Poděkování MNOHA MANŢELSKÝM PÁRŮM vděčím za to, ţe mi dovolily vstoupit do svého soukromého ţivota a zkoumat, jak si navzájem lépe porozumět a účinněji budovat vztahy. Mnozí si myšlenky, jeţ tu předkládám, vyslechli jak při osobních schůzkách, tak během setkání malých skupin a přišli pak s praktickými návrhy. Mnohé z toho jsem zařadil do textu této knihy. Pouţil jsem příběhy těchto lidí, ale jména jsem změnil, abych chránil jejich soukromí. Jsem vděčný Tricii Kubeové, své asistentce, nejen za to, ţe mi pomáhala s přípravou velké části rukopisu, ale také za to, ţe vyřizovala úřední záleţitosti a já jsem tak měl čas přemýšlet a psát. Betsey Newenhuyseová z Moody Publishers si zaslouţí velké uznání za to, ţe podrobně pročítala původní text, to nejlepší z něj zachovala a tam, kde to bylo třeba, si ode mne vyţádala nový materiál. Skvěle se jí podařilo smísit původní s novým. Bylo by nespravedlivé nezmínit se o lidech, kteří mi před mnoha a mnoha lety pomáhali s původním textem knihy Toward a Growing Marriage (Jak růst v manţelství). Jsou to Melinda Powellova, Ellie Shawová, Karen Dresserová, Doris Manuelova a moje ţena Karolyn. Všechny pracovaly bezplatně a pomohly sestavit úvahy mladého poradce do celku, který se stal pro tisíce manţelských párů uţitečným nástrojem. Jsem jim všem velice vděčný. Tým redaktorů a administrativních pracovníků v Moody Publishers pak tuto knihu uspořádal, zkompletoval a vydal, přičemţ odvedl skvělou práci. Povaţuji je za svoji širší rodinu.
Úvod STATISTICKÉ ÚDAJE jsou alarmující. Podle křesťanského badatele George Barny si 35 % lidí, jeţ nazývá „znovuzrozenými" křesťany, tedy lidí, kteří přijali Jeţíše Krista jako Pána a Spasitele, prošlo rozvodem. A co je ještě horší, 23 % - téměř čtvrtina - se rozvedla více neţ jednou! „Ale křesťané se určitě rozvádějí méně často neţ nevěřící," namítnete. Barna tvrdí, ţe tomu tak není - čísla se shodují. 35 % „u nás," 35 % „u nich." U lidí, kteří se narodili během populační exploze, a příslušníků mladší generace je mnohem více pravděpodobné, ţe se rozvedou, neţ tomu bylo u jejich starších předchůdců. Některé zdroje odhadují, ţe polovina všech manţelských párů, které nyní vstupují do manţelství, se jednoho dne rozejde. A tisíce dalších dvojic, které milují Jeţíše a následují ho, spolu ţijí ve vztahu, který zdaleka neodpovídá „ţivotu v hojnosti", který zasliboval. Být křesťanem a „milovat" k úspěšnému manţelství zjevně nestačí. Během let, kdy pracuji jako poradce, jsem se setkal s mnoha manţelskými páry, které na začátku prohlašovaly „všechno je skvělé" a na konci konstatovaly „nemůţu ho (nebo ji) ani vystát". Jak se mohou naděje nějaké dvojice zřítit z výšin Mount Everestu aţ do hlubin na dno oceánu, a to často během několika měsíců? Z těchto skutečností plyne staré ponaučení, kterému se však kaţdá generace musí učit znovu. Manţelské štěstí nepřichází automaticky. Bůh nás naštěstí neponechal bez pomoci. V Bibli nám říká, jak máme ţít. V Jeţíši nám to ukázal. A manţelé a manţelky, bez ohledu na to, jsou-li novomanţeli nebo ostřílenými manţelskými veterány, se mohou z této moudrosti učit a na jejím základě růst. Je totiţ nesmírně hluboká a prověřená časem. Tisíce manţelských párů, s nimiţ jsem hovořil, jimţ jsem poskytoval poradenství a od nichţ jsem dostal dopisy, dosvědčují hodnotu tohoto hlubokého pochopení věcí zaloţeného na Bibli. Jednoduše řečeno, funguje to. Je-li člověk vystaven pravdě pouze po intelektuální stránce, přináší to pochopitelně pouze skrovné ovoce. Plody přináší praktické uplatňování této pravdy. Jinými slovy, nemá smysl si tuto knihu jen přečíst, pokývat hlavou a konstatovat: „Máte pravdu, pane doktore." Naléhavě doporučuji, abyste oba, manţel i manţelka, předkládané myšlenky četli, přemýšleli o nich, s modlitbou a s nadějí je spolu probírali a znovu svěřili svoje manţelství Bohu, který je stvořil a kterému na vašem manţelství obzvlášť záleţí. — Gary Chapman, PhDr.
Kapitola první Proč lidé vstupují do MANŢELSTVÍ? JEŠTĚ NEŢ SE PONOŘÍME do diskuse o tom, jak na manţelství pracovat, měli bychom se moţná na chvilku zastavit a poloţit si otázku: „Co je smyslem manţelství?" O co nám v manţelství jde? Pokud byste tyto dvě otázky poloţili desítce přátel a poţádali je, aby na ně soukromě odpověděli, kolik myslíte, ţe byste dostali různých odpovědí? Uvádím zde některé reakce, kterých se mi dostalo jak od svobodných, tak od ţenatých či vdaných osob: • • • • • • •
sex společenství láska poskytnout domov dětem přijetí ve společnosti ekonomické výhody pocit bezpečí
Současné celonárodní debaty o smyslu manţelství posunuly tyto otázky do popředí. Někteří prohlašují: „Ale všech těchto věcí můţete přeci dosáhnout i bez manţelství!" Člověk nemusí vstupovat do manţelství, aby mohl sexuálně ţít - tuto otázku naše společnost vyřešila uţ před několika desetiletími. V éře, v níţ podle výsledků nejnovějšího průzkumu obývají polovinu všech domácností lidé neţijící v manţelství, uţ skutečnost, ţe je někdo ţenatý či vdaná, nezaručuje společenskou přijatelnost ani ekonomické výhody. Zvyk ţít spolu bez uzavření sňatku je na vzestupu. A co láska, pocit bezpečí, společenství a domov pro děti? Nelze i těchto věcí do určité míry dosáhnout bez manţelství? K čemu tedy manţelství? Chceme-li si tyto otázky uspokojivě zodpovědět, musíme se dívat očima víry a hledat Boţí moudrost. Pak spatříme v Bibli mnohem odlišnější obraz. Počínaje Genesis, první knihou Bible, v níţ čteme příběh o stvoření, zjišťujeme, ţe Boţí představou o manţelství je nejhlubším moţným způsobem propojit dva ţivoty a proměnit je v novou jednotku. Ta potom přináší oběma jedincům uspokojení a zároveň slouţí nejvyšším moţným způsobem Boţím účelům. SPOLEČENSTVÍ A ODDANOST Srdce lidstva volá po společenství. Jsme společenští tvorové. Bůh řekl o Adamovi: „Není dobré, aby člověk byl sám" (Gn 2,18). Moţná bych měl připomenout, ţe k této analýze došlo ještě před pádem lidstva a ţe tento muţ se uţ těšil z vřelého, osobního společenství s Bohem. A přesto Bůh řekl: „To nestačí!" Bůh odpověděl na muţovu potřebu tím, ţe stvořil ţenu (Gn 2,18). Hebrejské slovo, které je zde pouţito, znamená doslova „tváří v tvář". Z toho vyplývá, ţe Bůh stvořil někoho, s kým mohl muţ rozvíjet vztah tváří v tvář. Je to výpověď o velmi hlubokém osobním vztahu, kterým jsou dva lidé spojeni nerozlučitelnou jednotou, jeţ uspokojuje nejhlubší touhy lidského srdce. Manţelství bylo Boţí odpovědí na nejhlubší potřebu lidstva ţít ve spojení s jiným člověkem. Toto spojení má zahrnovat veškerý ţivot. Není to prostě jenom fyzický vztah. Ani nejde jen o to poskytovat a přijímat citovou podporu. Spíše se na intelektuální, sociální, duchovní, citové a tělesné rovině jedná o naprosté propojení dvou ţivotů. Takovéhoto souladu nelze dosáhnout bez hluboké a trvalé oddanosti. Bůh zamýšlí, aby taková oddanost k manţelství patřila. Manţelství není smlouva, která legalizuje sexuální vztahy. Není to pouhá instituce poskytující péči dětem. Je to víc neţ psychologická klinika, v níţ získáváme emocionální podporu, kterou potřebujeme. Je více neţ prostředkem k zajištění
společenského postavení či ekonomického zabezpečení. Hlavního cíle manţelství nedosáhneme dokonce ani tehdy, kdyţ je nástrojem lásky a společenství, ať uţ jsou tyto hodnoty jakkoli cenné. Nejvyšším smyslem manţelství je spojení dvou jednotlivců na nejhlubší moţné rovině a ve všech oblastech. Takové spojení přináší oběma nejvyšší moţný pocit naplnění a zároveň nejlépe slouţí záměru, který má s jejich ţivotem Bůh. CO ZNAMENÁ BÝT „JEDNO"? Je nabíledni, ţe se jednota nezaručí pouze tím, ţe člověk uzavře manţelství. Být „spojeni" a být „sjednoceni" je rozdíl. Jak říkával jeden starý venkovský kazatel: „Kdyţ sváţete dvě kočky za ocas a pověsíte je přes plot, spojili jste je, ale jednota je něco úplně jiného." Patrně nejlepším biblickým příkladem takového druhu jednoty, který máme, je samotný Bůh. Je zajímavé, ţe výraz pouţitý pro „jedno" v Genesis 2,24, kde Bůh říká: „Proto opustí muţ svého otce i matku a přilne ke své ţeně a stanou se jedním tělem" (přidané zdůraznění), je totéţ hebrejské slovo pouţité o samotném Bohu v Deuteronomiu 6,4, kde čteme: „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest" (KB; přidané zdůraznění). Slovo „jeden" vypovídá o sloţené jednotě v protikladu k jednotě absolutní. Písma odhalují, ţe Bůh je Otec, Syn a Duch, a přesto je jeden. Nemáme tři Bohy, ale Boha jednoho, svým charakterem trojjediného. Existuje mnoho různých znázornění Trojice a všechny v určitém bodě selhávají. Dovolte mi však, abych pouţil jednou velice starou ilustraci a poukázal tak na některé aspekty této jednoty. Otec
Syn
Duch svatý
Trojúhelník lze postavit na kteroukoli stranu a označení Otec, Syn a Duch svatý lze posunout do kterékoli pozice. Výsledek bude vţdy stejný, protoţe Bůh je jeden. Nemůţeme ale jednu stranu smazat nebo jedno označení odstranit. Všechno musí zůstat pohromadě. Bůh je troj-jediný. Bůh je jeden. Tomuto konstatování nedokáţeme plně porozumět, a přesto musíme takto o Bohu mluvit, protoţe právě takto sám sebe zjevil. Nevěděli bychom, ţe Bůh je trojjediný, kdyby Bůh sám sebe jako trojjediného neodhalil. Nevěděli bychom, ţe Trojice znamená jednotu, pokud by nám to Bůh nezjevil. Bůh je jednoto. Na druhou stranu Bůh je rovněţ rŧznost. Nemůţeme říci, ţe v rámci Trojice neexistují ţádné odlišnosti. Přísně vzato, Duch svatý za nás nezemřel na kříţi. To vykonal Syn. Jsme-li věřící, nepřebývá v nás Otec, ale Duch. Členové Trojice skutečně zastávají různé úlohy, a přesto jsou jednotní. Je nemyslitelné, ţe by členové Trojice někdy jednali jako samostatné bytosti. Uţ od Genesis 1,26, kde Bůh prohlásil „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem" (přidané zdůraznění), aţ po Zjevení 22,16-21 zjišťujeme, ţe Trojice působí společně a tvoří sloţenou jednotu. Jaké důsledky má tato Boţí jednota pro manţelství? Předkládám vám zde druhý trojúhelník: Bůh
Manţel
Manţelka
Tentokrát se trojúhelník nesmí překlopit a nesmí spočívat na jiné straně. Bůh musí zůstat na vrcholu křesťanského manţelství. Můţeme však zaměnit označení manţel a manţelka, protoţe ti mají být jedno. V našem věku individualismu si pojmu „jednota" neceníme. Manţelská jednota přesto není druhem jednoty, která by chtěla vykořenit osobnost člověka. Je to spíše jednota, která mu dává svobodu, aby projevoval vlastní odlišnost, a přesto proţíval naprostou jednotu se svým partnerem. Máte svobodu být plně tím, čím vás chce Bůh mít, a přitom zaţívat všechno, co měl Bůh v úmyslu, kdyţ vás spojil v manţelství. Ţádná pravda by nás nemohla více osvobozovat i uspokojovat. Ať uţ právě začínáte společně ţít jako manţelé nebo jste manţelští veteráni, kteří se právě prokousávají nějakými problémy, doufám, ţe máte jasně na mysli cíl manţelství - jednotu na nejhlubší moţné rovině ve všech oblastech ţivota. Moţná je to pro vás jen sen, ale jste-li ochotni na něm pracovat, můţe se stát skutečností. Dokáţete si představit, jaké by to bylo, kdybyste dosáhli určitého stupně intelektuální jednoty? Sociální jednoty? Duchovní jednoty? Fyzické jednoty? Nevzdávejte to. Moţná ţe se nacházíte na pokraji nového objevu. „Jenomţe můj partner nemá zájem se mnou spolupracovat," namítnete. „Sám nebo sama to všechno nedokáţu." To je pravda, ale sám můţete dokázat alespoň něco. A to něco můţe Bůh prostě pouţít k tomu, aby vašeho partnera pohnul ke změně. Věřím, ţe princip, o němţ budeme v následující kapitole hovořit, je pro manţelské štěstí a pro dobré zdraví nejdůleţitějším principem. Pozorně si kapitolu přečtěte a bedlivě o ní přemýšlejte.
KAPITOLA DRUHÁ „Proč se nechce ZMĚNIT?" JILL VEŠLA KE MNĚ DO PORADNY s lehkým úsměvem na tváři. Vyměnili jsme si pozdravy a já jsem se jí zeptal: „Tak co máte na srdci?" V tu chvíli se jí úsměv z tváře vytratil a ona se rozplakala. „Nevím," řekla. „Je toho hodně. Někdy mám pocit, ţe mě to zavalí. Jde o naše manţelství. Připadá mi, ţe si s Bobem nerozumíme. Skoro pořád se hádáme. Někdy uţ to mám chuť vzdát." „Kvůli čemu se konkrétně hádáte?" zeptal jsem se. „Kvůli spoustě věcí," odpověděla. „Mám prostě pocit, ţe Bob mi není ochoten vyjít vstříc. Strašně málo mi pomáhá s dětmi a doma neudělá téměř nic. Říká, ţe ho veškerou energii stojí jeho práce, ale já také celé dny pracuji. V sobotu zase říká, ţe si musí jít zahrát golf, aby se po celém týdnu zotavil. Moţná ţe bych také něco takového potřebovala, ale nemůţu si to dovolit. Někdo se musí postarat o děti a uklidit. Kdyby mi pomohl, pak bychom snad mohli mít volno oba dva." Za čtrnáct dní se mi podařilo popovídat si s Bobem. Poloţil jsem mu otázku: „Jak byste popsal problémy ve vašem vztahu s Jill?" „Je hrozně náročná," konstatoval. „Kdyţ jsme se brali, myslel jsem si, ţe odcházím od matky, ale ona je horší neţ matka. Nikdy toho pro ni neudělám dost. Kdyţ vyluxuju, zeptá se mě, proč jsem neposkládal prádlo. Podle ní jsem jako manţel k ničemu, a tak uţ jsem se skoro přestal snaţit." „A kromě toho," podotkl, „mezi námi není skoro ţádná intimita." „Myslíte sex?" zeptal jsem se. „Ano," přisvědčil. „Od té doby, co se narodily děti, je to tak asi dvakrát do roka. Já si prostě myslím, ţe takhle to v manţelství nemá vypadat, ale nějak se mi nedaří ji přimět, aby to pochopila." Jill s Bobem měli ve vztahu váţné problémy. Kaţdý z nich však popisuje problém z hlediska partnerova chování. Oba se domnívají, ţe kdyby se druhý změnil, mohlo by být jejich manţelství dobré. Oba dva tvrdí v podstatě totéţ. „Mým problémem je můj manţel (moje manţelka). Jsem v zásadě slušný člověk, ale kvůli partnerovi jsem hrozně nešťastný." Vzorec je stále stejný. Vychrlíme ze sebe svoje pocity vůči partnerovi a svoje problémy popisujeme z hlediska toho, v čem všem partner zklamal. Kdyţ poskytuji manţelským dvojicím poradenství, často jim dám papír a tuţku a poţádám je, aby mi napsali, co se jim na partnerovi nelíbí. Měli byste ty seznamy vidět. Někteří si musí říci o další papír. Píší zuřivě a bez zábran. O chvilku později je pak poţádám, aby mi sepsali seznam toho, co povaţují za vlastní slabé stránky. Reagují zábavně. Obyčejně přijdou na jednu slabost ihned, a tak ji napíší. Pak uţ musí opravdu zapřemýšlet, aby dali dohromady i druhou. Někteří na ni vůbec nepřijdou. Není to legrace? Na mně se najde jen jedna malá chybička (nebo nanejvýš tři aţ čtyři), kdeţto partner disponuje desítkami záporných vlastností. JAK NAJÍT CHYBU - U SEBE Kdyby můj partner šel do sebe a napravil se, mohli bychom mít šťastné manţelství, usuzujeme. A tak sekýrujeme, trápíme se, vyţadujeme, pláčeme, odcházíme z místnosti, propadáme zoufalství - a to všechno není nic platné. Můj partner se nezmění, a proto jsem předurčen k tomu, abych byl nešťastný. Tomu nevěřte! Vaše manţelství se mŧţe zlepšit a zlepšení mŧţe nastat uţ dnes, bez ohledu na postoj vašeho partnera.
Pro zlepšení existuje strategie. Vyslovil ji Jeţíš a je zaznamenána v Matoušově evangeliu 7,15. V následující citaci nahrazuji slovo „bratr" slovem „partner", abychom viděli, jak tento princip funguje v manţelství. Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni... Jak to, ţe vidíš třísku v oku svého partnera, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, ţe říkáš svému partnerovi: ,Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka' -a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého partnera. Prosím, abyste mě teď chápali správně. Nenazývám nikoho pokrytcem. Cituji prostě jeden princip, jemuţ Jeţíš vyučoval. Jeţíš sděluje, ţe pokud se například ţena snaţí zlepšit svoje manţelství tím, ţe nutí manţela ke změně (pilně pracuje na tom, aby mu vyjmula z oka třísku), vynakládá energii špatným směrem. Je zapotřebí začít u vlastních chyb (trám ve vlastním oku). Nepopírám, ţe partner má slabé stránky nebo chyby. Chci tím říci, ţe nemáme začínat tím, ţe se budeme snaţit vypořádat s chybami partnera. První otázka pro kohokoli z nás, kdo se ocitne v manţelské bouři, zní: „Co je v nepořádku se mnou. Co dělám špatně?" Moţná se vám zdá tento přístup zvláštní, protoţe koneckonců 95 % problémů tvoří váš partner. Je to tak? Nejste sice dokonalý, ale vaše selhání je pouze minimální. Určitě netvoří víc neţ 5 %. Předpokládejme, ţe to je pravda, i kdyţ aţ o tom začnete přemýšlet, procento se moţná změní. I kdyţ tvoříte pouhých 5 % problémů, drţíte klíč k zlepšení ve svých rukou. Jeţíš řekl: „Nejprve vyjmi ze svého oka trám." Jak přitom postupovat? Jak to udělat, abychom si vytáhli „trám" z oka? Navrhuji, abyste zůstali sami s Bohem, nejlépe tam, kde můţete mluvit nahlas. (Pokud skutečně vůči partnerovi cítíte silné nepřátelství, můţete si třeba předem sepsat výčet jeho nebo jejích špatných vlastností. To vám můţe z psychologického hlediska pomoci uvolnit mysl, takţe se budete schopni vypořádat s vlastními chybami). SEPIŠTE SI SEZNAM Aţ budete sami s Bohem, jednoduše se zeptejte: „Pane, co já dělám špatně? Jaké mám nedostatky? Jakých hříchů se dopouštím? Vím, ţe můj partner jich má mnoho a uţ jsem si je i napsala, ale teď bych ráda věděla - jaké hříchy mám na kontě já." Mějte po ruce pero a papír, protoţe na takovou modlitbu Bůh odpoví. Sepište si seznam svých hříchů. Moţná ţe objevíte hřích zahořklosti, který je zavrhován v listu Efezským 4,31 (NS): „Všechna hořkost, zuřivost, hněv, křik a rouhání ať jsou od vás odňaty zároveň se vší špatností." Jistě, váš partner se moţná stal bezprostřední příčinou vašeho negativního postoje, ale vy jste dovolili, aby se ve vás rozvinula hořkost. Vţdycky je nesprávné být vůči nějakému Boţímu tvorovi zahořklý. Moţná, ţe objevíte hřích zvaný nelaskavost, jenţ je porušením příkazu v listu Efezským 4,32: „... buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám." „Jenomţe moje manţelka mě nepodněcuje k laskavosti," namítnete. To je pravda, ale ten, kdo se rozhoduje, jestli bude reagovat laskavě nebo nelaskavě, jste vy. U křesťana je absence laskavosti vţdycky chybou. Moţná ţe odhalíte nedostatek lásky k svému partnerovi. Budeme to ještě dále rozebírat v 3. kapitole, ale dovolte mi, abych zde uvedl, ţe láska, tak jak je popisována v 13. kapitole listu Korintským, znamená spíš jednání nebo postoj neţ emoci. „Láskaje trpělivá, laskavá... láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráţdit, nepočítá křivdy" (v. 4-5). Kdyţ jste partnerovi neprojevili lásku, zhřešili jste. Moţná ţe vám Duch svatý připomene mnoho hříchů. Jeden po druhém si je zapište, a kdyţ uţ vás ţádný nenapadne, otevřete si Bibli a přečtěte si text v 1. listu Janově 1,9: „Jestliţe doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, ţe nám hříchy odpouští a očišťuje nás
od kaţdé nepravosti." Kdyţ jste si sepsali seznam, fakticky jste vyznali svůj hřích, protoţe jste souhlasili s Bohem, ţe tyto věci jsou ve vašem ţivotě špatné. PŘIJMĚTE BOŢÍ ODPUŠTĚNÍ Navrhuji však, abyste si seznam opět prošli, znovu se shodli s Bohem na tom, ţe tyto věci jsou špatné, a zároveň mu poděkovali za Kristovu smrt na kříţi, a tedy i za jeho odpuštění. Svými vlastními slovy tak vyjádříte: „Otče, tohle je špatné. Hodně špatné. Jak to, ţe jsem byl tak pošetilý? Chci ti ale poděkovat za kříţ, za to, ţe Kristus za tento hřích zaplatil a ţe já mohu dosáhnout odpuštění. Děkuji ti, Otče, za to, ţe jsi mi odpustil." Postupně si projděte seznam a přijměte Boţí odpuštění za kaţdé provinění v minulosti. Bůh nechce, abychom ţili pod emocionálním břemenem minulých selhání. Můţe nám být odpuštěno. ČISTÉ SVĚDOMÍ Aţ přijmete Boţí odpuštění, přijde na řadu druhý krok, jenţ vede k rostoucímu manţelství, které stále víc dělá čest Bohu. Apoštol Pavel jej uvádí ve Skutcích 24,16 jako základní princip vlastního ţivota: „Proto i já se vţdy snaţím zachovat neporušené svědomí před Bohem i lidmi." Domnívám se, ţe v tomto vyjádření najdeme nejdůleţitější zásadu pro duševní zdraví a v důsledku toho i pro zdraví v manţelském vztahu. Pavel netvrdí, ţe neudělal nikdy nic špatného. Kdyţ se však něčeho takového dopustil, očistil svoje svědomí, a to nejprve vůči Bohu a pak vůči lidem. Svoje svědomí vůči Bohu dáváme do pořádku tehdy, kdyţ vyznáváme svoje hříchy. Vůči partnerovi očišťujeme svoje svědomí tehdy, kdyţ za ním jdeme a svoje pochybení mu přiznáme. „Co kdyţ mi ale partner není ochoten odpustit?" To je jeho problém, ne váš. Vaší odpovědností je přiznat špatnost, kterou v sobě ; nesete, a poprosit o odpuštění. Není vaší odpovědností, jak partner zareaguje. Tím, ţe jste se vypořádali s vlastní špatností, jste udělali, co bylo ve vašich silách. Dokud se nepoperete s vlastními hříchy, neuděláte, co můţete. Jak vidíte, nemůţete vyznat hřích svého partnera, í avšak lze nějak pohnout se svými pěti procenty. Po dobrém obědě můţete manţelovi nebo manţelce říci: „Miláčku : (nebo jakékoli jiné oslovení, kterému dáváte přednost), Bůh se mnou dnes jednal a já si teď uvědomuji, ţe jsem v mnoha věcech chyboval. Vyznal jsem je Bohu a chci tě poprosit o odpuštění. Kdyţ jsem vyţadoval, abys..., bylo to ode mne hrozně sobecké. Choval jsem se nelaskavě, kdyţ jsem... Nenaplňoval jsem tvoje potřeby, protoţe jsem... Chtěl jsem tě poprosit, abys mi to odpustila. Buďte vůči manţelce i či manţelovi stejně konkrétní, jako kdyţ jste mluvili s Bohem. Dejte partnerovi moţnost nějak zareagovat. Co se stane, aţ to uděláte? Moţná ţe začne svítat na lepší časy. Na druhou stranu vám ale partner můţe také říci: „No jo, to uţ jsem slyšel. Uţ tomu nevěřím." To, co v tuto chvíli uděláte, rozhodne o tom, zda si budete muset sjednat další vyznávací schůzku s Bohem nebo zda se vaše manţelství začne zlepšovat. Pokud s pláčem či slovně vybuchnete nebo začnou létat talíře, budete se muset znovu uchýlit do ústraní a poprosit Boha o odpuštění za další selhání. Bylo by moţné reagovat třeba takto: „Tvoje pocity chápu. Vím, ţe uţ jsem se ti vyznával i dřív, a vím, ţe jsem mnohokrát selhal a nebyl takový, jaký chci být. A tak chápu, ţe je pro tebe těţké uvěřit, ţe tentokrát uţ to bude jiné." Nevypouštějte ukvapené sliby ohledně budoucnosti. Teď se vypořádáváte s minulostí. Pokud to není partnerovi proti mysli, zpečeťte svoje vyznání objetím a polibkem. Usmějte se na něj, i kdyţ vás od sebe odstrčí. STRHNĚTE ZEĎ! Netrapte se tím, jak partner na vaše vyznání zareaguje. Nečekejte, ţe padne na kolena a vyzná svoje chyby. Ale třeba to udělá, a jestli ano, sláva! Čeká vás láskyplný večer. Ale
negativní pocity se tak snadno nevzdávají. Osobní pýcha nám v tom všem brání. Ponechte čas Bohu, aby mohl ve vašem partnerovi působit. Pokud jste vyznali svoje provinění a očistili svoje svědomí vůči Bohu i vůči partnerovi, udělali jste pro něho nejvíce, co jste mohli. Třeba nezareaguje podobně, ale ještě nikdy jste mu tolik neulehčili situaci, aby mohl přiznat vlastní chyby. Nesmíme lidmi manipulovat. Kaţdý člověk má svobodnou vůli. Můţeme se rozhodnout, ţe se budeme chovat nenávistně, jedovatě a protivně, a to i tehdy, kdyţ druhý přizná své chyby. Ale i kdyţ váš partner vŧbec ţádnou špatnost nepřizná, můţe se vaše manţelství zlepšit, protoţe teď jste svobodní k tomu, abyste se vydali na cestu a stali se pro svoje manţelství pozitivní hnací silou k dobrému. Teď jste volní. Uţ nemusíte být součástí problému. Místo toho se můţete stát součástí jeho řešení. Mnoho párů uvízlo na mrtvém bodě, protoţe mezi sebou nechaly vyrůst zeď. Zeď se staví vţdy cihla po cihle. Jeden partner v určité záleţitosti selţe. Můţe se jednat o něco tak malého, jako nevyneseni odpadků, nebo něco tak velkého, jako nenaplnění sexuálních potřeb. S problémem nic neuděláme a přejdeme jej. Sami před sebou se omlouváme a v duchu si říkáme: „A co vlastně čeká? Dělám si svoje. Proč nemyslí na moje potřeby?" Z různých důvodů přecházíme jednu chybu za druhou. Nakonec mezi dvěma lidmi, kteří se na začátku „měli rádi", vyroste dlouhá, vysoká, silná zeď. Komunikace se zadře, ustane a zbude jen zášť. Jak takovou zeď zbořit? Tak, ţe tyto hříšné cihly jednu po druhé strhneme. Kdyţ svoje provinění co nejkonkrétněji přiznáváme, ničíme bariéru, která překáţí růstu. Jistě, má-li být vztah ideální, musí se strhnout zdi z obou stran. Jestliţe však začnete bořit zeď na své straně, usnadníte partnerovi situaci a i on bude moci začít s demolicí. Pokud budete oba ochotni strhnou zeď, která vás rozděluje, můţete na hromadě trosek vybudovat krásný vztah. Jakmile je zeď díky vyznání a odpuštění strţena, musíme praktikovat okamţité vyznávání kaţdého dalšího provinění. Nikdy nesmíme připustit, aby zeď znovu vyrostla. Vyznávání se musí stát způsobem ţivota. VYRŦSTÁ MALÁ ZÍDKA... Ráno zaţívá mnoho domácností horečné okamţiky, chvíle, kdy můţe dojít k výbuchům. S mou ţenou Karolyn jsme také jednou takové ráno proţili. Snaţili jsme se vypravit děti do školy a mě do práce, kdyţ vtom jsem se manţelky zeptal: „Nevíš, kde mám aktovku, Karolyn?" Na to ona odvětila: „Nevím." Zareagoval jsem o něco hlasitěji: „Karolyn, prosím tě, spěchám. Kde mám aktovku? Včera večer jsem si ji postavil tady vedle skříňky, ji teď tu není. Kam jsi ji dala?" »Gary„já nevím, kde tu aktovku máš!" Přidali jsme pak ještě dvě kola. Tentýţ obsah, hlasitější projev. To uţ jsem byl opravdu rozzlobený. Zjevně mi aktovku někam odnesla, bylo jí to natolik jedno, ţe se ani neobtěţovala přijít na to, kam ji dala. Naštvaně jsem se i s dětmi vyřítil z domu a spěšně jsem je zavezl do školy. Laskavě jsem si s nimi popovídal o tom, co dělají ve škole, ale kdyţ jsem je vysadil z auta, opět jsem se vrátil do stavu zuřivosti vůči Karolyn za to, ţe mi aktovku někam zašantročila. Během celých čtrnácti kilometrů, které jsem ujel od školy k sobě do kanceláře, jsem soptil: „Jak jsem si mohl vzít takovou zmatkářku? Ta aktovka je důleţitá. V podstatě se bez ní neobejdu. To jsem zvědav, co dnes budu dělat." Na tu otázku jsem si odpověděl v okamţiku, kdy jsem vkročil do kanceláře. Aktovka tam trůnila na stejném místě, kde jsem ji předešlého dne nechal. V tu chvíli jsem měl několik moţností. Mohl jsem to pustit z hlavy, v duchu si slíbit, ţe nikdy Karolyn neprozradím, kde jsem aktovku našel, a doufat, ţe se mě na to nikdy nezeptá. Mohl jsem si svoji reakci racionálně zdůvodnit následkem únavy, rozčilení, nedostatku
pohybu -vhod by přišla jakákoli výmluva. A nebo jsem mohl uplatnit to, co káţu, tedy všimnout si trámu, vyznat svůj hřích a poprosit o odpuštění. ZEĎ PADÁ A tak jsem se obrátil k Bohu a řekl jsem mu: „Ach Boţe, to jsem byl ale hlupák. Odpusť mi, ţe jsem se choval ke Karolyn tak hrozně. Odpusť mi nedostatek lásky, nelaskavá a kritická slova, kterými jsem ji obviňoval, ducha zatrpklosti. Děkuji ti, Otče, za kříţ. Děkuji ti za to, ţe za mě bylo zaplaceno výkupné. Děkuji ti za odpuštění." Očistil jsem svoje svědomí vůči Bohu. Pak přišel na řadu telefon. „Karolyn... já... no... já jsem... ehm... uţ jsem tu aktovku našel." „Dobře," řekla. „Byla tady v kanceláři," vykoktal jsem dál. „Moc mě mrzí, jak jsem s tebou mluvil. Bylo to hrozné a taky špatné. Chci tě poprosit, abys mi to odpustila." A víte, co mi na to řekla? „Věděla jsem, ţe zavoláš!" Věděla, ţe zatelefonuji, protoţe jsme si slíbili, ţe nedovolíme, aby mezi námi vyrostla a zesílila zeď. Věděla, ţe mi to nedá, abych nechal svoje provinění dlouho nevyřešené. Na to, abychom nechávali vyrůstat vysoké, bytelné zdi, je ţivot příliš krátký. Proč bychom jím měli mrhat? Pokud se budete kaţdým selháním zabývat hned poté, kdy k němu dojde, ţádná zeď se nikde tyčit nebude. Moţná si v duchu říkáte: „Zvýšit hlas kvůli aktovce je malý hříšek. To moje hříchy patří do úplně jiné kategorie." Vzpomínám si na manţela, který mi poté, co vyslechl moji přednášku „Jak vyjmout trám z vlastního oka", řekl: „Nikdy bych si nepomyslel, ţe se mi to můţe stát. Máme s ţenou dost pěkné manţelství. Vţdycky jsme byli hrdí na to, jak jsme si vzájemně oddaní. Ale před půl rokem začala u nás ve firmě pracovat jedna ţena, a ta uvedla v mém nitru do pohybu něco, co uţ jsem dlouho nepociťoval. Abych k vám byl upřímný, bylo to vzrušující." JAREDOVA TAJNÁ ZEĎ „Začali jsme spolu chodit na oběd a hrozně dobře se nám spolu povídalo. Zdálo se nám, jako bychom se znali celý ţivot. Věděl jsem, ţe bych ten vztah neměl rozvíjet, ale připadal mi strašně uspokojivý. Byla také vdaná a jednoho dne mi zatelefonoval její manţel a sdělil mi, ţe o mém vztahu s jeho ţenou ví, a ţe pokud s ním okamţitě neskončím, zavolá mé manţelce a všechno jí řekne. To mě vyděsilo. Celé odpoledne jsem přemýšlel, co se stane s naším manţelstvím a s našimi dětmi. V sexuálním ohledu jsme spolu sice nic neměli, ale i tak mi bylo jasné, ţe jsme v našem vztahu zašli příliš daleko." Jared měl také obavy z toho, jaká mezi ním a jeho ţenou vyrůstala zeď. O vztahu nevěděla, ale rostlo mezi nimi napětí a Jared si uvědomil, ţe „z mého .tajemství' se mezi mnou a mou manţelkou rozhodně Stala citová bariéra". Více si uvědomoval, co ho na jejím chování dráţdí. Později se mi přiznal, ţe se několik měsíců „zabýval myšlenkou, ţe by se mu moţná s někým jiným ţilo lépe. Vím, ţe mě satan vedl po cestě, která by potupila Krista. Kdyţ jsem jel to odpoledne domů, zastavil jsem u jednoho parku, vylil srdce Bohu a vyznal jsem mu svůj hřích. Nevzpomínám si, ţe bych někdy předtím tak plakal. Věděl jsem, ţe Bůh je mi ochotný odpustit, ale stěţí jsem mohl uvěřit, ţe jsem satanovi dovolil, aby mě zavedl po hříšné cestě tak daleko". Jared musel pochopitelně udělat i další kroky. Ten večer se doma své ţeně ke všemu přiznal. Řekl jí, ţe ji opravdové miluje a ţe je mu moc líto, ţe si dovolil chodit na obědy s jinou ţenou. Hodlal vztah příští den přerušit „stůj co stůj", jak se vyjádřil. Doufal jsem, ţe mi ţena dokáţe odpustit a ţe budeme na našem manţelství moci dál pracovat. Plakala a nebyla k utišení. Uţ dlouho zřejmě ani jeden z nás necítil tak velikou bolest. Řekla mi, ţe mi chce odpustit, ale ţe potřebuje čas, aby se ve svých pocitech dokázala zorientovat."
