KAPITOLA 2. Když jsem já šel tou Putimskou branou

KAPITOLA

2

Když jsem já šel tou Putimskou branou

Jemné zvlnˇení písecké krajiny se širokými rozhledy k šumavským horám a ˇ na jih k Budˇejovicum ˚ je pˇredznamenáním základního akordu jižních Cech: tóniny selské, rybáˇrské a lesnické. Její anima loci má nˇekolikerou tváˇr a mnoho modulací: osloví nás pokaždé jinde a jinak. Dˇeje královského mˇesta1 rozvinul básnickou intuicí Mikoláš Aleš2 v sgrafitovém cyklu na hotelu Otava a rukou peˇclivou, ale stˇrízlivˇeji je popsal historiograf August Sedláˇcek3 v rozmˇerné práci monografické. Už z jména tohoto mˇesta1 slyšíme šelest zlatého písku Otavina5 na sítech dávných rýžovníku, ˚ kteˇrí tu pˇri duležité ˚ obchodní cestˇe založili první osadu v místˇe dnešního pˇredmˇestí u kostela svatého Václava. Pozdˇeji bychom zaslechli ryk turnaje z nádvoˇrí pˇremyslovského hradu, odkud vyšla první královská listina psaná naší mateˇrštinou, zatímco na kraji lesa usedla cˇ eská Diana k nohám laniným. Hle, na nejstarší kamenný most6 naší vlasti 1 Písek: Historické jihoˇ ceské mˇesto, asi 30 000 obyvatel, první zmínka z r. 1243. (viz mapa na str. 29, obrázek na str. 3) 2 Mikoláš Aleš: Ceský ˇ malíˇr a ilustrátor (1852-1913) (viz obrázek na str. 5) 3 August Sedláˇ ˇ cek: Ceský historik (1843-1962). (viz obrázek na str. 5) 5 otava: druhá senoseˇ c 6 Jelení most v Písku: Nejstarší most v Cechách, ˇ 110 metru˚ dlouhý. (viz obrázek na str. 3)

1

2. Když jsem já šel tou Putimskou branou

vjíždí konmo ˇ sám Matˇej Louda z Chlumˇcan, správce místní obce táborské, jejíž biskup Mikuláš z Pelhˇrimova sídlil na zdejší faˇre, stýkaje se na cˇ as pˇrátelsky i s chelˇcickým filosofem, který táborské knˇeží nad jiné miloval“. To snad už tady stála kád’ a zástup bradatých knˇeží ve vzrušeném disputu stanovil” cˇ tyˇri kusy spasitedlné “, pro jejichž naplnˇení i obranu se zvedá ježatý les palcátu, ˚ sudlic a cepu, ˚ doprovázený hˇrmˇením tarasnic z váleˇcných vozu. ˚ Mech obrustá ˚ náhrobní kameny s vyrytými symboly kalicha na hˇrbitovˇe u Svaté Trojice, ale ty z ticha tušíš, že”jednou krajem ˇ tím šel národ lev“, a ne nadarmo má jej toto mˇesto ve svém znaku.” Cas oponou trhnul “a na námˇestíˇcku V koutˇe marnˇe pod hoˇrícími domy lomí rukama znásilnované ˇ a vraždˇené ženy, jejichž cˇ est a bezpeˇcí neubránila proti fanatické zhovadilosti císaˇrských ani ostˇrí bratrských a oteckých seker. Jen Chronos s bolestnˇe odvrácenou hlavou nám pˇripomíná, že se tak stalo léta Pánˇe 1619, kdy stˇeží tˇrináct mˇešt’anu˚ z celého mˇesta uniklo pohromˇe ve skrýši pod bednˇením jezu. Tak zaˇcínalo tady panství dona Huerty a ani kvˇetnaté Chváloˇreˇci barokního faráˇre Ondˇreje Františka de Waldta neodlouˇcí nás od husitské minulosti, ani renesanˇcní kazatelna v hˇrbitovním chrámu, darovaná sem krutým dobrodruhem ze Španˇel, nemuže ˚ nás nikdy usmíˇrit s jeho hrabivým, krvelaˇcným zjevem.”Huerta, poberta, už je u cˇ erta,“šeptal si po jeho smrti v skrytu lid a hlas lidu byl v tomto pˇrípadˇe opravdu i hlasem božím... Na zlaté dno rˇ eky promítnou jarní rána bledou tváˇr Madoninu, jejíž zadumání je cudné jako rosa poupátka jablonového. ˇ Už vyšla z chrámu V bakaláˇrích, už kráˇcí v stínu hradní hradební zdi a její šat voní ružemi ˚ a rˇ ekou. I vrby sklonily své vˇetve a jejich listoví se stˇríbrnˇe pousmívá nad tímto sladkým zjevením. Horká vlna milostné písnˇe zˇceˇrila ticho kamenné hradní sínˇe, bˇreˇct’anem stínu˚ pne se milostné touhy hlas tam venku pod gotickým ostˇením, kde nyje loutna truvérova, a mizející luna se náhle mˇení v jemný ovál tváˇre královniny, poznamenaný láskou i hˇríchem. Útlé prsty jitˇrních paprsku˚ píší mi tady na omítku vaše jméno, královno Kunhuto. Ach Bože, odpust’ mi tuto nechtˇenou zámˇenu lásky pozemské s láskou nebeskou. To jiný básník troufale a zámˇernˇe oslovil Pannu v cˇ ase májovém.”Tvá sestra Venuše jde mezi nás“, ale já to takto nemyslil. Jen první tváˇr zustala ˚ trvale v mých oˇcích jako sluneˇcní záˇre na okvˇetí narcisku˚ pod jejím obrazem a na kostelním pilíˇri struˇcná nápovˇed gotické fresky, jejíž pohaslé vzplanutí si naše 2


Písek

Jelení most v Písku

Mirotice

Bˇreznice

mˇestská elektrárna v Písku

3


obraznost roznítí milostí nové inspirace. Bud’ i dál ochránkyní mˇesta, jež od poloviny osmnáctého vˇeku koná každého cˇ ervna k tvé poctˇe”slavné procesí s nebesy, korouhvemi a nesením obrazu pˇri zvuku polnic, trub i bubnuv“. ˚ Tato barokní slavnostnost není už jen záležitostí panskou, nebot’ nám ji teple zduvˇ ˚ ernila ruka Alšova2 postavou venkovské družiˇcky. Empírová domovní znamení i empírové kˇríže u hrobu˚ místních buditelu˚ vyvolají nám jen o poznám pozdnˇejší dobu cˇ amar a cˇ ervených košil, kdy byly nadšenˇe zakládány první sokolské jednoty a mˇešt’anské besedy pujˇ ˚ covaly ze svých knihoven skromné svazeˇcky cˇ eského cˇ tení. Ozvˇena zvíkovských lesu˚ vrací našim vzpomínkám písnˇe studentských výprav i patos deklamací proslulé tehdy básnˇe Boleslava Jablonského8 Tˇri doby ˇ zemˇe Ceské. Vlasatí gymnasisté z Alšovy2 kresby zamˇcené zdraví krále cˇ eských hradu˚ nad soutokem Vltavy s Otavou5 , zatímco sokolský staˇrešina z jiné kresby bohatýrsky pˇeje písenˇ vlasteneckou” Sláva ti, vlasti má! “Už tehdy mirotické11 dívky lepily na studentský prapor papírové lvíˇcky – Marino Alšová! Miniaturista Jan Zachariáš Quast pozornˇe malovával na porcelán trochu upjaté tváˇre svých vrstevníku, ˚ z nichž jedna dlouho mátla svým”rámeˇckem vousu“a ˚ zrakem plným svˇetobolu ctitele romantického básníka, kteˇrí v ní hledali, žel marnˇe, pravou podobu Máchovu. Nebyl v té dobˇe Písek1 jen mˇestem vzpomínavého kouzla a idylických zákoutí, jakým pˇripadá dnešnímu návštˇevníku; vˇrel v nˇem život mnohem prudˇceji jako celé to vzrušené jaro cˇ eského probuzení. Prozíraví otcové mˇesta zˇrizují v šedesátých letech minulého století jednu z prvních cˇ eských reálek i první cˇ eskou vyšší školu dívˇcí, pro jejíž žákynˇe píší mladí profesoˇri narychlo potˇrebné uˇcebnice. Tehdy Adolf Heyduk odbˇehl od veršu˚ svých Cigánských melodií do profesorského svˇeta mytologie slovanské a germánské. Písek1 má v té dobˇe ještˇe jiná prvenství. U knihtiskaˇre Václava Vetterla vychází první cˇ eský venkovský cˇ asopis Posel od Otavy a v téže tiskárnˇe i první cˇ eský pˇreklad Puškina, poˇrízený budˇejovickým”majstrem ˇ nkem semináˇrským“, Václavem Ce ˇ Bendlem Stráneckým. Dva duvˇ ˚ erní pˇrátelé 8 Boleslav Jablonský: Ceský ˇ obrozenecký básník, katolický knˇez a národní buditel (1813 ˇ cice – 1881 na Zwierzynci Kardašova Reˇ ˇ u Krakova). (viz obrázek na str. 5) 11 Mirotice: Mˇ esto mezi Pískem a Bˇreznicí, rodištˇe Mikoláše Alše. První písemná zmínka z roku 1254, asi 1200 obyvatel. (viz mapa na str. 29, obrázek na str. 3)

