Jörg Oberste KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA KACÍŘSTVÍ A MOCENSKÁ POLITIKA

Jörg Oberste „ K Ř Í Ž O VÁ V Ý P R AVA “ P R O T I A L B I GE N S K Ý M KACÍŘSTVÍ A MOCENSKÁ POLITIKA VE STŘEDOVĚKU

Argo / 2014

EDICE KAŽDODENNÍ ŽIVOT/SVAZEK 61.

Jörg Oberste „Křížová výprava“ proti albigenským Kacířství a mocenská politika ve středověku Z německého originálu Der „Kreuzzug“ gegen die Albigenser. Ketzerei und Machtpolitik im Mittelalter vydaného nakladatelstvím Wissenschaftliche Buchgesellschaft v roce 2013 přeložila Blanka Pscheidtová. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2014 jako svoji 2281. publikaci. Obálku a přebal podle grafického návrhu Roberta V. Nováka zhotovilo Studio Marvil, s. r. o. Odpovědný redaktor Martin Nodl. Technický redaktor Milan Dorazil. Sazba Studio Marvil, s. r. o. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první ISBN 978-80-257-1176-7

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS. sklad: KOSMAS s. r. o. Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: [email protected] www.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

1. O KC I T Á N S K Ý P O D Z I M

HIS TORICKÝ ÚVOD

Okcitánie je středověká Atlantida. Zaniklá kultura, poražená říše a přežívající mýtus. Její zbytky v jazyce, půdě a vědomí lidí dnes už nenabízejí obraz, který by mohl dosvědčit bývalý rozkvět a moc okcitánské kultury. Pouze historická paměť dokáže osvětlit její význam a zdůvodnit zvláštnost země a jejích obyvatel. V této historii tak bohaté na události, která sahá od antické římské Gallia Narbonnensis až k dnešním departementům na jihu Francie, spadá snad nejhlubší přeryv do století mezi léty 1150–1250. Násilničtí sousedé, pyšní vlastní vazalové a v neposlední řadě rozruch budící úspěch katarského náboženství, proklínaného církví jako kacířství, to vše otřáslo suverénní politickou pozicí hrabat z Toulouse, kteří se dokázali královským způsobem prosadit vůči Aragonu a Akvitánii na západě, Francii na severu a německé říši na východě. V tzv. válce proti albigenským v letech 1209–1229 (okcitánší kataři byli svými protivníky nazýváni také albigenští, podle města Albi) bylo panství raimundovských hrabat rozvráceno ve středověku nevídanou kampaní, v níž lze jen obtížně rozmotat spleť válečných a diplomatických prostředků, náboženských a politických motivů, ale i přesnější podíl církevních a světských knížat. Abychom porozuměli předpokladům a důsledkům tohoto obratu v historii Okcitánie, je první kapitola věnována „okcitánskému podzimu“. S obrazem podzimu je od časů Johana Huizingy spojena představa procesu stárnutí kulturních epoch, které před definitivním zánikem prožívají fázi urychlené proměny, v níž je kulturní tvorba vnějšími krizemi podněcována k posílení svého výrazu.1) Dvorská lyrika okcitánských trubadúrů 12. a 13. století vždy nacházela řadu obdivovatelů, ale kolem roku 1200 prožívala velký rozkvět i městská kultura, jejímž základem byla razantní hospodářská expanze v centrech typu Toulouse či Narbonne, a prosazování měšťanských svobod. Nové stavební styly, románský a gotický, zanechaly v těchto staletích ve městech i v bohatých opatstvích prvotřídní umělecká díla. Připomeňme si jen poutní

