Kapr a salát MODERNÍ DOBA:

12

Evangelický měsíčník | ročník 90/2014 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz

MODERNÍ DOBA:

Kapr a salát

Středoevropan nese do betléma výrobky svého domácího hospodaření, koláče, co máma upekla, klobásy, co táta vyudil, a okurky podle domácího receptu – kdybyste se neurazili. Hned vedle jeskyně umísťuje své oblíbené činnosti: porážku prasete či někoho, kdo něco řeže pilou či do něčeho tluče kladivem. Asi mu i imponuje, že Ježíšek, budoucí tesař, bude mít pořádné zaměstnání. 

Rozhovor o kulturních tradicích a mizející češtině u krajanů v Chorvatsku Evropské peníze pomáhají vylepšit systém odborných praxí Diakonie: Sociální služby a farmaření

Ježíškovo království, Tomáš Pavelka/7

| 11 | 23 | 34

foto: Daniela Ženatá

ÚVODNÍK 3 Tak jsme se tu po sto letech zase sešli – D. Ženatá ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME 4 Kříž a slova – O. Macek BIBLICKÁ ÚVAHA 5 Jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje! – P. Hanych TÉMA 7 Ježíškovo království – T. Pavelka 9 Ke Slunci se díváme z východního Západu – J. Hoblík 11 Evangelium v rodném jazyce je vzácnost. Rozhovor se Z. Pagáčovou – D. Ženatá OTÁZKA NA TĚLO

14 Cítíte se jako Středoevropan? Proč? CÍRKEV ŽIJE 19 Od holůbka k sarmě – Pb+ 20 Sedmnáctý listopad v Děčíně – V. Čapková 22 Rozsviťme kostel – M. J. Turský MOJE CÍRKEV

24 Jihočeský seniorát – J. Růžička 25 Lutherův hrad na dalekém severu – J. Kirschner

27 Diskuse nad budoucností církve – předsednictvo konventu ZČ seniorátu NOVÁ PÍSEŇ

28 Studně nepřevážená – L. Moravetz DIAKONIE

30 Diakonie Krabčice oslavila 150 let společné pomoci bližním

32 Umí zemědělství léčit? – E. Hudcová 32 Pro Citadelu 2014 – O. Novotná SLOVO

36 Hovada Boží – L. Ridzoňová 37 Pijte z něho všichni – O. Macek 38 „Pravdivost‘ života sa mi nerozpadla“ – J. Plíšková

39 Smíme se dívat, radovat a modlit – L. Ridzoňová 41 Oplátka za půjčku – I. Binar

ÚVODNÍK Tak jsme se tu po sto letech zase sešli

P

roè se prosincové èíslo jmenuje Kapr a salát? Protože budou vánoce. A protože poslední číslo letošního ročníku v cyklu Moderní doba rozvíjí téma evropanství. Bramborový salát a řízky z kapra, jídlo, které údajně přivezli do všech koutù mocnáøství vojáci z italské fronty, ožívá na vánočních stolech dodnes. Zkrátka – máme toho stále více společného, než si myslíme. Dnes žijeme vedle sebe ve sjednocené Evropě, můžeme volně cestovat i pracovat. Jak říká v rozhovoru Zdenka Pagáčová, kurátorka sboru v chorvatském Bjeliševci: „Je to podobné jako kdysi za Rakouska‑Uherska, když naši předkové přišli z Valašska sem. Odstěhovali se vlastně jen na jiné místo v rámci jednoho státu. Možná se historie opakuje, kruh se uzavírá.“ V příštím roce budeme tematicky pokračovat v cyklu Moderní doba, ale posuneme se do dvacátého století. Další rubriky zaznamenají pouze mírné obměny: Místo hudební dvoustrany z pera Ladislava Moravetze dostane prostor Poradní odbor pro práci s dětmi, který hodlá zveřejňovat různé nápady pro ty, kdo se dětem ve sborech věnují. Synod vyhlásil příští rok rokem Ústeckého seniorátu. I na stránkách Českého bratra se mu budeme věnovat. Rok 2015 bude také rokem mistra Jana Husa. Biblické úvahy v pøíštím roce budou upravená kázání z Husovy Postily, která mají dnešnímu čtenáři stále co říci. Připravují se Husovské slavnosti 2015, které vyvrcholí 5. a 6. července v Praze. Milí čtenáři, ve dvanáctém čísle najdete hudební cédéčko s výběrem písní z našeho zpěvníku; booklet k němu si můžete vystřihnout ze zadní stránky obálky. Uvnitř listu je také dárkový kupon, který můžete využít k předplacení Českého bratra někomu, komu tím uděláte radost. Všem čtenářům přeji klidný advent, požehnané vánoce a dobrý start do nového roku 2015. Daniela Ženatá

3

ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME

Kříž a slova Měl jsem loni jedny snoubence, kteří se chtěli vzít na louce u kříže. Nakonec ale žádnou takovou, která by se jim líbila, nenašli. A tak muž kříž vyrobil… Kamenná i železná Boží muka uprostřed polí zdají se být dávnými stopami v krajině, němými vyznáními předků, třeba: pod čí vládou, navzdory změnám panovníků, jsme, komu projevovat vděčnost, u koho se učit. Starověcí Římané popravovali své odsouzence na kříži, na popravčím kůlu s příčným břevnem. Ježíš visel zřejmě dost vysoko; aby byl vidět. Musel proto být octem napájen pomocí houby připevněné na tyči. Až do čtvrtého století se symbol kříže v křesťanství neužíval. Když Konstantin vyhrál nad Maxentiem, začal se z kříže postupně stávat znak již spoluvládnoucí církve. Pak přibylo tělo, někdy bezvousého antického triumfujícího hrdiny s korunou, byť trnovou, jindy trpící. Zřejmě až v dobách vrcholící protireformace, uprostřed 18. století, v reakci na zbytnělou úctu ke křížům, začali tajní čeští evangelíci odmítat krucifix, který jim k políbení vnucovali římskokatoličtí misionáři. Kříž s tělem či bez něj nám staví před oči, kam jsme my lidé ochotni poslat Boha, který se vydává za námi; jak moc ho nechceme. Právě reformace postavila proti spekulacím o nebeských říších, o Božích vlastnostech, proti hluboce promyšlené, přece však někdy trochu vzdálené teologii konkrétní kříž – připomínající Ježíšovu cestu za nemocnými i sebejistými, důležitými i opovrhovanými, cestu střetu s politickými i náboženskými vládci, cestu za člověkem. Svým tvarem vysvětluje kříž právě

4

trochu i to, kým Ježíš byl: Boží zájem o život tady na zemi, o to, co vidíme a vnímáme ve svém horizontu, ale také díky komu a čemu se nás týká ono nenahlédnutelné „nebe nad námi“, kdo nám ten Boží zájem prostředkuje, kdo nás o něm zpravuje. Kříž byl protestem proti trestu smrti i symbolem smrti – tělo však na kříži nezůstalo, stejně jako Ježíš nezůstal v moci hrobu. Za povšimnutí ovšem stojí, čím protestantští architekti kříže nahradili. Citáty z Písma. Je za tím nejenom reformační návrat k četbě a k praktické znalosti Bible, k Bibli jako jediné normě pro život křesťanské církve. Obrazy v chrámech měly připomínat základní biblic-

ké příběhy, okamžiky dějin spásy, zvláště pak těm, kdo si je sami nemohli přečíst. Nad zobrazeními měli přítomní meditovat, promýšlet je, vstupovat do děje. A to stejné se mělo dít s biblickými verši. Účastníci si je měli nejen zapamatovat, ale také o nich znovu a znovu před bohoslužbami a po nich (či ve chvílích, kdy se kázání nedalo poslouchat) přemýšlet, přivlastňovat si je. Ondřej Macek

BIBLICKÁ ÚVAHA

Jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje! Neh 8,1–12

K

aždý rok se na počátku adventu (zhruba stejně rychle jako záře promyšleného marketingu) vyrojí spousta myslitelů, kteří do nekonečna opakují klišé o tom, jak jsou vánoce stresující a zkomercializované. O tom, jak se ze svátků klidu a míru staly svátky štvaní, nakupování a shonu. Přiznávám, že podobné hřímání z úvah, rozhovorů, blogů a někdy i kazatelen mě už trochu rozčiluje. Čemu se divíme? Jestliže náš život běží od ledna do listopadu svým aktivním, často zběsilým tempem, čekáme, že se to najednou změní? Čekáme, že se ve vteřině jako kolečko na tranzistoru přeladíme do nálady „rybovek“, tichých nocí a všichni spolu se staneme pastýři u jeslí? Zastavit se, zklidnit se, pozdvihnout oči, to není jen tak a dá to práci. Stáhnout se do kouta a tvářit se kysele na to, co s našimi vánocemi ten zlý svět kolem nás provedl, není nejlepším příkladem křesťanského přístupu. Jaký příklad tedy následovat? Inspirací může být starozákonní příběh, třebaže pochází z úplně jiného kontextu a doby. Vypráví o tom, jak kněz Ezdráš předčítá lidu Izraele Mojžíšův Zákon. Bible nezmiňuje, které oddíly Ezdráš čte, ale slyšíme o reakci: lid plakal. Snad proto, jak bolestný rozdíl byl mezi obsahem darovaného Zákona a aktuální životní praxí izraelského lidu, zmítaného, vyhnanstvím i rozpačitým návratem z něj, neustálým ohrožením i hledáním vlastní identity. Lid plakal. A řekli bychom – není divu! Ovšem Ezdráš všechny vybízí k radosti, k potěšení, ano, skoro k nezřízenému veselí. Jezte tučná jídla, pijte sladké nápoje! Netrapte se, radujte se, dávejte si dárky, myslete na potřebné… Nejsou to náhodou téměř doslovné předvánoční

slogany dnešní doby? Jezte a pijte, udělejte si radost, potěšte dárkem… A lid se radoval, protože porozuměl slovům, která jim byla zvěstována. Kde se vzal ten obrat od slz k bujarému veselí? Jako bychom v těch Ezdrášových slovech slyšeli: Zákon není ubíjející litera, Zákon je tu pro život. Hospodin vám jej dal, protože vás má rád. Hospodin vám jej dal, abyste mohli žít. Dal vám k němu i svou milost a odpuštění. Radost z Hospodina ať je vaší záštitou. Navzdory všemu, v čem se topíte, navzdory všemu, co se nepovedlo. Pochopili jste to? Tak se z toho radujte! Snad mohou být ta slova inspirací i pro naše adventní a vánoční dny. Jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje! Prožijte dobré, plné a radostné svátky. A klidně choďte do nákupních center a nakupujte. A neodmítejte dárky, spíš přemýšlejte, jak udělat radost a co je skutečný dárek. A myslete přitom i na ty, kteří nemají nic připraveno, kteří vám nemají co dát. A nakonec, nebojte se ani otravného vánočního sentimentu, nedělejte si hlavu z nevkusných Santa Klausů (ani jiných Klausů), nebuďte smutní z ubíjejícího vánočního folklóru. Na rozdíl od Ezdráše a jeho současníků máte kromě Mojžíšova Zákona také dobrou zprávu o tom, který o vánocích přišel do světa. Najděte si čas ke společnému čtení Písma, jako tenkrát Izraelci. A každopádně si zachovejte svobodu a čistou hlavu. Vy přece víte, proč vánoce slavit, tak s vámi jejich komerční kolotoč nezatočí. Radost z Hospodina, stále znovu přicházejícího, ať je vaší záštitou. Kdo toto pochopil, může mít vánoce vpravdě šťastné a veselé. Pavel Hanych

5

CYKLUS: MODERNÍ DOBA TÉMA – KAPR A SALÁT Modlitba Pane Bože čas odchází exituje k tobě je advent ty přicházíš zachyť mě ať nezmizím přijď ke mně k nám o čas radosti veselosti darovaný od tebe prosím amen modlitba Lenky Ridzoňové, kresba Lydie Férové

STŘEDOEVROPANŮV BETLÉM

Ježíškovo království Rozpustilé vánoční přemýšlení nad střední Evropou

V

krajinách na sever od sousedů skythské země prý není vidět kupředu ani jimi nelze projít, protože se tam sype peří; peří je všude plno, na zemi i ve vzduchu, a to prý uzavírá výhled. Tato zmínka z Herodotových dějin z pátého století před Kristem je první mně známou jasnější zprávou o poměrech v krajích na sever kolem Dunaje, kterým věnujeme letošní závěrečné, vánoční číslo. Na českém pobřeží pak o nějaké dva tisíce let později přistávají hrdinové Shakespearovi – jak jinak než – Zimní pohádky.

Střední Evropa se rozkládá od českého pobřeží Baltu až po slovenské podhradí Drákulova hradu Střední Evropa tak trochu začíná tam, kde pomalu končí zeměpis starých nebo velkých civilizací. Ale není to ještě ten děsivý sever či zauralský východ, kde žije pták Noh, draci, Mongolové, vikingové a tak podobně. Je to krajina ostatnímu světu neznámá, ale ještě dostatečně blízká, aby tam člověk Západu mohl zažít nějakou romanci: Sherlock Holmes zde řeší svůj první případ, diskrétní trable budoucího českého krále, Gottsreicha Sigismonda von Ormstein. Notář Jonathan Harker cestuje za svým novým klientem, transylvánským hrabětem Drákulou, pochutnává si na maďarské paprikové pochoutce a v úžas ho uvádějí Slováci v širokých opascích. Hrabě Drákula se podobá evropskému šlechtici, ale jistou odlišnost přece jen tušíme… Střední Evropa se tedy rozkládá od českého pobřeží Baltu až po slovenské podhradí Drákulova hradu. Její stále zasněžená královstvíčka sice stojí nějak stranou světového dění, intriky na zámcích a hradech místních monarchů však dosahují západoevropské úrovně. Nenechme se ale úplně ukolébat starosvětským

nádechem těch krajů: Toto sněhobílé místo na mapě světa se kromě radaru v Brdech a raket v Polsku skvěle hodí i k nerušenému vývoji vědecko ‑technických nástrojů pomsty Verneova maďarského národního hrdiny Matyáše Sandorfa, nového Monte‑ ‑Christa; vlastní raketový program vyvíjí v Tajemném hradu v Karpatech pro změnu antihrdina stejného autora, Baron Gortz.

Ježíšek, skutečný král celé střední Evropy Není tedy divu, že se právě zde, v tomto kraji mimo světové dění, který ale skrývá tolik překvapení, narodil v zasněžené salaši, kde pasou ovce Valaši, Ježíšek, skutečný král celé střední Evropy. A až k nám se na něho přijeli podívat tři pozornost budící devizoví cizinci, dokonce v kraji nevídaný černoch. A ač jsme se sčítání lidu všichni poslušně účastnili, cizincům poměrům neznalým musíme vysvětlit, že Ježíška už úřadům hlásit raději nebudeme. Ježíšek, Ježiško, Jézuska, Isusić a Christkindl naděluje souvisle po celé střední Evropě (a také v Portugalsku a částech Brazílie a Louisiany, ale to se nepočítá), jiným ne. Prý je to práce Martina Luthera, který se úspěšně pokusil nahradit sv. Mikuláše jako vánočního dárkonoše. V 19. století se Ježíšek ujal i u katolíků. Středoevropan miluje betlémskou scénu, protože se v ní od počátku nachází: jako svatá rodina, i on je neustále (někdy i v dobrém úmyslu) stále někým někam zapisován a poslušně jde, i když nechce. Fandí Ježíškovi, který přidělení rodného čísla unikl. Osobně ho těší, že se Ježíšek narodil v okresním městě zapadlé provincie, která světem nehýbe a kde se na slavné časy už jen vzpomíná. Kam velké dějiny zasáhnou jen občas a většinou neblaze. Jako se pastýři betlémští ¥

7

polekali nebeského vojska, také on má vrozený strach z uniformy, hned má pocit, že něco provedl, a je mu třeba vysvětlit, že se mu nic nestane. Baví se naivitou tří králů, kteří, řídíce se poměry normálního světa, se na Ježíška jdou zeptat úřadů v hlavním městě.

rád poslouží. Je to přece jeho práce – jiní rozhodují. Středoevropan je starý technik a praktik – a možná to, že řeže pilou či poráží prase hned vedle Jezulátka, je i jeho největší slabinou.

