K problému aplikace nespravedlivého práva totalitních režimů Jiří Kozák Úvod Proces právního vyrovnání s komunistickou minulostí v naší zemi bývá hodnocen jako nedůsledný. Možná i proto, že teprve v roce, v němž se nenávratně začíná završovat běh promlčení nejzávažnějších zločinů komunistického režimu, byl vynesen pravomocný rozsudek nad žalobkyní Milady Horákové, jedné z nejznámějších obětí komunistické perzekuce. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, přinášející obrat v řízení, vydané až téměř 19 let po Sametové revoluci, označil Ústav pro studium totalitních režimů za průlomové z hlediska celého procesu vyrovnání s minulostí. Na druhou stranu právě judikatura Ústavního a posléze i Nejvyššího soudu, formovaná pod dojmem těchto extrémních konfliktů morálky a pozitivního práva, dlouhodobě pozitivně ovlivňuje a utváří právní myšlení a způsob rozhodování soudů v této zemi. 1. Recepce totalitního práva Průběh soudních procesů s pachateli zločinů totalitního režimu odráží i převládající nálady společnosti a jejích politických elit, neboť je do jisté míry na politické podpoře závislý. Řešení je vždy hledáno mezi dvěma extrémními póly: mezi zavíráním očí a mstou. Právní normy musí stanovit meze obou těchto krajních cest. Principy právního státu se do jisté míry stávají překážkou právního vypořádání s minulostí, neboť stanoví ústavní a zákonné limity pro trestní řízení.1 Nově nastolený režim, má-li být založen na respektu k lidským právům a ústavnosti, nemůže zahájit svou vládu popřením těchto principů, v jakkoliv ušlechtilém úsilí vypořádat se s minulostí. Jen zřídka se nový režim odváží podpořit soudní procesy, pokud si není jist, že tím nebude ohrožena politická stabilita. Klíčovým faktorem je vždy způsob svržení starého režimu a to, nakolik nový režim převezme staré metody.2 Tam, kde je nový režim ustaven vyjednáváním, obvykle následuje určitá forma amnestie a právní řád svrženého režimu je široce recipován. Politika beztrestnosti má vykoupit mír. Politika odpuštění však může destabilizovat nový režim, zpochybnit hodnoty, k nimž se hlásí a umožnit viníkům etablovat se ve funkcích.3 Nastolení totalitního práva nebývá důsledkem přirozené evoluční změny, nýbrž revolučního zpřetrhaní kontinuity a radikálních deformací dosavadní ústavy, provázených potlačením role ústavních orgánů.4 Podstatné náležitosti demokratického právního státu, tvořící neměnné materiální ohnisko ústavy, které jsou nadřazeny zákonům i ústavnímu textu, lze odstranit pouze násilnou změnou politického zřízení.5 Ačkoliv formálně do jisté míry respektovalo kontinuitu s předmnichovským ústavním a právním pořádkem, svým marxistickým založením se komunistické 1
právo od dosavadního právního vývoje radikálně distancovalo.6 Naopak, svržením totalitního komunistického režimu byly vyvráceny samotné ideologické a hodnotové základy jeho právního řádu.7 Změna politického zřízení je nezbytně provázena materiální diskontinuitou mezi starým a novým ústavním a právním pořádkem. Obvykle také dochází k formálním změnám v kontinuitě státu. Avšak i pokud je předchozí totalitní režim nazírán jako nelegitimní, nemusí být jeho právní řád jako celek považován za neplatný nebo nezávazný. Totalitní právo ale není automaticky součástí právního řádu budovaného nastupující demokratickou mocí. Status práva je odvozen od pravidel zmocňujících k normotvorbě a identifikujících platné právo pouze v rámci daného politického a právního systému.8 Taková pravidla, uznávaná v totalitním státu, však nezavazují nástupnický režim, zbudovaný na odlišných politických principech, který je zcela jinak hodnotově orientován. V tomto směru nerozhoduje, zda byl nový režim nastolen revoluční změnou nebo podle ústavních procedur svrženého režimu. Teprve uvnitř svého právního systému, v rámci vlastní normotvorné pravomoci a procesu aplikace svého práva, musí příslušnými orgány identifikovat vlastní právní řád a tedy i rozhodnout o závaznosti a obsahu recipovaných norem.9 Recepce totalitního práva nezavazuje zároveň k převzetí jeho vnitřních hodnot a zažité interpretace. Výklad převzatých norem je součástí recepčního aktu, staré právo se stává součástí nového právního řádu spolu s nově uznávanými hodnotami.10 Recepce představuje proces budování nového práva cestou konfrontace se starým právem, který je dílem zákonodárství i judikatury. V tomto směru podstatou procesu soudní aplikace norem totalitního práva je interpretace současného platného pozitivního práva a jeho principů.11 Novou interpretací staré právní normy není právní povinnost nově konstituována, nýbrž je deklarováno, zda již existující povinnost byla splněna.12 Recepce totalitního právního řádu je právě takovou reformou „zevnitř“, která nepředpokládá existenci transcendentálního a neměnného měřítka spravedlnosti, nýbrž staví proti sobě a vzájemně poměřuje jednotlivé elementy nově vznikajícího právního systému. Tuto reformu nelze chápat jako „dešifrování“ metahistorické pravdy, nýbrž jako historicky podmíněnou kritiku systému totalitního práva. 