Časopis pro čtenářskou veřejnost
prosinec/07
Kapka Knihovnické aktuality
Pardubického kraje
známý – neznámý Kostel sv. Bartoloměje v Kočí Rytíři nebo lapkové
Z knihoven v Evropě
NORSKO Tř v b etí č ře ísl zn o v u yj 20 d 08 e .
Spisovatelské naděje Pardubického kraje
Krajská knihovna v Pardubicích HUDEBNÍ ODDĚLENÍ Komponované audiovizuální pořady pro školy, organizace a veřejnost: B. Smetana, A. Dvořák, W. A. Mozart, J. Ježek, J. Werich, K. Hašler, J. Šlitr, Začalo to v Redutě, (Semafor), V. Talich, Naše slavné pěvkyně, L. Bernstein, P. I. Čajkovskij, S klavírem napříč časem i žánry, Osudové ženy (slavné operní ženské role), Hudba 20. století, Historie jazzu, Tři tenoři, Hvězdy amerických muzikálů, Česká filmová písnička – muzikál, Všeobecná předváděcí lekce (vhodná pro první návštěvu hudebního oddělení). Délka pořadů do 60 minut, možnost úpravy po dohodě, kapacita sálu je 60 míst. Možnost dohodnout na telefonním čísle: 466 531 243 – Z. Grohová
Obsah
Knihovnické aktuality Pardubického kraje 1. VÁNOČNÍ SLOVO REDAKCE
2. KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH SE VÁM PŘEDSTAVUJE 3. Z KNIHOVEN V EVROPĚ Norsko 4. PARDUBICKÝ KRAJ ZNÁMÝ - NEZNÁMÝ Kostel svatého Bartoloměje v Kočí u Chrudimi Rytíři nebo lapkové 5. NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU – výročí Patrick White 6 . UMĚLCI PARDUBICKÉHO KRAJE 100 let od narození JOSEFA HAŠKA (1907 -1967) – malíře domova 7. VYCHÁZÍ V PARDUBICKÉM KRAJI JOSEF KREČMER: Kamínky z hlubokých řek 8. KAPKA JUNIORŮM 9. NÁŠ ROZHOVOR JIŘÍ DVOŘÁK 10. Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ JÁ – moje prababička Anna 11. SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE Z křečkova deníku od BLANKY TRULIKOVÉ 12. KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM 13. RŮZNÉ ZAJÍMAVOSTI Esperanto v Pardubicích Zajímáte se o Pardubický kraj? 14. ČTENÁŘŮM K ZAMYŠLENÍ
Vydává Krajská knihovna v Pardubicích, příspěvková organizace Pardubického kraje. Vychází 4x ročně. Adresa: Krajská knihovna v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 77, 530 94 Pardubice Volejte: 466 531 259 nebo 466 531 258, pište:
[email protected],
[email protected],
[email protected] ISSN 1802 - 5455
Kapka I 1
Kapka
VÁNOČNÍ SLOVO REDAKCE Vážení a milí čtenáři, Prosinec – poslední měsíc roku – slavnostní atmosféra: Mikuláš, Vánoce – svátky, které snad nejvíce rozzáří dětské oči. Nás dospělé vedou k zamyšlení, nadcházející nový rok potom vyvolává bilancování, možná spoustu předsevzetí a plánů do budoucnosti. Jaký ten nový rok 2008 bude? Co nám přinese? Udělali jsme letos všechno tak, jak bychom si přáli? Splnily se naše sny a očekávání? Shánění dárků, vánočního stromečku, posílání přání přátelům a blízkým... I my chceme v naší KAPCE přijít s troškou té svátečnější atmosféry – především jsme se zaměřili více do světa, a tak rubriku Knihovny našeho kraje jsme protentokrát zaměnili
za Knihovny v Evropě, přinášíme více ilustrací a v čísle věnujeme větší prostor dětskému čtenáři. Doufáme, že prosincová KAPKA se Vám bude líbit, že si na ni při všem tom předvánočním chvatu a shonu najdete alespoň chviličku. Přejeme Vám, vážení a milí čtenáři, pěkné prožití Vánoc, hodně dobrých lidí kolem sebe, tu pravou vánoční atmosféru... a do nového roku 2008 hlavně hodně zdraví, splněných přání a předsevzetí a samozřejmě spoustu dobrých knížek. Vaše redakce
2 I Kapka
KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH
SE VÁM PŘEDSTAVUJE
Vážení čtenáři, v prvním a druhém čísle našeho časopisu jste se seznámili s historií Krajské knihovny v Pardubicích. V prosincovém a následujících číslech budeme přinášet informace o jednotlivých odděleních naší knihovny, začínáme oddělením kulturních služeb, které má své sídlo v Domě hudby na Sukově třídě.
PRACUJEME JAKO TÝM Specifikem naší Krajské knihovny v Pardubicích, které byste jen těžko hledali v podobných zařízeních v celé České republice, je oddělení kulturních služeb (OKS). Sídlí na detašovaném pracovišti v Domě hudby na Sukově třídě v Pardubicích a zabývá se amatérskou zájmovou uměleckou tvorbou všech žánrů. Z pověření Pardubického kraje a Ministerstva kultury České republiky OKS vyhlašuje, zabezpečuje a organizuje krajské postupové přehlídky pro Pardubický kraj v uměleckém přednesu mládeže, recitaci dětí, soutěžní přehlídky dětského a amatérského divadla, loutkářských souborů, dětských pěveckých sborů, folklorních souborů, amatérského filmu. Vítězové těchto přehlídek postupují do celostátních soutěží, které nesou
zvučná jména a jsou vnímány nejenom odbornou veřejností – Wolkerův Prostějov, Šrámkův Písek, Náchodská Prima sezóna, Krakonošův divadelní podzim, filmový Český lvíček, Loutkářská Chrudim, Národní přehlídka dětských pěveckých sborů. Tato část práce předpokládá úzkou součinnost základních a středních škol, základních uměleckých škol, domů dětí a mládeže, ale i zájmových sdružení a spolků s pracovnicemi oddělení. V letošním roce se oddělení kulturních služeb přímo podílelo na organizaci osmi krajských postupových přehlídek různých žánrů, kterých se zúčastnilo přes tisíc jednotlivců a 37 souborů, a jedné přehlídky celostátní. Pro nezasvěcené jen připomínám, že organizace jedné přehlídky obnáší vzájemnou koordinaci všech pořadatelů při vyhlašování propozic, aby byla zajištěna regulérnost, dále obeslání všech subjektů, pro které je přehlídka určena, stanovit včas závazný termín a zajistit místo konání, tedy vhodné kulturní zařízení, divadlo, promítací sál. Nedílnou součástí je sestavení odborné poroty, která výkony soutěžících posoudí, a dobrou tradicí se staly závěrečné rozborové
semináře, které zajišťují zpětnou vazbu a přímý kontakt soutěžících s odborníky. Některé přehlídky jsou jednodenní, jiné trvají dva i více dní a pak je třeba zajistit ubytování a stravování , mnohdy pro desítky i stovky účastníků. Výsledky krajských soutěží jsou nominací pro celostátní kola a pro mnohé účastníky odrazovým můstkem pro osobnostní umělecký růst. Úkolem oddělení kulturních služeb je podporovat málo frekventované druhy umělecké zájmové činnosti a nekomerční umění vůbec, podílet se na smysluplném využití volného času dětí, mládeže a dospělých, vyhledávat talenty. Velké renomé si získala soutěž v klasickém tanci – baletu Pardubická arabeska, která již několik ročníků hostí i zahraniční účastníky. Ve spolupráci s Východočeským střediskem Obce spisovatelů se mladí začínající autoři, převážně absolventi literárních dílen, účastní autorského čtení v rámci Východočeského literárního maratónu. V oblasti hudební je neméně populární pěvecká soutěž chlapců a smíšených duet Pardubický slavík nebo festival chrámových a komorních sborů, který každoročně hostí městys Choltice. Pro vý-
Kapka I 3
tvarníky je připravena každý čtvrtek výtvarná dílna, probíhají fotografické semináře, připravuje se kurz pro amatérské filmaře a výuka digitální fotografie a počítačové grafiky. Celorepublikový charakter pak má soutěž amatérských snímků Pardubický filmový podzim a fotografické soutěže Oka-mžiky života a Sport ve fotografii. OKS organizačně a propagačně napomáhá osvětovým činnostem a účastní se projektů celoživotního vzdělávání, projektů s tématikou zvyšování regionálního kulturního povědomí a projektů podporujících tradiční lidovou kulturu. Vzdělávací charakter mají úzce oborové a netradiční kurzy pro sbormistry nebo literární klub Hezky česky. Novinkou jsou Barevné rozmluvy, série rozhovorů s populárními lidmi nebo odborníky na populární téma. Naopak dlouholetou tradici má literární soutěž O pardubický pramínek, která je určena žákům základních škol a studentům středních 4 I Kapka
škol. Z oceněných prací je pravidelně vydáván sborník a příspěvky úspěšných autorů jsou publikovány v časopise Kapka Krajské knihovny v Pardubicích a bulletinu Kruh Východočeského střediska Obce spisovatelů. Začínající autoři se mohou účastnit literárních dílen a autorských čtení pořádaných oddělením kulturních služeb. Ve výstavní síni Krajské knihovny v Pardubicích a ve foyer malého sálu Domu hudby jsou pravidelně každý měsíc instalovány autorské i souborné výstavy fotografů a výtvarníků, ale i tvorby dětí ze základních uměleckých škol. Stále více se oddělení kulturních služeb transformuje na krajské poradenské a metodické centrum regionální neprofesionální umělecké tvorby. V mnoha městech, ale i v menších obcích Pardubického kraje se znovu obnovují kulturní domy a kulturní centra, jejichž zaměstnanci vítají odborné znalosti a dlouholeté zkušenosti našich pra-
covnic. Výborná spolupráce je s kulturním domem Holice, s městysem Choltice, nově jsou navázány styky s kulturním domem Skuteč. Velmi zdařilý a účastníky vysoce hodnocený byl zářijový zájezd z cyklu Putování za uměním. Hlavním cílem cesty bylo obnovené barokní divadlo v Kuksu a zhlédnutí adaptace barokní hry Amor tyran aneb Olitovaná pomsta, která se prokazatelně v Kuksu hrála již v roce 1717. Před představením promluvil o své práci a především o znovuzrození barokního divadla v Kuksu profesor Stanislav Bohadlo, světově uznávaný odborník, muzikolog, milovník a zapálený obdivovatel českého baroka, vedoucí kabinetu barokních studií při Hudební katedře univerzity Hradec Králové a ředitel festivalu Teatrum Kuks. Pro hudebníky a výtvarníky z řad pedagogů byla v rámci zájezdu připravena exkurze do Základní umělecké školy v Polici nad Metují. Tato škola disponuje vysoce nadstandardním vybavením pro přípravu žáků ve všech směrech umění. Čtyřčlenný kolektiv OKS pracuje jako tým, bez vzájemné spolupráce a znalosti problematiky by tato odborná a mnohaoborová činnost nemohla úspěšně probíhat. Součástí poradenských služeb je i rozsáhlá databáze amatérských uměleckých souborů všech žánrů a kulturních zařízení Pardubického kraje, která v současné době prochází digitalizací.
