~
~
KAMENNE PAMATKY v ~v NA TREBICSKU Památné kameny Kolomazné kameny Kamenné stavby výtvory starých kameníků Historické mezníky apod.
Marie Dvořáková
Jan Horký Emanuel Nožička František Peštál KarelPrůša
Úvodem Po vydání naší první knížky Památné kameny na Třebíčsku jsme se rozhodli vydat další knihu s doplněním několika památných kamenů i z přilehlých okresů. Kniha je obohacena i o další kamenné zajímavosti. Poznávat své okolí je pro většinu lidí zklidňujícím a příjemným prožitkem. Výčet zajímavostí doplňujeme o kolomazné mísy, mezníky a hranečníky panství, odpočinkový kámen, pec na sušení lnu, kamenný můstek, sluneční hodiny, kamenná koryta, menhir, dolmen, památníky a různé nápisy vytesané do kamene. Původně byl v přírodě kámen symbolem čehosi věčného - pojmem Božské přítomnosti, duchovního kontaktu. V pradávných dobách byl tvrdý kámen j edním z prvních nástrojů tehdejšího člověka. Opracované pazourky sloužily jako nástroje ijako zbraně. Schopnost opracovávání se zvětšovala. Člověk měl kámen ve velké úctě. Často si z kamene tesal své bohy, ryl do kamene čarodějná znamení, která vypravovala o podivných lidských příhodách. I takové kameny se nám dochovaly do dnešní doby a je jen třeba umět číst ono kamenné písmo a symboly, které nám vypovídají o minulých dobách.
5
Hranečníky Původní funkcí hraničních znamení bylo vymezení hranic mezi jednotlivými panstvími nebo grunty. Potřeba vymezení nastala, když pozemky začaly přecházet na jednotlivce. Každý vlastník se pečlivě staralo svůj majetek a případným sporům se snažil předcházet. Proto se začalo s vymezováním hranic také v terénu. Hranice mezi panstvími nebo kraji byly původně vyznačovány záseky do stromů a vytyčování hranic bylo prováděno především s ohledem na přirozené přírodní vymezení, např. potoky, významné orientační body nebo vzrostlé stromy, a tam, kde by mohlo docházet ke sporu o hranice, se umisťovaly velké kameny, aby se nemohla hranice měnit. Nejprve to byly kameny bez kamenického opracování, později to byly hranečníky - kameny opracované, s význačnými iniciálami názvu panství a s letopočtem. Hranečníky se podkládaly zpočátku drobným kamením, později popelem nebo rozemletou cihlou, uhlím, střepy, hřebíky či penězi. To mělo dát zprávu o tom, že daný hranečníkje pravý. Mnohdy byli pozoruhodným způsobem zajišťováni svědkové umístění kamene. Byl vybrán chlapec, který dostal u hranečníku výprask, občas i peněžní dar, což poskytovalo záruku, že si umístění hranečního kamene bude do smrti pamatovat a v případě sporu jej spolehlivě dosvědčí. Hraneční kameny, tak jako řada jiných památek, jsou jistě hodny toho, aby byly chráněny pro příští generace.
6
Kameníci Opracovávání kamene je dávná potřeba lidí už od pravěku. Lidé se v opracování kamene neustále zdokonalovali. Kameníci zhotovovali náhrobní kameny, kazatelny, křtitelnice, ostění oken a dveří, kamenné sloupy, ozdoby, sochy ap. Svědectvím dávných dob jsou i kamenné stavby, rotundy a později kostely. Informují o tom, jak dobře rozuměli kameníci svému řemeslu. Otesávali kámen do různých tvarů, jednoduché díly sestavovali do celků a různým způsobem zdobili. Těžké řemeslo kameníků se těšilo větší vážnosti než práce zedníků. Práce kameníků byla považována za hodnotnější, byli vybíráni, aby vedli náročněj stavby. Kamenická huť se obyčejně zakládala v místě větší stavby, zpravidla kostela nebo chrámu, a řídil ji stavitel, který byl zároveň prvým řídícím mistrem v kamenickém oboru. Členy a pracovníky hutí byli učedníci, tovaryši a mistři. Pro kontrolu kvality a prestiž kamenického díla bylyjednotlivé kusy označovány tovaryšskými nebo mistrovskými značkami vytesanými do kamene. Z nářadí a nástrojů, s nimiž kameníci běžně pracovali, lze uvést násadové sekáče, klíny, perlíky, pucky, pernrlice, paličáky, mlátky, zmováky, špičáky (do měkkého a tvrdého kamene), lemovadla, ryhovačky, různá dláta, podstavce a zvedáky. Práce kameníků byla náročná, namáhavá a mnohdy nebezpečná lidskému zdraví. Kamenný prachje těžký, ostrý a "řeže plíce". Přes tvrdé životní podmínky však bývali kameníci "chasa veselá", která se nebála tvrdé práce. ší
7
