Kapitola 9: Zrada Černovlasý muž se před ním zjevil zničehonic, jako přízrak. Zdola se ozvaly zděšené hlasy. Malá Susan právě uháněla po dřevěném zábradlí po všech čtyřech jako zvíře. Na jeho konci se prudce odrazila a po hlavě vletěla do pokoje. Přistála na nohou, ignorovala křupnutí spadané omítky pod botami a vyděšeně pohlédla na bezvládnou Mandy ležící na Alexově posteli. Vedle ní seděl Joel a tiskl jí prsty ke krku. Alex stál nad ním, zoufale mu pohlížel přes rameno. „Co se stalo?“ vykřikla, když zahlédla na polštáři krev. „Nemá pulz,“ zamručel Joel. „Tak udělej něco! Vždyť nám tady umírá!“ „Uklidni se, Alexi. Christino!“ Rudovláska vystoupila z houfu, který se utvořil u vyrvaných dveří, překročila práh a stanula vedle postele. „Musíš vstoupit do její mysli,“ pronesl černovlasý. Temně zavrčela jako zvíře. „Proč bych to měla dělat?“ Alex se na ni zuřivě podíval. „Protože je pro nás důležitá!“ „Ne, je důležitá pro tebe.“ „Christino, jestli Mandy zemře, nebudeme mít žádnou šanci ji proměnit kdežto oni ano, a ty to víš. Pokud se stane jednou z nich, jsme jako druh vyřízení.“ Dívka mu dlouze pohlédla do očí. Chvíli sváděli oční souboj, ale poté rudovláska zaťala pěsti a pokynula mu rukou, aby jí udělal místo. Joel vstal a ustoupil, zatímco si sedala. Vzala Mandyinu hlavu do dlaní. Na okamžik zaváhala, ale pak se sklonila a přitiskla své čelo na to její. Ocitla se v černé temnotě dívčiny mysli. Normální člověk by vůbec nic neviděl, ovšem ona ano. Šedozelené oči zasvítily ve tmě. Tělem jí proběhla křeč, když nasála upírův pach smísený s vůní čerstvé krve. V hlavě jí zadunělo slábnoucí tepání života. Rozběhla se vpřed, vedena nadpřirozeným smyslem, s nímž dokázala vycítit přítomnost upírů a lidí. Po pár desítkách metrů ho spatřila, i když stále hleděla do tmy. Klečel v kuželu světla na šedě dlážděném chodníku - který z obou stran mizel v černotě tak, až to z té dálky vypadalo, že se jen tak vznášel -, otočen k ní zády, skloněn nad vyhasínajícím zdrojem života. Byl až příliš zaneprázdněn vysáváním umírající dívky, takže v samé extázi rudovlásku nevycítil. Neměla čas ani nervy na přeměnu, zaťala tedy silně pěsti a řítila se vpřed. Hnána nenávistí a touhou po krvavé pomstě se se zvířecím řevem vrhla na nechráněného upíra. Postřehl její přítomnost v posledním zlomku vteřiny. Rychlostí světla pustil bezvládné tělo, vstal, otočil se a současně se rozmáchl pravou paží. Christina dobře viděla jeho pohyby, i když to muselo pro normálního člověka vypadat jako hýbající se šmouha. Přesto uhnula před úderem o setinu sekundy později, než by měla. Ozvala se tupá rána. Zasáhl ji přesně do hlavy, spánkem jí projela ostrá bolest. Rána ji odhodila o pět metrů dál. Ve vzduchu se však mrštně otočila a dopadla na všechny čtyři. Rychle zvedla hlavu. Po levé straně jí hojně tekla tmavá krev, ve vlasech nad uchem jí zela obrovská díra. Zajisté měla zlomenou spánkovou i klínovou kost. Avšak zničehonic se rána začala zavírat, roztrhnutá kůže se pomalu spojila a za chvíli už po ní nezbylo ani památky. Zůstala jen krev, zasychající na tváři a ve vlasech. Upír na ni hleděl, trochu překvapen, trochu vyveden z míry, že mu překazila hostinu. Pozorně sledoval její pohyby, když vstávala - člověk by viděl jen dvě zářící oči stoupající vzhůru - a když spatřil v jejím pohledu onu zuřivou nenávist, ušklíbl se. „Christino. To je ale překvapení, jak se ti vede? Vidím, že ses přece jen stala -“ „Co tu děláš!?“ zařvala. Uchechtl se. „Nevidíš snad? Beru si to, co je mé.“ „Není tvoje, je naše! Alex ji vystopoval mnohem dřív než ty.“ „Jistě. Kdyby ovšem nebyl Alex tak zvědavý a nezahálel, už mohla být jednou z vás. Viděla jsi ty modřiny na jejím krku? Jsou ode mne. Skoro jsem ji měl, ale už jste byli příliš blízko. Musel
