Kapitola první
O 1998 Sylvania, Maryland MyslíM, že na začátKu byl milostný příběh. Škola, do které jsem zašla na radu své porodní asistentky, abych se zapsala do kurzu přirozeného porodu, který se tu po večerech konal, vypadala jako chaloupka z pohádky, s meruňkovými stěnami a nábytkem ze sukovité borovice. V místnosti školky čekaly v řadě pod velkým oknem pletené panenky, dřevěné ryby, natřené světlými barvami vody, jako by poskakovaly ve víru modrého hedvábí, naaranžovaného na polici. uprostřed toho stála lucerna, uhnízděná mezi mušlemi a borovými šiškami umístěnými na malém stolku. Modré stínítko zdobila postava dívky s nabranou sukní, na níž se třpytily hvězdy, padající z nebe jako mince. Věděla jsem, že je to výjev z pohádky, z příběhu, který jsem slýchala před mnoha lety na opačné straně oceánu. Pamatovala jsem si hodně příběhů z toho místa a té doby, ale tenhle byl pozoruhodný tím, že končil šťastně a ne hrůzostrašně. učitelka, která mě objevila, jak s otevřenou pusou stojím v její třídě, jednu ruku na rostoucím břiše, druhou opřenou o bok, se mě ani nemusela ptát, jestli jsem už někdy byla ve waldorfské škole. Odpověď byla dost jasná z mého pohledu, plného nekonečného úžasu, a jak jsem měla brzy zjistit, každý aspekt waldorfského života měl inspirovat tento pocit, který ve
16
R e b e c c a c O l e M a n O Vá
mně přirozeně sílil, jako bych byla unavený poutník, jenž po dlouhém putování doklopýtal do zeleného údolí a zvolal: „to je to místo!“ nepídila jsem se po tom, proč na mě tahle místnost tak intenzivně zapůsobila, protože jakmile jsem vešla dovnitř, věděla jsem to: připomínala mi školu, do které jsem chodila jako dítě v německu, s lesklými listy břečťanu visícími v girlandách nad okny, kytarou vedle učitelčina stolku a s krabicemi voskovek v tak ostrých a jasných barvách, že už jen pohled na ně vyvolával radost. V krabicích byly voskovky nejrůznějších barev, jen černá chyběla. černá nebyla dovolená. tuhle informaci jsem získala jako zašifrovanou frázi: tady máme tvoje německé dětství – a černou pastelku jsme odstranili. teď, o devatenáct let později, jsem se starala o stovky žáčků školky během jejich uvádění do našeho typu úžasu, vodovek a občasného případu lišeje. Dítě, které se mnou toho dne hlavou dolů putovalo, blaženě nevnímající pučící matčin fanatismus – moje dcera Maggie –, mezitím prošlo až na univerzitu. scott, můj syn, je v posledním roce střední školy, a rozhodně se nemíní ztrhat. Školní rok sotva začal a můj šéf Dan beckett už otevřel naši ranní pondělní poradu oznámením, že sylvanijská waldorfská škola je finančně na dně a může se každou chvíli položit. to bylo součástí týdenních porad celý loňský rok, takže jsem toho rána seděla v lavici, uctivě ho poslouchala, pohrávala jsem si přitom s náušnicí a lenivě přemítala nad erotickým snem, který se mi o něm předešlé noci zdál. Moje milostná aféra s waldorfem byla v mé duši stále ještě živá, ale dokud se neobjevil nový šéf, nikdy by mě ani nenapadlo, že by mohla být naplněna. Jestli jsem ten den byla nesoustředěná, nemohla by mi to žádná rozumná osoba vyčítat. Do oběda jsem se musela vypořádat se dvěma počuranými holčičkami a jedním monoklem u otravného žáčka, který si o to, upřímně řečeno, říkal. Odpoledne jsem poslala dítě s příznaky spalniček domů k panikaří-
KRálOVstVí
neVinnOsti
17
