JÙ-ES-EJ TRIP

JÙ-ES-EJ TRIP 18.3.-5.4.2009

Co by to bylo za cestu, kdybychom si nepsali poznámky (aby nám ostatní mohli závidět). Doba se mění a tak to nemáme sepsané na roli papíru, ale v počítači a vystavené na obdiv celému světu (tím myšleno na internetu). Co se ale nemění je to, že musíte číst od konce ☺. (tento text můžete také najít na http://staflik.blogspot.com/ > na tomto místě jsme svými plky zabírali paměť serverů)

Zlobivá Aljaška a fotky ze západu Už tu bylo naťuknuto Čerwovo snažení vyfotit spzky všech amerických států. Postupně se z toho stala kolektivní záležitost a málokdo z nás se podíval na nějaké vozidlo bez zkontrolování značky. Podařilo se ukořistit i některé cenné z východu a ve finále jsme se zastavili na jednačtyřiceti. Dokonce i taková Aljaška, která by se mohla zdát nereálná, nám byla dvakrát na dosah. Bohužel, protisměr byl proti nám. Devět tedy chybí, ale hra možná ještě neskončila… Přehled najdete v Čerwově http://tombas.rajce.idnes.cz/USA_a_jejich_SPZ-tky/ některé státy mají i více různých exemplářů. Když už jsme u těch fotek, tak se sluší a patří uvést odkaz na Čerwův výběr http://tombas.rajce.idnes.cz/TO_NEJ_Z_JU-ES-EJ/ , doufejme, že z těch dvou tisíců fotek ještě něco přidá. Dále publikovala své fotky Veverka: http://picasaweb.google.com/k.kuberova/ Právě fotky od Čerwa a Veverky doprovázely vyprávění zážitků z putování. Ještě jednou jim děkuji.

Bylo nás devět V minulém příspěvku se autor ptal, zda jsou nějaké dotazy k cestě po západu. Já bych jeden měl: Jak se naše devítičlenná skupina dala dohromady? To bylo tak. Ještě než jsem vůbec na konci léta odletěl, sestra a dvě kamarádky projevily zájem se během mého pobytu v USA také podívat za Velkou louži. Během podzimu jsme začali naťukávat termín a jako nejvhodnější se jevil můj (prodloužený) spring break. Bohužel ze čtveřice odpadla Jana, kterou by v tu dobu z pařížské školy nepustili. Když se začlo rýsovat, kam že bychom to mohli jet, došli jsme k závěru, že jeden řidič je fakt málo a rozhodli jsme se najít aspoň jednoho dalšího. A rovnou ideálně věkem nad 25, jinak budeme autopůjčovně platit šílený příplatek. S Veverkou jsme vybrali a oslovili asi patnáctku skautských známých, Afro také rozhodila své sítě. A začly přicházet odpovědi. Musím říct, že mě mile překvapilo, jaký ohlas to vzbudilo a kolik lidí by se přidalo, kdyby jim v cestě nestály překážky jako finance či nedostatek dovolené. Občas se někdo zatvářil hodně pozitivně, ale pak z toho sešlo.

Přesvědčivý krok (koupi letenky) udělal až Čerw (kamarád Afro) a Zdeněk (spolužák z Unionu). A řidičů jsme v tu dobu měli dost. Věkové záležitosti autopůjčoven nás přestaly zajímat, když svou účast potvrdil i Vítek. Kamarád pracující v Adventuře nám totiž přislíbil zajištění auta, poupravil itinerář a aby toho nebylo málo, přidal k sobě ještě Lucku a taťku Petra. Jako poslední si letenku koupila Julie (spolužačka z Unionu) a na road trip snů jsme se tak mohli připravovat v devíti...

Ubytování za $2, mamutí Ford a grilování O našem putování jsme toho napsali dost (v součtu přes 30 normostran), přesto by si to zasloužilo pár praktických dodatků: Stravování Snídaně hotelové nebo vlastní, obědy v miniskupinkách (např. obložené sendviče a tortilly, příp. fast food), večeře společné vaření/grilování či nějaká restaurace.

Doprava Ta byla velmi jednoduchá díky autu, který zajistil Vítek - jestli se Fordu E350 velikostně dá ještě vůbec říkat auto. Bez poslední řady sedaček a zahrádky na střeše to bylo tak akorát pohodlné pro dlouhé cestování pro devět lidí. A opět - vcelku levné, když se benzín rozpočítá mezi devět lidí.

Ubytování Jak jste vyčetli, spali jsme v kempech a h/motelech, zhruba půl na půl. V devíti lidech se to vždycky hezky rozpočítalo. Např. u Grand Canyonu spal každý za $2/noc, protože nám dovolili zaplatit jen jedno campsite pro max. 6 lidí ($18/noc). David s Dášou nám doporučili orbitz.com, dobrý server na vyhledávání nejlevnějších hotelů, podobně funguje také expedia.com. Často tam ubytování můžete koupit za lepší cenu, než přímo v hotelu. Nejlepším hotelem byl asi Best Western u Bryce Canyonu, nebo nám to tak aspoň přišlo, protože jsme tu noc původně plánovali kempovat. Zřejmě nejmalebněji (až na tu rezavou "pitnou" vodu) jsme kempovali u Diaz Lake - skoro celý kemp jen pro nás, nádherné výhledy, travnatý povrch, bezvětří... Jsou k naší 18denní expedici nějaké otázky?

California, Arizona, Utah, Nevada Zesumírujme si, kam jsme se to všude podívali. 18 dnů, 18 reportážních příspěvků.

1. 18.3. - Přílet, San Francisco I 2. 19.3. - San Francisco II 3. 20.3. - Big Sur, Redwood State Park 4. 21.3. - Julia Pfeiffer Burns State Park, Piedras Blancas, Santa Barbara 5. 22.3. - Los Angeles 6. 23.3. - Joshua Tree National Park 7. 24.3. - Grand Canyon I 8. 25.3. - Grand Canyon II 9. 26.3. - Glen Dam, Antelope Canyon, Horseshoe Bend, Cottonwood Canyon Road 10. 27.3. - Bryce Canyon, Coral Pink Sand Dunes 11. 28.3. - Zion, Las Vegas 12. 29.3. - Death Valley I - Badwater, Natural Bridge, Devil's Golf Course, Artist's Drive, 13. 30.3. - Death Valley II - Zabriskie Point, Golden Canyon, Harmony Borax Works, Salt Creek Pupfish, Mesquite Flat Sand Dunes, Mosaic Canyon 14. 31.3. - Lone Pine, Bishop, Mono Lake 15. 1.4. - Lake Tahoe 16. 2.4. - Sacramento 17. 3.4. - San Francisco III 18. 4.4. - Odlet Pro hrubý přehled našeho okruhu nabízíme i orientační trasu:

CA: Den osmnáctý - Odlet Den poslední, odlétací. Sbohem Kalifornii se dávalo v několika fázích - jako první letěli Julie, Štaflík a Zdeněk zpět do Albany, poté Čerw přes Salt Lake City do Paříže, kde se setkal s Afro a Veverkou. Do Prahy pak měli společný let. Lucka, Petr a Vítek letěli až o den později. Různé lety, různé zážitky: Afro: Nás si oskenovali v SF na letišti v nějakém novém supermoderním rentgenu, takže kromě očí a otisků tam mají i naše nahaté fotky. Cesta uběhla rychleji (aspoň mně), seděli jsme vedle psychiatra a docela jsme pokecali. Diagnózu neudělal, jídlo bylo vynikající a jsem ráda, že sedím na židli a nemusím se obávat o 6000 km pod ní. Čerw: První let jsem měl osobní učitelku AJ, takže jsem si parádně popovídal. Přes Atlantik jsem si užíval pohodlí dvojsedačky u okýnka a nějaký španělský gang, který obsadil tak polovinu letadla do Prahy, přes mne posílal koláčky, které nikomu nechutnali, a prázdné tácy od jídla byla úúúžasná houpačka v bouřkových mracích před Prahou. Nechápu, jak se to Veve nemohlo líbit – prostě parádní horská dráha s obsluhou. Když jsem se usadil na sedadlo u okénka v letadle přes Atlantik, tak jsem zjistil, knoflík na polohování opěradla je zaseknutý v zamáčknuté poloze a opěradlo se „samo“ pokládá. Řešil jsem následující problém: říct o tom letušce a vystavit se tomu, že na mě budou žbleptat angličtinou a možná mě přesadí (a to jsem seděl sám na dvojsedačce) a nebo neříkat nic a „porušit“ pravidlo, že při startu a přistání musí být sedačka v základní poloze. Rozhodl jsem se pro variantu 2 a při startu a přistání jsem se nohama zapíral o sedačku přede mnou, abych se úplně nepoložil.

