KAPITOLA PRVNÍ
O
hodinová ručička je ještě v klidu, ale už se chystá ke svému gestu, opakovanému každou minutu: to pevné drcnutí uvede v pohyb celý svět. Ciferník se zvolna odvrátí, plný beznaděje, pohrdání a nudy, jak železné sloupy, podobné netečným atlantům, začnou jeden po druhém ustupovat a odnášet klenbu nádraží. Perón couvne a stáhne s sebou do neznáma oharky cigaret, použité jízdenky, sluneční skvrny a plivance; kolem se neslyšně prosmekne kárka na zavazadla s jakoby nehybnými koly a za ní kiosk, ověšený svádivými obálkami magazínů – fotografiemi nahých, perlově šedých krásek; a lidé, lidé, lidé na pohybujícím se nástupišti budou sami hýbat nohama, a přesto zůstanou jako vrostlí do země, budou kráčet kupředu, a přesto couvat jako v nějakém trýznivém snu, plném nesmírného úsilí, nevolnosti, vatové slabosti v lýtkách, a prudce se odvalí, téměř padajíce naznak. Bylo tam více žen než mužů, jak to tak při loučení bývá. Franzova sestra s hubenými tvářemi, poznamenanými bledostí časné ranní hodiny, a s nepříjemným pachem prázdného žaludku v ústech, měla na sobě kostkovanou pelerínu, jakou byste zřejmě nikdy nespatřili na dívce z velkého B ROVS K Á Č E R N Á
15
města; a jeho matka, drobná, zaoblená, celá v hnědém, připomínala malého zavalitého mnicha. Hleďte, už se zatřepetaly kapesníčky. Zmizely nejen ony, ty dva známé úsměvy, odjelo nejen nádraží a s ním i stánek s novinami, kárka na zavazadla a prodavač párků a ovoce s neskutečně lákavými, boubelatými, hrudkovitými, leskle červenými jahodami, které doslova volaly, abyste se do nich zakousli, všechny jejich nažky vytrubovaly svou spřízněnost s chuťovými pohárky na jazyku – jenže teď už jsou bohužel daleko; nejenže všechno zůstalo vzadu; pohnulo se celé staré městečko, zahalené v růžovém oparu podzimního rána: velký kamenný Herzog na náměstí, temný chrám, vývěsní štíty obchodů – cylindr, ryba, měděná miska na holení v oficíně. Teď už se svět nedal zastavit. Kolem vznešeně ubíhají domy, záclony se třepetají v otevřených oknech domova, kde povrzávají podlahy, skřípají stěny, matka a sestra popíjejí v prudkém průvanu ranní kávu, nábytek se chvěje stále častějšími otřesy a dokonce ještě rychleji, ještě tajemněji uhánějí domy, katedrála, náměstí, postranní uličky. A byť se za okny vagónu už dávno rozvinuly záplaty obdělaných polí, Franz ucítil, jak mu odjíždějící městečko, kde žil dvacet let, proniká do morku kostí. Kromě něj seděly na dřevěných lavicích v kupé třetí třídy dvě stařenky v barchetu, baculatá ženuška s nezbytnými červenými tvářemi a nezbytnou ošatkou vajec na klíně a světlovlasý mladík v krátkých žlutých kalhotách, statný a hranatý, hodně podobný svému napěchovanému ruksaku, který vypadal jako vytesaný ze žlutého kamene: energicky ho setřásl z ramen a uložil na polici. Místo u dveří, naproti Franzovi, zabíral časopis s obrázkem úchvatné dívky a v uličce, zády otočený k oknu kupé, stál širokoplecí muž v černém plášti.
