém porodu narodí Jindřich Pavák třetí, vyhasne Jiřinin život. Je na Jindřichu prvním, aby svého syna hmotně zaopatřil. Je na Jindřichu druhém, aby dal svému bratru vychování. Nejspíš je v románu „Jindrové“ přefabulováno – to ponechme na úsudku každého ze čtvrté generace čtenářů Karla Matěje Čapka-Choda. My také ani zbla nesnižujeme autorův přínos realistic-

ké a naturalistické próze první třetiny dvacátého věku. Zkrátka tak jako s lidským životem ne, tak ani s uměleckou literaturou se vždycky nesnoubí jednoznačnosti. Což je vlastně z našich neodbytných poznání nad literárními texty Pana spisovatele. Pro elektronický deník Neviditelný pes, 2012

17

Čtenáři, tu esej. Nepřehlédnutelná, inspirativní

18

Z výrazných spisovatelů přibyvších svým vrcholným dílem do české klasické literatury první čtvrtiny dvacátého století jsme v uplynulém roce vzpomenuli i Karla Matěje Čapka-Choda, Domažličana, pionýrsky přinesivšího české literatuře takzvané „pražské romány“. Z takových jsou i „Jindrové“, moderní próza dějově se vinoucí Prahou, Anglií, Indií, opět Prahou, prvosvětovým válčištěm západoevropským a nakonec a definitivně zase Prahou. Naturalista, realista a složitý humanista Čapek-Chod, takto důmyslný ironik a filozof náhody, pracoval dlouhá desetiletí jako profesionální novinář, což se v jeho literárním tvoření odrazilo – častokrát ku škodě fabulí – obšírnou, zbytečně detailizovanou a odbočující vypravěčovou řečí. Ne však bez výjimky. Do válečného příběhu mladého lékaře Jindry Paváka zakomponoval spisovatel esej, u které se nelze nepozdržet. Tu je. „Lokomotiva táhnoucí toto peklo na kolech se smála bezoddyšným chichotem, druhá, která ohromný vlak tlačila, odpovídala jí týmž potměšilým šuškotem, obě byly dcery téže hmoty, jež počala z lidského génia, který už prehistoricky počal hmotu znásilňovati a od té chvíle, když se mu to poprvé podařilo s kovy, zahájil historii. Tato válka není vlastně ničím jiným než vyvrcholením té lidské metalurgie, toho zápasu kovů s pokolením lidským, jich mstou za věkovitá utrpení ohněm a jich vítězstvím, že si dokonalejšího nelze ani představiti. Spiknutí kovových otroků proti synům Kainovým, Ábelovým trvalo věky a bylo k úspěchu zabezpečeno, jakmile se ruda železná dorozuměla s kamenným uhlím a se zlatem, kteréž odtud hrálo svou úlohu pravého a jediného zázračícího boha lidí, dále s rafinovaností, proti jaké největší pro-

hnanost lidská jest pouhým mrzáctvím. Zlato, železo a uhlí daly světu nejstrašnější nestvůru všech dob, která bude mezníkem čtvrté z velikých dějinných epoch, tak jako objev střelného prachu stal se mezníkem třetí z nich. A leviatanem tímto jest těžký průmysl v tolika představitelích, kolik je velikých národů, a proto nesměl žádný z nich scházeti v této světové válce, která není ničím jiným než bojem všech proti jednomu z nich, onomu, jehož těžký průmysl stal se nejtěžším zločinem a v šíleném závodění o to, kterému z národů podaří se vyrvati z útrob země největší množství železa k apriornímu zločinnému cíli, tj. k válce, stal se šampionem. Tímto hromaděním mužů vražedného kovu ve všech formách k tomu cíli s největším úsilím rozumu lidského sestrojených vzrůstala energie hmoty ke mstě nad lidstvem tak dlouho, až hmota přestala býti lidstvem ovladatelnou a začala jednati sama tak, jako by ona nabyla duši a všechno pokolení lidské zmechanizováním duši vlastně pozbylo. Může být pádnějšího důkazu o skutečné nadvládě a tyranii kovu nad člověkem, že čím více v této válce vyplýtvá kovu na zabíjení člověka, tím horečnatěji musí člověk mezery svého válečného materiálu nahrazovati výrobou válečnětechnického průmyslu tak zvýšenou, že se o takových možnostech žádnému národnímu hospodářství ani ve snu nezdálo? A nadvláda ta jest tak absolutní, že ani národ, jenž vidí, ano musí dnes už nevyhnutelně viděti, že válka najisto skončí jeho porážkou, nemůže ustati v přesvědčení, že kdyby to doznal nabídkou míru, dopadne proň mír co nejbídněji, ačkoli jeho myslitelům musí býti nadevše jasno, že čím déle za takových okolností válku povede, tím dokonalejší bude jeho porážka v této vraždě všemi na všech provozované, z níž se ani vítězové nikdy dokonale nevzpamatují a která může se státi ve svých důsledcích záhubou všeho bílého plemene. Žádná z válčících stran mocí nemůže a nesmí ustat v boji, dokud záhuba nebude dovršena, tak zní zákon kovů, k nimž přidaly se všechny ostatní prvky, zákon, jehož exekutiva přenesena na výkvět mužů všech národů tak, že každý z těchto mužů předurčen buď

19

20

za kata, anebo za odsouzence, a popravy jednotlivců na jednotlivcích a davů na davech tak dlouho neodvratně budou pokračovat, dokud nebude učiněno zadost odplatě na kulturním lidstvu za největší jeho vinu, za zneužití technické kultury, již stvořilo. Tak daleko to došlo s člověkem, jenž nad zvířetem vyniká vědomím jáství, svým intelektem nad jeho pouhým instinktem a schopností vyrobiti si nástroje a konečně stroje …“ „Jindrové“ vyšli poprvé v roce 1921. Zbývá tedy takřka přesně devět let, a román bude stoletý – jako námi ocitovaná esej. Právě o tu jde nám při dnešní příležitosti především. Kolik čtenářů, tolik samozřejmě postřehů a případně i rozvinutých vlastních myšlenek. Nás oslovila pasáž „až hmota přestala býti lidstvem ovladatelnou a začala jednati sama tak, jako by ona nabyla duši a všechno pokolení lidské zmechanizováním duši vlastně pozbylo“. Vždyť toto už je předzvěst našeho času. Našeho začátku třetího tisíciletí po Kristu, kdy technická a netechnická kultura slíbily prolnout v jedno, kdy hmota už nemá jen duši, ale stává se inteligentní, nad člověka pracovitější a … a soběstačnou. Takovou to napsal Čapek-Chod esej, esej-předmluvu k budoucnosti života na Zemi. Pro elektronický deník Britské listy, 2013

Spisovatel Čapek-Chod a démon bizarnosti Je dvacet dva hodin čtyřicet minut. Je čtvrtek třetího listopadu devatenáct set dvacet sedm. Po těžké operaci střevního nádoru dodýchal v Podolském sanatoriu člověk, o němž literární a divadelní kritik Jindřich Vodák napsal, že „našel nadšené vyznavače právě a spíše také v mladších řadách, byl v nich s upřímnou horlivostí stavěn všude na první místo a čten i vykládán se zjevnou zálibou jako mistr mistrů, jako hlava zvlášť bystrá, úrodná a moderní“. Čtenář snadno rozpoznal – zemřel spisovatel. Karel Matěj Čapek-Chod. Stalo se tak několik málo dnů – a řekněme hodin – poté, co ministr školství a národní osvěty prohlásil Čapka-Choda laureátem Státní ceny za literaturu. Té cti se dostalo Čapku-Chodovi už potřetí, tentokrát za román „Řešany“ – právě ve dvacátém sedmém poprvé vydaném. Tím uznalým ministrem je Milan Hodža, v pomateném čase předválečném předseda vlády, jenž v devátém roce pojal za manželku Irenu Pivkovou. Čapek-Chod přivádí ve třiadvacátém do literárního komparsu mladého Československa továrníka Rudolfa Pivku – ten přijde o rozum v bizarně pomateném kruhu rodinném… Život vskutku tvoří příběhy vyrážející dech v každém společenskohistorickém románu veřejného dění. Jsou to příběhy nefabulované a v různé míře až bizarní. Spisovatel ovšem fabulovat musí a tak donutí k pravidlům hry třebas –, ví už čtenář, takového démona bizarnosti. A romanopisec Karel Matěj Čapek-Chod z takových spisovatelů je. Byť naprosto nepodceňujeme Čapkovu-Chodovu tvorbu celoživotní, půjde nám v tomto textu o bizarnost jako filozofii nad jiné

21

22

hutně vyjevenou v prvním spisovatelově čtenářsky přeúspěšném románu „Turbina“ – třebaže čtyř set stránkovém –, v jediném roce napsaném i vydaném: 1916. V „Turbině“, ostatně čtenářským publikem proto milované, že šlo o tematické i filozofické novum (!), autor předestřel, jak bude v jeho podání gradovat pesimistické nazření života individuální lidské bytosti i života kolektiva lidských bytostí: totiž od ironie (nu i výsměchu) přes grotesknost až k bizarnosti dekorované tragikomikou. Ano, Čapek-Chod už se pohybuje zatím jen na okraji, ale přece jen (vlastního, osobitého) výhonku existencialismu, po světové válce v německé literatuře tak výrazně se prosadivšího. Právě ten Čapek-Chod, který je autoritami jednou srážen na čítankového naturalistu, druhdy naopak spontánně veleben jako do detailu jdoucí realista, právě ten Čapek-Chod nás snadno donutí pochopit bizarnost v jeho příbězích jako nástroj světonázorový. Turbina je v Čapkově-Chodově románu pojem trojvýznamový: poprvé importované výkonné technické zařízení, dvorním radou a továrníkem Ullikem objednané pro povznesení hospodářských výsledků jeho upadající firmy (a také pro znovunabytí společenské vážnosti rodiny), potom Úllikem souběžně a účelově založená akciová společnost k obrábění dřeva a k speciální výrobě klavírů amerického systému Harwey, nu a naposledy přezdívka smíšků adresovaná slečně Klementině Ullikové, velmi talentované pěvkyni. Již výše poukázáno na autorův fabulační systém gradovat příběhy od ironického výsměchu přes grotesknost, přes okázalou bizarnost až k (sarkastické) tragikomedii. Příklad toho. Pro bardějovského Žida Leiba Blumendufta, takto mezinárodního šejdíře, je převelikým problémem vnější úprava hlavy tak, aby si v pražské společnosti nenadělal ostudy. Ale je žensky trpělivý a úzkostlivý, přepečlivý autovizážista, grimasami a posunky do zrcadla se povzbuzující, až z toho ortodoxního Poláka toho laxního Pražáka opravdu vyumělkuje. Co na to On? Je přece šábes! (Šábes nešábes,

v Blumenduftově hierarchii hodnot je na té nejvyšší příčce kšeft, potažmo peníze, velké peníze.) Grotesknost, ta je vůbec nejsvrchovanějším spisovatelovým mistrovstvím. Když je Blumenduftovi předložen falzifikát i předloha středověkého spisu, padělateli Freyovi nedělá žádnou potíž objednavatele Blumendufta zmást tak, že nedokáže rozpoznat co originál a co padělek. Jenže aby toho nebylo málo: též domnělý originál Blumenduftovi za úplatu zapůjčený londýnským knihovníkem je ve skutečnosti také falzifikát – z jednostejné dílny Freyovy. Tragikomičnost? Havárie sotva spuštěné reakční turbiny poničí Freyovu věž, pětadvacet let mu skýtající bydlo, a pitvorný krasavec, který je složkou maniaka, dětiny, šarlatána a umělce, vyvine to největší možné úsilí, aby přesvědčil svoji milenku, že musí bortící se prastarou stavbu bez omeškání opustit, on že chce v troskách zemřít. (Narodil se zde, zemře zde!) Když ovšem zví, že milenka nosí pod srdcem jeho dítě, zatouží být žijícím tátou. Z nejvyššího místa věže ho ještě poprosí o záchranu jeho kotě – a tomu Frey nedokáže odmítnout. Když zvířátku po akrobatickém čísle přece jen pomůže, zřítí se i s ním z věže do řeky a zahyne. Vzdor tomu, že posledních dvacet třicet stran románu jakoby nedopsala spisovatelova tvůrčí invence, ale rutinně popisné pero novináře, opouští čtenář děj, do něhož vtažen, jen velmi nerad. Tvůrcův smysl pro bizarní, jak jsme již napřed zmínili, je v literatuře první třetiny dvacátého věku nepřekonán a má za funkci ozřejmit Čapkovu-Chodovu pozici světonázorovou. Připodotkneme-li pouhou namátkou, že básník Antonín Vondrejc se ožení s matkou své dcery upoután na smrtelném loži, přičemž – bezmocný, všemu odevzdaný – z téhož lože vidí novomanželčinu koketérii s lékařem jej ošetřujícím – pomysleme, je to dámský lékař  –, nejeden z čtenářů se zeptá, měl-li Karel Matěj Čapek-Chod vůbec rád lidi, nebyl-li misantropem. A rozpomeneme-li se na nevěstu Evičku Hirschauerovou-Pivkovou opustivší lože no-