2. Promlčení Základním problémem, který stál na počátku všech úvah o právním postihu velmi starých zločinů komunistického režimu, bylo jejich promlčení podle norem komunistického práva. Toto úskalí mělo být překlenuto legislativní cestou. Praxe nicméně ukázala, že konzervativní soudy nepřijmou toto řešení automaticky. Zákon o protiprávnosti zločinů komunistického režimu tak prodloužením promlčecích lhůt, odsunutím počátku jejich běhu ke dni 30.12. 1989, pouze otevřel cestu k postihu.13 Pochyby o ústavnosti tohoto legislativního řešení rozptýlil Ústavní soud svým nálezem, 2
založeným především na argumentu deklaratornosti přijaté právní úpravy.14 Tento nález obecné soudy nepřijaly zcela bez výhrad, převážně byl však respektován.15 Výrazem opačných tendencí bylo několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, odmítajících dodatečné legislativní prodloužení promlčecích lhůt, dovolávajících se zákazu retroaktivity.16 Došlo zde ke střetu konzervativního pozitivistického pojetí práva s přístupem, založeným na zohlednění a vyvažování všech právních principů. Pochopitelně se jednalo také o vymezení kompetencí a vzájemného postavení obou vrcholných soudních institucí. Vývoj právního myšlení však jednoznačně spěl kupředu pod vlivem hodnotového výkladu ústavy, zastávaného Ústavním soudem, čerpajícím z judikatury zahraničních ústavních soudů a Evropského soudu pro lidská práva. Také Nejvyšší soud se nakonec přiklonil k závěru, že pokud zákonná úprava ve svém souhrnu navodila právní stav, fakticky znemožňující postavení určité skupiny pachatelů před soud, založila tak implicitně zákonnou překážku trestního stíhání, která byla důvodem stavení promlčení i podle tehdy platného trestního zákona.17 Vždy je však třeba individuálně zkoumat, zda v daném případě trestnímu stíhání skutečně bránil pouze celkový ideologický charakter komunistického práva. Komunistické právo, pokud sloužilo k utužení bezpráví, nelze aplikovat v rozporu se současnou ústavou a jejím hodnotovým obsahem. V totalitním právu institut promlčení přispívá k politicky motivovanému zajištění beztrestnosti pachatelů a k nastolení naprosté libovůle při prosazování a aplikaci práva.18 Nelze přehlédnout třídní charakter komunistických právních předpisů, včetně trestního zákona č. 87/1950 Sb., který vedl k selektivnímu a tedy i nerovnému uplatňování práva a trestních sankcí. Institut promlčení však nelze v demokratickém zřízení interpretovat a aplikovat způsobem, vedoucím k zániku trestnosti závažných zločinů, spáchaných veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politickou perzekucí, které pro politické a právní překážky nebylo možno dříve stíhat. Opačný výklad by byl popřením rovného přístupu k jednotlivým pachatelům trestných činů, neboť by se smířil s tím, že zde existuje privilegovaná skupina politických zločinců, požívajících faktické imunity, jež jim je odměnou za službu režimu, který svými zločiny pomáhali udržet u moci. Z hlediska elementárních principů spravedlnosti se nelze spokojit se situací, kdy totalitní systém, založený na bezpráví, pomocí svého zákonodárství stanoví právní překážky pro budoucí stíhání vlastních zločinů. Smyslem promlčení totiž není samoúčelné omezení práva státu stíhat a trestat, nýbrž zajištění právní jistoty. Prominutí závažných zločinů naopak důvěru v právo a tedy i právní jistotu oslabuje. 3. Aplikace zločinných norem Fenomén byrokratizace porušování lidských práv v totalitních společnostech provází zejména případy zjevného bezpráví, v nichž nedošlo k evidentnímu porušení norem, uznávaných a 3