16
Vlak jel teď rychle. Franz se náhle chytil za bok, ochromený myšlenkou, že ztratil náprsní tašku, ve které je toho tolik: malá tuhá jízdenka, cizí navštívenka s drahocennou adresou a nedotčený měsíc života v říšských markách. Náprsní taška byla na svém místě, naditá a teplá. Stařenky začaly sebou šít a šustit, rozbalujíce obložené chleby. Muž na chodbě se otočil, trochu se zapotácel a couvl o krok, ale potom zdolal rozhoupanou podlahu a vstoupil do kupé. O většinu nosu přišel, nebo mu nikdy nevyrostla. Ke zbytku můstku přiléhala bledá, pergamenu podobná kůže tak těsně, až se člověku obracel žaludek; nosní dírky ztratily veškerý smysl pro slušnost a hleděly na ucukávajícího pozorovatele jako dvě nenadálé jámy, černé a nesymetrické; na tvářích a čele se střídala geografická škála odstínů – žlutavých, růžových a hodně lesklých. Zdědil tuhle masku? A jestli ne, tedy jaká nemoc, jaký výbuch, jaká žíravina ho tak znetvořily? Rty skoro neměl; nepřítomné řasy vtiskly jeho modrým očím vylekaný výraz. A přesto byl ten muž vkusně oblečený, upravený a urostlý. Pod těžkým pláštěm měl na sobě dvouřadový oblek. Vlasy byly hladké jako paruka. Nenuceně se posadil a popotáhl si na kolenou nohavice. Ruce v šedých rukavicích otevřely časopis, který předtím nechal na lavici. Třas, který proběhl Franzovi mezi lopatkami, mu ostrým hrotem vnikl do úst a on v nich ucítil něco divného: ohavně oživlý jazyk, protivně vlhké patro. Paměť otevřela svou panoptikální sbírku a Franz věděl, že tam, v jejích hlubinách, na něho čeká kabinet hrůz. Vzpomněl si na psa, který se vyzvracel na prahu řeznictví. Vzpomněl si na dítě, pouhé batole, které se s obtížemi vlastními jeho věku shýblo k chodníku a s úpornou snahou zvedlo a strčilo si do úst něco usmoleného, podobného dudlíku. Vzpomněl si na jakéhosi staříka, který při záchvatu kašle v tramvaji vyhrkl
17
hlen do dlaně průvodčího. Byly to představy, které Franz obvykle držel na uzdě, ale které se odjakživa rojily na pozadí jeho života a s hysterickou křečí vítaly každý nový spřízněný vjem. Ještě nedávno, když prožil nějakou takovou hrůzu, házel sebou břichem dolů na postel a snažil se potlačit nával nevolnosti. Jeho vzpomínky na školu jako by stále uhýbaly před možnými i nemožnými kontakty s umouněnou, uhrovitou, kluzkou kůží spolužáka, který jej přemlouval k nějaké hře nebo hořel nedočkavostí sdělit mu nějaké prskavé tajemství. Muž listoval časopisem a spojení jeho obličeje se svůdnou obálkou bylo nesnesitelně groteskní. Vedle zrůdy seděla ruměná paní s vajíčky a dotýkala se jí spícím ramenem. Mladíkův ruksak se otíral o jeho elegantní, nálepkami posetý černý kufr. A nejhorší bylo, že ty stařenky nebraly odpudivého souseda na vědomí a žvýkaly své obložené chleby a vysávaly chmýřovité dílky pomerančů, kůrky balily do papírků a delikátně je házely pod lavici. Avšak jakmile muž časopis odložil a začal sám, aniž si stáhl rukavice, jíst housku se sýrem, vyzývavě se rozhlížeje kolem sebe, Franz už to nevydržel. Rychle vstal, jako mučedník zaklonil pobledlou tvář, vyviklal a sundal svůj skromný kufřík, sebral pršák a klobouk a vypadl na chodbičku, přičemž nemotorně praštil kufrem o futro dveří. Jejich vagón připojili k rychlíku na poslední stanici a vzduch v něm byl ještě svěží. Okamžitě pocítil úlevu. Hlava se mu ale úplně točit nepřestala. Za oknem se ve strakatém sledu slunce a stínu mihotala stěna bukového lesa. Váhavým krokem se vydal chodbičkou, chytal se za kliky a madla a nakukoval do kupé. Jenom v jednom bylo volné místo; zaváhal a popošel dál, setřásaje ze sebe představu dvou bledých dětí s rukama černýma od prachu, křečovitě zatahujících hlavu mezi ramena v očekávání pohlavku od
18
