Cizinci, nebo menšina?
Jsou Vietnamci v České republice jen přechodnou migrační vlnou, nebo navždy zůstanou?
Vietnamští trhovci a dělníci tvrdí, že nepřijeli do naší vlasti zemřít, přesto pro ně jejich velvyslanectví žádá status národnostní menšiny. Jenže s tím je pak potíž, národnostní menšinou u nás mohou být podle zákona jen čeští občané. Další podmínkou je, že takové menšinové etnické společenství pobývá v České republice tradičně a dlouhodobě. Takovému společenství pak menšinový
statut umožňuje, aby uchovávali a rozvíjeli svoji odlišnou identitu. Kdybychom se však omezili jen na podmínku českého občanství, mluvíme jen o pár stovkách Vietnamců, protože původního vietnamského občanství se obvykle vzdát nechtějí a Česká republika dvojí občanství (až na výjimky) neumožňuje. Čeští Vietnamci jsou tedy vesměs v očích zákona jen cizinci a pracovní migranti. Přesto asi nikdo neočekává, že by desetitisíce těchto cizinců z Česka (na)jednou zmizely.
Pokud jde o nově příchozí Vietnamce, od roku 2007 jich v ČR přibylo více jak dvacet tisíc a stali se tak nejrychleji rostoucí cizineckou skupinou u nás. Jejich celkově odhadovaný počet 60 až 80 tisíc by tak zaplnil české krajské město. Opustí nás, nebo se stanou trvalou součástí české společnosti?
Uprchlíci na loďkách
1/8
Cizinci, nebo menšina?
Mimo 87 milionový Vietnam žije tři miliony Vietnamců, nazývaných ve vietnamštině Viet Kieu, te dy „sídlících v cizině." Ještě do pádu Saigonu do rukou Vietkongu v roce 1975 nebylo Viet Kieu víc jak 100 tisíc a žili ve Francii, bývalé koloniální metropoli, která Vietnam v letech 1887 až 1956 ovládala. Nyní jich tam žije trojnásobek a tvoří největší evropskou vietnamskou komunitu, ale nejvíc Vietnamců však žije v USA, kam uteklo zhruba 1,7 milionu osob. Po kolapsu Američany udržovaného jihovietnamského režimu tam našli útočiště boat people , tedy lidé, kteří prchali před Vietkongem na loďkách. Další desítky tisíc takovýchto loďkařů nakonec přijalo také tehdejší západní Německo a jiné západoevropské státy. Ve stejné době začínaly proudit desetitisíce vietnamských dělníků do zemí východního bloku. Ti se pak transformovali po roce 1989 na první stánkaře a trhovce.
Enklávy vietnamských emigrantů, ať již post koloniálních a utečenců z americké války nebo pracovních migrantů, tak najdeme rozsety po celé Evropě, USA, Kanadě, Asii i Austrálii. K vietnamské vlasti jsou pevně poutáni jemným předivem kultu předků, který je jedním ze stěžejních rysů konfucianismu, ale ten proniká i všemi dalšími věroučnými či etickými systémy (většinově se Vietnamci hlásí k buddhismu, menšinově ke katolicismu). Konfucianismus klade popředí rodinnou loajalitu s důrazem na pracovní disciplínu, vzdělání a poslušenství starším. V něm hledejme kořeny vietnamského (a čínského) pracovního a vzdělanostního úspěchu.
Viet Kieu dnes jsou obrovským penězovodem ze zahraničí do Hanoje. Ročně skrze ně přiteče 9 miliard amerických dolarů. A protože si zvykli na podmínky globalizovaného světa, lze s úspěchem předpokládat, že tam kde jsou, povětšinou zůstanou i v časech příštích.
