K otázkám života seniorů v sociálních a zdravotnických zařízeních doc. PaedDr. Mojmír Vážanský, CSc.; Institut celoživotního vzdělávání Mendelovy univerzity v Brně
[email protected] Klíčová slova smysl života, pozice seniorů, pomáhající pracovník Abstrakt Senior na sklonku života v novém prostředí potřebuje pomoc profesionálů, kteří mají za úkol poskytovat odpovídající péči, vyplývající z morálního kodexu. Optimální relace mezi klientem, pacientem a personálem tvoří garanci úspěšné léčby, příznivé cesty k obnově životní rovnováhy, získání pocitu prospěšnosti životní pouti, respektive očekávání její závěrečné fáze, která méně připraveným seniorům připravuje bolestné životní trauma.
Úvod Termín „životní smysl“ upozorňuje na hlavní motivační motor, který koriguje orientaci a snahy každého jedince v průběhu života. Nezbytná podmínka pro život, prožívání a jednání člověka, pátrajícího po smyslu života, spočívá v odhalení něčeho, „pro co stojí žít“. Vzhledem k omezenosti individuálního života musí „něco“ nebo „někdo“ přesahovat vlastní limity; nemůže spočívat v něm samotném, nýbrž také v prostředí, v němž žije. Taková osoba se musí záměrně osvobodit, cíleně odhalit při realizaci zvolených, smysl poskytujících hodnot ve světě, aby začala racionálně jednat s vědomím subjektivní odpovědnosti. Její svědomí přijímá roli praktického vůdce. Do jádra smyslu života patří také religiozita a spiritualita, poněvadž člověku přinášejí vyrovnanost se životem (tedy uvědomovanou spokojenost s ním, v přeneseném slova smyslu „slunce v duši“), obohacování se moudrostí (všeobecně platnou zkušeností lidstva), permanentní radost, uspokojení z prokazování nezištné lásky (větší zážitek z poskytování než přijímání), možnosti i uskutečňované změny osobnosti ve směru zdokonalování.
Souhrnně lze konstatovat, že hledaný a rozvíjený smysl života je vrcholovým regulátorem jednotlivých složek života, který je současně nejúčinnějším pramenem stálé spokojenosti člověka se životem, zdrojem přetrvávající pohody, jevištěm života, na němž se také (sporadicky) objevují okamžiky štěstí. Pozitivní psychologové vnímají štěstí jako soubor kladných pocitů a pozitivních aktivit; všímají si jejich relace k minulosti, budoucnosti a daru. Kladné pocity vzhledem k minulosti zahrnují uspokojení, spokojenost, pýchu i klid a aktuálně se chápou jako potěšení a odstranění rozpačitosti, blokování dojetí. Pozitivní pocity vůči budoucnosti, spojené s darem lidství, naplňuje nakažlivý optimismus, naděje a důvěra. K reálnému pochopení situace seniora ve finálních etapách života je třeba uvést několik determinujících momentů – reálné pozice a subjektivní potíže starších osob ve spektru zařízení pro dříve narozené v souvislosti se změnou životních podmínek, přístupy a naděje pracovníků pomáhajících profesí k pacientům, klientům, syndrom vyhoření a jiné negativní okolnosti, ovlivňující optimální poměr mezi personálem a seniory, akutní otázky běžného života a mnohé další méně příjemné okamžiky.
1. Starší lidé mezi ostatními Lidé vyššího věku znamenají evidentní oříšek, ale i zdroj poučení pro zainteresované odborníky v rozmanitých profesně specializovaných sférách společnosti, zabývajících se hledáním odpovídající relace k otázkám života seniorů a důsledků diskriminace, posměchu v jednání mladé generace. 1.1.