4


Mikoláš Aleš

August Sedláˇcek

Boleslav Jablonský

Zvíkov

5


Boženy Nˇemcové14 sešli se tehdy na delší dobu v kraji. Slovák Hanuš Jurenka se stal váženým lékaˇrem v nedaleké Bˇreznici15 a Bendl kaplanoval i spisoval na mirovické faˇre. – Píseˇctí akademici opatˇrí dobrovolnou sbírkou 3000 zlatých a do sadu˚ na místˇe starých parkánu˚ poˇrizují od sochaˇre Wurˇ zla první pomník Palackého v Cechách a sám Rieger tehdy rˇ eˇcnil pˇri jeho odhalení. Pomník stojí podnes proti empírovému templu s nabádavým anagramem”Šlechetný Co Hodného Rád, Ejhle Následky Koná“(J. Schrenk 1846). I pro pokrok technický mˇeli Píseˇcané smysl a porozumˇení. Na sklonku osmdesátých let stavˇejí jednu z prvních mˇestských elektráren, kterou Kˇrižík vybavil ústˇredním rozvadˇecˇ em, a v muzeu mužeme ˚ ještˇe dnes spatˇrit slavný tehdy vynález obloukové lampy... Na otavském ostrovˇe, jemuž se po ostrostˇrelcích rˇ íkalo Stˇrelecký, hrál v letní arénˇe Josef Kajetán Tyl16 a sklidil se svou divadelní spoleˇcností”žalostný neúspˇech“. Stáˇrí i mládí potkáváme pospolu v uliˇckách s idylickými dvorky i pod stromy, jež zatím mohutnˇe zkošatˇely. ˇ Reditel knihovny Národního shromáždˇení, bibliofil17 , exlibrista a sbˇeratel dr. Jaromír Malý patˇril jistˇe mezi Píseˇcany roduvˇerné. Miloval své mˇesto a celý kraj starobylého Práchenska ˇ láskou stálou a obˇetavou. Vzpomenme ˇ jen jeho zasloužilé revue i knižnice Otavana, které po rˇ adu let obzíravˇe redigoval, a kdo chtˇel vˇedˇet nˇeco o Písku1 , s duvˇ ˚ erou se na nˇeho obracíval, nebot’ on skuteˇcnˇe všechno vˇedˇel. Vrátil se z nˇemeckých vˇeznic zmoˇrený na tˇele – ale s duchem stále pružným a plný podnˇetnosti. Škoda, že nás už nikdy nebude provádˇet svým milovaným rodným mˇestem. Zni, hlásnice, z ochozu písecké vˇeže do našeho cˇ asu, i když už po Zlaté stezce19 se dávno nesunou karavany soumaru, ˚ obtížené vaky, aby naše domácnosti zásobily solí, jež je podle pohádky nad zlato cennˇejší. Už od dob Jana Lucemburského20 se ozývá do noci vytrubování a fanfáry, nahrazující magnetku zbloudilým kupcum. ˚ 14 Božena Nˇ ˇ emcová: Ceská spisovatelska, zakladatelka cˇ eské novodobé prózy (1820 Vídenˇ – 1862 Praha). (viz obrázek na str. 7) 15 Bˇreznice: Mˇ esto v okrese Pˇríbram, asi 3600 obyvatel. První zmínka z r. 1224, zámek, býv. židovské ghetto. (viz obrázek na str. 3) 16 Josef Kajetán Tyl: Ceský ˇ dramatik a spisovatel (1808 Kutná Hora – 1856 Plzen), ˇ prukopník ˚ cˇ eského dramatu v dobˇe národního obrození, autor cˇ eské národní hymny. (viz obrázek na str. 9) 17 bibliofil: milovník a sbˇ eratel knih 19 Zlatá stezka: Systém stˇredovˇ ˇ ekých obchodních cest spojující Cechy s Podunajím. 20 Jan Lucemburský: Ceský ˇ král (1296 – 1346) z rodu Lucemburku. ˚ (viz obrázek na str. 9)

6


Karel Hynek Mácha

Adolf Heyduk

Božena Nˇemcová

František Palacký

7


Je jiný cˇ as – ale ve zdivu vˇežním podnes bdí kamenná tváˇr jejího stavitele Mikuláše Píseckého a u okna nad hlavním portálem tˇri symbolická zvíˇrata evangelistu: ˚ býk, orel a lev. Na husitskou minulost upomíná kamenné poprsí dvou kazatelu, ˚ Husa21 a Jeronýma, zatímco kalich u žehnajícího Spasitele byl odtesán až v dobˇe protireformaˇcní. Vzpomínání, vzpomínání... Tˇreslice staˇreniných rukou se zachvˇely nad pletacími dráty a na laviˇckách vzpomínající staˇrí páni nám svou pˇrítomností diskrétnˇe pˇripomenou i jiný název tohoto mˇesta – Pensionopolis. Za nedˇelních odpuldní ˚ jistˇe potkáte nˇekde u lesního jezírka studentskou 2 dvojici. Alšovy Studentské vzpomínky, odkud jste mi pˇrivolaly táhlou melodii písnˇe, všem tady známé? Když jsem já šel tou Putimskou branou, dívaly se dvˇe panenky za mnou a volaly, študente, ty malý premiante... * Slyší i dnes váš” stˇríbrný vítr “, básníku Fráno ˇ Šrámku, jako vy za svého mládí v této krajinˇe? I zní, poˇrád zní, veˇcerní jez jej zpívá tam dole pod kamennými empírovými vázami jako vám tehdy, když svítil mˇesíc nad rˇ ekou a ve vašem studentském pokojíku u Putimské brány vás prvnˇe pokoušely Múzy. Vzpomínáte? Jak nevzpomenout vašeho pˇredchudce ˚ Františka Alše, pˇredˇcasnˇe zemˇrelého, jehož bratr Jan, stejnˇe ratkinovsky vzrušený, si doma v Miroticích11 napsal pˇred milenˇciným zrakem poslední verš kulkou do srdce. srv. kap. 1, odst. 8 Stˇríbrný vítr! Kolik diváku˚ jej znova prožívalo pˇred filmovým plátnem, kde Václav Krška vyvolal svou režií stále živé kouzlo Šrámkova díla a hudba Jiˇrího Srnky vábivˇe podmalovávala jak Stˇríbrný vítr, tak i Mˇesíc nad rˇ ekou. Písecké vzpomínky inspirovaly i cyklus Historických obrázku˚ tohoto skladatele, komponovaný na Alšova sgrafita, kdysi dennˇe vídaná ze školních škamen bývalé reálky. Stˇríbrný vítr! Kolikrát dýchl dychtivé a horce do studentských jar a proˇcísl vzlykavým vanem pˇredlouhé vlasy mladické romantiky. – Mazlivé pohladil poupátka dívˇcích nader ˇ a naší 21 Jan

8

ˇ Hus: Ceský kazatel a reformátor (1370-1415). (viz obrázek na str. 9)


František Kˇrižík

Josef Kajetán Tyl

Jan Lucemburský

Jan Hus

9


touze rostla kˇrídla do nebes. I do vašich kroku˚ vál, snaživý studente, který jste pˇred sto tˇriceti lety zvítˇezil v básnickém klání nˇemeckou ódou, skládanou k jmeninám paní Nanetty, dobroˇcinné choti pana guberniálního rady a schuldirektora gymnasia píseckého Nussbaumera. Je to první básen, ˇ jež se nám od vás dochovala, ale z podpisu stˇeží vytušíme pozdˇejšího autora Ohlasu písní cˇ eských.”Franz Czelakowsky, Studierender der zweiten Humanitätsklasse aus Strakontz“ˇcteme pod vaším veršováním. Podnítila je ctižádost chudého rˇ emeslnického synka, nebo touha po prvních básnických ostruhách? Blatenští rodáci Johannes Kaubek a Karl Strakatý, první s jedinou dvojkou na vysvˇedˇcení a druhý se samými”eminenter“, hledˇeli si víc knížek než vábení dívˇcích zraku, ˚ ale už se nedozvíme, kterým tesknicím a tužbám propadali, když se zdarem obstáli i ve zkouškách nejpˇrísnˇejších pánu˚ profesoru. ˚ Karel Klostermann už tehdy mˇel písmo oznámkované dostateˇcnˇe a cˇ eštinu jen”entsprechend“, vodnanský ˇ František Herites byl až do kvarty jedním z nejpilnˇejších žáku, ˚ ale zato Josef Holeˇcek dostal v tercii samé dostateˇcné, až na jedinou výbornou – a ta byla z cˇ eštiny. Proˇc mˇel chování”nezákonné“, doˇcteme se z jeho zpovˇedi, otištˇené v autobiografickém románu Pero, kde jsou obšírnˇe vypsány všechny jeho studentské trampoty – a vˇerˇ te, nemálo jich bylo. Kdo z vás, páni profesoˇri, tehdy vˇedˇel, že vožický rodák August Sedláˇcek, který sem pˇrišel z Klatov opakovat kvintu, napíše jednou práci tak dusažnou, ˚ jakou jsou jeho Hrady a zámky, a že k stáru bude jednou z nejváženˇejších osobností právˇe ˇ zde v Písku. Z Cekanic od Blatné sem pˇrišel studovat Josef Velenovský, pozdˇejší profesor botaniky na Vysokém uˇcení Karlovˇe, ale tenkráte zápasil s nˇemˇcinou zarputile a tvrdošíjnˇe. Jeho vˇedˇe to však pozdˇeji nikterak nevadilo. Kreslíˇrská vášenˇ se stala osudnou jinému píseckému studentu, jehož jméno znáte. Pan profesor Molenda nikdy nezapomnˇel Mikuláši Alšovi jeho neomluvitelné provinˇení a své zahanbení a neustal, dokud tohoto bouˇrliváka a neposedu nevylouˇcil jako cˇ ernou ovci ze stádce žáku˚ svého gymnasia. – Kreslil totiž jednou udiveným žáˇckum ˚ na tabuli zimostráz – ale tˇežko ruku ke kresbˇe necviˇcenou pokoušeti o pochvalu skrovnou. Snítka jakési nepovedené rostlinky vyrostla zpod této ruky. Tu jako jiskra vyskoˇcil z lavice vlasatý cvalík,”prudší nežli proud Otavy“, popadl kˇrídu a nˇekolika struˇcnými tahy oslnil všechny spolužáky.”Takhle vypadá zimostráz¡‘dodal s oprávnˇenou hrdostí, ale této chvíle nastala skuteˇcnost nad slunce jasnˇejší, že pˇrítomnost právˇe tohoto žáka je na gymnasiu píseckém 10


