Gymnázium Teplice
Josef Běhounek
Můj ţivot 1
Josef Běhounek
Obsah OBSAH
2
ÚVODNÍ SLOVO
4
ČÁST PRVÁ – OD ROKU 1898 DO OSVOBOZENÍ V R. 1945
5
Moje dětství Studia středoškolská (1909 – 1916) I. světová válka (1914 – 1918) Moje válečné putování Vysokoškolská studia (1919 – 1923) Období I. republiky (1923 – 1938) Suplentská léta na reálce v Kutné Hoře (1923 – 1925) Slovenské intermezzo (1925 –1927) Přijala nás na čtyři roky Morava (1927 – 1931) Vysoké Mýto (1931 – 1938) Odboj
MŮJ ŢIVOT – ČÁST DRUHÁ Opět ve Vysokém Mýtě Vysoké Mýto, prosinec 1945 Josef Běhounek, profesor Teplice Od nastoupení 1. března 1946 do února 1948 Od února 1948 do 31. srpna 1953 (zrušení gymnázií) Únorové události roku 1948 Školská reforma – jednotná škola Přičlenění vyšší hospodářské školy v likvidaci ke gymnáziu Zrušení gymnázií Od zrušení gymnázia (31. 8. 1953 do mého odchodu do důchodu 31. 1958) Ředitelem na VHŠ Moje práce neředitelská, tím i určitý oddech Moje opoţděná reportáţ Odchod do důchodu Z důchodu opět do aktivity – učitelem u zahraničních studentů Albánci (školní rok 1958/59) A opět Albánci (školní rok 1959 /60) A ještě zahraniční studenti (školní rok 1960/61) Důchodce ještě stále neodpočívající A zase ta škola 20. výročí osvobození naší vlasti
MŮJ ŢIVOT – ČÁST TŘETÍ Kdyţ ţivot můj je v konci se svou poutí Léta 1967 – 1983
PŘÍLOHY Příloha 1 – Osudový březen Příloha 2 – rozhodnutí České zemské školní rady o propuštění ze zaměstnání Příloha 3 – rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek z výplat Příloha 4 – dopis Petra Jilemnického o traumatech z války v nové době Příloha 5 – dopis Petra Jilemnického o nadšení z nové doby Příloha 6 – jeden z mnoha dalších dopisů Petra Jilemnického Josefu Běhounkovi Příloha 7 – novinový článek kolegy Otakara Čermáka
2
6 8 12 12 20 30 30 34 41 45 56
120 120 122 123 123 131 131 135 146 148 151 151 155 156 160 161 161 167 169 173 173 174
178 178 181
204 204 205 206 207 208 209 209
Gymnázium Teplice Příloha 8 – Vzpomínky Marty Morávkové Příloha 9 – Vzpomínky studentů gymnázia maturitního ročníku 1951/52 Příloha 10 – Vzpomínky pana Evţena Rattaye – kolegy Josefa Běhounka Příloha 11 – Vzpomínky paní Dagmar Růţičkové, dcery Josefa Běhounka Příloha 12 – Pamětní odznaky, medaile a čestná uznání Josefa Běhounka
210 211 212 212 213
3
Josef Běhounek
Úvodní slovo Kdyţ naše gymnázium navštívili v minulém roce představitelé dráţďanského muzea, netušili jsme, ţe spustí lavinu událostí, jejichţ konečným výsledkem bude tato kniha. Protoţe chystali výstavu o existenci fašistické věznice v Dráţďanech během 2. světové války, zajímal je osud českého profesora Josefa Běhounka, který tam byl se svými studenty vězněn. Němečtí kolegové o něm věděli jen to, ţe byl prvním ředitelem gymnázia v Teplicích. Shodou šťastných náhod se nám podařilo kontaktovat dceru Josefa Běhounka, paní Dagmar Růţičkovou, která nám poskytla nejcennější materiál – vlastní ţivotopis svého otce. Ten se nakonec stal základem celé monografie. Za spolupráci paní Růţičkové velmi děkujeme. Při přepisu textu do konečné podoby jsme se rozhodli modernizovat zastaralá pravopisná pravidla, místy jsme přistoupili k menším stylistickým úpravám. Původní strojopisný text měl rozsah stovek stran. Při úpravách jsme zachovali členění vzpomínek, zachovali jsme i poměrně příkré soudy o jeho spolupracovnících, zachovali jsme i některé pasáţe příliš poplatné době 50. let nebo událostem roku 1968 a následné normalizace. Moţná, ţe právě tyto úseky ţivota profesora Běhounka pomohou naší generaci osvětlit, jak mohl nadšený sokol a člen Národní strany socialistické vstoupit do KSČ a po roce 1968 v ní zůstat. Přes všechny komplikované ţivotní situace je to však příběh člověka úzce spjatého s historií této země, člověka, který vyhrál svůj boj s německým fašismem a který své zkušenosti předával několik desetiletí mladým lidem. Svým způsobem je ţivotopis Josefa Běhounka učebnicí československých dějin 20. století. Na závěr knihy jsme zařadili některé zajímavé dokumenty, které nám poskytl Památník národního písemnictví, svědectví dosud ţijících studentů Josefa Běhounka a několik dalších příloh. Děkujeme panu RNDr. Zdeňkovi Bergmanovi, řediteli gymnázia, který je duchovním otcem této knihy, paní Marcele Másilkové, která přepsala celý ţivotopis do elektronické podoby, ing. Miladě Bálkové, bez níţ bychom nezvládli počítačovou úpravu textu, Mgr. Romanu Rauchovi, který pro nás skenoval materiály, Radce Mrvové, která se postarala o grafickou podobu obálky a také Magistrátu města Teplice, který nám finančně na vydání knihy přispěl. Jiří Řehák, Otakar Reich
4
Gymnázium Teplice
Část prvá – od roku 1898 do osvobození v r. 1945 „Kolik z toho oč jsem v mládí usiloval, jsem dosáhl? A kolik jsem si zůstal dluţen – ať je vina na mně, nebo na jiných?” R. Jung Snad by se do úvodu mého ţivotopisu hodila slova spisovatele E. Vachka: „Člověk přece musí něco dělat – nedovedu ţít nečinně. Dokonce patřím mezi ty nečetné, kteří nedovedou zahálet. Zahálka je pro mne mukou.” A tak v stálé práci, někdy aţ vyčerpávající, probíhal skoro celý můj ţivot aţ snad na dobu dětství, kdy v poměrně dobře zajištěném kruhu rodinném jsem nepociťoval nikdy nedostatek. Narodil jsem se 18. března 1898 (v pátek – a to býval často osudový den v mém ţivotě)1 v rodině odborného učitele. Otec byl tehdy učitelem na chlapecké měšťanské škole v Lounech. Narodil se 6. března 1855 v Mutějovicích v okrese rakovnickém. Náš rod je vlastně šlechtický – učitelský. Děd, Václav Běhounek, narozen roku 1815 v Kozojedech, okres Kralovice, byl řídícím učitelem v Mutějovicích, kde také zemřel 23. prosince 1899. Kdybychom šli k dalším předkům, dostali bychom se ke kádrovému původu dělnickému, neboť praděd Jan Běhounek byl kovářem a jeho manţelka Markéta, rozená Bergheilová, byla dcerou Jana Bergheila, hajného v Oráčově a další předkové Josef Gamisch, hostinský, Anna Dekoyová, dcera Josefa Dekoye, sedláka. To jiţ jsou předkové babičky Juliany, rozené Gamischové (Knišové) nar. 29. dubna 1829 v Schönhofu, okres Podbořany a zemřelé v Mutějovicích 21. prosince 1897. Čili předkové z této strany byli počátkem 19. stol. asi Němci, ba dokonce snad nějaký předek francouzský (Dekoy – De Quoi?), který snad zabloudil s Napoleonem a usadil se tu jako rolník. Náš typ – černé vlasy, někdy podoba ţidovská – by tomu částečně nasvědčovaly. Otec měl částečné vysokoškolské vzdělání na technice, ale nemohl ji z důvodů existenčních dokončit a volil učitelství z měření technického (kreslení, rýsování, matematika, geometrie). Ve svých mladších letech cestoval, byl v Německu, ve Francii, v severských zemích. Později se stal ředitelem na měšťanské škole chlapecké v Lounech aţ do svého penzionování po 1. světové válce.) Naše matka Zděnka, rozená Forstová, byla prostá ţena vychovávaná v maloměstské rodině advokátního koncipienta Josefa Forsta. Tento dědeček, na kterého se ještě dobře pamatuji, měl v Lounech malý domek a byl tzv. majitelem realit. Měl ovocnou zahradu u Ohře a nějakou louku. To vše musel prodat, kdyţ musel přestat pracovat (byl zaměstnán u lounského advokáta dr. Hilberta, později u dr. Lamky), důchod samozřejmě tehdy neměl ţádný a do konce svého ţivota (do r. 1916) ţil po smrti babičky Terezie, roz. Chotěborské (1915), u nás. Byla to marciální postava, šedivý vous, sokolský funkcionář a velký dobrák. Babička byla výborná kuchařka a drţela celou domácnost a byla šťastná, kdyţ nakonec provdala dobře všechny své tři dcery. Naše maminka zdědila všechny tyto vlastnosti po svých rodičích. Byla pracovitá, neměla ţádné velké nároky a vţdy budeme vzpomínat na to, jak se o nás starala a jak my jsme leckdy jí nedovedli ani pomoci, kdyţ jsme byli doma. Proţila obě světové války ve starostech o nás a uskrovňovala se, jen aby nám mohla přilepšit v hubené stravě. I v 2. světové válce nesla statečně svůj osud, zvláště kdyţ zůstala sama, kdyţ my oba její synové jsme po tři roky byli v koncentračních nacistických táborech. Bohuţel nedočkala se 1
Viz příloha 1 – osudový březen 5
Josef Běhounek našeho návratu, zemřela 7. 3. 1945, necelé dva měsíce před naším návratem. Ještě v té okupační bídě střádala skrovné příděly másla, aby nám mohla upéci krémový koláč, který jsme měli rádi. Její uskrovňování pomohlo i otci, aby mohl zakoupit poměrně velký dům se zahradou ve středu města, kde oba rodiče celkem klidně a spokojeně strávili své stáří a kde také oba zemřeli. Jezdila ráda za bratrem do Prahy a za námi do Vysokého Mýta, a tak si trochu jako vdova odčinila odříkání celého svého ţivota. Ale nikde dlouho nevydrţela a pospíchala jiţ zase domů, do Loun, kde vlastně proţila celý svůj ţivot.
Moje dětství V této „šlechtické” učitelské rodině ze strany otcovy jsem proţíval své dětství celkem ničím nezkalené, leda nějakým tím rozbitým kolenem, jednou i rozbitou hlavou a různými obvyklými dětskými nemocemi. Kdyţ se o čtyři roky později narodil můj bratr Václav, bylo postaráno i o nějaké ty dětské rvačky. Mezi jiné děti jsem celkem mnoho nepřišel, vţdy jsem chodil na procházky s maminkou. Ani do obecné školy jsem nechodil. Nevím, proč otci napadlo, ţe mne bude vyučovat doma. Dnes obdivuji tu jeho houţevnatost, kdyţ přišel ze školy a musel se ještě nějakou hodinu věnovat mně. A jistě jsem nebyl vţdy ţák vynikající pozorností a pečlivostí. A to vydrţel otec po celé čtyři roky. Jistě za kratší dobu jsem si osvojil všechno co mí vrstevníci tehdy v obecné škole, moţná ještě lépe. Ale pak přece otec uznal, ţe kdyţ půjdu na střední školu, byl můj přechod z domova do skutečné školy příliš náhlý, a proto na poslední rok jsem dělal zkoušku do 1. třídy tehdejší měšťanské školy, kde ovšem mě měl můj otec zase pod přímým dohledem jako učitel a později i ředitel této školy. Na tento rok mám celkem málo vzpomínek, jen na některé dobré učitele, např. mladého učitele Muzikáře a Vernera, které měl tatínek také rád a které zřejmě dirigoval do té třídy, kde jsem se měl seznamovat se školským ţivotem. Pamatuji také, ţe se mnou do třídy chodil Kosťa Biebl, který byl pro nás jakýmsi exotikem, poněvadţ jsme o něm věděli, ţe má bohaté rodiče, krásnou vilu ve Slavětíně a snad také jiţ celým svým vystupováním se odlišoval od ostatních ţáků. Jen nám nešlo nijak do hlavy, ţe syn z tak váţené a bohaté rodiny na sebe málo dbá. Šaty míval pomačkané, klopy u kabátu zamaštěné a ruce a uši ne vţdy nejčistší. Snad uţ to byly zárodky básnického bohémství. Kdyţ mě to doma nebavilo, přebíhal jsem ještě jako malé dítě přes ulici k babičce Forstové, kde se vţdy našel nějaký mlsek nebo i lepší oběd neţ doma. Zvláště vzpomínám na Vánoce, které jsme pravidelně slavili u této babičky, kde Štědrý den míval svoje kouzlo nejenom dárky (ale ty tehdy nebývaly tak bohaté, jak je mívají děti dnešní), ale především dobrým a bohatým jídlem, poněvadţ babička i její dcery byly znamenité staročeské kuchařky. Dodnes s bratrem vzpomínáme na různé ty chody štědrovečerní večeře: hustá rybí polévka s osmaţenou houskou, ryba na černo s kynutým knedlíkem (museli jsme nejprve sníst knedlík s omáčkou a pak teprve rybu, aby prý nám nezaskočila kost), pak ryba smaţená, závěrem ryba sulcovaná a nekonečné mnoţství různých nákypů, cukroví, čaj, punč, později jiţ jako studenti jsme si lízli i nějakého toho piva a vína. V této tradici pokračovala po smrti babiččině i naše maminka. A dnes jen s úctou vzpomínáme na tu její práci s přípravou od rána do pozdních hodin nočních, abychom to pak v několika dnech s mladickou chutí zkonzumovali. Nejlepší věci (např. cukrové ořechy nebo piškotový nákyp) maminka před námi musela ukrývat na almaru, kam jsme jako malí ani s pomocí ţidle nedosáhli, později zavírat do salónu a klíč pečlivě ukrývat. A kdyţ uţ jsme byli větší studenti – vysokoškoláci, po válce, chodívali jsme po štědrovečerní večeři k tetě Červených, kde jsme svou bujarostí děsili mladé sestřenice a kde strejda Červený do nás naléval různé punče i vína vlastní výroby.
6
Gymnázium Teplice Kouzlo mělo i poslouchání štědrovečerních koled, které o půlnoci troubili trubači z věţe kostela, dráteníci s betlémem, tři králové, různé to lití olova, pouštění ořechových skořápek do umyvadla s vodou, házení střevíce za hlavu. To vše je dnes pasé, vzpomínáme na to uţ jen jako na pohádku a děti dnešní technické civilizace jsou tak o mnohé ochuzeny. A to jsem ještě zapomněl na kouzlo štědrovečerního stromečku, víru v Jeţíška, psaní psaníček, co má nám nadělit a viděli jsme, jak zvláště maminka se těţko smiřovala s tím, ţe jsme tak brzo tuto víru ztratili. Ale stejně ještě dlouho potom zavírala pečlivě na klíč „salón”, kde sama stromek připravila, umístila pod něj dárky a třeba sama šla zazvonit, ţe uţ Jeţíšek přišel. Tak se do těch pohádkových chvil vracela ještě později, kdyţ moje dcerka Dáša byla maličká a my jsme pravidelně přijíţděli na Vánoce do Loun. A kdyţ se s bratrem dnes sejdeme nad nějakou tou jídelní dobrotou podle dnešních představ, vzpomínáme vţdy na matčinu kuchyni (na její ţidovskou pečeni, zadělávané drštky s uzeným, na jazyk se sardelem, na cibulovou a sardelovou omáčku s knedlíky pomaštěnými máslem a kouskem hovězího ţebírka, na její krémový koláč a vůbec na její kuchařské umění) a říkáme si: „Kam se hrabou všechny ty dnešní vychvalované restaurace i Vikárka.” A vzpomínáme na to jako na ráj dávno ztracený, který uţ se nikdy nevrátí. A k těm našim dětským letům patří i vzpomínky na rozvodněnou Ohři, kdy celá luka byla zaplavena, a kdyţ někdy povodeň přišla v zimě a rozlitá voda zamrzla, jak jsme se vypravovali po tomto někdy ne vţdy bezpečném ledě do Dobroměřic a přicházeli mnohdy domů zmáchaní a prostydlí. Sem patří i procházky parkem, vzpomínka na Peruc, kde maminka, kdyţ jsme dostali černý kašel, pro změnu vzduchu s námi po několik neděl bydlela v tamějším hostinci. A uţ jsme také hodně četli, učarovaly nám Andersenovy pohádky, Kiplingova Kniha dţunglí, Robinson, Kapitán Vlnovský, Verneovky a pak jiţ i četba váţnější (Třebízský, Jirásek) a začali jsme uţ mít svou vlastní knihovničku. Tatínek s námi někdy jezdil do Prahy, vzpomínám si na první návštěvu Národního divadla – dávali tehdy Armidu (moc jsem z představení neměl – ale pohádková výprava mě přímo ohromila) a pak tatínek v Praze vţdy jako by omládl, nešetřil penězi. Obědvali jsme obyčejně v tehdejší známé restauraci „U Jeţíška”, porce tam byly přes celý talíř – obyčejně jsme si dávali telecí řízek a musel jsem jej sníst celý, neboť podle tehdejšího zvyku byla neslušnost nechat na talíři zbytky. Majitel pan Brejška tatínka znal a vţdy jej ale i ostatní hosty přišel vţdy ke stolu pozdravit a pronést několik vět. Byl jsem s tatínkem i na Krkonoších, tatínek vůbec měl cestování v krvi a rád kaţdé prázdniny si někam vyjel. V Praze nezapomněl nikdy navštívit svou sestru Lucii, provdanou Scherksovou, podívat se na Hrad do Svatovítského chrámu i na jiná historická místa Prahy. A kdyţ uţ vzpomínám toho jeho cestování, předběhnu další události vzpomínkou, kdyţ za námi uţ osmdesátiletý a těţko chodící (trombóza v noze) přijel do Vysokého Mýta, umluvil nás a museli jsme najmout taxík a zajet s ním do Brandýsa nad Orlicí ke Komenského pomníku. Pěkné jsou také vzpomínky na jízdy kočárem (tehdy ještě nebyla postavena trať na Rakovník) do Mutějovic ke hrobu jeho rodičů (obyčejně jsme tam jezdili na Václava). Bylo to několikahodinové drkotání po ne zrovna nejlepších silnicích, ale bylo to romantické. V Mutějovicích kdekdo tatínka znal, musel navštěvovat známé rodiny a někdy jiţ za noci jsme přijíţděli nazpět do Loun. To s námi jezdila i maminka, která jinak jako Popelka zůstávala doma. Snad by se našly i jiné dětské vzpomínky, např. na dělnické bouře r. 1905, kdy jsme s hrůzou poslouchali, jak dragouni na nádraţí vjeli do dělníků s tasenými šavlemi, a kde jsem ty dragouny jen okukoval na náměstí, kdyţ přijeli z Postoloprt dělat v Lounech pořádek. Vzpomínky na církevní slavnosti, na Vzkříšení, na lounské ostrostřelce, kteří vypalovali salvy u kaţdého oltáře, jako kdyţ brambory sype, na jejich „hrdinného” velitele cukráře pana Pecinku, na veterány i na dragouny, kteří tu spolupůsobili s tasenými šavlemi
7
Josef Běhounek kolem nebes, pod nimiţ kráčel v kadidlovém dýmu pan děkan, na pana majora Günthera, který se při těchto církevních parádách měnil z velkostatkáře na vyparáděného hulánského oficíra, na to, jak o Bílou sobotu s rachotem vstával v kostele z hrobu mechanizovaný plechový Kristus, jak jsme chodili s dřevěnými klapačkami a řehtačkami, kdyţ „zvony na Velikonoce odletěly do Říma”. A snad se nedá zapomenout ani pan Groschup, lahůdkář, u kterého tatínek občas kupoval sardinky a dával nám ochutnat, coţ tehdy byl velký luxus, kde maminka kupovala koroptve, také jen jako lahůdkové jídlo jednou za rok. Z našeho původního bytu ve Sladkovského ulici, odkud byl z druhého poschodí, kde jsme bydleli, čarokrásný pohled na Středohoří, jsme se stěhovali do prostorného a jiţ moderněji vybaveného bytu s koupelnou tehdejší Královské ulici (dnes třída Osvoboditelů), kdyţ byl tatínek jmenován ředitelem této měšťanské chlapecké školy. A tam jsme setrvali aţ do otcova odchodu do penze po 1. světové válce. Tam jsem proţíval svoje léta studentská a to uţ jen o prázdninách. Ale o tom v kapitole další, protoţe dětská léta se skončila a já jsem v r. 1909 sloţil s úspěchem přijímací zkoušku do Reálného gymnázia ve Slaném a stal jsem se tímto vyjeveným studentem.
Studia středoškolská (1909 – 1916) Otec asi dobře poznal, ţe nemám nadání pro vědy matematické. A proto rozhodl, ţe půjdu na klasické gymnázium do Slaného. Trpně jsem se podvolil, ač jsem nerad odcházel do „ciziny”, kde jsem nevěděl, co mne čeká. Přes prázdniny bylo však toto klasické, bývalé piaristické gymnázium, změněno na gymnázium reálné, jiţ bez řečtiny, s franštinou. Němčina byla tzv. obligátně povinná. Rodiče dali souhlas k této změně, a tak jsem v září 1909 odjíţděl z rodných Loun do Slaného, které po sedm let mělo být mým druhým domovem. Rodiče mi našli byt u majitele malé knihtiskárny p. Hermana. Kolik platili měsíčně, nevím. Ale neměl jsem se tam špatně, jídlo bývalo dobré a v hojnosti. Domácností vládla přísná hubená starší paní – manţelka pana Hermana, před níţ jsme my studenti měli respekt, nic nám neodpustila, ba i na naše učení dohlíţela. Bydlil jsem tam ještě s jedním studentem, sextánem Edou Havlákem, který podle tehdejšího studentského zvyku se na mne na primána díval s despektem, musel jsem mu slouţit a poslouchat jej na slovo. A kdyţ jsem zrovna vţdy nevyhověl jeho přáním, pouţíval i moci bracchiální. Později v zimních měsících bydlil v pokoji i třetí student, můj spoluţák Karel Hacker – ale jen v zimních měsících. Později, kdyţ pan Herman onemocněl, přestěhovali jsme se do rodiny berního oficiála p. Šindeláře, kde jsme bydleli asi tři roky (od tercie do kvinty). To uţ jsme byli jen spoluţáci (já, Skalický, přes zimu Hacker). Byla to rodina opulentní, pán i paní váţili kaţdý dobře metrák, měli dva rozmazlené kluky a samozřejmě sluţku. Jídlo nebylo nejhorší, ale dosti jednotvárné. Pak studenty pustili a my jsme se přestěhovali do rodiny inţ. Suchého, rodiny velmi inteligentní a skromné. Strava, i přes potíţe válečné, výborná. Tady jsme byli na bytě jiţ čtyři, mezi tím jeden primánek, syn dr. Lamky z Loun, hodně rozmazlený, který od nás sextánů a později septimánů musel snášet různá příkoří, čistit nám boty, kdyţ jsme chodili do tanečních, přichystat nám vějíře našich tanečnic, které jsme si nosili domů, abychom na ně psali verše, většinou opsané z básníků. Málokdy původní. Zvláště kolega Skalický měl svoje způsoby mučení: kdyţ primánek ohrnoval nos nad některým jídlem, páčil mu zuby noţem a cpal mu do úst kusy chleba, knedlíků apod. Ale milý primánek se nám mstil, ţe nás špehoval při našich dostaveníčkách s děvčaty. Byl–li však při tom chycen při této špionáţní činnosti, nevedlo se mu dobře (za protektorátu byl popraven).
8
Gymnázium Teplice Studium na tehdejší rakouské poměry bylo celkem dobré. V čele ústavu stál typický rakouský ředitel jménem Šafránek. To byl nedotknutelný bůh, kterému se mohl rovnat jen školník Hintenaus, který nás krmil párky a rohlíky a u kterého měl protekci jen ten student, který kaţdý den si mohl dopřát v deset hodin tohoto vzácného poţitku. Ale takových studentů bylo málo. Většině zbývalo jen na rohlík a od ţáků z vesnice jsme loudili domácí chléb se sádlem a škvarky, nebo po zabíjačce jitrnice a jelita. Profesoři byli dvojího rázu: Rakušáci a pokrokoví, ke kterým jsme měli přátelský vztah a kteří také povětšině byli odborníky ve svém předmětu. K nim patřil především náš třídní dr. B. Zelenka, češtinář, němčinář, který nás vedl řadu let a který nás vysekal z různých nepříjemností, jichţ jsme se dopustili. O tom později. Dále to byl profesor Polák, filosof, prof. Jaroš, dějepis, zeměpis, prof. Malý (skutečně i postavou malý – říkali jsme mu šprťouch) fyzik. Jakýmisi neutrály byli např. prof. Jelínek, který nás učil franštině – a také naučil. Elegán kaţdým coulem, původně prý myslel na kariéru operního pěvce, prof. Hanaman, přírodopisec, starší pán s dvěma mrňavými, ale temperamentními dcerami, které táhly s námi a leckdy dovedly otce i usměrnit, kdyţ nám hrozil špatnými známkami. V niţších třídách nás latině učil prof. Hruška, často poťouchlý a zakládající si na své elegantní postavě, ale celkem dobrý odborník. K typu rakouskému patřil profesor Havlík, vedle svého zaměstnání učitelského také majitel malého mlýna v sousední Kvíci, který nás učil poslední léta latině, ale bez taháku nikdy do třídy nepřišel a běda, kdyţ jsme mu někdy tahák „vyfoukli”. Bohuţel nám z krásy latinských klasiků dal velmi málo. Znali jsme také jeho metodu zkoušení. Dva dny jsme nedělali nic, poněvadţ na řadě bývali ţáci podle rozsazení: okeníci, středníci a zedníci. Kdyţ byla zkoušena jedna řada, druhé dvě si četly pod lavicí nebo se připravovaly na další hodiny. Potrpěl si také na různé klepy, které jsme vymýšleli, a tak někdy celá hodina padla na vyprávění těchto historek. Dále učitel tělocviku Ţlábek, malý postavou, a proto se na nás vytahoval, jak mohl, celkem primitiv, která zvláště šel na nervy, kdyţ za války jsme museli cvičit se starými puškami a chodit na branná cvičení. „Ţral to” a my jsme té rakouské předvojančiny měli plné zuby. A pak samozřejmě vedle ředitele druhý samovládce: katecheta. V prvých dvou třídách nás učil stařičký páter Cívka, dobrák od kosti. Ale pak přišel primitiv Stibor, s kterým jsme měli věčné hádky a který nás nijak svými nepřesvědčivými argumenty nedovedl udrţet v neochvějné víře. Kdyţ jsme kladli záludné otázky o Nejsvětější trojici, nakonec prohlásil, ţe je to nad náš rozum, ţe to nemůţeme pochopit. Řekněte to takovému kvintánovi nebo sextánovi, který jiţ si myslí, ţe je vyzrálý muţ a ţe je něco nad jeho rozum. A pak jeden jeho výrok nakonec zlomil veškerou jeho autoritu. Vykládal o jakémsi francouzském teologovi (Vigouroux), jak byl učený a dokumentoval jeho učenost výrokem, ţe napsal plný vozík knih. Od té doby byl pro nás Vikurů. A definitivně jsme se s ním rozešli, kdyţ kázal o Husovi, nazval jej kacířem a uţil ještě jiných nenávistných slov. A tak jsme se nehorázně, ale také neuváţeně pomstili: večer jsme mu hodili kámen do okna. Nastalo vyšetřování, přišel do ústavu i četník, byli jsme vyslýcháni jeden po druhém v ředitelně, byl nám ukazován onen kámen, který jsme samozřejmě neznali. Kdyţ nařkl také naši privatistku Vlastu Chmelíkovou, které jsme si všichni váţili, později doktorku a ţenu našeho spoluţáka Stehlíka, také pozdějšího lékaře, jako jeden muţ jsme se postavili proti tomuto nařčení, ţe i kdyţ bychom to v noci udělali my, ţe by Vlasta jako slušné děvče se s námi po noci nepotulovala. Kdyţ i její otec hrozil ţalobou, musil milý páter před třídou odvolat ono nařčení, a tak prohrál i celý spor, proti nám ostatním, kteří jsme přece jen ten kámen mu do okna hodili. Ale za to se nám pomstil později. Kdyţ uţ jsme byli skoro septimáni, na konci sexty na školním výletě jsme mu poslali hanlivý lístek nazývajíce jej přítelem Husovým a uţili jsme ještě jiných přídomků, při tom se plně všichni podepsali. Spolu s ředitelem řádil a navrhl třídu decimovat a kaţdého druhého vyloučit. Ten rok uţ na nás nemohl, byly prázdniny. A teď
9
Josef Běhounek jsme poznali odvahu našeho třídního. Psal se rok 1915, bylo Rakousko, římský klérus měl moc. A tu náš třídní jezdil o prázdninách za kaţdým z nás a domlouval se, jak budeme vypovídat. A tak, kdyţ jsme po prázdninách jako septimáni vstoupili do ústavu, byl pro nás jiţ připraven čtyřhodinový karcer, který však dosáhl pravého opaku. Stali jsme se hrdiny města. Karcer byl dán na odpolední hodiny v den, kdy jsme poprvé šli do tanečních. Byly nám dány různé úkoly, školník nám ostentativně přinesl do klausury dţbán s vodou, my jsme přišli v černých šatech a po skončení karceru jsme šli rovnou do tanečních hodin, kde v očích dívek jsme byli mučedníky a hrdiny, třebaţe některé pravověrné gardedámy na nás koukaly jako na prašivé ovce a tím pečlivěji hlídaly své dcerky, aby od těchto lotrů a neznabohů nedošly úhony. Poslední páter, kterého jsme zaţili, byl katecheta, opatrný, malý, elegán, který bez cylindru neudělal ránu, člověk celkem vzdělaný, přísný, který si troufal dát i dostatečnou z náboţenství. Samozřejmě, ţe si naše přátelství nezískal, často jsme mu dělali různé vylomeniny, já sám jsem byl od něho zapsán do třídní knihy, ţe jsem při vyučování v lavici bručel jako nesouhlas s jeho výkladem. Je potřebí ještě dodat, ţe tehdy katecheta mohl velmi uškodit. Byli jsme povinni kaţdou neděli chodit na tzv. exortu, kázání, pak do kostela, ţe nebylo si moţno ani v neděli přileţet. Bylo nám důrazně doporučeno chodit i ve všední dny ráno do kostela před vyučováním a podle horlivosti se i dávala známka z náboţenství. Před vyučováním i po vyučování jsme se museli modlit, třebaţe někteří pokrokoví kantoři na to rádi „zapomínali”, a pokud jsme se ve vyšších třídách modlili, bylo to jako kdyţ se sype hrách, zvláště na konci vyučování, a nikdo nepoznal, ţe to je Otčenáš nebo Zdrávas. Pro zajímavost: s tímto katechetou jsem se sešel o deset let později, kdyţ jsem byl přeloţen na dívčí gymnázium do Ţiliny. Hned mne poznal, ţe jsem to ten bývalý rebelant, ale to uţ lety i válkou zmoudřel a stal se z něj docela příjemný společník. Ale i teď ještě občas nosil cylindr. Snad by se dali jmenovat i jiní kantoři, kteří však jen nás učili několik málo tříd, např. Slovinec prof. Skrbinšek, velmi dobrý latinář, který nám dal spolu s prof. Hruškou stabilní základy, dále postrach všech studentů, zvláště synů učitelů, byl notorický alkoholik Fousek, zeměpisec, který skončil v deliriu tremens, suplent Antropius, chudák vystavený posměchu všech studentů a myslím i svých kolegů, učitel zpěvu varhaník Zyka atd. A kdyţ končíme tuto kapitolu o našich profesorech, nezapomeňme připomenout, ţe za Rakouska nosili uniformy, ředitel a ti vyšších hodnostních tříd bohatě zlatem a stříbrem premované, opeřené klobouky a kordy, které se těm malým leckdy zapletly mezi nohy. S těmito uniformami vyrukovali na Boţí tělo a jiné církevní parády, na konci a na začátku školního roku apod. Suplenti mívali ubohý zelený fráček a čepici bez peří. Nám studentům bývali v těchto uniformách k smíchu. A pod vedením těchto různorodých profesorů studovala, úpěla, radovala se, prospívala i neprospívala naše třída. I kdyţ nás v primě bylo ke třiceti, do finiše k maturitě nás dospělo patnáct a jedna privatistka. A normální maturitu v r. 1917 skládalo jen pět spoluţáků a privatistka. Ostatní skládali jiţ dříve tzv. maturitu válečnou, poněvadţ byli od roku 1916 jiţ vojáky rakousko–uherské armády. Z nich dva se jiţ ani maturity nedočkali, poněvadţ padli jiţ koncem r. 1916 na ruské a srbské frontě (Číţek, Froš). Vojáky nebyli Fiala, Hacker, Minařík, Purkyně a Typolt. A další léta si vyţadovala nové oběti: zemřel Skalický, v nacistických koncentrácích zůstali nebo byli popraveni: Haken, Havránek, Purkyně, po válce zemřel Minařík a před rokem dr. Stehlík. Zůstávají jen trosky: Běhounek, JUDr. Fiala, Hacker, Typolt, Slavík, MUDr. Stehlíková – Chmelíková, MUDr. Steiner, úředník banky Zyka – dnes jiţ všichni důchodci. Byli jsme dobrá třída, tvořili jsme jednotný kolektiv, nebylo mezi námi váţnějších sporů, nadanější pomáhali těm těţkopádnějším, proti neoblíbeným kantorům jsme se
10
Gymnázium Teplice dovedli postavit jako celek, společně jsme chodívali na různé výlety do okolí, podlehli jsme i nešvarům popíjení piva, kouření i studentským láskám. A uprostřed války jsme šli ještě do tanečních, zapomněli jsme na to, ţe třeba zítra jiţ navlékneme vojenskou uniformu, tančili jsme vesele, po tanečních přes zákaz jsme chodili do restaurace na nějaké to pivo. I do kavárny a do divadel jsme mívali zákaz chodit večer – ale i to jsme obcházeli, někteří si dokonce lepili falešné vousy, aby nebyli poznáni. Pak někdy v únoru nebo v březnu 1916 přišel závěrečný věneček, kde podle tehdejšího zvyku jsme od svých tanečnic dostávali stuhy, někdy bohatě vyšívané nebo malované, od hlavní tanečnice stuhu aţ pod kolena a s těmito stuhami pod zimníkem jsme pak v neděli ráno šli na povinnou mši, při níţ jsme dospávali probdělou noc. A jak já? V primě jsem byl s vyznamenáním, pak jsem onemocněl spálou, rodiče mě odvezli vyléčit se kočárem do Loun. Po této nemoci jsem v sekundě abnormálně ztloustl, abych tuto nezdravou tloušťku ztratil jiţ za rok, a od tercie jsem byl zase normálně hubený kluk. Prospíval jsem průměrně, nešla mi deskriptiva a matematika, kde se občas objevila i dostatečná. Ale v septimě v pololetí jsem uţ zase měl vyznamenání. Bavila mě čeština a jazyky, v tělocviku jsem byl neohrabaný, zpívat jsem neuměl, tančil jsem dobře a jako všichni v té době chodil jsem i za děvčaty, ale ţádná velká láska tu nevykvetla. Mou hlavní tanečnicí byla Anka Hrabíková, dcera místního kloboučníka, ţádná krasavice, ale příjemná. Pak jsme jaksi kolektivně chodili s Albínou Fenclovou a Ančou Bezecnou, ta nakonec na mne drţela nejdéle, i na vojnu mi psala, pak i ta kamsi zmizela, asi se šťastně vdala. Do naší party patřila i jakási Olga Scheinpflugová, jejíţ otec bydlel vedle našeho posledního studentského kvartýru a která je zachycena i na jedné nepodařené fotografii z výletu na Slánskou horu. Ty výlety vůbec bývaly zajímavé, někdy s námi chodil i náš třídní dr. Zelenka, který při pivě, jehoţ byl milovníkem (ale přes to, ţe i rád kouřil virţinka – doţil se více neţ 80 let a ještě před pěti lety na našem posledním sjezdu vydrţel s námi sedět při pivečku a virţinku do pozdních hodin nočních a byl z nás moţná nejméně unavený), učil nás zpívat různé písničky, především studentské a pijácké a byl po této stránce nezmar. Tyto výlety udrţovaly i soudrţnost celé naší třídy a málokdy někteří z nás na nich chyběli. Přitom kaţdý z nás měl svoje individuální záliby, byli jsme různé povahy, snad se pokusím dodatečně kaţdého z nás popsat. Konečně tyto charakteristiky slovem a obrazem jsou zachyceny v bohatém archivu naší třídy, který pečlivě opatruje dr. Fiala a přináší jej na kaţdý sraz. V Lounech jsem býval jen o prázdninách – ty krátké na Dušičky byly nám otravovány i tím, ţe jsme museli do kostela a přinést si potvrzení od faráře, ţe jsme mši sv. „obcovali”. Obyčejně se všemi bratry Purkyňovými (všichni čtyři studovali ve Slaném) jsme čekali před kostelem a pak zakristií jsme vklouzli do kostela a dali si potvrdit účast. Rodina Purkyňů byla lounská zvláštnost i osudy svých synů. Také snad se jednou k tomuto tématu vrátím, poněvadţ jsem často chodil do této rodiny. MUDr. Purkyně byl naším lékařem, maminka byla kamarádkou paní Purkyňové (Míny), dokonce jsme tam i jednou hráli nějaké dětské divadlo a jejich dům mi vţdy připadal svou lékařskou atmosférou i celým vybavením jako kouzelníkova jeskyně. Jinak hlavní prázdniny jsem trávil na plovárně, naučil jsem se u plavmistra p. Polívky plavat a sloţil s úspěchem obě plavecké zkoušky (malou devětkrát podle plovárny – ještě přivázán na provaze – a velkou od první zátočiny, jiţ volně sledován jen loďkou plavmistrovou). Kdyţ nám bylo 16 let, přišla válka a za dva roky nato jsme skoro všichni narukovali do nenáviděné rakouské armády.
11
Josef Běhounek
I. světová válka (1914 – 1918) Skončili jsme kvintu a odjíţděli bezstarostně na prázdniny. Ale do sexty jsme nastupovali v září 1914 jiţ ve znamení války. Byli jsme ještě příliš mladí, abychom chápali její příčiny a zamýšleli se nad jejími hrůzami, a ani v nejmenším nám nenapadlo, ţe i my budeme zavlečeni do jejích spárů. Z počátku nás jenom „doţírala” povinná branná cvičení s těţkými puškami, pak začaly doléhat starosti zásobovací a nakonec zasáhla i přímo nás. První z naší třídy narukoval náš senior Stehlík v r. 1915 jako osmnáctiletý. A za rok na to květnu 1916 jsme následovali my ostatní, kdyţ asi dva měsíce před tím jsme byli obvodní komisí uznáni „tauglich”. Několik nás slabších se hledělo ještě „ulejt” ale „konstatierung” v Praze nás uznal všechny schopné slouţit našemu milovanému císaři Františku Josefovi I. Třída byla tak zdecimována na šest ţáků, z nichţ o rok později ještě narukoval benjamínek třídy Slavík. Byli jsme rozhozeni k různým plukům po celém mocnářství. A koncem léta nebo počátkem podzimu 1916 byli jiţ první mrtví naší třídy: dva silní, zdravím vţdy kypící chlapci Číţek a Froš. A další odjíţděli na frontu. Ještě neţ jsme se rozešli nadobro, podařilo se nám několika sejít ve Slaném, kde jsme skládali válečné maturity, nebo prostě jsme se dostali nějak na dovolenou. To jsme ještě byli bezstarostně mladicky veselí a netušili jsme, jakými utrpeními v nejbliţších letech budeme musit projít. Ještě jsme oslavovali mou předčasnou válečnou maturitu v září 1916, která byla nakonec fraškou na váţnou zkoušku. Věděli jsme, ţe ji musíme udělat, poněvadţ jinak by byli honěni profesoři, ţe rakouského vojáka nechali propadnout. Písemky jsme věděli napřed, dokonce latinář nás upozornil, ţe k překladu máme přiloţeného taháka, dozor byl jen na oko, abychom mohli opsat co nejvíce, a u ústní zkoušky jsme také potají dostali otázky napřed. A tak jsem se se „všemi hlasy” stal o rok dříve dospělým, abych mohl inteligentně bojovat za svou širší vlast.
Moje válečné putování Na jaře 1916 jako osmnáctiletý byl jsem odveden a 11. května téhoţ roku jsem narukoval nejprve do Chomutova a odtud k 9. zeměbraneckému pluku do Litoměřic (9. Landwehrschützen Regiment). Tak jsme jako tzv. jednoročáci (černoţluté úzké prouţky na rukávech uniformy) dostali první výcvik pod hrubým vedením různých těch kaprálů, kteří si na nás – inteligentech vylévali svoje pocity méněcennosti nevzdělaných chlapců i nacionalistickou nenávist zvláště k nám Čechům. Nebyly to ještě chvíle nejhorší, poněvadţ jsme drţeli pohromadě, bylo nás tam hodně známých Louňáků (Werner, Sochor, Roule, Krupka aj.) i někteří důstojníci nám byli nakloněni. Cvičiště pod litoměřickým Radobýlem jsme proplazili mnohokráte na břiše. Zde naším postrachem byl Kreuz am Radobeul, který byl naším „Richtungem” při pochodech ve vyřízených řadách, v horku, v zimě, dešti, plískanicích. Ale večer jsme na vše zapomínali, a pokud jsme neměli nějakou sluţbu v barácích, kde jsme byli ubytováni, stahovali jsme se do české hospody Sägemühle, kde hostinský Čech nám dovedl vţdy na přilepšenou k naší vojenské menáţi připravit nějaký ten guláš nebo hustou polévku a kde jsme popili nějaké to válečné pivo. Uţili jsme si i různých stráţních sluţeb, např. v litoměřické krajské věznici, kde jsme starými dlouhými puškami ruskými oškrabovali stropy nízkých vězeňských chodeb, vodili trestance na záchod a pospávali ve vězeňské stráţnici. Uţili jsme si různých cvičení v terénu, i cvičení nočních, které někdy končívaly ve vinných sklepích, kdyţ i důstojníci měli dost toho lození po kopcích. To ještě byla idyla. Ale pak nás vybrali do důstojnické školy v Jablonci. Naše ubikace proti barákům v Litoměřicích byly přepychové, ve velkých světlých místnostech,
12
Gymnázium Teplice strava o hodně lepší, ale vojna – daleko tuţší. Celé dopoledne přednášky z různých vojenských věd, odpoledne rovněţ, k tomu cvičení v terénu, vycházky omezené, většinou jen na sobotu večer a neděli. Přitom nám Čechům dělala potíţe němčina, my Češi jsme se nesměli ani mezi sebou česky bavit a naše šarţe poddůstojnické byly stejně hrubé jako v Litoměřicích. Vyučovali důstojníci, kteří jsouce tu schováni před frontou, svým štramáctvím doprovázeným křikem a častými tresty, kdy třeba i celá škola měla kasárníka na několik dní, hleděli si tuto ulejvku co nejdéle zachovat. Škola trvala 10 týdnů. Ale jiţ v polovici velká část Čechů „vyletěla” pro neznalost němčiny a tito vyloučení byli ihned zařazeni do pochodových frontových útvarů (marškompanií) a odjíţděli během několika týdnů na frontu. Malá část Čechů se udrţela aţ do konce, ale jen jednotlivci sloţili závěrečné zkoušky s prospěchem. Já jsem mezi nimi nebyl, a tak jsem přišel o tu čest být povýšen na kadetaspiranta a stal jsem se jen obyčejným frajtrem. Vrátil jsem se k pluku do Litoměřic a za několik dní jsem byl přidělen k pochodovému batalionu (myslím, ţe měl číslo 29). Ale tu se mi ještě podařilo na čas frontě se vyhnout. Silně jsem se nachladil a s horečkami jsem odešel do nemocnice, kde jsem byl drţen zásluhou nějaké protekce asi tři neděle. Ale pak uţ ani všichni svatí nepomohli, vyletěl jsem z nemocnice a byl hned přidělen k dalšímu maršbaťáku, který se právě formoval. Byli jsme vybaveni novými uniformami (z kopřiv), celou frontovou těţkou výzbrojí, včetně ostrých patron, plynových masek, celt, přikrývek atd. Bylo toho moc kilo. A po nějakém tom dalším týdnu jsme odjíţděli, po slavné polní mši a po poţehnání zbraní polním kaplanem (feldkuratem) na frontu – a to na frontu ruskou. Vypisuji tyto věci jen stručně, poněvadţ nemám přesné záznamy o termínech. Ale mohu jen konstatovat, ţe se mi podařilo ulejvat se před frontou aţ do léta r. 1917. V Rusku jsme také nepřišli hned přímo na frontu, nýbrţ jen do etapy v tehdejším ruském Polsku do Cholmu. Tam jsme pokračovali ve výcviku, spali jsme v rozbitých stodolách, měli hlad a také vši. Po kratší době v této etapě část našeho maršbaťáku přidělili pojednou z neznámých důvodů k Landsturmu – K.u.K. Landsturm I.R.27,11 / Baon. Byl jsem ve třetí četě a polní poštu jsme měli číslo 426 a vezli nás pryč. To bylo v polovině srpna 1917. Jeli jsme přes Maďarsko směrem Rumunsko, kde tehdy Rusové podnikli velkou ofenzívu a byla spousta mrtvých a raněných a jako pozdrav jsme potkávali sanitní vlaky s mnoţstvím raněných a někdy úplně rozbitých rakouských vojáků. Říkali jsme si: „No servus, za chvíli budeme tak vypadat i my.” Ale zase jsme měli tu čest si zabojovat za císaře pána, tentokráte uţ Karla posledního. Zůstali jsme nějaký čas trčet v Ploešti a pak jsme šli do zákopů. A nebylo nám nijak špatně. Jídla tam bylo více, i leccos se dalo koupit. Byli jsme zamícháni v pluku, který měl většinu Slovinců, hodně negramotných. Někteří důstojníci byli Češi, kteří nám přáli, poněvadţ jsme asi byli jedinými inteligentními lidmi, se kterými se mohli shovořit. V zákopech byl poměrně klid. Ruská ofensiva byla zrušena. To jiţ se zase blíţil podzim 1917. Rakousko pomalu, ale jistě dodělávalo. Vybíraly se poslední lidské rezervy, nebyli niţší důstojníci. A tak si asi vzpomněli na bývalé neúspěšné jednoročáky z Jablonce, a kdyţ je našli u landšturmáků aţ v Rumunsku, vyţádali si je znovu do školy. A tak náš český velitel ač nerad se nás zbavil a mne, dva Němce a čtyři Slovince poslal z frontového pásma do důstojnické školy. Jeli jsme jako civilisti v mundurech přes celé Rumunsko, Maďarsko, prodluţovali jsme si cestu, jak jsme mohli – Bukurešť, Sedmihradsko, Budapešť, Vídeň, Praha, a kdyţ jsme konečně dojeli do Čech, hrdinsky jsme uloţili pušky do šatny v Lovosicích a rozjeli jsme se na nenapsanou dovolenou do svých domovů. Domluvili jsme se asi na třech dnech, pak jsme se zase v Lovosicích sjeli, vyzvedli pušky a jeli do místa svého určení – do Úštěku. Tam jsme měli dost přesvědčování, hlavně pana feldvébla, ţe nám cesta opravdu tak dlouho trvala a já obzvlášť jsem ho musel přesvědčovat o svém švejkovském maléru. Cestou z fronty, kdyţ
13
Josef Běhounek jsem ve vagóně usnul, mi nějaký koumák ukradl mou novou pušku a zanechal mi tam starý ruský „štuc” s dlouhým bajonetem. Ale nakonec to spravila nějaká ta čtvrtka másla, kterou mi rodiče poslali. A tak jsme se zase i někteří známí sešli počátkem října 1917 v jednoročáckém oddělení, hodně promíchaném i starými pány jednoročáky, v Úštěku. Ubytováni jsme byli ve starých chmelových skladištích, ale vojna uţ povolila a my staří mazáci jsme se dovedli lecčemus vyhnout. Byli jsme tu i zalarmováni k pohotovosti a měli jsme vypochodovat proti vzbouřencům v Rumburku, ale po nějakém dnu byla pohotovost odvolána. 4. ledna 1918 jsme byli my fronty schopní posláni znovu do důstojnické školy v Jablonci. Tam jsme se uţ vyznali, také jsem se jiţ zdokonalil v němčině a vyučování uţ také nebylo tak štram, i kdyţ třeba některý z důstojníků při písemné práci projevoval svoji originalitu tím, ţe hlídal s tasenou šavlí, a kdyţ zjistil nějaký ten tahák pod lavicí, obřími skoky skákal po lavicích a tahák obratně ke své radosti i ke gaudiu všech posluchačů na šavli nabodl. Spokojil se tímto výkonem a nešťastníka nechal dále potit bez taháka. Chodívali jsme hodně tančit do Jablonce i do blízkého Liberce, namluvili jsme si německá děvčata, abychom se zdokonalili v němčině (ta uţ byla v Jablonci vycvičená, doprovodila absolvovavší kurs na nádraţí a hned si počkala na nové jednoročáky). Kdyţ jsme měli kasárníka, utíkali jsme ze školy přes plot. I kdyţ jsme přetáhli do ranních hodin, museli jsme se přes plot vracet. Šarţe zamhouřily oko, kdyţ dostaly nějakou tu dvacku nebo cigarety. Závěrečné zkoušky jsme se zdarem skončili, či lépe museli skončit, poněvadţ Rakousko nutně potřebovalo důstojníky a nemohlo si uţ dovolit luxus nechávat propadat jednoročáky, i kdyţ to byli jen ti velezrádní Češi. Tak tedy zase uplynuly tři drahocenné měsíce, které nás chránily před frontou. Ale nic netrvá věčně, jen ta válka se protahovala. V Jablonci jsme skončili koncem března 1918 a pak nás zase hnali do Úštěku. A tam uţ na nás čekala marška, které uţ jsem se nemohl vyhnout. Neţ přijdu k poslední a k nejkrušnější etapě mého rakouského vojákování, chtěl bych připojit jen několik krátkých charakteristik a postřehů z tohoto prvního období. Většina z nás nerada nosila rakouskou uniformu, ale je nutno si přiznat, ţe jako mladí lidé jsme přece jen byli rádi, kdyţ se nám podařilo sehnat na sebe něco lepšího neţ ty zelené frontové kopřivové hadry. Někteří z nás si pořídili tzv. extrovku z lepších látek (modré sukno) a my, kteří jsme na to peníze neměli, jsme aspoň nějakým tím podplácením sehnali lepší uniformu ze skladiště a v krejčovské dílně jsme si ji dali upravit. I tu čepici extrovku jsme si pořídili. Kamarádi byli většinou dobří, aţ na několik ţroutů vojny, němečtí jednoročáci byli nacionální šovinisti a nadávali nám a udávali, jak mohli. My jsme se od nich odtahovali a jen s několika málo slušnějšími jsme vycházeli. Němečtí důstojníci byli typičtí Rakušáci, i ti záloţní, bohuţel však i někteří důstojníci čeští, kteří mnohdy ani česky nechtěli promluvit. Poddůstojníci byli hulváti a surovci. Menáţ se postupem doby zhoršovala a nebýt přísunu z domova, byli bychom měli hlad. Co se chudák maminka nasháněla, aby v té válečné bídě něco na černo sehnala a mohla mi poslat! A ještě jako dnes vidím otce i matku před plotem našich kasáren, kdyţ za mnou v neděli přijíţděli a jiţ časně ráno asi ve čtyři hodiny museli z Loun vyjíţdět. Nastala poslední etapa mého rakouského válčení. Někde koncem května 1918 vyrazila naše pochodová formace z Úštěku – směr Itálie. Jeli jsme přes Tyroly: Lienz, Solnohrad, Insbruck, Sterzing, Brixen, Klausen, Bolzano. A pak uţ Itálie – zatím cíl naší cesty: Cavalere. Část cesty jsme dělali vlakem, zbytek pěšími pochody. Poznal jsem kus čarokrásné krajiny. Velitel naší setniny byl tuze zarytý sudetský Němec, učitel z Chomutova, lajtnant, ale my jednoročáci jsme s ním celkem vycházeli, i já jediný český jednoročák u roty. Měl
14
Gymnázium Teplice zájem na přírodní kráse a na uměleckých památkách, a aby nechodil sám, bral si obyčejně z nás jednoročáků dva s sebou: mne a jednoho staršího jednoročáka Němce. Poběhali jsme všechno moţné, vylezli i na některé alpské vrcholky, jednou aţ do výšky 1800 metrů, vysedávali jsme v horských salaších i v uměleckých vinárnách (Batzen– häusl v Bolzanu), kde jsme popíjeli vínečko. Na jídlo jsme se neměli špatně, bylo tam poměrně lacino, dalo se leccos koupit, hlavně mléko bylo za babku. Pochody, i kdyţ někdy byly namáhavé, nepřesáhly denně 20 km, leckde jsme se mohli ubytovat i v soukromí a spát v postelích, jindy zase pro změnu jsme spali na seně nebo na slámě v děravých stodolách. Celou cestu aţ do etapy jsem posílal domů pohlednice, takţe na nich je moţno sledovat celou naši cestu. Zatím tedy tato cesta na frontu se spíše podobala cestě turistické s batohem na zádech, ale na rameni s puškou a se 40 ostrými náboji na opasku. Tato cesta trvala skoro měsíc a koncem června jsme konečně přišli do bojového – zatím jen etapního pásma. Teď uţ nám bylo jasné, kam míříme – k Piavě. Tam tehdy Italové rozpoutali velkou ofenzívu, podařil se jim průlom, takţe uţ náš pluk do boje nemohl zasáhnout, zachytili jsme se aţ na řece Tagliamentu. Ale o tom později. Zatím jsme byli ubytováni v malém italském městečku Moruzzo, kde jsme dále prováděli tupý rakouský výcvik, ovšem jiţ bez té kázně a toho řvaní, jak bylo zvykem v zázemí. Naše setnina sestávala povětšině z osmnáctiletých chlapců, posledního odvodového ročníku, kteří ještě k frontě nepřičuchli, byli špatně oblečeni a měli hlad. Toto městečko bylo blízko města Udine. Náš lajtnant Markl byl i fanda – fotograf, mám z té doby zachováno několik desítek fotografií. Jakmile bylo jen trochu volno, vyráţeli jsme opět ve staré sestavě lajtnant plus dva jednoročáci na výlety do okolí: do Udine, na okolní zámky např. hrad Ciconico, prolézali jsme zámek v Moruzzu, shlédli jsme různé zajímavé okolní krajiny i svérázné italské vesnice např. Treppo, Vittorio a jiné. Ovšem bohuţel nebyly to vţdy jen výlety pro zábavu. Celé čety brousily po okolních vesnicích a rekvírovaly tam, co se dalo. Tady se uţ projevila vojácká surovost a lajtnant Markl přestal být příjemným společníkem a stal se z něj nemilosrdný lupič, který i na mne vytáhl revolver, kdyţ jsem se vzpěčoval v chalupě oloupit italskou nevěstu o její výbavu, kterou měla pečlivě schovanou a na kterou jsme přišli. Marně prosila na kolenou, plakala a naříkala. Obyčejně se oloupeným ponechávaly dvě garnitury prádla, ostatní se bez náhrady sebralo. Vesničané ukrývali cennější věci v kupkách sena na poli, kde jsme je objevovali tak, ţe jsme puškami s nasazenými bajonety rozhazovali tyto kupky. Ale i my jsme tehdy uţ byli ţebráci, prádlo se na nás rozsýpalo, bylo i někdy zavšivené, a tak jsme se na tomto lupu přiţivovali, kdyţ se nám rozpadla poslední košile. Já sám jsem se mohl zmocnit uţ jen nějaké ţenské trikotové dlouhé košile, ale i to bylo dobré, abych nemusil nosit kopřivovou uniformu na nahém těle. Rekvírovalo se však všechno moţné i měděné kotlíky na vaření polenty, coţ obzvláště bylo pro vesničany těţké, poněvadţ polenta byla jejich jedinou stravou v této době. Ale často také naší, poněvadţ při těchto loupeţných výpravách jsme ţebrali především o polentu a nic jsme nadali na to, ţe nás vesničané uţ vítali vţdy stereotypním: „Něnte polenta” – polenta není. A kdyţ nebyla polenta, kradli jsme aspoň kukuřičné klasy, jedli je syrové, nebo opékali na ohni. Kam všechny tyto rekvírované věci přišly, nebylo nám známo, měli jsme však dojem, ţe cennější věci, především prádlo, posílali si páni důstojníci domů jako svou válečnou kořist. Za pobytu v Moruzzu jsme se mnoho nepředřeli, a ani nemohli, poněvadţ nás trápil hlad, k jídlu bývala pak uţ jen sušená rozvařená zelenina (Drahthinderniss), maso málokdy a to jen kousek tvrdého hovězího, chléb byl lahůdkou a bylo ho velmi málo a byl špatný – povětšině kukuřičný, který se rozpadával v drobky a který jsme museli často fasovat do vojenských čepic. Není tedy div, ţe se shánělo, co se dalo, ţe se kradlo na polích, ač to bylo přísně zakázáno. Ţe se také jedlo všelicos – a důsledek toho byl, ţe vypukla úplavice. Průjmy zeslabily tolik, ţe leckdy polovina muţstva nebyla schopna práce a výcviku. Já
15
Josef Běhounek sám jsem několik dní proleţel se silnými průjmy na marodce, a kdyţ jsem vyšel, sotva jsem se motal. Naše oddíly se tak musily stále doplňovat novými a novými lidmi, kteří přicházeli za námi, aby stav se doplnil na stav válečný a bojový. Byl těţký přehled, kdo zde všechno byl. Byl zde jistě celý náš 9.landwehr (ten byl celý aţ na tři setniny německý a my Češi jsme často zkoušeli nadávky našeho lajtnanta: „Die Lumpen und Gauner von Laun und Raudnitz.”), pak 10., 11., 12. Myslím, ţe desátý byl mladoboleslavský, ten byl český, rovněţ 12. se rekrutoval z českých krajů. Ovšem s těmi jsme se dostávali těţko do styku, poněvadţ celá krajina byla prolezlá spoustou vojska, i vojska německého z Říše, byli tu Maďaři i ostatní národy mosaikové říše rakouské. Krajina byla vyţrána, jako kdyţ tam vpadnou kobylky a bylo jasné, ţe nás Italové nenáviděli a kde mohli, sabotovali. Viděl jsem i jejich popravy, často hodně surové, byli stříleni jako zajíci, kdyţ se pokoušeli o útěk, věšeni pro výstrahu, nuceni k různým těţkým pracím, i ţeny a děti. A jak jsme stále přibývali – náš oddíl dostal číslo setniny 6/XL/, to byl 40. pochodový batalion – situace byla čím dál tím svízelnější. Koupit nebylo moţno nic, okupanti si vydali vlastní peníze – italské, s těmi nám vypláceli i ţold, ale nikdo za tyto papíry nechtěl nic prodat, poněvadţ neměly fakticky ţádnou cenu. Ale stálý růst nových útvarů dával předpokládat, ţe brzy se bude něco dít, ţe se někam hneme. Zprávy jsme neměli ţádné, jen jsme chytali různé pověsti, které byly všelijak přibarvené a zabarvené. A jednoho dne – alarm – a jdeme – plná polní výzbroj, puška, bajonet, polní lopatka, 40 ostrých patron, plynová maska, dýka, v batohu konzervy, suchary, polní láhev s rumem nebo černou kávou. To uţ nebyl poklidný pochod Tyroly a Solnohradskem, nýbrţ někdy pochod k padnutí, ani celty jsme nerozbalili při krátkém odpočinku, spali jsme s kamenem pod hlavou a zase dále. Mysleli jsme, ţe to nevydrţíme, ale tady si člověk ověřoval, ţe má koňskou náturu. Spali jsme při pochodu, opírali se jeden o druhého a stále dopředu jako houf připitomělých ovcí. Nedovedu uţ dnes přesně vylíčit sled událostí, jak šly za sebou, ale podstatné mi přece jen utkvělo v paměti. Aţ doposud za celé dva roky vojančení jsem před sebou neviděl nepřítele, ani jsem na něho nevystřelil. Proto působilo otřesně, kdyţ pojednou jsme dostali rozkaz: „Nasadit bajonety a kupředu.” Italové prý někde před námi prorazili frontu a je třeba protiútokem je vrhnout zpět. Mechanicky jsme postupovali v linii kupředu, pušku a bajonetem zavěšenou na předloktí a jen podvědomě si představovali, jak to bude vypadat, aţ se dostaneme přímo proti sobě. Pak nebude zbývat neţ bodnout první, nebo bodne Ital. Tak jsme otupěle postupovali asi čtvrt hodiny, kdyţ najednou zprava na mne volá feldvébl Fric (Čech z lounského Podlesí): „Stůj a zalehni”. Kaţdý jsme totiţ vedli půl čety (já uţ tehdy to dotáhl na desátníka), která za námi měla jít v husím pochodu. Rozhlíţím se proč. Před námi, za námi i vedle nás občas vybouchl nějaký ten granát, ale celkem neškodně. Kdyţ se podívám dozadu, vidím, ţe s milým feldvéblem jsme sami. Kluci – byli to většinou neostřílení osmnáctiletí chlapci, kdyţ to začalo bouchat, lehli na zem a nechtělo se jim kupředu. Co teď? Ale felák byl uţ starší ostřílený chlap. Křičí na mne: „Nestarej se, však oni je oficíři za námi přiţenou.” A teď jsem si teprve uvědomil, ţe vepředu není ani jeden důstojník, všichni zůstali vzadu a bojovou morálku muţstva povzbuzovali napřaţenými revolvery. A skutečně! Za chvíli se chlapci připlazili za námi a šlo se dál. Tu se před námi objevil jakýsi násep a z tohoto náspu na mne někdo německy volá. Byl to můj německý spoluţák z důstojnické školy. Leţeli zakopáni nahoře na náspu a stříleli, jen se prášilo. Vyzval mne, abych k němu přilezl a podíval se, jak prý Italy odstřelují jako zajíce. Zvědavost mi nedala, a tak jsem tam vylezl. Zjistil jsem, ţe tam leţí elitní pluk vídeňských tkzv. Deutschmeistrů s černými výloţkami. Na rovině jako stůl bylo vidět útočící pěchotu, která byla snadným cílem a která nakonec se musila stáhnout zpět. A my jsme také byli zbaveni bodákového útoku,
16
Gymnázium Teplice poněvadţ prý průlom nastal někde napravo od nás. Oddechli jsme si, s radostí jsme sňali bajonety a čekali na další. Tím dalším byl zmatený ústup, utíkalo se napravo i nalevo, nikdo nevěděl kam, roty se pomíchaly, pomíchali se i příslušníci různých pluků, aţ teprve k večeru nastal jakýsi oddech a dávali jsme se zase do kupy. A jak jsem utíkali cestou necestou, chtěl jsem přeběhnout nějaký potok po poraţeném stromě, uklouzl jsem a s celou výzbrojí jsem do něho vletěl. Naštěstí nebyl hluboký, a tak jsem se snadno z něho vydrápal, ovšem namočený aţ po kolena. Ještě ţe bylo v té Itálii koncem září pěkné teplo, takţe jsem brzy oschl a nakonec prokletý potok mi dobře poslouţil, kdyţ se na nás vrhla letadla (a to tehdy byla vzácnost, poněvadţ proti druhé válce byla letecká bojová technika primitivní, nanejvýš jen průzkumná a málokdy bojová), která měla snadný cíl na ploché rovině bez stromů na utíkající lidi, dělala i trény roztaţené na několik kilometrů do šířky. Skákal jsem z jednoho břehu na druhý, jak letadla přilétala a zase se vracela. Byla celkem jenom asi čtyři, ale poněvadţ protiletecká ochrana nebyla ţádná, letci si troufali a létali jen několik desítek metrů nad zemí a z kulometů do nás praţili. K smíchu byli nějací naši hrdinové, kteří vylezli s kulometem na strom a chtěli letadlo sestřelit. Ale nebylo to tak idylické, jak se nám zdálo. Kdyţ jsme potom pochodovali dále, viděli jsme výsledky tohoto náletu. Došli jsme ke skupině vojáků, kteří všichni hlavami leţeli v ohníčku, na kterém si asi pekli kukuřici a letadlo na ně hodilo bombu. Všichni byli mrtví. A ještě hrůznější pohled se nám naskytl, kdyţ jsme došli k nějaké širší silnici. Tam letadla napadla jedoucí trény a rozbila všechno, včetně koní i lidí. Silnice byla úplně zatarasena, do toho masakru vjela utíkající těţká děla, která tu uvízla, a dělostřelci nás prosili, abychom pomohli děla vytlačit z toho nejhoršího. Ale soudrţnost mezi jednotlivými druhy zbraní nikdy nebyla velká, a proto jsme jim odpovídali asi v tom smyslu, ţe kdyţ se celou válku ulejvali v poměrném bezpečí, daleko za frontou, ţe si teď mají pomoci sami. Kdyţ jsme se z toho nejhoršího jakţ takţ vymotali, důstojníci naše zbytky sehnali do houfu a radili se, co dál. Dumali nad mapami a asi vůbec nevěděli, kde jsme a jak vypadá situace kolem nás. Proto byly vyslány průzkumné tříčlenné hlídky, aby zjistily, kde je nepřítel a kde je naše fronta. A poněvadţ český jednoročák byl u německého pluku vţdy na ráně pro nejhorší práci, vybral lajtnant mne a přidělil mi ještě dva muţe. Naštěstí starší, mazáky, oba Čechy, jeden z našeho kraje, druhý bodrý Hanák. A tak jsme opatrně postupovali dopředu uţ předem s úmyslem, ţe přeběhneme, nebo se daleko nepohrneme. A kdyţ pojednou začal na nás odněkud zleva štěkat kulomet, skočili jsme všichni tři do jámy po granátu a čekali jsme, co bude dál. Tu ten Hanák mi říká: „Pane kaprál, přece se nenecháme v poslední chvíli zabít, válka uţ je prosraná a tady v té díře je docela pěkně”. Dal jsem mu zapravdu a čekali jsme, aţ se setmí. Pak jsme opatrně vylezli a vraceli se zpět. Teď bylo na mně, něco vymyslet. Poněvadţ jsem viděl, ţe je všecko zmatené, ţe důstojníci také nevědí, kde vlastně jsme, tak jsem hrdinně hlásil, ţe jsme zjistili, ţe nepřítel má silné útvary nalevo od nás, dokonce jsem vybájil, kolik nepřátelského vojska tam můţe být, ţe tam jsou hnízda kulometů a já nevím co ještě. Páni to spolkli a nařídili, abychom se tedy dali napravo. Bojovat s tak silným nepřítelem se jim nechtělo. A naštěstí to vyšlo, na nikoho jsme nenarazili a dostali se šťastně k řece Tagliamentu, kde jsme měli utvořit novou obrannou linii, poněvadţ Piava uţ byla prohraná. A teď to další vypadá úplně švejkovsky. Kdyţ jsme se usadili v zákopech za Tagliamentem a několik dní jsme tu měli klid, neţ nepřítel sem dosunul posily a válečný materiál k další ofenzivě, byl jsem povolán na velitelství a tam byl se mnou sepsán protokol o mém hrdinství, byl jsem navrţen na povýšení na četaře a na velkou stříbrnou medaili a moji dva maníci měli dostat medaile bronzové. Ale i teď jsem tu válku prohrál. Při dalším útěku se asi všechny zápisy ztratily. A tak uţ jsem nemohl svá chrabrá prsa
17
Josef Běhounek ozdobit velkou stříbrnou a brát za to měsíčně navíc k ţoldu myslím pět, nebo deset rakouských zlatých a ani tu frčku navíc jsem nedostal. A tak jsem se z války vrátil jako obyčejný jednoročácký kaprál bez jakéhokoliv vyznamenání. Aspoň mne nikdo nemohl podezírat, ţe jsem vojnu ţral a byl Rakušák. Tak někde koncem září 1918 jsme seděli několik dní v narychlo vykopaných zákopech za řekou Tagliamentem. Ale nálada k boji zřejmě nebyla ţádná, zdálo se, ţe ani na druhé straně. Jen občas padl nějaký výstřel, ale mohli jsme ze zákopů vidět, jak se na druhé straně hemţí nepřítel. Tvrdilo se, ţe jsou tam Angličané. K večeru pojednou z druhé strany zazněla naše hymna Kde domov můj. Kdyţ byla dozpívána, volalo se: „Kluci, nechte toho, válku máte prohranou, jestli jste tam Češi, přejděte k nám”. Zřejmě tam stála některá z jednotek našich italských legionářů. Snaţili jsme se odpovědět aspoň zpěvem našich českých písní. Naši důstojníci byli jako diví, vyhroţovali zastřelením, ale my uţ byli rozhodnuti, ţe dále bojovat nebudeme. Tak to také námi zvolená delegace tlumočila našemu plukovníkovi. Nevěděli si s námi rady, tak na frontu v noci přijelo nějaké velké zvíře, aby nás přesvědčilo. Pojednou v zákopech pobíhal silný vysoký vojenský pán s červeným podšitím pláště a namáhal se, jak mohl. Mluvil perfektně česky a přesvědčoval nás, ţe je také Čech, jen abychom to ještě vydrţeli, ţe bude uzavřen mír a ţe půjdeme domů. Byli jsme překvapeni, ţe náš pan generál Podhajský je Čech, jak jsme ho uţ z dřívějška znali z různých těch přehlídek, mluvil vţdy lámanou češtinou a podpisoval se Podhajski. Mysleli jsme, ţe je to Polák. Tento pán zůstal generálem i za I. republiky. Ale bylo těţké nás přesvědčovat. Byla obava, ţe v noci všichni i se zbraněmi přejdeme na druhou stranu. A tak druhý den v noci pojednou nás přišly vystřídat jiné jednotky. Podle maďarských nadávek a proklínání nás Čechů poznali jsme v nich maďarské honvédy. Ale nadání jim nebylo nic platné. My jsme se sebrali a ve velkém pořádku jsme vypochodovali ze zákopů – směr domů. Ustupovali jsme ve dne v noci, o hladu, kde bylo moţno ještě něco vyrabovat, vyrabovali jsme, střílelo se do sudů s vínem, kterých tam na vesnici měli Italové ještě dost a prostřílenými dírkami jsme chytali víno do jídelních misek. Mnozí se totálně opili, zvláště kdyţ pili na lačný ţaludek. Ale utíkali jsme stále dál, zvláště kdyţ se rozšířily pověsti, ţe před námi budou vyhozeny mosty, abychom nemohli dále. A také skutečně přišli jsme k mostu, který jiţ byl podminován, u něho stály elitní tzv. „šturmtrupy” a chystaly se jej vyhodit a uţ nás nechtěly ani přes něj pustit. Ale my jsme si ještě v poslední chvíli přechod vynutili, poklusem jsme most přeběhli a za pár minut jsme slyšeli detonaci a viděli létat zbytky mostu do vzduchu. Kázeň se uţ úplně uvolnila, někteří nedočkavci, kterým se zdál ústup příliš pomalý, utvořili malé skupiny a utíkali na vlastní pěst. Ale vyskytli se mezi námi uváţliví lidé, kteří před tím varovali. Italové se nyní za všechna příkoří mstili a kde civilisti ve vesnicích dopadli takovou skupinku, zvláště kdyţ jim vykrádala stavení a rekvírovala poslední zbytky jídla, bez milosti ji pobili. Odhozených zbraní se válelo kolem dost, takţe se snadno ozbrojili. My jsme ustupovali pohromadě, odhazovali jsme zbytečnou přítěţ, hlavně plynové masky, ostré střelivo, polní lopatky aj. Cestou jsme naráţeli na opuštěné trény, z nichţ jsme se zásobovali moukou, konzervami, chlebem, někdy se našly i cigarety. Hrdinní tréňáci odpřáhli koně, nasedli na ně, vozy nechali stát na cestě i se všemi zásobami. Dokonce jsem u jednoho vozu našel opřenou karabinu s tzv. extrovním bajonetem poniklovaným a portepem desátníka. Tak jsem odhodil svou pušku, která se uţ protíţila a sebral jsem tuto karabinu s celým příslušenstvím. I kdyţ jsme Rakousko nenáviděli, těţce jsme nesli, jak se vítězní Italové nyní nad námi vypínali. Kdyţ bylo uzavřeno příměří, najednou se kolem nás vyrojila spousta vyšších důstojníků, dokonce i generálů, mnoţství italského vojska, které jsme před tím
18
Gymnázium Teplice nikdy neviděli, dívali se na nás pohrdlivě, posmívali se nám, ba i nadávali. Byl to jistě krásný pohled na naše vojáky, otrhané, hladové, zarostlé a špinavé. Ti Italové kolem nás nebyli jistě frontové jednotky, byli velmi dobře oblečeni a také jejich vzhled ukazoval, ţe jsou dobře ţiveni. Ale tady si hráli na hrdinné vítěze. Teď uţ to bylo snadné. A my jsme dobře od ostatních zkušenějších vojáků, kteří pobyli na italské frontě déle neţ my, věděli, ţe bojové vlastnosti Italů nebyly ty nejlepší. Nebylo to u nás nějaké rakouské vlastenectví, ale prostý lidský pocit, ţe tak se člověk k člověku nemá chovat. Ale ustupovali jsme dále, došli jsme k trati, byli po delším čekání nacpáni do dobytčích vozů, někteří vylezli i na střechy, coţ mnohdy v tunelech, kdyţ usnuli, zaplatili ţivotem. Byl uţ konec října, doslechli jsme se o našem osvobození, coţ, jak jsme vyciťovali, velmi těţce nesla velká část našich německých spolubojovníků. Kdyţ jsme měli přejet hranice nové naší republiky, byly zbytky pluku shromáţděny a zbývající důstojníci dali na vůli všem, jak chtějí jet domů. My Češi – byla nás jen hrstka včetně vojenské kapely – vyţádali jsme si odjezd do republiky. Němci z obavy se oddělili a kam jeli, nevím. Jistě valná část po zmoudření se vrátila do svých domovů v Čechách. Nejvyšší šarţí u nás zůstal český nadporučík, učitel Šedivý, který převzal velení nad naší českou skupinou. I feldkurát byl Čech. A tak jsme měli s sebou i boţí poţehnání i celou českou muziku. Pak uţ jsme jeli celkem nerušeně, jen ve Znojmě na nás čekali odbojní Sudeťáci, kteří dočasně se zmocnili vlády v německých moravských krajích. Zastavili náš transport a musili jsme vydat všechny zbraně. Chtěli jsme se bránit, ale nadporučík rozumně nám vyloţil, proč nechat ţivoty tady v poslední chvíli, kdyţ jsme přestáli celou válku. S těţkým srdcem jsme vydali pušky, ani tu karabinu se mi nepodařilo schovat. Jen na nahém těle jsem převezl ten poniklovaný bajonet. A pak v Praze na nádraţí mi sebrali sokolové, kteří tam drţeli sluţbu a hlídkovali, ještě poslední dobrou erární věc – celtový stanový dílec. Pak uţ jsme se všichni rozprchli do svých domovů. Já jsem nasedl do vlaku na Louny a pozdě v noci jsem přijel domů. Holý a špinavý, zavšivený, ani jsem nechtěl jít dovnitř. Mamince, která mne se slzami vítala a chtěla mne objímat, jsem řekl, ţe nejdříve musím před dveřmi shodit tu vojenskou špínu, abych nepřinesl do domu vši. Maminka honem zatopila v koupelně a vojenské hadry dala vypařit, prádlo se spálilo a já jsem se blaţeně ponořil do vany a po několika měsících jsem se zase vykoupal jako kulturní člověk. A samozřejmě také dobře najedl. Na detaily přivítání uţ se dobře nepamatuji. Jistě jsem byl obskakován celou rodinou a několik dní jsem blahobytně odpočíval, dospával a dojídal se. Jako jedinou válečnou trofej jsem odevzdal mamince provezený bajonet. Maminka prohlásila, ţe se bude dobře hodit po vybroušení jako dranţírovací nůţ na drůbeţ. Kde je dnes, bohuţel nevím. Svou vojenskou rakouskou kariéru jsem zakončil dnem příjezdu do Loun 18. listopadu 1918. A závěrem mého vojančení byla ještě akce proti Sudeťákům v Mostě. O tom ještě v následujícím odstavci, abychom mohli přejít k další části mého ţivota – studiím vysokoškolským. Abychom však tak rychle na naše válečné řemeslo nezapomněli, ještě jednou jsme si navlékli vojenský šat, ale to uţ s československým lvíčkem a vyjeli jsme směrem Most. Tam totiţ vypukly nepokoje mezi německým obyvatelstvem, hlavně asi poštvaným vrátivšími se nacionalistickými důstojníky. Armáda tehdy ještě byla v plenkách, tak se shánělo, co kde bylo. Kdyţ přišla do Loun výzva o pomoc, byli jsme vyzváni my studenti, vojáci, abychom se přihlásili. Tak jsme utvořili jakousi studentskou legii, dostali pušky a jeden kulomet a jeli jsme. V Mostě se bojovalo hlavně kolem kasáren, ale záškodníci stříleli i ze sklepů a ze střech. Kdyţ jsme přijeli my, byl jiţ poměrně klid, zakročili čeští horníci, kteří se
19
Josef Běhounek vyzbrojili puškami z kasáren, dále srbští zajatci, kteří tam ještě byli v barácích, kteří se zmocnili ručních granátů a udělali po srbsku paseku mezi odbojovými Sudeťáky. Aby byl udrţen klid, bylo vyhlášeno stanné právo. Naším úkolem bylo uţ jen hlídkovat na ulicích. K tomuto hlídkování je třeba zaznamenat jednu zase švejkovskou příhodu. Dostali jsme za úkol hlídat náměstí, poněvadţ se očekávala jakási demonstrace. V rohu náměstí umístili asi trojčlennou naši hlídku s kulometem, se kterým však nikdo z nás neuměl zacházet. Jediný kulometčík – četař – nám zastrčil do kulometu pás s náboji a ukázal jak spustit střelbu a odešel k dalším kulometům v rozích náměstí a v dalších ulicích. Teď jsme si teprve uvědomili, ţe jsme se zapomněli zeptat, jak střelbu zastavit. Trnuli jsme, kdyby k něčemu došlo, ţe postřílíme i nevinné a ţe budeme musit vystřílet celý náš pás, aţ to samo přestane střílet. Ale štěstí nám přálo. K ničemu nedošlo. Tak jsme celkem v nečinnosti strávili v Mostě několik dní a byli jsme velmi rádi, kdyţ nás přijela vystřídat četa nějakých českých námořníků, zřejmě řízní hoši, a my jsme mohli odjet zase domů. Cestou jsme se měli ještě zastavit v Bečově a zatknout tamějšího starostu – Němce. Ale řekli jsme si, ţe nejsme policajti, abychom zatýkali, a jeli jsme dále sloţit zbraně v lounských kasárnách a jiţ se snaţit nadobro zapomenout na ta skoro tři promarněná léta našeho nejlepšího mládí. Ale to jsme byli ještě tak naivní, ţe jsme věřili ve věčný mír a netušili jsme, ţe mimo mírových vojenských cvičení se ještě octneme po 20 letech v uniformě na pokraji nové války.