23

24

vomanželské, aby svatební noc strávila v posteli sochaře Viléma Rozkoče, načež se úřední manžel zastřelí, odpovíme si ovšemže, že takový spisovatel člověka přece rád mít nemohl. Jaká mýlka! Křivdili bychom Čapkovi-Chodovi velice. Nešťastný člověk, to ano, ale … Ale jenom si – namátkou – povšimněme! Po devastující havárii diletantsky zvoleného typu turbiny a po zpackaném debutu Klementiny na scéně Národního divadla jako jediná nezničitelná hodnota přetrvává ryzí cit – ten otcovský ke Klementině, ten Klementin k otci. Napsal sice Josef Šach (1949), že Karel Matěj Čapek-Chod „nosil často masku, protože mnoha ranami zasažen a mnoha lidmi zklamán, nedovedl nabýti plné důvěry k lidem“, a napsal i, že „tento rys jeho povahy nezůstal bez vlivu na literární tvorbu“, my vzdor tomu všemu soudíme, že zpoza bezútěšnosti, jíž jsou autorovy romány přeplny, prosakuje do samé historie literatury duchovní portrét humanisty, důvěru majícího především v člověka prostého. Právě takovému spisovatel vpisuje do osudových zápletek naději či rovnou perspektivu. Pro tištěnou verzi týdeníku pro literaturu a kulturu Obrys-Kmen, 2013

Typy a osudy umělců po způsobu Karla M. Čapka-Choda Ať umělec dosáhne jakýchkoli met, vždy je vlivným fenoménem (světovým, národním, regionálním, místním), který recipienty provokuje zahaleným či naopak demaskovaným soukromím, osobnostním profilem, životním příběhem. Historie české literatury zná autora, který jako první a především jako tematicky objevitelský zavádí čtenářstvo před zrcadlo uměleckého výsluní jakož i zákulisí v míře dobově nejširší, totiž autora jednoho románu „na zkoušku“ („V třetím dvoře“, 1895), jednoho s přívlastkem senzační („Kašpar Lén mstitel“, 1908), pěti románů společensky významných, morálně ostatně i oceněných a čtenářské komunitě dosud nepoznané profesně-sociální světy objevujících („Turbina“, 1916; „Antonín Vondrejc“, 1917-18; „Jindrové“, 1921; „Vilém Rozkoč“, 1923; „Řešany“, 1927) a konečně jednoho románu víceméně experimentálního („Větrník“, 1923). Tím spisovatelem je domažlický rodák Karel Matěj Čapek-Chod. Těmi umělci jsou – pomineme několik málo nenápadných figur – především portrétista Josef (na jiném místě však František) Benýšek, nadaná, perspektivně operetní pěvkyně Klementina Ulliková, komponista a pianista Rudolf Vážka, umělec-knihvazač a falzifikátor Armin Frey, před nepříznivým osudoběhem kapitulující básník Antonín Vondrejc a také malířka a předsedkyně extravagantního klubu Machna Půtová. (Znalci literárního díla Čapka-Choda se podiví, že sochaře Viléma Rozkoče opomíjíme. Je to proto, že Vilémovi se věnujeme při jiné příležitosti.) V našem textu ovšem neseřadíme umělce tak, jak je spisovatel přiváděl do komunity románových, zdůrazňujeme románových postav, jakož i do pospolitosti vděčných čtenářů.

25

26

Ovšem pojďme již. Oni přicházejí. Armin Frey. On pro sebe sama vymyslel pohrdavé pojmenování hrbatec, švagr Bohumil Ullik, zchudlý továrník-majitel tak řečené Papírky, jej má za bláznivého Armina a pro vypravěče-spisovatele Čapka-Choda je složkou maniaka, dětiny, šarlatána a umělce a také pitvorný krasavec, podobný zakrslému druidovi, z kterého ovšem udělala jiného člověka něžná vetřelkyně kartonářka Žofka Pučelíková. Jak? Zkrátka jej povýšila na svého boha, stvrzuje Čapek. Frey, osudovým údělem znetvořence přespříliš tvrdě zkoušený, má ovšem srdce na pravém místě: Je nezištným dobrodincem dospělým neteřím Tyndě a Máně: potají totiž připlácí za hodiny zpěvu pro Tyndu a Máně nejprve koupí mikroskop a potom přispěje hotovostí na vdavky. Přesto musíme říci na světoběžníka Armina tak nepěknou věc, že nejeden čtenář jím dozajista i pohrdne. Cane corso toho člověka přece zpochybní fakt, že Frey přišel ke svým penězům podvodem. Je totiž také knihvazačem-falzifikátorem a pro židovského šejdíře z Bardějova zhotovil po dvanácti letech už druhý falzifikát „Stanov řádu svatého Ducha“, jejž založil v roce 1578 sám král Jindřich III. – a tak si tento tichý společník takřka bankrotující firmy Ullik a spol., podivínsky létem i zimou žijící v podstřeší věžovité knihařské velkodílny, užívá svérázného existování beze strázně a bez neshod, dokud … … dokud mladičká kartonářka z přízemí nepřinese do jeho chladného renesančního vévodství, kde vše je imitací, zatoulaného oblíbeného kocourka a … Co může v takové situaci napadnout postiženého samorostlého světoběžníka? – Inu, Žofka zůstala do rána. Zůstala do rána a ráno ne a ne mít se k odchodu. Vší silou ji zkoušel ze svého „apartmánu“ vytlačit, vystrčit, dokonce ji bil, všechno to nic platno, neodešla, pomocníka si zjednal, nedala se, a on – nechápal. Co s ní je? O co jí jde? Já mrzák

v letech – a ona zrovna dorostlá v ženu? Co se to jenom děje, probůh?! (Jen jednou nepřijdeš na noc domů – a už nechoď vůbec! řekl táta a nezapomene Žofka.) Po čtrnácti dnech se Armin vzdá nadobro. Žofka málořeční, tiše, jako by tu nebyla, šije a poklízí, neodlučitelná družka, věrnější než pes, který by byl pošel na to, co jí bylo od jejího velitele zkoušeti, než zvítězila nad ním prostou skálopevnou vytrvalostí. Když si Frey do kořene uvědomil, jak krutě s ní zacházel, bylo mu do pláče – Odpusť, řekl – a – a – políbil ji, Žofku Pučelíkovou, za těch čtrnáct dní, co byla u něho, poprvé. Přijala tento polibek s překrásným úsměvem svrchovaného vytržení, objala jeho znetvořenou šíj, přitiskla se k jeho znetvořené hrudi se vzdechem tak zryvným, že ji neslyšel tak vzdychnouti ani … Vše, co nám spisovatel dosud vypravoval, vše je jen začátek. Začátek událostí – a budou tři – budou to tři Události –, které zdynamizují stereotyp Freyových dnů, Události, které předčí světoběžníkovy dojmy i z Londýna i z Paříže. Nuž, pojďme svrchovaným časem a jím seřazenými skečemi popořadě a – a zkusme to bez panikaření. Napoprvé se vydejme naproti tomu roku (a dvanáct dalších již uplynulo), kdy Armin Frey zhotovil první falzifikát středověkých stanov rytířů. Tehdy o falzifikátu prohlásil proslulý londýnský bibliotekář, že jde o naprosto nepochybný originál. Ale druhý falzifikát takové štěstí už neměl. To jeden z bývalých Freyových spolužáků a nyní uznávaný král všech znalců-bibliofilů rozeznal falzifikát podle tiskových chyb nadělaných při sazbě v Bardějově a svůj nález uveřejnil zrovna v tom čísle londýnského časopisu The Bibliophile, v němž publikoval i Armin Frey. A tak se zaskočený pachatel dovídá též o dalších znalcích, kteří odhalili i to, že marokén falzifikátu je impregnován mořidlem z kočičích výmětů. Co teď?

27

28

Armin Frey nepanikaří. Má od žida (přece světového šejdíře) písemné prohlášení, že pan Armin Frey uvázal se v tuto uměleckou práci teprve na čestnou záruku, že jeho výkonu nebude zneužito k nějakému podvodu. Ne, Armin Frey nepanikaří – právě naopak, právě že naopak! Rozhodl se: Sepíše seznam všech svých imitací, aby po jeho smrti … nebylo jeho díla zneužito … aby se nechvástal jeho uměním někdo jiný. Přiblížil se okamžik, ve kterém zaskví se geniální umění jeho před celým bibliofilským světem! Frey je sebevědomý a je nadšen. (Žádný nýmand! Mnoho dokázal!) Žel, seznam sepsat – to už nestihne. Totiž. Vybraná společnost křtí ve strojovně monstrum, technický zázrak, reakční turbinu, jejíž práce – jak očekává továrník Ullik – vrátí firmě prosperitu a rodině společenskou vážnost. Ale … Ale kdepak takové plány! Sotva stroj spustil, katastrofa tu byla natotata! … Katastrofa … Nic jiného než konec Ullikova světa! Hřídel zlomena, vůkol zemětřesení, typ turbiny zkrátka špatně vybrán, měla to být spíše spirálová s násosovým rourovodem, kdo ví, jak tuto vůbec smontovali … Nu, stará dobrá Papírka je tatam, nová strojovna jakbysmet, ještě stojí Freyova věž, ale ta … Armin Frey prohlíží pukliny ve stěně. Pukliny se rozšiřují, nemůže být jiná, příbytek, v němž se narodil … sesune se, zřítí se, nemůže být jiná. Armin se rozhoduje rychle: on, a utéci? Má-li se jeho věžovitý dům zřítit, pak v něm on zemře. Jen Žofku je třeba zachránit. Hle, on, a láska ženy! Již je tomu bezmála půl roku, kdy mu nastaly dny štěstí, jaké po celý život pokládal pro sebe za vyloučené. Tak i spisovatel Čapek-Chod se ptá: Poznal Armin kdy lásku ženy? Ani vlastní matky, odpovídá si, matky, která nevzhledného synka svého nejvýše ještě jen tak povrchně pohladila a dost. Pamatuje se vůbec na to, že by ho byla maminka kdy políbila? Totiž sama od sebe!