12

„Křížová výprava“ proti albigenským

kostely v Moissacu, Conques a Saint-Sernin de Toulouse. Tato úvodní kapitola načrtává panoráma Okcitánie před začátkem války v roce 1209 a traumatickou ztrátou její identity po roce 1229. Mnohotvárná a skličující je historická vzpomínka na události let 1209–1229, jež stojí v centru této knihy. Zřetelné stopy v ní zanechala emocionální účast dobových kronikářů, ale i pozdějších historiků. V řadě publikací je toto dění dodnes udržováno v povědomí jako „křížová výprava proti albigenským“, uvedená v život papežem na obranu pravé víry proti herezi. Katolické kronikářství středověku sice neznalo latinský pojem pro „křížovou výpravu“, ale předurčilo církevní výklad událostí označeními jako „záležitost víry“ (negotio fidei) nebo „pouť“ (peregrinatio). Především cisterciák Petr z Vaux-de-Cernay, v letech 1212– 1218 očitý svědek událostí, měl jako autor Historie albigenských (Historia Albigensis) značný vliv na jejich pozdější vnímání. Teprve z téměř opačného hlediska anonymního klerika, který kolem roku 1220 sepsal rýmovanou okcitánskou kroniku (Chanson de la Croisade albigeoise), zřetelně vyplývá, že v Toulouse byla křížová výprava proti heretikům považována za papežskou propagandu a intervence spíše za dobyvačnou válku proti raimundovským teritoriím. Podíváme-li se na konec, potvrzuje se relevance této diskuse o křížovém tažení či válce. Pokud měl být zásah na pokyn papeže a pod velením severofrancouzského rytíře Šimona z Montfortu namířen pouze proti přívržencům katarské víry, je třeba celou kampaň vidět nejen jako v závěru zkrachovalou, nýbrž i jako od začátku chybně naplánovanou. Teprve s uzavřením míru v roce 1229 se začalo přemýšlet o efektivních opatřeních postupu proti katarům, kteří mezitím ve městech jako Albi a Toulouse nebo ve venkovských obcích východních Pyrenejí vykazovali trvale vysoký přírůstek členů. Jak by také mohlo středověké rytířské vojsko v chaosu, který s sebou neslo obléhání a dobývání hradů a měst, rozhodovat o heretické kvalitě určitých názorů jejich obyvatel? To byl obtížný úkol i pro školené teology, jakými byli o dvě desetiletí později inkvizitoři právě v této době vznikajícího dominikánského řádu. Měla-li naopak papežem Inocencem III. (1198–1216) nařízená intervence sloužit zbavení moci Raimundovců, konfiskaci majetku okcitánské šlechty a připojení dotčených oblastí k francouzské Koruně, lze mnohem snáze porozumět logice učiněných opatření. Také na mír vyjednaný v roce 1229 v Paříži lze za tohoto předpokladu pohlížet přinejmenším jako na částečný úspěch iniciátorů akce. Přesto není možné

Mapa 1: Okcitánie v době křížového tažení proti albigenským

biskupství opevněné místo významné obléhání

1. Okcitánský podzim

13

14


ani jednu z obou možností identifikovat jako výhradně správnou nebo pro celé dění zásadní. Nejrůznější aktéři, papež, místní papežští legáti, severofrancouzští baroni, králové Francie, Anglie a Aragonu a také Raimund z Toulouse a jeho vazalové, všichni měli na začátku krize v roce 1209 své motivy a zájmy. Kromě toho je třeba vzít u všech jmenovaných v potaz změny aliancí, cílů a strategií po vypuknutí bojů. Tato kniha si klade za cíl popsat eskalující události jedné z nejdelších a nejkrutějších válek vrcholného středověku, hektickou diplomatickou aktivitu v zákulisí a závažné důsledky pro společnost na jihu Francie i pro koncert evropských mocností v jejich nejrůznějších aspektech. Skutečnost, že se při tomto líčení průběžně kříží politické a náboženské, ale také lokální a univerzální zájmy, vrhá světlo na strategii středověké politiky, jíž bylo cizí jak oddělení státu a církve, tak například postulát náboženské tolerance. Také ideologická zabarvení a propagandistické triky, jichž zúčastněné strany využívaly už ve 13. století k šíření vlastních výkladů a hledisek, přispívají k lepšímu pochopení politické kultury středověku. Kde to umožňují historické prameny, je vysoká politika samozřejmě konfrontována s vnitřním pohledem zúčastněných skupin a jednotlivců. Právě tyto vhledy do okcitánské kultury všedního dne a náboženského života lidí, kteří se museli rozhodovat mezi katolickou církví a katarstvím, vedou k překvapivým závěrům. Historikovi se zde nabízí na středověké poměry značné bohatství textů, jež vydávají svědectví o pozadí války proti albigenským, ale také o onom fascinujícím způsobem jiném všedním dni počátku 13. století. Kdo někdy cestoval mezi Provencí, Languedokem a Roussillonem, zná navíc z vlastní zkušenosti působivé stavební památky z oné doby – románské a raně gotické kostely, ale také řadu odlehlých hradů, z nichž nemálo hrálo významnou roli právě ve dnech této války. Z textů je třeba na prvním místě zmínit již citovanou Historii Petra z Vaux-de-Cernay, jehož svědectví velmi ostře a se sugestivním vypravěčským talentem reprezentuje papežsko-katolický pohled na události. Korespondence, kterou vedl papež Inocenc III. s vůdci „křížové výpravy“ a se svými legáty v místě, navíc umožňuje intimní vhledy do válečné diplomacie s jejími intrikami a rozpory. Na druhé straně je k dispozici více než 6 000 veršů v Chanson de la Croisade, sepsané kolem roku roku 1220 v Toulouse, která nabízí výklad dění z okcitánské perspektivy a k níž lze přiřadit ještě množství místních dokumentů, jako jsou závěti, oficiální listiny nebo městská privilegia.2)


