Karel Makoň
KOMENTÁŘ
ke knize
Alan Watts
Svrchovaná totožnost
Autor zakazuje jakékoliv úpravy textu (včetně gramatických)
Komentář psán po kapitolách. Předmluva k novému vydání Pojem "katolický". Jeho vznik sahá do vlády římského císaře Konstantina Velikého, který vládl 306 - 337. Během své vlády přestoupil na křesťanství (hlavně vlivem své matky sv. Heleny, a už jako první křesťanský panovník zvítězil pod branami Říma nad Maxenciem r. 312 ve znamení kříže. Jeho prapory nesly heslo "In hoc signo vinces" - v tomto znamení zvítězíš. Toto heslo pak papežové věnovali o církev nejzasloužilejším městům v Evropě. V Čechám např. jedině Plzni, která je má dodnes ve znaku na prsou strážného anděla. Konstantin Veliký prohlásil křesťanství za jedině obecně platné (= katolické) náboženství v celé římské říši poprvé po staletém pronásledování křesťanů. Netušil, že křesťané budou vrcholně netolerantní vůči ostatním náboženstvím. Ti potírali pohany mečem a krví právě tak krutě, ne-li krutěji než sami byli do té doby pronásledováni a potíráni. Křesťané většinu pohanských chrámů rozbořili, pokud jich nepoužili na vlastní chrámy (jako např. v Surakusách, v Assisi a jinde.) Katolicismus jako křesťanské náboženství uznává papežskou autoritu, protože Ježíš Kristus ustanovil svým nástupcem na zemi sv. Petra slovy "Petře, ty jsi skála, a na té skále postavím církev svou a brány pekelné ji nepřemohou." Sv. Petr pak po sobě ustanovil nástupce a toto nástupnictví pokračuje bez mezer až dodnes. Církev se pak už z vlastní iniciativy prohlásila za neomylnou ve věcech víry, mluví-li hlasem biskupů shromážděných v papežském koncilu. (První neuznával tuto autoritu Luther). Hlavní neměnná katolická dogmata jsou: tajemství sv. Trojice, Vtělení Páně a Vykoupení, dědičný hřích přecházející z Adama na jeho potomky, vykoupení ze hříchů smrtí Kristovou. Sedm svátostí. Považuji za nutné, abychom o tom věděli, protože jinak by Wattsovi nebylo dobře rozumět. Mluví-li tedy Watts o pravém katolictví, ačkoliv nikdy katolíkem nebyl, rozumějte pod tím slovem náboženskou toleranci, a nejen to, také zobecnění náboženství jako vznešeného dědictví lidstva. Vedle toho, co jsem řekl o katolictví, platí, že uvnitř katolické říše mají katolické kláštery zvláštní postavení, jakousi částečnou nezávislost vzhledem k papeži. Tento pocit nezávislosti na papeži vzbudil někdy v církvi mohutné excentrické proudy. Představitelé
církevních řádů jsou opati, a ti mohou např. dovolit benediktinům, jezuitům a trapistům, aby pěstovali jogu. Řády mají mnohá výsadní práva, která existují v jejich rámci už od samého vzniku řádů, protože jedním z hlavních důvodů vzniku řádů bylo a je, aby se uchovala pod jedinou střechou Církve i taková hnutí, která sice nejsou proti duchu křesťanství, ale přece jen neodpovídají obecnému pojetí katolické tradice. Klášter je tedy státem ve státě, ovšem církevním. Předmluva k prvnímu vydání K významnému náhledu Wattsovu, že nejvyšší moudrost se dá vyjádřit jen negativními obrazy, bylo by dobře hned v úvodu dodat, že je tomu opravdu tak proto, že řeč, kterou se líčí stavy, v nichž byla zastavena povídavá mysl, musí mít povahu negativní, musí být totiž důkazem toho, že se něco v nitru komentátora přihodilo, co nemá pozitivní charakter v běžném smyslu slova, jsme přece založeni tak, že slovně vyjadřujeme, co vidíme nebo jinými smysly vnímáme nebo co vnitřně zažíváme. A najednou přichází něco, co nemá návaznost s ničím, co přišlo z vnějška, nebo co by se dalo přiřadit ke smyslovým vstupům do lidského vědomí. Co s tím? Je sice nejsnazší o tomto novém říci, že to není nic z toho, co jsme dosud rozeznávali a poznávali, ale také se můžeme pokusit to vyjádřit negativními obrazy jako sv. Diviš (Dyonisius). Pak si musíme být vědomi toho, že nás nikdo jiný nepochopí, než kdo zažil co ten, kdo takový obraz používá. Ten pak nenajde opory v běžném náboženství, které chce zůstat katolické, obecně platné, ovšem i za cenu deklasující průměrnosti. Nemůže se tedy náležitě zabývat mimořádnými jevy, za které mylně považuje návrat do věčnosti během života před fyzickou smrtí, když učí návrat do nebe až po smrti. Jestliže tento návrat, znázorněný návratem marnotratného syna do Otcova domu, probíhá už za lidského života, nese znaky negace onoho dřívějšího marnotratnictví. Vím, že mě napadnete a budete ode mě chtít, abych přiznal, že i církev učí zbavovat se hříchů a že tedy poctivě učí, jak se přiblížit nebo vrátit do království božího. Jde tu však o velmi jemnou, ale tragickou chybu. Přestal-li marnotratný syn hřešit, přestal-li být marnotratný, nevrátil se tím do Otcova domu, nýbrž dočkal se jen toho, že v krajině nastala bída a on musel jíst s vepři. Také ten, kdo by přestal být hříšný, pokud to jde - a ono to nejde - prodělával by jen a jen bídu a trápení, jak víme ze života mnohých, ne všech, svatých. Je to bída, "která nastala v krajině", zdánlivě nezávisle na počínání jednotlivce tou bídou postiženého. Chyba je v tom, že jsme se v té krajině, rozumějte v pomíjejících poměrech, zabydleli a snažíme
se beznadějně je vylepšovat za hranice přirozených možností, které se postupně ztrácejí. Jsme novým způsobem marnotratnými, neboť ztrácíme život, který má vyšší smysl, než se zabydlet v jeho dočasných a pomíjejících formách. Zkrátka dopustili jsme se ještě jiné chyby než že jsme hřešili: Zabydleli jsme se na mostě do věčnosti a přestali jsme po něm přecházet do věčnosti. Naučili jsme se vlastnit pomíjející život a pokud jsme věřící, zcela nám do určité doby vyhovuje, že nás vštípená víra ponechává v tom vlastnění až do smrti. Tím ovšem nedbáme slov Ježíšových, že "kdo hledá svůj život, ztratí jej." Člověk postupně během sebe ctnostnějšího života ztrácí všechny šance na věčný život. Zůstává tak i při všech možných ctnostech marnotratným synem nebo dcerou, neboť promarňuje největší dar, který získal od Otce, život nadaný schopnostmi vrátit se jeho pomocí do Otcova domu. Ježíš naopak učí, že máme ztratit svůj život, abychom život nalezli. Ovšem tato interpretace slov Ježíšových je velmi nedokonalá. O tom bude dále řeč. Přejeme-li si ztrátou života nabýt život věčný, nic nenabudeme, protože kšeftaříme, nic opravdově nenabízíme zdarma a bez nároků na něco cennějšího než čeho se vzdáváme. Ježíš na kříži popřel celé své běžné lidství se vším všudy, a protože si byl vědom toho, že tento stav nastane po vyčerpání všech předešlých prostředků vývoje, neměl za zlé učedníkům, že ho zapřeli a opustili, když nebyli na jeho výši a nedočerpali prostředky, které on už dočerpal. Vyjádřil se o tom slovy: "Nyní nemůžete za mnou přijíti". Nemějme tedy za zlé lidské společnosti, jak se chová k těm, kteří přerostli přes její pomocnou ruku. Důslednost Ježíšova šla tak daleko, že svou matku odkázal sv. Janovi, jako už před tím postavil své učedníky na cestu k Duchu svatému za osobním vedením. Vlastní úvod ad 1. Watts praví o této oblasti, kam spějeme za lidstvím, že je obtížná a temná "přemírou světla". Tato přemíra světla se jeví několika znaky, z nichž nejvýznamnější jsou tyto: 1. Překonání dosavadních prostředků poznání (smyslů a rozumu) najednou bez lidské vůle, pouze vystižením podmínek, kdy k takovému překrytí lidského já musí dojít. 2. Opravdové zastínění Duchem, jak se o něm mluví už při zvěstování Panně Marii andělem: "Duch boží tebe zastíní". Opravdu věčné se začíná rodit v našem vědomí zastíněním nižší přirozenosti. Ta musí uprázdnit místo vstupu vyššího vědomí. Kolik světla se potom vejde do rozšířeného vědomí!
3. Zánik časoprostorových funkcí, do kterých ovšem z hlediska člověka náleží i jeho úsilí, veškeré projevy jeho vůle. Další přemíra světla z postupného poznávání Vůle boží. 4. Nachází se střed Moci a Moudrosti, který jsme před tím neznali. Právě neznalost tohoto středu, který není nikde jinde než blízko nás uvnitř všeho, způsobuje, že všechna řešení, jak společenské, tak individuální, lidské situace, ke kterým se odhodláváme, nás nesjednocují, nýbrž rozdělují. Pocházejí totiž vždycky z jiného okraje pravdy, nikoliv z pravdy samé. Watts mluví o desintegraci naší kultury, a ta se nedá odstranit zásahy zvnějška, nýbrž poznáním ústřední pravdy. První styk se středem Moci a Moudrosti je vždycky oslepující, protože zastavuje funkci smyslů a rozumu, které v té chvíli nebo pro tu chvíli styku ztratily význam a staly se pouhou překážkou tam, kde dříve byly nezbytným pomocníkem poznání, a přitom rozšiřuje vědomí. Watts používá výstižného podobenství: dívali jsme se na jdoucí hodinky zvnějšku. Nyní se ocitáme uvnitř strojku. To je zprvu matoucí, protože jsme ohromeni funkčními vztahy, o kterých jsme neměli dříve ponětí, ale děje se s člověkem něco, co je v Novém zákoně, především v evangeliu sv. Lukáše, tak skvěle popsáno podle principu "rozkladu věčného do časových složek", to je ono tajemství popsané později sv. Divišem, jako něco, co je absolutně nevyslovitelné. Dá se to vyjádřit jen nepřímo, že posbíráme všechny složky toho jevu, rozumějte všechny střepy věčnosti, které jsou úplně všechny obsaženy v člověku, a dáme je dohromady. A jako člověk z věčného se proměnil v nekonečné množství částeček (desintegrace Já) a to hned jak se narodil zde na světě, tak zůstává tajemstvím, jak ty částky složit, aby ze všech nikoliv vzniklo, nýbrž povstalo zase věčné, jako Fénix z popela. To nikdo nedokážeme ani svým největším umem, ani nejdokonalejší lidskou vůlí, nýbrž jen pomocí věčného, které od chvíle narození člověka je připraveno se projevit. Chápu se příležitosti, abych vám ukázal tuto metodu. Budu vás napřed učit číst evangelium - nově, jako rozpis do malých částeček, které dohromady dávají Celek, k jehož vynoření na povrch je člověk připraven dokonale svým narozením na světě. Všechno je připraveno, ale nikdo nepřichází na vinici Páně. Při tomto čtení vám radím, abyste a) všechny osoby, jednající vedle Ježíše od jeho narození až po jeho nanebevstoupení, považovali za komponenty jednoho jediného velkého díla, jedné velké Cesty zpět do království božího,
a prosím, nikoliv za složky nějaké cesty ve starověku ukázané, nýbrž nynější vaší cesty, kterou máte nastoupit. b) Abyste stejným způsobem všechny události z Ježíšova života považovali rovněž za složky vedení, které člověka vyvádějí z mnohosti do jednoty. Můžeme tímto způsobem přispět k tomu, abychom, seč jsme schopni, poodhalili tajemství Temného mraku Divišova a sami nalezli správnou cestu k naplnění tohoto tajemství skutkem. Budu touto metodou doplňovat skvělý Wattsův výklad, abyste se napřed naučili aspoň číst. Nuže o tom začátku návratu do Otcova domu se píše v evangeliu sv. Lukáše např. toto: (Luk II, 21 - 48. Ocituji celý text pro jeho komplexní důležitost) Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve než jeho matka počala. Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina (varianta: Před Pána) - jak je psáno v zákoně Páně: "Vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu" - a aby podle ustanovení zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata. V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše (varianta: Krista Páně). A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: "Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům (varianta: které bude popíráno), slávu pro tvůj lid Izrael.". Ježíšův otec (varianta: Josef) a matka byli plni údivu nad slovy, které o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: "Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jeho znamení, kterému se budou vzpírat (varianta: které bude popíráno) - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí". Žila tu i prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Byla již pokročilého věku, když se jako dívka provdala (varianta: od svého panenství), žila se svým mužem sedm let a
pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty a modlitbou. A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma (varianta: v Jeruzalémě). Když Josef a Marie vše řádně vykonali podle zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost boží byla s ním. Provedu teď výklad citátu, a to jen podle potřeby doplnit Wattsův výklad, protože kdybych se pustil do úplnějšího výkladu, pak jediným výkladem tohoto citátu bych napsal tak objemnou knihu jako Watts, a ještě bych ani zdaleka nevylíčil slovy, co jsem se dověděl, podle výrazu Divišova "temně" dne 21. 11. 1939, tedy téměř v 27 létech života, dověděl jsem se bez nároku na čas, tedy bez toho způsobu chápání, které nazýváme "jasným" a "zřetelným" protože je logicky postupným chápáním jednoho za druhým po částkách dobře spjatých metodickým způsobem. Vzpomenu si tedy na "podstatné" z onoho jednolitého bloku poznání, v němž bylo obsaženo veškeré pro člověka únosné poznání, zprostředkované mimosmyslově z nadvědomí, ale asi tak, jako je do nejmenší části atomu vtělena veškerá síla a nesmírnost vesmíru a nad to všechno, co není stvořeno (varianta: co není časoprostorové), a toho je mnohem více než co představuje celý vesmír. Lépe řečeno, je to celek, z něhož vyplývá (to není chyba: nikoliv tedy vyplynulo, neboť je to proces pokračující) částečné, jako třeba vesmír ve velkém, nebo vesmír v malém (člověk). Toto naše ustavičné vyplývání z věčného je zárukou naší spásy, to jest možnosti vplynout do věčného. Není žádné jiné větší záruky. Simeon a Anna, jsou přesně definovanými lidskými možnostmi, jak se lze připravit na "vidění Spasitele". Připadá vám možná, že je to málo, k čemu může člověk svým poctivým úsilím dospět "ve stáří" (v dospělosti mentální, čímž se rozumí příhodný věk, příhodné stáří a vyspělost pro zření skutečnosti). Evangelista si dává záležet na tom, aby toto stáří nebylo opomenuto. V Jeruzalémě přece žilo mnoho lidí, kteří nedospěli k tomuto zření, k pohledu na Spasitele s otevřenýma očima duše. Mezi lidskými vlastnostmi (= souhrn lidí žijících v Jeruzalémě) je jen velmi málo těch, které jsou připraveny k tomu, aby zřely. Taoisté a zenbuddhisté by tady řekli: Jsou jen dvě, jedna povahy mužské (jang) Simeon, a druhá povahy ženské (jin) - Anna. Obojí "musí být
přitom" a obojí musí být "přestárlé", to znamená prosté času a prostoru používaného pro pomíjející život, jinak, kam až se dá lidsky dojít. Jinými slovy: k tomu, aby se to stalo, je třeba transformace věčného na časové právě lidským tělem, žádným jiným tělem, ani žádným jiným prostředkem. Vím, jak je bláhové, chci-li takhle po částkách vyučovat něčemu, co se dá poznat jen jako nedělitelný celek, ale vedle té bláhovosti je tu útěcha srdce, pro kterou to píši, a ta není "nejmenší mezi městy judskými", ta není pominutelná. Všimněte si plesání Simeona. Ono je dovětkem zření, ono je mocí, která odvolává člověka vnitřně z času a osvobozuje ho. Maria a Josef v tomto dějovém podobenství figurují jako vědoucí předem, před Simeonem a Annou. Oni jsou vykonovateli obřadu podle Zákona. Bez nich by Simeon a Anna nic neviděli! Víme-li už, koho představují Simeon a Anna, že ony vědomě se snažící části člověka o poznání Spasitele: (Ještě si připomeňme významná Ježíšova slova ke dvěma učedníkům jdoucím do Emaus po zmrtvýchvstání Páně: "že se to všechno muselo stát") Maria a Josef představují věčnou stránku Zákona, neodvozenou, nýbrž zdrojovou. Ti jsou informováni jinak, ne podle principu, že něco nebo na něco čekají, nýbrž, že se jim bez tohoto volního hnutí, bez pohnutky vůle dostává vědění, aniž si je přáli. Takové vědění je mnohem dokonalejší. Není přístupno člověku, který chce. Ale obojího jak toho chtěného, tak toho nechtěného, je zapotřebí. Prioritu má nechtěné. Kromě Marie a Josefa je tu ještě kněz, sluha boží. Je v nás nějakým způsobem vše uzavírající, a to je tajná podřízenost Zákonu na té úrovni, na které se právě nacházíme. Nevymykáme se Zákonu, ve kterém žijeme. Především v tomto obrazu, který nám má pomoci k tomu, abychom pochopili, jak se vrací věčné do časového, nemůže chybět představitelka parthenogenese (panenského zrození), zde Panna Maria. Samozřejmě, my jako lidé vycházející při svém poznání ze smyslových vjemů, nemůžeme si být vědomi ničeho takového jako je parthenogenese. Řečeno jinak: Zrození věčného v našem dočasně nabytém vědomí nelze postihnout člověkem, jakého známe, jaký vznikl dualistickým způsobem rození, běžným pro přírodní dualistický život a zákon. Čili zrození věčného je umožněno ve vědomí tím, že věčné probíhá (slovo "probíhá" je velmi nepřesné, protože nejde o pohyb) bez přičinění dualistické přirozenosti člověka. Zde slovo "dualistický" má mít především význam "navěšený na nedualistickou přirozenost". Přičinění
dualistické přirozenosti může mít nanejvýš, a má jej tak, jak je naznačeno vlastnostmi Simeona a Anny, následky zření skutečnosti zvnitřka jen srdcem, nic více. Jsou přitom, a kdyby přitom nebyli, lidské vědomí by nebylo svědkem parthenogenese a ani začátek aktu spásy by neproběhl znatelně pro člověka, čímž by se člověk nezainteresoval pro další průběh přerození, kterému Ježíš říká znovuzrození z vody a z Ducha. Panna Maria je tedy symbolem toho, jak dochází k přechodu věčného do pomíjejícího, kdežto vlastní Ježíšův život je rozborovým znakem toho, jak dochází ke zpětnému návratu časového do věčného. To je proces, který se dá vyjádřit jen etapovitě, kus po kuse, protože v každé své části probíhá za změněných podmínek, které musí být vyjádřeny nejen dějem, ale také souvislostmi s okolím (Ježíš utíká před Herodem, vrací se do Nazareta, je poddán rodině a lidské společnosti, vymyká se z tohoto poddanství a odchází do Jordánu, a tohle poslední není způsobeno jeho vůlí, nýbrž dovršením poznání, které odpovídá určitému vnitřnímu přerodu, zatím co do předešlé etapy ještě účinně zasahovala lidská vůle vedle znalosti vnitřní potřeby "být v tom, co je Otcovo".). Tedy ještě jednou: K přechodu věčného do časného dochází na úrovni nedualistické, proto v dualismu zaštípený člověk nemůže být jeho svědkem. Vždyť po narození už je až po uši ponořen do dualismu, kde zase začíná probíhat opačný proces, z časného do věčného, a toho musí být člověk svědkem, má-li se stát vědomě věčným tj. svobodným. Proč zrovna člověk musí být svědkem této přeměny a ne jiný tvor? Protože člověk a podobně vybavený tvor kdekoliv ve vesmíru má v sobě celý vesmír v malém, všechny transmutační složky potřebné k výrobě "elixíru věčného života" - a vesmír musí při této přeměně být vědomě přítomen, protože s ním člověk tvoří jednotu a nepracuje jen pro sebe, nýbrž pro celý vesmír, i když si toho dlouho na své spojovací cestě není vědom, a může, a je mu dovoleno, aby hledal sebespásu. Vesmír, celý časoprostor, se vším, co obsahuje, se vším stvořeným, řekl by křesťan, musí být při znovuzrození člověka. Ježíš svým životem neopomněl ukázat, do kterého vývojového stupně člověk může postupovat kupředu touhou po sebespáse. Až do stavu učedníků před křížem. Ještě jednu úvodní připomínku: Ježíš sice poctivě učí slovy i vlastním příkladem, jak se máme přiblížit nebo i vrátit do království božího, ale my máme uši a neslyšíme, a kromě toho tradiční výklad Písma nejde na hlubinu, nýbrž se přidržuje spíše povrchu. Jako příklad tragického omylu při výkladu Písma nám může posloužit úryvek z podobenství o marnotratném synu. Přestal-li
marnotratný syn hřešit, přestal-li být marnotratný, nevrátil se tím do Otcova domu. A také ten, kdo přestal být hříšný, pokud to jde (a ono to nejde vlastní vůlí a vlastními silami), prodělával by jen a jen "bídu, která v krajině nastala", jak se praví v podobenství o marnotratném synu, a nic by se nestalo, pokud by z té krajiny nevyšel a nezamířil do Otcova domu. Zamířit do Otcova domu jde negací toho života, který vedeme, když se do Otcova domu nevracíme, nýbrž jen vlastníme ten bídný úsek života, ve kterém se nacházíme. Zkrátka dopustili jsme se ještě jiné chyby než že jsme hřešili: Zabydlili jsem se na tomto světě, takže se nám z něho nechce jít dál, čili nacházíme se ještě v tom vývojovém stádiu, které je znázorněno v podobenství o marnotratném synu tím, že syn má zatím ještě peníze od Otce na utrácení, a nic mu dočasně nechybí. Naučili jsme se vlastnit pomíjející život, a též i když jsme věřící, zcela nám vyhovuje, když nás nám vštípená tradiční víra ponechává v tom vlastnění až do smrti. Tím ovšem hrubě nedbáme Ježíšových slov, že "kdo hledá svůj život, ztratí jej". Člověk postupně během takto byť sebectnostnějšího života ztrácí všechny šance na věčný život. Zůstáváme i při všech ctnostech marnotratnými syny a dcerami, neboť promarňujeme největší dar, který jsme si přinesli z Otcova domu, propůjčený nám život. Propůjčený v tom smyslu, že se vyčerpá, a mnoho záleží na tom jak. Ještě bych se rád zmínil o další chybě, které se dopouštíme během celého života: že nevytváříme podmínky pro to, abychom rozšířili oblast samovolnosti ve svém jednání. Připadá nám, že když po narození narůstají a zdokonalují se biologické funkce našeho těla a pak postupně upadají, až při smrti ustanou, že jde o proces, který nemá nikde jinde obdoby než v přírodním dění nejen živočišné a rostlinné, ale i nerostné povahy. Není tomu tak. Mohl bych se opřít o osobní zkušenosti, ale bude rozumnější, opřu-li se o výrok Ježíšův, který pronesl ke svým učedníkům na konci tříletého společného putování po Palestýně: "Zdalipak vám něco chybělo v době, kdy jste chodili se mnou?" Otázka měla povahu otázky řečnické, proto Ježíš na ni nečekal odpověď. Nám takové Ježíšovy výroky snadno unikají, protože nechápeme Ježíšův život jako aktuální příklad pro nás, nýbrž jako nějakou historickou událost, o které se dá dokonce v lecčems pochybovat. Promítneme-li však citovaný výrok do celého Ježíšova pozemského života, vidíme, že ani jemu nikdy po celých 33 let nic nechybělo. Na rozdíl od něho v našem životě stále něco skřípe. Je to tím, že byl vtěleným Bohem a my na té úrovni nejsme a nikdy
nebudeme? Kdepak. Ježíš Kristus sestoupil do normálního lidství, měl potřebu jíst, pít, spát, být tělesně i duševně činný atd. jako každý jiný člověk, a to tak dokonale, že ani vlastní učedníci, kteří ho viděli velmi zblízka, v jeho lidství nepoznávali stopy božského synovství. Jednou, jak víme, se stalo, že Petr toto božské u Ježíše zjistil. Byl ihned Ježíšem ustanoven za jeho nástupce na zemi. To bylo velké vyznamenání za jediný osvícený výrok. Lidsky bychom nazvali toto Ježíšovo počínání lehkomyslným. Ale co by u běžného člověka bylo opravdu lehkomyslné, bylo u Ježíše moudré. Proč? On od mládí rozšiřoval pole samovolnosti ve svém myšlení a jednání, a tato schopnost samovolně jednat dostoupila u něho ve 30 létech takového stupně, jakého se běžně nedosahuje, poněvadž se nepostupuje způsobem, který Ježíš navrhl. Navrhl dvě alternativy: 1. Od mládí muset být v tom, co je Otcovo a zároveň být poddán, muset být poddán svému prostředí ve smyslu výchovném a spolupracovním. 2. Přidat se během života k Ježíšovi, tedy ke Kristu, neboť tělesně Ježíše mezi sebou nemáme. Toto druhé učinili učedníci Páně. Přidali se k Ježíšovi nejen proto, aby získali osobní spásu, ale také proto, že uznali, jak správně jedná. Ad 1. Zatím řeknu jen tolik, že Ježíš slovem "musím být v tom, co je Otce", naznačil svou povinnost plnit boží úkol. My máme tento úkol také, ale nevíme, jako věděl on, že od Boha přicházíme a k Bohu se vracíme. A máme-li se v lidském životě vrátit k Bohu - a jindy to nejde - máme před sebou jen druhou možnost - přidat se ke Kristu, čím dříve, tím lépe. Při katolickém křtu se kmotr zavazuje (ovšem, že to neplní, ani nedokáže plnit), že se stává duchovním otcem pokřtěného. Vychovatelé by měli být při nejmenším duchovními rádci vychovávaných. Pak už by se děti mohli přidat ke Kristu, jejich život by začal vykazovat rozšiřování funkcí automatismu (1) až do dalšího širšího okruhu. Důkazem, že okruh byl správně a dostatečně rozšířen, by bylo, že by člověku nic nechybělo, právě tak jako učedníkům Páně po dobu tří let. (Ta tři léta není počet roků, nýbrž symbol doby pobytu vedle Ježíše a symbolem spolupráce s ním). Ovšem ani to není vrchol cesty, nýbrž jen slibný začátek a kontrolní znak, že se plní slib Ježíšův: "Hledejte především království boží a vše ostatní vám bude přidáno". V lidském životě běžně se děje něco opačného. S úpadkem automatismu (1), tj. např. stárnutím a nemocemi, zužuje se i pole samovolnosti, která je důsledkem toho automatismu, a upadá i
automatismus (2), jehož důsledkem bylo rozšířené vědomí. Toto srovnání se dá provést zvlášť snadno mezi dítětem a zdravým dospělým člověkem. Jelikož si byl Ježíš vědom toho úpadku, nemohl kategoricky říci o dospělém člověku, co mohl říci o kterémkoliv dítěti: "Nechte maličké přijít ke mně, neboť jejich je království nebeské". Dospělý člověk by však měl být dospělý i v tom smyslu, že by si měl být vědom celé své přirozenosti. Situace (= jeho zanedbaný stav) však vypadá tak, že si je pořád vědom jen své biologické základny, těla včetně rozumu a citu a ničeho více. Jak se má potom starat o sjednocení své biologické součástky s duchovní nezrozenou částí sebe, když včas nenavázal vědomý vztah mezi oběma těmito složkami naší přirozenosti? Pro Ježíše byla činnost na biologické základně nepostradatelným prostředkem ke stále dokonalejšímu poznávání vůle Otcovy a ke sblížení se s ní skutkem. Neseděl tedy na dvou židlích, když byl až do 30 let oddán své rodině a svému okolí a zároveň musel být v tom, co je jeho Otce. Úkol, který zastával v lidské společnosti, napřed v malém a pak ve větším měřítku, byl také úkolem od Boha a pro Boha. Jednou z největších následovnic Krista byla sv. Terezie z Avily (1515 - 1582), a byla jí také proto, že hned v útlém mládí, tedy dokud jako dítě měla blízko do království božího, začala jít svým životem za Kristem, když ještě neznala chybnou tradici, že do království božího se vstupuje až po smrti. Šla za Kristem tak důsledně, že vláda boží (splnění onoho přijď království tvé z Otčenáše) vešlo do ní tak dokonale, že mohla bez přehánění po velmi odvážném sebevzdávání prohlásit: "Mýma rukama pracuje Kristus, mýma nohama chodí Kristus!" To je jeden z pravých znaků onoho stavu nebe zažívaného už zde na zemi. Tedy nic vzdáleného, nic abstraktního, nýbrž velmi konkrétní stav duše i těla. Tehdy Církev sv. Terezii nechápala, ale ve 20. století ji konečně prohlásila za učitelku Církve. Kéž by jí dovolila učitelovat. Řekla by hned v první lekci asi toto: "Budete-li se točit jen kolem hříchů a ctností, nepřipravíte řádně člověka pro život věčný. Způsobíte mu obrovské překážky, protože mu fakticky zabráníte, aby si ho Bůh mohl najít a k sobě vzít takového jaký je a sám si ho předělat podle svého obrazu a ne podle lidského znetvoření obrazu božího. Ty, hledající člověče, nepovažuj se i při veškerých ctnostech za nikoho lepšího než byla Maří Magdaléna, abys snáze se dokázal sebe vzdát Kristu. Vždyť takový jaký jsi, jsi všecek tak jako tak závislý na ustavičné a všestranné pomoci boží. Bez té bys neměl ani jednu ctnost. Ovšem ty máš obrovskou moc, aby ses vzepřel boží pomoci v míře větší, než jakou unese sobecký člověk. Ani nevíš, že se této větší míře zříkáš, když se neodvažuješ vrh-
nout se k nohám Kristovým, jako učinila Maří Magdaléna. Máš s ní před Bohem pokorně vyznat, že bez Něho jsi ničím a s Ním jsi jeho milovaným dítětem. Neváhej a vrať se do Otcova domu. Kdyby se byl marnotratný syn zalekl svých hříchů, nebyl by se vrátil k Otci. Byl si přitom vědom své nehodnosti, ale právě tak nesmírné lásky Otcovy. Měj víru v milosrdenství boží a v boží moc, jakou měl pohanský setník, který prosil o uzdravení svého služebníka. Tvá duše se potřebuje uzdravit z vlastnění toho všeho, co je jí jen propůjčeno. Byla jsem poučena Kristem, že všechno je jeho, že sobě nesmím nic přičítat k dobru, tím méně jeho smrt na kříži. On je ochoten i za tebe znovu zemřít, abys byl znovuzrozen ve věčné svobodě. Učinil tak za mne, jsem toho živým svědkem, a od té doby vím, že silou své oběti křísí všechny, kdo se bez nároků na věčnou a jakoukoliv jinou odměnu utíkají k Tobě, Bože, protože je to Tvá vůle a ne naše, abychom se všichni vrátili do Otcova domu. Když ještě vůbec po něm netoužíš, On trpělivě čeká na tvé rozhodnutí jít za Ním. Až se setkáte, povolá tě na svou vinici, kterou mu pomůžeš obdělávat proto, že už nebudeš žít pro sebe, nýbrž pro Něho. A nikdo by nevymyslel blaženější činnost než věčnou spolupráci s Pánem. Ať se lidé nediví mému hrdinství a mým skutkům. Kristus mne jimi tak dlouho odíval, až jsem pochopila, že je to samotný oděv jeho slávy a moci. Klečela jsem někdy před tou jeho velikostí a žádala za prominutí, že si troufám se jí odít. Nemáte se nikdo lekat při pohledu na hrdinství a ctnosti svatých...Já jsem nikdy nebyla hrdinkou, a myslím, že tomu tak bylo i u svatých. Proč bych se měla považovat za hrdinku, když On mne vybavil vším potřebným proti veškerému nebezpečí, a já jsem toho svědkem. Musela bych lhát, kdybych Jeho sílu vydávala za svou. A když jsem byla slabá až k smrti, a věru, nebylo to málokdy, děkuji za ty zkoušky jen Tvé lásce, Pane, žes nedovolil, abych věděla, proč trpím, neboť sis přál, abych se zbavila pomocí nevědomosti o Tvém záměru rychleji sebe samé, té, která sebe měla raději než Tebe. Přál sis, aby tato sebeláska nestála mezi mnou a Tebou. Jakmile jsem se vzdala sebe, už jsi tu byl Ty, a opakovaně jsi mne učil, jak se sebe vzdávat, až Tvé sebevzdání na kříži vstoupilo do mne a vrchovatě mne naplnilo Tvou obětí. Pak už bylo zbytečné, abych nadále trpěla, protože Tys za mne nejen na kříži trpěl, ale tys za mne a ve mně také vstal z mrtvých a přinesl mé duši pokoj.
Směla jsem se stát Tvou učednicí, která přežila Tvou smrt také proto, že Tě zapřela svou sebeláskou." Bylo by užitečné toto krédo svatých podrobněji vysvětlit. Považuji na něm za nejdůležitější druh sebepoznání, které svatí často po velkém trápení zažívali. Je to sebepoznání, které opravdu sjednocuje všechny síly člověka tak mocně, že člověku připadá být bláhové, aby se vzpíral jeho realizaci v životě. Víme např. o svaté Terezii, jak malého pochopení docházela její mystická modlitba, protože její okolí, včetně zpovědníka, do ní nedorostlo. Nechyběla ani mínění některých vlivných osob, že Terezie vlastně zahálí. Nakonec poznali, že ta "zahálka" přinesla plody, o nichž se jim ani nezdálo. Z nich pak nejdůležitějším plodem bylo činné sjednocení světice, která vnitřně byla vlastně jen divákem toho, co v ní Pán vykonával. Pak se zase neprávem jevila svému okolí tak intenzivně činnou, jak se jim před tím jevila zahálčivou. Co viděli, nebylo ničím jiným než sjednocení celé lidské přirozenosti za jediným cílem, který daleko přesahoval pouhé lidské možnosti. Museli uznat, že její činnost je zázračně dokonalá, jakoby ji člověk nekonal, a jak sama přiznala, tak ji také nekonala. Myslím, že se Watts dostane k tomu, aby nám vysvětlil, co je to integrace lidské individuality, a kdy a za jakých okolností k ní dochází. Už z tohoto úvodu vidíme, že staví zatím nedefinované sjednocení lidské osobnosti do protivy k desintegraci dnešní lidské společnosti. Škoda, že náboženská tradice Západu tolik toho zaspala osobními invekcemi a malou velkorysostí vůči svým svatým. Měla jich dost a nebylo výjimkou, že je občas kamenovala tak, jak tomu bylo v Izraeli za dob Starého zákona. Ale svatá Terezie odpouštěla s vděčností Bohu všem, kdo po ní hodili kamenem, a to byl znak správného duchovního vývoje, který předznamenal Ježíš Kristus u studny, kde měla být kamenována cizoložná žena. Nehodil kamenem, ačkoliv na něm nelpěl ani jeden hřích. O této lásce boží sv. Terezie dobře věděla. Watts se v tomto spise jedinečně vypořádal s vysvětlením integrace lidské osobnosti. Jedinečné na jeho výkladu je právě to, že mluví jako člověk, který se dostal k metafyzické zkušenosti a přitom nepotřel její jednotu s náboženským analogickým výkladem téže věci. Jeho zkušenost o vnitřním věčném středu lidské osobnosti, o středu, který nazývá Já s velkým "J", se k němu dostala přes Východ, respektive přesněji řečeno, přes Zenbuddhismus. (Budu tento pramen jeho poznání krátce nazývat Zenem).
Jeho pojetí "vnitřního" nebo něčeho "uvnitř" nemá nic společného s umísťováním tohoto vnitřního někam, nýbrž má povahu něčeho "zdrojového", neměnného, na čem je všechno ostatní závislé. Nezáleží přitom na tom, že o této závislosti nevíme (Tao-te-king: "Pravá vláda je taková vláda, o níž lid ani neví, že se mu vládne". Lidem je naše zevní vědomí obrácené svými smyslovými tykadly navenek). Praví-li sv. Pavel: "Zdali nevíte, že chrámem božím jste a duch boží ve vás přebývá", pak Watts mu nezazlívá toto umísťování, se kterým Watts správně nesouhlasí. Kdopak si všiml, a Watts byl mezi těmi vzácnými výjimkami všímavých, že sv. Pavel svou vnitřní zkušenost získal před stykem s Kristem v extázi, o níž praví, že se ocitl v třetím nebi, ale že neví, zda to bylo v těle či mimo ně. Jako by řekl, že místo této vnitřní zkušenosti není rozhodující, že umístění je vedlejší vedle obsahu zkušenosti. Proč tedy svatý Pavel umísťuje Boha do lidského těla? Aby pomohl na nohy lidské představě o spojitosti lidského života s věčným životem božím. Opírá se soustavně o lidské představy, protože ví, že je na nich postaven celý poměr člověka k životu vůbec a že by člověk bez nich ani chvíli nežil jako člověk. Tohohle všeho si je Watts neustále vědom. Také Watts, jako dávno před ním sv. Pavel, sebe dovede přivést k uvážlivosti a k uměřenosti výkladu. Uvádí svými slovy čtenáře jen na okraj své zkušenosti, protože dobře ví, že si ji člověk musí sám opatřit, aby s ním mohl plně souhlasit. A tu musím přispěchat na pomoc. On se přirozeným způsobem dopracoval představ, na nichž je postaven jeho i náš život na zemi, ale nezastavil se u nich, jak to činí běžný člověk. Východiskem k dalšímu použití představ mu byly představy náboženské. Byl přece věřícím, řádně ustaveným anglikánským knězem. Teprve později se stal svobodně myslícím badatelem v oboru svrchované totožnosti, tj. nejvyššího možného stupně ztotožnění lidského vědomí s Vědomím bez hranic. Během tohoto procesu osvobození svého vědomí z jeho úzkého lidského rozsahu rámce, si všiml, že na opačném konci světa, na Dálném východě, existují lidé, kteří se dostali k tomuto vnitřnímu osvobození bez pomoci náboženských představ, bez symbolů, bez analogického myšlení, přímým vhledem, dá-li se to tak říci. Šel po stopách zdroje poznání a došel až k Zenu. Ten mu otevřel oči. Nezavrhl náboženskou zkušenost, ani víru, a to je podivuhodné něco takového dokázat tváří v tvář Zenu, a přitom hájit svou nově nabytou zkušenost odvozenou z běžného života právě tak, jak ji líčí mistři Zenu. Život, jak jej žil, mu začal vyprávět o spojitosti individuálního s universálním, a tato zkušenost o spojitosti věčného s časným začala pronikat do každého okamžiku
jeho života, až se natrvalo usadil právě v přítomném okamžiku, ve kterém žil, a odtamtud už neodešla. Škoda, že nám o této zkušenosti neřekl víc než že vyrůstá zvnitřku navenek způsobem, jak se všechno rodí. Zvnitřku zde znamená ze zdroje života. Všechno má svůj kořen, ze kterého to roste, a není rozhodující, zda vůbec něco víme o tomto zdroji života, ono všechno tak jako tak z něho roste. Nevědomost o tomto zdroji má však za následek klamný pocit oddělenosti jak od tohoto zdroje, o kterém nevíme, tak od všeho, s čím žijeme pohromadě. A tento následek všestranně ovlivňuje celý průběh našeho života. Vzbuzuje pocit osamělosti a potřebu zbavit se této osamělosti všemi dostupnými prostředky, povětšině vnějšími, zatímco ten pocit nemůže být překonán prostředky zvnějška, nýbrž jen návratem "zabloudivší ovce" k "pastýři". Dostanu se ještě k vývodům Wattsovým, jak si počínat na cestě zkušenosti o věčném. Ale už teď považuji za vhodné říci, že není jediné cesty, kterou se může člověk ubírat, pomocí představ za představy (třeba pomocí náboženských představ k náboženské zkušenosti, jakou je extáze), nýbrž i pomocí života za představami, který má každý člověk k dispozici, bez ohledu zda věří nebo nevěří, pomocí života, ze kterého představy teprve vyrůstají, aby mu umožnily žít mezi lidmi jako rovnému mezi rovnými. Vyjděme ze snadno přijatelného předpokladu, že máme k dispozici život a ten od chvíle narození konkretizujeme pomocí smyslových vjemů a postupného rozumového zpracování těchto vjemů. Touto konkretizací života míním: pomocí lidských smyslů a rozumu, pomocí živé tělesnosti si vytvořit lidský život individua, lišícího se od jiných lidských individuí i od individualit zvířecích a rostlinných. Takovou cestu bych měl chuť nazvat cestou nejmenšího odporu, ale též cestou širokou, o níž Ježíš řekl, že vede k zatracení. Poučte se od mravenců: Vložte mezi mravence, který se ubírá do mraveniště, a jeho cíl, mraveniště, překážku. Podiví se, kde se tam vzala, ohmatá ji, obejde ji a klidně se ubírá i nadále do mraveniště. (Další mravenci už daleko snáze než ten první, se vypořádávají s překážkou. Překážka už je ohmatána). Člověk je hned po narození připraven k tomu, aby se ubíral svým životem do jeho zdroje, ze kterého jeho život vyšel a stále vychází, ale jeho živá tělesnost představuje jednak překážku, aby se nemohl přímo vrátit do zdroje, jednak úkol, který musí provést mimo zdroj. (Mravenec se neodebral z mraveniště jen tak nazdařbůh. Měl splnit nějaký úkol mimo mraveniště, ale úkol určený jak pro mraveniště, tak i pro samotného mravence). Prvním krokem na přímé, ale strmé cestě do zdroje života by mělo být uvědomění, že lidský život je nikoliv cílem, nýbrž prostředkem, jímž se dosahuje cíl. (Cesta mravence mimo mraveniště a návrat
do něho). Jenže toto uvědomění nepodněcuje k návratu do zdroje, pokud je jen rozumem přijaté. (Mravenec má v sobě zabudovány schopnosti, které mu umožňují lokalizovat mraveniště i když je od něho vzdálen, a kromě toho je mu vrozen živě se projevující pud do mraveniště se vracet a kromě toho je na úrovni jiných rozumem přijatých faktů, z nichž jen málokteré zavazují nebo mají smysl zavazovat, řídit se jimi, nebo jsou prostě vedle sebe, každý s proporcionální závazností, která pro tuto proporcionálnost nemůže být rozhodujícím činitelem pro lidské jednání. Člověk by musel být pořád nebo opakovaně upomínán a podněcován zvnějšku, aby se řídil takto nabytým poznáním soustavně a především. První krok by tedy měl vypadat jinak než pouhé rozumové přesvědčení. Člověk by se měl záhy začít učit zacházet se svými duševními schopnostmi jinak než dosud. Zatím jich buď aktivně užívá až do únavy nebo až ke ztrátě bdělé účasti, nebo lelkuje. V obojím případě, aniž si je toho vědom, vlastně čeká, až ho přepadne únava, a on usne, nebo se chová jako by spal. Střídání bdělého stavu se spánkem je sice přirozeně nutné, ale samo o sobě napovídá, že stav bdělosti je stavem přechodným, který se nedá libovolně prodlužovat a nemá ani smyslu jej nepřetržitě zachovávat. Nabízí se nám myšlenka, zdali snad stav bdělosti není (aspoň pro člověka) také ještě určen k něčemu vyššímu, závažnějšímu, netají-li v sobě další schopnosti, o kterých nevíme. A ono tomu tak je. Sám bych byl na to nepřišel, ani mi to nikdo neporadil, ale jak už víte z jiných mých spisů, nechtěně mně poradili lékaři řadou operací za vědomí v předškolním věku. Chtěli jen zachránit můj život a s ním levou ruku; to se jim po velkém a opakovaném úsilí podařilo, ale netušili, že mě naučili nebo při nejmenším poučili o tom, jaký velký význam v lidském životě má schopnost umět zachovat čistý bdělý stav bez smyslových vjemů. To je první krok na cestě, kterou se snaží ukázat Watts. Tam se dostavuje první metafyzická zkušenost nezávislá na lidské vůli, nebo lépe řečeno, oproštěná od lidské vůle. A proto mistři Zenu mohou právem říci, že pravé poznání se nedá docílit žádnou metodou (tj. organizovanou vůlí), ale zároveň ne bez metody. Je zajímavé, že první krok bez metody zná každé malé dítě, ovšem aniž o tomto svém vědění ví. (Pamatujte si, že člověk má k dispozici mnohá vědění, aniž o tom ví). Ale věděl o tom Ježíš, a proto mohl o dětech říci, že jejich je království nebeské, rozumějte: může v nich nastoupit moc věčné moudrosti a věčného života bez podstatných překážek. Přesvědčil jsem se o tom nejen na sobě, ale také na několika dětech, tj. u všech dětí, ke kterým jsem měl častý osobní přístup a jejichž důvěru jsem si získal, třeba vyprávěním pohádek nebo jinak. Co dítě jsem často jako jiné děti a
jako dospělí, jenže méně rozumně, mířil za nějakým cílem. Ale stávalo se mi, jako každému, že jsem svůj úmysl nedokázal uskutečnit. A tu normálně, jako mnohé dítě tak i dospělý člověk, jsem se nad svým nezdarem a neschopností dovedl rozčilit. Jenže já jsem se už tváří v tvář hrozícímu utrpení dost naplakal a naprosil lékařů, kteří se chystali opět a opět operovat bez anestézie za mého plného vědomí, jenže se mi nikdy nepodařilo je uprosit. Z toho jsem nabyl zkušenost, že rozčilování nepomůže, nýbrž že je někdy nutno v klidu ustoupit. A bylo těžké ustupovat při velké bolesti, kterou mi lékaři způsobovali. Naštěstí bolest překročila hranice smyslové únosnosti, a tak nakonec sama vyřadila hmat (jeden z nejméně "nadaných" smyslů) a po něm odstavila i ostatní smysly (je tu snad nějaká smyslová koordinace? Patrně ano, psychologové by o tom měli vědět více) a vědomí nechala netknuté. Po tomto tréninku smyslové vyčerpanosti bylo jindy už snazší než u netrénovaných lidí vyčerpávat své možnosti, a podle poučení načerpaného od lékařů uznávat, že mnohdy na řešení dané situace prostě nestačíme. Nanejvýš dříve než jsem přestal na situaci myslet, zeptal jsem se dospělých jak mám věc řešit. A tu buď mně poradili správně, nebo mne jejich rada neuspokojila, ale v obojím případě jsem poznával, co je správné učiniti. (Ona to sama o sobě není nějaká tak moc výjimečná schopnost. Mí přátelé na chatě předložili zablešenému ježkovi misku s petrolejem a chtěli toho chudáka v petroleji vykoupat, aby se blech zbavil. K velkému údivu přátel ježek si misku s petrolejem očichal a sám do ní bez instruktáže vlezl. Na otázku "Byl to slepý pud?", si odpovězte sami. Ježek se přece nikdy ve svém životě, ani jeho předkové u nás v Čechách nesetkali s petrolejovou lázní. Jaká moudrost je zakotvena ve zvířeti a jaká v člověku! Psal jsem o tom více v komentáři k Lewisově knize Buňka, medúza a já). Nikdy to nebylo řešení mé a já jsem také nikdy nespekuloval (asi jako ten ježek), odkud přišlo. Bral jsem toto vědění za zcela přirozené. Toho, co jsem jako správné poznával, jsem se chopil a uskutečnil jsem to s lehkostí, která nedoprovází nikdy jiná vlastní rozhodnutí. (Připojte si k tomuto rozlišení též moudrost ježkovu, že se ani málo toho petroleje nenapil, jako by věděl, že by to znamenalo jeho smrt. Smrtelně nebezpečného prostředku použil bezpečně pro své zdraví!). Tohle všechno zřejmě souvisí se stupněm rozvinutí jáství. U dítěte (a rovněž u zvířete) není jeho malé já (ego) ještě tak rozvinuto jako u dospělého člověka. Proto a ještě z dalšího důvodu má dítě blíže do království božího než dospělý člověk. Má blíže a má k dispozici transformátor kosmických sil lidské tělo, nad nějž nic skvělejšího nemáme, co by lépe pomáhalo ke transformaci časného na věčné. (Přesvědčil jsem se o tom, že
husy i jiná zvířata nemají tento transformátor úplný, chybí v něm některé transmutační prvky). Pro dítě je tedy snazší poslechnout onen Ježíšův požadavek: "Chceš-li kdo za mnou přijít, zapři sama sebe" - proto mu jeho já neklade tak velký odpor jako dospělému. Na druhé straně, protože ještě nerozvinul lidský život (a po této stránce nevyužil jemu nabídnuté možnosti, které mají v pořadí prioritu) a také dětský tělesný transformátor nefunguje v celém rozsahu svých možností, výsledky jeho dosahování nejsou takové jako při sebezáporu dospělého člověka, a kdyby byly větší, dítě by na ně mohlo i zemřít (viz Imelda Lambertini). Tento handicap patrně padá, zemře-li dítě ve stavu vrcholného sebezáporu. To zatím mám potvrzeno jen v jediném případě (David B). Vrcholným sebezáporem míním něco obdobného, co jsem zažíval při operacích za vědomí. poznal jsem, že se nemohu ubránit a přestal jsem se hájit. Jenže já jsem přitom fyzicky nezahynul (jako malý Davídek B.), takže mohu dodatečně zjistit, co jsem tím dosáhl nebo co tím dosahuje dítě (protože se to stalo v mém raném dětství jako Davídkovi). Takže bych řekl, že Ježíš přece jen prozradil metodu "zapři sama sebe", ale dodal "a vezmi svůj kříž". A tento požadavek obrací metodiku sebezáporu na hlavu, čili vysvětluje, proč se jen s metodou nemůžeme osvobodit. Vysvětlím to na své zkušenosti z mládí. Hned po skončení série operací jsem chtěl jednat správně. (Kde se vzala ta nezvyklá touha u tak malého člověka? Zřejmě souvisel její výskyt s překonáním sama sebe, třebaže vždy znovu nedobrovolném a vždy znovu dobrovolném!). Abych mohl při své nevědomosti (která u dospělého člověka nemá existovat. Ten se má dát snáze poučit) se osvobodit napřed v malém, "musel" jsem se celý se vším všudy zapřít (tj. celé své já se všemi jeho schopnostmi). Tím jsem splnil ono "zapři sama sebe", ale pak, jakmile se dostavila pomoc z druhé strany, najmě, že jsem poznával, co je správné, a získal moc k uskutečnění správného, "musel" jsem zmobilizovat všechny síly a schopnosti svého malého já (toho já, které jsem před tím zapřel, které jsem anihiloval) a těmito silami jsem se "musel" snažit (ovšem za mocné spolupráce vědomí o správném a za pomoci realizační moci) uskutečnit, co jsem jako správné poznával. Tedy vzal jsem na sebe svůj kříž. Kdybych byl jen bral na vědomí, že mohu správné provést a nevložil se do díla veškerou svou silou, mé poznání správného by přišlo nazmar. Třikrát za sebou jsem v tomto textu vložil slovo "musel" do uvozovek, protože jsem chtěl tím naznačit, že přitom nešlo o mou osobní vůli. Na cestě za osvobozením je tedy právě těžké to, že bez metody sebezáporu je nedosáhneme, ale jen s touto metodou také ne. Musíme z ní umět přejít do protitahu, symbolicky řečeno:
vzít svůj kříž na sebe. Nesymbolicky řečeno: opět spojit a napojit celé své já, které jsme před tím vypojili. Všimněme si při této příležitosti na příkladu Ježíšově jednak vzestupné škály sebezáporu, jednak této škále odpovídajícího účinku. Obojí jasně vyplývá ze symbolik Ježíšova života. Pro zjednodušení výkladu beru tentokrát v patrnost jen pozemský Ježíšův život. Sebezápor Ježíšův, jímž byl poddán své rodině rozvinul přitom své já, přinesl v zápětí první vítězství na cestě poznání při křtu v Jordáně. Pak musel zase na sebe vzít svůj kříž (který však už měl zcela novou povahu) - čtyřicet dní půstu na poušti, boj se Satanem. Toto vítězství opět vyneslo Ježíše dále, do stavu učitele v malém (učil jen učedníky a okolí). Pak se zapřel na kříži a před ním, a víme, jaké vítězství po něm následovalo. Nevedu výklad dál, protože se prozatím spokojím s vědomím, že je pochopitelné, jak míra a rozsah sebezáporu souvisí s mírou osvobození a s vyjitím ze závislosti na časném a s přechodem do stále vědomější závislosti na věčném. Ještě v něčem bych neměl zmeškat příležitost rozepsaného výkladu, abych se nemusel stále vracet k jeho začátku. Měl bych napsat o úloze náboženského založení člověka. Je toto založení nutné nebo je jen určitou nástavbou? Vezmu-li v úvahu své založení od chvíle, kdy jsem poznával správné nikoliv rozumem, nýbrž stykem s věčnou moudrostí aspoň při vedení v maličkostech (abych se osvědčil napřed v malém. To je moudrý postup!), musím uznat, že jsem tuto rozlišovací schopnost obdržel bez jakéhokoliv sklonu k náboženskému životu nebo k víře v Boha, a přesto duchovní pokrok nedoznal újmy. Nesmím však zatajit, že jsem byl veden také k jakémusi rámcovému správnému, a bez tohoto rámce bych se byl nemohl osvědčit ani v maličkostech. Nebudu mluvit o handicapu chromé ruky, neboť to není obecný znak, ale zmíním se jen o tom, že jsem záhy, už v předškolním věku poznával jako správné, s jistotou o správnosti, některé rámcové zásady, které jsem ctil, protože jsem měl k tomu moc, která nebyla pouze lidská. Mohl bych těch zásad vyjmenovat několik, ale zatím si vystačím s jedinou, která je pro tuto fázi výkladu nejdůležitější. Babička mě v předškolním věku vodila do kostela na mši svatou. Tyto návštěvy kostela mě přesvědčily, společně s výkladem babičky, že se ona mýlí. Nabyl jsem záhy přesvědčení, že její Bůh na nebesích jako na nějakém místě prostě neexistuje. O nebi jsem měl jen takovou představu, která vyplývala z babiččina výkladu: že to musí být hrozná nuda, dívat se po smrti na Pána Boha a jeho svaté atd. Tedy nebe jsem se bál, abych se totiž snad přece jen
do něj nedostal. Má schopnost rozlišovací mně však přímo zakazovala, abych té její víře v Boha odporoval. Byl k tomu po léta zapotřebí velký sebezápor, protože nestačilo neodporovat. Musel jsem předstírat zbožnost, modlitbu a ctnosti zbožného člověka, strach před hříchem apod. Byl to zvláštní, ale velmi účinný druh sebezáporu. Umožnil mně v kostele nahlas zpívat. Rozvinul jsem se hlasově též docházkou do hudební školy na zpěv, na veřejná vystoupení ve škole, ve sborovém zpěvu ve chrámu a na sólových vystoupeních v Kruhu přátel Francie. Blahé následky tohoto výcviku pociťuji dodnes. Bylo těch kladných následků více. (Naučil jsem se mít obdiv pro lidi, kteří něčemu věří, čemu jsem sám nedokázal věřit. Věděl jsem, jak jim jejich víra pomáhala, ale také jak je někdy předčasně srážela na kolena nebo přiváděla k zoufalství, protože jejich Bůh měl být jen dokonalou bytostí, ničím více, ovšem dokonalou bytostí podle lidského vzoru. Mnohem později v koncentračním táboře se potom ukázalo, jak bylo dobré, že jsem se opíral o zkušenost a ne o víru (To platí ovšem jen pro člověka, který byl násilím přiveden k poznání, jak tomu bylo u mě během operací při vědomí). Protože útěcha ke mně přicházela ze zkušenosti a nikoliv z představ a z naděje, mohl jsem některým spoluvězňům zprostředkovat zkušenost, kterou by Watts klasifikoval jako metafyzickou. Učil jsem věřící spoluvězně věřit v jiného Boha, než ve kterého věřili dosud, a dovedl jsem jim vysvětlit, proč je ten jejich Bůh zklamal. Vzpomněl jsem si na sv. Pavla, který si v Athénách vybral ze všech tam vystavených bohů Boha neznámého a v jeho jméně učil poznávat Krista. Nikdy jsem totiž Boha neviděl, ani jsem se s ním objektivně nesetkal. Od tří let jsem se s ním stýkal vnitřně subjektivně a do 17 let jsem ani nevěděl, s kým se to stýkám, že je to Bůh. Je zajímavé, že spoluvězni, se kterými jsem se hodně zblízka stýkal, poznali, "že dělám zázraky" nebo "že se kolem mě soustavně dějí zázraky". Uvěřili ve mě a přes mě teprve v Boha. Neopustili cestu víry, nýbrž upevnili se v ní tak, že jak kolem nich tak i v nich se začaly dít zázraky. Jeden z nich za dva měsíce učinil tak velký pokrok, že jsem k dosažení téhož rozsahu pokroku osobně potřeboval devět let života v klidu. Stalo se to proto, že patřili vesměs mezi ty, kteří se vlivem poměrů, ve kterých v koncentračním táboře žili, vzdali života. To jsem učinil za zmíněných devět let jen vnitřně při extazích bez představy a ne vnějšně. Teprve 21. 11. 1939, kdy jsem nabyl jistotu, že budu zabit v nejbližším okamžiku, jsem vzdal i svůj pozemský život, jako oni, proto jsem mohl žít už ne z vlastní vůle. Ti zmínění napřed zapřeli sama sebe, ale pak museli vzít na sebe svůj kříž. To bylo velkolepé potvrzení návodu Ježíšova k tomu, jak se osvobodit.
Ptám se: Jakého druhu byly jistoty, které v mém vědomí vyvstávaly od doby operací bez anestézie až do sedmnácti let? Mám z nich dnes jasný dojem, že představovaly duchovní vedení, o kterém jsem neměl tušení, že jím je. Vlivem tohoto vedení lékaři jemně otevřeli stavidla vody poznání, takže jsem po celou zmíněnou dobu neupadl do tak hluboké nevědomosti, že bych byl nevěděl, co mám dělat, a že bych upadl do zoufalství. Lékaři mě naučili ustoupit po vyčerpání lidských možností už bez odporu, odstoupit v pravý čas, ne předčasně, od vlastní vůle; a tak se přede mnou začlo otevírat vědomí o správném tj. o vůli, která má širší a účinnější spojitost s existencí vesmíru, než jakou má samotný individuální lidský život. Pronikala ke mně, do mého vědomí, moudrost, která byla za hranicemi lidského rozumu a která měla schopnost rozum přemáhat v jeho suverenním postavení, ovšem jen za předpokladu, že jsem dobrovolně odstoupil od rozumového řešení. Zachoval-li jsem předpis "zapři sebe sama a vezmi svůj kříž", byl jsem touto moudrostí přenášen přes drobná skaliska, která se nacházejí téměř pod hladinou povrchu moře myšlenek a domněnek, na němž plujeme se svým korábem rozhodování. Dá se říci obrazně, že tato moudrost si nepřála, aby byla pojmenována, planě uctívána, nýbrž přála si jen (opět jen obrazně řečeno), aby byla následována. Ve skutečnosti jsme nikdy předem neznal její přání, ani jsem je nedokázal předvídat. Buď že přání v lidském smyslu slova vůbec nemá, nebo že jejich předvídání by oslabovalo nebo dokonce ničilo její moc. Nevyžadovala si ani mé osobní vděčnosti za své vedení, nýbrž anonymně zůstávala připravena k tomu, aby kdykoliv zasáhla. Řešila mé osobní záležitosti v jakémsi dialogu s mým postavením ve vývojovém procesu, ani jednou však podle zaběhaného nebo naučeného předpisu. Kde v tom lidsky najít metodu nebo zásadovost? V tom ohledu byla nedostižná a nevyzpytatelná. Nezasahovala zbytečně tam, kde stačil rozum, a cit za pomoci smyslů. Tehdy jakoby neexistovala. Ale jakmile jsem opustil, po vyčerpání všech lidských možností, rozumové řešení a vyprázdnil jsem mysl, už tu byla se svou pomocí. Vždycky však bylo nutné napřed vyčerpat všechny své lidské možnosti, lenivost a laxnost nepodporovala, nýbrž jen člověka, který se snažil jak mohl a uměl, asi tak, jak se snažilo malé dítě, když je chtěli operovat, aby se ubránilo křikem a zmítáním před tou krutostí. Museli mi vždy znovu podat důkaz, že více proti nim učinit nemohu. Přivázali mě k operačnímu stolu a velmi pevně. (Něco podobného představuje živé lidské tělo se svou vazbou na časoprostor). Takové operace už bez lékařů a bez operačního stolu jsem potom prodělával sám, ale už jsem uměl včas od sebe odstoupit, nekřičel jsem a
nenaříkal jsem nad sebou. Netušil jsem, že jsem velkoryse zaučován do nestrannosti, s jakou miluje Bůh veškeré své stvoření, přestože každý z jeho tvorů se nachází na jiné úrovni vývoje. Tato láska je lidsky nepochopitelná, protože člověk straní. Muselo uplynout mnoho času, než jsem dospěl k 21. 11. 1939, kdy jsem konečně začal poznávat, co je to boží láska. Kdybych se to byl dověděl dříve, nebyl bych se od 17 let až do toho dne snažil o to, abych miloval Boha nade vše. A ono je napřed nutno vyvinout snahu, krajní snahu milovat než si "zasloužíme" ocitnout se ve stavu lásky boží. A tato snaha se nejevila do 17 let jako láska k Bohu (vždyť jsem na něj nevěřil), nýbrž jako něco nejvýš správného a zároveň mocného. Od 17 let se mi jevila už jen jako moc Boha, který ve mně povstal ze své anonymity a zaujal v mém snažení první místo. O tomto jeho právu jsem nemohl ani jednou zapochybovat, neboť má cesta nebyla cestou víry, tj. cestou tušení správného, nýbrž věděním o správném. A proto se cítím kromě jiného povolán k tomu, abych doplnil Wattse, nikoli překonal Wattse. Mám totiž vedle něho schopnost být dítětem a nejen filozofem nebo metafyzikem. Mám za to, že v určitém smyslu, ne vždy, být dítětem je víc než být dospělým člověkem, máme-li zároveň k dispozici vývojový stav tělesné dospělosti. Zkrátka prošlo mně, že jsem mohl zůstat dítětem, i když mé tělo zestárlo. Kupodivu, děti na mně poznají, že jsem jedním z nich, a více toho nepotřebuji, abych je snadno získal i tam, kde si s nimi dospělí nevědí rady. Dítě dítěti po určité stránce věří víc než dospělému. Před dospělým má spíše respekt než cokoliv jiného. Tento druh respektu děti vedle mě velmi rychle ztrácejí. Přibližují se napřed opatrně, ale pak nějakou schopností, kterou dospělý člověk už ztratil, se mně odevzdávají asi tak, jak jsem se podřizoval moudrosti, která ve mně občas vládla do 17 let. Rád bych si teď vypomohl citátem z Wattsovy knihy. Je však příliš dlouhý, a proto z něj řeknu jen podstatné: "Když jsem se zeptal mistra, kdo je Buddha" (to znamená, co je skutečnost), řekl: "Ping-ting jde pro oheň." To není jen shovívavé upozornění, že otázka je nemístná, nýbrž i vyjádření toho, co cítí jen dítě, že někdo vedle něj vědomě kráčí jak pro sebe, tak pro ně, pro věčný oheň života. (Ovšem ve výroku čínského mistra: že všichni kráčíme ke skutečnosti, i když si to neuvědomujeme). Co dítě propojuje s tímto věděním, které je dospělému dokonale skryto? Myslím, že jsem to vysvětlil. Jsi to ty, člověče, který si jdeš všemi prostředky svého pomíjejícího života pro oheň věčného života, jenže o tom nevíš, a
tak si při tom tancuješ nebo kráčíš cik cak, zaplétaje se stále více jen do dočasných cílů. Dítě však ještě nezná ten tanec dospělých, takže tato nesoudnost a neznalost mu umožňuje, aby se zatím ještě příliš nevzdálilo od původního a základního smyslu jeho pozemského života. Začal jsem mluvit o zkušenosti s vnitřními zásahy do vnějších událostí, abych uvedl, v čem a proč si dovolím doplňovat Wattsovu knihu. Tatáž duchovní zkušenost navozená z jiného východiska než z běžného Wattsova, než z jeho východiska víry a představ, přináší ne sice odlišné, ale mnoho doplňující poznatky, které mohou být užitečné jak věřícím, tak i lidem, kteří se dostali k duchovním poznatkům bez přičinění víry, jak tomu byl v mém případě. Předpokládám, že se všeobecným úpadkem víry bude těchto "mých" případů stále více. Mohu o tom bezpečně usuzovat z toho, že bez ohledu na zásah lékařů u mě, celý svět se ocitl už dvakrát v těžkostech mým těžkostem podobných, a zvláště v Evropě a v Asii měli lidé příležitost se setkat s utrpením takového rozsahu a hloubky, jaké si lidstvo nepamatuje. Např. tyranská vynalézavost nacistických mučitelů, doplněna vědeckými způsoby mučení, neměla dosud v historii lidstva obdoby. A protože věda pokračuje ve svých vynálezech a přitom vědci nejsou vychováváni stejnou měrou mravně a vírou, je pravděpodobné, že dají své zkušenosti k dispozici i válečníkům nebo vrahům a teroristům i v budoucnosti. Utrpení, které mi přivodili např. v koncentračním táboře, bylo větší než utrpení tělesné, a ejhle, zlo samo nezůstane. Aniž si to přeje, je doplňováno bohatě dobrem, nad nějž jsem např. já ještě většího v životě nezažil. A jistě jsem nebyl výjimkou. A tak přízemně přirozený průběh událostí působí mocněji než víra na cestě za duchovním pokrokem lidstva. Naučil jsem se neoddělovat tzv. vnější události od vnitřních stavů, ba naučil jsem se na všechno zevní nahlížet z vnitřního zdroje, a pak pro mne nebylo nic vnějšího, neboť subjektivně se ve mně všechno vnější přetavovalo na vnitřní poznatky. A dokonce vnitřní stavy se začly promítat do vnějších událostí, a tomu mí přátelé začli v koncentráku říkat zázraky. (Ovšem já nikoliv. Viděl jsem všechno jako přirozené). Ve skutečnosti všechno se rodí zvnitřku a my tento zázrak nevidíme jen proto, že jsme zoufale extrovertní, jsme vyvrženi do temnot vnějších. "Kdybyste měli víru jako malé seménko", řekl Kristus. A tu nemáme. Přesto však po zlém (Vírou by všechno zprvu probíhalo po dobrém. Proto učedníci, kteří uvěřili, po celé tři roky, co chodili s Ježíšem neměli nejmenších potíží. Nevadí, že je to jen přechodné stádium vývoje.). Učedníci promítali svůj vnitřní stav pravé víry (založené na příslušném a bez výhrad poskytnutém odstupu od svého - oni odstoupili od svých
rodin, obecně řečeno, od toho, co měli nejraději) až do vnějších událostí, které se jevily proto jako zázračné. Zázračný byl jen jejich stav víry, vše ostatní bylo už jen následkem tohoto stavu. U mě byl zázračný jen stav poznání, který také vznikl odstupem od mého života (a toho zevní pozorovatel nebyl svědkem, a pak se mu následky tohoto stavu musely jevit jako zázračné), a tento odstup byl vždycky bezvýhradný, i když bezvýhradný s donucením. Tady lze vystopovat podstatný rozdíl mezi cestou víry a cestou poznání. Víra dokáže být bezvýhradná jen do určité míry. Učedníci se ochotně vzdali svého, ale nikoliv sebe. K tomu jim chyběly předpoklady na úrovni poznání. Jejich úroveň poznání v okamžiku umučení Páně jim neumožňovala vidět za oponu vnějších událostí. Kdežto na cestě poznání se opona poodhrnuje už od začátku. (Tak např. na samém jejím počátku jsem za určitých okolností poznával, co je správné, ovšem správné jen pro ten který právě nastavší případ). Podobné stavy probíhají na cestě lásky, jenže milující člověk vůbec nepotřebuje vědět, proč se to nebo ono děje. On je přímočařejší, on prostě miluje. Bylo dáno Janovi, aby věděl, proč je Ježíš křižován, ale Jan to pro sebe nepotřeboval vědět. Ježíš chtěl jen dokázat, co se dovídá láska, ne proto, aby věděla proč, nýbrž aby mohla bez překážek milovat. Tato milost nemůže být víře poskytnuta v tak velké míře, protože by byla prodlužována hranice její působnosti za patřičnou míru, za kterou má být nahražena poznáním a láskou, a toto dvojí pak už není zastupitelnou vírou. Případ víry jako prostředku poznání je jedním z nejdokonaleji dokumentujícím dočasnou potřebu prostředku a zároveň překážku na další cestě. Něco obdobného platí i na cestě poznání, kde se poznávaný prostředek mění na prostředek víry: Tak např. jsem poznával určité mantram a jeho užití jak prostředek správný pro rozvoj poznání. Ale záhy se tento prostředek poznání změnil na prostředek víry a v té chvíli začal překážet ve vývoji. Věřil jsem, že mne povede i nadále k poznání, a že tomu tak není, k tomu jsem musel být opakovaně přiváděn zkušeností. Opětovaně jsem přestával mít schopnost mantram opakovat. Mantram mě však dovedlo na pokraj stavu, který bych mohl nazvat hlubokým klidem a tichem temného poznávání a neexistence na úrovni odděleného života. Poznání správného se změnilo na představu o trvale správném, a to je degradace poznání. Ani na cestě poznání se nesmí člověk zastavit, protože ono se nic ve stvořeném ani na okamžik nezastavuje. Je připravena půda pro doplněk k Wattsově knize.