pˇrinejmenším nežádoucí. Jistˇe byl nesmírnˇe zarmoucen pˇredobrý strýˇcek Tomáš, tolik se starající o tˇri synovce studenty v bytˇe u starých masných krámu, ˚ jimž i cˇ amaru vlastnoruˇcnˇe ušil, aby mohli bratˇri Alšové vyjádˇrit i obleˇcením svuj ˚ horoucí cit vlastenecký jako jiní synkové mˇestští. Mikolášek musil do uˇcení k malíˇrskému mistru Mildemu, kterému pˇrispˇel mnohým cˇ iperným nápadem pˇri malbˇe dekorací, a teprve po prázdninách pˇrestoupil do reálky. Krasopsaní a kreslení jej uˇcil profesor Adolf Heyduk, ale ustrnte! ˇ – žáˇckovy výkresy oznámkoval dvojkou. Píseˇctí pˇráli básníkovi, jenž se do jejich mˇesta pozdˇeji i pˇriženil, a aby mu usnadnili školskou práci, zjednali mu asistenta. – Básníku lyrický, právˇe na Alšovˇe pˇrípadˇe se osvˇedˇcila stará pouˇcka, že ani profesorská zmýlená neplatí. Pan asistent mˇel citlivˇejší cˇ ich pro nadání synka mirotického písaˇre, a proto mu velmi záhy opravil známku na jedniˇcku. Oˇc výtvarnˇejší vašich kreslíˇrských pokusu, ˚ Adolfe Heyduku, jsou kresby vašeho asistenta Václava Šebele – nebývá vždy dobˇre nˇekteré z umˇen, když Múzy cizoloží... Otec bratˇrí Grégru˚ byl polesným obce písecké a jeho synové studovali na zdejších školách – ale ˇ nka vzpomenme ˇ i dramatika Arnošta Dvoˇráka, národopisce Ce ˇ Zíbrta, malíˇre Bohumila Ullrycha, básníka Jaromíra Boreckého i Miloslava Novotného, literárního historika. Ti všichni patˇrí Písku svým studentským mládím. Do bytu profesora Heyduka chodíval za jeho synovcem útlý sextán z uˇcitelské rodiny lukavecké – Antonín Sova. Bráškové z našich ruských legií jistˇe znají šedivého, vousatého praporeˇcníka prvých starodružiníku˚ Jaroslava Heyduka. Tehdy byl mládeneˇckem kadeˇravým a strýˇcek profesor zkoušel na jeho nesmˇelosti svuj ˚ pedagogický um – užívaje nˇekdy velmi pˇrísných metod. Nesmíte si našeho”pootavského slavíka“pˇredstavovat jako bytost bohémskou. Buh ˚ chran, ˇ i Holeˇcek nám dosvˇedˇcil, že se u Heyduku˚ dbalo ve všem na poˇrádek, a nemusíte být ani grafology, abyste rozpoznali v kaligrafii básníkovˇe i rys urˇcité pedanterie. Jeho svˇerˇ enec velmi pˇrilnul k chudému snivému druhovi, jenž už tehdy si nezáživné uˇcivo zpˇríjemnoval ˇ mladickými verši, rašením tolikerých intimních nálad. Vyprávˇeli si o daleké ruské zemi, kam míˇrilo ze strýcovy domácnosti tolik vzpomínek na rodiˇce, druhy, kraj, známé – a cˇ ítali si dojatˇe básnˇe Lermontovovy. Znáte pˇrece nedoˇckavou touhu básnických novicu, ˚ kteˇrí užuž chtˇejí zˇrít”plody ducha svého“otištˇeny v nˇekteré známé revui. Ani Sova jí neodolal – a zamˇerˇ il vysoko, až do Svˇetozoru, tehdy redigovaného Jaroslavem Vrchlickým. Poslal mu básenˇ Výroˇcní trh v mˇestysi pokubánském ˇ a podepsal se pod ni zcela v jejím 11


stylu – Ilja Georgov. Nejen námˇet – ale i pseudonym byl vypujˇ ˚ cený. Námˇet bylo dovednˇe z veršované líˇcení kamarádovo – Georgov se jmenoval jeden bulharský student písecké lesnické školy, který byl Sovovým pˇredchudcem ˚ ˇ u, v jeho studentském bytˇe u Ríh ˚ a latinkou i azbukou se mnohokrát podepsal nejen na okenních rámech, ale i na stˇenách kolem nich. Tehdejší školní rˇ ád pˇrísnˇe zakazoval studentum”vydávat ˚ tiskem plody ducha svého“, a proto náš básník použil zcela mechanicky Bulharova jména. Vrchlickému se básenˇ líbila, autora pokládal za Rusa a byl nemile rozˇcarován, dovˇedˇev se od své sestry Jany, která uˇcila v Lukavci u Sovova otce, že ho tak neoˇcekávanˇe podvedl její dobrý známý. – Ještˇe bylo tˇreba ztéci jiný cˇ asopis, Lumír, v jehož redakci velmi obezˇrele vladaˇril Josef Václav Sládek.”Tomu, jenž vypravoval pohádky“byl název básnˇe, kterou duvˇ ˚ erˇ ivé otiskl, ale velmi se rozhoˇrcˇ il, zvˇedˇev od Vrchlického, proˇc mu písecká pošta vrátila dopis adresovaný Valburze Turkové a pˇripojila struˇcnou poznámku: Adresát v Písku neznámý! Nikdy Antonínu Sovovi nezapomnˇel toto ženské pˇrevleˇcení. Adolf Heyduk zustal ˚ vˇerným ochráncem mladého básníka a vybavil ho po maturitním louˇcení tˇremi doporuˇcujícími dopisy pro své pražské pˇrátele – a byl to zase Vrchlický, pod jehož ochrannými kˇrídly nalezl Sova svou první pˇreskrovnou existenci. To už by bylo vyprávˇení jiné. Vrat’me se znovu k Alšovi. Dr. V. V. Stech vysledoval láskyplnˇe a zasvˇecenˇe první výtvarná pouˇcení alšovská, která mu poskytlo tehdejší písecké prostˇredí. V barokní radnici visívaly rozmˇerné portréty cˇ eských knížat a králu, ˚ celkem provinˇcní práce malíˇre Lochmanna ze starousedlé zdejší rodiny. Svou tematikou byly jistˇe blízké Alšovu romantickému cítˇení. Jejich pastózní barevná modelace, štˇetcové zpracování detailu˚ odˇevu˚ a spon provázely i první barevné projevy Alšovy. Na celý život jej však poznamenaly lapidární gotické fresky ze sínˇe píseckého hradu. Gotický malíˇr, omeziv moudˇre svoji linii na nejpodstatnˇejší, docílil monumentality a sevˇrenosti úžasnˇe pˇrehledné a pˇresvˇedˇcivé. Pravým zjevením pro budoucího mistra muselo však být setkání s neobyˇcejnˇe krásnými freskami, dodnes výtvarnˇe nabádavými, které pocházejí od anonyma, zdobivšího ve stˇredovˇeku hradní kapli zvíkovskou. V ztišeném píseckém parku pod vˇetvemi rozložitých kaštanu˚ a lip se veˇcer procházejí milenci a na žulovém podstavci moudˇre mlˇcí starý básník. Marnˇe jsem vyˇckával slaviˇcí tlukot, nedoˇckal jsem se. Snad jím byly pokropeny noci vašeho mládí, Adolfe Heyduku, bezelstný pˇevˇce této krajiny, slavíku pootavský – ale naše noci jsou už úzkostnˇejší a zkrušenˇejší jinými poznáními. Neru12


dova Balada dˇetská, napsaná ve vašem pokojíku, pˇripomene nám po letech i vaše hoˇre nejhoˇrcˇ í – smutek Zavátých listu˚ i nˇekterých Písní. Jistˇe se vám dobˇre nespí tam daleko na Vyšehradˇe – tˇreba blizouˇcko svého druha nejmilejšího Jana Nerudy – dva dˇetské ruvky ˚ volají vás zpátky do Písku. Tolik krásných vzpomínek na vás jsem tu odposlouchal od starých pánu˚ v hostinci U Reineru. ˚ Nahoˇre v oknˇe za záclonou jsem kradmo zahlédl sliˇcnou dívˇcí tváˇr. Byla to Emilˇcina? Ach ne... Váš trpký úsmˇev, Richarde Weinere, mne bolel nad stránkami vašeho Rozcestí, a bylo mi líto, že se moje pozdravení musilo promˇenit v smuteˇcní kytici, položenou tiše na váš hrob. Byl u nˇeho podumat i básník František Halas, když zavítal do Písku ˇ richu˚ prohlížel všechna Panuškova”strašidla“, ze svého vrážského léˇcení a u Reˇ tak sugestivnˇe namalovaná. I vaší procházkou jsem kráˇcel, Mistˇre Otakare Ševˇcíku, tam za”Amerikou“, a veˇcerní mˇesto mi do ní zaznˇelo vysokým hlasem houslí. A ještˇe jiná hudba, nezvykle rytmovaná, mne tu oslovila – ach, to jste vy, Leoši Janáˇcku, který jste na cˇ as zamˇenil své hukvaldské ˇ zátiší za zdejší kraj... Casto si na své písecké dˇetství vzpomínal i národní umˇelec Otakar Jeremiáš, v jehož melodice cítíme naši krajinu zvlášt’ jihoˇcesky. I jeho žák Jarmil Burghauser patˇrí Písku svým zrozením a tvorbou, stejnˇe jako skladatelova maminka, malíˇrka Jarmila Burghauserová, až do svého skonu vzpomínající na mladá léta, prožívaná v píseckém rodišti. V ozáˇreném oknˇe hotelu U zlatého pulkola ˚ zˇrím tváˇr Jiˇrího Wolkra,”se srdeˇcným úsmˇevem na rtech i v oˇcích, s hanácky širokým rozmachem v gestu i ještˇc s patrným rysem cˇ ehosi polodˇetského“, jak nám ji vyvolává vzpomínka pˇrítelova. V lednu roku jedenadvacátého cˇ etl zde básník Svát’a Kadlec, tehdy ještˇe cˇ len Lachmannovy herecké spoleˇcnosti, verše mladého pokolení a oktaván A. M. Píša, sedící s Wolkrem vzadu za posluchaˇci, mˇel tehdy hlavu plnou básnických snu. ˚ Od vína si pozdˇeji vyšla naše dvojice z Dvoˇráˇckova hotelu do zasnˇežené noci sadu˚ na”Americe“a z tohoto toulání vznikla básen, ˇ kterou si pod názvem V lese mužeme ˚ pˇreˇcíst v souboru Wolkrova díla. Po pisku promenád noc lásky kresli stiny... Tváˇr nad jiné drahá se mi tu zjevila, tvá tváˇr, Josefe Horo! Citlivˇe vytušils lyrickou cˇ aromoc a vzpomínání tˇechto roztesknéných konˇcin, i když jsi tu byl snad jen jednou jedinkrát a tak nakrátko. V Písku vyrustal ˚ a stále se k nˇemu vrací Josef Rybák, novináˇr, básník a romanopisec, jehož romány Na zaˇcátku století a Slunce a chléb vyprávˇejí o obyˇcejném životˇe prostých lidí v rodném kraji s duvˇ ˚ ernou znalostí jejich vnitˇrního svˇeta a s vytˇríbenou slovesnou 13


