MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy
Karel IV. a Machiavelli: sonda do současné společnosti Diplomová práce
Brno 2009
Vedoucí diplomové práce: PhDr. Milan Valach, Ph.D. Vypracoval: Jiří Odehnal
1
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a pouţil jsem literaturu uvedenou v seznamu literatury, který je v práci uveden. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne.....................
…....................... podpis
2
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu práce PhDr. Milan Valach, Ph.D. za pomoc při vzniku a dokončení této práce.
3
Úvod.................................................................................................................................. 5 Dlužím Vám vysvětlení! .................................................................................................. 8 1. Dětství a dospívání Karla IV. ..................................................................................... 9 1.1 A nyní se zeptejme Vladaře. ................................................................................. 11 2. Šachová partie o Korutany a Tyrolsko. ................................................................... 13 2.1 A nyní se zeptejme Vladaře .................................................................................. 16 3a. Za říšskou korunovací v Bonnu ............................................................................. 18 3a.1 Praţské arcibiskupství ......................................................................................... 19 3a.1.1 A nyní se zeptejme Vladaře.......................................................................... 20 3b. Pokračujeme v krocích do Bonnu ......................................................................... 23 3b.1 A nyní se zeptejme vladaře ................................................................................. 25 4. Od Bonnu k Cáchám................................................................................................. 27 4.1 A nyní se zeptejme Vladaře .................................................................................. 30 4.2 Koruna Českého království ................................................................................... 31 4.2.1 A nyní se zeptejme Vladaře. .......................................................................... 33 4.3 Univerzita Karlova ................................................................................................ 34 4.3.1 A nyní se zeptejme Vladaře. .......................................................................... 35 5. Karel IV. císařem ...................................................................................................... 37 6. Maiestas Carolina ..................................................................................................... 40 6.1 A nyní se zeptejme Vladaře .................................................................................. 42 7. Zlatá bula Karla IV................................................................................................... 44 7.1 A nyní se zeptejme Vladaře .................................................................................. 46 8. Od minulosti k současnosti ....................................................................................... 48 9. Žijeme opravdu v demokracii? ................................................................................ 50 9.1 Volební právo = demokracie? ............................................................................... 50 9.2 Informovanost současného člověka ...................................................................... 53 9.3 Stádnost dnešního člověka .................................................................................... 56 9.4 Jsme schopni slova v myšlenky proměnit? ........................................................... 58 9.5 Kdo tedy vlastně jsme? ......................................................................................... 58 10. Vzdělání a současná společnost .............................................................................. 59 11. Rodina a partnerství ............................................................................................... 63 Závěr .............................................................................................................................. 66 Resumé ........................................................................................................................... 68 Seznam literatura .......................................................................................................... 69 Přílohy ............................................................................................................................ 72
4
Úvod
„Lidské uvaţování si bere, je-li ušlechtile prozíravé, ohledně budoucích příkazů poučení z minulých událostí; je schopno čelit nastávajícímu dění vhodnými protiléky, jestliţe si s ochotu důkladně prohlédne, co podobného se jiţ přihodilo.“1 Přeji si nahlédnout do tvé přítomnosti, Karle IV., císaři římský a králi český! Nebude to pohled historikův. Jen obyčejný člověk touţí nalézat odpovědi. Můj rozum a moje srdce budou mi průvodcem. Příslušník současné generace hledající svůj obraz dějin. „Protoţe totiţ kaţdá generace má své vlastní obtíţe a problémy, a tudíţ své vlastní zájmy a svá vlastní hlediska, vyplývá z toho, ţe kaţdá generace má právo pohlíţet na dějiny a reinterpretovat je svým vlastním způsobem, který doplňuje interpretaci generací předcházejících.“
2
Obraz, ve kterém se pokusím nalézt indicie pro problémy dneška.
Nechci přemýšlet zda existuje či neexistuje smysl dějin, chci sám jim ho dát.3 Nejen Karla IV. o pomoc poţádám. Chci, aby dialog vedl s renesančním myslitelem. Niccoló Machiavelli bude mu otázky klást. Chci, aby Vladař4 posoudil jeho politiku. Ve skutcích a myšlenkách nalézt souměrnost, rozpornost a princip. Odhalit kroky, které dosadily Karla na císařský trůn. Chci blíţe jeho cestu představit. Nechci být povrchní, tak na část ţivota se omezím. Je hloupé mrzačit se pod tíhou hromady faktů. A ještě jeden důvod se ve mně ukrývá. Jedinečnost. Pouze jeden český panovník vykonal úspěšnou cestu za císařským titulem. Jeho jméno v názvu mé práce zní. Nečekejte ovšem čisté vykreslení Karlovy politiky. Spíše několik esejů uvozených minulostí a vyvěrající v abstraktní hodnotu pouţitelnou pro „léčbu“ konzumního člověka. Uspořádat myšlenky minulosti5 v moderním obraze. Principy darované minulostí se propletou dnešním světem. Netouţím dokazovat jejich nadčasovost. Chci jen člověku pomoci. Lidské bytosti, o které se domnívám, ţe slepě kráčí tímto světem. Sejmout pásku z očí, kterou dobrovolně musíme nést. Slepota a prázdnota vyplnily naši kaţdodennost. Neodpovědnost a pasivita slaví úspěch! 1
BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 193. POPPER, R., Karl. Otevřená společnost a její nepřátelé II. Praha: ISE, edice OIKÚMENÉ, 1994,. s. 228. 3 Viz. POPPER, R., Karl. Otevřená společnost a její nepřátelé II. Praha: ISE, edice OIKÚMENÉ, 1994, s. 237. 4 Výraz Vladař s velkým začátečním písmenem přímo odkazuje na dílo Machiavelliho. 5 Srov.: KELLLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1998, s. 77. 2
5
Holdujeme radovánkám a ztrácíme sami sebe. Ţijeme v iluzi rozumu a demokracie. Dnešní člověk opovrhnul a utekl před vládou lidu. Základní lidské hodnoty. Morální pravidla. Čas je proměňoval. Uchoval trochu i pro nás? Sami sebe jsme postavili na vrchol dějin. Zaslouţíme si ono prvenství? Ţijeme v uměle vytvořené domýšlivosti. Nemilujeme lidi, ale námi vytvořený svět, v němţ i člověk stal se zboţím. Kam se poděla lidskost? Jaký význam má rodinný ţivot? Technologie. Pomocník či loutkoherec? I kdyţ se oddáváme pasivitě, v loutkovém divadle sami jsme „herci“. Vzdělání jako nezbytnost. Co se pod tím ovšem ukrývá? Dnešní svět je informační vodopád, který topí mysl dnešního člověka. Snadná dostupnost informací nás proměnila v hledače.6 Umíme nalézt informace. Stáhnout a přeměnit v úhledný text. Na základě čeho si tedy dáváme přídomek „vzdělání“ lidé? Jaký smysl má vzdělání pro současnou společnost? A má vůbec nějaký smysl? Dokáţeme porozumět informacím nebo je pouze konzumujeme? Společnost tvoří lidé. Nemohu se orientovat ve svém okolí, pokud nerozumím sám sobě! Kdo tedy vlastně jsme? Chceme, umíme a můţeme poznat sami sebe? Láska. Rodina. Strašidelná vize: existuje prázdnota, kde kráčejí bytosti bez lásky a pevných rodinných hodnot. Drţíme se za ruce, objímáme se, souloţíme. Dokáţeme milovat? Co to slovo vlastně znamená? Co jest pro dnešního člověka láska? Zbylo na ni trochu místa? Rodina. Základ společnosti. Prázdné heslo? Nezbytnost pro hodnotný společenský systém? Zbytečný přepych? Svoboda, právo a povinnost. Neustále je nám připomínáno, ţe je člověk svobodným majitelem nezcizitelných práv. Práva jsou ukotvena v listinách. Svoboda je zaprodána. Povinnosti nechceme. Odpovědnosti se zbavujeme. Směřujeme ţivot k pohodlnosti. „Kdyby lidé takzvaní hodní a dobří nebyli vlastně lenoši, zlých by jiţ nebylo.“ 7 Vinu nehledáme v sobě, ale v druhých. Kolik stojí svoboda? Jakou cenu má odpovědnost? Móda dneška: měřit lidské hodnoty penězi. Jaký smysl má naše ţití? Řečeno podle dnešních měřítek: Na kolik si ceníš sám sebe a svůj ţivot? Stojí Ti za to? Minulost je učitelkou ţivota. Umíme i dnes jejím slovům naslouchat? Směřujeme dále nebo se vracíme zpět? Věříme v pokrok. Nejsme aţ příliš bláhoví?
6
Heslo vyhledávače Seznam.cz se změnilo z: Seznam, najdu tam co neznám! na Seznam, najdu tam, co hledám! 7 MASARYK, G., Tomáš. Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Praha: Odeon, 1991, s. 119.
6
Kdyţ nedokáţeme unést odpovědnost za vlastní ţivot, dokáţeme to vůči historii?8 Pokud ne, stali se z nás chamtivci lačnící po sebe-uspokojování. Lichotky a malebnost nás nevyléčí. Otázek příliš mnoho, tak začneme odpovědi hledat….
8
Nestačí znát názvy a data bitev. V okamţiku, kdy přejímáme odpovědnost za současný svět, činíme tak i za čas našich předků. KLÍMA, Ivan. Jak přeţít blahobyt. Brno: Doplněk, 2010, s. 67.
7
Dlužím Vám vysvětlení! Věty, které budete číst, psal obyčejný člověk, jenţ do historie vloţil sám sebe a našel v ní smysl. Nikterak zvláštní, nikterak originální, ale svůj. Netouţím minulostí opovrhovat ani ji zesměšňovat, proto omluvte mé barevné ladění. Dětství a fantazie ve mně se snoubí a hravost do historie touţí dát. Nepíši zjednodušený ţivotopis slavného českého krále a císaře. To jiţ učinili jiní a mnohem lépe neţ já. Za to jim mé díky přísluší. Častokrát slýchávám: „Poučme se z minulosti“. Já zkusil otázky klást a odpovědi nalézat. Snad pochopení pro ně najdete.
8
1. Dětství a dospívání Karla IV. Praha. 16. květen 1316. Malý chlapec poprvé otevřel oči. Prvorozený syn Jana a Elišky počal objevovat svět.9 Mohučský arcibiskup10 pokřtil miminko na jméno Václav. Odkaz na přemyslovskou tradici je zde více neţ zřetelný.11 Ţivot malého Václava počínal, avšak spory uvnitř českého království „ţily“ jiţ dlouhá léta. Rodiče chlapce zde hráli nemalou roli a bohuţel pletichy je proti sobě postavily. S matkou na hradě Loket pobýval, kdyţ otec touţil hrad dobýt12. Tak se i stalo. Únor 1319. O dalších osudech prince nám kronikář13 zprávu zanechal. „Ale prvorozený…, ve čtvrtém roce svého věku, byl tamtéţ vsazen po dva měsíce do hrozného vězení do sklepa, takţe viděl světlo toliko oknem.“
14
Důvěryhodná zpráva? Pohledy historiků se různí.15 Dokonce i symbolické
spojení z hradem Karlštejn nám nabízí.16 Pokud pravda je zde ukryta, pak ţivot dítěte počal trpkou zkušeností, se kterou jméno otce jest spojováno. Uţ výše jsem pověděl, ţe nejde o ţivotopis, tak mi promiňte občasné proměny ve „fotografa“, který posloupnost událostí jednoduše vykreslí. Nový francouzský král17 na scénu přichází. Marie Lucemburská18 stane se jeho chotí. Sblíţení Lucemburků a Kapetovců, Fridrich Habsburský a Ludvík Bavorský se přou o římský trůn. Dva kohouti v jednom…ta slova kaţdý sám si dopoví. Rozhodnutí padne v bitvě u Mühldorfu19. Spojenectví s Ludvíkem přinese Janovi Lucemburskému Chebsko. Francouzský královský pár zůstává bez dědice. Myšlenky Jana a hlavně
9
Manţelé Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna. Petr z Aspeltu. 11 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 50. 12 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 51 – 59. 13 Beneš Krabice z Weitmile. 14 SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 115. 15 Spěváček nevidí důvod, proč této zprávě nevěřit, ale Josef Šusta to povaţuje za vysoce přehnané tvrzení. 16 SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 115 – 116. 17 Karel IV. sličný (1322 – 1328). 18 Sestra Jana Lucemburského. 19 28. září 1322. 10
9
Balduina Lucemburského20 se obrací k rodu z Valois21. Osobnost Karla z Valois22 jejich pozornost přitahuje. Hlavně jeho dcera. Její jméno je Blanka.23 Mladý Václav přijíţdí do Paříţe.24 Sedmiletý chlapec opustil hrad Křivoklát a hnedle vstupuje do svého prvního manţelství. Neţ však s první nevěstou se spojí, biřmován jest. Jeho kmotrem je samotný francouzský král Karel IV. Sličný. Princ přijal podle obyčeje jméno svého kmotra: Karel.25 Lesk francouzského dvora musí působit jako zjevení pro dítě, které ţivot trávilo na pustých hradech.26 Nejen s přepychem, ale i se smrtí se tu potkává.27 Poznává univerzitní studium, ale zejména francouzskou politiku a královské rádce. Především jeden z nich ho ohromí. Pierre de Rosiéres.28 Francii opouští Karel na konci 20. let 13. století. „Fotografie“ vám nyní představím. Během Karlova pobytu ve Francii se Ludvík Bavorský prohlásí císařem.29 Papeţ30 jej „obdaruje“ kletbami. Rána mezi papeţstvím a Ludvíkem se jiţ nikdy nezahojí.31 Šachová partie o Korutany a Tyrolsko32 se rozehrává. Bílé figurky jsou na straně Lucemburků.33 Strategické postavení obě země mají. „Vstupní bránu“ do Itálie a moţnost ohraničení rakouských vévodů v sobě ukrývají. Pár dní po korutanské svatbě umírá Karlova matka.34 Habsburkové a Ludvík ovšem bránu uzavírají.35 Jan Lucemburský, balancující mezi papeţem a císařem, se pokouší vytvořit „lucemburskou signorii“ v Lombardii. Do tohoto podniku je „pozván“ i mladý Karel. Prví politické krůčky zde učiní. Seznamme se. Psal se rok 1331. Princ Karel se probouzí v Pavii o velikonoční neděli. Snídaně jest připravena, avšak mladý Lucemburk nepojí, jelikoţ touţí na ranní mši přistoupit k přijímání. Rozhodnutí, které mu ţivot zachrání. „Já, chráněn boţí milostí, unikl jsem 20
Arcibiskup trevírský, strýc Jana Lucemburského Tento rod vystřídá v roce 1328 Kapetovce na francouzském trůně. 22 Bratr francouzského krále Filipa IV. Sličného (1285 – 1345), otec Filipa VI. (1328 – 1350) a také Blanky z Valois. 23 Jaká byla Blanka z Valois? SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Císař v Evropě (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 65. 24 4. dubna 1323. 25 SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 116. 26 Loket a Křivoklát. 27 26. března 1324 umírá při porodu Marie Lucemburská a čtyři roky později: 1. února 1328 i Karel IV. 28 Budoucí papeţ Kliment VI., vynikající řečník a diplomat. Opat benediktýnského kláštera. 29 Rok 1328. Příslušník dynastie Wittelsbachů. Římský král (1314 – 1347) 30 Jan XXII. (1316 – 1334). 31 FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 52 – 53. 32 Území Jindřicha Korutanského, bývalého českého krále. 33 Na 16. září 1330 zajistil Jan Lucemburský sňatek svého syna Jana Jindřicha a Marie Korutanské, zvané Maultasch. FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1378, s. 54. 34 Eliška Přemyslovna zemřela v Praze 28. září 1330. 35 Dohoda v Augsburku. Habsburkům připadnou Korutany, zatímco císaři Tyrolsko. 21
10
otrávení, protoţe veliká mše byla slouţena dlouho a já při ní přijímal; proto jsem nechtěl jíst přede mší.“ 36 Jan Lucemburský se dohodne s císařem o udělení lén v Itálii. Karel klidného období vyuţije k zaloţení vlastní kanceláře v čele s Mikulášem Brněnským37. Období tichosti vystřídá hluk zbraní. Taková uměla být středověká Itálie. Lucemburský princ se tu projeví jako zdatný válečník. Rytíři a pěšáci se srazí u hradu San Felice.38 Vítězství přisoudí Karel sv. Kateřině.39 I přes válečný úspěch je lucemburská signorie ztenčena. Karel se však cítí jako vítěz.. Sebevědomí vloţí do svého jména. „A dali jsme mu jméno Montecarlo.“
40
Obranný hrad, kterým Karel
vtisknul zemi znamení vlastní moci.41 Tomuto sklonu zůstane věrný.42 Další vojenská dobrodruţství znamenají neúspěch. Příměří se stává jediným moţným východiskem. Zatímco otec touţí prodat italské město Luccu,43 Karel směřuje ke stabilizaci tohoto dědičného léna. V oné iniciativě vystupuje mladý Lucemburk jako suverénní pán. Problematická
situace
kolem
korutanského 44
Lucemburka, pod vlivem otce, do Merana.
dědictví
navede
kroky
mladého
Nejen otázka věna padla, ale čeští páni
chtěli mladého prince domů.45 A tak se i stalo. Karel se vrátil do Čech.
1.1 A nyní se zeptejme Vladaře. „Dalšími vlastnostmi, jimiţ si panovník můţe vyslouţit opovrţení, je nestálost, lehkomyslnost, slabost, zbabělost a nerozhodnost.“ 46 Byl takový i hlavní hrdina našeho uchopování dějin? Přes neutěšené dětství a mladost dokázal Karel vystupovat jako silný a sebevědomý vládce. Bylo mu pouhých patnáct let, kdyţ za otcem putoval do Itálie. Bez diplomatických zkušeností vstoupil do rozbouřené řeky zvané Lombardie. Nebyl to ţádný ustrašený mladík. Naopak. Uţ v těchto letech začal tvořit kontury své budoucí 36
KAREL IV.: Vlastní ţivotopis. Praha: Odeon, 1979, s. 37. Budoucí biskup v Tridentu díky přičinění Karla IV. 38 Bitva proběhla 25. listopadu 1332 39 Karel bude od toho dne pěstovat její kult, jak nám to dokládají sochy a obrazy této světice. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1378, s. 88. 40 KAREL IV.: Vlastní ţivotopis. Praha: Odeon, 1979, s. 47. 41 SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 123. 42 Stačí hrad Karlštejn připomenout. 43 Uznána císařem v červenci 1331 v Řezně za dědičné lucemburské léno 44 Vyplacení věna Jana Jindřicha za sňatek s korutanskou dědičkou, Markétou Maultasch. 45 Podrobně o účastnících a jejich pohnutkách ohledně návratu Karla do vlasti. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo. (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 98 – 101. 46 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 127. 37
11
politiky. Uměl být pokorný i sebevědomí. Budoval pevné jádro uvnitř nestabilního obalu.47 První poselství je prosté. Neutíkejte před prvním problémem. Odpovědnost s sebou přináší povinnosti, jenž musíme nést.
47
Řeč je o Lucce.