Především bych se chtěl vypořádat s pojmem malého já, ega, a s věčným Já, kterému říkávám věčná individualita. Zopakuji předpoklady zapsané v jiných knihách a komentářích: Lidské jáství, jak se s ním shledáváme v lidském životě a jak je mylně považujeme za svou pravou individualitu, je tím, s čím jsem se dramaticky setkal ještě v době, kdy lidské já není ještě plně zformováno. Má se dnes za to, že jáství stojí pevně na nohou teprve od třetího roku lidského života, no, a já jsem tvrdě bojoval o jeho zachování od jednoho a půl do tří a půl roku s lékaři, kteří mi je brali, jak mi připadalo. Už tehdy jsem chtěl zachovat svůj život, který je representován pocitem: toto jsem já. O tomto životě řekl Ježíš, že kdo se snaží život zachovat, ztratí jej. A já jsem ho za pomoci lékařů opětovaně ztrácel tak šťastně, že tělesný život zůstal přitom zachován, ale zcela holý, obrán o všechno, s čím jsem se ztotožňoval jako se svým. To se opakovalo čtrnáctkrát a maminka byla svědkem toho, že jsem se vlivem smyslových vjemů zase velmi brzy vždy znovu oblékl do této pomíjející individuality, takže jsem na začátku další operace opět s lékaři bojoval o sebe, a jak jsem si myslel, o svůj život. Jenže lékaři způsobili, aniž chtěli, opětovaně zástavu lidské vůle, spojenou s odstupováním od své tělesnosti; a tento proces se už nedal zastavit. Dospěl jsem k celé řadě závažných zkušeností, ovšem aniž jsem si přál je nabýt a ani jsem je dovedl zhodnotit až do 21. 11. 1939, tedy až do totálního vzdání života, konečně bez odporu, bez lítosti, bez vzpomínky na sebe, ale opět při zachování živé tělesnosti, protože jsem si v té chvíli ani v nejmenším nepřál zachovat tělesnost naživu. Tedy napřed zkušenosti, pak jejich zhodnocení. A protože toto zhodnocení teprve následovalo, nebylo a nebude nikdy ukončeno. Proces nabývání zkušeností přibližně od 4 let do 26 let, tedy 22 let. A musím připomenout, o jaké zkušenosti šlo: o narůstající konfrontaci malého já (ega) a jeho činnosti s moudrostí věčného Já. Naučil jsem se spolupráci já s Já, a proto mohu něco dodat k tomu, co napsal Watts. U něho zřejmě působil vliv navázaných styků s duchovními mistry, a to asi až v dospělém věku. Do té doby nedošlo ke spolupráci já s Já, aspoň ne vědomě. Nic se tím nepromeškalo, ale rozdíl mezi mnou a Wattsem je také v tom, že Watts se dostal ze samého začátku, jímž je jasný a nezaujatý rozum mentálně dospělého člověka, rovnou k vrcholu, k pomoci mistrů, kteří se dostali za a nad jeho rozum a dokázali mu svou zkušenost předat. Watts jako všichni indičtí a buddhističtí žáci jogy pod vedením mistra těží z duchovních výsledků mistra. Nemusí si střední fázi cesty mezi začátkem a mistrovským vrcholem vyšlapávat konfrontací já s Já. Proto ve Wattsovi postrádáme ten prostředek. S tímtéž jevem se setkáváme např. v evangeliích
proto, že Ježíšovi žáci získali od svého mistra do té míry hotový stav ducha, do jaké míry byli ochotni mistra poslechnout. Proto ve Wattsově výkladu postrádáme konkrétní rady. Ty ovšem chybí i v evangeliích, jenže tam jsou nahraženy symbolikou Ježíšova života, čili co můžeme prominout evangelistům, to bychom měli u Wattse doplnit, protože i kdyby mluvil o symbolice vlastního života (a on o ní nemluví), nebyl by jeho příklad obecně platný. Totéž platí o mém hodnocení Ježíšova života a také ovšem o všech událostech v mém životě. Ty nejsou příkladné samy o sobě (počínaje těmi operacemi), nýbrž jejich hodnocení je příkladné jen tehdy, když své názory srovnávám s moudrostí Já. Avšak k té mám přístup jen do té míry, do jaké se zapírám. Jinak řečeno: přijímejte mé rady opatrně. Zde však platí: lépe něco než nic. Jde mně tedy jen o toto něco navíc, co musí scházet ve Wattsově výkladu a o čem předpokládám, že je užitečné. Např. vědět více o sobě, o tom svém jáství, o jeho funkci, nepostradatelnosti a původu, považuji za velice užitečné pro celou duchovní cestu. Odbývat projevy jáství jako sobecké, egoistické, je zcela běžnou praktikou v křesťanské teologii, a Watts tomuto hodnocení často podlehl, nebo je záměrně vyzdvihoval, aby zdůraznil rozdíl mezi lidskou duchovní nevědomostí a bezmocností v procesu duchovního vývoje a mezi mocí a moudrostí naší pravé, ale skryté individuality, kterou Watts nazývá prostě Já podle indického způsobu vyjadřování. Jestliže dnes už máme dokázáno pitvami lidských zárodků, že lidské embryo za devět měsíců prochází celým, v přírodě miliardy let trvajícím procesem, měli bychom se snažit o to, abychom si vysvětlili především, proč došlo v mateřském těle k tak rychlému opakování vývoje, který probíhal v přírodě pomalu se strašným plýtváním životy a materiálem, proč je tu jasná spojitost s vývojem života právě jen na naší planetě, a proč se tento vývoj embrya pozastavuje, jakmile se dítě narodí. A pak přijdou na pořad další otázky: Co způsobuje zpomalení vývoje v lidském těle po narození, jestli nejde také ještě o něco jiného, co nevnímáme smysly a jestli toto zpomalení není velkorysou nabídkou k přechodu do nehnutého zdroje života. Na všechny tyto otázky jsem už někde dříve odpovídal, ale možná, že se budu muset v průběhu výkladu k některým odpovědem vracet nebo je doplnit. Pro vznik jáství jsou u člověka vytvořeny dva základy růstu: 1. Jeden má povahu genetickou. Celý život na naší planetě do této základny vyúsťuje. Nedělená buňka za pomoci mužského spermatu a ženské dělohy dospěje v naprostém klidu a v izolaci
od okolního světa k něčemu, čemu potom říkáme z nedopatření sobectví. Člověk je k němu vychováván svým genetickým původem, a měli bychom tedy toto sobectví regulovat tak, aby se uplatnilo 2. v druhém základu, v dosahování věčného. Vizte počínání Ježíše vůči učedníkům, kterým nebral jejich touhu po osobní spáse a naopak ji využíval napřed k léčení chorých a pak až ke zkoušce na kříži. Druhý základ má v sobě obsaženu snahu vrátit se do věčného a nenarozeného, odkud člověk vyšel. Dovolte mi, abych při této příležitosti vzdal hold ženě. Poskytuje svým těhotenstvím příležitost, aby znovu nejmenší částečka živé hmoty, nedělená buňka, se stala člověkem, když mezitím překonala miliardy let vývoje života na naší planetě. Žena se tím stává největší královnou fantazie, jejíž obsah je, připravit nejmenší část hmot k překonání časoprostorových omezení tím, že buňku dá napřed rozmnožit a pak přeměnit ve složitý lidský organismus, do kterého je postupně zamontováván dokonalý a všestranný transformátor všech vesmírových sil, schopný proměnit tyto síly zpět na nejvyšší Skutečnost. (Nepřipomíná vám to ono Ježíšovo podobenství, že království boží podobno je kvasu, který vzala žena a zadělala do tří měřic mouky, ponechala obojí v klidu, až mouka všechna zkvasila?) Watts si správně všímá toho, že staří národové svorně ztotožňovali ženství s vodou a zemí, kdežto muže se vzduchem a ohněm. Jak skvěle vyjádřili funkční povahu ženství a mužství a vývojového vrcholu dualismu. V člověku je opravdu vše připraveno k tomu, aby on v sobě překonal genetickou základnu a přešel na základnu duchovní, na níž by se osvobodil od závislosti na času a prostoru. Transformační stanice - člověk - není však ještě připravena ke startu do věčnosti v okamžiku narození. Zbývá dokončit růst jáství a v okamžiku jeho dospělosti s ním odejít do věčného života. Myslím, že z moderních filozofů tohle výtečně pochopil Erich Fromm a před ním Martin Buber. Byl jsem ve svém mládí poučen a poučován jen v malém, v maličkostech, jak mám jednat podle boží moudrosti, kdežto ve velkých věcech, v dalekosáhlejších záležitostech jsem byl ponechán na pospas malému já, tedy egoismu, sebelásce. Nebylo mi to nikterak nápadné, protože jsem nerozeznával malé od velkého nebo přirozené od nadpřirozeného vedení. I ono přímé
vedení moudrostí s neomylnou vůlí boží jsem nepovažoval za projev boží vůle, nýbrž za přirozenou lidskou schopnost najednou něco vědět, co jsem před tím nevěděl, a najednou něco umět, co jsem před tím neuměl. Po 21. 11. 1939 mně bylo jasné, že před tím občas v maličkostech zasahovala do mého života moudrost boží s obrovskou svou mocí, ale to mně zůstávalo úplně skryto až do 10. 4. 1939, neboť až do té chvíle jsem si mohl podle své lidské vůle dělat, co jsem chtěl a nebyl jsem v tom brzděn přímou nápovědou, ledaže od dubna 1928 jsem byl "zvnějšku" okolnostmi brzděn tak, že jsem musel zanechat svých zálib a věnovat se konečně od září 1928 něčemu, o co jsem neměl vůbec zájem. Dospěl jsem tak po mnoha létech, po oněch operacích za vědomí od 1914 až 1916, k nové operaci, prováděné ve velkém proti své vůli. Ovšemže už před tím se dostavovala malá poopravování zevními událostmi, které však byly celkem bezbolestné. Např. lékaři mně zakázali hrát si s dětmi, abych si při hře nezlomil narušenou ruku atd. Uvádím tyto osobní záležitosti proto, že 10. 4. 1930 byly nahraženy tažením zevnitř, takže jsem nemohl dále holdovat svým zálibám a tento stav trval do 21. 12. 1939. Byl jsem přemožen v pravém smyslu slova Bohem a směrem k němu jsem musel obrátit veškerý svůj zájem. Začal jsem poznávat, že ve mně pracuje a k životu se hlásí Bůh, o kterém jsem před tím nic konkrétního nevěděl a v jehož existenci jsem nevěřil. Proč vám tohle všechno líčím? Protože od 21. 11. 1939 vím, že v každém lidském životě jsou obsaženy obecné zásady postupu (dané vnitřním uspořádáním člověka), o kterých např. Watts neví. Je-li tomu tak, považuji za správné vás přesvědčit o tom, že i ve vašem životě nastupuje tatáž boží vůle, a vy si toho nemusíte být vědomi. Přičítáte všechno její působení zevním okolnostem, které jsou silnější než vaše vůle, a vy se jim musíte chtě nechtě podvolovat. Tvrdím, že nic nepřichází zvnějšku, tak jako v matčině těle, dokud jste byli pouhým lidským zárodkem, s tím rozdílem, že po narození jste zárodkem nekonečného života a nevíte o tom. Co se dělo v matčině těle. Dostali jste od matky výživu, která přicházela zvnějška, ale kdybyste nebyli živým semenem budoucího člověka, nedostávali byste ji. Důvod, proč jste ji dostávali, byl uvnitř ve vás v tom, že jste byli od počátku zárodkem člověka. Srovnejte sebe se živými semeny rostlin, žijete v prostředí, ze kterého čerpáte vzduch, potravu, pití, duševní uspokojení, spánek, zkrátka všechno co potřebujete k životu ve světě, ale příčina toho přísunu všeho potřebného je ve vás uvnitř, protože jste zárodkem vědomého věčného života, vnitřně už jím jste, jako embryum v matčině těle už svým způsobem je člověkem a ničím jiným. Rozepisuji tu, co Watts nerozepsal. Připadám si
jako někdo, kdo dostal do rukou skladatelovu souhrnně napsanou skladbu pro všechny nástroje, a já vám teď rozepisuji celkovou skladbu po partiturách, do částí určených pro každý nástroj zvlášť. Celý lidský život je partiturou celkové symfonie života, a není zbytečné o tom vědět a podle toho se chovat. Připadám si jako hudebník ve velkém božím orchestru a dávám dvojí pozor, na to, co je předepsáno v mé partituře, které se říká člověk, a na to, co ukazuje kapelník, Bůh, vnitřní Já. Než jsem se vědomě zařadil do orchestru, musel jsem se učit hrát na svůj nástroj. Teprve když jsem uměl číst noty a pak jsem zvládl svůj nástroj, mohl jsem pomýšlet na to, že budu přijat do orchestru. To jsou obecně platné zásady pro hudebníka, tedy pro každého člověka. Lidský život nás má naučit všemu potřebnému, abychom mohli být zařazeni do božího orchestru. Watts se svým spisem mi poskytuje příležitost, abych vás poučil o tom, co přichází zvnitřka, protože on perfektně ví, co odtamtud přichází, že všechno podstatné (nic přidaného), prostě život, který je zvnějšku jen udržován. Kdyby oheň nehořel, marně bychom přikládali palivo, jen by se palivo hromadilo a nic z něho by neshořelo. Ježíš se o tomto procesu vnitřního ohně zmiňoval velmi jasně, mluvil o ohni, který už hoří (a tím je lidský život) a on přišel jen proto, by se ještě více rozhořel. Přečtěte si ta slova evangelia, ale vězte, že Kristus vstupoval do vašeho života už od prvního dechu malého dítěte. Jste vnitřně nesmrtelným Já. Přál bych si, abyste se necítili ztraceni v mnohotvárném světě, tak jako není ztracena jedna jediná buňka v mateřském těle, i když se rozmnoží v soustavu buněk s různými úkoly. Rozdíl je jen v tom, že výživa embrya v mateřském těle probíhá v klidu. Embryum má ještě právo zůstávat v klidu (Nenapovídá vám to nic o pobytu člověka v ráji?). Nepovažujte vyvržení z matčina lůna za příkoří nebo za prokletí (jak se dramaticky líčí pád z ráje, aby se mohlo rozumět novým úkolům, které na sebe člověk musí vzít, má-li se dostat do vědomého života ve věčnosti. V potu tváře budeš dobývat chléb svůj, praví se v Genesi). A tu bych byl rád, kdybyste si o svém životě nemysleli, že je dovršen, stvořen, nýbrž vězte, že je dovršován, stále dotvořován. Nic nebylo stvořeno, pravím ve shodě s mistry Zenu, nýbrž všechno se tvoří a my to ani nevíme, protože jsme uvnitř toho tvůrčího procesu a tak jsme do něho zamícháni jako nevědomé embryum v matčině těle. Nelze zvnějšku pohlížet na něco, když jsme uvnitř toho. (Vyprávění Genese považujte za něco, co se s vámi děje, a ne za něco, do čeho vám nic není, protože se to už dávno stalo a vy s tím nemáte nic společného!). Nacházíme se uvnitř tvůrčího procesu, a to je největší argument proti nevíře. Nevěřící poctivě vyznává, jako já do 17 let, že Boha není, že nic věčného kromě hmoty není,
protože se nachází uvnitř něčeho, na co se nemůže dívat zvnějška. A dokonce se zprvu nachází ve tmě, takže ani uvnitř nic vidět nemůže. Zatímco však embryu nevadí, že nic nevidí a že se nemůže pohybovat (za ně vidí a je krmí matka země a matka voda), jakmile se ocitne ve světě jako od matky oddělená bytost, začne se hlásit o potravu atd. První bitva je vyhrána, dokud mu nezačne vadit, že nevidí. První krok do vědomého věčného života byl učiněn. (Všimněte si moudrých vyprávění pohádek, v nichž se Honza ubírá do světa a hledá ztracenou princeznu. Přijměte za návodnější tu versi této pohádky, kdy Honza jde jen do světa, a teprve cestou se dovídá, že se ztratila princezna. Od té doby jeho cesta nabývá nového smyslu.). Člověk už jako embryum v matčině těle neprochází podobou všech živočichů, kteří žili před námi na tomto světě, nýbrž jen těmi podobami, které náležejí k jeho vývojové linii. A tak je tomu i po narození. Každému z nás náleží vlastní vývojová linie. Ovšem všechny ty linie mají společný charakter, vedou do vědomě žitého věčného života. A tomuto obecnému charakteru se snažím v tomto komentáři dopracovat. Dále si Watts podivuhodným, ale převážně statickým způsobem všímá nejsvětější Trojice (Bůh - Otec - Stvořitel, Bůh Syn - Spasitel - a Bůh Duch svatý - Osvětitel), tedy trojjedinosti boží. Také toto "tajemství", rozepsáno do lidského života, má nám co říci. V mateřském těle se človíček prudce zapojuje do tvůrčího aktu božího, tak prudce, že fantastickým způsobem překonává věky, ne ještě čas. V tomto trendu, ale už daleko pomaleji, pokračuje po narození a tento pohyb se stále zpomaluje. Umře-li člověk dříve než přejde do převážně spasitelského údobí, nastává fyzickou smrtí trhlina způsobená pomalým působením přírody ve spojitosti s duševním vývojem člověka. Stihne-li však člověk během lidského života spasitelskou (tj. k osvobození z času mířící) periodu lidského života (u mě se to stalo v 17 létech), jeho život nabývá povahu úkolů svěřených mu Spasitelem, tedy podobu všeho, co je symbolicky vysvětleno průběhem Ježíšova života až po zmrtvýchvstání. A podaří-li se člověku vstát z mrtvých (u mě k tomu došlo 21. 11. 1939), začne vrůstat do úkolů Ducha svatého. Toto všechno by mělo minimálně proběhnout během normálního, nikoli výjimečného lidského života, neboť jen tehdy má k tomu člověk všechny transformační předpoklady, dané jeho živou tělesností. Vyjádřil jsem se trochu nepřesně, když jsem napsal, že po narození se tvůrčí trend pozastavuje. V jistém aktivním smyslu ano, ale protože Stvořitel není ve svém působení jen Stvořitelem,
nýbrž také ničitelem, po narození prudčeji nastupuje tato stránka avizující odchod ze stvořeného. Kdyby Stvořitel přestal takto působit, nepřešel by člověk ze stvořeného do nestvořeného a nenarozeného, do Jsoucna, které nezačíná ani nekončí. ("Dříve než Abraham byl, já jsem", řekl o sobě Ježíš Kristus). Ani přebývání v Jsoucnu se nesmí brát jako něco definitivně statického, nýbrž jen jako něco veskrze dynamického. To už přesahuje rámec Wattsovy knihy, a proto o tom smím pomlčet, chci-li psát jen komentář. Stačí říci, že působení Ducha svatého má podobný dynamický charakter jako působení Spasitele mezi lidmi, jak to zaznamenala historie zapsaná v evangeliích. Rozdíl je v tom, že k tomuto úkolu už není třeba lidského těla, nýbrž jen příbytku u Boha. Procházíme-li se svatou Terezií jejím Hradem nitra, můžeme pochopit, že všechno, co se děje mimo tělo, se dá předjímat v těle a ve stavech jemu přístupných. Ovšem v těle se dá jen předjímat, jak správně věděl sv. Pavel. Naštěstí už v lidském těle, a ne zrovna na vrcholu tam možného vývoje, se dají zažívat stavy, o kterých se nedá bezpečně říci, že byly zažívány v těle či mimo ně. Viz svědectví sv. Pavla o třetím nebi, ve kterém se ocitl "zda v těle či mimo ně, nemohu říci", tj. nevěděl kde. Vždyť pocit místa nebyl rozhodující pro tento stav, který probíhal mimo čas a prostor. Samozřejmě, zůstane-li člověk naživu (u mě po 21. 11. 1939), povaha jeho komunikace s věčným životem se změní. Poznává, někdy jasněji, jindy méně jasně, že všechno ustavičně vyplývá z Boha, ale také, že jsou to různá síta časoprostorové povahy, kterými prochází někdy tak málo z původní velikosti boží, že ona nemůže být lidsky zjištěna. Tím zároveň chci říci, že stavy poznání na kterékoliv úrovni mají kolísavou povahu. Při úplném osvobození výkyvy nejsou už tak hluboké, že by člověk mohl nabýt pocit oddělenosti. To je stav, o kterém by se dalo s určitou rezervou říci, že už je nezávislý na lidském těle, čili jak se Indové lidově vyjadřují, vymkl se z okruhu zrození a smrti. Ale to je důležitá okolnost, která tuhle teoreticky správnou úvahu může vyvrátit. Protože se člověk už necítí být oddělen ani od stvořeného, ani od nestvořeného, protože prošel stvořeným, není na ně dále vázán dřívějším způsobem, nýbrž způsobem božím, při kterém Bůh své tvorstvo neopouští, už proto, že pořád tvoří, pořád vede ke spáse a k osvícení. Je jisto, že skutečně osvobozený člověk (spasený člověk) nikdy neopustí časoprostor, už i proto, že ten ho nadále neohrožuje (nespoutává), a proto, že je věčně propojen jak s ním, tak s jeho vývojovou funkcí, a odloží-li tělo, působí všude tam, kde může, aby pomáhal. Viz sv. Terezie po své smrti, nebo lidově
řečeno, zrozuje se jako Buddha, sám znovu prodělává vývoj, kterým už prošel, a stává se pomocníkem lidí. Říkám, že toto pojetí je lidové, to pro svou srozumitelnost, ale vychází z pojetí oddělenosti, kterou osvobozený nemá. Čili tak tomu není, i když se o tom kvůli svým žákům mistři takhle vyjadřují. Osobně jsem však poznal, že Šrí Aurobindo Ghos se nemusí znovu narodit v těle, aby mohl plně pomáhat lidem, a totéž platí o křesťanských světcích. Pomáhat přes tělo je sice konkrétnější, ale neomalenější a velmi omezující právě pro hmotné vlastnosti těla. (Topornost těla, závislost na smyslech a na obrazném vyjadřování lidskou řečí). Proto Ježíš o sobě mohl říci, že nejvíce učiní, až pošle za sebe Ducha svatého. Ovšem toho mohl poslat v různé míře různě pro příjem připraveným lidem, jinou měrou učedníkům, jinou měrou pokřtěným, na něž Duch rovněž sestupoval za přispění učedníků. Ti byli jakýmisi garanty Ducha. Lékaři tedy u mě otevřeli bránu k tomu, abych se naučil sebe se vzdávat. Tak jsem se stával v malém ničím, tedy především bez vlastní vůle. (Vysvětlím ono "v malém ničím". Málo jsem sebe znal a míra sebevzdání je přímo úměrná míře sebepoznání). Upozorňuji však, že přitom nehrála nejmenší roli sugesce nebo autosugesce nebo touha stát se ničím. Ani jsem nevěděl, že je něco takového nutné. A tím jsou dány bezpečné základy pro duchovní vzestup. Malé já se dostává postupně do správné role, a tou je pomáhat k rozvíjení pozemského života, intelektu, vůle, citu a všech ostatních duchovních velikostí; ale dovídá se zkušeností, kdy se má zastavit v této hře. Tisíckrát a tisíckrát jsem se musel učit pozastavovat v malém své chtění, své vášně, city a úvahy a snění o budoucnosti, než mohlo do přítomnosti vstoupit vědomí o nesmrtelné podstatě člověka (v 17 létech). To všechno se dá dokázat bez pomoci lékařů. Vzbuzuji např. v malých dětech údiv nad pohádkovou nádherou s vnitřním obsahem, jemuž nerozumí, ale stačí, že mu rozumím já, mé malé poučené a poučované já. Sám se do pohádky tak vžívám, že stačím dětem při jejich vžívání. Vzpomínám si, že nadšení, do kterého tak snadno vpravuji děti, považovali v Řecku za vstupní bránu do božského života. Alegoricky, ale velmi výstižně říkali, že entusiasmus způsobuje Apollon, a proto umělci, kteří tvořili s nadšením, byli považováni za božské. Z pohádek přecházím co chvíli na vyprávění z Ježíšova života, a pochopitelně vyprávím ty události s větším nadšením než pohádky, už proto, že nejsem rušen vymýšlením fabule. A děti to poznají a chtějí vědět o Ježíšovi stále víc. Odtamtud začnu budovat obdobu lidského života se životem Ježíšovým atd. Teprve pak přejdu k pozdvižení mysli k Bohu, tj. k modlitbě. Není plná proseb, nýbrž plná nadšení
pro lásku a moc boží atd. Podávám vlastně zatím jen citovou stránku výchovy, protože ta je nejvíce zanedbávána. Ale nespokojím se jen s výchovou citu. Postupně je třeba uspokojit též narůstající rozum a vůli. Bez včasné výchovy všech duševních složek dojde brzy v lidském nitru k velkým rozporům. Ty jsou způsobeny především nerovnoměrným růstem jednotlivých duševních mohutností. Malý já, který jsem nevěřil v Boha, dnes bych učil víře, protože je to základ cesty po dobrém. Dalším základním požadavkem výchovy je umět bez hněvu a bez lítosti vzdávat se své vůle, když jsme vyčerpali všechny lidské možnosti něco prosadit. V bezohledném prosazování své vůle za každou cenu je totiž kořen vlastnění, který vylučuje volný nevlastnický poměr k Bohu. Všechny ostatní formy vlastnění jsou průzračnější a proto snáze překonatelné, ale poměr k věcem a k lidem poměřovat láskou k sobě, je neřest, která musí být odstraněna dříve než může dojít k vědomému spojení s věčným životem, který nikomu nestraní a který se pro nás vědomě spojuje jen s tím, kdo toto stranění sobě opustil. Tento způsob opuštění sebe je také správnou definicí NIC, jímž se máme stát, máme-li se spojit s NIČÍM přirozenosti boží. (Viz Eckehart). Ono NIC přirozenosti boží je právě nestranným poměrem ke všemu stvořenému. Pohlíží-li člověk ze svého lidského hlediska, lidsky zaujatého hlediska, na lásku boží, připadá mu, že tato láska neexistuje, a pro tuto neexistenci lásky boží mu připadá, že ani sám Bůh neexistuje, nebo nejvýš, že si tu něco stvořil a pak od toho odešel, pak se obrátil zády ke stvořenému. Nic z toho není pravda. O tom jsem byl pracně poučován od tří do 17 let, až konečně poučenost dostoupila takové míry, že nekladla překážku vstupu nesmrtelné podstaty člověka do lidského vědomí. Nešlo přitom o vědomé narůstání poučenosti, nýbrž především o vedení událostmi, kterými jsem se dával zdráhavě poučit. Ve skutečnosti NIC přirozenosti boží je nabito nestranící láskou, poznáním bez hranic a obdobnou existencí, neomezenou na projevy vnímatelné smysly a zpracovatelné rozumem. Proto mohl Eckehart mluvit o NIC boží přirozenosti. Metafyzická zkušenost Wattsova vede sice k těmže závěrům, protože však metafyzická zkušenost u něho nebyla primární, nýbrž navazovala na víru, těžila z přínosu víry podložené lidskými představami, nedalo se zabránit tomu, aby Watts vždycky odložil a odlišil pouhou představu o skutečnosti od skutečnosti samé, tedy obraz od skutečnosti, která nemá povahu lidských představ. Tyto představy začínají žít s narozením člověka na tomto světě a jsou nepostradatelnou součástí jeho vědomí. Člověk
si musí učinit představu o světě, do kterého byl naroubován, jinak by ve světě nemohl žít, aspoň ne lidsky. Měl jsem to štěstí, že jsem si nikdy neučinil apriorní představu o věcech nadlidských, a nemohl ji proto tlačit tam, kam nepatřila a kde dokonce překáží správnému poznávání, které nezačíná ani nekončí v mezích lidského rozumu. Watts má nejčistší touhu pomoci člověku z pasti jeho vlastního malého já, ale nedaří se mu, aby měl vždycky tuto past na zřeteli jako něco, čím se musí soustavně pochytávat všechno, co brání poznání, to vždycky znovu nově na každém vývojovém stupni brání svobodnému poznávání. Řekl bych to obrazně: Odvažujme se uvěznit, vždy znovu nově, co na dřívějších stupních vývoje nesmělo být uvězněno a co muselo sloužit duchovnímu vývoji (příklad: bezvýhradná poddanost Ježíšova rodině a lidskému prostředí do 30 let jeho života, pak tříletá poddanost učitelskému úkolu v malém. Obojí ukončeno náhle, jakmile se příslušnou poddaností splnil určitý postupný úkol) a nebojte se nastolit nový dočasně nutný prostředek vývoje, pak ho znovu sesadit z jeho dominujícího postavení atd. Tuto pružnost intelekt nemá a ani ji od něj nemůžeme žádat. Míra ztráty sama sebe musí být vždycky upřímná a absolutně nenáročná, tj. nesmí se nic od ní očekávat. Je pouze správné, nic víc, za jmenovaných okolností sebe a svou vůli opustit. Je-li k tomu přidána nějaká žádostivost, sebezápor není úplný a nevede k osvobození. Takových příležitostí vzdát se sama sebe a přitom se nerozčilovat a nelitovat se, se vyskytuje v denním životě dost a dost. A kdyby se k nim člověk stavěl, jak bylo doporučeno, začal by pomalu ale jistě navazovat spojení s Vůlí boží, nepotřeboval by k tomu ani víru, jen trpělivost. Myslím, že vás napadá z dosavadního výkladu, že nadšení pro věc, jejíž účinky nevztahujeme na sebe, od níž si pro sebe nic neslibujeme, je dalším účinným prostředkem k sebezáporu a tím ke všemu, co z něho podle Ježíšova slibu pochází. Tím vším však se budu muset zabývat v dalším dialogu s Wattsem a proto k úvodu připojím už jen jednu doplňující myšlenku. Křesťané se neprávem povyšují nad orientální duchovní nauky. Zkušenosti křesťanských mystiků právě tak jako joginů mají jeden a tentýž zdroj - v Bohu. Není mystika přirozená indických joginů a mystika nadpřirozená křesťanských mystiků. Toto rozlišení Watts právem pranýřuje, ale v jednom by měl přece jen dát křesťanům za pravdu, co se týče přednosti křesťanství před staršími
náboženstvími. Pokud se křesťané opravdu řídí Kristovou naukou, mají cestu snazší než zastánci starších náboženství, protože Kristus je posledním avatarem, a Indové správně říkají, že každý nový avatar přinese nějaké usnadnění cesty. Vezměme jen skutečnost, že indický jogin se neobejde bez živého mistra, protože mu chybí věčně živý, do všech podrobností vypracovaný příklad Kristův. (Ovšem mezi indickými joginy jsou jacísi joginští partyzáni, na něž se vztahuje myšlenka jediného vůdce nebo vůdce vůbec jen velmi volně. Nejznámějším partyzánem tohoto druhu byl Šrí Ramakrišna. U něho bychom marně hledali nějakého mistra, ke kterému by se byl Ramakrišna uchýlil. Prostě rozsvítil světlo v duchovním světě a to světlo bylo tam vidět. Mistři přicházeli sami a dost rychle se střídali podle kvality Ramakrišnova světla a podle jeho vnitřních potřeb, které nemusel ani vyjadřovat, ani o nich nemusel vědět. Proto na jeho vrcholné fázi cesty přišel i Kristus. U lidí, kde relativní zlo jako výchovný prostředek převažuje nad relativním dobrem, může snadno dojít k vyprázdnění se od sebe. Jestliže tato vnitřní prázdnota nevznikla vymýcením "zlého ducha", tedy násilím, pak nevejde místo jednoho zlého ducha do této prázdnoty sedm jiných ještě horších zlých duchů, nýbrž duch boží. Příklad: Učedníci Páně se dobrovolně, nenásilně vzdali svého nejdražšího, proto k nim měl tak snadný přístup Ježíš, obecně řečeno: duchovní světlo.). Protože však křesťané mají chtěné i nechtěné výhrady vůči Kristu, podobají se spíše Jidášovi než ostatním učedníkům Páně. A pak má úplnou pravdu Watts - křesťané pak nemají výhodu nebo přednost před východními národy, kteří neznají nebo neuznávají Krista. Dokonce se vyskytují hlasy mezi duchovně vyspělými představiteli Východu, že křesťané rozumějí Kristu méně než např. Indové. Kdo čte Wattsovo dílo, jistě se podiví, jak vysoko si Watts cení rozum i co do jeho původu. Ocenění co do původu rozumu je správné. Ale rozumět Kristu se nedá rozumem. Přesvědčil jsem se na sobě o tom takto. Od svého "obrácení" v dubnu 1930 jsem se devět let snažil porozumět Kristu, ale nikdy jsem se nedostal za úroveň dosahovanou křesťany za těch téměř 2000 let, tedy za úroveň absolutně nedostačující, neboť nepřivedla dosud křesťany k neodvratně závažnému následování Krista celým životem. Teprve když můj rozum zůstal stát nad těmi zvěrstvy, jichž jsem byl svědkem v koncentračním táboře, objevilo se poznání za rozumem, které bez nároků na čas mně otevřelo cestu k poznání Krista. Není však nejlepším způsobem zastavovat rozum násilím, jak tomu bylo u mě. Také nejsem přesvědčen o tom, že nejlepším způsobem poznání by bylo použít nějaké techniky, kterou se
zastavuje tok myšlenek. Chyběl by tam jeden důležitý prvek, bez kterého se poznání nedostavuje - dostačující sebezápor, po němž musí bezprostředně následovat "braní kříže". Tomuto základnímu receptu k osvobození křesťané neporozuměli. Ještě jakž takž rozeznávají hříšné od ctnostného, a snaží se řídit tímto základním rozlišením, ale horší je to s nerozlišováním příjemného a nepříjemného, a pro toto nutné nerozlišení se těžko zbavují své samolibosti, vyhledávají přednostně příhodné a příjemné pro sebe atd. Malé já pak vedle původní, řekl bych legitimní funkce růstového prvku bere na sebe nepravé nesprávné funkce zaopatřovatele za úrovní dostačujícího zaopatření a růstu. Zůstaňme u tohoto důležitého bodu na Cestě člověka: nerozlišování příjemného od nepříjemného při současném rozlišování správného od nesprávného. Pomozme si symbolikou Ježíšova života, abychom si vůbec mohli vysvětlit, kdy na Cestě dochází k organickému a dokonalému skloubení těch dvou dvojic, a pak si řekneme, proč dosažení tohoto stavu je tak důležité. Možná, že bude lepší, když výklad předejdu hned tímto závěrem: Jedině skloubením těch dvou dvojic dospějeme k poznání nestranné lásky boží, k poznání, jak Bůh miluje a že není větší a dokonalejší lásky nad jeho lásku a že veškerá láska je z jeho lásky odvozená, a nedosahuje velikosti zdroje, protože straní. Představují-li učedníci Páně lidské vlastnosti jednoho a téhož lidského jedince, pak vidíme, že každý jedinec je přirozeným postupem vychováván tak, jak vychovával Ježíš své učedníky. Lidské mládě je chráněno rodiči tak, aby, pokud možno, je nepotkalo nic nepříjemného, což rodiče nerozlučně směšují se zlým. Tato ochrana je nutná, nemá-li dítě přijít o život. Vědí to i zvířata. Mám čerstvou zkušenost s prasnicí, která má tři podsvinčátka, asi 14 dní stará. Neznala mě: krmení jí přede mnou přinášeli jiní lidé. Použil jsem znalostí husí signalizace a převedením této signalizace na chrochtání jsem jí řekl, že jí přináším dobrou pastvu. Opakovala signál "dobrá pastva" až sama sebe ujistila, když jsem v téže signalizaci přizvukoval, že jí opravdu nechci škodit, nýbrž že jí jen přináším dobrou pastvu stravu. Konečně se dala bez dalšího váhání do jídla. Jakmile jím byla dokonale zaujata, začal jsem jí signalizovat, aby mně dala svá mláďátka. To jste neviděli, jak se vzpříčila, zanechavši okamžitě jídla. Kdyby nebyla mezi mnou a ní ohrada, byla by mě napadla. Takhle je zakotven smysl pro bezpečnost bezbranných mláďat u zvířat. Poznat totéž u lidí je už obtížnější, a poznat totéž u lidí dospívajících k duchovní dokonalosti, je téměř nemožné, chybí-li poznávajícímu předběžná zkušenost sebezáporu a braní
kříže. Ovšem Ježíš tuto zkušenost měl v nejvyšší možné míře, protože než měl "mláďata" = učedníky, měl zkušenost, 1. že od Boha přichází, přičemž se musel dokonale zapřít, a 2. že měl být oddán rodině a okolí, přičemž se musel dokonale zapřít, naučit vzít na sebe kříž života, a pak je jeho životem ukázáno, 3. že se na něm chtělo jen postupné přijímání této oběti, ale vždycky bezvýhradné a úplné ve smyslu úplnosti náležející k určitému vývojovému stupni. Choval se ke svým učedníkům jako kvočna ke svým kuřátkům, skrýval je pod svými ochrannými křídly kdykoliv toho bylo zapotřebí. Ze stejné ochrany se těší každý mladý duchovní život člověka. Nepříjemné je od něho vzdalováno do té míry, aby mu nemohlo uškodit, a to tak dlouho, dokud se nenaučí snášet příjemné stejně klidně jako nepříjemné. Ježíš zároveň ukázal, že v jeho pozici mu nic nebylo nepříjemné, šlo-li jen o jeho osobní znepříjemňování (vyhnal však tvrdě penězoměnce z chrámu, káral stejně nemilosrdně farizeje, protože v těchto případech nešlo o osobní věc Ježíšovu), tak např. k Jidášovi, o kterém věděl, že ho zradí, se choval stejně jako k ostatním učedníkům. Dal mu možnost dělat tytéž zázraky jako dělali ostatní učedníci a nechal ho pečovat o blaho svých spoluobčanů. Zvlášť jasné bylo ono současné nerozlišování příjemného od nepříjemného při rozlišování správného od nesprávného, když se modlil za své mučitele: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí". První křesťané věděli bezpečně o skloubení této dvojice požadavků. Vizte sv. Pavla, který máloco o sobě řekl, ale považoval za nutné uvést jako příklad nedbání (nerozlišování) na nepříjemné, když šlo o správné. Vykládá, kolikrát se ocitl v nebezpečí života, ale nedbal toho, neboť mu šlo o věc, a to, aby ukázal Kristův příklad. První křesťané šli po tisících i jednotlivě na smrt s úsměvem atd. Pro každého dospělého i malého člověka je připraveno zmíněné skloubení dvojic, když např. zestárne a schyluje se se svým životem ke hrobu. Pak se ukáže, je-li dost moudrý, podle toho, jak snáší těžkosti až do stáří. Ovšem obdobné situace nastávají i u mladších lidí, jenže se dostavují přechodně jako zkouška. A ještě jeden velmi důležitý příklad: Sv. Petr třikrát zapřel Ježíše a Ježíš mu to odpouští, neboť ví už napřed, čeho se Petr dopustí vzhledem k jeho duchovní vyspělosti ("Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš"). Ježíš ví, že Petrovi chybí seslání
Ducha svatého a že toto seslání nemůže zastat ani duchovní vedení velice vyspělého vůdce, jímž byl nesporně Ježíš. Tutéž Ježíšovu schopnost promíjet vyvinuli v sobě nejvýznamnější duchovní vůdci na Západě. Tak např. Mistr Eckhart měl mezi svými žáky na jedné straně Jana Täulera (1290 - 1361) a na druhé straně Jindřicha Seuse (1295 - 1366). Byli z různého těsta. Jan Täuler byl člověk vůle, a Eckhart přece dobře věděl, do jaké míry a kdy je lidská vůle prospěšná a nutná, a kdy je největší překážkou pokroku. Dovedl u Täulera trpět a vychovávat onu stránku vůle, která byla dílu prospěšná, a zároveň potírat onu stránku vůle, která člověku podrážela nohy. To bylo mistrné. Připomíná nám to Ježíšovo jednání vůči Petrovi. Tedy na druhé straně stál se svou individualitou neméně významný žák Eckehartův, Jindřich Seuse, shovívavý vůči chybujícímu bližnímu a vrcholně sebe zapírající. Přečtěte si jeho zrcadlo moudrosti přeložené do češtiny, stojí za důkladnou úvahu. Eckehart měl jedinečnou schopnost pravého duchovního vůdce: ctít rozdílná východiska svých žáků. Podobnou schopnost měl Šrí Ramakrišna, a už málokdo jiný. Víte, ono se stává, že sám člověk nemá důvěru k vlastnímu východisku, protože se nezná a je příliš složitou bytostí. Pak se stává, že cestou z jednoho východiska urazí kousek cesty, není s výsledkem spokojen a přejde k jinému východisku atd. Někdy však výměna základů je vhodná, dovede-li být člověk vždycky úplně novým dosahovatelem. Jindy se pachtí za východiskem a uniká mu pravý smysl cesty s nasazením konstantních správných výchozích prostředků, a těmi jsou vždy sebezápor a braní kříže. Tam jsou největší rezervy, z nichž málokdo plně čerpá. Naskytuje se mi příležitost, abych se rozepsal o různých, nebo aspoň těch základních východiscích. Můj komentář by byl zbytečně napsán, kdyby vedl jen k přesvědčení, že mám pravdu, ale nikoli k účinnému následování vývodů v něm obsažených. Dokonce by tento komentář neměl opodstatnění vedle brilantně napsané Wattsovy knihy. Má ji však zcela přízemně doplňovat tak, aby člověk, který si jej přečte, věděl, kdy jeho víra, láska nebo poznání musí mít spojovací účinek, a kdy jej nemůže mít, čili aby věděl, za jakých podmínek dochází k vědomému spojení s věčným životem, tedy ke stavu osvobození, kterému se ve víře říká spása. Především navazuji na body už vysvětlené: 1. zapři sama sebe, 2. vezmi svůj kříž, 3. řiď se rozlišováním správného od nesprávného a
4. zároveň nerozlišuj příjemné od nepříjemného, nýbrž dbej přednostně na aspekt správnosti. A pokračuji: Kdy je náboženská víra účinná jako správné východisko vedoucí ke spojení s věčným cílem života? Víra může vést k přesvědčení, že něco je takové, jak tomu věříme. Končí-li dosah víry zde, nedostaneme se pomocí ní k žádnému vědomému spojení s věčným životem, ať jej nazýváme jakkoliv (Kristus, Bůh, Brahma, Allah nebo jinak). Přesvědčení musí vést k nekompromisnímu provádění toho, co zastáváme svou vírou. Není-li tomu tak, nedostaví se moc víry, která převádí člověka z jeho bezmocnosti do stavu boží moci, aspoň do té míry, jak člověk tuto moc unese. Je tu ještě jeden důležitý moment, který se přitom nesmí zanedbávat: V co věříme, musíme ihned uskutečňovat, ne až za chvíli, nebo až budeme považovat okolnosti k tomu za příhodné. Ježíš o této potřebě okamžitého následování podával soustavné důkazy, a u sebe navíc nejen ihned poslouchal, ale byl poslušen všech, i těch nejtěžších okolností. To je ale obsah následování Krista ve víře, které bychom mohli ke dříve označeným čtyřem bodům připojit jako bod pátý. Samozřejmě, víra vždycky uznává nějaký řád. Tak např. rozeznává ctnost od hříchu (a rozluštěte si sami, proč přednostně poznávající používá raději jiné nomenklatury: správné a nesprávné!), a zase ve ctnostech řád hodnot sestavený od vrcholných ctností až po nepatrné projevy drobných ctností, ve hříších pak rozeznává velké, těžké hříchy od hříchů lehkých atd. Víra se tedy má neustále čeho držet a čeho se odříkat. To bych nazval základním rozlišením vírou. K tomuto výchozímu, základnímu, možná naučenému rozlišení vírou později nebo občas velmi brzy přistupuje jakési nadstavbové rozlišení vírou. Čím dál tím více přestává být základní rozlišení něčím naučeným a přechází do rozlišování samovolného, které se někdy dokonce liší od základního rozlišení, takže ti, kteří k tomuto rozvoji víry nedošli, považují člověka, který jedná podle samovolného zásahu víry, za chybujícího nebo aspoň přemrštěného ve víře. Křesťané by však o něm řekli, že je to "hrdinně věřící". Toto samovolné ve víře je už jakýmsi uchopením člověka, vede subjektivně k únosu do života, který nemá hranic, někdy přes extatické stavy (ale extáze není bezpodmínečným znakem správnosti víry), které se dostavují především u člověka citově založeného (ale také i u vyhraněně rozumově založeného), všude tam, kde vzniká nerovnováha mezi zevním a vnitřním dosahováním, nebo mezi nesprávně pochopenou, ale důsledně prováděnou vírou (viz obrácení sv. Pavla před Damaškem) a následky této víry. Místo rozpolcení
člověka, místo dalších stupňujících se rozporů nastoupí, jako východisko z tohoto dilematu, extáze, pomoc zhora, ve skutečnosti přechod z nejzazší míry únosnosti do stavu, ve kterém člověk dále nic nenese. (Mám s tím zkušenosti neextatické při operacích za vědomí v předškolním věku, kdy jsem se vždy vzdal naučené víry v jedinečnost vědomí tělesnosti a světa s ním spojeného). Cestu víry považuji podle symboliky Ježíšova života za nejdůležitější východisko k cestě osvobozujícího poznání. Ještě jednou opakuji: na této cestě se člověk nesmí spokojit s přesvědčením. Obsahem víry musí být i soustavné a bezprostřední uskutečňování toho, o čem jsme vírou přesvědčeni. Na této cestě se ovšem musí vyskytovat hluboké krize, protože víra sama o sobě není ještě jistotou. Nevylučuje tedy pochybnosti a váhání, ani odbočení z cesty. Cestou poznání nazývám takovou cestu, na níž hned na počátku začne nastupovat pocit jistoty o něčem, co se týká našeho běžného života, tento pocit jistoty je způsoben nějakým dalekosáhlým sebevzdáním na začátku této cesty a následným uplatňováním důsledků tohoto poznání. Dojde-li na začátku k tělesnému sebevzdání, jako tomu bylo u mě, pokračuje poznání po malých krůčcích zase jen v souvislosti s pozemskou existencí člověka, takže člověk v této fázi vůbec nemusí věřit v Boha nebo ve věčný život, a není to brzdou v jeho pokroku (u mne od 3 do 27 let). Naopak zase náboženská víra se může zdát být nesprávná, jak co do obsahu, tak co do její existence vůbec. On ji totiž nepotřebuje. Pak ale, a i za okolností, že nevěří nábožensky, pocit jistoty u něho nepřestane nastupovat i s realizační schopností jen tehdy a potud, dokud člověk jistotu ihned uplatňuje ve svém běžném životě, a to jak v činech, tak i v myšlení. Takovým způsobem se dá přesně rozlišit pocit jistoty od ostatních pocitů, se kterými není spojena realizační schopnost. Na této cestě se uvažuje a rozmýšlí tak dlouho, dokud se stačí s úvahou jako rozlišovací metodou až k uskutečnitelnému rozhodnutí. Pak nastupuje odstoupení od vlastních nebo cizích úvah a vyprázdnění od nich, jako bychom byli o věci vůbec nepřemýšleli. To je ono "zapři sama sebe" na cestě poznání. A víte už, že za tímto sebezáporem má bezprostředně následovat "vezmi svůj kříž". Zde toto braní kříže je mnohem snazší než na cestě víry, protože k němu přirozeným pochodem přímo svádí moc spojená s poznáním správného. Zdaleka nejtěžším bodem na této cestě je pokračovat na ní nikoliv cestou nejmenšího odporu, nýbrž vždy nově, ovšem bez
vymýšlení nového způsobu, leč jen mírou sebevzdání. Po každém poslechnutí správného se s člověkem stane dvojí: provede snadno, co poznal jako správné a vypotřebuje s prováděním nastoupivší snadnost, takže kdyby chtěl na základě své paměti podruhé provést totéž postarém, právě osvědčeném způsobu, byl by opuštěn jistotou a tedy i mocí k uskutečnění...Moc, která se dostavuje při uskutečňování správného, je mocí svobodnou, nikdy ne služkou, nemůže být uchvácena. Snažíme-li se ji použít pro sebe, ztrácí se. Jestliže jste dobře pochopili předešlý výklad, víte, že použití realizační síly není jejím použitím pro sebe, nýbrž pro Vůli, která se pomocí ní projevila. Proto realizační snadnost mizí, jakmile je vyčerpána Vůle, která není lidská. Tato Vůle se nikdy nestane naší služkou, ani nelze předem předpokládat, za čím konkrétně míří, ani se nedá podruhé obdobně použít. Na cestě poznání nezbývá nic jiného než se zdokonalovat na cestě sebevzdání a ve všem, co má následovat. Prvním stupněm na cestě poznání je poznávání správných maličkostí, a to tak dlouho, dokud se neosvědčíme v malém. Míru osvědčení se v malém potřebujeme k tomu, aby se člověk dostal na další stupeň poznání, nikdy nepoznáme předem, protože poznávajícímu nemá jít o to, aby se povznesl na další úroveň, nýbrž jde o poslušnost. A pak: poučení přichází vždycky zvnitřka, z oblasti, kam člověk ještě svým vědomím nevstoupil, a tak je na každém přechodu do dalšího stupně připraveno pro poznávajícího překvapení - nahlíženo zvnějšku - poznávající se pohybuje ve skocích - i když zvnitřku tomu tak není. Dalším krokem na cestě poznání je, že lidská vůle občasným ustupováním v malém se tak oblomí, že dovolí, aby se Vůle vlila i do té převážné části života, v níž už nejde o řešení čehokoliv částečného, nýbrž o život vůbec. Začne si osobovat právo na lidský život (který jí beztak patří) a na lidskou vůli (která neví, že z Vůle vyplývá) jako na celek, a zase vstupuje, tentokrát do celého lidského života s veškerou silou, které nelze odolat a které dost dobře nelze odporovat. Člověk ani nepociťuje potřebu odolávat nebo odporovat, nýbrž naopak se snaží o to, by všechno, co jí v člověku odporuje, bylo potřeno. Obvykle zpočátku odmítá svět a světské nepatřičným způsobem, tj. útěkem z něho, místo aby mu čelil. Kdo uteče ze světa, ten vlastně na sebe prozradil, že si chce moc Vůle přivlastnit natrvalo, čili, že jedná chybně. Nikdy by život ve světě neměl chápat jako něco, co stojí proti jeho vnitřnímu poznání, nýbrž jako něco, v čem se má osvědčit, i když zatím neví proč. To se doví až na dalším stupni, až se mu otevře zdroj Života, Lásky a Poznání. Poznává, i ve shodě s Wattsem, že
se Bůh jako stvořitel nestaví proti svému tvorstvu zády k němu, protože nestvořil, nýbrž stále tvoří (proto je hybné chápat obraz o stvoření, obsažený v Genezi, jako něco, co se stalo když se to stále děje se vším všudy od chaosu přes pád z ráje až po osvobození ze hmoty), a stejně tak se k nám obrací jako Spasitel (protože jeho dílo spásy jde soustavně ruku v ruce s dílem stvoření) a jako Duch svatý (protože poznání nezačíná nikdy sesláním Ducha svatého a jím také nekončí, nýbrž je zastoupeno v celém rozsahu časoprostoru v náležitých stupních). Touha po osobní spáse na cestě víry, jak se vyvinula na Západě, není v rozporu s touto cestou, ba, je nedílnou součástí této cesty. Ježíš při jednání s učedníky ukázal, že každá lidská vlastnost představuje touhu po sebezvěčnění, a proto jí tuto touhu neměl za zlé. Byl by jedenáct ze dvanácti vlastností odradil od cesty, kdyby jim byl toto právo na sebezvěčnění upřel. Ale co nesměl učinit hned, to musel učinit na konci učednické doby, protože vychovával učedníky k postupnému odstraňování pocitu oddělenosti. Napřed se cítili neodděleni od Boha jen mocí, kterou udělali zázrak, neboť věděli, že ta moc není jejich. Pak bylo třeba, by se celým svým životem necítili být odděleni od Boha. Tohle Ježíš navodil mistrným způsobem, o kterém se vyjádřil slovy "maličko a neuzříte mě a opět maličko a uzříte mě". Dokud se totiž na cestě víry něco nabývá při současném sebevzdání, má člověk mylný dojem, že to tak půjde do nekonečna a též ve věčnosti. Neví, že některé prostředky, které zatím na cestě výborně slouží, přestanou mít povahu vývojových prostředků a začnou zdržovat, držíme-li se jich. (Dokonce Ježíš by byl zdržoval učedníky v jejich duchovním pokroku, kdyby byl s nimi bez přestání zůstal). Jedním z takových prostředků, zprvu nepostradatelných, je víra. Jiným takovým prostředkem jen naše malé já. Převratnou funkcí já se Ježíš symbolikou svého života zvlášť podrobně zabýval. Ztráta víry právě úzce souvisí se změnou funkce malého já. Na cestě poznání by byla touha po sebespáse dokonce na samém začátku jistou překážkou v tom smyslu, že by se sedělo na dvou židlích a tím by se velice z pomaloval celý postup na cestě. Otázka "budu-li spasen" je na cestě lásky nesmyslná, protože tam si bohatě vystačíme se svou láskou. Za to však pocit, kdo miluje, je rozhodujícím znakem pokroku. Člověk se na této cestě napřed radostně připojuje k faktu, že je Bohem milován, později poznává, že všechno, co považoval za vlastní lásku, byl jen dočasně potřebný pocit, který se v nejvyšší fázi promění v poznání že Bůh miluje a nese též lidský kříž. Mohu se za tento fakt postavit zkušeností, kterou jsem nabyl v koncentračním
táboře, když 21. 11. 1939 ze mě spadla veškerá obtíž situace, ve které jsem se nacházel s ostatními vězni. Kdo ode mne vzdaloval veškeré rány, nebezpečí, strach, hlad a žízeň? Berte většinu předešlých poučení o cestě víry, poznání a lásky takto: Nikdo z nás nejde vyhraněně tou nebo onou cestou. Dokonce, kdo se vůbec nesnaží o to, aby nějakou cestou někam šel, nýbrž jen se stará až se ustará a zemře, nebo užívá světa, dokud ho to baví a dokud ho může užívat, ani ten nemůže zůstat stát na jednom místě, na jedné a téže vývojové úrovni, neboť se ustavičně mění a také, jak by řekl Ind, "nikdy nesestupujete do téže vody" (Tempore mutantur et nos mutamur cum illis. Uvádím citát "časy se mění a my se měníme s nimi" úmyslně v latině, neboť tam tvary "mutantur" a "mutamur" mají trpnou povahu, aktivně by zněly "mutant" a "mutamus"), v čemž je založena velká moudrost. Proč člověk nemůže na cestě poznání použít podruhé moc, která mu tak dobře posloužila už jednou a proč ji nemůže použít, odloží-li třeba jen na chvíli její použití? Je tu také ten pádný důvod, že my jsme se jak jedním použitím moci, tak i jedním nepoužitím ocitli někde, kde jsme před tím nebyli. Ježíš plakal nad Jeruzalémem, protože se nedal obrátit, a Ježíš věděl, že z něho následkem toho nezůstane kámen na kameni. Tak závažná jsou naše rozhodnutí či nerozhodnutí., Když Ježíš potupným způsobem opouštěl Jeruzalém už v jiné oblasti než hmotné nezůstal z Jeruzaléma kámen na kameni. Jsme každou chvíli jiní: jednou převážně nábožensky věřící, jindy milující, vždycky poznávající, ale pokaždé jinak a pomocí jiných představ a za jiných okolností. Život je stále se měnící trvání. Nejmoudřeji bychom jednali tak, když bychom žádný přítomný okamžik nevyměnili za celou minulost nebo budoucnost, neboť právě tento okamžik je tu pro nás, abychom se jím provlékli do věčné Přítomnosti. A je to vždycky okamžik, ve kterém věříme. Vraťte se se mnou k mé větě: "Cestu víry považuji podle symboliky Ježíšova života za nejdůležitější východisko k cestě osvobozujícího poznání". Přesvědčil jsem se přece už v předškolním věku, a potom kdykoliv jsem byl znovu vyveden z víry, že tento svět je jediná skutečnost, že vnímáme-li smysly a přebíráme-li si vjemy rozumem, vždycky jsme zcela a bezvýhradně věřící ve své východisko víry nenáboženské povahy: "Toto, co vidím, hmatám, čichám, slyším a chutnám je skutečnost". Kdybychom tomuto nevěřili, nebyli bychom v té chvíli věřící. Protože však tomu věříme, (přestože si možná občas říkáme, že smysly nás mohou klamat a klamou, ale sotva to dořekneme, už hltáme zase pomocí smyslů další doušky víry v tento svět), jsme věřící, i když to není
víra náboženského obsahu. Je to přirozená víra, která nikoho neopouští ani na chvíli. Proto mohl Ježíš předpokládat, že toto východisko je obecně platné, a my to můžeme učinit s ním, a uděláme dobře. K této obecné víře, pokud nepácháme sebevraždu, se chováme trpně, je to trpný stav víry, tedy víry nás aktivně přemáhající, a to soustavně přemáhající. Čili doplňte si výklad tím, že ať jste toho času na kterékoliv exkluzivní cestě, jste pořád věřící a následkem toho máte pevnou ustálenou základnu pod nohama. Tedy pokušení, do kterého nás uvádí Bůh stavem svého stvoření zobrazeným v lidském vjemu a rozumu, není ničím hrozným, a modlíme-li se v Otčenáši, aby nás Bůh neuváděl v pokušení, modlíme se za něco tak vznešeného, jako kdybychom říkali: "Mně nestačí žít vědomě v tomto světě, Bože, rozšiř mé vědomí až k vědomí o Tobě". Tato modlitba společně s modlitbou "zbav nás od zlého" je vrcholem Otčenáše, a nyní víte proč. Vždyť být zbaven zlého znamená vyjít ze zákonitosti dualismu do něčeho, čemu Watts správně říká neduálnost (nikoliv monismus) a co je úplným osvobozením z časoprostorového pomíjejícího života. Na této úrovni výkladu se také velmi snadno domluvím jak s ateistou, tak i s věřícím, že jsou na tom oba stejně, jen jim zbývá, aby si podali ruce a řekli si: "Jak jsme byli hloupí, když jsme se přeli o víru". Bylo by snad dobře, abych se při této příležitosti podíval ještě jednou na historičnost mnohých událostí např. ve Starém zákoně. Ty hlavní události, jako stvoření světa, vyhnání z ráje, potopa světa, stavba babylonské věže a s ní spojené zmatení jazyků, mají zvláštní, lépe řečeno dvojí povahu. Jiné události, jako pobyt v ráji, se místně nestaly a mají důležitost jiné povahy než ty místně nastalé. Mají povahu vnitřních stavů. A takové události jako stavba babylonské věže, mají historický základ (nebo je použito historické události jako záminky) a přitom jsou zároveň líčením vnitřního stavu. Pro mě je ovšem důležitější význam vnitřního stavu, takže dávám přednost např. tomuto výkladu: Svět nikdy nebyl stvořen, nýbrž je pořád vytvářen. Všechno, co se odehrálo od stvoření světa v ráji až po pád z něho, jsem zažil 21. 11. 1939, ale v opačném sledu. Napřed konec světa a pak všechno zpět až po ráj a stvoření světa. Když jsem se takhle vnitřně dostal až ke stvoření světa, mohl jsem se se vším všudy, tedy i s rájem a pádem z něho znovu ve světě narodit. Nebyl bych se mohl v něm znovu narodit, kdyby se pro mne nezrušilo všechno od stvoření světa až po jeho konec. Nekonečné vstupuje do vědomí, až když odtamtud všechno konečné odešlo. Říkám-li, že jsem všechno zažil opačně, dopouštím se vědomé chyby.
Kdybych se jí nedopustil nemohl by žádný časoprostorovými vjemy navozený rozumový obraz být obohacen o další a právě o tento časoprostorový pojem. (Ano, měl bych vysvětlit, v čem spočívá chyba, které jsem se dopustil: Převedl jsem do časové posloupnosti, co vůbec v čase neprobíhalo. Tím koncem světa bylo úplné sebevzdání nebo opuštění sebe. To zajisté celému stavu předcházelo, nebo lépe řečeno, bylo jeho příčinou). A je přechodně zapotřebí, aby k tomu došlo. A teď, když jsem nasytil rozum čtenáře, mohu sytiti i jeho okrajové oblasti uvědomování, přesahující jeho normální meze. Znovuzrození člověka vypadá tak, že se stane napřed ničím, čili připadá mu, že je ničím. Ve skutečnosti se jen vyprázdnil od stvořeného. Ale ta jeho prázdnota se podobá důlku v mokrém písku. Jakmile se vytvořil důlek, už se do něho začne stahovat mokrota z okolního písku, až se důlek vrchovatě naplní vodou. A je to voda čistá, protože je přefiltrovaná okolním pískem. Čili zase nanovo vzniká ono "Duch boží se vznášel nad vodami" atd. Z té vody pak povstává někdo, kdo o sobě ví, že je dítkem božím a už ne dítětem člověka. Ovšem ví též, že jen uvnitř je tím dítětem božím, a že má před sebou úkol, aby se jím stal celý, i s tím, který je vzhledem ke vnitřnímu vnějším, a tím je jeho tělo, živé tělo, jeho pobyt ve stvořeném, všechno, co se v něm a kolem něho stává. Teprve pak může pochopit, v jaké vývojové poloze všechno je a v jakém řádu a zákonitosti všechno žije. Teprve pak může říci poctivě "Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." Všichni totiž jednají podle řádu a zákonitosti, do kterých dorostli. Tak např. zvířata, také žijící vně jako lidská těla nedošla ke zmatení jazyků při stavbě babylonské věže. Toto zmatení jazyků, že si lidé při stavbě věže přestali vzájemně rozumět, je významným symbolem, i historicky probíhající a pokračující individualizací tvorstva ve velkém, právě tak jako k témuž doplňování a zvýraznění individuality dochází v malém u každého člověka od chvíle narození v lidském těle. Lidské tělo se svými transformačními schopnostmi i svou strukturou poskytuje příležitost k tak velké individualizaci, jaká je možná jen při pocitu oddělenosti. Pocit oddělenosti, který sám o sobě je chybný, tj. nevypovídá pravdivě o stavu člověka, je dobrou, ba nepostradatelnou pomůckou k žádoucímu pokroku v individualizaci jednotlivce. Dalo by se dokonce říci, že kdyby k tomuto individualizačnímu vrcholu nedošlo, nemohl by člověk vniknout svým vědomím do své věčné individuality. Ani fyzická schránka člověka by nepřežila tento vstup. (Viz Imelda Lambertini, 13 leté děvče s nehotovou lidskou individualitou).
