Karel IV. Otec vlasti blahé paměti.
2016
1
Ledňáček
Časopis královského rytířského řádu Točenice
Dobrý den vážení spolubratři a přátelé. Z hloubi srdce děkuji za vaší přízeň, důvěru a loajalitu. Je mi ctí sloužit tomuto skvělému řádu jako další velmistr. Žijeme v době, kdy více jak předtím jsou pro nás důležité hodnoty a tradice rytířských řádů. Nesmíme zapomínat na přísahu principům tradice a křesťanských hodnot, tak drahých našim srdcím. země, ale celá Evropa se nachází na rozcestí, které změní tvář Nejen naše zem Právě v těchto časech budou důležité naše činy jak uvnitř řádu, celé Evropy. Práv životě každého z nás. tak i v soukromém život Rád bych také vyzdvihl velkou odvahu našich spolubratrů a spolusester,
kteří se do tak složitého podniku,
jako je obnova
rytířského řádu, pustili. Se začátkem nového roku nás čeká významná akce. První velké setkání členů v Praze. To navazuje na druhou významnou akci výročí narození Karla IV. Co se komunikace týče, naše organizace vytvoří schéma komunikace rozhodování napříč celým řádem včetně komend. Musíme naslouchat tomu, co nám naše členstvo říká a zaměřit naše snahy k jejich požadavkům. Všichni naši členové by měli vědět, že já i moji hodnostáři nikdy ně. nezapomeneme, že jsme tady pro n V neposlední řadě musíme zvýšit propagaci
našeho růstu. Náš systém
komunikace přispěje ke zvýšení a zlepšení povědomí o řádu Točenice. zajistíme srozumitelný program růstu členské základny.
Dále
Zaměřit se musíme
především na kvalitu. Rád bych tímto přijal závazek k obraně morálních a křesťanských zásad a tradic. Nesmíme zapomínat, že MY, jsme rytířský Řád točenice, my, jsme rytíři. Na závěr bych rád poděkoval Všem našim členům za obrovské nasazení a práci, kterou odvádí pro řád a jeho členy. Velmistr a předseda spolku Martin Buřič
Facta, non verba. Milý spolubratia a priatelia! V prvom rade sa chcem poďakovať veľmajstrovi rádu, že mi dal priestor prihovoriť sa Vám, na stránkach nášho časopisu, je to jedna z možností ako byť spolu, hoci sme vzdialený mnohými kilometrami. Rád by som sa v krátkosti zamyslel nad pojmom rytierstva ako takého. Rytierstvo prešlo cez stáročia mnohými zmenami a dnes keď doba krížových výprav a veľkých skutkov dávno pominula, pomenovanie či titul rytier je stále aktuálne a má veľkú prestíž. Za posledné roky som stretol mnohých mužov a ženy, ktorí sa hrdo hlásia k tomuto titulu, no mnohokrát som pociťoval sklamanie, ako sa veľké reči menia na síce farebnú, ale prázdnu vzduchovú bublinu. Mnohokrát zostáva pojem rytier prázdnym titulom ozdobeným erbom. Žijeme však v dobe keď viac ako inokedy sa od nás vyžadujú skutky hodné tohto titulu, kto je teda rytier? Je to človek, muž, či žena ktorého slovo sa mení v skutok. Áno, v skutok, ktorý sa ponáhľa vykonať dobro tam, kde sa ostatní ostýchajú, nemajú odvahu a hľadajú dôvody prečo nemôžu konať. No my nemusíme konať veľké skutky, každý dá len to čo má, slovo rytiera je pevné a naplnené odvahou konať. Bežné dni nám dávajú mnoho príležitostí zastať sa tých, čo sa brániť nevedia, pomáhať tam, kde si ľudia pomôcť nemôžu, rytiera teda charakterizuje slovo ktoré sa stáva skutkom, dobrým skutkom. Rytier je človek, muž či žena, pre ktorého je česť viac, ako prestíž. Áno, česť nie je len prázdny pojem, je to každodenné úsilie postaviť sa zlu čelom, ukázať pevný charakter tam, kde iní robia kompromisy so zlom a hľadajú ľahkú cestu výhod pre seba. Rytier je človek, muž, či žena, ktorý hľadá pravdu celou svojou bytosťou a keď ju nájde bráni ju a je ochotný položiť svoj vlastný život, aby zostala zachovaná. Mnohí si možno pomyslia, že to čo tu píšem patrí do stredovekých legiend, ale nepatrí. Dnes viac ako pred tým stretávame ľudí , ktorí sú v biede práve preto, že ozajstní rytieri vymreli. Som presvedčený, že človek, nie len rytier, si musí dávať ideály, hoci sa zdajú veľké a nepolapiteľné ale nie je to tak, pretože naše odhodlanie žiť podľa ideálu, ktorému každý rytier dáva svoj sľub, je dennodenne skúšané, pretože nie podľa toho čo hovoríme, ale podľa toho čo konáme, je vidno akí sme... Ďakujem Vám, že ste sa odhodlali dať sľub ideálu, netreba sa báť, navonok sa od nás naozaj nevyžaduje nič veľké, lebo keď naše myšlienky, slová a skutky, bude sprevádzať úprimnosť, odvaha a dobro, budeme na dobrej ceste ho dosiahnuť a všetko čo budeme konať nadobudne nevídanú vznešenosť hoci to navonok bude aj drobný skutok.. Boh, ktorý je pôvodcom všetkého dobra nech nám pomáha, aby titul rytier, nezostal v našom živote síce krásnym, ale prázdnym slovom, ale aby bol naplnený.
Váš kaplán, Marek Vadrna, CCG, ECLJ
Více než šest století uplynulo od chvíle, kdy Karel IV., český král a římský císař, svěřil své myšlenky a nejhlubší pocity pergamenu. O jeho oficiálním životě bylo napsáno mnoho, jeho osobní zpovědí, která však měla zůstat utajena veřejnosti, ale řízením osudu opět spatřila světlo světa, je Tajný deník. Jemu svěřil své vzpomínky na dětství, na milovanou matku, královnu Elišku Přemyslovnu, a na svého otce, českého krále Jana Lucemburského, se kterým měl velmi komplikovaný vztah. Jeho myšlenky patřily i jeho čtyřem ženám, jež vroucně miloval, a dětem, zejména malému synkovi, pozdějšímu českému a římskému králi Václavovi IV. Poznejte život a pravou duši Otce vlasti, schopného a obratného panovníka, pravého přítele, oddaného manžela a laskavého otce, člověka milujícího, neúnavně budujícího, pevného v zásadách i tápajícího muže, jenž v České zemi našel svůj pravý domov. Tuto četbu vřele doporučuji.