Vysokoškolská studia (1919 – 1923) A teď konečně nastal čas poloţit si otázku: Co dál? Maturitu, třebaţe válečnou, máš, tak je otevřena cesta na vysokou školu. Ale před tím ještě cesta k lékaři, jaké stopy na tobě zanechala válka. Konstatuje podvýţivu a straší slabými plícemi s náběhem na tuberkulózu. Jistě ta válečná strava a ty štrapáce války mohly v tom smyslu zapůsobit. Ale nač předem kapitulovat. Člověk je mladý, všechno se poddá. Tak zůstává otázka, co studovat. Rozhodně jsem nebyl typ technický. A gymnázium – zvláště tehdejší – jen umrtvilo kaţdou tu buňku matematickou a přírodovědeckou, zato však silně podpořilo vzdělání humanitní. Měl jsem vţdy zájem o filologii, hlavně o češtinu, takţe zbývalo jen volit vhodnou kombinaci, poněvadţ o povolání učitelském bylo jiţ celkem rozhodnuto, to nesla tradice naší kantorské rodiny. Nejvhodnější by byla bývala kombinace čeština – němčina, poněvadţ za tři roky pobytu u německého pluku i v důstojnických školách jsem celkem němčinu hovorou i spisovnou ovládal. Na druhé straně však převaţovala nechuť ke všemu německému, poněvadţ nacionální šovinismus a rakušácký dril nám všechno německé nadlouho zošklivily. Tak jsem volil franštinu, třebaţe jsem si byl vědom, ţe ji velmi málo ovládám, ačkoli gramatické základy mi škola dala dobré. A tak jsem se rozjel do Prahy a dal jsem se zapsat na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Jako vojákovi mi byl započítán rok, ale to bylo málo platné, poněvadţ nakonec jsem všechnu látku musil zvládnout. Nastoupil jsem však aţ po Novém roce, i kdyţ přednášky uţ byly v běhu. Ale bylo třeba sehnat nějaký byt, laciný a přitom slušný, poněvadţ na umístění v koleji nebyla po válce naděje. Tak jsem sháněl a našel malý pokojík na Kampě, u krejčího Krause. Bylo to víc neţ skromné, malý pokojíček, do něhoţ se musilo přes kuchyň, a k tomu jsme tam ještě bydleli dva, starší jiţ student vysoké školy ekonomické Bechyňský. Kaţdý jsme platili měsíčně 100,– Kčs se skromnou snídaní. Na obědy jsem chodil do Akademické mensy (oběd 3,– Kčs), večeře jsme všelijak odbývali ze zásob, které jsem si vţdy přivezl na týden z Loun nebo nám bytná vařila za korunu polévky a k tomu kus chleba. Po stránce hmotné to bylo částečně pokračování vojenského ţivota, ale ţivot akademického občana, to byla radikální změna. 7. prosince 1918 jsem byl zapsán jako
20
Gymnázium Teplice řádný posluchač a obdrţel jsem seznam přednášek – čili Index lectionum, který po více neţ čtyři roky byl mým průvodcem při vnikání do studia filologie české a francouzské. Kaţdý rok v něm defilovaly desítky zapsaných přednášek a slavných i méně slavných našich univerzitních profesorů: prof. Pastrnek, senior profesorů slovanské katedry, nám nezáţivně přednášel staroslověnštinu, prof. Hujer základy staročeštiny, srovnávací skladbu jazyků indoevropských svým uspěchaným způsobem slavný dr. Zubatý, v pozdějších letech nahradil prof. Pastrnka sympatický mladší prof. Weingart, české hláskosloví nám vštěpoval prof. Trávníček, staročeskou skladbu, vokalismus dobrosrdečný a mezi studenty oblíbený prof. Smetánka. A tím jsme jiţ přecházeli k daleko záţivnější a zajímavé látce české a staročeské literatury, k výkladu staročeských textů, navazujíce na to přednášky prof. Máchala o novější české literatuře, spolu s přednáškami prof. Jakubce a prof. Hýska o českém dramatu. Jako doplněk jsme poslouchali i přednášky docenta Suchého o slovenštině a dr. Frinty o dějinách české fonetiky. Z franštiny bylo základem studium staré franštiny, kterouţto nezáţivnou vědu do nás po všechny roky hustil pedantický, suchý a nesympatický a při přednáškách koktající prof. Křepinský. Osvěţením tady byly přednášky o francouzské literatuře, kterou nám dovedl mistrně přiblíţit svými poutavými přednáškami prof. Tille, prof. Haškovec i Tibal. Jako nutný doplněk jsme museli navštěvovat i přednášky prof. Chlumského o fonetice jazyka francouzského i praktická cvičení francouzských lektorů Fellera, Cholleta a Castana. A poněvadţ jsme se připravovali na dráhu učitelskou, bylo povinné a nutné dát si zapsat i přednášky pedagogické, kde dominující figurou byl prof. Kádner, legendární svým způsobem přednesu a osvěţováním výkladu různými anekdotami, které s pravidelností byly do určitých partiích vkládány. Tyto základní pedagogické znalosti doplňoval dr. Kabrhel přednáškami o školské hygieně, ale tam pro nedostatek času jsme velmi málo chodili, a poněvadţ návštěvu nekontroloval, dávali jsme si obyčejně jen index na konci období podepsat. Rádi jsme chodili na přednášky prof. Drtiny, který nás uváděl do filozofie. A nezbytným doplňkem byly praktické semináře ze staroslověnštiny, staročeštiny a starofrancouzštiny, kde jsme se vraceli jaksi do svých středoškolských let, poněvadţ jsme se tu museli připravovat, byli jsme pravidelně vyvoláváni a dostávali jsme i známky. To – abychom snad nezpychli akademickou osobou. Neměli jsme studium tak pohodlné jako dnešní studenti. Přednášky nebyly soustředěny v jedné budově, běhali jsme mnohdy z jednoho konce Prahy na druhý, a to pěšky, poněvadţ jsme neměli na tramvaj. Většina přednášek byla na Karlově náměstí, některé v Kulichově ulici, jiné zase v Karolinu a na Albertově. A bylo někdy těţké v krátkém intervalu přeběhnout z jednoho místa na druhé. Posluchárny byly nevyhovující, na některých přednáškách přecpané, ţe si mnohdy nebylo ani kam sednout, tmavé, osvětlované za pochmurnějších dnů plynovými hořáky po celý den. Ale byli jsme lační po nových poznatcích a hlavně mladí, takţe nám všechny ty svízele nevadily. Bylo někdy třeba hodně sebezapření zvládnout vše, co se nám k vědění předkládalo, tím spíše, ţe válečná mezera skoro tří let nám dala zapomenout i základní poznatky středoškolské a hlavně nás odnaučila soustavnému studiu. Vzpomínám si na takový prvý šok neúspěchu, kdyţ jsem šel k prvému kolokviu (zkoušce) k prof. Pastrnkovi hned někde na jaře 1919. Přišel jsem na jeho přednášky jiţ skoro v polovici a najednou jsem zjistil, ţe je pro mne úplnou záhadou „sufix č. 34 – eno”. Přednášky pravidelně nebývaly vydané tiskem, nejvýš rozmnoţené texty nebo se muselo psát nebo opisovat. Ale zakousl jsem se do těch přípon, učil jsem se je mechanicky a nazpaměť a šel jsem ke zkoušce. Podle toho to také dopadlo. Prof. Pastrnek svým typickým způsobem kladl otázky a já jsem se snaţil odpovídat. Kdyţ jsme spolu asi tak čtvrt hodiny zápolili, povídá mi
21
Josef Běhounek klidným a jakoby sousedským způsobem: „Pravda (toho slova často uţíval), pán ještě nezvládl látku, tak přijde v příštím termínu”. Tak jsem vyletěl ke zděšení dalších čekatelů, z nichţ uţ mnozí byli vyhozeni přede mnou, ale i po mně. Byl jsem deprimován, ale zakousl jsem se znovu do těch nešťastných sufixů a v letním období jsem kolokvium s úspěchem absolvoval. Usilovali jsme za kaţdou cenu sloţit určitý předepsaný počet kolokvií za semestr, poněvadţ na tom záviselo osvobození od školného, které na tehdejší dobu a na naše poměry bylo poměrně vysoké, kolem 70.– Kčs ročně. Vůbec studium bylo nákladné, kdyţ připočteme náklady na bydlení, stravu, knihy, učebné pomůcky a jiné poplatky. Mně se však podařilo po prvém roce jiţ být aţ do konce studií od školného osvobozen. A ještě jako dodatek k našemu studiu. Některá kolokvia bývala těţká a náročná, např. ze staroslověnštiny, starofrancouzštiny, hlavně však záleţelo na profesorech. Pastrnek a Křepinský bývali naším postrachem. To uţ snadněji se to kolokvovalo u prof. Smetánky i Weingarta. U těch jsem jednou dokonce kolokvoval na ulici, kdyţ uţ někam spěchali, a tak za hluku tramvají a aut, vráţejíce do lidí, přecházejíce křiţovatky, luštili jsme taje filologické. Nakonec někde na rohu si vyţádal prof. blanket, napsal výsledek a podepsal se a kolokvium bylo odbyté. Po pátém semestru jsme museli skládat tzv. malou státnici z pedagogiky. Nebylo to lehké, vyţadovalo to mnoho týdnů intenzivního studia aţ do noci, poněvadţ starý Kádner nic neodpustil. A tak léta ubíhala a blíţila se konečná zkouška. Nejprve jsme dostali vědecké domácí úkoly. Z češtiny mi byl prominut, poněvadţ jsem předloţil obsáhlou seminární práci Slovní poklad ţaltáře Klementinského. Z franštiny jsem dostal za úkol prostudovat a vysvětlit slovosled textu ze XIII.st. a napsat to francouzsky. To byla fuška a dopadl jsem také jen dostatečně. Po těchto domácích úkolech přišly tzv. zkoušky klausurní, tj. písemné, za přísného dohledu. Po jejich úspěšném sloţení následovala zkouška ústní před komisí. Z češtiny to dopadlo lépe neţ z franštiny, coţ konečně také odpovídalo mému zájmu po celou dobu studií. Zkoušky jsem vykonal v letním období r.1923 a v zimním 1924/25. Po vykonání zkoušky z češtiny, kterou jsem konal první, šel jsem jiţ učit, poněvadţ byl tehdy nedostatek profesorů a lákali nás k nastoupení sluţby všemi způsoby. Dal jsem se také nalákat, a tak jsem druhou část zkoušky z franštiny skládal aţ po roce, poněvadţ při zaměstnání musel jsem chytat kaţdou volnou chvilku, abych se mohl ke zkoušce připravit. Proto také ta zkouška z franštiny dopadla jen na dostatečnou, ale já jsem byl rád, ţe se mi ji podařilo sloţit do dvouletého termínu, poněvadţ tím mi bylo moţno započítat plně suplentská léta. Vysvědčení učitelské způsobilosti, jímţ jsem byl uznán za způsobilého vyučovat češtině a franštině na vyšších středních školách, jsem dostal s datem dne 12. prosince 1924. Ale ještě neţ opustím Prahu, zmíním se o tom, jak jsme jako vysokoškolští studenti v Praze materiálně ţili a kulturně a politicky se vyţívali. Kdyţ přišel student po válce do Prahy, sháněl se po vědě, ale také – a někdy především – po tom, jak bude v tomto velkém, po válce vyhladovělém městě ţít. Lístkový systém by ho byl v restauracích uţivil tak asi polovinu období, nemluvě o tom, ţe 90 % studentů by to nebylo vydrţelo finančně. A tu pomohla studentská svépomoc. Obědy nám dávala Mensa academica ve Spálené ulici. Byly to obědy chudé, ale stály jen 3.– Kčs. Bylo to zařízení primitivní: dvě prostorné jídelny, dřevěné obyčejné dlouhé stoly a lavice nebo ţidle. Organizační zařízení bylo jednoduché, ale nám stačilo: při příchodu vyzvedli jsme si pořadové číslo a přibliţnou hodinu, kdy se na nás dostane. Pak jsme ve frontě očekávali hlášení čísel, po vyhlášení našeho čísla (vyhlašovalo se obyčejně po několika desítkách, jak se místa v jídelnách uvolňovala) jsme vtrhli do jídelny a obsazovali volná místa v přesném pořádku, jak nám určoval dohlíţející úředník (byli tam dva staříci – říkalo se
22
Gymnázium Teplice jim pane řídící). A teď nastalo hodování: na stůl se přinesla mísa polévky (obyčejně velmi řídké a nejasné barvy a chuti – ale byla teplá). Pak mísa s knedlíky nebo brambory, jichţ si kaţdý mohl vzít podle chuti, pak talíř s přesně odpočítanými kousky masa pro těch deset nebo dvanáct strávníků u stolu. Někdy bylo jídlo velmi exluzivní, např. kroupy s marmeládou, hrách s několika škvarky, jáhly, různé omáčky, kterým se říkalo cibulová, česneková, hořčicová aj., ale v podstatě všechny přibliţně stejné vůně a chuti. Ale byli jsme mladí, za celé dopoledne uhonění po přednáškách – bez svačin – měli jsme tedy hlad a chutnalo nám všechno, co nám bylo předloţeno. Kdyţ páni řídící vybrali stravenky, které se kupovaly předem na měsíc (chudším je prodávala podpůrná sociální instituce Husův fond za polovinu, někteří je mohli dostat i zadarmo, nebo je zakupovaly různé krajinské spolky vysokoškoláků z výtěţků zábav a dávaly je těm nejchudším a těm, kteří se nejvíce angaţovali ve spolkové činnosti), zhltli jsme oběd a rychle odcházeli s pocitem, ţe do večera musíme vystačit, abychom uvolnili místo dalším. Úmorné bývalo čekání, zvláště v zimních měsících na chodbách a pavlačích mensy, které někdy trvalo i hodiny. My, z akademického spolku Krakovec, měli jsme tu výhodu, ţe jsme tu měli svou spolkovou místnost a mohli jsme čekací lhůtu strávit v poměrném klidu, vsedě a třeba si i něco přečíst. Při tomto hodokvasu nechyběl ani studentský humor, šibeniční vtipy a někdy i menší vzbouření, kdyţ třeba někteří neukáznění vetřelci šli k obědu dříve, neţ jim to dovolovalo jejich pořadové číslo. Ale u oběda se málokdy našel nějaký ten sobec, který si nabral více knedlíků, neţ směl, nebo který si vybíral větší kousek masa, neţ naň přišel v jeho pořadí, a kdyţ byl objeven, byl mnohdy ostatními kolektivně vyobcován. Často se však ţertovalo i záměrně, zvláště kdyţ u stolu seděla některá z našich ještě neotrlých kolegyň. Zvláště medici bývali po této stránce vynalézaví. Jakoby nic, začali se jiţ při polévce bavit, jak vypadala mrtvola, kterou dnes pitvali, nešetřili podrobnosti a po očku se dívali na kolegyni. Ta začala blednout, a kdyţ se odborný hovor o mrtvole dále rozpřádal, najednou vyskočila s kapesníkem u úst, utekla a jiţ se nevrátila. Takovým loupeţnickým úskokem nám zbylo o kousek masa a porci knedlíků navíc, o které se celý stůl bratrsky rozdělil. Někdy ovšem padla kosa na kámen a přísedící kolegyně hned na počátku hovoru o mrtvolách prohlásila: „Nenamáhejte se, já jsem také medička.” Pak se situace v zásobování pomalu zlepšovala. Asi v druhém, nebo třetím roce našich studií otevřela na Albertově YMCA svou menzu, kde bylo moţno dostat lacino kakao s jedním rohlíkem za 1,– Kčs i obědy chutnější v lepším prostředí, ale byly myslím o korunu draţší, tak jsme raději zůstali věrni naší Akademické menze, zvláště i kdyţ tam se kvalita obědů o něco zlepšila. Do Ymcy jsme si chodili jen na kakao na doplněk naší chudé stravy. A jako grandi jsme se cítili v posledním roce studií, kdyţ pro studenty byl otevřen nový akademický dům v bývalé Strakově akademii (kdysi sídle šlechtických a bohatých synků). Byla tam v jednom křídle nejenom studentská čítárna, knihovna a archiv, ale taky studentská menza v krásném sále se sloupovím a nástěnnými malbami. Tady uţ se nestálo ve frontě, sedělo se u pěkných stolů a v křeslech. Příbory nebyly plechové, ale jako v prvotřídní restauraci. Kdo měl peníze, mohl si po obědě koupit u bufetu kávu, kakao, zákusek. Těch šťastných ovšem bývalo málo. Vzpomínám si, kolik dluhů tam nadělal asi Karel Konrád, který jakmile uviděl nějakého Louňáka, uţ se k němu hrnul s otázkou: „Pepíku, (podle okolností Frantíku, Vašku atd.) nemohl bys mi do zítřka půjčit kačku, mám chuť na kafe a peníze jsem zapomněl doma”. Kdo měl, půjčil, ovšem zítřek u Karla znamenal nikdy. Později bylo moţno si koupit v mensách i večeře, ale toho vyuţívalo jen malé procento studentů, poněvadţ jednak si opatřili levnější večeři doma – polévku s kusem chleba, nebo ţili ze zásob, které si přivezli z domova (sádlo, uzené maso, nějaké pečivo
23
Josef Běhounek apod.), jednak uţ večer se jim nechtělo běhat někdy třeba nějaký ten kilometr do mensy, poněvadţ to ubíralo hodiny studiu i kultuře. A ještě neţ přijdeme k této části studentského ţivota, zastavme se ještě u tehdejší studentské soudrţnosti a pochopení pro celý kolektiv. Velký problém byl s ubytováním v Praze. Koleje – a bylo jich tehdy velmi málo (Hlávkova a později i některé, které byly otevřeny jen studentům určitých politických stran) – přijímaly povětšině jen studenty sirotky nebo polosirotky, kteří neměli ani ty malé moţnosti přijít do Prahy s nějakou tou korunou, jako jsme měli my ostatní. A tak hned v r. 1919 byla podniknuta akce: postavit si kolej sami. Začalo se s budováním později velmi vyuţívané a známé studentské kolonie na Letné. Byly to dřevěné baráky s kamennou podezdívkou, kde byla plánována i různá sociální zařízení (studovna, mensa, čítárna atd.). Začalo se vlastně z ničeho. Stát snad věnoval nějaký stavební materiál, moţné ţe i nějaké peníze na odborníky, ale ostatní práci si dělali studenti sami. Tehdy se tomu neříkalo brigády, ale proti dnešním brigádám byly to opravdu brigády dobrovolné, do nichţ se hlásili skoro všichni studenti všech oborů s nadšením. Kaţdý dostal legitimaci, kam se zapisovaly odpracované hodiny. Ti, kteří tam chtěli bydlet, samozřejmě museli odpracovat co největší počet hodin, pro ostatní byl, myslím, takový nepsaný předpis asi 20 hodin. Nic jsme za to nedostávali – jen někdy oběd a nějaké to kakao s houskou nebo chlebem. Dřeli jsme všichni podle svých schopností a moţností (a těch bývalo opravdu někdy velmi málo, poněvadţ vynechávat přednášky bylo riskantní uţ jen pro placení školného). Kolonka skutečně za nějaký ten rok stála a ti nejpotřebnější se tam mohli nastěhovat. Bývala střediskem těch nejproletářštějších a tedy i politicky nejlevějších studentů. Ještě dnes ji můţete v Praze vidět. Ovšem s dnešními přepychovými kolejemi studentů se srovnávat nedá. Ovšem další tisíce studentů se dále protloukaly v soukromých podnájmech buď ubohých, nebo draze placených. Z lounského nádraţí pravidelně odjíţděla početná skupina lounských vysokoškoláků s četnými kufry, ranci a jinými zavazadly, která z valné části obsahovala proviant na celý příští týden. Kdo nemohl přijet, tomu vezli příděl jeho kamarádi. Často nás vyprovázel policajt Vajgant, známá lounská figurka, tak trochu potrhlý, s kterým jsme my, studenti zaţili hodně legrace, zvláště na lounské plovárně. Pasovali jsme ho na plaveckého závodníka, čemuţ věřil, pořádali jsme fingované plavecké závody, jichţ se účastnil, nechávali jsme ho vyhrát a on docela váţně přijímal ceny, např. plechový metál, věnec kolem krku, diplomy apod. Zvláště si zakládal na svém plaveckém stylu psí hrabání. Náš kulturní a společenský ţivot v Praze byl silně omezen. Mnozí z nás přišli na studia přímo z válečných zákopů, byli jsme po tři i více let odtrţeni od jakéhokoliv kulturního dění a nyní jsme byli postaveni především před problémem, co nejdříve dohnat opoţděné a vystudovat s úspěchem v době co nejkratší. Náraz nových poměrů leckteří z nás nevydrţeli a po několika měsících, někdy aţ po roce, kapitulovali a hledali si zaměstnání. Louňáci především na dráze. Bylo to lákavé – těch pár stovek si vydělat a ne je ještě po léta vydávat na drahá studia. Snad jsme my, kteří vydrţeli, někdy i potají jim záviděli jejich moţnosti dobře se ošatit, zajít si do kaváren a hostinců a třeba se i brzy oţenit. Ovšem byly to jen takové úhybné iluze těch, kteří na studium ani svými vědomostmi nestačili. My, kteří jsme zůstali, jsme se především museli zakousnout do studia, dohánět i zapomenuté, takţe obzvlášť z počátku nebylo na kulturu času, ba ani peněz. Později, kdyţ uţ jsme se jakţ takţ zaběhli, byli jsme častými návštěvníky Národního divadla, jeho nejlacinějších míst za 4,– Kčs na druhé galerii, kterou jsme brali vţdy šturmem, abychom zvláště my menší se dostali k zábradlí a viděli na scénu. Byl to vynikající sportovní výkon tryskem vyběhnout ty stovky schodů. Často jsme chodili i do Vinohradského divadla, do smíchovské arény aj. Absolvovali jsme všechny významné opery i činohry, měli jsme rádi Čapka, ale i Strinberga, Wedekinda i některé ruské autory. A bývalo někdy uměním dostat
24
Gymnázium Teplice lístky i k stání – divadla bývala vyprodaná do posledního místečka. To se musel obětovat vţdy někdo z nás, „ulejt se” z přednášek a stát třeba celé dopoledne frontu u divadelních pokladen, aby dostal nějaký ten lístek v předprodeji pro celou partu. Kupovat lístek večer před představením bývalo obyčejně beznadějné. Ale přitahovaly nás i koncerty České filharmonie, řízené tehdy proslulým Talichem. Zvláště jsme se zúčastnili tzv. populárních koncertů v neděli odpoledne, které byly za sníţené vstupné a byly obyčejně vyprodané. Valnou část publika tvořili studenti. Ti hudebněji nadaní chodili na chrámové koncerty i na koncerty komorní – ovšem zase jen pokud kapsa stačila. Seznamovali jsme se s historickými památkami Prahy, počnouc Hradem aţ k různým těm pamětihodnostem chrámovým, starých praţských domů apod. Tady nám byl nezmarným průvodcem a vykladačem Honza Nič – a nestudoval historii – nýbrţ strojní inţenýrství. Tuto lásku si zachoval aţ do dneška a je ţivou kronikou praţských i lounských památek. Organizoval i výlety mimo Prahu, ale tu jsme mu leckdy od jeho památek utíkali v létě do řeky se koupat nebo se osvěţit uvnitř v některé z útulných staropraţských i venkovských hospůdek. Podobné výlety jsme pořádali i o prázdninách v Lounech, to nás bývalo uţ více a ani děvčata nesměla chybět. Četli jsme tehdy poměrně málo, a to ještě jen to, co jsme potřebovali ke studiu. Studium odborné literatury, opisování přednášek, sem tam četba odborných časopisů zabírala většinu času. Ale přece jen jako češtinář dostával jsem se častěji ke krásné literatuře, zvláště o prázdninách a někdy i po večerech a zbývaly–li někdy nějaké ty koruny, koupil jsem si i nějakou tu kníţku, hlavně v antikvariátě u starého Sturze pod malostranskou mosteckou věţí nebo ve francouzském knihkupectví Pommeretově. Knihovnou pro nás byla především knihovna univerzitní i tamější bohatě zásobená čítárna. Ale zase především jsme se sem utíkali z důvodů studijních, nikoliv za kulturním oddechem. Rovněţ seminární knihovny byly pro nás především studovnami. Později jsem občas zašel do čítárny i knihovny Akademického domu ve Strakově akademii. Na kulturní a spolkovou práci měli jsme pravidelně čas aţ o prázdninách v Lounech. Ale v tomto našem lounském ţivotě v době studií se zmíním ve zvláštní kapitole. A je zajímavé, ţe většina z naší poválečné generace neznala praţské kavárny. A musela to být jiţ zvláštní příleţitost, ţe jsme jednou za uherský měsíc do některé ze skromnějších kaváren zašli. Zase tu byly především důvody studijní a především jistě i finanční. Plesy a taneční zábavy byly také pro většinu z nás uzavřeny. Ples vyţadoval smoking, frak, nebo ţaket. Toto oblečení z nás Louňáků měl asi málokterý. A i poměrně vysoké vstupné bývalo brzdou. Tanečníci museli si počkat aţ do Loun, na nějaké ty taneční hodiny, věnečky apod., které jsme i někdy sami v dobách prázdnin pořádali. Nejskromnější býval ples filozofů, kteří vůbec bývali proletáři mezi ostatními studenty např. z fakulty lékařské a obzvláště právnické. Tyto plesy bývaly atrakcí praţské společnosti a rodiče tam vodili své dorůstající dcery za bohatými partiemi. Po stránce politické, myslím, ţe většina z nás nebyla nijak vyhraněna. Není však sporu o tom, ţe většina z nás se klonila ke stranám levicovým. Noviny jsme soustavně nečetli, na politické schůze nechodili, leda snad někdy z „hecu” před volbami, většina z nás také nebyla ve stranách organizována. Je jasné, ţe po válce jsme byli povětšině orientováni nacionálně a v Praze jsme se ještě více v tom utvrdili, kdyţ jsme se dostali do styku s německými buršáky, často „bumlujícími” na Příkopech a vysedávajícími v německém kasinu, které jsme také na čas v době protiněmeckých bouří a v době boje o Stavovské divadlo okupovali. Tehdy ty nacionalistické bouře vypukly v Praze náhle, myslím, ţe to byla odezva na provokace Němců v pohraničí a pak jiţ déle se vlekoucí spor o Stavovské divadlo, které hrálo německy, ač Němci měli svoje vlastní poměrně slušné
25
Josef Běhounek divadlo u bývalého Wilsonova nádraţí. Lid praţský vzal útokem Stavovské divadlo, obsadil je a vynutil si tak na vládě, aby bylo dáno do správy Národního divadla, které tehdy zápasilo s časovou i prostorovou tísní. Je samozřejmé, ţe studenti tu hráli roli, poněvadţ i vybavení studentských kulturních míst proti německým bylo chudé. A tak jsme se zmocnili Německého domu na Příkopech a prohlásili jej za český akademický dům. Byl to objekt rozsáhlý a na tehdejší poválečnou dobu dobře vybavený. Německý hoteliér se nebránil, naopak byl rád, ţe mu srocující se lid dům nedemoloval. Hostil nás gulášem a stravoval nás po těch několik dní, které jsme dům drţeli ve svém majetku. Střídali jsme se tam po skupinách jako stráţe, byli jsme označeni páskami a na dům jsme nalepili velikou firmu, ţe dům je pod naší ochranou. Ovšem pak nastal zase právní pořádek a chtěj nechtěj museli jsme kasino vyklidit, aby se tam zase nastěhovali němečtí buršáci a německá praţská společnost. Ţe jsme se při těchto bouřích často utkali s praţskou policií a ţe jsme také dostali sem tam policajtským „pendrekem”, je samozřejmé. Většina vysokoškolských studentů byli Masarykovci, četli jsme všichni jeho vyšlá díla, chodili jsme na Drtinovy přednášky, milovali jsme čapkovský pragmatismus. Ale i S.K. Neumanna, Horu, Šrámka, Wolkera. Ale jednotné linie tu nebylo. Byli jsme buď příslušníky různých stran nebo – a to myslím byla většina – bezpartijní. Nejvíce levých studentů bylo asi organizováno v sociálně demokratické straně, ti pravicového zaměření v národní demokracii. Leckdy se protichůdné názory střetly i na půdě univerzitní, hlavně před volbami. Já sám jsem v prvních republikánských volbách volil národní demokraty, snad i vlivem lounského prostředí a Národních listů, jejichţ horlivým čtenářem byl náš otec. Později jsem volíval národní socialisty, ale aţ někdy do roku 1935 jsem nebyl organizován v ţádné politické straně. Hodně nás chodívalo do Sokola, i ti studenti nejlevější, ač jsme se často s maloměšťáckými názory některých funkcionářů Sokola naprosto rozcházeli. Ale byla to tehdy jediná tělovýchovná organizace, která nám po stránce sportu i kulturního vyţití mohla dát nejvíce. Ale na práci v Sokole narazím ve svém dalším vyprávění ještě velmi často. A ještě jednou nás ze studia vytrhly vojenské a skoro válečné události. Byl to vpád Maďarů na Slovensko a ustavení republiky rad na východním Slovensku. V létě 1919 byli jsme povoláni na mimořádné cvičení – čili částečná mobilizace. Narukoval jsem do Terezína, kde jsme se sešli většina z nás z bývalého 9. zeměbraneckého pluku litoměřického. Narukovali i Němci, hodně tiší a v očekávání, co se s nimi bude dít dál. Objevili se tu bývalí nadutí jednoročáci z jablonecké důstojnické školy, kteří nám kdysi Čechům nemohli přijít na jméno, dnes jako podporučíci nebo poručíci, coţ ovšem jim nebylo přiznáno a pamatuji jak při nástupu v kasárnách a při prezentaci drze se hlásící: „Fähnrich”. Schicht z ústecké rodiny Schichtů byl naším českým četařem energicky zaraţen, ţe ţádného „fähnricha” tu v seznamu nemá, jen vojína Schichta. Objevil se tu i velitel naší kompačky v Itálii lajtnant Markl, s kterým se naši čeští chlapci večer na terezínských hradbách vyrovnali mnoha fackami. Bylo to vůbec chaotické narukování: nebyly uniformy, málo zbraní, Němcům se nedůvěřovalo, byli zformováni jen do pracovních čet a dostali jen lopaty a krumpáče, coţ je vedlo k úsměškům, ţe se jim bojíme dát zbraně do rukou. Já sám jsem s jednou četou byl detašován do obce Mlékojedy u Terezína, oblečen jsem byl jen ve vojenskou blůzu, kalhoty jsem měl svoje civilní a francouzský baret. Kdyţ se ochladilo, sehnal jsem si poměrně slušný vojenský plášť. Později jsme dostali i pušky, opasky, sumky. Zatím se cvičilo podle starého rakouského drilu, strava byla ubohá a kázeň také nevalná. Ale přece jen jsme si uvědomovali, ţe je to naše armáda, a tak jsme za daných okolností přece jen trochu vojensky vypadali. Měli jsme také původně odejít na Slovensko, ale tam se situace vyvíjela bez nás. Začali jsme být netrpěliví, poněvadţ se blíţil začátek přednášek a my jsme si uvědomovali, ţe je tady zase nebezpečí ztráty dalšího
26
Gymnázium Teplice semestru a ţe sotva jsme se trochu do studia vpravili, ţe zase z něho budeme vytrţeni. Tak jsme se snaţili z této vojny, kde nás víceméně nebylo zapotřebí, dostat. To se nám také ještě před počátkem zimního semestru podařilo. Ale to vojenské sukno jako kdyby na nás bylo přišité aţ do stáří. Následovala vojenská cvičení a mobilizace 1938. O tom ovšem aţ v dalším sledu ţivotních událostí. Vysokoškoláci na prázdninách v Lounech by se dal nazvat závěr vypravování o mých vysokoškolských studiích. Z Prahy do Loun nebylo daleko, a tak je samozřejmé, ţe jakmile jsme měli volno, rozjeli jsme se domů. Doma bylo více času ke studiu, více pohodlí a také maminčina kuchyně byla lákadlem. Chodili jsme studovat do parku nebo aţ na Mořinu, o letních prázdninách však jsme jako členové akademického spolku přispívali valnou měrou k oţivení lounského kulturního ţivota, který jako ve většině maloměst býval chudý. Jako akademici byli jsme skoro všichni organizováni v krajinském studentském spolku Krakovec, jehoţ počátek byl v Rakovníku a který měl svoje odbočky v Lounech, Slaném a na Kladně. Po válce byl prvním předsedou lounského Krakovce můj spoluţák Jiří Purkyně, potom jsem se stal předsedou já aţ do jeho likvidace a přeměny ve Všestudentský spolek v Lounech V r.1920 se ustavuje Všestudentský spolek v Lounech, jeho předsedou je zvolen kol. J. Janek, v roce 1921 je předsedou Sv. Bor, 1922–1923 kol. Vihan a pak uţ nastupuje mladší generace, která volí za předsedu kol. Rysa a my starší jiţ pomalu ze spolkové činnosti odpadáme, poněvadţ končíme svoje vysokoškolská studia a odcházíme do zaměstnání. Severozápadočeská studentská rada, jakési středisko všech studentských spolků z této části republiky, dělala lounským maloměšťákům těţkou hlavu. Hlavně to slovo „rada”. Byli jsme pro ně bolševiky a vzpomínám si, jak maminka si nám stěţovala, ţe děláme tatínkovi mrzutosti, ţe např. p. Landfras, úředník spořitelny a typická lounská figurka, tatínkovi vyčítal, ţe on takový vlastenec, nechá svoje syny působit mezi tou bolševickou studentskou sebrankou. Ale ti „bolševici” si troufli na velké kulturní podniky, coţ lounská smetánka by nikdy nebyla dala dohromady. Uţ jen Vrchlického večer pořádaný v Lounech koncem dubna 1920, kde účinkovala Eva Vrchlická a promluvil básník J. Hora, byl umělecky hodnotný a zároveň to byla příprava k velké a náročné akci zasazení desky Jaroslavu Vrchlickému na jeho rodném domě, které se uskutečnilo o dva roky později – 1922. Rovněţ tak všestudentské slavnosti v r. 1919 v květnu a červnu si vyţádaly mnoho práce, ale přinesly velký finanční efekt, který z valné části byl věnován Husovu fondu. I majálesy bývaly slavné. To vše bylo zásluhou většiny akademiků, kteří nelitovali volného času a zapřáhli se do jakékoliv práce: organizovali, propagovali, jezdili na venkov s lounskými paními a dívkami a přiváţeli tehdy po válce těţko dosaţitelnou aprovizaci (máslo, vejce, mouku, mléko, maso aj.), tahali náklady po městě, stavěli stánky, vyráběli rachejtle (ty někdy lítaly vodorovně a ne do výšky a známí pyrotechnici Bor, Raška a spol. měli z jedné takové neposlušné rakety, která přelétla Ohři nechtěným směrem a popálila sukni jedné paničce, opletačky), ale dovedli se i vyšvihnout a reprezentovat, kdyţ bylo zapotřebí. Lounští občané nám pomáhali, jak mohli. A zase vzpomínka: u paní Grünerové v hospodyňské škole se pro naši jednu slavnost pekly vánočky. A to ve velkém. Najednou začaly být ve stáncích vyprodané, tak paní Paličkové sebrali vozík s koněm a jeli pro nové. Paní Grünerová se bránila, ţe jsou ještě horké, ţe ztratí formu, ale milí Paličkové na to nedali a házeli je jednu na druhou do vozíku. Ještě dnes vidím zoufalý obličej pí. Grünerové, která jistě do smrti nezapomněla, jak byla pohaněna její kuchařská dovednost. Prvním větším podnikem VSL byly tři ruské večery dne 9.,10. a 11. září 1920. Program vyplnila umělecká ruská druţina, jejímţ vedoucím byl student oděské univerzity
27
Josef Běhounek Stasik Janovskij. Tyto večery nás přivedly do váţného konfliktu s lounskými měšťáky, kteří v umělcích viděli bolševiky. Sokol nám odepřel sál, a tak jsme se museli uchýlit do poměrně malého sálu v Dělnickém domě ve Stromovce. Členy skupiny jsme ubytovali ve studentských domácnostech, které jim bohatě vyvařovaly a je hostily. Vedoucí skupiny Janovskij byl ubytován u nás a maminka se předstihovala ve vaření dobrot. Po dobu necelého týdenního pobytu byla tato asi dvanáctičlenná skupina miláčkem celého města, hlavně mládeţe a bylo uměním zvládnout organizačně nával do Dělnického domu při jejich třech představeních. I okna jsme museli hlídat, poněvadţ ti, na které se jiţ nedostaly vstupenky, hleděli si získat přístup aspoň touto cestou. A na tehdejší dobu jejich program: zpěvy, hra na balalajky, svérázné ukrajinské tance v krojích – byl opravdu na výši. V jejich volných chvílích zorganizovali jsme s nimi několik výletů do lounského okolí. K tomu připojuji jen, ţe jsme se také scházeli občas s dělnickou mládeţí na diskusních večírcích i u Fr. Sailera v hostinci s komunistickou mládeţí. Nebylo v tom však systému a je třeba přiznat, ţe většina tehdejších studentů neměla v politických otázkách jasný přehled, ţe část tíhla napravo, ke státoprávní demokracii (později národní demokracii), tam, myslím byla i hodně zaměřena tzv. „šňůra”, kterou vedl prof. Koutník a Fischer a která byla dosti exkluzivní a soustřeďovala kolem sebe jen intelektuální elitu: Karel Konrád,Vašek Zelenka, sestry Dovolilovy, Janek Černý a další. Naše študácká masa byla této skupině hodně vzdálena. Část byla organizována u národních socialistů, někteří sympatizovali se sociální demokracií a později i s komunisty, většina nás byla bezpartijních. Ale ideově vlivem literatury pokrokové a levých literárních časopisů stáli jsme vţdy spíše na levici neţ na krajní pravici. Valná část našeho kulturního úsilí se zaměřovala jiţ od r. 1920 a hlavně od roku následujícího k velké akci zasazení desky Jaroslavu Vrchlickému. Přípravnou velkou akcí byl dne 11. prosince 1921 Vrchlického večer ve Smetanově síni Obecního domu v. Snad jen jako doplnění: kdyţ bylo potřebí nasadit všechny síly k úspěchu našich akcí, měli jsme obdivuhodnou dobrovolnou disciplinu. Stačilo, aby výbor studentského spolku vyzval všechny Louňáky, určil jim jednotlivé funkce a všichni bez jakéhokoliv dalšího debatování poslechli. Tak tomu bylo i při uspořádání tohoto večera, kdy část nás byla určena k organizaci tohoto večera a část dostala rozkaz odjet do Loun, kde téhoţ večera jsme pořádali Mikulášskou zábavu, podnik jistě ne tak významný, ale který byl důleţitý pro naši pokladnu a který zvláště vypomohl, kdyţ finančně podnik v Praze zaviněný bouřemi u sněmovny vykázal velký deficit. Tak tomu bylo i při uspořádání slavností při odhalení desky Vrchlického v Lounech ve dnech 9.–10. září 1922. Podrobně je celá akce, která si vyţádala opravdového vypětí všech lounských vysokoškolských i středoškolských studentů. Pojítkem všech akademických spolků našeho kraje byla Studentská rada severozápadních Čech. Její sjezd o prázdninách r. 1922 v Rakovníku proklamoval jasně cíle všech spolků v Radě sdruţených. Bylo to zasedání intenzívně pracovní, a nebyli by to mladí lidé, aby po často vášnivých diskusích k jednotlivým otázkám nebyli myslili na zakončení na zábavu. Večer byl uspořádán Večer aktovek, po něm taneční zábava a druhý den veselý studentský výlet na Křivoklát a do Lán. Časté výlety v době prázdnin, taneční hodiny, taneční zábavy a věnečky, to také samozřejmě bylo programem naší kaţdoroční prázdninové činnosti. Na výletech jsme táhli po celém lounském okolí, hlavně do Středohoří, na chatu na Stříbrníku (tehdy to byl pro nás Červeňák), do Podlesí, na Pravdu atd. Samozřejmě, ţe jsme na tyto výlety zvali i děvčata, studentky i nestudentky. Byla to doba našich prvých studentských lásek, vzniklé v té době typické lounské párky, z nichţ mnohé později skončily manţelstvím. V té době jsem také začal chodit se svou nynější manţelkou Vlastou Dvořákovou, tehdy sextánkou reálky, později učitelkou v menšinovém území v Ledvicích a Hostomicích. A tato naše dlouholetá studentská láska skončila dne 21. prosince 1925 občanským sňatkem v Bílině.
28
Gymnázium Teplice Vzorným organizátorem těchto výletů býval Honza Nič, populární autor broţury vydané ke slavnostem Vrchlického Co navštívím a čeho si všimnu v Lounech, jiţ studentský humor přejmenoval na „Co zavšivím……..”. Při této své horlivé historické a organizátorské činnosti neměl v té době ani čas najít si dívku a snad neměl ani čas na ta různá studentská alotria, např., kdyţ po jedné ze slavností v lounském parku (myslím, ţe to tehdy bylo po představení M.D. Rettigové sehrané v přírodě a kdy jsme k ţalosti tehdejšího zahradníka sešlapali jako promenující se statisté pečlivě ošetřované záhony) jsme odstranili ze záhonů nenáviděné kýčovité trpaslíky a muchomůrky. Něco se octlo na veřejném záchodku v parku, něco bylo asi naházeno do Ohře. Vyšetřování vyznělo na prázdno, jen městská rada v důsledku tohoto „vandalství” rozhodla jiţ nikdy nepropůjčovat park k podobným večerníma a nočním slavnostem. A tak přišly poslední prázdniny vysokoškolského studenta – PHC (Philosophiae Candidata) Josefa Běhounka. Psal se rok 1923. Ale prázdniny tohoto roku nebyly jiţ týdny volnosti, práce spolkové a zájmů jen kulturních. Byly to prázdniny intenzivního studia a přípravy ke vstupu do opravdového ţivota a na dráhu učitelskou. Neţ však uzavřeme tuto kapitolu, ještě snad několik pohledů nazpět. Mám takový dojem, ţe tato léta jsem nezachytil přesně, ţe bylo nutné se ještě o mnohém zmínit. Vţdyť to bylo pět roků snad nejkrásnějších v celém mém ţivotě. Je pravda, ţe bylo třeba vynaloţit hodně úsilí na studium, ţe ani hmotně jsem na tom nebyl nejlépe, ţe ne vţdy jsem byl spokojen s výsledky svého studia. Ale byl jsem mladý, zdravý, měl jsem hodně přátel, rodiče mi dávali, co mohli – a tak jsem se snadno prokousával tím někdy svízelným studentským ţivotem. Snad zvláštní kapitolu by byl zaslouţil náš studentský kvartýr u Krausů nad romantickou Čertovkou na starobylé Kampě, naše půtky s našimi vysokoškolskými docenty, jejich smysl pro naši práci a u většiny snaha nám pomoci, i kdyţ třeba někdy ironický úsměv na jejich tvářích a třeba poznámka profesora Smetánky nad mou klauzurní prací, ţe jsou tam některé tvary stvořil jako starý Hanka, byly spíše otcovskou výtkou neţ odsuzující kritikou naší někdy nedokonalé vědecké erudice. Z našich lounských let by zasluhovalo široce rozepsat ovzduší Purkyňova domu, kde jsem býval často hostem nejen jako pacient, ale především jako kamarád všech čtyř bratří Purkyňů, nebo Bieblova rezidence ve Slavětíně, nebo ţabomyší spory v Krakovci a ve VSL. Ale rozhodně by se nemělo zapomenout na pohostinný byt u Běhounků, kde byly dveře pro kaţdého vysokoškoláka otevřeny, kde přicházeli kamarádi nejen z mé generace, ale i z generace bratrovy. A maminka všechny přijímala s úsměvem, často nabídla pohostinství v podobě dobrého domácího pečiva, čaje nebo kávy, hostila i studenty mimolounské. Kdyţ k nám přijíţděli na návštěvu i jiní hosté (viz návštěva Rusů), trpělivě po nich uklízela a byli jsme někdy hodně nepořádní a společensky nevycválaní – jen si občas postěţovala, kdyţ uţ jsme začali kouřit a kdyţ při nějaké větší schůzce v našem pokoji nebylo na krok vidět pro dým z cigaret, ţe záclony zeţloutnou a nepůjdou ani vyprat. Pamatuji se na jeden její výrok o Karlu Konrádovi, který se obzvlášť vyznačoval bohémskou nepořádností a jednou si dokonce otřel zaprášené boty do dlouhé záclony: „Proti ţádnému z vašich kolegů a návštěvníků nic nemám, ale toho Konráda mi sem nevoďte.” Karlovou specialitou bylo i oklepávání popele z cigaret na zem a dokonce ani špačky neráčil někdy odhodit do popelníku. A třebaţe jsme v našem pokoji neměli koberce přepychové, přece jen je bylo potřebí klepat a čistit. A zůstávalo to na mamince nebo posluhovačce. Naším bytem v době našich vysokoškolských studií prošli skoro všichni lounští akademici – jako doma tu býval kol. Bor, Raška, Nič, Machek, později Podpěra, B. Novák i Klepetář a řada jiných. Rozhodně se vrátím ve zvláštním odstavci k rodině Purkyňově, na kterou se v Lounech uţ skoro zapomnělo a která přece ve svých dobách hrála v lounské společnosti
29
Josef Běhounek prim. Rovněţ tak se v samostatné kapitole rozepíši o rodině Bieblově a snad i o jiných lounských postavách (pan Nič, Mája Krýzlová, Rela Zlata Husáková, sl. Dapeciová, rodina Štrombachova, plavčík Polívka, paní Brunclíková – nestárnoucí lounská modedáma, knikupec Fastr, Muţíček, redaktoři místních týdeníků, lounští maloměšťáci, lounská honorace aj.) A kdyţ jsem uzavíral tuto kapitolu, objevil jsem svazek legitimací z těchto dob, které dávají nahlédnout do studijní i mimostudijní doby jednoho vysokoškoláka. Jsou to nejen legitimace a průkazky jednotlivých seminářů staročeštiny a francouzštiny, Cerle francais de 1 Université tcheque francais de Prague, ale i jednotlivých spolků a institucí: Krakovec, Všestudentský spolek Louny, Husův fond, Akademický dům a Akademická čítárna v Praze, čítárna Českého muzea, Společenský klub filozofické fakulty, spolek posluchačů filozofie, Studentský domov Albertov, Studentský zdravotní ústav v Praze, Veslařský a bruslařský klub Ohře v Lounech a jako jednoroční dobrovolník četař – členská legitimace Svazu čsl. důstojníků z roku 1919. Dokonce mi zůstala i zachována průkazka o odpracovaných 30 hodinách na stavbě studentské kolonie z roku 1921. A teď jiţ opouštím krásná léta studentská a naplno se ponořuji do ţivota kantorského, který se mi stal chlebem a údělem na čtyřicet let.
Období I. republiky (1923 – 1938) Suplentská léta na reálce v Kutné Hoře (1923 – 1925) Dnem 1. října 1923 vešel jsem na svou novou ţivotní cestu – na níţ jsem kráčel celý svůj ţivot – na cestu učitelskou.. V té době byl velký nedostatek učitelů. Otvíraly se nové střední školy – hlavně v pohraničí – a po válečné pauze nový dorost z univerzity nastupoval prozatím v počtu naprosto nedostačujícím. Ředitelé škol si mnohdy sháněli sami nové učitele a pokud věděli o kandidátech, sami si za nimi zajíţděli a přemlouvali je k nástupu. Také já jsem jiţ před sloţením státnic byl poţádán ředitelem Krýzlem (Louňákem) z Obchodní akademie v Teplicích – Šanově, abych nastoupil i bez zkoušek. Lákal mne podmínkami platovými, které tehdy na obchodních akademiích byly lepší neţ na reálkách a gymnáziích, nabízel mi tři placené jízdy do roka domů i jiné výhody. Dlouho jsem se rozhodoval, ale nakonec zvítězil zdravý rozum, poněvadţ bez státnic bych asi byl těţko při zaměstnání je včas sloţil. Ale neubránil jsem se jiţ po sloţení státnice z češtiny v letním termínu a tehdejší slavná zemská školní rada pro Čechy mne nakonec uvrtala k nastoupení na státní reálce v Kutné Hoře s královským platem ročně 8 364 korun, tj. po sráţkách měsíčně něco přes 600,. Kč. A tak se suplentským kufrem a, přiznávám, s malou dušičkou, jsem se ve stanovený den hlásil na ředitelství reálky. Vznosná budova na kopci, jejímţ důstojným protějškem byl honosný chrám sv. Barbory, mne uvítala jiţ školským halasem a v ředitelně mne komisně a úředně přijal můj prvý ředitel, strohý, komisní – ještě pozůstatek typu rakouských ředitelů – Sigmond. A hned mi oznámil můj učební úvazek – 21 hodin češtiny a franštiny ve třídách I.– III. Bylo asi tehdy nepsaným zákonem, ţe začátečník nemůţe vyučovat ve třídách vyšších. Snad tu byla obava nejen z jeho zatím malých praktických znalostí pedagogických, ale i z přílišného kamarádství se studenty jen o málo roků mladšími neţ sám profesor. Pak jsem byl představen profesorskému sboru, který byl početný (23) a byla v něm jen jediná ţena. Ve sboru převládali staří páni, mnozí z nich typické profesorské figury, ale také někteří jako učitelské kapacity. Ale bylo nás tam i několik mladých suplentů a i učitelů mladších, kteří vnášeli do sboru pokrokových ruch a o přestávkách i veselost a humor. My nejmladší: já, kolegové Bartoš, Čeněk, Šafránková byli jsme ovšem pod
30
Gymnázium Teplice přísným ředitelským dohledem a podle tehdejšího dobrého způsobu byli jsme přiděleni profesorům zkušenějším k tzv. uvádění. Já jsem dostal jako uvádějícího profesora kol. Evţena Knappa, téhoţ oboru jako já, výborného učitele, pedagoga i kamaráda. Měl jsem v rozvrhu asi tři hodiny týdně vysedávat v jeho hodinách a on obráceně měl chodit na hodiny moje. Plnili jsme tuto povinnost jen částečně, neboť daleko více pro mé učitelské znalosti mi dal stálý styk s ním i mimo školu, který se vyvinul v přátelství upevněné ještě společnou cestou za hranice o prázdninách 1925. Ale k dokonalosti profesorské patřila i znalost školské agendy, v které mě cepoval sám ředitel – a to přísně, zavíraje mne i na klíč v ředitelně, kde jsem zatím za jeho nepřítomnosti musel řešit třeba různé výpočty platové apod. Ale účelu uvádění bylo po roce dosaţeno a bylo to potvrzeno zvláštním dekretem. Z kolegů, kteří mi byli nejblíţe a s kterými jsem se nejvíce stýkal, byl vedle jiţ zmíněného prof. Knapa prof. Haken (dějepis – zeměpis), vzácná povaha, starý mládenec, horlivý sběratel archeologických památek, všemi ţáky oblíbený, který snad nedovedl ani kuřeti ublíţit, prof. tělocviku Smlsal, věčně v tělocvičném úboru, stále halasný, který ve své disciplině nikomu nic neprominul. Jeho specialitou byl i zvláštní arch se seznamem dívek a daty, kdy mají své potíţe, aby se mu nemohly vymlouvat, ţe nemohou cvičit, dále ještě profesor češtiny a němčiny kol. Hnídek, profesor kreslení Louda, bohém, který měl svoje kvartály v pití a kde nepomohly ţádné výmluvy a museli jsme s ním sedět aţ do svítání, kdy zvonili na tradiční zvonek hornický, tzv. Permoníčka. Pak jsme táhli ranní Kutnou Horou za zpěvu a halasu, Louda rozbíjel ţárovky a stěţí jsme ho dostávali do jeho bytu, kde uţ na něho čekávala jeho velmi milá a hezká paní a jeho dva kloučci jako andílci. Policajti kutnohorští uţ ho znali, zapisovali jenom škody na ţárovkách a předkládali mu druhého dne účet. Bylo o něm hodně zkazek, snad i přibájených, ale jedna se udrţovala houţevnatě, jak prý jednou po takovém flámu vyhnal svou ţenu v košili z postele a hnal ji kutnohorskými ulicemi s vytasenou šavlí. Prý jí podezíral z nevěry. Ale jinak to byl dobrý malíř a dobrý společník. Po 2. světové válce jsem se s ním setkal jako s ředitelem libereckého gymnázia. A kdyţ uţ jsem u těch kreslířů: kdyţ jsem nastoupil, tak mne zaujal svým přivítáním starý kreslíř Prokš. Podle tehdejšího zvyku jsme starším kolegům říkali pane profesore. Kdyţ jsem jej také tak oslovil, dal mi pádnou odpověď: „Já pro tebe nejsem ţádný profesor, jsem kantor jako ty a jestli mi tak ještě jednou řekneš, kopnu tě do pr….”. Byl prý svérázný i ve vyučování, někdy prý si nechal ţáky hrát na hřebeny a jiné primitivní nástroje a na stupínku tancoval se svými ţačkami. Byl dán na zdravotní dovolenou a asi předčasně do penze. Nejblíţe mi byli samozřejmě kolegové nejmladší, suplenti jako já. Byl to kol. Bartoš, matematik, kol. Čeněk, dějepisec a kol. Šafránková, téhoţ oboru jako já. Nebyla hezká, zdála se nám přihlouplá a byla terčem vtipů celého sboru. O přestávku se schválně začaly vykládat košilaté anekdoty. Ona se začala hihňat a někdy některý ze starších kolegů jí přímo řekl: „Paní kolegyně, teď se budou vykládat nemravné anekdoty, jděte za dveře.” A ona skutečně šla. Kol. Čeněk byl elegán, vţdy bezvadně oblečený s tvrďáčkem na hlavě. Měl zvláštní způsob chůze, který pokládal asi za světácký, hlavu vţdy do předu a zadek vystrčený. My jsme mu v ţertu říkali, ţe hlavu uţ má, kdyţ jde, u Barbory, a zadek ještě před reálkou. Jinak to byl dobrý společník. Kol. Bartoš byl svérázný, byl z venkovské chudé rodiny a nestyděl se za nějaký ten úplatek, který mu rodiče přinesli. Říkal tomu „pšouresy” a nabádal i nás, abychom brali, kdyţ dávají. Bydleli jsme s ním společně v jednom bytě, který jsme si pronajali u jedné staré paní v starobylém historickém domě na náměstíčku, kterému vévodila historická kašna. Kaţdé ráno vstával se rčením: „Zas nový nastal den a s ním zas starost nová.” A jednoho takového rána, ještě jsme ani nebyli oblečeni, přišla za námi matka jedné velmi hloupé a propadající ţákyně a přinesla nám dvě
31
Josef Běhounek přepychové krabice bonbonů z kolínské čokoládovny. Já jsem se zdráhal, poněvadţ tato ţákyně propadala i u mne. Ale Bartoš tento „pšoures” bral oběma rukama. Myslím, ţe měl potíţe s ředitelem i s ostatními profesory, kteří mu vytýkali jeho příliš kamarádský styk se ţáky a vedle toho i jeho hrubost a někdy i neomalenost. Jedno tu bylo hezké, nebylo intrik, aspoň ne viditelných, a vycházeli jsme velmi dobře i s kolegy nejstaršími. Ti zase měli rádi naši veselost i naše některé mladické vylomeniny. Kol. Smlsal nosil do sborovny kopací míč a nám to samozřejmě nedalo, abychom si o přestávku ve velké sborovně nezakopali. Branka byla ve dveřích, které ústily do hovorny, za níţ byla ředitelna. A tu se stávalo, ţe brankář nezachytil prudký kop a míč naletěl na dveře ředitelny. V tom okamţiku jako malí kluci seděli jsme na svých místech, míč zmizel. Ředitel někdy vyletěl ven, věděl oč běţí, ale co mohl dělat neţ říci: „Pánové, jste dnes nějak veselí a hluční.” Ale jednou se nám přece jedna epizoda nemusela vyplatit. Šli jsme celá parta kantorů nejmladších, ale s námi i kol. Knap, Hnídek a snad i jiní a přišli jsme ke kolotoči a houpačkám. Tam se právě vozily septimánky. Kdyţ nás spatřily, chtěly zmizet. Ale myslím, ţe kol. Knap je vyzval, aby pokračovaly a aby jim dodal kuráţe, sám nasedl na jednu řetízkovou sedačku. My jsme se také ovšem nedali pobízet a obsadili jsme celý kolotoč, vţdy jedna septimánka a jeden kantor. A vesele jsme se proháněli. Ale co čert nechtěl. Nějaký mravokárce to donesl řediteli a druhý den jsme byli my suplenti voláni na koberec do ředitelny. Na starší kolegy si ředitel nějak netroufal. A tam jsme dostali moralistní kázání, ţe je nedůstojné profesorů, aby se takto vyráţeli se ţákyněmi, i kdyţ snad je přímo neučíme a ţe to není ke cti profesorskému sboru a ţe poškozujeme jeho autoritu na veřejnosti. Jistě prý to bylo poprvé, ale i naposled. Vypochodovali jsme bez slovíčka odporu z ředitelny, ale po maturitě jsme si stejně se septimánkami zarandili v parku. Ale to uţ nebyly ţákyně a asi se nenašel ţalobce. Je zajímavé, ţe si nemohu vzpomenout na svůj první vstup do třídy a ţe mi z něho nezůstaly ţádné dojmy. Snad, ţe děti byly ukázněné, snad ţe to byly právě jen děti a ne ještě studenti a ţe těch vstupů do nových a nových tříd bylo za 40 let působení na stovky a v paměti zůstaly opravdu jen zvláštní události. Nemohu podávat kritiku sám sebe, jaký jsem byl učitel. Snad jen, kdyţ jsem se po mnoha letech sešel se svým bývalým ţákem v sekundě, který pak uţ jako dospělý učitel působil se mnou u zahraničních studentů v Teplicích, slyšel jsem od něho jen pěkné vzpomínky a rovněţ od jiného učitele na tomtéţ středisku. Fakt je, ţe jsem se asi těţko prokousával hlavně v praxi. Pamatuji se na jednu příhodu při vyučování literatuře na obchodní škole, kde jsem vypomáhal ve 2. ročníku. Tam uţ byli starší ţáci a ţákyně, někteří uţ i dvacetiletí. A tu na hodinu, kde jsem myslím vykládal Husa, mi přišel inspektor. Děvčata mě zřejmě, mladého kantora, chtěla ztrémovat a uţívala všech moţných triků. Abych nepodlehl trémě, díval jsem se při výkladu na zadní stěnu a nikoliv na ţáky. A to mi také jako jedinou chybu pan inspektor vytkl. Nejvíce času mi zabíraly opravy kompozic, jichţ tehdy bývalo za rok, hlavně z češtiny, poţehnaně. A třídy byly silné, obyčejně přes 40 ţáků. A k tomu jsem se ještě musel připravovat na státnici z franštiny, abych ji sloţil v termínu do dvou let. Podařilo se mi to teprve druhým rokem v termínu podzimním. Ale termín jsem splnil, takţe jsem mohl být jmenován zatímním profesorem. Z kutnohorských suplentů jsem zkoušky včas sloţil jedině já a začal jsem pobírat plat prof. X. hodnostní třídy v roční částce 11.587,20 Kč. Bylo to necelých 900.– Kč měsíčně (po sráţkách), ale přece jen o 300.– Kč víc neţ plat suplentský. Ovšem ani s tímto platem se nedalo vyskakovat. Byt se snídaní jsem platil kolem 100,– Kč, na obědy jsme museli chodit do hostince, závodní kuchyně tehdy ţádné nebyly. Průměrný oběd stál od 6 – 8,– Kč a kdyţ bylo něco k pití, nebylo to daleko od desetikoruny, čili do měsíce asi 300,– Kč. Večeře jsme odbývali doma nějakým tím salámem, chlebem s máslem, sýrem a pod. Kdyţ byl člověk hodně skromný, tak přišly
32
Gymnázium Teplice večeře asi na 150 Kč. Někdy se šlo večer do hospody, nějaký ten kulturní podnik, a suplentských 600.– Kč bylo fuč. Na oblečení musel ještě pomáhat otec. Později přece uţ jen nějaká ta koruna zbyla a dalo se leccos koupit navíc. Hmotný nedostatek nám nahrazovala kamenná historická krása Kutné Hory. Kam jsme se podívali, mluvila k nám dávná historie, chrám sv. Barbory, Vlašský dvůr, starobylé domy a kašny, hornický Kaňk. Někdy jsme v ţertu říkávali, kdyţ jsme nebyli spokojeni se ţivotem v tomto historickém městě, ţe by bylo nejkrásnější je dát pod „šturc” a chodit se jen na tu historickou krásu dívat. I okolí bylo krásné. Často jsme chodili na výlety do blízkého zámku Kačiny, kolem Vrchlice, do sedlcké kostnice, k rybníku Vidláku a třeba aţ do blízké Čáslavi. Ţivot tu byl celkem idylický, město bylo spojeno se světem jen lokálkou z Kolína a autobusové spoje byly tehdy ještě řídké. Kulturní ţivot hlavně díky úsilí Sdruţení kutnohorského studentstva byl celkem dobrý. Byly pořádány koncerty, divadla, přednášky vedle tradičních plesů a tanečních zábav. Tón leckdy udávalo mládí, vedle reálky tu byl i učitelský ústav a průmyslová škola a těch více neţ 1000 studentů v malém městě bylo i vidět. Já sám jsem při svém studiu měl málo času účastnit se nějak aktivněji na kulturní práci. Ale vycházeje z tradic studentské práce v Lounech dostal jsem se brzy do styku se Sdruţením kutnohorského studentstva, které tehdy sdruţovalo vysokoškoláky i středoškoláky a jehoţ činnost kulturní byla velmi ţivá. V roce 1924 jsme dokonce vydali vkusný almanach kutnohorského studentstva, kde jsem napsal předmluvu a článek o sociální péči o studentstvo. Spolu s knihovníkem měst. knihovny Sieglem a studentem Vránou jsem jej i redigoval. Přispěly do něho místní kulturní kapacity prózou, básněni a byl i dobře graficky upraven. Almanach sám je odrazem jakéhosi estétství, které tehdy bylo pózou kutnohorské inteligence a které samozřejmě nemohlo najít odezvy mezi širší veřejností. Typickým estétem byl učitel Pírko, vášnivý divadelník, debatér a někdy rádoby svérázný filosof, taktéţ městský knihovník Siegl, nebo student Vrána, Weinfurter, ţijící ze slávy své rodiny, která měla kdysi známý vztah k Havlíčkovi, sem patřil konečně jiţ nahoře citovaný profesor Louda, grafik Lander a jiní. Já jsem se mezi nimi necítil vţdy dobře a mimoděk jsem srovnával jejich práci, která někdy plavala v abstraktních oblacích s reálnou prací studentů lounských. Ale můj pobyt v Kutné Hoře se pomalu chýlil ke konci. S kolegou Knapem jsme si před prázdninami ještě naplánovali cestu do Francie, netušíce, ţe po jejím absolvování se přijedu do Kutné Hory jiţ jen rozloučit. Kol. Knap touto cestou vlastně dokončil v praxi moje uvádění v úřad učitelský. Byl po těchto stránkách zkušený, skoro kaţdé prázdniny vyjíţděl do ciziny a byl svérázným cestovatelem. Byla jen otázka financí. Ale otec neobyčejně štědře otevřel kapsu a věnoval mi asi 3000.– Kč, s kterými se tehdy dalo objet půl Evropy. Nebylo dnešních obtíţí pasových a valutových. Cestovní pas jsme dostal za den s vízy do všech evropských zemí mimo SSSR. Cestu nám vytyčila naše cestovní kancelář, dostali jsme bločky s jízdenkami pro celou trasu, zaplatili jsme je v našich penězích a pro měnění peněz jsme dostali šeky. A jelo se. Přes Rakousko do Itálie (Milán, Pavie, Certosa), do Francie nejprve ke Středozemnímu moři, nebyla ještě sezóna, vykoupali jsme se lacino v moři, pak jihofrancouzskými městy se starou antickou historií podle moře do Španělska (Pamplona, Barcelona, Saragoza). V Barceloně se nás ujal náš konzul a umoţnil nám lacinější pobyt (také nás provedl noční Barcelonou, kterýţto podnik i býčí zápasy financoval ruský Čech, který právě vydělal desítky tisíc pesset na obchodech s naftou – a byl rád, ţe můţe něco utratit se svými krajany, kteří v Barceloně byli vzácností). Zpět jsme jeli přes Pyreneje autobusem (na imperiálu, tj. na střeše autobusu) španělským do průsmyku Roncevaux, tam přespali a ráno autobusem francouzským zpět do Francie. Pokochali jsme se druhým mořem, Atlantickým oceánem, obdivovali jsme velký námořní přístav v Marseille a zakončili jsme
33
Josef Běhounek v Paříţi. Ale to uţ nám docházely peníze. Kolega Knap chtěl ještě několik dní pobýt a nazpět letět letadlem. Ale linka zrovna v tu dobu nefungovala a nebylo na let ani dost peněz. Já však uţ měl nějaké tušení, ţe za mé nepřítomnosti se doma něco děje, a tak jsem neměl jiţ stání, kdyţ uţ tu byly poslední srpnové dny. Dal jsem milému Knapovi sbohem a odjel jsem z Gare de l Ést domů. Tato skoro dvouměsíční cesta by zasluhovala zvláštní kapitolu, poněvadţ byla to vlastně moje první cesta do zahraničí, kdyţ nepočítám nedobrovolné cesty jako rakouský voják. Uţ jen italský Janov, nebo katedrála v Miláně, pobyt v Mentonu u Středozemního moře, návštěva mondénní Nicy, Monte Carla (kde jsme samozřejmě v herně byli jen pouhými diváky), zámky na Loiře, kde k nám promlouvaly celé francouzské dějiny, papeţský Avignon, nebo zázračné Lourdy. Tam jsme viděli fanatismus věřících, ale ţádný zázrak, naopak docela obyčejný lékař musel pomáhat, kdyţ na prudkém slunci jednomu těţce nemocnému věřícímu přišlo nevolno. Zároveň jsme si uvědomovali, jak velké peníze tu plynou z kapes věřících do kněţských pokladen, jak toho vyuţívá obchod se svěcenými obrázky a se svěcenou vodou. Ovšem pompa byla veliká a na prosté věřící musela zapůsobit. Hluboce na nás působila Marseille se svým mezinárodním ţivotem, Toulon s válečným loďstvem a samozřejmě Paříţ, na niţ uţ bohuţel bylo tak málo času. Učarovala nám i Barcelona a vůbec Španělsko, kde jsme si zamilovali jeho prostý lid, nezapomenutelná byla noc v průsmyku Roncevaux, kde jsem si uvědomil, ţe stojím na místech, kde bojoval a padl slavný Roland, kde vítězil Charlemegne a odkud se díval tak jako my druhého dne ráno na sladkou Francii. Jak ten čas letí! Uţ je tomu více neţ 40 let a co všechno v těch místech, kde jsme kdysi byli, asi změnilo, někde asi aţ k nepoznání. Proţili jsme mnoho různých příhod, snad se k této cestě ještě vrátím, zbude–li čas, ve zvláštní příloze. Kdybychom tehdy našli nákladní parník, který by směřoval do Afriky, měli jsme mnoho chutí si i tam odskočit.
Slovenské intermezzo (1925 –1927) Moje předtucha, která mne hnala z Francie domů, byla správná. Kdyţ jsem posledního srpna vystupoval na lounském nádraţí, čekala mne tam má budoucí manţelka s neradostnou zprávou, ţe jsem byl dne 1. září 1925 přeloţen na Slovensko, a to do Ţiliny. Doma měl jsem jiţ leţet vyrozumění ředitelství st. reálky v Kutné Hoře, ţe jsme ustanoven na státním dívčím reformním reálném gymnáziu, kde se mám hlásit dne 1. září t.r. Poněvadţ jsem však neměl křídla a ani eroplány nelítaly, nemohl jsem do tohoto termínu nastoupit. Nejdříve jsem musel zajet ještě do Kutné Hory, vyřídit si tam různé formality na ústavě i v bytě, zabalit a také se rozloučit. Rozloučení s kolegy i s některými spolupracovníky ze Sdruţení kutnohorského studentstva bylo srdečné i bouřlivé. Přišli i někteří starší kolegové se svými ţenami, coţ je doklad, ţe ve sboru bylo kamarádské ovzduší a ţe my nejmladší jsme tam byli oblíbeni. Pak uţ jen krátký poslední pohled na starobylou Kutnou Horu, která přes všechny nedostatky přece jen byla krásná – hlavně snad také proto, ţe jsem tam začínal svou cestu učitelskou a ţe jsem v prostředí školském našel tak srdečné přijetí i pomoc v počátečních nesmělých pedagogických krůčcích a ţe i mezi dětmi jsem byl spokojen a snad i oblíben. Na své nové působiště jsem přijel někdy 3. nebo 4. září. Uţ přejezd hranic Slovenska působil nezvykle. Změnilo se publikum, ozvala se měkká slovenština, objevily se slovenské kroje, ale ozývala se také maďarština, němčina a exoticky působili Ţidé ve svých dlouhých černých kaftanech, se širokými klobouky a pejzy. Vystoupil jsem na velkém ţilinském nádraţí, kdyţ jsme přejeli široký Váh, v dálce se rýsovaly tatranské kopce a proti poklidné Kutné Hoře ţilinské ulice působily svým ruchem velkoměstsky.
34
Gymnázium Teplice V prvých chvílích neměl jsem mnoho času se rozhlíţet a hledal jsem cestu ke gymnáziu. Byl jsem zvědav na první přivítání, tím spíše, ţe jsem si byl vědom, ţe přijíţdím o několik dní později. Ale kdyţ jsem otevřel dveře ředitelny a vstříc mi vyšel poměrně mladý ředitel se slovy: „To uţ jste tady, to jste nemusel tak pospíchat”, byl jsem příjemně překvapen. To byl tedy můj nový ředitel na další dva roky mého učitelování – ředitel Trpák. Dokonce mi uţ obstarali byt, a to ve slovenské rodině soudce Jána Drobného, který se příštím rokem stal tzv. zemským prezidentem. Byla to typická slovenská burţoasní rodina se sluţkou Slovenkou, dcerou na gymnáziu, vlastenecká, ale milostivá paní byla velmi vznešená a kde mohla si zamaďarčila. Ale pokoj jsem měl slušný a na slovenské poměry jsem mnoho neplatil (se snídaní myslím asi 150.– Kč) Ředitel mne dokonce ani nehnal do práce, říkal, abych se nejprve okoukl a zařídil a na školu, ţe je dost času. To prý mi ostatně řekne jeho zástupkyně kol Beranová, abych si za ní došel do sborovny. Byl jsem zvědav, co budu učit, a tak jsem se hned za ní vydal. Přijala mne dáma vysoké postavy, neurčitých let, stará panna. Její chování bylo odměřené, ihned mne vedla k rozvrhu a prohlásila, abych zítra před osmou hodinou přišel do školy a začal vyučovat. Mohl jsem se sice odvolat na ředitele, který mi dával ještě neomezené volno, vznešená postava kol. Beranové na mne tak zapůsobila, ţe jsem se neodváţil ani ceknout a poslušně jsem druhý den ráno nastoupil. Ale to uţ nebyla kutnohorská idyla s 18 – 19 hodinami úvazku, a to ještě v niţších třídách. Zde jsem „vyfasoval” hned 22 hodin, a od příštího dubna dokonce 29 hodin a třídnictví v nejhorší třídě – třídě VII., která měla sice jen 10 ţáků, zato však polovina z nich byla příšerně nemohoucí ve všech vědách. Z toho jen 4 Slováci, ostatních 6 Ţidé (6 děvčat – 4 chlapci). A k tomu češtinu resp. českoslovenštinu jen ve 2 třídách, franštinu však ve třídách šesti. Byl jsem zvědav na profesorský sbor, kterému jsem byl hned ráno představen. Převládaly ţeny. Měl jen 13 členů, poněvadţ ústav neměl pobočky a v 8 třídách bylo jen něco málo přes 200 ţáků. Vedle ředitele zastupoval muţské pohlaví ještě prof. dr. Šmilauer, pozdější univerzitní profesor, který se mne nejvíce ujal a zasvěcoval mne do slovenských poměrů, jediný Slovák kol. Román, matematik, malé postavy se zmrzačenou rukou, kol. Jeřábek, latinář, já a páter Malý. Hned mne poznal. Ţe jsem to byl já, kterého kdysi, kdyţ učil ve Slaném, zapsal pro vyrušování do třídní knihy. Z kolegyň vedle jiţ zmíněné kol. Beranové byla zde další stará panna, zatrpklá matematička Polívková, neoblíbená mezi ţactvem. Slovenka Kompánková, provdaná, s pramalým zájmem o školu a dvě kol. mladší – filoloţka Dočkalová, tuberkulózní, a tělocvikářka Křiţanová a ještě milá starší provdaná kol. Franců, kreslířka. A nesmím zapomenout na ţidovského rabína dr. Friedmanna. Gymnázium sice bylo dívčí, ale při mém příchodu do Ţiliny byli ještě v nejvyšších dvou třídách chlapci – celkem 10. Byl to zbytek z doby, kdy gymnázium bylo otevřeno jako koedukační – ale bez schválení školského bratislavského referátu. Tady se jako humorný doklad, jak po převratu byl administrativní chaos, ještě tradovala humorná historie zaloţení. Profesor Trpák a katecheta Malý prý se jako dávní kamarádi setkali na Václavském náměstí a dohodli se, ţe půjdou budovat na Slovensko školství. I vydali se na cestu a zalíbilo se jim v Ţilině. Budovu bývalé maďarské reálky okupovali, vypsali zápis do všech tříd, sehnali si kantory a reálné gymnázium se rozjelo. Po čase tu však docela legálně jako dědička reálky maďarské byla otevřena reálka československá a tu se hledalo povolení reálného gymnázia a přišlo se na to, ţe bylo zaloţeno více méně ze soukromé iniciativy dvou lidí. Začaly tahanice, které nakonec skončily kompromisem. Ţe reálné gymnázium se změní na reformní reálné gymnázium dívčí. Chlapci přešli do tříd reálky, ale ti z vyšších tříd pro naprosto odlišnou osnovu uţ nemohli, a tak zůstali v gymnáziu dívčím a za ta léta se úplně mezi tolika děvčaty „podívčili”. Ovšem oba ústavy se nyní
35
Josef Běhounek musely dělit o budovu jednu, která naštěstí byla dost veliká, zvláště kdyţ ředitel Trpák si vymohl ještě nějaké místnosti v blízké budově národní školy. Ţivot v profesorském sboru byl naprosto odlišný od ţivota v Kutné Hoře. Příčinou jistě byl převládající počet ţen, zvláště v druhém roce mého zdejšího působení u mladších kolegyň byli jsme středem zájmu my svobodní učitelé. Vlastně spíše jen já, poněvadţ o dr. Šmilauerovi bylo známo, ţe chodí s kol. Ebou Jahnovou, profesorkou matematiky na RG v Turč. Martině, se Slovákem Románem nepočítali a rovněţ z pochopitelných důvodů ani ne s páterem Malým. A ostatní kolegové byli ţenatí. Proto, kdyţ jsem nastoupil, sondovaly, co jsem zač. Ujaly se mne, a poněvadţ se tu dělaly hodně výlety do hor, opatřily mi turistickou horskou výstroj, ale kdyţ se dozvěděly, ţe se budu brzy ţenit, jejich zájem ochabl. Samozřejmě, ţe samy mezi sebou se ţensky nesnášely a po straně pomlouvaly. První rok jsem ještě s kol. dr. Šmilauerem udrţel jakţ takţ dýchatelné ovzduší, a druhým rokem jsem tu byl osamocen, dostal jsem se do konfliktu s kol. Polívkovou, která k maturitě nepustila velmi schopnou Ţidovku Tausingerovou, nechala ji propadnout z matematiky a spíše z osobní antipatie, poněvadţ tuto hezkou Ţidovku nesnášela. Katica byla výborná v čsl., ale zaujatost staré panny Polívkové jsem nedovedl překonat, i kdyţ jsem měl oporu poloviny sboru. Sbor poněkud stmelovaly společné výlety do blízké Malé Fatry, které jsme konali skoro kaţdou neděli a jejichţ výborným organizátorem byl dr. Šmilauer. Ve Vrutkách nebo v Kralovanech se k nám připojovali leckdy kolegové z RG z Martina a pak jsme celou neděli a někdy uţ od soboty odpoledne lezli po horách, někdy i cestou necestou. Někdy jsme vyráţeli i na opačnou stranu do Beskyd. Nádherná příroda nám dávala zapomínat na ţivot ve škole a na celé prostředí v Ţilině, na které jsme si těţce zvykali. Opusťme však jiţ učitele a podívejme se na subjekty jejich výchovy. Ţactvo bylo tu naprosto různorodé. Je pravda, ţe většina, zvláště ve třídách niţších, byli Slováci, ale poměrně vysoké procento bylo i Ţidů, ve vyšších třídách i polovina i více. Nepatrné procento byly ţákyně české, děti českých zaměstnanců. Ale je nutno přiznat, ţe většina měla vřelý vztah ke škole, byli tu někdy i velmi často v době mimo vyučování, scházeli se v tzv.samovzdelávajúcem krúţku Hviezdoslav, jehoţ niţší oddělení jsem vedl já, vyšší dr. Šmilauer. Na schůzkách, které se konaly pravidelně týdně, ţáci sami přednášeli na různá témata, recitovali, předčítali vlastní literární práce, překlady, ale pořádali i různé zábavy Byly však potíţe, zvláště u starších, s jejich znalostmi slovenštiny, nebo jak se tehdy úředně říkalo – českoslovenštiny (To byl nonsens 1. republiky, Slováci – ti roduverní – neuznávali nějakou českoslovenštinu, bylo pro ně diskriminací, ţe se vedle slovenštiny musely jejich děti učit i češtině, a coţ bylo ještě horší – psát do roka několik prací písemných v českém jazyce. To bylo utrpení nejen pro ţáky, ale také pro učitele, kteří museli tuto „češtinu” opravovat.). Přišli ze škol maďarských nebo německých, zvláště ţáci ţidovští, jejich mateřskou řečí byly tyto řeči a pokud se měli učit novou řeč a studovat slovenskou literaturu, otevřeně prohlašovali, ţe to uţ raději češtinu a literaturu českou, která prý je daleko lepší i světovější neţli tehdy chudá literatura slovenská. Mezi sebou mluvili raději maďarsky a my jsme museli tento hovor zakazovat a dávat pozor o přestávkách, jak ţáci hovoří. V této úloze špiclů jsme se necítili dobře a ţákům jsme to dávali najevo. (Poznámka k této jazykové míchanici: v ţidovských rodinách nejstarší generace mluvila německy, střední – rodiče ţáků – maďarsky, jejich děti slovensky. Tento problém byl zvláště viditelný či spíše slyšitelný v Ţilině, kde bydlilo veliké mnoţství Ţidů, většina ţilinských továren i obchodů byla v jejich rukou. Proto jsme také někdy říkali Ţilině „Ţidina”.) K této jazykové míchanici přispívalo i to, ţe většina učitelů byli Češi, z nichţ někteří odmítali se slovenštině učit, ačkoliv v ustavovacím dekretu měli to nařízeno, nebo kdyţ se naučili, míchali do toho slova česká, takţe vznikala opravdová českoslovenština.
36
Gymnázium Teplice Zvláště profesoři nefilologové vynikali tímto znetvořením slovenštiny, někteří pokládali za slovenštinu, kdyţ neuţívali českého „ř”. Z toho pak vznikala slova komická. Naše jiţ několikrát zmíněná matematička Polívková, která slovenštinu neměla ráda, uţívala např. místo českého slova „takřka” – takrka. Smíchu kolem toho bylo dost. Ale i nám filologům dělalo potíţe dokonale se slovenštině naučit. Nebylo dobrých učebnic, slovníků a většina Slováků hovořila dialekty, ani naši slovenští kolegové neovládali dobře spisovnou slovenštinu a nedovedli nám leckdy poradit, kdyţ jsme se na ně obraceli o vysvětlení pravopisu některých slovenských slov. Jediný v našem sboru, kdo měl lásku ke slovenštině, kdo ji ovládal prakticky i teoreticky, byl dr. Šmilauer a pěknou měkkou slovenštinou mluvila i kol. Dočkalová. Já sám jsem se naučil poměrně brzy, poněvadţ ve třídě jsem mluvil jen slovensky a brzy jsem zapadl i do veřejné činnosti, hlavně v Sokole, kde bylo dosti Slováků a druhým rokem jsem bydlil v čistě slovenské sokolnické rodině, s níţ jsem hovořil jen slovensky, a brzy jsem se pustil i na přednáškové pole – a to jen slovensky. Dokonce druhým rokem, kdyţ přijel na inspekci zemský inspektor Malota, takto také Čech, snad ani si neuvědomil, ţe je na hodině českého profesora, kdyţ ten celou hodinu mluvil jen slovensky. Kdyţ jsme po hodině vyšli na chodbu, mluvil se mnou slovensky, aţ jsem jej upozornil, ţe jsem Čech a ţe snad můţeme mluvit mezi sebou česky. Ovšem té českoslovenštiny bylo 6 hodin do týdně a kdyţ ve třídě bylo jen 10 ţáků, daly se tu dělat zázraky. Bylo moţno do detailů probírat literaturu, rozebírat celá díla, recitovat atd. Někdy tyto hodiny – zvláště ve třídě, kde byl humanistický zájem – byly spíše semináři neţ obyčejnými školskými hodinami. Za pěkného letního počasí šli jsme na školní zahradu a diskutovali jsme a vykládali na trávníku, učitel uprostřed a ţáci rozsazeni v krouţku kolem. Mohli jsme uspořádat i veřejný večer československé moderní poezie, kde vybraní ţáci dokonale recitovali ukázky (já jsem měl úvodní slovo – o české poezii jsem hovořil česky, o slovesné slovensky). Plný sál se zájmem sledoval naše výkony. Ani problém kázně ve vyšších třídách nebyl. Jen Erţiku Grünovou, která jediná ve tř. VII. i VIII. prospívala s vyznamenáním, a tak byla tak trochu domýšlivá a „frech”, jsem jednou vyhodil za dveře, poněvadţ ani mnohé napomínání ji nepřimělo k tomu, aby svou nevymáchanou klapačku zavřela. Ale moc se na mne pro to ani nezlobila, třebaţe já jsem si pak uvědomil, ţe to nebylo právě moc pedagogické takto chtít potrestat velmi dobrou ţákyni a osmnáctiletou slečnu. Nechtěl bych tady rozvádět problémy ţidovských ţáků, kteří byli většinou ze zámoţných továrnických a obchodnických rodin a proti nimţ my, čeští profesoři, jsme byli ţebráci, coţ oni také věděli a někdy nám to dávali také pocítit. Jen jako příklad uvádím, ţe jsme také některé tyto ţáky přiučovali v soukromých hodinách a ţe v takovýchto ţidovských bohatých rodinách jsme si dávali platit za hodinu 25–30 Kč. To byl na tehdejší dobu slušný peníz. Ale jinak k nám českým profesorům ţáci povětšině lnuli, byli nám vděční a zvláště jsme jejich mínění poznávali na školních výletech. Na jeden z těchto výletů rádi se ţenou vzpomínáme. Byl to výlet do Brna a do Moravského krasu na tři dny v červnu 1926. Naše kolegyně nerady jezdily na dlouhodobé výlety, proto jsem na tento výlet vzal tři třídy V. – VII. Jediným dalším průvodcem byla tehdy uţ moje ţena. Ţákyně se chovaly vzorně, dovedly společensky vystoupit, byli jsme v brněnském divadle na představení Halévyho Ţidovky, děvčata si sebou vezla společenské šaty, večer se vyšvihla, takţe se po nás kaţdý ohlíţel. Jen já se ţenou jsme vypadali trochu výletnicky. Kdyţ jsme přijeli do Brna, čekali nás tam na nádraţí slovenští vysokoškoláci, známí a chlapci některých z našich dívek, představili se a vyţádali si ode mne, zda mohou děvčata vyprovázet, jít s námi do divadla a večer jít někam do kavárny a zatančit si. Velmi nás to překvapilo, poněvadţ u českých studentů jsme se s takovýmto společenským vystupováním nesetkali. Rovněţ večer po představení, kdyţ jsme zašli na chvíli do kavárny a na tanec, nenamítali nic, kdyţ jsem někde před půlnocí nařídil, ţe
37
Josef Běhounek děvčata musí jít spát, poněvadţ ráno brzy odjíţdíme. Kavalírsky nás vyprovodili a rozloučili se. Rovněţ v Luţánkách, kde jsme poseděli v zahradě, i v tramvaji, chovali se bezvadně, ale bohuţel Brňáci nás pokládali za Jihoslovany. To se Slovenek dotklo. Ale napravil to čin ţelezničního úředníka z brněnského nádraţí, který za námi do Blanska poslal ztracený baret jedné ţákyně. Všechny ţákyně to srovnávaly s velkopanským počínáním přednosty ţilinského nádraţí – Slováka, jehoţ dcera dokonce s námi jela, kdyţ nebyl ochoten ani zatelefonovat za jiným naším výletem, který jel na druhou stranu do Tater, ţe jedna ţákyně zmeškala a ţe ji posíláme druhým vlakem. Ovšem byly i potíţe politické, ačkoliv mezi našimi dívkami to nebylo tak viditelné. Zvláště luďáci si někdy počínali nepěkně. Před volbami jsme měli napsané na chodbách hesla „Ať ţije otecko Hlinka” aj. Nakonec se vyšetřilo, ţe to napsala sekundánka na návod svého luďáckého otce. Někdy byla snaha zasáhnout i do vyučování. Ale náš ředitel byl po této stránce energický a luďáckého poslance ze školy vykázal. Na závěr: naši ţáci ani na vysoké škole na nás nezapomněli. Jednou jsme byli v praţském biografu přivítáni před představením hlasitým voláním slovenských studentů, kteří nás spatřili, kdyţ jsem se ţenou přicházel. Publikum myslilo, ţe přišel přinejmenším nějaký pan ministr. A to ještě byli ţáci ne nejlepší – právě z mé bývalé třídy Nyní ještě jak vypadal ţivot mimo školu. Hmotné poměry byly těţší neţ v Čechách. Bydlení bylo drahé. Kdyţ jsem druhým rokem bydlil jiţ se svou ţenou ve slovenské rodině Zorkoczyově, platili jsme za malý pokojík, myslím ţe i se snídaní – 300,– Kč měsíčně. Stravování v hostinci (a jiné moţnosti jsme tu neměli) bylo také drahé. Ovšem ti, kdo byli ţenatí a mohli si vařit doma – kdyţ totiţ sehnali byt (a to nebylo snadné), mohli ţít daleko laciněji. Neboť na ţilinském trhu, kam přinášeli okolní vesničané mléko, máslo, vejce, drůbeţ aj., se dalo velmi lacino nakoupit, ale muselo se umět smlouvat a handrkovat. I v obchodech se smlouvalo, pevné ceny nebyly. Ţilina, jako průmyslové město s mnoha závody (textil, chemička aj.) bylo ještě draţší neţ ostatní města slovenská. Je pravda, ţe my čeští zaměstnanci jsme měli tzv. slovenský přídavek. Kdyţ jsem nastoupil jako zatímní profesor měl jsem ročních 12. 425,– Kč, pak 13. 728 a konečně jako ţenatý 15. 312,– Kč. Proto české rodiny ţily velmi skromně. Bohaté slovenské a ţidovské rodiny se proto na nás dívaly svrchu, zvláště kdyţ česká rodina neměla mnohdy ani sluţku, pracovala sama na zahrádce nebo dokonce – jaká hrůza, kdyţ mladý český manţel tlačil kočárek. Společenský ţivot byl poměrně chudý a roztříštěný podle národností i podle příslušností k různým politickým stranám. My Češi jsme se soustřeďovali hlavně v Sokole, částečně v odbočce Matice slovenské. Luďácký ţivel v honosném katolickém domě, kde měli i své kino. Pro Slováky – aspoň pro ty luďácké – jsme byli Čehúny, neznabohy, vykořisťovateli. Prostí Slováci, hlavně ţeničky, byli zfanatizovaní kněţími, ţili v temnu a mnohdy v bídě. Nebyli jsme přece daleko od Kysúc, kde zaostalost byla největší. Bylo nám těţko, kdyţ jsme vídali přicházet četná procesí do ţilinského kostela a kláštera, vidět tu fanatickou víru, která se projevovala nejen hlasitým modlením a zpěvem, ale i lezením po kolenou ke kostelu, líbáním různých těch zázračných sošek, odevzdáním třeba poslední koruny do kněţských kasiček. Kdo byli z větší dálky, přespávali třeba na schodech kostela nebo na chodnících, po poboţnosti se plnily hostince, kde se pila laciná kořalka, která se dávala pít i dětem v peřince, aby je omámila a aby nekřičely. Samozřejmě, ţe na těchto chudácích vydělávali i různí ti prodavači svatých obrázků, sošek a jiného laciného braku, i prodavači podřadného jídla v narychlo postavených stáncích na ulicích. Uţ jen při pohledu na ty různé klobásky a placky, které se dávaly rovnou do špinavých rukou, se zvedal ţaludek. Jedna osobní vzpomínka na smýšlení prostých slovenských ţeniček o českých lidech: Do gymnázia za mnou přišla jedna z nich, protoţe potřebovala napsat francouzsky průvodku na nějaký balíček, který posílala za svým muţem dělníkem do Francie. Kdyţ jsem její průvodku vyplnil, ptala se, co je mi dluţna. Kdyţ jsem jí řekl ţe
38
Gymnázium Teplice nic, děkovala se slovy: „Pán je dobrý, je iste Slovák”. Kdyţ jsem jí vyvedl z tohoto omylu, nechtěla tomu věřit a v dalším rozhovoru jsem se dozvěděl, kdo ji takto naočkoval – jejich pan vesnický farář. Dal jsem mu tehdy vzkázat, ţe většina Čechů je takových, s jakým se setkala ona. Zda mu to vyřídila, to ovšem nevím. Tady se rodil jiţ v začátcích separatismus, podporovaný ještě výběrem špatných Čechů, kteří byli na Slovensko posíláni. Sami jsme se za ně někdy styděli, byli mezi nimi lidé nejen mizerných charakterů, ziskuchtivci, ale i zloději a vrahové. Na lid se dívali svrchu a hráli si na pány velkomoţné. Lidé se kdysi hrbili před Maďary, teď se hrbili před Čechy. Ovšem nenávist rostla den ode dne. Těch několik stovek Čechů, kteří to mysleli dobře, nakonec v tom politickém zápolení mnoha politických partají nemohlo uspět. Kéţ by bývalo tisíce takových Čechů, jako byl dr. Ivan Hálek a celá jeho rodina z Bystričky, Petr Jilemnický, dr. Šmilauer a jistě i další. S dr. Ivanem Hálkem jsem se často stýkal nejenom v Sokole, ale také ve slovenském prostředí Matice i ve škole, kde jsem učil jeho mladší dceru, velmi nadanou dívenku. Byla tehdy v tercii nebo v kvartě. Starší dcera Elena, která měla aspirace herecké, nám pomáhala při našich kulturních akcích, především jako dobrá recitátorka. O Ivanu Hálkovi toho bylo mnoho napsáno – i ve formě románové. Mnozí z nás si slovenštinu zamilovali, rádi jsme hovořili s prostým slovenským lidem, hlavně na svých výletech, kde jsme často zapadli do malých vesniček, ve škole jsem rád hovoříval se studentkami Šomodiovými, dcerkami slovenského učitele ze Závodí, které mluvily krásnou měkkou středoslovenskou slovenštinou. Slovenština ţilinská byla svým západoslovenským dialektem hodně tvrdá a blíţila se k češtině. Mimoto kosmopolitní Ţilina nebyla ţivným prostředím správné spisovné slovenštiny. Nebylo ani divu, ţe valná část české společnosti se vůbec od veřejného ţivota izolovala, ţila si v rodinách, nebo tvořila uzavřené krouţky. Tak např. takovou česko– slovenskou doménou byl ochotnický zdejší spolek, který se především věnoval provozování operet. Prim tu hrála paní Trpáková, ţena našeho ředitele. Byla to paní vznosné postavy, pravá subreta, dobrá zpěvačka. Hrály se ovšem především lehké operety Kalmánovy, Lehárovy, snad i něco českého, ale vţdy tak, aby se tam paní ředitelová uplatnila. My kantoři jsme chodili dělat klaku, vyvolávat hlavně paní ředitelovou a připravit pro ni kytici. Po úspěšném představení se pak zasedalo v některé restauraci, kde hráli Cikáni, jimţ se lípaly dvacetikoruny na čelo, a kde jsme si dávali hrát primášem do ouška. A po zavření restaurace se táhla celá společnost řediteli do bytu, kde se dále popíjelo a podávala černá káva a sedělo se aţ do rána a pak se rovnou šlo do školy. Pan ředitel toho dne rád zamhouřil oko, kdyţ to ve škole zrovna neklapalo. Vzpomínám při tom na jednu ţertovnou příhodu. Po jednou takovém představení jsme zapomněli paní ředitelové koupit kytici a vzpomněli jsme si na to, kdyţ uţ jsme se veselili v ředitelově bytě. Co teď? Několik nás se vytratilo do ředitelovy zahrady, kde mu právě krásně kvetly růţe, narvali jsme je tam, udělali kytici a s omluvami jsme jí paní ředitelové přinesli s tím, ţe v tom rozruchu jsme ji zapomněli někde v šatně a teď ţe jsme si teprve vzpomněli. Paní ředitelová byla dojata a líbily se jí ty krásné růţe. Ale druhý den ředitel přišel, ale celkem dobrácky nám vyčinil: „Kdyţ uţ jste provedli tu rošťárnu a dali jste mé paní růţe z její vlastní zahrádky, tak jste si nemuseli počínat při tom jako vandalové a polámat keře.” Ovšem v noci a v hodně uţ veselé náladě jsme nemohli růţe pečlivě stříhat. A ještě něco k dokreslení celkem idylického ţivota na ústavě. Kaţdé prázdniny jsme se samozřejmě všichni vypravili domů a v Ţilině zůstával pravidelně jen ředitel a páter Malý. Po prázdninách vánočních i velikonočních jsme se poslední den večer sešli všichni na tehdejším Wilsonově nádraţí v Praze a obyčejně nás býval plný vagón nejenom nás profesorů ze Ţiliny, ale i z Martina i jiných slovenských škol. Já jsem přicházel k rychlíku na poslední chvíli, poněvadţ jsem věděl, ţe budu mít místo zajištěno z jednoho především důvodu: jelo se totiţ celou noc a já jsem při jízdě vlakem nikdy nemohl usnout.