interpretovaných totalitním režimem. Při snaze tyto zločiny následně potrestat na sebe bezprostředně naráží morální zájem na spravedlivém potrestání těchto křiklavých zločinů, s některými principy právního státu. Řešení této kolize vycházejí z mezinárodního práva, zohledňují ústavní principy, a to způsobem, odkazujícím k Radbruchově formuli.19 Převládl názor, že v případech závažného porušení lidských práv je přípustné odchýlit se od zákazu retroaktivity, v zájmu ochrany jiných důležitých principů právního státu. Otázkou, nakolik bylo totalitní právo zavazující a zda mohlo legalizovat a ospravedlnit násilí, se po pádu komunistického režimu zabývaly i německé soudy, jejichž rozhodnutí byla inspirací pro český Ústavní soud a ovlivnila rozhodování i ostatních evropských soudů.20 Široký judikatorní význam měly procesy s bývalými pohraničníky, kteří při ostraze berlínské zdi nebo státních hranic použili zbraně proti uprchlíkům na západ. Ačkoliv soud nejprve shledal tzv. pohraniční zákon jako zcela nezpůsobilý legitimizovat použití zbraně, pozornost byla nakonec zaměřena na interpretaci a ústavně konformní výklad norem komunistického práva. Stíhána měla být pouze vybočení z mezí, které pro použití zbraně v těchto případech stanovilo komunistické právo, interpretované nicméně v duchu demokratických ústavních zásad a lidských práv.21 Princip zákazu retroaktivity zde tedy nebyl aplikován absolutně, nicméně byl proporcionálně respektován spolu s dalšími principy. Nebyla zpochybňována platnost a legitimita totalitního práva, nýbrž byla zpochybněna taková aplikace jeho předpisů, která by vedla k zřejmým nespravedlnostem.22 Protože skutečným smyslem pohraničního zákona byla likvidace uprchlíků, ospravedlnění postupu odporujícího mezinárodním závazkům země a právní posvěcení teroristické hrozby vlastnímu obyvatelstvu, soudy se zabývaly legitimitou různých jeho interpretací. Tímto případem se zabýval i Spolkový ústavní soud a následně i Evropský soud pro lidská práva ve věci Streletz, Kessler, Krenz versus SRN, o jehož rozhodnutí ze dne 22.3. 2001 řadu svých důležitých nálezů opřel i Ústavní soud ČR.23 Popsaný přístup soudů se odchyluje od původního chápání Radbruchovy formule, ovlivňujícího např. ještě argumentaci při postihu nacistických zločinů, neboť se nezaměřuje na eliminaci aplikovatelných právních norem, nýbrž na interpretaci všech relevantních norem a právních principů, které je třeba proporcionálně aplikovat, za vyřešení případných kolizí základních práv.24 Podobný přístup zaujaly i české soudy.25 Popsaná metodika nic neříká o tom, jak postupovat v konkrétních případech, na základě jakých úvah určitá pravidla a principy upřednostnit před jinými a jak danou argumentaci věrohodně legitimizovat.26 Předpokladem legitimity právního řádu je však přítomnost morálních hledisek v rozhodování a činnosti státních orgánů.27 Pozitivní psané právo je cestou soudcovské normotvorby dále dotvářeno a obohacováno o nový mravní náboj. Tato normotvorná kompetence se však vymyká ústavním mechanizmům kontroly a výkonu zákonodárné moci, je zproštěna přímé odpovědnosti suverénu a evokuje tak nebezpečí judikatorní libovůle. 4
Ústavně zakotvené záruky dělby moci a práva na spravedlivý proces jsou tudíž neopominutelné.28 4. Závaznost zločinných norem Při aplikaci nespravedlivých norem totalitního práva nelze vystačit pouze s jejich dodatečnou interpretací v kontextu zásad demokratického právního státu a v duchu Radbruchovy formule. Je třeba se současně vypořádat i s tím, zda tyto normy nemohly legitimizovat násilné skutky v době jejich spáchání a zda dokonce k takovému jednání pachatele přímo nezavazovaly. Nelze totiž opominout subjektivní stránku posuzovaného jednání. Jde tedy také o vztah konstitutivních morálních hodnot, zastávaných adresátem nespravedlivé normy, k obsahu takové normy. Tradičně je morálka chápána především jako systém preskriptivních vět příkazů a norem, v rámci něhož lze jednotlivá (normativní) tvrzení logicky vyvozovat a dokazovat opět pouze z těchto pravidel samých, nikoliv bezprostředně z jejich hodnotových obsahů.29 Zde je patrné úskalí přirozenoprávních snah po bezprostředním odvození všeobecně platných právních pravidel a principů z úhrnu ambivalentních morálních hodnot, a to bez jakéhokoliv ustavujícího normotvorného aktu historicky proměnné vůle. Zobecněné, univerzální poznání morálky, o něž usilují její noetické systémy, může nabídnout jen formální vymezení jejího obsahového těžiště v podobě abstraktních pravidel, která, podobně jako např. kategorický imperativ, již přímo neurčují, co je v daném případě morální. Takto obecně formulované principy jsou k dispozici jen jako určité axiomy, tvořící pouhá východiska logické analýzy právního textu, jimž lze sémantiku přiřadit teprve v průběhu interpretace, spočívající primárně v rukou orgánů státu. V tomto pojetí může být morálka