kulturou. I tˇri novely z knihy Pole rozkvetou zaujmou naše cˇ tenáˇre svými námˇety i citlivým slovem. Výbor z rozsáhlé práce žurnalistické uložil do knihy Doba a umˇení. Jiný z Píseˇcanu, ˚ malíˇr Vladimír Fuka, dosáhl svými nápaditými ilustracemi mezinárodních úspˇechu. ˚ Václava Špálu už tady nepotkáme – už nepˇrijde k Boreˇcnici do Panského mlýna nebo k Smetiprachu, ˇ aby tam svou sytou modˇrí oslavil rˇ eku Otavu – ani pod mostem u Cervené už nepostaví svuj ˚ malíˇrský stojan k novému malování. František Kysela, tak zasvˇecenˇe milující jadrnost lidového výrazu, nepˇrijede rovnˇež do penziónu U Honzíˇcka k prázdninovým toulkám, ani paní Marina Alšová tam neprožije už žádné slunné léto; jen Vincenc Beneš muže ˚ ještˇe vybouˇrit tady na plátnech své barevné féerie a malovat starodávnou krásu venkovských návsí a štítu, ˚ jejichž rázovité rozviliny se tak dobˇre uplatnují ˇ v jevištní výpravˇe Smetanovy Prodané nevˇesty. Vlastimil Rada si zajíždíval do Ostrovce – pro vzpomínku alšovskou? Ani na letní plovárnˇe neodpoˇcívá profesor Jan Mukaˇrovský. Se svým pˇrítelem Josefem Kotrˇcem promýšlíval tu tvarové ustrojení nˇekterého významného básnického díla, snaže se uzákonit dojetí tam, kde se jiní jenom dohadují... Tolik pˇredstavitelu˚ umˇení a vˇedy hostilo toto mˇesto – ale mládí má svou problematiku a jiný svˇet radostí. Pryskyˇrici píseckých lesu˚ roznesla ve svých šatech do všech konˇcin cˇ eské zemˇe, ba i daleko za její hranice, celá pokolení lesníku˚ zde školených – a zárovenˇ také dívˇcí nadˇeje a pýcha. A kolikrát už mašíroval z bran tohoto mˇesta jedenáctý pˇeší regiment, nechávaje za sebou uplakané oˇci a srdce úzkostná. Jenom kamenný lev rakouského váleˇcného pomníku melegnanského tu zustal ˚ na památku, spíš jako kuriozita než živá pˇrítomnost. Když za ostrovem zkrvaví západ a na bˇrehu pod vrbami padne stín na sedící rybáˇre, když z trávy se ozve šepot zamilovaných dvojic, když šero zjemní siluetu kostelíka svatého Václava a promˇení celé mˇesto v pohádkové nokturno, tu najednou se rozsvítí okna v svˇetlé, veliké budovˇe pˇred vojenskou plovárnou, kde slyšíme svist textilních stroju˚ a nad nimi zˇríme sklonˇené hlavy dˇevˇcat. To v Jitexu zaˇcíná noˇcní smˇena. To, co nás ovane za mˇestem vuní ˚ heˇrmánku a žit, má v sobˇe nˇeco vlaze teplého, domáckého jako maminˇcino pohlazení, jako v ohníˇcku peˇcený brambor, jako slova písniˇcky ze starého špalíˇcku. Jen von, ˇ mateˇrídouško – i vy, máty, vonte ˇ vuní ˚ domova! Štíty kocourovské samoty a vˇeneˇcek z polního kvítí, zavˇešený na božích mukách v poli, nebo obrázek Panny Marie na skle malovaný jsou výrazem nˇecˇ eho upˇrímného, co bych chtˇel nazvat lidovou duší. Staˇcí, když si o 14


vánocích postavíte do mechu figurky z Alšova betlému, abyste se octli v samotném stˇredu jejího království. Nejen ponocný v ovˇcím kožichu po paty, s rohem a halapartnou, nejen mˇešt’ané v modravém plášti o cˇ tyˇrech hrncích, ale i hvˇezda betlémská, ba i ti tˇri králové, které dovedla k Jezulátku senem vonícímu a do jesliˇcek položenému, pocházejí z této krajiny. Konˇe, na kterých pˇrijeli, jsou”netoliˇcáci“domácího chovu, tíž, které z té duše miloval putimský hospodáˇr a kˇrest’an spravedlivý Jan Cimbura. I nad jeho hrobem se o nich doˇcteme z nápisu na litém železném kˇrížku, postaveném u hˇrbitovní zídky putimského kostela: Zemˇrelému v Pánu Cimburovi Jánu postavili nyní kˇríž ten jeho syni. Byl to sedlák silný, bohatý a pilný, rád mˇel v žití shonˇe lidi a pak konˇe. Odpoˇcívej v pokoji! U kostelní zdi, která se zrcadlí i s bílými štíty chalup v rybniˇcnˇe hládi, svítí na slunci kamenné epitafy zemanských rodin z celého okolí a vítr voní lipovým kvˇetem. Z kostnice, kde jsou pietné srovnány kosti mnoha putimských pokolení, vane umrlˇcina; ale my stále vzpomínáme na selského mudráka, známého z cˇ etby. Jen se zeptejte starého hrobaˇre, kterého si tolikrát nakreslil malíˇr Jan Hála, když tu studoval prostˇredí k ilustracím Baarova románu, nebo kostelníka – a oni vám jistˇe ukáží místo pod kruchtou, kde tento silák stával pˇri nedˇelní mši. A znáte historii tohoto dvoulodního kostela? Adolf Heyduk ji zaznamenal veršovanou zkratkou: Lod’ jedna k jihu tváˇr i svˇetlo mˇela, lod’ druhá ku severu pohlížela. Tu jižní za chrám mˇeli”oplatkáˇri“, jak spílajice rˇ íkávali staˇrí, a severní, s tím oblým oknem v líci, k svým modlitbám si vzali”kališníci“. Díváš se kolem dokola a celá krajina ti nˇecˇ ím pˇripomíná Cimburu. Na východ jsou Semice, jeho rodištˇe, kam nosíval za nedˇelních odpuldní ˚ ve svých povˇestných faldovkách ukázat rodiˇcum ˚ vnouˇcata, vesnice na vršku k severní stranˇe je Hradištˇe; tam sloužil u rychtáˇre Kovandy, a z Hradištˇe naveˇcer pˇricházíval do Putimˇe navštívit svého kamaráda z vojny, jehož pˇredˇcasná smrt vlastnˇe založila celé Cimburovo životní štˇestí. Vidíte dole ve vsi stavení s plechovým kohoutem na hˇrebeni stˇrechy? Tady se svou Marjánkou hospodaˇril... Rozhlédni se a chtˇe nechtˇe vyslovíš znovu mimodˇek jedno jediné jméno – Aleš. Modrá cˇ ára hraniˇcních hor se vlní nad rozevlátým žitem a pod osamˇelou sosnou cˇ ní prst božích muk, jen ohništˇe a za vozem cikána s houslemi si pˇredstav k nˇemu. Bože, jak to všechno duvˇ ˚ ernˇe znal! – Ví bezpeˇcnˇe, že k lomenici a doškové stˇreše patˇrí stará hrušenˇ (kterou tam hospodáˇri vsazovali, aby zadržela požár pˇred jejich štítem), bouda hlí15


daˇcova k zelným hlávkám, k potoku pasáˇcek – a nikdo ho nezmýlí ani detailem, jak správnˇe má”okšírovat"konˇe – jak postavit u hráze stavidla. Dragounská hlídka jede zasnˇeženou krajinou, pár cˇ ar vpˇredu – ale podívejte se pozornˇeji – to je nad závˇejí suchý okolík rˇ ebˇríˇcku a lupínky zmrzlého pelynku... ˇ Do jakých jemností se promiloval tento milenec domova! – Na polních cestách mezi Putimí, Kestˇrany a Dobeví kvetou cˇ ekanky. Mají vuni ˚ ztišenou a jemnou, ale netrhejte je! Vaše ruka by poznala, že je cosi brání. Snad pro dusažnost ˚ jejich symbolu. Z kvˇetu˚ na vysokých stoncích si pˇreˇctete poselství, které lidová obraznost ztajila do povˇesti o dívce vˇerné a cˇ ekající... Nikomu neradím, aby se vydal poprvé sám z Putimˇe do Kestˇran, i když bude nutkán hlasy nejsvudnˇ ˚ ejšími. Pˇrekroˇcí nˇekde bludný koˇren a nic na svˇetˇe nepomuže, ˚ protože všechny pˇešiny vedou tady jen do moˇcálu. Zabloudíte jako dobrý voják Švejk na své budˇejovické anabazi, když hledal z Tábora cestu ke svému regimentu a skonˇcil na cˇ etnické stanici putimské, kde se domnívali, že chytili ruského špióna. Autor Švejka znal ze svého dˇetství kraj dobˇre; jezdíval sem k dˇedeˇckovi na ražickou baštu u ˇ ˇ Režabince. Cesta vedoucí obloukem dovedla nás k rybníku Režabinci, pod duby na travnatou stinnou hráz, od níž hledíme pˇres hladinu, rozˇceˇrenou roháˇcem, cˇ írkami a potápkami, až ke Skoˇcické hoˇre. Z trávy vzlétne bukaˇc, v moˇcálu vidíš vzácnou rosiˇcku masožravou. Je tu zˇrízena pˇrírodní rezervace, právem, nebot’ je tˇreba chránit mnoho zdejších botanických i ornitologických zvláštností. Tˇesnˇe k hrázi se svažuje mírné návrší Píkárny, kde archeolog Bedˇrich Dubský nalezl opodál v Prellovˇe pískovnˇe dílnu pazourkových nástroju˚ mezolitického lovce, která je jedním z jeho nejvýznaˇcnˇejších objevu. ˚ Lhotská Kalvárie na otavském bˇrehu, tolikrát malovaná Vincencem Benešem, pˇrivolá svým bˇelidlem a pradlenami jednu vojenskou povˇest. Francouzský dustojník ˚ nesl poselství do Kestˇran a byl pronásledován císaˇrskými. Dojel až ke Lhotˇe, kde tehdy také praly pradleny. Nevíme, jak se s nimi dohovoˇril, ale jistˇe jedly vtipnou kaši, když ho pˇred pronásledovateli zachránily pod kupou prádla. Na památku svého zachránˇení prý dal tuto kapli postavit. Kestˇranskétvrze dýchnou na nás krásou starodávnou a staroˇceskou. Jsou tu gotické brány a okrouhlé vˇeže, ale i starodávný prevét v puvodní ˚ podobˇe a na hˇrebeni jedné stˇrechy cˇ apí hnízdo. Hastrmani pˇríbˇehy vyslechl zde za svého pobytu spisovatel Jan Drda, který se o zdejší konˇcinˇe rozepsal v jednom ze svých fejetonu. ˚ Malíˇr Bohumil Ullrych vyjádˇril svým zpusobem ˚ poezii této starodávné zkazky v citlivˇe 16


