číslo 4 ročník XII
k svatému Václavu
Svatý Václav žne pšenici
E
Ilustrace v tzv. Velislavově bibli z poloviny 14. stol. Národní knihovna České republiky.
„… nedokázal bych vyložiti, kolik škod jako vojín Kristův pro Pána bojuje ďáblu způsobil a kolik snopů do stodoly Kristovy jako věrný jeho sluha nashromáždil.”
Kristiánova legenda, konec 10. stol.
4
Já o studnici vím, jež vody rozlévá i v temné noci. Tu věčnou studnici může ukrývat stín, kde vždycky najdu ji, já spolehlivě vím i v temné noci. Snad bez počátku je, snad ani nemá dna, však dobře vím, že vše v ní počátek svůj má i v temné noci. Vím, že nic nemůže být v světě krásnější, že zem i nebesa tam žízeň konejší i v temné noci. Vím, že je bez konce té studny hlubina a její podstatu že člověk nepozná i v temné noci. Jas této studnice se nikdy nemění a světlo veškeré vychází pouze z ní i v temné noci. Ta věčná studnice je chlebem života a život dává nám jsouc uvnitř ukryta i v temné noci. Je zde a svolává všechno, co živé je, ať blíže přistoupí a z ní se napije i v temné noci. Ta živá studnice, po které toužil jsem, zde v chlebě života mi bude pokrmem i v temné noci. (sv. Jan od Kříže) Ilustrace Milivoj Husák, otištěno se souhlasem karmelitánů ze Slaného.
E
E
Prameny 4/XII
Slovo na cestu
„Svět stárne, svět se hroutí, svět mizí. Ale ty, křesťane, se nemusíš bát ničeho. Tvá mladost se jako orel obnoví …“ sv. Augustin († 430), De civitate Dei
Bratři a sestry, dostáváte do rukou podzimní číslo farních Pramenů. Jedním z důvodů, proč jsme se letos společně pokusili o změnu jeho obsahu i formy, je skutečnost, kterou si každý den víc a více společně uvědomujeme – jsme zranitelní a pohybujeme se ve světě, který nás považuje za neužitečné relikty minulosti. V jedné nedávno vydané knize, na které se podílel Tomáš Špidlík, je v úvodu položena otázka s úvahou Karla Rahnera († 1984). „Co se stane, co se musí stát, když křesťan musí žít své křesťanství mezi tolika nekřesťany? Jeho víra je zvenku vždy ohrožena. Křesťanství se nemůže – nebo jen v nepatrné míře – opřít o převzaté instituce mravního a zvykového práva, o občanský zákon, tradici, veřejné mínění, tendenci napodobovat atd. To si musí každý sám pro sebe znovu vydobýt; není to jednoduše ‚zděděno po otcích‘. Každý musí být znova vydobyt v dobývání, které apeluje na samostatnost a individuálnost člověka, ne na to, v čem je člověk homogenním kusem masy a produktem vlastní situace, ‚veřejného mínění‘ a původu …“ A toto vydobytí v dobývání předpokládá i vzájemnou komunikaci nás ve farnosti, vzájemné obohacování, naslouchání a sdílení. Je naším přáním, aby tomuto společnému úsilí napomáhal i náš farní časopis. V tomto podzimním čísle si můžete přečíst další pokračování biblických zastavení (Z dějin spásy II.) od našeho biblisty P. Josefa Hřebíka Th.D. SS.L., kterému chceme touto
cestou poblahopřát k úspěšné habilitaci – je docentem na katedře biblistiky Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Hlas dáme naší „vikariátní delegátce“ Lucii Chlumecké, která byla na celosvětovém setkání mládeže v Sydney (Australské dobrodružství). Svatováclavský podzim si připomeneme komentářem k hudebnímu opusu Václava Michny z Otradovic (Svatováclavská hudba z kůru) a krátkou historií vzniku jednoho svatováclavského obrazu v regionu (Svatováclavské památky regionu I.). Protože byl v červnu zahájen Rok svatého Pavla, zastavíme se u jedné ze svatopavlovských římských památek (V Římě u Tří pramenů) a připojíme seznam kostelů sv. Petra a sv. Pavla v našem vikariátě (možnost získání odpustků!). Pak je tady také farní výročí – 100 let od vysvěcení kostela sv. Prokopa v Libušíně. O jeho osudech se leccos dozvíme z rozhovoru s bývalým kostelníkem Vladimírem Bláhou (Libušínské letokruhy). A konečně na závěr krátké, ale důležité informace z farnosti – vzpomínka na pana Pavla Koracha (Svatý smutný je smutný svatý) a na návštěvu přátel z Cách na Kladně. Představíme hosty podzimní Farní besedy a samozřejmě nechybí Kalendárium našeho společného setkávání v rozdělovském chrámu Páně. Kéž prožijete požehnaný podzimní čas! Za redakci Pramenů P. Jaroslav Kučera, rozdělovský farář Světcům není možné rozumět bez Ježíše. Oni jsou v malém, čím on byl ve velkém. Bez jeho příkladu a stálé pomoci by nebyli tím, čím jsou. Tvrdě pracovali a také trpěli, někteří celou svoji existenci obětovali jako službu
( 1 )
Prameny 4/XII druhým, mnohokrát to potvrdili také svojí krví. Proč? Protože zakoušeli Ježíšovu lásku a oni milovali jeho a věřili, že je silou v jejich slabostech. Před vůdci a staršími v Jeruzalémě, kteří mu vyhrožovali, Petr prohlásil, že jen v Kristu je spása: „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“ (Sk 4,12) Svatý Pavel připomínal Korinťanům, že někteří z nich byli smilníci, modloslužebníci, zloději, chamtivci, opilci a lupiči: naštěstí se obrátili, ale pomocí jaké milosti? „… dali jste se obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha“ (1Kor 6,11) A o sobě Pavel prohlašuje: „Dovedu žít v odříkání a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.“ (Flp 4,12–13) Ve vězení se nestyděl za své okovy, spíše se jimi chlubil, že je nosí pro Krista. „Vím, komu jsem uvěřil.“ (2Tim 1,12) Sebe a svůj život vložil do slov: „Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem.“ (Flp 1,21) Jeho velkou vášní bylo následovat Krista a strhnout k tomu také druhé: „Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista.“ (1Kor 11,1) Svatost je aktuální ve světě, v kterém žijeme. Mezi námi žijí lidé, kteří pro Pána a pro bližního jsou zapálení jako vysoká pec, ať už je to navenek vidět anebo ne. Provokují naši malost! Z kázání na slavnost Všech Svatých Albino Luciani, papež Jan Pavel I. († 1978)
;
Z DĚJIN SPÁSY II.
B
Pád do hříchu Genesis 2,16–17; 3,1–7
V zahradě, kterou Bůh vysázel pro člověka, jsou dva stromy, na něž se zaměřuje zvláštní pozornost: strom života uprostřed a strom poznání dobra a zla. Zatímco strom života dává nesmrtelnost, strom poznání dobra a zla znamená svévolné určování toho, co je dobré a zlé. Zákaz jíst ze stromu poznání je současně pozváním jíst ze stromu života. Respektování hranice, která je mezi člověkem jako tvorem a Bohem jako Stvořitelem, umožňuje člověku žít v blízkosti Boha, který pro něj připravil ideální životní prostředí. Na scénu přichází had, charakterizovaný jako nejlstivější ze všech polních zvířat. Tedy pouhý tvor, ne mocnost, která by Bohu konkurovala, ale přece jen tvor, symbolizující rafinovanou snahu Boží dílo zkazit, a to lží, klamem: snahu typickou pro ďábla. Podobně jako u výše zmíněných stromů, pohybujeme se i zde v oblasti symbolů, ovšem symbolů velmi hlubokých, které svým pozoruhodným způsobem osvětlují lidskou náklonnost ke zlému. Had je obrazem skrytého, zpočátku sotva znatelného nebezpečí, které bývá odhaleno teprve v okamžiku, kdy už došlo k uštknutí a jed začíná působit. Had zapřádá rozhovor se ženou – s bytostí, která jako rodička představuje možnost zprostředkovat život, je nositelkou velikého daru života, ale všechny kultury také vědí, že výsostná úloha ženy se může zvrhnout v pravý opak a v rozporu
( 2 )
Prameny 4/XII se záměrem Božím působit zhoubně. Skutečnost, že se tu odehrává dialog, zřejmě naznačuje, že zlo má sice svůj tajemný původ mimo člověka, ale záleží na člověku, zda se v něm ujme, zda se jím člověk nechá ovlivnit natolik, že mu podlehne… Had začíná, jak je pro něj příznačné, předestřením naprosté lži, kterou nadhodí, jako by to byla skutečnost: Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě. Žena sice reaguje odmítavě, ale její odpověď – odlišná od toho, co Bůh skutečně řekl – prozrazuje, že pohled, který jí had vsugeroval, jí není tak docela cizí. Jako by začala sama zužovat okruh toho dovoleného a naopak neúměrně zdůrazňovat to zakázané; jako by nechápala, že tento zákaz je pro člověka dobrodiním, a vnímala ho jen jako nesmyslné tabu. Právě to je ovšem živná půda pro Strom života
Strom poznání
Ovoce nesmrtelnosti
Svévolné určování dobra a zla
Had
Žena
Lež a klam Zvrácený obraz Boha Muž
Přijetí klamu Odtržení se od Boha Žena
Sdílení klamu Poznání vlastní nahoty
rozvíjení hadovy cílevědomé taktiky: svým ujištěním jen utvrzuje ženu v přesvědčení, že Bůh nejenže nechce dobro člověka, ale naopak, že je zlý a nepřející; ze závisti odpírá člověku podobnost se sebou samým! V této zcela zvrácené perspektivě žena považuje to, co je zlé, za dobré, a naopak. Zakázané ovoce se jí jeví jako po všech stránkách žádoucí, jako jediné východisko ze slepé uličky, do níž se cítí být Bohem zahnána. Skutek je pak už jen zpečetěním vědomého rozhodnutí, které padlo v srdci. Žena tento osudný klam sdílí s mužem, namísto daru života mu podává léčku vedoucí ke smrti a muž ji ochotně přijímá. Splní se částečně to, co slíbil had: oběma se otevřou oči; ale namísto slibované bohorovnosti si muž a žena pouze uvědomují svou nahotu. Nahotu, která teď už pro ně neznamená vzájemnou otevřenost a důvěru, nýbrž strach, nedůvěřivou potřebu před druhým se skrývat a chránit. Zástěry z fíkových listů a úkryt mezi stromy vyjadřují v symbolické řeči Bible radikální zlom, k němuž došlo ve vztahu člověka k Bohu, k člověku i k ostatnímu stvoření. Biblické vyprávění není jen oknem do prvopočátků duchovních dějin lidstva, ale také zrcadlem, ve kterém můžeme zahlédnout sebe sama. V každém jednotlivém lidském životě se totiž stále znovu opakuje volba mezi plánem Božím a plánem toho Zlého, mezi životem a smrtí. Biblický vypravěč nám chce tuto volbu usnadnit tím, že ukazuje promyšlenou strategii zla i způsob, jak člověk v konfrontaci s ním selhává.