Takovou vzpomínku vůbec nemá; ostatně kdož ví, měla-li ho ráda, měla ještě jednu příčinu nemilovati jej, připravil ji už svým pouhým vstupem do světa o zdraví, takže vždy churavěla a brzy zemřela. A ostatní ženy, jichž měl tolik, zdaž jej kdy která z vlastního popudu políbila? Žádná, žádná, žádná. Pro to všechno je třeba zachránit Žofii! Žofce se nesmí nic zlého přihodit, světici! Jen ať jde, ať už jde z tohoto místa neodkladné zkázy. Proboha, ať už běží odtud! „Bez tebe se odtud nehnu!“ „(…?)“ Začala jej rvát (tu scénu vidíme se spisovatelem), popadla jej za rukávy, a hekajíc úsilím, táhla jej směrem ke dveřím, takže Armin udělal půldruha kroku, vlečen zoufalým děvčetem. Tato nadlidská síla byla mu takřka plným důkazem, že její počínání nemůže být přetvářkou. Když mu nato vyzradila, že po tři měsíce nosí pod srdcem jeho dítě, dal jí celičké své jmění, musil … musil zaopatřil ji i dítě. A tak si Žofie dala konečně říci – – – konečně – – – dítě musí žít! Vyběhla ven – – – . V okamžiku zásadního zlomu Armin zatoužil být žijícím tátou. Ano! Ano, náhle chce – – – . Ještě zachrání Fatimé, kotě, které ho shůry prosí o pomoc. To on by nikdy neudělal, aby to boží stvořeníčko nezachránil. Už leze, už šplhá, už má kotě v náručí, a už – – – NIC. Našli ho pod sutinami ve vodě, kotě nepustil do poslední chvíle. Tak skončil Armin Frey, hrbatec, maniak, dětina, šarlatán, umělec, milovaný. ** Bylo by velmi předčasné, kdybychom právě teď Čapkův-Chodův román odložili. („Turbina“, vyd. František Borový, v Praze 1916.) On v něm pobývá ještě jeden muž, hm, muž – dosud ji-

29

30

noch, tvrdí spisovatel, a také k tomuto se tvůrkyně příroda pootočila zády. Tím nelítostně zkoušeným je Rudolf Vážka, nemyslete, velmi nadaný chuďas, který se po čtyři léta cvičil v dvojím umění, v skladbě hudební a v hladovění, a v obojím i nyní pokračuje s tklivou virtuozitou! Za Rudolfem ohlíží se mnoho dívek, mnoho sličných žen – protože je nadobyčej šeredný … … Cesty života zkříží pěšinu Vážkovu s autostrádou Klementiny Ullikové. Pětadvacetiletá kráska vládne hlasem, který ji předurčuje k uměleckému úspěchu, a ona skutečně vystupuje na koncertním podiu v Měšťanské besedě v Karlíně, ale to vlastně jen tak, aby neztratila formu, ve skutečnosti má sen … má sen … A v tom snu zpívá na prknech Národního divadla. Tak vešel do výstavního domu Ullikových a především do zpěvaččina uměleckého světa proletářský synek Vážka, zjednaný jako Tyndin soukromý korepetitor. Co se s dvojicí událo – učiněný zázrak!! Duše obou, pianisty i pěvkyně, dlí v zámezí vezdejšího světa a nevědí o ničem jiném než jedna o druhé. Nemůže být, je přesvědčen spisovatel, vroucnějšího a cudnějšího prolnutí jedné druhou a druhé první než v onom zásvětí, jehož jedinou hmotnotou jest zvuk. A tu kteréhosi dne sebral Rudolf odvahy a na konci árie bodl po Tyndě plachýma očima a – a – zbledl. Postřehl přece, že sama Tynda je tak krásná jako její hlas. A bylo pro Rudolfa nade vši pochybnost, že KAŽDÁ ŽENA TAK VYPADÁ, JAK ZNÍ. A protože duchovně založení muži lásku projevují tvůrčími činy, zkomponoval Rudolf trio pro klavír, cello a housle. Považme, kantilénu Vážkovi vydala sama Akademie a ještě přidala cenu! „Složil a slečně Tyndě Ullikové v hluboké úctě a obdivu věnuje Rudolf Vážka,“ stojí uvnitř. I nadešla chvíle, kdy Tynda, uchvácena ošklivcovou hrou, vtiskla zamilovanému polibek na ústa. Vtiskla polibek a zmizela, neboť byl čas – byl čas být včas na kurtu. Tenis ona miluje. MILUJE i Rudolf. Hudbu každý den. Tyndu každý den. Dnes ještě život a ještě celičký svět.

Jde za ní a počká mezi keři při cestě na kurt, aby … vždyť ho políbila … aby jí řekl … vždyť žít je nádherné! … aby jí konečně řekl … Kdepak! Neřekne Tyndě nic. Ale vůbec nic! Ona už je na kurtu, s ní kterýsi atlet, a ty pohledy … , a komponista a korepetitor Vážka do Tyldina pěveckého salónku už nikdy nepřijde. … Pisatel textu „Typy a osudy umělců …“ doznává: Nechtěl mladému, chvíli šťastnému a teď k smrti zoufalému Vážkovi zkazit ty přenádherné, osvobozující iluze. Jenže příběh zraje a nastal čas konečně vyjevit, jaká to bytost Klementina vlastně je. (Kdo to jen sakra zkusí?) Ale což! Vytvořil tu osobu Čapek-Chod, ať tedy on řekne, že Tynda mohla-li muže smažiti na vlastním jich ohni, dělala to k smrti ráda, tato krotitelka bazarových, tenisových a bálových lvů. Zrovna v těchto dnech a týdnech si tátův mazlíček pohrává dokonce s muži třemi! Usmažila panice Rudolfa Vážku, smaží pražskou sportovní hvězdu panice Vénu Nezmaru a způsobně přijímá dvoření Čechoameričana v letech, tělesně nepřitažlivého vynálezce a byznysmena inženýra Moura („… já toho pána potřebuju nesmírně, jestli mi ten nepomůže do Národního divadla, tak je všechno marno … Až Mour udělá svou povinnost, půjde Mour!“) Uplyne půlrok a Klementina prožívá vzrušený den: má zkoušku v Národním divadle ! … ! … ! Mour už je v Praze vlivným člověkem a Tyndu do divadla i odveze, třebaže v její úspěch nevěří ani zbla a má s mladou Ullikovou vlastní záměry. Klementina je mu předmětem podnikatelského kalkulu, jako všechno na co jen pomyslí záměrem filtrovaným vypočítavostí. Ale to ona neví … to ona zaplaťpánbůh neví. A když přijde Tynda v Národním divadle na řadu a vstoupí do sálu, koho nevidí?! Vždyť je to Vážka (!) – a bude ji doprovázet na klavír! (Pan Rudolf Vážka to totiž dotáhl v Národním divadle na korepetitora sólistů opery.) Ti dva si to teď řeknou přímo. On, je-

31

32

muž polibek od Tyndy (na čtvrthodinu, půl) změnil vnímání světa: „Slečno! Od onoho okamžiku, kdy se mi dostalo onoho nezapomenutelného, ale přece jen neblahého blaha …“ Ona, jejíž vnímání světa po celý mladý život tak neprodyšně lemuje egocentrismus: „… byla bych vám řekla, že bych vás jako komponistu mohla mít velice ráda, a taky mám, ale jako milenec byste nebyl mým ideálem …“ (Okamžik! V tento moment to ještě není zjevné, ale vězme, že něžná upřímnost těch dvou, to je skutečný začátek p ř í š t í h o o b r a t u . Takových je ve světě vždycky tolik, kolik je lidských životů a co životů, tolik i zápletek a rozuzlení, jaké by žádný spisovatel nedomyslel.) Na večírek v právě otevřené rezidenci mazaného prospěcháře, největšího mezi prospěcháři (čtenář přece ví, že inženýra Moura), zavolají z Národního divadla, že Klementině Ullikové nabízejí místo v dámském sboru. Takové ponížení! Taková urážka! Co si to vůbec dovolili?! Mám na sólový zpěv, nepochybuje Tynda, a jsou přesvědčeni vlivní kolem ní. A tak Klementina Ulliková tu šanci dostane. – – – Dostane šanci právě v tom dni, kdy se zlomí hřídel turbiny, kdy se po otřesech půdy sesune zbrusu nová strojírna i stará dobrá Papírka, kdy „Turbina, a. s. k obrábění dřeva, parketárna, speciální výroba klavírů amerického systému Harwey“ v jediném okamžiku změní se v nereálný sen. Jenže to všechno bylo dopoledne, kdy ona už v divadle, a neví nic o Události, jejíž ozvěna se šíří hodinu po hodině víc a víc měšťáckou Prahou. Tynda se připravuje – samozřejmě v nutném informačním vakuu soustředěnosti – na večerní premiéru. Dávají Wagnerova „Lohengrina“ a Tynda bude Elsou Brabantskou. Tak. Klementina Ulliková bude čnít nade všemi. Klementina Ulliková bude znít mezi všemi. (Ale protože ty máš, soucitný čtenáři, slabost pro tohoto člověka, řekneme si to další z jejího velKÉHO večera šeptem. Dav diváků: To je ta Ulliková, jejíž otec právě dnes ožebračil své akcio-

náře a zabil švagra a víc by jich zabil, kdyby bývali neutekli! A jí ani hanba není, tak troufalá je!) Divadlo je plné lidí a ti lidé neumějí odpouštět. Elsa Brabantská vstoupí na scénu, už měla zpívat, muzikanti dělají co mohou, ale Elsa Brabantská oněměla. Oněměla z mrtvolného chladu a cizoty, právě že cizoty, která se na ni sune z tisícerých očí v hledišti! Už ji z jeviště odvedli, už je u ní lékař a ten klade Vážkovi na srdce, aby slečnu neopouštěl, dokud ji neodevzdá přímo panu otci, neboť jedná prý se o dosti značný šok. Na tento příkaz se Rudolf Vážka také odvolá, když jej slečna Klementina zapřísahá dokonce sepjatýma rukama, ať ji nechá odjet samotnou. V kočáře na cestě k Ullikových vile Rudolf na zhroucenou ženu hledí jako fanatický věřící na modlu. On želí zpěvaččina zmaru především jako muzikant, jako umělec, který nezažil dosud většího hudebního štěstí nad její zpěv, který z nejbližší blízkosti slyšel šuměti dech jejích ňader při tvoření nejvyšší krásy, jakou kdy poznal, – tónu jejího hlasu. Než Klementina Ulliková vystoupí, aby se objala s otcem, v jediné dopolední chvíli jako mávnutím proutku ožebračeném, Rudolf Vážka se v kočáru dožije v krátké době d a l š í h o o b r a t u : slyšel a viděl vychytralou, rozmazlenou, bohorovnou Tyndu srdceryvně úpět a usedavě plakat. – – – (Můj ty bože! Můj ty bože, Život, jak jej na Zemi známe, je opravdový Mág, opravdový a také největší Mág! Vždyť si to představte! Slyšte tu novinu! Slečna Klementina Ulliková a pan Rudolf Vážka vstoupili do stavu manželského! Není to žert? Coby!) Té noci po nešťastné Události v Národním divadle Tynda zkolabovala. Upadla – padla do bezvědomí – takřka čtrnáct týdnů byla nepřítomna na tomto světě. Když se přeci probrala z dlouhé nervové horečky, zaplaťpánbůh uzdravil se jí i rozum. A shledala, že po celou dobu nemoci a po celou dobu rekonvalescence navštěvoval ji a stále navštěvuje ustaraný komponista Rudolf Vážka. A to byl ten t ř e t í o b r a t . Řekli si to z očí do očí: Chtějí spolu žít.