jsem ustoupit. Boj s váma všema by totiž byl až příliš riskantní.“ Potěšeně se usmála. „Bojíš se nás, co?“ Lhostejně pokrčil rameny. „Vašeho vůdce se lepší nepodceňovat. Přece jen má v krvi čtvrtinu mé DNA. Navíc, pokud by se mi cokoliv stalo a já byl, čistě teoreticky, nějak zraněn či oslaben, má smečka by se rozpadla. Je to jen banda stupidních upírů, kteří se řídí zvířecím pudem a žízní po krvi. Poslouchají mě jen proto, že jsem První. Takhle by se rozutekli mrknutím oka a vyhlazení vašeho druhu by bylo téměř nemožné.“ „Ten tvůj hasky ti pěkně zmařil plány,“ pronesla klidně. „Vampýr je jen pes. Sice upíří, ale pořád pes. Jeho pudy jsou mnohem zuřivější a divočejší, takže se neumí ovládat. Jen nechápu, proč tehdy Joela nesežral celého. Ještě teď mám chuť mu rozdrásat břicho, když si na to vzpomenu.“ Chvíli si mlčky hleděli do očí. Najednou Christina rozzuřeně zavrčela. „Dost tlachání, bojuj se mnou!“ Upír se zasmál. „Snad si nemyslíš, že mi můžeš něco udělat?“ „To si teda myslím!“ Odrazila se a vletěla do kuželu světla. „Ty ses vůbec nezměnila. Pořád jsi taková hloupoučká, jakou si tě pamatuju z dřívějška.“ Chytil ji za zápěstí a lehkým stisknutím ho zlomil. Ozvalo se hlasité křupnutí. Poté s ní jako s pytlem mocně udeřil o chodník, až s ohlušujícím rachotem podélně pukl. Zapraskaly kosti. Dívka zůstala nehybně ležet ve vytvořené díře a zalapala po dechu. Zajisté měla zlomenou páteř. Z koutku úst se jí spustil pramínek krve. Tmavovlasý pozvedl pravou nohu a šlápl jí na prsa. Ozvalo se odporné chrupnutí, hrudník se výrazně prohnul. Dvě tři žebra se přelomila v půli a za doprovodného trhání částečně vylezla ven z těla. Většina z nich však vnikla do plic a probodla je skrz naskrz. Rudovláska bolestně zaťala čelisti, ale nevypustila ze sebe ani hlásku. Uznale pokýval hlavou. „Působivé. Ten, kdo tě přeměnil, musel být velmi dobrý. Jsi pěkná prácička, ale už jsem se setkal s lepšími.“ Přestože neměla žádný vzduch v plicích - lépe řečeno, neměla plíce vůbec - chraplavě zachrčela a s námahou mu plivla krvavou slinu do tváře. Rychle odskočil a spěšně si utřel rukávem košile obličej. Bolestně sykl a podržel se za zasažené místo těsně pod pravým okem. Po chvíli se uklidnil, narovnal se a rozzuřeně na Christinu pohlédl. Na postiženém místě měl propálenou kůži i maso úplně až k lícní kosti. Přistoupil k ní a už už se jí chystal ukopnout hlavu. Rychle zavřela oči. Pak si to ale rozmyslel, načež ji s úšklebkem kopl do brady jen slabě. Dívčina hlava vystřelila šikmo nahoru, vaz se zlomil jako párátko. Nastalo ticho. Vysoký muž se chvíli kochal pohledem na své dílo, poté zvedl hlavu a podíval se na tmavovlasou. Nehýbala se, ale už u ní pociťoval první známky proměny. Ušklíbl se. „Má práce je tady hotová. Zbývá už jen tělo.“ Sklopil oči zpět na rudovlásku. „Nechám vás tady o samotě. Třeba budeš mít štěstí a zabije tě rychle. Škoda, mrzí mě, že o to přijdu, ale ještě je tu pár krků, které jsem neokusil. Tak si to užij,“ pronesl a ve vteřině byl pryč. Dvě polomrtvé dívky ležely na rozlámaném chodníku v hrobovém tichu. Nebylo slyšet nic, ani jejich dech. V té chvíli by i polknutí zaznělo jako rána z děla. Náhle však světlo nad nimi zesílilo a Christinu obalila stříbrná záře. Okamžik nato se její tělo samo od sebe dalo do pohybu. Opět se ozvalo křupání kostí, ovšem tentokrát se jednotlivé obratle zacelovaly a vracely se zpátky na své místo. Hlava se obrátila do původní polohy, stejně tak jako zápěstí, viditelně prohnutý hrudní koš se narovnal a vyčnívající žebra se stáhla zpátky do těla.. Do mrtvých očí se vrátil lesk. Rudovláska okamžitě vyskočila na nohy a rychle přistoupila k Mandy. Už jí stačily vyrůst upíří špičáky a její kůže výrazně zbledla. Normálně by proměna trvala jeden den a jednu noc, ale silným působením měsíčního světla - které je obklopovalo - se značně zrychlila. Sklonila se a povytáhla jí oční víčko. Duhovky se pomalu barvily do stříbrnomodré barvy, což už neponechávalo ani stín pochyb o tom, čí je Mandy potomek. Stáhla se a víčko opět kleslo. Sáhla