Kde se u nás na návsi uprostřed zimy vzal černoch? Hlavní díl jeho pozornosti poutá černý Baltazar, kterému Středoevropan nikdy nevládl, a tak vůči němu nemusí mít povinný pocit viny Západoevropana. Je jen zvědav, kde se u nás na návsi uprostřed zimy vzal černoch a za kým sem jde. Navíc, od chvíle, od doby, kdy už se na Západě jaksi nehodí se na černocha vytahovat, zaujímá při cestách z východu za prací celkem často jeho místo – protože nadávat Polákovi se ve vyspělém světě nepovažuje za rasismus. Středoevropan dobře rozumí tomu, že spořádané úřední sčítání a pastýřskou idylu náhle vystřídá vraždění neviňátek. Tedy, nerozumí tomu, ale buď to zažil, nebo to slyšel v náznacích či z vyprávění za zavřenými dvěřmi. Středoevropan úplně chápe, že svatá rodina utekla za čáru do Egypta, dokud neumřou ti, kteří jí usilovali o život. Středoevropan nese do betléma výrobky svého domácího hospodaření, koláče, co máma upekla, klobásy, co táta vyudil, a okurky podle domácího receptu – kdybyste se neurazili. Hned vedle jeskyně umisťuje své oblíbené činnosti: porážku prasete či někoho, kdo něco řeže pilou či do něčeho tluče kladivem. Asi mu i imponuje, že Ježíšek, budoucí tesař, bude mít pořádné zaměstnání. Nad Středoevropanovým betlémem se však většinou na horizontu tyčí hrad, který, jak známo, bere svému pánu časem rozum. A ještě spíš onen Kaf kův Zámek. Zámek, kde ale, když už je tam Středoveropan pozván, ochotně poradí i Herodovi, kde že se má Mesiáš narodit, protože… protože to prostě ví a chce své znalosti nějak uplatnit. Středoevropan se nebude plazit jako člověk Východu; ale když uznají jeho schopnosti,

8

Matyáš Sandorf od Léona Benetta

Nejtypičtějším Středoevropanem je vlastně Žid Nicméně, Středoevropan dobře chápe, kdo je to Syn člověka: Co znamená nebýt doma prorokem, jak je těžké dát císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží, uznává smysluplnost proměny vody ve víno atd. Škoda, že si spíše až zpětně lidé našich krajů všimli, že nejtypičtějším Středoevropanem je vlastně Žid, stejný Žid jako Ježíšek. Nejlepší vyznání

(nešťastné) lásky střední Evropě napsali Židé (a z nich dle mého Josef Roth ve všem, co napsal). Ti kteří přežili, pochopitelně nakonec zmizeli za čáru – ovšem třeba v Novém Městě v Jeruzalémě budete mít z mnoha ulic podivně povědomý pocit, je tam dnes i kousek z nás. (Celý den za pultem v krámu na návsi zanechali zde Židé Vietnamcovi a domnělou vinu za všechny Středoevropanovy osobní problémy Cikánovi, ale to už je jiný příběh.) Začali jsme Řekem a dopracovali jsme se k Židovi, který možná uchovává ještě starší zprávu o střední Evropě – v rodopisu Noeho. Jedním ze synů požehnaného Jafeta je i Ma-

gog. Podle starých výkladů je Magog jakýsi Maďaro ‑Slovano ‑východní Němec, prostě ta směs, co přitáhla od severu Černého moře. Objevuje se pak ještě v posledním čase, u Ezechiela a ve Zjevení, jako ten, jehož ďábel vyjde svést k válce proti městu, které miluje Bůh. Protože však Písmo slouží našemu pokání a spáse, nikoliv záhubě, čtu jako výzvu přičinlivému a chytrému Středoevropanovi, že je lépe klečet před Kristem králem v jeslích, než dělat poradce Herodovi či s ním stavět vodovody a stadiony. Kristus se zrodil, nás vysvobodil, raduj se, raduj, ó křesťane! Tomáš Pavelka

POHLED TEOLOGA A RELIGIONISTY

Ke Slunci se díváme z východního Západu Čím je takřečený Západ?

P

o čtyřicetiletém pobytu na Východě ve smyslu sféry vlivu Sovětského svazu se někteří Češi dosud těžko probouzejí k vědomí, že jejich staleté historické místo je zásadně jinak situováno. České země přitom patřily od počátku svých dějin (i přes významnou velkomoravskou etapu) do prostoru dějin Západu, stejně jako Češi patří mezi západní Slovany, zatímco vynucená příslušnost k Východu se stala jen dočasnou anomálií.

Západ v prvních staletích křesťanského letopočtu Čím však je takřečený Západ? Co jej Západem činí? Moderní doba způsobila, že se to slovo stalo nejednoznačným. Ale jeho nejednoznačnosti si všimne jen málokdo, užívá‑li se tak navykle i floskulovitě. Přesto

nemáme zapotřebí se podivovat příliš, když si uvědomíme, nakolikrát se proměnila i potrhala duchovní tradice, jež sahá do biblických časů. A tak se krátce ohlédněme po prvních staletích křesťanského letopočtu. Poté totiž, co se křesťanství zabydlelo v západní části Středomoří, z biblické tradice se zápaďané inspirovali k tomu, že východ slunce jim začal asociovat vzdálenou zemi, v níž se odehrávaly dějiny Izraele a v níž se narodil, žil a zemřel Spasitel. Vždyť již v hebrejské Bibli se na různých místech píše o spáse za rozbřesku (srv. Izajáš 38,13; Žalm 6,7; 59,7.15–17; 91,5; 104,20–21 aj.). Kromě toho ve 3. století císař Aurelián zavedl uctívání Nepřemoženého Slunce a oslavu jeho „narozenin“ při zimním slunovratu – což byla ale jen jedna z mnoha variant úcty k životodárné moci nezřídka zbožšťovaného ¥

9

nebeského zlatého kotouče. A křestané pak přišli s vlastní alternativou a ve vycházejícím slunci začali spatřovat symbol Krista, který přišel a který má znovu přijít (Kristus je přirovnáván ke slunci již ve Zjevení 1,13–16). Jeho narozeniny spojili někdy kolem poloviny 4. století s 25. prosincem. Zhruba v téže době se hledění k východu slunce začalo odrážet i v zaměřování chrámových staveb tímtéž směrem. V zaměření k východu spočívá také vlastní význam slova orientace (z latinského oriens = východ, východní země, jitro, vycházející slunce).

chrámového prostoru pro evangelíky už nebylo důležité. Na druhé straně vznikla řada písní (laskavý čtenář nechť si některou domyslí), které jako by chtěly sluneční světlo ze zděného chrámu zpívanou řečí přenést do srdce, aby si křesťané ve svém nitru budovali chrámy a oltáře. Nakolik byl

O Západu má smysl mluvit právě jen vzhledem k Východu Na východ byly ve středověku zaměřovány i kruhové mapy, které nesloužily ani tak cestování, jako spíš k tomu, aby si lidé utvářeli základní představu o světě jako o místu dějin spásy. Do středu těchto map býval někdy zakreslován Jeruzalém, takže Evropanova orientace ukazovala ke dvěma (i když od sebe poněkud vzdáleným) bodům – k bodu na obzoru, o který se opírala „orientace“ v časoprostoru, a k městu Spasitelovu a zároveň k předobrazu nebeského města. Opravdu nám není divné, že sami své části světa říkáme „Západ“, jako by jen ona byla Západem? Sama o sobě Západem být samozřejmě nemůže a o Západu má smysl mluvit právě jen vzhledem k východu – a tento východ neukotvovat v revíru ruského medvěda, nýbrž v Orientu. Od starých časů se ovšem mnohé změnilo. Po roce 1492 získal Západ své místo za Atlantikem. A v době objevů a rozvíjení koloniálního systému se evropská představa Orientu, původně východního Středomoří, značně rozšířila, a to zvláště na Dálný východ a do jihovýchodní Asie. Mezitím se upustilo od zaměřování map na východ. Všechny změny, které s tím souvisely, tu ale nevypočteme, to bychom museli přeříkat celé dějiny moderní doby. Jen ještě dodejme, že evangelické kostely často přestaly být na východ zaměřovány. Sluneční světlo pronikající přes apsidu do

10

tento postup úspěšný? Nechci říci, že zkrachoval, ale ta nesmírně těžko postižitelná skutečnost, kolik nepořádku se v lidském nitru nachází, mne nutí k vážné skepsi. Jako by mnoha lidem scházela orientace ve smyslu opravdového životního zaměření na to základní a výchozí, a přitom jako by právě proto někteří takovou orientaci znovu hledali. I když nezřídka jinde než v křesťanství.

O západu a východu lze vlastně mluvit na kterémkoli místě na zeměkouli Mluvit o Východu geopoliticky je ve srovnání s tím něčím jiným, vnějškovým – ať už v dobrém či špatném smyslu. Dávná, předkolumbovská orientace a polarita Západ‑ ‑Východ je ta tam. Přetrvala spíše v dědictví, jako jsou písně anebo potřeba se „orientovat“ v přeneseném smyslu. V době globalizace

pak můžeme zjišťovat a někdy i sami na vlastní kůži zakusit, že o západu a východu lze vlastně mluvit na kterémkoli místě na zeměkouli, na němž se ocitneme. Takže například v San Franciscu se pro nás Čína „změní“ v západní zemi. A když se pak vrátíme do Česka, můžeme začít uvažovat o tom, jak a proč nám tu Západ a Východ splývají (vzhledem k tomu jsme zvolili nadpis své úvahy). Alespoň že nám jakousi oporu skýtá vědomí, že jsme vlastně Středoevropané. Ale slunce vychází i pro nás stejně jako

pro paleolitického člověka, který se nechával pohřbívat hlavou k východu, anebo jako pro příslušníky nejrůznějších kultur, jimž zaměření na východ slunce sloužilo k „orientaci“ v prostoru. Zároveň křesťanství nepřestává být svým původem orientální. Slunce jako symbol Krista nám ovšem toho tolik neříká. A tak bychom nádavkem chtěli ještě oprášit jednu myšlenkovou archiválii, protože Jeruzalém se nabízí připomenout jako křesťanský „pupek světa“. Jiří Hoblík, teolog a religionista

ROZHOVOR SE ZDENKOU PAGÁČOVOU, KURÁTORKOU SBORU V BJELIŠEVACI

Evangelium v rodném jazyce je vzácnost Česká kulturní tradice se udržuje, ale jazyk mizí Zdenka Pagáčová (1935) se narodila ve vesnici Tominovac v Požežské kotlině ve Slavonii v severním Chorvatsku. Vyrůstala v české evangelické rodině s osmi dětmi jako druhá nejmladší. V sousední vesnici Bjeliševaci byl český evangelický sbor. Když bylo Zdence deset let, zemřel otec rodiny v koncentračním táboře, maminka a nejstarší sourozenci dále hospodařili. Zdenka vystudovala gymnázium a pracovala celý život v administrativě. Jako dlouholetá kurátorka bjeliševského sboru se velice zasloužila o stavbu nového kostela. Při příležitosti blížících se 80. narozenin převzala nedávno medaili vděčnosti ČCE za vše, co pro krajany, svůj sbor a církev vykonala. Jak se vaše rodina dostala do Chorvatska? Odkud vaši předkové přišli? Moji předkové přišli z Moravy, z Valašska. Tehdy za Rakouska‑Uherska to byl jeden stát a vláda nabízela půdu k osídlení. Tady ve Slavonii byla půda úrodná, ale žilo zde

málo obyvatel. Na Valašsku byla chudoba, tak někteří přišli sem za lepším živobytím. V roce 1880 přišel první Valach, Jan Chlevišťan. Chválil zdejší kraj a úrodnou půdu, a tak se sem vydávali další. V roce 1896 přišla moje babička s dědečkem, moje maminka se už narodila tady. Táta přišel později jako sedmnáctiletý. Vyučil se řezníkem a s maminkou se tu seznámili. V Tominovci tehdy žili Němci, Češi, několik slovenských rodin a Srbové. Chorvatů bylo ve vesnici nejmíň. Jak to bylo s vírou? My jsme byli evangelíci, luteráni. Dělaly se domácí pobožnosti, večer četl tatínek a pak maminka z Bible a Postily, zpívali jsme z kancionálů. Maminka si mě brala na klín, abych viděla do knížky, a tak jsem se naučila číst i švabachem. Na gymnáziu se později profesorka divila, odkud to umím. Že spolu žili Němci, Srbové, Chorvati a Češi, nikdy nedělalo potíž. Doma každý mluvil ¥

11

svým jazykem, ve škole a mezi sebou jsme se dorozumívali chorvatsky. Co považujete za svůj domov? Doma jsme mluvili jenom česky. Chorvatsky jsem se naučila, až když jsem šla do školy. Ale narozená jsem v Chorvatsku, tady jsem studovala, pracovala a tady mám důchod. Nikdy bych nezapřela, že jsem Češka, jsem na to hrdá. Ale prožila jsem tu celý život, je to můj domov. Já vlastně správně česky neumím. Do české školy jsem nikdy nechodila, gramatiku jsem se neučila. Když jsem pak byla z domu na studiích, nijak jsem češtinu necvičila ani nepotřebovala, snad bych ji i zapomněla. Ale četbou jsem si ji udržovala. A když začali přijíždět Češi do Bjeliševace a byly české bohoslužby, byla pro mě vzácnost slyšet zase evangelium v rodném jazyce! Vaše čeština je krásně měkce valašská, tak jak to známe od „našich“, co mluví valašským nářečím. No, já jinak neumím. Když někdo přijede, diví se, kde jsme se tak pěkně valašsky naučili. Ale my jsme nikdy jinak neuměli. Když přijedou krajané z Velké Lhoty, my si s nimi tak pěkně rozumíme! A oni nám rozumějí líp než Pražáci. Jak to bylo po válce, když jste dokončila gymnázium a chtěla jít dál studovat? My jsme měli kontakt s Čechami. Moje sestra odešla v roce 1947 do Čech za prací a také se tam vdala. Ani už nevím, jak jsem se seznámila s jedním panem učitelem, jmenoval se Emil Řehák. Začala jsem si s ním dopisovat, on už byl v důchodu. To bylo kolem maturity v roce 1956. A pan učitel Řehák, náš tehdejší pan farář Mihal Šipoš a pan biskup mě měli k tomu, abych šla studovat teologii do Prahy. Synodní rada s tím souhlasila, byla jsem na fakultu přijata. Byla jsem tehdy asi dvacet dní v Praze, bydlela jsem u příbuzných a přes den pobývala v bohosloveckém semináři v Jirchářích. Tam jsem se seznámila s Marií Čejkovou (později Taichovou) a Janou Juránkovou (později Opočenskou). S Marií se přátelíme celý život, byla i s manželem několikrát i tady u mě