Štaflík: Do Albany jsme letěli přes Detroit, což byla příležitost poznat nové letiště. Celkem nás tam fascinovala tramvaj, která jezdila přímo v hale (nahoře nad obchody a fast foody). Místo jižanské španělštiny tam je dost kladen důraz na překlady do asijských jazyků - na cedulích i v hlášeních. Také tam skoro nemusíte chodit pěšky, všude vás dovezou pohyblivé pásy, na jejichž koncích vás tajemný hlas vždycky varuje, abyste dávali pozor. Pásy spojující různé sektory jsou tak dlouhé, že celý tunel je zpestřen jakousi hrou světel na stěnách. Tak trochu sci-fi. Oba lety byly lahůdkou pro ty, cose bojí letání. Během prvního jsme zažili pěkné turbulence (padali naštěstí jen věci), na konci toho druhého to zas vypadalo, jak když si pilot rozmýšlí, zda přistát, a nebo ne. Co se jídla týče, tak americké aerolinky nepřekvapili - a v každém letadle jsme jednou dostali na výběr, zda chceme sušenku (takovou tu ke kávě) nebo pár arašídů. Veverka: Ze závěrečného přistávání je mi zle ještě teď. Jinak jsem doma v kufru našla lístek, že se do něj mrkli. Ale myslím, že jen co nahoře objevili ten mokrý ručník, zase kufr zavřeli a ničeho se ani nedotkli. Až zas někam poletím, tak jedině s AF, byla to paráda.

Vítek: Klasicky málo krmiva, ale to není nic moc neobvyklého. Let měl hodinu spoždění v Atlantě, ale dohnali to. Také se mi zase hrabali v báglu. Lísteček ok, ale bylo to mokré skrz naskrz a potrhali mi popruhy na Gemmě. Bude to piplačka dát ji holčičku zase do pucu. Zdeněk: Na prvním letadle jsme měli tolik dětí, kolik jsem snad pohromadě neviděl ani v mateřské školce. Vedle mě se vytřídaly dvě, protože jejich mamka a taťka seděli rozděleně. Nejdřív tam seděla malá holka, co mě dostala, když si tam začla luštit sudoku (přitom jsem jí odhadoval tak na 4 roky). Vedle Julie zas seděl jeden mladý pár, co mamka svoje prtě prý asi 6krát za cestu kojila - nebo se aspoň snažila. Prý prcek občas koukal hodně hladově i na ní.

CA: Den sedmnáctý - San Francisco III Expedice se nám pomalu chýlila ke konci a my jsme jeli znovu pozdravit San Francisco. Mostem Golden Gate jsme se pokochali z jiné strany než před dvěma týdny a do konce jsme se po něm i projeli.

Město jako takové už jsme viděli předtím a po památkách už ani nebyly moc touhy, a tak zejména dámy iniciovaly nákupy. Během pár minut až hodin se ve třech lidech dá koupit 8 párů bot, cenově průměrně okolo 30 dolarů. Štaflík se v Adidasu doslova přezul, protože těm jeho starým už se dávno mělo říct sbohem. S Čerwem jsme byli svědky vícenásobné diskriminace (pohlaví, věk). V jednom nákupním domě nejen že dámy měly mnohem delší seznam obchodů s oblečením a obuví, ale H&M tam bylo dokonce jen se sekcemi Women & Children. S procházek mezi obchody nesmí být opomenut jeden pán se psem. Že na tom psovi stála kočka, by se ještě sneslo, ale dokážete si ještě na té kočce představit potkana? Po nákupech následovala jedna týmová aktivita: dávání auta do pucu. Po leštění skel i zevnitř by si málokterý náhodný kolemjdoucí troufal tvrdit, že není nové.

Pro večeři se skupinka vydala hledat mexickou restauraci. Najít ji nebylo nic jednoduchého, takže celkem bloudila a párkrát se zeptala na cestu. Nejvíc se osvědčil jeden chlápek, který nám nabídl, ať razíme za jeho autem, že nám hodí blinkr u správné odbočky. Když jsme mu dali najevo, že nemáme auto, nechal nás naskákat do nákladního prostoru a odvezl nás až na boulevard se stravovacími zařízeními. Za velkými pálivými mexickými porcemi to nebylo daleko.

CA: Den šestnáctý - Sacramento Sacramento nás mile překvapilo, asi by se dalo zařadit do hrstky(?) pěkných amerických měst. Někteří během dvou hodin, které jsme hlavnímu městu Kalifornie věnovali, zavítali do muzea železnice, jiní strávili více času v Kapitolu. Nebyli jsme připraveni na bezpečnostní prohlídky a měli u sebe nože. Ten Štaflíkův neobjevili nebo se jim nezdál nebezpečný, zato Čerw jim ho musel po dobu prohlídky půjčit. Samozřejmě jsme hned od začátku byli zvědaví, zda je možné zahlédnout guvernéra. Pán u stolečku v první hale nás jen nasměroval k mohutným dveřím, nad kterými se tyčí nápis Arnold Scharzenegger - Governor. Bohužel ani popovídání si se strážcem nepřineslo příliš nových informací. Sám nevěděl, zda je Arnie uvnitř - prý je tam párkrát do týdne, podle toho, co se v Sacramentu zrovna děje. Recepce se otevírala až o hodinu později, takže pro ten den žádný Terminátor. Při východu si nás jedna paní informátorka odchytla a ptala se nás, jak jsme dopadli. Prý se ji furt někdo táže a ona neví, co má odpovídat.

Při nákupu ve Walmartu jsme opět vzbudili pozornost svou nepřehlédnutelností. Jako by nás furt monitorovali. Jakmile jsme se oddělili, jedna zaměstnankyně hned volala na Veverku svou nerodilou angličtinou "Looking your friend? Looking your friend? They are there!". Štaflík se naopak setkal s velmi neprofesionální pokladní, která mu jako důkaz věku nad jednadvacet nechtěla uznat ani jedno z jeho IDček. Musel ji zastavovat, když dokumenty čapla a chtěla s nimi utíkat někam za vedoucí. Přesunuli jsme se k pobřeží nad San Francisco a hledání vhodného tábořiště nám poskytlo vskutku nádherné výhledy, trochu podobné Big Sur. Nejvíce nás zaujaly asi ptáci s dlouhými nohami a skoro stejně dlouhými zobáky. Večer byl uvolněný a stmelovací, neboť Štaflíkovy narozeniny se staly důvodem k party. Krom řady milých pozorností z Čech (ještě jednou díky) byl k dvaadvacetinám obdarován v polních podmínkách i dortem . Na oplátku se snažil hostit mikrobarem. Petr se ujal grilování a kdyby šla měřit rychlost, jakou ty hovězí plátky mizely… A jestli bylo něco, co celý večer kořenilo, pak to byli mývali, kteří nám občas přišli zamávat na pár metrů.