33

**

34

Dobře tedy. Ať je po tvém, čtenáři! (Ale dvakrát taktní nejsi. Bažíš po senzaci!) Musíme tedy opustit šťastné novomanžele a vrátit se celých dvacet jedna let nazpět. („V třetím dvoře“, vyd. J.  Otto, 1895) To se jakomanželé Růžena a Josef Benýškových přistěhují s nevidomým synkem do pavlačového domu ve staré, inu staré – přestárlé (!) – pražské zástavby. On je umělec a v rodině kápo. „Přísahám vám v této posvátné chvíli věrnou, ryzí a nezkalenou lásku na věky!“ dušuje se akademický malíř Josef Benýšek, když žadoní u poštovní manipulantky Pavlíny Terttlové o  půjčku osmdesáti zlatých. Třebas o něm nic neví, Pavlína ty peníze (přejděme, že odcizené) tomu člověku půjčí. A tato půjčka skončí v rukách kostelníkova syna a Pavlínina bratra Richarda, advokátního mundanta. Oba pěkní ptáčkové: vytvoří Benýškem objednaný, prý nezpochybnitelně pravý křestní list paní Růženy a o peníze se spolupachatelsky podělí. Ti Benýškovi! Nedají si pokoj, a nedají! Už před deseti lety falšovali Růženin křestní list, aby zvrátili rozsudek soudu ve věci dědictví po zesnulé Růženě Peštové, ale se zlou se potázali. Teď do toho jdou znovu. (Oč že vlastně jde?, tážeš se, a kdo by se také neptal? Nu, zůstavitelka Peštová, někdejší majitelka pivovaru, nejspíš nebyla vzorem mravnosti: tak to zkrátka je, že povila nemanželskou holčičku, jíž biologickým otcem byl Peštové – bratr. Tomu rodička také svěřila robě na vychování. A když byla Peštová pozvána k božímu soudu, ustavila dědičkou právě nemanželskou dceru. A právě za tu se už deset let vydává Josefova Růža. Právě k tomu ji Josef pobízí.) Takže. Benýškovi se nepoučili z prvního nezdaru a cílevědomý Josef už plánuje, že postaví továrnu. Nový proces vyhrajeme! je si jist, a nikterak znepokojujícím mu nepřipadá, že čím blíže je den rozsudku, tím víc mluví Růžena z cesty. Je toho na ni příliš. Ale příliš!

Ale p ř í l i š … (Advokátův dopis Josefovi si přečte o samotě. „Ctěný pane!“ stojí v něm. „Dovoluji si Vám sděliti, že je vše ztraceno. Protivná strana předložila úmrtní list nemanželské dcery, čímž se stává proces Vaší „paní“ zcela ilusorním. Poněvadž pře provedena již dvakráte (!), posledně před desíti lety, hrozí Vaší paní vyšetřování pro obtěžování úřadů a Vám mimo to vyšetřování pro pokus podvodu paděláním křestního listu, nota bene, zcela zbytečné.“ Růžena nepláče. Nepropadá hysterii. Neomdlí.) Když se akademický malíř Josef Benýšek vrátí domů, uvidí, že se Růža oběsila. O dalším osudu toho člověka a jeho slepého, neduživého synka Čapek-Chod víc neřekl. (A měl by? Měl by – čtenáři?) ** Za ženou šťastnějšího životního příběhu se vydejme do jiných míst Prahy, tentokrát na samý břeh Vltavy a do let světové války. („Jindrové“, Pražská akciová tiskárna, 1921) Co je tu k vidění mladých žen-absolventek školy uměleckoprůmyslové, co mužů-hudebníků! Ty ženy jsou přepůvabné a přesvůdné, když jdou vodou obklopujíce jediného muže. Dvacet jich je! Celá královská společnost, král se svými královnami, baví se v koupeli hrou, laškujíce stříkají vodou. A vše to se fotografuje. Fotografie nahradí skicu k obrazu. Ten obraz namaluje – Machna Půtová vulgo Maria egyptiaca (totiž: kouří jenom egyptské), tím králem uprostřed žen ve skoupých úborech není nikdo jiný, než Jindřich Pavák, někdejší znamenitý student Oxfordu, poté vědec orientalista, který se po deseti letech strávených v Indii (manželkou tu hanebně opuštěn) vrátil do Prahy, kde přeložil celou Kámasútru, vydavatele ještě nemaje. Výjev, který v řečišti Vltavy sledujeme, není jen tak ledasjaký. Jde o choreograficky zpracovanou pasáž ze sbírky Kathásaritságara napsanou kašmírským básníkem Sómadérou.

35

36

A ti všichni v řečišti, to je recesistní klub Opálka (za 1. – jako by ani války nebylo!; za 2. – nemluvit o válce, toť jediná podmínka členství). A vodní a sluneční klub Opálka – prý avantgardní, s duchem dionýským, a nevadí, že i bakchickým – to je zase Machna Půtová. Vážení, to ona je ten člověk ze všech nejdůležitější! Je choreografkou! (A ty se ptáš, kdo že tedy je paní Machna? …) Když byl na výstavě spolku Brandl instalován obraz Messaliny, zakročili cenzoři a milá Messalina musela býti se stěny sňata. Mnoho-li to vadilo paní Machně? Tato rozvedená svobodomyslná dáma je malířkou velmi odvážných syžetů, šťastna z nich. Ale nespokojuje se výhradně s tvorbou výtvarnou – je i předsedkyní Opálky. Když členky klubu provádějí v batikovaných trikotech Dalcrozeova rytmická cvičení podle Bottingrových obrázků, diváci jsou v extázi a Machnu Půtovou, malířku, choreografku a organizátorku, štěstí rozechvěje zas o něco víc. Ale což! Dosti o tom! Nechme Opálku Opálkou, paní Machnu paní Machnou a vyjděme z jiného světa do neobscénního reálu. Ten mladý muž na místě pro veřejnost v soudní síni vyhrazeném, to je – Antonín Vondrejc. Do Prahy přibyl z Místřeže, osmadvacet je mu a korektora střídá redaktorem a obráceně, ale in merito nejvíc a vždycky je básníkem, vždycky! Celou bytostí. ** (Ty nevíš, kdo je Antonín Vondrejc? Žertuješ … V Čapkově-Chodově celoživotním díle je to nejčastěji se objevující postava. Nám – samozřejmě – jde o postavu románovou.) Mladý muž přišel do Prahy pro první vavříny. Dávali tu premiéru pohádky „Král Ječmínek a královna Pšenička“, měla obrovský úspěch, a ten úspěch byl i Antonínův, neboť on to byl, kdo napsal libreto.

(Čtenáři? – – Čtenáři! – – Tys nesoustředěn. – – Tak velice tě zaujal spolek exhibicionistek? – – Též Antonín Vondrejc básník tě, hádám, zaujme.) – – Vzhledem k předešlému, nemůžeme se nezeptat: S jakými mužskými hrdiny, přirozeně umělecky činnými, jsme se až dosud setkali? Odpověď je jednoznačná: byli to dva muži zakomplexovaní, šlo-li o ženy, a byl to lstivý, podvodný predátor. S Antonínem Vondrejcem přichází někdo docela jiný. Jen si to vezměme: Na kontě básnickou prvotinu „Poskvrněná početí“, horlivý autor drobných denívek a publicistických efemérek, oblíbený řečník studentských schůzí, jeden ze strůjců studentské avantgardy a popřední tvář formující se politické radikální strany nominovaný na kandidátní listinu. Prostě mladý úspěšný člověk s dobrými vyhlídkami. Tak dobrými, až mu je leckdo záviděl. Až si nadělal skrytých nepřátel. Až …! Za všechno si mohl sám. (Jakže!? Jak že … ?! Prozatér to řekne sám. Vondrejc býval totiž vždycky jen teoretikem. Hlasatelem idejí. Poetou úvodních veršů studentských časopisů. Verbálním rozechvívatelem schůzí svých druhů. Když však došlo k „propagandě činu“, Vondrejc prostě selhal. Měl přejít od veršů k skutkům, ale on od skutků naopak zrazoval a po několika srážkách s vedením vypadl z jeho kandidátní listiny. Jejich cesty se nadobro rozdělily. Ale když se za čas koná proces s radikály, k nimž on už sice nepatří, ale k soudu přesto jde, zmučí jej nevyslovené, ale viditelné podezření bývalých soudruhů: to tys nás udal!) Bože! Něco takového! Křivda! Taková křivda! Křivda křivdoucí! Pak bouře minula a proudy utekly, náš narátor ještě, a Vondrejc – zůstal v bahně. Z redakce „Mírného Pokroku“ jej vyhodili, a tím pádem již není další redakce, která by stála o jeho příspěvky. Od toho času změnil se Antonínův život nejprve v absurdní tragikomedii a potom už jenom v tragédii, v tragédii, nikým nere-

37

38

žírovaný, schválnou hrou atributů společenských i biologických napsaný krutě sarkastický příběh muže, stále ještě snaživého, stále pracovitého a lidsky poctivého … Ale ukáže se: Tvá budoucnost je stejně nemocná, Antoníne, jako ty sám. (Tak to je, soucitný čtenáři. Ve stejný den, kdy Antonín přijde o práci redaktora, přihlásí se v jeho těle – – v jeho těle – – tuberkulóza – – !) Takovýto obraz těchto Antonínových dnů Čapek-Chod „vymaloval“: Prožíval pekelné dny, na jichž konec přicházívá týden, kdy každého rána utáhne se řemen o jednu dírku, až konečně trn přezky nenajde žádné a koneckonců řemen utáhne se kolem krku a stolička se podrazí. Ten člověk, lidičky tak mladý, že bychom řekli všechno má teprve před sebou, tak ten člověk se tedy ocitl v bahně a nemůže s tím nic zmoci: spolehlivě fungující soukolí vnější mašinérie okolností ironických, absurdních a neslitovných drtí Antonínovy šance životní až nakonec i Antonína samotného a doposledka samý jeho život. Odvolali stipendium přislíbené mu za jeho básnickou tvorbu – prý pro pohoršující poměry, ve kterých žije. Nabídne báseň k uveřejnění – intrikářem s ostrými lokty odsunut a znemožněn. Když dostane práci korektora, bere za ni tolik, že ani hlad neutiší. Vzepře se – musím odejít z Prahy! Musím zpátky do Místostřeže – tam shánějí redaktora! Shánějí – ale co je s jeho Annou?! Ona si bere život! Než žít bez miláčka, to raději vůbec! Zůstal Antonín. Zůstal s Annou navždy. Navždy nebude dlouhé. (Ale abys věděl! Židovské děvče Elsu Pinkasovou pojmenovali Annou, jak tradice U Šašlů, kde je sklepnicí, vždycky každé nové velí. Je jí dvacet jeden rok. Zhola nevzdělaná – smyslná o to víc. S náležitým sexepílem – přec jenom Antonína milující. Z Antoní-

nových básní nepřečetla jedinou strofu – ale napodobí každý jeho krok. Také Antonín miluje – Annino tělo nejvíc.) Sráženého, zneuznaného, opovrhovaného, už neprůbojného básníka Antonína Vondrejce miluje Tuberkulóza. Už mu nebude líp, jenom hůře a hůře víc. Navštěvuje jej dámský lékař – život si z něho utahoval, dokud se dal žít, a utahuje, když už se žít nedá. S Annou se Antonín ožení už polomrtvý – to aby Anna nezůstala svobodnou matkou. Teď leží básník na smrtelné posteli, pohupuje kočárkem s dítětem, protože Anna musí být v práci, aby … aby nepomřeli hlady. Pohupuje kočárkem, Antonín, zaujat filozofií a filozofováním. (Nechme Antonína jeho myšlenkám, čtenáři připravený na nejhorší. Považ, kdyby se Antonínova ovdovělá matka, selka, nebyla provdala za čeledína na statku a kdyby otčím nezastavil nevlastnímu synovi příspěvky na studium, třeba by Antonín nebýval korektorem, nýbrž profesorem, třeba by ani básníkem nebyl, nýbrž kritikem, a možná by – myslí si se mnou i Čapek-Chod – přednášel studentům o Osudu, který je neúprosný – – – – – Když zemře umělec Antonín Vondrejc, u Štěstěny outsider, tělo outsidera skončí v anatomickém ústavu jako učební materiál při pitvě. Pro elektronický literární dvouměsíčník Divoké víno, 2013

39

Muži války – války mužů čiže Fatum, nebo lidskost

40

Aby nebyl internován, stal se dobrovolníkem francouzské armády. To ještě neuplynulo mnoho dnů od chvíle, kdy stál na břehu Seiny rozhodnut skoncovat se vším. Prázdný žaludek naříkal, ale což!, předně sebevědomí a svědomí zaskučelo … Pro pořádek nejprve: Kde se vlastně vzal v Paříži? A proč tu je? K čemu je mu to dobré? Vilém Rozkoč je sochař, umprumák. Za zvlášť vydařené dílo, teprv druhé povedené v krátkém jeho životě, vysloužil si stipendium na studijní pobyt na Olympu všech sochařů a malířů. Kdo by odmítl? Opustil žižkovskou kolnu, která mu ateliérem i „apartmánem“ (tatík, ještě když byl živ, měl ji za štukatérskou dílnu), a jel. Co všechno netušilo to sebevědomé mládí dobývající si místo na slunci?! Vilém Rozkoč odjel do Paříže, aby tu vkrátku schlípl a dovtípil se, že znicotnění existence vede ho do náruče smrti. Zahanben mistrovstvím Rodina, kterého doma napodoboval, jediného svého díla tu neprodal, a když mu v ateliéru, kam chodil na hodiny, dali najevo, že už překáží, šel k Seině. (Všimli si ho ti, k nimž svým původem sám patřil – proletáři, a z něho byl rázem štukatér. Pak přišla válka.) – – – – – – Je válka. Zdravotnímu poručíkovi Jindřichu Pavákovi se poštěstilo: dostal studijní dovolenou, aby v rodné Praze dokončil studia očního lékařství a korunoval je převzetím diplomu v Karolinu. Dokázal to. Místo na slunci života se před ním rozestupuje. On však chce víc. Chce na slunce s Jiřinou Menotovou, studentkou filozofie, a také že když si v Karolinu odbude tu slávu, hned se zasnoubí. Štěstí mu opravdu přeje!

