KAREL JECH KOLEKTIVIZACE A VYHÁNĚNÍ SEDLÁKŮ Z PŮDY

KAREL JECH KOLEKTIVIZACE A VYHÁNĚNÍ SEDLÁKŮ Z PŮDY

Karel Jech

Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy

Vy š e h r a d

Kniha vychází s finančním přispěním Euroffice Praha–Brusel, a.s.

© Karel Jech, 2008 ISBN 978 - 80 -7021- 902 -7

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

1. Střípky z rolnické a selské minulosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sedláci dávných dob aneb trochu bájí a historie . . . . . . . . . . . . . Nevolnictví a robota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . České baroko, kapličky a zvoničky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Škola základ života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vesnice ve 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . V čase nacistické totality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osudný odsun . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tradiční družstevnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Co se tehdy dělo v Sovětském Rusku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vesnice za agrární krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11 11 14 20 23 26 28 31 35 36 37

2. Blýskání na časy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přelom . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Změna kurzu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pojmenování nepřítele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ve jménu zákona? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hledání argumentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Problém selské půdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

43 51 55 59 64 71 74

3. Nástup do roku 1951 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zostřený kurz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Trestní postih sedláků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Justiční iniciativa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kulacká akce a Akce maso . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

79 79 90 95 97

4. Dramatické léto 1951 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Případ Babice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Jihlavský proces a následné soudy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105

5. Akce K (kulak) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Směrnice tří ministrů – říjen 1951 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prováděcí pokyny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počátky Akce K (kulak) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

118 118 123 126

6. Ven ze škol a z veřejného života! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vylučování selských dětí ze škol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odstraňování „vesnických boháčů“ z národních výborů . . . . . . . Kulacké seznamy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

141 141 146 150

7. Kulak se zavře třeba pro jednu slepici . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 Podruhé v Lánech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Poděbradský případ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 8. Druhá vlna rozkulačování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Akce kulak na Slovensku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Narůstající problémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se kdo choval . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

170 171 174 183

9. Propad Akce kulak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhé zastavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . V Lánech potřetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konec-nekonec vysídlování? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

190 190 196 202

10. Dokončování kolektivizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přechodné zmírnění a klamné naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Postupy proti selskému stavu v závěrečné fázi kolektivizace . . . Kulaci a jejich členství v JZD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Krutá bilance padesátých let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

207 207 211 219 222

11. Dozvuky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sedláci let devadesátých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konec stalinského kolektivizačního modelu . . . . . . . . . . . . . . . . Sedláci z přelomu tisíciletí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

229 229 232 234

Přílohy (kopie dobových dokumentů) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poznámky a odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

241 321 323 325

ÚVOD

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století se s nástupem kolektivizace do československého zemědělství pro soukromé hospodáře od základu měnil dosavadní způsob práce, postavení a zejména celá další životní perspektiva. Při vstupu do vznikajících JZD váhali, zda mají právo odejít od letité tradice svých rodů, zda s vidinou čehosi lepšího smějí obětovat zažitý způsob hospodaření na svých gruntech, zda se vůbec nezpronevěří svým otcům, dědům a ještě starším předkům. Rozhodovali se nejen o přítomnosti, ale i o minulosti a zejména o budoucnosti svého majetku, o svých vlastních životech, ale také o životech svých dětí a o životech jejich ještě nenarozených potomků. Z hospodářů, kteří si do té doby sami určovali, kdy budou sít, orat či sklízet, se stávali členy pracovních skupin a vykonávali činnosti podle pokynů svých nadřízených, mnozí z nich se však z dosud řádných nebo i vážených občanů stávali bezprávnými odsouzenci, psanci a mukly. Jací to byli lidé, jací byli jejich předkové, kteří je vychovali, jaké postavení jim příslušelo v celospolečenském uspořádání a čím je poznamenaly uplynulé vzestupy či hospodářské nezdary, nepřízeň počasí, války, revoluce a reformy? Co o nich věděli jejich současníci z měst, proč byli neteční a proč se k likvidačním krokům na jejich obranu nepostavili? A co o těchto kdysi nejpočetnějších příslušnících naší společnosti víme my dnes, když uplynulo už něco přes půl století od počáteční kolektivizační vlny a když velká část našich vrstevníků tehdejší rolníky a sedláky z vlastní zkušenosti nepamatuje a nezná? Vesnická rolnická a selská minulost byla pestrá a bohatá, útržky z ní známe z četby a vyprávění. Přesto stojí za to z ní úvodem aspoň něco ve zkratce připomenout.

9

STŘÍPKY Z ROLNICKÉ A SELSKÉ MINULOSTI Tak ořem, sejem, hyneme, však pýchy dalecí, Přec starší jsme a budeme než rody knížecí! J. V. Sládek

Sedláci dávných dob aneb trochu bájí a historie Zemědělství spolu s lovem patřilo k nejstarším lidským činnostem a dlouho se považovalo za cosi setrvačně ustáleného, kde se třeba celá staletí nedělo nic převratného. Půdu bylo třeba obdělávat, o zvířectvo a drůbež bylo třeba pečovat, aby bylo co jíst. A ti, kteří tuto činnost vykonávali, patřili neodmyslitelně k přírodě a půdě, aN tu půdu považovali za vlastní či aN patřila panovníkovi nebo šlechtě a jim byla za poslušnost, odpracování a daně pouze propůjčena. S tím se narodili, tím žili a umírali, v tom byl smysl jejich existence. Nemnozí z nich bývali gramotní, čtenáři, písmáci a kronikáři; dokonce i do Vatikánu se v husitské době donesl varovný výrok, který pronesl Aeneas Silvius Piccolomini o tom, že kdekterá česká selka se vyzná v bibli lépe než mnohý učený teolog. Ostatní se sotva dovedli podepsat, a to dost často jen třemi křížky. Středověcí nevolníci snad jen s výjimkou nedobrovolné účasti ve válečných taženích nepřišli do světa a byli šmahem považováni za kulturně méněcennou vrstvu na okraji společnosti, mluvilo se o nich jako o vesnických buranech, zápecnících a neotesancích. Ještě v devatenáctém století padla na jejich adresu ve Stroupežnického Našich furiantech slova: žádnej z nich se nedostal dál než do Strakonic na jarmark koupit kobylu. Jako trvalá vlastnost se jim přisuzovalo neměnné používání zastaralých pracovních postupů (trojpolní systém) a návyků a celkově konzervativní myšlení, často ulpívající na té či oné náboženské víře, na jejích dogmatech a postulátech, mravních příkazech a zákazech. Zemědělskou půdu, lesy a rybníky vlastnily ve středověku především panovnické rody, církevní hierarchie a šlechta. Jen její malá část byla zejména pro účely společné pastvy v obecní držbě, která se postupně vyvinula ze starobylé slovanské poruky, v níž panoval režim společného vzájemného ručení (v Rusku proslulá občinová „krugovaja poruka“). S nástupem Habsburků se do rakouských rukou dostávala i veškerá 11

panovnická půda, což bylo navíc zvýrazněno též pobělohorským oslabením domácí české šlechty, jejíž místo na dlouhou dobu zaujala cizorodá aristokracie. Do českého a moravského prostředí tak ze zahraničí spolu s významným kulturním obohacením pronikaly také zhoubné odnárodňovací, zejména germanizační vlivy, kterým – jak se prokázalo – byl venkov schopen čelit úspěšněji než města. Velkým latifundistou byla i katolická církev, jejíž představitelé obdobně jako šlechtické panstvo se zemědělstvím fyzicky nezabývali; k jejímu řízení měli propracovaný systém správců a jejich adjunktů, šafářů, poklasných, nájemců, hajných, rybářů, rychtářů, fojtů a drábů, či jiných vykonavatelů panské vůle, nadřazenosti a svrchovanosti. Panovníkovi, aristokracii a církvi po celý středověk patřili spolu s půdou, lesy a rybníky i vesničtí lidé, celé vesnice a osady, všechen ten „neurozený“ nevolný lid. Každý, kdo dnes pátrá v matrikách, kronikách či jiných archivních písemnostech po minulosti a kořenech svého rodu, téměř bez výjimky vždy nachází po otcovské či mateřské linii některé předky zemědělského původu. Mnohdy s údivem zjišNuje, že je vlastně přes několik generací potomkem někdejších malých či větších sedláků, kteří byli podle feudálního práva poddanými určité panovnické větvi, šlechtickému rodu či církevnímu panství (např. poddaný knížeti Lobkovicovi, panství Jistebnickému apod.). Podle historika Kamila Krofty – autora skvělého díla o nejstarší minulosti selského stavu v Čechách a na Moravě1 – většina selského lidu na konci předhusitské doby byla v závislém postavení. Sedlák již tenkrát nebyl skutečným vlastníkem půdy, na níž seděl, nýbrž jen jejím uživatelem a nájemcem, který ovšem nemohl být kdykoliv ze své usedlosti odstraněn; měl k němu i jisté, třeba omezené dědické právo. Z této držby platil vrchnosti jakožto faktickému vlastníku roční, smlouvou stanovený plat a úroky a kromě toho býval zavázán konat jí rozličné služby, roboty. Sedláci také z největší části nesli váhu daní (berní), které ukládal král vrchnostem. Vrchnostem zase na oplátku příslušelo, i když více slovem než skutkem, svoje poddané ochraňovat, bylo-li třeba. Husitské hnutí probudilo myšlenky a snahy obracející se proti poddanství; nelze však říci, že by zrušení poddanství, vymanění selského lidu ze závislosti na vrchnostech, učinilo svým programem. Husitskými válkami ubylo v zemi obyvatelstva, zvláště také na venkově, celé kraje byly zpustošeny, půda ležela ladem. Zaváděla se proto opatření proti přecházení venkovského lidu z místa na místo, nutící k jeho připoutání k půdě a k odvádění obvyklých platů vrchnosti. Jiná opatření se týkala dětí poddaných sedláků. Již počátkem 16. století docházelo k tomu, že poddaní směli dávat své syny na studie jen se 12

zvláštním svolením vrchnosti. Nejednou se stávalo, že synové poddaných, studující na pražské univerzitě bez takového dovolení, bývali od svých vrchností ze studií odvoláváni. Některé vrchnosti zbraňovaly svým poddaným dávat syny na řemesla a omezovaly jejich právo uzavírat sňatky, a to nejen s nevěstami a ženichy z cizích panství, ale i mezi poddanými stejné vrchnosti. Postupně se poddaným odpíralo právo vařit vlastní pivo, zaváděla se povinnost odebírat pivo z panských pivovarů a obdobně se i obilí smělo mlít jen v panských mlýnech. V předbělohorské době (míněno je 13.–16. století) rozeznával Kamil Krofta tyto hlavní vrstvy poddaného lidu: Rolníci či sedláci, tj. držitelé kmenových statků vzniklých hned při zakládání osady. Rozdíl mezi nimi byl pouze ve výměře půdy příslušné ke statku (celoláníci, půlláníci, čtvrtláníci) a v úměrně nestejné míře platů, dávek a robot povinných vrchnosti, jež se vyměřovaly po lánech. Podsedci, podsedníci a zahradníci, tj. držitelé usedlostí menších než normální selské statky téže vesnice, vzniklých zpravidla při pozdějším osazení půdy. Takovým usedlostem se říkalo podsedky nebo zahrady, snad proto, že přidělený pozemek byl ohrazen plotem.

Obálka posledního vydání Kroftových Dějin selského stavu z r. 1949 s použitím malby Josefa Mánesa.

13

Chalupníci nebo domkáři – ti sídlili v chalupách či domcích bez pozemků, obyčejně na panské půdě a nejčastěji sloužívali vrchnosti jako nádeníci. Podruzi – nevolníci bez půdy a vlastního obydlí; žili v podnájmu u vrchnosti nebo sedláků a u nich vykonávali přikázané práce. Někteří zemědělci zaujímali postupně jakési výsadní postavení. K nim patřili zejména svobodníci, což byli sedláci nezávislí na nějaké soukromé vrchnosti a nezatížení robotou. Mnozí z nich však upadali do poddanství a někteří poddaní zase naopak dosahovali svobody2 za plat nebo odměnou za prokázané služby. Svobodníků bylo v polovině 16. století v Čechách asi 500, o sto let později okolo 750. Jen pro zajímavost uveSme, že ve středočeské vesnici Kostelec u Křížků se místní usedlost číslo 8 dodnes honosí tím, že tu v roce 1742 vznikl první svobodný grunt v kraji, když paní kněžna Anna Piccollomini navždy zprostila tuto usedlost všech robot a platů za to, že Matěj Dvořáček jak zdejší vrchnosti, lidem poddaným a podobně i panskému dobytku velmi prospěšným byl a s boží pomocí takové kurýrovat se vynasnažoval. Za nápravníky byly původně označovány osoby rozličného původu, např. z řad nižší šlechty či ze svobodníků, jež držely pozemky na způsob léna a za to byly povinny k jistým službám, hlavně vojenským. Držiteli výsadních selských usedlostí byli také dvořáci, blízcí svobodníkům a rozšíření hlavně na Moravě; spadali sice pod pravomoc vrchností, ale byli prosti skoro všech povinností. K privilegovaným sedlákům nutno počítat i Chody a Králováky, jimiž byli soukromí poddaní panovníka; sídlili na královské půdě, ale byli zproštěni robot a nadáni četnými výsadami, aby mohli hlídat zemské hranice. Nevztahovaly se na ně pravomoci vrchností a byli podřízeni přímo králi.

Nevolnictví a robota K nevolnictví a poddanství patřila povinnost robotného lidu pracovat bez nároku na odměnu osobně (pěšky) nebo s vlastním potahem (jezděcí robota), která v nejtěžších pobělohorských dobách představovala pro selskou usedlost 100 až 150 dní v roce. S tím souvisely i některé osobní nesvobody, například zákaz opustit za prací či vzděláním nebo z rodinných důvodů příslušné panství či zákaz vstoupit do manželského svazku bez souhlasu vrchnosti. Obecná povinnost vojenské služby se poddaných netýkala, neboN panovníci a šlechtičtí vojevůdci dávali k vedení svých válek přednost rytířům a dobře vycvičeným žoldnéřům. Za vlády Habsburků (např. při hrozivém vpádu Turků do Uher a Rakouska 1661–1664, kdy 14

Robotní patent pro Království české z 13. srpna 1775 – titulní list.