CA: Den patnáctý - Lake Tahoe Lake Tahoe, jedno z nejvýše položených, nejčistších a nejchladnějších jezer na světě, má opravdu co nabídnout. Za poznáváním nádherné přírody jsme se rozdělili do dvou skupin. Petr, Vítek a Lucka měli namířeno k Mt. Tallack: K tomu, abychom mohli zaparkovat auto, jsme projížděli úzkou silničkou, na níž byly nejprve zbytky a následně souvislá vrstva sněhu

s více či méně projetými kolejemi. Dvakrát se nám povedlo zapadnout a po vyproštění auta jsme usoudili, že to stačilo a že jej zaparkujeme přímo u silnice. Protože Petr s Vítkem měli mokré nohy, vydala se pouze Lucka směrem k původně vytyčenému cíli. Petr s Vítkem šli nejprve cyklostezkou a následně už pouze po silnici ve směru k vodopádu. Když nás přestala bavit chůze po silnici, vrhli jsme se ze svahu do volného terénu směrem k jezeru, kde vedla jakási silnička. Při přecházení sněhových polí jsme občas zapadli až půl metru, což bylo zvlášť příjemné v sandálích s bosýma nohama. Pak jsme opět šli po silnici až k vyhlídce, prohlédli si vodopád, "hrad" (lepší vila), a vydali se zpátky. Lucka už mezitím čekala u auta a líčila své zážitky se zapadanou cestou a opuštěným terénem: "Najednou jsem se ocitla v lese sama. První čtvrt hodinu jsem neustále vyhlížela medvěda za stromem, ale pak jsem si řekla, že určitě nečeká jenom na mě a vydala se na cestu vzhůru. Nejdřív jsem musela zfalšovat povolení pro vstup do parku. Načež jsem okamžitě ztratila cestu, protože od začátku byly půlmetrové závěje. Vyzkoušela jsem přesto jít dál po stopách někoho se psem, takže jsem se vyškrábala první kousek cesty, ale stopy náhle skončily. Tak jsem udělala aspoň pár kýčovitých fotek, naznala, že to bohužel nemá cenu a vrátila se zpět. Potom jsem se vydala na vedlejší trasu a skončila u malebného ledovcového jezírka Fallen Leaf Lake a tady jsem vegetila asi hodinku. Nikde nikdo, jen já, jezero, lesy a nádherné hory." Putování druhé skupiny začalo na parkovišti, ze kterého vedla cesta, po které bychom se dostali na začátek našeho trailu. Malý crash byl v tom, že ta cesta byla přehrazená závorou a za ní byla halda sněhu, skoro jako na MS v Liberci. Ale poté, co se odtamtud vyřítil jogger jenom v teniskách jsme si řekli, že to nebude tak hrozné a vydali se směrem dolů. Jenže to byl jenom začátek. Jako vždy by to nebyla naše skupinka, kdyby ji nepotkala nějaká legrácka. Došli jsme do kempu, našli jsme trail, vydali se po něm, ale co se nestalo? Cesta se nám ztratila. Hledali jsme všude, ale nakonec jsme se museli rozhodnout pro variantu, která by odradila nejednoho pána z útvaru rychlého nasazení. Obuti jen do botasek, s mobilem bez signálu a velmi malými zásobami jsme se brodili sněhem hlava nehlava, zapadali až po kolena, klouzali ze stromů a ulamovali otravné větve, které se nás snažili zabít. Jelikož výcvik máme skautský, nalezené medvědí stopy nám nezpůsobily skoro ani tik v oku. Ale protože všechny cesty vedou do Říma, nakonec jsme narazili na silnici vedoucí do druhého kempu a posléze na náš trail. Ještě předtím, než jsme na něj vyrazili, nás ale čekala docela příjemná chvilka (na rozdíl od toho lesa se sněhem). Vrcholem putování byla totiž přestávka na částečně zasněžené pláži. Stavba sněhuláka, frisbee a koulování se ve vodě obohacovaly náš plážový piknik. Po nabrání sil a odpočinku na pláži jsme se vydali na začátek našeho "celodenního" treku. Kdyby nebyly dvě hodiny odpoledne a my na konci neměli být v pět, asi by celodenní byl. Ale takhle jsme museli "smart verzi". Protože většinou platí: Pokud je cesta psaná na šest hodin (USA), Čech to zvládne za dvě. Zkrátka no problem. První atrakcí, kterou jsme cestou potkali, byl maják. Schválně, jak byste si ho představili vy? Vysoká bílá věž? Pecka. Tak to nevypadalo. Nevím, jestli máte někdo na zahradě kadibudku, ale pokud ano, určitě vypadá lépe než tento maják. Rozhodně si počkejte na dokumentaci. Krátkodobé zklamání z majáku nám ale vynahradila okolní příroda. Protože všude ještě byla spousta sněhu, byly stezky úplně opuštěné. Nepotkali jsme ani živáčka. Občasného společníka nám dělaly osamělé stopy, které jsme chvílemi potkávali ve sněhu. Cesta ubíhala příjemně, zastavili jsme se na pár výhledech a kochali jsme se pohledem na smaragdové Lake Tahoe, které bylo tak čisté, že i uprostřed byste zaručeně viděli až na dno.

Kdybyste se náhodou zaobírali otázkou, co bude dělat Štaflík, až jednu noc zmizí veškeré počítače ze světa, máme odpověď. Stane se krotitelem kachen. Pomocí balíčku svých sušenek naprosto zmanipuloval pár nebohých kačen, které kdyby mohly, snad začnou na molu tancovat i polku. Pro začátek umí na molo vyskakovat, soutěžit v běhu a skákat stylově do vody. Těsně před výstupem vzhůru jsme věnovali pozornost Vikings Home Castle a nedalekým vodopádům (Eagle Falls). To jsme ještě nevěděli, že druhá skupina nás pozoruje zeshora z vyhlídky na parkovišti. Večer na některé z nás padla mohutná únava, kterou jsme se rozhodli rozbít návštěvou nějakého stravovacího zařízení. Nejvíc na ráně byl mexický fast food, který nás mile potěšil přípravou čerstvých pokrmů a správnou mexickou atmosférou. Náležitě jsme se vyřádili u salsa baru, zejména Čerw zase nepřekvapil a vyzkoušel snad všechny omáčky a feferonky (pozn.: pak už ho nic nepálilo). Na dezert jsme skočili vedle do Starbucks. Z fast foodu do fast foodu, po americku. (Autoři: Afro, Lucka, Petr, Štaflík, Veverka)

CA: Den čtrnáctý - Mono Lake Den byl převážně přesunový . Na nákup jsme se zastavili v Bishopu, kde nás ve Vons překvapila paní pokladní, když nám jen tak dala elektronickou slevovou kartu, která v jejich obchodech sníží cenu asi o 10% a rovnou ji použila pro náš první nákup. V Mono Lake nežijí žádné ryby, protože je téměř třikrát slanější než moře. Ve čtyřicátých letech byly odkloněny čtyři z pěti přítoků jezera, aby zajistily vodu pro LA. Během čtyřiceti let poklesla hladina asi o třináct metrů a na povrch se tak dostaly neobvyklé útvary, tzv. vodní krápníky nebo tufy. Dnes už se pracuje na záchraně jezera, postupně se zaplavuje a v budoucnu tufy zase zmizí pod vodou.

Plánovanou návštěvu městečka duchů Bodie nám překazila uzavírka silnice, a tak jsme mířili přímo zase o něco výše do hor, k Lake Tahoe.

Poznámka: Doprovodné fotky v seriálovém vyprávění o putování po západě USA jsou od Čerwa a Veverky. Děkuji jim za svolení je publikovat.

CA: Den třináctý - Death Valley II Hned po ránu jsme se ještě vrátili na proslulou vyhlídku Zabriskie Point. Tentokrát měli nejen fotografové lepší podmínky pro kochání se neuvěřitelnou přehlídkou různých záhybů skal a jejich stínů.