hluboko do pravé kapsy maskáčových kalhot, načež z ní vytáhla dlouhou zlatou jehlu, jež musela mít přinejmenším třicet centimetrů. Na chvíli znehybněla, ovšem pak ji rychlým pohybem zabodla dívce pod levé ňadro. Tmavovlasá se zničehonic probrala z letargie. Vytřeštila oči, prohnula se v zádech a z úst se jí vydral nelidský skřek. Jehla v jejím srdci začala okamžitě černat, z rány stoupal proužek kouře. Dlouhé špičáky se pomalu zatáhly, barva očí značně potemněla. Když pak všechny upíří znaky zmizely, dívčino tělo se zhroutilo. Kůže však zůstala pořád stejně bledá. Christina rychle poklekla, vytáhla dokonale černý kousek kovu a odhodila ho stranou. Při dopadu tiše zacinkal. Pravou rukou otevřela Mandy ústa, hned nato se silně kousla do levého zápěstí a přidržela ho nad jejími rty. Sevřela pokousanou ruku silně v pěst. Z žil vytryskl rudý pramínek, načež se rána opět zavřela. Nezbylo po ní ani stopy. Nezvykle tmavá krev stekla ze suchým rtů do ústní dutiny a poté do krku. Jakmile se dostala do těla, začala ihned regenerovat vyschlé orgány a obnovovat životní funkce. Plíce už samy dokázaly nabrat vzduch, organismus se vrátil do původního stavu. Srdce se zevnitř opět zacelilo a znovu počalo energicky bušit. Rána se zvenčí dokonale zavřela. Sledovala, jak se tmavovlasé do tváří vracela zdravá barva. Ucítila teplo, vycházející z dívčina uzdraveného těla, v hlavě jí zadunělo prudké tepání jejího života. Chvíli jen seděla a zvažovala, nakonec rozčileně svraštila čelo. Na co čekat? problesklo jí myslí. Pomalu se sklonila a zeširoka otevřela ústa. Ztuhla uprostřed pohybu. Někdo ji volal. Rychle vyskočila na nohy a zavrčela. Vrať se, Christino, už je v pořádku, zazvonilo jí v uších. Byl to Joelův hlas. Pohlédla zpět na Mandy. Ležela zcela nehybně, jen hruď se jí zvedala a zase klesala v pravidelném rytmu. Zaťala čelisti, až jí začaly krvácet dásně. V duchu ji proklela, načež zavřela oči. Probrala se v Alexově pokoji. Pustila dívčinu hlavu a vstala. Černovlasý k ležící přistoupil, zkontroloval jí tep a pak na Alexe kývl. Ten dlouze vydechl, ze srdce mu spadl tunový kámen. Když kolem něj rudovláska procházela, chytil ji za loket. Rychle se otočila. „Děkuju,“ zašeptal polohlasně. Chvíli mu jen hleděla do očí, poté odvrátila zrak a hrubě se mu vytrhla. „Nech si tyhle kecy. Nedělala jsem to ani kvůli tobě, ani kvůli ní. Být po mém, nechala bych ji zdechnout!“ Alex při posledním slově zuřivě zavrčel. Zřejmě už hodlal své poděkování odvolat. „Christino -“ „Promiň, Joeli, ale vážně mi nejde do hlavy, proč ji nepřeměníš hned teď. Nebýt totiž mě, v mysli by se už stala upírkou.“ „Cože?!“ zařval hnědovlasý. Christina se ušklíbla. Zřejmě ji chlapcova reakce potěšila. „Slyšíš dobře. Potkala jsem totiž... Prvního,“ pronesla vážně, se zábleskem v očích. Poslední slovo zůstalo hrůzně viset ve vzduchu. Jeho vyslovení jako by rozproudilo vibrace. Všem zbylým přítomným - kromě tmavovlasé a rudovlásky - se v tváři mihl šok a nevěřícnost. Šok z toho, že byl První v Mandyině mysli, a nevěřícnost z toho, že je Christina ještě tady. Jako první se probral Joel. „Bojovala jsi s ním?“ Přikývla. „Jsem rád, že jsi v pořádku. Hádám, že ji kousl. Došlo k proměně?“ „Jen částečně. Vlivem toho světla, ve kterém jsme byly, proběhla rychleji, ale ne úplně. Tak jsem jí probodla srdce zlatem a pak ji uzdravila svou krví.“ „Výborně, skvělá práce. Alexi, nezbývá nám tedy, než ji přeměnit. Ona si to bude pamatovat a bude chtít vysvětlení. Už vážně nemůžeme dál čekat. Riziko, že se První zase vrátí, je až moc velké.“ Hnědovlasý se na něj nevěřícně podíval. Prudce vydechl. „To-to nemyslíš vážně, že ne?“ „Myslím to smrtelně vážně.“ „Ale to nemůžeš!“ „Alexi... Nechceš mi tímhle naznačit, že k Amandě snad cítíš něco víc než jen povinnost jako ke zdroji síly?“ zeptal se podezřívavým hlasem.
