Němci Lukáš Palán
„Kde jsou vlaječky?“ řekl kapitán Schnecker a podíval se směrem na Nilse. Nilsovi chvíli trvalo, než mu mozek poskládal otázku do rovnice, ve které existovalo nebezpečí a smrt. V dalším okamžiku trhl tělem a jal se znovu prohledávat zadní část dodávky. Nutno říct, že zbytečně, což objasní věta, kterou po několika sekundách marného hledání položil. „Pane kapitáne, ať hledám jak hledám, já vůbec netuším, co hledám.“ „Kapitán řekl vlaječky, ale myslel praporky. Praporky Nilsi, červený a bílý,“ vložil se do ranního ticha plukovník Reus. „Samozřejmě že jsem myslel praporky Nilsi. Už jste je našel?“ pravil rozhodně kapitán Schnecker. „Ještě ne pane. A bojím se pane, že tady nejsou.“ „Jak je tohle možné?“ „Zapomněl jsem je vzít pane.“ „Jste idiot Nilsi? Je to idiot Reusi?“ „Je to idiot,“ řekl Reus a odplivl si. „Jsem idiot,“ pravil Nils a dal si facku. „Vidím, že jste si dal facku. To tedy jste idiot.“ „Co teď budeme podle Vás dělat?“ „Zajedu pro ně pane.“ „Jeďte pěšky, ať jste tam později a tady rychleji.“ „Provedu.“ „A nezapomeňte mi připomenout, že vás mám zastřelit až se vrátíte.“ Schnecker si cpal dýmku tabákem a slova házel ze svého kabátu, jako by se jednalo o objednávku snídaně. „Nebo víte co, pojďte sem. Zastřelím vás hned, pak bych na to určitě zapomněl. Ale ne, že mi ty praporky nedonesete!“ Nils si klekl na zem a rozplakal se, když si uvědomil, jak krátkou roli v tomto příběhu hraje. I přesto, že už to má napůl spočítané a i navzdory tomu, že je to tedy idiot k pohledání, našel v sobě kus chlapa a ujistil kapitána, že mu ty praporky přinese, načež jej kapitán Schnecker střelil do čela. „Že jsme ty blbce z Dánska vůbec brali k pluku!“ dodal kapitán Schnecker. Plukovník Erik Reus ale jeho slova vůbec nevnímal. To co mu plnilo hlavu bylo jitro, šelest lučních květin, které si rostly divoce a nazdařbůh kolem dokola. K úplné potěše už mu chybělo jen zahlédnout zvíře. Třeba zajíce, vracejícího se z nočního flámu domů. Vydru, hledící svýma ostražitýma očima. Pohledem projel bažinu i přilehlé rákosí. Zadíval se do dálky k lesu, ale nic tu nebylo. Ptáci, jež mu kroužili nad hlavou, byli nudní. Připadalo mu, že nemají žádný smysl. Bezděčně a nazdařbůh měnili směr, přičemž, a to bylo s podivem, nevydali ani hlásku.
„Nils, zvedejte se a pro praporky, už se tady válíte nějak dlouho. Jste sice mrtvý, ale zašívat se nebudete!“ Nils se poslušně zvedl a otřel si krev z čela do rukávu. Průstřel z dvou metrů mu udělal v čele pořádnou díru, takže si musel druhou rukou přidržovat těsně u lebky, aby mu nevypadl mozek. Zvedl se, otřepal si hlínu z kolen a se zpěvem začal utíkat zpátky do města. „Jak to vypadá s terči?“ zeptal se Schnecker a zadíval se při tom na Reuse. „Vy jste dneska nějakej hrr Schnecker. Terče budou, nebojte. Ludwig je přiveze kolem deváté, ostatně jako vždy.“ „Když to říkáte Reusi. Jak vlastně dopadl váš poslední duel s Neemanem?“ „Remíza. Ve finálovém rozstřelu jsem bohužel minul dva terče. On naopak mířil od srdce přímo do srdce. Je velmi dobrý.“ „Říká se, že loni vyhrál šampionát na Ukrajině. Je to pravda?“ „Nevím. Nedá se to pořádně ověřit, nešlo o oficiální záležitost. Sám Neeman o tom během naší hry vůbec nemluvil.“ „Ten bastard. Určitě si to vymyslel a rozhlásil mezi lidi, abychom z něj měli respekt. Ale já z něj respekt mít nebudu. Z Neemana. Takovej ňouma. Střílet asi umí, což o to, ale jinak je to teda bába, že to jeden neviděl. Představte si Reusi, že má doma služebnictvo a nijak je netrestá. Co víc, letos prý ještě nikoho z nich nezastřelil. Takový tady potřebujeme, to tak! Že jsme vůbec lidi s příjmením Neeman brali k pluku!“ „Vy byste taky jenom všechny střílel Schneckere. To je s váma potom těžká řeč.