Člověk ve výstavbě své zevní, pomíjející individuality, staví jakousi babylonskou věž, kterou jako by se chtěl dotknout nebe, rozumějte: jakoby nebylo mezí v jejím růstu. Toto: tvářit se jako nekonečná individualita, je nevědomé napodobování věčné individuality. Probíhá též historicky, např. i v jazykové oblasti. Např. slovanské jazyky před dvanácti stoletími měly k sobě mnohem blíže, než mají k sobě nyní. A to platí i o jiných jazykových skupinách. Celkem je velmi snadno srovnatelný vývoj indoevropských jazyků se sanskritem, a dáme-li se jednou do výzkumu individuálních znaků jednotlivých jazykových skupin, poznáme bez velkých obtíží, kdy, kudy a odkud se jednotliví národové stěhovali z onoho pracentra vzniku jazyka. (Nepředpokládám však, že by existovalo jedno pracentrum vzniku jazyka, nýbrž že zvířecí život přerostl na několika místech do lidské řeči. Kdybych byl vyloženým darwinistou, řekl bych, že na mnoha místech se ve stádech opic začli rodit lidé jakýmsi vývojem genetického kódu, a tito lidé pro různost vlastností se sami vyčlenili ze stáda opic). Když jsem si znovu nedávno všiml zvířat zblízka - tentokrát to byla čínská prasata chovaná u Prahy - zjistil jsem, že reagují na mé signály, které jsem si odvodil chrochtáním z husích signálů a z kočičích signálů. Ty signály i s příslušnou intonací jsou tedy obecně srozumitelné všem pohromadě žijícím zvířatům na určitém vývojovém stupni. Zjistil jsem, že dospělá prasnice reagovala okamžitě podle mých signálů a nakonec ve mně poznala bratra, se kterým chtěla navázat bližší osobní styk. Sledoval jsem její bdělý stav i její spánek, krmení mláďat, její spaní vedle nich a s nimi, a zjistil jsem, kromě toho, že zvířata ještě neprošla Babylonem jazyků, neboť si rozumějí, že také se stýkají různě v obměněných stavech: spánku a bdělého stavu. V bdělém stavu se stýkají individuálně, oddělena jedna od druhého tělesností, kdežto ve spánku se stýkají neodděleně, ovšem neodděleně jen ve velmi úzkém kruhu svého druhu a své vzájemné tělesné příbuznosti, např. husy jednoho stáda, selátka jedné prasnice apod. Jsou si tohoto styku vědoma i když vyjdou ze spánku do bdělého stavu vědomí. Vědí, že ve spánku, spíše v transu, k sobě patřila dokonaleji než v bdělém stavu vědomí. Husy mě dokonce po takovém společném spánku s nimi oslovovaly "bratře" a žádaly mě, abych je nedal zabíjet. Prasnice před několika týdny zase si přála, abych ji doprovodil pod jabloň, neboť ji cítila na vzdálenost dvaceti metrů, přes intenzivní pach chlívku, a jablka měla velmi ráda. Slibovala mně, že mi neuteče. Ta jablka jsem jí raději přinesl.
Takovým způsobem si prověřuji, ve které vývojové fázi se nacházejí zvířata. Nabízejí se mi také tato srovnání: 1. Zvířata ve své transformaci vědomí mohou dosáhnout jen určitého poměrně nízkého stupně přeměny vědomí na rozdíl od člověka, který může obsáhnout všech sedm stupňů vědomí, od muladhary a přes svadhistanu, manipuru, anahatu, višuddhi, adžnu až po sahasraru. (Nezaměňuji čakramy se stavy, které vyplývají z jejich otevření. I jsem si vědom toho, že jsou-li otevřeny technicky zdola, je účinek jejich otevření jiný, než když se otevřou zhora dolů. Toto otevření není technické, nýbrž samovolné). Za to však svůj nejzazší stupeň přesahu vědomí dosahují zvířata vědomě tak, že když se z příslušného transu vracejí do bdělého stavu, vědí o tom, že se před tím spolu nacházela v transu. Husy dokonce věděly, že jsem se tam s nimi ocitl i já a poznaly mě v těle po vystoupení z transu, ačkoliv jsem tam tělesně nebyl (to je velmi významný fakt!) 2. Zvířata jsou v transu přítomna netělesně. 3. Člověk ve spánku beze snu je také přítomen netělesně, ale neví o tom, protože ten stav (tapasja) je velmi vzdálen od jeho bdělého stavu. Následkem toho se s jinými lidmi nezbližuje spánkem beze snu. 4. U člověka je možný jakýsi kompromis mezi bdělým stavem a spánkem v tom smyslu, že ze spánku se snem můžeme přejít (máme-li zkušenosti s rozšířeným vědomím) do vědomě prožívaného spánku, tj. můžeme žít vědomě ve spánku jako v bdělém stavu. Tou chvílí zastavujeme snění a stýkáme se vědomě a podle vlastního výběru s oblastí vědomí na úrovni svadhistany. 5. Běžná neschopnost žít vědomě ve spánku, tedy nesnít, způsobuje prudký vzestup individualizace člověka, kdežto obdobná schopnost zvířat bdít ve spaní způsobuje zastavení individualizace. (Husy sice zachránily Řím svým bdělým spánkem před nepřítelem, ale zůstaly až dodnes týmiž husami). Zvíře se doplňujícím způsobem ztotožňuje ve spánku se zvířaty svého druhu, proto má blíže ke stádovému způsobu života než člověk. Co se např. stádo stěhovavých ptáků dovídá ze spánku, ve kterém je jedinec ve vědomém styku se stádem (a dokonce se tam nedorozumívá poměrně velmi málo výstižnými signály, jak to činí při běžném vědomí, nýbrž mnohem dokonaleji) o nastávajícím tažení na jih. I domácí husy, které už dávno nikam netáhnou, dávají si ve spánku o tomto tažení zdát (to je velmi nepřesně řečeno!), a protože jejich "sen" byl velmi živý a velmi instruktivní,
mají potom v bdělém stavu o čem si vykládat celé dny. Totéž u vrabců, kteří už také nikam nevytáhnou. Vlaštovky např. v takovém "snu" čtou kód letu, a převezeme-li je do Austrálie nebo do jižní Afriky, mají ve svém kódu let na jih a zahynou v Antarktidě. Také naše husy mají v kódu letu jih. Když si o tom vykládaly, poprvé mne učily poznávat jih, dávno než mě tomu učili ve škole a dokonce jinak, dokonaleji. Asi by se mi nepodařilo říci jak, neboť jejich orientační schopnost takto nabytá přesahuje rámec lidské inteligence. Přesto jsem vlivem hus vynikl v orientační schopnosti, ale kam se hrabu za husami! Stačí říci, že jejich "sen" o tažení na jih je instrukcí pocházející ze zkušeností nabytých a prožitých jejich dávnými předky, instrukcí, která je v jejich genech zakódována tak jak mnohé jiné "pudy". 6. Naše malé já je také nositelem velmi cenného záznamu z minulého vývoje já u našich dávno zapomenutých předků. Žije z nesmazatelného, poděděného záznamu a podle něho se vyvíjí. Stává se tak nepostradatelnou hybnou silou zindividualizování lidské bytosti. Zatím neumíme číst v tomto kódu jako v čítance, ale mnohé zbytečně přisuzujeme osudu, co je pouhým záznamem v nás, záznamem, kterému se můžeme vzepřít, se kterým se dá nesouhlasit, ovšem aniž víme, že s ním souhlasíme nebo že se vzpíráme jej uposlechnout. I husy a vrabci dokáží tomuto kódu oponovat, a velmi účinně, ale někdy až po zkušenosti v běžném vědomí. Říkáme, že se vrabci vypravují z Čech, a říká se to plným právem, ale vrabci si své poznání ze snad důkladně vyříkají a nakonec neodlétnou. Narůstá v nich nový dovětek ke kódu mnohem staršímu, a tento dovětek už má takovou sílu, že se jím přemůže základní kód a oni neodlétnou. Tohle by měl vědět spisovatel, který píše o malém já dost s despektem, jako Watts. Malé já se unavuje v bdělém stavu a musí spát, a tehdy si chodí pro radu nebo si obnovuje rady, na které by jinak v bdělém stavu zapomnělo. Odebírá se však ve spánku beze snu dále než zvíře vlivem toho, že má k dispozici mnohoznačnější a kompletnější transformátor vědomí než zvíře, a nemůže si pamatovat vědomě nic z toho, co se dovědělo ve spánku. Tyto řádky také vznikly ráno, nebo dokonce vznikaly v noci, dokud jsem nanovo všechno ze záznamu nezapomněl. Rostlinný a živočišný kód není neměnný. Můžeme na něj působit roubováním, křížením už méně nerozmyslným přesazením do jiného prostředí. U člověka kód při narození a kód po prošlém životu se od sebe liší, ale ne podstatně.
Ježíš Kristus měl dokonalou znalost o tom, co se má z tohoto kódu potlačit (hříchy), co se má z něho podpořit (ctnosti), co z něho časem přestane mít platnost, co z něho teprve nabude platnost a za jakých okolností. Učedníci se vzdali svého nejdražšího, a pak mohlo nastoupit jiné sobectví, touha po spáse. A ta musela odpadnout pod křížem atd. Věděl také, který záznam se má jen regulovat a jak, jako pohlavní pud manželstvím. Pohlavní orgány jsou nástrojem tohoto záznamu, a záznam je nástrojem něčeho daleko hlubšího, vpravdě vnitřního. Zatím na tuto řadu jen upozorňuji. Možná, že budu mít příležitost se k tomu ještě vrátit. Zůstaňme ještě chvíli u tvrdého spánku beze snu. Dlouho mi nešlo do hlavy, že si tento stav klidu Indové tak vysoce cení, že dokonce tvrdí, že přesahuje všechny pro nás vědomé stavy, neboť se v něm propojuje zevní s vnitřní podstatou. O tom je těžko se přesvědčit, protože smysly a rozum do této oblasti nedosahují, jsou ve spánku beze snu utlumeny. Mají-li však Indové pravdu, že tvrdý spánek beze snu - tapasja - je odpočinkem duše v Bohu, pak toto tvrzení potvrzuje má zkušenost jak se zvířaty, ta s extází a jinými druhy transů, se kterými nemám zkušenosti, ale o kterých jsem se dočetl nebo dověděl ze zkušenosti jiných lidí. Při své nedávné návštěvě Náprstkova musea v Praze jsem se soustředil hlavně na expozici o Indiánech a na jejich potlachy, při nichž např. uvádějí vybraného jedince do transu. Při tzv. kanibalském transu vstupuje do vybraného jedince kanibalský duch tak věrojatně, že dotyčný člověk se začne sápat na okolo sedící a chce jim ohryzávat ruce a nohy. Duch musí být z člověka vyveden a trans musí být uměle ukončen. Výběr ducha se zřejmě vztahuje k představě uvaděčů do transu, že dříve byl Indián kanibalem a z té doby zůstali na živu duchové lidí - kanibalů - a nyní hladoví. Je velmi poučné, že dokáží takové duchy vybrat a uvést do média. Snad si sami doplníte střední článek výkladu, když jen řeknu, kam s tím mířím. Člověk upadající do extáze s představou zastává v sobě úlohu jak uvaděče, tak média. Myslím, že dnes už mohu říci, proč např. v náboženských extázích s představou se setkáváme buď s malou mírou poznání nebo s poznáním výrazně poznamenaným osobní vírou extatika. (Andělé u indického extatika nemají křídla, v extázi bez lidské představy o andělech nemají ani lidskou podobu). Při vstupu do extáze s představou - a zužme si ještě východisko - při citové extázi s představou, což je nejběžnější příčina vstupu, dochází k tomuto procesu:
1. Lidská představa o Bohu na sebe vezme podobu okrášlenou zhora. Samo toto okrášlení představy už váže hodně z toho co extatik do svého vznětu vložil. Nadto představa je oživena zhora stavem, do kterého extatik upadá. 2. Člověk v extázi, maje k dispozici transformační schopnost celé kapacity lidského transformátoru, tedy od muladhary až po anahatu (v případě citové extáze), nebo až po adžnu a višuddhi (při intelektuálním zaujetí), otevírá dveře požehnání pocházejícího z vyšších stavů a ze širšího vědomí než je náš běžný úsek vědomí AB. 3. Přitom se dostává do zdroje smyslové činnosti, tíže už do zdroje rozumové činnosti (protože možná rozum potíral jako něco nepatřičného či nedostačujícího pro náboženskou zkušenost.) 4. Smysly a rozum jsou přitom jakýmsi zvláštním způsobem vzdálenými svědky. Zvláštním způsobem proto, že běžná smyslová činnost je pozastavena a rozumová rovněž, avšak současně je do nich vlita nebývalá moc a svěžest, o které extatik ví, že není jeho. Teologové tu mluví o duchovních smyslech a osvíceném rozumu. Toto přetavení duchovní zkušenosti do smyslů a do rozumu z ní dělá něco, co je sice pro smysly a rozum únosné, ale co není ani zdaleka nekonečnou moudrostí. Spolupráce se stvořeným (= se smysly a s rozumem) v tomto případě naplňuje člověka spíše blažeností než moudrostí. Tento následek - blaženost - je způsoben průtokem tělesností, najmě smysly a rozumem. Kdo takovou blažeností prošel, jistě ví, že nic z pozemských blažeností se jí nevyrovná, a proto je ochoten ji považovat za předchuť nebeské blaženosti. Odtud také vzniklo pojetí nebe jako místa věčné blaženosti. Vždyť fakticky se ze stavu blaženost přenášela do místa, do tělesné a duševní blaženosti. Je tu paralela? Indiáni vyvolávají kanibalského ducha výběrem. Extatik na Západě si rovněž vybral představu a nemůže se mu nic jiného projevit. A teď k té přidané moudrosti. Vlivem polidštění náboženského ideálu se též moudrost vyjadřuje lidskou řečí, vesměs řečí extatika. To by nebylo samo o sobě na závadu, kdyby se lidskou řečí dalo vyjádřit tolik a to, co moudrostí projevenou bez řeči. Uvedu příklad, který je dostupný právě čtenáři tohoto komentáře. Uvedl jsem v něm citát ze sv. Terezie z Avily, a to po slovech mého textu (vraťte se k němu, doporučuji!): "Řekla by hned v první lekci asi toto:" Co pak následuje v uvozovkách, bylo mi vnuknuto pomocí něčeho, čemu Šrí Aurobindo Ghos říká
supramentální vjem, který je samovolnou výslednicí extáze bez představy. Sv. Terezie neřekla, co je tu uvedeno jako její řeč, kterou by vedla hne v první lekci. Dala však velmi důrazný podnět k tomu, co zde je napsáno. Podnět byl tak silný, že jsem po něm nemohl usnout - byla totiž noc - dokud jsem nepřevedl do slov, co ona mi vnukla bez ztráty času a beze slov. Mně pak převod do řeči trval asi tři a půl hodiny, a kdykoliv jsem od něho odešel a nedokončil jej, jak ona si přála, znovu jsem byl burcován k bdělosti až do rána. Lehal jsem a vstával na pokračování, jako bych smlouval "už dost". Když jsem pak po sobě přečetl slovně vyjádřenou Terezinu moudrost, zjistil jsem, že nebyla mou psanou řečí smazána, že však byla hrubě vecpána do hranic, ve kterých se ve skutečnosti nevyskytovala. Mluvil jsem zkrátka jen tak, jak by extatik slyšel svatou Terezii mluvit, nic víc. Ona však ke mně nemluvila, nýbrž mně beze slov sdělila část své moudrosti a nato mě opět beze slov budila tak dlouho, až jsem se se svou tlumočnickou schopností ocitl na dně. Postavím-li moudrost svaté Terezie vedle převodu do lidské řeči, musím přiznat, že řeč je pouhým chybným odleskem její moudrosti beze slov. Takový je rozdíl mezi extatickou řečí, tedy lidskou představou o boží moudrosti a moudrostí samou, která není závislá na žádné lidské představě. Existuje extáze bez představy, a ta zase v různých stupních. Poznal jsem extázi v podobě husího spánku nebo transu, a pak vyšší stupně extáze, ale mezitím se dostavovalo tzv. přímé poznávání správného, což nebyly extáze. Mohu tedy snadno porovnávat. Dejme tomu, že klidný spánek zvířat je druhem transu, do kterého se zvířata nedostávají z citových nebo jiných důvodů, nýbrž převážně z únavy a z ochabnutí bdělého stavu tak, jako se člověk dostává do spánku, avšak trans zvířat se liší, jak jsem už poznamenal, 1. od lidského spánku beze snu tím, že v něm zvířata nejsou tělesná, a osvědčují si tento fakt po procitnutí, 2. že si na jeho obsah, a řekl bych požehnání, pamatují a zakládají na něm pocit druhové a stádové soudržnosti, 3. a od lidského spánku se snem se liší tím, že v něm zvířata nedosahují hloubky lidského ponoru. 5. Od lidské extáze s představou se liší tím, že u zvířat není třeba představy tělesné nebo duševní povahy, aby takový stav vznikl, 6. nýbrž jen ponoru do žlutého světla. Z něho však zvířata nevycházejí pozměněná, nýbrž jen posílená ve své zvířecí pospolitosti a zvířecí moudrosti.
7. Vstoupí-li člověk do téhož transu se zvířaty nebo za jejich pomoci, zažívá jej poněkud jinak než ona, protože trans mu přináší schopnost dokonalejšího rozeznávání relativně správného od relativně nesprávného, kdežto u zvířat převážně jen zjitření pudového života a obnovu genetického kódu, ve kterém je obsažena zvířecí moudrost. U zvířat tedy přináší jen obnovu toho co tu už je, u lidí uvedení na cestu širšího vědomí, než jaké je dáno úsekem AB (smyslové vjemy s jejich rozumovým a citovým zpracováním). 8. Zvířata v něm dostávají pokyny, na které mohla nebo musela během nějaké doby zapomenout, protože jich nebylo zapotřebí a byly by spíše rušily. Např. let na jih potřebují jen na podzim a rovněž tak odlétají-li ptáci na jaře z jihu na sever, potřebují k tomu dostat popud jen na jaře, ne dříve, ne později. Kdežto u člověka by takovým transem rychle došlo k nárůstu funkce malého já na cestě zpět do Otcova domu. Známe duchovní příkazy, abychom já jen zabíjeli, tak jak se o nich dovídáme jak v křesťanství, tak i jinde na Východě. Ale ono je třeba já též převychovávat pro další úkoly, které zprvu ve svém mládí vůbec nemohlo nebo nedokázalo plnit. Mám za to, že dochází ke spojení našeho běžného vědomí s věčným vědomím nakonec samovolným způsobem, tj. velmi přirozeně, především převýchovou malého já, novým jeho zaměřením, a tu musím říci, že mně k této převýchově pomohli nejen lékaři operacemi za vědomí, ale i husy a z obojího dohromady navozená rozlišovací schopnost vyšší než smyslová a rozumová. V jiných případech než v případě zde vylíčeném probíhá vývoj já přirozenějším způsobem jen pomocí víry v tento pozemský život, jak jsem už vysvětlil jinde. Člověk by měl být úměrně učen víře v pozemský život jako v prostředek, jímž se dá transformovat vesmír na nekonečný a věčný svět, měl by se tedy učit chápat smysl života šířeji než jak ho tomu učí pouhé smysly a rozum, a k tomu je vhodná jedině víra jako první a nepostradatelný krok. Víra náboženská by měla být vštěpována s rozmyslem a vědecky. Mladému člověku by měl být ukázán rozdíl mezi obrazem skutečnosti a skutečností samou. (Příklad takového poučování: Podívej se do zrcadla na sebe. Nejsi to ty, nýbrž je to tvůj obraz. Můžeš jím být předveden sobě takový jaký jsi, ale je-li zrcadlo třeba jen trochu pokřivené nebo jinak porušené, vidíš se zkresleně. Jsou také zrcadla, která stojí mezi tebou a ostatní skutečností mimo tebe, a některá z nich jsou zabudována
dokonce do tvého těla. Takovými zrcadly jsou tvé smysly, rozum a city. U každého člověka jsou trochu jiné, takže zobrazují skutečnost v nesčíslných obměnách. V každém případě však, co ti předkládají, není skutečnost, nýbrž obraz skutečnosti atd.). Nemělo by se začínat hned s obrazy náboženskými, nýbrž s jejich analogií obsaženou v těch pohádkách a mýtech, které obsahují věčnou moudrost cesty za hranice pouhého dočasného lidského života. Takovým vzorem je pohádka o Honzovi, který jde hledat ztracenou princeznu. Honza a jiní jemu podobní hrdinové by neměli být ukazováni jako lidé připravení k tomu, aby hledali, nýbrž jako lidé, kteří se učí hledat správné a rozlišovat je od nesprávného. Za tím účelem by se mělo rozkládat relativní dobro a relativní zlo na dvě partnerské složky. Pokusil jsem se o to např. v pohádce na dobrou noc o zlém a dobrém bratrovi. Tento princip se dá použít v různých obměnách tak, že se líčí, jako by jedno následovalo po druhém, zatímco vyprávěč má mít na mysli dokonalý paralelismus působení obojího, třebaže vykládá a musí vykládat jakoby jedno následovalo po druhém. (Tento časový rozklad je obrazem bezčasové skutečnosti). Někdy totiž v lidském životě probíhá proces, v němž převažuje a dlouho vítězí relativní zlo. Ukáže se, že by se bez jeho dočasné vlády vůbec nemohlo projevit relativní dobro. Člověk se má včas naučit tomu, aby stál nesmiřitelně na straně relativního dobra, ale ne za cenu nenávisti k tomu, co se mu jeví jako zlo. Postupně má dorůstat k tomu, aby se neusadil v určité úrovni relativně správného. Tady už se může začít s přechodem na jakési stupně matematických procesů, na kterých lze skvěle znázornit obdobu, analogický postup: I. stupeň:
sečítání
odečítání
II. stupeň:
násobení
dělení
III. stupeň:
umocňování
odmocňování
Tak tedy násobení vyplývá ze sečítání, umocňování z násobení atd. Nebo se dá poukazovat na biologické vazby mezi rostlinstvem a živočišstvem a pak dále na samotný vývoj v rostlinstvu a živočišstvu apod. Dá se také ještě pochopit, proč některý vývoj živočicha probíhá v několika fázích, neboť příroda je velmi moudrá, i když zdánlivě slepě jednající. Nechává rozrůst škůdce a v zápětí jeho ničitele. Tak se dá pochopit smysl a moudrost dualismu, ale také nutnost dostat se za něj, což dokáže jen člověk, a v tom je nejpádnější důvod existence a smysl lidského života.
Pomocí kategorizace se dostáváme k biologii, k integrálnímu soužití, pomocí derivací se dostáváme ke správnému pojetí jak se osvědčovat v malém, aby došlo ke spojení, k integraci celého života v Bohu. Až sem se dá dospět analogií. Watts by řekl: až k náboženství. A velkou předností jeho díla je, že nestaví náboženskou analogii proti metafyzice. A teď budu komentovat jeho první kapitolu: I. Nekonečno a konečný svět V celkovém nástinu této kapitoly Watts rozeznává trojí: Ad I.: Poznání nekonečné Skutečnosti je bezprostřední a nelze je dosáhnout dedukcemi a logikou. S tím je nutno souhlasit. Mysl, jak ji známe, není však celou myslí, ale spojovací článek mezi myslí, a jak by řekli Číňané, nemyslí, není v díle Wattsově vypracován. Říká jen: Tak jako náboženství začíná zjevením, tak metafyzické poznání začíná uskutečněnou realizací, která je základem všeho, co následuje. Celému Východu, při veškeré úctě k němu, chybí pochopení Ježíšových zázraků, které uskutečnil od 30 do 33 let života na zemi, a pak ovšem též pochopení všeho, co z toho pochází. Tady se nemá Watts o co opřít. Indové jen kroutí hlavami, jak mohl Ježíš dělat zázraky, když oni je považují za projev siddhis, tedy něčeho nižšího a dokonce škodícího duchovnímu poznání. Watts by řekl: překážejícího uskutečnění realizace. Watts se nemůže opřít ani o křesťanské pochopení Krista, protože v tomto pochopení nenajde odpověď. Musí tedy dojít nutně (Ad II.) jen k tomu, že "Nekonečno odpovídá základu lidského vědomí, které, ač není objektem, ač je bezrozměrné a beztvaré obsahuje všechny myslitelné formy a objekty". Všechno správně, a tak bych mohl klidně schválit i třetí bod (Ad III.), že "nekonečno není v protikladu ke konečnému světu...Vytváří věci tím, že se stává konečným, aniž přestává být jejich nekonečným Já". Watts má dokonce pravdu i v tom, že "náboženská idea", tak jak ji zná on a téměř celá dnešní teologie, "nemůže plně pokrýt metafyzické nekonečno". Co zažili učedníci Páně během tří let svého učednictví, je překlenovacím mostem mezi náboženskou ideou a metafyzickým nekonečnem. Mohl bych to snadno dokázat, kdybych prošel s
Ježíšem a s jeho učedníky oněmi třemi roky učednictví, ale nechtějte na mně, abych z komentáře udělal celý rozsáhlý spis. Spokojme se zatím s jedinou ukázkou vybranou ze všech, protože je zároveň "nejtemnější" i nejvýmluvnější. Ježíš vede tři učedníky na horu Tabor, kde se před nimi projevuje jako oslavená bytost, rozmlouvající se stejně oslaveným vzezřením Ježíše a Eliáše. Tam šlo na jedné straně o smyslové vnímání rozmluvy mezi Ježíšem a dvěma největšími duchovními velikány Starého zákona a na druhé straně o hluboký dojem z tohoto setkání. Z tohoto dojmu nevyplynulo ani jedno konkrétní lidské slovo, jinak by o tom byla v evangeliu zmínka. Stává se už při pouhém tzv. snu s duchovním obsahem, že čteme v nějaké knize, ale ani jediné slovo si nezapamatujeme. To je správné: neboť co se nám jeví jako slovo nebo tvar, není ve své vnitřní podstatě ani slovem ani tvarem. Proto však tvar a slovo nepřestává být propojeno s tím, co je za obojím. Ještě jinak: Nemyslete si, že Ježíš rozmlouval s Mojžíšem a Eliášem, nebo že všichni tři měli oslavenou podobu, jak je viděli učedníci. Smysly učedníky neklamaly, ale vypověděly jim jen velmi málo z toho, co se dělo na hoře Tabor. Zprostředkujícím článkem mezi nekonečnem a jejich smysly byl jen hluboký dojem, který jimi do základů otřásl, takže byli zmateni a pokořeni. Teprve když se vzpamatovali, začlo jim být náramně dobře a požádali Ježíše, aby si tam postavili stany a zůstali tam. To ovšem Ježíš tvrdě odmítl, ale už to neodmítá učedník - extatik. Boha, ani žádný stav pocházející z přímějšího styku s Ním, nelze umístit, neboť je svou podstatou za časem a za prostorem a zároveň do času a do prostoru neustále proniká, i když si toho nejsme vědomi. (Co "viděli" učedníci na hoře Tabor, kdyby zároveň s nimi tam byl ještě někdo jiný, nic z toho by ani neviděl ani nezažil. Byl to shodný vnitřní zážitek u všech tří). Ježíš samozřejmě věděl, co učedníci budou zažívat na hoře Tabor a tomuto jejich smyslovému vjemu v ničem nebránil. Označil tím jasně míru toho, kam člověka může dovést smyslový vjem v oblasti náboženství, a že tento nejzazší dosah není u extaticky založených lidí zanedbatelný, zároveň však u jiných, neextaticky založených lidí, nebo k extázi nevedoucích lidských vlastností je zanedbatelný. Proto nevedl na horu Tabor všechny učedníky. Tento výběr je velmi výmluvný. Pak také nepodceňoval rozumové zpracování smyslového vjemu. Když si učedníci přáli, aby se tam na hoře Tabor postavily stany, zabránil jen v tom. Rozum by chtěl uchopit (kdežto smysly předkládají), a v tom se mu nesmí přitakávat. Z této výpovědi víme nejen, až kam
mohou dosáhnout smysly a rozumové zpracování, a kam dosahuje Duch reprezentovaný Ježíšem, ale i to, že pro učedníky byla událost na hoře Tabor zjevením, o němž praví Watts, že jím začíná náboženství. Nezapomínejme též, že v historii zapsané v evangeliích o Ježíšovi, se mluví vždycky též o jedné jediné lidské bytosti a všech jejích složkách. Tedy i o vnitřním Já, které je symbolizováno Ježíšem. Pro Ježíše byla událost na hoře Tabor symbolem metafyzické zkušenosti, která však nezačínala, jak mnohokráte prozradil. Tato zkušenost zní v Ježíšových ústech: "Dříve než Abraham byl, já jsem". Tato zkušenost bez začátku však není žádnému člověku upírána jeho narozením nebo smrtí, jen je dočasně překryta oním rozsahem vědomí AB. V čem tkví spojovací moc, která je "před a za" AB a také pracuje - pro nás nepostřehnutelně - v úseku AB? Je to všudypřítomná uvědomovací síla, která působí např. prostřednictvím organismu jímž prochází. Uvědomovací síla má podobu lásky, poznávání i existence. Ve své podstatě není ničím omezena, jenom je vším regulována. Podle toho, s čím je propojena, jeví se jako tvar nebo řeč našim smyslům a rozumu, avšak nepotřebuje mít prostředníka. Prostředník má povahu propojovací. Představíme-li si lokomotivu a s ní spřežený vůz, pak ono spřežení je uvědomovací síla. V našem lidském světě se jí umožňuje pohyb různého druhu. Koleje představují zaměření pohybu. V lidském případě je oním zaměřením lidská tělesnost se vším všudy - tedy časoprostorový transformátor. Kde byl svým nitrem Ježíš, Mojžíš a Eliáš, tam uvědomovací síla nezapojuje k pohybu, kterým je i řeč i tvar, proto učedníci nemohli rozumět ani slovu. Vždyť nebylo žádné vysloveno. Dojem rozmluvy bylo pouhé přeobrazení zrcadlení skutečnosti, a i to bylo tak ohromující, že se chvěli. Ježíš jim dokumentoval jejich vidění a jejich pocity, 1. co s tím vším, co je za úsekem vědomí AB, člověk dělá 2. a jaké následky toto vidění má: jsou pozitivní i negativní. Pozitivní v tom smyslu, že oblomují člověka a nabourávají hranici B našeho úseku vědomí. Dovedeme si představit co vykládají ti tři ostatním učedníkům, když se vrátili z hory Tabor: "Přesvědčili jsme se, že je Mesiáš. Přítomnost Mojžíše a Eliáše, kterou jsme všichni tři stejným způsobem vnímali, je nám toho důkazem". Obrazy druhu proměnění na hoře Tabor, jsou pro jednotlivce velmi přesvědčivé, i když nejsou skutečností samou. Ale ti tři už věřili jinak než ostatní. I ve víře je vzestup.
Negativní vliv je stejně důležitý. Člověku se po překonání úvodní hrůzy v těch zjeveních zalíbí. Pak je to zdržování na cestě. Každým obrazem prohlédá skutečnost, jenže čím vznešenější obraz, tím snáze podlehneme dojmu, že je skutečností. Jak moudře všechna soukromá zjevení Církev nepovažuje za tak směrodatná, aby se jim muselo věřit. Nepředkládá je k věření jiným, než tomu, komu se stala, ani tomu ne, protože mu radí, aby byl v posuzování těchto zjevení opatrný. Je-li správný předpoklad, že Ježíš byl ve vědomém spojení s Eliášem a Mojžíšem neustále, tedy i před proměněním na hoře Tabor, pak celé jeho vystoupení na hoře je učedníkům a nám předloženým poučením o způsobu transformace, jaké je schopno živé lidské tělo, a při dobré vůli si pomocí tohoto poučení můžeme nejen poměrně snadno vysvětlit všechny zázraky, které učinil on a jeho učedníci, ale i důvod, proč se zázraky dále nekonají. (Kdybyste se pustili do tohoto rozboru, začněte horou Tabor a přejděte ke kázání na hoře, k nasycení zástupů nepatrným množstvím jídla atd.) Nemíním však přejít k tomuto rozboru, leda konstatováním, že náboženství a s ním náboženská víra nemusí být a není omezena na pouhou analogii, nýbrž že má k dispozici přímou metafyzickou realizaci, jak o ní mluví Watts, a nestaví se při ní zády ke stvořenému, nýbrž naopak pomocí ní stvořené přesvědčuje. Stavět náboženství ne sice proti, ale vedle metafyziky, je pak nesprávné v tom smyslu, že náboženská víra má tytéž možnosti jako metafyzika, pokud se neuchýlí k pouhé úvaze, nýbrž stane na poli náboženské zkušenosti. Právě Ježíš vedl transformačními účinky zázraků k pochopení, že tomu tak je. K transformaci, a ani zdaleka jen k zázračné transformaci, je třeba živého organismu, a též schopnosti jakou má živé semeno, ze kterého vyroste rostlina podle vnitřních dispozic obsažených v semeni, a podle zevních dispozic, umožněných půdou, teplem, sluncem vzduchem apod. Tatáž transformační schopnost je příčinou dělení buněk v matčině těle při těhotenství až k vytvoření, a jistě ne náhodnému, nového člověka. Toto "nikoliv náhodné" působí všude, je cílevědomé, jako bylo vystoupení Ježíše na hoře Tabor a v Kani Galilejské při proměnění vody ve víno. Sv. Jan píše o tomto posledním, že Ježíš tím posílil víru učedníků. Proč kladl tak velký důraz na víru obsaženou v semeni ("kdybyste měli víru semene, přenášeli byste hory"). Předkládám jen podstatu jeho výroku, aby lépe vynikl jeho smysl, protože nám chtěl připomenout, že jsme přirozenými nositeli této víry, ale chováme se k ní tak jako někdo, kdo nezasadí semeno nebo je zasadí na nepatřičném místě. Proto v podobenství o rozsévači Ježíš ukázal přímo nehoráznou nešikovnost rozsévače. Jím rozhazovaná
semena dopadají kdo ví kam, jen jedno do úrodné půdy a to nese stonásobný užitek. Ježíš je vším co dělal, učitelem víry, která nese stonásobný užitek. Mějte toto na paměti i při četbě Wattsova díla, v němž rovněž učí víře v to, co říká, a protože je to cesta do vědomě prožívané věčnosti, je následovníkem Kristovým. Víra nepotřebuje vědět, kterak může dojít k transformaci semene v rostlinu. Věřící člověk však musí umět zjednat podmínky pro přeměnu semene víry v rostlinu živého soužití s božím prostředím. Budu i nadále napadat Wattse, kdykoliv se bude snažit vytvořit umělou hranici mezi náboženstvím a metafyzikou, protože se nedávám zmýlit současným velmi nízkým stavem náboženské zkušenosti. Není přece správné, abychom pro nedbalé zastánce správné ideje, zavrhli ideu samotnou nebo pochybovali o její vitalitě. Co mě opravňuje k tomuto počínání? U mě nastoupila po operacích za vědomí, tedy po třech létech života, metafyzická zkušenost, která nemůže být klasifikována jako náboženská, protože v tak raném věku jsem nebyl ještě schopen náboženské víry. Nastoupila s takovou vehemencí, že náboženská víra byla u mě na dlouhá léta zbytečná. Ovšem po prudkém závanu věčnosti v 17 létech do mého vědomí, za kterého jsem poznal, že existuje věčný život, a že jeho zdroj je nám nejblíže v lidském nitru, lépe uvnitř lidských možností, jsem činil pokání a vyznal se, že mou největší životní chybou bylo, že jsem Boha zdánlivě nepotřeboval a také na něj nevěřil. Kněz podle mého přiznání mě z tohoto hříchu vyzpovídal, tj. přiznal mi právo, abych tento nedostatek považoval za hlavní hřích. Tím jsem přešel z metafyzického poznávání a rozeznávání správného a nesprávného na náboženské rozeznávání ctnostného a nectnostného, respektive ctnostného a hříšného. Kupodivu občasné rozeznávání správného mi dovolilo, abych si uchoval celou řadu nectností, a ty jsem teď maje před sebou zpovědní zrcadlo, vytrvale hubil, ovšem mnohé nevyhubil. Tento postoj mi umožňoval, abych konečně konfrontoval předcházející i stávající metafyzickou zkušenost s náboženskou vírou a jejími následky. Musím říci, že právě tak jako u Wattse obojí vedle sebe obstálo, pak zvláště po 21. 11. 1939 jsem měl otevřenou cestu k soustavné zkušenosti, že Bůh je činitelem, čili nedistancuje se od stvořeného, a že všechna Ježíšova poučení náboženské povahy jsou pevně skloubena se zkušeností metafyzickou, že si nejen neodporují, nýbrž že se vzájemně doplňují i za hraničními možnostmi extází. Už na těch mých extázích bylo něco vyloženě nenáboženského, protože nebyly doprovázeny nebo tím méně vyprovokovány představou,
nýbrž potřebou, nad kterou nebylo potřeby naléhavější. Netoužil jsem po extázi, nýbrž měl jsem potřebu vědomého a stále vědomějšího soužití s tím, čemu Watts říká Svrchovaná totožnost, jenže toto soužití, právě jako v předextatickém stádiu do 17 let, vrcholilo v přímém poznávání relativně správného a s tímto poznáním spojenou realizační mocí, tak po 17 létech přešlo nebo někdy přerostlo poznávání správného do extáze, jindy zůstalo osvícením, dokonce se světelným efektem, zablesknutím. Extáze se v celku nevymkly z rámce vnitřní modlitby, i když je pravda, že ji někdy podstatně prodlužovaly a prohlubovaly. Od 21. 11. 1939 odpadl dosavadní způsob vnitřní modlitby tak, jako je zbytečné volat nebo se ponořovat, když jsme se dovolali nebo ponořili. Z této pozice je veden komentář k Wattsovi. Budu se teď snažit, abych mluvil o tom tématu ještě srozumitelněji: Líčení o proměnění Páně na hoře Tabor je dějový převod něčeho, co je bez děje, ale co má svůj původ v náboženské víře. Učedníci věděli o Mojžíšovi a Eliášovi a věřili, že to byli lidé ve starověku nejbližší Bohu (Podtrhuji: věděli a věřili!). Jejich víra tedy měla schopnost pomocí nich přiblížit pojem všemocného a vševědoucího Boha. Samozřejmě tento přístup k Bohu byl přístupem objektivním, i když šlo o víru subjektivní povahy. Eliáš a Mojžíš byli pro učedníky postavami objektivně existujícími, právě jako Ježíš, tak není divu, že se učedníkům stal objektem poznání Bůh sám, neboť stál na straně objektů - Mojžíše, Eliáše a Ježíše. V tomto duchu pak pokračovala i křesťanská víra (a kterákoli jiná náboženská víra), což je z hlediska metafyzického nesprávné poznání, ale co je na tom nesprávného? Odpověděl jsem svou dětskou zkušeností a nevědomostí. Nepotřeboval jsem věřit v Mojžíše, Eliáše a Ježíše Krista, nepotřeboval jsem o nich ani vědět, mohl jsem dokonce popírat jejich objektivní existenci, a přece mé vnitřní poznání nedoznalo nejmenší újmy, protože bylo subjektivní povahy: poznával jsem, co je správné, a co ze široké škály správného bylo pro růst mého poznání rozhodující, byl fakt, že tam kde nestačily smysly se svou zprostředkovatelskou úlohou při poznávání, co a jak se má správně provést, tedy objektivně realizovat, tam nečekaně nastupovalo přímé poznávání správného jen prostřednictvím vědomí, bez prostřednictví čehokoliv jiného. Tohle je možné u každého člověka, nejen ve výjimečném případě u mě. Ve vědomí jako takovém je obsaženo všechno, nejen to, co se vejde do individuálního, subjektivního lidského vědomí rozsahu AB. Vyprázdněním se od zprostředkovatelů - smyslů a rozumu nastává výběr z nekonečného bohatství vědomí právě ten, který je
pro jedince potřebný a snáze únosný. (Smysly a rozum jsou nám především k tomu, abychom se dovedli orientovat v časoprostorovém světě jako lidé, kteří mají před sebou věčný cíl, třebaže o tom nevědí). Člověk nepotřebuje vědět, kdo ten výběr provedl (viz Pannu Marii: "Kterak se může stát, že porodím syna, když muže nepoznávám?"), nýbrž má se sebe jen vzdát, tj. vzdát se toho, že by sám ze sebe rozhodl. Pak je rozhodující pro jeho výběr správného jen a jen jeho individuální subjektivní založení. Pravou podstatou toho subjektivního založení je věčná podstata člověka, o níž smysly a rozum nic nevědí. Tato podstata je ovšem v člověku vybavena jinak než ve zvířeti nebo v rostlině, protože se může opřít o jiný druh transformátoru, o jinou tělesnost než jen zvířecí nebo rostlinnou. Přesvědčil jsem se do svých 17 let, že tato lidská základna může dokonale zastoupit náboženskou víru (podobně jako zvířecí základna ji dokonale zastupuje u zvířete, dokonce ji zastupuje bezpečněji než chybně naučená náboženská víra, neboť nevrací člověka k chybné objektivizaci něčeho, co je eminentně subjektivní povahy. Řečeno jinak: člověk od svého narození je také na cestě poznání a může se stát, že jeho poznání diktuje, čemu má člověk věřit, jestliže člověk dospěl k odstupování od sebe. Pak sice nedochází k extázi, ale také nedochází k jejímu konci, k odchodu z hory Tabor. Ukončení extáze může mít za následek hlubokou krizi. Člověk se cítí být vyděděn, vystrčen, zavržen, uvězněn (viz líčení pádu z ráje). Kdežto od mých tří let až do 17 nemohlo k ničemu takovému dojít. Vždy znovu nastupovala, za cenu odstoupení od sebe, moc pocházející z metafyzického poznání, která usnadňovala, co dříve nebylo možné provést. Chápete, že tady je styčný bod mezi zázraky a běžnou lidskou možností. Učedníci Páně nepotřebovali upadat do extáze, aby provedli zázraky. V 17 létech u mě došlo až k tak velkému sblížení východisek (jako když se postupuje z jiného obvodu kruhu k témuž středu) 1
x
x střed kruhu 2
x obvod kruhu
1. východisko víry, 2. východisko metafyzické zkušenosti. že mně byla přístupna i extáze, ale bez představy přidané vírou. Mohl, ale nemusel jsem přijmout existenci Krista, Mojžíše nebo Eliáše, ale jejich existence mně už nepřekážela, nýbrž poskytovala mně jistotu, že už přede mnou šel někdo mou cestou. Náboženství mně začalo být oporou. Před tím se mi náboženství jevilo jako něco zbytečného, protože rozhodující pro mě byla zkušenost o správném, která se mi jevila jako něco naprosto přirozeného. Nyní vím, a teprve od 26 let, ne od sedmnácti, že jsem se dopouštěl v tomto úsudku relativní chyby, která byla přechodně potřebná a užitečná. Ježíš měl u svých učedníků otevřené dveře nejen pro poznání symbolické a analogické, i když analogii nepodceňoval, nýbrž ji považoval za velmi cennou pomůcku. Měl dveře otevřené, protože se jeho učedníci vzdali svého, i když zatím nikoliv sebe. Nelze však zabránit tomu, aby se otevřenými dveřmi kráčelo dále až k sebevzdání. I u Wattse došlo k tak velkému sblížení cest původně vycházejících z dost vzdálených východisek, že viděl z jedné cesty na druhou. To, že si myslel o své cestě, že je lepší, je přirozené, dokázal to zdůvodňovat brilantními závěry. Obdobně si počínal sv. Tomáš Akvinský, když hájil svou cestu víry. Z hlediska Wattsova to byl u Tomáše chybný krok, Tomáš tuto svou chybu doznal až když napsal Summu. Ale psané už zůstalo. Také chybně pojaté Wattsovy argumenty by mohly zůstat chybnými, kdyby se braly jen jako lepší než Tomášovy. Jsou to pouze argumenty vzaté z jiného východiska. Mám pro obě rozdílná východiska plné pochopení, protože jsem šel na věc opačně než Watts. Nezačal jsem vírou a vžil jsem se už v pochybování o její důležitosti. Pokusím se teď naznačit, jak mohu tvrdit, že se každý člověk může přesvědčit o tom, že věčná individualita je jeho pravou podstatou. 1. Všichni máme k dispozici tutéž lidskou tělesnost s určitou mírou přizpůsobivosti a transformační možnosti. 2. Záleží jen na tom, za a) jak se s touto tělesností a s jejími schopnostmi hospodaří, a za b) má-li člověk možnost dospět k fyzické a později i k mentální dospělosti. 3. Jsou podmínky pro pozemský život člověka, které se nesmějí zrušit, a přece tím, že se neruší, rychle se ztrácí, co by se
nemělo ztratit. O tom bohužel nemůže podat svědectví nikdo jiný než kdo si tuto ztrátu uvědomil. Jde především o velmi rychlou ztrátu vzpomínky na věčnou pravlast člověka. Tato vzpomínka je záhy překryta soustavnou vrstvou smyslových vjemů a nárůstem jejich rozumového zpracování. (Víme z výroku Ježíšova v jeho dvanácti létech, že tuto vzpomínku na svůj věčný domov nikdy neztratil. Řekl tehdy: "Což nevíte, že musím být v tom, co je mého Otce?") Vstoupili jsme prostě celým svým vědomím do oblasti pohybu. Této oblasti zcela odpovídá podstata lidské tělesnosti, a my ji musíme podporovat, soustavně zaopatřovat vším potřebným, máme-li se stát plnoprávnými, života schopnými lidmi na této planetě. 4. Vedle toho je však nutno s narůstajícím věkem, vyspělostí těla, rozumu a citu obnovovat, úměrně s mentální vyspělostí, paměť na věčný život. Toto musí být prováděno patrně a individuálně, nikoliv šablonovitě podle nějakého předpisu. U mě slibným začátkem vstupu do věčné paměti byly opakované zásahy lékařů v podobě operací za vědomí. Je samozřejmé, že nemohu schvalovat takové násilí jako vhodný prostředek k obnovení paměti na věčný život, ale musím schválit čas, ve kterém došlo k obnově zmíněné paměti. (Nemyslete si, že jsem byl po těch operacích na tom jako Ježíš ve dvanácti létech! Vůbec jsem nevěděl až do 26 let, že poznávání správného bez přičinění rozumu a za podmínek, které jsem vylíčil, je vzpomínkou na Otcův dům, obdobnou tomu, jak si vzpomněl marnotratný syn, když se mu velmi zle dařilo. Teprve v sedmnácti létech jsem si uvědomil, že jsem se choval jako marnotratný syn a že se tak chovají všichni lidé, kteří se neřídí vírou v Boha a jeho příkazy). Byl nejvyšší čas tomu lidskému mláďátku ukázat, co mu už smysly a rozum zastíraly. Zastíraly tak rychle, že mládě od operace k operaci zase dorostlo ke vnímání tohoto pozemského světa jako ke vnímání svého. Podle svědectví matky jsem se sice vždycky po operaci choval jako cizí nejen k ní, ale i ke všem kolem sebe, dokonce k jídlu, pití a ke všemu životadárnému, co na tomto světě je pro člověka bohatě připraveno, ale dal jsem se velmi rychle přemluvit (třeba během několika dnů) k tomu, kdo je má matka a co je mým světem. Nebýt husího transu, do kterého mě husy začly dopravovat asi tak rok po skončených operacích, když už byla sňata sádra z mé ruky, nebyl bych si asi vzpomněl na to, že v tom transu jsem byl zrovna tam, kam jsem se dostal při operacích, ve žlutém světle a netělesně. Žluté světlo není ještě znakem pravlasti, nýbrž jen, za určitých podmínek, které u mě byly splněny, ztrátou pocitu tělesnosti, tedy existencí bez těla. A přece je to vědomá existence. Je to důležitý důkaz o mezistavu při
vzestupu do věčného života nezávislého na čemkoliv časoprostorovém, nábožensky řečeno - na stvořeném. My sice ve spánku beze snu se na cestě do věčnosti dostáváme dál než husy v jejich transu, ale nejsme si toho vědomi, takže z toho nemůžeme vědomě vyvodit důsledky pro život v bdělém stavu. (Měl bych chuť to graficky znázornit, ale bude stačit, uděláte-li si o tom představu bez obrázku: Jestliže za úsekem našeho vědomí AB existuje další úsek BC (svadhistana), CD (manipura), DE (anahata), EF (višuddhi), FG (adžna), GH (sahasrara), pak za tímto posledním úsekem vědomí, který je dosažitelný v těle, už nejsou další úseky, nýbrž vědomí samo. My se v tvrdém spánku beze snu ocitáme právě v tomto nekonečném vědomí, a proto je tak vzdáleno všem úsekovým vědomím i všem transům, včetně husího transu nebo lidské extáze). 5. Naproti tomu dobře volený a podle věku dítěte předkládaný pohádkový svět, je blíže "zázračné" skutečnosti věčného života, než pozemský tělesný život, neboť pozemský život se nachází na periferii života proto, aby v něm mohla vzniknout touha po intenzivnějším, plnějším a krásnějším životě v jeho centru (v Otcově domě). 6. Je obtíž v tom, že během vzestupu do vědomého života ve věčnosti musí být uchováno všechno individuálně časné, především příslušná živá tělesnost i tehdy, kdy o ní vůbec nevíme a necítíme se závislými na ní. (Nedopustit se chyby stoiků, pokud páchali sebevraždu, jakmile zavadili o věčnost). Ke vědomému spojení s Bohem je třeba dvojího: živé dospělé lidské tělesnosti a Vůle boží, aby k tomu spojení mohlo dojít. Tato Vůle boží je tu vždycky a nemůže být zrušena, dokud je tělo živé a neporušené. O tu se tedy nemusíme starat, leda tím, že se uchováváme na živu. 7. Je tedy při celém vzestupu do vědomí o věčném zapotřebí především aspoň občas odstupovat od všeho, co nás udržuje v úzkém vězení časoprostoru a co je možno opustit, aniž bychom při tom zabili tělo. 8. A tím jediným, co je třeba pěstovat, je tedy jednat správně (jednat, nejenom myslet správně) bez ohledu na sebe a bez litování sebe. proč? Protože Bůh jedná správně, když si přeje, abychom mu patřili, a správně si vybral lidskou tělesnost k tomuto cíli. (Nábožensky řečeno: stvořil ji, a od nás chce, abychom Ho v této činnosti podporovali nebo abychom jí nebránili a napodobovali. Toto napodobení má ovšem lidské meze. Něco
nedokážeme, my, jako lidé: jednat absolutně nestranně, jak jedná On. 9. Co je to jednat správně? Jak poznáme co je správné, řekl bych božsky správné, nejen lidsky správné? A nyní si musíme dávat dobře pozor, aby má řeč byla opravdu návodná. Řekli jsme si, že člověk, do jehož života nevstoupilo tak záhy násilí, jejž nic neodvádělo od víry v pozemský život (jako bylo u mě), jde cestou víry v pozemský život. Všimněte si, jak Ježíš hluboce ctil tuto víru! Neřekl nikomu, kdo chtěl být uzdraven: "Co si žádáš? Napřed by sis měl přát, abys vstoupil do království nebeského, aby v tobě vládl Bůh. Pak ti bude všechno přidáno, i to zdraví". Požadavek "hledejte království boží především a vše ostatní vám bude přidáno", Ježíš pronesl ke zdravým lidem, kteří si nepřáli přednostně se uzdravit, protože si to nepotřebovali přát. (Měl jsem to štěstí, že si za mě přála mé uzdravení matka, ne já. Ani jsem nevěděl, co je to být zdráv, tak malý a nevědomý jsem byl). (A tu si vzpomínám na jeden výstižný výrok kohosi: "Každý úsměv, jímž se země usmívá, je vykoupen slzami matek"). Ježíš u zdravých lidí, kteří se uměle udržovali v pocitu oddělenosti od Boha, požadoval, řečeno ve zkratce, aby nevlastnili, nýbrž jen spravovali vše, co mají k dispozici, a tím chtěl odstranit hlavní překážku ve spojení s Bohem a co je opravdovým nesprávným jednáním. Mohl bych se teď lehce zbavit povinnosti pokračovat ve výkladu, protože víte dost, co je správné, že jen spravovat, ale nevlastnit,. Ale říkejte to člověku, který se naučil vlastnit, neposlechne vás. Sám o sobě jsem řekl, jak rychle po operacích jsem znovu a znovu dospíval k tuhému vlastnění. U lidí, které tak záhy jako mě nepotkalo vytržení z vlastnění, postupuje vrůst do vlastnění ještě dokonaleji. Proto jsem radil: 10. Vzpamatovat se aspoň občas a aspoň na chvíli přestat vlastnit. Příležitost se k tomu naskytá v životě každého dospělého člověka, o nedospělém ani nemluvě. Toho totiž považují dospělí za nerozumného a nutí ho, aby jednal podle jejich rozumu. Musí přitom překonat tvrdohlavost dítěte, a podaří-li se jim to, uzná-li dítě nakonec, že se musí podřídit, začne jednat správně, i když, objektivně vzato, úsudek dospělých mohl být chybný a tím činy dítěte také chybné. Princip správnosti byl však zachován: odstoupit od sebe. (Ukázal jsem někde jinde, jaký pokus jsem provedl s vnučkou Petruškou, která platila za velmi neposlušnou a tvrdohlavou. Vychovatel dokáže, počíná-li si správně přimět po dobrém i nejtvrdohlavější dítě k poslušnosti především tím, že
vyloučí tvrdohlavost z mentálního programu dítěte. Na tom si musí dát náležitě záležet. Umíněnost je druh vlastnění nejen u nedospělého, ale i u dospělého člověka. Na umíněnosti ztroskotává i dospělý člověk na jinak správně prováděné duchovní cestě). 11. Ježíš hodnotil člověka jako tvora, který se řídí převážně vírou v pozemský život, tak jako zvíře. Jeho poznání nesahá dále než kam dosahuje rozum za pomoci smyslů a citu. Podle tohoto hodnocení vedl člověka cestou víry v pozemský život zvláštním způsobem: Léčil a dokonce i křísil k pozemskému životu, dělal zázraky, v nichž jen skrytě je obsažen vyšší jejich smysl přesahující rámec pozemského života. Víra člověka je stále navozována životem ve světě, přirozeným rozumovým náhledem a událostmi kolem člověka. Ježíš přišel navodit náboženskou, nikoliv zmíněnou přirozenou víru (tu jen podporoval důrazem na zázraky, jimiž vracel zdraví a život). Ukazoval, proč je důležité i uměle navozovat náboženskou víru. Principielně jde o to, že bez víry jako takové se nedá lidsky, ba ani zvířecky nebo rostlinně žít. Základní přirozená víra je člověku vrozena (genetickým kódem), kdežto náboženská víra, která se dá za takovou považovat, může proniknout do popředí jen sebezáporem, a potom ovšem - tu druhou složku živé víry nesmíme podceňovat - braním kříže, jak bylo jinde vysvětleno. 12. Jak si mohl Ježíš dovolit vštěpovat náboženskou víru, když sám nebyl věřícím, nýbrž poznávajícím? Protože věděl, že zvířata zde na zemi mají svůj domov, mají svá hnízda a doupata, kdežto syn člověka (obecně lidské mládě) zde domov nemá. Ať se o to snaží jak chce, aspoň čas od času se mu ukazuje, že vedle zvířat, která nejsou vykořisťovateli přírody, on jím je, protože je v přírodě příživníkem a příroda mu má být jen odrazovým můstkem do věčnosti, nikoliv domova. (To jsem poznal v 17 létech). Člověk zde na světě nemá mít, kam by hlavy sklonil, a jestliže to učiní a někde se v klidu usadí, pak by se o tom dalo říci výstižnými slovy Goethovými (ve Faustu), že propadá peklu, neboť peklem je zůstat stát tam, kde je člověku určeno (a jemu je to určeno vždy za všech okolností) nezastavit se, nespočinout, leda únavou a spánkem, tj. přirozeně, nikoliv z vlastní vůle. Kdykoliv jsem se vracel po operaci za vědomí do vědomí o tomto pozemském světě (zopakovalo se to u mě v sedmnácti létech, proto si na to tak dobře pamatuji, poznal jsem, že už to tady bylo na mnohem nižší úrovni), vracel jsem se do něho jako cizinec. Tento fakt se u mě stal základem cesty poznání. Bylo to
zatím poznání velmi omezené, přestože vybavené obrovskou realizační mocí. Docházelo pak k převychovávání malého já. Ježíš nás učí převychovávat naše malé já, a činí to jinými prostředky u věřících (nábožensky věřících učedníků) než u sebe, poznávajícího. Můžeme se tedy jím řídit za všech okolností, ať jsme toho času věřící nebo převážně poznávající a milující. Znakem pravého poznání je láska. Nemá-li poznání tento znak, není pravým poznáním, nebo je jím jen v malé míře. Dobře si nutno uvědomit, že naše smysly i náš jimi spravovaný a zpracovávaný rozum nás soustavně přivádějí k víře v pozemský život (a to je správné) a zároveň nás stejně soustavně odvádějí od víry v Boha, od víry ve věčný život (a toho je přechodně zapotřebí), a tento fakt je oním velkým pokušením pocházejícím od Stvořitele, a my se modlíme v Otčenáši "neuveď nás v pokušení", aby se nám podařilo smířit oba zmíněné protiklady. Tohle je jeden z nejdůležitějších, ale téměř zapomínaných znaků dualismu. Kdyby tak šlo skočit z jednoho (z víry v pozemský život) do druhého (do víry ve věčný život)! Nelze. Tady však velmi pomáhá znalost naší situace: Víra v pozemský život pomáhá k víře ve věčný život tehdy, když se ve víře v pozemský život žije ještě intenzivněji než kdybychom nevěděli, kam má víra v pozemský život vést. Popsal jsem toto chování jako osvědčování se v malém, a Ježíš o něm řekl, že je nutno v něm se osvědčit dříve než se vůbec můžeme osvědčit ve velkém, tj. v hledání království božího. Proto pomáhal lidem v tom malém, aby se tam člověk zbytečně nezastavoval. Proto např. léčil a odstraňoval, co člověka sužovalo. (Víte, tady nacházím odpověď na zdánlivý rozpor v mém životě. O maličkostech jsem byl upozorňován až do 17 let, upozorňován na to, co z nich je správné, a přitom jsem byl ponecháván ve fanatickém fandění přírodním vědám. Z hlediska věčnosti jsem se měl osvědčit v tomto malém. Kdybych se byl nevěnoval intenzivně tomu malému, nebyl bych se naučil soustřeďovat na něco zcela konkrétního, usebrat sebe celého, což bylo potom nutné pro soustředění na věčný cíl, jehož konkrétnost se dostavila ze zhora, bez přičinění bez lidské vůle. Avšak byla by se dostavila zbytečně, kdybych se byl před tím nenaučil celý beze zbytku soustředit. Pak už jen bylo nutno toto soustředění jako takové užít jinde. Takhle chápu intenzivní lidskou činnost jako překlenovací most do věčnosti). Podrobnosti o karma joze viz ve Šrí Aurobindo Ghos ve spise Syntéza jogy, kterou jsem přeložil a komentoval v MII.