12
2. Šachová partie o Korutany a Tyrolsko. Karel se vrací v doprovodu českých pánů. První místo, kam vedou jeho kroky, je hrob matky Elišky.48 Aţ poté vydá se ku Praze. „A tak, kdyţ jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniţ koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takţe jsme mluvili a rozuměli jako kaţdý jiný Čech. (…) Toto království jsme nalezli tak zpustošené, ţe jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takţe jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako jiný měšťan.“ 49 Sám. Odkázán na české pány. Bez titulu a bez pevné opory královské moci. Avšak nepadnul, ale začal budovat a koncipovat české království. V lednu r. 1334 se jiţ honosí titulem markrabě moravský.50 Otec královské drţavy zastavoval, syn opačným směrem se vydá.51 První krůčky za pevným českým státem Proč páni po Karlovi „touţí“?52 Jen vlastní zájmy je k tomu vedou. Pojištění vlastního postavení.53 Snaha získat figurku proti Janu Lucemburskému.54 Markrabě se však do jejich sítí vlákat nenechá. Mnoho „pavučin“ spatřil v otcově minulosti a v Itálii. Oporu svého postavení hledá u měst a církve. Řadou privilegií poloţí její základy. V červnu 1334 se opět setkává s chotí. Blanka přijíţdí do Prahy doprovázena francouzským sluţebnictvem. Přepych české plány neukolébá. Bojí se cizího vlivu. Karel jim tentokrát vyhoví. Zahraniční dvůr Prahu opouští. Několik fotografií nyní pro vás mám. Jan Lucemburský se ţení.55 Svého syna vyloučí z nároků na hrabství Lucemburské.56 Rozčarování? Nemyslím, Karel přec hledí domů. Další pohyb figur na korutanské šachovnice vyvolaný smrtí Jindřicha Korutanského.57 Černí posunem figur „útok“ zahájí. Císař a Habsburkové si území
48
Byla uloţena ve Zbraslavském klášteře. KAREL IV.: Vlastní ţivotopis. Praha: Odeon, 1979, s. 73. 50 O postavení Krále jako markraběte. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 106 – 107. 51 FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 58. 52 Jan Volek, Vilém z Landštejna, Petr z Roţmberka a další. 53 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 108. 54 SEIBT, Ferdinand. Karel IV. Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 134. 55 Jeho druhou manţelkou jest Beatrix Bourbonská. Vzali se v prosinci 1334. 56 I kdyţ je zde Karel postaven před hotovou věc, přijímá ji. 57 Umírá 2. dubna 1335. 49
13
rozdělují.58 Dědičné nároky Markéty opomíjejí. Tyrolští páni však za svoji paní se postaví. Alespoň část dědictví uchovají. Titul polského krále k polskému králi. Slezská vévodství k Lucemburským drţavám.59 Stabilizace východu – dohody s uherským králem60 počínají. První ozdoba na košatém věnci visí. Vraťme se opět na naši šachovnici. Rytířské zápolení Jana a Habsburků ukončí mírová jednání. Kapitulační nádech mají.61 Karel hájící zájmy svého bratra Jana Jindřicha nesouhlasí. Není to poprvé a naposledy, co se cesty otce a syna rozcházejí. Přesto velká spojenectví vznikají. Ti, jeţ se prali, nyní ruce si podávají. Ota a Albrecht Rakouští stisknou dlaň Lucemburkům. Jejich zrak proti císaři se obrací. Já obrátím pozornost na činy Karla IV. Další, tedy uţ druhou, ozdobou věnec okrášlíme. Suverenita. Takový obraz v zrcadle jednání s Karelem Robertem odráţejí. Listiny z 1. března 1938 dokládají budoucí sňatek Karlovy dcery Markéty62 s uherským korunním princem Ludvíkem a závazek pomoci uherskému králi k polské koruně.63 Kralevic lucemburský v tomto okamţiku: „prokázal naprostou politickou samostatnost, jeţ neměla zástupnou povahu,“ a která: „vyplynula ze zcela suverénního poţadavku markraběte Karla reprezentovat českou panovnickou moc výlučně personalisticky.“ 64 Na malou chvíli vás s jednáním v Rhens seznámím. Zůstane téměř němé. Prozradím jen, ţe císař dál papeţe dráţdí a ţe obsah v kapitole o Zlaté bule Karla IV. je ukrytý. Kdo tajemství touţí znát, nechť putuje s námi dál… PROČ? Tu otázku člověk mnohokrát sobě poloţí. Na jaře roku 1339 se Karel bude ptát: Proč otec k císaři se vrací? Proč své země v léna si udělit nechá? Proč k „prokletému“ syna i šlechtu poutá? Proč, kdyţ Ludvík je lstivý?65 Kdo šáchům neholduje, nejspíš právě odchází. Tušíte kam moje myšlenky míří, ţe ano?! Umírá Jindřich Dolnobavorský. Září 1339 černou páskou budiţ označeno. Vdovou Markéta se stává. Vdovou Karlova sestra jest. Lstivý Ludvík Bavorský
58
Volné pokračování dohody z listopadu 1330. Habsburkům měly připadnout Korutany, Kraňsko a vindická marka. Ota Habsburský usedá na korutanský vévodský stolec. Císař sobě ponechal část Tyrol. 59 Vystiţně popisuje sloţitou diplomatickou situaci roku 1335 Spěváček, Jiří. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1380, s. 115 – 120. 60 Karel Robert z Anjou (1308 – 1342). 61 9. října 1336 byl uzavřen mír v Enţi, kde Jan přisoudil Habsburkům ta území, které jim slíbil jiţ císař Ludvík. Tedy Korutany, Kraňsko a vindickou marku. 62 Narozena 24. května 1335. 63 Vyústění diplomatických jednání z r. 1335. 64 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 133. 65 KAREL IV. Vlastní ţivotopis. Praha: Odeon, 1979, s. 127.
14
nemešká a území k sobě poutá. Prosím Vás o malé spočinutí. Kdo mapu spatří, čin tento rozluští. Znovu se musel Karel ptát, proč? Ale minulost člověk vrátit neumí. Proroctví, která ve skutečnost se promění. Otec a syn v Avignonu s papeţem66 rozmlouvají.67 Duchovní povahu jejich snové debaty mají.68
Karel zde Pierra de
Rosiéres spatří. Dialog spolu vedou. Kardinál a korunní princ tyto věty pronesou: „Ty budeš jednou římským králem!“ a „Ty budeš ještě dříve papeţem!“
69
Blahové!
Myslíte?! Hrajeme šachy. Zdobíme věnec. Nová ozdoba nechť je pověšena.70 Sbliţování je nutné krášlit a krášlit. Rodinný vztah vykreslujeme. Náhrdelník nám ještě chybí.Tvar minulostí dostal. Ornament na něj nyní pověsíme. Karel se svým bratrem Janem Jindřichem s Kazimírem71 dohodu uzavírají. Šperkům nezávidíme nyní jejich lesk, ale podstatu. Tou je stabilizace. Nyní tolik potřebná, jelikoţ císař zpupně Dolní a Horní Bavorsko spojí. Jsem dítě oslněné leskem a hrou. Přesto se jich na kratičký okamţik vzdám. Červen 1341. Jan Lucemburský povolává svého syna na český trůn. Kolotoč dějin směřujících k praţskému arcibiskupství se roztáčí.72 Náhrdelník ornament zdobí. Svatební symbol mu vzácnost přisvědčí.73 Bláhová otázka v tento okamţik zní: jak končí partie šachová? Mat je správná odpověď. Mat je nynější skutečnost. Ţeny jsou nevyzpytatelná stvoření. A taková byla i Markéta Maultasch. Událostí mnoho v jednom okamţiku se snoubilo74, já jen důsledky prozradím. Zpupná Markéta nového manţela pojímá. Ludvík Braniborský, císařský syn, novou manţelku objímá.75 Korutany a Tyrolsko císař získá. V šachové partii vítězí černí. Není to ovšem pyrrhovo vítězství? Rozvod předchází.svatbě. Rozvod předchází
66
Benedikt XII. (1334 – 1342). Jaro 1340. 68 Výklad snu, který Karlův spánek na jeho první cestě Itálií ovládnul. Varování před prostopášností? O snu SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999. s. 124 – 125. 69 Zajimavou úvahu o těchto slovech podává SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 143 – 144. srov. SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 134. 70 Další dohoda s Karlem Robertem z Anjou. 71 Polský král (1333 – 1370) 72 Podrobněji viz. kapitola Praţské arcibiskupství 73 Karel domluvil svatbu Kazimíra s dcerou Jindřicha Hesenského, lucemburského spojence. 74 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1978, s. 154 – 156. a FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 66 – 68. 75 K svatbě došlo 10. února 1342. 67
15
pád.76 O několik dní později nový muţ na avignonském stolci sedí.77 Prorocká slova se plní. Kliment VI.78 je nejvyšší hlavou křesťanského světa. Konec můţe počátek znamenat. Šachová partie skončila, ale ovlivnila další budoucí rokování. Papeţ a Lucemburkové ruku v ruce za poráţkou císaře půjdou. Spojencem nechť Balduin Trevirský jim jest. Zdobený věnec černým pásem je opásán.79 Zdobený věnec svatební ozdoba krášlí. 80 Smrt nezbaví ţivota prvek Karlovy suverenity. Nová putovaní začínají.Minulost s postavami zůstává. My je na chvíli opustíme.
2.1 A nyní se zeptejme Vladaře „Vlivné a zámoţné občany je třeba posuzovat u dvojího hlediska. Buď zcela podřizují své zájmy panovníkovým, pracují bez postranních úmyslů a bez ziskuchtivosti jen v jeho prospěch, a těch si musí váţit a hledět si jich; nebo mu slouţí z vypočítavosti a neuspokojené ctiţádosti, myslí víc na sebe neţ na svého pána, a takové spolupracovníky si musí drţet dál od těla, protoţe jsou stejně nebezpeční jako otevření nepřátelé a ve zlých dobách bez výčitek zradí.“ 81 Černobílé vidění pánů. Mocná šlechta uvnitř českého království hrála dvojakou hru. To mladý muţ navracející se do míst, kde se narodil, dobře věděl. Nepostavil svoji moc na spolupráci s nestabilitou, ale dokázal ji respektovat. Splněný poţadavek za udrţení stability. Nepostavil se k nim zády, nepodal jim ruku. Uvězněn v hranicích svých moţností a poučen z otcových činů navracel království jeho jméno. Musíme otevřít oči, abychom viděli, kdy je nutné hlavu sklonit. S nadhledem pohlíţet na aktuální dění. Opřít se u minulost a přemýšlet. Člověk se musí naučit dívat a rozhodovat se. Bez informací a čisté mysli tohoto cíle nikdy nedosáhne. Data a informace jsou jen slova složená do vět, hodnotu a smysl jim dává člověk.
76
Ludvík Braniborský z vlastní vůli ukončil manţelství Jana Jindřicha a Markéty Maultasch. Otevřený zásah do církevní působnosti. 77 Tzv. avignonské zajetí papeţů (1309 – 1378): papeţ Kliment V. (1305 – 1314) a jeho avignonští následovníci se stali loutkami francouzské diplomacie. U zrodu „zajetí“ stál Filip IV. Sličný (1285 – 1314). SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 26 – 27. 78 Papeţ (1342 – 1352). 79 16. července 1342 umírá Karel Robert z Anjou. 80 Karel IV. s novým uherským králem Ludvíkem potvrdil jeho sňatek s dcerou Markétou. 81 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 79.
16
Vladař praví, ţe„je snadné někoho o něčem přesvědčit, ale těţké ho v přesvědčení udrţet.“
82
Tak i hlavní hrdina našeho pohledu do dějiny přemýšlí. Proto
ozdobami věnec krášlí. Proto náhrdelník vzniká. Dohody potvrzované dalšími dohodami. Ujišťování o vzájemné potřebě? Svět pozdního středověku vyţadoval takové jednání. Vrtkavou konstrukci je nutné opakovaně podpírat, dokud nedosáhneme úplné stability.83 Zeptejme se sami sebe: dosáhneme neustálým utvrzováním skutečné hodnoty nebo bude zachována proměnná? V nejistotách je nezbytné hledat opěrné body. Horolezec tak činí kaţdým svým krokem, omyl se mu nepromíjí. Dnešní člověk je uvězněn „zemětřesením“ společenských vztahů. Ujišťován o nepřeberném mnoţství proměnných hledá body, kterých by se zachytil. A přitom pouze utíká. Karel IV. ţil v době politické i společenské nestability. Dějiny pokročily dále. Současní „vládcové“ uměle tuto nestabilitu vytvářejí. Já, ty, vy jsme opakovaně přesvědčování o vlastní neschopnosti, kterou za nás mohou vyřešit pouze jiní. 84 Uvnitř středověké nestability ovšem mladý Lucemburk tvořil pevný bod – české království. Kaţdý člověk potřebuje vlastní jistotu. Musí ji hledat v humanitě, v sobě samém, v rodině, v partnerství či v lásce. Lidskost umožňující člověku prchnout a zbortit „moderní“ vězení.
82
MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 55. Pokud vůbec byla v tehdejším poměrech moţná. 84 „odborníci“ dnes poradí prakticky ve všem 83
17
3a. Za říšskou korunovací v Bonnu Malé shrnutí čtenář ocení. Korutany a Tyrolsko císaři patří. Uherský a polský král spojenectví s Lucemburky uzavírají. Rodinný vztah otce a syna zůstává otevřený. Političtí partneři jsou. Diplomaticky nesourodí taktéţ. Ludvík Bavorský ztrácí své spojence. Kliment VI. je…………Malá hádanka85, jak pozorní ve čtení jste! Kliment VI. byl „rozhodnutý zaútočit na císaře v samém Německu, a tam byli vlastně Lucemburkové jediní, kteří se mohli Ludvíkovi postavit. Za jejich spojenectví jim musil papeţ ovšem také něco nabídnout. Tímto úplatkem byl závazný Klimentův slib, ţe se všemi silami přičiní, aby římská královská koruna spočinula na hlavě některého Lucemburka, coţ při slepotě krále Jana86 mohlo znamenat jen markrabího Karla.“
87
Krůček po krůčku za královským titulem půjdeme. Krok první: jednání u papeţe v Avignonu na jaře 1344. Předehra: Jan Lucemburský vyřknul přání usmířit císaře s papeţem. Nechuť pohltila Karla i jeho bratra88. Rozhodli se jednat s císařem sami, aby otci překazili plány. Císař s lehounkým úsměvem přikyvoval, vţdyť pomale a hlouběji vráţel klín mezi Lucemburky. Ludvík mazal princům med kolem úst: vlastní dceru za Jana Jindřicha provdával, za Tyrolsko nabízel Luţici. Papeţ nesedí se zaloţenýma rukama, nýbrţ Karla k sobě pozývá.89 Příchod otce a syna do Avignonu je triumfální.90 Příčina jednání byla prostá: usmířit otce a syna. Kliment VI. potřeboval silné spojence, nikoli rozhádané baby.91 Zakáţe zastavování českého královského majetku. Povýší praţské biskupství na arcibiskupství. Karel bude osoba podporovaná na cestě k římskému trůnu. V tento okamţik povaţuji za nejvhodnější vyjasnit otázku praţské diecéze. Důleţitost aktu mě „nutí“ s Vladařem o něm dialog vést.
85
Správná odpověď : Kliment VI. je papeţ Úplně oslepl r. 1340 v Montpellieru 87 FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978. s. 72 88 Jan Jindřich 89 Není bez zajímavosti, ţe Karel na otcovu výzvu, aby přerušil jednání s císařem nereagoval, ale přátelské pokynutí Klimenta VI. uvítal. 90 Vyšel jim vstříc celý kardinálský sbor 91 Snad čtenář omluví toto hanlivý označení. Přišlo mi vhodné pro vystiţení situace. 86
18
3a.1 Pražské arcibiskupství Povýšení praţského biskupství na arcibiskupství. Jeden čin, jedna událost v dějinách. Papeţské bula ze dne 20. dubna 1344. Víme, ţe dějiny nejsou celkem izolovaných jednotlivostí. Minulost je propletena jako „vlasy“ antické Medúzy. Nuţe! Přistupme blíţe a seznamme se se situací v německé říši na počátku 40. let 14. století. Císařem jest Ludvík Bavorský. Muţ častokrát proklínaný papeţem. Římský papeţský stolec je prázdný jako ústa hladového. Hlava křesťanského světa sídli v Avignonu. Papeţ Kliment VI. je pevně rozhodnut ukončit zápas papeţské kurie s kacířským císařem. Jako spojence si vybral rod Lucemburků.92 V červnu roku 1341 koná se v Praze sněm. Oči Jana Lucemburského jsou němé. Karel je vybrán jako následník svého otce pro český královský stolec. Na slavnostním zasedání šlechty, duchovenstva a královských měst zazní i poţadavek Karlovy korunovace. Mladý markrabě touţí být korunován za otcova ţivota. Kdo mu korunu na hlavu poloţí? Karel je smělý muţ a neméně smělý jest jeho poţadavek: Jan IV. z Draţic93 nechť korunovační obřad vykoná. Proč musí Karel o tento akt papeţe ţádat? Korunovační ceremonii českých králů náleţí mohučským arcibiskupům. Ovšem Jindřich z Virneburgu94, zastávající tento kurfiřtský úřad, jest spojencem Ludvíka Bavorského. Pro papeţe, a tedy pro Lucemburky se tím stává nepřijatelným. Potřeba arcibiskupství dostává politický rozměr.95 Rozměr nesoucí ovoce samotnému papeţi. Povýšení praţské diecéze jest dalším krokem k oslabení moci Jindřicha z Virneburgu. Oslabením moci kacířského spojence.96 Nechť na misky vah jsou akty minulosti poloţeny. Jedna miska představuje moc mohučského arcibiskupa. Druhou mohu zvát praţským biskupstvím. Cesta za osamostatněním českého biskupství kráčela ruku v ruce se sniţováním vlivu Jindřicha,
92
Mohl volit mezi Habsburky a Lucemburky. Dva silné evropské rody, které pojila společná zášť vůči Ludvíku Bavorskému. Císaři se v diplomatické hře podařilo získat pro svého syna Tyrolsko a Korutany. Tímto činem poškodil nejen oba výše zmíněné rody, ale i hodnoty křesťanského světa, jejichţ „stráţcem“ byl papeţ. FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 66 – 68. 93 Jan IV. z Draţic: praţský biskup, umírá roku 1343. 94 Jako císařský spojenec byl papeţskou kurií povaţován za zrádce. Roku 1341 byl suspendován, ale svoji funkci zastával nadále. Konec jeho dnů na mohučském arcibiskupském stolci nadešel 7. duben 1346, kdy je zvolen nové arcibiskup – Gerlach Nasavský. 95 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 151 – 152. 96 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 169.
19
arcibiskupa mohučského, na praţskou diecézi.97 Povýšením podřízenost Prahy končí. Okamţik povýšení rovná se okamţiku osamostatnění. Papeţ a markrabě se přitahují. Úsměvná formulace, která aktem povýšení dostává důleţitý rozměr pro budoucí události kráčející po cestě, během které Karel usedne na římský trůn. A Karlův zisk? Růst jeho mocenského postavení nejen v zahraničí, ale i doma. On totiţ viděl v církvi mocného spojence pro hašteření s českou šlechtou. A církev potřebovala „ochránce“ tlumicího mocenského ambice českých pánů. „Karel prosadil zaloţení vlastního arcibiskupství v Praze a tím zároveň, jak zdůvodnil svoji ţádost papeţi, sjednocení nejen Českého království, ale celého českého národa v jedné církevní provincii“98 Sjednocení, které bude korunováno99 vytvořením institucí zemí České koruny. Český stát dosáhl církevní samostatnosti, „jeţ byla ve vrcholném středověku nerozlučně spjata se samostatností panovnickou i státní.“100 Vţdyť přeci „korunování“ jako ryze panovnický akt byl jednou z příčin.
3a.1.1 A nyní se zeptejme Vladaře. Praví, ţe kaţdý moudrý vladař si má všímat nejen problémů současných, ale předvídat i budoucí a předcházet jim.“101 Bylo by bláhové nesouhlasit s daným tvrzením. Musel bych být slepý, kdybych ho opomenul v souvislosti s touto kapitolou. Budoucí král a císař si byl dobře vědom, jak jsou karty na poli evropské diplomacie rozdány. Nebyl první, který touţil, ale byl první, který uspěl.102 Neměl všechnu moc ve vlastních rukou. Naopak. Jeho moc tímto aktem měla růst. Získal samostatnost. Samostatnost, která činila z daného církevního celku mocného spojence. Nejen na poli duchovním, ale i
97
Povýšení na arcibiskupství není tedy jednorázovým aktem, ale vrcholem cesty směřující k oslabení Mohuče. První opatření v tomto směru provedl jiţ Benedikt XII., jeţ vyňal, prozatímně, praţské biskupství s náručí mohučské metropole. Tentýţ papeţ povolil, na ţádost moravského markraběte, korunovaci Karla a jeho choti praţským biskupem. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 169. 98 SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1999, s. 172. 99 Lehounká slovní hříčka. Korunoval a sám bude korunován korunou, která jeho působením našla své místo v království českém. 100 FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, str. 73. 101 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 34. 102 Zejména Přemysl Otakar I. se pokusil o získání metropolitní samostatnosti. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 168.
20
politickém. Získal a stvořil sobě silného pomocníka a rádce.103 Minulost mu byla učitelkou. Karel si dobře uvědomoval, ţe se nelze spoléhat na české pány. Zkušenost vlastního otce mu byla dostatečným příkladem.104 Vlastní touha byla mu učitelkou. Ano, naráţím na problémy spojené s otázkou aktu korunování. Praţský biskup či mohučský arcibiskup? Kliment VI. povýšil jak praţskou diecézi, tak jejího biskupa a udělil mu právo korunovat a pomazat českého krále.105 Karel spojil svoji moc s církví. S institucí bdící nad křesťanským světem středověkého člověka. Šlo čistě o akt politický, ale zkusme v něm najít hodnotový princip. Křesťanské myšlenky. Ţivotní principy středověkého člověka. Jednotící prvek tehdejšího světa. Zároveň dobrý sluha, ale zlý pán. Zavázat si mocné. Přiklonit se blíţe k nejvyšším hodnotám společnosti. Prospěch znamenající budování silné panovnické moci, ale i státu. Univerzální hodnoty pojící ideu státu. Neexistuje izolovaný celek uprostřed Evropy. Potřebujeme vlastní vymezení. Myšlenky propojující svět. Mravní hodnoty jako základ pro ukotvení společnosti uvnitř světa a sama sebe. Vnímat vlastní osobnost jako neoddělitelný prvek společnosti. Vymezit sebe jako mravní bytost umoţňující člověku utvářet etické principy uvnitř vlastní společnosti. Neoddělovat svůj ţivot od ţivota ostatních lidí. Nechám zaznít ještě jednu myšlenku Vladaře: „Ideálem panovníka by vţdycky měla být shovívavost a lidskost. Jenomţe ne vţdy je to moţné a prospěšné.“106 Moje myšlenky vytvořily mravní hodnotu z diplomatického konání. Z čistě politického aktu vzešla lidskost. Nechci a nemohu tvrdit, ţe v situaci povýšení Prahy na arcibiskupství hrál hlavní roli ideál lidskosti. Byl Karel IV. v těchto jednáních prospěchářským politikem nebo člověkem?107 Konal jako státník, který jasně a pevně vymezil oporu své moci. Kterou mu bylo České království. Vznikl politický akt, který uspokojil obě jednající strany. Dohoda omezující „kacířského“ arcibiskupa vedoucí k vytvoření pevného a soběstačného duchovního celku. Rozpínavost zla kříţící plány na očištění královského a císařského majestátu. Viditelně se odpoutat od spojence klatbou stiţeného císaře. Karel jasně ukázal na čí straně bude a chce stát. Častokrát by si dnešní
103
Mimo jiné v osobě praţského arcibiskupa Arnošta z Pardubic a po jeho smrti Jana Očka z Vlašimi Vladař má studovat minulost, aby nalezl příklady hodné následování a rovněţ skutky, kterých je nutné se vyvarovat. MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař.Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 110. 105 Právo pomazání a korunování bylo uděleno 5. května 1344. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 171. 106 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha:Nakladatelství XYZ, 2007, s. 119. 107 Nemyslím si, ţe by politik nemohl být člověkem, jen chci touto formulací jasně odlišit lidskost a čisté prospěchářství. 104
21
člověk přál, aby některý ze současných politiků jasně vymezil své postavení vůči korupci. Úplatky jako „kacířství“ dnešního světa.