Potřeba skrýt se
; ( 3 )
A
Prameny 4/XII
Boží výslech a soud Genesis 3,8–24
Teprve teď zaslechne člověk hlas (či spíše zvuk kroků) Boha, který mezitím neodešel ze zahrady, člověk pouze jeho přítomnost nevnímal. Na znepokojivou Boží otázku: „Kde jsi?“ prozrazuje okamžitě nejen svůj úkryt, ale i to, že je nahý: před Bohem se skrýt nelze, před ním může člověk nanejvýš vyznat, že má strach a že utíká. Boží otázky, kladené nejprve muži a pak ženě, nejsou zjišťovacího rázu – Bůh přece nepotřebuje být informován o tom, co se stalo – nýbrž mají viníkům připomenout jejich odpovědnost za spáchaný hřích. Viníci však místo toho svalují vinu jeden na druhého, a tím nepřímo obviňují Boha jako Stvořitele (on přece stvořil ženu, on stvořil hada); pokud se člověk k vině nepřizná, jen kupí vinu na vinu: jde o řetězec, který nemá konce. Had už není tázán – snad se tím chce poukázat na skutečnost, že zlo ve své prapříčině je na rovině lidského poznání neobjasnitelné; a podobně jako had se snadno vysmekne z ruky, která ho chce uchopit, i zlo představuje tajemnou sílu, která zpravidla daleko přesáhne původní úmysl člověka, vymkne se jeho kontrole a naroste do nestvůrných rozměrů. Hřích je vědomým rozhodnutím svobodného člověka, ale zároveň člověk, který se ho dopouští, stává se v jistém smyslu obětí klamu: páchá zlo jen proto, že se mu v dané chvíli jeví jako dobro, aniž domýšlí důsledky.
V kletbě nad hadem se zvěstuje jeho porážka – jeho sražení do prachu nemá nic společného s možnou biologickou proměnou, ale je třeba mu rozumět jako svrchovanému výrazu odsouzení, kterým je stižen sám původce zla. Zatímco přátelství ženy s hadem vedlo ke hříchu, nesmiřitelné nepřátelství mezi nimi a jejich potomstvem bude dílem Boží milosti. Pata jako nejzranitelnější místo na lidském těle bude vystavena četným hadím útokům, ale zároveň bude paradoxně místem, jímž člověk nad hadem zvítězí: pro křesťana zde z Božích úst zaznívá nepřeslechnutelný, byť ještě velmi vzdálený poukaz na vykupitelskou moc Kristova kříže, jakési první evangelium. Protipólem ženy, která svému potomstvu zanechává neblahé dědictví viny, je žena, jejíž Syn z lidstva toto dědictví sejme. Boží rozsudky nad ženou a mužem
„Kde jsi?“ „Bál jsem se …" Muž: „Ano – ale …!“ Žena: „Ano – ale …!“ Had: Odsouzení moci zla Nepřátelství mezi hadem a ženou
Lidská slabost terčem útoků i vítěznou zbraní
Celý život muže i ženy je poznamenán bolestí a končí smrtí
( 4 )
Bolest a smrt jsou trestem i nadějí Čekání na Boho-člověka
Prameny 4/XII zjevují jasně, že došlo ke hříchu: trest není žádnou další stvořenou realitou, nýbrž je obsažen už ve hříchu samém, hřích jej zákonitě nese s sebou. Proto je zde utrpení, které zasáhne nejcitelněji životní oblasti typické pro ženu, jako je těhotenství a rození dětí, i pro muže, jako je tělesná práce, kterou získává ze země obživu, ale i oběma společné, jako je smrt. Právě v tomto utrpení je však obsažena naděje, že hřích bude překonán: trpící člověk totiž nahlíží jasně, že je člověkem, a ne Bohem. Definitivně pak objevuje tuto spásnou, osvobozující pravdu ve smrti, která znamená pád všech klamných iluzí člověka o sobě samém. Lidská smrt ovšem není pouhým uzavřením přirozeného běhu života, nýbrž jeho zcela radikálním, s krajní úzkostí spojeným přeryvem. Podobně kožené suknice jsou dvojznačné: symbolicky připomínají fakt hříchu, ale současně jsou obrazem otcovské Boží péče a lásky, která milosrdně přikrývá hanbu hříšníka a nepřestává ho dále provázet. Život je ve své podstatě poraněný hříchem – pokračuje sice dál v potomstvu (jméno Eva, které muž dává své ženě, znamená matka živých), nicméně člověk už musí žít mimo zahradu, přístup ke stromu života je mu uzavřen. Ve vztahu k životu, tak jak odpovídal původnímu Božímu záměru, došlo vinou člověka k zásadnímu zlomu, který však nemůže být jen z lidské strany napraven. Začíná velký dějinný advent, čekání na Někoho, kdo by stál zároveň na straně Boží i na straně lidské, aby tuto propast překlenul.