Příštího dne poprosil tu druhou ţenu, aby za ním přišla do kanceláře. Sdělil jí, ţe to, jak spolu trávili čas, i to, jak se k ní choval, nebylo v pořádku. Vzal na sebe plnou zodpovědnost za to, ţe si podle svých slov „dovolil dělat něco, o čem jsem věděl, ţe se vyvíjí nesprávným směrem. Poprosil jsem ji, aby mi moje nevhodné chování odpustila, a řekl jsem jí, ţe doufám, ţe s manţelem dokáţí problémy v manţelství vyřešit". Jared jí sdělil, ţe chce jejímu manţelovi zatelefonovat a omluvit se mu. „Dala mi na něj telefonní číslo. Jakmile odešla ode mě z kanceláře, zavolal jsem mu a omluvil jsem se za to, ţe jsem se choval nevhodně. Ujistil jsem ho o tom, ţe jsme spolu po sexuální stránce nic neměli, ale ţe si rozhodně uvědomuji, ţe nebylo v pořádku, ţe jsme spolu trávili tolik času. Řekl jsem mu, ţe jsem své ţeně přiznal všechno, co se stalo, poprosil ji o odpuštění a doufám, ţe mi dá šanci na našem manţelství pracovat, a ţe totéţ přeji i jemu a jeho manţelce." Příští večer došlo mezi Jaredem a jeho ţenou k dalšímu rozhovoru. Znovu plakali a manţelka mu řekla, ţe je ochotná mu odpustit a ţe chce pro jejich manţelství něco dělat. „Zeptala se mě, jestli bych byl ochoten zajít za nějakým poradcem. S tím jsem ochotně souhlasil. Během následujících tří měsíců jsme se jednou týdně scházeli s poradcem a vypořádávali se nejen s bolestí mého nynějšího selhání, ale i s některými věcmi, které jsme v minulosti neřešili. To všechno se stalo před pěti lety a dnes máme úţasné manţelství. Jsem Bohu vděčný, ţe pouţil rozezleného manţela k tomu, aby mě vzpamatoval. A jsem vděčný své ţeně, ţe mi odpustila." Jaredův příběh názorně dokládá tři skutečnosti: (1) hřích klame; (2) Bůh se stará o svoje děti, které sejdou z cesty, (3) pokání je vţdycky tou lepší volbou. Pokání umoţňuje odpustit a odpuštění přináší uzdravení. NE SAMI Samozřejmě ţe to nezvládneme sami. Z lidského hlediska je to nad síly kohokoli z nás. Třetí krok musí doprovázet druhé dva. Znamená to poddat se působení Ducha svatého. Tomuto pojetí není vţdycky snadné porozumět. Ale Jeţíš nám dal zaslíbení a popsal, oč jde. Kdyţ ve 14. kapitole Janova evangelia mluvil při Poslední večeři se svými dvanácti učedníky, věděl, jaký mají strach a jaké jim hrozí pocity osamění, aţ pozemská sluţba jejich Mistra skončí. Slíbil jim, ţe pošle „Utěšitele", který je uvede do veškeré pravdy. Pavel nám říká, ţe Duch přebývá v kaţdém věřícím člověku (Ř 8,9). Kdyţ se něčím proviníme, právě Duch svatý nás kára (Ţd 12,5) a podněcuje nás k tomu, abychom svůj hřích vyznali. Duch svatý má za úkol pěstovat v nás vlastnosti a charakterové rysy, které byly v Jeţíšově ţivotě tak patrné a jimţ Pavel říká „ovoce Boţího Ducha". Je to „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání" (Ga 5,22-23). Všimněte si, ţe Pavel tyto vlastnosti nazývá „ovocem Boţího Ducha", ne plody vlastního úsilí. Křesťanský ţivot není závazek, ţe se budeme snaţit být jako Jeţíš. Znamená, ţe přenecháme svůj ţivot Duchu svatému, aby skrze nás mohl projevovat Jeţíšovy vlastnosti. PODDAT SE NĚKOMU VĚTŠÍMU, NEŢ JSME MY SAMI Pokoj si nemůţeme vydobýt tvrdou prací. Dostavuje se jako vedlejší produkt toho, ţe svůj ţivot plně podřídíme Duchu svatému. Totéţ můţeme říci o radosti, trpělivosti, tichosti, dobrotě a všech ostatních vlastnostech, o nichţ jsme předtím mluvili. Klíčem ke křesťanovu vítězství je, ţe uzná a přijme vedení Ducha svatého. ; Jak nás tedy Duch svatý naplňuje nebo jak nás vede? Kdyţ vyznáme svoje hříchy a přijmeme Boţí odpuštění, poprosíme ho, aby nás zcela naplnil neboli vedl svým Duchem. Tím vlastně Ducha svatého ţádáme, aby nastoupil na trůn našeho ţivota. Je to modlitba, na kterou Bůh odpoví, protoţe slíbil, ţe „kdykoliv o něco poţádáme ve shodě s jeho vůlí", slyší nás a naší prosbě vyhoví (1 J 5,14). Z výroku v listu Efezským 5,18 víme, ţe to, aby nás naplnil svým Duchem, je „ve shodě jeho vůlí", protoţe
tam čteme: „naplněni buďte Duchem". Kdyţ ho proto prosíme, aby nás naplnil nebo nás vedl, víme, ţe to udělá. Vědomí, ţe Duch ovládá náš ţivot, přijímáme vírou. Neočekáváme ţádné veliké emocionální proţitky ani se jich nedovoláváme. Poté, co jsme vyznali svoje hříchy a poţádali o Boţí vedení, prostě důvěřujeme, ţe v nás Bůh působí. Jdeme dál ţivotem a věříme, ţe skrze Boţího Ducha můţeme formovat své manţelství, a to otevřeností, vyznáním a odpuštěním. Stručně shrnu, jak se můţeme poddávat Duchu svatému a zlepšit tak svoje manţelství: Uvědomuji si, ţe moje manţelství není takové, jaké by mělo být. Přestanu svalovat vinu na partnera a poţádám Boha, aby mi ukázal, v Čem chybuji. Podle 1. listu Jana 1,9 vyznám svůj hřích a přijmu Boţí odpuštění. Poţádám Boha, aby mě naplnil svým Duchem a dal mi sílu, abych mohl ve svém ţivotě dělat konstruktivní změny. 5. V jeho moci zajdu za partnerem, vyznám svoje provinění a poprosím o odpuštění. 6. V jeho síle pak podle zásad, které nalézám v Písmu, činím změny ve svém chování, slovech a postojích. Ujišťuji vás, ţe pokud to takhle uděláte, budete vy i váš partner nebo partnerka blíţ tomu, abyste vybudovali manţelství, jaké jste si vţdycky přáli. 1. 2. 3. 4.
TAK DOBŘE, ALE CO ON? Nerad bych vyvolal dojem, ţe se přestupky svého partnera nemáte zabývat. Dovolte mi, abych uvedl jeden názorný osobní příklad, který ukazuje, jakou úlohu hraje v rozhovoru o hříchu vyznání. Před lety jsme jednu letní sobotu spolu s manţelkou a našimi dvěma dětmi obědvali a kochali se krásou, kterou nám skýtal pohled z okna. Ptáci zpívali, kvetly květiny a v srdci jsme cítili radost, a to přesně do chvíle, kdy Karolyn oznámila, ţe má v plánu zajet se synem do nákupního střediska a koupit mu tam nové boty. Po tomto oznámení pak během chvilky odjela. A na stole nechala špinavé nádobí. Jelikoţ jsem zralý člověk, pochopitelně jsem na to nic neřekl. Ale kdyţ odjela a zmizela mi z očí, uchýlil jsem se na zadní verandu a uvelebil jsem se tam v houpacím křesle, načeţ jsem se na ni začal zlobit. Za přičinění mé melancholické povahy mi hlavou táhly všechny moţné nerudné myšlenky. „Vţdyť tohle je nakonec můj jediný volný den. Vţdycky se snaţím, abych byl v sobotu doma. Ona nechodí nikam do práce. Můţe jet nakupovat kterýkoli den v týdnu. Tak proč to nechá aţ na sobotu? Je nabíledni, ţe mě nemiluje, protoţe jinak by neodjela a nenechala mě tu samotného. No, vlastně mě tu nenechala samotného. Nechala mi na stole horu špinavého nádobí. Kdyţ uţ nic jiného, mohla aspoň uklidit ze stolu ty talíře. Patrně čeká, ţe to udělám já. Ale já jí ukáţu. Nejsem ţádný její sluha." S mými myšlenkami to šlo od desíti k pěti, aţ se mi podařilo cítit ; se v přítomnosti zpívajících ptáků a kvetoucích květin dokonale mizerně. Pak mi velice potichu, téměř jako kdyby Bůh váhal, jestli mě má v mém neštěstí vyrušovat, přišel na mysl název mé přednášky - „Trám v oku" a Jeţíšova slova: „... nejprve vyjmi ze svého oka trám." Obrátil jsem se k Bohu a řekl jsem: „Ach, Pane, je to ode mě pošetilé a hloupé. Co to se mnou je, ţe se na svoji ţenu dokáţu tak rozzlobit za to, ţe jede do nákupního střediska?" Odpověď přišla vzápětí. Zaprvé jsem posuzoval, jaké má manţelka pro svoje rozhodnutí pohnutky, a říkal jsem si, ţe odjela proto, ţe mě nemá ráda nebo ţe . na mě nemyslí. Takové souzení Jeţíš v Matoušově evangeliu 7,1 odmítá. (Takové posuzování je mimochodem rovněţ pošetilé, protoţe nikdo nemůţe znát pohnutky druhého člověka, pokud se mu je ten druhý nerozhodne odhalit.) A zadruhé jsem zaujímal velice sobecký postoj kdyţ jsem tyto věci vyznal a přijal jsem Boţí odpuštění, postoupil jsem trůn svého ţivota Duchu svatému a dokázal jsem v optimistickém duchu a s pozitivním postojem vůči manţelce umýt nádobí. Kdyţ uţ byly toho večera děti v posteli, měl jsem moţnost své
ţeně o svém odpoledním problému říci. „Představ si," začal jsem, „dneska odpoledne jsem musel docela zápasit, a to tak, ţe jsem vlastně hřešil « Bůh si to se mnou musel vyřídit. Teď uţ jsem to vyznal a Bůh mi odpustil, ale říkal jsem si, ţe by tě to třeba také mohlo zajímat." Neodolala, a tak jsem jí potom vyprávěl o svých postojích a myškách i o tom, ţe jsem pochopil, jak jsou špatné. Nemusel jsem jí to vyznávat, protoţe se mnou ve chvíli mého provinění ani nebyla. .Vyznal jsem to Bohu, ale jí jsem o tom pověděl proto, ţe naším cílem je jednota, jak jsme viděli v předcházející kapitole. Jednoty dosahujeme jen tehdy, kdyţ jsme ochotni svěřovat jeden druhému nejen svoje úspěchy, ale také selhání. Kdyţ jsem manţelce odhalil svůj problém i to, ţe jsem jej vyznal Bohu, byla velice otevřená a mohli jsme spolu probrat, co se vlastně udalo, a dohodnout se na určitých pravidlech do budoucna, která pro nás byla oboustranně přijatelná. Jak vidíte, moje vyznání vydláţdilo cestu ke konstruktivnímu rozhovoru o tom, jak jednala. Mělo by tu zaznít, ţe Karolyn se nedopustila ţádného morálně nesprávného činu. Nakupovat v sobotu není hřích. To já jsem hřešil. Kdyţ jsem si svůj problém přiznal a přestal na ni ukazovat prstem a obviňovat ji, získala po emocionální stránce svobodu se mnou o svém jednání mluvit a poloţit si otázku: „Jak bych ti mohla s tímto problémem pomoci?" Kdybych se tehdy rozhodl, ţe zůstanu ve svém pocitu neštěstí a nechal bych v sobě narůst hořkost, vedlo by to k úplně odlišným výsledkům. Aţ by přišla domů, mohl bych se do ní pustit a začít ji odsuzovat. Nebo bych mohl mlčet a trucovat a ona by mě musela prosit, abych jí řekl, proč se chovám tak nepřátelsky. Mohl bych se ponořit do svých pocitů, nic s nimi nedělat a nechat je doutnat pod povrchem. Ani jedna z těchto reakcí by našemu manţelství nepomohla. Kdykoliv se nějaký vztah zhroutí, přispěly k jeho zhroucení oba lidé. Moţná ţe jeden nese větší odpovědnost neţ druhý, ale kterýkoli z nich můţe podniknout kroky, jeţ vedou k obnovení vztahu. Oba se musí vypořádat se špatností, kterou nesou na svých bedrech. To je ve skutečnosti všechno, co mohou oba udělat. Vyznání je osobní akt. Musíme si navzájem poskytnout svobodu rozhodnout se, jestli vyznání učiníme nebo ne. Mezitím můţeme sami vyznat svoje špatné jednání. To se můţe stát impulsem, který povede k vyznání i ze strany partnera. V této kapitole jsme rozebírali, jak svoje manţelství zlepšit a vydat se po cestě k jeho uzdravení. Po počátečním velkém vyznání si uţ nemusíte sepisovat seznam hříchů, ale měli byste je řešit jeden po druhém tak, jak se vyskytnou. V kterýkoli den, kdy si ve vašem vztahu uvědomíte nějaké napětí, nevhodné pocity a vytrácející se jednotu, měla by první otázka znít: „Co dělám špatně, Pane? Proč mě to tak rozčiluje? Co jsem udělal nebo neudělal, ţe to mou partnerku zřejmě podnítilo k takovému jednání? A i kdyţ je její jednání naprosto nesprávné, jak jsem na tom se svým postojem já? Reaguji na to správně nebo nesprávně?" Aţ uvidíte, v čem chybujete, vyznejte to, přijměte Boţí odpuštění a poproste, aby vás jeho Duch vedl. Nejsou to lidé, kdo nás „dělá nešťastnými". To my se rozhodneme, ţe budeme nešťastní. Bezprostřední emoce, kterou po nějakém partnerově jednání pocítíme, vznikne moţná automaticky a neovlivníme ji, ale to, co s touto emocí uděláme, je naší volbou. Jste-li ochotni pátrat ve svém srdci a vyznat všechno špatné, co odhalíte, pak můţete pocítit pokoj, i kdyţ s danou situací nejste nijak zvlášť spokojeni. Místo abyste svým postojem problém zhoršovali, můţete se pak stát pozitivní silou, která povede ke změně. ZÁVĚREM Je důleţité pamatovat na to, ţe manţelství je moţné zlepšit i tehdy, kdyţ se váš partner vůbec nezmění. Jeden partner můţe změnit manţelství k lepšímu i v situaci, kdy druhý po zlepšení vůbec netouţí. Netvrdím, ţe můţete dosáhnout ideálního manţelství, které je v kaţdé oblasti plně uspokojivé. K tomu je skutečně zapotřebí práce dvou lidí pod Boţím vedením. Ale pokud jste ochotni se měnit, můţete se dočkat toho, ţe vaše manţelství značně povyroste.
Jestliţe budete jednat tak, jak navrhuji v této kapitole, podniknete tak první a strategicky nejdůleţitější kroky na cestě k zdravému a rostoucímu manţelství. Kdo ví, co Bůh s vaším partnerem udělá, kdyţ přestanete slouţit jako brzda a začnete mu pomáhat?
KAPITOLA TŘETÍ Co SKUTEČNĚ znamená láska CO ZNAMENÁ skutečně milovat svého partnera? Moţná to znamená něco jiného, neţ si myslíte. Pokud byste provedli průzkum mezi svými přáteli, kteří ţijí v manţelství (přičemţ byste jim zaručili anonymitu) a poţádali je, aby se ohodnotili na stupnici od 1 do 10, na níţ by 1 znamenala „naprostou oddanost vlastním zájmům" a 10 by označovala „naprostou oddanost blahu partnera", dovolím si předpovědět, ţe by většina skončila někde u bodu 5. Jsme-li totiţ upřímní, přemýšlí většina z nás o tom, co budeme mít ze vztahu my, jak báječné to bude pro nás. Je to láska? Během několika uplynulých let jsem poţádal různé studijní skupiny na seminářích, aby definovaly, co je podle jejich názoru láska. Definice se od sebe velice lišily. Některé kladly silný důraz na citový a tělesný aspekt lásky, jiné zase zdůrazňovaly její sebeobětující povahu. Jedna definice, která se mi líbí, zní: „Láska je slovo, které se skládá ze dvou slabik, krátké a dlouhé, a ze dvou bláznů, tebe a mne." V tomto bodě se nebudu snaţit lásku nějak dále definovat, ale přesto se chci s vámi podělit o dva velice zvláštní výroky v Písmu. V listu Efezským 5,15 se manţelům připomíná: „Milujte své ţeny" a text v listu Titovi 2,3-5 radí starším ţenám: „Ať vedou mladší ţeny k tomu, aby měly rády své muţe." Rád bych připomněl, ţe gramatické spojení v listu Efezským 5,25 je stejné jako v 18. verši, kde čteme: „... naplněni buďte Duchem" (KB). Je to příkaz. Jak to, ţe Bůh muţi přikazuje, aby miloval svoji manţelku, a ţenu musí někdo vést k tomu, aby milovala svého manţela? Copak to nepatří k manţelství? Proto jste do něj přeci v první řadě vstupovali. A kdyţ za mnou manţelské dvojice přijdou a chtějí mluvit o manţelství, také mi to většina z nich řekne. Proč nám tedy po uzavření manţelství musí Bůh přikazovat, abychom milovali? Nemohlo by to být tím, ţe to, čemu jsme říkali „láska", vůbec láska není? Nemohlo by to být tak, ţe u většiny dvojic přichází láska aţ po svatbě, pokud jí vůbec kdy dají skutečnou podobu? NEKRÁSNĚJŠÍ POPIS LÁSKY VŠECH DOB Podívejme se spolu na pasáţ v 1. listu Korintským 13,4-8, kde najdeme nejlepší popis (nikoli definici) lásky, s nímţ jsem se kdy setkal. Pomalu si jej přečtěte v nějakém moderním překladu a myslete přitom na to, jaké důsledky by měl pro manţelství. Tento úsek se často předčítá při svatbách a svou krásou a poezií obvykle nadchne i nevěřící. Jen málokdo však rozeznává praktické důsledky těchto slov. „Láskaje trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráţdit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vţdycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrţí, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne." Na to, abychom tuto pasáţ strávili na posezení, je příliš silná. Vezměte si z ní proto jen několik klíčových myšlenek. Láska je trpělivá a laskavá, nikdy nevyţaduje, aby bylo po jejím, není „všeznalá", nýbrţ chápavá, nespěchá se urazit, je zdvořilá, k problémům zaujímá pozitivní přístup. Všechny tyto charakteristické rysy lásky se zaměřují na blaho milované osoby. Vyţadují tyto vlastnosti lásky vřelé „city" vůči člověku, kterého milujeme? S odpovědí se neukvapujte. Nakolik vřelé pocity musíte v sobě chovat, abyste mohli být laskaví? Nebo trpěliví? Jak vidíte, láska popsaná v 1. Korintským v 13. kapitole nezdůrazňuje emoce, ale postoj a jednání. A ty máme ve své moci.
„ALE JÁ UŢ JI NEMILUJI" Často za mnou přicházejí manţelské páry uprostřed manţelské krize. Ocitly se na pokraji rozchodu, a kdyţ se jich ptám na důvod, vylíčí mi svoje spory a nakonec vše uzavřou pádným výrokem: „Uţ se prostě nemáme rádi." Tím se to má celé vysvětlit. Jedinou moţností je rozvod. My za to konec konců nemůţeme. Zkrátka se nám ta láska nějak „vytratila". Nebo to „nemůţeme nijak ovlivnit". Jeden manţel konstatoval: „Přál bych si, abych ji dokázal milovat, ale uţ je pozdě. Uţ se toho stalo příliš." Tomu nevěřím. Pokud byste u mě hledali přitakání tomuto náhledu, nechoďte za mnou. Kdybych vás vedl k domněnce, ţe se vaše manţelské štěstí nachází „mimo vaši kontrolu", prokázal bych vám tím velmi špatnou sluţbu. Dovolte mi, abych teď uvedl i druhou polovinu věty, na kterou jsem předtím poukázal. V Efezským 5,25 čteme: „Muţi, milujte své ţeny, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval." Jaký měla vlastně církev postoj v době, kdy se za ni Kristus obětoval? Projevovali mu lidé, které miloval, laskavost, ohleduplnost a trpělivost? Naopak. Nejlepší z nich se zaklínal a zapřísahal: „Neznám toho člověka" (Mt 26,74). List Římanům 5,8 říká, ţe Bůh prokázal svou lásku k nám tím, ţe Kristus za nás zemřel, kdyţ jsme ještě byli nečistí, sobečtí a odporní. Bůh nás miloval, kdyţ jsme milování nebyli hodni. Proto dostává manţel příkaz, aby miloval svoji manţelku, i kdyţ se nechová příliš mile. Víte, kterýkoli muţ dokáţe milovat ţenu, která miluje jeho. To nemusí člověku nikdo přikazovat. Tento druh lásky jsme znali v době, neţ jsme vstoupili do manţelství. Byla ze mě nadšená, protoţe já jsem byl celý pryč z ní. Jak mám ale reagovat teď, kdyţ ve mně můj partner ţádné nadšení nevzbuzuje? Právě ta"dy nám nabízí pomoc biblické napomenutí. Jestliţe reaguji laskavě, s pochopením, trpělivě a zdvořile, pak partnerce situaci maximálně usnadňuji a ona můţe reagovat podobně. Neznamená to však, ţe musí reagovat s láskou. Má svobodu nemilovat. Proto také nelze v manţelství dospět k rozhodujícímu úspěchu pouze díky skutkům jednoho z partnerů. Má-li být ve vztahu dosaţeno maximálního uspokojení, je k tomu zapotřebí dvou milujících jedinců. Ale pokud se já jako jednotlivec rozhodnu milovat, celkový stav se zlepší. Vţdycky mohu manţelství nějak zlepšit a láska je mou největší zbraní. ČERPAT Z VYŠŠÍCH ZDROJŦ Nebylo by čestné, kdybych jasně nevyjádřil, ţe hluboce pochybuji o tom, ţe člověk je vůbec schopen projevovat tak obětavou lásku bez pomoci Ducha svatého. Písmo říká: „Boţí láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého" (Ř 5,5). Schopnost reagovat s láskou pochází od Boha. Mám příleţitost, abych své manţelce zprostředkovával Boţí lásku. Nikdo v celém vesmíru nemá lepší moţnost milovat moji manţelku. Nesmím tuto příleţitost propást. Pokud budu ochoten obrátit se k Bohu, přiznat svůj nedostatek lásky a dokonce i svoji hořkost a zášť, přijmout jeho odpuštění a poţádat jej, aby miloval moji manţelku skrze mě, můţe se ze mě stát dvojnásob milující člověk. Obvykle se to odehrává následovně. Moje ţena udělá něco, co si myslím, ţe je špatné, nebo, a to je ještě horší, neudělá něco, o čem si myslím, ţe udělat měla. Okamţitě se mě ve vztahu k ní zmocní záporné emoce. Tyto negativní emoce mohou být spontánní a já je nemohu ovládnout. Ale to, jak s těmito emocemi naloţím, uţ ovládnout mohu. Jestliţe se budu řídit svými přirozenými sklony, projevím emoce jedovatými slovy nebo bolestinským mlčením. Díky kterémukoli z těchto dvou přístupů docílím toho, ţe se oba budeme cítit mizerně. Moje negativní jednání u manţelky vyvolá negativní odezvu. Pokud se však rozhodnu, ţe se nebudu svými negativními emocemi řídit, mohu jednat jako prostředník lásky. To znamená, ţe mohu Bohu poděkovat za to, ţe v jeho moci nemusím jednat negativně jen proto, ţe se tak cítím, a mohu ho poprosit o jeho schopnost projevovat lásku. Celá situace se můţe obrátit k lepšímu.
V protikladu k tomu, co tvrdí některé populární psychologické teorie, nemusíme všechny svoje negativní emoce vyjadřovat. Některé musíme nechat vyhladovět. Dovolte mi, abych uvedl příklad. V Tucsonu ve státě Arizona jsem se seznámil s Jasonem. Pocházel z východního pobřeţí, ale dva roky předtím se přestěhoval na západ, protoţe jeho manţelství skončilo rozvodem. Na to, jak Jason ţivě znázornil nekontrolovaný projev emocí, nikdy nezapomenu: „Teď si uvědomuji, ţe jsem si svoje manţelství zničil sám. Dovolil jsem, aby můj ţivot ovládaly emoce. Byli jsme kaţdý úplně jiný, a proto mě hodně z toho, co Susan dělala, dráţdilo. Připadá mi, ţe jsem jí skoro denně vykládal, ţe se mě něco dotklo, ţe jsem zklamaný, znechucený a ţe se zlobím. To všechno jí znělo jako odsuzování. Chtěl jsem být otevřený, ale teď si uvědomuji, ţe člověk nemůţe nechat svým manţelstvím protékat splašky a očekávat, ţe mu z něj vyroste zahrada." Jason měl pravdu. Nemůţeme nepřetrţitě verbalizovat svoje záporné emoce a očekávat, ţe budou mít na partnera kladný účinek. Tím nechci říci, ţe negativní emoce jsou hříšné. Proviňuji se teprve tehdy, kdyţ nad zápornými emocemi hloubám, jednám podle nich a tak je v sobě ţivím. Svět je plný dvojic, které se ocitly na pokraji rozchodu, protoţe si vzájemně vyjadřovaly veškeré svoje negativní emoce. Nemám na mysli popírání, ţe takové emoce cítíme, ale to, ţe je máme vyjádřit Bohu a děkovat mu za to, ţe se jimi nemusíme řídit. Někdo moţná namítne: „No dobře. Vy tvrdíte, ţe mám partnera milovat bez ohledu na to, jaké pocity vůči němu chovám. Není to ale pokrytectví?" Není. Pokud netvrdíte, ţe cítíte něco, co ve skutečnosti nepociťujete, není na tom nic pokryteckého. Kdyţ projevíte laskavost a zachováte se vůči někomu ohleduplně nebo mu dáte dárek, nemusíte přitom tvrdit, ţe proţíváte nějaké vřelé city. Prostě se zachováte laskavě. Třeba necítíte nic nebo máte skutečně záporné pocity. Ale právě tehdy, kdyţ projevíte lásku, se nejpravděpodobněji dočkáte od partnera lásky, a to zase pozitivně ovlivní vaše emoce/Negativní pocity se nejčastěji zmírní tehdy, kdyţ si jich nevšímáme, ne kdyţ si je hýčkáme. Kdyby vţdy jeden z partnerů objevil princip lásky, o kterém jsme právě mluvili, bylo by moţné zachránit tisíce manţelství. I kdybyste zapomněli všechno ostatní, co v této knize předávám, pamatujte, ţe máte milovat „ve stylu 1. listu Korintským". Láska je ze všeho největší a je všem dostupná. Předpokládejme, ţe jste se rozhodli milovat. I kdyţ se třeba cítíte otupělí nebo v sobě dokonce chováte negativní pocity, rozhodnete se, ţe se pro svého partnera stanete Boţím kanálem lásky. Jak byste takovou lásku projevovali? V zásadě existují dva způsoby - slovy a skutky. JAK MILOVAT SLOVY V 1. Korintským 8,1 čteme: „Láska buduje." Sloveso budovat souvisí se slovem budova, tedy stavba. Milovat partnera proto znamená jej „stavět". Jedním z nejmocnějších prostředků, jak někoho budovat, je poklona. Najděte si něco malého nebo velkého, co se vám na partnerovi líbí, a oceňte ho za to. Vypráví se takový příběh o ţeně, která se přišla poradit k manţelskému poradci. „Chci se s manţelem rozvést," svěřila se mu, „a chci ho co nejvíc zranit." „V tom případě," doporučil jí poradce, „ho začněte zahrnovat komplimenty. A aţ se pro něj stanete nepostradatelnou, tedy aţ si bude myslet, ţe ho oddaně milujete, rozjeďte rozvodové řízení. Tím ho nejvíc zraníte." O několik měsíců později se ţena vrátila a hlásila, ţe se zařídila podle navrţeného postupu. „Dobře, teď tedy nastal čas zaţádat o rozvod," konstatoval poradce. „O rozvod!" opáčila rozhořčeně ţena. „Ani nápad! Vţdyť já jsem se do něj zamilovala!"