08
KALENDÁŘ AKCÍ NA ROK 2008 V DATECH Krajské postupové přehlídky, národní přehlídky
18. 3. 2008
Krajské kolo soutěže v uměleckém přednesu mládeže, Divadlo 29 Pardubice, postup na Wolkrův Prostějov 29., 30. 3. 2008 Krajská postupová přehlídka loutkářských souborů Chrudim, postup na Loutkářskou Chrudim 10. 4. 2008 Krajská postupová přehlídka školních dětských pěveckých sborů Holice, postup na Národní přehlídku školních dětských pěveckých sborů Pardubice 11. 4. 2008 Krajská postupová přehlídka dětského divadla Holice, postup na Dětskou scénu Trutnov 17., 18., 21., 22. 4. Krajská postupová přehlídka dětských recitátorů, Dům hudby Pardubice - postup na Dětskou scénu Trutnov 25. – 27. 4. 2008 „Sněhový Brněnec“, krajská přehlídka venkovského divadla, postup na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou 3. 5. 2008 Krajská přehlídka neprofesionální filmové tvorby, Divadlo 29 Pardubice, postup do Celostátní soutěže neprofesionální filmové tvorby Český lvíček v Ústí n. Orlicí 30. 5. – 1. 6. 2008 Národní přehlídka školních dětských pěveckých sborů Pardubice Umělecké neprofesionální aktivity Únor 2008 Národní fotografická soutěž Sport ve fotografii, vyhlášení, uzávěrka v září, vernisáž + výstava proběhne v listopadu 5. – 6. 4. 2008 Pardubická arabeska, 4. ročník mezinárodní soutěže v klasickém tanci Květen 2008 O pardubický pramínek, literární soutěž, vyhlášení, uzávěrka v březnu 21. 6. 2008 Festival chrámových a komorních sborů, 4. ročník, Choltice Září 2008 O polabského Čiperu, výtvarná nepostupová soutěž pro handicapované děti a mládež, vyhlášení, uzávěrka v říjnu, výstava proběhne v listopadu 9. 10. 2008 Pardubické poetické setkání, probíhá v rámci Městského festivalu Pardubice 11. 10. 2008 Pardubický filmový podzim, Divadlo 29 Pardubice, festival amatérského filmu Listopad 2008 Perníkový slavík, soutěž chlapců a smíšených duet v sólovém zpěvu Prosinec 2008 Adventní hudební matiné Vzdělávání, semináře, přednášky, výstavy Cesta k filmu – filmový kurz pro začátečníky, 9 seminářů,Pardubice Literární klub Hezky česky – úterý 1x měsíčně, 10 přednášek Barevné rozmluvy na populární téma – středa 1x měsíčně, 10 rozhovorů Výtvarná dílna – každý čtvrtek, 17,00 – 19,00 hodin Východočeský literárně dramatický maratón Fotografické semináře – digitální fotografie, počítačová grafika Semináře pro začínající literáty Semináře pro recitátory a pedagogy – příprava na recitační.soutěže Kurz sbormistrů – semináře a následné koncerty, festivaly.... Spolupráce s Východočeským střediskem Obce spisovatelů a jeho výtvarnou sekcí
Hana Přinesdomů Kapka I 5
Z KNIHOVEN V EVROPĚ Norsko Ve dnech nech 23.–28. 6. 2007 se uskutečnila studijní cesta ředitelů krajských knihoven do Norska, při které navštívili:
VELVYSLANECTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY V OSLO Paní Kateřina Stašková, konzulární zástupkyně a tajemnice pro kulturu, a pan Ing. Jan Vosmanský, CSc., obchodní rada, informovali ředitele o kulturních programech, např. autorském čtení a seznamování s českou literaturou s cílem nabídnout současnou českou produkci k překladům do norštiny. Zajímavým tématem rozhovoru bylo také oficiální užívání dvou „norštin“, a to dánštinou a církevní němčinou
ovlivněného jazyka bokmål a novějšího umělého jazyka ny-
norsk (kterým píše například jeden z významných současných norských spisovatelů
Edvard Hoem) vytvořeného v 18. stol. z venkovských dialektů. Činnost norských knihoven v současnosti ovlivňuje mj. narůstající počet imigrantů. Jen v Oslu jich žije cca 25%, přičemž dle norského zákona mají při školním vzdělávání nárok na výuku v rodném jazyce - v určitém omezeném rozsahu. Nepočetná skupina českých imigrantů vydává periodikum TSJEKKISK-NORSK FORUM.
NASJONALBIBLIOTEK. HENRIK IBSENSGATE V OSLO Národní knihovna byla až do roku 1999 součástí Univerzitní knihovny v Oslu, pro niž byla v roce 1913 postavena budova na Drammensveien nahrazující již nepostačující Domus Bibliotheca. V roce 1989 bylo zřízeno nové oddělení Národní knihovny v Mo i Rana a ve stejném roce začal působit moderní zákon o povinném výtisku nařizující vydavatelům poskytnout Národní knihovně veškeré zveřejněné materiály bez ohledu na médium, na němž jsou uloženy. Přesun Univerzitní knihovny v roce 1999 do kampusu Blindern znamenal osamostatnění
6 I Kapka
Národní knihovny. V roce 2002 byla budova prodána společnosti Entra Eiendom, která ve spolupráci s Ministerstvem kultury zachránila historický monument, v němž současně realizovala flexibilní budovu s dostatečnými podzemními sklady, do níž byla v roce stého výročí norské nezávislosti (v r. 2005) umístěna Národní knihovna, Norský jazzový archiv, Institut pro dětskou knihu a Norský archivní, knihovní a muzejní úřad a další dvě instituce. Umístění povinných výtisků je jedním ze žhavých témat, která řeší dnešní management
Národní knihovny. Sklady s 42 km polic na dalekém severu v Mo i Rana zaručují dokumentům mimořádnou bezpečnost, současně však brání jejich snadné dostupnosti. Robotizovaný sklad (s technologií, kterou používá jako druhá ze tří v Evropě knihovna v polských Katovicích) je využíván např. pro Národní rozhlasový archiv NRK. Do knihovny, která užívá knihovnický software BIBSYS, volný vstup mají dospělí čtenáři. Absenční výpůjčky jsou umožněny pouze z volného výběru zahrnujícího přírůstky posledních dvou let (stavě-
no podle Deweyho třídění), ostatní dokumenty jsou určeny k prezenčnímu studiu. U příležitosti stého výročí narození Astrid Lindgrenové byla v knihovně instalována zajímavá výstava, která se obměňuje třikrát ročně. Vystavovány jsou
trvale také různé ilustrace, protože knihovna uzavřela dohodu se Svazem ilustrátorů a pravidelně ilustrace do svého fondu doplňuje. Národní knihovna si vytkla smělý cíl digitalizovat celou sbírku do 15 let. Životnost di-
gitálních kopií byla stanovena na 1000 let. Knihovna se společně s naftařským svazem a společností CONOCO podílela na pilotním projektu týkajícím se dokumentace průmyslového dědictví – námořní plošiny k těžbě nafty.
DRAMMENSBIBLIOTEKET’. BUSKERUD UNIVERSITY COLLEGE, DRAMMEN Breden s 60 000 obyvateli je v současnosti nejrychleji rostoucím městem v Norsku. Bývalá průmyslová oblast je postupně přetvářena na technologický park Papirbredden, který je z poloviny vlastněn městem a z poloviny soukromým vlastníkem. Nápaditě a účelně rekonstruovaná a dostavěná stará papírna v sedmi patrech zahrnuje univerzitu, knihovnu a Inovační centrum Norska (přesunuto
z Osla), zaměřující se zejména na obchod, zdravotnictví a vzdělávání. Studijní obory univerzity jsou orientovány na problematiku zdravotnického personálu a pedagogiku. Knihovna byla otevřena v únoru 2007. Jsou v ní kumulovány funkce regionální, univerzitní i městské knihovny včetně hudebního oddělení. Výpůjčky probíhají plně automaticky, publikace (očipované tištěné knihy i zvukové dokumenty
či videokazety) jsou po vrácení automaticky tříděny. S přibývající imigrací v Drammen změnila knihovna akviziční politiku a rozvinula nové služby. Pro Pákistánce, Indy, Turky a další je pořizována nová literatura, malým národnostním menšinám jsou zapůjčovány soubory dokumentů, které mezi knihovnami cirkulují.