J
SVATÝ VÁCLAV
Svatováclavská hudba z kůru Adam Václav Michna z Otradovic
Mučedníka svatého Václava prosilo o přímluvu v různých dobách mnoho lidí. Obraceli se k němu prostými slovy, veršovanými modlitbami i písněmi. Nejznámější a nejstarší dochovanou písní k tomuto světci je starobylá píseň Svatý Václave, jejíž vznik sahá až do 12. století. Je to prostá modlitba ke svatému Václavu, aby se přimluvil za svůj národ u Boha, pomohl mu od příkoří a zajistil mu spasení … Antonín Škarka o tomto zpěvu napsal: „ …jestliže starší píseň Hospodine pomiluj ny na nás působí dojmem prosté kamenné monumentality románské stavby, vybavuje se nám při zpěvu Svatý Václave vidina barevné románské fresky nebo třpytivé mozaiky, na níž je zobrazeno nebe s Kristem trůnícím v duhové mandorle a kolem seskupeno jeho nebeské dvořanstvo s anděly, světci
P. Josef Hřebík (Podle: Goldbrunner, Josef: Bibelkurs - Besinnungen auf die Heilsgeschichte. Freiburg i. Br.: Herder 1983)
( 5 )
Prameny 4/XII a světicemi. A před touto freskou, jakoby nad samým hrobem světcovým vymalovanou, prosí a rozjímá básník.“ Nejstarší nápěv podle rukopisu univerzitní knihovny v Olomouci z 15. století byste v současném kancionálu našli pod číslem 830 A, novější nápěv podle svatojanského kancionálu (který zpíváme v Rozdělově) je v dnešním jednotném kancionálu označen písmenem B. Vedle svatováclavského chorálu o svatém Václavovi vzniklo v průběhu staletí mnoho dalších básní, písní a později i skladeb většího rozsahu. Hudební motivy z písně Svatý Václave zpracovali skladatelé jako byl Josef Suk, Vítězslav Novák či Josef Klička. Jedním z hudebních mistrů, kteří se věnovali svatováclavskému tématu, byl také barokní básník a skladatel Adam Václav Michna z Otradovic (cca 1600–1676). Studoval na pražské jezuitské koleji a později působil jako varhaník v Jindřichově Hradci. S klementinskými jezuity udržoval celoživotní přátelské styky, a proto také většina jeho děl byla právě v Klementinu vydána tiskem. V roce 1647 tu vyšla jeho Česká mariánská muzika, v roce 1653 Loutna česká a v roce 1661 Svatoroční muzika. Všechny tyto tři sbírky jsou psány česky. Loutna česká je rozsahem nejmenší – obsahuje pouze 13 písní. Nejznámější z této sbírky je asi Andělské přátelství, čili Nebeští kavalérové. Další píseň z Loutny, která stojí za zmínku, je hned skladba úvodní – Předmluva. Její melodie se totiž v průběhu let dostala do dalších českých
kancionálů a my ji v Rozdělově zpíváme k obětování s textem Stůl večeře je připraven. Další Michnovy sbírky – Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika jsou v podstatě kancionály. Obsahují čtyřhlasé či pětihlasé duchovní písně k různým liturgickým obdobím a svátkům církevního roku. Některé z těchto písní zůstaly trvalou součástí českého lidového kostelního zpěvu dodnes. Typickým příkladem je Michnova nejznámější vánoční ukolébavka s textem Chtíc aby spal, tak zpívala… Tu byste nalezli v České mariánské muzice, ale nejenom tam, od 17. století až do současnosti je uváděna v dalších katolických a dokonce i některých protestantských kancionálech. Tak je tomu i u mnoha dalších skladeb tohoto autora. Vedle sbírek psaných česky vydal Michna v roce 1654 pod souhrnným názvem Sacra et litanie také soubor latinských chrámových skladeb s instrumentálním doprovodem. Ten obsahuje šest mší, dvě litanie, rekviem a Te Deum. Nejvýše ceněná je však další jeho skladba v koncertantním slohu Missa Sancti Wenceslai (kolem roku 1669). Ta tiskem nevyšla, ale dochovala se v rukopise. Michna ale na svatého Václava nezapomněl ani ve svých českých písních, ve Svatoroční muzice najdeme ke svatému Václavu písně hned dvě. První nese název O svatém Václavu, patronu a dědici českém a další pak Druhá o svatém Václavovi. Vzhledem k tomu, že skladby v česky psaných Michnových sbírkách jsou poměrně snadné, doplňujeme z nich v poslední době repertoár našeho chrámového sboru. Vedle již zmiňované vánoční ukolébavky jsme v době postní zařadili 2 písně ze Svatoroční muziky (Plačte andělové… a Poslední rozloučení Syna Božího s svou
( 6 )
Prameny 4/XII nejmilejší matkou) a připravujeme k různým liturgickým příležitostem skladby další. Na svatého Václava bude mít premiéru píseň O svatém Václavu, patronu a dědici českém. Tématem, které Michna před skladbou uvádí, je: „Zpívejte Pánu Svatý Václave, kníže náš, věrný zástupce náš, k tobě Čechové voláme, pomoci žádáme. O dědici České země, zpomeň na své plémě, v těžkých bídách postavené, ze všech stran ssoužené! Svatý Václave, nám milý, vůdce skomonilý, zažeň naše nepřátely, k naší zhoubě smělý. Odvratiž od svého lidu hlad i jinou bídu, chraň nás od kacířské roty, od sucha, drahoty. Upros, ó svatý Václave, nám povětří zdravé, ostříhej lid tvůj poddaný od morové rány! Svatý náš orodovníče, Boží milovníče, orodůj za svou milou vlast, odvrať všelikou strást. Jediné máme doufání v tvém orodování. Které jsi chránil na zemi, chraniž i na nebi!
píseň novou, zpívejte a dobrořečte Jménu Jeho“ (Žalm 95), „Chvalte Pána v svatých jeho“ (Žalm 150). Píseň je ve čtyřhlasé homofonní sazbě a obsahuje sedm slok. Je to prosba ke svatému Václavu o ochranu českého národa před nepřáteli, hladem, morem a podobnými ranami pozemského života. Při svatováclavské bohoslužbě píseň trochu zkrátíme, tak, aby zapadla do slavnostní liturgie. Pavla Rejhonová
ľ
Svatováclavské památky regionu I.
Letos bychom rádi zahájili tradici, ke které by se nakonec mohly přidat i další farnosti vikariátu – na poutních svatých obrázcích budeme vydávat svatováclavské památky regionu. Napoprvé jsme si vyhlédli – on se tedy zalíbil našemu panu faráři – zajímavý obraz Zavraždění svatého Václava, který vzbudil velký ohlas na jubilejní výstavě v Praze roku 1891. Jeho autorem je Ferdinand Velc (* 1864 Vinařice u Kladna, † 1920 Sarajevo), malíř, který studoval malířství na akademii v Mnichově, kde také tento pozoruhodný obraz vznikl. Maloval na Chodsku, po marné snaze získat slušné místo pedagoga v Čechách odjel v roce 1895 do Sarajeva, kde přijal místo profesora kreslení na reálce. Jeho trvalou památku představuje soupis památek historických a uměleckých na Slánsku. O vzniku svatováclavského obrazu, který se nachází v bývalé kolejní kapli piaristů ve Slaném, se u příležitosti svatováclavských oslav v roce 1929 rozepsal Dr. ( 7 )
Prameny 4/XII Čeněk Zíbrt, který nám odhalil zajímavý detail. Modelem svatého Václava se stal v Mnichově významný český antropolog prof. Lubor Niederle, autor Slovanských starožitností. A ještě jednu stopu doby nedávné obraz nese, v padesátých letech mocní ve Slaném rozhodli, že je třeba z knížete sv. Václava udělat pouze „knížete Václava“, a tak mu dali zamalovat svatozář. Na obraze je však i dnes stále patrná. I přes tuto tragikomickou událost můžeme obdivovat mistrné dílo českého malířství samého sklonku 19. století, které Ferdinand Velc v Mnichově maloval pro svůj kraj. To o budoucnosti obrazu ani o svém vlastním osudu neměl tušení, sám zahynul tragickou smrtí daleko od své vlasti.
;
a
KE SVATÉMU PAVLU
V Římě u Tří pramenů
Pět dní před zahájením Roku sv. Pavla jsem konečně v rámci svého římského putování opět stanul na starobylé cestě – via Laurentina, kde byl sťat apoštol národů sv. Pavel. Jeho hrob se sice nachází v bazilice sv. Pavla za hradbami, tradice však hovoří i o místě jeho mučednické smrti, to se nachází v areálu trapistického kláštera – Abbazia delle Tre Fontane, které je několik kilometrů od baziliky vzdálené. Před pár lety jsem tam poprvé putoval z proslulé Via Appia a tak jsem si poněkud bláhově myslel, že to bude taková poutní „brnkačka“. Sebevědomě jsem odpoledne vystoupil u sv. Pavla za hradbami, ale i s radou řidiče jsem dost beznadějně hledal zastávku autobusu 761, který mě měl odvézt k vytouženému cíli. Nakonec se mi to podařilo, ale spíše díky vlastní intuici a možná trochu mapě … ani Italové stojící na jiné zastávce 50 metrů od té hledané ji neznali. Nakonec se vše podařilo a díky radám jiných ochotných Italů jsem i vystoupil na správném místě. Ukázalo se však, že dnešní Římané dávají spíše „přednost“ zázračnému místu, kde se v roce 1947 zjevila Panna Maria jednomu komunistovi, který se pak obrátil na víru. A tak mě posílali spíše do groty se sochou Panny Marie než k trapistickému opatství (leží proti sobě přes ulici). Skutečně bylo vidět, že mariánské místo žije – rozsvícené svíce, pamětní desky jako poděkování za získaná dobrodiní. Vatikánské úřady se zatím
( 8 )
a
Prameny 4/XII
k těmto zjevením nevyjádřily. Známý spisovatel Graham Greene zaznamenal bezprostřední atmosféru místa okolo groty takto „… Dnes vede po svahu pahorku pod nízkými eukalypty k malé mýtině pěšina, vybudovaná poutníky, a jeskyně se skví děkovnými dary. Podél cesty prodávají mrzáci svíčky, a když jsem tam byl naposledy, šel přes mýtinu zástup dětí z válečného sirotčince. Všechny měly jen jednu nohu, nebo jednu
ruku a navzájem si pomáhaly … všechny putovaly za Matkou Boží.“ Po krátkém zastavení ve zmíněné grotě jsem přešel rušnou silnici a byl v cíli odpoledního putování. No, viděno pozemskýma očima, nebo spíše konzumního poutníka se zkušeností vyluxovaných a opulentních poutních míst v Rakousku a Německu, mohlo představovat toto svatopavlovské místo jisté zklamání… V bazilice S. Paolo alle Tre Fontane probíhala mše, v lavicích šest věřících (!) … šňůra mezi dveřmi velela: nerušit! A tak jsem na cestě, na které je částečně odhaleno snad původní kamenné dláždění té historické via Laurentina, měl čas se zastavit, zamyslet … ostatně i nápis při cestě vyzýval k usebrání a tichu … Říkal jsem si, včera jako dnes všude okolo v tom velkém městě klokotá život, několik desítek metrů od nás proudí auta do centra Říma, a tady … Zatím mše skončila, přišly ještě dvě poutnice, prosté řeholnice – Asiatky, a já jsem vstoupil do kostela Tre Fontane – u Tří pramenů, neboť tady podle tradice na místech, kam po stětí hlava sv. Pavla dopadla a třikrát „poskočila“, vytryskly ze země tři prameny. Známe také staré grafiky s tímto vyobrazením. Z historie víme, že kdysi, někdy na konci 5. století, zde stála oratoř, atrium a dvě kaple, ve kterých se nacházely zmíněné prameny. Avšak teprve v letech 1599–1601 dal vystavět kardinál Pietro Aldobrandini († 1621) nový kostel podle návrhu Giacoma della Porty; byla zde i skvělá malířská výzdoba od Bartolomea Passerrotiho – Stětí sv. Pavla a obraz Umučení sv. Petra od Quida Reniho, jehož originál je dnes ve Vatikánském muzeu. V chrámu jsem spatřil pouze kopii druhého obrazu. Avšak smyslem celé té architektury
( 9 )
Prameny 4/XII bylo vhodným způsobem vytvořit prostor pro poutníky, kteří sem připutovali uctít tři prameny. Ty jsou umístěny v architektonicky pojatých výklencích. Bohužel voda z nich dnes již neteče, byly uzavřeny v roce 1950. A to je asi také důvodem, proč ubylo poutníků – a tak jen mramorová architektura pramenů, poznamenaná dlouhodobým působením vody, připomíná minulou poutní slávu tohoto místa, které ještě papež Pius IX. obohatil o starobylé mozaiky, které můžeme obdivovat na podlaze chrámu.
