KAPACITA JAKO KLÍČ K TAJNÝM DVEŘÍM ČÁST 1:

KAPACITA JAKO KLÍČ K TAJNÝM DVEŘÍM – ČÁST 1: MÁME ODEPISOVAT JIŽ ODEPSANÉ, ALE POUŽÍVANÉ POLOŽKY MAJETKU? RNDr. Tomáš Nekvapil, ředitel divize poradenství, POINT Consulting s.r.o. Představte si jednoduchý příklad: V podniku doposud existuje dávno již odepsaná technologická linka, schopná provozu, dlouhodobě však není využívána. Po značném úsilí přichází obchodník s návrhem na opětovné uvedení do provozu; cílem bude výrobek, pro který je zajištěn odbyt, ovšem za cenu, která vychází z nulové úrovně odpisu tohoto zařízení. Obchodník nevidí problém, koneckonců, zařízení již na sebe v minulosti vydělalo, finanční ředitel však trvá na nutnosti počítat i s odpisem takto znovu aktivované části majetku. To však činí záměr výroby ztrátovým, přičemž žádná jiná alternativa se ani v dlouhém časovém horizontu nejeví reálně. Má tedy pravdu obchodník nebo finanční ředitel? 1. PROBLÉM ODPISŮ Účel odpisu je jednoznačný: Pokud bychom neúčtovali o odpisech, vykázaný hospodářský výsledek by mohl být každý rok rozdělen mezi vlastníky podniku v nijak nezkrácené výši. Zároveň by ovšem v cenách výrobků nebyl uplatněn požadavek na krytí této nákladové položky, takže naši zákazníci by zřejmě nakupovali o příslušnou položku levněji a hospodářský výsledek by byl o tuto část tržeb nižší. Po určité době bychom ovšem konstatovali, že zařízení používané až doposud k jeho zajištění je nadále nepoužitelné, neboť uplynula jeho fyzická nebo morální životnost. V částkách rozdělených každý rok jsme tedy rozdělili nejen skutečný zisk, ale také zařízení sloužící k jeho zajištění. Připomíná to situaci, kdy majitel půjčovny videokazet rozpůjčuje svoji videotéku a je spokojen s inkasovaným půjčovným, ovšem jen do té doby, dokud si neuvědomí, že zapomněl své zákazníky upozornit na povinnost vrátit vypůjčené tituly. V případě odpisů zařízení nepůjčujeme fyzicky, ale setrvává naštěstí v podniku. Stejně však musíme počítat, že po určité době „zůstane u zákazníků“, tedy jeho životnost bude spotřebována tím, co jsme zákazníkům dodali. Každý zákazník tedy musí „vrátit“ tu část zařízení, kterou spotřeboval. Protože zařízení většinou nelze rozkládat ani skládat na libovolné díly, které by navíc byly identifikovatelné s částmi spotřebovanými pro konkrétní zákazníky, použije se peněžní ekvivalent. Ten musí být stanoven tak, aby po „spotřebování“ celého zařízení bylo možno dostat jej „zpátky“ v původním rozsahu – novým nákupem. Pro upřesnění uveďme dvě poznámky blíže osvětlující tento přístup: 1. Kdybychom měli ve sklepě minerální pramen a ručně jej stáčeli do lahví, byl by „zařízením“ právě jen soubor vratných lahví a představa fyzického vracení jeho dílů by byla téměř dokonalá.