Dělníci z turnusů
Vývoz pracovní síly představuje oficiální politiku Vietnamu od sedmdesátých let. Zpočátku tak byli vysíláni dělníci nejrůznějších profesí hlavně do zemí východního bloku. Jednalo se o statisíce osob pracujících ve výrobnách zemí RVHP. Drtivá většina vyslaných pracovníků se však po turnusech vracela. Po pádu východoevropského komunismu se pak měnili v
2/8
Cizinci, nebo menšina?
prospektory dalších migrací, jak ti, kdo zůstali, tak i ti, kdo se do Vietnamu vrátili. Jsou to právě oni, kdo tvoří základní kádr dnešních pracovních agentur působících ve Vietnamu i v Česku.
Od roku 1994 však export vietnamské pracovní síly nesměřuje ani tak do Evropy, jako do Jihovýchodní Asie. Podle oficiálních vietnamských údajů, v polovině roku 2006 pracovalo v zahraničí přes 400 tisíc pracovníků v padesáti zemích světa. Hlavními importéry jsou Malajsie, Tchaj-wan, Japonsko a Jižní Korea. Celosvětová krize počet oficiálně vyslaných pracovníků snížila. V první polovině roku 2009 tak bylo vysláno podle vietnamského ministerstva práce jen 33 435 pracovníků, a tak letos stěží dosáhnou plánovaných 90 tisíc. Podle údajů organizace CAMSA (Koalice proti modernímu otroctví v Asii) se vlastně jedná o specifickou formu obchodu s lidmi, protože v mnoha případech jsou tito pracovníci fakticky prodáni k práci v otrockých podmínkách.
Do bývalého Československa začali Vietnamci přicházet již v padesátých letech, zejména děti postižené válkou spolu se studenty, učni a stážisty. V sedmdesátých a zejména osmdesátých letech přišlo v rámci dohod RVHP a Vietnamu tisíce migrantů nasazovaných zvláště do těžkého průmyslu. Nejvyššího počtu asi 30 tisíc osob dosáhli v letech 1980 až 1983. Mnozí pracovní migranti začali také obchodovat v šedé ekonomice pozdního socialismu a nabízeli nedostatkové džínsy a digi. Po roce 1989 se za nimi vypravili do Československa i rodinní příslušníci a v roce 1993 se k nim přidali další tisíce Vietnamců z bývalého východního Německa, kterým nově sjednocený německý stát zrušil smlouvy z období NDR a nabídl jim při opuštění území finanční kompenzaci. Větší množství Vietnamců se též přistěhovalo z Polska (část Vietnamců, kteří mají trvalý pobyt v ČR, ve skutečnosti pobývá v Polsku) a z Maďarska, kde museli v maloobchodě čelit silné čínské konkurenci. Česko se tak stalo vlajkovou lodí vietnamské nové emigrace v Evropě.
Jako zrnka rýže
V posledních třech letech přicházejí Vietnamci do ČR především na podnikatelská víza, a pak s živnostenským listem pracují za pásem továren a montoven. Jejich víza a práci zařizují spolupracující vietnamské a české agentury. Nejsou tedy vysílání oficiální státní vietnamskou pracovní kanceláří. Ta naposledy nabídla 2500 kvalifikovaných dělníků. Namísto toho přijelo dvacet tisíc „podnikatelů"...
3/8
Cizinci, nebo menšina?
Proč právě Česká republika? Vietnamci jezdí do Čech, protože už jich je tu hodně, Češi jsou hodní a zákony jsou hloupé, uvádí spontánní odpověď vietnamského mladíka ve své studii vietnamistka Eva Pechová (Migrace z Vietnamu do ČR v kontextu problematiky obchodu s lidmi a vykořisťování, 2007). Význam tvrzení „Češi jsou hodní" pak ilustruje citací z česko-vietnamské konverzace, vydané Vietnamci v ČR:
• Prosím, mohl/a byste otevřít motor? Vašemu autu teče hodně oleje.Zaplatíte pokutu 1000 Kč.
• Prosím, buďte hodný. Tady máte 300 Kč.