22
3b. Pokračujeme v krocích do Bonnu Lucemburkové posilují své postavení. Dohoda s Albrechtem Rakouským. Nechť mladičká Karlova dcera vezme si Rudolfa, syna Albrechtova.108 Krok druhý: Kurfiřti Ludvíka opouštějí. Osobní zájem císaře není totoţný se zájmy říše. Císař jako osobnost má s papeţem dialog vést. Nikoli jako zástupce říše, ale jako člověk Ludvík Bavorský vystupovat má. Prsty Balduina Trevírského jsou v tomto aktu namočeny. Zcela osamocen Ludvík nezůstává. Jindřich z Virneburgu a císařův syn Ludvík Braniborský při něm věrně stojí.109 Praţské intermezzo. Nemohu nezmínit 21. listopad 1344. Arnošt z Pardubic je na praţského arcibiskupa vysvěcen a společně s Karlem a Janem z rodu Lucemburků základní kámen k svatovítské katedrále poloţí.110 „S jídlem roste chuť,“ praví české přísloví. Karlova touha podřídit pod praţskou diecézi biskupství vratislavské kalí vztah s polským králem. Náhrdelník ztrácí svůj lesk. Na Nový rok 1345 Kazimír a císař Ludvík spolu dohodu uzavírají.111 Náhrdelník je přetrţen. Krok třetí: dohoda s Balduinem Lucemburský, arcibiskupem trevírským. Dva Lucemburkové spolu rozmlouvají. Kandidát na římský trůn s výraznou osobnostní evropské diplomacie a duchovního světa. Dvě listiny obsah dialogu dokládají. První nese datum březnové a druhá květnové roku 1346. Pokud Vaše zvědavost je větší neţ hranice mého textu, musíte knihy otevřít.112 Pomoc od Balduina mu Karel nahradí. Potvrzení starých privilegií pro jeho panství. Samostatného, ale mocného spojence vytváří. A ten umí být vděčný. Ještě před podpisem květnové smlouvy se císaře zříká.113 A pak jistý Gerlach Nasavský smlouvou o přátelství náklonnost k Trevíru potvrdí. Leţérní formulace. Ano, ano. Ale nenechte se zmást. Krok čtvrtý: druhá avignonská návštěva.
Ač otec není se suverénním
vystupováním syna ve smlouvách spokojen, přesto Karel i Jan za papeţem odjíţdějí. Kliment VI. jiţ 108
Dohoda byla uzavřena v červenci 1344. Rudolf byl později známý jako Rudolf IV. Zakladatel. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1978, s. 174. 110 FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 73 – 74. 111 O sňatku císařova syna s dcerou polského krále Kunhutou, o vojenské pomoci… 112 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 185 – 188, s. 190 – 196. SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 136 – 141. 113 Dopisem z 24. května 1346. 109
23
7. dubna Gerlacha Nassavského do funkce jmenuje. A kým se stal? Arcibiskupem mohučským. Tímto aktem musí Jindřich z Virneburgu svůj stolec opustit. Jindřicha netřeba představovat, vţdyť uţ k seznámení došlo.114 Třetí nám do „duchovní party“ chybí. Papeţským dopisem je obeslán. Smysl počínání: ať duchovní kurfiřti kandidáta na římský trůn určí. Jméno napadne, netřeba.115 Karel, Jan a Kliment IV. se dohodnou. Sliby z úst Karla slyšíme. Několik jich padne, avšak pouze některé dosáhnou naplnění. Nešlo o obsah, ale o podstatu vět. Zvýšit prestiţ císařství. Blíţe k papeţi, vţdyť s Francií si ruce podává. „Já na bráchu, brácha na mě.“ Nová královská koruna nesmí být zcizována ani zastavována. Vţdyť sv. Václav ji na hlavě nosí. Při korunovaci je králi propůjčí.116 Krok pátý: kurfiřtská volba. Kdy: červenec 1346. Kde: Rhens. Starobylost jako lehounká mlha místo halí. Pět hlasů Karel získává.117 V tichosti, bez slavnostního hábitu.118 Ludvík Braniborský a falckrabě rýnský přítomni nejsou. Snad ona tichost císaře Ludvíka ukolébá. „Krok“ šestý: 26. srpen 1346. Bitva u Kresčaku. Poráţka Francie. Poráţka Lucemburků, nikoli pád. Dvě koruny před Karlem „leţí“. Jsem člověk, který krásné či výstiţné formulace ocení. Proto chci pár slov z knihy ocitovat. „Obě musel teprve získat. Od německé jej dělila zdánlivě neotřesitelná moc jeho protihráče Ludvíka, svaz rýnských říšských měst a neznámý počet císařových příznivců, (pozn.: jejich náklonnost Ludvíka ukolébá?) kteří se na císařskou stranu přidávávali vţdy podle dané situace a učinili tak právě nyní, po francouzské a lucemburské poráţce u Kresčaku. Od české koruny119 dělila Karla cesta dlouhá jeden a půl tisíce kilometru.“ 120 „Protikrál“ mající oporu v kurfiřtech. „Proklatý císař“ opírající se o města. „Kouzelná“ situace v říši. Lehounký sarkasmus je na místě. Atmosféru doby se pokusím na jednom příkladě vystihnout. Poselství do Avignonu.121 V jeho čele Arnošt z Pardubic kráčí. Ţádající o souhlas s volbou.122 „K tobě se upírají oči celého Izraele, abys jim oznámil, kdo po tobě dosedne na tvůj trůn.“ 114
Důleţitá osobnost ve spojitosti s praţským arcibiskupstvím. Politická situace jasně mluví pro Karla IV. 116 Ono ustanovení ve smlouvách ze 7. dubna 1348 nachází opodstatnění. 117 Arcibiskup kolínský, mohučský a trevírský, vévoda saský, král český. 118 William Ockham, spojenec císaře, označení Karla jako „rex clericorum“ = kněţský, popský král. FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 78. 119 Dle poslední vůle krále Jana Lucemburského a dle zasedání červnového sněmu r. 1341. 120 SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 149. 121 Srov. SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 149. 122 Jeden ze slibů, která Karel papeţi dal o Velikonocích r. 1346. 115
24
Biblický citát pro tento okamţik arcibiskup volí, avšak! Jedno slůvko z něj vypustí. „Tvůj“ v projevu chybí. Neţádá o propůjčení trůnu, ale o formální schválení. Kliment VI. je zklamán. Lucemburk nepovaţuje trůn za jemu podřízený. Jediné zájmeno atmosféru zastoupí. Roztrpčenost a nervozitu jediné zájmeno zrodí. Byl Karel opravdu „popský král“? A málem bych zapomněl. Já hlava děravá. Souhlas se zaloţením obecného učení v Praze Arnošt dostává. Krok sedmý: korunovace. Čas spojil Arnoštovo vyjednávání s Karlovou korunovací. 26. listopad 1346. Porýnské město Bonn, jelikoţ Cáchy odmítají. Korunu na hlavu kolínský arcibiskup Walram vkládá. Balduinovi předá hrabství Lucemburské a správu říše. Poté míří královské myšlenky i tělo domů. Jak panoš, pravím Vám. Nebezpečný podnik to byl. Kráčel územím císařským. Koruna neznamená království. Moc Ludvíka Bavorského přetrvává Uţ římskému králi přísluší bula Klimenta VI., která souhlas se zaloţení vysokého učení v Praze dává.123 Den před českou korunovací vydává i římský král bulu. Potvrzuje124 právo praţského arcibiskupa na korunování a pomazání českého krále. Domácí světský titul spadá pod domácí duchovní instituci. Osamostatnění uvnitř Svaté říše římské.
3b.1 A nyní se zeptejme vladaře „Kdo jinému dopomáhá k uchopení moci, sám sobě podřezává větev, na níţ sedí. Ať mu pomůţe lstí nebo zbraní, obojí je novopečenému panovníkovi stejně nepohodlné.“125 Pak mohu prostě říci: pomohu druhému, oslabím sebe. Nechci a nemohu takový vztah přijmout. Jak mocní k sobě se chovali na počátku 40. let 13. století? Karel je vybrán jako kandidát, jelikoţ souhrn okolností směřuje pouze k němu. Mezi nimi i moc lze nalézt. Papeţ nevybíral sobě loutku. Věděl, ţe říše potřebuje silného a legitimního panovníka. Moc mladého Lucemburka rostla ruku v ruce s osamělostí Ludvíka Bavorského. Prestiţ říše se utápěla. Nejen papeţ, ale i volitelé si danou situaci uvědomují. Nestačilo dosadit vzdorokrále, ale opětovně vybudovat mocné soustátí, které silná osobnost s korunou ozdobí. Je aţ banální říci: „něco za něco“. Já tobě arcibiskupství, ty mi prestiţ vrátíš. Ty mi protivníka oslabíš, já tobě privilegia udělím. 123
26. ledna 1347. Spojitost s činy papeţe Benedikta XII. Více v kapitole o praţském arcibiskupství. 125 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 40. 124
25
Ty hlas mi přislíbíš, já na stolec tě dosadím. Musíš zůstat věrný. Tvůj osud je můj. Šlo o prosté vyměňování? Koncepce neexistovala? Kdyby existovala, je moţné ji vypočítavostí omluvit? Karel opravdu tvořil silné opory pro svoji moc. Samostatný a silný český stát. Spojence, kteří neměli svázané ruce potřeboval. Papeţ byl přítel i prostředek k moci. Krátká budoucnost ukáţe na druhý přídomek, jenţ jsem Klimentovi VI. přisoudil. Karel IV. uměl být moudrý i vypočítavý. Říci opak, bylo by lhaní. Stabilita vybudovaná na určitých „potřebách“. Pomoc druhému musí uspokojit hlavě mě samého. Pak mezilidským vztahům dáme špinavé jádro: vypočítavost. Já, já jenom já….znělo, zní a bude znít světem, pokud lidi nezměníme. Pokud Karla řídila jeho koncepce, tak dnešního člověka ovládá trţní svět. Plný materiálního nadbytku, ale prost citů a vzájemnosti. Pročeţ lidé zbavení sounáleţitosti budou chtít její vynahrazení. Láhev, droga, cigareta….televizní svět se nabízejí. A to se vyplatí. Ve své podstatě nám minulost ukazuje špinavost dneška. Slepí ovšem nevidí. Ekonomická diktatura záměrně slepce vychovává. Člověk člověku vlkem. Pokud má minulost radu dát, musíme smysl v ní nalézt. Informační kvantita musí být nahrazena promyšlenou kvalitou. „Jestliţe ten, kdo stojí v čele státu, nerozpozná rodící se zlo, není skutečně moudrý.“126 Otcova přímluva za císaře není jedinou skutečností, kdy Karel správně i v čas viděl a rozpoznal zárodek moţného zlého. Opět se vracíme ke stejnému slovesu: vidět. Oči otevřít je krok první. Přijmout odpovědět rovná se druhému kroku. Třetí krok znamená čin vykonat. Proto Karel s bratrem za císařem odjíţdějí. Proto papeţ otce a syna k sobě zve. O informacích mluvil jsem před malou chvílí. Odpovědnost se ke slovu dostává. Jsme svobodní. Zbaveni vězení hrdě kráčíme ulicemi. Svoboda nemá být darem, ale posláním. Ţivot do vlastních rukou nám byl vloţen. První, co člověk udělal, zahodil jej pryč. Skrýváme za odpovědností naše neustále uspokojování potřeb. Naše kroky řídí jiní. Nečinit výběrová řízení na prvky svobody. Přijmout a nést celou její podstatu. Svoboda je především odpovědnost.
126
MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 105.
26
4. Od Bonnu k Cáchám Česká korunovace. Po návratu domů se pokusí ještě jednou získat Tyrolsko. Pokus se promění v marnivost.127 České království má nového krále. 2. září 1347 vkládá arcibiskup Arnošt z Pardubic korunu na hlavu Karla a jeho manţelky. Smutek vystřídala slavnost. Smrt vystřídala korunovace. Úmrtí císaře. Ludvík Bavorský padá z koně. Smrt proměnila válečnou cestu po říšských městech v slavnostní ceremonii. Nezní zbraně, ale privilegia mluví. Namísto biče, cukr se rozdává. Řezno, Norimberk, Štrasburk, Basilej a další města otevírají své brány. Povýšení či osvobození od cel se městským obyvatelům rozdává. Český král získává přízeň leskem a poctami.128 Nehledí nesouhlasu papeţské kurie. Vţdyť svými činy spojencům „prokletého“ císaře ruku podává. Karel touţí po jediném. Dosáhnout uznání vlastním přičiněním. Dokonce u městských představitelů ţádá, aby uznali takového římského krále, který „bude řádně zvolen říšskými kurfiřty, a to i tehdy, kdyţ nepoţádá o papeţský souhlas.“129 Mocní sliby rychle zapomínají. Smrtí Ludvíka Bavorského ani opájením říšských měst odpor císařské strany nekončí. Tři protikrálové dělí Karla od korunovace v Cáchách. První protikrál: Eduard III. Anglický král vtaţen do říšských záleţitostí. Zastánci Ludvíka Braniborského mu svůj hlas dají.130 Avšak volba131 má spíše formální roli, neţ skutečný pevný význam. Hlasy jsou přinejmenším sporné.132 Diplomatickou dohodu Karel nabízí. Eduard poučený o situaci, do které svým zvolením kráčí, souhlasí. Listina z 24. června 1348 přátelské jednání smírně ukončí.133 Malinko v čase se vrátím. Jaro r. 1348 mě láká. Karel dobře ví, ţe potřebuje pevný základ pro svoji vládu. Jeho činy se do Českého království obracejí. Proud myšlenek teče dvěma
směry. Učinit Prahu říšskou metropolí a se zemí Českého
království jednotný celek. Listinou datovanou k 8. března 1348 zakládá Nové Město praţské.134 Tímto aktem se Praha v největší město říše promění.135 Pečlivě stanoví 127
FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 80. SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 158 – 159. 129 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo. Praha: Svoboda, 1980, s. 207. 130 Ruprecht, falckrabě rýnský, Jindřich z Virneburku a Erich Lauenburský. 131 Zvolen čtyřmi hlasy 10. ledna 1348. 132 FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 107 – 108. 133 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 208 – 209. 134 FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. (1316 – 1378). Praha, Svoboda, 1978, s. 108 – 110. 128
27
městská privilegia a neopomene ani Staré Město praţské.136 Vyváţená rozhodnutí Karel učiní. V listinách je poté Praha oslovována jako caput regni137 či des Kuniggreichs zu Během Stul und Hoep138. Sjednocení zemí Českého království si vlastní kapitolu zaslouţí. Abstraktní hodnoty a státnický prvek se v ní objímají. O několika listinách mluvím. Jedna z nich univerzitu zakládá. I o této listině později. Tak tedy rovnýma nohama zpět do říšských záleţitostí. Fotografie opět vytvořím. Pokud by měly název dostat, pak se nabízí jediný: spojenectví.
Dohodu s Albrechtem II. Rakouským český a římský král uzavírá.
Privilegia Albrechtovým synům139 potvrdí a území v léna předá. Dcera Kateřina nechť s Rudolfem se zasnoubí.140 Meklenburská kníţata titulem vévodů obdaří. Proč tak činí? Odpověď mapa prozradí. Albrecht II. smírčím soudcem se stává. Pozve do Pasova Karla i Ludvíka Braniborského, aby rozmluvou situaci v říši vyřešili. Výsledek se nedostaví. Ale důvod zmínění oné události je jiný. Karel IV. v souvislosti s pozváním ţádá papeţe o svolení. Tentokrát se Klimenta VI. ptá, zda se spojenci kacířského císaře vyjednávat smí. Při cestě domů o smrti své ţeny se dozvídá. Blanka opustila svět ţivých 1. srpna 1348. Dvě děti toto manţelství na svět přivedlo. Markétu, manţelku krále uherského. Kateřinu, ţenu Rudolfa IV. Rakouského. Papeţ nemešká a ţádá, aby i nová manţelka z francouzského rodu pocházela. Druhý protikrál?: míšeňsko-durynský markrabě Fridrich. Karel si připravil půdu pro soupeření s Braniborem. Vyuţil k tomu velmi neobvyklou taktiku. Z mrtvých vstání někdejšího markraběte braniborského Waldemara.141 Poutník představující se tímto jménem, ţádal navrácení svého panství. Ţádal vypuzení kacířského syna. Nádherná politická klička. Prameny nemluví jasnou řečí, zda Waldemar byl dílem Karlovým. Přesto on i jeho spojenci142 nastalé situace vyuţijí. Silou zbraní se pokusí Ludvíka Braniborského vlády zbavit. Během vojenského taţení získává Karel na svoji stranu 135
SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 267. SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 176 – 177. 137 Hlava říše 138 Stolec a hlavu Království českého 139 Fridrich a Rudolf Habsburští. 140 Potvrzení dohody s července 1344. 141 Zemřel r. 1319. 142 Šlo o vévodu saského Rudolfa, kterému Karel slíbil Braniborsko v léno a magdeburského arcibiskupa Oty. Přidávají se kníţata Meklenburská a Pomořanská. 136
28
markraběte Fridricha, nejspíše budoucího protikrále. Politická klička je dotaţena aţ na kurfiřtskou úroveň. Waldemar dodatečně Karlovi svůj hlas přidělí. Neobvyklá cesta za přízní šestého kurfiřta. Ludvíkovi Braniborskému se přesto postavení uhájit podaří. Na jeho straně stojí durynský hrabě Günther ze Schwarzburku a rýnský falckrabě. Braniborsko sice neztratí, ale promění ve válečné pole mezi zastánci Waldemara a císařského syna. Třetí protikrál: Günther ze Schwarzburku. V lednu r. 1349 čtyřmi kurfiřtskými hlasy ve Frankfurtu jest zvolen.143 Pouze jeden právoplatný hlas mu přísluší. Rýnský falckrabě Ruprecht mu jej dá. Právoplatnost volby proto uznává pouze Frankfurt a blízké okolí. Karel vsadí na římský trůn své muţství. Provdá se s dcerou falckraběte rýnského, Annou. Sňatek je uzavřen jiţ v březnu r.1349. Navíc dědičné nároky na Rýnskou Falc získá. Jediný platný hlas třetího protikrále utichá ve zvuku svatební ceremonie. Nebere si Francouzku. Rodinný vztah se spojencem kacířského císaře má. Kliment VI. nemůţe a ani není rád. Svatba není posledním krokem proti opozici. Ukončení „panování“ Jindřicha z Virneburgu je dalším cílem. Diplomatickou cestou získá Mohuč pro Gerlacha Nasavského.144 Vojenské manévry u Eltville ukončí Ludvík Braniborský. Cestou dohody chce jít. Nemocný Günther souhlasí. Vše je zpečetěno 26. května 1349. Durynský hrabě se vzdá římského titulu. Nedlouho poté umírá.145 Ludvíku Braniborskému Karel IV. kurfiřtský hlas navrací. Dohoda s Jindřichem z Virneburgu se omezila na opatrný a tajný slib, ţe se v případě vojenského konfliktu Gerlacha Nasavského s Jindřichem nepostaví po bok Gerlachův. Avšak 30. května uzavírá dohodu s mohučským arcibiskupem. Ty k římskému titulu jsi mi pomohl, tak za tebou budu stát.146 Své vítězství Karel dovršil korunovací v Cáchách.147 Sedm kurfiřtů mu nyní hlas dává.
Tímto aktem se přihlásil k tradici císaře Karla Velikého. Propojil hodnoty
minulosti. Sv. Václav a Karel Veliký mu „patroni“ jsou. Římská moc šla ruku v ruce se sílící pozicí Českého království. Vlastní cestou došel ke královské korunovaci na
143
Ludvík Braniborský, Jindřich z Virneburgu, Erich Lauenberský a Ruprecht, falckrabě rýnský SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 216. 145 Na základě druhého úmrtí rozvijí Seibt Ferdinand myšlenku na vyvolenost krále Karla. Smrt Ludvíka Bavorského Karlovi určitě pomohla, ovšem úmrtí Günthera přišlo aţ ve chvíli, kdy Karel drţel otěţe moci pevně v rukou. 146 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 216 – 218. Srov. FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 120. 147 25. července 1349. 144
29
pravém místě. Cesty papeţe a Karla se na cestě ke korunovaci Balduinem Trevírským rozcházejí.
