JUNIORFEST Číslo 4 – neděle 21. 9. 2008
OBSAH: Filmy promítané v pátek Doprovodné akce pro děti – Bludiště „Natáčeli jsme u vás“ Lotrando a Zubejda – rozhovory s herci Medailonky: Marcela Pittermannová Václav Vorlíček Miroslav Táborský Z historie Horšovského Týna: Kapucínský klášter
Redakce: Martin Steiner, Ondra Mothejzík, Adam Hrubý, Olga Třeštíková, Veronika Tomanová, Štěpán Rubáš, Patrik Karban, Zbyněk Korpáš, Vendula Štréblová, Pavel Straka, Jiřina Horáčková
Kapucínský klášter Barokní klášterní areál kapucínů z let 1650 – 1654 tvoří kostel a trojkřídlá stavba vlastního kláštera doplněná na jihozápadě samostatně stojící budovou opatství. Jak bylo stanoveno regulemi řádu, jedná se o strohou, jednoduchou stavbu budovanou podle jednotného scénáře (viz kapucínské kláštery v Praze na Loretánském náměstí nebo v Sušici). Podle tradice se uvádí, že podnětem ke stavbě bylo zázračné uzdravení Maxmiliána z Trauttmansdorffu. Tento diplomat byl císařem Ferdinandem III. pověřen jednáním se Švédy o podmínkách ukončení války. Během obtížných a vleklých jednání ve vestfálském městě Osnabrücku velmi vážně onemocněl, dostal se do péče špitálních bratří kapucínů a uzdravil se. Jako projev díků za své uzdravení se rozhodl vybudovat na svém panství v Horšovském Týně klášter kapucínů. Položení základního kamene se však Maxmilián z Trauttmansdorffu nedožil, neboť roku 1650 ve Vídni zemřel. Ve svém testamentu zavázal svého univerzálního dědice syna Adama Matyáše realizací stavby. V srpnu 1650 posvětil pražský arcibiskup kardinál Harrach základní kámen a Adam Matyáš k němu přiložil medaili s portrétem svého otce. Podle desky zasazené nad vchodem byl kostel zasvěcen sv.Vítu, sv. Františku a sv. Antonínu Paduánskému, avšak od blíže neurčené doby se jako patroni kostela uvádějí, a to citují všechny pozdější odborné publikace, sv. Vít, sv.Václav a sv. Vojtěch. Počátkem 18. století byl renovován interiér kláštera. V letech 1701 – 1702 byla vybudována hraběcí oratoř, o dvacet let později došlo k rozšíření rodinné krypty Trauttmansdorffů a kostel byl nově vydlážděn a vyzdoben obrazy. V roce 1770 se započalo pod hraběcí oratoří se stavbou knihovny a kaple pro nemocné. V témže roce navštívil klášter během návštěvy u hraběte Trauttmansdorffa císař Josef II., který pak v roce 1785 klášter zrušil. Jelikož šlo o hraběcí majetek, žili kapucíni v klášteře i nadále a brzy po císařově smrti byla činnost kláštera obnovena. Za 2. světové války byl v klášteru zřízen internát pro přespolní studenty místních středních škol a později vojenská záložní nemocnice s 20 lůžky. Z historických sklepních prostor, které se nacházely zejména pod klášterní zahradou, byly vybudovány rozsáhlé, odolné válečné kryty pro obyvatelstvo
Horšovského Týna. Velká zahrada, v níž mniši dříve pěstovali pro svou obživu i na prodej ovoce a zeleninu, byla rozparcelována na malé pozemky, které se pak pronajímaly místním zájemcům jako zahrádky. V roce 1944 daroval kníže Karel Josef Trauttmansdorff areál kláštera s výjimkou kostela a opatství městu. Koncem téhož roku došlo k přestavbě internátu na nouzové obydlí pro četné německé válečné uprchlíky z Pobaltí, Východního Pruska a Slezska. Tyto byty po pozdějších úpravách slouží jako obecní byty dodnes. Kapucíni se do kláštera vrátili v roce 1945. K trvalému zrušení kapucínského kláštera v Horšovském Týně došlo rozhodnutím komunistů 4. května 1950. Klášterní kostel byl v roce 1952 odsvěcen a stal se skladištěm velkoobchodní firmy Domácí potřeby. Část objektu a sklepení využívalo spotřební družstvo Jednota jako sklad zeleniny. V současné době je majetkem celého areálu Město Horšovský Týn. V současné době je hotova studie na rekonstrukci kláštera. Na jejím základě požádá město o dotaci z evropských fondů, aby byl celý objekt zachráněn a sloužil především kulturním účelům jako nové sídlo základní umělecké školy a městské knihovny. Kostel bude využíván jako koncertní sál a výstavní prostor.