Úplatní lidé jsou tedy hodní a v tomto smyslu je Česká republika vskutku šťastnou zemí, rájem. Tak je Česko líčeno i náboráři pracovních agentur ve Vietnamu, kteří prostým venkovanům také tvrdí, „že počasí je v Čechách moc příjemné a že Česká republika je tak krásná, že to ani ve snu nemůžeme vidět" (Vietnamští dělníci a dělnice v českých továrnách, La Strada, 2008). Nově příchozím se pak musí zdát jako zlém sen realita nuzných výdělků za nekonečnou práci, ze které stěží mohou splatit dlužnou částku v průměru asi 12 000 amerických dolarů. Tu jejich rodina zaplatila za zprostředkování víz a práce agentuře. Agentury přitom často odmítají vysvětlit, jaké povinnosti z zakového podnikatelského víza vyplývají. Na otázku, zda má živnostenský list a registraci, jeden z respondentů z výzkumu společnosti La Strada odpověděl: „Ne, nemám, protože jsem drobný podnikatel."
V druhé polovině roku 2008, kdy začínalo propouštění agenturních pracovníků z českých továren v důsledku krize, nábory ve Vietnamu stále probíhaly. Agentury proklamovaly, že Česko je průmyslová země a práce je dostatek.
Plísňáci, slepice, rýže
4/8
Cizinci, nebo menšina?
Vietnamci u nás se sami nazývají xu moc. Moc znamená plesnivý a výraz xu je jazykovým specifikem Vietnamců v ČR, kterému jiní Vietnamci nerozumí. „Plesniví", prý proto, že tu jsou tak dlouho, až na nich vyrůstá plíseň. Výraz xu údajně vznikl z českého slova „Vietnamců", jehož koncovka je pro Vietnamce natolik výrazná, že se podle ní začali nazývat. Nově příchozí jsou pak hanlivě označování jako qa - tedy slepičí, hloupí a naivní. Dalším pejorativním výrazem je thoc - zrnka rýže - tedy venkované a křupani. Existuje i nepříliš lichotivé pojmenování v češtině: „banánové děti" - za ty jsou označované asimilované, vesměs v Česku narozené, vietnamské děti. Ty již pořádně vietnamsky neumí, protože byly vychovány českými paními na hlídání.
Vietnamci nabývají občanství ČR řádově v desítkách osob ročně. Konkrétně od roku 1993 nabylo českého občanství celkem 799 osob vietnamského původu. Uvedl to Andrej Sulitka, který po léta řídil sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, na dubnovém semináři Kulturní konflikty a lidská práva na Právnické fakultě UK. Podle něj je tedy mylné tvrzení předsedy Česko-vietnamské společnosti Marcela Wintra, že tisíce Vietnamců mají již občanství ČR a žijí v českých zemích trvale usídleni, takže Vietnamce je třeba uznat za oficiální národnostní menšinu ČR.
Česko-vietnamská společnost je jednou z předních organizací, která se zaměřuje na pomoc příslušníkům vietnamských komunit. Předseda Winter na webových stránkách organizace dne 24. března 2008 informoval, problém národnostní menšiny byl i jedním z témat, která předložil předseda vlády Vietnamské socialistické republiky Nguyen Tan Dung při setkání s českým premiérem v Praze. V textu pod názvem „Vietnamci mají být národnostní menšinou" Marcel Winter uvádí: „Premiér VSR Nguyen Tan Dung oficiálně požádal našeho předsedu vlády, aby byli Vietnamci žijící u nás uznáni za národnostní menšinu, se všemi právy i povinnostmi s tím souvisejícími ... Vietnamci - oproti všem jiným cizincům žijícím u nás - si zde zakládají své rodiny, neboť našli u nás svůj druhý domov. Važme si toho, pomáhejme jim a veřejně vyzývám naše legislativce i poslance, aby konečně navrhli a následně uznali Vietnamce žijící u nás, jako národnostní menšinu ...". Následně byl i z oficiálních českých politických míst vysloven požadavek, aby vláda České republiky učinila příslušné prohlášení.