12

v Požegu, i já jsem je navštívila v Poděbradech a později v Hraběšíně. Něco se však stalo buď na české, nebo jugoslávské straně, to jsem nikdy nezjistila, prostě jsem v Praze nemohla zůstat. Byla to taková divná doba. (V té době došlo k roztržce mezi Titovou Jugoslávií a Československem a zřejmě z politických důvodů se Zdenka musela ze dne na den vrátit zpátky do Chorvatska – pozn. red.) Takže z vašeho studia teologie nebylo nic? Co jste pak dělala? Ne, nebylo. Prostě jsem musela odjet. Pak jsem pracovala tady v Požegu jako úřednice zdravotního a důchodového pojištění, později v úřadu pro cizince. Jaké bylo a jaké je vaše místo v bjeliševackém sboru? Jako školáci jsme chodili na náboženské vyučování. To míval česky Slávko Škrobák, jeden člen sboru, presbyter. Faráře jsme měli maďarského, uměl chorvatsky. Nacvičovali jsme často nějaký program na vánoce nebo různé jiné příležitosti. A já jsem vždycky říkala nějakou básničku nebo zpívala písničku. V době, kdy jsem byla v Požegu na gymnáziu, jsem byla méně v kontaktu se sborem, protože spojení tehdy bylo špatné a domů jsem se moc často nedostala. Pak stavěli v Pleternici v roce 1987 modlitebnu. A já jsem vyřizovala všechny papíry, všechno jsem vychodila. To jsme byli ještě jeden sbor. Pak v roce 1993 se sbor rozdělil na dva: zvlášť Bjeliševac a zvlášť Pleternica. A já jsem se stala kurátorkou bjeliševackého sboru. Před dvěma lety jste slavili v Bjeliševaci deset let od postavení kostela. Ten jste taky „vychodila“? Možná bych to neměla takto o sobě říkat, ale všechnu starost jsem měla na sobě. Papíry vyběhat, všechno zařídit. Tehdy jsem měla malého polského Fiátka, už to bylo takové staré autíčko, všichni už mě znali, když jsem jela. A s tím jsem všechno objezdila. Jaká byla při tom vaše role? Pro stavbu nového kostela všichni nebyli. Měli jsme totiž modlitebnu v takovém domečku, ale

byl už v moc špatném stavu. Ale přijel farář Jan Trusina a tehdejší synodní senior Pavel Smetana, mluvili s některými, až je namluvili, aby se kostel postavil. To bylo velice důležité. Nechtěli jsme, aby byl někdo proti a dělalo to zle. No a povedlo se. V listopadu 1999 jsem byla na synodu, kde jsem měla pozdrav, vyložila naše plány a poprosila o podporu. Ze Světového reformovaného svazu, kde byl tehdy generálním tajemníkem Milan Opočenský, jsme

dostali třicet tisíc švýcarských franků, takže na podzim 2000 jsme mohli začít stavět. Za to se pořídila hrubá stavba. Pak nám pomohla Českobratrská církev evangelická. Farář Mirek Frydrych sehnal nějaké dary v Německu, Velká Lhota, kde žije hodně příbuzných rodin, dělala sbírku, mezi sebou jsme něco nasbírali, spoustu práce jsme udělali sami. A za tři roky jsme měli krásný nový kostel. Já jsem si vůbec nepředstavovala, že se to takto podaří. V květnu 2003 bylo slavnostní otevření. Do které církve vlastně sbor v Bjeliševaci patří? Patříme pod Reformovanou křesťanskou kalvínskou církev v Chorvatsku. Tu tvoří reformovaní Chorvati, menšina v katolickém Chorvatsku, Madaři a Češi. Teď máme chor-

vatského faráře Branimira Bučanoviče, ale když jsme stavěli, byl naším farářem biskup Endre Lángh z Vinkovců. A to byl Maďar, který uměl chorvatsky. Jak vidíte budoucnost bjeliševského sboru? To je těžko odpovědět. Je to Boží vůle. V Izajáši máme: Vaše úmysly nejsou moje úmysly, vaše cesty nejsou moje cesty. Nebo tak nějak. Mladí odcházejí, to je stejné jako všude. A specifické pro nás je, že jsme dvakrát menšina. Jako Češi po národnostní stránce a jako evangelíci po té náboženské. Po domovinské válce v devadesátých letech se hodně vzmohla katolická církev. Chorvatský stát má podepsanou smlouvu s Vatikánem. I když všichni samozřejmě ve víře nežijí, je skoro 90 procent Chorvatů přihlášených do katolické církve. A zbylých deset procent jsou všichni ostatní: my protestanti, židé, vyznavači islámu a ateisté. Podle zákona máme všecka práva, to je pro menšiny dobře zařízeno. Co vás jako českou menšinu při českém jazyku nejvíc drží? Česky už mluví málokdo. V Bjeliševaci sice víc než jinde, ale i tak mezi děckama ze smíšených manželství už češtinu slyšet není. A myslím, že už není ani jedna rodina, kde by oba rodiče byli Češi. Pro všechny už je to cizí jazyk. Ve spolku Česká beseda se zpívají české a hlavně moravské a valašské písničky, to je nejbohatší a nejdůležitější kontakt s češtinou. Jinak se i v České besedě mluví už chorvatsky. Vedoucí besedy Goran Hruška je historik, pracuje v archivu a je taky turistický průvodce, ten umí česky dobře. A on teď bude učit děti česky. Ostatní umí – někdo víc, někdo míň, ale dobře už nikdo. Kulturní tradice se udržuje, ale jazyk mizí. Česká beseda v Bjeliševaci má pěvecký sbor a folklorní soubor dospělých a dětí. Stát se o spolky a národnostní menšiny dost stará, i finančně. Ale učitelů českého jazyka je málo. Odjakživa zde žily různé národnosti, říkala jste, že máte sestry v Německu, další příbuzné na Moravě u Znojma, faráře máte chorvatského, do Reformované kalvínské ¥

13

církve patří také Maďaři. Cítíte se v dnešní globalizované Evropě jako Středoevropanka? Já se cítím pořád stejně. A na tu směs různých jazyků a národů jsme byli odvždycky zvyklí. Jiná věc je Evropská unie. Mám dojem, že se teď v krizi máme ekonomicky trochu hůř. Ale jinak je to dobré. Můžeme cestovat, navštěvovat se. Je to podobné jako kdysi za Rakouska‑ ‑Uherska, když naši předkové přišli z Valašska sem. Odstěhovali se vlastně jen na jiné místo v rámci jednoho státu. Možná se historie opakuje, kruh se uzavírá.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra? Já přečtu časopis vždycky od začátku do konce, ale ostatní málo. Je tu už ta zmíněná jazyková bariéra. I my, kdo umíme česky, mluvíme vlastně jazykem našich předků, s kterým kdysi přišli. A každý jazyk se vyvíjí. Vaše čeština je na nás trochu složitá, je už jiná. Přesto bych vzkázala: kdo má možnost, ať časopis užívá a čte! Mně se nejvíc líbí, že se dočtu o životě obyčejných lidí. Co dělají a jak žijou. ptala se Daniela Ženatá

OTÁZKA NA TĚLO

Cítíte se jako středoevropan? Proč? Jana Škubalová, světoběžnice, pracovnice Adry Cítím se tak hlavně mimo Evropu, když potkám další Středoevropany a zjistím, kolik toho máme společného! Jazyk, kterému najednou rozumím (aspoň trochu), chuť na pivo (i když je zase tak často nepiju), historii (která se dá stále přetřásat a vždy z toho vzejde něco zajímavého) nebo třeba jen ten pocit, že jsem mezi svými. Ondřej Kolář, evangelický farář Po babičce jsem čtvrtinový Polák, narodil jsem se na Moravě, studoval v Čechách, Rakousku a Německu, vzal jsem si za ženu Maďarku pocházející ze Slovenska. Můžu se vůbec necítit jako Středoevropan? Pavol Bargár, doktorand teologie Áno, cítim, a to predovšetkým vďaka osobnej skúsenosti dlhšieho či kratšieho pobytu vo viacerých krajinách tohto regiónu, ako aj

14

vďaka priateľstvu a blízkemu vzťahu plnému porozumenia s ľuďmi pochádzajúcimi z rôznych stredoeurópskych krajín. Adam Balcar, evangelický farář tč. v Německu Jako Pražák jsem si o sobě vždycky hrdě myslel, ze srdečnějšího Středoevropana nenaleznete. Vítr mi samou chloubou povlával ve vlasech, když jsem tak stával pod Žižkou na Vítkově a pohlížel na stověžaté údolí Vltavy. No ale pak jsem se dozvěděl, že totéž si o sobě myslí v Norimberku. Tak teď nevím. Petr Brodský, potulný kazatel pro české sbory ve východní Evropě Středoevropanem se cítím a vlastně ani nevím proč. Když však přejedu hranice Ukrajiny, srdéčko se mi tetelí. Možná mám v sobě něco z východního temperamentu. Můj děda žil šest let na Sibiři! gma

NÁSTĚNKA

ISYNODNÍ RADAI

Na zasedáních 21. 10. a 4. 11. projednala synodní rada 72 titulů. Z nich vybíráme: Sbory a pracovníci Synodní rada potvrdila volbu Martiny Lukešové za farářku v Mělníku na plný pracovní úvazek. Vzala na vědomí snížení pracovního úvazku seniorátní farářky Pražského seniorátu Romany Čunderlíkové z dvoutřetinového na poloviční. Kateřině Rybárikové udělila SR dispenz od setrvání na místě seniorátní jáhenky Brněnského seniorátu a zároveň vzala na vědomí rozšíření její služby ve sborech Hustopeče a Nikolčice. SR prodloužila pověření pastoračních pracovnic Elišky Erdingerové v Praze 8 – Kobylisích a Pavly Queisnerové v Pardubicích, obě na 75% úvazek; Drahomíry Pešlové v Sázavě na 25% úvazek. SR pověřila Kláru Němečkovou jako pastorační pracovnici ve sboru Brno II na poloviční úvazek. Na vědomí vzala synodní rada rezignaci Jiřiny Kačenové na členství v Komisi pro celoživotní vzdělávání kazatelů. Davida Balcara jmenovala SR členem komise pro vikariát. Členem platové komise jmenovala SR Jiřího Treglera. Fakulta a bohoslovci, vikariát Absolvent ETF UK Pavel Hanych vykonal povinnou praxi k přijetí do vikariátu ve sboru v Jihlavě. Student Kamil Vystavěl vykonal třítýdenní bohosloveckou praxi ve sboru v Lounech. Zprávy praktikantů i jejich mentorů vzala synodní rada na vědomí. SR souhlasí se zapsáním studenta teologie Karla Müllera mezi kandidáty služby v církvi. SR souhlasila s tím, aby Pavel Hanych po dobu vikariátu vykonával na základě DPČ práci pro Diakonii v rozsahu 0,1–0,2 úvazku.

Správa církve SR vzala na vědomí zprávy ze schůzí seniorátních výborů Poličského, Moravskoslezského, Chrudimského (3x), Poděbradského, Ochranovského a Ústeckého seniorátu. Na vědomí vzala SR rovněž zprávy příslušných seniorátních výborů ve farních sborech Šenov, Lanškroun a Orlová. Synodní rada přijala novelu Spisového a skartačního řádu ÚCK a SR. Zahraniční sbory Koncem září navštívila pětičlenná skupina pod vedením kazatele pro sbory ve východní Evropě Petra Brodského krajanské sbory na Ukrajině. SR vzala na vědomí zprávu z cesty, z níž citujeme: Po období hospodářského rozkvětu svazuje krajany všudypřítomný strach z války a drahota. Lidé mezi sebou přesto dělají sbírky a posílají vojákům oblečení, boty a neprůstřelné vesty. Mají strach ze zimy a z toho, že nepoteče plyn. Děti ve školách se nyní učí šest dní v týdnu, protože v mrazech se plánují prázdniny. Při zpáteční cestě přijely se skupinou do Prahy na oslavy 600. výročí podobojí kazatelka z Veselynivky Marie Provazníková a z Pervomajska Ludmila Jančíková. Rekreační střediska Členem kuratoria Horského domova Herlíkovice jmenovala SR Jana Kirschnera, Daniela Jerieho a Františka Pfanna. Ekumena SR uvolnila 500 000 Kč z fondu sociální a charitativní pomoci na pomoc křesťanům v Sýrii, Iráku a Libanonu. Na pozvání Bádenské církve vysílá SR Lukáše Klímu na kontaktní studium do Heidelbergu v letním semestru 2015. Na Den reformace vyslala SR koncem října do Vídně Ondřeje

¥

15

Macka. Na vědomí vzala SR, že na pozvání Gustav-Adolfského spolku se jeho výročního shromáždění ve Windischgarstenu v Horním Rakousku zúčastnil předseda Jeronýmovy jednoty Jiří Tomášek. Na synod Evangelické církve Berlín-Brandenburg-Slezská Horní Lužice v listopadu v Berlíně delegovala SR Ondřeje Koláře. Na slavnost 600 let od zahájení kostnického koncilu v listopadu vyslala SR do Kostnice Jaroslava Pechara. Na slavnost otevření kostela v Bayreuthu koncem listopadu delegovala SR manžele Hamariovy. Na synod Saské církve do Drážďan vyslala SR Moniku Žárskou. Řídicí výbor Ekumenické rady církví navrhl modlitební sjednocení za pronásledované křesťany na Blízkém východě a navrhuje všem církvím ERC první adventní neděli, případně svátek sv. Štěpána. Na valné shromáždění ERC 27. 11. 2014 delegovala synodní rada za ČCE Joela Rumla, Liu Valkovou a Gerharda Frey-Reininghause. Náhradníky jsou Pavel Stolař, Daniela Hamrová a Pavel Kašpar. Polští reformovaní poslali zprávu o svém synodu. Mj. dávají vědět, že 6. 7. 2015 se bude konat speciální bohoslužba k výročí mistra J. Husa a hlavní oslavy pak proběhnou v Zelově. Na výzvu Světového luterského svazu, aby ČCE jmenovala dalšího člena do pracovní skupiny pro evropský diakonický proces, jmenuje SR do této skupiny Jiřího Weinfurtera a vysílá ho na zasedání do Manchesteru v březnu 2015. Evangelická akademie Synodní rada vzala na vědomí informace o setkání zaměstnanců škol Evangelické akademie, které se uskutečnilo ve středisku v Bělči nad Orlicí. Tématem setkání byla etika v praxi a důležitým bodem příprava duchovní poutě studentů a pedagogů do Kostnice v létě 2015. Různé SR souhlasila s předloženým návrhem koncepčního řešení webu e-cirkev, jak jej předložil Tomáš Najbrt, redaktor webu.

16

Členové Poradního odboru pro otázky životního prostředí přeložili ze švýcarského originálu a připravili k vydání příručku Příroda je Boží stvoření. SR s vydáním publikace souhlasí a podpoří je částkou 28 000 Kč s tím, že výnos z prodeje se (po odečtení nákladů na distribuci) vrátí zpět do rozpočtu ČCE. DaZ

IÚMRTÍI Ordinovaný presbyter Ing. Ilja Herold, CSc. zemřel 6. listopadu 2014 ve věku 89 let. Byl dlouhá léta presbyterem sboru v Praze Žižkov II, členem seniorátního výboru a jednu dobu i seniorátním kurátorem Pražského seniorátu. V krajanském sboru ve Velkém Središti v Srbsku zemřela 4. listopadu 2014 Elizabeta Hájková ve věku nedožitých 85 let.

IADAM BALCAR FARÁŘEM V MITTELHERWIGSDORFUI

Instalace prvního českého faráře v Sasku proběhla v den výročí pádu Berlínské zdi V neděli 9. listopadu se v malé obci Oderwitz nedaleko Žitavy v Sasku konala instalace Adama Balcara, který byl ustanoven na tři roky do správy farnosti místní luterské obce. Bydlet bude na faře v Mittelherwigsdorfu. Jde zřejmě o prvního českého faráře, který bude dlouhodobě v duchovní správě v Sasku působit. Této skutečnosti si všimlo i několik německých médií (např. Sächsische Zeitung). V zaplněném kostele byl Adam Balcar nejdříve představen shromážděné obci. Jeho životopis přečetla v němčině emeritní jáhenka pražského sboru na Jarově Věra Lukášová, odkud Adam pochází. Do úřadu byl uveden Güntherem Rudolphem, superintendentem místní církve z Drážďan. Balcar ve svém kázání mimo jiné připomněl 25. výročí pádu Berlínské zdi, které připadlo na den jeho instalace. Po skončení instalační bohoslužby se konala menší oslava na faře v sousedství (Luterhaus),

kde zaznělo i několik pozdravů a přání novému faráři. Vřelý byl pozdrav kurátora sboru z blízkého Nového Města pod Smrkem Jaroslava Lásky, kde Adam před svým odchodem do Německa devět let působil. Láska apeloval na německé farníky, aby svému novému faráři pomáhali v jeho nelehkém působení v cizím prostředí i proto, že faráři jsou, jak se vyjádřil, „éterické bytosti“.

