DRUHÁ KAPITOLA
Panna Maria přichází do Rwandy
Tři týdny poté, co jsme s Jeanettou upustily od šplhání na horu, kde jsme doufaly ve zjevení Panny Marie, se můj otec vrátil z práce domů a hlasitě nám oznámil, že se ve Rwandě stal zázrak. „Zázrak?! Jaký zázrak, tati?! Co se stalo?!“ vykřikla jsem a běžela k němu. „Řekni mi to, řekni mi to!“ „Nevíš, že trpělivost je velká ctnost?“ zeptal se mě táta a zasmál se. „Na všechno cenné stojí zato počkat, Immaculée, i na zázraky. Nejdřív se proto navečeříme jako rodina, a pak se s vámi během igitarama podělím o novinky, s tebou, s matkou i tvými bratry.“ Igitaramo, pradávný a vážený rwandský obyčej, dodržovaný již po staletí, spočívá v prostém zachovávání domácí noblesy. Po večeři se rodiny shromáždí kolem společného ohně a vzpomínají v písních na předky. Pestrobarevně oděné tanečnice baví vesničany a nejzdatnější řečníci sdělují novinky z ostatních vesnic, případně vyprávějí staré příběhy, podbarvené kmenovými legendami. Lidé při té příležitosti proberou drby, urovnají spory, řeknou si nějaké vtipy a dohodnou sňatky. Igitaramo přežilo evropskou kolonizaci a zůstává významnou součástí rwandské kultury. (V současnosti vysílá v devět hodin každý večer jistou verzi igitarama i rádio Rwanda. Posluchači se v ní dočkají spousty historek a písniček.) Naše rodina neměla ani televizi, ani telefon, a tak jsme volný čas obvykle trávili pohromadě. Táta debatoval při igitaramu se zvláštní 29
NAŠE PANÍ Z KIBEHO
oblibou, takže pokud prohlásil, že si o zázraku promluvíme právě při něm, poznala jsem, že si s námi chce promluvit o této záležitosti zevrubněji. Ještě jsme dojídali večeři, když táta začal popisovat, jak přes den navštívil otce Clementa v sousední farnosti. Otec Clement byl vůbec nejváženějším knězem v celém regionu, byl nesmírně zbožným a velice vzdělaným a moudrým mužem. Zároveň patřil mezi dobré přátele naší rodiny – zejména mému otci byl blízký, ale i já a moji bratři jsme ho měli tak rádi, že jsme mu říkali dědo. „Kněz z vesničky Kibeho pověděl Clementovi o přibližně šestnáctileté dívce jménem Alfonsína Mumureke, která tvrdí, že se jí během posledních čtrnácti dní nejméně pětkrát zjevila Panna Maria,“ vysvětloval nám tatínek. „Dívka říká, že Blahoslavená Matka chce, aby ji lidé ve Rwandě poznali jako ,Matku Slova‘, a že ji sem vyslal Bůh Všemohoucí s poselstvím z nebes pro celý svět.“ „Ó, já to věděla, já to věděla, já to věděla!“ S výkřikem jsem vyskočila a tančila okolo stolu. „Je skutečná a přišla nás navštívit!“ Slzy se mi koulely po tváři. Byla jsem nadšená a zničená zároveň. Byla jsem Blahoslavené Matce vděčná, že přišla do Rwandy, ale také jsem se zlobila sama na sebe, že jsem přestala chodit na horu: Měli jsme před třemi týdny zasadit ty květiny! Proč jsem se přestala modlit? Maria by se zjevila mně a Jeanettě… zjevně jsme se dopustily osudné chyby! Rozčarování mě však brzy opustilo. Uvědomila jsem si totiž, že moje modlitby byly vskutku vyslyšeny. Maria mě natolik milovala, že do Rwandy nakonec dorazila! Co na tom záleží, že se netrefila do Mataby a přistála v jiné vesnici? Rwanda je malá země – stačí, když zajdu do Kibeho, nebo kde to vlastně je, a mohu se tam s ní setkat! „Tati, popsala Alfonsína, jak Maria vypadá? Co měla na sobě a co ještě říkala? Kde je Kibeho? Pojďme se tam hned vypravit… Vsadím se, že tam ještě je! Dojíme večeři v autě!“ jásavě jsem rázovala okolo stolu. „Sedni si, Immaculée,“ napomenul mě táta se smíchem. „Víc podrobností nevím, jen to, že Alfonsína chodí do dívčí katolické školy a že se 30
