Druhá kapitola. Jsem Ramtha

Druhá kapitola: Jsem Ramtha

Druhá kapitola

Jsem Ramtha „Prošel jsem vším. Ze všeho, co jsem kdy udělal, jsem si odnesl dar moudrosti, a proto tím nikdy nebudu muset projít znovu. Jsem dokonalý a prodělal jsem vše potřebné, abych byl tím, kým jsem. Člověče, jak bys mohl vědět, co je to láska, kdybys nepoznal nenávist? Jak bys mohl vědět, co je to život, kdybys nestál na pokraji smrti? Slunce zapadne i poté, co zemřeš, a ptáci si tě ani nepovšimnou. Nevíš nic, dokud jsi to doopravdy neprožil.“ RAMTHA

23

Ramtha

J

sem Ramtha neboli Ram. V jazyce mé doby to znamená „Bůh“. Jsem velký Ram lidu Hindů, první člověk vzešlý z lůna ženy a beder muže, který opustil tuto planetu nanebevstoupením. Přenést se takto do jiné dimenze mne nenaučil člověk; dosáhl jsem toho skrze poznání Boha, jenž žije všude okolo nás. Než jsem dosáhl osvícení, nenáviděl jsem, vraždil, dobýval a vládl lidem. Byl jsem prvním dobyvatelem na této Zemi. Vedl jsem válečné tažení, které trvalo 63 let, a podmanil si tři čtvrtiny tehdy známého světa. Největší bitvu jsem však svedl o sebe sama, když jsem sobě a životu odpustil. Naučil jsem se sám sebe milovat a postupně láskyplně přijmout celý svět. Pak jsem dosáhl osvícení a odešel do prostoru nekonečného bytí. Do jiné dimenze jsem se přenesl před zraky svého lidu na severovýchodní straně hory Indus. Moji lidé – více než dva miliony mužů a žen – byli směsicí národa Lemurijců, obyvatel Iónie, později přejmenované na Makedonii, a kmene uprchlého ze světadílu zvaného Atlantida. Z mého rodu vzešla dnešní populace Indie, Tibetu, Nepálu a jižního Mongolska. Žil jsem na této Zemi v době před 35 000 lety. Narodil jsem se zoufalým a negramotným lidem, poutníkům ze země zvané Lemurie, kteří žili ve slumech v Onai, největším přístavním městě v jižní části Atlantidy. Sto let poté se kontinent rozpadl a zaplavila jej voda. Atlantidu obývali lidé vysokého intelektu a s jedinečnými vlohami pro vědecké poznání. Věda byla v jejich době na vyšším stupni než současná, protože Atlanťané začali chápat a využívat principy světla. Věděli, jak je přeměnit na čirou energii pomocí 24


toho, čemu říkáte laser. Měli dokonce letadlové lodi se světelným pohonem; byly sice velmi primitivní, ale mohly se pohybovat ve vzduchu i na souši. Také dovedli komunikovat s bytostmi z jiných hvězdných soustav. Hojně využívali technologie a nade všechno uctívali intelekt, a tak se postupně jejich náboženstvím stala věda. Lemurijci byli zcela jiní. Jejich sociální systém spočíval v komunikaci pomocí myšlenek. Neměli natolik vyvinuté technologie, ale zato oplývali duchovní moudrostí a rozuměli neviditelným veličinám tohoto světa. Moji předci uctívali a milovali jakousi neidentiﬁkovatelnou podstatu, něco, co je za Měsícem i hvězdami. Tuto sílu nazývali Neznámý Bůh. Byl to jediný Bůh, jehož Lemurijci vzývali, pročež jimi Atlanťané pohrdali – příčilo se jim cokoliv, co nesouviselo s vědeckým pokrokem. V Ramově době, kdy jsem byl malý chlapec, byl život težký a nuzný. Vědecká centra v severní části Atlantidy byla dávno zničena a země pozbyla své dědictví. Při pokusech s cestováním pomocí světla Atlanťané narušovali povrch mraků, které tehdy obklopovaly planetu ještě ve větší míře, než je tomu dnes například u Venuše. Když pronikli stratosférou, nastaly kruté mrazy a přišla velká voda, jež zaplavila většinu území Lemurie a severní části Atlantidy; lidé odtud uprchli na jih země. Bez technologického pokroku život na jihu postupně zprimitivněl. Poté, co severní část kontinentu skončila pod vodou, dostal jižní cíp země původní charakter Atlantidy a dále pustl pod vládou tyranů. Krutovládci lid řídili ne podle republikového, ale nevyvratitelného práva. Podle něj bylo na Lemu25