Nové působiště Adama je v blízkosti českých hranic a vlakové i silniční spojení do Prahy je ze Žitavy rychlejší než z Nového Města. Adam proto počítá, že bude s českou církví nadále v kontaktu a zůstává i členem redakční rady Českého bratra. (Pozn.: Ve stejný den se konala i instalace Anny Halamové, farářky ochranovského seniorátu v nedalekém Jablonci nad Nisou.) Jan Kirschner

ISETKÁNÍ MLADÝCH TAIZÉ I

Cesty důvěry – mladí křesťané z celé Evropy v Praze Letošní evropské setkání se bude konat od 29. prosince 2014 do 2. ledna 2015 v Praze a jejím okolí. Komunita Taizé připravuje toto setkání

na pozvání České biskupské konference a Ekumenické rady církví v ČR. Shromáždí se k němu desetitisíce mladých lidí, a zúčastní se tak dalšího zastavení na „pouti důvěry na zemi“, kterou koncem sedmdesátých let zahájil bratr Roger. Mladí hosté přijedou z celého kontinentu od Portugalska a Španělska po Ukrajinu a Rusko, od Švédska a Norska po Bulharsko a Itálii. Nebudou řečnit o Evropě, ale budou spolu pět dnů žít. Díky nabízené pohostinnosti budou mít jedinečnou příležitost objevovat, že vztahy mezi lidmi jsou silnější než napětí, ať už stará, nebo nová.

Přijmout u sebe doma cizince, to je výzva! Kdo z nás by trochu neváhal? Nedělejme si však starosti, že nemáme dostatek prostředků, abychom mohli někoho přijmout. Prostota a nutnost improvizace vzniku společenství nebrání, spíš naopak. Jeden ubytovaný mladý člověk = 2 m2 místa doma na podlaze, kde si rozloží svou karimatku. Mladí lidé ve věku 17–30 přijedou, aby se spolu modlili zpěvem i v tichu a aby se setkali a sdíleli s těmi, kdo se v životě snaží uskutečňovat evangelium. Přijedou, aby zažili společenství se všemi, kdo hledají smysl svého života. Další informace a přihlášky: http://www.taize. fr/cs_rubrique2433.html Webové stránky s informacemi o tom, jak probíhají přípravy v Praze a jak se do těchto příprav zapojit, najdete na: http://www.taizepraha.cz Facebook evropského setkání v Praze: https:// www.facebook.com/TaizePraha2014 TZ Taizé/DaZ

17

CÍRKEV ŽIJE Spatřujeme světlo Sjezd (nejen) evangelické mládeže Kroměříž, září 2014 foto: Benjamín Skála

OKÉNKO POTULNÉHO

Od holůbka k sarmě

H

odnotit letošní výjezdy ke krajanům je úkol nelehký. Je vždy otázka, jak zpracovat všechny podněty a poznatky, které na účastníky působí. Zvláštní kouzlo, zejména výjezdů letních a podzimních, bylo v tom, že se mnou jeli i mnozí bratři a sestry ze sborů. Je totiž velmi důležité, když se povědomí o životě krajanů stane zážitkem „na vlastní kůži“. Největší pozornost se v posledních měsících pochopitelně soustřeďuje na naše dva evangelické sbory na Ukrajině a na to, jak prožívají složité období, kterým celá Ukrajina prochází. Zdá se, že konflikt se hned tak nevyřeší. Na jedné straně jsou bohemsko‑veselynivští pro celistvost Ukrajiny, na druhé straně zaznívala mnohá kritická slova na vedení v Kyjevě. Přejme si, aby se po proběhnuvších volbách politická i ekonomická situace zklidnila. Obě návštěv y Uk rajiny (23. 7.–5. 8. a 30. 9.– 7. 10. ) opět ukázaly, jak důležité i pro budoucnost je nadále udržovat kontakty, které byly navázány. Děti doma s nadšením vyprávěly o zážitcích z tábora v Bělči, mládež vysoce hodnotila kemp ve Strmilově, sestra Provazníková se sestrou Jančíkovou přijaly pozvání na oslavu podobojí v Praze a bohemští po obdržení půjčky z Jubilejního tolerančního daru od Jeronýmovy jednoty se s chutí pustili do generální opravy střechy Betlémské kaple. K tomu jen dodám, že je hotovo. Důstojně jsme také vzpomenuli 15 let od přebudování „magazínu“ ve Veselynivce na útulnou modlitebnu – „shromáždění“! Jsou ovšem i další místa, která jsem spolu s dalšími navštívil. Letní návštěva Chorvatska (15.–20. 7. ) se jistě zapíše do historie návštěv krajanů, neboť jsem ji vykonal s biskupem Václavem Malým. Biskup Václav byl mile překvapen českou komunitou v Daruvaru a okolí – žel pokus zahájit ekumenickou bohoslužbou „Dožínky“ (19. 7. ) se nesetkal s porozuměním z chorvatské strany. Ale jak Václav při návratu pravil – možná se nám přece jen podařilo

k ekumenické spolupráci pootevřít dveře. Ač „každý na svém a mezi svými“, přece jen jsme odjížděli s nadějným výhledem do budoucnosti. Čtenáře jistě potěší zmínka o tom, co bylo možno najít i poslechnout si také na webové stránce naší církve. Podzimní návštěva Chorvatska (31. 10.–2. 11. ) měla za cíl předání medaile vděčnosti ČCE kurátorce sboru v Bjeliševaci Zdence Pagáčové. Ale také jsme jednali o další spolupráci sborů Bjeliševac a Pleternica s ČCE s případným rozšířením i na sbor v Záhřebu. To je výzva. Za důležité považuji i to, že výjezdu se zúčastnil předseda synodu Jiří Gruber. Atmosféru návštěvy zachytila Milena Štráfeldová, redaktorka Českého rozhlasu, vše také sledovala a nafotila šéfredaktorka Českého bratra Daniela Ženatá. Martina Kadlecová, farářka v Silůvkách a členka výboru Spolku evangelických kazatelů, o této návštěvě vypracovala zprávu. Cituji její závěrečnou část: „Neděle – 11.00 bohoslužby s večeří Páně v Bjeliševaci, kázal Jiří Gruber, liturgii večeře Páně jsem měla já. Hrál Petr Brodský. Při oznámeních byla Zdence Pagáčové předána Evou Zadražilovou medaile vděčnosti ČCE. Dojata byla nejen samotná sestra Pagáčová, ale i Petr Brodský utíral nenápadně oči kapesníkem. Sestra Pagáčová poděkovala a především mládeži položila na srdce, aby se o sbor starali; že to není sbor její ani Branimírův (pozn. Branimír Bučanovič je tamní farář), ale Kristův. Jsem vděčna za možnost se za krajany do Chorvatska podívat, pootevřel se mi tak svět, se kterým jsem se dosud setkala víceméně jen prostřednictvím dokumentárních filmů, natočených v loňském roce v evangelických sborech východní Evropy, které mají určitý historický vztah k ČCE. Při návštěvě míst, kudy při Domovinské válce v bývalé Jugoslávii v roce 1991 procházela bojová linie, se člověk neubrání otázce, jak takový konflikt vzniká, jak něčemu ¥

19

takovému zabránit, jak se vzpomínkami na takovou válku žít. Jsem vděčna i za společenství, které vytvořila společná cesta, její cíl i prostor auta, za to, že jsem se mohla s účastníky cesty potkat, seznámit se, začít si s nimi tykat, pohovořit.“ Sérii letošních cest uzavřely výjezdy do Zelova (7.–9. 11. ), kam se po stopách svých

předků vydala Lenka Freitingerová, farářka ve Vanovicích, se svými dvěma dcerami, bratrem a otcem Jiřím Šmídou, a do Peregu Mare (14.–16. 11. ) s hodonínskými s farářem Pavlem Šebestou. Můj tradiční adventní pobyt na Ukrajině se uskutečnil 25. 11.– 12. 12. Ze všech setkání a rozhovorů o budoucnosti spolupráce „našich“ zahraničních sborů s ČCE zaznívá jednoznačný zájem na jejím pokračování. Nastavení způsobu práce bude otázkou pro vedení církve. Koncepce další spolupráce s českými sbory ve východní Evropě bude synodní radou předložena synodu v roce 2015. Při svých návštěvách krajanů, a to by mi jistě potvrdili všichni ti, kteří k nim se mnou po ta léta putovali, jsme byli syceni dary

duchovními, ale i dary pozemskými. Všude nás vždy vítaly prostřené stoly, v každé zemi trochu jinak. Má‑li být tématem tohoto čísla „gurmánství“ – prostírám na závěr před vás stůl hojnosti – od Zelova přes Peregu Mare, Bjeliševac, Veliko Srediště až po Bohemku a Veselynivku: boršč, žurek, čorba, silný slepičí vývar s domácími nudlemi, čobaňac, soljanka, bigos, holubci, sarma, perčica a plněná paprika, pelmeně, pampušky, hrečka a vareniky, mamaliga, vepřová pečínka a tlučené bulvy, ryba na různé způsoby, „pečenovařená“ kachna, guláš, kulen, klobásky, špek, bitočky, miči, baklažán a nakládané pomidory a okurčičky, zelný salát, brynza a vareniky, sýr Zdenka, blinčiki s višněmi, štrůdel a nikde nechybějící z velké části bílý chleba, symbolicky nazývaný v Chorvatsku kruh. Však často jsme vytvářeli i kruh kolem stolu Páně. Sklenice a sklínky se plnily pivem, rakijí, Mačkovou travaricou, koňakem domácí provenience, vodkou, kyslou vodou, sokem, vínem či graševinou, hrníčky silnou kávou z džezvy či mateřídouškovým čajem. Končit prostřeným stolem by ovšem bylo málo. A tak si připomeňme na tomto místě, při vzpomínce na naše sestry a bratry v krajanských sborech, slovo z knihy Deuteronomium 8,3: „Člověk nežije pouze chlebem, ale vším, co vychází z Hospodinových úst.“ Bohu díky za všechna společenství, ať už na rovině sborové, či spolkové, která jsme mnozí mohli uprostřed krajanů prožívat. Pb+

25 LET OD REVOLUCE

Sedmnáctý listopad v Děčíně Jak se klubala svoboda

N

a podzim 1989 se uskutečnilo několik tzv. ekologických demonstrací. Ovzduší v severních Čechách bylo špatné a mladí se rozhodli začít jednat. Jednu z demon-

20

strací zorganizaovali studenti také v Děčíně v pátek 17. listopadu. Mladých se sešlo hodně, průvod se táhl po celém děčínském nábřeží.

U nás na faře se sešla skupinka dojíždějících studentů z průmyslovky, Jakubových spolužáků. Ve škole se učitelé o akci dověděli a rozhodli se ukončit výuku dřív, aby dojíždějící studenti odjeli domů a demonstrace se neúčastnili. Připojil se také náš Filip, který dojížděl na gymnázium do jiného města, a Lucka, dcera našich přátel, která přijela z Teplic. O demonstraci se vědělo předem, vzpomínám si, že se o ní mluvilo v místě mého zaměstnání. Všichni byli rozzlobeni a nespokojeni s naší ekologickou situací. Na demonstraci si ale nikdo netroufl nebo nechtěl jít. Šla jsem s mladými, protože jsem o ně měla obavu. Dobře si ten ruch užili naši mladší synové, běhali podél průvodu a pozorovali, co se děje. V průvodu bylo několik transparentů s nápisy, které vyjadřovaly požadavky na změnu znečištěného prostředí. Jasně si vzpomínám na reakce přihlížejících lidí. Byly to jen nadávky

typu: Za naše peníze studujete a takhle vyjadřujete vděčnost? Pořádně vás zaměstnat v továrnách nebo na polích! Jak vás to rodiče vychovali! Policie zastavila dopravu, aby mohl průvod projít. Známí mi pak popisovali pohnutou nenávistnou atmosféru v autobusech, které průvod zastavil. Na balkoně Kokosu (tak se říkalo nové nevkusné budově KSČ) čekali soudruzi reprezentativně oblečení. Studenti ale asi neměli připraven žádný plán rozhovoru, který by s nimi vedli. Tak průvod jen obešel budovu a vrátil se na místo, odkud vyšel. Nebyli tam žádní starší lidé ani lidé středního věku. Dobře jsem si ale všimla dvou mužů v kožených bundách, kteří spolu občas polohlasně něco prohodili. Evidentně estébáci. Demonstrace se rozešla s tím, že se v akcích bude pokračovat. To jsme ale ještě nevěděli o tom, co se děje v Praze! Vlasta Čapková

OKÉNKO POTULNÉHO

Elizabeta Hájková z Velikeho Srediště byla povolána do „pravého domova“

V

e Velikom Središti (Srbsko) zemřela 4. listopadu sestra Elizabeta Hájková, tamní dlouholetá kurátorka, předčitatelka a varhanice. Za pár dní, 10. listopadu, by se dožila 85 let. Při rozhovorech z ní vždy vyzařovala oddanost Božím věcem. Potulný kazatel Petr Brodský poslal rodině Hájkových a sboru jménem svým i jménem SR a ÚCK kondolenční dopis, kde mj. píše: „V den jejího úmrtí v Heslech Jednoty bratrské byl text: ‚Byli jste povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání‘. Sestra Elizabeta nám zde takové dědictví zanechala a byla povolána – jak její syn Karel hezky napsal – do pravého domova. Přejme jí klid ve společenství svatých.

…Neboť jak praví prorok Ezechiel: ‚Budu ještě štědřejší než ve vašich počátcích. I poznáte, že já jsem Hospodin.‘ To je zaslíbení, které nám sestra Hájková neustále připomínala. Jsem vděčen za všechny chvíle, které jsme mohli společně prožívat.“ Pb/gm

21

80 LET EVANGELICKÉHO KOSTELA V KRALOVICÍCH

Rozsviťme kostel Oslavy probouzejí naději i otázky

T

rochu ve stínu oslav 600 let kalicha, zato však s velkým nasazením uspořádal kralovický sbor v neděli 19. října oslavy 80 let od vysvěcení svého kostela. Ten byl našimi předky postaven spolu s farním domem během necelých čtyř (sic!) měsíců a od té doby slouží nejen bohoslužbám sborů ČCE a CČSH, ale i jako dějiště řady veřejností hojně navštěvovaných kulturních akcí. Farář Daniel Majer (CČSH) v kázání při úvodní bohoslužbě, na níž se podíleli duchovní obou církví, mluvil o lidech jako o „živých žebrech“, nesoucích klenbu chrámu. Právě tato slova ovšem probouzejí rozpaky. „Pilíře“ sboru postupně vymírají, aniž by se dařilo získat mladší generace. Souvisí to i se společenskou strukturou, která byla v regionu zásadně narušena – počínaje vylidněním po poválečném vyhnání Němců a konče ztrátou zdrojů obživy po roce 1989. Bude církev i v takovém prostoru tím, kdo „zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům“? (Iz 58,12) Znamením naděje se stal kruh, který při slavení svaté večeře Páně ovinul celý obvod kostela – věc v kralovické diaspoře zcela nevídaná! Ve víceméně zaplněném kostele pak odpoledne hezky uteklo při bohatém programu místních i přespolních hudebníků a představení přehledné publikace k dějinám sboru, jež spolu s výstavou v místní knihovně rámec oslav doplňuje. Příjemným zjištěním bylo, že sbor, který se na svých internetových stránkách charakterizuje přízviskem „jeden z nejmenších“, dokáže spojit síly ke společnému dílu, které může nabídnout ostatním. A také to, že veřejnost o tyto aktivity má zájem. Důležité ovšem je, aby se takto získané sebevědomí využilo k dalšímu konání, nikoliv jen k nalepení momentek do pamětní knihy a sepsání „lokálky“ do církevního tisku.

22

V prvním čtení (1Kor 3,6–13) nám apoštol Pavel vyložil, že jediný základ, na kterém je možné stavět, je sám Ježíš Kristus. Myslím, že v tom je i klíč k řešení naší (a nejen naší) situace: vrátit se zpět k základu nejzákladnějšímu, ke vztahu s Ježíšem Kristem. Jak? Jednoduše: skrze výklad Písma, modlitbu a svátosti. Tak abychom z nich znovu udělali naši absolutní prioritu, které podřídíme veškerý další program. Tak abychom přestali být protestanty a stali se konečně evangelíky.