Krátce jen. Jiřinin sličný zjev padne do oka opilému rakouskému důstojníkovi, a když se Jindřich zachová – jak také jinak! – jako džentlmen, který ovšem nepovstal při hymně národů, zatímco proti opilému majorovi v rakouské uniformě ano, odvede šťastného ještě muže vojenská policie: do posádkového vězení. Divizní soud pak Paváka propustí z důstojnické hodnosti a odsoudí jej k zostřenému tuhému vězení na čtyři měsíce. Výkon trestu odročuje se až po demobilizaci. Teď je odsouzený řadový vojín bezodkladně vyslán na frontu. Odsouzen tedy ne ke čtyřem měsícům, ale k smrti. – – – – – – Je válka a žurnály jí říkají světová. Také jatky – světové. Rozkoč, neví o tom nic, jen běží … běží … v ústrety zákopům před Fortem du Camp des Romains. Stal se zázrak: žádný nepřátelský voják si ho nevzal na mušku. Už má zákop na dohled, už jej má nadosah, stačí dva tři skoky… Zablesklo se tak oslnivě, že Rozkočův pohled pronikl celým olšovím a Rozkoč je uviděl oba: ryšavého pruského feldwebla vpředu, za ním jakési polodítě se zsinalou tvářičkou. Starý vystřelil browningem a Rozkočem trhla bolest v přeraženém předloktí. Předkloněn, vehemencí setrvalosti se hroutící za svým bodákem, zabil ho … Ho, který střelil. Teprve když zákopy vyklidili, uviděl Rozkoč, že jeho epée-baionette naskrz projel tělem Prušáka otce a ještě vnikl do těla Prušáka syna, kadeta. – – – – – – Jindřicha Paváka neviděli u českého praporu rádi. Předstihla ho pověst velezrádce. Kdo mohl, odplivl si před ním. A „na starost“ jej dostal praporčík Alois Poniklý. K Jindrovi se chová příkře, velitelsky, směr cesty mu ukáže browningem. Hůř být opravdu nemohlo! S Poniklým je to dlouhá historie. Oni dva se totiž do hloubi duše nenávidí už z předtanečních. Tenkrát to zajiskřilo! K nádherné Jeleně, dceři dvorního rady a ruské hraběnky, vzpláli oba. Poniklý však ví, jak Jindru znemožnit: ve-

41

42

řejně vykřičí, kdo z nich prožil dětství bos a čí rodiče měli dost peněz na synovy botky. Nu, nenávist je rozděluje dodnes. Tak stojí v zákopu a čekají na rozkaz. Neoddělitelní. Jindříšku, zkus podraz na nejvlastenečtější český prapor a odstřelím tě na místě! Ale tu ... tu je všechno jinak !...!...! Náhle ví určitě, že jsou zde čtyři. Oni dva – a smrt každého z nich. Protože oni byli na smrt vysláni. Až opustí zákopy a vezmou útokem zákopy naproti, v těch jejich zaujmou pozice Maďaři. Ti zastřelí každého Čecha, který by obrátil a dal se na ústup. Je všechno jinak – mezi soky z Prahy. A což? řekl náhle Jindřich Pavák. Což není u celého českého praporu jediného inteligenta, který by poznal jediné možné východisko? A to by bylo? opáčil Alois Poniklý. Pavák jenom vydechl: Přeběhnout k nepříteli! Přidat se k legiím. O svatováclavskou korunu doma dnes už nikdo nestojí! Poniklý kývl: Vidíš, to je ten okamžik, kdy bych ti měl podle svého čestného slova vpálit kuli do hlavy… Kuli do hlavy? … Je u praporu takový inteligent, o kterém vím, že to udělá. Přece ty. Alois s Jindrou se vezmou za ruce. – – – – – – Vilém Rozkoč dělá jednu chybu za druhou. A jednu větší druhé. Překoná ukrutnou palčivost svého zranění a je u toho, když kadeta Clause ošetřují. Lidi, on nemá pod nosem ani chmýříčka! Hezký člověk to je. Pro otce pláče tak usedavě, že to jednomu rve srdce. Matku přivolává takřka ještě diskantem a tak zoufale, že to srdce vskutku zchromuje. Trvá to celé tři dny, a když Claus v bolestech skoná, Vilém se jde na něho podívat … Ano, je to k nepopření. Rozkoč neměl mít s r d c e u m ě l c o v o . To je ten hlavní sochařův poznatek z první světové války. Do té války prostě nepatřil. Zranila ho na těle, ale i na duši. Do vlasti se vrátil v horečkách, vždyť nemocný tyfem, a s nemizícím přeludem okamžiků, kdy zabil. – – – – – – V palebném poli nepřítele je to buď – anebo. Jiné alternativy není. Jindřich Pavák běží v ústrety kulometné palbě, dosud

živ a dosud nezraněn, když tu po jeho boku se schýlí k zemi hřbet jiného vojáka. Pavák přiskočí – podsune pod krvácejícího svůj hřbet. „Neopusť!“ šeptne zraněný. Je to Poniklý. Jindřich Pavák udělá s břemenem jen tři kroky. Pak se otevře výheň bílého ohně. Jindřich se ohlédne tím směrem – a neměl to dělat, oheň mu sežehl tvář, výbuch jej vyzdvihl do vzduchu – a mrštil oběma těly o zem. Víc už Pavák nevnímá. (My jsme se dověděli víc. Kdyby byl Pavák ve vřavě skočil bez otálení a se zdviženýma rukama vpřed, byl by se dostal do zajetí pravděpodobně bez pohromy – mina by byla vybuchla kdesi za jeho zády. Ale zdržel se s Poniklým. Něco silnějšího než odhodlání přeběhnout k nepříteli způsobilo, že Pavák nepamatoval jenom na sebe.)  – – –  – – – V první světové válce padlo devět milionů sedm set tisíc vojáků. Zraněno jich bylo o mnoho více. Vilém Rozkoč, ten víc na duši než na těle, protože duše, když zraněna, nezhojí se nikdy – rána jen podřimuje a opět se probudí, když to – prý uzdravený – nejméně čeká. Sochař Rozkoč svoji válečnou můru proměnil v hmotnost: vytvořil památník válečným obětem, a protože nejen ten, vypracoval se v uznávaného umělce. Když se vrátil z lazaretu Jindřich Pavák, oční důlky prázdné, čekala naň jen další pohroma: jeho snoubenka Jiřina Menotová je těhotná s Pavákem seniorem. Přesto se s ní Jindřich ožení. Soužití je to náročné psychicky a je to Jiřina, která ztratí sílu. Příští je nám jaksi povědomé. Jindřich Pavák stojí nad vodou Vltavy rozhodnut skoncovat se vším. Jako by nějaké vše ještě měl. Vždyť život mu vzal, co jen mohl. Ale než nevidomý do chladné vody skočí, z okna zavolají, že se narodil opět Jindříšek Pavák a taky že s rodičkou je to tuze zlé. Jako od Poniklého nemohl, tak ani od syna-bratra nemůže odejít: to se přece nedělá! Třebas ztratil zrak, třebas naprosto bez iluzí a ač vkrátku ovdovělý, nebo právě pro to všechno, ten příkaz v sobě slyší: Žít se musí!

43

***

44

Čtenáři, toť životní příběhy sochaře Viléma Rozkoče a jeho vrstevníka Jindřicha Paváka, druhdy očního lékaře. Oba právě plnoletci, jsou z generace, která odešla na frontu ve jménu Boha a kapitálu a vrátila se do staronové vlasti, Bohem a kapitálem požehnané. Teď už jen závěrkem. Oba muži jsou postavy románové. Do paralelního světa literárního je přivedl Karel M. Čapek-Chod. Jindřicha Paváka nejprve („Jindrové“: Pražská akciová tiskárna, 1921), Viléma Rozkoče o málo let později („Vilém Rozkoč“: Pražská akciová tiskárna, 1923, a „Řešany“: Pražská akciová tiskárna, 1927). Pro internetový deník Britské listy, 2013

Afroditin nebájeslovný svět v pražských románech Karla M. Čapka-Choda Řekněme si hned: Jde nám o epilog věku devatenáctého a prolog století střídajícího, čiže o Afroditin svět literárně ztvárněný Karlem Matějem Čapkem-Chodem, a zrovna že ten počapkovsku vyobrazený Afroditin svět, který literární publicistika více než méně houževnatě ignoruje cirka jedno století. Ptáme se proč. Osobnostním profilem a osudem člověka prožívajícího lásku a vykresleného na pozadí vnějších společenských kulis vyvstává před recipientem plastický obraz reálné Prahy z časů povlovného již smrákání nad monarchií. Ovšem. Nikdy nenarýsovaná evoluce všeho lidského napřed zařídila, aby sotvakterá generace člověkova plemene užila si nebe jen a jen donekonečna prosluněného. Kulisy společenské se mění a materiální „plenér“ o to víc, o to víc nesrovnatelně a také nekontrolovaně. Mění se souběžně i člověk, najmě člověk láskou prý činěný lepším a tedy povolaným samý svět duchovně krášlit? (Tato esej chce přimět k interaktivitě.) V románové tvorbě Čapka-Choda se chceme setkat nejprve s ženskými hrdinkami vykreslenými na tři způsoby. První typ, žena-nemythická bohyně, je opravdovým fenoménem svět a život činícím lepším a lidsky hřejivějším. Druhým typem, kterému se bohužel nevyhneme, protože ani Čapek-Chod to štěstí neměl, je bytost nespolehlivá až amorální, učiněné neštěstí svému bezprostřednímu okolí. A konečně do třetice: žena-oběť štěstí prohrávající a nakonec i kapitulantsky ho oželivší.