O stárnutí a stáří
Zdraví má mnoho tváří. Zdraví ve stáří má nevyčíslitelnou hodnotu. Přiměřený zdravotní stav v závěru privátní pouti podmiňuje pociťovanou kvalitu života, bytostně uvědomovanou „pohodu žití“. Zdraví i ve finálních letech nabízí šance ke svobodnému výběru možností. Čím se vyznačují zdraví senioři? Převažuje u nich celistvý tělesný, duševní a sociální klid, souznění s okolím. Na stáří se včas a dobře připravili a porozuměli si s ním. S kvalitou vlastního života jsou zcela spokojeni. Provádějí přiměřené fyzické a psychické aktivity a udržují solidní společenské kontakty. Jsou přiměřeně soběstační. Mají sice věkem limitovanou, normální funkční kapacitu. Reálně odhadují subjektivní možnosti. Staří zdraví lidé sice mohou mít zdravotní potíže, ale naučili se s nimi žít. Brání se označení osobních
problémů za sotva překonatelná břemena vyššího věku. Netrápí se pro něco, co jim chybí, ale radují se z toho, co mají. V souvislosti s involucí se projevuje snaha o pozitivní ovlivnění funkčního a zdravotního stavu seniorů, uvádí se koncept úspěšného stárnutí a zdravého stáří. Vychází z přesvědčení, že lidský život se v současnosti může nejen prodlužovat, ale v průběhu stáří také funkčně zkvalitňovat. Proto se v různých podobách objevuje požadavek „přidávat život létům, nikoliv léta životu“. Koncepce úspěšného stárnutí, zdravého stáří a komprese nemocnosti závisí na dvou předpokladech. První tvoří omezená střední i maximální délka lidského života a existence přirozené smrti stářím. Druhá premisa souvisí s reálným potenciálem pro pozitivní ovlivňování funkčního stavu a fenotypu stáří. Pojetí úspěšného stárnutí se zaměřuje na zlepšení funkčního stavu a fenotypu stáří nad rámec pouhého odstranění dlouhodobé ústavní péče a obnovy bazální nezávislosti, soběstačnosti. Vývoj zdravotního stavu a disability ve stáří v poslední době totiž přináší naděje na možnosti úspěšného stárnutí. Za největší sociální problém stárnutí se považuje izolovanost ve všech jejích významech, poněvadž z ní pramení většina fyzických i psychických těžkostí. Za nejlepší zbraň proti osamělosti či odstupu se považuje vhodná aktivita, přiměřená možnostem starého člověka, lépe s podporou a pomocí nejbližšího okolí. S přibývajícím věkem starších lidí se mění i jejich hodnotová orientace. Dřívější smysl života ztrácí význam, do popředí se dostávají nové kvality, významy. V případě, že si člověk nenajde adekvátní náhradu, brzo přijme trpné prožívání života, včetně idealizace minulosti. Současně dochází ke změnám postoje k sobě a ostatním, zvýšení osobní závislosti na druhých, hlavně na ostatních členech rodiny. Mnoho lidí, zejména mužů, těžko prožívá ztrátu společenské prestiže, osobní zklamání a někdy zdánlivé projevy nepřátelství. Starší člověk však vlastní jeden z největších a pro dříve narozené typický poklad – trpělivost. Chce být sám sebou, být jedinečný, realizovat vlastní záměry, uspokojovat soukromé oprávněné potřeby, uskutečňovat se a stále se potvrzovat jako osobnost originální, svobodná, autentická, ustavičně obnovující vratkou rovnováhu mezi sebou a světem. Jeho osobní integrace se jeví jako podmínka vlastního kulturního přínosu. 1.2.