Robotní známka.

byla ohrožena i jižní Morava) se však obávané vojenské odvody vesnických nevolníků konaly. Až do roku 1799 a místy i déle používala vrchnost spolu s církví velmi potupný způsob vymáhání povinností: cizoložné osoby a nevolníci, kteří se nezúčastnili panské roboty, museli stát na pranýři před kostelem, přičemž věřící cestou na mši je směli poplivat nebo pětkrát švihnout březovou metlou. Znevolněné rolnictvo, vydírané a ponižované robotními povinnostmi, daněmi, rekvizicemi či rabováním v případě válečných událostí, vázaností k panskému dvoru a nesvobodou pohybu – to všechno dlouhodobě vytvářelo nespokojenost se stávajícími poměry, hrozilo propuknutím vzdoru, pasivního či aktivního odporu. Pokud by se nahromaděná nespokojenost dala do pohybu ve stejnou chvíli a pokud by měla ve svém čele odhodlané a schopné vůdce, znamenalo by to obrovskou sílu a nebezpečí nejen pro místní panstvo, nýbrž i pro samotný císařský dvůr a jeho armádu. K takovému sjednocení a revolučnímu vystoupení však nikdy nedošlo, i když některé krajové akce z počátku osmdesátých let osmnáctého století k tomu neměly daleko. Zradikalizovaní nevolníci se domáhali nápravy a spravedlnosti nejen různými stížnostmi a peticemi, ale i řadou místních selských 15

Soud nad nevolníkem – rytina z knihy Georgica curiosa, 1. díl, str. 52, vydáno v Norimberku.

povstání, v nichž přišly ke slovu i kosy a vidle. Proti nejznámějšímu z nich, které se v roce 1775 valilo z východních Čech na Prahu, zasáhla u Chlumce nad Cidlinou císařská armáda a krvavě je potlačila. Méně známé selské bouře se přehnaly Čechami už krátce po Bílé hoře, např. 1621 na Hradecku, 1627 na KonopišNském panství, na Kouřimsku a Čáslavsku, 1628 na Opočensku. Roku 1639 vypukly selské bouře při vpádu Sasů do Čech na řadě statků, které byly po Bílé hoře odňaty české nekatolické šlechtě, a velké nepokoje se roku 1680 nesly téměř polovičkou českého království. Neúspěch neminul koncem 17. století ani chodské sedláky, kteří za svoji pohraniční strážní službu požívali jistých úlev a výhod, avšak nakonec doplatili na svoji důvěřivost k panovnickému trůnu a neobhájili svá domněle nezadatelná práva. Středověká vesnice držela ve velké vážnosti bájné postavy české a moravské minulosti – praotce Čecha, Horymíra či blanické rytíře a zvláště Přemysla Oráče, kterého údajně povolala na panovnický stolec přímo z pole od pluhu sama kněžna Libuše, což bylo chápáno jako velká pocta zemědělskému stavu. Vesnice přitom i nadále žila v bázni a pokoře před 16

Romantické vyobrazení Přemysla Oráče, snídajícího na „železném stole“, bájného zakladatele knížecího rodu Přemyslovců a uctívaného patrona českých zemědělců. Výňatek z rukopisu Kroniky české Přibíka Pulkavy z Radenína, kronikáře Karla IV. (NA ČR)

dávnými pohanskými božstvy, vládci tajemných jevů přírody i podsvětí, noci, bouří či hlubin – Perunem, Krakonošem a Radegastem počínaje, vodníky, čerty, rusalkami a jezinkami konče. Proti vůli církve a jindy s jejím pragmatickým přitakáním převzala a dodržovala mnohé původně pohanské zvyklosti – slavení zimního slunovratu (které se změnilo v rituál křesNanských Vánoc), vynášení smrtky a vítání jara, pálení čarodějnic, uctívání domácích bůžků atd. Plně přijala za své doložené velikány už reálných českých dějin a povýšila si je za své kultovní symboly, zejména sv. Václava a Karla IV., náboženské a církevní autority od svatých Cyrila a Metoděje, přes sv. Vojtěcha, svatou Anežku a Ludmilu až po Jana Husa, po jistém rekatolizačním nátlaku i Jana Nepomuckého. Vesnice ale držela v pokoře a úctě i žijící panovníky, jako byli Marie Terezie a Josef II., jimž prokazovala vděk za vyhlášené úlevy a do jejichž panování vkládala mnohé další naděje. Při zbožnění a uctívání takových autorit se dlouhými věky utvářel duchovní svět vesničanů, jejich náboženské představy (lidový katolicismus, místy i protestantská či židovská víra, vlažný vztah k církevním dogmatům 17

Pomník Přemysla Oráče ve Stadicích, postaven 1841. (Foto: Archiv NZM)

a autoritám nebo dokonce pronásledované kacířství), mravní principy a postupně sílící národní povědomí. Tvořilo se to, čemu se dodnes říká zdravý selský rozum, i když tomu všemu bránily tisíceré přežitky, vůle i zvůle vládnoucích vrstev, církevních kruhů či jenom těch nejnižších, ale všeho schopných místních hodnostářů. Hlubokou stopu v náboženském, mravním, ale i širším světonázorovém smýšlení rolnických vrstev zanechalo působení Jana Husa, jeho vynikajících stoupenců a pokračovatelů šířících jeho myšlenky z kazatelen silou slova (Jan Želivský, Jeroným Pražský, Jan Milič z Kroměříže, Jakoubek ze Stříbra, sedlák a myslitel Petr Chelčický) nebo i vojensky (Jan Žižka, Prokop Holý, Mikuláš z Husi). Tato výrazně česká ideologie přerůstající do evropských rozměrů a její zakořenění v městském i vesnickém prostředí byla v tehdejších rozjitřených dobách srovnatelná jen s kalvinismem a luteránstvím v Anglii a Německu, aniž by našla svoji obdobu třeba v ruských, ukrajinských nebo balkánských podmínkách, kde se více prosazoval vliv pravoslaví. 18

Katolická církev nakonec prosadila svůj nábožensko-ideologický monopol a podařilo se jí z velké části rekatolizovat český a moravský venkov. Ten ale místy i nadále odolával a jen se dokázal přizpůsobovat změněným poměrům. Například na Valašsku se evangelická víra udržela i přes celé pobělohorské období. Mnozí sedláci na rozdíl od městských spoluvěřících neopouštěli zemi, zůstávali doma, ukrývali svoje výtisky či opisy bible, skrytě vyznávali svoji víru a konali obřady podobojí. V tom také byla i jedna z podstatných příčin toho, proč v dobách tuhé rekatolizace a germanizace právě vesnice a její lid doslova zachránily český jazyk a už jen slabě doutnající národní cítění. V dobách národního obrození se o rolníky a sedláky spolehlivě opíraly snahy vlasteneckých vzdělanců a nadšenců – spisovatelů, básníků, učitelů, kněží, herců, skladatelů či muzikantů, z nichž ostatně mnozí z vesnického prostředí pocházeli. Vesnice ctila i své selské vůdce, kteří usilovali o lepší hospodářské a sociální postavení poddaného lidu – chodského rebelanta Jana Sladkého-Kozinu (popraven 1695), Jakuba Kubatu z jihočeského Zbudova (popraven 1581), rychtáře-svobodníka Antonína Nývlta z podkrkonošské Rtyně († 1782) a další. O jejich postavách, činech a výrocích se po staletí vyprávělo a vznikaly lidové báje (Kubata dal hlavu za blata, údajná Kozinova výzva Lomikare, Lomikare, do roka a do dne zvu tě na boží soud!). Vesnice byla hrdá (i když někteří radili k vyčkávání a opatrnosti) na to, že se čas od času dovedla ve svém okolí vzepřít panské zvůli, přestože nikdy nedospěla k tomu, aby proti bezpráví koordinovaně a najednou povstala celá země, ač k tomu nebylo daleko. Zejména protirobotní vzpoura v severovýchodních Čechách z roku 1775 si už od počátku vytvořila z odhodlaných rychtářů autoritativní vedení v čele s Antonínem Nývltem (selské guberno) a přes svoje násilné potlačení se stala nepochybně velmi důrazným podnětem pro zmírnění poddanských poměrů. Ke zrušení nevolnictví došlo v českých zemích roku 1781, tedy jen krátce před Francií (1789), se značným časovým předstihem před sousedním Pruskem (1807) či Bavorskem (1808), nemluvě o carském Rusku (1861), kde navíc i nadále trvaly občinové poměry. K onomu radikálnímu rozhodnutí, které pro vesnici ve svých důsledcích znamenalo revoluci shora, se odhodlal monarcha Josef II., nadšený stoupenec osvícenského racionalismu. Obdobně i druhý významný krok uvolňující cestu kapitalistickému rozvoji v zemědělství, zrušení roboty (spolu s církevními desátky) v roce 1848, si nevynutilo jen samotné hnutí nespokojeného selského lidu (např. z roku 1821 na téměř polovině Moravy nebo z roku 1846 na Opočensku, na Hradecku či Mladoboleslavsku), ale tvořilo součást širší demokratické revoluce, řešící nazrálé celospolečenské konflikty a krize 19

v tehdejší Evropě, tedy i v Rakousku, Uhrách, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Robota byla již natolik nenáviděná venkovským lidem a natolik málo produktivní z hlediska vrchností, že její odstranění navrhovali dokonce někteří velkostatkáři. Její zrušení s částečnou náhradou se strany rolníků bylo nakonec kompromisem výhodným jak pro někdejší poddané, kteří získávali osobní svobodu (často ale i tíživé dlouhodobé zadlužení), tak i pro stát, vrchnosti a průmyslové podnikatele, neboN uvolňovalo pohyb žádoucí pracovní síly a navíc odškodnění přinášelo nemalý finanční příspěvek pro modernizaci velkostatků. Vývoj vesnice a zemědělství v českých zemích měl tisíceré zábrany. Zcela nevypočitatelná byla a na věky zůstávala sama příroda, dárkyně života, živitelka, ale i původkyně živelných pohrom a katastrof, neúrody, požárů, sucha nebo záplav a nic proti tomu nepomáhala prosebná procesí věřících či zaříkání. Po neúrodách obilovin z tuhých zim nebo extrémních srážek přicházel hladomor, kdy lidé na vesnici jedli i trávu, listí a kůru stromů (1771–1775). Vysvobození přineslo až rozšířené pěstování brambor, i když v nepříznivých letech jejich úroda nejednou zmrzla. Nejenom města, ale též rozptýlená venkovská osídlení byla – jak nám mj. prozrazují matriky pokřtěných a zemřelých – téměř bezbranná proti vysoké úmrtnosti rodiček a novorozenců, proti nemocem z podvýživy (slabost a sešlost věkem, horká nemoc) a epidemiím moru (poslední z nich v letech 1713 –1714, která zachvátila i dobytek, postihla na 50 tisíc lidí). Války (třicetiletá v letech 1618 –1648, sedmiletá z let 1756 –1763) vypalovaly celé vesnice, hubily statisíce lidských životů, vojáků na bojištích i zcela nezúčastněných obyvatel; obdobně pustošivý účinek mělo i rabování a znásilňování při pouhých přesunech vítězných či poražených armád. Jen během třicetileté války zanikly desítky vesnic a osad a mnohé chalupy zely prázdnotou (pusté usedlosti, poustky). Podle jedné domněnky právě tehdy vzniklo v sousedním Německu úsloví o českých vesnicích (böhmische Dörfer) jako o něčem, co tady bylo a už není, tedy o něčem naprosto nepochopitelném a záhadném, jako je pro Čecha „španělská vesnice“.

České baroko, kapličky a zvoničky Jak plynul čas, v zemědělské krajině se vedle dávných smírčích kamenů, památných stromů a studánek s léčivou vodou objevovaly nově vznikající lidové výtvory nadané čímsi úctyhodným. Byly to dřevěné, kovové či kamenné nebo jen prostě zděné kapličky, křížky, boží muka v místech, kde třeba uhodil blesk, splašili se koně a převrhl se kočár vezoucí nevěstu, kde někdo náhle podlehl svému zranění, nemoci nebo úkladnou 20

Boží muka u Záhoří, okr. Neveklov, 1954. (Foto: Archiv NZM)

Kaplička u rybníka mezi vesnicemi Radíč a Dubliny, postavená na památku toho, že se tam kdysi údajně podařilo sedláku Moulíkovi uniknout spárům vodníka. (Foto: autor)

21

rukou, kde si dva milenci vyznali lásku nebo kde se pro nepřízeň rodičů či majetkovou nerovnost museli rozejít. Stávaly osamoceně v polích, na vyvýšeném místě, ale i na rozcestích a tak byly pro pocestné důležitým orientačním vodítkem. Některé kapličky měly vysloveně náboženské poslání, ale byly i takové, které vznikaly ze zcela prozaických či humorných důvodů, jako například u rybníka mezi vesnicemi Radíč a Dubliny, kde se údajně jednou v noci podařilo sedláku Moulíkovi vymanit se ze svodů vodníka a zachránit si tak život.3 Ta kaplička tam stojí a je udržována dodnes, neboN je s ní spjata živá místní pohádková pověst a kousek vesnické historie. I ty nejchudší vesnice si pořizovaly solidní zvoničky z nejlepšího dřeva nebo třeba ve středních Čechách z tvrdé místní žuly, odkud se krajinou nesl hlas zvonku o tom, že pro lidi i zvířata v poli přišel čas poledního spočinutí pod stinným stromem. Zvonek právě tak oznamoval rolníkovi, že nastala chvíle, aby pokleknutím uctil vykonanou práci, poděkoval za příznivé počasí a případně za sklizené plody. A tím se také lidé i na vzdálených samotách dozvídali, že už dodýchala stařenka výměnkářka Potůčková z Chaloupek. Zvonilo se i při poslední cestě nebožtíka, dokud smutek nepřehlušilo bujaré veselí a hudba k pohoštění, přípitkům, zpěvu a tanci z místní hospody na jeho počest. Ten poněkud drastický zvyk smiřující pozůstalé s novou skutečností má svoji sílu a mnohde se udržuje dodnes. Všichni se těšili na každoroční poutě a posvícení, na moravské hody. Ve své době jich bylo tolik, že císař Josef II. se je marně pokusil sjednotit k jednomu datu. Sedmnácté a osmnácté století dalo vzniknout svébytným vesnickým stavbám. Do značné míry to souviselo s tím, že většina starších středověkých obydlí i hospodářských budov byla ze dřeva, slaměných došků a podobných snadno hořlavých materiálů. Často tak docházelo k neuhasitelným požárům domů i celých vesnic. Stavělo se znovu, pomáhali sousedi a někdy přišlo vhod i trochu stavebního dřeva z panského lesa, kamene, písku či vápence z obecních zdrojů. Kdo na to měl, stavěl už něco bytelnějšího, bezpečnějšího i výstavnějšího. V německy osídlených nebo smíšených oblastech se stavěly hrázděné statky s výraznou kombinací zdiva a trámoví s honosnými pavlačemi a podloubím. Na Hané to byly usedlosti se širokými a vysokými vjezdy, jejichž branami mohly vjíždět žebřiňáky plně naložené snopy obilí či sena. V jižních Čechách vznikla originální vesnická architektura ve stylu českého líbivého baroka, která poznamenala jak stavby církevní, tak rolnické a selské usedlosti, a to jak jejich obytné části, tvořící mnohde kouzelně ucelené návsi s rybníčkem a stromovím uprostřed, tak části hospodářské, zejména bytelné kamenné špejchary. 22

Barokní venkovská architektura – z filmu Tam, kde hnízdí čápi. (Foto: Archiv ABZ, Miroslav Pešan)