Další poznámky k první kapitole. Budu dokumentovat vlastní zkušeností tento výrok: "Objektivní a vědecké poznání je zprostředkované a relativní, zatímco subjektivní poznání Já je bezprostřední a tím též absolutní a jisté, jak jen něco v oblasti filosofie může být." Ovšemže jsem v 17 létech měl už jakýsi základ objektivního a vědeckého poznání, ale najednou, bez mého nejmenšího přímého přičinění byl tento objektivní základ poznání překryt subjektivním poznáním Já, které bylo tak mocné, že jsem byl na chvíli vytržen z poznávání okolního světa, čímž rozumím i vnímání tělesnosti, a nabyl jsem jistotu, že co právě poznávám, je podstatné a všechno objektivní podružné, zatímco až do té chvíle tomu bylo zcela naopak, pokud se dá mluvit vůbec o něčem, co by nebylo objektivním poznáním. Jsou ovšem subjektivní dojmy a pocity, subjektivní vztahy k lidem a ke věcem, které pocházejí z citového nebo rozumového zpracování smyslových vjemů a jsou u každého jedince odlišné. O těch zde nemluvím, nýbrž všímám si zcela neobvyklého způsobu subjektivního vnímání žlutého světla, které se nerozpadalo do tvarů, nýbrž zůstávalo jen neoslňujícím, avšak velmi pronikavým světlem. Vznikalo při operacích za vědomí, když jsem procházel něčím velmi blízkým klinické smrti, a zanechávalo po sobě jakousi stopu poznání, která by se byla ztratila kdyby nebyla bývala nastavována nebo obnovována při "spaní s husami". Operace končily před čtvrtým rokem mého věku a "spaní s husami" před sedmým rokem mého věku. Stopa po obou stavech měla povahu subjektivního poznání Já, které se pomalu prodíralo do úseku vědomí AB tím, že jsem poznával relativně správné bez pomoci rozumu a smyslů za pomoci sebevzdání, kterému mě učili napřed lékaři, pak husy a posléze neřešitelné situace, ve kterých jsem opouštěl svou vůli, ale vzápětí, jakmile se dostavilo poznání správného s podnětnou mocí správné uskutečnit, už jsem se musel připojit k oné Vůli, která nebyla má, opět svou vůlí s všemi lidskými prostředky, jimiž jsem Vůli prosazoval. Tomu říkám braní svého kříže, spojené aspoň se zárodkem nerozlišování příjemného a nepříjemného a s upřednostňováním správného před nesprávným. Řeknete si asi, proč to stále opakuji? Protože vám chci připomenout, že mezi běžným případem člověka netýraného a nevyprovokovávaného operacemi za vědomí a mnou tehdy týraným je ve zkušenostech jen malý osový rozdíl, posun. Řeknete však: posun přes hranice narození na tomto světě. Ta hranice se mnoho neliší od toho, že jsem za operací ztrácel vědomí tohoto světa a po nich je znovu nabýval, tak jako bych se
rodil na tomto světě, jako bych vyšel z jiného světa, na který jsem vždy znovu zapomněl. Každý člověk vyšel z věčného života a nikdo na něj úplně nezapomněl. V každém zbyla po něm nějaká stopa. Tedy jen neví, že úplně nezapomněl. Může si však vzpomínku znovu navodit, nečiní-li to úmyslně, nýbrž když bez vedlejšího úmyslu dbá, jako na něco správného, onoho příkazu Ježíšova "zapři sama sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne". Vždyť zapře-li kdokoliv toho, který svým objektivním poznáváním překrývá a zaplašuje subjektivní poznávání Já, stojí za úsekovým vědomím AB, překračuje je a stojí tváří v tvář věčnému nekonečnému vědomí se všemi důsledky z toho pocházejícími. Teoreticky by tomu tak mělo být, ale prakticky tomu tak není proto, že sebe neznáme a nemůžeme zapřít více než onu část sebe, kterou známe, čili nikdy sebe nezapíráme úplně, a pak ten zbytek malého dosud nepoznávaného já brzdí svobodné subjektivní poznávání Já. Musel jsem si počkat (ve skutečnosti jsem na nic nečekal) na zmíněné subjektivní poznání tak dlouho, až mé já bylo vyšachováno okolnostmi ze své pozice vůdce a také až jsem přestal litovat, že z ní bylo sraženo. Jeden z důvodů, proč stále mluvím o sobě, a není to důvod zanedbatelný, je, že snáze jest se vyznat v tom, který se v sobě vyzná, než v tom, který se v sobě nevyzná. Není pochyb, že nejlépe se v sobě vyznal Ježíš, a proto bychom se měli stále obracet k jeho příkladu. Z jeho příkladu nejlépe poznáme, proč u něho Já jednalo subjektivně jinak, než jak jedná u nás. Věděl, jaké podmínky má zjednat, aby Já mohlo jednat. Doufám, že rozlišujete subjektivní jednání malého já (angl. I, vyslov aj), které je většinou velmi vzdáleno od subjektivního jednání velkého, věčného Já (angl. self). Tady by nám mohl poradit lékař, který sice musí přihlédnout k subjektivním pocitům pacientova malého já, které vyplývají ze stavu těla a duše, ale musí k nim přistupovat objektivně, tj. jako člověk objektivně poučený, který se nesmí dát zmást subjektivním pocitem pacienta. Stejně tak jsou nezanedbatelné subjektivní pocity malého já na duchovní cestě, ale přece jsou často klamné. Kdežto subjektivní působení věčného Já je dáno podmínkami, které pro ně připravíme. Podle toho se toto působení liší nejen od člověka k člověku, nýbrž i od případu k případu téhož člověka. A přece i osobní pocity mohou být převedeny na společný jmenovatel. Sebezápor + braní kříže + bezprostřednost poslušnosti. Tušíte už asi, že tu narážím na transformační schopnost věčného Já a malého já. Zjednodušíme si tento pohled na tento problém i za předpokládanou míru nepřesnosti. Jakmile se
rodíme, začne síla věčného Já procházet tělesným transformátorem novými cestami (a tyto cesty se pak dále mění dospíváním a stárnutím) na tomto světě. To způsobuje povaha naší lidské tělesnosti, která je soustavně živena - a nenáhodně zhora věčným Já a zdola podporováním tělesnosti dýcháním, jídlem a zjednáváním ostatních podmínek pro život na zemi. Transformace věčného na časné probíhá bez našeho vědomí, kdežto transformace časného na věčné v jejím vrcholném stádiu probíhá za našeho vědomí. Začátek této vědomé zpětné vazby jsem začal pociťovat, aniž jsem věděl, oč jde, už od těch operací, tehdy za vědomí, když jsem občas poznával bez přispění smyslů a rozumu, co je relativně správné, abych v tu kterou chvíli učinil. Toto občasné uvědomování si toho, že okruh z věčnosti do časnosti a z časnosti do věčnosti je ustavičně uzavírán, avšak mimo dosah našeho vědomí, se udrželo až do 17 let, aniž bych byl v něm pozoroval nějaký vývoj, aniž bych mu byl lépe rozuměl na začátku ve čtyřech létech než na konci v 17 létech. Jen občasné dotazy, odkud jsem se tu vzal, byly naléhavější, ale nikdy v té době nebyly zodpovězeny. (Chápejte: Tyto dotazy mohly vzniknout proto, že jsem nikdy nepovažoval tělo za sebe, nýbrž za projev sebe. Kým jsem byl podstatněji než tělesně, jsem v té době nedovedl zodpovědět jinak, než že jsem tím, který myslí.) Zatím se v tomto výkladu nepotřebuji dostat dál, než abyste pochopili, jaký je rozdíl mezi subjektivním počínáním věčného Já a mezi subjektivním jednáním malého já. Naše malé já ustavičně staví na činnosti věčného Já, o němž vůbec nic neví. Teprve 21. 11. 1939 jsem se to dověděl, když se transformační okruh v mém vědomí uzavřel z obou stran. Malé já jakoby soustavně sálo ze síly věčného Já, nejen po malých doušcích. Je to přirozené pokračování toho, co se děje v matčině těle během těhotenství. Zrození na svět je bolestným přerušením této kontinuity a zároveň něčím, co bychom mohli nazvat sáním přes širší okruh, než který představovala matka v době těhotenství. Dítě se navyká žít ze širšího okruhu a odvyká si na menší okruh, odvyká menšímu okruhu, i když za cenu těžšího přístupu k širšímu okruhu než ten malý. To někdy později matka velmi bolestně pociťuje. Ale člověk se musí naučit brát z celého vesmíru viditelného i neviditelného všechno potřebné, jakousi stravu, v dávkách třeba jen stopových, dříve než se ocitne na prahu vědomého přijímání života od Boha. Nejtěžší na tom vývoji je, že se člověk musí naučit nebo musí snést i soustavně vydávat sebe do veškerenstva. K fyzické smrti je špatně připraven, kdo se nenaučil nezištně milovat, a k mystické smrti není připraven, kdo se nenaučil vzdávat se sama sebe a brát svůj kříž. Ježíš soustavně učil zmíněné zpětné vazbě. Učedníkům
ponechával až do své smrti na kříži naději na osobní spásu, přestože věděl, že propůjčené není darované, měl učedníky k lásce k bližnímu praktickým a účinným způsobem, a teprve v okamžiku své smrti jim vzal i naději na sebespásu, ukázal jim že i on sám jim byl propůjčen, a naučil je vzdávat se sebe samých. Kdyby je byl tomu nenaučil, nebyl by mohl přivolat Ducha svatého, protože na tak velké osvícení by nebylo v učednících místa. Rovnováha mezi přijímaným a odevzdávaným musí být stále zjednávána. V těch sedmnácti jsem se dostal do extáze bez představy o Bohu a božím uspořádání věcí a "zaplatil" jsem za ni jen tím, že jsem sebe zapřel v jediné své lásce, v přírodních vědách. Nezbylo mi z toho studia nic pro mne, tj. pro uplatnění zde na zemi. Důležité bylo, že jsem se po velkém týrání zapřel v podstatném a velkoryse bez otáčení se k sobě. Tento sebezápor měl a musel mít za následek (protože byl částečný asi jakou učedníků Páně, kteří se vzdali jen svého rodinného života a majetku) jen relativně správné poznání. Na tomto poznání bylo absolutní jen vědomí, že člověk je nositelem nesmrtelné podstaty, onoho Já ve východní terminologii Wattsově. Také moc pocházející z tohoto objevu byla obrovská. Hned jsem dokázal žít pro svou nesmrtelnou podstatu, obdobně jako před tím jsem dokázal žít především pro svou zálibu v přírodních vědách. Už jen relativně správné bylo, že jsem zavrhl celý svůj život, jaký jsem vedl do 17 let, jako plytký, jalový a marný. Tohoto pojetí dosavadního života bylo pro tu chvíli zapotřebí, abych neseděl na dvou židlích a netříštil svůj zájem. Musel jsem sebe považovat za někoho, který neměl nejmenší zásluhy na tom, co se stalo, a tak jsem se stal ve svých očích holým lidským nic. I když se člověk omylem považuje za nic, ale není jím, je to užitečné, aspoň dočasně, např. na půdě extáze. Po ní by se však měl vrátit k sobě jako k něčemu, co má nesmírnou cenu, neboť bez sebe, bez malého lidského já se všemi jeho lidskými přívlastky, by nemohl jít dál. U mne se však tento kus moudrosti nedostavil. Nebýt mé matky, která mě musela několik dní krmit, nebyl bych zůstal naživu, protože všechno světské mi připadalo být zbytečné, ba odporné. U extatika, který se dostal do extáze s představou, nastává ještě další omezení jejího kladného působení, a toto omezení je způsobeno právě představou. Představa o Bohu a jeho vlastnostech je dalším kusem zachovaného malého já, a této jeho části může dokonce vděčit za to, že mu dopomohla k extázi. Po té stránce je jeho představa relativním dobrem. (Rozlišujte tuto představu od mé představy o mém předešlém životě, neboť tu
jsem nabyl až prostřednictvím extáze potomním hodnocením). Kladné působení extáze spočívá v tom, že je prostředkem, jímž se má lidská mysl dostat za ni do samovolného přeplývání mysli do supramentálního stavu (Viz Ghos: Syntéza jogy) a s ním do tzv. integrální jogy, kterou křesťansky definovala sv. Terezie z Avily takto: "Mýma nohama chodí Kristus, mýma rukama pracuje Kristus". To je úplné podřízení lidské tělesnosti boží moudrosti. Terezie do ní prošla i s představou za cenu nesmírného utrpení. A obdobně tomu bylo u všech extatiků až do chvíle, kdy se zřekli svého já jako původního činitele. Ale té části já, která je nadána tak plodnou představou, že se jí dotýkáme nebes, se člověk těžko vzdává. Tento problém za sv. Terezii vyřešila sama zhora oživená představa, která jí sdělila, že sama ze sebe nemůže vnitřně umřít, že za ni musí znovu na kříži umřít Kristus. Tutéž oživenou představu matky Káli měl Ramakrišna a zaplatil za ni rakovinou krku (jeho představa: "Miluji matku tolik, že ji nemohu o nic požádat, ani o své uzdravení".) Přitom bych si dovolil znovu podotknout, že lidská řeč je také jen obrazem, a velmi vzdáleným obrazem skutečnosti. Pokud extatik slyší v extázi řeč, je to pomůcka k tomu, aby nemusel předčasně odhodit svou lidskou představu (tedy představu vybudovanou zdola), dokud se nedostane za představu přirozeným způsobem, tj. pokračujícím poznáním. Další Wattsův výrok: "Všichni máme intuitivní a subjektivní poznání své vlastní existence a jsme proto zcela ochotni je považovat za jisté a nezastupitelné, nezdá se však, že bychom měli stejný druh poznání svrchované Skutečnosti. Jak ji tedy můžeme přijmout jako výchozí bod?" (Napřed stranou této otázky bych chtěl zodpovědět jiný dotaz, který by mohl vzniknout při četbě slov, že máme všichni intuitivní poznání své existence. Jen nevíme, že je to intuice, když se chováme jako věčná bytost, nemyslíme na smrt a pomíjejícnost všeho kolem nás. Tento druh intuice, že opravdu tou věčnou bytostí ve své nejhlubší podstatě jsme a že jsme s ní dokonce spojeni, nutně potřebujeme, abychom mohli žít pomíjejícím životem s jistotou věčné existence). V další části spisu se nachází Wattsova odpověď na tuto otázku jiným způsobem podaná než bych odpověděl já. Považujte mou odpověď za doplňující odpověď. Naší pravou vlastí je věčný život, ale jak je v Genesi obrazně řečeno, jsme z ní dvojnásobně vytrženi, jednak tím, že Bůh tvořil (správněji: stále tvoří) naši časoprostorovou existenci, jednak
tím, že nás vymanil z přechodného vývojového stádia této existence (obrazně pádem z ráje), ale i pak (správněji "i tak")) žijeme se svým vědomím v pocitu oddělenosti od Boha. Je to pocit nezastupitelné jistoty, ale přece jen je to pouhý pocit. Tentýž pocit jsem zažil při extázi v 17 létech. Nic na světě nemohlo zastínit mou jistotu, že jsme vnitřně nesmrtelní a že je naší povinností, abychom se svým pocitem oddělenosti vrátili do příbytku u Boha, kde bychom už byli svobodní, nezávislí na pocitech. Všechno začíná po narození s pocitem oddělené tělesnosti, a tento fakt samotný, jak jsem se snažil dokázat v komentáři k Yesudianově Sebevýchově jogou, je druhem extáze, tj. vytržení z pravé nekonečné skutečnosti. Je to extáze nižšího druhu než mystická, zato však dokonale všestranná, zaujímající celou lidskou bytost. Jinak má povahu normální extáze. Končí každým dnem spánkem. Nemůžeme přijmout svrchovanou Skutečnost jinak než když ji zbavíme nánosů na ní usazených, tj. veškerého stvořeného. Nebojte se, je to subjektivně zažitý konec světa, po kterém se člověk znovu narodí tam, kde už svou vnitřní podstatou jest, jenže tentokrát se tam narodí vědomě i pro toho člověka, který se člověkem stal. Ke konci světa se dostáváme postupujícím poznáním, a už jsem popsal mnohokráte jak. Jím se člověk konečně dostává nejen za všechny druhy extází, ale i za lidství, za takové jaké známe, a pak už není problémem přijmout svrchovanou Skutečnost jako výchozí bod, naopak nelze jinak. (Všimněte si výroku spasených při Ježíšově líčení posledního soudu. Nevěděli, že pomáhali Kristu). Světlo se obrátí (jak jsem vysvětlil ve spisu Cesta vědomí). Dříve jsem si svítil na cestu odvozeným světlem rozumu a lidskou vůlí, nyní se na můj rozum a na mou vůli bude svítit zhora, a rozum sám mě nepovede, bude vědomě odvozený. Další Wattsův výrok: "Metafyzické poznání je bezprostřední, protože se nachází ve sféře intelektu (nebo Já) - zatímco náboženství je poznání nekonečna pomocí rozumu, citu a smyslů. (Anglicky: Metaphysical knowledge is immediate, being in the afere of the intelect (or the Self), where as religion is a knowledge of the infinite in terms of reason, foeling, and sense)." Tady mi Watts prozrazuje, že zažil metafyzické poznání, a zároveň je vidět, že svými výrazovými prostředky nestačí na vyjádření své zkušenosti. Pomůžeme mu. Intelekt je ten rozum který může být přesvědčen vpádem poznání tak, že přestane uvažovat, vůbec se nedožaduje
smyslových důkazů, nýbrž přijímá, co je mu metafyzickou zkušeností předloženo, neboť je jí v pravém slova smyslu přemožen. Je to ona hranice B úseku AB našeho vědomí, tedy hranice, nikoliv uvažující rozum (reason). V tom smyslu bude i nadále Watts užívat dvou termínů, intelekt a rozum (intelect and reason).- Pochopitelně hranice B, jakkoliv je nepřekročitelná zdola pomocí zpracování smyslových vjemů, tak je snadno prostupná zhora. Proto upadáme do spánku vpádem úseku vědomí BC na hranici B, ale je to vpád, jemuž můžeme odolávat, můžeme se zdráhat usnout. I pro možnost vpádu z dalších úseků vědomí CD, DE, EF, FG a GH platí, že záleží na dynamičnosti úseku AB, zdali může být překonán či nikoliv, jde-li však o metafyzickou zkušenost, tedy o moudrost nepocházející ze stvořeného Já, otevírá se vždycky, když v úseku AB nastalo vakuum, ono nic, o kterém jsme už několikrát mluvili. Ovšem toto tvrzení nemusí být pravdivé, protože vznikne-li prázdnota v úseku AB a otevře-li se brána smyslů A a třeba i B, nastane jen extáze s představou. Ono totiž platí zde totéž jako ve fyzice. Absolutní vakuum je těžko dosažitelné, a něco zbytkového stojí u brány A, něco u brány B. Nádoba AB není dokonale vyprázdněna a vyčištěna, a řekli jsme si už, že příčinou toho je, že se neznáme a nedohlédneme do koutů a záhybů osobnosti, a pak je tu také mohutný pamětný zápis v podvědomí. (Příklad nějakého vpádu vyššího vědomí do nižší úrovně. Všiml jsem si, jak žluté světlo lehce proniká do vědomí husy, když ona spí. To se člověku nestane, leda že by ho husy doprovodily do svého "spánku" nebo kdyby se člověk ocitl v klinické smrti. Ocitl jsem se při operacích čtrnáctkrát ve stavu klinické smrti a teprve pak mě začly husy doprovázet do žlutého světla. Dělaly by to také s někým jiným, nebo poznaly, že jsem nositelem žlutého světla jako ony, a proto si mě všimly? Ono tomu bylo trochu jinak, ten vztah se jaksi vyvíjel.) Už při uvědomování si správného po opuštění rozumu (reason) vpadla zkušenost o správném přímo do vědomí a nepotřebovala prostředníka. Snad by bylo bývalo možné jí odporovat, ale jako člověk ve stádiu dětství jsem to nepovažoval za možné, ani jsem se o to nepokoušel. Nicméně moudrost mě vedla aspoň v maličkostech, kterým by člověk normálně nevěnoval další pozornost, když před tím vyčerpal všechny jemu přístupné možnosti řešení té maličkosti. Už tehdy se ukazovalo, že co je velkého před lidmi, je malé před Bohem a opačně, co je malé před lidmi, je velké před Bohem (vyjádřeno nábožensky podle Ježíšova výroku). Obecně: člověku chybí správné měřítko závažnosti, nemá-li v sobě uspořádán řád hodnot, který dokonce musí být čas od času přestavován. Při vpádu poznání v 17 létech se mi
ukázalo, že každý takový řád ustavený rozumem (reason) je umělou stavbou, která se zřítí za metafyzické zkušenosti a vznikne řád jiný, který nad rozumem (intelekt) zvítězil. I ten je časem přestavován, je jen relativně správný a mění se se změněným stavem lidského nitra, sebevzdání a poznání. Watts si může dovolit říci, že pochází přímo z intelektu, dále ho nesleduje. Stačí mu, že správně rozlišil, že nevznikl přemýšlením, představivostí apod. Vteřinu před vpádem metafyzické zkušenosti jsem neměl ani nejmenší tušení o tom, co se stane a jaké to bude mít následky. Člověk je v takovém případě průchodícím domem věčnosti, neodporuje jí a nemůže jí odporovat. Ona obvykle napřed člověka láme (extáze), později, když už se do člověk vlomila a vyčistila vpády (zde mám na mysli jakousi obdobu trysek), vplývá do vědomí bez násilí a také bez nejmenšího lidského úsilí. Je vanem Ducha, jak o něm mluvil Ježíš. Nezáleží na tom, zda člověk věří či nevěří. Zkušenost tu je. Jestliže však před ní věřil, a ten případ má na mysli Watts, pak jde o přechod přes AB, že se vědomě klepe a je otevřeno (viz Ježíš). Vchází se náboženskou představou, a tato okolnost "včas" zabrzdí postup, pokud ji hledající (klepající) neopustí. Je to vstup pomocí představ, meditací, modliteb apod. O Wattsovi víme, že byl jedním z nejvýznamnějších křesťanských teologů 20. století. Pak se vzdal svého církevního postavení, ale nezavrhl víru jako něco chybného, nýbrž označil ji za něco, čím se nedosahuje tak daleko jako metafyzickou zkušeností. (V tom jsem s ním úplně zajedno, až na to, že náboženství nelze stavět vedle metafyzické zkušenosti a nelze ani uměle stanovit meze náboženských možností, které vytyčil Watts vzhledem k chybné náboženské objektivizaci Boha. O tom budeme mít možnost ještě dále mluvit). Toto zjištění bylo vzhledem k jeho subjektivním zkušenostem správné, protože je potřeboval k tomu, aby se jako prázdný mohl dostat k metafyzické zkušenosti. (Také já jsem se musel vyprázdnit od života do 17 let, bych mohl pokročit dále. Dnes vidím, že tato jistota, jako bych všechno, co jsem před tím dělal, jak jsem myslel, bylo zbytečné a plytké, mně výtečně pomohla k tomu, abych se nevracel k dosavadnímu smyslu života a mohl nastoupit svobodně, ničím nezatížen, nový smysl života). U Wattse se to stalo ve zralém věku, a jeho "obrácení" bylo vskutku hrdinským kouskem, ale...přece jen zůstal, jak by se vyjádřil Ježíš, starým měchem, do něhož se nalilo nové víno, nebo jak by řekl Ramakrišna, byl nádobou od zkysaného mléka. Zůstanu u tohoto příměru. Watts měl v sobě dědictví křesťanské tradice. Sice si ji v mnohém poopravil, ale spíše si troufal na opravy v tradici evangelíků, protestantů, než na opravy v katolické tradici. Nedivím se mu, je
tam co obdivovat, ale horší je, že něco podstatného v ní chybí. Ve zkratce by se dalo o tomto chybějícím říci toto. Katolická tradice výroky Ježíšovy a jeho smrt na kříži považuje za stěžejní body Ježíšova učení. Zatímco Ježíšovy výroky jsou pouhým, i když velmi důležitým komentářem ke smyslu jeho božského života obráceného k člověku, jeho příklad a pak smrt na kříži nepochopí-li se celý příklad Ježíšova života tak, aby se podle něho dalo kráčet krok za krokem - jsou vytrženy z kontextu těch nejmenších drobností Ježíšova života. Následkem toho Církev pramálo rozumí tomuto příkladu, co se jí nehodí vynechává nebo přechází bez komentáře mlčením a smrt na kříži zahaluje pak nutně do vykupitelského tajemství. Jenže toto jednání už dnes málokoho odradí od zvídavosti - katolíci by možná řekli od hříšné zvídavosti nebo dokonce od pýchy rozumu. Jenže uvažováním (par le raisonnement - schopnost přemýšlet) se nepřijde na smysl Ježíšova počínání jako vzorového pro každého člověka, protože jeho počínání má vývojový charakter v několikerém smyslu, který je ve všech fázích sledovatelný, ale nikoliv jen vírou v něj, nýbrž především zvláštním druhem discipliny, která dává přednost správnému před tím kdo správné provádí. V tomto bodě Ježíš nikdy neslevil a nedělal kompromisy. Řekl, aby mu nevěřili, činí-li něco pro sebe! Slibným začátkem splněných podmínek pro vznik a uchování progrese (Watts by řekl evoluce) je odstup od sebe, který má mít povahu vzrůstajícího odstupu od sebe na základě už narůstajícího sebepoznání. Abyste tomu rozuměli: sebe milující malé já se dokáže vždy znovu zakuklit v nové pozici. Dalo by se říci - vytvořit spóry a přetrvat ve stavu, ve kterém právě nouzově je, tj. neslevovat už dále ze sebe. Sv. Terezie to výtečně vyjádřila slovy: "Bože, už nemám, co bych ti dala a přece ti chci celá patřit. Zřejmě ale ti nepatřím, protože jsem stále svá". Ovšem byla jinak svá než dříve. Dlouho nevěděla, že malé já se nemá zabít na cestě do věčného života, nýbrž že se mu musí určovat v jeho postavení nová funkce. Jak rozdílné funkční postavení mělo malé já u Ježíše do 30 let jeho života, jaké v Jordáně, pak na poušti, pak při styku s učedníky a s bližními, pak na kříži atd., vždy nové, vždy trochu jiné, a vždy nově některá jeho část musela být odbourána a jiná přivzata k boji jako nový pomocník a štítonoš. Když Ježíš vysvětlil sv. Terezii, že už mu nemůže nic dát, protože dospěla tak daleko, že se umí smířit s tím, že nic nikdy nebylo její, a proto dosud nic nedala ze svého a už také nedá. Jakmile si já začne uvědomovat, že má všechno propůjčeno, jeho jednání nabude novou kvalitu. Není nemožné vylíčit sebevzdání v různých jeho vývojových aspektech, ale vysvětlení samo nemůže mít povahu uskutečnitelného návodu, protože mu bude chybět
prováděcí síla, která se nedostavuje pochopením ani vmýšlením do vždy nové situace, nýbrž postupující zkušeností. A ta se získá zmíněnou disciplinou, jejímž obsahem je poslušnost záměru, který je za pouhými osobními zájmy. Řeknete mi asi s učedníky Páně "tvrdá to řeč, kdo jí má rozumět". Nuže, aniž by potřeboval rozumět v běžném smyslu slova, člověk je schopen ji následovat silou, která je v té řeči. Je to řeč beze slov, obsahová a obsahem je moc v ní obsažená. Smiřme se s tím, že řeč, jak ji známe, nemůže sloužit moc daleko za úroveň vědomí, na které žijeme nyní. Pokud tam ještě slouží, pak slouží jen svým obrazem skutečnosti, kdežto skutečnost je za ní. Toto měl na mysli Watts, a proto náboženství nepřikládal takovou váhu, jakou klidně může mít, víme-li, v čem tato jeho vyšší váha spočívá, a ona spočívá v následování příkladu. "Příklad svůj dal jsem vám", řekl Ježíš. Má-li ten příklad působit, nesmí 1. být v něm nic vynecháno 2. ani nic doslovně bráno, nýbrž vše musí být pojímáno jako obraz skutečnosti, jako výstižný symbol. Příklad: Také my přicházíme z věčnosti při svém narození, ale nejde o pohyb, ale o vstup do pohybu něčeho, co ve svém základu zůstává bez pohybu. Věčnou částí sama sebe jsme pořád ve věčnosti, pouze naší dílčí vědomí je obdařeno jen částečným sebeuvědoměním, tj. uvědomujeme si jen pozemskou úroveň. Ježíš o sobě mohl říci, že je jedno s Otcem, protože si byl vědom nezrušitelného svazku člověka s Bohem. Tento svazek se nedá zrušit ani zrozením na zemi, ani fyzickou smrtí tamtéž, ani čímkoliv mezitím, nevědomostí, spánkem, zapřením atd. Má pozice je takováto: náboženská víra ani v nejmenším nepřekážela rozvoji metafyzické zkušenosti. Smysl Ježíšova života jsem plně pochopil nikoliv pomocí víry, nýbrž zase pomocí zkušenosti z 21. 11. 1939 a tu jsem pak přenesl do náboženského života. Byl to opačný postup, než jak proběhl u Wattse. Ovšem, když jsem se potom díval na náboženství očima zkušenosti (a dodnes nepotřebuji věřit, neboť toho, co poznávám, je tolik, že spíše bych si přál, aby toho bylo méně, neboť tento druh poznání je zavazující), zjistil jsem, že v pravém náboženství existuje dokonalá jednota mezi zkušeností a vírou. Podobně jako Watts, ani já se nemohu postavit proti víře, ale vidím ostře dvojí: Kde víra zabloudila do slepých uliček a pak, kde víra vede ke zkušenosti, a jak, a pomocí čeho. Kdybych ovšem přijal katolickou tradici, jak se vyvinula až dodnes, musel bych přijmout její předsudky i se správnými závěry dohromady, a to by mi neumožnilo pomoci
věřícímu z jeho stagnací, způsobených pokulhávajícím poznáním a tradičními předsudky. Zmíním se tu jen o jednom, právě o nejnehoráznějším předsudku, že jen člověk vrcholně, ba asketicky ctnostný, může mít naději setkat se vědomě s Bohem. Jenže právě ten má k tomu setkání tak daleko jako obyčejný nevěřící člověk, protože k Bohu se lze dostat jen celou lidskou bytostí, nejen její ctnostnou částí. Ukrojíme-li cokoliv z člověka, zbavili jsme ho možnosti zmíněného setkání. Může se ocitnout na pokraji takového setkání v extázi, což tomu obyčejnému člověku nekyne, ale z extáze je vždycky vyhoštěn a cítí se v tom vyhoštění velmi špatně, jak se před tím nikdy necítil. Proto životy křesťanských světců jsou poznamenány hlubokými propastmi a nedozírnými výšinami, v obojím časoprostorové povahy, daleko pod nestvořeným. Tedy pozice Wattsova: Vyzařování víry do zkušenosti. Mé opačné stanovisko nebo východisko: Vyzařování zkušenosti do víry. Tento druhý postoj měl za následek, že jsem dlouho hluboce podceňoval víru a dlouho bych nebyl býval ji přiznal právo, které jí náleží a které jí poskytuje Watts, kdyby byl nenastal den 21. 11. 1939, kdy jsem se vzdal sebe úplně. Další Wattsův výrok: "Ježíš je považován za božského ne proto, že byl člověkem který krajním úsilím dosáhl božského stavu, nýbrž proto, že v něm "Slovo tělem učiněno a přebývalo mezi námi." K tomu otázka: Do jaké míry je tomu obdobně u běžného člověka přicházejícího na náš pozemský svět? Rozeznávám dvojí základnu každého člověka. Jednu danou zděděnými vlastnostmi po lidských předcích, a dnes už z pitev embryí vyňatých z mateřských děloh víme, že též zděděných po celé šíři jedné vývojové linie života na naší planetě, sice vzdáleněji působících, ale neméně důležitých vedle čistého dědictví po lidech. Není v tom nic náhodného, nýbrž je to dokonale vybudovaná stavba. Mluví-li Védy o osmi miliónech vtělení před tímto právě prožívaným lidským životem, pak je to moudrost tak velká, že se nedivíme, že byla pochopena doslovně, jako bychom museli být napřed např. zvířaty, než jsme se stali lidmi. Nedivíme se, že tomuto pojetí přizvukuje svým způsobem, že začíná teprve od opice, i Darwin. Na jeho omluvu i na omluvu vykladačů Véd budiž řečeno, že v jejich dobách pozemského života se nevědělo, že v matčině těle projde během devíti měsíců zrychlení vývoje jdoucí do miliónů životů, a není třeba být napřed prvokem atd. až po člověka, nýbrž stačí být nedílnou součástí života na naší
planetě, a tou jsme, a stačí se narodit u lidí a ne u prvoků nebo u opic. Ejhle, jednota stvořeného a tvořeného. Druhou základnou je věčný život, rovněž zakotvený v lidském organismu. A tu je závažný rozdíl mezi člověkem zrozeným pohlavním stykem ženy s mužem nebo předáním mužského spermatu do ženské dělohy, a mezi člověkem zrozeným parthenogenesí, tj. bez přispění muže (obecně: bez přispění dualistických vztahů, bez zatažení zárodku do dualismu) jako se stalo v případě Ježíšově. Řekl bych s určitou mírou nepřesnosti - a o této víře vím, počítám s ní ve svém výkladu - že tímto druhým způsobem přivedení člověka na svět, je do značné míry potlačena lidská dědičnost a je povýšen vliv božské dědičnosti, takže si Ježíš např. hned začne uvědomovat svůj věčný původ, kdežto normální člověk, veskrze prostoupený dualistickým řádem, si na svůj věčný původ nevzpomíná. Musí proto u něho dojít ke krajnímu úsilí, aby dosáhl vědomí o svém věčném základě? Vůbec ne. Vše je v něm připraveno k tomu, aby podle návodu Ježíšova ("zapři sebe sama, vezmi svůj kříž a následuj mne") mohl, i když na Boha nebo na věčný život nevěří nebo vůbec se o něm nedoví, dospět do stavu, v němž převáží postavení věčného nad postavením časného a věčné s provalí do jeho lidského vědomí. O člověku se sice nedá říci, co o Ježíšovi, že i v něm Slovo tělem učiněno jest a přebývá mezi námi, ale přece se dá říci se sv. Pavlem: "Chrámem božím jste a Duch boží ve vás přebývá". A to je základ, který se při splnění zmíněných podmínek Ježíšových musí projevit i v běžném vědomí člověka. Nelekejte se těch tvrdých podmínek Ježíšových .Na nikom se nechce, aby je hned plnil v celém jejich rozsahu, nýbrž aby je plnil upřímně a bez výhrad podle svých lidských možností, čili aby se napřed osvědčoval v malém ve svém běžném lidském životě, třeba i bez pomoci jiné víry než víry v pozemský život. Tím se dočká, i když na to nečeká, propuknutí věčného nitra navenek do běžného lidského vědomí. Ostatní už provede za lidskou vůli sama Vůle boží, která se dostala ke slovu. Co pro nás znamená, že jsme chrámem božím? Že se můžeme se svým úsekovým vědomím odebrat do tohoto domu nebo chrámu, ale nejen k návštěvě, nýbrž, budeme-li důslední, posléze odtamtud můžeme vycházet do úsekového vědomí, a to plynule, bez rušení vědomí o pozemském životě, tj. bez extáze, bez transu, bez spánku apod. Fakt, že jsme chrámem božím, má nakonec vést k dokonalé vnitřní svobodě, až k opuštění tělesnosti jako nástroje ke spojení, který dohrál svou roli.
Výrok "odebrat se" znamená uvědomit si pomocí sebevzdání nebo sebeobětování. Pozor, sebevzdání nebo sebeobětování není totožné se sebevraždou. Ta by byla něčím, co bychom mohli nazvat ničím v postupu do věčnosti, protože bychom se zřekli transformátoru (tělesnosti), bez kterého tento proces neproběhne a nemůže proběhnout. Bere-li se ono "odebrat se" jako stažení do nitra, je to samo o sobě příliš málo, než aby to stačilo k osvobození vnitřního božství z vězení časoprostoru. Jisto je, že vstup do věčného života se nedá provést jinak než pomocí těla provedenou transformací. To je nejvyšší smysl celého tvorstva. Tělesná transformace sama o sobě je typem přechodu z věčného do časoprostorového a zpět z časoprostorového do věčného. Nemysleme si, že okruh dosud není uzavřen. Je už celý proveden podvědomým spojením, které se má v případě člověka stát vědomým. Proč? Protože jedině u člověka je připraven celý transformační obousměrně působící aparát v pohotovosti. Zřejmě se geneticky vyvíjel po miliardy let soustavným zásahem zhora, onou tajemnou cílevědomostí prozřetelnosti, o níž mluví sv. Jan ve Zjevení. Když jsem si poprvé v 17 létech uvědomil, jaký obrovský tlak a přitom milosrdně a ohleduplně prováděný vykonává Bůh k tomu, aby se všechno vrátilo k němu, a v 26 létech jsem dospěl k tomu, abych poznával, že všechno z něho soustavně vychází (obrazně řečeno: ani vlas nespadne bez vůle boží z hlavy). Tehdy jsem nabyl tutéž jistotu jako Watts, že se Bůh nikdy neodvrátil od svého stvoření, a navíc, že je v něm ustavičně činný, a jeho všestranné činnosti se nevyrovná žádná dílčí činnost, jaké jsme svědky a na níž se sami podílíme. Jenže jeho vševědoucnost a všemohoucnost nelze pochopit lidskými měřítky. Použiji zase jen jediného přirovnání za mnohá jiná možná. Bůh nám předvádí tento svět jako jedinou skutečnost oddělenou od jeho existence. Tak předváděl svým učedníkům na hoře Tabor rozhovor Ježíše s Mojžíšem a Eliášem jako něco odděleného nebo vyčleněného z jeho ostatní činnosti. Zatím však byli učedníci svědky jen nepatrně malé další části boží činnosti, než kterou normálně vnímáme. Bylo je třeba přesunout ze strohého dualismu jen trochu za něj, ale jen nepatrně a natolik, aby se něco nedějového před jejich smysly proměnilo na děj. Stalo se doslova totéž (ale na trochu jiné úrovni), jako když vnímáme tento svět jako jedinečnou a jedinou skutečnost. Je to však jen adaptace nekonečného prostoru, forem a času. My jsme, podobně jako ostatní vědomí tvorové, svědky jen té adaptace, nikoliv adaptéra. V tom spočívá velké pokušení pocházející od Boha: opomíjet samotného Boha a nevěřit na něj. Ocitáme se tak na úrovni zvířat a rostlin, které si také všímají jen
sebe a svého prostředí a nepotřebují vědět něco o Bohu. Ve skutečnosti žijeme daleko širším životem, i nekonečným, o kterém nic nevíme, abychom jej zatím mohli vnímat jen dějově. Po výkladu intelektu bude nám už mnohem srozumitelnější Wattsův výrok z jeho úvodu ke Svrchované totožnosti, ad II, který zní: "V protikladu k velmi rozšířenému mínění, není poznání ani kontemplace nekonečna transem, neboť v důsledku skutečnosti, že konečné a nekonečné netvoří protiklad, může být poznání nekonečna slučitelné se všemi možnými stavy mysli, citů a smyslového vnímání. Intelektuální poznání je shrnujícím, nikoliv vylučujícím stavem vědomí." Tady od vás budu chtít, abyste rozlišovali rozumové poznání, které má svůj původ ve smyslech (je to zpracování smyslových vjemů, čili souhrn všeho, co patří do úseku AB našeho běžného vědomí) od intelektuálního poznání Wattsovy terminologie, které je závanem věčné moudrosti zhora překračující hranici B, tj. horní mez rozumu. Pak poznání nekonečna a kontemplace nekonečna není transem, nýbrž tím nejpřirozenějším stavem vědomí, přirozenějším než pobyt vědomí v úseku AB, ovšem jen za předpokladu, že už je za námi zkušenost přechodného poznávání nekonečna, tj. extáze. Pak není třeba se dostávat do transu nebo do extáze a je možno být samovolným způsobem ve vědomém styku s nekonečnem. Lze mít za to, že Watts neprošel přechodovým stádiem poznání nekonečna, kterým je extáze, a to nám zodpovídá mnohé, co Watts nemohl zodpovědět, protože se dostal za extázi bez toho, že by musel procházet jednou nebo sérií extází. To je ideál duchovního vývoje, zcela shodný s výškou Šrí Aurobinda Ghose a s jeho trvalým supramentálním stavem. I když je to postup záviděníhodný, má pro výklad člověku, který takovou strmou cestou nešel, velké potíže co do srozumitelnosti. Watts neopomněl říci, že "poznání nekonečna je slučitelné se všemi možnými stavy mysli, citů a smyslového vnímání". Tady je záchytný bod pro toho, kdo nemá Wattsovu zkušenost. Jen bych vám nedoporučoval, abyste se pokoušeli, jako učinil Watts zažít také trans. On tuto zkušenost potřeboval k tomu, aby věděl, kam trans zařadit. Stálo ho to pozemský život. (Mám pro sebe odpověď na otázku, proč pro výklad Ghosovy Syntézy jogy je zapotřebí Wattsovy Svrchované totožnosti a ne naopak. Proto jsem do práce na Ghosovi vložil překlad a komentář Wattsovy práce). Já jsem trans zažil během operací za vědomí a potom s husami, a protože jsem byl mlád a
za transem jsem svou vůlí nemířil, vyšel jsem z obojího bez úhony, ale nebudu ty pokusy opakovat z vlastní iniciativy. Kdyby rozumová a smyslová činnost nevycházely z Boha jako všechno ostatní, mohl by být v rozpor s Bohem, jak si lidé primitivně vykládají třeba pád z ráje, jsouce k tomu nabádáni doslovným pochopením obrazu převzatého z Genese. Snažil jsem se ukázat, jak by se ten obraz měl chápat, a to v komentáři k Yesudianově Sebevýchově jogou, ale nešel jsem dále než od obrazu k obrazu. Pro mne však obrazné pochopení je zbytečné od 21. 11. 1939, když jsem tehdy zažíval Boha v jeho činnosti, nestranné lásce a v jeho vševědoucnosti a všemohoucnosti. Ale jak to vyjádřit slovy jinak než obrazně. Byl jsem svědkem soustavné transformace věčného na časové. K I. kapitole, část 2. Z této části budu komentovat jen závěr: "slučitelnost konečného světa a nekonečna má svůj náboženský protějšek v křesťanské a původně hebrejské nauce, že Bohem stvořený vesmír je ve své podstatě dobrý. Dualistická nauka (a učení původně pokládané za manichejské), že konečný vesmír je dílem zlého Demiurga a nikoliv dobrého Boha, nemá žádnou analogii v metafyzickém hledisku. Také ani "mysticismus" poplatný dualistickému náhledu nemá žádný vztah k metafyzické realizaci. Dualistický mysticismus nutně zahrnuje absolutní zřeknutí se přirozených činností a přirozeného poznání a směřuje tak ke krajnímu asketismu. Přitom metafyzik asketismus či náboženskou disciplinu nevylučuje, ale spíše by ji považoval (do nezbytného stupně) za vhodnou pro dobro těla a mysli než pro dosažení či vyprodukování realizace". Pisatel Genese vkládá do úst božích několikráte, obvykle po dokončení některé tvůrčí fáze, slova: "Viděl, že je to dobré", a konečně "sedmý den posvětil a požehnal Bůh, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo". (Gen II, 3) Nemá-li člověk z tohoto popisu dojít k názoru, že Bůh své dílo opustil (tj. k deismu, k jakémusi kompromisnímu postoji mezi teismem a ateismem. Podle deismu Bůh sice svět stvořil, ale pak již jej ponechal jeho vlastním zákonům a do jeho běhu nezasahuje, musí především rozlišovat mezi obrazem, jímž je např. líčení obsažené v Genesi a skutečností, která není vyjadřitelná obrazem, ale dá se zažít, neboť k tomu má člověk předpoklady ve své vnitřní spojitosti mezi věčným a pomíjejícím.
Jinak se může jen dohadovat, co se skrývá za obrazem, co obraz znázorňuje. Dospěl jsem dne 21. 11. 1939 ke zkušenosti, že tento obraz představuje vnitřní stav pisatele plus reakci na obdobné stavy, které před ním zažili jiní. Víme, že Mojžíš zaručeně nebyl prvním člověkem, který zažil stav stvoření světa. My dnes víme, i bez zkušenosti Mojžíšovy, že stvoření pokračuje a že nikdy neskončilo. Vědecká pozorování nám dokazují, že nic není v klidu a že všechno ve vesmíru, v mikro i v makrokosmu, přes všechny překážky, někam míří, zatím nevíme kam. Až sem nás může dovést věda se svými objektivními poznatky. A chceme-li dospět ještě dále ve svém poznání, pak nás čeká svízelná cesta, neboť chceme-li, neuspějeme, a nechcemeli, nikam se nedostaneme. Plášť Isidy je označen významným nápisem (podle svědectví ze starověku): "Žádný smrtelník neodhalí můj plášť". Proč se tento nápis objevil právě na plášti ženy - matky? Ne náhodou. Svým chtěním jsme smrtelní, a jako takoví neodhalíme nesmrtelnost. Žena má dvojí schopnost, z jediné buňky za devět měsíců vytvořit v sobě člověk (a to už nečiní svou vůlí), a vpravit do tak krátkého období vývoj, který jinak na naší planetě trvá miliardy let, a připravit tak půdu pro vstup živé věčné základny do novorozeněte. Do základny, která se náhle chová jinak než u zvířat, rostlin a u samotné buňky, a která by mohla mít jen pomíjející povahu, se najednou vkládá nesmrtelný život přes už nechtěné působení ženy. Přivolej tuto základnu k činnosti, tak jak to učinila žena, svou trpností a současně aktivitou (mám na mysli aktivitu během těhotenství), kterou bychom mohli dost výstižně nazvat údržbářskou. Život v lidské kůži ti k tomu bude poskytovat bohatou příležitost. Stačí se podívat na Ježíšův život s přihlédnutím k Mariině přivolení, a mohli bychom se vyznat dokonale v tom, kdy, jak a za jakých okolností máme být trpní nebo aktivní. Možná však, že se vám tento příklad bude jevit jako málo přiléhající k vašemu konkrétnímu životu, protože podle něho se od nás chce příliš mnoho, co nám okolnosti nedovolí uskutečnit. Např. musíme mít ohledy na své okolí, které Ježíš nemusel brát v úvahu, protože si dovedl zázračným způsobem pomoci z těžké situace. Jemu stačilo vědět, co je správné, a už měl po ruce prostředky, jimiž správné prosadil. Také naše tělesná a duševní složka je daleko křehčí než byla Ježíšova. Snadno podléháme chorobám a duševním depresím atd., zkrátka nejsme vtělenými bohy, nýbrž jen velmi vzdáleným obrazem božím. Neměli bychom v tom spatřovat jen nevýhody, nýbrž stejnou měrou výhody. O všech těch výhodách a nevýhodách Ježíš promluvil ve svém komentáři k cestě, kterou nám ukázal svým životem. Přiřaďme si komentář k jeho příkladu a vyjde z obojího
dohromady strmá, úzká, ale přece jen schůdná cesta. A pak uvidíme, že Kristus je s námi neustále až do skonání věků. Rozumíte tomu? Největší potíž je tom, že se cítíme žít v čase, v prostorových poměrech, největší předností naší cesty je, že je Kristus s námi až do konce pocitu, že žijeme v čase, tj. až do konce světa. Kdyby se hospodář měl hrozit toho, jak se z pouhého zrnka může vytvořit složitá rostlina s bohatými plody, když dobře ví, že sám to nedokáže způsobit, tak by se vůbec neodvážil zasadit něco do své země. Ježíš přesně ukázal, o co se máme starat a o co se starat nemáme, vzhledem k tomu, že je s námi. Řeknete: Ježíš byl osobně se svými učedníky, a proto oni měli úlohu snazší než my. Stačilo, že Ježíš mezi nimi usnul na rozbouřeném jezeře, a už propadli panice. Neříkejte však, že my máme úlohu těžší, vždyť s námi je Kristus. Ukázalo se po smrti a po nanebevstoupení Páně, že byl s učedníky více než osobně před tím s nimi byl Ježíš. Stačí, že Ježíš zanechal po sobě zprávu o cestě ke Kristu. Budeme-li se řídit obojím, jak Ježíšovým životem samotným, tak komentářem k němu, nebudeme nikdy nuceni dělat něco nesplnitelného. Žádná žena nemusí vědět, jak se může z pouhého oplodněného zárodku vyvinout člověk, a stane se to bez jejího vědění. To je návod k víře, který dával Ježíš na každém kroku. V naší přirozenosti jsou obsaženy schopnosti, kterým nejen nemusíme, ale ani nemůžeme rozumět, a přece působí, nestrachujeme-li se proto, že jsme nevědomí. Víme, že v nás žije Bůh? Nevíme. Ani chromý u rybníka Bethesdy nevěděl, že k němu přijde Ježíš a uzdraví ho. Naše já v nás má tuto povahu zastánce a léčitele ještě dříve než se stane naším Spasitelem a Osvětitelem. Také kvůli nám dělal Ježíš tolik zázraků. Upozorňoval, že zázrak je ve všem, i v malém seménku. Netvařme se, že tomu tak není, a že jsme bezmocní. Byli bychom jimi, kdyby se zázraky stále neděly a kdyby nebyly nedílnou součástí veškerého přírodního dění. Naše přirozenost je součástí téže zázračné přírody, která ze sebe stále vydává život, sice bez nejmenšího našeho umění (my nemáme schopnost seménka), ale nikoliv bez našeho přičinění. Buďme si přitom vědomi propastného rozdílu mezi počínáním hospodáře a mocí přírody. Tím jsem zatím objasnil slovo Genese, že stvořené je opravdu dobrým stvořením, nic více. Panuje-li dojem, že celý svět je ve zlu postaven, pak nepodléhejme panice. Také bychom měli vědět, že tím zlem je zlo relativní, dualismus, veškeré páry dvojic, ale že je součástí téhož žebříčku relativního dobra, a že v situaci, ve které jsme, bychom se bez relativního zla a dobra neobešli. Tak máme rozumět i dvojímu podobenství o rozsévači. V jednom zasel hospodář dobré semeno a vzešel i koukol, který v noci (rozuměj ve stavu naší
nevědomosti, v dualistickém způsobu života) zasel nepřítel. V druhém rozsévač nešikovně zaséval a mnoho semen přišlo nazmar. (To je ono plýtvání přírody, kterému rovněž nerozumíme). Rozebírám zatím jen první slova textu o "slučitelnosti konečného světa a nekonečna". Ježíš prozradil, že nejsnáze realizujeme toto spojení sebezáporem atd. Za vybídnutím "zapři sama sebe" stojí zkušenost dvojího druhu. Nezapřu-li se, nutím ten vývojový program, kterému říkáme člověk, aby odplynul s časem vyhrazeným pro lidský život. Ježíš o tom mluvil náboženskou terminologií jako o široké cestě, která vede k zatracení. Zapřu-li se, aniž vím co mi se přitom se mnou děje, obětuji tok času do nekonečné bezčasovosti, vplývám tam zdola, od sebe, dé profundís, chci říci: vymaňuji se z hlubin času, osvobozuji se od programu, který nemá být určen jen k vyžití, nýbrž má svou kapacitou převést stvořeného do nestvořeného, neboť tam někde je stálý začátek stvoření v času a do času, a tam je také konec jeho, nábožensky řečeno - konec světa. Jinak řečeno, nespotřebuji-li svůj čas pro sebe, nýbrž obětuji-li jej jeho zdroji, mám schopnost se s ním do zdroje dostat. Pociťoval jsem to už v době, kdy jsem o náboženství neměl ani zdání. Sebezápor se podobal svými účinky Mojžíšovu zaražení hole do skály: Vytryskne pramen moudrosti a dovím se, že v něm je moc, která mne osvobozuje od vykonávání všeho, co bych beztak ze sebe, ze svých lidských schopností nedokázal provést. Dotýká se moudrosti seménka, respektive moudrosti života obsaženého v seménku a otevírá je k životu. Sebezápor má následky toho všeho, co člověk svou vůlí a činností nedokáže provést. Podívejte se na seménko, kolik je v něm zapřeno života. Kdybychom se o seménko starali tím způsobem, že bychom mu nedopřáli pokoje v patřičném prostředí (jako dopřává matka lidskému zárodku během těhotenství v děloze), jeho přírodní přirozená moc by se za čas ztratila. Této chyby se dopouštíme celý lidský život, a tak dlouho, až dohoří. Ježíš vyjadřoval tuto skutečnost nábožensky, ale nepřestával být proto poznávajícím, a mohl ji vyjádřit jen proto, že poznávajícím byl. A vy už víte téměř všechno, proč jím byl, začínaje parthenogenesí a konče tím, že nic nedělal pro sebe, neustále sebe zapíraje. Tímto způsobem nám dal příklad. Věděl, že stačí sebe zapírat, ovšem při činnosti, aby se došlo k nové parthenogenesi, a tu nazýval znovuzrozením. Postup je tedy zdánlivě opačný, než s jakým on začal ve svém životě na zemi. Nepodléhejte klamu "napřed a potom". To je pomocník při chápání, ne pán. Bez tohoto pomocníka bychom nevyšli z času a neosvobodili se. Musíte vědět, co napřed a co potom a musíte se podle toho zařídit, ale musíte si být též jisti, že též zachováváním
správné posloupnosti se snáze osvobodíte. Proto mluvil Ježíš o tom, co je třeba učinit "především" i když měl na mysli více váhu než posloupnost. Dále doplním slova: "Ani mysticismus poplatný dualistickému náhledu nemá žádný vztah k metafyzické realizaci." Tak se věci jeví, ale toto tvrzení by bylo oprávněné v plném dosahu jen tehdy, kdybychom běžný lidský život vyjmuli z věčného cíle veškerenstva. Ale ona je tady absolutní nám nezřejmá jednota všeho stvořeného (lépe tvořeného a odtvořovaného) s nestvořeným a věčným. Pak se ovšem situace radikálně mění. Fakt, že z věčnosti všechno ustavičně vychází (i když už vyšlo!), postačí jako argument k tomu, že nejen dualismus poplatný mysticismu, nýbrž i celý život (a dokonce všechno existující, ať se nachází na kterémkoliv stupni vývoje) teče do věčnosti. Stvořené se totiž musí pohybovat, jinak by přestalo být stvořeným (a tvořeným), a přestalo by mít funkci, kterou zastává v časoprostoru. Watts má ovšem právo na své tvrzení, protože běžný život nevede k přímé metafyzické zkušenosti, jen k ní přibližuje, ale i to je dobré. V tomto smyslu každý život, především lidský, je užitečný. Nevím, jak by Watts klasifikoval husí trans, jistě ne jako něco náboženského, nýbrž spíš jako něco metafyzického. A tak je tomu i s naším spánkem beze snu. Tuto zkušenost naše vědomí v úseku AB prostě neunese, proto ji nemá, ale jsem společně s dobře poučenými Indy toho názoru, že spánkem beze snu získáváme mnohem více než odpočinek nervům. Tady se ocitáme vůbec u smyslu lidského života. I ten zdánlivě nejnesmyslnější lidský život má vedle všech nesmyslů vždycky nejvyšší smysl, metafyzickou realizaci. Nebylo by tomu jen tehdy, kdyby člověk neměl celý tento transformátor vesmíru v sobě zamontován, nebo kdyby celý tento transformátor nefungoval, jako je tomu v nedospělosti nebo v demenci. To však tvrdím s rezervou, protože nemám dost příležitosti sledovat např. smrtí dítěte zastavený vývoj. Vím jen, že po smrti neustrnul. Co se týče dualismu poplatných mystiků, mám na stole zjevení čistě dualistické povahy, které se dostalo sestře Konsolatě. (Sestra Consolata, občanským jménem Pietrina Betronová, se narodila 6. dubna 1903 v Saluzze v Itálii, ale po roce se rodiče přestěhovali do Turina. Ve svých třinácti letech, na svátek Neposkvrněného Početí r. 1916 uslyšela při díkuvzdání po sv. přijímání prvně vnitřní hlas, který se jí ptal: "Chceš mi zcela náležet?" Aniž pochopila dosah otázky, odpověděla: "Ano, Ježíši". Po mnohých bojích a duchovní zkoušce vstoupila 17. dubna 1929 do kláštera sester Kapucínek v Moriondo, kde 18. července 1946 zemřela svatou smrtí. Měla
zvláštní povolání lásky: doplnit učení o cestě lásky sv. Terezie z Lisieux, dát tomuto učení praktickou formu, přístupnou všem, kteří cítí povolání k němu. Obsahuje tři zásady, jež tvoří základ Ježíšových poučení sestře Konsolátě: 1. Neustálý úkon lásky - srdcem. 2. Všem lidem s úsměvem říkat "Ano", neboť v nich vidíme Ježíše a jednáme s Ním. 3. Na vše - na všechna boží přání - odpovídat děkovným "Ano". Celá cesta Konsolaty vedla k sebezmenšování. Sama nazývá sebe i své následovníky "maličkými"). Tato zjevení vedou jasně k umenšení člověka v jeho pocitu oddělenosti. Ne dále, ale je to dost přímá cesta k metafyzické zkušenosti. Je to ono Pavlovo "nám jest se zmenšovat, aby v nás stále více žil Kristus". Inspirující duch navrhoval Konsolátě eucharistický život, tedy sblížení člověka s Bohem, kterého si člověk chybně zobjektivizoval. To je charakteristický projev nejvyššího smyslu života. Komentář k I. kapitole, část 3 Komentuji část výroku A. K. Cooraswamiho: "Podstata Boha spočívá v podvojné povaze; jako bytí a jako vynikání (vývoj)". Myslím, že tady se překladatel do češtiny dopustil malého nedopatření, kterým se stírá přibližnější význam posledních slov (as being and as become). Měl zůstat u původního významu anglického slova to become-stát se. Snáze porozumíte následujícím pěti bodům rozboru, když tzv. podvojnou podstatu boží budete chápat jako stálou a zdrojovou, tj. Bůh jest a kromě toho je ustavičným zdrojem, pramenem všeho stvořeného. Musím se znovu odvolat na zkušenost z 21. 11. 1939. Buduli o ní mluvit v termínech "napřed a potom", pak vás upozorňuji, že nic v této zkušenosti neprobíhalo napřed nebo potom, protože vůbec nic nebylo prožíváno v čase. Ocitl jsem se prostě se "svým" vědomím mimo čas. Důkaz o tom mám jen takový (Viz obdobný důkaz Yeatsův), že jsem v té chvíli stál na nohou tváří v tvář esesmanovi, neztratil jsem rovnováhu, tím méně jsem upadl. Jen u esesmana jsem vzbudil hrůzu, neboť ode mne utekl. Toto poslední však není rozhodující, protože je možné, že se podíval na mé číslo (4292) a musel od toho případu utéci, jelikož měl zakázáno vysokoškoláky z Československa vraždit (podle řeči vedoucího tábora jsme tam byli jen na výchovu) a on si všiml
podle čísla, že patřím mezi ně. Nicméně mám pádný důvod této domněnce nevěřit. V jeho očích byla patrna hrůza, byl postižen vyzařováním mé zkušenosti do té míry, že se povahově změnil, takže už přestal vraždit a musel být zastřelen od těch, kteří vraždili (to jsem se dověděl později, až jsem se dostal z koncentračního tábora, od jiných spoluvězňů, kteří se vrátili domů po mně), zkrátka stal se v jejich očích zrádcem nebo alibistou. 1. A teď k té zkušenosti. Napřed jsem zažil konec světa a pak jeho stvoření. Tím způsobem se mně měl objasnit správný postup při znovuzrození. 2. Ve skutečnosti jsem k tomu konci světa dospíval téměř od narození, aby se ukázalo, jakým způsobem po dobrém, ale zcela obráceným způsobem než se při výchově děje, se má člověk vychovávat hned od narození, aby k témuž konci světa došel dříve než umře fyzickou smrtí. (Slovo téměř v této větě musím vysvětlit: Každý člověk od narození spěje ke konci světa, jenže způsobem pomalým, kdežto u mě téměř od narození, vždyť mi bylo teprve půldruha roku, došlo ke zrychlení událostí před koncem světa). Dosavadní výchova člověka má za cíl především vybavit člověka tak, aby se uplatnil co nejlépe v pozemském životě, to by mělo znamenat, aby se osvědčil v malém. (Vzhledem k urychlení, o kterém byla řeč, mně bylo dovoleno přednostně se osvědčovat v malém jen do patnácti let, pak nastal krizový přechod až do 17 let a po něm intenzivní osvědčování se ve velkém). To je nutné, a tady na světě se musí rozvinout především. Protože, kdyby se měl rozvíjet především k duchovním cílům, k metafyzické zkušenosti, nedospěl by ani v osvědčování se v malém, ani v osvědčování se ve velkém. Mohlo by se stát, že by se dítě pomátlo nebo dokonce zahynulo. Vychovatel musí však mít na paměti, že osvědčení se v malém je prostředkem k osvědčení se ve velkém, a ne konečným cílem. Vždyť jen přes konec světa se dá dojít ke znovuzrození. 3. Opakuji: Ke znovuzrození se dá dojít jen přes konec světa a ne jinak. K tomu slouží především, ale nejen jím, postupný přechod z vlastnění ke spravování všech lidských věcí a vztahů, tak názorně učil Ježíš své učedníky. To je pravý způsob opouštění všeho. Ne od všeho utéci a stáhnout se do ulity nebo dokonce spáchat sebevraždu, jako činili někteří stoikové. Opuštění rodiny a všeho člověku příjemného bylo ukázáno Ježíšovým životem symbolicky, aby mohlo být vztaženo na kteroukoliv životní situaci a na jakékoliv rozhodování.
4. Znovuzrození je částečné (viz učedníci v prvních třech letech učednictví. Proto se tehdy klade tak velký důraz na začátek znovuzrození, a to vodou, aby se vůbec mohlo dojít na konec znovuzrození duchem, z Ducha), tak úplné (viz přijetí Ducha svatého), musí sloužit stejnou měrou znovuzrozenému jedinci jako neznovuzrozené lidské společnosti (podle typu: miluj svého bližního jako sebe samého), jenže každému, jak tomu jedinci, tak té společnosti, podle okolností vždy jinak a vždy znovu nově tak, aby se pokud možno nezpůsobilo zvracení přijatého pokrmu. (Proto Ježíš nevnucoval nikomu království boží, zvláště ne tomu, kdo chtěl být jen uzdraven, obecně řečeno, protože ještě potřeboval nadále se přednostně osvědčovat v malém, aby se tak dostal do patřičné míry dokonalosti). Ježíš si vážil patřičně každého, kdo se chtěl nadále osvědčovat v malém (obecně: kdo chtěl ještě žít nebo poskytnout pozemský život jinému) a neukazoval mu, že si ho váží méně. Jen když byla příležitost, že byl sám vybídnut, aby rozhodl, co je lepší, naznačil a řekl např. Marii a Martě, kdo z nich si vybral lepší úděl, ale nerušil ho proto v provádění toho, co zatím provést dokázal. (Nechal Marii dále poslouchat Ježíšův výklad, nechal Martu dále sloužit Ježíši a jeho společnosti.). 5. Při tehdejší zkušenosti ze dne 21. 11. 1939 vyplynula na povrch znalost prostředků, které jsem před tím vůbec nemohl použít, nebo bylo možno jich použít jen přes exklusivní způsoby chování, např. pomocí bezpohlavního života (Sv. Terezie z Avily by k tomu řekla, že např. tento prostředek jen tehdy urychluje vývoj, když při jeho uskutečňování není organismus příliš spalován vášní, tj. když se nevypotřebuje urychlovací síla v boji proti vášni. To platí i o mírněji působících urychlovačích. Touží-li někdo především být zdráv, Ježíš ho od tohoto chtění neodvracel, ani jím nepohrdal. Ovšem musel prozradit, že kdo hledá svůj život, ztratí jej!). Všechny ty nové prostředky vyplynuly z jeho znalosti podstaty života, a proto vedly k použití každé chvíle života nově, bez upřednostňování, např. práce před modlitbou nebo modlitby před prací, nebo bdělého stavu před spánkem, jídla před půstem, bezpohlavního života před pohlavním životem a naopak. V tomto duchu celý život do všech podrobností nám předkládaných okolnostmi a životními příležitostmi, je největším požehnáním, jaké tvor boží může získat. (Symbolicky: v koncentračním táboře bylo pramálo jídla, a i to bylo špatné. Drobta pokrmu měla význam celého pokrmu. Viz rozmnožení chlebů Ježíšem. Neměl jsem v koncentráku hlad, přestože jsem nejedl více než ostatní, kteří strádali hladem). Šrí Aurobindo Ghos by se tu vyjádřil takto: celý život je jogou.