Panna Maria přichází do Rwandy
s příchodem každé vize dostávala do transu a nevnímala nic kolem sebe. Jakmile vize skončila, Alfonsína upadala do jakéhosi kómatu. Do Kibeho ale nepojedeme, takže to teď pusť z hlavy. Je to odtud lán cesty na jih, na značně odlehlém místě v provincii Gikongoro, kam se člověk dostane jen velmi obtížně. I kdybych tam jet chtěl, a já nechci, neměl bych jedinou šanci projet ty horské silnice v noci. Krom toho, stejně je to nejspíš jen bláznivá historka, kterou si vymyslela holka s bujnou představivostí.“ „Otec Clement přece ale neřekl, že nevěří v pravdivost toho příběhu, že ne, tati?“ ptala jsem se. „Immaculée má pravdu, Leonarde,“ souhlasila matka. Stejně jako táta, i maminka chovala k otci Clementovi nesmírnou úctu a věděla, že když vyjádřil na něco názor, muselo to být důležité. „Clement nedrbe a nešíří klepy. Mluví jen o tom, čím si je jistý,“ dodala máma a se zvědavým očekáváním na tátu pohlédla. „No, to je pravda. Svěřil mi to ale jako důvěrné sdělení, a já se teď na sebe zlobím, že jsem to vyzvonil. Řekl jsem to proto, že vím, jak moc má Immaculée ráda tyhle historky. Chtěl jsem jí jen udělat radost. Vidím ale, že má až moc velkou radost,“ dodal, když viděl, jak poskakuji po místnosti. Beze slova mi ukázal, abych se posadila. „Chci, abyste se všichni uklidnili a poslouchali, co vám teď povím,“ pokračoval táta. „Zázraky se stát mohou, můžeme se o ně zasloužit vírou, modlitbou a tvrdou prací. Aimable a Damascene jsou ve škole nejlepší ze třídy, protože pilně pracovali a protože jsme se každý večer za ně modlili, aby byli přijati do dobré školy. To je způsob, jak se zasloužit o uskutečnění zázraku. Neměli bychom očekávat, že se Panna zčistajasna zjeví a školní vědomosti nám nalije do hlavy, nebo že Ježíš udělá za kluky písemku. Otec Clement se mi s tím svěřil, protože je to závažná záležitost, která může potenciálně přinést mnoho dobrého, ale může i velmi vážně uškodit. Vzhledem k tomu, že mám v náplni práce pendlovat z jedné školy do druhé, poprosil mě, abych měl nastražené uši a naslouchal, co lidé o těchto údajných zjeveních Marie říkají. Je zřejmé, že 31
NAŠE PANÍ Z KIBEHO
Alfonsína již teď vyvolala ve své škole pozdvižení a řada jeptišek a učitelek je znepokojena. Kdo ví, co v tom vězí? Ta holka může být uličnice, nebo, Bůh chraň, může být posedlá démony… ďábel takhle může působit.“ Můj otec konvertoval ke katolicismu jako teenager částečně proto, že velice miloval a ctil Pannu Marii, jíž si protestanti oproti katolíkům obvykle tolik nepovažují. Předpokládala jsem proto, že táta zprávy o návštěvě Marie ve Rwandě uvítá, jenže podobně jako samotná církev, i on se stavěl ke všemu nadpřirozenému značně podezřívavě. Nicméně možnost zjevení Blahoslavené Matky tak blízko našeho domova v něm zažehla plamen víry i intelektuální zvídavosti. A tak postupně podlehl chuti diskutovat. „Tak co si o tom myslíte vy ostatní?“ zeptal se nyní a odstrčil svůj talíř doprostřed stolu na znamení, že večeře skončila. Všichni začali mluvit jeden přes druhého, diskuse se rozproudila. Moji starší bratři nevěřili jedinému slovu, já všemu. (Můj mladší bratříček byl příliš malý, než aby pochopil, o čem se vůbec dohadujeme.) Prohlásila jsem: „Celé týdny jsem se modlila, aby se Maria objevila ve Rwandě. A už je tady! Musí to být pravda, musí – cítím to srdcem!