Jana Kazdová
GENETIKA Testy DNA jako pomucka pri genealogickem vyzkumu autor: Bc. Stanislav Macák DiS. art Řádoví bratři a sestry, zdravim Vás ! V tomto článku bych chtěl pojednat o spojitosti mezi genetickým výzkumem a genealogickym bádáním, jak jedno může obohatit druhé! Chci mluvit z vlastni zkušenosti, kdy mi genetické testy pomohli najít bližší příbuzné, z kterých nekteří nosí erb. Genetické testy DNA jsou velmi zajimavé. Dělí se do více skupin. V "Y DNA" se může zkoumat přímá otcovská linie, téměř tisice let, než se objevila první mutace vašeho genu. Vždy jde o tisícky let a přenáší se jenom z muže na muže. Další test "mt DNA", mitochondrinální DNA se přenáší z matky na obě děti, ale dál je předávají jenom ženy, ... takže jde o jakousi ženskou přímou linii - matka - matka - matka. Pro genealogy je pak zajímavá i autosomální DNA, kdy se bere celá DNA a její části. Já si nechal dělat geneticke testy DNA v americké Familytree DNA (www.familytreedna.com). Mému přítely ze středního Slovenska zjistili, že pochazí z krále, který se jmenoval Niall of Nine Hostages, a který panoval v Irsku kolem 5. století po Kristu. (http://www.irishcentral.com/ roots/niall-took-no-hostages-43038522-237784201.html). Když se propojí genetika s genealogií často dochazí i k rozčarování, a to tehdy, když známé rody zjisti, že nejsou geneticky příbuzni se svými příbuznými. Proto byla genetika šlechtických a královských rodů tabu, protože" chybička se může vloudit". Nicméně doporučuji každému jednému spolubratru i dámám radu, aby si nechali udělat geneticke testy, odporučuju zejmena ty společnosti, které mají široké databázy a kde je matematicky vyšší možnost, že nalezneme své příbuzné. Kdoví, každý z nás může být potomkem králů a vévodů, knížat a šlechticů! Matematicky třeba kolem narození Páně by jsme měli mít v rokodmenu 5,9 quintiliónu lidí, to je 5,900 000 000 000 000 lidí. Tolik lidí jistě nežilo v té době.
Proto že každý z našich předků mnohokrát opakuje a je vysoko pravděpodobné, že každý z nás má v sobě genetické vlastnosti králů a šlechtickou minulost. Mně samému genetické testy potvrdili příbuznost s italským rodem Piccolomini D‘ Aragona, kdy se vyplnili staré náchodske pověsti (Legenda o Devíti Křížích) kde moji předci měli být potomky Piccolomimniů. Mám také asi 20% krve z Norska, od Vikingů, kde tato krev se mohla ke mne dostat přes Holandské předky rodu Van Niewelt, nebo díky švédským vpádům do Čech. A italská krev mi zase potvrdila genetickou spojitost s jedním známým rodem z Náchodska. To vše může i u Vás dokázat genetika a když existuje vzorek na porovnaní, tak jistě to bude pro vás přínosem, že budete znát pravdu kolem svého rodu, protože genetika nelže. Ale samozřejme, že nás netvoří jen genetika, důležité je kulturní zázemí a tradice. Nicméně genetika může pomoct každému z nas najít své předky a zjistit, jak se jejich rodina rozvětvila. Při široké genetice (haploskupiny) jde často v základech o desítky či stovky milionů lidí z jedného jedince jednotlivých Haploskupin, kteří žili u mužů před cca 20 - 80 000 lety, (u žen až před 140 000 let) a čím více mutací a čím bližší datum k nám, tím užším a exkluzivnějším sa kruh stává až dojde na několik tisic jedinců, a v případe autosomální DNA je výběr ještě užší. Zdravím všechny spolubratry a věřím, že jsem zasil semínko zvědavosti do každého z vás a že jistě si dovedete představit své bádání po předcích i v tomto směru a oboru. Ze slovenska zdraví, Vas spolubratr a oddaný přítel, fra. Stanislav
Právo na erb
V heraldické literatuře se často asto stáva, že narazíme na tento pojem. Co je to "Právo na Erb" a z čeho eho pochazí, jak se vyvíjelo a jak se dnes praktikuje? Kdysi erb bylo znamení, jakési vojenské označení, že rytíř, se kterým se setkávám je přítel čii nikoliv. Později erb přešel do stádia označení ení pravosti listin, majetku, ale samotné právo na erb bylo odjakživa spojováno s rytířstvím, stvím, už od dob křížových výprav. Lenní pán dával rytíři přii pasování erb, pokud ho jeho rodina již nevlastnila. Ten se různě dědil dil a upravoval. Třeba při povýšení do dalšího stupně šlechtictví třeba eba když se z barona stal hrabě se erb mohl polepšit, přidat idat figury v erbu, nebo v pozdejších dobách přidat více helmů a štítonosiči. i. Ale v dobách středověku v Čechách byli jen dva stavy - rytířský ský a panský. Rytíři byli nižší šlechtou, často asto z vladyckých rodin. Panský stav byl naproti tomu již jakási elita - plné šlechtictví. Korunka na helmu na erbech původně znamenala "jeden stav s králem", že šlechtic patří do stejného stavu jako král. (Třii stavy středověku - Církev - Rytířstvo stvo - Rolníci). U nás dodnes nerozeznáváme hodnostní korunky jednotlivých šlechtických stupňů na helmu, to se děje třeba jen ve španělsku lsku a Italii. Naše heraldika to ale nepřipouští. ipouští. Naproti tomu hodnostní korunky se používají na čistém štítu nebo heraldickém plášti čii heraldickém stanu, které používají dynastie. Plášť knížat, vévodů a královských rodů je červený, ervený, prošitý ocásky hranostaje - hermelínem. Nižší stupně šlechticů pláště nepoužívali, ale i v tomto se tradice mění ní a často i hrabata či baroni dnes používají své pláště,, které však nemají hermelínem podšité a jsou v barvě jejich erbu. V heraldice platí zásada - kov na barvu a barva na kov. Ne kov na kov, nebo barva na barvu. Aby se předešlo edešlo otázkám co je kov a co barva, mezi barvy jsou barvy : červená, ervená, modrá, zelená, purpurová, mezi kovy patří : zlato a stříbro, které nahrazují v kreslené podobě ě barvy žlutá a bílá. Ale v heraldice jde o kovy. Pak známe ještě ě kožešiny, : hermelín, popelčina ... . V zásadě šlo o to, aby rytířovo ovo znamení či již na koni nebo na štítu čii korouhvi bylo zdaleka e viditelné. Aby byl "vojensky" rozpoznatelný, zda je to dobře ítel a má se probudit celá posádka hradu, nebo zda jde o