Význam aktivního stárnutí
Obecně akceptovaná myšlenka, že se nečinné stáří často považuje za hlavní příčinu stáří, vyvolává otázku na způsob života ve stáří. Tvrdí se, že stáří
pojímané jako „vinobraní života“ pro mnohé starší osoby představuje mimořádný dar a štěstí, jiným přináší utrpení a zklamání. Zjistilo se, že na éru překročení do odlišného životního období připravení jedinci se nové skutečnosti snáze a rychleji přizpůsobí. Rozhodně se vyplatí investovat úsilí do pomoci seniorům pro překonání obav ze stáří a nabídek alternativ prožití aktivního a šťastného stáří (přes četné kladné příklady nutno vzhledem k sílícímu podílu starší generace v populaci upozornit na naléhavost výstavby nových zařízení, včetně precizně vyškolených profesionálů). Opakovaně se totiž prokázalo, že se inaktivita jako samostatný fenomén nemusí výhradně vztahovat na špatný zdravotní stav. Veškerá osvěta, tzv. příprava na stáří, i vytváření podmínek má ambice na realizaci podstatných posunů ve funkční zdatnosti seniorů. K závažným rysům sociálního prostředí patří jeho stálost/proměnlivost. Za prioritní, dominantní faktor působení sociálního okolí se však považuje jeho bezpečnost a funkční náročnost, přítomnost osobních bariér. Jedná se o klíčovou položku soběstačnosti, která se chápe jako poměr funkční zdatnosti seniora k náročnosti konkrétního prostředí. Individuální pojetí stáří, seniorské aspirace, očekávání, výhledy i subjektivní stylizace doplňují psychosociální modelování starého člověka. Mají kořeny v osobním založení a životních zkušenostech, rodinné situaci i řadě dalších vlivů. Zároveň se konkretizují projevy adaptace na stáří (aktivní, pasivní, rezignovaná nebo konfrontační), spojené s osobní úrovní schopnosti zvládnout hlavně časové, stresující napětí. Z různých důvodů se někteří senioři ocitají na pozicích méně úspěšných outsiderů, dosahujících slabších výsledků a vzbuzujících horší zdání, než které se očekávají v souvislosti s jejich subjektivními předpoklady a schopnostmi, včetně mentálních. Stáří se někdy chápe jako koruna života a v souvislosti s tendencí aktivizace seniorů se připomíná motivace osob, zejména těch, kteří ztratili životní perspektivu a rezignovali. Skutečná podpora aktivity znamená společné důstojné hledání všeho, co jedince naplňuje radostí, podporuje spokojenost se sebou samým, nabízí ocenění od druhých a rozmnožuje jeho příjemné prožitky. Také přináší pocity sounáležitosti a soudržnosti vůči širšímu společenství, spojené s vědomím smysluplné existence a sebeúcty. 1.3.
Postavení seniorů ve společnosti
Odlišnost současného seniora proti dřívějším generacím je znatelná. Dnešní starší člověk se liší esteticky i vizuálně, což způsobuje nejen dynamika změn oblékání (juvenilní tlak společnosti a médií, mládí jako idol současné
společnosti spolu se sexem představuje osu vlivu reklamy). Další příčinou vzhledu je využívání kosmetiky a plastické chirurgie. Proměny se projevují v názorech i psychice. Dnešní staří lidé pružněji reagují na vnější podněty a informace, mají snadnější přístup k informacím, dochází i k inovaci životního stylu. Na druhé straně menší konzervativnost přináší větší konformitu, zranitelnost vůči médiím a jejich manipulacím. I vzdělání seniora doznalo změn. Jedná se o radikální převrat v docenění vzdělanostního faktoru, který se promítá do úrovně čtenářské gramotnosti a čtenářských návyků; nadále upřednostňují tištěné slovo. Předpokládá se však postupný pokles zájmu o četbu a její náhrada kyberkulturou. Dalšími znaky je lepší ovládání cizího jazyka, rozšířené možnosti cestování (svoboda rozhodování při volbě cílové země ve spektru destinací). K atributům moderní společnosti patří posun střední délky života. Příčin je zřejmě více. Největší vliv na zdraví seniorů má bezesporu kvalita zdravotní péče a