Pocit
1989-1995
KABARET
Show must go on! FREDIE MERCURY
/1
Ne, proč Dívej jak svítí slunce ...hm... Dívej jak si skřivani hrají ve větru ...hm... Dívej jak včely plní plástve medu usouženým pylem ...hm... Dívej jak rána jsou těžká jakoby se milování vylilo do povětří ...hm... Dívej na mé oči ...hm... Dáš mi pusu ...ne, proč...
/2
Zpověď Když trávu vítr zvolna rozechvívá a v prostoru intergayním pocity létají pak věř mi Bůh mne smývá nahého a potají
/3
Letní snění Barevná zvonivá mez otevřela klíčem nachovým a my vstoupili jsme do oblohy. Do krajin mámivých a úzkých tak na dotek rtů. Do světnic s víčky zavřenými. Do krajiny TMY a SVĚTLA a podivné vůně, která přilepena byla do našich těl.
/4
Pohlazení jen tak Možná svou nevědomostí neznám svatého Tomáše, možná, když zaklepu otevře mi kluk, který vypadá stejně jako já a já se sám sebe leknu. Možná, že svátky jsou přežitky možná, že přátelství nechce uvadat možná, že malá radost je silnější než velká radost, a taky proč ne, proč se nejít vykoupat do měsíce proč nešimrat tmu a nepouštět jí Gershwina, když dneska je tak hezky.
/5
Perlička na dně Perličko na dně zlatavá a šumivá jak lán obilí, třoucí klás o klásek v muzikálu slov, neznáš bláznivé italské komedie plné gest a křiku a opálených tváří. Perličko na dně vystřílená ohňostrojem přátel s celý širým dlouhým mořem v sobě, klidná jak tlející podzimní list plný touhy. Perličko na dně uchovaná pro případ ztráty, pro chvíle vzpomínání, v polibcích deště, skrytá za zdí porostlou popínavým keřem. Perličko na dně lekníne, kvítku voňavý a čnící do oblouhy, přirozeností kroutící své lístky okvětní, ne na odiv, jen pro radost ze žití. Perličko na dně ty dávaná a braná, nevěsto v bílém šatě, ANO, ANO, ty perličko věčná jak bílí sníh jak chlapci jdoucí po nábřežích.
/6
Procházka do druhého Krajina, řeky plují k horizontu a vlévají se do oblohy. Obloha, modro tmavne do černa, jen nedopsané á a tečky nad i určují prostor nad tebou. Tělo, tvé tělo vlídně mi vypráví o smrti bílého hříběte, a tvář neznatelně pláče sama do sebe. Krajina spí, oči i ruce bloudí horizontem těl a vléváme se do oblohy.
/7
*** Na okna šustí dešťové kuličky, svět za okny se ohýbá a smutní. Slunce se ukrylo v naší komůrce, chvíli bylo v leču, které se vařilo, nakouklo do šampaňského a pak se ukrylo k Tobě pod peřinu. Nechci se dělit, asi ho vyženu... Na okna šustí dešťové kapky, dva kluci se milují a svět za okny náhle ..n.e..n...í..
/8
*** Miluju noc miluju den miluju každičký tvůj sen miluju slast miluju trápení miluju den kdy se nic nemění miluju tebe miluju kluky miluju hvězd plaché zvuky miluju lásku miluju spaní miluju času ulpívání miluju ptáčky miluju ryby miluju fotkou ztrnulost lidí miluju svítání miluju mraky miluju duhu a slunce taky miluju slzy miluju loučení miluju shledání miluju toužení miluju čas a miluju věčnost miluju tebe snad není to nectnost miluju radost těším se smíchem miluju tě a milovat snad není hříchem miluju vzácnost miluju duše miluju lidi kterým vítr čechrá vlasy a nehne je z místa.
/9
Za to že jsi Za tisíce tváří v kapkách deště, za rozfoukané pampeliškám chmíří, za uliček zvuk kroků v tomto městě, za rybník, v němž se tak rád shlížíš. Za bublifuk posílaný jen tak vzduchem, za hebkost země, v níž teď ležíme, za básničky přilepené za tvým uchem, za šílenosti, na které se oba těšíme. Za moře vzdychů, žalů, písní, za trpělivost čekání, za přání, zda bys mi nepomoh´ v tom hledání.