Ramtha

rijce pohlíženo jako na plevel; měli menší hodnotu než potulný pes. Zkuste si představit, že na vás plivou, močí a umýt se můžete jen svými slzami. Víte, že pes na ulici má lepší stravu než vy, a dychtíte po čemkoliv, jen abyste utišili křeče v břichu. V onajských ulicích bylo častým jevem brutální zacházení s dětmi a bití a znásilňování žen. Atlanťané míjející na ulici hladového Lemurijce si před nosem drželi plátěný ubrousek napuštený v jasmínové nebo růžové vodě – považovali nás za páchnoucí bídáky. Byli jsme míň než věci, bezduší, neintelektuální zpustlíci jen proto, že jsme nechápali svět vědy a nerozuměli pojmům jako světlo a plyn. Netíhli jsme k intelektuálnu, a tak z nás udělali otroky pro práci na polích. Někdy v té době jsem se narodil, to byl můj čas. Nechápal jsem, v jakém snu jsem se ocitl. Do světa arogance a stupidity intelektuálů přišel nový člověk. Neviním matku za to, že dodnes nevím, kdo byl můj otec. Neviním ji za naši chudobu ani nevyčítám bratrovi, že jsme neměli stejné otce. Jako malý chlapec jsem přihlížel tomu, jak matku zatáhli na ulici a znásilnili, a pak jsem sledoval, jak v jejím břiše roste nový člověk; věděl jsem, čí je. Byla nešťastná, protože nechtěla, aby na svět přišlo další dítě a trpělo na ulici stejně jako my. Matka byla příliš slabá na to, aby dítě sama porodila, a tak jsem jí musel při porodu pomáhat. Žebral jsem o jídlo, zabíjel psy a divoké ptáky, a protože jsem byl mrštný, po večerech jsem statkářům kradl obilí. Obstarával jsem pro nás potravu a matka kojila mou malou sestřičku.

26


Holčička z ní však vysála všechnu její životní sílu; neviním ji za to. Potom dostala průjem, nic v sobě neudržela, a tak také přišla o život. Položil jsem matku a sestru vedle sebe. Nasbíral jsem dříví a položil těla na ně. Pak jsem se odplížil do noci sehnat oheň. Pomodlil jsem se za obě ženy, které jsem tolik miloval, a pak jsem hranici rychle zapálil, aby pach jejich těl neupoutal Atlanťany. Kdyby se na to přišlo, odhodili by je v poušti, kde by padly za oběť hyenám. Když jsem přihlížel, jak se moje matka a sestra spalují v ohni, nenávist vůči Atlanťanům ve mně rostla jako hadí jed – a to jsem byl teprve malý chlapec. Když se údolím roznesly zápach a dým, vzpomněl jsem si na Neznámého Boha mého lidu. Nemohl jsem pochopit, jak může být tak nespravedlivý. Proč plodí netvory, kteří tolik nenávidí moje bližní? Co matka a sestra udělaly, že si zasloužily takovou strašnou smrt? Nevinil jsem Neznámého Boha za to, že mě nemá rád ani že nemá v lásce můj národ. Nevinil jsem jej za smrt matky a sestřičky. Nevinil jsem jej z ničeho; já jsem ho nenáviděl. Neměl jsem nikoho; bratra zajal královský místodržící, aby sloužil v zemi později nazvané Persie. Tam ho pro potešení místodržícího sexuálně zneužívali. Měl jsem čtrnáct let, byl jen kost a kůže a v srdci jsem nosil velkou zatrpklost. Rozhodl jsem se vyzvat Neznámého Boha svých předků na souboj – za to jediné bych byl ochoten položit život. Byl jsem předurčen ke smrti, ale jako vážený muž. Cítil jsem, že zemřít rukou pouhého člověka by pro mne nebyl dostatečně důstojný odchod ze světa. 27

