Kámen. v okrasné zahradě. Tomáš Bíba. Grada Publishing

��

��

��

Kámen

Tomáš Bíba

v okrasné zahradě

Grada Publishing

Tato publikace vychází za podpory

Botanické zahrady hl. m. Prahy

a galerie minerálů a fosílií – Geosvět.

Tomáš Bíba

Kámen v okrasné zahradě Vydala Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, Praha 7, [email protected], www.grada.cz, tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400 jako svou 3675. publikaci Odpovědná redaktorka Helga Jindrová Grafická úprava, realizace obálky a sazba Jindřich Hoch Návrh obálky Vojtěch Kočí Fotografie na obálce Tomáš Bíba a Milan Šusta Fotografie v knize Tomáš Bíba, Milan Šusta (Geosvět), Petr Pavlík, Ivona Šuchmannová a Kámen Zbraslav, spol. s r. o. Perokresby Tomáš Bíba Počet stran 152 První vydání, Praha 2009 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod © Grada Publishing, a.s., 2009 Cover Design © Grada Publishing, a.s., 2009 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. (tištěná verze) ISBN 978-80-247-2515-4 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-6684-3 © Grada Publishing, a.s. 2011

Obsah

5

Tomáš Bíba

I Kámen v okrasné zahradě

Obsah

6

Tomáš Bíba


Úvod

7

ÚVOD S rostoucím zájmem majitelů rodinných zahrad o nové trendy v oblasti bydlení a zahradní tvorby se znovu dostávají do popředí zájmu přírodní materiály, mezi nimiž nachází kámen své nezastupitelné místo. Kámen patří mezi nejkvalitnější materiály, svým charakterem je přímo předurčený do zahrad. Vyznačuje se nezaměnitelným charakterem povrchu, tvarů a barev, a to v obrovském množství variant těchto základních charakteristik. Kámen byl již ve starověku používán ke zhotovení nejrůznějších zahradních prvků. Především v Číně a Japonsku dosáhlo jeho použití v zahradní tvorbě pro Evropana až téměř nepochopitelné dokonalosti. Tohoto mimořádného účinku bylo dosaženo zejména ve spojení jednotlivých prvků kompozice s hlubokou náboženskou symbolikou.

p Kámen symbolizuje v japonské zahradě vždy hlubokou myšlenku

Tomáš Bíba


Úvod

8

V současném zahradním umění jsme svědky nebývalého zájmu o kámen. Je to mimo jiné umožněno rozvojem dopravy v rámci evropského obchodu a nabídkou širokého spektra kamenů, nezřídka dokonce z mimoevropských zemí. Z kamene jsou zhotovovány nejen stavební prvky zahrad, ale také nádoby, koryta, sochy a řada dalších drobných doplňků, které dávají zahradě úplně jiný rozměr. Použití kamene je také úzce spjato s rostoucím zájmem o vodní dílka v zahradách. Vytvoření přirozeně vypadajícího vodního toku nebo jezírka je bez kvalitních kamenů téměř nemožné. Moderním prvkem v zahradách se mimo jiné stávají stepní zahrady a štěrkové záhony, doplněné drtěmi a kačírky nejrůznějších frakcí a druhového složení. Kámen se tak znovu dostává do popředí zájmu projektantů a zahradníků a stává se nezastupitelným prvkem moderní zahradní kompozice. Je to v neposlední řadě umožněno rostoucí životní úrovní v České republice a s tím souvisejícím požadavkem na stále kvalitnější materiály používané v zahradní tvorbě. Jako reakce na obrovský zájem laické veřejnosti o možnosti použití kamene v zahradě vznikla právě tato publikace. Kniha je členěna tak, aby se v ní dobře orientoval každý zájemce o tuto problematiku a je doplněna řadou fotografií z realizací zahrad u nás i v zahraničí. Pro lepší pochopení základních technologických postupů je doplněna řadou perokreseb. Publikace je určena široké veřejnosti, majitelům zahrad a rodinných domů, ale také odborným pracovníkům a zahradníkům. Každá nově realizovaná či rekonstruovaná zahradní úprava je originálním vyjádřením tvůrčích myšlenek autora a ukázkou umu našich projektantů a zahradníků. Věřím, že tato kniha přispěje k dalšímu rozvoji zahradních úprav a k celkovému zlepšení stavu sídelní zeleně.

Tomáš Bíba

Tomáš Bíba


9

Tomáš Bíba


Historie použití kamene v zahradách

10

1. HISTORIE POUŽITÍ KAMENE V ZAHRADÁCH Kámen jako jeden z hlavních prvků v zahradní tvorbě nalézáme od samých počátků historie zahradního umění. Rozsáhlé použití kamene jako nezastupitelného prvku stavebního a dekoračního nacházíme především v rozvinutých asijských státech. Vzhledem k rozsahu této knihy se zaměřuji především na Čínu, která je kolébkou zahradního umění, a na Japonsko, kde dosáhlo použití kamene v zahradě naprosté a pro Evropana až nepochopitelné dokonalosti. Poněkud podrobněji se zmiňuji o historii vývoje zahradní architektury a použití kamene právě v Japonsku, které ovlivnilo zahradní tvorbu také v Evropě a ve svých důsledcích ovlivňuje použití kamene v zahradách i v současnosti. Závěr této kapitoly je věnován historii zahradního umění v Evropě, kde kámen jako významný místní přírodní materiál sehrál důležitou roli při tvorbě zahrad a parků.

1.1 ČÍNA Čínské zahradní umění má velmi dlouhou historii. Nepřerušený vývoj tvorby zahrad zde pokračuje po dobu tří tisíc let. Počátky zahradní architektury sahají do druhé poloviny vlády dynastie Šang (1600–1100 př. n. l.). Zahradní architektura zde za tuto dobu dosáhla úrovně umělecké tvorby, stejně jako v malířství či poezii. Každá čínská zahrada vychází z hlubokého duchovního základu a má výraznou filozofickou náplň. Tyto hluboké myšlenky jsou ovlivněny především taoistickou filozofií a čchanovým buddhismem. Tomáš Bíba


Čínské zahradní kompozice jsou výrazem abstraktních myšlenek zobrazených pomocí symbolů, a stávají se tak skutečným uměleckým dílem. Čínské zahrady proto i současnému návštěvníkovi přinášejí především tolik žádanou rovnováhu ducha. Čím menší prostor měl tvůrce k dispozici, tím dokonalejší muselo být ztvárnění symbolů pro vyjádření velkého vzoru – přírody. Kámen v čínské zahradě symbolizoval ostrov uprostřed vodní plochy, horu zahalenou v mracích apod. Hlavní podstata tvorby čínských zahrad a použití kamene v čínské zahradní tvorbě vychází z učení jin a jang. Tyto dva prvky představují nikdy nekončící souhru protikladných principů: jin – principu ženství, poddajnosti a temnoty a jang – principu mužství, síly a světla. Kameny, které často symbolizovaly hory, jsou proto pokládány za princip jang. Jedním ze základních prvků čínských zahrad je voda a hory. Hory mohou být symbolizovány umělými valy a kopci nebo vybranými kameny rozličných velikostí. V čínské zahradní tvorbě byly často využívány bizarní kameny pocházející z vod jezera Tchaj-chu na jihu země. Podle tvarů jsou kamenům připisovány vlastnosti – pošetilost, tvrdohlavost apod. a jsou v Číně považovány za dokonalá umělecká a sochařská díla. Na jejich přemísťování byly vynakládány nemalé finanční prostředky a vynalézány rozličné důmyslné mechanizační prostředky. Při přemísťování kamenů byly zhotovovány speciální lodě a při transportu na místo určení musely mnohokrát ustoupit mosty i městské brány.