v krajním případě degradována na konformizmus se všeobecně uznávanými nebo oficiálně hlásanými pravidly. Stává se tak v totalitní společnosti spíše nástrojem manipulace a ve vztahu k právu nemůže plnit svou regulativní funkci. Moderní morální filozofie však zdůrazňuje legitimizační funkce morálky, oproti funkcím regulačním.30 Podstatou úvahy o tom, zda je naše jednání morální, již nemá být konformita s pravidly, nýbrž ospravedlnění vlastních činů autonomním etickým zkoumáním a rozvažováním. Smyslem legitimizační funkce morálky je klást si otázky po obsahu hodnot, jimiž společnost žije, po opodstatněnosti pravidel a norem této společnosti.31 Tím je rovněž charakterizována základní rozdílnost pramenů práva a morálky, která je vnitřní vůlí, kdežto právo heteronomií. Představa morálky, ať již je člověku dána nebo jím kultivována, umožňuje prostřednictvím vlastní morální osobnosti ukládat morální závazky.32 Vodítkem tohoto metafyzického poznání jednajícího subjektu je vlastní úsudek, cit a svědomí.33 Morální povinnost ctít právo nelze vynucením transformovat do normativní povahy.34 Jakoukoliv morální povinnost může navíc převážit jiný morální závazek.35 Posouzení aplikovatelnosti právní 5
normy pro daný případ z hlediska základních lidských práv a svobod musí zohlednit závaznost normy z hlediska svědomí jedince a vyřešit kolizi práva na ochranu svobody svědomí a zájmu státu na dodržování zákona, který pochopitelně může být v konkrétním případě podpořen i zájmem na ochraně jiného individuálního lidského práva nebo důležitého veřejného zájmu.36 Naopak, zločinný příkaz nemůže ospravedlnit a legitimovat bezpráví a zprostit pachatele osobní odpovědností.37 Zločiny totalitních režimů bývají vědomě páchány jako součást institucionalizovaného násilí, požívajícího dočasné imunity a beztrestnosti. Normy totalitního státu obvykle nenabádají přímo a výslovně k pošlapávání základních lidských práv a proto, jsou-li zbaveny ideologického obsahu a vytrženy z kontextu totalitního práva, pozbývají ve vztahu k totalitnímu bezpráví původního apologetického charakteru. Zločinný příkaz je v totalitním státě obvykle následován z oportunizmu nebo strachu z donucení, nikoliv z přesvědčení o jeho morální a právní závaznosti.38 Pouze zlomek pachatelů se podílí na totalitních zločinech z přesvědčení o historické ospravedlnitelnosti a nezbytnosti páchaného násilí. V těchto případech se však pachatel vědomě identifikuje s násilím, jakožto technologií moci. Vědomě tak akceptuje morální a politickou koncepci, zcela neslučitelnou s demokratickým pojetím práva a právního státu. Každý má tudíž nejen právo, nýbrž i povinnost vzepřít se nespravedlivému zákonu a zejména takovým jeho interpretacím, které ho v rozporu se svědomím nutí k páchání bezpráví.39 Občanská neposlušnost je legitimním korektivem pozitivního psaného práva.40 Závěr Procesy, reagující na bezpráví totalitní minulosti, jsou klasickým případem střetu dvou odlišných právních systému, jejichž vzájemně kolidující normy jsou aplikovány zároveň. Socialistické právo bylo sice široce recipováno, avšak jeho obsah je nalézán současnými argumentačními a výkladovými prostředky a v duchu soudobé judikatury. Praxe ukazuje, že navzdory této široké recepci mnohdy ze socialistického práva, po jeho výkladu v kontextu práva soudobého, nezbude téměř nic, neboť vzájemná symbióza je možná jen po důsledném vypreparování původního ideologického obsahu totalitních norem. Často však právo v totalitním režimu stálo na vedlejší koleji a formální právní procedury tvořily pouze zástěnu jinak ryze exekutivním procesům. Zejména politické procesy 50 let ukázaly utilitaristický charakter práva, postupováno bylo podle politických direktiv a příkazů. K postihu takových zločinů lze vystačit s pouhou interpretací dobového práva. V rovině pouhé interpretace komunistického práva však nelze řešit všechny případy bezpráví. To již proto, že samotný demokratický právní systém zakotvuje autoregulační limity, které se stávají překážkou naplnění spravedlnosti v těchto mimořádných případech, vyžadujících i použití mimořádných právních prostředků. Rozhodnutí soudů proto obsahují silný 6