NORWEGIAN SCHOOL OF MANAGEMENT, NYDALSVEIEN Knihovna slouží zdarma jen vlastním studentům a zaměstnancům, pro ostatní jsou služby zpoplatněny. Služby knihovny jsou diferencovány dle úrovně studia uživatelů. Přednost mají studenti Ph.D. Zvláštní službou je „objednávka knihovníka“, tj. objednávka konzultací k uvedenému té-
matu, což umožní lepší přípravu knihovníka. Všichni knihovníci poskytují konzultace, střídají se vždy po týdnu. Mimoškolní vzdělávání knihovníků probíhá zejména e-learningově, knihovníci si nabyté znalosti sami testují. Studovna uchovává magisterské a výběrové bakalářské práce studentů. Součástí
knihovního fondu je sbírka historických dokumentů o norských firmách a historická sbírka reklamních letáků. Novinkou je budování kolekce beletrie v norštině nebo knih norských autorů v angličtině. Nákup této literatury je sponzorován.
THE UNIVERSITY OF OSLO LIBRARY , AT BLINDERN CAMPUS, OSLO Knihovna byla založena i s univerzitou v dobách, kdy Norsko bylo ještě spojeno s Dánskem (v roce 1811). Prvním ředitelem knihovny byl Georg Svedrup, který se stal v roce 1814 prezidentem prvního norského nezávislého zákonodárného shromáždění.
Budova nesoucí jméno G. Svedrupa, situovaná v centru univerzitního areálu, byla otevřena v roce 1999. Slouží fakultám společenských věd, umění, vzdělávání a teologie. Celková rozloha činí 29 730 m2, a je rozdělena na knihovnu, vzdělávací a společenské
prostory a administrativu. Knihovní fond zahrnuje nesmírně cenné dokumenty, např. sbírku tibetských svitků či papyrů. Na regálech stojí také knihy českých autorů (i současných). Knihy z uzavřených skladů jsou vydávány až následujícího dne po 14. hod.,
Kapka I 735
nově mohou studenti magisterského studia a zaměstnanci univerzity vyhledávat ve skladech sami (vstup do prostor na kartu). Výpůjčky i vracení dokumentů obstarávají automaty švédské výroby, knihy jsou po vrácení také automaticky tříděny. Čísla běžného ročníku periodik jsou vyložena v prvním patře dle Deweyho třídění. Starší ročníky od roku 1980 pak v abecedním pořadí a ročníky do roku 1979 nalezneme pouze v uzavřených skladech. Při práci na počítačích se studenti musí identifikovat. Tepr-
ve po identifikaci mohou užívat e-mail. Samoobslužné kopírky a tiskárny jsou k dispozici v uzavřených kójích – kvůli hlučnosti a nezdravému ozónu. Závěrem lze říci, že studijní cesta byla pro mne přínosem. Úroveň navštívených knihoven byla srovnatelná s knihovnami u nás. Velký rozdíl však je ve finančních možnostech norských knihoven, které třetinu provozních nákladů mají na nákup fondu (pro srovnání naše krajská knihovna méně jak desetinu), a v přístupu státu a zřizovatelů k rekonstrukcím
již starších a výstavbě nových knihoven. Petr Kárník
PARDUBICKÝ KRAJ ZNÁMÝ - NEZNÁMÝ Kostel svatého Bartoloměje v Kočí u Chrudimi Obec Kočí najdeme 4 km východně od Chrudimi. Byla založena okolo roku 1260. Až do 14. století neměla vlastní kostel a věřící museli chodit na mše až do Chrudimi, což zvláště v zimě bylo velmi nepohodlné. Teprve roku 1397 nechala královna Žofie, druhá manželka krále Václava IV., vystavět kostel v Kočí. Podle lidové pověsti to bylo z vděčnosti – při své cestě údajně zapadla s kočárem do kočské bažiny. Místní sedláci ji pomohli vyprostit a současně požádali
8 I Kapka
o založení kostela. Přesné jméno stavitelů není známo, soudí se však, že jimi byli bratři Jan, Oldřich a Petr Lutkové. V roce 1505 byl u kostela vysvěcen hřbitov, kde se pohřbívalo až do konce 19. století, kdy byl hřbitov z hygienických důvodů zrušen. Do kostela vejdeme po dřevěném mostě. Je dlouhý 18 metrů , na každé straně se skládá z osmi oblouků, v horní části je kryt šindelovou střechou, spodní část má zdobené bed-
nění. Původně to byla lávka na úrovni terénu, až roku 1721 byl most vyzdvižen na pískovcové pilíře. Most ústí do dřevěné zvonice, která patří mezi tesařsky nejdokonalejší díla v Čechách. Její hlavní konstrukce je tvořena mohutnými, většinou dubovými trámy , spojenými dřevěnými kolíky. Zvony jsou ve věži dva: větší je sv. Bartoloměj z roku 1496, menší sv. Vavřinec pochází z roku 1562. Hlavní vchod do kostela je zdoben gotickým portálem
a uzavřen těžkými masívními vraty se starým zámkem. Samotná kostelní loď je necelých 10 metrů dlouhá a 7 metrů široká, ve svrchní části zakrytá prkenným malovaným stropem, zdobeným unikátním dílem lidového malíře – portréty třinácti starozákonních proroků. Na dřevěný strop navazují patrové kruchty. Horní je umístěna až pod samotný strop lodě, dolní vysunutá podél jižní stěny. Na ní jsou umístěny varhany. Na obou kruchtách jsou dochovány nápisy, jak si má křesťan v kostele počínat. Na horní kruchtě, jež byla určena hlavně mládeži, čteme například: „Chcete-li pomsty boží ujíti, hleďte se v chrámu božím pobožně chovati. Zanechte čtveračení, spaní a zevlování, hleďte raděj pobožného modlení.“ Na kruchty se dnes vstupuje po velmi příkrých úzkých schodech hned u vchodu do lodi. Lavice jsou zdobeny monogramy Ježíše a panny Marie a kvě-
tinovým dekorem. Na stěnách v lodi bývaly dříve malby, které byly při restaurování omítek v 80. letech minulého století sejmuty, protože se objevila starší výzdoba. Jedná se o postavy a skupiny svatých, například kresba s motivem umučení svatého Bartoloměje. Zajímavý a krásný je i triumfální oblouk s výklenky, kde se nacházejí postranní oltáříčky. Malby nad nimi představují naše patrony, ve středu oblouku je Kalvárie ze 16. století. Na vnitřní stěně oblouku byly odstraněny vrchní omítky a pod nimi se objevily na pískovci
provedené malby různých postav. Ke hlavnímu oltáři vedou tři kamenné schody. Oltář je novogotický a hlavní obraz na něm představuje samozřejmě svatého Bartoloměje, vedlejší obrazy pak svatého Josefa a svatou Annu s malou Pannou Marií. Pro čtenáře, kteří by chtěli tuto unikátní církevní památku vidět na vlastní oči, přinášíme několik praktických informací: kostel není volně přístupný, prohlídky je nutno objednat u paní Ivety Mrázkové, Kočí 40, 53861, nebo na tel. č. 728143357. Spojení z Chrudimi je nejlepší autobusem (některé spoje staví přímo naproti kostelu, jiné mají zastávku u hlavní silnice, ke kostelu pěšky je to pak 500m). Při prohlídce je rovněž možno zakoupit si brožurku a několik druhů pohlednic.
Martina Zlatohlávková
RYTÍŘI NEBO LAPKOVÉ ( V Kostelci u Heřmanova Městce) Pokud někdy zavítáte do Kostelce u Heřmanova Městce, určitě nepřehlédnete kostel sv. Petra a Pavla na ostrohu nad Zlatým potokem. Uvnitř kostela na epištolní straně presbyteria objevíte starý nástěnný obraz s devíti klečícími vousatými postavami ve zbroji, s meči a štíty, ale bez helmic. Tyto postavy, podle vyobrazení leknínového listu na jejich štítech, mají představovat rytíře z Mrdic, kteří ve středo-
věku „provozovali“ v této části východních Čech loupežnické řemeslo. Doložená písemná historie o pánech z Mrdic je poměrně stručná. Ale i tak můžeme o nich zjistit některá důležitá fakta. Například v Deskách zemských nalezneme zápis, který dal pořídit roku 1325 Heřman z Mrdic. Díky němu známe tehdejší majetkové poměry Mrdických. Jednalo se o podíl na hradě Rychmburku,
městečko Heřmanův Městec, dvě tvrze a čtyři vesnice. Pán z Mrdic patřil tedy k poměrně majetným vlastníkům starého Chrudimska. Jako loupeživé rytíře nám vladyky z Mrdic líčí hlavně lidové pověsti. Prý když na tvrzi v Mrdicích zemřel starý rytíř Heřman, stali se z jeho synů lapkové a postrach okolí. Jak loupeží v kraji přibývalo, vyslal proti nim král trestnou výpravu. Loupeživí
Kapka I 9
rytíři se opevnili v Heřmanově Městci a odtud posílali po proudu potoka leknínové listy, což bylo smluvené znamení určené spřáteleným sousedům – zřejmě také lapkům. Posily z okolí opravdu přitáhly v plné zbroji a chtěly zaútočit na královské zvenku, zatímco Mrdičtí je měli podpořit výpadem zevnitř města. Pro královské vojsko nastala bezvýchodná situace, proto odtáhlo raději pryč. Údajně na památku tohoto vítězství přijali rytíři z Mrdic leknínový list za své erbovní
je, má na konci nápisu nad vyobrazením v pravém horním rohu napsán rok 1533. Pokud je tento letopočet spolehlivý, byla malba vytvořena po více než dvou stoletích od řádění rytířů „Heřmanů“. I dnes je záhadou, kdo se rozhodl po tak dlouhé době dát namalovat na zeď kostela klečící hříšníky. Majiteli panství a patrony kostela byli v šestnáctém století Trčkové z Lípy nebo Andělové z Ronovce. U nich asi lze těžko předpokládat, že by tuto malbu pořizovali na paměť bývalých držitelů
znamení. Posíleni úspěchem loupili i nadále! Královští museli proto brzy zasáhnout znovu. Při druhé trestné výpravě vojáci zlepšili taktiku. Nejprve pokořili sousedy našich loupeživých rytířů, pak obklíčili Heřmanův Městec. Lapkové utekli podzemní chodbou ke své další tvrzi v Kostelci. I Kostelec byl brzy dobyt. Rytíři v chodbě chyceni a pobiti. Nástěnná malba z Kostelce, která poražené lapky zobrazu-
Kostelce. Můžeme se domýšlet, že tato malba překrývá ještě starší obraz na stejné téma. Bohužel, žádný umělecko-historický rozbor k této nástěnné malbě nebyl zpracován nebo není znám. Prý veškeré pokusy o zabílení obrazu byly vždy marné. Rytíři zde mají klečet a kát se ze svých hříchů, dokud nedojdou odpuštění. A jaká je ve skutečnosti možná pravda o špatné pověsti pánů z Mrdic, které nám lidová tra-
10 I Kapka
dice předkládá jako kruté loupežníky? Na základě politických tahanic, které přišly po smrti posledního Přemyslovce v roce 1306 a vyvrcholily v letech 1317 - 1318 povstáním šlechty proti Janu Lucemburskému, nebyli mezi panstvem loupeživí rytíři žádnou výjimkou. A nešlo vždy jen o loupení, ale i o střetnutí soupeřících politických uskupení. Tak činili i páni z Mrdic, kteří stáli na královské straně. Jenže jak jinak se na to měli obyvatelé přepadených vesnic a sídel dívat, než jako na loupení a drancování? Spor dynastií byl pro vyrabované a vypálené věcí vedlejší. O těchto skutcích se vyprávělo z generace na generaci. Jádro příběhu se léty proměňovalo. A tak tu dnes máme pověsti o loupeživých rytířích z Mrdic, o jejich pokladech a tajné chodbě. Kostel v Kostelci u Heřmanova Městce není běžně pro veřejnost otevřen, jen při bohoslužbách několikrát do roka. Ale za zhlédnutí stojí tato stavba i zvenku. Kostelík i jeho hřbitov jsou uzavřeny v dobře zachovaných pásmech valů a příkopů. Je to doklad toho, že tu v minulosti stávalo dobře opevněné feudální sídlo a tento kostel byl jeho součástí. Do Kostelce se z Pardubic dostanete vlakem i autobusem. Pěšky po modré turistické značce z Heřmanova Městce si uděláte jen krátkou příjemnou procházku.