15

Polarizující síla tématu se udržela do novověku a pronikla až do akademického prostředí. Protestanti a katolíci, Jihofrancouzi a Francouzi vždy nabízeli svá vlastní líčení a výklady. Kalvinista Napoléon Peyrat sepsal třísvazkovou Histoire des Albigeois (1870–1872) jako horlivý zastánce provensálské samostatnosti. O sedmdesát let později vyšla první větší monografie výhradně o válce proti albigenským, jejíž autor Pierre Belperron označil připojení Okcitánie k francouzskému království za historickou nutnost (1942). Není bez zajímavosti, že vznik obou publikací spadá do období, kdy francouzský národ prožíval hluboké vnitřní i vnější krize. Historickou rekonstrukci nelze oddělit od pohledu na současnost historika. Z dnešního vědeckého pohledu poskytl již Achille Luchaire ve druhém svazku svého historického díla o papeži Inocenci III. z roku 1905 dosud nejrozsáhlejší zpracování církevních pramenů k válce proti albigenským. Brzy bylo doplněno dějinami inkvizice od Jeana Guirauda (1935), jejichž první svazek je věnován poměrům v jižní Francii. Od té doby vyšla řada dalších prací především k historii katarů, mezi nimiž vynikají díla Arno Borsta, Jeana Duvernoy a Malcolma Lamberta. Nejobšírnější zpracování války proti albigenským dnes nabízejí první tři svazky Epopée cathare Michela Roqueberta (1970–1986). Záslužné jsou také přehledy Elieho Griffa (1971), Waltera Wakefielda (1974), Jonathana Sumptiona (1978) a edice pramenů Monique Zernerové (1979).3)

V ZEMI TRUBADÚRŮ

Okcitánie byla plodnou, vytouženou a žádoucí zemí, v níž se velmi brzy vzájemně setkávaly nejrůznější kultury. Římané sem vstupovali od 2. století př. Kř. Caesarův popis galské války lze podobně jako Tacitovu Germanii pro germánské země číst jako nejranější kulturní dějiny této oblasti. Města jako Nîmes, Arles, Narbonne, Toulouse a Bordeaux tvořila řadu správních, vojenských a kulturních center římské říše, na svou dobu jedinečná síť silnic vzájemně spojovala centra a zůstala v používání i v letech, kdy doba římského rozkvětu patřila už celá staletí minulosti. Ještě před tím, než císař Konstantin uznal křesťanství, dorazili první misionáři na jih Galie, kde sv. Saturnin kolem roku 250 založil křesťanskou farnost a jako první biskup z Toulouse zahynul krutou mučednickou smrtí. Saturnin (Saint-Sernin) se později stal jedním