obzvlášť nerozumně: Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve. Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil? Mám-li se chlubit, pochlubím se svou slabostí!“ (2K 11,23–30). Vladimír Přibyl
Usedám do lavice, za zády jakoby ozvěny modliteb tisíce minulých poutníků, ale je čas se vrátit … a pak se ještě dotknout sloupu, před kterým hoří zapálené svíce. Právě u něho byl podle tradice uvázán před popravou apoštol Pavel. Vyšel jsem z chrámu na památnou cestu, venku římské letní vedro a úsilí se více duchovně soustředit bylo marné … A tak teprve nyní, doma, když vše v člověku jaksi „usedlo“, si více uvědomuji tu duchovní sílu místa, které stále vypovídá o závěru života toho, který napsal stále aktuální „nerozumnou řeč“: „Odpovím
S. PAULI APOSTOLI MARTYRII LOCUS UBI TRES FONTES MIR ABILITER ERUPERUNT (Místo mučednické smrti svatého apoštola Pavla, kde zázračně vytryskly tři prameny)
( 10 )
Prameny 4/XII
Rok svatého Pavla Vikariátní pouť v roce 2009 V rámci Roku svatého Pavla je podle dekretu Apoštolské Penitenciárie a podle ustanovení diecézního biskupa možné v naší arcidiecézi získat plnomocné odpustky při těchto
příležitostech: V den zahájení Roku sv. Pavla 28. června 2008 a v den jeho ukončení 29. června 2009 v kterémkoliv kostele v arcidiecézi. V kterýkoliv den Roku sv. Pavla v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svaté Hoře, v kostele Nanebevzetí Panny Marie a v kostele sv. Václava ve Staré Boleslavi a v kterémkoliv kostele zasvěceném sv. Pavlovi. Získání plnomocných odpustků je možné jen jednou za den a mohou je získat věřící křesťané za obvyklých podmínek (svátost smíření, svaté přijímání, modlitba na úmysl Svatého otce) s vyloučením jakékoliv dobrovolné náklonnosti k hříchu, když se zúčastní veřejné bohoslužby nebo veřejné pobožnosti ke svatému Pavlovi a připojí třeba soukromě Modlitbu Páně a Věřím. Kostely sv. Petra a Pavla v kladenském vikariátu: • Unhošť – farní kostel • Budeč – Kováry – farní kostel • Hořešovice – farní kostel • Peruc – farní kostel • Přelíc – filiální kostel (Smečno) Na kladenském vikariátě připravu
jeme příští rok společnou pouť do jednoho z uvedených kostelů, o podrobnostech a místě budeme informovat.
Libušínské letokruhy
W
Náš rozhovor s Vladimírem Bláhou
V podzimním čísle Pramenů jsme nemohli opomenout významné výročí – před sto lety byl vysvěcen kostel sv. Prokopa v Libušíně. A tak jsme se do Libušína rozjeli, abychom si toto výročí připomněli s Vladimírem Bláhou (* 1926). Čekal na mě u mlčenlivé raně barokní svatojánské sochy, která stojí u kostela, a pak jsme vstoupili do sakristie …
( 11 )
Prameny 4/XII Jak je to s historií libušínského kostela? Mnozí znají spíše památný kostelík sv. Jiří na libušínském hradišti, ale ten je přece jen poněkud stranou … Kostel sv. Prokopa, v centru Libušína, byl postaven v letech 1907 a 1908, vysvěcen byl jako školní kaple 5. listopa-
du 1908. V těch letech chodilo do obou libušínských škol víc než 1 000 dětí, to víte, byla to tehdy hornická obec, vždyť v roce 1910 zde bydlelo 4 682 lidí (pozn. k 3. 7. 2006 měl Libušín 2 698 obyvatel). Vámi zmíněný kostel sv. Jiří na hradišti už byl pro školní účely daleko. Proto byla zřízena školní kaple v obecním špitále. Ještě před tím, v roce 1898, zřizuje okresní školní rada místo katechety a prvním katechetou se stává P. Josef Kohout. Ve školním roce 1902–3 nastupuje katecheta P. František Suchý, který zde působil až do své smrti, zemřel na Silvestra v roce 1938. Slyšel jsem, že byl lidovým léčitelem. Ano, je tomu tak a je pochován na zdejším obecním hřbitově, nikoliv nahoře u sv. Jiří. Kostel byl tedy potřeba, jak k jeho stavbě došlo? Jednání o stavbě kostela se neúměrně
protahovala od r. 1898. A tak zasáhl sám Pán Bůh. V zimě 1905–6 vypukl tyfus, kaple ve špitále byla zavřena a smečenský děkan P. Ferdinand Kučera měl silný argument proti váhajícím představitelům obce. S pomocí ing. Josefa Němečka, který zastupoval Pražskou železářskou společnost, stavbu kostela prosadil. Ona ta společnost totiž byla největším poplatníkem daní, a proto měla právo ve školní radě rozhodovat také o jejich použití. Tak bylo dosaženo v květnu 1906 usnesení …neodkladně přistoupit ke stavbě kostela dle plánů architekta Mockera z Třeboně… Po vyřízení všech formalit byla stavba zahájena libušínským stavitelem Ullmannem v květnu 1907 a kolaudována 3. listopadu 1908, tedy dva dny před vysvěcením. A jak to bylo v Libušíně po roce 1918? Já jsem někde četl v archivu, že tady vlivem hesla Pryč od Říma a Řím musí být souzen a odsouzen bylo pěkné pozdvižení … Život farnosti se 4 600 obyvateli, kteří byli skoro všichni katolíci, se po první světové válce prudce změnil hromadným „vystupováním“ z církve. To spočívalo v oznámení okresnímu hejtmanství, že občan mění své vyznání na „bez vyznání“. V říjnu 1920 dokonce vtrhl dav do kostela a jejich vůdce řečnil z kazatelny. Také porazili sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1735, která stála na trojúhelníkovém trávníku před kostelem. V třicátých letech se více lidí do kostela vracelo, socha sv. Jana byla postavena vedle kostela a na věž byly osazeny nové zvony náhradou za zvony rekvírované v první světové válce r. 1917. Nevydržely však dlouho, v roce 1942 je zabavili Němci. Nástup komunistů, zákaz náboženství ve školách a osobní nátlaky vedly k zapírání víry a tak postupnému odpadu mnoha lidí.
( 12 )
Prameny 4/XII Ale Vy nejste libušínský rodák … Ne, narodil jsem se v Klatovech. Mne do tohoto kraje přivedla vojna. Naše rota vojáků PTP byla převelena l. října 1950 do Kladna na práce ve Spojených ocelárnách. V listopadu jsem se v kanceláři huti Koněv seznámil se svou budoucí manželkou, která bydlela u svých rodičů v Libušíně. V adventu 1950 jsem byl poprvé na mši svaté v kostele sv. Prokopa a také poprvé s ní, tehdy ještě nepokřtěnou, v kostele. Mše zde byly slouženy vpodvečer jako dosud. Dojížděli sem P. ThDr. Ladislav Šinkmajer z Vrapic, nebo tehdy mladý P. ThDr. Vladimír Benda z Kladna. V červnu 1951 byla naše rota přeložena na letiště u Přerova. Po svatbě 1952 jsme bydleli s manželkou v Klatovech, tehdy mě však zatkla státní bezpečnost. Manželka se vrátila do Libušína a mne Pán Bůh vrátil k ní ve výroční den naší svatby v roce 1964. V padesátých letech zde sloužil otec biskup Ladislav Hlad, který také v květnu 1955 pokřtil manželku… Tato prostá oznamovací věta však skrývá velký příběh Boží milosti a pomoci Matky Boží Panny Marie… To nás také těsněji spojilo s otcem biskupem Ladislavem Hladem a rádi jsme ho navštěvovali a stejně tak i rodina Kuľovic. On Pavel Kuľa (* 1929) je nynější kostelník a také není zdejší rodák. Je až ze Spiše, tedy Slovák, narodil se v Závadě, okres Levoča. Na Kladensko se dostal po vojně u PTP v Přerově, kde jsme sloužili spolu. Tam podepsal „dobrovolně“ nábor do dolů, aby nemusel sloužit u PTP ještě po dvouleté vojenské službě. Zde poznal svou manželku, kamarádku mé ženy, a usadil se v Libušíně. Při opravách kostela jsme dělali všechno spolu a během mé nemoci v roce 2005 převzal službu kostelníka.
