Josef Vričan – Po zapadlých stopách českých vojáků – z Julských Alp k Jadranu
Kapitola 1 Úvod Proč jsem propadl sočské frontě Od 1. světové války uběhlo devadesát let a zmizela generace Čechů a Slováků, jeţ s ní měla osobní zkušenost. Za ta léta se vytvořilo podvědomí, ţe tato válka byla nejdůleţitější událostí 20. století, od které se odvíjelo vše podstatné, co od základu změnilo svět a co toto století zvláštním způsobem 1 vychýlilo. „Byla prologem ke katastrofickému století." Winston Churchil řekl, ţe to byla největší válka v lidské historii. V ţádné jiné nepadlo tolik vojáků. Více neţ 9 miliónů. Mučení a kanibalismus byla jediná dvě zacházení s nepřáteli, jichţ se civilizované, křesťanské a k vědě se hlásící státy byly schopné vůči sobě zříci; uţitek této skutečnosti je však pochybný. Přinesla totiţ nové technické prostředky vhodné k masovému zabíjení: spolehlivé rychlopalné kulomety, otravné bojové plyny, letadla a strategické bombardování, tanky a do té doby nevídanou bezohlednost k civilistům. Objevil se srdcervoucí fenomén: uprchlíci. Ţeny, děti, starci byli 2 vyhnáni ze svých domovů a proţívali vlastní utrpení. Ruský generál Gurko při popisu uprchlíků, ustupujících spolu s ruskými vojáky v Polsku, napsal: „Muţi, kteří prošli jiţ několika válkami a vybojovali řadu krvavých bitev, mi říkali, ţe hrůzy polní bitvy se nedají srovnat s hroznými scé3 nami nekonečného exodu civilního obyvatelstva..." Obyvatelé Čech, Moravy a Slezska byli těchto hrůz ušetřeni. Přesto se první světové války zúčastnilo asi jeden milión dvě stě tisíc českých vojáků, kteří tak tvořili třetí největší skupinu mezi dvanácti národy rakousko-uherské armády. O českých vojácích však kolují kontroverzní informace. Tak byl vytvořen dvojí obraz českého vojáka. Jedna část tohoto obrazu je dílem německé nacionalistické propagandy, která vytvořila mýtus českého zrádce a zbabělého přeběhlíka k nepříteli, kterému vţdy prozradil vše, co věděl o postaveních jednotek, na jejichţ pozice následovala nepřátelská dělostřelecká palba. Vedle Němců stejný obraz českého frontového vojáka malovala také meziválečná česká publicistika, která z kaţdého českého přeběhlíka vytvářela mýtus národně uvědomělého odbojáře ve stylu básníka J. S. Machara: „Byli jsme jen otroci toho krvavého, lysého starce France Josefa, jejţ pokrytecky museli jsme uctívati, který nás poslal do války, jíţ jsme nechtěli. A my mu odpovídali zradou, zradou; zrazovali jsme, přebíhali jsme, prováděli jsme pasivní revoluci, zbaběle se drţeli na frontách, ale jakmile ti naši hoši přešli k ne4 příteli, obrátili své zbraně a bili se jako lvi." Hloubka rozdílu mezi německým a českým viděním českého vojáka na ruské frontě je nepřekonatelná, ale paradoxně oba pohledy vystihují totéţ: Češi v c. a k. armádě byli nespolehliví vojáci a tato pověst se s nimi táhne dodnes. Americká ministryně zahraničí Condoleeza Riceová, která studovala politologii na univerzitě v Coloradu u Čecha Josefa Korbela - otce bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrigtové, napsala ve své knize, kterou vydala Prin4