své matky – tiše se sesmekávaly z lavičky, aby si pohrály s mastnými cáry papíru u nohou cestujících na podlaze, o níž snad lépe pomlčet. Franz došel na konec vagónu a zastavil se, neboť ho napadla neobyčejná myšlenka. A ta myšlenka byla tak líbezná, smělá a vzrušující, že si musel sundat a očistit brýle. „Ne, to nejde, to je vyloučeno,“ řekl si pro sebe polohlasem, přestože mu už bylo jasné, že tomu pokušení neodolá. A potom – palcem a ukazovákem si přitom upravil uzel na kravatě – přešel ve výbuchu ohlušujícího lomozu přes rozhýbané spojovací pláty a s nezvykle nepříjemným pocitem v hlubinách žaludku vešel do dalšího vagónu. Byl to rychlíkový vagón druhé třídy a pro Franze byla druhá třída čímsi zářivě přitažlivým, dokonce lehce hříšným, majícím zvláštní chuť pikantní výstřednosti, jako když si usrkne hustého bílého likéru nebo ukousne z obrovského grapefruitu, podobného žluté lebce, který si kdysi koupil cestou do školy. O první třídě si nemohl nechat ani zdát – tou jezdili diplomaté, generálové a téměř nadpozemsky krásné herečky. Ale druhá… druhá… Jen kdyby dokázal sebrat odvahu. Jeho nebožtík otec (zchudlý notář) prý občas – dávno, ještě před válkou – druhou třídou jezdíval. A přesto se Franz nemohl rozhodnout. Zastavil se na začátku chodbičky u cedulky s výpisem inventáře vagónu a za okny už se nemíhal les podobný plotu, ale rozlehlé louky, které majestátně proplouvaly kolem, a v dálce, rovnoběžně s kolejemi, tekla silnice, po níž ostošest uháněl trpasličí automobil. Z trampot mu pomohl průvodčí, který byl zrovna na obchůzce. Franz přikoupil své jízdence vyšší hodnost. Krátký tunel ho ohlušil hlučnou temnotou. Potom se zas objevilo světlo, ale průvodčí už byl ten tam. V kupé, do něhož Franz vstoupil s mlčenlivou úklonou, na kterou nikdo nereagoval, seděli jenom dva lidé – krásná
19
žena se zářivýma očima a muž středního věku s přistřiženým rusým knírkem. Franz si pověsil plášť a opatrně se posadil. Sedadlo bylo tak nádherně měkké, v rovině spánku trčel tak příjemně půlkruhový výstupek, oddělující jedno místo od druhého, fotografie na stěně byly tak romantické – stádo ovcí, kříž na skále, vodopád. Pomalu natáhl dlouhé nohy, pomalu vytáhl z kapsy složené noviny. Nemohl ale číst. Ochromený přepychem je pouze držel otevřené před sebou a schovaný za nimi pozoroval spolucestující. Ach ano, byli okouzlující. Dáma měla na sobě černý kostým a černý klobouček s briliantovou vlaštovkou. Tvář měla vážnou, oči chladné, nad horním rtem se jí leskl stín z tmavého chmýří – známka vášnivosti! – a krátký záblesk slunce zvýraznil smetanově bílou šíji s dvěma souběžnými, jemnými příčnými vráskami na krku, jako by po něm přejel nehet: také příslib netušených zázraků podle slov jednoho jeho spolužáka, předčasně vyspělého odborníka. Ten pán je určitě cizinec, soudě podle měkkého límečku a tvídového obleku. Franz se však zmýlil. „Mám žízeň,“ řekl s berlínským přízvukem muž. „Škoda, že nemáme nějaké to ovoce. Ty jahody přímo prosily, aby je člověk ochutnal.“ „Tvoje vina,“ odpověděla dáma rozladěně a po chvíli dodala: „Pořád mi to nejde z hlavy – bylo to tak hloupé…“ Dreyer na okamžik obrátil oči vzhůru k pomyslnému nebi a nic nenamítal. „Tvoje vina,“ opakovala, bezděčně si popotáhla skládanou sukni a bezděčně si všimla, že ten protivný mladík v brýlích, který se objevil v koutě u dveří, okouzleně zírá na průsvitné hedvábí jejích nohou. „Ale teď už o tom stejně nemá cenu mluvit,“ řekla. Dreyer věděl, že jeho mlčení Martu nevýslovně dráždí. V očích mu hořely uličnické plamínky a měkké záhyby
20
u rtů se vlnily, jak v ústech převaloval mátový bonbón. Událost, která tak dopálila jeho manželku, byla ve skutečnosti úplná hloupost. Srpen a polovinu září strávili v Tyrolích a na zpáteční cestě se kvůli vyřízení nějaké záležitosti zastavili na pár dní v malebném městečku, kde navštívil svoji sestřenku Linu, s níž kdysi, před nějakými pětadvaceti lety, chodil tancovat. Manželka kategoricky odmítla jít s ním. Lina, dnes kyprá panička s falešnými zuby, ale stále stejně povídavá a přívětivá, usoudila, že léta na něm zanechala stopy, ale že to mohlo být i horší. Uhostila ho výbornou kávou, vyprávěla mu o dětech, zalitovala, že nejsou doma, zeptala se na Martu (kterou neznala) a jeho obchody (o nichž věděla z doslechu) a potom, po zbožné odmlce, se zeptala, jestli jí může s něčím poradit… V pokoji bylo teplo, okolo stařičkého lustru s malými šedými přívěsky, podobnými špinavým rampouchům, kroužily mouchy, sedající pokaždé na stejné místo (což mu kdovíproč připadalo směšné), a stará křesla s komickou srdečností natahovala své plyšové paže. Na vyšívané podušce dřímal starý mops. Na vyčkávací, tázavý vzdech své sestřenky najednou řekl, ožívaje smíchem: „Proč ho nepošleš za mnou do Berlína? Zaměstnám ho.