Další filmy pro kluky a holky... Také v pátek se promítal už od rána filmy určené dětem. Od osmi to byl americký fantastický film Mimzy, od deseti australský film Prosincoví kluci. Prosincoví kluci byli čtyři kamarádi narození v prosinci. Žili v sirotčinci. Jednoho dne dostali od sponzora nějaké peníze a s nimi možnost strávit prázdniny u moře. Prožili tam mnoho dobrodružství. Seznámili se tam s jednou rodinou, která měla zájem o adopci jednoho z nich. Nakonec se tento hoch rozhodl, že zůstane s partou. Středoškoláci z Horšovského Týna a okolí pak zhlédli od 12 h norský film Switch. Přijali ho s nadšením – hlavním tématem byl snowboarding a láska. Tento snímek vyhrál též v soutěži o film na přání na webových stránkách www.juniorfest.cz a byl znovu promítnut od 20:00 pro širší veřejnost. Rovněž od 12 h probíhala ve venkovním prostoru před kinem napínavá soutěžní hra pro školní družstva Bludiště. Znali jsme ji také z televizních obrazovek a stejně jako tam ji u nás v Horšovském Týně moderoval Roman Pasterek z ČT Ostrava. Naše škola – třída 7. A soutěž vyhrála! Svého sportovního ducha prokázal i náš ředitel pan Pavel Janský!
Nátáčeli jsme u vás Po sportování nás už v Erbovním sále na zámku čekal pořad „Natáčeli jsme u vás.“ Bylo to setkání a popovídání s některými tvůrci a herci, kteří se podíleli na filmové pohádce Lotrando a Zubejda. Celé povídání o později promítnutém snímku slovem doprovázel dramaturg pan Václav Čapek, s nímž jsme vás seznámili už v 1. čísle. Paní dramaturgyně Marcela Pittermannová nám
prozradila, že scénář vychází ze dvou pohádek Karla Čapka: Loupežnické a Doktorské. Milými hosty na naší „tiskové konferenci“ k filmu byli dále p. Miroslav Táborský, pan Jiří Lábus (o něm více v pátečním čísle) a pan režisér a herec Jiří Strach. Přestože měli umělci málo času, podařilo se nám některé oslovit.
Miroslav Táborský * 9. 11. 1959 Praha
Životopis Laureát Ceny Alfréda Radoka za mužský herecký výkon roku za postavu Jindřicha v inscenaci Konec masopustu a nositel španělské Goyovy ceny se k svému dnešnímu profesionálnímu postavení propracovával dlouho a ne vždy lehce. Začátky v amatérském divadle se protahovaly více, než by si sám přál, protože na divadelní fakultu byl přijat až na čtvrtý pokus. Mezitím vystudoval fyziku na pedagogické fakultě a v prvních ročnících DAMU pak bojoval - kromě jiného - i s přemírou racionálního myšlení, které je na jevišti někdy na závadu. Na základě absolventských představení dostal angažmá v kladenském divadle, kde si hned v první sezoně zahrál několik velkých rolí. Po přechodu do Prahy ho ovšem čekalo období hubenější, které využil k tomu, aby svou nezměrnou pracovitost (o ambicích nemluvě) nasměroval k dalšímu rozšíření výrazových prostředků (například v mimických rolích ve Studiu Gag Borise Hybnera). V minulých sezonách jste ho kromě domovské scény mohli vidět také například v Divadle v Řeznické v inscenaci operety Lidožrouti podle J. N. Nestroye, ve Viole hrál se svou ženou Kateřinou pohádky podle Josefa Čapka Povídejme si, děti. K první spolupráci s režisérkou Hanou Burešovou se dostal v roce 1992, kdy vytvořil roli Fausta v inscenaci Don Juan a Faust. Společná práce pak vedla přes Vraždu v katedrále, Školu základ života a Létavého lékaře k inscenacím v Dlouhé: Konec masopustu, Opice a ženich, Obrazy z Francouzské revoluce, Soudné sestry a zatím poslední Goldbergovské variace. Miroslav Táborský v současné době hraje velké role také v inscenacích hostujících režisérů - Martina Huby (Garderobiér, Král Lear na Pražském Hradě) a Janusze Klimszy (Hrdina západu). Často pracuje i ve filmu, kde dostává čím dál tím zajímavější nabídky, a natáčí i v zahraničí. Za výkon ve špa-