barevné dumce; snad to bylo tehdy, kdy byli s kamarádem Moravcem v Putimi a dostali tam opravdu nezvyklý úkol: namalovat terˇc pro stˇrelnici... Rok co rok sem v létˇe jezdil malovat Kalvoduv ˚ žák Karel Kupka. Kráˇcím dál rovinatou krajinou, z jejíž flóry mˇe zaujaly nejvíce cˇ istec bahenní a máˇcka polní, cˇ ekaje nˇejaké nové pˇrekvapení nebo zázrak. Ten se mi zjevil v Dobevi na gotickém portálku kostelíka svatého Brikcí. Tady svˇerˇ ila žule svuj ˚ zážitek s úžasnou nˇehou a pˇresvˇedˇcivostí ruka velmi citlivá, poslušná mysli stejnˇe zbožné, jako složité. Gotická tváˇr! Bez cˇ asu díváš se z portálku gotického, jen hvˇezdám svˇerˇ ujíc svou utajenou tváˇr, ty, hudbo, zajatá do žuly kraje mého jak v rose pulnoˇ ˚ cní nového rána záˇr. Listí tmy odclonil tušený úsvit cˇ ela a písenˇ do vˇetví blažený vítr klad. I jasmín ztajil dech, když oˇci otevˇrela, a jemnou vlnu úst svˇerˇ ila váné mát. Ó chvíle dojetí, kdy prameny se ztiší, hrob dýchá z barvínku, z šeˇríku dívˇcí hlas, a kˇrídla vlaštovek muj ˚ úžas na zed’ píší, jenž vržen krásou v nás se vrací zas a zas... Snad už nikdy nezažiji takové dojetí nad objevem. Svatynka ˇ je to malá, tak malá, že nezbylo v ní místa ani na lavice, ale plastickým orámováním sanktuaria a hlavami na patkách klenebných žeber hýˇrí pˇrebohatˇe. Torzo tympanonu, jak jsi mˇe podmanilo svou skrytou nápovˇedí Kristova ukˇrižování, z které jsem vytušil i náznak tragédie cˇ istˇe lidské I Byla to snad smrt štˇedrého donátora, cˇ i pohroma váleˇcná, nebo snad tvurc ˚ uv ˚ skon, co nedovolilo vroucnému úsilí neznámého sošníka dokonˇcit tuto kalvárii? Jen v struˇcném obrysu, který letmý pohled snadno zamˇení ornamentem, zˇríme kˇríž, pod ním Matku Bolestnou a miláˇcka Pánˇe. Ještˇe se dojaté ohlížím na barokní kazetový strop nad kruchtou. Nezmenšil nikterak dojetí z venkovské gotiky, která mˇe tu tolik okouzlila. Naopak. Prostá lidová duše zduvˇ ˚ ernila ji v prostor zabydlený ptactvem nebeským a polním kvítím. Starý kamenný most, obdivovaný a malovaný Vincencem Benešem, podtrhuje starodávnost této vsi, jejíž osídlení posunul archeolog Bedˇrich Dubský do hlubší minulosti svými objevnými nálezy. Krajinu mezi Putimí a Zatavím maloval i Slavíˇckuv ˚ druh Bohuslav Dvoˇrák, a zabloudil sem i malíˇr Arnošt Hofbauer, hledaje v Kestˇranech své jihoˇceské pˇredky. Od soutoku Blaníce s Otavou v Putimi vede za zátavským mostem lesnatá pˇešina podle tichého toku rˇ eky, sevˇrená strmými stránˇemi Hradišt’ského vrchu až do Písku. Necháme rybáˇrum ˚ natažené pruty jako záminku k snˇení a vypravíme se proti toku Otavy zase k Putimi. Cestující, kteˇrí tudy projeli vlakem a zastavili se na ražickém nádraží, jistˇe si vzpomenou na racky, 17


v celých hejnech a hluˇcnˇe obletující okna vagónu˚ a chytající akrobaticky kousky peˇciva jako nˇekde na pražském nábˇreží. Pod zlatým vrchem leží Heˇrman, ˇ stará ves, rozprostˇrená na pahorku kolem kostela uprostˇred návsi, kde voní lípy a vˇcely bzuˇcí z nich nˇežnou melodii, splývající za tichých rán s hlasem rˇ eky Blaníce. Za ní se modˇre vlní písecké Hurky. ˚ V hájovnˇe u Keclíku˚ bydlíval pˇred lety básník Antonín Klášterský a v jedné básni, vˇenoˇ vané Janu Carkovi, vzpomíná na dávné setkání: My setkali se spolu dˇríve už: Vy ještˇe chlapec, na voze jste jel s kravkami nˇekam, asi pro jetel na pole vaše dolu˚ od Heˇrmanˇe, a k Blanici já šel jsem, starší muž, kde lákal olší stín a louky vdˇek, a netuše, že básník ve vás roste. k vám, k vašemu jsem vozu vzhlédl manˇe, a vy jste smek... A dnes já smekám zase pˇred vámi, jak jímají mne vaše sloky prosté... (Nové jihoˇceské melodie) Dennˇe chodíˇ val Jan Cárek pˇres hureˇ ˚ cky les do píseckého gymnasia. Tehdy se v Heˇrmani pilnˇe hrávala divadla, která nejˇcastˇeji režíroval jiný student, Václav Krška, pˇricházející na zkoušky z nedalekého Benešovského mlýna. Zustal ˚ už vˇeren tˇemto mladistvým zálibám, ale jevištˇe i poˇcáteˇcní literární tvorbu zamˇenil za ovzduší barrandovských ateliéru, ˚ kde nám vytvoˇril nˇekolik krásných filmu. ˚ Vracím se k chalupˇe pod kostelem, která má cˇ íslo 51 a v níž rostl básník Chudé rodiny z Heˇrmanˇe. Navštˇevuji hrob jeho maminky, tolikrát oslavené v synových básních, a vzpomínám u jeho urny. Staré štíty obklopují hˇrbituvek, ˚ na návsi se pasou housata, lidé se vracejí z polí. Stará je historie heˇrmanská, ˇ fara je pˇripomínaná už v roce 1254. V poˇcátcích husitského hnutí chodívali i Heˇrmanští ˇ k spoleˇcným modlitbám a kázáním na horu Tábor u Bechynˇe, jak nás o tom zpravuje kronikáˇr Vavˇrinec z Bˇrezové. Lev z Ma-lovic a na Libˇejicích, který sedˇel na Heˇrmani, byl opovˇedníkem krále Jiˇrího a mˇel proto stálé putky ˚ s Vodnanskými. ˇ Válka tˇricetiletá promˇenila Heˇrman v hromadu sutin a spáleništ’; živé druhdy mˇesteˇcko už svého dˇrívˇejšího významu nikdy nedosáhlo. Básník dˇelné jihoˇceské zemˇe nechává pˇred námi vystupovat lidi svých mladých let, svou chudou rodinu. Kdo je vlastnˇe ta chudá rodina z Heˇrmanˇe? Stonavý táta – sestry a bratˇrí, nade vším maminka svatá – to není ještˇe rodina celá, ještˇe k ní patˇrí tiší a tajemní lidé ze samot rozsvícených na obzorech, hlídaˇci v železniˇcních domcích – baštýˇri na rybnících, chudáci robotující na švarcenberských dvorech, ˇ rolníci a rˇ emeslníci ve Skalách, v Maleticích, v celých jižních Cechách a z celé této vzemˇe, a nejen z této zemˇe, ale ze všech zemí, nebot’ my jsme rodina všudypˇrítomná, nepotlaˇcená hranicemi, - my všichni – chudí, tiší a 18


zdeptaní, my všichni jsme bratˇrí a sestry rodiny chudé v Heˇrmani. Mezi loukami od Heˇrmane ke Klokoˇcínu vzlétají z rákosí volavky, polní cesty jsou mokré, u Maletic vroubené dubovou alejí, a my docházíme do Myšence. Prvnˇe jsem slyšel o této vesnici od malíˇre Jana Hály, který ve zdejším kostele svatého Havla pˇrijal od svého strýce faráˇre sedmou svátost. Kˇrídla andˇelská šumí z gotických fresek celým presbyteriem, ale v románské sakristii jsem musel odsunout pˇretˇežkou almaru, abych na omítce spatˇril jedno z nejstarších vyobrazení svatého Václava. Mnozí myslí, že míšenská ˇ jablíˇcka jsou z Míšnˇe, ale to je omyl. Pomolog Hynek V. Burian vˇerojatnˇe tvrdí nˇeco docela jiného. Až si zazpíváte lidovou písniˇcku Chovejte mne, má matiˇcko, jako míšenské ˇ jablíˇcko, vzpomente ˇ si na Myšenec, odkud prý tato jablíˇcka pocházela, a máme jim proto rˇ í-kati myšenecká. Nezaruˇcuji se za historii, kterou jsem slyšel a budu vyprávˇet. Líbila se mi a páni historici ji mohou opravit, neuzdá-li se jim mé vyprávˇení historicky zcela pˇresné. V Myšenci prý stával klášter zasvˇecený Štˇedrému miláˇckovi dˇetí svatému Mikuláši a už od nejstarších dob byl vyhledávaným poutnickým místem. Nepˇricházeli bez daru do Myšence zbožní poutníci, kteˇrí dostávali oplátkou nˇekolik jablíˇcek z klášterní zahrady, od mnichu˚ posvˇecených. Nemocní se prý po nich uzdravovali, tˇreba tehdejší lékaˇri nevˇedˇeli ještˇe nic o vitamínech. Zdejší štˇepy i ovoce prosluly záhy po celé cˇ eské zemi a chut’ myšeneckých jablek okusil ve zdejším klášteˇre i papežský legát u královského dvora cˇ eského Ippolito Aldobrandini, jehož znají papežské déjiny pod jménem Klement VIII. Tolik si zamiloval tento cˇ eský dar Pomonin, že mu zdejší jablka až do Vatikánu musela být každoroˇcnˇe posílána, a lobkovická šlechta byla poctˇena tímto posláním. Po klášteˇre už není ani stopy, ani v troskách nedostavˇeného hradu už nesídlí cˇ ápi – ale pro myšenecká jablíˇcka si mužete ˚ pˇrijet kdykoliv. Jsou-li táž jako ona, jež chutnala na ˇ e, nemuže sklonku šestnáctého století svatému Otci v Rímˇ ˚ už ovˇerˇ it žádný pomolog na svˇetˇe. Duby na hrázi Tálínského rybníka pˇrivolají nápˇev písˇ niˇcky, známé dnes v celých Cechách. Už se ten Tálínskej rybník nahání, dosahá vodˇenka k samému kraji, dosahá, dosahuje, cestiˇcku zaplavuje. Vyjdi, ty cestiˇcko, vyjdi z vody ven, po které jsem chodil s mým kamarádem, chodíval ve dne v noci, to pro tvé modré oˇci. Byla složena víc než pˇred sto lety v nedalekých Maleticích a poprvé ji zpívali v Selibovˇe pˇri posvícenské zábavˇe. Jejími autory byli dva selští chasníci, Martin Bláha a Jan Procházka, výborný houslista, který má asi nejvˇetší podíl na její krásné 19