“ A právě to mu jeho žena nemohla odpustit. Mluvila o „zaplavování podniku chudými příbuznými“, když se ale nad tím zamyslíte, jak může jeden jediný chudý příbuzný něco zaplavit? Jelikož věděl, že Lina pozve jeho ženu a že Marta za nic na světě nepůjde, zalhal, řekl sestřence, že odjíždějí ještě ten večer. Místo toho navštívili s Martou lunapark a skvostné vinohrady jeho obchodního přítele. O týden později na nádraží, když už seděli v kupé, najednou zahlédl Linu z okna. Byl to skutečný zázrak, že ji nepotkali někde ve městě. Marta za žádnou cenu nechtěla, aby je viděla, a třebaže jemu se velmi zamlouvala myšlenka koupit si na cestu košíček ovoce,
21
nevyklonil z okna hlavu a nepřivolal tichým „psst“ mladého prodavače v bílé blůze. Dreyer, pohodlně oblečený, naprosto zdravý, s barevným oparem lehkých myšlenek v hlavě a mentolovým bonbónem v puse, seděl se založenýma rukama a měkké záhyby látky v ohybu paží ladily s měkkými záhyby jeho tváří, obrysem přistřiženého kníru a s vráskami, vějířovitě se rozvírajícími od očí ke spánkům. S podivným, mírně pobaveným zábleskem v očích hleděl zpod obočí na zelenou krajinu klouzající v okně, na Martin půvabný, sluncem vroubený profil a laciný kufr mladíka v brýlích, který četl noviny v koutě u dveří. Toho pasažéra si prohlédl pozorně, osahávaje ho pohledem ze všech stran. Všiml si takzvaného „ještěrčího“ vzoru na jeho zelenogranátové vázance, která určitě stála devadesát pět feniků, tvrdého límečku a také manžet a náprsenky – mimochodem košile, která existovala pouze v abstraktní formě, jelikož všechny její viditelné části, soudě podle zrádného lesku, byly kousky naškrobené zbroje dost pochybné kvality, avšak velmi ceněné šetrným venkovanem, který je připevňuje na neviditelné spodní prádlo, šité podomácku z režného plátna. Mladíkův oblek pak vyvolal v Dreyerovi mírnou melancholii, jelikož nikoli poprvé si uvědomil, jak žalostně krátký je život každého nového střihu: takové modré sako s úzkým proužkem a úzkými klopami, zapínané na tři knoflíky, zmizelo z berlínských obchodů nejméně před pěti lety. Ve sklech brýlí se náhle narodily dvě vyplašené oči a Dreyer se odvrátil. Marta řekla: „Je to všechno tak hloupé. Škoda, že jsi mě neposlechl.“ Její manžel vzdychl a neřekl nic. Chtěla pokračovat – mohla ho zahrnout ještě spoustou pádných výtek, ale měla pocit, že mladík v brýlích poslouchá, a místo slov se prudkým pohybem opřela loktem o sklápěcí stolek na straně
22
u okna, vytahujíc si přitom pěstí kůži na tváři. Seděla tak do té doby, než jí mihotání lesa v okně začalo být nepříjemné. Potom pomalu, rozmrzelá a znuděná, narovnala své zralé tělo, opřela se zády a zavřela oči. Slunce pronikalo jejími víčky jednolitým jasně červeným proudem, přes který přeběhly světlé pruhy (přízračný negativ ubíhajícího lesa), do téhle proužkované červeně se vmísila kopie veselého obličeje jejího muže, jako by se k ní zvolna otáčela, a Marta vyděšeně otevřela oči. Její muž však seděl poměrně daleko a četl knížku vázanou v nachovém safiánu. Četl pozorně a s potěšením. Kromě sluncem osvětlené stránky neexistovalo v té chvíli nic. Otočil stránku, rozhlédl se kolem a celý svět jako hravý pes, čekající právě na ten okamžik, k němu dychtivě vyrazil radostným skokem. Dreyer ho však láskyplně odstrčil a znovu se pohroužil do sbírky básní. Totéž skotačivé záření bylo pro Martu pouze nevětraným vzduchem v kolébajícím se vagóně. Ve vagónu má být dusno: tak je to obvyklé, a proto dobré. Život má plynout podle plánu, přímo a přísně, bez výstředních zákrut a zvratů. Elegantní knize sluší místo na stole v salónu. Ve vagónu může člověk zahnat