16


z vůdčích světců Languedoku a jeho kult patřil ve středověku k nejvýznamnějším. V době putování národů se zde objevili Vandalové a Vizigóti. Posledně jmenovaní si v Tolose na jedno století dokonce zřídili hlavní město, než oblasti východně od Pyrenejí kolem roku 513 dobyl franský král Chlodvík a byly přičleněny k merovejské velkoříši. Další boje, ale také nové kulturní vlivy s sebou od 8. století přinášela arabsko-islámská expanze. Merovejci a po nich Karlovci sice udrželi oblasti na této straně Pyrenejí pod kontrolou, ale dobytí velké části iberského poloostrova a části okcitánských středomořských přístavů severoafrickými muslimy vedly k trvalému stýkání kultur. Nové městské opevnění Toulouse, zbudované v 9. století, se nazývalo „saracénské zdi“. Slavné románské sochy opatství Moissac na břehu řeky Tarn nezapřou vlivy arabského umění a ornamentiky, zatímco ochrana mnichů byla svěřena nedalekému hradu jménem Castelsarrasin. Od 11. století táhli Okcitánií v nepřetržitém proudu poutníci z Itálie, jižního Německa a Burgundska na svých cestách do Santiaga da Compostela. Poté co tam krátce před přelomem tisíciletí byly podivuhodným způsobem objeveny ostatky apoštola Jakuba, stalo se postupně z malého biskupství na severu Španělska vedle Říma a Jeruzaléma jedno z hlavních poutních míst křesťanstva. Tyto cesty ve znamení kajícnosti, splnění náboženských slibů a vymazání světských hříchů podnikali ve středověku bohatí i chudí, muži i ženy. Často dlouhé měsíce trvající pouti probíhaly formou procesí od kláštera ke klášteru, jež nabízely nocleh na jednu noc za milodary, než nakonec všichni dorazili ke svatému Jakubovi. Někteří na cestě zemřeli a v místě, kde byli pohřbeni, někdy zanechali významné dary. Podél evropských poutních tras k Jakubovi tak vznikla síť kvetoucích center monastické kultury. Většina poutníků se shromažďovala ve stínu Pyrenejí, například v Toulouse, aby se tady připravili na obtížný přechod pohoří, a není tedy divu, že právě v Okcitánii lze najít množství bohatě obdařených klášterů a poutních kostelů.4) Dodnes o tom vydávají působivá svědectví Saint-Gilles, Saint-Guilhem-le-Désert, Sainte-Foy v Conques, Moissac a v neposlední řadě Saint-Sernin v Toulouse. Až budeme v jedné z dalších kapitol zkoumat důvody popularity katarství v Okcitánii, a tím jednu z podstatných příčin války proti albigenským, neměli bychom zapomínat na to, že v téže době a ve stejné zemi byla silně rozvinutá i katolická kultura. Za často opakovaným tvrzením, že země kolem Toulouse a Albi byly kolem roku


17

Obr. 1: Opatství Moissac mělo prostřednictvím svých převorství St.–Pierre-des-Cuisines a La Daurade velký vliv i na město Toulouse. Pilíř s výjevy z bestiáře na jižním portálu z doby kolem roku 1120 dokládá nezvykle bohatou sochařskou výzdobu tohoto kláštera ve vrcholném středověku.

18


1200 zcela v rukou heretiků, zatímco místní církev se nalézala ve stavu agonie, by měl už na tomto místě z pádných důvodů stát otazník. Spojovacím článkem okcitánské identity byl společný jazyk. Okcitánskými dialekty se mluvilo od Atlantiku až po západní Alpy. Idiom, někdy označovaný jako provensálský, získal v poezii trubadúrů od 11. století navíc výsostný literární výraz, jehož odraz najdeme dokonce i v běžných písemnostech, úředních listinách, listech a správních spisech. Vstoupil tak jistým způsobem do konkurence s latinou, klasickým jazykem písemností, učenců a církve. V Provenci a Languedoku nebyla sice latina potlačena, ale na rozdíl od většiny jiných evropských oblastí zde existovala druhá vysoce rozvinutá písemná řeč a literatura. Okcitánština se na severu vymezovala proti francouzským dialektům a na západě proti katalánštině, s níž byla pochopitelně úzce spřízněná. Označení krajiny Languedoc, které se objevilo ve 13. století (a také moderní označení Okcitánie), se odvozuje od jedné jazykové zvláštnosti oproti francouzštině. Langue d’oc byla jazyková oblast, v níž se „ano“ řeklo latinským hoc, zatímco v severní oblasti langue d’oïl se používal příslušný starofrancouzský výraz, z něho se pak vyvinulo oui.5) Když hrabě z Toulouse během války proti albigenským v jednom výnosu z roku 1220 hledal sdružující pojem pro své okcitánské poddané, označil je prostě jako „lidi našeho jazyka“ (homines de hac lingua nostra) a poukázal tím na sílu, jež byla základem jejich identity. Jazyk nebyl jedinou kulturní zvláštností, která odlišovala okcitánský od francouzského středověku. Kdysi kvetoucí kultura římských časů, jejíž zvětralé stopy dodnes formují města v Provence, zapustila na jihu starší a silnější kořeny než ve zbytku Galie. Díky delší politické nezávislosti na Francii, ale i okrajové poloze, se v Okcitánii udržely římské instituce a tradice až do středověku. Jedním z nejdůležitějších římských výdobytků byl propracovaný, písemně doložený právní systém, který fungoval ve většině oblastí civilního a veřejného života. Stejně jako v Itálii přežily ve zvykovém právu Okcitánie zlomky této římské právní kultury, k níž patřila v neposlední řadě světská povolání právníka, veřejného notáře a právně vzdělaného písaře. Jestliže v severních zemích, ve Francii, Německu nebo Anglii, uplatňovala církev téměř nenarušitelný monopol na akademické vzdělání a písemnictví (jakýkoli běžný právní úkon byl zpravidla zpečetěn v opatství nebo farním kostele), vykonávali v Nîmes, Narbonne nebo Toulouse od 11. století právní činnost světští notáři. Dokonce i církve výjimečně využívaly jejich služby, když šlo