nělském filmu Dívka mých snů získal v roce 1999 Goyovu cenu v kategorii Objev roku. Z dalších filmů, v kterých si Miroslav Táborský zahrál, můžeme jmenovat např. Černí baroni (1992), Konec básníků v čechách (1993), Kolja (1996), Lotrando a Zubejda (1997), Tmavomodrý svět (2001), Mazaný Filip (2003) nebo Jak básníci neztrácejí naději (2004). Podle vlastních slov je Miroslav Táborský extrovert na samé hranici možností, což mu spolu s výše zmíněnou pracovitostí nedovolí, aby si nechal pro sebe připomínky k práci všech složek podílejících se na vzniku inscenace. Častokrát už narazil, ale přesto nepřestává věřit, že divadlo jako týmová záležitost potřebuje maximální nasazení všech zúčastněných včetně techniky. A každé vydařené představení mu v této víře dává za pravdu. Za postavu Jindřicha v inscenaci Konec masopustu získal Cenu Světa a divadla za nejlepší mužský herecký výkon roku 1997. Za postavu tlumočníka ve španělském filmu Dívka mých snů dostal prestižní Goyovu cenu.
Rozhovor s Miroslavem Táborským Máte raději filmovou nebo divadelní hereckou práci? Mám rád hereckou práci jako takovou, takže když je hezká práce v divadle nebo ve filmu, tak jsem vděčný za obě. Divadlo je v něčem jiné, herec má v divadle větší roli než ve filmu. Obojí má něco do sebe. Získal jste celou řadu cen. Proč a za co jste je dostal? Doufám, že jsem je dostal hlavně za to, že jsem dělal dobře svoji práci, kterou mám hrozně rád. Každá cena je za něco jiného. V létě jsem jednu dostal za divadlo, jednu za film, další za televizi. Co Vám herecká práce dává a co vám bere? Herecká práce mi dává radost a velké uspokojení. Myslím, že pro člověka není nic lepšího, než když dělá práci, která ho baví a má ji rád. Bere mi čas a soukromí, člověk ztratí anonymitu, už nemůže jít po ulici nepoznán, ale to k tomu tak nějak patří. Je to práce, která zabírá hodně času. Jste smířen se stále rostoucí popularitou? Samozřejmě jsem smířen. Jak se Vám hrálo ve filmu Četnické humoresky? To byla velmi zajímavá věc. Je to televizní seriál tvořený z různých příběhů. Moc se mi to líbilo, byl to moc pěkný herecký úkol. Pan režisér byl skvělý, dobře se s ním pracovalo. Čím se liší dospělí diváci od dětí? Já si myslím, že se moc neliší. Děti to dají dříve najevo. Kdybyste se nestal hercem, jaké povolání byste si vybral a proč? Vždycky jsem toužil být hercem, ale asi bych jinak byl učitelem. Máte nějaké domácí mazlíčky? Máme doma rybičky, ale s těmi se moc mazlit nedá. Co se vám nejvíce líbí na městě H. Týn? Já tady nejsem poprvé. Byl jsem tady před pár lety a potěšilo mě, že se město postupně opravuje.
Lotrando a Zubejda Otázky z tiskové konference pro herce: Pane Táborský, jaké předměty jste neměl ve škole rád? Matematiku a fyziku. Paradoxně jsem je pak studoval na pedagogické fakultě a na DAMU. Jak vzpomínáte na natáčení Lotranda a Zubejdy v Bulharsku? Pohyboval jsem se na hřbetu velbloudice Sheilly a měl jsem pocit, že svět vidím z prvního patra. U nás v Čechách se jí moc nelíbilo, protože byla zvyklá na písčitý terén.