/10
Čudák takým vraj on bol keď už nemo hol radšej spal pod sto lom nepo zoro ván všetko robil sám ten starý čudák z Košíc
/11
*** „Kuk!“ Dej pokoj. Dát chtěl bych Ti srdce na talíři a slunce bez pavučin a úsměv okvětního lístku nejkrásnější květiny na světě. A Skácelovu báseň, která Ti připomíná ten večer a ty hvězdy a mé oči. „Kuk, miláčku!“ Dát chtěl bych Ti sám sebe.
/12
Létací sen Kdo nesnáší rady a létací sny ať raději vezme něco jiného dnes na čtení. Jednoho dne mi můj oblíbený Malý Alenáš přisnil červivý dub. Ptáte se, co s červivým dubem? Nejdřív jsme ho s klouzací veverkou pěkně proklepali, (ale jak jsme věděli, že churaví, to vám nepovím, protože to nevím. Sny jsou někdy dost nepřehledné) pak jsme ho natřeli včelím medem a on pořád dál vzdychal. (á vidíte - asi podle toho vzdychání) Co teď? Některé duby prostě vzdychají celý život, a nezbaví se toho, ani není v silách jednoho spáče a jedné klouzavé veverky je z toho dostat. A pak jsem konečně létal! Aji veverka se divila, že to umím. Měl jsem roztažené ruky, pozoroval louky a lesy pode mnou, vynořivší se řeku.... A pak to přišlo! naletěl jsem do mraku lidských potřebností!
/13 Mají tam taky mraky kvítí, mraky zelené, mraky lásky, mraky klučičí, mraky holčičí a já dnes prostě natrefil na mrak lidských potřebností. Nebýt brýlí nic bych neviděl, ale ty mi hned uletěly (obnova inventáře) a já viděl ještě líp. Kilometry motouzů, haldy krabic, desetníky přejeté tramvají, duhovky, ztracené míče, lesy párátek, bunkry z fošen a keřů, a do toho všeho létací (vlastně všechno bylo létací) mašinky a taky jeden crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr budík, tikal opačně a nevím proč připomněl mi židy. Jedno zpropadené kladívko mi udělalo děsnou bouli a nutilo mne ještě poděkovat,
/14 jinak prý mi rozbije hlavu: no řekněte, co jsem měl dělat, co jsem u ďasa měl po-dle-vás-dě-lat!?! Poděkoval jsem. Sedíte si pěkně v teple, čtete obyčejná slova a chcete druhé soudit. Prostě jsem poděkoval, co je na tom špatného?! Klidně si seďte dál, já to přežiju. A jeden létací sen s klouzavou veverkou, červivým dubem a židovským budíčkem určitě taky! Až na vás někdo udělá dlouhý nos, být váma, tak si to nenechám líbit. A navíc radči poděkuju. Aby vám náhodou nesebrali i to vaše pohodlné křeslo. (.. a jen tak mezi náma, létací sny jsou prej jenom za odměnu.)
/15
Báseň pro malíře oken Zářná bělost moří pšenice, na vrcholku ucha kovový kroužek pomnění. Na kůži neznatelné chloupky, lesík z země co sotva roste. Šestnáctero černých koní z obočí se hrne ...
/16
*** Tak jako měsíc patří noci a ptáci všem, tak jako slunce bez pomoci pozná den, tak jako podzim barevný je z listí a zima zase od sněhu, tak to i půlsrdce mé zjistí a přijde si k tvému pro něhu.
/17
španělská lidová LA LLUNA, LA PRUNA VESTIDA DE DOL SON PARE LA CRIDA I SA MARE NO VOL UN PAM, DOS PAMS, TRES PAMS, QUATRE PAMS, CINC PAMS... EN PINXO VA A EN PANXO VOLS QUE ET PUNXI AMB UN PUNXÓ? PERÓ EN PANXO VA DIR A EN PINXO: PUMXA´M PERÓ LA PANXA NO.....