ČÍNA

Čínská zahradní architektura využívá kámen nejen jako solitérní umělecké dílo či symbol konkrétního pohoří, ale také jako stavební materiál pro tvorbu umělých a pro Evropana někdy až kýčovitých děl a rozličných skalních masivů a jeskyní, propojených složitými labyrinty. Tím se odlišuje čínské zahradní umění od umění japonského, které bylo v použití kamene mnohem střídmější. Významným prvkem čínských zahrad jsou rozsáhlé vodní plochy, jezírka a potůčky. Při jejich úpravách sehrál kámen rozhodující úlohu. Kameny člení plochu jezírek, vytvářejí štíhlá skaliska na březích jezer a kaskády potůčků. Velmi často navozují dojem podhorské scenerie. Významným prvkem je zde zrcadlení kamenů na vodní hladině. Na březích jezírek byly umísťovány štíhlé kameny či seskupení kamenů do podoby skalisek se záměrem výrazného estetického účinku zrcadlení na hladině. Oblíbenou zábavou v čínské zahradě bylo rybaření. Z tohoto důvodu býval na břehu umístěn rybářský kámen, určený nejen k potřebě vlastního rybaření, ale také k poklidné relaxaci na okraji vodní plochy. Přes vodní toky či jezírka vedou rozličné zahradní můstky a mosty. Velmi často jsou zhotoveny z kamene a vynikají dokonalým řemeslným zpracováním. Zpravidla bývají zastíněny pergolami s vistárií. Nejintimnější částí zahrad jsou vydlážděné dvory. Toto stromy zastíněné místo sloužilo k rozjímání návštěvníka v naprostém klidu zeleně. Dvůr byl obehnán bílou zdí a plocha bývala dlážděna mozaikou z kamínků. Dvůr spojovala s pavilony a ostatními částmi zahrady stezka porostlá kobercem mechů nebo dlážděná mozaikou z kamínků. Čínští řemeslníci vynikali neobyčejnou zručností při využití přírodního kamene pro tvorbu dláž-

11

děných ploch. Vytvářeli neobyčejné vzory z oblázků, které svou jemností připomínaly koberce mechů či výšivku. Takto propojené scenerie jsou umocňovány solitérními kameny s vyrytými obrazy, citáty básníků či prostými názvy kompozice. U vchodu do domu byly často umísťovány solitérní kameny spolu se širokolistými druhy rostlin (např. Musa basjoo – banánovník), které sloužily pro zachycení dešťových kapek, pro zvukový požitek návštěvníků a obyvatel domu. Neméně důležitým prvkem v zahradní tvorbě čínských mistrů je použití kamene jako sochařského materiálu. Velmi často je takto zobrazován Buddha. Kámen však sloužil také jako dostupná a prostá přírodní surovina pro tvorbu zahradních stolů a lavic, jako zahradní židle byly dokonce využívány žulové valouny a jako výborný materiál ho Číňané používali pro zhotovení zahradních pítek. V čínských zahradách se rozvíjí pěstování miniaturních dřevin v nádobách. K tomuto účelu byly používány nejen keramické nádoby, ale také kamenné. Tyto miniaturní kompozice často doplňovaly vybrané solitérní kameny. Velmi rozšířené byly také scenerie na míse. Jednalo se o dokonalou kompozici jednoho či více kamenů a někdy také miniaturních rostlin. Měly představovat umělé hory a byly dokonce žánrově členěny. Velmi populární jsou i v současnosti a jejich obliba se dostala do okolních zemí, včetně Japonska. Největší obliby dosahovaly porézní, vodou omleté kameny, jimž byly věnovány samostatné studie (botanik Fanfg Čeng-ta, 9.–10. století). Postupem doby vznikají pro tvůrce zahrad v Číně manuály a příručky, jak správně zacházet s kameny, které kameny používat a kam je umísťovat. Například bylo doporučováno Tomáš Bíba



12

k bambusu či slivoni usadit kámen starobylý, k borovici neokázalý apod. Kamennými kompozicemi prosluly Jangčouské zahrady. Bylo zde použito více druhů šedého kamene, také žlutého a výrazně bílého. Tyto zahrady působí jako přírodní scenerie a jsou dodnes dokladem mistrovství čínských zahradníků. Čína představovala unikátní prostředí pro vývoj zahradního umění a velmi silně ovlivnila tvorbu zahrad nejen v Japonsku, ale také v evropských zemích.

p Dokonalý soulad kamenů, tvarových rostlin a bambusového lesa

1.2 JAPONSKO Japonská zahradní tvorba má také původ v dávné minulosti. V průběhu 6. století přichází do Japonska přes korejský prostor nové náboženství obohacené čínským vlivem – buddhismus. Stejně jako původní japonská víra šintó směřoval k harmonii člověka. Díky tomu dochází k prolínání obou náboženství a k tvorbě specifického japonského směru myšlení. Japonci posunují i tak obyčejné denní rituály, jako je např. pití čaje, do roviny estetického zážitku. Podobně jako v čínských zahradách i v japonských hovoříme o umění tvorby zahrad v pravém slova smyslu. Zahradníci jsou v Japonsku stavěni na stejnou úroveň jako básníci a jiní umělci. Japonské Tomáš Bíba


zahrady jsou harmonicky působícím celkem, vycházejícím z podstaty přírodních scenerií, obohaceným tvůrčí myšlenkou zahradnického mistra. Vývoj zahrad v Japonsku postupoval od prostorných zahradních úprav určených pro rozmařilou zábavu členů šlechtických rodů, přes středověké zahrady vznikající pod vlivem filozofického učení zen s vytříbenými suchými a čajovými zahradami, až po zahrady parkové a rezidenční. Vývoj japonských zahrad pokračuje dosud a i v uspěchané současnosti patří zahrady Japonska k nejlepším nejen v asijském, ale i ve světovém měřítku. Typickým prvkem japonských kompozic je dokonalé umění náznaku, symbolismu, útlumu citů a použití tlumených barev. Japonci mají velkou zálibu ve věcech poznamenaných časem, jako jsou staré omšelé kameny, letité stromy porostlé mechem nebo rozeklané skály na mořském pobřeží. Velký význam v japonské zahradní kompozici má asymetrie. Jádrem kompozice je tedy snaha postihnout samu podstatu přírodního dění za pomoci prostých minimalistických prvků. Japonské zahrady se vyznačují schopností využívat přirozené povrchy přírodních materiálů, tlumené přírodní tóny barev a vše sladit do dokonale harmonického díla, a to i pro návštěvníka neznalého duchovní podstaty kompozice. Japonští mistři tak pronikají k podstatě komponování zahrad a za dodržení základních, staletími ověřených postupů mohou zahradní kompozici zmenšovat až do extrémní podoby miniaturních scenerií na míse. Základní princip zahradní tvorby ověřený generacemi mistrů je možné dokonale aplikovat i v moderní architektuře a vyjít tak potřebám moderního člověka vstříc.

