Josefovi se takovýhle způsob práce líbil. Klienti byli celou dobu pryč a měli se ukázat sotva každých čtrnáct dní. Většinou mohl v bytě bydlet. Mohl tam i jíst, pokud chtěl. Dříve pracoval hlavně v partě a i to bylo fajn, jak každý dělal to svoje – štukatér, tesař, elektrikář –, byli skoro jako rodina, kde se všichni hádali, domlouvali se a snažili se jeden s druhým vyjít. Ale tohle bylo proti tomu jako dovolená. Mohl pracovat, kdy chtěl, třeba i přes noc, když byla venku tma a naprosté ticho. A naopak, občas přes den, třeba jako dnes, když se mu ve dvě odpoledne začaly klížit oči, odložil nářadí a lehl si. Zavřel oči a zpočátku myslel na ten problém s dírou a o kolik ji musí rozšířit, aby odstranil všechno poškozené dřevo a popraskanou omítku, ale potom jen tak zničehonic začal myslet na svou ženu Veru a na svoje chlapce. Od léta je neviděl. Napadlo ho, co asi zrovna dělají, pak se ztratili jako v mlze, pozvolna, ne že by mu zmizeli najednou – a potom usnul a zdály se mu sny, které si po probuzení nepamatoval, protože své sny si nepamatoval nikdy. Zprvu měl pocit, že ten hlas slyší ve snu. Byl to mužský hlas, a ještě než Josef pochopil význam slov, pocítil z nich zármutek, silný zármutek, který zněl z mužských úst divně. Následovalo ticho, poté promluvil jiný hlas, a ten Josef znal. Byl to hlas té ženy, té doktorky. Zvedl ruku a nahmatal drsnou dřevotřískovou desku. Spatřil nad sebou osvětlenou díru ve stropě a pomalu, ztěžka mu docházelo, kde je: na podlaze u ní dole. Jak slyšel ty dva hlasy – mužský roztřesený, ženský čistý a klidný –, pocítil rostoucí znepokojení. Poslouchal zpověď, která nebyla určená pro nikoho jiného. Pohlédl vzhůru na žebřík. Kdyby se po něm pokusil vylézt, uslyšeli by ho. Bude lepší zůstat ležet, kde je, a doufat, že brzy skončí. „Moje žena na mě byla naštvaná,“ říkal muž. „Jako by žárlila. Chtěla, abych jí pověděl, co jsem vám říkal.“ „A pověděl jste jí to?“ zeptala se Frieda. „Ne všechno,“ odpověděl muž. „Podal jsem jí to trochu jinak. Ale jak jsem jí to říkal, najednou mi došlo, že jsem vám neřekl úplnou pravdu.“ „Co jste mi neřekl?“ Následovalo dlouhé ticho. Josef slyšel tlukot vlastního srdce. Cítil ze svého dechu alkohol. Jak to, že ho ti dva neslyší, ani necítí? „Můžu tady fakt říct cokoli?“ zeptal se muž. „Ptám se proto, že mi došlo, když jsem mluvil s Carrií, že člověk může bejt vždycky upřímnej jenom do určitý míry. Teda jako, že
jí můžu říkat jenom to, co normálně manžel svý ženě říká, a když si vyjdu s kamarádem, můžu mu říkat zas jenom to, co si říkaj kamarádi.“ „Tady můžete říkat cokoli. Tady žádné hranice nejsou.“ „Bude vám to připadat pitomý…“ „Mně je jedno, jestli je to pitomé, nebo ne.“ „A neřeknete nikomu, co vám povím?“ „Proč bych to dělala?“ „Slibujete?“ „Alane, já jsem profesně zavázaná ctít vaše soukromí. Pokud se mi nepřiznáte k nějakému vážnému zločinu. Nebo že se nějaký chystáte spáchat.“ „Chci se přiznat ke špatným pocitům.“ „Tak mi o nich povězte.