39
Josef Běhounek Tak jsem byl vítaným stráţcem všech zavazadel, jichţ při tomto stěhování nebývalo málo. Jelo se celou noc a podle jízdního řádu jsme měli přijet do Ţiliny před osmou hodinou. Ale rychlík, zvláště v zimě, míval pravidelně aţ hodinové i větší zpoţdění. Ale měli jsme zajištěno, ţe se ředitel postará, aby byl klid. Dal otevřít dveře všech tříd a společně s páterem Malým patroloval na chodbě, aţ do našeho příjezdu, kdy jsme se se všemi kufry přihnali do školy a rovnou zasedli za katedry. Náš mimoškolní ţivot by byl býval hodně nudný, kdybychom někteří z nás nebyli našli útočiště v práci v Sokole. Lounské zkušenosti se Sokolem mne nijak zvlášť do Sokola netáhly, ani v Kutné Hoře jsem se nijak o práci v Sokole nezajímal. Ale v ţilinském prostředí se zdál Sokol jedinou oázou pro nás Čechy. Do ţilinské jednoty mne zatáhl dr. Šmilauer, který tam byl vzdělavatelem a který tam našel jednu z moţností, jak přijít do blízkého styku s opravdovými Slováky. Tak jsem tu začal cvičit, třebaţe jsem nikdy ţádným borcem nebyl a věnoval jsem se hlavně práci kulturní. A kdyţ Šmilauer příštím rokem odešel do Bratislavy, stal jsem se vzdělavatelem já. Sloţení slovenského Sokola bylo zvláštní: jistě polovina, ne–li většina byli Češi, Slováci většinou byli evangelíci, lidé pokrokoví, ale i část těch nejzfanatizovanějších katolíků, hlavně mládeţe, byla členem. Snad ţe jsme si tu museli budovat všechno sami a od začátků, ţe jsme museli bojovat proti pomluvám a různým nájezdům, kterými nešetřili především luďáci, dovedli jsme tu vytvořit opravdu jednolitý celek, jakousi širokou rodinu československou. Starostou byl marciální starší bratr, ředitel továrny, Slovák Konstantin Fiala, většinu nejvýznačnějších funkcí obsadila pokroková evangelická rodina Zorkoczyových. Otec byl novinářem matrikářem, nejstarší syn Ivan jednatelem, mladší Fedor náčelníkem, nejstarší dcera Olga náčelníčkou, mladší Anna vedla dorostenky, rovněţ další dcera Elena byla členem cvičitelského sboru. Cvičilo se ve škole, ale pak se jednota rozpřáhla k veliké akci: k vybudování vlastní sokolovny. Byl to odváţný čin jednoty, která neměla ani 300 členů. Ale obětavost nahradila vše. Byl zakoupen pozemek a sokolovna měla být stavěna po etapách. Za mého pobytu v Ţilině byl pozemek upraven na cvičiště s dobrovolnou prací členů, byly tu zasázeny stromky (kaţdý člen si zakoupil jeden stromek a ne za malou částku 100.– Kč), upisovány půjčky jako podíly slosovatelné, které vynesly na 20 000,– Kč. Ale zárukou dobré práce byl čistý majetek v pozemku na 200 000.– Kč. V pozdějších letech tam byla vybudována velmi rozsáhlá sokolovna, která ovšem po převratu padla do klína luďákům. Být členem a zvláště funkcionářem to neslo další oběti časové i finanční. Členové výboru dokonce na kaţdé schůzi platili jednu korunu na světlo a starosta ji nemilosrdně vymáhal s připomínkou, ţe za tu čest, ţe jsme členy výboru, musíme také něco zaplatit. I na různé podniky jednoty jsme si zaplatili vstupné, někdy dokonce i účinkující. Vydělávala obrázková Panorama, loutkové divadlo, tenisové dvorce, různé akademie a besídky, které měly vysokou úroveň a bývaly četně navštívené nejenom příznivci Sokola, ale i lidmi indiferentními, někdy i odpůrci. V roce 1927 byl uspořádán ţupní slet v Ruţomberku, sídle a baště Hlinkově. Byl četně navštíven a cvičil velký počet cvičenců. Luďáci se však obávali o svého otecka, a tak si vymohli, ţe průvod nesměl jít hlavní ulicí kolem Hlinkovy fary, kterou hlídali Orlové, ba dokonce i četnictvo bylo v pohotovosti. Ale vše proběhlo klidně a slet dokázal, ţe i Ruţomberok má lidi pokrokově smýšlející. Na tomto sletě cvičila jiţ i moje ţena a nedala si to vzít, třebaţe uţ byla v jiném stavu. Sám nevím, kolik přednášek a proslovů před šikem jsem za dobu svého vzdělavatelství vykonal. Mluvíval jsem slovensky i česky, u mládeţe převáţně slovensky. A tak tady v Ţilině byly vlastně začátky mé pozdější dlouholeté sokolské činnosti, o níţ postupně se budu zmiňovat.
40
Gymnázium Teplice Bylo také samozřejmé, ţe v Sokole vládlo heslo: „Svůj k svému.” Čili nakupovali jsme jen u členů Sokola, v knihkupectví Trávníčkově, šili u Osadského, maso a uzeniny kupovali u Kadlece, obuv u Šagáta, kartáče u Stárka, do cukrárny chodili k Voskovi a do restaurace skoro výlučně jen k Břízovi do Českobudějovické búdy, která byla střediskem celé československé veřejnosti. Slovensko bylo skutečně jen krátká epizoda v mém ţivotě. Ale odnesl jsem si odtud praktický názor na celou slovenskou problematiku, netuše ještě tehdy, ţe se za nějaká desítiletí setkám s Petrem Jilemnickým, který ve svých románech vylíčil to, co jsme my někdy jen jaksi podvědomě cítili. Na Slovensku jsem proţil však důleţitou etapu svého ţivota, oţenil jsem se konečně se svou dlouholetou studentskou láskou – Vlastou Dvořákovou. Měla uţ také za sebou několik let učitelování na českém severu (v Ledvicích, Hostomicích, Světci). Sňatek se konal dne 21. prosince 1925 v Bílině na radnici jen v úzkém kruhu rodinném a rovněţ i oběd a večeře svatební byla jen rodinná bez jakýchkoliv hostů. Zatím jsme bydleli u mých rodičů. V Ţilině nebylo moţno byt sehnat, nebo jen za drahé peníze ve státních domech, ale my jsme konečně ani neměli v úmyslu na Slovensku zůstat. Ţena odjela do Ţiliny se mnou a museli jsme se spokojit malým pokojíkem u Zorkoczyů, kdyţ mně Drobných dali na konci roku 1925 (resp. po prázdninách 1926) výpověď, poněvadţ se stěhovali do Bratislavy. Ţilo se nám tam ne špatně, ale hodně draho. Tak nebylo jiné východisko, neţ dostat se do historických zemí. Podal jsem 12 ţádostí na různá volná místa v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. A jedno jsem skutečně dostal.
Přijala nás na čtyři roky Morava (1927 – 1931) Dvanáct ţádostí na systemizovaná profesorská místa (byla mezi nimi i Opava, Valašské Meziříčí atd.) bylo odesláno před prázdninami v r. 1927 a jako v loterii z nich vyšlo asi to místo nejhorší: Boskovice. Jedinou snad výhodou bylo, ţe nebylo daleko od Brna, ale to pro nás konečně nemělo valný význam. Neleţelo na hlavní trati, ze stanice Skalice – Boskovice vedla tam lokálka (na taková působiště s lokálkou jsem měl štěstí: Kutná Hora, Boskovice a pak ještě Vysoké Mýto). Bylo to malé městečko – snad asi 7000 obyvatel, nijak výstavné, spíše zemědělské, s kostrbatým náměstím do kopce, rozsáhlou ţidovskou čtvrtí, jakýmsi středověkým malebným ghettem, malou vilovou čtvrtí a velkým zámkem pod kopcem, který patřil vrchnosti Mensdorf – Pouilly a kam nebyl přístup. Ale s velmi pěknou okolní lesnatou krajinou, s mírnými kopci, v nichţ leţelo jako schované. Reálné gymnázium nemělo dlouhou tradici, bylo zaloţeno teprve v r. 1900. V době, kdy jsem tam přišel, mělo v osmi třídách a jedné pobočce ve tř. IV. necelých 300 ţáků, kteří se rekrutovali hlavně z vesnic z okolí. Profesorský sbor čítal pouhých 15 členů včetně ředitele a katechety. To uţ však byl sbor sloţením docela jiný neţ předcházející dva. Starší kolegové se stáhli do svých rodin, mladí jsme tam byli jen tři, já a dvě kolegyně. Mimoto stály proti sobě dva tábory: kolegové konzervativní, klerikálové v čele s bojovným páterem Votoupalem a kolegové pokrokového smýšlení, kteří většinou byli i členy a činovníky Sokola. Ředitel Maličký chtěl být dobrý na obě strany, byl celkem dobrý bez zvláštních však kvalit pedagogických. Originální byl profesor Volf – antroposof, češtinář, němčinář. Jeho učení vedlo aţ k podivínství, ve svých hodinách, třebaţe měl znalosti, naučil málo, poněvadţ se utápěl ve svých antroposofických výkladech a kdyţ došlo k maturitě, nezbývalo mu neţ dát otázky předem, aby ţáci vůbec uspěli. Typem také byl latinář Ošmera. Elegantní starý mládenec, dobrý společník a dobrák, u studentů velmi oblíbený.
41
Josef Běhounek Oba starší latináři, Schubert a Tomíček, táhli s páterem a později se k nim přidal i mladý dr. Rukavička, chemik a přírodopisec, který dokonce vydával dětský katolický časopis. Svoje originální nápady měl sarkastický matikář Ţivnůstka a stranou stál češtinář Březík, který se nikdy neexponoval a ţil si svým ţivotem trochu domýšlivého stárnoucího krasavce. A tak jsme byli vlastně odkázáni na sebe jen my tři mladí. Já jsem tehdy ještě neměl v Boskovicích byt, bydlel jsem v podnájmu u starého lesníka s jeho podivínskou dcerou, starou pannou. A tak jsme se scházeli někdy večer u některé z kolegyň na potlach a někdy i na večeři. Kol. Nováková, kreslířka, byla také Louňačka a dokonce spoluţačka mé ţeny, kol. Jičínská, matematička, tak trochu ufňukaná, byly však dobrými společnicemi. Obě však po roce odešly na jiné působiště a náhrada v nových mladých lidech nepřišla. Ale to uţ jsem zde měl rodinu a plně jsem se zapřáhl do práce v Sokole, takţe ţivot byl snesitelnější. Bylo tu třeba se bít za pokrokovou linii ve škole i mimo ni. A tak jsem se dostal i do ostrého sporu s katechetou, který mne dokonce denuncioval na vyšších místech. Já jsem se ovšem nedal a nakonec pan páter musel před celým sborem odvolat. Náš spor se dostal aţ do novin a vlekl se poměrně dlouho. Nejsmutnější bylo, ţe měl v kaţdé třídě své donašeče mezi ţáky a ti hlídali kaţdé naše slovo. Jeho nejbliţší pomahač dr. Rukavička byl však jiţ diplomatičtější a jesuitsky úhořovitý. Do očí se stavěl přátelsky, ale po straně podrýval. I ten jeho časopis Jezulátko se na ústavě potají kolportoval. Ty boje, to byl konečně rys katolické a klerikální části Moraváků, kde ještě někdy vyrazila na povrch nenávist k husitským Čechům, čili „Číţkům”, jak nás nazývali. Prvým rokem v Boskovicích ţil jsem tu sám. Ţena očekávala rodinu a byla u rodičů v Lounech. A kdyţ jsem po Novém roce 1928 se chystal odjet z vánočních prázdnin do Boskovic – byl jsem zadrţen narozením své dcery ráno dne 2. ledna 1928. Jako kdyby byla chtěla, abych ji hned po narození spatřil. Bylo to překvapení, ale zároveň radost. Dostala jméno Dagmar a říkali jsme jí Dáša. A teď jiţ bylo opravdu velmi nutné, abychom sehnali byt, aby rodina byla pohromadě. Podařilo se mi to konečně a najal jsem malý dvoupokojový byt – částečně mansardní – ve vilce obchodníka s koloniálem pana Musila. Byla to novostavba v klidné vilové čtvrti. Byt měl však daleko do dnešního ţádaného komfortu. Nebyla koupelna, nebyl plyn, ba ani nebyla pořádně voda, poněvadţ v Boskovicích nebyl ve všech čtvrtích zaveden vodovod. Byly tu jen studně a občas se vyskytovala i epidemie tyfu. Ale na malé městečko to byl byt pěkný, třebaţe domácí občas dělal potíţe. Byla to typická rodina chrobáků z Čapkova Ze ţivota hmyzu. Nadělali si krejcárky škrcením a teď měli obavu o svůj majeteček. Byt byl poměrně drahý (300 Kč). Svízele byly s koupáním, poněvadţ voda se nesměla lít do odpadu (nebyla tu kanalizace, jen trativod) a musela se vynášet. Kdyţ dcerka jiţ začala chodit, nesměla do zahrádky, poněvadţ by tam leccos utrhla. Ale byli jsme rádi, ţe máme pěkný byt, a tak jsme leccos překousli. Nábytek jsme koupili nový v UP v Brně. Tento závod nám celý byt vypravil i stylově (koberci, osvětlovadly i záclonami). Tehdy byly v módě větší kusy nábytkové a my při nakupování jsme zapomněli na úzké a točité schodiště. A tak kdyţ nábytek přivezli, stáli jsme před problémem, jak dostaneme do bytu dlouhý příborník, dvě velké loţnicové skříně a kulatý stůl a knihovnu (ta konečně šla rozebrat). Nezbylo nic jiného neţ sehnat dlouhé ţebříky a stěhovat nábytek balkonem. Ještě, ţe s ním přijeli machři. Ale trnuli jsme, kdyţ lany po ţebřících stoupaly skříně, které jeden z muţů táhnul lanem na balkoně a druhý je tlačil zády po ţebříku. Ţebřík se prohýbal a my jsme s hrůzou čekali, kdy se zlomí a dojde k neštěstí. Ale dopadlo vše dobře, byt byl nakonec útulný a pěkně zařízen. A rodinka se nastěhovala. Dcerka přišla do jiného prostředí a přestalo rozmazlování babičkami a dědečkem. Zato jsme museli přijíţdět do Loun na kaţdé prázdniny, aby jí rodiče uţili. Byla jediným
42
Gymnázium Teplice děckem v celé rodině, bratr ani švagr děti neměli, takţe všichni ji obskakovali. A s bytem jsme se také já i moje ţena zabydlovali v boskovické společnosti, v maloměstském prostředí a hlavně v Sokole. Sokol, to bylo jediné moţné společenské středisko. Já jsem se tam zapřáhl na plno jako vzdělavatel v jednotě, později jsem pracoval i v okrsku a v sokolské ţupě krále Jiřího. Starostou byl ředitel elektrárny Jan Beránek, ve výboru byli dobří a obětaví bratři a sestry. rovněţ i přehled celé činnosti. Práce tu byla náročná, bylo třeba se starat o sokolský biograf, který hrál ve středu, v sobotu a v neděli a byl zdrojem dobrých příjmů pro celou činnost jednoty. Tělocvična byla plná mládeţe a obětavost cvičitelů byla bezmezná. Rovněţ dorostu cvičilo poměrně hodně. Museli jsme se oň starat i po stránce výchovné. Pomáhaly nám k tomu četné besídky, kde si dorostenci i dorostenky obstarávali pořad sami. Pokroková mládeţ v Boskovicích se nemohla jinde vyţívat neţ v Sokole. Zorganizoval jsem tu pravidelná středeční odpoledne pro pokrokové studenty, i kdyţ někteří nebyli členy Sokola, kde jsme se hlavně zabývali tématy literárními, uměleckými a mnohdy i politickými. V gymnáziu nám ředitel k těmto účelům místnost nepropůjčil, tak jsme utekli pod křídla Sokola do malého sálu. Nazvali jsme tyto besedy literární rozhovory dorostu. Tady si získával první básnické ostruhy Jiří Taufer, tehdy ţák boskovického gymnázia. K jeho studentským letům vrátím se ve zvláštním odstavci. Velmi čile si vedlo loutkové divadlo, jehoţ obětavým principálem byl profesor kreslení Schmidt, Sokol měl i vlastní čítárnu s několika desítkami časopisů a novin. Velkou starost dělala poměrně malé jednotě – kolem 400 členů – budova sokolovny, v níţ byl vlastně biograf a cvičit se muselo v tělocvičně gymnázia. Kdyţ byl zakoupen objekt na náměstí pro výstavbu nové sokolovny, stala se příčinou rozbrojů v jednotě. Mínění členstva se různilo v úpravě nového objektu, a tak někdy docházelo i k nepěkným osobním útokům. Ale jádro Sokola – cvičící členstvo – nebylo těmito správními záleţitostmi narušeno a v tělocvičně byl stále ţivý ruch a hezké bratrské prostředí. Zvláště pak před sletem se ţilo na plné obrátky. Zapřáhla se i ţena, nejenom jako cvičenka, ale i cvičitelka. Často jsme vysedávali i v útulné sokolské restauraci, kde mnohdy bratří Moraváci dovedli naplno rozproudit bujné, ale slušné veselí. Leccos zavdávalo „causu bibendi” a tehdy býval kavalírem prof. Ošmera, jednatel, který toto veselí mnohdy celé platil. Ještě dnes vzpomínám, jak jednou z takových „příčin pití” byl můj bratr. Přijel mne navštívit a udělal si větší výlet do okolí. Ale odpoledne se přihnala prudká bouře s průtrţí mračen a kroupami. Byl uţ večer a bratr se nevracel. Měl jsem o něho obavu a vyslovil jsem ji, kdyţ jsme večer seděli v sokolské restauraci. Ale po chvíli se otevřely dveře a v nich můj bratr. A tento návrat ztraceného bratra přiměl celé osazenstvo restaurace k oslavě s mnoţstvím jídla i pití. Bratr dlouho nedovedl zapomenout na toto moravské pohostinství. Bývaly veselé i sokolské zábavy, šibřinky, plesy. To jsme svěřovali dcerku takové dobré místní stařence, které jsme říkali Milenka, dcerka na ni byla zvyklá a mohli jsme s klidem odejít, i kdyţ jednou si v noci umanula, ţe chce mít doma mámu, křičela, plakala a tak zděšená Milenka musela pro nás doběhnout do zábavy a museli jsme jít domů. Byla i řada jiných maličkých příhod, kdyţ jsem např. v hlubokém sněhu táhl dcerku zabalenou v koţešinovém pytli na sáňkách a cestou jsem ji ztratil a teprve po chvíli jsem zjistil, ţe táhnu saně prázdné. Dáša zatím klidně leţela ve sněhu a čekala, aţ ji seberu. Byly i chvíle neradostné, kdyţ např. dcerka měla dusivý černý kašel a my v kruté zimě jsme neměli dostatek uhlí. Zima v r. 1929 nás opravdu těţce postihla, Boskovice byly několik dní odříznuty od světa. Právě v té době také moje ţena dostala zápal slepého střeva a do nejbliţší nemocnice v Brně nebylo moţno projet. Ale obětavý doktor Janeček zápal rozehnal studenými ledovými obklady. Později se nám přiznal, ţe mu bylo úzko, jak celá věc dopadne. Proto
43
Josef Běhounek také usiloval o zřízení nemocnice v Boskovicích a sám později tu zařídil svoje soukromé sanatorium. Zato v létě tu bylo krásně a bohaté lesy v okolí dávaly mnoho moţností k vycházkám a výletům. Sbor v posledním roce našeho pobytu v Boskovicích omladil profesorem tělocviku Dalibor Zdeněk, dnes inspektor tělesné výchovy a univerzitní profesor v Praze. Byl to pokrokový učitel, dobrý společník a velmi jsem se s ním spřátelil. Nebyl jsem tu nespokojen, práce ve škole se mi líbila, snad právě proto, ţe bylo nutno mnohdy se rvát o pokrokové myšlenky a získávat pro ně ţáky vychovávané v konzervativních rodinách katolických. Studenti patřili k různým typům – byli zde hloubaví myslitelé, někdy nakaţení antroposofií profesora Volfa, radikálové, zárodky básníků, u nichţ nejvýraznější byl Jiří Taufer. Učil jsem jej v kvintě češtině a franštině. Studoval jen to, o co měl zájem. V kvintě se probírala literatura staročeská a milý Jirka nebyl ochoten se učit těmto pro něho nezajímavým autorům. Kompozice však psal vysoko nad vyspělost své třídy. Bylo těţké někdy se rozhodnout, jakou známku mu dát na vysvědčení. Myslím, ţe jedničku jsem mu nedával. Říkal jsem mu, ţe není moţno stavět literaturu od střechy – tj. od literatury moderní, ţe je třeba mít také pevné základy, jeţ právě dává také literatura doby staré a střední. Ještě horší to s ním bylo ve franštině. Tady jsem mu myslím v pololetí dal pětku. Zahrál dokonce jakési divadlo fingovanou sebevraţdou, kdyţ při hodině franštiny se dovolil na záchod a ţiletkou si tam jakoby podřezal ţíly na rukou. Na všechno to jsme vzpomínali později, kdyţ jiţ byl uznávaným básníkem, kdyţ jsem jej pozval na přednášku do Teplic a kdyţ mi jako zástupce ministra Kopeckého pomáhal při výpadu svazáků proti mně jako řediteli gymnázia a proti některým členům profesorskému sboru. O tom však na svém místě. Mám několik jeho básnických kníţek s jeho věnováním a dokonce jsem uchoval i jeho kompoziční sešit ze tř. V. Zajímavou postavou byl i jeho kamarád anarchista Barša. S nimi a ještě se studentem Polákem, Terkou Marešovou a snad i ještě s jinými jsme často po literárních besedách v sokolovně chodívali po polích a do setmění pokračovali v debatách nedokončených na besedě. Je zajímavé, jak i takové malé městečko si dovede zformovat osobnosti, které není moţno jen tak přejít. Např. učitel Linda, nadšený muzikant a sbormistr, knihkupec Kubín, bratr slavného malíře Kubína, majitel tiskárny Král, náčelnice Sokola L. Ţivnůstková, Jenda Beránek, nadšený cvičenec a cvičitel a autor několika tělocvičných skladeb, jen pro Sokol ţijící rodina Mezerova a Kovaříkova, legionář – předseda místní odbočky legionářů, s nimiţ jsem byl také v ţivém styku a snaţil jsem se překlenout leckteré rozpory, které byly mezi Sokolem a legionáři – Jelínek a jistě i další. Jistě by mnohý řekl, ţe si nebylo na co stěţovat a ţe jsme tu mohli být spokojeni. Ale přece nám stále něco říkalo, ţe nám tu něco chybí, ţe ten svět zde je příliš malý, ţe zde nemůţeme zůstat a zmaloměšťačtět, jak přímo typickými spokojenými byli někteří moji starší kolegové. A tak po čtyřech letech jsem ţádal znovu o přeloţení, a sice do Čech, abychom také byli blíţe svým rodičům, Lounům i Praze. Rozloučili jsme se s Boskovicemi s vědomím, ţe jsem tam nepracoval špatně. Neţ však definitivně opustím Boskovice a odstěhuji zase krkolomnou cestou nábytek z našeho mansardového bytu po ţebřících lany, musím se ještě zmínit několika větami o dalších studentech, kteří patřili k té pokrokové části boskovické veřejnosti a kteří také samozřejmě byli aktivními účastníky literárních besed. Byli snad trochu jiní, neţ o kterých jsem psal na stránkách předcházejících. Byli to spíše snílkové, kteří si svět přetvářeli podle obrazu svého a kteří mnohdy byli ve svých ideálech zklamáni a třeba i dobrovolně odcházeli z tohoto ţivota. Nejtypičtější byl Ladín Pinkas, syn boskovického učitele, k jeho snílkovství jej snad vedla i jeho tělesná vada – napadal na jednu nohu. Studoval průměrně, pak odešel na
44
Gymnázium Teplice práva do Brna a někde v roce 1934 nebo 1935 skončil sebevraţdou. Jeho originální dopisy, které mi psal ještě po mém odchodu z Boskovic, jsou přímo románovým dokumentem jeho tak předčasně ukončeného mladého ţivota. Dokonce prý měl rozepsaný dopis, mně adresovaný, krátce před svou sebevraţdou. Pídil jsem se po něm, ale bohuţel zapadl někde v rodinné pozůstalosti. Byl jedním z těch studentů, kteří často chodívali ke mně do bytu, vypůjčovali si knihy i literární časopisy, které jim místní knihovna ani ţákovská knihovna nemohly poskytnout. Jeho důvěrným přítelem byl Z. Všianský, který se svými ideály skončil jako lékárník. Jeho dopisy dobře vyjadřují můj vztah ke studentům, podle jeho slov „profesora, který s námi jednal lépe neţ ostatní, do té míry lépe, ţe neukazoval nám stále přísnou tvář prófy od katedry”. Oba cítili, ţe jsem s nimi jednal spíše jako starší přítel neţ jejich profesor. Dobře dovedl rozlišit snahy nás profesorů pokrokových a těch „zpátečníků a nepřátel kaţdého svobodnějšího projevu studentova”. A do třetice Terka Marešová, vášnivá čtenářka a milovnice moderní literatury, temperamentní, přímá ve svých dívčích projevech a velmi oblíbená mezi svými spoluţáky. Maturitní otázku z češtiny (myslím, ţe to byly ţeny v české literatuře) postavila jako přednášku, takţe celá komise poslouchala bez jediného slůvka přerušení. Provdala se později nešťastně za mladého boskovického učitele Skopala, fešáka, ale člověka ne charakteru, který by odpovídal jejím představám, a skončila své rozčarování z tohoto manţelství sebevraţdou.
Vysoké Mýto (1931 – 1938) Psal se rok 1931, začaly prázdniny a já měl v ruce dekret, který mně stanovil jako nové působiště Reálné gymnázium ve Vysokém Mýtě od 1. září 1931 se sluţebním platem definitivního profesora 2. stupně v celkové částce po sráţkách 21.168.– Kč ročně (od 1. října 1931 sluţné 3. stupně po sráţkách ročně 23424.– Kč). Neznal jsem to město, nevolil jsem je nijak záměrně, ale zase z několika ţádostí náhodně mi bylo přiřčeno. Proto zvědaví jsme jeli se ţenou vysondovat, jak tam to bude vypadat. Zatím nás uspokojovalo jen to, ţe budeme v Čechách, blíţe k domovu a blízko trati Česká Třebová – Praha. Neminula nás ovšem stále nás pronásledující lokálka – tentokráte z Chocně do Vysokého Mýta. Lokálka, jíţ se večer kolem deváté hodiny uzavíral svět. Tehdy jsme ovšem nemohli ještě tušit, ţe to pro nás bude město osudové, město, kde strávíme jedny z nejkrásnějších let svého ţivota, ale také zároveň léta nejtragičtější jak v ţivotě národním, tak i osobním. Ta léta šťastná byla do roku 1938 a bude o nich vypravovat tato právě počínající kapitola. Ale události, které přinesly v r.1938 ztrátu naší samostatnosti a pozdější okupaci nacisty, mne připoutaly k tomuto městu ještě aţ do r. 1946. To však bude jiţ jiná kapitola, psaná – řekl bych – krví. A tak jednoho letního dne jsme vstupovali do historického města Otakarova. Neţ však budete dále sledovat střízlivé vyprávění o mém ţivotě v Mýtě, přečtěte si básnické zdobení Vysokého Mýta od Jaroslava Seiferta. Romance o mládí je také tak trochu romancí našeho mládí, které se tu jiţ měnilo v uváţlivou zralost, aby skončilo v r.1942 v nacistických ţalářích. Básnický popis Vysokého Mýta jistě nahradí případné moje pozorování a popisování tohoto města. Náš dojem, kdyţ jsme kráčeli od nádraţí širokou ulicí lemovanou košatými stromy a květinovými záhony, kdyţ jsme prošli typickou středověkou branou s obrazem sv. Jiří na prostranné náměstí, byl, měřeno boskovickými vzpomínkami, velmi příjemný. Pak úzkou uličkou na malé náměstíčko, kterému dominoval gotický kostel se štíhlými věţemi a uţ jsme stáli před budovou gymnázia. Budova to byla bytelná, nemoderní typ škol stavěných za Rakouska před takovými padesáti šedesáti lety.
45
Josef Běhounek První cesta samozřejmě vede nově nastupujícího učitele do ředitelny. Ale ředitel je v profesorské knihovně, kde s několika staršími profesory rovná knihy. Představuji se a po krátkých formalitách mi ředitel říká, ţe také hned mohu pomoci. V duchu si říkám, ţe to bude náročný zaměstnavatel. Tak to byl ředitel František Kukrál, obor francouzština, pod kterým jsem slouţil aţ do r. 1938, kdy byl jmenován ředitelem na gymnáziu v Praze. Z mých dosavadních ředitelů to byl ředitel nejvzdělanější, nejiniciativnější, s dobrým pedagogickým rozhledem, pracovitý aţ do úmoru, který všechen svůj čas věnoval ústavu, jeho zvelebení i ţactvu, kterému dovedl zajistit různé materiální výhody (např. všichni ţáci dostávali učebnice za poplatek odstupňovaný podle příjmů rodičů, nejchudší zdarma, i děti profesorů ústavu, coţ byla opravdu velká pomoc při studiu, těm nejpotřebnějším dovedl sehnat různá stipendia, lacinější stravování i bydlení pro přespolní aj.). Ovšem ne vţdy však nacházel pochopení ve sboru. Snaţil se být kolegiální, ale nenacházel vţdy formu, jak přistupovat k člověku, býval strohý, dovedl i po čase vzpomenout třeba chyby, jíţ se ten který učitel před časem dopustil. Leckdy vystoupil velmi ostře a i komisně. Jednou jsem se i já s ním dostal do konfliktu, kdy prohlásil, ţe budeme od toho dne jednat jen úředně. Ale byl prvý, který po týdnu od úředního jednání upustil. Jindy zase měl chvíle, kdy ho člověku bylo líto. Mne si dost oblíbil a často se mi se svými těţkostmi a s tím, jak jeho snahy nejsou chápány, svěřoval i se slzami v očích. Myslím, ţe nebyl šťastný ani v rodině. Měl dva syny, kteří oba studovali na gymnáziu v jedné třídě, třebaţe Bořík byl starší o jeden rok neţ druhý syn Jan, který byl daleko nadanější. Ale ředitel drţel na Boříka a nikdy si nedal vymluvit, ţe Jan je schopnější. Ale další studia na vysoké škole nám dala za pravdu. Jan velmi lehce a brzy vystudoval medicínu, kdeţto Bořík s právy zápasil. I jejich pozdější osud byl typický: Jan odjel do USA, kde má dodnes výnosnou praxi, Bořík prošel mnoha místy a málokde uspěl. Kukrál byl i velmi činný mimo školu. Pracoval veřejně, především ve Spolku přátel střední školy, v Červeném kříţi, v Masarykově lize proti tuberkulose, dokonce byl předsedou jezdeckého klubu a třebaţe napadal na jednu nohu, velmi rád se pravidelně i na koni zajezdil. Ale především byl zaťatým příslušníkem i funkcionářem strany národně socialistické, coţ mu také vynášelo útoky a napadání činitelů jiných stran. Přednášel, organizoval, jezdil po okolí a před volbami se pravidelně hodně angaţoval. Ale ve sboru nedával nijak znát, ţe by snad se jinak díval na profesory příslušníky jiných stran. Při své pokrokovosti byl však i horlivým příslušníkem církve evangelicko–českobratrské a účastnil se jejích bohosluţeb a pracoval tam i výchovně. Velmi jej proto mrzelo, ţe u svých synů, zvláště u mladšího Jana, nenalezl porozumění pro své názory, ba ţe dokonce se i dostávali do konfliktu. Proto snad měl i raději staršího Boříka, který se mu pasivně podřizoval. Nakonec se doţil nevděku za svou práci jak ve Vysokém Mýtě, tak v Praze, po únoru 1948 byl pronásledován za své politické přesvědčení a dán do penze, ba dokonce vystěhován z Prahy a musel hledat pohostinství v jedné vesnici na Českomoravské vysočině. Byla to nakonec tragická postava, proto jsem se tak o něm rozepsal. Často jsme s přáteli o něm hovořívali a docházeli jsme skoro vţdy k názoru, ţe činil mnoho dobrého, ale svým nešťastným vystupováním nakonec vše přivedl vniveč. Vzpomínám, jak jednou ve slabé chvilce mi řekl, ţe mi závidí, jaké mám úspěchy v Sokole a jak jsem za svou práci tam váţen a on ţe je nakonec za všechno bit. Otevřeně jsem mu tehdy řekl, ţe je třeba hledat i správný přístup ke člověku. Kdyţ jsem se vrátil z koncentráku, psal mi pravidelně dlouhé dopisy, kde se odráţelo často i jeho jakoby náboţenské blouznění a hlavně roztrpčenost, ţe je nakonec svého ţivota psancem, který ţije primitivním ţivotem vesničana, musí si všechnu práci v domácnosti udělat sám a ţít z malého důchodu a přitom ještě mít jednoho syna za mořem a stýkat se s ním jen písemně a druhého syna nakonec
46
Gymnázium Teplice chorého, který musel ţít s nimi. Zemřel ve věku 75 let zapomenut a zneuznán. Při všech svých chybách si tohoto konce nezaslouţil. Musím i přiznat, ţe jsem později často jako ředitel čerpal z jeho zkušeností ve vedení školy a z jeho praktického přístupu k věcem. Vysokomýtské gymnázium sice uţ kdyţ já jsem tam přišel, bylo reálné, ale duch starého klasického gymnázia tam ţil stále svou vysokou úrovní humanistickou, váţným přístupem ke studiu, vzácným pochopením studentských snah i veškerou veřejnou prací většiny učitelů v osvětě i kultuře města i jeho okolí. Tento krásný vztah se projevoval i ve sboru, kde v podstatě nebylo rozporů, kde my mladší jsme se ochotně podřizovali zkušenostem kolegů starších, kteří nám však nikdy nedávali najevo nějakou nadřazenost a jednali s námi jako se sobě rovnými. Především profesoři – učitelé klasických jazyků – řečtiny a latiny byli povětšině velmi vzdělaní a společensky vytříbení. Oni vlastně nenápadně dávali duchovní náplň celému ţivotu na gymnáziu. Stačí snad jen jmenovat profesora Otmara Vaňorného (který právě, kdyţ já jsem přišel na ústav, odcházel do penze) jeho přítele profesora Machalu, Koláře, dr. Jedličku i Finka a ředitele samotného. Profesor Vaňorný, překladatel Homérovy Odysseie a Iliady, Vergiliovy Aeneidy a Zpěvů rolnických a pastýřských, ovládal mistrně techniku veršovanou i výrazové jemnosti mateřštiny. Přes tyto svoje znalosti ověřoval si často mnohé výrazy u nás mladších moderních filologů. I já jsme s ním míval zajímavé rozhovory. Byl vlastně novátorem v překladech klasických děl, odpoutal se od hexametru a přiklonil se k verši přízvučnému a o tuto techniku veršovanou sváděl mnohdy se svými kritiky nakvašené boje. Byl i svéráznou figurkou svým často nedbalým oblečením, byl milovníkem dlouhých procházek v přírodě a dokonce i ráno „kneipoval” tj. procházel se bos v mokré trávě na vysokomýtských lukách. Jemu blízký věkem, povahou i vědomostmi byl profesor František Machala, tehdy jiţ také na penzi, ale který často přicházel do budovy gymnázia, aby tam pobesedoval se svými kolegy. Překládal díla řeckého spisovatele Lukiána, které zůstanou vzornou ukázkou překladatelské dovednosti. Byl dobrým učitelem, který dovedl mít své ţáky opravdu rád a snaţil se z nich formovat dobré a poctivé lidi. V této snaze se mu podobal další klasik profesor Josef Kolář, s kterým jsem se důvěrně spřátelil ve své práci sokolské. Kolář věnoval všechen svůj volný mimoškolní čas práci v Sokole jako starosta sokolské jednoty Vysokomýtské, starosta sokolské ţupy Východočeské – Pippichovy, člen výboru ČOS. Byl vynikající řečník a autor básniček a mnohých beletristických i výchovných článků pro sokolské ţactvo a dorost. Jeho martiální postavu bylo vidět na všech sokolských podnicích, znal osobně všechny sokolské činovníky v ţupě, dovedl poradit a moudře rozsoudit různé problémy, které se ve velké ţupě často vyskytovaly. Byl nezměrně oblíben jak svým ţactvem, tak i celou sokolskou veřejností. Neměl snad ani nepřátel. Stýkal jsem se s ním denně ve škole i jako jednatel sokolské ţupy v sokolské kanceláři této ţupy ve vysokomýtské sokolovně, později i jako redaktor sokolského ţupního věstníku a jeho příloh pro mládeţ, kde mi přispíval skoro do kaţdého čísla. Stal se po odchodu Kukrálově do Prahy ředitelem gymnázia a vešel s ním do tragických dob naší republiky. Mnichov a okupace jím jako poctivým vlastencem a humanistou hluboce otřásly. Aby zapomněl na strašnou dobu, pustil se do překladu Lucretia, pečlivě na něm piloval, ale bohuţel uţ jej nedokončil. Byl zatčen gestapem jako sokolský funkcionář, zavlečen do Osvětimi a tam také, jako většina Sokolů tam uvězněných, zahynul v r.1942. A tak jsem ani já nemohl dokončit po stránce jazykové korekturu jeho pečlivě pilovaného překladu Tento vzácný člověk by zaslouţil, aby jej bylo vzpomenuto v obsáhlejším pojednání. I k ostatním členům sboru byl můj vztah vţdy povětšině dobrý. Nebylo tu rozbrojů politických jako v Boskovicích, většina členů sboru se také neuzavírala jen do svých
47
Josef Běhounek soukromých a rodinných zájmů, nýbrţ pracovali i veřejně a byli společensky příjemní. Sbor se také dost během let měnil, ale jádro v podstatě zůstávalo. Ať uţ to byl K. Fink, jmenovaný ředitelem po zatčení Kolářové, který celkem obratně, někdy snad aţ příliš opatrnicky, promlouval protektorátními nařízeními, nebo PhDr. K. Jedlička, vţdy elegantní a společensky velmi zdvořilý, K. Jelínek, profesor dějepisu, typická figura, vţdy spíše křičící neţ mluvící normálním hlasem, někdy se svéráznými názory na historické dění, který později se tak trochu pomátl a snad úmyslně za protektorátu se vydával za blázna, prof. Muzikantová, přírodopis – chemie, drobounká a s chabým zdravím, ale příjemná a u ţáků oblíbená, prof. Jar. Rádl, sice oborem matematik a deskriptivář, ale především hudebník a zpěvák, bez něhoţ se neobešla ţádná hudební událost ve Vysokém Mýtě, František Zima, moderní filolog čeština – němčina, jediný snad stojící na krajní pravici, klerikál (chtěl být původně knězem), studený a u studentů velmi neoblíbený, prof. kreslení, ţoviální starý pán Alois Srnský, ale se sklony hodně konzervativními, ba aţ fašistickými, jediný, s kterým jsem se ve sboru jednou váţně pochytal, kdyţ mi před celým sborem vytkl, ţe zanáším do Sokola socialismus. A snad ještě děkan Moučka, nemluvný a nevýbojný jakoby neumějící pět počítat – učitel římskokatolického náboţenství. Nesmím však ani zapomenout na prof. Matematiky a fyziky K. Oktavce, málomluvného, ale dobrého člověka, který jediný z profesorů vlastnil honosnou vilu vyţeněnou s dcerou bohatého vysokomýtského statkáře Zedníčka. Ti ostatní za mého pobytu přicházeli a odcházeli. Nejvíce jsem se spřátelil s prof. J. Moravcem, který byl jen o několik let mladší neţli já a měl stejný obor. Byl to člověk velkých znalostí, ale takový nějaký zakřiknutý a nedovedl si u ţáků získat autoritu a velmi trpěl uvolněnou kázní ţactva, které si z něho nic nedělalo. A pak ještě mladík prof. Wurm, vysoký černý krasavec, chemik, prof. tělocviku Kadečka, starý legionář, po něm přišel mladý Hlobil, energický a u ţáků oblíbený. A v posledních letech jsem jiţ jen tak zastihl mladé kantorky Jandovou (ČN), bodrého matematika Frantu Vencálka, který si rád přihnul pivečka a jiné, kteří se opravdu ve sboru jen tak mihli. Studenti se rekrutovali většinou z řemeslnických, ţivnostenských a úřednických rodin vysokomýtských, ale valná část i z venkova. Ústav měl asi 350 ţáků, pobočky byly jen v několika niţších třídách, ačkoliv počet ţactva by jich byl vyţadoval více, ale v budově nebylo místo, takţe počet ţáků v některých niţších třídách byl aţ 50 i více. Já jsem od počátku učil v nejvyšších třídách jak češtině tak franštině, později při efektivním způsobu vyučování ve dvou nejvyšších třídách i francouzské konverzaci. Později jsem si vymohl primu, abych s ní mohl pokračovat aţ do maturity. Počtem hodin to byla idyla, měl jsem maximálně 16–17 hodin týdně, započítávaly se opravy úloh i ţákovská knihovna, kterou jsem vedl skoro po celou dobu pobytu v Mýtě, takţe nakonec jsem měl i placené přespočetné hodiny. Můj poměr ke studentům byl přátelský, ale měl jsem svoje poţadavky, z nichţ jsem nic neodpouštěl. Z toho vyplývala i kázeň, ale málokdy bylo potřebí zakročit přísnějšími tresty, na vyšším stupni uţ vůbec ne. Zvláště při češtině ve vyšších třídách jsem se s ţáky hodně sblíţil a jako v Boskovicích i zde docházeli ke mně do bytu, vypůjčovali se ode mne knihy z mé poměrně jiţ tehdy velké knihovny jakoţ i různé literární časopisy. I zde se mi podařilo vytvořit literární krouţky, najít zájemce o moderní literaturu a snad i o franštinu, jak svědčí dopisy ţákyň, které si zajely do Francie. Jezdili jsme na výlety, kde ještě jako mladý kantor jsem stačil ţákům na dlouhé pěší túry, koupal jsem se s nimi, jezdil na lodičkách a snad jsem jim imponoval i tím, ţe jsem byl dobrý plavec i ţe jsem uměl jezdit na maňásku a nezvrhl jsem se. O jejich vztahu ke mně svědčí i dopisy, které mi psaly za mobilizace v r.1938 a které jistě byly míněny upřímně. Organizoval jsem různé školní oslavy, konal ve škole přednášky, získal jsem několik vyspělejších ţáků pro členství v Druţstevní práci, jejíţ pobočku jsem také v Mýtě
48
Gymnázium Teplice zaloţil. Konali jsme v ní různé besedy o knihách, diskuse, recitace i zábavné pořady. Při programu hlavně pomáhali studenti. Ovšem nejvíce jsme se sblíţili po Mnichovu a za okupace. Studenti jako celek byli vášnivými nepřáteli nacismu a nebylo snad mezi nimi zrádce a udavače. I ve sboru jsme mohli otevřeně mluvit, třebaţe určitou rezervu jsme si zachovávali hlavně ke kol. Zímovi a nově přišlému Makovíkovi. Tento odbojový postoj studentstva nakonec vyústil v ilegální činnost a tragédii. To však je zvláštní kapitola a budu o těchto věcech, k nimiţ jsem měl i blízký vztah, psáti aţ v kapitole následující, poněvadţ zasahuje do let nesvobody. Ještě bych se však chtěl zmínit o jedné události, která na určitý čas otřásla ţivotem školy. Jednoho krásného rána v květnu spáchal sebevraţdu septimán Brejcha. Záminkou bylo, ţe dostal opravnou zkoušku z němčiny a matematiky. Zastřelil se na výšině u silnice nad městem, právě kdyţ přijíţděl autobus, v němţ do školy jela jeho milá, také studentka gymnázia. To byla pro malé město aféra. Ředitel si nepočínal v celé věci zrovna diplomaticky a kdyţ přijel do Mýta zjišťovat celou událost reportér a novinář Kocourek z redakce tehdejšího časopisu Groš, který si potrpěl na senzace, ředitel jej nediplomaticky vykázal z ředitelny. A tak milý reportér si sehnal informace jinde, zkreslené částečně citovým rozjitřením rodičů i části spoluţáků a veřejnosti a celou věc zveličil a vyuţil v několika článcích k napadení některých členů profesorského sboru, ředitele a nakonec k ostré kritice metod vyučování na středních školách. Pohotově psané články učinily z pohřbu nešťastného ţáka úplnou manifestaci, jíţ se zúčastnilo skoro celé město i hodně lidí z okolí, u hrobu byla zazpívána ţákova oblíbená trampská píseň. Celý sbor tu stál v očích veřejnosti jako vrahové. Proto jsme se ve sboru usnesli, abychom ještě více nejitřili občanstvo, ţe pohřbu se zúčastní jen tříčlenná delegace: ředitel a dva seniorové sboru. Nás mladších se celá věc hluboce dotkla. Pamatuji, jak v den pohřbu (krásný májový slunný den) jsme s kolegou Moravcem bloudili v okolních polích, slyšeli jsme tu hlahol všech vysokomýtských zvonů, z dálky k nám zaznívala hudba i jakoby tlumený šumot kroků tisícového zástupu. Bylo nám smutno, uvaţovali jsme nad příčinami smrti mladého člověka a snad jsme se cítili i tak trochu spoluvinni. My, učitelé, kteří jsme učili v této třídě, jsme neměli ve dnech po sebevraţdě lehkou pozici. Spoluţáci ostentativně za katedru umístili sebevrahovu fotografii s černým flórem a rudou růţí. Při vstupu učitelově zachovávali mrtvolný klid a cítil jsi, jak všechny oči spočívají na tobě, jak se tváříš a co řekneš. Já jsem v té třídě učil franštinu. O přestávku přišla kolegyně Muzikantová, na kterou atmosféra ve třídě působila tak, ţe dostala skoro nervový záchvat a prohlásila, ţe jiţ do třídy nevstoupí. Byly neprozřetelné hlasy nařídit ţákům odstranit fotografii, ale nakonec zvítězil rozum. Já sám jsem si věc řešil při vstupu do třídy tak, ţe jsem nereagoval na postoj třídy, klidně jsem zapsal, nerekapituloval jsem učivo z předešlé hodiny a nezkoušel, hned jsem přešel k výkladu francouzské literatury a celou hodinu jsem ani jednoho ţáka nevyvolal. Cítil jsem, jak se atmosféra uklidnila, ţe jsem se ani o případu nezmínil a nediskutoval se ţáky, jak učinili někteří jiní profesoři, a samozřejmě v tomto citovém ovzduší neuspěli. Zvláště i proto zde situace byla hodně napjatá, ţe ve třídě byli i oba ředitelovi synové a i velké procento děvčat, které samozřejmě na celou věc se dívaly daleko citlivěji neţ chlapci. Já jsem nakonec se dostal i do bliţšího styku s touto třídou právě v důsledku Brejchovy sebevraţdy. Ředitel udělal hned v den sebevraţdy nerozváţný krok. Poněvadţ byli především učitelé, kteří dali ţákovi postupku, kolegyně Michálková, celkem mírná a dobrá učitelka, spíše osoba nešťastná, stará panna, napadající na jednu nohu, špatně vidící i slyšící, a kolega Oktavec z matematiky, označeni jako hlavní viníci chlapcovy sebevraţdy, ředitel ihned je zbavil vyučování v této třídě, aniţ čekal na výsledky případného vyšetřování a rozhodnutí školských úřadů. Mne si zavolal do ředitelny a dosti stroze mi nařídil, abych tam převzal okamţitě třídnictví a češtinu po Michálkové. Ukazoval
49
Josef Běhounek jsem mu, ţe to ještě více rozruší ţáky i rodiče a ţe tak nepřímo ukazujeme na viníky sebevraţdy, aniţ máme prošetřeny další okolnosti. Ale nic nepomohlo, musel jsem uposlechnout. Teprve později jsem si uvědomil, ţe snad se chtěl i trochu krýt, ţe tam dal mne, který jsem byl mezi ţáky i na veřejnosti celkem oblíben. Případ se táhl ještě dlouho, zvláště kdyţ ze sebevraha byl vytvořen i rodiči mučedník. Rodiče mu postavili na místě sebevraţdy, kudy denně jezdily stovky autobusů a aut a kudy procházelo i hodně lidí, pomníček s nápisem: „Zmařené naděje septimána Brejchy” Kolega Michálková byla z trestu přeloţena, kolega Oktavec snad dostal jen nějaké napomenutí. Říká se o sérii tří. A skutečně pak ještě spáchali další dva studenti sebevraţdu, ovšem tady jiţ nebyly jen důvody školské, zvláště u jednoho kvartána, syna důstojníka, kde hrály asi roli i rozvrácené poměry rodinné. Nechci však vzpomínky na svůj styk se studenty uzavírat touto epizodou sebevraţdy. Psal jsem jiţ o tom, jak mnozí z nich projevovali zájem o moderní literaturu a jak docházeli ke mně do bytu a rádi diskutovali hlavně o literatuře moderní. Přiznávám, ţe jsem měl co dělat, abych některým v jejich znalostech nejnovější literatury stačil. Vše jsem si nemohl kupovat, proto jsem kaţdý pátek, kdyţ přicházely do mýtských knihkupectví kniţní novinky, chodil ke knihkupcovi Jandovi, který mne ochotně nechával v knihách hrabat, i kdyţ jsem třeba nic nekoupil. Ale i studenti si našli tuto cestu, jak se snadno a lacino seznamovat s tím, co se na kniţním trhu objevilo. Vzpomínám hlavně na studenty Setínského, Medka, Ella, Libuši Houbovou, Gretu Jankovou, bratry Kostlány, sestry Finkovy, z mladších na Bártu, oba Svobodovy, Menšíkovou, Müllerovou, Michalcovou, Svatoně, Boţenku Závadovou aj. Z nich zvláště později v literatuře vynikla Houbová, která se provdala do Dánska za univerzitního docenta Howarda Jacobsena, překládala z dánštiny do češtiny (Nexö aj.), sama psala, propagovala naši literaturu v Dánsku a zaloţila tu dvě stálá loutková divadla. Po osvobození mi vše vylíčila ve svých dopisech. Bylo zajímavé, jak některé studenty třeba zaujal výklad ve škole, jak jim nestačilo, co mohlo být řečeno a přečteno. Sami se pídili dále a podnikali i někdy neschůdné cesty za knihou, kterou nemohli dostat normálním způsobem. Zvláště mě zaujal pokus jedné skupinky septimánů, vedené Miličem Jiráčkem, která za kaţdou cenu chtěla dostat tehdy rozebranou Dykovu Milou sedmi loupeţníků. Cesta byla nakonec ke mně, měl jsem však jen bibliofilské vydání podepsané Dykem a třemi lepty Boudovými také jím podepsanými. Tentokrát jsem poprvé odmítl půjčit. Viděl jsem zklamání. Ale nevzdali se. Navečer přišli za mnou opět aţ do bytu s tím, ţe se zaručují, ţe ráno mi výtisk vrátí, ţe si přes noc text opíší. Nemohl jsem být tak tvrdý, kdyţ jsem viděl takový houţevnatý zájem, a kníţku jsem půjčil a druhý den ráno skutečně v pořádku byla vrácena. Později se pochlubili kaligraficky napsaným sešitkem, s obálkou, kde na fotografii figurovala jako Milá sedmi loupeţníků jejich spoluţačka Dostálová ve svůdné pozici na pláţi vysokomýtské plovárny. Byla to dívka tehdy opravdu hezká, vysoké postavy, dlouhých plavých vlasů. Já jsem jí při franštině říkal „La lione blonde” – plavá lvice. Tento kuriózní psaný sešitek snad existuje dodnes. Aspoň se jím vţdy chlubili při maturitních sjezdech. Tím neskončím svoji kapitolu o studentech vysokomýtských. Vrátím se k nim ještě v další části svého vyprávění, kdy ze ţáků se stávají mými vlastně spolubojovníky proti nacismu. Je však samozřejmé, ţe při svém dlouholetém pobytu ve Vysokém Mýtě stýkal jsem se při své veřejné a sokolské činnosti s mnoha a mnoha lidmi z různých společenských vrstev, různého stáří a i různých názorů. Aspoň těch nejtypičtějších chtěl bych si všimnout v následujícím odstavci. Především učitelé. Nikdy jako profesor jsem mezi sebe a učitele nestavěl společnou zeď, vţdyť jsem byl z učitelského hnízda. Velmi jsem se přátelil s učitelem tehdejší měšťanské školy Davidem. Byl to člověk velmi vzdělaný se širokým zájmem o literaturu
50
Gymnázium Teplice a kulturu. Bohuţel zemřel velmi mlád na rakovinu. Bylo to tragické pro jeho rodinu, kde zanechal mladou ţenu a dvě malé děti. S řídícím Škorpilem jsem měl především styky ţurnalistické – řídil místní týdeník Stráţ českého východu a já jsem mu přispíval velmi často kursivkami a vedl jsem sokolskou hlídku. K tomuto úseku své práce se ještě vrátím. Norbert Muzikant byla známá osobnost v hudebním světě vysokomýtském. Hlavně se věnoval hudební mládeţi a vycvičil několik ţákovských souborů, které dosáhly vysoké úrovně. Velmi blízcí jsme byli s učitelem Gotvaldem, který se mnou intenzívně pracoval v Sokole, převzal po mně ţupní jednatelství, kdyţ jsem se ujal redakce sokolských ţupních časopisů. Také s jeho rodinou jsme se velmi stýkali. Byl také hodně angaţován politicky jako národní socialista a touto svou činností si nadělal dosti nepřátel. Byl hodně ctiţádostivý – i jeho manţelka, jejímţ ideálem bylo hrát prim v maloměstské společnosti a hlavně mezi důstojníky. Často docházeli do důstojnického kasina, kam byl Gotvald jako kapitán v záloze zván na různé večírky a taneční zábavy. Ale byl to pracovník iniciativní a houţevnatý. Byl zatčen gestapem v sokolské akci, transportován do Osvětimi a jako jeden z mála sokolských činovníků se vrátil, jsa dříve propuštěn. Ještě dnes jsem s ním občas v písemném i osobním styku. Typickou postavou byl okresní školní inspektor Lehký. Velký divadelník, elegán kaţdým coulem, společenský, s tmavými černými vlasy. A tyto vlasy byly středem pozornosti a častých naráţek. Nešedivěly, poněvadţ to byla dovedně nasazená paruka. K nerozpoznání od pravých vlasů. Jeho holohlavost prý byla objevena při jednom velkém vichru, který paruku z váţené inspektorské hlavy odnesl. V Sokole jsem poznal mnoho dobrých lidí i zajímavých typů. Vedle starosty Koláře a jednatele Gotvalda stýkali jsme se především s členy výboru, ať uţ to byl náčelník Svoboda, povoláním krejčí, nebo později Pepánek Jetmarů, úředník, který se rád poveselil, ale měl tak trochu panovačnou povahu, nebo Kosmákovi, obchodníci se smíšeným zboţím, paní byla náčelnicí a byla oblíbena pro svou obětavost a skromné vystupování. Rodina Ševčíkova byla především rodinou nadšených divadelních ochotníků, i kdyţ Lada byla také dobrou náčelnicí. Ale bez nich, hlavně Pepíka Ševčíků, který byl zvláště oblíben mezi dětmi jako svérázný a vtipný Kašpárek, se neobešlo ţádné divadelní představení. Její matka Moravcová, opravdu taková sokolská matka, která pomáhala při kaţdé akci sokolské a ještě v poměrně vysokém stáří cvičila. I její synové celý svůj čas věnovali Sokolu. Známou osobností byl ţupní náčelník Nimhaus, který měl krám se sportovními potřebami na hlavním náměstí, ale tam se málokdy vyskytoval, neboť celý jeho ţivot byl naplněn jen sokolskou činností. Měl vojenské vystupování i drţení těla, rád si pateticky zařečnil a uţíval obratů, jeţ se staly legendárními (např.oslovení „Mládeţi dětská!”). Mnohdy vystupoval diktátorsky a těţko snášel kritiku. Několikrát jsem se i já s ním dostal do různých názorových rozepří. Ale jako náčelník byl na svém místě, svoji věc znal a dovedl zvládnout velká ţupní cvičení a v ČOS mu byly svěřovány náročné cvičitelské úkoly. Zahynul v Osvětimi. Zvláštní rodina byli Uhrovi. Typický měšťák, dobře zavedený pánský krejčí, který dovedl ušít oblek, ţe by se za něj nebyl musel stydět paříţský krejčí. Byl však „rejpal”, často kritizoval a měl sklony hodně pravičácké. Jeho paní byla hodně činná v Sokole, nebyla však oblíbená, bývala povýšená a mluvila a s kaţdým jakýmsi takovým sladkobolným tónem. Měli dceru starou pannu, také činnou v Sokole, která marně sháněla ţenicha. Jejich dům s gotickým arkýřem u vysokomýtské brány byl svérázným představitelem této rádoby maloměstské honorace. A tak by šel do nekonečna kaleidoskop těch sokolských postaviček, většinou ţivnostníků a řemeslníků, lidiček, kteří se dovedli vyvyšovat nad kaţdým přivandrovalcem. Říkali jsme, ţe v Mýtě znamená něco jen ten, kdo má louku. A tak uţ jen několik jmen: uzenář Kvapil, obětavý sokolský pokladník, ale především výborný uzenář. Přímou boţskou pochoutkou byly jeho párky, které nám přinášel na ţelezné tyči přímo z udírny a z níţ jsme si mohli vybrat podle svého gusta tenký nebo tlustý párek. Snědli
51
Josef Běhounek jsme jej na místě v jeho kuchyni, kde měl jakousi jídelničku pro své známé. Jeho konkurent Junek byl zase známý svou šunkou. Dovedl si přitahovat zákazníky tím, ţe kdyţ přišli s dětmi, vţdy jim dal kousek šunky navíc. Naše Dáša nás tam proto vţdy táhla. I ta stará garda sokolská, která uţ někdy více vysedávala jen v sokolské hospodě, neţ cvičila, byla obětavá v různých funkcích správních a bylo na ni spolehnutí. Jmenuji jen několik: starý Kobliţka, Srba, Socha, ale i cukrář Hejhal, kam se chodilo na dobré dorty a zmrzlinu. A kdyţ uţ jsme u těch dobrot, nesmíme zapomenout na dva tehdy velmi navštěvované hotely: Kobylkův a Tejnorův, rodů to sňatky spřízněných. Více se snad chodilo ke Kobylkovům, poněvadţ hotel byl ve středu města, vedle divadla, vyznamenával se dobrou kuchyní a pivem i tím, co uţ dnes neznáme, sousedským prostředím, dobrou obsluhou, kde pan šéf kaţdého hosta znal, přišel pozdravil a třeba i na chvilku pobesedovat. U Tejnorů to bylo novější, elegantnější, mladý Tejnora celý hotel renovoval, přistavil celé křídlo moderních hotelových pokojů a zaváděl jiţ jaksi velkoměstštější způsoby stolničení. Tento hotel měl tu výhodu, ţe měl velký sál, jediný vedle sokolovny, kde se mohly konat větší podniky a hlavně plesy. Ale i malá hospůdka pod podloubím byla často naším útočištěm, kdyţ jsme chtěli lacino a dobře se najíst a samozřejmě nejčastěji jsme posedávali v restauraci sokolské, kde zvláště v létě bylo příjemné posezení na zasklené verandě. Labuţníky přitahovala elegantní vinárnička Ţiţkova, kde asi vedle dobrého vína a různých delikates byla i magnetem elegantní a marciální paní Ţiţková. Někdy se tam zaskočilo i na gáblíček ze školy a starší kolegové si dávali upravit rozvrh tak, aby měli třetí hodinu volnou a mohli si k Ţiţkovům zaskočit na uheráček a dvě deci vína. Při svých výletech do okolí jsme měli jiţ známé venkovské hospody, kde jsme zvláště v létě zasedli v Knířově k dobrým uleţelým syrečkům a říznému půllitru piva, nebo v Sedlci, ve Vraclavi, v Dobříkově, v Chocni a kde já vím všude. To byly časy míru a klidu, které jsme uţ potom nikdy nepoznali a jeţ nová generace nedovede docenit. Lidé si byli jaksi blíţ, tvořili jakoby jednu velkou rodinu – a bylo lacino a naše platy, ne největší sice, na to vše stačily. A tak jsem si mohl spokojeně pokuřovat v leckteré té venkovské hospůdce, buď jiţ po dobré svačině nebo v očekávání nějaké té venkovské dobroty, kterou s chutí a za pár korunek jsem zkonzumoval u prostého dřevěného stolu v přírodě pod zářícím letním nebem. A naši bradýři Vlček a Cejnar se starali pečlivě o naše vlasy a brady. Ale bylo to uţ takovým maloměstským zvykem, ţe jsme se drţeli jednoho obchodníka, tedy i holiče. Já jsem chodil především k Vlčkovi, snad proto, ţe jsem k němu měl nejblíţe. Ale za okupace on i jeho syn bohuţel kolaborovali s Němci. Do koloniálu se chodilo Kosmákovům, pro mýdla a všechny toaletní potřeby k Věře Černohorské, nejlepší kávu měl Macháček na náměstí, brousit noţe a nůţky jsme chodili k Tesařovi, výbornému cvičenci a vedoucímu dorostu Sokola, šil jsem povětšině u Uhra, boty kupoval u Bati, noviny v malém krámečku u Procházky a zásobovatelem kultury – především kniţní byl knihkupec Janda a Novák. Kuncovo největší knihkupectví na náměstí bylo pro nás příliš studené. A do zahradnictví se chodilo k Málkovům. Nevelký průmysl zastupovala karosárna Sodomkova, která za vedení mladého Sodomky se vyvíjela ve velkou továrnu z původního kočárnictví tátova a továrna Stratílkova na stříkačky a hasičské potřeby. Nějaká ta cihelna, mlýn, elektrárna, pila doplňovaly průmysl zemědělského města, města velkých luk a řeky Loučné se známými pstruhy, na něţ sem jezdil i Werich. O zdraví naší rodiny se staral obětavý dr. Chalupa a o duchovní zdraví občanů vedle katolického děkana Moučky oblíbenější ev. čsbr.farář Šuchman. Vysoké Mýto by však nebylo Vysokým Mýtem, kdyby nebylo zároveň také městem vojenským. V rozlehlých kasárenských objektech byly ubytovány tři pluky. Nejoblíbenější mezi občanstvem byl 30. pěší pluk Aloise Jiráska. Jeho velitel, plukovník
52
Gymnázium Teplice inţ. B. Závada, byl velmi inteligentní důstojník, který vedle svého vojenského povolání se i účastnil veřejného ţivota ve městě a nechyběl na ţádném kulturním podniku. Byl milovníkem literatury, měl všechna vydání Bezruče, i vydání bibliofilská, i rozsáhlou soukromou knihovnu, z níţ jsem si někdy vypůjčoval, kdyţ jsem studentům chtěl ukázat některé ve vysokomýtských knihovnách nedostupné dílo. Měl tři dcerky, jedna z nich, Boţenka, chodila do gymnázia a byla velmi nadaná, bohuţel se těţce zranila při leteckém neštěstí. Stále touţil také po synu, který se mu konečně narodil jako poslední z dětí. Za okupace byl popraven. Mnohem vojáčtěji působil jeho zástupce ppl. Janouch, který po Mnichovu utekl na Západ. Vojenská hudba třicátníků svými častými vojenskými promenádními koncerty zpestřovala nám ţivot. Těţký dělostřelecký 303. pluk byl exklusivním plukem, který se svými těţkými děly směl do města jen při vojenské přehlídce jednou nebo dvakrát za rok. A to to ještě odnesla dlaţba. Jeho velitelem byl plukovník Janko, jehoţ panička by byla ráda hrála prim v maloměstské kultuře. Jejich jedináček Greta byla velmi nadaná a pohledná dívka a s matinkou se objevovala na všech kulturních a společenských podnicích. Za okupace se odstěhovali na Slovensko, kde si Greta vzala primáře v Trenčíně, má tři děti, sama dále studovala externě psychologii na vysoké škole a dodnes mi píše obšírné dopisy. Prý mě tajně za studentských let zboţňovala. Jezdecký pluk – to byla elita. Jeho důstojníci s velitelem plk. Šourkem tvořili izolovanou kastu, stýkali se povětšině jen mezi sebou, odtahovali se i od důstojníků druhých dvou pluků a mezi občanstvo přicházeli jen jednotlivci. Zato ta paráda, kdyţ vyjeli na svých koníčcích, kdyţ při přehlídce defilovali klusem a zvířili prach tehdy nedláţděného a hrbolatého vysokomýtského náměstí. Střediskem ţivota vysokomýtských důstojníků bylo vojenské kasino, kam málokdy, mimo špičky města a záloţní důstojníky, pronikl obyčejný smrtelník civilista. Obchod i ţivnosti ţily vlastně z vojínů, kteří spolu s rodinami gáţistů tvořili aspoň čtvrtinu počtu všeho obyvatelstva. Ţivot v městě si bylo opravdu těţko představit bez vojáků. Proto tím tíţe jsme nesli jejich likvidaci po Mnichovu a hlavně po okupaci. Ale o tom na jiném místě. A jak ţila naše rodina? Kdyţ jsme se přistěhovali, sháněli jsme dost těţko byt. Museli jsme se ze začátku spokojit s poměrně malým bytem bez příslušenství ve starém domě v zastrčené uličce blízko gymnázia. Dům patřil paní Vítkové, choti důstojníka, která nechtěla do domu nic investovat. Kdyţ jsme chtěli mít vodu, která byla jen v přízemí, i v našem bytě v 1. poschodí, museli jsme si zavedení sami zaplatit (700,. Kč). Nebyli jsme tam však mnoho spokojeni, (bez koupelny, bez splachovacího záchodu na staré dřevěné pavlači) a proto jsme uvítali, kdyţ za tři roky jsme se mohli přestěhovat do nové vilky ve vilové čtvrti, která patřila vdově po řídícím učiteli paní Pokorné. Byt byl v přízemí, kolem dokola byla zahrada a hlavně hodně slunce. Za byt jsme platili 300.– Kč měsíčně. Ovšem i tu byly svízele, majitelka ţárlivě střeţila svůj majeteček, do zahrady na trávník se nesmělo šlápnout a ani dcerka, tehdy ještě malá, neměla v této věci pardon. Ale přes to byl to proti předcházejícímu bytu ráj se slunnou verandou, dvěma postrannými pokoji i pěknou kuchyní. Kdyţ dcerka dorůstala, potřebovali jsme však jiţ byt větší, a tak počátkem září 1938, v rušných dobách předmnichovských, kdy já jsem byl mobilizován, jsem se stěhovali do druhého poschodí nového domu lékaře dr. Klajkla. Byt byl ve středu města, blízko gymnázia, třípokojový se vším příslušenstvím. Byl to pěkný byt, domácí sám tam nebydlel, ale byl velmi konciliantní a stačilo mu, kdyţ jsme pravidelně kaţdého prvního zaplatili nájem 300.– Kč. Mimo to měl u nás na gymnáziu nepovedeného syna Vojtu, ne hloupého, ale dnes bychom uţili slova „chuligán”. Nakonec musel měnit mnoho ústavů, aby se protloukl aţ k maturitě. Jeho řádní rodiče z toho bývali zoufalí. A v tomto bytě jsme zůstali aţ do roku 1946, kdy se rodina nastěhovala za mnou do Teplic. Z tohoto bytu jsem
53
Josef Běhounek byl odvlečen gestapem a je třeba zaznamenat, ţe doktor Klajl se tu ukázal jako poctivý Čech a dobrý vlastenec, a kdyţ byl rodině vůbec zastaven plat, nevyţadoval na ní po více neţ půldruhého roku nájemné. Náš ţivot tu plynul klidně, ţena cvičila i byla cvičitelkou, zpívala v pěveckém spolku Otakar, já jsem vedle školy byl plně zapřaţen v práci v Sokole, na veřejnosti, v dopisování do sokolských i jiných časopisů. Chodili jsme na procházky podle Loučné, po krásných v létě a na podzim vonících rozsáhlých lukách, na blízkou stráň Vinice, do okolních vesnic, zajíţděli na sokolská cvičení, do lesů hornojelenských, do Nových Hradů na chatu Polanku, do Brandýsa, do Ústí nad Orlicí a jinam a jinam. Při těchto svých častých vycházkách jsem se jednou zatoulal s rodinou i do blízkého Dobříkova. Byla to malá vesnice, nijak výstavná, ale měl tam své letní sídlo senátor Klofáč, vůdce strany národních socialistů. Bydlel tam ve stavení podobnému tvrzi, zařízeném se vším komfortem, včetně vinného sklepa. Do Dobříkova dal přenést i dřevěný kostelík z Podkarpatské Rusi, vyzdobený uvnitř ikonami, na jedné z nich byl dokonce vyobrazen jeho syn. Kostelík slouţil především jen jeho rodině, tam také měla v r.1940 svatbu jeho dcera Milena, která si vzala za muţe syna prof. Koláře, právníka Jiřího. Při své tehdejší vycházce jsme si prohlíţeli Klofáčovo stavení i kostelík, který však byl zavřen. A tu najednou za plotem se objevil milý pan senátor a zval nás dále. Představili jsme se a on nás provedl celým stavením, ale skleničku vína ze svého sklepa nenabídl, ukázal nám svoje pověstné veverky, pro něţ byl terčem politických vtipů, a se zaujetím vykládal, jak právě včera jedna ho kousla do prstu a utekla do lesa. To bylo někde v r. 1933. Od té doby mi občas napsal k Vánocům a k Novému roku. A tak jako svou doménu měl v Dobříkově Klofáč, tak zase v Rovni měl svoje přepychové selské sídlo vůdce strany agrární Udrţal. A oba se předháněli, kdo pro svou obec, ovšem hlavně na státní útraty, udělá víc. A kdyţ jsme u toho Václava Klofáče, něco o mé tehdejší stranické příslušnosti. Nebyl jsem aţ někde do roku 1937 v ţádné straně. Nelíbily se mi ty politické štvanice a jako Sokol jsem se nechtěl ani nikde angaţovat. Při volbách jsem zprvu volil národní demokraty, byl tu asi vliv otcův, později povětšině národní socialisty, ač jsem více sympatizoval se sociálními demokraty. Do strany národně socialistické jsem vstoupil aţ někdy v r.1937. Zavedlo mne tam přátelství s bratrem Gotvaldem a také rozváţná rada prof. Koláře, který také jako Sokol nebyl v ţádné straně. Ale kdyţ se měl stát ředitelem, bylo nutné se vykázat nějakou stranickou legitimací. A tak, ač nerad, také vstoupil do strany. Mně tehdy řekl: „Josef, máš také všechny předpoklady být jednou ředitelem, ale bez stranické legitimace se jím nikdy nestaneš. A byla by to škoda”. Vysmál jsem se mu tehdy, poněvadţ jsem ředitelské aspirace neměl. Ale po čase jsem mu přece vyhověl. Nijak však jsem se do stranické práce nezapřáhl a mou jedinou funkcí bylo jednatelství v okresní odborové stranické organizaci učitelů. Za protektorátu, kdyţ všechny strany byly rozpuštěny, jsem v roce 1939 vstoupil, respektive byl vstoupen, do tzv. celonárodní organizace Národního souručenství, kde moje členství spočívalo v placení příspěvků a v zakoupení odznaku, který jsem nikdy na kabátě nenosil. Lákali mne jako vzdělavatele místní organizace, ale obratně jsem se z toho vyzul, ukazuje na své přetíţení prací v tehdy ještě existujícím Sokole. A mým zatčením v r. 1942 také končila tato moje „oslňující” kariéra politická. Zato všechen svůj volný čas jsem věnoval práci v Sokole. Přinášel jsem si tuto tradici jiţ z boskovického a ţilinského Sokola a samozřejmě ve Vysokém Mýtě jiţ o tom měli relaci. Můj pobyt vysokomýtský byl dobou mé nejintenzivnější a nejrozsáhlejší práce sokolské. Nebudu se zde o ní rozepisovat v podrobnostech, poněvadţ hodlám o celé své práci sokolské napsat zvláštní pojednání s četnými dokumentačními přílohami i snímky. Jen stručně shrnuji: byl jsem vzdělavatelem místní jednoty, jednatelem ţupy, po smrti
54
Gymnázium Teplice redaktora ţupního věstníku a jeho příloh pro ţactvo a dorost br. Jaroslava Casky z Litomyšle stal jsem se redaktorem já, jeden čas jsem byl i náměstkem ţupního vzdělavatele. Nesčetné byly moje přednášky a proslovy při různých sokolských příleţitostech, jezdil jsem po celé ţupě od Pardubic aţ za Českou Třebovou, psal jsem články do ţupního věstníku i jeho příloh, stal jsem se známým i v ČOS a redaktorem Vzdělavatele ČOS a Sokolského věstníku ČOS. Zde mne zapřáhli k napsání mnoha článků z různých oborů výchovné činnosti sokolské. Absolvoval jsem i čtrnáctidenní školu vzdělavatelů v Tyršově domě v Praze, kde jsem také (i jindy) přednášel. Závěrem jen ještě zmínku o podniku, který jsem vymyslel a uvedl v ţivot – sokolské tábory vzdělavatelů. Tyto týdenní tábory, které se konaly vţdy v některém přírodně krásném koutku naší ţupy, v lesích i u vody (např. v Jimravově, ve Svratce, v Nasavrkách), se staly pro všechny účastníky nezapomenutelnými. Jeden z těchto táborů byl jiţ po Mnichově v Proseči, kde jiţ za zavřenými dveřmi sokolovny k nám statečně promluvil Arne Novák a další ještě za protektorátu v Horním Jelení, který se konal vlastně jiţ bez úředního povolení, napůl ilegálně. Byl jsem zato potahován na okresním hejtmanství a si mi to bylo později po zatčení přiřčeno i k „dobru”. Vedle sokolské činnosti byl jsem jiţ činný i veřejně, přednášel jsem při různých příleţitostech v Šemberově divadle ve Vysokém Mýtě i na venkově, v městském osvětovém sboru na kursu novodobé české literatury atd. Mimoto jsem psal několik desítek recenzí o nově vyšlých knihách v Dělnické osvětě, kde byl redaktorem můj bratr, který mi knihy k recenzi posílal (hlavně v r.1935/36). Ale to jiţ jsem se dostal oběma nohama do redakce místního nestranického týdeníku Stráţ českého východu, jehoţ redaktorem byl učitel Škorpil. Tento časopis získal oblibu v celém okrese a byl hojně čten. Vycházel v Bočkově tiskárně ve Vysokém Mýtě, kde jsem od r.1933 do zastavení týdeníku byl týdenním hostem při uzávěrce a někdy i korektuře. Snad jsem tu skutečně někdy burcoval politicky i nepoliticky desítkami svých kursivek, které jsem uveřejňoval v letech 1933–1937, kdy jsem ustal, poněvadţ jsem převzal sokolské ţupní časopisy a tam jsem měl o další psaní postaráno. Vrátil jsem se do Stráţe po svém návratu z koncentračního tábora a po uzdravení v létě 1945, kdy pravidelně kaţdý týden jsem uveřejňoval podčárník pod titulem Okénka ţalářníků, kde jsem vylíčil celé své vězeňské putování. A sem tam jsem ještě napsal nějakou kursivku a skončil jsem poslední kursivku v r. 1946, kdy jsem uţ psal z Teplic. Ale novinářské působení i působení veřejné i tady mne někdy zatáhlo do novinářských polemik. I boje o Rukopisy v r. 1936 daly vznik letáčku mládeţe Mladého národního sjednocení k útoku na redakci Stráţe. A uţ se neodvratně blíţil rok 1938, který také se mnou zatočil a plně mne zavlekl do víru událostí. V těch letech do r. 1938 uţívali jsme nerušeně prázdnin, zajíţděli jsme pravidelně do Loun k rodičům, chodili jsme tam na plovárnu, dcerka se mnou jezdila po Ohři na kajaku, který vyrobil švagr Láďa Dvořák. Ráno jsme nasedli na plovárně, jeli proti proudu několik kilometrů, nazpátek jsme se nechali nést po proudu, na mělčinách se vykoupali, zkonzumovali svačinu, natrhali si ostruţin podle břehu a pak jiţ pospíchali na oběd, který nám babička chystala obyčejně na jednu hodinu. Jak nám chutnalo, není třeba povídat. Vlasta se učila v 18 letech plavat, ale tato sportovní disciplína jí moc neseděla. Jezdívali jsme do Krušných hor za tetou Strachotovou, která si léčila astma v Mikulově, nebo někdy do blízkých lesů, ale spíš jsme ţili zápecnickým lounským ţivotem. Koupat jsme se chodili i ve Vysokém Mýtě, kde Sokol vybudoval krásnou plovárnu s velikým bazénem, pěknými šatnami i verandovitou restaurací, kde jsme někdy i v neděli obědvali. Z Mýta jsme byli na dvou všesokolských sletech, na zájezdu sokolstva na Slovensko, organizovali jsme velký ţupní slet, jehoţ propagaci jsem řídil všemi moţnými způsoby (letáky, pohlednicemi,
55
Josef Běhounek nálepkami, novinami aj.), coţ mi vyneslo přídomek „Goebels”. I na lyţích jsem se pokoušel, ale s nevalnými úspěchy a slouţil jsem leckdy za terč posměchu své ţeně i dcerce, které jezdily skoro mistrovsky.
Odboj V předvečer tragédie Od počátku roku 1938 jsme ţili jako pod hrozbou něčeho tragického, uvědomovali jsme si, ţe klidné doby dvaceti let první republiky jsou ty tam a ţe se na nás valí něco, co si ještě v té době nedovedeme představit. Počátkem května začíná v mém ţivotě ta tragická epopej. Dostávám svolávací mobilizační lístek: částečná mobilizace. Balím vojenský kufr a narukuji do místa svého určení, do posádky v Podbořanech. Vracím se koncem května, abych ještě mohl jít se svými ţáky k maturitě. 23. září 1938 vyslechnu v sokolské restauraci ve Vysokém Mýtě z rozhlasu vyhlášku o všeobecné mobilizaci. Utíkám domů, balím opět vojenský kufr a časně ráno odjíţdím do místa svého určení – do Kladna. Nemělo by smyslu vše zde opakovat. Jen jsem si zase uvědomil, ţe i v těchto tragických dobách jsem opět nebyl s lecčíms spokojen. Zvláště za všeobecné mobilizace se mi příčilo chování našich důstojníků, dostal jsem se do otevřeného konfliktu s jedním kapitánem posádky na Kladně, kdyţ se na mne osopil, ţe nepouţívám sluţební cesty při své ţádosti o lepší stravování a ubytování mně svěřeného muţstva. Bylo mi skoro fyzicky zle, kdyţ jsem tuto ţádost pak přednášel veliteli pluku, bývalému legionáři, který však mne neměl čas vyslechnout, poněvadţ jej více zajímal odřený kredenc z jeho nábytku, který mu přivezli vojáci při evakuaci z Podbořan. Přel jsem se s pravičáckými důstojníky, kteří jako by okupaci pohraničních pásem vítali a těšili se, jak si nyní zařídí ţivot po svém bez těch nenáviděných socialistů. Pak jsem se někdy v říjnu vrátil do školy. Ţivot šel dál zdánlivě beze změny, ale to uţ nastávala doba temna. Začíná doba temna Měli jsme tehdy bojovat? Jistěţe měli. Ale lid nemohl rozhodovat. To za něho rozhodli ti mocnější. Lid nezradil. Kdyţ mu byla vyraţena z ruky zbraň – šel do odboje s holýma rukama. Ţivot šel zdánlivě beze změny dál. Vyučovali jsme, oslavovali 28. říjen, prapory zplihle visely, hranice se přiblíţily ze všech stran. Byly nedaleko České Třebové, Poličky a v mém rodišti za Lenešicemi, Dobroměřicemi, ba za samými Louny na postoloprtské silnici. Takzvaná druhá republika s prezidentem Háchou a pravičáckou vládou nebyla jiţ naší republikou. Měli jsme sice garance, ale nikdo jim nevěřil. A co bylo nejsmutnější, byly to ty české krysy, které ve svých plátcích jako Polední list, Arijský boj i v denících stran plivaly do svého hnízda, spílaly všemu pokrokovému a udávaly jiţ dříve, neţ se Hitler zmocnil toho zbytku okrájené republiky. Tak např. byl jsem napaden i já a vzdělavatel sokolské ţupy Východočeské br. Veselý za citování Karla Čapka v listopadovém čísle sokolského ţupního věstníku nějakou značkou – ček. v Poledním listě. Podobně továrník Sodomka ve Vysokém Mýtě, takto také člen Sokola, odmítl administraci sokolského věstníku inzerci „aţ bude tendence věstníku změněna”. A takových lidí se kolem nás začalo objevovat více. Důsledek toho byl, ţe jsme se uzavírali doma, do společnosti jsme chodili co nejméně. Jen v Sokole se ţilo ještě jakţ takţ dále, ale uţ tu nebylo té bývalé srdečnosti. Měli jsme jakousi předtuchu, ţe ještě není konec a ţe na nás čekají těţké chvíle. Byla zakázaná komunistická strana, byly zastaveny různé
56
Gymnázium Teplice pokrokové časopisy, začala řádit cenzura. Jak prorocky to vystihl můj bratr v dopise z 18. února 1939: „Brannou výchovu uţ Ti zavřeli, tak máš pokoj. Co ještě všechno nezavřou! Jednou ještě dojde i na nás. Osvěta se Ti, brachu, nebude rentovat.” Kde jsme nacházeli přece jen trochu potěchy, to bylo mezi studenty. Je moţno říci, ţe na vysokomýtském gymnáziu byli na sto procent spolehliví. Nebáli jsme se před nimi otevřeně mluvit a mohu říci, ţe nebylo krásnějších hodin české literatury ve vyšších třídách neţ právě v těch dobách, i kdyţ jsme museli vyřazovat mnohé knihy, kdyţ v některých jsme museli začerňovat celé stránky. Studenti si však tyto proskribované knihy našli v soukromých knihovnách, psali básně, filozofovali, a tak unikali této smutné době. Zaloţili si svůj kulturní krouţek, kde pod rouškou kultury hojně politizovali. V jeho řadách stáli ti nejinteligentnější studenti, kteří později ve své práci přecházeli do odbojové ilegality. Výstiţně o tom píše jeden ze studentů Milič Jiráček v článku Odkaz mrtvých v almanachu In memoriam. Mnozí z tohoto krouţku později v letech 1942–1943 za svou odbojovou činnost poloţili hlavu pod nacistickou sekeru. O jejich odbojové práci i o jejich hrdinské smrti vydává svědectví právě tento citovaný almanach, jejich statečné dopisy i broţura Jiřího Cihláře Účast studentů v ilegálním boji KSČ v Chocni a Vysokém Mýtě. Já sám po svém návratu jsem mnohokráte o těchto studentech psal, připravil jsem několik rozhlasových relací a nesčíslněkrát jsem citoval jejich dopisy před smrtí na besedách s mládeţí. Ale to uţ bych předbíhal dobu. Finis rei publicae „Konec republiky” – dodnes jako bych slyšel tato slova svého ředitele Koláře na vysokomýtském gymnáziu, která ke mně pronesl, kdyţ jsme se pozdě večer 14. března 1939 loučili před budovou gymnázia. Krátce před tím jsme vyslechli v sokolské restauraci hlášení našeho rozhlasu, ţe nás bere ve svou ochranu vůdce Adolf Hitler, ţe dnem 15. března překročí naše hranice německá armáda a ţe tímto dnem se zřizuje Protektorát Böhmen und Mähren. Obyvatelstvo se vyzývá ke klidu, armáda se nebude bránit. Bylo to jako rána palicí do hlavy. Líčit tehdejší naše pocity je dnes uţ těţké. Ale jistě převáţná část národa proţívala a cítila to, co jsem cítil já, co cítili všichni kolem mne. Dodnes vidím mohutnou postavu sokolského předáka Koláře, jak pomalým krokem a shrben vchází do budovy gymnázia, jakoby v předtuše, ţe to není jen konec republiky, ale i jeho a mnoha českých lidí. Ale zároveň s touto depresí rodily se jiţ zatím neurovnané myšlenky, ţe není moţno jen pasivně přihlíţet. Tyto první myšlenky odboje v nás rostly, jak přibývalo poniţujících událostí. Jednou z nich byl příchod nacistické armády do Vysokého Mýta. Za nevlídného chladného počasí očekávala ji městská rada v čele s tehdejším starostou Nimshausem, představitelé všech tří místních pluků. Nadutí nacističtí důstojníci, proti nim velitel 30. pěšího pluku plukovník Závada, opřen o šavli, se zamračeným pohledem za svými brýlemi. Projevy byly velmi krátké. Netušili jsme tehdy, ţe jiţ tímto příchodem nacistů byl odsouzen k smrti i starosta Nimshaus, sokolský ţupní náčelník, který v r.1941 zahynul v Osvětimi, i plukovník Závada, který byl pro svou odbojovou činnost popraven. Nenávist vůči okupantům v nás rostla den ode dne. Museli jsme se zaťatými pěstmi nečinně dívat, jak nacisté plundrují vysokomýtská kasárna, jak si odváţejí nejmodernější zbraně, munici, uniformy našimi vojáky nikdy neoblečené, stovky nádherných jezdeckých koní. A vojáci to vydávali bez odporu, ba někde byli i tak horliví, ţe vydávali i to, co nemuseli. Kolik zbraní se tehdy mohlo schovat pro odboj! Kolik munice se mohlo zakopat! I na malém městě se ţivot měnil. Našli se i kolaboranti, i takoví, kteří najednou v sobě objevili germánskou krev. Kdyţ jsme hovořili, hovořili jsme tlumeně, dívali se kolem sebe, kdo nás poslouchá, začali jsme si nedůvěřovat. Společenský ţivot odumíral,
57
Josef Běhounek my sokolové jsme se ještě scházeli v tělocvičnách, pokud ještě mohl vycházet ovšem uţ silně cenzurou omezený sokolský tisk, psali jsme tam. Tady jsem byl vystaven stálému nebezpečí především já, jako redaktor, pak i pořadatel sokolských vzdělávacích táborů. Kdyţ sokolská činnost byla na jaře 1941 zastavena, přestalo i toto. Já jsem byl po likvidaci Sokola ustanoven správcem obstaveného sokolského ţupního majetku. Zase nebezpečná funkce, třebaţe více méně iluzorní, poněvadţ jsem nemohl o ničem rozhodovat. Peníze ze sokolského kina šly na obstavený účet v záloţně, sokolovny byly zapečetěny. Odbojová činnost se rozjíţdí Někteří činovníci sokolští začali se scházet ilegálně. Na nevinných procházkách kolem Mýta, v choceňských Pelinách, na cestičkách kolem Loučné a Orlice. Snaţili jsme se nejprve nahradit starší sokolské funkcionáře mladšími, kteří by snadněji vydrţeli pronásledování, o kterém jsme nepochybovali, ţe přijde. Zakládaly se tajné fondy z různých zachráněných sokolských peněz i z dobrovolných sbírek mezi členy, jimiţ později byly podporovány rodiny zatčených sokolů. Uvaţovalo se o organizování sokolské odbojové činnosti, ale do doby mého zatčení k nějaké pevné organizaci nedošlo. Zato hojně sokolských členů bylo postupně zapojováno do jiných odbojových organizací, u nás na Vysokomýtsku především do odbojové organizace vojenské, v jejímţ v čele stáli pokrokoví důstojníci vysokomýtské posádky. Bohuţel na tuto dobu mám jen málo vzpomínek, tj. detailních a konkrétních vzpomínek. Snad je to i tím, ţe bylo v té době mnoho starostí rodinných, zásobovacích, školských i jiných. Pamatuji jen mlhavě, ţe do této vojenské organizace byl jsem zapojen majorem Lakomým, potřebovali někoho z ověřených civilistů a člověka v okrese známého, a proto snad jsem se jim hodil já, sokolský ţupní jednatel, pak redaktor ţupního sokolského tisku, sokolský vzdělavatel, známý i svými kurzivkami z místního tisku, snad i oblíbený u studentů. I věkem jsem byl v nejlepších letech. Zapojení se stalo při docela civilní procházce na vysokomýtském náměstí, kde jsem dostal dal stručné instrukce, co ode mne budou chtít a hlavně, ţe kdyby jako vyšší důstojníci byli podezřelí a snad i zatčeni, ţe bych měl nastoupit jako druhá garnitura. Celou věc jsem si uvědomil, kdyţ jsem při pořádání archivu svých památek, objevil dopis jakéhosi kapitány Zelenky, který mi psal v květnu 1946 a ţádal o potvrzení, ţe byl zapojen do této odbojové skupiny. Píše mi tam, ţe mne s ním seznámil major Lakomý v r. 1941, jehoţ byl zástupcem ve skupině. Major Lakomý mne určil jako politického vedoucího a chtěl, abych znal i jeho zástupce. Měl jsem se sejít s kpt. Zelenkou, který tehdy byl zaměstnán u okresního úřadu ve Vysokém Mýtě jako úředník. Smluveným seznámením měla být moje informace u Zelenky o pracovních poukazech na obuv. Dnes uţ se nepamatuji, zda jsem skutečně u tohoto Zelenky byl. Ale spíše ano neţ ne. Celá skupina byla pozatýkána někdy koncem r.1941, tj. její vojenská část (důstojníci a rotmistři). Já jsem se s ní sešel uţ jen jakýmsi tajným vzkazem z vězení, ţe při výsleších nepadlo moje jméno a ţe nemusím mít obavy. Většina z této skupiny, pokud jsem jednotlivce znal, byla později popravena (plk. Závada, mjr. Kohout) nebo zemřela v koncentráku (mjr. Lakomý). Pak jsem byl zatčen já, ale z jiného titulu, takţe jsem jiţ v této skupině nepracoval a ani nemohl, poněvadţ jsem nedostal instrukce, co dělat, kdyby vedoucí skupiny byl zatčen. Ve škole bylo čím dál tím dusněji. Odbojová činnost různých skupin se mnohdy proplétala, ţe nebylo jasné, kdo a co jak dělá. Vţdyť i ta práce ve studentském krouţku byla nakonec odbojová a ve vězení jsme se nakonec sešli všichni.