cím rodičům, najednou přehodnocujícím svou oddanost holistické medicíně. a teď jsem konečně s šálkem kávy zamířila ke krytému průchodu, spojujícímu vyšší a nižší stupeň. zkouška sboru, ve kterém zpíval můj syn scott, už prakticky končila a pak už budu moci jít domů a zalézt si do postele pod pokrývky. Když budu mít štěstí, nedostatek kyslíku mě rychle uspí. Když jsem zahýbala za roh k sálu, cítila jsem se trochu uvolněnější, už jen když jsem zaslechla veselé hlasy svého syna a jeho kamarádů. Madrigalový sbor byl jen pro vybrané studenty a zpíval většinou středověké a renesanční písně a capella. scott, student posledního ročníku, měl pěkný hlas, ale hudbu nijak zvlášť nemiloval. zůstával tu, protože škola vyžadovala nějakou zájmovou činnost, a ostatní možnosti mu připadaly – jedním slovem – „ubohý“. Vklouzla jsem zadními dveřmi dovnitř a spatřila malou skupinku, shoufovanou na stupínku na jedné straně pódia. Když jsem došla blíž, rozeznávala jsem v sekci barytonů scottův hlas. zpívali tradiční koledu The Holly and the Ivy, nejspíš jako přípravu na adventní slavnost před prázdninami. to se do toho opravdu pustili brzy. usadila jsem se na skládací židli a upíjela kávu. Když učitel vydal několik instrukcí na rozloučenou a skupinka se rozešla, scott se ke mně doloudal se dvěma dalšími mladíky v závěsu: byl to temple, tichý chlapec, se kterým se kamarádil od první třídy, a ještě jeden hoch, kterého jsem neznala. budou chtít svézt, usoudila jsem. „ahoj, mami,“ začal scott. „nevadilo by ti hodit pár lidí domů?“ trojice se za mnou šourala na parkoviště, jeden z nich – podle hlasu ten nový – prozpěvoval k obveselení svých přátel přisprostlou parodii na The Holly and the Ivy. než se naskládali na zadní sedadlo volva, vrátila se konverzace k jednoslabičné monotónnosti puberťáků.
18
R e b e c c a c O l e M a n O Vá
„Kdo bydlí nejblíž?“ zeptala jsem se, když jsem vyjížděla z parkoviště. „Já,“ odpověděl ten nevychovanec. „Doleva na crescent, doprava na lakeside a po ní rovně.“ Pustila jsem si rádio a pokoušela se myslet raději na večer, který je přede mnou, než abych si připomínala ten strašný den za mnou. Moc to nešlo. teď už tři z mých žáčků složily spalničky a čtvrtý případ byl zřejmě v dohledu. na jakékoli jiné škole by to byl důvod k panice, ale řada rodičů naší školní komunity zastávala rezervovaný postoj k očkování dětí a následkem toho u nás docházelo k periodickým výbuchům nejrůznějších nemocí. ačkoli učení Rudolfa steinera, původce filozofie našich škol, některé z těchto názorů podporovalo, nesdílela jsem jejich hledisko. Považovala jsem se převážně za rebela společnosti, když jsem se zapojila do waldorfského hnutí, ale jakmile jsem byla uvnitř komunity, rozčilovala jsem se právě tak často, i když jsem si svůj nesouhlas nechávala pro sebe. nechala jsem děti očkovat, syna obřezat. neměli jsme jeden, ale dva televizory, jedli jsme americký sýr balený v plastu. ze zadního sedadla se nesl hlas toho nového. „Monica lewinská vejde do čistírny a chlap, co tam obsluhuje, tak trochu blbě slyší.“ scottovo nadšení bylo okamžitě patrné. „Jo, temple, slyšel jsi tenhle?“ „Hm… hm.“ „Monica říká: ,nesu si vyčistit další šaty.‘ a chlapík: ,zase přišel?‘ a Monica: ,ne, tyhle jsou od hořčice.‘“ scott s templem zařvali smíchy. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a zachytila jsem pohled toho chlapce, v širokém úsměvu byla znát pýcha nad tím, jak se mu vtip povedl. černé vlasy, sesekané na konečcích, téměř zakrývaly jedno oko, druhé se ale rozpustile třpytilo. Povytáhla jsem na něj v zrcátku obočí.