cetonská univerzita pod názvem Sovětský svaz a československá armáda, ţe Češi jsou zbabělý národ a jeho vojáci se nikdy nebránili okupačním vojskům cizího státu. Přesto existuje druhý zapovězený obraz českého vojáka z jihozápadní fronty v Itálii. Ivan Šedivý v knize Češi, české země a Velká válka píše, ţe „bojová morálka českých vojáků a jednotek se zásadně lišila v přímé souvislosti s nepřítelem, který proti českým vojákům stál, a ţe nebyla abstraktním, neměnným pojmem. Na východní frontě byla poměrně nízká, podobně jako v Srbsku. Velmi dobře naopak čeští vojáci bojovali v letech 1915-1918 na italské frontě. Je snad dokonce moţné říci, ţe zde patřili k oporám armády aţ do jejího naprostého konce". Při pouţití různých technik a metod jak nejodpovědněji zkoumat bojovou morálku českých vojáků v první světové válce, byla velká část zkoumání odvedena jiţ v minulosti, ale ani dnes toto úsilí není na mrtvém bodě. Navzdory obrovskému pokroku ve směru nového pohledu na vynikající bojovou morálku českého vojáka na sočské frontě, kterého dosáhl Josef Fučík ve své knize, a konec konců i na mém vidění, preferujícím do té doby výhradně legionáře, teprve prochozením stovek kilometrů po všech zachovalých obranných liniích a prostudování vojenských map z hlášení italské armády, tedy pohledu za strany nepřítele v přímé souvislosti na národnostní sloţení jednotek protivníka, které působily v prolomených a neprolomených úsecích fronty, jsem začal chápat srovnatelnosti bojových situací na nejtěţších úsecích rakousko-uherské obranné linie v Krasu, kterou nejúspěšněji bránili čeští vojáci a české pluky. Prostudoval jsem také slovinské pramenné materiály a poznal i některé zcela nové italské pohledy na italské ofenzívy u Soče, na „legitimní" obranu monarchie rakousko-uherskou armádou na národním území Slovinců. A tady existuje několik cest, po kterých lze dojít k vysvětlení nevídaného mnoţství italských zajatců a přeběhlíků podél Soče, ale i upadající bojové morálky maďarských jednotek po ústupu z Doberdobské plošiny či rakouských v Komenském Krasu, a nečekaně nadprůměrné „bojové morálky českých vojáků" v nejútočnějším pásmu Italů, kterým chtěla 3. italská armáda Duca ďAosta dobýt Terst. Ivan Šedivý v jiţ zmiňované knize říká, ţe u nás „zklamávají zatím i metody, jak tyto problémy odpovědně zkoumat. Posuzování bojové morálky jednotlivých národů podle počtu padlých, tedy i Čechů, je ovlivňováno neporovnalostí různých bojových situací. Bojovou morálku ovlivňovaly nejen faktory nacionální, ale velmi silně také sociální. Vycházet jen z pramenného hlášení velitelů o bojové činnosti svých jednotek je nespolehlivé, protoţe nadřízení měli většinou tendenci činnosti svých podřízených omlouvat nebo přikrášlovat, nebo naopak banální příhody dramatizovat. Situace nás tedy opravňuje jen k velmi obezřetným a střízlivým hodnocením. Bojová morálka českých vojáků a jednotek nebyla abstraktním, neměnným pojmem. Lišila se v přímé souvislosti s nepřítelem, který proti českým vojákům stál, a kolísala navíc v čase". Šedivý se přiklání k názoru, ţe „výpadky" českých vojáků v boji nebyly většinou motivovány uvědomělým odporem k Rakousku-Uhersku, mnohdy zřejmě dokonce ani národním cítěním, nýbrţ zejména postupně se rozvolňující vazbou k institucím monarchie a propojením zoufalé konkrétní momentální situace s pudem sebezáchovy.