19

například o zdokumentování koupě, nadace nebo závěti. Skutečnost, že s tím byla spojena vyšší samostatnost především městského obyvatelstva Okcitánie a menší míra církevní kontroly, ukazuje například koncilní usnesení, podle něhož u sepsání závěti nesměl chybět farář.6) Na otázku o okcitánské mentalitě 12. a 13. století není z dnešního pohledu snadné odpovědět. V horské vesnici v Pyrenejích se určitě žilo a myslelo jinak než v některém z živých přístavních měst u Středozemního moře. Životním stylem i způsobem myšlení se jistě také odlišovala venkovská šlechta od kupeckého nebo řemeslnického obyvatelstva ve městě Toulouse. Hlubší vhled do mentality okcitánské aristokracie však nabízejí písně obdivovaných trubadúrů, jimiž byla země ve středověku vyhlášená. Jako členové vyšší šlechtické vrstvy nabízeli tito básníci fundované, často ironické popisy svého stavu, které se zdaleka nevěnovaly pouze pravidlům lásky (minnesang), ale týkaly se všech oblastí šlechtického sebepojetí, tedy záležitostem souvisejícím s lénem a politikou, sňatkům a rodině, rytířským hrám a turnajům, ctnostem a neřestem dvorské společnosti, kódům chování mezi ženou a mužem, mezi domácími a cizinci. Trubadúrská lyrika, která byla na vysoké básnické a hudební úrovni, poskytovala od 12. století zásadní podněty dvorské kultuře celé Evropy.7) Akvitánský vévoda Vilém IX., Eleonořin dědeček, byl považován za jednoho z jejích prvních zástupců. Jeho zjev se brzy stal vzorem potulného herce a hudebníka, který předváděl své umění na slavnostech a turnajích na různých dvorech. Naprostá podřízenost rytíře jím zbožňované, ale nedosažitelné dámě byla v této lyrice považována za ideál, zatímco svět přísné církevní morálky jí zůstával cizí. A když v roce 1209 vpadla do Okcitánie cizí vojska, nebyl to v žádném případě pouze básník Raimbaut de Miraval, přítel hraběte z Toulouse, který ve svých písních hlasitě vyzýval k odporu vůči vetřelcům. Trubadúři pochopitelně propůjčovali svůj hlas jen malé části okcitánského obyvatelstva. K životu na spodním konci sociální stupnice existují z celého středověku jen velmi sporadické prameny. Proto je pozoruhodné, že jsme díky šťastné náhodě jednoho nálezu informováni až do nejmenších detailů o všedním dni malé pyrenejské horské vesnice Montaillou na začátku 14. století. Z dobrých důvodů lze předpokládat, že se rolnický život na venkově měnil jen velmi pomalu a dlouhodobě tu přetrvávaly zaběhané zvyky a tradice. Proto je možné z Montaillou, které dodnes zprostředkovává romantickou představu o odlehlém středověkém místě, odvodit zajímavé závěry o venkovském životě v době