58
Gymnázium Teplice Odboj jiţ organizovaný Činnost důstojnické skupiny se nijak výrazně neprojevovala. Mimo několika rozhovorů s mjr. Lakomým nedělo se nic a nebyly mi uloţeny ţádné úkoly. Jak důstojníci této skupiny byli asi postupně od konce r. 1940 zatýkáni, ztratil jsem s nimi úplně kontakt. Ale tak na podzim r. 1940 se pojednou u mne objevil neznámý muţ vyšší silné postavy, v ruce s kufříkem. Uvedl jsem jej do pokoje a tam se představil jako agent se psacími stroji, dokonce se legitimoval, jméno jsem zapomněl, ale byla to jistě legitimace falešná. Jak teprve jsem se dozvěděl později – hlavně aţ po svém návratu z vězení – byl to major Matohlína. Abych mu důvěřoval, prohlásil se smluveným heslem, které mi jiţ dříve avizoval učitel Beneš z Litomyšle, který mne jako prvý zapojil do práce této odbojové organizace východních Čech. Heslo znělo: „Potřebujete prý opravit psací stroj.” Pak mi sdělil stručně v několika bodech plán ilegální práce. Byl to systém pětek – pět lidí, jejichţ jména jsem měl znát jen já, oni o sobě neměli vědět. Úkolem těchto pětek bylo shromaţďovat ve svém okolí všechny zprávy o činnosti Němců, především sílu a rozmístění vojenských jednotek, připravovat tajná skladiště pro shromaţďování pohonných hmot, zjišťovat moţnosti získání zbraní, připravovat sabotáţe v továrnách a šířit ilegální tiskoviny. Tedy akcí víc neţ dost, z nichţ jediná prozrazená stačila poloţit krk pod nacistickou sekeru. Přiznám se, ţe jsem mu v prvé chvíli nedůvěřoval, i kdyţ přišel se smluveným heslem. Tady uţ šlo o váţné a riskantní věci. A proto, kdyţ odešel na chvíli na stranu, prohledal jsem mu aktovku, ale nenašel jsem nic podezřelého. Měl tam jen hrnek se sádlem, kus chleba a nějaký cizojazyčný slovník. Poţádal mne také, zda by u nás nemohl zůstat přes noc. Zůstal a ráno odjíţděl ještě za tmy prvním vlakem, k němuţ jsem jej doprovodil. Pak přišel ještě dvakrát v r.1941, na jaře a počátkem léta. Do té doby měl jsem uţ sestavenou svou pětku. Ale uţ bych dnes nemohl stoprocentně tvrdit, kdo v ní byl. Určitě si pamatuji jen rotmistra Ansorgeho (snad proto, poněvadţ po mém návratu mi vyprávěl, ţe po mém zatčení spal několik nocí oblečený a čekal také na své zatčení), dále byl v ní jeden kovář ze Sedlce, myslím, ţe i učitel Dostál z Vysokého Mýta, přednosta stanice v Cerekvici Marhold. Ale dříve neţ jsem se pustil aktivně do práce, zajel jsem do Litomyšle, abych si osobně u učitele Beneše ověřil, zda přece jen Matohlína není provokatér. Teprve po převratu jsem se dozvěděl osudy celé skupiny, a hlavně přímo dobrodruţný ţivot Matohlínův v ilegalitě. Při své práci ve východních Čechách skrýval se ponejvíce u trafikanta Krále v Litomyšli, kde celá skupina měla své středisko a štáb. Skupina patřila do široce rozvětvené odbojové organizace ÚVOD – Ústřední vedení odboje domácího – organizace řízené z Londýna. Tato celostátní organizace byla dále dělena podle jednotlivých okresů, takţe naše skupina byla jádrem okresu Výsoké Mýto. Matohlína byl v září 1941 zatčen, ve vězení spolkl nabroušené drţadlo od lţíce, byl dán do vězeňské nemocnice v Pardubicích, odkud dobrodruţným způsobem jiţ po operaci ţaludku jen ve spodním prádle utekl, přeplaval Labe a podařilo se mu opět nějaký čas se skrývat. Ale byl opět dopaden a popraven. Ale zřejmě se při výsleších choval statečně a nás nezradil. Aspoň nikdy při výsleších mi nebylo nadhozeno jméno Matohlína a nebyl jsem dotazován a obviňován z této činnosti, nýbrţ jen ze šíření letáků a jako komplic byl mi přisuzován pouze Beneš a později pošmistr Votroubek. Já jsem se o zatčení Matohlínově nedověděl, a teprve kdyţ jsem po svém zatčení viděl ve věznici gestapa i trafikanta Krále (byl jednonohý invalida z 1. světové války) dovtípil jsem se, ţe všechna tato zatčení jsou v souvislosti se skupinou Matohlína. Kdyţ po návštěvě Matohlínově počátkem léta delší dobu jiţ nikdo nepřicházel, ani jsem nedostával další instrukce, myslil jsem, ţe celá akce usnula. Ale koncem léta 1941 se
59
Josef Běhounek u mne v bytě opět objevil jakýsi pomenší muţ a představil se mi jako pošmistr Votroubek z Parníku u České Třebové. Mluvil otevřeně, ţádal o spolupráci v odboji, zřejmě to byla asi další garnitura ÚVODu. Jeho poţadavky byly podobné poţadavkům Matohlínovým a zřejmě také navazoval na litomyšlskou skupinu. Legitimoval se i sokolskou legitimací. Zároveň mi přinesl i leták s podrobným vylíčením současné válečné situace. Další letáky mi byly pak zasílány poštou, nebo spíše doručovány tajnými cestami, hlavně učitelem Benešem nebo přes něho. Letáky jsem potom dával dále přes svou pětku. Kruh se stahuje Dnes v odstupu doby můţeme teprve posoudit, jak všechny ty počátky odbojové činnosti byly předčasné a někdy tak trochu i naivní. Na druhé straně však třeba říci, jak to vyjádřil ve svém dopise zaslaném mi po návratu z koncentráku bratr Pokorný, učitel a výtvarník z Horní Jelení, ţe vlastně v myšlenkovém odboji jsme byli jiţ od roku 1938. Je v tom hodně pravdy a je pochopitelné, ţe v těch dobách, kdy jsme do odboje vstupovali, jsme nechtěli věřit, ţe vše to je hodně předčasné. Ale tyto začátky byly kladné po té stránce, ţe slouţily k pozvedání hlav českých lidí, zvláště v těch dobách, kdy nacisté měli válečné úspěchy a kdy i naděje v Sovětský svaz po jejich vítězství na východě upadala. Vţdyť kdyţ nacistické armády napadly Sovětský svaz, bylo i mezi námi dosti lidí, kteří nevěřili v sílu sovětské armády a podceňovali ji. A její první neúspěchy jim to jen potvrzovaly. Pamatuji dodnes velmi ţivě, kdyţ nacisté vtrhli do SSSR, leţeli jsme na vysokomýtské plovárně a samozřejmě tématem rozhovoru byla jenom tato událost. Zvláště několik bývalých důstojníků naší armády ochlazovalo naše nadšení nad tím, ţe válka konečně vypukla a ţe tak – podle naší tehdejší naivní víry – bude brzy konec okupace a naší nesvobody, velmi skeptickými názory na sílu a připravenost Rudé armády. A nacisté v té době teror v protektorátu stupňovali. V říjnu přikročili k masovému zatýkání sokolských činovníků. Ve Vysokém Mýtě byl zatčen starosta sokolské ţupy Východočeské ředitel gymnázia Kolář, náčelník Nimshaus, jednatel Gotvald. Já jsem prozatím byl vynechán. Zatýkání proběhlo dopoledne. Poněvadţ ţena se domnívala, ţe jdou i po mně, dala mi avízo do školy, abych budovu školy opustil a někde se schoval a přišel domů, aţ bude čistý vzduch. Uposlechl jsem. Auto gestapa bylo sledováno, a kdyţ kolem poledne odjelo s těmito třemi zatčenými, bylo mi sděleno, ţe snad mi jiţ bezprostřední nebezpečí nehrozí. Ale od té doby jsem měl jiţ neklidný spánek a kaţdé zazvonění domovního zvonku mnou trhlo v domnění, ţe jiţ si gestapo přijelo i pro mne. Tato nejistota a stálé nervové napětí působila i na můj zdravotní stav, nechutnalo mi jíst, hubnul jsem a nervy jsem měl, jak se říká „nadranc”. Tento zdravotní stav se den ode dne zhoršoval tak, ţe mi lékař navrhl zdravotní dovolenou. Nastoupil jsem ji v lednu 1942. Ale po měsíci jsem se zase vrátil do školy. Ve spárech gestapa To konečné zazvonění u domovních vrat nedalo však jiţ dlouho na sebe čekat. Ozvalo se dne 6. března 1942 krátce po obědě. Chystal jsem se právě na cestu za aprovizací na Vraclav. Poněvadţ v ten den ještě byl slušný mráz a leţela i poměrně silná vrstva sněhu, oblékl jsem se jako na lyţování: lyţařské boty, silný svetr, větrovku, zimní rukavice a čepici. Zazvonili nejprve u domovních vrat a pak vyběhli po schodech a zvonili do bytu, kdyţ jiţ jsem šel otevřít. Neznámý muţ (jak jsem se později dozvěděl gestapák Schulze) se vtlačil do dveří s českou otázkou: „Můţeme s vámi mluvit soukromě?” Uvedl jsem jej do pokoje, tam bez dalších slov odhrnul klopu kabátu se štítkem gestapa
60
Gymnázium Teplice a prohlásil krátce: „Jste zatčen.” Zmohl jsem se ještě na otázku: „Proč? ” „To se dovíte.” A teď uţ jen rozkaz, abych přinesl rádio, nenechali mne ani rozloučit s rodinou. Ţena ještě statečně s gestapákem vyměnila několik slov, naráţejíc na nacisty slibovanou spolupráci s příslušníky protektorátu. Gestapák ovšem nemínil politicky debatovat a pronesl stereotypní slib: „Jestli je váš manţel nevinen, tak vám ho vrátíme.” Pak ţena ještě vyběhla za mnou na ulici, ale tam ji odstrčili, poručili mi nasednout do nákladního auta krytého plachtou, na jehoţ kraji seděli dva němečtí vojáci s puškami. A auto se rozjelo na mou dlouhodobou cestu nacistickými ţaláři. Kdyţ jsem se poněkud uklidnil, začal jsem se rozhlíţet. A přesto, ţe pod plachtou auta bylo pološero, rozpoznal jsem mezi dvaceti aţ třiceti lidmi, kteří tu seděli na dřevěných lavicích, učitele Beneše. Byl jsem teď, jak se říká „doma”. „Vybouchla” naše matohlínovsko– votroubkovská odbojová skupina. Z ostatních zatčených jsem nepoznával nikoho. V cele č. 14 na pardubickém gestapu Po více neţ hodinové jízdě auto zastavuje. Rozkaz vystoupit a v padajícím jiţ soumraku se rozhlíţím kolem. Před námi se tyčila pochmurná budova se zamříţovanými okny – donucovací pracovna v Pardubicích – jejíţ část zabralo gestapo pro své vězně. Vehnali nás dovnitř, rozdělili do několika cel, a tak v cele č. 14 začínal prvý úsek mého vězeňského ţivota. Cely byly prostorné, celkem vzdušné, kaţdá měla dvě velká okna, ovšem zamříţovaná. Spali jsme na kavalcích čistých, s čistým loţním prádlem. Po prvním šoku z tohoto kasárenského prostředí začali jsme se opatrně oťukávat a zjišťovat, kdo je kdo. Jiţ druhý den nám bylo jasno, ţe jsme všichni političtí vězňové a většina z nás z téhoţ kraje. Aspoň ve stručnosti, pokud se pamatuji, jmenuji zde jednotlivé vězně této cely, jimţ osudem bylo určeno ţít skoro půl roku pospolu a snášet všechna protivenství vězeňského ţivota. Seniorem byl sedmdesátiletý majitel známého košumberského pivovaru Kašpar. Byl po nějaké době z vězení propuštěn jednak zásluhou vězeňského lékaře dr. Hrocha, částečně asi také proto, ţe rodina, poměrně zámoţná, pouţila všech prostředků, aby jej z vězení dostala, argumentujíc hlavně stářím. Eda Lehraus – důstojník ze Ţamberka, agilní a iniciativní, ale často podléhající nervové depresi. Po převratu se vrátil zdráv domů. Boštík – děkan z Ústí nad Orlicí, poměrně mladý, pokrokový a opravdový křesťan, který, ač sám hladov, ještě pro některé z nás nastřádal na neděli chlebové drobty a přidával nám je k nedělnímu obědu. Ještě v dráţďanské věznici mi poslal tajnou cestou vitaminy do mé cely. Mikuláštík – českobratrský farář, taktéţ z Ústí nad Orlicí Ale měl daleko k inteligenci a obětavosti svého katolického kolegy. Oba se vrátili, děkan Boštík zemřel jiţ před několika roky, zda ţije Mikuláštík, není mi známo. Syrovátko – učitel z Litomyšle, mladý a nebojácný, všem sympatický a obětavý. Také se po převratu vrátil. Vlach – poštmistr z Luţe, drobné postavy, zakřiknutý a nevýrazný. Snad i trochu nemocný. Vrátil se. Macner – také poštovní zaměstnanec, snad z Pardubic. Ti všichni tedy přeţili. Ale bohuţel ne všichni vězňové této naší cely. Následující byli popraveni : Švadlenka – starosta z Vápenného Podola, tehdy jiţ šedesátník, moudrý a rozváţný sedlák. Byl zatčen v akci parašutistů – heydrichiáda – a později popraven ve Štraubinku. Matus – poštmistr z Chrudimě, zemřel ve věznici, neznámo kde. Vavřín – myslím z Litomyšle, popraven. Reisner – na něho se uţ vůbec nepamatuji. Také popraven.
61
Josef Běhounek Bouček – truhlář z Chocně, zatčen v akci studentů choceňských a vysokomýtských. Člověk velmi citlivý a lpící na ţivotě a na své rodině. Popraven. Později byl k nám do cely dán i můj bývalý student z gymnázia Milič Jiráček z Vysokého Mýta, zatčený v souvislosti se studentskou skupinou Choceň – Vysoké Mýto. A pak ještě někde koncem června jedna z postav aktivně zapojených do heydrichiády – hoteliér z pardubické Veselky Košťál, kterého v poslední den stanného práva vyvlékli přímo z naší cely, aby jej zavezli na popravu do pardubického Zámečku. Těchto čtrnáct vězňů včetně mne se za tu dobu sţilo a vytvořilo přátelský kolektiv na ţivot a na smrt. Dozorci a gestapáci Seznámili jsme se se všemi velmi brzy. Nejproslulejší a nejobávanější byl vrchní dozorce Körber. Byl surový, jeho výchovná metoda byly facky a kopance. Byl to prý bývalý švec a stále cítil svou méněcennost i pod uniformou, která mu dávala neomezená práva nad jemu svěřenými vězni. Zvláště si „oblíbil” českou inteligenci. Padl jsem mu hned do oka, ustanovil mne velitelem světnice, aby měl příleţitost mne častěji fackovat a kopat, poněvadţ jako velitel světnice měl jsem řadu povinností, které se daly vyuţít k dalšímu šikanování. Jeho sadistickým zvykem bylo plíţit se podle cel v bačkorách, potichu nahlédnout posuvným okénkem do cely a vţdy se našel někdo, kdo třeba si ulevil v práci při lepení papírových sáčků nebo si lehl na kavalec ve dne. Takového hříšníka vytáhl na chodbu, facky jen lítaly. Jeho dlaně jsem cítil i já i děkan Boštík. Uměl dobře česky, ale já jsem s ním musil mluvit jen německy. Jeho oblíbeným výrokem bylo: „Já jsem dobrý člověk, ale kdyţ se doţeru, tak jsem svině.” A tou sviní býval velmi často. Byl horlivý ve sluţbě, aby se zalíbil svým nadřízeným, dovedl člověka utlouci a také na Leţákách má svůj podíl. Po převratu byl zajištěn, ale tady uţ nebyl hrdinou, ve vězení spáchal sebevraţdu. Ostatní dozorci byli odrazem svého šéfa: bratří Köckové, z nichţ jeden byl celkem dobrák, zato druhý tuto slabost svého bratra nahrazoval surovostí a předčil jej jen sadista Piller, dlouhý, hubený mladík s brýlemi na nose, zřejmě tuberkulózní, který svou tělesnou i duševní méněcennost nahrazoval špehováním vězňů a jejich bitím. To tedy byli naši uniformovaní dozorci. V hierarchii věznitelů nad nimi stáli gestapáci v civilu. Neznali jsme je všechny, jen s některými jsme přišli do styku. Byl to především sudeťák Schulz, který uměl česky a při výsleších byl celkem slušný a neuchyloval se k ranám. Mocnými pány byli gestapáci s vyšší hodnostní třídou – tzv. komisaři: Krögr a Clages, kteří se zaměřovali především na špičky odbojových skupin, a já jsem s nimi přišel bohudík jen málo do styku. Zato Leţáky, heydrichiáda jim byly vítaným soustem. Jistě za horlivost při těchto akcích byli povýšeni. Oba, myslím, se dostali aţ na vedoucí místa a Clages byl zatčen někde v Rumunsku a snad i popraven. Kaţdodenní ţivot v cele Den ve věznici měl svoji určitou pravidelnost a záleţelo na osazenstvu cely, jak si jej dovedlo zpříjemnit. Ráno v 6 hodin byl budíček a při něm jsme vţdy vstávali ze svých kavalců s nevyřčenou otázkou: Co nám přinese dnešní den? Pak jsme nastoupili v řad k rannímu cvičení. Po ranním pozdravu předcvičuji buď já nebo Eda Leraus, pokud světnice dovoluje svým prostorem, cvičíme různá nápravná cvičení, tempo cviků se postupně zrychluje, pak následují volná dechová cvičení. S heslem, potichu skandovaným: „Němcům zmar, republice zdar!” ukončujeme. Pak se myjeme do půli těla, ale vodou je nutno šetřit, je zde jen jediné umyvadlo. Drhneme záda jeden druhému důkladně, aţ kůţe
62
Gymnázium Teplice červená. Pěstujeme „fakírštinu”, jak se šibeničně vyjadřujeme, kdyţ si navzájem drhneme svá jiţ po několika dnech vyvstávající ţebra. Je pochopitelné, ţe toto vše konáme bez povolení našich stráţců, jistě o tom vědí, ale kupodivu nikdy nezakročili. Ke snídani nastupujeme v řad, zády ke dveřím, abychom se snad nemohli ani mrknutím dohovořit s kamarády vězni, kteří snídani roznášejí. Jen velitel světnice, v tomto případě já, se smí otočit, zavelet: „Achtung ! ” a podat hlášení, ţe dvanáct vězňů cely je nastoupeno a ţe je vše v pořádku. Ke snídani byla v plechovém šálku obyčejná bílá káva, málo slazená a ţalostně málo chleba. Úzkostlivě jsme vţdy krajíčky rozpočítávali, aby nám i něco vystačilo na večer. Bylo nutno hodně sebezapření, abychom tu trošku nesnědli uţ ke snídani. Pak začínala práce: lepení sáčků všeho druhu, po nějakém čase uţ docela odborně. Zvláště se nám hodily sáčky na Koldipetosu, z nichţ jsme si tajně slepili karty a po večerech je v koutě cely, kam nebylo okénkem z chodby vidět, hráli. Jeden exemplář karet podařilo se mi poslat i domů, kdyţ jsme byli z věznice gestapa transportováni pryč. Byla to práce celkem snadná, brzdili jsme ji, jak mohli, ale nakonec přece jen jistě mnoho tisíc těchto sáčků jsme vyrobili, poněvadţ tato mechanická práce dávala zapomenout na útrapy věznění. Abychom zahnali chmurné myšlenky, které se honily naší hlavou, obyčejně někdo při práci něco vyprávěl. S úzkostí jsme vţdy čekali, kdy zarachotí klíč v zámku a někdo z nás půjde k výslechu. Kdyţ někoho k výslechu vyvedli, celé dopoledne jsme ţili v úzkosti, jak to s vyslýchaným dopadne. A byl vţdy radostně uvítán, kdyţ se celkem ţiv a zdráv vrátil. Ale mnohdy se vyslýchaný vrátil tělesně zbit a duševně ubit. A pak trvalo dlouho, neţ zase celá světnice přišla do své míry. Vrcholem dne byl oběd. Nebyl špatný, ale bylo toho ţalostně málo. Pravidelný jídelní lístek byl tento: polévka, brambory s omáčkou, dvakrát týdně kynutý knedlík s omáčkou nebo zelím, zelenina, hrách apod. Po obědě jsme měli asi hodinu oddechu, ale na kavalce jsme si nesměli lehnout. Pak jsme se opět museli dát do lepení. Odpoledne bývalo klidnější, výslechy pravidelně nebývaly. Konečně pak přišel večer. Na chodbě zařinčely plechové šálky a přišla večeře, pokud je moţno půl litru černé kávy nazvat večeří. Byly to opravdu vězeňské večeře chudých a bylo po nich mnoho smutku z hladu. Aby se pozapomnělo, hledíme se nějak zabavit: na slamníku se hraje partička mariáše (někteří kibicují) nebo dáma nebo „ovce a vlci”. Pomůcky k těmto hrám jsme si vyrobili z papíru na lepení sáčků. Pak se vzpomíná na domov, kdo má fotografii svých milých, prohlíţí si ji a aspoň tak si přibliţuje domov. Pak pomalu se ukládáme na své kavalce, někteří vytrvalci si ještě dlouho do noci šeptají. Ale spánek přece jen padl na všechny a milosrdně dal na pár hodin zapomenout na náš zdejší bídný ţivot. A tak jde den za dnem. Jednotvárnost tohoto ţivota je přerušena tzv. Freistunde – procházkou na dvoře, která však byla spíše snůškou všelijakých šikan neţ osvěţením. Jednou za čtrnáct dní jako pozdrav z domova přišlo čisté prádlo, které nám ţeny musely do Pardubic přivézt, a jednou za měsíc dopis – to byl pro nás opravdový svátek, zvláště kdyţ balíky a dopisy kontrolující gestapáci tam nechali přiloţenou fotografii. Jednou za čtrnáct dní nám bylo povoleno koupání, ale v takovém spěchu, ţe se to ani koupáním, natoţ pak nějakým osvěţením nedalo nazvat. Někdy však tímto jednotvárným ţivotem přece jen otřásla nějaká zvláštní příhoda. Při lepení sáčků jsem jednoho dne vyprávěl obsah knihy Kdyţ nastaly deště. Byla to látka k vyprávění na několik dní. Kdyţ jsem vyprávěl, tak jsem samozřejmě vyrobil málo sáčků. Můj „přítel” Körber při svém plíţení podle cel mne okénkem přistihl při tom, ţe nepracuji předepsaným tempem. Vrazil do dveří, vytáhl mne na chodbu a tam lítaly facky z jedné strany na druhou, pak mi ještě uštědřil řádný kopanec, kterým mne vrazil do cely. Mezi mými spoluvězni nastalo velké zděšení, kdyţ viděli mé tváře rudé jako míšeňská jablíčka. Ale vyprávění jsem přece jen dokončil.
63
Josef Běhounek Nikdo, kdo neprošel vězením, by neuvěřil, ţe jednou ze zábav bylo pro nás mytí chodeb. Dostali jsme se tak aspoň na chvíli z cel, měli jsme moţnost leccos okouknout, navázat styky s jinými celami apod. Körber myslil, ţe je to pro nás trest a poníţení, kdyţ právě nás, české inteligenty, určí k této práci. A tak si s oblibou vybíral z naší světnice právě mne, oba faráře, důstojníka Lerause i učitele Syrovátku, který se také pravidelně se mnou střídal při vyprávění při práci. Neděle ve věznici Nelišila se mnoho od všedního dne, ale přece jen to byla neděle. Nebylo obav z výslechů, patřili jsme jaksi více jen sobě a zařídili jsme se podle toho. Dopoledne jsme samozřejmě ještě musili lepit ty naše sáčky. Aby však bylo zdůrazněno, ţe je neděle, měli k nám duchovní promluvy, střídavě kaţdou neděli děkan Boštík a farář Mikuláštík. I my bezvěrci byli jsme jim vděčni, ţe nás svými procítěnými slovy přenášeli do jiného světa. Po obědě, který nebyl o nic lepší neţ ve všední den, byla chvíle klidu, odpočinku a spánku. Poněvadţ jsme si nesměli lehnout na kavalce, rozloţili jsme se na zemi, na stole, zkrátka kde se dalo. Svítilo–li sluníčko, chytali jsme jeho paprsky zamříţovaným oknem jako dar nejkrásnější. Kdyţ bylo kolem třetí hodiny, začal děkan Boštík netrpělivě obcházet a budit vytrvalé spáče, neboť se blíţila chvíle, jak jsme ji sami nazvali, hovorů s naší vlastí, domovem. Zasedal jsem v čele stolu, bratři se rozsadili kolem a začal jsem mluvit: o Boţeně Němcové, Nerudovi, Macharovi a co já vím, kolik těch hovorů bylo. Hovoříce o velkých muţích a ţenách naší kultury, přišli jsme často na otázky časové a chvíle tak rychle ubíhaly, ţe jsme se ani nenadáli, ţe uţ je pět hodin a ţe se „podává” černá káva. Uléhali jsme toho dne jaksi silnější, odolnější, s větší vírou v dobrý konec našeho i celonárodního utrpení. Byly však i jiné dny sváteční. Dovedli jsme oslavit šedesátiny našeho spoluvězně Švadlenky, typického českého sedláka. Celý den jeho narozenin jsme vyplnili improvizovaným programem, dokonce jsme mu věnovali i prostou kytičku, kterou jsme pokradmu utrhli na procházce na dvoře. Na 1. května jsme hovořili o tématech sociálních, ale i literárních (Mácha). Ale byly i krušné dny stanného práva, kdy bylo potřebí obzvlášť povzbuzovat a zvedat hlavy. I drobné zprávičky o politické situaci, které se nám donesly přes přísnou uzávěru, i kytička přibalená v prádle, nebo pečlivě přibalený motáček, i to byly chvíle sváteční. Naši dozorci tušili, ţe v naší světnici není vše v pořádku podle předpisů, a tím více potají špehovali. V neděli byla pro ně sluţba zvlášť otravná, a tak se snaţili nějakým způsobem na konto vězňů pobavit. Jednu neděli jsem na to doplatil i já. Jako velitel světnice měl jsem povinnost zavírat a otvírat okna cely. Tak také jednu z těchto krásných nedělí jsem vylezl k večeru na vysoké okno, abych je zavřel. Byl krásný podvečer, bylo vidět daleko a já jsem chvilku na okně stál a rozhlíţel se po kraji. Bylo to přísně zakázáno. Tu chvíli si vyčíhl sadista Piller, nahlíţel okénkem, a kdyţ jsem asi po minutě s okna slezl, vrazil do světnice, poručil, abych šel s ním a zavlekl mne do kanceláře, kde mi poručil udělat tisíc dřepů. Musil jsem si je počítat a on stál nade mnou s obuškem v ruce. Kdyţ jsem jich udělal asi 50, řekl jsem, ţe uţ dále nemohu, ţe mám srdeční vadu. Prohlásil, ţe lţu a ţe se podívá do mých lékařských záznamů. Za chvíli se vrátil, praštil mne obuškem přes záda a vrazil nazpět do cely. A za to, ţe jsem nemusel dělat do úpadu těch tisíc dřepů, vděčím vězeňskému lékaři, jímţ byl tehdy dr. Hroch, Čech, přikázaný jako civilní lékař k prohlídkám především nově zatčených. Tomu jsem také při této prohlídce hlásil srdeční vadu (ač jsem ji neměl) a on ji do lékařského nálezu zapsal a pravděpodobně ještě zveličil. A bachař by těţce odnesl, kdyby mne ještě před výslechem ubil. S dr. Hrochem setkal jsem se po převratu v Teplicích, kde byl ředitelem lázní pro léčení dětské obrny, které tu
64
Gymnázium Teplice vybudoval, by na to slovo vzatý odborník. Myslím, ţe jsem mu i pomohl právě touto epizodou, kterou jsem v Teplicích leckterým lidem vyprávěl při jeho pronásledování po únoru 1948. Dny plynuly, byly někdy hodně krušné, někdy zase plny naděje. Radovali jsme se z kaţdé, sem do věznice propašované zprávy, která optimisticky předpovídala brzký konec války. Věřili jsme kaţdé takové zprávě, i kdyţ jsme si někdy tu víru i namlouvali. Psal se teprve rok 1942 a my jsme doufali v brzké konce! Snad to bylo dobře, ţe jsme byli tak optimističtí, neboť kdybychom tehdy byli jen trochu tušili, co nás ještě čeká, asi mnohý z nás by byl poklesl a nedoţil se konce. Jen ten bezmezný optimismus, síla duševní a víra, ţe naše věc nakonec zvítězí, nás udrţovaly i později v našem putování po různých nacistických věznicích a koncentrácích. Heydrichyáda V polovině května jsem při větrání v cele z okna zjistil, ţe na bráně visí prapory spuštěné na půl ţerdi. Dohadovali jsme se, co to znamená, hleděli jsme něco vyčíst z chování našich bachařů, ale teprve, kdyţ pojednou bachař přivedl k nám do cely českého četníka, který nám předloţil fotografii aktovky a jízdního kola s otázkou, zda tyto předměty neznáme, coţ bylo jistě absurdní, poněvadţ jsme byli zatčeni počátkem března, začali jsme se dohadovat, ţe jde o nějakou závaţnou věc. Ale úplné jasno nám přinesla teprve jedna červnová noc. Byli jsme vyrušeni ze spánku prudkým otevřením dveří cely, rozsvícením a hlukem, s jakým k nám do cely byl přímo vhozen nový člověk. Kdyţ se dveře cely zavřely, všichni jsme se na něho vrhli a zahrnovali jej otázkami, dychtivi vědět, co je venku nového, jak vypadá politická situace. Chudák novopečený vězeň, ještě sám vyděšený svým náhlým nočním zatčením a výslechem, byl zděšen znovu. Ale pomalu jsme se dověděli, co jsme chtěli. Jmenoval se Košťál a byl hoteliérem ve známém pardubickém hotelu Veselce. Kdyţ se trochu uklidnil, druhého dne nám líčil, jak toto naše přepadení na něho působilo: „Jakýsi malý černý človíček se na mne vrhl a vítal mne jako velitel světnice, všichni si tu říkali bratře. I bratře děkane a faráři se říkalo a já jsem několik dní myslel, ţe tu skutečně jde o jméno Děkan a Farář. Ale on to byl skutečný děkan a skutečný farář.” Pak přišly nekonečné výslechy. Skoro kaţdý den byl volán z cely, někdy i několikrát za den. Netušil ještě, co ho čeká, leckdy nám s humorem vyprávěl o svých bohatých zkušenostech z cest z ciziny, o svých stycích s Udrţalem (měl za manţelku jeho dceru), Masarykem i Benešem. Ale prozradil nám také něco málo o příčinách svého zatčení, o atentátu na Heydricha i o tom, ţe mu dávají za vinu, ţe jednoho z parašutistů zaměstnával ve svém hotelu jako číšníka. Celý červen a počátek července byl na pardubickém gestapu velmi rušný. Na nás ostatní vězně jako by se bylo úplně zapomnělo. Dokonce po celý měsíc nás ani jednou nepustili na tu skromnou procházku na dvoře. V kanceláři vedle naší cely se vyšetřovalo celé dni a noci. Na chodbách byl neobvyklý ruch. Donucovací pracovna musela uvolnit i další poschodí pro desítky vězňů, kteří byli sváţeni z Pardubic i celého okolí – a tak jsme se pomalu dověděli i o Leţákách. Do cely k nám zaléhalo běsnění gestapáků Clagesa, Krögra a svou polívčičku si tu přihříval i Körber. Výslechy stíhaly výslechy, skulinkou v okénku jsme sledovali, jak i na chodbě se vymáhají doznání, slyšeli jsme, jak se bije a křičí v kanceláři. Pak přišel jeden červencový den, intenzita výslechů se stupňovala a chystali jsme se jiţ ke spánku, kdyţ pojednou se otevřely dveře naší cely a Košťál, jiţ napolo svlečený a leţící na slamníku, byl vyvolán ven, aby se jiţ více mezi nás nevrátil. Venku hrčely motory mnoha aut. Tehdy jsme ovšem nevěděli, ţe jejich směr byl Zámeček a popraviště.
65
Josef Běhounek V poslední den stanného práva tu poloţili svou hlavu desítky českých lidí. Ráno druhého dne se objevil v cele sám Körber a sháněl Košťálovy věci a hlavně měl zájem, kde je jeho mýdlo, prý ho měl ještě veliký kus. Bylo dobře schováno, nedostal je, ať nadával a zuřil . Tohoto červencového rána, kdyţ jsme v cele nastupovali k obvyklému rannímu cvičení, vedoucí místo obvyklého ranního pozdravu zavelel: „Ruce v pěst!” a následoval krátký projev a vzpomínka na ty, kteří včerejšího večera padli za věc dobrou. „Nikdy nezapomeneme,” odpověděli na konci projevu všichni nastoupení bratři. Konfrontace a výslechy Hned druhý den po zatčení byl jsem volán do kanceláře k prvnímu výslechu. Neměl jsem doposud tušení, co gestapo ví o mé odbojové činnosti. Po zjištění mých nacionálií a kdyţ si mne přítomní gestapáci dobře prohlédli, všemocný pan Klages mi uštěpačně řekl: „Aha, profesor, na vás uţ jsme tady dlouho čekali.” Nemohu dnes uţ reprodukovat otázky, které mi byly kladeny, ale uvědomuji se jen, ţe se točily kolem letáků, které prý jsem měl dostávat, a nutili mne, abych jim řekl, kdo mi je dával. Zapíral jsem, a tu najednou mne otočili ke zdi, kde čelem k ní stálo několik lidí, a jednoho z nich otočili a ptali se mne, zda toho člověka znám. Neţ jsem mohl odpovědět, onen člověk sám řekl: „Dal jsem Ti, bratře, jeden leták s tím, abys jej okamţitě po přečtení zničil.” A tu jsem v tomto člověku poznal Votroubka, ale byl v zuboţeném stavu, patrně jej hodně tloukli, aby z něho vynutili přiznání. Bylo od něho statečné, ţe mi naznačil, co prozradil. Ten leták tedy nebylo moţno jiţ zapírat a musil jsem ho přiznat. Gestapáci však chtěli ze mne asi vytáhnout ještě více, ale já jsem se drţel tohoto přiznání a vykonstruoval jsem si i obsah tohoto letáku – zprávy o vojenské situaci, ale událostmi jiţ dávno překonané, takţe neměl ţádnou cenu a nebylo by ani smysl jej dávat dál. A kdyţ pak Beneš z Litomyšle při jedné procházce na dvoře se najednou zastavil a zavazoval si rozvázané tkaničky u bot, čekaje aţ k němu v kruhu, v kterém jsme probíhali, přijdu, potichu mi zašeptal: „Ten dopis, který jsem Ti poslal, jsi okamţitě spálil.” Tak uţ jsem zase věděl další, čeho se při výslechu drţet. Poněvadţ náš případ se heydrichiádou a Zámečkem zdrţel, proběhly ostatní výslechy rychle – formálně. K definitivnímu sepsání protokolu byl jsem odvezen do hlavní budovy gestapa v Pardubicích svázán ţelízky na ruku ještě s jedním vězněm. Vyslýchal mne Schulze, do protokolu jsem nadiktoval jen to, co uţ jsem v předcházejících výsleších přiznal. A ku podivu se vyslýchající nesnaţil, aby ze mne vytáhl něco víc. Spokojil se s tím, co jsem mu tam nabájil. Pak opět s pouty na rukou jsem byl odvezen zpět do věznice. Byl jsem pravděpodobně příliš malou rybou po všech těch zatčených a popravených za heydrichiády. A bylo asi nařízeno náš případ rychle uzavřít, poněvadţ měl jiţ dlouhé zdrţení, bylo třeba nás poslat dál. Transport Počátkem srpna se nás konečně gestapo zbavilo. Kdyţ nám bylo oznámeno, ţe půjdem na transport, těšili jsme se, ţe se dostaneme z rukou gestapa, ţe se náš osud posune k rozhodnutí a ţe bude konec těm nejistotám čekání. Ráno nastupujeme ještě za tmy na dvoře naší věznice, která nám byla pět měsíců vnuceným „domovem”. Je nás asi 50 muţů a tři ţeny. Stojíme v šiku, obklopeni německými vojáky, kteří na rozkaz svého velitele ostentativně před námi nabíjejí svoje pušky. Dostáváme poučení: „Kdo se pokusí o útěk, bude zastřelen.” Odcházíme pardubickými ulicemi, které jsou ještě liduprázdné, směřujeme k nádraţí. Ale po chodníku souběţně s námi jde několik plačících ţen – snad ţeny některých kamarádů, které se nějakým způsobem dověděly o našem odchodu. Na nádraţí nastupujeme do osobních
66
Gymnázium Teplice vagónů. V Praze však přestupujeme do vězeňských vozů, které jsou rozděleny do malých oddělení se zamříţovanými okny. Tyto oddíly jsou pro čtyři osoby, ale nás do nich nahnali osm aţ deset. Srpnové slunce se začíná nemilosrdně opírat do těchto oddělení, kde je zakázáno otevřít okno. Na chodbách hlídkují vojáci s nasazenými bajonety. Tato oddělení vězeňských vozů byla překřtěna na „kvočny”. K večeru zastavuje vlak v Lipsku a zase pod bajonety jsme odvedeni na noc do nějaké sportovní haly a dostáváme prvé teplé jídlo. Ráno pokračujeme v cestě a další etapou je Halle, kde jsme ubytováni v jakémsi starém mlýně, plném štěnic. Leţíme tu jen na holé zemi a na polévku nám cynicky rozdávají místo misek plechové nočníky. Dozorci jsou tu suroví a za kaţdou maličkost bijí gumovými obušky. Tady se poprvé dostáváme do mezinárodní společnosti. Jsou tu vězňové Němci, Francouzi, Belgičané, Holanďané, Italové, Rusové, Poláci atd. A tak tady začaly naše první poznatky vězeňské nacistické mozaiky. Prvým takovým setkáním byl rozhovor s německým důstojníkem – vězněm, s kterým jsem se sešel nad umírajícím Francouzem, o kterého se dozorci nestarali, a já jsem sháněl mezi spoluvězni nějakého lékaře. Přihlásil se ten Němec, který ovšem nemohl nic jiného konstatovat, neţ ţe srdeční slabost asi ukončí ţivot tohoto vězně. Po této krátké prohlídce dostali jsme se do hovoru. Představil se mi, lékař, akademický malíř, důstojník wehrmachtu, byl odsouzen na deset let, protoţe prý přetáhl dovolenou o několik dní. Nyní byl transportován do některého trestního tábora. Rozhovořili jsme se a během rozhovoru mi sdělil, ţe si sestavil statistiky německé porodnosti a snaţil se dokázat vliv leteckého bombardování na těhotné matky a na děti narozené pod vlivem těchto nervových otřesů. Dodnes si pamatuji jeho závěry: „Je pro mne jako pro Němce strašné, ţe si uvědomuji, jak obrovské procento dětí narozených i matek je a bude nervově chorých a jak se po válce budou plnit blázince. Je to strašná perspektiva pro náš národ.” Pustil se i na téma v tomto prostředí odváţné: válka prý bude prohrána a z Němců se stanou psanci. V této perspektivě uvaţoval i o svém manţelství. Jsou oba mladí, ţeně dal volnost, nemůţe prý na něho tak dlouho čekat a pak po válce bude ţebrákem, poněvadţ poraţené Německo nebude moci uţivit umělce a mimo Německo, kdo prý bude kupovat od Němce. Dnes uvaţuji, zda to byl skutečně člověk, jak se mi představil, nebo provokatér, nebo obyčejný asociální kriminálník, který se před politickým vězněm chtěl vytahovat. Později jsem takových figur mezi Němci poznal mnoho. Z těchto poznatků jsem pro dokumentární soutěţ ÚV SPB v r. 1966 sestavil článek pod názvem Ţivočichopis malých nacistů. Ale i vězňové jiných národností se různě projevovali. Francouzi i v koncentráku se dovedli mezi sebou politicky přít, Belgičané se přísně separovali na Valony a Vlámy, jimiţ pohrdali, ţe se dávají do sluţeb nacistů. Italové nebyli sympatičtí, věčně špinaví a ţebrající o kousek jídla, velmi sympatičtí byli Holanďané a Norové. S „politickými” Poláky jsem se sešel jen v Dráţďanech – byli stateční, nenávist k nacistům byla u nich ţivelná. S Rusy jsem se blíţe nesešel. Z Halle do naší konečné stanice nebylo jiţ daleko – vzorná věznice Dráţďany nás uvítala. Dráţďany – trestnice Anstalt I Po několika dnech putování v zamříţovaných vězeňských vagónech přijíţdíme do Dráţďan. Na nádraţí nás očekával vězeňský autobus, aby nás převezl do „ústavu”, na nějţ tisíce a tisíce českých politických vězňů mají nejstrašnější vzpomínky. Anstalt I – Georg Bähr Strase – to byla nyní moje nová adresa na několik dalších měsíců. Kdyţ jsme vkročili za bránu této věznice, jako bychom byli zapadli do hluboké propasti, či spíše do obrovské klece, v níţ se ozýval jen tlumený šum a hukot, přerušovaný jen trochu hlučnějším klapotem dřeváků chodbami se plíţících vězňů. Nejprve jsme po
67
Josef Běhounek skupinkách vpouštěni do kanceláře v přízemí budovy a po administrativních formalitách jsme z kanceláře jednotlivě odváděni. Bláhově jsme ještě věřili, ţe zůstaneme pohromadě jako na celách v Pardubicích. Kdyţ jsme byli najednou povoláni do kanceláře tři učitelé: já, Hlavsa z Poličky a Syrovátko z Litomyšle, mysleli jsme, ţe aspoň my tři zůstaneme ještě pohromadě. Společně jsme ještě z kanceláře vycházeli a vstoupili za mříţe té obrovské čtyřpatrové klece, ale pak najednou jako by se nás zmocnil nějaký vír, byli jsme od sebe odtrţeni, ani jsme neměli čas se rozloučit a uţ nás kaţdého jednotlivě odvádí jeden dozorce. V prvé chvíli jsem se nemohl vůbec orientovat. Viděl jsem jen schody, mnoţství schodišť, jakési pavlače v několika poschodích nad sebou, drátěné sítě pod nimi, na kaţdé té pavlači nespočitatelné mnoţství dveří. Teprve při delším pobytu se dovedeme orientovat v této trestanecké účelnosti stavby německých věznic. Stavba je provedena jaksi rotundovitě do čtyř křídel, z nichţ kaţdé má čtyři poschodí s příslušným ještě podzemím, kde rovněţ byly umístěny cely. Tři křídla A, B, C byla určena pro muţe, křídlo D pro ţeny. Kaţdé z těchto křídel mělo nad sebou pět oddělení číslovaných I.–V. Kaţdé oddělení mělo zase asi 40 cel s příslušnými celami skladištními, koupelnou atd. a tvořilo samosprávný celek, nad nímţ byl ustanoven správce z nejstarších dozorců. Kolem cel vedly galerie, pod nimiţ byly nataţeny drátěné sítě, aby zabraňovaly vězňům spáchat sebevraţdu skokem z pater. A přece se čas od času některý bláhovec o tento skok pokoušel, aby byl ze sítě vytaţen a vsazen za trest do temného bunkru. Na křiţovatkách mezi jednotlivými odděleními seděli dozorci u stolků – byly to jakési jejich kanceláře, k nimiţ stále putovaly spisy a papíry jednotlivých vězňů, kde byli vězňové přijímáni a zase k odchodu vybavováni. Bylo tu rušno po celý den jako v úle, ale v úle neplodném a chmurném. Po celý den, i v jasných slunečních letních dnech, vládlo po celé věznici šero, zvláště v odděleních dolejších, a umělé elektrické světlo činilo prostředí ještě chmurnějším. A kdyţ uţ jsme nějaký ten týden zde proţili, dozvěděli jsme se, ţe v podzemí se pracuje na strojích, to uţ byli ti šťastnější, kteří měli po výslechu u vyšetřujícího soudce a mohli vyjíti přes den ze svých cel. Dozvěděli jsme se i, kde je popravčí cela, kam byli sváděni vţdy v den popravy odsouzenci, kteří měli býti toho dne večer popraveni. Znali jsme i místo poprav – zkrátka stali se z nás starousedlíci. A po čase i v tomto zdánlivě úplně umrtvujícím prostředí uměli jsme si najít chvilky oddechu, dovedli jsem se dohovořit i přes přísnou uzávěru v celách, ale prvý dojem byl zdrcující. Hlava se skoro točila z toho tlumeného hukotu tisíců lidí zavřených a čekajících na svůj osud. V prvé chvíli jsem vůbec nevnímal, kam mne vedou, mechanicky jsem odpovídal na dané otázky, automaticky jsem vyprazdňoval kapsy, jak mi bylo nařízeno a nakonec jsme nechal s sebou smýknout za jedny z těch nesčetných dveří, které se táhly kolem galerií. Dveře zapadly a najednou jsem se octl v cele, v níţ jsme měl strávit deset měsíců sám, po případě, poněvadţ věznice byla přeplněna, ještě s nějakým tím německým zlodějíčkem, šmelinářem, kuplířem a podobnou sebrankou. Ještě dobře, ţe jsem nevěděl, jak dlouho budu muset v této kleci zůstat. Prvý den jsem si říkal, ţe zde není moţno vydrţet, zde musím zešílet. Samotka Dveře tedy zapadly – samotka mne přijala. Začínal opět nový úsek mého vězeňského ţivota. Přestal jsem být člověkem, byl jsem uţ jen číslem A IV/8, tj. oddělení IV. A, cela číslo 8. To tedy byl můj dráţďanský byt. Sluníčko ještě nepatrně pronikalo svými paprsky vysoko poloţeným a zamříţovaným okénkem do cely, do níţ jsem byl pozdě odpoledne 21. srpna 1942 vstrčen. Zůstal jsem stát u dveří a rozhlíţel jsem se. Pak přeměřuji kroky celu – sedm kroků zdéli, čtyři do šířky. Vlevo ţelezná postel přiklopená
68
Gymnázium Teplice ke zdi, za ní tři ţíněnky, vpravo u dveří zapáchající klozet, sklopný stoleček, sklopná lavice, malá ţidlička, vlevo topné těleso ústředního topení, na stěně malá polička. Trochu chudé bydlení. Po čem nejdříve sahám, je kníţka na poličce. Německá. Ale přece jen zase kníţka po tolika měsících. Hned se mi zdála ta kobka vlídnější a světlejší. Aspoň číst bude tedy moţno. Za chvíli vchází můj spoluvězeň. Za dobu mého věznění se těchto spoluvězňů vystřídalo několik a kaţdý měl bohatou fantazii, kdyţ líčil příčiny svého věznění. A poněvadţ to byly leckdy figury velmi zajímavé, věnuji jim zvláštní kapitolu. Pak přišla prvá večeře – asi litr polévky. Strava nebyla nejhorší, ale bylo jí ţalostně málo a přilepšení nikde. Způsob podávání jídla byl originální. Ráno na znamení – úderem na dveře – se vyndala miska a talíř na zem před celu. Vězňové, určení k rozdílení stravy, nalili do misky trochu černé kávy, na talíř čtyři tenké krajíčky chleba a misku marmelády nebo margarinu. Kdyţ pak dozorce dveře otevřel, vzali jsme si jídlo do cely. Totéţ se opakovalo v poledne – asi půl litru tzv. aintopfu (zelenina, brambory, ovesné vločky, bramborový salát, někdy i krupicová kaše – to se střídalo s nepatrnými změnami po celou dobu), večer několik brambor ve slupce, kousek margarinu nebo salámu, vţdy jako příloha naloţená zelenina, asi dvakrát do týdne polévka a vţdy zase černá káva. Připadalo mi to, kdyţ přišla doba jídla, jako krmení dravé zvěře v zoologické zahradě nebo v cirkuse, jak jsme připraveni stáli za dveřmi cely a čekali, aţ se dveře otevrou, abychom rychle vyndali misky a talíře na zem před celu, a jak jsme čichali, kdyţ jídlo bylo naléváno, co asi dnes bude dobrého, abychom zase tak rychle vzali misky dovnitř a pustili se hltavě do jídla. Jaký to byl svátek, kdyţ se na naši celu asi tak jednou za týden dostal „nachkost” – zbytek v kotlích, nebo kdyţ nám bylo dovoleno vyškrabat kotel. Pak přišel večer. Na stěně zablikala malá ţárovka, rozloţila se postel, na kterou uléhal starší obyvatel cely, kdeţto nováček se musil spokojit matracemi rozloţenými pod oknem. V devět hodin se zhaslo, přišla prvá noc na samotce a milosrdný spánek dal zapomenout na těţkosti dne. Jak probíhal den na mé samotce? Ráno v šest hodin se rozsvítila ţárovka – to byl kaţdodenní budíček. Pak jsem vyskočil z postele, postavil se pod pootevřené okénko a provedl několik prostocviků. Pak se nalilo něco vody z kamenného dţbánu do malého umyvadla a vězeň se snaţil v té trošce vody do pasu umýt. Pak přišla snídaně, kterou jsme museli očekávat za dveřmi cely v pozoru a hlásit otvírajícímu dozorci stav cely a ţe je všechno v pořádku. Kdyţ odešel můj spoluvězeň do práce, já jsem musil udělat pořádek v cele: pokropit podlahu, pak ji zamést a jednou za týden umýt teplou vodou a vydrhnout kartáčem. Ale poněvadţ Říše stála a padala prací, musil kaţdý vězeň přispívat k vítězství také svou prací. Lepil jsem okraje vojenských zálepkových psaní. Předpis byl udělat jich denně tisíc. Ze začátku to nešlo, ale pak uţ praxe mne naučila dělat těchto zálepek tisíc za dopoledne a musil jsme tempo zpomalovat, abych nebyl příliš pilný. Ale nakonec člověk musil pracovat, aby utekl chmurným myšlenkám a aby čas rychleji utíkal. Kolem desáté hodiny zabušil dozorce na dveře, coţ bylo znamením, ţe se mám připravit na kaţdodenní procházku. Jakmile se pak otevřely dveře cely, musil vězeň vyskočit na chodbu a postavit ke zdi. Zazněl povel a všichni vězňové jednoho oddělení naráz vykročili zachovávajíce mezi sebou vzdálenost na pět kroků a odpochodovali na vězeňský dvůr. Mluvit bylo přísně zakázáno, ale my jsme se přece domlouvali, zvláště kdyţ dozíral náš starý dozorce, děda, kterému jiţ jistě bylo 60 roků a který sluţbu dělal jen proto, ţe musel. Na dvoře jsme obíhali asi deset minut kolem vysokých zdí, někdy jsme se na rozkaz pokoušeli i o jakési prostocviky, ale náš starý „hauptwachmeister” neměl pro tento druh tělocviku smysl, a tak nám jen nařídil mírný poklus a pak zase jen dlouhým krokem jsme pochodovali na betonovém chodníčku. Nesměli jsme se mnoho rozhlíţet, ale přesto jsme se snaţili rozpoznat spoluvězně a zda se tu neobjevil někdo známý. Přicházeli
69
Josef Běhounek a odcházeli – zvláště smutný byl pohled na moje bývalé studenty, z nichţ několik se tu objevilo v únoru 1943, a bylo na nich vidět, jak rapidně tělesně scházejí. A to jsem ještě tehdy nevěděl, ţe byli odsouzeni k smrti. A někdy zase najednou některý známý zmizel a dověděl jsem se aţ po návratu domů, jaký byl jeho další osud. Byly to jen vězeňské procházky, ale měli jsme je rádi, poněvadţ jsme se při nich přece jen nadýchali trochu čerstvého vzduchu, jehoţ se v celách tak nedostávalo. Malé okénko, které jsme museli na noc zavírat, propouštělo jen málo vzduchu, zapáchající klozet to málo vzduchu ještě zhoršoval, zvláště kdyţ se stávalo, ţe se ucpal a voda z něho i s fekáliemi vytekla do cely. Dovede si představit ten úklid, který musil vězeň sám s primitivními prostředky (hadr a kbelík) provést. Proto jsme bývali zoufalí, kdyţ třeba jsme nebyli po zabušení na dveře natolik rychlí, abychom se včas oblékli a stačili vyskočit na dané znamení z cely. Pak se dveře nemilosrdně zabouchly a pro ten den byl s procházkou konec. A neděle vůbec byly bez procházek Po obědě jsme si pravidelně trochu zdříml s hlavou poloţenou na stolku, pak zase zálepky, večeře, spánek. A tak jednotvárně šel den za dnem. Povolili nám i odebírat noviny, samozřejmě jen německé. Ale bylo to přímo kouzlo přečíst si je celé od A aţ do Z. Dostával jsem deník Dresdener neueste Nachrichten. V politických úvodnících četl jsem mezi řádky, ze zpráv vrchního velitelství branné moci jsem vychutnával kaţdý zastíraný neúspěch, obrovským posílením byla přiznaná poráţka u Stalingradu. Ale sledoval jsem tu i kulturní dráţďanský ţivot a někdy mi bylo, jako bych byl chodil sám do těch přednášek, divadel a koncertů. A Dráţďany tehdy ještě ţily pěkným a čilým kulturním ţivotem. Zdávalo se, ţe ne vţdy na sto procent nacistickým. Zajímaly mne i změny v dráţďanské opeře, kdy tam nastoupil nový dirigent Elmensdorf a uvedl na scénu Dvořákova Jakobína, který tu měl neobyčejný úspěch a udrţel se na scéně několik týdnů. Byly zajímavé ohlašované přednášky o Goethovi, v nichţ jsem viděl zastřenou touhu těch kulturních Němců slyšet také něco jiného neţ nacistické tlachání o usměrněných spisovatelích reţimu. Vedle novin byly nám přístupná i kniha. Knihovna věznice byla jistě bohatá, dostávali jsme totiţ knihy celkem hodnotné a někdy i nové. Zdálo se mi, ţe vězeňský knihovník nepůjčoval do cel knihy mechanicky, nýbrţ podle povolání vězňů. Dostával jsem do rukou díla německých klasiků, přečetl jsem si tu Grillparzera, Goetha, ba i Schillera, dostal jsem do rukou jejich monografie i sebranou korespondenci, ale i díla modernějších autorů, a to díla ne zrovna čišící nacistickou tendencí. Změnou byly i různé cestopisy, s jejichţ autory jsem aspoň na chvíli opouštěl v duchu těsnou vězeňskou celu. Bylo zajímavé, ţe do mé cely nikdy nebyl půjčen Mein Kampf, ačkoliv po okolních celách koloval v hojnosti. Zřejmě knihovník, takto prý povoláním původně německý řídící učitel, měl skryté sympatie ke svému kolegovi v povolání a vybíral mu četbu opravdu hodnotnou. Knihy se půjčovaly jednou za čtrnáct dní. Ale co to bylo pro hladového čtenáře. A tak přes přísný zákaz prohazovali jsme si knihy s vězni sousedních cel. O tom v jiné kapitole. Ilegální ţivot mimo samotku Závory, mříţe a dozorci nemohli vězňům ze samotek zabránit, aby se navzájem nedohovořili. Za několik dní uţ jsme věděli, jak na to, abychom nebyli tak sami. Vycházky na dvoře dávaly jen malou moţnost k výměně několika slovíček. To uţ u holiče, který provozoval svoje bradýřské řemeslo na vězeňské chodbě, bylo moţností více. Bylo totiţ nutno vypustit z cel najednou více vězňů, aby se mohli namydlit, zatímco ostatní byli dřeni tupou břitvou nacistického holiče, který i při holení jezdil očima stále kolem, aby toho hovoru nebylo příliš mnoho, a láteřil, aţ se dveře samotek třásly. Měl jsem někdy dojem, ţe tímto křikem zastírá jednak svůj pocit méněcennosti vůči vězňům politickým, jeţ zpovídal, čím byli, a pak nás soustavně tituloval „Herr Oberst” nebo „Herr
70
Gymnázium Teplice Regierungsraat”, jednak snad tímto křikem dával moţnost se navzájem nepozorovaně dohovořovat. My jsme obyčejně s úsměvem přijímali jeho slovní lichotky a vyměnili jsme si ústně i písemně, co jsme potřebovali. Ale i to bylo nám málo. Proto motáky putovaly, jak jen to bylo moţno, ráno při otevření cel, kdyţ se vydávala snídaně, z cel do cely. Plovaly v misce kávy, leţely pod chlebem na talíři, vletěly pojednou do otevřené cely a dozorce neměl ani čas si uvědomit, co to najednou přeletělo před nosem. Motáky jsme se seznamovali s vězni sousedních cel, líčili jsme v nich své osudy a uzavírali jsme jimi i krásné kamarádství, sílili jsme jimi ve svých starostech. Ale posílaly se i motáky politické. My, kteří jsme odebírali noviny, sdělovali jsme jejich obsah, samozřejmě s příslušným komentářem těm, kteří nesměli noviny odbírat (např. odsouzení k smrti) nebo kteří neuměli německy. Ale běda, kdyţ takovýto moták by chycen. I mně se to jednou stalo a byla to jedna z mých nejkrušnějších chvil na samotce. V tomto motáku, hozeném do sousední cely, jsem komentoval německé poráţky v Rusku. Hrozili mi tehdy tresty častými i věčnými, bunkrem a já nevím ještě čím. Ale nakonec jsem z toho vyšel jen s několika fackami a dodnes mi vrtá hlavou, proč. Na zázraky nevěřím, tak snad asi ten dozorce, který překládal moták do němčiny buď česky dobře neuměl a usoudil, ţe to byl jen překlad úřední zprávy z novin, nebo snad to byl jeden z těch mála Němců, který nebyl fanatikem a uţ tehdy viděl, ţe vše spěje ke katastrofě. Dalším způsobem dorozumívání bylo odťukávání různých zpráv do sousedních cel morseovou abecedou nebo smluvenými značkami. Ale dalo se dohovořit i skrz stěny a byly tak pořizovány jakési druhy telefonu. Proto ve chvílích, kdyţ jsme věděli, ţe je dozorce zaměstnán nějakou úřední prací a neobchází po galeriích, bylo rušno a chodba hučela ťukáním a tlumenými hovory skrz stěnu. Tak jsem třeba seděl u svého stolečku a mluvil do stěny, kdyţ mne jednou dozorce při tomto hovoru dopadl, tvrdil jsem, ţe jsem se nahlas modlil. Co mi bylo po tom, ţe soused poslouchá mou motlitbu? V obou sousedních celách měl jsme po určitou dobu zajímavé sousedy. Nalevo byl uvězněn Jirka Zahrádka, mladý student z České Třebové, který mne nazýval tátou a který ve svých úzkostech a bolestech si často ţádal zpráv a posilujících slov. Napravo seděl Eda Kirchberger, úředník a novinář z Prahy, který se obával, ţe bude popraven, a proto si hrál na šílence. S oběma jsem hovořil kaţdý den a kaţdý den putovaly i do obou cel motáky. Kirchberger mi přes stěnu a motákem nastínil kostru dramatu, které proţil a které chtěl vtělit v divadelní hru. V motácích jsem mu dával svůj posudek a slibovali jsme si, ţe po návratu ji uvedeme na scénu. Hra měla některé silné dramatické momenty. Po osvobození mi oba psali. Se Zahrádkou jsem se sešel i osobně, je učitelem, Kirchberger byl novinářem v Liberci, psal a uveřejňoval romány, které mi bohuţel neposlal, a pak se mi úplně ztratil. Lituji toho, byla to zajímavá postava. Samozřejmě ţe tyto motáky se musely okamţitě zničit, roztrhat na drobné kousíčky a spláchnout v klozetu. Zvláště lituji krásného motáku, který mi byl propašován z jiného oddělení neznámou mi cestou spolu s několika krabičkami vitamínů od děkana Boštíka. Dlouho jsem jej schovával, ale přece jen nakonec zničil, aby se nedostal do nepovolaných rukou. Pokladem pro nás byla tuţtička nebo trocha inkoustu a pero s násadkou, které jsme nějakým způsobem získali, kdyţ nám do cely byly půjčeny na napsání úředního dopisu jednou za měsíc. Zrovna tak útrţky papíru, pravidelně toaletního, nebo prázdné okraje novin. Skrýše pro tyto doklady bývaly originální a málokdy je bachaři objevili. Tyto písemné rozhovory byly pro nás útěchou ve chvílích duševních úzkostí, zvláště při podmračených dnech, kdy na nás zvláště padla hrůza z prostředí. Posilovaly nás i tím, ţe jsme věděli, ţe tu netrpíme sami, ţe jsou nás tisíce a ţe většinou jsou všichni pevní a plni víry ve vítězství naší věci.
71
Josef Běhounek Moji dočasní dráţďanští spoluvězni Jak jsem se jiţ zmínil, dráţďanská věznice byla přeplněna, a proto k nám politickým byli dáváni pravidelně ještě němečtí vězni kriminální – zloději nebo podobné asociální ţivly. Při mém příchodu na samotku č. 8 byl tam jiţ ubytován jeden z nich. Byl to mladý člověk, napadal na jednu nohu, přes den pracoval ve vězeňských dílnách. Nebyl to snad špatný člověk, byl jedním z typů mladých narušených lidí, jak je vytvářela válka. S těmito zločinci menšího raţení jsme se pak často během svého věznění dostávali do styku. S tímto prvým jsem ještě neměl zkušenosti, ale jiţ on a pak i další lidé jeho druhu se před námi politickými jaksi styděli a vydávali se povětšině také za vězně politické. Tomuto jsem to ještě věřil. Vyprávěl mi, ţe jako německý voják byl zraněn v polském taţení, ale poněvadţ prý se vyslovoval neuctivě o válce, byl uvězněn. Tedy podle něho – politický. Fantazii měl opravdu básnickou. Barvitě dovedl líčit své chmurné mládí, vyprávět o svém bohatství, které prý po jeho zatčení bylo zabaveno, poeticky hovořil o své dívce, o svém psu, o statku svého strýce někde na saském venkově, kam prý se půjde zotavit, aţ vyjde z vězení. Kdyţ po několika týdnech z cely odešel, prý domů, sliboval mi všechno moţné, ţe bude psát našim domů aj. Ale za tři měsíce jsem jej náhodou uviděl na chodbách věznice. Šel tehdy opravdu domů, nebo byl zavřen znovu pro nějaký další přečin? Kdoţ ví? Dělal, jako kdyţ mne nevidí – moţná ţe v něm bylo ještě něco z lidského studu. Ale na samotce byl člověk vděčen i za přítomnost takového individua. Mnohé chvilky večerní jsme strávili různými hovory a musím přiznat, ţe jsem se vţdy těšil, aţ se vrátí z práce. Dostal jsem od něho praktické rady pro pobyt ve věznici, naučil mne, jak klamat dozorce, abychom se vyhnuli zbytečným ranám a prohlídkám, jak zkrátka je nutno stále pracovat očima i ušima. Byly to rady pro toto prostředí opravdu cenné. Kdyţ odešel, nezůstal jsme dlouho sám. Do cely mi strčili mladého chlapce, jemuţ nebylo více neţ 16 – 17 let. To byl vyloţený zlodějíček, sám se k tomu přiznal. Ještě s nějakou partou vlezli někde do sklepa a ukradli zavařeniny a konzervy. Bylo toho jistě toho více, ale chlapec přiznával jen to, z čeho byl usvědčen. Byl upovídaný, někdy i drzý a musil jsme ho krotit a dávat naň dobře pozor, poněvadţ jeho zlodějské manýry se projevovaly i v tom, ţe měl snahu krást z mého jídla. Měl samozřejmě hlad, ale to jej nemohlo omlouvat. Platilo však na něj zakřiknutí a hrozba. Chystal jsem se mu připravit nějaké příjemnější Vánoce, které měl se mnou na cele strávit i za cenu toho, ţe bych mu přidal kousek ze svého hubeného přídělu. Litoval jsem jej, jak naříkal, ţe na Štědrý den bude ve vězení, ale ne doma u mámy. Ale ráno na Štědrý večer mi jej z cely vzali. Moţná, ţe šel domů, moţná ţe do oddělení pro mladistvé, moţná, ţe to byl i trest pro mne, abych v tento den byl sám a nemohl jej sdílet ani s tímto chlapeckým zlodějíčkem. Dalším „spolunocleţníkem” byla figura opravdu legrační. Byl to starší člověk, tak asi padesátník a měl strašný strach z trestu. Pomalu z něj lezlo, čeho se dopustil. Byl to tak zvaný kuplíř, dohazoval ţenám, jejichţ manţelé byli ve válce, muţe. Snad to byl podomní obchodník nebo kolportér novin, který se dostal do mnoha rodin a měl příleţitost obhlédnout situaci. Ze začátku jsem jej utěšoval, ţe se mu přece nemůţe mnoho stát, kdyţ jak tvrdí, ty ţenské jej samy o to ţádaly, a kdyţ to dělal, jak tvrdil, jen ze soucitu a z přátelství. Ale pak z něj pomalu lezlo, ţe za to dostával jídlo, cigarety a pak i peníze. Čili rutinovaný dohazovač, jehoţ toto asi bylo povoláním. Působilo mi to zábavu a ještě více jsem jej „hecoval” a líčil, jaké tresty jej čekají. Měl obavy, ţe dostane „sekeru”, prý někteří jemu podobní byli odsouzeni k trestu smrti. Konečně jsem chápal, ţe za tuto činnost nacisté dávali tak vysoký trest, vţdyť sváděl ţeny statečných „grenadýrů”, kteří hrdinně bojovali za Říši a vůdce. Huba se mu nezastavila, celé dny mne otravoval svými obavami, takţe jsem uţ na něho byl někdy hrubý a řekl mu, ţe si zaslouţí, aby byl pověšen. Byl jsem
72
Gymnázium Teplice rád, kdyţ asi po třech nedělích z cely zmizel. S ním zmizel i kousek mého ušetřeného chleba, coţ byl ve věznici velký přečin. V duchu jsem mu přál, aby ho hodně potrestali, poněvadţ to byl typický asociální ţivel. Jediným politickým vězněm, který mi byl dán do cely, byl mladý Polák. To byl docela jiný typ neţ vězni předcházející. Uţ způsob, jak nedůvěřivě a pomalu se rozpovídal. Měl zřejmě obavy, jako my všichni političtí, aby jejich spoluvězeň nebyl volavka, tj. nastrčený vyzvědač. Ale pak přece, kdyţ jsem mu řekl otevřeně, kdo jsem, vyprávěl mi stručně celý svůj ţivot. Byl četařem polské armády, povoláním myslím kovář. Po poráţce Polska zapojil se do ilegální činnosti. Působil ve skupině, v níţ byli i polští profesoři, snad i vysokoškolští, jak mi řekl, kdyţ se dozvěděl, ţe já jem český profesor. Byl často volán k výslechům, vyprávěl mi pak, ţe polským profesorům řekl, ţe je zavřen s českým profesorem. Ţe mluvil pravdu, poznal jsem, kdyţ jsem jednou šel z práce z dílen a potkal skupinu polských vězňů, kteří pravděpodobně šli z procházky nebo byli odváděni na transport, jak jeden z těch starších vězňů, celým vzezřením vzdělaný člověk, dokonce v polské konfederatce, mi kynul na pozdrav. A můj četař mi potvrdil, ţe to byl polský profesor. Jak postupně přibývalo výslechů, tím byl zkroušenější, a jednou mi prohlásil, ţe všichni budou odsouzeni na smrt. A jednoho dne, kdyţ jsem byl v práci, našel jsem jiţ celu prázdnou. Pravděpodobně se jeho osud naplnil. Velmi jsem jej litoval. Pak snad se celou ještě mihli někteří jednotlivci, ale asi jen na několik dní, takţe na ně nemám vzpomínek. Kdyţ jsem byl jiţ po výslechu u vyšetřujícího soudce, dostal jsem dlouhou bílou zástěru a chodil kaţdý den do dílen v podzemí, kde jsem pracoval na strojích, vyráţel jakési dírky do kovových součástek, na stroji, jehoţ jsem se ze začátku bál, ale pak jsme si na něj zvykl. Pracovali jsme celý den za umělého světla, práce nebyla těţká a čas rychleji ubíhal. Bylo nás tam více, sem tam jsme mohli prohodit nějaké slovo, třebaţe jsme mistry i dozorci byli hlídáni. Seznámil jsme se tam se skupinou Plzeňáků, asi ze Škodovky, jeden z nich byl inţenýr, pak tam byli dozorci z plzeňské věznice, zatčení pro napomáhání vězňům a ilegální činnost. Kdyţ jsme šli z práce nebo do práce, mohli jsme dostat od vězňů, kteří pracovali na chodbách a dovedli si sehnat větší sousto, nějaký ten brambor nebo kousíček chleba. Měli to dobře zorganizované, ţe na nás čekali někde v tmavém koutě chodby a hodili nám ten kousek jídla do zástěry, kterou uţ jsme drţeli připravenou. Dozorci se při tom mnoţství vězňů dohlídat nemohli. Vůbec tato vzájemná pomoc byla dojemná. Je samozřejmé, ţe to byli především političtí vězni, kteří se takto angaţovali. Při této příleţitosti vzpomínám, jak jednou večer, kdyţ byla rozdána večeře a dveře cel byly otevřeny, učitel Hlavsa z Poličky, který pracoval jako roznašeč jídla dokonce ne v našem oddělení, ale nad námi, stačil seběhnout a nasypat nám několik brambor do cely. To byl v tomto hladu svátek. Podobné zkušenosti jsme měli i se spoluvězni ve věznici v Litoměřicích, ale to uţ nebyly samotky. Nikdo dnes nebude věřit, ţe jeden darovaný brambor v dráţďanské věznici byl jako porce pečené husy na svobodě. Byl zároveň symbolem obětavosti politických vězňů, z nichţ nikdo neměl přebytky v jídle, ale přece jen, kdyţ viděl, ţe druzí strádají ještě více, ze svého mála jim část věnoval. To dělali nejen tzv. „vorarbetři”, kteří rozdíleli potravu a pracovali na chodbách věznice, a tak přišli k větším porcím jídla, ale i jiní vězňové. Vedle Hlavsy vzpomínám tu na učitele Syrovátku z Litomyšle, na sokolského vedoucího dorostu Šoltyse z Poličky, kteří mi také těch pár brambor věnovali. Tento svalnatý, silný a zdravý sokolský borec zemřel pak na otravu krve v káznici Griebo. Sešel jsem se tam s ním v lazaretu a těţko jsem poznával v té ţivoucí kostře borce, který ještě v Dráţďanech dělal stojky. Den poprav v dráţďanské věznici
73
Josef Běhounek Nacisté tento den cynicky nazývali „Schlachtfest” (zabíjačka). Pro nás ostatní vězně to byl den hrůzy. Uţ pohled na vězně odsouzené k smrti, kteří byli uvězněni ve zvláštních celách, na noc museli své šaty pověsit před celu, aby snad nespáchali sebevraţdu a byli spoutáni na rukou i na nohou, byl otřesný. Vídali jsme je na společných procházkách na dvoře, kde chodili v menším kruhu uprostřed, nikoliv s námi ostatními. Vídal jsme tam někdy Aju Vodičku, svého studenta, někdy i Bártu. Snaţili jsme se je utěšit, šeptajíce jim slova o brzkém konci války a o poráţce nacistů. Sami jsme tomu neuvěřili, ale viděli jsme, ţe se chytají kaţdého stébla útěchy. Musily to být pro ně strašné chvíle, kdyţ v těchto celách čekali 99 dní, zda dostanou milost, jiţ pravidelně nedostali. Popravy byly pravidelně kaţdý týden v pátek navečer. Podle uveřejněné statistiky po válce bylo v letech 1939–1945 v Dráţďanech popraveno 1069 lidí, z toho Čechoslováků 732. Příprava poprav začala vţdy kaţdý pátek kolem desáté hodiny. Poznali jsme to jakýmsi instinktem, i kdyţ jsme byli zavřeni na samotkách. Věznice ztichla, ti, kdoţ pracovali na chodbách, byli zavřeni do svých cel, vězňové pracující na oddělení BU, tj. v podzemí na strojích, byli vyhnáni na hodinovou procházku na vězeňský dvůr. Po chodbách procházeli jen dozorci s listinou, na níţ byla poznamenána jména nešťastníků, kteří měli být toho dne popraveni, otvírali cely, kde byli označení, a sváděli je do podzemí do společné cely, kde měli stráviti dobu do provedení rozsudku. V těchto posledních hodinách mohli tu napsat dopisy na rozloučenou, ony dopisy, jeţ byly ještě v posledních chvílích jejich ţivota plny touhou po domově, vzpomínání na ty nejdraţší, ale jeţ zároveň byly listy hrdinskými, jak kritika po osvobození napsala o listech studentů choceňských a vysokomýtských, uveřejněných ve sborníku In memoriam, který byl vydán SČM ve Vysokém Mýtě jiţ v roce 1945, jako vůbec první svazácký tisk v osvobozené ČSR. Ve věznici dráţďanské byl jsem studentům blízko, viděl jsem některé z nich, kdyţ je sváděli do společné cely před popravou, viděl jsme i některé jít přes dvůr do popravčí místnosti. Před odchodem na popravu – odpoledne, byla jim ještě dána moţnost vyzpovídat se kněţím svého vyznání a pak uţ jen v hovoru s druhy odsouzenými k témuţ osudu si naposled pohovořit. Trestnice po celý ten den ţila jako pod dusným poklopem. Práce výjimečně byla zastavena před pátou hodinou, hned rozdána večeře a cely uzavřeny. A teď celou věznicí vládlo uţ jen ticho, dusné ticho. Musely to být obzvláště strašné chvíle v těch celách, kde čekaly další desítky odsouzených k smrti na svůj den popravy. Ale i my, jimţ podobný osud zatím nehrozil, pobíhali jsme celou jako uvězněné šelmy u vědomí strašné bezmoci nebo seděli u stolků s rukama na uších, abychom neslyšeli dopady popravčí sekyry. Moje cela měla okno na dvorek, jímţ byli odsouzení odváděni do popravčí komory a odkud nazpět byly odnášeny na nosítkách trupy bez hlav. Abychom na tento dvorek viděli, bylo nutno vysoukat se na malé vězeňské okénko, zatímco spoluvězeň dával pozor u dveří, zda chodbou neprochází dozorce, poněvadţ přiblíţit se k okénku bylo přísně zakázáno. Stačilo však jen jednou vidět toto divadlo, abychom uţ po druhé na okénko nevylézali, naopak se snaţili zalézt do skrytého kouta cely a přeţít co moţná nejrychleji ty strašné chvíle. Popravy začínaly kolem šesté hodiny večer. Ze společné cely na znamení dávaná jedním dozorcem byl jeden odsouzenec vyváděn za druhým, vţdy veden dvěma dozorci. Byli obnaţeni do půli těla, kazajku měli přehozenou přes ramena a ta jim byla sňata vţdy při příchodu do popravčí komory, aby ihned byla vrácena a hozena na tělo oběti následující. Málo odsouzenců muselo být podpíráno nebo vlečeno, obyčejně šli s hrdě vztyčenou hlavou a rychle, jako by jiţ chtěli mít ty strašné chvíle za sebou. Popravčí četa musela mít úţasnou rutinu, neboť vězni byli přiváděni v intervalech jen několikaminutových, vše dálo se poklusem, tak byla vynášena i jiţ bezduchá těla na
74
Gymnázium Teplice nosítkách, z nichţ po nějaké chvíli kapala krev na cestu, jíţ byla nesena. 10 – 20 lidí za hodinu, někdy i více, to byla bilance popravčího dne. Jak byla poprava prováděna, znali jsme jen z doslechu. Odsouzenec po příchodu do popravčí komory byl vstrčen do jakési sklopné skříně, z níţ mu koukala jen hlava. Skříň se pak sklopila a se shora dopadla na vyčnívající krk sekyra. Pak byla skříň opět postavena, aby přijala další oběť. Těla vynášená na nosítkách byla ve zvláštní komoře ukládána do neohoblovaných rakví, hlava byla přiloţena k tělu. A ještě ten večer nebo druhého dne ráno byly rakve odváţeny buď na hřbitov nebo do krematoria. Po osvobození, kdyţ jsem navštívil Dráţďany, dozvěděl jsem se, ţe vězeňský kněz si dělal přesné záznamy, kde byla těla nebo popelnice uloţeny, takţe pozůstalí, pokud chtěli, mohli si tělesné pozůstatky vyzvednout. Jak je mi známo, vyuţil toho Most, kde tamější OV SPB za spoluúčasti místních dolů a závodů a za pomoci dráţďanských antifašistů převezl těla čtyř mladých komsomolců a slavnostně je pochoval na mosteckém hřbitově. Nabízel jsem totéţ i Vysokému Mýtu pro popravené studenty, ale neprojevili zájem ani pozůstalí ani MO SPB (Místní organizace Svazu protifašistických bojovníků). Zatím na samotkách čekali další oběti, na něţ mnohdy byl strašný pohled, jak v očekávání popravy den ode dne tělesně scházeli, někteří i duševně a pokoušeli se o sebevraţdu, někteří i zešíleli. Dostávám do rukou obţalovací spis Konečně po více neţ po roce dostal jsem na svou samotku v Dráţďanech obţalovací spis. Měl jsem si jej přečíst, vyjádřit se k němu a hlavně jej podepsat. Německá nacistická justice chtěla i tu mít zákonnou právní tvář. Tento obţalovací spis byl vyhotoven Oberlandesgerichtem – Strafsenat in Leitmeritz dne 2. dubna 1943 a byl mi doručen dne 12. dubna téhoţ roku. Měl č.j. 6 30 Js/124/42/38/43 in der Strafsahe gegen Stanislaus Jirout . A tohoto Jirouta jsem vůbec neznal. Byl to snad Matohlína? Byla to vlastně celá tlustá kniha, poněvadţ se jednalo o skupinu asi 24 lidí, většinou z východních Čech. Po vylíčení skutkové podstaty bylo u kaţdého jednotlivce rozváděno, jak je on vinen, přičemţ byly připojeny výpovědi z pardubického gestapa. Poněvadţ k podpisu mi byl svěřen do cely inkoust i pero a spis byl u mne ponechán několik hodin, měl jsem moţnost i čas si obvinění své osoby opsat na kousek papíru a propašovat je domů. Cituji zde v českém překladu: „12. Obviněný Josef Běhounek byl v květnu nebo v červnu 1941 navštíven Votroubkem a při této návštěvě byl informován o organizaci a cílech této skupiny a pozván ke spolupráci. Ale k tomu nedal výslovný souhlas, ale svým chováním Votroubkovi naznačil, ţe můţe s jeho spoluprací počítat. Votroubek dal obviněnému leták, z něhoţ mohl poznat cíle této organizace. Koncem června obdrţel poštou další leták ilegální. Oba letáky měl po přečtení spálit. Obţalovávám všechny obviněné, ţe připravovali velezrádnou akci a jejich jednání směřovalo k tomu, aby ustavili velezrádnou organizaci. Zločin podle § 80,83, Abs. 2 u.3, Ziff. 1.u.3 Stgb (ein schwerer Fall (§ 86,87 Stgb). Přelíčení (hlavní) před trestním senátem vrchního zemského soudu v Litoměřicích.” Der Generalstaatsanwalt: podpis nečitelný. Zároveň jsem byl vyrozuměn, ţe mi soud přidělil obhájce ex offo JUDr. Karla von Raser z Litoměřic. S ním jsem se sešel aţ v Litoměřicích. O tom v kapitole další. Po podepsání spisu byl jsem ještě v Dráţďanech předveden před vyšetřujícího soudce, který všemi slovními prostředky chtěl na mně ještě vynutit doznání, ţe jsem byl činovníkem ilegální organizace, a chtěl vědět vše o mé činnosti v ní. Ale co se nepovedlo gestapu, tím méně se mohlo povésti tomuto pánovi s hákovým kříţem na klopě. Šermovali jsme slovy a nakonec se musil spokojit s tím, ţe opsal výpověď z gestapa, na které jsem trval. Po této úřední proceduře nastalo uvolnění ve vazbě a byl jsem nakomandován k práci na strojích
75
Josef Běhounek v podzemí věznice, o čemţ jsem psal v kapitolách předcházejících. Ale to uţ se rychle blíţil konec mého pobytu v Dráţďanech. Neţ je opustím, v následující kapitole učiním jakousi vsuvku o Dráţďanech o 15 let později, kdyţ jsem tam zajíţděl jako svobodný občan ČSSR na návštěvu k našim německým přátelům antifašistům. V místě dráţďanské věznice o 15 let později V letech šedesátých navázal OV SPB v Teplicích druţbu s dráţďanskými antifašisty. Zásluhu o to měl hlavně jiţ zesnulý plukovník Brixi. Zde bych chtěl jen několika slovy zachytit svůj dojem, kdyţ jsem po prvé s naší výpravou přijel do bývalé věznice, která byla z velké části zničena náletem počátkem r.1945, takţe z ní zůstaly jen nepatrné části. Křídlo, kde jsem byl vězněn, jiţ neexistovalo, zůstala jen vstupní brána věznice a jednotlivé samotky v přízemí, dnes pietně upravené, rovněţ nádvoří, které vedlo k popravčí komoře, kde dnes stojí sousoší symbolizující trpící vězně a pamětní deska, k níţ jsme pravidelně při našich zájezdech kladli věnce a kytice se stuhami. Hlavou mi táhly všechny vzpomínky na dávné doby, kdy jsem v těchto prostorách se pohyboval jako nesvobodný člověk a vězeňské číslo. Na nádvoří jsem si zařečnil a naší početné výpravě jsem v krátkém projevu vyprávěl své dojmy a osobní záţitky. Byl jsem jediný z celé výpravy, který v této věznici proţil osm krušných měsíců na samotce. V předvečer soudu ve věznici v Litoměřicích Tak jsem se osudově po více neţ 25 letech dostal znovu do tohoto města. V r. 1916 jsem tu slouţil u pěšího pluku č.9 jako rakouský jednoročák, sice také jako vězeň rakouské uniformy, ale přece jen po hodinách duchamorné vojenské execírky člověk svobodný. Nyní však 20. června 1943 jsme bod bodáky vojenské eskorty odjel z Dráţďan – jako vězeň v soudní věznici v cele č. 67. Ale bohudíky uţ to nebyla samotka. Byla prostornější, s velkým oknem, sice zamříţovaným, a byli jsme v ní tři. Vedle mne ještě dobrý můj kamarád, politický vězeň Zdeněk Homolka, úředník z Kostelce nad Orlicí, s nímţ jsem pak společně táhl celou dobu vazby a který po osvobození mne navštívil i v Lounech, kde jsem leţel skoro na smrtelné posteli a ani jsem jej nepoznával. A podle nacistického receptu i jeden zloděj, dnes si pamatuji jen jeho křestní jméno – Franta – který asi, třeba jen zloděj – byl později popraven: ukradl totiţ nacistickému důstojníkovi na nádraţí při zatemnění jeho kufr – a na to byla sekera. Tento Sudeťák byl však povahou dobrák, k nám politickým měl úctu a poněvadţ znal všechny vězeňské fígle, pomáhal nám a docela bratrsky se s námi dělil o jídlo, které okenní poštou dostával od ţen ubytovaných v poschodí nad námi. To uţ jsme měli opravdu kriminalistickou rutinu. Milý náš Franta se s těmito ţenami znal jiţ ze svého delšího pobytu zde ve vězení, měl tam snad dokonce nějaké své děvče. A za to, ţe jsem mu pro ně skládal milostná psaní – sám byl primitiv a nedovedl to napsat – vţdy se se mnou i s Homolkou rozdělil o to, co nám děvčata propašovala. To se dálo takto: kdyţ se setmělo, spustila děvčata z hořejšího poschodí plátěný pytlík, který jsme zachytili u našeho okna drátem, přitáhli mříţemi do své cely, vybrali z něho špačky od cigaret i jídlo, např. meruňky, chléb, pečivo, ba jednou i kousek dortu (ţeny totiţ chodily na práci ven a měly tak moţnost mnohé si sehnat od civilistů, mezi nimiţ pracovaly na polích, v zelinářských zahradách apod.). Pak jsme tam vloţili milostné psaníčko od Franty a také několik slov díků od nás a prázdný pytlík se zase vznášel do hořejšího poschodí. A druhé noci zase putoval plný nazpět k našemu oknu. Bylo zajímavé, ţe nikdy se na to nepřišlo. Později jsme se uţ orientovali a poznali jsme, ţe ţivot tu byl jaksi sousedštější a naši páni dozorci byli z lidí, jimţ bakšiš nesmrděl, a za peníze a potraviny udělali pro vězně všechno, co bylo v jejich moţnostech.