JAK MILOVAT SLOVY, KDYŢ SE K VÁM PARTNER ŠPATNĚ CHOVÁ „Jenţe jak ho mám chválit, kdyţ se ke mně chová tak strašně," můţe namítnout některá manţelka. S pomocí Ducha svatého, odpovídá Bible. Nenabádá nás k tomu Jeţíš, kdyţ říká v Matoušově evangeliu 5,44: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují"? Pokud budeme svého partnera milovat tváří v tvář jeho špatnému chování, pravděpodobně se nám podaří manţelství zachránit. Kdybychom se dokázali naučit, jak nesmírnou moc má pochvala, málokdy bychom se asi jako v následujícím příkladu znovu vrátili ke stíţnostem: Manţelka vyhlédne z okna a zpozoruje, ţe manţel uţ téměř dosekal přední část zahrady. „Teď nastala chvíle k úderu," usoudí. Vyjde ven, přiloţí si nice k ústům a zakřičí, aby přehlušila zvuk sekačky: „Myslíš, ţe se dneska odpoledne dostaneš ještě k těm okapům?" Jen si to představte. Manţel právě strávil dvě vyčerpávající hodiny sekáním trávy a ona mu za to dokáţe poskytnout jen další příděl práce. Neuhodnu, co na to řekne, ale dokáţu odhadnout, co si pomyslí: „Dej mi pokoj, ţenská!" Asi by se cítil mnohem lépe, kdyby vyšla se skleničkou limonády a řekla, ţe zahrada teď vypadá moc hezky. Nezaručuji, ţe se váš manţel dobrovolně nabídne, ţe ještě vyčistí okapy, ale zaručuji vám, ţe přijme poklonu s radostí. K tomu, aby se manţel věnoval pracím v domácnosti, jej daleko více motivuje, kdyţ ho ţena odmění pochvalou. Tato zásada platí pochopitelně také pro manţela. Jedna ţena, pětadvacet let vdaná, si vybavuje, jak ji popudilo, kdyţ přišla unavená domů z práce a začala připravovat večeři. „Vařila jsem něco, v čem bylo hodně zeleniny. Manţel zíral na pánev a utrousil: ,A kde je maso?' Měla jsem chuť ho praštit a říci: ,Fajn, vař si sám.'" Mnohem lepší by bylo, kdyby manţel dokázal vyjádřit ocenění za dobré domácí jídlo, byť bezmasé. JAK MILOVAT LASKAVÝMI SLOVY, PROSBOU A SLOVY PŘIJETÍ Druhý způsob, jak projevovat lásku slovy, je laskavě mluvit. Láskaje laskavá (1 K 13,4). To souvisí s tím, jak mluvíme. „Vlídná odpověď odvrací rozhořčení, kdeţto slovo, které ubliţuje, popouzí k hněvu" (Př 15,1). Proč křičíte, kdyţ s partnerem mluvíte? Proč mluvíte nevlídně? Protoţe se řídíte svými negativními emocemi. Pokud hledáte Boţí pomoc, můţete dokonce i se zápornými emocemi mluvit laskavě. Pokud mluvíte laskavě, není nic špatného na tom, ţe svoje pocity partnerovi přiznáte, zvlášť kdyţ uvnitř máte chuť si do něj rýpnout. Manţelka můţe třeba poklidně říci: „Mám tě moc ráda a jsi skvělý manţel, ale potřebuji, aby ses mi podíval na ten počítač, jak jsi mi před několika týdny slíbil." Nikdy není na škodu, kdyţ k laskavé ţádosti přidáme ještě kompliment. Třetí způsob, jak mluvit s láskou, je vyslovit místo příkazu prosbu. Láska nehledá svůj prospěch (1 K 13,5). „Co si o tom myslíš?" „A co to udělat takhle?" „Půjde to?" „Nešlo by to třeba takhle?" Tak vypadá prosba,, na rozdíl od výroku: „Postarej se, ať je to dneska hotové." Lásku můţeme dále projevovat také slovy přijetí. Ujistěte partnera o tom, ţe můţe vyjádřit svoje myšlenky, aniţ zaujmete obranný postoj nebo to budete povaţovat za útok. Manţelka si třeba posteskne: „Připadá mi, ţe uţ mě nemiluješ tak jako dřív." Podle přirozenosti na to manţel zareaguje: „Jak to můţeš říct? Copak si nepamatuješ, jak jsem ti před třemi lety koupil kabelku a jak jsem tě vloni v létě pozval po shromáţdění na oběd?" Co manţel dělá? Odsuzuje ji za její pocity. Je mnohem lepší říci: „Jak to, miláčku? Čím to, ţe máš takový pocit?" Dejte jí moţnost vyjádřit, jak se cítí, a pak její slova přijměte. Hledejte způsoby, jak jí vzhledem k jejím pocitům poslouţit, ne jak ji za ně odsoudit. Mluvit s láskou také znamená, ţe pouţíváme slova v přítomném čase. Láska si nevede záznamy o proviněních a nevytahuje s kaţdou novou krizí na světlo minulost. Jestliţe druhý minulé hříchy vyznal, proč je znovu připomínat? Láska hovoří jen o současných faktech a
nesnaţí se tím, ţe by poukazovala na kaţdou minulou chybu, udělat z věci případ. Některé dvojice se svými minulými chybami vzájemně utloukají. To „stavbu" manţelství boří. JAK MILOVAT SKUTKY Jak by vypadala naše manţelství, kdybychom se skutečně drţeli rady apoštola Jana, „učedníka, kterého Jeţíš miloval", a nemilovali pouze slovem, „ale opravdovým činem" (1 J 3,18)? Jak můţeme to, co říkáme, podpořit tím, co děláme? Láska je trpělivá. Pokud chceme svým chováním projevovat lásku, musíme se proto chovat trpělivě. Důsledky bývají obrovské. Například přestanete přecházet po místnosti, kdyţ se vaše ţena chystá k odchodu. Klidně se můţete posadit a odpočívat. Vaše netrpělivé chování její tempo nezvýší. Jenom vnitřně znervózníte a můţe vám to uškodit i po tělesné stránce. Nemusíte být netrpěliví. Máte na výběr. Můţete milovat. Láska je laskavá. Laskavé činy patří k nejsilnějším hlasům lásky. Člověka omezuje pouze jeho fantazie a vůle. Tulipány, které přinesete v pošmourný zimní den z obchodu, vyjádří lásku kaţdé ţeně, snad s výjimkou té, která je alergická na květiny. Díky textové zprávě uprostřed pracovního dne se sdělením „Jsi nejlepší manţel na světě" se jím manţel moţná stane. Večeří v restauraci pojatou jako překvapení sdělíme manţelce, která pro rodinu pravidelně vaří: „Moc si tě váţím." Jak je to dlouho, co jste napsali partnerovi milostný dopis? „Nebuďte směšný," namítne někdo. „Vídám ho dnes a denně. Proč bych mu měla psát?" Protoţe v dopise napíšete některé věci, které ve verbální komunikaci nevyřknete. Díky jednomu milostnému dopisu za měsíc zůstane manţelství ţivé a poroste. Dopis je skutkem laskavosti. Je moţné si také v oblasti laskavosti stanovit nové cíle. Zkuste vymyslet něco, co můţete kaţdý den udělat, a vyjádřit tak partnerovi lásku. Aţ to dokončíte, vyjádřete i slovně, ţe jej nebo ji máte rádi. Nejednejte jako muţ, který mi sdělil: „Manţelce jsem řekl, ţe ji mám rád, uţ kdyţ jsem ji ţádal o ruku. Pokud někdy změním názor, dám jí vědět." Láska není čin, který vykonáme jednou provţdy. Je to způsob ţivota. Láska je zdvořilá. Slovo zdvořilý znamená mít „způsoby jako u dvora, být slušný". Nezapomněli jste na důleţité maličkosti? Nejednáte s druhými s větší zdvořilostí neţ se svou partnerkou nebo partnerem? Mnozí z nás heslo „můj dům, můj hrad" přehánějí a dovolují si chovat se tak, jak by se nám v kanceláři nebo ve sboru ani nesnilo. Skoro stejně špatné je, kdyţ přehlíţíme drobné pozornosti - popřát „dobré ráno", políbit se, kdyţ přijdeme domů z práce, vzít manţelku v podpaţí a převést ji přes zledovatělé místo na parkovišti. Zatelefonovat a oznámit „trochu se opozdím" není nic většího, neţ co byste udělali pro kohokoli jiného, s kým byste měli sjednanou schůzku. A v době mobilních telefonů je to opravdu snadné. Proč se k partnerovi nechovat se stejnou dávkou zdvořilosti a úcty, s jakou se chováme k jiným lidem? Láska je nesobecká. Láska vyhledává pro milovaného člověka to nejlepší. Kdyby ţil manţel tak, aby pomáhal manţelce vyuţít jejího potenciálu, a kdyby ţena ţila tak, aby pomáhala vyuţít potenciálu svému manţelovi, usilovali bychom o biblický ideál. Moţná ţe se vám vzor lásky, o kterém jsme právě hovořili, zdá nadpřirozený. Také ţe je! Lidská norma velí milovat ty, kteří milují nás. Jeţíš prohlásil: „Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Coţ i celníci nečiní totéţ?" (Mt 5,46). K tomu, abyste milovali manţela nebo manţelku, kteří vás milují, nepotřebujete Boţí pomoc. To je přirozené. Ale Jeţíš nás povolává k tomu, abychom „milovali své nepřátele" (Mt 5,44). Váš partner určitě nemůţe být horší neţ nepřítel. Vaše odpovědnost je tedy jasná. Bůh chce skrze vás projevovat svoji lásku. Poskytnete mu příleţitost demonstrovat moc lásky? Nechtě emoce emocemi a neodsuzujte se za svoje negativní pocity. V moci Ducha svatého projevujte lásku slovem i skutkem a emoce to potom doţenou. Jestliţe vám partner začne
časem vaši lásku oplácet, moţná ţe se dokonce vrátí i „chvění". Jste-li křesťan, neleţí láska mimo váš dosah. PODRÁŢDĚNOST A NEDOSTATKY Mohu-li parafrázovat 1. list Petrův 4,8: „Láska přikryje mnoţství hříchů" řekl bych: „Láska přijímá mnohé nedostatky." Láska nevyţaduje od partnera dokonalost. Jsou věci, které váš partner buď nedokáţe nebo nechce změnit. Těmto jevům říkám nedostatky. Nejsou to asi svou povahou morální záleţitosti. Jedná se prostě o věci, které se váni nelíbí nebo které nemáte rád. Mohu nabídnout příklad z vlastního manţelství? Byli jsme svoji několik let, kdyţ jsem si uvědomil, ţe moje manţelka umí otvírat zásuvky, ale uţ je nedokáţe zasunout zpátky. Nevím, jestli jsem byl během prvních tří nebo čtyř let vůči této skutečnosti slepý, nebo jestli se to u ní objevilo jako nový vzorec chování, ale kaţdopádně mě to silně dráţdilo. Udělal jsem to, co jsem povaţoval za „dospělý" přístup k věci. Se svou nelibostí v oné záleţitosti jsem ji konfrontoval a poţádal jsem ji, aby to změnila. Během následujícího týdne jsem pokaţdé, kdyţ jsem vkročil do bytu, konal bedlivá pozorování, ale ke svému ohromení jsem ţádnou změnu nezaznamenal. Pokaţdé, kdyţ jsem uviděl otevřenou zásuvku, jsem soptil. Někdy jsem i vybuchl. Po několika měsících jsem se rozhodl vyuţít své výchovné odbornosti. Zároveň s přednáškou jí to i názorně předvedu. Přišel jsem domů, vyndal jsem všechno z horní zásuvky v koupelně, vysunul jsem ji a ukázal jsem manţelce malé kolečko na dně i s tím, jak zapadá do kolejničky a vysvětlil jsem jí, jaký ţe to je úţasný vynález. Tentokrát uţ jsem věděl, ţe chápe, jak zásuvka funguje, a ţe to s celou záleţitostí myslím váţně. Další týden jsem dychtivě očekával změnu. Jenţe se nic nestalo! Pak jsem jednoho dne přišel domů a zjistil jsem, ţe naše osmnáctiměsíční dcerka upadla a rozsekla si o okraj otevřené zásuvky koutek oka. Karolyn ji zavezla do nemocnice. Tam si proţila muka, kdyţ přihlíţela, jak chirurg otevřenou ránu sešívá, a kdyţ se v duchu sama sebe ptala, jestli malé nezůstane jizva nebo jestli nebude mít poškozený zrak. Celou anabázi mi vyprávěla, já jsem poslouchal a přitom jsem krotil emoce. Byl jsem na sebe hrdý, ţe jsem se o otevřené zásuvce ani nezmínil, ale v duchu jsem si říkal: „Vsadím se, ţe teď uţ bude zásuvky zavírat!" Věděl jsem, ţe to pro ni bude rozhodující ponaučení. Teď má příleţitost! Jenţe se nepoučila. Asi tak za týden nebo za dva se mi hlavou mihla úvaha: „Nevěřím, ţe se někdy změní!" Posadil jsem se a analyzoval moţnosti. Napsal jsem si je: (1) Mohu od ní odejít! (2) Mohu být pokaţdé, kdyţ pohlédnu na otevřenou zásuvku, otrávený, a to od nynějška aţ do doby, neţ zemřu nebo neţ zemře ona, nebo (3) ji mohu přijímat jako člověka, který prostě zásuvky nezavírá, a mohu na sebe převzít úkol, ţe je budu zavírat sám. Kdyţ jsem si tyto alternativy rozebral, první moţnost jsem ihned vyloučil. Pak jsem si prohlédl bod. číslo dvě a uvědomil jsem si, ţe pokud budu od nynějška aţ do smrti pokaţdé, kdyţ uvidím otevřenou zásuvku, otrávený, strávím značnou část ţivota v mizerné náladě. Usoudil jsem, ţe nejlepší moţnost je číslo tři. Přijmout jev jako jeden z jejích nedostatků. Dospěl jsem ke konečnému rozhodnutí a šel jsem to domů oznámit. „Karolyn," začal jsem, „rád bych ti řekl něco k těm zásuvkám." „Gary, prosím tě, nezačínej s tím zase," zareagovala. „Počkej, mám řešení. Od teďka si s tím uţ nemusíš dělat starosti. Uţ nikdy nemusíš ţádnou zásuvku zavírat. Hodlám to pojmout jako součást svých povinností. S šuplíkovým problémem je konec!" Od toho dne aţ do dneška mě otevřené zásuvky netrápí. Necítím ţádné emoce, ţádné nepřátelství. Prostě je zavřu. Je to moje práce. Mohu vám zaručit, ţe aţ dnes večer přijdu domů, budou tam na mě čekat otevřené zásuvky. Zavřu je a všechno bude v pořádku.
Co chci tímto příkladem říci? Ţe v manţelství objevíte věci, které se vám na partnerovi nebudou líbit. Můţe jít o to, jakým způsobem věší ručníky (nebo jak je nevěší!). Nebo to bude stanice „klasického rocku", kterou si pouští v autorádiu... to, jak má ţena sklony vás přerušovat... je vám protivné, jak manţel zapomíná jména lidí... nebo jak ona nechává všude rozházené boty a vy pak o ně zakopáváte. Prvním bodem jednání bývá vyţadovat změnu. (Pokud se dokáţete vy změnit, proč ne? Je to maličkost a partner bude mít radost.) Mohu vás však ujistit, ţe se najdou oblasti, v nichţ se váš partner změnit buď nedokáţe nebo nechce. A to je bod, pro který platí, ţe „láska přijímá mnohé nedostatky". O tom, kdy přichází ke slovu bod přijetí, rozhodujete vy. ZÁVĚREM Někteří z vás vedou uţ dvacet let bitvy o tak prosté věci, jako jsou otevřené zásuvky. Nemohl by teď nastat čas, kdy vyhlásíte příměří a sepíšete si seznam věcí, které přijmete jako nedostatky? Nechci vás strašit, ale váš partner nikdy nebude dokonalý. Nikdy nebude dělat všechno, co si přejete. Nejlepší moţností je v lásce ho přijímat!
KAPITOLA ČTVRTÁ „POSLOUCHÁŠ mě?!" ŢIJEME VE VĚKU neustálého mluvení, které je vidět i slyšet. Mluvící obličeje v kabelové televizi. Nepřetrţitý proud e-mailů a spamů, které většina z nás dostává. Muţ, jenţ kráčí nákupním střediskem a přitom s někým hovoří mobilním telefonem. Hudební kulisa, kamkoli se pohneme. A seznam by mohl pokračovat dál. Je jisté, ţe jako příslušníci naší kultury nesmírně rádi „komunikujeme". Místo, kde je ticho a klid, najdeme jen málokdy. Jenţe jaká je to komunikace? To je otázka. Kdyţ otevřeně a smysluplně nekomunikujeme, kdyţ vlastně s partnerem nesdílíme svůj ţivot, přehradíme tok ţivota a máme sklon vytvářet si stojatou tůň sebelítosti. Cítíme se sami, protoţe také jsme sami. Stále moţná ještě bydlíme ve stejném domě, ale ţijeme jako dva osamělí lidé, ne jako jednotka. Je to přesný opak toho, co Bůh zamýšlel. Na počátku řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám (aby se stranil)" (Gn 2,18). Mnozí jednotlivci zjistili, ţe se v manţelství ocitli „v ústraní". Nikdy není dobré být sám. AKT VŦLE Navzdory vznešeným ideálům, které jsme před manţelstvím chovali, nevzniká volně plynoucí rozhovor sám od sebe. Na druhou stranu tomu také není tak, ţe by nebylo moţné jej dosáhnout, coţ je závěr, k němuţ některé manţelské páry došly. Pokud se máme stát jedním a radovat se z vřelého, proudícího toku ţivota, jenţ je zdrojem nejhlubší lidské spokojenosti, musíme komunikovat. Jestliţe se nebudeme vzájemně svěřovat, nemůţeme se znát. Apoštol Pavel tuto pravdu ukázal, kdyţ oslovil sbor v Korintu: „Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, neţ jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, neţ Duch Boţí" (1 K 2,11). Stejně jako bychom nikdy nevěděli, jaký Bůh je, kdyby se nerozhodl, ţe nám to sám skrze svého Ducha sdělí, tak se také, pokud se nerozhodneme komunikovat, nemůţeme navzájem znát. Výrok „dokáţu v něm číst jako v knize", platí moţná po padesáti letech otevřené komunikace, ale během prvních let manţelství to není pravda. Ne, váš manţel vám, jak velmi dobře víte, myšlenky číst neumí. Pokud chcete, aby bral ohledy na vaše pocity, musíte mu sdělit, jak se cítíte! Jestliţe chcete, aby se manţelka zajímala o to, co se ve vašem světě děje, musíte ji do něho pustit! Komunikace je aktem vůle. Znázorňuje to 2. list Korintským 6,11-13, kde Pavel Korinťanům říká: „... naše srdce se vám otevřelo... udělejte nám i vy místo ve svém srdci!" Komunikujeme nebo také nekomunikujeme záměrně. Nemůţeme pravdivě prohlásit: „Mám uţ prostě takovou povahu. Neumím nijak skvěle komunikovat!" Je ale také pravda, ţe o některých z nás by bylo moţno říci, ţe jsou to „osobnosti Mrtvého moře". Můţe nás napadat spousta myšlenek a můţeme chovat v nitru mnoho pocitů a záţitků a přitom je nikomu nesdělovat a být dokonale spokojeni. Nepociťujeme ţádné nutkání si s někým povídat. Jiní mají zase „povahu bublajícího potůčku". Všechno, co jim přijde na mysl, vyjde ven ústy a mezi těmito dvěma akty obyčejně neuplyne ani šedesát vteřin. Pro „osobnost Mrtvého moře" bývá těţší něco vyjádřit, neţ to je pro „bublající potůček". „Potůček" má zase na druhou stranu stejně obtíţný problém učit se naslouchat. Pro efektivní komunikaci je nezbytné mluvit i naslouchat. Kaţdý z nás tíhne ve své základní osobnostní orientaci k jedné z těchto krajností. Proto má kaţdý z nás při komunikaci své vlastní potíţe, ale komunikovat umíme. Komunikace je v podstatě aktem vůle, nikoli věcí povahy. Naše povaha můţe být v oblasti komunikace aktivem nebo pasivem, ale nikdy nás nepřivede ke krachu. Buď se rozhodnu, ţe se o svoje srdce s druhým podělím, anebo nechám dveře zavřené. Nemohu svalovat vinu na svoji povahu, na partnerovu reakci nebo na cokoli jiného. Pokud si ţiji jen sám pro sebe, ţiji tak z vlastního rozhodnutí a úmyslně neposlouchám
Boţí příkaz o tom, ţe manţelé mají být jedno. Dokud se oba partneři nerozhodnou komunikovat, nemůţe manţelství dosáhnout své dokonalosti. NĚCO VÍC NEŢ „DOBŘE" Pokud je pro nás těţké do hloubky s naším partnerem o něčem komunikovat, bývá nejsnadnější začít tím, ţe se budeme dělit o kaţdodenní příhody ze ţivota a pak se posuneme na hlubší rovinu komunikace. Všichni rodiče mezi námi uţ někdy zaţili, ţe kdyţ děti přijedou domů z nějaké akce, odpovídají na naši otázku „Tak jak jste se měli?" slovem „dobře" (nebo někdy také „nevím"!). Potom počkáme a ony se za chvíli rozhodnou, ţe nám povypráví, „jak se měly". Nebo jim klademe nevtíravé otázky zaměřené na to, abychom z nich vytáhli něco víc neţ jen jednoslabičné odpovědi. Jak to praktikovat v manţelství, kdyţ nám to příliš nejde? Obvykle navrhuji mladým manţelům i dalším lidem, kteří se na této rovině komunikace potýkají s problémy, aby to po několik týdnů se sdělováním detailů „přeháněli". „Tak jsem, miláčku, nasedl do auta a jel jsem aţ ke stopce, zabočil jsem doleva a tak dále. Kdyţ jsem přišel do kanceláře, pověsil jsem si kabát na věšák u dveří..." Teď pochopitelně nadsazuji, ale jistě chápete, co tím myslím. Vyprávějte hodně dopodrobna, co se ve vašem ţivotě odehrává. Po několika dnech takového sdílení se budete schopni zmiňovat pouze o důleţitějších událostech dne. A co je důleţitější, dokáţete hovořit nejen o tom, „co se stalo", ale začít také vyjadřovat svoje pocity. Takové sdílení přinese vašemu partnerovi osvěţující pocit jednoty. Začne mít dojem, ţe se účastní toho, co podnikáte. Pokud oba manţelé chodí do práce, je také uţitečné, kdyţ kaţdý z nich navštíví partnerovo pracoviště. S vizuální představou vašeho pracovního prostředí se partner dokáţe lépe ztotoţnit s vaším světem. Představte si vzájemně své nejbliţší spolupracovníky. Aţ potom přijdete domů a řeknete: „Kevin byl dnes nějak špatně naloţený", vašemu partnerovi se vybaví Kevin i to, jak asi musí vypadat, kdyţ má špatný den. Druhou rovinou komunikace je řešení problémů nebo rozhodování. Procesu rozhodování věnuji celou kapitolu, a proto nebudu tuto rovinu komunikace nyní rozebírat. Podotknu pouze, ţe často představuje první bod konfliktů v manţelství. KDYŢ NÁS OVLÁDNOU EMOCE Třetí rovina komunikace se týká situací, kdy jsme pod tlakem. Kdyţ stoupne emocionální teplota, logické uvaţování ustupuje, ke slovu se dostávají emoce a výsledkem je chaos. Jak můţeme předejít chaosu a vytěţit z těchto zátěţových chvil jednotu? Jednoho teplého srpnového dne před mnoha lety jsme přijeli s mou nastávající ţenou na návštěvu za pastorem, který nás měl oddávat. Večeřeli jsme pod starým dubem a on nám tehdy udělil radu, na kterou jsem nikdy nezapomněl: „Aţ budete rozčilení, střídejte se v mluvení." Pak nám objasnil, ţe bych tak tři aţ pět minut měl mluvit já a uvést svoje stanovisko k problému, přičemţ by moje ţena měla mlčet (nepřipouštějí se ţádné námitky a skákání do řeči). Pak by měla mluvit tři aţ pět minut ona a říci, jak problém chápe zase ona. Tento postup by měl pokračovat tak dlouho, jak je to nutné. V ten teplý srpnový den jsem si nedokázal představit, ţe budu s tou dokonalou manţelkou, kterou mi Bůh dal, takovou strategii vůbec někdy potřebovat. Proč bych se na ni měl vůbec někdy tak rozzlobit? Na tuto otázku jsem měl brzy najít odpověď a měl jsem také získat velkou zběhlost v „mluvení na střídačku". Od té doby jsem uţ stovkám manţelských dvojic navrhl totéţ. Kdyţ se při mluvení střídáte, věc se tím sice nevyřeší, ale zklidníte sé a dostanete se k samotnému problému.
SMĚRNICE PRO TO, JAK SE STŘÍDAT V MLUVENÍ Dovolte mi, abych navrhl další zásady pro to, jak se v mluvení střídat. Kdyţ partner hovoří, měli byste naslouchat. Jeden z úţasných objevů komunikace je nesmírná moc toho, kdyţ nám někdo naslouchá. Většina z nás nikdy svého potenciálu posluchače nedosáhla. Jakub prohlásil: „Kaţdý člověk ať je rychlý k naslouchání" (Jk 1,19). Pokud někdo nenaslouchá, nemá mluvení valnou cenu. Kdyţ partner mluví, je na vás, abyste naslouchali. Neseďte tam jen tak a nenabíjejte zbraně. Jestliţe v tu chvíli mobilizujete vlastní armádu, nedokáţete se soustředit na to, co partnerka říká. Aţ na vás přijde řada, myšlenky vás znovu napadnou. Netrapte se kvůli tomu, co chcete říci. Soustřeďte se na to, co říká partner. Naslouchejte faktům i pocitům, které vyjadřuje. Snaţte se ve světle toho, co vám manţelka sděluje, pochopit, proč začala mít takové pocity. Pokud to pochopíte a také se v tom smyslu vyjádříte, můţe se tento výrok stát mocným léčebným prostředkem. „Chápu, ţe ses tak mohla cítit. Opravdu. Rád bych ti vysvětlil, jak jsem to viděl já a proč jsem se tak zachoval." Pak je řada na vás a můţete uvést, jak to celé vypadalo z vašeho pohledu. Pokud jste se opravdu zachovali špatně, buďte ochotni nesprávné jednání přiznat, jak uţ jsme o tom hovořili v jedné z předcházejících kapitol. Logické odůvodňování a vykračování k ničemu není. Poloţte si otázku: „Jaké potřeby svého partnera nenaplňuji?" Třeba má manţelka pocit, ţe jste nevykonali určité práce v domácnosti, i o které vás uţ řadu dní ţádala. Moţná jsou to věci, které nepokládáte za důleţité, ale pokládá je za důleţité ona. ] „Dlouho nám s manţelem trvalo, neţ jsme se v tom shodli," řekla mi nedávno jedna manţelka. „Takové maličkosti jako třeba vynést staré noviny do garáţe, abychom je mohli dát do sběru a nehromadily se nám po domě, nejsou pro něj nijak důleţité. Jenţe jsou důleţité pro mě, protoţe nesnáším nepořádek. Je to věc, která je hodně vidět. Nakonec jsem mu řekla: ,Podívej, miláčku, pro mě je to důleţité. Jestli mě máš rád, tak to udělej. Není to nic těţkého nebo časově náročného a není to ani drahé. Takţe...' Myslím, ţe o tom takto nikdy neuvaţoval. On zase nemá rád, kdyţ ho někdo přerušuje, a já mám sklon mu skákat do řeči. Dost dlouho mu totiţ trvá, neţ si urovná myšlenky -jako ostatně většině muţů. A opět, mě nevadí, kdyţ mě někdo přeruší. Nic zvláštního se neděje, dokáţu si vzpomenout, kde jsem přestala. Mám ráda ţivou výměnu názorů. Jemu to připadá jako projev neúcty. Snaţím se na tom pracovat, protoţe jemu na tom záleţí." Láska je ohleduplná. Co můţete v tomto ohledu udělat? Skrýváte v sobě potenciál naplňovat potřeby svého partnera. Pokud to přijmete za svůj cíl, budete se vlastně řídit biblickým napomenutím v listu Filipským 2,3-4: „V ničem se nedejte ovládat ctiţádostí ani ješitností, nýbrţ v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího neţ sebe; kaţdý ať má na mysli to, co slouţí druhým, ne jen jemu." JAK PŘEKONÁVAT BARIÉRY V KOMUNIKACI Obraz manţelské jednoty je krásná věc, ale něco jiného je ji vytvořit. Vyţádá si to maximální vynalézavost a spoustu vašich sil, ale jen málo věcí v ţivotě je větší odměnou. Jelikoţ v komunikaci existují určité obvyklé překáţky, rád bych vám předal některé praktické návrhy, které vám moţná něco řeknou k vašemu vlastnímu problému. „Nechce se otevřít" - Nejobvyklejším postesknutím, které slýchám od dvojic, jeţ mají problémy, je bezpochyby situace, kdy si jeden z partnerů s druhým odmítá smysluplně povídat. Téměř pokaţdé je tou mlčenlivou stranou manţel. Bylo by však nespravedlivé tvrdit, ţe je to pouze charakteristickým rysem muţů. Mnoha ţenám se také zdá pohodlnější zatáhnout za sebou závěsy své duše. Nejdříve ze všeho bych rád poznamenal, ţe bychom se na tento sklon nechávat si věci pro sebe neměli dívat jako na duševní poruchu. Poznal jsem
některé manţely, kteří si uvědomili, ţe se zdráhají komukoli včetně své manţelky otevřít srdce, a kteří dopustili, aby u nich tento problém vedl aţ k depresi a deprivaci. Došli k závěru, ţe trpí beznadějnou duševní chorobou. Tak tomu není. K osobnosti kaţdého z nás patří silné a slabé stránky. Nemůţeme sice napravit minulost, ale jsme pány své budoucnosti. Ať uţ bylo důvodem cokoli, vyvinuli jsme se moţná během dětství v osobnost uzavřenou do sebe a zaměřenou na svoje nitro. To ale neznamená, ţe se nemůţeme naučit otevřít svůj ţivot a zakusit radost z jednoty s partnerem. Jakýkoli vzorec chování, který se vyvinul, lze také změnit. Musíme dojít k rozhodnutí, ţe manţelská jednota stojí za bolest, která je se změnou spojena. (A já vás ujišťuji, ţe za to stojí.) Počátečním krokem komunikace je pohovořit si o problému s partnerem. Posaďte se spolu v nějakém příjemném prostředí a vyjádřete vlastními slovy zhruba toto: „Vím, ţe v našem manţelství není taková jednota, jaká by mohla být. Vím také, ţe jedním z našich velkých problémů je moje neochota si s tebou povídat. Nechávám si věci pro sebe. Dělá mi potíţe říkat, co si opravdu myslím nebo co cítím. Vím, ţe je to pro tebe těţké, protoţe mi nedokáţeš číst myšlenky. Opravdu chci v této oblasti růst a prosím tě v tom o pomoc. Nevím jistě, jak bys mi mohla pomoci, ale třeba tě něco napadne." Dejte partnerce moţnost se vyjádřit. Třeba bude mít doopravdy nějaký nápad. Potom jí sdělte několik věcí, kvůli nimţ je podle vás těţké být otevřený. Povězte jí, ţe kdyţ vás pořád vybízí, abyste „víc mluvili", prostě vám ztěţuje rozjezd. Třeba by se mohla ptát na konkrétní věci. Jeden manţel to vyjádřil takto: „Nepřestaň se mě, prosím tě, ptát jen proto, ţe odpovídám krátce. Opravdu bych toho rád řekl víc, ale prostě to všechno nedokáţu po první otázce vyjádřit. Ptej se mě dál a já budu doufejme dál mluvit." Moţná by vám partnerka mohla pomoci, kdyby vás čas od času poţádala o radu. Většina z nás mluví ochotněji, kdyţ nás někdo poţádá o konkrétní radu, zvlášť pokud se domníváme, ţe o ni ten člověk skutečně stojí. Moţná také, ţe kdyţ se on či ona začne více zajímat o vaše povolání nebo o vaše záliby, budete mít nějaký další společný zájem, o němţ budete moci hovořit. Přečtěte si spolu časopis, podívejte se společně na televizní pořad pro kutily nebo spolu navštěvujte večerní vzdělávací kurz. Pokud to posílí jednotu, pak jste čas i peníze investovali dobře. Můţete však přejít i k hlubším záleţitostem. Třeba je tu z minulosti nějaké zranění, které se potřebuje zahojit. Pokud vám stále leţí na srdci, musíte být otevření, aby měl partner moţnost to napravit. Ţádná prohra nestojí za utrápený ţivot. Člověk musí být ochoten vyznávat a odpouštět. Pokud vám činí potíţe vyjádřit problém slovně, vypište ho v dopise a poţádejte partnera, aby si jej ve vaší přítomnosti přečetl. Pak to spolu rozeberte. Člověk někdy dokáţe písemně vyjádřit to, co by mu bylo zatěţko říci nahlas. Moţná by také partner nebo partnerka mohli přezkoumat svůj vlastní způsob komunikace a tím vám pomoci. Třeba toho namluví tolik, ţe se na vás vůbec nedostane. Mnoho manţelek i manţelů poloţí otázku a pak na ni začnou sami odpovídat. Jejich partner se pak cítí zbytečný. Některým lidem by přineslo velký uţitek, kdyby uplatnili Jakubovu radu: „Kaţdý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení" (Jk 1,19). Uţ jste moţná slyšeli příhodu o tom, jak jedna holčička psala krátkou esej o Abrahamu Lincolnovi. Poţádala o pomoc maminku. Ta věděla, jaký je její manţel nadšenec, pokud jde o Občanskou válku, a tak dceři poradila: „Zeptej se tatínka." Holčička odpověděla: „Tolik toho zase vědět nepotřebuju." Jestliţe si myslíte, ţe by vaší komunikaci prospěla diskuse o jiných oblastech ţivota, řekněte si to. Mluvíte konec konců o komunikaci. Připouštíte, ţe vám činí potíţe, a hledáte pomoc, takţe byste měli zváţit všechny návrhy. Třeba nejsou naplňovány vaše sexuální potřeby a vypěstovali jste si vůči partnerovi velmi negativní postoj. Nikdy jste o tom spolu nemluvili, ale pro vaši komunikaci v jiných oblastech to můţe být skutečná zábrana. Teď nastala chvíle si o tom promluvit. Nemůţe to uškodit. Moţná to pomůţe.