Josef Vričan – Po zapadlých stopách českých vojáků – z Julských Alp k Jadranu
1. České válečně uměni z obrany země Slovinců v monarchii „překryl temný stín Švejka, umělé a historické postavy, která se stala načas nesmyslným, lživým symbolem stavu, který ve skutečnosti nikdy neexistoval". Celý svět však dodnes hodnotí Čechy podle Švejka. (J. MAREK. Pod císařskou šibenici, s. 16, podle jednoho historického časopisu.) Z dosud uvedeného vyplývá, ţe v české společnosti roste potřeba dopátrat se vlastní minulosti novodobých dějin a uchovat vojenskou čest českých frontových vojáků, která jim za válečné vystoupení u Soče právem náleţí. Vzala jim ji nová politická situace ve vytvořené mnohonárodnostní Československé republice, kdyţ se česká publicistika pokoušela nabízet vizi bezkonfliktní středoevropské budoucnosti, kterou pohodlně ubrání „noví hrdinové" ze slávou ověnčených le-
gionářských jednotek ze zahraničního odboje. Přesvědčila českou veřejnost o austrofilství českých vojáků a postupné z ní utvářela české vojenské exotikum v rakouských uniformách, které se sice úchvatně bilo, ale za stát, který uţ neexistuje. Pokud ale srovnáme na jedné straně obranné válečné vystoupení českých vojáků na italské frontě, zvláště v sočských bitvách na území Krasu, s těmi legionářskými u Zborova či na Doss Altu, rozdíly ve vojenské hodnotě jsou pozoruhodné. V krutých bojích v Krasu vynikali mladí čeští vojáci c. a k. vojska stejně jako staří Čechové-domobranci(k. k. Landsturm) zřejmě bez vzrušení a bez jakékoliv radosti. Na jejich kontě jsou však desetitisíce zabitých Italů, ale také přes 30 000 Čechů, kteří leţí na hřbitovech rozsetých po Krasu. Podle deníku legionářů byla situace u Zborova a na Doss Altu zcela jiná. Tam Čechoslováci nastupovali do boje se vzrušením a doslova s radostí. Na jejich kontě je hrstka zabitých nepřátel, s výjimkou Zborova, kde jsou však zabitými nepřáteli převáţně Češi. Na Doss Altu vzrušení a touha bojovat se ovšem brzy změnila v útěk z linie do opevněné kaverny. V Krasu hrozné dělostřelecké ostřelování a špatné zprávy od italských přeběhlíků o drtivé početní převaze útočníků spíše zvyšovaly u českých vojáků odhodlanost k boji, neţ aby ji sníţily, coţ se logicky mělo stát rozhodujícím faktorem pro pěstování obranné tradice Čechů obklopených Němci a výcvik jejich armády k obraně státu. Legionářští velitelé čsl. armády však nejhodnotnější vojenskou vlastnost Čechů, prokázanou českými vojáky při obraně země Slovinců v monarchii, vymazali z povědomí československých vojáků příkladem imbecilního českého hrdiny Haškovy knihy - dobrým rakouským vojákem Švejkem. Také výcvik československé armády v duchu kvalitních vojenských dovedností Čechů prokázaných v Krasu nadřadili výcvikem v tradici boje Čechů proti Čechům v bitvě u Zborova.
2. Celý velmocensky svět vysoce hodnotí za Velké války vynikající děla z plzeňské Škodovky a výbornou rakousko-uherskou obranu Krasu před Terstem. Jen Romano Prodi to před celou Evropou připomenul Čechům správně a věrohodně: Bylo to dílem českých mozků a českých vojáků. 5
Josef Vričan – Po zapadlých stopách českých vojáků – z Julských Alp k Jadranu
3. Škodova rodina Měsíc před vstupem Česka do EU jsem střídavě pobýval ve slovinských a italských archivech. Shodou okolností jsem byl v Gorizii, kdyţ italská televize ve svém zpravodajství z Bruselu přinesla rozhovor redaktora České televize s předsedou Evropské komise, Italem Romanem Prodim. Naši reportéři se tehdy ptali nejdůleţitějšího muţe evropského společenství, kdy ve svém ţivotě poprvé slyšel o Češích. Romano Prodi bez váhání odpověděl: „Kdyţ mi bylo deset let, tak od svého dědy, který bojoval v Krasu proti nepoddajným Čechům. A kdyţ pálila jejich děla, třistapětky moţdíře z plzeň-
4. Emil Skoda se synem Karlem 6