Škola základ života Aktivní znalost čtení, počtů a psaní byla po dlouhou dobu výsadou kněží, kantorů, matrikářů, panských úředníků, studentů či kronikářů, zatímco prostí vesničané v nutných případech osvědčovali svoji totožnost třemi křížky. K zavedení povinné školní docházky došlo v českých zemích v roce 1774, tj. sedm let před zrušením nevolnictví, pravidelné vyučování s plnou docházkou dětí se však konalo hlavně v zimních měsících, neboN v ostatním čase musely děti pomáhat rodičům při naléhavých zemědělských pracích. Nezřídka chyběli kvalifikovaní učitelé (náhradou bývali 23

váleční invalidé a vysloužilci). Rozhodující krok na cestě k vesnické gramotnosti byl však zavedením pravidelné školní docházky učiněn, a tím také stoupala vědomostní a celková kulturní úroveň zemědělského dorostu. Od počátku 19. století se ke školní výuce přestávaly užívat nevyhovující stísněné prostory a ve spádových vesnicích vznikaly nebo se rozšiřovaly nové školní budovy. Od přelomu 19. a 20. století se houfně zřizovala školní hřiště a časem i vesnické sokolovny umožňující cvičení dětí i v nepříznivých povětrnostních podmínkách. Již v polovině 19. století vychovával pražský Amerlingův učitelský ústav stovky vlastenecky orientovaných učitelů pro venkovské školy. Na mnoha venkovských školách začínaly působit i ženy-učitelky, pečující u školních dětí zvláště o rodný jazyk, manuální zručnost a hudební výchovu. - - Feudální společenské poměry i dlouhodobě uplatňované způsoby zemědělského hospodaření měly tuhý kořínek, ale postupně musely uvolňovat prostor prosazujícím se buržoazně demokratickým pořádkům i progresivnějším ekonomickým a výrobně technickým postupům. Převratný význam měl doma i v zahraničí už samotný vynález ruchadla selských bratranců Veverkových z Rybitví u Pardubic (1827), na který pak navázala další technická zdokonalení (parní pluhy apod.), prospěšná především statkům a velkostatkům, které se přetvářely v modernější velkovýrobní podniky. Od druhé poloviny 19. století pronikaly do zemědělství (opět převážně do velkých hospodářství) mnohé formy mechanizace a technické racionalizace fyzicky náročných prací, jeho elektrifikace a motorizace. Překonaný trojpolní systém obdělávání půdy ustoupil efektivnějšímu střídavému osevu, ke slovu přicházelo pěstování technických plodin pro průmyslové zužitkování (cukrová řepa s navazujícím cukrovarnickým průmyslem a strojírenstvím pro konstrukci výhodně vyvážených cukrovarnických kompletů, obdobně chmel). Zatímco zemědělská malovýroba víceméně stagnovala a zůstávala v závislosti na bohatnoucí velké agrární buržoazii, relativně dobře prosperovala selská hospodářství, svým rozsahem a produkcí přiměřená možnostem sedlákovy rodiny, najímané čeledě a příležitostné sezónní výpomoci. Selský stav se svými kořeny a tradicemi v dávné minulosti vesnice tak vstupoval do nové podoby a éry své existence. To byli oni sedláci a selky, jak je v dobách národního obrození a rodícího se kapitalismu vypodobnili ve svých románech, povídkách, básních či divadelních hrách A. Jirásek, B. Němcová, J. K. Tyl, L. Stroupežnický, J. V. Sládek, K. Klostermann, J. Š. Baar, J. Holeček či bratří Mrštíkové, ve výtvarných dílech J. Mánes či M. Aleš nebo i v lidově oblíbených operách, jakou 24

V potu tváří své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat. Neb prach jsi a v prach se navrátíš. Biblí svatá, První kniha Mojžíšova, kap. 3. (Foto: SOkA, Teplice)

25

byla Smetanova Prodaná nevěsta. Tehdy už také mnozí sedláci a rolníci vstupovali do veřejného života jako starostové obcí, jako uznávaní aktivisté sokolského hnutí, vlasteneckých ochotnických spolků, raiffeisenek a kampeliček a jako celek vytvářeli tak silnou a vlivnou součást celého středního stavu novodobé společnosti. - - Nabytá volnost pohybu za prací nebo z rodinných důvodů a vyvázání rolníků z poddanských povinností se stalo ventilem, kterým se uvolňovalo vnitřní napětí mnohočetných rolnických rodin i přelidněných vesnic. Ve druhé polovině 19. století tak odcházeli zejména mladí muži z nesoběstačných chudých hospodářství za výdělkem a obživou do manufaktur a továren s rozmáhající se hromadnou výrobou. Radikálnějším, ale také riskantnějším řešením byla pro mnohé přechodná nebo i trvalá emigrace do bohatších evropských zemí a hlavně do zámoří. U těch, kteří zůstávali doma, bylo možné pozorovat zesílený vlastnický vztah k „rodné hroudě“, prosycený značným patriotismem a úctou k dědictví předků. Připoutanost k půdě byla však nezřídka i zdrojem vleklých majetkových sporů v rodinách a se sousedy o užívání cesty, o kousek meze či louky, jindy zase důvodem k uzavírání nerovných sňatků a dokonce i motivem k tragickým činům násilí či žhářství. Malým i velkým byla přitom společná každodenní dřina, neboN pole i domácí zvířectvo vyžadovaly trvalou péči. Vítanou příležitostí k odpočinku, zábavě a rozptýlení byly pravidelně přicházející náboženské a světské zvyklosti, velikonoční, dožínkové, adventní a vánoční rituály, poutě a posvícení a jednou z vrcholných společenských událostí byly svatby, pohřby, okázalá procesí a výpravné mše, jichž se zpravidla účastnila celá vesnice a její okolí. Pro velké sedláky bylo vysněným přáním mít co nejvíce dobrých pozemků, co nejhonosnější usedlost uprostřed návsi, co nejlepší koně do tahu i do kočáru, furiantské sólo při vesnické tancovačce, co nejbohatší svatební výbavu pro dceru a starostenskou funkci v obci. Ne každý však dokázal v rozmáhajícím se tržním a spekulačním prostředí udržet a rozmnožovat zděděný grunt – nebyly ojedinělé případy prohýření věna, úspor či celého majetku nebo i jeho prohry v kartách.

Vesnice ve 20. století To všechno a mnoho dalšího vytvářelo nad převzatými zvyklostmi předků novou vrstvu životních zkušeností a prožitků, ukládalo se do paměti i povahových rysů rolnického lidu a selského stavu. V takovém postavení 26

a s takovým vybavením vstupovali malí i velcí zemědělci do náročného 20. století, čemuž napomáhalo všeobecné hlasovací právo, vzmáhající se spolkový život a počáteční aktivity rodícího se družstevního hnutí. Bylo však nutno čelit silnému konkurenčnímu tlaku dováženého zámořského obilí, který vytvářel na celém evropském kontinentu závažné odbytové krize. Dvacáté století poznamenalo celou společnost a v tom i její zemědělské vrstvy novým technickým pokrokem (traktory, samovazy, kombajny, umělá hnojiva apod.). Nesmazatelně však zapůsobily i tragické události světového významu – hospodářské krize a války. Jen z té první světové války (1914 –1918) má snad každá vesnice na čestném místě pomník se seznamem jmen svých padlých. Válka roznesla statisíce vojáků, mezi nimiž byli silně zastoupeni mladí vesničtí muži, po téměř celé Evropě a někteří si dokonce probojovávali cestu domů přes Sibiř a Dálný východ. AN už v rakousko-uherských uniformách nebo v legionářských stejnokrojích tito vesničané dostali příležitost prokázat svůj vztah k vlasti, zasloužili se o rozpad rakousko-uherské monarchie a o vybudování samostatné Československé republiky. Poznávali při tom na Balkáně, v Rusku a na Ukrajině, v Itálii či Francii úroveň tamního zemědělství a způsob vesnického života a vraceli se s celou řadou nových poznatků i předsevzetí, co by se doma mohlo či nemělo změnit. Sedláci a rolníci po rozpadu Rakousko-Uherska a v nově vzniklé Československé republice nebyli přirozeně národnostně stejné krve. Žili a hospodařili však ve smíšených obcích a okresech vedle sebe v rámci možností, které jim poskytovalo poměrně stabilní demokratické uspořádání společně sdíleného státu a společně utvářené ekonomické prostředí, které prodělávalo jak příznivé, tak nuzné doby. Čeští, slovenští, němečtí, maSarští, polští i rusínští zemědělci měli ústavou zaručená občanská práva, měli přístup ke vzdělání ve vlastní řeči, mohli vyznávat svoji víru a konat svoje náboženské obřady, mohli si zakládat svoje politické strany, mít zastoupení v parlamentu, v okresních a místních samosprávách, působit ve svých zájmových spolcích, směli být příslušníky branných sil. Demokratické svobody byly však využitelné i pro cizorodé politické a ideologické proudy, což se na sklonku třicátých let stalo osudným jak pro republiku, tak pro jednotlivé části její společnosti, v neposlední řadě pro její zemědělské obyvatelstvo, jehož nemalá část se stala obětí a nástrojem extrémních sil. V početně převažujícím českém a slovenském zemědělském obyvatelstvu i v jeho menšinových částech převládalo již od předchozích dob při značných populačních přírůstcích agrární přelidnění. Samo zemědělství nebylo schopno dlouhodobě uživit početné rodiny a jestliže nebylo spo27

lehnutí na vedlejší výdělky z domácké textilní výroby, sklářství apod., docházelo k bídě, podvýživě a celkovému existenčnímu živoření. Mnozí nezaměstnaní hledali východisko v krátkodobém či trvalém odchodu za prací do zahraničí. Zejména za několikaleté agrární a průmyslové krize ve třicátých letech byly sociální dopady právě v agrárních menšinách natolik naléhavé, že v nich narůstala hromadná nespokojenost s neschopností státu nalézt uspokojivé řešení. V dělnickém i zemědělském prostředí národnostních menšin vznikala tak příznivá živná půda pro nebezpečná politická a nacionalistická hnutí, rozněcovaná zejména z okolního nacistického sousedství. To vše vyúsNovalo do extrémních územních požadavků na odtržení od ČSR, čímž se nejvíce vyznačovalo nacistické sudetoněmecké hnutí a na Slovensku iredentisticky orientované hnutí maSarské. Tragickým vyústěním pak bylo těžko řešitelné vnitřní politické a nacionální napětí, nátlak sousedních totalitních režimů na prezidenta a na československou vládu, zrada velmocenských garantů československé nezávislosti. Výsledně následoval rozpad československého státu, odtržení pohraničních území, vazalské podřízení Slovenska Německé říši, nakonec i plná okupace českých zemí a vnucené zřízení nenáviděného protektorátu. Je smutnou skutečností, že aktivním spoluviníkem se stala i početná, nepřátelsky zfanatizovaná část německého zemědělského obyvatelstva, a to jak v kritických letech 1938 –1939, tak i v celém navazujícím okupačním období, kdy se z jeho řad rekrutovali nejaktivnější vykonavatelé nacistické zvůle.

V čase nacistické totality Vpád nacistického okupačního režimu do odtrženého pohraničí českých zemí, s jásotem přivítaný německým obyvatelstvem měst i vesnic, přinášel s sebou rychlé včleňování místního hospodářství, surovinových a výrobních zdrojů do velkoněmeckého hospodářského systému a jeho podřizování přípravám k vedení celoevropské války. Patnáctým březnem 1939 staly se na dalších šest let takovou kořistí a objektem snadné exploatace celé české země. Krátce po okupaci bylo brutálně postiženo i několik vnitřních zemědělských oblastí, což dávalo tušit, jaký měl být chladnokrevně zamýšlený likvidační osud celých českých zemí v případě válečného vítězství Říše. Dnes již je mnohé z toho ke škodě věci zapomenuto nebo pro mladší generace skryto, a proto tím spíše patří k povinnostem historiků připomínat varovné poselství oněch zdánlivě lokálních a okrajových událostí. Jejich podstatou bylo to, že počínaje rokem 1942 byly pro potřeby výcviku zbraní SS bezohledně vyklízeny rozsáhlé zemědělské 28

prostory ve středočeském kraji (část Benešovska, Neveklovsko a Sedlčansko) a obdobným způsobem na Moravě Vyškovsko, v obou případech regiony uprostřed výrazně českého prostředí. V těchto územích bylo nejprve z nařízení nacistických okupačních úřadů a zneužitých protektorátních soudů vykázáno a vyhnáno veškeré obyvatelstvo, v němž převažovali zemědělci, kterým byla odebrána půda i s obytnými a hospodářskými budovami. Na konfiskovanou půdu bylo v pozemkových knihách „vloženo vlastnické právo pro Německou říši, zastoupenou říšským vedoucím SS a šéfem německé policie“. Vstup do vyklizených a střežených prostor, kde se připravoval nebo již konal výcvik zbraní SS včetně ostré střelby a kde zemědělská výroba na vybraných usedlostech sloužila výlučně německým válečným potřebám, byl přísně zakázán; vyhnaní starousedlíci nesměli navštěvovat a ošetřovat ani hroby svých příbuzných. Nikoho přitom nezajímalo, kde najdou vysídlenci práci a střechu nad hlavou. Kromě těchto regionů, z nichž byly vyhnány tisíce sedláků, malých a středních rolníků, zabraly okupační orgány pro Říši na 500 tisíc hektarů původně šlechtické a židovské půdy. Vyklizená území se měla podle nacistických plánů po vítězné Hitlerově válce stát ohnisky postupné germanizace všeho českého obyvatelstva.

Fotografie zemědělských objektů na území Neveklov, určených k demolici, pořízená pro Německou osídlovací společnost r. 1942. (Foto: Archiv NZM)

29

Rozhodnutí protektorátního soudu v Krásné Hoře ze dne 20. října 1943, kterým se s odvoláním na nařízení říšského protektora ze dne 23.7.1942 na konfiskované pozemky v katastrálním území Prosenická Lhota vkládá vlastnické právo pro Německou říši zastoupenou říšským vedoucím SS a šéfem německé policie. (Archiv autora)

30

Osudný odsun Mimořádně hlubokým zásahem do národnostního uspořádání republiky a jmenovitě do národnostní struktury zemědělského obyvatelstva se v rozjitřené poválečné době stal nucený hromadný odsun německého obyvatelstva na území poraženého a spojenci okupovaného Německa. Odsun zahájený živelně bezprostředně po osvobození byl z české strany ve své počáteční „divoké“ fázi silně poznamenán léty nahromaděnou nenávistí ke všemu německému a smutně proslul používáním gestapáckých násilných donucovacích metod. Rozhodující fáze se uskutečnila již organizovaně a pod mezinárodním dohledem v roce 1946 a s nevelkými dodatky v následujících letech. Odsunu, který byl v souladu s návrhy československého domácího a zahraničního odboje schválen Postupimskou konferencí z léta 1945, podléhali němečtí obyvatelé, kteří ztratili československé státní občanství, přičemž jejich individuální provinění se s výjimkou prokázaných válečných zločinů nezkoumalo. Výsledně bylo k roku 1953 vysídleno celkem 2996 tisíc osob (z Polska ve stejné době 3,5 milionu osob), z nichž podstatnou část tvořili velcí i malí zemědělci, kterým byl veškerý jejich majetek konfiskován s určením pro příděl oprávněným uchazečům české, slovenské či jiné slovanské národnosti. O počtu takto vysídlených zemědělců z Československa lze usuzovat jen nepřímo z rozsahu uvolněné půdy nebo z úbytku zemědělských závodů; např. v klíčové selské kategorii mezi 20 až 50 hektary se jejich počet z roku 1930 prudce snížil z 57 tisíc na 35 159, tedy o více než jednu třetinu (i když zde působily i další příčiny). Obdobně zamýšlený odsun MaSarů ze Slovenska, zahájený již počátkem května 1945, nebyl Postupimskou konferencí schválen a byl proto zastaven, když do konce června 1945 opustilo MaSarsko 31 780 osob. V letech 1946 –1948 uskutečňovaly československé úřady ve vztahu k maSarské menšině pod hrubým nátlakem a přitom neúspěšně politiku jejího odnárodňování, vnitřní kolonizace (nuceného přesídlování převážně na zemědělské práce do pohraničí českých zemí), asimilace a reslovakizace. Až později byl MaSarům umožněn návrat z pracovního nasazení v českých zemích na Slovensko a rovněž došlo vynětí zemědělské půdy občanů maSarské národnosti z konfiskace. - - Prvořadým činem po 1. světové válce, jenž se dotkl mnoha vesnic a který současně významně ovlivnil utvářející se mocenské poměry v mladé republice, byla velkoryse zaměřená pozemková reforma. Její předehru tvořil jeden z prvních československých zákonů z 10. prosince 1918, který 31

Dům rodiny Trojosky – Malý Uhřínov čp. 4. (Ze soukromého archivu)

Rodina německého sedláka a starosty z Malého Uhřínova v Orlických horách v létě 1946 krátce před odsunem do Německa. (Ze soukromého archivu)

32

zbavil aristokracii užívání šlechtických titulů a s tím spojených dalších výsad. Sama reforma vzala do záboru velké rozlohy zemědělské a lesní půdy ve vlastnictví či jiné držbě šlechty, velkostatkářů, katolické církve, pozemkových spekulantů apod. a jen malou část toho uvolnila do poměrně výhodného přídělového řízení pro bezzemky a drobné zemědělce. Hlad po půdě nejnižších zemědělských vrstev tím ani zdaleka nebyl uspokojen, přičemž velké lány ze záboru pod různými záminkami unikly nebo byly v polovině třicátých let ponechány původním vlastníkům k dalšímu užívání do roku 1955, případně do roku 1965. Velké politické zisky při tom inkasovala agrární strana, která reformu iniciovala a pozvolna uskutečňovala, aniž by současně příliš ztrácela polovičatým plněním původních slibů a předsevzetí či různými finančními aférami a machinacemi. K porušení zásad pozemkové reformy došlo mj. vytvořením a výhodným prodejem více jak dvou tisíc průměrně stohektarových tzv. zbytkových statků, jejichž prominentní majitelé se stali důležitou oporou hospodářských a politických záměrů agrární strany. Agrární strana vyrůstala již od 80. let devatenáctého století ze základu různých zemědělsko-hospodářských spolků. Pod vedením vůdčí selské osobnosti Alfonse ŠNastného z Padařova se roku 1897 představila veřejnosti jako Sdružení českých zemědělců. V říšských a zemských volbách do zákonodárných sborů v předvečer 1. světové války byla už nejsilnější českou stranou a ve venkovských okresech neměla téměř žádnou rovnocennou konkurenci. V roce 1919 se přejmenovala na Republikánskou stranu československého venkova a v roce 1920 přijala definitivní název Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, i když se jí zkráceně neřeklo jinak než agrární strana. Velmi rychle si vytvořila početnou voličskou základnu, která např. ve volbách do poslanecké sněmovny roku 1935 čítala 1 176 593 hlasů. Pod vedením schopného selského politika Antonína Švehly († 1933) měla rozhodující vliv v předválečných vládních koalicích, ovládala státní aparát, její představitelé zasedali ve vedení nejen zemědělských družstev a svazů, ale i v bankách a klíčových průmyslových a zbrojních podnicích a nemalými tlaky působila i na politiku prezidentů T. G. Masaryka

Portrét Antonína Švehly, předsedy agrární strany (1909 –1933) a předsedy vlády (1922 –1929).