Mohu-li vám navrhnout určité zakončení rozhovoru o problémech v oblasti komunikace, pomodlete se spolu. Moţná se budete schopni modlit nahlas a moţná také ne, ale určitě se dokáţete pomodlit potichu. Pokud se budete modlit v duchu, dohodněte se, ţe se budete při modlitbě drţet za ruku a aţ skončíte, řeknete „amen". „Mám prostě takovou výbušnou povahu" - Neovládaný hněv rozhodně představuje bariéru v komunikaci. Kdyţ je někdo rozčilený, je komunikace obtíţná, ne-li nemoţná. Nesmíme však na schopnost pociťovat hněv pohlíţet jako na něco špatného. Právě hněv vůči křivdě a nespravedlnosti dává jako jedna z emocí vzniknout sociálním reformám. Dokonce i Jeţíš se občas rozzlobil (Mk 3,5). Většina našich hněvivých reakcí však nepochází z touhy po spravedlnosti, ale ze srdce, které se zaměřuje samo na sebe. Něco nás na někom podráţdilo nebo nám někdo nevyhověl. Takový hněv Písmo odsuzuje (Ef 4,31). Dokonce i spravedlivý hněv můţe velmi lehce vést k špatnému jednání. Proto nás Pavel v listu Efezským 4,26 varuje: „Hněváte-li se, nehřešte." Nesmíme dovolit, aby nás hněv ovládal a vedl nás k zlému jednání. Moţná se hněv jako emoce nachází mimo naši kontrolu. To, jak budeme na hněv reagovat, však uţ ovládnout můţeme. Jsme schopni ovládat hněv, místo aby hněv ovládal nás. Nemůţeme zbrklé jednání oprávněně omlouvat prostým konstatováním: „Mám uţ takovou výbušnou povahu." Všichni vybuchujeme a všichni také máme odpovědnost něco se svou výbušností dělat. Jak tedy máme během manţelských konfliktů ovládnout hněv? Navrhuji uplatnit jednoduchou techniku - stáhnout se do ústraní a zhodnotit situaci. Ve chvíli, kdy pocítíte, ţe se začínáte zlobit (všichni poznáme, kdy k tomu u nás dochází), učiňte krok k ovládnutí hněvu. Stačí jednoduchá poznámka jako třeba: „Víš, cítím, ţe se začínám zlobit. Nechci se rozčílit a vím, ţe to nechceš ani ty. Pojďme se teď dohodnout, ţe o tom budeme mluvit, aţ svoje pocity ovládnu." (Nemám zde na mysli celé dny, spíše minuty nebo nanejvýš několik hodin.) Biblické napomenutí zní: „Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce" (Ef 4,26). Tento přístup neznamená, ţe se konfliktu vyhýbáte, ale ţe se načas stáhnete, abyste mohli ovládnout emoce. Aţ se vzdálíte z ohniska zloby, uvaţujte s Bohem o svých myšlenkách, o svém jednání a o svých pocitech. Nikdy se o to nepokoušejte sami, jinak dospějete k nesprávným závěrům. Vhodná slova modlitby by mohla znít třeba takto: „Pane, proč mě ta věc tak rozčiluje?" Přiznejte si sobecké pohnutky, špatné postoje nebo jakýkoli jiný hřích a vyznejte je nejprve Bohu a potom svému partnerovi. Aţ emoce zchladnou, vraťte se a o problému si promluvte, třeba za pouţití metody „střídavého hovoru", o němţ jsme se zmínili uţ dříve. Na všechny problémy existují odpovědi. Kdyţ budou po hněvu následovat příkrá, jedovatá slova nebo špatné tělesné zacházení, problém jen vzroste. Nikdy se tak nic nevyřeší. Je stejně tak moţné, ţe hněv odhalí ve vašem vztahu oblast, která si zasluhuje pozornost. Pokud zareagujete konstruktivně, můţe hněv podnítit růst v jednotě. Jestliţe však připustíte, aby vás hněv ovládal, povede to místo k jednotě k rozkolu. Hněv od sebe lidi vţdycky odpuzuje. Kdyţ hněv ovládnete, můţe vás k sobě přiblíţit. „Je hrozně sobecký" - „Ale můj manţel je hrozně sobecký," namítne některá ţena. „Kdyţ přeci jen začne komunikovat, tak jen proto, aby bylo po jeho. Já nemám nikdy pravdu. Jádrem jeho komunikace je sdělení: ,Posaď se, řeknu ti, jak to teď bude.'" Sobectví je největší překáţkou jednoty. Touto chorobou jsme postiţeni všichni. V cestě za manţelskou jednotou jsme sami sobě největším nepřítelem. Svou přirozeností tíhneme k pravému opaku: „Vţdycky mi připadá správné, jak to vidím já. Jinak bych to tak neviděl. Snad si nemyslíš, ţe bych se mýlil, nebo ano?" V tomto bodě nám pomáhá právě uvědomění si lidské přirozenosti. Kdyţ si
budeme uvědomovat puklinu v našem brnění, pomůţe nám to posuzovat kaţdou situaci mnohem realističtěji. Mohu od sebe očekávat, ţe budu sobecký, protoţe je to moje přirozenost. Jako křesťan mám ale novou přirozenost a tou je velmi reálná přítomnost Ducha svatého v mém ţivotě. Proto mám na vybranou. Nemusím se klanět své staré sobecké povaze. Mám moţnost se rozhodnout, ţe budu spolupracovat s Duchem svatým a jednat nesobecky. Opakem sobectví je láska, Biblická láska, která dává sama sebe a neklade si podmínky. To je největší dar, který mohu partnerce nebo partnerovi nabídnout. Dokud se ale nerozhodnu jít proti sobeckosti, nejsem volný a nemohu takovou lásku dávat. Volba závisí na mně. Je pravda, ţe se sobectvím svého partnera nic nenaděláte. Podniknout můţete něco jen s tím svým. Jednáte-li však s vlastním sobectvím, poskytujete partnerovi model, který můţe napodobovat. (Většina i z nás by reagovala na příklad laskavosti kladně.) Kdyţ přestanete potírat partnerovo sobectví, budete volní a budete se moci zaměřit na poráţku vlastního sobectví: „Nechci ji zranit" - Mnozí manţelé a manţelky se raději nevyjadřují, protoţe nechtějí svého partnera nebo partnerku zranit. Došli k přesvědčení, ţe kdyby byli upřímní, partner by to neunesl. A tak se raději spokojí s omezenou jednotou, protoţe nechtějí vztah rozbít. Je to ušlechtilý úmysl a většina z nás uţ někdy takové napětí zaţila. Přesto i nemůţeme ve svém vztahu růst a zrát, aniţ na sebe vezmeme odpovědnosti dospělých, coţ někdy bývá hodně těţký úkol. Tím nechci říci, ţe hodíte partnerovi na hlavu celou kalamitní situaci v pátek večer půl hodiny před večeří. Dobu a místo bychom měli pečlivě volit. Rovněţ existuje zásada konstruktivní komunikace v protikladu k destruktivnímu výbuchu. List Římanům 14,19 nás vyzývá: „A tak usilujme o to, co slouţí pokoji a společnému růstu." Variantou slova růst je zde v překladu téţ „budování". Musíme mít jasně na paměti svůj cíl - budovat svého partnera. „Láska buduje" (1 K 8,1). Nevybízím nikoho k tomu, aby ve jménu upřímnosti vysypal partnerovi na hlavu všechno svoje negativní smetí. Křesťanský plán zní být pravdiví v lásce (Ef 4,15), a láska buduje. Mluvíme pravdu. Snaţíme se ji však sdělovat tak, abychom neničili, ale budovali. Je dobré ptát se sám sebe: „Co mě vede k tomu, ţe to říkám? Neděláte to z hořkosti srdce, které se chce mstít?" Pak je to špatné, a místo aby vás to k sobě navzájem přitáhlo, odeţene vás to od sebe. Všichni v určitém okamţiku chováme vůči partnerovi negativní myšlenky a pocity. Upřímnost nás nenutí veškeré tyto pocity vyjadřovat. Musíme je nechat projít sítem „budování". Pokud z něho vyjdou jako stavební kameny, je to skvělé. Pak je vyjádřete. Jestliţe se z nich stanou bomby, zneškodněte je, neţ zničí to, po čem nejvíc touţíte. Poté, co jsme si toto řekli, bych vám rád připomněl, ţe jistě aspekty budování druhého člověka bolí. K osobnímu růstu nedochází bez bolesti. A opravdová láska se vydává na cestu podněcování růstu i tehdy, kdyţ to musí doprovázet bolest. Z bolesti se nikdo neraduje a váš partner patrně nebude nad vámi vyjádřenou pravdou jásat. Pokud ale taková bolest můţe podnítit růst, pak stojí za to ji postoupit. Pomyšlení na operaci člověka nikdy nepotěší, ale výsledkem můţe být záchrana ţivota. Všichni někdy během ţivota potřebujeme emocionální, společenský nebo duchovní operační zákrok a náš partner můţe poslouţit jako dobře zvolený chirurg. Určitě budete chtít vyjádřit i svoje zklamání a nenaplněná očekávání. Člověk není neustále šťastný a spokojený. Ve zralém manţelském svazku se přijímáme i tehdy, kdyţ druhý „nemá svůj den". Nikdy to není chvíle pro kritizování, ale spíše pro přijetí a pochopení. Nikdy nepouţívejte „upřímnost" jako oprávnění pro to, abyste ze sebe dostali všechnu svoji nespokojenost a dali ji za vinu svému partnerovi. Pamatujte na to, ţe pocit spokojenosti či nespokojenosti je stav mysli, pro nějţ se sami rozhodujete. Postoje a jednání vašeho partnera mohou tomuto rozpoloţení napomáhat nebo mu být na překáţku, ale volba je na vás.
Zároveň nesmíte partnera přehnaně ochraňovat. Nepotřebuje další matku nebo ještě jednoho otce, ale opravdového partnera, který jej miluje natolik, ţe mu s láskou říká pravdu. Pečlivě zvaţte léčbu. Nepodávejte příliš velké dávky. Nikdo z nás nedokáţe čelit všem svým slabým stránkám v tentýţ den. Léky se musí podávat v pravidelných intervalech, nikoli všechny naráz. Najděte si nejpříhodnější čas, nikdy dobu, kdy má druhý hlad nebo pozdě večer. Zeptejte se partnera, jestli si myslí, ţe by unesl trochu konstruktivní kritiky. Pokud k tomu není svolný, nic mu neříkejte. Ujistěte se, ţe partner bude schopen reagovat na vaši kritiku vstřícně. Spojte kritiku s poklonou. Biblický vzor kritiky si můţeme najít ve Zjevení 2,2-4. Jeţíš tam řekl církvi v Efezu: „Vím o tvých skutcích... o tvém úsilí... o tvé vytrvalosti... Ale to mám proti tobě, ţe..." Potom jim sdělil svoji kritickou připomínku. Modelem je tedy jedna kritická připomínka na tři pochvaly. Je uţitečné, kdyţ pochválíme ve stejné oblasti, v níţ kritizujeme. Počkejte však i s chválením do doby, neţ vás partner vyzve, abyste ho s problémem seznámili. Řekněme například, ţe moje ţena mi chce sdělit kritickou připomínku k tomu, ţe po mně v umyvadle zůstávají vlasy. Mohla by začít třeba slovy: „Myslíš, ţe bys dnes večer unesl trochu konstruktivní kritiky?" Tím mi poskytne moţnost říci „ano" nebo „ne." Pokud řeknu, ţe „ne", mohu vám téměř zaručit, ţe za ní do hodiny přijdu a prohodím: „Jak jsi to myslela s tou kritikou? Umírám zvědavostí." A ona na to odvětí: „Ale ne, to počká do zítřka nebo i do příštího týdne. Aţ se na to budeš cítit, tak mi řekni." A já pravděpodobně odpovím: „Uţ se cítím lépe." Tak začne a to pochvalou. „Neţ tě o něco poţádám, ráda bych ti řekla, co se mi na tobě líbí. Tak za prvé oceňuji, ţe si vţdycky věšíš šaty na ramínko. Uţ jsem mluvila s ţenami, které říkaly, ţe jejich manţelé nechávají leţet oblečení po celém domě. To ty nikdy neděláš. Asi tě vytrénovala maminka, nevím, ale jsem ráda. Za druhé mě potěšilo, ţe jsi mi včera večer umyl čelní sklo u vozu. Kdyţ to uděláš, mám vţdycky hroznou radost. A za třetí ti chci říci, ţe jsem moc ráda, ţe vţdycky ve čtvrtek večer vyluxuješ. To se téměř vznáším. Chci říct, ţe tě mám opravdu ráda, a kdybys jednu věc změnil, byla bych ještě šťastnější." Teď uţ jí zcela pozorně naslouchám, a protoţe mám pocit, ţe si mě váţí, jsem ochoten reagovat na její návrh. Řekne tedy: „Kdyţ přijdu do koupelny a najdu tam po celém umyvadle vlasy, hodně mě to zlobí. Pokud je to tedy moţné, ráda bych tě poţádala, abys neţ odejdeš z koupelny, vyndal z umyvadla vlasy." Přiznám se vám, ţe tato konverzace není ţádná fikce a ţe byste teď těţko našli člověka, který by po sobě nechával umyvadlo čistší neţ já. Pochvala mi dodá jistotu, ţe nejsem beznadějný případ. V zásadě si vedu dobře, takţe cítím motivaci dále růst. Kdyţ se však člověku dostane kritických slov bez pochvaly, pravděpodobně to vzdá. „Dělám, co mohu, abych jí/mu udělal(a) radost, a co z toho mám? Jen další kritiku! Já to vzdávám!" Něco takového bych si patrně v duchu říkal já. „Vím, že mi chybí sebedůvěra" - Mnozí z nás zápasí s dlouhodobými, hluboce zakořeněnými pocity nedostatečnosti, i kdyţ navenek moţná působíme sebejistě a schopně. Vidíme za sebou jen neúspěchy a na úspěchy se rozpomínáme jenom stěţí. Připadá nám, ţe nás kaţdé společenské setkání ohroţuje. Kdyţ dojde na manţelství, ze strachu z dalšího odmítnutí a selhání nám připadá obtíţné se vyjádřit. James Dobson podotýká, ţe „nedostatek sebeúcty vede k většímu počtu psychiatrických poruch neţ jakýkoliv jiný faktor, který byl dosud rozpoznán". Uvádí, ţe hodnotový systém naší kultury velebí krásu, inteligenci a sportovní zdatnost. Pokud nejsme v těchto třech oblastech úspěšní (a většina z nich je mimo naši kontrolu), povaţujeme se za ztroskotance. Jenţe toto pojetí sebe samého můţe být mylné. Moţná sice nejste supermodelka, nepromovali jste ve Stanfordu ani nezabodujete jako Tiger Woods, jenţe co to pro vás znamená? Znamená to, ţe patříte ke zbytku nás normálních smrtelníků stvořených k Boţímu
obrazu. Stovky lidí kolem vás uţ se potýkaly se stejným pocitem nedostatečnosti a zvítězily. I vy můţete zvítězit. Jistě, máte své slabé stránky. Ano, selhali jste. Ale máte i silné stránky a v mnoha věcech dokáţete uspět. Moţná se vám nepodaří sloţit přijímací zkoušky na lékařskou fakultu, ale zato umíte sestavit webové stránky a provozovat je. Moţná si nekupujete nejmenší dámskou velikost, ale jste společenská, sympatická a značně umělecky nadaná. Nedisponujete stejnými dovednostmi jako ostatní a ani to tak nemá být. Bůh neprovozuje továrnu na sušenky, z níţ bychom vycházeli a vypadali všichni stejně. Je továrnou na sněhové vločky a ty jsou, jak známo, kaţdá jiná. Vydejte ze sebe pod Boţím vedením to nejlepší. Vyuţijte svoje schopnosti. Netrapte se věcmi, které nemůţete nijak ovlivnit. Jste cenný člověk, protoţe vás stvořil Bůh k svému obrazu. O vaší ceně nerozhoduje to, co jste vykonali či nevykonali. Můţete dosáhnout hodnotných cílů. Nedovolte, aby vám poroučely emoce. Přiznejte svoje pocity nedostatečnosti Bohu, ale děkujte mu za to, ţe „všecko můţete v Kristu, který vám dává sílu" (F 4,13). Jak můţe manţel nebo manţelka pomoci partnerovi, který má nízkou sebeúctu? Tak, ţe ho bude povzbuzovat, aby přijal minulost a zaměřil se na budoucnost, a tím, ţe ho ujistí o své lásce a o svém zájmu. Právě to je smyslem manţelství. Člověk nemusí nést svoje břemeno sám (Ga 6,2). James Dobson takové partnerské povzbuzení dojemně vykresluje: Ţivot je drsný a ty sis také proţil svůj díl utrpení. Aţ do této chvíle tě při problémech ţádný člověk příliš nepodporoval a byly i momenty, kdy ses div nezalkl zoufalstvím. Dovol mi, abych teď nesl to břemeno s tebou. Od této chvíle nadále mám o tebe jako o člověka zájem - zaslouţíš si moji úctu a budeš ji mít. Chci, aby ses, jak jen to nejlépe půjde, přestal trápit svými těţkostmi. Místo toho se mi s nimi svěř. Zaměříme se spolu na přítomnost a na budoucnost a budeme společně hledat vhodná řešení. Kdyţ partner něco takového prohlásí, vyjadřuje tím přijetí, lásku, pochopení, povzbuzení a ukazuje směr. Spíše neţ zoufalství to vyţaduje pozitivní přístup. Přístup, který vţdy vede k růstu. ZÁVĚREM Zdravá a smysluplná komunikace není ţádný přepych. Je to nutnost. Bez takové komunikace nemůţe existovat jednota. Bariéry, které takové komunikaci překáţí, nahánějí někdy člověku strach, ale nejsou nepřekonatelné. Klíčem je tu vaše vlastní vůle ke komunikaci. Motivuje-li vás vize jednoty v manţelství, musíte se rozhodnout, ţe budete komunikovat bez ohledu na svoje emoce a minulé neúspěchy. Nepůjde to bez bolesti, ale aspoň je to bolest, která slouţí k růstu.
KAPITOLA PÁTÁ Kdo má co NA STAROST? AMY A DAN se pravé vrátili ze svatební cesty na Maui. Oba nastoupili po dovolené zpátky do práce a těší se na první společný večer ve svém bytě. Amy přijíţdí domů o půl hodinky dříve neţ Dan. Přehraje si zprávy na záznamníku, podívá se, co přišlo poštou, a pak se rozhodne, ţe se pustí do vaření večeře - první večeře, kterou bude vařit jako vdaná! Ještě neţ stačí nakrájet cibuli, vejde do dveří Dan, zamíří přímo do kuchyně, strhne ji do náruče a vášnivě ji políbí. Neţ se Amy vzpamatuje, Dan uţ je u počítače a hraje nějakou hru. Kdyţ je večeře hotová, Amy ho zavolá, on se s úsměvem od ucha k uchu vřítí do kuchyně a prohlásí: „Lidi, tady to ale voní!" Následuje běţné klábosení, které se točí hlavně kolem různých poznámek známých v práci, a večeře je u konce. Dan se omluví a odkvačí k televizi, kde sleduje zápas v košíkové, zatímco Amy začne sklízet nádobí ze stolu a umývat je. Celkově vzato se ve všem shodli a proţili spolu láskyplný večer. Následující večer probíhá všechno obdobně, jak jsem popsal v předchozím odstavci. Třetí večer se odehrává třetí jednání (stejné jako jednání prvé a druhé). Tou dobou uţ Amy sleduje Dana nasupeně. Ten však ničeho nedbá a rozebírá po telefonu se svým bratrem, jaké má letos Severní Karolina vyhlídky. Kdyţ zavěsí, má toho Amy uţ dost a řekne mu, co si o jeho chování myslí. Dana jako by praštil palicí. Co udělal špatně? „Vţdyť vaříš ráda," protestuje. „Vţdycky jsi to říkala. Kdyţ jsme spolu chodili, tak jsi mi taky vařila." Dan uţ ale nedodá, ţe jeho matka, ţena v domácnosti na plný úvazek, se vţdycky ujímala povinností v kuchyni (a všeho ostatního v domě), kdeţto táta se stáhl do své pracovny. A Amy uţ se nezmíní o tom, ţe kdyţ byla dítě, pracoval její táta doma jako ilustrátor a pomáhal s mnoha domácími pracemi mamince, která dělala vedoucí v maloobchodě. Ani ona, ani Dan nedokáţou tato očekávání plně vyjádřit. Prostě to tak doma během dětství odkoukali. Proto si v sobě oba nesou nevyslovený předpoklad, ţe takhle se to má „správně" dělat. Na příkladu Amy a Dana názorně vidíme, co se odehrává ve většině domácností někdy během prvních tří měsíců manţelství, kdy si dvojice uvědomí, ţe se vlastně nikdy nedohodli na odpovědi na onu nanejvýš důleţitou otázku, totiţ - „Jak si rozdělíme povinnosti?" I v dnešním světě nastane totiţ chvíle, kdy někdo musí po druhém něco uklidit. Někdo musí zařídit, aby byl zaplacený nájem. Ţivot plyne klidněji, kdyţ v zájmu určitého ţivotního řádu na sebe kaţdý z partnerů vezme určité úkoly, na nichţ se předtím oba dohodli, místo aby spolu donekonečna vyjednávali: Jestli zaplatíš sloţenky, pojedu tento týden na nákup. Předchozí generace tíhly k velmi tradičnímu rozdělování odpovědností. Ţeny však začaly ve stále větším počtu nastupovat do práce a také společenské názory se změnily, a tak obrázek tatínka, jak si čte noviny, zatímco maminka mu pod nohama vysává koberec, zmizel zároveň s černobílou televizí. JAK SE VYZNAT V TOM, CO SE OBVYKLE OČEKÁVÁ I v dnešní době si však většina z nás přináší do „tabulky" manţelství určité předpoklady. Muţi (jak se domníváme) spravují rozbité věci, hubí hmyz, grilují a zabývají se vším, co nějak souvisí s auty nebo s odpadem. Ţeny (bez ohledu na to, zda chodí do zaměstnání nebo ne) udrţují domov pěkný na pohled, věnují se drobným pracím, tedy čistí sporák, starají se o to, aby v koupelně bylo mýdlo, a vykonávají také velké věci, jako je vyslovení konečného rozhodnutí ohledně vymalování bytu. Ţeny rovněţ dohlíţejí na časový rozvrh rodiny, domlouvají společenská setkání a mají přehled o tom, kde mají v kterou dobu být děti. Jak se tedy v těchto předpokládaných rolích vyznat? Mnohé konflikty by bylo moţné odstranit, kdyby si dvojice před svatbou dala tu práci a tyto povinnosti spolu probrala. Obyčejně nebývá problémem neschopnost se na odpovědnostech dohodnout, ale spíše to, ţe
se o nich prostě vůbec nemluví. Dokonce i manţelští veteráni mohou mít uţitek z toho, kdyţ pravidelně zkontrolují situaci a posoudí, zda to, jak mezi sebou rozdělili domácí práce, funguje (nebo i to, jestli je vůbec nutné daný úkol provádět!). Vraťme se nejprve k naší myšlence jednoty v manţelství - a k Boţímu záměru. TÝM ADAM A EVA Kdysi na samém počátku uloţil Bůh Adamovi a Evě úkol: „Ploďte a mnoţte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším ţivým, co se na zemi hýbe" (Gn 1,28). Manţel i manţelka tak měli práci. Bůh je povolal k tomu, aby se tělesně rozmnoţovali a aby si podmanili zemi se vším tvorstvem, které na ní je, neboli aby tomu všemu vládli. Oba se měli na uskutečňování tohoto cíle podílet, ale zjevně nemohli hrát stejnou úlohu. Z tělesného hlediska to měla být ţena, kdo měl rodit děti, ale muţ v této oblasti zastával ţivotně důleţitou roli. Boţím modelem je jednota. Boţím plánem je vţdy to, aby manţel s manţelkou pracovali jako tým. Fyzický zrod takovou týmovou práci vyţaduje a je vzorem pro veškerý další ţivot. Stejně jako tělesná reprodukce vyţaduje, aby manţelé spolupracovali jako celek, kde kaţdý z nich hraje odlišnou, ale nezbytnou úlohu, i ve všech ostatních oblastech platí, ţe odpovědnosti se od sebe sice liší, ale záměr je jednotný. Všichni hráči, z nichţ se skládá sportovní druţstvo, nevykonávají stejné úkoly, ale všichni sledují stejný cíl. Stejně tak manţel a manţelka nehrají identické role, ale jako tým pověřený Bohem pracují na společném cíli. V 3. kapitole knihy Genesis, kde nad nimi Bůh pronáší kvůli jejich hříchu soud, si můţeme všimnout naráţky na tuto různost rolí Adama a Evy: Ţeně řekl: „Velice rozmnoţím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muţi, ale on nad tebou bude vládnout." Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ţeny a jedl jsi ze stromu, z něhoţ jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj ţivot z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloţí a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níţ jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš." Boţí rozsudek nad Evou se vztahoval k bolestem při porodu. Rození dětí bylo výhradně Evinou rolí. Tento soud nijak nepříznivě nezasahoval do muţovy úlohy, kterou v reprodukčním procesu měl. Kdyţ Bůh uvalil konkrétní soud na Adama, vybral si oblast obdělávání země, protoţe Adam byl zemědělec. Trní a bodláčí měly celý proces obdělávání půdy ztíţit. Oba tyto rozsudky se staly neustálou připomínkou následků hříchu a oba soudy byly ušity na míru. To znamená, ţe rozsudek nad Evou zasáhl Evu v úloze, která patřila výhradně jí, a Adam se zase se svým soudem střetával kaţdý den na polích, kdyţ vykonával svoji hlavní povinnost, totiţ zajistit rodině potravu. Pokud měla Eva vykonávat svoji úlohu a dosahovat tak Boţího cíle („ploďte a mnoţte se"), pak pochopitelně nemohla obdělávat pole. Protoţe Adam hrál při reprodukci odlišnou úlohu, byl volný a mohl svoje síly zaměřit na druhý aspekt Boţího cíle, tedy na to, aby si lidé podmanili zemi a vládli nad ostatními ţivými tvory. Manţelka měla tedy především přivádět na svět děti a manţel se měl starat o rodinu. Tyto úlohy nemusíme pokládat za jednou provţdy dané škatulky. Kaţdý, kdo ví něco o zemědělství, si uvědomuje, ţe farmářova manţelka hraje při úspěšném chodu farmy podstatnou roli. Také Adam měl jistě v souvislosti s výchovou dětí nějakou odpovědnost. Bible neklade při výchově dětí důraz na „matky", ale vţdycky na „rodiče". Tato kapitola však slouţí k určitému uvedení myšlenky různých odpovědností v rámci manţelství, s důrazem na to, ţe Boţích cílů dosahujeme týmovou spoluprací.