Ale vraťme se k Ladislavu Hladovi. On se za svého působení zasadil o provedení velké opravy kostela, tehdy byl vymalován interiér a pan lékárník Hřebík, otec našeho biblisty P. Josefa Hřebíka, zrestauroval ohrožené obrazy. Do roku 1968 zde pak působil pozdější biskup P. Jan Lebeda, který také pokřtil našeho syna Vladimíra. A jak to bylo s opravami kostela v šedesátých a sedmdesátých letech? Ze skromných prostředků a pomocí brigádníků P. Jan Lebeda zajistil sítěmi malovaná okna presbytáře před dalším ničením. Po Janu Lebedovi, a to až do uzavření kostela v roce 1986, sem dojížděl P. Jaroslav Baštář. Na každoroční otázku: … co se bude letos opravovat? … mohl odpovídat jen: „nedali nám ani korunu“ … Kluci rozbíjeli okna kameny, poškozenou střechou hodně zatékalo, až prohnil dřevěný strop na třetině kostela. Místo peněz na opravu přišel zákaz bohoslužeb v kostele a místní papaláši se nechali slyšet, že nechají kostel spadnout. Já jsem tehdy slyšel, že zde udělají tělocvičnu. Pamatuji si Vás po roce 1989, kdy jsem jako kladenský památkář do Libušína jezdil, a musím říci, že jste nás pěkně „potrápil“, ale nakonec se zejména Vaší zásluhou, vím, nerad to slyšíte, podařilo kostel zachránit. Měl jsem tehdy dojem, že ten kostel se s tou velkou dírou ve střeše a apatií místních zachránit již nedá … A vidíte, lidé míni, Pán Bůh mění, papaláši nejsou a kostel je opraven. A z toho je také vidět, že za jeho záchranu vděčíme našemu Pánu. A když vzpomínáte moje přispění, pak si zaslouží připomenout pomoc ing. Václava Mikuleckého, Václava Soukupa, se kterým jste sem často jezdil, a ing. Miloše Balcara.
( 13 )
Prameny 4/XII Po základních opravách střech a stropu, ze kterých se radoval ještě P. Jaroslav Baštář, věnoval jeho nástupce P. Bořivoj Bělík velkou péči opravám všech 17 rozbitých oken, z toho 6 malovaných. Také byly opraveny oltáře boční a čelem k lidu, kazatelna a varhany. Na věži byly opraveny hodiny a osazeny nové zvony, jeden z náhrady za zvony zabavené za války… V současné době duchovní správu zajišťuje P. Jaroslav Kučera a někdy zde přivítáme P. Josefa Hřebíka. Vedle staré gardy přicházejí do kostela i maminky s dětmi. Kromě toho další rodiny, i rodiny s dětmi, dojíždějí do Rozdělova… jak vidíte, tvoříme tak skutečně jednu rodinu. Ano, jsme taková širší farní rodina a snad se taky jako širší farní rodina setkáme na slavnostní bohoslužbě v neděli 9. listopadu, kterou si 100. výročí vysvěcení kostela připomeneme… Ptal se Vladimír Přibyl Koncert chrámového sboru z Kladna-Rozdělova
Libušín
♦
kostel sv. Prokopa
♦
1908 – 2008
♦ Koncelebrovaná mše svatá ♦
♦ Neděle 9. listopadu 2008 v 16 hod. ♦
Australské dobrodružství Osmého července 2008 začalo jedno z největších dobrodr užst ví mého života, když jsem plná obrovského očekávání a zároveň i strachu z letu dorazila na pražské letiště. Asi sedmdesát poutníků se odtud vydalo na dlouhou cestu do Austrálie, kde jsme se měli zúčastnit Světového setkání mládeže s papežem Benediktem XVI. Necelých 22 hodin v letadle nás dělilo od setkání s ostatními českými poutníky, kteří do Melbourne, kde jsme měli předprogram, odletěli už v předchozích dnech z Vídně. Již při prvním setkání s Australany nám bylo jasné, že jsme v úplně jiném světě. Každý se na vás neustále usmívá, na každou otázku vám ochotně odpoví a pro vaši radost by se milerád rozdal, kdyby to byla potřeba. Již v Melbourne jsme tuto skutečnost pociťovali na vlastní kůži. Všichni čeští poutníci tu byli ubytováni ve třech farnostech, a to v rodinách farníků. Ti si podle možností vzali do svých domácností různý počet poutníků a celé své domovy nám ochotně poskytli k užívání dle hesla: „Jako doma!“ Byla jsem ubytovaná v rodině s italskými kořeny spolu se třemi dalšími dívkami. Pokud si myslíte, že jsme se v Austrálii krásně vyhřívali na sluníčku, tak jste na obrovském omylu. Během našeho pobytu prý padl teplotní rekord, ale v té spodní
( 14 )
Prameny 4/XII
hranici. Ve dne jsme tu zažili zimu kolem 5 °C, což tu už nepamatují posledních deset let. Australané měli také radost, jelikož spolu s námi k nim dorazil i déšť, což zase nepotěšilo nás. Austrálie trpí nedostatkem vody a obyvatelstvo musí dodržovat různá opatření, aby se vodou co možná nejvíce šetřilo. Pobyt v Melbourne byl pro nás všechny velice příjemný. Jeden den jsem se vydala spolu s dalšími kamarády na prohlídku centra města, neogotické St. Patrick´s Cathedral, místního parku a okusili jsme i spletitosti ulic, které jsou postaveny do pravého úhlu. Na toto vše jsme měli krásný výhled z 88. patra mrakodrapu Eureka. Večer jsme se spolu s několika desetitisíci lidmi zúčastnili v Telstra Domu zahajovací mše svaté. Už jsem zapomněla, jaká je atmosféra mše v takovémto obrovském množství
věřících. Následující den byl ve znamení safari a návštěvy místní české komunity Šumava. Člověku to přišlo zvláštní, když najednou v Austrálii vidí samé české nápisy a cizí lidé na něj nemluví anglicky, ale česky. Radost však byla na obou stranách. Společná mše svatá sloužená otci biskupy Jiřím Paďourem a Pavlem Posádem a po ní pohoštění z české kuchyně s českými lidovkami a tancem pohladily na srdíčku nejednoho z nás. Poslední den byl opět naplněn mší svatou a tradičním australským barbecue. Po poledni nás naše rodiny vzaly na různé výlety. Spolu s naší rodinou jsme se vydali na „malý výlet“, na který jsme jeli téměř hodinu autem. Prohlédli jsme si pláže a útesy nedaleko Melbourne. Druhý den nato nás čekala dlouhá cesta autobusy do Sydney. Během cesty jsme měli 3 oddechové zastávky a kolem jedenácté v noci jsme již jako první
( 15 )
Prameny 4/XII autobus z české výpravy dorazili do školy, kde jsme několik následujících dnů měli bydlet. Tady jsme ale okusili první a jediné zaškobrtnutí jinak dokonalé australské organizace. Vzhledem k tomu, že se naše batohy nevešly do autobusů spolu s námi, musely jet speciální dopravou za námi. Stalo se však to, že se naše zavaza-
v místě ubytování, vyrazili na pouť na Randwick, kde se od sedmé hodiny večerní konala vigilie, kterou jsme prožívali společně se sv. Otcem. Do mého srdce se vlil obrovský klid, když se po celém stadionu rozsvítila světélka svíček a všichni poklekli spolu s Benediktem XVI. před Svátostí oltářní. V devět hodin jsme se
dla ztratila. Následující dny jsme zkusili na vlastní kůži, co je to vyžít s minimem věcí. Australští organizátoři se nám však snažili pomoci, jak jen mohli, a v následujících pár dnech se zavazadla našla. My jsme to brali už jen jako jeden z mnoha zážitků, které nás v Austrálii potkaly. Vydali jsme se do City, prohlédli si z dálky operu a Sydney Harbour Bridge a spěchali na oběd, po kterém následovala zahajovací mše svatá. Další den jsme po českém programu, na kterém zazněla katecheze otce biskupa Jiřího Paďoura, vymezili prohlídce města. Každý následující den byl v podobném duchu. Po dopoledním českém programu jsme vyrazili do města, kde jsme se zúčastnili vítání sv. Otce nebo křížové cesty. V sobotu 19. 7. jsme po mši svaté, slavené