Všechny pohledy se stočily na hnědovlasého. Ten úzkostně polkl. „Doufám, že se pletu, protože bych nerad vyhnal zrovna tebe. Ovšem jako vůdce smečky ti musím připomenout, že po přeměně se Amanda stane vůdkyní, tedy alfa, a jako její budoucí druh tudíž mám právo od ní odehnat kteréhokoliv jiného nápadníka, který by mohl ohrozit hierarchii. Jsi snad i ty jedním z nich?“ Nastalo napjaté ticho. Alex nervózně zaťal pěsti a sklopil oči k zemi. Christina vedle něj se podle ušklíbla, ale jakmile ji Joel zpražil pohledem, podívala se stranou. Najednou se chlapec zasmál. „Obdivuhodné, jak tě tohle jenom napadlo?“ Ostatní na něj zmateně pohlédli. „Chci říct,“ dodal mezi smíchem, „pravděpodobnost, že mám o Mandy zájem, je stejně tak velká, jako že se támhle Josh stane mnichem.“ Joel se zamračil. „Tak proč si tak stojíš za tím, že máme s Amandinou přeměnou ještě počkat?“ „Tak zkus mě pochopit. Pokud nám bude Mandy věřit, možná se i dá přeměnit dobrovolně. Nemůžeš totiž vědět, jestli se potom neobrátí proti nám. Potřebuju její důvěru, abych se k ní mohl dostat co nejblíž. Jinak mi na ní vůbec nezáleží, chci jenom, aby byli upíři konečně vyhlazeni ze zemského povrchu.“ Chvilku bylo ticho, jak černovlasý přemýšlel. Po chvíli se na chlapce podíval. „Jsem na tebe hrdý, Alexi. Jako obvykle myslíš dopředu.“ Pokrčil rameny. „Smečka je na prvním místě.“ „Takže ji nemiluješ?“ zeptala se podezřívavě Christina. Pobaveně se k ní otočil. „Ovšem že ne. Jak říkám, že to jen živoucí zbraň, jediná šance, jak zlikvidovat upíry.“ „Předtím to vypadalo, že bys pro ni i vraždil,“ zamručela s přimhouřenýma očima. Uchechtl se. „Ale prosím tě, jako člověk mi je úplně ukradená. Tohle všechno byla jen přetvářka.“ Náhle se ozval roztřesený výdech. Všichni se polekaně otočili k posteli. Mandy už byla vzhůru čehož si vůbec nikdo nevšiml - a zírala na hnědovlasého šokovanýma očima. Po chvíli se zaleskly slzama. Opakovaně otevírala a zavírala ústa, ale nevyloudila ze sebe jedinou hlásku. Roztřásla se po celém těle, dech se jí výrazně ztížil. Alex sebou vyděšeně trhl a vykročil k ní. „Mandy, já -“ Dívka vyskočila z postele, ignorovala závrať, která se jí zmocnila. Vyběhla z pokoje, nevšímajíc si hloučku chlapců na chodbě. Hrubě je odstrčila. Ovšem ještě než se dostala ke schodům, Josh jí zatarasil cestu. Vzhlédla. „Kam pádíš?“ zeptal se klidným hlasem. Rozzuřeně zaťala čelisti. „Uhni, Joshi!“ zavrčela chraplavě. Ušklíbl se. „Nebo co? Nakopeš mě do zadku?“ V dívčiných očích vzplál oheň. Chlapec to spatřil a trochu ho to zaskočilo, ale nepohnul se. Mandy sevřela ruce v pěst, až jí zbělaly klouby. Polilo ji horko, v uších jí hučela krev. Aniž by vlastně věděla, co dělá, chytla Joshe za paži, otočila se a přes rameno ho hodila mezi ostatní chlapce. Ti ale okamžitě uhli stranou. Josh se ve vzduchu převrátil a v pokoji dopadl na obě nohy. Zaduněla podlaha. Překvapeně se narovnal. Chvíli si prohlížel vztekem posedlou dívku, načež se otočil k Joelovi. Ten nijak nereagoval, jen se podíval na hnědovlasého. Alex bez váhání vykročil na chodbu. Všichni mu okamžitě ustoupili z cesty. Asi dva metry před tmavovlasou se zarazil. Stála přikrčeně, rukama se opírala o kolena. Rozzuřeně oddechovala, ale z očí jí tekly slzy. Ten pohled ho málem porazil. Vůbec nevěděl, co by teď měl říct nebo udělat. Vtom se Mandy narovnala, hřbetem ruky si otřela tvář, nasadila naprosto nepřístupný výraz a pohlédla na něj ledovýma očima. Bolestně svraštil obočí. „Myslela jsem si, že ke mně něco cítíš. Já bláhová i jednou zapřemýšlela nad tím, že bys mě mohl dokonce... Ale ty jsi mě jen oblboval, přesně jak říkal Stan.“ Zaťal čelisti.