JAPONSKO

Za prvotní doklad o úpravě zahradního prostředí můžeme považovat zvyk upravovat okolí mohyl vládců na ostrovech v umělých jezerech. Tyto mohyly vznikaly v období 3.–5. století a již v tomto období sloužily kameny nejen jako stavební materiál, ale také jako estetický prvek. První spis o tvorbě zahrad pochází z roku 1206, v němž se pojednává o zahradnických technikách, o významu vody v kompozici a o metodách použití kamene v zahradním umění. Také japonští zahradničtí mistři vycházejí ze zásad souhry principů jang (v Japonsku jó) a jin (v Japonsku in). Jedná se o i v Evropě dobře známou vědu feng-šuej. Použití kamenů v zahradě bylo rozpracováno do nejmenších detailů a obsahovalo mnoho doporučení a přesných postupů. Kameny byly umísťovány podle symboliky čísel sedm, pět a tři. To následně vedlo k přirozeným asymetrickým kombinacím kamenů. Nedodržení těchto pravidel mělo vést k neštěstí či smrti obyvatel domu. Do Japonska se nejdříve dostává umění scenerických zahrad, obklopujících chrámy a šlechtické paláce. Zprvu se jednalo o přirozené porosty, jen částečně upravené dosadbami rostlin či rozmístěním kamenů. Na konci 9. století vzniká styl šinden-zukuri. Jednalo se, jako již mnohokrát v historii, o přizpůsobení čínských vzorů japonským podmínkám. Zahrady byly budovány ve velmi nákladném stylu a jejich tvůrce se snažil uměle napodobit přírodní scenerie. V dosahu domu bylo jezírko s ostrovem. Na ostrov vedla stezka přes nám dobře známý prohnutý můstek. V této tzv. době Heian navrhují zahradní úpravy umělci z řad básníků a malířů. V zahradách je jako model používán ostrov Horai, vycházející z legendy o ostrově nesmrtelných. V zahradách symbolizuje dlouhý život. Ostrovy se stavěly kupením vrstev kamenů a zemi-

13

ny. Umístění kamenů v zahradě se také řídilo řadou zákonitostí. Např. umístění plochého kamene u ložnice mohlo přinést smrt pána nebo bylo zakázáno postavit kámen souběžně s hlavním sloupem domu z důvodu přivolání neštěstí na potomky. V tomto období vznikají některé typicky japonské tradice – patří sem slavnosti dívání se na sakury na jaře nebo cesty za krásou podzimních listů japonských javorů apod. Ve 13. až 15. století nastává období Muromači. V této době vznikají vrcholné techniky zahradní architektury a konečně i pro Japonsko typické možnosti použití kamenů v zahradách. Zahradní mistři v tomto období vycházejí v podstatě ze zásad kaligrafie, tedy z dokonalé jednoduchosti, disciplíny, čistoty duše a harmonie všech složek kompozice. V tomto období vznikají vrcholné suché zahrady. Jejich smyslem bylo za pomoci kamenů a rozličných štěrků a písků napodobit vodní hladinu, mořské vlny, vodní tok či ostrovy uprostřed oceánu. Kromě známého rozdělení, na jehož základě patří kameny k principu jang a voda k principu jin, se rozlišují kameny podle umístění a druhu. Vysoké kameny patří k principu jang, ale kameny, přes které tekla voda, patří již k principu jin. V malých zahradách nahrazují tradiční ostrovy právě solitérní kameny. K zvláštnostem japonské kultury patřily i povinnosti návštěvníka zahrad. Návštěvník zahrady se nejdříve poklonil před „kamenem hostů“, potom se poklonil před kamenem pána domu a následně pohleděl na kámen ochraňující. Teprve potom mohl společně s pánem domu absolvovat naučnou procházku po jeho zahradě. Všechny kameny v zahradě byly rozmístěny na základě jasných pravidel a podle vážených zahradnických příruček. V této době bylo uváděno na 106 typů kamenů, Tomáš Bíba



14

které rozmístěny přesně podle platných pravidel navozovaly dojem hor, ostrovů či mořského pobřeží.

Postupně vznikají menší a intimnější zahrady, ve kterých se v plné míře uplatňují kamenné kompozice. Vrcholným typem jsou zahrady čajové. V nich se uplatňuje kámen především jako estetický prvek v kombinacích s nízkými trvalkami a mechy. Velmi často jsou zde používány kamenné šlapáky a přechody přes vodní toky a jezírka. V blízkosti čajového domku je vždy umístěn kámen vytvářející nádržku na vodu pro potřeby čajového obřadu. Do něj ústí bambusový přepad vody a na okraji je položena naběračka na vodu.

p Solitérní kámen je typickým prvkem japonských zahrad

V tomto období začínají do zahradních kompozic pronikat známé kamenné zahradní lampy. Kvalita jejich zpracování je ukázkou mistrovství japonských kameníků.

p Vodní prvek v japonské zahradě – nádržka na vodu

p Solitérní kámen vynikne v zahradě i v zimě

Tomáš Bíba


Nadále jsou v oblibě ostrovy. Velmi používaný je ostrov tzv. želvy. Ten se obvykle stavěl ze sedmi kamenů. Každý symbolizoval jinou část těla želvy. Na ostrovech se vysazují zpravidla borovice. Hojně se používal tzv. kapří kámen – vyznačoval se umístěním v poloze, ve které z různých pohledů zdánlivě stoupal či klesal. Rozšířené jsou kamenné můstky a balvany dotvářející vodní tok. Téměř v každé zahradě vzniká za pomoci žulových valounů potok s peřejemi a vodopádem.

EVROPA

Suché zahrady – karesansui – se rozvíjejí především v období zenových klášterů (období Muromači). Lze je považovat za vrchol mistrovství japonských zahradníků a proniknutí k samé podstatě přírodních zákonitostí a estetiky. Proslulé jsou tyto zahrady především ve spojení s moderní architekturou, se kterou vytvářejí obdivuhodně harmonický celek. Na často malé ploše vytvořili zahradničtí mistři bez jediné kapky vody iluzi mořské hladiny s ostrovy nebo horského potoka s vodopádem, jehož vody se tříští o balvany na břehu jezera. Suché zahrady se vyznačují použitím pískových ploch, které jsou pravidelně pečlivě uhrabávány a udržovány pro dokonalé působení kompozice. Od 16. století vznikají zahrady kaijúteien. Dochází zde k prolínání žánrů z minulých období. Připomínají evropské šlechtické parky. Kámen tady velmi často slouží jako prostředek vytvoření přechodů přes vodní plochy, někdy v podobě šlapáků na vodní hladině, jindy ve formě kamenných můstků a lávek. V tomto období dosahuje vrcholu pěstování zakrslých dřevin – bonsaj. Blízkým stylem jsou scenerie na míse, které vychází z čínských předloh. Současné zahradní úpravy v Japonsku navazují na staletími ověřenou tradici a postupy v komponování zahrad. V moderních městech se uplatňují suché zahrady, a to ve spojení s moderními materiály, jako je beton, ocel a sklo. Zde se uplatňuje především zrcadlení na vodní hladině, a mistrně tak dotváří vzhled moderních japonských měst.