Šárka Hladíková
NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU – VÝROČÍ Patrick White Dalším nositelem Nobelovy ceny za literaturu, který by v letošním roce dosáhl významného životního jubilea, je Patrick White (1912-1990). Jediný australský držitel tohoto prestižního ocenění (Nobelova cena udělena 1973) by se
teratury v Cambridge. Ve Velké Británii jej také zastihla druhá světová válka. Léta 1941–1945 prožil jako zpravodajský důstojník Britského královského letectva v Palestině, Egyptě a Řecku. Od roku 1948 žil již Patrick White trvale v Austrálii. Také
letos dožil devadesáti pěti let. Ač mluvíme o Australanovi, jehož praděd se usadil v Novém Jižním Walesu, Patrick White se narodil 28. května 1912 v Londýně, ve Velké Británii, jeho rodiče zde byli na dlouhodobé návštěvě. Po dvouletém pobytu se rodina vrátila zpět do Austrálie, kde budoucí spisovatel žil do svých třinácti let. Středoškolské vzdělání však získal v Anglii, totéž platí o studiu francouzské a anglické li-
řada jeho děl se zabývá Australany a jejich životem velice často ovlivněným krásnou, ale drsnou přírodou nejmenšího kontinentu. První díla: básně, dramata i romány začal psát již ve Velké Británii. V Austrálii žil poměrně osamělým životem, vystupoval však na veřejnosti na podporu ekologických aktivit a také jako ochránce australských domorodců (například financoval jejich školy). Zpočátku se živil
tvrdou prací na farmě poblíž Sydney, neboť literárního ocenění se mu dostalo dříve v zahraničí. Australané mu zpočátku nemohli odpustit, že je nevidí takové, jak by si sami přáli – hrdé dobyvatele nového kontinentu, přátelské a otevřené lidi. Spisovatel znal příliš dobře chyby, slabosti a nedostatky obyvatel své vlasti a nikterak se nerozpakoval psát o nich ve svých knihách. Kromě povídek, básní a dramat napsal Patrick White řadu románů, které jsou dnes z jeho díla patrně ceněny nejvíce. Uveďme si alespoň ty nejznámější: Lidský strom (1956), Voss (1957), Jezdci v ohnivém voze (1961), Pevný střed (1966), Oko uragánu (1973) a Sukně z listí (1976). Později se White proslavil i v domácím prostředí, v Austrálii byla dokonce ustanovena Literární cena Patricka Whitea. Řada autorových románů je inspirována klasickým písemnictvím. Ve svém díle se White soustředí především na individuální osudy hrdinů – vždy výrazných, silných osobností – nebo alespoň postav procházejících složitým životním obdobím. Zajímavě jsou vykresleny především postavy žen. Ve Whiteově díle nalézáme také příběhy inspirované skutečnými událostmi. Tak je tomu například v románu VOSS. Předlohou pro Poušť Johanna Kapka I 11
Vosse (český překlad z roku 1980) jsou objevné výpravy německého přírodovědce Ludwiga Leichhardta. Spisovatele zaujala především jeho třetí cesta, jejímž cílem bylo projít napříč Austrálií od východního pobřeží. Leichhardt se z této výpravy nevrátil, zahynul patrně roku 1848. Také hrdina románu – Johann Voss – nalézá na cestě do australského vnitrozemí smrt. Kromě hledání cesty v australském buši můžeme Whiteův román považovat i za hledání skutečného lidství, které je ukryto v každém člověku. I v hrdinovi Pouště Johanna Vosse, kterého jedni považovali za boha, druzí za jeho pravý opak. SUKNĚ Z LISTÍ, Whiteův román z roku 1976, je také inspirován skutečnou událostí. V roce 1836 narazila briga na jižní část Velké korálové bariéry. Mezi posádkou, kterou na Velkém písečném ostrově zajali domorodci, byla i kapitánova žena. Tři přeživší muže z posádky a ženu zachránil později irský trestanec. Hlavní hrdinkou románu je Ellen Roxburghová, původně venkovská dívka, která se provdala stavovsky mnohem výše. Loď, na níž se vrací s manželem ze Sydney, ztroskotá. Po řadě dní strávených ve člunu je Ellenin manžel zabit domorodci, ostatní muži jsou zajati (a posléze také zabiti), Ellen odvedou do své vesnice domorodé ženy. Vše, co z ní dělalo zjemnělou dámu, musí zapomenout, aby přežila v primitivních podmínkách – zimě, hladu a především ne-
12 I Kapka
dostatku hygieny. Nakonec jí zachrání život (nebo alespoň lidskou a osobní důstojnost) uprchlý trestanec Jack Chance, který ji dovede zpět doslova na práh civilizace. Sám však prchá zpět do buše. Nevěří ve spravedlnost bělochů, přestože mu Ellen slibuje vymoci milost. Pouť Ellen s Jackem australskou divočinou považují literární kritikové za příběh inspirovaný osudem Tristana a Isoldy. Zajímavé je, že hrdinka románu necítí k domorodcům nenávist, přestože jí způsobili
mnoho fyzického i duševního utrpení. Snaží se je nejen pochopit, ale i obhájit: „Vlastně –„ začala, ale odmlčela se, „nebyli tak zlí – když se uváží, že na ně stříleli. Ano, pan Courtney vystřelil – náš první důstojník. Zabil několik lidí z kmene. A na oplátku zabili kapitána Purdewa – a mého manžela. Ne,“ dodala, „řekla bych, že se mnou zacházeli – celkem dobře.“ (P. White: Sukně z listí, Odeon, Praha, 1983, str. 355) Líčení – byť spíše v náznacích – života trestanců posílaných do Austrálie z Velké Británie a zacházení s nimi vyvolává otázku, zda jsou skutečně krutí pouze domorodci, kteří se brání přílivu vetřelců na své území. Za vrcholné dílo Patricka Whitea můžeme považovat OKO
URAGÁNU, román, který poprvé vyšel v Londýně roku 1973 a byl výslovně jmenován při udělení Nobelovy ceny autorovi v témže roce. Hlavní postavou příběhu je opět žena – Elizabeth Hunterová – kdysi velice bohatá, sobecká až bezcitná krasavice. V románu se s ní však setkáváme jako se starou, nemohoucí a téměř slepou ženou upoutanou po mozkové příhodě na lůžko. Jakoby v záblescích paměti se jí promítá celý život – dětství na australském venkově, sňatek s bohatým Alfredem Hunterem, s nímž se sblíží až v posledním roce jeho života (umírá na rakovinu). V románu vedle Elizabethiných dětí, Dorothy a sira Basila, jsou zajímavě vykresleny i postavy ošetřovatelek a hospodyně, německé Židovky, která prošla koncentračním táborem. Nepochopení a nedostatek citu, jež Elizabeth Hunterová chovala ke svým dětem, se v závěru románu obracejí proti ní. Dorothy a Basila zajímá pouze matčin majetek. Velký dům a ošetřovatelky v něm, jež zpříjemňují poslední léta matčina života, považují za zbytečné... Když matce „nabídnou“ umístění v domově pro přestárlé, stará paní umírá. Knihy P. Whitea nepatří k těm, které si zamilujeme od první stránky. Začteme-li se však do poněkud obtížnějšího textu, budeme odměněni nevšedními příběhy hrdinů a setkáme se s místy, která pro mnohé z nás zůstávají dosud nedostupná. (KaJ)
UMĚLCI PARDUBICKÉHO KRAJE 100 let od narození Josefa Haška (1907 -1967) – malíře domova
Pravidelní návštěvníci Krajské knihovny Pardubice, umístěné ve třech zrenovovaných renesančních měšťanských domech na Pernštejnském náměstí, si jistě povšimli, krom moderního a vkusného vybavení, také originálních obrazů východočeských autorů na stěnách chodeb a místností, přispívajících nepochybně k jedinečnému estetickému účinku tohoto kulturního zařízení. Jedním z takových obrazů na chodbě vedoucí ke studovně v 1. patře je obraz znázorňující alej starých topolů v akvarelovém podání. Obraz zachycuje jeden z výrazných motivů tvorby východočeského malíře Josefa Haška (27. 11. 1907 – 20. 2. 1967), který má shodou okolností v tomto roce dvojí kulaté výročí, a to 100 let od narození a 40 let od úmrtí. Tento malíř ve finálním období svého života v Pardubicích žil a umělecky působil (1961 - 1967), zde také předčasně zemřel a byl pohřben. Pocházel však
z Chroustovic na Chrudimsku, kde žil a působil delší dobu. Dnes je tam po něm pojmenované náměstí. Hašek byl vpravdě malíř domova a tím mu byl obrazně a obecně řečeno pardubický kraj v širším slova smyslu. V jeho tvorbě je patrný svár, jak správně zdůrazňuje Petr Kmošek, autor knihy Obraz domova v malířství východních Čech 20. století, mezi pojetím tradičním a moderním. Haškovi bylo blízké umění V. van Gogha a P. Cezanna, měl blízký vztah k moderním českým malířům B. Žufanovi, Fr. Ropkovi
a Fr. Tichému. Třebaže sám nepatřil po větší část svého vývoje k malířům abstraktní a nefigurální malby a nepředstavoval větší umělecký výboj, dovolujeme si tvrdit, že to nejlepší z jeho díla svou vroucností působí a trvale esteticky obohacuje a kultivuje prostředí lidí v mnoha pardubických domácnostech a v prostředí různých institucí. Jednou z nich je i Krajská knihovna Pardubice.