však s papežem museli rozloučit a všichni se pomalu začali ukládat ke spánku. Ráno od 10.00 začala závěrečná mše, při které byl biřmován i jeden český účastník. Pro mnohé z nás měla zpáteční cesta ze stadionu význam pravé pouti. Celé setkání tímto dnem pro mnoho poutníků končilo. Pro nás to však byla vlastně jen polovina našeho putování. V následujících dnech jsme se vydali do Modrých hor a do Národního parku. Mimo to jsme spali spolu s 15 000 lidmi v Olympic parku, kde se v roce 2000 konaly Olympijské hry. Zbylé dny jsem spolu s několika kamarády využila k návštěvě různých míst v City. Viděli jsme Aquarium, Sydney Tower, Chinatown, Královskou botanickou zahradu a projeli se na lodi. Poslední den jsem si ještě prohlédla vyhlášenou
( 16 )
Prameny 4/XII pláž Bondi beach a s obdivem jsem se dívala na surfaře, které neodradila ani zima a blížící se bouřka. Večer jsem se však už musela dostavit na letiště, kde jsme společně s dalšími 15 lidmi čekali na náš ranní let směr Soul. Mezipřistání v Soulu pro nás bylo velice příjemné. Přespávali jsme ve čtyřhvězdičkovém hotelu letecké společnosti Korean air, kde se o nás starali jako o vlastní. Při letu ze Soulu jsem si povídala s Čechem bydlícím v Sydney, který právě letěl do Prahy na měsíc na dovolenou. Jeho vyprávění pro mě bylo velice poutavé a díky němu mi ta dlouhá cesta domů rychleji utekla. Chtěla bych poděkovat všem dobrodincům, kteří mi v tomto mém dobrodružství pomáhali ať už finančně nebo duchovně svými modlitbami. Všem vám patří obrovské – Pánbůh zaplať. Lucia Chlumecká
OZVĚNY
D
Po nové poutní cestě Hostýn – Velehrad
V letošním roce mezi známými poutními místy Velehradem a Hostýnem vznikla nová poutní cesta, a to ve spolupráci Matice Velehradské, Matice Hostýnské a obcí, jimiž poutní cesta vede. Bylo provedeno značení cesty a postaveno 25 informačních tabulí. Délka cesty je 59 km a prochází úvalem řeky Moravy, Zlínskými a Hostýnskými vrchy. Na tabulích jsou informace rázu náboženského, historického a přírodovědného s názornými obrázky a mapou nejbližšího okolí s vyznačenou cestou. I já jsem si ji s chutí prošel – přes Huštěnovice – rodiště Marie Vojtěchy Hasmandové, generální představené Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, dnes pohřbené ve Znojmě-Hradišti. Málokdo ví, že tato řeholnice působila také v nemocnici ve Slaném. V Napajedlích se narodila a žila Anička Zelíková, která se Bohu nabídla jako smírná oběť za úmyslné potraty. Je zde pohřbena na místním hřbitově. Fryšták je zase známý založením prvého salesiánského domu u nás, vedl jej P. Ignác Stuchlý, který s biskupem Štěpánem Trochtou pro salesiánské hnutí mnoho udělali; P. Stuchlý je pohřben na tamním hřbitově. Cesta měla premiéru 3. a 4. července, kdy jsem se i já zúčastnil jejího otevření; šlo nás ji asi 200. Pro mne bylo zajímavé, že jsem se ve Fryštáku setkal se salesiánem, který znal pana Toníka
( 17 )
Prameny 4/XII Roubala. Oba jsme na něj zavzpomínali. Byl tam i bývalý chovanec, který se sem dostal po sedmdesáti letech. Nechal se provést ústavem a obdivoval dnešní vybavení. Poutní cestu s námi prošli dva poutníci z Francie, manželé Robert a Claudie Mestelánovi. Cesta je dobře připravena, lze ji procházet oběma směry. Je vydán i knižní průvodce s mapou. Organizátorům a tvůrcům cesty musím poděkovat za jejich úsilí a vám tuto poutní cestu vřele doporučuji. Jiří Horský
;
Í
Medaile Karla Velikého od přátel z Cách
Účast našich farníků na pouti do Cách v roce 2007 měla pokračování. Přijeli k nám na návštěvu naši hostitelé z Cách – členové Kulturního spolku Cáchy/Praha. Tak, jako oni pro nás připravili bohatý program, i my jsme se snažili jim ukázat město Kladno, Prahu a Lidice. Praha byla pro ně přitažlivá, a samozřejmě je nadchla. Kladno ale nezůstalo pozadu. První společné zastavení v Kladně se odehrálo ve vstupu do radnice. Nedávno tam byly umístěny sochy českých světců a právě při příležitosti návštěvy z Cách je náš pan vikář P. Jaroslav Kučera požehnal. Připomínal historickou důležitost křesťanských kořenů a naši povinnost jejich zachování jako dědictví otců pro další generace. Za cášské hosty promluvil Dr. Werner Gugat. Připomínal, že nás nespojuje jen současné přátelství, ale spojuje nás intenzivně sv. Vojtěch, který má už tisíc let svoje patrocinium v Cáchách – kostel sv. Adalberta. Je tam dodnes velmi uctíván. Po slavnostním žehnání byli hosté i naši farníci přijati primátorem města Danem Jiránkem a jeho náměstky A. Kajgrem a M. Vackem. Předsedkyně spolku Věra Blažková přednesla pozdrav primátora města Cách Dr. Lindena a předala představitelům města Kladna pamětní medaile Cášského dómu s bystou Karla Velikého, vydané k letošnímu 30. výročí od jeho zapsání do listiny světových
( 18 )
Í
Prameny 4/XII památek UNESCO. Odpoledne hosté navštívili Sládečkovo muzeum, kde jim skvěle představil historii našeho města jeho ředitel Dr. Z. Kuchyňka. Byla to pro ně příjemná zastávka po návštěvě slavností sv. Vavřince. Pak už se přesunuli do našeho kostela. Prohlédli si ho, usedli k vynikající večeři, kterou připravily naše „kuchařky“, a obdivovali přátelskou atmosféru a nesmírnou pohostinnost naší farnosti. Nešetřili slovy díků a obdivu, jak jsou nadšeni programem návštěvy, a jmenovitě naší farností. Pozorně si prohlíželi retro-obrazový seriál z pěšího putování J. Horského do Cách i fotografie z pouti ostatních našich farníků. Přátelskou tečkou setkání v naší farnosti bylo posezení na farní zahradě, kde se dostaly ke slovu osobní rozhovory, spolupráce našich měst i na poli vzdělávání mladých, hra na kytaru náměstka primátora Kajgra i společný zpěv. Byl navíc
krásný teplý večer, tak se nikomu nechtělo brzo spát. Další den byla neděle a čekala je Praha. K organizaci návštěvy se přidala i Praha 3 s její starostkou pí Kozumplíkovou. Tím se jim dostalo možnosti navštívit staroslavný Vyšehrad, ochutnat víno z pražských vinic v Grébově vile, navštívit kostel Jiřího z Poděbrad, dílo slavného architekta Plečnika, poobědvat na žižkovské věži. Pak už na ně čekal Pražský hrad, Královská cesta a Staroměstské náměstí. Večer už jsme se loučili. Při večeři několikrát zazněla děkovná slova. Hosté děkovali za připravený program, byli plni zážitků i překvapeni, jak velkou změnou prošlo naše město od roku 1989. Nešetřili chválou na setkání na naší faře. Mluvili o ní jako o živé farnosti s velmi obětavými a příjemnými farníky a jejich skvělým vikářem. Vážili si přijetí představiteli města, ale neméně cenný, možná nejcennější bod návštěvy viděli v osobních setkáních s lidmi, v osobním kontaktu s nimi. Přesně tak, jak je mile přijal ředitel muzea Z. Kuchyňka, náš P. J. Kučera, a konkrétními slovy vyjádřil náměstek primátora A. Kajgr: „Naše vzájemné styky nejsou věcí jen představitelů obou měst, nějakého oficiálního aranžmá, důležitější je, že se setkáváme skutečně jako osobní přátelé v prostoru Evropy.“ Že tomu tak je, potvrdilo i poslední zastavení při jejich návštěvě. Před odletem do Cách se zastavili v Lidicích. Návštěva pietního území a muzea na ně hluboce zapůsobila. Potvrdila též skutečnost, jakou změnou a rozměrem prošly vztahy našich národů za posledních několik desetiletí. Vyjadřovali se, že nikdy nesmíme zapomenout na tyto stinné stránky historie, ani na období komunistické diktatury, že musíme být všichni
( 19 )