POINT Consulting s.r.o., Uruguayská 17, 120 00 Praha 2 www.point-consulting.cz

2/8

2. V tomto i předchozím případě s videopůjčovnou si názorně uvědomujeme dvě současně probíhající skutečnosti. Fyzickým vrácením zákazník vyrovnává pouze jednu část své spotřeby – tu vratnou. V ceně, kterou zaplatí za produkt, má ovšem navíc účtovanou i „nevratnou“ část své spotřeby – skutečnost, že z tisíce vrácených kazet bude několik jistě poškozených, vyžadujících náhradu novým kusem stejně jako u lahví. Adekvátně malý příspěvek na krytí těchto rizik bude přirozenou součástí ceny každé zápůjčky. To je postup obdobný rozúčtovávání nákladů oprav a údržby výrobního stroje, zatímco skutečný odpis se plně kryje s první skutečností, tedy zpětvrácením „zdroje výdělku“. Původní otázka, jak naložit s odepsaným zařízením, má v analogii videopůjčovny tento ekvivalent: Co když po inventuře objevíte v regálech nějaké další kazety, o nichž jste doposud neměli ani tušení? Ať už je jejich původ jakýkoli, můžete prohlásit, že najednou máte zpátky více než kolik jste půjčili. To je tatáž situace, jako když zjistíte, že odpisy zařízení inkasované v tržbách od zákazníka již představují v součtu hodnotu celého zařízení, ačkoli to ještě není „spotřebováno“, tedy jinými slovy: je ještě schopné provozu. Ptejme se nyní, zda obsluha videopůjčovny má nějaký důvod kazety, které jsou navíc, rozdat svým zákazníkům, nebo v nejkrajnějším případě „rozpůjčovat za obvyklý poplatek“ bez požadavku na vrácení. To je totiž přesný popis toho, k čemu dochází, pokud jednou již odepsané zařízení budete najednou používat bez nároku na započítání dalšího odpisu – jako požadavku ekvivalentního s požadavkem na vrácení půjčené kazety - mezi ostatní nákladové položky ceny. Odpověď zní samozřejmě negativně – není žádný důvod, proč by se dodatečný nález měl nějakým způsobem odlišovat od každé jiné části majetku, ať už by její původ byl jakýkoli. V danou chvíli jde o pozitivní skutečnost, která okamžitě jako mimořádný výnos navýší majetek firmy, a od takového momentu je povinností řádného hospodáře dbát o jeho zhodnocení naprosto stejným způsobem, jako u všech ostatních majetkových položek. Pokud by těsně po provedené inventuře došlo ke změně vlastníka firmy prodejem, dodatečně nalezené kazety i použitelný již odepsaný stroj by nepochybně byly řádně započteny do ceny – jaký důvod by měl nový vlastník se o tento svůj majetek se připravit? A v čem má být odlišný přístup původního a nového vlastníka? Zpět k původní otázce: dodatečně nalezené kazety se stanou součástí výpůjčního fondu a budou půjčovány za stejných podmínek jako ostatní; jednou odepsané nadále použitelné zařízení musí být nadále odepisováno tak, aby se po uplynutí předpokládané dodatečné doby životnosti vrátilo v odpisech tolik peněžního ekvivalentu, kolik bude potřeba na „vrácení“ do původního stavu – nikoli stavu nového, ale stavu, kdy jsme zjistili možnost dodatečného použití po odepsání. Potřebujete-li další podpůrné argumenty, zkuste se zamyslet nad obecnějším pohledem. Každé podnikání je charakterizováno určitým rizikem (a podle něj je požadován adekvátní výnos z vložených investic). Toto riziko je vyjádřením účinků faktorů nahodilosti, které působí na podnikání vždy. Nahodilé události se dějí neustále a ne vždy působí škody – část z nich má také pozitivní dopady, a v ocenění rizika konkrétního podniku je zahrnut právě souhrn působení všech nahodilých událostí, tedy riziko je větší nebo menší podle toho, jak dalece převýší negativní účinky těchto událostí účinky pozitivní.