“ Josefa napadlo, že by si měl zacpat uši. Tohle by přece slyšet neměl. Určitě ne. Ale nezacpal si je. Nedokázal se přinutit. Chtěl to slyšet. Co na tom vlastně záleží? „Přemýšlel jsem o tom,“ pokračoval muž. „Říkal jsem vám, že chci dítě. Že chci syna. Tak proč se jednoduše nejdu léčit s neplodností, proč neberu viagru? Je to lékařskej problém, s mojí hlavou to nemá co dělat.“ „Tak proč to tedy neuděláte?“ „Představuju si svýho synka, malýho kluka, takovýho, co vypadá jako já. Toužím po něm. Jenže ty záchvaty, co mám, jak se vždycky skoro zhroutím, omdlím, udělám ze sebe úplnýho idiota, ty nemají s touhle touhou nic společnýho. Ty způsobuje něco jinýho.“ „A co je způsobuje?“ „Pocit viny.“ Další ticho. „Jaké viny?“ zeptala se Frieda. „Přemýšlel jsem o tom,“ odpověděl muž. „A přišel jsem na tohle. Já toho kluka chci. Chci si s ním kopat do míče. Já jsem tady a chci, aby byl se mnou. Jenže on je tam a se mnou bejt nechce. Rozumíte?“ „Ne úplně,“ řekla Frieda. „Zatím.“ „Je to přece jasný. Děti po narození netouží. To my po nich toužíme. Nejspíš z nějakýho pudu. Jenže pak je to vlastně něco jako závislost. Pícháte si heroin, abyste na něj nemusela myslet. Toužíte po dítěti a přejde vás to, až když ho dostanete.“ „Takže si myslíte, že mít dítě je sobectví?“
„Samozřejmě,“ odvětil muž. „Vy se přece dítěte neptáte, jestli chce, nebo ne.“ „Chcete tím říct, že máte pocit viny, protože vaše touha po dítěti je sobecká?“ „Ano.“ Dlouhá odmlka. „A taky…“ Zarazil se. „Zároveň je v tom naléhavý nutkání. Možná takový, jaký cítí ženy.“ „Jak to myslíte?“ Mluvil velmi potichu. Josef musel napínat uši, aby rozuměl. „Slyšel jsem, že některý ženy se cítí neúplný, dokud nemají dítě. Tohle je něco podobnýho, ale je to ještě silnější. Mám pocit – vždycky jsem ho měl –, jako by ve mně něco chybělo, jako bych v sobě měl díru.“ „Díru? Pokračujte.“ „A kdybych měl dítě, tak by tu díru ucpalo. Připadá vám to praštěný?“ „Ne. Ale ráda bych se dozvěděla víc o té naléhavosti a nutkání. Co by vám na to řekla vaše žena, kdybyste jí to pověděl?“ „Řekla by si, co jsem si to vzala za chlapa. I já si říkám, co si to vzala za chlapa.“ „Možná, že to k manželství patří, nechat si některé věci pro sebe.“ „Zdálo se mi o mým synkovi.“ „Říkáte to, jako by existoval.“ „V tom snu existoval. Stál tam, jako já v jeho věku. S rezavýma vlasama, ve školní uniformičce. Ale byl daleko, na druhý straně jakýhosi obrovskýho kráteru, jako Velkej kaňon. Až na to, že v něm byla úplná tma a byl neskutečně hlubokej. Stál jsem na okraji a koukal přes něj na svýho synka. Chtěl jsem jít za ním, ale věděl jsem, že jak udělám krok, spadnu do tý tmy. Veselej sen to nebyl.“ Josef si v té chvíli vzpomněl na svoje malé synky a polil ho pocit studu. Vrazil si do úst pěst a zahryzl se do kloubů u prstů. Ani nevěděl proč. Možná aby se potrestal nebo aby odvrátil pozornost od toho, co slyšel. Ne že by ta slova úplně přestal poslouchat, ale přestal si je překládat. Snažil se je vnímat jako hudbu, která mu proudí jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nakonec slyšel, že se sezení blíží ke konci. Hlasy změnily tón a zněly teď vzdáleněji. Slyšel otevírat dveře. To byla jeho příležitost. Co nejtišeji vstal, pozvolna lezl po žebříku nahoru a snažil se, aby ani jedinkrát nezaskřípal. Najednou uslyšel zabouchání. „To jste vy?“ zeptal se hlas. Nebylo o tom pochyb: byl to její hlas. „Vy jste tam?“ Na jeden strašný okamžik Josefa napadlo, že zůstane zticha a ona třeba odejde. „Já vím, že tam jste. Nedělejte, že ne. Vylezte tou dírou a ať už jste tady.“
