Ladislav Špaček
Rodina a škola Jan Mazanec Tmelem společnosti nejsou informace, ale pravidla chování Pokud dáme za pravdu předpovědím pesimistů, že rodiče mají na výchovu dětí stále méně času, pak jsou na školu kladeny čím dál větší nároky a zahrnují i požadavek naučit dítě společenskému chování. Na obecnější souvislosti propojení etikety a vzdělávání jsme hovořili s Ladislavem Špačkem, který řadu let působil jako pedagog i nyní je známý také jako autor televizního seriálu o společenském chování. Jste známý jako propagátor etikety. Co vás vedlo k tomu, že jste se společenským chováním začal zabývat hlouběji? Především působení ve funkci mluvčího prezidenta. Musel jsem se účastnit stovek nejrůznějších akcí včetně večeří u britské královny a v Bílém domě. U některých lidí jsem pozoroval, že mají problém nabrat si při rautu překládacím příborem šunku bez toho, aby jim aspoň jedno kolečko nespadlo na zem. Říkal jsem si, že tito lidé by potřebovali pomoci. A zatímco dřív byla etiketa určena jen pro elitu a postupně se rozšiřovala na měšťanstvo a podnikatele, dnes ji potřebuje téměř každý. Každý už někdy byl na podnikovém večírku nebo rautu a musel přemýšlet: Jaký uzel si uvážu na kravatě? Jestliže mám široký „žralok“, tak si musím uvázat windsor. Jak mám představit manželku, když se potkám s panem generálním? Není to v Česku, kde je kromě jiného zakořeněný určitý odpor vůči šlechtě, těžší úkol než jinde? Podle mě to není otázka národního naturelu, ale spíše záležitost tradice a také výchovy. Země, které měly silnou aristokratickou tradici (Anglie, Francie i Polsko), si na tom samozřejmě více zakládají. Kdežto například americká společnost nevznikla na základě tradic, nerespektovala původ, urozenost. Heslem bylo: „Všichni jsme na stejné úrovni, rozhodují peníze a schopnosti.“ Proto dnes v USA na letišti můžete potkat ženu, která nese kufr a vedle ní jde chlap a čte si noviny. To si u nás neumím představit. U nás stále přetrvává tradice galantnosti a úcty, která vznikla už v rytířských dobách 12. a 13. století, kdy se muži kořili ženám. Ovšem byla zkreslena padesátiletým obdobím totality, kdy se etiketa neudržovala na úrovni, protože ideálem byl muž v montérkách. Přitom ještě na snímku z Mostecké stávky 1931 mají všichni dělníci v davu bílé košile, kravaty a černé obleky. Neuvěřitelné! To byl tehdy běžný oděv. Náš pradědeček si v neděli vzal černý oblek, bílou košili, kravatu a šel do kostela a pak po promenádě. U nás prostě tyto tradice jsou a myslím, že stojí za to je obnovit. Souvisí téma etikety nějak s vaším původním povoláním – učitelstvím? Je to dobré téma pro povznesení společnosti. A co jiného by mělo být posláním učitele, než povznesení společnosti? Tím, že si osvojujeme jistá pravidla, stává se naše chování předvídatelné. Obrušujeme hrany, o které by se ti, kteří se s námi setkají, přirozeně zraňovali. A ze společnosti se stává snesitelná skupina lidí, která spolu může vyjít. Každý, i sebemenší projev zdvořilosti – pozdrav, úsměv – má svou funkci, protože vytváří
