Josef Pejchal: Neviděl jsem ani díl Ordinace

K Ř E S Ť A N S T V Í

rtá epo

vK

P r o m ě n a : ypadat v Nebojte se

Test: Je na mě

AD

V L A S T N Í

K Ů Ž I

ž:

aži m a S ambod R

N A

! e l ě v k s

naštvaný celý svět?

Herec

Josef Pejchal:

Neviděl jsem ani díl Ordinace

A D S P ECI Á L 2 0 07 – J A RO

CE N A 2 5 K Č

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Teologická fakulta K n ě žs k á 8 , 3 7 0 0 1 Č es k é Bu d ě j ov i c e, tel . : 3 8 7 7 7 3 5 0 1 , w w w. t f . j c u . c z Poslání TF JU Teologická fakulta JU se ve vědecko-pedagogické činnosti zaměřuje jak na oblast teologie a filosofie, tak na oblast sociální práce a výchovy, kde je kladen důraz na křesťanské, etické a sociální hodnoty.

Pro akademický rok 2007/2008 jsou zájemcům o studium na Teologické fakultě JU nabízeny tyto studijní obory: Termín pro podávání přihlášek:

do 15. března 2007 Bližší informace: studijní oddělení TF JU (tel.: 387 773 504(12), (13), e-mail: [email protected]); www.tf.jcu.cz

Celoživotní vzdělávání: Teologická fakulta JU též realizuje vzdělávací programy v rámci Celoživotního vzdělávání určené pro zájemce o prohloubení a rozšíření svých vědomostí, kvalifi kací. Aktuální programy pro rok 2007/2008 a podmínky pro přijetí do kurzů budou zveřejněny na www.tf.jcu.cz v červnu 2007. Bližší informace lze získat u Mgr. T. Trávníčkové (tel.: 387 773 504, e-mail: [email protected]).

Bakalářské studijní obory (tříleté studium): ▶ Humanistika (prezenční studium) ▶ Náboženská výchova a etika (prezenční a kombinované) ▶ Pastorační asistence (prezenční a kombinované) ▶ Pedagogika volného času (prezenční studium) ▶ Sociální a charitativní práce (prezenční a kombinované) Magisterské studijní obory (pětileté studium): ▶ Teologie (prezenční studium)

Požehnání z Vatikánu pro nové ADéčko

úvodník

Pro časopis AD je letošní rok zlomový, chce vykročit opět jako samostatný titul pro -náctileté křesany. Proto redakce s velkou radostí uvítala podporu svého úsilí přímo od státního sekretáře Vatikánu, odkud obdržela následující dopis.

Posílám redakci a čtenářům časopisu AD – Anno Domini, časopisu pro mladé v České republice, své srdečné pozdravy a přání úspěšného nového roku co do přemýšlení, nasazení, růstu ve víře a věrném svědectví.

Navazující magisterské studijní obory (dvouleté studium): ▶ Pastorační asistence (kombinované studium) ▶ Učitelství náboženství a etiky (kombinované studium)

Se zvláštním požehnáním Tarcisio kardinál Bertone V Římě 31. ledna 2007

Doktorské studijní obory (tříleté studium): ▶ Systematická teologie (prezenční a kombinované) ▶ Teologická antropologie a etika (prezenční a kombinované)

obsah Milí věrní, otvíráte nové Ádéčko, které je obsahově i graficky nové, vyšperkované požehnáním druhého muže po papeži. O grafice se nemá smysl příliš rozepisovat, jen doufám, že se vám bude líbit. U obsahu je to o něco složitější: přinášíme nové rubriky (např. Reportáž z cest, Proměna, Svatí do dnešních dní) i témata (třeba Adrenalin). Možná vás napadá proč? Jednoduchá odpově. Věříme, že nová témata přitáhnou k časopisu nové čtenáře, dál věříme, že se díky novému obsahu bude Ádéčko lépe číst mladým, jimž je v prvé řadě určeno. Z vašich ohlasů víme, že věrní odběratelé Ádéčka – světe, div se – stárnou, zakládají rodiny a někteří si dokonce pořizují děti, které také rostou... Čtou ale časopis, který chodí jejich rodičům? Byli bychom rádi, kdyby tomu tak bylo. I proto jsou některé rubriky „generační“. Najdete je? Těšíme se na vaše ohlasy, nápady a náměty! Jiří Kučera

úvodník Žehnají vám z Vatikánu!

1

Anketa Zajímá tě spolupráce duchovních s totalitním komunitickým režimem?

2

Rozhovor Á, pan doktor přišel

4

Svatí do dnešních dní Valentýn

7

Reportáž z cest Sama v Kambodži

10

Proměna Tvář je oknem do naší duše

16

Test Je na mě naštvaný celý svět

21

Poradna a dopisy

28

P. S.: Jestli se nám podaří dostat se v březnu ke kardinálu Bertonemu osobně, těšte se v dalším čísle na rozhovor s ním!

www. p o r t a l . c z/ a d

3

spolupráce kněží s totalitním komunistickým režimem

anketa

Veronika Zajímá tě tato problematika? Hovoříš o ní s někým doma, ve společenství, ve škole? Jakým způsobem tyto zprávy vnímáš a jak jim rozumíš?

Před nedávnem se česká média začala znovu zajímat o spolupráci kněží s totalitním komunistickým režimem. Bývalá disidentka Marie Rút Křížková dokonce v této souvislosti poslala kardinálu Miloslavu Vlkovi otevřený dopis, v němž ho vyzvala právě k vyrovnání římskokatolické církve a jejího kléru s působením v letech 1948–1989.

Dan 20 let, student Mě osobně tato problematika příliš nezajímá a ani jsem si nevšiml, že by se řešila v médiích. Z mého hlediska se spolupráce s StB nemůže chápat jako něco v každém případě negativního, protože obvinění ze spolupráce může být lživé nebo lidé mohli spolupracovat z donucení. Také je tu další aspekt – v každém společenství se vyskytují jak lidé dobří, tak ti zlí a katolická církev bohužel není výjimkou (ačkoliv věřím, že v církvi je zlých lidí méně než je obvyklé v jiných společenstvech).

Markéta 20 let, studentka O těchto tématech se občas bavíme doma nebo s přáteli. Myslím, že je správné o těchto věcech veřejně mluvit a nějakým způsobem je uvést na pravou míru. Důležité je také, kdo o tom mluví nebo píše. Pokud nějaký senzacechtivý pisálek začne psát, jak jsou kněží strašní, a hodnotit, kteří jsou dobří a kteří špatní, může to uškodit… To, že někdo podepsal spolupráci, o něm ještě nic nevypovídá. Je rozdíl, jestli někdo na silný nátlak

4

w w w. p o r t al . cz / ad

kývl, ale pak nikomu neublížil, nebo jestli vědomě a schválně někoho poškodil. Velmi obdivuji ty, kteří i přes mnoho těžkostí dokázali odolat. Ne každý ale má tolik síly… Sama nevím, jestli bych to dokázala.