Minihike v Golden Canyonu končil pohledem Red Cathedral a slovy: Afro: "To vypadá jak cesta, z který se nikdo nevrátil." Veve: "Je zajímavý, že stopy vedou jenom jedním směrem." Štaflík: "No jo no, Údolí smrti." Afro: "Nestraš." Afro: "Kde je Čerw?!" Údolí smrti toho nabízí opravdu hodně, my jsme stihli ještě: • • •

•

Harmony Borax Works - pozůstatky důlní společnosti, která ale neprosperovala dlouho, muly i dělníci brzy padli vyčerpáním Salt Creek Pupfish - jezírka s rybičkami, které se do oblasti dostaly už v době ledové a na rozdíl od ostatních živočichů přežily oteplování až dodneška Mesquite Flat Sand Dunes - Podle průvodce byla vzdálena od silnice 2 míle a podle Lucky (chybného překladu) byla 2 míle vysoká. Nakonec to bylo jen 30 metrů :-D, což je ale stejně dost. Většina z nás došla za první dunu, kde si udělala pár fotek a tím skončila, jenom Štaflík s Čerwem se odhodlali pokračovat. Po překonání dvou vrcholů byla nejvyšší duna už na dohled. Po přeběhnutí další písečné hrany jsme zjistili, že k cíli jich je dalších X, tak jsme naší cestu vzdali, udělali pár blbnoucích fotek a vrátili se. Sbíhání písečných kopců se osvědčila jako velmi dobrá a zábavná metoda pohybu v poušti. Mosaic Canyon se nakonec ukázal jako nejhezčí z navštívených kaňonů v údolí. První část bylo úzké koryto a na konci se otevřel nádherný výhled na červenožlutou stěnu - prostě nádhera.

Výškové a teplotní rozdíly znovu překonány, ubytováváme se v nádherném kempu u v Lone Pine u Diaz Lake. Jsme tam skoro sami, vítr nefouká, nabízí se nám pohled na Sierra Nevadu, vaříme další společnou večeři, spíme po pár dnech zase na trávě. Pohoda. (Autoři: Čerw, Lucka, Štaflík, Veverka)

CA: Den dvanáctý - Death Valley I V Death Valley bylo fakt vedro. Když jsme v Grand Canyonu mrzli a přáli jsme si teplo, ještě jsme netušili, co nás čeká.V nejnižším bodě na západní polokouli (86 m pod mořem) v Badwater - haha, jak výstižný název - byla jen samá sůl, skoro vyschlé superslané jezírko a odhadem tak 35°C. A to jsme tam byli teprv koncem b řezna, jak to tam asi musí vypadat uprostřed léta.

Dalšími zastávkami v Údolí smrti byl Natural Bridge (vč. suchého vodopádu) a Devil's Golf Course. Pláň hrudek krystalizované soli je to, kam chodí ďábel hrát golf.

Death Valley je pestré, není to jen o písku a soli. Ale třeba i o pestrobarevných minerálech a sopečném popelu, jak jsme se přesvědčili v Artist's Drive. Jak se blížil večer, sluníčko bylo postupně zakrýváno zvířeným pískem a vítr dával dopředu vědět, že se v noci na nás ještě vyřádí. Afro: "Tamhle asi někomu uletěla bunda nebo něc o tajkového. Bylo to velký a černý. " Veve: "Tam lítal velkej černej havran." --Veve: "Nevím, jestli budu spát venku. Při mém štěstí mi do spacáku vleze pavouk nebo škorpion." Čerw: "Prošel jsem 15 keřů a ani v jednom nic nebylo." Po návratu do kempu ne všechny stany byly na svých místech a my začali vymýšlet všemožná opatření, jak čelit poryvům větru - kameny do stanů, zátarasy ze stolu, auto jako barikáda… Nicméně i šílený vítr nám nebyl překážkou v tom, abychom si konečně uvařili společnou večeři z ingrediencí nakoupených v prvním týdnu. K tomu, jak míchat těstoviny, se postupně přišli vyjádřit skoro všichni. Vítek dokonce ohromoval experimentální metodou zjištování, jestli už jsou hotové. Dodneška netušíme, jak to z těch letících kolínek vyčetl.

NV: Den jedenáctý a půltý Po bujné noci v Las Vegas a hodině jízdy autem jsme během svačiny zjistili, že je nás o jednoho víc.

UT, NV: Den jedenáctý - Zion, Las Vegas Za krásami dalšího utažského národního parku jsme si přivstali. V Zionu jsme se rozdělili na dvě skupinky. Jedna vyrazila na procházku za vodopády (Emerald) a druhá tam, kde přistávají andělé (Angels Landing): Podle Vítkovy hlášky "Bude to v pohodě" jsme se připravili na nejhorší. Ale stejně nás cesta na vrchol překvapila. Téměř polovina trasy vedla v serpentýnách v kolmé stěně, druhá půlka ve stinném a větrném sedle. Když jsme se přiblížili k vrcholu, na obzoru jsme uviděli velký statný strom a zajásali jsme, že jsme u konce. To, co jsme spatřili na domnělém konci, nám vyrazilo dech. Před námi se tyčila stezka k opravdovému cíli naší cesty, která byla místy jen dva metry široká (Štaflík: "To je málo?" Čerw: "No když máš pod sebou osm set metrů kolmou stěnu na obě strany, tak docela jo."). V tomto adrenalinovém prostředí jsme se po řetězech dostali až na místo přistání andělů.

Společný piknik končil rozloučením s Davidem a Dášou a po výměně všech možných kontaktů jsme se vydali do města neomezených možností. Las Vegas. Nadšení z toho, že jsme vůbec nezabloudili, vyprchalo ve chvíli, když jsme zjistili, že úžasný motel Travelodge na hlavním boulevardu, u kterého jsme zaparkovali, není ten, který jsme si rezervovali. Žádosti o změnu rezervace nebyly vyslyšeny a ubytování na dvou místech zároveň se nám také platit nechtělo. Tak jsme odjeli za tím "pravým" - naštěstí překvapivě jen o pár ulic dál. Po ubytování jsme se vydali "za Číňanem", o kterém Vítek mluví už od začátky cesty. U Číňana je restaurace all you can eat na hlavním boulevardu, kde jak Čerwovi bylo přeloženo, si může nandat, kolik sní. Po hodinovém zápase s předkrmy, hlavními jídly, přílohami a dezerty jsme konečně vkročili mezi davy a kasína. Las Vegas je specifické tím, že vás strašně rychle nakazí svou atmosférou. O to těžší musí být pak ranní vystřízlivění. Hlavní ulice, příznačně nazývaná Strip, je jeden velký bar. Minimálně v tom, pokud vylezete ze zakouřeného kasína, na ulici nepoznáte, žádný rozdíl, tedy krom toho, že tam nestojí moc automatů. Po ulicích se trousí různé existence. Ženy se dělí do tří skupin - rozdělení podle Čerwa: 1) Špekaté ženské v hrozných šatech 2) Celkem normální, ale šíleně oblečené 3) Normální ženské (prázdná skupina). Muži by se asi také dělili, ale v zásadě se liší maximálně výběrem kasína nebo velikostí břicha. Cíle má většina stejné. Krom těchto dvou hlavních skupin se po ulici prohánějí různá individua. Jednu takovou specifickou skupinku jsme nazvali práskači, což jsou Mexičani, kteří nabízejí obrázky nahatých paní s telefonním číslem a veselým úsměvem. Protože jich jsou ale na ulici desítky, snaží se upoutat pozornost tím, že s balíčkem těch paní práskají o druhou dlaň v domnění, že to snad někoho přiláká. Málokdo ale paní sbírá jako hokejisty, a tak patrně z nouze kartičky strkají opravdu všem - i proti jejich vůli. Pak to vypadá tak, že nechtěný balíček hodíte na zem a když to udělá každý, tak se na každém metru čtverečným valí asi tisíc paní a jediný efekt to má ten, že pokud vám trochu kloužou boty, tak tady zaručeně hodíte smyka. Jinak je ale město celkem kosmopolitní. Za jeden večer jsme stihli projít New York, Paříž, Řím a Benátky, což se vám nikde jinde nepoštěstí. Nebylo by to ono si tady nevsadit nebo nezkusit své štěstí na jednom z mnoha automatů, proto jsme také vyrazili do světa, kde se peníze točí rychleji než zeměkoule. Asi jsme ale jenom malé ryby, protože poté, co jsme za svůj dolar vůbec nic nevyhráli, už nás to gamblování moc nebavilo. To ale nemůžeme říct o Čerwovi, ten to rozjel ve velkém stylu. Na ruletě.