Budu se k těmto bodům v dalším výkladu vracet, protože si vyžadují a zasluhují dalšího vysvětlení. Odvolám se přitom na ten který z pěti bodů. A bych si mohl svobodně takto počínat, musím k tomu říci, že zkušenost z 21. 11. 1939 dozrála teprve dnes 1. 11. 1986. Prakticky tato zralost znamená tolik, že lidský organismus při ní pomáhá jen dokud se neopotřebuje tak, že už pomáhat nemůže. Více povinnosti pak nemá. Tak např. teprve dnes po čtyřicetisedmi letech dozrála zkušenost takového rozsahu, jaký měla 21. 11. 1939. To je bída. Ale aspoň se ukázalo, že nestačí nějakou zkušeností projít, nýbrž že je nutno ji nechat dozrát soustavným uplatňováním jejího obsahu. Zralost sama má různé podoby: třeba podobu zralosti kukly, z níž se má vylíhnout motýl, zralosti semene, z něhož může vyrůst celý strom, zralosti plodu, který je přichystán pro zvíře. Prostřednictvím této symbiózy jej zvíře sní a rozeseje dál. (Plod v tomto případě projde bodem 1 na své úrovni, aby mohl dospět k bodu 2 apod.). Také přes extázi nadšení se dá jít kupředu (viz bod 5). Ještě malou ukázku z toho zrání, abyste věděli, že nikdo nikdy nezraje jen ze svých sil a také ne jen pro sebe, nýbrž jen se přidává k síle neosobní a vyšší: V roce 1960 jsem se nastěhoval s rodinou do Plzně. Z mých mnoha knih se tím dostal na povrch také spis Kvítky sv. Františka. Začal jsem ho číst a ve chvíli, kdy jsem si z něho pořídil výtah v podobě pěti bodů, dostavila se ke mně, okamžitě, jak jsem ty body napsal, má maminka a řekla mi: "Dnes se mi zdálo o svatém Františku z Assisi. Řekl mi: Tvůj syn čte v mém životě a vypsal si pro sebe pět základních bodů. Jsou též pro tebe, ať ti je předá. Řiď se jimi". Jen jsem sáhl do nedočtené knihy a vyňal jsem papírek s pěti body. Dál jsem o tom s maminkou nemluvil a také jsem spis nedočetl a dlouho marně hledal. Už ho zase nemám, jako ten peníz, který jsem dostal v předškolním věku při převážení přes řeku Vltavu. Čili celý život je zráním k duchovnímu cíli a též celý svět viditelný i neviditelný nám pomáhá, ať jsme dětmi nebo starci. A do toho světa patří jak svatí, tak i prostí boží tvorové a situace, které vytvářejí. A pokud se člověk živě stýká (rozuměj jako rovný s rovným, jako živý s živým) se zvířaty, rostlinami a nerosty, i ona a ony člověku pomáhají na cestě do vědomě prožívané věčnosti, a to zcela nezištně, protože samy vstoupit ještě nemohou a vůbec samy na odměnu ani pomyslet neumějí. Snad by bylo dobře uvést podle osobních zkušeností ještě aspoň nějaký příklad, abych na něm mohl snadno ukázat, že co
může být v určité fázi zdržující ve vývoji, v jiné, třeba další fázi může působit jako urychlovač. Ovšem stejně účelné jsou zpomalovači. V tomto smyslu některé nejzákladnější potřeby člověka, jako třeba pohlavní pudy, jsem měl používat opačně než po zvířeckém způsobu života žijící člověk. Zvíře, jakmile ve volné přírodě dozraje, je podle množství přijaté potravy nuceno žít pohlavním životem. Má-li potravy více, žije pohlavně intenzivněji, má-li jí méně, buď vůbec přestane pohlavně žít (rozmnožovat se) nebo pohlavní život omezí na velmi krátké období v roce. Tak např. vlčice se hárá jen jednou v roce, a to jen 24 hodin. Celý rok, tj. 364 dní vlka k sobě nepřipustí. A teď si v následující zpovědi dávejte pozor na spolupráci relativního zla s relativním dobrem. V mém životě přímo exemplárním způsobem se oba póly této dvojice doplňovaly. Mně k obdobnému jednání, s jakým se shledáváme u zvířat v přírodě nuzujících, dopomohlo nechutenství, které trvalo do 17 let, a pak už nastoupilo vědomí o tom, k čemu jinému máme (jen my lidé, nikoliv zvířata) pohlavní pud než k souloži nebo ke smyslným myšlenkám. Musím říci, že kdybych byl od 17 let nežil až do své svatby 1945 bezpohlavně, nebyl bych mohl v tak krátké době dozrát na jiném poli, extatickém a to tak rychle, že jsem už k dalšímu vývoji extázi nepotřeboval. V té době jsem na jedné straně ženu ctil, ať se chovala jako matka nebo jako svůdnice. Byla pro mě něčím nedotknutelným, tajemným a posvátným, nevěděl jsem proč. Pramálo mně záleželo na tom, jak se sama k sobě chovala a jak se chovala k mužům, zda chápala své postavení posvátné matky, královny fantazie, či zda toto své postavení vydávala v plen příležitostem jimi okouzlovat nebo svádět. Na druhé straně jsem měl mužům za zlé, co v ní vidí - předmět své rozkoše jako zvířecí samec v samici. Nevěděl jsem, že každý člověk je postaven tak, že bez extáze se neobejde, a že v pohlavním styku nachází takový stupeň extáze, jaký je mu nejsnáze přístupen. Protože pak v mém životě od roku 1930 do roku 1939 probíhaly extáze vyššího typu, nevědomky jsem obešel pohlavní extáze tak rychle, že jsem v roce 1939 nepotřeboval už procházet ani extázemi metafyzického ražení. Bude pro vás velmi poučné, že jsem netoužil po nějaké vyšší extázi než je pohlavní a nikdy jsem za ní nemířil. Přicházela sama vlivem mé zaujatosti. Říkám-li "mé", pak se dopouštím chyby, protože zaujatost pro věčný život jsem získal nečekaně v dubnu 1930, aniž jsem si někdy před tím něco takového přál mít. Ani Boha jsem nechtěl uchopit, nýbrž chtěl jsem mu patřit. To byl obsah té zaujatosti. Byla však spojena s odporem ke všemu světskému a ten byl tak velký, že jsem nemohl správně plnit světské úkoly, ke kterým mne přiváděl můj fyzický věk. Pokud jsem byl to-
ho vůbec schopen, vybíral jsem si z poznání, které ke mně přicházelo bez mého přímého přičinění, jen to, co mi bylo příjemné (to byla chybná stránka přístupu k věcem a k událostem), a co jsem přitom považoval za slučitelné s duchovním posláním člověka. Od 21. 11. 1939 mně nehrozilo, že mě ujařmí pohlavní pud. Proto k mé malé radosti jsem se téhož dne dověděl, že pro úplnost duchovní zkušenosti budu muset dříve nebo později začít se střídmě regulovaným pohlavním životem. Pohlavní život v manželství se mi pak stal za podmínky, že jsem jím nebyl ujařmen, zdrojem velkého dalšího poznání, ke kterému bych byl bez pohlavním asketickým životem vůbec nedošel. Přesto i od chvíle, kdy jsem se dověděl o své povinnosti začít s pohlavním životem, jsem žil ze setrvačnosti i ze samolibosti ještě nadále bezpohlavně. V činnosti i v myšlenkách pořád ještě v naději, že mi tento úděl bude odpuštěn. Ale postupně jsem se zbavoval strachu z neznámé budoucnosti a přirozeným způsobem jsem vplul do manželského soužití na určitou přechodnou dobu. Až ta doba pominula, nebylo zapotřebí ani rozvodu, ani útěku od pohlavního styku. Manželka sama dorostla do mého úkolu a získala od roku 1951 duchovní vedení, které jí nejen všechno vysvětlilo, ale též odělo silou vypořádat se se sebou samou. Píši o tom proto, kde Watts nemá příslušné zkušenosti. Vím však, že se lidé mají dovědět o správné regulaci životních sil, ke které se nemůže dojít jen lidským rozhodnutím, asi jako zvíře k takové regulaci nedospívá vlastním rozhodnutím. Proč husy jen na podzim si štěbetají, že poletí na jih? Kdybych se byl z jejich výřečnosti natrvalo nedověděl, kde je jih, nikdy bych nevěřil, že něco takového může v přírodě existovat. Jaký je tu rozdíl mezi zvířetem a člověkem? Husa jen na podzim ví, kde je jih (ptáci však po celý rok, i když odletí na jih, vědí, kde je jejich hnízdo na severu), přes léto se u ní tato znalost ztratí, kdežto já vím od hus trvale kde je jih a nesčetněkráte jsem této schopnosti využil při zájezdech do ciziny a při pobytu v neznámém terénu vůbec, za to nevím kde se nachází můj domov na zemi. Musím k tomu dospět úvahou podle znalosti místa kde jsem a podle znalosti jihu. To je způsobeno tím, že zvířata mají zde na zemi svůj domov, ale lidské dítě nikoliv, to už má od věčnosti připraven příbytek u Boha, a také k němu trefí, odstraní-li bariéry (sebezáporem), které mu v této znalosti brání. A co teprve regulace pohlavního života. Jaké ta umožňuje člověku činnosti a poznání, je-li nasazena podle vyšší moudrosti, nikoliv podle lidského chtíče. Kdybych o tom napsal knihu, nemělo by to pro nikoho význam, než pro toho, kdo se sám přesvědčil, a ten se nepotřebuje o tom dočítat. Vím např. že jako starý člověk mám opět žít bezpohlavně, abych mohl sloužit jiným
tím, co oni promrhávají. Vím, proč většina lidí vedle mě zůstává na dně se svým poznáním a nemůže se ze dna zdvihnout, ale také vím, že jim to nesmím ani náznakem mít za zlé nebo je proto podceňovat. Prostě nevědí, co činí, jdou svou cestou a mají na ni právo. Nemyslete si, že jejich postavení je beznadějné. Člověk je bytostí pružnou. Má možnost výkyvů, jak nahoru tak dolů. Kdo stojí, ať dbá aspoň na to, aby nepadl. Pochopitelně nevěděl jsem, že opakujícími operacemi v předškolním věku bez transfuzí, se musí narušit můj krevní obraz i funkce srdce (zvláště když mé okolí nevědělo, že ani zdaleka si nemohu dovolit, co ostatní děti v mém věku. Doprovázíval jsem např. za první světové války mnohokráte maminku "za aprovizací", často několik kilometrů a ještě se spěchem, aby nám vlak neujel atd.) a že mě tento stav na druhé straně chrání před vylomeninami, proti kterým mí přátelé mého věku neměli ochrany. Jakmile jsem začal sledovat jiný než fyziologický smysl života, už během jediného roku (1930), se krevní obraz napravil, začal jsem mít chuť k jídlu, i srdeční vada zmizela. (Lékaři přičítali tento obrat hlavně lékům, které mi předpisovali. Nevěděli, že jsem železitá vína vyléval, protože obsahovala alkohol). Zatímco jsem před tím mohl běhat jen krátké trati, pak se dostavila vytrvalost, kterou jsem byl pověstný zvláště v turistice. Kdybych byl tuto schopnost nenabyl, nebyl bych se dostal k poznání, které jsem mohl získat jen vytrvalostí svatého Jakuba. (Nic nemáme svého, všechno je nám propůjčeno, abychom s tím hospodařili. Svatý Jakub přežil proměnění Páně na hoře Tabor, a také já jsem musel přežít mnohé extáze, které neměly obrazovou podobu, nýbrž způsobovaly vnitřní ztrátu sama sebe. Tato ztráta se dostavovala při vnitřní modlitbě, a měla tak "strašné" účinky na malé já, že jsem ji vždy znovu pozastavoval útěkem z vnitřní modlitby. Pak jsem toho litoval, takže jsem vytrvale vstupoval do boje se svým já vždy znovu ještě s větším odhodláním neustoupit. Záměrně jsem vám líčil skutečné životní události jedince, abyste věděli, jak si relativní dobro podává ruku s relativním zlem a jak tedy v životě v dualismu se bez obojího neobejdeme. Zároveň jsem vám chtěl ukázat, že kdyby se výchovně působilo jinak než dosud činíme, že by se člověk snáze zařadil do jiného vyššího řádu než ve kterém se nachází dosud, a byl by veden zřetelněji než jak dosud je, snáze by se vyznal v tom co je správné a snáze by se vymaňoval ze zoufalství a rozporů. Watts dále správně argumentuje takto: "Orientální metafyzik nevyžaduje, jak se často tvrdí - popření ceny osobnosti - nejde-li o zásadu - kdo se ponižuje, bude povýšen - a že ten, kdo ztratí svou
duši, nalezne ji. - Společně s křesťanskou tradicí metafyziky uznává, že čím více se osobnost podřizuje nekonečnu a "zapírá se", tím více osobitou a jedinečnou se stává". Čili Ježíšovo "zapři sama sebe" a "kdo ztratí svou duši, nalezne ji" považuje Watts správně za základ křesťanské metafyzické tradice. Ježíš mluví o nalezení duše, splní-li se podmínka vrcholného sebezáporu. Nalezne se věčná duše, převedeme-li to do vám známé terminologie, objeví se pravá individualita člověka, která má od věčnosti svůj domov v příbytku u Boha. Vůbec jsem tuto svou duši nehledal v dubnovém dni r. 1930, ovšem ani před tím ne, a přece jsem tehdy poprvé svou duši nalezl. Jak jsem tehdy před tím svou duši ztratil? Zcela prostě: Ani bych si byl ničeho nevšiml, co bylo ve mně dokonale připraveno. Po bojích rok a třičtvrtě trvajících jsem se konečně vzdal úplně svého životního cíle v oblasti přírodních věd. A zrovna v té chvíli jsem si přečetl v museu větu, že lidský život tu není proto, aby se jen prožil, nýbrž k tomu, aby člověk pomocí něho vstoupil do vědomí o věčnosti. Ihned jsem poznal, že je to pravý smysl života a ne ten, kterému jsem dosud všechno obětoval. Tedy obětoval jsem dosavadní smysl života a nečekaně jej zaměnil za nový smysl života, o kterém jsem před přečtením té věty vůbec nic nevěděl a po kterém jsem před přečtením té věty vůbec netoužil. Toto poznání bylo tak strhující, že jsem upadl poprvé do extáze. Kdo ve mně způsobil toto extatické nadšení pro nový, před tím netušený cíl života? Zaručeně nikoliv nepoučené já. Naopak toto já, které nic nevědělo o nesmrtelném základu lidského vědomí, bylo tu chvíli ztracené. Kdyby nebylo ztracené, nebyl bych upadl do extáze, do stavu mimo čas. Bylo by mně překáželo svým pohybem v čase. Extáze tedy nastala, protože jsem přechodně ztratil své malé já, které Ježíš také říká duše. Toto malé já bylo v té chvíli dokonale zastíněno (viz hlas anděla k Panně Marii: "Duch boží tebe zastíní"), a to okamžitě, bez vědomých příprav, nesmrtelným Já, které se hlásilo poznáním o tom, že ono je. Toto poznání bylo pro malé já tak zdrcující, že jsem se vědomím o Já ocitl za ním a nad ním. Mohla přitom nastat fyzická smrt? Troufám si říci, že ano, kdybych nebyl v té době dospělý, byl bych tu expansi nesmrtelného Já fyzicky neunesl. Troufám si dále říci, že jen fyzicky dospělý člověk se zcela rozvinutým transformátorem vesmíru ji unese a fyzicky přežije. Však jsem záhy zjistil, že mého života bylo namále. Nemohl jsem se ani z místa hnout, dech se pozastavil a srdce téměř netlouklo. Ještě za půl hodiny, když jsem se v pravém smyslu slova doplazil z muzea do bytu, se mne
maminka zhrozila, jak jsem byl bledý a unavený až k smrti. Jiná verse Ježíšova výroku zní "kdo svůj život ztratí, nalezne jej". Pro mne byl dosavadní život, prožitý až do té chvíle, úplně ztracený. Považoval jsem jej za zbytečně prožitý a promarněný. Jaké v tom bylo milosrdenství boží, že jsem ještě vůbec nic nevěděl o ceně dosavadního života a nemohl si přivlastnit zásluhy za něj. Tato extáze nebyla sentimentální extází, nebyla založena na morálních hodnotách, nebyla podložena předchozí náboženskou vírou. Existuje tedy, oproti poznání Guénona, také extáze čistě metafyzická. Nezáleží na tom, že jsem v té chvíli nevěděl, že šlo o extázi, a nevěděl jsem o tom, ani když se později za několik dní po nastoupení vnitřní modlitby začala prohlubovat. Takže mohu zkušeností potvrdit Wattsova slova: "Pouze když mysl a duše je prázdná, jak čistá sklenice, propouští boží světlo. Jistě je stará známá pravda, že ti, kdo usilují o velikost (a dodávám: třeba jen o pár zlatých knoflíků na kabátě), ji nedosahují, a ti, kdo se honí za štěstím, štěstí nenacházejí. Osobnost rozkvétá podle stejné zásady". A jak řekl Watts už před tím: "Čím více se osobnost podřizuje nekonečnu a zapírá se, tím více osobitou a jedinečnou se stává". Ale důsledně vzato: za jakých podmínek se podřizuje nekonečnu? Obvykle až tehdy, když se ukáže, že nestačí na to, co si předsevzala a dokáže tuto nedostatečnost oželet, tj. opustit sebe v životně důležité věci podle dosavadního osobního hodnocení. To se stalo "před mým muzeem", kde jsem před tím studoval přírodní vědy na vlastní pěst a na úkor povinnostem ve škole ekonomického typu. Napřed jsem tedy úplně skoncoval s hledáním sama sebe, svého života nebo života pro sebe, konkrétně svých životních, nikoliv vedlejších malicherných zájmů, a teprve pak mě mohlo pouhé přečtení zmíněné věty ukázat nový životní program, o kterém jsem před tím nevěděl ani já ani nikdo z mého okolí, kdo by mně mohl napovědět. Ale na obhajobu sentimentálních mystiků, kteří podle Wattse "ztotožňují velmi často rozum, city, nebo smysly s Já tak úzce, že se považují za tu nejhlubší úroveň lidského bytí" - chci říci, že jejich city je opravdu mohou dovést do citové extáze, ale nejsou tím ztraceni, i když přistupují k metafyzickému řešení jednostranně vybaveni, Ghos by řekl, i když se dávají na nějakou exkluzivní jogu. Přerostou onu citovou extázi, mají-li dostatečnou zaujatost pro věčný život. Svatá Terezie z Avily správně považuje období extází za střední vývojovou fázi, neboť sama jí prošla. I ona začla s pouhou dětskou zaujatostí, podloženou sentimentalitou a rozumovou úvahou: "Když se Kristus smiloval nad ženou pěti mužů, proč by se nesmiloval nade mnou?" Někde se začít musí. A
dětský začátek, páni filosofové a metafyzici, Wattsové a Guénonové, při veškeré úctě k vám, není nejhorší. Takovými dětmi byli mnozí sentimentální křesťanští mystikové. Byla to perná cesta, pěkně od píky, ale přál bych všem lidem, aby i oni došli tak daleko. Byl tu ale také Mistr Eckhart, který nebyl zaručeně sentimentálně založen, a měl metafyzický přístup k náboženství. Jeho syntéza náboženství a metafyzika byla a zůstane vzorová. Eckhart zaručeně připadal být chladným většině těch, kteří pociťovali potřebu milovat především srdcem, ale je podivné, že samotnému jeho žáku tohoto ražení, Jindřichu Seusemu, dokázal být skvělým učitelem. Pak viděli Seuseho jak během mše jako sloužící kněz při pouhých dvou slovech "Sursum corda" (Vzhůru srdce) nechává ruce rozpažené, neboť upadá do hluboké citové extáze, záviděníhodně snadno a přitom poučně. S citovou extází narůstá poznání a extáze tak přerůstá v metafyziku, v metafyzickou zkušenost. Jsou možná různá východiska a my nemůžeme rozhodnout, které z nich je více či méně vhodné, nepřihlédneme-li k založení člověka. A křesťanská metafyzika nekončila, jak se mylně domnívá Watts, v 15. století, nýbrž hned v následujícím století vydala své nejkrásnější plody u sv. Terezie z Avily a u sv. Jana z Kříže, a tak to šlo dál. Přitom má Watts pravdu, že rozum a smysly nejsou utvářeny tak, aby samy o sobě mohly vnímat nekonečno. Zároveň však platí, že nejen smysly a rozum, nýbrž i celý lidský život je ničím nenahraditelným prostředníkem věčného života. Bez tohoto prostředníka bychom se nesetkali ve vědomí s věčným životem. Veškeré textové rozpory ve Wattsově knize tedy prozrazují, že si autor patřičným způsobem neváží lidské tělesnosti a není si vědom toho, jakým způsobem právě tato tělesnost, a nic jiného kromě ní, má na mnohem vyšší úrovni, ne jak se dosud děje, dovršovat, pro člověka vědomě, kruh: věčnost časoprostor - věčnost, a to nejen u člověka. Kdybych nebyl býval malým nerozumným dítětem, nebyl bych se mohl už v předškolním věku přesvědčit o tom, že zvířata za určitých okolností o tomto vyšším poslání člověka vědí, podaří-li se jim, aby navázala s člověkem spojení ve stavu netělesnosti, ale při zachovaném živém těle. Husy se mnou odcházely nejednou z transu, ve kterém se necítily být tělesnými, do pocitu zvířecí oddělenosti zase takové jaké byly před transem, kdežto ke mně nabyly od té chvíle úctu jako k někomu, kdo se jim patrně v tom transu jevil v jiném "vyšším" světle než v jakém tam byly ony. Vůči jiným lidem se nechovaly tak jako ke mně, neboť u jiných lidí se nemohly přesvědčit, že i oni jsou jejich staršími bratry. K tomu by bylo možno říci toto: Byl-li transem stav, ve kterém jsem vždy po velkém předběžném trápení procházel operacemi za vědomí už
bez bolesti, byl-li transem i můj spánek s husami, obojí mně dopomohlo k rozšíření vědomí, pak je nasnadě, že i citová extáze, jako vyšší druh transu než předešlé dva druhy, vede rovněž k rozšíření vědomí. Její účinek je však daleko více pozměňován představami, pomocí nichž se do extáze vešlo. S jakou představou vchází do transu, jemuž říkáme spánek? Čím prázdnější hlavu máme, tím snáze usneme. Totéž platí o husím transu. S jakou představou jsem vešel do transu při operacích? Že mě lékaři chtějí zabít a přesto jsem byl nucen jim neodporovat a vzdát se. Tato představa, se kterou jsem se nakonec smířil, a proto jsem přestal trpět, nemohla pozměnit povahu "čistého" transu, nemohla zakalit hledí. Muselo to být dokonalé sebevzdání, lépe řečeno vzdání se toho, co jsem považoval za celý svůj život, tj. život při smyslech a rozumu. Při vstupu, myslím při prvním vstupu do transu s husami, byl asi můj postoj jen vyčkávací, při čemž jsem neměl obavu, že mě husy zabijí. Po zkušenostech s násilím lékařů jsem daleko snáze ztratil pocit tělesnosti, než když se na mě šlo s násilím, ale neztratil jsem pocit jáství. Pozor hathajogini! Váš stav relaxace vás nezbavuje ničeho víc než pocitu tělesnosti! Do první extáze v 17 létech jsem se dostal nečekaně, nebylo vůbec kdy na úvahu, jak rychle se dostavila, nedostavilo se ani žádné očekávání něčeho budoucího, jako se mohlo stát před opakovanými transy s husami. Prostředníkem ze strany člověka byla dynamičnost nastřádaného pokladu sebezáporů, přes odstup od své vůle před poznáváním správného, až po odstup od hlavního životního zájmu, odstup od toho člověka, který už nikdy nebude tím, čím chtěl být. Četba věty v museu, o které jsem se zmínil, byla už jen naražením, otevřením této zásobárny sebezáporu, která se ukázala být pod ohromným tlakem a zaplavila celé mé vědomí natrvalo! To byla hotová potopa. Kde je při tom působení boží, ptáte se asi? Správnou odpověď lze dát jen ze širšího hlediska než podle jediné události. Život stále vychází z Boha a my s ním různě zacházíme. Promrháváme-li jej prosazováním jen své vůle, nevzniká v nás ono utajené vnitřní napětí, které se může uvolnit při obdobné příležitosti k jaké došlo u mě v museu, a může dojít k vylití této zásoby sebezáporu do úseku AB našeho vědomí (teologicky vzdělaným čtenářům se ale dostává rozuzlení hádanky, co je to vlitá modlitba), napřed třeba jen ke chvilkovému, k extázi, později, při dalším rozvoji tohoto stavu, začne být převaha na straně boží tak velká, že člověk v potřebné míře poznává vůli boží přímo bez extáze. Co rozumím tou potřebnou mírou? Sebezápor přestane být sebezáporem a stane se plynulým přechodem boží vůle do člověka, aby už nehrozilo vykolejení z dráhy, která vede do věčnosti. K čemu bylo
na začátku tohoto přechodu vůle boží (říkal jsem tomu poznání správného, protože jsem na Boha nevěřil) do lidské vůle zapotřebí sebezapření, k tomu pak po vrcholném sebezapření 21. 11. 1939 nebylo zapotřebí vůbec jakéhokoliv vzepětí nebo zapření sebe. Byl jsem po dobu pěti měsíců svědkem boží činnosti, která ve všem působila (a ovšem působí) podle úrovně toho prostředí, do kterého vstupovala. Řekl bych to ještě takto: Každý časoprostorový útvar, ať živý či neživý (příklad: člověk, zvíře a sám čas a prostor) klade boží vůli oprávněný odpor, daný úrovní a druhem projeveného (oprávněný proto, že vývojová úroveň ho k tomu odporu navádí). Člověk už může sebezáporem zlomit tento odpor a tím se mu otevře (zase podle míry a rozsahu sebezáporu) patřičná znalost Vůle! Patřičná v tom smyslu, že Bůh nenakládá na své stvoření nesnesitelné břemeno. Neplnění Vůle způsobuje odliv Vůle nebo stagnaci, kterou nazývá sv. Jan z Kříže temnou nocí smyslů (noc, která trvá tak dlouho, dokud se nepoddají smysly) temnou nocí ducha (která trvá tak dlouho, dokud se nepoddá povídavá mysl). (Prosba ke čtenáři: Kdyby tento text byl tištěn jako kniha, všechny závorky by byly dole na každé stránce pod čarou a nepřekážely v textu. Mají-li být věty, do kterých jsou vsunuty myšlenky v závorkách, vůbec čtivé a srozumitelné, nutno je číst napřed bez slov a vět v závorkách, a teprve potom znovu se závorkami. Kdo toto neučiní, bude mě podezřívat, že chci psát nesrozumitelně, kdežto já se snažím zkrátit výklad tak, aby se v něm neztratila hlavní myšlenka). Komentář ke II. kapitole: Svrchovaná totožnost Tato kapitola je zřejmě jádrem knihy a bude dále rozváděna. Autor v ní dovozuje, že sv. Pavel rozeznával tělo, duši a ducha, a zjišťuje, že křesťanská tradice ztratila po své cestě ducha, a to hlavně z toho důvodu, že objektivizovala věčné jako něco úplně odlišného od časného, čímž pojem "Duch" přiřkla jedině Bohu a ne člověku, protože ten je pomíjející. Tato kapitola si opravdu zasluhuje, aby byla prověřena metafyzickou zkušeností. Napřed však se opřu o Wattsem citované výroky. Cituje sv. Pavla v listě k Židům IV, 1: "Slovo boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky, srdce". V těchto slovech se zračí Pavlova metafyzická zkušenost smíšená s náboženskou vírou. Sv. Pavel byl věřícím Židem, když
uslyšel hlas Kristův: "Saule Saule, proč mě pronásleduješ?" (Sk IX, 4) Text Skutků apoštolských pokračuje takto: Saul řekl: Kdo jsi, Pane?" On odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat." Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vést za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil". (Sk IX, 5-9) Tady se řadí k sobě několik okolností, které se obvykle nevysvětlují, ale nám výtečně poslouží k podpoře Wattsových závěrů o duchu člověka. Před tím se praví ve Skutcích apoštolských, že když se Saul se svou družinou blížil k Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Saul padl s koně na zem a uslyšel hlas, který jsem už uvedl. Ve srovnání s tím, co z toho měli a zažívali okolo stojící mužové, je patrno, že vnitřní stav Saulův z něj pronikal navenek jen částečně. Téměř úplně jen po stránce vizuální, neboť světlo viděli všichni, ale ne tak velké, aby je oslepilo jako Saula. Tu je zřejmé, že světlo bylo nejintenzivnější v Saulově nitru, kdežto mimo ně bylo mnohem slabší, ale přesto přesvědčovalo, že se tu něco zvláštního děje, neboť přestože okolostojící nerozuměli hlasu, poslechli jeho přetlumočení Saulem s naprostou samozřejmostí. K tomu dodám slabší odvar obdobné události, která se přihodila mně v 17 létech v plzeňském muzeu. Ani nevím, jak jsem si ten psaný hlas tak dokonale osvojil. Později jsem si ten výrok opsal z jiného exempláře téže Weinfurterovy brožurky. Okolní lidé ve studovně muzea zřejmě považovali můj stav za vážný, třeba hraničící s mrtvicí, a proto mě nechali odejít bez oslovení, a to po mém dlouhém stání na místě. Žádný hlas jsem neslyšel, protože jsem nevěřil v Boha, a teprve ne na to, že by Bůh mluvil česky. Mezi mnou a Bohem nestála víra, nýbrž jen sebezápor, který jsem před tím od tří let do sedmnácti prováděl bez náboženských motivů, a moc, která z takových sebezáporů se střádala, i když jsem měl dojem, že jsem ji vždycky všechnu spotřeboval při uskutečňování správného. Pavel - Saul pronásledoval křesťany, protože se mylně domníval, že oni se Bohu protiví. I omyly je člověk veden a střádá v sobě moc, která ho jednou přemění, je-li opravdu přesvědčen, že jedná správně. Saul, až do svého obrácení, nevěděl, co činí, a to v tom smyslu, že si nebyl včas vědom toho, co v sobě připravuje, když se musí čím dále tím více přemáhat, aby v pro-
následování křesťanů pokračoval. (Zase mám k dispozici aspoň slabý odvar téhož způsobu jednání: Potřeboval jsem stále větší sebezápor k tomu, abych nadále bez odborného vedení studoval v muzeu, když jsem přitom hrubě zanedbával, co jsem měl studovat ve škole, do které jsem chodil. Páchal jsem zlo především na utrápené matce.) Slovo boží, které Saul slyšel, bylo tak mocné, že je okamžitě poslechl, přestože mu bez vysvětlování prozradilo, že pronásleduje Ducha. Nezapomeňte, že to byla náboženská obec, která vyslala Saula, aby pronásledoval křesťany. Teď však Saula ani nenapadlo, že se protiví své náboženské obci a jejím nařízením, (tuto náboženskou obec zastupovala v mém případě matka. Ejhle, od chvíle mého obrácení v muzeu, jako by její vůle pro mě neexistovala. Už jsem neměl svědomí, že nestuduji, dokonce jsem nejedl a nepil. Protože mě začala matka krmit a napájet, předešla daleko prudšímu spádu událostí. Zatížením organismu jídlem a pitím, přestože jsem jedl minimálně a s donucením, se oslabily účinky extáze, jako u Saula apriorní vírou, z jejího přetlumočení pocházejícím hlasem, světlem atd. Zkrátka všechno probíhalo velmi milosrdně, u Saula pod ochranou víry a u mne pod ochranou matky, která také byla věřící podle křesťanské tradice). Z událostí o obrácení Saula patrně zbývá vysvětlit už jen to, proč všichni okolní lidé viděli světlo, hlas už jen slyšeli, ale nerozuměli mu, přesto však byli hlasu poslušni. Saul byl všestranně ji připraven k tomu, co se s ním stalo, a to tím, že už před tím pod vedením zkušeného duchovního mistra Gamaliela prošel extází. Lidské vidění je nadáno největší dávkou prany, takže jeho kapacita vnímací je ze všech smyslů největší. Např. při zjevení Panny Marie ve Fatimi ze začátku tohoto století, davy viděly jen světlo, nemohly se mu ubránit pro svou celkovou vizuelní kapacitu. Jen Lucie rozeznávala pomocí své víry hlas Panny Marie. Její dva mladší sourozenci mu už nerozuměli. Pro toho kdo slyší hlas boží, je tento hlas závazný svou mocí! Hlas je oděvem moci. Je-li moc zbavena oděvu, působí mocněji. Takže přestože můj zážitek v muzeu v 17 letech byl vedle Saulova vývojově nižší, byl stejně přesvědčující jako Saulův. Neuváděl mě však osobně k Ježíšovi, jako tomu bylo u Saula, nýbrž přesvědčoval mě obecně o tom, že Bůh je individuálně uvnitř všech tvorů. Říkám individuálně, ale myslím při tom na možnost jeho projevu v lidském vědomí, které se různí od jednotlivce k jednotlivci podle zapojeného organismu tělesné povahy a podle připravenosti sebezáporem a realizací jeho moci.
V dalším citovaném výroku ze sv. Pavla z prvního listu ke Korintským XV, 44-45 se Watts patrně dopustil v citaci chyby. Opakuji: "It is sown a psychic body; it is raised a spiritual body. If there is a psychic body, there is also a spiritual body. Thus it is written, the first man Adam became a living soul, the last Adam became a life - giving spirit". Český překladatel bez nahlédnutí do Bible přeložil tuto anglickou větu beze změny. Ale všechny ostatní české překlady Bible, od Kralické až po novou ekumenickou, zní: "Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní. Jak je psáno: První člověk Adam se stal duší živou a poslední Adam je však Duchem oživujícím". A další text ke Korintským zmátl vykladatele: Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe". (I. Kor. XV, 46 -47) Naštěstí zpráva o stvoření světa je vnitřní zkušeností pisatelovou. To jsem poznal 21. 11. 1939 a to potvrzuje lékařská věda, neboť akt stvoření se opakuje se vším všudy, např. v matce během těhotenství a potom při narození dítěte. Je to dokonale znovu provedený zážitek podle Mojžíšova zážitku o stvoření světa. Napřed v matce vzniká tělo přirozené a pak v okamžiku narození dítěte přistupuje k němu tělo duchovní. Tento druhý člověk přichází z nebe, tj. pochází ze stavu nebe. Vykladači podlehli dojmu, že jde o místo, jako při narození přirozeného člověka, a že jde o něco budoucího, zatímco my v sobě máme chrám boží, jak praví sv. Pavel "a v tom chrámu Duch boží přebývá". Jen musí být všechno připraveno ku porodu. To stačí k postavení chrámu, ale nastává pak další práce, aby se vnitřní projevilo navenek. Sv. Pavel radí: "A tak, moji milovaní bratři, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není u Pána marná". (I. Kor XV, 58) A sv. Pavel spojuje obě těla dohromady a radí: "Pomíjivé tělo musí obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, a pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? (I. Kor XV, 53 - 55) V počátečním stádiu duchovního vývoje jsem toto zažil v 17 létech jako vnitřní stav. Co tehdy pro mne znamenala fyzická smrt? Ale kolik času lidského života bylo třeba k tomu, aby nesmrtelné vešlo do lidského vědomí natrvalo, aby se vnitřně zmocni-
lo veškerého vnějšího. O tom jsem napsal jinde, a proto se nebudu opakovat. Watts však nikoliv náhodně opominul jednu skvělou příležitost, kterou mohl dokumentovat své pojetí Ducha a jeho svrchované totožnosti s věčností. Bylo to líčení posledního okamžiku Ježíšova života na kříži! Co o něm píší evangelisté? Napřed Lukáš XXIII, 46 odlišně od dvou dalších píše: A Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha". Tohle napsal Lukáš, jeho hrob se nalezl v Efezu, těsně vedle domku, v němž po Ježíšově smrti žila Panna Maria. Lukášovo evangelium se právem nazývá Mariiným. Jsou v něm obsaženy scény ze života Panny Marie, které v dalších třech evangeliích nejsou obsaženy. Lukáš tedy věděl od Panny Marie jaksi z první ruky, kdo je Ježíšovým otcem. Protože nebyl nablízku, když Ježíš umíral, mohl předpokládat, že Ježíš odevzdal svého ducha Bohu svému Otci. K opravě doslovného znění mu nemohl pomoci ani sv. Jan, neboť ten byl sice přítomen při posledních okamžicích Ježíšova života, ale byl příliš zaujat něčím jiným, o čem píše takto: Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, hle, tvůj syn!" Potom řekl tomu učedníkovi: "Hle, matka tvá!" "V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě". (Jan XIX, 26-30) Janovo evangelium potom pokračuje takto: "Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: "Žízním". Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: "Dokonáno jest". A nakloniv hlavu skonal. Sv. Jan tyto řádky nepsal hned po smrti Ježíšově, nýbrž po důkladném rozvržení látky. Šlo mu tedy více o to, aby jeho evangelium a svědectví o Ježíšovi odpovídalo výrokům Starého zákona, než o to, aby v evangeliu bylo obsaženo všechno, co věděl. Má na mysli provést co nejdokonaleji důkaz, že se splnilo Písmo. Ostatně o duchu Ježíšově už toho napsal ve svém evangeliu mnohem více než ostatní, nepotřeboval jej dokládat znovu. Kdežto Matouš v kap. XXVII, 46 píše o zvolání Ježíšově v rodné řeči Ježíšově shodně s Markem: Ježíš volá na kříži: "Eli, Eli lama sabachthani?" To jest" Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? A Marek XV, 34 píše: O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lama sabachthani". Což přeloženo znamená: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Matouš, který stál opodál s Petrem, podle jehož diktátu psal Marek, mohli jasně slyšet hlas Ježíšův, protože byl mocný, zřejmě určený i pro ně, kteří si netroufali přistoupit blíže ke kříži jako Jan. Proto reprodukují přesné znění Ježíšových posledních slov v řeči, kterou sami mluvili a slyšeli. Nikde jinde v jejich evangeliích se něco podobného neděje, jen tentokrát uvádějí původní svědectví v Ježíšově řeči a pak překládají. Tedy duch Ježíšův opouští tělo a odchází k Bohu, odkud do těla vešel v okamžiku narození. Jaké dokonalé uzavření kruhu! Syn člověka, Panny Marie, přirozený Adam, odevzdává svého duchovního Adama duchovnímu Otci, tomu, komu patří, Bohu. A to se děje při dokončení mystické smrti podle všech, kteří ji zažili. Dokonaleji než pomocí víry (a to je případ Ježíšův, který byl především poznávajícím od začátku svého vstupu na zem) se totéž děje pomocí vzrůstajícího poznání. A nyní ještě ukázku toho, jak si sv. Jan (III, 13-15) ve shodě s Ježíšem přeje, abychom ve své životní praxi, správným pochopením Svrchované totožnosti našeho skrytého lidství vlastním počínáním, vlastní úctou k Synu člověka, dospěli k tomuto vědění: "Nikdo nevstoupil na nebesa leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Tato slova pronáší Ježíš k Nikodémovi, dávno před tím než byl povýšen Syn člověka na kříži. Je zajímavé, že Ježíš nemluví o ukřižování jako o historii, která se má stát Synu božímu, za kterého byl Ježíš považován i sv. Petrem, nýbrž o povýšení Syna člověka, každého syna člověka tím, že člověk ve svém vědomí ztotožní duchovního Adama s posláním Ježíšovým. Kdykoliv člověk umřel vnitřní smrtí dříve, než umřel fyzicky, ví, co je to povýšení Syna člověka na Syna božího, a to už se dovídá vstupem do Jordánu. Je to vynést chrám boží z nitra navenek do běžného lidského života, jak jsme se dočetli z proměny Ježíšova jednání po Jordánu a po překonání Satana na poušti. A teď něco šokujícího: I pouhé husy v mých čtyřech nebo pěti letech poznaly dávno přede mnou, kdo je člověk, že je něčím více než čím jsou ony a než člověk ví, že tím je. Když jsem s nimi prošel jejich husím transem, ve kterém mé světlo viděly jinak než své, protože je viděly netělesně, začal jsem u nich platit za někoho většího než jsem věděl já, že každý člověk ve svém nitru takovým je (třebaže husám se to nitro jen malinko poodhalilo, jen tam, kam sahal jejich trans, ale přece jen dále, než kam sahal náš nebo
jejich bdělý stav), totožným s nejvyšším. Když jsem se potom o tom dověděl v 17 létech, bylo pro mne toto poznání nejen šokující, ale i posvěcující. Tehdy se povýšil syn člověka na dítě boží, které potřebuje být hlazeno a vychováváno k tomu, aby dospělo. Napřed se to dítě vytahovalo jako každý malý capart, jenže mnohem déle než on, celých devět let. Během těch devíti let jsem se vynášel v hávu dokonalé lítosti nad nevědomými lidmi: "Já vím, kým jsem vnitřně, ale vy ubožáci ani nevíte, kým jste, a proto děláte tolik hloupostí, věnujete se tolika malichernostem, hádáte se o nezávažné věci, promarňujete věčný poklad a držíte se střípku svého pomíjejícího života jako pokladu". Ale pak při vstupu do koncentračního tábora, kdy jsem se ocitl ve stejném nebezpečí ztráty pozemského života jako ostatní, a kdy mi připadalo, že jsem nějak záhadně esesmany vyhlédáván jako oběť vhodná k potrápení a k zabití, neboť po tři dny jsem byl jimi častován a ohrožován daleko více ústrky a násilím než ostatní, dostal jsem strach, bál jsem se, že přijdu o pozemský život. Jak jsem se hanbil za tuto slabost, které jsem se dříve u lidí posmíval! A za pouhé tři dny došlo k tomu vyvrcholení, kdy mi esesman řekl: "Jakmile dobiji toho vedle tebe, zabiji i tebe, počkej si na to." Tehdy jsem měl jistotu, že zemřu. Tato jistota spadala do kategorie oněch jistot, pomocí nichž jsem se měl osvědčovat v malém a nikoliv ještě ve velkém. A je divné, že pak, když pomocí této jistoty došlo k tomu, abych se osvědčil ve velkém, spadla ze mě veškerá tíseň, vůbec jsem se po sobě neohlédl, nýbrž jen jsem odevzdaně čekal. Jakého podivného druhu to byla jistota. Jak vidíte, nebyl jsem tehdy zabit, ba ani se mě esesman nedotkl a utekl ode mne. Nerozuměl jsem pravé podstatě všech těch dřívějších jistot. Byl jsem jimi vychováván k povýšení Syna člověka, a u mě to nemohlo probíhat ani po úrovni víry, tak to šlo po linii jistot, kterým jsem nerozuměl podle jejich vnitřního významu. Tehdy jsem asi definitivně vyšel z dětinského vytahování a přistoupil jsem stejnou měrou na službu sobě jako bližnímu. Ale i tu na mě číhalo nebezpečí, že někdy ve mně odpadne vědomí tohoto obsahu: "Kdo může milovat bližního jako sebe, než ten, kdo poznává Boha jako působitele ve všem a sebe jako nic, které před ním padá do prachu". Musel jsem se v té lásce osvědčit tam, kde jsem si to nejméně přál se osvědčovat. Dokud jsem těch pět měsíců po osvícení žil ve vědomí Činitele-Boha, všechno šlo hladce. Ale musel jsem toto vědomí pozbýt, promarnit je, znovu být jako ostatní, bezmocný a bezradný, jak ukázal Ježíš v Getsemanské zahradě a na kříži, no a tato zkouška trvá už 47 let. O tom už jsem psal. Je to zkouška "v činnosti bez usilování", jak se mistrně vyjádřil Watts. Nejvyšší aspekt takové činnosti nám
předvedl Ježíš na kříži, když odevzdal i svého ducha, a přece touto neusilovnou činností dosáhl nejvyššího stavu osvobození (a tohle křesťanská tradice dosud nepochopila, už proto, že Ježíš byl hotovým synem Božím a neměl co dosahovat) i osvobození od těla (kdežto tradice cpe lidské tělo do oslaveného tak, jako by netělesně a neusilovně nic na věky nešlo, zatímco tělo je jen prostředkem, který nakonec odpadá ve své funkci, dohraje svou úlohu, jako před tím dohrály svou funkci, někdy přechodně, někdy trvale, jiné vývojové prostředky, které měl člověk k dispozici: rodinné vztahy, křest v Jordánu, pokušení Satana na poušti, osobní učitelování atd.). Oslavené tělo, které se projevilo na hoře Tabor, bylo jen přechodnou ukázkou proměny, která v člověku probíhá, právě tak jako vzkříšení těla po klidu v hrobě. Smyslem těchto přechodných ukázek vzestupu je možnost a předpoklad, jak namísto tělesné osobnosti se dospívá k Duchu svatému bez těla. Jak nesmírně těžké je pro lidský rozum, aby pochopil např. slova svatého Pavla ke Galatským III, 3-4 nebo tatáž v Markovi VIII, 34: "Chce-li mne kdo následovat, ať zapře sám sebe." V jedné větě je popsán celý proces, který nutno nejednou, nýbrž mnohokrát opakovat, aby se uskutečnil jeho smysl. Napřed chtít a tu se mluví k věřícímu člověku), aby se vůbec mohlo dospět k fázi nechtění, k sebezáporu, k činnosti bez úsilí, aby bylo možno se ztotožnit s činností věčnosti bez úsilí (rozuměj, která probíhá bez úsilí). Víte už z mého opakovaného povídání o tom, jak jsem byl trpělivě ponecháván na holičkách, když jsem pouze chtěl, až do chvíle, když jsem už nechtěl. Stejně pro vás jako pro mě se to dělo a opakovalo, abyste si nemysleli, že v těle je něco dokončeno, když v těle je jen začato, a slibně začato. Pořád i na nižších stupních vývoje se střídá soustavně ono " s tělem a s duší" a "bez těla a bez duše", když např. denně přecházíme z bdělého stavu do spánku, kde jsme zdánlivě bezmocní. Ale teď už víte, čemu se tam učíme: činnosti bez úsilí, činnosti s úsilím, činnosti bez úsilí atd. stále dokolečka. Snad si nikdo z vás nemyslí, že jsme ve spánku nečinní. Celý náš automatismus, kterým jsme bez našeho úsilí udržováni při životě, je přece ve spánku tak činný nebo obdobně činný jako v bdělém stavu, jenže ve spánku jsme činní bez vědomého i nevědomého úsilí, tedy dokonale bez úsilí. Kdybychom neprocházeli soustavně ve spánku touto školou činnosti bez úsilí, úplně bychom se utopili v činnosti s úsilím. Když jsem rozeznával správné i s jeho mocí, byl jsem v dokonale bdělém stavu, ale jako bych spal, v dokonalém sebezáporu, konkrétněji řečeno, opustil jsem svou vůli. (Lékaři, kteří mě operovali při vědomí, jsou dokonalým obrazem lidí, kteří nevědí, co všechno činí, i když zároveň vědí, co činí, neboť to odpovídá jejich úmyslu. Donutili mě
k sebezáporu, a dokonce opakovaně, abych se tomu včas naučil. O tom ovšem nevěděli, že mě tomu učí. Nebyl to stav bezvědomí, do kterého mě přiváděli, nýbrž stav netělesné bdělosti, jak se dalo potom vyčíst z mého odcizení tělu, které zjistila matka po každé operaci, a to se při bezvědomí, nebo po bezvědomí nestává. Tam se pokračuje ve vlastním těle, jakmile se vyjde z bezvědomí. Dalšími svědky toho stavu byly pro mne husy se svým transem, který však, jak jsem si nyní jist, stál hluboko pod onou netělesnou bdělostí během operací. Důvod: trans nezačínal sebezáporem. Konečně ještě jednou jsem si to předvedl při operaci ledviny s anestézií. Před operací jsem půl roku trénoval stav bdělosti bez pocitu tělesnosti a šel jsem na operaci teprve tehdy, když jsem měl jistotu, že při operaci budu netělesně bdělý, to znamená, že si nebudu uvědomovat tělo, ani cokoliv z toho, co s ním lékaři provádějí, nýbrž že budu jen bdělý, že oni mě svou anestézií v tomto stavu podrží až do 28 nebo přes 28 minut potřebných k dosažení samadhi soustředěním. Pokus se povedl se všemi následky. O tom jsem psal jinde). Watts je nám tedy dlužen vysvětlení, co učinil Ježíš naposled před svou smrtí (Citoval jsem o tom: Luk XXIII, 46, Jan XIX, 3O, Mat XXVII, 50, Mar XV, 36). V citovaných pasážích se pořád mluví o Duchu a Duch se jimi dá definovat za pomoci symboliky Ježíšova života jako celku. Watts, zříkaje se těchto prostředků, může tvrdit, že Duch je nedefinovatelný. Duch je však zvláštním způsobem definovatelný, a to samotným průběhem Ježíšova života. Koho se to Ježíš svým posledním zvoláním vzdával? Celého svého duchovního vývoje, od svého narození v Betlémě až po kříž, tedy i svého Synovství vůči Otci, všeho, i toho nejvyššího odvozeného a i té činnosti, kterou bychom mohli nazvat vědomě lidsky účastnou činností. Duch boží totiž působí v člověku, i když člověk o tom neví a nijak se nepřičiňuje, aby v něm působil. Duch je nezávislý na vůli člověka, to potud, dokud člověk nejedná jako Ježíš. Pak se situace obrací zvláštním způsobem. Duch se dostává do vědomí člověka, takže např. Ježíš, když dokonal lidské účastenství na božím projevu ve svém vědomí, mohl plným právem už dříve než umřel na kříži prohlásit "Já a Otec jedno jsme". On tedy prohlásil jednotu svého Ducha s Bohem, tedy s věčným životem a s boží Vůlí. Pro lidské vědomí je činnost Ducha božího nepostřehnutelná, a zůstane jí tak dlouho, dokud se člověk nebude chovat jako Ježíš. Musí se totiž opřít o nezúčastněnou, nestrannou a pro nás proto nezřetelnou činnost boží v člověku a
musí k ní přidat své lidské účastenství. Jinak zůstane stav takovýto: Bůh bude pro nás stále investovat jen tolik ze své vševědoucnosti, kolik mu dovolí náš organismus se svým automatismem (1) a se svou běžnou - tj. oživenou - transformační schopností, vyplývající právě ze stavu organismu lidské povahy. Člověk tedy nesmí zůstat nezúčastněným na díle božím. A Ježíš ukázal svým životem, jakým postupně se lišícím způsobem má být člověk účasten na díle božím, které má v člověku dvojí podobu: 1. Přírodní, která má v člověku podobu zvířecího života a téměř doslova jej napodobuje, tj. vžívá se a spěje k fyzické smrti po úplném vyžití. 2. Podobu duchovní, která řadí člověka vysoko nad zvíře. Ne že by zvíře tuto podstatu nemělo, ale nemůže s ní překročit rámec svého zvířecího života. Kdežto člověk má možnost překročit hranice zvířecího života. Může však zůstat jen u této možnosti, nezařídí-li se podle příkladu Ježíšova, nebo nevstoupí-li do jeho vědomí vyšší poznání pomocí utrpení, jako se stalo mně a mnohým jiným lidem. Tohoto souběžného vstupu není nikdo ušetřen, protože při větší promiskuitě ducha s lidským zvířetem musí dojít k bolestivějším situacím než u zvířete. U zvířete převažuje bolest pocházející ze smyslů (pocitová), kdežto u člověka bolest pocházející z duševních pochodů se snoubí s bolestí zprostředkovanou smysly v daleko větší míře než u zvířat. Ježíš na kříži se vzdává svého (!!) účastenství na díle božím, protože nám má ukázat, že i toto účastenství, které bylo tak nutné, že by se bez něho duchovní pokrok v mezích lidskosti nebyl býval dal vůbec provést, i toto účastenství je v určité fázi, označené smrtí na kříži, vlastnictvím a musí se vrátit do oblasti správcovství a do beznáročného předání Hospodáři. Dobře si toho všimněte v podobenství o hřivnách. Aby hospodařící s hřivnou měl právo na odměnu za své správcovství, nesmí si z hřivny vůbec nic nechat pro sebe. Kdyby se všeho nevzdal, nedostal by absolutně nečekanou odměnu. Ovšem zdůrazňuji, že nejen nečekanou, ale už i nechtěnou. Rekapitulace jinými slovy a příměry. Člověk může pomocí duševních schopností (které v každém případě má) způsobit, aby Duch vstupoval dále než do automatismu (1), který představuje náš běžný život se všemi jeho automatickými a samovolnými funkcemi. Celý postup, naznačený životem Ježíšovým, spočívá v tom, že se člověk napřed osvědčuje v malém, a to zase na různých úrovních (na jiné úrovni se osvědčil Ježíš v rodině než ve chrámu ve 12 letech, vždy uzavíraje jednu
etapu do druhé, bez toho, že by se obracel zpět a bez toho, že by sloužil dvěma pánům. Postupně tříbí smysl svého života tak, že nad jeho duševními schopnostmi stále více proniká Duch. Člověk stále více opouští svou vůli po předběžném jejím využití do krajnosti, to se děje na základě zdokonalujícího se sebepoznání. Tak se stává, že nad lidskou vůlí stále více vládne boží Vůle. Ale nejzazším vrcholem lidské vůle už není pochopení smyslu boží Vůle rozumem (tj. duší), nýbrž bez ohledu na tuto nepochopitelnost, člověk se vzdává v největší fázi rozvoje lidství i Vůle boží, aby se stal opravdu ničím, jak bylo zřejmo z příkladu Ježíšova na kříži. Všimněte si Lukášova podání skonu Pána Ježíše: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha". Ježíš tu prozrazuje, že odevzdává svého ducha, tj. všechno, co z Ducha získal pro sebe a pro svůj úkol na zemi, který byl rozsáhlejší než úkol běžného člověka. Ne marně sv. Lukáš dožil svůj život vedle Panny Marie v maloasijském Efesu, aby se od ní dověděl, co ostatní apoštolové nevěděli: že se Ježíš musel vzdát i svého vznešeného úkolu na zemi. Porovnejte s podobenstvím o hřivnách: Co by se stalo, kdyby byl služebník nepředal svému pánu celou hřivnu, když nastal den zúčtování. (Na tomto podobenství je také velmi dobře rozeznatelné, jak Ježíš svými výklady komentuje svůj život!). Sv. Jan si všiml přednostně při skonání Páně slov "dokonáno jest", tj. od té chvíle se nebude užívat lidské vůle k čemukoliv. Tím by se zrušilo dovršení díla. Líčí se tu proces a nikoliv jednorázový stav. Kdykoliv se člověk správně zapře, třebaže jen v maličkosti, v té chvíli uhasíná jeho lidská vůle a nastupuje Vůle a Moudrost boží, k jejíž realizaci už je zase zapotřebí i lidské vůle, jinak se moc stojící za Vůlí ztratí zaváháním při realizaci. To je ono zapři sama sebe a vezmi svůj kříž. Při nejvyšší fázi sebezáporu, jaká je líčena smrtí Ježíšovou na kříži, člověk nebere svůj kříž, nýbrž Ježíš mu předává svůj kříž. Náznaky této změny už byly patrny v symbolice nesení kříže na Kalvárii. Tam ještě chvílemi člověk Šimon Cyrenejský bral na sebe Ježíšův kříž, ale na kříži samotném už nikdo za Ježíše kříž vzít nemohl. Tato symbolika výtečně ukazuje postupné uhasínání lidské vůle. Pro ostatní dva evangelisty, pro Matouše a Petra (neboť Marek byl mluvčím Petrovým), bylo nejdůležitější, že Ježíš vykřikl mocným hlasem, tedy sebe celého nakonec vydal. Evangelisté se tu mistrně doplňují. Říkají vlastně: Už není třeba se dále zapírat a vzápětí brát svůj kříž. Kříž byl vzat definitivně naposled, činnost byla definitivně prováděna naposled. Nastává období trvalého
samovolného supramentálního stavu v terminologii Ghosově a nic nedělání sv. Terezie z Avily, čili dokonalé vzkříšení k životu automatismu (2) v těle. Jde tu o proces, který může mít své nástupové i ústupové fáze. Duch, o kterém se mluví při skonání Ježíše na kříži, je vědomí, které nám umožňuje uvědomovat si život, který prožíváme. Přichází, nevíme odkud, jako van a odchází, nevíme kam, ale na tom nezáleží, poněvadž vychází z věčnosti, kterou bychom bez prostřednictví živého těla nemohli vůbec vnímat. Přikládáme mu nejspíše funkci života, a pak, vzdáme-li se svého života, provádíme nejvyšší sebezápor, činíme-li to bez lítosti a bez obracení se zpět. Takový sebezápor má potom za následek vzkříšení k novému životu, který prýští, bez prostřednictví tělesnosti a bez přímé závislosti na ní, přímo z Boha. Řekl-li Ježíš ještě před ukřižováním "Já a Otec jedno jsme", mluvil o svém pocitu jednoty s Bohem, který pak ztratil na kříži. (Uvažujte, prosím, o zažívání života přes pocit tělesnosti, na rozdíl od života bez pocitu tělesnosti a při neumenšeném vědomí, ale při zachování živé tělesnosti). Ježíš mluvil tedy o svém Duchu, kterého se musel na kříži vzdát, jinak by byl nemohl vstát z mrtvých; mluvil o Duchu, který se v něm rozvinul pomocí způsobu života, který vedl od svého narození v Betlémě a ke kterému nás nabádá jako k příkladu, který nám dal a který máme následovat. Činíme-li to, je to nejvyšší možné připojení lidské vůle k Vůli boží, ale měli bychom si být vědomi toho, že toto vědomé připojení se děje jen následně k připojení božího života k našemu životu, a toto připojení se neděje z naší vůle. Způsob tohoto připojení se děje bez našeho vědomí a bez naší vůle a je dán existencí živého těla, které má samo o sobě poutat na sebe boží život v určité nerozvinuté míře, a také, následujeme-li příkladu Ježíšova života, v míře rozvinuté. Život boží tu však je bez ohledu na to, zda tu je též živé lidské tělo, a my bychom měli dospět k tomu, že bychom už bez potřeby těla byli nositeli božího života jako věčná individualita, která je, dříve než Abraham žil, dříve než existovalo kterékoliv lidské tělo a jakýkoliv časoprostorový vztah. Nyní se dá velmi snadno už vysvětlit, co je znovuzrození a poslední soud. Znovuzrození je opravdový průchod smrtí dříve než se fyzicky zemře, a to tím, že se všechno odevzdá, ať už je to všechno co sloužilo jen pozemskému životu, nebo ať už je to všechno, co sloužilo k rozvinutí jinak nezúčastněné činnosti Ducha (tedy k odevzdání svého ducha) za tím účelem, aby se tento Duch dostal i k poslednímu transformačnímu středisku v lidském organismu a použil jeho transformační schopnost asi v tomto
smyslu (řečeno makrobiologicky: tady je ještě kus vesmíru, který zůstává zakotven v dualismu, a ten musí být vyvrácen z této, teď už zaostalosti, aby sloužil při konci světa. Čili shromažďují se všechny síly, které působí ve světě dualismu, stručně, z lidského hlediska, relativní dobro i relativní zlo, a rozdělí se od sebe, aby na sebe nemohly dále působit (viz líčení posledního soudu podle Ježíše), neboť tou chvílí ztratily svou funkci zapojování Ducha za hranice jeho nezúčastněné činnosti. Živý lidský organismus má právo toto učinit, jiný organismus nikoliv, neboť v něm nejsou zakotveny předpoklady pro tento rozvoj. Marně bychom hledali ve zvířecím organismu centra jako višudhi, adžna, nebo sahasrara, nejsou tam. Proto např. husa, která projde transem, zůstane husou, kdežto člověk, který projde extasí, nezůstane tímtéž člověkem, kterým byl před vstupem do extáze. I když by člověk prošel tímtéž transem jako zvířata (a v mém případě působením napřed lékařů a pak husí se to podařilo mnohokrát), nevrací se zpět do lidského stavu stroze omezeného vědomí úseku AB (a o tom se přesvědčila má matka, když jsem vyšel z operace při vědomí a nehlásil jsem se k ní jako k matce a ke světu, jako ke svému světu. Nic z toho už nebylo mé tak, jako jím bylo před transem, do kterého mne zavedli lékaři), podemílá si tím půdu pro normální rozkvět dualismu, nebo ještě lépe řečeno, zaplavuje půdu dualismu novým podkladem růstu a zároveň něco z činitelů už napřed před koncem světa odebírá a něco k nim přidává, co by jinak ještě dlouho nevstoupilo do reakce, a co ji urychluje, ale zároveň činí nesnazší, protože strmější a náročnější, jak o tom mluvil Ježíš jako o cestě úzké a těžko schůdné. Řeknu to hodně lidově: když Ježíš naučil učedníky, aby pomáhali lidem více a dokonaleji než běžnou přirozeností lékaře, stavěl je před soud dříve než dospěli k poslednímu soudu, takže mohl s jistotou prohlásit o konci světa, "o kterém nevědí ani andělé", že před Ježíšem stáli někteří, kteří zažijí konec světa. Nahlédneme trochu do symboliky Ježíšova života. Učedníci Páně (takto symboly lidských vlastností), rázem prošli první fází znovuzrození z vody, když splnili všechny podmínky tohoto přechodu: uvěřili v Ježíšovo spasitelské poslání, v brzký konec světa a vzdali se svého, i když ještě ne sebe. Kdyby se byli vzdali sebe, nebyli by mohli projít učednickou fází až pod kříž. Bylo jim tedy nejen dovoleno věřit v osobní sebespásu, ale i přikazováno, co mají dělat, aby se k ní dopracovali (symbolicky: aby zdárně dospěli ke konci světa). Především měli nezištně pomáhat bližnímu bez zloby nad tím, že jejich službu někdo odmítne. Před prahem toho, kdo je odmítne měli pouze shodit prach ze své obuvi a jít dál. Shodit prach z obuvi je symbolem toho, že mají
zapomenout na obtíže cesty za bližním, jakoby tyto obtíže nikdy nenastaly a jako by neměli vůbec žádnou zásluhu na tom, že byli přijati, nebo vinu na tom, že byli odmítnuti. "Kdo vás odmítne, mne odmítne, kdo vás přijme, mne přijme", řekl jim Ježíš. Tomuto výroku rozumím také tak, že bych měl považovat za správné, co má povahu soudu a rozsudku za hranicemi lidské osobnosti a lidského rozumu. Příklad: Jidáš v něčem nepřijímal Ježíšovo jednání a nepovažoval je za správné, ačkoliv byl svědkem toho, odkud pocházelo. Tak je vysvětlena zrada Jidášova. Protože však ji provedl dualistickými prostředky, nemohla působit v neduálnosti, nýbrž naopak pomohla Ježíši odstraňovat některé překážky, které by byly tak rychle neodpadly. Přivedla k rozkladu nejdůležitější a rozhodné páry dvojic, které jinak, fungují-li pospolu, udržují člověka v osidlech dualismu. Mluvil jsem o 47 letech, která následovala po zmíněném sebevzdání v koncentračním táboře, a tu je správné aspoň ukázat, co tím myslím, že jsem po celou tu dobu i nadále dozrával, a dnes jsem si dokonce jist tím, že každý člověk bude dozrávat do věčnosti. Je to jedna z jistot, kterou bych měl aspoň náznakově doložit metafyzickou zkušeností, protože právě v této fázi zrání jde o dokonaleji prováděné přičleňování dalších zkušeností ke stávajícím zkušenostem, počínaje východiskem. Východiskem pro pozemský život je narození a tomto světě, a stále více se ukazuje, že nic, co se stalo od narození, nebylo marné, všechno začíná mít vypovídací schopnost, kterou dříve nemělo, až nakonec padají meze dané zrozením. To Indové dobře vědí, a proto uznávají, že sanjasin už nenáleží žádné kastě. Je ovšem pravda, že si někdo může navléci oranžový oděv zasvěceného člověka, a může se pod ním skrývat zahaleč nebo podvodník. Mám však za to, že oprávněný sanjasin podvodníka odhalí. Vzpomínám si na vyprávění, které Romain Rolland zařadil do svého spisu Mystický a činný život dnešní Indie. Šrí Ramakrišnovi připadalo divné, že by mohl být tak velký boháč, jakým byl Devendranáth Thákur, zasvěcencem. Devendranáth byl otcem básníka Rabindranátha Thákura, laureáta Nobely ceny za literaturu. Měli jsme příležitost ho přivítat i v našem státě (v první republice. Od té doby se navázala tradice, že stále někdo do Československa přichází, kdo v Indii náleží do členstva Ramakrišnovy mise. A dokonce jsou mezi nimi i lidé s diplomatickou imunitou. Je to úkaz jistého úmyslu, který s námi Indie má). Ramakrišna se vypravil za Devendranáthem do jeho skvostného sídla, v němž Devendranáth vychoval svých devět synů, jimž se dodnes Indie podivuje. Ramakrišna odhalil bez ostychu Devendranáthovu hruď a poznal, že je opravdovým zasvěcencem. Obdobná poznání nebo jistoty
mně přináší styk s lidmi, zvířaty nerosty, neboť všechno, co je na naší planetě, je v jedné a téže vývojové linii, v jaké se nachází kterýkoliv jedinec. Ovšem v této linii jsou ještě pododdělení. To naše odděleníčko dovedeme už vyčíst z proměn zárodku v matčině těle. Ale to by byl jen povrchní pohled na věc. I události kolem nás spadají do této linie, a to buď bližším, aktuálním způsobem, nebo vzdáleným způsobem. Těmi bližšími míním místně i časově blízké záležitosti. Člověk je, pokud je živ, začleněn svou lidskou podobou do určitého prostředí, z něhož vyrůstá jako rostlina ze své půdy. Nesvědčí rostlině je-li často přesazována, a jsou období, kdy vůbec nesmí být přesazována, má-li přežít. Něco podobného platí o člověku. Avšak ne tak úplně, neboť člověk je více než rostlinou a zvířetem, ale přesto by se mělo s člověkem při přesazování zacházet velmi citlivě. A nemám na mysli přesazování jen fyzické povahy, nýbrž i myšlenkové proudění. Jiný proud změn snese dítě než dospělý člověk a ten zase jiný než starý člověk. A tu bych měl znovu poděkovat lékařům, jak se u mě postarali o serii přesazování z jedné úrovně vědomí do jiné úrovně vědomí, bez řeči, bez pomoci působení tvary a symboly a vždy trpělivě znovu. Tehdy jsem nabyl pružnosti, která pak poznamenala celý průběh mé cesty. Zmíním se aspoň o jednom příkladu, který sice není nejdůležitější, zato však je nejokatější a nejpřevratnější, neberoucí ohled na žádnou zkostnatělou tradici. Upozorňuji, že i při každém jiném případě než je ten, který budu prozrazovat, záleží na východisku, které nikdy nepodceňuji, nepotlačuji a neopomíjím. Důvody takového počínání bych mohl popsat celou knihu. Zde však píši pouhý komentář k Wattsovi, i když se vám bude zdát, že daleko odbočuji od Wattse. Nikoliv, to se vám pouze zdá. Člověk se postupně sbližuje se svou nesmrtelnou individualitou a tímto způsobem zůstává subjektivní. Děje se to na úkor objektivnosti? Nikoliv. Objektivnost a subjektivnost jsou dvě strany téže mince, pane Wattsi. Vy to dobře víte, ale mluvíte o tom např. takhle: Bůh se nikdy neobrací ke svému stvoření zády a podobně. A protože se jen takhle nemíním vyjadřovat, má můj komentář aspoň nějaký dodatkový význam. Nuže, teď se pokusím z problému o převtělování vytěžit závěry asi tohoto druhu: Není třeba se tělesně převtělovat, aby se člověk převtělil. Nejsme oddělenými bytostmi od ostatních bytostí, a proto není možno se převtělit jen sám pro sebe a u sebe atd. Žili mezi námi lidé a ještě žijí, kteří mohli a mohou prohlásit, že se převtělili a svědčí jim o tom jejich osobní zkušenosti. Jedním z nich je např. Šrí Ramakrišna, žijící v minulém století v Indii. Patřil
mezi řídce se vyskytující jev: Integrovaná lidská bytost se postupně ztotožňuje s jinou integrovanou lidskou bytostí, která už zemřela před narozením nynější lidské bytosti. Je však zajímavé, že kromě této převtělovací linie se Ramakrišna dokázal ztotožnit s Ježíšem nebo s Buddhou, kteří nestáli v jeho převtělovací linii (tj. nikdy před tím jimi nebyl), nýbrž vstupovali do ní jako nadstavba nad ní. Už i jen tohle by mělo vnést nové světlo do lidového pojetí reinkarnace, jak se ujala v hinduismu. Zatím však si přeji příliš mnoho a mé přání by se snadno mohlo stát otcem myšlenky. Má zkušenost o reinkarnaci má dvě rozdílné fáze. První probíhala od mých sedmnácti let do dvacetipěti a druhá od dvacetišesti let dodnes. Před 17. rokem svého věku jsem se nezajímal o posmrtný život nebo o život před tímto naším životem. Avšak téměř současně s obrácením v roce 1930 v plzeňském muzeu se začly bez mého přičinění dostavovat velmi pádné důkazy o předcházejícím životě, a pro mne velmi důležité, neboť prodlužovaly patřičným způsobem mou paměť do doby před mým narozením od roku 1768 do r. 1848. Soustavně se mi dostávaly do rukou dokumenty o tomto životě. Byl to život francouzského spisovatele, o kterém jsem pak mohl číst v originálu, neboť jsem se rovněž bez svého přičinění učil v obecné škole tři roky francouzsky u rodilé Francouzky. Četl jsem též dostupné životopisy tohoto spisovatele a poznával jsem u něho tytéž chyby a přednosti. Měl jsem tendenci vyvarovat se jeho chyb, a to včas. Nebyla by mě minula literární dráha nebýt mého obrácení na jiný cíl v roce 1930. Pro zevního pozorovatele bylo přesvědčující, že jsem poznal v Bretani spisovatelův rodný dům a v Paříži jeho úmrtní dům již na dálku. Jakmile jsem se ocitl poblíž těchto míst, buď jsem k nim instinktivně mířil nebo i věděl, co se tam stalo. Pro mě takových důkazů nebylo třeba. Byly tak samozřejmé, jako je samozřejmé, že poznáváme, s čím se často stýkáme. Mnohem důležitější byly pro mne zkušenosti, které autor nabyl během svého života, zvláště ty ve vnitřní modlitbě, a které mu nedovolil jeho život plný společenské angažovanosti plně využít. Umínil jsem si, že se nebudu nikdy tolik uplatňovat ve společenském životě (a k tomu mě zase nejednou pomohla má chromá ruka, pomocí ní jsem např. vyvázl z jevištní produkce), abych neztratil vnitřní klid. Jakmile jsem učinil vážné předsevzetí nedělat ústupky ve věci vnitřní zaujatosti, jako by opadla naléhavost všeho toho dlouhého poučování příkladem tohoto spisovatele. Tato změna působila v paměti tak podivně, že jsem např. roku 1937 poznával všechno v rodišti spisovatele, jako bych tam žil, kdežto roku 1968, když jsem
se tam ocitl znovu, tenkrát už ne proti vlastní vůli, poznával jsem už jen to, s čím jsem se seznámil roku 1937. To je jedna z příznačných ukázek vlivů pocházejících z minulosti. Co z nich člověk hned nevyužije, to se ztrácí, a co z nich uskuteční ve svém životě, to přináší užitek nečekaně v jiné podobě, než v jaké se všechno před tím jevilo. Konkrétní příklad: roku 1937 se mě na chvíli ujal jeden přímý žák Šrí Aurobinda Ghose, kterého jsem nikdy neznal. Dostávám jeho vlivem spisy Aurobinda Ghose od člověka, který nic nevěděl o mém setkání v Paříži. Všechno jsem dostal zadarmo bez mého nejmenšího přičinění. Tento přísun informací, které si ovšem nenechávám pro sebe (to je podmínka pokračování), trvá tak dlouho, dokud poslušně nesplním všechno, co ty informace mají ze sebe vydat. Můj styk s společností nabývá nečekanou a podivnou povahu. Lidská společnost dostává ode mne výměnou výběr, který si sama nedokázala provést a na nějž by se dokonce ani nedokázala dotázat. Ten žák Ghosův se mnou jednal jako se svým dobrým známým, a mě to nepřekvapovalo. Byl bych ho svým překvapením a nejapnými otázkami rušil v jeho úkolu. Stýkám se však s lidmi, kteří ve styku se mnou se řídí režisérem, kterého nepoznávají a jímž se přestávají řídit, jakmile se mnou přestanou jednat. Někteří z nich mi to prozradili, asi tak, že v mé přítomnosti vědí něco, o čem před tím nevěděli, a že dokonce odpadají jejich připravené otázky. Nebudu se o těchto věcech dále šířit, protože by všechny vypadaly velmi tajemně, a nepravděpodobně. Naznačil jsem je jen proto, abych prozradil, jak se připravená zkušenost z minulosti dostává do přítomného okamžiku, jak a v jakých nečekaných podobách. Je-li opravdu živá, celé prostředí, ve kterém člověk žije, jí slouží, a to i za nejdrsnějších podmínek, jaké vládly v koncentračním táboře. To už je zcela neobvyklý pohled na převtělování, a zbývá jen krůček k tomu, aby klasické pojetí převtělování v mé mysli bylo překonáno. To se stalo náhle, zase nechtěně a nečekaně 21. 11. 1939. Všechno, co jsem před tím zažíval a o čem jsem se přesvědčoval, bylo správné, lépe řečeno potřebné, jen do té chvíle, než jsem se dověděl, že jsem nikdy tím spisovatelem nebyl, nýbrž že se v mém životě jen vytvořily podmínky vhodné k tomu, aby se některé znalosti a schopnosti do mě vtělily, dokud jsem je potřeboval já a lidská společnost, ve které žiji. Potřebovali jsme je k našemu vnitřnímu růstu. Pak jsem byl svědkem toho, že i dále podle mé vnitřní potřeby, kterou neznám a po jejíž znalosti neprahnu, vstupují do mého vědomí mnohá vtělení dávno prožitá lidmi, jejichž zkušenosti a schopnosti bych nemohl obsáhnout za pouhý
jeden lidský život, ale které potřebuji pro splnění svého úkolu v určitý čas a v určité míře. Kde je potom převtělování po linii individuálního života odděleného striktně od životů jiných lidí? Připadám si někdy jako včela, která přeletuje z květu na květ a saje med. Není zrozena pro jediný květ, protože má křídla (jako lidská duše) a úkol shromažďovat med z více květů. Tohle se však netýká jen minulých zkušeností zemřelých lidí, nýbrž i zkušeností žijících lidí. Hned toho dne 21. 11. 1939 jsem bez svého nejmenšího přičinění vstoupil do vědomí lékaře Jiřího Došela a podle jeho obsahu vědomí jsem mu mohl pomoci zcela rozdílným způsobem, než bych byl mohl učinit, kdyby se byl obsah jeho vědomí do mě nevlil. A to se opakovalo vícekrát s jinými lidmi, ale není pravidlem, že bych podle své vůle libovolně vstupoval do vědomí jiných lidí. Toto rozšiřování vědomí až k neohraničené svobodě má ještě jiné následky: Kde je toho zapotřebí, tam mě některý lidský jedinec považuje za svého bratra, třeba se se mnou nikdy před tím neviděl, jako se mně stalo roku 1973 na italskorakouských hranicích. A podobně tomu bylo se zvířaty. Ta nemusela čekat, až projdu úplným sebevzdáním a stávala se podle potřeby mými bratry už v předškolním věku, kdy jsem měl za sebou jen násilné sebevzdání navozené lékaři. Tímto vyprávěním si přeji vnést další světlo do funkce malého lidského já, neboť znalost této funkce ega není propracována ani u Wattse ani v křesťanské mystice. Opomíjet nebo zabíjet malé lidské já, když ještě neposloužilo jako svědek a růstový prostředek, je snazší než se jím zabývat a přidržovat je v plné službě. Ale i tu mně Ježíšův život posvítil na cestu správného konání. Ježíš si ponechával "v plné službě" Jidáše až po zajištění smrti na kříži a používal stejnou, třebaže jinou měrou všech ostatních učedníků a mnoha jiných lidí. Protože zažíval vnitřní svobodu, věděl např. u koho bude jíst naposled se svými učedníky. Přečtěte si tu kapitolu z evangelií. Je velmi poučná a velmi dokonale dokumentuje, co jsem vám právě psal. Chtěl jsem vám podat ukázku toho, jaký poklad v sobě nosíme a nevíme o tom, a jak málo žijeme, že mohl Ježíš o nás říci, že jsme mrtví. Připadá mi zcela správné, že lze žíti v jednom životě mnoha životy, nechtěně, nýbrž jen proto a tehdy, když svým vnitřním růstem překračujeme hranici klamného pocitu oddělenosti. Jak tento pocit máme překonat, když jsme vězni v úseku vědomí AB a děláme všechno, například staráme se,
abychom se z něho nedostali? Naše starostlivost na rozdíl od péče nás přidržuje za mřížemi. Je nám dokonce velmi nepříjemné se mříží zbavovat, protože nám tam za mříž matka příroda nosí stravu jak pro tělo, tak pro smysly, cit a rozum. Bohatému mládenci nešlo odejít od toho, co mu skýtalo pohodlí a blahobyt. Jsme všichni tímto způsobem bohatí. Lépe by se dalo říci: předčasně spokojeni s tím, co ve svém věření máme k dispozici. Ježíš na nás kromě jiného chce, abychom milovali Boha z celé duše své. Projevuje-li se naše duše souhrnem lidských schopností, smyslových, rozumových a citových, jak máme s jejími schopnostmi správně zacházet, hospodařit, když je zabíjíme, zakopáváme apod.? Připomeňme si, co se stalo se služebníkem, který zakopal hřivnu: Byl uvržen do temnot vnějších, tj. stále zůstal nevědomý a neměl podíl na požehnání Hospodáře. Máme celým svým životem hospodařit jako s něčím propůjčeným, ale lépe, než kdyby propůjčené bylo naše. To je správné zacházení s malým já. Nečiníme-li tak, jsme živoucími mrtvolami, jak se o nás vyjádřil Ježíš. Měl z hlediska svého poznání právo, aby nás tak nazýval, protože člověk tu na světě není ze stejného důvodu jako zvíře. Vždyť má v sobě přichystáno všechno ke svatební hostině s Bohem, člověk k hostině nepřichází a když přijde, neoděje se svatebním rouchem a je ze svatební místnosti vyloučen. Zvíře je svým způsobem živé, o tom jsem se přesvědčil, ale člověk nikoliv, stará se jen o sebe a o své. Máme-li se stát učedníky Páně, nesmíme zahálet ve starostech o sebe a o své. To je zahálka, jeden z nejtěžších hříchů, protože se jím proviňujeme proti samotnému lidskému životu, který má jiný smysl, než abychom tonuli ve starostech o sebe a o své. A nyní jsme opět u Ducha, s nímž jsme začli výklad. Není rozhodující, že o vládě Ducha nic nevíme. On vládne jako by nevládl, a to je pravá vláda, řekl by Lao c. Neboť čím více se člověk blíží ke znovuzrozenému, tím je pro něho zřetelnější vláda Ducha. Teprve ve stavu blízkém znovuzrození může člověk vnímat vedení Duchem. On, pokud se týče člověka, posbírává porůznu roztroušené přídomky duše, aby spořádal beze zbytku vesmír v malém k dokonalému vědomému znovuzrození z Ducha, které je možné jen tehdy, když všechno časoprostorové se vrací odkud vyšlo. Nazýval jsem dosud tuto spořádávající činnost činností nesmrtelné duše. Na terminologii záleží jen potud, pokud nám pomáhá pochopit, co při tom sami máme dělat a co opomíjet. Jde tu o podíl malého já, ega, na díle božím, a tento podíl je nemalý. Sv. Petr, tj. podíl jeho malého já, chce hájit Ježíše a tasí meč. Ježíš mu zakazuje takhle jednat. Tasit meč mu zakazuje, ale
o zapření Petrově ví napřed, proto mu odpouští. Petr v prvém případě porušoval zákon, který neznal, ve druhém případě zákon naplňoval, jak jej měl Ježíš naplnit těsně před smrtí na kříži. Jinak však platilo: "Kdo mne zapřel před lidmi, toho i já zapřu před Otcem nebeským". Zkrátka Duchu a jeho zákonům, pomocí nichž on vládne např. v dualismu, se máme podrobit, i když mu nerozumíme a musíme se s tím umět smířit. Není rozhodující zda rozumíme, v tomto smyslu: Panna Maria nemohla pochopit, jak může porodit božího Syna, když muže nepoznává, a přece porodila. Petr nemohl pochopit, proč tentýž syn Mariin musí jít na kříž, a byl to jeden z důvodů, který mu přispěl k tomu, aby zapřel Ježíše; k zákonitému zapření, jehož doplňující nebo hlavním výrazem bylo zvolání Ježíšovo na kříži: "Bože, proč jsi mne opustil?" Snažil jsem se do tohoto zdánlivého rozporu vnést aspoň trochu světla. Doplněk k vývodům Wattsovým: Existuje-li stav, jehož jsem byl ve svém vědomí svědkem na příklad 21. 11. 1939, ve kterém minulost i budoucnost probíhaly bez nároků na čas, vrhá tento stav vědomí velmi ostré světlo na nekonečno a na působení boží. Řeknu-li vám podle pravdy, že v tomto stavu proběhl život od jeho začátku až po jeho konec, např. od stvoření světa až po konec světa, a pak od konce světa po vytvoření nového světa, a že v tom nebylo napřed a potom, protože to proběhlo bez nároků na čas, zároveň v jakési před tím nepoznané přítomnosti, pak tento stav rozřešil, je-li možný, a on možný je, celý problém dualismu a neduálnosti. Řeknu-li dále, že jsem napřed prožil konec světa a pak znovuzrození, pak bych měl prozradit také, že jsem při tom výkladu dal prostě přednost běžné lidské schopnosti pohybu v dualismu před současnou neschopností téhož člověka zažívat Bytí, Lásku a Poznání. Byl bych rád, kdybyste mi kladli otázku, proč se nějaký nerozpletitelný chaos rozpletl na minulost, přítomnost a budoucnost, a přece nebylo k tomuto rozpletení zapotřebí nejmenšího úsilí, jímž se rozpletlo? Protože v té chvíli mé malé já se omezilo jen na funkci svědka a přestalo mít funkci jednajícího, a v té funkci v jistém smyslu malé já zůstalo ještě dalších pět měsíců, ale už ne absolutně tak jako ve chvíli totálního sebevzdání, nýbrž jako za současného opětovného braní kříže, přičemž ten kříž už nesl Kristus, aby byla možná činnost bez jakéhokoliv ohrožení záměru v ní obsaženého. Ponechávám zatím stranou celou řadu otázek, které by mohl přednést rozum, protože jeho otázky nevedou k nasycení odpověďmi, jelikož samotný rozum se pohybuje v kleci AB. Otázky
ty vedou k nasycení jen tehdy, když se opustila klec AB, a tedy nikoliv nasycením v kleci, nýbrž uvolněním z klece, říkali jsme tomu sebevzdání, jímž např. u mě vznikla šíře vědomí v 21. 11. 1939. Do absolutního sebevzdání může chybět mnoho, a proto chybí také mnoho v odpovědi. Komentář ke III. kapitole: Problém zla Ad Část 1. Watts se v této kapitole dostává k takové hustotě textu, že lze jen doplnit, co říká, dalšími argumenty. Nestačí si přečíst tento komentář, aby byl člověk z něho tak moudrý jako Watts. Velkou závadou Wattsova textu však nadále zůstává dvojí: 1. Watts neovládá smysl symboliky Ježíšova života. Kdyby jej ovládal a kdyby tuto symboliku považoval za náboženskou zkušenost metafyzické povahy a kdyby uznal, že se jí dá řídit směrem k poznání lépe než slovním komentářem k Ježíšovu životu, jak je obsažen v evangeliích a v Pavlových listech, pak by nelámal hůl nad teologií, ani by ji neodsouval do podřadné úlohy pomocníka analogií, nýbrž jen by ji vybídl, aby se více spojovala s náboženskou praxí a snažila se objektivně zjistit, kde se v ní praktikové dopouštějí takových chyb, že pokrok u nich jde tak těžkopádně kupředu. Křesťanství přece nezastává názor o převtělování. Mělo by tedy o to usilovněji než Ind se snažit, aby jeden život bohatě stačil k dosažení vědomého soužití s Bohem. 2. Watts nemá nebo nechce mít ponětí o vnitřní struktuře ega, malého já, a pomíjejícího člověka vůbec jako transformátora všech časoprostorových sil vesmíru na bezčasovou skutečnost. Tohle nutně otupuje břitkost Wattsova pojetí správné myšlenky a správného zjištění, že "životní cíle jak středověké tak moderní jsou ve své podstatě téže. Oběma jde o přivlastnění Boha". Víme, Watts i my ostatní, kteří s ním souhlasíme, že je to základní chyba cesty, že je to chyba relativní povahy, a že je do určité míry nutná, aby se člověk pomocí ní dostal za ni: příklad ze symbolismu Ježíšova života. Do 30 let byl poddán rodině a společnosti, ve které žil, a pak náhle prohlásil "Kdo je má matka, kdo jsou mí bratři". Bylo tedy chybné, že se napřed rodiny držel a dal se jí vynést až tam, kam se jí dá použít, a pak rodinu opustil? Nikoliv. Ježíš nás neklamal ani svými slovy ani svými činy, nýbrž obojí dohromady bylo příkladem, který nám dal, abychom se jím řídili. Bohužel dodnes ho nedal ani Wattsovi, ani teologům. První filozofuje, druzí dogmatizují, to znamená zkameňují, co by mělo zůstat pružným, tvárným a odpovídajícím vývojovému stupni jedince. Jinak, i když
jsou slova i skutky Ježíšovy pochopeny, vznikají mezery, těžkosti, zbytečná zdržení a utrpení. Tady je na místě dovysvětlit vztah k rodině a ke společnosti, protože tam jsou velké mezery ve vědomostech vlivem neskloubené teorie náboženského původu se zkušeností metafyzického původu. Nevadilo totiž, že jsem svou metafyzickou zkušenost, jak se u mě vyvíjela až do 17 let, považoval za stejně přirozenou jako že jíme, spíme, dýcháme nebo soustavně vnímáme. Teprve když jsem byl zajat skokem narostlou vnitřní zkušeností, mé okolí ji považovalo za nepřirozenou nebo nadpřirozenou, chcete-li metafyzickou, přestože já jsem ji i nadále považoval za nejzákladněji přirozenou. Chybně jsem se mínil rozejít s lidmi a s pozemským životem. Zkušenost mých 17 let náleží každému člověku. Jí člověk dospívá do pravého lidství a jeho pravým úkolem, třebaže zatím se současným chybným podhodnocováním hmotných vztahů. Tato dospělost během jediného lidského života by měla být přirozeně správná a obecně dosahovaná. Také jsem ji za takovou považoval a plakal jsem nad lidmi, kteří té dospělosti nedosáhli. Co nám radí Ježíš svým životem k té dospělosti? On si byl patrně hned po narození vědom toho, že od Boha pochází a k Bohu se vrací. My o něm víme jen tolik, že ve 12 letech prohlásil, že musí být v tom, co je jeho Otce, ale přesto se vrátil k rodině a ke společnosti, a byl jim poddán. V evangeliu se praví, že Panna Maria Ježíšovu výpověď hluboce uložila v duši své. Jak se toto všechno projevuje u běžného člověka, který např. neprošel utrpením na hranicích snesitelnosti? On neví, že od Boha pochází a k Bohu se vrací. Věří jen v tento pozemský život, protože se o něm soustavně přesvědčuje. Ovšem životní zkušenosti jím lomcují, takže občas zapochybuje o správnosti svého jednání. Nezbývá mu, než založit svou cestu na správné činnosti. (Podrobnosti viz spis M II, část věnovaná karmajoze a její křesťanské obdobě). Ani já jsem nevěděl, že od Boha přicházím a k Bohu se vracím. Našel jsem si své místo ve společnosti a šel jsem cílevědomě za ním. Jenže byl jsem z toho kursu vytržen tzv. "zevními okolnostmi" a jakmile jsem tuto ztrátu jediného svého cíle oželel, ocitl jsem se tváří v tvář novému smyslu života, cestě do věčného života vědomě žitého. To se stalo v 17 letech. Od té chvíle na dlouhou dobu jsem byl pro společnost a pro rodinu ztracen. Bylo pro mne velkým utrpením nejen se věnovat světským věcem, ale i o nich slyšet. Bez pomoci matky bych byl tu dobu nepřežil. Ale za to jsem byl zapálen pro duchovní cestu daleko více než před tím pro přírodní vědy. Opět šlo o celobytostní zaujetí. Tahleta schopnost se dá u dítěte vypěstovat. Nerušte dítě, když si hraje a je dokonale soustředěno na svou hru tak, jako by šlo o důležitou práci. Jsou
ovšem výjimky, kdy by se dítě mohlo svou hrou ohrozit na zdraví, ve správném myšlení nebo na životě. Pak musí dospělí šetrně zakročit tak, aby v jiných případech, ve kterých hra nepřejde do nebezpečných fází, nechali pro dítě dveře k ní otevřeny bez skrupulí a bez předsudků. Asi takhle: Ano, dítě, tvá hra je stejně důležitá jako naše práce. Ovšem ve skutečnosti mnohem důležitější, neboť nesjednotí-li se dítě ve hře, těžko se naučí sjednocovat svou bytost při práci neboť tam začíná s něčím, k čemu mu chybí průprava. Čili i Ježíšovi byl život ve společnosti a v rodině průpravou k neextatickému, tj. k trvalému vědomému spojení jeho vědomí s božím vědomím, jak je pak zažíval od chvíle vstupu do Jordánu a přemožení Satana na poušti. Každý jedinec provádí přípravu po svém, jen následky jsou stejné. Ovšem v případech jiných než v mém, kde jsem prošel velmi tvrdou přípravou při operacích bez uspání, bude třeba přirozenější pomoci vychovatelů, aby dítě měli soustavně nejen ke správné, ale i k "otevřené" činnosti. Otevřenou činností myslím takovou činnost, která vede k provedení správného (toho, co lidé považují za správné) bez návratu k sobě. Ježíš říká "hledejte království boží především", ale neříká, abychom je hledali pro sebe. Hledáme-li je především pro sebe, má to jeden neblahý následek: "není nám vše ostatní přidáno". Je-li činnost prováděna tak, aby vedla především k vlastnímu užitku, nemusí být proto chybná nebo špatná, ale je to činnost "uzavřená", nemůžeme zabránit tomu, abychom nerozkouskovali své zaujetí na drobné či větší starosti, nejednotíme svou bytost na patřičné úrovni, která dostačuje k tomu, abychom došli k Jordánu. Nevymaníme se z vlastnění a rozšíříme své vědomí znovuzrozením vodou. Vychovatelé by měli dbát na to, aby se u dítěte příliš a natrvalo neporušovala linie otevřených činů uzavřenou činností. Heslo: Nebuď pořád svůj, buď také bližního. Než se tomu naučíš, patři své hře, i když hra je určena k tomu, aby později přešla k práci pro dobro jiných nebo společnosti. Jaká nebezpečí růstu hrozí člověku až do lidské dospělosti (do oněch 30 let Ježíšových), tj. do stavu, ve kterém ví, že je dítětem božím a že se jako takové musí nejen občas, ale trvale chovat? Bude-li "nedospělý" člověk jednat správně bez ohledu na svou vůli z moci Ducha, ocitne se v bezprostředním nebezpečí, že bude chtít ze svého utéci, jako se mně stalo v 17 letech. Utéci od čehokoliv není správným sebevzdáním, nýbrž nepochopením celého života jako nástroje, ze kterého nesmí být vyňata nějaká část, ani jen tak beze všeho lidského sobectví. Což to nebylo
sobectví, které vedlo učedníky Páně za jejich Mistrem? Byl to nejvyspělejší stav sobectví, vyššího už nelze dosáhnout. (Absolutně to neplatí, protože tu bylo tajné působení Ježíšovo v nitru jeho učedníků!) Přeje-li si někdo bohatství nebo pohodlný život, nazveme ho sobcem, ale přeje-li si věčný život, je daleko vypočítavější. Ježíš počítal s tímto krajním sobectvím u svých učedníků, a kdyby jim je byl třeba jen v nejmenším vytýkal, nebyl by si je zachoval mezi učedníky. U jedenácti z dvanácti učedníků Páně bylo sobectví nejbezpečnějším a nejjistějším propojovatelem jejich osobnosti. Jen celý lidský transformátor může dovršit proměnu všeho časného v člověku na bezčasové a věčné. Nesmí v něm chybět ani jeden článek. Jsou mezi sebou propojeny i ty části lidského transformátoru, které nejsou toho času v provozu. Působí na dílo znovuzrození svou propojeností, teprve postupně svým zapojením do díla. Toto zapojení jednotlivých částí transformátoru se dá provést technicky vůlí zdola, od muladhary začínaje, nebo shora zaujatostí pro věčnost. První způsob je vhodný jen pro ty, kteří se dají vést technicky vyspělým mistrem. Zaujatost pro věčnost musí mít konkrétní podobu. Opřel-li se Ježíš o vrcholné sobectví svých učedníků a při tom je přiměl jak svou mocí, kterou na ně přenesl (křtící moc, léčitelská moc), tak ochotou učedníků souběžně milovat bližního (kterého připravovali křtem k věčnému životu a léčením jej zbavovali potíží tělesných i duševních), způsobil, že v rámci dualismu harmonicky postoupili až tam, kam se v tomto řádu dá postoupit, a teprve pak (roztříděním všech na tři skupiny: Jidáše, Jana a ostatní), buď že působil na ně na hmotné úrovni dále, nebo dovolil, aby hmotnou úroveň postupně opustili. Toto opuštění hmotné úrovně se však nemělo stát předčasně (Viz o tom Sk IX, 22-28, Sk XII, 1-17). Výklad, vedený tak mistrně Wattsem, má znaky homocentrického chápání problému zla. Watts jen s velkými potížemi může ještě něco dodat k řešení problému zla viděného z této pozice, z pozice člověka, z postavení člověka ve vesmíru. Snad ještě dlouho si budeme moci myslet, že vesmír byl stvořen pro nás lidi nebo pro organismy lidem podobné. Pokud budeme trvat na myšlence, že vesmír byl stvořen a nikoliv, že je tvořen, nebudeme mít mnoho úspěchů v řešení problému zla. Dále musíme uznat, že toto tvoření jde zvnitřku navenek a neustále tak pokračuje. Zvnitřku to znamená z nedějového stavu do přerůzných s dějem spojených stavů, tím ze stavu vědomí nezávislého na proměnách do vědomí závislého na přerůzných proměnách, jejichž symbolem jsou např. různé časoprostorové organismy. My lidé se na tento proces tvoření díváme zvnějšku, z pozice odvozeného od základního, to je pohled opravdu velmi povrchní.