Navzdory požadavku předsedy vlády Vietnamské socialistické republiky česká vláda Vietnamce za národnostní menšinu neprohlásila. Důvod je nasnadě. Exekutiva nezná takovou možnost správního rozhodnutí, vláda nevydává žádné menšině „doklad" o uznání za národnostní menšinu. Ostatně, zákon o právech příslušníků národnostních menšin (dále jen „menšinový zákon"), který schválil Parlament ČR v roce 2001, stanovuje, že národnostní menšinu tvoří občané České republiky, hlásící se k jiné než české národnosti, kteří mj. tradičně a dlouhodobě
5/8
Cizinci, nebo menšina?
žijí na území České republiky. Znamená to, že nová menšinová společenství, která vznikají v důsledku novodobých migrací, o čemž svědčí i přítomnost Vietnamců v České republice, nelze zahrnovat do kategorie národnostní menšina.
Rovněž Evropská charta regionálních či menšinových jazyků, kterou Česká republika ratifikovala a je pro nás závazná od 1. března 2007, stanoví, že výraz regionální či menšinové jazyky označuje jazyky, které jsou „tradičně užívány na daném území státu občany tohoto státu, kteří tvoří skupinu početně menší než ostatní obyvatelstvo státu ...". Významné je, že tento dokument také explicitně stanoví, že výraz regionální či menšinové jazyky „neoznačuje dialekty úředního jazyka (jazyků) státu, ani jazyky migrantů". Evropská charta regionálních či menšinových jazyků představuje evropský standard, z něhož jasně vyplývá odlišnost vymezení pojmu národnostní menšina (ve smyslu tradičně usídleného menšinového společenství) a nových menšin (etnických skupin soudobých imigrantů).
Na výzvu předsedy vlády Vietnamské socialistické republiky při návštěvě České republiky v roce 2008, aby Vietnamci v České republice byli uznání za národnostní menšinu, reagovala ovšem česká strana tím, že se rozhodla zvát na jednání poradního orgánu vlády pro otázky týkající se národnostních menšin a jejich příslušníků - Rady vlády pro národnostní menšiny zástupce vietnamské komunity, a to jako hosta. Nepovedlo se však dosáhnout toho, aby šlo o zástupce vietnamských občanských aktivit. Zastoupeni jsou ti představitelé Vietnamců, kteří mají v první řadě podporu Velvyslanectví VSR v Praze.
Dojná kráva
„Vietnamská komunita je pro státní správu jako dojná kráva. Brát od vietnamských obchodníků úplatky, nebo je přímo okrádat, je mezi celníky, policisty a úředníky považováno za normální, protože oni přece okrádají nás, tak my okrádáme je," říká právník Václav Láska, bývalý příslušník Úřadu finanční kriminality a ochrany státu (ÚFKOS). Láska v letech 2004-7 obhajoval několik vietnamských klientů, obviněných z podvodů konkurenční vietnamskou skupinou. „Uvnitř jednotlivých skupin jsou k sobě Vietnamci maximálně solidární a platí dané slovo. Pokud ale mezi skupinami vypukne spor, je to konflikt krutý a nemilosrdný," dodává bývalý policejní vyšetřovatel. Spory se prý týkají hlavně trhoveckých teritorií a mají dopad i doma ve Vietnamu. „V Praze-Holešovicích dal jeden Vietnamec druhému facku. Za pár dní pak násilníkova bratra někdo zmlátil v Hanoji," uvádí Láska.
6/8
Cizinci, nebo menšina?