“ „Jednou je válka, tak by byla hloupost chovat se, jako by byl mír. Nemyslíte Reusi?“ Reus na to nijak neodpověděl. Místo toho se otočil a sledoval dodávku přijíždějící od jihu. Padala koly do bahna, stejně jako jejich auto, když se blížili k této nádherné oáze klidu, páry a ranní mlhy. Po zvířatech pořád ani stopa. Podíval se na zem a nic. Přiklekl a prohrábl trávu. Nic. Zabořil ruku do hlíny a následně ji nechal propadnout mezi prsty. Místo zlata lovil žížaly, cokoliv, co by zapadlo do jeho představy venkova. Hlína se vytratila a Reusovi zůstala jen špína na prstech. „To je divné,“ zamumlal si pro sebe. „A smutné,“ dodal. Ludwig zaparkoval přímo vedle jejich auta, s dobrou náladou vyskočil ven a zasalutoval, to vše během jednoho ladného pohybu, který by člověk, který nemá válku v těle, jen tak nesvedl. Jeho blonďaté vlasy plápolaly v chladivém větříku, který sledoval jeho vůz a až teď jej dostihl. Rukou si přejel po hlavě a vlasy jakžtakž urovnal. „Tě pic frajeři, jak vám dneska swinguje život?“ Ludwiga si do pluku přítáhl sám Reus, poté co jej objevil v Rumunsku. Ludwiga oficiálně uznali imbecilem a hrozilo mu zastřelení, ale Reus jej tehdy označil za svého bratra a dál už to nikdo neřešil. Kdo ví, co se to v něm tehdy zlomilo. Možná za to mohla láska k Layle. Layla bývala jeho komorná,
která každé ráno vstávala dřív, aby udělala kafe místo služky, protože služka, ať se snažila sebevíc, nebyla schopná udělat dobrou kávu. Když se to Reus jednoho rána dozvěděl, a to tak, že došel do kuchyně o hodinu dříve, protože jej bolely zuby, byl tak v šoku, že služku zastřelil a Laylu počal za ženu. Nedlouho poté se do ní i zamiloval a vztah tak považoval za úspěšný. Společně s vzrůstající láskou klesal počet střeleného služebnictva. Tu a tam samozřejmě nějakýho náhodnýho žida odpravil, aby se neřeklo. Přeci jen, dobré vychování je základ. Tehdy se stala i ta příhoda s Ludwigem. Za normálních okolností by ten imbecil už dávno souznil s hlínou, ale Reus měl daleko jiné myšlenky, než chvalně německé. Ten den myslel na vážnou hudbu a motýly. A Layla navíc tiše plakala, že její bratr bude brzy zastřelen.
Praporkář Ezekiel zrovna otvíral svůj obchod, když se k němu po ulici přiřítil Nils. Slušně pozdravil, přičemž si jednou rukou stále tlačil mozek zpátky do lebky. „Potřeboval bych praporky pane Ezekiel,“ pravil Nils a vyčerpáním se sunul na jedinou židli v krámě. Té se nelíbilo, že mohutně krvácí a těsně předtím, než dosedl, sebou škubla nalevo a vystavila jej tak velmi komické situaci. „Nepovídejte,“ odvětil Ezekiel, „tak to je dobře že jste přišel sem, protože shodou okolností prodávám praporky.“ „Já vím, proto jsem sem přišel pane Ezekiel. O náhodě tu nemůže být řeč.“ „To nemůže, ale mohla by to být náhoda, kdybyste šel někam jinam a místo toho došel sem,“ zapřemýšlel Ezekiel. „To je docela možná, ale já šel náhodou přímo sem a nikam jinam jsem nešel. Máte červené?“ „Mám. Takže tři bílé?“ „Dva. A k tomu pět červených.“ „Takže dva zelené?“ „Přesně tak. Jestli to nevadí, dám si teď facku,“ popotáhl Nils a uštědřil si takovou ránu, až si dal o pult druhou. Z nosu by mu jistojistě vytryskla krev, kdyby tou dobou ještě nebyl mrtvý. „Opatrně příteli,“ kontroval Ezekiel, „koukám, že jste zastřelený, ještě by vás to mohl bolet, takhle se fackovat.“ „To máte pravdu. Můj mozek na to vůbec nepomyslel. Možná to bude tím, že jej mám z části v ruce.“ „I to je možné. Takže tady máte jeden bílej praporek a jeden červenej. Dohromady to dělá pět slepic, třicet vajec a tisíc denárů.“ „Denárů?“ „No dobře, můžete mi to dát později, ale za trest vám dám facku,“ pravil Ezekiel a hned s poslední slabikou se rozmáchl a poslal Nilse zase zpátky na zem. Židle smíchem poskočila a hodiny odmlátily se vší vervou deset, i když bylo teprve čtvrt.