Ironicky se uchechtla. „No jo, nikdy nevěřte cizím lidem. Takže, aby bylo jasno, já nejsem žádná vaše pitomá zbraň na upíry nebo co všechno ještě. Vlastně mi připadá, že jsem se ocitla v rodině plné psychopatů a bláznů, jestli tomuhle vážně věříte. Víš, Alexi, je to zvláštní, ale ty jsi byl první kluk, se kterým jsem se cítila jinak než jako s kamarádem nebo spolužákem. Ale to budou asi ty hormony, puberta mi zamlžila mozek.“ „Mandy, ty vůbec nic nechápeš, nech mě to všechno vysvětlit -“ „Poslyš, už jednou jsem se nechala šeredně napálit, podruhé ti to nevyjde. Vlastně mám teď sto chutí ti vrazit jednu do zubů, ale proč se unavovat takovou prkotinou? Ty mi za to totiž nestojíš. Nestojíš mi za jedinou ránu, za jedinou slzu... pro mě už nejsi nic, slyšíš? Nuže, já půjdu. A nemusíte mě doprovázet, cestu znám. Sbohem, snad se už nikdy neuvidíme.“ Klidně se otočila a vydala se po schodech dolů. Najednou se z pokoje vyřítila Susan, přiběhla k tmavovlasé a vší silou ji objala kolem pasu. „Nechoď! On to tak nemyslel, špatně jsi to pochopila!“ Mandy ji teď od sebe odtrhla úplně snadno. Pohladila ji po hlavě a sklonila se, aby jí viděla přímo do očí. „Susie, jsi moc hodná holčička a připadáš mi jako nejrozumnější z celé vaší prazvláštní rodiny. Ale už toho mám dost a nehodlám dál trpět tuhle frašku, takže mě nech, ano? Buď hodná.“ Zůstala stát a zírala za odcházející dívkou. Ta se ale najednou uprostřed schodů zastavila, čímž v Sue vzplál plamínek naděje. „Gratuluju, Christino, konečně máš volnou cestu. Budete jistě krásný pár, skvěle k sobě totiž pasujete,“ řekla, otočena k nim zády, načež jim zmizela z dohledu. Rudovláska si odfrkla. Po chvíli se zezdola ozvalo bouchnutí dveří. Najednou se Sue prudce otočila, po tváři jí tekly slzičky. Silně se odrazila a skočila na Alexe, kterému to zřejmě pořád ještě nedocházelo. Strčila do něj tak silně, až proletěl stěnou zpět do svého pokoje. Rachot hroutícího se zdiva přehlušil tvrdý pád i hlasité klení. Zcela určitě nebyl připraven, jinak by ten výpad vykryl i se zavřenýma očima. Rukou si chránil obličej před dusivou vlnou prachu, omítkou a sutí, které na něj hojně dopadaly ze všech stran. Přistál tvrdě, zabolela ho z toho záda. Když pak po chvíli přestaly padat kusy zdi a prach jakž takž usedl, pomalu, obtížně vstal. Z vlasů a z ramen se mu sypala omítka, od hlavy až k patě byl celý špinavý jako od křídy. Přiložil si zaťatou pěst k ústům a rozkašlal se. Maličká Susan stála na chodbě, zírala do obrovské díry ve stěně, kterou vytvořila, a rozčileně oddechovala. Odfoukávala bílé miniaturní částečky, které jí lítaly všude kolem hlavy. Josh se hlasitě rozesmál a popadl se za břicho. Ostatní užasle hleděli na tu spoušť, Alexe si vůbec nevšímali. Ten jenom nevěřícně stál a díval se na Sue, která plakala vzteky. Ještě nikdy nebyla tak naštvaná. A ještě nikdy se nikomu nepodařilo ho takhle překvapit. Najednou se dívenka zase odrazila k dalšímu útoku, ale tentokrát byl připraven. Chytil ji do náruče jako do svěráku a sevřel její drobné tělo tak, až začala bolestně kvílet. Pořád ještě kopala, ale bylo jasné, že už neměla sílu. Zuřivý vztek a jeho následný výbuch ji dokonale vyřídily. Nakonec nechala všeho úsilí a znehybněla. „Co to prosím tě děláš?“ zeptal se jí Alex klidným hlasem. Nafoukla tváře jako křeček a odvrátila hlavu. „Susan!“ zavrčel. Podívala se na něj. „Ty za všechno můžeš! Kvůli tobě odešla a teď je moc smutná. Jsi zlý! Zlý a bezcitný, nenávidím tě!“ Jediným zazmítáním se mu vytrhla, dopadla na nohy a okamžitě se vyřítila na chodbu. Vběhla do svého pokoje a prudce zabouchla dveře, až se z díry odlomil další kus zdi. Všichni se na Alexe podívali. Nevšímal si jich. Rozhlédl se kolem, až mu pohled utkvěl na pomačkané posteli. Mandyina krev na polštáři už zaschla, ale její pach byl pořád stejně silný. Tak přece jen tu po sobě něco zanechala. Tmavovlasá uháněla napříč trávníkem, jak nejrychleji mohla. Z očí jí neustále tekly slzy. Opakovaně si je utírala hřbetem ruky, ale nebylo k ničemu. Chtěla odsud pryč, co nejdál od tohoto zpropadeného místa, chtěla ho navždy vymazat z paměti. V hlavě se jí pořád dokola přehrávala