4.1 A nyní se zeptejme Vladaře „Moudrý muţ tedy nemůţe stát v slově, je-li mu to na škodu a jestli pominuly okolnosti, za nichţ je dal. Kdyby všichni lidé byli čestní, moje rada by byla špatná.“ 148 Podle Vladaře byl Karel v těchto letech velice moudrý muţ. Spojenectví vedoucí k první korunovaci nebyla zapomenuta, byla „pouze“ opomíjena. Touha po suverenitě a dosáhnutí římského titulu vlastní cestou českého a římského krále v jedné osobě zcela pohltila. Osobnost Klimenta VI. stala se pouhou figurkou. Jeho soupeři také svůj charakter projeví. Stačí vzpomenout na jednání v Eltville či konání Ruprechta, falckraběte rýnského. Vypočítavost slavila svůj triumf. Dokonce Spěváček ve své monografie pojem machiavellismus přímo uţívá.149 Upevnil postavení Českého království, stabilizoval Svatou říši římskou. Dnes velebené ovoce mělo zkaţené jádro. Pokud cíl je ušlechtilý, pak jakýkoli prostředek je omluvitelný?150 I zde by Vladař řekl své ano. Avšak nemohu a nechci souhlasit. Společnost postavená na ušlechtilém egoismu je stále egoistickou. Můj zájem je středem tohoto světa. Můj zájem je středem tohoto světa. Můj zájem je středem tohoto světa. Formulaci by různí lidé opakovali. Formulací by se různí lidé řídili. Politika současnosti není příliš odlišná. Na základě trpkých opatření je nám slibována růţová budoucnost. Karel alespoň svým činům jasnou koncepci dal. Upevnil nejen postavení své, ale i Českého království. Vy, politikové dneška, nás sliby opíjíte, ale momentální zisk převládá nad politickým myšlením. Volíme ziskuchtivé individualisty. A kdo vlastně my jsme? Za čím se nejvíce honíme? Dáváme přednost momentálnímu prospěchu před budoucností? Chceme všechno teď a hned. Nenasytný člověk je současný tvor. Společnost postavená na těchto hodnotách nemůţe dlouhodobě a cílevědomě spolupracovat. Karel dosáhl svého cíle, ale on na vrcholu světského ţebříčku stál. On byl obklopen lidmi stejně smýšlejícími. Proto je ţivot vládců a pánů v pozdním středověku neustálým soupeřením, kde jen několik můţe zvítězit. Vţdy ale budou poraţení. Narodili jsme se do demokratické společnosti. Vládnout lid tedy má. Jen cestou spolupráce a vzájemné 148
MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 124. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 218. 150 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s.126. 149
30
podpory je tento akt moţný. Spolupráce musí nahradit egoismus. Pečlivě budovaný cíl musí nahradit okamţitý prospěch. Spolupráce a trpělivost jsou životní esencí demokracie.
4.2 Koruna Českého království151 V Praze sešli se páni k rokování152. Úvod byl spojen s ceremonií. Základní kámen k hradbám Nového Města praţského byl poloţen153. Pak spolu s králem diskutovali. Jejich rady a slova nebyly marné. Listiny datované 7. dubnem 1348 nám jejich myšlenky prozrazují. Římský král před očima pánů koncipoval postavení českého krále a jeho zemí. Dnes bychom řekli „s posvěcením národního shromáţdění.“154 Kroky se budou opakovat. O sedm let později Zlatá bula Karla IV. spatří světlo světa. Nechť Karel IV., římský král155, potvrdí stará privilegia udělená římskými císaři a králi českým vévodům a králům. Tak ţádají čeští pánové a duchovní156 svého panovníka. Potvrzení starých privilegií dokládá vzestup českého krále a jeho mocnější postavení v rámci říše. České království je povzneseno na „zvlášť vznešený článek římské říše“ – „ipsum retnum Boemie Romani regni membrán fore nobilius.“157 „Dějiny vzestupu“ sjednoceny v jeden právní celek. Stanovena písmem, potvrzena svědky.158 Tak byly výsady nejvyššího muţe českého království stvrzeny.159 Avšak postupme dále. Nikoli v čase, ale v obsahu jednání. Tři listiny nám k nahlédnutí zůstávají. Bylo by bláhové se domnívat, ţe pozdější setkání s nimi sniţuje jejich důleţitost. Naopak. Vţdyť jedna z nich dokládá zaloţení vysokého učení v Praze.160 A dvě zbývající? Tak tedy, seznamte se. Stejně jako se muţ seznamuje 151
Corona regni Bohemiae. Došlo ke společnému zasedání říšského a českého sněmu, později označované jako první generální sněm. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 268. 153 K této události došlo 26. března 1348. 154 SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové Noviny, 1999, s. 166. 155 Karel tak musí učinit jako římský král, jelikoţ český král k takovému činu neměl oprávnění. SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové Noviny, 1999, s. 166. 156 Arnošt z Pardubic, biskupové olomoucký a litomyšlský, Jan Jindřich a Mikuláš II, vévoda opavský a ratibořský. 157 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 270. 158 Jako svědkové vystupují dva kurfiřti: mohučský arcibiskup Gerlach Nasavský a říšský arcimaršálek Rudolf, vévoda Saský a jiná říšská kníţata. FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 112. 159 Podrobný výčet všech 11 privilegií uvádí Spěváček ve své monografii. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.:Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 269 – 270. 160 Této listině a univerzitě je věnována celá následující kapitola. 152
31
s dámou, tak mi necháme první listinu promluvit. „Vykládáme, vyhlašujeme, vymezujeme, veřejně dosvědčujeme, pravíme a z jisté naší vědomosti prohlašujeme, ţe znaky výše řečených kníţectví, totiţ biskupství olomouckého, Markrabství moravského a vévodství opavského, mají hleděti k pravomoci a přímému panství králů a Koruny království českého a ţe řečení biskupové, markrabí a vévodové, jejich dědicové a nástupci jsou na věky zavázáni, aby ta kníţectví a řečená panství, kdykoliv by smrtí nebo z jiných právních příčin byla řádně uprázdněna, přijímali uctivě v léno toliko od nás, králů českých, našich dědiců a nástupců a od Koruny českého království bez odporu nebo obtíţnosti, a jsou zavázáni, aby nám a řečeným našim dědicům a nástupcům, králům českým, a vzpomenutá koruně království v dříve řečených případech osobně učinili obvyklé přísahy věrnosti, úsluţnosti a povinné poslušnosti.“161 Karel jako „romana regia auctorite“162 prohlásil biskupství olomoucké, markrabství moravské a vévodství opavské za léna českých králů a koruny království českého. Jednoznačně stanovil státoprávní postavení Moravy uvnitř českého státu.163 Druhá „slečna“ je stydlivější. Proto pravím vám, ţe zde Karel začlenil slezské a polské vévody, vévodství vratislavské s městem Vratislaví i marku budyšínskou a zhořeleckou do království a Koruny českého království.164 Obě listiny malují hranice, kterými je obklopen český král. V lením svazku – signifikatní označení pro země České koruny. Nejen panovníkovi, ale i Koruně království českého se klaní. Minulost byla Karlovi dobrou učitelkou. Hašteření krále a šlechty se prolíná českými dějinami. Moc pánů je činí téměř rovnými s králem. Kdyţ královský stolec je prázdný, sami si bohatí a vlivní moc rozdělují. Zde se rodí myšlenky na instituci stojící mimo osobu krále a zároveň reprezentující jeho postavení. Instituce České koruny neumírá společně s králem. Ţije dále a nese hodnoty a privilegia Karlem IV. stanovená. Podpírá královskou moc, i kdyţ král je mrtev. Pro šlechtu hraje ekonomický zisk spojený se stykem s ostatními zeměmi tohoto celku. Obzvlášť Slezsko.165 Instituci České koruny se dostalo i posvátného symbolu – svatováclavské koruny. Nazvat ji pouhým symbolem jest nezdvořilé. „Nová česká královská koruna, 161
FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 114. SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové Noviny, 1999, s. 166. 163 Daný akt potvrdí jmenováním svého bratra Jana Jindřicha na markraběte moravského 26. prosince 1349. 164 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo. (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1380, s. 272. 165 Spěváček, Jiří. Karel IV.: Ţivot dílo. (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1380, s. 273. 162
32
poprvé pouţitá při Karlově korunovaci, byla přímo spojována s osobou nejznámějšího českého světce. Podle ustanovení samého Karla měla spočívat trvale na lebce sv. Václave a odtud měla být ke korunovacím nastupujících panovníků pouze „propůjčována.“166 Poutem svatováclavské tradice se Karel spojuje s přemyslovskou dynastií. Tradice a novota v jedno se zde snoubí. České koruna se „tak stala zvláštní relikvií, posvěcenou navíc, podle francouzského vzoru, trnem pocházejícím údajně z Kristovy trnové koruny.“167 Kdyţ praţský arcibiskup panovníkovi korunu na hlavou poloţí, nepokládá „jen“ insignii, ale moc Koruny království českého. Můţeme říci, ţe jsou jedno. Koruna a její instituce. Svatováclavská koruna zároveň povyšuje krále nad vyšší šlechtu. Jen on ji můţe nosit. Pouze jemu patří toto privilegium. Jedině panovník je posvěcen sv. Václavem a Kristem. Jedno poselství zůstalo skryto. Stačí pouhá věta. Vládnout je úkol posvátný.
4.2.1 A nyní se zeptejme Vladaře. „Lesku a váţnosti však nedodávají vládcům jen a jen válečné úspěchy, ale i obratná správa země.“168 Karel IV. „daroval“ českým králům v daný okamţik tedy i sám sobě, právně zakotvený celek zemí. Stanovil hranice správního území českého panovníka a jasně definoval hierarchii uvnitř jeho říše. Dal zemi pevný řád, který obohatil leskem svatováclavské koruny. Posvětil světského panovníka duchovní mocí a tradicí. Sám obohatil svůj čin leskem, kterému se obdivujeme dodnes. Středověký svět je prodchnut duchovnem a světskou mocí. Vše se v Karlově činu nádherně prolíná. Tento velký panovník dokázal vnímat propojenost tehdejšího světa. Nejenţe vymezil země České koruny, ale také jasně zakotvil postavení českého krále uvnitř Svaté říše římské. Kaţdé období lidských dějin má svoji duchovní i světskou tvář. Jak rostlo číslo udávající letopočet určitých událostí, tak se zvyšovala propojenost světa. Nikoli pouze na úrovni státu, ale také uvnitř samotných společností. Člověk zboţňuje nálepky. Často určitým způsobem značí svoji skutečnost. Společnost rozumu. Společnost vzdělání. Poloţím jednoduchou otázku: kdo je základní sloţkou kaţdé společnosti? Člověk přeci. 166
FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 137. SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové Noviny, 1999, s 170. 168 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 147. 167
33
Nikdo z nás není čistě rozumná bytost. Nikdo z nás není ztělesněním vzdělání. Musíme se naučit vnímat sebe jako kaleidoskop mnoha různorodostí. Poznávat sama sebe je počátek. Dokázat jednotlivé sloţky člověka propojit ve fungující systém je pokračováním. Tento systém převést na společnost je dokončením. V dětství, v dospělosti i ve staří se lidé baví skládáním puzzle. Radují se, kdyţ jednotlivé dílky do sebe zapadají. Takovou chtějme mít společnost. Společnost, která je upřímná169 a její prvky do sebe zapadají.
4.3 Univerzita Karlova Na jedné z Karlových listin „září“ tato slova: „hlavně obracíme pozornost své mysli k tomu, jak by naše České království, jeţ zahrnujeme přednostní láskou srdce nad osobní důstojenství a statky, ať zděděné, nebo šťastně získané, o jehoţ povznesení se všemoţnou pečlivostí pečujeme a o jehoţ čest i blaho s veškerou snahou usilujeme, aby bylo toto království,“ jak dále praví český král: „za našich časů ozdobeno hojností moudrých muţů. To proto, aby nemusili naši věrní obyvatelé království, kteří bez přestání lačnějí po plodech věd, v cizině ţebrati o almuţnu, ale aby nacházeli v království stůl jim k hostině připravený…a aby za zbytečné pokládali…k prozkoumání věd choditi k cizím národům…Chceme, aby byla povýšenost tohoto království rozmnoţena radostnými prvotinami novoty, a rozhodli jsme se v našem metropolitním a přepůvabném městě praţském, jeţ činí bohatost zemské úrody i krása místa uţitečně způsobilým pro tak velký úkol, vybudovat, zaříditi a nově zříditi obecné učení.“170 Těmito slovy Karel IV. ospravedlňuje zaloţení vysokého učení - studium generale171 v Praze. První zaalpská univerzita ve střední Evropě je zaloţena 7. dubna 1348. Samotná listina tvoří celek, jímţ Karel IV. pokládal základy zemí České koruny. Perla na prstenu. Ten ovšem nenosí ţádná vévodkyně či hraběnka. Šperkem Karel ozdobil českou domovinu. Zaloţení univerzity pojímá jako čin samostatné politiky.172 Český král zakládá českou univerzitu v metropoli svého království. Jako doklad české 169
Upřímný člověk neumí halit pravdu za hábit tajemství. Upřímná společnost nechce ukrývat některé své prvky. Naopak. Vnímá je a pracuje s nimi. Paradox. Právě jsem vytvořil další nálepku. 170 FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 115. 171 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 275. 172 V listině se nezmiňuje o papeţském ustanovovacím dekretu z 26. ledna 1347. Dle Spěváčka ovšem tato bula nehovoří o „zaloţení“, ale ustanovuje skutečnost, aby v městě praţském v budoucích věčných časech kvetlo obecné učení v kterémkoli dovoleném oboru. Jde tedy o schválení budoucího zaloţení. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 276. Srov.FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha, Svoboda, 1978, s. 115.
34
minulosti slouţí univerzitní pečeť, kde zemský patron, svatý Václav, předává zakládací listinu klečícímu králi Karlovi.173 Zaloţení dotvrdí také jako římský král. Stane se tak listinou ze 14. ledna 1349 v Eisenachu. „Vyslovuje do jisté míry omluvu, neboť jak připouští v úvodu, má snad povinnost dbát o své věrné v celé Svaté říši římské, ale z náklonnosti dává nyní přednost obyvatelům svého dědičného Českého království, a proto jim zřídil vysoké učení…pro ozdobu a pro povznesení stavu výše zmíněného království.“174 Karel si dobře uvědomoval, kdy vystoupit jako svébytný panovník a kdy stát jako jeden z několika. Opomíná bulu Klimenta VI., ale staví na první místo fakultu teologickou.175 Dokládá svébytnost praţského učení a zároveň jej činí sluţebnou katolickému světu. Praha a České království se tímto aktem postavily mezi vrcholy středověké vzdělanosti. Uprostřed Evropy vznikla instituce povyšující kulturní pozici země. Panovník dokládá svoji moc nejen na poli politickém, ale i duchovním.176 Takový jest král Karel IV. České země začínají budovat vzdělaností pilíř, který stojí do dnešních dnů. Vznikem univerzity se vysoké vzdělání dostává do rukou laiků. Ve středověkém světě je dominantou duchovních. Svět české středověké inteligence není závislý na „cizině“, naopak sám přináší vlastní hodnoty. Tohle jsou dary, které zaloţením univerzity obdrţely země České koruny.
4.3.1 A nyní se zeptejme Vladaře. „Další prostředek, jak si získávat úctu svých poddaných, je péče o umění a vědu. O jejich neustálý rozvoj. (…) Podpory se musí dostat všem, kteří se s plným zaujetím věnují
svému
povolání.“177
Vzdělanost
a
umění
činí
z tohoto Lucemburka
nezapomenutelnou osobnost českých a evropských dějin. Jen hrstka lidí si nevzpomene při vyslovení jména Karel IV. právě na zaloţení univerzity, která do dnešních dnů nese
173
SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 181. Český prvek zdůrazňuje i Zdeněk Fiala: FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 262. 174 SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 179 – 180. 175 Univerzita se skládala ze čtyř fakult: teologická, právnická, artistická a medicínská. FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 261. 176 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 323. Spěváček popisuje celkem XI. principů Karlovy politiky. 177 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 151.
35
jeho jméno. Samotná univerzita s sebou nese celou řadu poselství, ale pohleďme blíţe na prvek jejího zaloţení. „Lid totiţ v okamţiku, kdy mu dobře činí ten, od koho očekával jen zlo, se o to víc přimkne ke svému dobrodinci a umí mu být vděčný.“178 Pokud mám mluvit v souvislosti s univerzitou, musím pár věcí poopravit. Nebudu mluvit o lidu v nejobecnějším smyslu tohoto slova, ale pouze o vzdělancích. Tito lidé uměli být vděční bez zloby a zastrašování. Zaloţení univerzity je akt ryze povyšující. Vzdělanci nemuseli putovat dlouhé kilometry za vzděláním do zahraničí. Uprostřed domácího království mohli vytvářet kulturní podloţí. Čas nám nejlépe doloţil význam vzdělání pro naše království a republiku. Univerzita jako vychovatelka poradců a správců českého království a říše. Tím se zároveň Karel vzdaloval z vlivu nespolehlivých českých šlechticů.179 V této souvislosti se nabízí další Vladařova rada. „Podle jejich kvalit bývá posuzován i panovník. Jsou-li špatní, nestojí ani panovník většinou za nic, a naopak, obklopí-li se schopnými muţi, kaţdý ho má za muţe na svém místě, protoţe umí rozeznat skutečnou hodnotu od pozlátka.“180 Intriky a moc jsou nevykořenitelné jevy společnosti dneška, minulosti i budoucnosti. Šlechta se oddávala svému postavení a získané svrchovanosti. Muţ181 z davu získal díky vzdělání postavení u nejvyšších vrstev. Vychován dle pravidel tehdejšího světa. Obeznámen s myšlenkami ţijícími stovky let přichází do státní správy. Vzdělání je více neţ peníze a moc. Vzdělání nechť základem kaţdého současného státu jest. Zasévat semínka vlastní identity a nechat je vyrůst v alej domácích kulturních hodnot. Tedy učenost, nejen školství, jako tvůrce základů české společnosti. I dnes pociťujeme hrdost na Karla IV., kdyţ pomyslíme na vznik naší první univerzity. Nesmíme ale slavit akt zaloţení, ale přínos vzdělání pro současnou společnost. Propojit myšlenky zahraniční a české. Vnímat jedinečnost vlastních hodnot a doplňovat je plody světové kultury. Pečovat o vzdělání a vnímat jeho nenahraditelnost ve světě.
178
MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 79. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s.276 – 277. 180 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 153. 181 Středověká univerzita byla přípustná jen muţům. 179
36
5. Karel IV. císařem Po korunovaci ţivot ukázal Karlovi svoji krutost i krásu. Umírá jeho dcera Markéta, manţelka Ludvíka Uherského. Narodí se mu první syn. 17. ledna 1350. Při křtu dostane stejně jako jeho otec jméno Václav. Zisk říšských korunovačních klenotů. Neţ prozradím více, malinko zpět svůj pohled zaměřím. Pamatujete, ţe nesváry mezi zastánci „mrtvého“ Waldemara a Ludvíka Braniborského toto území pohlcují. Pamatujete úmluvy Karla a Ludvíka Braniborského z května roku 1349? Svůj otisk v Braniborsku dokonce i severští králové182 zanechají. K ukončení tahanic dochází v únoru roku 1350 v Budíně. Karel odstoupí od falešné Waldemara. Svůj úkol nesplnil. Moment překvapení na zisk Braniborska nestačil. Ludvíkovi a jeho bratrům uděluje Braniborsko v léno. Kurfiřtský hlas Ludvíkovi nadále patří. Usmíření s Erichem Lauenberským, podporovatelem protilucemburské koalice. Poslední kolo sporů bylo uzavřeno. Čistý stůl s Wittelsbachy183 Karel nyní má. K němu Ludvík Braniborský korunovační klenoty přiloţí.184 S plným leskem je tady Karel králem římským. Kliment VI. nemůţe s tímto počínám souhlasit. Dokonce klatbu a interdikt nad panstvím Wittelsbachů vyhlásí. Uklidnil situaci v říši185, aby mohl za císařskou korunou jít. A my půjdeme s ním. Italská předehra, který smrtí je ohraničena. Kralevic Václav necelé dva roky svět objevovat směl. Karlova cesta do Itálie měla být spojena s bojem proti milánskému rodu Visconti. Papeţ zpočátku souhlasil, ale mocenské spory nakonec jeho rozhodnutí mění. Kliment VI. nechtěl být jen pomocníkem Karlovým. On touţil být hlavím opěrným bodem taţení proti milánskému kardinálovi Giovani Viscnoti. Milánský pán však o příměří ţádá. Papeţ vyhoví a klatby ho zbaví. Karel se nechce tak lehce vzdát, a proto uzavírá tajnou dohodu s italskými městy. Dohody uzavřel, ale prudkých sporů
182
Waldemar IV.: dánský král (1340 – 1375) a Magnus II.: švédský král (1319 – 1364). Rod, ke kterému patřil Ludvík Bavorský a jeho synové. Ludvík Braniborský, Ludvík Říman a Ota Braniborský. 184 Soupis korunovačních klenotů a jiných insignií viz SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 223. 185 Ještě první májový den r. 1350 uzavřel dvanáctileté příměří s Albrechtem II. Rakouským. 183
37
s papeţem vyvarovat se chtěl. Vţdyť on to byl, kdo výsady Karlovým oblíbencům uděloval.186 Vţdyť v těchto chvílích Kliment VI. trpí nemocí. Papeţ naposledy oči zavírá 6. prosince 1352. Avignonský stolec dlouho osiřelý nezůstal. Inocenc VI. na něj jest usazen. 187 Po taţení v Itálii ţivot ukázal Karlovi svoji krutost i krásu. Druhá ţena ţivot opouští a třetí k sobě Karel připouští. Annou Svídnickou se zvala. V uherském Budíné svatba se koná.188 Vţdyť nevěsta tu vychována byla. Karel sňatkem získává poslední ze slezských vévodství.189 Spoušť aparátu opět uţiji. Kolekce nazvané města. V Pasově a ve Vídni schůzky se konají. Albrecht II. Rakouský dirigentem se stává. Vídeňské svatební dohody.190 Pasovské „něco za něco“.191 Města měla prostý smysl. Stabilizovat situaci v říši před císařskou cestou.192 Muţ, který se o Karlovu politickou cestu velkou měrou zaslouţil, jeho největší triumf nespatří. Balduin Lucemburský 21. ledna 1354 umírá. V březnu učiní z rodové panství Lucemburků vévodství a svému nevlastnímu bratru Václavovi vévodský titul přidělí.193 Italská píseň nechť zazní. Karel v září 1354 nechá první tón odehrát. Hned v říjnu o smrti milánského kardinála se dozvídá. Smrt dalšího protivníka Karlovi bere. Vzájemná domluva mezi rodem Visconti a benátskou ligou194 je prostá a snadná. V Miláně. Na tři krále. Karel lombardským králem korunován. V Pise se setkává se svoji chotí a s Arnoštem z Pardubic. U Říma český a říšská král stanul 2. dubna 1355. Poprvé do Říma vkročí jako poutník.195 Opět v přestrojení. Tentokrát poznání jej zvábilo. Památky a ostatky svatých před jeho zrakem mu spočinou. Ubytování nalezna v kapitule sv. Petra. Aţ 5. dubna vjíţdí se vší pompézností a leskem jako říšský král do
186
Mikuláš Brněnský se stává patriarchou v Aquileji, Arnošt z Pardubic můţe klášter Panny Marie v Kladsku zaloţit 187 Papeţem v letech 1352 – 1362. 188 Vzali se 27. května 1353. 189 FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 132 – 133. 190 Mezi Karlem a Annou Svídnickou, mezi Rudolfem Habsburským a Karlovou dcerou Kateřinou, mezi Albrechtem Habsburským a dcerou Jana Jindřicha. 191 Karel pomůţe Albrechtovi II. ve Švýcarsku, coţ bylo dohodnuto jiţ v květnu r. 1353. Rakouský situaci v Tyrolsku uklidní. 192 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 235 – 236. 193 SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 230. 194 Utvořena v březnu r. 1354 mezi Karlem IV. a Benátkami, Padovou a dalšími severoitalskými městy 195 „Dodrţel“ slib daný papeţi, ţe do Věčném městě vstoupí aţ v korunovační den.