Nils poděkoval a uklonil se, tak jak se to dělávalo ve středověku na bálech. Určitě to má nějaké přesné označení, ale to přece Nils nemůže vůbec vědět, a tak tento pohyb v myšlenkách nazval Zvláštním úklonem na rozloučenou. Židle zabouchla dveře a Ezekiel jí dal facku.
„Tak kolik jich dnes máte Ludwigu?“ Schnecker se s přibývajícími minutami více uklidnil a teď už, bez chutě někoho jen tak zastřelit, opíral svoje tlusté tělo o bok dodávky a vykuřoval další cigaretu. Reus činil to stejné, ale jeho pohled směřoval stále dál a dál do lesa, v marné naději, že uvidí nějaké to zvíře. Třeba octomilku, komára, medvěda, bylo mu to vlastně úplně jedno. Sem tam si vzpomněl na Laylu a na lívance, které mu dnes časně ráno plácala dohromady. Tělem mu projel rodinný klid a tvář se mu zalila úsměvem, úsměvem starého spořádaného fotříka. Ludwig, aniž by seskočil z kapoty dodávky, na které si ustlal z dlouhé chvíle, ukázal na prstech desítku a zvolal dvacetčtyři, což jen potvrzuje fakt, že je to imbecil. „Dvacet normálních a čtyři speciální pane Schnecker. Jeden vrh!“ Vážněji už to říci nemohl, i když se mu po tváři pořád kutálely pochyby, že vůbec ví, co říká a kolik je víc než dva. „Čtyřčata? Nepovídejte! Tak ty si necháme na finále, co Reusi?“ pravil Schnecker. „Viděl bych to taky tak. Dopřejme jim trošku výsostnějšího postavení, když se namáhaly na svět v tak vyjímečném počtu.“ „Takže základní část bude do desíti. To je jasný. Když to bude nerozhodně, dvě budou pro vás a dvě pro mě.Bože jak já miluji Dětistříl, nejlepší hra jakou jsme my němci mohli vymyslet. Hned je to Slovinsko o něco zábavnější. A pak přijde na řadu Amerika. Tam musí být dětí. Černejch, žlutejch, modrejch.“ Ludwig jako první zpozoroval vracejícího se Nilse. Seskočil z kapoty a otevřel dveře dodávky. Děti byly uloženy v malých proutěných přepravkách, s číslovkami napsanými na nohou. Postupně je všechny nanosil ke kraji rybníku. Přepravky pokládal do řady, přičemž poslední čtyři postavil sebe. Na finále, na finále, zamumlal si pro sebe. Nils pohodil paporky před sebe, zasalutoval, byť špatnou rukou, protože jinak by byl v tom momentu bez mozku, a decentně se vypařil z tohoto příběhu. To nikdo z přítomných nijak neokomentoval, protože si nabíjeli zbraně a Nilsovi nevěnovali sebemenší pohled. Jako první přistoupil k lajně Schnecker. Pravidla jsou jasná, ale protože zřejmě nejste obeznámeni s Dětistřílem, bude je muset nějaká postava nenuceně odříkat. Zatímco jsem psal tuto větu, přistoupil Reus k Schneckerovi a zvolal: „Je třeba ujasnit si pravidla! A když už budu v tom, tak se trochu rozpovídám!“ Zapálil si další cigaretu a pokračoval: „Tyto děti, jak tady všichni víme, takže je zbytečné to říkat, pocházejí z nedalekého Domu žen, který jsme těm nebohým těhotným židovkám pořídili, abychom jejich trápení mohli dát nějaký smysl. A ano, tím trápením myslím jejich těhotenství. Je vcelku logické se teď optat, proč ty ženy vlastně rovnou nezastřelíme, ale vězte, že malých židů na pokusy není nikdy dost. Jak je ale běžné, je dobré zboží a kazové zboží. V tomto případě mluvím o holčičkách. O malých židovských holčičkách, které nic nevydrží a po prvních testech padnou jako panenky do