etický apel k právním principům a dalším regulativům psaného práva. Judikatura je budována na principu proporcionální aplikace právních principů a základních lidských práv. Tato studie se na podkladě vybrané judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu pokouší nastínit základní argumentační bázi rozhodnutí v těchto složitých případech. Ačkoliv přijatá řešení jsou limitována hranicemi pozitivního práva, vzrůstá normotvorný význam soudního rozhodování a občanské neposlušnosti. Summary Criminal trials, reacting on the totalitarian injustice, are a typical case of the conflict of two different legal systems, contradictory norms of which are applied simultaneously. The content of the socialistic law is currently examined by contemporary arguments and instruments of interpretation and is seen in the light of today´s judicature. Despite the broad reception of the socialistic law the practice proves that the mutual coexistence of the socialistic law and contemporary interpretation is possible only when ideological, totalitarian layer is removed, but then not much remains. But even the totalitarian law often stayed on the sidelines and the formal legal procedures shielded purely executive actions. Especially political trials during the 50`s revealed the utilitarian character of totalitarian law, when the courts just followed the directives of the government. Usually the mere interpretation of socialistic law is sufficient for prosecution of majority of these crimes, but minority of the cases cannot be solved by sheer interpretation because of some autoregulative principles of the democratic legal system. These extraordinary crimes also demand extraordinary legal measures and reactions and that is why court decisions emphasize ethical features of legal principles. Judicature should be based on the proportional application of legal principles and civil rights. This work, based on judicature of Constitutional and Supreme courts, aspires to outline the basic arguments used in complex decisions. Although judgments are limited by positive, written law, court decisions and civil disobedience normative significance is increasing. Poznámky 1 K tomu např. Vyrovnání se s komunistickou minulostí ve státech střední Evropy. Praha 2003. Dále Vodinelić, V.: The Past as a Challenge to the Law. Bělehrad 2002, s. 19 an. Vodinelić např. upozorňuje na enormní disproporci mezi počtem obviněných a počtem odsouzených v těchto procesech. Širšímu postihu brání nedotknutelnost principů zákazu retroaktivity, presumpce neviny, odmítání kolektivní viny, stejně tak i závislost důkazních prostředků na spisech StB. 2 K tomu blíže viz např. Vodinelić, V.: c.d., s. 7, 16 an. Dále např. Osiel, M.: Mass Atrocity, Collective Memory and The Law. New Jersey1997. 3 Např. Andrew Rigby tvrdí, že nejsvobodněji proto procesy mohou probíhat za ingerence třetí 7
strany (obvykle okupanta) nebo mezinárodního společenství. Naopak např. vnitřní labilita latinskoamerických společností a do jisté míry konsensuální přechod moci do rukou demokratických sil vedly k tomu, že nové vlády preferovaly politiku zapomnění. Změnu prosadily teprve občanské iniciativy a tlak mezinárodních organizací. Rigby, A.: Justice and reconciliation. Boulder 2001 s. 4, 79 an. 4 K problematice kontinuity a diskontinuity viz Pavlíček, V.: O České státnosti: úvahy a polemiky, Český stát a Němci. Praha 2002, s. 36 an. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94 ze dne 8.3. 1995 uvedl, že kontinuitu předmnichovského práva nezpochybnila nacistická okupace a prosazováním nacistického práva, neboť mj. Československá ústava z roku 1920 nad požadavek formálně-právní legitimity staví ústavní princip demokratické (tj. materiální) legitimity státního řízení. Tato teze má univerzální důsledky. 5 K tomu blíže viz Holländer, P.:Filosofie práva. Plzeň 2006, s. 35. 6 Ke komunistickému pojetí vztahu starého a nového práva v souvislosti s přípravou Ústavy 9. května viz např. Ústava naší cesty k socialismu. Praha 1948. 7 K hodnotové diskontinuitě starého totalitního práva a nového demokratického práva se Ústavní soud vyslovil v řadě rozhodnutí. V nich deklaroval základní hodnoty nového demokratického uspořádání a striktně odmítl aplikaci „starého práva“ v duchu tehdejší judikatury. K tomu viz zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 19/1993 (vyhlášen pod č. 14/1993 Sb.) nebo nověji např. nález sp. zn. II ÚS 583/01. Obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 A 136/2000-43, který konstatuje, že právní normy se mohou v průběhu vývoje měnit, třebaže jejich jazykové vyjádření zůstává stejné. Dále např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tz 67/2003. Otázky aplikace totalitního práva novými institucemi z hlediska kontinuity práva se Ústavní soud dotkl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/2001, ze dne 1.1.2001 (vyhlášen pod č. 35/2002 Sb.). 