Po půlhodinovém pozorování hracího stolu se Čerw se Štaflíkem odvážili a přisedli si. Po zkontrolování IDček a vyměnění peněz za žetony bylo vsazeno $10 na červenou. Shodou okolností a tisíce náhod padla toužená barva a hned jsme měli dvojnásobek žetonů. Dalších deset dolarů bylo rozděleno na číslo, řádku a čtveřici a naše oči postrkovaly kuličku k tomu pravému číslu. Druhá sázka a zase štěstí. Uhádli jsme řádku, sebrali žetony v hodnotě $70 a šli je vyměnit za cash. Tím skončil jeden velký hazard pro čecháčka v Las Vegas.

(Autoři: Afro, Čerw, Štaflík)

UT: Den desátý - Bryce Canyon, Coral Pink Sand Dunes Jakoby těch kaňonů nebylo málo, řeknete si. Vězte ale, že stále mají čím překvapit. V případě Bryce Canyonu, naší další zastávky, jsme byli okouzleni věžičkovými skalami, tzv. hoodoos. Fotky vám brzy ukážou nádherné, sněhem pokryté, červenooranžové útvary.

Průjezdem Red Canyonu jsme se dostali k našim prvním písečným dunám. Někdo si v Coral Pink Sand Dunes vyzkoušel běh pískem, jiní se pokoušeli o zajímavé akrobatické kousky. Jízda na čtyřkolkách ale zůstala pouhým snem.

Pokud někdy chcete zažít to pravé Psycho, zajeďte do vesničky, jejíž jméno si teď vůbec nepamatujeme. Což může být vaše záchrana. My jsme tam přespali. Začalo to ovšem velice nevinně. Znáte to, klasika. Přijedete, vezmete si klíče od pokoje, vyházíte tunu baťohů z auta, ten samý objem přemístíte do pokoje, pak dostanete hlad, třikrát se cestou ke dveřím zabijete (o ty baťohy), až se nakonec možná dostanete do restaurace. Afro s Veverkou měly touhu ochutnat pravý americký hamburger. Což nebyl zase takový problém. Problém byla spíše ta paní, co je nosila. Pokud si představíte kombinaci Calamity Jane z [Čundrkántryšou], zpěvačky Kratochvílové a Dana Nekonečného, bude to ještě málo bizarní. Paní létala rychlostí blesku, rozhazovala rukama mocněji než Afro (a to už je co říct), ke stolu zásadně tancovala přískoky a kečupy pouštěla na desku stolu ze dvou metrů. Kromě toho ještě flirtovala se Zdeňkem a vůbec ji nevadilo, že je asi o čtyřicet let starší než on. Ale to nebyl hlavní hřeb večera. A nebyly to ani hamburgery, které byly moc dobré, ani endless shrimps, které byly opravdu nekonečné (jako ten Dan), ale 3D pán, který sbíral nádobí tak, že mu ulička byla malá. Nejvíce ho ale vystihl Štaflík: "Teď se na něj ohlídneš a uvidíš sekáček na maso. Jenže ostatní ho neuvidí a ty nebudeš vědět, kdy ho máš čekat." Pán vypadal opravdu děsuplně. Tak jsme raději zaplatili a šli.Další maličkosti v podobě ucpaného záchodu, studené vody ve sprše, prokousaných dek v posteli a topení, které nás

ožehlo, už ve srovnání se strachem, kdy se otevřou dveře a bude tam ten pán, byly opravdu malichernostmi. A rána jsme se nakonec také dožili.

AZ: Den devátý - Glen Dam, Antelope Canyon, Horseshoe Bend Ranní probuzení bylo pro většinu překvapením, neboť večer nebylo vidět, že jsme ubytováni skoro až u přehrady. Ikdyž nás ráno probudily krátké přeháňky a během snídaně foukal studený vítr, nabízel se nám krásný výhled na Lake Powell a hory za ním.

Po důkladné prohlídce detektory při vstupu do Visitor Centra jsme si užili pohled z výšky na Glen Dam, jednu z největších přehrad nejen na Coloradu. V centru nechyběly samozřejmě interaktivní panely s informacemi a dětský koutek, který si Štaflík musel vyzkoušet, jak jinak.

Největší místní atrakcí je ale Antelope Canyon, který je spravován indiánským kmenem Navajo. Pokud má člověk štěstí a dostane se do kaňonu v pravé poledne, naskytne se mu příležitost vidět úžasnou hru světel v červených skalních průrvách. S námi si sluníčko trochu zahrávalo a zalezlo za mraky a známější Upper Antelope Canyon byl zrovna nepřístupný. Proto jsme se po zaplacení vysokého vstupného zanořili pod zem z druhé strany, kde vstup hlídá jiná indiánská rodina. I tak se zde fotografové vyřádili.

Některé přírodní úkazy patří k méně profláklým, ale vůbec jim to neubírá na dokonalosti. Myslím, že nikdo nebude protestovat, když do takové kategorie zařadíme i Horseshoe Bend. Meandr Colorada ve tvaru podkovy se pro někoho stal nejestetičtější scenérií, kterou tu dosud viděl. Dojem kazila snad jen písečná smršť a fakt, že většině fotografům se nevešla do záběru.

Po esteticky přírodně povznášejícím zážitku jsme se vrátili zpátky na zem do mekky amerického konzumu, do Wal-martu. Tentokráte Afro nezaujala megabalení všech možných výrobků, ale na první pohled naprosto běžná věc - igelitová taška. U nás je zvykem, že je na tašce napsáno, ať se používá víckrát, abychom šetřili přírodu. Ale v Americe je na ní nápis: "Šetřte přírodu a po použití vraťte tašku zpět do obchodu." A opravdu jste mohli vidět kontejner plný jednou použitých tašek… Ach ta ekologie. Cestu do Bryce Canyonu jsme se rozhodli zkrátit napříč národním monumentem Grand Staircase - Escalante. Knižní průvodce sliboval vyprahlou planinu, úzké soutěsky a různobarevné pískovce. Jízda po prašné Cottonwood Canyon Road s vyjetými kolejemi a četnými výmoly sice připomínala pěkné divoké rallye, ale pohled na okolní skály a v závěru i na skalní oblouk nám všechno nepohodlí vynahradil. Pár mil před naším cílem (2500 m. n. m) Afro: "Ty jo, to bílý venku, to je sníh nebo písek?" Ostatní: "Obáváme se, že sníh." Afro: "No ty vole…" Petr: "Tak to znělo fakt vážně." A opravdu. Venku v Bryce Valley mrzlo jak v Rusku za Studené války. Všude okolo sníh a my mířili do kempu. Drzý provozovatel kempu nám ovšem znemožnil umrznutí tím, že bylo zavřeno. A tak jsme se dostali do pohádky. Spali jsme totiž v motelu, který byl fakt luxusní, měl vlastní bazén, vířívku, rychlý internet, pračky se sušičkou, všude bylo čisto, krásně, no prostě nádhera. Po večeři, ke které byl konečně chleba, který chutnal celkem česky, jsme spokojeně hověli v pokoji a na stany, co mrzly na zahrádce auta, jsme si ani nevzpomněli.