Alexova slova. Jak jen mohla být takhle hloupá? Nechala se sprostě využít. Bylo to tak zřejmé... a ona přesto naletěla. Proč? Jak? Vběhla do lesa. Větvičky keřů ji šlehaly po lýtkách a po stehnech, nízké větve poškrábaly její obličej, když je od sebe neodhrnula. Bylo jí to jedno. Všechno jí teď bylo jedno. Náhle ji bodlo v plicích. Rychle se nadechla. Ostrá bolest však stále narůstala, po chvilce už nemohla dýchat. Zpomalila z trysku do klusu, poté do kroku, až se nakonec zastavila úplně. Pravou ruku si přitiskla k hrudi a začala přerývaně oddechovat. Pocítila pod dlaní divoké řádění srdce. Zaškrábalo ji v krku, v ústech ucítila hořkou pachuť. Několikrát s námahou polkla. Po chvíli bolest ustoupila a mohla se znovu nadechnout. Svěsila ruce podél těla a zůstala nečinně stát, jen slzy jí tiše stékaly po liniích nosu a po tvářích, srdce stále ještě zuřivě tlouklo. Zírala do temné zeleně lesa, jen okrajově vnímala šustění listí, skučení větru či cvrlikání ptáků. Pak se najednou trhnutím probrala. Silně sevřela ruce v pěst, krátké nehty se jí zabodly do dlaní. Přistoupila k jednomu ze stromů. Chvíli si ho prohlížela, po čemž se pomalu natáhla a konečky prstů přejela po jeho hrubé, tvrdé kůře. Sjela pohledem výš. Najednou se na šedohnědém kmeni zjevil Alexův obraz. Hnědé rozcuchané vlasy mu padaly do obličeje, čokoládové oči na ni hleděly. Zaťala čelisti a silně zaskřípala zubama. Napřáhla se, načež vší silou udeřila tam, kde viděla jeho tvář. Vidina se okamžitě rozplynula a pěst plně narazila do stromu. Ozvalo se zapraskání dřeva. Ignorovala palčivou bolest, která jí projela klouby až k rameni, znovu se napřáhla a opět udeřila na to samé místo, pak ještě jednou a znovu. Kůra praskala, třísky létaly na všechny strany. Na kmeni se za chvíli objevil krvavý obtisk. „Nemiluješ ho! Nemiluješ ho!“ opakovala si stále dokola s každým dalším úderem. Zaznělo poslední zapraskání. Mandy stáhla svou zakrvácenou ruku a pohlédla na ni. Křečovitě se jí třásla, z ran hojně stékaly červené kapky krve a tiše dopadaly na hnědou zem. Rty se jí zúžily do tvrdé linky, svěsila bezmocně ramena a složila si uslzený obličej do dlaní. Jen tak tak udržovala vzlyky. „Mandy,“ zašeptal chlapecký hlas. Prudce se otočila a současně ustoupila o několik kroků vzad. Bolestně mu pohlédla do očí a rychle zalapala po dechu. Varovně pozvedla roztřesenou ruku. „Nepřibližuj se ke mě! Já tě varuju, opovaž se jen pohnout!“ Hnědovlasý se vyděšeně podíval na červenou šmouhu na její tváři a potom na zvednutou ruku, ze které kapala krev. Pak spatřil strom, na jehož poničené kůře se skvěla rudá stopa. Zmučeně zkřivil obličej, zaťal pěsti. Roztřásl se po celém těle. „Mandy, já -“ „Nech mě být!“ zakřičela. „Copak ti to už nestačilo? Proč mě konečně nenecháš na pokoji?“ Těžce polkl. „Prosím tě, nech mě to vysvětlit,“ zašeptal chraplavě. „A co chceš ještě vysvětlovat? Mně dokonale stačí to, co jsi řekl tam u vás, další vysvětlení nepotřebuju. Já už toho mám dost, slyšíš?“ ječela z plna hrdla. Po chvíli zběsilého oddechování zavřela oči a rozvzlykala se. Chlapec sklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Nemohl ten plačtivý zvuk snést, u ní už vůbec ne. Drásal ho, mučil mu duši, trhal srdce. Při pohledu na ni by si byl mnohem radši vydloubl oči vlastníma rukama, než aby ji viděl takhle trpět. Po dalším nadechnutí k ní pomalu vykročil. „Stůj! Ať tě ani nenapadne -“ Bez okolků ji objal železnými pažemi, znemožnil jí tím jakýkoliv pohyb. Ze všech sil se ho snažila udeřit, ale nebyla toho vůbec schopna. Rozhodla se ho pořádně kopnout, ovšem v poslední vteřině si to rozmyslela. Síly ji opustily a ona se mu bezmocně poddala. Zaklonila hlavu, povolila napětí v celém těle. Už mu nemohla dál odporovat, na to byl až příliš silný. Dlouze vydechl. Jemně jí položil pravou ruku na týl a přitiskl si její hlavu tváří na prsa. Trpěla jeho počínání bez sebemenšího odporu, vlastně to vypadalo, že byla mrtvá. Sklonil se a zabořil jí obličej do tmavých vlasů. Zhluboka vdechl jejich vůni. Poté se jí opřel levou tváří o temeno hlavy. „Nechám tě odejít, neboj se. Taky se pokusím zmizet z tvého života a nechat tě normálně žít. Už budeš mít ode mě pokoj, slibuju, jen mě teď vyslechni.“ Nereagovala. Zavřel oči. „Miluješ polomáčené máslové sušenky, protože se ti vždycky úžasně rozplynou na