33

a E. Beneše. Paradoxně docházelo k tomu, že v relativně průmyslovém Československu zaujímal agrární sektor vůdčí hospodářské, kapitálové a politické postavení. V přístupu k zemědělské veřejnosti razila agrární strana působivé heslo Venkov jedna rodina, čímž spoluvytvářela klamnou představu sounáležitosti malých a velkých, chudých a bohatých zemědělců. Nesla velkou odpovědnost za řízení obcí, okresů i celého státu a prostřednictvím dobře organizované tzv. Selské jízdy získávala rostoucí vliv na agrární dorost. Způsobila však obrovské zklamání svým příznivcům, když v kritickém roce 1938 již pod vedením Rudolfa Berana rezignovala na své vůdčí postavení, zaujala kapitulantský postoj, rozpustila se a jen o něco později dala některé své představitele k dispozici pro ponižující aktivistickou spolupráci s nacistickými okupanty. Naposledy měla ještě za války několik svých nezkompromitovaných reprezentantů v londýnské exilové vládě, na domácí půdě však už jí nebylo dovoleno a umožněno odčinit svoje těžké politické selhání. Kapitálově a politicky vlivní představitelé agrární velkoburžoazie spolu s některými příslušníky šlechty se sdružovali v několika významných stavovských organizacích, k jakým patřil zejména Svaz československých velkostatkářů a jeho německá obdoba – Svaz německých velkostatkářů (Verband der deutschen Grossgrundbesitzer in Prag).

Zájezd Selských jízd do Prahy, květen 1926. (Foto: Archiv NZM)

34

Tradiční družstevnictví Během dvacetileté existence Československé republiky prodělala pozoruhodný rozmach venkovská zemědělská družstva, která si postupně razila cestu už od poloviny 19. století. Jejich základním posláním bylo poskytování vzájemné výpomoci členů v nejrůznějších směrech činnosti, od spořitelen a záložen typu raiffeisenek a kampeliček, které podporovaly lidovou spořivost a umožňovaly výhodnou finanční pomoc, přes obstarávání nákupu průmyslových potřeb a odbytu vlastních výrobků (skladištní družstva), přes výstavbu a provozování některých spádových zpracovatelských podniků (mlékárny, lihovary, sušárny) až po zprostředkování mechanizačních potřeb (společné žací a sklízecí mechanismy) nebo zavádění elektřiny do vesnic.

Mapa elektrárenských a strojních družstev přičleněných Ústřední jednotě hospodářských družstev v Praze, z roku 1927. (Archiv NZM)

35

Zemědělská družstva byla prospěšná zemědělským výrobcům všech velikostních kategorií, avšak stále více se v nich prosazovaly zájmy statkářů a agrárního kapitálu a stále více se dostávaly do vleku početných družstevních ústředen a svazů, ovládaných agrární stranou. Mezi méně zámožnými družstevníky sílilo proto hnutí za to, aby při hlasování nebyla rozhodující výše členských vkladů, nýbrž obnovený původní demokratický princip (jeden člen – jeden hlas), což ale zatím zůstávalo vysněným přáním.

Co se tehdy dělo v Sovětském Rusku Udělejme si pro srovnání jen malou odbočku a nahlédněme letmo do tehdejšího revolučního Sovětského Ruska. Tam došlo známým Dekretem o půdě z roku 1917 k nacionalizaci půdy, likvidovaly se carské a šlechtické velkostatky, znárodněná půda se rozdělovala vesnické chudině do osobního nebo občinového užívání. Občina, která během předrevoluční Stolypinovy reformy téměř zanikla, znovu ožívala a stávala se základem, na němž se tvořily první zemědělské komuny, jakási primitivní kolektivní hospodářství, vybavená pouze živým a mrtvým inventářem, který pocházel z likvidovaných velkostatků. Předrevoluční kulaci za války zbohatli a ve svůj prospěch využili i nedostatku potravin v občanských nepokojích a za tzv. válečného komunismu. V podmínkách navazující tzv. Nové hospodářské politiky (NEP) se tak s podporou sovětské revoluční moci paradoxně setkávala přežívající feudální občina s dravým kapitalistickým kulactvem. Mužici, vesnická chudina a rolníci, kteří se ještě nenaučili samostatně nebo kolektivně hospodařit, byli jednou velkou polohladovou masou, se kterou bylo možné v podmínkách diktatury proletariátu experimentovat a manipulovat podle příkazů centra či místních komisařů a sekretářů. Sovětskému Rusku se evropská a celosvětová agrární krize vyhnula. Problémem jeho zemědělství byla dlouhodobá technická zaostalost, z níž i při nadbytku půdy pramenila nízká produktivita práce, slabé výnosy obilovin, špatná užitkovost hospodářských zvířat a následkem toho pak chronický nedostatek potravin pro obyvatelstvo. To všechno nesmírně zkomplikovala neuvážená a všestranně nepřipravená hromadná kolektivizace zemědělství, zahájená ze Stalinova podnětu v letech 1928 –1929 a probíhající pak prakticky po celá třicátá léta. Mužici byli do kolchozů lákáni mnoha nepodloženými sliby o brzkém blahobytu. Ti, kteří váhali nebo dokonce byli proti kolektivizaci, byli existenčně zastrašováni, veřejně pranýřováni a nakonec do nežádoucích kolchozů stejně nahnáni, nejednou i vojenským obklíčením celých vesnic. 36

Velcí sedláci-kulaci, kteří ještě před několika lety svou produkcí oživovali sovětskou nedostatkovou ekonomiku, byli jako mávnutím proutku prohlášeni za původce a viníky váznoucího zásobování a dokonce za viníky šířícího se hladu, za škůdce socialismu a diktatury proletariátu, za nepřátele lidu. Jejich majetek byl zabavován, na mnoha místech se před zfanatizovanou veřejností konaly protikulacké soudy s předem dohodnutými rozsudky. Po několik let odjížděly na východ, a to i za polární kruh, celé transporty kulackých vyděděnců, jejichž případný návrat byl nežádoucí. Kolchozy byly řízeny direktivně shora, a to zpočátku prostřednictvím politických oddělení při státních traktorových stanicích a státních zemědělských podnicích – sovchozech, od poloviny 30. let pak výlučně okresními stranickými výbory a jim podřízených okresních sovětů, takže o družstevní demokracii nemohlo být ani řeči. Podle Vzorových stanov zemědělského artělu z roku 1935 disponovaly kolchozy znárodněnou půdou v trvalém užívání, kterou však nesměly prodávat, kupovat nebo pronajímat. Její část mohly přidělit svým členům k osobnímu užívání ve formě záhumenků. Záhumenková hospodářství byla sice drobná, avšak ve svém souhrnu předčila svými chovy dobytka, prasat a drůbeže živočišnou produkci kolchozů. Vzhledem k tomu, že kolchozníci pečovali o soukromé záhumenky více než o nadekretovanou kolchozní produkci a také proto, že se rozmohlo rozkrádání kolchozního vlastnictví, byla vydána řada byrokratických nařízení, která zájem o záhumenky doslova ubíjela; krátce před vypuknutím války tak záhumenkáři hromadně vybíjeli miliony kusů dobytka a drůbeže. Dovršení kolektivizace bylo vyhlášeno na sklonku třicátých let za situace, kdy byl až na nepodstatné výjimky osamocených usedlostí zcela zlikvidován soukromý sektor a kdy kolchozy podle úředních údajů sdružovaly přes 93 % všech rolnických hospodářství a přes 99 % osevních ploch. Po uzavření německo-sovětského paktu byla kolektivizace nastolena i na nově připojených územích (v západních částech Běloruska a Ukrajiny, v pobaltských republikách a v Besarábii), její průběh však záhy přerušila válka.

Vesnice za agrární krize Československé zemědělství prošlo po 1. světové válce bez větších otřesů nevelkými krizovými příznaky a ve druhé polovině dvacátých let zažilo dokonce krátkou hospodářskou konjunkturu. Zato již v roce 1928 pronikla i do ČSR tíživá agrární krize, za níž pak následovala několikaletá krize 37

průmyslová, bankovní, měnová a odbytová. Československé zemědělství nepocítilo výraznější pokles své výroby. Zato však pokles zemědělských cen byl brutální. Velkostatky hledaly východisko mj. v částečném odklonu od pěstování technických plodin, malovýrobci však měli manévrovací prostor velmi omezený. Zejména ti z nich, kteří získali příděly z pozemkové reformy, upadali do zvýšeného zadlužení a jejich hospodářství přicházela „na buben“. Protikrizová opatření státu iniciovaná agrárním kapitálem a agrární stranou, jako bylo např. vytvoření obilního monopolu, byla prospěšná převážně statkářským podnikatelům, případně velkým sedlákům, avšak nepříznivě doléhala na početné malovýrobce. Agrární krize sice od poloviny třicátých let pozvolna ustupovala, avšak tíživé trauma, které po ní v rolnické veřejnosti zůstávalo, se svými tísnivými dozvuky přenášelo až do pozdějších poválečných poměrů a do značné míry napomohlo příklonu vesnice k levicovým řešením. Z končící agrární krize vycházely v ČSR bez větší úhony velkostatky, zbytkové statky a také velká část selských usedlostí, které při značném pracovním nasazení prokázaly schopnost přežití i ve ztížených podmínkách. Vůbec nejpočetnější skupinu zemědělského obyvatelstva tvořilo drobné event. chudé rolnictvo, které strádalo nedostatkem půdy a dosti často zápasilo se zadlužením u záložen nebo u soukromých věřitelů. Pozemková reforma zmírnila jeho hlad po půdě jen v malé míře a z dluhů se tito rolníci vymaňovali až ve válečných letech. Mezi drobnými rolníky byly dosti patrné hospodářské rozdíly. Patřili sem např. rolníci, u nichž zemědělská činnost byla hlavním zdrojem obživy pro celou rodinu, a kteří při určitém uskrovnění mohli občas prodat na trhu něco málo domácího másla, tvarohu či vajíček. Byli tu dále tzv. domkáři a chalupníci, hospodařící na nevelké výměře vlastní či pronajaté půdy, a to pouze pro vlastní spotřebu. A pak tu bylo množství takových malorolníků, jimž jejich hospodářství neposkytovala dostatečný příjem a kteří si proto přivydělávali příležitostnou prací u větších zemědělců, v lesnictví, rybářství, povoznictví apod. Zvláštní skupinu tvořili tzv. kovorolníci a stavorolníci, jejichž základní příjem plynul z celoročního nebo sezónního zaměstnání v nezemědělských odvětvích a pro něž byl výnos z kousku půdy a z chovu drobného hospodářského zvířectva jen doplňkovým existenčním zdrojem. O poznání lepší postavení měli na vesnici střední rolníci, jejichž hospodaření spočívalo výlučně na činnosti členů rodiny a jen zčásti na sousedské výpomoci při sklizňových pracích. Jejich zájem o volný prodej přebytků narážel v předválečné době na omezení se strany velkých zemědělských seskupení a v podmínkách pozdějšího řízeného hospodářství na systém povinných dodávek a na množství příkazů a zákazů. 38

Chudé rolnické obydlí ze 20.– 30. let 20. století (dědina Silice v okolí Rožňavy).

Velmi významné místo příslušelo českým sedlákům a slovenským gazdům, jejichž hospodářství tradičně patřila k nejstabilnějším a konkurenčně odolným zemědělským podnikům, a to nejen za příznivých okolností, nýbrž i v letech přírodních pohrom a neúrody, za krizových odbytových obtíží nebo i ve válečných časech. Za selské hospodářství platila ve třicátých a čtyřicátých letech zemědělská usedlost s pozemky zhruba od 15 do 50 hektarů, v níž hospodářově rodině námezdně vypomáhali kočí a děvečka, případně sezónní síly. Používala převážně koňské potahy nebo i lehčí traktory, secí, sklizňové či jiné mechanismy, většinou měla i solidní hospodářské budovy a významně se podílela na aktivitách tradičního zemědělského družstevnictví. Za 2. světové války byla část zemědělské techniky značně opotřebena nebo i dále nepoužitelná. Po osvobození se četná strojní družstva vybavovala menšími a středními traktory (Farmal) z Akce UNRRA, novými československými traktory značky Svoboda, samovazy apod. Objemem a strukturou své výroby bylo takové hospodářství nejen soběstačné, nýbrž i způsobilé dodávat mnohé produkty pro zásobování obyvatelstva nebo i na vývoz, což však bylo v systému vázaného a přídělového hospodářství direktivně řízeno a přísně sledováno. 39

Muzejní rekonstrukce selské světnice z přelomu 19. a 20. století. (Foto: Muzeum Špýchar, Prostřední Lhota)