KRálOVstVí
neVinnOsti
19
„to není vhodný vtip do smíšené společnosti,“ poznamenala jsem. „Promiňte, paní McFarlandová,“ odpověděl značně neupřímně. „Jo, zachu,“ přidal se scott, zjevně se škodolibě radoval z možnosti paktovat se proti kamarádovi. „nemluv takhle s mojí mámou. co máš za problém?“ následovalo několik tlumených ran, zvuk různých dloubání a plesknutí. Když jsem zastavila na světlech, otočila jsem se a štěkla: „Přestaňte s tím!“ temple seděl uprostřed a zdálo se, že si oddechl, když se scott a jeho nový kamarád rychle napřímili. Po letech, kdy jsem působila na scottovy kamarády jako dvojí autorita – rodič a zároveň učitel –, jsem se nijak neostýchala je umravňovat. Podívala jsem se černovlasému chlapci do viditelného oka a zeptala se: „Kolik je vám let?“ „Šestnáct.“ „Pak se podle toho chovejte, prosím. nevadí mi svézt vás domů, ale bude mi to vadit, když se budete chovat jako stádo divokých zvířat.“ „zelená,“ upozornil mě scott. Když jsem se obracela, zaslechla jsem, jak zamumlal: „zachu, ty zvíře jedno divoký.“ „to říkala tvoje máma,“ odsekl zach stejně potichu. zatímco se zmítali potlačovaným smíchem, já jsem si opřela loket o okénko, položila jsem si hlavu do dlaně a zhluboka si povzdechla. K té hromadě pokrývek by mohla být pěkná sklenice vína. nebo dvě.
k erotické sny o mém šéfovi začaly nedlouho potom, co k nám dorazil z velké, kvetoucí waldorfské školy v okolí bay. s přerostlým chumáčem špinavě plavých vlasů a ledově modrýma očima jako husky vypadal moc pěkně, i když možná trochu moc mladě,
20
R e b e c c a c O l e M a n O Vá
ale rozhodně nebyl špatným kandidátem na podvědomé fantazie. Jenže Dan beckett byl jen jedním z mnoha. Od té doby, co můj manžel před třemi lety vyměnil své libido za vstup do doktorandského programu – tak to aspoň vypadalo –, se mi začalo zdát o různých mužích v bizarních situacích, jako by moje mysl ve stavu sklíčenosti sbírala nejrůznější představy, jaké se kde naskytly, a mačkala je dohromady. což bylo komické, pokud šlo o mladíka, co se sousedovi staral o zahradu, nebo mého bývalého profesora fyziky, ale trochu problematické, když šlo o moje spolupracovníky nebo otce mých žáků – nebo obojí jako v Danově případě, protože jeho syn aidan chodil do mé třídy. Když jsem se s těmi muži později setkala, nemohla jsem si pomoci, měla jsem pocit, jako bychom se oba snažili tutlat aférku. sny na mě vždycky takhle působily: věděla jsem, kdy končí a začíná realita, ale mívaly tendenci vnuknout nápady tam, kde se kruhy překrývaly, takže se původně absurdní zdálo realizovatelnějším. a tak jsem po sklenici červeného vína a dlouhé koupeli v horké vodě pěnící levandulovým koupelovým mlékem od Weledy odplula do spánku, který skončil trapným, kocovinu vyvolávajícím snem o řediteli. aspoň se mi tentokrát podařilo spát celou noc. někdy mě noční můra probudila ve tři ráno, sice pozoruhodná, ale nebylo to moc příjemné.