PRÁCE, RODINA A ROZHODOVÁNÍ Pak je tu ţena z 31. kapitoly knihy Přísloví, kterou všichni známe: Ţenu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější neţ perly. Srdce jejího muţe na ni spoléhá a nepostrádá kořist. Prokazuje mu jen dobro a ţádné zlo po celý svůj ţivot. Stará se o vlnu a o len, pracuje s chutí vlastníma rukama. Podobna obchodním lodím zdaleka přiváţí svůj chléb. Ještě za noci vstává dát potravu svému domu a příkazy sluţkám. Vyhlédne si pole a získaje, z ovoce svých rukou vysází vinici. Bedra si opáše silou a posílí své paţe. Okusí, jak je dobré její podnikání. Její svítilna neuhasne ani v noci. Vztahuje ruce po přeslenu, svými prsty se chápe vřetena. Dlaň má otevřenou pro utištěného a ruce vztahuje k uboţáku. Nebojí se o svůj dům, kdyţ sněţí, celý její dům je oblečen do dvojmo šatu. Zhotovuje si přikrývky. Z jemného plátna a šarlatu je její oděv. Uznáván je v branách její manţel, kdyţ zasedá se staršími země. Zhotovuje plátno na prodej a pásy dodává kupci. Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům. Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení. Pozorně sleduje chod svého domu a chleba lenosti nejí. Její synové povstávají a blahořečí jí, téţ její manţel ji chválí (verše 10-28). Nikdo si nemůţe přečíst tuto kapitolu a dojít k závěru, ţe role manţelky se omezuje pouze na rození dětí. Přesto nabudeme hlubokého dojmu, ţe „těţištěm" ţeny byl její domov. Zabývala se celou řadou různorodých činností - šila, vařila, nakupovala pole, vysazovala vinice, t vyráběla a prodávala plátno a opasky, starala se o chudé a potřebné a promlouvala s moudrostí a laskavostí. Taková manţelka určitě přispívala do domácnosti i po ekonomické stránce. Přesto se všechny tyto aktivity zaměřovaly na blaho její rodiny - jejího manţela (verše 11 a 12), jejích dětí (verše 15, 21 a 27) i jí samé (verš 22). A výsledek takového ţivota? „Její synové povstávají a blahořečí jí, téţ její manţel ji chválí" (verš 28). Domnívám se, ţe kdyţ Pavel napsal, ţe starší ţeny mají vést mladší ţeny k tomu, aby „se staraly o domácnost" (Tt 2,5), měl na mysli právě tento obraz. To neznamená, ţe křesťanská manţelka se musí omezovat na nějaký konkrétní soubor domácích prací, ale určitě to znamená, ţe její rodina musí tvořit střed všech jejích aktivit. Kdyţ stojí před rozhodnutím, jeţ se týká nějaké nové odpovědnosti, měla by si vţdycky klást otázky: Jak to ovlivní moji rodinu? Mého manţela? Moje děti? Mne samou? Naše vzájemné vztahy? Je však důleţité, abychom si povšimli, ţe rodiny se od sebe odlišují tím, jak podle tohoto přesvědčení ţijí. Mnohé pracující ţeny přinášejí v tomto ohledu nesmírné oběti, od odbornice ve svém oboru, která se rozhodne pracovat na volné noze doma (a značnou měrou tak přispívá do rodinného rozpočtu), aţ po matku, která po celodenní práci přichází domů aţ večer a celé hodiny pak pomáhá dětem s úkoly, přičemţ její vlastní odpočinek a osvěţení jdou stranou. Někdy to znamená, ţe ţena znovu nastoupí do práce, aby rodina mohla dětem dopřát křesťanskou vysokou školu. (Všimněte si také, ţe i Nový zákon se mnohdy zmiňuje o „pracujících" ţenách - o Priscille, která šila stany a s níţ se setkáváme ve Skutcích a pak opět v listu Římanům, 1. Korintským a 2. Timoteovi, nebo o Lydii, „obchodnici s purpurem" Sk 16,14. Nezapomeňme rovněţ na ţeny, které, jak čteme v 8. kapitole Lukášova evangelia, cestovaly s Jeţíšem a jeho dvanácti učedníky a finančně podporovaly jejich sluţbu.) A co odpovědnost manţela? První list Timoteovi 5,8 nám říká: „Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší neţ nevěřící." Z kontextu vyplývá, ţe se tato pasáţ zabývá muţovou odpovědností starat se o vdovy v jeho příbuzenstvu. Má-li se ale starat o vdovy, má určitě stejnou odpovědnost i k členům své bliţší rodiny. BŦH ŢIVITEL Jeţíš pochopitelně neustále mluví o Bohu jako o svém Otci. Takto popisuje Boha jako toho, který se stará, jako Ţivitele:
Coţ by někdo z vás dal svému synu kámen, kdyţ ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, kdyţ ho poprosí o rybu? Jestliţe tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! (Mt 7,9-11) Kdybyste chtěli jedním slovem popsat Boţí otcovskou úlohu, jaké slovo byste si zvolili? Já bych si vybral slovo Ţivitel. Bŧh nám zaopatřuje všechno potřebné k ţivotu i zboţnosti (2 Pt 1,3). Nejen ţe nám dal ţivot, ale také nás při něm udrţuje a naplňuje všechny naše potřeby. Neznamená to, ţe se manţelka nemá ujmout iniciativy a odpovědnosti a starat se o svoji rodinu. 31. kapitola Přísloví tuto myšlenku zahání. Manţel a manţelka tvoří tým a pracují společně. Podle Písma je to však manţel, kdo přebírá základní odpovědnost za naplňování tělesných potřeb rodiny. PRACUJÍCÍ MANŢELKY, ZAINTERESOVANÍ TÁTOVÉ Určitě existují rodiny, v nichţ musí manţelka z různých důvodů převzít roli toho, kdo je hlavním zdrojem příjmů v rodině. V posledních letech také spolu se změnami v ekonomice a s tím, jak mizí jistota v zaměstnání, ţeny stále více zachraňují propady ve výdělečné činnosti manţelů, kteří zápasí s nezaměstnaností nebo se zaměstnaností jen částečnou. Bůh dá těmto manţelkám sílu a milost. Taková ţena by však měla manţelovi pomáhat, aby v jejich vztahu nalézal svoji úlohu, a měla by ho nadále respektovat a povzbuzovat. Pamatujte, ţe manţel s manţelkou tvoří tým a v týmu musí být rozdělené odpovědnosti. Stejně tak si v posledních letech začínáme stále větší měrou uvědomovat, jak jsou důleţití otcové zapojení do chodu rodiny a zároveň jakou cenu platí rodina a společnost, kdyţ tomu tak není. Jeden manţel patřící do generace populační exploze 70. let nedávno vzpomínal: „Kdyţ jsem byl malý, táta pořád jezdil na sluţební cesty. Doma nic nedělal a v mém ţivotě a v ţivotě mého bratra se moc neangaţoval, maximálně nás tu a tam někam vzal, třeba do cirkusu a tak. Zařekl jsem se, ţe aţ budu dospělý, budu to dělat ve vlastní rodině jinak." Mnoho muţů jeho věku i mladších si umínilo totéţ. Fyzická úloha matky při rození dětí a při kojení je zásadní, ale dítě potřebuje rovněţ vřelou emocionální účast otce. Dítě potřebuje oba rodiče a otec se musí o blaho dítěte zajímat stejně jako matka. Nesmí se stát výhradně úkolem matky trávit s dětmi čas a vychovávat je. Této osudové chyby se dopustilo mnoho křesťanských otců. Manţel a manţelka tvoří tým a musí fungovat jako partneři. V dnešní městské společnosti pracuje více neţ 50 procent manţelek na plný úvazek mimo domov. Neţ přijdou děti, je relativně snadné domluvit se na stavu, který oba manţelé povaţují za spravedlivé rozdělení odpovědností. Oba mohou vyuţít svoje zájmy a odborné znalosti a domluvit se na tom, kdo bude co vykonávat. Příleţitostně se rozhodnou, ţe si se svými úkoly vzájemně „vypomohou", a láska proudí mezi nimi bez zábran. Kdyţ se však narodí děti, přinese to s sebou zcela novou dynamiku ţivota. Děti v první řadě vyţadují intenzivní péči. Kromě doby, kdy zrovna spí, na ně musí někdo bez ustání dohlíţet. Kaţdé stádium dětství s sebou pro rodiče přináší další oblasti odpovědnosti. Jak lze všechny tyto povinnosti napěchovat do onoho úhledného schématu, které jsme si vytvořili předtím, neţ přišly děti? Realita ukazuje, ţe to nejde. Děti volají po zcela nové dohodě o rozdělení povinností. Nastal čas vrátit se zpět do rýsovny, znovu se od píky dohodnout na přijatelném a spravedlivém uspořádání, jeţ vám oběma umoţní pracovat jako tým a vyuţívat svoje silné stránky k tomu, abyste mohli vykonávat úkoly, po jejichţ splnění oba touţíte, tedy být dobrými rodiči a zároveň udrţovat manţelství zdravé. JAK NAJÍT ROVNOVÁHU Nedávno jsem strávil nějaký čas s Johnem a Ellen. Je jim tak kolem osmatřiceti a mají tři děti. On je lékař a ona ošetřovatelka, ale od doby, kdy se jim narodilo první dítě, pracuje Ellen
jen na zkrácený úvazek. Zeptal jsem se jich: „Jak jste si vy dva mezi sebou rozdělili rodičovské povinnosti a domácí práce?" John se usmál a odpověděl: „Někdy mám obavy, ţe jsme to nevyřešili příliš dobře." Ellen mu dala za pravdu a dodala: „Teď uţ je to mnohem lepší neţ dříve, kdyţ jsme měli jen jedno dítě. Naše první miminko nám tak dramaticky zvrátilo ţivot, ţe jsem tomu ani nemohla uvěřit. Měla jsem v plánu, ţe aţ budou malému tři měsíce, vrátím se na plný úvazek do práce. Abych byla upřímná, asi mě k tomu vedl mateřský pud, ale nedokázala jsem od svého děťátka kaţdé ráno jen tak odejít. Tehdy jsme se s Johnem dohodli, ţe budu pracovat na zkrácený úvazek, ale stejně nám ještě k dořešení zbývala spousta podrobností. Kdyţ uţ jsme měli doma předškoláky, sehnali jsme si paní, která přišla a postarala se o děti, kdyţ jsme nebyli doma. Teď, kdyţ uţ všechny chodí do školy, jsem si to tak zařídila, abych mohla být doma, aţ odpoledne přijedou. John je skvělý a pomáhá mi se vším, co je třeba doma udělat." „Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, ţe budu někdy prát nebo umývat záchod," dodal John. „Musím se ale přiznat, ţe mi to poskytuje velké uspokojení z dobře vykonané práce a také vím, ţe Ellen si toho opravdu cení." „Někdy dokonce i uvaří - tedy kdyţ je to něco nenáročného," ozvala se znovu Ellen. „Celkem mi jdou hamburgery a párky v rohlíku!" podotkl John. „Onehdy večer jsem dokonce zkusil uvařit i makaróny a dopadlo to poměrně dobře." „Naším největším problémem je najít si jeden na druhého čas," pokračoval. „Chceme být zapojeni do ţivota našich dětí a myslím, ţe se nám to dost daří. Ale někdy si uvědomujeme, ţe nemáme čas jeden na i druhého. Pracujeme na tom a někdy to bývá i těţké rozhodování. Minuly týden jsem například odřekl účast na lékařské konferenci, abychom spolu mohli ve dvou strávit víkend. Přijeli k nám moji rodiče a vzali si na starosti děti. Měli jsme tři dny jen pro sebe a bylo to skvělé." JAK PRACOVAT JAKO TÝM Bylo mi jasné, ţe cílem Johna a Ellen je pracovat jako tým. A ačkoliv se potýkali s neustálými problémy, vynakládali veškeré moţné úsilí, aby se zapojovali do ţivota svých dětí a aby jejich manţelství rostlo. Manţel a manţelka mají pod Boţím vedením pracovat jako tým a rozdělit si, jakou bude kdo z nich hrát úlohu, aby společně naplňovali Boţí záměr být jednotní. Konkrétní role se budou v jednotlivých rodinách lišit a mohou se také v rámci téţe rodiny čas od času pozměnit, ale oba partneři by s nimi měli souhlasit. To, ţe manţelé přijmou odlišné role, neničí identitu ani jednoho z nich, ale naopak ji pozvedá. Dvojice kráčí společně jako manţelé k cíli, který oba uznávají. Kdyţ se rozhodujeme o tom, kdo za co ponese odpovědnost, měli bychom podle mého názoru brát v úvahu nadání a schopnosti partnerů. Moţná ţe jeden z nich je pro něco způsobilejší neţ druhý. Tvoříte jeden tým, proč tedy v dané oblasti nevyuţít kvalifikovanějšího „hráče"? Já osobně bych velice nerad viděl zmatek, který by nastal, kdybych nakupoval jídlo. Je to doména mé manţelky, protoţe je k tomu vysoce způsobilá. U jiných dvojic to však můţe být manţel, kdo je pro takový úkol zvlášť nadaný. Nic z toho, o čem jsem se dosud zmínil, by nemělo znamenat, ţe jakmile jeden z partnerů přijme nějakou odpovědnost, druhý uţ by mu s ní nikdy neměl pomáhat. Řekněme například, ţe se manţel zaváţe, ţe bude kaţdý čtvrtek doma vysávat. To neznamená, ţe by mu manţelka nikdy neměla pomáhat. Láska chce pomáhat a často také pomáhá. Přijetí takové odpovědnosti spíše znamená, ţe kdyţ manţelka manţelovi s vysáváním nepomůţe, on se neurazí. Nečeká, ţe bude vysávat manţelka, protoţe je to jeho úkol. Jestliţe mu ţena s prací přece pomůţe, bere to muţ jako skutek lásky, kterým také skutečně je.
ZÁVĚREM Písmo nám neříká, jak máme řešit hádky ohledně toho, kdo co udělá, ale rozhodně nás povzbuzuje, abychom se na tom dohodli. Ámos poloţil kdysi dávno otázku: „Půjdou spolu dva, jestliţe se nedohodli?" (3,3). Odpověď zní: „Nepůjdou, alespoň ne příliš daleko a ne moc dobře." Dohoda o tom, kdo si co vezme na starost, je relativně jednoduchá záleţitost. Kdyţ ji však opomeneme, mohou problémy vytrysknout jako láva z vulkánu.
KAPITOLA ŠESTÁ Ach, to ROZHODOVÁNÍ! Máme studovat postgraduál? Nemáme se přestěhovat? Chceme hned mít děti? Máme si koupit auto na leasing, nebo si na něj raději našetřit? Rozhodnutí, která musíme v manţelství učinit, neberou konce. A je důleţité, abychom se rozhodovali po vzájemném souhlasu. „Poprvé jsme se doopravdy pohádali několik měsíců po svatbě, kdyţ manţel přišel jednoho dne domů a přinesl stůl, za který utratil padesát dolarů," vzpomíná jedna manţelka. „Prostě jsem to nezvládla. Připadalo mi to jako zrada důvěry. Tedy, mně se ten stůl vlastně líbil. Jenţe jsem chodila do práce a manţel studoval. Museli jsme s penězi zacházet hodně opatrně. A právě tehdy jsme se dohodli, ţe kaţdý nákup od padesáti dolarů výš spolu budeme konzultovat. A od té doby se toho drţíme." Uţ jsem se zmiňoval o tom, ţe mnoho dvojic, kterým, jak se zdá, nečinila před svatbou komunikace ţádné potíţe, zjišťuje, ţe po svatbě uvízla na mrtvém bodě. Základním důvodem této změny je, ţe se před svatbou nemuseli o ničem rozhodovat. Bez zábran si povídali o čemkoli, pak se rozloučili a kaţdý si šel po svém. Po svatbě se však snaţí proţívat jednotu a musí činit rozhodnutí, která je oba ovlivní. Protoţe nedokáţí v rozhodování dosáhnout shody, komunikace začne váznout, aţ se pomalu zastaví. Začne mezi nimi vyrůstat zeď, která je rozděluje. Sociologové a rodinní poradci uznávají, ţe právě proces rozhodování představuje jeden z největších problémů v manţelství. V mysli mnoha mladých párů tančí představy o demokracii, jenţe kdyţ hlasují jen dva, uvízne často demokracie ve slepé uličce. Jen v málo rodinách se ještě drţí starého absolutistického systému, v němţ manţel vládne „ţeleznou rukou" a manţelka je pro něj spíš dítě neţ partnerka, nebo matriarchátu, v němţ matka zpoza scény tahá za nitky a manţel vykonává její pokyny. Co tedy máme dělat? Jak se máme rozhodovat? Většina novomanţelů má za to, ţe rozhodování se uţ nějak poddá. Neočekávají v této oblasti ţádné velké problémy. Takové iluze však brzy vezmou za své. Vzpomínám si na jednu manţelku, která konstatovala: „Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, ţe se spolu budeme hádat. Před svatbou se nám zdálo, ţe spolu výborně vycházíme." Nabízí nám tu Bible nějakou pomoc? Kdybychom se chtěli při rozhodování řídit nejlepším moţným modelem, co by to bylo? Rád bych prozradil, ţe nejlepším příkladem, který pro rozhodování mezi sobě rovnými stranami máme, je sám Bůh. MY TŘI Jak jsme viděli, Bůh odhalil sám sebe jako Trojici. Tento trojjediný Bůh uţ učinil mnoho rozhodnutí a některá z nich máme zaznamenána v Bibli. Od počátečního výroku „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby" (Gn 1,26) aţ po závěrečné pozvání Trojice v 22. kapitole knihy Zjevení se Bůh rozhodoval a rozhoduje. Jak k těmto rozhodnutím dospěl? Máme omezené informace, ale v Matoušově evangeliu 26,36-46 můţeme nahlédnout do komunikace mezi Synem a Otcem. Jeţíše očekával kříţ a je pochopitelné, ţe ocitl pod fyzickým a emocionálním tlakem. V těchto verších vyjadřuje Otci naplno svoje pocity a myšlenky. „Otče můj, je-li moţné, ať mne mine tento kalich" (verš 39). Nejedná se zřejmě o přesný záznam jeho modlitby, spíše o hlavní téma. Jeţíš si nenechával nic pro sebe, na nic si nehrál, ale byl k Otci naprosto otevřený. Opakoval tuto modlitbu třikrát a pokaţdé ji zakončil slovy: „... avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš" (v. 39, srovnej s verši 42, 44).
Byl to fatalismus? Vůbec ne. Jeţíš jednoduše uznával Otcovo vedení. Jistě, rozhodnutí o smrti na kříţi uţ padlo ve věčné minulosti, neboť Jeţíš je „Beránek, ten zabitý od počátku světa" (Zj 13,8 KB). Ale nyní, kdyţ čelil kříţi v čase a prostoru, vyjádřil Otci svoje lidské pocity. Jiný verš vysvětluje jejich vztah ještě jasněji. V 1. listu Korintským 11,3 říká Pavel: „Rád bych, abyste si uvědomili, ţe hlavou kaţdého muţe je Kristus, hlavou ţeny muţ a hlavou Krista je Bůh." Toto poslední vyjádření, ţe „hlavou Krista je Bůh", mnozí přehlíţejí. Pavel zjevně hovoří o Bohu Otci. Moţná ţe namítnete: „Myslel jsem si, ţe Otec a Syn si jsou rovni." To skutečně jsou! A přesto panuje v rámci dokonalé Boţí přirozenosti určitý řád. V tomto kontextu se Bůh zjevuje jako vůdce. Dokáţeme-li pochopit něco z povahy tohoto Boţího modelu, tedy jaký má Otec vztah k Synu a jaký má Syn vztah k Otci, lépe porozumíme tomu, co znamená, ţe muţ má být „hlavou" ţeny. STEJNĚ HODNOTNÍ Není tedy Otec cennější neţ Syn? Má muţ větší hodnotu neţ ţena? Je Otec inteligentnější neţ Syn? Nejsou muţi inteligentnější neţ ţeny? Odpověď je pochopitelně záporná. Otec a Syn jsou si v kaţdém ohledu rovni. Ale rovnost neznamená, ţe neexistují ţádné rozdíly. Na kříţi nezemřel Otec, ale Syn. Jsou muţi a ţeny stejně hodnotní? Ano! Nechť to zazní jasně a hlasitě. Nikdo ať nepochybuje o tom, za čím si Bible v této věci stojí. Bůh učinil jak muţe, tak ţeny k svému obrazu. Oba mají stejnou hodnotu. Znamená rovnost to, ţe jsou identičtí? Neznamená. Jsou mezi nimi rozdíly, ale být rozdílný neznamená být podřadný. Kdyţ Bůh dává na srozuměnou, ţe muţ má být hlavou ţeny, jednoduše tak zavádí řád do vztahu mezi dvěma jedinci, kteří jsou si rovni. Jde o vztah, který zobrazuje sám Bůh. Dokáţeme si představit, ţe by Otec někdy nutil Syna, aby udělal něco proti své vůli? Je představitelné, ţe by manţel, který se tímto vzorem řídí, nutil někdy manţelku dělat něco proti své vůli? Vedení není totéţ co diktatura. Dělal by si někdy Syn něco „po svém" a neporadil se při tom s Otcem? „To je nemyslitelné," řeknete si. Měla by si manţelka dělat „věci podle svého" a neradit se přitom s manţelem? Vím, ţe Bůh je dokonalý a my nedokonalí, a proto neděláme vţdycky to, o čem víme, ţe je správné. Musíme však rozumět modelu, k němuţ jsme povoláni. Biblické pojetí muţe jako „hlavy domácnosti" je snad nejzneuţívanějším biblickým pojmem. Křesťanští manţelé, plní umíněnosti, zahrnuli svoje manţelky celou řadou pošetilých poţadavků zaštítěných autoritou slov „Bible říká, ţe...". Být hlavou neznamená, ţe manţel má právo o všem rozhodovat a pak manţelku pouze informuje, co se bude dít. Pokud bereme váţně příklad Boha Otce a Boha Syna, je něco takového nemyslitelné. JAK HLEDAT JEDNOTU Jaký je tedy biblický vzor pro rozhodování? Vezměme si jako příklad rozhovor, k němuţ došlo mezi Jeţíšem a Otcem v Getsemanské zahradě těsně před ukřiţováním: „Otče můj, je-li moţné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš" (Mt 26,39). Zdá se, ţe vzorem je diskuse o názorech a pocitech, vyjádřených upřímně a s láskou, při níţ se uznává manţelovo vedení. Cílem při našem rozhodování je vţdycky jednota. Trojice je při kaţdém rozhodování dokonale jednotná. Jako nedokonalé bytosti moţná nebudeme vţdycky schopni takového ideálu dosáhnout, ale musí být vţdycky naším cílem. Co dělat v situacích, kdy jsme oba plně vyjádřili svoje názory, a přesto se nedokáţeme shodnout na tom, jak postupovat? Navrhuji, abyste v případě, ţe rozhodnutí můţe počkat (a to většinou můţe), vyčkali. Během čekání byste se měli vy i partner modlit a pátrat po nových
informacích, které by na celou situaci vrhly určité světlo. O týden později věc znovu proberte a zhodnoťte, jak na tom jste. „Jak dlouho máme čekat?" Co nejdéle! Podle mého názoru nastává situace, kdy by měl manţel rozhodnout bez vzájemné shody, pouze při tak vzácných příleţitostech, kdy se musí o něčem rozhodnout „dnes". Takových rozhodnutí bývá v ţivotě jen málo. Většina věcí můţe počkat. Je důleţitější dosáhnout jednoty neţ něco nepropást. „Kdyţ to ale nekoupíme dnes, uteče nám termín výprodeje!" Slevy na úkor jednoty s partnerem vyjdou opravdu draho. Věřím, ţe při příleţitostech, kdy se musí rozhodnout „ještě dnes" a kdy se partneři stále ještě na ničem nedohodli, je odpovědností manţela, aby rozhodl tak, jak se domnívá, ţe je to nejlepší. Za toto rozhodnutí musí rovněţ nést plnou odpovědnost. V tomto bodě cítí moţná manţelka jako problém, ţe se má podřídit. Měla by však zároveň cítit bezpečí v tom, ţe má manţela, který je odpovědný, a kdyţ se musí nějak rozhodnout, udělá to. V případě takových rozhodnutí by se neměla cítit za manţelovu volbu zodpovědná. Na druhou stranu by se také neměla snaţit rozhodnutí nějak zhatit. Pokud by skutečně čas ukázal, ţe se manţel rozhodl špatně, neměla by ţena nikdy podlehnout pokušení a prohlásit: „Já jsem ti to říkala. Kdybys mě tehdy poslechl, tak by se to nestalo." Kdyţ muţ upadne, nepotřebuje, aby si na něj ještě někdo stoupnul. Potřebuje vlídně podepřít a tiše ujistit o tom, ţe jste s ním a ţe to dopadne dobře. „Udělali jsme hloupost, ale jsme spolu a zvládneme to." To jsou slova moudré manţelky. Stejně jako Bůh Otec neustále hledá zájmy Boha Syna, má i manţel hledat zájmy své manţelky. Manţel, který je takto zaměřen, nebude nikdy záměrně rozhodovat tak, aby to manţelce uškodilo. Spíše se sám sebe v duchu ptá, jak toto rozhodnutí jeho ţenu ovlivní, a snaţí se rozhodnout tak, aby to prospělo jejímu ţivotu i jejich vztahu. Josh byl manţel, který se naučil činit rozhodnutí zaloţená na lásce k manţelce. „Rád bych vám pověděl o nejtěţším rozhodnutí, které jsem kdy v ţivotě učinil, a také o jednom ze svých nejlepších rozhodnutí," řekl mi během přestávky na semináři o manţelství, který jsem vedl ve Washingtonu, D.C. Vylíčil mi, ţe v době, kdy uţ byl patnáct let v armádě, v něm začala narůstat touha odejít do civilu a zaloţit si vlastní firmu. Mluvil o tom se svou manţelkou a ta navrhla, aby Josh víc prozkoumal, jaký by vedli ţivot, kdyby se pustil do podnikání. „Spojil jsem se proto s jedním člověkem, který pracoval v podobném oboru. Strávil jsem s ním jeden den a mluvili jsme spolu o tom, jak se jeho podnikání vyvíjelo. Zjistil jsem, ţe během prvních let poté, co svoji firmu rozjel, málem ztratil manţelku, protoţe podnikání od něj vyţadovalo mnoho času a energie. Došel jsem k tomu, ţe se mi to nikdy nesmí stát, protoţe jsem Candice oddán. Všechno jsem to s ní rozebíral, a jak šel čas, bylo jí pomyšlení na můj odchod z armády stále nepříjemnější. Do plného důchodu mi zbývalo ještě pět let a Candice měla vojenský způsob ţivota opravdu ráda. Bylo to také dobré i pro naše děti. Čím více jsme o tom mluvili, tím více jsem si začal uvědomovat, ţe odejít v tuto chvíli z armády není patrně moudré. Ale hrozně jsem si přál zaloţit si vlastní podnik. Tak jsem se modlil a modlil, ale připadalo mi, ţe pořád nedostávám od Boha ţádný pokyn. A pak jsem jednoho dne slyšel, jak jeden kazatel podotkl: ,Kdyţ nám Bůh dal manţelku, poskytl nám tak velkou měrou svoje vedení.' Bylo to, jako by ke mně promluvil Boţí hlas. Uvědomil jsem si, ţe Candice je pro mě zdrojem opravdové moudrosti a ţe jsou to moje sobecké touhy, které mě táhnou opačným směrem. A tak jsem se rozhodl, ţe v armádě zůstanu. Jsem si jist, ţe to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, k němuţ jsem kdy dospěl. Před sedmi lety jsem si odslouţil dvacet let a rozhodl jsem se, ţe budu pokračovat. Teď uţ slouţím v armádě sedmadvacet let a mám v plánu dotáhnout to na třicet. Bůh nám dal úţasnou sluţbu u manţelských dvojic v armádě. Víme, ţe manţelství jsou vystavena velkému tlaku, a z celého srdce si přejeme pomáhat dvojicím v armádě, aby jejich manţelství byla
silná. Vím, ţe kdybych odešel a dal se na podnikání, této sluţbě bychom se nevěnovali. Kaţdý den děkuji Bohu, ţe mě skrze Candice vedl." Josh objevil biblický princip, ţe „lépe dvěma neţ jednomu" a ţe Bůh si často k tomu, aby nám dal moudrost, pouţije našeho partnera. Dobře si uvědomuji, ţe mnozí lidé odmítnou myšlenku, ţe by manţel měl mít při rozhodování hlavní slovo. Kdyţ však porozumíme Biblickému vzoru vedení, začne to být proveditelnější. Muţské vedení v domě nijak nesouvisí s nadřazeností. Jde tu o řád mezi sobě rovnými partnery. Kdyţ nebude jeden partner uznán jako vůdce, dvojice skončí dříve nebo později ve slepé uličce, a aţ přijde krize, budou oba bezmocní. Při kaţdém rozhodování musíme usilovat o jednotu. Se správnými postoji jí můţeme v 95 případech ze sta dosáhnout, ale někdo musí nést odpovědnost za rozhodování v situacích, kdy nelze dospět k jednotě. Mnohým dvojicím je třeba připomínat, ţe jsou členy téhoţ týmu. Partneři spolu velice často soutěţí a kaţdý z nich obhajuje vlastní představy. Není nic nerozumnějšího. Rozhodně si svoje představy navzájem sdělujte, ale pouţívejte je k tomu, abyste dospěli k co nejlepšímu rozhodnutí. Tedy nikoli moje představy versus tvoje představy, ale naše představy a naše rozhodnutí. „Cítíme, myslíme, rozhodli jsme se." Takovým jazykem mluví jednota. Riskuji sice, ţe přijdu s něčím nadbytečným, ale dovolte, abych se opatrně zmínil o tom, co se tím nemyslí, kdyţ Písmo říká: „... muţ je hlavou ţeny" (Ef 5,23). Toto konstatování neznamená, ţe manţel je inteligentnější neţ manţelka. Jistě, dotyčný manţel má třeba IQ vyšší neţ jeho ţena nebo má dotyčná manţelka vyšší IQ neţ její manţel, ale vedení nijak nesouvisí s inteligencí. Bůh Otec a Bůh Syn jsou stejně nekonečně moudří, a přesto je Otec „hlavou" Syna. Všeobecně řečeno, muţi i ţeny jsou v obou případech vysoce inteligentní tvorové (i kdyţ o tom člověk občas pochybuje). PODLE BOŢÍHO OBRAZU Výrok „muţ je hlavou ţeny" neznamená, ţe muţ je hodnotnější neţ ţena. Jak muţi tak ţeny jsou stvořeni podle Boţího obrazu a mají nekonečnou cenu. Je pravda, ţe Starý zákon popisuje ţidovský systém, který vyzdvihoval dítě muţského pohlaví jako cennější neţ dítě pohlaví ţenského, ale nesmíme přijímat ţidovský kulturní systém jako Boţí pohled. Kdyţ se obrátí muţ, andělé v nebi se neradují více, neţ kdyţ se obrátí ţena. V Kristu „není uţ rozdíl mezi muţem a ţenou" - všichni „jsou jedno" (Ga 3,28). To, ţe „muţ je hlavou ţeny" neznamená, ţe manţel má být diktátor, který rozhoduje nezávisle a přikazuje manţelce, co má dělat. Takový příklad u Boha Otce a Boha Syna rozhodně nevidíme. Je nemyslitelné, ţe by Bůh Otec o něčem rozhodl a pak by si zavolal Syna a oznámil mu to. „Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný" (Dt 6,4). O všem spolu komunikují a při kaţdém rozhodnutí mezi nimi panuje absolutní jednota. Mnohý křesťanský diktátor uţ si ve snaze nést nadměrný náklad odpovědnosti přivodil ţaludeční vředy. Bůh neměl v úmyslu, aby manţel rozhodoval o všem sám. Nezapomeňte, ţe mu Bůh dal manţelku proto, aby mu pomáhala. Jak mu můţe pomáhat, kdyţ se s ní manţel ani neporadí? V dnešní době nepotřebujeme diktátory, ale velice potřebujeme křesťany, kteří se ujímají vedení. Mnohým ţenám naskočí husí kůţe, kdyţ slyší, jak pastor říká: „Najděte si v Bibli text v listu Efezským 5,22." Cítí, ţe uţ to zase přijde, a slyší to nerady. „Ţeny muţům svým poddány buďte, jako Pánu" (KB). „To neznáš mého manţela," říkají si v duchu. „Jenţe ty nechápeš, co znamená podřízenost," musí konstatovat Bůh. Chtěl bych na tomto místě zmírnit obavy a rozebrat, co podřízenost neznamená. Podřízenost neznamená, ţe se manţelka musí neustále „podrobovat". Verš, který textu v Efezským 5,22 bezprostředně předchází, zní: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým." Podřizování se je vzájemný úkon. Manţelé ani manţelky nemohou zároveň
dosáhnout toho, aby bylo po jejich a přitom se jim v manţelství dařilo. Proto klade Bůh manţelům na srdce, aby milovali své manţelky „jako si Kristus zamiloval církev" (Ef 5,25). Slovo přeloţené jako „zamiloval" tu označuje obětavou lásku, která hledá prospěch milovaného člověka. Například manţel se můţe klidně podřídit a zúčastnit se oslavy, na kterou osobně nijak netouţí jít, a vylepšit tak svoje manţelství. Podobně se můţe podřídit manţelka a jít na fotbalový zápas, i kdyţ kopané moc nerozumí, a podílet se tak na něčem, co manţela baví. Podřizování se je opakem prosazování vlastních zájmů a je ho zapotřebí ze strany manţela i manţelky. Podřízenost neznamená, ţe manţelka nemůţe vyjádřit svoje představy. Proč by Bůh dával manţelce schopnost mít vlastní názory, kdyby je neměla vyjadřovat? Jste povolána, abyste pomáhala. Jak můţete pomáhat, kdyţ se odmítnete podělit o svoji moudrost? „Jenţe můj manţel o moje názory nestojí." To je jeho problém, ne váš. Mlčení není nikdy cestou k jednotě. Moţná bude třeba, abyste rozvíjela takt a uplatnila moudrost, pokud jde o čas a způsob, jak se vyjádřit, ale musíte vyuţít rozum, který vám Bůh dal. Nesete za to odpovědnost. Nemůţete stát nečinně stranou a přihlíţet, jak se manţelovi nedaří. Musíte se snaţit konstruktivně pomáhat. A konečně podřízenost neznamená, ţe manţelka o ničem nerozhoduje. Mluvili jsme hlavně o závaţnějších rozhodnutích v rodině a řekli jsme si, ţe základní zásadou je vzájemná výměna názorů s cílem dosáhnout jednoty pod vedením manţela. V průměrné domácnosti však existují celé oblasti, o nichţ se dvojice domluví, ţe v nich bude rozhodovat manţelka. JAK NACHÁZET JEDNOTU SKRZE ODLIŠNOSTI David a Brenda ze Spokane ve státě Washington mi poskytli dobrý příklad takového systému rozhodování. Brendiným hlavním studijním oborem na vysoké škole byla ţurnalistika. Byla nenasytnou čtenářkou a od dob vysokoškolských studií si vedla deník. Neţ se jí narodilo první dítě, pracovala pro místní noviny. Pak se rozhodla, ţe zůstane s dítětem doma, ale čas od času dál psala články do novin. David pracoval v reklamní agentuře. Jeho silnou stránkou byla kreativita, slabým místem schopnost si něco zorganizovat. Po celé řadě manţelských konfliktů, které obvykle končívaly hádkou, byl David jednou v neděli ve sboru a vyslechl si tam kázání o duchovních darech. Jeho hlavní myšlenkou bylo, ţe Bůh dal kaţdému křesťanovi zvláštní schopnosti s cílem, aby tyto dary vyuţíval pro dobro širšího společenství. Pastor mluvil o tom, jak tyto dary uţívat v kontextu místního sboru, ale David toto pojetí vztáhl na svoje manţelství. „To, ţe Brenda byla určena k tomu, aby dělala určité věci dobře, a já zase k tomu, ţe mám dělat dobře něco jiného, mi připadalo jako velký objev. A také ţe nás Bůh svedl dohromady, abychom mohli pracovat jako dobře fungující tým. V minulosti jsem se snaţil ukazovat, kdo je u nás šéfem', místo abych vyuţíval silných stránek nás obou. To nedělní odpoledne jsme o tom všem s Brendou mluvili a společně jsme došli k několika důleţitým rozhodnutím. Dohodli jsme se na tom, ţe v určitých oblastech našeho ţivota bude o všem rozhodovat ona a bude to se mnou konzultovat pouze tehdy, kdyţ bude chtít slyšet můj názor. V jiných oblastech budu zase rozhodovat já. Domluvili jsme se také, ţe kaţdý z nás se bude moci druhého ptát, ale pokud jde o konečné rozhodnutí, v těchto oblastech se na sebe navzájem spolehneme. Byla to jedna z nejlepších věcí, kterou jsme kdy udělali. Odstranilo se tím napětí, které mezi námi vládlo, protoţe jsme se na sebe začali dívat jako na partnery, kteří společně pracují na tom, aby vybudovali silné manţelství, a vyuţívají k tomu svých silných stránek." Mnoho dvojic zjistilo, ţe takovýto model rozhodování funguje. Naše odlišnosti se tak co nejlépe vyuţijí a poloţí se důraz na jednotu. Lze to také pochopitelně dovést aţ do krajnosti. Moţná jste slyšeli o manţelovi, který prohlásil: „Na samém počátku našeho manţelství jsme
se dohodli, ţe já budu rozhodovat o všem zásadním a manţelka bude rozhodovat o všech kaţdodenních záleţitostech. Uţ jsme spolu pětadvacet let a dosud se ţádná potřeba zásadních rozhodnutí nevyskytla." Kdyby oba partneři věnovali pozornost kaţdému detailu ţivota, bylo by to špatné hospodaření s časem. Známkou moudrosti je dohodnout se na oblastech odpovědnosti, v nichţ bude manţelka rozhodovat podle vlastního uváţení. (Měla by pochopitelně cítit, ţe kdyţ chce, můţe manţela kdykoli poţádat o radu). Oblasti, za které ponese odpovědnost, budou v kaţdé rodině jiné, ale můţe se jednat o jídlo, oblékání, zařizování domácnosti, automobily, vzdělávání, určité oblasti výchovy dětí a podobně. Přísloví 31,10-31, popis zboţné ţeny, obsahuje obrovskou škálu rozhodování, která byla manţelce svěřena. Rozhodně nemohla mít pocit, ţe nevyuţívá svoje schopnosti. Navrhuji, aby se moudrá a zralá manţelská dvojice dohodla na tom, ţe ţena dostane veškerou odpovědnost, kterou je ochotna nést. Manţel, který si je jistý vědomím vlastní hodnoty, nebude na manţelčino úsilí pohlíţet jako na konkurenční boj. Manţelka, která poznala vlastní cenu danou Bohem, ji nebude muset nikomu dokazovat. Manţel i manţelka, kteří pracují jako tým a snaţí se v něm druhého povzbuzovat, aby dosáhl svého maximálního potenciálu od Boha, zjistí, ţe námaha stojí za to. ZÁVĚREM Rád bych připomněl, ţe pokud se dvojice spolu dohodne na určitém modelu rozhodování, vyhne se mnohým bitvám. Biblický vzor, který navrhuji, spočívá v tom, ţe oba partneři plně vyjádří svoje názory a pocity, které se daných otázek týkají, a budou se snaţit dojít k jednotnému rozhodnutí, takovému, které oba shodně povaţují za nejlepší. Kdyţ nemůţete takového souhlasu dosáhnout, vyčkejte a hledejte další vedení. Znovu si o věci promluvte později a usilujte o jednotu. Pokud jí skutečně nelze dosáhnout a rozhodnutí musí padnout hned, měl by manţel rozhodnout tak, jak to povaţuje za nejlepší, a nést za rozhodnutí odpovědnost. Manţelka by měla svůj nesouhlas přiznat, ale měla by také projevit ochotu s manţelem spolupracovat a přijmout jeho vedení. Takový postoj nakonec přinese jednotu srdce, která je daleko důleţitější neţ jakýkoli konkrétní problém.