AZ: Den osmý - Grand Canyon II Veverka s Luckou ráno vstává před šestou a snaží se nejkratší cestou dostat k okraji GC a vyfotit si východ slunce. Mapku necháváme v autě s tím, že nebude těžké to najít. Když pak bloudíme lesíkem a potkáváme srnky, ukazuje se, že tak úplně jednoduché to není. V jednu chvíli si vůbec nejsme jisté, kterým směrem je Grand Canyon. Nakonec se vynoříme u Visitor Centra a dojdeme k vyhlídce, která se nakonec ukáže jako ideální. Mrzneme, ale zážitek je to nádherný. Sluníčko rychle zaplavuje kaňon svými paprsky.

Ostatní mezitím sbírají důkazy, že v noci mrzlo. A daří se - ice tea, bunda, ze které bylo tvořítko na led a voda, která zmrzne dřív, než je zředěna džusem. Nezmrzli jsme, ale vyrazili jsme na výlet - počasí navzdory. Dámská část výpravy, která byla chvíli chráněna před mulami Štaflíkem se vydala křivolakými stezkami dolů do kaňonu s cílem navštívit Indiánskou zahrádku a Plateau Point.

Což se jim nakonec také vydařilo. Nicméně musíme vypíchnout pár detailů této dramatické cesty. Již od našeho nástupu na trail Bright Angel jsme byly pronásledováni mulami. Chvíli jsme se před nimi snažily utéct, ale bylo to prd platný, protože muly běhaly rychleji než my. Dokonce se zdálo, že chvílemi ty kameny přeskakují. Každopádně ti, kteří na nich jeli, se nenechali znepokojit ani slovy jejich průvodce: "Kdyby se vám zdálo, že mule uklouzla noha, tak to je v pohodě." Cestou jsme žádného smrťáka nepotkaly a před mulami jsme neunikly. Potupně jsme je musely pustit před sebe a pak se vyhýbat podezřelým zeleným hromádkám. (Každé ráno stojí mula na začátku své cesty a přemýšlí: "Už zase dolů, já se z toho po***u".) Kromě obligátních drzých veverek jsme potkaly spoustu zajímavých lidí, udělaly si piknik v Indiánské zahradě a vrhaly se z útesu na Plateau Point. Tam také Afro vzbudila docela rozruch, když se začala převlékat ze zimního do letního přímo uprostřed vyhlídky. Nedaleko stojící zaujatí turisté se hned začali ptát, odkud jsme a kam jedeme, a poté, co jim Afro řekla, že miluje Ameriku, jí ukázali pravý americký úsměv a cestou nahoru nás nikdy nezapomněli pozdravit.

Pro zdatnější skupinu začal sestup do Grand Canyonu v 8:15 výstupem z autobusu. Na South Kaibab Trail se vydalo celkem přibližně 15 lidí. Téměř současně s námi započaly cestu dvě staré dámy, které nás celkem předešly a postupně se vzdalovaly. V jedné čtvrtině sestupu byla skupina dobrovolníků (asi studentů), kteří opravovali cestu a dláždili ji. Přibližně ve stejném místě se nad námi vznášel krásný velký kondor. Dále jsme už potkávali pouze muly, menší skupinu odpočívajících turistů a proti nám stoupal opuštěný, těžce naložený, Afroameričan. Cesta končila hezkým tunelem, na který navazoval ocelový lanový most přizpůsobený ve středním pruhu pro chůzi mul, které svými kopyty do silných fošen vytepaly koryto. Dole na Coloradu kotvilo několik raftů. Někteří z nás sešli k řece, aby zjistili, že je ještě špinavější, než jak vypadá z dálky. Nedaleko od mostu byly pozůstatky staré indiánské vesnice (z 11.-12. st.). Následně bylo několik domů patřících ke stanici místních rangerů. V údolí bylo rozvedeno vodovodní potrubí, které zásobovalo jižní stranu ze zdrojů na straně severní. Cestou jsme toto potrubí (vzhledem k výšce odhadujeme tlak na 160 atmosfér) ještě několikrát potkali. Výstup jsme zahájili přechodem po druhém ocelovém mostě, který byl cca 500 metrů od prvního ve směru potoku Colorada. V tu dobu se nad námi vznášel vrtulník, který zřejmě něco mapoval nad hladinou řeky a vypadal jak vážka. První polovina výstupu vedla většinou úzkým údolím, kde jsme stoupali podle potoka, který se směrem vzhůru neustále zmenšoval, až se ztratil. Tento úsek končil výhledy na Plateau Point v oáze nazvané Indiánská zahrádka, kde jsme opětovně dobrali vodu a pokračovali společně s dívčí skupinou směrem nahoru. Celková délka trasy byla téměř 30 km a výškový rozdíl činil dvakrát 1500m.

Štaflík sdílel část cesty s dámami a pak se přidal k Davidovi s Dášou na vysněný let nad GC. V malém letadle (pro 21 lidí) jsme seděli v první řadě, což zajistilo nejen dostatek místa na nohy (v jiných řadách bylo místo tak akorát pro malé Japonky), ale i exkluzivní výhled na dvojici pilotů v nulté řadě. Piloti rozhodně nebyli nudní - kromě občasné komunikace s pasažéry a "horskodráhových" skoků pustili po přistání Dášu si "zapilotovat". Celkový pocit z třičtvrtěhodinového letu asi nejde pořádně popsat, ale určitě předčil očekávání. Večer jsme se stavili na pravé americké jídlo. Yes, hamburgers in Burger King. Dali jsme na doporučení a whooper byl fakt vynikající. Akorát Afro se trochu nezdálo, že by její junior menu zvládlo sníst nějaké dítě… tedy alespoň to české. Z ubytování ve Wawheep Marina vyzdvihněme snad jen sprchování. Na rozdíl od kempu v GC byly otevřené i po šesté hodině, ale 8 čtvrťáků (25c) se muselo platit taky. Když se Štaflík se Zdeňkem dozvěděli, že sprcha trvá 15 minut, rozhodli se, že se v ní nějak vystřídají. Připraveni se stopkami na mobilu naházeli mince, ale ani po všem možném bouchání nevytekla jediná kapka. Umyvadel zadarmo ale bylo dost. Během toho, co jsme se u nich celí myli a topili koupelnu, jsme přemýšleli, jaké by to bylo, kdyby zrovna někdo vešel. (Autoři: Afro, Čerw, Petr, Štaflík, Veverka)

AZ: Den sedmý - Grand Canyon I Předpověď na dnešek: přes den 14°C, v noci -11°C. Program dne: Vyhlídky na Grand Canyon Stabilita: V Čechách padla vláda Doprava: Kyvadlové autobusy s upovídanými šoféry Zábava: Kino IMAX (film o GC) Večeře: Grilované sladké brambory, lilky, hovězí, kuře Ubytování: D&D v motelu, Veverka s Luckou v autě, zbytek přimrzá ke stanům. Štaflík si dokonce obléká tričko.

(Autorka: Veverka)

CA: Den šestý - Joshua Tree Jdete na kempovou toaletu, zkusíte zatáhnout za kliku, ozve se "Moment!". Trkne vás, že Američan by řekl něco jiného, ale i tak to působí trochu mezinárodně. Proto vás překvapí, když vystoupí mladý muž se slovy "Dobré ráno!". V nejopuštěnějším kempu se seznamujeme s Davidem a Dášou z Brna, porovnáváme naše cestovatelské plány a ještě netušíme, kolik mil urazíme společně… Z kempu prcháme rychle, během noci vítr moc nepolevil a bláhově si myslíme, že v parku Joshua Tree to bude lepší. Vyvede nás z omylu hned první zastávka Keys View, která nabízí skvělý výhled, ale úsměv nám doslova mrzne na rtech, jen co vylézáme z auta. Ještěže silný vítr vane směrem z údolí, jinak bychom se hezky skutáleli dolů. Na delší výlet se vydáváme k opuštěnému zlatokopeckému dolu Lost Horse Mine a doufáme, že se neztratíme jako ten kůň.