ské Škodovky, třásla se před nimi hrůzou celá italská armáda. Polovinu ze sto tisíc padlých italských vojáků v Krasu, pochovaných na terasách památníků v Redipuglii, mají na svědomí děla ze Škodovky. Buďte stateční, jako byli vaši vojáci v Krasu, a vyrábějte jen takové kvalitní výrobky, jakými byly vaše třistapětky moţdíře z plzeňské Škodovky, a ve společné Evropě se nikdy neztratíte." Tedy ne čs. legionáři z Doss Alta na straně Italů, ale čeští vojáci z obrany Krasu proti Italům a jedny z nejkvalitnějších děl první světové války - 30,5cm moţdíře ze Škodových závodů v Plzni - utkvěly Romanu Prodimu v hlavě při vzpomínce na to, kdy slyšel prvně o Češích. Tato kniha se pokouší představit čtenáři všechno, co Romano Prodi o českých vojácích na sočské frontě jenom naznačil. Nemusíme znát detailní příběhy českých obránců z kóty 144, ani z obou kót 208 (sever, jih) před lamianem po obou stranách Doberdobského jezera. Stačí si prohlíţet italské vojenské mapy, kde na nepohnutých, nebo jen na dvou jemně prohnutých místech obrané linie prvních dvou kót lze číst o nepoddajném obranném boji českých vojáků ve třech bitvách proti čtyřnásobné přesile italských děl i pozemního vojska. Všude vedle nich, kde došlo k prolomeni obrany, zajetí tisíců rakousko-uherských vojáků a ústupu do hloubky slovinského území monarchie, stáli v obraně Maďaři, Rumuni a Rakušané z alpských zemí. S těmito mapami v rukou jsem s italskými přáteli z Terstu, Duina a lamiana téměř po devadesáti letech v dobře zachovalých, ve skále vyhloubených zákopech a četných kavernách zkoumal, těmto Italům nepochopitelné, neúspěchy jejich armády na úsecích bráněných Čechy. Musela to být pro české vojáky hrůza, ale teď, při studiu terénu, ve kterém se úspěšně bránili, to byla jako vzduch průzračná vojenská dokonalost. „Adesso e' stata una perfezione militare," říkal můj průvodce a odborník na podzimní sočské bitvy v Krasu Renato Pachor z lamiana. Skvěle organizovaná obrana, jejíţ hodnota musela v poválečném Československu ustoupit vojenské slávě legionářů a francouzskému vojenskému umění. Abychom pochopili odhodlanost českých vojáků, proč tak zarputile bránili skalnaté území Krasu mezi Opatjim selem na severu a Monfalkone (Trţič) na pobřeţí Jaderského moře, potřebujeme toho vědět víc. Válka se vedla o kus slovanské země obydlené Slovinci. Češi a Slovinci v Předlitavsku byli křídly rakouského dvojhlavého orla. Bez těch křídel by tehdy Rakousko nebylo nic.
5. Rakouský císařský dvouhlavý orel rozkřidlen nad pobřežím severního Jadranu, jehož nejlepšími obránci byli Slovinci z Mariboru (IR. 47) a Češi z Prahy (IR. 28), Písku (IR. 11), Benešova (IR. 102) a Českých Budějovic (IR. 91)
Josef Vričan – Po zapadlých stopách českých vojáků – z Julských Alp k Jadranu
6. Čeští vojáci IR. 1/21 z Čáslavi od 10. GbBrig. 73. ID. FML. Ludwiga Goigingera rakousko-uherské armády na nových obranných postaveních na východním hřebeni Banjšické náhorni plošiny po ústupu pražské 21. střelecké divize z Golku na západním okraji plošiny. Obrana vrcholu Gomila nad Čepovanskou dolinou. Bez tohoto vzájemného propojení obou slovanských národů by Češi v Krasu nikdy nebyli nejlepšími vojáky rakousko--uherské armády. Je proto paradoxem, byť historicky podmíněným, ţe v Československu byli odepsáni jako neţádoucí austrofilové. Za bojové výkony a vysokou morálku při obraně národního území Slovinců, které bylo součástí jejich státu (ať jiţ jako Rakouska-Uherska, nebo jen zjednodušeně Předlitavska), jim pořád patří hluboký obdiv a úcta, které v sobě nesou trvalou inspirační hodnotu. Základní rysy těchto úspěšných bojů českých vojáků neobvykle objektivně odráţejí aţ četné články a studie italských odborných kruhů, které po roce 2000 věnovaly pozornost rakousko-uherské obraně klíčového cíle italských ofenzív - Terstu. Abych uchoval kontext této války, popisuji chronologicky všechny důleţité události od vyhlášení války Itálií aţ po katastrofu italské armády u Kobaridu. V rámci celkového obrazu pak vyzvedávám účast českých praporů v horských brigádách při obraně linie ve vysokohoří Julských Alp, kde čeští vojáci zaujímali obranná postavení tzv. za pochodu. Nevyhýbám se maďarské kalvárii na Doberdobské plošině, do jejíhoţ kontextu neodmyslitelně patří obnova praţského 28. pěšího pluku po znovudobytí jednoho z vrcholů Monte San Michele posledním nerozpuštěným pochodovým praporem. Nehledám však tolik diskutovanou proměnu českého vojáka z českého zrádce a zbabělého přeběhlíka v obávaného a uznávaného protivníka v krvavých řeţích desáté a jedenácté sočské bitvy, v nichţ účast českých jednotek na sočské frontě vrcholila, ale jiţ v sedmé, osmé a deváté, kdy boj Čechů vedle poráţených Maďarů, Rumunů a také Rakušanů z alpských zemí nejvýrazněji vynikl, a proto byl nejdůsledněji zamlčován.