Prameny 4/XII obezřetní ke každému projevu netolerance a máme přímo povinnost zušlechťovat podobná setkání, jako bylo toto. Osobní přátelství mezi námi je zárukou, že se už nikdy nebudou opakovat tragédie podobné Lidicím, že se neocitneme ve slepé uličce dějin. Hosté a naši přátelé nás očekávají u nich doma. Velmi lidsky své pozvání vyjádřila Maria Pier: „Kupte si letenku a o další se postaráme my. Čekáme vás, naši přátelé. Děkujeme za pozvání, byly to krásné a požehnané dny.“ Brzy zase s vámi na viděnou o jednu hvězdu západně, v Cáchách. Helena Raifová
; SVATÝ SMUTNÝ JE SMUTNÝ SVATÝ Touto zásadou sv. Filipa Neriho se ve svém požehnaně dlouhém životě řídil pan Pavel Korach. Když ho Pán 21. dubna povolal z našeho středu, chyběly mu dva měsíce do naplnění 98 let života. Pro nás, dnešní plus–mínus šedesátníky, kteří své dětství prožívali kolem kladenského a rozdělovského kostela, byl pan Korach strýčkem Pavlem, později – na jeho přání – Pavlem. (Obdobný vztah vznikl i mezi ním a našimi dětmi). Byl to člověk s neutuchajícím smyslem pro humor, zažili jsme s ním spoustu legrace. Ale když bylo potřeba, dovedl i přísně zakročit. Vyučený elektrikář, s neobyčejnými znalostmi matematiky, českých i církevních dějin, liturgiky, politického dění, vždycky s otevřenou rukou pro finanční podporu Charity, farnosti, Radia Proglas, KDU-ČSL. Celý svůj život prožil jako věrný
služebník Boha, církve, myšlenek křesťansko-demokratické politiky. Doslova do posledního dne žil smyslem pro povinnost křesťana angažovat se ve veřejném dění, s největší zodpovědností vnímal své členství v ČSL, později KDU-ČSL. Jedna „perlička“ z této oblasti jeho zájmu: mého, tehdy dvaadvacetiletého bratra – předsedu kladenské Městské organizace ČSL – s trochou humoru, ale přesto s respektem, oslovoval zásadně „můj bratře předsedo“, a přesto ho jednou kvůli nějakému výroku po členské schůzi prostě přetáhl holí. Bylo by velkým Božím darem, kdyby se „Pavlů Korachů“ mezi střední a mladou generací nacházelo čím dál víc. A strýček Pavel nám určitě takový dar bude u Pána vyprošovat. R. I. P. Marie Klancová : PŘÍSPĚVEK Z METY Své příspěvky často nazýváme ozvěnami. Co tím chceme říci? Že toužíme po tom žít uprostřed společenství Božího lidu, i když jsme nějak odloučeni, mnohdy i vyřazeni, a přesto i díky Pramenům a také ochotě členů chrámového sboru jsme uprostřed rozdělovského farního společenství. Proto se snažíme, aby do povědomí tohoto společenství zaznělo něco z toho, co podnikáme. Dne 14. 5. 2008 jsme za krásného jarního počasí uskutečnili zájezd do keltského muzea v Nižboru. Velice se nám líbila výstava i filmy promítané k tomuto tématu. V pohodě jsme absolvovali prohlídku celé expozice díky bezbariérovému přístupu do všech prostor. Na závěr jsme uviděli nižborskou hvězdárnu, která je postavena na 50. rovnoběžce. Celý zájezd
( 20 )
Prameny 4/XII proběhl v báječné atmosféře a dobré náladě všech účastníků. Po loňském setkání vozíčkářů v Plzni jsme se loučili s příslibem, že do roka se zase sejdeme. Byli jsme opět pozváni a těšili jsme se na návštěvu. Ale letošní setkání bylo posunuto na pozdější termín, protože v Plzni si připomínali desáté výročí od založení biskupství. Na změněný termín se nám nepodařilo zajistit dopravce ani na Kladně, ani v Praze a jiné možnosti enormně zvyšovaly náklady na cestu, a tak jsme zájezd vzdali. Přesto uvažujeme o tom, že bychom do Plzně jeli na pouť ke svatému Maxmiliánu Kolbe. Jeho kaple je umístěna v Meditační zahradě v Doudlevcích a v plánovaných termínech je tam sloužena mše svatá. Doufáme, že se nám tento záměr podaří. Méně úspěšná byla naše snaha o návštěvu Budče. Usilovali jsme o otevření kostela přes správce – Sládečkovo muzeum, a to se nám nepodařilo. Jet tam na pouť je také nesnadné, protože potom by každý z nás potřeboval osobního asistenta. Navíc naše rozhodování komplikovalo nepříznivé počasí. Na tuto výpravu s námi měla jet i Martička Girgelová – malý, živý človíček. Cest y se nedočkala, i když si ji předplatila. Pán si ji přizval do své blízkosti. Její odchod byl něčím zvláštním. Bylo jí dopřáno, aby mohla být na pouti v kročehlavském kostele o svátku Nejsvětějšího Srdce Páně. O svou radost z účasti na mši svaté, ze setkání s lidmi i s jejich pohostinností se s námi, kteří jsme se tam nedostali, dělila a tu radost přenášela i na nás. Jakým překvapením bylo pro nás, když jsme se v pondělí dozvěděli, že Martička zemřela. Ta, která pro hrůzné zkušenosti z dětství, měla i strach ze smrti, byla přizvána před Boží
tvář v tichosti. Ležela na lůžku s brýlemi na očích a běžela jí televize. Její odchod je pro nás připomínkou Pánova ujištění, že není důvod bát se setkání s ním. Marie Divišová, Stanislav Pavlík : KAPLIČKA SV. MIKULÁŠE V ROZDĚLOVĚ, která stojí uprostřed rozdělovské návsi a přímo souvisí se založením Rozdělova na konci 18. století břevnovskými benediktiny, byla péčí města Kladna opravena. Poslední oprava proběhla péčí rozdělovských občanů v roce 1990. : JAK TO VIDÍ DĚTI Když jsme se s manželem vrátili z letošního svěcení kněží, zajímal se sedmiletý vnuk, zda se jen tak zničehožnic obyčejný člověk stane panem farářem. Vysvětlila jsem mu, že to není jen tak, že dotyčný musí pět let studovat na vysoké škole, pak nějakou dobu působí jako jáhen, a teprve pak se stane panem farářem, když ho pan biskup vysvětí. Následovala otázka, kdy bude panem farářem děda (současný trvalý jáhen). Po vysvětlení, že děda nemůže být panem farářem, protože pan farář nesmí být ženatý, vyřešil vnuk situaci sice logicky, ale poněkud drsně: „Babi, pro dědu by byla docela výhoda, kdybys umřela, protože by mohl být panem farářem.“ Čtyřletý vnuk během nákupu v samoobsluze opakovaně hlasitě tvrdil: „Já jsem se nalodil (narodil) ploto, abysem měl lád Pána Ježíše.“ Na dotaz, proč, když má rád Pána Ježíše, se při společné večerní modlitbě vrtí a dělá „opičky,“ rezolutně odpověděl: „Já mám lád Pána Ježíše, ale nemám lád modlení. Modlení není Pán Ježíš.“ Marie Klancová
( 21 )
F
Prameny 4/XII
Pozvánky z vikariátu
Kladenská farnost nás zve Neděle 19. října v 16.00 hod. – duchovní varhanní koncert u příležitosti 100 let od postavení varhan v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kladně (účinkují varhaníci kladenských kostelů). Neděle 26. října v 8.30 hod. – v Kročehlavech se bude slavit 77 let od posvěcení kostela Božského Srdce Páně. Sobota 1. listopadu v 19.00 hod. – duchovní koncert u příležitosti památky všech věrných zemřelých (Requiem) v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kladně. Pořádá společnost Kultura pro Kladno. Pondělí 8. prosince v 19.00 hod. – koncert k poctě sv. Mikuláše v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kladně. Pořádá společnost Kultura pro Kladno. :
Bohoslužby ve františkánském klášteře v Hájku Soboty 4. 10. a 11. 10. Mše začínají v 10.30, aktuální informace www.klasterhajek.ic.cz. : Bohoslužby na Budči Poslední pravidelná mše svatá v rotundě sv. Petra a Pavla na Budči bude poslední neděli v měsíci říjnu, tj. 26. 10. Začátek ve 14.00 hod. modlitbou růžence, mše svatá cca ve 14.30. : Slaný Úterý 7. října – Slaný a piaristé – 350. vý-
ročí uvedení piaristů do Slaného, bývalá kolej piaristů ve Slaném (dnes budova muzea na slánském náměstí). Další ročník Slánských rozhovorů 2008 – Piaristé ve Slaném a v Čechách, ve spolupráci s Katolickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy. Setkání společně se starostou města Slaného Dr. Ivo Rubíkem zahájí děkan katolické teologické fakulty prof. Dr. Ludvík Armbruster, více informací – www. pamatky.slany.cz.