úroveň medicíny v období života seniora. Na druhé straně došlo ke zhoršení bezpečnostní situace ve společnosti. Senioři se stávají objektem trestné činnosti méně přizpůsobivých osob. Starší lidé negativně vnímají dopady tržního sociálního systému a vzhledem k evidentnímu vyloučení z běžného života stojí již mimo hlavní společenský proud. S přihlédnutím k závažným změnám v životě člověka, narozeného v první polovině dvacátého století, v posledních letech vyplývají některé otázky. Co přináší stáří a postavení seniora pozitivního? Volný čas je plně k dispozici pro rozvoj zájmů, na četbu, péči o vnoučata. Zvětšuje se prostor pro cestování (v závislosti na finančních poměrech), objevuje se možnost souznění s přírodou, do centra pozornosti se dostala turistika s procházkami a výlety. Zvýšila se šance k chovu zvířat. Spokojenost s prožíváním závěrečných fází života také souvisí s bytovými poměry. Diferencující antagonistické kriterium představuje vlastní domek či panelákový sídlištní dům, respektive nájemní dům v nehostinném prostředí, třeba s obyvateli z etnických menšin. V osobní rovině se u staršího člověka projevuje dříve nemyslitelná volnost, svoboda, což přináší zcela novou kvalitu posuzování životních okolností. I životní styl určuje svoboda s vlastní volbou. Senior, „přicházející do let“, údajně získává nadhled, zralost a moudrost. Jeho postavení se rapidně osvobozuje od stresu (dříve existenční zabezpečení rodiny, problémy v zaměstnání, slaďování pracovních povinností s úkoly v domácnosti). Na scénu života se však dostaly problémy s nepřiměřenou úrovní stresu a chybějící kontakty s lidmi. Co přináší stáří a postavení seniora negativního? Perspektiva ztížených podmínek života, vnímání sebe sama, eventualita brzké nemohoucnosti,
pocity zbytečnosti, marnosti a osamocení, doplněné vtíravým vědomím blížící se smrti. Zejména ukončení pracovního poměru a nedobrovolný odchod do důchodu se jedince dotýká jako fenomén s výrazně zápornou hodnotou. Za vysoce deprimující fakt se považuje zúžení sociálního pole a zejména způsob jeho „dosažení“. Po odchodu do důchodu se redukuje původní sociální kapitál, „přátelé“ se postupně vytrácejí, citelně se snižují sociální kontakty. Ze života začínají postupně odcházet přátelé a blízcí. Na druhé straně dostatek disponibilního času může v případě absence zájmů a četnosti zdravotních omezení, navíc spojený s méně příznivou finanční situací, přinést individuální prožitek nudy. Přidává se úbytek fyzických sil, zhoršování zdravotního stavu, podpořený perspektivou nezvratného konce života. Jakou hodnotu představuje starší člověk pro současnou společnost? Moudrost, životní vyspělost a zkušenosti seniorů v aktuální době společnost slepě opomíjí, opovržlivě přehlíží, přezíravě podceňuje. Moderní společnost, charakterizovanou zjevnou naléhavostí, rychlostí a záplavou nových překvapivých zpráv a sdělení bulvárního charakteru, navíc ovlivňují tvůrci veřejného mínění v podobě mladých mnohdy nedovzdělaných novinářů a pomíjivým pozlátkem oslněných příslušníků populárního světa, považujících získanou moudrost a jistou nadčasovost seniorů za zdánlivé nebezpečí pro jimi prezentované pseudopravdy, často zvrácené nebo pomýlené názory a deformované postoje. Zralost, osvícenost starého člověka se nehodí do předstíraného ráje idolů blyštivého prostředí hudby, sportu, mládí a absurdních ikon veřejného života v záři reflektorů a všudypřítomnými mikrofony a kamerami. Současná česká juvenilní společnost v podobě manažerů na různých profesních postech, obdařená generační omezeností a nadměrnou arogancí, již dokonce veřejně opovrhuje přežilým a odepsaným i padesátiletým člověkem. Může vůbec senior prospět mladším generacím? Stáří představuje závěrečnou, vývoj uzavírající etapu životní dráhy. Bilanční charakter i mimořádná příležitost k hodnocení pracovního a osobního života umožní rozbor plusů i záporů vlastní cesty životem. Akceptovatelným přínosem pro ekonomiku a mladé příbuzné zůstane zdravý, schopný, adaptovaný důchodce, nejlépe mimořádná osobnost v původním profesním zaměření. Senior se chápe jako osoba ve specifickém sociálně ekonomickém postavení, které koriguje jeho finanční zabezpečení, umožňující profesní inaktivitu a poskytující značný fond disponibilního času. Zároveň se vzhledem k přibývajícímu věku stal jedincem sociálně zranitelnějším a závislejším na