„Nic jsem neslyšel,“ odpověděl Josef. „Žádný problém.“ „Okamžitě.“ „Jak dlouho jste tam byl?“ vyjela na něj Frieda, celá bílá vzteky, když stáli proti sobě. „Spal jsem,“ odpověděl Josef. „Pracoval tam, spravoval tu díru. A usnul.“ „U mě v ordinaci.“ „Za stěnou.“ „Jste vůbec normální?“ soptila Frieda. „Tyhle rozhovory jsou důvěrné. Tak důvěrné, že ani důvěrnější být nemůžou. Co by si pomyslel, kdyby se to dozvěděl?“ „Já mu neřeknu.“ „Neřeknete? Samozřejmě, že mu to neřeknete. Nevíte ani, kdo to byl. Ale jak vás to vůbec mohlo napadnout?“ „Já jsem spal a ty hlasy probudily.“ „Tak to se omlouvám, že jsme vás vyrušili.“ „Snažím se neposlouchat. Promiňte. Už to neudělám. Povíte mi časy, kdy pracovat a já tu díru zadělám.“ Frieda se zhluboka nadechla. „To snad není možné. Tak moje rozhovory s pacientem odposlouchává zedník. Ale dobře. Už se stalo. Hlavně spravte tu zatracenou díru.“ „Bude to jenom den. Nebo dva dny. Nebo o trošku víc. Barva schne pomalu, když je teď chladno.“ „Udělejte to co nejdřív.“ „Ale jedno nerozumím,“ řekl Josef. „Čemu nerozumíte?“ „Když muž chce dítě, tak něco s tím dělá. Jenom o tom nemluví. Jde ven do světa a zkouší vyřešit ten problém. Jde za doktor a udělá všechno, aby měl syna.“ „Já myslela, že jste spal,“ zatvářila se Frieda téměř zděšeně. „Spal jsem. Ten hluk mě probudil. Slyšel jsem mluvit někoho. Že je to muž, který chce syna. Přinutil mě vzpomenout na moje syny.“ Friedin naštvaný výraz se pomalu změnil v úsměv. Nemohla si pomoct. „Čekáte ode mě, že s vámi budu probírat své klienty?“ „Já myslel, že to je k ničemu, jenom takhle slova. On potřebuje svůj život změnit. Mít syna. Jestli může.“
„Když už jste nás náhodou zaslechl, slyšel jste i to, jak jsem mu říkala, že to zůstane mezi námi? Že se nikdo nedozví, co mi řekl?“ „Ale k čemu to je, jenom mluvit, když nic neudělá?“ „Je to to samé, jako vyspávat, když má člověk spravovat díru, kterou proboural ve stropě.“ „Já ji spravím. Už skoro hotová.“ „Vůbec nevím, proč se s vámi o tom bavím,“ řekla Frieda. „Ale odpovím vám. Já Alanovi jeho problémy vyřešit nemůžu, stejně jako mu nemůžu pomoct k synkovi se zrzavými vlasy. Svět je komplikovaný a nepředvídatelný. A když s ním mluvím, jak říkáte, tak mu možná, jenom možná, pomůžu se s ním o něco lépe vypořádat. Vím, není to příliš.“ Josef si promnul oči. Stále ještě nevypadal, že by se úplně probral. „Můžu na omluvu vám koupit panák vodky?“ zeptal se. Frieda pohlédla na hodinky. „Jsou tři odpoledne. Můžete mi na omluvu udělat čaj.