Kolomaznící a smolaři Kolomaz se pálila v milířích (z něm. Meiler) a dřevěné uhlí se získávalo jako vedlejší produkt při pálení kolomazi. Touto činností se zabývali kolomazníci. Kolomazníci jezdili po vesnicích s hlasitým vyvoláváním .Jcolomáááz, kolomáááz" a nabízeli své zboží, které vozili v soudku na trakaři nebo na vozejčku. Mimo kolomazi vozil kolomazník i menší soudek oleje, který rovněž rozprodával. Kolomaz na vzduchu tuhla a musela se olejem ředit, hospodáři na kolomazníka již čekali. Milíř na kolomaz býval menší a budoval se následovně: Na zemi se kameny vydláždila vyvýšená okrouhlá plocha, zhruba čtyřmetrového průměru, ke středu svahovitě skloněná, takže představovala hodně plochý trychtýř. Uprostřed byl otvor ústící do dřevěného korýtka (korejtko, žlábek) zakrytého prknem, to vycházelo pod dlážděnou podlahou ven za obvod milíře. Ústí korejtka bylo nad zemí a ucpávalo se bud' dřevěným "špuntem" nebo drnem. Nad milířem se umísťovala lehká skládací střecha z šindelových "šárů". Na dvou protilehlých stranách okrouhlé základny milíře se proti sobě do země zarazily dva sloupky zakončené vidlicemi, do nichž se uložil trámek. Na něm se za dřevěné hřebíky přichytily čtyři sochy - trámky šikmo položené, na které se příčně od podlahy k vrchu kladly jednotlivé šáry šindelů nabitých na dvou latích. Milíř se přikrýval tak, že hořejší šár se přichytil latí za horní okraj spodního šáru. V dostatečné vzdálenosti nutné pro bezpečný provoz stávaly na dvou protilehlých stranách milíře .xíreveníky", které byly ze tří stran bedněny šindelovou střechou. V pravém dreveníku bývala popelna (jáma s popelem), v levém byla uložena "smolčí polena". Na zadní straně milíře se v odpovídající vzdálenosti zřizovalo vysoké "závětří" z .Jcloníků" nebo z "fůje" (větví nebo chvojí). Pro kolomaz byl připraven sud a konev. Okrouhlým "sběrákem" nebo hranatou lopatou s osazenými kraji se nahazoval nebo odebíral popel z povrchu milíře. Při vlastním ukládání milíře se postúpovalo tak, že se na základnu uprostřed položily hrázky a přes ně se kladla polena tak, aby otvor a půda kolem zůstaly volné. Od zakrytého středu k obvodu milířové základny se
9
stavěla polena do homole ve dvou vrstvách nad sebou a celý povrch se zakryl suchým "špendličím" (jehličím). Nahoru se rozestřela "plešťanka" (suché vršky a úlomky z větví). Celý navršený "obklad" se zapálil a milíř se .votápěl", až na srovnaném dříví vznikla vrstva popele. Průvanem, který táhl od povrchu hromady do korejtka, se strhl plamen dovnitř. Když plešťanka dohořívala, oházela se celá hromada popelem nabíraným z popelny. Tak se zabránilo přístupu vedlejšího vzduchu ke dříví, které pak už jen doutnalo. Teprve nyní se nad milířem stavěla střecha, aby nezmokl, a bedlivě se hlídal, aby se oheň neprovalil na povrch hromady. Každá skulina se proto zakrývala popelem a lopatou se udusávala. Po určité době začal korejtkem vycházet hustý vodnatý dým nebo pára, potom následovala hnědá voda, která se vylévala. O něco později, ale ještě zároveň s vodou, procházela prožloutlá mastnota, které se říkalo "syrový" terpentýn. Ten se jakožto nejlepší tuk shromažďoval a mastila se s ním kolomaz. Nakonec vytékala černohnědá olejnatá tekutina (kolomaz), která se spotřebovala buď přímo, nebo se z nejhustší vytékající poslední tekutiny vařila černá smola. Když se zapálil milíř ráno, dohořel druhý den dopoledne. Jakmile kolomaz netekla, ústí žlábku se ucpalo, strhla se střecha, popel se z hromady po částech odebral a naházel do pope lny. Odkryté místo se poházelo hlínou připravenou po obou stranách milíře, aby uhlí pozvolna a dobře vychladlo. Chladnutí milíře trvalo asi den. Po vychladnutí se hlína odházela, hromada rozebrala a dřevěné uhlí se uskladnilo. Z milíře bývalo někdy vědro kolomazi, jindy, když bylo dříví málo smolnaté, i méně. Kolomaz si kupovali sousedé na mazání náprav dřevěných vozů nebo pro ni jezdili kolomazníci a rozváželi ji po bližším i vzdálenějším okolí. Dřevěné uhlí rádi odebírali kováři a klempíři. Někdy se pálila kolomaz od jara do podzimu, jindy jen na podzim. V obecních milířích si sousedé pálili kolomaz z vlastního dříví a s vlastní obsluhou. Kolomaznictví se vyplácelo tak dlouho, pokud bylo dříví velmi laciné a dokud se užívalo dřevěných vozů. Když se k vozům začaly vyrábět železné nápravy, upadlo i kolomaznictví.
10