Pan Lábus nám řekl, že v Horšovském Týně je úplně poprvé a že se mu u nás líbí. Vyprávěl nám příběh s koněm, který mu při natáčení šlápl na nohu. Nevzpomíná si, že by někdy hrál vážnou roli.
Pane Strachu víme, že jste v roce 2001 a 2002 byl králem Filmáku v Plzni. Jedna z reportérek z Filmáčku vás zpodobnila jako lva, pamatujete si na tu dobu? Takže na tu dobu si pamatuji, ale nepamatuju si, že by mě někdo zpodobnil jako lva. Pamatuju si na to, že festival byl zaměřen stejně jako tady pro děti a mládež. Na tom festivalu jsem byl jakoby takovým kmotrem a později jsem tam byl pasován na krále. Jezdil jsem tam každý rok a vykonával tam stejnou práci jako zde Václav Čapek. Mou partnerkou a královnou tehdy byla Helena Růžičková. Už jste byl někdy v Horšovském Týně? Asi před třemi lety, kdy se zde promítal můj film Anděl Páně.
A po této „tiskové konferenci“ už jsme mohli sledovat filmovou pohádku Lotrando a Zubejda.
Marcela Pittermannová pracovala ve Filmovém studiu Barrandov od roku 1961. Začínala jako dramaturgyně cyklu dětských filmů Oty Hoffmana a Milana Vošmika 1 o detektivu Martinovi, který rozuměl dětem a na základě jejich instinktu často vyřešil i závažné případy. Tak vznikly v letech 1965−1966 celkem čtyři filmy, na které Marcela Pittermannová vzpomíná následovně: „Režisér Vošmik se dopustil malé škodolibosti a pod titulky dal existující telefonní číslo naší skupiny (Volejte Martina 22 44 66). Děti pak ještě dlouho do skupiny volaly a chtěly s Martinem mluvit. Měli jsme z toho velkou radost, menší radost měla naše sekretářka Bohunka, která jim musela vysvětlovat, jak to je. Filmy jsem po mnoha letech viděla na festivalu dětského filmu v Ostrově a zjistila jsem, že pro dnešní ostřílené, až otrlé dětské diváky jsou už pomalé a v mnohém naivní. Jen pro zajímavost: filmový festival dětského filmu v Ostrově vznikl z iniciativy tamějšího dětského filmového klubu Martin (pojmenovaného po zmíněných filmech). Letos bude mít jubileum – 40. ročník!“ V 70. letech navázala dramaturgyně na spolupráci s Otou Hoffmanem a spolu s ním a Jindřichem Polákem poslala do světa legendární postavičku s buřinkou, pana Tau. Ta vlastně navazovala na detektiva Martina, který se poté, co jeho protagonista Jaroslav Vízner 2 v roce 1968 emigroval, nesměl promítat. Zdroj: www.filmovy-plakat.cz Výraznou měrou se podílela také na filmech Věry PlívovéŠimkové. Její film Přijela k nám pouť je dnes považován za první český dětský muzikál. 3 Ze společného díla Marcely Pittermannové a Věry Plívové-Šimkové je třeba připomenout ještě film Páni kluci, scenáristický počin Jana Procházky. Vedle spolupráce na divácky velmi úspěšných filmech jako Dívka na koštěti nebo Šest medvědů s Cibulkou najdeme v její filmografii i několik ojedinělých projektů. Například film Robinsonka, který v roce 1974 natočil Karel Kachyňa 4. Koncem 70. let se Pittermannová jako dramaturgyně podílí na vzniku výtvarně zajímavých pohádek Juraje Herze Panna a netvor nebo Deváté srdce. V roce 1981 se coby dramaturgyně podepsala pod československo-jugoslávský koprodukční projekt Monstrum z Galaxie Arkana, který vznikal pod režijním vedením Dušana Vukotiće 5. Někdy jí je dokonce mylně připisována scenáristická spolupráce. K tomuto pro-