zdravotní péči. Vidina stále více se rozevírajících sociálních a zdravotnických nůžek získala zřetelnější podobu. Zdravotní, sociální, mezigenerační a další problémy seniorů je odkázaly do kohorty odstrčených a odmítaných, často přehlížených osob, které získaly nálepku téměř parazitů společnosti, „ujídajících chléb“ ostatním. Vždyť přece již pouhou fyzickou přítomností a lidským bytím způsobují vážné problémy v dopravě, službách, zdravotnictví a jinde! Na základě občasného střetnutí s arogantním jednáním nyní vládnoucích vrstev a jejich prodloužených rukou v podobě armády byrokratických úředníků se právem cítí zbyteční a osamocení v osobních trablech, vydaní na pospas mašinérii pokynů, příkazů, nařízení, vyhlášek, směrnic a plateb. Jejich dosavadní „zásluhy“ jsou zapomenuté, naopak subjektivní potíže se „kompetentními osobami“ vnímají jako malicherné, banální, zavádějící. Bezbranní jedinci se stále častěji dostávají do pozice prosebníků o pomoc, kdy se cítí naprosto osamoceni ve zcela nepřátelském chladném prostředí. Marně bijí na poplach, nikdo je nevyslyší, zůstávají napospas privátním problémům. Každý člověk přece má dostatek vlastních potíží a problémů! Copak soused, známý, člověk, který kdysi třeba něco a pro druhé znamenal, mohl být dokonce ve víru společenského dění, něco potřebuje? A že je najednou ztracený uprostřed společenského davu, bez pomoci, stranou zájmu ostatních? Koho vlastně senior zajímá? Co mu vlastně v jeho osamělosti zůstává? Kdo mu pomůže? Dočká se vůbec třeba poděkování, projevu zájmu v podobě nabídnuté ruky? Kdo si uvědomuje, co se vůbec děje v nitru starého člověku, co ho děsí a trápí, čím denně žije?
2. Postavení a úlohy pomáhajícího pracovníka Úvahy o významu pozice a rolí profesionála v pomáhajících povoláních, včetně zaměstnanců ze zdravotnického, sociálního, pedagogického a jiného prostředí, se točí kolem několika ohnisek. Propagované pojetí pomáhajících profesí ve zdravotní, sociální, psychologické i pedagogické oblasti, včetně sociální pedagogiky i sociální práce, má tvrdošíjné zastánce i zaryté odpůrce. Většina povolání slouží prospěchu lidí. Činnost lékařů, psychoterapeutů, učitelů a vychovatelů, sociálních pracovníků, duchovních i dalších zaměstnanců úzce souvisí se specifickým, přímým výkonem, s pomocí osobám méně šťastným, postiženým oslabením nebo chorobou a též lidem se ztrátou životní orientace. Příslušnost k určité profesní komunitě s sebou zákonitě přináší zařazení jako zdánlivého odborníka v daném oboru. Činnost ve kterékoli pomáhající
profesi automaticky staví pracovníka do role odborníka. Plíživě se dostavuje pocit všeznalce, mistra nad mistry, génia v oboru, spojeného s uvedenou hrozbou subjektivního uplatnění jisté převahy vůči na pomoci závislému jedinci. Dochází k osobnímu uvědomění si iluzorní nadřazenosti, stimulované škálou veřejně známých i latentních údajů z anamnézy osobnosti, násobené znalostí zákulisí lidské duše, osvojením persuáze a ovládání druhých. Nabízí rozmanité možnosti predikce, příležitost k manévrování, přispívá k manipulaci a aplikaci umění verbálního projevu. Avšak vlastní hrdost mu znemožňuje interní přiznání, že pokaždé nedokáže precizně odpovědět na veškeré otázky, bojí se upozornit na vlastní zranitelnost. Nesourodost