Pohleďme třeba, jak mylně z tohoto pohledu radí Kenneth N. Taylor v knize: Bible v obrázkách pro děti, s odvoláním na Mojžíše I, 2-5: "Milé děti, představte si, jaká tma nastane všude, je-li noc a nikde není světla. Tak to bylo na počátku světa. Nebylo pěkných květin, nebylo stromů, travička nerostla, ba ani ptáčci nelétali. Nebylo ani dětí. Byla všude tma. Pán Bůh nechtěl, aby tma pokrývala všechno. Rozhodl se stvořit člověka. A protože lidé nemohou žít ve tmě, stvořil Pán Bůh nádherný svět, plný světla". To je vzor homocentrického vnějšího pohledu na stvoření světa. Nevím, zda se páchá větší škoda na duši dítěte vychovávaného tímto způsobem výkladu k víře v Boha, než na duši dítěte vychovávaného proti víře v Boha. Mám však za to, že více se škodí dítěti, které je vychováváno k víře v Boha. Jaké jsem měl štěstí, že jsem už v předškolním věku poznával nesprávnost podobných výkladů, a tak jsem byl dokonale obrněn proti vyprávění podobného babiččina stylu. Bral jsem je jako pohádku ne jako skutečnost. Tím mně však babička znemožnila, abych věřil v jejího Boha, a víře v jiného Boha mě nikdo neučil. Co na tom, že by Watts takhle primitivně nezacházel s obrazem o stvoření světa podle Genese. Pokud by se nedostal za jakýkoliv lidský obraz o Bohu a jeho tvoření, nedokázal by nás přivést k víře, která by obstála v konfrontaci s poměry ve světě. Jestliže by však ukázal na správný význam obrazu o věcech božských, dovedl by nás k pochopení mezi vírou a věděním a oprávněnosti obou. Příklad: Panna Maria se dovídá, že se z ní narodí Syn boží, ale nepotřebuje pochopit, jak se to může stát, když muže nepoznává. Poznání o tom nikoliv z rozumu ale ze zkušenosti, se dostaví záhy, vždyť porodí aniž poznala muže. Dostačujícím důvodem byla její odevzdanost do vůle boží. Řešme však s Wattsem problém zla. Také my se dovídáme, počínaje chvílí narození, že existuje zlo, ale nechápeme, kterak vznikl. Zatím stačí říci, že jak vzniklo, tak také zanikne. Bude však třeba, abych se chopil obrazu Genese a obrazu konce světa, postavil je vedle sebe, ale to učiním, až se budu muset vypořádat s pojmem Duch důsledněji, než jak činí Watts. Měl jsem to štěstí, že se mně - viděno z lidského hlediska - zlo dotklo velmi tvrdě záhy po narození. A ejhle, co tento blízký a bolestivý styk se zlem měl za následek: Projevily se v mém vědomí stavy, které byly velmi prospěšné duchovnímu růstu. Zlo tak prudce nasazené dokonce způsobilo řetězovou reakci, která by se dala charakterizovat soustavně narůstajícím duchovním poznáním. Vlivem této reakce se sice nedostavilo pochopení zla, ale od 21.
11. 1939 po dobu pěti měsíců, za tvrdých poměrů v koncentračním táboře, se dostavil stav za zlem. Řečeno obrazně: Z rukou božích začal proudit život přes můj duševní i tělesný organismus a přes situaci se všemi jejími komponenty ke mně i ke všem složkám života. V podobné situaci je lidský zárodek v matčině těle, protože je uvnitř matky. Jakmile se ocitne mimo matku, už začíná trpět, už začíná pociťovat relativní dobro i zlo. A Ježíš říká: Nenarodíš-li se znovu, nevejdeš do království božího". Ježíš nezůstává dlužen odpověď ani na otázku, kde se má člověk narodit. Dobře čteme v evangeliu sv. Jana: "Nenarodíš-li se z vody a Ducha, nevejdeš do království božího". Nesprávně položené "kde" v otázce, je změněno na "Z čeho" v odpovědi. A my už víme, z čeho vzniklo narození Syna božího (ne Syna člověka) v Jordáně - z vody, a z čeho vzniklo narození Krista Ducha, připomenutým zmrtvýchvstáním Syna člověka atd. Byl to celý nedělený proces a je to neustálá rekapitulace něčeho, co nemá začátku ani konce. Ale víme, že kdyby se byl Ježíš nedokázal vzdát rodiny, nebyl by mohl ukázat jak vstoupit do Jordánu s účinky "tento je Syn můj, v němž se mi zalíbilo". Kdyby se byl nevzdal svých učedníků a zázraků, nebyl by umřel na kříži (byl by z něho sestoupil, jak byl lidmi nabádán) a nebyl by vstal z mrtvých. Sám jsem se přesvědčil, že kdybych se byl nevzdal sama sebe 21. 11. 1939, nebyla by se v mém životě projevila ani ta dočasná svoboda a nezávislost na zlu. Zaměníme-li nesprávný dotaz "kde" (a ten pronesl např. Nikodém, když se ptal, zda má znovu vejít do matčina lůna), na který, je-li na něj odpovídáno, musí následovat nesprávné odpovědi (a teologie i filozofie jich poskytuje nepřeberné množství), zaměníme-li své chybné hledání "podle kde" za správné hledání "podle z čeho", pak dojdeme snadno ke správné odpovědi "z věčnosti" (a k celé serii obdobných odpovědí "z vody a z Ducha" apod.) Ovšem aby se tato druhá řada nevymkla z úrovně, nesmí být udržována jen za ní, nýbrž musí být kvalitativně vylepšována (viz algoritmus Ježíšova života). Proto Ježíš řekl "z vody a z Ducha" a nespokojil se s Jordánem, tj. s tímto životním obrazem. Obdobně si musíme počínat i my, protože správné odpovědi můžeme dávat jen životním postupem, obecně řečeno: napodobováním Ježíšova života, konkrétně stupňovaným sebezáporem, braním kříže a nerozlišováním příjemného od nepříjemného a paralelně stupňovaným relativně správného. (Zasmějte se se mnou: Abych takto o této věci psal, musel jsem dne 12. 12. 1986 upadnout na jedněch schodech tak nešikovně,
že jsem nějaký den nemohl chodit a nesměl jsem jen zůstat u léčení kolena, nýbrž využít je takhle). Mohl bych zde předvést, jak loďka mého života narážela na břehy omylů a chyb, a jak se od nich znovu odrážela do proudu pokroku, ale užitečnější je obecně platná ukázka Ježíšova života a zjištění, že z řádu dualismu se dá vyjít jen pomocí správného využití párů dvojic, a tedy i relativního zla a relativního dobra, a že dualismus je pak správným prostředkem k tomu, aby se z něj vynořila svoboda věčného života, který už je v zákulisí připraven k tomu, aby vešel na jeviště vědomí. Věřícímu nebo k víře vychovávanému člověku bych radil, aby odstoupil od homocentrického zdůvodňování působení božího (jakým je např. zdůvodňování Kennetha N. Taylora), a přiklonil se k theocentrickému zdůvodňování. Při něm odpadá mnohé zbytečné "proč", na které se beztak nenajde správná odpověď, a nahradí se způsobem "jak", a tím se dostaví odpověď opět zvnitřku, z vnitřní zkušenosti. Panně Marii se narodí Syn boží bez přispění muže (= v našem vědomí se Syn boží rodí vždycky bez přispění muže, takže partenogenese není žádná báje!), a to je první krok k překonání dualismu. Pak se řetězovitě pokračuje dál tak, jak ukázal Ježíš svým životem. Theocentricky věřícímu člověku (tj. takovému, jemuž není středem člověk, nýbrž Bůh, pro nějž žije) záhy přichází na pomoc všechno, co je o Ježíšově životě napsáno jako by to byla zázračná pomoc. Má-li se tato pomoc vyjádřit jako neobvyklá, musí být znázorněna zázrakem od jejího počátku až dokonce. Není těžko vystopovat příčinu těch zázraků: Rozsvítili jsme světlo na jiné úrovni, než jakou známe, a to světlo tam bylo patrné všem, kteří na té úrovni žijí. Není divu, že přicházejí na pomoc, aby zachránili a podepřeli nově se rodící světlo. (Viz svatí tři Králové: Hvězdu, kterou oni viděli, nikdo jiný neviděl, kdo nebyl na jejich úrovni. Pro ty jiné ten zázrak neexistoval, a tímto faktem byl Ježíš zachráněn.). Jedním z nejvýznamnějších zázraků je narůstající moudrost, které prospívá jak technický tak vědecký pokrok, veškeré relativní dobro i zlo, všechny události, které jsou průvodním zjevem pokroku. Prospěšnost se nezastavuje ani na hranici neúnosnosti (U mě např. operace za vědomí byly na hranici neúnosnosti, později tamtéž byl boj se sexem, dále nemožnost věnovat se vědecké práci podle vlastního výběru a konečně bezdůvodné uvěznění a týrání v koncentračním táboře, spojené s těžko vypsanými mukami. Například už před vstupem do tábora jsem v Ruzyni dostal od esesmana takovou ránu do pravého ucha, že jsem nadobro
ohluchl na několik hodin atd. Mohl bych se ptát, proč se tohle nestalo jiným, a jaký v tom byl znak duchovního pokroku.) Ad Část 2. Kdo je odchován jen logikou, které se učíme na školách a možná i v běžném životě, ten si po přečtení této kapitoly nepovzdychne jako já (a mám obavu, že Watts psal jen pro tento typ lidí. Jinak by tuto knihu nenapsal): "Tak blizoučko jsi, člověče, Pravdě, a právě tak jí vzdálen. Kde všude chceš vystačit s logikou? Tlačíš s ní svou káru myšlení čím dál s většími potížemi, protože se s ní blížíš k mezi, za níž s podle ní vůbec nemůžeš správně rozhodnout a rozhodovat. Vždyť už jsme se přece v logice dostali k větě o neúplnosti bohatších deduktivních systémů a k větě o nemožnosti bezespornosti v rámci těchto systémů samých." Přestože logické závěry Wattsovy vyvozené z příslušných premis jsou brilantní, a nelze jim nic vytknout, přece jen nás z tohoto nadšení vyvede velmi snadno fakt, že myšlení, jak se s ním shledáváme jak v jeho vývoji, tak v jeho nynějším stavu je uzavřený kruh, ve kterém je začátek a konec tak dokonale sklouben, že dost dobře nemůžeme říci, kde začíná a kde končí. Neodvažujme se jej přetnout, přišli bychom o iluzi, že je nekonečný. Jeho nekonečnost je nepravá, iluzorní, a tak je to s celým lidským myšlením. Labilnost tohoto kruhu si nejsnáze uvědomíme rozborem zákona příčin a následků. Řekneme-li, že první příčinou všeho je Bůh, pak musíme dojít lehce k závěru nebo aspoň k pokušení, že Bůh začal někdy tvořit a je-li Stvořitelem všeho, nebyl jím před tím, než začal tvořit. Obraz zapsaný v Genesi si s tím ví rady. Říká se tam, že Bůh šest dní tvořil a sedmý den odpočíval. To ovšem je řešení ještě horší. Co dělal Bůh před stvořením světa, kým byl před tím, proč ho po šesti dnech práce posíláme zase do důchodu? Jsme-li ateisty, nevadí nám, že logikou potřeme Boha. Stejně tak touž logikou, jsme-li poctiví myslitelé, můžeme popřít jakoukoliv první příčinu a tím také všechny následky a existenci čehokoliv. Tak se můžeme stát dokonalými nihilisty, nebýt toho, že žijeme a myslíme (Descartovo totéž z druhé strany: Cogito, ergo sum = myslím a tedy jsem). Zatím však do určité míry pro nás platí, že nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech ( Nihil est in intelectu, quod non prius fuerit in sensu), odvozujeme-li veškeré poznání jen z počitků (Formulace Johna Locka, 1632 - 1704, který odmítal vrozené ideje a pojmy). Ovšem tím vlastně tvrdím, že úsek AB je jediným
možným úsekem vědomí. Lidé se však s pravidelností téměř zákonitou dovídají, že existují jiné úseky vědomí, ale nejen ty, že nejde při tom o pouhé rozšíření vědomí, nýbrž že, aniž o tom víme, žijeme uprostřed širšího světa, než o jakém nám podává informace vědomí, odkázaného na úsek AB. Nepřesvědčili se o tom v poslední době jen nějací lidé, všelijací lidé. Není to přesné označení, řekne-li se, že se u těchto lidí objevilo něco, čemu se v psychologii říká kosmické vědomí. Označení kosmické vědomí není přesné proto, že při něm nejde o projev z kosmu, který poznáváme jen smysly a nějakou aparaturou, která rozšiřuje jejich schopnosti, nýbrž o paralelní kosmos, který normálně smysly nepoznáváme. Viz např. svědectví irského laureáta Nobelovy ceny za literaturu z r. 1923, Wiliama Butlera Yeatse (1865-1939), Walta Whitmana, amerického básníka autora Stébel trávy (1819-1892), Sören Kierkegaarda (1813-1855), dánského filosofa, nebo Blaise Pascala (1623-1662), francouzského matematika, fyzika, filozofa a spisovatele (jeho zážitek z 23. 11. 1654 ho přivedl trvale k náboženství) atd. Abych se však nedržel jen těchto klasických případů nebo mého vlastního zážitku z dubna 1930, uvedu zde aspoň jeden z knihy Enno Nielsena, Das gro Geheimnis, nakl. Wilhelm Langewierche - Brandt, Ebenhausen u Mnichova 1923, str. 263 a n.: Bucke, americký lékař duševně chorých, vypráví ve své knize Cosmis Consciousness (Philadelphia 1901), když byl vysvětlil, že "kosmickým vědomím" nerozumí jen rozšíření běžného lidského vědomí, nýbrž něco, co je způsobeno podstatně novou, totiž nám běžně neznámou lidskou funkcí vědomí, která se liší jak od běžné lidské funkce vědomí, tak i od nejvyspělejšího vědomí zvířecího: Trávil jsem večer spolu se dvěma přáteli. Četli jsme a rozebírali politiku a filozofii. Okolo půlnoci jsme se rozloučili, a přede mnou byla dlouhá cesta k domovu. Má mysl, ještě pod vlivem myšlenek, představ a pocitů, které vyvolaly přečtené a prodebatované věci, byla klidná a pokojná. Byl jsem ve stavu tichého, téměř trpného počitku. Bez zábran táhly mou duší myšlenky, obrazy a pocity. Náhle, bez nějakého příznaku, jsem byl zahalen ohnivým oblakem. V první chvíli jsem si myslel, že někde nablízku hoří, ale pak jsem poznal, že oheň byl ve mně. Na to mě zaplavil pocit nevýslovné radosti a blaženosti. Bezprostředně následovalo též intelektuální osvícení, které nedokážu popsat. Nicméně dá se říci, že jsem nabyl - nikoliv pomocí "víry" nebo "úvah" - přesvědčení, že vesmír není mrtvou hmotou, nýbrž že je plný pohybu a života. Uvědomil jsem si věčný život v sobě
samém. Ne tak, že bych byl už před tím přesvědčen, že jsem podílníkem věčného života, nýbrž prostě nabyl jsem vědomí, že jím jsem. Poznal jsem, že všichni lidé jsou nesmrtelní, že kosmický řád k tomu nejlepšímu vede jak jednotlivce tak celek, že láska je základem světa, ba všech světů, a že je pro každého zajištěno absolutní štěstí. Vize trvala je několik vteřin a ztratila se. Vzpomínka na ni však už trvá čtvrt století stejně živě. Poznal jsem pravdu toho, co se mi zjevilo, neboť jsem dospěl k přesvědčení, že co jsem viděl, musí být pravdivé. Toto přesvědčení, ba mohu říci toto vědomí, jsem už nikdy neztratil, ani v době největší sklíčenosti. (Konec citátu). Bezprostřední příčinou toho stavu bylo, že dr. Bucke před tím vyviklal v debatě se dvěma přáteli, nebo rozklížil hranice svého úseku vědomí AB. Měl jsem přítele Blahatu, který se se mnou přel, že ho nepřiměji k tomu, aby uvěřil v Boha. Přistoupil jsem na jeho přání a debatoval s ním před jeho domem několik hodin o tomto problému. Dá se říci, že jsem do té míry ukřižoval jeho odporující mysl, že dle vlastního prohlášení se už nemohl bránit, neboť už nebyl schopen myslet. Šel si lehnout a zažíval na pohovce, kam se svalil, obrovskou bouřku, zatímco venku vládla dokonalá pohoda; měl dojem, že při tom hromobití přijde o život a strachem se třásl. Tentýž Blahata společně s Karlem Přikrylem byli potom se mnou několik týdnů na horách na Podkarpatské Rusi a tam se stalo něco, co souviselo s popsanou událostí. Spali jsme všichni tři jednu noc u chasidského rabína. Zatímco dva mí přátelé spali v prvním poschodí, já jsem se zúčastnil na ranních modlitbách toho rabína a jeho rodiny a nato jsem od něho dostal poučení o židovské moudrosti, která je ve mě stále ještě živá. Na nedaleké hoře Hoverle jsem potom zase sám totiž bez těch dvou přátel - byl přítomen jedinečnému západu slunce. Západní obloha byla rudá až oranžová a na ní po celé její šíři stála proti sobě dvě vojska ve středověké zbroji na koních, připravená k boji. Zpozoroval jsem vedle sebe stát nějakého člověka slavnostně společensky oblečeného. Pohlédl jsem na něj a on na mě, a přikývli jsme sobě buď na pozdrav nebo na souhlas, že oba vidíme tentýž zjev a že jsme jím s vnitřním úděsem unešeni. Zjev do všech podrobností oděvů jezdců a jejich zbraní a koní trval až do uhasnutí oblohy. Proč ani tady nebyli přítomni mí přátelé? Samozřejmě, když jsem jim to vypravoval, nevěřili mě. Asi za rok propukla druhá světová válka. Přál bych si, aby z této ukázky vyplynulo aspoň toto: Stav, který dr. Bucke zažíval v krátkém zlomku času, vnesl do jeho dalšího života čtvrt století živou závaznost, kterou
nezpůsobuje žádný jiný zážitek obsažený v rozmezí vědomí AB, čili žádné poznání, které vzniklo pouze ze smyslového vjemu a dostalo se až k rozumu. Je to výjimečnost, která nám napovídá, že za hranicemi úsekového vědomí AB na nás čekají fakta mnohem pádnější než logické dedukce, dokonce takové, že proti jejich závaznosti nic nezmůžeme. Kdyby byl kdokoliv dr. Buckemu vykládal a přesvědčoval ho, že šlo o pouhou halucinaci, nebyl by tím sňal břemeno závaznosti, které poznamenalo celý jeho další život. Byla to závaznost, která vyplynula i z mého zážitku v museu v mých 17 letech. Tato závaznost byla silnější než u Buckeho, protože zážitek nebyl přikryt žádným smyslovým dovětkem jako u Buckeho, např. vrcholnou blažeností nebo viděním světla. Bylo v něm ale obsaženo totéž poznání, že jsme nesmrtelnými bytostmi, a toto poznání se neopíralo o pouhou paměť, nýbrž o zcela konkrétní závaznost, která zřejmě už v mém vědomí nepomine. O jeho síle si můžeme snadno učinit představu z faktu, že zatímco věřící kolem mně, když byli bezmocni proti zvůli esesmanů, v koncentračním táboře, ztráceli víru v milosrdenství boží nebo dokonce v Boha vůbec, kdežto mé úvahy při téže situaci mě vedly jen k bezradnosti, jejímž obsahem bylo: "V čem jsem se provinil?" Víte už z mého předešlého vyprávění, že asi za tři dny jsem se dověděl, že nešlo o vinu, nýbrž o tlak dalšího už připraveného poznání, které se nečekaně provalilo do vědomí, jakmile jsem se vzdal sama sebe. K tomuto prohloubení poznání patrně zážitek Buckeho nevedl. U Whitmana a Maeterlincka vedl jen ke zdokonalení v literární oblasti. A tak se obdobně stalo i Cesarovi a Ciceronovi, když prošli uměle navozeným tímtéž poznatkem při zasvěcování, pro které si záměrně zašli do nějaké řecké svatyně. U Kierkagaarda dokonce závan kosmického vědomí nevymazal některé jeho chybné povahové vlastnosti, kdežto mě ze základu natrvalo změnil. Přesto šlo o totéž, o překonání hranic časoprostoru, což je zřejmě nejvelkolepější vymoženost, jakou může člověk zažít. Kdyby člověk cestoval v nadsvětelné rychlosti celým vesmírem, nedostal by se z jeho klece, ale ve vědomí rozšířeném za hranice odvozeného úseku vědomí do vědomí jako takového, ztratil by nesvobodu pocházející z pobytu v kleci, které říkáme vesmír, a to aspoň nezapomenutelně po době a trvání tohoto zážitku. Yeats při témže zážitku prošel jen časem nazpět až ke svému narození, ale nikoliv rozšiřováním paměti, jako činí někteří jogini, kteří se snaží rozpomínat se na stále širší úsek svého života, až se octnou ve chvíli narození a pak za ním. Pokud však přejdou se svým vědomím jen do přecházejících životů, zůstávají stále vězni vesmíru. Yeats prožíval pomalu znovu svůj celý život od útlého mládí, tak pomalu, jak kdysi ve skutečnosti
plynul, když jej žil, ale přes toto pomalé prožívání dosavadního života neuplynul přitom ani zlomek vteřiny od jeho začátku k jeho konci, neboť Yeats měl pro to snadnou kontrolu. Stalo se mu to v okamžiku, kdy vstupoval do svého bytu a sahal na kliku. Ještě ji neměl ani zmáčknutou, když zážitek celého života byl pryč. Člověk může procházet časem pomalu tak, jak si tu na světě žije v lidském těle, a pak rozeznává minulost a dospěje až do časoprostorové (!) přítomnosti nebo může vyváznout z tohoto pohybu a může si ten pohyb zopakovat jako Yeats už bez nároků na čas, nebo se průběh času může promítnout v bezčasovém okamžiku, jako se stalo mně 21.11. 19369, do věčného života, který pak fakticky existoval v mém vědomí pět měsíců s jinými následky než po oněch pěti měsících. Tyto jiné následky jsou srovnatelné s poznáním řádové sestry Katrei, žákyně mistra Eckharta, a jsou obsaženy v příčině, kterou byl u mě onen zážitek z 21. 11. 1939. Mistr Eckhart podává v dochovaném jeho rukopisu v St. Gallen toto svědectví sestry Katrei: ....Nyní se dostavila dříve jmenovaná dcera znovu ke svému zpovědníku a pravila: Pane, pro Boha, vyslechněte mě. On řekl: odkud přicházíš? Ona pravila: Z daleké země. On na to: Kdo jsi? Ona řekla: to je mi známkou, že sám sebe nikdy neznáte. On řekl: to je pravda. Vím přece, že kdybych sebe poznával, jak bych měl poznávat, co je mi nejblíže, znal bych všechna stvoření. Ona řekla: To je pravda, ale nechme té řeči. Poslyšte mě, pro Boha. On řekl: Rád, jen mluv. Dcera přednesla svou zpověď ctihodnému zpovědníkovi až kam se dostala nyní, takže jeho srdce bylo potěšeno. Pravil: Přijď zase brzy. Ona řekla: Dopřeje-li mně to Bůh, budu ráda. On pak šel ke svým bratřím a pravil: Vyslechl jsem člověka a nevím, zdali je to člověk nebo anděl. Jestli je to člověk, pak vězte, že všechny síly jeho duše přebývají s anděly v nebi, neboť jeho duše nabyla andělskou podstatu. Poznává a miluje více než všichni lidé, se kterými jsem se seznámil. Bratři řekli: Pochválen buď Bůh. Zpovědník vyhledá dceru v kostele, kde ví, že ona prodlévá, a prosí ji důvěrně, aby s ním promluvila. Ona řekla: Ještě mne neznáte? On odpověděl: Bůh ví, že ne. Ona na to: Tak vám to ráda řeknu. Jsem prostý člověk, kterého si Bůh k sobě přitáhl. Pak mu řekla, kým je. Zpovědník řekl: Ach, já nebohý člověk, jak se musím stydět před zrakem božím, když jsem tak dlouho budil dojem duchovního a tak málo jsem objevil z božího tajemství. Řekl dále: Prosím tě, milá dcero, zjev mi laskavě, ty, která jsi tak blízko k Bohu, svůj život a svá duchovní cvičení od našeho posledního setkání. Ona řekla: O tom by se dalo mnoho říci. On dodal: Toho nemůže být nikdy dost, rád si to poslechnu. Věz, že jsem se o tobě dověděl mnoho zázračného. Dcera znovu
začla mluvit a řekla zpovědníkovi: Nesmíte mě nikdy prozradit, dokud budu živa. Řekl na to: slibuji ti to, že nikdy tvou zpověď neprozradím, dokud žiješ. Pak ona začala mluvit a řekla mu tolik podivuhodného, že se podivil, jak jeden člověk dokáže snést tolik utrpení. Pravila: Pane, mně ještě něco zbývá říci. Shledala jsem v sobě, že jsem tím vším prošla, po čem má duše toužila, až na jediné, za co bych mohla být obžalována pro svou víru. Pravil: Bůh buď pochválen, že tě tak oslavil; spokoj se s tím. Ona řekla: Nikdy, dokud má duše nespočine na věčnosti. On řekl: Mně by úplně stačilo, kdyby se má duše dostala tam, co tvoje. Ona řekla: Má duše má tutéž možnost jako tvoje bez jakýchkoliv překážek, ale není v tom ještě ustálena. Vězte, čas mně nedostačuje; kdybych jen věděla, co mám dělat, abych natrvalo zůstávala ve věčnosti. On řekl: Toužíš po tom hodně? Ona: Ano. On pravil: Toho se musíš zříci, máš-li se v tom vůbec osvědčit. Ona pravila: Učiním to ráda a oprostila se od všeho. Tu ji Bůh vtáhl do božského světla, a ona se cítila zajedno s Bohem, dokud zachovávala to oproštění. Pak byla božskou mocí vyvržena zpět do sebe a řekla: Nevím, je-li mi pomoci. Zpovědník přistoupil k dceři a řekl: Řekni mi, jak se ti teď daří? Ona odpověděla: Daří se mi špatně, nebe i země jsou pro mne příliš úzké. Žádal ji, aby o tom něco řekla. Ona pravila: Nevím, jak bych se o tom zřetelně vyjádřila. On pravil: Pro Boha, učiň to, řekni něco o tom. Tu promluvila k němu tak podivuhodně a hluboce o nahém žití božské pravdy, že on pravil: Věz, že je to všem lidem cizí, a kdybych nebyl učeným knězem a sám tohoto nezažil v boží moudrosti, bylo by mně to také neznámo. Ona řekla: Působí to tedy na vás špatně. Chtěla jsem, abyste o tom něco dodal ze svého dřívějšího poznání. On řekl: Měla bys vědět, že jsem z toho tak mnoho pochytil, že o tom dobře vím, jako že dnes budu sloužit mši. Avšak věz, že jsem si to nepřivlastnil pro svůj život, a to je obtížné. Dcera řekla: Proste Boha za mne a vraťte se do své samoty a zažívejte Boha. Netrvalo však dlouho, opět přišla k fortně, prosila svého zpovědníka a pravila: Pane, radujte se se mnou. Stala jsem se Bohem! (Herr, freuet Euch mit mir, ich bin Gott geworden). On řekl: Bůh buď pochválen. Odstup teď od všech lidí do své samoty; zůstaneš-li Bohem, rád ti to přeji. Uposlechla svého zpovědníka a odešla do chrámového kouta. Tam došla k tomu, že zapomněla všechno, co kdy nabylo pojmenování a byla tak vzdálena od sebe a od všech stvořených věcí, že ji museli vynést z kostela, a ležela tři dny tak, že ji považovali zaručeně za mrtvou. Zpovědník řekl: Myslím, že není mrtva. Vězte, že kdyby nebylo zpovědníka, byli by ji pohřbili. Pokoušeli se všemožně zjistit, je-li její duše v těle a nemohli to zjistit. Řekli,
že zaručeně je mrtva. Zpovědník řekl: Určitě není mrtva. Třetího dne přišla dcera zase k sobě a řekla: Ach, já ubohá, jsem opět zde? Zpovědník se ihned dostavil a pravil jí: Potěš mě božskou útěchou a zjev mi, co jsi zažila. Ona pravila: Bůh dobře ví, že nemohu. Co jsem zažila, nikdo nedokáže převést do slov. On řekl: Máš teď všechno, co chceš? Ona pravila: Ano, jsem nasycena. Řekla: Shromáždila jsem všechny síly své duše. Pohlédnu-li do sebe, vidím Boha v sobě a všechno, co kdy Bůh stvořil na nebi i na zemi. Chci vám to ještě lépe ozřejmit. Víte dobře, že kdo se pohřížil do Boha a pohlédl do zrcadla Pravdy, ten vidí všechno, co je nasměrováno k zrcadlu, a tím jsou všechny věci. To bylo mé vnitřní cvičení, dříve než jsem se osvědčila. Porozuměl jste smyslu toho? On řekl: Tak tomu musí být. Ale tvé cvičení už nyní není toho druhu? Ona řekla: Ne nic nemá co do činění s anděly a se svatými. Navíc: co kdy nabylo pojmenování, s tím nemá nic společného. Řekl: Pouč mě lépe. Ona pravila: Učiním to. Dospěla jsem k pouhému Božství, v němž neobstojí nikdy obraz ani tvar (v originálu: osvědčila jsem se v nahém Božství). Pravil: Jsi tu stále? Ona řekla: Ano. On řekl: Věz, že tuto řeč slyším rád, pokračuj v ní. Ona pokračovala: Kde stojím, tam se nemůže dostat žádné stvoření stvořeným způsobem. On řekl: Pouč mě lépe. Ona pravila: jsem tam, kde jsem byla dříve, než jsem byla stvořena, tu je pouze Bůh v Bohu. Nejsou tu ani andělé ani svatí, ani chóry ani nebe. Mnozí lidé mluví o osmi nebích a devíti chórech; nic z toho tady není, kde jsem. Vězte, že všechno, co se převede do slov a lidem předloží v obrazech, není nic než povzbuzení k tomu, aby se Bůh hledal. Vězte, že žádná duše nemůže přijít do Boha, nestaneli se Bohem tak, jak byla Bohem, dříve než byla stvořena. Ona řekla: měl byste vědět, že kdo se s tím spokojí, co se dá vyslovit - Bůh je slovo, království nebeské je slovo - kdo dále nechce jít silami duše, poznáním a láskou, tím, čím byly pře ztvárněním slovem, ten by se měl oprávněně nazývat nevěřícím. Co se převede do slov, to pochopí nižší smysly a síly duše, s tím se vyšší síly nespokojí; pronikají stále dále, až dospějí ke zdroji, ze kterého duše vyprýštila. Vězte však, že žádná síla duše nemůže vstoupit do zdroje. Všech devět sil duše jsou sluhy moci duše a pomáhají moci před zdrojem a vytahuji ji z nižších věcí. Stojí-li duše ve svém majestátu před původem (zdrojem), nutí moc duše vstoupit do původu a všechny síly duše zůstávají venku. Pochopte to. Je to duše zbavená všeho pojmenovatelného, nahá a prostá. Tak stojí Jedna v Jednom, takže má kráčet kupředu v pouhém Božství, jako se rozlévá olej na plátně a teče dál a teče stále kupředu tak dlouho, že zaplaví celé plátno. Vězte tedy:
Dokud dobrý člověk žije v čase, jeho duše stále pokračuje na cestě do věčnosti. (Konec citátu z knihy Martin Buber: Extatische Konfessionen, str. 191 - 195, Schoken Verlag, Berlin. Výňatek z traktátu "Sestra Katrei", který je připisován Mistru Eckhartovi). Tato perla křesťanské mystiky leží nepovšimnuta někde v St. Gallen, a ležela také, aspoň její část opsaná Martinem Buberem, nepovšimnuta v mé knihovně. Je v ní bezezbytku vysvětlen pojem Ducha, který přebývá v člověku, proměna Ducha přetvořením v duši a zpět proměna duše na věčného Ducha. Budu mít příležitost, abych se vrátil k tomuto odhalení. Jen ještě něco nejdůležitějšího, co podpoří myšlení jak Wattsovo, tak i Eckhartovo. Zpovědník se ptá: "Jaká jsi dělala cvičení?" To znamená, že odpověď na otázky proměn Duch - duše - Duch stvoření, nelze dát slovem, nýbrž životním, příkladem, který ovšem málokdo dovede provést tak dokonale jako Katrei. Tenhle skvost bych byl nepřeložil, nebýt toho, že jsem si pochroumal nohu a nemohl jsem se věnovat tolik zevní činnosti jako jindy. Tím jsem získal čas, abych něco navíc dodal k tomu, co jsem už napsal. Kniha v mé knihovně ležela od 26. 2. 1941 a dosud jsem její četbu odkládal až na dobu, kdy budu mít více času. Teď jsem pochopil, že právě mám více času, který jsem našetřil bolestí a nepohyblivostí. Teď už obojí může přestat působit. Už jako následek způsobilo své. Ale přece jen jedno je mi divné, jako mi už bylo divné, že jsem kdysi v 17 letech našel ve Weinfurterovi návod k duchovnímu cvičení, který tam nebyl napsán. Tak také tentokrát, když jsem si přečetl vzadu v Buberově knize obsah a hned poté jsem nahlédl do Traktátu Katrei a vyčetl jsem tam zřetelně něco, co jsem při překladu už nenašel. Cituji: "Ona: Pravím, že až do této zkušenosti jsem byla věřící, a doufající ve spásu; od této zkušenosti jsem nevěřící, protože k čemu je mi víra a naděje, kde je přímé poznání. Na to on: Kdybys byla v nebi, měla bys právo takhle mluvit, ale teď, když jsi na zemi a v těle, mohla bys být obviněna z nevěrectví. Ona: Neztotožňuji se s ničím stvořeným, jen s čistým Božstvím, a proto jsem v nebi. Na to se tak dokonale vzdala sebe, že po tři dny si lidé kolem ní mysleli, že je mrtva. Její zpovědník měl co dělat, aby ji zachránil před pohřbením, byl však přesvědčen, že je živa, neboť ten stav znal". (Konec citátu z nepřečteného. Co jsem se potom nahledal, než jsem konečně v napsaném našel tomu odpovídající, ale méně návodnou pasáž. Katrei tehdy i dnes po několika stoletích vysvětlovala činem. Nemělo by mě to překvapovat, když Ježíšovy činy ke mě promluvily jasněji než jeho slova dne 21. 11. 1939.
Katrei měla velkou výhodu před mnohými lidmi, že byla vedena tak skvělým mistrem, jakým byl Eckhart. Watts by ho nazval člověkem s nejvyšší metafyzickou zkušeností. Jedno však žádný mistr v těle nemůže učinit, neboť by tím porušil boží vliv: vést žáka soustavně pozemským životem. Pak mohou lidé a okolnosti zasahovat do lidského života, aniž kdokoliv ví, co se za jejich "nápovědou" skrývá. A tak, co nedokáže duchovní mistr, dokázali na mně např. duchovně nezaložení a nezkušení lékaři při operacích za vědomí. Nemohli zabránit tomu, že jsem se při každé operaci vehementně bránil proti jejich zákroku. V této obraně jsem propojil celou svou lidskou bytost se všemi jejími schopnostmi, a to se opakovalo čtrnáctkrát. Co se stalo: Vědomí, které tak jako tak přichází ze zdroje, normálně je upotřebováváno ve smyslech a rozumu, tedy se vracelo nevyužito do zdroje. Původní průběh vědomí: zdroj - lidský organismus - smysly - rozum - zevní svět, se změnil na průběh: zdroj - živý lidský organismus - zdroj. S organismem se dělo něco, co bychom mohli nejvýstižněji nazvat velkým trápením. Smysly živého těla odmítly fungovat (přejímat uvědomovací sílu ze zdroje) jako přenašeč vědomí. Malé dítě si však osvojilo zkušenost a zachovalo si ji pro budoucnost, že když nedokáže něčemu čelit, musí od toho ustoupit, nebo odstoupit. V tom je moment onoho požehnání, které přivolali lékaři a vnesli je jako nesmírně cenný dar do celého mého života. Pozor na rozdíl mezi relaxací a tímto stavem. Do relaxace se nedostáváme po propojeném úsilí celé lidské bytosti, po zaujatosti a vystupňovaném sebezáporu, nýbrž rovnou odcházíme do uvolnění. Chybí tu moment sebezáporu v potřebné míře a po propojení celé bytosti. Volně bych tedy mohl říci, s pouhou relativní správností, že až do 17 let mne vedla zkušenost nabytá z operací, a to daleko dokonaleji, než by mohl vést jakýkoliv duchovní mistr. Bezprostřední braní kříže přivolalo Moc, o které Katrei přesvědčila (podle nenapsaného textu) svého zpovědníka tím, že odešla do stavu nebe tak dokonale, že ji považovali za mrtvou, a zároveň tak nedokonale, že jen když k tomu byla vyprovokována zpovědníkem (já lékaři, ale k nějakému nižšímu stavu), odešla od sebe, vzdala se sama sebe, jak už před tím jistě rovněž dokázala, ale ne tak hluboce a dokonale. Její nedokonalost spočívala dále v tom, že byla vypuzena ze stavu nebe, jak se jí zdálo a jak se zdálo okolním lidem: Extáze skončila. Katrei nám dává odpověď dokonalejší (i když zastřenější pro každého, kdo s ní nepoznal podle vlastní zkušenosti to, co ona), než jakou jsem dosud dával ve svých předešlých spisech. Ona ví, kým byla dříve než byla stvořena. Chcete-li i vy pochopit, co tím chtěla říci, stačí, když si na dobu tohoto výkladu zakážete vzpomínku na stvoření
světa v šesti dnech. Neobracejte se, prosím, k tomuto věrnému obrazu toho, co se děje s každým člověkem, nejenom s prvním, a co se dá prožít ve zkratce. Každý z nás, aspoň ve výseku začínajícím nejjednodušším životem na naší planetě, je v mateřském těle napřed nedělenou buňkou. Pak jsme postupně v mateřském těle tvořeni, nabýváme postupně lidských vlastností, a když vyjdeme z matčina těla, jsme už stvořeným člověkem, byť ještě ne úplným ve všech lidských funkcích. Jako takový má k dispozici řadu lidských vlastností, které, jak správně ví Katrei, slouží jen k tomu (a ona mluví jen o této jejich nejvyšší funkci), abychom se osvědčili na cestě k Bohu, dál ne. Nic stvořeného (a tyto vlastnosti vznikly, a proto se dají nazvat stvořenými) nemůže překročit práh Božství, nemá místo u Boha, nýbrž jen ve stvořeném, pomíjejícím a tam jsou nepostradatelné. Protože však jsou ustavující (konstituční) součástí našeho malého já, které si přeje dospět do věčnosti, nemůžeme jim zabránit v tom, aby se ocitly na prahu věčnosti, ale dál nemohou. Prohlubuje-li se tento vstup do věčnosti (a on se prohlubuje věčně), ocitneme se na prahu věčnosti jen přechodně, jen proto, abychom si odnesli dojem o tom, co je asi za prahem a více toužili po překročení prahu. Zažíváme třeba extázi (tj. postáváme chvíli na prahu věčnosti), ale pak jsme vyvrženi zpět do pocitu oddělenosti od věčného života, a je nám z toho zle, jako té Katrei, a ještě hůře mně v 17 letech po skončení extáze, tj. první extáze. Nevěděl jsem, že nic nesmrtelného (tj. stvořeného, ani lidská duše, ani její nejskvělejší vlastnosti) nemůže překročit práh věčnosti. Katrei už ve chvíli rozhovoru se svým zpovědníkem toto všechno ví. Proto se ptá zpovědníka: "Opravdu mne neznáte?", a když on odpoví, že nikoliv, pak ona podle toho poznává, že on nezná ani sebe, tj. svého nestvořeného Ducha, který je právě tak v ní jako v něm. Pak mu vysvětlila své "cvičení" a on se podivil, jak jediný člověk dokáže snést tolik utrpení. Tomu byste neporozuměli, kdybych k tomu něco nedodal ze své zkušenosti. Nejde ani zdaleka o utrpení při operacích za vědomí. To je nic proti tomu, když se člověk ve svém přibližování k Bohu musí svléci ze všech svých lidských vlastností, ze všeho stvořeného, z celého vesmíru, o němž se dovídá, že člověk je jeho nedílnou součástí. To je ona "tíha hříchů", které na sebe bere Kristus a dává nám okusit, že ji sami neuneseme. Protože jsem neměl při těchto stavech žádné vidění, nýbrž jsem se prostě propadal nejen ze svého jáství a jeho vlastností, ale také z celého časoprostoru, zažíval jsem tak velké utrpení, že je to lidsky nepředstavitelné. Předváděl nám to názorně Pán Ježíš od zahrady Getsemanské, kde se krví potil, až po kříž, kde odevzdával svého ducha, tj. všechno, co k Duchu
svou činností přidal během svého života na zemi. U mě teprve víc než za devět let se toto vnitřní umírání převedlo do tísně, která i ve vnějším světě vyvrcholila v koncentračním táboře a trvala tři dny. Mluvil-li jsem o tom, že jsem se propadal a neřekl kam, nedopustil jsem se chyby. Protože je to propadání se nikam, do ničeho, do naprosté nejistoty; zůstane-li lidský organismus přitom naživu, dostaví se z této hloubky nejistoty moudrost, která je větší než moudrost, která před tím vznikala z relativních jistot. Katrei právě tak jak musela shromáždit všechny síly své duše, musela se jich všech zříci před vstupem do původu (zdroje, do věčného života.) Katrei vlastně přiznává, že patří k oněm dobrým lidem, kteří mají rádi život, protože jim skýtá možnost, jak soustředit všechny lidské síly a tak se sebe vzdát, aby bylo možno vstoupit do věčnosti. To není hledání života, který se tím ztrácí, nýbrž láska k životu jako ke prostředku vstupu do věčného života, přesně podle Ježíšova životního návodu. Zatím jsem nevysvětlil více, než že Katrei byla vypuzena od prahu nebe a proč a jak lépe chápat vstup do stvořeného a výstup z něho. Musím ještě prozradit na Eckharta, že nevěřil na Boha, jak si jej lidsky představujeme, nýbrž na Božství, tj. na věčný život. A tu se dočítáme v Genesi I, 7: "I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem". A k tomu výroku si přiřaďme výrok Katrei: "Wisset, da in Gott nichts ist als Gott. Wisset, da keine Seele in Gott kommen kann, sie werde denn zuvor so Gott, wie sie Gott war, ehe sie geschaffen wurde. (Přeložil jsem: Vězte, že v Bohu není nic než Bůh. Vězte, že žádná duše nemůže přijít do Boha než ta, která už napřed byla tak božská jako Bůh dříve, než byla stvořena). Jinými slovy řečeno: Katrei mluví o stvořené duši a o nestvořené duši, věčné duši, kterou Watts nazývá Duchem. Rozlušťme si tu hádanku za pomoci Genese I, 8 a Katrei. Bůh vdechl člověku v chřípí dech života. Protože u Boha nemůže být jiný život než věčný, vdechnutím tohoto života do prachu země, z níž byl stvořen člověk, způsobilo se dvojí: 1. Že nesmrtelná duše, pocházející z Boha, se pomocí pomíjejícího lidského organismu změnila na pomíjející duši, jako vyslankyni nepomíjejícího (o tom víme ze zkušenosti radžajoginů, že nesmrtelné se v živém lidském organismu neustále proměňuje na různé stupně a úrovně pomíjejícího života). 2. Že nesmrtelné zůstává v člověku nesmrtelným Duchem, kterého Indové nazývají Atmanem. Tedy Duch se neztratil, nýbrž tvoří nesmrtelnou podstatu člověka. Z této nesmrtelné podstaty
vcházejí do našeho vědomí soustavné informace, které si ovšem může smrtelná duše mylně vykládat, protože ony nemají jen funkci sdělovací, nýbrž i udržovací, a tohle si člověk nemůže prověřit pouhou rozumovou úvahou. (Proto jsem uvedl jako ukázku případ dr. Buckeho). Našimi slovními obraty a zkušenostmi bychom dnes nechali Katrei promluvit takto (a to ne proto, že bychom byli poučenější než ona, nýbrž proto, že nemáme za sebou inkvizici, před kterou ona, jako členka inkvizitorského dominikánského řádu, se musela mít náležitě na pozoru): "Božství, tj. věčný život, je pravou podstatou každého člověka. Tento život byl vdechnut každému člověku do jeho chřípí, jakmile se narodil ze země, z matky, a tu začal dýchat až vydýchal své penzum pomíjejícího života. Člověk se však stále svým pomíjejícím životem přibližuje k vědomě žitému věčnému životu, a proto každý správně jednající a myslící člověk má život rád". A tak jsme Ducha sledovali od stvoření, tj. od narození na svět, až po smrt na kříži, a dokonce jej budeme mít příležitost sledovat dál, pokud se dá v čase a v prostoru vystopovat dál, když sám je bezčasový. Pomáhá nám ona metamorfóza nepomíjivého na pomíjející. Kdybychom byli radžajoginy, dokázali bychom si obojí prověřit přímo v těle. Takhle se o tomtéž můžeme přesvědčit ze sebezáporu a braní kříže, jak jsem už dříve popsal. Kdybychom byli radžajoginy, dokázali bychom si obojí prověřit praxí, v těle, otevíráním čakramů. První způsob je systematický, druhý je zase metodicky správnější. Tedy vykladačům Genese nemělo ujít, jako neušlo prosté dominikánce Katrei, že Bůh tvoří dvojím způsobem, jednak tím, že něco dělá jakoby mimo sebe (oddělení vod od země, tmy od světla, uplácání člověka z hlíny, tj. z matky, apod.), jednak jaksi zvnitřku, že ze sebe vdechuje do chřípí člověka život. Autor Genese naznačil, že život pochází zvnitřku, lépe řečeno z věčnosti, a je pořád téže věčné podstaty. Nastěhuje-li se na venek, např. do lidského organismu, "podlehne" pomíjejícnosti příslušného organismu a stává se dočasným. Lidská duše, tak jak ji známe, je tedy provizoriem, které ovšem má ničím nenahraditelnou funkci nezištné průvodkyně na cestě do věčnosti. Tohle věděli všichni staří národové a zanechali nám o tom zprávy ve svých bájích. Duch, který je v nás, se nestává při našem narození něčím přidaným, novým, odvozeným, nýbrž pořád je bez začátku a bez konce.