Z farnosti
E
CHRÁMOVÝ SBOR U SV. VÁCLAVA V KLADNĚ-ROZDĚLOVĚ PŘIPRAVUJE Neděle 9. listopadu v 16.00 hod. – kostel sv. Prokopa, Libušín – zpěv při slavnostní bohoslužbě u příležitosti 100. výročí posvěcení kostela sv. Prokopa v Libušíně. Po mši svaté bude následovat sborový koncert duchovní hudby. Neděle 23. listopadu v 8.30 hod. – Rozdělov – zpěv o Slavnosti Ježíše Krista Krále. Sobotní adventní roráty – při sobotních ranních bohoslužbách (v 7.00 hod.) během adventní doby (6. 12., 13. 12., 20. 12.) chceme obnovit tradici starých rorátních zpěvů. : PROSTŘENÝ STŮL FARNÍ BESEDA PODZIM 2008 Od října se začneme opět scházet na faře v rámci farních besed. Prvním středečním říjnovým hostem by měl být známý exercitátor a bývalý spirituál pražského semináře Mons. P. Bohumil Kolář,
( 22 )
Prameny 4/XII ThLic., který promluví na téma Svět stárne, svět se hroutí, svět mizí. Ale ty, křesťane, se nemusíš bát ničeho. Tvá mladost se jako orel obnoví. Dále mezi sebou máme Lucii Chlumeckou, která nám sdělí zážitky z celosvětového setkání mládeže v Sydney 2008. Čeká nás také druhé pokračování setkání nad Písmem svatým s P. Doc. Josefem Hřebíkem, Th.D. – Slovo Boží a slovo lidské II. Některým z nás se dostala do rukou nová kniha Petra Piťhy Přišla jsem vám sloužit o služebnici Boží Elišce Pretschnerové, OSF. Ta působila krátce v našem vikariátu v Budeničkách. Je to kniha o statečné ženě, řeholnici. A tak jsme k nám pozvali školské sestřičky na jedno středeční setkání, mluvili jsme se sestrou S. M. Danielou Cibulkovou, OFS, která přislíbila, že pokud to bude jen trochu možné, do Rozdělova v jakési delegaci řeholnic přijedou a promluví nejen o sestře Elišce, ale představí i spiritualitu a současnost kongregace školských sester sv. Františka. V době adventní bychom rádi pozvali do Rozdělova jezuitu – kdysi tady byl P. Petr Kolář SJ, který ale nyní pobývá na severní Moravě. Proto od sv. Ignáce v Praze přijede jeho mladší spolubratr P. Petr Havlíček SJ, který působil v české sekci Vatikánského rozhlasu a v letech 2002– 2005 absolvoval základní teologická studia na Gregoriánské univerzitě v Římě. Přesné termíny budou oznámeny včas. : VÝUKA NÁBOŽENSTVÍ 2008/2009 Jako každý druhý rok budou se i letos připravovat některé děti z naší farnosti na přijetí svátosti eucharistie. Proto mezi nás rádi uvítáme všechny děti, u kterých by na jaře 1. svaté přijímání připadalo
v úvahu. Zveme samozřejmě i všechny starší děti, které si mohou připomenout to, co už pozapomněly. A protože ani nás nebaví vyprávět pořád to samé, podíváme se na spoustu věcí zase trochu jinak, jinými příběhy, jinými scénkami nebo písničkami. A zase jako loni by měla fungovat skupinka těch nejmladších – předškoláků a prvňáčků, kteří ještě neumí psát a kteří si po společné modlitbě a zpívání s těmi staršími budou spolu hrát, vyprávět a kreslit. Budeme se scházet jako dosud v pátek odpoledne. Ti nejmladší a prostřední (cca 2.–5. třída, kde by hlavně v druhém pololetí mělo probíhat těžiště přípravy na 1. svaté přijímání) se budou scházet od 14.00 do 15.00 a nejstarší skupinka potom od 15.00 do 16.00 jako minulé roky pod vedením Otce Jaroslava. Rádi uvítáme kohokoli, kdo by nám chtěl v práci s dětmi pomoci – občas nám výuku kříží nějaké rodinné nebo pracovní povinnosti, a tak by bylo skvělé, kdybychom měli nějakou další pomocnou ruku. Děkujeme i za všechny modlitby, kterými naši práci podpoříte. Za „přípravný tým“ Veronika Mandlíková : Nově pokřtění Bůh nás vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna … (Kol 1,13)
( 23 )
Rozdělov Anita Pavla Brožková * 1991 / 28. 4. 2008 Dominika Zahrádková * 2007 / 11. 7. 2008
Prameny 4/XII Rozdělov Pavel Korach † 21. 4. 2008 (97 let) Jarmila Vondráčková (roz. Antošová) † 23. 6. 2008 (87 let) Helena Kotoučová † 1. 7. 2008 (80 let) MUDr. Prokop Müller † 25. 7. 2008 (75 let) Jarmila Firtasová (roz. Mesteková) † 1. 8. 2008 (89 let)
Šimon Valenta * 2008 / 12. 7. 2008 Rostislav Michal Kováč * 2004 / 12. 7. 2008 Klaudie Ráczová * 2007 / 24. 8. 2008
Buštěhrad Verona Demeterová (roz. Fliťarová) † 27. 7. 2008 (60 let) Vincenc Spodný † 15. 8. 2008 (82 let) Marie Javůrková (roz. Kruntová) z Lidic † 26. 7. 2008 Na hřbitově v Buštěhradě byla 28. 7. 2008 uložena urna s popelem Jindřicha Němečka, který žil asi 50 let v Americe, kde také zemřel 20. 2. 2008 ve věku 79 let. Dřetovice Jaroslava Včeláková (roz. Vlasáková) † 21. 4. 2008 (87 let) Anna Horáková † 31. 5. 2008 (95 let)
Libušín Erika Marcela Balážová * 2007 / 22. 6. 2008
:
: Odešli na věčnost Proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými. Bůh však není Bohem mrtvých, ale živých, takže mrtví, nad kterými panuje ten, který vstal k životu, nejsou už vlastně mrtví, ale žijí; a život v nich vládne proto, aby žili bez strachu ze smrti, jako Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá. (Anastázius Antiochijský † 599)
Životní výročí – blahopřejeme Marie Klancová 18. 7. (60 let) Hynek Vinklárek 16. 10. (40 let) Elfrída Hlavsová 17. 10. (75 let) Bohuslav Hladík 19. 10. (80 let) Petr Dosoudil 4. 11. (30 let) Jaromír Neugebauer 6. 11. (80 let) Světlana Fišerová 10. 11. (50 let) Ludmila Dusbábková 25. 11. (70 let) Marie Vermachová 30. 11. (55 let)
( 24 )
P
Časopis Římskokatolické farnosti u kostela sv. Václava v Kladně-Rozdělově Vychází čtyřikrát ročně Toto číslo vyšlo 28. 9. 2008 Vydavatel: Římskokatolická farnost u kostela sv. Václava Kladno-Rozdělov, Vašíčkova 466, Kladno, 272 04, IČO 61896047 Evidenční číslo přidělené Ministerstvem kultury: E 10595 Odpovědný redaktor: P. Jaroslav Kučera Redakční okruh: J. K. Zdirad Čech, Jiří Horský, Lucia Chlumecká, Marie Klancová, Lukáš Krinke, Tomáš Mandlík, Vladimír Přibyl, Pavla Rejhonová www.farnostrozdelov.cz www.farnostrozdelov.rajce.idnes.cz e-mail:
[email protected] Vytiskla Tiskárna KOČKA, Slaný Doporučená cena Kč 10,-
;
A C A C A C A KALENDÁRIUM A C A C A C A
........................................... 28.9. ne 29.9. po 3.10. pá 4.10. so 5.10. ne 12.10. ne 16.10. čt 19.10. ne 26.10. ne 1.11. so 2.11. ne 7.11. pá 9.11. ne 16.11. ne 20.11. čt 23.11. ne 30.11. ne
Slavnost SV. VÁCLAVA, MUČEDNÍKA, hlavního patrona českého národa 8.30 Svátek sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů 18.00 1. pátek v měsíci – v 17.00 výstav NSO, v 18.00 mše svatá, poté pobožnost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu 1. sobota v měsíci – Večeřadlo, Památka sv. Františka z Assisi 16.30 27. neděle v mezidobí 8.30 28. neděle v mezidobí – dětská mše 8.30 Adorace NSO – meditace a zpěv adoračních písní před NSO 18.00 29. neděle v mezidobí 8.30 30. neděle v mezidobí 8.30 Slavnost VŠECH SVATÝCH 18.00 Vzpomínka na všechny věrné zemřelé 8.30 1. pátek v měsíci – v 17.00 výstav NSO, v 18.00 mše svatá, poté pobožnost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu Svátek Posvěcení lateránské baziliky – dětská mše 8.30 33. neděle v mezidobí 8.30 Adorace NSO – meditace a zpěv adoračních písní před NSO 18.00 Slavnost JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE 8.30 1. neděle adventní 8.30
...........................................
C
A
C
A
C
A
C
A
C
A
C
A
C
A
C
...........................................
A
C
A
C
A
C
A
C
A
C
A
C
A
C
A
...........................................
Pravidelné bohoslužby Rozdělov neděle pondělí, středa, pátek úterý, čtvrtek sobota (pokud není Večeřadlo) Buštěhrad neděle Libušín neděle Dřetovice 2. a 4. sobota v měsíci
Na faře 8.30 18.00 7.00 7.00 10.45 16.00 15.00
Řeckokatolická sv. liturgie je slavena v Roz dělově každou druhou a čtvrtou neděli v měsíci od 17.00 hodin celoročně včetně prázdnin. (Mons. Mgr. Milan Hanuš, tel. 221 778 496)
Společenství maminek s dětmi lichá středa v měsíci
9.30
Společenství dospělých dle dohody
po mši svaté
Společenství mládeže pátek
po mši svaté
Zkoušky chrámového sboru neděle Výuka náboženství pátek
18.00 14.00, 15.00
...........................................