Protoţe je účast Cechů mezi ostatními národy Rakouska--Uherska ve válce s Ruskem na východní frontě pořád vytrhávána z husté sítě historické provázanosti jako zrádcovská a zbabělá, snaţím se tuto vlastnost ukázat na ostatních národech v době, kdy podmínky na frontě byly pro všechny stejné, ale obstáli především Češi. Uvidíme-li tehdejší Čechy na nejvyšším stupni vojenské výkonnosti, nemůţe nám uniknout, ţe v Evropě uţ nelze českou společnost postihovat schématy, která hovoří pouze přechodem jistého počtu vojáků k nepříteli nebo délkou ústupu Sibiří. Přestoţe to jsou symboly hodnotící Čechy doma i za hranicemi oblíbené, pohyb v myšlení vojáků na slovinském území byl různorodější. I kdyţ vycházel ze zupáckých podmínek císařského středo-
7. Příslušnici 601. skupiny speciálních sil Armády ČR podnikli během šestiměsíčního působeni v Afghánistánu dvaatřicet bojových operací a zneškodnili či zadrželi několik vysokých polních velitelů hnutí Tálibán 7
Josef Vričan – Po zapadlých stopách českých vojáků – z Julských Alp k Jadranu evropského státu, jejich vystoupení byla v mnohém podobná roli tehdejších vojáků Kanady či Austrálie na straně Dohody na západní frontě a nepotřebuje rehabilitaci. Válečné události podzimního období roku 1916, kdy na jiţním okraji italské fronty mezi mnohonárodnostními jednotkami rakousko-uherské armády začaly v obranném boji zřetelně vynikat čeští vojáci, se odehrávaly v kontextu, ve kterém válčilo jedenáct evropských států. Na straně Dohody v britských silách odhodlaně bojovali také Kanaďané, Novozélanďané a Australané. Přestoţe Australanům byl anglický třídní systém vrchovaté odporný, cítili spřízněnost s ideou britského impéria, které vzniklo na bodácích britských vojáků, a cítili obrovskou povinnost pomáhat své mateřské zemi. Pro svou odvahu a útočnou sílu, které ovládal neobyčejný týmový duch, byli povaţováni za nejlepší vojáky. Zámořské země impéria ale trvaly na tom, ţe budou na západní frontě vystupovat ve formě svých vlastních jednotek, protoţe svou účast ve válce povaţovaly za důleţitý aspekt pro vybudování pocitu vlastní budoucí samostatné státní příslušnosti. Je moţno říci, ţe Češi mohli uvaţovat podobné, ale válečné operace Rakouska proti jejich slovanským bratřím Srbům a Rusům tento aspekt z myslí vymazaly, nebo přetrval jen částečně. Spisovatel František Kubka ve své knize osobních vzpomínek na Masaryka a Beneše Mezi válkami říká: „U Jedenáctých (písecký 11. pěší pluk) mi byly v Praze i na frontě nápadné soukromé i veřejné řeči aktivních českých důstojníků a jejich argumentace: Musíme se bíti, třeba by nám srdce pukalo, se slovanskými bratry! Buďme stateční jako husité! Vybojujeme tím našemu národu alespoň takovou samostatnost, jako mají Maďaři. Nemůţe nám být odepřena!" Tato agitace neměla na východní frontě nejmenší úspěch a Češi se Rusům vzdávali při kaţdé příleţitosti. Ale je moţné se domnívat, ţe v Krasu proti Italům uţ Češi uvaţovali podobně jako Australané na západní frontě. Vynikající boj proti dědičnému nepříteli Rakouska mohl být velmi důleţitý pro vybudování silného vlastního obranného pocitu k budoucímu vlastnímu státu a k nové státní příslušnosti, které uţ Rakousko po tak vynikající obraně svého starého státu nebude moci odmítnout... Boj Čechů a Australanů, co se týče krutosti bojů, je si v mnohém podobný. Australané se v bitvě na Gallipoli trvale zapsali do historie Velké války svým hrdinským vystoupením v celkově beznadějné situaci. Austrálie