8 Je zjevné, že v totalitním režimu je právo identifikováno a dotvářeno zcela jiným způsobem, než v poměrech demokratického nezávislého soudnictví. K ideologickému charakteru komunistické právní vědy viz. např. Přibáň, J.: Komunistická teorie státu a práva: kritický nástin strukturálních znaků a vývoje československé právní teorie v období let 1948 - 89. In: Malý, K. - Soukup, L.: Vývoj práva v Československu v letech 1945 - 1989. Praha 2004. K témuž v oblasti trestního práva viz Šámal, P: K úpravě trestního procesu v letech normalizace. In: tamtéž. 9 Za recepční normu, na jejímž základě byl položen právní základ pro recepci totalitního komunistického práva ve výše uvedeném smyslu, lze považovat §2 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody. 10 Např. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 47/2009 ze dne 19.3. 2009, ve věci obžalované Ludmily Brožové-Polednové, odmítl námitku, že trestní odpovědnost obžalovávané byla 8
vyvozena pouze na základě morálních a etických kritérií, bez zřetele k existenci platných norem, tvořících podklad postupu obžalované. Vysvětlil, že primárně bylo shledáno protiprávní jednaní obžalované, tj. porušení konkrétních ustanovené trestního řádu (§3, §30, §34 zákona č. 119/1873 Sb.). Avšak nebylo myslitelné dovodit trestní odpovědnost obžalované bez odmítnutí původního ideologického podtextu norem totalitního trestního práva a bez jejich reinterpretace v duchu současných hodnot. Činné spolupůsobení obžalovatelné na vykonání vraždy tak bylo dovozeno na základě její aktivní účasti na zinscenovaném procesu, při porušení konkrétních ustanovení trestního řádu. K tomu dále viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1075/09 ze dne 16.7. 2009. 11 K interpretaci ústavy prostřednictvím aplikace právních principů viz Holländer, P.: Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha 2003, s. 49 an. 12 K tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/1993 ze dne 21.12. 1993 (vyhlášen pod č. 14/1994 Sb.). 13 Viz. §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. 14 Nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21.12. 1993 (vyhlášen pod č. 14/1994 Sb.), posuzující ústavnost zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu. Zdůraznil mj., že součástí pojmu promlčení je vůle a snaha státu stíhat trestný čin. Pokud stát určité jednání stíhat nechce, nemůže dojít k promlčení. 15 K tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3Tdo 730/2002 ze dne 3.12. 2002 nebo sp. zn. 6 Tdo 914/2004 ze dne 25.2. 2004. 16 Nejvyšší soud dovodil, že pokud by tento legislativní zásah byl deklaratorní povahy, tj. retroaktivně by neměnil běh lhůt, neměl by ani na promlčení žádný vliv a mohl by pouze deklarovat, jaká trestním zákonem již předpokládaná překážka běhu promlčení existovala v době páchání totalitních zločinů. Nejvyšší soud vyslovil názor, že za zákonnou překážku stíhání nelze považovat absenci vůle státu určité jednání stíhat. K tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 81/2003, sp. zn. 4Tz 44/2002. 17 Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byla sjednocena usnesením velkého senátu trestního kolegia sp. zn. 15 Tdo 163/2005 ze dne 7.4. 2005, podle něhož Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat ústavnost zákona o protiprávnosti komunistického režimu a navazujícího nálezu Ústavního soudu. 18 Blíže např. viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 915/2006 ze dne 16.8. 2006, v němž mj. konstatuje: „Politická moc založená na násilí se v principu střeží toho, aby se sama zbavovala vykonavatelů vlastního násilí. Stát se stával mnohem spíše garantem jejich beztrestnosti a faktické trestněprávní imunity.“ Dále např. usnesení sp. zn. 8 Tdo 348/2007 ze dne 25.4. 2007. 9