nudu listováním v nějakém laciném žurnálu. Avšak nasávat a vychutnávat… poezii, prosím pěkně… v luxusní vazbě… člověk, který se prohlašuje za velkoobchodníka, se tak chovat nemá, nemůže, nesmí. Ostatně je možné, že to třeba dělá naschvál, mně nazlost. Zas jeden z jeho fanfarónských vrtochů. No tak dobře, příteli, jen se vytahuj. Jak ráda by mu vytrhla knihu z rukou a zamkla ji do kufru. Právě v tu chvíli jako by jí slunce obnažilo obličej: rozlilo se po jejích hladkých tvářích a propůjčilo umělé teplo očím s velkými, jakoby pružnými zorničkami mezi popelavou duhovkou a překrásnými tmavými víčky, lehce, fialkovitě pomačkanými, lemovanými třpytivými řasami a takřka
23
nemrkajícími, jako by se neustále bála ztratit z očí základní cíl. Nebyla skoro vůbec nalíčená – zdálo se, že jenom v nejdrobnějších příčných prasklinkách jejích plných rtů zasychají stopy oranžovočervené barvy. Franz, který se skrýval za svými novinami ve stavu blaženého nebytí a žil jakoby vně sebe, v náhodných pohybech a náhodných slovech svých souputníků, se nyní snažil získat pevnou půdu pod nohama a změřil si ženu nepokrytým, téměř vyzývavým pohledem. A přece ještě před chvilkou se jeho myšlenky, odjakživa náchylné k morbidním asociacím, slily – v jedné z oněch zdánlivě harmonických představ, které mají smysl pouze v samotném snu, ale jsou zcela podružné, když si na něj člověk vzpomene – ve dvě události. Přechod z třetí třídy, kde tiše kralovala zrůda, do tohohle slunečného, přepychového kupé mu připadal jako přechod z ohavného pekla přes očistec chodbiček a rachocení mezi vagóny do malého ráje. Starý průvodčí, který mu před malou chvílí proštípl jízdenku a okamžitě zmizel, byl možná stejně ubohý a všemohoucí jako svatý Petr. Před očima mu opět ožily pouťové svaté obrázky, které mu v dětství naháněly strach. Cvaknutí klíštěk průvodčího proměnil ve šramot klíče odemykajícího brány ráje. Tak v mystérii přechází herec s nevkusně nalíčeným obličejem po dlouhém jevišti, rozděleném na tři části, od propasti ďábla k útočišti andělů. A Franz, aby tu starou utkvělou představu zahnal, začal dychtivě hledat cosi lidského, všedního, co by tu kletbu zlomilo. Marta mu pomohla. Dívala se úkosem z okna a přitom zívla: v červeném polostínu úst zahlédl pahorek napjatého jazyka a záblesk zubů, než jí ruka vystřelila k ústům a zabránila úniku duše, a potom zamrkala, aby údery řas rozehnala šimrající slzu. Franz nepatřil k těm, kdo by odolal nákaze zívnutí, zvláště takového, které trochu připomínalo nestoudně
24
sladké, šťavnaté podzimní jahody, jimiž bylo proslulé jeho rodné město. V okamžiku, kdy škubavě otevřel pusu, neschopen odolat síle, která mu páčila patro, se na něho Marta náhodou podívala a on si uvědomil, a v duchu vzteky brečel, že poznala, že se na ni právě díval. Chorobné blaho, které před malou chvílí pociťoval, když hleděl na její rozplývající se tvář, se teď proměnilo v trapné rozpaky. Pod jejím zářivým i lhostejným pohledem svraštil obočí, a když se otočila, v duchu počítal, jako by drkotal prsty po kuličkách počitadla, kolik dní života by obětoval, aby získal tuhle ženu. Dveře se šoupavě otevřely a dovnitř vrazil hlavu rozrušený číšník, posel nějaké příšerné katastrofy, zaštěkal svou zprávu a pádil ji rozhlásit do vedlejšího kupé. Marta byla zásadně proti těm šejdířským, zbytečným jídlům, šlichtám, za které si dráhy účtují přemrštěné ceny, a ten takřka fyzický pocit zbytečné útraty, smíšený s dojmem, že někdo, spokojený a pevného zdraví, ji chce vzít na hůl, byl tak silný, že kdyby se jí hlady nesvíral žaludek, rozhodně by tu dlouhou vrávoravou cestu do jídelního vozu nepodnikla. Tak trochu záviděla tomu mladíkovi v brýlích, který sáhl do kapsy kabátu visícího vedle něho, a vytáhl obložený chléb. Zvedla se a do podpaží si zastrčila kabelku. Dreyer vyhledal v knížce fialovou stužku, založil stránku a po několika vteřinách čekání, jako by nedokázal okamžitě přejít z jednoho světa do druhého, se lehce plácl do kolen a také vstal. Okamžitě vyplnil celé kupé, neboť patřil k lidem, kteří navzdory středně velké postavě a mírné tloušťce vytvářejí dojem herkulovské hranatosti. Franz stáhl nohy pod sebe. Marta a její muž se kolem něho kolébavě protáhli a vyšli do chodbičky. Zůstal sám se šedým chlebem v náhle prostorném kupé. Žvýkal a díval se z okna. Úhlopříčně se v něm zvedal zelený svah, dokud ho nezaplnil až po okraj. Potom, rozváděje