nepřítel pána, který je nám znám - o přítele a tudíž se ma upovědomit jen majitel, nebo správce hradu. Často se stávalo že hrady stříleli i na císaře a krále (třeba v Uhrách při putování vojsk Římského Císaře do Svaté Země ve 12. století). Rozpozat znak bylo ve středověku něco jako naučit se číst pro obyvatele hradu, zbrojnoše. Ale vraťme se k právu na erb. Právo na erb měli ti, kteří vykonali něco velmi záslužného pro společnost a často i jejich potomkové, kteří byli splozeni legálně, na manželském loži. Středověk je plný bastardů - to je terminus technikus, ne hanlivé označení (znamená to bas-tard - přišlý později). Levobočkové nebo bastardi často zastávali vojenske pozice v království, zvláště byli-li královského původu. Tak je znám Juan de Austria, nemanželský syn španělského krále Karla V. Habsburského, nebo Marechal de Saxe, illegitimní potomek domu Sasského. Historie zná mnoho levobočků, kterým byli uděleny erby. Museli však mít rozeznávající znamení, nějakou dnes bychom řekli "dysfunkci", která hned na první pohled říká, že jde o erb bastarda. Tudíž královské rody Francie třeba dávali šikmý pruh přes erb, nebo španělé jinak uspořádali znak. Podle Bertoluse de Saxoferrato tento zvyk neplatil v Tuscii, dnešním regionu Lombardie a Toskanska (Bertolus de Saxoferrato : Tractatus de Insignis et Armis). Tudíž levobočkové italských toskanských rodů se mohli honosit nezničených znaků svých otců a matek. Italie byla v tomto vyrazně benevolentnější. V pozdejších dobách právo na znak měli i cechy, instituce až v XX. století si v republice každý může nárokovat právo kdysi jen elity národa, vyvolených. Je však každý z nás přínosem pro společnost ve které se dře a pracuje? Jistě je. V Anglii smí o erb požádat každý, kdo má čistý trestní rejstřík a sama královna a její Lord Lyon mu ho udělí. Na Slovensku je Heraldický Registr, který bez poplatku potvrzuje znamení a občanské znaky. Musejí však mít jinou helmu než šlechtické a taky korunka musí v republice pryč ... Náš řád je monarchistický, náš patron je Suverén, proto může udělovat jak tituly šlechtické tak i erby. Jedná se tak však vyjímečně, a každý dnes ví, že šlechtický titul se nemuže udělit hned a okamžitě. Lidé jako já si ho ani nijak nezasloužili, a sám don Andres na mne pohleděl milostivym okem. Jsou v řádu zdatnější lidé a proto tato kapitola u nás je pořád otevřená. Existují i jiné heraldické registry. Třeba Švýcarský, který registruje jen na období jednoho roku a musí jít jen o štít, ne s helmem nebo korunkou. Jiné registry, jako třeba ten v Jihoafrické Republice registruje erby za tučný honorář i s korunami a plášti. štítonoši. Podobně i ruské heraldické registry. V dnešní době každý člověk chce erb, a někteří lidé si z toho udělali živnost. Ale jaká to pocta a jaká úcta ku koupenému znaku, novotvaru se kterým mne nespajejí předci? Každý z nás geneticky je potomkem šlechticů, neexistuje v Evropě snad nikdo, kdo nemá šlechtickou krev, krev druidů, náčelníků, šamanů ... .
Právo na erb
Jak vybrat spravný erb? Pokud jste erb nezdědili, nebo chcete kombinovat zdědené, doporučuju nekombinovat a používat historický erb jednoho rodu, ne více. Pokud jste erb nezdědili tak jako členové řádu točenice máte právo aby Vám byl vypracován znak, který by však měl být jedinečný a měl by se spojovat s Vámi a Vaší rodinou. Pokud byli předci mlynáři - použijte mlýnské kolo, pokud sedláci, použijte větvičku pšenice, pokud řezníci, tak býčí hlavu nebo něco podobné. Pokud však chcete jít svou jedinečnou cestou meze se nekladou! Erb by však neměl podle heraldického práva nosit někdo jiný v rodu. V Anglii dokonce ani členové rodu nesmí nosit stejný erb co hlava rodu nebo jiný člen. Dlouhá cesta od dob rytířů, kteří byli pasováni a celou noc předtím bděli v kaplích a kostelích častokrát jen spoře odděni jsou u konce, teď každý z počítačem a v teple domova vymýšlí, jak ještě více zdůraznit svou jedinečnost, něco co nám Bůh dal a dává do vínka již při narození! Každý z nás chce všechno hned a rychle a již včera bylo pozdě. Stálost erbu, používaných půltisiceletí někdy i více nás učí, že bychom neměli spěchat. V meditaci k Bohu by každý z nás měl najít sebe sama. V dnešní době je to velice těžké, protože doba je opravdu bez hodnot a bez správného vědění. Proto jsem rád, že jsem členem Dvora Jeho Královské Výsosti, mého bratrance, dona Andrese PIndskeho, z rodu Markyzů D' Ayala Valva, který je Suverenném Pindského Knížetství a Velkovévodou Makedonským, Princem Vlašským, kterých potomci žijí i na Moravě či v horách Slovenska ... jsem rád, že patřím do rodiny Královského Rytířského Řádu Točenice, který má vynikajícího Velmistra, který dostal od našeho Patrona už dva šlechtické tituly, titul Markýze del Weitra a Hraběcí titul. Pro mne je to, že sloužím Jeho Královské Výsosti, závazek do budoucna ... vím kam patřím, že mou skálou je Bůh a někdo, koho si Bůh vybral aby vedl národ Arumenů a Vlachů, pokud by se změnil chod dějin ... asi nezmění, ale jsem rád, že patřím do rodiny jeho přátel, a příznivců, a že společně s Vámi mými spolubratmi a řádovými dámami přežijeme tuto dobu temna, která ve světě je a možná příjde i něco horší. K tomu nechť nám pomáhá Bůh a naše věrnost hodnotám, které nám může symbolizovat i kus plechu, starý erb, štít našeho rodu, či námi vybrané znamení, které je jedinečné jenom pro nás, tak jako každý z nás je jedinečné dítě Boží. Přeji Vám vše dobré !!! Váš spolubrat fra. Stanislav
Karlštejn Hrad, založený císařem římským a králem českým Karlem IV., jehož základní kámen byl položen dne 10. června 1348 arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Podle tradovaných výkladů, byl zbudován jako pokladnice říšských korunovačních pokladů a svatých ostatků. Karlštejn byl původně budován pro Karlovi soukromé účely, coby malé sídlo s jednou věží a až postupně se rozrůstal o části určené k střežení klenotů.