jazyku. Nemáš ráda černý čaj, protože údajně škodí zubům. A nesnášíš matikáře Scotta, protože si na tobě zasedl a všechno ti dává pořádně sežrat. Vím o tobě úplně všechno, co miluješ, co nenávidíš... mezi ty druhé věci asi teď patřím i já.“ Udělal dlouhou odmlku. Pozorně ho poslouchala, přestože předstírala, že ho vůbec nevnímá. Nadechl se. „Nenávidím tě,“ začal pomalu, „protože tě nikdy nebudu moct mít. Má rodina mi to nedovolí. Nesnáším tě, protože mě každý tvůj pohyb strašně provokuje. Například... vždycky, když si stáhneš gumičku, aby sis upravila vlasy a já při tom ucítím jejich vůni, napadnou mě ve vteřině všelijaké myšlenky. Potom... snáším tě, protože jako jediná umíš být i celé dny zticha a nemeleš jako ty ostatní nány ze třídy. Jsi první dívka, u které jsem tohle kdy zažil. Vážím si tě, protože dokážeš udržet sebevětší tajemství, respektuješ rozhodnutí ostatních, nehledě na své zájmy. Mám tě rád, protože jsi tak dobrosrdečná, hodná a laskavá. I když třeba tvrdě jednáš, když tě někdo naštve, dřív či později stejně roztaješ. Pomáháš každému, kdo to potřebuje, což je velice šlechetné. A nakonec...“ Napjatě čekala. Polkl a otevřel oči. „Miluju tě..., protože jsi zkrátka taková, jaká jsi.“ Zvedla hlavu a pohlédla na něj. Odtáhl se, aby na ni líp viděl. „Nikdy bych ti nedokázal záměrně ublížit. Tohle všechno je jen nedorozumění, věř mi to. Ale postačí mi jedno jediné slovo, a já půjdu... pokud to budeš opravdu chtít.“ Chvíli se mu jen mlčky dívala do očí. Poté bezmocně sklopila pohled. „Odejdi,“ zašeptala přiškrceným hlasem. Nevěřícně na ni zůstal zírat. Ono slovíčko mu opakovaně zaznívalo v hlavě, roztrhla jeho naději na cucky a přivolala bolest. Udeřila zničehonic, tak náhle a nečekaně, že ho málem porazila. Bolestně svraštil obočí, ale pomalu přikývl. „Dobře. Půjdu. Jen mi dovol udělat poslední věc.“ Prázdně se na něj zahleděla. Zřejmě jí to bylo jedno. Poklekl - s Mandy v náručí - a opatrně ji položil do trávy. Poté ji pustil z ocelového sevření, načež se odtáhl. Ještě jednou se na ni podíval, ale neodporovala. Pomalu se k ní sklonil, po čemž jí přitiskl tvář na hruď. Zavřel oči a nadechl se. Znehybněl, poslouchajíc pravidelné bušení jejího srdce. Svým počínáním ji značně překvapil. Nezajímalo ji, co hodlal udělat, jen aby už byl pryč. Ale když teď viděla, jak jí tiskl ucho těsně k srdci a poslouchal, napadlo ji, že museli vypadat jako dvě sochy srostlé do sebe. Tep se jí chtě nechtě o hodně zrychlil. To bylo vážně to poslední, po čem toužila. Bušení zesílilo, nyní se podobalo úderům bubnu. Úplně cítil, nad nadskakovalo v hrudi, snad jako by chtělo vyskočit z těla. Byl to krásný zvuk. Spokojeně vydechl, načež otevřel oči a odtáhl se. Chvíli jen seděl, ovšem pak se na ni opět podíval. Taky na něj hleděla. Mlčky se natáhl a jemně ji pohladil po tváři, jak to vždycky dělával. Ani se nepohnula. Naposled se na ni usmál - v očích se mu odrážela bolest -, po čemž zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Zůstala sama. Lesem se prohnal vítr a shodil ze stromů suché listí. Překulila se na bok, schoulila se do klubíčka a pevně si oběma rukama objala kolena. Do očí se jí draly slzy. Kousla se do rtu. Po chvilce propukla v tichý pláč. Ptáci zmlkli, vítr utichl, jen několik suchých lístků se pomalu sneslo k zemi. Alex s neuvěřitelnou lehkostí vyskočil na balkon a se skloněnou hlavou vstoupil do svého pokoje. Celá jeho rodina tu pořád ještě byla. Ignoroval jejich tázavé pohledy. Přistoupil k Joelovi a zpříma na něj pohlédl. „Je na čase, abychom zmizeli.“ Černovlasý se zamračil. „Nepřichází v úvahu.“ „Musíme najít Prvního a zlikvidovat ho. Už Vyvolenou dostal v mysli, nebude tedy dlouho