KAPITOLA SEDMÁ „ To myslíte, ţe máme na sexu PRACOVAT?" VE FILMECH TO VYPADÁ tak snadno. Dvě krásná těla si padnou do náručí a spojí se v jedno... Nevěsta a ţenich v sobě nosí mnoho snů a nadějí, ale ţádný sen zřejmě není optimističtější neţ ten o sexuální jednotě v manţelství. Mnozí lidé vstupují do manţelství s představou jediné obrovské sexuální oslavy - sex ráno, v poledne i večer. Tisícům jedinců v naší zemi se takové sny očividně roztříští a jejich naděje se nikdy nenaplní. Jak to, ţe vzdělaní a poučení partneři nedokáţí v této velice důleţité oblasti manţelství nalézt uspokojení? Odpověď částečně souvisí s nerealistickým očekáváním. Naše společnost se k nám nechová poctivě. Filmy, časopisy a romány zprostředkovávají představu, ţe sexuální vzrušení a vzájemné uspokojení přichází automaticky, kdyţ se dvě těla spolu spojí. K sexuálnímu uspokojení je údajně třeba pouze to, aby byly obě strany svolné. To však prostě není pravda. Sex je daleko sloţitější. Kdyţ vstoupíme do manţelství s mylnou představou, ţe naplnění v této oblasti „přijde samo od sebe", řítíme se do zklamání. Sexuální jednota, čímţ mám na mysli vzájemné uspokojení partnerů, kteří se těší jednak ze své sexuality a jednak ze zdravého pocitu sexuálního naplnění, se nedostavuje automaticky. Vyţaduje stejnou míru oddanosti a úsilí jako jednota intelektuální nebo sociální, o nichţ jsme jiţ hovořili. Někdo se zřejmě zeptá: „To myslíte, ţe máme na sexu pracovat? Myslel jsem si, ţe to půjde samo od sebe!" V tom případě odpovím: „Právě tato nesprávná představa bude vaší největší překáţkou v dosaţení sexuální jednoty." Tím netvrdím, ţe sexuální stránka manţelství je nějaká dřina nebo něco, co vyţaduje těţkou, nevděčnou práci. Chci tím říci, ţe čas a námaha vynaloţená v této oblasti se mnohonásobně vyplatí. Těm párům, které v této oblasti rostou a zrají, se dostane úsměvu od Stvořitele, který prohlásil: „...a stanou se jedním tělem" (Gn 2,24). Ti, kteří nedosáhnou sexuální jednoty, nikdy nepoznají radost z úplného manţelství. Cokoliv menšího neţ hluboký pocit naplnění ze strany obou partnerů je méně, neţ čeho můţeme dosáhnout. Jaké rady nás tedy k takové jednotě dovedou? ZDRAVÝ POSTOJ Jednou z překáţek sexuální jednoty je negativní postoj k sexu všeobecně a zvlášť k pohlavnímu styku. Takový postoj můţe mít svůj původ v nesprávném příkladu rodičů, v pokřivené sexuální výchově, v neblahé sexuální zkušenosti v dětství nebo v sexuálních aktivitách v průběhu dospívání, jeţ přinesly zklamání a pocity viny. Příčina je relativně nedůleţitá. Důleţité je, abychom pochopili, ţe jsme pány svých postojů. Nemusíme být navěky otroky negativních pocitů. První krok na cestě k překonání takových negativních postojů spočívá v tom, ţe se vystavíme vlivu pravdy. Jeţíš řekl: „Zůstanete-li v mém slovu... poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými" (J 8,31-32). Jaká je pravda o sexu? Pravda je taková, ţe sex vymyslel Bůh. Uţ jsme hovořili o tom, ţe právě Bůh nás stvořil jako lidi muţského a ţenského pohlaví. Lidstvo sex vyuţívá, ale nedalo mu vzniknout. Svatý Bůh, naprosto oddělený od hříchu, nás stvořil jako sexuální bytosti. Sex je proto uţitečný a dobrý. Naše muţství a ţenství je správná myšlenka. Na pohlavních orgánech není nic oplzlého. Jsou přesně takové, jaké Bůh zamýšlel, aby byly. Je dokonalý Tvůrce a všechno, co stvořil, je dobré. Proto, ţe lidé sex zneuţívají a ţe kvůli tomu klesla jeho hodnota, se ještě nesmíme
vzdát myšlenky, ţe je posvátný. Sex není obchodní značkou světa. Nese osobní označení „vyrobeno Bohem". Na tom, ţe tato pravda je překroucená, nese někdy vinu dokonce i církev. Samou horlivostí pro to, abychom odsoudili zneuţívání sexu, jsme vytvořili představu, ţe samotný sex je špatný. Pavel napsal: „Tělo... je pro Pána... a je chrámem Ducha svatého" (1 K 6,13.19). Celé naše tělo je dobré a čisté. Druhým krokem, jak překonat negativní postoj k sexu, je na pravdu reagovat. Jestliţe je sex skutečně darem od Boha a pokud si Bůh přeje, aby spolu manţelé měli pohlavní styk, pak nesmím připustit, aby mi moje pokřivené emoce bránily naplňovat Boţí vůli. Musím svoje pocity přiznat Bohu i partnerovi a pak Bohu děkovat za to, ţe se těmito pocity nemusím řídit. Takovou modlitbu můţeme dokonce vyslovit i nahlas během samotného sexuálního aktu. Pokud budu konat Boţí vůli ve společenství s Bohem, začnou se moje emoce a postoje měnit. Jestliţe odmítám projevovat lásku pohlavním spojením se svým partnerem, tyto negativní emoce si tak pěstuji a neuplatňuji svoji svobodu ţít mimo dosah svých emocí. Pozitivním emocím musí předcházet pozitivní jednání. JAK ZVÍTĚZIT NAD ZÁŢITKY Z MINULOSTI Jednou z tvrdých skutečností současné společnosti je, ţe mnoho dvojic vstupuje do manţelství s předchozími sexuálními zkušenostmi. Ty proţily buď společně nebo s jinými partnery. Podle dlouholetého evangelikálního pozorovatele Ronalda J. Sidera, autora eseje „The Scandal of the Evangelical Conscience" (Skandál evangelikálního svědomí), to platí stejně tak o mladých lidech z křesťanského prostředí jako o světské mládeţi: Oblíbený evangelikální řečník Josh McDowell uţ několik desetiletí pozoruje evangelikální mládeţ a hovoří s ní. Vzpomínám si, jak před lety říkal, ţe u evangelikální mládeţe je pravděpodobnost, ţe začne s předmanţelským sexem, pouze o 10 % niţší, neţ je tomu u neevangelikálů. Trne Love Waits (Pravá láska si počká), program sponzorovaný Jiţním baptistickým konventem, je jednou z nejslavnějších evangelikálních forem úsilí, jak sníţit předmanţelskou sexuální aktivitu mezi naší mládeţí. Od roku 1993 uţ kolem 2,4 miliónu mladých lidí podepsalo slavnostní slib, ţe počkají s pohlavním stykem aţ do manţelství. Dodrţují tito mladí evangelikálové svůj slib? V březnu roku 2004 podali badatelé z Columbia University a Yale University zprávu o tom, co zjistili. Po dobu sedmi let sledovali 12 tisíc teenagerů, kteří slib sloţili. Je smutné, ţe 88 % těch, kteří se takto zavázali, udalo, ţe měli sexuální styk před manţelstvím. Slib dodrţelo pouhých 12 %. Badatelé rovněţ zjistili, ţe počet těch, kteří se nakazili pohlavně přenosnými chorobami, „byl u dospívajících, kteří sloţili slib, téměř stejný jako u těch, kteří jej nesloţili". V roce 2001 zjistila Barna Group, ţe společné souţití před manţelstvím je mezi znovuzrozenými dospělými lidmi jen o něco málo méně časté neţ u široké veřejnosti. Sider svá zjištění shrnul a poznamenal: „Z celostátního hlediska ţila 33 % všech dospělých s osobou opačného pohlaví, aniţ spolu byli oddáni. U znovuzrozených lidí se jedná o 25 %."2 Sider vzal rovněţ v úvahu výsledky zkoumání Johna C. Greena, ředitele Institutu aplikované politologie Raye C. Blisse a University v Akronu. Tento politolog a statistik provedl několik celostátních průzkumů a zjišťoval evangelikální postoje k předmanţelskému a mimomanţelskému sexu. Zjistil, ţe 46 % evagelikálů uvádí, ţe je morálně přijatelný, a ţe si 26 % tradičních evangelikálů (pro něţ je charakteristická častější účast na bohosluţbách, vyšší mínění o Biblické auto-řitě apod.) nemyslí, ţe předmanţelský sex je něco nesprávného. Je jasné, ţe mnoho dvojic se musí zvlášť v prvních letech manţelství vypořádat s přítěţí sexuálních zkušeností v minulosti. Obvykle panuje mezi lidmi představa, ţe sexuální zkušenosti před manţelstvím člověka na manţelství lépe připraví. Veškeré výzkumy ukazují něco jiného. Ve skutečnosti je rozvodovost mezi lidmi, kteří uţ měli nějakou předchozí
sexuální zkušenost, dvakrát vyšší neţ u těch, kteří před manţelstvím ţádnou sexuální zkušenost neměli. Skutečnost je taková, ţe předchozí sexuální zkušenosti se často stanou psychologickou bariérou, která brání v dosaţení sexuální jednoty v manţelství. Křesťanská odpověď na takovéto bariéry spočívá v tom, ţe provinění vyznáme a svoje minulé chyby si opravdově odpustíme. Jizvy z minulosti zůstanou moţná navţdy, ale mohou slouţit jako připomínky Boţí milosti a lásky. Jednou oblastí, v níţ jizvy působí největší těţkosti, je situace, kdy se jeden z partnerů před svatbou nakazil pohlavně přenosnou chorobou. Většinu těchto nemocí lze léčit, ale ne zcela vyléčit. Zůstávají jizvy, s nimiţ musí dvojice ţít a jimţ se musí přizpůsobit. Váţnější problém vzniká, kdyţ partner uţ trpěl pohlavně přenosnou chorobou před svatbou, ale druhému to neřekl. Jedná se v podstatě o podvod a často se stane mezi manţeli zdrojem velkého napětí. Tato situace někdy vyústí i v brzký rozvod. V rámci svého předmanţelského poradenství vţdycky kladu dvojicím na srdce, aby mluvily ohledně zkušeností z minulosti pravdu. Jestliţe se tím neprokoušou v době, kdy spolu mají známost, bude to po svatbě daleko těţší. Vstupujeme-li však do manţelství s očima vzhledem k minulosti otevřenýma a jsme ochotni přijmout člověka takového, jaký je, pak je daleko pravděpodobnější, ţe překonáme problémy i po svatbě. „JAK TI MOHU POMOCI?" Pokud existuje nějaké slovo, které je při získávání sexuální jednoty důleţitější neţ kterékoli jiné, je to slovo komunikace. Jak to, ţe jsme tak ochotni diskutovat o všem jiném, ale otevřeně komunikovat o této oblasti našeho ţivota se tak zdráháme? Pokud svoje pocity, potřeby a touhy nevyjádříte, vaše manţelka se o nich nikdy nedozví. Kdyţ nebudete komunikovat, váš manţel nebude nikdy vědět, co vám přináší potěšení. Ještě nikdy jsem neslyšel o nějaké dvojici, která by dosáhla sexuální jednoty bez otevřené komunikace o sexuálních záleţitostech. Kdysi se u mě v poradně jedna manţelka zmínila o tom, ţe uţ je tři roky vdaná a ještě nikdy nedosáhla pohlavního vyvrcholení. Nikdy to ale manţelovi neřekla. Nechtěla se ho dotknout. Třeba u ní není něco v pořádku, usuzovala. Dotazovala se i u svého lékaře a ten ji ujistil, ţe ţádným tělesným problémem netrpí. Kdyţ manţelovi nakonec všechno řekla, problém se brzy vyřešil. Manţel nemůţe pracovat na problému, o kterém vůbec netuší. Měl by se ale ptát a zjistit, jestli je manţelka spokojená. Ve snaze podporovat během svých seminářů o rodinném ţivotě komunikaci ţádám pravidelně manţelky i manţely, aby sepsali rady, které by rádi poskytli svým partnerům ohledně sexuálního styku. Tedy: „Co byste partnerovi navrhli, aby byl váš pohlavní styk uspokojivější?" Sbírku těchto návrhů najdete na konci této kapitoly. Doufejme, ţe povzbudí vás i vašeho partnera k tomu, abyste spolu v této oblasti obnovili komunikaci. PROČ SEX? Některé manţelské páry mají s růstem problémy, protoţe nechápou I smysl sexu, tak jak jej odhaluje Písmo. Nejzřejmější, ne však jediný, účel sexu je rozmnoţování. Bůh nejprve stvořil člověka jako muţe a ţenu a pak jim „poţehnal a řekl jim: .Ploďte a mnoţte se a naplňte zemi'" (Gn 1,28). Sexuální styk s cílem mít potomky je způsob, kterým nám Bůh dovoluje podílet se na dobrodruţství tvůrčího procesu. Jen málo případů lidského vzrušení a nadšení se vyrovná tomu, kdyţ se díváme do obličeje dítěte, které je plodem naší lásky k partnerovi. Písmo vţdy pohlíţí na děti jako na dar od Boha. „Aj, dědictví od Hospodina jsou dítky, a plod ţivota jest mzda" (Ţ 127,3 KB). Co tedy antikoncepce? Někdo by mohl argumentovat, ţe lidé uţ původní Boţí příkaz „naplnit zemi" splnili - alespoň tedy v nejchudších zemích, které bojují s přelidněním. Proto musíme s „naplňováním" země přestat,' jinak ji přeplníme.
Zde však hraje roli i vyšší zásada. Jsme stvořeni jako zodpovědné bytosti. V celém Písmu vidíme, ţe rodiče nesou odpovědnost za to, aby se postarali o potřeby dětí, které „stvoří". Jako zodpovědný rodič musím při rozhodování o tom, o kolik dětí dokáţu reálně pečovat, pouţívat rozum. Bůh nám prostřednictvím muţů a ţen oddaných své práci poskytl lékařskou pomoc a dal nám tak prostředky, jak omezit počet porodů. Je zajímavé, ţe takové znalosti spatřily světlo světa právě v generacích, které je v souvislosti s přelidněním nejvíce potřebovaly. Jako křesťané máme uţívat všech Boţích darů zodpovědně. Proto se domnívám, ţe manţelé by spolu měli tuto záleţitost probrat a společně se rozhodnout, kdy budou jako zodpovědní lidé pouţívat prostředky k zabránění početí a jakou metodu zvolí. Aţ půjdou na předmanţelskou lékařskou prohlídku, měli by tuto věc rozebrat s příslušným lékařem. Druhým účelem sexuálního styku v manţelství, který Bible odhaluje, je naplnění tělesných a citových potřeb. Právě o tom mluví Pavel, kdyţ říká: Muţ ať prokazuje ţeně, čím je jí povinen, a podobně i ţena muţi. Ţena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muţe. Podobně však ani muţ nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ţenu. Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, kdyţ byste se nemohli ovládnout. (1 K 7,3-5) Pavel pojednává o skutečnosti silné tělesné a emocionální potřeby, kterou manţelé vůči sobě pociťují. Jsme sexuální bytosti a po sexuální stránce pociťujeme vůči sobě navzájem skutečně silnou touhu. Naším největším problémem před svatbou je vlastně to, jak tuto silnou touhu ovládat. Ale v manţelství má být tato touha pohlavním stykem plně uspokojena. Kdyţ toto právo jeden druhému upíráme, maříme model, který Bůh zjevil. Kdyby manţelé a manţelky skutečně brali tuto odpovědnost váţně, výrazně by se sníţil počet mimomanţelských poměrů. Upřímná manţelka třeba namítne: „Ale já nemám chuť mít styk tak často, jako to chce můj manţel." To je bod, kdy má manţelka moţnost, jak to vyjádřil pastor a spisovatel Charlie Shedd, stát se pro svého manţela „misionářkou". Svoje pocity partnerovi otevřeně a upřímně vyjádřete, ale dejte mu zároveň najevo, ţe jste ochotná vyjít jeho potřebám vstříc. Jste-li unavená, nemusí proběhnout celá předehra a nemusíte vynakládat velké mnoţství energie. Prostě mu jen dejte najevo, ţe ho milujete a chcete naplnit jeho potřeby. To obvykle nemusí trvat dlouho a vyţaduje to minimum energie. Pokud si to manţelka nepřeje, neměla by pociťovat nátlak, aby proţila orgasmus. Jsou-li naplněny potřeby, je splněn jeden z cílů sexu. Třetím cílem sexu, který je v Bibli zjeven, je poskytovat potěšení. Těm, kteří mají pocit, ţe Bůh chtěl lidem ţivot co nejvíce znepříjemnit, to bude moţná zatěţko přijmout. Ale Písmo vysvětluje, ţe Bůh má s námi vţdy dobré plány: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu; chci vám dát naději do budoucnosti"(Jr 29,11). Sexuální akt nemusel přinášet rozkoš, ale Bůh to tak učinil. Patří to k oněm skutkům, jimiţ se Bůh vyznačuje a které nejsou nutné a jsou něčím navíc. „ROZKOŠ" V BIBLI Osmnáctá kapitola knihy Genesis zaznamenává jednu velmi zajímavou událost v ţivotě Abrahama a Sáry. Přišel za nimi Boţí posel a oznámil jim, ţe budou mít syna. Úţasná představa, jenţe Abraham uţ je stoletý a Sáře je devadesát! Abraham poloţil tomuto nebeskému poslu rozumnou otázku a Písmo říká, jak zareagovala Sára: „Zasmála se v duchu a řekla si: Kdyţ uţ jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše?" (Gn 18,12). Slovo přeloţené jako „rozkoš" není normální hebrejské slovo pro potěšení a je ve Starém zákoně pouţito pouze na tomto místě. Sára se rozpomíná na příjemný proţitek, který s sebou pohlavní akt přináší. Uţ je stará. Tělo uţ jí neslouţí tak jako dřív, ale ještě není tak stará, aby si nepamatovala, ţe to byl příjemný záţitek.
Šalomounova Píseň písní oplývá příklady potěšení ze sexuálního aspektu manţelství (6,19; 7,1-10). Moţná ţe slovní obraty, které je popisují, jsou naší kultuře cizí, ale smysl je jasný. Partneři se mají v manţelství ze svého muţství a ţenství těšit. Další poutavou pasáţ najdeme v 5. knize Mojţíšově 24,5, kde je řečeno: „Kdyţ se muţ právě oţenil, nebude vycházet do boje a nebude mu ukládán ţádný úkol. Po jeden rok bude uvolněn pro svůj dům, aby se radoval se svou ţenou, kterou si vzal." Slovní obrat přeloţený zde jako „radoval" se jinde překládá ve spojení se slovem „potěšení" -nebo „rozkoš" a je to totéţ slovo, jeţ se pouţívá pro sexuální uspokojení. Muţ má zůstat doma a rok se „radovat" se svou manţelkou. Tak tomu říkám líbánky! JAK PROJEVOVAT LÁSKU BĚHEM LÍBÁNEK... A PO NICH Teď nastala vhodná chvíle na okamţik odbočit a říci si něco o líbánkách nebo o svatební cestě. Obvykle se ji snaţíme vtěsnat do tří dnů či nanejvýš jednoho týdne. Má to být jakési nebe na zemi, ale pro mnohé novomanţele jsou to chvíle velkého zklamání. Jestliţe Bůh doporučoval pro potěšení rok, co nás vede k tomu, ţe si myslíme, ţe můţeme vstoupit do sexuálního ráje v průběhu tří dnů? Dovolte mi, abych znovu zdůraznil, ţe sexuální jednota vyţaduje čas. Typické americké líbánky jsou dobou, kdy jsou lidé pod značným tlakem. Celé týdny jste vynakládali energii na přípravy na svatbu. Skončilo loučení s mládeneckou svobodou a večírky, na nichţ budoucí nevěsta dostává dárky. Na hlavu se vám snesla poslední hrst rýţe, a zůstali jste sami. Tělesné a emocionální vyčerpání nejsou dobrými společníky uspokojivého sexuálního proţitku. Sexuální přizpůsobování právě začalo dvěma údery namířenými proti vám. „Vzpomínám si, ţe jsme byli vyčerpaní," vyprávěla jedna ţena. „Ubytovali jsme se v jednom z nejluxusnějších hotelů v centru Chicaga, v krásném, prostorném pokoji. Nějakou dobu jsme jen tak napůl omámeně seděli u okna, dívali se ven na dopravní ruch na Lake Shore Drive a obdivovali obrovskou mísu s ovocem, pozornost hotelu, postavenou na konferenčním stolku. A pak nastal čas jít si lehnout. A... bylo to fajn, ale uvědomili jsme si, ţe se oba dva zoufale potřebujeme pořádně v noci vyspat." Příliš toho od svatební cesty nečekejte. V nejlepším případě představuje pouhý začátek toho, co má přijít. Pokud se zasadíte o to, abyste rostli v jednotě, bude vaše sexuální potěšení během líbánek ve srovnání s tím, jaká radost vás čeká o rok později, jen minimální. S myšlenkou rozkoše se velmi těsně spojuje pojetí lásky. Jednou z věcí, které si láska přeje, je potěšit člověka, kterého miluje. Proto se sexuální styk v manţelství stává velmi smysluplným způsobem, jakým lze projevit lásku. Patří k nejsilnějším hlasům lásky. To znamená, ţe oba partneři musí mít na mysli potěšení toho druhého (Fp 2,3-4). Manţel má „přinášet potěšení" své manţelce a manţelka má „přinášet potěšení" manţelovi. Právě ve vzájemném sebevydání nachází láska svoje nejvyšší vyjádření. JEHO A JEJÍ POTŘEBY - ZNAČNĚ ROZDÍLNÉ! „No to je krása!" vykřikne manţel obdivně, kdyţ se ráno oba s manţelkou oblékají. „Jak ho můţe teď něco takového vůbec napadnout" ptá se sama sebe v duchu manţelka, přehrabuje se ve skříni a hledá svoje osvědčené černé kalhoty. Odpověď zní - fyziologie. A psychologie. Všichni uţ jsme toho v nedávných letech hodně slyšeli o rozdílech mezi ţenami a muţi, ale neuškodí, kdyţ si trochu osvěţíme paměť - a uděláme něco pro jednotu. Například bychom si měli připomenout, ţe pohlavní pud je u muţe více zaloţen na tělesné stránce neţ u ţeny. Muţské pohlavní ţlázy totiţ bez ustání produkují semenné buňky. Tyto buňky se spolu se spermatem ukládají v chámových ţlázkách. Kdyţ jsou tyto ţlázky plné, vznikne fyzická potřeba se uvolnit. U ţeny nic podobného neprobíhá. U ţeny je sexuální potřeba spíše emocionální neţ tělesná. Důsledky této odlišnosti lze snadno zpozorovat. Manţelovi by nebylo například příliš zatěţko mít pohlavní styk hodinu po „nesmiřitelné"
hádce s manţelkou. Ţeně by na druhou stranu připadalo něco takového téměř nemoţné. Její city tu hrají příliš velkou úlohu. Kdyţ v jiných oblastech vztahu nejsou věci v pořádku, nemůţe proţívat smysluplné sexuální uspokojení. Podněty na následujících stranách ukáţí, ţe pro manţelku začínají dobré sexuální vztahy ráno a zlepšují se všemi těmi malými pozitivními projevy pozornosti, kterých se jí během dne ze strany manţela dostane. Laskavost a ohleduplnost z manţelovy strany dláţdí cestu k sexuálnímu proţitku, který má pro ţenu smysl. Je třeba, abychom také chápali odlišnosti v tělesně-emocionálních reakcích muţů i ţen během samotného sexuálního styku. Manţel má sklon poměrně rychle dosáhnout emocionálně-tělesného vyvrcholení, kdeţto u manţelky dochází k emocionálním změnám pozvolněji, a to jak před vyvrcholením, tak i po něm. Pro manţela i pro manţelku, kteří si přejí zakoušet tělesnou jednotu, má tato rozdílnost mnoho důsledků (jak ukazují podněty na následujících stranách). Není v moţnostech této knihy, abychom se zabývali všemi podrobnostmi sexuálního přizpůsobování. Existují skvělé materiály (viz oddíl Citované zdroje) a já vám jako dodatečný zdroj informací vřele doporučuji knihy The Gift of Sex (Dar sexu) od Clifforda a Joyce Pennerových a Sheet Music (Noty) od Kevina Lemana. Zároveň bych vám rád doporučil ještě jednu knihu od manţelů Pennerových, The Married Guy's Guide to Great Sex (Příručka skvělého sexu pro ţenatého muţe). Pennerovi jsou vynikající křesťanští poradci a napsali tuto knihu proto, aby pomohla ţenatým muţům, kteří chtějí v tělesné jednotě proţít to nejlepší, co nám Bůh připravil. Všechny tyto knihy jsou výborné a poskytují praktickou pomoc během sexuálního přizpůsobování. Kaţdý křesťanský pár by je měl mít v knihovně. ZÁVĚREM Někteří by si moţná přáli, aby to v ţivotě bylo jako v Hollywoodu -krásné filmové hvězdy s dokonalými těly se spolu na filmovém plátně spojují naprosto vášnivě a zcela bez problémů. Bůh nám však ve své nekonečné moudrosti dal dar sexu, abychom přiváděli na svět děti, aby nám to působilo potěšení a aby se manţel s manţelkou sbliţovali v důvěrném manţelském poutu. Má v úmyslu, abyste spolu strávili celý ţivot, a přitom se vzájemně po tělesné, duchovní, intelektuální i citové stránce poznávali. To neznamená, ţe se nebudete muset jeden druhému přizpůsobovat nebo ţe nenastanou problémy! Protoţe Bůh v tom má s vámi ty nejlepší úmysly, cesta za intimitou za takový závazek stojí. PODNĚTY MANŢELŮ MANŢELKÁM pro to, aby byly sexuální vztahy uspokojivější Buď čas od času iniciativnější. Zkus něco nového, zapoj fantazii. Nestyď se dát najevo, ţe se ti to líbí. Buď v loţnici atraktivní. Oblékej si také něco jiného neţ jen „babičkovské" noční košile a obyčejná pyţama. 5. Dělej něco, co mě upoutá - muţi se snadněji vzruší pohledem. 6. Komunikuj o sexu otevřeněji; jakmile tě předehra dostatečně vzruší, dej mi najevo, ţe jsi připravená na vlastní akt. 7. Choď si dřív lehnout. 8. Nedávej mi v noci pocítit, ţe jsem se během dne provinil různými nedůslednostmi (ţe jsem nebyl dost něţný a podobně). 9. Občas dobu sexu prodluţ. 10. Měj více na zřeteli moje potřeby a touhy, které jako muţ mám. 11. Podílej se na sexuálním aktu plněji a s větší volností; buď povolnější a otevřenější. 1. 2. 3. 4.