38
římským bran.196
Kardinál Petr z Ostie se korunovačního aktu ujímá.197 O
Velikonocích stanul Karel IV.198 na vrcholu své ţivotní cesty. Na hlavu českého panovníka je v největší církevní svátek císařská koruna poloţena. Anna Svídnická je od této chvíle císařovnou. „Poprvé a naposledy v dějinách českého státu stanul potomek starobylé přemyslovské dynastie s plným souhlasem představitelů své rodné země a svaté říše římské na nejvyšším a nejuctívanějším společenském stupni, jakého mohl dosáhnou urozený laik, na starobylé a v obecném povědomí posvátné půdě Věčného města jako „pán světa.“ 199 A nyní se zeptejme Vladaře? Tentokrát uţ nikoli. Pokorný chci být. Nechci císařskou korunu myšlenkám obyčejného člověka v šanc dát. Uţ dost bylo hledání. Tohle je odměnou. Zavřu oči a na malou chvíli, stejně jako pan Brouček, se do minulosti vypravím. Chci vstoupit do velikonočního Říma roku 1355. Konec našeho putování po ţivotní dráze Karla IV. Jen dva politické kroky nám ještě zbývají. Maiestas Carolina a Zlatá bulu Karla IV. Lesk císařské koruny je měl posvětit. Proměnila se přání ve skutečnost? Pokud touţíte odpověď znát, tak se nechte vést. A nebo zůstaňte snít.
196
Barvité vylíčení podává Beneš Krabice. viz. FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 135 – 136. 197 Za korunovaci ho Karel obdaroval 1000 zlatých ročně. Suma, za kterou bylo moţné pořídit v Německu slušný hrad. 198 Karel IV. jako římský císař. Karel I. jako český král. 199 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 241.
39
6. Maiestas Carolina200 „A proto, kdyţ na nás z milosti Boţí zákonným nástupnictvím přešlo naše České království, začala se zmocňovat mysli naší Jasnosti mnohonásobná starost z důvodů různých nedostatků, jeţ zapříčinila nespolehlivá povaha lidského rodu a jeţ se v tomto království jiţ příliš rozmohly; pilně a bedlivě jsme přemýšleli o všech nutných a vhodných protilécích.“
201
Úvodní slovo zákoníků mohli jste číst. Náš první císař byl
člověk, jenţ uměl číst minulost. Dokázal hledět kolem sebe a učit se z vlastní zkušenosti.202 Tyto výsady se prolínají celím zákoníkem. Tyto dovednosti Karel vtělil do článků, které měly utvořit základní soubor zásad feudálního práva. První český celozemský zákoník.203 Tak jako se duše prolíná v lidským tělem, tak Karel vloţil do „svého“204 zákoníku centralistický prvek. Nechci, aby na těchto stránkách došlo k podrobnému seznámení s daným dílem, ale jen základní tendence a myšlenky vám nabízím. Několik, dle mého názoru, nadčasových myšlenek blíţe k srdci i k rozumu přiloţím. V září roku 1355 byl předloţen šlechtě na generálním sněmu v Praze. Lesk císařské koruny české pány neoslepí. Mocní ze všeho nejméně chtějí býti zbaveni své moci. Proto nestačí odmítnutí, ale poţadují odvolání. Jejich přání bylo splněno a v listinu proměno.205 Císař v ní prohlásil, ţe zákoník byl „nešťastnou náhodou stráven ohněm a obrácen v nic.“
206
Aţ v prach se obrátil. Proč zrodila se tato slova? Uţ
v písmu samém je ukryta odpověď. Slova umoţní pravidla pouze číst, nikoli je „nalézat.“207 Moc krále povyšují, avšak šlechtě vymezuje hranice jejich působnosti.
200
Označení Maiestas Carolina nese od chvíle svého prvního vydání Pavlem Ješínem r. 1617. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 280. A jaké bylo přání samotného císaře: „tyto zákony a ustanovení byly shromáţděny do jednoho kodexu, jenţ se bude nazývat blahým jménem našeho Majestátu;“ BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 168. 201 BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 166. 202 Vyberme: zkušenost jeho otce s českou šlechtou mu poskytla dostatečné ponaučení. FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 140. Přesto Jana Lucemburského v úvodu Maiestatu oslovuje jako „našeho nejdraţšího otce, jehoţ památku je třeba si připomínat, pana Jana, slavného českého krále.“ BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 166. 203 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 279 a s. 338. 204 otázka Karlova autorství a doby vzniku zákoníků: FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 139. Srov. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 280. A také SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové Noviny, 1999, s. 243. 205 Listina z 6. října 1355. 206 BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 252. 207 SEIBT, Ferdinand. Karel IV. Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 246.
40
Nechtěli být pasivními vykonavateli práva, ale aktivními tvůrci směřující k osobnímu prospěchu. Nejen forma, ale i pravidla Karlem ustavená šlechtu omezují. Jasně jest definován základ královské moci. Staňme se dítětem, které korálky navléká. První je červený: výčet nezcizitelných měst a hradů.208 Pak prsty modrý korálek svírají: zrušení doţivotního zastávání nejvyšších zemských úřadů.209 Bílý se leskne jako sníh v ranním jitru: omezení moci zemských soudů a zákaz tvrdých trestů.210 Letní obloha je modrá, tak jako kulička v ruce dítěte: šlechta můţe rozdělovat majetek jen pod dohledem krále. Červánek ukrytý ve skle: pán nesmí majetek Českého království nijak zastavovat. Vločky uvězněné v koulovitém vězení: pokud obyvatel211 království umře bez dědiců, jeho majetek přechází na krále. Několik kuliček jako dar pro vaši imaginace. Několik pravidel jako odpověď na výše uvedenou otázku. Omezuje jejich prostředky, přesto o nich čteme tato slova. „Chceme, aby vznešenost a čest našich urozených pánů, jeţ zdobí a oslavuje naši královskou korunu, zůstávala provţdy nedotčena a stálá.“ 212 Symbolika šperků nás lehounce upozorní na ţenu. Na královnu. Na vdovu. Nesmí si nikoho z domácích šlechticů za muţe vzíti. Pokud tak učení, oba vyhnání budou a královna o věno bude ochuzena.213 Kacířství, Ţidé, lesy, tresty za vraţdu, loupeţnictví, soudy, darování, sňatky, přísahy krále……uvnitř zákoníků se snoubí.214 Nadčasovost „pravidel“ mě svedla. Nemohu odolat. Polibek první ihned mě pohltil: „vţdyť náš poklad se zvětšuje tehdy, kdyţ se naším věrným a poddaným bez průtahů pomáhá ke spravedlnosti.“
215
Spravedlnost obyčejných lidí jako cesta ke
„zbohatnutí“ vládce či vládnoucích. Spolupracující a myslící společnost jest darem, kterým dnešní vládci opovrhují. Člověk jako lidská bytost má být základem fungující společnosti. Nevytváříme konstruktivní svět, ale individualistický „racionální“ chaos, který slouţí k obohacování a uvěznění vlastního já. Jak dlouho nám bude trvat neţ pochopíme, ţe největší „cenou“, kterou člověk můţe získat, je pochopení či rada 208
Je zde uveden přesný výčet jmen. Zajímavé je, ţe zde není jmenována Morava. SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 244. Tímto ustanovením šlechta ztrácí moţnost obohatit se z „královské kapsy“. 209 O nástupci v úřadu bude rozhodovat sám král 210 Příklady: nevylupovat oči, neuřezávat nos, useknutí ruky či nohy. Karel ruší tímto zákoníkem i tzv. boţí soudy. 211 Nejen šlechtic, ale i poddaný či měšťan 212 BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 221. 213 BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 193 – 194. 214 Viz. Maiestas Carolina. BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 147 – 254. 215 BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 192 – 193.
41
vyřčená člověkem? Úmyslně zdůrazňuji slovo lidství, které nám pomalu umírá. Moţná jsou mé myšlenky utopií. Moţná. Ale nechci, aby byly zapomenuty, tak jako myšlenka Karla IV. Pohled do očí a opět se naše rty spojí. „Kdo se nepostarali, aby království, jeţ musí být v bezpečí, bylo chráněno před různými dobrodruţstvími, pustošeními a rozpady, ti zasluhují, aby byli zbaveni klidu tohoto království a bydlení v něm.“ 216 První nápady obrací se k současné politické scéně. Není to leţ, ale jen povrchní pravda. Uvnitř se skrýváme my – lidé. Sami sobě pustošíme svět okolo nás. Ničíme se a zároveň před sebou utíkáme. Přestaňme ukazovat prstem, pohleďme do svých očí a poloţme si jednoduchou otázku: zaslouţíme si svobodu a odpovědnost, která nám byla darována předešlými generacemi? Nestačí jen brát, ale dávat je nezbytností. Ještě jednou mě políbila, a pak o samotě jsem zůstal. „Lidské uvaţování si bere, je-li ušlechtile prozíravé, ohledně budoucích příkazů poučení z minulých událostí; je schopno čelit nastávajícímu dění vhodnými protiléky, jestliţe si s ochotou důkladně prohlédneme, co podobného se jiţ přihodilo.“
217
Dokud nepoznáme minulost, budeme
nuceni ji opakovat. Neumíme v minulosti číst. Spokojili jsme se s holými daty a k nim přiřazenými frázemi. Kuličky rozsypané na podlaze zobrazují naše chápání minulosti. Potřebujeme náhrdelník. Vyjmenovat či oslavit státní svátek nerovná se pochopení minulosti.
6.1 A nyní se zeptejme Vladaře „A nesmíme zapomínat, ţe nic nezačíná tak obtíţně a nic nepřináší tak pramalou naději na úspěch jako zaváděné nového řádu.“
218
Karlova zkušenost se zákoníkem
budiţ nám důkazem. Nešlo o revoluční myšlenkové dílo, ale o jasný pokus učinit z českého krále silnou postavu uvnitř království. To v době, kdy šlechta touţila na roveň s českým panovníkem být. Jedna šachovnice. Stejné figurky. Jen střelci a věţe. „Bez krále.“ Libovůli učinit přítrţ. V pravidlech a institucích ukrývat moc.219 Pravidly podpořit daný institut či člověka, ne je nahradit. Karel IV. touţil vybudovat pevné uskupení. Systém a systematičnost slouţí člověku, nesmí člověk slouţit systému. Náš 216
BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 194. BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 193. 218 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 54. 219 Tímto Karel navazoval na listiny ze 7. dubna 1348. 217
42
svět zabředl do pravidel a přitom zapomněl na člověka. Mnohdy se chvástáme dokonalostí svých nařízení, ale slepě. Nedokáţeme otevřít oči a vidět mezi pravidly sami sebe. Pak bychom oku nenabídli člověka, ale strohý mechanický systém. Pravidla dávající člověku jasné a pevné místo a zároveň zachovávající jeho lidskost. Avšak námitka. Karel IV. vytvořil celek pro krále, nikoli pro člověka. Pro vládce, nikoli pro kaţdého. Dnes nemáme mít aristokracii, ale vládu lidu. My sami se musíme stát sobě „panovníky“. Člověk politický mající pevné místo v demokratické společnosti. I to bude dlouhá a obtíţná cesta. Přítomnost nám dokazuje jenom opak. „Panovník má budit respekt, nikoliv však strach, protoţe ten vede zase k nenávisti. A respekt si udrţí potud, dokud nesáhne poddaným na majetek a na jejich ţeny. (…) Lidé spíš zapomenou na smrt třeba i vlastního otce neţ na ztrátu majetku.“ 220 Cynické? Ano, ale pravdivé. Císař sice nezbavil pány jejich majetku, ale chtěl omezit jejich budoucí choutky a moţnosti. Zbavil je prostředku mocensko-politického boje. Karel nabídl své osobě a budoucímu českému králi mocné křeslo právě díky jasným majetkovým pravidlům. Český král vloţil řád – hranice – systém do prostředku moci. Neučinil ze svého majestátu pokladnici, ale ukotvený systém. Pokud člověk má vládnout sám sobě, musí hmotným věcem dát racionální pravidla. Přítomnost je dokladem iracionality. Zboţštění věcí či jejich nesmyslné hromadění. Řád, který dává člověku možnost kontrolovat svoji ziskuchtivost a iracionalitu. Pokud jej vytvoříme sami sobě, učiníme tak naši společnost v daném směru racionální.
220
MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 121.
43
7. Zlatá bula Karla IV.221 Roku 1355 byl sestaven222 ucelený „říšský ústavní zákon.“223 Nešlo o jednorázový akt, diskuze zde hrála silnou roli. Císař a český král podal návrh, jenţ v Norimberku a v Métách byl projednán. Sněmy se sešly 10. ledna 1356 a 25. prosince 1356. Co onen zákoník skrývá? Pojďme tedy v jeho stopách… „Ve jménu svaté a nedílné Trojice, nechť je to šťastné. Karel Čtvrtý, přispěním Boţí milosti římský císař, vţdy rozmnoţitel říše, a český král, na věčnou paměť věci.“224 Norimberský zákoník těmito slovy začíná. Zvídavý čtenář po smyslu celého díla se pídí. Nenechme jej dlouho čekat. Nesourodost uvnitř říše.225 Potřeba stability. Vymezení kurfiřtské hodnosti stalo se příčinou. A Karel sám sebe vnímal jako císaře, jenţ o říši se postarat musí. „Nuţe, úřad, jejţ v císařské hodnosti zastáváme, nás zavazuje předcházet nebezpečí budoucích rozkolů a neshod mezi voliteli (mezi neţ se, coby český král, samozřejmě počítáme), a to z dvojího důvodu, jednak kvůli císařství, jednak kvůli právu volit, jeţ nám náleţí; a proto jsme – abychom podpořili jednotu mezi voliteli, abychom zavedli jednomyslnou volbu a abychom předem uzavřeli cestu proklatému rozkolu, o němţ jsme mluvili výše.“
226
V těchto slovech je cítit zkušenost. Z těchto slov vyvěrá
schopnost dívat se kolem sebe. Ale i sám císař svá vlastní ustanovení v budoucno poruší. Sedm kurfiřtů stanovila.227 Sedm volitelů římského krále určí. Nikoli naprostá shoda, ale většina určí jménu budoucího krále. I formální povinnosti spojené s volbou jsou uvedeny. Kaţdý má své pevné místo v zasedacím pořádku a v královském průvodu.228 Povinnost, formality a stabilita. Karel IV. jasně vymezuje postavení kurfiřtů
221
Tento název se uvádí od r. 1400 a je odvozen od způsobu zpečetění, který ovšem nebyl nijak mimořádný. Jen v roce 1356 vydal Karel IV. víc jak 20 zlatých bul. BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 260. 222 Otázka autorství je sporná. Pravděpodobně vznikla jako výsledek jednání na sněmech v roce 1355. Dále o tomto BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 260. Také SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 243 . A FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 199. 223 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 243. 224 BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 267. 225 FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 195. 226 BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 268. 227 Tři duchovní: arcibiskup mohučský, kolínský a trevírský. Tři světští: vévoda saský, falckrabě rýnský, markrabě braniborský a král český. 228 BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 277 – 278 a s. 301 – 304.
44
v rámci Svaté říše římské. Bula je povyšuje nad obyčejná říšská kníţata.229 Pravomoci230 a území dostávají pevný obrys a charakter. Nezbytností pro hladký průběh budoucnosti je stanovení nástupnictví.231 Císař vnímá jejich úlohu. Povaţuje je za „nosné pilíře“, které nesou „základ celé budovy“. 232 Budoval pozice kurfiřtů a zároveň posiloval celou monarchii. Jedna hodnost je zde opomenuta. Papeţův nárok na aprobaci římského krále zahalilo mlčení.
233
Zlatá bula „poníţila“ hlavu křesťanského světa na formálního
schvalovatele zvoleného krále.234 Karel ani teď nezapomenul na základ svého panství. Na České království. Český král je první mezi světskými kurfiřty, vţdyť jako jediný z nich je „kníţe korunovaný a pomazaný“.235 Říšský arcičíšník, který poslouţí císaři prvním nápojem. Král volený českým sněmem. Vládce drţící v rukou královský soud.236 Získává tak moc nad soudy stavovskými.237 Tato snaha byla patrna jiţ v Maiestatu Carolina, ale zde dosáhla naplnění. Přes nejvyšší světský titul ve Svaté říši římské nezapomenul na českého krále. Lesk císařské koruny neodvrátil Karlovu mysl od domovských zemí. V neposlední řadě vyzdvihl zákoník tři města.238 Frankfurt. Cáchy. Norimberk. „Shledali jsme rovněţ, ţe podle věhlasných zpráv a svědectví dávných dob dodrţovali naši šťastní předchůdci bez přerušení a od časů tak prastarých, ţe na odlišné se vzpomínka nedochovala, tu zvyklost, ţe slavnostní volba římského krále, budoucího císaře, se konala ve městě Frankfurtu, první korunovace v Cáchách a první zasedání královského dvora v městě Norimberku. Proto na základě jasných důvodů prohlašujeme, ţe i v budoucích dobách se uvedené zvyklosti budou povinně dodrţovat, leda by jim nebo některému z nich odporovala nějaké zákonná překáţka.“ 229
239
Úcta
Také SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové Noviny, 1999, s. 251. A FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978, s. 198. 230 V zákoníků jsou jasně vymezeny mj. soudní kompetence. BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 284 – 285. 231 Prvorozený syn a svoji roli můţe plnit od 18 roku ţivota, jinak prostřednictvím zástupce. BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 298. 232 BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 300. 233 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1978, s. 244 – 245. 234 Zajímavá paralela s činem Ludvíka Bavora z 16. července 1338. Podařilo se mu získat souhlas kurfiřtů, ţe jimi zvolený římský král nepotřebuje ţádnou papeţskou aprobaci, nýbrţ se můţe ihned po volbě ujmout vlády. 235 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 244. 236 BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 282. 237 SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové Noviny, 1999, s. 252. 238 O městech v rámci zákoníku viz. SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 252. 239 BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 304.
45
k minulosti a vnímání tradic byla Karlovi IV. vlastní. Jako císař se nemohl přihlásit k nikomu jinému neţ ke Karlu Velikému. K otci císařství. Odtud cášská korunovace. Nepopisuji zákoník, jen hlavní tendence Vám chci představit. Přesto nemohu opomenout článek (kapitolu) XV - O spiklencích, kde je pod přísným trestem zakázáno utvářet spolky, úmluvy či nepovolené svazy.240 Jednotlivec nemohl být jeho Majestátu nebezpečný, jedinou moţností bylo utváření spojenectví. Nebránil tak pouze sebe, ale i kurfiřty. Historicky odůvodněný prvek pro ochranu stability. I na vzdělávání tento zákoník pomýšlí. „Vznešené Svatá říše římská musí usměrňovat zákony i vládu národů lišících se mravy, způsobem ţivota i jazykem, a proto je vhodné a podle soudu všech moudrých lidí prospěšné, aby se kurfiřti, pilíře a stěny této říše, vzdělávali v odlišnostech různých nářečí a jazyků, aby tak více lidí chápali a zároveň byli chápáni větším počtem těch, kteří pomáhají císařské Výsosti nést poţadavky nesmírného mnoţství lidí a kteří byli k péči o tyto věci určeni.“
241
Proto
synové kurfiřtů musejí se v jazyce italském a slovanském vzdělávati.Císař sám mohl být učitel, vţdyť pět jazyků ovládal.242 Porozumění odlišnostem propojené říše. Nestačí slepě poslouchat a vládnout. K čemu pravidla, kterým rozumí jen pán? K čemu poţadavky, kterým rozumí jen ovládaný? Jazyk není pouhý nástroj mluvení, ale předpoklad pro porozumění. Dnešní člověk mluví, mluví a mluví. Naučil se fráze, kterými se holedbá. Obklopen hesly uzavírá košatost jazyka. Slova spojujeme ve věty, ale smysl jim dát mnohdy nedokáţeme. Mluvíme stejným jazykem, přesto nerozumíme si. Demokratická společnost potřebuje vzájemné pochopení. Máme-li sobě vládnout, pak musíme pánům i ovládaným rozumět. Já pronikající k podstatě věcí a tyto myšlenky předávající. Tupě naslouchat nestačí. Ne slepě opakovat, ale vnímat a rozumět.