40

Zemědělské závody s 20 až 50 ha půdy se např. v roce 1949 podílely na celkové dodávce pšenice z více jak 18 %, žita a brambor asi z 19 % a ječmene asi z 15 %.4 Spolu s vysokými průměrnými výnosy kvalitních obilovin a řady technických plodin (pšenice, sladovnický ječmen, chmel, cukrovka, čekanka aj.) se tato hospodářství vyznačovala i rozsáhlou a hodnotnou produkcí živočišnou, zvláště chovem koní a dobytka. Výhodně využila i válečné a okupační inflace, zhoršené zásobovací situace a své účasti na černém trhu, čímž se prakticky vymanila z předválečného zadlužení a mnohá z nich dokonce vstupovala do mírových poměrů s nemalými úsporami. Jejich výrobní aktivity však výrazně omezily jak malá nabídka zemědělské techniky, tak na podzim 1945 peněžní reforma znehodnocením hotovostí a zablokováním vkladů. Od druhé poloviny roku 1945 však byly zvýhodňovány zavedením trojích diferencovaných cen rostlinných a živočišných výrobků – pro skupinu hospodářství s rozlohou mezi 20 a 50 hektary se ceny zvyšovaly o 65 %, přičemž ta selská hospodářství, která nepřesahovala výměru 20 hektarů, mohla svou produkci prodávat jako drobní a střední zemědělci, u nichž ceny stouply o 77 %. - - Počet sedláků koncem 2. světové války a v prvních poválečných letech nebyl tehdy ani později přesně vyčíslen, neboN v rychle se měnící situaci docházelo ke značným pohybům a posunům. Z let 1939 –1945 sem patří mj. už změny, které s sebou přinesla několikaletá germanizační, maSarizační a arizační politika v českých zemích a na Slovensku i úbytek německých a maSarských sedláků a jejich synů, kteří padli na frontách nebo se nevrátili ze zajetí. Následovalo odtržení Podkarpatské Rusi a zejména pak odsun Němců a navazující vnitřní kolonizace pohraničních území. Uvolněnou půdu získávali za výhodných podmínek noví osídlenci převážně z řad českých a slovenských bezzemků a malorolníků, Volyňských Čechů apod. Některá větší hospodářství se zmenšovala na usedlosti středního typu (do 12 ha) nebo se včleňovala do státních, vojenských či školních statků. Kategorie německých sedláků a malorolníků (stejně i jako ostatních německých zemědělců, statkářů, deputátníků apod.) tím beze zbytku končila, zemědělský katastr pohraničí se národnostně zjednodušil a velikostní struktura zemědělských závodů se znivelizovala. Jestliže ještě v roce 1930 bylo v ČSR celkem 57 060 závodů selského typu (s výměrou 1 603 491 ha půdy), pak k roku 1949 se jejich počet snížil na 35 159 (s výměrou 1 032 992 ha), tedy o více než jednu třetinu. Skupina zemědělských závodů od 10 do 20 ha se v důsledku pozemkové reformy naopak zhruba o 13 % zvětšila.5 41

Už na první pohled je patrné, že uvedené změny ve složení zemědělského obyvatelstva byly výsledkem převážně zahraničně politických, okupačních a dokonce válečných tlaků a vnitřních mocensko politických vlivů. Neprosadili si je sami zemědělci, do značné míry se – tak jako tolikrát v minulosti – prováděly shora a jen v některých ohledech vyhovovaly rolnickým představám a zájmům. - - Jedna z příčin úspěšného selského hospodaření spočívala v tom, že mnozí sedláci získávali již v minulosti kvalitní vzdělání v odborných rolnických školách a kurzech a že je umožňovali i svým potomkům. Právě oni se pak stávali experimentátory a šiřiteli nových pěstitelských, šlechtitelských či chovatelských postupů i moderního vedení zemědělské domácnosti. Získávali tak mezi ostatními zemědělci značnou autoritu, která byla násobena jejich aktivním působením v nejrůznějších spolcích a sdruženích aN čistě zemědělského či širšího venkovského typu, jakými byly zejména kampeličky, nákupní, skladištní, zpracovatelská, elektrifikační či mechanizační družstva, po válce experimentálně vznikající horská pastevní družstva, nebo venkovské prádelny, včelařské, sadařské, okrašlující a další spolky, sokolské a ochotnické jednoty aj. Z řad sedláků pocházeli starostové a členové obecních zastupitelstev, po válce mnozí předsedové či členové národních výborů, funkcionáři Jednotného svazu zemědělců atd., což svědčilo o tom, že patřili k uznávaným činitelům obecních samospráv, zájmových sdružení a dalších článků obnovované občanské společnosti. Někteří z nich se nebránili ani námětům na společenské reformy, s nimiž přicházely socialisticky orientované politické strany. Z principu hájili existenci soukromého hospodaření, které by se opíralo o spolehlivě fungující nejrůznější formy zemědělského družstevnictví, měli však výhrady k riskantním kolektivistickým experimentům a zejména odmítali propagaci sovětského kolchozního a sovchozního systému. Ve vesnicích zdaleka nebyli stejně oblíbeni, neboN řada malorolníků byla na nich existenčně závislá, někteří byli známi svou pýchou, lakotou či asociálním chováním ve vztahu k čeledi nebo k chudším sousedům, často je provázela i obyčejná lidská závist. Někteří si nesli závaží příliš horlivé agrárnické či ]uSácké minulosti, na jiné padl stín v nedávné okupační době. Rolníci a sedláci v českých zemích se tradičně vyznačovali místně rozrůzněným náboženským přesvědčením s převahou katolické orientace, na Slovensku pak vedle silného katolického náboženství bylo značně rozšířeno i vyznání evangelické, pravoslavné a řeckokatolické. 42

BLÝSKÁNÍ NA ČASY „…ministerstvo zemědělství trvá na tom, aby v právě připravované nové ústavě naší republiky bylo ústavně zajištěno vlastnictví půdy do 50 ha. Tím skončí zneklidňování, že chceme dělat kolchozy… Bude to současně zajímavý doklad a důkaz, že nikdy nebylo soukromé vlastnictví našich rolníků rozmnoženo tak, jako právě dnes…“ Július Ďuriš, ministr zemědělství, dne 4. dubna 1947

Mezi jarem 1945 a rokem 1948 bylo na českém a slovenském venkově po létech vynuceného mlčení mimořádně rušno. Spolu s již uvedenými změnami v národnostním a sociálním složení vesnice dostávaly se na pořad dne lákavé možnosti dalšího zemědělského podnikání, s jejichž představami přicházeli představitelé jednotlivých politických stran ve vládě, parlamentu a v Národní frontě ve snaze získat pro sebe co nejvíce zemědělských stoupenců a voličů. Na vesnických schůzích, na návsích, v hospůdkách či před kostelem se vedly bouřlivé diskuse o způsob revize a dokončení předválečné pozemkové reformy, na něž navazovaly spory o tzv. novou pozemkovou reformu, která by odstranila soukromé vlastnictví či držbu půdy nad 50 hektarů. S tím souvisely i možnosti účelného využívání půdního fondu komasací (scelováním) roztříštěných pozemků, vytváření horských pastevních družstev, různých druhů státních hospodářství apod. Z prvorepublikové pozemkové reformy stále ještě zůstávalo nedotčeno na 2 miliony 300 tisíc hektarů, tj. víc než polovina původního záboru, a kromě toho se přibližovala doba, kdy měly vypršet lhůty pro přechodné užívání půdy stanovené generálními dohodami mezi velkostatkáři a státem. Myšlenka záboru a rozparcelování velkých pozemkových panství nabývala na síle spolu s tím, jak vycházely najevo styky mnoha statkářů a velkostatkářů s německými okupanty Vedle prvořadé pozemkové problematiky byly předmětem častých konfrontací i velmi naléhavé záležitosti trvajícího systému povinných dodávek zemědělských výrobků, snahy o aspoň částečnou legalizaci jejich volného prodeje, všeobecný nedostatek potravin a běžného průmyslového zboží, převzatý způsob jejich limitovaných přídělů na lístky a poukazy, spory o zaměření mechanizace zemědělských prací aj. Znovu ožívaly náměty nastolené již dávnými těžkostmi zemědělského odbytu, které tak naléhavě vyvstaly v mezinárodním i vnitřním měřítku za velké agrární krize třicátých let. Velmi palčivou se stávala otázka, jak se 43

bude dále vyvíjet soukromé zemědělské podnikání, jak bude vnitřně uspořádáno, tj. jakou perspektivu bude mít po zániku velkostatků zbylá soukromá zemědělská výroba a v jakém rozsahu se prosadí či udrží střední zemědělský stav limitovaný pozemkovým stropem 50 hektarů. Za situace, kdy evropská i československá společnost se ve srovnání s předválečnou dobou vyznačovala zesílenou levicovou orientací a kdy se formovalo perspektivně socializující prostředí, pak v širších souvislostech šlo o to, jak se budou i v zemědělství promítat principy a pravidla smíšené ekonomiky, jak se v něm budou utvářet proporce a vztahy mezi podnikáním soukromým, družstevním a státním. Selský stav a obdobně i někteří střední rolníci se ocitali v situaci, v níž se začínalo rozhodovat o tom, jakým směrem se bude ubírat jejich další vývoj. V českých zemích hned v prvních měsících po válce a okupaci přestali existovat němečtí sedláci, považovaní zpravidla za zkušené hospodáře, vyspělé pěstitele obilí, chmele a dalších technických plodin, chovatele kvalitních plemen koní a skotu. Zkonfiskované německé usedlosti všech velikostních typů se v převážné míře staly významným zdrojem pro pozemkové a jiné majetkové příděly českým a slovenským osídlencům v kategorii středních hospodářství (do 13 ha půdy). V přechodu do mírových poměrů spatřovali mnozí vítanou příležitost k tomu, aby selský stav po zvládnutí poválečné hospodářské obnovy přistoupil k rozsáhlé technické modernizaci zemědělských podniků rodinného typu, které by úrovní své produkce a prosperity byly schopny obstát i v náročné vnitřní a vnější konkurenci. Tento optimistický výhled nepočítal pro nejbližší roky s významnějšími odbytovými obtížemi, které by mohly způsobit závažné finanční ztráty a vést k nežádoucí stagnaci. Současně však nemalé obavy vzbuzovalo vyhrocování vztahů v okolním evropském prostředí a zejména zostřování vnitřního politického napětí v zemi. Pesimistické předpovědi vyúsNovaly v obavách, že propojení nepříznivých vnitřních a vnějších vlivů může způsobit, že se v zemi prosadí totalitní mocenský režim sovětského typu. To by v zemědělské sféře vedlo k uplatnění obávaných kolektivizačních postupů a metod, k zániku principů, s nimiž stojí a padá veškeré soukromé podnikání, tedy k likvidaci hospodářství selského typu i početné malovýroby, k zániku selského stavu a veškerého soukromého rolnictva. Vládní zemědělská politika po roce 1945 podporovala rozvoj malovýroby zejména pozemkovými příděly do 13 hektarů, přičemž řada souběžných opatření (např. státní intervence cen zemědělských výrobků, rostoucí nabídka cenově dotovaných domácích a dovážených zemědělských strojů) byla současně výhodná i pro hospodářství selského typu. Značný rozmach zaznamenávalo družstevní zemědělské podnikání, v němž byla rolnická a selská hospodářství již z minulých dob v podstatné 44

Prezident republiky E. Beneš podepisuje 21. června 1945 za přítomnosti ministra zemědělství J. Ďuriše dekret o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, MaSarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovanského národa. (Foto: NA ČR)

Odevzdávání dekretů o půdě zemědělcům v r. 1946. (Foto: SOkA, Teplice)

45

Předávání dekretů o půdě 17. 3. 1946 v Karlových Varech. (Foto: NA ČR)

Odevzdávání vlastnických dekretů v r. 1946 v Drahoviciach na Slovensku. (Foto: SNA, Bratislava)

46

míře zastoupena. Do diskusí o perspektivách zemědělského družstevnictví vstoupili tehdy i někteří bývalí příslušníci či sympatizanti někdejší republikánské strany agrární s názory a náměty, k nimž dospěli po zkušenostech z krize 30. let, z okupace i z nové poválečné reality. Byli to mladí zemědělští odborníci, kteří se distancovali od zdiskreditované politiky Rudolfa Berana a ve svých postojích navazovali na myšlenky Antonína Švehly a některých publicistů kolem časopisu Brázda. Již od sklonku 30. let se stali stoupenci hospodářského plánování a tzv. univerzálního zemědělského družstevnictví, přičemž měli na zřeteli i zájmy sociálně slabších vrstev vesnice. Např. J. Hojdar a M. Teplý spolu s potřebou plánování zdůrazňovali, aby univerzální vesnické družstvo na obecní úrovni poskytovalo různorodé služby svým členům, jejichž soukromé rodinné usedlosti považovali za přirozený výrobní základ dalšího vývoje zemědělství. Nepočítali při tom ani se společným obděláváním půdy ani se sloučenou živočišnou výrobou, což se sympatiemi přijímala velká část středních rolníků i selského stavu.6 Vynořily se však i náměty (včetně zatím ojedinělých praktických pokusů hlavně v pohraničí) na zakládání družstev výrobních. Právě to byl jeden z důvodů – spolu s již započatým růstem státních statků –, proč v zemědělské veřejnosti sílily obavy, že jde o první zárodky možné kolektivizace. Vedoucí komunističtí představitelé zatím reagovali sliby a prohlášeními o tom, že československé zemědělství půjde vlastní cestou a že v Československu kolchozy nebudou. V osvobozeném Československu nebyla povolena obnova těch politických stran, které se provinily proti národním a státním zájmům ČSR. Kromě Henleinovy sudetoněmecké strany to byly především Republikánská strana agrární a Hlinkova slovenská ]udová strana, které v minulosti zaujímaly na československém venkově zcela dominantní postavení. Při jejich poválečné absenci usilovaly o co nejsilnější vliv na zemědělskou politiku všechny politické strany zastoupené v systému Národní fronty. Krátce po osvobození v roce 1945 vznikly jako stranicky nezávislé zájmové organizace – Jednotný svaz českých zemědělců (JSČZ) a Jednotný sväz slovenských ro5níkov (JSSR), do nichž měli přístup všichni zemědělci bez rozdílu velikosti hospodářství a stranické příslušnosti. Ve volbách v květnu 1946 získali výraznou převahu venkovských voličů v českých zemích komunisté, kteří již od jara 1945 měli vedoucí pozice v klíčových ministerstvech vnitra a zemědělství, na Slovensku pak Demokratická strana, která ovládala pověřenectvo zemědělství a pozemkové reformy. V zemědělské politice – obdobně jako na jiných úsecích vládní činnosti – byly všechny zúčastněné strany vázány společně dohodnutými vládními programy, postupně se však prosazovaly jejich úzce stranické 47

zájmy. Právě po volbách 1946 zesílily např. tendence KSČ a KSS překračovat v některých ohledech původně dohodnutý rámec (mj. v případě zamýšlené nové pozemkové reformy, ve snaze oslabovat vliv selského stavu v systému zemědělského družstevnictví a v zájmových organizacích). Nekomunistické strany se stále důrazněji angažovaly v ochraně zájmů a principů soukromého zemědělského podnikání s důrazem na úlohu středních hospodářství rodinného typu. Místy nejčastějších střetů o zaměření zemědělské politiky byly jak časté vesnické schůze, veřejné manifestace, sjezdy a konference, tak ve stále větší míře zasedání vlády nebo parlamentu, kde se projednávaly návrhy legislativních a výkonných opatření týkajících se zemědělství. - - Není bez zajímavosti všimnout si letmo toho, jak vypadala poválečná startovní situace alespoň několika okolních zemí, v jakém stavu bylo jejich zemědělství a co mohli očekávat v budoucnu jejich rolníci a sedláci. Např. ve francouzském zemědělství byly přirozeně v některých částech země patrné citelné ztráty, které po sobě někdy i opakovaně zanechaly přechody válečných front. Kromě toho však jakoby stále ještě doznívaly důsledky traumatu z velké hospodářské krize třicátých let. Hospodářská prosperita se zatím nedostavovala a mnohým francouzským zemědělcům přibývaly existenční starosti. Začínalo poměrně dlouhé období odlivu pracovních sil ze zemědělství za snadnější obživou do měst, průmyslu a služeb. Zpočátku odcházeli hlavně mladí lidé, pak i další a postupně byly k vidění poloprázdné nebo i zcela vylidněné vesnice. Každoročně tak mizelo do měst na 80 tisíc zemědělců, protože je půda nemohla uživit. Spisovatel Jean Anglade o tom sepsal poutavý příběh odehrávající se v auvergneském kraji7 a mnozí čtenáři a diváci se také pamatují na jeho filmovou verzi, která před časem šla i v československé televizi. Německé a rakouské zemědělství se potýkalo s trvajícími škodami, které způsobily na východě i západě válečné operace a pro řadu nadcházejících let byl silným brzdícím činitelem rozvoje velký úbytek mužů v produktivním věku. Specifickým problémem zejména Bavorska byl příchod několika milionů Němců odsunutých z Polska a Československa, jejich ubytování a existenční uplatnění. Náročná obnova zemědělství čekala těžce postižené Polsko (mimo jiné i proto, že rozsáhlých zemědělských oblastí na západě a východě se dotkla změna státních hranic s Německem a SSSR). V poněkud méně oslabeném stavu vyšlo z války zemědělství MaSarska, Bulharska a Rumunska; ke zmírnění jeho značné technické zaostalosti, k mechanizaci a elektrifikaci však chyběl jak státu, tak hlavně samotným rolníkům potřebný kapitál. 48