Celé odpoledne spojovalo motto „Rozsviťme kostel“. Nejen kvůli sbírce na nové osvětlení kostela: na závěr programu nejstarší a nejmladší člen sboru zapálili od svíce na stole Páně svíčky přítomným, kteří si světlo vzájemně předali. Jistě, plamínky mnoha svíčiček v podvečerním průvanu rychle zhasly, ale snad se nám podařilo ukázat, že kostel je nejenom místem, kde je nutno vybírat na nové žárovky, ale především místem, kam si lze kdykoliv dojít tu svou „svíčičku“ znovu „zapálit“. Matyáš Josef Turský

ZE ŠKOL EVANGELICKÉ AKADEMIE

Evropské peníze pomáhají

P

artnerstvím ke kvalitě – inovace vzdělávání a systému odborných praxí Evangelické akademie – Vyšší odborné školy sociální práce

Číslo projektu: CZ.2.17/3. 1. 00/36179 Když jsme v roce 2012 začali přemýšlet nad dalším projektem, který by naší škole mohl pomoci s rozvojem znalostí našich studentů i pedagogů, oslovila nás možnost zapojit se do programu OPPA (operační program Praha adaptabilita). Sepsat projekt, který získal podporu magistrátu i Evropských fondů, se podařilo Monice Veselé (která je současně ekonomkou školy), Jarmile Rollové a paní ředitelce Jitce Jarošové ve spolupráci s dalšími učiteli odborných předmětů. Dne 1. července 2013 tedy naše škola zahájila realizaci projektu nazvaného Partnerstvím ke kvalitě, a mohla tak výrazně vylepšit systém odborných praxí studentů vyšší odborné školy. Navázali jsme dlouhodobou, smluvně podloženou spolupráci s Diakonií CČE a dalšími renomovanými poskytovateli sociálních služeb, tedy výukovými pracovišti, kde se naši studenti mají pomocí proškolených mentorů možnost kvalitně připravovat na své budoucí povolání. Projektu se účastní 20 výukových pracovišť, náležících například Diakonii ČCE, katolické Charitě, Židovské obci v Praze, ale také třeba organizace jako Linka bezpečí, Život 90 a mnohé další. Velkým přínosem je také vzdělávání pedagogů, kteří navštěvují odborné semináře, konference, kurzy, jazykovou výuku; díky projektu bylo možno také zakoupit další odbornou literaturu i vybavit učebny audiovizuální technikou. Skvělá byla zahraniční zkušenost z oblasti sociální práce – studenti a pedagogové měli možnost absolvovat odborné stáže

v Drážďanech (prosinec 2013) a ve Vídni (duben 2014), následující stáž v Drážďanech se uskuteční v prosinci 2014. Dalším cílem projektu je prohloubení spolupráce s Evangelickou teologickou fakultou UK, která povede k co nejvyšší prostupnosti studia mezi Evangelickou akademií a touto fakultou, včetně vytvoření kritérií/standardu pro přijetí absolventské práce studentů naší školy k rozšíření a dopracování na bakalářskou práci. Ve spolupráci s ETF UK, zahraničními partnery a organizacemi pracujícími s migranty se ve dnech 17.–20. 6. 2014 uskutečnil seminář a workshop o integraci muslimů v ČR. Projekt bude končit v únoru 2015, kdy se také uskuteční závěrečná konference; spolupráce s výukovými pracovišti i s ETF UK však bude pokračovat i nadále a dokumenty v projektu vytvořené mohou být přínosem pro výuku odborných praxí i v dalších vyšších odborných školách. Pro pedagogy i studenty naší školy je účast v projektu velkým přínosem i výzvou do budoucna; věříme, že také díky zahraniční spolupráci i systému vzdělávání pedagogů EA si naše škola již získala pověst kvalitní a profesionální instituce, která připraví studenty nejen pro výkon jejich budoucího povolání, ale také pro život. Jana Veselá manažerka projektu OPPA Evangelická akademie – Vyšší odborná škola sociální práce a střední odborná škola Hrusická 2537/7, Praha 4 – Spořilov 141 00, tel. 272 761 609, l.32 602 249153, [email protected] www.eapraha.cz Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti (Text byl redakčně upraven a zkrácen.)

23

MOJE CÍRKEV

SENIORÁTY SE PŘEDSTAVUJÍ

Jihočeský seniorát Malý počet sborů umožňuje udržovat více osobní vztahy

J

ihočeský seniorát má jedno specifikum: je druhý největší, co se týče rozlohy, a zároveň nejmenší, co se týče počtu sborů. Je jich tu totiž pouhých sedm. Jižní Čechy jsou zkrátka oblast tradičně katolická, což je dáno vládou katolických Rožmberků na straně jedné a důkladnou rekatolizací na Táborsku na straně druhé. Na Jindřichohradecku a v několika dalších lokalitách žily skupinky Valdenských, ale to bohužel naši současnost příliš neovlivnilo. Jediná oblast v našem seniorátu, která byla tradičně evangelická, je jihozápadní část Vysočiny. Žel do dnešních dnů z této tradice mnoho nezbylo. Po vzniku republiky i na jihu Čech začaly vznikat sbory. Někdy tak veliké, že si to sotva dovedeme představit. A pamětníci na to s nostalgií vzpomínají. V seniorátu jsou dva velké sbory. Největší, České Budějovice, mají dokonce dva faráře – Davida Nečila a Daniela Freitingera. Druhý jmenovaný je určen pro kazatelskou stanici v Kaplici. Sbor zdědil kostel v centru města po německých evangelících, kteří byli po válce vyhnáni či odsunuti. Pozoruhodný je vznik sboru v Jindřichově Hradci. Na konci 19. století se tady k evangelickému vyznání hlásili pouze čtyři občané. Ti navázali vztah s hornodubenským sborem. Po úmrtí dcery jednoho z bratří a po konfliktu rodiny s jindřichohradeckým proboštem, který rozhodl pohřbít dceru v místě vyhrazeném pro sebevrahy, přibylo lidí, kteří se přihlašují k evangelické církvi. Zanedlouho po konfliktu týkajícím se pohřbu vzniká v Jindřichově

24

Hradci kazatelská stanice jako filiálka evangelického sboru v Horních Dubenkách. Modlitebna s farou jsou v krásném parku u řeky Nežárky, kousek od centra, s výhledem na zámek. Farářem je tam dnes David Balcar. Ostatních pět sborů bych se nebál nazvat malými. Ve Strmilově právě nastoupila farářka Ludmila Míchalová Mikšíková. V Soběslavi působí Richard Dračka, v Táboře Ondřej Kováč, v Písku Jiří Ježdík a ve Volyni Hynek Tkadleček. Z malého počtu sborů a veliké rozlohy seniorátu vyplývají i veliké vzdálenosti mezi jednotlivými sbory. Pro posílení sounáležitosti proto kromě presbyterních konferencí pořádáme vždy v květnu v jednom ze sborů seniorátní den pro všechny generace, tzv. „Evangelickou neděli“, se zajímavým programem i tématy jako ekologie, izraelsko‑palestinský konflikt, diakonie, misie… Někdy akce splní účel více, jindy méně. Rozhodně v nich však míníme pokračovat. Malý počet sborů není jistě sám o sobě výhodou, ale umožňuje nám udržovat více osobní vztahy. Na setkání farářů prý panuje atmosféra důvěry a otevřenosti. Jak zvládneme finanční soběstačnost v budoucnu, samozřejmě nevíme, ale hledíme do ní s nadějí. Není důvod cokoli vzdávat předem, a že se máme dobře jako nikdy dříve, víme také. Tudíž máme i rezervy v obětavosti. Prozatím chceme ve sborech udržet faráře na celé úvazky. Slučování sborů v našem seniorátu by bylo, vzhledem k velkým vzdálenostem, poměrně obtížné. Až to bude nutné, pravděpo-

dobně bude mít více sborů jednoho společného cestujícího faráře. Různé strategie můžeme promýšlet a vytvářet, ale než na ně dojde, tolik věcí se změní… V seniorátu jsou dvě střediska Diakonie: v Písku „Blanka“, poskytující služby pro seniory – domácí péči, pro lidi s Alzheimerovou nemocí a domov pro seniory. V Soběslavi je středisko Rolnička pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením s širokým záběrem – od péče o děti v integrované mateřské školce, přes školu, centra denních služeb, chráněné dílny, sociálně terapeutické dílny až po chráněné bydlení. Od loňského roku Rolnička navíc

rozšířila svoji působnost i do Tábora a funguje také trochu jako kulturní a společenská agentura, neboť pořádá nejrůznější akce pro veřejnost. Táborský sbor zřídil již v roce 1991 křesťanskou mateřskou školku. Seniorátním kurátorem jsem již druhé funkční období. Kromě starostí mi to přineslo především možnost poznat zajímavé inspirující lidi, ale také rozšířilo pohled na mnoho oblastí života církve, poznat její rozmanitost a uvědomit si, že nejsme na cestě sami. Jan Růžička, seniorátní kurátor Jihočeského seniorátu

MODERNÍ ARCHITEKTURA IV

Lutherův hrad na dalekém severu Budoucnost duchovní práce ve Frýdlantském výběžku je nejistá

V

Novém Městě pod Smrkem ve Frýdlantském výběžku je další zajímavý evangelický kostel. Dokončen byl v roce 1912 podle návrhu architekta Otto Bartninga, který patřil mezi nejznámější architekty sakrálních staveb ve 20. století. Na začátku století to

byl ještě mladíček, který se nedávno vrátil z cesty kolem světa. Bartning se považoval za praktika, a proto ani nechtěl ztrácet čas na univerzitě a svá studia nedokončil. Praktickou stránku, obnovu těsného vztahu umění k řemeslu, prosazoval později ¥

25

i jako ředitel známé školy Bauhausu ve Výmaru. Ve zničeném Německu po druhé světové válce navrhoval tzv. nouzové kostely, pro které vypracoval unikátní konstrukční řešení z prefabrikátů, vycházející částečně z jeho pozoruhodného expresionistického předválečného projektu „Kostela ‑hvězdy“ (Sternkirche) z roku 1922.

Bartningovo dílo v Čechách Na začátku století ale jeho stavby ještě vycházejí z historizujících slohů, které doplňují prvky secese a romantizující architektury. První známou Bartningovou realizací na našem území je oktogonální hrázděná kaple v Tesařově (dnes součást Kořenova při hlavní silnici na Harrachov), vybudovaná v roce 1909. V současnosti ji využívá Jednota bratrská a je položena údajně ještě o několik metrů výše než kostelík v Herlíkovicích. Pak Bartning navrhuje kostelíky s charakteristickou štíhlou věží pro německé evangelické sbory v Mokřinách u Aše, v Kraslicích u Sokolova a komplex budov v Novém Městě, který pro svoji rozsáhlost dostal trefný název Lutherův hrad. Architekt spojil kostel, sborový sál a faru do jedné budovy; na svoji dobu šlo o velmi pokrokové řešení a čtenáři tohoto seriálu již vědí, že Emil Edgar by ho jistě za to pochválil. Je ale otázka, zda

26

o tomto kostele věděl. Frýdlantský výběžek byl téměř stoprocentně osídlen německým živlem a i dnes je za hřebenem Jizerských hor poměrně značně izolován.

Nejistá budoucnost sboru Po odsunu Němců bylo Nové Město dosídleno i velkou skupinou reemigrantů z Volyně a ze Zelova, kteří vytvořili základ nově vzniklého českého sboru. Lutherův hrad je ale rozsáhlá stavba a jeho údržba je náročná a budoucnost celého sboru je nejistá. Po odchodu Adama Balcara (viz zpráva z jeho instalace v Německu) není jisté, zda si sbor bude moci dovolit svého faráře a platit zvyšující se odvody do personálního fondu. Církev zvažuje, jak velké odvody z restitučních peněz uvolní na diakonické projekty, a je otázka, zda diakonií – službou nelze nazývat projekty v pohraničí, které má od konce války své specifické problémy a bylo v různých dobách podporováno. Administrace celého výběžku z Liberce není ideální, i když k té již v minulosti docházelo (v 90. letech sbor dlouhodobě administroval Jan Čapek). Kraj z kterého je zcela jiný pohled na hřebeny hor než z vnitrozemí, má své těžkosti i kouzla. Kopce stoupají prudce ze slezských nížin a zdají se být drsnější a romantičtější, ale odliv obyvatel do velkých měst zde může

být ještě citelnější. Novoměstští musejí přemýšlet, jaká bude budoucnost sboru, a je možné, že komplex budov Lutherova hradu, který se stal v roce 2010 kulturní památkou, budou pronajímat k rekreaci podobně jako evangelíci v další izolované lokalitě na Broumovsku, kde je o ubytování velký

zájem. Na Frýdlantsku je plno zajímavých míst a již dávno to není výběžek do neznáma. Hranice fakticky neexistují a blízká Lužice nebo polské Slezsko stojí též za návštěvu. Evangeličtí turisté by tak alespoň v sezoně mohli život sboru oživit. Jan Kirschner

ZPRÁVA Z KONVENTU ZÁPADOČESKÉHO SENIORÁTU

Diskuse nad budoucností církve

K

onvent Západočeského seniorátu se uskutečnil v sobotu 2. listopadu v Domažlicích. Kromě obligátních věcí jsme na dalších šest let zvolili presbyterskou část seniorátního výboru a jejich náhradníky. Ale zejména jsme se věnovali diskusi nad budoucností církve. Přemýšleli jsme o tom, co jsou to vlastně ty „diakonické a rozvojové projekty“, jak to poslední synod usnesl. Diskuse sama byla dost plodná, ač neměla příliš mnoho konkrétních výstupů. Také jsme rozhodovali o tom, zda na tyto projekty přijde 15,20 či 25 procent ročního příspěvku a zkoušeli jsme vypočítat, kolik že jsou tato procenta v absolutních číslech. Odhadli jsme to na

řádově 15 milionů ročně; snad jsme se moc nespletli. Hlasování o procentech 15–20–25 se pojalo spíše jako anketa a v tajném hlasování se kromě tří nabídnutých možností objevila i paleta možností dalších – škála od 0 do 50 procent. Na synod pošleme výsledek v celé šíři názorů – ať vidí naši pluralitu. Také jsme se zabývali tím, že nejbližší synod bude volit na dalších šest let novou synodní radu. Navrhovali jsme vhodné kandidáty tajnou volbou a v sebraných lístcích se objevilo skoro 90 jmen farářů a presbyterů. Nu, při volbě synodní rady to synod rozhodně nebude mít lehké. Ať jim Pán Bůh požehná! předsednictvo Konventu Západočeského seniorátu

IOZNÁMENÍI

Předplatné Českého bratra 2015 Milí abonenti, předplatné pro rok 2015 pokračuje kontinuálně pro současné předplatitele i pro ty, kdo věnovali někomu předplatné jako dárek. Pokud chcete změnu, dejte vědět redakci do poloviny prosince. Prosíme, plaťte, až dostanete fakturu. Faktura na úhradu předplatného pro rok 2015 bude pro jednotlivce vložena do únoro-

vého čísla. Těm kdo mají s fakturou potíže, posíláme na vyžádání složenku. Farním sborům zašleme během února fakturu e -mailem. Výše předplatného je stejná jako v minulých letech – 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Pro ty, kdo by chtěli časopis zvláště podpořit, nabízíme sponzorské předplatné 600 Kč. Děkujeme za vaši přízeň. redakce

27

NOVÁ PÍSEŇ

Studně nepřevážená Evangelická „erbovní píseň“

P

átrání po původu písní mohou někdy být napínavou a zajímavou činností. Jsou písně, které mají za sebou dlouhou historii ještě předtím, než se dostanou do zpěvníku. Občas se stane, že původ melodie má svou lokalizaci v jiném prostředí než text. To je také případ naší evangelické „erbovní písně“ (EZ 367).

chorál „rozsekal a prošpikoval“ dalšími vsuvkami a doplňky, se říká tropování. Tropus (z řečtiny obracet, přetáčet) byla již v raném středověku rétorická a hudebně ‑rétorická technika. Tropování byla jakási inovativní didaktická metoda, která usilovala o novou in-

Základ písně Kořeny textů písní sahají až do hluboké starozákonní minulosti. Řada písní je odpovědí na texty z Písma, když vnímavý poučený a nadaný posluchač autentickým básnickým tónem vyjádří svou odezvu na biblické poselství, které ho vnitřně oslovilo a zasáhlo. Tím se biblické slovo stává základem písně. Mnohé žalmové verše se během času staly mottem či inspiračním zdrojem pro nové písně. V Bibli se často zdůrazňuje, že Hospodin je pramenem spásy, kam se žíznivá duše může vracet, aby načerpala radost, pokoj a svobodu. Je velmi pravděpodobné, že Komenského píseň Studně nepřevážená má svůj biblický základ ve verších 34. žalmu: „Jak převelmi drahé jest milosrdenství tvé, Bože, a protož synové lidští v stínu křídel tvých doufají. Tučnosti domu tvého rozvlažováni bývají, a potokem rozkoší svých napájíš je. Nebo u tebe jest studnice života, a v světle tvém světlo vidíme.“ (Ž 34,8–10)

Kyrie, fons bonitatis Ve středověku, kdy se při západní liturgii zpíval gregoriánský chorál, bylo běžné, že některé gregoriánské melismatické nápěvy (ukázka 2) se nově otextovaly (ukázka 1), glosovaly či komentovaly. Této tvůrčí technice, při níž se

28

scenaci mešního dění, o aktualizaci biblicko‑ ‑liturgického poselství. Z melismatických zpěvů tak vznikaly nové (srozumitelnější) sylabické zpěvy. Ze zachovalých dokumentů vyplývá, že manýra tropování se uplatňovala u zpěvů ordinária, propria, u modliteb (včetně modlitby Páně). Autoři a první interpreti těchto zpěvů byli mniši, kteří tyto zpěvy zpívali sólově. Nejznámější tropus Kyrie, fons bonitatis vznikl tak, že tridentský arcibiskup Amalar (775–850) podložil zpěv Kyrie eleison novým sylabickým textem. Popularita tohoto nejstaršího Kyrie‑tropu byla velká ještě v době reformace, neboť v Rohově kancionálu (1541) najdeme jeho český překlad Hospodine, studnice dobroty.