Ramtha

Na vzdáleném horizontu se tyčila obrovská hora; bylo to tajemné místo. Napadlo mě, že kdyby existoval Bůh, určite by bydlel tam – nad námi všemi, stejně jako nad námi sídlili vládci naší země. Kdyby se mi tam podařilo vylézt, říkal jsem si, mohl bych se setkat s Bohem svých předků a ukázat mu, jak ho nenávidím za jeho nespravedlnost vůči mému lidu. Opustil jsem chatrč, v níž jsem přebýval, a vydal se na několikadenní putování k hoře. Živil jsem se kobylkami, mravenci a kořínky, které jsem cestou našel. Konečně jsem vystoupal na bělající se vrcholek zahalený do oblak a byl jsem rozhodnutý utkat se s Neznámým Bohem. Zvolal jsem: „Jsem člověk, proč tedy nemám žádnou důstojnost?“ Žádal jsem po něm, aby mi ukázal svou tvář, ale on mne ignoroval. Klesl jsem k zemi, usedavě se rozplakal a stékající slzy mi zamrzaly na tváři. Když jsem vzhlédl, spatřil jsem před sebou tajemnou ženu s obrovským mečem. Řekla mi: „Ó, Rame, ty, jehož duše je zlomená, tvé modlitby byly vyslyšeny. Vezmi si tento meč a ovládni sám sebe!“ Ani jsem nestačil zamrkat a byla pryč. Ovládnout sám sebe? Nedovedl jsem otočit ostří proti sobě a zabít se; vždyť jsem ani nedosáhl na rukojeť. Přesto jsem se tím úžasným mečem cítil být poctěn. Přestal jsem se třást zimou a konečně pocítil teplo. V místě, kam dopadly mé slzy, vyrostla rostlina tak sladké vůně a krásné barvy, že jsem ihned věděl, že to je květina naděje. Sešel jsem z hory s mečem v ruce. Tento den byl v historii hindského lidu zaznamenán jako Strašný den Rama. Na horu vystoupil chlapec, ale vrátil se muž. Už jsem nebyl slabý na těle, byl jsem Ram 28


v každém smyslu slova – mladý muž vyzařující odvahu, s mečem delším, než je on sám. Jen pomalu jsem si začínal uvědomovat svou novou existenci a nikdy jsem nepřišel na to, proč se mi ten podivuhodný meč najednou zdál tak lehký; bez problémů jsem jej unesl, ačkoliv by se na jeho rukojeť vešlo devět rukou. Vrátil jsem se do Onaie. Před městem jsem spatřil starou ženu, stála v poli a při pohledu na mne si stínila oči. Zakrátko všichni rolníci přestali pracovat a všechno se zastavilo. Vozy zabrzdily, pár oslů zahýkalo a pak celé pole ztichlo. Nato lidé popadli své skromné nástroje a rozběhli se ke mně, rozhodnuti následovat mne do města. Žádal jsem Atlanťany, aby otevřeli sýpky, aby se mí lidé mohli najíst. Místo toho mi naplivali do tváře. A tak jsme za trest srovnali Onai se zemí. Naši vládcové nebyli na souboj vůbec připraveni, snadno jsme je tedy přemohli. Vybrali jsme sýpky a pak město zapálili. Ani mne nenapadlo, že bych to neměl dělat – v tu chvíli mne nezajímalo, jestli zemřu nebo budu žít; už jsem neměl pro co. Když masakr skončil a oheň uhasl, stále jsem uvnitř cítil velkou bolest; moje nenávist ještě nebyla ukojena. Utekl jsem od lidí, abych se ukryl v horách, ale oni běželi za mnou, ačkoliv jsem je proklínal, plival po nich a házel na ně kameny. „Ram, Ram, Ram, Ram,“ skandovali, v rukách třímali své pracovní nástroje a obilí svázané do plátna a před sebou hnali ovce a kozy. Křičel jsem za nimi, ať mě nechají na pokoji a vrátí se domů. Oni však šli pořád za mnou – už neměli žádný domov. Jejich domovem jsem byl já.