1.3 EVROPA V historii evropských zemí sloužil kámen, na rozdíl od Číny a Japonska, především jako stavební materiál. Proto i v zahradní tvorbě byl

15

používán zejména ke zhotovování zdí, zpevněných ploch a drobných staveb. Uplatnění kamene jako rozmanitého přírodního prvku, především v solitérní podobě, a také jako dokonalého materiálu k vytvoření přirozené podoby jezírek, potoků a skalek je záležitostí spíše posledních desetiletí, než hluboké historie, jako je tomu v zemích východní Asie. Souvisí to s historickým vývojem evropských zemí. Současná situace vychází z nebývalého zájmu moderního uspěchaného člověka o úpravu životního prostoru pro potřeby relaxace. V posledních desetiletích stoupá zájem o netradiční ztvárnění především rodinné zahrady. Objevují se nejen nové moderní materiály a rostliny, ale zaznamenáváme zvýšený zájem především o tradiční přírodní materiály, jako je právě kámen. Je to důsledek stále častějšího uplatnění rozmanitých zahradně-architektonických prvků původem z Číny, Japonska a USA. Z počátků evropské zahradní tvorby je třeba připomenout v první řadě starověké Řecko a Řím. Ve starověkém Řecku nemáme doklady o složitějších formách úprav zahradních prostor a už vůbec zde nemůžeme hovořit o zahradní architektuře v podobě, ve které ji známe dnes. Zahrady zde byly chápány spíše jako ovocné sady s porosty fíků, révy a granátovníků. V blízkosti chrámů byly vysazovány olivovníky a platany. V okolí měst se nacházely produkční zahrady s porosty květin, sloužící k potřebě výzdoby obytných a veřejných prostor. Podstatně více byla rozvinutá tvorba zahrad v Římě. Na rozdíl od Řecka zde existoval systém akvaduktů a důmyslných zavlažovacích kanálů a bylo tak umožněno pěstovat rozličné druhy rostlin. Řím se vyznačoval vysokou úrovní kultury. Kromě soukromých zahrad zde nalézáme Tomáš Bíba



16

upravené prostory lázní a veřejných zahrad. Použití kamene v tomto období (754 př. n. l.– 3. stol. n. l. ) spočívalo zejména ve stavebních úpravách prostor. Kámen byl používán ke zpevnění ploch, opěrných zdí a především k tvorbě kašen se sochařskou výzdobou. Mezi významné milníky evropské zahradní tvorby neodmyslitelně patří španělské zahrady, vznikající pod vlivem Maurů. Objevují se především v oblasti kolem Córdoby. U vil byly tvořeny dvory v pravoúhlé dispozici, obehnané zdmi. Zahrady bývaly často stupňovité, s ústředním vodním kanálem, k jehož stavbě se používal místní kámen, a s řadami vonných citroníků a záhony květin. Kámen zde sloužil jako výborný stavební materiál pro zhotovení kašen se sochařskou výzdobou a také jako surovina pro zhotovení vodních nádrží. Středověk je obdobím, které příliš nepřálo rozvoji zahradní architektury. Upravované plochy nacházíme v klášterech a sídlech šlechty. Zpravidla se jednalo o dvory s centrální kašnou a pravidelně dělenými bylinkovými a květinovými záhony. Často byly pěstovány ovocné stromy. Použití kamene se zde omezuje na oblast stavební. Kámen sloužil ke zhotovení kašen a studní a měl nezastupitelnou roli jako materiál na zhotovení zpevněných ploch. Čistě estetickou funkci plnil pouze jako materiál pro zhotovení soch. V období renesance dochází ke znovuobjevení ideálů antiky. Dům a zahrada mají být úzce propojeny terasou a lodžií. Zahrady jsou pravidelně členěné s využitím tvarovaných dřevin a květinových záhonů. Často se vyskytují rostliny v nádobách. Kámen je používán např. na sloupy pergol, které sloužily jako opory pro révu vinnou. Na stavbu sloupů je nejčastěji používán mramor. V tomto obdoTomáš Bíba


bí se začínají stavět umělé jeskyně – grotty. Kámen byl dále používán ke stavbě nádrží, kašen a pro zhotovení váz a nádob. Typické pro toto období je použití důmyslných mechanizmů pro vytvoření vodních efektů v zahradních kompozicích.

p Kámen je nenahraditelný především v historických zahradách

Velmi výrazným bodem v historii zahradní tvorby v evropském kontextu je období baroka. V tomto období dochází k rozvoji zahradní tvorby do nebývalých rozměrů. Vrcholem tvorby tohoto období je triumfální zahrada Ludvíka XIV. ve Versailles. Jedná se o typické barokní dílo. Zahrada je členěna pravidelně, symetricky na budovu zámku. Časté jsou dřeviny v nádobách. Na průsečících os se nacházejí pozlacené fontány a sousoší. Právě vodní prvky jsou největším technickým zázrakem tehdejší zahrady. Množství fontán a vodotrysků bylo nevídané. Hlavní osa s výhledem do krajiny procházela přes dva nekonečné bazény. Kámen je používán především ke stavbě kašen, fontán, chrličů, bazénů a umělých jeskyní. Nejrůznějších variant dosahuje použití kamene na zpevněné plochy.

EVROPA

p Kamenná lavice v historické zahradě

V 18. století dochází k odklonu od pravidelné zahradní úpravy k zahradám a parkům krajinářským. Terén se rozsáhle upravuje do podoby ideální jednoduché krajinné kompozice. Největšího rozmachu dosahuje krajinářství v jižní Anglii, kde dochází k parkové úpravě rozsáhlých ploch. Postupně je do parkové podoby upravena velká část jižní Anglie. V krajinářském parku je kámen používán nejčastěji na stavbu mostků a ke zpevnění ploch. Postupně se objevuje vliv čínského zahradního umění. V zahradách a parcích se začínají stavět čínské pavilony a pagody. Některé stavby z tohoto období můžeme obdivovat dodnes, např. v Kew Garden poblíž Londýna. Na konci tohoto období vznikají rozměrné skleníky z litiny, které sloužily nejdříve jen k přezimování a později i k celoročnímu pěstování tropických exotických rostlin. I ve sklenících byl používán kámen jako stavební materiál pro zhotovení fontánek a opěrných zídek. Pěstují se také první kaktusy, které byly často aranžovány společně s vybranými kameny do aridních scenerií.

17

V 19. století dochází ke změně krajinářského stylu na styl tzv. umělecké krajiny. Krajinářské parky začínají být doplňovány kvetoucími exotickými keři a především v blízkosti budov se stále více uplatňují pestré květinové záhony. Začínají také ožívat styly z uplynulých období. Velmi často se stávají parky a zahrady sbírkovými objekty ke shromažďování exotických rostlin. Součástí krajinářských parků se stávají uměle budovaná alpína. V některých parcích s příhodnými podmínkami vznikají alpína na přirozených skalních výchozech (Průhonice). Tvůrci alpín mají snahu imitovat horské scenerie a pro zvýšení dojmu horské krajiny se na nich často umísťují dřevěné sruby. V parcích je zakomponováno mnoho objektů – umělé zříceniny, budované zpravidla z místního kamene, kamenné můstky, upravené vývěry přírodních pramenů apod. Na přelomu století a na počátku 20. století přichází období secese a moderna. V období secese dochází k oživení složitých květinových záhonů, budují se městské promenády. Kámen nachází uplatnění jako stavební materiál. Velmi často jsou v parcích a zahradách umísťovány sochy, staví se kamenné pomníky. Ve městech se ve stále větší míře uplatňuje kamenná dlažba. Moderna přináší široké použití železobetonu a jednodušší architektonický styl. Kámen je často používán jako solitérní prvek v jinak jednoduše řešené zahradní kompozici. Poválečné období se vyznačuje návrhy rodinných zahrad v okrasné podobě, v jaké je známe ze současnosti. Dochází k odklonu od geometrického řešení zahradního prostoru. V 60. letech dochází ke zjednodušení linií kompozice zahrad pod vlivem japonské zahradní tvorby. Velmi často je používán kámen na terasy, kamenné stupně, šlapáky a také jako solitérní prvek v kompozici zahrady. Tomáš Bíba