(Někoho možná bude zajímat, jak se dostávám k těmto myšlenkám: Tedy základem tohoto všeho vědění není myšlenka, nýbrž stav, který označuji datem 21. 11. 1939, ale dokumentaci k tomu si musím sehnat mimo sebe. Jak ji sháním? Velmi jednoduše. Např. tyto poslední informace o Duchu takto: Dne 12. 12. 1986 jsem dostal avizovanou zásilku knih po zemřelém příteli z vysokoškolských studií a z koncentračního tábora, JUDr. Miloslavu Lelkovi, od jeho paní. Měl jsem u něho nějakou svou knihu. Jeho paní přibalila také knížku, která nebyla moje a v níž byla zpráva o Dr. Buckem. Mám ve zvyku se napřed podívat na obsah knihy, kterou neznám. V něm jsem si přečetl, že se tam také pojednává o kosmickém vědomí. Tuto pasáž jsem hned přeložil, a byl bych se s tím spokojil jako s psaným svědectvím o tom, že existuje. Duch je nezávislý na lidské duši, tj. na konglomerátu duševních vlastností. Jenže tentýž den jsem klopýtl a upadl na schodišti a musel jsem zanechat pohyb chůzí. To mě přimělo k tomu, abych nahlédl do mé knihovny, kde tlel spis Martina Bubera. Zase jsem nahlédl do obsahu a tam jsem zjistil, že je tam také traktát Katrei, kterou znám jako výtečnou žačku Eckhartovu. I přeložil jsem ten traktát. Nebýt zraněné nohy, nebyl bych se dostal k Martinu Buberovi a k jeho žačce Katrei. Vždyť ten spis čekal na objevení v mé knihovně od roku 1941. Jaké štěstí, že i jiná zranění, jako to v předškolním věku a další, mě nenechala tam, kde bych byl, nebýt jich. Pro mě, kdybych je potřeboval by tohle byly důkazy tak pádné, že bych mol rovnou říci: "Duch v nás nespí, nýbrž jedná za přispění svých pomocníků vnitřních i vnějších". Paní Lelková nevěděla, co způsobuje svou zásilkou, protože knihu nečetla; lékaři rovněž nevěděli, co dalšího způsobí kromě léčení kloubu, a nebylo zapotřebí, aby věděli. Jednali, aniž věděli, co vlastně ještě dělají kromě toho, co chtěli učinit. Lidé se obvykle spokojí s nehlubokou pragmatickou činností. Možná, že by zpychli, kdyby to věděli, jaké vznešené moci jsou nástrojem. Tedy nelitujte mě, co námahy musím vynaložit na takovéto psaní, jen mi držte palce, abych nezpychl proto, že vím proč a jak všechno samo přichází! V žádném případě si nemohu stěžovat, že bych nebyl svědkem soustavného proudu zázraků, mimosmyslové komunikace apod. A lidé si lámou hlavu nad tím, proč zázraky skončily někdy ve starověku. Dávno už mají podobu, ve které ujdou pozornosti člověka, který neví, co činí. Ježíš vedl své učedníky tak, aby věděli více než ostatní lidé něco o tom, co dělají). Bylo by dobře vyřknout definici Ducha. Duch je duše, která je dříve než byla stvořena.
Dobře si všímejte každého slova definice. Neříkám, že Duch byla duše, která byla dříve než byla stvořena, nýbrž říkám, že Duch je duše atd. Duch je bez ohledu na cokoliv, co se děje, co se něčím stává nebo co přestává být. Duše, která byla stvořena je pouhým pomocníkem Ducha a je na něm závislá, ať o tom ví či nikoliv. Této definici právem vytknete, že je to obraz skutečnosti, jak jej vidí člověk. Duch je zaručeně více než nestvořená věčná duše, ale i jí je. Pro mne je tato definice zatím dostačující. Vyčkám na další tah Wattsův, a už tu je: Ad Část 3. Odbývat problém zla i těmi nejskvělejšími rozumovými prostředky, tj. duchaplnými úvahami, jako činí např. Berdjajev v knize Svoboda a Duch, je nesprávné. Podle tohoto autora by se zdálo, že zlo zbavuje člověka jako takového veškeré reálné svobody a ponechává pouze svobodu boží. Berdjajev trvá na tom, že musí být zachována určitá míra lidské svobody, v níž zlo nachází svůj původ. Watts o tom názoru praví, že "Berdjajevovo pojednání o uvedeném problému je pravděpodobně nejhlubší v celé teologické literatuře". Nejsem toho názoru, neboť tu chybí jeden nepatrný článek poznání, bez kterého se nevyřeší problém zla, jak je pociťuje a těžce nese člověk. Měl jsem příležitost srovnávat postavení zvířete vedle postavení člověka. Toto srovnání mi dovolilo dojít k následujícím závěrům. Pro člověka je otevřen přístup do nebe (rozumějte do stavu věčné svobody), a to nikoliv tím co dělá a jak to dělá, nýbrž potencionálně, pro strukturu jeho organismu, která mu dovoluje překročit práh relativního dobra a zla. Nechme zatím stranou fakt, že člověk tento práh nepřekračuje, ale nezapomeňme, že by to mohl učinit. Zvíře však tohle učiniti nemůže, protože mu chybí úplný transformátor relativního na věčné a absolutní. Nabízel jsem mu tu možnost, ale ono prostě nemohlo překročit práh relativity. Nabídl jsem tuto možnost člověku a on mohl tento práh překročit, a i tehdy, kdy - a to v převážné většině případů - jej nepřekročí, přece jen v něm zbude dojem, že by mohl, a já mu pak, jakmile v něm tento dojem vznikne, soustavně předkládám možnosti, ze kterých by mohl překročit Rubikon a zničit velkou říši zla. A člověk dokáže být za toto pobízení vděčen, neboť přece jen tuší, že se mu řešení problému přibližuje a že se v tom nemýlí. Neměli bychom zapomínat, že pád z ráje není pouhá báje, i když je v Genesi tak bájeslovně líčen. Mám výhodu před věřícími, pro které je toto líčení s veškerým zdůvodňováním uvedeným v
jeho rámci soustem naprosto nestravitelným. Teologie pro jistotu, pokud jí chybí metafyzické zkušenosti, chodí okolo pádu z ráje po špičkách, aby ten problém vůbec neprobudila. Neboť co potom s ním? Mohl by pohřbít celou víru postavenou na chybných základech, např. na nedostačujícím rozlišování obrazů od skutečnosti. Tohle rozlišování je mi k dispozici, dokonce i s příslušným vysvětlením, protože jsem 21. 11. 1939 zažil zkratku o stvoření daleko větší než jakou předvádí Genese. Od té doby je pro mě šest dnů stvoření a sedmý den odpočinku božího, příliš dlouhým obdobím, neboť vím, že k božímu tvoření není třeba času, přestože se do času neustále přelévá. Toto tvoření se nedá vůbec srovnávat s lidským, neboť lidské probíhá zásadně v čase. Jakmile boží tvoření převedeme do časového sledu (a my tu možnost máme. Takovým konkrétním převodem je např. proces rození člověka na tomto světě), nestačíme se divit (a my se už dnes divíme oprávněně, protože nevíme, jak mohla lidská matka za devět měsíců v sobě zvládnout 3 miliardy let vývoje života na naší planetě, při čemž ani nevěděla, co vlastně činí a jak by se to mohlo stát, kdyby se nespojila s mužem. Tímto konstatováním se spokojí a pro ni odtamtud všechno začlo, a pak už všechno pokračovalo vlivem nějakého mechanismu, zamontovaného do mateřského těla) a také žehrat na přítomnost relativního zla (např. na choroby a jiné těžkosti, které dokážeme překonávat jen dočasně a nedokonale). Tím se však problém zla nevyřeší, nýbrž nastolí! Teď musím říci, co vím, nebo aspoň něco z toho. Od 21. 11. 1939 vím, že od útlého mládí, s mocným přispěním lékařských zákroků, dokážu aspoň v malém a na krátký čas řešit dokonale problém relativního zla. Toto dočasné řešení se od zmíněného data prodloužilo na pět měsíců (a to z původních několika minut v mých pěti letech) za nejtěžších životních podmínek, jimž jsem byl vystaven v koncentračním táboře. A tento fakt už stojí za to, abychom si řekli, neobjevilo-li se tu přece jen nějaké jiné řešení než Berdjajevovo a Wattsovo. Naštěstí nic se neobjevilo, protože celé řešení, ovšem obecně, předvedl svým životem Ježíš. My však jeho životu nerozumíme nebo jej odsouváme až za jeho výroky, tj. za jeho komentář k životu. Řekněme si hned něco o výsledcích tohoto řešení. Člověk padl z ráje, a jak se dnes narodí, je prostě padlým z ráje. V tomto smyslu se dá přijmout dědičný hřích, bez kterého se neobejdeme. Lékaři mně také svými hrubými zákroky předvedli, jak jsem pak pochopil až 21. 11. 1939, že se člověk svým životem přibližuje v každém případě lidského života ke znovuzrození z vody a z Ducha, jak o tom mluvil Ježíš a jak potvrdila Katrei, a proto měla život ráda. Měli bychom se aspoň
smířit s faktem, jak měl Ježíš rád pozemský život pro tutéž jeho vymoženost, o které věděla např. Katrei. A protože miloval bližního jako sebe, vracel lidem pozemský život, léčil, křísil k němu a dopřával lidem, aby se v něm radovali ("Radujte se, opět pravím, radujte se", jsou Ježíšova slova k učedníkům), a při tom věděl, proč má mít člověk život rád. Člověk pociťuje potřebu ráje, je to občas jeho fyziologická potřeba, tj. potřeba jeho živého těla, které nemůže odolat. Pohleďme však, jakým náhradním způsobem se dostává do ráje. Všimněme si na ukázku jen pohlavního orgasmu, který nás na chvíli přibližuje k rajské blaženosti. Co je ochoten člověk za něj zaplatit a jak je z něj soustavně vypuzován. A tak v malém padá z ráje znovu a znovu. (Ve velkém z něho spadl ve chvíli narození.) Nejsme ovšem na úrovni předpisů obsažených v Kamasutře, jak se pomocí této přechodné blaženosti dostat nad ni do věčného života. Chybí nám disciplina daleko náročnější, než jakou musíme osvědčit při jakékoliv jiné činnosti. Umět se vzdát blaženosti při samém jejím zrodu ve prospěch něčeho, co ještě nepoznáváme. Ani se o to nepokoušejte. Bez odborného vedení budete jen hlouběji propadat na dno vášně. Watts s tím měl neblahé zkušenosti a nebyl to člověk, který by byl tyto experimenty prováděl kvůli sobě. Šlo mu o zjištění fakt. Zvíře však nepadlo z ráje jako člověk (tady se mýlí sv. Augustin) a proto má volný přístup do ráje i výstup z něho. Už jsem se o tom zmínil, že jsem s husami mnohokrát vstoupil do jejich ráje, ale vystoupil jsem z něho do lidského života, nikoliv do zvířecího, a nad to obohacen o zvířecí zkušenosti. Teprve 21. 11. 1939 jsem poznal, že zvíře má sice otevřenou cestu do ráje (a proto pohlavní život není u zvířete nepřecpávaného člověkem samoúčelnou záležitostí, aby něco užilo pro sebe), ale je pro ně zavřena cesta do nebe, do stavu věčné svobody. Zvíře k tomu nemá kompletní živý organismus, který by je dopravil na práh této svobody. Tedy opět ona Felix culpa (šťastné provinění) prvních lidí (a těmi jsme nyní my všichni, co jsme se narodili na zemi), jak svědčí časoprostorový převod bezčasové záležitosti, provinění, které povýšilo člověka na bytost vracející se do nebe. Za cenu přivření vrátek do ráje táhne relativní zlo ve spojení s lidským organismem člověka do nebe. Kdežto u zvířete, u něhož se dvířka do ráje nezavírají, je pro tento fakt a pro neúplnost transformačních schopností zvířecího organismu (ve srovnání s týmiž, ale kompletními transformačními schopnostmi u člověka)
možný pohyb jen z pozemského vědomí do vědomí rajského (BD) a zase zpět (DB). Je to zvířecí obdoba lidského vědomého bdělého stavu (AB) a spánku (BC) s tím rozdílem, že ani o sobě ve spánku nevíme (izolace stavu BC), kdežto zvíře o sobě ve spánku ví (vstupuje do vědomí AC, respektive AD a možná že ještě o něco výše). Mohu to tvrdit s naprostou jistotou, protože když jsem vyšel společně s husami z jejich ráje (C až D), ony věděly, že jsem tam s nimi byl a signalizovaly mně to, a nejednou. Takže mohu právem předpokládat, že když tam věděly o mně, věděly tam také o sobě a pak si tuto zkušenost zapamatovaly i v bdělém stavu. (Pochopil jsem také pravdivost tradice o stavu ráje. Zvířata tam žijí vedle sebe mírumilovně, tradice říká: beránek vedle vlka, nepojídají se. To je pochopitelné, protože v tom ráji nemají těla s tělesnými potřebami, nýbrž jen tam jsou se svým vědomím a jejich těla se přetvářejí na žluté fluidum, o němž se sice tam ví, že např. toto fluidum je husí a tamto tygří, ale tato fluida, protože nemají tělesnou povahu, na sebe nenarážejí potřebami těla. Věděl jsem např. že jsem tam s konkrétním stádem hus, ale žádnou jsem tam neviděl. Podíval jsem se v tom stavu na sebe, a také své tělo jsem neviděl, věděl jsem však bezpečně, že jsem to já, a to bylo důkaznější než vidět tělo, protože toto vědění nebylo ani zdaleka tak periferijní jako je vidění). Důležitější je zjištění, že všechny stavy vědomí, jak u člověka tak u zvířete, jsou stavy stvořenými (lépe řečeno závislými, jak co do rozsahu, tak co do kvality, na stavu živého nositele organismu) a přísně vázanými na rovněž stvořený organismus jeho zrozením na světě a na předběžném ještě netělesném zrození v ráji. Viz stav života v živém semeni rostliny nebo zárodku v mateřském těle. Co se nám však jeví jako dějově jedno následujícím po druhém, je rovněž současné - ještě si netroufám říci, že bezčasové, ačkoliv o tom vím - přítomné, a my si toho nemůžeme být vědomi proto, že první je pro nás stavem, ve kterém jsme, zastřeno, a druhé, z téhož organického důvodu otevřeno. Z toho vyplývá mylný názor "jedno po druhém", a to je pravá tvář máji, tedy ne že by byl tento svět klamem, nýbrž že je klamně zobrazován jako děj, zatímco jeho pravá podstata je věčná, nedějová a obsahuje všechny úseky vědomí, které se nám odhalují pomocí přistvořeného organismu, dík jeho struktuře odpovídající únosnosti šíře stavu vědomí. A kde jsi už i zde, v těchto modifikovaných stavech vědomí, ty, relativní dobro a zlo. Řešení metafyzickou zkušeností je trochu jiné než řešení úvahou. Z toho vyplývá, jak správně uvažuje Watts, že nebylo třeba žádného zlého Demiurga nebo Satana, aby uvedl svět do
relativního zla, aby podnítil lidi k pádu z ráje. Pád z ráje se neustále opakuje, např. při výstupu dítěte z matčina lůna, při vzklíčení semene rostliny apod. Přitom je nutno říci, že dramatizace pádu z ráje, jak se o ní dovídáme v Genesi, je pravdivým ohlasem proměn, které ustavičně probíhají jak u člověka v malém, tak v celé přírodě a vesmíru ve velkém. Měli bychom být vděčni za to, že nám byly znázorněny jak smyslově, tak naším životem v lidských tělech. Jakmile si poradíme s těmito obrazy, budeme mnohem více vědět o smyslu lidského života než dosud. Autor obrázku domyslel např. už v Byzanci, když znázorňoval čtyřnohého hada, jak svádí Evu, ono "prokletí" Hospodinovo, že za tak zlý počin se bude plazit v prachu. Celý obraz o stvoření je vymyšlen podle skutečnosti zažité v člověku, ale může být ještě domýšlen. Původní výmysl není obvyklým výmyslem, který vznikne více méně spekulativním způsobem. Je to výmysl jiné podoby než spekulativní. Jaké? Dostal jsem včera 18. 12. 1986 - nečekaně zajímavou psanou knihu, která mně byla věnována (společně se mnou dalším 20 lidem), docenta přírodovědecké fakulty Palackého university v Olomouci, RNDr. Otakara Štěrby: pramen života, z nakladatelství Panorama v Praze, 1986. Zase jednou jsem měl příležitost si všimnout, jak jinak než spekulací se i drobní tvorové dokáží přizpůsobit prostředí, ve kterém žijí a přežívají třeba za podmínek velmi těžkých, např. živočichové podzemních vod, a jen proto přežívají, že si dokáží "vymýšlet" nové prvky organismu, které jim dovolí přežít. Do kteréhokoliv organismu jsou do určité míry zamontovány prvky, které nemůžeme přičíst ničemu jinému než faktu něčeho "přistvořeného", a jiné prvky jako naše slepé střevo, jako něčemu "odstvořovanému" vlivem zmíněných životních podmínek. Kdysi jsem při vylodění z malého člunu přistál pod bývalým mostem, který vedl před Radbuzu u místa nynějšího modernějšího ocelového mostu z jediného oblouku. Tam jsem u pravého břehu Radbuzy pozoroval těžkopádně se pohybujícího asi 3 cm velkého tvora, který měl místo nohou dokonale ztvárněné listy. Marně jsem o něm hledal zmínku ve Štěrbově zmíněném spisu. Jistě nejde o nějak zvlášť rozšířený druh, ale také si nemyslím, že by jen na Radbuze byly pro něj tak výjimečné podmínky života, že by vznikl jen tam. Kdyby někdo měl schopnost porozhlédnout se po vesmíru, podivil by se, jaký zvláštní druh živočicha, člověk, vznikl z vody právě na Zemi, a jistě že ne na jediné, kde vznikl. I naše výmysly spekulativního typu pocházejí z nesmírné zásobárny ještě nestvořených výmyslů věčnosti, jako ze svého prapůvodu. Jsou součástí trvalého procesu tvoření. V Duchu jsou obsaženy všechny schopnosti, a proto schopnosti,
které byly člověku propůjčeny jen pro stvořený život, nemají právo vstupovat do nestvořeného, jak dobře věděla Katrei. Stav schopností, obsažených potenciálně v Duchu, nemění nic na jeho čistém a pouhém Božství, právě proto, že jsou povahy potenciální, nikoliv lidsky faktické; tak jak tam jsou, nemohou působit bez prostředí, do kterého jsou vetvářeny. Jen tak měl Mistr Eckhart právo mluvit o Ničem přirozenosti boží, tedy o čistém Duchu. Ad Část 4. Watts nešťastně prohlásil, že západní křesťanská doktrina se nemusí v ničem měnit. Proto se nemůže odvážit jí vytknout, že chápe stvoření jako jednorázový akt, což je absolutně chybné. Oč dále je Vedanta, když tvrdí, že Bůh vydechuje vesmír, který se tím stále doplňuje, a pak zase celý vesmír vdechuje (manvantara pralaja = vesmírný den a vesmírná noc). Je to také jen obraz, v němž jedno se zobrazuje po druhém, a není to skutečnost, jak jsme jí už pouhými astronomickými pomůckami svědky v celém vesmíru, že totiž soustavně vesmírové soustavy vznikají a zanikají. Mluví se i o velkém třesku. Všechna tato zjištění a názory jsou jen smyslovými podpěrami něčeho, co nepotřebuje a také nemůže být zdůvodněno smysly a rozumem, a činí-li se tak, zastírá se bezčasová skutečnost časoprostorovým obrazem (čili přisuzuje se rozumu a smyslům funkce, kterou nemají). Naštěstí nadsmyslovou a nadrozumovou zkušeností, které je člověk přístupen, se dá zjistit, že z věčného zdroje všechno stvořené stále vyplývá a do něho se stále vrací, řečeno jinak: Šest dní stvoření stále probíhá i se dnem klidu a právě tak probíhá odtvořování. Měli bychom aspoň připustit, že Bůh je nejen jsoucno, ale i zdrojové jsoucno, a protože je věčný, je věčné i vyzařování vesmíru z něho, akt stvoření je nepřetržitý, nebyl nikdy skončen, nebyl nikdy začat. V tomto bodě se materialisté přibližují k pravdě, že hmota je nekonečná, ale jejich doktrina jim nedovoluje přiznat, že je závisle nekonečná a nikoliv nezávisle nekonečná. Toto přiznání by v ničem neumenšilo platnost materialistické doktriny. Dokud se však materialisté neodváží přesvědčit se, zkusit si, co je na jejich doktrině pravdivé a co nikoliv, nedostanou se z jejich myšlenkové stagnace. Zkouška je teoreticky velmi prostá: dokud jsi živ, vzdej se všeho, čemu se v náboženství říká stvořené a čemu ty říkáš časoprostorové. Objeví-li se ti zdroj stvořeného a zůstaneš-li si toho vědom, dokázal sis závislost hmoty na Duchu.
Snad potěší materialistu, že okruh tvoření a odtvořování je kruhem dokonale uzavřeným, z čehož by mohlo vyplývat, že i Duch je závislý na stvořeném. Takové názory nejsou nové a vyřkli je i odvážní náboženští myslitelé, nejenom materialisté, kteří říkají, že Duch je výmyslem lidského mozku. Jenže zde se nestačí s logikou, nýbrž jen s pořádnou metafyzickou zkušeností, a ta prozradila např. Eckhartovi, že sice podle lidských měřítek pojímaný Bůh je výmyslem mozku, ale nekonečno výmyslem není, nýbrž prostě podle zkušenosti je. A se svou zkušeností i logikou končíme opět u známé dvojnosti jsoucna: jedno je a druhé se z toho stále něčím stává a odstává. O tom prvním by se dalo říci ze stanoviska rozumu, že ono není, protože rozumová úvaha nám nezprostředkuje vědomí o jeho existenci a smysly rovněž ne. My však víme, že ani smysly ani rozum nejsou nejvyššími vrcholy vědomí, a je-li tomu tak, pak materialistická argumentace ve světle mimosmyslové a supramentální zkušenosti dokonale padá. Dokonce tomu není ani třeba věřit, protože stačí se přesvědčit. Jenže je to zkouška, kterou se neprochází tak snadno. Ježíš v této souvislosti mluvil o dvou cestách, o jedné pohodlné, a tou je materialismus, a o druhé nepohodlné, a tou je zapření sama sebe a braní kříže. Kdo toto neudělá, ten při zkoušce neprojde, za to umře na úrovni zvířete, a toho si se svou vybaveností nezaslouží. Zvíře ani ze smrti nemůže vejít do vyššího stavu než do zvířecího ráje, ze kterého vždycky v bdělém stavu odchází. Takže mám příležitost si tu s vámi promluvit o druhu závislosti člověka na Bohu, o závislosti, která je svou povahou pro člověka velmi slibná. Mám-li něco takového vykládat, vždycky se mi objeví samovolně nějaký obraz z mého mládí, který mně pomůže, abych věc dobře pochopil. Na následující obraz jsem se už mnohokráte odvolával, protože jsem si ho dával defilovat v době, kdy jsem vládl jen jednou rukou a kdy jsem seděl bezmocně na břehu řeky Vltavy a zdravou rukou jsem se dotýkal písku, který tam byl naplaven. Byl to krásný jemný písek, na povrchu vlhký, ale když jsem do něho dloubl, důlek, který můj zásah způsobil v písku, se začal plnit vodou. V jednom důlku za druhém se dělo totéž. Čím dál od hladiny jsem dloubal, tím neochotněji se v důlku objevovala voda, až jsem se dostal k vrstvě písku, která už byla tak vysoko nad hladinou vody řeky, že tam voda neprosákla a vzlínala jen vlhkostí. Voda, kterou jsem do takového důlku nalil z řeky, se vsákla. Musel jsem ji doplňovat, chtěl-li jsem mít rybníček. Písek byl dokonale průlinčitý. Husy se pásly až nad úrovní tohoto vlhkého písku, neboť teprve tam začala růst tráva.
Neporušíme-li hladký povrch písku důlkem, neobjeví se voda, kterou je nasáklý. Náš celý organismus je nasáklý vodou pocházející z řeky života, věčného života. Zůstáváme-li na povrchu věci, nedovídáme se, co je pod jejich povrchem. Tak netečně se chová člověk obrácený navenek. Zkuste však nejednat cestou nejmenšího odporu, jednat správně bez ohledu na sebe. Nenechávejte z této pozice všechno běžet tak, jak to běží. Sestupte do svého nitra a objeví se tam živá voda života. "Ale nedloubnete-li, nenajedete". Co tím míním: Např. můžete nechat bez povšimnutí, že se dítěti zakutálel míč a ono jej marně hledá. Vy ten míč vidíte, ale nepodáte mu jej. To je zůstávat na povrchu všímat si jen svého. Od této scény jsem celkem před nedávnem utekl, ale protože se mi tím zatarasila cesta k poznávání vnitřní skutečnosti, viděl jsem, že jsem nejednal správně, vrátil jsem se k míči a ten jsem dítěti podal. Vnitřní skutečnost se otevřela navenek. Co tím chci říci: Dloubat nebo sestupovat do nitra není jen hloubání (to může být velmi plané, není-li doplněno tím, o čem mluvím), nýbrž je to nebýt jen pro sebe, umět odstoupit od sebe ve prospěch relativního dobra, i když je to nepříjemné. V té chvíli oné příhody s míčem se ta hračka schovala za popelnici. Z mé pozice byl míč vidět. Dítě mě vybídlo, abych mu pomohl míč najít, ale já jsem byl v tak pěkném "vnitřním" rozpoložení, že jsem se dítětem nedal rušit. Ale přece jsem byl vrácen k míči a pochopil jsem, že člověk není odváděn od vnitřního klidu činností, nýbrž nečinností udržovanou na úkor správné činnosti. Člověk se pravým způsobem uvnitřňuje správnou činností. Tou "přivolává pomoc", která by se jinak neprojevila, a přesvědčuje se, co je pod povrchem věcí a událostí. Minulý obraz mně vypovídá, že jen do prázdného místa vstupuje voda. A nedělejte si nic z toho, že vyhloubíte-li rozsáhlejší jamku v písku, husa se z ní nenapije, protože tam voda není ještě vyčeřena, kdežto kachna se tam napije. Buďte vyčeřenou hladinou vnitřní vody, aby z ní mohli pít všichni. Všichni jsme svým životem pozvanými na vinici Páně. Ať nás tam nenajde zahálející! Možná, že má argumentace vám připadá být trochu odlehlá od toho, co chci dokazovat nebo vysvětlovat: pravomoc relativního zla a dobra. Je to tím, že Ježíš, náš příklad, nedělal nic jen proto, aby něco dělal. Jen proto ho všechno relativní muselo poslouchat a být mu ku pomoci. Děláme-li něco jen za odměnu nebo jako nařízenou činnost ve služebním poměru, provádíme činnost, kterou nazývám neutrální, protože není návodná a neotvírá hranice a závory mezi člověkem a Bohem. Taková činnost neměla v životě Ježíšově vůbec žádné místo. Mohl proto sloužit lidem lépe než my, protože sloužil Bohu svou službou lidem. Dobře si
promyslete Ježíšovo podobenství o postavení člověka na poli a v domě hospodářově. Je-li v životě služebníka božího místo ještě pro něco jiného než pro tuto službu, uštipuje z propůjčené hřivny. Jak bych vám to zpřístupnil? Třeba tím, co dělám: Scribitur ad narrandum, non ad probandum = Píše se, aby se vyprávělo, a ne proto, by se podle toho zkoušelo. Kdežto já píši, abyste podle toho žili a sám se snažím o to, abych se vyrovnal s požadavkem: Sapiens nihil effirmat quod non probat = Moudrý nic netvrdí, co nevyzkoušel. Odtud ten můj divný styl vyprávění. Celá lidská činnost by měla být takovým moudrým vyprávěním. (Proč ty citáty uvádím latinsky? Protože latinská moudrost nebyla veliká, ale my ji přesto nedosahujeme. V čem ta moudrost pokulhávala, se dá ukázat na příkladu Konstantina Velikého, římského císaře, který, jak praví historici, viděl před bitvou s Maxenciem na obloze před svým vojskem kříž s nápisem: In hoc signo vinces - v tomto znamení zvítězíš. Dal napsat na standarty svého vojska toto znamení a zvítězil. Byl potom ovšem přesvědčen, že jednal správně. Jenže se dopustil téže chyby jako sv. František z Assisi, k němuž promluvil hlas Kristův z obrazu v polozbořeném chrámu: "Zbuduj znovu tento chrám!" Začal opravovat polorozbořené chrámy a teprve po dlouhé době přišel na to, že hlas mluvil o lidském nitru jako o chrámu božím. Císař Konstantin se měl řídit příkazem nejen výjimečně pro nějakou bitvu, nýbrž jako návodu, jak se má zapírat). Mám pro čtenáře této kapitoly o problému zla milé překvapení. Napřed dopovím, co jsem napověděl svou kritikou Kennetha N. Taylora. Obracím kartu: co jsem vykládal vám dospělým, budu teď vykládat dětem, jen s malým přídavkem pro vás, neboť vím, že jste u toho, jak dětem vypravuji totéž, co jim vypravoval Taylor. (Poznámky pro vás uvádím v závorkách). Milé děti, jednou velmi dobře poučený muž napsal na začátku své knihy, jak byl stvořen svět. Píše tam, že svět byl stvořen Bohem za šest dní a že sedmý den Bůh odpočíval. Dnes už i děti školou povinné vědí, že svět nevznikl tak rychle, nýbrž za velmi dlouhou dobu. Nemluvil tedy Mojžíš pravdu? Chybu nehledejte u Mojžíše, nýbrž v našem chybném pochopení toho, co řekl. On věděl, že kdyby se nějak snažil vysvětlit něco, při čem sám nebyl, neuvěřili by mu. On však nepotřeboval být přitom, a přece mohl pravdu poznávat. Vysvětlím vám tuto zdánlivou záhadu na skutečnosti, že žijete v těle. Je něco, čemu bychom mohli říkat stvoření ve velkém, o
kterém psal Mojžíš, a pak něco, co je stvořením v malém, a při tom jste všichni byli a z toho můžete dost přibližně pochopit, co je to stvoření ve velkém. V těle své maminky jste vznikly z nepatrné buňky, která se po devět měsíců dělila a rozrůstala v matčině těle za jejího přispění, z jejího těla a z její krve, tak skvěle, že na konci devíti měsíců jste byli hotovými maličkými dětmi a dostaly jste se z maminky ven na vzduch, na svět. Dokud jste byly v matčině těle, dělo se s vámi všechno o čem píše Mojžíš, že se kdysi dělo na naší zemi. Napřed byla kolem vás tma a teprve mnohem později bylo světlo. (Nemůžete zatím dítěti říkat, jaké světlo se pro dítě rozsvítilo už v matčině lůně, ale bylo to světlo, které bylo skvělejší než to, které nám dává slunce, protože přicházelo z vnitřka, nezhasínalo s večerem a neprobouzelo se s úsvitem. Mělo funkci soustavného ozařování a nezhaslo ještě ani tehdy, když dítě přišlo na svět, dokud dítě neotevřelo své pozemské oči. Člověk se už před narozením a pak záhy po něm vytěsňuje z jiného než pozemského světla. A toto jiné světlo pak v něm zase roste a dítě je schopno je u některých lidí vidět, pokud v nich toto světlo už znovu narostlo. Od takových lidí neodvrátí hlavičku). Vy byste řekli, že dokud jste byly v matčině těle, že tam asi byla tma, že jste nic neviděly. A od začátku všech těch změn, které se děly v matčině bříšku, než jste přišly na svět, se dělo (zevně) přesně totéž, co vypráví Mojžíš o stvoření světa. Nikdo nedokáže svou vůlí způsobit, aby se z obyčejné přemalé buňky za devět měsíců vytvořilo dítě, a nikdo se tomu nediví, že se to samo děje, když nikdo neumí sám z vlastní vůle něco takového napodobit. (Jsme v tom ohledu velmi bezstarostní, a je tomu tak dobře. Co by nám prospělo, kdybychom spekulovali, proč nám tluče srdce, proč dýcháme, když se o to nestaráme. Tyto a mnohé automaticky probíhající procesy v lidském těle jsou přesto důležitější než procesy chtěné a lidskou vůlí navozené, protože bez nich bychom nedokázali žít, kdežto když z vlastní vůle něco uděláme nebo něco opomeneme, zůstaneme na živu. Kdybychom se museli starat o tlukot srdce, mohli bychom na něj také zapomenout a náš život by se zastavil). Dříve než člověk začne být člověkem, začne v matčině těle narůstat v něco, co bychom člověkem ještě nenazvali a co je podobno napřed drobounké rostlince a pak zvířátku, dokonce jen takovému, které žije ve vodě. V téže vodě, kterou je pak obklopeno dítě v matčině těle, a zůstává v ní skryto a chráněno až
do chvíle narození. Uvnitř maminky to vypadá jako měchýř s vodou uvnitř s plavoucí rybičkou, totiž dítětem. Takhle podrobně to Mojžíš nevypráví (on totiž zásadně vynechává děje vnitřní a mluví jen o dějích vnějších, ba dokonce, když se bez těch vnitřních dějů neobejde, vykládá o nich, jako by byly vnějšími). Říká jen, že nakonec Bůh z hlíny, z prachu země, vytvořil člověka ještě neživého, čímž chce říci, že živá hmota vzniká z připravené hmoty neživé, z prachu, z hlíny. Nemějme Mojžíšovi za zlé, že si všímá jen toho, nebo vypravuje nám jen o tom, co všechno bylo napřed připraveno k tomu, aby člověk mohl žít v ráji. Je to úplně totéž, co dítě zažívá v matčině těle. Je tam rajské prostředí a rajské světlo. (Vám dospělým jsem vyprávěl, že jsem se s husami ocitl nejednou v jejich husím ráji. To místo bylo nápadné dvojím: Bylo tam intenzivnější, ale neoslnivé světlo z mocnějšího zdroje než je slunce, ale ten zdroj není vidět, přichází odevšad, lépe řečeno je tam. A pak, neměl jsem tam tělo ani já, ani husy. Na tuto okolnost si dobře pamatujte). O ráji se praví, že tam nebylo smrti, ani zvířata mezi sebou nebojovala o život, tím méně lidé. Srovnejme to s pobytem dítěte v matce. Dítě ještě nemá touhu běhat a skotačit, proto nemá k tomu ještě tělo přizpůsobeno (už se ale musí protahovat, protože roste a jsou to pohyby přispívající růstu a umožňující růst). Musí být zatím jen živeno a ohříváno (kromě onoho ozařování, které lidskýma očima není viditelné a které je připraveno na vstup věčného života do časného života. Řekl bych, že věčné se přibližuje se světlem, probíhá proces jeho transformace a asimilace) matčiným tělem, neboť samo se neumí o nic postarat a také se nemusí o nic starat. Jak je to rajsky zařízeno. (Kdybych byl býval v ráji nejen s husami, nýbrž i s dravci, nenapadali by mě, protože by tam k tomu neměli chtivé tělo, které se musí o svůj život postarat). Tam není ani dobra, ani zla, jak obojí známe, že jedno doplňuje druhé. Také dítě žije v matčině těle v dokonalém míru, až do chvíle, kdy z ní vyjde. Nemějte dítěti za zlé, že v okamžiku narození pláče. Nikdo už za ně nedýchá, musí dýchat ze svých sil; nikdo je soustavně nekrmí, musí se samo hlásit o pokrm, později musí samo jíst. Není pro ně návratu do matčina těla. Toto líčí Mojžíš zvlášť dramaticky. Lidé jsou vyhnáni z ráje, je jim zakázáno do ráje se vrátit. Je to stejné jako s človíčkem, který vyšel z matky. Ať mu napadne do ní se vrátit! Nejde to. V tomto bodě vyprávění není Mojžíš tak stručný jako dříve, neboť to před tím se netýkalo především člověka, kdežto nyní všechno jeho vyprávění nám má vysvětlit, proč nastupuje v lidském životě zlo.
(Nemůžeme v této první lekci dítěti říkat, jak zároveň nastoupilo do služby relativní dobro, protože ono nevstupuje do hry tak dramaticky, nebo nepociťuje se tak dramaticky jako vstup relativního zla. Celá příprava podmínek pro život je vstupem relativního dobra). My opravdu nemůžeme mít dojem, že by život, prožívaný v matce, překračoval porodem do pozemského života po dobrém a bez bolesti. Matka projde velkými porodními bolestmi a dítě se netváří usměvavě při vstupu do života na zemi. (Dítě nemůže správně pochopit obraz pádu z ráje, stačí mu jen říci:) Dítě za devět měsíců odrostlo způsobu života, který vedlo v matce, a také člověku v ráji tamní život nestačil s podmínkami, za kterých tam mohl před tím nerušeně žít. Mojžíš říká, že člověk pojedl zakázané ovoce ze stromu poznání dobra a zla, a tím se provinil a musel ráj opustit. (Dá se říci méně dramaticky, a stejně správně, že člověk v ráji dorostl do podnětné funkce relativního dobra a zla. Nezapomeňme, že Mojžíš nebyl při fyzickém stvoření světa, a že popisuje něco, co se děje, nikoliv co se stalo. A toho, co se děje, ta soustavná transformace věčného na časné, toho byl svědkem, a to svědkem bystřejším a moudřejším než my. Celé stvoření světa zažil, kdežto my si nejsme vědomi ničeho, co s námi probíhalo v tom našem mikrostvoření v matčině těle. A kdybychom si toho byli vědomi, zjistili bychom, že z celého toho komplexu poznatků, které sepsal Mojžíš, my jsme osobně přítomni v matce jen asi třem miliardám let vývoje života na zemi; za to však "sledujeme" v matčině těle přesnou vývojovou linii od nedělené buňky přes prvoka a vodního živočicha až po člověka, jak dokazují pitvy. Mojžíš se dověděl více a dokonce o tom dokázal zanechat obraz nikoliv vzdálený pravdě. Podrobněji o tom v komentáři k Jesudianově Sebevýchově jogou). Ty moje dítě, musíš se smířit s tím, že ses z ráje zažívaném v matce ocitlo na zemi a už se nemůžeš do ráje vrátit. Mojžíš však nezatajil, jaká je v tom velká vymoženost, kterou jsi v ráji nemělo. O tom ti budu vypravovat v další lekci. Ovšem dospělý vypravěč musí být aspoň o tu další lekci před dítětem. Ta ve zkratce zní: Existuje dvojí jsoucno, jedno, které věčně je, a druhé, které je z něho odvozeno a neustále odvozováno, jaksi z prvního prýští. Náš život po stránce hmotné vznikl ze spojení muže se ženou, kdežto po stránce duchovní ustavičně ze zdroje prýští, nepřestává mít zdrojové vlastnosti, ale zachovává si je jen v malém, jak mu to dovoluje tělesný reduktor. Např. člověk může zplodit dítě jako zvíře, může se dovídat o vesmírovém dění a struktuře hmoty, ale nemůže vesmír řídit leda ten svůj v malém, jímž je lidské tělo.
Zachování zdroje vlastností v malém spočívá též v produkci relativního dobra a zla, a to u člověka v daleko větší míře než u jiných tvorů. V oblasti relativna jsou nejdůležitějšími prvky ohmatávači skutečnosti zvnějška, to jsou rozum, cit a smysly. Tímto vnějším stykem se vším, co má také svůj vnitřek, máme možnost pozměňovat funkci relativního dobra a zla zcela charakteristickým způsobem, daným postupem zvnějška dovnitř. Pojmenujme si sanskrtsky druhy vnějšků: muladhara, svadhistana, manipura, anahata, višudhi, adžna, sahasrara. Z vnějšků nadřazených muladhaře nemůžeme nic dělat, protože tam jsme dokonale utlumeni, řekl bych, že tam spíme. (Ve svadhistaně, na vývojovém stupni, na jakém jsme, nemusíme jen spát, nýbrž můžeme tam být dokonaleji bdělými než v bdělém stavu bez spánku). Kdybychom však z těchto vyšších stavů byli schopni jednat, pozměnila by se funkce relativního dobra i zla, vždy na každém stupni nově a volněji, blíže k úniku z relativna. Poznal jsem to při pobytu v ráji s husami. Tím přestal existovat rozdíl mezi různou tělesností zvířete a člověka, takže tam jsme po této stránce byli bratry a sestrami. Mohu bez nadsázky říci, že kdybych byl mnohokrát neprodlel v ráji, nebyl bych své útlé mládí přežil, ani husy by tak dlouho nežily, jako jsou schopny žít, protože získávají přes ráj moudrost (regulační schopnost životními silami a schopnostmi), která je dokonce vyslovitelná štěbetáním, u lidí řečí a hlasem. Konkrétněji: Naučil jsem se žlutou rajskou barvu ztotožňovat s "e", respektive s "el", a pak při svých četných horečnatých stavech jsem vyslovoval to "e" a "el" v těle a horečku jsem mírnil daleko přirozenějším způsobem než medikamentózně. Kdybych to byl neuměl, byl bych shořel, horečky by mě byly vyčerpaly a dále pozměnily nepatřičným způsobem krevní obraz, sedimentaci a rovnováhu ve vnitřní a vnější sekreci. V té lekci před dítětem bychom se měli dovědět, jakou vývojově podnětnou funkci má relativní dobro a zlo. Tato funkce se dá do všech podrobností vyčíst z pozemského Ježíšova života a má proměnlivou povahu. Řeknu jen něco k zamyšlení: Nebýt potupné Ježíšovy smrti na kříži, nebylo by vzniklo křesťanství a poučení z Ježíšova života by bylo jen zlomkovité. Takto je úplné, a kdo se jím řídí, má otevřeny dveře do věčné vědomě žité svobody. Ježíš nesměšoval lidský život se zvířecím jako činí hinduismus, protože si přál ukázat právě roli člověka na cestě ke svobodě z klece časoprostoru. Věděl dobře, že zvíře se na této cestě může dostat jen do ráje, nikoliv do nebe, a proto se zvíře vymyká ze smyslu a důvodu lidského životního obrazu.
Řekl jsem, že lidská vůle vedle Vůle boží se mi jeví jako bezmocná. Je tomu tak, až na jednu její důležitou moc, která způsobuje, že lidská vůle má své oprávnění v soustavě stvořeného. Rozpoutává se jí pohyb jiných sil než automatický, který je typický pro automatismus (1) a později (2). Je to tedy urychlovač pohybu do relativně maximálních obrátek. Vykřesává z člověka sílu, která ho vede k nadlidství dál do věčnosti. Poprvé jsem to zjistil při operacích za vědomí, kterým jsem se všemi silami bránil. Tím jsem sjednotil svou vůli a s ní celou svou bytost, a když jsem tu sílu vydal, mohla přestat fungovat na úrovni, kde se ukázala být bezmocná, a její zdrojová podstata mohla začít fungovat na úrovni, kam by se lidsky řízená vůle nikdy nedostala, leda přes své maximum vypětí na nižší úrovni. Dítě by mělo být vedeno k takové činnosti, při které je plně zaujato. Pak jeho vůle způsobuje zaujetí celé jeho lidské bytosti, a ta je potom vynesena výše skrytou Vůlí (které říkám zdrojová) za lidskou vůli, která byla dočerpána. Musí tomu tak být, protože lidská vůle pramení zboží Vůle atd. Zaujatost na cestě do věčnosti je mnohem účinnější než odevzdanost bez předběžné zaujatosti. Všimněte si, co řekl Ježíš v tomto smyslu ke kajícníci: že ji může spasit, protože hodně milovala. Tím nechtěl říci, že hříšnost je spasitelná, nýbrž že zaujatost při ní je spasitelná. Viz Saul pronásledující křesťany. Krajním, ještě správným příkladem lidí jednajících podle vlastní vůle, byli lékaři, kteří po dohodě s mou matkou mne opakovaně operovali za vědomí, aby zachránili můj život. Jak jsem už dříve napsal, věděli, že jednají podle svých vědomostí a podle své vůle mně zachránit život. Nevěděli však, co důležitějšího rozpoutávají, a toho bylo více než to, o čem věděli, že dělají, tedy než toho uvědomělého. To je nejideálnější příklad lidí, kteří nevědí, co činí kromě své uvědomělé činnosti. Nevěděli, že za mé pomoci, který odporoval z nevědomosti a z bolesti také až do krajnosti zakročujícím lékařům, rozpoutávám také za přispění nevědomé lidské vůle i já činnost vyšších nervových středisek, která by možná zůstala v útlumu po celý lidský život. Ale takových povedených příkladů je málo. Většinou převaha toho, co člověk dělá podle vlastní vůle, nemá následky tak optimální. Budu teď okatě osobně usuzujícím člověkem. V této druhé světové válce jsem trpně působil i já jako milióny jiných lidí. Válku jsem nechtěl a dělal jsem všechno možné, abych ji přežil. Tento projev vlastní vůle končil tam, kde už vlastní vůle nemohla působit. Stál jsem dne 21. 11. 1939 tváří v tvář bezprostřední smrti, ale tentokrát rozumněji než v útlém mládí. Nakonec mi nezbývalo nic
jiného než rezignovat jak na vlastní vůli, tak na vlastní život. A nebýt toho, neobstál bych ani v této druhé lekci, a málo co z toho, o čem píši, bych vám mohl napsat, protože prožitého by v tom bylo mnohem méně. Můj život by byl končil v koncentračním táboře a bylo by po mně zůstalo jen to, co jsem napsal před tím, tedy jen o vnitřním uskutečnění, ale nic o jeho správném zevním uplatnění. Kdybych se byl postavil na odpor esesmanovi, který mě chtěl zabít, byl by mě zabil. Byl bych ztratil život, který bych byl tak neomaleně hledal jako to malé děcko. Byl bych se přiřadil k té většině lidí, kteří hledají svůj život, a proto jej ztrácejí. Se ztrátou vlastní vůle jsem ztratil život podle vlastní vůle a nastoupil život jen z Vůle boží. A takový trval pět měsíců beze změny a bez návratu k sobě, čili pokud jsem se nevrátil k sobě. Bylo by pro vás zajímavé, jak hloupě jsem se vrátil k sobě, ale o tom jsem psal jinde. Stačí obecně říci, že od začátku mého života mé osobní omyly mě vedly stejně bezpečně jako mé přitakávání nadlidsky správnému. Ejhle úloha relativního dobra a zla, obojího naprosto nepostradatelného na cestě za poznáním. Mluvil jsem teď z extrémní pozice, abych bez potíží filozofa nebo věřícího člověka dokázal, co oni dokázat nemohou. Mohl bych z téže pozice říci s Katrei: "Důstojný pane, máte mě tu nevěřícího, neboť k čemu by mi byla víra, když poznávám, čemu jinak se dá jen věřit". Třetí lekcí jsem prošel v koncentračním táboře. Protože jsem byl připraven braním relativního zla do ruky jako ohně, který nepálí, mohl jsem dospět k bodu, kdy pro mě zlo bylo zbytečné. A nebylo ho, jako nebylo relativního dobra po dobu pěti měsíců, takže vím, kdy ho není v živém lidském těle třeba: Je-li lidský život řízen Bohem tak, že si to člověk uvědomuje, žije-li Bůh v člověku tak, že mu uvolňuje cestu do všech i nejtajnějších závitů duše a když ho necháme jednat. Pak můžeme říci s Ježíšem, že bohové jsme, neboť on Bůh je v nás jednající. On všechno ostatní v nás převažující svou existencí, poznáním a láskou. Vidíte, jak daleko mám k panteismu. Tak rozumějte i Katrei. Potřeboval bych ještě dodat, že v koncentračním táboře po 21. 11. 1939 jsem byl tak činný, že se všichni divili, kde beru ten klid a energii za tamních poměrů. A čím se to chlubím? Vždyť jsem nic nedělal, žádnou energii jsem nevydával, protože jsem ji neměl právě tak jako ti ostatní. Odkud bych ji byl také bral, když nás tak bídně živili, zato mistrně mučili. Komentář ke IV. kapitole: Involuce a evoluce Ad Část 1.
Watts právem považuje náboženskou a mytologickou symboliku za nejvyšší pozitivní vyjádření metafyzické zkušenosti a tím si otvírá pro svůj výklad bohatý pramen ohlasů zkušenosti. Zatímco však např. řecká mytologie a s ní řecké starověké náboženství, dnes už nikým nevyznávané, vykládá báje a dobře poučený řecký člověk věděl, např. Plato, že o báje jde, křesťanské náboženství, dosud živé, přisuzuje "historičnosti nadměrnou hodnotu", jak říká Watts. Např. Řekové měli svého Promethea, božského potomka rodu Titánů, který uplácal z hlíny člověka a Pallas Athéna, bohyně moudrosti, vdechla neživé soše ducha, a tak vznikli první lidé, které pak Prometheus učil zacházet umně s hmotou, mísit hojivé masti a uzdravující léky, a odhalil užaslým lidem všechna umění. Zeus však nebyl s dílem Prometheovým spokojen (tato nespokojenost Zeova se podobá navlas nespokojenosti Hospodinově, když pojedli první lidé jablko ze stromu poznání), neboť lidé nectili bohy a neobětovali jim. Prometheus tehdy lstivě naučil lidi, aby bohům připadly horší části oběti atd. Tohle zřejmě Řekové nebrali jako historii, nýbrž jako vysvětlení titánských sil jim prospěšných. Byly však i u nich části jejich mytologie, které brali doslova a mýtickým osobnostem stavěli chrámy a chodili do nich pro radu. Proč se stavěly zrovna chrámy a tak honosné. Měly znázorňovat oblast vyčleněnou z úrovně, na níž se nelze stýkat s bohy. Nejnázorněji by se to dalo vysvětlit na chrámech Asklepiových a jeho syna Telesfora, tedy boha otce a syna. My bychom si vlastně měli se starými Řeky tykat, a také to nevědomky děláme, když jsem od nich převzali jejich kulturu, většinou přes Římany. Také potopa, kterou Zeus připravoval na neposlušné lidi, byla pro Řeky zřejmě jen bájnou vzpomínkou. Zachránili se jen dva ctnostní manželé Deukalion a Pyrrha. (Moudré: z potopy se lze zachránit ctností. Ale z ničeho jiného ctnost člověka nevysvobodí!) Ale za starých Židů jak stvoření člověka, tak potopa byly skutečnostmi a v tomto duchu pak Židé uctívali svého Hospodina. Nebudu se šířit o dalek košatější mytologii indické, která dodnes přežívá a nese své kladné plody v umění i ve způsobu života indického člověka. Watts se do takových rozborů nepouští. Co by také měl dělat napřed. Má na mysli především křesťanství. Ví, že postava Ježíšova je tu brána příliš historicky nebo bohužel jen historicky. Kdyby znal výrok Jana Keplera, řekl by zaručeně s ním, že co platno člověku, že se Ježíš Kristus narodil v Betlémě, člověk bude tak jako tak zatracen, nenarodí-li se v něm Kristus. Tady je závada v "přílišné historičnosti" Ježíšova života, a před tím stvoření člověka a potopy. Pro křesťany se to stalo, ale už se to neděje a má se dít,
jak věděl ještě Jan Kepler. (11571 - 1630, od 1600 působil v Praze). My si dovedeme z něho jen nedokonale vybírat. Ctíme jeho tři zákony, určující pohyb planet okolo slunce, ale ani nám nenapadne, že jeho astronomický genius byl závislý na jeho vnitřním přerodu. Kepler nechápal Ježíše jen historicky, nýbrž vyvozoval z jeho života pravidla pro svůj život, podobná jeho třem zákonům. Jemu by Watts nevytkl, že bral Ježíše příliš historicky, protože pro Keplera byla historie návodem dosud platným. Běžný křesťan, na rozdíl od Keplera, také křesťana, ale ne běžného, se mylně domnívá, že k lidské spáse stačí oběť Ježíše na kříži, a že stačí v její moc uvěřit a připojit se k ní ctnostným životem (tedy nikoliv znovuzrozením, jak požadoval Ježíš. Tento požadavek pro vnitřní život se odbývá zevním křtem a zevním biřmováním a nikoliv vnitřním přerodem). (Rozumějte mně takto: Nejsem proti svátostnému životu, ale není-li tento podložen souběžným vnitřním sebezáporem, je celý svátostný život házení perel sviním.). Tedy je chyba v té přílišné historičnosti Ježíšova života. Mně by např. nevadilo, kdyby celá historie o Ježíšově životě byla vymyšlena, protože i tak by byla tak dobře vymyšlena, že by se člověk mohl řídit podle ní nejen ctnostným životem, ale i ve svých vnitřních duševních pochodech. Podle Ježíšova života poznávám, co je správné a nejenom ctnostné, a tohoto rozlišení bych nebyl schopen, kdybych bral Ježíše jen jako někoho, kdo nabádá ke ctnostnému životu jako celku, přičemž co stalo na začátku (ctnosti), zdaleka nestačí na prostředku cesty a na jejím vrcholu (viz setkání bohatého mladíka s Ježíšem). Kdyby člověk dokázal podle Ježíšova vzoru aspoň nevlastnit, nýbrž jen spravovat, jak napovídají četná Ježíšova podobenství (viz např. podobenství o hřivnách), učinil by šťastný krok ke spáse. (Ani velmi osvícený kněz nemohl pochopit, proč jsem náhle v 17 letech považoval svůj dosavadní život za velmi hříšný, protože jsem jej vlastnil a měl jsem jej pro sebe. Nechtěl tohle považovat za můj největší hřích a za hřích vůbec, a musel jsem pohrozit, že ze zpovědnice odejdu, neuzná-li jej a nedá mi rozhřešení. Nechtěl jsem pokračovat v životu pro sebe, nýbrž chtěl jsem jej vést pro Boha a k němu. Považujte lidský život za hřivnu, za propůjčenou hřivnu. Což tomu neučil svým životem Ježíš? A pak ať mi nikdo neříká, že ta historie je jen vymyšlena, nebo že se jen stala a nemá pro nás jiného užití než ctnostný život). Ovšem ani ve starém Řecku báj nekončila připoutáním Promethea ke skále. Báj se dále rozvíjí návodem, který se dá shrnout do jedné věty: Slepý věštec Teiresias prorokoval malému chlapci Heraklovi hrdinský život plný práce a na konci života
nesmrtelnost. Herakles na své pouti životem přichází také ke skále, k níž je připoután Prometheus a zbavuje ho orla, který mu denně kloval játra. Osvobozuje Promethea z pout. Činy Heraklovy, čte-li je člověk se smyslem pro symboliku, jsou návodem, obdobným návodem, který je dán životem Ježíšovým, ale všechno je v něm ještě nedořešeno, a proto Herakles musel ustoupit Ježíšovi. Podobně je tomu s bájemi indickými, egyptskými (především báj o Osirisovi, Isidě a Horovi), azteckými a jinými. Vypovídací schopnost Ježíšova života je proti tomu předešlému o tolik obsažnější, že nemohla být ve zkratce vyjádřena jinak než soustavou zázraků, aby se nemusel souběžně vést proud zdůvodňování, který by se beztak nedal rozumově zpracovat, kdyby nebyl doprovázen soustavnou praxí, tj. uplatňováním Ježíšova příkladu v konkrétním lidském životě. Rád bych doplnil výrok Coomaraswamiho, na který se odvolává Watts: "Mýtus ztělesňuje nejtěsnější přiblížení k absolutní pravdě". Připomínám je, že ztělesnění znamená podstatné omezení, a zůstaneme-li u něho, pak tragické omezení. Přidáme-li k tomu ještě, že mýtus je historie, která, jak se v ní líčí, se někdy stala, dáváme tomu korunu chybného pochopení. Na mýtu, který znázorňuje absolutní pravdu, je nejcennější právě to, že představuje trvající, existující pravdu a ne pravdu prošlou v čase a v prostoru. Absolutní pravda nemá časoprostorovou povahu. Mýtus jí oprávněně přiskakuje na pomoc, aby nám ji zpřístupnil. (Píšu tyto řádky brzy ráno dne 25. 12. 1986, o hlavním vánočním svátku, a ne náhodou mi tu do ucha zpívá Elvis Presley, 1935 - 1977, významný americký zpěvák rocku, svou píseň "Kdyby každý den byl dnem vánočním". Proč mi to zpíváš. Abych si nemyslel, že všechno končí někde u Jana Keplera. Hledám v naučném slovníku data Presleyho a ne náhodou zabloudí můj zrak k heslu "portál", neboť mě tam upoutalo vyobrazení západního portálu klášterního kostela Panny Marie v Tišnově. Tímto obrazem začalo pro mě vedení Kristem, kterému jsem tehdy milosrdně málo rozuměl. Po třiceti letech jsem se dostal - ovšem nedobrovolně, tehdy pršelo a já jsem nemohl dojít na vlak odjíždějící z Tišnova do Rožné - před ten chrám v Tišnově. Podivil jsem se, v mém dřívějším snovém obrazu byla Bible v rukou Kristových otevřena a on do ní ukazoval prstem, kdežto tady ve hmotné skutečnosti ta Kristova socha držela Bibli zavřenou. Někdo mě vedl k tomu, abych Bibli otevřel, nebo ještě dokonaleji, někdo ji podržel přede mnou otevřenou s jejím vnitřním obsahem.
Tuto četbu jsem po 21. 11. 1939 uskutečnil. Tedy za devět let, a napsal jsem Výklad evangelia sv. Jana jako první doklad té četby). Watts dále praví: "Nejdříve je nutno něco říci o způsobu, jakým se tvoří náboženské a mytologické symboly. Viděli jsme, že lidská bytost je projevem dobrovolné "identifikace" nekonečného Já s konečnou dvojicí duše-tělo". Až sem všechno odpovídá pravdě, a to způsobem velkolepým, ale jak se mohla do Wattsova výkladu dostat následující hrubá chyba? "Tímto aktem si Já přestává ve vhodné míře uvědomovat svou pravou totožnost, nějak tak, jako herec na scéně úmyslně zapomíná na sebe, protože je zaujat rolí, kterou hraje. Když provede toto ztotožnění, přestává si Já uvědomovat, a to nejen vlastní totožnost, ale i jisté prvky v dvojici duše-tělo, s nimiž je ztotožněno". Jestliže je to Wattsovi vhodné (a tentokrát si vypůjčil myšlenku z Upanišád), aby se snadno zhostil úkolu vykladače a jestli nadto podceňuje čtenáře v jeho inteligenci, dopouští se dost často těchto chyb. Příliš libovolně zachází s argumenty a to by snadno mohlo odradit toho nejcennějšího čtenáře. A za něho teď mluvím, i když se k němu neřadím. Pouze si vzpomínám na onu zkušenost, která zní nebo se dá odít do těchto slov: Bůh se vlévá do všeho stvořeného, řekl bych rovnoměrně a základně tolik, aby to aspoň existovalo. Ale různé druhy stvořeného mu kladou odpor proto, že mají různé postavení v časoprostoru. Vynechávám teď rozdíly v tomto odporu, dané kvalitativní úrovní stvořeného. Živé je kvalitnější než neživé. Dále svadhistana představuje jinou kvalitu než muladhara, v níž je zakotven náš bdělý stav, nebo než manipura atd. Tyto styčné body s příslušnými úrovněmi jsou v těle a mohou být oživeny a tím se může dostavit schopnost vstoupit do širší oblasti než jakou je časoprostorový vesmír nám předkládaný smysly jako zrcadlo skutečnosti. Tak tuto stránku nebudu probírat, abych nenapsal další spis. Zkušenosti otevírání lotosů zdola jsou jiné než při jejich otevírání shora. Pro Boha jsou ovšem všechny lotosy otevřeny i shora. Snad při výkladu Ghosovy Syntézy jogy budu mít příležitost se zmínit i o tom. Všimnu si jen toho stvořeného, které máme před svými smysly. Proniká-li všudypřítomná tvůrčí moc kamenem, prozáří z ní, vlivem struktury kamene, daleko méně uvědomělého než když prozařuje ze živého lidského těla. Záleží na struktuře organismu a ne na rozpomínání nebo zapomínání věčného Já, co se z něho
promítne navenek. Promítá-li se z věčného Já něco přes lidské smysly, které pak signál předávají rozumu, nepromítne se toho z věčnosti ani zdaleka tolik, jako když se tento věčný paprsek nezredukuje smysly atd. Boží všudypřítomnosti a všemohoucnosti je prostě v každém organismu nastaven jiný reduktor. A tak se stává, že v mýtické symbolice se všechno bezčasové a tedy i nedějové převádí na čas, děj a prostor. Předpokládejme teď, že došlo u Syna božího k opravdovému převodu Boha na časoprostorového Ježíše. Nejde tu o mýtus, nýbrž o historickou událost. Vlivem partenogeneze, jak jsme si už dříve řekli, i zevní já si u Ježíše snáze vzpomínalo na věčný původ! Ježíš byl méně zatlačen do dualismu než jsme my svou tělesností. Církev dobře rozeznává rozdíl mezi zrozením Ježíšovým a naším, ale její vysvětlení uvázlo u dědičného hříchu. Ježíšovi šlo všechno ukázkově jednorázově kupředu. Tento rozdíl mezi námi a jím ukazuji obvykle jako rozdíl mezi vzorcem a jeho použitím. Ovšem Ježíš je přesto následovatelným, protože vnitřní podstata jeho je jako naše, věčná, jen organismus je u Ježíše vylepšen parthenogenesí, kdežto my musíme tento handicap dohánět během cesty, aby i u nás došlo k mírnější redukci věčného na časové než obvykle tomu bývá u běžného člověka, který se nestará o cestu. Kdyby byl Ježíš tápal jako my, nebyl by mohl ukázat vzorec, nýbrž nějakou jeho odvozeninu, která by nikdy nemohla zastat vzorec. Proto cesta kteréhokoliv člověka je nenapodobitelná. Cesta každého člověka, kdo jde uvědoměle k Bohu, je osobitou aplikací Ježíšova vzorce, který je obecně platný pro každou cestu, i nekřesťanskou. Museli bychom znát individuální variantu dotyčného člověka, abychom se podle ní mohli aspoň v něčem řídit. Proto se pořád vracím k osvětlení vlastního života, abyste v něm našli svou paralelu podle svého individuálního východiska. Měl bych upozornit ještě na jedno nebezpečí, které pochází z toho, že za života Ježíšova známe mnohem více podrobností než ze života kteréhokoliv jeho současníků. Jsou to však události zapsané podle jejich vnější podoby. Máme tendenci ubírat se cestou nejmenšího odporu: Chopíme se zevního vzezření jednotlivých událostí a zanedbáváme nebo neznáme jejich vnitřní obsah. Ježíš by o tomto počínání řekl, že máme oči a nevidíme a že máme uši a neslyšíme. Všímat si hloubek není jen záležitostí zkušenosti, nýbrž, nebo i především záležitostí míry zaujatosti. Je rozhodující, abychom byli zaujati správným bez ohledu na to, je-li ono správné pro nás příjemné či nepříjemné. Zkrátka máme brát větší zřetel na základní rys Ježíšova jednání - spravovat, co mu Otec svěřil.