7.1 A nyní se zeptejme Vladaře „Ten, kdo si nevšímá reality a nechce vidět, jací lidé jsou, a staví spíše na svých přáních a představách, jak by svět vypadat měl, nedopadne dobře.“
243
Císař četl v říši
jako v otevřené knize. Pletichářství přinutilo Karla IV. ke stanovení pravidel. Kurfiřtské
240
BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 288. BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Jiří. Karel IV.: Státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 306. 242 O vztahu Karla IV. k jazykům: SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: Císař v Evropě. Praha: Lidové Noviny, 1999, s. 174. 243 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 111. 241
46
hodnosti nesměly být oloupeny. Císař byl reprezentant moci, kterou „drţeli“ Ti druzí.244 Nebylo moţné postavit nové základy, ale pouze upevnit staré. Být volitelem římského krále, znamenalo být prvními kníţaty v říši. Tato povinnost s sebou přinášela své mocenské podloţí. Římského krále určí silné osobnosti říše. Postavení volitelů jako doklad pozice voleného. Shoda uvnitř rozmanitosti nebyla tou správnou cestou, a tak „většinový systém“ Zlatá bula Karla IV. stanovila. Bylo jich pouze sedm, přesto absolutní shodu nikdo nepředpokládal. Vůle většiny jest prosazována. Rozmanitost dnešní společnosti je totoţná se sklíčky kaleidoskopu. Mnohost se tu prolíná. Není moţné přistoupit na systém absolutní shody. Nejednotnost názorů je podkladem pro diskuzi. Smysluplný dialog potřebuje jasné a pevné argumenty. I my se musíme naučit číst v kaţdodennosti svého bytí a vést rozhovor postavený na pevných hodnotách. Karel ukotvil nejen materiální statky, ale i moc svých volitelů. Předal jim odpovědnost za svá území. Demokracie sama o sobě přenáší odpovědnost na člověka. Ten se pohodlně usadil v bohatém křesle a odpovědnost proměnil v horký brambor, který bezhlavě putuje mezi lidmi. Čeho si současný člověk dokáţe skutečně váţit? Musíme změnit sebe, abychom dokázali změnit současný stav společnosti.
244
SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980, s. 245.
47
8. Od minulosti k současnosti Více jak šest set let dělí dnešního člověka od ţivota Karla IV. Zapomenout jsme nedokázali. Stačí si minulost pouze pamatovat? Uchopit minulost bylo mým cílem. Respektovat její zákonitosti a přesto ji v mnohém přesáhnout. Osud krále posouzený myšlenkou Vladaře. Nejde jen o prosté hodnocení, ale o hledání. Překlenout zub času prostou větou. Osudy lidí mi darovali radu či varování. Různé etapy ţivota přispěly různým dílem. Dvanáct „darů“ jsem dostal. Nestačí těšit se z jejich skutečnosti. Proto kaţdou z oněch myšlenek chci vzít a do současné společnosti je vloţit. Zdánlivě tedy minulost zůstává za námi. Budu sice pozornost současnosti věnovat, ale nechci přitom dávno minulé opomenout. Demokracii dneška vezmu si na paškál. Zeptám se, co dnes vzdělání znamená. Jakou roli hrají v současném světě informace. Je schopný člověk s nimi pracovat? Poslední část, ne méně důleţitá, jest o rodině a partnerství. Co pro současného člověka znamenají? Láska, důvěra a odpovědnost. Prubířské kameny mezilidských vztahů. Existují i dnes nebo je člověk rozdrtil pod tíhou prázdných potřeb? Pro pořádek uvádím „dary“ minulost ještě jednou. Myšlenky vzešlé z minulosti: 1) Neutíkejte před prvním problémem. Odpovědnost s sebou přináší povinnosti, jenž musíme nést. (Dětství a dospívání Karla IV.) 2) Data a informace jsou jen slova složená do vět, hodnotu a smysl jim dává člověk. (Šachová partie o Korutany a Tyrolsko) 3) Lidskost umožňující člověku prchnout a zbortit „moderní“ vězení. (Šachová partie o Korutany a Tyrolsko) 4) Informační kvantita musí být nahrazena promyšlenou kvalitou. (Za říšskou korunovací v Bonnu) 5) Svoboda je především odpovědnost. (Za říšskou korunovací v Bonnu) 6) Mravní hodnoty jako základ pro ukotvení společnosti uvnitř světa a sama sebe. (Praţské arcibiskupství) 7) Spolupráce a trpělivost jsou životní esencí demokracie. (Od Bonnu k Cáchám)
48
8) Pečovat o vzdělání a vnímat jeho nenahraditelnost ve světě. (Univerzita Karlova) 9) Společnost, která je upřímná a její prvky do sebe zapadají. (Koruna království českého) 10) Musíme změnit sebe, abychom dokázali změnit současný stav společnosti. (Zlatá bula Karla IV.) 11) Člověk politický mající pevné místo v demokratické společnosti. (Maiestas Carolina) 12) Řád, který dává člověku možnost kontrolovat svoji ziskuchtivost a iracionalitu. (Maiestas Carolina)
49
9. Žijeme opravdu v demokracii? Slovo demokracie je skloňováno ve všech pádech. Je obhajobou, omluvou i výmluvou pro současného člověka. Ţijeme opravdu v demokratické společnosti? Neblíţíme se spíše mase, která je modelována ideologií moderního člověka? Co je to vlastně demokracie? Politické uspořádání či pohled na svět? Pokusím se, milý čtenáři, abys odpovědi na tyto otázky naleznul.
9.1 Volební právo = demokracie? Obdrţíme volební lístky. Počkáme na den voleb. Za plentou lístek uschováme do obálky a vhodíme do volební urny. O čtyři roky později.245 Obdrţíme volební lístky. Počkáme na den voleb. Za plentou lístek uschováme do obálky a vhodíme do volební urny. O čtyři roky… Mezidobí vyplněné kritikou soudobých poměrů. Vytahujeme se nad „uboţáky“246 v poslanecké sněmovně. Dámy a pánové, takhle vypadá demokracie 21. století. Seznamte se. Tomáš Garrigue Masaryk napsal: „Je holým neštěstím, ţe si zvykáme očekávat tolik od vlády, samočinnosti se vzdávajíce.“ 247 Současná společnost. Dnešní člověk. Občan učinil z těchto slov pravdivé proroctví. Reptající masa se jednou za čtyři roky účastní politického ţivota.248 V mezidobí přestáváme býti občany. Jen „stroje“ přizpůsobené dnešku. Sledujeme a posloucháme. Vyjadřujeme postoje k současnému dění nebo jen prázdně tlacháme? Necháváme vládnoucí vrstvu rozhodovat za nás. O nás bez nás. Ale kdo platí nejvíc? Já. Ty. Muţ kráčející se psem. Milenci v parku. Ano, obyčejní lidé. Jsme natolik uzavřeni ve vlastních ţivotech, ţe nedokáţeme projevit společnou vůli po změně? Sejdou se obrovské davy, aby sportovní vítězství proţívaly.249 Proč stejný krok neučiníme sami pro sebe? Přesvědčeni o vlastní nemohoucnosti a bezmocnosti sedíme v pohodlí našeho nové gauče. Pocit národní hrdosti plně uspokojený kultem zábavy. Nejspíš stačí, kdyţ vstaneme alespoň jednou za
245
Čtyři roky – obvyklý interval mezi parlamentními volbami. Nejde o paušální označení. Slovo „uboţáci“ vykresluje mínění současné populace o politicích. 247 MASARYK, G. Tomáš. Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2000, s. 119. 248 Volební účast v parlamentních volbách roku 2010 byla 62.6%. 249 KLÍMA, Ivan. Jak přeţít blahobyt. Brno: Doplněk, 2001, s. 33. 246
50
čtyři roky. To je naše víra. Oslavy vítězství jsou dokladem obrovské absurdity. Slavíme vítězství naší země, o kterou ve skutečnosti nemáme ţádný zájem. Naše reálná potřeba je uspokojit sebe samého. Není ona „dobrovolná izolace“ promyšleném důsledkem? Člověk politický mající pevné místo v demokratické společnosti. Ano, potřebujeme sami sebe ukotvit. Nebýt bloudící lodí, která k přístavu v pravidelných intervalech přijíţdí. Potřebujeme proměnit současné poměry. Ticho a skloněná hlava nic změnit nedokáţou. Nemáme pravomoci přeci? A kdo nám je vzal? Nespokojenost přehlíţíme, protoţe s ní prý nemůţeme nic dělat. Tak budeme bloudit dál. Lidé musí být slyšet. Lidé musí být vidět. Lidé jsou tento svět. Člověk politický potřebuje místo, kde se sebou rovným ruku si podá. Jak mohu někomu ruku dát, kdyţ jsem uzavřen ve zdech svého příbytku? Najdeme nespočet důvodů, proč je „opustit“. Ale na změnu vlastního postavení uţ nám čas nezbyl. Dokud takto budeme přemýšlet, nikdy své místo mít nebudeme. Existuje jednoduché pravidlo. Člověk získá zájem o danou činnost, pokud se na ní bude moci aktivně podílet.250 Potřebujeme najít smysl svého konání. Ale proč je to tak těţké, kdyţ se jedná o naše vlastní ţivoty? Stavíme se pasivně vůči sami sobě. Společnost pohodlnosti, řekl bych. Společnost nakupování, řekl bych. Společnost zábavy, řekl bych. Kde je ukryt občanský ţivot? Přeci volíme a „stěţujeme si“. Přece po nás nemůţete chtít více. Vţdyť je tolik příjemnějších věcí, jak strávit svůj den. Týden. Měsíc. Rok. Ţivot. „Demokracie zde postupně pronikla do návyků, do postojů, do forem; najdeme ji v kaţdé podrobnosti společenského ţivota stejně jako v zákonech. (…) A co jsou všechny tyto zvyklosti, tyto postoje, tyto návyky, tato víra, ne-li to, co jsem nazval mravy.“ 251 Názor na ţivot. Ztotoţnění se s demokratickým systémem, ne jeho pasivní znásilňování. Pasivita je bohuţel dnešnímu člověka vlastní. Přijal ji namísto mravního kodexu. Pohodlně se usadit a nechat na sebe působit výdobytky světa techniky. „Neexistuje demokracie bez demokratů, tedy bez typicky demokratického člověka, který po ní touţí a vytváří ji, dokonce i kdyţ ona formuje jeho.“
252
Dějiny
směřovaly k demokracii, jeţ potřebuje aktivního a odpovědného člověka. Dějiny učinily z člověka pouhého příjemce majícího strach z odpovědnosti. Musíme tento strach překonat a učinit z demokracie názor na ţivot,253 nikoli abstraktní systém omlouvající 250
TOCQUEVILLE, de Alexis. Demokracie v Americe I. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 176 – 177. .251 TOCQUEVILLE, de Alexis. Demokracie v Americe I. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 234. 252 FUKUYAMA, Francis. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publisher, 2002, s. 141. 253 ČAPEK, Karel. Hovory s T.G.M. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 327.
51
naše prohřešky. Vţdyť svoboda je především odpovědnost.
Pokud ji nemáme,
zůstaneme masou lidí, která se poddává cizím nařízením a pravidlům. Poslouchat budeš, nic víc ti určeno není. Líbí se vám taková představa? Odvětíte: tak to dnes není. Lháři a slepci. Nikdo jiný daná slova nemůţe říci. Co vlastně chceme? Co chce člověk? Dotknul se konečně svobody, ale nenaučil si jí váţit a ţít s ní. Utekli jsme z klecí do dţungle. Tam odpovědnost nepotřebujeme. Uuuuf. Oddechl si člověk. Nemusí nést břímě celé společnosti. Alespoň za sebe samého odpovědnost převzít. Cesta k cíli musí někde začít. „Demokracie umoţňují participaci, a tedy zpětnou vazbu, bez níţ vlády jednají spíše v zájmu velkých podniků, které významně přispívají k národnímu bohatství, neţ ve prospěch dlouhodobých zájmů rozptýlených skupin soukromých občanů.“ 254 Komu se tedy odpovědný občan hájící své zájmy hodí nejméně? Velkým podnikům. Ty potřebují pouhé spotřebitele. Ať myslí na prostopášnosti. Nechme je touţit a hltat. K čemu máme politickou svobodu, kdyţ jsme otroky ekonomických vztahů?255 Politickou diktaturu vystřídala diktatura ekonomická. Nakup, prodej. Spotřebuj. Vyráběj víc a ještě víc, aţ budeš největším výrobcem na celém světě. Cyklické opakování. Billboardy prodávají produkty a politiky. Billboardy nabízejí pouze zboţí. Lidé se stávají věcmi, které touţí být prodány za co největší cenu. „Totalitní agresivita není jen vlastností nadnárodních korporací, ale můţeme se s ní setkat také v jednání podnikatelů, spekulantů a podvodníků kolem nás. Nejen proto, ţe stát nedokáţe účinně čelit aktivitám bez hranic, můţeme mluvit o měkké (pruţné, dynamické, rozmazané) totalitě.“ 256 Kolik stojí jeden volební hlas? Jakou cenu má člověk? Naprosto nesmyslné spojení: hlas a cena, člověk a cena. Dnes dobrovolně a s úsměvem, vţdyť ten je k nezaplacení, činíme z těchto dvojic realitu. Podřizujeme se zákonům trhu.257 Protestujeme? Bláhové pomyslet. Není čas, právě nakupuje. Není čas, vţdyť musím stihnout televizní seriál. Dokonale ozdobená bublina. Ta přeci bývá prázdná, ne? „Jenţe lidská neopatrnost svádí k mnoha věcem, které zpočátku chutnají sladce a teprve mnohem později prozradí své červivé jádro.“ 258 Kdo z nás by si koupil červavé jablko? Nikdo. V obrovském mnoţství jablíček pečlivě
254
FUKUYAMA, Francis. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publisher, 2002, s. 124. FROMM, Erich. Cesty z nemocné společnosti. Praha: EarthSave CZ s.r.o, 2009, s. 259. 256 VÍTEK, Miloš. O měkké totalitě. In: Totalitarimus ve 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 43. 257 LIESMANN, K., Paul. Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2010, s. 117. 258 MACHIAVELLI, Nicoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007, s. 105. 255
52
vybíráme ta nejlepší. V křesle před televizní obrazovkou si vychutnáme jeho chuť. Kaţdé kousnutí nás uspokojuje. Kaţdé kousnutí je projev díků nákupním centrům, ţe mé tuţby uspokojily. Chytře promyšlené maličkosti nás mají přesvědčit o sladkostech této společnosti. Červivé jádro nesmí nikdo spatřit. Tak zní nejvyšší pravidlo dneška. Řád, který dává člověku možnost kontrolovat svoji ziskuchtivost a iracionalitu. Úkol ideologií a demagogií byl prostý. Jen uzavřená skupina lidí zná jejich pravidla. Nekontrolovatelnost pohltila takový svět. Dnes obchodní společnosti znají pravidla. Obyčejní lidé jen plní jejich příkazy. Ano, máme nepřeberný výběr. Pokud ovšem podřídíme ţivot výrobkům, nikdy nebudeme spokojení. Vţdy bude existovat předmět, za kterým se budeme honit. Mluvím o kontrole, ale státní zásahy do hospodářství na mysli nemám. Mluvím o člověku. O kaţdém z nás. Lidé jsou přeci základní sloţkou společnosti. Kdyţ uspokojení nalezneme v pevných hodnotách, která nám smysl dají, netřeba se honit za novými a novými vymoţenostmi. Demokracie je dar, pojďme jej vyuţít. Nemusíme budovat sloţité konstrukce, stačí, kdyţ lidmi se staneme. Demokracie je sázka na lid.259 Dobrovolně jsme vloţili odpovědnost do našich rukou. Sázku jsme pojistili řadou práv. Snad z dobrosrdečnosti jsme zapomněli na povinnosti. Vychovat sami sebe musíme.260 Mluvit nestačí. K čemu jsou slova, kdyţ ţijeme podle zcela odlišných principů. „Znamená-li demokracie, ţe jednotlivec můţe projevit své přesvědčení a uplatnit svou vůli, předpokladem obojího je to, ţe vůbec nějaké přesvědčení a vůli má.“ 261 Dnes vlastní vůli nesmíme mít. Můţeš to, co druzí ti dovolí. Nesmíš být sám sebou. Nejdříve uspokojit tuţby druhých, pak teprve tě ocení. A k čemu vlastní vůle a hodnoty, kdyţ povrchnost se prodává? Účes či čepice, nikoli rozum, určují hodnotu tvé hlavy.
9.2 Informovanost současného člověka Pokud máme proměnit prázdné tlachání ve skutečný materiál, potřebujeme informace.262 Náš ţivot je slovy a daty přehlcen. Na nedostatek si opravdu stěţovat nemůţeme. Kvantita tu zcela jistě vítězí nad kvalitou. Rychlost obepínající společnost neušetřila ani tok informací. Zkratkovitost a neuspořádanost slaví úspěch. Ucelenost a 259
DAHL, A. Robert. Demokracie a její kritici. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 175. Dr. Edvard Beneš zdůrazňuje neustálou výchovu pro demokracie. Demokracie a její kritici, s. 69. 261 FROMM, Erich. Cesty z nemocné společnosti. Praha: EarthSave CZ s.r.o, 2009, s. 309. 262 BENEŠ, Edvard. Demokracie dnes a zítra. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1999, s. 249. 260
53
syntéza byly zapomenuty, prodány a odsunuty do kouta. Člověk je denně vystaven okamţikům, „kdy jsou jeho smyly přetíţeny nesouvisejícími informacemi, jeho mysl se brání tím, ţe otupí, propadne zmatku, zahltí se a její kritické schopnosti a soudnost uţ řádně nefungují. V tomto oslabeném stavu se člověk stává velice ovlivnitelným.“
263
Loupeţ. Smrt. Sleva. Nový seriál. Daně. Nevěra. Volby. Loupeţ. Znásilnění. Zvířátko. Knihovna. Kino. Fanoušci. Školství.264 Ilustrativní představení zpráv, které se valí do našich domovů. Bombardováni rovností. Konečně nalezena, avšak na nepravém místě. Svět se změnil v dort, který spolu vařili pejsek a kočička. Nemusím příběh vyprávět dál, jeho konec je čtenáři znám. Dokonce vědu mácháme v bahně reklamních nesmyslů. „Vědeckost“ poslouţí jako důkaz pro absurdní nepravdy.265 Tolik povyku pro naši touhu po rovnosti. Informační kvantita musí být nahrazena promyšlenou kvalitou. Tu kvalitu člověk přinést má. Vím, jak sloţité je dnes v informačním balastu skutečnost nalézt. Ale proč přijímat jen
současné mediální hašteření, které vytváří obrovský
slepenec. Současnost je natolik vyspělá, ţe minulost nám ji osvětlit nemůţe? Kdyţ pokus ten přesto učiníme, budeme utopisté, protoţe pouze odborníci to dokáţí. Další kousek utvářející ideologii současnosti. Dějiny mnoho odkazů nám přinesly, pojďme je hledat a přijímat. Známe výrazy jako demagogie a diktatura. Napadne nás mnoho slov, který je vystihují. Ale kdyţ před očima ji máme, nevidíme ji. Nechceme ji vidět a v první řadě, nesmíme ji vidět. Informační balast ji lehounce a ledabyle překrývá. Pracovat s informacemi znamená do hloubky jít. Pracovat s informacemi znamená odstup si učinit a skrz něj pohlíţet na „výtvory dneška“. Má to jednu podmínku. Spěch a zkratkovitost musíme nahradit koncepcí a ukotvením. Naprogramovat člověka k obrazu svému. Učinit z něj tvora zbaveného lidství. Vytvořit bytost oddanou společnosti nákupu a prodeje. „Ráta (pozn.: totalitarimus) sa s homogénnou masou ako hlavným pracovným materiálom. Masa predstavuje potenciálne nového človeka naprogramovaného podľa zákonov ideologie. (…) Premena myslenia ľudskej bytosti je základom premeny celého jej vnútorného sveta, pričom ide 263
HASSAN, Steven. Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů. Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993, s. 77. 264 Velmi dobře tento problém vystihl Miloš Dokulil. DOKULIL, Miloš. Totalitarismus jako fenomén. In: Totalitarimus ve 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 18. 265 Srovnání reklamy a propagandy: „Jak u obchodní reklamy, tak u totalitní propagandy je věda očividně jen náhraţkou moci. (…) Tím ale končí ony často přeceňované podobnosti mezi masovou reklamou a masovou propagandou. Obchodníci se obvykle nevydávají za proroky a nedokazují ustavičně správnost svých předpovědí. ARENDTOVÁ, Hannah. Původ totalitarismu I. – III. Praha: Oikoymenth, 1996, s. 478.