Blažena 15 let, studentka Nezajímá mě to. Nemluvím o tom s nikým. O této zprávě jsem vůbec neslyšela a nezajímá mě.

Jan

Lukáš

20 let, správce IT Ne. Ne. Domnívám se, že jde o nezávažnou věc.

24, student Nezajímá mě to, absolutně.

20 let, studentka V roce 2003 mě to hodně zaujalo, jelikož se to týkalo kněze, který mě křtil a kterého jsem docela dobře znala. Ranilo mě, že si to mohou o něm média myslet. Jednalo se o P. Prokopa z kostela sv. Václava, učil tehdy na teologické fakultě. V době medializace sám odešel z fakulty. V tomto období mi pomohla věc objasnit moje rodina. Myslím si, že by se mělo nějak vysvětlit, kdo spolupracoval a kdo ne, docela mě štve, že jsou někteří neprávem očerněni a jsou uvedeni v seznamech StB.

Tereza 21 let, studentka Ano, tato věc mě hodně zajímá a velmi oslovuje. Myslím, že by se o tom mělo víc mluvit. Často se o tom bavíme s přáteli a myslím si, že ti lidé, kterých se to týká, by se měli přinejmenším omluvit.

Jana

Filip

15 let, studentka Nezajímá mě to, nemám ráda politiku ani věci s ní související.

18 let, student Byl jsem informován z církevních kruhů, ne z médií. Tyto zprávy nejsou pro mě nijak překvapivé, ani špatné. Myslím si, že většina těchto lidí to udělala z úplné beznaděje a ne čistě jen z vlastního prospěchářství. Zprávy by mě asi moc nezajímaly, nechci se v tomto případě pitvat v minulosti, když neznáme všechny okolnosti.

Eva 20 let, studentka Jelikož jsme ateisté, o spolupráci církve s komunistickým režimem se u nás vůbec nemluví. Otce spíše zajímá, kdo na něj za komunistů donášel, a maminka říká, že te už je to jedno. Je ale pravda, že ti lidé, co to dělali, stále žijí mezi námi jako bezúhonní občané. Otázka je, co je k této spolupráci tenkrát vedlo. Doba byla úplně jiná. Znám případ otce, který po dlouhém zvažování spolupráci odmítl a jeho dceru kvůli tomu vyhodili z vysoké školy… Nechtěl donášet na své známé.

Jiří 19 let, student Vím, že je tato problematika aktuální, spíše jsem o ní slyšel v církvi než v médiích. Myslím, že bude spíše přeceňována, ale nemůžu k ní zaujmout názor, protože jsem nezjiš oval podrobnosti ani problematiku nikde nediskutoval.

Hana Tereza 23 let, studentka Tato problematika mě zajímá, doma o ní nemluvíme (asi se nás příliš nedotýkala), ve společenství s vrstevníky občas. Vnímám to tak, že spousta dobrých lidí byla tímto i nevědomě očerněna (doufám, že kněží nebyli ochotni udávat osobní informace o svých farnících…), ale moc tomu nerozumím.

Lukáš 26 let, student Překvapuje mne, že jsou reakce církevních představitelů tak podrážděné. Vždy je to část historie církve, se kterou je třeba se vyrovnat a nezakrývat ji, abychom mohli pokračovat dál. Přijde mi, že se celá naše společnost nevyrovnala s dědictvím minulého režimu, včetně církve. Nemám potřebu pranýřovat jednotlivé osoby, ale spolupráce jako taková je přes všechny polehčující důvody jednoznačně špatná, a to se nemá bagatelizovat.

www. p o r t a l . c z/ a d

5

rozhovor

Ordinace ale není tvoje první filmová zkušenost. K filmu jsem se dostal už během studií. Hrál jsem třeba ve dvoudílném televizním zpracování Johanky z Arku Johančina bratra Michela. To byla opravdu krásná zkušenost. Ruce nám špinili, zuby žlutili… Znají lidé víc MUDr. Suka, nebo divadelního herce Josefa Pejchala? Většina lidí mě zná jen jako doktora Suka ze seriálu. Když dnes někomu dávám podpis, tak většinou píšu MUDr. Adam Suk a teprve pak svoje jméno, aby lidé věděli, kdo jsem. Co se týče divadla, tak působím v Pardubicích, kde mám již čtvrtou sezonu stálé angažmá, a tam mě někteří lidé znají i odjinud než z televize.

Á pan doktor přišel ... Asi to zní divně, ale Ordinace jsem neviděl jediný díl, nemám televizi. „Prosím vás, vyfotil byste mě tady s panem doktorem?“ zeptala se mě na jednom setkání mládeže v Pardubicích asi čtrnáctiletá slečna. Pak mne odvedla ke stanu, na který zrovna kluci upevňovali nápis „Ordinace, MUDr. Suk“. Trochu zahanbeně jsem se ptal, o co jde. Očima mi bylo sděleno, že jsem asi spadl z měsíce nebo jsem úplně mimo: „Přece o Ordinaci v růžové zahradě!“ A v Ordinaci přece hraje Josef Pejchal. Co tě přivedlo k divadlu, potažmo k filmu? Pocházím z Českého Krumlova a tam jezdili za mými rodiči jejich přátelé, kteří byli uměleckého zaměření. Například František Skřípek, v současnosti ředitel mladoboleslavského divadla, Štěpán Žilka, bratr Veroniky Žilkové, hudebník, a další. A oni mě jednou vzali do Divadla Jiřího Wolkera, kde hráli nějakou pohádku. Poprvé jsem se tak dostal do zákulisí a byl to pro mě tak silný zážitek, že si to pamatuji dodnes. Podíval jsem se na jeviště, do rekvizitárny a maskérny… K vlastnímu hraní jsem se ale dostal na faře, kde jsme nacvičovali různé hry, třeba o svatém Václavovi. Nacvičili jsme také pašije, tam jsem si zahrál Jidáše. Na té roli se mi hrozně líbilo, jak jsem tam mohl třísknout těmi penězi…