k „Hohoho, co to vidím?“ zazpívala jsem malým lidičkám kolem sebe. „Hledali mě tady snad skřítkové?“ Děti zíraly na třídu před sebou. Před chvílí ještě byly venku, hrály si na písku, houpaly se a běhaly. teď se vrátily, na podlaze ležel velký čtverec látky a na něm kus naplaveného dřeva ze stolu s přírodními materiály, který ležel převrácený vedle. nepořádek byl vždycky dílem skřítků. „Hohoho, přišli a provedli tohle,“ zazpívaly děti odpověď, „byli rychlí jak vítr.“
KRálOVstVí
neVinnOsti
21
usmála jsem se a dřepla si, abych se jim dívala do očí. „za chvíli tady budou vaše maminky a tátové. Honem uklidíme ten nepořádek, co tu nadělali skřítkové, a pak si zahrajeme divadlo.“ Děti se pustily do uklízení. nemohla jsem se dočkat, až pracovní den skončí, protože byl pátek a víkend vypadal slibně. chystali jsme se s manželem oslavit výročí ve Fallonu, v penzionu v blue Ridge Mountains, kam jsme si poprvé zajeli před mnoha lety, ještě než se narodila Maggie. Vzhledem k tomu, že od počátku jeho práce na doktorandské dizertaci z oboru udržitelného zemědělství jsem sotva zahlédla chlapa, a navzdory skutečnosti, že byl od té doby beznadějně a neustále mrzutý, jsem se na ten výlet chystala jako na první schůzku. Potřebovala jsem tenhle víkend s Russem, i kdyby jen kvůli tomu, abych odvedla svou mysl od neustále se rozšiřujícího seznamu mužů, který mé podvědomí rabovalo. zatím jsem ale ještě měla před sebou práci. Vedla jsem loutkovou hru a odpolední verše, třikrát zazvonila na mosazný zvonek a jedno po druhém odeslala děti s jejich rodiči. Pokaždé když se otevřely dveře třídy, zahlédla jsem neznámou černovlasou ženu, očividně těhotnou, která stála v hale a klábosila s ředitelem. nejspíš to byla matka budoucího studenta a já svůj romantický víkend budu muset o pár minut odsunout a popovídat si s ní. Když všechny děti až na aidana odešly, potřásla jsem si s ní rukou a pozvala ji do třídy. V dlouhých vlasech měla stylově uvázaný šátek a na nohou střevíčky bez podpatku s páskem přes nárt, oblíbené lidmi kolem jógy. Odhadovala jsem, že jí je kolem pětatřiceti, mohla být i mladší, náznak asijských rysů odhad ztěžoval. Dan přešlapoval vedle ní, na tváři jak masku svůj úsměv blaženého pastora. zamrkala jsem, abych zahnala představu jeho zpoceného, nahého těla. „Judy, tohle je Vivienne Heathová,“ představil nás a já jsem napodobila jeho líbezný úsměv. „nabízí, že by vám její syn po-
22
R e b e c c a c O l e M a n O Vá
mohl s vánočním bazarem. chlapec potřebuje nějaké dobrovolnické hodiny, a tak mě napadlo, proč Judy nepodat pomocnou ruku?“ Jasně. to poslední, co potřebuju, je skautík přihlížející tomu, jak se jako každý rok topím v nedoceněné neplacené práci pro svého zaměstnavatele. Jásavě jsem pronesla: „skvělé.“ „zrovna jsme se přistěhovali z new Hampshire,“ vysvětlovala žena. „syn staví domek na hraní do dražby, je to projekt do hodin truhlářství, ale potřebuje ještě víc dobrovolnických hodin. Je velmi kreativní. Jsem si jistá, že se bude snažit vám pomoci, i když možná bude potřebovat poradit s některými pracemi.“ Přikývla jsem a snažila se zakrýt své překvapení. truhlářství patřilo k předmětům jedenáctého ročníku. uvědomila jsem si, že musí být mnohem starší, než jsem odhadovala. a vida, přesto čeká další dítě. Radši ona než já, pomyslela jsem si. byla jsem připravená na druhé kolo v mnoha ohledech života, ale péče o novorozeně mezi ně nepatřila. „Jestli chcete mluvit o praktických radách, Judy je ta pravá,“ odpověděl Dan a poplácal mě po rameni. strnula jsem. „ta by nejspíš dokázala ze slámy upříst zlaté nitě.“ Vivienne se usmála. „Jsou na to na steinerově pedagogické fakultě přednášky?“ Vykroutila jsem rameno z Danova sevření. „Kdyby ano, určitě bych už seděla zamčená v dílně.“ Dan se zasmál a já jsem si všimla, jak pohled Vivienne Heathové znovu přejel ze mě na mého šéfa a zase nazpátek. Dan vždycky přehnaně předváděl dobrou vůli a kamarádství, pokud šlo o mě, aby vyrovnal to, že jsme se nesnášeli. Potom, co vloni nastoupil, začalo být rychle jasné, že mě považuje za dinosaura vykopaného ve Woodstocku; já jsem jím opovrhovala za jeho maloměšťácké bohémství. názorové napětí ještě zesílilo po tom, co se mi začaly vracet sny o tom, jak se s ním miluju. ať