Tento zpěv „o studnici“ znal Komenský z kancionálů Jednoty a také z kancionálů luteránských (Kyrie, Gott Vater im Ewigkeit). Leitmotiv „studnice“ v Komenského paměti zřejmě dozrával až k rozhodnutí, že napsal novou píseň Studně nepřevážená. Na tomto procesu lze rozpoznat, jak se některé zpěvy po dlouhá staletí vyvíjejí, transformují a zrají.

v 16. století nebylo tak neobvyklé, neboť v té době stylové rozdílnosti mezi duchovní a světskou tvorbou nebyly tak daleko od sebe“. (A. Marti) Tato píseň má také svou českou variantu: Má duše se nespouštěj nikdy Boha svého ve Šteyerově kancionálu z roku 1683 a dodnes se zpívá v katolické církvi (Mešní zpěvy, str. 70).

Von Gott will ich nicht lassen

Komenského píseň

Jde o píseň, kterou Komenský zřejmě znal z pobytů na německých univerzitách. S německým duchovním textem se píseň vyskytuje od roku 1563. Tehdy v městě Erfurt řádila epidemie moru, řada lidí zemřela či odešla z města. Tamější zdatný univerzitní profesor a přítel mladých studentů, magister umění Ludwig Helmbold se rozhodl, že město neopustí. V kritických situacích napsal svým přátelům, již město opouštěli, píseň na rozloučenou: Já Boha se nespustím. K tomu použil světský nápěv myslivecké písně Einmal tät ich spazieren (Když jsem se jednou procházel), který se do Německa dostal z Francie, kde se vyskytoval s textem Une jeune fillette (Mladé děvčátko). Tento nápěv taneční písně, hojně užívaný v 16. století, má různé varianty. Jeho původ je však z Itálie, kde byl znám pod názvem Madre, non mi far Monaca (Matko, neposílej mne do kláštera). Pozměněný a zkrácený název se proslavil v tvorbě Girolama Fresobaldiho jako Aria di Monicha (cembalové variace). Pružně opakující se tóny, jasné členění melodického toku, podpořené závěrečnými kadencemi, prozrazují, že se jedná o taneční formu. Je to zajímavá ukázka, jak „z odrhovačky se stala duchovní píseň, což

Jan Amos Komenský napsal zcela novou píseň „o vnitřní lásce k Duchu svatému, Posvětiteli svému a jeho v nás nekormoucení než obveselování ctnostnými skutky“. V jeho Amsterodamském kancionálu z roku 1659 má píseň 13 slok. Do našeho zpěvníku byly použity sloky 1., 4., 8. a 9. Uveďme alespoň jednu chybějící sloku: „(2.) Poněvadž víra pravá / dar nejpřednější jest / a od tebe se dává / těm, jenž skrz svatý křest / jsou Bohu oddáni, / v něj samého doufají, / v něm samém všecku mají / radost a kochání…“ Na svou dobu byla taková píseň moderní také kvůli osobnímu tónu (tzv. „ich“ forma), což je pro barokní píseň příznačné. Jak nám zní dnes? Starobyle, ale srozumitelně. Některé archaismy byly nahrazeny novými výrazy; například místo slova „rejente“ je použito slovo „vladaři“, nebo „pěstiteli“ místo „štípiteli“. Může taková píseň znít nově? V příloze tohoto čísla najdete CD, na němž je píseň nahrána s alternativním doprovodem. Písňová předehra symbolizuje nekonečný tok vody a doprovod je postaven na principu linearity všech hlasů, jejichž symbióza vytváří zvláštní niternou expresivitu, jež vychází z Komenského modlitby. Ladislav Moravetz

29

DIAKONIE

HISTORIE A OSLAVY

Diakonie Krabčice oslavila 150 let společné pomoci bližním 150 let spolu pro člověka

K

rabčická Diakonie prošla za dobu své existence mnoha proměnami. Letošní oslavy vzbudily velký zájem a do krabčického kostela, kde se část oslav konala, se tak sjelo množství gratulantů.

ské společnosti (ČALS), a to zejména díky osobě Pavly Krejčiříkové Hýblové. Poskytujeme poradenské služby a organizujeme

Od péče o dítě až po seniory Historie Diakonie Krabčice víc než dobře naplňuje motto letošního významného výročí – „150 let spolu pro člověka“. „Se začátky je nedílně spjat farář Václav Šubert – právě díky němu vznikla první diakonická organizace v Česku a v samotných Krabčicích byla roku 1864 založena opatrovna pro děti. V průběhu času se však působnost rozšířila a vznikl soukromý evangelický dívčí vychovávací ústav s dívčí školou,“ vypráví ředitel krabčické Diakonie Aleš Gabrysz. Šlo o ojedinělý počin, který nemá v českých zemích obdoby: cílem bylo rozvíjet šíření české vzdělanosti, českého jazyka a posilování národní identity na křesťanských protestantských základech. Následující léta znamenala pro ústav i jeho službu značný rozkvět. Velmi radikální změna přišla s rokem 1954, kdy se z ústavu stal domov odpočinku ve stáří. Od roku 1959 do roku 1991 pak byl domov ve správě okresu Litoměřice, byť zůstal nadále majetkem církve. Provoz Domova v Krabčicích pod správou Českobratrské církve evangelické byl slavnostně obnoven 1. září 1991 a bylo zřejmé, že koncept péče je potřeba zásadně inovovat. „Náš domov patří mezi zakládající členy České Alzheimerov-

30

tzv. Pomerančový týden, kdy veřejnosti předáváme aktuální informace o Alzheimerově nemoci,“ popisuje nastoupený směr Aleš Gabrysz.

Atmosféra domova i specializovaná péče „Slavnost k 150. výročí navštívilo přibližně 200 návštěvníků, což nás velmi mile překvapilo, stejně tak zájem o prohlídku Domova,“ říká Aleš Gabrysz. Návštěvníci si pochvalovali zejména velmi příjemnou atmosféru, usměvavé tváře a domácí pohodu. Specializované Vážky – certifikovaná oddělení pro péči o lidi s Alzheimerovou nemocí pak vzbudily kladné ohlasy zejména u odborné veřejnosti. Vážka v rodinném domě předčila očekávání mnohých, atmosféra rodinného domu je prostě nenahraditelná. Během oslav přivítalo krabčické středisko Diakonie ČCE celou řadu hostů. „Velmi si vážím návštěvy vedení Diakonie a církve, které napomohly a napomáhají rozvoji naší práce. U příležitosti tohoto výročí jsme ocenili významné osobnosti, které mimořádně přispěly rozkvětu naší práce, například paní profesorku Helenu Haškovcovou, významnou autoritu v oblasti etiky, jež se zasloužila o rozšíření diskuse o tématu posledních dnů života. Formovala svými podněty své žáky, kteří se na rozvoji krabčického střediska podílejí. Doktor Karel Schwarz se zasadil o obnovení činnosti Diakonie ČCE a vlastním odhodláním a nasazením přispěl k převzetí střediska v Krabčicích zpět pod Diakonii a z pozice ředitele Diakonie v ČR podporoval její proměnu ve špičkový Domov. A v neposlední řadě bych chtěl zmínit paní doktorku Milenu Černou, ředitelku Výboru dobré vůle, jež se ze své pozice, ale i v jiných grémiích podílela na rozvoji a zvyšování kvality sociálních služeb,“ říká ředitel Gabrysz. Nechyběli také hosté ze zahraničí, například z partnerské Diakonie Bautzen.

Velké plány a člověk stále na prvním místě Před závěrečným koncertem chrámového sboru byly také představeny plány, kam se chce krabčická Diakonie dále ubírat. „Prioritou je udělat vše pro to, abychom stále zvyšovali komfort bydlení a dbali našeho trvalého profesionálního růstu. Vede nás odkaz zakladatelů, nicméně bez investic do

„hotelové“ části našich služeb nebude možné držet krok s požadavky klientů. Historické budovy budeme citlivě rekonstruovat, abychom jedinečnou atmosféru neznehodnotili necitlivými úpravami. V bezprostřední budoucnosti rozšíříme park co nejblíže k ubytovací části. V doteku s přírodou vidíme veliký přínos pro budování domácího prostředí,“ shrnuje velké plány ředitel Gabrysz. Oslavy tohoto významného výročí budou pokračovat v průběhu následujícího roku. „Rádi bychom s tímto významným jubileem spojili veškeré kulturně společenské aktivity – společenský ples, výstavy, na léto koncert amerického sboru. Vedle konkrétních akcí bychom rádi veřejnosti předkládali i tabuizovaná témata církevního poskytovatele sociálních služeb a jeho významu ve společnosti, ale i těžší oblasti, jako je obecně postoj ke stáří či Alzheimerově nemoci a umírání samotnému. Zároveň chceme i nadále budovat domov pro naše rodiče a jedinečnost každého člověka dál klademe na první místo,“ uzavírá Aleš Gabrysz. zdroj: http://krabcice.diakonie.cz/

IAKTUALITYI

Dárky, které pomohou Mnoho tváří pomoci je název webu, jehož prostřednictvím se můžete zařadit mezi podporovatele Diakonie jako celku i jejích jednotlivých středisek – je to jednoduchý a zajímavý způsob, jak darovat finanční příspěvek na konkrétní diakonický účel. Na webu si vyberete konkrétní dárek, využít můžete i online platbu platební kartou, takže vám celá věc zabere sotva pár minut. Kromě dobrého pocitu ze smysluplného skutku získáte také elektronický certifikát o daru, jenž se může stát hezkým dárkem pro vás nebo vaše blízké. Vše podstatné najdete na www.mnoho-tvari-pomoci.cz. mb

31

INSPIRACE ZE SVĚTA

Umí zemědělství léčit? Sociální služby a farmaření

V

přírodě rád tráví čas každý. Chodí na procházky do lesa, běhá po parku, na jaře seje mrkev a ředkvičky, pomazlí se se psem či obdivuje květiny doma za oknem. To všechno představuje kontakt s přírodou, který má na člověka pozitivní účinek. Posuneme‑li se o krok dál, příroda, určité její prvky se mohou jevit jako vhodné prostředí pro nejrůznější způsoby terapie. Obecně přijímané jsou animoterapie či zoorehabilitace – s pomocí zvířat a pod profesionálním vedením se pečuje o osoby různého věku, aby se podpořilo jejich zdraví a celková kvalita života. V rámci rostlinné říše pak podobně mohou fungovat sociální a terapeutické zahrady, kde člověk zakouší všemi smysly barvy, vůně, tvary a zvuky. Souhrnně se všemu, co se týká přírody a jejího terapeutického vlivu na člověka, říká green care (v češtině pro to nemáme tak pěkný ekvivalent). Při léčbě člověka se green care může stát aktivní složkou. A teď si představte kombinaci výše uvedeného v každodenním životě, třeba i s placenou prací, s praktickými dopady na užitek z plodin a zvířat, na rozvoj venkova. Takový koncept existuje, buduje se od 60. let v Nizozemí, Itálii, Norsku, Velké Británii, Francii. V České republice se pro něj začíná ujímat výraz „sociální zemědělství“, v anglických pojmech „social farming“, „care farming“, „farming for health“, „green care in agriculture“ a nedávno se o něm v tomto časopise zmínil farmář Vojtěch Veselý. Jde o přístup, v němž se snoubí zemědělství a sociální služby na místní úrovni. Zemědělská farma se stává prostředím, kde jsou poskytovány sociální služby lidem, kteří mají trvalé nebo dočasné specifické potřeby. Takový sociální farmář může v přirozeném prostředí rostlinné, živočišné či kombinované farmy nabídnout mnoho aktivit, které jsou v jiných případech obtížně vytvářeny. Škála je skutečně široká: od pracovní a sociální

32

rehabilitace přes nácvik nových dovedností, získávání nových znalostí, nácvik hrubé i jemné motoriky. Jedinec vidí celý výrobní proces, například výrobu sýrů, naučí se pracovat s rostlinami, zakusí sezónnost práce, některé farmy mají svůj vlastní prodej ze dvora, kde se lidé se zdravotním postižením mohou uplatnit a procvičit si komunikaci. Ti kteří ztratili smysl života nebo se aktuálně utápějí v nějaké beznaději nebo trpí stresem z náročné práce, naleznou na zemědělské farmě mnoho míst, kde mohou nabýt novou sílu, pocit důležitosti

a vlastního uplatnění. O něco se starají, přebírají odpovědnost za jiné živé bytosti, nejsou pouze pasivními příjemci péče. Dalšími cílovými skupinami sociálního zemědělství mohou být senioři, lidé po léčbě ze závislostí, lidé opouštějící věznice, ústavní péči. Sociální zemědělství slouží jako dobrá praxe pro rozvoj venkova. Nejenže poskytuje výše zmíněné služby, ale také tímto způsobem podtrhuje další funkce, které by zemědělství mělo naplňovat: environmentální, estetickou, historickou, kulturní, rekreativní, sekuritativní a sociální. Model sociálního zemědělství omezuje odliv obyvatel z venkovského prostředí, protože dokáže ve svých provozech, často

v režimu ekologického zemědělství, nabídnout smysluplnou činnost pro více lidí, svou prvovýrobou dbá na regionalitu, podporuje tradiční výrobky a zpracování. V naší zemi zatím můžeme hovořit spíše o budoucnosti, v západních zemích jsou však sociální farmy běžnou praxí. Podle starších údajů vidíme, že například v Nizozemsku

počet farem vzrostl od 51 v roce 1998 do 756 v roce 2007. V roce 2004 bylo v Norsku 550 farem, v Itálii mezi 300–350, v Rakousku 250 a ve Flandrech 140 farem. Tyto země mají propracovanější systém sociální péče, ale nebály se propojit jej se zemědělským sektorem, což je u nás stále obtížně představitelné. Ale proč se nenechat inspirovat? Eliška Hudcová