6

w w w. p o r t al . cz / ad

Pak jsem začal chodit do dramaáku. Po základní škole jsem šel automaticky, stejně jako moji starší bráchové, na gymnázium. Vůbec jsem tou dobou nepřemýšlel, co dál. Ale táhlo mě to na nějakou uměleckou školu. Bavilo mě hrát na housle, tancoval jsem i zpíval. Co na to rodiče? Táta je inženýr, maminka byla soudkyně, takže byli zaměření trochu jinak. Nakonec jsem udělal přijímačky na konzervatoř a v 17 jsem odešel do Prahy studovat konzervatoř. V současnosti, když účinkuješ v seriálu, tak jsi velmi populární… Populární jsem, to ano. Lidé mě poznávají… Je to věc příjemná, někdy víc, jindy míň. Když jsme byli nedávno v jednom z dětských domovů, tak to bylo příjemné. Člověk ani nemusel nic hrát, stačilo, že jsem tam byl přítomen. Prostě média z vás udělají známou osobnost, ani o to nemusíte stát. Tam jsem poznal, že dětem stačí fotka, podpis nebo si s nimi chvilku povídat, a ony z toho mají opravdovou radost. Je to ale nesdělitelné. Z takové popularity mám radost a nezříkám se jí. Naopak, jestli obyčejný podpis udělá někomu radost, tak se podepíšu klidně stokrát. Díváš se na Ordinaci v televizi? Jsem moc rád, že jsem se do Ordinace dostal. Možná to zní divně, ale neviděl jsem jediný díl, protože nemám televizi.

Poprvé jsem tě potkal na setkání animátorů v Pardubicích. Pracuješ jako dobrovolník? Jako malý kluk jsem ještě za komunistů jezdil na chaloupky (tajné prázdninové pobyty pro mládež, pozn. redakce), takže znám Reverenda (P. Pavel Kadlečík, SDB, pozn. redakce) a „starou chaloupkovou gardu“. To bylo úžasné období. Později jsem jezdil jako animátor s českobudějovickými salesiány. Salesiáni jsou pro mě taková druhá rodina. Vždycky kam přijdu, tam potkávám známé, protože salesiáni jsou všude. I proto jsem byl rád, že jsem se dostal do angažmá v Pardubicích, protože i tam mají salesiáni středisko. I za to, když mě Bača (P. Jindřich Čáp, SDB, ředitel střediska, pozn. redakce) oslovil, zda bych nepomáhal s organizací soutěže ve zpěvu Cecilka a Cantate bimbi. A loni jsem odmoderoval už třetí ročník. Chodíš tam pravidelně, nebo občas? Spíš jen někdy, protože pracovní vytížení mi příliš nedovoluje chodit pravidelně. Snažím se – co se pravidelnosti týče – chodit na mši svatou do jednoho z pardubických domovů důchodců. Pečovatelky jsou někdy trošku v rozpacích, kdo to tam mezi dědečky a babičky chodí. A co děláš ve volném čase pro sebe? Hrozně rád hraju fotbal. Asi nejčastěji pod hlavičkou farnosti v Horních Počernicích a v Pardubicích hraju s doktory. Dokonce tam hraju s jedním gynekologem-porodníkem, připadám si tam skoro jako mezi svými… (smích). Občas, když

Víra je pro mě živá, hodně mě držela nad vodou, když jsem to potřeboval. Bůh byl prostě vždycky tam, kde jsem ho zrovna potřeboval. mají tendenci bavit se o tom, co je nového v práci, tak se mě ptají, co u nás na oddělení. Odpovídám, že si nikdy neberu práci domů… (zase smích). Nemají tendenci konzultovat nějaké problémy? Mně se to zatím nestalo, ale kolega ze seriálu Roman Zach se do takové situace dostal. Když byl jednou v hospodě, přišla za ním nějaká starší mírně podroušená paní začala: Mám tyhle a tyhle problémy. Řekni mi, co to je? A Roman měl najednou problém, co s tím, protože ji nechtěl příliš zklamat, na druhou stranu ale není doktor. Tak to riskl a povídá: Moje známá měla podobné problémy, a tak by se mohlo tohle o tohle, ale bez vyšetření to nejde stanovit přesně. A ta paní povídá: „Dobře, doktore!“ A Roman si oddechl, že si jako „lékař“ zachoval tvář a divačku udržel… Jak se ti jako věřícímu žije ve světě showbyznysu? Tím, že jsem věřící, se nechlubím, ale ani to netajím. Nemám zájem a ani důvod se zviditelňovat proto, že jsem věřící. Není to moje zásluha. Jsem herec, svou kariéru nestavím na tom, že jsem věřící. Vím, že pár lidí v mém okolí je věřících, třeba Marek Eben či Simona Postlerová. Nepředhazuje ti někdo, že svět filmu není pro věřícího? Někomu se třeba nemusí líbit, že hraju v seriálu, už jsem se s tím i setkal. Jeden kostelník mi vytýkal, že divadlo a film je jedna velká špína a že co řekně režisér, to se musí dělat, a milostné scény, sex atd. Osobně jsem měl jeden problém, když jsme natáčeli scénu, kdy měla jedna těhotná pacientka potratit nemocné nedonošené dítě. My stojíme nad lůžkem a diskutujem, najednou tam vběhne otec dítěte a říká: „Já žádnýho magora nechci. Doufám, že jí ten potrat nevymlouváte!“ A moje postava k tomu říká, že nikoli, že zákrok provedeme druhý den a budeme se snažit, aby nikdo netrpěl. Bylo to pro mě osobně velmi těžké, nejsem samozřejmě pro potrat. Byl to ale můj boj, vlastně o tom skoro nikdo nevěděl. O to těžší to musejí mít skuteční lékaři.

Pět otázek pro Josefa Pejchala Co pěkného jsi v poslední době přečetl? Bono o Bonovi, přečetl jsem ji za chvilku a vřele doporučuji. Líbí se mi, že kniha není jen o muzice, ale že jsou tam třeba i rozebrané písničky...

ka. Protože AD jsme doma vždycky odebírali a četli. A pak mám radost, že je hezky, mě stačí drobnosti.

Co děláš, když máš radost? Udělám si radost. Třeba si dám něco dobrého k jídlu nebo pití.

Z čeho máš obavy a co proti tomu děláš? Obavy mám třeba z toho, že pořádně neumím text, který budeme natáčet. Bojím se toho, abych při natáčení nezdržoval, aby lidi kolem nebyli nervózní.