prostředí, ve kterém se žije příjemněji. A pokud se rozvolní pravidla společenského chování, pak se logicky rozvolní i vztahy mezi lidmi. Můžete uvést konkrétní příklad? Za 1. světové války byla klasickou zemí pánského odívání Anglie: pevné, masivní, vypracované vlněné obleky, většinou dvouřadové; silné spodní prádlo, trika pod košilí, večerní frak a pevné kožené boty. Po 2. světové válce začal trend směřovat k lehkosti, ležérnosti, pohodlnosti a kormidla oblékání se chopila Itálie. Zatímco britská konzervativní tradice přikazovala černý nebo tmavomodrý oblek, Itálie přišla s různými barevnými kombinacemi, objevily se lehké obleky a lehké boty. Dneska by už nikdo nevydržel nosit do jakéhokoli počasí triko, na něm bavlněnou košili, na něm vestu a ještě vlněné sako s krovkami. Tím chci říct, že kdysi lidé vydrželi určité těžkosti spojené s oblečením, protože to považovali za společenskou povinnost a nutnost. Dnes se už ani pod košilí nenosí nátělník, protože se stále pohybujeme ve vytápěných nebo naopak klimatizovaných prostorech. Komfort nám umožnil odkládat vesty a dlouhé spodky. Chodíme po chodnících nebo jezdíme v autě, takže nosíme lehké boty s tenkou podrážkou, nepotřebujeme masivní boty. Ženy už nenosí punčochy, muži nosí nepodšitá saka. Spoustu věcí si usnadňujeme. Naše společenská epocha jednoznačně směřuje k většímu komfortu, úspornosti, pohodlnosti a ležérnosti. A to ve všem. Mnozí to nejčastěji formulují jako „užívání si“ (už v tom samotném pojmenování cítíme jistou jazykovou ležérnost). Ale mnozí zejména mladí spatřují svobodu v tom, že třeba v USA lze na vědecké konferenci vystoupit v riflích a tričku. Považují to za přirozenější. Jenže on je rozdíl mezi přirozeností a buranstvím. A se svobodou tohle nemá moc společného – vždyť u nás tuto svobodu máte taky: ani tady vám nikdo neutrhne hlavu, když vystoupíte na konferenci v džínách. Na společenském chování je totiž důležité to, že je nikdo nemůže vymáhat. Pouze si vysloužíte jakýsi opovržlivý pohled lidí kolem. V tom je síla těch pravidel. Amerika, jak už jsem řekl, má jinou tradici. Když Evropan v Austrálii potká chlapa v saku a šortkách, je mu takové okázalé pohrdání některými pravidly směšné a řekne si: Chvála starému kontinentu. Když si někoho vážím, nepůjdu na konferenci v džínách. Tím dávám najevo svůj hodnotový žebříček. A naopak: do hospody s kamarády na výletě nepůjdu v saku. Jestliže se chovám ve všech prostředích stejně, tak mi chybí to, čem říkal Jean Piaget sociální inteligence – nedokážu své chování přizpůsobit prostředí, kde se nacházím. Jestliže poruším stylové roviny, pak nerozumím společenskému životu. Je to jako s jazykem: ten má několik vrstev – knižní, literární, hovorovou, obecnou a pak ještě další nižší vrstvy. A vy musím znát to rozvrstvení – rozlišovat, vycítit, kdy jak mluvit. Ovšem na to opět lze namítnout, že porušení pravidel znemožňuje vyniknout individualitě jedince. Naopak: vy své identitě umožníte vyniknout tím, že budete zdvořilý, dávat přednost dámám, chodit včas na schůzky, umět si správně počínat se stolním náčiním. Představte si, že přijdete do lepší restaurace na pracovní oběd s člověkem, kterému hodně záleží na tom, jestli jste solidní obchodní partner. A vy se pořád pozorujete, jste nejistý, nemůžete se soustředit na rozhovor s ním, a tak ho nijak nemůžete zaujmout. Sníte mu rohlík, který byl určený jemu. To není dobrý úvod prvního setkání. A přitom právě na dojmu z něj nejvíc záleží: on dostane stovku podobných nabídek ke spolupráci, ale vybírá si právě podle osobního setkání – když ví, že za oficiální nabídkou stojí okouzlující osobnost. Kdežto jestliže máte pravidla zažitá, tak na ně nemusíte myslet, a můžete dát prostor