“ „Dopovězme to v obýváku,“ přerušil mě táta a vydal se ke své oblíbené židli. „Je čas na igitaramo.“ Když jsme s bratry vstupovali do obýváku, byli jsme plně zabráni do rozepře. „Immaculée, nebuď naivka,“ ušklíbal se Aimable. „Jak táta řekl, nejspíš je to lež jako věž, výmysl jedné bláznivé holky, se kterou nikdo nekamarádí.“ „Kdyby se Maria rozhodla přijít do Rwandy, nemyslíš, že by zašla spíš do Kigali, kde je aspoň katedrála? Nikdy předtím jsem o nějakém Kibeho neslyšel – nikdo o Kibeho neslyšel!“ přidal se Damascene. „Je nemožné, aby se Panna objevila ve vesnici, kterou nikdo nezná!“ „A co Fátima a Lurdy?!“ namítla jsem a Damascene na okamžik ztratil řeč. 32
Panna Maria přichází do Rwandy
„Prosím, nenech se tím zmást, Immaculée,“ nabádal mě Aimable. „Vím, jak moc Blahoslavenou Matku miluješ, ale musíš to vidět realisticky. Pravděpodobně je to jen další součást protikatolického spiknutí, které se snaží Marii očernit. Nezapomínej, co se stalo loni, když zničili skoro všechny sochy Požehnané Panny v zemi. V tahu je i tvá oblíbená socha – všechny jsou v tahu! Jsem přesvědčený, že to jsou ti samí nestydatí bezbožníci, co se pokoušejí lidi poštvat proti katolíkům a Panně.“ Aimable byl viditelně vyvedený z míry, protože se obrátil k otci a horkokrevně dodal: „Tati, někdo by to měl zastavit, než se nám to vymkne z ruky. Myslím tím, že by to měl někdo zastavit teď hned!“ Můj nejstarší bratr se dotkl čehosi pro rwandské katolíky nesmírně bolestného, zejména pro ty, kteří jako já velmi milovali Marii. Po celé zemi došlo k útokům, jež trvaly celý rok a jež byly namířené proti Blahoslavené Matce. Během nich byly roztříštěny stovky jejích soch, včetně překrásné sochy v naší farnosti, u níž jsem strávila v modlitbě mnoho pokojných hodin. Nikdo nevěděl, kdo to udělal a proč. Někteří tvrdí, že někdo úmyslně šířil falešnou zprávu, že si kněží v sochách ukrývají zlato. Jiní jsou zase přesvědčeni, že to udělala extremistická skupina protestantů, která sochy považovala za formu idolatrie znesvěcující její obraz. Řekla bych však, že většina lidí považuje toto vandalství za dílo uctívačů ďábla, útočících na Matku Boží. „Je však možné, že Maria přišla do Rwandy kvůli tomu, co se stalo,“ odpověděla jsem Aimablemu. „Přišla, aby nám dokázala, že je skutečná! Je možné, že ďábel o jejím příchodu věděl předem, a tak ještě před jejím zjevením v naší zemi zničil všechna její vyobrazení.“ „Teď mluvíš jako malá holka, Immaculée,“ pravil můj bratr odmítavě. „Je to jen zvrácený, pošetilý žert. Do války mezi nebesy a peklem se nepleť.“ „Jak slyším, děti, hezky diskutujete,“ vpadl mezi nás táta. „Jen chci říct, Aimable, nepovažuj sestřičku za hloupou, protože jí je teprve jedenáct. Je to chytrá holčička a její názor má svou váhu. Pamatuj, Bible říká, že od té doby, co byl Satan svržen z nebes na zem, tu zuří válka 33
NAŠE PANÍ Z KIBEHO