/18
Chtěl bych Chtěl bych být loukou na dlani světa, chtěl bych být pouhou špetičkou světla, do rtu co vejde se něžnůstka jemná a snad i zahradou, zámkem, k kterému kdo´s klíči třepotá.
/19
Mikuláš V městě rozmazaném deštěm na rohu ulic Kozí a Františka d´Este válí se tam pěkně na chodníku rozsypané kilo a půl pomerančů. A žena s jabkama, bez fíků shýbá se k té rozkoulandě, tašky plné, záda mírně prohlá, a ještě více snad by mohla připomoci ježíškům. Tam se vrtne, tam to koupí, kdo je s ní, ten neprohloupí, namačká se ve frontách, nasbírá si pomeranče, vydýchá se ve zdviži, zapomene na rohlíky, ukryje se ve spíži..... A když děti přijdou domů, ze spíže se vyhrne vousatý muž, berlu k tomu, dárky, jabka, preclíky... Děti plné zvědavosti v radosti a bez díků loupaj si i pomeranče, jóó, no - ty, z tamtoho chodníku!
/20
Díky Dvě klapky bílé a černá navrch, hudba tvaru kouře se pohupuje a stoupá k vysokému stropu, tam, co stojí to piáno, a zní jak tvůj hlas, a nelze soustředit se na obojí. Mluvíš očima, diskutuješ, přeš se, mluvíš a mlčíš u poháru vína, a já ti jen jedenkrát za celý večer stačím říci Honzíku. A pak mlha, cesta městem, ticho, roztáhlé ulice, světla, oči, nepatrný stud nad jednou pohlednicí a improvizované loučení s špetkou viny.
/21
Mám tváře obě červené Mám tváře obě červené snad stydím se i za tebe za dárky nikdy nedané za ostych květin pod zemí tak povězme si příteli že život byl by nedělí že život byl by čínský restaurant a v něm dva hosti pramen zdvořilosti který pít se dá i bez polibků Mám tváře obě červené snad stydím se i za tebe za úsměv z očí do očí za ostych květin pod zemí tak povězme si příteli že život není vězením když z úst se slova zadrhávaj když děti na tě „Strééjdóó!“ mávaj a úspěšně jsi dostal další pětku Mám tváře obě červené snad stydím se i za tebe za jablko, které Adam utrh´ a život!? a život je zas čínský restaurant který žít se dá i bez polibků.
/22
Svatební noc Houpavý vánek, motýl na louce co jen se mihne, touha dotyku a strach z rozplynutí křehkého fluida. Poposmrkávané loučení, bez slz a taky bez polibků. Sdílená radost snad první krůček k dlouhejm schodům...
/23
První Kaštanové svíce rozžali nám alej, k oltáři starého dubu teď kráčíme, magnólie opadaly, lesklé oči a ticho bez ptaní a ret co rtu se sotva dotkne. Na kúru měsíc, varhany a hvězdný sbor a sonatina G, snad mol, magnólie opadaly, svědci nedošli a z prstů padá vůně vlasů prvně vískaných.
/24
STMÍVÁNÍ
Nikdy se neposmívej živým drakům! J.R.TOLKEIN - HOBIT
/25
*** Když stromy posekali do klád a vůní jejich krve omyli si dlaň pak slunce vzlétlo do oblak a ptákům bylo pryč a tam.
/26
Stromy v sadu Kulaté šedé stíny tak pravidelně rozeseté skrz korunu slunce nemůže. Sesedlí pospolu ti spříznění touhou ti kluci smutní z marnosti hledání. Sesedlí pospolu a přec ne na dotek.
/27
Neláska Už i na Slunci vyřezali monogramy a léto jim bylo málo, chtěli dvě léta. Louky posekali těly, plačící dítě přešli bez povzdechu a nezamkli, když kosi nízko létali.
/28
Setkání Kočičí hlavy spadlé z nebe v prostředcích náměstí tiché kroky - Tvé a láska která nic špatného nevěstí.
/29
Lásky J. S. Uřehtaní hřebci pádí oblohou smích padá noční krajinou lidem v otevřená okna. Znám ty zpocené v trávě a raněné slepotou. Uřehtaní koně pádí oblohou pláč letí noční krajinou a tiše ťuká do sta okenic.