své osobnosti. Mně osobně naopak etiketa osvobozuje, protože tak můžu přirozeněji konverzovat. Čím lépe pravidla ovládáme, tím méně na ně musíme myslet. Zkusme se nyní zastavit u oblasti výchovy a vzdělávání. Jsou dnešní mladí opravdu méně vychovaní, nebo je to jen tradiční nářek starší generace? „Dnešní mládež nemá žádné mravy: mlaská při jídle, skáče dospělým do řeči, nevstane, když vstoupí dospělý do místnosti.“ Víte, kdo je autorem? Aristoteles, kolem roku 330 před n. l. Takže vidíme, že jde o věčný problém: každé generaci připadá ta následující nezvedená. Ovšem zároveň je jisté, že dnes má mládež vše mnohonásobně jednodušší: menší děti se vozí do školy autem, nešlapou pěšky, děti doma nedělají domácí práce, a to ani na venkově. Mají na starosti jen sami sebe a svoji zábavu. Tím pádem je logické, že neustále hledají cestu k vlastnímu pohodlí. V jejich volném čase je nic nesvazuje, neomezuje, tudíž hledají cesty, jak se vyhnout omezení i v oblasti etikety. Má tedy nějaký smysl jim vykládat o pravidlech společenského chování? Když dítě doma vidí, jak se respektují určitá pravidla, tak to nápodobou odezírá a zakoření se to v něm, i když navenek dává najevo okázalé pohrdání. Můj syn „pro neřešitelné neshody se svým otcem“ utekl z domu v 16 letech. Teď je mu přes 30 a nedávno mi psal SMS: „Jsem na nějaké party, je tady chlápek, má frak a k němu černý motýlek. Že je to špatně?“ Já mu odpověděl: „Samozřejmě, k fraku se nosí bílý motýlek.“ Jistěže se puberťáci etiketě chechtají, protože to patří k dobrému tónu jejich generace. Ale existuje řada škol (například Kellnerova škola), kde žáci mají uniformy a chovají se jako mladí gentlemani. Je to samozřejmě věčné úsilí: jsou věci, které je prostě v jejich zájmu naučit musíte, i když to odmítají (stejně jako malé dítě musíte naučit jíst příborem), jinak vám to pak po letech vyčtou. Je povinnost starší generace předávat té mladší pravidla, hodnoty a shromážděné informace. My to dnes příliš redukujeme na informace, jako by na nich záleželo, jestli přežijeme. A přitom tím, co společnost opravdu stmeluje, nejsou informace, ale formy chování: že se lidi usmějí, pozdraví se, popřejí dobrou chuť, místo „otevři okno“ řeknou „mohla byste, prosím vás, otevřít okno“. Jak říkal Guth-Jarkovský: Slušnost je člověku vrozená, zdvořilosti se musíme učit. V rámci jakého předmětu se podle vás dá etiketa vyučovat? A mají školy o její výuku zájem? Při dnešní volnosti, kterou školy mají, mohou pravidla etikety zařadit kamkoli. Na základním stupni je v osnovách požadavek na výuku etiky – děti se učí, jak se učit žít s ostatními, jak se slušně chovat ke starším, k handicapovaným, jak řešit různé sociální situace. V rámci této výuky většina škol zařazuje i určitou nenásilnou výuku etikety, kdy si například učitel stanoví několik okruhů (jaká jsou pravidla společenského chování v dopravních prostředcích, u stolu, v rodině atd.) a děti se učí zvládat modelové situace. Existují nějaká speciální pravidla etikety pro školu? Ne. Pravidel etikety je v podstatě velmi málo (například že při setkání osoby společensky méně významné s osobou významnější vyplývá řada závazků – například, že ženu pouštíme do dveří), ale záleží na jejich tvůrčím uplatňování v různých situacích a prostředích. K učiteli by se měl ovšem žák chovat se stejnou zdvořilostí na ulici, ve škole i v kině. Do školního řádu se pouze vtělila navíc některá pravidla – například, že žáci zdraví učitele, což by ale měly vědět z domu. Co když se u dveří setkají mladý učitel a dvě (vyspělé) deváťačky. Kdo jde první?