Co ti udělalo v poslední době radost? To, že jsem stihl tenhle rozhovor (Josef totiž zaspal a probudili jsme ho až telefonem z místa setkání – pozn. redakce). Říkám to ale upřímně, žádná přetvář-

Co je tvoje životní motto? Na divadelních stránkách mám jeden úryvek z bible, ale zůstal bych u toho, o čem jsme mluvili: Dělejte co chcete, hlavně nehřešte.

www. p o r t a l . c z/ a d

7

Více informací o Josefu Pejchalovi najdete na jeho internetových stránkách www.mu f f .wz.cz

Únorový den lásky Slavit svátek svatého Valentýna bylo v našich krajích dlouhou dobu nemyslitelné. Teprve po změně společenských poměrů v roce 1989 se oslavy patrona zamilovaných (14. února) dostaly i k nám.

Za jakého se považuješ křesana – jednoročáka, řadového, aktivního…? Za specifického. Nejsem žádný prototyp a ani nemůžu být. Pro mě je víra něco, co prožívám velmi osobně, individuálně, a i když mi o tom nevadí mluvit, tak je to obtížné. Samozřejmě že se pokládám za věřícího, chodím do kostela, snažím se být lepší a lepší. Můj způsob života křesana je těžko sdělitelný, proto se trochu bojím, že ne každý ho pochopí. A moje prožívání víry? Jsem velmi rád ve společenství, ale moje práce mi nedovoluje být pravidelně na mši nebo chodit na pravidelné společenství. Rád bych třeba pravidelně navštěvoval nějakou farnost, ale zatím je to tak, že do jedné farnosti chodím v Krumlově, do další v Pardubicích, pak v Praze-Kobylisích. Víra je pro mě živá, hodně mě držela nad vodou, když jsem to potřeboval. Bůh byl prostě vždycky tam, kde jsem ho zrovna potřeboval. Proto bych si i já přál být jednou tam, kde on chce, abych byl. Ale to není nic specifického. Málo času má dnes asi každý… To je pravda. Specifika uvedu na tomto případě, snad nikoho moc nepohorším: Byli jsme s pardubickou scholou na týdenním soustředění, bylo nás tam asi 15, samí mladí. Byla tam pohoda, táboráky, hry atd. Jednou jsme vyrazili na Kuks, kde je krom jiného i vinotéka. A protože já mám dobré víno rád, tak jsem tam chtěl samozřejmě zajít. Kromě vína mám rád dobré jídlo a fajn společnost, v tomhle smyslu moc asketický nejsem… Ostatní že ne, že alkohol pít nebudeme. Nakonec jsem je ale přemluvil. Paní ve vinotéce byla velmi příjemná. Seriál samozřejmě znala, takže uvítání bylo klasické: Á, pan doktor přišel… Ochutnávali jsme a všem se tam moc líbilo. Paní se nás pak vyptávala, co tam děláme, vyprávěli jsme o tom, že zpíváme. Nakonec proběhla malá autogramiáda a my jsme se rozhodli, že té milé paní zazpíváme. Ta byla unešená! A to tak, že nás vzala do Šporkovy hrobky, provedla nás tím překrásným klenutým prostorem, který zase nadchl nás, a proto jsme zpívali i tam. Nakonec jsme domluvili, že budeme mít ve Šporkově hrobce koncert, i když se tam normálně koncerty nekonají. A vystoupení se uskutečnilo loni na podzim. Takže shrnuto: díky mojí lásce k vínu jsme měli koncert na Kuksu. A z toho plyne, že by se měl člověk věnovat dobrému vínu, zpěvu a společnosti. I když – když už jsme u „neřestí“: další věc, která mě baví jsou karty – mariáš a bridž. Takže, nevím, nevím jestli můžu být vzor pro mladé… Máš nějakou radu, jak přežít pubertu? Podle vlastní zkušeností si myslím, že mladí na všechny rady kašlou. Podle mě si musejí stát za svým názorem. Někdy třeba nemusí být špatné – uznávám, že to může znít rouhavě – nebát se třeba odejít od rodiny. Na měsíc, na rok. Je fajn vyzkoušet si, jaké to je, starat se sám o sebe. Hlavně se

8

svatí do dnešních dní

A z jiné strany, protože AD je pro mladé. Jak jsi prožíval pubertu? No, tak to byla síla. Byl jsem těžký puberák. Když jsem studoval na gymplu, tak jsem bojoval s tím, co budu dělat, pak samozřejmě rebelie vůči rodičům. Na začátku puberty mi na rakovinu umřela maminka. Pro mě to byl další důvod pro vzdor. Takže stručně řečeno: byla to bouřlivá léta. Pořád jsem se ale snažil držet víry, ke které mě přivedla mamka.

w w w. p o r t al . cz / ad

Oslavy sv. Valentýna možná i proto nesou všechny charakteristické rysy importu: Jsou kýčovité, a především konzumní. Slavení se do současné podoby zvrhlo především kvůli tlaku obchodníků a reklamě. Také ho slavíte? Jistě, jinak to nejde – dělají to všichni, média do nás červená (případně růžová, protože jsou in) srdíčka cpou horem dolem, a tak nám nezbývá než běžet taky rychle něco koupit. Škoda. Vždy každá příležitost vyznat lásku svému milému je dobrá. Jen ten kšeft kolem tenhle milý svátek devalvuje. Proč ale zrovna Valentýn? Proč neslavíme třeba v květnu? Máj je přece lásky čas.

nebát jít do toho. Vždycky totiž můžou počítat s podporou od rodičů, minimálně s tichou, protože i oni si prošli tímto obdobím. A když jsou děcka věřící, mají výhodu, že mají ještě další podporu. Mně se v téhle souvisloti líbí ten známý citát: Dělejte si, co chcete, hlavně nehřešte!“. Jak dlouho ti trvalo, než jsi našel svou cestu? Rok, dva intenzivního hledání, ale jinak tu cestu hledám pořád, den co den, hledám. Pořád čekám, jestli mě Bůh nepošle někam jinam. Byl jsem třeba na Ukrajině na misijích, za misionářem Petrem Krajnickým. A tam jsem si říkal: „Tý jo, vždy tady je mě potřeba strašně moc. Že bych se vykašlal na všechno, co doma dělám? Tam jsem najednou viděl konkrétní cíle a lidi. Nebyla to jen abstraktní představa, že budu pro někoho užitečný, protože to je věc, kterou chce člověk cítit a chce být někde pro někoho.