/30
Ať Ať v modrém moři učešou chechtající se ptáci své vlasy, ať slunce dozlatova opéká perličky písku pro hradní zdi, ať mech kvete v jehličí, v němž život začíná i končí, ať mlýny melou dál, ať jejich klapot nikdy neutichne, ať v křišťálové studánce leží zase na dně škeble a zadíváš-li se na ni, otevře se dokořán.
/31
*** Kameny házíš oknem svých očí kameny potichounku padají neznáš jich úděl neznáš jich význam a tví kluci po ničem se neptají Kapky ti smáčí víčka tvých dlaní která svou touhou čas nenavrátí možná že zítra jak planá jabloň trpkost dáš plodem nahému dítěti Minulým světem často teď bloudíš v krunýři od raka si žiješ sám odpustit toužíš vinu svou hledáš a pravda ukryta je ve slipách Bolestně trápíš srdce své druhých prsty na šourcích a oči na nebi knihami hladkých těl listuješ - a kolotoč života točí se rychleji Rychle a rychleji kostry o nedělích šustí ti u uší srdce ti nebuší A smrt s´svýmI pařáty hneD tak tě nepuStí...
/32
Rybičko, malá rybičko! Otvíráš zvolna svá ústa, polykáš vodu, která se v žábrech mění na život. Nechci po tobě, aby jsi plnila tři přání, dyť nejsi ani zlatá, jen bys mohla začít mluvit. Umíš to! Kdysi jsi mi povídala pohádky plné Petrů, Penelopek, záhadných jednorožců a mrkvové marmelády... A tak bys třeba mohla začít tím, cos viděla všude nového, jak´s to či ono zvládla, nebo o tom, proč zase nestíháš, kam pořád utíkáš, nebo bys mi mohla upéct koláč s jahodami a nic neříkat. Já vím, když mlčíš, jsi stejně nejkrásnější.
/33
Malá apokalypsa Až stromy v parcích začnou řvát nahromaděnou bolestí Až ti milenec vyčte tvou lásku Až se budeš dívat na koláž vzpomínek z druhého břehu Až kotva tvé lodě dočista bude přestřihnuta jako pupeční šňůra a ty se budeš houpat na vlnách naděje a na něco čekat...
/34
Strom ´se na mne dívával, topol, stál u přívozu. Cinkal vlídně listím a radoval se z každičkého človíčka. Daleko byl od lidí, časem začli jsme rozumět jeden druhému. Chvěl se, větrem a odrazem od oblohy, seděli jsme zády a čekali na zázrak. Mnohokrát. Na vánoce mi dal ten nejkrásnější rampouch na světě a já jemu zase baňku, ještě v létě tam visela. Jednoho dne nepřišel. Umřel.
/35
Rozchod Říkají - muži přeci nepláčou. Nemůžu pochopit proč. Tak proč by nemohli ?! Ale pláčou. Celý život v desetině sekundy, milióny otázek, nikde ON,který by ti pomoh´ s odpověďmi, dloubeš do hodin a ony jdou pořád stejně, stejně rychle, stejně pomalu, prostě STEJNĚ. Jednou připíšeš k téhle básni římskou číslici.
/36
Autonehoda Na okno sed´ si pták černý jak smrt a s očima po milování Zpíval si jazz a louskal křídly do rytmu lidí jdoucích dole po ulici A zítra zas přilét´ sám jakoby vítr vzpomínky mi donášel Pak náhle okno bylo prázdné...
/37
Bez naděj Vítr žene listí k horizontu keře se ohýbají naděje odlétla pryč ani nevím kam a zbývá suchý strom s pevnými větvemi aby nes´ to břímě které druhý neunese
/38
Míjení Den byl naplý až k prasknutí, auta jezdila kolem a žádný zvuk se nechtěl vytratit. Oblíbený jogurt čekal v ledničce, zvonku vyoperovali krční mandle a já čet´ nazdařbůh knihy, na které jsem došáh´. Okno do ulice, auta, která jezdí kolem a žádný zvuk se nechce vytratit. Jsou dvě hodiny ráno, ticho drobně prší, z oblohy padá jiskřivá lahodná touha, trpká jak suché víno, které se tě nedočkalo.