54
o zámerné ničenie ľudskosti v človeku. Totalitarizmus sa snaţí cieľavedome nahradiť povodný zmysel existencie člověka.“266 Ideologie ovládající naši společnost je velice jednoduchá. Kdo nekonzumuje, jako by nebyl. Lidskost předáváme nehmotným předmětům. Z člověka vytváříme zboţí. Marketingový svět namlouvá člověku bezmocnost, kterou je nutné vykupovat technikou. Stal se otrokem vlastních výtvorů, které povyšuje na modly.267 Demagogie dnes trůní hodně vysoko.268
Obchodní
společnosti vytvořily ideologii, kterou chrání svůj svět.269 „Doktrínu je nutno přijmout, není třeba jí rozumět. Proto musí být mlhavá a komplexní, a přitom dostatečně symetrická, aby se zdála logickou. Její síla vychází z tvrzení, ţe představuje jednu jedinou pravdu: ţe zahrnuje všecko.“ 270 Ideologie obchodních společností ovládají celý svět. Doprovázejí nás na kaţdém kroku. Nemůţeme utéct. Netřeba myslet, vţdyť kroky tvé řídíme my. Poddej se nám a budeš spokojen. Nádherné vlasy budeš mít. Pokud máš problém, svěř se našim poradcům, oni jej vyřeší. Kup si levné a krásné auto a jízdou se nech unášet. Pocit volnosti Ti vůz nabízí. Nádherná příroda pod koly se míhá. Zpět. Omyl. Právě jsi uvíznul v zácpě a hodiny čekáš….Absurdní? Samozřejmě. Ale nemyslící bytosti se logikou světa nezaobírají. Paradox dokazující nemocnou společnost. Člověk potřebuje utříbený systém informací, aby se mohl orientovat v demokratické společnosti.271 Takového člověka ovšem nepotřebují obchodní společnosti, které řídí naše kroky od východu slunce do západu slunce a od západu slunce do východu slunce. „Je jim272 očividně trnem v oku, ţe by lidé mohli získat vzdělání neúčelové, souvislé, obsahově ukotvené v tradicích velkých kultur, které by je nejen formovalo, ale také by jim umoţnilo nezávislost na diktátu doby a módních vlnách. Vzdělaní lidé by totiţ byli všechno jiné neţ
266
GLASOVÁ, Katarína. Premena ľudskej bytosti v totalitnom reţime. In: Totalitarimus ve 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 61. 267 Odpovězte si na tuto otázku: čím je pro vás váš automobil? 268 MASARYK, G. Tomáš. Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2000, s. 119. 269 Nabízí se srovnání s totalitními společnostmi, které ovládají taktéţ svůj prostor tím, ţe chrání onen fiktivní svět, který vytvořily. ARENDTOVÁ, Hannah. Původ totalitarismu I. – III. Praha: Oikoymenth, 1996, s. 523. 270 HASSAN, Steven. Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů. Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993, s. 116. 271 Nezbytnost vzdělání pro demokracii.BENEŠ, Edvard. Demokracie dnes a zítra. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1999, s. 249. 272 Liessmann hovoří o reformátorech školství. Avšak jeho myšlenka zapadá i do koncepce obchodních společností.
55
bezproblémově fungující, flexibilní, mobilní a týmově svázané klony, jaké by mnozí rádi viděli jako výsledné produkty vzdělávacího procesu.“ 273 Mnohé školy kráčejí s dobou. Škola se pro ţáka stává místem nepřeberného mnoţství informací. Nepřeberného, ale také neutříděného. Od kaţdé vědomosti špetka a máme tu další dort. Škola má připravit člověka na jeho budoucí ţivot. To nelze unést a navíc, k čemu jsou myšlenky, které naprosto neplatí o současném světě zboţí a věcí274. Člověk je utvářen od narození kaţdý den a kaţdou hodinu. Pobyt ve škole je zlomek jeho ţivota. Jak můţe škola vychovat ţáka k úctě, kdyţ ve společnosti vládne hmotná prestiţ. Kdo nejvíce hltá ideologii současnosti je nejuznávanější. Lidské vlastnosti jsme podřídili ceně. Škola se tak můţe pouze stát ostrůvkem lidskosti uvnitř světa materiálních „bohů“. Vztahy mezi lidmi dosáhly dokonalé povrchnosti. Cenné je pouze to, co jest vidět. Povýšili jsme oko na absolutního vládce mezilidských vztahů. Povrchnost přináší prázdnotu. Obal musí převyšovat obsah. Světem kráčejí ozdobené bytosti navigované ukazateli slev a výprodejů. Utíkáme do světa materiálních přebytků, abychom utěšili naši bezmocnost. Společnosti, které se nás snaţí přesvědčit o malosti člověka, zároveň malost utěšují. Objímáme se s „vůdci“ světa. „Tyto systémy275 tvoří vrchol odcizení. Jedinec je dohnán k pocitu bezmoci a bezvýznamnosti, a zároveň je veden k tomu, aby se ze všech svých lidských sil zavěsil na figuru vůdce, státu, „vlasti“ a promítl se do ní, takţe se jí podřídí a bude ji uctívat.“ 276
9.3 Stádnost dnešního člověka „Stali jsme se automaty, které ţijí v iluzi, ţe jsou jedinci s vlastní vůlí. (…) Myslí, cítí a chce, co od něho očekávají jiní; v tomto procesu ztrácí sám sebe, jediný moţný základ pro kaţdou pravou jistotu svobodného člověka.“
277
Prodali jsme svobodu, za kterou
naši předkové bojovali. Je to směšné, ţe jim vyjadřujeme úctu při svátcích, ale vlastními ţivoty je zrazujeme. Ničíme hodnoty, která nám má předávat minulost. Ţijeme pouze
273
LIESMANN, K., Paul. Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2010, s. 38. Věcí = lidí 275 Totalitní systémy 276 FROMM, Erich. Cesty z nemocné společnosti. Praha: EarthSave CZ s.r.o, 2009, s. 217. 277 FROMM, Erich. Strach ze svobody. Praha: Naše vojsko, 1992, s. 133. 274
56
dneškem. Ani budoucnost pro nás není lukrativní278. Člověk proměněný v „předmět“ trţního mechanismus ani jinak uvaţovat nemůţe. Potřebuje práci, musí se tedy prodat. Naprogramování k úsměvu kráčíme světem sluţeb a spotřeby. Pracuji, abych mohl uspokojit své touhy. Jsem doslova přinucen k uspokojování. Jako beztvará hmota se rozléváme po silnících a obchodech. Úsilí zaměřujeme na uspokojování neustálé nespokojenosti. A někdy si najdeme čas na vhození volebního lístku. Máme přeci demokracii, tak můţeme volit. A pozor, naše hlasy jsou si rovny. Jak povzbudivé pro malého člověka dneška. Svoji nicotnost musíme neustále zastírat. „Hlavními společenskými cestami úniku naší doby je podřízení se nějakému „führerovi“, jako je tomu ve fašistických zemích, a nutkavá konformita.“
279
Malý člověk hledá pouze pár
skutečností. Anonymitu a „idoly“, které ho povyšují mezi ostatní. „Zvláštní odosobnělost masového člověka se zde projevila touhou po anonymitě, touhou stát se pouhým číslem a fungovat jako malé kolečko, zkrátka touhou po kaţdé změně, která by odstranila falešné identifikace se specifickými typy či předurčenými funkcemi uvnitř společnosti.“280 Místo uniforem oblékáme podzimní a jarní kolekce. Bráníme se stejnorodosti barevností a proměnou svého ošacení. Namísto myslících bytostí, které jediné současný systém potřebuje, kráčí po světě barevná anonymní zlevněná nákupní taška. Spolupráce a trpělivost jsou životní esencí demokracie. Spolupráce neznamená závislost. Spolupráce neznamená závist. Vyvolat pocit strachu z druhého člověka bylo úkolem mnoha ideologií. Člověk nevěděl, kde „zrada“ číhá. Pečlivě budovaný egoismus doprovázený pocitem malosti vede člověka do podobných úskalí a „uvěznění“. Jenomţe na cestě k sebezdokonalení potkáme jeden důleţitý bod: nauč se kooperovat s druhými. Pokud daného bodu chceme dosáhnout, musíme umět druhého člověka ocenit pro jeho vlastnosti a schopnosti. Trpělivost vyšla z módy. Očekáváme okamţité uspokojení. Dlouhodobější koncepce se dnes nenosí. Bohuţel to platí nejen pro politické skutky, ale i pro mezilidské vztahy. Veškeré úsilí věnujeme své proměně ve zboţí. Nechceme být rušeni. Dokud půjdeme za okamţitým ziskem, nepřestaneme utíkat do umělého světa. Do světa, který stvořil někdo jiný. Do světa, který nás pohlcuje a ovládá.
278
S jednou výjimkou: pokud nám přinese zisk. FROMM, Erich. Strach ze svobody. Praha: Naše vojsko, 1992, s. 76. 280 ARENDTOVÁ, Hannah. Původ totalitarismu I. – III. Praha: Oikoymenth, 1996, s. 459. 279
57
9.4 Jsme schopni slova v myšlenky proměnit? „Můţeme tedy říci, ţe máme rozum (jako máme řeč), abychom se mohli stýkat s ostatními lidmi.“
281
Dnes nepotřebujeme chápat, vţdyť odborníci nám poradí. Jen Ti
a nikdo jiný tomu přeci nerozumí. Přemýšlet není módní. Slova potřebujeme, abychom vyjádřili myšlenky. Bláhové. Netřeba porozumění, stačí plochý popis či navigování. Zahoďte Aristotela, návod na novou televizi je mnohem přínosnější. Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Média a počítače vytváří nový jazyk. Ne v člověka, ale v automaty opakující příslušné formulace lidskou populaci mění. Symboly a zkratky vítězí. Učitel otázku poloţí a ţák není schopen odpověď formulovat. Slovní zásoba se zuţuje na „potřebné“ výrazy. Musíme přeci rozumět počítačům či mobilním telefonům. Netřeba rozumět sobě a druhým. Vţdyť nezáleţí na tom, jaký jsi, ale jaký mobilní telefon vlastníš a kolik jeho funkcí ovládáš. Jazyk strojů povýšili jsme nad jazyk lidí. Člověk potřebuje správné formulace, aby mohl sebe prodávat. Jako reklama prodává zboţí, tak lidé sebe nabízejí. Papouškuj vhodná slova a budeš přijat. A nezapomeň na předepsaný úsměv.
9.5 Kdo tedy vlastně jsme? Lidé dobrovolně se vzdávající odpovědnosti, kterou na ně „nakládá“ demokratická společnost. Schováni za anonymitu přehazujeme si výsadu dnešních lidí – moţnost podílet se na vlastním ţivotě – jako horký brambor. Odosobnili jsme demokratický systém. Vládu lidu zúţil dnešní člověk na volební hlas. Oddávající se potěšení, které nám nabízí dnešní svět, zapomínáme na povinnosti a na sebe sama. Dobrovolně vstupujeme pod křídla ekonomické ideologie vykrádající lidskou bytost. Chvástáme se svobodou a ve stejný okamţik otročíme. Máme přeci dostatek moţností, jak se ve své anonymitě zabavit a odreagovat. Ve svých touhách jsme někde vytrousili lidskost. Současná ideologie nás ujišťuje a vlastní nicotnosti. Utvrzován ve vlastní neschopnost, hledá pomoc u „odborníků“. Ten méně zdatný prostě jen utíká. „Velmi uspokojivá vize do budoucnosti.“
281
POPPER, R. Karl. Otevřená společnost a její nepřátelé II. Praha: ISE, edice OIKÚMENÉ, 1994, s. 102.
58
10. Vzdělání a současná společnost Pečovat o vzdělání a vnímat jeho nenahraditelnost ve světě. „Dar“ jako výchozí bod mého další pojednání. Děkuji a klaním se vám, pane Karle IV. Moudrost nesoucí se časem, aniţ by ztrácela svoji aktuálnost. Tak lze danou myšlenku jednoduše hodnotit. Můţe to být pouze několik slov umně poskládaných do jedné věty. Pročpak? Její skutečnou hloubku jí můţe dát aţ ţivot. Můţe to být pouze oslňující nálepka pro uspokojení lidí a jejich potřeb. Jen člověk vnímající její skutečnou pozici můţe onen dar, kaţdý den rozbalovat. „Fakta, ať uţ přírodní nebo historická, za nás nemohou rozhodovat, nemohou určovat cíle, které se hodláme zvolit. Jsme to my, kdo dává účel a smysl přírodě a dějinám. (…) Domnívám se, ţe tento dualismus faktů a rozhodnutí je zásadní. Fakta jako taková nemají ţádný smysl; získat jej mohou jen prostřednictvím našich rozhodnutí.“
282
Data a informace jsou jen slova složená do vět, hodnotu a
smysl jim dává člověk. Přísluší tato činnost i nám? Slovo fakta skloňuji v několika pádech. A mlčet o něm nemohu ani dál. Informace nemá být cílem, ale prostředkem k pochopení minulosti, přítomnosti a budoucnosti. My však data a čísla na cíl jsme povýšili. Kolem nás putují miliony písmen, slov a vět. Zahlcení. Přesycenost. Vězení. Chaos. Kusé informace nás doprovázejí na kaţdém kroku. Člověk kráčí ulicí. Kdyby oči pomale otevíral a zavíral, pokaţdé kdyţ uvidí, nová „fráze“ před ním se zjeví. Bez smyslu pohozeny ve světě, se myšlenky a zprávy válí. Důsledek je prostý. „Nárůst informačních a komunikačních moţností, mnoţství vjemů, zvuků, čísel, obrazů kamuflovaných jako informace, které se dnes valí na kaţdého průměrného obyvatele města, znamená, ţe se rozdíly nejdříve rozplývají, a pokud jsou přece jen patrné, neovlivní nijak pozdější události, protoţe je lze z kapacitních důvodů vnímat jen okrajově a zpravidla je také okamţitě zase zapomenout.“
283
Zapomínání je přirozenou obranou na přesycení. Existuje selekce?
Vysvětlím. Představte si obyčejné váhy. Na jednu misku poloţíme historii, přírodovědu, společenské poznání a myšlenky našich předků. Na druhé se válí celebrity, nevěra, sleva, zboţí. Váhy zůstanou klidné. Jakoby člověk hleděl na „Madonnu“ Salvadora
282
POPPER, R. Karl. Otevřena společnost a její nepřátelé II. Praha, ISE, edice OIKÚMENÉ, 1994, s 237. 283 LIESSMANN, P. Konrad. Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2010, s. 23.
59
Dalího. Zkuste kuličky roztřídit na základě důleţitosti! Zkuste si zapamatovat jejich postavení! Hezky jsme hierarchii odstranili. Dospívající člověk je kaţdý den o této rovnosti ujišťován. On roste, učí se teprve vybírat. On roste, výběr mu noviny a média ulehčují. Svázán jejich všudypřítomností, „učí“ se být jejich ţákem a vzdělancem. Aby byl dokonale uspokojen, zajímavostí je mysl jeho oblaţena.284 Opojen záhadností, sladkým obalem či nadsázkou s obdivem člověk vzhlíţí k informačnímu balastu současnosti. Vytvořili jsme techniku, která nám neskutečné moţnosti dává. Hltáme poznatky jí získané a pociťujeme hrdost na sebe sama. Oslepeni zářícím obalem, nepotřebujeme podstatu, jeţ uvnitř se ukrývá. „A skutečně naše intelektuální i etické vzdělání je zkaţené. Je zvrácené obdivem skvělosti, způsobu, jakým se o věcech mluví, který nastupuje a místo kritického zhodnocení věcí, o nichţ se mluví.“
285
Kým se člověk stává? Papouškem ve zlaté kleci, který prostě mluví.
Nechápe obsah, ale těší ho lesk jeho klece. Kdyţ blíţe pohlédnu, jedna věc mě vyděsí. Vţdyť ochotně podléháme promyšlené ideologii, která nás utváří k obrazu svému. Vzdělaný člověk opačným směrem musí jít. „Moderní všeobecné vzdělání, které je naprosto nezbytné při přípravě společností pro vstup do moderního ekonomického světa, osvobozuje lidi od závislosti na tradici a autoritě.“ 286 Netřeba velkého mnoţství dat, které spíše člověka o jeho nicotnosti přesvědčují. Nýbrţ spojitost a smysluplnost potřebujeme. Rozdrobenost musí být nahrazena syntézou. Poznatkový slepenec rozbít a vytvořit čitelnou pavučinu.287 Ten obraz vysvětlím. Jednotlivá data v ní mají své místo. Jsou propleteny v dokonalý celek. Nelze utvořit prázdný kruh. Z centra krok za krokem jít a nit splétat. Vzájemné vztahy omezují zapomínání. Kdyţ nesourodost spojujeme, zapomínat nás donutí. Pokud prvek má své pevné místo uvnitř celku, mohu k němu dojít, i kdybych jej zapomněl či v dané chvíli opomenul. Informační kvantita musí být nahrazena promyšlenou kvalitou. Ať škola děti vychová k „umění pavouků“! Souhlasím. Ale škola je částí lidského ţití. I kdyby správnou cestu zvolila, co zmůţe, kdyţ v osamění bude stát. Člověk vnímá, přemýšlí a konstruuje celý svůj ţivot. Lidskost umožňující člověku prchnout a zbortit „moderní“ vězení. Lidskost, jejíţ
284
LIESSMANN, P. Konrad. Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2010, s. 16 – 17. 285 POPPER, R. Karl. Otevřená společnost a její nepřátelé II. Praha, ISE, edice OIKÚMENÉ, 19994, s. 234. 286 FUKUYAMA, Francis. Konec dějiny a poslední člověk. Praha: Rybka Publishers, 2002, s. 291. 287 LIESSMANN, P. Konrad. Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2010, s. 10.
60
nezbytnou součástí myšlení být musí. Máme rozum, který nás nad zvířata povyšuje. Opravdu? I kdyţ jej nechceme a často ani neumíme pouţívat? Kým se poté stáváme? Tvory řízenými instinkty, jenţ se na povel reagovat učí. „Blahodárné zjištění, ţe?!“ Sít splétat je celoţivotním osudem člověka. Obrovská trpělivost a cílevědomost tvoří listy či stonky, na kterých ona pavučina vzniká. Nesmíme podřídit všechno jen jednomu okamţiku. Dosáhnout ho a pak vydat se úplně jiným směrem. V takovém počínání vítězí aktuální upotřebitelnost nad vývojem vlastní osobnosti. Nepodléhám sobě, ale pravidlům druhých. Dokud okamţitý zisk bude vládnout, nikdy nebudeme schopni vytvořit komplexní lidské osobnosti.288 Dokud obchodování ovládá svět, nebudou v něm kriticky uvaţující tvorové. Proč? Nesmí v něm být.Vzdělaný člověk nalezne pevné místo vlastní cestou. Systém ho zbaví chaosu. Propojenost hodnot nepotřebuje lesk. Není nucen utíkat ani zapomínat. Nakupujte a nakupujte. Nuceni k hromadění. Okamţitě spotřebovat, vyuţít a zvolit jiný. I informacemi takto zneuţíváme. Proč máme sami sebe vychovávat, kdyţ úplně jiná posuzovací měřítka existují? Informace hromadíme a hromadíme. Ne pro sebevzdělávání či sebevýchovu, ale pro hromadění samo o sobě. Jako stroj, který vylepšuje své vybavení. Ale pořád zůstává strojem. „Škola chce kultivovat rozumové schopnosti děti proto, aby dorostly do úrovně, která jim umoţní hladce se začlenit do světa dospělých.“
289
Coţ v překladu znamená, ţe musí být děti zahlceny spoustou
nesouvisejících informací. Musí si pytle plné rozházených faktů ze školy přinést. A okamţitý výsledek musí být patrný. Musí! Okamţitý úspěch. Taková je přeci současná filozofie. Škola čelí ještě jednomu problému. „Ţivotní nutnosti nutí tato vzdělávací zařízení k tomu, aby se zhostila všech úkolů, které se na ně delegují. Školy se stávají náhradou za rozpadající se rodinu, posledním místem emocionální komunikace, preventivní institucí v oblasti drog a AIDS, prvotním místem terapie, poskytovatelem sexuální a jiné osvěty, zařízeními na řešení problémů světa dospělých v otázkách znečištěného ţivotního prostředí, válek, integrace migrantů, boje kultur, bídy třetího světa, ideologie evropské konkurenceschopnosti, prudkého rozvoje ekonomiky orientované na neustálý růst a technologie, jsou neustále přetěţovány novými výdobytky techniky a neustále za nimi pokulhávají, musí zprostředkovat kognitivní vědění všem, a 288
LIESSMANN, P. Konrad. Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2010, s.
40 289
KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1998. s. 8.
61
přitom bez selektivního nátlaku rozdělovat a doslova roztrhávat.“
290
Holka pro
všechno. Na někoho lidé svoji odpovědnost přeci hodit museli. Horký brambor našel svého konzumenta. Škola se skutečně stala předobrazem světa dospělých. Vše je aţ neuvěřitelně absurdní. V hodinách dějepisu se ţáci podivují nad nesvobodou, útlakem a bezprávím. Dnes mohou být šťastní a spokojení. Existuje svobodná demokratická společnost. Aţ příliš jsme se zamilovali do uspokojení z tohoto výtvoru. Nechceme přijmout celou skutečnost. Neţ odpovědnost, raději utéci či anonymním autoritám podlehnout. Ţijeme v době, která je aţ příliš propojená. Jeden problém nelze řešit izolovanou cestou. Narodili jsme se do společnosti, která má být na lidech postavena. Proto je člověk prvním terčem moderních ideologií. Ty ho v dětství neustále udrţují. Vzdělávají a vychovávají lidské bytosti k obrazu svému. My se necháme hýčkat, a přitom ničíme to nejcennější, co máme. Jeden druhého. Rozum. Lásku. Jenom proto, ţe pohodlnosti dáváme přednost a odpovědnost nechceme mít. Musíme změnit sebe, abychom dokázali změnit současný stav společnosti. Není jiné cesty, po které člověk můţe jít. Není to tak těţké. Vţdyť k lidství se máme navrátit. A jaký je tedy vztah vzdělání a současné společnosti? Jsou úzce propojeny. Vzdělání je sluţkou. Vzdělávací instituce mají nahradit rodinu. Vzdělávací instituce musí nahradit přátelství. Vzdělávací instituce se musí umět prodat. Touto cestou není moţné vzdělávat ani vychovávat myslící a uvaţující lidské bytosti. Celá lidská společnost musí se pavučinou stát. Části pevné místo nechť dostanou. Propojený celek, který vytváří stabilní konstrukci. Opírá se o jednotlivosti, ale je pevně propojen. Vzdělání samo o sobě je pavoučí sítí, ale zároveň jednou částí této obrovské pavučiny. Netřeba gigantické proměny. Naopak. Vraťme se sami k sobě a staňme se lidmi. Přestaňme se dohodovat o uznávaní titulů. Přestaňme se dohodovat o státních maturitách. Dejme raději vzdělání pevné místo ve společnosti. Dejme vzdělání a jeho institucím smysl a roli, která jim náleţí.