20


války proti albigenským. Zvláštní je už podnět našeho nálezu. Protože i po století zápasů a existence inkvizice se katarské myšlenkové bohatství v očích církve stále tvrdošíjně udržovalo především v odlehlých oblastech, prováděl biskup východopyrenejské diecéze Pamiers, Jacques Fournier, kolem roku 1320 vlastní průzkumy, o nichž si vedl podrobné záznamy. Jako výsledek se dochoval protokol jeho pátrání v Montaillou, z něhož pro dnešního čtenáře zřetelně vyplývá především toto: prostí lidé si neuvědomovali rozdíl mezi katolickými a katarskými náboženskými představami. Pro ně byli katarští kazatelé, kteří putovali v chudobě po vesnicích a konali dobré skutky, prostě „dobří křesťané“ nebo „dobří lidé“ (tak zněla obě nejčastější označení), jejichž učení a životu nebylo možné nic vytknout.8) Určitě ne ze zlé vůle nebo oportunismu se však modlili také ke svým katolickým svatým ochráncům a nikdy by nezapochybovali o autoritě vzdáleného biskupa nebo papeže. Neuvěřitelně ostrý kontrast k úzce ohraničenému rolnickému horizontu, v němž byly denní a roční doby stejně jako církevní slavnosti neměnnými pevnými body rodinného a vesnického života, nabízelo pestré hemžení ve větších městech. Na pozůstatcích, které zanechala urbanistická kultura římské doby, prožívala města – v Okcitánii i celé Evropě – od poloviny 11. století pozoruhodný rozmach. Vždy podle úhlu pohledu lze tento proces popsat jako „komerční revoluci“ nebo „komunální hnutí“. První pojem názorně vysvětluje, že hospodářské aktivity v rostoucích městech nabývaly stále víc charakteru peněžního hospodářství orientovaného na trh a po celé Evropě vytvářela obchodní místa mezinárodního významu jakousi síť. Bordeaux bylo už ve 13. století vyhlášené exportem vína, které cestovalo přes Atlantik do Anglie a odtud až do skandinávského světa. V Toulouse se ve středověku obchodovalo kromě vína a arabského zboží především s barvivy, po nichž byla výrazná poptávka hlavně ve flanderských centrech výroby látek. S pojmem komuny se do zorného pole naopak posouvají politické důsledky městského rozvoje.9) Města byla v raném středověku v první řadě opevněnými osadami pod vládou místního šlechtice nebo biskupa, ale kupci, bankéři a profesionální řemeslníci, kteří si nahospodařili dosud nevídané bohatství, si postupně prosazovali politická spolurozhodovací práva, která nakonec v rozlehlých částech Evropy vedla ke vzniku městských rad, volbě starostů a vytváření všeobecně závazných předpisů. V Okcitánii se mocné městské vlády označovaly podle římského vzoru jako konzuláty a ve všech větších městech mezi Nîmes a Toulouse


21

je tvořili členové elitní horní vrstvy. K této elitě patřili kromě úspěšných obchodníků a podnikatelů také členové místní šlechty, která se přizpůsobovala změněným požadavkům výhodnými sňatky a účastí na obchodech. Nová městská aristokracie si přivlastňovala životní styl šlechticů a účastnila se moderního městského ekonomického dění. Postarala se o skeptický podtón v písních trubadúrů namířený vůči zbohatlíkům a v archivech Languedoku o pravou záplavu právnických, hospodářských a rodinných dokumentů. Chce-li člověk zachytit něco z okcitánského všedního dne předválečné doby, neměl by projít bez povšimnutí kolem bohatství kamenných a písemných památek, které nabízí hlavní město středověké Okcitánie.

TOLOSA

Za zlatých časů, které bezprostředně předcházely válce proti albigenským, žilo v Toulouse 30 000 až 40 000 lidí, nepočítáme-li menší obce Toulousainu, které byly kolem roku 1200 přinuceny k podřízenosti a hrály významnou roli v toulouském hospodářství. Vojenskou baštu mělo toto středověké velkoměsto na svém jižním konci nedaleko Garonny. Château Narbonnais, odedávna sídlo hrabat z Toulouse, kryla Narbonnská brána, jedna z devíti městských bran vnějšího opevnění. V přímém sousedství hradu založil hrabě Alfons Jourdain (1112–1148) osadu, jejíž obyvatelé požívali zvláštních privilegií, například osvobození od daní z prodeje obilí a vína nebo snížené peněžní pokuty před hraběcím soudem. Z Château Narbonnais východním směrem vedla silnice k druhému mocenskému centru toulouského starého města, ke katedrále Saint-Etienne. Po umučení biskupa Saturnina kolem roku 250 se rozvinul nejprve místní kult, který po stavbě první baziliky mimo městské hradby a převezení ostatků světce (před rokem 410) dosáhl nadregionálního významu. Nechráněná poloha kostela Saint-Sernin posléze vedla ke zbudování biskupského sídla ve vnitřním městě, totiž katedrály Saint-Etienne. Kolem Saint-Sernin vznikla časem vlastní městská část, kterou prameny v rámci vymezení vůči „městu Toulouse“ (civitas Tholosana) označují jako „předměstí svatého Saturnina“ (suburbium Sancti Saturnini). O výrazném oddělení a svébytnosti obou městských oblastí, mezi nimiž probíhala tzv. saracénská zeď od Porte Villeneuve na východě až ke Garonně, svědčí řada dokumentů a politických institucí.

Jörg Oberste KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA KACÍŘSTVÍ A MOCENSKÁ POLITIKA

Recommend Documents