Problematický je rovněž transfer peněz rodinám a partnerům do Vietnamu. Podle Lásky policie často najde způsob, jak do transferu vstoupit a penězovod zablokovat z důvodu obvinění z praní špinavých peněz. Většina transakcí se proto děje v hotovosti. To však přináší další problémy. Hotovost je často terčem celních a policejních razií a opakovaně se stalo, že větší část se údajně ztratila. Jedná se přitom o mnohamilionové částky.
Obavu z osudu nově příchozích Vietnamců, povětšinou chudých rolníků ze středního Vietnamu a delty Rudé řeky, vyjadřuje rovněž Eva Pechová, vietnamistka, která v nově založeném klubu Hanoi uskutečňuje projekt Integračního vzdělávání vietnamských migrantů v ČR. „Za poslední tři roky se ta komunita posunula úplně jinam... někdo si z toho udělal byznys a přichází migranti, kteří tu nenajdou uplatnění. Jejich situace je pak zoufalá a mohou se uchýlit i ke kriminální činnosti. Z toho mám obavu, u české veřejnosti to může vyvolat vlnu xenofobních nálad. Přicházejí s žádostí o asistenci i do našeho klubu, my jim však nemáme, jak pomoci. Práci pro ně nemáme, oni česky neumí a mají živnostenský list."
Země snů
Rozruch vyvolal ve vietnamské komunitě filmový dokument Martina Ryšavého „Země snů", který byl natočen s podporou klubu Hanoi a byl letos v květnu uveden v České televizi. Zachycuje situaci Vietnamců, kteří se zadlužili za zprostředkování cesty do ČR , přijeli s přehnaným očekáváním, ale bez znalosti jazyka a prostředí, a stali se zcela závislými na zprostředkovatelské agentuře a jejím tlumočníkovi. Filmový štáb mapoval příběhy vietnamských dělníků, kteří upadli do velice těžké životní situace v důsledku své neinformovanosti, provozních úspor podniků a nenasytnosti neseriózních pracovních agentur. Zároveň se snažil dopátrat, jak je možné, že se lidé vůbec mohli ocitnout v takové situaci. Děje se to ve státě, kde přece existují zákony o zaměstnanosti. Proto se snažili získat vyjádření kompetentních českých úřadů, právníků a dalších osob. Štáb natáčel i „názory příslušníků vietnamské komunity v ČR, kterých se celá situace nedotýká osobně, avšak přispěli vysvětlením z vietnamského zorného úhlu", uvádějí tvůrci filmu.
Na dokument ostře zareagoval přeseda Česko-vietnamské společnosti Marcel Winter, který v tisku obvinil tvůrce filmu i Klub Hanoi a organizaci La Strada z poškozování vietnamské
7/8
Cizinci, nebo menšina?
komunity a z toho, že jsou v „žoldu" ministerstva vnitra. Ti považují takováto obvinění za absurdní: „Občanské sdružení Klub Hanoi nikdy ve své historii nezískalo peníze od Ministerstva vnitra - toto tvrzení se nezakládá na pravdě." Za úsměvné považují v této souvislosti, že Ministerstvo vnitra nedávno zamítlo projekty Klubu Hanoi na výzkumné šetření mezi vietnamskými školáky a na školení učitelů, kteří pracují s vietnamskými dětmi. Toto šetření mělo probíhat ve spolupráci s městskou částí Praha Libuš. „MV pro nás tedy není finančním zdrojem, přestože jsme o to v některých případech stáli," prohlašuje Klub Hanoi.
Film Martina Ryšavého „Země snů" měl být původně odvysílán také ve vietnamské televizi. Teprve poté tvůrci dokumentu zjistili, že vysílání takto otevřeného filmu ve vietnamské televizi je prostě nemožné.
V Praze-Libuši již podle Pechové vznikají vietnamské dětské gangy. „České paní na hlídání jsou v Praze, na rozdíl třeba od Karlovarska, hodně drahé a hodně rodin si je nemůže dovolit. Děti pak bezprizorně bloumají ulicemi a experimentují s drogami."
8/8