19 K vypořádání se s nespravedlivými rozsudky totalitní justice s odkazem k mezinárodnímu právu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 281/97. K diskusím o aplikaci Radbruchovy formule viz např. Alexy, R.: A Defense of Radbruch Formula. In: Dyzenhaus, D.: Recrafting the Rule of Law. Oxford 1999, s. 22. 20 K tomu viz. Vyrovnání se s komunistickou minulostí ve státech střední Evropy. Praha 2003. 21 Pohraniční zákon připouštěl použití zbraně k odvrácení hrozícího nebo trvajícího trestného činu. Předmětem zkoumání tedy byl nejen samotný způsob užití zbraně, nýbrž i to, zda její užití mělo zabránit spáchání trestného činu, nebo pouze zamezit přechodu hranic, který však nelze považovat za trestný čin, nýbrž naopak za realizací základní svobody pohybu a pobytu, zaručené již Všeobecnou deklarací lidských práv ze dne 10.12. 1948 (čl. 13). 22 K obhajobě řešení eliminace nespravedlivého práva cestou argumentace a interpretace viz např. Rivers, J.: The Interpretation and Invalidity of unjust Laws. In: Dyzenhaus, David: c.d., s.58. 23 V duchu tohoto rozhodnutí Ústavní soud zastává stanovisko, že v právním státu je legitimní, aby soudy aplikovaly rozhodná zákonná ustanovení, existující v předchozím, nedemokratickém režimu, „ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát“. Nověji k odkazu na toto rozhodnutí viz např. nález Ústavního soudu I. ÚS 2214/08 ze dne 18.8. 2009. 24 Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (vyhlášen pod č. 214/1194 Sb.) formuloval obecná kritéria pro poměřování kolidujících základních práv a svobod (kritérium vhodnosti a potřebnosti). Na jejich základě je přípustné jedno ze základních práv upřednostnit na úkor jiného. 25 Ústavní soud ČR konstatoval (např. nález Pl. ÚS 38/06 ze dne 6.2. 2007), že v případě zpětného zásahu do horizontálně působících základních a práv a svobod se jedná o pravou retroaktivitu, odporující principům právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, které lze prolomit pouze v zájmu a na ochranu jiných hodnot, spadajících do rámce materiálního jádra Ústavy dle jejího čl. 9 odst. 2. Ústavní soud se zde dovolával Radbruchovy teze. Ke kritériím přípustnosti pravé retroaktivity, zformulovaným Ústavním soudem, viz dále např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96. 26 K různým pojetím právních principů viz Wintr, J.: Říše principů: obecné a odvětvové principy současného českého práva. Praha 2006, s. 90 an. 27 Pavel Holländer vyzdvihuje tezi o institucionálním spojení práva a morálky, jako východisko interpretace jejich spojení obsahového. K tomu viz Holländer, P.: Filosofie práva. Plzeň 2006, s. 46 an. 28 Ústavní soud nastínil mechanizmy bránící libovůli při formulování nepsaného práva např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17.12. 1997 (publikován pod č. 30/1998 Sb.). Zmiňuje autonomní (individuální odpovědnost a nutnost přesvědčivé argumentace) a heteronomní (soustava demokratických institucí, utvářející dělbu moci) garance soudcovské normotvorby. 10
29 Toto pojetí navazuje zejména na snahy o oživení Humovy filozofie a o její přenesení do oblasti logiky a teorie poznání a staví na rozlišování dvou druhů poznání v oblasti morálky: jednak poznání deduktivního, orientovaného na poznání a logické odvození obecných pojmů a pravidel a jednak poznání zaměřené na pochopení pravděpodobnosti a kauzality, zprostředkující partikulární poznatky. Jednotliviny nelze přímo dedukovat z obecných norem (a naopak), jež mohou být pouze vodítkem pro vymezení povahy jednotlivých případů. K tomu blíže viz. Cottle, Charles: Justice as Artificial Virtue in Hume's Treatise. In: Livingston, D. - Martin, M.: Hume as Philosopher of Society, Politics and History. Rochester 1991, s. 16 an. Ke vztahům ontologických oblastí bytí a mětí viz např. Weinberger, O.: Alternativní teorie jednání. Praha 1997. 30 Lze odlišit konzervativní sociologický model, jenž je zaměřen na zkoumání morálních vzorů, společenských základů morálního jednání a na problematiku etických norem a sankcí, od koncepce, která naopak staví na psychologii morálního jednání a za morální považuje nikoliv to, čemu se lidé pod tlakem konvencí podřizují, nýbrž to, co sám jedinec sobě na základě autonomní úvahy ukládá jako morální závazek, jehož přijetí není motivováno vnějším tlakem a hrozbou sankce. K tomu blíže viz Whiteley, C., H.: On defining 'moral'. In: Walker, A., D., M. - Wallace, G.: The definition of morality. London 1970, s. 21 an.; Cooper, N.: Two concepts of morality. In: tamtéž, s. 72 an. 31 K tomuto pojetí blíže viz např. Fuchs, E.: Co dělá naše jednání dobrým? Jihlava 2003, s. 24 an. 32 Např. Jeffrey Reiman přenáší těžiště problematiky do sféry autonomního rozhodování, kdy morální úsudky zohledňují jak morální požadavky, tak i osobní zájem, obracející se k autentické představě správného života. Reiman, J.: Justice and Modern Moral Philosophy. New York 1990. 33 K pojmu svobody svědomí se Ústavní soud vyjadřuje např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 ze dne 26.3. 