/39
Smrť znenazdajky Pozrite je takmer belavé slnko a čajky kričia do vetra, nemožno kráčať len tak pomlčky. Pozrite kosatce, a aké farebné, ako váš dres, modrožlté, keď ste hrával za mladších žiakov futbal, pozrite čierne obleky a tréma a nesmelé krôčiky v prvých tanečných, pozrite tá istá kondva, ktorú máte doma, a ktorá sa za pol roka naplní, pozrite toľko mladých chalanov, čo plačů pre vás, čo vás majů radi, čo vás lúbia. Pane, vráťte sa, prosím vás, pane, vráťte sa, ten plot už je natretý, pane, vráťte sa, naozaj, ten plot už je hotový...
/40
Na shledanou, chlapci Bylo jaro jedenačtyřicátého, do třídy nám přišel nový kluk Jean Dubonett, a i když byl dobrý rok na úrodu, jedli jsme pořád stejný šlichty. Otec představený dostal první infrarkt, bylo to začátkem května, zrovna jsme pleli zahradu, stýskalo se mi a pak přijela máma, hladila mne, objímala, ale do Paříže si mě s sebou stejně neodvezla, vzali jsme Jeana na oběd do restaurace, neřekl ani slovo a matka si myslela, že je hloupý, na oplátku mi půjčil Čtyři mušketýry a jednou při náletu jsme neutekli do krytu, ale hráli jsme si na klavír, on umí tak perfektně hrát na klavír!! A pak přišlo gestapo, ptali se, kdo je žid a odvedli si ho, stáli jsme na nádvoří, šli před náma, ještě se stihl otočit ve vratech a zamávat mi. Bylo to před třiapadesáti lety, ale z toho lednového rána si pamatuju každou vteřinu.
ZEMĚKOULE
Vnitrozemí: Pravděpodobně nejdivočejší evropská krajina, ideální atrakce pro dobrodružné povahy, pro únik od civilizace. J.BURIAN - SÁGA O CESTĚ NA ISLAND
/41
Po polednách Zvony nesou se po kopcích dodaleka stíny zmizely dočista a letní den plápolá nad úhory.
/42
Pocit Na klapadlo ticha rozevlátá krajina se rozprostřela. Komín staré cihelny drobil se v dlouhém čase čekání. Jahody včlenily se do kytkoví a když´s je trhal lupaly jak prsty džezmena.
/43
Lípy Na kopci nazí dva stromy stály a milovaly se. A půda v níž kořeny se dotýkaly byla naráz celý svět.
/44
*** Aby voda šuměla a les se vařil v vlastní šťávě, k tomu třeba slunce právě. Aby rulík voněl a ptáci neztráceli peří, tomu se dnes těžko věří, ale příroda to zmákne hravě bez kouzel. A aby duše vznášela se jak balóny nad oblaky, stačí mít jen duhovatý klíč a dveře od přírody pomalounku otevírat.
/45
Ráno Tvář od vína do ruda šel městem muž a pobuda klátivým krokem tam a sem provázen vlastním obrazem. Vítr příliš foukal do sirek a kabát s knoflíky a bez dírek unášel jej do ulic kroky slábly a pak už nic. Ticho objalo se s deštěm nikdo neklopýtal městem když rodila se krása zpod oprýskaných fasád tak jemná tak něžná a tak stydlivá.
/46
Návštěva Ještě pořád tu roste ta žlutá kytka, a pořád schovaná a usoužená v pleveli. A kůň starého Janči se pase na louce pod hradem, a ta kůlna, tam jsem se schovával a byl sám a plakal a snil... i o Tobě. Ještě stále tu cítím pach muže a ženy, cinkot nádobí a dědův brousek, a na stěnách visí štěstí poskládané z úsměvů. Podívej, ptáci! Letí pryč, a přitom jim tu bylo tak krásně. Pojď, nechci před nimi plakat.
/47
Ze zahrady Lidé barevnější než holubi z té výšky Petřína líně se pohybují jak molekuly kyslíku ve studené vodě, a přitom vzduch hoří a třepe se, ten starý most zčernal na uhel, svatí na něm se za něj modlí, a nad vltavskými racky zůstalo žhavo a modro. Je čtyřiadvacátého března roku tisíc devětset devadesát pět a dnes už těžko někdo zjistí, proč je tohle město tak krásné.