vzájemného poměru vždy skrývá šanci projekce dominantního prvku v osobě poučeného profesionála k využití situačních okolností v soukromý prospěch, k získání výhody pro posílení vlastního Já. Relativně snadno nabytá moc odborníka poskytnutím aplikované formy pomoci potřebnému jedinci může snadno vyústit v bezmocnost až závislost objektu působení, proměnu klienta, vychovávaného, partnera v jednání, v loutku, hříčku v nevyváženém vztahu. Propagovaný rovnocenný poměr mezi oběma stranami, přátelské ovzduší a mistrnou komunikaci naruší stěží napravitelná trhlina, dlouhotrvající až celoživotní šrám, stigma, ztráta důvěry k okolí. – Jako protipól však vždy vystupuje pomáhající faktor, který se v každém okamžiku prezentuje jako hlavní nástroj humánního přístupu ke druhým, upřímností a pravdivostí vůči sobě. Někteří pracovníci ve výše uvedených resortech obtížně čelí i nebezpečí trvale číhajícího „syndromu pomocníka“. Pro profesionála totiž představuje závažný alarmující moment, kdy se interní potřeba pomáhat stane balastem, přítěží, nevědomou obranou, kompenzující neschopnost prožívat a vyjadřovat vlastní emoce a potřeby. Letmo načrtnuté postupující změny mohou výrazně ovlivnit dynamiku vztahů mezi „personálem“ a klienty, deformovat dříve příznivé a vzájemně korektní jednání, způsobit četná příkoří, ovlivnit vzájemné vazby. Co se očekává od zasvěceného odborníka v pomáhajících profesích? Především empatie, porozumění, bezpodmínečné kladné přijetí, shoda, upřímnost, vřelost a sebeodhalování, flexibilita, schopnost usměrňovat a zvládat úzkost, zájem, pozornost, investování, zvídavost a otevřenost, humor, skromnost a trpělivost. Zejména „protihráč“ – druhá strana vzájemného působení – musí plně zažívat pocit, že je přijímaný, ceněný, chápaný, že bude schopný přiměřeného a bezpečného „otevření se“, vlastních korekcí a výzev, že si bude vážit sám sebe a vlastních schopností. Podmínku úspěchu aplikace zvoleného postupu samozřejmě tvoří vytvoření
oboustranně příznivé atmosféry pro vzájemnou vstřícnost, zajištění kritické zpětné vazby a optimální pozornosti. Skutečného specialistu, který si zvolil namáhavé zaměstnání, spojené s nezištnou pomocí druhým, přibližuje nikdy nekončící přehlídka atributů přístupu, vytváření příznivé bilaterální relace, osobních humánních vlastností. Klíčovým parametrem budoucího společného úspěchu je ideální volba odpovídajícího vztahu. „Pasování se“ do pozice jedinečného znalce, podobně jako sklouznutí do role „lidumila“, upozorňuje na četná úskalí a eventuelní případy zneužití v konkrétní běžné praxi, poněvadž oba póly deformují požadovanou rovnováhu a jedinečnou příležitost k nalezení „jednotné řeči“. Ideální cestu naznačuje pomyslný široký střed možností s příklonem k extrémům podle aktuální situace nebo eskalace průběhu. Empiricky zdatný pracovník se škálou pedagogicko-psychologických variant v jednání dokonale využije privátní zásoby osvojených prostředků, umí se správně rozhodnout pro pokračování součinnosti. Je-li navíc vybavený repertoárem lidsky přijímaných vlastností, pak se stává víc než přítelem, skromným rádcem nebo lépe taktním poradcem, „majákem“ pomoci, ukazatelem cesty, blízkou bytostí, na kterou je možné se bez obav spolehnout. Ohromně silnou a trvale podněcující zbraní oboustranně vstřícného postoje (přednostní zájem o nutnou spolupráci spočívá na straně pracovníků pomáhajících profesí) je naslouchání, hovory i opakované vnímání příběhů, názorů a vyprávění. Pokud se na konkrétní pomoci zainteresovaný člen blízkého i profesně zaujatého okolí seniora hlouběji seznámí i se specifickým uměním a výhodami využití transakční analýzy, pak skutečně humánní souznění a vzájemné partnerství dokáže překlenout eventuelní neshody, sváry, rozmíšky, pocity iluzorních křivd a případných nedorozumění.