i Nový Zéland si kaţdoročně připomínají 25. duben, jako svůj válečný podíl na tomto krvavém vystoupení s Turky, protoţe jak se v Austrálii říká: „Jen hloupý národ zapomíná na své nejkvalitnější vojáky, kteří vzešli z jeho lůna." Jejich obdivované vojenské ctnosti z Gallipoli jsou dodnes také předmětem vojenského výcviku. Stejně dobře se na západní frontě zapsal do historické paměti Velké války další nepočetný národ britského impéria - Kanaďané. Dobytí hřebene Vimy Kanaďany v dubnu 1917 znamenalo obrovský vojenský úspěch, při kterém byl podán jeden z nejlepších válečných výkonů, k jakému vůbec došlo na západní frontě za celou válku. Kanaďané jej však zaplatili více neţ 11 000 padlých. Zůstalo zde přes 100 hektarů půdy rozryté krátery po vybuchlých granátech, jíţ darovali Francouzi navţdy Kanaďanům a osázeli ji stromy z této země. Nade vším se tyčí mohutný pomník, na němţ je 11 500 jmen kanadských vojáků, kteří padli na zdejším bojišti, avšak jejich pozůstatky nebylo moţné identifikovat a pohřbít. 8
Po desáté sočské bitvě zbyla v devíti vyznamenaných českých plucích v Krasu necelá pětina muţstva. Na vojenských hřbitovech rozsetých po Krasu leţí přes 30 000 českých vojáků. Pozůstatky dalších tisíců Čechů nebylo moţné identifikovat a pohřbít, zůstaly rozházeny po kamenitém povrchu Krasu. Kdyţ chtěl Mussolini začít stavět pietní místo s mohutným pomníkem na vrcholu kóty 144 (Arupacupa), musel nejdříve nechat posbírat kosti z českých vojáků, které při Benešově návštěvě v Říme tolik obdivoval, ale které Beneš nazval „Rakušáky". Házeli je do úzké, spirálovité, asi 70 m hluboké propasti uprostřed východního úbočí kóty 144, na jejímţ dně je slyšet tekoucí vodu. Je to nejkrásnější společný hrob českých obránců kóty 144, jaký jsem kdy na svých toulkách po stopách českých vojáků na sočské frontě potkal. Nedaleko, na vrcholu pahorku Cerje, staví Slovinci obrovský památník obráncům národního území Slovinců v Krasu. Do dlaţby chtějí umístit také kamenné dlaţdice s názvy českých pluků, které v pěti sočských bitvách bránily slovinský Kras... V Česku byl statečný obranný duch Čechů z Krasu vymazán z paměti českých lidí a nikdo posléze ani netušil, ţe za té zatracené Velké války byli Češi stejně dobří vojáci jako obdivovaní Australané a Novozélanďané na Gallipoli nebo Kanaďané na západní frontě. Jde tedy o to, aby občané dnešního idylického Česka mohli být schopní sebevědomé reakce na různé názory, třeba americké ministryně zahraničí Riceové, ţe Češi jsou zbabělý národ, nebo na názory nejčerstvější: „Půjde-li do tuhého, budeme my, Rumuni, bojovat a Češi pořádat semináře" (rumunský prezident Ion lliescu na summitu NATO v Praze roku 2002; podle Frankfurter Allgemeine Zeitung z 22. 11. 2002; literární příloha Práva Salon, 4. 9. 2003). Proto by nejlepší vojenská vystoupení českých frontových vojáků v Krasu, která jsou z pohledu vojenství v obraně Čechy patrně dosud nepřekonána, a která kvalitou boje mnohonásobně převyšují zglorifikvaný boj čs. legionářů, měly zcela bez výhrad zapadnout do historie českého vojenství jako všeobecný příklad bojové morálky po straně vojenské. Budeme-li se vţdy poučovat jen z literárních, publicistických a archivních prací se zvláštním zřetelem na historii obou našich odbojů po straně politicko-vojenské s důrazem na ozřejmění našich bojů za svobodu a nebudeme se poučovat z toho, proč jsme si tu svobodu nebránili, kdyţ jsme ji uţ měli, a říkat přitom, ţe jsme zvítězili, kdyţ jsme se jí dobrovolně zřekli, abychom o ni mohli bojovat v cizině v odboji, bude to po straně vojenské poněkud postavené na hlavu. Pramení to ze studu za vychloubání jak jsme přebíhali k nepříteli a zrazovali, protoţe se stydíme opřít o fakt, kdy jsme nepřebíhali a nezrazovali, ale naopak byli jsme v boji vynikající, jenomţe to zase nebylo na vítězné straně. Jestliţe dnes posíláme české vojáky do války v Afghánistánu, kde musí čelit raketovým útokům a sebevraţedným atentátům (Právo, 23. 