Učitel. Hierarchie je jasně dána, je závazná a je důležité ji vyžadovat i kvůli tomu, aby se žák naučil vnímat jasné rozvrstvení společenských pozic. Kategorie učitel-žák je natolik jednoznačná, že je dobré ji uplatňovat. Pochopitelně někdy můžete udělat žert, pustíte ty holky a řeknete: „Dámy, prosím.“ Jim to zalichotí, a možná se začnou cítit jako dámy, a když se cítí jako dámy, tak by se neměly chovat jako uličnice. Jak moc podle vás záleží na oblečení učitele či ředitele? Slyšel jsem, jak nějací lidé byli za jedním ředitelem vyjednávat něco důležitého, a on měl na sobě sandály. Ten člověk si neuvědomil, jak společensky deklasuje nejen sám sebe, ale i ředitelskou funkci jako takovou. Být učitelem a ředitelem je určité společenské postavení, které mělo velkou společenskou vážnost. Možná, že ji dnes nemá i proto, jak se někteří reprezentanti tohoto z tradice ctihodného stavu chovají navenek. Když si večer pustíte televizi, očekáváte, že moderátor bude oholený, uhlazený, učesaný, v obleku. Pokud by tam seděl v tričku, se zelenou barvou na hlavě, tak vy těm zprávám nebudete věřit, protože si budete myslet, že je to silvestr. A stejně tak řediteli v tričku a kraťasech prostě nebudete jeho funkci „věřit“. Jestliže má reprezentovat určitou funkci, musí naplňovat očekávání, která se s ní pojí. Oblečení je něco, čím dodáváme funkci důstojnost: gesto, kterým dáváme najevo, co si o té funkci myslíme – jestli si jí vážíme, nebo jí pohrdáme. Jednou jsem se jako mluvčí prezidenta chystal na dovolenou, už jsem měl džíny a tričko, ale potřeboval jsem dojít do kanceláře pro poštu a noviny. Ale než abych šel po červených kobercích, po kterých kráčel Tomáš Garrigue Masaryk, takto oblečen, tak jsem radši poprosil sekretářku, ať mi obojí přinese. Připadal bych si, že dehonestuju nejen sebe samotného, ale i to prostředí. A to samé by měl cítit i ředitel. A teď opačný pohled: Měl by učitel mluvit do oblečení žáků či studentů? Přirozeně. Oblečení je přece nejviditelnějším projevem osobnosti člověka (viz přísloví „Šaty dělají člověka“), navíc vytváří první dojem – který nikdy nemáme šanci udělat podruhé. Sebegeniálnější člověk, když přijde špinavý a roztrhaný, tak nemusí dosáhnout toho, na co by jinak dosáhl. A to dětem musí někdo vštípit. A pokud to neudělají rodiče, tak to zkrátka musí udělat učitel. Učitel má dítě vést a vychovávat, a oblečení je součástí výchovy – toho, jak se dotyčný jedinec chová a vyjadřuje. A do výchovy snad přece učitel mluvit může. Rodina není nic statutárního: dítě si může pořídit každý, i slaboduchý, i člověk bez elementární představy o výchově – čili na tu rodinu tolik spoléhat nelze. Kdežto škola je instituce, společnosti si ji zřídila už ve starověku proto, aby bylo zaručeno, že další a další příslušníci společnosti budou přebírat dobré dary předchozích generací. Ovšem rodič dítěte může argumentovat jeho svobodou. To je opět vulgárně pojatá svoboda. Kdo jiný než učitel by měl zabezpečit, jak se žák „vyjadřuje oblečením“? Učitel na to má vzdělání (dokonce nejvyšší dosažitelné vzdělání) a zkušenost. Kdo jiný než učitel by si tohle riziko měl uvědomovat a měl mu čelit? „Škola bez kázně je jako mlýn bez vody“ – to řekl Jan Ámos Komenský v 17. století. Dítě přece vyžaduje určitá pravidla, musí mít pravidelný režim, kojenec pravidelně vstává, jí – a tento režim potřebuje k tomu, aby se vůbec vyznalo ve světě. Pokud mu vezmete ten řád, tak v něm budíme zmatek. Já jsem děti vychovával jako svébytné osobnosti, diskutoval s nimi a dával jim velmi mnoho svobody, ale přece nemůžeme rezignovat na to, abychom poučili dítě, jaké je vhodné oblečení pro určité prostředí. Měl by učitel od určitého věku žákům vykat?
Já jsem tykací typ, protože mi to přijde komunikačně jednodušší, komfortnější. Dětem na ZŠ z tradice se tyká, na SŠ bych vykal. Tam už dospívají do věku, kde prožívají vlastní identitu, k jejímuž rozvoji patří i to, že si uvědomují určitou odpovědnost. A vykání dává najevo, že už dotyčný není dítě, že už se nemůže chovat jako dítě, že už nemůže hrát o přestávce fotbal s hadrákem. Posiluje se tím jejich sounáležitost se světem dospělých. A může pak učitel po ukončení střední školy dovolit svým bývalým studentům, aby mu tykaly? Proč ne? Jako gesto na rozloučenou by mně to nevadilo. Už tu není závazek, vztah podřízenosti a nadřízenosti. Učitel tím dává najevo, že je považuje za své přátele. Už je to jen vzpomínka na společně prožitá léta. Jan Mazanec