Ve všech zemích střední a jihovýchodní Evropy, v nichž došlo k osvobození od německé nacistické nadvlády a které se dostávaly do zájmové sféry Sovětského svazu, se bezprostředně za frontou začaly uskutečňovat rozsáhlé pozemkové reformy. Navazovaly většinou na nedůsledné zábory velkostatkářské půdy z doby po 1. světové válce, ale navíc směřovaly také proti Němcům, zrádcům a kolaborantům. Příslušné konfiskační a přídělové zákony vyšly během roku 1945, v Polsku dokonce již v září 1944, a jednotlivé reformy prakticky skončily do roku 1947. Největší rozsah (přes 6 mil. ha půdy ve prospěch drobných přídělců) měla reforma v Polsku, kde kromě likvidovaných statkářských panství byly jejím zdrojem i znovu připojené a po odsunu Němců plně uvolněné západní oblasti. V sovětské okupační zóně Německa, kde se parcelovaly junkerské latifundie, zahrnoval přídělový fond přes 2 miliony ha, z nichž nemalou část získávali odsunutí Němci z Polska a Československa. Reformami konfiskovaná půda se s výjimkou lesní půdy neznárodňovala, přecházela zčásti do užívání státních statků a hlavně do osobního vlastnictví bezzemků a chudých rolníků, přičemž přednost měli účastníci odboje. V Jugoslávii mohly získat pozemky i skupiny soukromých osob, pokud se rozhodly pro společné hospodaření. Příděly činily podle místních možností 4 –10 ha, a to zpravidla bez náhrady. Místně rozdílná byla i nejvýše přípustná hranice držby půdy v soukromém vlastnictví: např. v Jugoslávii do 25 – 30 ha, v MaSarsku do cca 86 ha, v Rumunsku do 50 ha. Sovětské zemědělství, zejména ve zcela vyčerpané evropské části Ruska, v Bělorusku a na Ukrajině, se jen s obtížemi a pomalu vzpamatovávalo z válečného zpustošení. Bylo odkázáno na převážně ženskou pracovní sílu, pracovat museli i staří a nemocní lidé i děti, a to všechno za nepatrnou či vůbec žádnou odměnu. V některých oblastech ještě několik let po válce žili lidé z vypálených a vyrabovaných vesnic v zemljankách a chléb či pohanku si mohli dopřát jen v minimálních dávkách. Přestože třeba na Ukrajině (která se kdysi pyšnila tím, že je obilnicí Evropy!) propukl hromadný hlad, neváhal Stalin z politických důvodů přenechat Československu koncem neúrodného roku 1947 statisíce tun obilí. Tam, kde se kolchozy a sovchozy za války rozpadly (část kolchozníků zpočátku vítala německou okupaci jako vysvobození ze stalinského útlaku), obnovovala sovětská moc urychleně tuhý předválečný režim. V anektovaných územích Litvy, Estonska a Lotyšska, na části dřívějšího polského území, v Moldávii (a také na vynuceně získané Podkarpatské Rusi) se kolektivizace zaváděla obdobnými hrubými metodami jako v předválečném Rusku. Jedinou evropskou zemí, která se hned po válce podle vlastních socialistických představ pokusila o přestavbu svého zemědělství, byla Jugoslávie, země, v níž sotva utichly krvavé partyzánské boje s německými 49

Tak ořem, sejem, hyneme, však pýchy dalecí… J. V. Sládek (Foto: SOkA, Teplice)

50

okupanty. Byl k tomu třeba notný kus odvahy, neboN všude ještě trčely trosky z nedávných krvavých střetů, ohořelé vesnické domy a pomníčky padlých bojovníků. Technické vybavení pro zamýšlené kolektivní hospodaření a potřebné finanční prostředky přirozeně chyběly. Jugoslávskou iniciativu a smělost označil však Stalin v roce 1948 za nacionalistickou, nemarxistickou a protisocialistickou. Vzápětí uvrhl Jugoslávii s pomocí Informbyra komunistických stran do takové klatby a izolace, která ji nejen zbavila možné podpory spřátelených zemí, ale současně také znemožňovala jakékoliv šíření koncepcí nezávislých na sovětském modelu do dalších zemí střední a jihovýchodní Evropy. Ve srovnání s uvedenými zeměmi bylo tedy československé zemědělství v příznivějším výchozím stavu a nadějněji se zatím jevily i vyhlídky rolníků a sedláků na budoucí soukromé, eventuálně i tradiční družstevní hospodaření. Zatím …

Přelom Únorovým převratem roku 1948, kdy nekomunistické strany v „obrozené“ Národní frontě byly zbaveny jakéhokoliv faktického podílu na politické moci a staly se pouze poslušnými nástroji KSČ, zanikla i dosavadní demokratická oponentura komunisty řízené vládní zemědělské politiky. Tvorbu této politiky, její legislativní úpravu, řídící činnost i praktický výkon převzala v plném rozsahu komunistická strana, jejíž aparát nyní již bezkonkurenčně ovládl celou zemědělskou sféru. Při novém poměru sil vláda a parlament urychleně schválily soustavu opatření obsažených v návrzích šesti tzv. Ďurišových zákonů z roku 19468 a v Hradeckém programu z dubna 1947. V navrhovaných zákonech šlo na předním místě o nové půdní příděly z konfiskovaných velkostatků a o jejich slibované zaknihování, o státem subvencované příděly traktorů a jiných moderních mechanismů do rukou soukromých zemědělců nebo do jejich společného užívání, o výhodné scelení půdy v obecních katastrech a další. Svými návrhy chtěli komunisté politicky ovlivnit rolnickou veřejnost ještě před tím, než o paragrafovaném znění zákonů začne jednat vláda a Ústavodárné národní shromáždění. To se jim také do značné míry podařilo, neboN zejména na přelomu let 1947–1948 přijížděly do parlamentu intervenovat početné rolnické deputace. Zásady Hradeckého programu9 vyhlásil ministr Július Ďuriš na několikatisícovém shromáždění rolníků a sedláků za situace, kdy se politické napětí na vesnici velmi vyostřovalo. Byl pokusem o získání podpory především malých a středních rolníků bez rozdílu jejich politického smýšlení 51

Ďurišovy zákony z dubna 1947.

52

či stranické příslušnosti, a to včetně „poctivých příslušníků bývalé agrární strany“. Hradecký program obsahoval náměty ministerstva zemědělství k řešení těchto hlavních bodů: 1. Konečné vyřešení otázky půdy; 2. Příděl lesů; 3. Odstranění disparity mezi cenami průmyslových a zemědělských výrobků; 4. Reorganizace distribuce; 5. Výstavba družstevnictví; 6. Cukrovarský průmysl; 7. Rolnické pojištění; 8. Zemědělský úvěr; 9. Jednotná zemědělská daň; 10. Mechanizace zemědělství; 11. Opatření v zájmu zemědělských žen a zemědělské mládeže; 12. Zlepšení živočišné výroby; 13. Zahradnictví; 14. Rybářský zákon; 15. Výstavba území bývalých německých vojenských cvičišN; 16. Hospodářská výstava v roce 1948; 17. Uzákonění Jednotného svazu českých zemědělců a Svazu slovenských rolníků. Velmi citlivým a ožehavým agrárním požadavkem té doby bylo uzákonění horní hranice vlastnictví nebo držby půdy v rukou jedné osoby nebo rodiny. Stanovení přijatelného pozemkového stropu mělo v tehdejších poměrech a zvyklostech poskytnout jakousi právní jistotu menšímu a střednímu rolnictvu a současně uklidnit bohatší sedláky, že v probíhajících reformních krocích nepřijdou o svůj rodový majetek. Ústava 9. května z roku 1948 v čl. 158 a 159 výslovně stanovila, že nejvyšší přípustná výměra půdy, která smí být v soukromém vlastnictví jednotlivce nebo spoluvlastníků nebo společně hospodařící rodiny, je 50 hektarů, a že soukromé vlastnictví půdy je u zemědělců, kteří na ní sami pracují, do výměry 50 hektarů zaručeno, což bylo jakousi obdobou obecně přijaté zásady, týkající se převážně průmyslového a živnostenského podnikání, že soukromé vlastnictví drobných a středních podniků do 50 zaměstnanců je zaručeno. Náměty a požadavky tohoto druhu byly dobře srozumitelné a výhodné prakticky pro všechny rolnické vrstvy, které měly ještě v živé paměti trpké prožitky z předválečné hospodářské krize i z direktivního okupačního hospodářství. K poznání nezbytnosti změn dospěli i četní příslušníci mladé agrární inteligence a uznávali je i zkušení sedláci. Tím také lze mimo jiné vysvětlit, proč komunistická strana měla silnou podporu bezzemků a rolnictva nejen v předúnorových střetech a v samotných dnech politického převratu z roku 1948, nýbrž ještě i v době bezprostředně navazující, kdy se agrární politika této strany a jí určovaná státní zemědělská politika začínala již odklánět zcela jiným směrem. Až s jistým odstupem však si začali četní Ďurišovi stoupenci uvědomovat, že podpora, kterou statisícový celostátní sjezd rolnických komisí z 28.– 29. února 1948, na který svoje delegáty vyslala téměř každá československá vesnice, vyslovil politickou podporu komunistické straně do 53

Sjezd rolnických komisí v únoru 1948 tehdy ještě podpořil zemědělskou politiku KSČ.

K. Gottwald a J. Ďuriš: Rolníci rozhodli – kolchozy nebudou. (Foto: NA ČR)

54

úrovně 6 zemědělských zákonů a Hradeckého programu, nikoliv však nad jejich rámec, tj. ve směru kolektivizace zemědělství, s nímž přišla KSČ jen o několik měsíců později. Při praktické realizaci oněch všeobecně uznávaných a v roce 1948 již i uzákoněných požadavků se jen pozvolna dostavovalo nové poznání, že na rozdíl a v rozporu s původními záměry se vytrácejí slibovaná zlepšení pro střední a větší zemědělce a že i soukromá malovýrobní hospodářství jsou zvýhodňována stále méně. Přednostní podpora směřovala do nyní již zjevných zárodečných struktur budoucího kolektivizovaného zemědělství, především do státních statků, do státních strojních stanic pohlcujících rolnická strojní družstva a do nově zakládaných výrobních rádobydružstev (JZD a JRD), která však i přes dobré snahy obětavých místních nadšenců při utužujícím se centrálně plánovitém řízení nemohla získat a také nikdy nezískala skutečně družstevní charakter.

Změna kurzu Ještě dříve než sama KSČ podrobně hodnotila svou dosavadní zemědělskou politiku, která výrazně přispěla k výsledku únorového převratu, a než začala propracovávat nová programová východiska, byl její další postup v rozhodující míře předurčen postojem předsednictva ÚV KSČ k právě propuknuvšímu konfliktu mezi vedeními sovětské a jugoslávské komunistické strany. BukurešNské zasedání Informačního byra komunistických stran v červnu 1948 obvinilo vedení Komunistické strany Jugoslávie obecně z údajného nacionalismu a z nerespektování sovětských poznatků z výstavby socialismu. Jedno z hlavních jugoslávských provinění mělo spočívat v předčasné likvidaci kapitalistického sektoru na vesnici bez dlouhodobého vytváření nutných podmínek k hromadné kolektivizaci zemědělství, jejímž základem měly být zkušenosti VKS/b/. BukurešNská rezoluce současně vytýkala jugoslávskému vedení naopak i shovívavý postoj ke kulakům, neboN údajně chápalo rolnictvo jako jednolitý celek, bez třídní diferenciace vesnice a při nepochopení toho, že v přechodném období od kapitalismu k socialismu se třídní boj zákonitě zostřuje. Na bukurešNskou rezoluci Informačního byra reagovaly evropské komunistické strany disciplinovaným celkovým souhlasem; vážnější výhrady byly vysloveny k zemědělské části rezoluce, a to pouze ve vedení Polské sjednocené dělnické strany (W. Gomułka) a Komunistické strany MaSarska (I. Nagy), byly však v krátké době umlčeny, jejich nositelé byli označeni za nacionalistické a oportunistické úchylkáře, později zatčeni a uvězněni. 55

Předsednictvo ÚV KSČ vyslovilo svůj souhlas s rezolucí bez kvalifikovaných podkladů a podrobnějšího rozboru10, velmi rychle po jejím zveřejnění (již 28. června 1948), a to ze zřejmých obav, aby KSČ nebyla podrobena obdobné kritice jako vedení KSJ. V ústředním sekretariátu KSČ bylo pouze uloženo několik disciplinárních trestů, které souvisely s váhavým či pochybovačným postojem k zemědělské části rezoluce. Jmenovitě pracovníci ústředního zemědělského aparátu a krajské výbory KSČ tak dostali důrazně na vědomí, že v pojetí cesty vesnice k socialismu nestrpí vedení KSČ žádné odchylky od postupu vycházejícího ze vzoru sovětské kolektivizace a od linie Kominformy. Předsednictvo ÚV KSČ uložilo svému aparátu, aby připravil podklady pro podrobné projednání koncepce další zemědělské politiky. Předurčilo však výsledek tím, že vyhlásilo obecnou platnost sovětského pojetí kolektivizace. S přihlédnutím ke všem následným souvislostem nutno chápat stanovisko vedení KSČ jako návrat k principům bolševického fundamentalismu, bezvýhradně uznávajícího stalinské pojetí výstavby socialismu za ověřené a obecně závazné pro všechny komunistické strany. Tento postoj signalizoval, že skončilo období, v němž bylo se shovívavým Stalinovým souhlasem dovoleno zvažovat či předstírat možnosti specifických národních cest k socialismu. V této atmosféře se 14. října 1948 konalo před veřejností utajené jednání předsednictva ÚV KSČ, věnované výhradně aktuální zemědělské politice. Historik Antonín Václavů, jeden z těch, kteří byli exemplárně pokáráni za otevřeně vyslovené pochybnosti o zemědělské části bukurešNské rezoluce Kominformy, si po letech při studiu archivního zápisu ze zasedání předsednictva ÚV KSČ ze dne 14. října 1948 zaznamenal tyto své postřehy o činitelích, kteří tehdy od zeleného stolu rozhodovali o dalších osudech zemědělství a rolnictva11: „Primitivnost diskutujících je přímo otřesná. Jediný, kdo byl schopen uvažovat v politicko-hospodářské úrovni, byl Gottwald. Ďuriš, ač ministr zemědělství, nebyl schopen podat jediný produktivní návrh. Jeho referát je pel-mel, trochu informací a většina naprostého myšlenkového zmatku. Krosnář – nic než žvanil. Zápotocký se zde projevoval jako typický omezený odborář nepřátelsky hledící na celou vesnici. Byl pro okamžitou kolektivizaci, pro kritiku politiky prováděné do února 1948, sedláci nesmějí počítat nadále se subvencemi. Na úrovni mluvil J. Frank. Stavěl se za správnost politiky do února, nespěchat s kolektivizací; pravil, že do února se věnovala pozornost otázkám zemědělství, nikoliv však jeho výnosnosti (zde je patrno, že neznali ani terminologii). … Kopecký rozvíjel, jak neměla pravdu Rosa Luxemburgová, ale měl pravdu Lenin, totiž v tom, že je třeba nejprve půdu rolníkům dát a potom je přitlačit do kolchozů. … Marx o této otázce neměl 56