Historie Karlštejn byl založen českým a římským králem, pozdějším císařem Karlem IV., jako poměrně skromná stavba o jedné věži. Záměr uložit zde a ochraňovat Korunovační klenoty Svaté říše římské a relikvií (svatých ostatků) podle posledních výzkumů pojal Karel až později, v roce 1356, a úměrně tomu byly přistavovány nové věže. Slavnostního zahájení stavby dne 10. června 1348 se spolu s Karlem IV. účastnil i první pražských arcibiskup Arnošt z Pardubic. Stavba probíhala mezi lety 1348–1357. Vnitřní výzdoba hradu byla dokončena v roce 1365. Na počátku 15. století sem byly též přivezeny české korunovační klenoty. Pravděpodobně se tak stalo na pokyn Karlova syna Václava IV. (1378–1419). Záznam o tomto převozu však chybí. Ke korunovaci krále Zikmunda (1420) byly již přivezeny do Prahy z Karlštejna. Po korunovaci byly klenoty opět vráceny na Karlštejn, brzy na to však vypukla husitská revoluce a Zikmund nechal jak české, tak říšské korunovační klenoty odvézt do zahraničí. V průběhu revoluce odolal hrad obléhání husitskými vojsky pod vedením Zikmunda Korybutoviče (1422). Po skončení válek a po svém návratu na český trůn vrátil Zikmund české korunovační klenoty zpět na Karlštejn (1436), kde pak zůstaly uloženy až do začátku 17. století. Říšské klenoty již zůstaly v zahraničí. Husitskou revolucí došlo ke změně původní funkce hradu. Karlštejnští purkrabí střežili české korunovační klenoty a zemský archiv. Od roku 1541 zde byly též ukládány opisy zemských desk. Vladislavské zřízení zemské vydané králem Vladislavem Jagellonským roku 1500 zavazuje přísahou karlštejnské purkrabí, že budou chránit hrad i s korunou, klenoty a zemskými privilegii pod trestem smrti, ztráty cti a majetku a vyhnání potomků ze země. Korunu směli vydat pouze tomu, kdo byl předtím řádně zvolen českým králem. Po korunovaci, která se konala v Praze, byly klenoty vraceny zpět na hrad. V polovině 16. století za správy Jáchyma Novohradského z Kolovrat došlo k renesanční přestavbě hradu. Přestavba se týkala především Velké věže a budovy purkrabství, která byla v té době nejvíce využívána. V době stavovského povstání byly korunovační klenoty z rozhodnutí direktorů dne 22. června 1619 odvezeny na Pražský hrad. S vývojem vojenské techniky byla totiž obranná funkce hradu shledána již jako nedostatečná. Při revizi zemského zřízení roku 1625 císař Ferdinand II. zrušil úřad karlštejnských purkrabí, neboť pozbyl své funkce. Hrad byl převeden do užívání českých královen. V roce 1626 císařovna Eleonora zastavila hrad Janu Kavkovi z Říčan. Ten nechal z hradu odvézt vybavení a zbylé svátostniny. Na konci třicetileté války (1648) byl hrad dobyt švédským vojskem. Po skončení války byl hrad značně zchátralý. Na konci 17. století se dostal do majetku českých královen a císařoven. V roce 1755 jej Marie Terezie darovala nově založenému Ústavu šlechtičen v Praze. Ten však hrad využíval pouze jako centrum hospodářské správy pro okolní statky. Hrad i nadále chátral. Pozornosti se mu dostalo až na konci 18. století v souvislosti s národním obrozením. V roce 1812 navštívil hrad císař František I., který vzápětí věnoval peníze na jeho opravu.
Jak nás informuje filmový muzikál Noc na Karlštejně, byl přístup na hrad ženám zapovězen. Skutečnost je však diametrálně jiná. V královském paláci byly vyhrazeny pokoje pro císařovnu a její dvůr. Císař nikdy takové neřízení nevydal a tedy tato legenda není ničím jiným, než mýtem, který se zrodil v hlavě jednoho českého obrozence.
Ve službách monarchie i republiky, vládní rada JUDr. Adolf rytíř Wotawa1. Rada vrchního zemského soudu Adolf František Wotawa, byl jako rytíř řádu Železné koruny III. třídy (2. února 1870) povýšen majestátem císaře Františka Josefa I. ze dne 16. května 1870 do rakouského rytířského stavu. Znak: Polcený štít. V pravém zlatém poli černý liktorský svazek se sekyrou a červeným ovázáním. V levém červeném poli stříbrné vlnité břevno provázané nahoře dvěma stříbrnými hvězdami a dole jednou. Dvě korunované turnajské přilby. Klenoty: I. černý, zlatem zdobený dvouhlavý orel s červeným jazykem; pokryvadla vpravo černo-zlatá. II. černá zavřená křídla s obrazem levého pole; pokryvadla červeno-stříbrná. Adolf František rytíř Wotawa se narodil v Nelahozevsi dne 1. prosince 1803. Zemřel v Praze 3. listopadu 1880, pochován je na Olšanech, Dr. jur., rada vrchního zemského soudu, c. k. dvorní rada, rytíř řádu Železné koruny III. třídy. Adolf František měl s manželkou Janou rozenou Žižkovou celkem tři syny. Nejstarší August Karel František se narodil v Brodech u Podbořan 29. května 1834. Dosáhl hodnosti c. k. rady místodržitelství v Praze. Druhý syn Julius se narodil v Praze 25. dubna 1837. Zaměstnán byl jako hraběcí nostitzský úředník v centrální kanceláři v Praze. Nejmladším, čtvrtým, synem byl Adolf, narozený v Praze v roce 1841.2 Třetím synem byl Ludvík, narozený v Praze v roce 1839. Ludvík rytíř Wotawa se stal doktorem medicíny a v letech 1870 – 1890 působil jako lékař ve službách nostitzů ve Falknově (Sokolově). Současně působil jako praktický lékař pro přilehlé okolí. V roce 1879 se v Praze oženil s Annou Bauman, pocházející z Vídně. Od roku 1918 se stal lékařem místodržitelství v Praze. Manželé měli tři děti. Dvě dcery a syna. Syn Adolf Wotawa se narodil 11. února 1880 ve Falknově nad Ohří (dnes Sokolov, Karlovarský kraj. Jeho otec MUDr. Ludvík rytíř Wotawa byl rodinným lékařem hraběcí rodiny Nostitz-Rienecků na jejich sídle na zámku ve Falknově nad Ohří. Současně působil jako praktický lékař pro přilehlé okolí. Matka Adolfa a jeho dvou sester Anna pocházela z Vídně, ale téměř celý svůj život strávila na Falknovsku. V šesti letech byl Adolf poslán ke svému strýci do Prahy na studia. Hlavní důvod spočíval v tom, aby byl vychován v českém prostředí a na českých školách. V Praze prošel nejdříve základním vzděláním, později absolvoval gymnázium v Žitné ulici. Maturitní zkoušku složil s vyznamenáním dne 13. července 1899. Po gymnáziu nastoupil ke studiu medicíny, kdy měl jít ve stopách svého otce. V průběhu studia jej ovšem zlákala práva a přešel na právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Zkoušku historicko-právní složil 24. července 1901 s výsledkem dobrým s vyznamenáním z práva církevního. Státní zkoušku judiciální složil 28. října 1903 rovněž s výsledkem dobrým. Státní zkoušku státovědeckou složil 21. června 1904 opět s výsledkem dobrým. Promován doktorem práv byl 17. listopadu 1906. Ve dnech 26. a 27. června 1907 složil s velmi dobrým výsledkem praktickou zkoušku pro politickou službu správní. K 5. červenci 1904 nastoupil jako c. k. policejní konceptní praktikant k pražskému policejnímu ředitelství. U pražské policie byl zařazen na lichevním oddělení, kde se vypracoval na místo jeho přednosty. Jako přednosta lichevního oddělení byl hodnocen jako velice schopný úředník mimořádných kvalit.3 Dne 7. září 1908 se oženil se slečnou Marií Richterovou (* 18. dubna 1882 v Praze). Později se manželům Wotawovým narodily dvě dcery. Dne 17. června 1909 Anna a 2. února 1918 Marie. 