Někdy taková správa byla velmi těžká, neměl-li spravovaného diskriminovat. To se týká např. Jidáše, ale v určité míře i ostatních učedníků, kteří mu byli všichni posláni od Otce, vyvoleni Otcem, jak se on vyjádřil. Co se týče Janovy Apokalypsy (Zjevení), ta je jedinečným příkladem Janova vnitřního zážitku, který je bezčasový, ale vyjádřený časovou a prostorovou terminologií podobně jako Mojžíšovo líčení stvoření světa. Není to věštba. Jan nebyl prorokem, nýbrž poznávajícím příčiny a následky vzestupu člověka k Bohu, čili celého procesu evoluce. (Watts by řekl, že je to časoprostorová analysa bezčasového zážitku svrchované totožnosti, ale on nechce urazit historizující vykladače, ale mluví opatrně, řekl bych diplomaticky). A zase nesouhlasím s následujícím Wattsovým náhledem: "Moderní mysl se upíná k problému, zda mýty jsou nebo nejsou objektivními a historizujícími fakty (až sem má Watts pravdu,) a jestliže nejsou, co tedy původci takových mýtů chtěli vědomě vyjádřit. To je jedinečně neužitečný způsob zkoumání". Jsem opačného názoru. Je to jedinečně užitečný způsob zkoumání. Ukázal jsem to na příkladu mýtu o zrození Apolona a Artemis. Jen bych ještě jednou rád zdůraznil, že není náhodou, že kult Artemidin vyvrcholil v Efezu, kde byl na její počest postaven chrám Artemision, uznávaný za jeden ze sedmi divů světa. (Ze srovnání s ostatními divy světa snadno vyplyne důležitost a krása stavby: Egyptské pyramidy, visuté zahrady Semiramidiny v Babylonu, Diova socha od Feidia v Olympii, Mausoleum, tj. Mausolova hrobka v Halikarnasu, Héliova socha na Rhodu - rhodský kolos, a maják na ostrově Faru v nilské deltě). A v tomtéž Efezu dožila svůj život Panna Maria, sv. Jan Evangelista a sv. Lukáš. Tak se Panna Maria stala přinejmenším svědkyní Artemidiny slávy, právě jako sv. Pavel. Chrám Artemidin stál tehdy ještě neporušen v celé své kráse a putovali do něj poutníci z Řecka, z Malé Asie i z jiných krajin, a jistě ne v malém počtu. Je zajímavé, že se sv. Pavel postavil jen proti obchodování se stříbrnými soškami Artemis, a musel hlavně proto po dvou letech pobytu ve městě Efez opustit a přeplavit se do Evropy. Poutě Řeků na Délos a později do Efezu jsou historickým faktem a zkoumání jejich příčin je velmi užitečné. Čtu pro vás větu, ke které budu mít mnoho co říci, a promiňte mi, že ne poprvé: Watts praví: "Jeden z důvodů, proč misionáři tak těžko obracejí na víru mnohé duchovněji založené orientálce, spočívá v tom, že oni nepovažují zázraky za nejdůležitější znak božského
působení. Velmi snadno přijímají Krista jako Avatara či Boddhisatvu, ale k uznání Kristovy jedinečnosti - k rozhořčení misionářů - ani sebevětší zdůrazňování historičnosti jeho narození z panny a zmrtvýchvstání nepřispívá. Kristus se bude jevit jedinečným orientální mysli jen tehdy, bude-li moci být přesvědčena, že jeho život a smrt, jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení vytvářejí nejvyšší analogii metafyzické realizace". Ale o tom Watts nepřesvědčí ani nás, ani orientálce, a těmi myslí hindy. K jeho cti budiž řečeno, že ví dobře, proč je Kristus pro orientálce nepřitažlivý právě svým zmrtvýchvstáním a narozením z panny. Jak má ale Watts vysvětlit, že při takových zkušenostech, jaké má Indie za sebou, nedošlo v ní u žádného avatara k něčemu podobnému? O tohle přestali mít živou zkušenost i Židé, a ti by byli bývali si měli vědět rady s tímto zjevem. Pamatujte si, že jakmile si s tím poradí, v tu chvíli rehabilitují Ježíše Krista, svého soukmenovce, a se vším všudy, co se Ježíše týká. Přestanou plakat u zdi nářků a začnou se tam radovat, neboť budou vědět, že Hospodin si přeje, aby vybudovali nový věčný Jeruzalém. Porozumí také slovům Ježíšovým: "Nebudete se modlit ani zde ani tam, nýbrž v Duchu". Už za života Ježíšova se ptali sv. Jana Křtitele, zda není Eliášem, který má přijít před koncem světa. A tato otázka převtělování je charakteristická pro celý Orient. Věří na převtělování, a tím si velmi levným způsobem pomáhají (?) z těžkostí, ze kterých si křesťané pomoci neumějí. Ind řekne křesťanovi: "Proč by měl někdo vstát z mrtvých (a křesťanští misionáři mu vnucují myšlenku, že všichni vstaneme na konci světa z mrtvých, to je pro Orientálce naprosto nepřijatelné, a při křesťanském pojetí konce světa právem), když stačí se znovu vtělit a napravit nebo dokončit, na co člověk nestačil v jednom životě". Chybně pojatou naukou o konci světa si dokonce i Židé prověřili Krista, že není pravým Spasitelem. Byl-li sv. Jan Křtitel převtěleným Eliášem, měl přece nastat fyzický konec světa, a on nenastal! Indové zase tvrdí, že konec světa nemůže nastat dříve než na konci manvantary, a její trvání mají spočteno podle Véd na miliardy let. Jak potom mohou věřit v Ježíše Krista s jeho bezprostředním koncem světa? A musíme přiznat, že Ježíš byl vůči chybám v židovské duchovní tradici nemilosrdný a odsuzoval ty, kteří lpěli na doslovném znění Písma a duch Písma jim unikal. Nikoho jiného neodsuzoval než právě tyto lidi, kteří tehdy platili za nositele duchovní pravdy. Nemýlil se tedy, když řekl, že před ním stojí
někteří, kteří zažijí konec světa. Obecný fyzický konec světa nenastal, protože celým svým životem Ježíš naznačil, co míní tím pravým koncem světa. Fyzický konec světa není tím, co za konec světa vydával. Bylo-li by tomu jinak, nemohl říci, že Jeruzalém bude rozbořen a mnoho jiných věcí o budoucnosti, za které už nikdo nebude živ z těch, kterým sliboval ten pravý konec světa. Buď si Ježíš pořád protiřečil a lhal, nebo my jeho řeči nerozumíme, protože jí nerozuměli ani jeho učedníci, dokud neprošli sesláním Ducha svatého. A prošli jsme jím my nebo Židé? Jako další, co slouží k ospravedlnění Židů, zejména je: 1. že tehdy se u nich všeobecně věřilo na fyzický konec světa, a povstali mnozí falešní proroci, kteří jej hlásali a viděli kolem sebe zvěsti o tom, že se opravdu blíží. Tomu je tak dodnes, a všichni se mýlí. Buďme k nim shovívavě nemilosrdní. To znamená, nepopravujme je, nevězněme je, ale odmítejme je bez výhrad. Ježíš pravil, že konec světa nastane nenadále a uvádí příznaky jeho konce přírodními symboly, a to zmátlo vykladače. Ježíš nemilosrdně mluví symbolicky, protože žije až dodnes a všechny věky také symbolicky. Nechápeme např. že náš život je symbolem věčného života, jeho přídomkem. V 17 letech jsem nečekaně zažil první známky konce světa, takže od té doby mně Ježíšovo líčení konce světa není vzdálené. 2. Ježíš řekl, že ni andělé nevědí, kdy ten konec nastane. Bodejť by věděli, když ještě do fyzického světa nesestoupili a konec světa pro ně vůbec nastat nemůže, protože nebude probíhat nikde jinde než ve fyzickém mikrokosmu, v živém člověku. Víme, jak v této věci tápal farizej Nikodém. Nemohl pochopit, co je to znovuzrození, které nastává před koncem světa a je s ním nerozlučně spojeno. (Věta může stejně správně znít: ... které nastává za koncem světa. Zde není místa k výkladu o tom, co je to vklínění bezčasového a bezprostorového do času a prostoru tak, aby v něm mohlo podnětně fungovat.) 3. Existenční cesta k Bohu, kterou znali a jí prošli Henoch a Eliáš, už devět století v době Ježíšově zůstává opuštěna. Nedá se hřešit do nekonečna, proto muselo dojít k nápravnému arcihříchu, k umučení Ježíše. Od té doby zůstává existenční cesta živá a snáze přístupná i pro nevěřící. Protože však zabili Ježíše, zdá se (!), že ani jeden z Židů se od té doby na této cestě neuplatnil. Není to prokletí, nýbrž neschopnost Židů usmířit se s Ježíšem. 4. Mělo by být nápadné, s kým se Ježíš setkal při svém proměnění na hoře Tabor, že s Mojžíšem a Eliášem. Jsou tím udány dvě stopy pravé tradice, která má být zachována. Mojžíšova
byla zachována jen podle litery, protože už po tisíciletí se nerozumělo ani jeho líčení o vzniku světa (tu bylo také zapotřebí s Mojžíšem znovu tím stvořením světa projít, aby se mu "rozumělo". Chyběla metafyzická zkušenost, jak by se vyjádřil Watts). Tím méně se mohlo rozumět konci světa. Vždyť konec je závislý na začátku. Co se týče stopy Eliášovy, tou šel Ježíš společně se sv. Janem Křtitelem. Jan přitom přišel o život a Ježíš také, jenže každý za jiných okolností. Ježíš vstal z mrtvých, protože před tím prošel nejen pokáním, nýbrž prožil celý symbol pravého duchovního vzestupu v živém fyzickém těle. (Tento symbol napovídá o rozdílné funkci Mojžíše a Eliáše před koncem světa a Ježíše při konci světa). 5. Židé nevěděli, kam až se dá na duchovní cestě dojít vlastní vůlí, a kam se dá dojít po jejím opuštění. Toho jsou nám nejlepším příkladem právě učedníci Páně. A to byl vážný nedostatek všech jog, který však preventivně řeší guru přísným výběrem svých žáků. Ani Gotama Buddha neobstál při tomto výběru, a víme proč. V Indii tento nedostatek zakrývají duchovní vůdci též nepřetržitou duchovní tradicí, nepřetržitým předáváním vnitřních zkušeností, takže sami Indové nepřijdou této chybě na kloub. Až přijdou, přijmou Ježíše Krista jako svého vůdce, ne jako cizího vůdce, který se k nim nehodí. ...Tak, a kdepak já začnu ten svůj výklad, ptám se retoricky. Nepřemýšlejte o tom. To se ví, že u Eliáše. Nebudu opakovat, co jsem už o něm napsal dříve, ale navážu na tuto otázku: Proč nikdo po Eliášovi nevstoupil na nebesa v ohnivém voze, ani jeho žák Elíša, který si od mistra vyžádal dvojnásobného mistrova ducha? To je otázka, kterou by mohli ke mně vznést pravověrní křesťané takto: "Když tedy Ježíš Kristus koncem světa mínil dovršení spásy v nitru člověka, pro po Kristu nikdo nevstal z hrobu?" Tato otázka by mě nutila k upřímnému smíchu, kdybych mezitím neplakal nad tím, že po 2000 letech nerozumíme symbolice Ježíšova života. Odpověď zní: Ovšem, že mnozí vstali z hrobu od doby Ježíšovy, ale vy, kteří jste nevstali z hrobu, nýbrž v něm dosud ležíte, jste nemohli být toho svědky. Cožpak Ježíš o vás neřekl, že jste mrtví, a ti jsou ve svém těle pochováni jako v hrobě, a nevstanou-li z tohoto hrobu, nemohou poznávat věčný život! Nechť ať mrtví pochovávají své mrtvé, vy jděte za Kristem! Proč tedy ani Elíša, žák Eliášův, nevstal z hrobu? Protože l něho se vstává v Duchu za asistence těla. Vždyť je to znovuzrození z Ducha, dovršení duchovního přerodu. Proč tedy jak Eliáš, tak Ježíš odešli tělesně do nebe? A tady jsme u té opuštěné existenční cesty. Ježíš i Eliáš museli uká-
zat, že je živá a že je sledovatelná. Mají pravdu i pro dnešek? Ovšemže. Ukazuje se dnes turinské plátno a dokazuje se o něm, že nebylo rozbaleno při zmrtvýchvstání Páně. To je správné. Začátky tohoto procesu mám také za sebou a nebudu potřebovat mít jeho konec. Mohu vám tedy říci znovu o své zkušenosti s existenční cestou, kterou Ježíš svým životem znovu prošlapal. Zkušenosti, které vám zde přednesu, jsem získal především kombinací hathajogy a tantrajogy, té bez kouzelnictví, bez zázraků, které se do ní vloudily během tisíciletí jejího trvání a které tam opravdu nepatří. (Tantrajoga, jak dnes vypadá, se nejvíce zasloužila o to, že Ježíš Kristus je pro Indy nepřijatelný). Měl jsem předpoklady pro to nebo k tomu, že mě mohli bez časoprostorových překážek od začátku mé cesty pomáhat např. Indové. (Dnes vím, že před tím, při operacích za vědomí a potom, mně pomáhali Číňané). Nebyl jsem nijak vznešeně vysoko, nýbrž naopak tak nízko jako husy. (Bude znít pro vás nemožně, když vám prozradím, že jsem nejvíce v životě tesknil z toho důvodu, že jsem byl v sedmi letech lidskou společností vypuzen ze života se zvířaty. Člověk od člověka je daleko více oddělen svým způsobem života než zvíře od zvířete a od přírody, která je obklopuje a živí. Ovšem lidské vypuzení z ráje bylo správné, to jsem tehdy ještě nevěděl a křesťané to nevědí dodnes. Jen ti nejosvícenější nostalgicky prohlašují o pádu z ráje "Felix culpa"). Vypůjčil jsem si včas od hus jejich schopnosti transu se zachováním paměti, ale bez pocitu tělesnosti. To byl slibný začátek, na nějž mohli mí pomocníci včas navázat. První z nich, zřejmě nikoliv Ind, se dal ode mne převézt pramicí asi v mých pěti letech přes Vltavu. O tom jsem referoval už v Umění žít. Další se dostavil "ve snu" (také ještě ne Ind), a přetavil mě na člověka, který se dokáže soustřeďovat bez toho, že by byl pronásledován myšlenkovými reminiscencemi z běžného života. To bylo výtečné. A pak už přišli na řadu Indové. (Jenže co je postřehnutelné, málokdy je první a hlavní). První mnou postřehnutelný Ind mě naučil zvládnout padmasanu, ale ne proto, abych ji dělal, nýbrž proto, abych jejím zvládnutím přemohl tělo i při kterékoliv jiné neindické pozici. Nebudu všechno líčit dál, protože byste si mysleli, že bez husího transu bych se byl k těm zkušenostem nedostal čili že vy máte k mým zkušenostem cestu uzavřenu. Pravý opak je pravdou. Cesta přes husy je oklikou, která mně sice byla velmi prospěšná, ale nebyla by prospěšná pro nikoho, kdo by se normálně vyvíjel za spolupráce s dětmi a dospělými. U mě vypadla důležitá složka výchovy: děti, a právě v rozhodující době do sedmi let. Ale příroda je moudrá. Tato složka byla bohatě vyvážena stykem se zvířaty.
Nepodceňujme styk dítěte s dítětem. Je to znásobení dětské mentality, a tu nemůže zastoupit dospělý člověk, který jen něco přičítá, ale nenásobí. Indové nenásobili, nýbrž derivovali a integrovali, používajíce ovšem celou elementární matematiku života. Nesledoval jsem výsledky jejich činnosti smysly. Těmi se o nich poučil ve styku se mnou poprvé můj strýc Emil Pinta, který při příležitosti pohřbu své matky spal v mém pokoji na posteli sousedící s mou. Ejhle, přišel na to, že jsem učinil nějaký pokrok na existenční cestě, o které ovšem nic nevěděl, ani si svůj zážitek nedefinoval. Soustřeďoval jsem se na posteli vedle jeho postele se nacházející. Byl teplý květen 1934. Spali jsme pod lehkými prošívanými dekami. Tu se strýc vzchopil a měl dojem, že vedle něho nikdo není a že já nedýchám. Rozsvítil světlo, hmatal po mně a nenahmatal mě. Ani pod dekou jsem nebyl. Hledal i pod postelí a ve skříních, přesvědčil se, že pokoj je zamčen zvnitřka a rovněž tak okna. Zůstal v zoufalství sedět na posteli a pořád si svítil naplno elektrikou. Najednou si všiml, že vedle něho opět dýchám, deka se vzdula nad mým ležícím tělem, byl jsem opět pod ní. Strýc mě probudil (jak si myslel. Ve skutečnosti mě lomcováním převedl z jiného stavu vědomí do našeho známého nám běžného bdělého stavu). Ptal se mě, kde jsem byl. Na to dostal lehkou odpověď, na kterou si pamatoval do smrti, ale které nerozuměl: "Nikde". Tak takhle vypadají začátky existenční cesty. Jak k tomu úkazu mohlo dojít? Jednoduše. Byl jsem ještě prostě dětsky smýšlejícím člověkem. Přál jsem si patřit Bohu a vůbec mně nenapadlo, že by se přitom z této odevzdanosti mělo vyloučit tělo. Odešel jsem k Bohu i s tělem, čili v pravém smyslu slova "nebyl jsem nikde" právě jako Bůh, který je bezčasový a bezprostorový. Toto porozumění existenční cestě by mělo pro tento výklad stačit. Dnešní vědci, kteří si prohlížejí turinské plátno (tj. plátno, do kterého byl domněle zabalen v hrobě Ježíš), říkají, že Ježíš musel z něho vyzářit, když neporušil jeho zabalený tvar. Mýlí se. Dokonce ani já jsem nevyzářil z deky v onom květnu 1934, a kde jsem byl proti Ježíšovi. Dostavila se tolik hlásaná transubstanciace, které se nerozumí. A tohle dokonale ovládal Henoch, Eliáš i Ježíš. Cožpak Ježíš už za svého života, když ho chtěli kamenovat, neunikl svou neviditelností zprostředka nich NIKAM? Ctní Indové, tohle nejsou pouhé zázraky, proti kterým se stavíte jako proti něčemu fakirskému, nýbrž to je existenční cesta (se svými průvodními zjevy), jejíž funkční schopnost na mně vyzkoušeli právě ti nejlepší z vás, kteří o ní ještě něco věděli. Neposlechl jsem Žida, který mě nabádal, abych této cesty použil
až budu v životním nebezpečí. Mohl jsem té cesty použít v koncentračním táboře, ale nebyly by se dostavily následky v těle, jichž bylo více zapotřebí než "zázraku". Zkrátka svou vůlí jsem nemohl za to, že jsem tam byl mnohokráte neviditelný. Řečnická otázka: "Proč Ježíš nesestoupil z kříže?" Zajisté si správně odpovíte sami, a každý jinak. Odchod Ježíše z tohoto světa se líčí ve Skutcích apoštolských takto: První knihu jsem napsal, Theofile, o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku až dodnes, kdy v Duchu svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat, a byl přijat k Bohu; jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království božím. Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: "Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtění Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní". Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: "Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?" Řekl jim: "Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci, ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země". Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastínil. A když upřeně hleděli za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet". (Sk I, 1-10) I tu jsme četli o účincích existenční cesty, kterou v Indii v její čisté podobě neznají, a proto také tyto zkušenosti nepatří do jejich metafyzické zkušenosti. Mám za to, že pro některé z nich by nebylo obtížné projít těmito zkušenostmi, ale jim nejde o to, aby takové zkušenosti nabyli, protože na jejich cestě se jde do věčnosti a nikoliv za nějakými mimořádnými zážitky. Jde jim zásadně o stav nebe (svobody), ne o zážitek nebe (pocit svobody). Také Ježíš byl vzat do nebe bez zvláštního upozornění. A apoštolové, nežijící ještě z dobrodiní seslání Ducha svatého, odnesli si z toho jen obraz odpovídající jejich víře, nikoliv skutečnosti. Přesně tak, jak tomu bylo s Elíšem při nanebevzetí Eliáše. Po Eliášovi zbyl Elíšovi jen plášť mistrův, a tak tomu bylo i v tomto případě s apoštoly. Zbyl jen plášť, obrazový obal skutečnosti. Ještě malý dovětek pro hindy. Narození z panny by vám nemělo dělat potíže, kdybyste chápali historický život Ježíše Krista právě tak jako svou mytologii a jako svůj vnitřní duchovní vzestup.
Vaše mytologie je tak bohatá, že možná sami budete na rozpacích, kde se v ní vyskytuje scéna s narozením Ježíše z Panny. Všude tam, kde se mezi námi objevil mudrc, o kterém se nedá říci, že by byl zplozen z muže a ženy. Přišel nečekaně, protože jeho příchod byl toužebně očekáván, protože lidstvo potřebovalo duchovní obrodu. Protože však Ježíšův život, vedle historie v něm obsažené, a právě i s tou historií, vypovídá něco navíc, protože kalijoga pokročila, musí se lidem jako protiváha něco navíc říci, než co řekli předešlí, je Ježíšův život mistrovským jogickým návodem, a to, jak bez útěku do ašramu nebo na poušť dojít v jediném vtělení k osvobození (murti, mokša). V tomto návodu je obsaženo všechno, co způsobuje nakonec vědomé spojení s věčným. Líčí se v něm na sebe navazující vnitřní pochody, z nichž ten první nesmí být vynechán stejně tak jako ten poslední. Tím prvním je začátek vnitřního přerodu, a právě narození z Panny. Kdopak oplodňuje v tomto procesu Hadí sílu (kundalini) na konci páteře? Stoupá nahoru páteří, potírá hada svou patou (muladharu) a je při tom všem trpná, jako byla Panna Maria při svém otěhotnění. V symbolice Ježíšova života najdete nejen celé vysvětlení celé kundalini-jogy, ale i všech ostatních jog. Shledáte, že svým životem vysvětlil syntézu všech jog, a tou se musí stát celý náš život do všech podrobností, neokleštěný pouští, ústupky z něho a pouhým odříkáním. Samo sebeodříkání je v něm obsaženo velmi vznešeně jako láska k bližnímu, i k takovému, který je nemocen a umírá a nadto nám není nakloněn. Ahimsá je v něm dopracována až do nejvyššího vrcholu. Udeří-li tě na jednu tvář, nastav mu i druhou, a neber nikdy meč; kdo mečem zachází, mečem schází. Je důležité, že tělo Ježíšovo nepřichází na svět z vůle člověka, nýbrž z vůle boží. Přitom žena byla jen pomocnicí. Země má minulost, přítomnost a budoucnost, ale co je božího, nepodléhá času, tedy ani jeho průvodnímu jevu, jímž je smrt. Proto musel Ježíš vstát z mrtvých a vstoupit na nebesa, to jest tam, odkud přišel. Jaké je v tom poučení pro nás? Že i my v těle z mrtvých vstaneme. O tom přece nikdo lépe neví než jogini! Kde jinde se může uskutečnit to, čemu Ježíš říká znovuzrození z vody a Ducha. A nezapomeňte na Mohameda, který řekl, že největším hříchem člověka je, že chápe Písmo doslova ne symbolicky. Zajímavé je, že se toho hříchu nejvíce dopouštěli muslimové, a hned po nich, ale už dávno před nimi křesťanští misionáři. Jak je máte brát vážně? Protože jsou takto hříšní, představují vám Krista jen jako historickou osobnost. Vyžeňte je s poklonou: "Následujte vnitřně Krista, znovuzroďte se vnitřně a pak k nám přijďte znovu. S radostí vás přijmeme. Kdo v sobě nezrodil Krista, ten nemá, co by nám o něm měl a mohl říci. Máme své mudrce, kteří v sobě našli
věčný život, a proto jsou nám užitečnější než vy, kteří jste ho v sobě nenalezli, ba ani nevíte, že jste chrámem božím." A nezapomeňte nám říci o svém Šrí Aurobindu Ghosovi, který má za sebou znovuzrození dosažené v našem století. Tato jeho metafyzická realizace je vysvětlena především v jeho posledním díle Syntéza jogy. Jeho metafyzická realizace potvrzuje, že na ní není nic soukromého nebo individuálního, a že má moc smířit nejen všechna náboženství, ale i ateismus s náboženstvím, a co je nejdůležitější, celý pomíjející lidský život s životem věčným. Ghos nemluví nikdy o ničem (a právě tak si počíná Watts), co by mohlo budit dojem soukromého zjevení, nebo soukromé vize, protože ví, že jedinou příčinou metafyzické realizace je nesmrtelné věčné Já a nikoliv malé lidské já, jemuž připadá při ní jediná úloha, sebe, soukromníka, se zříkat, aby mohlo vstoupit do lidského vědomí věčné Já. Kdyby však nebylo onoho malého já, tak jak se zformovalo založením člověka (a ničeho jiného na světě než člověka), nebylo by co odevzdávat, a proto by nebylo ani možné, aby někdo nebo něco nabylo vědomí věčnosti na tomto světě. Dával jsem si v této zpovědi, kterou jsem v tomto komentáři provedl, záležet na tom, abych vyzdvihl fakt, že ani u mě nešlo o žádnou vizi, nýbrž o ukázku toho, že míra poznání a realizace přímo závisí jen na míře odevzdanosti a braní kříže, a to je princip obecně platný. Mám za správné a potřebné říci, že malé já se má k těmto informacím přibližovat ne jako k něčemu, co by se dalo přičíst k jeho majetku, nýbrž každý by se měl k nim chovat jako k návodu, jak sebe opustit a jak sebe zapřáhnout do braní kříže. Srovnejte si mou zpověď se soukromými zjeveními všech mystiků a joginů všech dob, a podaří se vám jistě velmi snadno oddělit jejich soukromé vize od obecně platného principu duchovní evoluce. Ad Část 2. Mohlo by se snadno stát, že by čtenář chybně pochopil Wattsovu definici involuce a evoluce, protože by si v ní nevšiml, že Watts tu mluví "z hlediska průběhu času", čili co do správnosti značně omezeně. Praví: "Drama stvoření a vykoupení, drama Nekonečna, které se projevuje v konečném řádu, může být z hlediska průběhu v čase členěno do dvou fází. První je involuce (zavinutí, zapletení), v níž svrchované Já vědomě zapomíná a odkládá svou vševědoucnost a ztotožňuje se s konečnými hledisky, což vrcholí v zážitku úplné oddělenosti a nezávislosti lidského já (ega). Druhou fází je evoluce
(rozvinutí, vývoj), v níž Já se probouzí do své pravé totožnosti uvnitř konečného řádu, který neopouští, jako by to byla věznice, nýbrž užívá jej jako výrazového nástroje". Zůstaňme na "hledisku průběhu v času", abychom nemuseli tuto definici potřít jako chybnou. Toto právo si bere Watts. Začněme s hinduistickým časovým pojetím téže věci: Stvořitelka vesmíru, matka Kálí, má zároveň dvě tváře: Matka milostivá a milující své stvoření a zároveň i krutá a nemilosrdná ničitelka celého stvoření - Durga. Přejděme na stav vědy: Evoluce a involuce probíhá v celém vesmíru až do jeho mikročástí souběžně: Ve vesmíru vznikají supernovy a zároveň dohasínají celé galaxie. Vidíme tam modrou barvu, o níž předpokládáme, že je rodící se hmota hvězdných soustav, a vidíme tam pohlcující černé díry, konec hmoty. Kdybychom svůj pohled soustředili na člověka, řekli bychom, že na počátku lidského života převažuje vznik nových buněk a na konci zmenšování jejich počtu a pak zánik celé živé soustavy. Jenže obojí probíhá souběžně, buď s převahou vzniku nebo zániku. Kdybychom přešli na hledisko náboženské a přidrželi se nikoliv hledisek odvozených, nýbrž původního hlediska Ježíšova, které pochází ze zkušenosti o pravém stavu věcí, pak bychom nesměšovali fyzický konec světa s koncem světa v lidském jedinci (vizte výrok Ježíšův: "Jsou mezi vámi někteří, kteří zažijí konec světa"), zrovna tak, jako bychom nemohli začátek znovuzrození směšovat se stvořením světa. (Viz Ježíšův výrok k učedníkům: "Vy jste solí země"). V žádném případě však nesmrtelné Já na nic nezapomíná a tedy si ani nepotřebuje vzpomínat nebo se probouzet. Co se nám tak jeví, je jen oblékání do tělesnosti a svlékání z ní. Tady by pomohla znalost automatismu (1) a (2), abychom mohli slovní argumentaci více přiblížit skutečnosti. My však víme, že ani automatismus (1), který je tak charakteristický pro lidský život, není hned po narození celý v provozu, ani rozsah buněčného života v lidském těle nemůže zůstat na stále stejné úrovni, buňky se musí ustavičně doplňovat atd. Zkrátka máme v sobě malý vesmír, ve kterém se stále staví, přestavuje a bourá jako v celé přírodě a ve vesmíru ve velkém. Jsoucno bez pohybu se tu stává jsoucnem s pohybem a dějem. Tato proměna se neděje sama od sebe, nýbrž působením neměnného. I náš automatismus (1) má svého badatele, který sám je nehybný, ale ve styku s prostředím způsobuje změny a pohyb.
Přesvědčil jsem se např. o tomto: Bdělý stav je pohybovým stavem vědomí, které je bez pohybu. Dostaneme-li se do styku s jakýmkoliv ať živým nebo neživým objektem, stává se pohybovým vědomím. Dokud zůstává pohybovým vědomím, může pronikat na povrch všech jiných úrovní bdělého stavu než jaké známe. Zastaví-li se však na povrchu kteréhokoliv stavu vědomí, začne odtamtud pronikat do jeho hloubky. Pak tedy existuje hloubka muladhary (našeho bdělého stavu), hloubka svadhistany, manipury atd., do které se proniká vědomím, které se zastavilo neboli vrátilo do svého zdroje. Do hloubky muladhary však může proniknout jen tam, kde má k dispozici živé lidské tělo. V této hloubce za pomoci celého tělesného transformátoru může rozsvítit i nejvyšší světlo nad všemi úrovněmi vědomí. Je-li člověk odtělen (po fyzické smrti), může sice proniknout do hloubky svadhistany atd., ale tam se už neshledá se základnou muladhary, Hadí silou, proto jeho rozvoj pohybem je omezen. Bude-li vám to stačit, všimněte si sanskrtských mužských koncovek "a" všech stavů vědomí od muladhary až po sahasraru a ženské koncovky na "i" ve slově Kundalini (Hadí síly). Tím je prozrazeno tajemství dualismu a způsob jeho překonání dokud žijeme v těle. Někteří Indové dokáží toto tajemství rozluštit technicky představou a soustředěním, tedy vůlí. Při tomto technickém řešení jim nezbývá nic jiného než posbírat v sedmi lotosech všechny transformační schopnosti člověka, přesunout základnu z muladhary do anahaty, a odtamtud (ovšem jen v živém těle), dospět až do sahasrary, čili odvést lidské já do jednoty s věčným Já. Hlavním nedostatkem tohoto systému je předčasná nasycenost lidského já už v anahatě (je mu tam dobře a netouží se dostat dál) a tím více v sahasraře. Lidské já totiž má být zapíráno, ale nikoliv zabito, protože je spojnicí mezi nesmrtelným Já a časoprostorovým světem. Bez něj by tělo zemřelo. Bez něj by nebyla možná duchovní evoluce. Ježíš navrhuje jiný způsob než technický, velmi podobný bhaktijoze. Navrhuje ztrátu sebe sebezapřením. Ovšem i hinduističtí jogini znají obdobu tohoto postupu. Člověk se v joze částečně sebe vzdává tím, že se odevzdává mistrovi. Za tím účelem se však musí vzdát života ve světě. Kdežto Ježíš navrhuje svým životem napřed zvládnout život ve světě, a to pokud možno mistrovským způsobem. V tom smyslu je jeho učení podobno zase karmajoze. Vede však svým životním příkladem přes mistrovství nižšího druhu ke dvěma dalším mistrovstvím vyššího druhu. Z mistrovství zvládnutí vlastního života, nabádá ke zvládnutí života pro bližního, a posléze k vládě Ducha. Každé ze dvou prvních
mistrovství musí v sobě obsahovat prvek přechodu do dalšího bez návratu zpět. Na každém stupni ke svobodě ztrácí člověk ten kus svého já, které už dohrálo svou roli. Možná, že by bylo pochopitelnější, kdybychom tu mluvili o změně zájmu a předmětu zaujetí, takže to vypadá, jako bychom něco ztratili a něco jiného nabyli. Mezi ztrátou starého a nabytím nového bývají někdy velmi bolestivé mezery, ty jsou tím citelnější, čím hůře je postaráno o spoj s vyšším stupněm. Dalo by se názorněji říci větou, kterou pronesl Ježíš ve dvanácti letech: "Cožpak nevíte, že musím být v tom, co je mého Otce?" A přitom zůstal oddán rodině. Ještě jinak by se dalo říci: že člověk ztratí na každém stupni kus svého jáství podle míry sebepoznání. Mně tu však nejde o to, abych znovu líčil podrobnosti tohoto postupu, protože mám pouze v úmyslu připravit si půdu pro výklad o involuci a evoluci, jak by se obojí dalo chápat jak podle tradice indické, tak podle tradice křesťanské. Člověk je vrcholem evoluce dosažené na této planetě za miliardy let. Jakmile se zrodí na tomto světě, může ustrnout ve vývoji, nemusí pokračovat v evolučním trendu, příroda už za něj nedělá tolik, jako pro něj dělala v prenatálním věku. Promrhá-li svůj produktivní věk hledáním svého života, konáním všeho pro sebe a pro své, výměna látková i myšlenková probíhá v jeho těle ztrátově, involučně, až nakonec člověk ztratí svůj život, protože jej hledal. Správně pochopený Ježíšův život by měl člověka vést k tomu, aby v rámci prvního mistrovství rozvinul co nejdokonaleji pozemský život a pak se jeho výsledků vzdal. Všimněte si, jak Ježíš toto první sebevzdání jedinečně naznačil slovy: "Kdo je má matka, kdo jsou mí bratři." Nerozvine-li člověk svůj život, není co obětovat a další stupeň se pak vyznačuje mdlobou a tápáním místo zdatností. (Totéž platí o obdobném počínání jogina. Nerozvinul-li dostatečně život na úrovni muladhary, svadhistany a manipury, dospívá jen malým pramínkem svých možností do anahaty a odtamtud jej dále nevede nic jiného než tento malý pramének. Buddha a Milarepa jsou příkladem těch, kteří rozvinuli při prvním mistrovství své schopnosti maximálně a tento základ je nesl dále, protože jej dokázali odevzdat). Kdyby byl Ježíš neměl co odevzdat před vstupem do Jordánu a před vstupem na kříž, byla by jeho oběť bezvýznamná, takže bychom se o ní vůbec nedověděli. Evoluce na úrovni lidské je nejúčinnější, když člověk nestřádá pro sebe, ale jedná tak, jako
by co nejpečlivěji střádal pro sebe. Vzorem by mu měl být nejen Ježíš, ale i dosavadní prenatální vývoj člověka. V tom nebylo obsaženo nic, o čem by člověk mohl říci, že si to už tehdy přivlastňoval. Proto evoluce v prenatálním věku šla kupředu tak rychle, že tři miliardy let vývoje mohl překonat za devět měsíců. Pro jistotu ještě jednou zopakuji, co víme podle Ježíšova života o vrcholu evoluce v lidském těle. Ježíš se nevzdal svého Ducha na kříži proto, aby mohl vládnout Duchem, nýbrž proto, aby Duch podle Vůle boží mohl vládnout jím. Malé lidské já (ego) nebylo dosazeno do své vedoucí pozice v člověku nějakým omylem spáchaným zhora, nýbrž neomylnou moudrostí zhora. Ježíš vědomě použil vrcholného lidského sobectví svých učedníků, aby napřed konali zdánlivě zázračné skutky ve službě bližnímu a pak aby překonali i toho, který byl průvodičem těchto skutků, sebe sama. Malé lidské já funguje jen tehdy optimálně, když jako Fénix dokáže vstát z vlastního popele k novým úkolům kvalitativně vyšším bez ohledu na dřívějšího Fénixe, třebaže ten vykonal cokoliv a jakkoliv převznešeného. Viz Ježíšův život. Snažil jsem se komentovat, nic více než komentovat tento princip pomocí ukázek z vlastního života, především 17. rokem a pak dnem 21. 11. 1939. Více jsem vykonat nemohl, protože veškerá lidská schopnost existovat, poznávat a milovat pochází z Boha, a nic z toho by člověku nebylo nic platné, kdyby nebyl vnitřně totožný s Bohem a kdyby neměl živé lidské tělo, které je patřičným moderátorem boží existence, poznání a lásky. Ke správnému vývoji nestačí nezanedbávat tělo, ani svěřovat mu neúnavně nové vyšší úkoly, nýbrž je též nutno vážit si malého lidského já jako nepostradatelného prostředníka duchovního vývoje, jako prostředníka, který musí být poražen, aby Duch mohl zvítězit, a který musí povstat ze smrti, jakoby před tím nežil, tak jako se stalo při narození člověka i s následným novým rozvinutím života, slavnějším než byl život v mateřském těle, jímž se tři miliardy let vývoje zmohlo za devět měsíců. Malé lidské já nemůže být vyvráceno najednou, protože jím nedokážeme sestoupit ke kořenům, k jeho kořenům, a ty jsou pravé, věčné a nemohou být zničeny, neboť jsou od věčnosti připraveny jako slavný příbytek u Boha. Mohli bychom mít mnoho námitek proti Descartovu výroku "cogito, ergo sum" (myslím a proto jsem), ale oč více námitek bychom měli mít proti moderní tendenci konsumní společnosti: "Mám a proto jsem". Všechny námitky proti vlastnění pro vlastnění
už přednesl Ježíš Kristus, ale nepřijdete na to, dokud nepoužijete jeho příkladu ve svém životě. Watts praví: "Téměř každá mytologie hledí zpět na zlatý věk, z něhož člověk padl...Ten pád nesmí být chápán manichejským způsobem jako zlo, jako kdyby celý proces projevování byl nešťastným padáním ze stavu nekonečna..." Mám-li třeba jen nepatrnou metafyzickou zkušenost z transu s husami, pak už i ta mně stačí k tomu, abych nemohl Ovidiovo vyprávění o zlatém věku považovat za báj. Ráj např. je pro mě stejně skutečný stav jako bdělý stav s omezeným hledím AB, ve kterém se nacházíme a který nás spojuje do rozličné míry a šíře s uvědomováním si časoprostorového vesmíru. Zdánlivou chybou ve všech vyprávěních o ráji je, že nám předkládají jen obraz skutečnosti. Bereme-li ten obraz mylně za skutečnost, klademe si nesmyslné otázky jako "Kde byl ráj?", "Kdy ten ráj byl?" Zvíře obhlíží svůj obraz v zrcadle a pak se snaží dostat se za zrcadlo. Při té příležitosti se mohu otázat: Kde byly husy, když jsem s nimi prodléval v jejich ráji?" Nedám se odbýt odpovědí: "Přece spaly na břehu řeky Vltavy", protože ani já ani ony nevěděly v tu chvíli o svých tělech a rozhodující zkušeností pro ně i pro mě bylo, že jsme se nacházeli se svým vědomím ve žlutém světle, které na světě není, ze kterého jsme brali sílu pro nastávající bdělý stav. V tom transu jsme nepociťovali těla, ani jsme neštěbetali nebo nepovídali. Náhle nebylo třeba ani řeči ani signálů, ani našeho běžného pohledu zvnějška, kterým se díváme na svět jako zvíře do zrcadla, a přece jsme viděli a přece jsme existovali a neuvědomovali jsme si v té chvíli žádné jiné bytí než to netělesné. Z toho pro mě vyplývá, že nebylo rozhodující, kde byla těla žijící ve stavu ráje. Rozhodující byl jejich stav míru. Není také rozhodující, kdy se to stalo. I čas je pouhým přívěskem tohoto stavu. Mnoho lidí během pozemského života se ocitlo ve stavu rajské blaženosti, a sv. Pavel by řekl o jejich zkušenosti, že nebylo rozhodující, zda ten stav prožívali v těle či mimo ně. Jejich těla se nacházela ve stejně nerozhodujícím stavu jako těla hus spících na břehu řeky. Jakmile se tělesnost stala rozhodujícím nositelem vědomí, začali lidé trhat ovoce ze zakázaného stromu, začali se před sebou stydět za nahotu a stav ráje pro ně dosloužil, protože přešli do dualismu. A přece to byla a je evoluce. Vysvětlil jsem jinde. Kdybychom zařadili mou zkušenost do Wattsova vyprávění o evoluci, řekli bychom, že stvoření světa a pád z ráje byly součástí involuce. A tady se obraz o pravdě rozchází s pravdou samou.
Stvoření člověka i jeho pád jest nejvýznamnější fází evoluce. Bez této fáze by naše planeta zůstala duchovně mrtva. Zdůvodnit, že je to všechno evolucí, můžeme dnes velmi snadno už třeba jen pokrokem v bádání o DNK a RNK, zkrátka také o tom, že v matčině těle probíhá velká část té evoluce v době těhotenství bez uvědomělého přičinění člověka, bez jeho přímé lidské vůle, a probíhá vždy znovu stejně podle předlohy stvoření světa. V matce jsme znovu stvořeni, znovu vstupujeme do ráje, znovu z něj padáme a vrozujeme se do vrcholu dualistického řádu, kde nejsme domovem, ale kde už si na domov můžeme nejen vzpomenout, ale i do něj se vrátit. Kdybychom však neprošli sebepoznáním v prvním a v druhém mistrovství, nemohli bychom se vrátit. A tady poprvé může dojít k involuci, když se zabydlíme na mostě svého pozemského života, místo abychom po něm přešli na druhý břeh. Poprvé jsem plakal nad sebou, když mě vytrhli ze zvířecího ráje a zakázali mně ho v sedmi letech. Podruhé jsem plakal nad lidmi v 17 letech, když jsem kolem sebe zjišťoval, jak kráčejí ke zkáze a jak se dávají na cestu involuce. A jako jsem tehdy viděl jen jejich stav a litoval jsem je, sám maje cestu otevřenu k další evoluci, tak jsem se 21. 11. 1939 nad tím přestal definitivně trápit, protože jak ve mně tak ve všem kolem sebe byla pro mě patrna Vláda boží a nevýslovná sláva, která je pro člověka připravena u Boha od věčnosti, a do ní se musí vstoupit, ať o tom víme či nevíme, ať si to přejeme či nepřejeme. To nebyl návrat do ráje (a proto od té doby jasně rozlišuji stav ráje od stavu nebe), nýbrž návrat do Otcova domu, kde ráj má také samozřejmě své místo, ale jen místo, kdežto osvobozený člověk tam má domov bezčasové a bezprostorové povahy: nachází tam svobodu, kterou nikdy nepozbyl, protože Otec na něho nikdy nezapomněl, i když syn si ještě vůbec nevzpomínal a byl marnotratný. (Např. ani vlastní rodina nepoznávala, proč jsem o vánocích 1986 zůstal pět dní sám a dokonce jsem ani nevycházel z domu. Mysleli si, že je to nějaký můj kapric. Ale nebýt toho kaprice, nebyl bych býval mohl se tak jasně vyjádřit jako nyní, a nebyl bych mohl pokračovat v komentáři k Wattsovi. Za všechno se musí platit, i když cena je malá proti bohatství, které se nám bez našeho očekávání nabízí. Symbolicky: Jedna pouhá hřivna odpovídá celému jednomu městu. Musel jsem si také zadat před lidmi a volat na všechny strany: "Noli turbare circulos meos", nerušte mě. Prosím, čtěte pozorně Wattse, zvláště v této kapitole. Vyslovuje relativní pravdu, bez které bychom se na úrovni úvah absolutní pravdě vůbec nepřiblížili.
Text Wattsův by však měl doznat některých upřesnění, aby nezabíhal příliš do některých běžných tradičně náboženských omylů. Např. věta: Ve skutečnosti Já se konečně vzdalo svého ztotožňování s egem...V tomto okamžiku poznává Já svou vlastní totožnost..." Cožpak by Já mohlo někdy zapomenout na svou vlastní totožnost? Tady chybí též správné chápání ega jako prostředníka. Člověk může vývojově dospět do situace, ve které v sobě uprazdňuje místo pro Boha (Já). Osobně jsem měl tu "výhodu", že jsem nepotřeboval se učit vyprazdňování se pro působení boží. Lékaři mě vyprázdnili od ega, vědomí zůstalo, a tím provedli důkaz obecně platný, že ego zdržuje pokrok a tím umožňuje, aby v rámci dualismu jen postupně - a jinak by to organismus nesnesl - vstupovalo věčné vědomí do úseku vědomí AB. Ego má nezastupitelnou funkci moderátoru. Výklad poznámek (1, 2, 3) z textu ST před ad Část 3. Text poznámek: Pozn. (1): Většina velkých problémů kristologie, které matou teology, vzniká tím, že pro mysl je obtížné pochopit neduálnost. Je-li Kristus Bohočlověk, jak může vševědoucnost, která je mu vlastní jako Bohu, existovat současně s konečným vědomím, které je mu vlastní jako člověku? Tento problém neměl nikdy uspokojivé teologické řešení, protože je ve své podstatě problémem metafyzickým, který je řešitelný pouze v metafyzických pojmech. Dokud musí teologie setrvávat v analogické sféře náboženství, musí tento problém zůstat nad jejím legitimním dosahem. Pozn. (2): Výraz "nevědomí" zahrnuje jak nevědomí ve vlastním slova smyslu, tak onen typ neuvědomování si ega, které je tak zabráno do kontemplace objektů, že nemyslí na sebe. Výraz vědomí ega označuje to, co se lidově nazývá sebevědomím v "nepřesném" slova smyslu. Pozn. (3): Je možné, že tento nedostatek rozlišování se obráží v neexistenci perspektivy v primitivním umění, neboť perspektiva je dohodnutým způsobem ukázat vzdálenost mezi předmětem a tím, kdo jej vnímá. Vytkl jsem z první poznámky větu, kterou teď budu komentovat. Nevím, proč by křesťanské náboženství nemohlo jednou přijít na to, že Ježíš pronesl stejně důležitou pravdu jako všechny ostatní, když o sobě řekl, že je menší než Otec. Nemůže přece trvat navěky, aby se cokoliv z Ježíšova učení vynechávalo jako tajemství, a to jen proto, že se to teologům nehodí, pokud jim chybí příslušná metafyzická zkušenost a pokud jim zbývá jen úvaha, která na všechno nestačí. Na samotném Wattsovi vidím,
kolik těžkopádných, i když velmi důmyslných úvah ho stojí, má-li se dohodnout s těmi, o kterých předpokládá, že jeho zkušenost nemají. A těmito nevědomci, podle předpokladu Wattsova, jsou nejen všichni čtenáři, ale i všichni teologové. Předpoklad ten je chybný. V oddílu ad Část 3. budu mít snad příležitost to dokázat. Zatím stačí říci, že ani pro Jana Keplera by problém Krista Bohočlověka nebyl problémem. Jan Kepler by pravděpodobně řekl: "Jak nám měl Ježíš ukázat, jak ho máme následovat, kdyby se nad nás povyšoval? Jeho příklad by přestal být příkladem pro obyčejného člověka. Ježíš musel vedle svého božského původu ukázat všechno, i když jen ne hříšnou křehkost lidského tvora, abychom jej mohli následovat i při všech svých lidských křehkostech. Pokud se týče naší hříšnosti, té se nemusel dopouštět, protože měl moc odpouštět hříchy. A jeho odpuštění hříchů není pouhým prohlášením, nýbrž opravdovým "ego te absolvo, já tě zbavuji hříšnosti, já tě uvolňuji z otroctví do svobody". Tedy v jistém smyslu nemohoucnost Ježíšova je nejlepší ukázkou boží všemohoucnosti, která v něm vládla, a v tomto smyslu omezenosti vládla tak, abychom my omezení mohli jít Ježíšovou cestou. Ježíš Kristus učinil opravdu všechno potřebné k tomu, abychom i my mohli v sobě zrodit Krista a dojít s ním ke spasení. Byl bych rád, kdybyste mi namítli, že se nemůžeme zařídit podle Ježíšova života už proto, že on patrně od svého narození věděl, že od Boha přichází a k Bohu se vrací, kdežto my se o toto povědomí nemůžeme opřít, protože je nemáme. Kdybychom je měli, byla by naše cesta mnohem snazší a mohla by se podobat životu Ježíšovu. Další vážnou námitkou proti následování Krista je, že jeho učedníci se těšili z jeho osobní přítomnosti, z jeho osobního příkladu a pomoci atd. Nebudu vypočítávat všechny další obdobné námitky, protože svědčí všechny o základní chybě dotazujícího nebo namítajícího. Watts by řekl, že klade na historičnost Ježíšova příkladu přílišnou a hlavně nepatřičnou váhu. Kdo má opravdovou zkušenost s následováním Krista, ten odpoví na tyto dotazy velmi snadno, protože je-li jeho zkušenost pravá a správná, musí v ní být obsaženo především toto: 1. Ježíš svým životem od samého začátku, od narození v Betlémě ukazuje na náš vnitřní vztah k Bohu a ne pouze na náš společenský vztah.
2. Naše společenské (zevní) vztahy mohou být velmi rozdílné, u každého jsou jiné. Proto nám odtamtud Ježíšův život na cestu přímo nesvítí, nýbrž 3. ukazuje nám neomylně bezvýhradně, jaké je naše vnitřní postavení na Cestě. 4. V tom není mezi námi výjimek. Všichni od Boha přicházíme a k Bohu se svým životem máme vrátit. 5. Na tomto faktu nic nemění, že o tom nic nevíme. Tento fakt vyjádřil Ježíš především svým osobním příkladem, aby obecně ukázal, jak vnitřní souvisí s konkrétním vnějším, ale komentoval svůj příklad též slovy, abychom snáze pochopili své postavení ve světě. Řekl svým učedníkům, že si je sám nevybral, nýbrž že mu je svěřil Otec. 6. Vnitřně správně vysvětleno: Není rozhodující pro naši duchovní cestu, že nás zplodili dva lidé (vždycky Adam a Eva, čili všichni máme tutéž genetickou základnu), nýbrž bez Vůle boží bychom zde na světě nebyli (máme též základnu věčnou, se kterou přicházíme na svět). To je hlavní a prvotní příčina naší existence a všeho, co s ní souvisí. 7. Není nějakým nedopatřením, že o tom nevíme, a tím méně je naším nedostatkem, že o tom nevíme, protože na faktech by se takovou znalostí nic nezměnilo. Také my jsme v okamžiku narození především přišli od Boha a pak také jsme padli z ráje, a teprve po tomto vývoji, který probíhal v matčině těle a na kterém nemůžeme nic změnit, jsme se ocitli v tělesném životě. (Zase jako Adam a Eva po pádu v ráji). I Ježíš byl přechodně po devět měsíců v lůně Panny Marie a tedy i on narozením na svět padl z ráje. Nic v jeho životě není rozdílného od našeho života atd., a proto můžeme následovat Krista, ať jsme věřící či nevěřící. 8. Kdyby se byl Syn boží nestal vědomě synem člověka, nemohli bychom my nevědomí synové a dcery člověka následovat Krista. Chyběla by jedna důležitá informace, bez níž cesta zpět k Bohu není možná: úcta k člověku nejen pro jeho zevní postavení, mládí nebo stáří, pro jeho radosti a utrpení, ale především pro jeho vnitřní založení. 9. Z této úcty ke člověku vyplývá, že musíme začít u sebe výchovou a sebevýchovou. K tomu nám poslouží první mistrovství, kterému nás učí Ježíš. 10. Opusťme bláhový názor, že bude jeden ovčinec a jeden Pastýř tím, že se všichni dáme pokřtít. Stane se to tehdy, až
všichni dospějí tak daleko, že se svým životem budou vědomě vracet do Otcova domu. Ad Část 3. Teď už přijdou na řadu jen drobné úpravy. Watts praví nikoliv za sebe, nýbrž za náboženskou víru, že "Syn v první fázi (při vtělení) dobrovolně zapomněl a opustil svou pravou totožnost". Víme z výroku Ježíšova v jeho dvanácti letech, že nezapomněl. Proč Watts náboženské víře předkládá takovou neznalost Písma? Chtěl jemně vytknout tradici, že je kacířská, když přijímá z Ježíše jen něco, co se jí hodí, a něco vypouští, co se jí nehodí. Toto klamání nemusím trpět, neboť jsem nebyl napřed teologem, který té tradici podlehl, a teprve později se vzpamatoval. Dále Watts: "Výraz, který zastupuje poznanou věc, zůstává vždy pouhým znakem a nikdy není symbolem. Proto je zcela nemožné vytvořit symbol "těhotný" významy, pomocí známých asociací". Ježíš nečekal na tyto asociace, byl živým symbolem v pravém smyslu slova. Jeho slova byla jen komentářem k tomuto živému symbolu, "těhotnému" významy. Důležité upozornění Wattsovo: "dub nelze pochopit ze žaludů. Tento výrok mně připomíná Ježíšovo podobenství o zasetém obilí. Hospodář zasel dobré semeno, ale v noci přišel nepřítel a zasel koukol. V podobenství se navrhuje, aby se obojí nechalo růst až do žní. Kdybychom se snažili vymýtiti relativně zlé, pošlapali bychom i relativně dobré. Žalud musí být zasazen do země (narození člověka ze ženy), aby narostl dub, něco, co bychom nemohli tušit, že je obsaženo v žaludu, kdyby se to stále nedělo, že žalud se stále mění v dub. Ta činnost nepřítele, který přichází v noci, aby zasel koukol, je chápána bez ohledu na okolnosti! Nejde o žádného Satana, který za noci obchází ve zlém úmyslu. Noc je symbolem lidské nevědomosti, ze které člověk pochází plný chyb (koukolu). Ale lidských chyb a omylů (Za života člověka v dualismu) je zapotřebí až do žní, až do dokončení růstu a zrání. Do té doby relativní dobro i relativní zlo jsou rovnocennými vývojovými prvky. Komentář k V. kapitole: Cesta k realizaci Bylo by chybné, kdybych mlčel k závažným myšlenkám obsaženým v této kapitole. Hned v celkovém nástinu tam
probírané látky Watts praví: (v závorkách u tohoto výroku uvádím své doplňky pro zvýšení srozumitelnosti). "Jak "já" mohu dosáhnout realizace?" Otázka je chybně položena, pokud se tím "já" míní ego (malé lidské já), neboť realizuje (věčné ) Já a nikoliv ego. Pokud se tím "já" míní (věčné) Já, otázka je nesmyslná, neboť (věčné) Já nepotřebuje realizovat svou podstatnou a vrozenou nekonečnost. K realizaci dochází pouze tehdy, když (věčné) Já si to svobodně, bez nutnosti přeje. "Nemůžeme tedy nic dělat?" Ad Část 1. K této otázce Watts jedinečně praví: "Stručně řečeno, neexistuje žádná činnost, kterou by ego samo od sebe mohlo vyvolat či získat realizaci. Jak Šankara znovu a znovu zdůrazňuje, realizace je plodem poznání, nikoliv (nikoliv) činnosti, je rozplynutím nevědomosti (vidya) i neuvědomování, jako tma se nedá odstrčit rukama, nýbrž pouze tím, že se objeví světlo, tak se nevědomost překonává poznáním, nikoliv konáním. Šankara dovozuje, že kdyby činnost mohla vyvolat realizaci, pak realizace takto dosažená by nebyla věčná". Watts dobře ví, že ať se o tom vyjádří jakkoliv, používá pouhé analogie, pouhého obrazu skutečnosti, čili že se slovy nemůže vyjádřit jinak než chybně, myslím poměrně chybně. A přece se Ježíš vyjádřil bez chyby svým životem. Toto ve Wattsově argumentaci chybí a stejná chyba se opakuje u Šankary. Pravda obou visí ve vzduchu, neprozradí-li, jak došli k realizaci, když se to nestalo ani činností ani chtěním. Stalo se to vpádem poznání, zničením avidya, nevědomosti, bez předběžného chtění dosáhnout poznání. Nemluvili by pravdu, kdyby Watts, Šankara, Ma-tsu říkali, jak dosáhli realizace, protože by vzbudili dojem mylný, že přece jen je nějakou činností dosažitelná. Měli by však říci, jak k tomu došlo, a to je něco jiného než jak dosáhli. O toto vysvětlení se ustavičně a neúnavně snažím, a proto i v tomto komentáři jsem napsal tak obsáhlou zpověď. Uniklo-li vám, že jsem nepsal, jak jsem dosáhl, nýbrž jak k tomu došlo, pak jsem se zpovídal marně. O Buddhovi se píše, že k realizaci (nirváně) došlo, když opustil svůj záměr realizaci dosáhnout. Ale kdyby se byl léta před tím nesnažil realizaci dosáhnout (ovšemže marně), nebyl by mohl tuto touhu opustit, a kdyby ji byl neopustil, nebylo by došlo k realizaci. To je správné vysvětlení Ježíšova požadavku "zapři sama sebe".
Protože u všech lidí jde o jeden jediný proces realizace, pak právě jeho začátky, o kterých jsem toho tolik napsal, jsou velmi důležité. Za jakých okolností k těm začátkům dochází? Řeknete si: "A teď zase začne, že lékaři ho zbavili pocitu jáství a všeho, co s tím souvisí, ale nezbavili ho vědomí, a to byl ten slibný začátek". Ba ne. I to, co dělali lékaři, byla činnost, i když ne má, a z činnosti jakéhokoliv druhu poznání nevzniká. Jenže zároveň platí, že bez předběžné činnosti (a tou je charakterizován náš život, kterým nijak vědomě nejdeme za duchovní realizací) nedochází a nemůže dojít k realizaci. Činnost je tedy pouhou přípravkou, sama k realizaci nevede, ale bez té přípravy k realizaci nedojde. Proto Číňané mohou právem říci, že "s metodou to nejde, ale bez metody také ne". K této zkušenosti u mě docházelo už dávno před sedmnáctým rokem; byly to nesčetné vstupy do realizace, a vždy jen krok kupředu a krok zpět, ale ne tentýž krok zpět, ale jinam, jak se potom ukázalo v 17 letech. Řádový zenbuddhista by považoval to, co jsem zažil v 17 letech za realizaci, za satori, ovšem byl to jen začátek realizačního procesu. Ale i ten začátek, dnes to vím, měl už v sobě obsaženy všechny znaky pravé realizace. Byl bych asi velmi protivný, kdybych prohlašoval, že dnes vím, že celý lidský život nese tyto znaky realizace, nebo kdybych dále řekl, že proces realizace nezačal narozením na svět, a nakonec kdybych řekl, že tento proces vůbec nezačal, nýbrž že je věčný. Ne, nechci se vyzouvat z povinnosti věc vyložit, přestože bych měl při všech těch výrocích pravdu. Pravda však má být návodná, neboť "bez metody to také nejde". Naštěstí v životě Ježíšově jsou obsažena všechna opatření, potřebná v lidském životě k tomu, aby v něm došlo k realizaci. Opakuji: Ježíšův život obsahuje všechny možné sebezápory, všechna možná braní kříže, všechna následování Otcovy vůle a všechna nerozlišování nepříjemného a příjemného, má-li jít o správný postup při procesu realizace. Ad Část 2. Watts praví: "(Věčné) Já nás nenechá nic dělat. Jakmile začneme toužit po realizaci, to je znamení, že proces začal. Naše hledání Já uvádí do pohybu Já. Abychom se stali, či realizovali, tím čím jsme, musíme se nejdříve pokoušet tím se stát, a to proto, abychom účinně zjistili, že to není třeba dělat".
V tom výroku bude nutno učinit dvě úpravy spíše kosmetického rázu: 1. Naše hledání Já jen zdánlivě uvádí Já do pohybu. Věčné Já by jím přestalo být, kdyby se dalo uvést do pohybu. Zbavit Boha jeho věčnosti - to není v našich silách. Co je oním pohybem Já? Naše sebevyprazdňování. Dokumentoval jsem dříve, např. na důlku v mokrém písku. 2. Naše snaha sice vede ke zjištění, že to při nejlepší vůli jakoukoliv metodou nejde, ale je-li toto opouštění metody současně trpělivě opakované, dostaví se vyprázdnění mysli, na jejímž pozadí zůstane vůle už totožná s Vůlí boží, takže pomocí této vůle to potom jde. Dokumentoval jsem na nemožnosti opakovat za určitých okolností mantram. Neopakujme příliš obrazně vzdálený výrok Wattsův: "Jakmile Já začne chtít, aby stadium ega skončilo, zanítí se v egu touha po Bohu či po metafyzickém poznání, o níž se ego domnívá, že si ji samo vyvolilo". Proč tak zdaleka na to jít? Věčné Já nás táhne k sobě pořád, ale my o tom nevíme, to je nedílná součást naší nevědomosti. Věčné Já nezačne chtít, to je špatně použitý obraz, volený chybně podle zdánlivě rozhodujících okolností, zatímco rozhodující je růst zvnitřku (jak Watts dobře ví, jenže se občas upískne), a tam je podporován sebezáporem atd., tu řadu už znáte nazpaměť. Watts vždycky k věci přistupuje z velké dálky, ale pak se skvěle umí přibližovat. Např. "Katolická nauka vždycky hájila názor, že pravá modlitba není prostě vztah, který člověk navazuje k Bohu, nýbrž spíše něco, co v člověku a skrze něho působí Bůh...." Ach, ta dálka u Wattse: "Jestliže někdo nemůže nebo nechce provádět duchovní cvičení, je to Já, které nechce". Kdepak! Jedině naše malé lidské já (ego) tady má právo nechtít. Kdyby Bůh nechtěl, zrušil by řád, který nastolil! Opětný příklad přílišné vzdálenosti Wattsovy. Vykonává-li se určité duchovní cvičení podle čínských vzorů, "věčné Já si uvědomuje sebe a svou totožnost s nekonečnou všeobsažností, v níž věci mohou svobodně žít, aniž by to bylo jakkoliv na újmu jeho transcendentální čistoty". Ve skutečnosti věčné Já si vlivem nějakého duchovního cvičení nezačne uvědomovat sebe atd., protože si sebe stále uvědomuje právě jako si uvědomuje všechno stvoření, aniž by se jím potřebovalo stát nebo se jím potřebovalo zbavit nějaké své neuvědomělosti. Tady by neměla být řeč o věčném Já (Self), nýbrž věta platí o malém lidském já, o egu. (V originálu je "Self", nikoliv "I", čili se chyby nedopustil překladatel, nýbrž autor).
Celek Wattsova díla se však nese v nejlepším duchu. Např. definicí realizace. "Realizace znamená převést uvědomovaný proces do vědomí". "Není problémem, jak to provádět. Vědomě či nevědomě to Já provádí neustále. Jste-li si toho vědomi, můžete se snažit si to uvědomit tím, že se budete o to pokoušet. Při pokusech zcela jasně zjistíte, že ego to provádět nemůže, a tento jasný postřeh omezenosti ega vás probudí k Já - do skutečnosti, že je to Já, které tyto omezenosti smazává". Až sem jedinečně správné, a najednou zase chybný krok ve výkladu. "Ale když Já zatím nechce, bude takový pokus buď nemožný, nebo pouze zmatený". Proč se Watts tolik sklání před chybným tradičním pojetím milosti? Milost boží zůstává Milostí, ale zůstává jí zákonitě, ne proto, že Bůh jednou chce a podruhé nechce.
Ad Část 3. Watts praví správně a jasně: "Bůh jakožto Já je poznáván zevnitř jako nejvnitřnější subjekt, neboť subjektivní oblast není protikladná k oblasti objektivní, zatímco objekty se navzájem vylučují. Odtud dokonalá slučitelnost realizace s každodenní zkušeností". Jenže při prvním pořádném závanu věčnosti do vědomí našeho malého já, bývá často toto ego opravdu z kořenů vytrženo, a protože si pamatuje, jak se před tím mýlilo, když sebe považovalo za střed svého života, nejen se odvrací od dosavadního způsobu života a nemůže v něm egocentricky pokračovat, nýbrž má tendenci znovu se ohradit v tom, co z něho zbylo (a neví, že je to sebeobrana malého já) a má tendenci odejít ze světa někam do ústraní. Tomu odolat je opravdu těžké, čili nevylít špínu i s dítětem se zdá být prací dvojnásobnou. Už v předškolním věku mně byla nejprotivnější a nejnepřijatelnější myšlenka, kterou pranýřuje Watts: "Nebe se zobrazuje tak, že svatí a andělé obklopují Boha jako objekt uctívání, který vůči nim představuje něco vnějšího!" Tato myšlenka mě už tehdy odnaučila věřit v Boha. Jaké však v tom bylo požehnání, i když jsem vylil špínu i s dítětem. Protože žijeme v dualismu, naše omyly nám musí (neříkám že stejně dobře jako jejich opak) pomáhat jako správné poznání.
Je mi líto, že Watts nepochopil Ježíšův život jako ukázku duchovního, nejen rámcového poučení (viz obraz č. 3). Nezbývá mu potom nic jiného než se obdivovat něčemu podobnému, s čím se setkal v Zenu. Jenže tam jde jen o oslňující proniknutí k základům bytí a poznání, kdežto v historii Ježíšova života jde o ukázku celé cesty od Boha k Bohu, čili o mistrnou transkripci neduálního na duálné a duálného na neduálné, jak by se rád Watts vyjádřil. Byl tak blízko, škoda. Čtěme si teď namísto Wattse v evangeliu sv. Jana od I, 1 dále: "Na počátku bylo Slovo, Slovo bylo u Boha..." Věčné přece nemá začátek, mělo-li by začátek, mělo by i konec. Jde o přepis řádu přeměn. Jako by se řeklo: Stvoření nemohlo být ponecháno bez Ducha božího. Co bylo před stvořením jen u Boha, to stvořením vešlo do stvořeného. (Promiňte, že mluvím v minulosti jako Jan. Přejeme si, aby nám bylo snáze rozumět a nemuseli jsme přidávat další). Stvoření jako celek, z hlediska úkolu člověka, je spojnicí mezi nestvořeným (věčným) a stvořeným živým člověkem. Ježíšem bylo takhle celé stvoření použito k vzestupu člověka do nestvořeného a Ježíš (to je naše věčná podstata) byla a je světlem, které svítí ve tmách a tmy je nepoznávají. A pak už se líčí jen jak použít tohoto světla, aby se člověk vrátil vědomě k Bohu. Pro mě už první slova evangelia sv. Jana vypovídají, že všichni máme v sobě věčnou nestvořenou a nenarozenou základnu, která tam svítí ve tmách. Kdyby tomu tak nebylo, jak by se bylo mohlo u mě, nevěřícího člověka, v 17 letech dostavit satori. K tomu Watts: "Tma se nedá odstrčit rukama, nýbrž pouze tím, že se objeví světlo". Dopsáno dne 6. ledna 1987. O B S A H Komentáře ke Svrchované totožnosti Předmluva k novému vydání...................................._K1 str. 2 Předmluva k prvnímu vydání..................................._K1 str. 3 Vlastní úvod ad l. ..................................................._K1 str. 4 ...Jak číst evangelium............................................. ...k přechodu věčného do časného.......................... ...sv. Terezie z Avily............................................... ...praví-li sv. Pavel.................................................
...člověk by se měl záhy naučit zacházet se svými schopnostmi jinak než dosud.............................. ...sebezápor Ježíšův.............................................. ...jakého druhu byly jistoty o duchovním vedení...... ...kdo je Buddha.................................................... ...předpoklady na úrovni poznání............................ ...pojem malého já a věčného Já............................ ...o trojjedinosti boží.............................................. ...spojit se s Ničím přirozenosti boží...................... ...míra ztráty sama sebe....................................... ...základní východiska: cesta víry.......................... cesta poznání................... cesta lásky....................... ...historičnost událostí ve Starém zákoně.................. ...ve které vývojové fázi se nacházejí zvířata............. ...extáze s představou.............................................. ...vštěpování náboženské víry.................................. K I. kapitole Nekonečno a konečný svět....................._K2 str. 20 ...líčení proměnění Páně na hoře Tabor..................... ...jak se může každý přesvědčit, že je věčná individualita........................................................... ...všichni máme intuitivní poznání............................. ...když Ježíš vysvětlil sv. Terezii.............................. ...má pozice je takováto.......................................... ...co pro nás znamená, že jsme chrámem božím..... ...poznání nekonečna není transem........................ K I. kapitole ad Část 2............................................_K2 str. 34 ...slučitelnost konečného světa a nekonečna.......... K I. kapitole ad Část 3............................................_K2 str. 39 ...podvojná podstata boží....................................... Komentář ke II. kap.: Svrchovaná totožnost..........._K3 str. 1 ...líčení posledního okamžiku Ježíšova na kříži......
...Ježíš na kříži se vzdává svého účastenství na díle božím........................................................ ...nahlédněme do symboliky Ježíšova života.......... ...k problému převtělování.................................... ...co chce na nás Ježíš........................................ ...o vládě Ducha.................................................. Komentář ke III. kapitole: Problém zla..................._K3 str. 20 ...nebuď pořád svůj, buď také bližního.................. ...Kenneth N. Taylor............................................ Ad Část 2........................................................._K3 str. 27 ...kdo je odchován logikou................................... ...Bucke, americký lékař...................................... ...svědectví sestra Katrei.................................... ...musím ještě prozradit na Eckharta.................. ...bylo by dobře vyřknout definici Ducha.............. Ad Část 3........................................................._K3 str. 40 ...Berdjajev trvá na zachování určité míry lidské svobody................................................ ...zvíře nepadlo z ráje jako člověk...................... ...všechny stavy vědomí jsou stavy stvořenými (závislými...).................................................. Ad Část 4..........................................................._K4 str. 10 ...Watts chápe stvoření jako jednorázový akt, což je absolutně chybné................................. ...druh závislosti člověka na Bohu....................... ...kritika Kennetha N. Taylora............................. ...dospělý musí být o lekci před dítětem.............. ...lidská vůle vedle vůle boží............................... Komentář ke IV. kapitole: Involuce a evoluce......._K4 str. 10 Ad Část 1..........................................................._K4 str. 10 ...náboženská a mythologická symbolika............. ...způsob, jakým se tvoří náboženské
a mythologické symboly................................... ...proč misionáři tak těžko obracejí na víru.......... ...co slouží k ospravedlnění Židů........................ ...turinské plátno............................................... ...dovětek pro Hindy.......................................... Ad Část 2........................................................._K4 str. 24 ...drama stvoření a vykoupení (involuce a evoluce)...................................... ...Ježíš navrhuje jiný způsob než technický...... ...co víme podle Ježíšova života o vrcholu evoluce........................................................ Ad Část 3......................................................._K4 str. 33 Komentář k V. kapitole: Cesta k realizaci............_K4 str. 34 ...neexistuje žádná činnost, kterou by ego samo od sebe mohlo vyvolat či získat realizaci......... Ad Část 2. ...věčné Já nás nenechá nic dělat......................_K4 str. 36 Ad Část 3. ...Bůh jakožto Já je poznáván zevnitř................._K4 str. 38 ------