Pavel Studnička
Kapka I 13
VYCHÁZÍ V PARDUBICKÉM KRAJI Josef Krečmer: Kamínky z hlubokých řek PhDr. Miroslav Bastl napsal o sbírce chrudimského spisovatele Josefa Krečmera: „Pokud je symptomem kvality básnické sbírky tematická pestrost a bohatost, najdeme jí v jeho knize přemnoho. Dokázal vytěžit z poznání našeho světa a života bezpočet myšlenek, postřehů a citů radostí, žalů i zklamání.“ „Autorovy básně jsou psány srdcem a rozumem, sbírka je prosycena moudrostí. A snad proto vybral jako motto slova – Člověk tak mocně naříká při každé bolesti, a tak málo se raduje, když žádnou nemá -. Líbezná knížka nevelkého formátu, doprovázená ilustracemi přítele, Jiřího Šimka, vybízí vložit ji do kapsy a někde v klidném koutku přírody se nechat unášet jejími verši.“ Na březích řeky Doubravky Zachtělo se mi dívat z rozeklaných skal. Čnějí mezi lesy tu a tam, kde vrylo se koryto řeky. Však víte – u Bílku. Kol balvanů sestoupím dolů a dnes, řeko, melodram svedeme spolu. Jak sklepník u načatého sudu, chci s tebou zpívat refrén o kletbě či osudu sladké a někdy tak smutné země, kde domov tvůj, kde domov můj.
12 I Kapka 14
Nakonec dědovi chlapsky se přiznal: „Víš, nechci, aby dostala rýmu.“
Vánoční Když tenkrát Prahu pokryl sníh a zvony houpaly se na věžích, s nostalgií růže, již sežeh‘ mráz, zkus jen tak – jak snivá holka snít...
První láska „Podívej, dědo, šupina – je z obrovský ryby a tady pírko sojky. To všechno od Laděnky. Ty ji neznáš? Nejhezčí z celý školky!“ „A dals jí už pusinku?“ „Kolikrát mám ti povídat, neutírej si do rukávu nos – seš plnej rýmy a zase chodíš bos!“ přerušila nás Honzova máma. Pak dlouho hledal v krabici s poklady. Do kapsy vybral si koníčka. „Sprav ho Laděnce, chybí mu kousíček nohy.“ A přidal skleněnku z pohádkový duhy. „Tak jak je to, Honzíku, s tou pusou?“
Kočí si nahnul z čutory veze tě v saních na půlnoční. U Jakuba pokloníš se Jezulátku. Nezapomeň při varhanách pomodlit se za pohana. Za ty jeho sladké hříchy andělíčkům uzardí se líčka smíchy. Až se budeš vracet zpátky starou josefínskou Prahou, věz, že Pánbůh sám se pousměje nad tou mojí snahou – potají se vrátit – potichu se pomodlit.
KAPKA JUNIORŮM TAJNÉ TIPY KNIHOVNIC děti od 8 let a okamžitě vás vtáhne do děje. Kouzelný bubínek, Jaroslav Janouch, Blok, Třebíč Knížka pohádek nás zavede na český venkov. Mlynáři, krajánci a krejčíci spolu s tajemnými bytostmi vstupují do lidského života a mění jej, jak si kdo zaslouží. Kniha pobaví a potěší i nejmenší čtenáře. Malostranská psí zima, Martina Skálová, Albatros, Praha Máte svého domácího miláčka? Pokud ano, jistě vás zaujme kniha popisující svět lidí očima psí dámy - mopsice Fany. Poutavě vypráví o svých zkušenostech při oslavách narozenin či Vánoc. Vysvětluje, že naši čtyřnozí přátelé vidí realitu jinýma očima. Ze všech vůní je nejlepší pach zetlelé ryby a mašle na krku nosí jen a jen pro potěšení svých velitelek. Prostě na spoustu věcí mají úplně jiný názor. Zajímavé, viďte. Kniha je určena pro
Kámen a flétna a to ještě není všechno, Hans Bemman, Argo, Praha Flétna je výrazný hudební nástroj. Její zvuk proniká až do hlubin posluchačovy duše. Dokáže rozeznít každou buňku našeho těla a provázet nás do nepoznaných míst naší fantazie. „Naučím tě jen tóny. Melodie už přijde sama, budeš-li pozorně naslouchat.“ Čtení o chlapci, který hledá smysl života. Od svých nejbližších se neučí vládnout, ale umění naslouchat a otvírat lidská srdce. Kniha je určena pro děti i dospívající mládež od 12 let.
V pardubické krajské knihovně byl pokřtěn třetí díl Perníčků JAK VONÍ V PARDUBICÍCH PERNÍK od pana LUBOMÍRA MACHÁČKA. Této oslavy se zúčastnil také TOMÁŠ ŠEDIVÝ, o pardubickém perníku složil následující básničku:
PERNÍČEK Z PARDUBIC Chceš –li o svém městě vědět více, pomůže ti knihovna. Tam pod výraz Pardubice mnoho slov se porovná. Co však na něm nejznámější, to je sladký perníček. Voní, chutná, zasytí tě, naplní ti pupíček.
Autor studoval hudební vědu a germanistiku. V osmdesátých letech se tato trilogie stala kultovní knihou mladé německé generace. Dobytí ostrova Saaremaa, M. Toman, J. Ungár, Baronet, Praha Kniha pro milovníky rytířských turnajů a dobrodružství. Odvěká cesta člověka životem, kterou musíme projít od narození ke smrti. Kvalita našeho života je dána podmínkami, do kterých se narodíme, ale i odvahou a statečností, s jakou svou roli přijmeme a rozvíjíme. Vydejte se tedy s českým rytířem Fabiánem z Hruškova na estonský ostrov Saaremaa. Jeho výpověď o nelehkém údělu rytíře je doplněna dobovými kresbami. Kniha je dvojjazyčná, takže si při četbě můžete zopakovat znalost angličtiny.
Kolektiv dětského oddělení Krajské knihovny v Pardubicích Krom skořice, kakaa a mouky je v něm také sladký med. Milují ho hlavně děti, nepohrdne jím ni kmet. Mlsají ho babičky s hlavou plnou natáček. Ba i mistr přes pohádky – spisovatel Macháček.
Kapka I 15
NÁŠ ROZHOVOR V minulém roce v Pardubicích znovu ožily osudy odbojářů z 2. světové války. Stalo se tak díky dvoudílnému televiznímu filmu Operace Silver A, který ovšem hlavně u místních obyvatel vzbudil rozporuplné reakce. Jak vzpomíná na natáčení jeden z hlavních představitelů?
Zajímal jste se o svou postavu Alfréda Bartoše hlouběji? To přece patří k herecké profesi, že si zjistíte souvislosti a reálie. Teda mělo by... Navíc když hrajete postavu, která skutečně existovala. Hodně jsem mluvil s autory scénáře (Lucie a Josef Konášovi)
16 I Kapka
Chtěl jste být vždycky hercem? Já chtěl být vždycky pilotem, ale nějak se to zvrtlo. Budiž mi útěchou, že když se něco povede, ať už na jevišti nebo před kamerou, je to takový „povznášející“ pocit. Jak rád odpočíváte? Ve vaně. V horké a v tichu.