Piknikujeme v Hidden Valley a tážeme se, zda toto místo nese název podle mizejících sendvičů. Rychlý vítr si poradil i s chleby v zákrytu. Poslední zastávkou v parku je Cholla Cactus Garden, kde si fotíme malé kaktusy. Průvodci varují, že přiblížení se k jejich trnům může zanechat nemilé následky. Někdy se jim totiž taky přezdívá jumping cactus. Loučíme se s Kalifornií a vítáme nový stát. Z dlouhé cesty pustou Arizonou vyberme pár postřehů: • • • •

Paní na benzínce se ptala, jestli jsme všichni jedna rodina, že jsme tak vysocí. Vjezdem do Arizony se většina naší posádky stala neplnoletými. Čerw nabízí v autě želé, které si zrovna koupil. Vítkovi utíkají zuby. Přestože je Arizona v jiném časovém pásmu, nemuseli jsme přeřizovat hodinky.

Do kempu u Grand Canyonu přijíždíme až v noci. Díky Davidovi s Dášou (D&D) máme zajištěné místo, kde si stavíme stany. I přestože nemáme teploměr, je nám jasné, že tahle noc bude mrazivá. Oblékáme si na sebe všechno, co máme. Někteří si připadají jako rypouši sloní, zvlášť když se nemůžou ani pohnout ve spacáku (například Veverka). Ale mráz je ve dvou tisících metrech nad mořem neúprosný, proniká i přes deset vrstev oblečení. Štaflík si ověřil, že v jeho novém spacáku lze i v garantovaných minus 7°C spát jenom v trenýrkách. (Autoři: Čerw, Štaflík, Veverka, Vítek, Zdeněk)

CA: Den pátý - Los Angeles Ráno jsme se probudili do deště. Naštěstí se vyčasilo, než jsme dojeli do centra. Pro náš triumfální příjezd ve stylu hollywoodských hvězd jsme zvolili příznačnou píseň od našeho slavného Jarka N. Američani by ji asi nedocenili, ale hvězdná byla dost. Procházku jsme zahájili ve stylu Sám doma: Ztracen v LA. Naštěstí jsme se ale všichni našli, a tak jsme mohli pokračovat dál, pošlapat si pár celebrit na chodníku slávy. K vidění bylo všelicos - od nabídek průvodců, přes pár bezdomovců až po chodícího Mickey Mouse a ostatní (někdy až příšerné) figurky. Na místě, kde superstar zanechaly stopy rukou a nohou, byl otisk i od Arnolda Schwarzeneggera. Příznačné na něm bylo to, že v roce 1994 sem napsal: I'll be back a to ještě ani nebyl guvernér Kalifornie, ale jen "béčkovej" herec.

První národní park jsme zachytli v tu nejvíce okouzlující denní dobu. Joshua Tree National Park nás před západem slunce fascinoval barvou žulových balvanů a skal a stromy, po kterých je pojmenován. O nich ale detailněji až v dalším dni… V mnoha kempech uvnitř

parku, včetně těch nejromantičtějších, jsme hledali ubytování, ale bohužel měli všude obsazeno. Obvolávání možných tábořišť je vždycky zážitek. Když už mluví bez španělského přízvuku, tak se představují jako [tůlejt]. Nakonec jsme ubytování našli jenže k tomu, abychom se k němu dostali, jsme museli překonat mnoho nástrah - projet nesčetně polních cest, včetně rolety, párkrát zabloudit a najít neexistující big tree. Jenže ani potom jsme neměli vyhráno. Kempík byl sice hezký a rozlehlý, ale s písečným podkladem. Což v kombinaci s vichrem dosahující rychlosti orkánu rozhodně není ideální prostředí pro stavbu stanů. A tak začal boj nanovo. Zkuste si někdy stavět stan ve tmě a mrazu,zatloukat kolíky do kamenné země, chytat stanovou plachtu nad svými hlavami a ještě mít při tom oči plné písku. Brnkačka to rozhodně nebyla, ale Svojsík by na nás byl jistě pyšný, protože jsme to fakt zvládli. Tedy až na Afro, která se snažila upoutat pozornost svým chechotem a kutálejícím spacákem poté, co s plným nákladem vystřihla kotoul letmo přes sud s ohništěm.

CA: Den čtvrtý - Piedras Blancas, Santa Barbara Po ranní frontě na záchod jsme vyrazili z kempu směrem na jih. První zastávkou byla úžasná restaurace Nepenthe, kterou jsme ale jenom prošli - nebyla otevřená, tak jsme aspoň zůstali na kafe v kavárně pod ní s krásným výhledem na Pacifik a hory kolem. Posílení ranní kávičkou, vyčerpáni psaním pohledů a deníků jsme z útesu vyrazili do Julia Pfeiffer Burns State Park. Zajímavostí tohoto parku byl přírodní vodopád padající přímo do moře. Krom toho tam byly k vidění i žaludy z jedovatého dubu, zbytek chatky původních majitelů pozemku a krásný rozhled. "Hele, kaktus na značce, to si musím vyfotit." Tak začala nekonečně dlouhá fotografická cesta za poznávacími značkami aut všech států USA.

Vrcholnou událostí dne však bylo setkání s rypouši. Asi se ptáte, co je takový rypouš zač. Halda špeku na útěku, která když už se rozhodne pohybovat, tak sebou pět vteřin mrská a minutu odpočívá. Mnoho z nich se nám snažilo imponovat svým krkáním, chrochtáním, funěním, odfrkováním ve spánku, chrápáním, kvílením, drbáním ploutví ručičkou. Po zraku a sluchu jsme byli nuceni zapojit i čich - to ve chvíli, když jsme míjeli lehce rozloženého rypouše oklovávaného kondory.

Protože jsme na oběd nechtěli setrvávat u oldschoolového rypouše, vydali jsme se o kousek dál na odpočívadlo za Hearst Castle. Už když jsme přijížděli, viděli jsme na parkovišti veverku, která zuřivě kličkuje před naším autem. V tu chvíli se vevnitř ozývaly hlasy, ať Vítek dává pozor a veverku nepřejede. Kdyby ty hlasy věděly, co přijde za chvilku, přejely by těch veverek hned pět. Krátce po vybalení svačiny se odevšad začaly vynořovat průvody veverek, jejichž jediným cílem bylo nás odstranit a získat naše jídlo. Jenže my jsme

se prostě nedali. Originálních nápadů, jak s nimi zatočit bylo víc než dost. Ovšem nejvíc se osvědčil Čerw: Oběd byl už skoro u konce a veverek okolo nás bylo opravdu hodně. Štaflík dostal nápad, že bychom mohli jednu obklíčit. Vybrali jsme jednu nejodvážnější a strategicky jsme ji zabránili v útěku do nejbližší nory. Nejdřív byla jenom lehce vyplašená, ale jak jsme se přibližovali, začínala být nervózní. Když jsme se přiblížili natolik, kdy zjistila, že je v háji, rozběhla se, zapištěla "Kamikaze!" a narazila Čerwovi přímo do boty. Po trojitém saltu s půlobratem dopadla na všechny čtyři a zmizela v nejbližší díře. Zbývající vzdálenost do LA jsme zvládli urazit ještě s jednou zastávkou a to v architektonicky zajímavém městečku Santa Barbara. Měli jsme chvíli pocit, že jsme se ocitli v Tunisu nebo Španělsku, protože všechny domy včetně honosné radnice jsou zde postaveny v maurském stylu. Den se chýlil ke konci a přestože jsme se chtěli mrknout ještě do přístavu, naznali jsme, že vlastně nemáme tuto noc kde spát. A tak jsme vtrhli do intenetové kavárny a během 30 minut provedli těžkou špionáž o možnostech v LA. Nakonec zvítězil již vyzkoušený motel Super 8. Poslední výzvou večera byla navigace druhým největším městem Ameriky. Té jsme se však zhostili na výbornou a o půlnoci už skoro každý chrupkal ve své postýlce. (Autoři: Afro, Čerw, Lucka, Štaflík)