mezi dobrem a zlem.“ Pak se obrátil ke mně a vybídl mě: „Tak do toho, Immaculée. Chci vědět, co si myslíš.“ Bylo to vůbec poprvé, kdy se mnou otec takto mluvil a chtěl znát můj názor, a tak jsem řekla svůj názor ještě důrazněji: „Myslím si, že Maria navštívila Rwandu, aby nám připomněla, že její láska nás přivádí blíž k Ježíši. Možná k nám přišla proto, že ji ďábel na cestě sem předešel.“ Aimable zhluboka zavzdychal a zavrtěl hlavou. „No, řekl bych, že to byl jen dětinský šprým, nebo to bylo protikatolické spiknutí. V obou případech to není žádný zázrak,“ odporoval. „Proč by Panna chtěla, aby ji lidé nazývali Matka Slova? To zní vysloveně jako smyšlenka,“ povšiml si Damascene. „O takovém oslovení jsem nikdy předtím neslyšel. Tak trochu to jako smyšlenka zní,“ souhlasil táta. „Co vůbec víš o té Alfonsíně, tati? Jak je stará? Vyrostla v Kibeho?“ tázal se Aimable. „Ne, je z jedné vesnice v Kibungo.“ „Kibungo!“ Damascene a Aimable jednohlasně zaúpěli. „To vysvětluje všechno. Ať už se děje v Kibeho cokoli, je to ďáblova práce,“ pravil Damascene s konečnou platností. Kibungo je hustě zalesněná provincie ve východní Rwandě, považovaná za centrum pohanských kultů. Říkalo se, že se tam provozuje voodoo a černá magie a že hluboko v džungli žijí satanisté. „Odtamtud byla dvě děcka z naší školy,“ vysvětloval Damascene. „Jednou v noci tihle kluci probudili všechny na ubikaci a ječeli, jako by je někdo vraždil. Jeden z kněží se je pokusil uklidnit, ale bylo to ještě horší. Nakonec jim dal kolem krku růžence, žehnal jim a postříkal je svěcenou vodou. Ti dva kluci z toho začali úplně šílet, vykřikovali, že je svěcená voda popálila. Vyběhli ven a my všichni za nimi. Viděli jsme je běhat v kruzích, strhali si růžence a v té chvíli jim vzplála chodidla. Museli jsme přes ně přehodit pokrývky, zadusit plameny. Z Kibungo pocházejí jen dva druhy bytostí: ďáblové a démoni. A jedna taková smečka šla zřejmě Alfonsíně v patách až do Kibeho.“ 34
Panna Maria přichází do Rwandy
Historka byla až groteskně neuvěřitelná. Obvinila jsem bratra, že si ji vymyslel. „Přísahám, každé slovo je pravdivé,“ odvětil důstojně. Damascene měl excelentní vypravěčské schopnosti a čich na kanadské žertíky, ale nikdy nelhal. „Nikdy bych nežertoval o člověku posedlém démony,“ stál si na svém. „Ještě jsem se o té příhodě nezmínil, protože mi při té vzpomínce naskakovala hrůzou husí kůže. Pamatuj si, že holka z Kibunga žádnou Blahoslavenou Marii neviděla: očaroval ji démon.“ Damascene do značné míry znemožnil pokračování debaty. Co jsem na takovou historku mohla říct? Máma, která již udělala své večerní domácí práce, vešla do místnosti právě ve chvíli, kdy Damascene svůj příběh dokončoval. Spatřila ve tváři mého malého bratříčka Vianneye vyděšený výraz a vzala ho do náruče. „Leonarde, proč necháváš děti vyprávět duchařské historky?“ rozzlobila se na otce. Pak se obrátila k Damascenovi a přikázala mu: „A ty okamžitě přestaň mluvit o démonech. Nevidíš, že jsi vylekal Vianneye? Byl by zázrak, kdybychom dnes neměli noční můry my všichni. Igitaramo pro tento večer končí. Je nejvyšší čas na večerní modlitbu, a pak hybaj na kutě!“ „Maminka má pravdu,“ přikývl táta. „Není nutné nechat se tím nějak zneklidňovat. Koneckonců jsem si jist, že pokud bude Alfonsína i nadále tvrdit, že má vize, církev se do toho vloží. Je to vážná věc, tak se pomodleme a poprosme Boha, aby nás vedl správným směrem.“ A tak jsme jako obvykle před spaním poklekli v obýváku a pomodlili se. Byla jsem si jistá, že se Panna Maria Alfonsíně zjevila, a tak jsem Marii požádala o zvláštní laskavost: Děkuji ti, Blahoslavená Matko, že jsi vyslyšela moje modlitby a přišla do Rwandy. Kdyby se mi nepodařilo tátu přesvědčit, aby mě vzal do Kibeho za tebou, nenašla by sis chvilku na návštěvu Mataby? Prosím, zařiď, ať kromě mě uvěří i všichni ostatní, že jsi opravdu tady. Miluji tě a doufám, že se brzy uvidíme! Amen. 35