4 V roce 1923 byl dr. A. Wotava pražským policejním prezidentem dr. R. Bienertem jmenován správcem Policejního komisařství v Karlových Varech.5 Díky svému lidskému a spravedlivému přístupu ke svým 1
Více o státní policii v letech 1918 – 1945 a souvislostech státní služby JUDr. Wotawy viz.: Herajt, T. Historie policie v letech 1918 – 1945. Policejní ředitelství v Plzni. 1. vyd. FortPrint – ČSOL Jednota Ml. Boleslav. 2010. 2 Vavřínek, K. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2010. 1. vyd. 2009. Str. 455 – 459. 3 NA, f. PZÚ (AMV 207), kart. č. 954, sign. 207-954-1/13-20, kvalifikační listina dr. A. Wotawy. 4 Laňová-Wotavová, M.: Karlovarské střípky – klípky. Plzeň 1997. 5 Státní policejní úřad vznikl v Karlových Varech na základě z. č. 165/1920 Sb. k 1. 5. 1923. Předtím zde působila městská policie, ze které bylo do státních služeb převedeno 36 strážníků. Dalších 31 bylo
podřízeným si brzy získal jejich respekt. Vážnost a úctu však zároveň vydobyl i svému úřadu, a to jak u karlovarské veřejnosti, tak i u zástupců zdejší státní správy a samosprávy. Specifické úkoly v oblasti výkonu bezpečnostní služby zajišťoval dr. A. Wotava v souvislosti s častými návštevami významých osobností. Ve chvíli, kdy vyhlášené lázně na západě Československa navštívil ať oficiálně nebo soukromě některý ze státníků cizích zemí; ať to byla holandská královská rodina, ruský pravoslavný partiarcha anebo rumunský král, vždy musel být dr. A. Wotava připraven zajistit takové osobnosti ochranu, přiměřenou diskrétnost a nejednou i společnost. Nebyli to ovšem jen cizozemští státníci. Lázně pravidelně navštěvoval prezident Tomáš G. Masaryk a později i jeho syn Jan. O tom, že se dr. A Wotava dokázal svého reprezentativního úkolu zhostit velmi dobře, svědčí množství vyznamenání a řádů, které mu byly uděleny. Dne 4. ledna 1934 opustil navždy policejní řady vrchní policejní rada Václav Knobloch, do té doby správce Okresního policejního komisařství Hradčany. Uvolnilo se tak prestižní místo v rámci policejní správy v Čechách. Policejní prezident hledal pro obsazení této funkce policejního úředníka staršího, zkušeného, bezvadných společenských styků. Dle jeho názoru všechny tyto vlastnosti splňoval dr. A. Wotava, který je prokázal svým bezvadným působením na exponovaném místě přednosty komisařství v Karlových Varech. Na jeho místo zde měl nastoupit jeho dosavadní zástupce vrchní policejní komisař Lev Němeček. Ministerstvo vnitra návrh policejního prezidenta akceptovalo a již téměř došlo k novému jmenování dr. A. Wotawy. Avšak vleklá nemoc vrchního komisaře L. Němečka, by jeho jmenování v Karlových Varech neúměrně zdržela. Situace proto nesnesla dalšího odkladu, a tak na místo správce Okresního policejního komisařství Hradčany nastoupil vrchní policejní komisař Josef Jakubec, který dosud působil ve zpravodajském oddělení presidiální kanceláře Policejního ředitelství v Praze a ze své dosavadní funkce mohl být uvolněn okamžitě. Na počátku roku 1937 byl policejní rada dr. A. Wotava jmenován policejním ředitelem v Plzni. Vedení úřadu protokolárně převzal dne 27. února 1937 od policejního rady JUDr. Jana Macka, úřad v Karlových Varech předal svému nástupci vrchnímu policejnímu komisaři L. Němečkovi dne 23. února 1937. Vzhledem k tomu, že jeho předchůdce J. Huber neuvolnil dosud služební byt v budově v Kopeckého sadech, bydlel dr. A. Wotava v hotelu Continental. Navíc po odstěhování J. Hubera, který nastoupil na místo zástupce policejního prezidenta v Praze, byl služební byt stavebně upravován. Do doby svého trvalého nastěhování do Plzně tak dr. A. Wotava vedl současně i domácnost v Karlových Varech, kde bydlely jeho manželka a dcery.6 Definitivně do Plzně přišel dr. A. Wotava společně s manželkou Marií, roz. Richterovou (* 18. dubna 1882 Praha, odd. 7. září 1908 Praha), a dcerami Annou (* 17. června 1909) a Marií (* 2. února 1918) k 11. březnu 1937, kdy se přihlásil k pobytu na adrese Kopeckého sady 10, tedy ve služebním bytě policejního ředitelství. 7 Při odjezdu dr. A. Wotawy a jeho rodiny z Karlových Varů utvořila uniformovaná stráž špalír od domu, kde ředitel bydlel až k vozidlu a před odjezdem popřál policejní úředník František Hodek šťastnou cestu, hodně zdaru v novém působišti a předal paní Wotawové kytici. 8 Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu však zažádal dr. A. Wotava na počátku roku 1939 prezidium ministerstva vnitra o udělení zdravotní dovolené v délce trvání tři měsíců a o následné přeložení do trvalé výslužby ke dni 30. září 1939. Jeho žádosti bylo vyhověno a 20. března 1939 nastoupil zdravotní dovolenou. Vedením Policejního ředitelství v Plzni byl pověřen jeho penzionováno a byli nahrazeni policisty české národnosti. Převzatí policisté složili 1. 5. 1923 přísahu a za rok, přesně 1. 5. 1924 skládali povinnou zkoušku ze státního, tedy českého jazyka. Po této jich bylo 27 převzato definitivně, dvěma, kteří zkoušku nesložili, byla lhůta prodloužena o půl roku. Čtyři byli propuštěni z věkových důvodů, další tři odešli ze služby ještě během zkušební doby. http://www.mpkv.cz/Historie/historie.htm (1. 5. 2009). 6 NA, f. PZÚ (AMV 207), kart. č. 964, sign. 207-964-15. 7 SOA Plzeň, f. PŘ Plzeň, evidence obyvatelstva I. 8 Laňová-Wotavová, M.:... c. d.