2003. Rozhodnutí založené na svědomí se projeví v konkrétní situaci, nejde o abstraktní postoj, přijímaný na základě předem známé obecné normy. Obecný charakter mohou mít pouze maximy, abstraktní důvody, či imperativy, jejichž konkrétní význam a normativní smysl je však svědomím teprve ad hoc zhmotněn v konstruované konkrétní normě. Tento autonomní normotvorný proces je provázen intenzivním vnitřním pocitem bezpodmínečné vázanosti. 34 Stejně tak jako morálka nemůže založit objektivní kritérium platnosti práva, nemůže být dodržování morálky v plné šíři a diverzitě vynucováno cestou práva. K diskusím o vynutitelnosti dodržování morálky prostředky trestního práva viz. např. Hart, H., L., A.: Právo, sloboda a morálka. Bratislava 2003. 35 P. Soper uvádí, že závazek poslušnosti zákonu je morální povahy; stát i členové společnosti mají sice nárok očekávat tuto poslušnost od ostatních, nemohou ale vůči nikomu nárokovat povinnost 11
bezobsažné poslušnosti. Soper, P.: Law’s Normative Claim. In: Gerorge, R.: The Autonomy of Law. Essays on Legal Positivism. Oxford 1996, s. 232. Na tezi H. L. A. Harta o otevřené textuře práva navazuje i Ronald Dworkin, který zdůrazňuje roli právních principů a morálních standardů, jež se uplatňují zejména v procesu soudního nalézání práva. Dospívá k tomu, že ne vždy a nutně je na místě trvat na bezpodmínečné poslušnosti zákonu, neboť je třeba tolerovat i neposlušnost tam, kde zákon nesprávně a neoprávněně zasahuje do práv jedince vůči státu, která jsou protiváhou povinností vůči státu. Zájem společnosti na slepém zachovávání zákona, bez ohledu na jeho obsah, pouze a jen v zájmu právní jistoty a stability, nemůže převážit individuální zájem na ochraně práv vůči státu, včetně práva na svobodu svědomí. Dworkin, R.: Když se práva berou vážně. Praha 2001. 36 Ústavní soud se otázkou vzepření se příkazu nespravedlivého totalitního práva z důvodu svědomí zabýval opakovaně v případech osob odpírajících vojenskou službu z důvodu náboženského vyznání nebo svědomí. Konstatoval, že ustanovení trestního zákona z doby totality byla koncipována a následně aplikována a vykládána ve snaze kriminalizovat, a to i opakovaně, tyto osoby, bez respektu k jejich základním právům. Takový výklad je v prostředí demokratického právního řádu nepřípustný. Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, a jako takovou ji nelze omezit obyčejným zákonem. Viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 82/97, sp. zn. II ÚS 285/97 a zejména sp. zn. Pl. ÚS 42/02 ze dne 26.3. 2003. K podmínkám přípustnosti omezení základních lidských práv se Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 31.10. 2001, publikovaném pod. č. 424/2001 Sb. 37 Karl Jaspers se zabývá odpovědností veřejnosti za způsob vlády a dospívá k závěru, že každý občan participuje na odpovědnosti státu prostřednictvím politické odpovědnosti. Odpovědnost v kriminálním smyslu je individuální. Jaspers, K.: Otázka viny. Praha 2006, s. 59 an. 38 Nejvyšší soud v případu Ludmily Brožové - Polednové dovodil její přímou osobní odpovědnost za smrt nevinných odsouzených na základě aktivní účasti v politickém procesu, ačkoliv obžalovaná nebyla samotným strůjcem procesu, nýbrž jen poslušným a aktivním vykonavatelem exekutivních příkazů. Účast obžalované však byla srovnatelná s účastí ostatních prokurátorů a soudců, kteří se vědomě a dobrovolně zapojili do předem jasně definovaného politického záměru fyzicky zlikvidovat politické konkurenty. Zásadní diferenciace mezi rolí soudců a prokurátorů by byla na místě, pokud by se proces odehrál v podmínkách normálně fungujícího soudnictví, nikoliv za situace, kdy se jednalo o proces zinscenovaný, jehož výsledek byl předem dán rozhodnutím politického orgánu. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 594/2008 a sp. zn. 7 Tdo 47/2009 ze dne 19.3. 2009. S těmito závěry se ztotožnil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1075/09 ze dne 16.7. 2009. K odpovědnosti soudce za smrt osob v 12
(„Babickém“) politickém procesu viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99. 39 Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 462/89 ze dne 30.3. 2000 konstatoval, že při nápravě důsledků, plynoucích z mimořádných událostí komunistického puče, nebylo možno vystačit s obvyklou aplikací pozitivního práva. Z tohoto nálezu vyplývá, že političtí odpůrci totalitního státu mají i mimo jeho mocenské struktury právo usilovat o nastolení statu quo ante, tj. o zvrácení politických poměrů, a to i mimoparlamentní cestou. 40 Blíže viz např. Holländer, Pavel: Filosofie práva. Plzeň 2006, s. 46.
13