melodii, vzniklé nˇekde v lukách za mˇesíˇcné noci na cestˇe k dostaveníˇcku s tálínským dˇevˇcetem. Jistˇe tady šli v senách, když už napadala rosa a na nízkém ostruvku ˚ spali v hnízdˇe rackové. Oba zamilovaní zpˇeváci se dožili pˇres osmdesát let a dávno pˇred pulstoletím ˚ je uložili na hˇrbitov myšenecký. Inspirátorce této písnˇe, Marii Annˇe, zaznívá nad jejím hrobem vˇcelí melodie z korun vysokých rozkvetlých lip na krásném heˇrmanském ˇ hˇrbituvku. ˚ Na rozlehlých ždárských lukách pásali v kvˇetnových dnech roku pˇetaˇctyˇricátého sovˇetští vojáci své konˇe a vodívali je až k Blanici. Veˇcer tu zaznívala harmonika a tesknˇe modulované písnˇe. Jistˇe už toužili po domovˇe... Ves na kopci pod lesem s vížkou kapliˇcky a pˇrekrásným rozhledem k Heˇrmani jsou Paseky. Mnoho národopisného materiálu sebral do svých rukopisných kronik zdejší rodák cˇ eskobratrský faráˇr Václav Našinec. Podívejme se ještˇe, jestli zahlédneme za Myšencem starou tvrz Klokoˇcín, ale marnˇe hledám ten bíle kvetoucí keˇr, z jehož kuliˇcek se dˇelávaly ružence. ˚ Potom už nás zajme les svým vonavým ˇ stínem a nepropustí nás dˇríve než pˇred Albrechticemi. Kdo neznáte tuto ves, pˇrišli jste o nˇekolikerou krásu. V románském kostelíku pˇrekvapí vás v presbyteriu nádherná románská freska Posledního soudu, teprve pˇred nˇekolika lety objevená, na níž uvidíte v hierarchickém rˇ azení Boha otce, evangelisty i jakéhosi draka z Apokalypsy; i na triumfálním oblouku jsou staré ornamenty a v podkruchtí jako poselství pradávného cˇ asu se na vás usmˇeje tušení vybledlých aureol svˇetic. Kolem dokola se rozkládá hˇrbituvek, ˚ ale ne takový, jaký mužeme ˚ spatˇrit v každé vsi. Zdejší svaté pole má jednu zvláštnost, která nemá obdoby v celém dalekém kraji. Je tomu už víc než století, co faráˇr Vít Cíza chtˇel postavit na albrechtickém hˇrbitovˇe kapliˇcku nad hrobem své sestry a matky a v temže hrobˇe si pˇrichystat i svuj ˚ poslední odpoˇcinek. Pˇremluvil ještˇe bohatší sousedy, místního starostu a mlynáˇre, aby v tˇesném sousedství dali si postavit stejnou kapliˇcku. Jinínský malíˇrsamouk František Mikule je vyzdobil svým samorostlým umˇením a z faráˇrova pera vyšly verše, které jsou opoždˇeným projevem básnického cˇ eského baroka. Ostatní sousedé zajistili si podle hˇrbitovní zdi všechna místa, a tak bˇehem let vznikla tu celá alej kapliˇcek, podobných si jako vejce vejci, a všem mrtvým napsal pan faráˇr zvláštní epitaf svou jadrnou cˇ eštinou, at’ mˇel potomkum ˚ pˇripomenout utopeného mlynáˇre nebo myslivce, hrnˇcíˇre a školáˇcka. Pˇrípadné veršování složil i na hrobaˇre a kanonýra, který válˇcil s Napoleonem. Jeho Múza neodepˇrela svuj ˚ zpˇev ani obecnímu slouhovi, ba i hrob že20


brákuv ˚ oslovila pˇrípadným veršíkem. Plná stovka tˇechto kapliˇcek dala své stˇeny štˇetci Mikulovu a faráˇr Cíza pro každou z nich vymyslil nˇejaké podobenství nebo kus životní moudrosti; nám pranic nevadí, že jeho trocheje obˇcas zakopnou a jejich melodie nemá taneˇcní krok. Poslechnˇeme, co vymyslil tˇreba na hrob báby babicí: Babicí tu práchní bába, ráda ženám sloužila, ochotností, obratnosti duvˇ ˚ eru si získala. Když cholera v obci naší hruzo˚ plnˇe zuˇrila, neštítila se nemocných, ochotnˇe jim sloužila. Zahˇrívala, oudy tˇrela, co jen mohla cˇ initi, nepomnˇela, že se stane téhož moru obˇetí. Snad ji Buh ˚ vzal, aby rychle její službu odmˇenil, tuto trapné žiti zdejší v život lepší promˇenil. I žebráˇcka vymaloval v svém veršování tak trefnˇe, že by byl jeho kontrfekt ani jinínský malíˇr-autodidakt trefnˇeji nezpodobil: V poˇcestnosti zstaraly spoˇcívá zde žebráˇcek, Z jmˇení svojím pozustalým ˚ nezanechal za máˇcek. Hoˇrce plakal, když ponejprv vyšel sobˇe na žebr, Mˇelt’ jest oˇci zˇcervenalé jako barva cinobr. Tˇežký bol mám, že já musím lidské prahy vytloukat. Štˇekot psu˚ a odbývání zatvrzelcu˚ poslouchat. Že jsi na mˇe, milý Bože, zde žebrati dopustil, Prosím Tebe poníženˇe, bys mˇe tam neopustil. Ještˇe o obecním slouhovi si pˇreˇctˇeme, co pan faráˇr rˇ ekl dobrého k jeho neuznávanému dustojenství. ˚ Ty jsi slouha, rˇ íkává se, když chcem pˇrezdít nˇekomu, Ty jsi sprost’ák, ty nic nevíš, nerozumíš niˇcemu. Sprostý slouha tuto leží, sprostý vskutku v podobˇe, Srdce dobré stále tlouklo v jeho zbožné útrobˇe. Sprostná byla mluva jeho, sprostné jeho jednání. Sprostná byla duše jeho v díku Bohu vzdáváni. Odstup od nás hrdost, pýcha, budmež ducha sprostného. Nebot’ jen tak lze nám vejit do života vˇecˇ ného. Tyto a mnohé další nápisy upomínají na vzdálené ohlasy z Moudrosti otcovské od Boleslava Jablonského, ovšem s výhradou básnického tvaru, který je tu naivní a neumˇelý, byt’ ne bez puvabu. ˚ Následující skládání je však typický barok nejen ve slovníku, inventáˇri, ale hlavnˇe v cítˇení. I obzíravý F. X. Šalda ve své studii o básnickém baroku si jich povšiml jako pˇrípadu v polovinˇe minulého století už zcela zvláštního. Vzhuru, ˚ smrtelníci, k soudu, vzhuru ˚ z hrobu tmavého! Soudce volá skrze troubu Archangela svatého. Kosti suché! hýbejte se, hnáty spojte necudnˇe. Maso, žíly, rostež na nich, kuže ˚ at’ jich potáhne. Duchu, kam byls odsouzený, spˇešnˇe vstupuj do tˇela, Z mrtvých vstání smrtelníku˚ všech hodina odznˇela. Hrdopýšku, lakotile, svˇetomile všeliký! Proˇc se tˇreseš jak osika, že nastal den veliký?... Tady myslíme pˇrímo na Bedˇricha Bridela a jeho halucinované verše; Bridel byl ovšem rozený básník, Cíza jen veršovec, ale duch doby je tu týž. Obcházím kostelík s hˇrbituvkem ˚ kolem 21


dokola, obdivuje jeho krásnou polohu. Malíˇrka Anna Macková vytvoˇrila z jeho motivu˚ celý cyklus barevných dˇrevorytu, ˚ Angelo Zeyer ho akvareloval a mladý grafik Bohuslav Knobloch vyleptal nˇekteré kapliˇcky pro sliˇcnou bibliofilskou edici, jež vyšla s pouˇceným úvodem nejlepšího znalce práchenského ˇ kraje dr. Jaromíra Malého. Podzimní hˇrbitov albrechtický nalézáme jako dˇejištˇe jedné kapitoly Gótzova románu Muž bez vlasti; autor znal dobˇre zdejší prostˇredí ze svých nˇekolika letních pobytu. ˚ Jaromír Malý témˇerˇ každoroˇcnˇe putovával z Písku do Albrechtic lesem, jehož cesty jsou lemovány modravým kvˇetem lupiny, a vˇerˇ te, že je to cesta pˇrenádherná ve stˇrídˇe slunce, stínu˚ a vuní... ˚ My se vypravíme dál, k bˇrehum ˚ Vltavy. Za Albrechticemi se obzor rozšiˇruje, cesta se kroutí a z jednoho zákrutu spatˇríme bílé štíty Újezdce, vesniˇcky, která má svou polohou puvab ˚ jesliˇcek. Za ní na kraji lesa stojí boží muka. Jejich latinský nápis pˇripomíná pˇríhodu, kterou vám chci vyprávˇet. Majitel neznašovského zámeˇcku Otakar Prosper Karel hrabˇe Berchtold, jehož bratranec byl zahraniˇcním ministrem rakousko-uherské monarchie, zvával rád k sobˇe umˇelce, aby se jim pochlubil stˇreleckým umˇením i krásou svých lesu. ˚ Byl povahy i jinak romantické. Oženil se s dívkou z lidu a touto mesaliancí si jistˇe nenaklonil své vznešené pˇríbuzenstvo. V máji, na samém sklonku první svˇetové války, pˇrijeli do Neznašova jako hosté malíˇr Vilém Trsek a sochaˇr František Rous. Trsek, myslivec duší tˇelem, plnˇe využil této pˇríležitosti, aby se mohl pomilovat s lesem, a pro Rousá byla tato návštˇeva jistˇe milým vzrušením. Už byl krásný májový veˇcer, když se naši umˇela, sedíce v koˇcáˇre se svým hostitelem, vraceli z honu. Najednou z lesa padla rána, hrabˇe se skácel do koˇcáru, zasažen sekaným olovem. Pachatel zatím zmizel v lesním šeru a celé okolí vˇerˇ ilo, že se tu udál akt nˇejaké pytlácké msty. Až po letech se pˇriznal jeden z hajných na smrtelném loži, že to byl tenkrát on, kdo pána zastˇrelil, a jako duvod ˚ udal nesplnˇený hrabˇecí slib. Nestal se totiž foˇrtem, jak mu bylo jednou vážnˇe slíbeno. – Empírový zámeˇcek neznašovský je obklopen Úpami a parkem se starými stromy, ale kašna už nezpívá na jeho nádvoˇrí a pˇešinky zarus˚ tají trávou. Jen cˇ tyˇri kilometry je vzdálený Týn nad Vltavou, kam se cesta svažuje, a my se tam vypravíme. Z nˇekolika stran jsem už pˇriputoval do Týna, a hned poprvé jsem musil pˇriznat, že rˇcení, které k jménu Týna pˇrišila rýmem lidová fáma, se naprosto rozchází se skuteˇcností pˇrekvapivˇe krásnou. Plynoucí rˇ eka zrcadlí sliˇcnost mˇesta, zduraznˇ ˚ enou návrším, na nˇemž stával hrad, jehož poloha dala osadˇe už ve dvanáctém století jeho 22