3/8

Máme tedy nějaké oprávnění chápat mimořádné výnosy jako výnosy nesouvisející s podnikáním? Jistěže ne, to bychom riziko definovali pouze z negativních dopadů náhody, naprosto v rozporu s tím, že v obvyklých případech je její rozložení vždy symetrické, „normální“ v lidském i statistickém smyslu. Budete-li provozovat větší počet stejných zařízení, bude velmi pravděpodobné, že při správně odhadnuté průměrné životnosti bude počet těch, které budou pracovat ještě po jejím uplynutí, korespondovat s počtem těch, které naopak bylo nutno vyřadit předčasně. Vytěžit maximum i z mimořádných událostí stejně jako minimalizovat škody, patří tedy k povinnostem podnikatele, přičemž průměrná úspěšnost v obou těchto disciplínách vlastně definuje průměrnou rizikovost příslušného oboru. Dojde-li k opačné situaci a stroj se znehodnotí dříve než předpokládá odpisový plán, žádný ze zákazníků nebude ochoten zaplatit v tomto ohledu za svoji „výpůjčku“ více. Ostatně, požadovat vrácení dvou kazet místo jedné, protože část fondu se ztratila, by bylo stejně nesmyslné. Neexistuje tedy ani žádný důvod, proč by v případě konstatované delší životnosti měl zákazník podobným způsobem obdržet korekci „chybné výše odpisu“ (A pokud ano – který zákazník? Každý, nebo jen ten, co již něco nakoupil s původním vyšším odpisem? A pokud původně nakoupil jen málo, v jakém rozsahu může nyní žádat korekci?). Dále: jaký by byl vztah údržby a výnosů z delší životnosti, kdyby tyto nebyly uznávány jako oprávněný požadavek? Kvalitní péče by byla hospodárná jen potud, pokud by nevedla k prodloužení životnosti stroje, protože náklady na takto získaný profit by nebylo možno vnitropodnikově vyvážit adekvátními výnosy právě z krytí odpisu nadále fungujícího zařízení v tržbách jeho produkce. Všechny tyto skutečnosti vedou k jednoznačnému závěru: Každé zařízení s limitovanou životností ve vlastnictví musí být odepisováno pokaždé, když dochází k jeho využití pro podnikatelskou činnost. Nezáleží přitom, zda již uplatněné odpisy pokrývají cenu adekvátní náhrady či nikoli, korektní výše odpisu musí být vždy stanovena z předpokládané zbytkové životnosti a předpokládaných nákladů pořízení náhrady (odpovídající aktuálnímu stavu zařízení) po jejím uplynutí. Na závěr opět několik poznámek k tomuto tématu: 1. Na teoretické úrovni může vzniknout spor, co je odpovídající náhradou stávajícího zařízení v budoucnu: Jde o stejný typ ve stejném stavu opotřebení? Nebo má být zvažována náhrada adekvátní povýšeným standardům v budoucnu? (Zkuste si představit na příkladu automobilu nižší střední třídy.) A co případná změna standardů v požadavku zákazníka? Nebylo by lépe spíše hledat náhradu schopnou generovat stejnou budoucí hodnotu? Jakým způsobem má být zohledněna inflace? Tyto otázky by nepochybně potřebovaly širší prostor a zřejmě také zapojení akademické obce do legitimní diskuse. Osobně, jako v řadě podobných problémů, bych doporučil pragmatický přístup: vycházet z nejjednodušší – tedy první varianty: stejný typ zařízení ve stejném stavu opotřebení – a ostatní vést v patrnosti pouze pro případy, kdy možná chyba by měla opravdu vážné důsledky. 2. K otázce použitelnosti odpisů ve smyslu IAS/IFRS: Požadavek na korektní ocenění každé položky majetku schopné produkce hodnot je nepochybně vstřícným krokem z pozice finančního účetnictví. Na


4/8

straně druhé však neslučitelnost účetního a manažerského pohledu přetrvává, pokud se dále neprohlubuje. Zásada opatrnosti při výpočtu odpisů uplatněná na životnost, totiž zjevně nemůže odpovídat požadavku „vrcholu křivky normálního rozložení1“, na který jsme se odkazovali v předchozím textu. Tam, kde manažer potřebuje skutečnou střední hodnotu, bude obezřetnost účetního pohledu nepochybně vyžadovat životnost spíše v dolní části intervalu možných výsledků. V extrémním případě, pokud by konstrukce stroje dávala životnost 5 let v 95% případů a u 5% zbytku, při zvláštní shodě okolností, životnost 50 let, byl by manažer oprávněn u souboru 50 těchto strojů uvažovat o životnosti 7,25 let (0,95*5+0,05*50), ale těžko byste takový přístup obhájili před svým auditorem. Nebo snad ano?