náruče ticha. A co bychom to byli za národ, kdybychom všechno nezužitkovali. I voják se nějak musí bavit. Voják musí být odpočatý, aby mohl dobře zamířit, voják musí být klidný a v dobré náladě, pakliže chce střílet den co den.“ Reus se podíval na Schneckera a Ludwiga, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. A tak pokračoval. „Dětistříl je naše zábava. Když jsem osvětlil původ sportovního vybavení, vysvětlím i pravidla. Dítě musí být po pět kol vyhozeno náhozem za jednu nohu, aby dosáhlo obtížnější rotace. Dalších pět s náhozem provedeným za obě nohy. Výška náhozu musí být minimálně pět metrů. Ludwigu házej je prosím tě nad bažinu, ať se nemusíme starat o minuté cíle. Musíme šetřit, kulky nejsou zadarmo. Ale zpět k pravidlům: srdce je za dva body, hlava za pět. Končetiny se nebodují, ale v případě nerozhodného výsledku je vítězem ten, kdo jich trefil více. Ludwigu..ale nic, ty jsi expert, tobě nemusím připomínat, ať terče sleduješ se vší vervou. Při shodě bodů rozhoduje o vítězi finále, během kterého budou vyhozeny další čtyři děti. Střílet se bude z támhleté lajny, což už je tak obtížné, že nevěřím, že by duel mohl skončit remízou. Pokud by se tak stalo, o vítězi dnešního Dětistřílu rozhodnou kámen, nůžky, papír. Všichni obeznámeni?“ Schnecker hbitě přikývl, zatímco se Ludwig snažil pochopit, co znamená obeznámit se. Seznamuje se, sem tam, v hospodách, na ulici, ale tohle vypadalo jako něco jiného. Nakonec zavrtěl hlavou do stran a hodil do vzduchu první dítě. Jmenovalo se 034. Schnecker tasil a v dalším okamžiku se dítě roztočilo ještě zběsileji a nepředvídatelně, to když jej rána z kapitánovi pistole zasáhla přímo do hlavy. „Pět bodů! No to je start!“ Vykřikl Schnecker a pomalu vyklízel svoji těžkotonážní postavu z palebné čáry, jako by ani sám nevěřil, že tak dobře trefil hned napoprvé. Dítě mezitím dopadlo do bažiny a zcela potichu se potopilo do všepožírajícího bahna, jako by k tomu nemělo co říct. Básník by napsal „jako cukr do kávy“. Možná by tomu věnoval celý odstavec. Používal by věty a přirovnání. Třeba „jako láska do těla“, nebo „jako motýl do Slunce“. Nebudeme se tím zdržovat, důležité je akorát to, že Schnecker vede o pět bodů a Reus zaměřuje. Bum. Taky pět bodů. Další sportovní náčiní utopeno v bažině. 035 zasaženo a roztrháno. To je start! Oba protivníci se teď soustředí ještě víc. Reus se sem tam v myšlenkách ještě vrací k Layle, ale vědom si své nekoncentrovanosti tyhle myšlenky rychle opouští. Přichází další rána. Schnecker minul. Dítě dopadlo do bahna, zabublalo a dál už nikoho neobtěžovalo. Kdyby to tak viděla jeho židovská matka, určitě by mu vyhubovala, že se nenechalo trefit. Ludwig máchá praporkem! To je důležitá věc, na kterou se zapomnělo. „Co vaše sbírka vína Reusi, nějaký nový úlovek?“ Těžko odhadovat, proč se na to Schnecker psal. Nabízí se, že je to zcela evidentní rozptylování soupeře, ale Schnecker byl znám pro svoji lásku k vínu. A zároveň i svojí nestabilitou co se týče dialogu. Nedělalo mu problémy přecházet mezi Osvětimí a snídaní. „Ano, a pořádný,“ odvětil Reus zatímco už probíhalo třetí kolo. „Calém, Quinta daFoz, ročník 1900. Není to z nejstarších, ale musím přiznat, že si dám záležet, až jej otevřu!“