KONCERT MARTY KUBIŠOVÉ

pro Citadelu 2014

V

kulturním zařízení v zámku Žerotínů ve Valašském Meziříčí se dne 22. října 2014 konal další z dobročinných koncertů ve prospěch Diakonie ČCE – hospic Citadela. Program zahájila dlouholetá pořadatelka koncertů pro Citadelu paní Ruth Kopecká. Po krátkém vyprávění o tom, jak se podařilo paní Kubišovou pro valašskomeziříčský koncert získat, o vstřícnosti naprosté většiny oslovených firem, po informaci o bazárku šperků a úspěšné dražbě zajímavého prstenu, který věnovala zase paní Kubišová, předali nejštědřejší donátoři a partneři své příspěvky do rukou ředitelky Citadely paní Othové. A pak přišlo to nejočekávanější. Do sálu pozvolna vstoupila „zlatá“ šedesátá léta, vedená známým hlubokým sametovým hlasem s klavírním doprovodem Karla Štolby… doba, kdy se zpěváci populární hudby – bigbítu oblékali a upravovali tak, aby byli krásní, texty písní byly zhudebněnými smysluplnými verši, jejichž melodie jsou dodnes známé, hezké, nadčasové. Nejméně polovina posluchačů v sále si připomínala svá teenagerská léta, a když člověk zavřel oči, měl před nimi tehdejší pěveckou hvězdu v moderní minisukni, s krásnými dlouhými tmavými vlasy, netající se vlastními názory. Hlas léty nabyl větší hloubky a drsnosti, a když člověk oči opět otevřel, nebyl překvapen, že vidí stále krásnou dámu příjemně skromně vystupující. Hodinový recitál složený z nejznámějších hitů Marty Kubišové uběhl

neuvěřitelně rychle, lidé by dokázali pozorně sedět a naslouchat mnohem déle, přičemž připomenutí vlastně všeho, co jsme od mládí zažili, bylo pozitivní, přátelské, ale bez nostalgie a zbytečného sentimentu. Mne však provází ještě jeden nový a neodbytný dojem – na prahu druhého desetiletí své

existence Citadela, obětavě budovaná svými pracovníky za pomoci dobročinnosti známých podniků a umělců, vyrostla do takové výše, že příští známé osobnosti budou třeba o možnost vystoupení na tomto nepřehlédnutelném místě soupeřit. V souladu se svým posláním se stala Citadela již neodmyslitelnou součástí našeho kraje, pevností, kde mnoho z jejích obyvatel najde v potřebný čas útočiště a pomoc. Olga Novotná

33

XOZNÁMENÍX

Nabídka bydlení v Dobříši

Seznámení

V klidné části centra Dobříše nabízím od 1. 8. 2014 přízemní byt 3+1 v RD, cca 80 m2, zahrada. Hledám zájemce o dlouhodobý pronájem a o aktivní členství v místním sboru. Nájem 6500 Kč na měsíc plus zálohy na energie a vodné. Informace u faráře Samuela Hejzlara, tel: 603 578 108, e-mail: [email protected]

Žena 41 roků s dvouletým synem hledá věřícího partnera, rozvedeného nebo vdovce s vlastním bydlením. Foto vítáno. Zn. Nejraději Vsetínsko

Vzpomínka Prosím o tichou vzpomínku na mého tatínka Ladislava Hešíka, evangelického faráře, který působil v Kovánci, na maminku Miladu, varhanici, a na bratra Miloslava. Děkuje Drahomíra Kubátová

Hledáme faráře Farní sbor ČCE v Krabčicích hledá faráře na plný úvazek s termínem nástupu 1. ledna 2015. Jsme partnerským sborem Diakonie ČCE – střediska v Krabčicích a práce tedy též zahrnuje působení v Domově odpočinku ve stáří. Zájemce prosíme o zaslání strukturovaného životopisu a krátké úvahy na téma: fungování evangelického sboru. Kontaktní osoba Vlasta Erdingerová, tel.: 737 284 762, e -mail: [email protected]

Restaurování a opravy varhan Varhanáři – Poukar a Eliáš – nabízejí – restaurování nástrojových částí varhan postavených po roce 1750 (povolení MK ČR) – rekonstrukce, opravy a pravidelný servis – intonaci a ladění, přípravu nástroje na koncertní činnost – opravy a rekonstrukce harmonií – prohlídku a vypracování posudku stavu varhan, včetně návrhu oprav – zdarma – platbu námi provedených prací formou dlouhodobých splátek Kontakty, informace a reference: www.varhanari.cz

34

Lednové koncerty ve Strašnicích Pořádá: Farní sbor ČCE v Praze 10 – Strašnicích, Kralická 4, tel.: 274 811 226, e-mail: strasnice@ evangnet.cz 11. ledna Jiří Vodička, housle Bach, Ysaye, Kreisler, Paganini, Haas 18. ledna Josef Coufal, varhany Jiří Pohnán, trubka Purcel, Charpentier, Clarke, Vejvanovský Bach, Händel, Alain, Fauré 25. ledna Michaela Kapustová, mezzosoprán Radomír Melmuka, klavír Helena Melmuková, klavír Dvořák, Smetana, Brahms, Chopin, Trojan, Rubinstein, Rachmaninov, Saint-Saëns, Rossini, Verdi Začátky v 17 hodin, vstupné dobrovolné

Nabídka bydlení Farní sbor Českobratrské církve evangelické ve Vilémově u Golčova Jeníkova nabízí k pronájmu bývalý farní byt ve svém sborovém domě ve Vilémově (současný farář sboru bydlí mimo Vilémov). Jedná se o byt v prvém patře, v přízemí se nacházejí sborové prostory. Byt má čtyři pokoje, kuchyň a koupelnu. Vytápěn je ústředním

topením, k němuž patří dva kotle – buď plynový, nebo moderní kotel na levnější tuhá paliva (se zásobníkem a podavačem paliva). K dispozici je i garáž a část zahrady. Staršovstvo sboru uvítá rodinu, která by se zúčastňovala sborového života. Vilémov je městys, v němž se nacházejí obchody, mateřská i základní škola, zdravotní středisko, knihovna a pošta; má dobrou dopravní obslužnost (autobusy). Pokud by se zájemci chtěli o bytu dozvědět více, mohou se obrátit na faráře sboru Vojena Syrovátku – adresa: Seč 193, 538 07 Seč, tel.: 604 634 918, e-mail: [email protected].

Pozvánka na zájezd do Mexika V červenci 2015 pořádáme s bratrem Bernardem Martinem třítýdenní výpravu do Mexika. V prvním týdnu bychom chtěli zhlédnout mayské památky na Yukatánu a poznat se navzájem. Zbývající čas bychom strávili v horské vesnici Triunfo Agrarista, kterou jsme již dříve navštívili. Rádi bychom se sdíleli s místními lidmi, poznali jejich kulturu a smýšlení. Zveme všechny, kteří by rádi poznávali Mexiko a kteří chtějí využít svých darů pro druhé. Znalost španělštiny a jakákoli dovednost je vítána, ale není podmínkou. Pokud byste se k naší skupině chtěli přidat, prosím přihlaste se nejpozději do konce ledna na moji e -mailovou adresu: [email protected]. Počet účastníků je omezen. Za organizátory z mexické skupiny Markéta Surá

Jarní prázdniny 2015 v Herlíkovicích „Chatky na jihu“ nabízejí ubytování na léto 2015 Klidné místo uprostřed lesů a rybníků v CHKO Třeboňsko s možností koupání, cykloturistiky, vodáctví, rybaření a houbaření; blízko lázně Třeboň. Kapacita 70 míst – vhodné pro jednotlivé rodiny i skupiny. Chatky, pokoje ve srubu+ kuchyňky a společenské místnosti. 4 350 Kč za čtyřlůžkovou chatku s kuchyňkou na týden. Objednávání na léto 2015 již začalo. www.chatkynajihu.cz, kontakt: 732 755 676, 244 910 909, [email protected]

Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na adventní besídku s rekapitulací činnosti sekce za rok 2014, s aktuálním křesťansko-environmentalistickým zamyšlením dlouholetého ředitele sekce RNDr. Jiřího Nečase, s povídáním a s občerstvením. Besídka bude v úterý 9. prosince 2014 od 17.30 hodin v klášteře Emauzy (knihovna ČKA ve 3. patře) v Praze 2, Vyšehradská 49. JNe

Na horách už ležel první sníh, a tak se jako každý rok hlásíme z Herlíkovic. I během jarních prázdnin máte možnost trávit svůj volný čas v křesťanském prostředí. Přijeďte za námi do Krkonoš – těšíme se na vás! I. termín 31. 1.–7. 2. farář Ondřej Zikmund z Kutné Hory II. termín 7. 2.–14. 2. farář Richard Dračka ze Soběslavi III. termín 14. 2.–21. 2. farář Lukáš Klíma z Proseče u Skutče IV. termín 21. 2.–28. 2. farářka Martina Kadlecová ze Silůvek u Brna V. termín 28. 2.–7. 3. farář Pavel Křivohlavý z Frýdku-Místku VI. termín 7. 3.–14. 3. jáhen Ondřej Pellar z Plzně Více na www.horskydomov.cz, www.e-cirkev.cz, na Facebooku a na telefonu +420 604 434 300. Ceník najdete na webových stránkách, při pobytech nad tři noci je na ubytování se snídaní poskytována sleva 15 %.

35

SLOVO

BIBLICKÝ ZVĚŘINEC

Hovada Boží Netradiční betlém

A

nežko, rychle, musíme jít. Ať to stihneme! Anežka nerada spěchá. Ale teď to stojí za to. Jde se nakupovat. A ne jen tak obyčejně, jako vždycky. Jde se nakupovat na vánoce! Už má rozmyšleno, co by chtěla. Pro tatínka a pro babičku. Unavené se vrátily domů. Anežka si v pokoji vykládá na postel nakoupené dárky. V pokoji mají od začátku adventu postaven betlém. Stáj, v ní je Marie s Josefem, dívají se na miminko v jeslích. V pozadí je vůl a osel a vedle Marie dvě ovečky. Ke stáji míří spousta dalších postav. Anežka ráda staví tenhle starý betlém, který měla už její prababička. Každá postava a zvíře má svoje místo. Ovečky, pes, králové na velbloudech. A selka s husou v nůši na zádech. Každý rok udělá Anežka nově nad betlém vánoční hvězdu. Teď si prohlíží betlém a v uších jí zní píseň, kterou si doma pouštějí. Jmenuje se Hovada Boží. Zpívá ji Jablkoň. Je to písnička mnohem mladší než betlém po prababičce. Možná tenkrát vůbec byly věci jinak. Jak by asi udělali betlém dneska? Znáte tu píseň? Refrén se opakuje s malými změnami. Na začátku se zpívá „Padesát dva týdnů zbývá do vánoc.“ A dál? „Kampak všichni spěcháme, kampak všichni jdem? Jdem tam, kde svítí hvězda, tam kde svítí hvězda nad hypermarketem. Vlček, vůl i telátko, kozička i prasátko, myška, tygřík, opička, zajíček i slepička, koníček a oslík, kravička i mopslík a všechna ta hovada Boží si prohlížejí zboží.“

36

To by byl hezký betlém s tolika zvířaty, říká si Anežka. To bych mohla zkusit vyrobit. Ale – vždyť taková zvířata vedle sebe – to by se sežrala! Zkus to, Anežko. Koupím ti karton, kreslit umíš. A seznam zvířat nám poradí třeba prorok Izajáš. On psal o zvířatech? Psal. Psal o tom, že spolu klidně bude třeba vlk s beránkem a levhart s kůzletem. A právě to se často z Bible čte o vánocích. Protože narození Pána Ježíše je začátek něčeho nového. Už sem na zem přišlo trochu Božího království. Božího království? To se budou mít rádi i ti, kdo se teď nemůžou vystát. Podívej na ten betlém. Jak se tam sešli spolu obyčejní chudí pastýři s bohatými králi na velbloudech. Izajáš to popisuje podobně, jako to zpívají v té písničce. (Oni to stejně asi vzali z Bible.) Podívej se do 11. kapitoly Izajášova proroctví. Dali se do práce. Celá rodina kolem stolu, papíry, nůžky, pastelky, lepidlo. Encyklopedie zvířat a Izajášův návod. Vlk, beránek, levhart, kůzle. A taky třeba medvědice, bazilišek a zmije. A jeden člověk. Kojenec, který si hraje nad dírou zmije. Toho chci udělat já, hlásí se Anežka. Nad zvířecím betlémem bude ta stejná hvězda. Zdá se, že kreslení a stříhání všechny baví. Mají čas, do vánoc jsou ještě dva týdny. Nemusejí spěchat. Zkuste taky vyrobit netradiční betlém.

Ten svět, kam se Ježíš narodil, se vlastně někdy docela podobá takové zmijí díře. Vánoce to trochu mění.

Doporučujeme: Tentokrát v souvislosti s textem: CD Hovada Boží od kapely Jablkoň. A ještě něco: O knihách Josteina Gaardera

už jsme tu psali. Tentokrát doporučujeme knihu Kouzelný kalendář. Nebo její audio verzi z dílny Marka Ebena. Je to napínavý příběh putování malé Elisabeth z Norska. Každý den se k ní přidá někdo další (andělé, ovečky, pastýři) a za 24 dní cesty prostorem i časem dojde do Betléma právě ve chvíli narození Ježíše. Lenka Ridzoňová, kresba Jana Turecká

RECENZE

Pijte z něho všichni Kostel sv. Martina ve zdi a víra v něm

H

ezká kniha. Moc hezká. Nemám vlastně zrovna rád sborníky, sled různých příspěvků rozdílné kvality. Kniha příběhu pražského kostela u sv. Martina ve zdi má však blíž k uměleckému katalogu než ke sbírce článků. Čtenář si tu může vybírat, co bude zrovna číst, kde se zastaví, co přeskočí, ale také může jen listovat a prohlížet výborné černobílé fotografie interiéru i exteriéru kostela nebo hledat na starých fotkách své mládí či předky, přátele. Martinský kostel byl a je svědkem proměn českého evangelictví. Líčení nejstarších dějin kostela Martinem Wernischem je proto také trochu stručným obrazem někdy dost tristní všednodenní reality zdejšího utrakvismu. Další články pak provedou léty, kdy byl kostel skladem, lahůdkářstvím, místem plesů i sídlem prvních českých turistů. Je pozoruhodné na příkladu jedné stavby moci pozorovat, jak se synodní rada ještě ve druhé polovině 20. století zdráhala pozvat do ní Lyru Pragensis, sdružení pro hudbu, poezii a výtvarné umění, a na začátku století 21. se v ní již konají divadelní představení, koncerty, módní přehlídky, veřejné diskuse. Že tytéž zdi byly svědky prosazování kalicha, rekatolizace, vojenských i akademických bohoslužeb, biblických hodin Slavomila Daňka, ale také bohoslužeb uzavírajících Prague Pride.