pojmenování. Bylo pod vládou berly pražských biskupu˚ a jeho rodák, profesor Sakaˇr, vylíˇcil historii mˇesta v cˇ tyˇrsvazkovém monografickém díle s láskou, s jakou se u všech Jihoˇcechu˚ projevuje rodácký cit. Staré vrby na ostrovˇe zastinují ˇ bˇreh a kolem celého bˇrehu sedí rybáˇri, tu v trávˇe, jinde na lodkách, a já se dívám od staré lodˇenice pˇres rˇ eku na zelenˇ a stˇrechy tohoto krásného mˇesta, jemuž tvoˇrí siluetu chrám svatého Jakuba. Ten mi pˇrichystal nejkouzelnˇejší týnské pˇrekvapení, dvˇe rokokové sochy na zpovˇednicích; marnotratného syna ve fráˇcku a koketní Maˇrí Magdalénu. I pˇred chrámem mužeme ˚ zhlédnout rokoko v kamenných statuích svatého Norberta a Františka Xaver-ského s kleˇcícím cˇ ernochem. Toto rokokové setkání vyvolalo vzpomínku i na básníka, jehož spanilost mˇela zdroje právˇe tady, v jeho rodném mˇestˇe. Antonína Puchmajera zná literární historie jako zakladatele celé básnické školy, autora pˇeti svazku˚ básní, horlivého spolupracovníka na Jungmanno-vˇe Slovníku i spisovatele Rýmovníku, jímž nejvíce uvízl v naší pamˇeti z pˇrednášek ve školních škamnách. Nechrne uˇceným pánum ˚ všechnu faktografii a pˇrivolejme si tváˇr živou, citlivou. Tento anakreontik, pˇredchudce ˚ Celakovského, byl básníkem, asponˇ ve svých nejlepších verších, zvláštního jasu; F. X. Šalda by upˇresnil tento pojem a rˇ ekl by, že byl ˇ pˇred Celakov-ským jedním z dobrých slovesných umˇelcu. ˚ Jemné rytectví jeho slok prozrazuje vypˇestˇený cvik tvárný i velikou vuli ˚ slohovou. Podivujeme se ještˇe dnes pˇresnosti jeho vidˇení i jemnosti jeho sluchu, v nˇemž vidíme mistra klasicky cˇ istého rýmu. Básenˇ Muj ˚ ráj ze sbírky Nové básnˇe vyšla už v roce 1798 – a ocitujme si ji dnes! Na pahorku žiji, Kde svuj ˚ domek mám Tu se v noci kryji. Tu muj ˚ byt i chrám. Dole uvˇencuje Tmavý horu háj: Hora tato sluje: Jaroslavuv ˚ Ráj! Domeˇcek muj ˚ vroubí Kolem v okolí Chladné, stinné loubí Z lip a topolí, Z loubí v sad se chodí Co rok po roce Z jara kvítí rodí, V podzim ovoce. Tu se, dokud voní, Leda na chvíli, Z ruže ˚ k ruži ˚ honí Zrádní motýli. V sadí mém až mílo, Jak by zvonky znˇel, Vˇre a zvuˇcí dílo Pracovitých vˇcel. Faráˇrské tusculum, ohlasy Gessnerových idyl, rokoko... jak myslíte, ale já se nemohu odpoutat od této pˇreˇcisté básnické práce a neobdivovat její hodnoty vizuální, hudební a to veliké úsilí skuteˇcného umˇelce zvládnout mateˇrštinu, za jeho dob tak chudou. Mohli bychom si ještˇe dlouho s obdivem vyprávˇet o této jedné jediné básni, ale zas mi napadá jiná souvislost. Zajímalo by mne, zda Vojtˇech Pavlásek, zdejší rodák a školský pracovník, kterého zná širší veˇrejnost jen z této úˇrední cˇ innosti a neví o jeho zálibách pro krásnou knihu a 23


obrazy, zda on, který miluje poezii, už má ve své bohaté knihovnˇe první vydání díla tohoto svého rodáka. Jemu bych je ze srdce pˇrál, ale pˇriznám se v tomto pˇrípadˇe i k troše závisti. Jdu svažitým námˇestím, jehož radnice s podloubím a krajkovím rˇ íms se sluneˇcnˇe usmívá svou žlutí, obdivuji barok arcibiskupského zámku z konce sedmnáctého vˇeku i jeho baroková kamna uvnitˇr, vzpomínám u staré školy na Karla Vinaˇrického, jehož nˇekterým básniˇckám se naši rodiˇce uˇcili ve svých školních letech zpamˇeti, zastavuji se i v mˇestském muzeu, kde mají kancionál, korigovaný Koniášem, i krásnˇe vykládanou truhlu, pocházející prý ze statku Petra Chelˇcického. Mají tu plno hezkých vˇecí, stojících za povšimnutí, at’ jsou to památky na starou solnici, rukopisná kázání Vinaˇrického, upomínky na oddaného ctitele týnského Karla Dewettera, kresby Jaroslava Vojny, zdejšího rodáka, i puvodní ˚ (snad?) loutky Matˇeje Kopeckého. Jeho hrob na zdejším hˇrbitovˇe je neznámý. Pomník mu postavili až pozdˇeji, kdy už o jeho puvodním ˚ hrobu nikdo nevˇedˇel. Nevím, jestli jsem nezapomnˇel na nˇekteré jiné duleži˚ tosti muzejních sbírek, ale chtˇel jsem vidˇet i kus nového života. Do Týna se stále vrací Miroslav Váša, malíˇr, grafik a ilustrátor, který vytvoˇril na týnské motivy nˇekolik grafických listu. ˚ Je rodákem budˇejovickým, ale gymnasium studoval v Tˇreboni, kde profesor F. X. Böhm objevil žákuv ˚ výtvarný talent. Na Umˇeleckoprumyslové ˚ škole byl žákem Kyselovým a Františka Tichého. Nejintenzivnˇeji pusobila ˚ na Vášovu obraznost studentská Tˇrebonˇ svými gotickými freskami Posledního soudu i velkou freskou svatého Kryštofa. Rád vzpomíná na podzimní za-mlženost kraje, kdy se od rybníku˚ valily do ulic pˇrízraky mlh, rozrustající ˚ se v strašidelné postavy. Se svým pˇrítelem, spisovatelem Radovanem Krátkým, citlivým pˇrekladatelem a nápaditým satirikem, vytvoˇrili spoleˇcný atlas strašidel nazvaný Bubáci i rozmarnou knihu Pamflety, s hezkými obrázky a veselým cˇ tením pro potˇechu srdce. Rozsáhlé ilustraˇcní dílo Vášovo zahrnuje celou širokou námˇetovou oblast od ruských klasiku˚ až po Zvonokosy. Na druhém bˇrehu rˇ eky vyrostla v posledních letech továrniˇcka, která je poboˇcným závodem píseckého Jitexu. Pˇred závodem kvedy na záhonech cˇ ervené ruže, ˚ peˇclivˇe pˇestˇené, kolem dokola se prostírá zahrada, kde si zamˇestnanci pˇestují zeleninu. Až k oknum ˚ dosahují pole a z druhé strany, rovnˇež plné zelenˇe, zaznívá rˇ eka. Hotel U zlaté lodi, stará lodˇenice i jedna písenˇ mi pˇripomnˇely dobu voraˇrské slávy. Adolf Heyduk ji ještˇe zachytil v rozmˇerné básni Dˇrevorubec, Mikoláš Aleš v jednom sgrafitu na píseckém Dvoˇráˇckovˇe hotelu, a nám 24