„Portské, to vaše portské Reusi, to není pravé víno. Takové dochucované patoky pijí leda tak židi! Kdo si myslíte, že to hlídá v těch sudech, v tom zpropadeném Portugalsku? Ti lidi by měli být zastřeleni. Ještě dnes. Nebo včera!“ „To si myslíte vy Schneckere, ale pravda je taková, že dochucování chuť nezabíjí. Naopak, posiluje. A jestli to mají na svědomí židi, tak ať.“ Duel se mezitím překlopil do druhé poloviny. Stav byl 12 pro Reuse a 15 pro Schneckera. Zbývají tři kola a Ludwig stále přemýšlí nad slovem obeznámit. Děti tahá z bedýnek jako by byl na trhu a nevěděl, kam naházet melouny. Na řadě bylo dítě jménem 4578. „Tohle má krásný árijský oči, pane kapitáne,“ poznamenal Ludwig. „Nemel a házej,“ okřiknul jej Schnecker a vzápětí minul. Reus v posledních kolech náskok stáhnul a když nastalo kolo desáté, byl dokonce ve vedení. Oba měli po dvaceti bodech, ale Reus měl k dobru jedno koleno, tedy končetinu. Schnecker si toho byl moc dobře vědom, takže si dal pořádně načas aby se před důležitou střelou zkoncentroval. Reus se v okamžiku klidu, který se naskytnul, věnoval pátrání po nějaké známce života. A opět nenacházel vůbec nic. Dokonce i ptáci, vystrašeni střelbou, odletěli někam daleko k lesům. Připadal si sám. Jako by se život zastavil, zrovna teď, teď když chtěl spatřit jeho krásu. Jeho zavilou a groteskní jednoduchost. Třeba jen malý náznak. I ten padající list by teď uvítal jako důkaz. Schnecker trefil chodidlo. Těsně, ale na remízu to stačilo. Celý upocený se podíval na Reuse. Věděl, že Reus, byť je duchem někde jinde, má dnes lepší den. Možná právě proto, že byl duchem jinde. Dokázal se oprostit od touhy vyhrát, od touhy něco dokázat. Cítil jak mu strach koluje tělem, co tělem, jak jeho strach z prohry putuje od bažiny k hlavni pistole a zase zpět. Cítil strach i když se podíval na Ludwiga. Na jeho bezstarostnost, na jeho naivitu. Tohle všechno jej vedlo k tomu, že si zastrčil pistoli do pouzdra a jako by mimochodem nadhodil, že se dnes na rozhodující rány necítí. „Nechme to na zítra, co vy na to Reusi. Ruka už mě bolí, jako bych zastřelil dvacet židů. A v uspořeným čase můžeme zajet do města na pořádný oběd. Co vy na to?“ Reus chtěl říct, že by rád dohrál tento zápas, ale dřív než z něj vylezla jakákoliv myšlenka si uvědomil, že mu na tom vlastně vůbec nezáleží. A navíc, když na to přikývne, bude dřív doma. „Můžeme. Nechme to tedy na zítra. Něco bych pojedl, pojďme se tedy najíst.“ Sedli do auta a Schnecker nastartoval. Ludwig jim mával, ale jemu na oplátku nezamával vůbec nikdo, protože proč by bylo potřeba mávat imbecilovi. Spěšně skopl zbývající čtyři mimina do bažiny, chvilku vyčkal, aby se ujistil, že nemají chuť a sílu vylést ven a vyrazil k dodávce. Obě auta se bořila do bahna a pomalu se drkocala směrem k městu. Schnecker cítil úlevu. Kdyby se hrálo dál, určitě by to skončilo jeho prohrou. Jeho první prohrou s Reusem. Vlastně vůbec první prohrou tuto sezónu. Stáhl okénko a uvědomujíc si, jak lehce vyvázl z této šlamastiky se pousmál a zapálil si další cigaretu. Reus, který seděl vedle něj, pomalu ale jistě přivíral oči. Šel na něj spánek. Možná by i usnul, kdyby dovnitř okénkem nevlétla moucha a v té drncající vřavě vzduchu nepřistála na jeho ruce. Podíval se na ni a usmál se.