jektu Pittermannová doplňuje: „S nápadem natočit rodinnou sci-fi přišel Miloš Macourek a zároveň navrhl spolupráci se slavným jugoslávským režisérem animovaného filmu Dušanem Vukotičem z chorvatského Zagrebfilmu (ovšem Vukotič byl původem z Černé Hory). Ti dva se už předtím znali dost dlouho (zřejmě se seznámili na nějakém filmovém festivalu) a měli chuť pracovat spolu. Vukotič už předtím natočil v koprodukci se Slovenskem hraný poetický trikový film Siedmý kontinent a docela dobře mluvil slovensky. Je třeba si uvědomit, že tento trikový film vznikl v dřevních předdigitálních dobách a všechny triky se dělaly doslova ručně. Pracovali tu tehdy nejlepší barrandovští trikaři: architekt Milan Nejedlý, vynalézavý praktik Jiří Rumler, geniální trikový kameraman Vladimír Novotný zvaný Mulínek 6 a začínající akademický malíř Boris Masník, dnes naprostá evropská špička v oboru triků. 7 Monstrum vlastnoručně zhotovil z polystyrénu a latexu Jan Švankmajer. Kritiky u nás byly velmi rezervované, v Jugoslávii velmi dobré. Film dostal cenu na festivalu fantastických filmů v Terstu. Dnes ale působí dost archaicky, ovšem odpudivé řádění monstra na svatební hostině diváci milují.“ V roce 1985 přebírá 4. dramaturgicko-výrobní skupinu po Stanislavu Rudolfovi a soustřeďuje se kromě práce se svými tradičními režiséry (Věra Plívová-Šimková, Zdeněk Troška) také na spolupráci s režiséry české nové vlny 8. Kromě dětského filmu se věnuje také historickým látkám. V roce 1982 zaštítila historický film Ludvíka Ráži Poslední propadne peklu a v roce 1996 dramaturgicky spolupracovala na filmu Vladimíra Michálka natočeného podle novely Jakuba Demla Zapomenuté světlo. Po roce 1989 zůstává v rámci českého filmu pro kina jednou z mála dramaturgyní, která se věnuje odkazům k tradici českého dětského filmu a pohádky. Spolupracovala na dvou projektech Věry Plívové-Šimkové 9 a pěti pohádkách Zdeňka Trošky. Zaštítila také projekt Dany Vávrové Hurá na medvěda. 10 Jejím blízkým spolupracovníkem je dramaturg Dušan Kukal. Jak sama dramaturgyně říká, vždy ji více bavila práce na pohádkách a komediích. Filmy pro dospělé sice dělala také, ale nikdy ji tolik nebavily.
Filmografie: scénář: Monstrum z galaxie Arkana (1981) produkce: Vlčí bouda (1987) dramaturgie: Kruh (2001) Z pekla štěstí 2 (2001) Hurá na medvěda (2000) Princezna ze mlejna 2 (2000) 1999-1990: Z pekla štěstí (1999) .... Barrandov Biografia Zapomenuté světlo (1996) Potkal jsem ho v zoo (1994) Princezna ze mlejna (1994) Artuš, Merlin a Prchlíci (1993) O zapomnětlivém černokněžníkovi (1991)
1989-1980:
1979-1970:
Nefňukej, veverko (1988) Kdo se bojí, utíká (1986) Hledám dům holubí (1985) S čerty nejsou žerty (1985) Rumburak (1984) ...a zase ta Lucie (1984) Lucie, postrach ulice (1984) Dva kluci v palbě (1983) Bota jménem Melichar (1983) Mrkáček Čiko (1983) Třetí princ (1982) Malinový koktejl (1982) Kouzelné dobrodružství (1982) Poslední propadne peklu (1982) Monstrum z galaxie Arkana (1981) Divoký koník Ryn (1981) Zakázaný výlet (1981) Krakonoš a lyžníci (1981) Prázdniny pro psa (1980) Brontosaurus (1980)
Julek (1979) Deváté srdce (1979) Panna a netvor (1979) Kočičí princ (1978) Leť, ptáku, leť! (1978) Tajemství Ocelového města (1978) Čekání na déšť (1978) Nechci nic slyšet (1978) Jak se točí Rozmarýny (1977) Jak se budí princezny (1977) Jakub (1976) Malá mořská víla (1976) Odysseus a hvězdy (1976) Borisek - malý seržant (1975) Páni kluci (1975) Anna, sestra Jany (1975) Dobrodružství s Blasiem (1974) Velké trápení (1974) Robinsonka (1974) Kvočny a Král (1974) Přijela k nám pouť (1973) Adam a Otka (1973) Údolí krásných žab (1973) (FAMU)