18


*

V USA přichází na scénu hnutí Land art. Vyznačuje se úpravou divoké krajiny. Umělecká díla již nejsou vkládána do terénu, ale jsou tvořena přímo v krajině z místních materiálů. Tato umělecká díla jsou dosti, a často i záměrně, pomíjivá – např. Spiral Jetty v Utahu – autor Robert Smithon (1970). 70. a 80. léta se nesou ve znamení ekologické krajiny. Zahradní úpravy se provádějí ve vytěžených lomech, upravují se průmyslové objekty a rekultivují plochy po průmyslové výrobě. Velmi zajímavé jsou kamenné zahrady. Mohou být pravidelně členěny nebo mohou připomínat krajinářské pojetí kompo-

Tomáš Bíba


zice. Z kamenů jsou zde vytvořeny zídky, napodobeniny antických staveb, soch apod. Současná zahradní tvorba se vyznačuje použitím rozmanitých prvků a pravidelnou či nepravidelnou kompozicí dle typu architektury budov. Stále více na významu získává rodinná zahrada a moderní řešení městských prostor, okolí nákupních center a administrativních komplexů. Dochází ke stále častějšímu a širšímu použití kamene (gabiony, vodní ekosystémy, štěrkové a stepní zahrady, kaktusové zahrady). Přichází nové trendy v oblasti použití kamene v zahradě, na které budou zaměřeny následující kapitoly knihy.

Druhy kamene vhodné pro použití v zahradní tvorbě

Tomáš Bíba

19



20

2. DRUHY KAMENE VHODNÉ PRO POUŽITÍ V ZAHRADNÍ TVORBĚ Vzhledem k rozsahu knihy se tato kapitola zaměřuje pouze na horniny, které jsou vhodné pro použití v zahradní tvorbě v našich klimatických podmínkách. Horniny vhodné do zahrad musí splňovat několik základních podmínek. Především je to odolnost materiálu v exteriéru a dostupnost na trhu. Ideální jsou z tohoto hlediska místní suroviny. Nezanedbatelným předpokladem jsou minimální finanční náklady na pořízení objemové nebo hmotnostní jednotky konkrétní horniny. A samozřejmě estetický charakter horniny zapadající do celkového rázu zahrad. Při práci s kamenem v exteriérech je nezbytné dobře se orientovat v základních vlastnostech hornin. Jen tak můžeme správně zvolit vhodné pracovní postupy a technologie pro zajištění maximální životnosti finálního produktu.

PÍSKOVEC Hornina složená převážně z křemenných zrn, někdy s příměsí živce. Pískovce dále rozdělujeme na jemnozrnné a hrubozrnné. Pískovec vznikal usazováním částic ve vodním prostředí a také za působení větru především v pouštním prostředí. U nás se jedná o jednu z nejhojnějších hornin široce používaných ve stavebnictví, sochařství a v zahradní tvorbě.

p Pískovec

2.1 HORNINY USAZENÉ Horniny usazené neboli sedimentační vznikaly pohybem vody nebo působením větru na drobné minerální či organické částice. Ty se potom v závislosti na prostředí usazovaly ve vrstvách a časem byly stmeleny jemnými částečkami jako tmelem do finálního, velmi pevného produktu – horniny. Usazené horniny můžeme ještě rozdělit na detritické, které vznikaly usazováním úlomků vlastní matečné horniny, a organicko-chemické, které vznikaly sedimentací organických složek a chemických látek ve vodním prostředí.

Tomáš Bíba


Pískovce někdy rozdělujeme na pravé pískovce, které pocházejí z období permokarbonu, a na arkózové pískovce a arkózy. Arkózy jsou tvořeny převážně částečkami živců. Pokud se v pískovci vyskytují větší částečky křemene nebo dokonce valounky, jedná se již o přechodovou horninu ke slepenci nebo již o slepenec. Ten bývá také využíván k dekorativním účelům při realizacích zahradních úprav. Intenzita jeho použití však zdaleka nedosahuje rozšíření pískovce. Podobná hornina je křemenec. Ten je složen z jemnějších zrn křemene, odlišuje se celistvější strukturou a bývá často nabízen v prodejnách s dekorativním kamenem. Slouží nejčastěji

HORNINY USAZENÉ

k výrobě obkladového materiálu a dlažebních prvků. Především křemencové dlažební kostky jsou často nabízeny v kamenictvích a supermarketech. Pískovec je horninou měkkou a snadno opracovatelnou. Dá se snadno řezat, brousit a tesat. Obrovskou výhodou je možnost těžby v blocích libovolné velikosti. V České republice se nacházejí velká ložiska tohoto kamene, a je tudíž dostupný i z hlediska ceny, která je oproti jiným horninám více než přijatelná. Pískovcové vrstvy se v české křídové pánvi usazovaly jak v mořském, tak ve sladkovodním prostředí a dosahují obrovských mocností. Nevýhodou je ale malá odolnost k rozmarům prostředí a nasáklivost porézního pískovce. Na exponovaných stanovištích se poměrně rychle pokrývá začernalou povrchovou vrstvou a podle odolnosti tmelící složky zpravidla rychle reaguje na agresivní ovzduší měst a průmyslových oblastí. Pískovec je výjimečně vhodný pro široké použití v zahradách. Nejčastěji slouží ke zhotovování opěrných zdí a zídek. Tyto mohou být spojovány zděním či jen pokládány nasucho bez použití spojovacího materiálu. Pískovec zde působí příjemným dojmem a velice dobře zapadá do zahradního prostředí. Výhodou je zde poměrně rychlé pokrytí povrchu kamene patinou, která rychle zahladí stopy z lomu a zjemní jinak poměrně křiklavou nažloutlou nebo našedlou barvu. Často je používán řezaný pískovec v blocích nejrůznějších velikostí. Slouží ke zhotovování zpevněných ploch. Dlažby z pískovce působí nádherným přírodním dojmem a málokterá hornina působí v zahradě tak přirozeně. Trvanlivost pískovcové dlažby je však závislá na typu použitého pískovce a na kvalitě stavebních postupů. Měkké pískovce nejsou

