K OTÁZCE Č. 13 VZTAH FOLKLORU K HUDEBNÍ PEDAGOGICE, POSTAVENÍ LIDOVÉ PÍSNĚ V HV
„Byl-li člověk vesel, byl zpěv nezbytným a přirozeným projevem jeho veselosti; pak-li byl smuten, zpíval, aby se rozveselil.“ (František Bartoš)
Lidové písně = krátké ucelené hudební útvary vyjadřující citové dojmy a zážitky člověka, které vyvěrají z jeho mnohostranných životních situací
hlavní rysy lidové písně -
-
anonymita tvůrce kolektivnost (autorem lidové písně není kolektiv, kolektivní je cenzura lidu, který píseň buď přijme za svou a zpívá, nebo ji zapomene). Pokud se píseň ujme a zpívá se nejméně dvě či tři generace, stává se v našem pojetí lidovou. Liší se tedy od písně umělé svým životem v tradici, ne vznikem variantnost (odlišnosti textové, melodické, rytmické, tempové...) v době druhé poloviny 18. stol. A v průběhu 19. stol. Začaly být lidové písně soustavně zaznamenávány sběrateli (každý zápis představuje jen jedno individuální znění: variant zpěváka v určité chvíli, určité náladě, v určitém prostředí…)
nejvýznačnější písňové sbírky (výběr) Čechy
Morava
Slezsko
Čelakovský, F. L.: Slovanské národní písně I-III (jen texty). Erben, K.: Prostonárodní české písně a říkadla Holas, Č.: České národní písně a tance
Sušil, F.: Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými Bartoš, F.: Nové národní písně s nápěvy do textu vřaděnými Janáček, L.; Váša, P.: Moravské písně milostné
Salichová, H.: Národní písně slezské Salichová, H.: Slezské písně svatební a jiné
třídění písní podle regionů -
přibližné stanovení folkloristických oblastí na našem území dělíme např. podle polohy při tocích velkých řek, podle polohy hlavních horských pásmech, podle zeměpisné polohy (např. Karel Chotek), či podle odlišné etnické struktury (Lubor Niederle) → stanovení takovýchto hranic je však jen relativně přesné. Jednotlivé národopisné jevy pronikají do oblastí sousedních nebo naopak ustupují progresivnějším a průbojnějším formám ze sousedních území
-
podle shody základních rysů hovoříme o slohové jednoznačnosti a v nejširším smyslu dělíme písně podle typu na „instrumentální“ a „vokální“
hlavní rysy instrumentálního typu (české lidové písně) -
naprostá převaha durových tónin nad mollovými stálost tóniny (modulace spíše výjimkou) melodický typ – písně začínají nejčastěji vzestupnou kvartou, rozloženým tónickým kvintakordem nebo jeho obraty, vzestupnou i sestupnou linií durové stupnice rozvíjení hudebního proudu opakováním motivu pravidelná, strofická forma převažuje takt 3/4 nad 2/4
hlavní rysy vokálního typu (moravské lidové písně) -
melodika má nesmírně širokou paletu od mírně zvlněné melodické struktury až po vyhrocené a vzepjaté melodie (často „nezpěvné“ intervaly) tóninové a akordické vybavení se v mnoha směrech vymyká klasické harmonii písně často přecházejí z tóniny do tóniny vybočením (jedna píseň může obsahovat více tónin) harmonická podstat nevychází z latentní klasicko-romantické harmonie (dur-mollový systém), ale z melodických postupů z nápěvných archaismů dvoustupňových až šestistupňových
slovníček vybraných pojmů folklor = duchovní vlastnictví lidu (hudební, taneční, slovní…) folklorismus = snaha o systematické navazování na tradici folkloru ( není autentickým nositelem tradice lidové kultury) folkloristika = obor studující folklor etnografie = „národopis“, studuje materiální vlastnictví lidu
nejznámější folklórní festivaly -
Strážnice Dudácký festival Strakonice Mezinárodní dětský folklorní festival Kunovské léto Mezinárodní folklorní festival Rožnovské slavnosti Kopaničářské slavnosti aj.
blíže k aktuálnímu dění najdete na stránkách Folklorního sdružení České republiky: www.fos.cz
dělení písní podle příležitosti v primární existenci hudebního folklóru 1. 2. 3. 4. 5. 6.
písně pracovní (např. žně, sena, polní práce atd.) a řemeslnické písně k výročním obřadům (např. Masopust, Dožínky, Stavění máje) vánoční koledy a hry (z her např. Tříkrálová, Betlemáři apod.) písně milostné a rodinné písně žertovné a popěvky písně s historicko-sociálními náměty (legendy, písně podle skutečných událostí atd.) + např. zbojnické písně 7. balady 8. písně svatební (prolínání druhů) 9. písně k tancům
JAK ZPÍVAT LIDOVÉ PÍSNĚ/ Luděk Zenkl1 -
předpokladem správného pojetí je láska ke zpěvu a k lidové písni a pak už zpěvák snáze pozná, kdy je zpěv přirozený a kdy vyumělkovaný, kdy vyvěrá z hlubšího pochopení písně a kdy zůstává na povrchu a popřípadě se zaměřuje na vnější efekty.