z ní zbyla jenom stará plavecká písniˇcka. Tato vzpomínka byla melancholická jako zastavení nad ztrouchnivˇelou lodkou, z jejíhož dna bohatˇe rostl žabník – melancholická jako jeden pˇríbˇeh z tˇricetileté války, který ˇ ˇ vypráví Václav Kapliˇcky ve svých Ctverácích... Reka plyne jako dˇrív, ale z plaveckých hospod už nezaznívá stará písen: ˇ Vstávej, má milá, už je den bílý. Vstávej, má milá, už je den bílý, já už musím mít šíf naložený, já už musím mít šíf naložený... Je to pˇredlouhá písenˇ o mnoha slokách, nˇekde veselá, jinde rozpustilá. Broukal jsem si ji, jda s malíˇrem Karlem Štˇechem z Týna podél rˇ eky až do Bechynˇe. Kus cesty za velikým lomem stojí na vysokém bˇrehu bílá kapliˇcka a pod ní se stékají dvˇe rˇ eky, Lužnice s Vltavou. Voda Lužnice má odstín zelenavý, Vltava hnˇedý až do cˇ erná. Na bˇrehu stál rybáˇr s udicí, vánek proˇcísl akátové listy nad kapliˇckou a pˇešina vábila ke Kolodˇejum. ˚ Jen si tam odbˇehnˇeme, chválu Lužnice vypovím v jiném vyprávˇení. Bylo trochu podmraˇcnˇe, když jsme tu putovali, a mnoho míst mi pˇripomínalo svou tichostí a atmosférou Corota, francouzského krajináˇre nejzasvˇecenˇejšího a nejbásnivˇejšího. Jez, most a zámeˇcek – a už jsme v Kolodˇejích. Sgrafito renesanˇcní cˇ ásti zámku doplní barok zámecké kaple, ale jen oko cviˇcené rozpozná staré zdivo puvodní ˚ tvrze a pokochá se freskou, zobrazující Pannu Marii v slávˇe nebeské. Vyjdˇeme zase k rˇ ece, kde štíhlé modˇríny vyvažují krásu architektury! V hospodˇe U Kuˇceru˚ mají starodávný rˇ ezaný krucifix, v rodˇe dˇediˇcný. Možná, Že pamatuje ještˇe Matˇeje Kopeckého, loutkáˇre, který zde na své dlouhé pouti vydechl naposledy. Neznáme jeho skuteˇcnou tváˇr, i hrob se propadl v zapomenutí, ale jeho Posvícení v Hudlicích a Loupežníci z Chlumu dodnes vzrušují dˇetské diváky. Kresby Mikoláše Alše s rázovitou postavou starého principála zaznamenávají jeho podobu vˇernˇeji a skuteˇcnˇeji, než ji mohli zˇrít jeho souˇcasníci. Toto divadelní vzpomínání nám pˇrivolalo jméno našeho souˇcasníka Alfréda Radoka, narozeného zde v Kolodˇejích, který cˇ eské divadelnictví proslavil v celém svˇetˇe svou Laternou magikou. A naše pout’ se vrací zase k rˇ ece Vltavˇe, míjejíc nové tuhové doly, kde pracovní ruch mˇení zdejší staletou tichost. Tísnˇena skalami a odrážejíc ve své hládi temný stín smrˇcin, plyne Vltava až k podolskému mostu, jehož elegantní kˇrivky betonových skruží se vznášejí vysoko nad rˇ ekou a po nich jezdí auta jako symbol a znamení nového cˇ asu. Dole plují kánoisté, pradleny máchají prádlo, rybáˇri svou trpˇelivostí zpomalují cˇ as a neradi vidí naháˇce v plavkách, plašící jim ryby. Než zátopa promˇení tato pˇrekrásná údolí v rozsáhlou vodní plán, ˇ 25


chtˇel jsem se ještˇe polaskat se starou rˇ ekou. Pˇred oˇcima mi vyvstávala celá ˇ Vltava, jejíž bˇrehy jsem pˇešky proputoval krok za krokem od Slap až k Cervené, a bylo mi teskno. Pˇríští poutník už neuzˇrí skalnaté stránˇe, kde kvetou oranžové rmeny a náprstníky, nepozasní se nad temným odrazem lesa na klidné hladinˇe veˇcerní rˇ eky, plné vuní ˚ a ticha, kdy bílá kˇrídla racku˚ svítí svým kolébavým letem. Zmizí pˇrívozy, mlýny, staré plavecké hospody a celé vsi, jako tˇreba Zupanovice, ale at’ budou nová jezera jakkoliv krásná, nebudou už mít poezii lesnatých strání a o starém životˇe rˇ eky se bude pˇríští pokolení dovídat jenom z knížek, jako tˇreba z Chalupného Vltavy. ˇ V Cervené jsem myslil na Václava Špálu, který tu v létˇe bydlíval v mlýnˇe u Adámku˚ na bˇrehu Hrejkovického potoka a namaloval nám svým spádným barevným rytmem modrou krásu letní Vltavy. Pˇriznal se mi kdysi, že tu zdejší modˇr cítil trochu melancholicky. Z mých malíˇrských pˇrátel tady maloval Josef Koˇcí, který sem chodíval ze svého letního bydlištˇe ve Vusí. ˚ Muzikantsky vychutnal melodii Vltavínu žák Vítˇezslava Nováka a dirigent opery Národního divadla František Škvor, který sem jezdí odmaliˇcka a Zvíkovu vˇenoval svou symfonickou básenˇ nazvanou Na starém hradˇe. ˇ Zhudebnil i dˇetské verše Cárkovy, které Kühnuv ˚ dˇetský sbor zpíval až v Paˇríži. Na starém hˇrbituvku, ˚ pˇrímo pod vˇeží, odpoˇcívá jeden z nejzamiloˇ vanˇejších návštˇevníku˚ Cervené, bývalý zemský president Podkarpatské Rusi Antonín Rozsypal, který sem jezdil cˇ tyˇricet let a k vˇecˇ nému spaní ˇ si vyvolil právˇe Cervenou, jejíž krása mu tolik uˇcarovala. Historici umˇení dobˇre vˇedí o románském farním chrámu svatého Bartolomˇeje, jehož knˇežištˇe má kˇrížovou klenbu a triumfální oblouk na patkách románské rˇ ímsy, jinde nevídané. Oltáˇrní obraz je novˇejší a maloval jej Václav šebele, Heydukuv ˚ asistent. Krásnou zvonaˇrskou práci pˇredstavuje zvon s reliéfem Ukˇrižování, ulitý v Roudnici roku 1637. Kolem kostela se prostírá hˇrbitov o tˇrech terasách, plný železných kˇrížku˚ a ptaˇcího zpˇevu, dole pod strání zpívá rˇ eka. Jaká jsou tu úchvatná jara, když zapípají první rackové, když ružovˇ ˚ e rozkvete lýkovec a šed’ skal pozdˇeji zazlátne citrónovou žlutí taˇrice. Od lesnatého úvalu Vltavy se krajina rozprostˇre zelení luk až k Oslovu a k jihu je vidˇet pˇredaleko, až tam, kde modravou linii obzoru pˇretíná vˇež novosedelského kostela. Poslední cˇ tvrtinˇe cˇ trnáctého století patˇrí i chrám svatého Linharta v Oslovˇe, dnes znaˇcnˇe pˇrestavˇený, kolem nˇehož se rozkládá náves s krásnými štíty, jejichž prvku˚ prý bylo použito ve výpravˇe Smetanovy Prodané nevˇesty od Vincence Beneše. Krásný vjezd má i statek, kde Šejnostova pamˇetní 26


deska nám pˇripomíná, že se zde roku 1881 narodil dr. Josef Kazimour, význaˇcný pracovník v oboru zemˇedˇelství. Blízkému kostelíˇcku svaté Anny, strmˇejícímu na pˇríkré skále, pˇrisoudila lidová povˇest ohromný zlatý poklad, který vyzdvihnou blaniˇctí rytíˇri, až bude naší vlasti nejhuˇ ˚ re. Naše pout’ smˇerˇ uje nyní k pˇrevozu U Uricha a pokraˇcuje dále k Dˇedovicum, ˚ vesniˇcce skryté v úžlabí pod lesem mezi vysokými lipami, a dál k hájence, odkud je vidˇet vˇež záhorského chrámu archandˇela Michaela, pˇripomínaného již roku 1351. Sestupujeme dolu˚ k Jistci na Sedláˇckovu stezku, odkud je pˇrekrásná cesta podle rˇ eky až do Písku. Vzpomínám na malíˇre Františka Zikmunda, který jisteckou konˇcinu miloval a jezdil sem rád v posledních letech svého plodného života. I grafik Vladimír Silovský si kreslil zdejší zákoutí svou pˇresnou a citlivou rukou. U Boreˇcnice si zase vyvolávám tváˇr básníka Františka Kašpara, jenž patˇrí do Boreˇcnice svým zrozením a dˇetstvím. Jak se zmˇenilo toto pˇrekrásné údolí Orlickou pˇrehradou, jejíž vody je zaplavily až k samotnému Písku. Modré obrazy Špálovy, kterými u Smetiprachu oslavoval rˇ eku Otavu, budou nám vyvolávat vzpomínky na její starou krásu, osamˇelá borovice na skalním útesu pˇripomene zrak ˇ richy, milence tohoto stromu i rodného kraje, Josef Velengrafika Josefa Reˇ ovský, malíˇr ranních barevných nálad této poetické rˇ eky a jejího lyrického kouzla, už nebude vysedávat na jejích bˇrezích, kde naše kroky vyplašily užovky, vyhˇrívající se na kamenech. Akvarely Václava Jansy, malované zde pˇred pulstoletím, ˚ pˇripomenou jen jako zkazku novému pokolení krásné výhledy z borových lesu, ˚ jež neúprosnˇe padly pod ranami seker. Toto louˇcení mé zavedlo stranou až k píseckému lesnímu hˇrbitovu. Vˇeru nemohli najít vhodnˇejší místo pro vˇecˇ ný spánek všech Píseckých, jejichž mˇesto se odpradávna pyšnilo rozlohou svého lesního bohatství. Žádný pocit umrlˇciny nás tu neprovází, žádná stísnˇenost ani smutek – jen ptaˇcí zpˇev tu podmalovává krásu návratu˚ a dole pod námi se roztéká kraj, plný historie a dˇelnosti daleko, daleko, až pod táhlé modravé jamby hraniˇcních šumavských hor.

27


Frána ˇ Šrámek

28


Když jsem já šel tou Putimskou branou – mapa mˇest a vesnic: 1 – Písek, 2 – Mirotice, 3 – Mirovice

29


30

Rejstˇrík

31

Rejstˇrík

Šrámek, Frána, ˇ 8 cˇ amara, 4

Kˇrižík, František, 6 kostel sv. Václava v Písku, 1

Aleš, Mikoláš, 1, 4, 8

Mácha, Karel Hynek, 4 Mˇesíc nad rˇ ekou, 8 mˇestská elektrárna v Písku, 6 Matˇej Louda z Chlumˇcan, 2 Mikuláš z Pelhˇrimova, 2 Mirotice, 4, 8 Mirovice, 6

Bˇreznice, 6 ˇ ek, 4 Bendl Stránecký, Václav Cenˇ bibliofil, 6 Chelˇcický, Petr, 2 Chváloˇreˇci, 2 Cigánské melodie, 4

Nˇemcová, Božena, 6

Dˇejiny Písku, 1 de Waldt, Ondˇrej František, 2 don Martin de Hoef Huerta, 2

otava, 1, 4 Písek, 1, 4, 6 Palacký, František, 6 Posel od Otavy, 4

empír, 4, 6, 8 Heyduk, Adolf, 4 Hus, Jan, 8

Quast, Jan Zachariáš, 4 Rieger, František Ladislav, 6

Jablonský, Boleslav, 4 Jan Lucemburský, 6 Jelení most v Písku, 1

Sedláˇcek, August, 1 Sláva ti, vlasti má, 4 32

ˇ REJSTRÍK

ˇ REJSTRÍK

Stˇríbrný vítr, 8 svatý Václav, 1 ˇ Tˇri doby zemˇe Ceské, 4 truvér, 2 Tyl, Josef Kajetán, 6 Zlatá stezka, 6 Zvíkov, 4

33

KAPITOLA 2. Když jsem já šel tou Putimskou branou

Recommend Documents