Žádný objev dneška Sv. Valentýn není výmysl dnešní doby, je skutečnou historickou osobností. Kdo sv. Valentýn vlastně byl? Podle křesanské tradice byl Valentýn knězem v době císaře Klaudia II. (268–270). Klaudius byl velmi krutý císař a chtěl být nejmocnějším panovníkem, proto si budoval velmi silnou armádu. Vojákem se mohl stát každý svobodný muž. Moc svobodných mužů se ale do jeho armády nehlásilo. Klaudius si to vysvětloval po svém. Myslel si, že dávají přednost lásce,

a proto do armády nechtějí nastoupit. A tak dal zakázat všechny sňatky. Valentýn byl v té době knězem v kostele a jeho velká víra mimo to, že věřil v Boha, byla, že věřil v lásku. Rozhodl se nedodržovat nesmyslný Klaudiův zákon a dál oddával mladé zamilované páry. Jenže jednu noc císařovi vojáci vtrhli do kostela a Valentýna zajali. Mladý pár, který Valentýn oddával, naštěstí stihl utéci. Klaudius uvrhl Valentýna do vězení. A potom se stalo něco velmi zvláštního. U jeho oken a dveří se začaly

shromaž ovat dopisy a drobné dárečky od těch, kterým pomohl nebo se chystal pomoci tím, že je oddá. Dávali mu tím najevo, že věří stejně jako on v lásku. Dcera jeho žalářníka se také rozhodla, že jej navštíví, a vymohla si dovolení na otci. Valentýn se do ní zamiloval. V den jeho popravy, tedy 14. února 269, ji zanechal dopis, ve kterém se jí vyznává ze své lásky, a podepsal jej: „Od Tvého Valentýna“. Zde bychom mohli hledat původ „Valentýnských přáníček“. Miroslav Klezla

Valentýnský tip na dobrou knihu

Zpátky k seriálu. Kdo ho podle tebe sleduje? Překvapilo mě, že ho sleduje dost mužů. Třeba chlapi na fotbale vědí, co se v Ordinaci zrovna děje. Myslím si, že je to kvůli tomu, že se musejí koukat s manželkami, aby si pak mohli přepnout na „svůj“ fotbal. Někteří ho sledují pravidelně. Obě skupiny ale spojuje jedno: Když s nimi mluvím, tak většinou začínají takto: „Já se na to obvykle nedívám, ale když jsem nedávno náhodou kousek viděl, tak…“ Uklidňuji je tím, že seriál také neznám.

Deset tajemství lásky (Steve a Shaaron Biddulphovi) Téma lásky je doménou, bohužel nezřídka velmi kýčovité „literatury“. S dobrou knihou o erotické lásce, která by se opírala o empiricky zjištěná fakta a byla přitom současně srozumitelná širokému okruhu čtenářů, se lze setkat jen vzácně. Takové vzácné a příjemné setkání připravuje čtenáři Deset tajemství lásky. Je vyváženou jednotou vážných rad a jemného humoru a obrazem lásky jako jednoty protikladů ženského a mužského světa. Knihu prostupuje smysl pro příklady a praktické rady ze spolehlivých zdrojů vědy i osobních zkušeností.

Otevře ti Ordinace dveře k dalším filmovým rolím? Těžko říct. V televizi je to možné, ale spíš si myslím, že ne. Postavy ze seriálů se dají těžko „prodat“ do filmů. Už jsou zaškatulkovné. Pak je to také věc boje jednotlivých televizí mezi sebou, když si jedna vybojuje nějakou tvář, už ji chce mít pro sebe. Jiří Kučera, Dáša Pilařová

Psychologie lásky (Jürg Willi) Ačkoli je téma lásky nepochybně jedno z nejzajímavějších a více než psychologové k němu přispívali básníci a spisovatelé, v posledních létech se objevila řada publikací o tomto zajímavém lidském fenoménu. V knize, jak naznačuje již její podtitul, je roz-

víjena a dokládána teze o vlivu kvality partnerského vztahu na osobní rozvoj. Kniha se tak stává nejen obecně zajímavou četbou – koho by téma lásky nezajímalo –, ale i jakýmsi průvodcem po významu lásky v životě jedince. Anatomie lásky (Corneau Guy) Vztahy otec–dcera, matka–syn a jejich trvalé důsledky. Psycholog a zkušený odborník na partnerské vztahy ve své Anatomii lásky uvádí předpoklady pro vytvoření vztahu, který by bylo možno za šastnou lásku označit. Jako zdroje problémů, které ovlivňují vztah mezi partnery, autor uvádí nesprávné přijetí své identity, svého mužství nebo ženství, problémy v rodinách, ze kterých partneři vyšli, zvláštní pozornost je věnována vztahům otec–dcera a matka–syn. Nedostatky minulosti tu podle autora z velké části vysvětlují současné problémy v partnerském vztahu. Vztahy a konflikty v rodinných a partnerských svazcích jsou dokreslovány konkrétními příběhy. Knihy z nakladatelství Portál

www. p o r t a l . c z/ a d

9

, František, junior: táty nal. t s z á e č n m tě l jse ho ješ i v e j Ob em Bylo to, mám pocit, loni v květnu, kdy za mnou přišel táta a přinesl mi k js a j tak článek o nějaké akci – o víkendu Otce se synem. Říkal jsem si, že to mohla

Hodně zvláštní pocity

být pro ty, co tam byli, zajímavá zkušenost, ale taka mne odzbrojil otázkou, jestli bych tam s ním nejel. Tak takhle jsem vážně neuvažoval, ale bylo mi to celkem fuk: S tátou jsem žádné problémy neměl (asi proto, že se tak málo vídáme. On odchází brzy ráno do práce, já zase přicházím často pozdě večer domů, takže sotva stihneme prohodit nějaké to slovo). Tak jsem mu řekl, že s ním klidně pojedu, a hned jsem na to zapomněl. Souhlasil, takhle jsem ho neznal Asi týden před akcí jsme se sešli a dohodli se, jak tam pojedeme. Auto bylo tátou zavrhnuto, že to pro dva lidi nemá cenu. Já jsem navrhl kolo s tím, že se přiblížíme vlakem, protože to bylo až někde u Třebechovic. A on souhlasil (trochu jsem se tomu divil, takhle jsem ho neznal). Táta naplánoval trasu a já se o víc nestaral. Netrvalo dlouho, byl pátek a my jsme vyrazili. Po vystoupení na nádraží to vypadalo na pohodovou cestu, ale hned v Pardubicích jsme se „díky“ místím cyklostezkám ztratili. Po vymotání a delší cestě jsme zjistili, že nestíháme dojet včas, protože trasa je delší, než byl náš odhad. Volali jsme organizátorům a dostali jsme informaci, že tam do hodiny máme dorazit kvůli začátku programu. Táta už moc nemohl, ale já jsem nechtěl přijet pozdě, a tak jsem tlačil. V jednom prudkém kopci už chtěl sesednout z kola, ale já pořád hecoval, až jsem ho takhle donutil kopec vyjet. To se mi opravdu ještě nestalo. Nevím, co si v tu chvíli myslel, ale kupodivu jsme jeli dál. No, na to, že byla tma a světlo na kole jsem měl jen já a my pořádně neznali cestu, jsme zvládali jet celkem rychle. Naše rychlost se nám nevyplatila až na jedné lesní cestě, kde byla taková nečekaná závora… Následovala havárie, tátu bolelo koleno, ale po chvíli jsme pokračovali dál. Bubny pro všechny Trochu jsem se bál, jak to tam bude vypadat, když jedeme takhle pozdě. Mé obavy rozprášilo vzdálené dunění. Co to je? Netušil jsem. Za pár minut už jsem byl chytřejší. Přijeli jsme totiž do tábora a v jednom místním srubu sedělo asi třicet až