76
Gymnázium Teplice Překvapilo mne uţ samo uvítání druhého dne, kdyţ jsme jako nové přírůstky z Dráţďan přišli do tzv. „Hausvaterei”, po našem do jakéhosi skladiště, kde byl proveden soupis našich svršků (byli jsme stále ještě ve svém civilním oděvu, v němţ jsme byli zatčeni), zjištěna naše nacionále atd. – ani jsem neměl čas se tu rozhlédnout a uţ ke mně přiběhl jakýsi mladík v trestaneckém obleku, v němţ jsem ke svému podivu poznal svého bývalého studenta Jirku Honzíka, syna lékaře z Košumberku, dnes známého literárního kritika a překladatele z ruštiny a částečně i básníka. Popadl mne za ruku a posadil na stoličku se slovy: „Nejdříve se najezte, pane profesore,” a podal mi velkou misku polévky a kus chleba. Po tom vyhladovění na transportu to chutnalo dvojnásobně. A při jídle mi vyprávěl, ţe je tu zaměstnán a ţe jiţ mu v několika dnech vyprší trest. Byl nejmladší ze studentské gymnaziální skupiny a byl odsouzen jen asi na rok. A jistě rodiče, kdyţ poznali litoměřické poměry ve věznici, se snaţili mu po dobu vězení co nejvíce zpříjemnit. Proto také starý dozorce ve skladišti se jen usmíval, kdyţ mne Jirka hostil, a nechal mne v klidu najíst. A Jirka jídlem vypomáhal i ve dnech dalších, neţ odešel na svobodu. Tak jsme se tu dále školili v kriminálnických fíglech, do cely jsme si propašovali i přes přísnou prohlídku při příjezdu karty, které jsme si vyrobili při lepení sáčků v dráţďanské věznici, dovedli jsme sehnat nějaké to kouření i jídlo navíc (viz nahoře pomoc našich spoluvězeňkyň – samaritánek – a nebyly to vězeňkyně politické – ale vězeňská solidarita se tu neptala na trestný čin). Ale to další – práce, kterou jsme dostali přidělenu, to uţ nebylo tak idylické. Těšili jsme se, ţe budeme posláni také na práci ven, ale bohuţel byli jsme přiděleni do tzv. „Mattensalu”, kde se pletly rohoţky ze slámy. Bylo to uţ speciální řemeslo a bylo nutno uplésti aspoň jednu rohoţku za den, později dvě. Kdo nesplnil tuto normu, nedostal v neděli jíst. Přitom dozorci lákali k větším výkonům neţ dvě rohoţky denně tím, ţe pilným pracovníkům bude přidáno za další rohoţku jídlo v podobě jedné misky eintopfu. A tak se našli se i horlivci – a nebylo snad ani divu – hlad tu byl velký. Vrchním dohlíţitelem v tomto sálu byl dozorce Lehman, věčně opilý zloduch trestnice. Bil, nadával, řádil a vynalézal nové a nové tresty. Já naštěstí jsme zůstal jen u třídění materiálu, dělal víšky ze slámy a pak dokonce jsem dostal jakési ředitelství nad touto prací, k níţ mi byli přiděleni mladí chlapci ruští, ukrajinští a polští. Tak se mi zase podařila „ulejvka”. Při této práci mi zbýval čas za kupou slámy v rohu sálu si potají přečíst propašované sem noviny, přeloţit je svým přiděleným mládencům, roznášet vyčtené novinky po věznici, kdyţ jsme šel s „vorarbeitrem” (vedoucím vězeňským pracovníkem) od cely k cele odměřovat a navíjet a zapisovat napletený provaz, který se zase vyráběl v jednotlivých celách. Bylo při tom moţno sehnat nějakou tu cigaretu a potají si „šluknout” na záchodě. Na ranní procházce na vězeňském dvoře bylo také více volnosti neţ v Dráţďanech. Mohli jsme se pozdravit s jinými vězni do oken jejich cel. Dokonce jsem tu dělal další kariéru: dozorce mi svěřil skoro kaţdého dne vedení cvičení, předcvičoval jsem, velel jsem dvojjazyčně a při českých povelech, kdyţ jsem si byl jist, ţe dozorce nerozumí česky, mohl jsem si dovolit i nějakou tu veselejší poznámku nebo nějaké sdělení na povzbuzení, které jsem rytmicky skandoval jako povely při cvičení. Později jsem se dozvěděl, ţe čeští političtí vězňové z jiných oddělení vţdy touţebně očekávali u oken svých cel, které vedly na vězeňský dvůr, zda budu mít vedení cvičení já. Kdyţ jsem se to náhodně dozvěděl, pozvedal jsem při těchto skandovaných poznámkách hlas, aby mě bylo slyšet i v nejvyšších poschodích věznice a moţná, ţe tímto hlasitým velením získal jsem si oblibu dozorců, kteří v tom viděli štram vojnu a kteří si při dozoru odpočinuli, nemuseli velet nebo dokonce sami předcvičovat a jen si lebedili na sluníčku. V neděli pak bylo další povyraţení z vězeňské jednotvárnosti. Kdo chtěl, mohl jít do kostela, ovšem pod vedením dozorců, kteří nás i v kostele hlídali. Chodili jsme po
77
Josef Běhounek většině všichni, i my bez vyznání, a to na bohosluţby evangelické i katolické, a byli bychom chodili i na mohamedánské nebo ţidovské, kdyby byly celebrovány. Hlavním účelem této poboţnosti bylo dostat se na hodinu z cel a přes přísný dozor při mši pohovořit s kamarády z jiných cel a případně si i leccos vyměnit. Zvláště toto uvolnění nastalo, kdyţ jsme uţ měli po soudě. Před nacistickým soudem V předvečer soudu byl jsem předveden k svému advokátovi, jímţ, jak jsem jiţ uvedl, byl JUDr. von Raser, tedy šlechtic, kterému nezbylo neţ se zabývat českým velezrádcem, kdyţ mu byl ex offo přidělen. Kdyţ to mně i rodině bylo sděleno, byli jsme ještě tak naivní, ţe jsme věřili, ţe by snad mohl nějak pomoci. Ţena mu dokonce nabídla, ţe bude výlohy hradit. Při této nabídce se projevil jako slušný člověk a zřejmě ne stoprocentní nacista. Peníze odmítl s tím, ţe mne bude hájit tak, jako kdyby byl placen. Ale nějaké to máslo, které mu ţena poslala, přece jen přijal. Kdyţ hovořil před přelíčením se mnou, dal mi moudrou radu, jak si při přelíčení počínat, a naznačil, ţe páni, kteří budou při soudu přisedat, jsou většinou sudetští Němci. Řekl mi asi toto: „Znají to, vţdyť za té vaší bývalé republiky dělali totéţ, co děláte teď vy. Nepomůţe nic zapírat.” Pak mi naznačil, co asi mohu za svůj zločin dostat, při čemţ taxu poněkud nadzdvihl, aby měl zásluhy, kdyţ to dopadne lépe. Prorokoval mi 4–5 roků a já dostal tři. Ale jistě věděl, ţe celkem nic hájit nemůţe, poněvadţ musil vědět, ţe jsme předem odsouzeni. A také při soudu byla jeho obhajoba skutečně jen formální. Druhý den po tomto advokátském pohovoru, 25.června 1943, byla celá naše skupina zavedena do porotní síně. Výzdoba byla bombasticky nacistická. V průčelí visel velký obraz „führerův” a dlouhá vlajka s hákovým kříţem od stropu aţ na zem. Před ní stůl a ţidle pro soudce, po straně lavice pro advokáty, tlumočník. My vězňové jsme seděli proti soudcům na lavicích, u dveřích za námi dozorci. Představení mohlo začít a soud měl ukázat, ţe i s takovými vyvrheli lidské společnosti, kteří chtěli podvrátit základy říše, se jedná podle právních předpisů a příslušných paragrafů. Vcházející soudci v talárech zdraví pozdviţenou pravicí, dozorci se staví do pozoru, obţalovaní ve svých lavicích také povstávají. Pak začaly dlouhé formality, předčítání celé ţaloby, nacionále jednotlivých obţalovaných atd. Pak jsme přicházeli na řadu jeden za druhým. Soudci se nás dotazovali, při čemţ hleděli z nás vytáhnout ještě něco více, neţ z nás dostalo gestapo. Někdy si i zaironizovali, zakřičeli, kdyţ se jim některá odpověď nelíbila. Pak byl předveden i jeden z našich pardubických gestapáků, před kterým i páni soudci, jak se zdálo, měli respekt. Většina z nás odpovídala klidně a rozváţně. Kdyţ jsem byl vyslýchán já, odmítl jsem tlumočníka, poněvadţ jsem zjistil, ţe jeho překlad mnohde neodpovídal ani kladeným otázkám, ani přesně netlumočil odpovědi obţalovaných. Jen jsem je poţádal, aby mi otázky byly kladeny pomalu. Bylo mi vyhověno, poněvadţ to bylo vhod i senátu, ţe se překladem líčení nezdrţovalo. Kdyţ byl vyslýchán učitel Beneš z Litomyšle, předseda soudu snaţil se z něho vytáhnouti, co učinil s dopisem, jejţ měl odevzdat od učitele Syrovátky mně. Beneš s klidem odpověděl: „Spálil jsem jej.” Soudce: „A to jste jej ani nečetl?” „Ne.” „A proč?” Beneš na to s tou nejnevinnější tváří: „Já jsem tomu nedůvěřoval a bůhví, co tam uvnitř bylo.” Předseda byl zřejmě rozmrzen svým neúspěchem něco více se dovědět, ukončil výslech s potlačovaným vztekem ironickou větou: „To byl asi pěkný dopis, kdyţ jste mu vy sám nedůvěřoval. To by si byl Běhounek početl, kdyby jej byl dostal.” A Běhounek si opravdu početl, kdyţ jej prostřednictvím Benešovým někdy v r. 1941 dostal. Při této příleţitosti cituji podobnou kontroverzi, kterou měl můj bratr při výslechu, kdyţ byl také on na podzim v r.1942 zatčen. Bylo mu vyhroţováno, ţe kdyţ nebude
78
Gymnázium Teplice vypovídat pravdivě (byl zatčen v době zatýkání odbojové skupiny levých sociálních demokratů Petiční výbor Věrni zůstaneme), ţe bude zatčena jeho matka. Odpověděl, ţe se nezalekne, ţe nacisty stejně nenávidí. Pak se ptal, má–li sourozence. Kdyţ mu bratr řekl, ţe staršího bratra, prohlásil, ţe tedy zatknou toho. Bratr na to klidně: „Ten uţ je půl roku zatčen.” Soudci nezbylo neţ s povzdechem konstatovat: „Schöne familie.” Při svých závěrečných slovech, která nám byla povolena, o nic jsme neprosili a někteří z nás, mezi nimi i já, jsme na dotaz, co můţeme a co chceme ještě říci, nepouţili ani konečné formule, které nás naučili naši advokáti, v níţ jsme měli poţádat slavný soud o rozsudek pokud moţno nejmírnější. Odpovídali jsme stručným slovíčkem: „Nichts.” Nikdo se neponiţoval a odpovědi na otázky soudců byly stručné, věcné a statečné. Jediným trapným momentem bylo, kdyţ stařičký, uţ skoro sedmdesátiletý evangelicko– českobratrský farář z Krouné, chtěje snad svůj trest zmírnit, pronesl tyto věty, na něţ se dodnes skoro doslova pamatuji, poněvadţ mne šokovaly u inteligentního a studovaného člověka, tím spíše, kdyţ jsem s nimi porovnal hrdá slova ostatních kompliců, lidí bez vyššího vzdělání: „Já jsem studoval na německé univerzitě v Jeně, velice si váţím německé vědy a kultury, rád jsem četl německé básníky.” A snad ještě něco víc, ale nechtěl bych mu ubliţovat, tím spíše, ţe mluvil snad jiţ ne při plném vědomí, poněvadţ zemřel ještě ve věznici litoměřické, několik dní po soudu. Pak hovořili naši obhájci. Řemeslně a s chvatem, aby jiţ celou tu komedii měli za sebou, poněvadţ dobře chápali, ţe jejich obhajoba stejně není nic platná. Soudci se ani nesnaţili je poslouchat, zato tím více pozornosti věnovali řeči státního zástupce, který na naše hlavy dštil oheň a síru. Přelíčení pak ještě pokračovalo druhého dne a pozdě odpoledne byl vynesen rozsudek. Soud se odebral na poradu, kdyţ se vrátil, všechno povstalo, soudci zase pozvedli pravice a předseda soudu jménem Říše vynesl rozsudek. Kaţdý z nás si odnesl svoje léta, podle toho, jak byl čin zváţen, vazba se někdy započítávala, někde ne. Já jsem byl odsouzen ke třem letům káznice a ke ztrátě cti. Vazba se mi započítávala od 24. března 1942. V duchu jsme si rychle přepočetl, kdy z vězení vyjdu. Vyšel mi 24.březen roku 1945. Tehdy jsem si bláhově řekl: „Nesmysl, to uţ dávno bude po válce.” A ono nebylo, celý trest jsem si odpykal o ještě více neţ měsíc jsem si musil přidat v koncentračním vyhlazovacím táboře. Soudní fraška skončila, vyslechli jsme rozsudek vstoje, soudci opustili soudní síň a my jsme byli odvedeni zpět do svých cel. Ale nebyli jsme uţ všichni, kdyţ jsme o několik dní později odcházeli do různých káznic a koncentračních táborů. Z naší skupiny se nedočkal soudu vrchní četnický stráţmistr Kohoutek z Proseče, který zemřel uţ v srpnu 1942, kdyţ jsme byli převezeni do Dráţďan. Byl to prvý mrtvý z naší skupiny, následoval farář Pokorný a později ještě další a další. Ještě skoro celé dva měsíce po soudě jsme zůstali v litoměřické věznici, naše vazba se leckde uvolnila, ale my jsme byli jiţ myslí na cestě do další etapy našeho vězení, které nám naši dozorci líčili jako „mlýn na kosti”, poněvadţ věděli, ţe většina z nás půjde do káznice Griebo v Sasku, o níţ jsme si však nedovedli udělat tu nejmenší představu. „Wilkommen” v Griebu Buďte srdečně vítáni! Tento nápis nás vítal na bráně naší nové věznice, do níţ jsme vcházeli 21. srpna 1943 a jeţ nás pak drţela za svými dráty po 19 měsíců. Vyčerpávající transport z Litoměřic přes Dráţďany, Lipsko, Halle skončil po několika dnech v malé staničce. Náš houfec, obklopený stráţnými s puškami, prošel krásně vonícím borovým lesem. Byl teplý slunečný den a my jsme s rozkoší vdechovali vůni lesních stromů, jeţ jsme neviděli od svého zatčení, tedy skoro půldruhého roku.
79
Josef Běhounek Ale to byla jen krátká chvilka jakoby svobodného opojení. Neboť za uvítacím nápisem vedla jiţ po několika schodech dolů polní cesta, za níţ v malé vzdálenosti se nám zaleskla hladina Elbe. A na konci této polní cesty uviděli jsme jiţ před sebou skupinu dřevěných baráků, ohrazenou dvojitou hradbou ostnatých drátů, v jejichţ uličkách pobíhají velicí hlídací psi. Brána se otevřela a od našich dosavadních stráţců nás přebrali uniformovaní dozorci justiční správy, kteří se honosí hrdým titulem Beante – úředníci, ale ve skutečnosti to byla, jak jsme později poznali, aţ na malé výjimky, nejpestřejší sebranka surovců, zlodějů a někdy i ubíječů. A teď uţ šlo vše pověstným nacistickým „los, los”. Zahnali nás do skladiště, kde z nás svlékli náš dosavadní civilní oblek a prádlo, a házeli před kaţdého z nás na hromadu jakési hadry a dřeváky. Sebrali jsme vše do náručí a rychle se oblekli, otřásajíce se odporem nad tou hnusnou špínou. Naší první vězeňskou uniformou bylo: černé nebo modré kalhoty po stranách se ţlutým pruhem (generálské lampasy), téţe barvy byla kazajka se ţlutým pruhem na rukávě, malá kulatá černá čepička. Naši výstroj doplňoval chlebník, misky na jídlo a to nejstrašnější – dřeváky, v kterých jsme neuměli chodit, které nás dřely a rozdíraly nohy do krve, spadávaly z nohy. Celý ústroj byl záplatovaný, prádlo bez knoflíků a také samá záplata. Díváme se na sebe, nevíme, zda se máme smát, či nad sebou zaplakat. Tímto okamţikem ztrácíme i ten poslední kousek svého osobního já a stáváme se „Heftlingy” číslo to a to. Pak jsme rozděleni do baráků, kde nás přejímají tzv. kalfaktoři, tj. vybraní němečtí zločinci (málokdy se stává kalfaktorem politický vězeň), kteří za kousek lepšího jídla, za ubytování v samotné a lépe vybavené světnici na vězeňském baráku slouţí dozorcům jako poháněči a někdy i ubíječi ostatních vězňů. Jsou to suroví, vypasení, blahobytní páni nad ţivotem a smrtí. Je moţno je okamţitě rozpoznat nejen podle jejich blahobytného vzezření, ale i podle lepšího oblečení. Byl jsem přidělen do baráku č. 31, který se mi po mnoho dalších měsíců stal „domovem”. Byl to barák český, tj. obsazený jen vězni českými. Toto rozdělení vězňů do baráků podle národností bylo provedeno krátce před naším příchodem, snad aby se Němci od jiných národností ani zde nenakazili jiným myšlením a přemýšlením vůbec. Ale pro nás české vězně to bylo výhodou. Byli jsme především političtí, to znamenalo, ţe aspoň na baráku jsme byli uchráněni společnosti kriminálních zločinců, které jsme brzy poznali na různých pracovištích, jimiţ jsme pak procházeli. Mohli jsme nerušeně vést politické debaty, nemuseli jsme se obávat prozrazení a dovedli jsme se i lépe sţít a jeden druhému pomáhat. Kaţdý barák byl obsazen asi 80–90 vězni. Byly tu v podstatě dva typy baráků: starší byly společné pro celou skupinu vězňů, novější byly zařízeny světnicově, v kaţdé světnici bylo dvanáct lůţek, čili šest dřevěných paland, na nich celkem slušné slamníky, podhlavník a přikrývky, dokonce i prostěradlo a loţní prádlo, které se měnilo jednou za měsíc. Na obou koncích baráku bylo po dvou malých světnicích pro dozorce. V kaţdém baráku byly uprostřed poměrně slušné umývárny se sprchami, kde po celý den byla studená voda, kde jsme se kaţdé ráno i večer po návratu z práce mohli umýt, kde jsme myli i jídelní misky. Dokonce jednou za 14 dní jsme se mohli vykoupat pod sprchami teplými. První den ve vězeňském baráku Kdyţ jsem přišel do baráku č. 31, byla mi určena světnice č. 10. Ani jsem se nestačil rozhlédnout a uţ mne uvítal velitel světnice, český horník Jelínek, starý komunista ze Ţelének u Duchcova. To jsem ještě netušil, ţe po celou dobu věznění bude mým nejlepším přítelem, ale i ochráncem v mnohdy těţkých situacích naší práce. To, co jsme spolu proţili, co pro nás udělala jeho manţelka Marie, jak jsme mnohdy byli osou celého našeho českého vězeňského kolektivu, o tom by se dal napsat román. Věnuji těmto našim
80
Gymnázium Teplice společným osudům později zvláštní kapitolu ve svém vyprávění. Zatím se mi stal prvním poradcem, jak si v novém prostředí počínat, rozdělil se se mnou nejen o své zkušenosti, ale i o svůj skrovný vězeňský majetek. Seznamuji se i s dalšími spoluvězni, jsou to většinou horníci a dělníci z českého severu. Ale vedle těchto politických vězňů je tu nějaký zlodějíček, zvláštní postava českého člověka nějaké záhadné minulosti, který snad je zavřen pro jakési nekalé obchody se zlatem a šperky, prý zlatník z Prahy, ale spíše hochštapler, který zakrývá svou šmelinářskou činnost i důvody politickými, dále starý Srbák, negramotný, ale také nenechavý, který se stále musí hlídat, aby nám něco neukradl. Byli ke mně všichni hodní, půjčili mi nitě, abych si mohl ten svůj rozedraný vězeňský mundůr i prádlo zalátat. Půjčili mi i potřeby na holení a nešetřili radami, jak se pro první chvíle zařídit. Ale uţ přišel večer. Ulehl jsem na přidělenou mi postel, kterou podle nepsaného zákona světnice mi uvolnil vězeň mladší, aby se sám uloţil na palandě nade mnou. Po chudé večeři jsme museli zavřít okenice, které byly zasazeny u kaţdého poměrně velkého, ale zamříţovaného okna. Pomalu jsem usínal a uvaţoval, jaká tu asi bude moje budoucnost. Moji spoluvězňové ji nelíčili právě růţově. A jiţ tehdy jsem měl zásadu, ţe člověk nesmí zoufat a poklesnout ani v nejhorších situacích. Jiţ ze svých dřívějších zkušeností ve věznicích jsem věděl, ţe i tělesně sebesilnější člověk, ztratí–li víru a poklesne duševně, brzy začne chátrat, ztratí sebedůvěru a doplatí brzy i svým zdravím a pak i ţivotem. Zaţil jsem několik případů, kdy lidé zvyklí na těţkou tělesnou práci, kdyţ přišli do tohoto ubíjejícího prostředí, začali prohlašovat, ţe to není moţno vydrţet, a do čtvrtroku, někdy i dříve, zemřeli. Ale nakonec spánek zaplašil všechny úvahy a ani spousty štěnic, které po zhasnutí světla začaly vylézat ze všech škvír dřevěných paland, ze slamníku, a dokonce padaly z hořejšího lůţka i ze stropu, nedovedly jej váţně narušit. To bylo také jedno z mých plus v tomto prostředí, ţe jsem měl tvrdý spánek, který mi leckteří moji kamarádi záviděli, neboť spánek dovedl nahradit jak nedostatečnou stravu, tak i dát odpočinout tělu ubitému celodenní těţkou prací. Zastával jsem mínění uţ v Pardubicích ve vězení gestapa, ţe mudrování v noci nad tím, co bude zítra, nemá cenu, naopak oslabí tělesnou i duševní odolnost při výsleších nastávajících dnů, a tak jsem i tam usínal v devět hodin večer a nedbal jsem mnohdy rušných výslechů a křiků v sousední gestapácké kanceláři. Eda Leraus mi vţdy říkal, ţe mi závidí, jak spím „jako andělíček”, zatímco on mnohdy probděl celé noci. To uţ jsem také v prvých dnech v Griebu věděl, ţe moje ţena má v ruce dekret České zemské školní rady pro Čechy v Praze ze 14. března 1942 2, jímţ mi bylo dáno na vědomí, ţe „Vaším ponecháním ve sluţbě by byly ohroţeny podstatně zájmy sluţby a váţnost školy.” Od té doby byla rodině vyplácena jen polovina sluţebního platu. Tuto mou suspenzi potvrdila dne 12. května 1942 disciplinární komise při české školní radě v Praze. Oba výměry byly německo–české a podpisy viceprezidenta a předsedy disciplinární komise byly bohuţel nečitelné. Potom uţ na ředitelství gymnázia ve Vysokém Mýtě přišel jen přípis německý, datovaný dnem 10. října 1943, jímţ mne Landespräsident in Böhmen (Hauptabteilung für Schulwesen) propouští definitivně dnem 25. června 1943 ze sluţby a zastavuje mé rodině plat úplně a dokonce ţádá vrácení přeplatku v částce 6 473 korun.3 Začíná se otrocká robota
2 3
viz příloha 2 – rozhodnutí České zemské školní rady viz příloha 3 – zpráva o povinnosti vrátit přebytek výplaty 81
Josef Běhounek Kdyţ ještě v celém světě většina lidí spala, vstávali vězni v Griebu ke své kaţdodenní těţké robotě. O půl čtvrté ráno zabouřili dozorci na dveře světnice a rozsvítili mrkající ţárovky. Na toto znamení bledé a vyhublé postavy vězňů slézaly ze svých kavalců a navlékaly se do svých špinavých hadrů. První dny, později jsem si jakţ takţ zvykl, byl pro mne tento ranní budíček přímo otřesený. Pak dozorce otevřel dveře světnice, na noc pečlivě zavírané na zámek, museli jsme rychle odklusat do umývárny a omýt se studenou vodou. Ti, kteří měli ve světnici ten den sluţbu, museli odnést velký páchnoucí dţber s fekáliemi nastřádanými od dvanácti vězňů přes noc, pravidelně plný aţ po okraj, coţ nebylo divu při té vodové stravě, do ţumpy mimo barák na dvoře. Ţe v ranní tmě jsme se tím páchnoucím obsahem někdy polili i sami, bylo hnusným přídavkem k této hnusné poniţující práci. Ranní snídaně – trocha tzv. černé kávy a krajíc chleba – musela být v rychlosti zhltnuta, neboť se jiţ ozývalo na chodbě hrubé „antreten” – nastoupit. Chlebníky s miskou na jídlo po boku, třesouce se ranní zimou, valily se kolony trestanců z baráků a nastupovaly na dvoře tábora. „Vlny otroků se valí,” říkávali jsme si básníkovými slovy kaţdé ráno při tomto pochmurném nástupu za tmy, za kaţdého počasí, za deště, sněhu, mrazu. Pak jsme dlouho stáli, třesouce se ve svých chatrných mundůrech, které i v zimě byly stejné. Jen jsme dostali jako zimní vybavení chatrnou celtovou kazajku, která nesla hrdé jméno „Winterjacke”. Později jsme přišli na různé triky, jak doplnit toto chudé vybavení, pod blůzu jsme ovinovali cementové pytle nebo jakýkoliv papír, který jsme na pracovištích sehnali, ale který z nás dozorci nemilosrdně strhávali při častých osobních prohlídkách, čili, jak jsme říkali „filcuncích”. Kdyţ se vězeň ještě více zachodil, dovedl si jiţ leccos lepšího „zorganizovat”. Černou cestou poslaný svetr, tričko, boty (většinou sice dřeváky, ale s plátěným vrškem a to bylo nedocenitelné bohatství zvláště v zimě) i ponoţky místo hadrových onucí, rukavice – a samozřejmě i přilepšení k vězeňské stravě. Jídlo – to byla alfa i omega celého vězeňského ţivota. Dozorci s puškami na ramenou nás dlouho řadili a počítali, s obvyklým spíláním a ranami. Kdyţ nás konečně dali dohromady, přišel velitel lágru. Byla to směšná postava: starší, malý, obhroublý a vzteklý muţíček se směšnou malou šavlí po boku, která mu vynesla přezdívku „Šavlička”. Na tento povel rozběhli se vězňové z kolon na všechny strany, aby vyhledali svoje pracovní oddíly, jimţ se říkalo komanda. Při tomto zdánlivém chaosu vězňové do sebe strkali, spílali svým druhům, kteří je násilím odstrkávali, a do toho zněl křik dozorců a dopadaly rány, k nimţ pouţívali kolby své pušky i pěstí. Proč tento shon? Kaţdý vězeň se totiţ snaţil dostat na pravé křídlo své kolony, v níţ jiţ delší dobu pracoval, zvykl si na ni, měl tam mnohdy různé prostředky, jak dostat navíc trochu jídla, a hlavně měl–li tam zavedený „šíbuňk”, čili tajnou dodávku potravin přes civilní dělníky nebo dokonce přes mistry. Levé křídlo komanda bylo nebezpečné, tam byli totiţ odstrčeni přivandrovalci nebo vězňové slabší, kteří neměli tak silné lokty, a kdyţ se pracovní kolona odpočítávala a stanovený počet neodpovídal, byli ti na levém křídle odsunuti na komando nejhorší nebo nové, kde si museli znovu vybudovávat ztracené pozice. Byl to tedy kaţdé ráno boj o trochu té lehčí práce a ne kaţdému, zvláště nováčkovi, se podařil. Začátek pro ty nové a nezkušené byl vţdy na letišti. Bylo to komando jedno z nejhorších. Nebyli zde civilní dělníci a na rozlehlém prostranství jsme stále byli na očích jak dozorcům tak mistrům, kteří surově honili do práce a nedopřáli chvilku oddechu. Vykládali jsme tu vagóny s hlínou, pískem, kamením a materiál se nakládal do malých huntíků, jimţ se říkalo „lory” a které pak polní dráha rozváţela na určená místa, kde zase jiná komanda pracovala v pekelném tempu na planýrce. Tahaly se tu těţké kolejnice, lopata se nesměla zastavit a rány dozorců dopadaly kaţdou chvíli na záda vysílených vězňů. Práce trvala od rána od šesti hodin do šesti hodin do večera. Jen zima nám tu pracovní dobu zkrátila, poněvadţ vězňové nesměli pracovat za tmy – byla obava z jejich
82
Gymnázium Teplice útěku, zato zase zimní počasí vynahradilo kratší pracovní dobu. Tuto dvanáctihodinovou práci přerušila jen dvacetiminutová přestávka na přesnídávku, která pozůstávala z kousku chleba a mazlavého koňského salámu. A pak uţ byla jen půlhodinová přestávka na oběd, který pozůstával z půl litru řídké polévky z tuřínu. Tu jsme si vozili s sebou z tábora v konvích a kalfaktoři ji v poledne trochu přihřívali v pracovních boudách. Ale někdy jsme ji jedli i studenou a v létě zkysanou. Kdyţ konečně „padla”, vlekli jsme se unaveni k nákladním autům, krytým plachtou, která nás pravidelně vozila do práce i z práce. Snaţili jsme se vţdy být u auta co nejdříve, abychom si vybojovali místo k sezení a mohli si při jízdě, která někdy trvala i hodinu či déle (podle vzdálenosti pracoviště), ještě aspoň chvíli zdřímnout. Byl to někdy opravdu urputný boj o místa a někdy jsme se museli přímo o ně rvát, hlavně s kriminálnímu zločinci, kteří v tomto boji bývali nevybíraví. Ale chtěli–li jsme jim odolat, museli jsme i my být suroví, jedině před ránou mívali respekt a hlavně bylo–li nás na komandu víc politických, dovedli jsme je jiţ usadit. Byli jsme v autech namačkáni jeden na druhém, ale v zimě mělo to tu výhodu, ţe jsme aspoň jeden druhého hřáli. V létě ovšem tu bylo k zalknutí a pršelo–li, teklo nám děravými plachtami na hlavu, a byly–li velké mrazy, nezahřálo nás ani to namačkání. Kdyţ jsme se do aut hrnuli a usazovali, ozývalo se spílání a hrubé nadávky ve všech řečech. Ze začátku jsem v tomto prostředí byl zoufalý, ale pak jsem si zvykl, neboť se říká, ţe člověk si zvykne i na šibenici. A pak nás od té surovosti zachraňovala i solidarita politických vězňů. Vzpomínám si, jak při jízdě z práce jsme mnohokráte debatovali o různých problémech, jak jsem s Petrem Jilemnickým, kdyţ jsme spolu pracovali na stejném komandu, i s jinými českými politickými vězni, uvaţovali o tom, jaká by to byla příšerně krásná scéna pro divadlo zachytit takovou jednu hodinu jízdy tímto trestaneckým vozidlem. Kolik by tu bylo krásného, groteskního i tragického. Někdy jsme jezdili i starými autobusy, a třebaţe i tu jsme byli namačkáni, přece jen to byly jízdy příjemnější a jaksi se nám zdály i civilní a na chvíli jsme zapomínali, ţe jsme vězni. Kdyţ jsme večer dojeli do tábora, zase jsme se dlouho řadili, neţ se konečně podalo hlášení o stavu, při němţ jsme museli naráz smeknout ty naše kulaté čepičky na povel „Mützen ab.” Konečně jsme se mohli rozběhnout do svých baráků a dojít si na „vydatnou” večeři, která však přece jen byla nejvydatnějším a nejlepším jídlem celého dne. Byl to obyčejně litr zeleniny nebo nudlí, hrachu nebo polévky, k níţ se přidávala síťka pěti nebo šesti brambor. Kaţdé úterý byl k večeři jakýsi přídavek: krajíc chleba s kouskem margarínu a sýra. Říkali jsme tomu posvícení. Konečně nastala chvíle oddechu. Ale to uţ se chýlilo k osmé hodině a bylo nutno se pomalu chystat ke spánku. Oči se nám klíţily únavou, a tak nebylo mnoho nálady na zábavu. Stávalo se, zvláště v posledních měsících války, ţe stará vyřazená auta mívala často různé poruchy, jezdili jsme uţ jen na dřevoplyn, a proto jsme mnohdy přijíţděli do tábora hodně pozdě, ba někdy po půlnoci. Ale přesto jsme museli ráno zase vstávat o půl čtvrté a jet do práce. A tak nám kaţdý večer klesaly hlavy únavou a sotva jsme dolehli na své kavalce, usínali jsme tvrdým spánkem. A za pár hodin uţ nás zase budily hrubé hlasy dozorců a hnaly nás do kaţdodenní tvrdé roboty. Ze začátku jsem si myslel, ţe tuto dřinu není moţno vydrţet. Ale během dnů a týdnů se vězeň rozkoukal, pomohli starší kamarádi, kteří uţ nějaký ten měsíc nacistických koncentráků měli za sebou a naučili nás pracovat očima, čili pracovat jen tehdy, kdyţ byl v blízkosti dozorce nebo německý mistr, a stát u lopaty, kdyţ byli o kousek dále. Naším heslem bylo, zvláště v zimě: „Radši zmrznu, neţ bych dělal.” Tak jsem pomalu dostával vysokou vězeňskou školu, jak je moţno tomuto peklu se občas uhnout a připravit si i při koncentráčnické práci chvíle příjemnější.
83
Josef Běhounek Vězeň se rozkoukává a zařizuje Kdyţ si trestanec v Griebu odslouţil svoje rekrutské týdny na letišti, začal sondovat půdu, zda by nemohl přeběhnout na komando lepší. Takových komand bylo dost, ale byla obsazena německými, povětšině kriminálními vězni nebo starousedlíky, kteří se těchto teplých místeček drţeli zuby nehty. Tato teplá místa v závětří byla např. v krejčovně, skladišti, ševcárně nebo dokonce v kuchyni. Ale na ta český politický vězeň nesměl ani pomyslit, třebaţe někdy se i takovému jednotlivci podařilo se tam uchytit. Ale byla pracoviště, kde zacházení bylo lidštější, kde bylo moţno sehnat kousek jídla navíc a hlavně bylo moţno navázat černou cestou spojení s domovem. Prvou přípravu ke shánění snadnějšího ţivota jsme dostal na letišti. Byl tam sice přísný dohled, nebylo tam skoro civilních dělníků, ale přece jen se cestička našla. Němečtí mistři tam těţce nesli, ţe nemohou vězně okrádat, a tak hledali typy, s nimiţ by sjednali jakousi tajnou dohodu: ty něco dáš z toho, co si dáš poslat přese mne z domova, a já ti práci ulehčím. Tak jsme se dostal do styku – dnes uţ nevím ani jak, snad přes českého kalfaktora našeho komanda – s německým mistrem, spíše Němcem Šlonzákem, který mi propašoval černý dopis domů, kde jsme si mohl napsat, co potřebuji. Ale také co potřebuje pan mistr. A nebyl skromný ten pan Pelka, chtěl potraviny, holicí kazetu, textil a já nevím, co ještě. Něco z toho mu ţena poslala a milý pan mistr z celého balíčku mi tajně na odlehlé místo pracoviště, kam mne dirigoval, přinesl nějakou cibuli, kousek chleba a nějaké sušenky. Dokonce měl zájem i na tom, jaký mám doma majetek a kdyţ slyšel, ţe mám polovinu domu v Lounech, měl plány, ţe jej ode mne převezme, poněvadţ prý stejně aţ se vrátím, bude mi zabaven, a on jako Němec by jej mohl snadno získat. Pak jsem dostal další spojení přes českého vedoucího našeho komanda, který se mohl na pracovišti volněji pohybovat, a dohovořil se s německým strojvedoucím polní dráhy. Ten mi zprostředkoval černý dopis i balíček z domova jiţ daleko poctivěji neţ Pelka. Dodnes si vzpomínám, a jiţ tehdy jsem se tomu musel smát, jakých triků jsem se musel dopouštět, abych se k tomuto balíčku a dopisu dostal – jak jsem musil vyčíhnout chvíli, kdyţ polní vláček s naloţenými vozíky jel kolem nás a zastavil v blízkosti mého pracoviště, podlézt pod vagóny po břiše na druhou stranu, kam neviděl ani bachař ani mistr, připlazit se k lokomotivce, kde mi strojvůdce v rychlosti a nenápadně podal balíček i dopis. Byla to více méně od něj odvaha takto „šíbovat” s vězněm v otevřeném terénu, poněvadţ nacisté kaţdý takový zachycený přečin trestali těţkými tresty. Ovšem nedělal to také zadarmo. Pak jsem po odcházejícím Čechovi kalfaktorovi převzal tuto funkci já. To uţ byla velká úleva, nemusel jsme pracovat, seděl jsme v mistrově boudě, topil, ohříval polévku a sháněl leccos pro ostatní vězně z komanda a hlavně pro mistra. A tak český profesor se pomalu stával zkušebním „šíbrem” a vyrovnával se ostatním zločincům. Tak se projevoval pud sebezáchovy. Ale zapracovaný vezěň hledal stále nové a nové cesty, jak by si mohl opatřiti pracoviště co nejlepší. Tak jsem také hledal i já. Bylo třeba cest často hodně klikatých, postranních a temných. Po čase se to podařilo, pomohli i kamarádi. Nejprve však jsem musil zmizet z pracoviště dosavadního. Nejschůdnější cestou tu byl lazaret, nemocniční barák, jemuţ se zde z nepochopitelných důvodů říkalo „revír”. Ovšem tam se dostávali vězňové, kteří měli jiţ smrt na jazyku, nebo ti, kteří dovedli nějakým způsobem ošetřující personál revíru podplatit. A poněvadţ naštěstí jsem nebyl nemocen, uţil jsme k úniku z pracoviště cesty druhé. Stálo to několik cigaret a 80 marek. Týden jsme si tedy na lazaretě odpočinul, horečky mi byly pečlivě zapisovány, nikoliv však podle teploměru, nýbrţ podle těch cigaret a marek. Bylo to úţasné pohodlí, ţe jsem se mohl do sytosti vyspat, poleţet si v čisté posteli a i lépe se najíst. Ale ten týden brzy uplynul a nyní nastala svízelná a dobrodruţná cesta za novým pracovištěm.
84
Gymnázium Teplice Nejdříve jsem se vrátil zase na letiště a moji kamarádi mi zatím připravovali cestu na vytouţené lidštější pracoviště. Je samozřejmé, ţe to zase stálo nějaké ty cigarety, příslib balíčků z domova, po nichţ se natahovalo několik rukou, především vězně – vedoucího komanda, pak i mistra a někdy i bachaře. Kdyţ jsem dostal avizo, ţe je všechno připraveno, jednoho rána při nástupu z kolon do komand, byl jsem kamarády zavlečen na vytouţené komando, vedoucí vězeň mne strčil doprostřed a bachaři to bylo jedno, koho tam má, jen kdyţ počet souhlasil. Od konce listopadu 1943 stal jsem se tedy námezdním dělníkem stavitelské firmy Huta – Nord. Vedle mnoţství civilních dělníků pracovala tam i skupina asi 60 vězňů, povětšině politických Čechů. To uţ byl znatelný krok kupředu, především i v tom, ţe jsme mohli přes mistry i civilní dělníky posílat domů necenzurované dopisy. Dopisy z vězení a do vězení První, co vězeň sháněl, kdyţ byl zatčen, bylo, jak často bude moci psáti domů a jak často bude moci dostávat odpovědi z domova. Začalo to na gestapu a pokračovalo ve všech dalších věznicích. Z gestapa se směly psát dopisy kaţdý měsíc, rovněţ tak rodina vězni. Ale někdy bylo umoţněno i přiloţit nějakou zprávu k balíčku s prádlem, které bylo vyměňováno kaţdých 14 dní. Musily být psány německy. Rovněţ z Dráţďan jsme měli povolení psát jednou za měsíc, vţdy prvou neděli v měsíci, ale třebaţe jsme byli uţ v Německu, směli jsme psát dopisy česky. Někdy na zdůvodněnou ţádost mohl se napsat i dopis zvláštní, mimo termín. Rovněţ tak z Litoměřic – jednou měsíčně a také česky. Ale tady uţ se mi naskytla moţnost, ţe jsem nějakým způsobem propašoval ven tzv. černý dopis. To znamená, ţe jej z věznice pronesl za nějaký úplatek buď bachař nebo někdo z civilních zaměstnanců věznice, někdy i vězeň odcházející na svobodu. V tomto dopise z 3.8. 1943 jsem vypsal detailně svoje soudní přelíčení i svoji závěrečnou odpověď státnímu návladnímu. Nejdrastičtější bylo nařízení v káznici v Griebu, kdyţ tam vězeň přišel, směl napsati dopis a pak další aţ za půl roku. Dopisy se zase musily psát německy. Proto jsme si hledali cesty, jak najít častější spojení. K tomu právě pomáhala taková pracoviště, kde byl styk s civilními nasazenými dělníky, nebo kde byli lidštejší mistři, kteří byli ochotni takové dopisy poslat. Ovšem většina těchto mistrů to nedělala ze sympatie k vězni, nýbrţ proto, aby také něco z těchto zasílaných balíčků trhla. Tato cesta černých dopisů byla však jak pro vězně tak i pro ochotného zprostředkovatele často riskantní. Dopisy se potají musily napsat ve vězeňském baráku na papír i obálky získané od zprostředkovatele, pak vyčíhnout, který dozorce bude mít tento týden u komanda sluţbu, psaní pečlivě sloţit a schovat buď v onuci, nebo v různých švech vězeňského obleku, pronést na pracoviště a tam zase opatrně předat zprostředkovateli. Bylo to leckdy velmi dobrodruţné a někdy se to nevyplatilo. Byly za zachycení takovéhoto dopisu velmi těţké tresty a zprostředkovatel se pak dostal do vězení. Ale po většině jsme za chvíli získali takovou rutinu, ţe jen zřídkakdy se podařilo bachaři dopis zachytit. A my jsme za čas uţ věděli, s kterým bachařem to vůbec nejde a u kterého můţeme nést dopis třeba jen v kapse. Někdy jsme se mohli i tak na pracovišti ukrýt a napsat dopis přímo tam, coţ bylo nejsnadnější, ţe jsme jej s sebou nemusili nosit při jízdě na pracoviště. Někde ve věznicích bylo povoleno zasílat i balíčky vězňům, já však jsem toto štěstí neměl. Aţ v Griebu zase černou cestou jsme dostávali balíčky často hodně objemné. Poněvadţ se mi zachovaly černé dopisy zasílané domů, mohu aspoň částečně rekonstruovat, kdo byl prostředníkem při odesílání. Z pracoviště Huta – Nord byl to především německý mistr Hermann a snad i jiní. Tam byla síť doručovací nejhustší hlavně zásluhou Marie Jelínkové. Na druhém pracovišti v Muldensteinu se vystřídalo mistrů několik: Somerlik, Schumann, Alfred a český dělník Pepík Střihavka. Němečtí mistři dovedli vězně, s nímţ „šíbovali”, ukrýt na
85
Josef Běhounek lehkém pracovišti vzdáleném očím bachařů, někdy se podařilo jej zaměstnat v boudě, kde pro mistra a někdy i stavebního inţenýra topil, štípal dříví a vařil. Tam bylo moţno nejjistěji dodat vězni zásoby poslané na mistrovu adresu vězni. Je samozřejmé, ţe to nebylo zadarmo. Mistrům naše rodiny přidávaly do balíčků především cigarety, alkohol, někdy i jídlo, pro jejich děti cukroví. Peníze povětšinou nechtěli, marky uţ v roce 1944 neměly dohromady ţádnou cenu a nedalo se za ně nic koupit. Někteří mistři byli poctiví, ţe dodali vězni, co mu patřilo, někdy však jim za nehty zůstalo více. K nezaplacení byl český dělník Střihavka, který vše dodal poctivě, ač při dodávání měl větší potíţe a větší riziko neţ mistři. Rodinám dalo hodně starostí sehnat hodnotné potraviny, hlavně takové, které by se při poměrně dlouhé cestě nezkazily. Mnoho záleţelo i na balení. V tom byl mistr můj švagr Láďa Dvořák. Rovněţ cigarety z domoviny a různé ty po domácku vyráběné kořalky byly pro mistry cennou valutou. Zabralo by několik stránek, kdybych chtěl do detailů líčit, jak jsme dopisy psali, např. ulili se z práce a na kládě za barákem, prkýnko na kolenou, třeba i při dešti, zatím co ostatní spoluvězni hlídali, aby nás nepřistihl bachař. Jak jsme potají strčili sloţený papírek do ruky zprostředkovateli, který si musil najít jako náhodou cestu kolem našeho pracoviště. Ještě obtíţnější bylo dodávání jídla. O tom budu psát v kapitole o pí. Jelínkové. Na zásilkách jsme se leckdy podíleli tři i čtyři spoluvězni, jeden čas např. já, Jarka Petr, horník Jelínek, Zdeněk Homolka, Pravoslav Nosek, s jehoţ paní navázala styk moje paní v Ţamberku (po únoru 1948 prý utekl za hranice, byl po osvobození poslancem za sociální demokracii). Naše rodiny se seznamovaly na podkladě černých dopisů, kde jsme sdělovali adresy manţelek spoluvěnů, členové rodin se setkávali a někdy společně vypravovali balíčky. Na komandech, kde jsme měli podplacené mistry a kde jsme měli i jiné styky, jsme se samozřejmě drţeli zuby nehty, poněvadţ bylo přímo tragedií, kdyţ někdo z komanda byl vyhozen a tím všechny pracně navázáné styky přetrhány. Nové se navazovaly pak velmi těţko. V černých dopisech podařilo se mi zaslat domů i jeden dopis Petra Jilemnického adresovaný mé ţeně i několik jeho básní napsaných v koncentračním táboře. Závěrem této kapitoly vracím se ke svým černým dopisům psaným domů. Obsahovaly prosby, co poslat a jak poslat, ale poslední dopisy koncem r. 1944 jsou jiţ laděny i trochu jinak: věřili jsme v brzký konec války, ale zároveň jsme střízlivě viděli, ţe asi budeme muset proţít ještě jednu zimu v koncentráku, a báli jsme se této zimy. Jaksi podvědomě jsme tušili, ţa tyto konce budou pro nás vězně nejstrašnějšími dobami z celého našeho vězení. Naše předtucha se splnila hrůzněji, neţ si kdo dovedl představit. Některé myšlenky z těchto posledních dopisů cituji pro jejich úsudky společné tehdy většině českých politických vězňů. Z dopisu 8.11.1944 odeslaného z Bitterfeldu: „Je to teď tady všechno pomíchané dohromady: Taliáni, Němci, Češi, Holanďané, Belgičané, Francouzi atd. My Češi se však drţíme pohromadě, jak se to jen dá …. Já jsem zdráv, ale uţ to člověka někdy unavuje, ale nepoddávám se tomu ve víře, ţe vše se v dobré obrátí.” Z dopisu 14.11.1944 – Muldestein: „Jsme skryti v lese, pod námi hučí rozvodněná Mulda, kamarádi uvaţují o situaci, jsou nesví, neboť není vůbec co kouřit – a já v povzdálí, sedě na kmeni stromu, píši …. Zdá se mi z Vašich dopisů, ţe Vy doma jste více zoufalí a desorientovaní neţ my tady v těch otrockých poměrech. A to nesmí být. Chápu, ţe Vaše nervy jsou citlivější a jemnější neţ naše nervy chlapské, ale přece jen teď v těch posledních chvílích velkého zápasu je třeba vytrvat. Snad třeba ještě mnohé zlé nás čeká, ale kdoţ ví, zda snad přece uţ je to lepší. To je naše naděje a naše doufání. Jen kdybyste Vy doma si našli více volných chvil, abyste nám častěji psali. Vţdyť přece je toho k napsání dost. A nějaký ten výstřiţek z novin, třebaţe jen s kulturními zprávami, nebo poslat i nějaké ty noviny, i obrázkové, třeba i ten Rodokaps nebo Večery pod lampou – slušné kníţky je tady škoda – čteme všechno. Půjčujem si navzájem, jsme jak ti exulanti ţízniví po kaţdém
86
Gymnázium Teplice českém slově … Nedivte se, k čemu tady saháme, ale večer po práci – teď přece přicházíme dříve domů – co se dá jiného číst? Čím častěji z domova něco přijde, tím snadněji se to tu snese. Tím nemyslím ani nějaké věci hmotné …. Teď houká kolem „flak”, ale my uţ jsme na to zvyklí – a začíná pršet. Ve výšce kdesi letí „Tomy” ze svého výletu. Odkud? Halle, Lipsko, Magdeburg? To se dovíme ještě dnes večer. Desava to nebyla, to by bylo více rámusu.” Z dopisu 8.12.1944 Muldestein – Bitterfeld: „Nejde přece v tomto obrovském zápolení o jednotlivce, jde přece o osudy celého lidstva. Co tedy záleţí na nějakém tom profesorovi a jeho rodině? Musíme se umět povznést nad to své osobní já a myslet v mnoţném čísle „my”. Za tím jsme šli my všichni, co zde sedíme, nebo i ti, co jsou uţ mrtvi. Je to obrovské zápolení, jehoţ konců ještě nevidíme, ale v něţ pevně věříme. A to nás posiluje, kdyţ bychom snad chtěli osobně poklesat. Vím, ţe máš teď doma ţivot těţký, ba velmi těţký. Ale má dnes někdo z nás ţivot trochu lepší? Je to asi jen několik velmi málo jednotlivců. A tak vţdy mysli a povzneseš se ze své pochmurné nálady a ze svého zoufalství. Vím, ţe o Vánocích bude Ti těţko, ale tolik milionů lidí bude trpět ještě hůře. Máš ještě aspoň střechu nad hlavou. A ještě ţijeme a věříme pevně, ţe budeme ţít i nadále. Dovedu si také představit tu výchovu a ţivot mládeţe doma…. Nebude stromečku, nebude dárků. Ale budou příští Vánoce, kdy uţ tomu tak bude. Nebuďte zbytečně smutní, myslete na nový svět, který se rodí z utrpení, krve a poznání. Buďte tak stateční doma, jako jsme my zde za podmínek ještě svízelnějších. Vánoce, kdysi plné kouzla a rodinné pohody, buď téţ Vám Vánocemi víry a lásky ke všem trpícím…. Buďte ještě nějaký ten čas statečné, však „po přejití vichřic…”. A aţ jsou ty vichřice třeba ještě krutější, stromy, jeţ mají kořeny hluboko v zemi zapuštěny ve víře a lásce, nevyvrátí. Buďme takovými stromy! Buďme jimi! I kdyţ se větev někde ulomí a rána bolí, kmen odolá. Pozdravuj Aju, na něhoţ teď často myslím a jemuţ jsem se ve společném utrpení tak velmi ještě více bratrsky přiblíţil…….” Z dopisu 14.12.1944 – Muldenstein: „……i my přes všechny ty svízele se tady zasmějeme a dovedeme se přenésti přes lecjaké ty překáţky. Nepředstavuj si, ţe nás tady snad trýzní a suţují bůhví jak. Mnoho se uţ změnilo od té doby, co jsem přišel. A leccos jsem si uţ dovedl zařídit a v lecčems jsem se uţ okoukal….” Z dopisu 19.12. 1944 – Muldestein: „Tak máme Štědrý večer přede dveřmi a Váš taťka je od vás moc set kilomterů v černém trestaneckém šatě se ţlutými „lampasy” na kalhotech, se ţlutým páskem na levém rukávu, s kulatou čepičkou na hlavě a s rozbitými dřeváky na nohou, ale silen na těle i na duchu s pevnou vírou, ţe se s vámi přece jen jednou shledá a bude moci Vás obejmout…. Kdyţ se tak dívám nazpět, ani nechci věřit, ţe uţ jsou tomu skoro tři roky, co jsem od Vás odloučen a co jsem Vás neviděl….a ţe bylo moţno vše to protrpět a vydrţet ve zdraví a v dobré náladě. Jak teď ţijeme, to je pravá pohádka proti tomu, co jsme proţívali v začátcích. Teď si člověk někdy připadá, ţe je jako civilní dělník a ţe není ve vězení. Mnoho, mnoho se změnilo a stále mění. Doufejme, ţe stále uţ jen k lepšímu……. Připravujeme si Štědrý večer, kde asi já budu mít proslov, bude se recitovat, budeme zpívat koledy, zkrátka budeme se Vám hledět přiblíţit co moţná nejvíce. Buďte v myslích také u nás, jako my budeme u Vás. Překonávejte vše tak, jako my ty naše svízele překonáváme, zasmějte se, pobavte, jak se v dnešní době pobavit dá, a dny utekou a budoucnost a shledání bude naše. A Ty, milá Dášo, buď ještě ten jeden Štědrý den bez svého táty, však uţ příští Ti mnohonásobně vynahradím, oč Tě zlá a krutá doba připravila. Jen, prosím Tě, nezapomínej, ţe jsi dcerou táty, který ţil vţdy poctivě, chtěl se o Vás poctivě starat a pracoval často víc neţ musil, poněvadţ uţ to bylo v jeho povaze, ţe se rozdával všude tam, kde šlo o dobro celku, ţe nedovedl sedět jen za kamny a v bačkorách, ale ţe musil,
87
Josef Běhounek hnán svědomím a srdcem ven mezi lidi, a pracova, snad často i nad své síly. Ale nikdy toho nelitoval a ani dnes toho nelituje. Je a byl vţdy přesvědčen, ţe pracoval pro to, co zůstane dobrým, věčně dobrým. Buď dcerou svého táty, kdyţ nemůţe tento odkaz přenést na syna…..” To byl bohuţel poslední černý dopis v tomto roce. Jím končilo období, jeţ se dalo snést i ve vězeňských podmínkách. Pak uţ se události valily a strhovaly i nás do svého mlýna. Uţ jsme se skoro nic nedozvídali o našich doma, ale ani oni uţ nevěděli, zda ještě ţijeme. Nastaly čtyři poslední měsíce našeho otroctví – nejstrašnější doba našich vězeňských let. Na lidštějších pracovištích Zase se vracím ke svému ţivotu v Griebu. Teď uţ jsem byl vězeň všemi fintami vězeňského ţivota protřelý. Dostal jsem se na komanda, kde uţ se dalo lehčeji dýchat, v práci si polevit a najít spojení černou cestou s domovem. Prvním takovým pracovištěm byla stavitelská firma Hura–Nord. Kdyţ jsem tam přišel z ubíjejícího komanda na letišti, byl jsem jako na jiném světě. Uţ jsem tu nebyl izolován, kolem nás bylo plno civilních dělníků, i dělníků českých, mistři byli vrozená vlídnost. Ovšem později jsem poznal důvody tohoto šetrného zacházení s některými vězni: dostávali od nich, resp. od jejich rodin, jídlo, kouření, peníze i alkohol. Něco jistě káplo i dozorcům a ti se pak i tomu pomalejšímu tempu pracovnímu přizpůsobovali. Hned druhý den po příchodu na toto komando mistr Němec konstatoval, ţe je pro mne těţké tahat betonové překlady na střechu. Ovšem nebylo to ze soucitu se slabým vězněm, ale kamarády vězni bylo mu uţ naznačeno, ţe bych jako něco mohl také opatřit z té ţírné země české. Byl jsem proto přidělen k lehčí práci betonářské. Tam jsme se zase sešel s horníkem Jelínkem a od té doby aţ skoro do konce války jsme vše zlé dobré proţívali spolu. O tom všem v samostatné kapitole. Vyráběli jsme cementové vklady do komínů do baráků, které tu firma stavěla. Byla to práce na pohled velmi odborná. Forma pro tyto cementové komínky se skládala z mnoha dřevěných součástí, které se musily nejprve umělecky sestavit na jakémsi dřevěném pódiu a pak do takto sestavené formy byl napěchován cement. Pracovali jsme v tomto odborném řemesle dva – horník a profesor – a brzy jsme byli na celém komandě známí jako betonářští odborníci. Naše výrobky byly mistry i bachaři chváleny a obdivovány. Ale naši kamárádi si dali jednou práci a vypočítali, ţe námi vyrobený komínek přijde asi na 300 marek, čili ţe by se skoro vyplácelo dělat je ze zlata. Klement Jelínek potom vţdy ţertem prohlašoval, ţe vyrábíme tyto komínky skutečně jako zlaté přívěsky k řetízkům na hodinky. Aby bylo jasno: takových komínků, kdybychom se nebyli ani příliš předřeli, se dalo za den udělat dobře deset. Ale my jsme za den dělali čtyři, někdy dokonce jen tři, v sobotu, kdy byla kratší pracovní doba, jsme uvaţovali, zda místo dvou by nestačil jeden. Ale to nic, práce byla vzorná, byli jsme odborníci, cement vţdy dobře neschl, nemohli jsme přece ve válečném úsilí vyrábět zmetky. Kdyţ nastaly zimní plískanice, byli jsme se svou výrobou nastěhováni do baráku, kde jsme si topili koksovými kamínky, později i kamny pokojovými. Naše dílna se stala střediskem ohřívajících se, střediskem podloudného dopravování potravin a kouření, trnem v oku dozorců, kteří se nás pokoušeli chytit při zlém činu, ale vţdy s nezdarem. Dokonce i oťukávali stěny, zda tu nemáme něco schovaného, ale ani je nenapadlo, ţe v naší betonové formičce je schován celý pečený králík. Sotva jsme se zdrţeli smíchu, kdyţ nám jeden z bachařů, který stál na této formě, tvrdil, ţe tu máme někde schované potraviny, a strašně nadával, kdyţ se pachtil celým barákem, lezl do všech koutů a důkladně se při tom zapotil a měl nakonec to, co hledal, pod svou botou.
88
Gymnázium Teplice Z naší teplé dílny se stala nakonec jakási internacionální kancelář, kam se scházeli na trochu politického pohovoru nejen němečtí mistři, nýbrţ i francouzští a belgičtí civilní dělníci, Holanďané a samozřejmě i naši dělníci čeští. Přinášeli nám potají francouzské, německé i české noviny a já jsme je překládal a tlumočil. Zvláště vzpomínám na staršího holandského dělníka, který dovedl celý den probloumat s nějakým prkýnkem v ruce po pracovišti – říkali jsme mu „bludný Holanďan”– a který tak uvědoměle dovedl sabotovat nucenou práci pro Říši. Nás – české politické vězně – měl rád a byl nejaktivnějším dodavatelem novin. V tomto zákoutí jsme protloukli celou zimu a teprve jaro nás zase vyhnalo ven, abychom toto útulné místo zaměnili za cementovou boudu, která se stala střediskem číslo dvě. O tom, jak jsme tu „šíbovali”, jak jsme se ulejvali z práce, kdo nám pomáhal, o tom budu vyprávět obšírněji v kapitole další. Nyní ještě o dalších pracovištích. Nebylo vţdy snadné udrţeti se na jednom a témţe pracovišti, zvláště bylo–li to pracoviště slynoucí lepší pověstí, výhodami v zacházení, v lehčí práci nebo dokonce moţností přilepšit si na jídle. Byla pracoviště trestná, byla pracoviště jen pro vyvolené (rozuměj pro „kamarády” Němce – zloděje, vrahy a podobné asociální ţivly) a pak pracoviště, po nichţ jsme hlavně touţili, kde bylo moţno vejít ve styk s civilními dělníky, a tak jejich pomocí dosáhnout „černého” spojení s domovem. Kdyţ jsme takového spojení nakonec dosáhli, drţeli jsme se ho zuby nehty. A tak se jen zřídka stávalo, ţe někdo z takového komanda odešel a na uvolněné místo bylo moţno vskočit jinému. Na takovém uvolněné místo bývalo však čekatelů řada. A to ještě, abys se tam dostal, bylo nutno uplácet vedoucího vězně komanda, mistry i dozorce. A tak se i mně jednou stalo, ţe jsem přišel o své dobré komando. Pro podezření, ţe mám styky s civilisty, bachař mne jednoho rána z komanda vytáhl, postavil do tředu „appelplacu” a odtud jsem byl nahnán na komando zvané Aaken. Bylo to malé přístavní městečko na Labi, kde se vykládalo a nakládalo zboţí z říčních lodí do skladišť na břehu. Nakládali jsme papírové pytle na obilí do vagónů, tlačili ţelezniční vagóny a posunovali je z místa na místo a byli zaháněni podle potřeby na jiné takové krásné práce. Ale co bylo nejhorší, ţe v komandu byli povětšině vězni kriminální, nesympatičtí, hrubí a jen málo Čechů. I ti však byli nějakého jiného raţení, neţ jsme byli my na Hutě. Proto, třebaţe jsem i tu brzy navázal nové známosti, hlavně s francouzskými zajatci, hleděl jsem se počátkem nového týdne dostat zase zpět na své bývalé pracoviště. A to se také podařilo. Bohuţel ne na dlouho. Pracoviště na Hutě bylo za několik dní nato zlikvidováno, poněvadţ baráky i s našimi drahocennými komínky byly dostavěny. Nezbylo tedy nic jiného, neţ hledat nové cesty. To šlo přes revír, čili marodku. Tak jsem se na několik dní ztratil z očí bachařům a kdyţ jsme se vrátil, měl jsem prostřednictvím kamarádů jiţ přichystané nové pracoviště, moţná ještě lepší, neţ byla Huta. Na toto nové pracoviště Muldestein v okrese Bitterfeld jsme pak, kdyţ uţ se vše řítilo a my jsme v tom chaosu poletovali, vzpomínali jako na ráj dávno ztracený, především díky partě našich českých politických vězňů: Petr Jilemnický, Joţka Pancíř, Klement Jelínek, Jarka Petr, Franta Pavlík, Zdeněk Homolka, Pravoslav Nosek a jiní a jiní uvědomělí čeští političtí vězni. Uţ i sebetěţší práce v takovémto prostředí se zdála lehčí. Ale ono té těţké práce nebylo tolik. V krásném lesním prostředí se tu u technicky dokobnale vybavené budovy bývalé papírny budovala nějaká speciální dílna Junkersových závodů na letadla, byli jsme tu jako odříznuti od ostatního světa, a proto se snadno nacházelo spojení s domovem nejenom uţ přes české dělníky, ale především přes německé mistry. Bylo uţ léto 1944 a my jsme hned vypozorovali, jak nejenom mistři, ale i někteří dozorci začínali měknout. Z mistrů se najednou vyklubovávali naši nejlepší přátelé, svěřovali se nám důvěrně mezi čtyřma očima, ţe jsou bývalými komunisty a sociálními demoktraty, ţe s nynějším nacistickým reţimem nesouhlasí, ale ţe musí poslouchat, neboť….. a naznačovali na hrdle,
89
Josef Běhounek co by je čekalo. Ovšem my jsme tak zplna jim nedůvěřovali, neboť jsme poznávali, ţe většina z nich byla k nám laskavá proto, ţe od ubohých vězňů brali vše, co jim jejich rodiny posílaly. Hlavně cigarety a alkohol. Za ty konečně v této době se dalo koupit skoro celé Německo. Střediskem zase byla mistrova bouda, kolem níţ bylo stále rušno. Mistr přinášel zásilky z našich domovů, posílané na jeho adresu. Ty se často rozbalovaly za jeho dohledu, bral si z nich svůj podíl a za to poctivě hlídal, aby nás nepřekvapil dozorce, který tu měl práci hodně znesnadněnu, poněvadţ musel pobíhat po rozlehlém pracovišti. Vězni tu pracovali nejen v budově, ale i jejím okolí, v lese, u míchaček betonu, u skládky písku, na kolejišti vlečky k továrně a přebíhali z místa na místo. Některý nakonec na hlídání rezignoval a usadil se na jednom místě, spoléhaje na mistry a na osvědčené české vězně. A kdyţ byl tak rozumný, vyplatilo se mu leckdy v podobě nějakého toho balíčku cigaret nebo nějaké té flašky alkoholu, které mu vězni po mistrovi poslali. Zatím se v mistrově boudě vařilo nejen pro mistra, nýbrţ i pro vězně. Stávalo se, ţe z domova některým vězňům přicházely přes mistry i metrákové bedny s vařivem, které mistr pak postupně do boudy přinášel. Vaříval osvědčený kuchař Pavlík z Poličky, kterému sekundoval jeho věrný druh horník z českého severu Pařez, ale vaříval jsem i já. Nakonec jsem dovedl uvařit vše, k čemu byl příslušný materiál: ovesné vločky slané se špekem nebo sladké s marmeládou, hrách, kroupy, krupičnou kaši, polévku z kostek, brambory, kávu, čaj. Dnes by leckdo nad touto úpravou ohrnul nos, ale tehdy to byla pochoutka proti komisnímu tuřínu, řepě a vodovým polévkám. A na vzduchu při práci to teprve chutnalo dvojnásobně. Chlapci kaţdou chvíli pod různými záminkami přicházeli do boudy –– to se tehdy potřebovalo kaţdou chvíli kladívko, hřebíky, jiná lopata nebo krumpáč, nějaké laťky a nevím co ještě. Dávali si opékat chleba a dobré bydlo je někdy dělalo i vybíravými. Vzpomínám, jak Nosek si dokonce poručil ovesné vločky ne slazené cukerinem, ale raději se špekem. Někdy tyto rejdy šly tak daleko, ţe mistr se stal podezřelým, byl udán nějakým závistivcem a odvolán z komanada. Ale po Sommerlikovi přišel Schumann, po něm Alfred a ţilo se dobře dál. I vrchní inţenýr, jinak ras na práci, kterému jsme říkali pro jeho malou postavu „kratinoţka”, se za čas ochočil, kdyţ se mu nabídly cigarety a kdyţ jsem mu v boudě dělal osobního sluhu a sem tam i něco uvařil. Marně někteří dozorci hlídali, slídili, prohledávali vězně, ale málokdy něco podstatného objevili. A kdyţ, tak stačila leckdy desítka cigaret, krabička tabáku domoviny a leckterý na pohled elegantní a štramácký „oberhauptwachmeister” bral, div vám ruku neutrhl. Historek různého druhu z této doby by bylo mnoho, leckteré najdete v kapitole následující. Teta Marie a ty druhé Tato kapitola by zasluhovala pera spisovatelova, neboť příběh, v němţ hraje hlavní roli Marie Jelínková, manţelka horníka ze Ţelenek u Duchcova, našeho spoluvězně v Griebu, je nejen příkladem obětavosti, nýbrţ i statečnosti. Marie Jelínková, původem Němka z českého severu, vedle svého manţela se stala nejen Češkou, ale i obětavou bojovnicí proti fašismu. Kdyţ její manţel byl v roce 1941 zatčen pro ilegální činnost, snaţila se najít k němu cesty do nacistických věznic a nějakým způsobem pomoci. A to se jí originálním způsobem podařilo zvláště v letech 1943 a 1944, kdyţ se Klement Jelínek dostal jako vězeň do káznice v Griebu. Uţ v roce 1943 na podzim, ale hlavně skoro po celý rok 1944 se jí dařilo dostávat se do naší blízkosti, a tak nám přímo pomáhat. Říkám nám, neboť jí nedalo, aby vedle pomoci svému manţelovi nesnaţila se pomoci i jeho českým kamarádům, zvláště kdyţ na vlastní oči poznala bídu koncentráčnického ţivota. Její pomoc usnadnila dokonalá znalost němčiny. Podařilo se jí vejít ve styk s našimi německými mistry a s jejich pomocí ubytovat se u jednoho z nich na
90
Gymnázium Teplice několik týdnů v sousedství našeho pracoviště. Zvláště na pracovišti Huta měla k nám velmi blízko a mohla přímo z domu mistrova organizovat vydatnou pomoc. Kaţdé ráno, kdyţ jsme přijíţděli na pracoviště, vítal nás jiţ její rudý šátek na hlavě a za chvíli jiţ některý z mistrů přinášel prvý pozdrav z domova v podobě buchet, chleba, perníku i jiných věcí. Zakrátko ji jiţ všichni čeští političtí vězňové na pracovišti znali pod jménem teta Marie. Odvaţovala se přijít i do naší blízkosti a přinášet sama něco dobrého na zub. Přicházela v doprovodu některého z mistrů, bavila se nenuceně s nimi, ba někdy i s dozorci, kteří ji pokládali za příbuznou některého z mistrů. Při těchto rozhovorech mohla někdy pronésti i několik slov k nám. Přinášela noviny, přijímala od nás dopisy našim domů a posílala je, vařila a pekla pro nás. Domluvila se s německým kovářem na pracovišti a ten nám poskytoval útulek ve své boudě a hlídal nás před dozorci. Do této boudy teta Marie přinášela to, co navařila, tam jsme si to jenom ohřáli a v chvatu snědli. Jednou to byl pečený králík, po druhé kousek husy dokonce s hlávkovým salátem, ale chutnal nám i upečený pes, kterého přivezla ţivého a dobře vykrmeného z Čech. Pak jsme to zapili pivem a vykouřili si cigaretu. Teta Marie nás měla někdy moţnost pozorovat, jak s chutí pojídáme to, co přivlekla z domova v těţkých kufrech, a kdyţ tyto zásoby došly, dala si další posílat i v metrákových bednách z Čech, od svých příbuzných i od našich manţelek, s kterými postupně přicházela do písemného i osobního styku. To byly ty druhé, které pomáhaly aspoň na dálku, kdyţ nemohly přijeti za námi. Kdyţ nás postupem doby přibírala stále více a více do své zásobovací akce, nemohla samozřejmě nás všechny uţivit ze zdrojů jen svých a svých příbuzných. Psali jsme proto domů, udali jsme svým manţelkám její adresu, a tak začala fungovat celá síť ilegálního zásobování. Vţdyť vedle svého manţela a některých jeho kamrádů horníků měla na starosti i mne, pak jsme zapojili do této akce i spisovatele Petra Jilemnického i jeho nerozlučného druha Joţku Pancíře, zapojila se celá skupina vězňů z Poličky v čele s Jarkou Petrem a co já vím, kolik dalších lidí participovalo na tom, co teta Marie přivezla a uvařila. Vţdyť to bylo nepsaným zákonem mezi českými politickými vězni, ţe co má jeden, musí mít i druhý. A našlo se jen málo sobců, kteří druhým ze svého přídělu z domova nic nedali. Teta Marie se dokonce sešla s mou ţenou a dcerkou na hranicích protektorátu u Lenešic a tam domluvily další akce a organizování potravin na tetu Marii. Byla čím dále tím odváţnější. Kdyţ viděla naši bídu, neúnavně sháněla, jak nám přilepšit. Dalo by se vyprávět mnoho historek, jak nám jídlo dodávala. Dodnes vzpomínám, jak přinesla na pracovitě čerstvě upečené bramborové placky, a poněvadţ nebyla jiná moţnost, jak nám je dodat, zabalila je do papíru, pohodila je na určitém místě, kam viděl její manţel, který tam rychle přiběhl a strčil je do holinek, které tehdy nosil. Honem je přinesl k nám ostatním a my jsme je ještě teplé vybírali z jeho holinek a cpali do sebe. Často jsme na to vzpomínali, kdyţ jsem po osvobození jezdil k Jelínkovům do Ţelének a teta Marie často na památku této příhody pekla opět bramborové placky, ale to uţ jsme je jedli z talíře, ne z holinek a znovu si pochutnávali. Nebo opět jindy: bylo pekelné letní vedro a my jsme při práci padali ţizní. Teta Marie to ze své pozorovatelny u mistrova baráku zpozorovala, rychle uvařila čaj a nesla jej v taštičce lesní cestou blízko našeho pracoviště. Ale vzduch nebyl čistý, nemohla nám lahve přímo dát, tak je zahrabala u cesty do písku a naznačila nám, kde jsou. Tak jsem se postupně já a Klement, kaţdý s nějakým prknem na rameni, abychom maskovali svou cestu, vypravili k označenému místu, nastrkali několik lahví do dole zavázaných kalhot a opatrně jsme se vrátili na své pracoviště. Čaj v nás jen mizel a nálada se ihned pozvedla. Kdyţ nás někdy pozorovala, jak nám chutná, říkávala: „To se máte, kluci!” Ale později se přiznala, ţe si při tom leckdy nad námi zaplakala. Byla tak v naší blízkosti někdy aţ tři neděle. Ale kdyţ zásoby došly – a musila za odměnu ţivit i celou mistrovu rodinu – rozjela se domů, aby zas za nějaký čas přijela
91
Josef Běhounek znovu s novými kufry plnými dalších zásob. Nebylo vţdy snadné to, co připravila, nám dodat, ale ona si vţdy cestu našla. Bylo potřebí vystihnout, který bachař ten týden s námi bude. Kdyţ to byl nějaký holomek, nemohlo se dodat jídlo během dne. Proto si našla cestu v noci. S mistrem šla jako na obhlídku pracoviště a kdyţ jsme dělali ty v předešlé kapitole zmíněné formy na cementové komínky, nastrkala nám do připravených forem jídlo, dobře zabalené v přikrytých formách naprosto nenápadné. Váţila tuto obtíţnou cestu i v zimě a v závějích, jen abychom právě v těchto mrazivých dnech měli na stravě přilepšeno. Měla moţnost sejít se na chvíli osobně se svým manţelem v mistrově baráku, který si Jelínka vyţádal od bachaře pod záminkou nějaké opravy ve svém domku. Její odvaha se stupňovala, kdyţ viděla, ţe většina jejích akcí se daří. Rozhodla se přivézt i svého syna a dceru, aby svého tátu viděli. Přivedla je aţ na naše pracoviště, aby tátu viděli hodně zblízka. Pozdravila se s dozorcem a zastavila se s ním na kus řeči. Po chvíli však, poněvadţ dozorci přece jen plně nedůvěřovla, se s ním rozloučila a s rodinou čekali opodál v lese, aţ dozorce odejde k jiné skupině vězňů a rodina bude moci vystoupit z úkrytu a pár slov si s otcem vyměnit. Ale dozorce, jako by něco tušil, neodcházel. My jsme samozřejmě věděli, kde je rodina schována, a pokukovali jsme k tomuto místu. A toto setkání se mohlo stát osudným, ne však pro tátu Jelínka, jehoţ bachař nepodezíral, nýbrţ pro mne, který jako profesor jsem býval vţdy prvý na ráně. Druhý den ráno při nástupu mne z komanda vyhodil a musel jsem jit na jiné. Bylo to nepříjemné, poněvadţ právě zásluhou tety Marie měl jsem na svém komandě bohatou zásilku z domova. Ale teta Marie tím trpěla ještě víc a vyčítala si, ţe to zavinila ona. Hledala všechny cesty, jak bych se zase mohl dostat nazpátek. Mládenci z komanda spolu s kalfaktorem namluvili dozorci, chtějíce mi pomoci, ţe jsem se dohovořoval s francouzskými děvčaty, která tu v naší blízkosti pracovala jako nasazené dělnice. Umím prý francouzsky a chtěl jsem na nich vyţebrat cigarety. Ale dozorce byl neoblomný, nebo neuvěřil. Tak jsem skoro celý týden musil oţelet pohostinství tety Marie. Ale příští týden balíček tabáku spravil situaci a já jsem se zase dostal pod ochranná křídla tety Marie. Později, kdyţ nám otrnulo, často jsme si na tuto historku vzpomínali, a to jiţ se smíchem, jak jsem tu byl postaven do situace otrhaného galána, který se pokoušel zapřádat milostné pletky s francouzskými krasotinkami. Kdyţ jsme změnili pracoviště, zvláště pak onu útulnou cementovou boudu, kde dodávací talent tety Marie se nejvíce mohl uplatnit, kde se nám dostávaly do rukou a hlavně do ţaludku i lahůdky – měřeno tehdejší řepnou koncentráčnickou stravou – perníky, marmeláda, med, bonbony a jednou dokonce na můj svátek i malá lahvička koňaku (ještě po letech Petr Jilemnický vzpomínal, jak dostali s Pancířem loknout, kdyţ mi přišli blahopřát), teta Marie tak dlouho hledala, aţ nás opět našla. Pomohla jí tu známost s jiţ mnohými mistry z dřívějších pracovišť, ţe mohla zase pomáhat, třebaţe to uţ nešlo v tom měřítku jako dříve. Někdy snad ani netušila, ţe jsme se ocitali v situacích, kde jsme musili napínat všechen svůj vězeňský um, aby to neprasklo. Stačilo, kdyţ bachař zachytil něco z dodaných potravin, aby se snaţil viníka co nejvíce potrestat. Zvláště nebezpečná byla věc zadrţení jednoho dopisu u Klementa Jelínka. Objevil jej u něj při prohlídce pověstný sadista Belge, který uţ dávno po nás pásl. Byla tam i zmínka o mně, ovšem jen křestním jménem Joţka. Vyzvídal všemi způsoby i ranami na Jelínkovi, kdo je ten Joţka, hrozil mu, ţe vše udá a dá zavřít jeho rodinu. Vyhodil jej z dobrého komanda. A já vím, jak bylo tehdy Klementovi těţko. Ne pro jeho osobu, ale měl strach o rodinu. Začal klesat duševně i tělesně, z oslabení a z těţké práce na jiném komandě dostavily se i horečky a všichni jsme se o něho báli. Tuto obavu jsem vyjádřil i v jednom černém dopise své ţeně, ale zapřísahal jsem ji, aby se o tom tetě Marii ani slůvkem nezmínila. Nakonec se i tato věc urovnala. Teta Marie pomáhala aţ do zimy 1944, kdy jsme vlivem událostí ztratili jiţ všechno spojení s vlastí a tím i s rodinami. Ale ještě občas dozníval její zásah pomocí
92
Gymnázium Teplice německé rodiny mistrovy, kde byla při svých návštěvách v Griebu ubytována u některých německých mistrů, kteří zprostředkovali podloudnou dopravu. Snad to bylo i částečně jejím zásahem, ţe jsme měli u jednoho mistra přichystány civilní obleky, abychom je mohli obléci, aţ vypuknou zmatky konce války, a abychom mohli snadněji uprchnout. Ale konečná vichřice rozmetala všechny tyto plány. Já jsem to však s Klementem Jelínkem táhl skoro aţ do posledních chvil, od začátku března 1945 jsem byl zdánlivě z Griebu po vypršení trestu propuštěn. Byl to kamarád, kterých se najde po skrovnu. Ujal se mne hned, kdyţ jsem přišel do Griebu, naučil mne, jak pracovat s lopatou, abych se neudřel, naučil mne pracovat očima, tj. pracovat jen tehdy, kdyţ byl v blízkosti mistr nebo dozorce. Jinak se u lopaty jen stálo a nikdy nezapomenu jeho heslo, které razil i v té nejkrutější zimě: „Radši zmrznu, neţ abych dělal.” Byl otimista, dovedl nás pozvednout, kdyţ jsme klesali, měl jadrný dělnický humor. Smál se upřímně s námi, kdyţ při práci u míchačky cementu stával na této míchačce a shlíţel na nás, kteří jsme do ní házeli písek a cement a přidávali, jako na své poddané, a my jsme mu říkali, ţe tu nad námi vládne jako „rudý car”. Byl komunista, ale komunista kritický, který těţce nesl prohřešky některých svých soudruhů v koncentráku, někdy jejich hrubost, nenasytnost a poniţování při ţebrání o jídlo a dokonce se velmi rozhořčil, kdyţ se dověděl, ţe soudruh komunista okradl druhého soudruha o balíček poslaný tomuto z domova. Nerozlišoval nás české vězně podle příslušnosti ke stranám, nýbrţ podle chování a počínání v tomto drsném prostředí. Mně jednou řekl: „Joţko, tys tady za národní odboj, ale jsi mi milejší neţ leckterý z mých soudruhů komunistů.” Kdyţ jsem po roce 1948 vstupoval do KSČ, měl jsem před očima především ten opravdově dělnicky ţitý komunismus Klemenka Jelínka. A kdyţ jsem se po osvobození vrátil a dokonce se dostal svým učitelským povoláním na gymnázium do Teplic, moje první cesta vedla k Jelínkům a tetě Marii. Teď teprve jsem si ujasnil plně, jaká to byla statečná ţena. Snad leckteří z nás jí vděčíme i za svůj ţivot. Neznala rozdílu v pomoci. Viděla, ţe trpíme všichni, pomáhala proto všem. Byla to část její dělnické víry, víry zocelené sociálními zápasy na černém českém severu a pevného politického přesvědčení, ţe spravedlivá věc zvítězí. Zvítězila a my všichni, kteří jsme přeţili, víme, ţe ona k tomuto vítězství i na tom malém úseku odbojové práce pomohla. K Jelínkovům jsem pak jezdíval kaţdý rok několikrát a pravidelně před Vánocemi. Klement se plně zapřáhl do práce v dole i v obci v MO SPB. Kdyţ jsme se sešli, vţdy jsme vzpomínali na všechno, co jsme spolu proţili, teta Marie zase pekla a vařila, ovšem v lepším prostředí a zase říkala: „To se máte, kluci.” Minulého roku jsem naposled mluvil s Klementem – nad jeho rakví v mosteckém krematoriu. Odešel vzácný člověk, jehoţ nikdy nezapomeneme. ……..a ti druzí Předcházející kapitoly ukázaly, jak po určitém čase si vězeň dovedl najít cesty, jimiţ se dalo projít ze zdánlivě neprodyšného uzavření v koncentráku. Ale nebyli to jen lidé stateční a obětaví jako teta Marie a naše ţeny a rodiny, které nám dovedly ovzduší věznic učinit dýchatelnějším, nebyli to jen mistři na komandech, kteří za určitou úplatu nám práci ulehčili, ale byli to i lidé nám často úplně neznámí nebo i lidé, s kterými jsme přišli do styku jen na několik dní nebo i jen hodin. Pepík Střihavka, kterého jsem znal jen od vidění a z dálky, to byla uţ určitá třída. Ten pomáhal uvědoměle a velkoryse a patřil k formátu tety Marie. Tak uvědomělých českých nasazených dělníků jsme poznali poměrně málo. Ti, kdyţ viděli tuto otročinu, pomáhali od případu k případu, třeba jen maličkostmi, které však někdy pro vězně
93
Josef Běhounek znamenaly velmi mnoho. Psal jsem uţ o „bludném Holanďanu”, který nám pašoval noviny a cigarety, ale zvláštní kapitolu by zaslouţil mladičký belgický dělník, s kterým jsem se náhodně sešel, kdyţ jsem na Muldesteinu opravoval v dílně, v níţ na strojích pracovali nasazení zahraniční dělníci, jakési potrubí vedené podle stěn. Byla to po dlouhé době zase pěkná „ulejvka”, která pozůstávalo z toho, ţe jsem kladivem klepal na roury a měl jsem podle zvuku zjišťovat, zda nejsou na některých místech ucpány. Jak jsem tak pohodlně seděl na rouře, najednou jsem zaslechl, jak nade mnou někdo z dělníků si píská jakousi melodii mně známou. A čím déle jsem poslouchal, tím jsem nějak zapomínal, ţe jsem vězněm, a tato melodie mne unášela do dob svobodných – a náhle jsem si vzpomněl, ţe je to polulární popěvek z filmu, který byl před okupací u nás jakýmsi šlágrem a pro mne tím zajímavější, ţe to byl film francouzský. A nakonec se mi vybavilo i jméno tohoto filmu Sous les toits de Paris. Rozhlédl jsme se kolem, po bachaři nebylo ani vidu ni slechu, a tak potichu šeptnu dělníku nade mnou francouzsky: „Vy jste Francouz?” Udiven pohlédne dolů a odpoví, ţe je Belgičan. Rozpředla se delší konverzace, v níţ jsme se dověděl, ţe je synem belgického horníka, ţe sem byl totálně nasazen a ţe toho má plné zuby. Bylo mu 20 let. Nakonec, kdyţ se dozvěděl, kdo jsem já, ptal se, zda by mi mohl nějak pomoci. Poprosil jsem jej, jestli bude moci, aby mi zítra přinesl nějaké noviny. Šetřil jsem si práci a druhý den jsem opět přišel se svým kladívkem na toto místo. Můj mladý Belgičan se shýbl a opatrně mi podstrčil noviny. Ale v těchto novinách jsem nahmatal nějaký balíček a v něm byl tabák. Nechtěl jsem jej přijmout, ač mládenec namítal, ţe je nekuřák. Ale já věděl, jakou v té době měl v Německu tabák cenu, ţe se dalo za něj vyměnit vše moţné, ţe uţ západní dělníci nedostávali balíčky prostřednictvím Červeného kříţe, ţe měli hlad, poněvadţ jejich strava nebyla o mnoho lepší neţ naše, a tak jsem mu ukazoval na to, ţe můţe tabák vyměnit za chléb, margarin, salám a já nevím za co. Já ţe mu bohuţel z toho dát nemohu nic. Tak jsme se chvíli tahali, aţ nakonec mě umlčela tato slova: „Vy jste český profesor, já jsem belgický dělník a oba bojujeme za společnou věc.” To uvědomění mladého chlapce mne přímo dojalo. Tabák jsem přijal, poněvadţ jsem si uvědomil, ţe odmítnutím bych ho urazil. A naštěstí druhý den jsem se mu mohl odměnit aspoň maličkostí. Právě mi černou cestou z domova přišly pravé české buchty a já jsem mu jich mohl pár na jeho pracoviště pronést. Vyţádal jsem si jeho adresu, ţe po osvobození mu budu psát, ale bohuţel v chaosu posledních týdnů jsme ji někde ztratil. Tato slova mladého belgického odbojáře napřímila zase na dlouhou dobu naše páteře a znamenala více neţ onen balíček tabáku. Jiným takovým světlem v temnotách byli francouzští zajatci. Vojáci, nikoliv civilní dělníci (s těmi jsme neměli nejlepší zkušenosti, zrovna tak jako s Italy). Jednou jsem se s nimi dohovořil, kdyţ jsme náhodně pracovali blízko sebe. Slíbíli mi tabák, měli hlad, chtěli zaň chléb. My jsme tehdy byli zásobeni z domova, tak jsem jim nějaký přinesl za několik balíčků tabáku. Tento výměnný obchod se dál pravidelně na latrině, kde jsme byli kryti před očima bachařů. Byli to velmi milí chlapci a kaţdé ráno sháněli, kde je ten malý černý profesor. A kdyţ jsem se s nimi setkal po několika týdnech na jiném komandě, volali mne a zdravili mne neohlíţejíce se na to, ţe je slyší bachaři. Ke konci války, kdyţ uţ skoro všechno spojení s domovem bylo přetrháno, objevil Jarka Petr na pracovišti civilního dělníka z Jugoslávie. Jmenoval se Mujaga a velmi ochotně se nabídl, ţe nám zprostředkuje dodávání balíčků z domova. A také nezištně a poctivě to plnil tak dlouho, dokud to šlo. Myslím, ţe to bylo aţ do konce r. 1944. Setkali jsme se však také s několika nacisty, kteří ke konci války uţ začali pochybovat o totálním vítězství a snad se nějakým způsobem chtěli vykupovat z dřívějších vin nebo si pomocí politických vězňů získávat alibi pro doby pozdější. Prvním takovým zdánlivě lepším nacistou, s kterým jsem se setkal, byl starý německý inţenýr, který si nás dva vězně jednou vybral k vyměřování jakéhosi terénu na staveniště. Byl k nám slušný,
94
Gymnázium Teplice dokonce se nás ptal na jména a povolání, moje jméno si nemohl zapamatovat a ţoviálně prohlásil, ţe je to jméno na zlámání jazyka a ţe mi bude říkat křestním jménem „Sep”. Nu, nemohl jsem nic namítat a po dva nebo tři dny, co jsme s ním pracovali, jsem byl tím Sepem. Naprosto mi to nevadilo, zvláště kdyţ na nás nekřičel a neproháněl nás, kdyţ jsme se třeba s těmi vyměřovacími tyčkami loudali a lehkou práci jsme si dělali ještě lehčí. Setkal jsem se s ním ještě jednou po delší době, kdyţ jsem nahazoval písek do míchačky. Najednou slyším, ţe mne někdo volá, a on to můj bývalý chlebodárce inţenýr. Šel tu mezi námi otrhanci elegantně oblečený s velkým nacistickým odznakem na klopě. Zavolal mne k sobě a divil se, ţe tu ještě jsem, myslil, ţe uţ jsem na svobodě. Tak jsme asi pět minut hovořili, bachař nás nedůvěřivě pozoroval, kdyţ jsem se s panem inţenýrem rozloučil a vrátil se k míchačce, vytahoval ze mne, kdo to byl, a nemohl si srovnat ve své ubohé lebce, ţe takový nacista mluví s vězněm. Jinou takovou vzpomínku mám na německého šoféra, který nám na pracoviště vozil písek. My jsme mu jej měli vţdy z auta sloţit. Pracovali jsme tehdy na tomto úseku sehraná parta: Jelínek, Jarka Petr, já a snad ještě Pancíř a Jilemnický. Kdyţ jsme skládali a bachař nebyl přítomen, dal se s námi do řeči a projevoval zájem, kdo jsme a zda bychom něco nepotřebovali. Moc jsme mu nedůvěřovali, tak jsme jej jen poţádali, aby nám při příští jízdě přinesl nějaké noviny. Přinesl, strčil do písku a při dalších jízdách dokonce přinesl i cigarety a chléb a nejvíce nás udivil, kdyţ přijel i s manţelkou a dal nám bábovku, kterou prý pro nás upekla, poněvadţ jí bylo líto, ţe tak inteligentní lidé musí pracovat. Toţ jsme „gnädige Frau” uctivě poděkovali, ale podezírali jsme jejího muţe, ţe si těmito dárky vykupoval naši rychlejší práci (jednou mu totiţ uklouzlo, ţe kdyţ auto rychle vyloţíme, ţe se nám odmění), aby za den udělal víc jízd a tím si vydělal o těch pár marek víc. Ale kdyţ jsem se s ním sešel uţ zbídačený v roce 1945, sám se ke mně hlásil a zase mi podstrčil pár cigaret. Snad takové drobné pomoci bylo i víc, není moţno si dnes na vše vzpomenout a v hlavě zůstaly jen ty nejtypičtější. A jednou takovou epizodou byl počátkem roku 1945 můj rozhovor s vrchním inţenýrem stavbyvedoucím v Junkersových závodech v Desavě. Tyto závody byly jiţ v tuto dobu skoro denně bombardovány anglickými a americkými letadly. My vězňové jsme byli pak vţdy po takovém náletu nahnáni opravovat, co se opravit dalo. Jednoho dne jsem s učitelem Hoškem myl podlahu v kancelářích podniku a „zasklívali” jsme vytlučená okna po náletu lepenkou. Při práci se najednou v místnosti objevil nahoře zmíněný inţenýr, díval se na nás, kdyţ můj spoluvězeň odešel pro čistou vodu, přikročil ke mně s otázkou: „Vy jste český profesor a politický vězeň?” Přitakal jsem. Pak jako bomba na mne přiletěla tato otázka: „Kdyţ jste inteligent, co soudíte, vyhrajeme my Němci tuto válku?” Odepřel jsem odpověď s poukazem na to, ţe jsem vězeň a ţe nemohu o těchto věcech mluvit. Jeho reakce: „To si odmyslete a mluvte se mnou jako rovný s rovným.” Tu něco se ve mně utrhlo a řekl jsem si, ţe kdyţ chce vědět pravdu, ţe mu ji řeknu. Vysvětlil jsem mu, proč Němci uţ nemohou tuto válku vyhrát, ukázal jsem na veliký potenciál hospodářský i vojenský jeho nepřátel a ukázal na to, ţe uţ dnes (to byl únor 1945) je proraţen i Festung Deutschland. Vzal mne za rameno, vedl k oknu a ukázal mi pod námi leţící před několika dny vybombardovanou Desavu se slovy: „To jsme nechtěli, to není válka, to je barbarství.” Namítám: „A co Coventry, Londýn, Varšava, Bělehrad, sovětská města?” Jeho odpověď: „To byly pevnosti.” Na to já: „Desava byla také pevost!” Tázavý pohled, na nějţ reaguji těmito slovy: „Říkal jste, ţe jsem inteligent, toţ jako inteligent mám oči i hlavu otevřenou. Jistě jste četl jako já, kdyţ projíţdíme městem naše pracoviště: ´Desava je pevnost a budeme jí hájit dům od domu.´” Dodnes si pamatuji jméno podepsaného Gauleitra: Jordan. Jeho odpovědí na to bylo jen: „Ale já jako nacista pevně věřím, ţe tuto válku vyhrajeme.” Stačil jsem uţ jen říci: „Pak máte, pane inţenýre, pevnou víru,” poněvadţ v tu chvíli se vrátil můj kamarád a pan inţenýr zmizel. Kdyţ jsme večer jeli
95
Josef Běhounek domů, vyprávěl jsem ostatním kamarádům o tomto rozhovoru, poněvadţ byl pro mne jakýmsi náznakem, ţe uţ víra těch prominentních nacistů je otřesena. Ale oni se o mne obávali, zvláště kdyţ jsme zjistili, kdo ten inţenýr je. Přiznám se, ţe i já začal mít strach a celou noc jsem špatně spal. Druhý den se mi zarazil dech, kdyţ pan inţenýr se najednou přede mnou objevil, odvedl mne od mé práce se slovy, ţe je to práce pro mne těţká (nosil jsem na zádech v dřevěných nosítkách cihly do hořeních rozbombardovaných pater budovy), a zavedl mne do jakési komory se zamříţovanými okny a nařídil mi cpát slamníky, z nichţ však většina jiţ byla nacpaných. K této práci mi přidal desítku cigaret. Tak jsem si tedy na ty slamníky lehl a čekal, co bude dál. Večer si pro mne přišel a rozloučil se se mnou se slovy: „Auf Wiedersehen.” Ale uţ jsem ho nikdy nespatřil. Chlapci, kdyţ jsem k nim večer přišel, mne přivítali s ohromným jásotem, poněvadţ, kdyţ viděli, jak mne inţenýr odvádí, mysleli, ţe uţ je se mnou konec. A tak jsme na toto shledání vykouřili všech deset páně inţenýrových cigaret. Dodnes mi vrtá hlavou, co bylo příčinou tohoto inţenýrova rozhovoru s politickým českým vězněm. Tuto příhodu jsem napsal do časopisu jako reakci na podobnou, ovšem dramatičtěji podanou příhodu uveřejněnou spisovatelem Mňačkem pod názvem Příhoda s holinkami. Beamte – úředníci, jinak bachaři Po dozorcích věznic, jimiţ jsme dosud procházeli, nastoupili v Griebu jako naši stráţci tzv. Beamte, úředníci soudní správy. Byli hrdi na tento svůj titul, ale byli to v podstatě lidé malé inteligence, kteří tento nedostatek nahrazovali hrubostí a šikanováním vězňů. Jejich uniformy se podobaly uniformám ve věznicích, ale byli vyzbrojeni puškou a sumkami s ostrými patronami. Brzy jsme si je zařadili asi do tří kategorií: Ti nejhorší, kteří ve vězních viděli zločince, které je nutno stále honit, řvát na ně, ba je i bít. Byli to sadisté, kteří těţký ţivot v káznici dovedli udělat ještě těţším. Ti, kteří předstírali určitý stupeň vzdělání, nedali se strhnout k surovostem, někdy si i s vězněm podebatovali, ale v podstatě byli také věrnými sluţebníky nacismu a vězňům málokdy jejich práci ulehčili. Dozorci věkem starší, na některých bylo vidět i jejich špatné zdraví, pro něhoţ sluţba s puškou v terénu za kaţdého počasí byla utrpením, snaţili se jen těch dvanáct hodin sluţby nějak vydrţet a byli vězňům vděčni, kdyţ jim v tom nedělali potíţe. „Štram” byl jen tehdy, kdyţ se v blízkosti vyskytl nějaký nadřízený. Těch však bylo nejmenší procento. S nimi se všemi jsme museli počítat i v našem ilegálním ţivotě a hledět se vyhnout zbytečným konfliktům. Bohuţel s těmi z první skupiny jsme se konfliktům nevyhnuli. Vyhledávali si s oblibou politické vězně inteligenty a měli je stále na mušce: při práci, při osobních prohlídkách, při prohlídkách na světnicích. A běda, přistihli–li je při sebemenším přestupku. Bohuţel neznali jsme je jménem, jen přezdívkami, anebo pokud jsme jména znali, dnes uţ jsme je povětšině zapomněli. Jen jedno jméno mi uvízlo: Belge. To byl postrach celého tábora. Malé postavy, vychrtlý, zelený v obličeji, moţná tuberkulózní, plíţil se na komandě jako kočka, zjistil kaţdou maličkost, které se vězeň proti řádu dopustil, svlékal vězně do naha, kdyţ měl podezření, ţe má u sebe nějaké jídlo propašované černou cestou, zvláště šel po černých dopisech. Měl jízlivou radost, kdyţ vězně přistihl a kdyţ jej mohl udat při návratu do tábora. I mne se snaţil přistihnout, snad se mu to jednou podařilo, kdyţ mi sebral nějaké čtení. Ale nejhůře na něj doplatil Jelínek, u kterého našel dopis a kterému hrozil všemi moţnými tresty, dokonce i udáním rodiny.
96
Gymnázium Teplice Druhým takovým sadistou byl dozorce vyšší postavy, zdánlivě inteligentního vzevření, ale téhoţ rázu jako Belge. Jeho jméno si uţ nepamatuji, ačkoliv i on mě měl ve velké lásce a velmi se radoval, kdyţ u mne při nedělní prohlídce světnic našel za zrcátkem holící skříňky několik marek, které samozřejmě jsme nesměli mít. Stalo se to za mé nepřítomnosti, kdyţ jsem byl v blízkém Thornau u zubního technika, kam nás vţdy kaţdou neděli pod dohledem transporovali, kdyţ jsme si moc naříkali na bolesti zubů. Za tento „zločin” jsem dostal tři dni zostřeného vězení, kterýţto trest spočíval v tom, ţe na noc jsem byl vţdy bachařem odveden do prádelny s betonovou podlahou, na níţ jsem musil spát. S sebou jsem si směl vzít jen jednu přikrývku. Ještě štěstí, ţe to bylo v létě, ačkoliv ty tři noci na betonu, kde sem tam přeběhla i nějaká ta krysa, nebyly nijak příjemné. Sadismus tohoto druhého bachaře, který bydlel na našem baráku, charakterizovalo to, ţe si nikdy neodpustil, kdyţ mne sluţbu mající bachař vedl do noční „basy”, vyjít ze své světnice, posvítit si na mne baterkou a projevit svou radost těmito slovy: „Aha, Herr Profesor, endlich haben sie ihn erwischt.” Konečně, kdyţ mu to dělalo takovou radost, rád jsem mu ji dopřál. Já jsem to vězení ve vězení vydrţel, ale jak on to svoje bachařství dokončil, to bylo asi horší. Třetím takovým křiklounem a „štrébrem” byl vedoucí tábora, jemuţ jsme říkali „Šavlička”, o němţ jsem psal jiţ v kapitolách předešlých. Byli snad i jiní tohoto druhu, ale ne jiţ tak výrazní a my jsme moţná s nimi nepřišli tolik do styku. To tedy byli průhlední nacističtí surovci. Bylo potřebí se jim vyhnout, kde jen bylo moţno. Daleko zajímavější byli bachaři druhé skupiny. Naivní vězeň podle jejich občasného počínání by byl věřil, ţe nám chtějí nějak pomáhat, ţe jsou našimi tajnými přáteli. Ovšem to by byl býval omyl. Byli jistě přijatelněnjší neţ ti z prvé skupiny, ale k nám měli stejný vztah jako oni. Byli jsme pro ně nepřáteli Říše, a proto zločinci. V paměti mi jich zůstalo několik. Především robustní dozorce, který od nástupu komanda aţ do návratu večer nám stále spílal psích hlav. Proto byl znám pod jménem „Hundekopf”. Ale brzy jsme vystihli, ţe pod těmito nadávkami se skrývá jeho nechuť k bachařské sluţbě a ţe tento jeho křik má odvrátit pozornost jeho nadřízených od této nechuti. Kdyţ viděl, ţe není v naší blízkosti nikdo z nacistických prominentů, nechal vězně vězni, zašel někam za roh, kde si zapálil dýmku nebo cigaretu, a vyhříval se tam na sluníčku nebo se schovával před mrazivým větrem. V tomto závětří si rád pobesedoval s některým z politických vězňů. Jednou mne také zavolal a začal se mnou politickou debatu, z níţ jsem vystihl, ţe toho uţ má po krk. Přiznal se, ţe je z Alsaska, myslím, ţe to byl rolník a vinař. Nemluvil sice otevřeně, ale z jeho touhy po domově jsem vyrozuměl, ţe by nejraději tu svou pušku zahodil. A kdyţ jsem tam nějakou půlhodinku s ním prozahálel, dal mi cigaretu se slovy: „Ale ne abys, Du Hundekopf, tu cigaretu kouřil tady se mnou. Zalez si někam, kde tě nikdo neuvidí.” Jinou, uţ poněkud sloţitější postavou, byl dozorce, jemuţ pro jeho vyboulené oči říkali „Buličí oko”. Někdy, kdyţ se rozkatil, vyboulil ještě více ty svoje oči a jimi a celým svým počínáním se blíţil zvířeti. Ale v jasnějších chvílích snaţil se s některými politickými vězni navázat rozhovor a ukázat jim, ţe on také něco zná a ţe má také nějaké školy. Snad mu imponoval můj profesorský titul, a kdyţ přišel na naše komando, pravidelně si mne zavolal do mistrovy boudy pod záminkou, abych mu tam topil. A pustil se mnou do různých hovorů. Někdy na podzim roku 1943 jsem s ním diskutoval o jejich Blut und Boden a odtud jsme se dostali aţ na Rousseaua a jeho přírodní filozofii. Snad se mu tento rozhovor zalíbil, a proto, kdyţ jsem zase byl někdy u našeho komanda, znovu si mne volal a rozpřádal svoje „filozofické” a později i historicko politické myšlenky. Tak např. celé jedno odpoledne při druţném kouření cigaret a u kamen v boudě jsme debatovali o tom, zda naše české země jsou původem germánské, zda Karel IV. byl Němec a podobně. Mluvil jsem s ním otevřeně a oponoval jsem mu, takţe nakonec obyčejně
97
Josef Běhounek kapituloval slovy: „No ja, vy jste profesor, vy to musíte lépe vědět.” Chtělo to být vysloveno ironicky, ale vycítil jsem v tom rezignovanost. Nikdy však nezapomenu na jeden rozhovor s ním při pochodu na pracoviště. Šel v koloně vedle mne, pohazoval si puškou a začal mi vykládat, to uţ bylo snad někdy v létě 1944, ţe přes všechny dočasné neúspěchy Němci nakonec zvítězí, a končil svoje vývody šlágrem propagandy – výrokem Hitlerovým: „Náš batalion zůstane na bojišti poslední!” Měl jsem toho jeho ţvanění a chvástání uţ nad hlavu a tu mi – a přiznám se, ţe neuváţeně, vyhrklo: „Pobitý?” To slovo uţ se nedalo vzít zpět a kamarádi, kteří šli vedle mne a poslouchali náš rozhovor, a konečně i já, jsme čekali, co se teď stane. Následoval zdrcující pohled, něco se v té nacistické lebce vařilo a skončilo to jen pohrdlivými slovy: „Bodejť, český profesor!” Ani později, kdyţ jsme se ještě někdy setkali, mi nijak neublíţil a jednal se mnou celkem slušně. Těţko říci, jaký to byl vlastně člověk, velmi často jsem uvaţoval o těchto lidech, co je vedlo k těmto slovům a k tomuto počínání. S dozorci třetí kategorie nebyly problémy. Šli s naším komandem, chodili při práci kolem nás, někdy pro formu si zanadávali, ale neuhodili a byli zřejmě rádi, kdyţ denní šichta skončila. Byli i dozorci, o kterých jsme sami nevěděli, kam je zařadit. Byli odměření, nepřístupní, někteří nosili i elegantnější uniformy a distancovali se od bachařů ostatních. Byli o to horší, ţe nebyli průhlední jako většina ostatních a my jsme nevěděli, co od nich můţeme očekávat. Jeden takový elegán mi však mohl ruku utrhnout, kdyţ jsem mu nabídl desítku cigaret, aby nám dal pokoj při práci. A kdyţ se vše jiţ chýlilo ke koncům, krotli i někteří bachaři. Ti mladší zmizeli, asi na frontu, přišli jiní, zřejmě výpomocní, kteří si nevěděli mnohdy rady, jak si počínat ve svých povinnostech. Ale nám uţ konečně mnoho na nich nazáleţelo, poněvadţ jsme uţ neměli moţnosti přísunu z domova, nemohli jsme ani posílat černé dopisy a v obcházení práce jsme se uţ vyznali. Uţ ani nebyl čas si ty nové figury prověřit a já osobně nemám na konce svého ţivota v Griebu nějaké ţivé vzpomínky na ty, kteří nás v těch posledních měsících hlídali. Bohuţel však poslední dny a týdny v trestném táboře a na transportu smrti sešel jsem se s jinou odrudou bachařů – těch nejhorších, jeţ jsem za ty tři roky poznal. SD a lebka na čepici říkala vše. Počátky konců Byl jiţ pozdní podzim 1944, minuly blahé časy na pracovištích Huta a Muldestein, kde jsme byli bohatě zásobováni z domova, kde balíčky chodily nejen na Pepíka Střihavku, ale i na německé mistry Hermanna Junkerse, Somerlika, Schumana, kdy jsme byli pohromadě dobře sehraná parta vězňů a kdy jsme si navzájem opravdu bratrsky pomáhali. Co všechno bylo v balíčcích posíláno, odráţejí dopisy psané švagrovi Láďovi Dvořákovi, který opravdu se překonával v sestavování jejich obsahu. Mistři za kořalku a tabák i mýdla a krémy, coţ všechno sám povětšině vyráběl, nás ulili od těţké práce a někdy jsme si ţili skoro jako na svobodě: na sluníčku, v lese i pod sprchami. Všech 19 dopisů, které jsem posílal Láďovi černou cestou od 11. února do 15. prosince 1944, by vám řeklo skoro do detailů vše, jak jsme v té době ţili. Ve většině z nich je vidět i dobrá nálada, jiţ jsme měli, vypisuji, jak jsem dělal tlumočníka (důleţitá znalost řečí!), jak jsem psal českým dělníkům německá psaníčka pro jejich náhodné známosti s německými děvčaty, jak jsem denně četl noviny a pak jsem referoval spoluvězňům o politické situaci, čili byl jsem jakýmsi zpravodajem pro celé naše komando. Ale je z nich také vidět, jak počáteční důvěra v brzký konec klesá, jak v posledních dopisech jiţ píši, ţe jsme nedůvěřiví v konec války v tomto roce, třebaţe vidíme, jak všechno kolem nás je ničeno, jak obrovské svazy letadel denně nad námi přelétávají a ničí německé továrny a německá města, jak jiţ mnozí Němci rezignovaně po náletu říkají: „Zaplať pánbůh, ještě ţijeme,” a jak dozorci ztratili svou
98
Gymnázium Teplice panovačnost, jak nás přestali hrubě honit do práce a jsou spokojeni jen s tím, ţe jim neutečeme. Poslední dopis z 15. prosince 1944 jiţ se smiřuje s tím, ţe ještě tyto Vánoce proţijeme v koncentráku. Líčí také, jak jsme proţili havárku našeho autobusu, který nás vezl do práce a sjel z vysoké stráně. Naštěstí nic se nám nestalo, a dokonce jsme z toho měli velikou radost, poněvadţ jsme ten den nepracovali. Ovšem tehdy jsme ani zdaleka netušili, jak strašné budou konce našeho věznění. Přes všechny svízele vedlo se nám i ještě v prosinci celkem dobře, ještě nějaké ty černé balíčky došly, pracoviště bylo stále stejné, třebaţe uţ i tam nebylo toho pohodlí, byli jsme z Griebu přestěhováni do baráků v blízkosti Desavy, abychom měli k pracovišti blíţe. Ubytování v těchto barácích, které byly daleko primitivnější neţ v Griebu, nebylo pohodlné. V jedné světnici nás bylo namačkáno na třicet, moţnost nějakého pohybu skoro ţádná, museli jsme se uchýlit na své palandy, také umývárny jsme postrádali. Jediná výhoda byla v tom, ţe jsme měli blíţe na pracoviště, proto jsme vstávali později a dříve přijíţděli domů. V tomto prostředí se kvapně blíţily Vánoce, moje jiţ třetí Vánoce v kriminále. Byly to snad nejlepší moje Vánoce z těch, které jsem proţil za mříţemi. Před kaţdými Vánocemi jsme se utěšovali, ţe jiţ je oslavíme doma. Byl to totiţ termín velmi ţádoucí, neboť teprve ve věznicích jsme snad nejhlouběji pociťovali kouzlo Vánoc a nejtíţe jsme nesli odloučení od rodin. Kdyţ se blíţily, odpočítávali jsme smutně dny, které nás dělily od Štědrého večera, a uvaţovali, jak ten den přečkáme, nepřijde–li touţebně očekávané osvobození. Nepřišlo, a dokonce třikrát jsme tuto náladu museli proţívat. Prvé Vánoce jsme trávil na samotce v dráţďanské věznici. Den před Štědrým večerem mi dokonce odvedli z cely mého spoluvězně, a třebaţe to byl jen praobyčejný sedmnáctiletý zlodějíček, přece jen to byla lidská duše, která by bývala lehčeji pomáhala snášet odloučenost od domova. A tak večer, kdyţ jinde zasedaly rodiny ke štědrovečerní večeři a rozsvěcoval se stromek, dostal jsem půl litru bramborového salátu, zámek zapadl a nezbývalo nic jiného, neţ vzpomínat, zalézti na kavalec, sáhnouti po německé kníţce a hledět usnout. Podařilo se a myslím, ţe všichni jsme si hluboce oddechli, kdyţ tento den plný vzpomínek a tradičního kouzla byl za námi. Druhé Vánoce v r. 1943 jsem strávil uţ v káznici v Griebu. Tehdy však na štěstí uţ jsem nebyl sám. Kolem dřevěného stolu sedělo nás dvanáct vězňů při štědrovečerní večeři (hrách, kousek chleba, čaj z listí). Na strop jsme si pověsili věnec z chvojí, který jsme ozdobili papírovými prouţky, a na kaţdou postel jsme poloţili snítko smrku. Po této chudé večeři jsme hovořili a vzpomínali. Ti méně stateční zalezli do postelí, my ostatní ve vzpomínkách a ve vyprávění jsme vytrvali aţ do půlnoci. Dozorci nás zamkli a dále se o nás nestarali. Třetí Vánoce, to uţ bylo něco jiného. Ve světnici tábora v Desavě nás bylo 30 – všichni čeští političtí vězňové. Byli jsme dobře sehraná parta, přátelé na ţivot a na smrt. A tak jsme si řekli, ţe si ty opravdu jiţ poslední Vánoce pěkně oslavíme. Sehnali jsme nějakým způsobem malý vánoční stromek, snítky jehličí a dokonce i svíčky. Chudá vězeňská večeře byla doplněna zásobami poslanými načerno z domova a bylo i dosti kouření. Sestavili jsme si předem program celého večera, který se mi naštěstí zachoval, poněvadţ jsem jej ještě v jednom z posledních černých dopisů mohl poslat domů. Stojí opravdu za zaznamenání jako doklad, jak si čeští političtí vězňové dovedli v té bídě kulturně ţít: Zahájili jsme melodramem A staré písně… jejţ brumendo podkládá náš pěvecký kvintet, řízený učitelem Joţkou Pancířem z Dobrušky, tradiční vánoční písní Nesem vám noviny. Spisovatel Petr Jilemnický recituje Tomanův Advent.
99
Josef Běhounek Vánoční projev jsem pronesl já. Byl naplněn vzpomínkami, ale zároveň i pevnou vírou, ţe naše věc jiţ v dohledné době zvítězí. Byla to chvíle dojetí a mnohým z nás slzely oči. Naše narychlo sestavené pěvecké sdruţení zapívalo dvojhlasem Hore bratři! a Půjdem spolu do Betléma. Následovala další recitace, tentokrát dvojče Petra Jilemnického Pancíř, Horova Zpěvu rodné zemi. Dokonce koncertně trojhlasně zazněla píseň Dej bůh štěstí. Pak znovu nastoupil Petr Jilemnický s recitací V rodném kraji od Kolmana Cassia. Dvojhlasně zazněly písně Kdybych já měl hodně peněz a Veselé vánoční hody. Abychom se ještě více utvrdili ve víře v brzký návrat, zarecitoval jsem báseň R. Medka Návrat. Závěrem zazpívali všichni Narodil se Kristus pán a Tichá noc, svatá noc. Pak jsme si všichni popřáli svátků pevnými stisky rukou a vzájemně se políbili. V dopise domů jsem tehdy připsal: „Tu náladu není moţno popsat, ta se musí mezi muţi proţívat.” Nikdo nejde spát, vypravujeme si v druţné zábavě a vzpomínkách sedíme aţ do půlnoci, snad aţ přes půlnoc. O Vánocích, jiţ svobodných v r. 1945, jsme všichni vzpomínali na tyto Vánoce, poslední ve věznici. A kdyţ jsme si přáli k Vánocům, nezapomněl nikdo z těch, kteří přeţili, připojit vzpomínku na tyto chvíle. A jistě nezapomněl ani ten maďarský chlapec, ne politický vězeň, který byl také mezi námi jako velitel světnice. Ač nerozuměl ani slovíčka z toho, co jsme zpívali a recitovali, kdyţ i na něho jsme si vzpomněli několika německými větami a kdyţ jsme mu zapívali české písničky, které měl rád, dětsky si poplakal. A poněvadţ ke konci tohoto roku se uţ silně blýskalo na nové časy, vzrůstala i naše nálada, a proto jsme si řekli, ţe si uspořádáme i silvestra bez obvyklých civilních poţitků, ale přece jen to byl silvestr symbolizující rozloučení s veškerou tou bídou proţitou v letech předešlých a vyjadřující volání po svobodném ţivotě. Poněvadţ naše sestava na baráku, která uspořádala vánoční pořad, stále ještě trvala, stvořili jsme na přání všech obyvatel světnice pořad nový. Zahájil tentokrát učitel Pancíř úvahou na slova: „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně”, na něţ navázal recitací Neumannovy básně Vstupní modlitba. Náš sólista (jméno mi uţ bohuţel vypadlo) zazpíval písničku Pod modrou oblohou. V duetu byly zapěna píseň Zůstaň mi přítelem. Pak jsem recitoval ze Sovových Zpěvů domova. Písnička Tulák. Písnička Já mám rád to krásné děvče za řekou. Nastoupil Petr Jilemnický se známou básní Viktora Dyka Země mluví. Sólově se nesla píseň Hospodin je můj pastýř. Pak recituje Jilemnický Jaroslava Seiferta Rozhovor se smrtí. Tuto první polovinu pořadu, který byl váţnějšího obsahu, zakončuje náš pěvecký tercet písní Ach synku, synku… Jen jsme tuto prvou polovinu dokončili …. alarm. Honem do krytů na delší přestávku, kterou nám připravily anglické bombardéry. To nás o náladu nepřipravilo, naopak nám ji pozvedlo, poněvadţ jsme tuto krátkou návštěvu našich anglických přátel chápali jako pozdrav do nového jiţ svobodného roku. Po skončení poplachu pak jsme se pustili do druhé poloviny pořadu, kde se uplatnili především naši komikové, kupletisté a samorostlí básníci, kteří sloţili sáhodlouhou báseň o všech obyvatelích světnice, vtipně přitom vystihujíce jejich povahu a vlastnosti. Smíchu bylo plno, postiţení si honem verše, které byly skládány potají několika zasvěcenci (Jilemnický, Pancíř, já aj.), opsali, aby je měli na věčnou památku. Lituji, ţe se mi toto vězeňské skládání nezachovalo. Kdyţ pak
100
Gymnázium Teplice v dálce v Desavě bije půlnoc, nemůţeme si ťuknout číšemi, jen dívajíce se jeden druhému pevně do očí slibujeme si, ţe nikdy nezradíme. Podle těchto dvou vzpomínek si uděláte představu, ţe i ve věznici se dalo ţít, kdyţ se sešli lidé stejného smýšlení, pevní ve víře ve vítězství spravedlivé věci a dovedli se navzájem podepřít a posílit. Při příleţitosti těchto kulturních vězeňských pořadů dovolím si malou odbočku o naší ilegální knihovně. Z domova nám poslali řadu knih. Pokud se pamatuji, měli jsme tu Nezvalovu Manon Lescaut, básně Sovovy, Horovy, Medka, Colmana Cassia, Dyka a jiné a jiné. Vedle toho i rodokapsy, Večery pod lampou a snad i jinou podřadnější literaturu. Knihy nám byly poslány černou cestou, dodávala je hlavně moje ţena a paní Jilemnická, jakoţ i rodina studenta Petra. Knihy jsme ovšem museli pečlivě schovávat na různých skrýších, poněvadţ bachaři po nich pásli, a jak něco zachytili, hned ničili. Tak i mně jednou v nestřeţeném okamţiku, kdyţ jsem byl začten do Manon Lescaut, bachař sebral část této knihy. My jsme je totiţ rozdělili na několik částí, jednak aby je mohlo číst více lidí, jednak aby byly lépe ke schování nebo kdyby bachař je sebral, aby sebral jen několik listů a škoda nebyla veliká. I tituly jsme ničili, aby nevěděli, co čteme. Byly pro nás větším pokladem neţ jídlo nebo šatstvo. Proto jsme také velmi těţce nesli, kdyţ nám při náletu na naše baráky v březnu 1945 všechny knihy shořely. Často se tu zmiňuji o Petru Jilemnickém. Nevěnuji mu zde zvláštní kapitolu, poněvadţ své vzpomínky jsem zachytil v několika článcích jednak v Literárních novinách, jednak v almanachu vydaném v Bratislavě nebo i ve slovenských lit. novinách. Mimo to jsem se delší prací zúčastnil i soutěţe Ústředního výboru SPB v roce 1967 dokumentární vzpomínkou nazvanou Několik radostných i těţkých chvil s Petrem Jilemnickým. Vánoce a silvestr v barácích v Desavě byly posledními klidnými chvilkami našeho vězeňského ţivota a posledními dny, kdy jsme ještě měli nějaké přilepšení z domova. Počátkem nového roku se jiţ náš ţivot stal znovu ţivotem hladových a do práce honěných otroků. Události se řítí Na poslední svá pracoviště se ve shonu těchto konců jiţ velmi málo pamatuji. Jen vím, ţe po odchodu z Muldesteinu jsme byli nasazováni všude, kde nás bylo potřebí, hlavně při odstraňování škod po častých náletech spojenců. Uklízeli jsme trosky v Junkersových závodech v Desau, v městě samotném, kde zvláště mi utkvěla v paměti práce ve vilové čtvrti, kde jsme především byli posláni do jednoho rodinného domku, který, jak jsem měl dojem, patřil buď rodině některého z bachařů nebo jeho příbuzných. Utkvělo mi to hlavně proto, ţe rodina snaţila se zachránit z domku, co se dalo, a proto i nám přála z toho mála, co zbylo a počastovala nás chlebem a čajem, jen abychom pracovali co nejvíce a odstranili tu změť cihel a trámů, pod nimiţ doufali ještě něco najít ze svého majetku. A ještě na jedno komando z této doby se pamatuji, poněvadţ to byla zase po dlouhé době jedna ze zabíječských prací. Dva vězně nás postavili na vysokou věţ, do níţ drapák bagru z dole stojících vagónů sypal uhlí, jeţ jsme poměrně malým otvorem opatřeným mříţí cpali do této věţe. Byla to strašná práce proto, ţe na vysoké věţi foukal studený vítr, uhlí bylo špatné a kusové, mříţí špatně procházelo a koš drapáku, respektive bagrista, který jej obsluhoval, byl nemilosrdný a v několikaminutových intervalech nám sypal toto uhlí stále nad hlavu. Neměli jsme si čas ani vydechnout a myslel jsem, ţe oba tam padneme. Ale člověk vydrţí všechno. Ţe to byla práce rasovská, bylo vidět i z toho, ţe jsme dokonce za ni dostali dvojnásobnou porci koncentráčnické polévky. Naštěstí jsme tam byli jen asi dva nebo tři dny. A pak nás zase hnali jinam, kde v noci zařádily bombardéry. Ty nálety však pro nás vězně byly osvěţením v šedi trestaneckých dnů. Ze začátku jsme nedomýšleli jejich hrůzy, poněvadţ bývaly od nás daleko, jen okna drnčívala a někdy
101
Josef Běhounek i baráky se otřásly, kdyţ letec pustil bombu někde blízko nás a mimo vlastní cíl. Prvé otřesné chvíle jsme zaţili při náletu na Junkersovu továrnu na letadla v Desavě. To bylo v létě 1944, ale i při tomto náletu jsme byli na pracovišti hodně vzdáleném. Vyprávěli nám jen o něm kamarádi, kteří tam pracovali, a jeho následky jsme viděli, kdyţ jsme sami pracovali na odklízení trosek. Jinak jsme se na poplachy těšili, poněvadţ byly vyrušením z práce a sladkou zahálkou, která někdy trvala i několik hodin. V létě a na podzim 1944 přilétali Angličané a Američané jiţ pravidelně denně, přesně vţdy o poledních hodinách. Při těchto přeletech jsme utíkali, kam se dalo. Ze začátku ještě organizovaně za vedení bachařů, později jiţ býval v těchto útěcích zmatek, zvláště, kdyţ jsme pracovali v blízkosti některé továrny. Při prvním poplachu utíkali z budovy první civilní zaměstnanci, kteří strhli i nás, bachaři neměli v té mase utíkajících přehled, a tak jsme se zamíchali mezi civilisty, Němce i nasazené dělníky a běţeli s nimi přes pole do blízkých lesíků a tam společně s nimi leţeli, kouřili, bavili se. Tehdy se dalo snadno utéci, jen civilních šatů bylo potřebí. Při jedné takové příleţitosti bylo nám jedním z mistrů sděleno, ţe šaty máme někde v blízkosti přichystané. Patrně to ještě byly dozvuky akcí tety Marie. Bohuţel však chaos byl jiţ takový, ţe na útěk a získání těchto šatů nebyl jiţ čas. Kdyţ jsme se přestěhovali do baráků v Desavě, uţ jsme s nálety tak spokojeni nebyli. Počátkem roku 1945 vedle denních náletů amerických letadel přilétali v noci pravidelně Angličané. Kdyţ jsme večer šli spát, uţ jsme se ani nesvlékali, poněvadţ jsme věděli, ţe mezi osmou a desátou poběţíme do úkrytů a často se stávalo, ţe tato noční zábava se opakovala kolem půlnoci a někdy i do třetice dobrého i ráno kolem čtvrté hodiny. Promrzlí a nevyspalí krčili jsme se zahaleni v přikrývkách v primitivních krytech (byly to chodby vykopané v zemi, pokryté kládami a fošnami, na nichţ byla naházena a udusána hlína, takţe nějaký bliţší dopad bomby by byl vše zasypal) hodinu a někdy i déle. Ale při vší té bídě jsme nenaříkali, poněvadţ tyto časté nálety byly znamením, ţe fronta a s ní i konec války se blíţí. Kdyţ se pak nálety stále mnoţily, velitelství tábora a bachaři si ulehčili sluţbu a práci tím, ţe uţ nás vůbec do krytů nevodili. Sami uţ byli utahaní a ještě ke všemu nás při těchto náletech museli hlídat, aby někdo toho zmatku nevyuţil a neutekl. A tak jsme při náletech zůstávali v barácích zavřených na závory a zámek. Byli jsme s tím celkem spokojeni, ale netušili jsme, co nás čeká. Byli jsme jiţ otrlí, kdyţ jsme slyšeli nad sebou hukot letadel, klidně jsme leţeli na kavalcích a dokonce i klidně spali. Ale pak přišel večer 6. března 1945 (pro mne zase osudový měsíc a tentokráte u osudové datum – před třemi roky tohoto měsíce a ve stejný den jsem byl zatčen a březen je i měsíc mého narození). Uţ jsme všichni leţeli, kdyţ přišel poplach. Byli jsme zase bezstarostní, vţdyť uţ tolikrát to byl jen přelet. I já leţím oblečen v posteli, v tom rána, aţ se celý barák otřásl. Ale to uţ také bylo víckrát. A nová rána! Škvírami zavřených okenic vidíme zář. To uţ nás ţertování přešlo. Vylézáme z postelí. Nová rána, sklo z oken se sype. Jde do tuhého. První vlna letadel je nad námi. A uţ dopadají bomby na náš tábor. Do našeho baráku nám střechou právě ke kamnům sletí zápalná bomba. Hoříme a z pevně zavřeného baráku nemůţeme ven. V oknech mříţe, na dveřích těţké ţelezné závory. Dozorci samozřejmě nemají v tom pekle zájem, aby nám šli otevřít, sami plni strachu sedí zalezlí v krytech. Tlačíme se jako zvěř zoufale ke dveřím a snaţíme se je rozrazit, lomcujeme jimi, křičíme, vše marné. Oheň za našimi zády rychle rostl, dým a vedro nás omamují. Zadní tlačí na nás, kterým se podařilo dostat aţ ke dveřím. Nikdo uţ se neovládá, v sebezáchraně nezná bratra. Na svých zádech cítím tlak těch za mnou a najednou při nárazu cítím, jako by mi prasklo ţebro a lapám po dechu. Nevnímám to, jen po úniku z baráku cítím strašnou bolest v zádech a myslím, ţe mám přeraţené ţebro. Naštěstí to byla jen důkladná modřina, která pak bolela ještě několik dní, vyraţený dech. V nejhorším, kdyţ uţ jsme se všichni viděli spáleni jako v krematoriu,
102
Gymnázium Teplice ozvala se ohlušující rána. Barák se po ní rozletěl jako domeček z karet. Pološílení jsme vyběhli ven a ani nevím, jak jsem se dostal do krytu. Kolem záplava ohně, světlo jako ve dne, v úprku přeskakuji zápalné bombičky, které hoří na zemi a snad v několika vteřinách tísním se s ostatními kamarády v těsné chodbě krytu. Tam vpadneme mezi dozorce a jejich rodiny, kteří se sem uchýlili jiţ při poplachu. Jsou bledí, zbabělí, nekřičí, jen prosí. Jsme tu v obrovské přesile proti nim, pušek v těsném krytu nemohou pouţít a kdybychom chtěli, byli bychom jim všem mohli zakroutit krky. Někteří dokonce prosí, abychom je nechali, ţe tu mají svoje děti a ţeny. Dodnes jako bych je slyšel: „Bitte, das sind meine Kinder!” Teď jim tyto nevinné děti měly být záchranou před naší snad pomstou, které se tu v tom pekle obávali. Zoufalství se stupňuje, poněvadţ hoří i dveře u krytu, chodba je plná dýmu, děti křičí a pláčou, těţko popadáme dech a dusíme se. A venku je peklo. Vlna za vlnou přeletuje, bomby rachotí, duní, hořící baráky praskají, lidé křičí. Po hodině, která se nám zdála věčností, kdyţ uţ se ozývají jen jednotlivé výbuchy, se odvaţujeme ven. Nero neměl krásnější pohled na hořící Řím, neţ jsme měli my na hořící Desavu. Za hodinu nezbyl z několikasettisícového města kámen na kameni. Byl to hrůzný a při tom pro nás ve vězeňském podvědomí křivd na nás napáchaných pohled nádherný a potěšující. „Konec Německa,” říkali jsme si stojíce roztřeseni zimou a přestálou hrůzou venku v polích, s netajeným posměchem se dívajíce na postrašené a bezradné dozorce, jimţ najednou vypověděly jejich mozky a zmizela jejich štramácká energie. Organizujeme se sami, nevšímajíce si jich, pomáháme kamarádům, kteří se zachránili jen ve spodním prádle, hledáme své známé. Naštěstí z naší skupiny českých politických vězňů jsme tu všichni, objímáme se, líbáme, vţdyť jen o vlásek jsme unikli smrti. Jak se později dozvídáme, jen čtyři ze všech vězňů našeho tábora zůstali pod troskami. Dokonce druhý den, kdyţ přijíţdíme tábor uklízet a spravovat, co se dá, ukazují nám veřeje rozbořeného baráku a na nich roztříštěný mozek jednoho z těch čtyř mrtvých. Ale Desava, krásné výstavné město, podobné Dráţďanům, má té noci o několik desítek tisíc lidí méně. Celou noc prostojíme venku, pozorujeme obyvatelstvo Desavy, které se zachránilo, utíkat do polí, vlekou sebou to, co zachránili, slyšíme nářek dětí a zoufalé volání matek, které ztracené děti hledají. A těch je nám líto a uvědomujeme si hrůzu války zvláště následující dny, kdyţ projíţdíme rozbombardovanou Desavou, vidíme zblízka tu spoušť, fronty před polními kuchyněmi, kde se vybombardovaným vydává jídlo, a zase houfy dětí, chatrně oblečených, hladových a volajících po svých rodičích, kteří pravděpodobně leţí pod horami sutin. Také my jsme přišli o všechno, vše nám zůstalo v barácích, zachránili jsme jen to, co jsme měli na sobě. Ještě štěstí, ţe jsme v době poplachu leţeli oblečeni a ţe jsme duchapřítomně zachránili i náš chlebník a misku na jídlo. Shořely nám i naše tak těţko získané české knihy – a těch jsme skoro nejvíc litovali. Ale co, hlavní je, ţe ţivot byl zachráněn. A ten se brzy ohlásil o své. Hlad nás ţene v ranním rozbřesku ke skladišti potravin, které však je také v sutinách. Z trosek vyhrabáváme upečené brambory, opečený salám a dokonce se objevují velké kusy upečené a na půl spálené sekané. Co na tom, ţe je vše obaleno popelem a hlínou. Trochu to oškrábeme a vesele hodujeme. Ozývá se šibeniční humor, kdyţ nabízíme druhým kamarádům spálený chléb jako topinky, napůl spálený salám jako opékané špekáčky a prima osmaţenou sekanou pečeni. Kdyţ se plně rozednilo, se zadostiučiněním pozorujeme své dozorce, jak vybírají z trosek zbytky svého majetečku, jak především se starají o svou osůbku a vězňů si nevšímají, ani kdyţ rabují rozbité skladiště, ba někteří se spolu s námi přiţivují na polospálených potravinách. Co dále? Zde nemůţeme zůstat. A tak ráno přijíţdějí autobusy z Grieba a odváţejí nás do našeho mateřského tábora, odkud jsme s takovou slávou před několika týdny přijeli z Desavy. Jsme tu provizorně ubytováni. Ale hned druhého dne jedeme zase zpět opravovat zbylé baráky, které zcela nevyhořely a za několik dní se aspoň část z nás opět
103
Josef Běhounek stěhuje zpět, abychom byli při ruce při dalším odklízení trosek Junkersových závodů i Desavy, které znovu a znovu jsou bombardovány. Látáme rozpadající se Německo a divím se, ţe přes všechny tyto strašné rány jsou ještě mezi nacisty lidé, kteří věří v Hitlerovu zázračnou zbraň a ve vítězství. Ověřujeme si to při různých rozhovorech, z nichţ některé jsem citoval v kapitolách předcházejících. Sbohem a na neshledanou Griebo Nikdy bych po svém odsouzení nebyl věřil, ţe si svoje tři roky v německých věznicích plně odslouţím. Ale uţ se blíţil 24. březen 1945, datum, kdy se měl můj trest končit. Ale také běsnění válečné se jiţ zdálo končit, a tak můj trest jaksi závodil s časem. Moji spoluvězňové jiţ mi dávali různé vzkazy pro své rodiny, snad i někteří v duchu záviděli, ale já jsme měl v nitru jakousi předtuchu, ţe propuštění z Grieba není ještě cesta domů. Tato předtucha se bohuţel splnila tak strašným způsobem, ţe jen o vlásek jsem na této cestě k svobodě ušel smrti. Odpracoval jsem si svůj poslední den na pracovišti v Desavě, pak jsem byl odvezen do „mateřské” káznice v Griebu. Tam jsem ráno 24. března v kanceláři dostal své civilní šaty, v nichţ jsem byl před třemi roky zatčen, včetně civilního svého prádla, a musím říci, ţe vše bylo ve vzorném pořádku, prádlo čistě vyprané, šaty vydensinfikované a čisté. Takto oblečen cítil jsem se zase člověkem. Poté mi v kanceláři vyplatili vydělané peníze za mou vězeňskou dřinu. Byla to „závratná” částka kolem 100 marek. A teď jiţ se mohlo odvíjet další pásmo mých osudů. Vedle mne byli toho dne propuštěni ještě další dva vězňové, oba Češi, političtí vězňové. Kasparides, majitel zámečnické dílny z Kolína, a jeden dělník, jehoţ jméno uţ jsem zapomněl, z Náchoda. Netušili jsme tehdy, kdyţ jsem naposled procházeli branou v Griebu, ţe skutečně domů se dostane jen jeden z nás. Seděli jsme ještě nějakou chvíli v zavřené místnosti kancelářského baráku. Ale pak se dveře konečně otevřely, vstoupil jakýsi starý německý policista, převzal nás i s doklady a pak jiţ se před námi otevřela brána tábora. Po více neţ třech letech byl jsem tedy opět svobodným člověkem, šel jsem jen se svými dvěma druhy, ne v koloně za doprovodu bachařů s puškami, jen ten německý policista byl jakýmsi náznakem, ţe ještě nemůţeme jíti, kam chceme. Ale uţ nebyl pro nás jaksi tím „bachařem”, na které jsme byli zvyklí. Sám se po chvíli rozpovídal, tituloval nás pánové a začal nám vykládat svoje osudy, snad proto, abychom my političtí neviděli v něm nacistu. Byl to starý penzionovaný řídící učitel, invalida z 1. světové války, kterého nyní v nouzi o lidi vytáhli ke sluţbám v německé policii. Samozřejmě byl zvědavý i na naše osudy, které se zájmem vyslechl. Dokonce nám radil, jak najít vlakové spojení na Prahu. Tak jsme se bavili celou cestu, aţ jsme za nějakou hodinu došli pěšky do Wittenberku, města Lutherova. Tam nás odevzdal na pracovním úřadě, coţ mi bylo hned podezřelé, popřál nám šťastnou cestu a po prvé jsme byli bez jakéhokoliv dozoru. Začali jsme kombinovat, co s námi bude dále. Věříme a obratem zase nevěříme v návrat domů. I ten bachař, který nás doprovázel, se mi začal nezdát. Po čase, kdyţ jsem prošel tím peklem návratu, velmi jsem zapochyboval o tom jeho učitelství i o té jeho ţoviálnosti. Vţdyť uţ asi takových vězňů vedl z Grieba více a musil vědět, ţe cesta všech končila znovu v koncentráku. To všechno, co potom následovalo, byla asi dobře hraná komedie. Drahnou chvíli jsme čekali v čekárně před zavřenými dveřmi kanceláře, kde uţ se rozhodovalo o našem dalším osudu. Konečně se dveře otevřely a dostali jsme do rukou zalepenou obálku, kterou jsem převzal já, s příkazem, abychom odjeli do Halle, kde uţ prý bude rozhodnuto dále. Na ulici uţ vycházíme bez jakéhokoliv doprovodu a jako svobodní lidé jdeme rovnou na nádraţí. Bylo právě poledne a v toto pravé poledne najednou začaly ječet sirény. Poplach nás zahnal do společného městského krytu, k němuţ jsme našli
104
Gymnázium Teplice snadno cestu podle toho, ţe tam běţeli všichni lidé, kteří právě byli na ulici. Stísněni na lavicích v několikaposchoďovém podzemním krytu společně s občany Wittenberka, myslíme si, jak by se asi tvářili, kdybychom se jim představili jako čeští velezrádci. Naštěstí poplach netrval dlouho, pokračujeme dále v cestě na nádraţí, kde na cestovní rozkaz, vydaný nám na pracovním úřadě, dostáváme u pokladny volné jízdenky do Halle, kam odjíţdíme nejbliţším vlakem. Jen tak tak, ţe jsme se do něho vmáčkli, byl přecpán do nemoţností, ale přece jen se nám podařilo vmáčknout na plošinu mezi dvěma vagóny. V Halle vybízím své soudruhy, abychom vyuţili své svobody, poněvadţ v podvědomí mi stále něco říkalo, ţe naše další cesta nebude směr Praha, a zašli si někam do hostince nebo do kavárny na nějakou tu kávu ze ţaludů nebo čaj z listí (na nic jiného jsme si nemohli troufnout – peníze jsme sice měli, ale nikoliv potravinové lístky) a při té příleţitosti si přečetli noviny. Ale oni, jako by chtěli uspěchat svůj osud, pospíchají na místo určení, jímţ byl jakýsi sběrný tábor. Tam prý určitě uţ nás vybaví na cestu domů, kde nám vystaví papíry, abychom měli v ruce nějaké legitimace, aby nás při nejbliţší kontrole nesebrala policie. A bláhově věří – a já s nimi – ţe ještě dnes budeme moci jet domů. Tak tedy jdeme k oné, podle nás poslední, stanici na cestě k domovu. Za nějakou chvíli přicházíme k typickému barákovému táboru a jiţ se za námi zavírá brána. Svůj osud jsme si tedy částečně sami připravili. Jsme posíláni na jeden z baráků vybavených dřevěnými pryčnami a pomalu zjišťujeme, do jaké společnosti jsme se to vlastně dostali. Jsou to povětšině běţenci polští a ukrajinští, negramotní, zbídačení, špinaví. Nikdo si nás celkem nevšímá, na nějakou práci se nechodí, dozorci tu jsou jen jaksi forma. Jedinou akcí, kterou s námi provedli, bylo, ţe nás úředně vyfotografovali se všech stran. Zachovala se mi tato fotografie jako dokument, jak jsem vypadal po třech letech. Uplynula sobota, neděle, pondělí, nikdo si nás nevšímal a marně se dovoláváme toho, ţe sem nepatříme, ţe jsme propuštěni z káznice a ţe máme být posláni domů. Začínám uvaţovat, ţe jsme měli být statečnější, rozpečetit nenápadně obálku, danou nám ve Vittenberku, kde jistě bylo psáno, co s námi v Halle budou dělat. Nebo jsme měli jet dále na svou pěst bez jakýchkoliv dokladů a při kontrole se vydávat za nasazené české dělníky, jímţ byla továrna i baráky, v nichţ byli ubytováni, vybombardována. Moţná, ţe bychom byli v tom chaosu, který nyní všude vládl, s tou lţí prošli. Nic si na nás nemohli vzít, doklady nám shořely v barácích. A kdyţ ne, tak by nás zahnali na nějakou jinou práci jako civilní dělníky a pořád by to bylo bývalo lepší, neţ co se dálo s námi dále. Později jsme se dozvěděli, kolik takových utečenců bylo na cestách Německem zasypávaným jiţ nyní ve dne v noci bombami. A mnozí z nich prošli aţ domů. Tehdy byli jsme jistí, ţe jdeme domů, dlouholeté věznění z nás také odsálo mnoho bývalé energie a ani tělesně jsme na tom nebyli nejlépe, poněvadţ od nového roku 1945 jsme jiţ ţili jen na bídnou koncentráčnickou stravu, přilepšení jsme sehnali málokdy, a tak nebylo odvahy k nějakému dobrodruţství. Tak dlouho jsme chodili po táboře, kde kterého činitele od bachařů aţ po kancelář jsme stále otravovali doţadováním propuštění, aţ se nás konečně ujal s porozuměním starší šedivý pán, podle nás nějaký vyšší úředník, ale ve skutečnosti asi gestapák. Opět ve spárech gestapa Jednoho dne odpoledne nám přidělil mladou kancelářskou úřednici, která se na nás mile usmála a vyzvala nás, abychom šli s ní. Rádi jsme uposlechli a za chvíli jiţ byl tábor za námi. Počkali jsme si na tramvaj a milá dívenka, kdyţ jsme tak stáli mezi mnoţstvím jiných čekajících, aţ přijede vůz, najednou velmi zneklidněla a začala nás prosit, abychom jí cestou neutekli. Ale my jsme ji ujistili, ţe nás to ani nenapadne a ţe uţ jen netrpělivě čekáme, aţ nás zaveze na nějaký ten úřad, kde dostaneme papíry, abychom mohli odjet
105
Josef Běhounek domů. Za chvíli jsme na ten úřad přijeli, naše průvodkyně nás předala v nějaké kanceláři a rychle se s námi rozloučila. Za chvíli vyšel nějaký muţ, zavedl do kanceláře, ani moc nevyslýchal, vyzval nás, abychom šli s ním, a zavedl nás místo na nádraţí…..do věznice. A teprve teď jsem pochopil, ţe jsme zase v rukou gestapa. Ţádné dlouhé řeči, několik hrubých slov, ostříhat a s kouskem chleba a černé bryndy do velké cely, kde uţ bylo několik lidí. Pokusil jsem se ještě zaprotestovat, ale dozorce dveře zabouchl a uţ s námi nikdo nemluvil. Druhý den jsme byli odtransportováni a zase jsme stáli před bránou jiného barákového tábora s honosným titulem Erziehungslager – výchovný tábor. A tu se ke svému zděšení setkáváme se všemi svými bývalými spoluvězni z Grieba, propuštěnými jiţ před námi. Ale nepoznáváme je, v jakém jsou strašném stavu. Vyhublí na kost, oči plné hnisu, vylekaní, pokleslí na duchu. Seznamují nás s ţivotem v tomto táboře, dovídáme se, ţe se jmenuje Osendorf (blízko Halle), ţe je tu strašná práce v rozsáhlém chemickém kombinátu Leunawerke, který však je jiţ z velké části zničen leteckým bombardováním. Vězni tam odklízejí trosky, nakládají je do vagónů a zhnisané oči, to je strašný prach, do kterého jsou úplně zahaleni při likvidování trosek této továrny. Strava bídná, zacházení nelidské. Čili zabijácký tábor pro ty, jejichţ návrat je neţádoucí – „Rückehr unerwünscht”. Naštěstí nejdeme do práce hned, poněvadţ pro nás nemají obleky, a tak se několik dní potulujeme jen tak po táboře a hladovíme. Ale nakonec přece jen se trestanecké obleky pro nás seţenou, pravděpodobně po mrtvých, které jiţ zabijácká práce udolala. Aby byla zdůrazněna naše „výchova”, máme na zádech namalováno zeleným lakem velké „E”. A pak nás hned ţenou na naše pracoviště. Teď si teprve dovedeme udělat představu o prostředí, v němţ budeme pracovat. Obrovský komplex budov, skoro ţádná z nich jiţ celá, okna vyraţená, střechy smetené, z hal visí zpřeráţené a všelijak spletené roury, trubky, dráty, cesty mezi objekty zavalené sutinami, mezi nimi všelijaké rozbité kotle a součástky strojového zařízení, mezi těmito troskami se prohání vítr a zvedá mračna prachu a kaţdou chvíli se ozve rána, jak pravděpodobně je strhováno nějaké zdivo nebo jak se sesouvá nějaký narušený objekt. Ale v těchto troskách se pracuje, je tu vidět dělníky, syčí pára, ozývá se rachot neporušených strojů a všude je cítit pach různých chemických zplodin. Do tohoto Babylonu přicházíme i my. Naštěstí nejdeme na to nejhorší pracoviště, k nakládce vagónů, nýbrţ pracujeme přímo v troskách továrny, kde dozorce nemůţe mít takový přehled, kde se dá na chvíli schovat za nějakým rohem, kde se dá práce markýrovat. Ovšem práce jiţ naprosto zbytečná, poněvadţ objekty leţící na několika desítkách kilometrů, jeţ jsou ze dvou třetin zrušeny, nemůţe do konce války znovu vybudovat ani nějaký zázrak. Mimoto kaţdou chvíli je letecký poplach, nikdo jiţ nemá snahu někam utéci, poněvadţ i kryty jsou asi z valné části zničeny, a tak se jen postavíme někde ke zdi, nebo zalezeme do nějaké jámy po bombě a čekáme, aţ letadla přeletí a bude konec poplachu. I dozorci jiţ asi vidí bezúčelnost této práce a dělají jiţ jen to, co musí. Znají asi situaci a v hlavě nosí jen otázku evakuace a vlastní záchrany. Pokouším se i navázat styky s jedním mistrem, abych dostal styk s domovem. Slibuje, myslím, ţe mi i přilepšuje na té hubené stravě, ale čas je jiţ rychlejší. A to bylo naše štěstí, neboť nejen na pracovišti, ale i v táboře vlastním byly metody zabijácké. V Griebu to bylo leckdy tvrdé, ale zde zabijácké. Systém pomalého zabíjení. Kdyţ jsme se večer po těţké práci vrátili do tábora, zahnali nás bachaři obušky pod sprchy, po stovkách nás namačkali do malé dřevěné boudy – umývárny, šaty a prádlo jsme museli odloţit v malé předsíňce nebo před barákem, pak na nás pustili horkou a po ní hned studenou sprchu, mokří a nazí museli jsme popadnout svůj balík se šatstvem a poklusem za stálého řvaní dozorců a mlácení obušky běţet do baráku a teprve tam se obléknout. Počasí v tu dobu bylo ještě chladné, vězni kost a kůţe, strava naprosto nedostačující (a i pro tu jsme
106
Gymnázium Teplice museli poklusem a zase tak nazpět) – to vše zrychlovalo umírání mnohých. Přitom mnohý zesláblý vězeň, kdyţ nestačil toto tempo, byl vystaven dalšímu týrání. Byl jsem svědkem jedné scény, kdy jeden takový uboţák, který upadl slabostí, byl strčen do sudu s dešťovou vodou hlavou dolů, po chvilce vytaţen za nohy, aby přišel k sobě, šlapali mu dozorci po břichu, a kdyţ z něho vodu vyšlapali, strčili jej tam znovu. Pochybuji, ţe vyšel z tohoto týrání ţiv. Ale máme další štěstí. Pracujeme jen dva dny. Druhého dne po návratu z práce vidíme nejistotu u našich SD (Sicherheitsdienst–vedbl SS největší zabijáci – také lebky na čepicích), uţ se nejdeme ani koupat a honem jsme převlečeni do našich civilních šatů. Správně se dohadujeme, co to znamená – evakuace, Rudá armáda se blíţí. Několik dní ještě nečinně pobýváme v táboře, pozorujeme, jak se v našem sousedství do ţelezničních vagónů nakládají bedničky se střelivem a jiný materiál. O nás se skoro nikdo nestará, všude nervozita a rozruch. A tak v nás rozsvěcuje nová jiskřička naděje – konec se blíţí. Konečně jednoho dne odpoledne v prvé polovině dubna opouštíme tábor. Dostáváme chléb, salám, po prvé po dlouhé době v mnoţství, na něţ nejsme zvyklí. Naši spoluvězni, Poláci a Italové, přes varování, ţe je to zásoba na několik dní, pouštějí se hladově do tohoto bohatství a ještě téhoţ večera dojídají poslední drobečky, aby několik následujících dní hladověli nebo kradli svým opatrnějším druhům. Transport smrti Nastupujeme na postranní koleji za našimi baráky do uzavřených nákladních vagónů. Nálada se pozvedla, hrstka nás Čechů drţí se pohromadě a znovu věříme, věříme, i kdyţ nás je v jednom voze nacpáno 80, kdyţ si tu nemůţeme ani lehnout, ba ani si sednout, neboť odcházíme z míst, kde po několika týdnech by nás byli jistě umučili k smrti. Ten náš optimismus nám pomáhal nésti statečně prvé dny tohoto transportu, o němţ jsme ještě tehdy netušili, ţe je to transport smrti, z něhoţ kaţdý druhý z nás se jiţ ţiv nedostane a ţe z toho zbytku, který se zachrání po skoro třech nedělích bludného putování, ještě mnoho najde smrt na úsvitu svobody, ba i po návratu mezi své drahé. Na 700 nás nastupovalo v prvém dubnovém týdnu roku 1945 do vlaku asi o 15 nákladních krytých vagónech, aby 27. dubna, kdy já s hrstkou Čechů jsem byl z tohoto transportu osvobozen, zbývalo asi 300 lidských koster, potaţených koţí, sotva se vlekoucích, volajících po chlebě a vodě a ztrácejících poslední zbytky lidské důstojnosti. Tak jsme tedy vyjeli na bludnou pouť. Prvá noc v polosedě, v polostoje, uběhla. Uběhl i následující den a zase přišla noc. Jeli jsme a zase stáli, začínala ţízeň a hlad. Vzduch v přeplněných vozech s malými okénky pod střechou, které během cesty nám ještě z poloviny zabednili a zadrátovali ostatním drátem, začínal být nedýchatelný. Společnost ve voze byla různorodá: několik Čechů, většina Rusů, Poláci, Italové, Francouzi i Němci. Jen my Češi jsme byli političtí vězni, ostatní uprchlíci z nasazení do práce v Německu, ale byli tu i kriminální zločinci. My Češi tvořili jsme jakýsi ostrůvek klidu a pořádku v této různorodé směsici národů. Tady bych se chtěl vrátit o nějaký den nazpátek. Kdyţ jsme přišli do sběrného tábora v Halle, druhý den k nám přišel starší muţ, slušně vypadající Němec. Prosil nás, abychom ho vzali mezi sebe, ţe je nešťastný mezi těmi ostatními spoluvězni, jsou špinaví, negramotní, nemůţe se s nimi dohovořit. My Češi, ţe umíme německy a jsme inteligentní. Nedůvěřoval jsem mu po tolika zkušenostech s německými spoluvězni, kteří se obyčejně ve společnosti nás českých politických vězňů vydávali také za politické, ač obyčejně to bývali zloději, pohlavně úchylní nebo asociální ţivly ještě horšího stylu. Tak jsem především chtěl vědět, proč je zavřen. Samozřejmě politický. To mně nestačilo, chtěl jsem vědět jeho politickou činnost. Prý sociální demokrat, byl zavřen proto, ţe prý nadával
107
Josef Běhounek Hitlerovi. Odpověděl jsem mu: „To uţ dnes nadává skoro kaţdý Němec.” Proto přidal další: spolupracoval prý se sovětskými zajatci, dával jim potají chléb a cigarety. Podívali jsme se na sebe a řekli jsme si, ţe o tedy ještě jednou zkusíme. Byl nám neobyčejně vděčný, choval se skromně a stále se nás drţel. Přišel s námi do Osendorfu a pak i do stejného vagónu. A tam se pojednou projevil. Abychom ve vagóně udrţeli jakţ takţ pořádek, hlavně v noci, které bývaly nejstrašnější, rozdělili jsme vagón na dvě půlky, v jedné, kde byli převáţně Češi, Rusové a Francouzi jsme měl vedení já, v druhé, kde byli Poláci, Italové a Němci, tento „politický” Němec. Několik dní jsme se jakţ takţ snášeli, hrozné poměry ve vagóně nás k tomu konečně nutily. Ale jednoho večera, kdyţ jsme se ukládali ke spaní, to znamenalo, ţe jedni si sedli, druzí zůstali stát a někde po půlnoci se vystřídali stojící se sedícími. Neobešlo se to samozřejmě bez všelijakých půtek. Tu vidím, ţe mi najednou milý Němec strká na mou půlku nějakého Itala, který do mé skupiny nepatřil. Mírně mu říkám: „Ten sem nepatří, ten patří do Tvé poloviny.” Popíral to, tak jsme se postupně dostali do ostré hádky a tu najednou se odhalilo jeho nacistické nitro slovy: „Aber wir sind da die Deutschen und wir haben Anspruch auf grösseren Lebensraum.” Do mne jako kdyţ uhodí, zařval jsem německy: „Ty lumpe, teď jsi se projevil. To je zde nějaký Lebenstraum, tady chcípáme všichni, i vy Němci, to je Todesraum.” Zarazil se, chvíli pro sebe něco mručel, ale uţ se nebránil, aby Ital zůstal na jeho půlce. Během transportu nám jednoho dne Němce z vagónu vzali, mysleli jsme, ţe je propustili, ale později jsme se zase v transportu viděli, pravděpodobně je dali všechny dohromady do jednoho vozu a moţná, ţe je i lépe krmili. Nakonec pro naše SD byli přece jen Volksgenossen, a kdyby k něčemu došlo, mohli si je přibrat na pomoc. Sami zločinci by se byli těchto německých zločinců neštítili a nebáli. Našeho milého Němce jsem viděl, kdyţ jsme byli v Ţihli vysvobozeni, volal na mne ze zamříţovaného okénka jednoho vagónu: „Auf Wiedersehen, Profesor.” Otočil jsem se k němu zády. A ještě jednu epizodu. Zmínil jsme se jiţ o tom, ţe jsme měli ve vagóně i Rusy. Bylo jich kolem patnácti a drţeli se pohromadě jako my Češi. Byli to povětšině lidé starší, asi civilisté odvlečeni do Německa na práci. Měl jsem dojem, ţe to jsou Ukrajinci. Byli velmi zbídačelí, snad i mnozí z nich negramotní, ale chovali se vzorně. Měli jakéhosi svého vedoucího, postavou velkého a silného člověka, kolem něhoţ se stále drţeli. K večeru se pravidelně sesedli do krouţku, doprostřed se postavil tento vedoucí a něco jim vyprávěl. V prvých dnech jsem ještě byl celkem čilý a zajímalo mne, co si vyprávějí. Pokud jsem rozuměl, byla to vţdy nějaká pohádka, která vyznívala pravidelně politicky a nadějí na lepší ţivot. Tím se také udrţovali při ţivotě, třebaţe prvý mrtvý v našem vagóně byl právě člověk z jejich skupiny. Byl to však jiţ starý člověk, nemocný jiţ v táboře. Jejich vedoucí se projevil i vůči nám Čechům jako náš přítel. Kdyţ viděl, jak mám potyčku s Němci a někdy i s jinými vězni, kteří narušovali naši dobrovolnou kázeň, přišel ke mně a nabídl mi pomoc svou i svých kamarádů. Pomohlo to, poněvadţ ty neukázněné zločinecké ţivly se přece jen obávaly jeho robustní postavy i stmelené ruské skupiny, která by se byla jistě v nějakém konfliktu postavila za něj. A ţe my Češi také táhneme spolu, viděli také. A to nakonec byla ve vagóně slovanská většina, kterou by byli podepřeli i Francouzi, s kterými jsem se uměl dohovořit jejich jazykem. Vraťme se zase k naší cestě. Dny a noci míjely a my jsme malými zamříţovanými okénky pozorovali, kam nás vezou. Zjistili jsme, ţe jedeme přes Lipsko, Dráţďany směrem k našim hranicím. Ale to uţ začínalo být v našich vagónech zle. Hlad dostoupil vrcholu, ale co bylo ještě hroznějšího, byla ţízeň. Celý den jsme byli uzavřeni ve voze, ani na stranu nás nepouštěli, jen jednou za den, kdyţ jsme stáli delší dobu na některém z nádraţí na vedlejší koleji. Ale poručte si. A tak se chodilo na stranu ve voze do jednoho rohu, ani nádobu sem nedali. Dovedete si představit, jak to ve voze za nějaký den vypadalo, zvláště kdyţ v posledních dnech mnozí trpěli průjmy, někteří nemohli jiţ ani
108
Gymnázium Teplice vstát a dělali pod sebe. I přepravovaný dobytek měl pod sebou podestláno a kaţdý den byla podlaha čištěna. Jednou za den také při nějaké delší zastávce nás odvedli vůz po voze pro ten denní kousek jídla: malý krajíček chleba, asi 5 dkg margarinu, později uţ jen tři studené brambory. A ne kaţdý den – malý šálek pitné vody. O umytí ani zdání, byli jsme špinaví, zarostlí, a tak nás začaly suţovat vši, jichţ den ode dne přibývalo. Ale abych byl spravedlivý, přece jednou za celou dobu transportu jsme se dokonce vykoupali. V Bohosudově u Teplic jsme stáli delší dobu. Naši dozorci nás jednoho dopoledne vyhnali z vozů a z vysokého ţelezničního náspu sehnali do malého rybníčku pod tímto náspem. Je pravda, ţe tato koupel byla osvěţující, ale snad pro zdravé lidi, ne však pro „muzulmany”, mnohé s horečkami, různými boláky, sotva se drţícími na nohou. Nenechali nás tam déle neţ 10 minut a pak „los, los” z vody, neutření zase do našich špinavých hadrů a poklusem do našich smrdutých a zavšivených vozů. A teď nastalo teprve zle. V zapařených šatech se vším dařilo dvojnásobně. Mimoto podţivení lidé v studené vodě, třebaţe svítilo ten den slunce, ale přitom od Krušných hor to studeně foukalo, se nachladili, přišly zápaly plic, záněty ledvin a jiné, přitom lékařská pomoc naprosto ţádná. Jel sice s námi nějaký SD lékař, mladý chlapec, zaprodaný Ukrajinec, ale ten nemohl léčit, i kdyby byl chtěl. V jeho lékárničce byly jen papírové obvazy a papírová vata a snad nějaké ţivočišné uhlí. Dostával jsem se s ním často do styku, kdyţ nás pustili z vagónů a ţádal jsem lékařskou pomoc hlavně pro naše české lidi. Dokonce jsem mu bláhově tvrdil, ţe jsme protektorátní příslušníci, kteří se sem dostali omylem a ţe by nás měli pustit domů. Vyslechl mne, pokrčil rameny, dal mi papírové obvazy a tím ordinace skončila. Ale aspoň nebyl hrubý. Pravděpodobně si jiţ uvědomoval konce, které zvláště pro něho jako odrodilce a zrádce se rýsovaly ještě horší. Mrtvých přibývalo. Zatím jen v sousedních vozech. Viděli jsme, jak je vynášejí ráno z vozů. Kaţdodenní ranní pozdrav kápů a dozorců obcházejících při nějaké zastávce celý vlak, začínal bušením na vrata zavřených vozů a otázkou: „Jsou zde mrtví?” Byli – skoro kaţdý den. Mrtvý byl vyhozen jako zdechlina na koleje, kde se ho chopili jiţ čekající kápové, svlékli jej do naha, obrali jej o poslední cennější věci, které snad měl ještě u sebe (zapalovač, brýle, lepší prádlo, boty aj.) a vlekouce jej hodili do vyprázdněného vagónu na konci vlaku. I lidé ještě jevící někdy nepatrné známky ţivota byli házeni mezi mrtvoly. Kdyţ byl tento vůz plný a kdyţ se dojelo na nějakou menší stanici, byly mrtvoly z vozu vytahovány a naházeny do narychlo vykopané jámy v blízkosti stanice. Vyprázdněný „pohřební vůz” však nezůstal dlouho prázdný. Následující den se začal plnit znovu. Situace se den ode dne zhoršovala. Zvláště noci byly hrozné. Večer jsme se jakţ takţ sloţili na podlahu vagónu, vyčerpaní, ţízniví, hladoví. Leţeli jsem tu skrčeni nebo sedíce na bobku, ale v noci ti podnikavější hledali vhodnější místa, odstrkávali slabší, kteří potom museli třeba celou noc prostát. Někteří neurvalci mezi kriminálními zločinci vyhlédli si ty, kteří jiţ byli bezvládní a blízko smrti, a ubíjeli je těţkými dřeváky nebo pěstí do hlavy, aby získali ve voze více místa. Leckteří i v takovéto strašné noci zešíleli, vyli, skučeli, plakali, naříkali. Hrůzy Dantova pekla nebyly ničím proti jedné takové noci ve voze tohoto transportu smrti. Smrt začala řádit i v našem voze. Zvláště otřesné bylo, kdyţ začali poklesat a umírat naši čeští druzi. Začínalo to u nich především poklesem mysli a ztrátou naděje na osvobození. Marně my odolnější jsme je povzbuzovali, ţe uţ co nevidět bude konec, ţe budeme zachráněni, jen aby ještě nějaký den vydrţeli a nepoddávali se této beznaději. Viděli jsme, ţe příčinou smrti bylo spíše poklesnutí mysli neţ vyčerpanost tělesná. Abychom je zachránili, uţívali jsme někdy i zásahů drastických. Můj kamarád, s kterým jsem odešel koncem března z Grieba, Kasparides, takto majitel větší strojnické dílny v Kolíně, pojednou také začal poklesat na duchu. Kaţdé ráno se díval do malého střepu zrcátka, které měl s sebou v kapse a říkal mi: „Podívej se, vţdyť uţ vypadám jako mrtvola,
109
Josef Běhounek za chvíli uţ tou mrtvolou opravdu budu.” Já mu namítal: „Všichni vypadáme jako mrtvoly, jen se podívej kolem sebe, ale ještě ţijeme a jistě to vydrţíme.” Ale všechna ta utěšující slova byla marná. A tak jednoho rána, kdyţ se zase shlíţel v tom svém střepu a vedl tyto pohřební řeči, zrcátko jsem my vyrazil z ruky a rozšlapal. Byl to drsný zákrok, ale myslil jsem, ţe přece jen pomůţe, kdyţ nebude v tomto střepu vidět, ţe opravdu vypadá jako mrtvola. Ale víra v záchranu v něm uhasla a za několik dní zemřel. Jiný takový, řekl bych skoro surový zákrok, však přece pomohl a zachránil ţivot mladého člověka v posledních chvílích našeho věznění. Nejvíce suţovala strašná ţízeň, která přiváděla některé aţ k zoufalství, ve kterém začali pít svou vlastní moč. Začali s tím Italové a Poláci, ale aţ doposud ţádný z Čechů se k této věci, která znamenala jen uspíšit smrt, nesníţil. Aţ jednoho dne jsem zpozoroval, ţe jeden z našich, mladý člověk – myslím ţe to byl student nebo uţ inţenýr, potají se vymočil do jídelní misky a chystal se moč vypít. Zakřičel jsem na něho: „Nepij to, bude to tvá smrt.” Ve svém zoufalství však, ačkoliv jinak byl velmi slušný a poslouchal mne jako ostatní čeští spoluvězni, mi hrubě odpověděl: „Ty mi nemáš co poroučet.” V té chvíli jsem se nezdrţel, sundal jsem svůj koţený pásek s přezkou a touto přezkou jsem jej uhodil přes ruku, takţe mu nádoba s močí vypadla na zem. Začal mi opět nadávat, ale nereagoval jsem na to. Kdyţ jsme byli z vagónů vysvobozeni, přišel sám za mnou, omluvil se mi a děkoval mi, ţe jsem mu zachránil ţivot. Tento historický řemen nosím dodnes. Kdyţ umírali naši čeští soudruzi, býval jsem u jejich smrti, sledoval jsem jejich slábnoucí puls, snaţil se dát poslední slova útěchy, ač jiţ sám byl také hodně zesláblý. Přijímal jsem od nich poslední zbytky jejich rodinných památek i cennější části oděvu se slibem, ţe je odevzdám jejich milým, vrátím–li se z toho pekla domů. Chránil jsem je do poslední chvíle, aby při umírání a po smrti nebyli okradeni o tyto poslední cennější věci kriminálními zločinci, kteří číhali na vhodný moment, aby se těchto věcí mohli zmocnit. Tak nízko totiţ klesl v tomto prostředí člověk, ţe okrádal svého bliţšího, často ještě nevychladlého. Tak jsem zatlačil oči nahoře jiţ zmíněnému Kasparidesovi a vzal jsem k sobě jeho pěkný zimník a zlaté brýle, potom českému spoluvězni Novákovi z Mladé Boleslavi, takto povoláním krejčímu. Osud tohoto člověka mne zvlášť dojímal. Byl poměrně mladý a v Griebu se jako krejčí v táborové krejčovně ochránil před největšími drstnostmi táborového ţivota. Snad právě proto tento náhlý přechod způsobil poklesnutí jeho sil. Kdyţ uţ sláb leţel na zemi vagónu, často mne volal k sobě, ukazoval mi rodinné fotografie, zvláště své ţeny a svého asi desetiletého chlapce. Úţasně na nich lpěl a stále si také předčítal dopisy z domova, kde mu jeho rodiče naznačili, ţe jeho manţelka se o chlapce mnoho nestará a ţe ho nechává jim na starost. Zřejmě vyčetl mezi řádky, ţe je mu nevěrná. Kdyby byl tušil, ţe za jeho nepřítomnosti se stýkala s německými důstojníky i s gestapákem, byl by umíral ještě tíţ. To jsem se dověděl teprve tehdy, kdyţ za mnou po osvobození přijel jeho otec, aby si odvezl fotografie a dopisy, které jsem ve vagóně od umírajícího převzal. Ale k těm oběma se ještě vrátím k závěru. Oba byli vydáni mrtví v Bohosudově u Teplic a hozeni do jámy 313 obětí pochodu smrti, které prošly touto stanicí. Jsou dnes pietně pochováni ve společném hrobě, kde MO SPB vztyčila na jejich památku pomník. Také o tomto hrobě budu psát závěrem svého vyprávění. Všechny tyto zachráněné věci jsem skutečně po svém návratu pozůstalým odevzdal. Zachránil jsem je v tomto prostředí jen proto, ţe jsem se tu dohovořil německy i francouzsky, i několika slovy italskými, a tím jsem i mezi kriminálními zločinci získal jakousi autoritu a neodváţili se proti mně vystoupit. Dokonce jsem jednou i zachránil pěkný svetr, který myslím ukradl umírajícímu buď Ital nebo Francouz. Došlápl jsem si na něho a svetr, který jsem potom dal některému z politických vězňů, který byl chatrně oblečen, mi s nadávkami, ale přece jen vydal.
110
Gymnázium Teplice Byly to strašné okamţiky, kdyţ jsem zatlačoval oči lidem daleko mladším, neţ jsem byl já. Zvláště otřesné to bylo ve dnech, kdy jsme byli všichni pevně přesvědčeni, ţe svoboda je jiţ přede dveřmi našich vagónů, které se přece musí jednoho dne otevřít a aspoň těm, ještě houţevnatě odolávajícím náporu smrti, dopřát uvidět rodnou zem. Za této den ode dne se horšící situace se tento náš příšerný transport smrti vlekl po německých tratích, aby nakonec přejel na trati české. Zase nám svitla jakási naděje, kdyţ jsme dojeli do Ústí n.L., kdyţ jsme se ocitli aţ v Obrnicích, kdyţ jsme se točili k Mostu a zamířili k Postoloprtům, hodinu pěšky od mého rodiště a odtud si to namířili na trať směřující k Plzni. Mezi tím jsme si ukládali do paměti kaţdou sebemenší příhodu, která nám snad na chvíli dala zapomenout na pozvolné umírání. Tak jednoho dne, kdyţ z vagónu vzali Němce, dali nám tam skupinu Ţidů, zdálo se, ţe jakousi skupinu prominentní. Ihned jsem se s nimi začal dohovořovat a zjistil jsem, ţe mezi nimi byli povětšině inteligenti, centrem byl vzdělaný rabín, ale neţ mi bylo jasno, jaké jsou národnosti, z vagónu je zase vybrali. Nebo jiný příběh, který mi později potvrzoval můj soud, ţe sudetští Němci si nezaslouţili nic jiného, neţ vysídlení. Kdyţ jsme stáli delší dobu na nádraţí v Bohosudově, pozorovali jsme jednoho dne okénkem vozu, jak se jednomu vězni podařilo přelézt plot nádraţí a prchat do polí. Bylo by se mu to podařilo, poněvadţ měl na sobě civilní oblek a bachaři nic nezpozorovali. Ale ţeny a děti, které pracovaly na polích, podnikly na něj hon a zadrţely ho. To bylo někdy kolem 20.dubna, kdyţ uţ i těmto zabedněncům muselo být jasné, ţe válka je prohraná. Ale tito věrní sluhové Vůdcovi aţ do poslední chvíle zachovali mu věrnost i tím, ţe chytili ubohého vězně, který pravděpodobně svůj nepodařený útěk, kdyţ ho odevzdali bachařům, odpykal smrtí. Škoda, ţe v popřevratovém chaosu tito nepřímí vrahové unikli spravedlnosti. Teď by vznikla otázka, proč také my ostatní jsme se nepokusili o útěk, zvláště kdyţ jsme byli tak blízko svým domovům. V noci se vylámala prkna v podlaze vozu a tak vzniklým otvorem se za jízdy v noci vyskakovalo. Ale asi velmi malému počtu se podařilo zachránit. Zesláblí buď zůstali přejeti na kolejích, nebo byli zastřeleni našimi SD, kteří, sedíce s automaty v budkách vozů (někde měli i kulomety), s velkou oblibou pořádali lov na tuto lidskou zvěř. Vůz, z něhoţ někdo utekl, byl potrestán celodenní hladovkou. Byli jsme svědky i sadistické zábavy našich bachařů na heslo: „zastřelen na útěku”. Sami vypustili z vagónu jiţ úplně zesláblého Itala, který se jiţ ani na nohou neudrţel a lezl po čtyřech. Kdyţ se dostal do příkopu, kde rostla jarní tráva, plnými ústy jako zvíře ji pojídal. Bachaři ho pozorovali a se smíchem se dohadovali, kam aţ doleze a pak do něho stříleli jako do ţivého terče. A tak se vlekl pomalu den za dnem, noci hrůzy se opakovaly. Snad jsme měli být evakuováni do Bavor, ale časté nálety narušily trati jiţ tak, ţe i tam cesta byla uzavřena. V této hrůze a v tomto umírání se však přece jiţ blíţil den našeho osvobození. Osvobozeni Cesta na západ – k Američanům – kam před postupující Rudou armádou v panice prchali i naši SD – skončila v malé stanici v Ţihli. Dál uţ to nešlo a přece měli ti naši trýznitelé tak blízko do Plzně, kde stála jiţ americká armáda. Ve vagónech se vlekl den za dnem, denně umírali 1–2 lidé v kaţdém vagóně a konec stále nepřicházel. Já jsem se stále jakţ takţ drţel na nohou, ale jednoho dne jsem jiţ zůstal také apaticky leţet na pokáleném dně vozu. Ale měl jsem v sobě ještě tolik nějakého šibeničního humoru, ţe jsem začal vyprávět ostatním českým vězňům svůj sen z této noci. Viděl jsem otevřený hrob, u něhoţ leţel odvalený náhrobní kámen a na něm napsáno velikými číslicemi 27 – a dnes bylo skutečně 27. dubna 1945. Kdyţ jsem dovyprávěl, dodal jsem k tomu svůj komentář: „To bychom dnes mohli být zachráněni z tohoto našeho hrobu!” Není to vymyšleno a skutečně
111
Josef Běhounek se mi to zdálo. Často jsem později přemýšlel, co bylo popudem k tomuto snu. Pevná víra, ţe uţ to musí skončit? Pevné odhodlání, ţe nechci umřít? Ţe dnes je uţ skutečně poslední den, kdy ještě odolávám, a pak uţ bude pozdě? Ať uţ tomu je jakkoliv – stalo se. Bylo 27. dubna ráno, slunce se opíralo jiţ od rána do vagónů, venku se rodil krásný jarní den, zase jako kaţdé ráno se ozývalo bušení do vagónů, zase začínal průvod smrti. Ale pojednou místo obvyklého: „Sind die Toten da?” slyšíme: „Sind da die Tschechen?” Slyšíme dobře? Díváme se jeden na druhého a pak jako jedním hlasem křičíme: „Ano jsou zde Češi.” Zámek na dveřích vagónu zarachotil, dveře se rozletěly s rozkazem: „Die Tschechen raus.” Naše hrstka Čechů – spíše stínů neţ ţivých lidí – vylézá z páchnoucího vozu. Rozhlíţím se kolem. Na kolejích stojí naši SD s puškami, mezi nimi náš český četník v uniformě a náš ţelezničář. I z ostatních vozů vylézají po několika lidské trosky. Náš četník nařizuje, abychom si sedli na kolejích, aţ budeme všichni pohromadě, ţe zařídí další. Mluví německy. Mimoto se ptá, zda je někdo, kdo by ty vězně mohl jaksi dát dohromady. Tu se ve mně probouzí zase odvaha. Přiblíţím se k četníkovi a česky šeptnu: „Co to bude?” Nelíbili se mi totiţ naši SD s těmi puškami a blesklo mi hlavou, zda nás Čechy nechtějí krátkou cestou zlikvidovat. Ale kdyţ mi četník na mou otázku také česky šeptl: „Jdete na svobodu,” to uţ ze mne spadla všechna slabost. Řekl jsem mu, ţe zatím vězně dám dohromady. Četník měl ještě čas se mne zeptat, co jsem. Kdyţ jsem mu řekl, ţe český profesor, byl zřejmě nejen překvapen, ale zároveň asi ujištěn, ţe mu v jeho práci pomohu. A té práce jsem se skutečně hned ujal. Mezi vězni, kteří se na kolejích shromaţďovali, byli někteří těţce nemocní, s horečkami, pokrytí vředy, sotva stojící na nohou. Zvláště jeden, který asi ve vysokých horečkách volal po vodě. Vzal jsem ho pod ramena a vedl jej k blízkému hydrantu. Tu na mne zařval jeden z dozorců, co si to dovoluji, kam to jdu. V tom svém probuzeném elánu a v myšlenkách jsa jiţ na svobodě, jsem mu odpověděl ne právě vybranou větou: „Ty mi můţeš… vylízat.” Ovšem česky. Ale on asi rozuměl tomu jedinému slovu a začal teprve řvát: „Was? Eas haben sie gesagt?” Tak jsem mu zdvořile německy vysvětlil, ţe tento muţ má vysoké horečky a ţe se potřebuje napít. Tak uţ se zmohl jen na slova: „Los,los.” Ale uţ dal pokoj. Kdyţ jsme uţ byli všichni shromáţděni na těch kolejích, většina se však jiţ neudrţela na nohou, leţeli, seděli, na mne pojednou volá velitel transportu, který mne asi dobře znal z četných intervencí, které jsem podnikal během cesty ve prospěch nemocných a umírajících kamarádů, ovšem intervencí povětšině neúspěšných, a oznamuje mi, ţe dostaneme na cestu jídlo. A skutečně, pojednou tu je chléb, který jsme jiţ několik dní neviděli, ba dokonce i salám a margarín. Později jsme se dozvěděli, ţe transportům na nádraţí v Ţihli lidé z okolí přinášeli chléb, brambory a jiné věci, ale bachaři si vše zadrţovali a nám z toho ze všeho dávali jen trošku studených brambor. Náš četník se po chvíli vrací, obrací se na mne a ţádá, abych prý těm pánům poděkoval, tj. našim dozorcům. Říkám mu česky: „Těm lotrům zde mám děkovat?” Načeţ on rovněţ česky: „Jen rychle poděkujte, ať jsme odtud pryč.” Pojednou jsem pochopil, ţe se zde děje něco ilegálního. Předstoupil jsem tedy před nastoupené SD a pronesl jsem nějakou zmatenou německou řeč. Ale ještě jsem snad ani pořádně nedokončil, kdyţ četník zavelel: „Rechts um, marsch.” Celá kolona asi 60 lidí vykročila, či spíše vyšourala se z kolejiště a zabočila k nádraţí. Kdyţ jsme zašli za roh budovy a naši dozorci uţ nás neviděli, četník jiţ česky nařídil, abychom se zastavili, a přistoupil ke mně se slovy: „Uţ jsem se obával, profesore, ţe vy s námi nepůjdete.” Udiveně mu říkám: „To vypadám jako ten největší lotr mezi všemi?” Usmívá se: „To ne, ale proto, co jste jim ve své řeči řekl.” „A co jsem jim vlastně říkal?” „Mezi jiným i to, ţe jim děkujete za vše, co vám udělali a ţe jim to nikdy nezapomenete. Ale oni jsou natolik tupí a hloupí, ţe nepochopili ta vaše slova díků.” Dal jsem se do smíchu: „Jestli jsem jim to opravdu tak řekl, tak jsem řekl jen
112
Gymnázium Teplice pravdu. Ale nebylo to z nijakého hrdinství. Vyvřelo to z podvědomí těch strašných tří neděl za jejich katovského doprovodu.” Cesta na svobodu počala. Za nádraţím čekalo nákladní auto. Četnický stráţmistr, který nás vedl, ţádal, aby ti starší a nemocní vězňové nastoupili, ostatní ţe půjdou pěšky. Já z radosti, ţe jsem svoboden, jsem ihned prohlásil, ţe půjdu s těmi, kteří půjdou pěšky. Ale celé moje vzezření asi napovídalo, ţe se přeceňuji. Stráţmistr mi to nedovolil, a tak jsem vlezl do nákladního auta. Za chvíli jsme přejeli hranice bývalého protektorátu a zamířili do cíle naší cesty – do vesnice Mladotic. Na cestě nás čekalo mnoţství lidí, kteří nás vítali, ale kdyţ viděli naše zuboţené postavy, mnozí propukli v pláč. Jejich láska k nám a snaha nám pomoci bohuţel někdy šla příliš daleko. Neuvědomili si, ţe skoro po tři neděle jsme hladověli a podávali nám do vozu vše moţné k jídlu. Dávají nám teplou kávu, buchty, ale také uzené maso, pivo, cigarety. My rozumnější jsme odmítali a těm méně rozumným jsme bránili brát něco víc neţ kávu a nějaké to pečivo a kuřákům jsme nemohli zabránit, aby po tak dlouhém nejen hladovění ale i nemoţnosti si zakouřit si s chutí nezapálili zase prvou cigaretu po tak dlouhé době. A lidem jsme vysvětlovali, ţe jimi nabízené dobroty by nás mohly i zabíti a to ţe by bylo v této poslední chvíli příliš tragické. Kdyţ jsme přijeli do Mladotic, byli jsme s nadšením přivítáni. Po hodině přišli za námi i ti, kteří šli pěšky. Zatím jsem seděl před mlýnem u Patejdlů, vyhříval jsem se na sluníčku a obklopen láskou českých lidí, uvědomuji si teprve plně, ţe jsem svoboden a nestydím se přiznat, ţe pláči, usedavě pláči. Přichází ke mně starý lesník, dáváme se do hovoru a kdyţ mu říkám, odkud jsem, zvolá překvapeně: „Vţdyť zdejší paní Piškulová má ve Vysokém Mýtě bratra!” „Nevíte, jak se jmenuje?” „Je to lékař dr. Klajl.” „To je ale zvláštní náhoda – vţdyť u dr. Klajla, v jeho domě bydlím.” A milý lesník honem běţí k Piškulovům do chalupy, za chvíli přibíhá paní Piškulová s dvěma pohlednými dcerkami a nedá jinak, neţ ţe musím jít k nim do chalupy. Co mohu dělat? Náš stráţmistr mi sice jiţ vyhledal byt u našeho hlavního vysvoboditele mlynáře Jeţka, ale nakonec svolil, kdyţ se dověděl celou historii od paní Piškulové. Ale neţ jsme se mohli rozejít do přikázaných stavení, byla nutná důkladná očista. Byli jsme špinaví, zavšivení, zarostlí. Ale i na to v Mladoticích mysleli. Nejprve jsme byli postupně u Patejdlů vykoupáni. Koupelnou nám byla asi nějaká prádelna, ale my jsme byli jako v nebi, kdyţ jsme si mohli sednout do velkých necek s teplou vodou. Jsme při této proceduře bezmocní jako malé děti. Já sám při svlékání se potácím, nemohu se ani sehnout, abych si zul boty a umyl si nejdříve v nějakém škopíčku nohy. Ale uţ přiskakuje milosrdný samaritán v podobě pana stráţmistra, boty mi pomáhá sundat a sám mi myje nohy. Pak vlezu do necek, v nichţ mne drhne rejţákem jakýsi mladý chlapec. Ale pozoruji, ţe mne jenom tak nějak hladí, a proto mu říkám: „Jen přitlačte, vţdyť musím mít na sobě na prst špíny, vţdyť jsme se tři neděle vůbec nemyli.” A dodnes nezapomněl jsem jeho odpověď: „Já se bojím přitlačit, bojím se, ţe se mi pod rukou rozsypete.” Tak jsme tedy vypadali zbídačeně, jen kost a kůţe. Já sám jsem váţil oblečený 46 kg. Mezitím některé ţeny sebraly po vesnici čisté prádlo i kusy šatstva, abychom mohli zahodit a dát spálit naše cáry, které byly také plné vší. A kdyţ jsme takto přivedeni aspoň trochu do pořádku, rozvádějí si nás naši osvoboditelé do stavení. Já samozřejmě jdu k Piškulovům a vyprosím si, aby se mnou mohl jít i můj průvodce po celou dobu transportu, student Suchomel. Tady jsme obklopeni láskou a pozorností, na kterou není moţno do smrti zapomenout. Tady se po dva krásné dny zotavujeme na těle i na duchu. To jsem jiţ také oholen u místního holiče Gause. Věřte mi nebo nevěřte, ta všední procedura holičská mi po třech letech toho různého vězeňského dření pokoţky připadala jako zpěv kůrů andělských. V malém krámku, v odřeném křesle, ale jemná ruka holiče, dobře nabroušená břitva a jaká slast – kolínská voda, krém, pudr! Teď uţ jsem se opravdu cítil člověkem a shodil jsem ze sebe i ty poslední zbytky
113
Josef Běhounek vězeňského poníţení. A ještě neţ jsem pouţil dobrodiní čistého lůţka u Piškulů, vypravil jsem se do vesnice, abych se podíval po osudech ostatních 46 osvobozených. Vedlo mne k tomu i to, ţe jsem byl na chvíli ještě před vězeňskými vagóny tak trochu jejich velitelem. Nejprve jsem zašel do místního hostince U Urbanů, kde na sále bylo uloţeno sedm těţce nemocných. Pozdravil jsem se se všemi, popovídal si s nimi a dodal útěchy, ţe za chvilku budou běhat tak jako já. Ale viděl jsem, ţe někteří nedodrţují jim nařízenou dietu, o kterou se pečlivě staral místní řídící učitel Formánek a v kuchyni hostince několik obětavých místních ţen. Směli jíst jen bramborovou kaši nebo kaši krupičnou, polévku, strouhanou mrkev s cukrem a čaj. Tak například potají se mi přiznal můj třetí spolupropuštěný z Grieba (jméno bohuţel ne a ne si vybavit), ţe k této kaši snědl i párek a vykouřil několik cigaret. Na tuto velkou chuť bohuţel doplatil. Dostal se uţ domů, do Náchoda, ale tam po několika dnech zemřel na tyfus. Mladý mladotický řídící učitel Formánek, s kterým jsem se dohovořil, ţe jsme tak trochu krajané, neboť vystudoval na litomyšlském učitelském ústavě, se pokusil zatelefonovat do Vysokého Mýta, aby dal zprávu mé rodině, která jiţ po několik neděl o mně neměla zpráv, ţe jsem ţiv a zdráv a dokonce na svobodě. Ale bohuţel spojení do východních Čech bylo jiţ přerušeno. Tak jsem jej poprosil, aby se pokusil zavolat aspoň do Loun. To se mu podařilo a dohovořil se s mou sestřenicí Miladou Červenou. Tento obětavý muţ byl i jakýmsi andělem stráţným nad námi všemi tím, ţe pečoval, abychom nesnědli něco, co by nám mohlo ublíţit a abychom dodrţovali přísnou dietu. Většina z nás ji přísně dodrţovala. I k Piškulovům přicházel kontrolovat, zda naše obětavá hostitelka nepřestupuje předpis a ţiví nás jen nemastnou krupicovou kaší, čajem a suchými houskami. A přece jsme jej oklamali. Kdyţ jsem si později na to vzpomínal, připadal jsem si jako neposlušný ţáček a ne dospělý chlap, který měl jiţ mít rozum. Ale mnohaletý půst, kdyţ teď jsme byli obklopeni dobrotami, které jsme po tři léta neviděli, mne svedl k „zboţné lsti.” Kdyţ paní Piškulová stále naříkala, ţe nás musí tak chudě ţivit a já jsem se díval na chutné koláče a cítil z kuchyně nějakou pečeni, neodolal jsem: „Paní Piškulová, máte kousek telecího masa?” „Jakpak bych neměla.” „Tak nám kousíček upečte.” „A co pak tak kousek knedlíku?” „I to by se hodilo.” Kdyţ jsem se Zdeňkem Suchomelem spořádali kousek telecí pečeně s knedlíkem, naše chuť vzrostla. Díváme se na talíř koláčů a znovu se osměluji: „Copak tak jeden koláč?” Paní Piškuloví nám jej nechce dát, ţe prý jsou jiţ dva nebo tři dny staré. „Tím lépe,” říkám „čerstvé by nám mohly uškodit.” S touto hostinou roste chuť, ke koláči přece patří káva. „Nebudu drzý, paní Piškulová, kdyţ se zeptám, jestli máte trochu zrnkové kávy?” To byla tehdy uţ vzácnost. Ale u Piškulů zrnková káva byla a za chvilku se kouřilo z hrnků. A na závěr jedna cigareta a pak jsme se blahobytně rozloţili na pohovce a dali si odpoledního „šlofíka”. Ale před tím jsem si ještě uvědomil, co by říkal pečlivý pan řídící, kdyby se dozvěděl o našich hodech. Proto se obracím na celou Piškulovic rodinu s prosbou: „Ale aţ přijde pan řídící, ani slovo o těch dobrotách. K obědu jsme měli podle předpisu nemastnou krupicovou kaši.” A moţná, ţe tyto hody zapříčinily o několik dní později i ten náš těţký tyfus, kdy jsme jen tak tak utekli hrobníkovi z lopaty. Ale druhý den pojednou tato naše idyla se zakalila. V poledne si pro iniciátora našeho osvobození mlynáře Jeţka přijelo plzeňské gestapo, které přišlo na podvod, ţe místo několika vězňů jich bylo osvobozeno několikanásobně více. Ale mladotičtí členové jiţ tehdy ustanoveného MNV si věděli rady. Nemocní vězňové byli odvezeni do blízkých Kralovic do jakési improvizované nemocnice, kde také byla větší moţnost lékařského ošetření. Vězňové, kteří byli schopni chůze a pocházeli z bliţšího okolí, byli vyzváni, aby se pokusili odejít domů, ostatní byli odsunuti do blízké vesnice, která byla poloţena blízko lesů, kam bylo moţno v případě nebezpečí utéci. Mimo to předseda MNV vystavil všem vězňům jako osobní průkaz potvrzení, ţe byli propuštěni na trvalo z koncentračního tábora v Ţihli a opatřil jej úředním razítkem obce Mladotic.
114
Gymnázium Teplice A tak i já jsem se chystal na cestu – aspoň do poměrně blízkých Loun. Marně mne Piškulovi přemlouvali, abych ještě několik dní zůstal, ţe v Lounech, jako v kaţdém městě je bída a nouze o potraviny. Abychom jeli, aţ nás tu trochu vykrmí. Ţe je také nebezpečné jet vlakem, ţe angličtí hloubkaři kaţdý vlak ostřelují, mimo to je všude chaos, do Loun prý táhne armáda vlasovců a jistě dojde k bojům. Ale já jako bych měl nějakou předtuchu – zase jako toho 27. dubna ráno ve vagóně. Všechno mi říkalo – pryč, jen pryč, i kdyţ se zde máš jako v ráji. Večer 29. dubna nás pan řídící doprovodil k vlaku do blízké zastávky Trojany, odkud jsme odjeli směrem na Rakovník. Neţ dospěji k závěru svého definitivního osvobození, které ještě Mladoticemi zdaleka nekončilo, vsouvám stručnou kapitolu s vylíčením našeho osvobození v Ţihli, jehoţ dokumentace byla – také za mého přispění – zpracována archivářem SPB s. Melicharem z Plzně a která celkem velmi podrobně zachytila vše, co se odehrálo jak v Ţihli, tak v jejím okolí. Jak jsme byli v Ţihli osvobozeni Zde tedy jen stručně několik fakt, která se týkají přímo vězňů z našeho transportu. Kolem páté hodiny ráno byl přijat ve stanici Ţihle vlak o 20 nákladních uzavřených vagónech – byl to náš osendorfský transport. Přesunout tento vlak i další, který přijel jiţ před tímto vlakem a skládal se asi z 48 otevřených nákladních vagónů asi s 1000 vězňů, do tehdejšího protektorátu jiţ nešlo, neboť výpravčí kaznějovského nádraţí hlásil, ţe má plno a ţe nemá volnou kolej na projetí. Marně volali SS hlídající vlaky nadřízené orgány. Volání bylo bezvýsledné, neboť krátce před dojetím vlaku do Ţihle byla ţelezniční trať na Plzeň letecky rozbita. Nezbývalo tedy nic jiného neţ přesunout tyto dva vlaky s vězni na slepou kolej. Oba vlaky tedy uvízly v Ţihli asi 14 dní. Tyto vlaky byly cestou sledovány partyzány, ale ti se nemohli odváţit napadnout je proto, ţe jejich doprovod byl vyzbrojen nejenom pěchotními automaty, ale i kulomety, byl velmi početný a skládal se ze známých hrdlořezů SD a SS. Bylo tedy třeba pouţít lsti. První zasáhl ţelezničář Blaţek. Od strojvedoucího nákladního vlaku se dověděl, ţe ve vlacích jsou Češi. Obrátil se o pomoc k mladotickému mlynáři Jeţkovi, kterého dobře znal. Tento mlynář se dobře znal s některými plzeňskými gestapáky. Bylo dohodnuto, ţe Blaţek přinese seznam asi osmi vězňů – Čechů z tohoto transportu. Blaţek pod záminkou, ţe prohlíţí podvozky vagónů, několik jmen se dověděl. Zatím Jeţek vyrozuměl o svém úmyslu osvobodit Čechy z transportu četnické stráţmistry Boudníka z Plas, Svitáka a Prusíka z Mladotic. Ti všichni přislíbili pomoci. Kdyţ Blaţek přinesl seznam českých vězňů, napsal Jeţek na gestapo v Plzni ţádost, ve které vylíčil zásobovací situaci vězňů v Ţihli. Zaţádal o propuštění osmi vězňů podle jmen, poněvadţ prý je potřebuje na práci na polích. Uvedl také, ţe jsou vysláblí a nemocní. Se ţádostí zavezl Jeţka stráţmistr Prusík na motorce na plzeňské gestapo a po delší poradě bylo ţádosti vyhověno a na ţádost bylo dáno razítko gestapa. Ale mezitím zjistil Blaţek, ţe je v transportu daleko více Čechů. Teď byla kaţdá rada drahá. Ale Jeţek se brzy energicky a statečně rozhodl připsat do povolení pod osm jmen doloţku: „a všichni ostatní Češi, kteří se nacházejí v transportu.” Německy na psacím stroji to na četnické stanici v Mladoticích provedl stráţmistr Sviták. Kdyţ byla ţádost takto upravena, sehnali nákladní auto a jeli do Ţihle. Vedle Jeţka ještě četníci Boudník, Prusík, ţelezničář Blaţek, mlynář Patejdl, chalupník Piškule. Vzali si s sebou i potraviny, hlavně chleba a buchty. To bylo večer 26. dubna. Na nádraţí v Ţihli vyhledali nacistického velitele transportu a předloţili mu povolení k vydání vězňů. Ale ten tomu povolení nedůvěřoval, proto si chtěl telefonicky ověřit jeho správnost na plzeňském gestapu. Naštěstí však uţ všude kolem byl chaos, telefonické spojení nefungovalo, tak se domluvit nemohl. Ale přesto vězně toho večera nevydal pod záminkou, ţe je jiţ pozdě večer a vydání by způsobilo chaos. Delegaci tedy nezbývalo neţ se vrátit s nepořízenou.
115
Josef Běhounek Celá delegace pak přespala v mlýně u mlynáře Patejdla a druhý den ráno v 5 hodin se opět vypravila do Ţihle. Ale ani teď nejevil velitel ochotu vězně vydat. Tehdy se projevila odvaha stráţmistra Boudníka. Obořil se na velitele, ţe si bude stěţovat na gestapu, ţe nechce jeho rozkazu vyhovět. Jak byl před gestapem strach ještě v posledních chvílích dokazuje to, ţe velitel změkl, a kdyţ k tomuto energickému protestu stráţmistra Boudníka byla přidána láhev koňaku, šlo jiţ vše lehce. Tak byl tento bojový úkol splněn, kdyţ bylo vybráno z vězňů 47 Čechů a Slováků. Další jejich osud je vypsán v předcházející kapitole. Ale gestapo nezahálelo. 28. dubna ráno si přijelo pro mlynáře Jeţka – kdo prý připsal tu doloţku? Jeţek otevřeně přiznal, ţe on sám. Na to jej naloţili do auta a odvezli do Plzně. Strčili jej do cely a ještě téhoţ dne s ním zavedli trestní řízení. Ale Jeţek měl to štěstí, ţe vyšetřením jeho činu byl pověřen gestapák Kunz, který slouţil před okupací v naší armádě a byl tehdy podřízen Jeţkovu švagrovi majorovi Šmolíkovi. Jednal proto s Jeţkem celkem slušně, do protokolu uvedl sám polehčující okolnosti a pravděpodobně také jiţ situace, která se hodinu od hodiny přiostřovala, způsobila, ţe Jeţek byl ještě téhoţ dne propuštěn s dovětkem, ţe stát se to před 14 dny, byl by určitě bradou vzhůru. Tuto statečnost všech, kteří pomohli zachránit ţivot 47 českých politických vězňů, je třeba vysoko vyzvednout. Tím spíše, ţe stačilo jiţ jen několik dní a většina z nich by byla ve vagónech zahynula. Dokladem toho můţe být zase dokumentace plzeňských: ti, kteří zůstali ve vagónech v Ţihli, v následujících dnech houfně umírali. Transporty z Ţihle se dostaly ještě na trať směrem k Ţatci, ale uvízly v Kašticích. Celkem je tu pochováno 234 lidí všech národností. V Ţihli samotné je jich pak pochováno 259. Všem, kteří nás osvobodili, jsme nesmírně vděčni! Cesta domů 28. dubna 1945 pozdě večer jsme se s malým uzlíčkem, v němţ byl bochník chleba a láhev mléka, kteréţto zásoby nám dala na cestu paní Piškulová, vypravili se Zdeňkem Suchomelem na mladotické nádraţí. Doprovázel nás řídící Formánek, který nám zakoupil lístky aţ do Loun, poněvadţ jsme u sebe neměli ani korunu, srdečně se s námi rozloučil a svěřil nás péči bodrého českého průvodčího, který nad námi měl bdít a vysadit nás v Rakovníku, kde jsme časně ráno měli nastoupit do vlaku do Loun. Milý pan průvodčí však zapomněl, do kterého vozu nás usadil, a tak procházeje celým vlakem vyvolával: „Kde jsou ti páni, co utekli z koncentráku?” Honem jsme se přihlásili, bojíce se aby se nenašel ještě nějaký dobrodinec a nepředal nás gestapu. Ale průvodčí asi dobře znal osazenstvo vlaku a nebál se udavačů. V Rakovníku nás ubytoval v čekárně a svěřil tamějšímu personálu. Trochu jsme se prospali na tvrdých lavicích a ráno jsme jeli dál. Kdyţ jsme přijeli do Loun, očekávala mne další rána. Těšil jsem se, jak překvapím maminku. Časně ráno jsem zaklepal na domovní dveře našeho domu, přišel mi otevřít strýc Červený, který se udiveně díval, jaký kostlivec se to domáhá vstupu a teprve po dlouhé chvíli mne poznal. Ale i já jsem se na něho překvapeně díval, byl přepadlý a ţlutý – tedy jiţ těţce nemocný. Uvedl mne k sobě, ale dlouho trvalo, neţ se mi odváţil říci, ţe maminka jiţ neţije, ţe zemřela před necelými dvěma měsíci. Tak dlouho se těšila na návrat svých obou synů, ale odešla několik týdnů před jejich návratem. Ale i s touto ranou bylo nutno se smířit. A byly tu ještě další starosti. Ještě nebyl konec války, v Lounech byli ještě Němci a my jsme se nemohli hlásit. Ale na obci to zařídila sestřenice, která tu měla známé, a tak jsme několik dní zůstali bydlet ilegálně u tety. Zdálo se nám, ţe jsme úplně zdrávi, a dělali jsme hrdiny. Kdyţ jsme se jednoho dne dověděli, ţe v blízkých Dobroměřicích prý jsou nějací vězni z Bayreuthu, kde byl vězněn můj bratr, vypravil jsem se tam i se Suchomelem,
116
Gymnázium Teplice abychom zjistili, zda snad není mezi nimi. Byl pěkný jarní den, ale po chvíli jsme pocítili, ţe nám to nějak nejde. Do Dobroměřic je slabá půlhodinka, ale my jsme se vlekli snad dvojnásobnou dobu, kaţdou chvíli jsme posedávali. Naše výprava byla zbytečná, nikdo v Doborměřicích nebyl, a tak skoro s posledními silami jsme se vypravili nazpět a šťastně jsme se dovlekli domů. A to byl náš poslední výlet. Pak přišly horečky, museli jsme oba ulehnout. Přivolaný lékař asi konstatoval tyfus. Tento lékař – dr. Soukup, sám také bývalý vězeň – měl obrovské porozumění a byl neobyčejně obětavý. Nechtěl nás v těchto ještě neklidných dobách dát do nemocnice do karantény, proto napsal jinou diagnózu – u mne zápal plic. Ale od tety, kde byl těţce nemocný strýc, jsme museli. Mne se obětavě ujala máti Dvořáková a švagr Láďa, ale Suchomel musil do nemocnice. Konec stále ještě nepřicházel, v městě bylo neklidno. Kdyţ jsem ještě leţel u Červených, najednou v blízkosti padla bomba, ţe to domem otřáslo. Všichni utekli do sklepa, na mne zapomněli. Ale já uţ jsem ze všeho toho, co jsem proţil, byl otupělý, klidně jsem vylezl z postele, šel na pavlač podívat se, kam to vlastně padlo, a jen jsme čekal, kdy padne další. Ale po této ráně bylo uţ ticho. Jako v mlhách jsem se díval na kolony vlasovců, které procházely Louny, a pak jsem uţ přestal vnímat vůbec. Upadl jsem do bezvědomí a švagr Láďa mi pak vyprávěl, ţe chodil k mé posteli dívat se zrcátkem, které mi přikládal k ústům, zda ještě dýchám. Ale přece jen jsem se z toho dostal jednak dík lékaři, který pro mne sehnal nějaké zvláštní léky, které nebyly jinak k dostání (byla to jakási kašička, kterou jsem musil jíst, poněvadţ nic jiného jsem nestrávil), jednak péčí máti Dvořákové i Láďově. Kdyţ jsem se dostal z toho nejhoršího a vyprávěl mi, jak uţ skoro nevěřili, ţe budu ţít, s úsměvem jsem říkal, ţe přece nebylo moţné, abych teď, kdyţ jsem překonal ta dlouhá léta věznění, transport smrti a různé jiné nástrahy koncentráčnického ţivota, kdyţ uţ jsem byl osvobozen, zemřel. A lékař potvrzoval, ţe tato moje vůle k ţivotu mu neobyčejně pomáhala v léčení a nakonec mu pomohla mne vyrvat ze spárů smrti. Tak jsem se pomalu ze všeho vyšoural, bylo uţ po válce, já jsem zesláblý o holi se šoural svým rodným městem. To uţ bylo po 9. květnu, Louny uţ ţily radostí z osvobození, které jsem ovšem nezaţil, poněvadţ v té době mi právě bylo nejhůře. Dokonce jsem si tolik důvěřoval, ţe jsem se odebral do lounských kasáren k registraci bývalých vojínů čsl. armády. Poslušen této úřední vyhlášky šoural jsem se o holi s jakýmsi vědomím, ţe se musím nějak nacistům pomstít, vzít pušku do ruky a jít proti těm zbytkům nacistů, wehrvolfům a různým sabotérům z řad dosud neodsunutých Sudeťáků. Ale musil jsem být asi truchlivou vojenskou postavou, kdyţ jsem se hlásil u komise v kasárnách. Byli však taktní. Řekli mi, ţe starší ročníky zatím nepotřebují a kdyţ bude potřebí, ţe mně zavolají. Zapsali si moji adresu a přáli mi brzké uzdravení. Závěrem: Doba doznívání a vzpomínání Ještě se leccos přihodilo, ještě se leccos objasnilo, co v té době nebylo jasné, ještě doznívaly různé tragédie, ale také dále se utuţovalo kamarádství uzavřené v koncentráku mezi těmi, kteří přeţili a vrátili se. Tak především dohra našeho zachránění v Mladoticích. Psal jsem jiţ dříve, jak mne něco hnalo z Mladotic – jen pryč, pryč, za kaţdou cenu. Předtucha? Snad 2.5. dostávám dopis od učitele Formánka z Mladotic. Píše stručně: „V pondělí ráno, tj. 30.4., byly Mladotice bombardovány. Piškulův chlév byl zasaţen přímo. Hospodář přišel o koně a o všechen hovězí dobytek. Piškulova teta je v nemocnici, kočí má přeraţeny obě nohy a snad prý jiţ zemřel. Dům nelze obývat. Jinak je rodina zdráva. I u sousedů byli ranění i mrtví. Celkem tři mrtví a několik raněných. Do vsi padlo 15 bomb.” Proč tento nesmyslný nálet na ves, kde nebylo ani vojsko ani jiný strategický cíl? A co bylo s námi, kdybychom
117
Josef Běhounek se byli o den opozdili s odjezdem. Zase jsem moţná přeţil svou smrt. Ale ještě na mne číhala v Lounech. V mém vyprávění se několikrát vyskytlo jméno Zdeňek Suchomel. Byl to student, s kterým jsem se setkal v Halle a který se mnou prodělal transport smrti. Byl zoufalý, ujal jsem se ho a sám jsem k němu přilnul. Byl osvobozen spolu se mnou z transportu v Ţihli a došel se mnou aţ do Loun, kde rovněţ těţce onemocněl. Po uzdravení se šťastně dostal ke svým rodičům na Moravu. Proč o něm píši zvlášť? Byla to zajímavá a řekl bych rozpolcená postava. Kdyţ jsme se sešli, říkal mi, ţe studuje filozofii. Ale po roce mi napsal dlouhý dopis, kde se přiznává, ţe mi neřekl pravdu (či poznav ve mně pokrokového člověka, styděl se pravdu přiznat?), ale ţe studoval bohosloví a nyní v těchto studiích pokračuje v Olomouci. Nezazlíval jsem mu to, byl to hodný chlapec. Pozval mne pak na svou primici a na vysvěcení v červnu 1946. Omluvil jsem se, neboť tento měsíc, to byly prvé maturity na mém teplickém gymnáziu a práce aţ nad hlavu. A pak se mi úplně ztratil. Teprve kdyţ SPB Plzeň začal pátrat po jednotlivých zachráněných v Ţihli, podařilo se jim vypátrat i jeho adresu. Je ve Vyškově – Dědicích katolickým farářem. Ihned jsem mu napsal a on mi odpověděl také delším dopisem, z něhoţ vyplývá, ţe si také v letech 1948– 50 proţil své. To bylo v březnu 1965. Pak zase odmlčení. Jak se lidské cesty rozcházejí!!! Po návratu domů těţce na mne doléhala povinnost oznámit pozůstalým po kamarádech zesnulých při transportu tento smutný fakt. Ale bylo to nutné uţ také proto, ţe jsem zachránil při jejich smrti některé jejich cennější věci. Napsal jsem jiţ z Loun, ale prosil jsem je, aby s návštěvou počkali, aţ se trochu zotavím. Přijeli proto aţ po mém návratu do Vysokého Mýta. Bylo to smutné setkání a zhasnutí poslední jejich jiskřičky naděje, ţe jejich milý ještě ţije. Navštívila mne paní Kasparidesová z Kolína, jejíţ manţel zemřel v Bohosudově, pak krejčí Novák z Mladé Boleslavi, jehoţ syn zemřel tamtéţ. O jejich osudu i umírání jsem psal v kapitole předcházející. Nemohu dnes uţ si vzpomenout, kdo to byl Růţička z Pardubic. Mám zachovanou jen korespondenci s jeho manţelkou a s jejím synem. Asi jsem jej poznal aţ na transportu smrti a také jsem mu tam asi zatlačoval oči. Osud této rodiny byl zvlášť tragický: syn byl letcem v Anglii, matka proto také vězněna půltřetího roku ve Svatobořicích Co se stalo s gestapáky a našimi hlídači po celou dobu našeho věznění, jsme se dověděli velmi málo. Jen stručně novinami prošla po mém návratu zpráva o gestapácích pardubických: „Zjištění gestapáci a jejich pomahači. Z pardubického gestapa byli dosud zajištěni Alfréd Lindhorst, Karel Köck, Jan Freinisch, Hubert Hanousek a proslulý vrah českých lidí Schulz. Očekává se, ţe v příštích dnech budou přivezeni gestapáci Praus, zatčený v Praze, Ziak, zatčený v Brně, Kuchler a Hübel, zatčení v Mělníce, Aschenbrenner a Kerber, zatčeni v České Třebové. Z český pomocníků byli zajištěni: pardubický kartáčník Dyttrich, bývalý nositel kultury Hybský, rodina Černíkova, říd. Učitel Petrbok, František Forman z Pardubic, Otakar Pavlas z Heřmanova Městce, holič Meduna z Pardubic a jiní. V zatýkání se stále pokračuje.” Gestapák Körber se odsoudil sám. V Pardubicích spáchal sebevraţdu proslulý vrah českých lidí gestapák Körber, zajištěný ve vazbě. O Körberovi je známo, ţe byl s Klagesem nejvíce účasten na vraţdách leţáckých občanů. Čili neslavný konec. O ostatních jsme se dověděli jen z nedoloţených zpráv. Buď také neslavně zahynuli, nebo se zachránili útěkem do západního Německa, kde moţná ještě dnes ţijí jako váţení občané. Vzpomínají asi na doby své slávy, kdy byli pány nad ţivotem a smrtí mnoha jim svěřených vězňů. Po návratu jsem se také sháněl po svém zabaveném majetku. Dověděl jsem se toho velmi málo. Po zabavených věcech jsem marně pátral a pak přestal pátrat, poněvadţ stejně by se mi asi byly hnusily, kdybychom je byl dostal z rukou špinavých kolaborantů. Kdyţ jsme se vrátili a byli zase schopni normálního ţivota, začali jsme shánět, co se stalo s ostatními spoluvězni. Mnozí se jiţ nevrátili a zahynuli v posledních chvílích
118
Gymnázium Teplice rozpadu nacistické říše. Ale ti, kteří se vrátili, se začali ozývat dopisy, v nichţ líčili svoje poslední chvíle nesvobody. Byly to chvíle radostné, ale leckdy i tragické.
119
Josef Běhounek
Můj ţivot – část druhá (od května 1945 do roku 1966)
Opět ve Vysokém Mýtě V Lounech jsem se pomalu zotavoval, přijela za mnou ţena i dcerka, belhal jsem se pomalu o holi, ale přece jen sil přibývalo a já uţ neměl stání, vše mne táhlo domů do Mýta. Ovšem na cestu vlakem nebylo ještě ani pomyšlení, byla to námaha pro zdravého člověka, natoţ pro rekonvalescenta po těţké nemoci. Ţena proto odjela sama, aby věc nějak zařídila, aby doma vše připravila a v Lounech se mnou zůstala jen Dáša. Ţena zatím v Mýtě jednala a náhoda tomu chtěla, ţe jeden z místních důstojníků měl sluţební cestu do Prahy a uvolil se mne přivézt. Tehdy se pro repatrianty a zvláště pro osvobozené vězně dělalo vše moţné, i benzin se sbíral po lahvičkách, aby bylo moţno vypravit autobusy a nákladní auta do německých koncentráků pro tam ještě pobývající vězně. A tak 8. června 1945 zastavil před domem v Poděbradce osobní automobil s dvěma vojáky: majorem Bezuglým od vysokomýtského jezdeckého pluku, kapitánem Brůnou a šoférem Hoškem, četařem, jinak v civilu truhlářem. Babička Dvořáková je pohostila pečenou husou, kterou konzervovala ve sklenicích přes válku a na které si milí vojáci velmi pochutnali. Před polednem jsme vyrazili směrem ku Praze. Ale i při této cestě jsme narazili na překáţky, které nás nutily jet velmi pomalu. Jednak silnice byly v dezolátním stavu, válka ještě doznívala, táhly po nich ruské trény, rekvírovaní koně, tanky. Dokonce jsme vjeli do stáda koní, které Rusové hnali po celé šířce silnice, koně se začali plašit, vzpínali se a kopyty se dotýkali i střechy auta. Dáša začala ječet, ale šofér zachoval duchapřítomnost i humor („slečno, nebojte se, já mám taky strach”) a šťastně projel. V Praze jsme zastavili jen krátce, neţ si major vyřídil svoje věci a jeli jsme hned dále. A v pozdím odpoledni uţ se přede mnou ukázaly typické věţe vysokomýtské a já měl takový zvláštní pocit, ţe zase po více neţ třech letech se opět ocitám tam, odkud mne násilím odvleklo gestapo, a zdálo se mi, jako by ty tři roky byly jen krátkým zlým snem. Ale cesta mne přece jen unavila, a tak jsem nějak nevnímal vše, jak jsem si předtím představoval. Auto zastavilo před naším bytem v Jirečkově ulici a pamatuji se, ţe první, kdo mne vítal, byla rodina papírníka Procházky, který měl krámek vedle našeho domu. Ale já touţil především po odpočinku a klidu. Pak následovaly rušné dni, kaţdý mne chtěl uvítat, mluvit se mnou, bál jsem se skoro objevit na ulici, poněvadţ na kaţdém kroku mne někdo zastavoval, a já se nedovedl dobře orientovat v nové situaci. Bylo dobře, ţe se mnou chodila moje ţena a ţe mne vţdy upozornila, s kým budu mít tu čest mluvit. Leckteří totiţ předstíraným přátelstvím s „hrdinou”, který „úpěl” tak dlouho v ţaláři, hleděli smazat svoje protektorátní hříchy a hříšky a třeba i jen svou zbabělost, ţe se i ţeně zatčeného vyhýbali, aby neupadli do podezření, ţe mají něco společného s ilegální činností. Ale pomalu jsem se orientoval, dával jsem se do práce, přihlásil jsem se i na gymnáziu, ale ani po prázdninách jsem nenastoupil, poněvadţ lékař mi navrhl dovolenou opravdu potřebnou aţ do konce roku 1945. Měl jsem jít i do sanatoria, ale já jsem odmítl, coţ mi ţena těţce vytýkala. Ale uzdravoval jsem se především prací, vědomím, ţe se mohu do práce vrhnout. O tom mi také napsal Petr Jilemnický ve svém dopise po návratu z koncentráku: „Přes všechen smutek, který v nás je, jsme mladí a máme nebývalou chuť do práce….. Kolik práce, tolik pěkných plánů! Člověk jen lituje, ţe nemůţe mít sto hlav a dvě stě rukou, aby se konečně mohl rozţít a odškodnit se za všechny ty minulé roky,
120
Gymnázium Teplice v nichţ – měřeno perspektivami dnešní doby – ţivořil. A tak si vysoukejme rukávy, Joţko! Máme tisíce důvodů, abychom se práce nelekali.” 4 5 6 Tuto chuť do práce nemohl pochopit nikdo, kdo neproţil to, co jsme proţívali po ta léta my. Nikdo z nás nebyl po návratu plně zdráv, ale chtěl se léčit ne v sanatoriích, nemocnicích nebo lázních, kdyţ to nebylo skutečně nutně zapotřebí, nýbrţ především v rodinném prostředí, které tak dlouho postrádal, i v prostředí lidí mu blízkých. Pomalu jsem se také vracel k tiskařské černi, nejdříve v našem týdeníku Stráţ českého východu, kde jsem uveřejňoval týdně svoje záţitky z dob vězení ve fejetonech nazvaných Okénka do ţalářů. Byly čtenáři vţdy netrpělivě vţdy očekávány a list se půjčoval z ruky do ruky. I do sokolského tisku jsem se pomalu pouštěl, ale zde zatím nebyly moţnosti, poněvadţ chyběl papír. Ale bylo samozřejmé, ţe jsem se plně vrhl do sokolské práce, a poněvadţ hodně bratří nám chybělo, hlavně vedoucí činitelé, byl jsem zvolen starostou sokolské ţupy Východočeské a na bedra mi spadla akce sjednocení tělesné výchovy, práce to ne zrovna vděčná, třebaţe ze začátku ţádný z tělovýchovných spolků se neodváţil veřejně proti sjednocení vystoupit. Ale růţky staré řevnivosti i politikaření první republiky se nenápadně začaly vystrkovat. Byl bych rád nastoupil po prázdninách do školy, ale musel jsem respektovat rozhodnutí lékaře. Ale našel jsem si aspoň náhradu jinde. Továrna Sodomkova – dnešní Karosa – přišla s tehdy revolučním návrhem, aby část učňů byla poslána na čtrnáctidenní rekreaci. Zřídili jim tábor u Proseče, v opuštěné chatě, ale neměli vychovatele. Tak se obrátili na mne. Přijal jsem, i kdyţ nakonec jsem musel dělat i cvičitele. Kuchařky se o mne staraly, váţily mne skoro kaţdý den a měly radost, jak přibývám. Ale já uţ měl jakýsi základ a fond z chaty Polanky u Nových Hradů, kde jsem strávil několik týdnů a kde mne vykrmovala manţelka majitele paní Kašparová. Byl tu kouzelný klid, kolem dokola lesy a já jsem se tu cítil jako znovuzrozený. Ale měl jsem i velikou radost, kdyţ jsem mohl svým svěřeným učňům předcvičovat kaţdé ráno na lesní pasece, kdyţ jsem jim stačil i na výletech. A ţe jsem dovedl mezi těmi asi třiceti rozjívenci od 15 – 18 let udrţet kázeň. A tak jsem pomalu ze sebe střásal ten koncentráčnický prach i smutek. A i kdyţ v noci ve spánku mne začaly pronásledovat nějaké ty hrůzné vzpomínky, vykřičel jsem si je do té černé noci, abych za bílých dnů je od sebe odháněl prací a radostí, ţe opět mohu pracovat tak jako dříve. Vysoké Mýto – respektive jeho sokolská část – připravilo na 18. – 19. srpen 1945 velkou akci, první sjezd osvobozených politických vězňů, a to sokolů – repatriantů z Osvětimi. Z 800 sokolů zatčených v říjnu 1941 se jich vrátilo jen 68. A z těchto 68 jich 64 přijelo do Vysokého Mýta. Byla to akce velmi náročná, která vyţadovala velkého vypětí pořadatelů. Ale Vysoké Mýto se dalo vidět, ubytování i stravování bylo bezplatné – a co to v té době potravinových lístků znamenalo, dovede pochopit jen ten, kdo tyto doby proţil.. Od té doby, mohl bych říci, jel jsem ve své práci jiţ na plné obrátky. Vedle jiţ dříve uvedených prací byl jsem v prosinci jmenován ministerstvem spravedlnosti soudcem z lidu u mimořádného lidového soudu v Chrudimi a zastával jsem tuto funkci při několika přelíčeních. Vařila se krev, kdyţ předstupovaly ty kolaborantské kreatury, které udávaly a dobře si ţily, zatímco my jsme padali pod tíhou koncentráčnického ţivota. Bylo i zajímavé, jak někteří naši bývalí pohaněči z koncentráku se dovolávali našich svědectví. Například dopis jednoho německého mistra, pod nímţ jsem „slouţil” na pracovním komandu Flugplatz v Griebu. Tento chlap se nechával od našich z domova 4
příloha 4 – dopis Petra Jilemnického Josefu Běhounkovi o traumatech z války příloha 5 – dopis Petra Jilemnického Josefu Běhounkovi o nové chuti do práce 6 příloha 6 – přátelský pozdrav Petra Jilemnického 5
121
Josef Běhounek posílat řadu věcí, za něţ prý mi ulehčí v práci. Z balíčků mi dával jen drobnosti, to nejcennější si nechával pro sebe, a ještě měl zájem o náš dům v Lounech, ţe by jej převzal, poněvadţ prý mi stejně jako vězni bude zkonfiskován. Po převratu měl tu drzost ozvat se dopisem plným zájmu, zda jsem se vrátil. Potřeboval mou odpověď jistě jako alibi. Myslel jsem, ţe mě raní mrtvice nad touto drzostí šlonzáckého nacisty, který byl hrubý, vězňům spílal a pro jeho vyděračství jsme mu jinak neříkali neţ „zloděj koní”. Je samozřejmé, ţe jsem mu neodpověděl. Po návratu jsem se musel vyrovnávat i s tím, ţe mnoho mých přátel a známých se nevrátilo. Teprve tehdy jsme dostávali úmrtní oznámení bratří sokolů, kteří zahynuli v Osvětimi, i známých důstojníků, např. plukovníka ing. Závady, majora jezdectva Kohouta, majora pěchoty Lakomého, podplukovníka jezdectva a generála českomoravských partyzánů J. Svatoně a jiných a jiných. Nesmím také zapomenout na obětavost Vysokomýťáků, kteří mi po návratu posílali četné dary, potraviny, oblečení aj. Kdyţ jsem se vrátil, těţko jsem se oblékal, poněvadţ veškeré mé šatstvo i prádlo mi sebrali po zatčení nacisti. Po osvobození se sbíralo mezi občanstvem šatstvo, obuv a prádlo. I ve Vysokém Mýtě byl takový sklad, který hlídali a obhospodařovali hlavně studenti. A ti mě tam, kdyţ se dověděli o mé prekérní situaci, zavlekli a musel jsem si tam vybrat nějaké prádlo, šaty a hlavně boty. Měli velkou radost, ţe mohou svého učitele obléci. Ale byli i lidé, kteří si těmito dary vykupovali svou leckdy nevalnou pověst za protektorátu. Tak například bohatý obchodník s látkami Válek mi věnoval prvotřídní látku na zimník, který mám ještě dnes. I továrník Sodomka cítil, ţe ne vţdy jednal správně, a tak nás jednou pozval na vánoční mejdan, kde teklo víno proudem a kde jsem se poprvé zase rozveselil, ale také bohuţel opil, poněvadţ stačilo na moje stále ještě koncentráčnické tělo nepatrné kvantum alkoholu. Ale většina dávala z upřímného srdce bez nějakých postranních úmyslů, zrovna tak jako za mého věznění podporovali mou rodinu. Mohl jsem se odvděčit zatím jen tím, ţe jsem všem těmto dobrým lidem poslal k Vánocům 1945 upřímné poděkování: „Mohu – li Vám dnes osobně přáti k svobodným Vánocům – sám svoboden – vděčím za to i Vám, kteří jste mé rodině, a tím i mně, po dobu mého věznění nebojácně a obětavě pomáhali. Přijměte proto s přáním šťastných Vánoc i můj opoţděný dík.”
Vysoké Mýto, prosinec 1945 Josef Běhounek, profesor Při vší té veřejné práci jsem především však zůstával učitelem a byl ve styku se svými studenty. Jedním z nejotřesnějších záţitků po mém návratu byla zpráva, ţe osm mých bývalých studentů bylo popraveno v roce 1942 a 1943 v Dráţďanech a v Berlíně. Ty dráţďanské popravy jsem proţil jako tehdejší vězeň tamější věznice. Rodiče některých nechtěli ještě ani po osvobození věřit v tuto skutečnost, ale já jsem jim to musil bohuţel potvrdit. Jejich památku jsme uctili almanachem In memoriam popravených spoluţáků, který vydal hned v roce 1945 středoškolský odbor SČM ve Vysokém Mýtě a do něhoţ jsem přispěl úvodním článkem. Hrdinná smrt těchto studentů byla mnohokráte zpracována v rozhlasových relacích (některé jsem zpracoval já), v tiskové dokumentaci, z níţ nejpodrobnější je obšírná broţura Jiřího Cihláře Účast studentů v ilegálním boji KSČ v Chocni a Vysokém Mýtě (vydáno v roce 1959). Dále vyšla ţurnalistická reportáţ ve Světě obrazech v r. 1965, která byla znovu zpracována Č. Vašákem v broţuře vydané SPB v r. 1966 pod názvem Tenkrát jim bylo dvacet. Námět byl zpracován i literárně Milenou Homzíkovou (manţelkou jednoho z této skupiny uvězněných studentů) v novele A kdyţ byl čas ….. vydanou v r. 1960 v Čs. spisovateli, která vyšla v r. 1962 v 2. vydání. Při svých nesčetných besedách na mnoha školách na Teplicku jsem velmi často uţíval tohoto námětu
122
Gymnázium Teplice uvědomělého odboje mladé inteligence jako výchovného příkladu. A ještě při jedné příleţitosti jsem se dostal do přímého styku se svými studenty – odbojáři. Čtyři mladí básníci vydali sbírku svých básní a poţádali mne, abych k ní napsal předmluvu. Byly to prvotiny nekladoucí si velké poţadavky, ale byly v době vydání v roce 1945 přijaty kritikou shovívavě. V roce 1946, poněvadţ skončila moje zdravotní dovolená, jsem opět nastoupil do školy. Po tolika letech jsem se jen pomalu vpravoval do učitelského povolání. Ale ty dva měsíce ve vysokomýtském gymnáziu, to byla jen jakási mezihra mezi dalším mým pedagogickým působením. Kdyţ jsem se po návratu z koncentráku byl přihlásit a představit na zemské školní radě v Praze, bylo mi ministerským referentem ihned nabízeno místo ředitelské. Potřebovali ředitele hlavně do pohraničí, kde se otvíralo mnoho nových středních škol. Na tuto nabídku jsem reagoval tak, ţe se nevzpírám toto místo přijmout, ale jedině bude–li mi uděleno z titulu mé pedagogické schopnosti, nikoliv proto, ţe jsem byl vězněn v nacistických koncentračních táborech. Nechci z toho těţit. A konečně nejsem ještě zdráv. Bylo to uznáno. Jen jsem byl dotazován, kam bych eventuálně chtěl jako ředitel nastoupit. Jen namátkou jsem jmenoval Liberec, Litoměřice, Teplice. Ale všechna tato místa byla jiţ stejně obsazena. Koncem února jsem byl však telegraficky povolán na ZŠR do Prahy. Přisedal jsem tehdy právě při lidovém soudu, odkud jsem byl povolán. Druhý den jsem tedy odjel do Prahy a zde mi bylo nabídnuto místo ředitele na reálném gymnáziu v Teplicích. Ovšem referent vyslovoval přitom podiv, ţe chci právě tam. Je prý to stará budova, není tam ředitelský byt a jiné. Řekl jsem, ţe odtamtud mám blízko do Loun, svého rodiště, ţena tam má ještě matku a bratra a mimo to, ţe mám v Teplicích příbuzné a známé a ţe tam nepůjdu jako úplně do cizího. Přijali a za několik dní jsem dostal dekret, ţe jsem dnem 1. března 1946 jmenován zatímním správcem reálného gymnázia v Teplicích. Teď uţ tedy jen zbývalo rozloučit se se svým dlouholetým působištěm, rezignovat na všechny své sokolské i veřejné funkce a předat je jiným. Je samozřejmé, ţe můj odchod z Vysokého Mýta působil rozruch, ţe se mi dostalo vedle blahopřání i mnoho uznání jak na různých rozloučeních, tak i v tisku. Nejvýstiţnější byl článeček na rozloučenou ve Stráţi českého východu, který bez velkých slov shrnul celou mou vysokomýtskou činnost.
Teplice (20 let tvrdé a vyčerpávající práce, neklidná doba primitivních politických zásahů do výchovné i pedagogické práce školy, doba nedomyšlených školských reforem, těţké roky kultu osobnosti, doba omylů i úspěchů, chvíle vyčerpávajících bojů, boj o udrţení rovné páteře a proti útokům zleva i zprava – a přes to všechno nakonec radost z vykonané práce, i kdyţ vţdy nebyla doceněna)
Od nastoupení 1. března 1946 do února 1948 S velkým otazníkem v hlavě odjíţděl jsem 2. března 1946 se svou ţenou na nové působiště do nové funkce. Měl jsem odvahu do této nové práce, měl jsem do ní i chuť – byl to tehdy snad rys všech nás z koncentráku, kteří se po tolika neplodných letech těšili na kaţdou práci, která by tvořila nové hodnoty a odčinila zkázu válečných let. Teplice jsem vůbec neznal a nedovedl jsem si představit to lázeňské město, za první republiky z valné části německé a pak vyhraněně nacistické, sídlo německých boháčů, uhlobaronů, majitelů přepychových vil. Jeli jsme do nejistoty, kde budeme bydlet, jak vypadá budova ústavu po tolika válečných letech, jaký bude profesorský sbor a jak mne přijme. Měl jsem tu vystřídat jiţ staršího ředitele Váňu, klasického filologa, který přišel na
123
Josef Běhounek ústav hned na počátku školního roku z Prahy. Ale po půl roce rezignoval a ţádal o zpětné přeloţení do Prahy. Jistě si tu ţivot představoval snadnější, snad čekal i nějaké výhody (snad i on tu chtěl něco „nazlatokopovat”). Uţ toto střídání bylo jakousi výstrahou, ţe budu mít z počátku asi těţkou práci. A tak kolem poledne za teplého slunečného březnového dne (a zase ten osudový březen v mém ţivotě!) jsme přijeli na velké teplické nádraţí. Vyptali jsme se na cestu ke gymnáziu (bývalé Staatsgymnasium) a po několika minutách se před námi na kopečku objevila honosná věţ s cimbuřím a červená jako cihlový hrad koupající se v zeleni lázeňského parku, spíše jako kostel neţ škola vypadající budova gymnázia. Kolem vysoké věţe, která byla dominantou Teplic, čtyři malé věţičky, z nichţ jedna byla uraţena (jak jsme se později dověděli, byla zasaţena v posledních fázích války zbloudilou bombou). Hrdý název pahorku – Mont de Lignes – dotvrzoval honosnou jakoby šlechtickou stavbu na skále. Zazvonili jsme u masivních vrat budovy a za chvíli přišel otevřít mladý muţ – školník Josef Perenský. Školník, s kterým jsem na ústavě proţil celou dobu a který mi byl velkou pomocí ve správě školy. Byl neobyčejně pracovitý, bývalý aktivní četař čsl. armády, potom vládního vojska, měl disciplinu v krvi. S budovou srostl, uměl skoro všechno opravit a práci nepočítal na hodiny. Kdyţ bylo potřebí, dovedl zapřáhnout třeba i na 20 hodin denně. Uměl psát na stroji, prováděl jeden čas i měsíční výplaty profesorů a na jeho poctivost se dalo sázet. Po celých těch skoro 14 let svého ředitelování jsem se s ním nikdy nedostal do nějakého váţnějšího konfliktu a nikdy jsem s ním nejednal jako se školníkem, nýbrţ jako s člověkem sobě rovným. A kde jsem měl moţnosti, hleděl jsem i vylepšit jeho pracovní příjmy i zdokonalit jeho byt. Však také ostatní ředitelé v Teplicích mi jej záviděli a někdy se i pokoušeli jej přetáhnout na svou školu. Ale on zůstal věrný svému prvnímu působišti, kde pracuje aţ dodnes. Bylo také výhodou, ţe jeho paní přijala místo uklízečky a později jako uklízečka přišla i její matka paní Nováčková. Mile nás překvapilo, ţe obě byly rodačky z Vysokého Mýta, a tak jsme se tu aspoň napoprvé hned cítili tak trochu jako doma. Pak jsem zamířil do ředitelny. Ve dveřích jsem zůstal překvapeně stát. V úzké malé místnosti ze ţelezné vojenské postele se zdvihl starší šedivý hubený muţ, který mi připomínal koncentráčníka ve stavu „musulmanství”. Představil jsem se a byl jsem uvítán těmito slovy: „Zaplať pánbůh, ţe uţ jedete, ţe se odtud dostanu.” To jistě nebylo povzbuzující přivítání. Pak mne zavedl do vedlejší místnosti, vlastní ředitelny. A zatím mi stručně vylíčil, jak tu situace vypadá. Budova byla stará, zplundrovaná ještě za okupace německým vojskem, které tu mělo ubytování i skladiště, a byl tu soustředěn i majetek německého dívčího reálného gymnázia i katolického gymnázia z Bohosudova. O tom všem budu vyprávět později. Tříd bylo osm, ovšem byli do nich nabráni ţáci různého vzdělání a různého věku, ve vyšších třídách byli i ţáci dost přes dvacet roků, byli tu i pochybní Češi atd. Nábytek byl v ubohém stavu, rovněţ ústřední topení bylo starobylé a špatně fungující, nebyly učební pomůcky, nebyly sešity (ty ředitel sám zhotovoval ze starých německých sešitů a nalezeného papíru), anekdoticky se vyprávělo, ţe i sám zvonil na staré umyvadlo a ţivil se jen jídly bez potravinových lístků (různými polévkami a bramborami s omáčkou). Lístky posílal své paní do Prahy – prý mladé fešandě. Sbíral i jako silný kuřák špačky od cigaret a měl výsostné právo na všechny nedopalky, které zůstaly v popelníčcích ve sborovně. Poté jsem si zběţně prohlédl budovu a rozloučili jsme se s tím, ţe druhého dne vše převezmu, aby se ředitel Váňa mohl co nejdříve vrátit do Prahy. Zašli jsme do divadelní kavárny a pak jsme odešli k mé sestřenici Zděně Veličkové, která zde byla provdána za učitele Veličku. Oba vyučovali a bydleli v blízkých Sobědruhách. Tam bylo moje první přespání v Teplicích.
124
Gymnázium Teplice A druhý den ráno před osmou hodinou jsem se vypravil do Teplic, abych převzal ústav do svých rukou.Vycházelo právě nad ním slunce a jeho paprsky budovu na skále dělaly ještě impozantnější. Však také tato budova bývala hlavní výzdobou abiturientských tabel. Přišel jsem do ředitelny a s ředitelem jsme vešli do sborovny zařízené starým nábytkem. Viděl jsem před sebou několik postav i obličejů, které vyjadřovaly otazník. Jaký asi bude nový šéf? Jistě uţ měli o mně nějaké informace, poněvadţ ve sboru slouţila profesorka Marie Kubešová – Jankovská, Louňačka, která mne dobře znala ještě z mých studentských let. Také uţ věděli, ţe jsem přišel z koncentráku. Nedovedu si uţ dnes přesně vybavit, jak mne uvítali, co jsem jim řekl. Mělo to všechno tak rychlý spád, ţe jsem si ani nedovedl uvědomit, jak jsem rychle do věci vplul. Nejdříve jsem poznal ty učitele, kteří zde byli od převzetí ústavu v roce 1945. Jistě si někteří z nich asi činili nároky na ředitelské místo. Hlavně asi profesor Václav Stříbrný, aprobace Tv–Z, který vlastně první z učitelů sem přišel a ústav zařizoval. Jistě i senior sboru A. Hůlka, také tělocvikář, jen o dva roky mladší neţ já. Někdy mi to dávali i znát. Oba však měli svoje osudy: Stříbrný byl vyakčněn v roce 1948, Hůlka zatčen někdy v letech 1953 – 1954. Vedle těchto učitelů byla zde dobře sehraná parta mladých profesorů, povětšině svobodných, kteří plně vyuţívali zábav lázeňského města, nechyběli na ţádném plese, byli častými návštěvníky nejen divadla a všech kulturních podniků, ale i kaváren a restaurací. Nejserioznější z nich byl prof. Caithaml, moderní filolog, ţenatý, bohuţel nemocný na plíce. Ostatní byli veselí mládenci: Homoláč, aprobace Čj – Fj, Konečný (Lj – Řj) – oba později ředitelé, Homoláč na SVVŠ, Konečný na zdravotní škole, dále typický starý mládenec, fanoušek ve svém oboru, biolog Kovařík, matematik Weiner a modedáma, několikrát rozvedená Tonička. Vedle nich usazený, přísný, ale ve svém oboru velmi dobrý prof. Slavík (Ma – Ge), Slavie Radechovská (Čj – Nj), stará panna, silně náboţensky zaloţená, ale velmi dobrá učitelka a nejsolidnější ze sboru Karel Svoboda (ČAPh). Poněkud směšnou figurou byl dějepisec Kolář, stále pronásledovaný svou šerednou manţelkou, které nakonec utekl. A nakonec mladý katolický farář Jelínek, který ţil hodně světácky a za nímţ jsme se někdy chodili na faru dobře najíst. Celkově to byl sbor dobrý, většinou to byli učitelé obětaví, kteří věnovali hodně svého volného času budování zanedbaného ústavu a hlavně vybudování sbírek. Bylo se moţno o ně opřít, vyhověli vţdy, poněvadţ viděli, ţe i já dovedu zapřáhnout a ţe dovedu vysedět v ředitelně někdy pozdě do noci, a kdyţ bylo potřebí, i v neděli. Ovšem během let se sbor hodně měnil, bohuţel k horšímu. Někteří odešli proto, ţe nemohli dostat vhodný byt pro svou rodinu, někteří dobří učitelé byli přeloţeni na nově otevřené pedagogické gymnázium (Homoláč, Kovařík, Weiner). Místo nich přicházeli učitelé mladší i starší, kteří jiţ jaksi někdy nezapadli do kolektivu starých budovatelů ústavu. V době největšího rozmachu ústavu (ve šk.r. 1947 /48 měl 15 tříd se 463 ţáky, profesorský sbor spolu s vedlejšími učiteli čítal 27 lidí) musili jsme hledat i umístění dalších učeben a útočiště jsme tehdy pro pět nejniţších tříd našli v teplické obchodní akademii. Z nových učitelů v té době se osvědčili učitelé odborní, přikázaní k nám z devítiletek (Khajl, Chabera), prof.Müller, fyzik. Přišel i druhý latinář Svrčina, nejuţší profil byl v ruštině, i kdyţ odešel uţ učitel Stupka, který se v revolučních dobách dostal na školu jakýmsi nedopatřením jen proto, ţe uměl rusky. Místo něj tu byla pasivní učitelka, Polka Leidlová – Wlodawczuková a ruská Češka, začátečnice Ullíková, sice hezká dívčina, ale slabší učitelka, která se později nešťastně provdala za prof. Weinera, s kterým se za nějaký rok rozvedla. Přišel i nový mladý dobrý tělocvikář Uzel a nešťastná figura mladého dějepisce Zemana, která se nám ještě objeví několikrát na scéně. Bylo však také se třeba postarat o sebe a o rodinu. To znamenalo shánět byt. Ale tři čtvrtě roku po osvobození byla uţ v Teplicích o byty naprostá nouze. Nejlepší vily, domy,
125
Josef Běhounek byty si zabrali ti, kteří přišli hned v květnu, a teď uţ zbývaly jen byty podřadné ve starých zpustlých domech. U příbuzných jsem nemohl zůstat a tak jsem zatím hledal nějaké provizorium. Náhodou se o mých svízelích dozvěděla paní Beleyová, ředitelka Kamenných lázní, také Louňačka, vdova po lékaři, jejíţ dva synové studovali na gymnáziu. Nabídla mi jako provizorium pokojík v Kamenných lázních, v nejvyšším poschodí, který kdysi slouţil personálu a nyní byl prázdný, poněvadţ lázně se ještě nerozjely na plno. Nastěhoval jsem se tam, bylo to blízko školy, ale také tam byly štěnice. Kdyţ se blíţila letní lázeňská sezóna, poznal jsem na ředitelce, ţe by pokojík jiţ potřebovala pro lázeňské účely. Pohotový školník mi nabídl byt ve věţi gymnázia, kde ale byly nějaké díry po bombardování. On tam udělal jakési prkenné bednění, ale kdyţ pršelo, stejně mi pršelo na hlavu. Připadal jsem si tam jako hradní pán, shlíţeje z této výšky na celé Teplice. Spal jsem na vojenské posteli a připadal jsem si opět jako na vojně. MNV mi stále nemohl ţádný byt najít, a tak jsem napsal na ZŠR do Prahy, jestli nedostanu v dohledné době byt, ţe rezignuji na toto místo a vrátím se jako profesor opět do Vysokého Mýta. Kupodivu tento zásah pomohl. MNV dostal výzvu, aby mi okamţitě opatřil byt, a ne–li, ţe gymnázium bude zrušeno. Čili postavil věc jasně, s bytem ředitele stojí, nebo padá gymnázium. A najednou do několika dní byt byl. Byl to byt po bývalém rakouském konzulovi v Teplicích, veliký byt o šesti pokojích se vším příslušenstvím, včetně telefonů, zimní zahrady, velké haly s barevnými okny, slunný, se skleněnými širokými dveřmi. Byl asi pro někoho rezervován, ale na nátlak ZŠR mi byl přidělen. Byl sice hodně zanedbaný, ale MNV jej dal upravit na svoje útraty a byl dán do pořádku poměrně brzy, poněvadţ tehdy ještě nebyli odsunuti všichni Němci, takţe byli k dispozici různí řemeslníci. Byly vyleštěny parkety, vymalováno a provedeny jiné drobné úpravy. Byt měl etáţové ústřední topení, bohuţel zastaralého systému, které jsme později odstranili, a topili kamny. Byt byl v prvém poschodí lázeňské čtvrti v Šanově a byl mi přidělen jako naturální. Později, kdyţ byly nároky na naturální byty zrušeny, měl jsem za byt platit velkou částku. Soudil jsem se, měl jsem s ním mnohé nepříjemnosti i později, kdyţ se dcera provdala a bydlela s námi, byl mi vnucován další nájemník. Nepěkně se v té době zachoval soused Huspeka, učitel bydlící pode mnou, bývalý kolaborant, pak šmelinář, dvakrát odsouzený a zase znovu propuštěný, teď dokonce rehabilitovaný a zase potvrzený ve funkci ředitele zvláštní školy pro děti postiţené obrnou. Ale to uţ byly svízele těch nepěkných poměrů v pohraničí a bojů proti různým nekalým ţivlům. Byt tedy byl, byl po řemeslnících vyčištěn Němkami určenými k odsunu a mohli jsme se nastěhovat. A tak také po prázdninách se rodina přepravila na dvou nákladních autech z Mýta do Teplic. Po vykradení gestapem měli jsme nábytek stěţí do dvou pokojů a kuchyně. Tak jsme jej rozmístili, jak se dalo, aby aspoň trochu byly ty velké pokoje zastavěny. Ale do velké haly nejdříve nebylo nic a vzpomínám si, jak jsme se se školníkem musili smát, kdyţ jsme doprostřed vznosné místnosti postavili dvě velké bedny jako jediný nábytek. Postupem doby však jsme si přece jen něco doplnili, ale ne záborem německého majetku. A byl jsem vţdy rád, ţe jsem mohl prohlašovat, ţe nemám nic zlatokopeckého – jen tam zbyly po paní konzulové jakési pánve na pečení, kterých jsme nikdy nepouţili. Něco jsme si pořídili po uvolnění vázaných vkladů a něco postupně dalším nákupem. Kdyţ se dcera vdala, zakoupili si na doplňkovou půjčku další nábytek. Ale byt to byl pro nás velký a zbytečně přepychový. Udrţování stálo mnoho práce i peněz, bylo těţko jej při větších zimách vytopit a nájemné bylo hodně vysoké. Mohli jsme si tu hrát na snoby. Kdyţ jsme rozevřeli všechny skleněné zásuvné dveře, rozsvítili všechny lustry, mohli jsme se bytem procházet, jako to činili bývalí němečtí továrníci. I zvonky v jednotlivých pokojích, kterými se dalo přivolat sluţebnictvo, ještě fungovaly a dcerka s oblibou zvonívala a volala sluhu Ţána nebo komornou. K smíchu ovšem nebylo v zimě kaţdodenní tahání šesti kbelíků uhlí, čištění oken, jichţ bylo jako v malé škole, obrovských i malých, obyčejných
126
Gymnázium Teplice i sklápěcích, nemluvě o parketách, které jsme později přestali leštit. Kdyţ si mladí částečně brigádnicky udělali ze své části samostatnou bytovou jednotku, ulevilo se nám i jim. Ale i pak zbývající část bytu byla pro nás dva nadměrná a s přibývajícími léty jsme jiţ nestačili ani na pořádný úklid. To vše nás nakonec vyhnalo z Teplic do Loun. Kdyţ byla tato starost z krku, začali jsme se teprve po Teplicích rozhlíţet a byli jsme jimi nadšeni. Bylo to největší město ze všech mých bývalých působišť, bylo výstavné, bylo lázeňské, ţilo se tu poměrně čilým kulturním ţivotem. Našli jsme si tu společnost, ze začátku jsme chodívali často do divadla i na koncerty, zašli jsme si do divadelní kavárny nebo v létě na kavárenskou terasu, chodili jsme na lázeňské koncerty na kolonádu a uţívali jsme i krásného okolí. K četným výletům lákaly blízké Krušné hory, které byly na dosah ruky. Tramvají do blízkého lázeňského městečka Dubí to bylo tři čtvrtě hodiny a uţ jsme byli pod horami. Moldava, Cínovec, Komáří víţka, Bouřňák, mnoţství lesních procházek, to bylo pro nás něco nového. Ale měli jsme k dispozici i bratrovu chatu s krásnou zahradou v Dubí pod svérázným kostelem italské architektury. Tuto chatu dostal bratr přidělenu z německého majetku jako novinář a mimoděk jsem mu trochu zatlačil i já, kdyţ MNV v Dubí o tom rozhodoval. Mysleli, ţe jsem to já, poněvadţ mne tu uţ hodně lidí znalo a v MNV zasedali i bratři, kteří mne znali z koncentráku. Bratr ze začátku neměl tolik času, aby tam pravidelně jezdil, a tak prvý rok zůstávalo skoro vše na mně. Byla tam spousta rybízu, angreštu, malin, později i hrušek a jablek. To jsem tu ještě neměl rodinu, a proto jsem tam pravidelně zajíţděl se školníkem a jeho ţenou na sajdkáře. Česali jsme celé odpoledne a vezli úrodu do Teplic, kde paní školníková zavařovala pro sebe i pro nás. Byl však nedostatek cukru a tu nám vypomáhal švagr Láďa se svými příděly z cukrovaru. Později jsme si s bratrem, kdyţ měl dovolenou, uţívali při černé kávě a při nějaké té skleničce vína na terásce před srubovou chatou, tehdy ještě pěkně zařízenou a vybavenou. Pravidelně tam s námi sedával se svou paní profesor Komárek, který byl jakýmsi samozvaným správcem lázeňského sanatoria v Dubí a trávil tam i později skoro celý rok. Přicházely tam za bratrem i prominentní návštěvy, jednou tam přijela se svou suitou i ministryně Jankovcová. Ale jako vše zaniká, zanikla po několika letech i sláva této chaty. Kus zahrady byl zabrán pro stavbu činţovních domů, bratrova rodina tam sice, kdyţ děti byly ještě malé, jezdila kaţdý rok, bydlela tam, ale to uţ nebyla ta přepychová chata. Nastaly o ni i spory mezi MNV a majiteli, poněvadţ pozemek bratrovi byl jen pronajat a nebyl jeho majetkem, takţe nakonec chatu prodal. Novým majitelem byla rozebrána a odvezena na jiné místo. Tak skončila i tato romantika, na kterou však ještě dnes rádi vzpomínáme. Ale vraťme se zase do školy. Bylo tu mnoho práce i starostí. Především jsme potřebovali nový nábytek, nové ústřední topení, nové schody, které byly příšerně vyšlapány a rozbity, bylo potřebí celou budovu vymalovat, opravit rozbitou věţ, starat se o uhlí, dát do pořádku školní zahradu, pokusit se získat v blízkosti školní hřiště, upravit byt školníkovi a jiné a jiné. Ale dříve, neţ se začneme starat o tyto nejnutnější věci, rozlučme se s prvním ředitelem Váňou, který tu jiţ neměl stání. Členové sboru na rozloučenou uspořádali slavnostní večeři, obětovali na ni část svých potravinových lístků, coţ v tehdejší nouzi byla velká oběť. Při večeři konstatovali, ţe poprvé viděli ředitele Váňu jíst s chutí maso a ţe nikdy nebyl tak společenský a veselý. Byly nějaké oficiální řeči na rozloučenou i na uvítanou nového ředitele a druhý den kolega Váňa sbalil své kufry, dal si ode mne potvrdit, ţe neodváţí nic z věcí zabraných v pohraničí, coţ tehdy bylo nutné, poněvadţ se ve velkém vyváţely nakradené knihy, koberce, šatstvo, prádlo i jiné cennější předměty. Nyní uţ jsem tu tedy zůstal sám a musel jsem kousnout do toho tvrdého oříšku budování ústavu. Bylo štěstím, ţe sbor z valné části chápal naši situaci a ţe většina kolegů upřímně a nenáročně zapřáhla nejen v práci pedagogické, nýbrţ i v materiálním zajištění budovy, sbírek aj
127
Josef Běhounek Ţivot ústavu je zachycen ve výročních zprávách od počátku aţ do r. 1951, kdy bohuţel ke škodě věci přestaly vycházet. Do února 1948 byla to radostná práce, oceněná i zemskými inspektory, kteří k nám často zajíţděli. Byly vidět výsledky jak v prospěchu i zkáznění různorodého ţákovského materiálu, tak i v pomalém zlepšování prostředí a vybavení. Měli jsme radost z kaţdé maličkosti, kterou jsme pro vybavení získali, a těšili jsme se z ní, jako by byla naším osobním majetkem. O tom v dopise inspektorovi Lomskému, který budu citovat dále. Prvním velkým podnikem, kterým jsme na sebe upozornili teplickou veřejnost, byl studentský majáles, který jsme uspořádali na můj návrh hned na jaře v roce 1946. Studenti i profesoři se obětavě chopili díla, a tak jsme rozhýbali celé Teplice. Studenti do toho vloţili celou vervu svého mládí, učitelé svoje zkušenosti, a tak se nám podařilo něco, na co celé Teplice dlouho vzpomínaly. Uţ jen předběţné agitační průvody studentů městem, kde bylo mnoho rámusu, střílení, hudby, volání, napjaly všechny Tepličáky. Průvod krojovaných studentů, alegorické vozy, různé transparenty s vtipnými hesly, odpolední a pak i večerní veselice za svitu lampionů v celé Zámecké zahradě, to vše rozjařilo a rozveselilo i ty starší. Tisíce lidí se tísnily kolem různých studentských atrakcí a peníze za vstupné tekly proudem. Nevím uţ přesně, kolik peněz se vybralo, ale bylo to mnoho desítek tisíc korun. Lidé peníze nepočítali, házeli je do krabic, které jsme narychlo sehnali a s nimiţ chodily studentské páry. Kdyţ byly krabice plné, vsypaly se peníze do velké dřevěné krabice, aniţ se počítaly, a školník je vozil na motorce do svého bytu, tam krabici vysypal a přijíţděl pro peníze nové. Z výtěţku jsme si pořídili především velmi pěknou ţákovskou knihovnu, v níţ nebylo dosud kromě několika desítek starých věnovaných knih nic hodnotného, a zakoupili jsme i nejpotřebnější pomůcky do jednotlivých sbírek. Studenti i my kantoři s nimi jsme se veselili do pozdní noci, zpívaly se studentské písně a ředitel i kantoři spolu se studenty lezli na ţidle a stoly, jak to vyţadovalo studentské „Gaudeamus”. A nic jsme tím ze své autority neztratili, naopak studenti z obchodní akademie i z keramické školy, kteří nám také částečně pomáhali při organizaci, záviděli gymnazistům jejich veselého ředitele i pašácký sbor. Lituji jen, ţe z této doby mám tak málo fotografického materiálu i materiálu dokumentačního. Nebyl tehdy na to čas, rostly před námi nové a nové problémy. Tímto úspěchem jsme se namlsali a hned druhým rokem jsme majáles opět uspořádali. Ale bohuţel výsledek byl velmi chabý. Jednak nám především nepřálo počasí, pak nám nebyla propůjčena Zámecká zahrada a i snad další ročníky studentské uţ neměly toho organizačního talentu jako jejich předchůdci. Pak se majálesu ujala ČSM a stala se z něj pouťová veselice bez studentského espritu. Ale gymnázium mělo zásluhu, ţe poprvé v Teplicích se radostně vyřádila po svém česká studentská mládeţ. A ještě přidám jednu příhodu z těchto budovatelských dob. Na chodbě ústavu stála stará nedobytná pokladna, ale klíček k ní nikde. Bývalý ředitel se ji bál otevřít, byla celá potlučená, jak se ji pokoušeli otevřít nějací samozvaní členové revolučních gard tím, ţe ji shodili ze schodů. Schody sice rozbili, ale pokladnu nikoliv. Ale mně nedala spát, zvláště kdyţ jsem se doslechl, ţe třeba na gymnáziu v Mostě i jinde, kde pokladny otevřeli, našli mnoţství peněz, za něţ si ještě tehdy mohli leccos v ústavě vybavit. Ale v celých Teplicích se nenašel odborník, který by uměl pokladnu otevřít. Mimoto byla obava, zda v ní není náloţ, jak prý se někdy stalo, ţe při otvírání vyletěla do povětří a s ní i otvírající a třeba i celá budova. Obrátil jsem se nejprve na velitele SNB, který u nás na gymnáziu měl syna, zda by neměl ve věznici nějakého kasaře, který by se pokusil pokladnu otevřít. Slíbil, ale pak přece se mu to zdálo nezákonné. Opatřil nám ale úředním příkazem firmu, myslím z Ústí, která se uvolila pokladnu otevřít. Naše předpoklady se splnily. Byly v ní vkladní kníţky na mnoho desítek tisíc marek, i několik tisíc v hotovosti, ale i všelijaké nepotřebné věci, jako staré německé maturitní práce, staré papíry a dokonce i velké nůţky. Doklad, jak
128
Gymnázium Teplice ve spěchu před blíţící se Rudou armádou bylo tam naházeno vše, co přišlo do ruky. Ale klíče nezapomněli někde dobře zahodit. Ovšem bohuţel s penězi se nedalo uţ nic dělat, lhůta k výměně marek uţ prošla (pokladnu jsme otevřeli vlastně aţ po roce), ale dnes se mohu přiznat, ţe aspoň ty hotové marky jsme prodali odsunutým Němcům na hranici, ovšem jen v hodnotě jedna marka za jednu korunu. Kdo nám to zprostředkoval, dnes uţ nevím. Na tomto malém případě bylo vidět, kolik bylo třeba pohotovosti v těch dobách – a bohuţel ředitel Váňa ji neměl. Budovatelské vzpomínky by se neobešly bez několika příhod zlatokopeckých, poněvadţ zlatokopectví bujelo ve všech vrstvách, tedy i mezi profesory. V našem gymnáziu byly v tělocvičně uloţeny sbírky i jiné věci z jiných německých ústavů. Kdyţ jsem přišel do Teplic já, bylo uţ těmto věcem odzvoněno. Pátral jsem tedy aspoň, co zde zbylo. Podle ústní tradice bylo zde uloţeno mnoho nádobí, medicinbaly, přikrývky, ţelezné postele, inventář chemických sbírek (zkumavky, skleněné nádobky aj.) i fyzikálních. Kdo co rozebral, podařilo se zjistit jen částečně. Kdyţ se učitelé dozvěděli, ţe něco vím a ţe se po věcech sháním, nastala menší panika, poněvadţ se vědělo, ţe mám čisté ruce a jako koncentráčník budu asi nesmlouvavý. Někteří dostali strach a asi se domluvili, jak budou „nalezené” věci přiznávat. Nejprve přišla kolegyně Kubešová a přinesla elektrické hodiny (chudák ředitel Váňa musel proto zvonit na umyvadlo). Prý si je vzala domů, aby je zachránila před malíři, kteří malovali třídy. Pak přišla modedáma Tonička Strachová, přinesla docela pěkný psací stroj se širokým válcem (proto chudák ředitel Váňa psal na předpotopním stroji s trojím přehazováním písmen). Rovněţ zachraňovala před malíři! Pak se začaly přiznávat přikrývky, nějaký nábytek, ale to uţ jsem celkem mával rukou a domluvili jsme se, ţe kaţdý si můţe nechat jednu nebo dvě ty vojenské „deky”, poněvadţ obzvlášť svobodní bydleli všelijak a neměli se ani čím přikrýt. I nějaká ta ţelezná postel nebyla přečin. Část jsme jich však zachránili. Jen ty medicinbaly mi dělaly hlavu. Zbylo jich jen asi deset. Co ostatní? Pak vyšlo najevo, ţe jejich dobrá kůţe slouţila na podráţky, o něţ tehdy byla také nouze. Jen náhodou jsem se dozvěděl, kdo tu bral. Přišlo se na to, ţe bývalý školník, který nyní byl na jedné devítiletce, sebral tu epidiaskop i nějaké ty medicinbaly. Dal jsem jej volat a pohrozil udáním. Epidiaskop přiznal, prý chtěl promítat obrázky svému synovi, medicinbaly teprve přiznal dodatečně s pohrůţkou, ţe bude jmenovat profesory, kteří tam také brali. Řekl jsem mu, ať jmenuje. Asi toho mnoho nevěděl, ale jmenoval aspoň profesora Hůlku, o kterém uţ jsem se dříve šuškandou dověděl, ţe se hojně zásoboval. Ale epidiaskop školník vrátil, a tak jsem jej neudal. Bylo to vůbec těţké něco dokazovat, poněvadţ příleţitost dělala zloděje. Typická byla profesorka Tonička, která ve svém bytě měla celou sbírku pohovek, koţených křesel a snad také koberců. A dokonce drze prohlásila, ţe si je koupila a ţe si je vezme s sebou. A také vzala, kdyţ se stěhovala. I později, kdyţ jsem přejímal VHŠ, se přišlo na různé zlodějny. Ale o tom aţ časově přijde VHŠ na řadu. Při všech starostech s vybavováním ústavu našel jsem si však i čas k práci veřejné, jíţ bylo právě v pohraničí, kde se jí chápali mnohdy všelijací dobrodruzi, velmi zapotřebí. Nejprve jsem našel cestu do Sokola. Jednota Sokola v Teplicích sídlila ve velmi pěkné Tyršově sokolovně v sadech na Letné, která dříve byla majetkem německého tělocvičného spolku (bývalá Turnhalle). Jednota měla asi 400 členů, pilně se cvičilo, našla se řada obětavých členů, kteří se jednotě věnovali. Mimo to byla ještě sokolská jednota v Trnovanech a myslím, ţe i v Řetenicích. Také trnovanská jednota měla velmi pěknou sokolovnu s přilehlým hřištěm. V teplické jednotě byl jsem brzy zvolen do výboru jako druhý místostarosta, vykonával jsem i část práce vzdělavatelské a po únoru 1948 jsem se stal na čas úřadujícím místostarostou. Pak jsem se dostal i do ţupního předsednictva Krušnohorské sokolské ţupy – Kukaňovy, poněvadţ bylo známo, ţe jsem v ţupě
129
Josef Běhounek Východočeské se zdarem řídil ţupní věstník. Stal jsem se brzy redaktorem ţupního věstníku i zde a byl jsem jím aţ do zrušení sokolských ţup. Za chvíli mne také objevila strana národně socialistická, ačkoliv v této straně jsem ani ve Vysokém Mýtě nebyl nijak zvlášť angaţován. Neměl jsem do stranické práce mnoho chuti, ale nakonec mne přece jenom uvrtali alespoň do okresní kulturní komise strany. Tam jsem se starým řídícím v penzi, který učil v pohraničí jiţ za Rakouska, připravoval jakési regionální dílo, které na základě zachovaných památek mělo dokazovat, ţe pohraničí bývalo české a ţe německý nátěr byl jen umělý. Uţ jsme měli připravenou osnovu tohoto díla, ale rok 1948 udělal přes jiţ vykonanou práci škrt. Byl jsem také členem Klubu socialistické kultury, kde jsem měl i několik projevů, mluvil jsem na slavnosti státního svátku USA v teplickém divadle (za coţ jsem byl později pronásledován) a samozřejmě jsem především pracoval v tehdejším Svazu osvobozených politických vězňů, v místní jednotě, pak v okrese i v kraji. Ale ze začátku jsem se této práce hodně stranil, poněvadţ se mi nelíbilo sloţení členstva. Valná část měla zájem jen o různé mimořádné příděly a národní správy. Schůze většinou hodně navštěvované řešily především tyto otázky a docházelo tu mnohdy k bouřlivým scénám. Do našich řad se vetřely leckdy i pochybné ţivly, jejichţ odbojová činnost byla velmi sporná. Ovzduší v organizaci se vyčistilo teprve po roce 1948, kdy se všechno členstvo začalo prověřovat a kdy došlo ke sloučení všech odbojových organizací ve Svaz bojovníků za svobodu, pozdější SPB. Tady jsem mohl i pomoci dr. Hrochovi, který byl na slovo vzatým odborníkem pro dětskou obrnu a byl v Teplicích ředitelem ústavu. Byl v Teplicích jiţ lékařem za první republiky, měl tu pěknou vilu a nadělal si prý hezké peníze. Po roce 1948 byl pronásledován právě pro ty peníze (prý milióny), navíc byl předsedou pobočky přátel USA a snad měl i nějaké americké vyznamenání. Ať uţ byl jakýkoliv, dosvědčil jsem tehdy, ţe jsem jej poznal jako lékaře ve věznici gestapa v Pardubicích a ţe českým vězňům pomáhal, jak mohl. O tom více v části o mé odbojové činnosti. Nakonec stejně jako jediný odborník v oboru dětské obrny a výborný organizátor lázeňské léčby v Teplicích zůstal na svém místě. Ale jeho syn, který studoval na našem gymnáziu, měl kvůli tomu problémy při maturitě a těţko jsme prosazovali jeho přihlášku na lékařskou fakultu. Můj pracovní den neměl v té době osm hodin, ale pravidelně dvanáct a někdy i více. Rodině jsem se věnoval velmi málo, ale přece jen jsme nacházeli se ţenou čas, abychom si zašli do divadla, na koncert, do kavárny nebo si vyrazili v létě i do hor a hlavně do Dubí na chatu. Dcerka mi zatím v roce 1947 odmaturovala, na vysokou školu neměla mnoho chuti a vyhledala si místo v Okresní sociální pojišťovně v Teplicích. Šla tou cestou jako mnoho tehdejších abiturientů, kteří byli lákáni do různých úřadů a byly jim nabízeny poměrně slušné platy. Ţena mi často později vyčítala, ţe jsem ji nepřinutil ke studiu na vysoké škole. Finančně jsem ji tam mohl klidně vydrţet, poněvadţ jsem tehdy jako ředitel pobíral měsíčně na 6000 Kčs a k tomu jsem ještě asi po více neţ dva roky bral měsíční doplatek 5000 Kčs za zadrţený plat za dobu svého věznění. Tento doplatek jsem bral aţ do částky 100 000 Kčs. Pak mi byl zastaven, třebaţe mi stát zůstal dluţen ještě asi 20 000 Kčs. Ale v pohraničí bylo také draho. Leccos, co nám gestapo ukradlo, jsme si museli dokupovat, bylo nutno si doplnit i nábytek do toho velkého bytu. I jídlo bylo třeba ještě sem tam shánět na černém trhu, poněvadţ potravinové lístky nepostačovaly. Dnes uţ zní jako pohádka, ţe jsme se úţasně těšili z tzv. vánočních balíčků, v nichţ za 400 Kčs bylo kilo mouky, cukru, nějaká rýţe, luštěniny, kakao a jiné drobnosti. A tak jsme byli rádi, kdyţ se podařilo někde sehnat pod rukou balíček druhý. Ţilo se i z konzerv UNRY, z americké mouky, stravovali jsme se povětšině v závodních kuchyních, jeden čas i u jeptišek v teplickém klášteře, které si tak zachraňovaly existenci a z klášterního hospodářství nám,
130
Gymnázium Teplice jak mohly, chudou závodní kuchyni přilepšovaly. Ale i to vzalo rokem 1948 konec. A tak rychle jako voda uplynuly ty dva roky pohraničního budování školství a přišel únor 1948, který mnohé jiţ vybudované hodnoty změnil i ve školství. O této době budu psát mnohdy i zmateně v kapitole příští. Neţ však přejdu k této kapitole, ještě několik poznámek k práci prvých let na gymnáziu. Především bylo mnoho starostí finančních. O údrţbu budovy měl pečovat Místní národní výbor v Teplicích. Ze začátku ještě šlo dosti vypomoci. Byly tu staré materiálové zásoby u soukromých firem, takţe např. snadno šlo zavést nové ústřední topení, i kdyţ to vyţadovalo bourání v celé budově a muselo se pracovat i při vyučování. Přes prázdniny jsme také dali dohromady nové schody i vydláţdění chodeb. Byla také spravena věţ, ale horší potíţe nastaly s obnovou střechy, kam silně zatékalo. Tato oprava se nám za dramatických situací povedla mnohem později a zásluhu na tom měla především sekretářka VHŠ a školník Perenský. Velké lámání hlavy mi způsobily kvalifikační popisy profesorů, vyplňování jejich různých rubrik a známkování jejich činnosti. Nebyla to snad tak vyčerpávající práce pro starého rutinovaného ředitele, ale pro začátečníka to byly těţké hodiny uvaţování, abych nikomu neuškodil. Kdyţ se dnes z odstupu doby na tyto kvalifikační popisy dívám, myslím, ţe ve většině případů jsem se zachoval lidsky a čestně. Tyto kvalifikační popisy přestaly platit v letech 1948 /49 a nebyly dále vedeny. Byly nahrazeny kádrovými posudky, které však uţ nebyly v rukou ředitelových, ale jen u krajského kádrového referenta. Je zajímavé, ţe nebyly ani vráceny na ZŠR nebo ministerstvo a zůstaly v rukou ředitelů, pokud je nezničili. Já mám zachovány skoro všechny. Nyní mohu některé jako památku odevzdat učitelům, se kterými mám ještě styk (Konečný, Radechovská, Caithaml, eventuálně Chalupa a Weiner).