Tři oříšky pro Popelku (1973) Šest medvědů s Cibulkou (1972) Vlak do stanice Nebe (1972) Hledá se pan Tau (1972) O Sněhurce (1972) Pan Tau a cesta kolem světa (1972) Dívka na koštěti (1971) Panter čeká v 17,30 (1971) Pan Tau a Claudie (1970) Jsem nebe (1970) Pan Tau jde do školy (1970) Pan Tau na horách (1970) Pan Tau naděluje (1970) (TV) 1969-1960: Červená kůlna (1968) Malé letní blues (1967) Martin a devět bláznů (1966) Martin a červené sklíčko (1966)
Václav Vorlíček * 3. 6. 1930 v Praze
Václav Vorlíček se narodil v Praze. V letech 1951 až 1956
vystudoval režii na pražské FAMU, studia ukončil krátkým hraným filmem DIREKTIVA. Jako asistent režie nastoupil do filmového studia Barrandov a záhy se vypracoval na místo pomocného režiséra. Na začátku 60. let zahájil samostatnou režijní práci. Jeho debutem se stala dětská detektivka PŘÍPAD DUBÍNEK, jejíž příběh se odvíjel kolem pátrání po ztraceném kufru s loutkami pionýrského souboru. První Vorlíčkovy filmy patřily z hlediska námětu, kvalit scénáře i zpracování k dobovému průměru, nicméně naznačily režisérův talent a potenciál. U diváků poprvé zabodoval parodií na komiksové seriály KDO CHCE ZABÍT JESSII? Jak herecké obsazení v čele s krásnou Olgou Schöberovou a komediálně zdatným Jiřím Sovákem, tak i kreslená složka talentovaného výtvarníka Káji Saudka spolu s nápaditou režií dohromady vytvořily předpoklady pro nebývalý komerční úspěch. Snímek získal na Mezinárodním festivalu vědecko-fantastických filmů v Terstu v roce 1966 hlavní cenu a podobně zabodoval i na filmovém festivalu v Locarnu. Režisér našel svou parketu v tvorbě dobrodružných a utopicky laděných filmů v komediálním žánru. Potvrdil to parodií na špionážní snímky bondovského typu KONEC AGENTA W4C PROSTŘEDNICTVÍM PSA PANA FOUSTKY, jejíž příběh zasadil do „malého“ českého prostředí a chytře proti sobě postavil dva výrazně odlišné herecké typy - Jana Kačera a Jiřího Sováka. Vorlíček vytvořil úspěšný tvůrčí tandem se scénáristou Milošem Macourkem. Plodem jejich spolupráce se stala i crazy komedie PANE, VY JSTE VDOVA!, která opět zaznamenala mimořádný divácký úspěch doma i v zahraničí a představitelce hlavní role, Ivě Janžurové, přinesla ocenění nejlepší herečky festivalu v Terstu. Na tomtéž festivalu uspěla později i pohádková komedie DÍVKA NA KOŠTĚTI, v níž hlavní roli ztvárnila populární zpěvačka Petra Černocká. V 70. letech patřil Vorlíček k nejvytíženějším československým režisérům, což v letech normalizace znamenalo převzít zodpovědnost i za výrobu společensky „angažovaných“ snímků. Proto vznikla průměrná komedie BOUŘLIVÉ VÍNO, na kterou později navázala pokračování ZRALÉ VÍNO a MLADÉ VÍNO. Tématicky pojednávaly o životě na jihomoravské vesnici, hlavní postavu poctivého předsedy JZD vytvořil Vladimír Menšík. Vedle toho pokračoval Vorlíček v sérii zdařilých pohádkových komedií, kdy největší ohlas zaznamenaly TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU na motivy klasické