45

46

A jaké že chceme potkat typy mužského elementu? Mohou ti být snad jinými lidskými, milujícími bytostmi, než jsme si u ženských protagonistek vyprosili? (Některé z Čapkových literárních hrdinek a hrdinů přirozeně procházejí osobnostními proměnami, jak už to ostatně patří k výsadám autora-spisovatele, neboť též autora-života.) Jako první se přišly projevit slečna Pavlína Terttlová a (prý) paní Růžena Benýšková, obě „V třetím dvoře“ (vyd. J. Otto v Praze, 1895). Sekunduje jim kterýsi kontrolor Bíba a umělec Josef Benýšek. Pavlína Terttlová, poštovní manipulantka, neváhá zadat si s malířem-portrétistou Josefem Benýškem, přibyvším do činžovního domu s manželkou Růženou a synem Rudolfkem. Nudné, donekonečna jednotvárné žití s matkou a nedůvěryhodným bratrem už je příliš dlouhé, dlouhé a ubíjející, a Pavlína dychtí pít z čirého – nuž, stačí-li jen kýč – z čirého pramene lásky. Čiže – chce být jenom šťastna, docela obyčejně šťastna. A tak to pro Josefa udělá. Půjčí mu těch osmdesát zlatých. Těch zlatých, které vybere ne ze své úložky, nýbrž … Druhého dne se poštovní kontrolor Bíba nedopočítá v pokladním výkazu … Má podezření, má vysvětlení, ale obvinění nevysloví. Nehezký, nepřitažlivý – dívčí ptáče by řeklo opelichaný –, prostě senilní senior, zdaleka ovšem nemající dojem, že existuje cosi, co krásného by mu život směl odepřít –, tak tento muž se na Pavlínu náruživě vrhne. Mladá žena se pravdaže otřese odporem, ale když ještě téhož dne zví, že slizký Bíba má dost podstatný přehled o jejím soukromí, zkolabuje. Jenže Josef Benýšek se ukáže být nečestným padouchem – peníze získal a sliby lásky je schopen rozdávat kdykoli a na posečkání –, zkrátka už vychladl, zlhostejněl, nehlásí se. Pavlína neví, co počít … Zato Bíba! Dary Pavlínku zahrnul, pozornostmi a zas dary a – co si ti dva řekli mezi čtyřma očima, to nám zůstane navždy utajeno. Jediné je jisté: už mají před svatbou.

Pavlína? Nemiluje, její sny kapitulovaly, její mladé srdce je vyprázdněné. (Je to zkrátka tak u lidí: Nedostává-li se etického, není šťastné lásky a nemůže být ani šťastného života …) Růžena Benýšková – kdo ví, dopátrala-li se vůbec manželova miliskování, uvěříme však, že tomu tak nejspíš bude i bez pátrání, vždyť … vždyť ona nemůže nevědět o potřebě osmdesáti zlatých k opatření svého úředně (prý) pravého křestního listu, dokazujícího, že právě ona je nemanželskou dcerou nešťastné zůstavitelky. Bez toho Benýškovi nemohou vyhrát soudní spor o dědictví. Už před deseti lety to zkusili, ale soud jim dědictví nepřiznal – Růženin křestní list totiž byl nota bene falzifikát. Jako by šlo o trest boží, anebo to opravdu byl trest Boží: Růžena nato porodila nevidomého chlapce. Sama slepá na duši, teď, když se přestěhovala, jde do toho s (prý) manželem Josefem znovu. Osmdesát zlatých, můj ty bože …! ...! Ale Josef, ach můj zlatý Josef, ten je přece sežene! A předá je synovi kostelníka ku zhotovení nezpochybnitelně věrohodného křestního listu. Když list dostanou a předají advokátovi, ten o úspěchu Benýškových nepochybuje. Ale to vypětí, než soud vynese rozsudek! Ten stres, stres a pořád jeden velký stres, až Růžena počne mluvit z cesty, jako by její slepá duše ještě více ochuravěla. (Nedostává-li se etického … Ten imperativ se připomíná sám.) A dopis, který napíše Benýškovým jejich ještě včera optimistický advokát, ten vezme churavějící slepé duši i poslední zbytečky sil. Nešťastná žena se dočetla, že vše je ztraceno – a jak také jinak, když ve skutečnosti přece nemůže být manželkou Josefa Benýška, především však ne nemanželskou dcerou zůstavitelky, a její nový křestní list je opět podvrh a jí hrozí vyšetřování pro obtěžování úřadů a Josefovi trestní stíhání pro podvod a … Když Josef najde svoji Růženu oběšenou, je za ní schován nevědomý a nevidomý, nekonečnému zlu napospas vydaný a nikým nechráněný Rudolfek, dědic po své matce zůstavitelce.

47

48

(Poznat jak to v třetím dvoře chodí, to smí jen čtenáři silných povah. Protože spisovatel vytvořil syžet, v němž každý, ale každý z fabulačních a vždycky bravurně provázaných detailních motivů vyniká precizním zpracováním, hodným díla uměleckého génia.) Třináct let po tragédii v třetím dvoře a po tříletém vojačení v jihotyrolském Roveredu vrací se do Čech dělák Kašpar Lén („Kašpar Lén mstitel“, vyd. J. Otto v Praze, 1908) a my po jeho boku jdeme románem, kterým Čapek-Chod bez okolků prověří, jak to doopravdy je s naším nazřením morálního zdraví: Myslíte to vážně s vaším etickým? Ano-li, není pak etikum spíše mnohohranem? (Než Lén dojede do Prahy, pojďme si vyprávět …) … Po třídenním hladovění své rodiny rozhodne se zedník Kryštof k činu: vylomí několik cihel ze zdi kupcova magacínu a ukradne, na co rukou dosáhne. Kupec se zbožím koloniálním Jindřich Konopík odvážlivce přistihne, přiváže jeho ruku ke skobě ve zdi a  že Kryštofa odváže jen když jeho dcera Mařka … Kdo že je Marie Kryštofová? Duší odrostlejší hůdě. Tělem dosud nedozralá žena, ale – kdepak Konopík! Co na tom všem? On chce Mařčin panenský klín. Má na něj zálusk, ten neovladatelný. Co teď? Co si má nešťastná holčina počít? Nechat v tom tátu a zůstat čistou a neposkvrněnou! Nebo … Nechat se zkazit boháčem-chlípníkem, aby tatínek … ? Tatínek řekl, Mařko jdi s ním. Zkazil kupčík Mařku, ráno sice odvázal Kryštofa, ale už v poledne spustil poprask a že je zazděné místo ještě syrové a že mu Kryštof musí podepsat, že si toho vzal za tisíc sto dvacet osm zlatých. Kryštofovo zednické kladivo letí, ale nezasáhne, a na strážníka už Kryštof nečeká. Příběh jeho života dopíší vody Vltavy … Aby toho nebylo málo. Aby toho nebylo nespokojenému Konopíkovi málo, obě osamělkyně vyžene na ulici a aby lidé neřekli, že je necita, alespoň o Mařku Kryštofovou se postará. Odvede ji a prodá do nevěstince. Maruščina maminka – přijde o rozum a brzy nato zemře.

… Když o této vší pohromě, o rodinném neštěstí, o vlastní strázni vypravuje Mařka, pravdaže hysterická a psychicky rozervaná, rodinnému příteli Lénovi – on se totiž v někdejším Kryštofových podnájmu setká se docela jinou rodinu a ze své spokojené, Osudem sociálně i mentálně průměrných lidí nalinkované předtyrolské minulosti nalezne jen vlastní zednické náčiní –, tak tento záložák z Maruščina pokoje v nevěstinci, chtěli jsme říci v brlohu, odejde s odhodláním, které nepřipouští pochybnost – musí, MUSÍ, M-U-S-Í zabít Jindřicha Konopíka ! … ! … ! A tu právě dozrál čas, aby autor odstavců vyjevil, kdo je odhodlanec, který chce zavraždit jiného. Jakým to člověkem je ten Kašpar Lén?! Ale autor přátelským čtenářem čtené eseje má za to, že především na samém spisovateli leží, aby řekl, jak se to s mladým, vychrtlým a dlouhohnátým dělákem má. Nuže, vězme, že když se Lén po svém setkání s dcerkou Kryštofovou přes noc probral ze zděšeného úžasu nad místem, kde ji nalezl, a z ohromení nad tím, co od ní zvěděl, zbyla v něm mimo jízlivého, ochromujícího hněvu proti původci neštěstí taková náplň lítosti, že si s ní počíti nedovedl. Odkud tolik bolesti a proč – to mu vyložily housle z podstřeší nad staveništěm Konopíkova nového obchodu, kam se dal Lén ihned najmout na práci. Ale v těsném příbytku jeho duše, poslechněme si narátorův soucitný postesk, byla prolomena nová netušená místnost, a v té dříve neznámé prostoře našly zvuky teskné hudby ohlas tak účinný, že se všechna chvěla s sebou. Lén, který nikdy nepřemýšlel o budoucnosti na týden napřed, byl by se nepochybně znovu ubytoval u  Kryštofů, kdyby je byl našel a kdyby byli měli místa pro něj. Byl by zase chodil bez dalších úvah se starým do práce a Mařka by byla za oběma nosila oběd jako dříve. Tohle by bylo trvalo nějakou dobu, a jen pouhým – víc důsledným než vzrušeným – postupem prostinkého děje byl by si statečný fasádník jedné neděle, a to snad z nutnosti již velice naléhavé, vzal Kryštofovic Mařku za ženu.

49

50

Teď však přepadla jej ke všemu, třebas opožděně, ale tím hlodavěji představa žádoucnosti toho děvčete, jakkoli včera ani na okamžik takovému hnutí nepodlehl, a Lén, dotud jako dítě neporušený, poprvé ve svém životě seznal, že mohou líce pálit také po ráně zvnitř naven zasazené. To je tedy Kašpar Lén. Kupčíka Konopíka zabije buď jak buď a vůbec si nepřipouští, že by to snad neudělal. Jenže udělat nemůže hned. Protože ani Mařka nemůže hned odejít ze svého prvního „místa“. Majitel „závodu“ má totiž policejní píšťalu a kančuk a Mařka se může jen vyplatit pětačtyřiceti zlatými. Kde by je vzala, proboha? Kašpar opravdu nemůže sprovodit zlotřilce ze světa teď bez omeškání. Vždyť slíbil své platonické lásce Marii, že těch čtyřicet pět zlatých vydělá a aby vydělal, k práci zedníka vezme i místo nočního hlídače. Nic na tom, že se tím v partě odepsal – řemeslník mající čest by prý hlídače nikdy nedělal. Krom toho Kašpar pije, pije víc a víc, a víc má také záchvatů dušnosti. Soudruhům už není rovný. A záleží mu snad na tom? On je připraven. Tisíckrát si to vyzkoušel. Jím přivázaná olovnice letí z třetího patra na cihlu připravenou přesně nad místem, kde se poledne co poledne zablýskne Konopíkova bezvlasá leb. A ještě jednou: musí mu snad záležet na tom, že jím parta opovrhuje? Tak jsme se zanedlouho zeptali také my. Lidičky, vždyť Kašpar už má těch pětačtyřicet zlatých! Už jde, aby Mařenku vykoupil z odporného luchu! Jde, je na místě, ale nevidí děvče, které mu v dětství lezlo po klíně, až to bolelo, a jak to s ním tihle mluví (?!), Mařenka že už je na druhém „místě“? A kde to místo je, ať ho tam dovedou! Teď hned, a alou ! … ! … ! Nedovedli, majitel „závodu“ má policejní píšťalu … (A kdo má víc?) A tak, když o své děvče přišel, Kašpar Lén vyřídí tu věc se zrůdným Konopíkem, a přijde strážník a děláka odvede. Kašpara

Léna napříště uvidíme jen v soudní síni. (Také Marii Kryštofovou tam potkáme.) … Marie Kryštofová, nemyslete, i v druhém „místě“ půvaby a jinými přednostmi mezi všemi slečnami nejposlednější, přečetla v žurnálu datum přelíčení s Lénem a bylo jisto, že musí při tom být, kdyby ji to mělo stát život. Je to setsakra těžké, majitel „závodu“ je velkým pánem na policejní „direkcí“ a samozřejmě má kančuk a píšťalu. Ale všemu navzdory to Mařka … Mařka …! Maruška má totiž přesilný motiv! „Já jsem lehká, on zavřen, teď jsme si rovni. Patříme k sobě!“ (Pozastavme se, čtenáři ať shovívaví a chápající, ať pobouření. Od tohoto okamžiku stojíme před katedrou života a očekává se od nás, že vyjevíme, jaký rozměr a jaké nuance jsme objevili při zkoušce z etiky člověka, pravdaže v každé konkrétní, konkrétní politické a konkrétní hospodářské pospolitosti lidského kolektiva.) Marie, jednoduchý človíček z periferie společnosti, naivní, zato do maxima pokořený, náhle poznává, co je to hrdost! Ano, je hrdá! Hrdá na Léna, o kterém píší noviny „hrdina smutného dramatu“ a „hlavní rek zítřejšího přelíčení“. Potom tedy, myslí si Marie, když je Kašpar hrdinou, i ona sama je hrdinkou! (Nu, jak smýšlíš právě v tuto chvíli? ptám se právě tebe, kterýs možná ještě nepozbyl nadhledu.) Spisovatel snad chce potrýznit nás všechny. Prý zatoužila Mařka vášnivou závratí ztracenců, opovrženců, kteří v senzaci, do jaké uvrhnou nejširší veřejnost, jimi opovrhující a je zatracující, vidí svou rehabilitaci, zatoužila postavit se po bok hlavnímu reku dnešního přelíčení, aby se na ni ukázalo jako na spoluviníci. Nuž, nemůžeme to zapřít: v soudní síni je přítomna láska. Afroditin přízrak si nevybírá ani místo, ani jméno … Takový do očí bijící protiklad tu je (!!) – soudce s chladnokrevným nadhledem nešetří k Lénovi ironií, zatímco přátelící se žalobce a obhájce, jaksepatří rutinéři, se stejným nadhledem jako by jen hráli šachovou partii.