čtyřicet chlapů a kluků a bubnovali. Každý měl jiný nástroj, ale všichni bušili do rytmu. To mě teda dostalo. Tím jsem se dostal do víru děje, který mě pohltil a už nepustil. Večer ještě proběhlo představování, kdy otec představil syna a syn otce. To jsme se dovídali věci… Ubytováni byli synové a otcové zvláš po chatkách. Dobrý nápad, ne? V sobotu po ranní rozcvičce bylo povídání synů se syny a otců s otci. Sdělovali jsme si tam vlastní zkušenosti s tátou. Dost zvláštní, když se stejně staří kluci baví o vztahu s tátou. Musím říct, že jsem při tom tátu dost pochopil. Potom byla asi hodinka, kterou měl syn jen pro tátu a táta pro syna. Snad nikdy jsem se s tátou takhle nebavil. Jen my dva. Ze začátku jsem se cítil dost zvláštně, skoro jako kdybych si neměl o čem povídat nebo jako by mezi mnou a tátou byla nějaká gumová stěna, která celý ten rozhovor pořád pozměňovala a zvlňovala. Nevím, jak jinak bych ten pocit popsal, ale za chvíli už to bylo v pohodě a my se pobavili o věcech, které jsme neměli šanci nikdy rozebrat. Hodně zajímavá zkušenost. A zase jsem objevil část táty, takového, jak jsem ho ještě neznal. Cítil jsem se tak nějak mimo, když jsme končili. Nevím proč a asi to nikdy nepochopím. Ale můj vztah jako otce a syna se vyřešil a přitom zase zamotal. Co bylo odpoledne? Velká hra, kdy jsme pracovali ve dvojicích otec-syn. Často jsme se na sebe museli stoprocentně spolehnout a stále jsme spolupracovali. Jakmile by jeden ze dvojice chyběl, nemohl by ten druhý hru dokončit. Tady náš vztah pracoval na plné obrátky. V jedné části jsem vedl kus cesty tátu se zavázanýma očima. Ještě nikdy jsem ho nedržel takhle za ruku. A on mi stále věřil. Hodně zvláštní pocit.

František Jakubec, syn

w w w. p o r t al . cz / ad

Nemusel jsem ho přemlouvat Několikrát jsem se setkal s pozvánkou na Víkend pro otce s dospívajícím synem, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Až mě jedna dobrá duše přiměla k zamyšlení a já vyzval našeho nejstaršího syna Františka k účasti na tomto víkendu. Syn kupodivu výzvu přijal bez přemlouvání.

Víkend pro otce a syna

Su chlap! Večer proběhl obřad přijetí synů mezi muže. A pak se již oslavovalo a povídalo až do noci. V neděli proběhla mše svatá, zase za přítomnosti bubnů. Při mši celé společenství zasadilo strom, kdy jsme pod jeho kořeny vložili symbolicky dobro otců a synů. Naše nejtajnější myšlenky jsou základem tohoto stromu, který bude růst a sílit díky síle lásky otce a syna. Víkend byl skvělý. Neměl jsem šanci se nudit a můj vztah s tátou byl popohnán dopředu. Nevím, jestli bych dokázal sám někdy náš vztah šoupnout takhle dopředu sám. Asi ne. Děkuji proto Bohu, že mi dal příležitost díky tátům, kteří vše připravili, víkend prožít. A také Mu děkuji za tátu.

10

František, senior:

li jsme se do lesů a kvůli objíž ce neplánovaně i na velmi frekventovanou silnici. František naštěstí lehkomyslný jako já není, vezl zadní blikačku a já od něho dostal čelovku. Ale jen symbolickou bludičku skoro s vybitými bateriemi. Aspoň něco. Když se blížil vrchol finiše, měli jsme uprostřed černých lesů odbočit na tu správnou lesní cestu. Na internetu jsem to měl naštěstí prostudované, tak se uhýbací manévr už napodruhé povedl. Kamiony nám už cestu neosvětlovaly, jeli jsme potmě. Naštěstí tam mají zcela rovné lesní komunikace, jelo se nám proto dobře. Náhle František zvolal: „Co to je?!!!“ V ten okamžik jsem vrazil do závory, která byla nalíčená proti motoristům. Byla to neohoblovaná kláda, ve tmě dokonale skrytá. František stačil brzdit, já nic netušil. Těžký bágl na nosiči udržel kolo při zemi, tak jsme spolu nesaltili. Dostal jsem jen prudkou ránu do kolena a chvíli byl úplně otřesen. Myslel jsem, že jsem skončil, že mám koleno na hadry (nebylo). Ale šlo jej trochu ohýbat, tak jsme pomalu pokračovali. Do cíle to už bylo nakonec jen pár set metrů, za zatáčkou jsme vjeli konečně do tábora, i když o hodinu později… Ve zvacím dopisu jsme se dozvěděli, že nemáme během víkendu používat mobil ani PC, abychom si program příjemně užili, nebo se koná na samotě a v srdci přírody. Že si víkend neklade za cíl nás poučovat či teoreticky informovat o všech úskalích vašeho vztahu, ale že je o tom, tento vztah prožít na vlastní kůži. Realizační tým byl veden snahou pomoci otcům převést dospívající syny do světa mužů. Bývalo tomu tak vždycky, že se starší rodu scházeli s dospívajícími muži a předávali jim své zkušenosti a odkaz předků. Že víkend by měl tedy nejen posílit vztah otce a syna, ale měl by hlavně pomoci v navázání nového, zralejšího vztahu… Znělo mi to velmi zajímavě a s blížícím se víkendem se pak zvyšovalo mé těšení, ale zároveň se zvyšovala nervozita… Zázraky se dějí i dnes Klimatizovaný vláček se závěsnými stojany na kola nám skýtal pohodlnou cestu, ale kvůli jakýmsi rychlíkům jsme do Pardubic dojeli se zpožděním dvaceti minut. Při výstupu z vlaku do nás už vráželi cestující, lační jízdy směrem Kolín a Praha. Venku před nádražím jsme si upevnili bágly na nosiče a chtěli honem vyrazit. Ale ouha – zjistil jsem, že mi chybí ledvinka. V ní jsem měl doklady, peněženku, mobil, mapu… Nastal první sprint. Uf – vlak ještě neodjel a – díky Bohu – nedotčená ledvinka odpočívala mezi cestujícími. Zázraky se dějí! Malé bloudění pak způsobilo další zdržení. Pardubice jsou protkány cyklostezkami, které ne vždy opisují silnici… Po nasazení na správný směr se už jelo v pohodě. Ale řeknu vám, po čtyřiceti minutách svižné jízdy jsem začal brblat, co jsme si to vymysleli. Navíc hodiny ukázaly devatenáctou hodinu, a to jsme tam už měli být. Setmělo se, dosta-