25
železný akord, práskl nad hlavou most a svah vmžiku zmizel a před očima se otevřela volná krajina – pole, vrby, zlatolistá bříza, klikatý potok, záhony zelí. Franz dojedl, pohodlně se zachrul a zavřel oči. Berlín! V samotném jménu dosud neznámé metropole, v bručení a mručení první slabiky a jemném zacinkání druhé bylo něco, co ho vzrušovalo stejně jako romantická jména panenských vín a neřestných žen. Rychlík jako by už uháněl po slavném bulváru, osázeném kvůli němu obrovitými starobylými lipami, pod nimiž hučel kvůli němu barvami hýřící dav. Rychlík se prohnal kolem lip, bujně vyrostlých ze zvučného jména hlavní třídy („derlin, derlin“ hlásal číšníkův zvonek, svolávající k obědu opozdilce) a vletěl pod obrovský, perleťově jiskřící oblouk. Následovala okouzlující mlha, v níž se na stojanu pootáčela další pohlednice s průhlednou věží na černém pozadí. Zmizela a vtom už se Franz v žaketu, proužkových kalhotách a bílých kamaších procházel v oslnivě osvětleném obchodním domě, mezi pozlacenými figurínami, křišťálově průzračnými zrcadly a prosklenými pulty a plavným pohybem ruky ukazoval bezradným zákazníkům cestu do různých oddělení. To už nebyla výlučně vědomá myšlenková hra, ale nebyl to ještě ani sen, a právě v okamžiku, kdy se ho spánek chystal skosit, Franz nad sebou opět získal vládu a usměrňoval myšlenky podle vlastního uvážení. Slíbil si, že si ještě téže noci dopřeje osamělou rozkoš. Odhalil ramena ženy, která před chvilkou seděla u okna, provedl rychlou zkoušku inteligence (zareagoval slepý Eros? nemotorný Eros tak učinil a rozvinul v temnotě křídla) a potom, ponechávaje si ta skvostná ramena, vyměnil hlavu – nahradil ji tváří sedmnáctileté služebné, která se vypařila se stříbrnou naběračkou (takřka stejně velkou, jako byla ona sama) dřív, než jí stačil vyznat lásku. Avšak i tuhle hlavu zatušoval a na její místo nasadil
26
obličej jedné z berlínských krásek s vyzývavým pohledem a vlhkými rty, jaké se na vás usmívají hlavně z reklam na likéry a cigarety. Teprve pak představa ožila: žena s odhalenými ňadry zvedla ke karmínovým rtům číši vína, mírně houpajíc nohou v meruňkově tónovaných hedvábných punčochách, z níž zvolna sklouzával červený pantoflíček. Pantoflíček spadl a Franz, ohýbaje se pro něj, se měkce ponořil do temné dřímoty. Spal s ústy dokořán, takže jeho bledý obličej nabízel pohled na tři otvory: dva blýskavé (brýle) a jeden černý (ústa). Dreyer si všiml téhle symetrie, když se o hodinu později vrátil s Martou z jídelního vozu. Mlčky překročili nataženou mrtvou nohu. Marta položila kabelku na odklápěcí stolek u okna, a niklová spona s kočičím očkem okamžitě ožila roztančenými zelenými odlesky. Dreyer vytáhl doutník, ale nezapálil si. Oběd, zvlášť vídeňský řízek, nebyl špatný, a Marta nakonec nelitovala, že se rozhodla jít. Pleť se jí proteplila, překrásné oči zvlhly, čerstvě namalované rty se leskly. Usmála se – přitom poodhalila řezáky – a ten spokojený, drahocenný úsměv jí na několik okamžiků ve tváři zůstal. Dreyer ji líně obdivoval, oči lehce přimhouřené, vychutnával její úsměv jako nečekaný dárek, jenže za nic na světě by svoji radost nedal najevo. Když úsměv zmizel, otočil se, podoben ukojenému zevlounovi, který si jde opět po svých, jakmile se cyklista sebere ze země a pouliční prodavač naloží na kárku rozsypané ovoce. Franz si velmi ztuha a zvolna přehodil nohu přes nohu, ale nevzbudil se. Vlak začal skřípavě brzdit. Kolem proplula cihlová zeď, ohromný komín, na vedlejší koleji odstavené nákladní vagóny. Vzápětí se v kupé setmělo: vjeli na velké nádraží s klenutou střechou. „Půjdu se projít, miláčku,“ řekl Dreyer, který rád kouřil na čerstvém vzduchu.