Martina Kynclová „zpovídala“ Jiřího Dvořáka, představitele Alfreda Bartoše Jaké bylo natáčení v našem městě? Na natáčení v Pardubicích jsem se hrozně těšil, protože tam mám pár přátel a kamarádů a asi málokdo ví, že právě v Pardubicích jsem dostal nabídku na hostování ve Vinohradském divadle. Sice to bylo jen po telefonu, ale v Pardubicích. Takže mám s tímto městem spojené mé dnešní působení v Praze. A natáčení bylo nesmírně zajímavé, protože během zkoušek na závěr třeba přišla paní a řekla nám, že je příbuzná toho či onoho a že pamatuje, jak to bylo. A nebyla jediná. A teď se s tím poperte. Dívá se na vás spousta lidí, kteří o tom příběhu ví víc než vy, protože ho znají ze své vlastní historie a vy máte jít pod tímto ostřížím zrakem před kameru. Zvláštní pocit. Ale provokativní. To já rád...
a pažích. Ivan do toho šel vážně naplno.
a přečetl i pár knih. To mě dost baví, konfrontovat historii s příběhem a s názory tvůrců. Koneckonců reakce odbojářů na naši inscenaci jen potvrzuje, jak rozdílně lze nahlížet na hrdiny i historii. A podle mých informací se odbojáři patrně mýlí. Jaká scéna byla pro vás nejobtížnější? Asi sebevražda Bartoše. To z herecké stránky, byť se to odehraje jen v pár vteřinách. Po technické stránce asi rvačka s Ivanem Trojanem, když objeví, že mu zahýbá žena. To jsem měl asi čtrnáct dní modřiny po celém hrudníku
Když už odpovídáte našemu časopisu, musím se vás zeptat na knížky. Zaujala vás v poslední době nějaká? Korespondence pánů Voskovce a Wericha a japonský autor Haruki Murakami s knihami Kafka na pobřeží a Norské dřevo. Před několika lety jsem byla ve Východočeském divadle v Pardubicích na představení Mnoho povyku pro nic, kde jste skvěle zaimprovizoval při monologu o kvalitách vaší budoucí nevěsty. Někomu v hledišti zazvonil telefon a vy jste na to okamžitě zareagoval, že mobil tedy mít nesmí. Provádíte tohle i v Divadle na Vinohradech? Zatím ne, ale asi to budu muset praktikovat, protože naprosto nechápu, když jde před každým představením hlášení, aby si diváci vypli mo-
bil, tak stejně se najdou tací, kteří to ignorují. A musím říct, že jsem zažil, jak jedna paní ten hovor vyřídila v hledišti během představení. Na tohle už nemám kolonku v hlavě. Je to směs neúcty, blbosti a pohrdání prácí těch druhých. Myslela jsem to spíš tak, jestli často improvizujete. To ne, já to moc neumím. Obdivuji lidi, kteří jsou schopní na jevišti vystoupit z role a zareagovat třeba na ten mobil, zařadit to do hry a ještě tomu dát nějakou pointu. Spousta lidí se o to pokouší, ale málo-
kdo to skutečně umí. Naprosto mistrovsky to samozřejmě uměli pánové Voskovec a Werich, to byli opravdoví mistři improvizace a point. Do toho já se nepouštím, nemůžu se rovnat takovým velikánům jako je třeba v současné době Marek Eben, toho se bojím. Přijedete zase s nějakým představením? To nezáleží na mně, ale věřte mi, že do Pardubic vždycky a rád.
JIŘÍ DVOŘÁK narozen 4. 2. 1967 v Brně je členem souboru Divadla na Vinohradech (Ideální manžel, Richard Druhý, Adina), účinkuje také v Městském divadle v Brně (Brouk v hlavě). Hrál např. ve filmech Operace Silver A, Anděl Páně, Vyvraždění rodiny Greenů, Pokoj bez oken a v seriálech Světla pasáže a Pojišťovna štěstí.
Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ JÁ – moje prababička Anna Kateřina Hývlová Mrholilo. Probudila jsem se do dalšího mizerného dne. První, co jsem uviděla, byla Lízina uslintaná vousatá tvář. Koze se už zase podařilo uvolnit provaz, kterým byla přivázaná na druhém konci světnice. Pokud se dá o tmavé díře v rozedrané pastoušce mluvit jako o světnici. Odstrčila jsem ji a vyšla ven. Mezi dveřmi ležel otec, který se nejspíš včera opil tak, že sotva trefil domů. Domov. Nevím, proč pořád ještě používám tohle slovo. Ze zvyku ? Kdysi jsem přece domov měla. Překročila jsem tátovo spící tělo a podívala se na stavení, kde
bydlíme. Zbořenina, jen těžko srovnatelná s místem, kde jsme bydleli před tím, něž maminka umřela a otec začal pít. To ve mně vyvolalo řadu vzpomínek. Přitáhla jsem si šátek na hlavě, abych se uchránila před studeným ranním deštěm. Výhodou jediné sukně je, že se člověk nemusí zdržovat s převlékáním. A bosé nohy lze zahřát jen rychlou chůzí. Do vsi. Na školu je ještě brzo, ale třeba se mi podaří si někde vydělat snídani nebo nějakou korunu na chleba. Podvědomě mě nohy donesly k vratům největšího statku ve vsi. Hleděla jsem na známé stavení, ve kterém mi bylo dopřáno
prožít dětství. Vzpomínky na maminku, na sestry vysedávající na zápraží u kuchyně a klábosící o všem možném. Vylezla jsem na sloupek u brány, přitiskla k ní obličej a hleděla dovnitř. To všechno mohlo být i moje. Najednou vyšel ze dveří tělnatý muž, uviděl mě a zlostně vykřikl: „Co tady děláš, chátro nenechavá, koukej si hledět svého! Padej !“ Celý zbrunátněl a mávaje výhružně rukama se vydal k vratům. Leknutím jsem spadla a natloukla si. Zase jsem se nechala unést vzpomínkami. Ano, statek býval náš, ale když hospodář pije
Kapka I 17
a hospodyně stůně, majetek je brzo fuč. Maminka je mrtvá a sestry ve službě daleko od naší hanby. Nic o nich nevím. Nový majitel se nejspíš bojí, abych ho svou nenávistí neuřkla. Ale já necítím žádnou nenávist, jen velkou touhu tohle všechno přežít. Pan farář říká, že když budu moc chtít, jednou se všechno změní a já dokážu všechno, o čem zatím jen sním. Určitě to dokážu. Až se táta upije k smrti... a to bude hodně brzo, půjdu do služby na faru. Protože na školu nemůžu ani pomyslet. Mám sice dobrou hlavu na učení, ale jsem moc chudá. Nevadí ! Stejně to
dokážu, vyhraju ! Anna nikdy z rodné vsi neodešla, celý život pracovala a dřela jako pomocná síla bez vzdělání a služka, ale nikdy se nevzdala osudu. Založila ve vsi Sokol a byla v něm náčelnicí, vedla místní ochotníky. Ženicha hledala těžko, nikdo ji nechtěl, že byla tak chudá. Ale ona šetřila korunku ke korunce a když se přece jen dost pozdě vdala, postavili si s mužem dům. Malý a s hliněnou podlahou, ale byl jejich. Porodila čtyři děti, dva kluky a dvě holky a žádnému z nich nedovolila umřít. Všechny jejich děti musely jít na řemeslo, maminka totiž moc dobře
věděla, že co člověk umí, to mu nikdo nevezme. Dcery se vyučily, vnučky mají maturitu a nejstarší pravnučka studuje aplikovanou fyziku na univerzitě. Anna vyhrála a my, další ženy v rodině, s ní. Já mám v žilách taky krev téhle ženy a kdybych měla fňukat nad svými problémy, musela bych se stydět. Teď, když jsem ji poznala, mám ji ráda. Autorka je vítězkou projektu Kde končí svět 2006/2007 v literární oblasti Klubko Pardubického a Královéhradeckého kraje.
SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE V této rubrice Vám, vážení čtenáři, přinášíme ukázky oceněných prací krajské literární soutěže O pardubický pramínek. Do prosincového čísla jsme pro Vás vybrali Z křečkova deníku od BLANKY TRULIKOVÉ (Gymnázium Dašická, Pardubice), která s touto povídkou zvítězila ve třetí kategorii v devátém ročníku soutěže (2002-2003), téma: Mé zvíře a já. Milý deníčku, dneska to byl ale perný den. Jako obvykle jsem si hověl ve voňavých hoblinách se svými kamarády, když do obchodu, který byl mým dočasným domovem, vstoupilo děvčátko. Rozhlédlo se a jakmile spatřilo akvária s křečky, zamířilo k nim. Chvíli si pečlivě 18 I Kapka
vybíralo z našich heboučkých kožíšků, počínaje si přitom jako dravec hledající kořist, až jeho zrak padl na mě. Mé tělíčko polil studený pot, protože
představa, že bych byl nucen opustit útulné místečko přidělené mi v akváriu ve zverimexu a žít někde v paneláku, se mi pranic nelíbila. Na požádání té
dívenky mě však prodavačka z akvária vytáhla. Snažil jsem se zachránit odvážným skokem na zem a úprkem, leč zákeřně mě nahnali do krabice od bot a posléze i prodali. A tím začala nová etapa mého života. Celou cestu z obchodu do Jejího domu jsem se pokoušel prokousat z krabice, ale výsledek žádný. Když se ta lepenková přepravka konečně přestala houpat a já byl vyndán opět na světlo, první, co jsem spatřil, byly tři tváře obdivně mě pozorující a cosi žvatlající – zřejmě Ona a Její rodina. Pak jsem byl, ke svému obrovskému rozhořčení, pojmenován Ťuňťa. No, uznej sám, můj deníčku, že je to jméno nedůstojné tvora, jako jsem já. Cožpak nemohli vymyslet něco důstojnějšího? Kdyby Rambo, Terminátor, tak neřeknu, ale Ťuňťa? A s těmihle tvory mi je zřejmě souzeno obývat společné prostory až do konce mého krátkého života. Jen počkejte, já vám ještě ukážu, uvidíte za pár dnů! Pche, dnešek byl naprosto senzační. Měl jsi vidět ty jejich udivené výrazy, když nalezli klec (můj současný domov) prázdnou. Aby byl efekt dokonalý, vybafl jsem na ně zpoza skříně. Chvíli jen nechutně zírali a potom započali provádět záchranné práce. Naháněli mě vysavačem po celé hale a já se opravdu bavil. Ale protože mám tu podivnou rodinku rád (a to i přes to, že mi ještě pořád říkají Ťuňťa) a taky kvůli tomu, že jsem si uvědomil, že bych na útěku nejspíš umřel hlady, nechal jsem se k jejich obrovské radosti chytit. A přesně
podle mých předpokladů mě za to ještě odměnili – dostal jsem hrst svých oblíbených ovesných vloček. Zkrátka, být mistr úniků, to se vyplácí! Deníčku, to bys nevěřil, co se mi podařilo minulou sobotu. Ona a Její rodiče vyrazili na chatu a mě vzali s sebou. Rozhodl jsem se, že se jim za to odvděčím, a opravdu se mi to podařilo. Rozkousal jsem svými tesáky část kostkované flanelové košile, kterou neuváženě ponechali v blízkosti mé klece. Z těch cárů mám teď bezvadný pelíšek, protože úplně skvěle hřejí. Sice mi za to týden nedali žádné mé oblíbené pamlsky, což se ovšem plně vykompenzovalo pohledem na Její matku oblečenou v rozcupované košili. Chatu mají na skvělém místě, navíc mě tam po nocích chodí navštěvovat mé vzdálené příbuzné – myši. Vyprávíme si různé strašidelné příběhy o kočkách a občas mi kama-
rádky přinesou i nějaký ten kousek sýra, který se jim podaří vydolovat z nepříliš funkční pastičky. Já je zase za odměnu nechávám přespat u mě v teplém pelíšku. Jsou totiž tak pružné, že se dokáží protáhnout i úzkým otvůrkem mezi mřížkami klece. Tak tedy, milý deníčku, shledávám svůj nynější život mnohem lepší než ten, co jsem vedl dříve. Jídla a pití mám dostatek, někdy až přebytek, což se projevilo výrazným přibráním na váze, ale takový už je život. Navíc se o mě hezky starají, hrají si se mnou a dokonce už mi ani neříkají Ťuňťa. Teď mě nazývají Smraďochem, což zní přinejmenším alespoň víc tvrdě než mé jméno původní. Neboj se, můj deníčku, já se jim za to odměním.Už jsem si podrobně naplánoval svůj příští mistrovský únik z klece, spojený s rozkousáním a pošpiněním jejich nového koberce...