Program? Tajné! Co se tam od onoho pátečního večera do nedělního odpoledne odehrávalo, to je prosím chlapské tajemství. Jen vám prozradím, že se mi všechno moc líbilo, že jsme na sebe s Františkem měli čas a mohli si říct, co jsme si ještě neřekli, že jsme se tam museli jeden na druhého spolehnout a že vám – otcům se syny – další víkend vřele doporučuji. Byl jsem doslova ohromen nad dokonale připraveným a do všech detailů propracovaným programem, žasl jsem nad množstvím všemožných rekvizit, které si organizátoři museli dovézt, představil jsem si za tím desítky a desítky hodin obětavé práce a byl jsem moc rád, že se takoví nadšenci v dnešní uhoněné době najdou. Nabourané koleno jsem rozchodil (ale po měsíci ho ještě cítil), tak jsme i cestu zpět zvolili opět kombinovaně. Bylo už ale krásné slunné odpoledne, nikam jsme nepospíchali, tak jsme si oklikou ještě udělali výlet na Kunětickou horu, a urazili tak 35 kilometrů už v příjemném tempu. Když se za prožitým víkendem ohlížím, mé srdce je plné díků… Jméno Hospodinovo budiž pochváleno!!! ) František Jakubec, šastný otec

kontakt na organizátory: František Růžička mobil: 602 28 25 20, telefon: 417 852 315 e-mail: [email protected] [email protected]

www. p o r t a l . c z/ a d

11

proměna

Tvář

Dnes poprvé se můžete na stránkách AD začíst do nové rubriky – Proměny. Mohli jsme pro vás připravit proměnu jako každý jiný časopis, ale my jsme si řekli NE!

Líčení Míša má kulatý obličej, velké modré oči. Make-up jsem vzhledem k její tmavší pleti a viditelným porům zvolila o tón světlejší, aby tvář nebyla příliš tmavá a nepůsobila neupraveně. Míša trpí kruhy pod očima, proto jsem pod oči nanesla světlý korektor, který pomohl kruhy pod očima zamaskovat. Nejprve jsem na tvář nanesla klasický tuhý pudr, pak sypký, který zakryje póry a dodá pleti přirozený vzhled.

Když proměna, tak celková.

Na těchto stránkách se tak pravidelně dočtete nejen o možných vylepšeních účesů, pleti či oblečení, ale i to, jak si poradit s problémy, které tíží vaši duši. Zatímco o vnější změny se postará vizážistka a stylistka Šárka Křivanová, co s dušičkou, poradí odborník – psycholog Vojta Sivek.

Míša

Psycholog o nedůvěřivosti Problém důvěřovat druhým lidem může souviset s různými okolnostmi. Může patřit povahovému rysu větší citlivosti k vlastnímu ohrožení či nějaké zkušenosti z minula, nebo se může vztahovat k výchově v naší původní rodině. Co s tím? Nakolik nedůvěřivost souvisí s nejistotou, co od druhého člověka mohu čekat, může být užitečné, promyslet si, co se konkrétně může stát a co se může stát nejhoršího. Je to užitečné k tomu, abych odlišil skutečně důvodnou obavu od neopodstatněného strachu. Když se mi podaří vymezit předmět mé obavy, často si s ním dokáži poradit. Druhý způsob je pomalu zkoušet nedůvěřivost překonávat. Je užitečné postupovat od jednodušších situacích k náročnějším, nejprve si vybírám lidi a situace, které dobře znám, a také ty, které vypadají nebezpečně, ale ve skutečnosti se nemůže nic stát. Pokud k tomu mohu mít někoho, kdo o mém problému ví, kdo mne podpoří a pak i ocení, je to jenom výhoda. Pokud se to stále nedaří a nedůvěřivost se mi nedaří zvládnout a překáží mi v životě, je užitečné najít odborníka, třeba psychologa, který mi s tím může pomoci. I zde platí skutečnost, že když začneme problém řešit, dokud není příliš velký, dá to méně práce, než když se rozroste a zabírá hodně prostoru v životě.

Mgr. Vojtěch Sivek, Centrum Diakonie, www.soscentrum.cz

12

w w w. p o r t al . cz / ad

je oknem do naší duše

Na studentce Míše ukáže Šárka, jak může pár drobností změnit radikálně – a k lepšímu – zevnějšek. O tom, jak pracovat Minirozhovor i na kultivaci duše, promluví na konci článku Vojta. Proměnou prošla Míša Proč ses rozhodla podpoprvé. Ještě nikdy nestála stoupit proměnu? před fotografem ani nevyužila služeb Už dlouho jsme si říkala, že je vizážistky. potřeba se sebou něco udělat.

Mám svůj styl líčení, spíše by se dalo říct nelíčení. Jelikož na sebe poslední dobou nemám moc času, využila jsem tuto možnost. Byla jsem ráda, že mi vizážistka ukázala, jak na to, jak se líčit, jakou kosmetiku používat, jak se obléct. Cítím se fakt dobře. Podstoupila jsi proměnu zevnějšku, ale co bys na sobě chtěla změnit uvnitř? No, ráda bych změnila nedůvěřivost. Jsem hodně nedůvěřivá, všechno si musím několikrát ověřit, než tomu uvěřím. Chtěla bych na tom zapracovat, snad se to podaří. Co máš v plánu na celý příští rok? Ráda bych se zlepšila v jazycích. Chtěla bych začít studovat další jazyk. Krom toho bych chtěla začít více tančit. Tanec miluji a ráda bych v něm něco dokázala. A focení… Dnes se mi to moc líbilo, určitě bych si chtěla ještě udělat nějaké fotky.