jasno, ale Lenin ano, a po něm Stalin to ovládal dokonale. Švermová sice ve svém pozdním věku říkala, že si před odchodem domů dali v Moskvě slovo, že u nás kolchozy dělat nebudou, když viděli, jak to vypadá v SSSR, avšak na tomto zasedání předsednictva není zde ani stín toho, co pak říkala ve svém stáří. Fierlinger: cíl kolektivizování půdy je jasný … dospějeme ke stadiu, abychom mohli rolníkům kolektivizaci vnutit při plné mechanizaci. Sova: dlouze se zabývá otázkou, kdo je kulak (kdo neplní kontingenty a ten, kdo má více než 20 ha, je kulak). Gottwald zde v podstatě říká, co řekl pak na zasedání ÚV KSČ v listopadu. Základní myšlenka: o kolchozech nebudeme mluvit, budeme je dělat.“ Zápis z citované osudové schůze nejvyššího vedení KSČ (podobně osudových schůzí bylo později mnohem více), zveřejněný až po mnoha letech, prozrazoval mimo jiné, že čelní členové tohoto orgánu již z válečných emigračních let i z četných předválečných pobytů v Moskvě znali katastrofální výsledky sovětské kolektivizace. Disciplinovaně a s notnou dávkou ideologické servilnosti o tom pomlčeli a až pak za příhodné mocensko-politické situace učinili sovětskou kolektivizaci nejvyšším modelem a vzorem pro zcela odlišné a podstatně vyspělejší československé zemědělství. Jen s odstupem několika týdnů se pak ve dnech 17.–18. listopadu konalo zasedání celého pléna ÚV KSČ, z něhož byly tehdy uveřejněny jen vybrané pasáže projevů K. Gottwalda a generálního tajemníka R. Slánského. Obsáhlý podkladový materiál12 pozitivně oceňoval zejména to, že dosavadní zemědělská politika umožnila konfiskaci a rozdělení kolaborantské, německé, statkářské, bývalé šlechtické a církevní půdy. Z podkladů a diskuse vyplývalo nezastírané přiznání, že to zatím nebyla politika socialistická, nýbrž „politika, kterou jsme dělali v daných poměrech, kdy se nám jednalo o získání politické moci, abychom mohli k budování socialismu přikročit“ (A. Zápotocký). Podkladový materiál kriticky hodnotil, že „bohatí velkosedláci-kulaci zesílili na účet drobných a středních rolníků“ a že se nepodařilo zabránit „možnosti tvoření nových kapitalistických vykořisMovatelů na vsi, které neustále obnovuje zemědělská malovýroba“. Zatímco v předchozím období šlo komunistické straně o získání podpory většiny vesnice pro likvidaci statkářů a velkostatkářů, nyní mělo být využito hospodářských a sociálních zájmů nižších rolnických vrstev k jejich konfrontačnímu zaměření proti zbylým větším sedlákům (vesnickým kapitalistům). Ti měli být v nejbližší době od rolníků izolováni a vytlačováni tak, aby byli v další fázi, v níž by rolníci již dobrovolně vstupovali do výrobních družstev, tedy „teprve při hromadné kolektivizaci“, zlikvidováni jako třída. 57

Obsah nejbližších úkolů komunistické zemědělské politiky byl zformulován v tomto pořadí: – omezovat kapitalistické živly na vsi a znemožnit tvoření nových vesnických kapitalistů; – postupně přebudovat individuální zemědělskou malovýrobu v socialistické velkovýrobní hospodářství; – urychleně organizovat socialistickou velkovýrobu na státních statcích. Nastávající období bylo přitom ještě chápáno jako dlouhá etapa zostřujícího se třídního boje, ve které s odstraňováním kapitalistických struktur a se zakládáním socialistických prvků sice nelze otálet, avšak v níž se také nelze unáhlovat a předbíhat, pokud nejsou pro kolektivizaci vytvořeny nezbytné politické, ekonomické a technické předpoklady. Ve zkratce to vyjádřil K. Gottwald, když sděloval československým komunistům obsah části svých zářijových rozhovorů na Krymu: „Říkal jsem Stalinovi výslovně, že o kolchozech nebudeme mluvit, že je budeme dělat. Likvidovat staré formy. On s tím souhlasil.“13 Dodejme jen, že ona osudná schůzka na Krymu se konala ve dnech, kdy doma právě začínaly první politické a existenční postihy těch troufalců, kteří nechystali žádný převrat, ale jen zapochybovali o několika dogmatech rezoluce Informačního byra. Tak měl být – a na krátký čas i byl – poněkud utlumen radikalismus těch nedočkavců ve vlastních řadách, kteří od poúnorové politiky požadovali co nejrychlejší zakládání kolchozů a okamžitou likvidaci kapitalistického sektoru v zemědělství. Především ale byla tehdy učiněna tečka za ještě nedávnými sliby, že v Československu kolchozy nebudou. Ve stejné době vymizely i zavádějící propagandistické výroky o tom, že Hradecký program vyhlásili komunisté jako program rolnického socialismu, jehož rámec, zejména pokud jde o soukromé vlastnictví a držbu půdy či jiných výrobních prostředků, nebude v budoucnu překračován. Stále méně se připomínala oficiální ujištění o podpoře soukromé zemědělské malovýroby vyslovená na pražském celostátním sjezdu rolnických komisí z 28.– 29. února 1948 a opakovaně v tzv. Nitranském programu ze dne 4. dubna 194814. Tento slovenský program byl vyhlášen na sedmdesátitisícové rolnické manifestaci, svolané k stému výročí zrušení poddanství a roboty a k podpoře aktuální vládní zemědělské politiky. Navrhovaná opatření měla za pomoci státu a tradičního družstevnictví povznést úroveň soukromého malorolnického hospodaření, usnadnit práci a život vesničanů. I o tomto programu se však záhy přestalo mluvit a psát. 58

V obecnějším měřítku byl tak nepřímo znovu potvrzen i konec přechodného hlásání klamných představ a iluzí o respektování zvláštních národních podmínek v zemích střední a jihovýchodní Evropy a o „specifické cestě Československa k socialismu“. Na politickém nebi a na vesnicích se začínalo stmívat …

Pojmenování nepřítele Vzhledem k četným signálům o sílících obavách a nejistotě veřejnosti o další osud vesnice, a také s ohledem na zmatek a nepřipravenost v řadách zemědělských funkcionářů, učinilo předsednictvo ÚV KSČ na svém říjnovém jednání jeden z prvních pokusů o pojmenování a charakteristiku onoho hlavního nepřítele, proti kterému se obracela poúnorová zemědělská politika a proti němuž měla být zaktivizována rolnická většina. Zobecňující výraz kapitalistické živly na vsi, často používaný v Leninových a Stalinových pracích, se jevil pro české a slovenské vesničany jako příliš knižní a odtažitý. Označení statkář by se zase vztahovalo ke kategorii největších, již převážně zlikvidovaných zemědělských podnikatelů, do níž nebylo dost dobře možné zahrnout onu méně majetnou vrstvu, která měla být v zájmu kolektivizace odstraněna. Pojem sedlák či velkosedlák by zase navozoval příliš pozitivní představu zkušeného hospodáře s přirozenou autoritou, spjatého s tradicí vesnice i dědičného gruntu. Do sporu vstoupil svým vlivem i K. Gottwald, který používání uvedených pojmů rezolutně vyloučil a pro označení „živlu, proti kterému my vedeme na vesnici boj“ a „kdo má být kulakem na vesnici“, doporučil výraz boháč. Slovo kulak (rusky původně pěst) jako označení pro zámožnějšího samostatného zemědělce vstupovalo v širší užívání a známost v souvislosti se Stolypinovou agrární reformou po roce 1906, kterou byl během několika let před 1. světovou válkou pod nemalým tlakem shora, pomocí výhodných půjček a různých úlev vytvořen sektor svobodných soukromých závodů s dostatečným půdním fondem (až do 200 ha), vyčleněným z tradiční ruské obščiny. Cílem bylo vytvořit v krátké době nezávislý stav samostatných sedláků, a to při zachování velkostatků. Za 1. světové války mnozí z nich snadno zbohatli a v průběhu revoluce již byli charakterizováni jako vesničtí lichváři a vydřiduši. Těchto více jak dva a půl milionu svobodných sedláků, kteří zejména v pozdějším sovětském NEPu vcelku úspěšně hospodařili a měli významný podíl na potravinovém zásobování obyvatelstva, neakceptovalo kolektivizační politiku a bylo za Stalinova 59

režimu zhruba do poloviny 30. let ekonomicky a dokonce i fyzicky zlikvidováno. Pro slovo kulak v jeho původním i přeneseném sociálně ekonomickém významu neměla čeština ani slovenština žádnou jednoslovnou náhradu. Při jeho přejímání z ruské a sovětské literatury a publicistiky trvaly navíc i rozdílné názory na jeho obsah. Masarykův slovník naučný z roku 1929 heslo kulak ještě vůbec nezařadil. Vášův a Trávníčkův Slovník jazyka českého z roku 1937 chápal kulaky jako „drobné majitele půdy a nepřátele Sovětů“. L. V. Kopeckij v Rusko-českém slovníku z roku 1937 (a pak i ve 2. vydání z roku 1947) chápal slovo kulak jako „bohatý sedlák; skrblík; držgrešle“. V laické veřejnosti byl pojem kulak málo známý a navíc měl nádech jakési ruské exotiky. Českoslovenští komunisté používali tento pojem před rokem 1948 jen ojediněle a také ne vždy se znalostí věci. Např. kulturně propagační oddělení ústředního sekretariátu KSČ 24. ledna 1947 písemně protestovalo proti článku komunistických Živnostenských novin s titulkem „Kulaci v soukromém podnikání“, v němž byla údajně úloha této specifické části venkovské buržoazie v Sovětském svazu mechanicky srovnávána s úlohou části živnostníků v Československu. Tehdy ještě, ale snad už také téměř naposledy, zaznělo z tohoto stranického stanoviska, že „je vůbec zásadně nesprávné přenášeti sovětskou terminologii k nám“.15 Jak se brzy ukázalo, termíny vesnický (dedinský) boháč i kulak měly nejen pro funkcionářský aktiv, ale i pro širší veřejnost dostatečně hanlivý náboj schopný citově podněcovat závist a nenávist vůči větším a zámožnějším hospodářům, přičemž kulak svým nečeským a neslovenským původem dodával příslušnému nositeli punc čehosi cizorodého. V politické a jmenovitě v kolektivizační mluvě se výrazy vesnický (dedinský) boháč a kulak plíživě vžívaly do slangové hantýrky politických projevů, stranických a státně bezpečnostních směrnic a hlášení, soudních rozsudků apod. Režimu poplatná propaganda a publicistika a rovněž pokleslá normalizační historiografie používala pojmy kulak a vesnický boháč jako hanlivé označení pro diskriminované příslušníky selského stavu až do konce 80. let. Ve statistických a podobných úředních publikacích byli sedláci, kteří se nestali členy JZD, spolu se středními a menšími rolníky od konce 50. let zahrnováni do vnitřně nediferencované evidenční kategorie „soukromě hospodařící zemědělci“. Ani zdaleka však nešlo jen o jakýsi jazykový spor. Označení akutního třídního nepřítele bylo třeba i obsahově vymezit. I o tom se v poúnorových poměrech vedly mezi politickými, zemědělskými a bezpečnostními pracovníky mnohé diskuse. Nejčastěji se nabízelo mechanické hledisko výměry půdy ve vlastnictví či pachtu, nebyla však shoda v tom, kde 60

končí tzv. střední rolník a kde začíná kulak: při 20, 15 nebo i méně hektarech, šlo-li např. o vyšší bonitu půdy? Jiní, mezi nimi i předseda vlády A. Zápotocký, nepovažovali za nutné vycházet z počtu hektarů, nýbrž ze zjištění, kdo odvádí či neplní zemědělské dodávky: „Kulak je ten, kdo neodvádí.“ Jednou ze zpochybňujících námitek však bylo, zda patří mezi kulaky ti velcí zemědělci, kteří se se svými dodávkovými, daňovými či jinými povinnostmi vůči obci a státu řádně vyrovnávají, a zda by sem naopak neměli spadat mnozí malozemědělci (podle třídně politického schématu spojenci), kteří byli vůči státu a společnosti dlouhodobými neplniči. Tehdejší hlavní stranický ideolog V. Kopecký doporučoval držet se „vědecké“ formule: „Kulaci jsou ti, kteří vykořisMují.“ Pro vedoucího zemědělského oddělení stranického sekretariátu Václava Sovu se hlediska výměry půdy i plnění kontingentů jevila jako nevyhovující. Na první místo stavěl i on vykořisNování pracovních sil, a to ne pouze najímaných cizích osob, nýbrž také dospělých rodinných příslušníků. Druhým rozhodujícím znakem mělo být podle něho držení těžkých mechanizačních prostředků: „Traktor se dá přisoudit jen kulakům.“

Dobová protikulacká karikatura (Lev Haas) z 50. let. (Foto: autor)