Kapka I 19
KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM Estonská literatura není u nás příliš známá a je to určitě škoda. Dnes bych chtěla čtenářům představit básnířku a prozaičku Lilli Prometovou (nar. 1922). U nás vyšly pouze dvě její knihy, soubor povídek Akvarely jednoho léta a krátký, avšak strhující psychologický román Primavera, přeložený bohužel pouze do slovenštiny, který jsem přečetla nedávno. Děj románu se odehrává ve dvou časových
rovinách. Herečka Saskia a její druh Märten prožívají před válkou celkem běžné radosti a starosti. Válka však jejich životy krutě rozdělí, Märten prožije na vlastní kůži hrůzy koncentračního tábora. Snad náhodou, snad řízením osudu se Saskia s Ma˝rtenem setká po více než dvaceti letech na dovolené, na poznávacím zájezdu do Itálie. Co se teď bude dít? Co prožívala Saskia a co Märten celá dlouhá dvě de-
setiletí? Ani osudy jejich spolucestujících a spolubydlících, spisovatele Mejlera, poněkud jednoduché Rusky Fevronije a dalších, nejsou bez zajímavosti. Knížka, v níž se prolíná přítomnost a minulost, osobní a společenské, je autorčinou výpovědí o hodnotách života a zároveň její osobní vzpomínkou na umělecké prostředí Itálie. Martina Zlatohlávková
Týden knihoven v Krajské knihovně v Pardubicích Každoročně první říjnový týden patří knížkám a knihovníkům. V Týdnu knihoven se v celé České republice připravují pro čtenáře nejrůznější „lahůdky“. I naše dětské oddělení přišlo s několika akcemi. Tou první bylo NONSTOP ČTENÍ s herci Východočeského divadla. No řekněte, už se vám někdy stalo, aby jenom pro vás četla Ludmila Mecerodová, Lída Vlášková, Romana Chvalová, Milan Němec, či Zdeněk Rumpík? Dětem, které 2. října 2007 navštívily krajskou knihovnu, se to podařilo. Setkání to bylo srdečné a neformální, jak napovídají fotografie... Dalším bonbónkem byl kvíz sestavený z knižních recep-
20 I Kapka
tů. Ve které knížce se objevil recept na netradiční dort z másla, mouky, mléka, kyselé okurky, jedné myši, kosti...? Samozřejmě, takový recept se v literatuře nedá přehlédnout a patří k základním znalostem každého čtenáře. Víte ale, co by do něj ti dva malí „kuchaři“ nikdy nepřidali? Jestli netušíte, zeptejte se dětí, ony vás rády poučí.
Třetí setkání se uskutečnilo ve čtvrtek 5. října. Z Vysokého nad Jizerou za námi přijela lidová
vypravěčka SLÁVKA HUBAČÍKOVÁ. V tradičním lidovém nářečí tkalců, lidových písmáků a zapadlých vlastenců vyprávěla o radostech i strastech života dětí v Podkrkonoší, které žily na počátku minulého století.
E
RŮZNÉ ZAJÍMAVOSTI I.
ESPERANTO V PARDUBICÍCH Stále existuje mnoho lidí, kteří nevědí, co je esperanto, někteří se ptají, zda ještě existuje, protože o něm kdysi slyšeli. Zvláště letos, když mezinárodní jazyk esperanto slaví 120 let, měli bychom našim čtenářům připomenout, že opravdu esperanto stále žije, i když v různých obdobích bylo spíše popelkou než na výsluní. Vždyť úplně první učebnice esperanta pro Čechy byla sepsána a vydána právě v Pardubicích v roce 1890 díky Františku Vladimíru Lorenzovi. Byl velkým polyglotem, znal na 80 jazyků. Nakonec z politických důvodů emigroval v roce 1893 do Brazilie. Dalším velkým polyglotem, ale také novinářem, redaktorem, básníkem, spisovatelem, lidumilem a výborným vlastencem byl pardubický zubní lékař MUDr. Stanislav Schulhof, který zde v Pardubicích založil esperantský klub již v roce 1909. Doktor Schulhof nejen překládal do esperanta básně našich vynikajících básníků, ale psal básně přímo v esperantu; bohužel zůstaly po něm vydány jen tři ucelené sbírky. Jeho dům byl bombardováním ve 2. světové válce zničen, a tak se značná část jeho díla nedochovala. Po jeho smrti (zemřel v r.1919) od roku 1921 nesl klub jeho jméno až do 2.svět.války, pak na dlouhé roky ztratil tento název a znovu ho získal až roku
1991. A tak za dva roky Klub esperantistů doktora Schulhofa v Pardubicích oslaví sto let od svého založení. Nedivme se, že před válkou se esperantu více dařilo. Nebyla televize, internet, zvukové nosiče, a tak lidé měli zájem se více seznamovat a získávat přátele na celém světě. Protože je esperanto proti ostatním jazykům daleko snadnější pro svou jednoduchou gramatiku, výslovnost i fonetiku a nikdo nenutil mládež k učení němčiny, ruštiny nebo angličtiny, jako v pozdějších obdobích, bylo v roce 1913 v Pardubicích víc jak 100 esperantistů. Dodnes obdivujeme z kronik, různých plakátů a dalších archivních materiálů, jaké nádherné hodnotné programy, koncerty, večery poezie i celá divadelní představení v esperantu zvládli naši předkové – esperantisté. Škoda, že dřívější technika nedokázala toto umění lépe zaznamenat a archivovat. Během druhé světové války bylo esperanto zakázáno, stejně tak po válce v roce 1951, vždyť autor mezinárodního jazyka byl Žid (polský oční lékař doktor Ludvík Lazar Zamenhof, 1859 - 1917). A tak se pardubičtí esperantisté scházeli – dá se říci skoro tajně. Později se konaly kursy a různá setkání v rámci občanských a odborových spolků (s hradeckými esperantisty na Kunětické hoře, byly pořádány
esperantské bály, Zamenhofovy večery s kulturním programem i společné Silvestry). V roce 1979 k oslavě sedmdesáti let založení esperantského kroužku v Pardubicích bylo organizováno při Kulturním domě ROH Dukla první mezinárodní setkání obránců míru v Pardubicích. I v dalších letech se tato setkání uskutečňovala, pochopitelně pod neustálou politickou kontrolou. Zatím na druhé straně Pardubic pomalu vyrůstal dětský esperantský kroužek při Základní škole ve Studánce, později se přesunul do školy v Polabinách. Kroužek též procházel mnoha změnami a působil pod různými organizacemi. Jeho program nebyl politický, ale spíše turistický, s každotýdenní výukou esperanta zdarma v kursech jak pro děti, tak postupně i pro dospělé. Vzpomínám ku příkladu na krásné vzájemné dětské návštěvy naší a maďarské školní skupiny u Balatonu nebo dětské skupiny v německé Míšni a Weidenu a společné nacvičování různých scének pro setkání – pro tak zvané Esperantské dny. Je nutné se také zmínit o velké akci z roku 1993, kde esperantský klub zajišťoval organizaci a veškerý doprovodný program se zájezdy pro desetidenní mezinárodní pedagogický seminář, tzv. ICEM (organizace pro moderní výchovu Freinetovou metodou, jejímž jednacím jazykem je esperanto). Kapka I 21
V roce 1995 navázal klub úzkou spolupráci se Svazem zdravotně postižených esperantistů, jehož předseda se i s celou kanceláří přestěhoval do domu vedoucí pardubického klubu esperanta v ulici Na Okrouhlíku. Tento svaz je ojedinělý nejen v naší republice, ale v celé Evropě. Vždyť není mnoho organizací, které sdružují seniory, zdravotně postižené, natož ty, kteří pečují o jejich duševní zdraví, pohodu, ale i o intelektuální rozvoj. A tak si obě organizace pod jednou střechou navzájem pomáhaly a organizovaly různé akce včetně zájezdů pro esperantisty z celé republiky do Varšavy a na světové kongresy esperantistů do Montpelieru, Záhřebu a Vilniusu, konaly se pravidelné jazykové semináře a pod. Předseda svazu a jeho zakladatel Josef Vaněček však začátkem roku 1998 zemřel, a tak vedoucí klubu převzala též vedení svazu včetně redaktorské a vydavatelské činnosti měsíčníku pro členy 22 I Kapka