CA: Den třetí - Big Sur Páteční zábava začala pěkně zostra. Vítek na začátku své pekelné jízdy nabral kamion dvakrát větší, než jsme byli my. Crash to nebyl, protože kamión stál a my jsme se jen pokoušeli odjet z parkoviště. Nějakou dobu poté, co jsme vyjeli ze SF, se nám na obzoru objevil Pacifik. Ale fakt pravej. Zdeněk prokázal pravou duši sportovce a jal se neohroženě vrhnout do jeho vln. Na tom by asi nebylo nic divného, kdyby nebylo těžce pod mrakem, dvanáct stupňů a lehce poprchávalo. Nicméně zvládl to bravurně. Alespoň z vytopeného auta byl ten pohled opravdu famózní. Z návštěvy Redwood State Park (pozor, neplést s národním parkem) bych vyzdvihl těžké rozhodování, zda se vrátit stejnou trasou, nebo risknout novou cestu na druhé straně břehu. Asi není velkým překvapením, že jsme se rozhodli pro brodění. Další cesta vedla překvapivě opět podél oceánu. Big Sur je v průvodcích popisován jako místo, kde je možné pozorovat sílu oceánu a divokou krásu přírody. Když Big Sur, tak Bixby Bridge. To je ten most, který uvidíte na všech možných fotkách z tohoto úseku kalifornského pobřeží. Chcete-li most poznat více smysly, proběhněte se po něm a přitom se snažte dohnat auto, které právě natáčíte při přejíždění mostu. Řidičské umění v Americe je zřejmě na vysoké úrovni. Zejména na dálnici jsou vidět řidiči, kteří zuřivě telefonují, což zahrnuje nejrůznější gesta. Druhou stránkou živé mobilní komunikace je ale to, že málo z nich drží volant alespoň jednou rukou. Téměř dokonalý den (až na smutné zprávy od rodiny Julie) jsme mířili zakončit první zkušeností s americkým kempem. Byl jednoduchý, levný, se základním vybavením - čistými (!) WC, skříňkami na úschovu potravin před mývaly a sudem na oheň, který jsme úspěšně využili ke grilování.

CA: Den druhý - San Francisco II Po motelové all-you-can-eat snídani a přivítání léta jsme vyrazili za do centra za krásami San Francisca. Začali jsme přístavem, kde se naší pozornost snažila upoutat hejna slunících se lvounů. Po odpočítávání mol jsme dorazili k tomu poslednímu, kde kotví historické lodě a škunery skrývající v útrobách různé muzejní exponáty. Pokochali jsme se výhledem nejen na obrovské stěžně , ale i na Alcatraz. Kdybyste si z nějakého nepochopitelného důvodu stále mysleli, že městská turistika nemůže být náročná, patrně jste ještě nebyli v San Franciscu. Výstup na Russian Hill nám poskytl podívanou na úsek Lombard street, nejklikatější ulici na světě. Mimochodem, nevíte náhodou, proč tam mají na každém druhém rohu prádelnu? Hledání přijatelné restaurace v China Town připomínalo tak trochu proplétání se labyrintem plným neobvyklých obchodů. Lidi, kteří nás míjeli, se sice za námi neohlíželi, ale my jsme si všimli nepatrného výškového rozdílu. Na oběd nás nalákala sklerotická (zjištěno později) paní s růžovým kloboukem. Kuchaři byli kouzelníci. Měl jsem první Kung Pao bez arašídů - na chilli papričky ale nezapomněli, to si s Čerwem budeme dlouho pamatovat. Kdybych měl ale popisovat, co dali do jídla Petrovi, asi by mi došla slova. Odpoledne jsme si chtěli zpestřit jízdou na kole po pobřeží. Když jsme vcházeli do vyhlídnuté půjčovny kol, většina z nás si byla jista, že odsud odjede přinejmenším na tandemu. Nicméně komunikace s obsluhou se ukázala trochu náročnější, než jsme čekali. Nakonec jsme se ubránili a nenechali si vnutit to, co jsme vlastně nechtěli - např. čtyřhodinovou vyhlídkovou jízdu kolem zátoky včetně návratu trajektem, protože to tak dělají všechny. Slečna nezapomínala připomenout všechny výhody trasy, kterou nám zvolila: přesně načasovaný relax v parku, zaručeně žádná zácpa na silnici, ale o kopcích se pro jistotu nezmínila. Odešli jsme bez kol, radši se projdeme pěšky. Abychom si odpočinuli od dlouhé chůze po silnicích a jiných asfaltových plochách, rozhodli jsme se jít část cesty ke Golden Gate Bridge po pláži. Pro středoevropana atrakce lehce nezvyklá, někdo zouval boty, někdo honil vlny, jiní se proháněli s šátkem, ale všichni měli všude spoustu písku. Naštěstí ani pláž netrvala věčně a konečně jsme dorazili k snad (?) k nejznámějšímu mostu na světě. Každý se fotil jiným způsobem, ale všichni s mostem.

(Autoři: Afro, Štaflík, Veverka)

CA: Den první - Přílet, San Francisco I Zdravíme ze San Francisca! Ale vezměme to pěkně po pořádku: Let z Albany do New Yorku nebyl kromě brzkého času odletu ničím výjimečný - snad jen stewardem, který se snažil upoutat pozornost svými doporučeními (typu "kuřáci si můžou zapálit venku na křídle, že jim klidně otevře"). Vždycky ale dodal "I'm just kidding" - to asi pro případ, kdyby to někomu nedošlo. V druhém letu se americké aerolinky předvedly svou pohostinností a za téměř sedm hodin letu jsme k jídlu dostali pouze minipytlíček arašídů. Kdo se usmál, dostal dva i tři. Aspoň, že jsem se mohl roztahovat na třech sedačkách a nabízel se nám nádherný výhled na různé krásy středozápadu - Rocky Mountains, Sierra Nevada… Ani jedno letadlo nemělo zpoždění - ba, vždy jsme přiletěli o 10 minut dřív. Tam jsme předpokládali necelé dvě hodiny čekání na první českou skupinu, která dorazila o více než hodinu později. To jsme jim ale museli říct, protože v letadle byli zmystifikováni a byl jim řečen špatný čas. Čekání jsme si krátili různě - já jsem například jezdil furt dokola airtrainem se snahou nafilmovat letadla. Důkazem toho, že se vlakem nemá jezdit příliš dlouho dokola, byla slova "Jdu pro Julii a Zdeňka, tak mi hlavně nikam neutečte." Jediný, kdo by v té chvíli chtěl utíkat, byl tak maximálně letištní zřízenec, který dosahoval polovině naší výpravy do pasu, holek nevyjímaje. Po prvních seznámení s rozvlněným Ciscem, pár kopcích a ručním otáčení cable car jsme zavítali do thajské restaurace. Vidina toho, že ginger tea bude něco podobného ginger tonic, který známe z Čech, je naprosto mylná. Pokud byste si chtěli někdy ginger tea vyrobit, vylouhejte tři pytlíky pigi čaje, nasypte půl pytle cukru a přidejte trochu zázvoru. Spolu s výrazným hlavním jídlem v arašídové omáčce (kde nudle zanikaly) vám to přijde, jako byste si u nás objednali něco ostřejšího (Katův šleh?) a zapíjeli ho pekelnou zálivkou. Nejpikantnější jídlo měl ovšem Čerw. Nejenže si nejdřív objednal kitchen místo chicken, ale jídlo, které mu přinesli, rozplakalo pomalu celý stůl. Čerw statečně spolykal všechny pálivé nástrahy a dokonce prohlašoval, že to bylo fakt dobrý. Kdyby ale tušil, co ho čeká následující den... (Autoři: Afro, Štaflík)