Kdo nemá dost sil a trpělivosti přečíst si monografii Dušana Coufala Polemika o kalich mezi teologií a politikou 1414–1431, vydanou v roce 2012 v Kalichu, může to částečně nahradit obsáhlým článkem téhož autora s názvem Zapomenutý kalich ve víru středověku. Je trochu škoda, že významné výročí 600 let od obnovy vysluhování podobojí způsobou nebylo výraznějším ekumenickým podnětem pro promýšlení večeře Páně (nejen) v našich

sborech a církvi. Rozhovor s Janem Štefanem takovým impulzem být může alespoň dodatečně. Kromě studií historických, teologických najde zde čtenář i ty zabývající se stavebním vývojem kostela, heraldickou výzdobou, martinskými legendami, ale také několik kázání u Martina proslovených. ¥

37

Do značné míry je dílo o Martinu ve zdi i svědectvím o pokusech někdejšího pražského faráře mládeže Mikuláše Vymětala udělat z chrámu dýchající mnohaformátovou instituci, která se neotevírá jen jednou týdně k bohoslužbám a po zbytek dní trpně slouží turisticky vděčným koncertům rozdílné kvality. Myslím, že tato snaha Mikulášova (a jeho spolupracovníků) by mohla posloužit dalším městským kostelům jako povzbuzení k obdobné zkoušce pozvat k zastavení a vnímání prostoru, který takřka sám o sobě může být svědkem křesťanské víry. Žel kniha není úplně bez vady. Například Wernischem vyvrácené tvrzení, že se na zavedení utrakvistického vysluhování podílel kněz Jan z Hradce, se přesto opakuje v řadě dalších příspěvků. Občas se objeví i jiné překlepy či nedopatření (jako tvrzení, že Josef Křenek byl druhým synodním seniorem apod.). Leč kdyby se konala soutěž o nejhezčí evangelickou

knihu nejen roku, ale minimálně dvacetiletí, věřím, že by ji tato publikace z nakladatelství Eman vyhrála. Martin ve zdi je součástí české evangelické paměti. Sám jsem v něm strávil řadu nedělních podvečerů, zamilovával se do přítomných dívek i kazatelek, párkrát sám kázal, seděl v jeho kuratoriu… a stejně mě kniha usvědčila, čeho všeho jsem si nevšiml. Kdo ví proč. Předpokládám, že sled chystaných výročí (od Husa po století ČCE) přinese kupu různých sborníků, pamětnic a brožur. Emanovská kniha Pijte z něho všichni nasadila laťku hodně vysoko! A u nakladatele si snad šplhnu, když napíšu: Pod vánočním stromkem nezarmoutí. Naopak. Ondřej Macek VYMĚTAL, Mikuláš (ed.). Pijte z něho všichni. Kostel u sv. Martina ve zdi a víra v něm. Benešov: EMAN (ve spolupráci s Pražským seniorátem ČCE), 2014. 304 s. obr. doprovod a bar. příl. ISBN 978-80-86211-99-2

„Pravdivosť života sa mi nerozpadla“

Ř

ekla bych, že do roku 2012 jasná většina české společnosti neměla tuchy, kdo Róbert Bezák je. Díky publikaci jeho „případu“ v leckterých novinách však teď už ti vnímavější vědí. Čekali bychom tedy, že knížka se bude týkat právě tohoto tématu. Ale tak to není. K věci samé padne jedna otázka až v úplném závěru, a ne proto, aby se pídila po detailech. Štefan Hríb se zeptá jinak: Jestli a jak období těch čtyř let, v nichž Róbert Bezák zažil možná víc než někteří z biskupů za celý život, tohoto kněze změnilo, co mu přineslo, jak ty události prožíval. Ano, změnilo, nebo spíš poučilo a pomohlo mu. Ale jinak, než by pragmatičtější část čtenářů předpokládala. Nezatrpkl. Cítí se šťasný

38

a silný, i před Bohem si stojí za svou nevinou. Ze zkušenosti vyvodil, že smysl má usilovat o stále větší autenticitu ve vztahu ke Kristu. A na cestě k němu se držet. Ty dvě poslední strany knížky se ale promítají do rozhovoru celého, ať už se otázky dotýkají čehokoliv. Bezákův životní postoj, z rozhovoru vyvěrající, není totiž až výsledkem „kauzy“ samé; je to naopak – postoj je první. Je Bezákovi vlastní, vyrostlý z víry, vypěstovaný životem s jeho zkušenostmi… a pak ho i v tom skandálním případu cestou víry, cestou jeho svědomí přirozeně vede – fatálně ke „krachu“. A právě to, že celoživotní postoj k této krizi kněze přivést musí, z jeho odpovědí pochopíme. Čtenář znalý poměrů v naší, evangelické církvi bude možná překvapen. Překvapen pro

nás místy zcela nezvyklými poměry, které mohou v církvi (slovenské?) katolické vládnout. To když se třeba tazatel s dotazovaným shodnou na tom, že mezi slovy církev a hierarchie a ke všemu i kárající instituce jsou rovnítka. To si coby evangelíci věru představit nedovedeme. Hlasitá kritika vrchnosti vadí; v knížce jí je opravdu pořídku, ale její obsah nás zarazí. „Nemáme teologii hříchu vysoko postavených. Jako by byla jen teologie hříchu obyčejných lidí. Manželský život, občanský život, vztahy. Ale nečetl jsem knihy, které by hovořily o pokušeních a nedostatcích na úrovni biskupů… svatost úřadu tohle nevymaže… Kdo poví biskupovi, že se mýlí a koná nesprávně?“ A proč nejde na Slovensku pořádat Noc kostelů? Proč ji musel Bezák v Trnavě „prosazovat“? Kostely jsou prý plné, není to potřeba, mínili kolegové. Z rozhovoru přitom, pokud jde o pohled na víru či třeba na člověčí přirozenost, nevyplyne nic tak revolučního. Troufám si sdělit, že otázkám, rozčleněným do tří menších oddílů, nazvaných O Bohu, O církvi a O člověku, se věnujeme v Českobratrské církvi evangelické, alespoň ve sboru mém, vcelku běžně; a nejen

z kazatelen. V odpovědích tedy my asi v tomto smyslu nic nového nenalezneme, jsou nám ale určitě blízké. Knížka se čte dobře a s Róbertem Bezákem nelze nesouhlasit. Příliš si nestěžuje, ač by mohl; kritika opravdu není dominantním rysem knížky. Jakési kritické podhoubí však cítit musíme. Samozřejmě. Promítá se do Bezákových slov, ale i skutků. Odpověď katolických autorit, i těch nejvyšších, zřejmě nemohla nepřijít. A tak už je zase klid. Jana Plíšková Róbert Bezák (*1960) je slovenský katolický kněz; v letech 2009 až 2012 byl arcibiskupem Trnavské římskokatolické arcidiecéze. V červenci 2012 byl papežským nunciem bez uvedení důvodu z úřadu odvolán. Štefan Hríb (*1965) je novinář; bývalý dopisovatel Lidových novin a moderátor Rádia Svobodná Evropa; od roku 2005 je šéfredaktor časopisu Týždeň. BEZÁK, Róbert. Medzi nebom a peklom. Rozhovory so Štefanom Hríbom Martin: W PRESS, 2013, 120 s. ISBN 978-80-971196-2-1

Smíme se dívat, radovat a modlit Zastav se na chvíli 2015

H

lupák je v hebrejštině trochu zvířecí člověk. Kraličtí říkají, že hlupák je člověk hovadný. „Je patrné, že být hlupákem nesouvisí se vzděláním. Je to nejspíš ten, kdo nechce připustit, že Bůh je tak mocný, jak se zpívalo v předchozích slokách. Kdo nechce otevřít oči, nechce otevřít srdce, lpí na svém jako brouček, který si piplá malý prostor kolem sebe a víc ho nezajímá. To je člověk hovadný.“ (říjnová meditace Žalmu 92) Otevíráme v pořadí již pátou knížečku meditací Zastav se na chvíli. Autorem úvah na

texty žalmů je pardubický farář Daniel Ženatý. Při četbě jeho textu máme pocit, že proti němu u stolu někdo sedí a ptá se: A pane faráři, jak to bylo? Takhle to přece pán Bůh nemůže myslet! Co mám dělat, když mi je smutno a jsem nemocný? Pan farář vyslechne otázku a spolu s tazatelem poctivě hledá odpověď. Tak aby byla srozumitelná i tomu, kdo do kostela nechodí. Odměnou za tohle hledání je mu vyznání, třeba takové: „V pardubické věznici jeden odsouzený vyznal: Já to denně okouším, že je Bůh se mnou. Chrání mě. Někdy je mně zle, ¥

39

někdy mám strach. A vidím zlo jako velkou černou potvoru, jak chodí kolem. A někdy po mně sekne tou svou černou prackou. Ale zatím vždycky mimo. Nebo to jen tak po mně sjede. Škrábne, ale víc nic. Bůh mě chrání, já to vím!“ Víra je radost. Ne musím, ale smím. Je to výsada, privilegium – věřit, moci zpívat, oslavovat, chválit. Jeden by se chlubil, že právě on zpíval Obamovi nebo Merkelové, ale že smíme zpívat samému Pánu Bohu, nám přijde obyčejné a samozřejmé! Smíme přijímat a vnímat dary Stvořitele! Smíme mluvit o Pánu Bohu, o jeho dobrých darech! Děláme to? Téma listopadové: Žalm 102 a nemoc, ubývání sil a možností. Autor popisuje docela reálné

stesky: člověk už nepokosí louku, nezahraje na housle, nechodí ven a nepotkává sousedy. Co nám zbývá? Slyšíme o naději, která vytryskne jako pramínek ze suché země. Uvědomíme si věčného Boha. Celý svět je jeho dílem. „Proto – velmi opatrně pověděno, ani v zármutku nemusíme být tolik zaměstnáni sami sebou. Proto smíme zvednout oči, duši, pozdvihnout se ze země, na niž jsme byli sraženi, a těšit se Božím dílem. Protože to je i naše dílo. Jsme jeho součástí. Naše ponížení nás nevyřadí někam pryč, mezi méněcenné nevhodné kandidáty Božího stvoření a Božího království.“ Můžeme na to myslet při prohlížení starých fotografií. Obrázků těch, kdo byli před námi. Smíme být smutní, smíme vzpomínat. Smíme věřit. Jsme vpleteni do Božího díla. Meditace doprovodila fotografiemi autorova manželka Daniela Ženatá. Daniel umí poslouchat, Daniela se umí dívat. A vidět, že

40

krásné je třeba umyté nádobí na odkapávači v kuchyni, košík s pletením nebo poskládané dříví vedle chalupy. Ale taky pracovní stůl s (počítačovou) myší a mobilním telefonem. Nechte se pozvat do krásy úplně obyčejného světa. V druhé části knížečky se editor možná inspiroval knihou Jana Végha Horlivé a nábožné modlitby křesťanské (1. vydání 1799). Tam jsou také modlitby nadepsány podle toho, čeho se týkají; například modlitba takové ženy, která má se svým zlým mužem veliký domácí kříž; modlitba pobožného řemeslníka apod. Více než 200 let po Janu Véghovi žánr modlitebních knih bohudíky nezmizel. Jen žijeme déle a rychleji, a tak se modlitby zkrátily. V naší sbírce jsou témata seřazena abecedně, namátkou vybírám: bohoslužby a nedělní ráno; děti; politika; práce; před lékařským vyšetřením či zákrokem; stáří; volný čas. Většinou je k danému tématu modliteb několik. Autory jsou faráři naší církve a několik teologů zahraničních. Modlitby sesbíral a vybral Ondřej Macek. Modlitba před lékařským vyšetřením či zákrokem: Pane Bože, ty víš, že s obavami hledím k tomu, co mě dnes čeká. Prosím, posilni mou víru, že tobě patřím, ať se stane cokoli. Tys na mne ve svatém křtu vložil pečeť své věrnosti a ty své sliby nerušíš. Chvála tobě, Otče. Knížka není velká. Stačí se na chvíli zastavit, kousek přečíst, přemýšlet nad jednou větou, otevřít se pohledu odjinud nebo otázce, která by nás třeba nenapadla. Přečíst modlitbu, když naše vlastní nám zrovna nějak nejde. Sbírku meditací Zastav se na chvíli vydává už popáté nosislavský sbor. Výtěžek z prodeje je věnován na Chráněné bydlení Nosislav, které zde spolu se sborem buduje brněnské středisko Diakonie ČCE. V provozu by mělo být od 1. ledna 2016. Lenka Ridzoňová

POSLEDNÍ SLOVO

Oplátka za půjčku

P

ři chaotickém bloudění po obrazovce vprostřed noci jsem v podivném virtuálním světě narazil na větu černého amerického jazzmana, jehož jméno jsem hned zapomněl, věta mi však v paměti uvízla napořád: „Ježíš Kristus se narodil a zemřel na kříži kvůli tomu, aby se líp prodávaly hadry!“ – A nejen hadry, dodávám. Už je to tu zas: girlandy světel v ulicích, vlezlá hudba v obchodech i v krámcích a hlavně v supermarketech. Najatí poskoci v červených hábitech a v čapce s falešnou kožešinou lákají k nakupování; vnutit nám Dědu Mráze se komunistům nepodařilo, Santa Klaus se u nás ujal moci hned, ani jsme si nestačili všimnout, jak se

mu to povedlo. Čas předvánoční – jedno velké, kočičím zlatem pozlacené kýčovité tržiště. Zas budou vánoce a s nimi radostná povinnost učinit radost svým blízkým. Česká spořitelna mi do schránky na dopisy vpašovala dopis mně adresovaný, jako by jim především o mne šlo, dokonce mě v tom dopise pan Petr Kopecký, náměstek pro obchod a marketing, oslovuje jménem. Nevím, že bychom se kdy potkali… Nejnápadnější je nenápadná kartička, kterou lze vyloupnout; na ni vytiskli opět mé jméno a lákavou nabídku: Až 30 000 Kč. Ta kartička je kupon pro výběr hotovosti v pokladnách České spořitelny. Opravňuje klienta k jednorázovému čerpání částky až 30 tisíc korun po předložení občanského průkazu a tohoto kuponu v pokladnách České spořitelny. Jak v té spořitelně vědí, že já zrovna teď potřebuji peníze?

„Ještě dnes chci udělat radost sobě i svým blízkým!“ Tato věta je tučně vytišťěna v záhlaví dopisu pana Petra Kopeckého, i s vykřičníkem. Místo toho, abych se zaradoval, vybavil se mi obraz pokryteckého, škodolibého úsměvu ve lstivé tváøi nelítostného lichváøe, jak nám ho líèí nejedno dílo světové i naší literatury. Ne, nespletl jsem se v odesilateli, žádný lichvář, to Česká spořitelna mi v předvánoční čas nabízí půjčku, abych mohl spáchat radost sobě i svým blízkým; žádný lichvář, to seriózní Česká spořitelna, záruka mé jistoty, mého bezpečí. Ani úrok není lichvářský: jak se mohu dočíst z přiloženého letáčku pod obrázkem šťastného, po mamince zrzavého chlapečka s modrým autíčkem a jeho neméně šťastných rodičů na koberci posypaném pestrými kostkami nelevného lega, půjčím‑li si 20 tisíc, při vracení této částky doplatím pouhých 1 218 korun. Kdo by takovéto šanci odolal! Nevím, jak vy, ale já, kdybych si vypůjčil na dárky pod stromeček, svým blízkým bych radost udělal sotva. Má nejbližší by mě s takovým dárkem hnala! A sebe bych už vůbec nepotěšil, vždyť přece půjčku následuje oplátka. A navíc: copak radost je podmíněna penězi? Copak ji nelze přinést i v děravých kapsách ošuntělého pláště? Je tu snad přímá úměra: čím víc peněz, tím víc radosti? Je vypůjčená radost skutečnou radostí? Připouštím, že půjčka může někdy přinést řešení momentální svízelné situace. Je to však řešení výjimečné, v nejvyšší nouzi. V předvánoční čas změklých srdcí mě Česká spořitelna svádí, abych se do svízelné situace zadluženosti sám, z vlastního rozhodnutí dostal. V tuto slavnostní chvíli přece na nějaké nepříjemnosti myslet nebudeme, teď je čast radosti a veselosti, nechme to na zítřek, vždyť splácet se bude až po vánocích. Ty šňůry světel a vtíravá hudba v chrámech konzumu, celá ta předvánoční pozlátková paráda tu není kvůli radosti z toho, že se nám před dvěma tisíci a pěti lety narodil spasitel, aby nás spasil. Je tu kvůli tomu, aby naivní hejlové skákali na špek lichvářům; aby se lépe prodávaly hadry. Ivan Binar

41

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

NA OBÁLCE foto: Pavel Capoušek REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka lednového čísla je 14. 12. 2014. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e-mail: [email protected] TISKNE OPUS v.d.i. Janáčkovo nábřeží 1075/27 150 00 Praha 5 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce.

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e-mail: [email protected], www.e-cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr www.ceskybratr.cz

V příštím roce pokračujeme v cyklu Moderní doba pro číslo 1/2015 tématem „Na kanapi“

ISSN 1211-6793

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Adam Balcar, Marek Bárta, Romana Čunderlíková, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Ondřej Kolář, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová