Josef Kostohryz. Verše mých začátků ( )

Josef Kostohryz Verše mých začátků (1926-1943)

APOKRYFY (1928-1929)

2

PÍSMO OČÍ NEBE MLHY Vůně dětství prohořela dusíš se ve škebli sebevědomí sdrhnuta s klasů zrna a zbyly plevy vyschlé dlaně svíravý stesk škleb ve hvězdici větrů výsměchu bezživotí mráz bílý kdy je klidný chlad bosým a divým čepel dýchá v týl chléb v napjatém tichu chřestícím jak drtič kamení martyrium věrnosti řetěz jímž se modlitba spíná v hlubokém cvalu zaťaté oči koně tichého trpitele ty oči jichž bělmem se provaluje a čistí zem širá těžká zem vyvstavší v obzoru bolestnou mocí mateřství hle bělmo se prodírá rodičkou zemí ze srdcí žen tryská co mléko pro děti a v stejnojmenné noci jsou přeorány obě meze a do nakloněných hloubek padá popel krve dým loučení příval snětivých jmen jež opadala a šeptem prohnívají spící písmo velikých dnů řine se obzorem umírajícího tlící písmo na hrsti rozcestí již našlo dítě jak zrání dávivé hry není rozumět těstu hlasů jichž slzy prolínají zastárlá epiteta epiteta lásky slzy ptáci se houfují v zrcadla černi trouchnivé tep srdce potok střevíčků drnkajících mandolín za okny mlhy Jen jedna jediná máma hora jmen Marie Matky bolestná mázdřička modřící domov sladkou dálkou něhy husté a neprůhledné nebe nízké drsné mlhy toť naše víra dar v kuropění dunící úvozy v nichž teplají kaluže teskných slov vědomí rozvířené rozškrabaný vřed plný okov jejž rumpálem snů vážíš vřed slepý do nejsytějších akordů zrní jež z něho vzklíčí ve vroucích vůních černým brázdám blesků cituj své úzkosti milovat plnou tíži a neprůhlednou z níž srdce zvonů žene krev do nás krev hořkou a hořkou mléko a ovoce v mámině zalykavé obraně slzavého údolí duní tišina před bouří sedíš nechápavý a obrůstáš nemocí ze sna dávných ploch husté a neprůhledné nebe pod nímž třeštící v samotách slepoty vítr nosově hvízdá utíkáme do sebe v převracení hrud a brázd jež vrostly do nás

3

co vše nám tane na jazyku plno zoufalství srdce zvonů sám kalich hořkosti tiše vlny v marastu výročních dnů jak to duní na rakev kámen kříže vleče se drsnou mlhou kříž váhavá tátova modlitba váhavá modlitba moje a nás všech žár stesku po síle v němž jako v krematoriu strašný pláč ostře chřupe jak zmrzlé trávy v šíři tak těsné ze sna mrtvých ploch uvázli jsme jak třísky v životě a život nás bolí dej živé plochy a úrody na ně nasyp a úrody květů a lupen otvírající dech očí života víru jež prolne čas náš jako sůl ničeho nechtít než opia sebe Tebe jak svatý Augustin dar smrti jsem přijal již časně zrána zaklínadlo života dej živé plochy semknuté nebem rosy v úzký nízký pruh ve vítězný oblouk šíře té mlhy našeho nebe jež roste dolů a dolů proč omezovat líc a rub ať stěny prasknou v povodeň díla dav dav čekající na slavnosti květů na nezvěstnou snítku běl z kamení zbořených hltavých dásní vystavíme stíny k poznání úžasu klneme bez hlesu strnulýma očima a otevřeni dokořán zpíváme bosi a diví zpíváme v aréně Salve Caesar morituri te salutant Věřím Pane pomoz nevěře naší!

4

PÍSMO TESKNOTY Chromý pláčem zastírám si zem křížem krážem běžím jak Solon abych zřel dým ve větru šlehaný vlaštovčími křídly a bázní jíž předky miluješ napěchovaný chudý stůl věrným stádem slz nesměl ses ohlédnout za tím cos miloval teď zvroucnět v baladický stesk nazlátlý dechem hvězd pod svíravým tichem zalykavé žízně mámino nebe plné něhy modrá nemocnice očí zde se léčí mateřídouškou nevíš zda se bojíš zrajeme z rosy pošetilá lásko horečnaté písně rosy jež jako náhlý hlad zaťatými zuby tryskajíce jsou vzlykot cedí se rosa živé vody z mlh pustil jsem si žilou to je má vlahá rosa slitování slov rozežírá jazyk jímž pliváš útroby ztratil jsi ticho jak demagog svá gesta lopatky epitafu na střeše věcí plíská žalm smutky v nichž se rojíš bledý jako stín těch smaragdů co bývaly naše louky nezapomeň jak to voní čím to voní dnes mámo k ledu ve tmě přivonět jak prsy sazemi černěné v louži stesku krystaluje užaslý hlad jde matný rys světic ze starých obrázků v nichž jsem tonul spatřiv opadávat dny tak nás to zavede proč dýchat na srdce toho jsem se nenadál nachýlil jsi se k letmému polibku jen se rozpomeň milovat pach táhlých kuropění když vidíš ambity jak vesmír se točit naprázdno nejprostší zestárlo v úšklebek a je nade mnou který si hraje v lednici smyslů překrásná panenko husopasko namalovat prstem orosené bulvy ozvěnu lesů ztratil jsi gesto ticho tě schvátilo ticho dítěte velebný kostelní mráz teď samotě se zmítáš sám ve tmelu věcí sklíčen a stár bohatství rakví z nichž kořínky rvou smutný symbol těla křišťálový rez lásky brázdy se otočily krví navrch i když se stmívá stmívá se jako sen a snad to nebolí v příkopech pasek zmijí sykot zvony sladká vůně mandlí navrací se čas milovat pach stínů v nichž se líhly dny navrací se radostné zoufalství svítilna věků s níž si najdu své století stůj při mně neznámá světice tvé oči z tak velké dálky jihnou dech tvůj cítím jak šťávu vinnou proteplávat zrcadlem světa

5

smykaje se po svém stínu jenž tě předběh dřeň vytrhaná nepřestaneš se pateticky kát v radostném zoufalství neboť čekáš na proměnění mateřskou řečí v Káni Galilejské

6

BALADA ŽIVOTA TĚŽKÉHO kalich zavržení v němž se hemžíš prolnut moudrostí minulých století zvířecky zvášněn chroptěním obřezlých století jež nejsou cizí dusné hluši tvé zachvátila nás mánie dýchat zatím co spíme osleplí žízní smyslů chamradí snů hlučící kvítí plíseň milosti v urnách jichž útroby krvavě dětská čistota jasná zasychají cévy když se mýlíš strašnýma nohama donucen běžet zrcadlem světa země široký otvor plný hlíny jímž se prodíráme slzavějíce hle dým osudů nad zelení vesnic tlí zahrabán ve zdvižených pěstích hle ve vzdorovité pěsti svíráš dým a vítr jej roznáší nenáviděný kruh stočený had tě uštknul při početí had věčnosti jíž jsi přikryt abys nedosáhl svého povrchu po paměti se plazíme narážejíce světem na bezedno dotýkáme se plsti pláče konejší chlad konejší skřípot veřejí zubů šílence vábí nás okřín ze dřeva jehož trpkost prosakuje přeslaným jídlem splaskly zorničky bolestí nepřiložil jsi hojivé lupání tak ztrácíš plachty jsi zžíhán v ostružinném keři v průtoku hukotu lesů bystřina se valí ba strž v náručí jak's zemi chlastnul v náručí zemi svíráš to trní s vlažným mlékem přemílaje v ústech tak oráš teskným roráte dásně své a jazyk a oči rtů jimiž padáš navečer pokorný do šňorků pustý mlhou nabíráš do úst ornici a řveš do hloubi zmechovatěl úsměv vrásek má země smutná ty svíráš k umačkání až v hrdle praskají žíly a krev se řine vzlykotem křest mlhy kraje drsná chůva má stará bába jejíž život strach v rozsedlině ostří ale vášeň milosti láskyplné obětování dětem nasáklým mísou mízami utřenou zkrotlí jsme nad splavy vzpomínajíce vzpurní vláčíme se mlhou mlhou jsme hněteni v níž den co den bezejmenné stíny otců potkáváme propadáme se do hloubi prázdna tíže když jen jedinkrát jsme se zadívali na fortnu nebes rovnováha ztracena navždy jako bychom oněmli už dávno slepí všemi smysly odnikud nic a nikam jen dlaně si rozrýváme o zem tady pro tento den za dnů slavných sil jež máčí a žvýkají vratký jed prsou tvých země ty země nelitovat stesku jenž tě nese a stlačuje až vytlačí podobu tvou do hrud a do kamení

7

bázeň rukou tryská jak šílen vášní piješ olej z věčných lamp domnívaje se žes pozřel čas zatímco krev ti všemi póry prýští to věčné světlo toužíš smrtelný tesknem v sobě rozhořet dmýcháš třímaje pěnu smyslů jež voskový nádech na věcech sladce vine netřpytné zlato krve tůň mámivého ohně jak na kolébce skvrna srdce kdo maloval ty koně a jejich oči dívčí oči abys je miloval ty světoběžník rodných brázd pořezal jsi se o horký skelný sliz jejž umíněně oškrabáváš z dechu věcí neplač to nebolí jen chutná klíčícími zrny neplač je ticho ticho slz kopřivy a svlačce rostoucí do nebes přikrčeny za zdí kopřivu mráz nespálí co tedy nás spaluje skrčence za hlízou vědomí mha setřela starodávné i dnešní a tak jenom v bouři dostaneš křídla pylu v bouři a ve smutku a v bláhové naději jsi jeden plamen hvězd blesky ty drsné struny za nás zívají hlady klíčíce přes pryskyřičné mraky ve sklivci se zjevuje moře písku jež prořezává oči aby prostoupilo obzor to je ten písek jejž vynesl z moře Satan větrné zámky země modlívali jsme se vzpurně hluboko pod svými srdci ale teď už se neumírá ani za smutek víry olizující co chlístání zvonů v této kobce zvonění pramen jíní usazující se na chleba voňavé jíní plesnivina pod níž jihne padavé ovoce sedrané v modlitbách rozsévače třpytí se nad Betlémem to víření slz šílený šepot v slepotě bez sil jen se rozpomeň na vlhký hlas maminčin ustrašený mokří soli jsme chudí a obilí nám snětiví v rukou jimiž jsme je seli déšť klam se zdvíhá jakmile všechna uplynulá století ztuhla do stínů horoucí ruce roztřesené dráždivostí prvních polibků vystřebávajících sněť po této stezce jež je úzká a temná půjdou chudí a budou nasyceni blahoslavenstvím my kacíři jdeme za nimi po stezce ještě užší trním a kamením prosťáčci z Apokryfů ale my než se setmí vzplaneme nedotčeni soumrakem a půjdeme snímat slzy světa Ty jediný nad námi hleď náš kraj je smutný a tolik dole každý šelest v něm je ranou a úder hromu je mlčenlivým rozevřením rtů jež chtěly a chtěly by něco říci udivuje nás šplouchání dole jež poslouchajíce jsme ještě níž až na dně až na dně tkvíme plytcí a odtud lomíme rukama strháni žasem dej kus země třaskavinu jediný pevný bod

8

dej kacířům pravověrným důkaz jak se ničí jak ničíš sám a osvěť nás

9

STUDNĚ SAMOTY Tak se ti namane překrásná zornička v okamžiku zauzlení děje nesmírná touha po lásce mě jala z dřeně své samou zemí tryskající prahnu tláskám ovoce úsvitů tláskám dětství konejše tak nezadržitelný pláč podobat se Šavlovi podobat se Šavlovi to nelze ani snít kahan touhy jsi zanítil abys poznal jak strmíš v prázdnu prodléváš ve svém podzemí jen jiskry prosakují zemí tykadla cizích zeměpásů dovrší se jednou hymna bolesti až se dotkneš meze svého stínu Ponuré těsto oharků přehrabuješ nemaje čím hloubit nádrže svátostí lítost rez na skle v závrati básní jiter tak strašné kolísání před pádem přesladce tepající vůně lásky tkví v hrdle ta břitká čepel nesmírná touha po lásce mě jala a vše ve mně přestalo růst teď hledám teď hledám kolikrát ještě nenajdu zhnusen kolikrát už jsi byl prach a popel vždy znovu a vždy strašnější donucen vstávat k poslednímu soudu Jednou jsem viděl maminku všemi průduchy hvězdami dštící krásu lásky sklánějícímu se měsíci koktáš své Ave Maria tím bolehlavem příliš stár krví popsaným papírem okamžiků se dívaje nevíš a nezříš za mohutných nocí nezbývá než strnout v dávivě vazké žízni jaká nahota před sebou samým ten strašný trauermarsch jak strašná nahota tě ještě čeká ve čtyřech sklepeních srdce Ze dřeva řezané sošky svatých se po čase rozpadnou v síť plástů bludiček tak mlčky se rozpadnout a nebláznit nebláznit životem! Na co jsi asi myslila když jsi umírala hleď mne tu servaného trhavou bolestí samoty a neber mně k sobě svýma očima jichž podoby křečovitě hladím lupínky jitrocele Strašlivý milenec domova jenž svírá mé údy a kolena k neustálému klekání mea culpa závojem pláče šíře děsu si urvat svůj díl na tomto světě

10

IRONICKÉ SESOUVÁNÍ ŽALU prodíraje se trním a kamením své tváře zastři si oči rukama a pozorně vyslechni modlitbu nikam pach žen bortících se celým tělem ve špendlíkovou hlavičku přítulného vzlyku stékají svinutá světla mléko beznadějné bolesti klečící krve rtů v nevidomém úsměvu symfonií užaslých náručí tíhnou umyté šmouhy jara rozvinuje se pyl plamen plískající z květů hvězd hluboko ve studních přehořký nápoj zlatisté mízy prosakuje pásmem horoucně lepkavého ticha dětí prosakuje hloubí pozorného ticha které tě sytí v mlhavých táních obzorů v srdce nevěřící slepče epileptiku všemi smysly chliptíš do sněhu pokrývaje se růžemi vosku pěn v přílivu žalmů prostoduchý úsměv jímž se vine zpěv v koloběhu zvonů ještě jednou smrtelně litovat ve svíjejícím se zrcadle domova patheticky litovat v pásmech cyklonů rozvívajících všechny možnosti bezesně zemříti němý vyřezávej tetanickou nákazu šlupiny lásky sošky do výklenků štítu vše bude zapomenuto mlezivem dešťů tesklivý závoj zkřížených rukou bude rozleptán jednoho jitra prach s popelem se rozletí předháněje žluté chmýří pylu čím si to zahaluje země vzdutou tvář že prosvítá jen těsto věčných lamp

11

KOSTKY JSOU VRŽENY den za dnem se ponenáhlu vytrácíš ze svých očí všechno se odehrává nad smrtí rozbřeskují se nečitelná písma křižujíce se ve smrtelný jek kde býval soutok sil v amfiteátru děsu špendlíčkem hrabeš jak osiřelé dítě smrštěmi volání nenávratnem strhaných úsměvů se popínáš po zvířetníku srdce zvolňuje tak vysychání lící nepoznáváš tvářnost proroků sestoupiv obnažen pod šlupiny žehnajících dlaní nevykořenitelná nákaza kleteb když mlčíme těžcí semknuti úzkostí zřídel flétnovým cvalem vláhy dětských her třeskuté ticho odkapává to srdce plž chroumá života list ve sladu vůní mámivých studánek ébloui ébloui muškátovou vůní zříš usedavý mráz své vratké hlavy pobolívá tě tklivá krása vkloubených hrud v hypnóze věrnosti pathetická lkání tupým mlčením v povodni tiše tápeš v sinavé stříbro rezu staré lásky jež tě dusí mléčnými akordy západu ocitáš se v zamhlívající tísni prvního polibku nikdy jsem nepolíbil poprvé Bože můj kde už jsem viděl tento stín ohmatávaje zem ďábelsky se slyšíš chechtat z její hloubi skulinami tesknic jsem se tiše smál polykaje chropot jenž zblble umlkal hle Jakubův žebřík maniaku stýskání smutek rozdrásaných zrcadel bylo ti napověděno co se svíjí v rakovině klidu hromnic pod něž se utekli moli otřásající blesk věků dusno dýmu dohasínajících smolnic v němž vlastní tvé zoufalství šestáková komedie z jarmarku zevšad řvou megafony mátožné ruce lásky pod zvadlým nebem hvězd kolébajících dny v neustálém tlení vyjedené dny v kamení mlh plíseň gest nad propastí prohořelých blan bolesti z neproniknutelné tmy hluboko za hvězdami vyhřezli jsme mlhami splazujícími se z útrob výší v kalu tušení zadrhávajícím hrdlo trneme vzpomínajíce vše je matně dávno bosi a diví vzpínáme úzkosti obnošených památek zvětřivše zemi mokvající krví z jílu podzimní stesk prázdna čiší vyčítavé bulvy rozvalují zemi na níž jsme tolik lpěli ze spálených výší vroucí slepotou ševelí slad stékající krve rodičky země naší ve šmouhách mízy vyhřezává zrak jímž pníš na teskné banalitě duh prostírával ses medem víry až k mateřské laskající pýše hladícím dechem rosou

12

umyté dny hlaholící zráním jader jsi vykopal a prohrál jsi vše ve stravujícím tě strašném snáři vyvřelina jader maniaku stýskání na zatmělém nebi jsi zbloudil okamžiky králů po probděných nocích ruce modlitbou speklé v živé maso jež nebude zkonejšeno mateřskou úbělí almužnami blesků tutlaný oheň v koudeli pláče ještě trne do smutku klímáš bortě se tichem v předivné cizotě domova škytáš kdo by vzpomínal v prohlubních rozdrcených ran tkvíš zapomenuv na hry s báchorkami dešťů zachycuješ se v báchorkách bolesti fanatismus žíti bobtná tím louhem slz trauermarsch slzavých výdechů spálených růží zakaluje oči jak tisíciletí ovinulo dětstvím mumie vůně muškátu v popelu očí hrst země na rakev už je pozdě bobtnat v těstu života ze dřeva života stesáno roubení studně smuteční hloubi těhotenstvím mračen vzduté oslepující čerň vrásek se dobírá věčnosti obličeje hlína tě zaplavuje příboj prsti v níž nikdy nedooráš tichounce se rozpomeň na neznámé tváře co s touto akrobacií hukotem svírá se vše cos miloval do nenávratných hladin míznatými pupenci letorostů znenadání postřehneš zmatenou samotu věcí zavilý potapěči nejsi než písmolijec těch mlhavých vln pod kyvadlem nebes starodávný pach nenasytné lásky tě sytí v hloží bolesti suchopáry nejmilejších tváří za bouřlivých nocí je ti mrtvo dým kadidla proříznut věčným světlem hra na slepou bábu ti otevřela oči rozdřístnuty blány vizí ale proč se dívat když nic není nic není k obrazu tvému a strašně se stydíš vyčněl jsi k čiré hloubi stesku z marastu minulých dnů z nespavosti lásky oči strhané rozvodněním jihnoucí slávy hanba a žel v kalendáři jsou jenom cizí dny zahazuješ písmo rozcestí na nichž jsi bláhově třeštil že už je nejhůře když bývá nejhůře pomoc boží nejblíže začalo být výsměšně sladko zavřel jsi hrb lásky hluboko do útrob kam odejdeme bosi a diví když pod našima nohama žhne závoj smrti na věky natažené hodiny mrtvě stojí zadržujíce dech umřem ta stínohra času se pokrývá řasami vteřin měděnka se řítí na báně zornic staleté únavy v zenitu neštěstí zvoněním umíráčků chví se hlína v nás umřem je třeba dotáhnout brázdu mlčky a pomalu od pokolení k pokolení vždy hloub k nevíře schýlení

13

básníme smršťující se prstence sluncí tak hrubé tak strašné láskou rty našich matek sevřeni jícnem očí v neutuchající disonanci svítání třaskavin okvětí dnů spadne a zetlí do kořenů ale ten horký skelný sliz ulpí kdyby aspoň maminko tvoje lítostivé oči nekonečná pásma lásky čiré páry odlesků se houfují aby se doleskly v záblescích červánků drsně vidíš rty se svírají aby poznaly proč se kladou obrázky mrtvému do rakve Zarazil tě sliz hnědých světel vyvěrající z hloubi plných hrud Vyvalily se dutiny země v bouři tenký pramének úderů v houstnoucí hrůze Protrpěl jsi se duněním palimpsestů teď už tušíme jak ze široka se nám chce dýchat Ohromil tě zhrdavý klid světa jenž tě nechá se vším si krutě hrát Ač kostky jsi nevrh přece spláčeš prohrav vše kostky jsou vrženy Je mi teskno vyvřelému do sucha věcí Tak se vztyčit mlčky a řvát v katakombách zasutých nostalgií!

14

MODLITBA PŘED KÁZÁNÍM NA KVĚTNOU NEDĚLI večerní čepobití se ti plete v pajdavý rytmus arterií a Juillac Gironde vinaři tleskají v chraptivém dešti z hrdel rosniček žluklá kresba něhy zlaté v tvých očích Magdaleno přestaňme očekávat písmo žití AVE tajné náhrobky vyjměme svou tvář z vředu na srdci a modleme se přestaňme milovat a modleme se v chapiteau cirku Ó Smrti Loučení chvalozpěv žízně otravou žhnu periskop kvetoucích mrtvol struny telegrafu do hustého mrazu hrají těmito dráty se tvé slovo vzdálí z běsnících rtů povždy ti bude nejblíže dávno oplakaný sen bez hlesu klesáme na celém těle udivení bolestným šílenstvím větrných zámků země Tak to s náma zatočí a budeme jednorucí touhou červem krásy v lačný pláč už není třeba pít alkohol nesčíslných světů průlinami věků ó Diogene zmaten se loučím omlouvám svou lásku rafije hodin mě ženou a rvou kvapem se blíží hodina nejpozdnější kdy budeš zbaven klamu zítřků řítí se samum křeče rozechvěl jsi se nikým neviděn na dohasínajícím bulváru v průvanu srdcí kamaráde vandráků jak jsme se to sešli se svou nostalgií už brzy zahovoří mašinkvery nad šachovnicí minulosti budoucnosti už brzy přestaneš romanticky vzlykat nesmytelné kouzlo jitřních písní tlících větrný mlýn rukou člověka padajícího rozpráší hvězdy v marný ohňostroj nejsi víc ve svém století než hlemýžď ve slepýším komediante komediante kapka po kapce a míra bude dovršena kam jen se utečem z tohoto města zdrávas ebenová panno hlasy žízně propukají hořce vedeny zmatenou hvězdou samy od sebe nekonečně vzdáleny nerozumí svým hrozbám v orkánu věků lavina zvonů ve skráních modrá zahořklý úsměv fanfáry od pólu k pólu ten úsměv dech lačný pachutí královských vichřic dme se

15

slepče lásky he he hmatáš v útroby smíchu hle nedooraná brázda rozluč se se zázraky kapka po kapce stín po snu zbude jen čiré echo vyluštěné písně vzpomínkami nasejeme krásy v křížové hvězdy kokot legendy barů Sahara bez písku Sahara bez oáz a plná kanálů nad nimiž zeješ do veletoku města pověz o smutku očí panen mušliček plných perel o trapných očích dlouhou chodbou do nekonečna ústících do lásky pověz o smutku akátů nad nádražím muže Wilsona tíha nemocí je plaše ožírá ti zajíci v kruté zimě rozprostírá se klenba vesmíru jako by nikde nepřesunovali vagony půjde tudy avion krásy trojice žebráků králů všemohoucí chudoba noci fresky neplačte tím pohoršlivým pláčem plačte pantomimy smrti zedníci melancholie jejíž stavba se řítí zedníci smrti břitva ve zpovědnici mdlou vláhu krve vonný květ hrdlem uvine Emauzy prázdná svítilno zvony věků zachvívají tebou v bezednu výhně na čem je napjata symfonie blázna vzlykající při spatření země básníci naposled se přece naplní cholera vašich veršů mněte si ruce spokojeni s horoskopem plžů TISÍC houstne smaragd noci dětino tady nenajdeš příčinu žíti zapomeneš na vše jen vejdi portálem vlastního stínu do světla ve tmách zvracet krví sladký pláč nevíš co by sis počal kdybys byl milován dřímal jsem hýčkán brlohy očí vyhloubených do nekonečna katakomb zjevením bělma vysmahlého voláním obráceného v sloup vzpomínám na vás už asi naposled Anitto Berber měl jsem vás upřímně rád A JEDNA zatím přibývalo měsíce jazzu předoucího plíseň krystalující v absintu povídáš má milá že ti hrajou viď že je smutná ta muzika pod světy minut pracující kořání uchechtáváním bílých vteřin hrana vlají dokořán už neodvrátíš sežehlou svou tvář NOC birken břízy zanícené hlasivky ticha zanícené láskou birken hřívy osy blankytu zlatistá míza rozmnutá v dlaních elektrických žen brzy už brzy tě smutek strhá zrcadlením vášně od pólu k pólu sesouvají se stíny do hymny života můj milý pane Carco zachvěješ se mlčením otců tím dusnem zavěšeným v prázdnu

16

zedníci krásy zedníci melancholie bylo sladké to čekání kdyby měla zemřít socialistická naděje komedie teprv začíná vodopád rukou nad městem se rozhlučí a tebe už nebude vodopád rukou plejících býlí jemuž jsi říkal hvězdy hvězdy prosakuje ulicemi závrať věků signály jimiž vyjí bílí chrti roztrpčeni dílem básně staňte se obrazoborci staňte se demagogy hrobníci komet jednoho úmrtního dne zachvátí vás pověrčivý stesk krev hlučně tepe v dohnívajících bulvárech tolika lidu jako o pouti krev vychechtává strašná hodin tvář jen se napij dosyta přišel jsi nahý a přioděli tě k jaké slávě jsi okrvavěl věštectvím nahoty v rozžhaveném zrcadle průtoku věků maně sináš tápaje po skle ženství zřítelnicemi zuhelnatělými vzpomínce života sladkého v závrati spjatých rukou v předvečer mrazu v předvečer vánoční saze flóru rozetři rozetři je v kelímku bělma do pěny posledního sbohem všemu sbohem sněží vysoko na nebi to jen cizími hvězdami mrazivé temno se sype hrůzou sladkých vůní jako bys dávno umlknul v hluku očí zdusených stihomamem snářů Milovat karavany slepých myší hlodajících zásoby kultur všechny věky kvasí jak míza stoupá dětinstvím života lásky hlas nejubožejší hlas roztopí kov smrti ve vodopád květů ve vodopád slz arabesky smíchu krví pláčem jen kostlivci se umí mlčky smát v přílivu patiny umět se mlčky smát na spáleništi srdce tlukoucího vroucně v obzor chrámový rmut dávivého světla tě otrávil příchutí mléka v nalitých prsech spáleného vášní kříž hloubi popelu na ramena se těžce sesouvá v studánkách běsnící krev země poznamená žíznivého poznamená akordem náhrobků že bude jak lišaj lišaj smrtihlav a jako bůh poznamená znamením tříště slz jež promáčí obličej v průsvitný papír a blánu třaskavý smích křepelky připomene monstranci vesmírem hřmící do prázdna chrámu Zníš propukaje v ironický pláč jak jinak odplavit leklé ryby snů sbohem hvězdy a korále zem laskavá matka mrtvých vás přijme děcko přetrpké panenky v hloubi se lépe dýchá v hloubi se nenávratně spí nadýchané ovoce smíchu krystaluje v rubíny hermelínem plísně sbohem Judit hle sněží vám na cestu sněží vám kokainem

17

bez břehů běl v dlaních přikrývá oči rubášem smršť očí bez bělma těch očí bez zornic sbohem močály sbohem města tento pozdrav jsou Erynie můj bůh v cylindru má lampa psyché ve tmách na ty básně plije

18

ZA SVÉHO DĚDA barbarský Hoste světa jenžs nám vdech strašnou duši hlíny smrtonosných kroků barbarský Hoste cizinče jenž slovem ze země tělo mízy rveš tryskající zrozením smrti křídla pylu prolnul jsi větrem nesoucím je k zemi pozlacenou bezmocí smějící se sopkou voláme tě pohřbeni přezrálými srdci propastí jejich bolestivě vsakováni voláme tě marní marně nedej oh nedej nám věřiti v potřebu vzkříšení vzkříšení smrti až k zalknutí dusný hmyzem obtáčí nás stín náš jak vesmír se toče naprázdno na tuto sypkou podívanou žití v níž chrlíme života svého rmut a něhu na tuto podívanou bezdechou jsi nás vyštval do čepů osy světa jsi nás vsadil jak jenom bosi a diví vydržíme tohle šílenství víru to hluboké napětí vzpěr Hoste našemu zoufalství bez tváře a úst jiným pomáháš sám sobě pomoci nemáš tak naše nemoci i tobě vyžraly tvář vyhloubily prostor do nekonečna samoty už nesmíme ani zoufati udusíme-li se v zataraseném hrdle chliptěním lásky uhnívající banalita srdcí jež's nám dal jak dětem chrastítka k ukonejšení uhnívající náboženství srdcí destiluje nás propadlištěm mesiášů obaleni květem bez začátku komedie nemůžeme plivnouti v oheň bratřím spíláme bláznů s tlukoucími srdci čekáme naplnění trestu bez chuti bolí každý úder tepen v jichž kalendáři jsi zapsal své vlastní zlo grotesky silných také potřebují pohřbít hle hřbitov kultur hřbitov civilizací vymýcené rty naše lačníce zduřely v chumáče děsu nad proláklinou nebes kdyby nebylo nápoje nebylo by žízně stesku Bože náš odejmi ten kalich od nás odvážíme se shořeti v rodném kraji úzkosti nekonečna na této zemi a na tomto světě rodný kraj zhnětený v dutiny našich kostí zhasíná výbuchy zrní do tmy kleteb rodný kraj podemletý přívaly hvězd té mlhy hvězdnaté v rezavícím času rodný kraj nadarmo rozžhaven uhasl v život náš vzpínající zplanělé ruce a rty nadarmo rozžhavený prázdnem dech tvůj zhasl v život náš živým masem ran nihil es z marna do marna nás vrháš potácet se tápat paradoxy těhotného umírání nikomu ze živých nebude dáno dosáhnouti vemena církve slz těch černých slz naše oči nejsou perlorodky naše oči oslzaví teprve nahou slepotou mlhy teprve oslzaví ve zvířetníku rakví prodírajících se bahnem nekonečna k poslednímu soudu

19

teprve mrtví poztráceli jsme zrnka z růžence nenávisti k předkům obnaženým tvými dary snad jsme i rozesmáli smrt svou jež vysmekla otěže z rukou tvých tak jsme se sami chvěli strhující vůní plačících děr země zmíznatělých v pupence letorostů tak nás mrazívá v minových podkopech jež zatajují smutný dech svůj rozrostlí v chuchvalcích mechu a lišejníků bez přestání burácíme kořeny smrti od věků do věků rozžíháme po každém výbuchu zhaslé lampy květů mrazí nás zoufalstvím rafijí hodin ve dmutí blížících se kroků snad teď snad teď my mrtví vydávili jsme tento svět do rukou jež zatlačily naše oči teď hlučíme zkamenělí láskou slitování v terči vlastní hanby dřepíme v té hloubi za hvězdami vzdáleni bludného kořání v bludném smutku řítících se sfér srdcoví panáci dřepíme balzamovaní touhou čárajíce legendy životů milých voláme tě oslyš nás prosíme tě oslyš nás od věků do věků se kymácením horstev řítíme životu v tvář rozrostli jsme se v obrovitost hlubin je zase více místa pro vředy na těle našem voláme tě oslyš nás prosíme hlinovatkou žhavou prosáklí celí z hrobů svých těžkou vláhou lásky rozkvétáme dokořán volajíce krev tvou na naše děti bude nám těžké zmrtvýchvstání bude to konec z mrtvých vstát z hrobů svých otvíráme prohnilé světy svého příští prosíce o déšť octa s krví z hrobů svých promáčíme rezem svaté žízně oblohu vnitřnostmi zlého otěhotnělou z hrobů svých vpadáme chórem do modliteb satana v úzkosti bez pokory sami sebe sžíráme hltajíce chléb zemin a létavic máčený v rezu krve naší pláčeme v zpovědi zalykajíce se larvami a červy krásnějšími našich hříchů zalykáme se dávno zbytečnými slovy jež bouřívala zemi i vodstvo prosíme tě oslyš nás prosíme tě Bože náš všechna úroda srdcí ať podmokne vlásečnice kořínků ať zhynou ať zhyne život bezpomocnou žízní povržená marná maškaráda prosíme tě oslyš nás oslyš nás mrtvé my nemáme hlasu žádat laskavosti tvé prosíme tě oslyš nás a znič všechen čas vlíbaný mámou houpavou písní šišlavých slov něžných matné sklo tváří zhrublých hvozdy lásky roztřískej přívalem shůry

20

tehdy my mrtví v hloubi plísně rozlomenou hostií naleznem strašnou lásku tvoji naleznem strašnou slávu země jak se to směšně houpáš ty olovnice srdce vesmíru na niti lásky z hrobů svých chrlíme němotu vrásek věků zahleněných nánosy nahé krve na toto propadliště zítřků se slin nedostane byl jsi krásný Hospodine šesti dnů Hospodine kdo tě ztrestá počali jsme chápat hanbu země úpící v horečce omladnic vyhřezly oči naše rozbodány spojnicemi hvězdných pólů žízně oči naše protkané nesmytelnou září rovnoběžek a jiných strun kroužících před pádem v majestátu nebes zalykáme se prohlédajíce řekami arterií nad nimiž dým splizlý mlhovin křížů prolínáme nesmírnou klenbou prolínáme žírnou zemí ornicí do klasů bosi a diví očekáváme okamžik zrození ten okamžik loučení jednou nadejde dychtíce se naplnit živou šťávou krve jeden po druhém všichni vzhůru voláme až já půjdu k cirku maminko jako bych šel do války budeš plakat celuj mě celuj svou žhavou krví chce se mi věčně tak sladce dřímat den burcování přijde den zrození podoben Poslednímu soudu konečně uvidíme salto mortale Boha pod chapiteau cirku nebes úderem mateřství rozčísnutý chrám vyvrhne Mesiáše omítka spadá fresky zarostou smysly země a budou plakat pozemským pláčem s námi hanba a žel v křeči potupy neprůhlednou klenbou hřmící budeme zbaveni mázder již se derou kořeny všemocného chorálu a země puká vydávajíc svědectví žízně chorálem čníme řvoucí z hrobů svých křídly propasti zalité bolem milosti tvé v úvozech dřiždí ze skal praménky do krve obnažené šťávy našich sil v očnicích žilnatá síť času žluklá prolnuta tvou láskyplnou něhou žhne měj strpení s námi prosíme tě oslyš nás a netrestej životem za hřích zplaněly ruce a rty přimrazeny na podkově zmetka času potupa maniaků zalévajících vlastní rány žlučí potupa maniaků přece se ještě ptá Hospodine kdo sejme tvé hříchy s nás Hospodine Hospodine kdo tě ztrestá vae victis nadepsal jsi všechen plevel vae victis rozežíráme tvou tvář hmatajíce do prázdna po tvých očích vyrveme tvé zornice tu troucheň zarostlou v každém dechu světa dobrotivý Bože oslyš nás

21

plníce se vlnou víry zetlíváme světlem zvolavše oslyš nás rozpláče se každá heroická maska teprve uvěří pod kopyty koní slyšíš přece ozvěnu kroků snad tušíš šepotání vlastních křídel lásky potřásáme hlavou nad pantomimou smrti nezměnitelný cirkus života jde tady je katedrála smíchu slyšíš přece úpění rozdychtěných mumií dobrotivý Hoste smrti zahlaď dny zahlaď dny příští prosíme tě oslyš nás

22

PÍSMO ZEMĚ Proměny hle oči mramorovaná vajíčka zítřků jichž neuzříš pro minulost svou noc plná drásavých trnů kapradí zlatého zázraky lurdskými otupělý poslouchám bičující hlas který mě dosud neustal volat chvěji se mlhou roztavená zvonovina hlasů oblévá mě sžíhaného padoucnicí neustanu truchlit prosycen tisícerem volání zakrvácených žízní přemýšlím o stáří očima se hrbím pod puklým nebem ztiš se ztiš ty srdce nech věčnost klidně spát na věčnost zmlkni krví svou neprobouzej teleskopy klenbu této noci a hvězdy lidského zoufalství setbu zlatou plesnivýma očima nepostřehnutelné rdění plísně usazuješ lásku na věci mrtvých ó masky! plač a plač marně nad spálenými relikviemi jak vítr nad řekou stínů jako pryskyřice slzami se vznímáš v lupenech rukou svých k modlitbě je zalomiv štítíš se těch rukou zplesnivělých očima z nichž jsi rval býlí zdivo světa ty smutný který nemáš pravdu v neznámu stínu život prolamovaný stříbrem padáku vřídlem smrti nemysli na svá slova na popel v bezvětří slehlém v mlhu rostoucích křížů tato plavá noc smrtelná v tobě hyne dětinská tvář osudu hráče s pláčem jak musila být velká tvá smrtelná noc plavá div se ó div se jako by v útrobách mrazu křehounká větvička radosti to jméno naplněné hořem kde jen jsi zapomněl matný život svůj ve vyprahlých stokách útrob bezdechý na křižovatkách vlastních křížů bdíš vracíš se jak se ti zasteskne k souhvězdí dětí poutníků přesmutných bezdechý zříš své hoře z bláznovství v zoufalé hře na smutek klíčících slov bolesti živící tlící almužnami žízně stesku mázdra má stržena pramení život můj stín srdce do čistoty dnů bloudících vodstvem zemské krásy silicemi pustých smutků živen co mateřským mlékem zalykáš se hlty vzduchu zdá se ti že bdíš v mléčném svitu mrákotného klíčení zrána se rosa čistá rozesnila báněmi nebes tisíckrát na jedné travině v svých slzách pak jsi zřel úsvity marných her zatím co hrdlo se ti vzňalo v písni nevěděls co říkáš chláchole ženský pozemský pláč deníky ženského času očí někdo jiný za mne hrál matný život můj hluboce truchlím svou hanbou sliznicí dráždivou objetím hltám zemi svou hle zmatený sykot vypařujících se smyslů

23

balzamovaný svět by takhle neplakal tento svět není po mrtvých žal hoře ze zření propuklo vášnivou útěchou jež zabíjí otvírajíc škeble srdcí není mi rady není mi lásky až se vypláčeš zasměj se sklán a plytký oh vlastenci smíchu léčíte se bubnováním na poplach mně srdce usedá vždyť nevím kam jen kam odešla ode mne hlasitá číše má v rozléhající se samotě chechtotem se zalévám krví starých ran dusivý dým básní zbyl ze všeho cos mohl mít rád za ten lidský čas katedrály se otočily věžemi od nebe k zemi propadají se chechtotem útrob periskopem oslepeným slávou hanby to jsou všechno jen pohřební halucinace mrtvého o stručné matce zemi připomeň si pustý smích své lebky umrlé že si tak odříkáváš říkánky dětinské nepřítomně jsi poplival světla rozšlapal jsi jiskry v popel slzami rtů celuješ jitříš sirobu not slehávajících se opuštěním v jedovatou troucheň prolínáš kletbou notového papíru rozerván zelenavými zornicemi not rozechvívaje se nesplněným písmem a chudobou krásou písniček poutních propukáš v chorál sám rozpadávaje se vzrůstaje mlčíš do ticha jako hvězdy hniješ blouzněním plamen pláčeš jako by houslí hlas zemí se zahltil v bouři rozvanut v chorál chvěješ se hlasně propadávaje se touhou smutku řeči ssedáš krví v každé hroudě rodných strun brázd v ornici bolestné v níž dřímou ptáci předminulých časů aby se probudili aby se neprobudili aby zazpívali a aby mlčeli kvasíš krví vzpour v dlaních předků strhuješ blány srdce ty Kostohryze kterého bych chtěl vymrskat ze země otců tvých který tam už nejsi jen se zdáš a u zdi mlhy pláčeš dítě až je mi tě líto ty dešťovko která bude přeorána zítra posté ty zmije s deseti jazyky na dně minulosti a bez řeči v žebrácké budoucnosti ty srdce které nejsi liščí srdce bez doupěte bez pravdy krve ratolesti budeš vyrván a rozdrcen budeš sražen a zašlapán ty potřebný jemuž bylo přiděleno příliš hlíny světlo ti krvácí do kalichu v jehož rozedranou propast v mlčení zeješ smíšen s ornicí ty ornice zvracíš zemí světa bičovanou kořeny davů ohořely rty písní v škleb jehož pokora je poprvé pravé sémě

24

v horečkách se vytyčuješ tělem svým slabým toužíš silou zářit zřít vzdaluješ se jako půlnoc klesáš neuměje vzpomenout žhneš rván cítíš nabíráš dech modlení burácení bičů nad těmi kdo budou rozneseni kopyty svých snů slepotou očí svých divých podej si křišťál viz hroudy prostoupené září ukolébavek klíčících v svatozář klasů zde tě neobestře čára obzoru ani měděnka kopulí zde temný hovor plodinami se dere oráči nebem mlhy zvětrávají tíhnou k věčným světlům brázd vzdouvá se práce rukama lidí naplňujících propast propastmi svými sesouvající se věčnost hořkost ožije kéž plane v hrdle našem žízní kéž jsi roznesen v nekonečném davu kéž jsi roznesen a sežehnut abys popel padal do propasti víry dvojice lupenů rukou sepjatých bratře můj vyznejme smrt svou lásku nejsem přece prvý který zmeškal pospíchaje přede všemi v bolestech mlčím urážeje modlitbou svíjím se pod tlakem horstev považován proto za hada jsem nenáviděn nenávidím jako čára obzoru probouzeje v lidech svou nemocnou žádost aby slunce zapadlo každý had s dloužícími se stíny propadá se ve věčnost kruhu smrští se hle slunce zapadá ve rmut úst jež hořekováním blahoslaví slávu temnot zbičován smíchem vyvěrám v ústa potracen zkrvácenými smysly bolestným spektrem polí a hor do dáli se zamhlívajících bičován jsem syn otce a matky z jichž rukou v této chvíli ždímám jed pocely viny jsem syn otce a matky jimiž jsem se protrpěl nesa mnohá pokolení a bezpomocnou hvězdou určen abych posléze přezrálý srdcem upadl na zemi oddychující hlučně jarem tam shniju očekávaje rty tak hladové láskou hrubé jako moje jsem tatínkův a maminčin a rozpadám se utrpením brusiče ve žhoucí prach v porodních bolestech bezpomocné matky hvězdy mé a na světlo světa přijdu co prach a popel žíravý jemuž hlína vlásečnicemi kořínků vcelovala hrůzu ticha

25

zhanobila tvář do přehluboké krásy otců zvrásnila staletími mrtvých volajících slunce stoupajících míz Prolog Bože jsem tvá kadidelnice vzhůru stoupá dým loučení v tvůj oblak na oltář země proudí hnis lásky mé jako všechny rostliny žhavými kořeny nabírám zemi povznášeje ji k slávě tvé tváře vysoko ji třímám život svůj v mraveništi srdcí hroutě se k podnoží milosti boží a obětuju ji svou žízní ten kalich hořkosti Bože kterého jsem včera dětstvím tak horoucně miloval kterému jsem mše sloužil a ministroval v svém hoři ze zření protíraje si nasáklé oči v blátě touhy soužící pozdvihuje nemoci neživé co květinky lásky zvonící ty Bože kterého dnes hltám smrtonosnými chrchly z nichž vzchází hemživé oživení hrobů přijmi mou tichou oběť hle jaká jsem kadidelnice pokorou se zamlčuji vzpurně nepokorně utajen v zatracení dým stesku ve větévky písmen obtížené vírou mrtvých pučí prosím a nežádám si ničeho jen ať krví nality ve smutku slunečním sžírajíce se touhou červem kletby hynou přitisknuty na ňadra zešílevší ornice nech vzejít semeno té popínavé rostliny srdce pod jejíž tíhou nízká nebesa mlhy se zřítí do písně teď závoj času mateřskýma rukama bude vyprán smáčen v krvi kvetoucích kalichů závoj času bělá k slávě tvé tváře

26

BLAHOSLOVENÍ PRAMENŮ ÚSTÍ I. Domine ceterorum fac me liberum leprosus sum vkořeněn v klín smrti nečistý pýchou oslepen zmámen jsem palčivou mlhou na jazyky smyslů navrstvenou a zem sama smutku plná nalepuje se na slova má přetěžkává je ovocem kostí a znovu vnořuje v nečistý klín žízně Odtud malomocný rozežrán a popliván čním odevšad viditelný neboť choroba má kvete má nemoc do nebe volající úzkost smuteční touha kteroužto tíseň ty konejšíš mrskáš rozpjaté ruce mé vrhaje holubici lásky do ohně v okamžicích hrůzy do ohně kalichů slávy žhoucích na rtech mých strašlivých zřídlech abych palčivou mlhou zmaten mistrovství lásky řečí růstu proklel Proklínám dokud dech života v rukou se mi zmítá od zmatení jazyků jako pleva ve větru sám Domine Omnium jsem štván a od věků již žízním uvězněn krmě hladu laskám královskou květinu žitnou na bojišti pokory od tváře se odvracím zaradovav se z počtu bakterií svých těm snům svěřuji ponížení víry vzrůstající ve veliké svědectví plžů očekávám bolestí naděje strhán až budu zproštěn útěch a kuropění se rozhlučí v kořání cizích dnů hnilobou mých očí věřím zahrabám semeno slza vítr že budu docela pohřben úrodou vsáknut šeptám fac me liberum neboť nevím a uprostřed všeho tápu dej ať se ocitnu na horách zvonů vyhnán a radostipln síly ať vesmírem vytuším jen tuším míznatý kořen hoře trochu země tvé lásky chvící se otřesy horstev v šílenství i bližních

27

Odvěké břemeno času struna rakve samý strup a bolák jak horečkami se řítím do slz léčivých bylin očí zatímco v rozervaném osrdí mé srdce šílí pták nad nekonečným oceánem nevypitá krev sledem dnů tíha nenasycená vzlíná kváskem teď nasychá v klíčcích vajec a semen a já zřím a zmítám se bělostí vyprázdněn leprosus sum Otče dle vůle tvé vezmi i hlas můj a nech jen křeč v prahnoucím hrdle ať nezbude naděje na vydání svědectví bobtnajícího seménka víry II. Jitření Očekávám znamení míru nade vším časem vášní svou na tváři nebes přeříkávám modlitby v historii rodné líchy V rozevřenou hlínu ať pláču pláčem roznášeným jako pyl živý když jsem hnán od hoře k hoři tázaje se prázdného ráje proč i na mne na jednoho z mrtvých vložena tíha větví a listí ta tíha obepínající zemi v jitrech kdy přikryta písní svou rty srká rozvinutá nebesa zplozujíc těla svá Vlast má je všude a kamkoli mě dáš všude budu rád ale prosím dej semeno pouště dej jenom samou poušť kdež plana expectando resurrectionem vyhladovím do pokory a tápáním touhy své tísně ať vyšlapu stezičku prosťáčků nad níž pára kázání na hoře se srazí porodní pýchou ať chorobou rozmáčknut krví svou přesytím vyprahlý písek ať vyznačím každou píď aby vydala svědectví žízně a potom Pane můj sečti vše a smyj křivé přísahy jimiž jsem celoval slunce v nenaleznutelných vlastech v své vlasti doufaje tě nalézti a nenaleznuv tě nikde a do poháru mi nalij svatý oheň vypalující listoví jazyka vezmi i hlas můj ať zmlkne naděje to srdce smělé vezmi i hlas - fac me liberum fac me liberum ut leprosus sim

28

III. Chór na zemi člověk plačící z mrtvolnosti své položen hlavou do mlhy přetrpké expecto žízním Pane kdy konečně přijde večer jímž budeme ztišeni ve hvězdnatou věc čistou svíci noci na dlani tvé Vzdáváme chválu chlebu hladovi života a ukončení konců očekáváme manu dštící z oblaku tvého od hoře k hoři spějíce prsť mokvá slzami strunami hrobů zrcadly nádhery nebes a prostírá se temná rozestřena v bezkonečnou spleť zřetelného písma slávy prsť živé tělo rostlinstva hlubokosti naší tlením hvězd stižena zžíhavou písní svou v útrobách hoříc se otřásá křečí vysoko stopami růstu se řítí prchajíc před sebou žalostnou sražena syrovinou ovoce požírá všechen plod svůj Ó tajemství touhy vše tebou zakleto v oparu milosti víry hloubka zemská pláče vyrazivši tisíckrát přeříkanými modlitbami ručky dětí v přísvitu požáru sluncí pozdviženy k tvářím matek objevují zemi svůj osud stavíce si horoskopy rybníčků v mateřských tvářích zří vrstvící se hroudy obsypané růžovím a slunce vrcholí když v mlékohře zármutku stíny otců nás krmí nás kteří s nimi v zapomnění nesrozumitelni bloudíme expectantes resurrectionem mortuorum očekávající velikost boží jež vdechne zemi nejvyššími ústy jichž slovo naplní nezměřitelnou propast návratů smrti

29

IV. Ó Bože moře v mém hrdle se vznímá jako poušť bouří žhavou chválím spřísežence smrti prvky ve zkumavkách chemie ve zkumavkách hlíny proklínaje souzvuky neznámé v každé hodině hotový k smrti vím o člověku písně znám přemíru sladkosti jež stoupá roztávajíc modří čistoty nebeské Pane odejmi ode mne tato klekání ticha kdy stínohry mučící mě sytí bezlesklé pásmo tmy ať mlčí abych nepřeslechnul ničeho z rýhování mízy rvoucí kamení věků v pyramidu tíhy hmotné ať slyším paměť ohmatávaje mrtvolnost korouhví těch plakátů věčnosti nad smrtícím vítězstvím ať slyším rozkvásek úpěnlivě žíznivý který v mém srdci při kořenech údů tlí Pane odejmi ode mne cizotu domova kde zmízněn kajícně čekám tvá slova a dej na nejvyšší hoře v nepřeklenutelné záři květů mráz který spálí a otrhá tělo za žatvu hlubokosti líhně červů tišina potom se povznese úrodnou hvězdou na vánoce Moře ticha v mém hrdle se vznímá na poušť octem dštícím načínám bochník spečený jizvami v mléko ňader panenských bochník síly prýštící hnízdečko jader snované sluncem načínám chleba křižuje se nad radostmi tisíců hladových zapomínám pápěří plísně naváté do očí nesplnitelným žalem rozpomínám se kam míříš hvězdovím šípů - ruce se tetelí chtivé: hle dílo poznání oranice zmlazená jako ptactvo čistá hle dílo země té svaté mapy času rozestřené v bezmezí člověka ó dej ten žár spalující milostivým peklem dej věčnost slepý žlučí nejistoty moře octa si žádám nad propastí visící

30

DRUHÁ LYRA (1929-1935)

31

ó nepomineš zemi má snící a nadhvězdná tvých křížů mocný symbol stínohrou matných předků vlá žíznivá kadeř smrti na ocel ztavená do srdcí vnořuje své poupě a pel když píseň šálivá leskem hrud bolesti naplněná střetajíc se s boží tváří k výši listí ruce zdvihá přebohatá laskavost tvá uzřevši tělo srdce jak se vzdává pod korou a tichem dala pučet kapkám rosy čisté jako křeče a žel přemlouvám tvou sladkou nadoblačnost vratkou nadoblačnost přemlouvám a myslím na hvězdy nestržené v nichž se kořání rukou ujme

32

STOUPA MATEŘSTVÍ Sestře Marii Teď se dní ztrácím svou podobu umývajíc se ve tváři srdce pokrývajíc se klasnatou tváří srdce jmenuji se nevěstou vynořuji se z napěněné touhy v zalomení dozrálosti štít muže věnčím jsem jedna ze zaslíbených nečistotou krve své jarem prudké usedavá tesknota mě zmáhá když vzlétám se svou hvězdou holubicí s holubicí vlídnou když kroužím nesena požáry perel v nichž líbám vrchovatý čas když na pomezí se vzpínám na křídlech hlubinou do ruda zarosených a v tváři mi tane plno ticha jak propasti znenáhla krvácet slyším až mě závrať jímá a nohy podklesají zmateným žilobitím tu v tichém okamžení v masitost ran mě hlaďounký lesk lupínků jitrocele hladí zapomínám na spřežení let u své díže sním a v burácející květ nepostřehnutelna hledím a ze své sytosti v bolestech vytlačuji mohutnost melodie kovoplodých jesení sžíravý dech sladký ze spánků země vane v záhať modři jitřní zas mlha se válí a brázdy uzavírá v neproniknutelnou houšť zmítám se zmítám v chlebovině lásky a plamen toužící mi srdce olizuje ohvězděná náruč oblak růžicí stesku mě zahání k nejtrpčímu kořání ramena svých matek zřím v ňader keři ohnivém a prostém v kormutlivých číškách jejich opadalých zřítelnic mého smutku příškvar mokvá nad pláství milosti chvějivou horkostí zrní rtů propuká a sladkohořké ticho vznětlivé jako troud mluvící jak osud mi v prsech mízovody světa chutí mandlí prožehuje otvírá ach nevím věru nevím jen samé květinky sypou se mi z dlaní a z klína ó květinky hrdel ptačích naplněných pylem v němž se čistí nebesa když ruce prahnou zarývajíce se v dravou tkáň zorniček do krve naběhlých zpěvný vodopád řítí se v zlatované zorničky prosvícené křečí zemní mramor zvon mramor zvon hrá a výsosti mi vytrysknou z díla rozestrou se v kališí a počnou se plnit tichem nasakovat zvučnem dálek výsosti jako zvon jitřní v němž bobtnají hlasy před úderem zplna srdce a vůkol je všední den a chleba nám okorává pobožnou horkostí dnů a pole hroudovatí za pluhem jehož sílu muž po dědech zdědil a vysoko třímá a klasnatí obiliny jichž slávu tláskám zmožena bolestivou nadějí

33

hle smutek všední jímž ubídněna podobám se svým matkám ó klasů smutek předežňový Nádherná písni ovoce rozpolcena tváří hořem tvou oblohu hořce chválím otvírajíc se jako matka má země sílu vydaného zrní kořistím ó sílu kořistím žádám si bezdechá trojnásob dužiny dne jímž hlaholí žár otvírající se matky chléb a víno Pane můj když na lůžku se zmítám bezměrná v plži svých bolestí hadovitou křečí zemní má zpěvnost vysoká jako přečisté studánky v tvé dlani žňové má zpěvnost usedla do brázdy zlítostnělá outěžkem jenž tlačí na dech srdce se mi rozhlučelo pod duhou svírající šmouhami míz jarních ještě ve mně prahne muž - na nebi taje požár do zeleně žízní plné ó mé boky a ňadra má záda ústa jsem dala v plen sama též zžíhajíc na duze těžké jako ptáče se chvím bezpečnost hvězd mi z očí vyrval kvas teď vytržena z pozemskosti hroudy plné kterou jsem uhnětla své dítě ten kalich pokory nazvána semeništěm zázraků zruměněla do čistoty kamenné a věrné chleba a vína Pane můj nenávistné prudkosti si žádám o svém větvoví něžně sním a každičkou píď vlasti sladké znovu zžíhám kořáním od obzoru k obzoru tu klenbu svátostně prozařuji teď se line kořist má z hlubin žízně přesvatá v zkrvavělém ohvězdí mém sama sebe rodím sama sebe ztrácím stižena nesmírností kalným dechem vydechuji život utrpení matek v zoblačnělých útrobách mi křídla modliteb zaněcuje najednou je podzim a mužovy stodoly jsou plny mlhy a ohně brodím se v horoucí klokot té krve slavičí za láskou neskonalou teď se rodí pýcha má a radost ponořená v změkčující lidský čas co koruna díků jak slunce dokořán je ruka země a tak se líhne kořist má teplá v rozvírající se tlamičce milostného poupěte z růže kvítek nový jazyk lásky vykvet mi tiše připlouvá svraskavost plodů a dech vytahujících bání dnů syrové a vroucí mléko svítání nových obzorů vydávám každičké semínko nabývá a s klíčkem hovoří v milostivou dlaň usmívám se šťastně a uvnitř jsem celá černá uvláčena pýchou svojí jako Panna Maria stáda oveček zřím bělorouných hvězdiček a nerozumím tomu znamení v hrdle mi mléko vzlyká k trpkosti sladké prsti osrdí rozdírající

34

té prsti jež ve všech rukou zní a modrojasem prosvítá v pustošícím pláči všecko všecičko vím že mi Pane splníš jsemť žena podle hlavy tvé a na zvěstování jsem odpověděla hlasem plným rozkoše a bolesti vlásečnicemi kořínků omývám skryté hluboké síly hvězd ozřejmuji tajemství slávy tvé věčné a činím tvé dílo dokonalé cítím třepotání něžných ptáčků zpěvných jichž hlahol a rozlet mi z prsů nalitých dítě svůj jazyk písně loká jsem nasycena hřmícím dnem jsem připravena trpět snů živým masem a slavnostně nad kolébkou bdím na anděly strážné zarytě žárlím nespi mé dítě polštářky tvých tvářiček ať se smějí do růžova maminka tě vezme do oblaku svého a uslyšíš první svou píseň vítěznou slehat se a řítit v myrze ornice vzpínající se hloubkou očí k mlhovinám když táta ji orá tu nebetyčnou matku zem jež dary zahrnuje lid svůj uzlovatící touhou v křeči pro vysoký den

35

MILOSTIPLNÁ ZÁHUBA PÍSNĚ MÉ RŮŽE Rozvírá se srdce od kořene ke kořeni zamžené dávivými dary pramenů hle květinky perlí se naplněny hvězdovím pestíků a bliznami otevřeny až na styčnou žlázu a vlaštovčího letu strunoví potoční věští zahltivou jitřní tak přeplněnou perlorodkami zestudánčelá čirost smutku bobtná ve výsostí popsaném semeni krve všechny zákony ticha přestoupeny v růžovícím tichu zarosivším se a šťastném ó strastiplný prameni žhavá nevědomosti viz poupě plody zamlžené na dně ticha se skvící skvící se od spoda kvasící jako srdce ryzost plodů v očích uzardělých ze sna z bolesti své do rozkoše vyvrácené a ze studánky dálek hárající rozplamím úzkosti a víry zvonovina v lyrách ticha houstne hle čeřen rozehraných křídel v němž bouří nesmytelná tajemství touhy a ohně prsti živý déšť mázdření srdce ovinuje tíhu tu sladkou domovinu kvasuplný popel nitra prýští jiskřením ocele v krvomlhách zítřků a květ žízně se svírá do hořkosti pozemské ve smrtelném zavolání výsostí a květ žízně uskřipuje obzor dne ve vinorodý kalich temna svědectví lásky sytost ohněm daleká se chlebem rukou dere a květ žízně tě svírá ó prameni tvůj zdroj tě svírá a strašlivá sudba lásky vrhá ruce v hlínu hnízdo hadí Co všechno v tobě štká ó smrtelný jest sykot nahé věčnosti hnízdo hadí hlína tě rozdírá tíhou pylonosných větrů tato stoupa víry slávy tvé tě vznáší Hospodinu

36

THALASSA THALASSA ó milosti v hlubokosti spářených dálek tě hmatám neustále budoucí ó milosti neustále přítomná v touze jež smrti se podobá proč zrazuješ lačné chtění zapíráš a zesiluješ hlas svůj jenž podobá se ó milosti jenž tvým mořem je přesycen zakalená obloha po vydatném dešti se pousmívá slzavěním propast hrudí plní se pápěřím oblaků a propuká rozvinujíc v závrať smutku domovinu písní vznosnou a velebnou písní hoře zradostněnou holubicí dlaní srážejících se v zrní nad perutí obzoru zrní se v průrvě oblaků všekrmící chorál všekrmící chorál věčně plné stoupy vznáší se ze vznešené země naší pomalá slova a jejich pluh orná láska té země nadhvězdné a životadárné přelaskavý zdroj milosti bolestné vnořuje své ostří v úhor škál života živel a tiše ležící zem v ústrety vypjata na ňadrech hýčká chorál ó moudří přítomní v tomto kuropění Bůh vámi hřímá a rozpjatý hlahol darů zvonovina těžkosti nabíhající barvou ocele třísní popel v němž vytane sláva sladkou barvou bolesti žíznivé tak vytane milost krvavou ryzostí ohně pletivo zalykavé radosti pobloudilo v žebroví harfy slavičí rozrostlo se do vinné pavučiny oblohy zajiskřil popel nitra dávícího se studní svou a v této studni sákne se nekonečná vášeň čirá vášeň předobrazů zástupy z moře stříbra vrcholících hodin vynořují se dějiny hle nádherná sudba tkvíti zakořeněn v tváři Boha chlebodárce neustálým kymácením prohlubní v skráních prchá stádo času z hořící věčnosti a křídla hlaholí krvavěním stoupajíce k vítězství vzduchu hrdel žhavých a klasy vrcholí chorovodem prsti duši jsi sdělal ó Pane k moudrosti zpodobil's ji k holubici linoucí se růže mlčení k holubici nad mořem srdce se vznášející ratolesti ohně duše prahne po bouřích vysokonosných a vždy znovu hledá v temnotách nekonečna šíp slávy letící k tvé tváři

37

*** Mé slzy vítězné hle konec jenž váš pád povznáší ó hvězdy sestupující v toužebnosti hle věnec jenž vás dotrpí nad poupě závrati v němž se tvoří krev hle materie loučení drahokam nesmírnosti zhluboka růžový a ryzí drahokam čirostí teskný svou plodnou hořkostí zračící zemi v níž jakmile dozraje v nádheru vína pláč křídla hrud slijí se v útvar paměti a hoře jazyka v rozpuku oblohy zkamení svou krásou jež věčnosti vyrve svůj dar a štít ke křestu čepelí své srdce listovím čerpajíc a tato smrt ssaje z okřínu věšteb zvon do díla sytosti jej prázdní a tato luzná prsť celující krůpěje rosy dálek zkrvavěné tváře chorovod poznání dní se kořist perla mlékem v ranách tvůrčí vnitřnostmi se v obilnici rukou propadajíc a kameníc na jazyku setkává se s lyry tváří a sil čnící zátopa přeplněného ohrdlí tesknicí smáčí své kořání v němž napjatým strunovím krve z pokory své a básně střel vášnivou symfonií vzhůru hořekujících míz klíčí života hvězdný strom svou kotvou poznání milostí vratkou poután sladce k srdci když v duté bouři neznalé zákonů z řevu smrti rván v šílenství krve jak siný pruh po hvězdě tone v její věčnosti jsa vyslán neustálé přehnětání blaženstvím chóru slz vyrve důl nesmírného bloudění ó kouzlo vznikání v závrati dech iluze jež věčná a kovoplodá ta vůle lásky se zhustí do jader čepele ó smutku přehoušlí jež nabraly hadů a dýk z nichž má vzejít co vzklíčí v těžkosti na ňadrech růží jež věčné a nedoberné propukají horstvy země svých kořenů tak skutečné

38

a hlubinou bezrozpornou vsakován pláč osamění vsakován a přesycen svou podstatou touhy zdroje jež kamení oddalujíc a strhujíc k zemi plodů tvář svou nahou Ejhle trýzeň přeplněné tváře s výše hvězd se zmítající stíny v horoucnosti své obzory spalující do žalu jenž jako pel nad ornicí hladem sytou se vznáší a kamení mlhy ztavuje v ocel do níž se přeleje ta slavná krůpěj moře jež hvězdnou sítí dna pomalu a těžce svou holubici zvěstuje píseň krvácí duhou písma a písmo hluboko vnitřních ratolestí bolestí vryto v žhavou ocel děje jak hrdý triumf po zákonu křest smrti shoří svou podobou růže v podstatu nesmrtelné touhy

39

*** jak víra vzrůstá vyhánějíc dějství vysoko nad naději loučím se s domovinou opouštěje své dary v hrdou ocel vryté chvěji se a loučím zmatený tíhou sil již jsem v hoři tesal sbohem písni má tvá obloha plyne v slavičí lásky čas svobodou zmaten crčí čas nádhery neomezený už na den a noc čirý lásky čas a všemi zítřky vonící jak rozechvěná květina když otevřen nahý hlad mezi kořínkem a prstí překrvenou svou oblačností přetěžkou Všechen ryzí pluh je očekáván nasátými tepnami pod korou polností v něž vnořen skřivany vydechuje stýkaje se s boží všemohoucností obloha zemská píseň v tu dobu se navrací v divuplný šelest míz obloha ohněm zákonů plná se navrací plna krve a její mlhy plna zrní jež rozdrceno žernovy temnot svou sytost moučnou dává plna zrní jež zaseto v sladkou mázdru odpočatých hrud mlhou a dýmem spalující žízně bobtná a nové símě dští tato trýzeň podstata krve proměňováním se propadá v nejprostornější hloub a pod pluhem se leskne plna dýmu plna všech století písma a vznáší se ve žňovou nádheru celistvosti vnitřní v odměnu za spáleniště míz Každý syn dělník na výsost obtěžkán dary zlíbán dárce zmatený nahými ranami se tiskne v líc země v úžasu naslouchá prýštící nesmírnosti a živým masem svým se těsně přimykaje k ornici radosti slyší zem obdarovanou štědrostí se rdící navěky chorálem jeho kořenů zem křečí zpěněnou a prochvěnou jeho orby steskem jemuž v odpověď zní zdroj: vítej písni živná do nekonečna se navracíš naplněna chlebovinou budoucnosti Trsy medonosných květin se prohýbají pod vášní včel a u pramenů mízy se tiše chvějí jak modlitebna v litaniích a hlubánek žízeň skrytá tryskajíc svou průzračností rozvinuje oceloryty mlh v nichž ptáci se radují zatímco vše ostatní je jenom jejich zpěv a v něm pokojně se dní

40

A Z HLADU ZPÍVÁM Oh, es ist si schön das Leben tausendmal leben! Beethoven a v temném vězení růžokvětých smyslů svých se zmítám přemožen laskavou horoucností vždy výše se vznášejících nebes jež v nitru urvaly obláček víry a věnec žil vdechly v stavební kámen a vždy více milován uniká mi ptactva smyslů poplašený houf ztráceje se na výsosti perutí svých živelného zpěvu v stříbro žal jenž nádherou tělesnosti již zveme krev ó věčnosti zalyká se v hrdlech ptačích celého mě pronikaje hvězdou sítí noci a touhy neznámých věcí žhavý proud jak růže líbeznost mi dere tichý smutek můj a ocel vnitřní má již krev napájí se znovu listovím révy skví v bolestném rozporu tážíc se zoufale mlčíc tichem svým se zalykajíc jak moře bouří v níž lilie smrti k Hospodinu po ohrdlí plna kvasu v němž všechno pozemské má krásná růže čepel studánka žíznivá zračící popel mlhy horké jež dávivá obepíná šerý země stůl sil ctnosti láska chudobná a nádherná - nesmrtelnosti zvon růže jež z hlíny neustále hovořící potrava snů spoutaných orlů se sune jak chtějí zákony a široká rodná zem hýří v mé hrudi ozvěnou vlahého mléka jež jako jarní déšť a mlžný vichr míz jásavě jazykem vzlíná jež dalo touze hlas a křídla mým orlům zběsilým vášním růžím jich vůni jež navždy kamení v krystalech stesku po nebi zvítězení a svržen jak anděl svou vlastní touhou padám až na dno v žířící ocel své vášně u svého Boha krvelačnou tvář a z oltáře bloudění steskem se rouhaje a příbojem jara se třesa povstávám k milosti věčné prudké jak víno kvasící v hrudi mé povstávám k žalosti věčné nekonečnost země v sobě odkrývaje na její krásu myslím po její kráse toužím ztráceje se ve zpěvu sytosti povstávám s krví svou na rtech na jazyku s kvítím své žízně jež saje Bůh můj láskyplný vládce z žaluplných kořenů mých údů

41

Hymnos křisitel hlubokonosných sítí víry zajal hlavu mou v bolest živnou smějící se hojnost proráží mé hrdlo k ústí pramenů ve vzpínajících se rukou třímám letorosty mocných zvonů milujícím hlasem tkám svůj pramen ach křišťál jak rdící se oko žen v němž odvěké dění sráží se v milostiplnou a sladkou záhubu písně mé růže spalující se ve chvíli plodů a otevřeny tepny širokým proudem teď tryská můj bezbožný hlas a věčně se ptá milující hlas a běsnící ó Bože který mi v milence koupáš svou podobu v trýzni mé hlíny a otevřeny tepny a hlas můj se zalyká chliptěním krvotvorné nádhery pustošící žízně a dlaní své lítostivé písně moře přelévám v mlžné hudbě cév ach slyšte poupata jsem svrhnul do této prohlubně moře jež zpívá a nyní se vynořil ke mně můj vlastní obraz a v příboji štká a nyní se přede mnou otvírá do nekonečna se táhnoucí brázda mých snů orlů a slyším zmatený tlukot křídel jež nevzlétnou spoutána v žal vlastní touhou ó hroudy jež nevzlétnou leč staletími písně zpřevraceny do chleba budou hvězdně padat II. rozkoš všech minulých ratolestí zračí se v otvoru nebes co jara podobenství a prudká vůně zachvívá hořkou rosou mou jitřní v níž se rdí nebesa bědnost má lidská překypuje a tryskající hymna je chorál je syringy zalykavý klokot a příštích jiter peluplná tvářnost zmatena zrosením a nevědomá zračí se v podobě teskné noci nejstrmější noci mé zřídla strašných pochyb a v síti rozsedlin úzkosti jež jazyk poutá v marné volání a v síti žaluplné hltá své meze věčnost a voní již nahá a ryzí noc milostná a v mázdře pukajících semen bobtnajícím klíčkem se vždy znovu jitří sám Bůh a vnitřní vše jediný napájí pramen žíznivý nejžíznivější ach čeřeno Múz v propastech bouřící vždy znovu kloním se v tvé kalné poznání mlčící noci šálení v níž hýří vyvěrajíc líbezná spleť tisíceré minulosti a dávno zkrystalizované budoucnosti obětní dým a srdce požár

42

nad milostí skláním se nad zemí rozsévač milosti boží šeptám svou žízeň a z větru věků sbírám svůj pramen v němž hovoří miliony k Jedinému a z hloubi prakřeče zemské sbírám svůj mramor kámen rozdávačný a dláto pochybovačné a stoupající nádhera modři vždy hlouběji mě koupá svou ryzí čirostí zrnek kvasících a moře vzduté se ve mně dere hlaholem prsti ústící v klasnatý stvol na tvář teď padám zmaten ve svůj žal a tona v překotném koloběhu hvězd lyrou a rozumem nahý k zemi se přimykaje jak zrnko pučící vlast má se tísní na křídlech melodie poznání syringy tisíciletí a tato syrinx zpívá jen skvoucí rozpor na dně vesmíru sítě napájena krví prýštící v bolavých místech věčného vlast má se tísní v každičkém slovu lásky jež vyřkne neumělý jazyk lidský holubička s ratolestí nad potopou vznáší se místečka si hledajíc kde z katarze poznání se vynoří nahá a holá zem věčnost svou objímaje uvnitř svým strašným steskem bloudím v každičké vteřině všemi životy jež byly žity zatáhl jsem síť Pane a mám plnou žalosti víry své smrtelného poznání obětní dým a vraceje se na cestě utrhnu květinu flétnu teď z hladu zpívám daleko line se v poháru barva hořící můj smutek příští i radost daleko line se daleko v mém těle line se zářivý krve pruh po hvězdě brázda odevšad sbírá se prolíná smršťuje tesknoty víno písmo žízně až slyším horečný tlukot hluboko v míze svých útrob jež zračí v křeči zákon v sebe se obracím po hlase hledaje v hlubinách a v temnu a v hnízdech hadích postihnuv v bolesti stálost svou vnitřní nad sebou bloudím střemhlav se vrhaje v studánku žízně a v rozkoš víry v studánku rozkoše a v žízeň víry z níž ocel věčnosti vyvěrá v toto bolestné víno bez dna hlas úzkosti opojné v níž šílí milost

43

*** všetrhající konec dal's nám ó Pane a pomyšlení na vítězství Hospodine Bože ticho dej nám ubídněni do přesladka zmítáme se horoucností na jejímž dně plazi jazyků modlitbou bídy a síly Hospodine k tvé tváři vládou srdce tryskajíce lnou křišťálovou stavbou nebes a z nebesplné bolesti v rukou tvých jako šelest tvého dechu se zmítáme od věčnosti do věčnosti pne se pásmo vždy znovu radostného listoví pne se hruď jíž dýcháme sláva chvála kterou dal's nám zemí naší ó Pane Vidouce šmouhy slunečna věštící čas orby a setby zbavujeme se matek a odcházíme do nekonečna odcházíme pohrouženi do úzkosti přelaskavé zkaleni v čepel v rukou plno země která se nashromáždila a pozdvihla volajíc vždy novou cudností po velebné řeči zrn odcházíme do bezčasí rukou na ňadrech strašlivé bezpečnosti plaché jež pod námi v nás těhotně dýchá sama kořeníc v našich křížích a hlouběji v květonosném marastu dní nad propast oslňující skloněni oráme písmem bouře pevnou a žíznivou dálku tak slunce vrcholí když plamen svíjivý nitro nám roubuje na meč archanděla zmítá se v nás budoucnosti věrná budoucností purpurová podstata popele dokončil se věnec touhy pokory biče po němž krev věčností tryská a voláme znovu připraveni a lační uzarděné ženy líbajíce čerpáme sen ze sna uzardělých očí žen a voláme po úzkosti slávě nové a po darech oblohy žíraviny a hostiny dalekého obzoru pro příští příslibů smrti pro děti naše ten zvonivý prostor budoucnosti odcházíme do bezčasí zhvězdnatět lyrami a průzračností chvály čisté zvěstovat plamenný let orlů a z chvějícího se strunoví propustit uzavřené běsy věků a stavebního kamene nenasycen nikdy lyr hlas před nekonečna vrchovatou číší míru nenasycen nikdy lyr hlas a věčně se ptá rouháním přísahaje nevyčerpán nikdy lyr dar uvnitř obsahující hořkost a zmar gehennu a lásku - milosti krutou trýzeň nesplnitelné teď stoupá v prostornosti vznícených útrob a v ornice vláze a tvrdost čiré vody zamžena bláhovým douškem je sladká rozkoší žízně siné

44

PRELUDIA až uslyšíš zaštkání krve v hlubinách a vítr dálek bloudících z kořenů vyvrátí poupata písní a všechna pokolení v spálené tváři tvé znovu převrhnou překypující poušť pláče v kal klínu země a spálenina tváře tvé v šarlatu volání utone a zkázou růží svých osvobozena z marné toužebnosti jiter jak struna stržená rozťata v krvavý úžas prokletí teď ječí jak brána pekel do harmonie sfér ty vyhnaný teď v požáru růží tvých na kost smrtelnou obnažena a zprahlá je země a hnátem svým objímá tys její kořist a svírá zřídla tvá vášnivě celujíc kalíc a strašlivě milujíc veškeru píseň sžehuje stlívá v klínu svém navěky projata úmluvou smrti již jako šíp zlomený vkládá do luků radostných ratolestí jarních a do dříků dětských tuto hrozbu pádů svým mateřstvím zatkne a slib jara přetíná a do klíčků semen ji jedovatou ukládá jako zlobu smrští a zjitřováním touhy horoucnost lásky vrhá jako pouto křídlům a k smrti milujíc ostřím plodnosti nesplnitelné se rozdírá plna vratké něhy tuto úrodu pomíjivou z věčnosti touhy tvé vytínajíc a navždy vykořeňujíc výhni tvé žízně vrhá kalnou žluč místo nasycení a milující je plna objetí v marné touze vězením nebýt nebýt vězením a nebýt spoutána návratem věcí a navždy zkamenět plamenem života jenž vdechnutím božím ji pronikaje hárá smrtelnou věčnost lije kalným rtům a navždy vznícena rozváta plamenem písně do nekonečna proměn k tobě se obrací tys její nejsladší kořist zavolání strašné a síla jejích snů z její hlíny zhněten a vyvrácen přijals jinou vlast v léno zaslíbení do tebe vložila tuto úmluvu lásky které jí přesmíru dáno jak vůni do poupat hvězdy nebeské ti v bouření krve do srdce soustředila a horoucností sfér zajala hrdlo tvé nezměrným voláním po milosti mocné aby vládla a jak žalostně hlas tvůj se láme ó smrtelný kterému byla všechna země dána

45

PŘEMÍTÁNÍ ó propasti a nebesa v ztracených úsměvech ráje se dnící ó hořkosti plnící se žízní a kvasem zmázdřená tklivou rozkoší ticha a semenem zmaru plná a v touze padající sykotem hadím zhrzená lásko ty palčivý ohni Fénix tě vznesl na křídlech a čepelí srdce rozťat v milostné písni počal svůj pád zmrtvělá úzkosti vášně kdo vlíbal ti bolest a smyl a vyrval veškeru naději plodů sázeje semeno hořkosti nové ó nebesa hle srdce protčeno bolestí touhy a zmaru miluje střemhlav a krutě drásajíc krví svou veškeru podzemní tůň a jako zrosená květina flétnovým hlasem rozkoš svou obětuje v slzách jen slyšte nebesa tento hlad nový a svár jímž pohlcen zpěv můj a sen jak něha v očích milenky se ztrácí teď tryská v předobrazech pokolení příštích a stravuje se v chorál a zrní se v prostorech výsosti orlí jež zmatena láskou tepe mě v kov naději zhášíc krůpějí ohně jenž přilit až k oblakům zvedá hlubiny studní zmatena tepe ret v kov celujíc sžehujíc vlastních darů plamen smrtelnou tíží je rozeklá ó nebesa padněte v tu lidskou propast nad úhorem života se vznášíte hořká ach vizte jak nadhvězdná země veselým chorálem v hrudích nám vzlyká utrpení všední a rovy žalu i vášeň a vzdor hroužíc Magdalena do ohnivé potopy srdce a úrodou dostihujíc bohatství vašich hvězd kajícná do prostor vesmíru tiše se noří v koříncích poupat se zachví svědectví vydávajíc drsným dozráním lásky v čeřeni jeho uvízne hvězdnatá ve vězení zřídel svých otevřena nebi jak srdce krvi zalyká se věčnosti písní a dní se ó nebesa kdo ještě neslyšel nářek a milostné kvílení ticha jemné plátečky vašeho ticha nevýslovné žhavící jazyky brázd kdo neslyšel šumot perutí orlů hluboko v brázdách odvěkým repotem marného rozletu zurčící

46

křídla semen velikou bolestí z mázdry hrud hrčící v klas ale kdo postihne veškeru stvoření hojnost ve vaší síti se zmítající a kdo vyrve strunoví vaše z hrud a zahrá aby píseň nehynula s odmlčením rtů ty sféro milosti zkrystalizované nad námi nad naším blouděním zdviháš se čistá ty orlice lásky která se odpíráš a ňadra svá nedáš ty paní kterou milujem v ženách a hvězdách svých tesajíce nástroji rukou hořkost a víru své práce k podobě lemu tvých šatů ty hvězdo jediná krvavým ohrdlím v obilí našem se třpytící a v dechu dětském jásající až srdce usedá ó třpyte ó čistoto jež v srdcích jako loupežná vichřice nás drásáš až se svíjíme znovu a znovu bičováni prutem své žízně ó rci kde v tobě víří ten chaos jímž sytíš a odnímáš kde z tebe se ztělesňuje těchto věcí kalný pomíjivý proud nesmrtelný jako boží dech zkalený jako soumrak nebo jitřní zář pohledem ještě netknutá plamenná panenská kde v tobě prýští zvrat a síla rukou a zvolání hrdel a stesk milující v němž tě tušíme jak oráč skřivana při prvním vetknutí pluhu do hroudy kde v tobě žal kde v tobě zmar kde v tobě bolest a rmut prokletí a zločinu chuť a havrani pýchy a křišťálné souznění ticha odkud ten milostný sen jako lenu modř a kvílivá tíseň a horký dech žen a opar vítězných jiter pověz odkud ty vůně jež unikají křehké v spalujících se proměnách prsti ó věčnosti ty dívko krásná v písních svých jimiž se zalyká země ó nebesa tkvící nepohnutelnou nádherou nad proměnami země a kolotající klidnou vznešeností ty nedoberná studnice víry pramenící z průzorů tíže obětním ohněm se vznášející ty zornice boží a její rouško a sílo bezpečná hradbo všech snů a útočiště trnité jež trýzníš shlédni na zemi uprostřed tvého moře se chvící a mdlou na ubohou matku unavenou v křečích a uprostřed žní a pohleď na jejích pokolení zástupy od věků nesmírné na rytmus moří a hor

47

pohleď jen a rozetni tuto tmu jež tvého světla je jádrem a ovocem sytým jež Bůh přichystal k hodům ó Lethé pohleď ty hvězdnatá orlice na vratké a tesklivé hnízdo své miluješ? ale jak tvrdě trestáš purpurem krve zalévajíc hladové zobáčky ptáčat a žíznivé chliptění bolesti ze zraněných hrdel zní ti jen libě hle tvá kořist živelná matka má země tichá a kypící v slzách a bouřlivé plemeno její pilíře vší její chudobné lásky a nesmírné ocelí hluboce vnitřní z níž darů vzejde úroda hojná jen zatni hluboko spár svůj a pohni křídly ať ornice změtená vydá všemi prameny žízeň poslední porodní vzlyk ať plodnost vyrvána v chladném prostoru hvězd ztvrdne na kamenný sen ó smutku který jsi zmizel jako vzdech z matčiny hrudi když anděl jej schvátil neplač ani tam daleko v útrobách kde nebesa sklání se v mlhách viz koloběh života ve tváři boží se dnící a v jeho srdci se přemítající v mračnech bouřlivých plynoucí nenávratný a nehynoucí hle tvůj božský pramen ty žhavá nevědomosti žalostnou žízní tě v hrdle rdousí a milostí napájí sytě z mlh se vynořuje jak skála kalí se v ocel než zase zalká v osení novém se probudí a vznese zelení čistou rozjasní zemi tvá v ňadrech děvčete propukne zvoláním kalným ó milko dáš jej milenci tisknouc jej k srdci jak Prometheus kradený oheň a vzejme se repotem míz uštknutím spálí vám kořeny údů a v popelu poznáš jej stále budoucí splnění touhy nad dítětem zapláčeš a pohodíc hlavou znovu milovat budeš a není to div kam plynou řeky a odkud slzy tomu který teď prchá Kain stižen svým činem když ani netušil ale táž pramenitá úzkost mezi nebem a zemí v mlze se odhalí a ponoří neznámo kam aby zkrvavena v červáncích snění se rděla a potom orosí květiny a deštěm živným se spustí líbajíc v hroudě své hnízdo v hlubinách dotkne se věků aby se vzbudily v praskání klasů dozraje ledovou záhatí ovine vznešenost hor ó srdce utaj se uvidíš a zkusíš mocnější ještě svištění bičů a krásnější zvučení lyr ale kdo pozná aby nezemřel smrtí?

48

PRAMENY ÚSTÍ přemnohá pokolení jsi viděla zemi strašlivou hořkostí lůn prošla všecka a jejich slávou vzlétla k sil ryzosti jarní v niž znenáhla vniká kal žalu jak rosa v poupě a smála se herezí jíž nekajícný zalyká se pramen každého jitra kdy rozbřesk džbánů po ohrdlí plných nítí se krvavou potopou toužebnosti tisíckrát červánky žhnuly svou žalobu zvěstí jež ručeje krve zaněcují uvnitř a vzhůru vrhají v čarovném úžasu v oruží přeludu kvílících lidských srdcí jež orosena žalem se nítí Prometheem zázraků příštích a šepotu ohňů skvoucích ohňů lyr zemskou tíž v oblačnost proměňujících tisíckrát dlaň noci tě svírala tvrdá jak kámen hrobu něžná jak chmýří pylu syrové hoře ran tisíckrát sžíhalo každou tvou hroudu ó zemi nenasycená každou tu bránu pekel v níž kořínky travin a stromoví sílíce sbírají mlezivo líbezné ach kruté vláhy pro bezedných nebes pád ó zemi ustavičně bdící a sladká prostornosti na loži teskném na loži z hvězd k nimž rosa touhy milostně kvílíc raší a smavou nádherou pozdvižené prsti raduje se v oltáři zmítání vsáknuta vypita hroudou rosa ta čistá skřivánčí píseň ó zemi prostornosti hluboce vnitřní azurem a černí mísícími se v srdci tvých proměn ó zemi tisíckrát pozdravená smutkem a lačností pod klenbou výšin jež hvězdné v království klínu se budí syrovým pláčem nad novou propastí jež se klene v nepřetržitém předávání života jenž zaklet temení teprve hořem a láskou z beztvaré hrudy těla ó zemi tisíckrát pozdravená chorálem horoucí síly mužství a ženství jež ve věčném rozporu v zřídlu svém vykoupavše svého života žízeň a peň v příslibu novém vrací se v prameny ústí z listoví srdce popel z popele Fénix ó zemi tisíckrát pozdravená chorálem krvavých křídel pluhu a ornice jež svoje rorate cudně skrývají tajemnou všedností těžkých dnů v hlubokosti hrud tvoříce chléb náš vezdejší a plnost sytosti příští pozdravená chorálem těch křídel bezmezí nad mořem hladu tíže a výšky těch křídel závratných v jichž letu zmítá se sklepení osudu nás lidí teskných ve čtyřech sklepeních srdce bludem a něhou křehkost všech věcí objevujících ó zemi tisíckrát pozdravená navěky vroucím chorálem duše a těla chorálem díla nejvyšších rukou hnětoucích vlastního srdce tvář chorálem strašlivým v němž peklem zbloudilé žízně rozmetán všechen chrám i nejhlubší důl

49

vzápětí tryskajícím z přeplněné nádoby co oblak vlastního tvůrce chorálem dychtivým nejdychtivějším mlhavým nejukrytějším někde daleko na ostří rány na styčné žláze brousícím ocel šípu jímž k nesmrtelnosti cílí Ejhle stvoření tvé ó zemi nenasycená uvnitř tě strhává jeho žádostivost výšin ty v žízni vesmíru vyprahlá v studni nedoberné ejhle stvoření tvé jedno a mnohé v němž se chví mého boha ret jedinou ach sladkou v svár řečí míru ó zemi navěky pozdravená tvořivým chorálem hmoty a zákona krev srdcem jen žije srdce jen krví zpívá svou věčnosti žízeň žízeň po tvoření v níž rosa zhouba všech růží utone k posledu vytanouc jak čepel v ukutém kovu rosa jíž zalyká se poupátko z jitra až ke kořenům se chvějíc krvavou vroucností nebeskou zemskou jak na dně vší růže křehké a vadnoucí v číšce spí uzavřený had se skví na obloze viničné touhy víra vždy znovu raší spalujíc nebesa v ocelový déšť a ozon spaluje nebesa porodní křečí plamenem pláče orvává klenbu a obzor a zhluboka zápalně dýchajíc něžná a syrová zeje teď nezměrnost vesmíru jíž stále a stále plní se okovy tím hluboce utajeným přeskvoucím listovím hudby listovím hudby jež propuká něžné vichřicí hladové prsti když kořínky vzňavše se pramení poznáním čistým jak v hrudi pletivo lásky v čeřeny plodnosti utkané touhou listovím šarlatu zemin jež propuká bouří a slastí když céva za cévou se vznímá v hltavý požár všech míz a mlhovina nitra zčeřena polibkem nedosažitelna otvírá žířivou propast svou strmou hloub rozvírá se v propast bouřící vášnivým temnem v němž orlice dálky se zdvíhá slepá orlice chtivost vší hloubky a výšky pád vzbuzena dotykem dálky se zdvíhá a když vysoké jitro ji líbá prozřevši v kořání křídel se nebesky nítí a z každé hroudy tmy v štěrbinách zemních jež v duši se svíjejí sykotem hadím v propasti budí se vítr a oheň tma duše syrová křeč země stala se ústy v nichž růžoví srdce žlučí a silicí zchromuje šílící jazyk a krmí ho nocí co odpovědí kvílíc svým nevyslovitelným snem a noc hvězdnatá spálenina srdce koluje odvěkým rytmem s plamenem se rozšiřujíc toužebností hlubin a v ní ustavičně mží krása listoví hudby sfér utajená živná řeč krve a spálenina noc hvězdná všech očí Fénix koluje nad strašným návratem křehkosti věcí

50

nadýchána zákonem klíčku a prsti jimiž dech boží se vzdouvá v lehounkém pápěří květinky hroudy ocelí své stavby hárá tak s návratem věcí vrací se kořist tvá po níž jsi tesknila ó zemi sirá na ňadrech lítostné matky se zachvívá protrpěné bolesti a rozkoše myrha dychtivý dítěte dech směje se a pláče nevinností dětskou z níž znenáhla temení žal matčin jak nebesa tváří svou z hlubiny studně a matčina úzkost a sláva žebroví smutku vznosné vykřičených nocí kal kdy hvězda rodící se duše jak kámen padala věky se derouc osrdím do mateřských blan a matčina milostná něha křehké lupení lásky teď v poupěti se line a svítá teď pučí teď v závanu hrůzy lká v budoucích dálkách zřítelnic dětských se zdvíhá vichřice hořká teď svítá její strašné vzbuď se a očí dno hlubokou brázdou odvěké bolesti spojeno se sopečným dnem očí matky se prohýbá strašlivou tíhou moře jež nevýslovné je boží oblak naděje na vítězství a v kořání ruček nevinných se počíná vytvářet žádostivost plodů a otců stajená síla vzpínání práce už znovu křeše o křemen víry jiskru k novému dílu a počíná se píseň velebná drsná a nádherou tvůrce již opěvá se rdící jen pohleď zemi má na tento předjitřní sen melodii rašení úmluvou boží se skvící v tomto slzavém údolí radostí nashromážděnou očekáváním se třpytící pohleď matko plačící surová na nebesa vyzdvižená hladem jenž v prsti ústrojí živoucí krvavá hladová vytváří nebesům stále vstříc pohleď a raduj se nad touto osnovou hojnosti sítě vracející se tonoucí ustavičně plnou bohatstvím božího srdce teď kořist v ňadrech tvých vyrývá oblačnost mléčných žláz kořist již pozbudeš zahudši mohutnou melodii jara a léta církve míz a v šumotu perutí Ikara rozletěvších se a v dechu rozdychtivším se dětském tkví nebe hvězdnaté druhá tvář vesmíru neproměnná touha věčná tvář kořisti jež s návratem věcí počíná strašný pád v křeči se milujíc s vlastním zánikem Ó zemi milenko s tváří nebes a smrti v tobě se zmítáme překrveni azurem tvorstvo tvé z tebe vyrazivší dechem jenž stále příští hlas hlubin výsostný přemítá věčnou noc v pápěří hrudí vznosném rve strašlivou křečí šílenství práce zápasící v rukou nástroji symboly pozemských cest hlas hlubin trýznivě loudí se neskonale sličný v slzách jež rosné

51

svlažují těhotné šílenství země a nebes vsáknuty vypity hroudou jejíž hořkost zračily hlas hlubin dnes ve smutku prsti se rozpadá sám v sebe se vraceje voláním jako Fénix do hnízda ohně hlas hlubin nevýslovná tesknota srdcí je stále příští je růže smrtící kov i smrt a všudypřítomná prostírá se spálenina noci nad propastmi hořícími dech boha živého ustavičného otřásá setbou a žní dech boha živého pramenitého všemu stvoření na jazyku tane přetrpký nápoj a krmí je strunovím zpěvného ptactva mlhy a krve a brázd v něž práce vtělena písmem slávy se nad tebou zemi probírá v útvary lyr ty moře života i smrti prostore dne mezi cizotou burácejících břehů noci má lásko mrtvá vilná a stále příští otevřená ve hvězdnatý hrob krvácející vzlykotem jarním tak prameny s ústím se stýkají na rtech Věčného z jichž skály trvalé tryskají slovem hnětou se navzájem zvířeny v koloběh lásky v milostných útrobách země jež vydává na povrch svědectví hanby a slávy své uvnitř se chvějíc prostorem plným hvězd a budíc se s úsvitem chvalozpěv vznikání vysílá v žádostivý pochod míz vydychujíc nekonečnost tvůrčí stižena rozkoší pluhu a brázd jak krok za krokem se těžce v ni krví svou žízní dobývá člověk a nad záhadou plamenů hlubokých od žízně až ke dnu bdí smysly tvé zemi bdí smysly člověka čeřeny tesknoty v tvar srdce hnětené a shůry krev růže svlažuje dění stejných plamenů v nevrlý svár výšce se rouhá vždy hloubka a hloubce výška jedna v druhé se zračíce studnice nejčistší nebe a noci kdy řeřavá kořist na samém okraji zachycena propaluje se znovu zpět až k slávě celou cestou duše poutnice smutně úpící a spaluje nejprve ústa zaněcujíc je k chvále a plníc ovocem příštím a spaluje hrdlo a srdce hrouzíc se až vnitřnosti vzníceny v požár míz vydávají nashromážděnou žízeň a vláhu plodných žil a horstva věků se prolamují nádherou nashromážděnou proroctvími horstva země se prolamují těhotna semenem hvězd a daleko v hloubi krvavý pramének přeskvoucí hudbu tká kamennou orností mlhy dere se šarlat věčnosti nám lidem víra krev živá větévka s vítězstvím plodů skloněná nad propast toužící v jádrech

52

MODLITBA Chléb náš vezdejší dej nám a sešli, kapkou rosy jej zavlaž, ať sytí, sílu ať dává nám k prostorné modlitbě orby, ó sešli milost svou, vyrovnej propasti žalu, do rukou ocel vlij, tvrdou a něžnou Světlem svým pronikni příboje srdce, bouřemi utvrď sen, v kamennou stavbu jej proměň, na prosby nedbej a bičuj Píseň Ti zpíváme nesmírnou, slyš ji, hlubinu závratnou, zákonů neznalou slávu, země ji chovala v klínu, srdce ji vyhnalo ve stvol, z potu tváři se vznáší, zardělá dozráním krušným, vinaři, přijmi své víno V železné nádobě víry je přijmi, z křemene útrap a práce vítěznou jiskru, tu ji máš, Pane můj, v ňadrech mých, hudbu, větrnost urvanou z oblak, jichž průrvou spár orlice nebes mé schvátil Zavolals, hle kolébka, v oblacích průrva, skála Tvé moudrosti, ohlubeň slávy, zvolání z prakřeče zemské, v němž tisíce pokolení spí nový sen, v chorálu směstnáni, tu jsme, tvůj zástup

53

Zoranou zemi slyš, vzepjatou k Tobě, hvězdnatým zákonem v hrudách vysoko vznosnou, dechem Tvým obilnou, klenutím nebes, v plodech Ti svědectví vydává a v hlasu prosebném lidském, v rukou oráče a v mateřské něze, neb toto je ovoce uzrálé v dík

54

ČTVRTÝ ŽALM rudonosné pásmo v svém člověku bičuj ocelovým bičem jenž v podobě nebeské klenby se vznáší nad rozpjatými rameny horstev bičuj a bičuj až rudné žíly zasaženy krvavým ohněm se vznítí a vytrysknou stiženy koloběhem proměn v nichž mísí se nebe s hořkostí zemskou a potom zatkni svou otku hluboko do jádra zmatené písně jež v duši klíčí osou své moudrosti pohni tím jádrem souhvězdí nových bolestí poznání prolni je prohněť až ztvrdne v kamenný útes sepjatých rukou v nichž zvoní srdce pozemskou modlitbou o chléb zhluboka zvoní nad širokou brázdou do níž semeno lásky své bohatě dštíš

55

*** Ty tíži vánku přetěžká, hluboká tesknoto oblaků plynoucích, nad tímto královstvím nezastavujte se, zde jenom rozervaná krvavým dechem ohně vroubená mračna mohou být stanem a divoký hlas větru rozdírajícího v ramenech bouře úpící z temnot. Země má překrásná zohavena kvílí, do hlubin zhanobená, tvář její pláčem rozryta, hořkostí bezmocnou srdce hynoucí, v omženém rozpuku jitra líbezného vydána smrštím v plen, v klínu má doupata hadů, odtud ten zástup pokolení strašných, želících dědictví řečí prázdně marnou, jazykem rozeklaným, bezmocně hříšná, jedem je živí z ňader zpustošených. A vy sny vánku lehkého, zlatisté pýření oblaků plynoucích, nad tímto královstvím nezastavujte se a jděte v krajinu svou, kam touha uniká stále, nemohouc nikde spočinout doma. Kdo tě tak strašně zhanobil, ženo, zemi překrásná, lásko, že hladem a zlobou smrti odpovídáš touze a nedáš nasycení, jen truchlý hříchu klam a křídla zlomená a pláč!

56

ELEGIE PRO NESMRTELNOU Ó srdce bláhové, ztiš se, neohlížej se, krajino minulá, neprobouzej se, zahalena tmou a dálkou odervána, ach, křivé cesty mé, kéž bych vás zapomněl, ó srdce zkušené, hluboko skryj se, než supi rozervou i tvou skrýš, ten první sen už neovane nás a ještě dlouho musíme spolu jít! Pramének tichý a jemné vlání úsměv tvůj a ruka tvá mě neznatelně svádí z cest a jako rytmus neskončené písně mým dechem vládneš rozdmýchávajíc lehce se dotýkáš ve chvíli zapomnění a náhlou něhou hlubiny plníš ve vlání větru vlaje úsměv tvůj, v ratolestech jarních voní, nezachytitelný, v poháru naplnění hoří a žízni mé se odpírá a tajně nabízí, ó Lethé, tvé víno čisté proměněno v bloudění a jed, ty nejsi a já chci tě mít, jednou zahlédnutá, podobu tvou už nesetře nikdy rez a nikdy nezhasí, se srdcem narozená, navždy už vládneš tepotu mých žil, a kamkoli přijdu, ta křišťálová bolest vyvěrá nezadržitelně, a náhle kadeř tvá na mých zhanobených rtech, ó šílenství kruté, kéž zmlkne hlas tvůj, meč v srdci zlomený, ach, snad i smrt je tvá, a všechna slova má se ubírají k tobě, i ptáci nebes nade mnou, a z krve rvána plane píseň má, jediná cesta, v níž tuším tvoji tvář, můj život odchází touto lodyhou, kořeny jeho už dávno vyrvalas a v zemi neznámé vsadila, živíc je hladem a mlčením, a smrti i hříchu se odvažuji, marně se vytrhuje snům. Ruka tvá mě neznatelně svádí ze všech cest, všude hledám pokynutí tvé, tvou podobou mi zhořkl tento svět, tvá postava stojí mezi mnou a jím, a proměňuje vše, co mám, jen v dým, v němž tane úsměv tvůj, kudy mě vláčíš, nesmiřitelná, tam jenom stravující požár, mé oči zastřela palčivost dálky tvé, směšně se potácím v osidlech náhod, ó stíne, jehož jsem já stínem, na zem uvrženým, kalným.

57

Všemi životy bloudím a jejich žalmy v křídlech mých orlů ocelovou tíží a jejich ovoce na rtech mi sladce trne prudkou, nevýslovnou něhou a jenom vítr prchající v lyře mé, stále se vzdalující přelíbezný hlas, ty radostně před tváří nebeskou zpíváš, všecko stvoření v slávu odívajíc, rukou pokyneš a kámen zní a květina se rozvine cudně písní čistou a já slyšet nehoden a mluvím řečí marnou, v mlze a v propastech zajat tajemství slov tvých hledám, nikdy neslyšené, po jejich ohni toužím, ať spálí prameny srdce i kořeny údů, vztahuji ruku a v prach se hroutím, i v prachu slyším neúprosnou hymnu chval, ó učiň, ať spočinu jednou a jako poprvé ret můj se milostí zachví, ať zkamení píseň horoucnosti a víčka má ovine spánek vševidoucí, ať rekviem otevře uši mé a ústa má se pohnou mlčením nashromážděným, v oblaku uzřím tě zářící krásně a v kůru andělů spatřím tě panenskou, zemi má první a věčná, po níž má zřídla žízní nevyčerpatelně, milenko v oděvu radosti první, z očí Boha živého zazáříš na mne, ó mlčte ústa má

58

AŤ ZKAMENÍ (1935-1943)

59

AŤ ZKAMENÍ nenasycen nikdy lyr hlas před nekonečna vrchovatou číší míru nenasycen nikdy lyr hlas a věčně se ptá rouháním přísahaje nevyčerpán nikdy lyr dar uvnitř obsahujících nekonečnost a zmar gehennu a lásku milosti krutou trýzeň nesplnitelné teď stoupá v prostornosti vznícených útrob a v ornice vláze a tvrdost čiré vody zamžena bláhovým douškem je sladká rozkoší žízně siné

60

PÍSEŇ JITŘNÍ RANNÍ MODLITBA K. H. Máchovi a K. J. Erbenovi Hostinou rosy nasyceno kvítí a světlem jitřním probuzena semena, vysokou dálkou okřídlena země a tíhou ohně obdařena nebesa Větrná dálka otevřena křídlům a čistá srdce radují se mocně, plní se větrem lyra rudé krve a v snění rytmus krystaluje vroucně, z hlubiny ticho shromážděné tryská a nyní počnou chvalozpěvy ranní, krystalizujíce nezadržitelně teď vzhůru tíhnou v dychtivosti dlaní Kde v hloubi věků spalo toto jitro, než svoji píseň krev vydalo líbeznou, a z hrsti země prozpěvuje krásně, že sloupy nebes základy v něm naleznou, a jako jelen svatebním jde krokem, v požáru mízy tříbí ryzost ornice, ohnivou radost z ní vyluzujíc, až jasně plane, vzlétající orlice V ruměnci myrtou ozdobena země a ňadra dívek překypují něžná, oddychujíce pokorně a tiše, vždyť perla rdění ceny svojí nezná, a v podobenství zaslíbení příštích, kdy kotva tíže proměněna v plamen, tak srdce hárá k hlubinám křišťálným, jež mečem protkly rozpětí ramen Hle, Pane, hudba vzburcovaná zrána, aby tě ohněm krásy chválila, ač věky čerpá vši horoucnost hlubin, ani tě ještě neoslovila Z hlubiny noční za úpění srdce, z chaosu jals ji těžkou radostí, a nese míru radování svého, nevědouc, jak je k nebi vyprostí, k výsostem vznáší popel svého štkání, zahrady snění pootvírajíc, a z chóru bouří rozpíná se v náruč, království tvému neodpírajíc Ó písni jitřní, která mě unášíš, plamenem slavným mírníc srdce mé, nezcizitelných bohatství strážkyně, ó, odhal ticho v sebe zhroucené a napoj světlem tempo žízně žhoucí a omyj hanbu noční slzami, ať rozhárá se v panování křídel, z cisteren žalu hoříc lyrami

61

Teď kypí bolest ustavičné něhy, objímající zemi překrásnou, jejíž třpyt věrný a nadhvězdné vlání ani řeč rodná nikdy nezhasnou, k poctě tvé, Pane, k nevýslovné chvále krušně se zvedá, zalyká a skví, bolestná práce vytrysknutí krve, v níž Tvoje přísnost mečem shůry tkví Jediný pokyn vlil v noc světlo denní, v pustině temnot vzbudil volání, jež tíhu věků v mukách vyslovuje, znovu se pod ní v propast naklání, v úzkosti vzlykem počíná svá slova a neuměle písní dychtivou křišťálnou říši mateřského srdce, svou pravlast vzývá, teskní v záři Tvou Ó ruce Páně, probuzeno vámi nebeské ptactvo zjitra procitá a čistým zpěvem zemi udivuje, až je jak kytka čerstvě uvitá, ocelí chvály tříbí jako ohněm, co ve tmách noci vzalo úhonu, a třtina písní v dechu Božím chví se a zkameňuje v stavbě zákonu Přioděno jsouc vším veselím země srdce je opět čisté moudrostí, perutěmi ohně utvrzeno čeká, čím je den příště drsně pohostí; ó Pane mocný, jenž jsi na výsostech a světlo od tmy oddělil jsi sám, tou hudbou ranní napravuje radíš, aby se vzdalo všem svým hlubinám Zapomněvši a rozpomínajíc se chápe se vlády, jižs mu v léno dal, a majíc míru vší země i nebes, ježs od počátku moudře miloval, velebí Dech Tvůj, jistě poznávajíc, co z tváře světa nikdy nezhyne, podstatu krve vznáší v oblak trůnu, korunu lásky, jež tam spočine

62

KAIN Pane svrchovaný, vysvoboď nevěrného z doupěte démonů, smiluj se nad ním a pomoz, slituj se, neúprosný, neoslyš mlčení temné z hlubokosti zoufání, bleskem rozetni noc, poupata v srdci obnaž milostí svou Zatni hluboko spár, orlice zhrzených snů a mečů zlomených, ať rány oněmlé kvílí, žlučí se naplnivše, a zdrásej vzpomínkou srdce v krvácení smrtelné, popel v plameny vzbuď, ať rdousí palčivostí neúkojnou Dýme domoviny, vzdálená líbeznosti z obzoru ztracená, kalichu čistoty rajské, jenžs nebem nasycoval, teď shůry olovem pršíš v mučivý stesk bloudění, oči v nahotu rveš, až patří pusté prázdno temnoty zlé Srdce porušené, království vydané v plen mocnostem podzemním, ó nenávratnosti ztráty, po níž jen smutkem dýchám, ty hořké břemeno země, vytržené z věčných vlád, léno žebroty mé, ó trůne zrazený a bezútěšný Krví zahalen v noc, jejíž tma vyčerpána hříchem a věděním, bouřemi strašnými rozvát, pustý a vypleněný, na cestách nebezpečných se potáceje opuštěn, vydán v nečistou moc, hrozbami tvými štván a ostnem žhavým Pláču rouhavý vzdor, v odpověď nebeskému ptactvu, jež miluješ, tak hořký z krásy tvých květin, ze zemské prostornosti, ó Pane, jenž jsi mne potřel s nepřítelem vítězným, Kain prchající, v pramenu zajíklý jek závratě vin

63

Pláč můj zkameňuje, zřídel a litanií bolestná ohnivost, slyš hynout vášnivou píseň, kterou jsi smrtí zkazil, kouř této oběti zplihlý k modru nebes pozvedni, krvi pravou řeč vrať, skloň tvář svou k spáleništi rozvátému Uslyš pousmání, jímž na dně krvácejíc zní větev zlomená, jež zná tvou laskavost mírnou jako trest nesčíslný, v nic obrať truchlivé prázdno nepravosti činů mých, lásce podrob můj dech, své moci přísné z hrůzy nadoblačné Rovnováho mých dnů, meči, jenž spravedlivý strašně tkvíš v temnotách, otevři hlubiny světla, ať trysknou z hnízda hadů, milostí plamenů oděj nahotu a bídu mou, a má tesknota vzplá, ztracený domov chválíc popelem svým Slaví lásku první, k níž se mé srdce vrací tlukotem závratným, krásnou a oblačnou radost, jíž navždy lačně želím, dnes žízeň marnou a míru temné hloubky pádů mých, jitřní krajinu mou, květinu křehkou tvého zaslíbení Pane světla a tmy, slyš ústa rozpolcená v chválu a v hořký pláč, nakloň se k srdci a pomoz, nezhrdej pro mrak bídy, v němž země zchvácena kvílí k laskavosti otcovské, očisť milostí dech, jímž k tobě volám zajat v smrtelný stín

64

DON JUAN Bloudí nocí a nepoznává snů svých v očích, jež právě líbá, z kořene vyvrácen nikde nemá stání a žádný křišťál nezchladí jeho ret, snad zešílel kdysi náhlou závratí a tajnou vinu skrývá, uštknutí srdce poznal hluboko a teď svou tesknotu obzírá, naplněn něžností v prázdno vrženou a něm řečí vroucných slov, tak často pokoušen propuknout v pustý smích a zkusit chladný kov, dech krásy vyznává, jež domovem tu není Ohni čistému bolestně se rouhá a vláčen temnou sudbou žízně své do větru rozplýtvané želí a znovu dá ji plamenům na pospas, hanobí květ a dychtí v jitřní zář, jež zdobí něhu cudnou, proboden v srdci mrtvou podobou, chce přelstít tu hrozbu osudnou, zachytit neznámou v prázdno vášně zlé a tvář její naklonit, vyhnanec zakletý ve věčné otroctví, chce nad ní vládu mít a roušku strhnout s ní, jež lásce sama trůnem Svůdce temný a zavržený mstitel, pečeť své hanby mstící, marně se po cestách nenávratných vrací, zbloudilou žízní spaluje peruť snů, ó moci tajná v ohni krásy žen, zajatá hudbo skvoucí, skryta jsi touze srdce marného, odvane zář tvou ret prahnoucí, líbeznou píseň a navždy odmlklou rozchvátí větru spár, zrazen je zrádce sám poupětem zlomeným, s úst líbá hořký zmar, zavřena je mu zem a nebe světlo nedá Sen má v krvi, v dech pohrouženou čepel, v temnotu zhaslou, bez dna, v doupatech hadích hrůzu jeho zkusil, kde orlí něhy smrt chroptí kvílíce, ach, rdění jisté sladkou milostí, tvé žízně syté nezná, na struně noci zkazil píseň svou, odňata je mu řeč vítězná, v hlubině teskné přemoci nečisté zmítá se marný hlad, navěky cizí vlast ruměncem oděná, k níž tíhne jeho pád, jen sup a prázdnota, kde něžná v myrtě spala

65

NÁŘEK V rozpoutaných temnotách se kámen vrací, jejž jsem vrhl v minulosti zsinalou tvář; jak mám žíti s proradností smutku zlého, v němž se všechny stopy moje ozývají? I kdyby snad milosrdný Bůh zapomněl, nikdo nikdy nezahladí hlasu toho, který jako hladový sup rozdírá mě a jako had v kraje zmaru znovu vábí A daleké cesty hříchu svinuty jsou jako v hnízdu klubko hadů v srdci marném, v nebezpečném skrytu jeho nejtajnějším, kalí oči v okamžiku nejvroucnějším Pošlapal jsem milovanou krajinu svou, každičkou píď svými kroky zhanobil jsem, odevšad teď volá na mne zatracení, v žádném koutě nenaleznu spočinutí Kam uprchnu s místa zlého zpustošení, když je krok můj všude s sebou nosit musí? marně toužím, bez naděje v obzor nový, kde by byla jiná země, nedotčená Kdo jen může znát a vidět srdce moje i rokliny jeho žalů temné jasné, kdo by se pak v jedu hrůzy neodvrátil, kdo by ještě ruku podal a miloval?

66

Ukrývám se v jeskynní tmu samot hořkých, jako Kain odvracím se od své tváře, němou pouští zalyká se hlas jazyka, rouháním a žízní světla ochromlého A s temnými postavami v noci mluvím, marně se ptám jejich nářku z ran smrtelných; kde byl dříve obzor k výškám otevřený, zeje úzká brána hrobu, nekonečná Ach, kde najít počátek těch zbloudilých cest, kde jen tryskl šarlat zlého v očích dětských? či snad ještě před zrozením zkažen jsem byl, poznamenán mrtvou hanbou, porušením? Kdo otrávil planou žízní, bez úkoje, zmařil touhu v propadliště ztracených dnů? je-li strašné dílo toto z ruky tvojí, Hospodine, Hospodine, kdo tě ztrestá? Bože, Pane milovaný, kdo tě pozná, když každý dech bolí trestem nesčíslným? zda uslyšíš modlitbu mou v tom rouhání, hřivnu dávno zakopanou v zpronevěře?

67

TROSKY Ó bído lidská, skončena píseň má, skončí snad každý cit, zalkne se prázdnem a bude v srdci tma, z níž nikdo neprocit, jakým to prokletím zkaženy zemské kraje, v nichž steskem hledáme ztracené stopy ráje, krajiny příští záře nehynoucí zahlédnem předobraz, ten praská nocí, z hlubiny plynoucí, v níž každý den má hráz, kde je ta stálost věčná, jež v touze má svůj hlas? Milovat, ztratit, odevždy v krvi mít a navždy loučit se, kdo dal tu žízeň a odňal pramen rtům, jež prahnou mučíce, v zahradě našich dnů věčnosti zeje rána a cesta návratu navěky odervána, sotva den vzejde či ruka pokyne, vztáhne se noci spár, jak jenom doufat, když sama naděje světla a stínu svár, slepota dálky chladné, zajaté v tmu a zmar Marně se zmítám, a touha - prázdná síť a prázdný je můj hlad, ztracený pramen, jejž vypil cizí dech, mlčení věčných vlád, ó srdce bláhové, proč ty se marně trýzníš a žalmem z propastí k pletivu oblohy zníš, co život lidský? dávno a zítra snad, dech dávné krásy jen, a hvězda bludná, jež v nic se rozpadne jak ze sna těžký sten, jen změna změnu stíhá a konec všeho - zem Vy ruce prázdné, svíráte vítr, dým v sevření dětinském, hrobová hlína a sykot hada zlý pod zchladlým ohniskem, hluboko v mlžných tmách tlí nebes pavučina a z hloubi neznámé naříká tajná vina, v kořenech smutku sám ďábel dílo má, to snění - pouhá lest, zhroutí se v popel, svým ohněm stráví se, zhyne i má bolest, i rudá barva krve jen srdce hořká rez

68

Pod hrobem nebes zoufalství slepý pták v zoufalém pádu svém, orlové, kde jste, vznešená křídla snů v rozpětí radostném, kde oheň toužící, jenž zemi oslavoval a tíhu jejích běd nadějí napravoval? kde třpyt dnů dětských, kdy v průrvě oblaků andělskou zřel jsem zář? ó kraje lásky, s vás nyní černý pták strhává krásný šlář, zlých smutků osamělec a vlastních zahrad žhář

69

REKVIEM Paní Barboře Keřkové I. Nehybná, mrtvá, naposled se mnou dlíš, naposled v domě svém, odňata, cizí, tak strašně cizí jsi a zahalena snem, už nedáš na můj pláč, nic nedbáš zaklínání, jež volá prchlý čas a tichne v pusté štkaní, neznámá, strašná, úsměvem svým děsíš, mlčením vzdáleným, daleko, dávno srdci rozbitému a slzám spáleným, hluboko uzavřena v ten těla temný stín Umřelas, nejsi, v nehnutém klidu spíš a neklid vane tmou, bláhové srdce, čeká od něžných slov, že ještě rozetnou, a nechce uvěřit, že láska nemá moci, když zrak tvůj zlomil se a utkvěl v hrůze noci, ztrnule mlčíš, teď pohnula jsi rty, proč prchá krev z žil mých? závratí váben vtisknu políbení, a chlad těl neživých, uštknutí nebezpečné, trest děsu na mě dých Ubohá, slabá, tak sama musíš být, sama, opuštěná, ve spárech stínů, na cestách neznámých kvílíš vyhoštěná, jaká poušť lítosti v tvém oku nedovřeném, tesknota po světle, vyhaslém a zmařeném, za tebou hledím, kde zeje smrti důl, dálka nenávratná, kde úsměv zetlí a strhne masku hra, vratká a proradná, tak sama a vyhnaná, kde vládne věčný strach Nepovíš, nesmíš, a marně se ptám, nadarmo čekám hlas, noc tebou plyne, žlutý svit hyne kol jak polapený plaz, jen černý stesku pták rve černou roušku sudby, syn žalu kalného a nenávratné hudby, zešílel touhou a v silné hrůze ví, že tvář tvou nepozná, neuzří nikdy pousmání očí, když propast v nich hrozná pečeť svou rozlomila, v tvém srdci věčný hrob

70

Milovat, žíti, marné snad bloudění, marná jen zkáza snů, miluješ, zemřeš, vír noci rozchvátí slib nesplněných dnů a Lethe pohltí, co jitrem probuzeno, doufání v jiný čas liché jen a zhrzeno, v nepamět minul, pohynul každý cit, a prázdná duše tvá, s démony, s duchy v bludnou mlhu zvadne, i v smrti smrtelná, v prázdnotě troskotajíc jak tělo v popel, prach II. Na marách spánku v popel mé srdce tlí, z popela vstane sen, v krajinu černou, kde hrozí truchlý strom, tak náhle přenesen, v slzách tě zahlédnu, překrásnou a líbeznou, až duše zakvílí, meče v ní cíl naleznou, pak opět mizíš a v žal se rozplýváš, truchlení hořký klam, a se vší něhou, s celým svým zoufalstvím v spáleném ráji sám, v roklinách pláč tvůj slyším a v krvi zvony hran Kam nyní jíti, když nikde úsměv tvůj a nikde stopy cest, pod hrobem nebes šílené mraky snů a mrtvých stínů lest, přede mnou zeje v tmách údolí plné hadů, ó kroky zoufalce, kam vás štve zmetek hladu, ach, jaká hrůza, než přejdu tento důl, kde vládne smrti hřích, marnost nad marnost, hle, všechen světa žal, jenž trůní v lásky lžích, i z růže dýchá tlení a z písně strašný křik Údolí hadů až na kost nahou rve nahotu bídy mé, tudy jsi prošla, než smrt tě vysvlékla až k vině neznámé, jež oba ťala nás, dříve než srdce žilo, teď hadí uštknutí skonalo svoje dílo, ty v lůně noci, v propastech zmizelá, kam padá květ i čas, já v temné moci, za stínem stínu štván, všem plazům na pospas, a v spárech beznaděje zmírá i touhy strast

71

Tak bloudím nocí, přesmutnou krajinou, do smutku zahalen, postavy duchů? cár mlhy plesnivé, jež táhne úvalem, jen pustá prázdnota a zlý sráz osamění, ten vábí vratký krok tam, kde je konec snění, mrazivá hořkost, když ani na tvou tvář nemohu vzpomenout, a proč tě hledám, už neví žízeň má, vysmeklá ze svých pout, tesknota nedozírná, z pramene kalný rmut Ó světlo krásné, odkud tvá náhlá zář, ten nenadálý jas, proč zjevuješ se, když hořký oheň slz už mrtvou dálí has? za temným údolím tajemných lesů vlání, tam čekáš líbezná, je to klam či shledání? za ruku bereš, úsměvem vítáš mne a vůní dávných dnů, a jdeme vzhůru, až velký obzor zřím i hvězdu nejednu, ach, srdce, zemři nyní, nevzbuď se z toho snu

III. A sen můj zmizel, jen truchlých svící sten truchlivě kolem vlá, na bílém loži jako klas zlomený tvá hlava pokleslá, už něha nevrátí dech tělu vystydlému, spíš v ticho zastřena jak dítě v první plenu, a jako kdysi, tak zdáš se říkat zas, jen mě nech klidně spát, ale svět zašlý, ten nelze navrátit, odvátý dech poupat, nad strží prázdna krouží raněný stesku pták A v tichu šepot, bez hlasu volání, bez hlesu těžký vzdech, třikrát to slyším, ach, léta minulá, pláčete v starých zdech, a strnul celý dům a hrůza v něj se žene jak v místo prázdnoty a pouští postižené, a jméno jiné dostal teď domov můj z jedu té hodiny, ach, jaký domov, kde zkáze neujde i kámen jediný, kde v jasném světle denním neznámý pramen tmy

72

V samotě, cizá, spíš v černém šláři svém, zčernalý růže květ, a stejně mrtvé a neskutečné vše, když hledím v čas náš zpět, a v mrtvém stavení sten dechu uniklého, trouchně a plísně pach, náhlý krok hosta zlého, a hluchý šelest, kdes nikde v šeru stěn odnikud šílí kvil, kdos věci budí a dávný krve strach v pradávném šeru chvil, snad všechna pokolení, jež chladný závoj skryl Cíp sudby temné, jež padla v úsvit dnů, pádem tvým odestřen, jak vina tajná, jejíž plod v květu snů k hnilobě otevřen, podobu jinou má každý kout tvého domu, odevšad zeje děs, prázdnota toho zlomu, a štkaní slyším, to vlastní krve pláč, křik do tmy bez hranic, odpověď němou, v níž tone úzkost má, nadějí dosud zníc, snad patřím v neviděné, kde stan má věčné nic Ty mrtvá mlčíš, bez citu je tvá noc a necitelná tvář, ach, běda všemu, ztrnulá rána rtů, kde úsměv býval zář, kudy jsi chodila, tam budou stopy cizí, i v nich hrob otevřen, i ony marně zmizí, opuštěn dům tvůj, zaroste plevelem, vítr v něm bude pán, hyne i žal můj, v šílený váben smích, v němž kdosi nepoznán zákeřně stínem kalí oblohu v studni ran IV. Opuštěn, zrazen, jsem bídnější než ty, jež bídu svou už znáš a konec všeho, rozvátý sen i žal, jen hlínu v srdci máš, jak jenom unesu ten úděl potácivý, když odevšad jen tma a mlha na mne civí, kde spočinutí, když v hořkou, temnou tvář vkrádá se jiný strach: ach, slepče smutný, snad světlo hanobíš, zetlelé růže prach, jenž jinou ukrývá ji jak hvězdu dálky mrak

73

Se mnou už nejsi, snad jinam odešlas a jinde přebýváš, za řekou noci a v zemi krásnější smrti se usmíváš i kalné radosti a zlému utrpení, či toužíš jako já po času obnovení kdybych jen věděl, zda jiné světlo má ten temný, černý klín, zda jitro vzejde, či aspoň jedna z hvězd pronikne tíhu hlín, ó srdce hroutící se, ta dálka - prázdna dým Jak jenom doufat, když zetlí tělo tvé, zetlel už hlas i smích, ty už to nejsi, proč bych se jinak bál dotknout rtů rozprasklých, aby tvůj ožil dech, krev svou bych všechnu dát chtěl, aneb jít za tebou, kde není smrtelných těl; ty že už nejsi? vždyť všechnu lásku tvou cítím se kolem chvět; ó světlo strašné, teď padá na tvou tvář, v ten zpustošený květ zas v hoře přelévá se, v marnosti hořký jed Tvá bledost jemná v hloubi se propadá, zhluboka tmou se tmí, zmizel tvůj úsměv jak oblak v matných snách, neznámý a letmý, kdos vyhnal toužení v tu příští prázdnou dobu a nekonečnost snů do úzké brány hrobu, a běda smutku, i v touze mrtvý plaz a křídla na marách, jen hlínu vidí můj kalný, prázdný zrak, nemůže přes ten práh, kde chtěl bych hvězdu jasnou, tam příštích časů vrak Nehybná mlčíš a v mrtvém tichu tvém mrtvě zní těla žalm, ten i mne ranil a zkazil křišťál můj, proměnil v žal a klam, jen s hrůzou třeštím zrak, kde úsvit okno hledá jak cizí, siná tvář, zsinalá lebka bledá, nadarmo den vstal, v závoji světelném očnice tmy je znát, ó smutku strašný, pod kvítím vpadlý hrob, pod listím větve hnát, kde byla klenba nebes, tam jenom hluché snad

74

V. Ó srdce, ztiš se, než tento černý den bíle se rozední, zmizelo všechno, jen chvíle zbývá mi, navěky poslední, touha mě jímá zas, tichá a velmi něžná, ten plamen zničený svůj popel ještě nezná, skláním se k tobě a hladím ruku tvou i vlasy bez ozdob, už nesmím rušit sen očí zavřených voláním zašlých dob, jen drahé rysy tváří vrývám si ještě hloub Odkud to ticho, ten nenadálý klid a náhlý, velký mír? v úzkosti slyším pláč rány smrtelné změněný v něhu lyr, bezmocný nářek můj umlká v naslouchání, jen dole v propastech kalná tma tomu brání, utichla vzpoura a krystaluje žal v křišťálné routě slz a jiná bolest, jen něžné dotknutí, pronikla naveskrz a náhlé vzpomenutí, v temnotách světla trs Jak v noci ve snách v té chvíli poslední krajina prvotní, v hlubině tajné jala mne krásy tvé podoba původní, tam v hoře zelené jak v tanci kráčíš lehce, úsměvem oděna, jenž marnou touhu nechce, jen jemná vráska, ach, stopa jediná minulých časů všech, a závoj slzy zastře mi obraz tvůj a zmizíš jako vzdech, tam k lesu tajemnému a dál, než smí můj dech A konec všemu, jen věčnost, nic a nic, navěky zhaslý svit, a v truchlé dávno, v šerou mlhu zapadne i této chvíle cit, jen oblak vysoký v nebeské průzračnosti za tebe odpoví sevření mé žalosti, a cesty naše, kde s tebou chodil jsem, spár času vyplení, jen mlha bludná a větru pustý smích, samoty kvílení, nad hrobu sesouváním vzpomínky matný stín

75

Nehybná, mrtvá, naposled se mnou dlíš, naposled v domě svém, a mrtvé srdce nad tmu se naklání v zoufalství bezmezném, snad modlit bych se měl, a nemám síly žádné, když vidím tělo tvé, tak prázdné, cize chladné, jen tupě hledím, jak v dáli bez konce oblaky mění tvar a naším krajem, kde zeleň zahrad vlá, putuje přízrak már, a tichý déšť se spouští, ach, první úder hran

76

DOBRODRUŽSTVÍ Temná zahrada noční a ve tmách, větrným ramenem zchvácen, ten závoj, s větrem zalkání náhlé a ticho, nehybná samota dálek a nic Ve tmách přeludy stromů se hrotí, obludná slepoty křídla a drápy, strachu strnutí v údech, až v krvi, úskočné pohyby štíra a chlad Z polí podzimu ztuchlý dech zavál a trouchní osykla záře, jen zákmit, v hloubi vzpomínkou dávnou to škublo, pak těžší mračno se snáší v tu noc Zdění chalup se nablízku bělá, tam kdysi doma jsem býval a s vámi, dnes však v dalekých dálkách a nikde, i ve vás cizota, zánik a škleb Mžení tesknoty plné z těch břehů, kde řekou odplyne chvíle i touha, chvatné mihnutí ptáků a šelest, svíjení kořisti v hnízdě a strach Siná oblaka nocí se sunou, než zatmí hlať nebes v údolu jícen, kde už rozpíná křídla ten havran, kdos tančí kopytem v důli a v hrob Černou temnotu zkalí a proklá temnější postava soupeře stínu, v mlze vyvstává z hloubi či znikad a stojí vedle mne náhle jako svod Smutný, jako led chladný tu stojí a hledí v nicotu úděsu mého, tiše přistoupí blíže, až k srdci, a slyším slova, jež dávno jsem znal Rukou v suť nebe ukáže, mlčí, a žádná odpověď zábleskem shůry, jen mrak bloudící výškou teď strne a ztuhnou pustiny rázem jak smrt Šeré postavy uzřím i zobák, jenž trhá temnoty roušku, ó hrůza, kdo se potácí, bídný, tam uvnitř, kde syčí na prahu síra a had? A stín kozonoh klesá a zmizí, pak se v tmách zasměje zlým jedem zkázy, na kraj hrobové jámy si sedl, včerejšků trosky tam házeje v tmu

77

Chladným prstem se probíral v strunách, studeným pazvukem vábil mě v bránu, nad ní souhvězdí ztrácí se, zhaslo, smutek můj marně se bránil a jdu Ve dví srdce se trhá a zbortí, zahoříc naposled výškami v pádu, bleskne spálenou žízní ta bolest, daleké jitro, ach, zoufalce stesk Uzřím včerejšku marného mezník, kde končí v popelu dálky i zítřky, kolem tlející únava smutku a kohout času, jenž hlásil jen noc Na práh rokliny kolísal krok můj, odkud zní vzlykotu závrať a vítr, vidím rozbitou věčnosti lampu, rozlitý olej už vsákl se v prach Nevím, zda na mne hrob můj teď civí, či hrozí tma srdce z úkrytu zlého, žalost ztracená svírá mě znovu a hlas můj přidal se k nářku těch jam

78

BLOUDĚNÍ Tam v horách dalekých, kde hříchu je též víc, blouděním každý krok, kde není v nebi nic než temný meče stín a smutek bez útěch, kde ticho ve svůj klín zavírá trpce smích i pláče kalný rmut, tam v horách zhroucených, kde skála truchlí víc, než kámen může snést, kde lstivou krásou zníc Neznámá otvírá tu propast úsměvem a světlo odpírá, v němž zatracení zlé mění se v dobrý žal, kdes nikde hoří svět, jejž miloval jsem víc Ó chvíle zmařená, kdy v snách jen v rose tvé jsem smočil dechu lem, kdo žízeň rozetne, jež z doušku prázdného mě v hrdle mučí zlá, a hladu stálého šerá mlha bezmezná, nešťastná jako poušť, snad ani nepozná, tuchou hvězd osleplá, když podáš sousto přec, už oheň nevzeplá, když blíž a blíž je tma a mžikem zmírá den, ta žízeň tak letmá, že i sen plaší ji, když náhle toužím pít, je to snad jenom stín, jejž miloval jsem víc Tak v sobě skryju též, co mohlo plamenem rozbořit den i noc, a bludným v sobě snem ovinu jitra dech i soumrak večerní, jak v pustých hrobky zdech uzavřu tváře své, podoby zhroucení, a zhasnu, co mě zve k těm snadným dětským hrám, a zmařím všechen čas, pak vítán bude prám, v němž Cizí sveze mě, kde také jiný kraj a v dáli od země, kterou jsem královsky, bez míry miloval, tak tiše hledaje, co miloval bych víc Ó každá perlo má, jež v skrytu zarděním chceš ještě bolest mít, za tmu tě zaměním, a lépe v hrobě tlít než věčně o nic hrát, kde pták na větev slít, tam teď už klene se jen prázdno nebe zas, kdo tíhu unese, jež v nitru zaryta nás tlačí hloub a níž, a času kopyta už letí po krajích, jež touha zítřkem zve, a v krásy závojích, v úbělu kal se skryl a mrtvou kost je znát, zde pouhé nic je slib, jejž miloval jsem víc

79

Do krajů smrtelných za tebou vstoupil jsem a mezi přízraky, leč ani obrysem šat tvůj jsem nezahléd v končinách zbořených, jen liché stopy sled a nikam vedoucí po stéblech zlomených, a píseň horoucí se prázdnem hroutí v prach, krví mi uniká, kdes nikde na horách jen rozbořený hrad s mrtvými v základech, z jichž hlíny času pád burácí v řece mlh do poupat růží všech, tam hyne naposled, co miloval jsem víc Ty panno Neznámá, jež háráš vítězstvím v mém hladu posedlém, rozvátým hlasem svým jak větru blouděním hledám tě zde i tam, tu tvář, jež hroucením, i skály drtícím, se v popel nemění a hrobům hrozícím usmáním odpoví a křivkou z mramoru, v němž tepen větvoví hoří a neshoří, jen v křišťál jasní jej, žal můj tě nestvoří a jméno nedá hlas, ta kletba tušení, jen hoře v strunách lyr, jež miloval jsem víc Jsi snad jen troska též a zánik poslední té říše prvotní, jen píseň pohřební, rozvátá v kostech mých jak stesku kvílení; vždyť v skalách úděsných, kam nechtěl krok můj jít, a musil za tebou, kde nelze nezajít a stezka nevede, jež smrtí nehrozí, ach, prázdný pohlede, v těch roklích záludných, jichž výšky zná jen hřích, tam dech úst osudných a oheň hlubin tvých nejblíže řežaví, ten smutku všeho trůn, jejž miloval jsem víc I půjdu k hrůze hor, kde slávu zřícenin začíná tma a pád, až k růžím v hloubce vin, i kolem nich jak spáč, jenž propadá se v snách a zmrhám čas i pláč a zbortím slova svá a v popel ukryju ta jitra přejasná, v nichž pálí stopy tvé i srdce mého zmar, jen ať to přehrozné, neživé, mrtvé nic tam na mne nehledí, kde žiju nejvíce, tam v průrvách dálek tvých, ty vládo Neznámá, ó sudbo marnosti, již miloval jsem víc

80

KLENOT V hlubinách mlhy zahalená, daleko, dávno, zemi překrásná, hlubokým světlem zaplavená, jako v den první stejně jasná, zhluboka rosou zkrvácená, odevždy navždy milovaná Krajino mládí ztraceného, daleko, dávno srdci odňatá, po tobě teskní smutné štkaní, tesknota z oblak mečem ťatá, snů nejpřísnějších domovino, v posledním soudu nepojatá K tobě se vracím tichou písní, mocnějším ještě smutku mlčením, v samotě noční dálky tvé zřím, planoucí v tobě světlem denním, hrad křišťálový dětských jistot, jež nikdy v skutek neproměním Mateřídouškou mile voníš, když slunce z výše zlatě oblačné odhrne clonu rdění tvého, zamhlení krásy čistě lačné, a skřivan, z hroudy temné vzbuzen, chvalozpěv zalykavě začne S oblaku matné ticho tryská, hlubánek žízeň hvězdám otvírá, tak tkvěla kotva blaženosti, po níž se navždy nitro svírá, a perla snění vítězného, v němž duše smrtí neumírá Obzor jak srdce uzavřený, k němuž se věčnost nebem naklání, hlubinou slávy zachvívá se, nesmírný v misce božích dlaní, a žalost času, změny marné, nad tebou hvězdy nezaclání Kdekoli krok můj vratce bloudí, vždy znovu k tobě ohněm zatouží, nadarmo žízeň studnu hledá a osten hladu marně souží, dokud jen bolest z bídy krve obraz tvůj znovu nevykrouží

81

BÁSNĚ VE SBÍRKÁCH NEUVEDENÉ (1926-1942)

82

MATCE Vzpomínám na tě, má milá mámo, jak jsi mě trpce kárávala, jak jsi mě mateřsky milovala. Byli jsme spolu na pouti v Sepekově. Plály tam červené slunečníky, v ambitech tiché stíny starých stesků v zčernalých rámech dospávaly. Obrazy svatého Mistra a svaté Anny. Tvoje prosící oči byly malované do ruda. Když jsi se se mnou posledně loučila, měla jsi studené rty. Lodičky přání plují na větru. Na dnešek v noci jsi mě líbala ve snu, v ruce jsi měla kytici květů střemchy, na tváři osmnáct let. V moji milenku jsi se proměnila, kytice střemchy v snítku angreštovou. Nápěvů tisíc jsi mi dnes v noci přinesla, jen jeden jsi si nechala: ten hořký a horký, kterým sekáči žito žnou, kukačky léta počítají. Vzpomínám, mámo...

83

U ŘEKY V zádumčivém šplouchání řeka plyne v hlubokých březích; nad ní zpívají stožáry lesů. Světlo se v bělostné racky rozstříklo, kteří si stříbří modrem vln křídla. Radostné nebe pluje nad námi na lodi léta. Na břehu řeky pod skalami jdeme dva, já a moje samota. Vzpomínám ještě, když jsem byl dítětem: děda nám vyprávěl o princeznách. Bývaly zlatovlasé, přijížděly na lasturách s roztouženou hvězdou na čele z křišťálu vodních paláců. To už je dávno. Kudy jsem došel až k této řece? Snad je to ostří meče mých tužeb. Jsou tu jen smutné skály rozeklané, s fluoreskující zelení mechu. Stojím na břehu: v srdci příboje vln, toužebné nebe nad hlavou a v duši tichou větu: Čekám tu dlouho, čekám tu marně; něco jsem vysnil, co nepřijde.

84

ZTRATIL JSEM Domova vzpomínám, jak vždycky bývalo za tichých večerů. Hodiny klapaly, syrové dříví v plotně praskalo a oči marně bloudily po bílých záclonkách. Nebylo v světnici nikoho, všichni už odešli spát; seděl jsem u stolu sám, tma mi šila do duše svůj monogram. Bylo ticho bez stínu. Podivná světla bloudila nad zahradou, když jsem záclony odhrnul. Okno mě vábilo vyjíti ven, zeptat se noci, kolik snů zrodila, kolik jich zrodí. Na hrázi rybníka se krásně snívalo o věcech budoucích, až přejde noc a nové dni se posvětí plamenem života. A noc proudila jako modrá řeka v zlatém řečišti, budila moje svítání. Domove, v tobě jsem všechny sny vysnil, škoda jen, že už jsem dosnil, že už jsem ztratil... Hořkost zklamání piju a vzpomínám.

85

BOUŘE Hromnice již dohořívá; oroduj, Matko, u syna. O okna déšť si rozbíjí hlavu, ticho je slité z úzkosti. Hospodářova hlava v dlaních se modlí; hospodářova žena před křížem klečí, hospodářovým dětem oči na blescích visí. Hromové ticho sténá, větru se klaní bříza, vlní se zasmušile, česá si vlasy hřebenem zlatých blesků. V jekotu síly plamen šleh´ bílý. Uhodilo.

86

LÉTO V zeleném dni slunce zraje, širý kraj srdečnou prací rozkvétá, stříbro skřivánčích písní slunným deštěm padá v srdce osetá i neosetá, v oči hřeje jasné teplo modrých sukének a bílých šátků. Děvčátko, dej si na prsa červených kohoutků léto! Zraje to, zraje a srdce zvoní, semenná vůně rodného kraje snad tvoje úsměvy tak rudě rozvlňuje; koně řehtají, kosy zvoní, divá vichřice zdvíhá se z travin, z rozpačitých čekanek ve tvých očích, rozkvet´ nám čas, voní, zraje. Slunce vstoupilo na zemi ve výhni obilí, bezzubý stařeček modlitbou za slunce sílu volá do kraje; zlato v klasech jsou mozoly hospodáře, zlato. Koně řehtají, kosy zvoní, zraje to v kraji a srdce zvoní.

87

KLEKÁNÍ Potkal jsem v soumraku tichou zvonici s prejzovou střechou a malou věžičkou, s bronzovým srdcem a čtyřma očima. Bílý a hnědý podzimní večer v kobaltu nebe plul. S cesty se roztekly stíny aleje, tvrdou běl zvonice modře rozvlály. Do pídě země, jež zbyla z krajiny, sotva se srdce vešla dvě: její a moje. Zvonice čekala. Z vesnice zvoník sem přišel pěšinou, lucernou gotická okna pozlatil a v tomto zlatu se celá zvonice rozhoupala, z každého oka jí slza skanula, v stříbrnou ruku se změnila a kde jaký zvonek byl v širém kraji a v mém srdci, ta ruka jej rozzvonila. Zvonilo klekání. Na větvi jabloní pták se probudil, zapípnul, zobákem peří načechral, usnul zas. Zvonilo klekání.

88

DOMOV Domove sladký a poslední svatý, tvým jménem tiché kruhy noci dýší, vrací se poslední slova zapomenutá, bělokorá bříza kouzelným smíchem krve pláče, na zdi faun sedí, usmívá se a jeho píšťaly zvuk, rty rudě rozvlňuje, rudé třešně klekání země vyzvánějí, všechna svítání, poledne a večery synovským srdcem defilují, pole, louky a moře lesů, vyprahlá pastviště a žluť pampelišek, modré zvonky v zeleni, modré krajky, pryskyřníků prudký jed na rozcestí a nic už nebolí a potom v červenci jeřabin bílých tváří let, v němž nejmilejší oči ani nepoznám, vše jde do mlhy, mlha do tmy, tam zvoní, ve tmě sedím se svou touhou sám; domove, ve tmě zoufalé, z nejčernější tvojí hrudy zrozen v černi utonu, i v srdci už se stmívá.

89

SNY NAD ZEMÍ Večerní snění mateřídoušky, modré vlny soumraku, červeň červánků - kde jste slavíci? Šípkové Růženky se v melodii klasů probouzejí. Větvičko jmelí, kde je má víla? Venuše suší si v Mléčné dráze bílé šaty, košilky měkce vlají a její sladké rameno půlměsíc o kouzlech Tisíce a jedné noci sní. Sny, křižovatky snů, a letní červeň rtů a náhle v zatrpkle sladké vůni úkropu a pryskyřice synovské oči se z kobaltu pohádek vrací domů. Hvězdy jsou laciné korále koupené na pouti a měsíc nejsladší drahokam, holubička nad kolébkou syna vítá. Země, vůně, chléb a krev i slzy zvoní, vzpomeneš, domov, oči, mozoly a modrý len jetelíčku náš. Dvanáct barevných měsíců, v nejrudějším zlaté vozy snů jedou, tíhu dnů a sladkost tíhy odvážejí, neodvezou. Miluji sílu, rubíny potu a smutné víno slz. Tisíce rtů a jediný chorál rukou a brázd zardi se srdce, ta píseň ke rtům se nedonese, jen slyšet smíš, jak děda před spaním u matky Marie tou písní sílu kraji vyprošuje, celý dům tou písní vykropuje a to je tak prosté.

90

JIŽNÍ ČECHY Rodičům Rozvlhlé znamení kříže sepjalo rty v mlze k mlhavé modlitbě krve a brázd nad krajem mým, vzpurně k nebi mlčícím, nadhvězdným Odkud jsi plachá zbožnosti, smutná a hřejivá zbožnosti? Vím, tebe zrodila úmorná hudba dnů a hořkost vysílení, ztracená v němých večerech úkropů, ztracená v sítích pavučin, jež bídou opřádají a drtí rty a oči a ruce snů. Vím, tebe zrodila podzimní mlha, večerní mlha a pustá mlha, neb nad tvým krajem se věčně stmívá a věčně připozdívá. Proklaté zvony večerní a umíráčky černě hrud nasypaly nad žhavostí dnů, do strží pudů a modře těžkou trýzeň kamení, tak těžkého a tak silného, jako slzy a jejich blud a něha. Milostné zvony, zvony večerní, tradiční umíráčky slz, klekly nad černí hrud, nad úrodou dlaní rozoranou a modlí se věčně, lide můj, modlí se vášnivě, a ty jsi stále tak hladov, slunce tvého hladu nikdy nezapadá. Stíny ze stínů se rodí a v dusných stínech dospávají, smutno je věřiti a proto věříme.

91

PŘEDZPĚV K HOLUBICÍM ó zmije dálek teď vás líbám bolestná samota prorvána žahadlem lásky je tišší je tichá a mává kořeny rozpínajíc v hlubokosti zvonů svou tíži a rozkoš skrytou ze které pojednou a nečekaně překvapivé fanfáry rozednívá se a kukačka se nenavolí kukat do rosné modři stesku klenoucí se v tu stranu kam uplývají sny a nenavolí se kukat v planoucí oběti na východě jež zlatá nápojem dlaní splývá se zradou a probuzením hladu zlátne, rosa zamávavši křídly podzemí rozhoupá kropenky, varhany kynoucí prsti rozhoupá zemi zvon velkého srdce a vznese se do vlastních perutí rozednívá se vše je daleko a blízko nevíš když líbáš, které rty jsou tvoje a jitřní chorál zítřků spasen chválou božstev prohýbá se láskou nepomysliv, že ovocem

92

NA ROZHRANÍ volám Vás duchové v pustině bouře zpustošen rozvát svým hlasem hlasem posledního soudu jenž mě rozštěpil v rozsedlinu zející krvácejícími temnotami srdce z úzkosti volám vás povstaňte z prostorů v nichž uvrženi nebo vysvobozeni dlíte v jediném dechnutí vašem uslyším odpověď nepohnutě tkvící z popele zavržení plamenem lásky hárající jako meč vztyčený trčící proti vichřicím nebo dech prázdna neustálý z noci jež nemá břehů mlčení věčné jež zradilo srdce smrtí nenávratně marnou upoután v oheň pozemský ptám se vás provinilých z úzkosti zajetí volám po naději ptám se vás po míru ptám se vás po vlasti odpovězte padlí duchové provinilých duchové očištěných duchové nevinných a nezrozených duchové smrtelných volám vás pustinou bouře smeten do stínů stínů jeden z vás volám dávím se hlasem svým srdcem roztrženým ve dví hlasem roztrženým jak hlubiny propasti navěky temné nesplnitelné a mrákoty vin mě halí a spáry temnot v pramenech zaťaté rozervávají volám vás duchové zašlí a příští v údolí bídy své zakořeněn hlasem posledního soudu burácejícím jenž pustiny i zahrady duše rozdírá neumíraje duše má poznala žízeň i smrt a chvěje se nemajíc jiného obleku kromě smrti v bolestnou nahotu svlečena úpí v plamenech bičů jež krví pronikají z panenské zahrady vyhnána pálí krajiny zbylé touhou se proviňujíc duchové volám vás odpovězte Spravedlivému jenž rozštěpil hlas můj v rozsedlinu zející mezi světlem a tmou a peklem žízně spalován život můj teď volám ozvěte se mrákotám a snům vy kteří dřímáte v příslibu panenském až na dně rokle zemské na dně té rokle jež neúnavně vysílá zástupy nové a nové v smrtelný boj jestli řeč vám navrácena pravá ó ozvěte se z hlubin hlubinám v smrtelné úzkosti volám vás rozpětím křídel sražen k zemi bratři mé bídy odpovězte bídě kde jste vy v nahotě spravedlnosti odění a v nádheře a trpkosti odplaty své kde jste vy navěky rozděleni bratři mých temnot ozvěte se hlasu pod mečem roztínajícím tryskajícímu závratí stržen smrtelnou a vším smutkem země provát táži se z prachu tváře své

93

odpovězte srdci potácivému a mezi břehy temnot tápajícímu temnotami proniknutému a neznámým světlem uchvácenému plamenem meče vytínajícího stižen padnuv na zemi němý volám z hlubokosti své jenom hlas posledního soudu slyším burácející a v odpověď mu úpím spravedlivému

94

ELEGIE dlouhou a bolestnou cestou krve se řine horoucí ovoce žalu a hlas dech smutku v popelu zhrzené touhy se nítí volaje z kořenů nový dychtivý pramen jímž večer spaluješ průzračné moře dálek vdechnuv jim hvězdnatou nekonečnost a zhořklé srdce zmázdřeno blankytem v hlubokosti pádu překrveno puká ocelovou hudbou nebes rozťato chrlí svůj krvavý živel slyš jak plamenem lásky sžehnuto flétnami něhy se v listoví živlů svých rdí a zaníceno snoubí se s křehkým růžověním jader a dštěním radosti nesplnitelné rozoráno ve věrném čekání kameníc dozrává trpkosti hroznů slunce své přeskvělé touhy načerpavši pláním do rudé podstaty vína svých žalů až po lem ohrdlí a do hlubin zdrojů se nasakuje nedobernou závratí pokušení a rozplamím úzkosti a víry šlehá svou žalobu k tvým hrozbám kvil spoutaných orlů a ručeji ruměnců spodobeno k mlžné nedotčené obloze jitřní náhle se rozpomíná na křišťálnou a ocelovou čistotu vlasti hluboko uvnitř se dnící strunami zákonů v osrdí teskném znějící a snítkami provinilé bolesti rašící v závratný pocel na vlast čistoty jež vládne cherubín nad prostorami bídy a slávy plamenná čepel a roztíná a ve veletok písně je čerpá jíž zahlceno hyne a skví se svědectvím a holdem ve hnízdech zmijí a nadhvězdnou tesknotou zdrceno usedá vznášejíc listoví smrtelnosti k nohám tvým oblak a přívalem světla shůry se plní a kvílením jak mečem dráno jazykem ohně se halí až lehne popelem pak hárá prozpěvujíc rozváto větrem štkání hořkostí břemene změteno hořekujíc z pavučiny nebes v obrovskou říši pekel se sklání a propadá nevýslovným květenstvím trnouc v nachýlení snů a želí svého zdroje v milostných útrobách země počato v prach se obrací rozkvétajíc lístek za lístkem rozvírajíc nesmírnou závratí strženo plápolá nebesům vstříc teď zvučí ten vítr z větrných mračen jimiž od jara kormoutíš sklizeň a sklání a láme stébla mé písně příkrovem mlhy a pláče je k nebeské tváři tvé vina až úroda z dlaní do země padá a troudu ornice vceluje nový žeh žízně a žeň ach teď rozsedlina želeti počíná panenské zahrady nebes jež ztracena odňata v nedosažitelný sen

95

zhrzená jak čeřen a píseň se noří a tane v propastech na dně a čerpá drásajíc pekelnou lahodu žízně až po okraj rovně ji křišťálem milosti plníc kvasem slávy boží v bázni a hrůze ji drtí a otvírá do krvava mlčení temných tak rozsedlina plna běsů a repotem zprahlá uvadajíc želeti počne dechu jenž ji miluje zkrvavením temnot a propuká bolestivým zrněním žalu se dmouc a v hrkotu pramenů z kalu volá spád písně své v těch tmách jimiž zkrušuješ království naděje té krve chliptící z kořene vyťatého jazyka a tak naděje pouhý pláč marná vláha vyprahlé země nad jejím obzorem oblak přeskvoucí něžné překypění lásky a bič pramenitý kterým od jara do zimy mrskáš kormoutlivý chorovod vzkypělé prsti a rozhněván vždy znovu vrháš zpět matce ve tvář až v sevření srdce znovu k tobě zalká ach neoslyš smutné rouhání hrdla zející nesmírností tvé slávy hle srdce mé křídlo zlomené teď krůpějemi milostné nádhery darů se rdí a kymácí v prostoře orlího rozletu nad mořem zběsilé touhy svým pádem burácejíc a stiženo rájem a spoutáno zemí v hlubinách šarlatu zpívá ti chorál svým přehořkým sněním slyš jeho repot hlas navěky mečem stesku v osrdí ztrpklém tkvící slyš bolestné svědectví vyrvané z klínu bičovaných zřídel ovoce prodravší se z hlubokosti zavržených temnot k ratolestem rukou v jichž hrsti svraskavé z kořene smrti rvána vzpíná se modlitba plná žluči a hvězdného vlání modlitba den co den opakovaná vším stvořením uvrženým na zem ze země dechem tvým probuzena v hrudích nám jásá přislibujíc mistrovstvím touhy oblačná hudbou své tíže vpadajíc vznešená v koloběh hvězd nevýslovnou sladkostí zhubena sklání se padá a lká podťata žádostí plodů mající lačněti hladová před vrchovatou číší míru již odnímáš ty který víš a znáš a lká vrhajíc tvář mou v prach země v niž s oblaku slyše tvůj hlas své marné volání štkám

96

FRAGMENT O MILOSTI Ó říše pekelná, tvé brány dokořán jak díry včerejšků, v nichž jsem své srdce zhatil, jak propast činů mých, kde jsem své hřivny ztratil, tma, nic a němota, jež křičí v krvi marně. Tys tedy úděl můj, má kořist a má sklizeň. Ó dni mé neblahé, kde jsem vás poztrácel? Z mých zahrad shnilý plod, z mých polí vítr, dým. Snad stesk a vzpomínka z obzorů zářivých? Posměch a úšklebek nad tím, co býval sen. Míru jsem dovršil. Komu se rouhat mám, když Bůh se odvrátil a neslyší mě už? Jak čekat na smrt jen, když zbytečný je čas? I věčnost jenom nic, tma, poušť a prázdnota. Tam za mnou nepůjde ten anděl neúprosný, poslední posel váš, vy kraje mého dětství, a každou stopu mou zahalí jámou tmy. Kde východ západ teď na cestě zaniklé? Kde města veliká, k nimž dítě toužilo? Kde říše hrdinské, kam letěl nebem pták? Kam vůně zmizela matčina úsměvu? Kámen na kameni nenech ze staveb mých, i osten odejmi, jenž mírní vinu v stesk, zažeň i anděla, jenž službu koná zlou, neponech útěchy, jen ruce nedovol! Slyš, vyslyš slzu mou, zavrhni, znič mě sám, ať aspoň tento čin bezmocný nepoznám, ať aspoň v pádu svém pouto s tvým trůnem mám. Tu slzu slyš, tu vezmi věčným tmám.

97

SYRINX Nech si svou masku a lyru; co v srdci, o tom se nebude zpívat Něžná, vesele po trávě tančí jak paprsek hudby, v každém kročeji lupínek zlatý a na rtech dech rosy růží, milostnou hrou se rdí celá a tančí Nahá, v oblaku rdění se zamhlí a usměje vzlykem, v čirém žalu se usmála dovnitř a ve snu zastřena krouží a ke rtům žíznivým mlčí, ach jasná Čistá, v ruměnci tají ten křišťál za klenotem něhy, v ohbí ramene jablíčka hedváb, sen ňader v mlžině vůní, k dalekým závratím tančí a nezná Zlatá v zeleni šedé se třpytí a pohybem v mramor vzeplá v rozkoši siné a chtěním, jež trne v ohybu loktů, už krví, žíznivou hudbou je vratká Kohout červeně zazpíval v parách, jež v jitru se zvedly, a stín pronikl hedvábem ticha až na dno hlubiny tůní, teď praská růže rtů krví, tak hořká Prudkým pohybem boků a ramen se změnila v plamen, celým tělem se rozkřídlil požár a temno probudil spící, šišlavou syringou volá ji, vratkou Zlatá rosy šeď prchá mi z očí, když vilně mi kyne, tančí plamenem novým a jiným, ach, z mušle těla jej nítí, a hynouc náhle v tvář cizí, zaváhá

98

Směšné slovo mi ve smíchu poví, ach la-lala lala, černou suknici nestoudně zvedá a hroty ňader mě vábí, pak zmizí v stříbrných trylcích, a není

99

EDIČNÍ KOMENTÁŘ Úkolem edice bylo shromáždit básnickou tvorbu Josefa Kostohryze od počátků jeho tvůrčí činnosti do roku 1951, kdy byl zatčen a odsouzen k trestu doživotního vězení. Budoucím snahou je uspořádat básníkovo dílo celé. Tedy i z let padesátých až osmdesátých. Svazek obsahuje původní básně, které autor uspořádal do sbírek Apokryfy (1928-1929), Druhá lyra (1929-1936) a Ať zkamení (1935-1943). K nim je připojen oddíl Básní ve sbírkách neuvedených (1926-1942). Z let 1944-1951 se žádná původní báseň nedochovala nebo zatím nebyla objevena. Vzhledem k tomu, že první dvě sbírky nebyly doposud knižně vydány, nepodřizovala jsem se formálnímu chronologickému řazení podle roku vydání, ale postupovala jsem podle časového sledu vzniku sbírek, který autor sám zaznamenal. Výchozím textem edice se u prvních dvou sbírek stal jejich strojopis z roku 1983, který je definitivním zněním sbírek. Autor jej doprovodil následující poznámkou: Tyto verše mých začátků (1928 - 29) byly zapsány a zachovaly se v "černém notýsku", kde mají titul Legendy žízně - za náš rod, titul odpovídající obsahu a tehdejšímu mému cítění, ale nepřístupný čtenáři, který nezná prostředí a ovzduší, z něhož vyšly. Všechny jsou v jediném tónu - Dies irae - a vyslovují temnotu a úzkost, které jsou v každém z nás, i vzpouru proti lidskému osudu, proti údělu všeho stvořeného. Zavrhl jsem je, nejen pro jejich formální nezralost, když jsem se později (tak o krok na druhé straně té nezřetelné hranice) pokoušel překrýt úzkost nadějí a vzpouru chválou. Ale jejich hlas se ozývá i tehdy a v celé mé poezii - temnoty a úzkost jsou stále - a tak je dnes propouštím ze svých rukou, provždy jen s orientačním titulem - Apokryfy. Veršům z dalšího období (1929 - 36), které temnu Apokryfů jiným tónem odpovídají, dávám prostý název Druhá lyra. Obě tato období spojuje kromě toho forma volného verše, jehož zákonitosti jsem pro sebe hledal, a tehdejší moje poetika, považující metodu poezie a hudby za citovou abstrakci, v protikladu k zobrazování jednotlivin v próze a ve výtvarném umění a k rozumové abstrakci filosofie a věd. Ale to všechno je dávno. Divný a složitý je osud, a nesrozumitelný. Strojopis i rukopisy jsou uloženy v Památníku národního písemnictví v Praze, fond Josef Kostohryz (neuspořádán). Některé básně obsažené ve strojopisných sbírkách je možné konfrontovat s jejich časopiseckou podobou. Básnické skladba Prameny ústí, která je součástí Druhé lyry byla roku 1934 vydána samostatně. Pro sbírku Ať zkamení byl jako výchozí určen text z dvojího knižního vydání. U básní Ať zkamení, Kain, Dobrodružství a Klenot se jím stal autorem uspořádaný výbor z roku 1987 Strmá nenaděj. U zbylých básní, které ve výboru nejsou obsaženy, vycházím z původního knižního vydání Ať zkamení z roku 1946. Básnická skladba Rekviem je konfrontována se samostatným knižním vydáním z roku 1944. Poslední oddíl edice uvádí verše ve sbírkách neuvedené. Pokud jde o básně publikované, pak je text přebírán z časopiseckého otisku. U nepublikovaných veršů je uváděna jejich rukopisná či strojopisná verze. Dochovalo se také několik lístků s fragmentálními rukopisnými texty, o kterých lze předpokládat, že jde o básníkovu tvorbu původní, ale vzhledem k jejich nadměrné torzovitosti je nezařazuji.

100

Při úpravě jsem do pravopisných jevů zasáhla podle zásad pro vydávání novočeských textů. Dnešnímu úzu jsem např. přizpůsobila psaní spřežek (např. zatímco) a předpon s, z, s-, z-, (případ řeším se zřetelem ke zvukové povaze příslušného verše), pravopis slov přejatých (např. mana, myrha). Nesjednocuji kolísání, ať už jde o kolísání mezi podobami spisovnými a nářečními, hovorovými apod., nebo o varianty spisovné. Neupravuji autorem užívané podoby bůh – Bůh, boží – Boží psané odlišně podle kontextu. V komentáři k jednotlivým oddílům uvádím na závěr obecných údajů o básni přehled dochovaných verzí označený zkratkami pramenů, a to v témž chronologickém pořadí jako potom v soupise variant (různočtení). V různočtení je za číslem verše na prvním místě znění, které je tištěno v textu; to je zpravidla totožné s textem výchozím. Je-li u něho zkratka uvedena jde o zkratku jiného autorova pramene, jehož text byl zvolen. Hvězdička odděluje jednotlivé verze se zkratkami příslušných pramenů. Pokud se dochovaly rukopisy, pak znění, která vznikla opravami přímo v rukopise, pokládám za samostatné verze a označuji je tak, že před zkratku pramene (R), v němž byly opravy provedeny, dávám zkratku opravy (oR). Údaje o rozměrech rukopisů se rozumějí v centimetrech, a pokud není uvedeno jinak, je text psán na jednom listu po jedné straně. Poděkování patří především Marii Kostohryzové, bez jejíž všestranné pomoci by edice vznikala jen za velkých obtíží; Robertu Krumphanzlovi za podnět a cenné rady; Miladě Chlíbcové a Jiřímu Pelánovi, jejichž ediční práce mi byla vzorem; pracovníkům Literárního archivu PNP a knihovny Ústavu pro českou literaturu AV ČR; v neposlední řadě Petru Matoušovi. Věra Sowinská

101

APOKRYFY (str. 2) První básnická sbírka Josefa Kostohryze, která vznikala v letech 1928-1929 nebyla publikována. Rukopisné verše se zachovaly v "černém notýsku" (LA PNP, fond Josef Kostohryz, 29/D/12, 15 x 10, psáno černou tuší), na úvodní straně nadepsaném Antonín Kostohryz: Legendy žízně - za náš rod (1928). Když se k nim autor na počátku osmdesátých let vrátil, přejmenoval je na Apokryfy. Provedl jejich strojopisný velmi pečlivý přepis na 32 stran formátu A4 i se závěrečnou vysvětlující poznámkou datovanou březen 1983. Strojopis je uložen v LA PNP (tamtéž) a v soukromém archivu Marie Kostohryzové, které jej autor v roce 1985 věnoval "Marii mou vzdálenou minulost". Základem edice je tento strojopisný text (S). V různočtení přihlížím k rukopisné verzi (R). V obou verzích je u básní zaznamenáno přesné datum jejich vzniku. Uvádím i případy, kdy bylo do původního textu zasaženo škrtem propisovacím perem modré barvy či tužkou a dotčené pasáže ve strojopisném textu vynechány. K těmto zásahům (oR) došlo s největší pravděpodobností v době přepisu. Básně sbírky nebyly časopisecky publikovány vyjma pasáže Chóru z básně Blahoslavení pramenů ústí (Č). Str. 3 Písmo očí nebe mlhy (20.X. 1928). - S, R 23 zrní jež z něho vzklíčí * R zrní jež z něj vzklíčí Str. 5 Písmo tesknoty (27.X. 1928). - S, R 6 žízně mámino nebe plné něhy * R žízně alkoholu nebe mámino 13 bledý jako stín * R bledý jako blín 18 toho jsem se nenadál * R toho jsi se nenadál 31 svítilna věků s níž si najdu * R svítilna věků jíž najdu Str. 7 Balada života těžkého (1.XI. 1928). V R věnování Josefu Haklovi. - S, R, oR 19-20 do šňorků / pustý mlhou * R do šňorků pustý mlhou 29 odnikud nic a nikam jen dlaně si rozrýváme o zem * R odnikud nic a nic nikam jen dlaně si rozrýváme zem 33 zatímco krev ti všemi póry prýští to věčné světlo toužíš smrtelný tesknem * oR zatímco všechno v tobě zetlívá to věčné světlo toužíš smrtelný postním tesknem 34 nádech na věcech * R nádech mření na věcech 36 miloval ty světoběžník * R miloval světoběžník; 44 prostoupilo obzor * R prostoupilo prostor 51 hlas maminčin * R hlas matčin 63 osvěť nás * osvěť nás!

102

Str. 10 Studně samoty (3.XI. 1928). - S, R 12 zhnusen * R zhnusen! 17 za mohutnou * R Za mohutnou 21 životem! * R životem 23-24 v S opsáno 2x na konci a na začátku nové stránky, uvádím R 26 svůj díl na tomto * R svůj na tomto Str. 11 Ironické sesouvání žalu (17.XI. 1928). V R věnování Vencovi. Str. 12 Kostky jsou vrženy (11.XI. 1928). - S, R, oR 8 ve sladu vůní * R ve sladu tůní 10 v povodni tiše * R v povodni tíže 17-18 smolnic / v němž * R smolnic v němž 35 zakaluje oči * oR zakaluje oči slunce květů 52 do útrob * R do útrob jako polykáme jed 63 červánků * oR červánků kadeří spálených 65 vyvěrající z hloubi plných hrud * oR vyvěrajících z hloubi plných hrud stravující tě mlíčí jar Str. 15 Modlitba před kázáním na Květnou neděli (11. a 15.XII 1928). V R název Ó smrti loučení. - S, R, oR 12 v R následuje verš: zalykaje se vlastní kletbou trneš v hloubi chrámů ztrnula modlitba Marathonu 12 těle udivení * oR těle opruzelí 19 kamaráde vandráků jak jsme * oR kamaráde jak jsme 30 brázda rozluč se * oR brázda lásky rozluč se 32 barů * R barů nasloucháš * oR barů žiješ 39-40 v R pořadí veršů obráceně 40 pantomimy * R pantomimu 53 vzpomínám * R v drahách měsíců vzpomínám 90 papír a blánu * R papír a hlínu Str. 19 Za svého děda (15.I. 1929). V R název černou tuší přeškrtán. - S, R 10 bez tváře * R bez tváří 58 přívalem shůry * R přívalem 72 v R následuje verš: bude to pohřební pláč v bolestech porodíš znovu a svatě

103

Str. 23 Písmo země (23.3. 1929). V R název Proměny a motto: "nech, ať mrtví pochovávají mrtvé své". - S, R, oR 6 nebem * R nebem láskou 10 ó masky! * R ó masky 11 v lupenech * R v loupání 19 kde jen jsi * R kde jsi jen 34 v R následuje verš: zemí světa zemi roztéká se ti tvář kořínky ohnice kořínky vřesu 42 v oR následuje verš: pod korou bolestivě se usmíváš prodíráš vlákny stesku k smrtonosným světlům klasnaté matky 57 rozdrcen * oR rozdrcen mocnou září těl zbolavěných v hlasy nesrozumitelné síly 60 zvracíš * oR bliješ 62 svým slabým toužíš * R svým chabým toužíš 71 v nekonečném davu * oR v nekonečném davu hluku očí v zemní jásot kleteb 73 v R následuje: Vy ústa svatokrádežná / hlavní osoba dramatu se ztratila pošla / byla už dávno jen věchýtek nad hrobem / nikdo z nás nepomyslil jak jsme sami / nade hroby rozpačitě plačíce osamělé na krchově rozpačité plačky / bez této báje nahrbené listím hrůzy nevím co si počnem / ty ženo / vílo mých slz / k tobě se modlím jako te Villon / nejsem přece prvý který zmeškal pospíchaje přede všemi / k tobě se modlím scvrkaje se rakví svou v hroudy / kořínek v této hloubi černé hledám / žízním po semínku s očkem lásky v němž bych se vsál / abych kořeny narval pak svou zemi červivou ohněm celou / a lodyhou těžkou bych znovu patřil na zvěrokruh lásky (pokračuje veršem 75) 87 tam shniju * R v němž shniju 101 svou žízní * R žízní svou 116 v R následují dva verše: na zemi na zemi propukající demagogie / které žádný zaslepený hvězdář bídný neujde Str. 27 Blahoslavení pramenů ústí (14.IV. 1929). Sloka Chór pod názvem Jitření otištěna Tvar 3, č. 5-6, 1929, s. 185 (pseud. Ant. Kostohryz). - S, R, Č 51 nenaleznuv tě * R nenašed tě 67 Ó tajemství * R, Č ó tajemství 69 požáru sluncí pozdviženy * Č požáru pozdviženy 76 propast návratů smrti * Č propast národů smrti 83 ať mlčí * R ať smutečně mlčí

104

DRUHÁ LYRA (str. 31) Básnická sbírka Druhá lyra vznikala mezi léty 1929-1936. V roce 1936 ji básník zaslal do literární soutěže Melantrichu. Svědčí o tom i dopis Františku Lazeckému: "Knížku, která bude prostě chronologickým sebráním básní, budu musit dát do soutěže Melantrichu, jsem vázán slovem dávno daným Fučíkovi." (LA PNP, fond Josef Kostohryz, list z 9.5.1936 Řím) Sbírka nebyla ohodnocena a básník se domníval, že neuspěla a nechtěl se k ní už vracet. Až v roce 1982, při jedné návštěvě u manželů Fučíkových se svojí ženou Marií, se Bedřicha Fučíka ptal, co se mu na básních nelíbilo a ukázalo se, že verše tehdy do soutěže vůbec nepřišly. Zřejmě se ztratily poštou. Rukopis se zachoval v "hnědém sešitku" (LA PNP, fond Josef Kostohryz, 29/D/12, 15 x 10, psáno černou tuší). Básně autor přepsal na 33 strojopisných stran a pojmenoval Druhá lyra. Společně s Apokryfy je nazval Verše mých začátků. Jedná se o strojopis, který v roce 1985 věnoval své ženě Marii. Základem edice je tento strojopisný text (S). V různočtení uvádím rukopisnou verzi (R) a zaznamenávám pozdější škrty provedené pravděpodobně při strojopisném přepisu propiskou či tužkou (oR). U obou verzí bylo zaznamenáno datum vzniku básní. V obsahu strojopisu jsou jako názvy básní, pokud není jinak, uvedeny první slova prvního verše. Některé verše byly publikovány časopisecky (Č) a básnická skladba Prameny ústí vyšla v samostatném knižním vydání (SK). Str. 32 Ó nepomineš zemi má (1929). - S, R Str. 33 Stoupa mateřství (1929). - S, R Str. 36 Milostiplná záhuba písně mé růže (1930). - S, R Str. 37 Thalassa Thalassa (1930). Řád 1, č.3, 1933-34, s. 125-127. - S, R, Č 13 v R a Č následuje verš: a velebná pěna pěnička vznáší se v mramor srdce hvězdnatí 16 žíznivé tak * Č žíznivé - tak 17 pobloudilo * Č probloudilo 21 hle * Č Hle 27 vznášející ratolesti * Č vznášející tvůrčí ratolesti 29 v Č následuje druhá sloka, v S i R je tato uvedena jako samostatná osmá báseň Všetrhající konec Str. 38 Mé slzy vítězné (květen 1930). - S, R 20 vyrve důl * R vyrve Důl

105

Str. 40 Jak víra vzrůstá (1930). - S, R Str. 41 A z hladu zpívám (1930). Řád 1, č.7, 1933-34, s. 361-365. - S, R, Č 3-4 kámen / a vždy * R, Č kámen // a vždy 6-7 ptačích / celého * R, Č ptačích // celého 14-15 chudobná / a nádherná * R chudobná // a nádherná 23-24 třesa / povstávám * R, Č třesa // povstávám 57-58 pochybovačné / a stoupající * R, Č pochybovačné // a stoupající 62 na křídlech melodie * R, Č na křídlech toužebné melodie 64-65 věčného / vlast * Č věčného // vlast 67 v R, Č následuje verš: a vrouc pozdvihne mléčné své žlázy v nichž stýkají se vše výsosti 71 utrhnu květinu * Č utrhnu v svém srdci květinu Str. 44 Všetrhající konec (1930-1931). Jako druhá sloka básně Thalassa thalassa Řád 1, č.3, 1933-1934, s.126-127. - S, R, Č 26 v Č následuje verš: AŤ ZKAMENÍ 29 obsahující hořkost a zmar * Č obsahujících nekonečnost a zmar 30 lásku - milosti * Č lásku milosti Str. 45 Preludia. Řád 2, č.8, 1934-1935, s. 409-412. - S, R, Č 1 až * Č Až 4 prokletí teď * Č prokletí rozťata teď 7 sžehuje stlívá v klínu * Č sžehuje v klínu 9 do dříků dětských * Č do dřiků dětí 11 verš v Č chybí 12 plodnosti nesplnitelné * Č plodnosti nenasytné 13 z věčnosti * Č z kamenné věčnosti 15 a milující * Č A milující 20 vyvrácen přijals * Č vyvrácen se slovem života přijals 22 verš v Č chybí 24 v Č báseň pokračuje: byla ti dána aby tě naplnila dychtivostí světla jež shůry se line temnoty probouzejíc / byla ti dána aby tě naplnila krví svým kolotáním lásky / ale spár smrti zachytil pramen a branou pekla se otvírá zahrada srdce / a schvácen náručím v němž jsi byl jako sen z chaosu počat /v závrati požádáš plodů ze zahrad spalovaných zráním / a do kořenů rozťat dvojsečným mečem své touhy uslyšíš smrtelné zaštkání krve / plody tvé dostaly hořkost země jež byla ti jako oblaka dána /

106

rozbita nádoba žízně a její neuhasitelnost nalezla pozemské dno své / a veškera tíha klenby nebeské se sesula do tvého zalomení rukou / ptáš se krve zpustošené nocí proč se navrací v záplavách předjitřních rozevláta v plamen / ach ptej se proč z vlasti vyhnaná uštknutím stesku se nítí hvězdami proniknuta v hlubinách / ve střetnutí vichřic zmaru a touhy ze srdce vylita hrdlem tvým volajíc uniká // II. / Ó písni milostná hle úmluva pozemská jež struny bouří tvých smrtí zpečetila stihla / hořkostí všedních dnů uchvátila ruměnec mlžný v němž neskutečná dlelas / a navždy rozhárala v objetí smrští setbu tvou požírajících jako řeka Lethe / leč tvá čistá hudba všechen oheň vlasti v stesku nadhvězdném zavírajíc nekonečně tryská / z té rány smrtelné vybavujíc život hlasy krvácející slévá v jednolité pění / a všechna pokolení jako stébla větrem mízy se kymácející procházejí touto výhní hlubin / a zrajíce očekáváním kladivy srdcí se zalykají / hořekováním a zpěvem propukajícím z pravěkých temnot / a v kalu číší svých v nichž jazyk pálí žal s hrůzou zří odvěké krvácení naděje / a v ramenech bouře nesena pod nárazy blesků znějí jako množství shromážděné v chrámě / množství shromážděné aby bylo sečteno hlasem jenž rozděluje a vyvádí z temnot / pod jehož burácením všechna pokolení v porobě touhy schýlena orají brázdu své písně zakleté v zemi / prodírají se tou závratnou tíží jež zajala pramen i žízeň mísíc je spalované ve sváru živlů / a spalujíc se s nimi v chorál a drásána svou nadoblačnou lehkostí a krásou / v bouřlivých mračnech deptaná odhaluje propast kde čiré moře temnot dechu Stvořitele čeká / odtud pokolení vyvstávají a jejich bolestivým / oddychováním ta hořká tíže jak ohněm probuzena vznáší se prchá / uprostřed noci nevýslovné paprskem shůry zasažena nebesa hořící zračí / obrazem výsostí se v úsvitech prchajících hluboko na dně zalyká / Hle skrytá a bezpečná sytost tvých úrod ty smrtelný hle nekonečné rozkřídlení žízně / harmonie radosti v krvácení naděje nesmrtelně bdící / vlající země vznášejíc se bolestná obilným zoblačněním útrob / očekáváním prostorná pod rukou rozsévače vzlykajíc jako lyra vydává hlas chvály / ach vyznej toto chudobné dozrání lásky jež nesplnitelná jako vlast prvotní byla ti dána / a křídla věčnosti tvé hlíně vdechla jsouc vrávoravým probuzením z noci a strašným vyhnanstvím hladu / a schýlen k ornici raduj se bičován ve výhni rozdmychované zkormouceními země a v ohni zřídel svých naplňovaných toužebností jako bleskem z hudby nebes sršícím / k ornici schýlen a její klasnatostí v chorál chleba mezi věky rozdán jako pradědové orej svou brázdu / brázdu své písně jež hyne v plamenech tíže steskem a zoufalstvím nebesa prorážejíc Str. 46 Přemítání (1932, Bojenice). - S, R 10-11 květina / flétnovým * R květina flétnovým 11-12 v slzách // jen * R v slzách / jen 18 smrtelnou tíží * R smrtelnou úzkostí tíže 18-19 propast // nad * R propast / nad 25-26 dní se // ó nebesa * R dní se / ó nebesa 31-32 rtů // ty sféro * R trů / ty sféro 86 řeky * R řeky? 87 netušil * R netušil?

107

Str. 49 Prameny ústí. Vyšlo vlastním nákladem, vytiskl Jan Mucha ve Velkém Meziřící 200 výt. na velínu a 25 čísl. na holandském papíru, nestr. (8 str. s textem), 3. kniha edice Řád, Praha 1934 (SK). Věnováno Josefu Haklovi. - S, R, SK 37 v němž se chví * SK v němž chví se 82 kořist již pozbudeš * SK kořist jíž pozbudeš 105 vydychujíc * SK vydychuje Str. 53 Modlitba (1932, Křenovice). Listy pro umění a kritiku 2, č.4, 1934, s. 86. S, R, Č Str. 55 Čtvrtý žalm (1932, Křenovice). - S, R Str. 56 Ty tíži vánku přetěžká. - S, R Str. 57 Elegie pro nesmrtelnou. Lumír 65, č.7-8, 30.6.1939, s. 343-345. - S, R, Č 4 supi rozervou * Č supi tesknot rozervou 5 jít! * Č jít 6 Pramének * Č pramének 6-7 tvůj / a ruka * Č tvůj a ruka 7 cest * Č cest, 8 rozdmýchávajíc plníš * Č rozdmýchávajíc, plníš, 12 a jed, * Č a v jed, 18 k tobě, i ptáci * Č k tobě i ptáci 21-22 mlčením,/ a smrti * Č mlčením // a smrti 22 snům. * Č snům 24 a jím, * Č a jím 28 kalným. * Č kalným 30 něhou * R něhou, 33 čistou * R čistou, 38 ó učiň, * Č ó, učiň, 39 ústa má se * Č ústa má nesměle se 44 ó mlčte ústa má * Č ó mlčte, ústa má

108

AŤ ZKAMENÍ (str. 59) Básně Josefa Kostohryze z let 1935-1943 vydalo s názvem Ať zkamení nakladatelství Vyšehrad, obálka Břetislava Štorma, vytiskly Českomoravské tiskařské a vydavatelské podniky, 36 stran, Praha 1946. V písemné pozůstalosti se vedle korektur sbírky dochoval také posudek určený pro nakladatelství (LA PNP, fond Josef Kostohryz, 29/E/9): Kdybychom chtěli odkrýt kořeny Kostohryzovy poezie a její duchovní zřídlo, nezbylo by, než se vrátit o více než sto let k velkému básníku kosmickému, zjevu světového významu, ke Karlu Hynkovi Máchovi. Nechceme ovšem nikterak ztotožňovat Kostohryza s Máchou nebo hovořit o dovršiteli tohoto velkého romantického básníka. Přesto však poezie Kostohryzova je přímo poplatna poezii Máchově a má tutéž obecnou platnost, neboť kořeny obou jsou nesporně společné. Kostohryzův verš tryská z hlubokého poznání osudu a celá jeho poezie jako by se rodila pod těžkým tlakem osudovosti. Tragismus je její nejvlastnější pole. Sledujeme-li především básně, inspirované typicky (Kain, Don Juan), jsme o tom plně přesvědčeni. Neboť Kostohryz je zaujat téměř vždy údělem, který byl připraven Bohem, a třebaže leckterý verš zazní nezvykle, drásavě, téměř rouhavě, cítíš stále děsivý tlak, úzkost a tíhu, z níž není východiska kromě modlitby. Je pochopitelné, že smrt je inspirátorkou nejplodnější a že právě tu tkví těžiště Kostohryzovy tvorby. Tak Requiem, báseň vydaná před několika lety samostatně, svým hlubokým ponorem k nejvlastnější podstatě lidského bytí a svou básnickou silou, která se stupňuje pod vývěvou osudu, je nejen jádrem celé sbírky, nýbrž patří mezi ony slavné básně, jež opisují největší dráhu myšlenkového a uměleckého vývoje. Hloubka a opravdovost Kostohryzova úsilí je nepochybná. Tím hlubší a opravdovější jsou prostory, které dovede vyryžovat. Když básník v roce 1987 připravoval pro nakladatelství Mladá fronta výbor ze své poezie s názvem Strmá nenaděj zařadil do něj čtyři básně ze sbírky vydané v roce 1946: Ať zkamení, Kain, Dobrodružství, Klenot. Básně pozměnil pouze podle pravidel platné jazykové normy. Znění se stalo výchozím pro tuto edici (K). U básní Píseň jitřní ranní modlitba, Don Juan, Nářek, Trosky, Rekviem, Dobrodružství, Bloudění se výchozím stalo vydání z roku 1946 (K). Úplná rukopisná podoba se dochovala pouze u básní Píseň jitří ranní modlitba, Kain, Don Juan - ty jsou i s původními opravami uvedeny v různočtení (R). Stejně tak podstatné torzo rukopisu básně Rekviem. U básně Dobrodružství se dochoval strojopis (S). U ostatních básní se buď rukopis nedochoval vůbec nebo pouze jeho neúplné náčrty, které v různočtení uvedeny nejsou. Některé básně byly publikovány časopisecky (Č). Básnická skladba Rekviem vyšla v samostatném knižním vydání (SK). Str. 60 Ať zkamení. Původně uvedeno jako poslední strofa básně Thalassa Thalassa (Řád 1, č. 3, 1933-34, s.127), odpovídá básni Všetrhající konec (Druhá lyra). - K Str. 61 Píseň jitřní ranní modlitba (K. H. Máchovi a K. J. Erbenovi). Řád 3, č.4, 1936, s. 209-211. - K, R, oR, Č 7 líbeznou, * R líbeznou 11 V ruměnci * R A v ruměnici

109

11 překypují něžná, * Č překypují, něžná, 15 hudba vzburcovaná * Č hudba, vzburcovaná 22 ó, odhal * R ó odhal 26 nadhvězdné vlání ani * R křišťálné plání, ani 28 Tvoje přísnost * R Tvoje výsost 31 počíná svá * R začíná svá 36 chví se a zkameňuje v stabě zákonu * R chví se podobna hlasem srdci ve zvonu * oR chví se a zkameňuje vůním, hlasu zákonu 37 země srdce * Č země, srdce 38 perutěmi ohně * R plamenem ohně 39 tmy oddělil jsi * R tmy rozdělil jsi 40 rozpomínajíc se chápe * R, Č rozpomínají, se chápe 41 jenž od počátku moudře miloval, * R jež stvořils tím, žes moudře miloval Str.63 Kain. Řád 4, č.2, 1937, s. 71-72. V R název Pláč marnosti a datum vzniku 1936. - K, R, Č 13 podzemním, * Č podzemním Str. 65 Don Juan. Řád 5, č.3, 1939, s. 137. - K, R, Č 5 něžností v prázdno vrženou * R něžností prudkou jako bouře 12 vášně zlé * R vášně smilné 18 marného, odvane zář tvou ret * mrtvého, odvane zář tvou dech 20 zlomeným, s úst * R zlomeným a s úst 21 zavřena je mu zem a nebe světlo nedá * R zem je mu zavřena, jež s nebe světlo má sbírá 26 teskné přemoci * Č teskné, přemoci Str. 66 Nářek. - K Str. 68 Trosky. Řád 9, č.1, 1943-44, s. 1-2. - K, Č 14 zmar * Č zmar. 21 zem * Č zem. 28 rez * Č rez. 35 žhář * žhář.