pohádky Boženy Němcové. Následovala moderní pohádka pro všechny generace JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA ANEB KONEC VODNÍKŮ V ČECHÁCH. Další pohádkou byla adaptace Šípkové Růženky podle adaptace Bohumily Zelenkové s názvem JAK SE BUDÍ PRINCEZNY. Hlavní roli nevytvořila profesionální herečka, ale 17-letá studentka pražského gymnázia Marie Horáková. Úspěšnou pohádkovou sérii 70. let ukončil film PRINC A VEČERNICE na motivy klasické pohádky o Měsíčníku, Slunečníku a Větrníku. Jeho scénář napsal význačný scénárista Jiří Brdečka. Na utopickou linii své tvorby navázal Vorlíček crazy komedií COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT podle námětu svého dvorního scénáristy Miloše Macourka. Důležitou složkou Vorlíčkovy tvůrčí aktivity byly i televizní projekty od režie přejatých divadelních představení, jako byla MORÁLKA PANÍ DULSKÉ v provedení Národního divadla, po původní televizní inscenace, jako byl např. VYCHOVATEL nebo PŘIKÁZANÝ SMĚR JÍZDY. Vrcholem Vorlíčkovy televizní tvorby se ale stal slavný 13-dílný pohádkový seriál ARABELA natočený v roce 1980 v koprodukci s Westdeutcher Rundfunk. Na tento úspěch navázal ještě dvěma úspěšnými televizními seriály 80. let: LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR a KŘEČEK V NOČNÍ KOŠILI. V 90. letech se Václav Vorlíček umělecky vyčerpal, jeho tvorba ztratila originalitu a začala sázet na jistoty běžné komerce. Nadále hodně točil, jelikož měl renomé úspěšného tvůrce. Jeho práce lze ale v nejlepším případě označit za průměrné. Zklamáním bylo již pokračování Arabely pod názvem ARABELA SE VRACÍ a podobně dopadly i další pohádkové projekty natáčené v koprodukci s německým partnerem, jako byl KOUZELNÝ MĚŠEC, PTÁK OHNIVÁK a JEZERNÍ KRÁLOVNA. V čínské koprodukci natočil komediální pohádku MACH, ŠEBESTOVÁ A KOUZELNÉ SLUCHÁTKO, která se u diváků dočkala velmi vlažného přijetí. V současné době pracuje na filmu SAXANA - VELETRH STRAŠIDEL, který má být pokračováním úspěšného snímku DÍVKA NA KOŠTĚTI. I přes tvůrčí útlum v pozdním období své práce patří nadále k nejuznávanějším českým režisérům. Natočil 25 celovečerních filmů, z nichž mnohé patří do zlatého fondu české kinematografie a získaly desítky ocenění na filmových festivalech doma i v zahraničí. Jeho filmy se staly neodmyslitelnou součástí vánočních svátků nejen u nás, ale i v řadě dalších zemí, a patří k nejsledovanějším televizním pořadům.
Filmografie: 2008 Saxana - veletrh strašidel 2004 „On je žena!“ (TV seriál) 2001 Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko 1999 Král sokolů 1998 Jezerní královna 1997 Pták ohnivák 1996 Kouzelný měšec 1995 Bubáci pro všední den (TV film) Rabín a jeho Golem (TV film) 1990
„Arabela se vrací“ (TV seriál) 1989 „Škola detektívky“ (TV seriál) 1988 It‘s Not Me 1987 „Křeček v noční košili“ (TV seriál) 1986 Mladé víno 1985 Já nejsem já 1984 Ďábel ví hodně (TV film) „Létající Čestmír“ (TV seriál) Rumburak 1983 Byt je vykraden, maminko (TV
film) 1982 Zelená vlna 1981 Zralé víno 1980 „Arabela“ (TV seriál) 1979
a
Princ Večernice 1977 Což takhle dát si špenát Jak se budí princezny 1976 Bouřlivé víno 1975 Dva muži hlásí příchod 1974 Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách
1973 Tři oříšky pro Popelku 1972 Smrt si vybírá Vychovatel (TV film) 1971 Dívka na koštěti 1970 „Pane, vy jste vdova!“ 1967 Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky 1966 Kdo chce zabít Jessii? 1964 Marie 1962 Kuřata na cestách