-
Ve škole je sice hudební výchova na zpěvu lidových písní postavena, ale prakticky žádné bližší folkloristické informace k nim neposkytuje, jejich přednes bývá paušální
„… Nesmíme se s obdivem či pietou k folklórnímu uměleckému tvaru dát spoutat, omezit do té míry, že se budeme snažit najít způsob, jak se pravděpodobně lidová píseň zpívala v době jejího vzniku, čili hledat autentický způsob podání. Ten neexistuje ani ve folklórních souborech, které tento žánr pěstují…“ (Milan Uherek) -
1
jeden z nejnápadnějších rozdílů mezi „folklórním“ a „umělým“ podáním lidové písně se týká deklamace a rytmu. Jestliže se v umělé úpravě a při koncertním přednesu zpívají např. v řadě
ZENKL, L.: Jak zpívat lidové písně. In Lidová píseň a hudební výchova. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 1997, s. 183–188. ISBN 80-85783-16-9.
osminek všechny tóny stejně dlouhé, v lidovém podání se tato stejnost může poněkud narušit vlivem důslednější deklamace textu a slovních přízvuků
některé nejzásadnější nedostatky a problémy v běžném přednesu lidových písní: -
nesprávná snaha o krční, hrtanový zpěvní tón zpívá se mechanicky, jednotvárně, „mrtvě“ a bez prožitku s mylnou výmluvou na skutečnost, že lidová píseň nesnáší přednes výrazově přehnaný při doprovodech písní se málo využívá možnosti nápodoby dudáckého cimbálového nebo hudeckého doprovodu (týká se jen některých písní) nemáme-li přesný vzor pro výslovnost některých hlásek určitých krajových dialektů, zpívejme tyto hlásky raději podle běžně užívané fonetické normy českého jazyka písně, které vznikaly v přírodě, je dobré si také v přírodě zazpívat (trávnice, nokturna, písně volavé apod.) a pochopit, že nejde o sílu, forsírování, ale o prostor a nosnost
PRAPRINCIP ZPÍVÁNÍ LIDOVÝCH PÍSNÍ (Jan Rokyta) 1. zpěvák se musí cítit volně, neomezeně – zpěv mu musí být nutností, vzniklou vlastními pocity a uměleckým přetlakem, snahou po vyjádření 2. musí respektovat povahu písně, její stavbu, její regionální původ 3. musí zvolit přiměřenou – patřičnou – dynamiku zpěvu 4. měl by „kráčet mluvou ve stopách zpěvu a zpěvem ve stopách mluvy“ 5. musí samozřejmě interpretovat na nejvyšší úrovni parametry ryze hudební – intonace, rytmická správnost 6. musí ovládnout jazyk písně – nářečí – dialekt – se všemi jeho kvalitami. Nářečí patří k hudebnímu folklóru mezi hudební výrazové prostředky; nesprávná interpretace dialektu narušuje hudební stránku přednesu písně 7. respektovat – na základě informace i vlastního citu – prostředí, v němž píseň vznikla (např. písně z přírody mají odlišné interpretační zásady než např. písně taneční) a byla interpretována
VÝCHOVNÉ VYUŽITÍ LIDOVÉ PÍSNĚ V HUDEBNÍ VÝCHOVĚ/ Marie Slavíková2 -
2
Zatímco ještě nedávno školní repertoár zahrnoval především písně lidové, dnešní škola na českou a moravskou lidovou píseň téměř zapomíná Jako důvod se uvádí zastaralost lidových písní, nezájem žáků o tento hudební žánr (nesrovnatelně nižší preference ve srovnání s rockem, disko apod.)
SLAVÍKOVÁ, M.: Výchovné využití lidové písně v hudební výchově. In Lidová píseň a hudební výchova. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 1997, s. 33–36. ISBN 80-85783-16-9.