12. Připusť změnu, pokud jde o dobu sexuálního styku (ne pokaţdé v noci). 13. Projev víc touhy a pochop, ţe mazleni a předehra jsou pro mě stejně důleţité jako pro tebe. 14. Nepřipusť, abys byla i v noci ještě vyvedená z rovnováhy kaţdodenními událostmi, které se nevyvedly. 15. Odpočívejme alespoň jednou týdně společně. 16. Nebuď pořád taková „nedostupná". 17. Pusť z hlavy kaţdodenní záleţitosti (dnešní i zítřejší) a měj na mysli to, o co právě jde – lásku. 18. Nesnaţ se předstírat potěšení. 19. Nesnaţ se mě trestat tím, ţe mi upřeš sex nebo mi ho poskytneš neochotně. 20. Chovej se ke mně jako ke svému milenci. PODNĚTY MANŢELEK MANŢELŮM pro to, aby byly sexuální vztahy uspokojivější 1. Projevuj během dne víc lásky a pozornosti. Kdyţ přijdeš domů z práce, přijď za mnou a dej mi polibek na krk. 2. Věnuj víc času milostné předehře - láska, milostná hra a romantické poznámky jsou důleţité. 3. Dej podnět k sexuálnímu styku v různou denní dobu, ne vţdycky jen pozdě večer, kdyţ jsme unavení. 4. Kdyţ mi opravdu není dobře, ber na mě větší ohled. 5. Přeber iniciativu a nečekej, aţ udělám první krok. 6. Přijímej mě takovou, jaká jsem. Přijímej mě i tehdy, kdyţ mě vidíš z té nejhorší stránky. 7. Řekni mi, ţe mě miluješ, také někdy jindy neţ v posteli. Někdy mi jen tak zavolej a řekni mi to. Nestyď se říci před ostatními, ţe mě máš rád. 8. Kdyţ se sprchuji, vylaď v rádiu nějakou příjemnou hudbu. 9. Cti Krista jako hlavu naší domácnosti. 10. Alespoň hodinu předtím, neţ dáš podnět k sexu, se chovej něţně a laskavě. 11. Pomoz mi, abych měla pocit, ţe jsem po sexuální a milostné stránce přitaţlivá - často vyslov nějaký kompliment. 12. Řekni mi, co se ti líbí a kdy jsi vzrušený, vyjadřuj svoje touhy otevřeněji, víc se mi svěřuj. 13. Snaţ se, abys neejakuloval tak brzy. 14. Modli se se mnou za své problémy a vítězství, dovol mi, abych ti mohla říkat o svých vlastních potřebách. 15. Uvědomuj si krásu přírody a děl se o tyto pocity se mnou. 16. Přeber víc odpovědnosti za ukládání dětí, abych si mohla odpočinout a víc si večera s tebou uţít. 17. Měj se mnou trpělivost. Neposmívej se tomu, ţe pomalu dosahuji vyvrcholení. 18. Nepřistupuj k milování jako k nějaké rituální činnosti - ať je to pokaţdé nový záţitek. Nedělej stále znovu tytéţ věci, ať se z milování nestane nuda; zkoušej nové věci nebo nová místa. 19. Nikdy se nesnaţ se mnou milovat, kdyţ vůči mně chováš negativní pocity nebo kdyţ víš, ţe to mezi námi není v pořádku. Ať mezi námi panuje soulad, aby byl sexuální styk skutečně aktem lásky. 20. Vymysli si občas něco hezkého, co bys o mně před jinými lidmi řekl.
KAPITOLA OSMÁ Jak opustit RODIČE a jak je ctít VZPOMÍNÁM SI, JAK JSEM SI JEDNOU ještě před svatbou povídal se svým tchánem," vyprávěl jeden manţel. „Tchán řekl něco v tom smyslu: ,Ať se s tebou má dobře. Starej se o ni.'" Neměl ve zvyku dávat lidem rady a teď uţ není mezi námi, ale nějak mi to pořád nejde z mysli, jako kdyby na mě spoléhal." „Kdyţ jsem byla poprvé vdaná, moje tchyně mě opravdu rozčilovala," vzpomínala manţelka tohoto muţe. „Hodně jsem si na to manţelovi stěţovala a on stál při mně, to se musí nechat. Zároveň jsem viděla, jak k sobě mají s mámou blízko, a uvědomila jsem si, ţe to nechci narušovat. Jak stárla, začala jsem přemýšlet o tom, co znamená ctít svoje a partnerovy rodiče. Je to příkaz, ne moţnost... i kdyţ mi pořád ještě jde někdy na nervy!" Naši rodiče a rodiče našeho partnera jsou intimní a neoddělitelnou součástí našeho ţivota, coţ slouţí někdy k dobrému a někdy k špatnému. Ať uţ jsme však novomanţelé nebo „staří mazáci", jak by se měli na našem ţivotě podílet? Navzájem se potřebujeme. Novomanţelský pár potřebuje citovou vřelost a ţivotní moudrost, jeţ pochází ze zdravého vztahu s oběma dvojicemi rodičů, a rodiče zase potřebují citovou vřelost a společnost mladé manţelské dvojice (a moţná také vnoučata!). Ţivot je příliš krátký na to, abychom ţili v narušených vztazích. Pokud nastanou ve vztahu konflikty, platí zásada vyznání a odpuštění, o níţ jsme hovořili v 2. kapitole, a to nejen pro manţele, ale také pro tchána a tchyni. Máme-li mít zdravé vztahy, nemusíme spolu souhlasit. Hořkost a zášť jsou však vţdy špatné (Ef 4,31). Vzájemná svoboda a vzájemná úcta by měly být pro rodiče a jejich ţenaté a vdané děti směrodatnou zásadou. Jaká vodítka poskytuje Bible pro vztahy s tchánem a tchyní? Jak by měl manţelský pár reagovat na představy, návrhy a potřeby rodičů? Co můţeme dělat, kdyţ vidíme, ţe rodiče ničí naši manţelskou jednotu? Máme-li se ve vztazích s rodiči partnera řídit biblickými vzory, musíme udrţovat rovnováhu mezi dvěma zásadami. Jsou jimi nová loajalita a neochabující úcta. JAK „OPUSTIT" RODIČE V 1. Mojţíšově 2,24 čteme: „Proto opustí muţ svého otce i matku a přilne ke své ţeně a stanou se jedním tělem." Tento princip se opakuje v listu Efezským 5,31. K Boţímu modelu manţelství patří „opustit" rodiče a „přilnout" k partnerovi. Manţelství s sebou přináší změnu loajality. Před manţelstvím patří loajalita rodičům, ale po svatbě se přesune na partnera. Psychologové tomu říkají „odstřihnutí psychologické pupeční šňůry". Člověk uţ se najednou neopírá o rodiče, ale o partnera. Pokud mezi muţovou manţelkou a jeho matkou dojde ke střetu zájmů, má manţel stát při své ţeně. To neznamená, ţe by měl s matkou jednat nelaskavě. Zde platí druhý princip, kterým se budeme zakrátko zabývat. Zásada oddělit se od rodičů je však nesmírně důleţitá. Ţádná manţelská dvojice nedosáhne v manţelství plného potenciálu, pokud se v psychologickém ohledu neodtrhne od rodičů. Co tato zásada znamená v praktickém ţivotě? Domnívám se, ţe to předpokládá, aby si novomanţelský pár zařídil bydlení odděleně od rodičů. Kdyţ manţelé bydlí u rodičů, nemohou rozvíjet nezávislost tak snadno, jako kdyţ ţijí sami. Dokud bydlí s rodiči, závislost na nich se posiluje. Je lepší bydlet ve skrovném bytě a mít svobodu rozvíjet si vlastní ţivotní styl pod Boţím vedením neţ bydlet luxusně v blízkosti rodičů. Rodiče by měli takovou nezávislost podporovat. Kdyţ stanovujeme datum svatby, měla by určitou úlohu hrát také schopnost si takové bydlení zajistit.
Zásada, ţe máme „opustit" rodiče je důleţitá rovněţ při rozhodování. Vaši rodiče moţná vyslovují různé návrhy ohledně mnoha stránek vašeho manţelského ţivota. Kaţdý návrh byste měli brát váţně, ale nakonec se musíte rozhodnout podle svého. Uţ byste neměli zakládat rozhodnutí na tom, co by potěšilo rodiče, ale na tom, co potěší partnera. Před Bohem jste nová jednotka, kterou jeho Duch spojil dohromady a v níţ máte ţít jeden pro druhého (Fp 2,3-4). Znamená to, ţe můţe přijít chvíle, kdy se manţel bude muset se svou matkou posadit a říci: „Mami, ty víš, ţe tě mám moc rád, ale víš také, ţe teď uţ jsem ţenatý. Nemůţu si rozbít manţelství a dělat to, co si přeješ ty. Mám tě rád a chci ti pomáhat, ale musím dělat to, o čem si myslím, ţe je pro moji ţenu a pro mě správné. Doufám, ţe to pochopíš, protoţe chci, abychom spolu dál měli hezký vztah, který mezi námi celá léta byl. Jestli to ale nechápeš, pak to bude problém a ty se s ním musíš vypořádat. Já se musím věnovat budování našeho manţelství." Pokud vám zní takové výroky tvrdě, buďte rádi. To proto, ţe jste nenarazili na tvrdošíjnou, sobeckou, ţivočišnou tchyni. Takové opravdu existují a biblickým řešením situace je neústupnost spojená s láskou. Manţel nesmí dovolit, aby mu matka i po svatbě řídila ţivot. To není biblické. JAK BRÁT V ÚVAHU RODIČOVSKOU MOUDROST Na druhou stranu je pravda, ţe bychom měli návrhy rodičů brát náleţitě v úvahu. Jsou starší neţ my a snad i moudřejší. Dobrý příklad moudrosti jednoho tchána najdeme v 18. kapitole knihy Exodus. Mojţíš pracoval od rána do večera a soudil lid Izraele. V čekárně bylo vţdycky plno a vůbec nebyl čas dát si kávu. „Mojţíšův tchán mu odpověděl: ,Není to dobrý způsob, jak to děláš. Úplně se vyčerpáš, stejně jako tento lid, který je s tebou. Je to pro tebe příliš obtíţné. Sám to nezvládneš. Poslechni mě, poradím ti a Bůh bude s tebou'" (v. 17-19). Potom Mojţíšovi navrhl, aby rozdělil zástupy po tisících, stech, padesáti a deseti a autoritu přenesl na jiné způsobilé muţe, kteří budou soudit lid podle své pravomoci. Mojţíšovi to uvolní ruce a bude moci trávit víc času s Bohem a vyučovat lid Boţímu zákonu (v. 19-20). Bude tak konat spíše „preventivní" sluţbu neţ sluţbu „krizovou". K posouzení mu budou přivádět pouze sloţité případy (v. 22). Mojţíš rozpoznal, jak je tento návrh moudrý, a přijal jej. Ukázal tak vlastní zralost. Nemusel se bouřit proti dobrému nápadu jen proto, ţe pocházel od tchána. Byl si vlastní hodnotou natolik jistý, ţe dokázal přijmout dobrou myšlenku bez ohledu na to, z jakého zdroje pochází. Zásada oddělení se od rodičů mívá rovněţ své důsledky ve chvílích, kdy dojde v manţelství ke konfliktu. Kdyţ se to stane, bude mít mladá manţelka, která se vţdycky hodně spoléhala na matku, sklon si jí stěţovat. Následujícího dne její manţel uzná, ţe nebyl v právu, poprosí ji o odpuštění a opět mezi nimi zavládne soulad. Dcera o tom matce neřekne. Aţ příště vznikne konflikt, znovu se svěří mamince. Tak to půjde dál a zakrátko se u matky vyvine vůči zeťovi zahořklý postoj a ona bude dceru nabádat, aby od muţe odešla. Dcera se chová k manţelovi velmi nefér a neřídí se zásadou, podle níţ má rodiče „opustit". Pokud ve vašem manţelství dochází ke konfliktům (a u většiny z nás tomu tak je), snaţte se je řešit přímou konfrontací s partnerem. Konflikt můţe být odrazovým můstkem k růstu. Jestliţe zjistíte, ţe potřebujete pomoc zvenčí, jděte za svým pastorem nebo za křesťanským manţelským poradcem. Jsou vyškoleni k tomu, aby poskytovali praktickou pomoc, a také Bůh je pro to vyzbrojil. Dokáţí být objektivní a poskytovat biblická vodítka. Je téměř nemoţné, aby rodiče dokázali být objektivní. JAK CTÍT RODIČE Druhou zásadu, která náleţí k našemu vztahu s rodiči, najdeme v knize Exodus 20,12. Jedná se o jeden článek z Desatera přikázání: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho ţiv na
zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh." Opakuje se ještě v Deuteronomiu 5,16 a v listu Efezským 6,2. Přikázání, abychom ctili svoje rodiče, nebylo nikdy odvoláno. Dokud ţijí, je správné, abychom je ctili. V listu Efezským 6,1 apoštol Pavel píše: „Děti, poslouchejte své rodiče, protoţe to je spravedlivé před Bohem." Poslušnost rodičů je naším vodítkem od narození do svatby. Pavlův druhý výrok zní: „,Cti svého otce i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: ,aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho ţiv na zemi'" (v. 2-3). Ctít rodiče je naším vodítkem od narození aţ do smrti. Ctít je bylo původní přikázání a zůstává navěky. Slovo ctít znamená „projevovat úctu". Zahrnuje v sobě to, ţe s člověkem jednáme laskavě a s respektem. Je pravda, ţe ne všichni rodiče vedou ţivot, který vzbuzuje úctu. Jejich jednání si moţná úctu nezasluhuje, ale poněvadţ jsou stvořeni k Boţímu obrazu, úctu si zaslouţí. I kdyţ si nemůţete váţit jejich jednání, můţete si jich váţit kvůli jejich lidství a jejich postavení, které zaujímají jako vaši rodiče. Je vţdycky správné ctít svoje rodiče i rodiče svého manţelského partnera. Kdyţ rodiče kvůli manţelství „opustíme", nesmaţe se tím odpovědnost je ctít. Jak se taková úcta v kaţdodenním ţivotě projevuje? V praxi je ctíme tak, ţe je navštěvujeme, telefonujeme jim a píšeme, a tak jim sdělujeme, ţe je pořád máme rádi a chceme s nimi sdílet svůj ţivot. „Opustit" by se nikdy nemělo vykládat jako „utéci od nich". Chceme-li rodiče ctít, je k tomu pravidelný kontakt nezbytný. Pokud s nimi nekomunikujeme, vlastně tím říkáme „uţ o vás nestojím". Ohledně komunikace s rodiči je nezbytné ještě něco dodat. Musíme dbát o to, abychom se k rodičům z obou stran chovali stejně. Pamatujte na to, ţe „Bůh nikomu nestraní" (Ř 2,11). Musíme se řídit jeho příkladem. V praxi to znamená, ţe musíme svými dopisy, telefonáty a návštěvami dávat najevo, ţe zastáváme tuto zásadu rovnosti. Jestliţe jedněm rodičům telefonujeme jednou za měsíc, pak bychom i druhým rodičům měli telefonovat jednou měsíčně. Pokud jedni dostávají e-mail nebo dopis jednou týdně, pak by tomu mělo být u druhých také tak. Manţelé by se také měli snaţit být spravedliví i pokud jde o návštěvy, společné obědy a prázdniny. Snad nejnepříjemnější situace vznikají kolem svátků - na Den díkůvzdání a na Vánoce. Manţelčina matka chce, aby k nim mladí přijeli na Štědrý den. Manţelova matka zase chce, aby přijeli na Boţí hod na oběd. Moţná to lze uskutečnit, pokud rodiče z obou stran ţijí ve stejném městě. Pokud ale ţijí osm set kilometrů od sebe, je to nemoţné. Řešení se musí zakládat na principu rovnosti. To můţe znamenat, ţe jeden rok stráví manţelé Vánoce s jedněmi rodiči a příští rok zase s druhými. „Ctít" také předpokládá, ţe mluvíme se svými i s partnerovými rodiči laskavě. Pavel nabádá: „Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrţ domlouvej mu jako otci" (1 Tm 5,1). Máme mít pochopení a projevovat soucit. Určitě máme mluvit pravdu, ale musíme ji sdělovat v lásce (Ef 4,15). Ve vztahu k rodičům musíme brát také váţně příkaz v Efezským 4,31-32: „Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i kaţdá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám." Další aspekt úcty k rodičům se popisuje v 1. listu Timoteovi 5,4: „Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiţ milé Bohu." Kdyţ jsme byli malí, rodiče naplňovali naše tělesné potřeby. Jak stárnou, musíme moţná dělat totéţ my pro ně. Pokud taková potřeba vyvstane, musíme na sebe, aţ k tomu dojde, vzít odpovědnost a postarat se o jejich fyzické potřeby. Odmítat tuto odpovědnost znamená zapřít svoji víru v Krista (1 Tm 5,8). Musíme svým jednáním projevovat víru v Krista a ctít svoje rodiče. Mohu-li nabídnout ještě několik dalších praktických návrhů, rád bych vám poradil, abyste brali svého tchána a svoji tchyni takové, jací jsou. Nemějte pocit, ţe je vaším úkolem je
měnit. Pokud nejsou křesťané, určitě byste se za ně mohli modlit a vyhlíţet příleţitosti, jak jim říci o Kristu, ale nesnaţte se je vtěsnat do své formy. Očekáváte od nich, ţe vám dají svobodu, abyste se v manţelství zařídili podle svého. Dopřejte jim totéţ. Nechoďte za partnerem s kritikou jeho rodičů. Jeho odpovědností je svoje rodiče ctít. Kdyţ je kritizujete, velmi mu to ztěţujete. Kdyţ partner kritizuje chyby svých rodičů, poukaţte na jejich silné stránky. Zdůrazněte jejich kladné vlastnosti. Podpoříte tak úctu. Bible uvádí několik krásných příkladů zdravých vztahů mezi člověkem a rodičem jeho manţela nebo manţelky. Mojţíš měl takový zdravý vztah s Jitrem, svým tchánem. Kdyţ mu sdělil, ţe ho Bůh povolal, aby odešel z Midjánu a vyvedl Izraelce z Egypta, Jitro mu odpověděl: „Jdi v pokoji" (Ex 4,18). Později, po úspěchu Mojţíšova podniku, ho tchán přišel navštívit. „Mojţíš tedy vyšel svému tchánovi vstříc, poklonil se a políbil ho. Popřáli si navzájem pokoj a vešli do stanu" (Ex 18,7). Právě při této návštěvě dal Jitro Mojţíšovi radu, o které jsem se zmínil výše. To, ţe byl Mojţíš návrhu svého tchána tak otevřený, ukazuje cosi z povahy jejich vztahu. Rút a Noemi slouţí jako příklad toho, jak byla snacha oddaná své tchyni poté, co jim oběma zemřel manţel. Jeţíš zaměřil jeden ze svých zázraků na Petrovu tchyni, a ona Jeţíšovi na oplátku slouţila (Mt 8,14-15). Biblickým ideálem pro vztah s partnerovými rodiči je svoboda a harmonie. Vlak Boţí vůle pro manţelství musí jet po souběţných kolejích, přičemţ jedna představuje oddělenost od rodičů a druhá oddaný vztah k rodičům. SLOVO K RODIČŦM... Co kdyţ čtete tuto knihu a sám jste tchán nebo tchyně? Chci vás poţádat, abyste si vybavili, jak to vypadalo na svatbě vašeho syna nebo vaší dcery. Probíhalo to zhruba takto: „Nyní vás prohlašuji za manţela a manţelku," pronáší pastor. Novomanţelé září a mají oči jen jeden pro druhého. Vy jako rodiče sedíte v přední části kostela a uroníte slzu. Nebo pláčete zjevněji. Všechna vaše práce směřovala k tomuto okamţiku. Od chvíle, kdy se děti narodily, aţ do okamţiku jejich svatby, jste je vychovávali k nezávislosti. Je to tak - neţ vaše děti vstoupí do manţelství, vedete je k tomu, aby dokázaly stát na vlastních nohou a jednat před Bohem jako zralí lidé. Učili jste je vařit, mýt nádobí, stlát, kupovat si oblečení, šetřit si peníze a zodpovědně se rozhodovat. Učili jste je úctě k autoritě a tomu, ţe kaţdý jednotlivec má svoji hodnotu. Zkrátka jste se je s partnerem snaţili dovést ke zralosti. Nyní ve chvíli, kdy vstupují do manţelství, vaše výchova končí a jejich nezávislost dochází svého naplnění. Doufáte, ţe jste je převedli ze stavu naprosté závislosti na vás v době, kdy byli nemluvňaty, k úplné nezávislosti, kterou mají jako lidé, kteří právě uzavřeli manţelství. Od tohoto okamţiku na ně musíte oba s partnerem nahlíţet jako na dospělé lidi, kteří poplují podle vlastního kurzu, a to buď k lepšímu, nebo k horšímu. Jako rodiče uţ jim nikdy nesmíme vnucovat svoji vůli. Musíme je uznávat jako rovnocenné jedince. Jaká je tedy naše úloha jako tchána s tchyní? Od doby, kdy se páry často braly hned po střední škole nebo během vysokoškolských studií, se rodičovská angaţovanost v ţivotě novomanţelů změnila. Průměrný věk, kdy dnes lidé vstupují do manţelství, bývá někdy po pětadvacátém roku ţivota. Novomanţelé bydlí často sami a daleko. Jejich rodiče pocházejí z generace narozené v období populační exploze. Někteří z nich ţijí v manţelství, jiní ne a mají plné ruce práce s vlastním ţivotem a kariérou. Je méně pravděpodobné, ţe budou chtít zasahovat do ţivota svých dospělých dětí. Nebo je to jinak? Některé věci se nemění. Všichni rodiče si přejí, aby jejich dospělé „děti" dobře odstartovaly do ţivota. Máme výhodu určité zkušenosti a doufejme i moudrosti, a tak si
přejeme předávat potomkům moudré rady. Nebo jim alespoň pomoci, aby se vyvarovaly stejných chyb, které jsme dělali my. Rodiče by měli určitě pociťovat svobodu, ţe mohou mladému páru poradit (i kdyţ je vţdycky lepší počkat, aţ si o radu řeknou). Ale ani tak by se rodiče neměli pokoušet svoje rady mladému páru vnutit. Pokud vás o to poţádají nebo jestliţe máte pocit, ţe je to nutné, něco navrhněte, ale pak se stáhněte a ponechte jim svobodu, aby se sami rozhodli. A co je hodně důleţité - pokud se zrovna podle vašeho návrhu nezařídí, neprojevujte rozmrzelost. Dopřejte jim uţitek ze své moudrosti, ale zároveň svobodu dopouštět se vlastních chyb. Bude to stejně těţké, jako to bylo v době, kdy bylo vaše dítě mladší... je to však jediný způsob, jak mohou růst a zrát. A co finanční výpomoc? Kardinálním hříchem rodičů je, kdyţ vyuţívají finanční pomoc k tomu, aby mladý pár přinutili vyhovět jejich přáním: „Kdyţ se nastěhujete do domu vedle nás, koupíme vám loţnici." Dary jsou v pořádku, pokud je dáváme z lásky bez jakýchkoli podmínek. Z darů, které jsou nějak podmíněné, se stávají spíše nástroje. Rodiče se před takovým pokušením musí mít bedlivě na pozoru. To neznamená, ţe uţ svým dětem nebudeme pomáhat. Jde o to, ţe musíme veškerou pomoc poskytovat odpovědně a s cílem posílit jejich nezávislost, nikoli závislost. Kdyţ tedy poskytujeme finanční pomoc, měli bychom mít na zřeteli, ţe jim má pomoci dosáhnout nezávislosti na naší podpoře, ne způsobit, aby na ní záviseli. Neměli bychom jim pomáhat zařídit si takový ţivotní styl, který si nemohou dovolit udrţovat. ZÁVĚREM Kdyţ se rodina rozšíří, přináší to mnoha rodičům a jejich vdaným a ţenatým potomkům nový rozměr radosti. Ať uţ bydlíte kousek od sebe nebo to k sobě máte přes celou zemi, můţe to platit i o vás. Bůh nám to totiţ přikazuje a vyzbrojuje nás k tomu.
KAPITOLA DEVÁTÁ Láska a PENÍZE NĚKDY SE ZDÁ, jako by to bylo tak, ţe čím víc máme, tím víc se o to, co máme, hádáme. Nejchudší manţelské páry v Americe ţijí v porovnání s masami světové populace v nadbytku. Jsem přesvědčen, ţe problém nespočívá v mnoţství peněz, které manţelé vlastní, ale v jejich přístupu k nim a v tom, jak s nimi zacházejí. „Myslím, ţe mnozí si v duchu představují ,magickou sumu', jakousi výškovou značku, která by nás jednou provţdy učinila šťastnými," uvaţovala smutně jedna ţena. „Je legrační, jak se ta částka kousek po kousku neustále posunuje nahoru. Před několika lety se zdál být roční příjem čtyřicet tisíc dolarů královský. No a pak jsme jej dosáhli. Načeţ se stalo cílem padesát tisíc. I to jsme dokázali, a abych byla upřímná, byl to opravdu rozdíl. Alespoň jsme byli schopni platit včas účty. Nebyli jsme úplně na mizině. Jenţe to pořád nestačilo..." ZNAMENÁ „ VÍC " TAKÉ „ LÉPE " ? Spisovatelka Jeanette Cliftová Georgeová jednou konstatovala: „Kdyţ nedosáhnete toho, za čím jdete, není to velká ţivotní tragédie. Velká ţivotní tragédie je, kdyţ toho dosáhnete a pak zjistíte, ţe to za tu námahu nestálo!" Většina manţelských dvojic má za to, ţe kdyby vydělávali o několik stovek dolarů měsíčně víc, dokázali by pokrýt svoje výdaje. Pravá spokojenost však nespočívá v penězích (v jakémkoli mnoţství), ale ve „spravedlnosti, zboţnosti, víře, lásce, trpělivosti a mírnosti" zkrátka v tom, ţe ţijeme s Bohem a podle jeho hodnot (1 Tm 6,11). Konat dobro, chovat se k druhým lidem tak, jak by se k nim choval Bůh, projevovat lásku, být trpěliví vzhledem k nedostatkům a realisticky posuzovat sebe samého - to jsou věci, které v manţelství přinášejí Dravé naplnění. Kdysi jsem byl na návštěvě ve dvou domácnostech, které se od sebe příkře lišily. Tu první tvořil malý domek o třech pokojích. Vešel jsem do obývacího pokoje a uprostřed něho jsem uviděl olejový sporák s jedním hořákem. V jednom rohu leţelo v proutěném košíku miminko a v druhém rohu pes. Na stěně visel pouze jeden obraz a společnost mu dělal kalendář. Na hrubé prkenné podlaze stály dvě dřevěné ţidle s rovnými opěradly a letitá pohovka. Jedny dveře vedly vlevo do kuchyně a druhé vpravo do loţnice. Byly to staré ručně vyráběné laťkové dveře, které drţely pohromadě díky lištám přibitým ve tvaru písmene Z. Mezi lištami prosvítaly škvíry. Podle dnešních amerických měřítek to vypadalo v domku nuzně, ale při návštěvě u mladých manţelů jsem cítil úţasnou citovou vřelost. Očividně se měli rádi, milovali svoje dítě a milovali Boha. Byli šťastní. Ţivot byl skvělý. Odtamtud jsem přejel na druhý konec města a vjel jsem na betonovou příjezdovou cestu vedoucí ke krásnému, prostornému cihlovému domu. Kdyţ jsem vkročil dovnitř, podlomila se mi kolena. Vešel jsem do obývacího pokoje a na stěně jsem uviděl překrásné portréty. Oheň v krbu vydával příjemné teplo (i kdyţ plnil spíš estetickou funkci) a na ultramoderní pohovce se rozvaloval pes. Posadil jsem se coby host, ale netrvalo dlouho a uvědomil jsem si, ţe jediné teplo v této rodině představuje to, které vydává krb. Cítil jsem chlad a nepřátelství zahalené do bohatství. Kdyţ jsem toho večera jel domů, říkal jsem: „Ach Boţe, kdybych si někdy musel vybrat mezi těmito dvěma domovy, dej mi prosím ten malý domek, kde je cítit citová vřelost manţelky a rodiny." Ţivot nespočívá ve věcech, ale ve vztazích - v první řadě ve vztahu s Bohem a pak ve vztahu s lidmi.