2. PROBLÉM KAPACITY Vraťme se zpět ke sporu obchodníka s finančního ředitelem. Zdálo by se, že logika věci je plně na straně finančního pohledu. Ve skutečnosti je to však ještě trochu jinak. Položme si otázku, zda umíme skutečně posoudit výhodnost nebo nevýhodnost určitého podnikového rozhodnutí. Většina tradičních ukazatelů trpí známými neduhy, které si uvědomíme ještě před řešením klíčové otázky: Jak přiřadit určité, ke společnému účelu vynaložené náklady (v tradiční představě zejména náklady fixní), v adekvátní míře jedné konkrétní zakázce? Účetní zisk zahrnuje mnoho položek, které s vlastním podnikáním nemají příčinnou souvislost, je odkázán na účetní ocenění aktiv, nezohledňuje podnikatelská rizika a zcela opomíjí náklady vlastního kapitálu. Cash-flow je zase položka lehce manipulovatelná, pokud jde o její výši v konkrétním období. Abychom zabránili možnosti manipulace nebo obyčejnému zkreslení vlivem krátkodobých výkyvů, museli bychom při hodnocení běžného období vidět také několik období následujících. Jedině EVA, vyladěná na potřeby vnitřního řízení podniku (v praxi se ovšem častěji setkáme s obecnou, neladěnou EVA) odstraňuje většinu nešvarů s účetním ziskem. Pro rozhodování o jednotlivých zakázkách v konkrétní situaci však nejspíš budeme spoléhat na stejné obstarožní metody přiřazení fixních nákladů. Jsou nějaké další možnosti? Jak tomu bývá v praktickém životě – kde nepomůže věda, nezbude než spoléhat na zdravý rozum. Budemeli méně ambiciózní, zkusíme hledat prosté kritérium umožňující ze dvou řešení vybrat to lepší. Výsledek je až překvapivě jednoduchý. Kdybyste vlastnili křišťálovou kouli, stačilo by se podívat o pár let dopředu na důsledky obou variant. Pokud byste vedle sebe mohli vidět dva úplně stejné podniky s jednou jedinou historickou odlišností – ten který si kdesi v minulosti vybral první variantu a vedle něj jeho dvojče s opačným výběrem – snadno byste rozhodli, kdo je na tom v tu chvíli lépe. Máte snad lepší, méně zpochybnitelný argument pro výběr správné cesty?

1

Normální rozložení pravděpodobnosti v matematické statistice popisuje hustotu výsledků velkého počtu měření náhodné veličiny;

s přijatelnou mírou přesnosti charakterizuje chování mnoha technických a fyzikálních veličin závislých na náhodě. Tvar křivky zhruba připomíná horu Říp, důležitý je zrcadlově stejný tvar obou úbočí vyjadřující skutečnost, že odchylky od střední hodnoty dané vrcholem jsou stejně pravděpodobné směrem k vyšším i nižším hodnotám.