-
-
-
-
-
-
Překvapující na této skutečnosti nejsou ani tolik postoje žáků, jako spíše trpné přehlížení učitelů, vesměs kvalifikovaných hudebních pedagogů, bez sebemenší zjevné snahy tuto situaci změnit Nelze však přece – s pouhým alibistickým odvoláváním se na módní trendy – zahodit to nejkrásnější, co chová každý národ na světě v hluboké úctě jako poklad svého kulturního dědictví. Pojem lidová píseň je neslučitelný s kategoriemi brak, banalita, samoúčelnost, vyumělkovanost, komerčnost atd. Podle Jana Kyslíka výchovné možnosti skýtají některé menšinové žánry: blues a soul (např. černošské spirituály, vypovídají o rasové problematice…), country (sociální problematika, vztah k přírodě) Jak hudba oblasti blues a soulu, tak country and western jsou svým původem velmi blízké lidové tvorbě (jsou nositeli závažnějších myšlenkových sdělení nebo prostředkem citově zabarvených výpovědí) Lidová píseň je těsně spjata s určitou dobou, o níž vypovídá realisticky a velmi pravdivě. Prostřednictvím lidových písní se dozvídáme o životě lidí před několika staletími (lépe a barvitěji než z učebnic dějepisu) – bezprostřednost, prostota a výstižnost… Skutečnou citovou hloubku a bohatství uměleckých obrazů v některých lidových písních je schopen poznat a plně prožít teprve žák v postpubertálním věku. Při nedostatečně vedeném pěveckém výcviku v hodinách hudební výchovy dochází k situaci, že žáci zpívají všechny lidové písně se stejným výrazem, bez zaujetí. Nelze se pak divit jejich nezájmu o tento žánr. O tom, že lidová písnička „stojí za to“, je dosud žel, nikdo nepřesvědčil…
LIDOVÁ PÍSEŇ – ZDROJ DĚTSKÉ HUDEBNÍ KREATIVITY/ Blanka Knopová3 -
-
nejlépe umíme a rozumíme tomu, co jsme schopni sami prožít, napodobit, vytvořit, předvést. Lidová píseň – její interpretace – stojí na počátku seznamování se světem hudby slovo a melodicko-rytmická stránka jsou v lidové písni rovnocennými partnery rytmus respektuje víceméně citlivě deklamaci zpívaného slova. Prostřednictvím lidové písně se žáci seznámí i se složitějšími útvary, ke kterým patří synkopa, tečka u noty atd. (Beskyde, Beskyde) lidová píseň je neobyčejně cenným materiálem pro osvojení základů intonace písňový materiál nabízí možnost aplikace melodicko-rytmických celků při tvořivé práci s říkadly, pořekadly, hře na hudební skladatele, hře na ukončenou a neukončenou melodii atd. lidová píseň vytváří podmínky pro rozvíjení vícehlasého zpěvu (podoba tzv. lidového dvojhlasu nebo dvojhlasého kánonu) lidový dvojhlas můžeme využít i při práci s říkadlem, básní
3
KNOPOVÁ, B.: Lidová píseň – zdroj dětské hudební kreativity. In Lidová píseň a hudební výchova. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 1997, s. 39–43. ISBN 80-85783-16-9.
Ke srozumitelnosti hudebního vjemu napomáhá nemalou měrou hudební forma. Ta bývá u lidových písní převážně jednodílná, dvoudílná nebo třídílná. K uchopení formy přispívá i funkčně zvolený doprovod na nástroje Orffova instrumentáře Další oblastí, kde využíváme lidovou píseň pro pochopení hudebně vyjadřovacích prostředků, je poslech hudby či hudebněpohybové hry říkadlového typu
Vokální melodizace lidového říkadla jako projev dětské hudební tvořivosti na 1. stupni základní školy (Květoslava Folprechtová) -
přednes lidového říkadla v různých tempových, dynamických a výrazových odstínech připravuje děti na rozlišování agogických změn v hudební skladbě v procesu tvořivé vokální intonace se lidové říkadlo stává prostředkem k upevňování a vybavování intervalových vztahů
K PEDAGOGICKÝM OTÁZKÁM TRADIČNÍ LIDOVÉ ZPĚVNOSTI/ Petr Drkula4
„Děti v útlém věku zpívají a jsou hudbou zaujaty dříve, než se naučí mluvit nebo psát a číst. Potřeba hudby se u nich objevuje před ostatními projevy duševního života. Tato „potřeba hudby se ... uplatňuje ve vývoji jednotlivcově i ve vývoji lidské společnosti jakožto prapůvodní a praspontánní vlastnost psychického organismu, která má mnoho společného s pudovostí.“5
4
celý článek dostupný na http://clanky.rvp.cz/clanek/c/ZVGA/10391/K-PEDAGOGICKYM-OTAZKAM-TRADICNILIDOVE-ZPEVNOSTI-%E2%80%93-1-CAST.html/ 5 HELFERT, V. Základy hudební výchovy na nehudebních školách. In Vybrané studie I.: O hudební tvořivosti. Praha: Editio Supraphon, 1970, s. 137.