Nechci chudobu nijak romantizovat. Neustálý nedostatek a existenční zápas rovněţ škodí duši a existuje mnoho zámoţných manţelských párů, které jsou opravdovými Boţími sluţebníky. Máme však tyto věci stavět do správného světla, jak nám připomíná Jeţíš: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno" (Mt 6,33). „Všechno ostatní" znamená jídlo, oblečení a přístřeší (v. 25). Kdyţ se příliš zabýváme penězi, ať uţ je máme nebo nemáme, můţe to zdeformovat náš vztah s Bohem a mezi námi. Většina z nás musí pracovat, aby si vydělala na ţivobytí, a právě tím se Bůh obyčejně stará o naše nezbytné potřeby. Ale práce je pouze jedním „spravedlivým" skutkem. Je jich mnohem více, jako například zboţnost, víra, láska, trpělivost a mírnost. Nesmíme připustit, aby snaha o získání peněz tyto důleţitější oblasti narušila, jinak ţivot propásneme a zjistíme, ţe nám peníze k ničemu nejsou. Jeţíš před tímto nebezpečím varoval. Konstatoval: „Nikdo nemůţe slouţit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůţete slouţit Bohu i majetku" (Mt 6,24). Peníze jsou výtečným sluţebníkem, ale špatným pánem, uţitečným prostředkem, ale cílem beze smyslu. Kdyţ se naším bohem stanou peníze, pak jsme opravdu zkrachovali. JAK UŢÍVAT TOHO, CO NÁM DÁVÁ BŦH Boha zajímá, jak uţíváme to, co nám dává (Mt 25,14-30). Pán řekl věrnému sluţebníkovi: „Správně, sluţebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým" (v. 21). „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává" (L 12,48). Finanční prostředky, ať uţ hojné či skromné, v sobě skrývají obrovský potenciál dobra. Jako správci nebo hospodáři odpovídáme za to, abychom co nejlépe pouţívali to, co nám Bůh svěřil. Naše správcovství obnáší správné plánování, nakupování, spoření, investování a dávání. Jedním z aspektů věrného spravování prostředků je dávat Bohu prostřednictvím sboru a jiných křesťanských organizací. Ve Starém zákoně byl pro dávání ustanoven model desátků, který byl uznán i v Novém zákoně. Znamená to, ţe člověk dává jednu desetinu svého příjmu na přímou práci pro Pána (Lv 27,30; Mt 23,23). Důleţitější neţ nějaká částka či procento je však náš postoj k dávání. Písmo ukazuje, ţe máme dávat z ochotného srdce. Křesťanské dávání je aktem vůle, k němuţ nás pobízí láska k Bohu, ne dogmatická povinnost, kterou máme splnit, abychom měli zásluhy. Pavel se k tomu vyjadřuje těmito slovy: Vţdyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Kaţdý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vţdyť .radostného dárce miluje Bůh'. Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vţdycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro kaţdé dobré dílo. (2 K 9,6-8) Mnozí si rádi činí nárok na Boţí milost a hojnost, ale neuvědomují si, ţe Bůh tyto věci slibuje radostnému dárci. Písmo říká, ţe jedním z důvodů, proč máme pracovat za plat je, abychom mohli dávat lidem, kteří jsou v nouzi: „Kdo kradl, ať uţ nekrade, ale ať raději přiloţí ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými" (Ef 4,28). Pro křesťana musí jakákoli diskuse o financích zahrnovat také to, jak se postarat o pravidelné, úměrné a radostné dávání na Boţí záleţitosti. TVOJE, MOJE, NAŠE Kdyţ hledáme v manţelství jednotu, je důleţité pamatovat na to, ţe kdyţ začínáme - a pak uţ pořád - nejedná se o „moje peníze" a „tvoje peníze", ale o „naše peníze". Stejně tak uţ neexistují „moje dluhy" a „tvoje dluhy", ale „naše dluhy". Má-li člověk vstoupit do manţelství s někým, kdo nedávno promoval a zbývá mu splatit z půjčky na vzdělání 5 000 dolarů, přičemţ vy dluţíte 50 dolarů na kartě na benzín, obnáší to v závěru svatebního obřadu
společný dluh ve výši 5 050 dolarů. Aţ přijmete jeden druhého jako partnera, přijmete také vzájemně svoje pasiva stejně jako aktiva. Oba partneři by měli stav všech svých příjmů i závazků plně odhalit ještě před svatbou. Není špatné uzavřít manţelství v době, kdy má některý z vás dluhy, ale měli byste vědět, co je to za dluhy a měli byste si spolu dohodnout plán a časový rozvrh splácení. Budou to „naše" dluhy, a tak je musíme spolu probrat „my" a musíme si domluvit plán, jak s nimi naloţíme. Poznal jsem manţelské dvojice, které tuto oblast před svatbou dostatečně neprohovořily. Po svatbě si najednou uvědomily, ţe jejich společný dluh je tak velký, ţe cítí, jak uţ se jim kolem krku utahuje finanční smyčka. Je to tragédie, kdyţ manţelství začne takovou přítěţí. Kdyţ má někdo velké dluhy a nedisponuje reálnými prostředky, jak je splatit, je to podle mého názoru dostatečný důvod k odloţení termínu svatby. Finanční nezodpovědnost před svatbou je ukazatelem finanční nezodpovědnosti po svatbě. Většina dvojic v době, kdy vstupuje do manţelství, někde něco dluţí, například formou studentské půjčky, a kdyţ jsou v tom oba partneři naprosto otevření, umoţní jim to postavit se k manţelství realisticky. Také vaše aktiva jsou nyní společná. Nevěsta má třeba na účtu našetřeno 6000 dolarů a ţenich pouhých 80, ale kdyţ se rozhodnou uzavřít sňatek, mají dohromady 6080 dolarů. Pokud vám takováto „jednota" není po chuti, nejste připraveni na manţelský ţivot. Vzpomínáte, jak jsme si říkali, ţe samotným námětem manţelství je jednota? Kdyţ dojde na finance, musí se jednotlivec posunout směrem k jednotě. Mohou existovat případy, kdy můţe být kvůli velkému nemovitému vlastnictví moudré, aby si manţelé ponechali určitý majetek nebo nějaká aktiva v individuálním vlastnictví kvůli daním, ale pro většinu z nás znamená princip jednoty společné ukládání na účet, společný běţný účet v bance, společné vlastnictví majetku a podobně. Teď jsme jeden, a chceme proto svoji jednotu vyjádřit ve finanční sféře stejně jako v jiných oblastech ţivota. Jsou to „naše" peníze, a tak bychom se na tom, jak je utratíme, měli dohodnout „my". Model, jak postupovat při rozhodování, o němţ jsme hovořili v 6. kapitole, bychom měli uplatňovat při finančním rozhodování stejně jako při jiných volbách. Kaţdému finančnímu rozhodnutí by měla předcházet dostatečná otevřená diskuse, jejímţ cílem by měla být dohoda. Pamatujte na to, ţe nejste soupeři, ale partneři. Shodou ve finančních záleţitostech manţelství roste. DOHODNĚTE SE, ŢE SE DOHODNETE NA VELKÝCH NÁKUPECH... I NA ROZPOČTU Jednou praktickou zásadou, jíţ lze předejít mnoha tragédiím, je dohoda, ţe ani jeden z partnerů nepořídí nějakou nákladnější věc, aniţ by se o tom s druhým poradil. Cílem rozhovoru je dosáhnout shody ohledně kupované věci. Měli bychom si jasně peněţní částkou definovat, co znamená koupit „nákladnější věc". Manţelé se kupříkladu dohodnou, ţe ani jeden z nich bez porady s partnerem nikdy nekoupí něco, co stojí více neţ padesát dolarů, jak to udělal manţelský pár, o němţ jsem se uţ zmiňoval. Je pravda, ţe kdyby se manţelské dvojice touto zásadou řídily, bylo by mnoho plazmových televizorů stále ještě vystaveno v obchodech na regálech. Je však také pravda, ţe by mnohé páry byly daleko šťastnější. Štěstí pochází ze vztahů, nikoli z věcí. Jednota mezi manţelskými partnery je důleţitější neţ jakákoli materiální koupě. Manţelé se dále musí dohodnout na nějakém pravidle ohledně útraty peněz. Mnohé dvojice mají ze slova rozpočet hrůzu, ale všechny manţelské páry ve skutečnosti nějaký rozpočet mají. Rozpočet jednoduše znamená plán, jak nakládat s penězi. Mnohé dvojice nemají rozpočet napsaný na papíře a rozpočet mnohých není nijak efektivní, ale všechny páry mají jakýsi plán. Otázka tedy nezní: „Měli bychom si stanovit rozpočet?", ale „Jak můţeme náš rozpočet vylepšit?" „Jakýsi plán máme, ale nemohlo by to být lepší?" Stanovit a udrţovat si rozpočet nemusí znamenat úmorné vedení účetních knih, do nichţ pracně zapisujeme kaţdý utracený haléř. Rozpočet je prostě finanční plán. Stručně řečeno to
znamená, ţe při spravování svého příjmu pouţíváte rozum a vůli. Můţete se rozhodnout, jak svoje peníze utratíte. Je mnohem lepší dojít k rozhodnutí na základě rozumové úvahy v diskusi s partnerem neţ na základě emocí ve chvíli, kdy stojíte před prodavačem. PLÁNUJTE JAK PLÁNOVAT! Není účelem této knihy poskytovat detailní pomoc při sestavování rozpočtu, poněvadţ takováto pomoc je snadno dostupná v jiné literatuře. Z produkce zesnulého Larryho Burketta a jeho týmu vyšlo mnoho titulů včetně knih Debt-Free Living (Ţivot bez dluhů), The Family Budget Workbook (Příručka rodinného rozpočtu) a The Word on Finance (Správný postup v oblasti financí). Dalšími knihami, které stojí za to si pozorně projít, jsou The New Master Your Money: A Step by Step Pian for Gaining and Enjoying Financial Freedom (Jak nově zvládat peníze - postupný plán, jak získat a udrţet si finanční svobodu) od Rona Blue a Financial Peace: Revisited (Pokoj ve finanční oblasti -úvahy pokračují) od Davea Ramseye. Mým cílem, který nyní sleduji, je podnítit vás k tomu, abyste znovu přemýšleli o svém současném finančním plánu (rozpočtu). Nenašel by se nějaký lepší způsob, jak vyuţít finanční prostředky, jeţ máte k dispozici? Jako správce máte odpovědnost to zjistit. Proč dělat po léta stále dokola totéţ, kdyţ by trocha času a přemýšlení mohla přivodit zlepšení? Pokud se má někdo cítit motivován k tomu, aby co nejlépe vyuţíval finanční prostředky, pak je to křesťan. Jako věřící člověk podléháte Boţím nařízením a všechno, co vlastníte, vám svěřil Bůh, jemuţ musíte vydat počet (Mt 25,14-30). Lepší finanční plánování nebude k prospěchu pouze vám, ale také k prospěchu Boţího království (Mt 6,33). Dovolte mi, abych v souvislosti s novým zvaţováním finančního plánu uvedl některá další hlediska z Písma. Vţdycky je třeba začít tím, co je nejdůleţitější, a pro křesťana by mělo být nejdůleţitější Boţí království. Zaslíbení v Matoušově evangeliu 6,33 je praktické. Máme sklon pouštět ze zřetele priority. Na první místo klademe jídlo, oblečení, přístřeší a zábavu, a kdyţ něco přebývá, přispějeme ve sboru do sbírky. Velmi se to liší od biblického vzoru. Izrael měl dávat Bohu „prvotiny", ne přebytky. Šalomoun uţ to nemohl vyjádřit přiléhavěji, kdyţ prohlásil: „Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé své úrody! Bohatě se naplní tvé sýpky, moštem budou přetékat tvé kádě" (Př 3,9-10). Nedivíte se někdy, proč máte prázdné sýpky? Nemohlo by to být tím, ţe jste se místo na Boţí království zaměřili na samotnou sýpku? Dovoluji si navrhnout, abyste od samého počátku manţelství nastavili svůj rozpočet tak, ţe oddělíte prvních 10 procent svého příjmu jako děkovnou oběť Pánu. Občanská vláda konec konců trvá na tom, ţe nejprve se zaplatí daň z příjmu a pak teprve dostanete stvrzenku. Jeţíš se proti takovému zdaňování nestavěl, ale trval na tom, ţe bychom měli také „odevzdat, co je Boţí, Bohu" (Mt 22,17-22). Příleţitostně třeba můţete přispět ve sboru částkou, která přesahuje desetinu. Manţelské dvojice, které berou biblické principy váţně, by však měly povaţovat desátek za minimální standard dávání. PLÁNUJTE JAK ŠETŘIT! Dalším hlediskem pro biblické stanovování rozpočtu je plánovat pro budoucnost. „Chytrý vidí nebezpečí a ukryje se, kdeţto prostoduší půjdou dál a doplatí na to" (Př 22,3). V celém Písmu je moudrým muţem nebo moudrou ţenou ten, kdo předem plánuje, aby uspokojil svoje potřeby a potřeby své rodiny, firmy nebo jiného podnikání (L 14,28-30). Předem plánovat ve finanční oblasti znamená šetřit a investovat. Objeví se neočekávané těţkosti. Na to se můţete spolehnout. Moudrý správce proto plánuje předem - spoří. Neušetřit část příjmu a nedat si ji stranou znamená špatně plánovat. Měli byste si spolu domluvit, jak velké procento chcete ušetřit, avšak nějakou částku byste měli odkládat pravidelně. Mnozí křesťanští finanční poradci navrhují, aby si manţelé oddělili
10 procent na úspory a investice. Moţná se rozhodnete pro vyšší nebo niţší částku, ale volba závisí na vás. Pokud budete dávat stranou to, co zbude, aţ se postaráte o jiné záleţitosti, neušetříte. Moţná stojí za to ustanovit sami sebe „věřitelem číslo jedna". Aţ odloţíte stranou desátek a neţ zaplatíte někomu jinému, zaplaťte sami sobě. Manţelé, kteří ze svého příjmu pravidelně nějaké procento ušetří, budou nejen disponovat rezervním fondem pro případ náhlé nouze, ale získají i uspokojivý pocit plynoucí z vědomí, ţe jsou dobrými správci. V protikladu k tomu, co si zřejmě někteří křesťané myslí, není člověk méně duchovní, kdyţ všechno, co vydělá, zase utratí. (Podle některých se tak projevuje větší víra v to, ţe se Bůh postará o naše nepředvídané potřeby). K vašemu finančnímu plánování by mělo patřit i pravidelné spoření. Pokud odloţíte 10 % na Boţí dílo a 10 % uspoříte, zbude vám 80 %, které si rozdělíte na hypotéční splátky (nebo na nájemné), topení, elektřinu, telefonní poplatky, vodné, pojištění, nábytek, jídlo, léky, oblečení, dopravu, vzdělání, rekreaci, internet, noviny, časopisy, knihy, dárky a tak dále. Záleţí na vás, jak si vše rozdělíte, ale pamatujte na to, ţe jste správci. Musíte vydat počet Bohu za 100 % svých finančních prostředků. Správce si nemůţe dovolit luxus utrácení bez rozmyslu. Jak tedy zbývajících 80 % nejlépe vyuţít? Kvalita se skutečně mnohdy různí a rovněţ ceny se liší, dokonce i za tutéţ kvalitu. Při moudrém nakupování je rozdíl znát. Navzdory ţertům, v nichţ slýcháme o manţelce, která utratí pět dolarů za benzín a jede do obchodu s výprodejem, kde ušetří dva dolary, si moudrý nakupující dokáţe uvědomit, jak skutečně můţe značně ušetřit. Takové nakupování vyţaduje čas a energii. Je to práce a je nutno jí dobře rozumět. Odměnou jsou však peníze navíc, které můţeme pouţít k pokrytí jiných potřeb či přání. S manţelkou máme ustálený postup, jak spolu mluvíme, kdyţ se vrátí domů z velkých nákupů. Nikdy se jí neptám, kolik utratila, ale kolik ušetřila. Je to tak mnohem příjemnější. Kdyţ člověk zvládne umění dobře nakupovat, za vynaloţenou námahu to stojí. Ještě neţ opustím téma, jak plánovat svá vydání, chtěl bych navrhnout, abyste do svých plánů včlenili pro kaţdého partnera i určitou částku, kterou můţe pouţít, jak chce, a nemusí se zodpovídat z kaţdé koruny. Nemusí to být velké mnoţství peněz, ale jde o to, aby si manţel mohl koupit třeba sladkost a nemusel si říkat o peníze manţelce. KUPTE TEĎ... A PLAŤTE POZDĚJI MNOHEM VÍC Další nesmírně důleţitá záleţitost, kterou musí kaţdý pár prodiskutovat, jsou nákupy na úvěr. Kdybych teď měl po ruce červenou vlajku, mával bych jí. Sdělovací prostředky na kaţdém rohu křičí: „Kupte nyní, plaťte později." Uţ neřeknou, ţe kdyţ si teď něco koupíte a nemáte hotovost, zaplatíte později mnohem víc. Úrokových sazeb připisovaných k ceně existuje celá škála. Bývá to 11, 12 nebo 15 %, ale mnohdy také 18 či 21, někdy bývá sazba i vyšší. Manţelé si musí přečíst i to, co je vytištěno malými písmeny. Úvěr je výsada, za kterou se musí zaplatit, a cena není u všech projektů stejná. Pokud uţ musíte koupit něco na úvěr, ověřte si několik poskytovatelů úvěru a uskutečněte nejlepší koupi. Nejlepší koupí bývá obvykle osobní půjčka od vaší místní banky. Banka si půjčováním peněz vydělává, a jestliţe si můţete úvěr dovolit, velmi rádi vám půjčí. Pokud vám banka peníze nepůjčí, je nanejvýš pravděpodobné, ţe byste si danou věc neměli pořizovat. Kreditní karta je pro mnohé lidi členskou legitimací „Klubu finančně zhrzených". Podněcuje k impulzivnímu nakupování. Většina z nás však disponuje větším mnoţstvím nutkavých pocitů, neţ jakým si můţeme dovolit se řídit. Moje rada mladým manţelům zní kreditní karty nejlépe slouţí tehdy, kdyţ hoří. Plameny zabarvené krásně do modra hlásají do světa: „Nebudeme si kupovat něco, co si nemůţeme dovolit." Vím, ţe kreditní karty pomáhají vést si záznamy a ţe kdyţ platba proběhne okamţitě, bývají poplatky minimální. Většina
manţelských dvojic však, pokud mají karty, utratí víc a platby protahují. Stále se zvyšující počet kreditních karet v obchodním světě je toho důkazem. Proč si vlastně bereme úvěr? Protoţe chceme mít teď něco, za co hned nemůţeme zaplatit. Při koupi domu to můţe být moudrý finanční tah. Stejně bychom museli platit nájemné. Pokud si dům dobře vybereme, jeho hodnota se bude zvyšovat. Máme-li peníze na to, abychom sloţili zálohu v hotovosti a můţeme si dovolit měsíční splátky, je taková koupě moudrá. Na druhou stranu se však hodnota většiny věcí, které kupujeme, nezvyšuje. Jejich cena začíná dnem, kdy jsme si je koupili, klesat. Pořizujeme si je dříve, neţ si za ně můţeme dovolit zaplatit. Platíme kupní cenu plus úroky za úvěr, zatímco hodnota samotného výrobku klesá. Proč? Pro pomíjivé potěšení, které nám věc přináší. Kladu si prostou otázku - je to znakem odpovědného správcovství? Vím, ţe v naší společnosti existují jisté „nezbytnosti", ale proč si mladí manţelé myslí, ţe musí během prvního roku manţelství získat všechno, co jejich rodiče nashromáţdili v průběhu třiceti let? Proč musí mít člověk to největší a nejlepší hned? S takovou filozofií si zničíte radost z toho, kdyţ člověk něco chce a pak se mu to podaří získat. Získáme to okamţitě. Radost trvá jen krátce, načeţ se celé měsíce trápíte a snaţíte se to zaplatit. Proč si má člověk uvázat na krk takovou zbytečnou zátěţ? „Nezbytností" ţivota je relativně málo. Lze je uspokojit ze současného příjmu. (Pokud jste nezaměstnaní, společnost vám pomůţe. I ti nejchudší se u nás mohou postarat o ţivotní nezbytnosti). Nestavím se proti tomu, abychom usilovali o více věcí a o něco lepšího, pokud to můţeme pouţít pro dobro, ale doporučuji, abyste ţili v přítomnosti, ne aţ v budoucnosti. Budoucí radosti ponechte na dobu, kdy vykonáte budoucí věci. Dnes se těšte z toho, co máte dnes. Uţ mnoho let hrajeme s manţelkou takovou prostinkou hru, kterou jsme si velice oblíbili. Jmenuje se „Podívej, kolik můţeme dělat věcí a nemusíme přitom mít to, co prý všichni ostatní musí vlastnit." Všechno to začalo z nutnosti ještě v době vysokoškolských studií, ale „chytlo nás to", a tak hrajeme dál. Hra má takováto pravidla. V pátek večer nebo v sobotu si spolu zajdete do nějakého „lepšího" obchodu, procházíte uličkami a prohlíţíte si všechno, co vám padne do oka. Čtete si cedulky, povídáte si o tom, jak je zboţí úchvatné, a pak se k sobě obrátíte a konstatujete: „Ţe je to skvělé, ţe to nemusíme mít!" A pak, zatímco jiní lidé vycházejí s plnýma rukama a řádně podepsaní ven, vyjdete také, drţíte se za ruce a máte radost, ţe k tomu, abyste byli šťastní, nepotřebujete „věci". Všem mladým manţelským párům tuto hru vřele doporučuji. Dovolte, abych to vysvětlil. Nechci tím říci, abyste si nikdy nic nekupovali na úvěr. Chci tím naznačit, ţe takové koupi musí předcházet modlitba, diskuse, a pokud je to potřeba, také rada důvěryhodného finančního poradce. Kdyby mnohé křesťanské páry, které dnes vězí ve finančním otroctví, tyto kroky v minulosti podnikly, procházely by se teď po ulicích jako svobodní lidé. Nevěřím, ţe Boţí vůlí pro jeho děti je, aby ţily v otroctví. Mnozí lidé v něm dnes kvůli nemoudrým nákupům na úvěr ţijí.' ROZŠIŘTE SI ROZPOČET - BUĎTE TVOŘIVÍ Další praktické hledisko biblické pravdy týkající se finančních záleţitostí, souvisí s našimi tvůrčími schopnostmi. Lidské bytosti jsou instinktivně vynalézavé. Muzea věnovaná umění a průmyslu rozmístěná po celém světě tuto tvořivost mlčky, leč viditelně dosvědčují. Jsme stvořeni podle obrazu Boha, který tvoří, a my, kteří neseme jeho podobu, v sobě skrýváme obrovský tvůrčí potenciál. Pro křesťanský pár, který tuto kreativitu zaměří na finanční potřeby, to můţe znamenat významný přínos. Kdyţ něco ušijeme, nově natřeme pouţitý nábytek, recyklujeme něco, co uţ někdo odloţil, a podobně, můţe to v našem rozpočtu působit divy. A kdyţ pouţijete zvláštní tvůrčí schopnosti, můţe vás to také přivést k tomu, ţe začnete vyrábět věci, které bude moţné prodávat, a třeba si tak i zajistíte další příjem.
Před pár lety jsem jel s několika vysokoškoláky do Chiapas, nejjiţnějšího státu Mexika, a navštívili jsme tam Wiclijfe Bible Translators' Jungle Camp. Pozorovali jsme, jak se tam školí misionáři a jak si osvojují umění ţít v tropických podmínkách. Učili se stavět domy, kamna, vyrábět ţidle a postele, a to všechno z materiálu dostupného v dţungli. Od té doby jsem o té zkušenosti mnohokrát přemýšlel. Čeho by asi bylo moţno dosáhnout, kdyby tutéţ tvořivost dokázal vyuţít průměrný křesťanský manţelský pár v Americe? Nechci tím říci, ţe si máte postavit dům sami, ale chci navrhnout, abyste vyuţívali svých tvůrčích schopností pro vlastní dobro i pro dobro druhých lidí. FINANČNÍ TÝM Nyní přichází na řadu otázka: „A kdo bude mít na starosti peníze?" Nemyslím si, ţe to musí být vţdycky úkol manţela. Pro takový závěr nenalézám ţádné biblické opodstatnění. Domnívám se však, ţe by se manţelé určitě měli dohodnout, kdo bude vypisovat šeky (nebo platit sloţenky a provádět bankovní styk po internetu), udrţovat si přehled o účtech a starat se o to, aby se peníze utrácely podle plánu, na němţ se manţelé spolu předtím dohodli. To můţe dělat manţel nebo manţelka. Tvoříte tým, a proto můţete vyuţít toho z vás, kdo má pro takovou práci nejlepší kvalifikaci. Kdyţ spolu manţelé rozebírají finanční záleţitosti, vyjde obvykle najevo, kdo z nich je v tomto ohledu zběhlejší. To neznamená, ţe partner, který je vybrán pro účetnictví, má při rozhodování ve finanční sféře hlavní slovo. Rozhodovat musíte v těchto věcech jako tým. Účetní nemusí nutně zůstat účetním navěky. Po uplynutí prvních šesti měsíců se moţná z toho či onoho důvodu dohodnete, ţe bude daleko moudřejší, aby se o účetnictví staral druhý z partnerů. Jde o vaše manţelství. Vy zodpovídáte za to, abyste svoje finanční prostředky co nejlépe vyuţili. Rozhodně se však postarejte o to, aby partner, který účetnictví nevede, věděl, jak se to dělá, a byl dobře obeznámen s různými druhy účtů. Vzhledem ke skutečnosti, ţe jeden z vás pravděpodobně zemře dříve neţ druhý, patří i toto k moudrému správcovství. Křesťanské správcovství vyţaduje, abychom byli realisty. ZÁVĚREM Budete-li pamatovat na to, ţe tvoříte tým, a proto také jako tým pracujete, řídíte se biblickými vodítky, o nichţ jsme v této kapitole hovořili, v případě potřeby hledáte praktickou pomoc a při finančním rozhodování se spolu domlouváte, zjistíte, ţe peníze jsou vaším věrným sluhou. Pokud však nebudete věnovat biblickým zásadám pozornost a budete „to dělat přirozeně", brzy zjistíte, ţe jste se ocitli ve stejné finanční krizi, jeţ se pro tisíce křesťanských manţelských dvojic stala způsobem ţivota. Jestliţe v současné době procházíte bolestnou krizí, je čas k radikální změně, a to ještě dnes. Existuje východisko. Pokud nejste schopni přemýšlet natolik jasně, abyste dokázali problém vyřešit, pak se kaţdopádně snaţte poradit s místním bankéřem nebo s nějakým křesťanským přítelem, který je zběhlý ve finančních záleţitostech. Nedopusťte, aby finance nadále ochromovaly váš ţivot s Bohem, ale pouţívejte je jako prostředek k určitému cíli - aby slouţily a zlepšovaly váš ţivot s Bohem. Jestliţe se z vás v oblasti peněz stane sjednocený tým, samozřejmě vám to nezaručí, ţe budete ţít v manţelství, jaké jste si vţdycky přáli. Je to však jeden důleţitý prvek zdravého manţelství. Jednota a soulad - s Bohem i mezi sebou navzájem - jsou konec konců znakem smysluplného a naplněného manţelství. Snaţte se ve svém vztahu dosáhnout oprvdového souladu v komunikaci, při rozhodování, ve finanční oblasti i v denních povinnostech, a moţná brzy zjistíte, ţe ţijete v manţelství, jaké jste si vţdycky přáli.
Doslov JEŠTĚ NIKDY JSEM SE NESETKAL s manţeli, kteří by uzavřeli manţelství s úmyslem, aby jeden druhému zkazili ţivot. Většina lidí chce mít milujícího, chápavého partnera, který jim bude oporou. Jsem přesvědčen o tom, ţe nejrychlejší cestou, jak takového partnera získat, je sám se stát milujícím a chápavým partnerem, který druhého podporuje. Věřím, ţe pokud si váš partner bude číst tyto kapitoly s vámi, můţete začít objevovat manţelství, po jakém jste vţdycky touţili. Jestliţe partner není ochoten s vámi číst, doufám, ţe i tak budete tato pojetí ve svém ţivotě uplatňovat. Pracujte na tom, abyste si vypěstovali pozitivní přístup, který se projeví laskavými slovy i jednáním. Kdyţ dovolíte Bohu, aby působil ve vašem srdci, můţete se stát nástrojem, který bude mít na partnera pozitivní vliv. Růst v manţelství vyţaduje čas a úsilí, ale začíná tím, ţe uděláme první krok. Doufám, ţe vám tato kniha pomůţe, abyste tento krok udělali. Pokud zjistíte, ţe vám pomáhá, doufám, ţe ji půjčíte také svým přátelům, kteří rovněţ sní o šťastném manţelství. Nemám sice čas, abych na kaţdý dotaz osobně odpověděl, ale velice rád se dočtu o vašem pokroku na cestě za manţelstvím, jaké jste si vţdycky přáli (www. garychapman.org).
POZNÁMKY Úvod 1. Skupina Barna, „Born Again Christians Just As Likely to Divorce as Are NonChristians" (Pravděpodobnost, ţe se znovuzrození křesťané rozvedou, je stejná jako u nekřesťanů), 8. září 200č, The Barna Update, http: //www.barna. org/FlexPage. aspx. 4. kapitola: „Posloucháš mě?!" 1. James Dobson, The New Hide and Seek (Nová hra na schovávanou), Grand Rapids: Revell, 1999, str. 195. 2. Tamtéţ, str. 17-53. 3. Tamtéţ, str. 196. 7. kapitola: „To myslíte, že máme na sexu pracovat?" 1. Lawrence K. Altman, „Study Finds That Teenage Virginity Pledges Are Rarely Kept," (Studie ukazuje, ţe slib zachování panenství v letech dospívání se zřídkakdy dodrţí), New York Times, 10. březen 2004, A20; podle citace v: J, Sider, „The Scandal of the Evangelical Conscience" (Skandál evangelikálního svědomí), Books and Culture, leden/únor 2005, str. 39; 2. Skupina Barna, The Barna Update, „Born Again Adults Less Likely to Co-Habit, Just As Likely to Divorce," (U znovuzrozených dospělých osob je méně pravděpodobné, ţe spolu budou ţít bez sňatku, a stejně pravděpodobné, ţe se rozvedou), 6. srpen 2001, ; podle citace v: Sider, „The Scandal" (Skandál), str. 39. 3. John C. Green, „Religion and Politics in the 1990s: Confrontations and Coalitions" (Náboţenství a politika v 90. letech 20. století -Konfrontace a koalice"), v: Religion and American Politics: The 2000 Election in Kontext, ed. Mark Silk (Center for the Study of Religion in Public Life, Trinity College, Hartford, 2000), str. 26; podle citace v: Sider, „The Scandal" (Skandál), str. 39. 4. Viz William G. Axinn a Arland Thorton: „The Relationship Between Cohabitation and Divorce: Selectivity or casnal influence?" (Spojitost mezi souţitím bez sňatku a rozvodem selektivita nebo vliv, který lze pominout?), Demography č. 29, r. 1992, str. 357-374; a Zheng Wu, „Premartial Cohabitation and Postmarital Cohabiting Union For-mation" (Spoluţití bez sňatku před manţelstvím a vznik souţití bez sňatku po rozpadu manţelství), Journal of Family Issues č. 16 (1995), str.
Gary Chapman Manželství, po jakém jste vždycky toužili. (Text na zadní straně obalu) Autor, zkušený manţelský poradce, ve své práci shrnuje radu poznatků, které získal během své dosavadní poradenské praxe. Zamýšlí se nad tím, proč „manţelské štěstí nepřichází automaticky", a všímá si nervových bodů partnerského souţití: • nerealistická očekávání od ţivotního partnera, • zvýšený tlak na změnu toho druhého, • špatné přístupy ve vzájemné komunikaci, • rozdělení práce a zodpovědnosti, • vztah k rodičům, • sexuální souţití, • vztah k penězům. „"Ještě nikdy jsem se nesetkal s manţeli, kteří by uzavřeli manţelství s úmyslem, aby jeden druhému zkazili ţivot. Většina lidí chce mít milujícího, chápavého partnera, který jim bude oporou. Jsem přesvědčen o tom, ţe nejrychlejší cestou, jak takového partnera získat, je sám se stát milujícím a chápavým partnerem, který druhého podporuje..." Gary Chapman
Gary Chapman, spolupracovník Dr. Rosse Campbella, poradce v oblasti manţelských vztahů je autorem řady knih, které jsou zaměřeny na manţelské a přátelské vztahy, česky mu dosud vyšlo Pět jazyků lásky, Děti a pět jazyků lásky, Dospívající a pět jazyků lásky, Pět jazyků lásky pro svobodné a osamělé, a Pět znaků láskyplné rodiny. S manţelkou Karolyn mají dvě děti.