29

Ramtha

Trvali na tom, že mě budou následovat, kamkoliv půjdu. Nakonec jsem všechny ty ubohé bytosti nejrůznějšího druhu shromáždil a vytvořil z nich armádu, svůj lid. Lidé to byli skvělí, ale vojáci? To težko. Od té doby však velkolepé Ramovo vojsko rostlo a sílilo samo. Jen na samém počátku čítaly jeho řady téměř tisíc členů. Stal jsem se jejich velitelem. Byl jsem barbar, který pohrdal lidskou tyranií, nenáviděl jsem a bojoval a byl jsem plně odhodlán zemřít. Neměl jsem strach ze smrti jako většina mých mužů, protože jsem chtěl odejít se ctí. Neznal jsem strach. Znal jsem jen nenávist. Když vedete vojsko sami a nemáte nikoho po svém boku, jen dav za sebou, nutně musíte být šílení. Pohání vás nesmírná síla zvaná nenávist. Toužil jsem skonat pod rukama toho nejdůstojnějšího nepřítele, pokud by mi jen prokázal tu čest. Vybíral jsem si ty nejváženější protivníky. Ale jak víte, kde není strach, tam je vítězství. Stal jsem se tedy velkým dobyvatelem. Přede mnou žádní dobyvatelé nežili, pouze tyrani. Stvořil jsem válku. Byl jsem prvním dobyvatelem na planetě. Přede mnou neexistoval žádný odboj proti aroganci Atlanťanů. Já jsem jej stvořil. Ve svém nepřátelství a touze jít za tím, co cítím, jsem se stal něčím, co by se dalo nazvat velikánem. Víte, co je to hrdina? Já jsem jím byl. Hrdina zachraňuje životy a ukončuje příkoří, a nejenže je ukončuje, on je také vytváří. Chtěl jsem se utkat se všemi podobami tyranie a také se mi to dařilo, přičemž jsem se postupně stal jedním z těch, kterými jsem pohrdal. Hnala mne touha vyplenit násilí a získat pro svůj lid větší respekt. Všechny bitvy a války nás posilova30


ly; křižovali jsme zeměmi, osvobozovali lidi, moje armáda postupně rostla a legenda o velkém Ramovi se šířila do všech stran. Byl jsem negramotný divoch, nevychované stvoření s obhroublým vystupováním. Deset let jsem táhl proti nevinným a prosekával si cestu řadou zemí, až mě jednou protivníci probodli velkým mečem. Pokud by ho ve mně nechali, mohl jsem přežít, ale oni ho vytáhli, aby se ujistili, že vykrvácím. Sledoval jsem, jak z mého těla na neposkvrněnou mramorovou podlahu odtéká řeka života, šarlatově rudý proud mé krve. Jak jsem tak ležel na studené zemi a sledoval, jak ze mě vytéká krev, uslyšel jsem hlas. Říkal mi: „Vstaň, vstaň!“ Pomalu jsem zvedl hlavu. Pohnul jsem levou nohou a vyrovnal ji. Pak jsem sebral všechnu svou sílu, zarazil pěst do krvácející rány a vstal. Stál jsem tam, z úst se mi řinula krev a přes prsty stékala až k nohám. Protivníci, kteří si nyní byli jisti, že jsem nesmrtelný, se dali na útěk. Moji vojáci mezitím pokračovali v obléhání města a do základu je nechali vyhořet. Nikdy nezapomenu na hlas, který mne přinutil vstát a nedovolil mi zemřít. Rozhodl jsem se najít toho, kdo ke mně promluvil. Svěřili mě na starosti ženám z mého lidu. Hruď mi obložily obklady napuštenými páchnoucí mastí. Byl jsem jim vydán napospas v celé své nahotě. O samotě jsem nemohl ani vykonat potřebu, což bylo velmi ponižující. Do dnešních dnů jsem přesvědčen, že smrduté obklady neměly napomáhat mému uzdravení, spíš odporné aroma, jež jsem vdechoval, mě mělo udržet při životě. Abych přežil, musel jsem během léčby hodně slevit ze své hrdosti i nenávisti. 31

Druhá kapitola. Jsem Ramtha

Recommend Documents