5/8

Postup, založený na tomto principu, můžeme nazvat „testem identických dvojčat“. Jeho veškerá obtížnost znamená pouze představit si správně skutečné dopady každého rozhodnutí s určitým časovým odstupem v obou nebo všech přípustných variantách. I když jde o zcela nepatrnou položku, vždy musíme zvažovat situaci podniku jako celku. Časový odstup musí být dostatečný vzhledem ke všem možným důsledkům, význam jeho navyšování však za hranicí několika let rychle klesá. K výběru úspěšnějšího dvojčete použijete vhodný ukazatel hodnoty, v prostředí efektivního kapitálového trhu tržní cenu akcie, v ostatních případech zvolíte pro oba podniky vhodnou oceňovací metodu založenou na předpokládaných přírůstcích EVA, cashflow nebo prostě na ocenění jednotlivých položek aktiv (stačí těch u obou dvojčat rozdílných). Jak se změní podnik, v němž se něco nevyrobí? Při klasickém pohledu se nespotřebují variabilní náklady v příslušné výši, fixní náklady se nezmění. Každá dodatečná výroba, kde cena produktu kryje alespoň variabilní náklady, musí tedy vést k růstu bohatství. Tento přístup je jistě v pořádku, pokud navýšením takové výroby nedojde k překročení existujících kapacitních možností, a to pro jakoukoli podnikovou činnost. Dojde-li kdekoli k překročení kapacit, je třeba nové řešení a hladina fixních nákladů v příslušné oblasti stoupne „o jeden kapacitní schod“ (zpravidla o celou spotřební dávku jistého nákladového balíku – nové linky, nové haly, nového zaměstnance atd.). Dodatečná výroba musí v takovém případě převýšit nejen náklady variabilní, ale také přírůstek nákladů fixních, a to v celém věcném i časovém rozsahu, po který bude podnik nucen tuto zvýšenou kapacitní úroveň provozovat – i tehdy, pokud již příslušná kapacita nebude fakticky využita. Je-li tato podmínka splněna, pak úspěšnějším z dvojčat bude to, které vyrobilo, v opačném případě je lépe nevyrábět. Právě zmíněné pravidlo přináší celou řadu důsledků, které jsme ne vždy připraveni bez výhrady akceptovat. Předně, každá existující kapacita kterékoli podnikové činnosti je nákladově zakotvena v rozhodnutí o svém zřízení: přiřazujeme-li příslušející fixní náklady, je třeba hledět na původní záměr zřízení další kapacity, na zakázky, produkty a zákazníky, kterými byla vysvětlována jeho návratnost. Tyto zakázky byly v logice identických dvojčat povinny pokrýt veškerý nárůst fixních nákladů a v případě, že využití bylo časově omezené, také plnou jejich spotřebu až do prvního okamžiku, kdy bylo možné vrátit rozsah podnikových kapacit zpět na původní úroveň. Je přitom vedlejší, zda se jedná o kapacitu některé výrobní operace, kapacitu obslužné činnosti nebo kapacitu předpokládaného prodeje určitého výrobku (formulující například vývojové nebo marketingové náklady). Nedošlo-li včas k opětovnému omezení kapacity, existoval nejspíš další, obdobně posuzovaný záměr jejího využití, nebo v horším případě šlo o náklady nevyužité příležitosti. V obou těchto případech je jasné, že náklady právě existujících volných kapacit jsou náklady minulosti. Jde o utopené náklady, které nelze odstranit, ale mohou být jen redukovány aktuálními, dodatečně realizovanými výnosy (podobně jako náklad havarovaného služebního vozidla nebo třeba náklad na vývoj výrobku, který byl později zastaven). To platí i v případě, že celková životnost původního řešení dalece přesáhla původní předpoklad a veškeré původní náklady již byly pokryty – i v takovém případě jsme jako manažeři pochybili, neboť naší povinností bylo zajistit veškerý dosažitelný výnos. Toto naše snažení je nezbytné – jak jsme ukázali výše – k vyrovnání ztrát z ostatních nahodilých událostí na úroveň akceptovanou v odvětví.


6/8

Kdybychom správně předpokládali životnost zařízení a přišli s projektem jeho využití pouze po část této doby, požadavek na krytí nákladů v době využití by byl adekvátně vyšší.

Utopený náklad minulosti, Fixní náklady zařízení alokované do

který vytváří prostor pro

aktuální produkce

dodatečné uplatnění kapacit. Odpis nad 100% vlastně vyjad-

Zařízení využito

Zařízení nevyužito

Původně odhadovaná životnost

řuje, že cena pořízení neodpovídala dosažitelnému užitku.