3. Význam pomáhajících profesí Na závěr zbývá upozornit na klíčové momenty všech povolání, která si kladou za cíl pomáhat lidem, očekávajícím naději, vlídné slovo, úsměv a především opravdové porozumění. Porozumění jako specifický sociálně pedagogický nástroj naznačuje cestu k okolí, blízkým i ostatním lidem a jejich životním situacím, k sobě samému i historickým událostem. Nalézání společného světa a vnímání odlišností přináší asociaci empatie se sympatiemi. Současně pomáhá dešifrovat, co na pomoci „personálu závislý“ jedinec mohl, měl a musel předvídat, umožňuje
rekonstruovat strukturu individuálních motivů, někdy vedoucích k nezamyšlenému efektu. Všeobecně se předpokládá, že pracovníci pomáhajících profesí ovládají metodologické aspekty interpretace sociálně pedagogického dění. Dokážou se přiměřeně orientovat v „životním světě“ klientů, specifikují možnosti aktérů v sociálním dění, sledují a hodnotí projevy chování v činnostech. Snaží se provokovat iniciativu, tvořivost, zájem zainteresovaných. K dalším jejich úkolům patří okamžité a správné posouzení souvislostí jednotlivých událostí, volba účinné strategie konkrétního postupu. Každou životní situaci jedince lze totiž vždy chápat jako výzvu, která stimuluje člověka k aktivitě, přemýšlení a jednání. Proto sociální profesionálové všech zaměstnaneckých skupin podněcují klienta směrem k permanentnímu pochopení vlastní životní situace v kontextu osobního vývoje. Snaží se správně rozluštit smysl a průběh jednání, příčiny a podoby jejich činů a projevů, především v poměru k přáním, zájmům, úsilí a s ohledem na skutečnou situaci a přiměřené řešení podoby spolupráce. Výsledek podrobného opakovaného hodnocení aktuální situace, doplněný komplexním porozuměním všem okolnostem, vždy předchází finálnímu vysvětlení, vyslovení závěrečného mínění a výběru vhodné strategie postupu. Opravdový pracovník v pomáhajících profesích se vyznačuje trvalým zápalem, neutuchajícím skutečným zájmem o klienta a namáhavou pracovní aktivitu, který si je plně vědom nedostatečného společenského a finančního docenění a číhajícího nebezpečí nástupu profesních deformací a nevratných změn i osobnosti. Současně jako specialista v rizikové sféře musí nepřetržitě optimálně posuzovat vlastní postavení jako skutečně lidské záruky pomoci všem, kteří očekávají pomoc v životních nesnázích. Velmi citlivě se ho dotýká budoucnost vlastní pracovní angažovanosti, eventuelních problémů, především s enormním množstvím starších (a pravděpodobně méně aktivních, zdravotně indisponovaných) osob, a také zabezpečení nutné součinnosti a zabezpečení dostatečné kvalifikovanosti dobrovolnického systému. Další moment je osobnostně značně náročný. Jako příslušník méně akceptovaného odborného stavu pracovníků se bude bránit (nebo podlehne) zhoubné mašinérii protekce, korupce a specificky svérázného jednání k lidem různého postavení a sociálního zařazení nebo schouleného postoje čekatele na almužnu či pozornost od klientů, pacientů a jiných potřebných osob. Vždy se bude jednat o psychický tlak na zvýšení kvality interpersonálních poměrů, od každého pomáhajícího pracovníka na jakémkoli postu až k samotnému žadateli přiměřené a humánní pomoci.
Použitá literatura [1] KALVACH, Z. et al. 2004. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, ISBN 80-247-0548-6. [2] KŘIVOHLAVÝ, J. 2006. Psychologie smysluplnosti existence. Otázky na vrcholu života. Praha: Grada, ISBN 80-247-1370-5. [3] KŘIVOHLAVÝ, J. 2010. Mít pro co žít. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN 978-80-7195-404-0. [4] URBAN, H. 2007. To nejdůležitější v životě. Praha: Portál, ISBN 97880-7367-344-4. [5] VÁŽANSKÝ, M. 2010. Kvalita života starších dospělých a seniorů v kontextu výchovné a sociální pomoci. Brno: Mendelova univerzita, MDS, ISBN 978-80-7392-130-9. [6] YALOM, I. D. 2008. Pohled do slunce: O překonávání strachu ze smrti. Praha: Portál, ISBN 978-80-7367-376-5.