svazu. V roce 2000 nastalo sloučení obou pardubických esperantských organizací, které v té době byly zařazeny pod patronaci KD Dukla a KD Dubina jako samostatný Klub esperantistů dr. Schulhofa. Zázemí kroužku na Dukle přestalo existovat a vedoucí kroužku pro své zdravotní problémy se nemohli dál věnovat esperantské činnosti. Za nějaký čas byly vystěhovány z KD Dukla i skříně s esperantským materiálem a velké množství esperantských knih, které byly po vytřídění a inventuře uskladněny též v soukromém domě Na Okrouhlíku. Co napsat o posledních sedmi letech? Nechci čtenáře zahltit čísly, kolik čeho jsme vyrobili, napsali, zorganizovali, takové vypočítávání sama nemám ráda. Zmíním se pouze o našem časopise Informilo, psaném v esperantu, který vychází každý měsíc a o mezinárodních kongresech Svazu zdravotně postižených esperantistů (v roce
2002 v Jánských Lázních a v letošním roce na Seči). V Pardubicích bylo celkem realizováno šestnáct celostátních setkání esperantistů pod názvem Esperantský den. Pravidelné týdenní jazykové semináře se konají každé jaro a podzim v pensionu Espero v Českém Ráji v obci Skokovy, jednou měsíčně též sobotní konverzační dopoledne v Praze pro ty, kteří pro svůj zdravotní stav nemohou dál cestovat. Deset let jezdila vyučovat do Prahy Jarmila Rýznarová. Kromě pravidelně vydávaného časopisu jsme vydali několik druhů letáčků o naší činnosti, neboť na velkou propagaci nemáme peníze; překlad známé pohádky „O perníkové chaloupce“ pro Perníkové hejtmanství v Rábech a pro naše členy v zahraničí brožurku Život a dílo dr. Schulhofa v esperantu a v češtině s rozšířeným obsahem, Průvodce Pardubicemi v esperantu atd. Spolupracu-
jeme s redakcí Radio-aktiva v Urugvaji, umisťujeme časopis Informilo na internetové stránky svazu a staráme se o propagační skříňku na hlavní ulici Na Skřivánku. Též vedeme písemné kursy esperanta, zájemců však v nynější době ubývá. Výuku pomocí internetu si ale oblíbila řada mladých lidí. Tam pod názvem Esperanto jsou čtyři zajímavé kursy. I na poli lingvistiky pracují naši členové. Ing. J. Hron zpracovává již několik let velký počítačový česko-esperantský slovník, který dosud obsahuje víc jak 180 tisíc slov. A abych nezapomněla, aby po nás něco zbylo pro další generace – máme kroniky od
roku 1909 až do dnešních dnů v osmi velkých albech, o která se snažíme dobře starat. Co říci závěrem o plánech do budoucna? Mám-li poctivě přiznat, v Pardubicích je esperantské mládeže maloučko. Ale cožpak je esperanto jen pro Pardubice? Esperanto nezná hranic a to je vidět ve všech mezinárodních časopisech, které náš klub také dostává. A čteme: Pět set nových studentů na Sheyanské univerzitě v Číně, tisknou dalších 1000 učebnic esperanta pro nové století... Prohlížíme fotografie z afrického Beninu z letního kursu, kde je víc než 100 mladých lidí, čteme o esp. hnutí v dalších
šesti afrických zemích. Vedle velká fotka skupiny brazilské mládeže, reportáž o arabských esperantistech. V japonské Jokohamě byl letos světový kongres esperantistů, přijelo téměř 2000 účastníků z 57 zemí. Kongres zvedl velký zájem o mezinárodní jazyk esperanto. Vydává se mnoho knih v esperantu na celém světě. – Že by angličtina přestávala mít takový úspěch jako doposud?
Jarmila Rýznarová
RŮZNÉ ZAJÍMAVOSTI II Zajímáte se o Pardubický kraj? Chtěli byste jej poznat lépe? Pak právě Vám je určen časopis, který vydává od roku 2004 Sdružení přátel Pardubického kraje. Jmenuje se VLASTIVĚDNÉ LISTY PARDUBICKÉHO KRAJE a jeho cílem je vytvářet a dále prohlubovat vlastivědné povědomí široké veřejnosti o Pardubickém kraji. Přináší zeměpisné zajímavosti o známých i méně známých místech v regionu, seznamuje s historií našich měst a obcí i se zajímavými osobnostmi a tituly regionální literatury. Pozorný
čtenář tu najde i odpověď na otázku, co se děje zajímavého na poli kultury na Pardubicku, Chrudimsku, Svitavsku či Ústeckoorlicku. VLASTIVĚDNÉ LISTY PARDUBICKÉHO KRAJE vycházejí čtyřikrát ročně.
Kapka I 23
ČTENÁŘŮM K ZAMYŠLENÍ 1. Následující autoři (autorky) mají společné pouze to, že se narodili po roce 1950 a píší česky. Pokuste se přiřadit autorovi (autorce) odpovídající dílo (román, povídku, divadelní hru...) Michal Viewegh (1962) Miloš Urban (1967) Jonáš Tokarský (1982) Roman Ludva (1966) Petra Hůlová (1979) Jan Balabán (1961) Táňa Nálepková (1954) Hana Androniková (1967)
Alchymické dítě a jiné povídky Paměť mojí babičce Zvuk slunečních hodin Jsme tady Scénář provinčního příběhu Růže pro Markétu Poslední tečka za rukopisy Stěna srdce
2. Jeden z českých spisovatelů (jeho doménou byla poezie) napsal povídku inspirovanou prý vyprávěním Konstantina Biebla. Povídka se jmenuje Ilda. Kdo je Jejím autorem? 3. Mezi nejznámější veršovaná dramata české literatury patří Nezvalova Manon Lescaut. Příběh však není původně Nezvalův. Prý se jedná o prozrazené zpovědní tajemství. Kdo byl autorem původní Manon? 4. O Josefu a Karlu Čapkovi byla napsána (o obou bratrech společně i jednotlivě) celá řada knih. Dovedete spojit autora a odpovídající dílo? Olga Scheinpflugová Helena Koželuhová Ilona Borská Marie Šulcová
Čapci očima rodiny Ladění pro dvě struny Český román Příběh staršího bratra
Správné odpovědi: 1. M. Viewegh – Růže pro Markétu, M. Urban – Poslední tečka za rukopisy, J. Tokarský – Alchymické dítě a jiné povídky, R. Ludva – Stěna srdce, P. Hůlová – Paměť mojí babičce, J. Balabán – Jsme tady, T. Nálepková – Scénář provinčního příběhu, H. Andronikova – Zvuk slunečních hodin 2. Jiří Wolker 3. Antoine Francois Prévost (abbe Prévost) 4. O. Scheinpflugová – Český román, H. Koželuhová – Čapci očima rodiny, I. Borská – Příběh staršího bratra, M. Šulcová – Ladění pro dvě struny Připravila Karla Jará
24 I Kapka
ODDĚLENÍ KULTURNÍCH SLUŽEB SE PŘEDSTAVUJE Akce: Hezky česky
Akce: Perníkový slavík
Pernštýnské náměstí 49 530 02 Pardubice Tel.: 466 512 371 E-mail:
[email protected]
Jiří Razskazov
Stanislav Voksa:
PŘÍBĚHY FOTOGRAFŮ Z PARDUBICKA Tato kniha mapuje historii fotografie v Pardubickém kraji. Ale hlavně vypravuje příběhy fotografů, kteří v tomto kraji žili a pracovali. Kniha je doprovázena mnoha fotografiemi. Barevná reprezentativní publikace.
NOVINKA 550,- Kè
Milan Černický:
HISTORIE PARDUBICKÉHO HOKEJE Tato pulikace mapuje historii hokeje v Pardubicích. Podrobný popis jednotlivých sezon od počátku hokeje v Pardubicích do sezóny 2003/2004. Zisk tří titulů - výsledky statistiky. Barevná reprezentativní publikace.
450,- Kè
Milan Černický:
ENCYKLOPEDIE PARDUBICKÉHO HOKEJE II. díl Historie Pardubického hokeje, encyklopedicky seřazeni všichni hráči, kteří nastoupili za A mužstvo dále tato publikace uvádí trenéry, funkcionáře, lékaře a další osobnosti, které Pardubickému hokeji pomáhali v dobách dobrých i horších. Jsou zde zaznamenány i sezóny 2004 - 2007 včetně zisku titulu. Barevná reprezentativní publikace.
450,- Kè
NOVINKA
Zdeněk Lukeš, Pavel Panoch, Štěpán Bartoš:
KALEIDOSKOP TVARŮ Století moderní architektury v Pardubickém kraji. Tato kniha vznikla pod autorským vedením známého pražského architekta a znalce architektury Zdeňka Lukeše. Seznamuje nás s nejvýznamnějšími stavbami XX. století v Pardubickém kraji. Barevná reprezentativní publikace. Anglické resumé.
495,- Kè
Štìpán Bartoš, František Šebek: PARDUBICE Česko-anglická barevná fotografická reprezentativní kniha. Město na prahu 21. století na fotografiích jednoho z nejlepších fotografů - Štěpána Bartoše, autorem textu je PhDr. František Šebek. Tato kniha je určena pro návštěvníky z domova i ze zahraničí. Potěší obyvatele našeho města množstvím zajímavých leteckých fotografií a nezvyklých pohledů na Pardubice.
495,- Kè
Štìpán Bartoš
František Šebek
PARDUBICE Štěpán Bartoš, František Šebek:
PARDUBICKÝ KRAJ Barevná reprezentativní publikace nás seznamuje s krásami přírody, měst a architektury v Pardubickém kraji. Anglické a německé resumé.
495,- Kè