zahálet a vydá se po těle. To se nesmí stát.“ „Ále, tak najednou už to není Mandy?“ pronesla jízlivě Christina. Úkosem na ni pohlédl a zuřivě zavrčel. Oči mu nenávistně blýskly. Zarazila se. „Těžko hádat, kdy bychom Prvního dostihli. Nejlepší bude přeměnit Amandu hned.“ „Aby se pak postavila proti nám?“ zařval Alex. „Já viděl do její duše a klidně ti můžu říct, že z nenávisti ke mně by se k upírům přidala klidně i jako vlkodlak.“ Joel se zamračil. „Nemožné. Pud zachování druhu je mnohem silnější než citové závazky.“ „Věř mi, u ní by to byla výjimka. Takže ti radím, abychom se vydali hledat Prvního. Pokud ovšem nechceš hloupě zariskovat a uvézt tak celý náš rod do nebezpečí.“ Nastalo ticho, jak Joel přemýšlel. Zdálo se, že pro něj bylo značně těžké se rozhodnout. Christina na něj pozorně hleděla. „Snad mu na to neskočíš?“ Oba se k ní otočili. „Copak nevidíš, že se tě pokouší napálit? Jen to na tebe hraje, abychom zmizeli a on tak měl volnou cestu. Nevěř mu, vždyť je to úplná hloupost!“ „Abych měl volnou cestu k čemu? Snad k tomu přeměnit Vyvolenou sám? Vytvořit vlastní smečku? Prober se, teď už nejde jen o tebe, o mě nebo o Joela, tady jde o nás všechny. A pamatuj, že mám mnohem vyšší postavení než ty. Za tyhle kecy bych tě mohl s klidem zabít.“ Rudovláska vycenila bílé zuby a zavrčela. „Přestaňte!“ zařval černovlasý. Dívka s temným burácením v hrdle couvla, Alex se jen povýšeně narovnal a svraštil obočí. Joel se opět zamyslel. Poté se na chlapce podíval. „Jseš si naprosto jistý?“ Přikývl. „Na sto procent.“ Znovu zaváhal. Vtom se v pokoji objevila Sue a skočila mu záda. Objala jeho krk oběma rukama a naklonila se mu přes rameno, aby mu viděla do očí. „Udělejme to,“ zakřičela nadšeně. „Nepleť se do toho, prcku!“ zavrčela rudovláska. „Bacha na pusu, Christino. Pokud si přesně nepamatuješ své místo, velice rád ti ho připomenu,“ pronesl Alex klidným, ale varovným hlasem. Zaťala čelisti a sevřela ruce v pěst. Rozzuřeně odvrátila hlavu stranou. „Vážně si myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Joel. Sue dvakrát rychle přikývla. „Alex má pravdu, nakonec by se mohla postavit proti nám než proti upírům. Viděla jsem jí v očích, že nás pomalu ale jistě začíná nenávidět. Přeměna by teď byl ten nejhorší nápad vůbec.“ Opět nastala odmlka. Po chvíli se černovlasý rozhodně narovnal. „Dobrá, půjdeme po Prvním. Ale jestli to nevyjde a Amanda se promění v upírku, budeš první, koho si podám, Alexi, rozumíš?“ Přikývl. „Naprosto. A nebudu se ti ani trochu bránit.“ „To ti vážně neradím. Nuže, musíme se ale rozdělit.“ „Navrhuju tři skupinky po čtyřech,“ pronesl hnědovlasý. „To ale jeden zbývá,“ namítl Joel. „Správně. Já budu hlídat město, kdyby se tu První náhodou objevil. Pro jistotu.“ „Chceš být své milé co nejblíš, že?“ zavrčela rudovláska. Ignoroval ji. „Podle mě by bylo nejlepší mít v každé skupince stopaře.“ Joel přikývl. „Ano, to je dobrý nápad. Takže, v první budou Sue, Josh, Matt, Kevin. Ve druhé dvojčata, Steve, Dan. A ve třetí já, Erik, Tom, Christina. Alex bude hlídat město, Sue, vy budete dávat pozor na celý severovýchodní revír. Dvojčata budou kontrolovat jihovýchodní a my prozkoumáme území od severu až po jih. Všechno jasné?“ Ihned přikývli. „Dobře. Tak se připravte, protože vyrážíme... teď.“ Rázem se všichni vypařili. Nezbylo po nich ani památky, zkrátka zmizeli. Dokonce i Sue na
Joelových zádech byla ve vteřině tatam. Zůstali jen černovlasý a Alex. „Co když nás První přelstí a vnikne do města? Sám proti němu nebudeš mít šanci.“ „Nevěříš mi snad?“ „Alexi, tady už končí veškerá legrace.“ „Jen klid, však já si nějak poradím. V nejhorším případě přeměním Vyvolenou sám. Potom samozřejmě opustím smečku, pokud se tak stane.“ Joel rozmrzele svraštil obočí. „Toho bych pak mohl časem litovat. Přece jen jsi můj první bratr.“ Pokrčil rameny. „Ale hierarchie to tak vyžaduje.“ Přikývl. Po chvíli mlčení se na něj podíval. „Dávej si pozor. Nedovol, aby city převládly nad rozumem.“ Hnědovlasý odvrátil pohled. Joel se lehce zamračil, ale už nic neřekl. Neuběhla ani vteřina a zmizel. Úplně jako by se po něm slehla zem. Alex se rozhlédl po prázdném pokoji. Byl už dokonale uklizený, na zemi se neválel jediný kousek suti. Díra ve stěně už byla opravená a dveře někdo vrátil do pantů. Jen zaschlá krev na polštáři byla pořád na svém místě.