51

52

… Ale proboha, co to Mařka najednou dělá?! „Ježíšmarjá, ježíšmarjá, milostpáni, panenko jediná, von ho zabil, ježíšiii! … Von to udělal, milostpáni … já o tom dobře vím … kriste ježíši … měli sme to spolu smluvený …!“ V soudní síni je přítomen strach. Mařčin strach z milostpánova konfidenta, který se jí právě dotkl (před milostpánovým kančukem by Mařka raději skočila do ohně), a takový Mařčin strach, že Lénovi už opravdu nic nedokážou a on pojede za výplatné pro ni, Mařku, s nějakou takovou bůhvíjakou do Tyrol na práci a jí pak nezbude nic jiného, než aby šla za tatínkem do Vltavy. Vypravuje tedy soudu srdceryvný příběh, který my známe už od začátku. Vypravuje hořekavě … vypravuje plačíc … ječíc … hysterická … hysterická a beze smyslů … A tu … Tu došla až k mamince: jako maminka, i Marie zešílela. Je na mrtvolně bledém, po celé přelíčení pokašlávajícím Lénovi, aby on promluvil. Užuž se chystá odpovědět soudci na otázky … užuž … Krev mu však vytryskla z úst, je to mnoho, mnoho krve. Je to chrlení krve … Lén padá naznak … Není ho víc živého … Na tomto místě se patří zmlknout, neboť čtenář chce být zřejmě sám, jako i pisatel chtěl být. (Sejdeme se až v šestnáctém. Sejdeme se v tom místě břehu Vltavy, z kterého vede můstek na ostrov. Nejdete to místo snadno: dominantou ostrova je knihvazačská veledílna „B. Ullik a spol., c.  a k. dvorní dodavatelé“ a na břehu nejpřitažlivější budovou panské sídélko Ullikových. I tací se najdou, kterým je tato enklávka Prahy hotovým omfalosem.) ** Předseda společenstva knihařů, císařský rada a rada komorní Bohumil Ullik nás zajímá jen potud: má dcery Týnu a Máňu. Z těch ženských hrdinek, které od samého začátku toužíme v románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda objevit, jsme ještě neměli to potěšení potkat se s ženou-nemythickou bohyní. A protože na tomto

místě máme třetí a v rozsahu eseje poslední možnost, necháme jít svou cestou slečnu Klementýnu, prý krotitelku bazarových, tenisových a bálových lvů, a s nadějí nahlédneme do nitra i života slečny Marie. („Turbina“, vyd. F. Borový v Praze, 1916). Marie jako by do buržoazní rodiny ani nepatřila – je feministka. Sám Čapek-Chod ji má za kladnou, pozitivní bytost, ale my se o tom chceme přesvědčit sami: velmi nám záleží, abychom se potkali konečně s ženou ušlechtilého, do jemností „vycizelovaného“ ducha. „Slečno Ulliková, mohu tedy mluvit jenom za sebe z těchto dvou lidí a mohu říci, že jste mi – že jste mi tak drahá – tak drahá – jako můj život, a ještě dražší … chci říci bezmála tak drahá jako moje věda, a mám-li specializovati co nejpřesněji své city, musím říci, že by život můj bez mé vědy a bez vás přestal míti pro mne půvabů.“ Toto je vyznání lásky. Patří Marii Ullikové a učinil je Arnošt Zouplna. Je Máňa schopna opětovat lásku právě tohoto muže? Je. Znají se již několik let: nejprve gymnazijní spolužáci, potom kolegové na univerzitě, potom přátelé – a teď milenci. Ona posluchačka pátého ročníku a vlastně už doktorand lékařství, on učenec, filozof, nemajetný, nepřehlédněte: nemajetný syn ševce. Taková je Máňa Ulliková. Vzpurný duch v rodině majitele továrny, energická uprchlice z dusného ovzduší flirtující společnosti a – i v nejtajnějších myšlenkách svých cudná. A tato vzácná bytost dostane od bratra své zemřelé maminky darem mikroskop a zjistí cosi ukrutného: její milenec, právě se léčící ze zápalu plic, její Arnošt má vážnou chorobu! Co jiného, co jiného, musíš-li to, netrpělivý čtenáři, vědět stůj co stůj: má tuberkulózu! Arnošt je ftizik! – – – A v tom případě má Marie už zcela jasno o své budoucnosti! Po promoci vyzve Arnošta k sňatku. „Abych měla příležitost,“ řekne mu, „býti tobě stále nablízku, abych tě ošetřila, jsem k tomu konci přímo předurčena svým povoláním.“ … Jsou svoji. Marie, v rodině Ullikových odpadlice, musí se vyrovnat s přítěží konvence – za svůj feminismus tvrdě zaplatila, když nedostala povolení k lékařské praxi a stane se jen porodní

53

54

babičkou –, ale jsou svoji, svoji, a novomanželka brzy otěhotní a povije svému muži dvojčátka, chlapce. Do společného života vstoupili Zouplnovi jen s nevelkým zajištěním, ale Arnošt opustí místo docenta na technice a suplenta na reálce a otevře si živnost účetního revizora. Peněz vydělá požehnaně a ne dost na tom, vypracuje se až na pojišťovacího technika v pražské filiálce jedné z největších pojišťoven světových. Tu bychom mohli ponechat rodinu Zouplnových jejímu štěstí a nic by nebránilo, abychom opustili Afroditin nebájeslovný pražský svět, kdyby – kdyby Čapek-Chod nepřivedl Zouplnovi také do románu „Vilém Rozkoč“ (vyd. Pražská akciová tiskárna v Praze, 1923). Nepotkáme je jen tak bez pohnutí. Arnošt je sice ředitelem záloženského oddělení Generální spořitelny a vážený muž, zato Máničku … Máničku zradily plíce. Každé noci zhasíná její svíce, aby každého rána zase vzplála. Marie zaplatila zdravím za své náruživé mateřství. Ale než docela doplatila, feministkou nepřestala být: přesvědčila novicku Luitgardu, aby si opět oblékla roucho světské, roucho Marii už nepotřebné. Než doplatila, vložila ruku Luitgardy-Anny do ruky mužovy. A pak zemřela. Marie Zouplnová-Ulliková světice. ** Pražským hájemstvím bohyně Afrodity nás provedl spisovatel Karel Matěj Čapek-Chod. Pod jeho viděním světa jsme zrovna nepookřáli. Ale je to Autor – je to Filozof – je to Etik. Také čtenář, máme zato, spíše chceme doufat, o etickém hloubal. Patrně se přesvědčil, že etické samo o sobě lásku k sobě nutně nepotřebuje, ale láska, vždyť z neušlechtilejších citů a stavů duše, ta je etickému jen o málo starší vlastní sestrou. Na půdorysu kvality těch dvou se vždycky vyvzpíná, nebo zhyne člověkův osud. Pro tištěné periodikum Literární fórum, 2013

O literární závěti solitéra Čapka-Choda Literární publicistika (neřkuli věda) se problémem literární (rozuměj filozoficko-umělecké) závěti Karla Matěje Čapka-Choda nijak zvlášť sofistikovaně nezaobírala, a pokud přece aspoň několikavětou vsuvkou panuje shoda na tom, že takovou závětí může být a také prý jedině je román „Řešany“. V něm hlavní postavou je umělec Vilém Rozkoč. Toho už známe – žižkovského bohéma – z románu předešlého („Vilém Rozkoč“, Pražská akciová tiskárna, 1923), v němž prochází jaksepatří peripetiemi své rozporuplné existence: nadaný umprumák – flákač – sukničkář – vykradač tvůrčích nápadů a plagiátor – tvůrce umělecky hodnotného díla – „všivák“ – ředitel kamenické dílny – zavržený manžel – opuštěný chuďas – opět tvůrce hodnotného díla – stipendista v Paříži. Život tohoto Rozkoče, toť vpravdě bárka na rozbouřených vodách. Proč mu spisovatel nenalinkoval lepší osud, proč jej neobdařil kvalitnějším lidským profilem, proč … ? Pro pochopení poslyšme Čapka-Choda samého: „Nebylo by nic snazšího, než dovésti reka románu k nějaké šlechetnosti, k činu bezpříkladné obětavosti, oslnivé dobroty srdce, která by povznesla a potěšila čtenáře ve rmutu všedního života, ale přesto, že autoru dobře známo, jak vděčně literární obec a hlavně její výkonný výbor vítá každou koncesi v tom směru, nepodařilo se to autorovi s  Vilémem Rozkočem. Nebude-li za tzv. „osvobozující čin“, tak neúprosně požadovaný oficiální naší poetikou na epickém díle, pokládáno závěrečné vzepětí Vilémova talentu, jest „Vilém Rozkoč“ jako kniha ztracen a jeho autor s ním. Ale všechna vina je na Vilémovi Rozkočovi jako zjevu, typu, člověku, pánové! Byl prostě silnější, než by byl býval každý pokus o jeho vydatnější zethisování,

55

56

neboť má svůj vlastní zákon jakožto dítě svého prostředí a zákon jeho stal se i nepřekročitelným příkazem jeho autoru. Tenť pak čekal trpělivě, kdy a kde z jeho Rozkoče vyprýští jen trochu půvabnějšího šlechetnictví, ale nestalo se.“ Úvod, jímž jsme začali, je naší úvaze potřeba, chceme-li se dobrat neemocionálního úsudku, zda jsou, či právě naopak nejsou „Řešany“ autorovou literární závětí. Tvrdíme totiž že nikoli, třebaže je nad jiné zjevné, že tentokrát je to na smrt nemocný spisovatel, kdo přikazuje a kdo vede sochaře Rozkoče k pozitivním vnitřním hodnotám. Vede, žel, umělecky nepřesvědčivě. Sužován bolestí a předtuchou neodvratitelné smrti (spisovatel dopsal a vydal „Řešany“ v sedmadvacátém, kdy i zemřel), upnul se zbývající tvůrčí silou k myšlenkám, které si troufneme parafrázovat Villonovým veršem „já u pramene jsem a žízní hynu“. Pochopme k smrti odsouzeného: chce odejít ze světa smířlivě a kdo mu s tím pomůže, to je nový Vilém Rozkoč, přece jenom dobrák. Do románku „Řešany“ vjedeme vlakem, kterým se deportovaný, na těle i na duchu poraněný dobrovolník francouzské armády Vilém Rozkoč, vrací do Čech a jeho návrat neplánovaně skončí v řešanské nemocnici. Rozkoč ne a ne přemoci stále se vracející válečný prožitek: zabil dva pruské vojáky – otce a syna, toho ještě holobrádka. Tyto partie textu jsou z celého románu nejsilnější a nejvydařenější. Rozkočovým psychologickým proměnám věříme a zdá se nám, že jiný výsledek než vyléčený charakter dřívějšího „všiváka“ ani nemůže být. Ale dále? Co to všechno následující? Co se to tu děje? Pravda, sochař v tvůrčích horečkách roste v Mistra, ovšem co dalšího nám spisovatel – ovšemže v dobré víře – předkládá? Byl už přespříliš unaven, anebo se tu potvrzuje stará pravda, že postihnout vývoj kladného hrdiny je nesrovnatelně obtížnější než vykreslit typ záporný? Rozkoč chodí kochat se za tmy pohledem na koupající se odstrojené mlynářovy dcery, takřka pubertálně se zamiluje, aby