zástupce policejní rada JUDr. Josef Mainer. Ke dni 30. června 1939 vyklidil dr. A. Wotava služební byt v Plzni a k 30. září 1939 byl přeložen do trvalé výslužby. Při této příležitosti mu byl ministrem vnitra gen. Josefem Ježkem vysloven dík a uznání za dlouholeté a velmi úspěšné působení ve státní policejní službě. Hlavním důvodem odchodu do výslužby byl jeho zdravotní stav, jak je zřejmé i z dochované lékařské zprávy policejního lékaře v Plzni MUDr. Aloise Exnera. Dr. A. Wotava trpěl diabetem, žaludečními potížemi a při velkém pracovním zatížení jej zmáhala únava. Dalším důvodem měla být také zhoršující se politická situace ve světě i v zemi, údajně prohlásil, že Němcům sloužit nebude. 9 Po svém penzionování se k 15. červenci 1939 odstěhoval do Prahy, kde se jeho novým bydlištěm stala Fochova třída 139. 10 Za nacistické okupace byl několikrát vyslýchán německou tajnou policií, obávaným gestapem, v souvislosti se svými zpravodajskými aktivitami. Jednou dokonce výslech vedl K. H. Frank. Ten mu připomínal jeho částečný německý původ po babičce a šlechtický titul. Nabízel mu, že pokud přijme říšskoněmecké občanství, bude mu udělen významný úřad. Dr. A. Wotava odmítl a vysvětlil, že je Čech a jeho příjmení je ryze české. Dvojitá w v jeho jméně byla právě dokladem starobylosti tohoto příjmení. K. H. Frank si patrně nevzpomněl na to, jak jej dr. A. Wotava společně s jeho společníkem K. Henleinem nechal v Karlových Varech zatknout, několikrát jej i vyslýchal, a proto snad nenechal penzionovaného policejního ředitele nikdy zatknout. Nedaleko Petschkova paláce se nacházel obchod s potřebami pro domácí zvířata. Zde prodavač vždy nechával manželku a dceru dr. A. Wotawy, které s napětím sledovaly, zda se jejich otec a manžel vrátí ten den domů, nebo bude zatčen. Zatčen nikdy nebyl, ale musel se pravidelně hlásit v úřadovně gestapa a měl omezený pohyb po protektorátu Čechy a Morava. Ani po roce 1945 se však nedočkal zaslouženého klidu a odpočinku. V roce 1949 byl označen jako důchodce a bývalý vysoký státní úředník za „živel pro Prahu nežádoucí“ a jeho byt, který měl v osobním vlastnictví, mu byl zabrán. Nastěhoval se ke svému příteli vojenskému lékaři plk. MUDr. Zemanovi. V roce 1951 byl tento byt prohlášen za vojenský11 a Wotawovi se museli opět stěhovat. Tentokrát do pražských Vysočan, ulice Krátkého 10/180, kam se nastěhoval v roce 1953. V tomto roce se za svou službu dočkal rovněž snížení penze, a to ze stávajících 5000 Kčs na 1000 Kčs a zanedlouho na pouhých 400 Kčs. Po vleklém sporu s úřady mu sice byla penze později navýšena, ale jen na 700 Kčs.12 Jeho manželce, která do té doby pobírala příspěvek ve výši 100 Kčs, byl tento odňat úplně. Současně měl dr. A. Wotava problémy s přídělem léků a citronů, nezbytných k léčení jeho těžké nemoci. Těžkou finanční situaci musela rodina řešit prodejem karlovarského porcelánu ze svého majetku, jednou dokonce musel dr. A. Wotava zastavit v zastavárně v Jindřišské ulici své dva zlaté prsteny – jednak snubní prsten, jednak prsten, který dostal od otce za doktorát. Na počátku padesátých let byl dr. A. Wotava předvolán na úřadovnu Státní bezpečnosti v Praze v Bartolomějské ulici, kde byl vyslýchán k okolnostem vyšetřování komunistického hnutí prvorepublikovou policií. StB se zřejmě nepodařilo nic závažného zjistit a snad ani neměla bezprostřední zájem na osobě dr. A. 9
NA, f. PZÚ (AMV 207), tamtéž; ÚLMP, XVII, 1939, 7, 1. 4. 1939. SOA Plzeň, f. PŘ Plzeň, evidence obyvatelstva I. 11 Více o problematice vojenských bytů po roce 1945: Bílek, J.: „Kulový blesk“ ministra Čepičky, Pokus o řešení bytové krize vojáků z povolání v první polovině padesátých let minulého století In: Historie a vojenství, LVI, 2007, 3, s. 40 – 62. 12 Jednalo se zřejmě o opatření úřadů, které na základě vl. nař. č 22/1953 Sb. ze dne 17. 4. 1953 o úpravě důchodů z důchodového zabezpečení a zaopatření osob nepřátelských lidově demokratickému zřízení, mohly volně upravovat výši důchodů určitých kategorií osob. V § 2 odst. 1 tohoto nařízení bylo stanoveno, že: „Na podkladě usnesení rady okresního národního výboru budou důchody starobní (invalidní), jakož i důchody vdov (družek) přiměřeně sníženy podle okolnosti případu, a to případně až na částku 700,- Kčs měsíčně (sociální důchod) a) význačným představitelům dřívějšího politického a hospodářského zřízení a vdovám po nich, b) těm, kdo horlivě sloužili dřívějšímu kapitalistickému řádu a vdovám po nich, jestliže tyto osoby projevují nepřátelský postoj k lidově demokratickému řádu.“ Současně § 5 odst. 1 stanovil, že: „Ustanovení § 2 se užije též obdobně na důchodové zabezpečení příslušníků ozbrojených sil.“ Orgány, které měly provést řízení dle § 2, stanovil vyhláškou ministr národní bezpečnosti v dohodě s ministerstvem vnitra. 10