290
LIESSMANN, P. Konrad. Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2010, s. 44.
62
11. Rodina a partnerství Rodina je stále povaţována za základ dnešní společnosti. Fráze či odraz současnosti? Uvidíme. „Výchova dětí a uzavření manţelství na celý ţivot vyţadují jisté osobní oběti a z hlediska kalkulace zisku a ztrát bychom je mohli prohlásit za iracionální.“291 Rodina člověku přináší nenahraditelná potěšení. Fungující rodinné prostředí vytváří balzám pro lidskou duši. Být s lidmi, kteří vás milují, je nejkrásnější skutečnost, jeţ můţe člověka potkat. Nevzniká okamţitě. Rodina je cesta, na níţ kaţdý člen se překáţky překonávat učí. Nese odpovědnost za sebe, ale i za druhé. Učí se tuto odpovědnost nést. Nepřináší zisk, ale lidské souţití. Nepřináší peníze, ale objetí. Nabízí obţivu, radu, uspokojení vlastních potřeb. Pokud ona tyto funkce zastává, člověk je jinde hledat nemusí. Stav pro ekonomickou diktaturu nepřijatelný. Nekřičí nahlas, ţe rodinou opovrhují. Ale tiše a pomale ji zbavuje jejich funkcí. Ulehčení vedoucí ke zbytečnosti.292 Jednotlivosti utvářející rodinný celek přejímají „odborné“ organizace. Všechno je nahraditelné. Všechno je vyčíslitelné. Pravidla pro zisk. Pravidla pro kvalifikované pomocníky. Osamělý člověk je mnohem zranitelnější. Osamělý člověk je mnohem závislejší. Potřebuje, a tedy hledá útěky ze samoty. Dnes nepřeberné moţnosti má, ale za kaţdou z nich se platí. To je oč tu běţí. Na počátku motivaci hledej. „Sociální ocenění se neřídí podle toho, jakou má daný člověk pozici v rámci domácnosti a má-li vůbec nějakou domácnost. Zásadní význam má to, jakou pozici zaujímá v rámci, organizace, v níţ pracuje. Profesní status jednoznačně převáţil při hodnocení lidí nad jejich rodinným statusem.“
293
Pracuj a
vydělávej. Čím více podlehneš pracovnímu nasazení, tím snadnější tvůj ţivot bude. Postoupíš v podnikové hierarchii. Zvýšíš si osobní prestiţ, která penězi se proplácí. Pro rodinný ţivot ti prostor nezůstane. Budeš osamělý, ale brzy zapomeneš. Za peníze si koupíš vůz, který lásku ti nahradí. Koupíš si obrovskou televizi a do umělého světa se ponoříš. Citový nedostatek nahradíš materiálním nadbytkem.294 Přesto deprese zůstává? Pak uţij si vztah na jeden den. Pozvi ţenu na drahý oběd, kup jí kytici a pomiluj se s ní. Ráno odejdi a zapomeň, práce tě čeká. Jestliţe na slepou kolej tě tento ţivot donese, 291
FUKUYAMA, Francis. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publushers, 2002, s. 306. KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1998, s. 58. 293 KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1998, s. 62. 294 Ve vztahu k rodině můţeme říci, ţe rodič nezahrnuje dítě láskou, ale materiálním nadbytkem. KLÍMA, Ivan. Jak přeţít blahobyt. Brno: Doplněk, 2001, s. 65. 292
63
psychologa vyhledej. Radu u něho nalezneš. Ten výčet byl úmyslný. Zkuste v něm naleznout zpeněţitelné poloţky. „Problém všeobecného uznání lze shrnout do otázky: „Kdo oceňuje?“ 295 Pokud peníze budou řídit svět, pokud se blahobyt země bude měřit čistě ekonomickou veličenou, daný stav se nezmění. Vţdy zisk či výdělek bude odlišovat úspěšné od neúspěšných. Neúspěšný má dvě moţnosti. Zdolat příčky na ţebříčku hierarchie. Stát se novým úspěšným. Úspěch jednoho znamená prohru pro druhého. Poraţený se neúspěšným stává a cyklus se buď opakuje nebo útěchu hledá. Před svojí malostí utéct do světa zábavy, náhraţek a umělostí. „Potřebujeme etiku, která opovrhuje úspěchem a odměnou.“ 296 Mravní hodnoty jako základ pro ukotvení společnosti uvnitř světa a sama sebe. Není moţné najít pevné místo ve společnosti postavené na ekonomických hodnotách. Člověk je nucen ţít v neustálém strachu o vlastní postavení. Bojí se o pevné místo, které v hierarchii získal. I proto, ţe je to jediný „pevný bod“, který v ţivotě má. Rodina je svojí podstatnou opěrným bodem v ţivotě člověka. Proč se jí dobrovolně vzdává? Proč je na svůj čin dokonce hrdý? Jen člověk pohlcený současnou ideologií takový čin spáchá. Individuální prospěch je nenahraditelnou hodnotou. Jak se mohu vzdát pro něco tak nicotného, jako je rodina? Úspěšně se prodám, druzí to ocení. Nic jiného nesmí být cílem. Druhý rodinný ţivot neuznává. Netřeba jej. Společnost, která je upřímná a její prvky do sebe zapadají. Upřímnost neexistuje. Neprodáváme vlastní charakter, ale vhodně zvolená slova, úsměv a ošacení. Promluvu omezili jsme na ty nejvýhodnější fráze. Nepotřebujeme hloubku, ale rychlost. Spěch nás ovládá a povrchnost přitahuje. Manţelství je marathónem mezi běţeckými disciplínami. My však máme čas jen na stometrový sprint. Královská atletická disciplína. Prázdnota a ubohost lidského souţití. Komunikace je základem pro partnerství. Frázemi lidé do hloubky neproniknou. Můţeme říci, „ţe tak, jak ochabují naše jazykové schopnosti, ochabují i naše schopnosti vyjádřit vlastní myšlenky i city.“ 297
Pouţíváme ocenitelné fráze. Povrchnost nás
zajímá. Ochabují naše jazykové
schopnosti. Neumíme s druhým komunikovat. Neumíme druhému říci, co cítíme. Ale podle dnešních měřítek to ani nesmíme umět. Pokud lidé v sobě najdou zalíbení, stanou se pro společnost vyţadující únik nepřijatelnými. Člověk mnohdy musí volit mezi 295
FUKUYAMA, Francis. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publushers, 2002, s. 289 POPPER, R. Karl. Otevřená společnost a její nepřátelé II. Praha: ISE, edice OIKÚMENÉ, 1994, s. 236. 297 KLÍMA, Ivan. Jak přeţít blahobyt. Brno: Doplněk, 2001, s. 50. 296
64
partnerem a pracovním postavením. Filmy vytváří nádherný umělý svět, kde jen bohatí nejkrásnější ţenu získají. Být krásný a být úspěšný. To je dnes cílem. I na krásu moderní společnost nalezla lék. A jak dobře se platí. Povrchní člověk nepotřebuje soukromí. „Dalším znamením sociálního „přizpůsobení“ je naprostá absence soukromé oblasti a hovor o osobních „problémech“ bez jakýchkoli zábran.“
298
S kaţdým mohu mluvit o všem. Výlučnost
partnera či rodinného souţití ztrácí další svůj nezbytný prvek. Proč to tak? City jsou jen další „potřebou“ , kterou člověk uspokojuje. City jsou jen další „věcí“, kterou si kupujeme. Láska se vytrácí, nahrazuje ji pouhé uspokojování potřeb. Pokud prázdnotu chceme vyplnit, musíme základní lidské hodnoty učinit alfou a omegou našich ţivotů. Pokud prázdnotu chceme vyplnit, tak přemýšlející a milující člověk musí být cílem společnosti 21. století. Vţdyť opravdový cit je v srdci uchovaný. Skutečný cit přísluší jen očím a uším milované ţeny. Milovat znamená i ve dne snít. Milovat znamená být vyrovnaný a myšlenky splétat do krásných vět. Děkuji ti, Má lásko!
298
FROMM, Erich. Cesty z nemocné společnosti. Praha: EarthSave CZ s.r.o, 2009, s. 144.
65
Závěr Nahlédnul jsem do minulosti. Nahlédnul jsem do současnosti. V myšlenkách dávno minulých spatřil jsem nadčasové hodnoty. Na historii nelze zanevřít, pravím vám. Nestačí den či událost si připomínat. Člověk na počátku 21. století se musí v knize dějin naučit číst. Pracovat s fakty a událostmi. Dát jim hodnotu a smysl. Vloţit sebe samého do minulosti. Nebýt pasivním pozorovatelem, ale aktivním tvůrcem. To je pravé poznání dějin, které nás vyprostí z nutnosti je opakovat. Pokud po této cestě má člověk jít, potřebuje nejdříve nalézt sám sebe. Uchopit vlastní já a přijmout odpovědnost za minulost, přítomnost a hlavně budoucnost. Návod v dějinách můţe nalézt jen myslící bytost, nikoli člověk plný frází a nesourodých informací. Smysl ţivotu můţe dát člověk stojící na vlastních nohou. Postavit se a hrdě hlavu nést dokáţe pouze svobodná lidská bytost uvolněná z pout ekonomického nátlaku a z pout ideologie malosti. Důvěra v sebe sama pomůţe člověku odpovědnost nést. Znovu nalézt základní lidské hodnoty znamená proţívat ţivot s lidmi. Najít novou orientaci v současném světě. Zapomenout na ukazatele obchodů a slev, která náš ţivot řídit mají. Potřebujeme zboţí pro základní lidské potřeby. Nepotřebujeme hromadit a hromadit. Spotřeba je jedna ze základních sloţek lidského bytí, nikoli modlou. Navraťme strojům jejich vlastnosti. Navraťme lidem jejich charakter. Svoboda je výsada, za kterou stojí za to ţít. Respektovat a nést problémy, které s sebou přináší. Občan je podstatou demokratické společnosti. Občan, jenţ umí konstruktivně
posoudit
společenské
události.
Občan,
který
dokáţe
přijmout
odpovědnost za přítomnost. Máme v rukou mnoho práv, ale nechceme je vyuţít. Dokud za ně člověk bojoval, vnímal jejich hodnotu. Pro nás staly se samozřejmostí. Jednou z mnoho. Ţivot se nám proměnil v řadu jednotvárností. Vţdyť jde pouze a jenom o nás. Pokud se zbavíme výsad demokracie, poneseme pouze její strasti. Můţeme konat, sedíme. Můţeme hlasitě a otevřeně křičet, sedíme. Ukolébání nemohoucností. Jeden člověk je částí obrovského celku. Tak jako nestačí změnit jednu jeho část, tak nestačí změnit pouze jednoho člověka. Vedeni k rutině a izolaci. A úspěšně. Spolupracující rozumné bytosti jsou největším nepřítelem malichernosti, aristokratismu a libovůle. Takový člověk musí chodit po tomto světě, pokud má mít demokracie smysl.
66
Krůček po krůčku půjdeme. Sdílíme planetu obklopeni lidmi, naučme se s nimi ţít. Naučme se komunikovat mezi sebou. Komunikujme z očí do očí. Chtějme ţít s člověkem, nikoli s napodobeninou či světélkujícím monitorem. Proţijme lásku jako skuteční lidé. Tehdy pochopíme, jakou cenu ţivot má. Zbavme se otrockých pout. Ţijeme příliš krátce, abychom byli slepí. Ţijeme příliš krátce, abychom byli němí. Evoluce nám dala do vínku rozum a lásku. Dějiny přinesly svobodu jako výsadu i odpovědnost. Pokud má náš ţivot mít smysl, musíme mu ho dát. Jedinec jako tvůrce svých hodnot. Člověk je základ společnosti. Pak její břímě musí přijmout. Má ho ve svých rukou. Pokud má zůstat svobodný, nesmí je upustit.
67
Resumé V prvních kapitolách diplomové práce je čtenář seznámen s politikou Karla IV., která jej vynesla aţ na císařský trůn. Nejde o stručný výtah, ale o několik esejů doprovázených výroky Vladaře. Srovnání politiky českého krále a císaře římského s myšlenkami renesančního filozofa Niccoló Machiavelliho má vyústění ve dvanácti hodnotách. Těchto dvanáct myšlenek je vsazeno do současné společnosti. O demokracii, vzdělání a partnerství druhá část mé práce pojednává. Kladu si několik otázek: Ţijeme v demokracii? Jaké jsou nejvyšší zájmy a potřeby současného člověka? Jaký význam má vzdělání? Co se skrývá pod slovem vzdělání v dnešní společnosti? Potřebuje dnešní člověk vůbec rodinu? Hledáme ţivotního partnera nebo jen chvilkové uspokojení? Přílohy mapují politiku Karla IV. a také vystihují dnešní společnost. Pro tento účel vzniklo mou rukou několik prostých obrázků. Informační zmatek dokresluje obraz Salvadora Dalího: The maximum speed of Rafael’s Madonna.
Resume In the first chapters in my diploma thesis, the reader familiarizes with Charles IV’s policy that enabled him to reach the throne. This is not a short abstract but some essays accompanying The Prince’s sentences. The confrontation the policy of Czech king and emperor with the ideas of renaissance philosopher Niccoló Machiavelli ends in twelve qualities. These twelve ideas are put into current society. The second part of a work is about democracy, partnership and education. There are several questions: Have we lived in democracy? What are the highest interests and needs of a present person? Does the education have a prestige? What is hidden under the word education in a current society? Does a person need a family today? Are we looking for a partner in life or just some moments of fun? The enclosures describe Charles IV‘ policy and the current society at the same time. There are also some pictures I created for this purpose. It all is closed with Dali’ The maximum speed of Rafael’s Madonna.
68
Seznam literatura AREDNTOVÁ, Hannah. Původ totalitarismu I-III. Praha: Oikoymenh, 1996. 679 s. ISBN 80-86005-13-5 BÉDIER, Joseph. Píseň o Rollandovi. Praha: Odeon, 1986. 229 s. BENEŠ, Edvard. Demokracie dnes a zítra. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1999. 333 s. ISBN 80-86107-08-6 BLÁHOVÁ, Marie. MAŠEK, Richard. Karel IV.: státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003. 312 s. ISBN 80-246-0771-9 ČAPEK, Karel. Hovory s T.G.Masarykem. Praha: Československý spisovatel, 1990. 589 s. ISBN 80-202-0170-X ČECH, Svatopluk. Výlety pana Broučka I – III. Praha: Československý spisovatel, 1985. 425 s. DAHL, A. Robert. Demokracie a její kritici. Praha. Victoria Publishing, 1995. 349 s. ISBN 80-85605-81-3 DILTHEY, Vilém. Uvedení ve vědy duchové. Pokus poloţiti základ ke studiu společnosti a dějin. Praha: Bibliotéka Sociálních a politických nauk, 1901. 121 s. ELIAS, Norbert. O procesu civilizace I. Praha: Argo, 2006. 338 s. ISBN 80-7203-838-9 ELIAS, Norbert. O procesu civilizace II. Praha: Argo, 2007. 353 s. ISBN 978-80-7203962-3 FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha: Svoboda, 1978. 421 s. FROMM, Erich. Cesty z nemocné společnosti. Sociálně psychologické studie. Praha: EarthSave CZ s.r.o, 2009. 342 s. ISBN 978-80-86916-10-1 FROMM, Erich. Mít nebo být? Praha: Naše vojsko, 1992. 176 s. ISBN 80-206-0181-3 FROMM, Erich. Strach ze svobody. Praha: Naše vojsko, 1993. 158 s. ISBN 80-2060290-9 FUKUYAMA, Francis. Konec dějiny a poslední člověk. Praha: Rybka Publishers, 2002. 379 s. ISBN 80-86182-27-4 HASSAN, Steven. Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů. Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993. 286 s. ISBN 80-85880-03-2 KAREL IV. Vlastní ţivotopis. Praha: Odeon, 1979. 224 s.
69
KELLER, Jan. Abeceda prosperity. Brno: Doplněk, 2010. 183 s. ISBN 978-80-7239249-0 KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1998. 128 s. ISBN 80-8576597-7 KELLER, Jan. Sociologie byrokracie a organizace. Praha: Sociologický nakladatelství, 1996. 191 s. ISBN 80-85850-15-X KLÍMA, Ivan. Jak přeţít blahobyt. Brno: Doplněk, 2001. 86 s. ISBN 80-7239-072-4 LE GOFF, Jacques. Kultura středověké Evropy. Praha: Odeon, 1991. 747 s. ISBN 80207-0206-7 LE GOFF, Jacques. Za jiný středověk. Čas, práce a kultura na středověkém západě: 18 esejů. Praha: Argo, 2005. 436 s. ISBN 80-7203-598-3 LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2010. 125 s. ISBN 978-80-200-1677-5 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha: Nakladatelství XYZ, 2007. 203 s. ISBN 97880-87021-73-6 MARCEL, Gabriel. K filosofii naděje. Praha: Vyšehrad, 1971. 136 s. MASARYK, T.G. Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2000. 492 s. ISBN 80-902659-3-6 MŇAČKO, Ladislav. Jak chutná moc. Praha: Československý spisovatel, 1990. 182 s. ISBN 80-202-0204-8 PEKAŘ, Josef. O smyslu českých dějin. Praha: Rozmluvy, 1990. 418 s. ISBN 0 946352 70 4 PIDAL, Menéndez R. Píseň o Cidovi. Praha: Práce, 1994. 144 s. ISBN 80-208-0327-0 POPPER, Karl Raimund. Bída historicismu. Praha: nakladatelství OIKOYMENH, 2000. 134 s. ISBN 80-86005-80-1 POPPER, Karl Raimund. Otevřená společnost a její nepřátel II. Vlna proroctví: Hegel, Marx a co následovalo. Praha: ISE, edice OIKÚMENÉ, 1994. 386 s. ISBN 80-8524154-4 RYBÁŘ, Radovan. VALACH, Milan. Totalitarismus ve 20. století: Československé zkušenosti. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 210 s. ISBN 80-210-2541-7 SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: císař v Evropě (1346 – 1378). Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1999. 525 s. ISBN 80-7106-265-0 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Ţivot a dílo (1316 – 1378). Praha: Svoboda, 1980. 721 s.
70
TOCQEUVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe I. Praha: Lidové noviny, 1992. 378 s. ISBN 80-7106-052-6 TOCQUEVILLE, de Alexis. Starý reţim a revoluce. Praha: Academia, 2003. 306 s. ISBN 80-200-0980-9 TOYNBEE, J. Arnold. Studium dějin. Praha: Práh, 1995. 172 s. ISBN 80-85809-21-4
71
Přílohy Seznam příloh 1) příloha č. 1: Karel IV., detail z votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi 2) příloha č.2: Mapa střední Evropy ve 14. století 3) příloha č. 3: Relikviář sv. Kateřiny v podobě malé monstrance z konce 14. století 4) příloha č. 4: Socha sv. Kateřiny 5) příloha č.5: Kaple sv. Kateřiny na Karlštejně 6) příloha č. 6: Pevnost MonteCarlo postavená roku 1333 poblíţ Luccy 7) příloha č. 7: Arnošt z Pardubic, zrekonstruovaná podobizna dle busty z chrámu sv. Víta 8) příloha č. 8: Balduin Lucemburský, kolorovaná dřevořezba, kolem roku 1350 9) příloha č. 9: Zakládací listiny Karlovy univerzity ze 7. dubna 1348 10) příloha č.10: Stříbrné pečetidlo Karlovy univerzity z roku 1348 11) příloha č.11: Země Koruny české za vlády Karla IV. 12) příloha č. 12: Svatováclavská koruna 13) příloha č. 13: Říšská císařská koruna 14) příloha č. 14: Karlův ţivotopis: Karlovo poučení nástupcům 15) příloha č. 15: Salvador Dalí: Maximum speed od Rafael’s Madonna 16) příloha č. 16: Modlící se člověk299 17) příloha č. 17: Moderní člověk
299
Jde o můj obrázek, který vznikl na základě vnímání dnešní společnosti. Stejné platí i pro přílohu č. 15.
72
Příloha č. 1: Karel IV., detail z votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi
73
Příloha č. 2: Mapa střední Evropy ve 14. století
74
Příloha č. 3: Relikviář sv. Kateřiny v podobě malé monstrance z konce 14. století
75
Příloha č. 4: Socha sv. Kateřiny
76
Příloha č. 5: Kaple sv. Kateřiny na Karlštejně
77
Příloha č. 6: Pevnost Montecarlo postavená roku 1333 poblíţ Luccy
78
Příloha č. 7: Arnošt z Pardubic, zrekonstruovaná podobizna dle busty z chrámu sv. Víta
79
Příloha č. 8: Balduin Lucemburský, kolorovaná dřevořezba, kolem r. 1350
80
Příloha č. 9: Zakládací listina Karlovy univerzity ze 7. dubna 1348
81
Příloha č. 10: Stříbrné pečetidlo Karlovy univerzity z roku 1348
82
Příloha č.11: Země Koruny české za vlády Karla IV.
83
Příloha č. 12: Svatováclavská koruna
84
Příloha č.13: Říšská císařská koruna
85
Příloha č. 14: Karlův ţivotopis: Karlovo poučení nástupcům
86
Příloha č. 15: Salvador Dálí: Maximum speed od Rafael’s Madonna
87
Příloha č. 16: Modlící se člověk
88
Příloha č. 17: Moderní člověk
89