Text: Šárka Křivanová (www.sharon.bestfoto.info) Foto: Jenda Penkala (www.bestfoto.info)

Míša má poměrné úzké obočí, proto jsem použila tmavě hnědou tužku na obočí a dokreslila chybějící části obočí a zvýraznila samotné obočí. Barvu očních stínů jsem zvolila světle růžovou společně s bordó. Směrem od kořene nosu se stíny ztmavují, je to z důvodů zvýraznění tvaru očí. Také pod spodní řasy jsem nanesla světle růžovou barvu, abych oči více projasnila. Černá řasenka na závěr dodala oku patřičnou jiskru, a ucelila tak celkové nalíčení očí. Kulatý obličej potřebuje také nanést o trochu více tvářenky, než je běžné například pro oválný obličej. Míša nerada používá klasické rtěnky, proto jsem zvolila pouze lesk s perletí, který poslouží také jako ochrana před mrazem.

Vlasy Míša má dlouhé a lehce zvlněné vlasy, dohodly jsme se, že délku vlasů ani barvu měnit nebudeme, proto jsem jí pouze pomocí tvarovací vody upravila a zvýraznila její kadeře. Míše jsem doporučila časem navštívit kadeřníka, který by jejím vlasům dodal střih a objem.

Oblečení Míša má štíhlou souměrnou postavu, ale ne příliš výrazný pas. Oblečení jsme vybraly k běžné příležitosti – do školy nebo pro setkání s přáteli. Míša má tmavší ple, proto jsem jí doporučila světle růžovou košili, v pase zúženou, čímž dosáhneme zvýraznění pasu. Světlé úzké džíny odlehčily elegantní vzhled košile, a celkově tak oblečení působí ležérně.

Hurá do školy s novým „lookem“ www. p o r t a l . c z/ a d

13

profil školy

Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická Salmovská 8, 120 00 Praha 2, tel.: 224 920 425, fax: 296 216 505 e-mail: [email protected], web: www.jabok.cz Přihlášky k přijímacím zkouškám zasílejte do 30. 4. 2007 (škola má vlastní formulář, který je k dispozici na webových stránkách nebo na vyžádání poslán)

www.jabok.cz

Nadace Janua Jabok Nadace byla založena v září 1992 na podporu sociálně slabších studentů, činnosti školy a různých sociálních, pedagogických a teologických aktivit. Hlavní činností je získávání prostředků a podpora studujících formou jednorázové nebo pravidelné sociální výpomoci, příspěvků na zahraniční akce, lyžařské kurzy či akce pořádané studenty a pod. Na tuto činnost vynakládá Nadační fond Janua Jabok ročně zhruba 150 až 200 tisíc korun. Prostředky byly doposud získávány především ze zahraničních darů a z darů pracovníků a přátel školy. S vděčností přivítáme větší i menší částky. Přispívat lze také pravidelně – nejlépe měsíčně, částkami i zdánlivě symbolickými. Číslo korunového účtu: 1928316349/0800 Číslo devizového účtu: 001038-0008829243/0800

14

w w w. p o r t al . cz / ad

Do školy

chodím poprvé ráda tvrdí Lucie, studentka prvního ročníku Jaboku, vyšší odborné školy, která dává svým studentům vše, co potřebují pro odborné působení v sociální práci a sociální pedagogice. Škola nabízí i širokou škálu výběrových předmětů, možnosti praxe doma i v zahraničí, přátelské prostředí a dobrý prostor pro volnočasové aktivity. „Dostala jsem se na vysokou školu, ale Jaboku jsem dala přednost, protože se mi líbilo už na přijímacích zkouškách,“ sděluje studentka Eva, která přišla na Jabok z Přibyslavi. „Nečekala jsem, že tu bude tak vstřícný a milý přístup ke studentům,“ dodává Kristina z Prahy. Mimořádně příjemné klima mezi spolužáky a mezi studenty a vyučujícími oceňují téměř všichni. „Od Jaboku jsem zdaleka nečekala to, co se mi dostalo. Vládne tady velice přátelská atmosféra. Studenti, kantoři i provozní pracovníci jsou milí a myslím, že je na ně spolehnutí,“ konstatuje Bára. K podání přihlášky na Jabok většinou studenty vede zájem pracovat s lidmi a pomáhat jim, ale často také to, že jim školu doporučí o něco starší kamarádi a přátelé. Jsou i takoví, které šířka a rozmanitost nabízených předmětů osloví skrze internet. Samozřejmě, že všichni hodnotí jako velice důležitou možnost studovat na Jaboku i bakalářský studijní obor a získat tak vysokoškolský titul. Ovšem výborné uplatnění v praxi najde i ten, kdo získá jako absolvent školy titul diplomovaného sociálního pracovníka. Jako odborník se může ucházet o pracovní místa v nejrůznějších výchovných zařízeních, jako jsou školky, střediska volného času, školní kluby, dětské domovy, ale také v sociálních zařízeních, jako jsou krizová centra, střediska pro práci s drogově závislými, s lidmi se speciálními potřebami, s nezaměstnanými, s bezdomovci, s imigranty a příslušníky etnic-

kých menšin atd. Může také pracovat v pastorační oblasti, ve farnostech a církevních obcích. Někdy jsou „prváci“ nejistí v tom, co očekávat od teologických předmětů, které mají v rámci studia významné postavení. Většinou je však témata předkládaná v rámci těchto přednášek brzy zaujmou. „Přestože se jedná o křesanský orientovanou školu, vládne tady svobodomyslnost a tolerance k jiným postojům,“ oceňuje Michaela. „Člověk tu začne přemýšlet o věcech, o kterých by ho jinak přemýšlet nenapadlo,“ hodnotí pozitivně Dáša. Nejen o teologických předmětech, ale podobně hovoří i Vojtěch z Kladna: „ Člověk na této škole nepracuje ve stresu, že by po něm někdo šlapal, ale proto, že se tu setká se spoustou zají-

mavých věcí, které mu prostě nedají spát, dokud je nevyřeší.“ „Klub, čajovna, kaple, knihovna,“ tak odpovídá na otázku, co ho na škole nejvíc zaujalo, Josef. „Možností, které Jabok studentům dává, je hodně,“ potvrzuje Katka. „Mně se líbí nejen třeba filmový klub, ale i možnost mluvit do fungování školy prostřednictvím studentské rady. A také mě překvapilo velké množství zajímavých volitelných předmětů, jako je dramatická výchova, výrazový tanec, zážitková pedagogika…“ Na škole také přednáší celá řada vysokoškolských učitelů a významných osobností, zkrátka, je toho hodně, čeho si studenti na Jaboku cení. Jana Zajícová

www. p o r t a l . c z/ a d

15