-
-
princip kontinuálního předávání rodového dědictví z generace na generaci - „Kmenově“ vymezený zpěvní repertoár tak představoval nejen jednu z možností osobitého výrazu, ale i způsob vlastní identifikace úzkého a pokrevně spjatého společenství – rodiny v úzkém i širším slova smyslu. Jednalo se však také o bezprostřední podobu vzdělávání, v jehož souvislosti si ještě dnes možná někteří z nás důvěrně vybavují několik písní, které se v dětství naučili z úst některého z rodičů či prarodičů. ochabující pouta příbuzenských vazeb a rodinné pospolitosti poslední doby však představují pouze druhotný vliv napomáhající tomuto mizení a odcizování, které jsou patrně z největší části způsobeny poklesem aktivního postoje k vytváření estetických hodnot.
„Námitka, že lidová píseň upadá, že se dnes již tolik nezpívá jako dříve, je jen zdánlivá. Nezpívá se proto tolik, že dnes lid nalézá jinde příležitost, jak uspokojit svou potřebu hudby. S pronikáním moderních reproduktivních strojových vynálezů nutně klesá potřeba zpívat, neboť tím je potřeba hudby vyvažována těmito novými prostředky“6
-
-
-
6
„Píseň lidová bude existovati vždy. Píseň lidová budoucnosti ovšem bude jiná než píseň minulosti a přítomnosti. Namísto písní lidových nastoupí časem veskrze téměř písně zlidovělé.“7 Avšak právě ona ryzí rozjímavost, obsahová závažnost a niterná intenzita sdělení se zdají být hlavními překážkami jeho širšího přijetí v dnes značně povrchně orientovaném hudebním provozu. Je tedy namístě nepřestávat si klást otázku, zda a jak tuto naši humanitní mezeru kompenzovat a jaké existují cesty nápravy, především v rovině výchovy a vzdělávání. Pokud se dnes hudební výchova dostává do situací, kdy je leckdy nucena čelit kritickým výtkám dotýkajícím se nejen její podstaty, ale i jejího významu a potřeby, není to signál pouze k její bezvýhradné a neúnavné obraně. Je to také výzva k bilancování a přehodnocování její náplně, postavení a funkce v souladu s globálními proměnami veškerého okolního světa, jehož je součástí. Její vazba na hlubší kulturně historický kontext tak může nejen upevnit její pozici v utilitarizmem pokoušeném kurikulu, ale také rozšířit její spojitost s řadou důležitých společenskovědních okruhů. Lokální územní specifika a jejich umělecké formy a projevy, které dnes stále více nabývají na ceně, jsou v neposlední řadě právě tou zbraní, kterou se může hudebně pedagogická sféra úspěšně probíjet napříč jednadvacátým stoletím
Tamtéž. VÁCLAVEK, B. Poznámky k metodě studia písní lidových. In O lidové písni a slovesnosti. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 59. 7
k zamyšlení:
„Jako ve vzduchu přeplněném dusivým kouřem továrním zakrní i bodláčí a nekvetou růže, právě tak dusí jednak sociální poměry moderní a jednak školské vyučování zpěvu veškerý náš sloh, vkus a vzlet ve tvoření nových písní.“ (Leoš Janáček)
Vliv působnosti pedagoga na formování zpěvnosti (Marta Toncrová) -
-
z hudebně folkloristických výzkumů vyplývá jednoznačně velká a významná úloha školy – školní písně vždy tvoří určitou část zpěvního fondu učitel může velmi výrazně ovlivnit nejen znalost určitého souboru písní, ale rovněž aktivovat paměť – hudební i literární (např. v literatuře vyhledávání ústních pověstí…) povědomí o kraji, kde člověk žije, by mělo být samozřejmé… O tomto pohledu učí studenty „národopis“, ale v ostatních oborech, k nimž patří i hudební věda a hudební výchova, podobné informace zpravidla chybějí… v jednotlivých obcích se vytvářejí jakási „minimuzea“, která shromažďují starobylé předměty, ale také věci současného života