61

Podzimní diskuse roku 1948 pojmenování hlavního nepřítele nadcházející kolektivizace zemědělství a socializace vesnice neuzavřely, jen poněkud odsunuly. Z Gottwaldova podnětu bylo neurčitě usneseno „nalézt jiná, nová kritéria pro vymezení kapitalistických živlů na venkově, než je výměra půdy“. Jak se v praxi potvrdilo, mnoha vykonavatelům kolektivizační politiky takto zamlžený pokyn vyhovoval, neboN na delší dobu poskytoval volný prostor pro obecnou i místní libovůli či přímo zvůli při praktickém určování toho, kdo je kulakem a tudíž škůdcem a nepřítelem. Vedení KSČ na podzim 1948 současně vyznačilo i počáteční způsoby a metody „omezování a zatlačování vesnických boháčů“, které se stávaly základem pro postupně rozšiřované a zostřované postupy. První skupina opatření se týkala soukromého vlastnictví a užívání půdy. Tehdejší pokyn ze stranického centra nabádal k mimořádné obezřetnosti, neboN bylo ještě v živé paměti, že komunistická strana v boji o moc a při právě doznívající pozemkové reformě podporovala přidělováním půdy do 13 ha podstatné rozšiřování soukromých hospodářství středního typu. Ještě čerstvá Ústava ČSR z 9. května 1948 zaručovala přitom soukromé vlastnictví půdy jednotlivce, spoluvlastníků nebo společně hospodařící rodiny až do výměry 50 ha. Tato záruka, právě tak jako ustanovení o ochraně drobného a středního podnikání a o nedotknutelnosti osobního majetku, začala však být již v roce 1948 hrubě porušována. Pragmatický návod k obejití ústavních záruk poskytl sám ministr zemědělství Ďuriš, a to dokonce za přítomnosti ostatních členů předsednictva ÚV KSČ, mezi nimiž byli i ústavní činitelé povinní dbát o dodržování ústavy, zákonů a jiných právních předpisů, když mj. uvedl: „Říkáme, že v tomto případě nemusíme ústavu měnit, ale máme možnost, aby sami rolníci porušovali ústavu. Například neplní dodávky a my můžeme na ně uvalit sankce. Když neplní dodávky, můžeme zvýšit splátky nebo odejmout příděl.“16 To byla praxe, která se v té době již běžně začínala uplatňovat v sektoru řemesel, obchodu a jiných živností, jíž mohlo být vlastnictví chráněné ústavou přivedeno různými formami ekonomického či administrativního nátlaku do stavu takové dodávkové, daňové či platební nezpůsobilosti, která byla trestně postižitelná podle jiných legislativních aktů, např. zákona na ochranu lidově demokratické republiky, zákona na ochranu zemědělského plánu nebo zákona o stíhání černého obchodu. Vedení KSČ podpořilo rozvíjející se aktivity okresních a místních funkcionářů KSČ a národních výborů, kteří právě s takovým odůvodněním mohli rozhodnout, a to zvláště v neprospěch větších zemědělců, o zavedení národní správy na jejich hospodářství nebo i o konfiskaci jejich majetku. Spolu s námětem, aby rozsah vlastnických práv k půdě byl oslabován pomocí detailního plánování zemědělské výroby a povinných 62

dodávek rostlinných a živočišných výrobků, vyšel i pokyn k přípravě omezení, event. zákazu zcizování půdy, aby tak nemohlo docházet k úniku z „kulacké“ kategorie do skupiny středních či drobných zemědělců. Scelování půdy, které až dosud patřilo k velmi působivým programovým a agitačním heslům KSČ, se mělo nadále stát výlučně třídním nástrojem proti velkým sedlákům a na podporu místních či okresních kolektivizačních záměrů. Listopadové plénum KSČ schválilo podrobně rozvedené „třídní principy“ pro klíčový úsek zamýšleného kolektivizačního procesu, kterým se jevilo ovládnutí zemědělské mechanizace. Rozhodující mechanizační prostředky směly nadále získávat výlučně státní strojní stanice, menší stroje pouze místní strojní družstva a jen omezeně soukromí malovýrobci. Velcí zemědělci se z přídělů vylučovali – jen výjimečně a za zvýšené ceny směli zakoupit menší stroj. Připouštělo se sice, aby dříve nakoupené stroje zůstaly v jejich vlastnictví, měly však být kdykoliv dány k dispozici místním strojním družstvům a strojně traktorovým stanicím (STS) pro přednostní obdělání půdy, sklizeň či výmlat družstev a malorolníků. „Vesničtí boháči“ měli být přitom ze strojních družstev vytlačeni a odkázáni tak prakticky na STS, a to za zvýšené sazby. Zásada zvýšených cen pro velké zemědělce se obdobně připravovala i pro přídělové nákupy osiv, sadby, umělých hnojiv, uhlí, pohonných hmot apod. Jako třetí hlavní „prostředek třídního boje proti kapitalistickým živlům na vsi“ byla označena finanční politika. Ta zahrnovala pro „boháče“ vedle již zmíněných cenových nástrojů zejména zvýšení zemědělské daně při současném zrušení dosavadních daňových úlev, zvýšení úrokových sazeb a odbourání státních cenových intervencí, za jejichž nedostatek se považovalo to, že nebraly náležitý zřetel na třídní diferenciaci vesnice. Zvažovala se i možnost odčerpávat jejich akumulované finanční prostředky formou povinného spoření (nucené půjčky státu). Zaměření zemědělské politiky, orientované od podzimu 1948 na formování socialistických vztahů také ve sféře zemědělství, byla schválena na 9. sjezdu KSČ ve dnech 24.– 29. května 1949. Tento sjezd, který byl okázalou oslavou politických přeměn od monopolního převzetí moci v únoru 1948, potvrdil politiku omezování a vytlačování „vesnických kapitalistů“, v jejímž průběhu začali být větší sedláci zbavováni funkcí v národních výborech, ve svazech zemědělců či ve vedení tradičních družstev, ztráceli možnost plně disponovat svými traktory a dalšími mechanismy a začaly být na ně uvalovány vysoké dodávkové povinnosti. V nastávajícím období měla být vesnice získána pro socialistickou přestavbu, malí a střední rolníci měli být vymaněni z vlivu vesnických boháčů, kteří měli být zatlačeni do naprosté izolace. 63

Ve jménu zákona? Souhrn uvedených politických směrnic a pokynů z podzimu 1948 a z 9. sjezdu KSČ byl myšlen především jako návod k praktické činnosti pro funkcionářský aktiv na všech jeho úrovních, a to při účelovém využívání existujícího právního řádu, jehož použitelná ustanovení měla poskytovat legální záštitu při upevňování poúnorových pozic komunistické strany a vytvářet zdání zákonnosti i při postihu diskriminovaných a likvidovaných vrstev společnosti. Současně dával orientaci k již započaté přípravě, event. novelizaci řady zákonů, jejichž posláním bylo vytvořit spolehlivý legislativní základ pro koncepci přechodu k socialismu v podmínkách „zákonitě se zostřujícího třídního boje“. Ze zákonů přijatých již v předúnorovém období se pro nově formulované cíle jevil jako velmi vyhovující zákon č. 55/1947 Sb., o pomoci zemědělcům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu z 1. dubna 1947 (jeden z šesti tzv. Ďurišových zákonů – smutně proslulá pětapadesátka, později nahrazená vládním nařízením č. 50/1955). Podle něj bylo povinností pozemkových vlastníků či jiných držitelů řádně obdělávat půdu nebo se postarat o její využití formou pronájmu, což se obdobně týkalo i co nejúčelnějšího využívání hospodářských objektů, strojů, traktorů a potahů. V případě potřeby bylo v pravomoci místních a okresních národních výborů organizovat sousedskou výpomoc a rozhodovat o nasazení nevyužitých výrobních prostředků; směly i ukládat trestní sankce těm, kdo z vlastní viny zanedbali zemědělskou výrobu (také zavádět nucený pacht zanedbaných hospodářství nebo v nich zřídit dočasnou národní správu). V nové situaci byla při aplikaci tohoto zákona zdůrazňována jeho represivní funkce, a to zejména k oslabování technického a energetického vybavení selských hospodářství formou nuceného výkupu traktorů, obilních samovazů, mlátiček a jiných mechanizačních prostředků, odnímání stodol, stájí a chlévů a přikazování jejich vybraných pozemků do nuceného pachtu. Tato praxe, která se výrazně vzdálila od původního poslání zákona, se pak uplatňovala po celé kolektivizační období. K podpoře takových postupů vydalo navíc ministerstvo zemědělství vyhlášku č. 612/1949 Ú. l., podle níž se vykupovaly mechanizační prostředky především „vesnickým boháčům“ buS pro neplnění výrobních či výkupních smluv nebo proto, že tyto stroje údajně nebyly plně využity. Z předúnorového období byl pro sledované účely k dispozici také zákon č. 126/1946 Sb., o úpravě pachtovného, a to právě pro případy, kdy místní a okresní orgány stály před otázkou, jak co nejsnadněji převzít selskou půdu a předat ji do co nejlevnějšího užívání JZD nebo státním stat64

kům. Vzhledem k tomu, že zavádění národní správy do takových hospodářství přinášelo pro jejího nositele nemalé administrativní a finanční obtíže (nutnost vedení dvojí evidence a účetnictví), se od této praxe na přelomu let 1949 –1950 upustilo. Předsednictvo ÚV KSČ a vedení ministerstva zemědělství rozhodlo, aby při nuceném i dobrovolně nabízeném pachtu „kulacké“ půdy byl uvedený zákon maximálně využíván, a to tak, aby při jeho urychlené novelizaci bylo pachtovné sníženo z dosavadních 3 % na 1 %, případně ještě níže. Od počátku kolektivizace byl v neprospěch selských hospodářství využíván scelovací zákon č. 46 z 21. března 1948, a to tak, aby komasací vznikaly souvislé pozemkové celky pro zakládaná JZD nebo státní statky. V pokynech pro nižší stranické orgány z 30. května 1950 se uvádělo, že pokud si „vesnický boháč“ ponechává půdu nebo její část, „bude třeba při slučování vytlačit vesnického boháče na okraj honů nebo katastru podle scelovacího zákona (§ 94) tím, že jeho půda bude přidělena JZD a jemu přidělena půda náhradní na okraji honů či katastru“. Značné možnosti poskytoval zákon č. 15/1947 Sb., o stíhání černého obchodu, který měl při všeobecném poválečném nedostatku chránit společnost před únikem potravin a jiného zboží z legální obchodní sítě, před záměrným vytvářením zásobovacích obtíží, před zatajováním zásob, před prodejem zboží za nepřiměřeně vysoké ceny apod. Po únoru 1948 byly však za narušování přídělového hospodářství pranýřovány i sílící snahy o návrat k tradičním tržním poměrům a zejména u větších zemědělců byly jako černý obchod trestně stíhány i nevelké volné prodeje masa, tuků, mouky a dalších potravin, na které se vztahoval přídělový systém. Za porušení zákona o černém obchodu bylo možné ukládat vysoké peněžní pokuty a velmi přísné tresty odnětí svobody (v případech kvalifikovaných jako zločin 10 až 20 let těžkého žaláře, v extrémních případech doživotní těžký žalář nebo trest smrti). Těsnou souvislost zde bylo možné pozorovat s tím, jak se rychle utužoval režim státního řízení zemědělského výkupu, jehož hlavní principy byly zavedeny za protektorátu a po roce 1945 ponechány pro přechodnou dobu v platnosti. Smluvní systém dodávek a výkupu zemědělských výrobků, zavedený vládním nařízením č. 7/1949 Sb., shledalo stranické vedení již krátce po jeho vyhlášení nedostatečným, neboN neobsahoval výslovná trestní ustanovení o neplnění dodávkových závazků převzatých smlouvou. Byl proto 30. listopadu 1949 urychleně vydán oběžník ministerstva výživy pro KNV, podle kterého neplnění dodávkových závazků zakládalo přinejmenším přestupek postižitelný v rámci správního řízení, v závažných případech však trestný čin ve smyslu zákona č. 15/1947 Sb., o stíhání černého obchodu, nebo dokonce jako 65

zločin podle § 36 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky. K tomu se vztahoval politický pokyn vydaný s předstihem z předsednictva ÚV KSČ již 8. listopadu 1949, který silně připomínal rekviziční praxi z dob 1. i 2. světové války. Ukládalo se v něm, že „budou potrestáni exemplárně vesničtí boháči tím, že jednak nesplněné množství smluvních dodávek bude zajištěno domácími prohlídkami a zabavením, jednak zaplacením nesplněného množství dodávky cenami volného trhu, jednak uložením správních trestů podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky“. Legislativní změny směřovaly stále zřetelněji k uzákonění komplexního právního rámce, který by v zemědělství – právě tak jako ve sféře řemesel, obchodu, služeb atd. – umožňoval účinný trestní postih za postoje a činy nesouhlasu a odporu proti oficiální linii a praxi socialistické výstavby, a to zejména u soukromých hospodářů a živnostníků. Takovými trestněprávními normami se staly trestní zákon soudní č. 86/1950 Sb., a trestní zákon správní č. 88/1950 Sb., oba přijaté 12. července 1950 na návrh ministerstva spravedlnosti, jehož vedení převzal v dubnu téhož roku po JUDr. Alexeji Čepičkovi JUDr. Štefan Rais. Trestní zákon soudní se vztahoval na osoby, jejichž činy byly kvalifikovány jako závažné projevy nepřátelství ke státnímu zřízení. Jeho výkon byl záležitostí justičního aparátu, v němž byla po únorovém převratu zahájena a stále ještě pokračovala rozsáhlá personální výměna soudců a především prokurátorů, s výrazným záměrem prosadit do těchto funkcí „třídně a politicky spolehlivé kádry“, oddaně a poslušně vykonávající obecnou politiku i konkrétní pokyny komunistické strany. Trestní zákon správní se vztahoval na závažnější přestupky, jejichž postih spadal do pravomoci místních, především pak okresních a krajských národních výborů, což bylo vydáváno za demokratizaci výkonu práva. Paragraf 90 tohoto zákona byl však natolik závažný, že k němu vydalo ministerstvo vnitra zvláštní prováděcí výklad a že sekretariát ÚV KSČ zaslal všem krajským a okresním výborům KSČ k jeho uplatňování tajný instruktážní dálnopis. Výnos ministerstva vnitra ukládal okresním a krajským národním výborům, aby neprodleně zřídily tříčlenné trestní komise, vedené referenty pro vnitřní záležitosti a bezpečnost (tzv. třetí referáty). Do působnosti komisí spadalo trestní řízení „ a) proti třídnímu nepříteli podle § 12 odst. 3 trestního zákona správního, b) ve všech případech, ve kterých má být vysloven vedlejší trest propadnutí jmění nebo zákaz pobytu / 11 odst. 2 písm. a) a c) trestního zákona správního, 66

c) o všech přestupcích, jimiž se ohrožuje výstavba socialismu nebo jimiž se budí zvláštní pohoršení ve veřejnosti (šlo o těžší přestupky podle celkem 13 paragrafů trestního zákona správního, mezi nimiž byly mj. § 33 o ochraně národního majetku, § 37 o ochraně mechanizace zemědělství a § 87 o černém obchodu – K. J.), d) ve všech ostatních případech, které jí postoupí referent vzhledem k závažnosti věci.“ Dálnopisný stranický pokyn zdůrazňoval, že trestní komise budou rozhodovat „zejména také o trestech odnětí svobody, které budou vykonávány v táborech nucené práce“, a že je tedy mimořádně důležité ustavení těchto komisí a jejich třídní složení politicky zabezpečit. Výchozí podnět ke zřízení TNP (s původním názvem „pracovní tábory“) vyšel ze schůzí širšího předsednictva ÚV KSČ již ve dnech 9. 9., 20. 9. a 4. 10. 1948. Současně bylo rozhodnuto neuveřejňovat o zřízení TNP žádné zprávy v tisku. „Budeme to dělat, ale nemusíme o tom mluvit“, tak zněl Gottwaldův pokyn.17 Politické pokyny vedení KSČ vtělené do celé řady legislativních opatření, jejichž dosavadním vyvrcholením byly oba trestní zákoníky, stávaly se postupně směrodatným vodítkem pro rozhodovací činnost justičních a bezpečnostních orgánů, národních výborů a jejich komisí. Rostl počet trestních rozhodnutí proti zemědělcům ve správním řízení, přibývaly i soudní rozsudky a docházelo už i k tzv. kulackým procesům, jejichž přípravu kontrolovaly okresní a krajské aparáty KSČ, z nichž některé konzultovaly svůj postup s ústředním vedením KSČ. Pro příklady není nutné chodit daleko. V tehdejším čáslavském okrese, který byl ještě po žních 1950 krajským vedením kritizován za přílišnou benevolenci v trestání rolníků neplnících zemědělské dodávky, vznikla koncem téhož roku výrazně opačná situace. Například sedláku Vlasákovi z Biskupic uložil ONV pokutu ve výši 100 tis. Kčs za to, že se snažil odkoupit od jiných rolníků mléko k tomu, aby mohl splnit vysokou dodávkovou povinnost. Jen za „nedodávky“ mléka obdrželo tehdy z rozhodnutí trestní komise na 180 převážně menších zemědělců další trestní příkazy k peněžním pokutám (z nich asi 40 se odvolalo) a současně byli potrestaní rolníci veřejně zostuzováni na plakátech po celém okrese. Vyhrocenou situaci řešil na zvláštním zasedání 12. prosince 1950 OV KSČ, následně pak předsednictvo krajského výboru a sekretariát ÚV KSČ.18 V aktivitách směřujících k vyhledávání osob vhodných k trestnímu postihu, ve shromažSování udání, svědectví a jiných informací potřebných pro vyšetřovací činnost, pro konstrukci obvinění i formulaci obžaloby se též na vesnicích stále častěji objevovali pracovníci Státní bezpečnosti. 67

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.