27
Marta zůstala sama. Pohodlně se uvelebila v rohu, a jelikož ji nenapadlo nic lepšího, zahleděla se na mrtvolu v brýlích a lhostejně si pomyslela, že tohle je možná mladíkova stanice a že ji přejede. Dreyer se coural po peróně, pěti prsty zabubnoval na okno, když procházel kolem, ale jeho žena se už neusmála. Vyfoukl obláček dýmu a šel dál. Kráčel klidným, pružným krokem, s rukama založenýma za zády a doutníkem vysunutým dopředu. Uvažoval, že by bylo hezké takhle se promenovat pod glazovanými oblouky nějakého dalekého nádraží na cestě do Andalusie, Bagdádu nebo Nižního Novgorodu. Na cestu se může vydat vlastně kdykoli, zeměkoule je obrovská a kulatá a on má dost peněz, aby ji objel kolem dokola nejmíň pětkrát. Marta by s ním však nejela ani za nic, protože před nejbujnější džunglí dává přednost udržovanému předměstskému trávníku. Jen by uštěpačně ohrnula nos, kdyby navrhl, že spolu na rok někam odjedou. „Asi bych si měl koupit noviny,“ uvažoval. „Burza je také zajímavá a chytře vymyšlená. A teď se podívejme, jestli se našim dvěma letcům – nebo je to nějaká skvostná kachna? – podařilo napodobit v obráceném směru výkon toho mladého Američana, jehož dosáhl před čtyřmi měsíci. Amerika, Mexiko, Palm Beach. Willy Wald tam byl, zval nás, ať jedeme s ním. Ne, tu nikdo nepřemluví. Jenomže kde je novinový stánek? Ten starý šicí stroj s artritickým šlapadlem zabaleným do papíru má tak ostré kontury, a přece mi za pár hodin nadobro vypadne z hlavy, zapomenu, že jsem se na něj díval, zapomenu na všechno…“ Právě v tu chvíli se ozvala píšťalka a zavazadlový vůz se dal do pohybu. Počkat, to je můj vlak! Dreyer se svižným klusem rozběhl ke stánku, vybral z dlaně minci, chňapl po vybraných novinách, upustil je, znovu se jich zmocnil a uháněl zpět. Nepříliš elegantně vyskočil na ubíhající schůdek, a hned se mu nepodařilo
28
otevřít dveře. V zápolení s klikou mu vypadl doutník, ale ne noviny. Spokojeně se usmíval a funěl, když procházel jedním vagónem, druhým, třetím. V předposlední chodbičce nějaký hromotluk v černém kabátě, který zavíral okno, uhnul, aby Dreyer mohl projít. Když ho Dreyer míjel, letmo na něho pohlédl a uviděl šklebící se obličej dospělého muže s nosem opičky. „Interesantní,“ pomyslel si Dreyer, „měl bych si opatřit takovou figurínu, aby se zákazníci pobavili.“ V dalším vagóně objevil své kupé, překročil mrtvou nohu, teď již důvěrně známou část inventáře, a mlčky se posadil. Marta očividně spala. Otevřel noviny, ale náhle si všiml, že jeho žena se na něj upřeně dívá. „Jsi blázen,“ řekla klidným hlasem a opět oči zavřela. Dreyer přívětivě přikývl a pohroužil se do novin. První kapitola cesty je vždycky velmi podrobná a rozvláčná. Její prostřední hodiny se vlečou, poslední běží o překot. Franz se za chvíli probudil a naprázdno zažvýkal rty. Jeho spolucestující spali. Světlo v okně potemnělo, avšak náhradou se v něm objevila Martina třpytivá vlaštovka. Franz pohlédl na své zápěstí, na ciferník hodinek, důkladně chráněný kovovou mřížkou. Z té vězeňské cely však utekla spousta času. V ústech měl velmi protivnou pachuť. Zvláštním károvaným hadříkem si pečlivě otřel skla brýlí a vypravil se do chodbičky hledat toaletu. Jak tam tak stál a přidržoval se železného madla, přišlo mu podivné i hrozné, že je spojen se studenou dírou, v níž se třpytí a kodrcá jeho proud, a pustá, střemhlav se řítící země je tak blízká a zlověstná. Hodinu nato se probudili i Dreyerovi. Číšník jim přinesl v tlustých šálcích bílou kávu a Marta u každého doušku vznášela výhrady. Soumrak zhoustl na vybledlých polích, která jako by uháněla stále rychleji. Na okno začal tiše ťukat déšť: po skle se plazily potůčky, váhavě se zastavovaly a pak znovu vyrážely svou klikatou cestou dolů. Za okny