11. 2006), nemůţeme je vychovávat v legionářském duchu českých esploratorů (= rozvědčíků), kteří v italských horách u Piavy českými písněmi vábili české vojáky rakousko-uherské armády ke zběhnutí k italské armádě. Dnes by bylo nanejvýš pošetilé poţadovat, aby čeští vojáci v Afghánistánu bojovali jako čs. legionáři v Itálii. Musí bojovat jako čeští vojáci v Krasu. Tak proč si je nepřipomínat? Čest všem výjimkám po listopadu 1989, kdy vyšly od konce 1. světové války první hodnotné dokumenty o vojenské síle českých vojáků v rakousko-uherské armádě.
Josef Vričan – Po zapadlých stopách českých vojáků – z Julských Alp k Jadranu Italští vojáci byli vnímáni jako nemilosrdný útočník, se kterým museli čeští vojáci bojovat s naprostým přehledem a s plnou energií při zabíjení, aby sami nebyli zabiti. Tálibánští útočníci jsou zákeřnější, kdyţ zabíjejí i civilisty, a to i děti. V obou případech je zabíjení útočníků prioritou. Známá fotografie českých vojáků u kulometu, kteří kosí italské vojáky, a fotografie v Právu, na níţ čeští vojáci 601. skupiny speciálních sil Armády ČR zabíjejí v Afghánistánu vojáky hnutí Tálibán, si ani s odstupem devadesáti let v ničem nezadá. A vůbec netvrdíme, ţe jsou to jen odváţní gladiátoři, které nás NATO poţádalo vyslat do války, kterou 'nechceme, ale říkáme jim čeští vojáci, začleněni do operací NATO v misi ISAF v Afghánistánu. A jsme hrdí, ţe mezi mnohonárodními jednotkami NATO patří mezi nejlepší vojáky, jako byli v Krasu mezi mnohonárodními rakousko-uherskými jednotkami nejlepší čeští vojáci, které jsme však zatratili, protoţe nesplňovali politickou roli prvního odboje. Kniha sama o sobě nemůţe napravit křivdy, kterých se českým vojákům za jejich statečný boj u slovinské řeky Soče dostalo od samotných Čechů mezi válkami a také po druhé světové válce. Pokouším se v ní však učinit z jejich statečného obranného boje nedílnou součást v širších souvislostech české účasti v první světové válce. Budeme-li o boji českých vojáků v Krasu uvaţovat jako Australané nebo Novozélanďané o svých vojácích na Gallipoli, ţe i jejich chování v řadách rakousko-uherské armády bylo důleţité pro vybudování vztahu k budoucí státní příslušnosti, kterou stále viděli, jako Masaryk na počátku války, ve formě českého státu v rámci monarchie, budou jejich bojové výkony navţdy ceněny jako výborné.
8. V srpnu 2008 obnovili Slovinci na Mrzlem vrhu památník II. praporu královéhradeckého 18. pěšího pluku za účasti velvyslankyně České republiky a duchovního z Plzně
Prameny: 1) Robert Kvaček - Občas se v této zemi obtížně potlačuje pláč, rozhovor vedený Janem Sternem, Právo v literární příloze Salon, 4. 9. 2003) 2) Martin Gilbert - První světová válka - úplná historie, První vydání v českém jazyce, Praha 2005 3) lan Westwell - První světová válka den po dni - Naše vojsko, Praha 2004, překlad Jan Krist 4) J. S. Machar - Řeč básníka na hradě Pražském 8. listopadu 1918 k české mládeži in Jsme svobodni po 300 leté porobě, Praha 1918 9