Překročení odhadované životnosti

A přesně to je případ dodatečné výroby: v souladu s kritériem identických dvojčat, náklady existujících kapacit nemusí být dodatečnou výrobou pokryty, stačí dosažení jakéhokoli malého výnosu nad ostatní nákladové položky. Jak zní tedy úplné řešení sporu obchodníka s finančním ředitelem? 1. Z hlediska logiky odepisování, zařízení určené k dodatečné výrobě musí být odepisováno. Jen tak může být zachována souvislost mezi postupným spotřebováním existující hodnoty a vnímáním jejího uplatnění. Toto pravidlo umožní udržet vnitřní i vnější ekonomické souvislosti v podniku, např. bude-li nutno část zařízení předčasně vyměnit za novou stejně jako (vně podniku) správně zatížit náklady zákazníka, který přijde s požadavkem dlouhodobého pravidelného odběru produktu překračující objemově nebo délkou trvání možnosti konkrétního použitého zařízení. 2. Z hlediska logiky kapacit však uplatněné odpisy nemusí být plně pokryty tržbou z výrobků, nakolik fixní náklady nadále existující kapacity včetně jejích odpisů jsou náklady utopenými, tedy dodatečně zjišťovanými náklady existující, ale nevyužívané kapacity. Tato část celkových nákladů (fixní náklady z dodatečně využité volné kapacity), prvotně alokovaná takovým výrobkům, musí být následně při posuzování jejich výhodnosti vyváděna mimo, na vrub minulých událostí. Jde o přetrvávání jistých nákladů z minulosti, stejně jako například náhrada škody za pracovní úraz zaměstnance trvalou rentou, a z hlediska současnosti jednoznačně utopený náklad.


7/8

Náklady přiřazené produktu 100%

90%

80%

70%

60%

50%

40%

30%

20%

Utopené náklady

10%

Náklady uplatnitelné

0%

Takový náklad musí být krytý „extra“ z dosaženého zisku nebo zvláštních fondů (v případě odpisů nejde o cash

položku),

protože

uplatňován

v cenových

požadavcích

aktuální

produkce

by

ji

činil

nekonkurenceschopnou. Zároveň, jak dokazuje test identických dvojčat, realizace dodatečné výroby i za těchto „nákladově odlehčených“ podmínek bude pro podnik výhodnou. Stejná praxe však nemůže být použita, jakmile požadavek zákazníka časově či kapacitně překročí možnosti původní, existující kapacity!

Malá úvaha na závěr: uvědomme si význam slova „dodatečná“ ve slovním spojení dodatečná výroba nebo dodatečná produkce. Poukazuje na skutečnost, že mezi existujícími firemními zakázkami musíme rozlišovat a pro stanovení jejich ziskovosti stanovovat odlišná pravidla a používat odlišné kalkulace.


8/8

Je poněkud obtížné si představit, že cenová hladina zaručující ziskovost je pro jednoho zákazníka dostatečná a pro jiného, který nepřichází s dodatečným, ale řádně plánovaným požadavkem, nikoli. Na straně druhé přiznejme, že dodatečný zákazník kupuje pouze produkt, nikoli jistotu jeho dodání v každém momentě potřeby. Řádní a stálí zákazníci využívají jistotu obdržet produkt kdykoli – v prvním z hlediska výrobního plánu akceptovatelném termínu – a proto také ve skutečnosti spotřebovávají naši kapacitu. Budeli kapacita blokována řádnými zákazníky, dodatečný zákazník neuspěje. Pokud postupy zvariabilňující fixní náklady, jako například Activity Based Costing, mají tendenci zatěžovat stávající produkci přemírou nákladových položek a činit je zdánlivě neprodejnými, není chyba v metodě, která co nejpoctivěji mapuje příčinné vazby mezi náklady a produkty (což je nesporně užitečné při jejich operativním řízení), ale ve způsobu jejího použití. Ve skutečnosti máme usilovat o to, aby všechny náklady byly přiřazeny, ale trvat na jejich krytí lze jen za předpokladu, že nejde o náklady utopené. Utopené náklady totiž nemohou být kryty, ale musí být ve svých dopadech minimalizovány, a to jakýmikoli na svůj

vrub

vytvořenými

výnosy.

Dodateční

zákazníci,

tedy

opakovatelnosti dodávky, jsou k tomu jistě vítaným nástrojem.

prosinec 2006 RNDr. Tomáš Nekvapi, ředitel divize poradenství, POINT Consulting [email protected]


zákazníci

s negarantovanou

jistotou

KAPACITA JAKO KLÍČ K TAJNÝM DVEŘÍM ČÁST 1:

Recommend Documents