21

příliš vhodné. Poměrně rychle podléhají opotřebení povrchu a vzhledem k vyšší nasáklivosti nadměrně trpí rozmary počasí. Řezané pískovce můžeme také s úspěchem využít k pokládání do travnatých ploch ve formě šlapáků. Vhodnější jsou samozřejmě kameny nepravidelného tvaru, které působí přirozenějším dojmem. Problém nastává snad jen ve velmi zastíněných místech, kde se poměrně rychle vzhledem ke svému poréznímu charakteru pokrývají kluzkým porostem mechu. Někdy je pískovec využíván pro stavbu skalek. V tomto případě je třeba zdůraznit, že skutečně přirozeně vypadají pouze kameny dlouho ponechané přirozenému zvětrávání. Z tohoto důvodu raději volíme některé vhodnější horniny (pěnovec, vápenec). Problémem je příliš pravidelný povrch průmyslově těženého pískovce. Mnohem vhodnější jsou pískovcové balvany s patinou času, které můžeme nalézt volně ležící na okrajích starých lomů a lesních cest. Zde je třeba upozornit na nutnost dohody o odvozu materiálu s vlastníkem pozemku. Pískovec je v současnosti také velmi často používán k výrobě okrasných koryt, určených k výsadbě drobných keřů a skalniček. Stejným způsobem byl využíván i v minulosti. Koryta tehdy sloužila spíš jako nádoby určené ke krmení hospodářských zvířat. Nejčastěji se pískovec používá v oblasti sochařství. Důvodem je právě snadná opracovatelnost a dobrá dostupnost materiálu. Kvalitní jemné pískovce dovolují sochaři vykreslit i ty nejjemnější detaily soch. Kromě soch, jako uměleckých děl zahrad a parků, slouží pískovec ke zhotovení drobných doplňků zahrad, jako jsou fontánky, chrliče, pítka pro ptactvo apod. Ty jsou dnes již standardní ukázkou produkce kamenické velkovýroby. Tomáš Bíba


22


Z předcházejících řádků je zřejmé, že pískovec patří mezi základní druhy kamenů, vhodných pro široké použití v zahradní tvorbě.

p Vápenec

VÁPENEC Vápenec je hornina šedavé až nažloutlé barvy, v převážné míře složená z uhličitanu vápenatého. Vápenec se snadno určuje testem kyselinou chlorovodíkovou, při kterém se projevuje bouřlivé šumění a je uvolňován oxid uhličitý. Je hlavní surovinou pro výrobu vápna a cementu, které hojně využíváme nejen ve stavebnictví, ale také v zahradní tvorbě. Intenzivní těžba probíhá především v oblasti Českého krasu ve středních Čechách (okolí Berouna a Prahy). Asi nejznámější je slivenecký vápenec, který se vyznačuje růžovou barvou a dobrou leštitelností. Vápence obsahují částice o rozměrech 0,005–2 mm a velmi často v nich nalézáme fosilie. Ve vápencích vyskytujících se v okolí Prahy často nacházíme schránky ostnokožců lilijic z období devonu a někdy také úlomky trilobitů. Tyto fosilie bývají dobře zachované a jsou často předmětem sběratelské vášně. Vápenec se poměrně dobře opracovává a v minulosti Tomáš Bíba


sloužil jako materiál pro zhotovování sloupů, váz, obkladů fasád a dokonce i vodovodních potrubí. Dá se snadno řezat a leštit. Leštěné vápence byly často využívány jako dekorační a obkladový materiál v interiérech domů a kostelů. Podobné vlastnosti má dolomit. Je to hornina s vyšším obsahem hořčíku než vápenec. Mletý se používá jako výborné hořečnaté hnojivo. V současné zahradní tvorbě slouží vápenec především jako solitérní kámen. Zaujme svoji barvou (od šedé po růžovou) a přirozenou strukturou. Je výborným materiálem ke stavbě skalek, kde působí velmi přirozeně, především pokud je skládan do vrstev připomínajících vrstvení v přírodě. Můžeme jej také s úspěchem použít ke zhotovování zahradních cest a šlapáků. Velmi často je zejména slivenecký vápenec používán jako podezdívka zahradních staveb a rodinných domů. Je ideálním materiálem pro stavbu opěrných zdí a suchých zídek. Především suché zídky z vápence vypadají velice pěkně. Výhodou je dobrá odolnost proti rozmarům počasí. Na místech výskytu vápence z něj bývala dokonce zhotovována koryta pro hospodářská zvířata. Ta dnes většinou slouží jako dokonalá dekorace zahrad, často osázená okrasnými rostlinami. Vápence můžeme s úspěchem použít jako stavební prvek a dekoraci pro zhotovování vodních toků a jezírek. Projevuje se zde dobrou odolností ve vlhkém prostředí (na rozdíl od opuky) a časem získává přirozenou patinu. Zajímavostí je, že slivenecký mramor (správněji vápenec – metamorfován je jen zčásti) ve venkovním prostředí z původně narůžovělé barvy přechází v šedobílou a v krytých prostorách tmavne až hnědne. S těmito barevnými změnami je třeba počítat i v zahradní kompozici.

HORNINY USAZENÉ

Nezanedbatelný význam má vápenec jako surovina pro výrobu drtí. Ty používáme jako podsyp při stavbě zpevněných ploch a cest a jako materiál vhodný k vyplnění prostor mezi kameny při stavbě skalek. Vápenec je tedy jednou ze základních hornin nalézajících široké uplatnění v zahradní architektuře. Jeho nespornou výhodou je dostupnost a především přijatelná cena.

p Opukové zdivo z částečně opracovaných kamenů

OPUKA Termín opuka není sice z geologického hlediska zcela správný, ale běžně užívaný, a proto jej zachováme i v této publikaci. Pod tímto názvem se skrývá mnoho podobných hornin usazených, které mají někdy blízko k vápencům a jindy k pískovcům nebo jílovcům. Všechny tyto usazeniny jsou poměrně měkké, nasáklivé a především mají jednu významnou negativní vlastnost, a to rozpadat se po vrstvách, tzv. „opukat“. Jsou mezi nimi poměrně velké rozdíly v odolnosti a trvanlivosti. Některé opuky nejsou do zahrad vůbec vhodné, protože se záhy působením vlhkosti a mrazu rozpadají, zatímco jiné bez

23

problémů vydrží řadu let. U nás se vyskytují ve středních Čechách v okolí Prahy, v okolí Rakovníka a Mělníka. V okolí Prahy bylo v historii mnoho opukových lomů, které sloužily jako zdroj stavebního materiálu pro stavbu městských domů v Praze a okolí. Opuka byla typickým materiálem pro zhotovování románských staveb. Např. také Juditin most v Praze (předchůdce Karlova mostu, 12. stol.) byl zhotoven z opuky. V současnosti již probíhá pouze příležitostná těžba opuky v některých vybraných lomech za účelem oprav památkově chráněných objektů. Opuka je tedy, za předpokladu použití vhodného typu, poměrně kvalitním kamenem do zahrad. Jako naprosto nevhodná pro použití v exteriérech se ukázala opuka vytěžená při stavbě posledních úseků metra do Prahy – Letňan. Tento materiál, levně získaný jako odpad, používalo mnoho zahradnických firem, ale nevydržel ani po dobu jednoho zimního období. Kámen se vlivem vlhkosti a mrazu rozpadl na řadu plochých destiček a postupně se rozmělnil v jílovitou hmotu. Vhodně zvolená opuka je proto nejvhodnější především pro stavbu suchých zídek a opěrných zdí. Vždyť pro Mělník typické opěrné viniční zdi nad soutokem Labe a Vltavy jsou zhotoveny právě z opuky. Na jejich stavbu byli dokonce přizváni samotným Karlem IV. odborníci z Burgundska. Podoba těchto opukových zdí s podobnými úpravami svahů ve Francii není tedy vůbec náhodná. Velmi dekorativně působí opuka jako doplněk v suchých a stepních partiích zahrad. Vhodná je především jako součást výsadeb kaktusů a sukulentů. Pro stavbu vodních toků ji nelze doporučit, vzhledem k již zmíněné malé odolnosti ve vlhkém prostředí. Velmi často je, a to především v okolí Rakovníka a již zmíněného Mělníka, používána jako poTomáš Bíba