110

Str. Requiem (Paní Barboře Keřkové). Rekviem vydal Ladislav Kuncíř, kresba Karla Svolinského, podle osnovy Methoda Kalába vytiskla Průmyslová tiskárna, 14 str., Praha 1944. - K, R, SK Název podle SK a R: Rekviem 29 žíti, * R žíti? 40 pak opět * R vzápětí 51 vysvlekla * R vysvlékla 73 už něha * R už touha 75 tak zdáš se říkat * R tak něžně říkáš 101 kudy jsi chodila * R kudy tys chodila 120 Jak jenom doufat, když zetlí tělo tví, zetlel už hlas i smích * R Po tobě toužím žalostnou vláhou slz, žalnou jak trpký smích 184 SK zeleň zahrad vlá [v básníkově výtisku K je slovo zahrad dopsáno] Str. 77 Dobrodružství. Strojopis, dva listy formátu A4 z roku 1943. Název zde přeškrtnut a opraven na Tma. - K, S Str. 79 Bloudění. - K 6 zlé mění se [v básníkově výtisku je přehozen naznačen tento slovosled původně zlé se mění] Str. 81 Klenot. Řád 9, č.9, 1943-1944, s. 497. - K, Č

111

BÁSNĚ VE SBÍRKÁCH NEUVEDENÉ (str. 82) Básně ve sbírkách neuvedené jsou ve své většině otištěny časopisecky a jejich rukopisy se nedochovaly. Nejranější verše byly publikovány v letech 1926-1928 ve Studentském časopise pod pseudonymem Jiras (statku rodičů v Bojenicích se říkalo u Jirasů) a v Časopise agrárního studentstva pod pseudonymem Antonín Kostohryz (tak se jmenoval básníkův otec a bratranec). Pod tímto pseudonymem byla také otištěna báseň Předzpěv k holubicím v revue Tvar. V Almanachu Kmene a Řádu jsou již básně zveřejněny pod vlastním jménem. Jediná báseň, která nebyla časopisecky publikována se jmenuje Fragment o milosti a její strojopis je uložen v písemné pozůstalosti Josefa Kostohryze v LA PNP (29/E/1). Ve Studentském časopise yla vedle básní otištěna také próza Ráno (Studentský časopis 6, č.4, 10.12.1926, s. 126-127 a č.7, 12.3.1927, s.207). Předznamenává básně v próze, které básníka "pronásledovaly" a jejichž dochovaná část vyšla v roce 1985 s názvem Melancholie v edici Poezie mimo domov v Mnichově. Pro tuto souvislost považuji za důležité uvést ji alespoň zde: Ráno Probudil jsem se dřív, než bylo třeba. Nevěděl jsem, kolik je hodin, ale vstal jsem, poněvadž byl první den. První den! Rozeznával jsem obrysy skříní, druhé postele, na které ležel můj bratr, dvanáctiletý Franta, rozeznával jsem dveře do velké světnice. okenní rámy se ostře rýsovaly ve světle měsíčním. Bylo mi nesmírně volno při pomyšlení, že je první den, první den prázdnin. Ačkoliv bylo dosti chladno, oblékl jsem se jen lehce a k oknu! Chce se mi běžet do daleka, křičet ze široka, volat, potřebuji celý svět pro svou radost. Otvírám okno. Vůně vlhké noci mě na chvíli omámila, ale potom rozeznávám stromy i plot na zahradě, sousední statek s podivnými, plechem krytými komíny. Vyskočil jsem z okna, ale hned lezu zpět. Tráva je příliš studená. Bos běhat nemohu. Oblékal jsem se a shodil jsem sirky. Bratr prudce vydechl a probudil se: "Pepo, co děláš?"- "Ale nic, jen spi, je brzy na vstávání." Než bratr pochopil. Zná mě dobře a ví, jak rád se potuluji večer, nebo časně ráno venku. Neptá se, kam jdu, ale sedá si na posteli a prosebně zticha povídá: "Vezmi mě s sebou ven. Mně už se nechce spát. Já bych tu sám nebyl." Není zbytí. Ale bratr nebude rušit mé nálady, naše povahy jsou stejné. Svoluji. Franta se rychle obléká. Ptá se: "Byl jsi včera v Křenovicích? Já tě hledal, když jsme šli spát, ale nikde doma jsi nebyl." Směji se a říkám, že jsem ležel na seně. Nevěří. Jaká pomoc! Nemohu mu přece povědět vše. Lezeme oknem, protože světnicí by to nešlo. Vzbudili bychom všechny. Zavírám opatrně okno a bratr se protahuje: "Je chládek. Podívej se, to je divná housenka", a ukazuje mi něco na listě vína. Ale byla to jen noha rosničky. Nerušili jsme jí. Vyběhli jsme na zahradu. Mlha se začíná roztahovat krajem a jejím jemným pláštěm prokukuje měsíc za větvemi topolu. Slabý větřík si hraje s jeho obrazem na hladině čtvercového rybníčku. Postavili jsme se k plotu za vysokou břízu a já se snažím vzpomenout si, jak bylo loni v první den prázdnin. Bratr kouše kůrku, kterou vylovil z kapsy. Dostávám také chuť, ale mlčím. Mlha pomalu zahaluje vše. Stojíme dlouho tiše vedle sebe a mám dojem, že podobné ráno jsem už někdy zažil. Nemohu si vzpomenout, kdy. Na dvoře zaštěbetaly husy a hned nato se ozval Mufl, velký huňatý pes. Chtěl jsem říci bratrovi, že půjdemem na pastviště čekat na východ slunce, ale vyrušily

112

mě kroky prudce běžícího člověka po poli za plotem. Zakřičel udýchaně: "Hoří... Hoří... v Bernarticích!" a běžel dál do vsi. Byli jsme polekáni, bratr se otřásl, ale běžel budit. Utíkal k oknu, zatloukl a prudce sděloval svou novinu. Ve vsi se ozvala táhle, smutně, trubka, lidské hlasy dorážely z návsi až ke mně, do toho se mísilo bučení probuzených krav a štěkot psů. Kohout kokrhal. Na dvoře zaklapaly dřeváky, ustrašené ženské hlasy litovaly ubožáků. Trubka umlkla, ale zařehtali koně. Bratr zavolal, že se jde podívat a zmizel. Šel jsem zahradou podél stavení, přeskočil jsem rozbitou zeď a byl jsem venku ze vsi. Přeběhl jsem úvoz, hlubokou, nespravenou, sedláky nevšímanou cestu, jež se v létě mstila svým způsobem na povozech. Neviděl jsem nic, jen obrysy vrchů. Šel jsem k silnici přes vršek, rozervaný lomy a pokrytý balvany. Křenovice byly zahaleny bílou mlhou; po silnici hrčela stříkačka, hasiči hlasitě se dohadovali, co se asi stalo. Sešel jsem na druhou stranu kopce k potoku pod silnicí. Kopec, z něhož jsem přišel, se přikryl mlhou, na sever se pročernávala hradba lesů, ale jen matně. Přešel jsem silnici a po chatrném můstku jsem se dostal na orosenou mez. Černá země, pokrytá zeleným houštím obilí, voněla, všude bylo ticho prochvěné tajemným šumotem mlhy a blízkého lesa. Vrána zakřičela a brzy jsem ji pozdravil, černou, letící z lesa, rozrážející mlhu. Už jsem se radoval, jak se skryji v houštinách lesa, jak se pobavím tou pohádkou ticha, když vyšla proti mně venkovská žena a rozhovořila se, vyptávala se, a když mě pustila, byl den a mlha se začala rozptylovat. Slunce se ukázalo jako bělavý kruh, potom žloutlo a paprsky jeho se prudce prodíraly mlhou. Stál jsem u lesa obrácen tváří k jihu a zbožně jsem pozoroval. Hle - špička věže bernartického kostela se objevila, viděl jsem kříž nad mlhou, potom i část věže omšelé, gotické, se starými hodinami se vynořila a zdálo se, že se stále přibližuje. Vrchy, za kterými se skrývaly Bojenice a Křenovice, temněly, viděl jsem už k silnici. Po lesní cestě zaharašily kroky - dělníci, dřevorubci šli do práce. Po silnici jelo první auto. Mlha se rychle vznášela do výše, nahoře tvořila krásné, bílé obláčky. Kamenité pahorky jsem už dobře viděl a za nimi vrcholky topolů; mezi městečkem a vsí, vrch s dvěma lípami a křížem, na západ u lesa starou cihelnu, tmavěhnědou, zasmušilou. Pozdraven budiž, domove! Str. 83 Matce. Studentský časopis 6, č.2, 10.10. 1926, s.57-58 - Č Str. 84 U řeky. Studentský časopis 6, č.3, 10.11. 1926, s.82 - Č Str. 85 Ztratil jsem. Studentský časopis 6, č.4, 10.12. 1926, s.102 - Č Str. 86 Bouře. Studentský časopis 6, č.5, 13.1. 1927, s.130 - Č Str. 87 Léto. Studentský časopis 7, 12.3. 1927, s.197 - Č Str. 88 Klekání. Studentský časopis 7, č.3, 8.9.1927, s.76 - Č

113

Str. 89 Domov. Časopis agrárního studentstva 1, č.4-5, 1926-27, s.6 k - Č Str. 90 Sny nad zemí. Časopis agrárního studentstva 1, č.6, 1926-27, s.4-5 - Č Str. 91 Jižní Čechy. Časopis agrárního studentstva 2, č. 1-2, 1927-28, s. 1 - Č Str. 92 Předzpěv k holubícím (1929). Tvar 4, č.2, 1931-32, s. 55. V soukromém archivu Vlastimila Vokolka vydavatele čtvrtého ročníku Tvaru se dochoval rukopis básně, ten je výchozím textem - R, Č 9 kropenky, varhany * Č kropenky varhany 9-10 prsti / rozhoupá * Č prsti // rozhoupá 11 líbáš, které * Č líbáš které Str. 93 Na rozhraní. Almanach Kmene, jaro 1934, s. 106-108. - Č Str. 95 Elegie. Řád 2, č.1-2, 1934-35, s.1-3. -Č Str. 97 Fragment o milosti (1939). Strojopis, dvě strany formátu A4. - S Str. 98 Syrinx (1942). Sborník pětadvacíti, uspořádal Václav Černý, Praha 1969, s. 99 - 101. Strojopis, dvě strany formátu A4 s uvedením data vzniku. Výchozí je verze časopisecká. - Č, S S bez motta 12 hudbou je vratká * R hudbou, je vratká 12, 14, 15 v R chybí 23 zvedá a hroty ňader mě vábí * R zvedá, hroty 24 v R chybí

114

BIBLIOGRAFIE BÁSNICKÉ A PROZAICKÉ TVORBY DO ROKU 1951 Básnické sbírky Prameny ústí, Praha 1934 Rekviem, Praha 1944 Ať zkamení, Praha 1946 Básně, prózy a jiné v periodickém tisku a sbornících Matce, Studentský časopis 6, č.2, 10. 10. 1926, s. 57-58 (pseudonym: Jiras, VI R.). U řeky, Studentský časopis 6, č. 3, 10.11. 1926, s. 82 (Jiras, VI R). Ztratil jsem, Studentský časopis 6, č.4, 10.12.1926, s. 103 (Jiras, VI R). Ráno /I. část, próza/, Studentský časopis 6, č.4, 10.12.1926, s. 126-127 (J. K. Jiras, VI R, Praha II). Bouře, Studentský časopis 6, č.5, 13.1.1927, s. 130 (Jiras VI R, Praha II). Léto, Studentský časopis 6, č.7, 12.3.1926, s. 197 (J. K. Jiras, VII R, Praha II, Ječná). Ráno /II. část, próza/, Studentský časopis 6, č. 7, 12.3. 1926, s. 207 (J. K. Jiras, VI R, Praha II). Klekání, Studentský časopis 7, č.3, 8.9.1927, s. 76 (J. K. Jiras, VII R, Ječná). Domov, Časopis agrárního studentstva 1, č. 4, duben 1927, s. 6 (Antonín Kostohryz). Sny nad zemí, Časopis agrárního studentstva 1, č. 6, květen 1927, s. 4 (Antonín Kostohryz). Jižní Čechy, Časopis agrárního studentstva 2, č. 1-2, listopad 1927, s. 1 (Antonín Kostohryz). Jitření, Tvar 3, č. 5-6, 1929, s. 185 (Antonín Kostohryz). Předzpěv k holubicím, Tvar 4, č. 2, 1931-32, s. 55 (Antonín Kostohryz). Thalassa, Thalassa, Řád 1, č. 3, 1933-34, s. 125-127. A z hladu zpívám, Řád 1, č. 7, 1933-34, s. 361-365. Elegie, Řád 2, č. 1-2, 1934-35, s. 1-3. Modlitba, Listy pro umění a kritiku 2, č. 4, 1934, s. 86. Na rozhraní, Almanach Kmene, jaro 1934, s. 106-108. Preludia, Řád 2, č. 8, 1934-35, s. 409-412. Píseň jitřní ranní modlitba, Řád 3, č. 4, 1936, s. 209-211. Kain, Řád 4, 1937, č. 2, s. 71-72. O naději /esej/, Řád 4, 15.10. 1937, s. 235-242. O minulosti /esej/, Řád 4, 25.5. 1938, s. 501-507.

115

O všedním životě /esej/, Řád 5, 4.2.1939, s. 80-86. Don Juan, Řád 5, 25.2. 1939, s. 137. O statečnosti a hrdinství /esej/, Řád 5, 6.6. 1939, s. 290-295. Elegie pro nesmrtelnou, Lumír 65, č.7-8, 30.6. 1939, s. 343-345. Pokus o rozbor Pekařova slohu /článek/, Řád 8, 28.2. 1942, s. 75-86. Trosky, Řád 9, 1943, s. 1-2. Klenot, Řád 9, 1943, s. 497. Sestavila Marie Kostohryzová

116

CHRONOLOGIE ŽIVOTA A DÍLA JOSEFA KOSTOHRYZE DO ROKU 1951 25.12. 1907 narozen v Křenovicích u Písku, zde žil kvůli vleklé nemoci své maminky u babičky Barbory Keřkové, rodiče bydleli v nedalekých Bojenicích, kde se také narodily jeho dvě sestry Marie, Albína a bratr František 1913-1920 obecná a měšťanská škola v Bernarticích, druhou třídu měsťanské školy opakoval kvůli nedostatečné z matematiky, s kamarádem Františkem Mikotou psal a ilustrova školní časopis 1918-1920 bydlel u rodičů v Bojenicích 1920-1927 I. reálné gymnázium v Praze II. v Ječné ulici, bydlel u tety Antonie Steinhilberové v Benátské ulici č. 5 1926-1927 první publikované básně a próza ve Studentském časopise pod pseudonymem Jiras (statku rodičů v Bojenicích se říkalo u Jirasů) a v Časopise agrárního studentstva pod pseudonymem Antonín Kostohryz (tak se jmenoval jeho otec a bratranec) 1928 doplňovací maturita z latiny na Akademickém gymnáziu na Příkopech 1928 započal studovat současně na právnické a filosofické fakultě Univerzity Karlovy, pokračuje pouze na filosofické obor český, francouzský jazyk a filosofie 1928-1929 vznikla jeho první básnická sbírka Apokryfy 1929-1936 básnická sbírka Druhá lyra s původním názvem Legendy Žízně - za náš rod, publikovaná pouze částečně 1930 státní zkoušky z pedagogiky pro vyučování na středních školách 1931 první operace nádoru na nervu v lýtku pravé nohy 1933-1948 publikoval básně a referáty v revue Řád, jehož založení inicioval se svými přáteli Františkem Lazeckým, Stanislavem Berounským, Rudolfem Voříškem, Ladislavem Jehličkou, Janem Franzem a Václavem Renčem 1934 státní závěrečná zkouška u francouzského a českého jazyka, závěrečná práce: Opis a slovník rukopisu Chelčického ze Strahovské knihovny 1934 báseň Prameny ústí vytiskl Jan Mucha ve Velkém Meziříčí (pouze 200 kusů) jako třetí svazek edice Řád 1934-1936 žádal o státní stipendium do Španělska, ale bylo mu uděleno stipendium pro studium v Itálii s povinností vyučovat po oba roky v Instituto per l´Europa Orientale v Římě, jeho ředitelem byl slavista profesor Ettore Lo Gatto, pobývá zde jeho blízký přítel právník Josef Hakl, setkává se s Anastázem Opaskem a v rezidenci českého velvyslance Chvalkovského, jehož dceru Antoinettu vyučoval se seznamuje s vyšší italskou společností, během druhého roku vyučuje také na univerzitě v Neapoli, seznámil se s italským spisovatelem Tombarim, jehož knihu Život přeložil 1935-1936 pobýval též v Neapoli 1936 státní zkouška z filozofie, závěrečná práce: Etika Maxe Schellera

117

1936-1948 překládal z italštiny, publikuje desítky referátů o současných italských spisovatelích a básnících 1936-1937 středoškolským profesorem českého a francouzského jazyka na reálném gymnáziu v Husově ulici v Praze na Smíchově (vyučoval zde také jeho bratranec Antonín Kostohryz) 1937-1938 vyučoval na Zátkově gymnáziu v Českých Budějovicích 1938-1939 série vlasteneckých článků odporujících nacismu otištěná v Obnově 1838-1945 vyučoval opět na reálném gymnáziu v Husově ulici v Praze 1939 druhá operace nádoru na nervu v lýtku pravé nohy, dlouze chodil o holi 1941 vyšla učebnice Italsky rychle a všude 1942 první manželství s Eliškou rozenou Felklovou z Frýdku-Místku 1943-1946 vznikly povídky Smutný žebrák, Smrt v pastoušce, Černá Anka, sudička, neznámo ševce Kota, Nina (nepublikované) a romány, které se nedochovaly 1944 Ladislav Kuncíř vydal sbírku veršů Rekviem reagujících na smrt jeho babičky Barbory Keřkové 1945 do konce války se skrýval v ovčíně vzdálených příbuzných v Kozíně u Rástar 1945-1949 pracoval na ministerstvu informací od roku 1946 jako šéfredaktor Přehledu světového tisku v Pragopressu, 1948-49 šéf sekretariátu II. tiskového odboru 1946 v nakladatelství Vyšehrad vyšla sbírka Ať zkamení, básně z let 1935-1943 1947 v únoru se narodila dcera Helena Barbora 1949 od října pracoval v Národní galerii jako šéf administativy 1949 sepsal Memorandum českých spisovatelů s podrobným rozborem stavu kultury v naší republice po únoru 1948, sám jej přeložil do italštiny, o překlad do angličtiny požádal Václava Renče, skrze něj se o Memorandu dozvěděl Václav Prokůpek a Kruh moravských spisovatelů byl kvůli této záležitosti zanedlouho tvrdě vyslýchán 1950 od února půl roku v blázinci v Kateřinkách předstíral psychickou poruchu 1951 v května poprvé zatčen 1952 v dubnu odsouzen Státním soudem v Praze pro špionáž a velezradu na doživotí v procesu s tzv. Zelenou internacionálou v návaznosti na proces moravských spisovatelů a na proces s jeho bratrancem Janem Kostohryzem, velitelem 311. bombardovací perutě v Anglii

Sestavila Marie Kostohryzová a Věra Sowinská

118

OBSAH Apokryfy......................……………………………………………………………. s. 2 Písmo očí nebe mlhy…………………………………………………………….… s. 3 Písmo tesknoty…………………………………………………………………….. s. 5 Balada života těžkého………………………………………………………………s. 7 Studně samoty……………………………………………………………………..s. 10 Ironické sesouvání žalu……………………………………………………………s. 11 Kostky jsou vrženy………………………………………………………………...s. 12 Modlitba před kázáním na Květnou neděli………………………………………..s. 15 Za svého děda……………………………………………………………….……..s. 19 Písmo země……………………………………………………………………….. s. 23 Blahoslavení pramenů ústí…………………………………………………………s. 27 Druhá lyra………………………………………………………………………….s. 31 Ó nepomineš zemi má……………………………………………………………..s. 32 Stoupa mateřství………………………………………………………………….. s. 33 Milostiplná záhuba……………………………………………………………….. s. 36 Tahalassa Thalassa……………………………………………………………….. s. 37 Mé slzy vítězné…………………………………………………………………… s. 38 Jak víra vzrůstá…………………………………………………………………… s. 40 A z hladu zpívám…………………………………………………………………. s. 41 Všetrhající konec…………………………………………………………………. s. 44 Preludia…………………………………………………………………………….s. 45 Přemítání………………………………………………………………………….. s. 46 Prameny ústí……………………………………………………………………….s. 49 Modlitba……………………………………………………………………………s. 53 Čtvrtý žalm……………………………………………………………………….. s.55 Ty tíži vánku přetěžká……………………………………………………………. s. 56 Elegie pro nesmrtelnou…………………………………………………………… s. 57 Ať zkamení……………………………………………………………………….. s. 59 Až zkamení……………………………………………………………………….. s. 60 Píseň jitřní ranní modlitba…………………………………………………………s. 61 Kain………………………………………………………………………………. s. 63

119

Don Juan………………………………………………………………………….. s. 65 Nářek………………………………………………………………………………s. 66 Trosky……………………………………………………………………………..s. 68 Rekviem………………………………………………………………………….. s. 70 Dobrodružství……………………………………………………………………. s. 77 Bloudění…………………………………………………………………………. s. 79 Klenot……………………………………………………………………………. s. 81 Básně ve sbírkách neuvedené…………………………………………………..… s. 82 Matce………………………………………………………………………….…...s. 83 U řeky……………………………………………………………………….……..s. 84 Ztratil jsem………………………………………………………………….……...s.85 Bouře………………………………………………………………………………s. 86 Léto……………………………………………………………………………..…s. 87 Klekání………………………………………………………………………….... s. 88 Domov……………………………………………………………………….…… s. 89 Sny nad zemí………………………………………………………………….…...s. 90 Jižní Čechy…………………………………………………………………………s. 91 Předzpěv k holubicím………………………………………………………….…..s. 92 Na rozhraní……………………………………………………………………..…s. 93 Elegie…………………………………………………………………………..….s. 95 Fragment o milosti……………………………………………………………..….s. 97 Syrinx…………………………………………………………………………..….s. 98 Ediční komentář (Věra Sowinská)………………………………………………..s. 100 Bibliografie básnické a prozaické tvorby od roku 1951 (Marie Kostohryzová)…s. 115 Chronologie života a tvorby do roku 1951 (Marie Kostohryzová, Věra Sowinská)……………………………………………………………………….. s. 117

120