29
chodbičky doutnal pod černým bouřkovým mračnem úzký oranžový západ slunce. Za chvíli se v kupé rozsvítilo. Marta se dlouho dívala do malého zrcátka, odhalovala přitom zuby a zvedala horní ret. Dreyer, stále ještě plný příjemného tepla dřímoty, pohlédl na temně modré okno a dešťové kapky a pomyslel si, že zítra je neděle a že dopoledne si půjde zahrát tenis (jemuž se nedávno začal věnovat se zoufalým zápalem zralého věku) a že by byla škoda, kdyby mu jeho plány zhatilo počasí. V duchu si položil otázku, zda se zlepšil, mimoděk napínaje pravé rameno, a hned si vzpomněl na vzorně upravený, sluncem zalitý kurt v jednom tyrolském městečku, kam chodíval tak rád, a na proslulého hráče, který přišel k místnímu duelu v bílém flanelovém plášti s tlustou šálou nějakého anglického klubu kolem krku a třemi raketami pod paží a potom si pomalu, s profesionální ladností ten plášť, dlouhou proužkovanou šálu a bílý svetr svlékl a bleskovým pohybem paže odhalené po loket zvučně podal chudákovi Paulu von Lepelovi netečný i strašný dárek v podobě prvního, zkušebního míčku. „Podzim, déšť,“ řekla Marta a zaklapla kabelku. „Je to jen mžení,“ tiše ji opravil Dreyer. Vlak, jako by se už dostal do magnetického pole metropole, jel nyní neuvěřitelně rychle. Okenní skla úplně potemněla, už se ani nedalo rozeznat, kde začíná obloha. Zableskla se ohnivá stuha vlaku jedoucího v protisměru a byla navěky s prásknutím přetržena. Byla to přece jenom kachna, ten let do Ameriky. Franz, který se vrátil do kupé, se najednou křečovitě chytil za bok. Uplynula další hodina a ve smutné temnotě se objevily vzdálené roje světel, briliantové požáry. Po chvíli Dreyer vstal. Franz, jemuž celým tělem projíždělo mrazivé vzrušení, se také zvedl. Začal se rituál příjez-
30
du. Dreyer sundal kufry (strašně rád je podával nosičům oknem). Franz si stoupl na špičky a také zatáhl za svůj kufr. Oba se měkce srazili zády a Dreyer se zasmál. Franz se začal soukat do kabátu, netrefil se hned do rukávu, narazil si na hlavu lahvově zelený klobouk a se zpěčujícím se kufrem vyšel na chodbičku. Světel v temnotě přibylo a najednou se mu doslova pod nohama objevila ulice s osvětlenou tramvají, ale potom zase zmizela za zdmi domů, které někdo bleskurychle míchal a znovu rozdával. „Dělej, pospěš si!“ úpěnlivě prosil Franz. Kolem se mihlo malinké nádraží, jenom nástupiště, pootevřená klenotnice, a potom se všechno opět propadlo do tmy, jako by na kilometry daleko žádný Berlín neexistoval. Nakonec se nad tisícem kolejí a řadami mokrých vagónů rozlilo topazové světlo. Pomalu, jistě a plynule vtáhla do sebe obrovitá železná dutina vlak, který náhle zlenivěl, trhl sebou – a stal se nepotřebným. Franz sestoupil do zakouřeného vlhka. Procházeje kolem vagónu, v němž pobýval, uviděl svého souputníka se žlutohnědým knírem, jak stahuje okno a přivolává nosiče. Na okamžik zalitoval, že se navždy rozloučil s tou překrásnou rozmarnou ženou s očima jako trnky. Spolu s chvátajícím davem kráčel po neskutečně dlouhém peróně, netrpělivou rukou podal kontrolorovi jízdenku a šel dál kolem bezpočetných plakátů, pultů, květinářství a lidí obtížených zbytečnými zavazadly ke klenutému průchodu a ke svobodě.
31