Wotawy, a tak byl po výslechu propuštěn. Jedinečnou vlastností dr. A. Wotawy bylo to, že nikdy nezatrpknul a svou situaci nedával nikomu za vinu. Nehledal viníka a život bral tak, jak přišel. Jeho největším koníčkem, který mu zůstal i po odchodu do výslužby byly pražské kavárny a společnost, kterou zde vyhledával a bez které by nemohl být. V kavárnách se scházel se svými bývalými kolegy policisty, vzpomínali na staré časy a rozprávěli o těch nových. Bývalý „pan“ vládní rada si místo vína objednával hořký čaj a místo svých oblíbených viržínek kouřil nejlevnější tabák, takzvaného Tarase. Dr. A. Wotava byl velice chytrý a vzdělaný člověk. Ovládal angličtinu, němčinu, francouzštinu a latinu. V důchodu se začínal učit ruskému jazyku a podle vzpomínek jeho blízkých mu to šlo velmi dobře. Dr. A. Wotava zemřel 17. října 1961 na následky zranění. Srazila jej tramvaj a utrpěl zlomeninu krčku. Smuteční obřad a pohřeb žehem se konal 21. října 1961 o 9. hodině ve velké obřadní síni krematoria ve Strašnicích.13
13
Osudy dr. A. Wotawy po jeho odchodu do výslužby byly zpracovány na základě vzpomínek vnuka Václava Laněho a neteře Jany Vršecké, kteří poskytli autorovi o svém předkovi dne 18. 2. 2008 rozhovor.
Zikmund Lucemburský Zikmund Lucemburský, poslední Lucemburk na českém trůnu, též uherský král a římský císař, postava v českých zemích přijímaná i dnes krajně rozporuplně, přichází na svět 14. února roku 1368 v Norimberku jako syn císaře Karla IV. (vizKarel IV.) a Alžběty (Elišky) Pomořanské (viz Alžběta Pomořanská). V roce 1373, jako pětiletý, obdrží od svého otce Zikmund nově získané Braniborsko (později ho, v roce 1388, z finančních důvodů, zastaví bratranci Joštovi Lucemburskému) a je jím předurčen na polský trůn – Karel IV. jej zasnubuje, v roce 1379, s Marií, dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. Uherského. Polskou korunu se ale Zikmundovi získat nepodaří, v zápase o polský trůn v letech 1382-1384 prohrává. S korunou uherskou je to naopak – v roce 1385 vpadne Zikmund se svým vojskem ho Uher a 31. března roku 1387 je korunován uherským králem. Jako uherský panovník pak Zikmund bojuje s Benátkami o dalmatské pobřeží a brání expanzi osmanských Turků na Balkáně – roku 1396, 28. září,je jím zorganizovaná křížová výprava u Nikopole Turky poražena. V roce 1401 je Zikmund zajat uherskou šlechtou a internován na hradě Siklos. Po svém propuštění pak obrací svoji pozornost do Čech, kde podpoří vyšší šlechtu proti svému nevlastnímu bratrovi Václavu IV. – v roce 1402 nechá Zikmund Václava zajmout a odvézt do Vídně, kde pak český král stráví více než rok, zatímco Zikmund jako Václavem jmenovaný správce Českého království fakticky přebírá vládu v Čechách. V roce 1404 se Václav se Zikmundem usmiřují a Zikmund se vrací zpět do Uher, kde pak za jeho vlády dochází k uklidnění politických poměrů a k prudkému hospodářskému a kulturnímu rozvoji. Zikmund za základ panovníkovy ekonomické moci považuje města, kterým uděluje mnohá privilegia. Zikmund je též znám tím, že zastává podřízenost církve světské moci, v letech 1403-1404, po sporech s papežem, zakáže odvádět peněžní dávky kurii a sám se rozhodne obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských. Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta Falckého je 21. července roku 1411 s Václavovým souhlasem Zikmund zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován je v Cáchách 8. listopadu roku 1414). Jako římský panovník roku 1415 postupuje Hohenzollernům Braniborsko. Jako římský král též usiluje o reformu římské církve a odstranění papežského schizmatu – i proto podpoří svolání kostnického koncilu, koncilu, kde je pak upálen český kazatel a církevní reformátor Jan Hus (viz Jan Hus), na jehož smrti má Zikmund nesporný podíl. Cesta Zikmunda na český královský trůn je obtížná – je sice přirozeným nástupcem a dědicem Václava IV., dědicem korunovaným již v létě roku 1420, ale dlouho není husity, a není se co divit, uznáván, jeho křížové výpravy proti nim nejsou úspěšné. Jako český král je, tentokráte již i husity, přijat až v roce 1436 (když předtím v roce 1433 získává po dlouhých dvaadvaceti letech čekání titul římského císaře) poté, co přijímá tzv. kompaktáta, vyhlášená v Jihlavě, v nichž jsou vyjádřeny podmínky smíru mezi husity, kterým je povoleno přijímání z kalicha, a katolickou církví. Co tedy vlastně znamená osobnost Zikmunda Lucemburského pro české země? Rozhodně nelze tohoto panovníka redukovat jen na podněcovatele křížových výprav proti „kacířským“ husitským Čechám, stejně jako ho nelze považovat za jediného viníka smrti Mistra Jana Husa. Zikmundova české politika má dvě základní roviny – tou první je jeho snaha o potlačení husitství, což se mu přes všechno vynaložené úsilí nezdaří, a tou druhou jsou jeho snahy o dohodu s utrakvisty, kde jsou jeho výsledky již o poznání znatelnější (uzavření dohody v Chebu v roce 1431). Co se týče Zikmundova osobního života, Zikmund Lucemburský je dvakrát ženat – jeho první manželství s Marií Uherskou je bezdětné, s druhou manželkou, Barborou Celskou má dceru Alžbětu. Zikmund Lucemburský umírá rok po svém uznání českým králem, 9. prosince roku 1437 ve Znojmě.
Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny Rytířský řský řád sv. Konstantina a Heleny je duchovně rytířský řád, který byl podle starých kronik založen římským císařem sv. Konstantinem Velikým již roku 312, jako družina na ochranu sv. labara. Roku 1180 získal od byzantského císaře Alexia Komnena své stanovy. Odznakem řádu je řecký kříž, červeně smaltovaný, s liliově zakončeným ramenem. Na ploše ramen jsou postupně zlatá písmena I.H.S.V. /In Hoc Signo Vinces/. Ve středu kříže je umístěn zlatý medailon s názvem řádu a černou byzantskou orlicí, kříž je převýšen zlatou korunkou. Stuha závěsného kříže u profesních rytířů je žlutá /dědičný šlechtický stav/ (Příloha č. 1), u rytířů čestných, stuha modrá / osobní šlechtický stav/. Zde nechme promluvit historika té doby Eusebia: „Prosil Boha svého a matky, aby se mu zjevil. Tu když slunce poledne přešlo, a den se k odpolednímu klonil, viděl jasný kříž utvořený ze slunečních paprsků nad sluncem, kolem něhož byl nápis: v tomto znamení zvítězíš. Ustrnutí veliké připadlo na něho a celé vojsko, které bylo svědkem onoho zjevu. Sv. Konstantin dal zhotovit posvátné labarum (zlaté kopí nesoucí zjevený kříž), které chránilo 50 nejstatečnějších bojovníků, a kde bylo nejnebezpečněji, rozkázal sv. Konstantin toto labarum do nejukrutnějších bojů zanésti. Žádný nosič tohoto posvátného labara nebyl v boji nikdy zraněn. Mimo to, dal sv. Konstantin toto znamení Znak řádu kříže vyrýt na svou přilbici a vojínům na štíty. sv. Konstantina Dne 28. října roku 312 po Kr. byl v tomto znamení Maxentius a Heleny poražen. Bylo to vítězství neočekávané, dané Bohem samým pro křesťany. Na základě tohoto zázraku vítězství, vydal sv. Konstantin roku 313 po Kr. v Miláně edikt, kterým bylo povoleno křesťanství po celé říši.“ Zde je třeba historika Eusebia přerušit a upoutat se na skutečnost, o které se zmiňuje. Bylo vyčleněno 50 mužů, kteří ochraňovali posvátné labarum a šli do nejtvrdších bojů na ochranu zjeveného kříže. Muži, kteří se stali první rytířskou družinou na ochranu svatého pravoslaví. Řád, nebo-li tato družina proplouvala dějinami a římští -byzantští císaři využívali tohoto společenství nejvěrnějších, až do pádu Cařihradu /Konstantinopole/ roku 1453 po Kr., k ochraně a obraně svatého pravoslaví. Udělením tohoto řádu, členstvím v tomto bratrstvu rytířů, bylo vždy spojeno s nobilitací /tj. členové rytířského řádu jsou automaticky povýšeni do rytířského stavu a v zemích, které jsou konstituční monarchií mohou požádat o stav svobodných pánů, nebo-li baronát/. Po pádu Cařihradu /Konstantinopole/ nad tímto rytířským řádem převzala plnou duchovní ochranu pravoslavná církev, pravoslavní patriarchové, metropolité a eparchiální archijerejové. Z historie je patrné, že si po pádu Cařihradu, tuto pravomoc neoprávněně osopili i římští schizmatičtí biskupové / papežové/ a potvrzují tento řád jako rodinný řád bývalé byzantské dynastie Komnenů přežívající v Itálii. Ale k tomu jaká situace v 15. století v Římě vládla a kdy si papežové prodávali co chtěli, se není co divit. Později tento schizmatický řád roku 1697 přešel pod názvem Konstantinův řád sv. Jiří do rukou rodiny vévody z Parmy, kde je do dnes rodinným řádem větve Bourbon-Parma. Tento řád, ač podobného názvu a tvaru nemá nic společného s původní družinou ochránců svatého pravoslaví, pro které je řád založen. Zde je třeba se také zmínit, že tuto pravomoc, kterou si uzmul římský biskup, měli pouze cařihradští patriarchové /pozn. „proto jsou chápáni jako etnarcha a počali používat vnější bohoslužebné roucho zvané sakkos, které nosil jen imperátor, později si začali klást na hlavu mitru, původně znak císařské moci: sakkos a mitru začali později používat všichni pravoslavní biskupové, aby manifestovali konciliární charakter Církve“/ a jediní právoplatní nástupci poslední vládnoucí dynastie v Cařihradu, dynastie Palaiologů, byli ruští carové, kam byla dcera posledního římského a byzantského císaře Konstantina XI. provdána. Proto se po vyvrácení byzantského impéria ruští carové prohlásili za jediné ochránce svatého pravoslaví a Moskvu za třetí Řím. V evropských zemích svobodně působí autokefální pravoslavné církve, které jsou ve vzájemném kanonickém společenství pravoslavných církví jako rovné s rovnými a tím i zde je dána možnost, aby zde mohl nerušeně rytířský řád sv. Konstantina a Heleny působit. Pravoslavné bratrstvo „Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny“ bylo v roce 2006 prohlášeno arcibiskupem pražským Kryštofem, metropolitou českých zemí a Slovenska za stavropigiální. V dnešní době Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny působí ve 32 zemí světa, je registrován Evropskou unií (EU) a Organizací společnosti národů (OSN), jako nevládní mezinárodní organizace. Řád se dělí na rytíře, kteří jsou povyšováni do osobního šlechtického stavu, nebo do dědičného šlechtického stavu. Rytíři se sdružují v komendách. V jejich čele stojí komtur /na šest let zvolený jeden z rytířů/. V čele řádu stojí velmistr, který s generální radou řád řídí. Sídelním chrámem pro Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny a investituru nových členů se stal Chrám Povýšení sv. Kříže v Teplicích. Setkání rytířů a investitura nových členů řádu se koná 2x ročně. Dne 20.června 2015 se uskutečnila v Teplicích II.mezinárodní konference s názvem "Dialog kultur a religií jako prostředek k uchování míru". Nad konferencí převzal záštitu velmistr Rytířského řádu sv. Konstantina a Heleny PhDr. ThDr. Mgr. Eugen S. Freimann, PhD.,M.A.
David Kašpar ŠEBOR de Wsseborzicz, E.O.S.C., O.C.M. CZ- Poděbrady