/48
Karlův Z kapucí kape minulost mniši zkameněli na mostě racci křičí o pomoc a voda přerývaně šumí. Mlha pozřela chodce jen těžké mokré kapky po nich zůstaly, prsty stromů rachotí tu píseň podzimu a kdesi na dně srdce rozkvetla nostalgie.
/49
Píseň Vrátily se meze do krajiny, víc se rozbarvičkovala, je dneska trochu nedbale oblečená, ležérní přírodní styl letošního léta. Lesy a louky zamrkaly jakoby tušily, že se o nich mluví, a tiše ja-ko-by-nic si poposedly blíže. A houpavý zvuk zvonů nad usínající krajinou strhl s sebou mlhu tak na dva kroky hustou.
/50
Praha Sní, vzdychá a potí se to město TGM a Hitlera holubi umírají v letu a jediná naděje je déšť na Petříně rostou rajská jablka Sudkovy a Plickovy stromy a zdá se, že Lucka má pravdu - lidi nad tou krásou města šílí. Kiss, City i Evropa 2 hlásí zvýšení aktivity zahraničních turistů, nuda pláže jsou přeplněné a další mladík umřel s jehlou v ruce na záchodcích v metru and HOW R.E.M. YOU ?!
KISS
Čtvrtek, 2.červenec Doktor řekl, že už bych zítra mohl jít do školy. Záleží na tom, jak mi bude. Můžete se spolehnout, že tak dobře mi ještě nebude. SUE TOWNSEND-TAJNÝ DENÍK ADRIANA MOLEA
/51
Nearly nothing, but... He opened the door for me he watched so carefuly and I could see love in eyes only for a while. He was the man of dream he was like fish in stream and I could never say even one word. He escaped under frame it was like cat-mouse game I couldn´t find him there he was like haze. It was a special day to see his smooth child face and his joy makes me feel better than before.
/52
Train to Hippotico In a train to Hippotico white covered all around, she called me „sympatico“ and her sobing had nice sound. Ref.(*)
In the middle of the Middle Ages in the middle of the Middle Age I found a girl like fences I found a girl with no defence Above engine blue fine sky, like her eyes and like her smile, hot on engine, hot in train, I´d like make love once again. (*)
Station, quite, kiss, farewells, like her hair nothing smells, train goes further, next time Jane, why the girls are on a sale?! (*)
I´m sleeping and dream is here, watching through glass and she is near, queer house and starts the trace and I can´t catch her icy face. (*)
Girls, boys, platform number 4, teacher, plumber, gay and whore, I´ve just finished, I´m down, Hippotico town, Hippotico town...
BÁSNĚ MÝCH PŘÁTEL ( MÍSTO KONCE )
...a tam a dál všude kolem už je Krajina snů. A v ní zlatá stověžatá kredenc i moře v komoře a uprostřed toho moře na ostrůvku dvoukřídlé létací dveře... I.VYSKOČIL - MALÝ ALENÁŠ
/53
Půlnoc na Vinohradech Mirek Tomschik Namísto tvé ruky hladím kůru borovice, co noc co noc tu stojí sama, jak dřevěná svíce, nebojí se doteků, ani být milována, nebojí se probouzet se každé ráno sama. Do tvých očí zkoušel jsem ti šeptat verše lásky, leč bál jsem se, vždyť nejsi strom, neuslyšels hlásky. A pohladit mé oči neumí, to vím, chlapi přece nepláčou, co s tím?
/54
Dotek IV Bohdan Pásek Hladíš mé ruce které se touží dotknout Stále jen nasloucháš trápením mým která mne svírají Prosím, tak odpust, že zranil jsem lásku Tvou Netuším, jak Ti to říct kdy stále rád tě mám Přitom však vím že z našeho času zbyl jen stín Vzhlédneš-li uvidíš nebe na kterém budu já Stát vedle Tebe hladit Tvé něžné dlaně Stále jen nasloucháš trápením mým která mne svírají ...