KRálOVstVí
neVinnOsti
23
už Vivienne vycítila jakékoli vibrace, mohly pocházet z obou zdrojů. „Když tak mluvíme o dílnách,“ poznamenal Dan, „zrovna teď tam je. Možná byste se tam mohla zastavit a promluvit si s ním, než odejdete.“ „Jistě.“ Hodila jsem si kabelku přes rameno a ohlédla se po třídě. „zajdu tam hned.“ „Mockrát vám děkuju. Jsem si jistá, že to pro něj bude úžasná zkušenost.“ Vivienne se na mě usmála. „už jste se s mým synem setkala? zach Patterson…“ najednou mi svitlo. ty černé vlasy a oči. blednoucí broskvové opálení. až na těhotenské břicho stejná štíhlá a úhledně tvarovaná postava. Potlačila jsem zaúpění. „Vlastně ano,“ odpověděla jsem, sama překvapená klidným tónem. „chodí s mým synem do madrigalového sboru. tuhle jsem ho vezla domů.“ Mírně přimhouřila oči. „nevyprávěl jeden z těch vtipů o lewinské, že ne?“ „Vyprávěl.“ Otráveně si povzdechla. „Omlouvám se. Jestli to byl ten vtip, co myslím, vykládal ho zaměstnancům svého otce, svým strýcům, a dokonce i svému dědečkovi. Je to komediant. nejspíš se nám mstí za to, že moc posloucháme zprávy v rozhlase.“ „třeba ho to rozčiluje,“ nadhodila jsem. „ztráta víry ve vůdce a podobně. třeba je to jeho způsob, jak ulevit stresu.“ ušklíbla se a pak se krátce chraptivě zasmála. „neznáte mého syna. toho nic nestresuje. Prostě chce mluvit sprostě před dospělými. Vzrušuje ho to.“ Dan vedle mě rozpačitě přešlápl. „ano, jistě,“ dodala jsem rychle. „Mám dost zkušeností s teenagery. určitě ho dokážu udržet na uzdě.“ Rozloučila jsem se s Danem a Vivienne a vykročila směrem k dílně, zvolila jsem delší cestu, okliku, abych nemusela jít ko-
24
R e b e c c a c O l e M a n O Vá
lem bobbiiny třídy historie, teď zabrané mladou učitelkou, která bobbie nijak nepřipomínala ani vzhledem, ani přístupem. První den školy jsem se pošetile rozhodla, že se tam zastavím a nakouknu dovnitř. Pohled na všechny ty puberťáky, jak klábosí a pracují a smějí se, chovají se, jako by tam ani nebyla, mě uvrhl do deprese tak překvapivé, že jsem si pak celé odpoledne jen přidávala do kávy další a další bachova homeopatika na uklidnění. a pak jsem si vypracovala metody vyhýbání a potlačování, abych se nějak dokázala vypořádat se svým zármutkem, a i když jsem věděla, že to není považováno za dobré řešení, vždycky mi to pomáhalo. Oprýskaná budova dílen stála hned za školou, přehnaně velká kůlna, volající po hodně velké dávce péče – pro začátek by to chtělo aspoň pořádný venkovní nátěr. Před deseti lety byli najatí amišští řemeslníci, aby ji postavili; prkna obrousili a natřeli studenti školy. V dílnách nebylo vytápění, až na kamna, do kterých se házely zbytky po vytváření studentských projektů. to jsem všechno věděla, protože pojišťovna zrušila pojistku na budovu před třemi lety, pokud v dílnách nebude instalován systém vytápění vyhovující předpisům pro školy. na to nebyly peníze, a tak budova přežívala v ostražitosti a naději. slyšela jsem zacha Pattersona dřív, než jsem ho uviděla, skláněl se nad hodně hlasitou pilou. na očích měl ochranné brýle a tvář mu stínily střapaté černé vlasy, takže jsem si nebyla jistá, jestli je to on. Pak jsem si ale všimla batohu na stole, na přední kapse byla černým zvýrazňovačem načmáraná velká písmena zXP. napadlo mě, co asi znamená to X. „ahoj, zachu,“ houkla jsem do jekotu pily, snažila jsem se naši spolupráci zahájit přátelským tónem. Vzhlédl ke mně přes oblak jemných pilin a vypnul pilu. narovnal se, posunul si brýle na čelo a nabídl mi první pořádný pohled na svůj obličej pod chumáčem vlasů: pubertální pleť a nemotorně ošetřené první vousy, oči poněkud velké ve srov-