“ Když Alan odcházel od Friedy, byla už úplná tma. Vítr s sebou přinesl déšť a v malých poryvech strhával ze stromů suché listí. Obloha byla zamračená a šedivá. Na chodníku se černě leskly kaluže. Nevěděl, kudy kráčí. Bloudil zastrčenými ulicemi, kolem neosvětlených domů. Domů se vrátit nemohl, ještě ne. Ne před zkoumavý zrak Carrie, pod její úzkostlivý dohled. V té teplé ordinaci plné světla se cítil o něco lépe. Ten pocit přetlaku, závrati uvnitř polevil a uvědomoval si jen únavu, vyčerpání. Skoro by při tom byl schopný usnout, jak tam seděl v malém šedém křesle naproti ní a říkal jí věci, které by Carii nikdy říct nemohl, protože Carrie ho milovala, a on nechtěl, aby ho milovat přestala. Dokázal si představit výraz tváře své ženy, ten náznak úzkosti, který by se rychle snažila zamaskovat. Ale výraz téhle ženy se neměnil. Jí se nic z toho, co říkal, dotknout nemohlo, ani ji to neznechucovalo. Byla jako obraz, stále tichá a nehybná. Na to nebyl zvyklý. Většina žen přikyvovala a říkala si něco pro sebe, neustále vás pobízela, ale zároveň vás neustále vracela k tématu, když jste se od něj odchýlili. Aspoň jeho matka byla přesně taková. A taky Lizzie a Ruth z práce. A samozřejmě Carrie. Ale teď, když odešel, se necítil dobře. Znovu ho začínala svírat úzkost, narůstala v něm. Nevěděl, odkud se bere. Nejradši by se vrátil zpátky do ordinace, aspoň než to znovu opadne – ale bylo mu jasné, že by se jí to vůbec nelíbilo. Vzpomněl si, jak mu
říkala, že mají vždy přesně padesát minut. Byla přísná, pomyslel si a napadlo ho, co by na ni říkala Carrie. Měla by Friedu za tvrdý oříšek. Příliš tvrdý, aby se dal rozlousknout. Nalevo byl maličký oplocený parčík, v kterém na konci tři násoskové popíjeli z plechovek cider. Alan vklopýtal dovnitř a sedl si na lavičku. Mrholení nyní přerůstalo v déšť: cítil ve vlasech kapky a slyšel, jak bubnují do vlhkého listí, které v hromadách pokrývalo zem. Zavřel oči. Ne, pomyslel si. Carrie by ho nemohla pochopit. Ani Frieda. Ne doopravdy. Byl sám. To bylo na tom nejkrutější. Sám a neúplný. Nakonec znovu vstal. Jako by se to tak mělo stát. Říkejte si tomu, jak chcete: osud, úděl, cosi ve hvězdách. Ten klučina se zrzavými vlasy a pihami byl úplně sám. Jeho matka měla znovu zpoždění. Co čekala, že se stane? Teď se kluk rozhlížel kolem. Díval se na otevřenou branku a na ulici za ní. No tak. No tak, můj maličkej. Projdi ven. To je ono. A teď pomaloučku. Neohlížej se. Pojď ke mně. Pojď ke mně. Teď jsi můj. Jeho matka měla zářivě modrý pršiplášť a rudé vlasy; byla nepřehlédnutelná. Ale dnes nečekala u branky s ostatními matkami a většina dětí už odešla. Nechtěl zase čekat ve třídě s paní Clayovou, už ne. Sice se to nesmělo, ale domů trefil sám. Stejně ji cestou potká, udýchanou, jak přibíhá pozdě, s vlasy uvolněnými z drdolu. Nenápadně se sunul k brance. Paní Clayová se na něj sice dívala, ale potom se musela vysmrkat; celou vrásčitou tvář si přikryla velkým bílým kapesníkem, a v tu chvíli proklouzl ven. Nikdo ho neviděl. Na ulici v mělké kaluži ležela librovka. Rozhlédl se, jestli to není nějaký vtip. Zvedl ji a utřel do košile. V obchodě na rohu si koupí bonbóny nebo brambůrky, jestli do té doby mámu nepotká. Podíval se na konec ulice, ale stále ji ještě neviděl.