dívku svého srdce při první příležitosti potajmu sledoval do lesa a do pole, kde – svedený svůdce – propadne vášni a teprve po opakovaném koitu se dozví, že si to děvče spletl, uchvácen spořádaným davem hasičů a Sokolů uvědomí si, že štěstí je v kolektivismu a v lásce k vlasti, stihne přesvědčit nevidomou novicku, aby mu (in natura) stála modelem k aktu Múzy a když se s vavříny a s jistotou dobrého místa navrátí do Prahy, na zavolání se do Řešan ještě vrátí pro nešťastnou polní milostenku – ta je totiž v požehnaném stavu … Nu, je jiný ten Rozkoč, je to docela jiný chlapík, než v románu „Vilém Rozkoč“ býval a diktoval romanopisci. Ale jak věřit takovému protagonistovi? Cožpak to lze? Ty řešanské p(r)ožitky … Cožpak nestojí na vodě? Cožpak nejsou nepřipravené? Cožpak postavy koření v trpělivě obdělané půdě logického a důvěryhodného vývoje? Nejsou-li tedy jen z vaty stvořeny? Nikde hloubka procesu myšlenkového, procesu citového … Zkrátka: předsevzatá stůj co stůj idea spolehlivě rozmělnila zákonitosti dobrého románového díla. Nikoli, nemůžeme zatleskat. Tomuto Rozkočovi totiž nevěříme, je příliš povrchně a narychlo vyumělkovaný, a nepřesvědčí nás ani Státní cena za literaturu 1927, kterou spisovatel za „Řešany“ dostal. Soudíme, že poslední román solitéra Čapka-Choda je jeho románem nejméně vydařeným, a také proto nemůže být považován za literární závěť. – – – – – – „Ferdinande Vojtěše!“ zašeptalo tu v něm. „Víš proč vlastně musíš zemřít? Protože jsi v celém životě nikdy nikoho nemiloval!!“ Nesvádí nás snad citované vnitřní memento sebevraha ze samého závěru novely „Psychologie bez duše“ k tomu, abychom je považovali za působivé, překrásné, humánní krédo a vzkaz příštím? Ovšemže ano, a našli bychom někdejší nakladatelské redaktory, kterým se myšlenka tak zalíbila, že ji vydávali za ideu celého dílka. Což je nám ovšem zhola nepřijatelným. Memento je totiž s celým předchozím dějem nesourodé, není jakousi explicitně vy-

57

58

jevenou ideou „bizarerie filozofické“, jak zní podtitul knížky, je vnitřním zvoláním nepraktického osamělého intelektuála phil. Dr. Ferdinanda Čemuse, smrti se právě svěřujícího, a je výkřikem lidem nedůvěřujícího, vnitřně osamělého, prý podivínského intelektuála Karla Matěje Čapka-Choda, umírajícího. Co literární historikové, generace spisovatelových vydavatelů a recenzentů – ti všichni jako by se domluvili, – nota bene opomíjejí: vnímat Čapkovu-Chodovu „Psychologii bez duše“ v kontextu všech stejnojmenných děl. Je jedno, zda budeme spisovatelovu novelu považovat za zpožděný, uměleckou formou vyjádřený, názor v trojdiskursu, nebo už „jen“ za nutkavý vzkaz v minulém desetiletí diskutujícím vědcům. (Přikláníme se ovšem k prvnímu – spisovatel zřejmě četl spisky svých předchůdců s větším časovým odstupem.) Jisté je, že polemika profesora fyziologie Františka Mareše a profesora psychologie Františka Krejčího spisovatele natolik oslovila, že měl potřebu vyjádřit se k ní a přispět vlastním stanoviskem. První „Psychologii bez duše“ napsal František Mareš už v roce 1912. Spiskem zostra zaútočil na Krejčího několikadílný opus „Základy psychologie“ – viní Františka Krejčího z naturalistického pojetí člověka i člověkova konání. „Celý naturalism,“ píše, „jest p r o t i povznesení člověka nad přírodu; přirozený spojenec všech mocí a n t i k r i s t o v ý c h , bránících povýšení člověka za syna božího.“ Mareš je dokonce rozhořčen tak, že neovládne své emoce: „Naturalism hlásající n e z m ě n i t e l n o u n u t n o s t přírodního dějství, v jehož řetěz příčin a účinů nic psychického, nic ideového, nic tvůrčího nemůže zasahovati: „Marně si namlouváme, že člověk je strůjcem svého osudu.“ Proto podrobte se nevyhnutelné nutnosti, přizpůsobte se trpně daným poměrům, kterých nemůžete změniti; jste i tak sami prosté přírodní dějství, vaše já, vaše osoby, pouhé představy.“ František Krejčí odpověděl Marešovi ještě téhož roku – 1912 – svým vlastním spiskem, také „Psychologií bez duše“. Odpověděl

nezviklán: „Chtění člověka jest složkou dění světového, jako jest jí každé individuum organické i anorganické skrze potenciální nebo činnou svou energii; je činitelem v celku dění světového, spolupodmínkou toho, co se děje a co se díti bude. Poněvadž však chtění jakožto součástka či spíše representant uvědoměné reakce organismu podléhá zákonitosti přírodní, nelze, aby chtěním něco se způsobilo, popřípadě vytvořilo, co by této zákonitosti odporovalo.“ Karel M. Čapek-Chod, sám na prvním místě naturalista, přidal do sporu znesvářených stran vlastní „Psychologii bez duše“, novelu, již pojmenoval podle názvu spisu phil. Dr. Ferdinandem Čumusem napsaným, „závěrku to a koruně jeho publicistické činnosti“. Čemus je soukromý učenec a vzdor tomu, že si nese životem přezdívku Doktor Kničemuž, stvořil brilantní esej „Morálka positivismu, čistota mravní, svod a vůle svobodná“. Je to tak, filozof Ferdinand Čemus sebe sama prohlašuje za pozitivistu, čiže odpůrce každé spekulativnosti, a z toho plyne, podotýká k tomu narátor, že je zároveň stoikem a materialistou. Abychom neměli v pojmech zmatek: všechny ismy zmíněné se tak či onak v důsledku dotýkají nebo rovnou vycházejí z naturalismu, tedy vysvětlují jevy života a světa výlučně přírodními příčinami. Ostatně seznamme se s naším hrdinou nepopisně. Doktor Kničemuž: Neexistuje duše. Není boha. Vesmír jest zřízenost sama o sobě a sama sebou. Když Čemus uveřejnil svoji „Psychologii bez duše“, nebyla přijata příznivě, a vysmáli se mu. Už tenkrát, jak je dodnes tradicí, se Čechy nechovaly dobře k nezařazeným a Čemus byl odepsán, odmítán, nikde nepublikován. To už užíval antidepresiva (i alkohol) a jeho – málem jsme řekli duše –, zdravotní stav se horšil. Ale jak se to po česku vždy vytříbí: doma nýmand, za horami uznáván: poté, kdy Čemuse ocitovala berlínská vědecká kapacita, stal se on dopisujícím členem lyonské společnosti Auguste Comte, aby vzápětí sám založil v Praze sesterskou jednotu téhož jména. Získal si stoupence a již měl svou školu. Nakonec vydával i vlastní časopis. A – s posměchem vhlížel do prázdných

59

60

očních důlků lidské lebky jako těžítka užívané. Není rozchodu duše s tělem, ježto není duše. Vzdor tomu všemu už je náš soukromý učenec zdevastován (promiňte) „na duši“. Už ne latentní, ale zjevná hrozba v osobě hospodyně, která ho po třiceti letech dohnala k sňatku, a jejíž psychotyranie neslýchaně graduje, pustoší a pustoší tvořivé nitro individualisty. Avšak Čemus, filozoficky jdoucí ve šlépějích stoiků, nastojte, je k tomu pasivní, neustále na útěku. Nežádej, aby se věci děly jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak, jak se dějí a bude ti v životě dobře (pravil přece Epiktétos)… Každý člověk zaplatí za špatné skutky. Ten kdo má tohle na paměti, se na nikoho nebude zlobit, nikoho nebude nenávidět, nikoho nebude obviňovat, osočovat ani urážet (ten Epiktétos!). Čemus se nezlobí, neobviňuje, neosočuje… Kouří, pije, štamgast vinárny, polykač antidepresiv. A – někdy smyslná hospodyně, která se vnutila, nyní manželka, která se vnutila, škodolibá, s potřebou ovládat, Marjána: „Máš švába na mozku!“ (Má „závoj“ na mozku.) „Víš vůbec, jak se jmenuješ?“ (Neví.) Maminky jím straší děti. Zatkne jej policajt – okradl prý děvenku o náušnice. „Té ňákejch horací! To sem si taky ale lízla! Stala sem se paní soukromou učencovou! Cha-cha-cha!“ Utíká. Čemus utíká od oběda – před Marjánou, aby jej nestihla popadnout za knoflík a lomcovat jím jako s panchartem. Utíká z pracovny, jediném místě na světě, kde měl klid a soudtředění na práci. Měl. Teď si manželka přisvojila také Ferdinandovu nebeskou oázu a – a – a prozpěvuje, bože, ona tam prozpěvuje!! A tak má Doktor Kničemuž už jen tu vinárnu. A tak přijde chvíle nočního návratu a – nelze za žádnou cenu přežíti chvíli setkání s Marianou. A nesmí-li tuto chvíli přežíti, nesmí se jí vůbec dožíti … Čemus má v zásuvce bambitku, s níž se zastřelil už jeho otec. Ale – Doktor Kničemuž! Když natáhne kohoutek, bambitka mu vypadne z ruky a samovolně vystřelí. Takový je nešika! Probuzená Marjána už šátrá po klice. Jemu zbude okno.

A tak se uzavřel život duševně zničeného, uštvaného intelektuála Ferdinanda Čemuse. Literární závěť domažlického rodáka Karla Matěje Čapka-Choda stejně. Duše sice je, ale v režijní osnově přírody. (My? Třebaže ne filozofy, ne psychology, i v naší době – opět řečené moderní – stvrzujeme – že?: Primitivismus nelze porazit. Primitivismus je nejrozšířenější a nejmocnější černokněžník. Kdo můžeš, primitivismu se střez! Střez!) Pro elektronickou verzi literárního dvoutýdeníku Tvar, 2013 61

* Příloha

Obálka sešitového vydání románu „V třetím dvoře“, 1895

Faksimilie dopisu K. M. Čapka-Choda neznámému adresátu, 1913

Čapkův-Chodův strojopisný dopis starostovi Domažlic J. Solfronkovi, 1927

Dopis Zdenky Bergrové, básnířky a překladatelky díla Puškinova, Lermontovova, Shakespearova aj., Školskému odboru ONV Domažlice, 1969

Dopis Zdenky Bergrové Školské komisi v Domažlicích, 1969

Miroslav Vejlupek (Čerchovský)

Okrajem k románové tvorbě

Karla Matěje Čapka-Choda Přebal a grafická úprava Miroslav Vejlupek jr. Vydal MiradiX s. r. o., Písek, Tyršova 63/18 V Písku, v dubnu 2013 Technická redakce Miroslav Vejlupek jr. Kresba na přebalu Dr. Desiderius; tuš; 1924 Vyobrazení a faksimilie z archivu autora První vydání Vyšlo ve formátu PDF 68 stran. 1,3 MB ISBN 978-80-87777-02-2 © Miroslav Vejlupek (Čerchovský)