24

dezdívka při stavbě oplocení pozemků. Celkově můžeme opuku zhodnotit jako dobře opracovatelný a levný materiál do zahrad. Její použití lze doporučit především v oblastech přirozeného výskytu této horniny. Je třeba zvážit menší odolnost a trvanlivost opuky a přizpůsobit tomu stavební technologie.

p Travertinový blok

TRAVERTIN A PĚNOVEC Jedná se o horniny, které jsou často navzájem zaměňovány. Travertin je krystalickou formou uhličitanu vápenatého, má béžovou barvu a je mnohem kompaktnější než typický pěnovec. Travertin vzniká v horkých pramenech nebo v jeskyních v krasových oblastech. Pěnovce vznikají často na prameništích obalením organické hmoty vysráženým uhličitanem vápenatým z vody bohaté na vápník. Je poměrně měkký, málo pevný a velmi porézní. Travertin byl v minulosti často používán k obkladům fasád, a to především v 1. pol. 20. století. Mezi jeho kladné vlastnosti totiž patří schopnost snadného řezání a leštění povrchu. Travertiny a zejména pěnovce jsou vyhledávaným materiálem pro stavbu skalek. Vzhledem k porézní povaze horniny je ideálním prostředím pro pěstování choulosTomáš Bíba


tivých skalniček, vyžadujících porézní vápenitý substrát. Výsadba rostlin probíhá přímo do vydlabaných otvorů v hornině. Jedná se o velmi drahý materiál, po kterém je nebývale silná poptávka. U nás se až na výjimky nevyskytuje, a proto se dováží nejčastěji ze Slovenska a z jižních zemí Evropy. Poměrně zajímavě působí solitérně použité velké kusy pěnovce osázené kompaktními koniferami. Velmi zajímavé a originální ukázky moderního použití pěnovce můžeme vidět v arboretu MZLU v Brně. Zde je pěnovec použit nejen jako solitéra, ale také jako materiál pro moderně architektonicky řešené skalky. BŘIDLICE Břidlice jsou usazeniny velmi jemných částic křemene, slídy a jílů o velikosti menší než 0,1 mm. Velmi často se v nich vyskytují fosilie mlžů a dávných rostlin. Charakteristickou vlastností břidlic je štěpnost po tenkých vrstvách. Zabarvení horniny může být základní šedavé, či v nejrůznějších odstínech podle obsahu příměsí. Dříve se z různě zabarvených břidlic, nejčastěji do modré, žluté či červené barvy, zhotovovaly mozaikové krytiny střech. Ty byly nejen velmi dekorativní, ale také mimořádně trvanlivé. V současnosti je trvanlivost břidlic poněkud nižší než v minulosti z důvodu zvýšené agresivity ovzduší měst.

p Usazená břidlice v podobě nepravidelných kamenů

HORNINY PŘEMĚNĚNÉ

p Břidlice

V zahradách využíváme usazené břidlice nejčastěji jako výborný materiál pro zhotovení šlapáků. Využíváme zde dobré štěpnosti materiálu, tzv. po vrstvách. Vznikají tak šlapáky, se kterými se velmi dobře manipuluje a snadno se usazují do terénu. Velmi pěkně působí skalky skládané z břidličných odštěpků po vrstvách, tzv. na výšku. Napodobujeme tak přirozené vrstvení břidlic v přírodním prostředí. Usazené břidlice jsou také vhodným materiálem pro zhotovení vodních prvků v zahradách. Především potoky vyskládané břidlicí vypadají přirozeně a nenásilně a také pokud je volná plocha mezi kameny vysypána břidličnou drtí. Z břidlic je také možné zhotovovat suché a opěrné zídky. Zde opět používáme schopnosti horniny štěpit se na tenké kameny. Suché zídky vypadají dokonce snad nejlépe právě z tohoto materiálu. Výhodou je dobrá odolnost proti vlhkosti a trvanlivost. Někdy bývají usazené břidlice využívány na obklady podezdívek plotů a jiných zahradních staveb. Nejčastěji zde využíváme řezané břidlice do pravidelných tvarů (tzv. obkladových pásků). Mnohem častěji jsou však využívány k těmto účelům přeměněné břidlice, vyznačující se vyšší odolností a lepším estetickým působením.

25

2.2 HORNINY PŘEMĚNĚNÉ Horniny přeměněné, neboli metamorfované, jsou horniny přeměněné za vysokých tlaků a teplot probíhajících často ve velkých hloubkách zemské kůry. Horniny tak získávají nové vlastnosti, které je často přímo předurčují k praktickému použití v zahradní architektuře. Některé horniny ale mohou být přeměněny jen částečně a v malých hloubkách, a někdy je proto těžké rozlišit, zda již patří do hornin metamorfovaných, nebo stále ještě do hornin usazených (např. některé břidlice a vápence). RULA Rula je metamorfovaná hornina velmi podobná žule. Výrazem rula se označují podobné horniny s typickým, tzv. rulovým složením. Rula je charakteristická výskytem vrstev minerálů, nejčastěji křemene a živce. Podobná žula obsahuje vždy pravidelně rozmístěná zrna. Velikost částic v rule se pohybuje kolem 2–5 mm. V rule nacházíme i řadu dalších minerálů v podobě příměsí. Mezi nejčastější patří slídy a granát.

p Rula je také vhodná ke zhotovení dlaždic

Tomáš Bíba


26


Použití ruly v místech přirozeného výskytu je podobné jako u žuly. Je vhodná pro stavbu suchých zídek a opěrných zdí. Velmi dobře působí jako solitérní kámen. Můžeme ji použít pro stavbu vodních prvků a suchých řečišť. Jako doplněk stepních záhonů a vřesovišť můžeme použít velké balvany s výraznou patinou, které jsou pro tento účel doslova předurčeny. Použití ruly v zahradní tvorbě je tedy poměrně široké a záleží pouze na požadavcích zahradního architekta a majitele zahrady, kde všude tuto horninu upotřebit. PŘEMĚNĚNÉ BŘIDLICE Tyto břidlice jsou zpravidla kvalitnější povahy než břidlice usazené. Na první pohled nás upoutá hedvábný lesk a jemná struktura horniny. Zejména částečně metamorfované fylitické břidlice jsou využívány ve stavebnictví jako oblíbená a vysoce kvalitní střešní krytina. Tyto břidlice jsou hojné i u nás v okolí Železného Brodu. V této oblasti mají charakteristickou zelenou barvu a jsou často využívány k obkladům budov.

Metamorfované břidlice jsou silně štěpné a mají plochou rovinu štěpení. Z tohoto důvodu jsou vhodné nejen jako střešní krytina, ale také jako materiál pro zhotovení šlapáků a suchých zídek. Práce s takovým materiálem je snadná a rychlá i pro úplného laika. V parcích a zahradách někdy vídáme lavičky zhotovené položením vhodné břidlicové desky přes bočnice. Působí velmi zajímavým dojmem, ale posezení na nich, zejména počas chladnějších období roku, není nic příjemného. Z přeměněných břidlic můžeme samozřejmě také stavět vrstevnaté skalky stejně jako z břidlic usazených. Nevýhodou je někdy až příliš výrazný hedvábný lesk, který nemusí vypadat zcela přirozeně.

p Mramor – detail

p Dlaždice z metamorfovaných břidlic

Tomáš Bíba


MRAMOR Mramor vznikl přeměnou vápence. Má krystalickou strukturu a nejčastěji je bílé barvy. Výjimkou však nejsou mramory zabarvené do šedé, či dokonce růžové barvy (slivenecký mramor). Mramor je poměrně měkký a velmi dobře se řeže a leští. Velmi cenná je kresba tvořená výskyty železitých žilek či výskytem brekcií.

HORNINY VYVŘELÉ

27

p Slivenecký mramor (vápenec) jako solitérní kámen

Typickým uplatněním mramoru jsou obklady ve stavebnictví. Nejčastěji je využíván na vnější obklady budov a interiérů. Někdy z něj bývá zhotovována také dlažba. Mramor je velmi kvalitní surovinou zejména pro zhotovení soch. V poslední době se stále častěji objevuje masová produkce mramorových sošek, korýtek, váz a květináčů pochybné estetické úrovně. I tato produkce je však důkazem jeho širokého použití v zahradnické praxi. Růžový slivenecký mramor (občas označován jako vápenec – pro neúplnou metamorfózu) je někdy v okolí Prahy pro svou nevšední barvu používán jako výrazná solitéra v zahradních úpravách.

2.3 HORNINY VYVŘELÉ Vyvřelé horniny vznikaly působením sopečné činnosti. Můžeme je rozdělit na hlubinné, které krystalizovaly hluboko pod zemským povrchem, výlevné, které vznikaly rozlitím vyvřeliny na povrchu, a pyroklastické horniny, vznikající ze sopečného popela a materiálů

vyvržených při erupcích. Vyvřelé horniny patří mezi velmi kvalitní suroviny pro užití v zahradních úpravách. Vyznačují se vysokou odolností v exteriérech a dlouhou životností. ŽULA Žula, kterou bychom správně měli nazývat granit, je hlubinná vyvřelina silně kyselé reakce. Podle výskytu žuly snadno poznáme pravděpodobný výskyt kyselých a silně kyselých půd v zahradách. Je to jedna z nejrozšířenějších vyvřelin na světě. Skládá se ze zrn křemene, živce a slídy o velikosti 2–5 mm. Kromě toho se často vyskytují až 10 cm velké živcové vyrostlice žulového porfyru. Žule podobné horniny jsou syenit a diorit. Tyto se vyznačují menším obsahem křemene, a tudíž i menší kyselostí. V dioritu převažují tmavé minerály, a proto se vyznačuje zásaditou reakcí. Žula patří mezi velmi odolné a trvanlivé horniny se širokým použitím ve stavebnictví a zahradní tvorbě. U nás ji nalézáme na velkém území v okolí Prahy. Tato oblast zahrnuje Posázaví, střední části Povltaví a Příbramsko. Tomáš Bíba



28

p Žulový solitér ve vřesovišti

Další oblastí masivního výskytu žuly je Vysočina. Kromě těchto míst se žula vyskytuje a těží např. v Jizerských horách. Žula z okolí Liberce má často narůžovělý nádech a je široce rozšířena v celé České republice v podobě dlažeb chodníků a obkladů ve stavebnictví. Žula je nejdůležitějším materiálem pro zhotovování dlážděných zahradních cest. Ze žuly se standardně vyrábějí obrubníky a patníky vysoké kvality. Velmi oblíbená jsou také žulová koryta osázená okrasnými rostlinami. Především specialisté na skalničky vyhledávají žulová koryta a historické žulové nádoby pro aranžování drobných rostlin. V kombinaci s drobnými žulovými kameny a vhodně zvolenými rostlinami dosáhneme mimořádného estetického účinku. Ze žuly se vyrábějí pravidelné desky, kvádry, kostky a haklíky, ze Tomáš Bíba


kterých je možné zhotovit zpevněné plochy, suché zídky, opěrné zdi, podezdívky plotů a zahradních staveb. Využíváme zde především výborné odolnosti a trvanlivosti tohoto materiálu. Ne však za všech podmínek a ve všech kompozicích působí žula přirozeně. Někdy může působit až příliš studeným dojmem. Této vlastnosti však můžeme naopak využít pro vytváření noblesních zákoutí a majestátně působících prostor ve spojení s vhodnou architekturou moderního rodinného domu či vily. Ze žulových balvanů a valounů nejčastěji vytváříme vodní prvky. Především potůčky a vodopády dotvořené žulovými valouny působí nenásilným a přirozeným dojmem a ve spojení s vhodnými rostlinami vytváří přírodně vypadající zahradní kompozice. Ur-

HORNINY VYVŘELÉ

čitou nevýhodou je poměrně vysoká cena žulových valounů a u větších exemplářů i extrémně vysoká hmotnost ztěžující přepravu a usazení kamenů na místě. Samostatnou kapitolou je použití přírodních solitérních žulových balvanů či hrubě opracovaných žulových bloků v zahradních úpravách. Především ve spojení se skupinami jehličnanů nebo ve větších vřesovištích působí tyto solitérně či v malých skupinách použité balvany přirozeně. V poslední době se také zvyšuje poptávka po nejrůznějších žulových sochách a soškách a drobných uměleckých předmětech. Tyto opět ve spojení s vhodným architektonickým prvkem působí v zahradách velmi pěkně a vnášejí do zahrady trochu tolik žádaného luxusu. ČEDIČ Čedič (bazalt) je velmi rozšířenou horninou, která vznikala výlevem bazického magmatu. Jedná se o horninu velmi jemných částic, jejichž velikost nepřesahuje 0,1 mm. V nezvětralém stavu má černou barvu, která se zvětráváním mění na hnědou až zelenavou. Jako příměsi se mohou vyskytovat olivíny, někdy vyrostlice živců. Ve velkém množství se vyskytují v Českém středohoří, které je také místem nejčastějšího použití čediče v zahradních úpravách. Čedič někdy eroduje v šestibokých pravidelných sloupech. Tento úkaz je tradičně označován jako kamenné varhany. Nejznámější lokalitou je Panská skála u Kamenického Šenova. Části těchto sloupů jsou velmi často využívány v místních zahradách jako netradiční dekorace. Zpravidla jsou umísťovány jako solitérní kameny. Jejich estetické působení v zahradní kompozici je však obvykle negativní, vzhledem k problematickému začlenění nepřirozeně pravidelných útvarů.

29

Čedič je materiálem velmi vhodným pro použití v zahradní tvorbě. Nejčastěji slouží ke zhotovení opěrných zdí a suchých zídek. Velmi pěkně působí jako dominantní solitéra. V místě přirozeného výskytu jsou z čediče často zhotovovány zpevněné plochy, podezdívky plotů a drobných zahradních staveb a dekorativní obklady. Velmi dobře použitelný je čedič ve stepních a kaktusových kompozicích. V takových scenériích využíváme kameny různých velikostí a povrch dále mulčujeme vrstvou jemné čedičové drti. Tmavá barva čediče působí přirozeně a pomáhá zvyšovat průměrnou teplotu ve svém okolí a choulostivější xerofytní rostliny tak lépe vegetují. Čedič je také velmi vhodný pro stavbu vodních toků a jezírek, kde dobře odolává působení vlhkosti a mrazu.

p Čedič

Tomáš Bíba


Zpracování kamene

30

Tomáš Bíba


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Kámen. v okrasné zahradě. Tomáš Bíba. Grada Publishing

Recommend Documents