Od února 1948 do 31. srpna 1953 (zrušení gymnázií) Únorové události roku 1948 Vývoj politické situace před rokem 1948 je všeobecně znám. I my v pohraničí jsme velmi brzy začali po počáteční jednotě všech lidí dobré vůle pociťovat narůstající politické třenice, které se mnohdy nelišily od nešvarů politických stran za první republiky. Heslo KSČ: „Více práce republice” nebylo bohuţel vţdy plněno. Na Teplicku a zvláště v Teplicích samotných dostávaly se do konfliktů především strany dvě: komunistická a národně socialistická, která zde měla poměrně silné pozice ještě z dob první republiky a ţila zvláště mezi dělníky z dob anarchistické éry dr. Vrbenského. Bylo zajímavé, ţe většina staršího studentstva na našem gymnáziu sympatizovala s touto stranou a dosti jich bylo organizováno národně sociální mládeţí. Členové sboru byli buď bezpartijní, dosti jich bylo, včetně mne, ve straně národně sociální. Bylo zajímavé, ţe dva členové komunistické strany – Pruner a Weiner – se aţ do února 1948 nijak neprojevovali a jako by se za svou příslušnost k této straně styděli. Teprve v únorových dnech profesor Pruner vystoupil jako člen strany, ale bohuţel dosti netakticky a v důsledku toho nešťastně. Ale o tom aţ později. Profesor Weiner se ani potom nijak zvlášť neangaţoval a je otázka, zda to nebylo členství konjunkturální. Ani později jeho práce ve straně nebyla nijak zvlášť aktivní. Kdyţ přišly vlastní únorové dny, bylo zajímavé, ţe iniciativa národně sociální strany byla skoro nulová a omezila se na rychlé vytvoření akčních výborů strany, které se snaţily zachraňovat, co se ještě z partajní činnosti zachránit dalo. Byl to konečně jen dílčí odraz celostátní nemohoucnosti a intrik této strany. Jediná strana, která vzala události pevně do svých rukou, byla i v Teplicích strana komunistická. Nechci ve svých vzpomínkách zachycovat celý průběh února 1948 v Teplicích, poněvadţ bych jej ani
131
Josef Běhounek nemohl vylíčit přesně, poněvadţ jsem byl v něm angaţován jen po stránce školské, ale jen částečně stranické. Své osobní proţitky z těchto dnů budu se snaţit vykreslit v odstupu doby sine ira et studio v jejich rysech kladných i záporných. Nejprve pokud se dotkly mne osobně. Asi 23. nebo 24. února byl jsem volán telefonicky, zda podepíšu manifest kulturních pracovníků Teplicka. Ptal jsem se, kdo volá, bylo mi nejasně odpovězeno, ţe pověřený pracovník kulturních pracovníků. Ţádal jsem, aby mi bylo řečeno, co zmíněný manifest obsahuje. In bianco ţe nic nepodepíšu. Volající slíbil, ţe za mnou s textem manifestu přijde do školy. Za chvíli jsem skutečně měl manifest na stole. Pečlivě jsem si jej přečetl. Nepamatuji si samozřejmě dnes celé jeho znění. V podstatě obsahoval myšlenku, ţe stojíme jako kulturní pracovníci pohraničí za myšlenkami Košického vládního programu, za vládou Klementa Gottwalda a ţe i nadále všemi silami budeme usilovat i zde v pohraničí o rozvoj kulturního dění v duchu socialismu. Tedy konečně vše, co jsem mohl s klidným svědomím podepsat. Teprve po podpisu jsem si uvědomil, ţe jsem se podpisoval jako prvý. Čili – ať Běhounek ukáţe, ţe je pokrokový on prvý, a pak bude moţno uvaţovat o tom, zda můţe zůstat v čele ústavu. Později jsem se dozvěděl, ţe tento podpis bez velkého přemýšlení skutečně velmi rozhodoval o udrţení mé pozice ředitele. Pak přišel vlastní únor 1948. Dnes si uţ ani neuvědomuji, jak s námi na škole zatočil jako vítr. Událost stíhala událost a bylo nutno zachovat rozvahu a zvládnout skoro pět set mladých výbušných lidí i zachovat pozici sboru. Je samozřejmé, ţe jsme také stávkovali, tj. seděli ve sborovně a ţáky myslím pustili domů. Ale pojednou se ozvali starší studenti, mezi nimiţ bylo hodně národních socialistů, a začali nesouhlasit. Viděli v tom diktát jedné strany a jak je mládí nerozváţné a bouřlivácké, začali se někteří vyjadřovat ne zrovna demokraticky. Do toho vtrhl nešťastně profesor Pruner, který byl informován několika studenty komunisty, a začal vyhroţovat vyloučením ze školy a jinými tresty. To rozvířilo neklid ještě více a došlo dokonce i k výkřikům: „Prunera vyhodit oknem!” Ten přišel rozčilený do sborovny a začal obviňovat z této mentality studentstva členy sboru. Ti rozhorleni přišli za mnou do ředitelny. Zachoval jsem rozvahu a uvědomil jsem si, ţe by nebylo dobře, kdybych začal jako ředitel zasahovat nějak úředně. To by přililo ještě více oleje do ohně. Vzpomněl jsem si přitom na svá kantorská léta, na svou oblibu u studentů a na to, jak i já jsem byl mezi ně posílán, kdyţ něco hořelo (viz I. díl Ţivotopisu: sebevraţdy studentů ve Vysokém Mýtě, dozor v kulturním krouţku za protektorátu aj.), a poslal jsem mezi studenty mladého oblíbeného profesora češtiny Homoláče (byl bezpartijní, ale mám dojem, ţe sympatizoval s národními socialisty). Promluvil k nim svým způsobem (někdy trochu švejkovským) a bylo po revoluci. Nikdo se nevylučoval a ani Pruner nebyl vyhozen z okna. Pak přišly další události. Volal řídící učitel Toman ze Sobědruh, exponent strany národně sociální v Teplicích, abych šel za národní socialisty do učitelského akčního výboru. Namítal jsem, proč nejde on. Vysvětloval, ţe je příliš angaţován politicky a ţe je proto nepřijatelný, kdeţto proti mně není námitek. Tak jsem vyhověl, několikráte jsem tam zasedal a hleděl krotit horké hlavy, které chtěly zbavovat některé učitele hned místa, např. učitelku jedné mateřské školy, protoţe prý nechtěla přijímat do školky děti dělníků. Nakonec se vysvětlilo, ţe tam nebyla volná kapacita a ţe děti, které byly přihlášeny nad počet, nemohly být přijaty a ţe to nebyly jen děti dělnické. A takových případů bylo více, neţ zchladly horké hlavy. A pak jsem v této funkci také zasahoval v akčním výboru sokolském, kde situace byla ještě napjatější. Tam se začalo vylučovat houfně a bylo někdy dost těţko hájit bratry a sestry, jejichţ postoj v těch chvílích byl skutečně reakční a hlavně neuváţlivý. Pohádal
132
Gymnázium Teplice jsem se tam s dělnickým zástupcem, kdyţ vylučovali starého člena, bývalého praporečníka Sokola, takto bývalého truhláře a pak školníka. Důvod – byl prý členem reakční nacionalistické Matice školské. Člověk, který za Rakouska i za první republiky v poněmčených Teplicích drţel rovně svou českou páteř i na škodu své existence. A pak Matice školská – nacionalistický spolek! To uţ bylo úplně absurdní! Marně jsem dokazoval, ţe to není ţádný kapitalista a nacionální šovinista, ţe vyloučením ze Sokola mu jako starému člověku bereme i část jeho ţivota. Byli však jako sršni a musel ven. Po čase ke mně přišel do ředitelny opravovat telefon jeden z těch, kteří nejvíce stáli proti němu. Kdyţ skončil svou práci, řekl mi: „Soudruhu řediteli, s tím soudruhem Kohoutem jsme to neudělali dobře!” Moje odpověď zněla: „To je teď, soudruhu, uţ pozdě. Ublíţili jste dobrému člověku!” Tehdy se říkalo, ţe kdyţ se kácí les, lítají třísky. Ale tehdy těch třísek lítalo mnoho a nespravedlivě. Také ve Svazu osvobozených politických vězňů se konala prověrka členů. Tam tehdy vystoupila na mou obhajobu soudruţka Vopatková, dcera finančního funkcionáře KSČ za první republiky soudruha Sailera, hostinského v Lounech. Vzpomněla si, ţe jako malá ţába nás vídala – lounské studenty – u táty v hospodě, v diskusi s komunistickou mládeţí apod. Mnozí tehdejší bratři, kteří mne jiţ dobře znali z práce ve Svazu, pokládali to tak trochu za uráţku, ţe se na mou prověrku vytahují tyto věci z mládí, kdyţ je známa moje práce nynější i moje chování v koncentráku. Ale doba uţ byla taková! Z profesorského sboru gymnázia byli vyloučeni čtyři profesoři, čili jak se tehdy toto propuštění formulovalo, „dáni na dovolenou s čekatelným”. Myslím, ţe toto propuštění bylo správné nejen z důvodů politických, nýbrţ i vlivem slabých vyučovacích a výchovných výsledků a vůbec kvůli jejich ţivotu. Byl to profesor Stříbrný, který do pohraničí přišel zřejmě s úmysly zlatokopeckými, jeho bratr tu zabral výnosnou národní správu, k ţákům byl hrubý a celé jeho společenské vystupování mnohdy neodpovídalo chování graduovaného pedagoga. Plným právem to postihlo i profesorku Strachovou – Bednaříkovou, která do pohraničí zřejmě přišla jen za zábavou a sbíráním německého majetku. Byla několikrát rozvedena a zde kolem sebe shromaţďovala štáb mladých profesorů. Totéţ platí i o učiteli Stupkovi, který se k učitelskému povolání dostal zřejmě nedopatřením, jedině z toho důvodu, ţe byl nedostatek učitelů, hlavně učitelů ruštiny, a on ji ovládal ze svého bývalého pobytu kdesi na Ukrajině, kde se oţenil s Ruskou, která také v Teplicích učila ruštině, ale daleko solidněji. On sám neměl těch nejmenších pedagogických schopností a ţákům slouţil za terč posměchu. Dobrodruţkou v pravém smyslu byla vyakčněná profesorka Weintrittová (obor Fr – Ph). Bývala prý modelkou v Paříţi, měla uţ svoje léta, ale hrála si na mladici a výstředně se strojila. Ţákům, zvláště starším, ukazovala s oblibou pod katedrou svoje nohy a s předstíraným rozhořčením si ve sboru stěţovala, ţe jsou drzí a ţe se jí stále dívají na nohy. Pamatuji se, jak ji ironicky z této domýšlivosti srazil profesor Homoláč, kdyţ při jedné takové stíţnosti prohlásil: „Oni se dívali na to, jak jste divně ustrojená, ţe k hedvábným punčochám nosíte lyţařské boty.” Ale přesto přitahovala mladé učitele jako vosy na med a pak si zase stěţovala, aby si dodala důleţitosti, ţe ji obtěţují. Byla nakonec přeloţena do Duchcova a u nás uţ byla jen dohra, kdyţ státní bezpečnost přišla zjišťovat její nacionále a její nynější pobyt. Zmizela totiţ za hranice, teplický byt nechala uzavřený, bylo nutno jej úředně otevřít. Pravděpodobně se vrátila ve Francii ke svému původnímu povolání, pokud jí to ještě její figura dovolovala. Tedy odstranění těchto učitelů nebylo ústavu nijak na škodu, spíše ku prospěchu, poněvadţ na jejich místa nastoupili profesoři mladší a daleko schopnější. Viz výroční zprávu z r. 1947/48 (příloha 4/II.). Tento školní rok byl pro gymnázium vrcholem jak počtem tříd (15), tak i počtem ţactva (463) a profesorů (27). Od příštího roku v důsledku školské reformy (jednotné školy) nastává pokles, takţe ve školním roce 1948/49 má ústav
133
Josef Běhounek jiţ jen 9 tříd s 228 ţáky a 22 profesory včetně vedlejších učitelů (3 učitelé náboţenství). A pokles pokračuje v letech dalších. Nemohu samozřejmě opominout zajímavou kapitolu, jak jsem vstoupil do KSČ. Pociťoval jsem hned po prvních únorových dnech, ţe jsou kolem mého ředitelského místa určité rozpaky. Nebyl jsem členem komunistické strany, ale ve straně národně sociální jsem se nijak neexponoval a mé práci učitele a ředitele se nedalo nic ani po stránce politické ani po stránce odborné vytknout. Mimo to jsem měl na kontě svoje tři roky koncentráku. Ţe se však o mně uvaţovalo, jsem se dozvěděl jakousi postranní cestou, kdyţ někde počátkem března za mnou přišel Komárek z Dubí, člen komunistické strany, který tehdy hrál určitou budovatelskou i politickou roli tím, ţe zachránil dubské sanatorium před vypleněním, protoţe je včas přejmenoval na Stalinovo sanatorium pro horníky. Byl znám i svou činností učitelskou a politickou jako člen komunistické strany. Znal jsem se s ním prostřednictvím svého bratra, za kterým často přicházel na jeho chatu v Dubí. Přišel za mnou do ředitelny a vyzval mne, abych vstoupil do strany. Ţe je všeobecné mínění (vyrozuměl jsem z toho, ţe i na OV KSČ), ţe by snad nebylo dobře, kdybych ze svého místa odešel a pak dodal: „Jednoho dne by přišel nějaký mladík s aktovkou pod paţdí, z níţ by vyňal dekret, ţe je místo Tebe jmenován ředitelem teplického gymnázia.” Znají prý moji práci i moje pokrokové smýšlení, a není prý proto potřebí výměny. Ale abych se rozhodl brzy, zda do strany vstoupím. Vyţádal jsem si nějaký den na rozmyšlenou. Po celý svůj ţivot stál jsem vţdy na levici, i v Sokole, proto jsem měl mnohdy nepříjemnosti, ale v těchto chvílích se mi zdálo oportunistické vstoupit do strany. Bylo by jistě vysvětlováno, ţe to dělám z konjunktury, abych si udrţel své ředitelské místo. Měl jsem tehdy ke straně velmi blízko i tím , ţe v koncentráku jsem byl s horníky – starými komunisty ze severu, kterých jsem si váţil a kteří mi mnoho pomáhali a kteří zase naopak si váţili mne. I nyní v Teplicích jsem se s nimi často stýkal a za nimi zajíţděl, zvláště do rodiny Klementa Jelínka ze Ţelének. Kdyţ Komárek za nějaký den přišel, byl jsem jiţ rozhodnut, ţe vstoupím, uţ v zájmu klidné práce v ústavu i v zájmu sboru. Dal jsem mu přihlášku, ale vymínil jsem si, ţe připojím dovětek, ţe vstupuji do strany ze svého vnitřního přesvědčení a nikoliv proto, abych si zachoval ředitelské místo. Sice se trochu kroutil, ţe se to nedělá, ale nakonec přihlášku přijal i tak, poněvadţ asi měl směrnice mne do strany získat. A tak jsem byl přijat jako kandidát dnem 14.3. 1948 (tzv. Gottwaldova výzva), ale členem jsem se stal teprve 14.12. 1950 Ve sboru moje vstoupení způsobilo trochu rozruchu. Někteří učitelé přicházeli za mnou, co mají dělat, zda mají také vstoupit. Říkal jsem jim, aby se rozhodli podle svého svědomí a přesvědčení, aby však nevstupovali proto, ţe si chtějí zachovat svá místa. Není to potřebí, poněvadţ budou–li poctivě a svědomitě pracovat, nemůţe jim nikdo brát existenci. Někteří snad později také do strany vstoupili, nestaral jsem se o to a samozřejmě jsem nikdy nedal znát, ţe rozlišuji mezi členy strany a bezpartijními. Pokud si ještě mohu pamatovat, byli členy strany Hůlka, Weiner, Pruner (který se později stal ředitelem v Příbrami a proţil si také své a byl i odsunut stranou, jak mi vyprávěl před rokem na sjezdu bývalých ţáků lounské reálky – jeho elán z února 1948 byl ten tam), Zeman, Radechovská, Rattay, Caithaml (později vystoupil ze zdravotních důvodů a měl z toho určité těţkosti), Weinerová a snad i jiní. Snad díky tomu, ţe jsem se rozhodl do strany vstoupit, neměli jsme různé potíţe, jako měly ty ústavy, kde ředitelé byli zbaveni svých funkcí a na jejich místa leckdy přišli lidé ne zrovna vţdy s kvalifikací pro vedoucí místo, coţ se pak přenášelo na ţivot celého ústavu i na jeho úroveň pedagogickou a výchovnou. Z asi čtrnácti ředitelů tehdejšího velkého kraje, kam patřily např. i Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Liberec atd., zůstalo
134
Gymnázium Teplice nás jen několik na svých místech. Pokud se pamatuji, byl to Auředník na gymnáziu v Duchcově, Korous na gymnáziu v Litvínově a já v Teplicích. V tomto roce pak uţ také přišla školská reforma jednotné školy, pak omezení gymnázií na čtyři třídy a předání ostatních niţších tříd jedenáctiletým středním školám. Většina z nás starších pedagogů s tím nesouhlasila a dávalo to jasně najevo, i kdyţ nám bylo spíláno do reakcionářů. Nesouhlasili s tím ve své většině ani zemští školní inspektoři. I náš velmi vzdělaný a lidsky krásný inspektor Josef Lomský, který v té době vydal tiskem rozklad, proč nemají být gymnázia rušena, se odváţně postavil proti. Vyneslo mu to odvolání z funkce inspektora. Oznámil nám to zvláštním dopisem, jímţ se se mnou i celým sborem rozloučil. Měl náš sbor ve váţnosti a po jedné inspekci nám přímo řekl, ţe to v něm jiskří a ţe máme za tu krátkou dobu velmi pěkné výsledky a ţe věří, ţe půjdeme ještě výš.
Školská reforma – jednotná škola Hned v roce 1949 byla projednávána školská reforma, která směřovala především k zavedení jednotné školy. Začala tím, ţe gymnázia byla převedena na typ čtyřtřídní vyšší střední školy. Tak jiţ počátkem školního roku 1948 /49 byli ţáci I. a II. tříd převedeni do devítiletých středních škol. Gymnáziu přechodně zůstávaly jen třídy IV. – VIII., čili pět kmenových tříd. Naše gymnázium mělo ještě pobočky ve třídě IV. – VII. Počet ţáků se tím zmenšil proti předcházejícímu školnímu roku o více neţ 200. Takţe jsme měli jen 228 ţáků. V příštím školním roce odpadla jiţ i třída IV., takţe ústav měl uţ jen čtyři kmenové třídy. A to V. – VIII., které byly jiţ označovány jako třída I. – IV. Pro orientaci ještě zůstávalo v katalozích i na vysvědčení v závorce označení staré. Počet ţáků se však nezmenšil – měli jsme ještě čtyři pobočky, v kaţdé třídě jednu – byl 227. Ale počet učitelů byl opět menší – jen 16 a vedlejší učitel náboţenství. Tento sestup pak pokračoval dále. Poslední statistiku mám ještě zachycenu v poslední výroční zprávě, kterou jsme však vydali jiţ jen cyklostylovanou, poněvadţ přišel výnos, ţe tištěné zprávy se nebudou dále vydávat. Bylo to další mínus v úrovni středních škol. Počet ţáků poklesl na 179 ve čtyřech kmenových třídách a třech pobočkách. Počet učitelů poklesl na 13. V tomto školním roce 1950/51 bylo v Teplicích otevřeno pedagogické gymnázium, které mělo velkou oporu na školském referátě KNV, kam po únoru 1948 přešla všechna gymnázia v krajích. Byli pro ně vybíráni nejlepší profesoři bez ohledu, zda bude či nebude sníţena úroveň starého gymnázia. Tak mi byli vlastně sebráni tři profesoři: Homoláč, Kovařík a Weiner. Zvláště první dva jsem nerad propouštěl. Ale nedalo se nic dělat, kdyţ i oni sami si pokládali za čest, ţe byli vybráni pro tuto preferovanou školu nového typu. Místo nich přicházejí profesoři noví, z nichţ zvláště profesor matematiky a fyziky Louda i profesor kreslení Broţek se dobře osvědčili. Byla to vůbec doba neklidu, fluktuace profesorů a hlavně zásahů do osnov, které se kaţdým rokem měnily. Poslední pak roky 1951/52 a 1952/53 nebyly o nic lepší. Byl tu i neklid, nejistota, co bude dále, a kdyţ jiţ v posledním školním roce gymnázií bylo rozhodnuto o jejich zrušení, byla práce velmi těţká, učitelé nevěděli, kam budou zařazeni, ztráceli zájem o práci, taktéţ ţactvo jiţ necítilo starou gymnaziální soudrţnost, zvláště po nešťastném kroku, ţe maturovali předčasně jiţ i ţáci III. ročníku, kteří naprosto nemohli být připraveni pro studium na vysoké škole. Všichni jsme jasně viděli, ţe zrušením gymnázií i reálek poklesne úroveň vzdělání, vysoké školy, ţe budou dostávat ţáky nepřipravené pro náročné vysokoškolské studium. Zrušení vyučování latině, omezení vyučování cizím jazykům – to byl velký krok zpět a později se hodně vymstil. Ani dnes ještě nebylo moţno odčinit chyby po této stránce napáchané. Sice se uţ skoro všeobecně uznává, ţe tehdy bylo pochybeno, pomalu se vracíme k osnovám starých gymnázií, ač
135
Josef Běhounek dnešní všeobecně vzdělávací škola ještě zdaleka nemůţe nahradit hloubku gymnaziálního studia – ale pozdě bycha honiti. Kdybychom byli škodolibí, mohli bychom se potají radovat, ţe došlo na naše slova a ţe jsme se právem proti této reformě stavěli. Zajímavá v této příloze je i zpráva ředitele za školní r. 1951/52, jak jsme ji tehdy podle určených bodů museli sestavovat na konci kaţdého školního roku místo bývalých výročních zpráv. Musil se tam především vyzpovídat ředitel ze své činnosti politické, školské i mimoškolské, zhodnotit plány a písemné přípravy učitelů na hodiny (to také byla metla na ředitele i všechny učitele a běda, kdyţ inspektor se byrokraticky drţel nařízení o formě příprav – pak hrály všemi barevnými tuţkami a učitelé se předháněli, aby kaţdá příprava byla krasopisným cvičením). Staří učitelé se bránili a většinou přípravy dělali jen formálně. Já sám jsem si psal jen malé lístečky s osnovou hodiny a učitele jsem k přípravám nijak nehonil. Nejtrpčí bylo sestavení charakteristiky a vyučovacích výsledků jednotlivých učitelů do jakéhosi ţebříčku. Bylo nutno přiloţit plány jednotlivých učitelů na vyučování v jednotlivých předmětech, musely se navrhovat akce na zvyšování úrovně vyučování a nakonec se měl ředitel vyjádřit, jak je spokojen se svou prací. Taková zpráva byla prací Sysifovou a ředitel nad ní trávil mnoho pracovních hodin a nechal na ní mnoho ze svých stejně jiţ pocuchaných nervů. A k tomu ještě přikládali učitelé jednotlivých předmětů rozbor, jak bylo plněno usnesení ÚV KSČ o učebnicích v jejich předmětech. Do chodu ústavu zasáhlo i zrušení gymnázia v Duchcově v r. 1949. Tento ústav po reformě měl jen asi 80 ţáků, takţe bylo na KNV rozhodnuto jej likvidovat a zbývající ţáky přidělit na ústavy okolní. Ředitel Auředník nediplomatickým výrokem k ţactvu, aby se především hlásili do gymnázia teplického a nikoliv do Mostu nebo Litvínova, o kterýchţto se vyjádřil nepříznivě, způsobil, ţe na začátku školního roku 1949/50 k nám v pravém slova smyslu bez předběţného přihlášení vtrhlo přes 40 nových ţáků do II. – IV. ročníku. Byli z počátku nesourodým ţivlem, přinesli s sebou jakýsi pocit ukřivdění a zároveň jakési domnění vyšší politické vyspělosti infikované jim asi jejich bývalým ředitelem. Po dlouhou dobu zachovávali odstup od kmenových ţáků teplických, měli leckdy i námitky proti jejich svazácké práci a i k nám učitelům se chovali odměřeně. Ale po delším čase, kdyţ uviděli, ţe neděláme rozdílů mezi nimi a ţáky teplickými, postupně se smiřovali s novým prostředím i s poţadavky učebními, které zřejmě byly u nás vyšší neţ na bývalém gymnáziu duchcovském, ale docela nikdy s kolektivem tříd nesplynuli. Originální částí našeho gymnázia byl pěvecký a hudební soubor, ustavený jiţ někde v r. 1947, který rok od roku se rozšiřoval jak počtem, tak i uměleckou vyspělostí. Nakonec měl asi ke 100 členům, kdyţ jej posílili i ţáci k nám přičleněné VHŠ. Zásluhu o jeho vytvoření i jeho vyspělost měl profesor hudební výchovy prof. E. Rattay. Vystupoval při mnoha příleţitostech, oslavách, soutěţích, z nichţ si pravidelně odnášel první ceny, v Teplicích i v okolí. Později byl sboru udělen čestný titul Soubor Zdeňka Nejedlého. Jednotné úbory: světle šedivé kalhoty a sukně a světle modré košile a halenky, které mu zaplatilo SRPŠ a myslím ţe i KSČ, zvyšovaly efektnost jeho vystoupení.Vystupoval i na velkých oficiálních oslavách tehdejší doby a nakonec se bez jeho účinkování neobešla ţádná větší kulturní událost v Teplicích. Měl nacvičeny nejenom písně budovatelské, ale i mnoho písní národních a dokonce sbory z českých i světových oper. Měli jsme s ním někdy i potíţe politické, kdyţ se při tehdejším kulturním ţivotě znelíbila některá píseň, i potíţe ve škole, kdyţ jeho dirigent před velkými vystoupeními nám častými zkouškami narušoval vyučování. Musil mnohdy některé členy sboru moc krotit, aby práci souboru, na který jsme nakonec byli hrdi a který na veřejnosti velmi mnoho pomáhal v naší i školské a politické práci a který také z valné části udrţoval velmi pěkný soudruţský poměr kolektivu všeho ţactva, nepodceňovali a viděli vedle školských záporů i jeho nesporně velké klady. Z jeho středu vyšli leckteří vynikající zpěváci i zpěvačky (např. operní zpěvačka Alena Hošková i sólisté některých pozdějších jazzových souborů), a dokonce
136
Gymnázium Teplice i dirigent orchestru divadla Karel Nosek. Přitom prospěch všech členů souboru byl dobrý a všichni vynikající ţáci byli jeho členy. Potíţe jen někdy bývaly s jeho dirigentem Rattayem, jinak výborným hudebníkem a koncertním houslistou, pro jeho slabší práci školskou i politickou, a někdy i s jeho sukničkařením. Ale pro kvality jeho souboru se mu leccos promíjelo. Bohuţel, pro zrušení gymnázií přešel na pedagogické gymnázium, které uţ dávno těţce neslo, ţe gymnázium má soubor tak vysoké úrovně a oni ţe z nastávajících učitelů nejsou s to vytvořit ani soubor střední úrovně. Nyní je zaměstnán jako úředník v nějakém závodě. Ale ţáci přesto na dobu jeho slávy rádi vzpomínají, poněvadţ jim vštípil lásku ke zpěvu a vypěstoval v nich smysl pro umělecký kolektiv. Jakýmsi doplňkem byl asi po dva roky taneční soubor gymnázia, který řídil profesor tělocviku Hůlka, či spíše jeho manţelka, tehdy ředitelka soukromé rytmické školy. Je zajímavé, jak nesnášenliví a ţárliví jsou na sebe umělci. Oba vedoucí souborů se měli moc málo rádi a kde mohli, hodili jeden druhému klacíček pod nohy. Zvláště v této ne zrovna fair soutěţi vynikal Hůlka, který byl zatčen a vězněn několik roků z politických důvodů.. Dnes po návratu z vězení dělá topiče. Tyto soubory vystupovaly i na večeru Majakovského, který jsme společně s městskou knihovnou uspořádali v prosinci 1950. Na tomto večeru mluvil Jiří Taufer a Karel Konrád, které jsem do Teplic pozval. Večer byl pořádán před naplněným Velkým sálem divadla. Škola tehdy však ţila nejenom vyučováním, nýbrţ i veřejnou činností, která měla svoje klady v tom, ţe ţáci se museli zajímat i o veřejný a politický ţivot a neustrnuli jen ve školských starostech, ale i svoje zápory v tom, ţe mnohdy tato činnost byla na úkor vlastního vyučování a ţe jsme mnohdy těţce ve školní látce doháněli to, co veřejným vystupováním bylo zmeškáno. A byly to mnohdy celé týdny. Nejvíce dnů zabíraly brigády, na nichţ se nám bohuţel i tři studenti zabili. Na počátku kaţdého školního roku to byl chmel, který nám zpozdil vyučování aţ o dva týdny, později řepa, pak brambory, zalesňování, úprava teplických parků, budování vlastního hřiště vedle gymnázia – nepočítaje v to brigády o prázdninách (ţně, senoseč na horách, stavby mládeţe a jiné a jiné). Kaţdým rokem to byly desítky tisíc odpracovaných hodin, jak to uvádíme ve výročních zprávách. Vedle toho i učitelé se museli zapojit do různých úderek, museli dělat závazky, které byly okresní komisí vţdy čtvrtletně hodnoceny a učitelům písemně oznamováno, jak se umístili. Bylo to někdy hodně formalistické, jako kdyţ např. některý učitel se zavázal, ţe zlepší prospěch ve svém předmětu o tolik a o tolik procent, ţe bude studovat ty a ty odborné i politické knihy, ţe si uklidí kabinet, ba dokonce byly i takové směšné závazky, ţe bude pěstovat květiny v truhlících v oknech školy. Patronáty se závody měly přinášet do školy smysl pro praktický ţivot, poznání dělníkovy práce. Ale bohuţel zase to byly mnohdy jen oboustranné smlouvy někdy i bibliofilsky zpracované, které se nakonec omezily na několikadenní práci studentů i profesorů na patronátním závodě, a to někdy ani ne v dílnách a ve vlastním provozu továrny, nýbrţ třeba jen na úklidu továrního dvora. A většinou se omezovaly na kulturní spolupráci, kdy soubor přišel zazpívat nebo zarecitovat na nějaké slavnostní shromáţdění osazenstva továrny a naopak zase zástupci dělníků přišli na nějakou besedu do školy, byli zváni k maturitám i školním slavnostem. Někde měla škola štěstí, ţe jejím patronem byl bohatý závod a s porozuměním přispěl k vybudování školy někdy i velkými finančními prostředky. Naším patronem byl z počátku TESAS – Teplické strojírny, ale nebyl to závod zrovna s nejlepší prosperitou a se smyslem pro tuto společnou práci. Později jsme se pokoušeli najít jiné patronáty, např. Závody Boţeny Němcové, Somet a snad i jiné, ale situace nebyla o nic lepší. Nakonec celé toto hnutí tiše a nenápadně skonalo. Měli jsme styk i s vojenskou posádkou, to zajímalo naše chlapce, kdyţ jim předvedli naše zbraně, a děvčata zase, kdyţ na nějakém večírku se vojáci hojně zúčastnili a s děvčaty tancovali.
137
Josef Běhounek Nesmím zapomenout na naše rodičovské sdruţení, které nám bývalo dobrou pomocí v práci školské i ve vybavování ústavu. Zvláště kdyţ jsme našli dobrého předsedu, odborníka a vlivnou osobu ve veřejném a politickém ţivotě. To se nám zvláště podařilo v těch letech, kdy předsedou byl pan Čapek ze Závodů Boţeny Němcové a později inţenýr (důlní) Jurák. SRPŠ nám pomáhalo uskutečnit i některé kulturní podniky. Krajský pedagogický sbor pořádal v některých letech soutěţe všech středních škol, v nichţ se hodnotil prospěch školy, výchovné výsledky, politická činnost, brigády i činnost kulturní. V těchto soutěţích pravidelně naše gymnázium vítězilo (měl na tom podíl i náš pěvecký soubor). V Teplicích jsme pravidelně obsazovali prvé místo před obchodní akademií, ba dokonce i před preferovaným pedagogickým gymnáziem. Při této příleţitosti by snad stálo za to zmínit se i o poměru ředitelů škol III. stupně (tehdejší terminologie) v Teplicích. Řekl bych, ţe naše školské i společenské styky byly velmi dobré. Ve svých potíţích jsme si navzájem radili, někdy třeba jen telefonicky, vypomáhali jsme si pomůckami, školním nábytkem a někdy třeba i učiteli. Týkalo se to jak ředitele průmyslové školy strojnické, keramické, vyšší hospodářské školy, tak i ředitelky školy zdravotní. Jen ředitel pedagogického gymnázia Konrád mezi nás nezapadl. Podle svého vlastního prohlášení prý všechno zná a vše si pořídí sám. Tato domýšlivost jej samozřejmě izolovala. Snad tím chtěl zakrýt i svou nedostatečnou kvalifikaci odbornou – jako učitel národní školy si dodělával dálkově aprobaci vysokoškolskou, a to ještě abstraktní filozofií. A aby nám ukázal, ţe má blízko k dělnické třídě a ţe se nestydí za manuální práci, celé prázdniny natíral ve škole dveře, lavice apod. Zda to zvýšilo úroveň ţactva po stránce pedagogické a výchovné, to uţ bylo méně jasné. Zvláštní případ bylo katolické gymnázium v Bohosudově. Dostal jsem se s ním do blízkého styku tím, ţe měli za okupace v budově našeho gymnázia uloţeny svoje archivy a část sbírek. Postupně si je od nás odváţeli, a tak jsem se seznámil jak s páterem rektorem, stařičkým, ale ještě velmi čilým knězem, tak i s některými pátery – učiteli, zvláště s učitelem češtiny, typickým jezuitou. Bylo to uţ za první republiky gymnázium typicky klerikální s vyučovacím jazykem německým. Ale bylo výborně vybaveno. Měli pěkné sbírky, na tehdejší dobu přepychově vybavený internát s terasami a kouzelným pohledem na Krušné hory, vlastní plavecký bazén v rozlehlé internátní zahradě, bazén, v němţ se starý páter rektor koupával a plaval aţ do pozdního podzimu, moderně vybavenou školní kuchyň a ještě jiné vymoţenosti, o nichţ se nám v počátcích vybavování našich ústavů jen snilo. Ovšem ţactvo měli podřadné, lákali je dokonce inzeráty v novinách a bylo všeobecně známo, ţe i ten nejméně nadaný tam jakţ takţ projde. Páter rektor v nových poměrech však býval často bezradný. Jednou mě volal telefonicky a chtěl vědět, jak by i u nich měli zaloţit ČSM. Musil jsem se v duchu smát a dobrá rada při politické úrovni tohoto ústavu byla drahá. Tak jsem mu stručně vyloţil, co to ČSM je, a ptal jsem se ho, jestli mají na ústavě nějaký kulturní krouţek. Radostně mi oznámil, ţe mají ţákovskou kapelu. Tak jsem mu poradil, aby tato kapela se stala svazáckou, ţe by to byl jakýsi základ k zaloţení školské skupiny ČSM. Moc mi děkoval a bylo slyšet i v telefonu, jak mu spadl kámen ze srdce. Ale asi dále se přes tuto kapelu uţ nedostali. Z vděčnosti mne pozval k nim na návštěvu. Ke konci prázdnin v roce 1949, kdyţ byla u nás na návštěvě dcerka mé sestřenice z Prahy, vzal jsem svou dceru i ji do Bohosudova, který sám stojí za prohlédnutí, zvláště pak honosný tehdy známý poutní kostel. Gymnázium bylo umístěno v rozlehlém klášteře, ale tady byl kámen úrazu. Děvčata se mnou do kláštera nepustili, pro ţeny tu byla tzv. „klauzura”. Tak musely zůstat před branou. Páter rektor mne srdečně přijal, provedl mne celým klášterem a hlavně se pochlubil dobře vybavenou školou. Zarazilo mne vybavení tříd – čelní stěny. Nad tabulí uprostřed obrovský krucifix a po obou stranách portréty prezidenta Gottwalda a Stalina. Kaţdého jistě napadla myšlenka, která napadne i vás. Neúmyslné, nebo provokace? Těţko
138
Gymnázium Teplice dokazovat. Jen jedno mne překvapilo. Jak rychle sehnali obraz nového prezidenta, kdyţ státní tiskárna je nestačila vydávat a já sám jsem marně urgoval, abych je měl aspoň na zahájení školního roku. Pak jsem se s tímto gymnáziem a jeho osudy ještě jednou setkal, kdyţ někdy v roce 1950 bylo zavřeno, kněţí a profesoři umístěni někde v klášteře a bohuţel zařízení v pravém slova smyslu bez kontroly rozebráno různými školami a některé i zničeno, poněvadţ školy niţšího stupně nemohly jistě mnohé ze sbírek potřebovat. I moderně vybavená kuchyň byla rozkradena. To byl tehdejší systém nezodpovědnosti nadřízených školských úřadů. Ale osud pátera rektora se mne dotkl. Byl zařazen jako pracovník v některém státním statku nebo JZD a tam jej usmýkal zdivočelý býk. Na tehdejším církevním oddělení ONV jsem pátral aspoň po osudu knihovny a archivů. Referent tam tedy se mnou zajel. Ale to byl uţ ţalostný pohled. To, co zbylo, bylo naházeno v několika místnostech, poněvadţ ostatní místnosti zabraly jeptišky, které zde byly koncentrovány z mnoha jiných klášterů. Nechal jsem tedy na referentovi, aby si sám udělal pořádek a spisy, které vyţadoval KNV, aby si tu sehnal. Dále jsem se o věc nestaral a jak to dopadlo, nevím. Bylo tu bohuţel asi zničeno hodně cenných kulturních památek, jak se vůbec tehdy v pohraničí stávalo. Dnes je v celém rozsáhlém objektu vojenská posádka. Kdyţ uţ jsem u ničení těchto kulturních hodnot: jeden čas jsme někteří členové profesorského sboru gymnázia dělali brigádu v teplickém muzeu, kde archivář a knihovník nemohl sám tam uskladněné a naštěstí zachráněné materiály zaregistrovat a jakţ takţ urovnat. Tam jsme ţasli nad spoustou unikátních věcí, byly tu speciální knihovny bývalých německých boháčů z Teplicka, např. knihovna zeměpisných děl, právních knih, spisy klasiků v celokoţených originálních vazbách i knihy s originálními erotickými ilustracemi a jiné a jiné. Ale tam aspoň zásluhou některých muzeálních pracovníků, zvláště nenápadného, ale pracovitého starého Tepličáka pana Bursy aspoň to nejcennější bylo zachráněno. Neţ přijdu k závěrečným okamţikům ţivota gymnázií, je nutno se ještě zmínit o tzv. večerním dělnickém studiu. Mělo doplnit vzdělání těch lidí, kteří za prvé republiky i dříve z různých důvodů, hlavně sociálních, nemohli studovat nebo začaté studium dokončit. Toto večerní dělnické studium bylo zaváděno na všech školách, tedy i při našem gymnáziu. Z počátku bylo hodně zájemců, ale kdyţ viděli, ţe je nutno přece jen něco znát, mnozí odpadli. Zůstali jen ti nejhouţevnatější, kteří to se studiem mysleli doopravdy. Pro tyto povětšině starší lidi to nebyla práce snadná, i kdyţ se hodně z poţadavků slevovalo. Ani práce profesorů v těchto třídách večerního gymnázia, jak jsme tomu říkali my, nebyla snadná. Mne hodně tyto problémy studia starších lidí zajímaly, měl jsem přece jiţ svoje dřívější zkušenosti ze zkoušek učitelů na učitelském ústavě v Litomyšli za první republiky, kam také přicházeli ke zkouškám jiţ lidé ne právě mladí. Nadřízeným školským úřadům jsme občas dělávali rozklady o tomto dělnickém studiu. Například jaká je ideově politická práce třídních učitelů, jak spolupracujeme se ŠS ČSM, charakteristika jednotlivých třídních učitelů, jaká je úroveň politické uvědomělosti ţáků IV. ročníků apod. Bylo to vţdy mnoho hodin práce a především velké vypětí nervové, aby rozklad byl podle pravdy a přitom, aby nebylo učitelům ublíţeno a aby jejich práce byla spravedlivě oceněna a nedošlo tu k jasnému rovnostářství, poněvadţ i učitelé byli různí svými vědomostmi, svou prací i svým osobním charakterem. Snaţil jsem se vţdy i spletité případy vyřešit po dobrém. Ale kdyţ to nešlo, nezbývalo neţ nastoupit cestu tvrdší, poněvadţ především tu šlo o ţáky a jejich vědomosti. Ale myslím, ţe z těch tvrdých zákroků bylo za celou dobu mého působení poměrně málo. Pokud si vzpomínám: prof. Čápová, neschopný prof. Zeman, alkoholik Kalina a snad i některé nesrovnalosti na VHŠ (Braunerová, Kněz) . A jeden typický ulejvák školník, který ke mně uţ přišel s trestem a ode mne letěl za čtvrt roku. To byl vyloţený gauner.
139
Josef Běhounek Maturity do roku 1948 měly obvyklý ráz a průběh jako v letech předválečných. Později nastala změna v tom, ţe při nich přisedali i zástupci školského referátu KNV, zástupce lidosprávy, člen KSČ dělnického původu, kteří měli právo hlasovat a případně svými otázkami se obracet na zkoušeného ţáka (tohoto práva vyuţívali poměrně málo, jen tam, kde šlo o otázky politické, např. v češtině, dějepise). Maturovalo se ze čtyř předmětů: čeština, ruština, matematika a jednoho volitelného (chemie, biologie, fyzika, eventuelně dějepis). Náplň a rozsah zkoušené látky se měnil se stálými reformami. Oţehavým momentem bývalo doporučování ţáků na vysokou školu. Vedle prospěchu tu hrál velkou úlohu třídní původ, politický postoj abiturienta, jeho činnost v ČSM apod. Tady někdy nastával i prudký boj mezi ředitelem a učiteli na jedné straně a neučitelskými přísedícími na straně druhé. Jejich námitky proti doporučení bývaly především rázu třídního – syn lékaře, který chtěl na lékařskou fakultu, nebyl jimi doporučován, třebaţe otec lékař byl na slovo vzatý odborník, zapojil se do práce v lidově demokratickém zřízení, ale byl podle nich příslušník burţoasní třídy. Prospěch, který odpovídal doporučení, byl bagatelizován těmito slovy: „To není ţádná zásluha, otec má bohatou knihovnu, rodina je dobře situována, student měl na starosti jen studium, tak mohl dobře prospívat. Jaké úsilí naproti tomu musil vyvinout student z dělnického prostředí, který neměl tak příznivé podmínky?” Ale kdyţ ředitel i zkoušející učitelé trvali neochvějně na svém názoru, ţe abiturient má všechny předpoklady ke studiu zvoleného oboru, ţe oni jej znají několik let, znají jeho povahu i politické smýšlení, nakonec obyčejně prorazili. Naopak zase jindy, kdy učitelé jednoznačně právě pro politickou nespolehlivost ţáka nedoporučovali, omámila ţákova vynikající znalost učiva a bylo mnoho rozpaků, zda ţáka na vysokou školu prozatím nedoporučit. Typický byl případ ţákyně Pimplové, nadané a vţdy s vyznamenáním, jejíţ otec byl nacistickým důstojníkem, byl zajat v Rusku a někdy v r. 1947 se ze zajetí vrátil. Býval profesorem češtiny a němčiny na teplickém německém gymnáziu, uměl perfektně česky, byl nadaný hudebník, manţelku měl Češku, jejíţ bratr byl letcem v Anglii. Hned po návratu přišel se představit do gymnázia, byl velmi zdvořilý a někteří učitelé mi pak říkali, ţe je to opravdu dobrý Němec. Ale já byl v koncentráku a na dobré Němce jsem nevěřil. Odpověděl jsem, ţe přišel nejenom se představit, ale také si obhlédnout, jak dnes jeho bývalé gymnázium vypadá a jak se tu opět jednou bude moci ujmout vlády. A to jsem ještě tehdy nevěděl, co pan Pimpl ve skutečnosti byl. Jednoho dne školník na půdě objevil kroniku bývalého německého gymnázia a přinesl mi ji do ředitelny. A teď se nám ukázaly mnohé neznámé věci v pravém světle. Kdyţ přišli nacisté do Teplic, na slavnostním shromáţdění ţactva německého gymnázia nemluvil starý ředitel ústavu, který asi patřil k těm nemnohým německým inteligentům, kteří v Hitlerovi neviděli boha, ale pan profesor Pimpl. Zvláště mě přivedl do varu jeden jeho výrok, který cituji doslova: „Immer haben sie uns gesagt: Wahrheit siegt, aber erst jetzt hat die Wahrheit gesiegt!” Ale milý pan Pimpl vystupoval i později při všech školních slavnostech, řečnil, hrál na klavír, byl vedoucím školní skupiny Hitlerjugend, zkrátka nacistický prominent. Okamţitě jsem zavolal státní bezpečnost a kdyţ přijeli, kroniku jsem jim ukázal. Radovali se z tohoto objevu a říkali, ţe dlouho po nějakých důkazech proti Pimplovi pátrali, ţe se jim zdálo podezřelé, jak se ochotně zapojil do budovatelské práce, kdyţ dostal místo úředníka na jednom z teplických závodů, kde dobrovolně se nabídl, ţe povede krouţek ruštiny (byl nadaný filolog a v zajetí se naučil i rusky). Vydával se za demokratického Němce a pracoval mezi neodsunutými Němci kulturně. Nechtěl jsem jim kroniku vydat, ale kdyţ slíbili, ţe mi jí vrátí, jakmile ji prostudují a příslušné pasáţe opíší, kroniku jsem jim půjčil. A to jsem udělal velkou chybu. Kroniku jsem jiţ nikdy nedostal nazpět. Přišel únor 1948, osazenstvo bezpečnosti se změnilo, mnohé z písemností se ztratily a byly asi různé cesty i pana Pimpla, ţe se dovedl postarat o to, aby i tato kronika zmizela. A kdyţ jsme z těchto důvodů byli proti
140
Gymnázium Teplice doporučení jeho dcery, neměli jsme bohuţel po ruce kroniku, závod dával panu Pimplovi to nejlepší doporučení jako vzornému pracovníku, ale přece nakonec jsme prosadili odklad přijetí na jeden rok. Rodina však byla velmi chytrá, dcera se dobrovolně zapojila na rok do nějaké mládeţnické brigády, dokonce za to byla pochválena v novinách, a tak se na vytouţenou chemii dostala. Po studiu byla zaměstnána jako inţenýrka v Severočeských tukových závodech v Ústí n.L., kde do některých oddělení neměli přístup ani naši studenti, kdyţ tam přišli na exkurzi. Rodina Pimplova ostentativně po maturitě nás učitele přestala zdravit, pan Pimpl hrál dále důleţitou roli mezi tzv. demokratickými Němci, vystupoval i veřejně jako koncertní mistr a před několika roky celá rodina, prý legálně, se vystěhovala do NSR – tedy i inţenýrka Pimplová s různými asi výrobními tajemstvími ústecké chemičky. Uvádím tento případ proto tak obšírně, abych ukázal, jak vůči našim lidem byla někdy aţ nekritická ostraţitost, a tady jsme se klaněli před „demokratickým” panem profesorem Pimplem. Mně byl aţ odporně nesympatický, kdyţ se pohyboval s úplnou samozřejmostí mezi hudebními teplickými vrstvami, účastnil se všech koncertů v lóţi nebo prvých řadách křesel a po koncertu se první hrnul mezi uměleckou teplickou i hostující prominenci. Proto jsem ţeně říkával, kdyţ mne vyzývala, abych s ní šel na koncerty, aby předem zjistila, jestli tam bude pan Pimpl. Jestli ano, tak ţe nepůjdu. Ale byly i jiné nepěkné jevy při maturitách. Nelibě jsme nesli nedůvěru krajských školských činitelů bývalých obecních škol a devítiletek (osmiletek) ke středoškolským studentům. Měli jsme dojem, ţe pro ně jsou představiteli burţoazní třídy. Dávali to mnohdy znát při samých maturitách, kdyţ přijeli buď na půldne na jakousi inspekci nebo kdyţ tu byli jmenováni jako přísedící. Studenti to dobře vyciťovali a bránili se proti této nedůvěře i pokrytecky. Oblékali se do svazáckých košil, dávali se tak fotografovat na tablech a v písemných maturitních zkouškách a leckdy i ústních uţívali otřelých novinových frází, myslíce, ţe tím dokáţí svou politickou vyspělost. A při tom to byli mladí lidé opravdu nového typu, naprosto oddaní lidově demokratickému zřízení, socialisté i komunisté, třebaţe ještě jim leckdy nebylo vše jasné. Pamatuji na jedny maturity, myslím ţe to bylo v r. 1948 nebo 1949, kdy nám maturovala zvlášť nadaná třída IV. A. Z kraje přijel předseda krajského pedagogického sboru Volf a inspektor Vobr, oba učitelé. Obzvláště s. Volf byl upjatý a projevoval jakýsi povýšený odstup. Ale výkony ţáků ve všech předmětech měly vysokou úroveň a mnoho jich bylo uznáno dospělými s vyznamenáním. Na závěr zkoušek najednou s. Volf při závěrečném hodnocení a projevu jako by roztál. Vysoce ocenil výkony, politickou vyspělost a končil slovy: „Teď uţ vás mohu opravdu nazvat soudruhy!” Cítili jsme v těchto slovech hodně primitivismu a falešného patosu. Nakonec oba zůstali ve zkušební místnosti se studenty pohromadě, jeden ze studentů zasedl ke klavíru a zpívaly se studentské písně a oni zpívali s nimi a tak se bavili, ţe nakonec zmeškali poslední vlak a museli jsme pro ně obstarat auto, aby se dostali toho dne domů. Jak někdy tato nedůvěra šla aţ do malicherností, svědčí i studentská tabla, která musela být předkládána ke kontrole. Známe dnešní tabla a víme, ţe mládí je někdy náchylno k recesi. Jednu tablovou aféru jsem zaţil, kdyţ jsem jako předseda maturit byl na gymnáziu v Ţatci (taky někde kolem roku 1948/49). Abiturienti se tam dali vyfotografovat ve stylu Filosofské historie, studenti v čamarách a cylindrech, studentky v salupech a čepcích. Přitom snad tam bylo ještě i nějaké neškodné říkání. Kdyţ bylo tablo vystaveno, budilo samozřejmě pozornost celého malého města. Ale politicky narazilo, STB jej nařídila z výkladu odstranit a viníci měli být potrestáni. Kdyţ jsem přijel navečer před maturitami do Ţatce, byl jsem ihned o této aféře informován. Vyţádal jsem si ono tablo. Bylo zamčeno v obchodě, kde bylo vystaveno, a vedoucí mi je nechtěla ukázat, ţe má přísný zákaz někomu je ukazovat. Teprve, kdyţ jsem se legitimoval, kdo jsem, byl jsem uveden do uzavřené místnosti, kde bylo tablo ţalářováno. Musil jsem se nad tím zasmát a tu
141
Josef Běhounek i vedoucí roztála a šeptala mi: „Ţe je to pěkné!” Při maturitách bylo ovzduší napjaté, kantoři měli obavu, přísedící byli rezervovaní a zvláště zástupkyně ČSM se zdála neúprosná. Po prvním půldni jsem si ji vzal stranou a od srdce jsem si s ní pohovořil. Změkla, zvláště kdyţ i dělnický zástupce, starší a zkušený soudruh, souhlasil se mnou, ţe nejde o nějaký politický přestupek, nýbrţ jen o výstřelek mládí. A všechno nakonec dopadlo dobře. A závěrem jednu předmaturitní aféru, vyprovokovanou několika svazáky, na kterou do smrti nezapomenu a která měla svoji dohru aţ na ústřední kontrolní komisi KSČ. V roce 1949 přišli na gymnázium dva ţáci z průmyslové keramické školy do III. ročníku, Vorel a Trinkewitz. Bylo nám dost podivné, ţe opouštějí v polovině odborné studium a přestupují k nám. Měli však uţ asi tehdy v plánu studovat na vysoké škole obory, které si pak v maturitní přihlášce napsali: filozofii, ţurnalistiku, výtvarné umění. Jenţe tehdy pro tyto obory bylo velmi malé směrné číslo, museli jsme tehdy ţáky přesvědčovat, aby si zvolili studium technické, nikoli obory humanitní. Samozřejmě jsme také přesvědčovali oba studenty, kteří jiţ měli zvolené studium technické z odborné školy. Nyní se tito studenti, kteří byli o rok starší neţ naši ţáci, projevili originálním způsobem. Aby si vymohli ţádané studium, napadli ředitele i některé členy sboru. Bydleli v internátě keramické školy a tam připravili celé to spiknutí. Vypracovali obţalovací spis na mnoha stránkách, zajistili si podporu některých členů školské skupiny ČSM, tajemníka OV ČSM a školského tajemníka KSČ. A na můj svátek 19. března 1952 s tímto spisem vyrukovali. A to originálním způsobem: vymohli si svolání schůze výboru závodní organizace KSČ na OV KSČ a na ní přečetli body obvinění, jejichţ podstatná část je zachycena na opisu protokolu této schůze: Dne 19.3.1952 v 11.hod. dopoledne na telefonickou výzvu tajemníka OV KSČ s. Nesnídala byla svolána na 15. hodinu schůze výboru závodní organizace KSČ gymnasia – bez udání programu. Na této schůzi byli přítomni členové výboru záv. org. KSČ s. předseda Zeman, jednatelka s. Radechovská, kult. prop. s. Chochola, člen výboru s. Rattay, dále ředitel a s. Hůlka, tajemník s. Nesnídal, tajemník OV ČSM s. Blaţek. Bez jakékoliv přípravy byli obviněni z různých činů s. ředitel Běhounek, s. prof. Hůlka a někteří jiní učitelé. Obvinění byla vznesena především svazáky ze IV. ročníku s. Vorlem, Trinkewitzem a Paskalievem. Mimo to bylo přítomno ještě dalších 9 svazáků. Obţalovací spis byl na více neţ 20 stránkách a obviněným nebyl dán vůbec do rukou. Forma kritiky nemístná. Postup stranický nebyl zachován. Podle mého mínění obvinění vznesené vůči s. učitelům měla být předem projednána v záv. org. KSČ a nikoliv před forem náhodně vybraných ţáků. Porušena byla státní disciplina. Výtky činěné s. řediteli, pokud je mohl zachytit: Neměl důvěru k ţákovi Vorlovi a Trinkewitzovi, kteří přestupovali v loňském školním roce z keramické školy do III. ročníku gymnasia. Nepomáhal jim v jejich práci. Byl členem spolku přátel USA a byl uveden na pozvánce karnevalu tohoto spolku v čestném předsednictvu. Byl do února členem strany nár. soc. Je humanista. Je formalista a byrokrat. (vychází z toho, ţe důsledně ţádal pořádek v ţák. kníţkách a měl poţadavky na kázeň a dodrţoval po všech stránkách nařízení nadřízených úřadů) Na ústavě není ještě důsledně zavedeno oslovování „soudruhu”. Jeho bratr Václav byl ostře kritisován s. Zd. Nejedlým. Mimoto řada dalších drobných věcí.
142
Gymnázium Teplice Podrobnější rozpracování nemoţné, poněvadţ do dnešního dne jsem obţalobu přes veškeré výzvy záv. org. KSČ nedostal do rukou. Metoda: Slánský! Závěry z této schůze, která trvala do půlnoci, dělal tajemník OV ČSM s. Blaţek. Dopoledne téhoţ dne jsem byl ze sekretariátu OV KSČ o svolání schůze vyrozuměn telefonicky. Na schůzi se dostavilo dvanáct svazáků gymnázia ve svazáckých košilích a tajemník OV KSČ s. Nesnídal (takto bývalý číšník) a tajemník OV ČSM s. Blaţek. Z učitelů byli přítomni: předseda ZO KSČ s. Zeman, dále Radechovská, Hůlka, Rattay, já a snad i jiní. Schůze začala ve 3 hod. odpoledne a skončila o půlnoci. Byl to strašný „nervák” a stálo mne hodně námahy, abych zachoval klid, abych se energicky ozval, kdyţ svazák Paskaliev (také jeden z těch, který se chtěl zachránit u maturity) začal bouchat do stolu. Upozornil jsem jej, ţe je v ředitelně, ne na schůzi v hospodě. Kdyţ se nezmírní, budu nucen jej z ředitelny vykázat. Kdyţ předčítali jednotlivé body mého obvinění, klidně, ač se ve mně všechno vařilo, jsem odpovídal. Upozorňoval jsem je na to, ţe ještě leccos zapomněli, např. jak jsem mluvil na slavnosti amerického svátku, aby se dobře podívali, kdo všechno byl v čestném předsednictvu plesu pořádaného odbočkou svazu přátel USA (byli tam i představitelé lidosprávy, členové strany atd.). Kdyţ četli odvinění na s. Hůlku, ten nezachoval klid, rozčílil se a prohlásil, kdyţ jej chtějí odsekyrovat, aby to udělali hned a ze schůze utekl. Kol. Radechovskou obviňovali, ţe je náboţensky zaloţená. Ta se chudák dala do pláče a já ji uklidňoval, aby si z toho nic nedělala. Ona prohlásila, ţe nepláče pro to obvinění, ale proto, ţe mně, který jsem udělal takový kus práce na ústavě, mohou takovým způsobem kritizovat. Dodnes vidím všechny ty zúčastněné, vidím tajemníka KSČ, který jako neviňátko seděl se zaloţenýma rukama na gauči a jen pozoroval, tajemníka ČSM Blaţka, který dělal závěr a hleděl to nějak uhladit, ţe prý ta kritika mi chce pomoci, ţe ve mně vidí starého pokrokového profesora, jakým byl např. prof. Topolev z Aţajevova románu Daleko od Moskvy. Na to jsem odpověděl, ţe jistě ví, jak byl Topolev přesvědčován, ţe ne rozhodně tímto způsobem jako já a ţe kdybych nebyl pevný, ţe po této kritice bych asi byl někde jinde neţ ve straně. Dokonce student Novák (rodiče přišli z Vysokého Mýta) na mne vytáhl nějaké staré články ze sokolských příloh pro mládeţ Věstníku sok. ţupy Východočeské. Jedno v celém tom nechutném divadle bylo jasné: ředitel a někteří učitelé musí pryč, abychom my zde sedící studenti si vymohli své. Doma, kde se rodina chystala oslavit můj svátek, na mne marně čekali a ţena si pro mne někdy kolem jedenácté přišla do ústavu a při tom svazákům řekla své mínění. Ani prý nemukli. Ale kdyţ jsem přišel domů, povolily mi nervy a já jsem celou noc nemohl usnout. Ale uţ jsem měl svůj plán. Nedám si to rozhodně líbit! A nastoupil jsem energicky cestu ke své rehabilitaci. Dopsal jsem ihned Jiřímu Taufrovi, svému bývalému ţákovi, který byl náměstkem ministra informací a osvěty, a ţádal jsem ho o audienci. Nikdy jsem nesháněl protekci, i kdyţ mi Taufer po svém návratu ze SSSR, kdyţ se dozvěděl, kde jsem, nabízel prostřednictvím mého bratra, abych se na něho obrátil, kdybych něco potřeboval. Tehdy jsem mu poděkoval za jeho ochotu a nevyuţil jsem nabídnutého. Ale nyní jsem se k tomu odhodlal. Dále jsem se obrátil na některé známé a ţádal jsem o posudky své dosavadní práce a činnosti, zvláště na horníky, kteří se mnou byli v koncentráku, na Karla Konráda, aby mi dosvědčil, jak jsem se choval jako student, a snad i na jiné soudruhy. Originální byla odpověď horníků: „Co se s Tebou, Josef, děje? Potřebuje někdo nafackovat, tak přijedem!” Fackovat nemuseli, ač moţná by si to někteří z těch mládenečků byli zaslouţili, ale napsali mi velmi pěkný kádrový posudek. Profesoři druhý den přišli, roztrpčení a snad i trochu vystrašení, co mají dělat. Řekl jsem jim, co podnikám já, dal jsem jim na vůli, aby podnikli podobné kroky, a vyţádal jsem si jejich svolení, abych eventuálně mohl mluvit i za ně. Druhý den jsem jiţ také znal stanovisko většiny studentů k této věci, byli na naší
143
Josef Běhounek straně, styděli se, ţe sami nezakročili proti této výtrţnické klice, a dověděl jsem se také, ţe jim i většině ţalobců imponoval můj postoj. Teď teprve jsme také vypátrali, kdo byli hlavní iniciátoři obvinění. Student Vorel byl jako mladistvý podmínečně potrestán za výtrţnost v kině, kdyţ při sovětském filmu, který se mu nelíbil, ostentativně roztrhal legitimaci člena SČSP. Mimo to chtěl asi zakrýt svou bývalou vedoucí funkci ve svazu mládeţe národně socialistické. Trinkewitz byl synem německého fotografa z Mělníka, takto za protektorátu prý velkého nacisty. Paskaliev, Bulhar, syn cukráře, který jako malý chlapec s praporkem s hakenkrajcem vítal se svým otcem nacisty, kdyţ okupovali Teplice. Ostatní byli více méně svedení a po čase se dokonce přišli omluvit, ţe je to mrzelo, a ještě po deseti letech na sjezdu abiturientů mi říkali, ţe ještě dnes se stydí, kdyţ si na tuto aféru vzpomenou. Mimo to jsem se i později dozvěděl, co bylo recesistického ve vystoupení části této svazácké skupiny. Hlavně ti, co bydleli v internátě keramické školy (byly tam vůbec všelijaké poměry, později jeden náš starší ţák měl tam poměr s vychovatelkou, který nezůstal bez následků), scházeli se v jedné opuštěné hrobce na hřbitově, kde Trinkewitz vyvěšoval své abstraktní kresby, kde se popíjelo a vedly všelijaké řeči. Ale celá věc měla pokračování a pro nás učitele vítěznou dohru. Asi za týden jsem dostal dopis od J. Taufra, abych se k němu dostavil na ministerstvo. Kdyţ jsem přijel, ihned mne přijal a svému tajemníkovi, který mne uváděl, řekl: „Zase jeden případ! Můj starý pokrokový profesor.” Tehdy jsem nevěděl, co tím míní. Ale byly to doby slánštiny, trudné doby kultu osobnosti, doby osočování, trestání, zavírání i lidí naprosto nevinných. Kdyţ jsem mu vylíčil celý případ, vyzval mne, abych chvíli počkal, ţe má přijít ministr školství a ţe celou věc na místě vyřešíme. Kdyţ však jiţ uplynula skoro hodina a ministr nešel, prohlásil jsem, ţe ho nemohu osobní záleţitostí zdrţovat od jeho práce a ţe půjdu, ţe jsem stejně celým případem otráven a ţe bych nejraději s ředitelováním „sekl” a šel někam učit, třeba na devítiletku do Loun. Taufr na to: „Tak co chceš – zůstat, nebo odejít?” Bylo by se asi stalo vše podle mého přání, ale tu mi blesklo hlavou, ţe odchodem z vedoucího místa bych vlastně kapituloval. Moje konečné rozhodnutí bylo: „Jirko, zatím neodejdu, aţ jak se celá věc rozřeší.” Rozloučili jsme se a já odjel do Teplic. Asi za týden jsem seděl u oběda s některými profesory v závodní kuchyni v Concordii. Najednou se tu objevil tajemník Nesnídal a vyřizoval mi, ţe dole čeká člen ústřední kontrolní komise strany z Prahy a ţe chce se mnou mluvit. Abych jen klidně doobědval, ţe počkají dole. Kdyţ jsem přišel, soudruh se mi představil, jméno uţ jsem zapomněl, poslal s. Nesnídala pryč a řekl mi, ţe mi přináší rozhodnutí případu se svazáky. Vyzval jsem jej, aby šel se mnou do ředitelny. Prohlásil: „Není to třeba, věc je nám jasná, případ jsme si prošetřili a kontrolní komise dává tobě i učitelům za pravdu a plnou satisfakci. Vyřiď to i příslušným učitelům.” Byl jsem překvapen, jak rychle účinkoval můj zásah u Taufra, poděkoval jsem, ale pak jsem si vzpomněl ještě na něco. Řekl jsem soudruhovi, ţe nás těší spravedlivé rozhodnutí, ale bohuţel celý případ byl vláčen na okresní konferenci strany bez slyšení nás obviněných straníků. Kdyţ to uslyšel, řekl na to jen jedno slovo: „Tak?” a ţádal mne, abych jej zavedl na okresní sekretariát strany. Tam jsme se rozloučili a já jiţ netrpělivým i zvědavým učitelům jsem mohl s radostí oznámit konečné řešení a satisfakci. Co se řešilo na sekretariátě, nevím. Vím jen, ţe po prázdninách nebyl tam jiţ s. Nesnídal, který se vrátil k svému původnímu zaměstnání, ţe na sekretariátě OV ČSM nebyl ani tajemník Blaţek, který prý údajně byl poslán na dělnické studium. Ještě snad za připomínku by stálo, jak se v celé věci zachoval školský odbor KNV. Kdyţ jsem jim případ hlásil i s charakteristikou ţáků, mlčeli, nepomohli, doslova padli „na zadek”. U maturity inspektor Hönig klidně doporučil Vorla i Trinkewitze na vyţádané studium. My jsme neměli námitek, nebylo v našem úmyslu se mstít. Jen Paskaliev byl pro naprosté neznalosti (splnilo se to, co jsem
144
Gymnázium Teplice mu často vytýkal a s čím proti mně také vyrukoval – byl totiţ frázista a své nedostatky hleděl zakrýt rozsáhlým řečněním – říkal jsem mu, kdyţ jsem jej slyšel takto vykládat, ţe nás chce opít rohlíkem) reprobován. Kdyţ po prázdninách dělal písemky, dopustil se podvodu a písemku z češtiny o Bezručovi skoro doslova opsal z článku v Rudém právu. Jaký byl osud Vorla a Trinkewitze? Vorel nakonec šel studovat práva a dnes je soudcem v Ústí n. L. Na schůzku po deseti letech nepřišel, ani se neomluvil. Stud, či jeho špatné svědomí? Trinkewitz maluje obrázky do Dikobrazu, je pracovníkem v nějakém zahraničním časopise, setkal jsem se s ním, kdyţ byl dělat reportáţ v kursu pro zahraniční studenty. Poznal jsem jej podle typické brady a dlouhých vlasů, kteréţto okrasy si začal pěstovat jiţ na gymnáziu. Moc se ke mně nechtěl hlásit a já jsem se s ním také moc nebavil, aţ to řediteli bylo nápadné. Po jeho odchodu jsem vysvětlil svou zdrţenlivost a hlavně podiv, kam se tento mladík s pochybnou minulostí aţ vetřel. Pro dokreslení případu. Kdyţ bylo po maturitách, po prázdninách přišel inspektor KNV Hönig na ústav a říká mi: „Víš, ţe jsme doporučili na vysokou školu Trinkewitze, syna velkého nacisty z Mělníka?” Odpovídám: „Vím nejenom to, ale také vím, ţe jsem vás na něho, na Vorla i na celý případ včas upozorňoval. Vy jste však všichni mlčeli. A dnes ti to ještě dotvrzuje případ podvodníka Paskalieva.” Mlčel, to bylo vše. Pomoci jsme si museli vţdy sami a nemít odvahu se bít a drásat si nervy, byli bychom bývali často v propadlišti. Byly i jiné případy, například spor o přijetí ţáka Vaněčka na vysokou školu, kde fakulty jakoby tancovaly mezi vejci a ţádná se nechtěla přiznat, kdo důvěrný posudek na tohoto ţáka prozradil. Měli jsme s tím pak dosti nepříjemností a zbytečné korespondence. Ale přes všechny tyto stíny byla práce spíše radostná a radost z úspěchů i zadostiučinění z uznání ţáků značné. Byl nějaký čas vydáván i studentský časopis. Byly také radostné chvilky po maturitě, kdy jsme spolu se zástupci ŠS ČSM odevzdával nejlepším ţákům kniţní odměny, jeţ nám pravidelně zakupovalo rodičovské sdruţení. Někdy bylo toto udílení cen spojeno i s malou společenskou zábavou v závodním klubu ZBN. Ale při vší té někdy vyčerpávající práci školské našel jsem si i čas k práci kulturní a hlavně jsem zůstal věren tiskařské černi. Přispíval jsem do národně socialistického týdeníku, do jeho Kulturní hlídky, Krušnohorského slova. Objevily se i kratší články a zprávy v Lidových novinách, v časopisech Rodinná výchova, ještě také ve Stráţi českého východu, později v časopise Sever a Průboj a samozřejmě i v sokolském tisku, kde jsem byl redaktorem Krušnohorského Sokola. Ba i v závodním časopise ZBN Pletařka. A léta v tomto shonu pohraničního budování přímo letěla, takţe jsem si skoro neuvědomil, ţe mi dospěla dcera, úřednice okresní národní pojišťovny, ţe se mi provdala v roce 1950 za úředníka téţe pojišťovny Theodora Růţičku. Bydleli zatím u nás, místa tam bylo dost. A pak uţ přišly děti a stal jsem se dědečkem. První se narodilo děvče Irena 21. 2. 1952 a za rok nato kluk Zdeněk 13. 9. 1953. Obě děti jsme často měli na starosti my, já jsem se aspoň z věčného sezení ve škole dostal s nimi na procházku, vozil jsem je v kočárku, nejčastěji na Doubravku, kdyţ uţ chodily, šlapali jsme si to po cestách kolem Teplic. Jeden můj známý lékař mi jednou řekl, ţe vnoučata jsou pro babičky i dědečky zdravotními rady, poněvadţ je přinutí k nutným pro ně procházkám. Dcera šla po letech znovu do zaměstnání, a sice jako úřednice ONV na odbor sociálního zabezpečení, zeť Teoš po návratu z vojny si našel místo jako účetní v Rudném průzkumu v sousedním Dubí. Aţ do dnešního dne jsou oba v tomtéţ zaměstnání, zeť z účetního přešel na místo plánovače, dcera je v právním oddělení úřadu sociálního zabezpečení. Děti musely do školky, kde jsem je často odpoledne vyzvedával, kdyţ oba rodiče pracovali déle, pak přišla jiţ škola, kde zase jsem vypomáhal a dohlíţel na jejich školní práci a domácí úkoly. Někdy bylo nutné se i zlobit, jak uţ to u malých dětí bývá. A teď uţ jim zase nastanou jiné starosti, vnučka končí v tomto roce 1967 devítiletku,
145
Josef Běhounek chtěla na chemickou průmyslovku do Ústí n.L., ale po předběţné informaci u známé ředitelky této školy jsem zjistil, ţe budou přijímat děvčata jen ve velmi omezeném počtu, poněvadţ je po maturitě nemohou umístit. Tak jsem se informoval na teplické zdravotní škole, kde je ředitelem můj bývalý profesor na gymnáziu, a ten mi doporučil rehabilitační oddělení této školy. Je to jediná třída v celé republice. Tak jsme milou Irenu přesvědčili, a i kdyţ si tu chemii oplakala, nakonec se smířila s novým zaměřením svého dalšího studia. Stejné starosti nastanou příští rok se Zdeňkem, který chce na lesnictví, ale v učení je tak trochu lajdák. Je proto pochopitelné, kdyţ jsme se v roce 1966 stěhovali do Loun, ţe jsme se nejtíţe právě loučili s vnoučaty, která jsme viděli růst od kolébky. Ale ţivot si nedá poroučet. Vraťme se však zase zpět do r. 1951, kdy tříd v gymnáziu ubývalo a vznosná budova v zátiší pěkného parku budila laskominy u jiných teplických škol, které mnohdy zápasily s místem. Uţ kdyţ v roce 1949 se otvíralo pedagogické gymnázium, vlivní činitelé pro ně vybrali naši budovu. Bylo to velmi laciné nastěhovat se do tehdy jiţ dobře vybavené budovy. Ale kdyţ přišla komise na prohlídku, byla zklamána, myslili, ţe podle vnějšku je v budově nejméně dvanáct tříd a nikoliv osm. Dokonce oťukávali stěny, zda snad nemáme něco zazděno. Tak odešli a odnesla to velká budova obchodní akademie, která skutečně pro asi osm tříd této školy byla nadměrná. A takových pokusů bylo několik.
Přičlenění vyšší hospodářské školy v likvidaci ke gymnáziu Změny ve školství, nové a nové osnovy, nové učebnice, jichţ byl vţdy nedostatek, kdy jsme byli nuceni v některých předmětech po léta vyučovat bez učebnic, stěhování, přemísťování a rušení ústavů, to byl jeden z typických rysů této doby. Je samozřejmé, ţe to klidu k práci školské nepřidávalo. Ţáci proti své vůli se museli mnohdy přeorientovávat na typy škol, do kterých původně nechtěli, učitelé byli znervóznělí, co s nimi bude zítra a kam, také mnohdy proti své vůli, budou přeloţeni. I my na gymnáziu jsme museli ještě v posledním stadiu ţivota gymnázií proţít takové nedomyšlené rušení a stěhování škol. Bývalá obchodní akademie, později vyšší hospodářská škola, byla, jak jsem o tom psal na konci kapitoly předcházející, nucena opustit svou dobře zařízenou, ovšem pro ni tehdy nadměrnou budovu a přenechat ji pedagogickému gymnáziu. Byla nastěhována do bývalé osmiletky, na rušné třídě, ale pro účel této školy naprosto nevyhovující. Tehdejší ředitel Chýna, třebaţe energický a někdy nevybíravý ve svém jednání, se velkému tlaku neubránil. Na ţáky VHŠ se dívalo tehdy jako na „inkousty”, kteří ještě rozmnoţují tehdy jiţ rozrostlou administrativu, a proto zvítězila škola s vyšším politickým posláním. V roce 1950 bylo pak rozhodnuto o její postupné likvidaci od školního roku 1951/52. Proč o tom píši? Poněvadţ nás se tato reorganizace přímo ţivelně dotkla. Někde počátkem roku 1951 byl jsem volán na KNV a poţádán, abych do budovy přijal prvý ročník průmyslové školy, která bude od šk. r. 1951/52 postupně v Teplicích budována. A zároveň abych převzal přechodně jeho správu, poněvadţ prý se nevyplácí pro jeden ročník jmenovat ředitele. Jakmile se tato škola rozroste na dva ročníky, bude jiţ ředitel jmenován. Namítal jsem, ţe v tomto oboru se vůbec nevyznám, ale bylo mi řečeno, ţe po stránce odborné mi vypomůţe profesor jmenovaný na tuto třídu pro obory technické a ţe bude výhodné i pro stávající učitele na gymnáziu, ţe si v této třídě budou moci doplnit svůj úvazek v předmětech, které odpovídají jejich aprobaci. A místo prý tam pro tu jednu třídu mám. To tedy byla pravda, a tak jsem nakonec souhlasil. Budu tedy dvojctihodný ředitel. Ale s tímto souhlasem jsem si na sebe nevědomky upletl bič. Ten bič začal práskat ke konci šk. r. 1950/51. Zase jsem byl pozván na KNV do Ústí n. L. a tam mi byla učiněna tato skvělá nabídka: s tou průmyslovou školou to zařídíme
146
Gymnázium Teplice jinak, ale poţádali bychom tě, abys do gymnázia přijal VHŠ v likvidaci a s ní zároveň ředitelství po dobu její likvidace, tj. po tři roky. To uţ tedy bylo horší, místo jedné třídy, třídy čtyři (II. roč. školy dvouleté, II. – IV. ročník čtyřleté). S tím pak celý strojový park, část sbírek, nábytku, odborné knihovny a samozřejmě i skoro celý profesorský sbor této školy. Ţe není místo v budově, nemohl jsem se celkem bránit, poněvadţ gymnázium mělo uţ jen pět tříd, stejně u nás hostovaly asi tři třídy národní školy, takţe prostorově se VHŠ umístit dala, kdyţ jsme se trochu smáčkli a upravili na tu přechodnou dobu asi jednu nebo dvě místnosti, které sice zrovna pro třídy nevyhovovaly, ale poměrně slabé ročníky VHŠ se tam vmáčknout daly. Ale bránil jsem se svou neodborností pro tuto školu, ţe nezastanu administrativní práci dvou skoro kompletních škol, kdyţ gymnázium nemá tajemníka apod. Ale kdyţ ptáčka chytají, krásně mu zpívají. Prohlásili, ţe ke mně se školou přijde stará zapracovaná sekretářka Boháčková. Tu jsem znal a věděl jsem, ţe po stránce administrativní vedla vlastně sama celou školu, ředitel se nemusil po této stránce o nic starat. Tento příslib mě nakonec přivedl k tomu, ţe jsem svolil. Ale tuto sekretářku mi KNV koncem roku bez jakéhokoliv dohovoru se mnou sebral a vzali si ji sami na KNV. Protestoval jsem proti tomuto unfair jednání, ale marně. Počátkem prázdnin r. 1951 jsme tedy tuto školu začali stěhovat k nám do budovy gymnázia. Nebýt profesorů gymnázia, kteří se dobrovolně přihlásili k pomoci, nebyli bychom toto stěhování uskutečnili. Ředitel VHŠ Chýna si klidně odjel na dovolenou, rovněţ většina sboru VHŠ. Zůstali jen asi dva nebo tři a sekretářka Boháčková. Teprve teď jsem si uvědomil, jakou zodpovědnost na sebe přejímám. Majetek školy pozůstával především v cenných počítacích, účtovacích a rozmnoţovacích strojích, jichţ bylo celkem 22. Dále v psacích strojích, kterých bylo 38. Mimo úřední spisy přejímal jsem i peněţní hotovost a doklady, týkající se finanční stránky ústavu. To naštěstí měla sekretářka v naprostém pořádku. Psal jsem jiţ o tom, jak nezodpovědně se postupovalo při rušení některých škol, kolik cenných věcí bylo při likvidaci zničeno nebo rozkradeno (bohosudovské gymnázium) a teď jsem to proţil sám, při stěhování VHŠ do budovy našeho gymnázia. Stěhovalo se nákladním autem, v budově VHŠ nakládali věci ţáci a několik profesorů. Nejdůleţitější bylo převézt bez ztráty a poškození strojový majetek. Ale třebaţe jsme to hlídali jako ostříţi, nakonec nám chyběly dva stroje. Brzy však jsme našli viníky: jeden si zavlekl do tělocvičného kabinetu prof. Hůlka, aniţ komu co řekl, druhý zůstal stát na zídce před budovou VHŠ a zásluhu za jeho zachránění si připsal školník této školy, zakrývaje tím, ţe mu za nehty zmizely jiné drobnější věci. Zůstalo záhadou, jak se při celkem krátké cestě z jedné budovy do druhé mohly „vypařit” např. krabice ţárovek, velká váza, do níţ pečlivá sekretářka nacpala desítky prachovek a jiné drobnosti. A to s kaţdým autem jel vţdy jeden profesor. Později jsme sháněli několik párů lyţařských bot, ale tělocvikář VHŠ Hamouz tvrdil, ţe měly propálené podráţky, takţe byly odepsány. I několik párů lyţí chybělo, prý byly rozlámané. Co zbývalo, neţ tomu uvěřit, kdyţ nebylo svědků. Ostatní drobný inventář měl převzít pro sebe MěNV. Kdyţ jsme prohlíţeli sbírky i různé zásoby VHŠ, byli jsme překvapeni, jak tato škola byla poměrně dobře vybavena, a měli jsme samozřejmě zájem, aby některé věci přešly k nám. Zjistili jsme například, ţe v zásobách školy bylo mnoho desítek metrů pěkného plátna, které by se dalo upotřebit na povlaky při táboření, dále záclony, na které jsme se v gymnáziu ještě nezmohli, vybavení ředitelny koţeným nábytkem apod. Ale MěNV nám odebral klíče a nedovolil nám jiţ na nic sáhnout. Kam se to všechno podělo, jsem se nikdy nedozvěděl. Poněvadţ však jsme se jiţ v metodách pohraničního hospodářství vyznali, přeci jen jsme něco z těchto drobných, ale cenných věcí zachránili. Ponechal jsem si nějaký den klíče od ředitelny za účelem převzetí spisů a při tom jsme se školníkem na motorce se saidcarem odvezli velmi pěkné stojací hodiny, mramorovou soupravu na psací stůl, myslím ţe i nějakou tu záclonovinu
147
Josef Běhounek a trochu plátna. Hodiny i mramorová souprava dodnes stojí na ředitelském stole VHŠ. Záclony uţ moţná doslouţily a plátno, jeţ jsme pouţívali na ubrusy při maturitách apod., také. MěNV nás potom obvinil, ţe jsme to ukradli, bylo mu asi líto, ţe to neukradli oni. Proč píši o těchto snad nevýznamných věcech? Proto, aby po letech byl jasný obraz, jak jsme museli kaţdou maličkost pro vybavení školy shánět. Jak bylo těţké dostat lavice. Kdyţ nebyly napřed třeba i několik roků naplánovány, jak se muselo uţívat různých cest, aby se sehnaly ty nejpotřebnější věci do sbírek, jak často jen osobní iniciativou správců sbírek se potřebné sehnalo na místech, kde by nikdo tyto nebyl hledal. Jak se měnilo mezi školami, kde byly duplikáty, jak nebyly někdy k sehnání ani ţárovky, ani křída, ani hadry a kartáče na mytí. Po stránce shánění těchto věcí byl k nezaplacení náš školník Perenský, který se svou motorkou zajíţděl do blízkých skladů těchto předmětů a tam je přímo někdy násilím nakládal a přiváţel jako válečnou trofej. A bylo přímo přepychem, kdyţ jsme na MěNV vymohli peníze (přes vlivné činitele rodičovského sdruţení) na zakoupení křesel, pohovek, koberců do ředitelny a sborovny. Tehdy většina sboru je sama nosila z obchodu, stříhala a lemovala, jako kdyby to byl jejich vlastní majetek. Nezapomenu na to, jak se prof. Konečný dozvěděl, ţe na nádraţí jsou ve vagóně stoly a ţidličky, které jsme nutně potřebovali pro jednu posluchárnu, jak se dlouho nerozmýšlel, sebral ţáky a milé stoly a ţidličky přinesli přes celé město do školy, třebaţe prý patřily nějakému závodu pro vybavení klubu. Ale co bylo jednou na místě, se nevracelo. A továrně – výrobci – nakonec na tom nezáleţelo, kdo nábytek má, hlavně ţe faktura byla včas zaplacena. Profesor Kovařík byl zase postrachem soukromých zahrádek a lesů, odkud bez dohovoru s majiteli přinášel různé květiny a lesní stromky pro naši školní zahradu. Někdy tato sběratelská vášeň šla aţ do směšností, kdyţ např. prof. Láska přinášel do sbírek chemie a fyziky VHŠ kdejakou lahvičku, kelímek, staré kusy ţeleza apod., ţe to tam nakonec vypadalo jako ve sběrně nebo ve vetešnictví. Sháněli jsme skříně, vitríny, reprodukce uměleckých obrazů pro výzdobu tříd a chodeb a není si uţ dnes moţno vzpomenout na vše, co jsme si vlastními silami pro vybavení ústavu sehnali. Postupně jsme vyřadili starý školní nábytek, nevyhovující skříně, kteréţto věci od nás zase velmi rády přejímaly venkovské i teplické školy, které na tom byly ještě hůře neţ my. A kdyţ uţ škola vnitřním zařízením se začala podobat škole moderní, museli jsme nakonec velkou část tak těţko sehnaných věcí při rušení gymnázií odevzdat novému typu školy dvanáctileté. Ale o tom v kapitole příští.
Zrušení gymnázií Zásah do osvědčeného typu středních škol, který nemohla nahradit jednotná střední škola – dvanáctiletka a které ani dnes, třebaţe se hledí svými osnovami ke gymnáziu přiblíţit, nenahrazuje tříletá střední všeobecně vzdělávací škola, byl neblahý. Školní rok 1951 /52 byl ve znamení sţívání dvou ústavů: gymnázia a VHŠ v likvidaci. Po prázdninách r. 1951 dali jsme do pořádku nejen třídy a sbírky obou škol, ale co bylo daleko důleţitější, museli jsme vytvořit ze dvou odlišných sborů sbor jeden. Gymnaziální učitelé převzali povětšině na VHŠ předměty humanitní a profesoři, kteří přišli s likvidující školou, obsadili předměty odborné. Jakýmsi prvním poradcem pro tuto školu byl mi prof. Schönbach, později ředitel VHŠ v Ţatci, dnes na MŠO. Byl to ještě mladý profesor, který se vyznal ve svém oboru komerčním, ale nebyl nijak iniciativní. Dnes uţ se nepamatuji, kteří profesoři přešli k nám z VHŠ a kolik jich bylo (myslím, ţe to byli prof. Kněz, Brauerová, Hamouz – všichni ne právě vynikající kádry), ale o prof. sboru této školy aţ v kapitole, kdy se škola znovu rozjela a byla obnovena. Sbory se celkem brzy sţily, i kdyţ kmenoví učitelé VHŠ stále cítili jakýsi komplex méněcennosti tím, ţe škola byla rušena, ţe nevěděli, kam budou postupně přemísťováni,
148
Gymnázium Teplice a neměli také zájem podávat větší výkony, poněvadţ škola byla pro ně uţ jakýmsi provizoriem. Do školního roku 1952/53 jsme vstoupili uţ jen se III. a IV. ročníkem VHŠ, ale teď se nervozita přenesla i na profesory gymnázia, poněvadţ jiţ od začátku tohoto školního roku se nesla fáma, ţe gymnázia budou zrušena. Fáma se brzy stala skutečností a tento školní rok byl jiţ labutí písní gymnázií. Za to se začalo v Teplicích uvaţovat o tom, ţe VHŠ v likvidaci bude obnovena, poněvadţ hlavně místní továrny si stěţovaly, ţe nemají kvalifikovaný komerční ekonomický dorost. Byla to jakási ironie osudu, ţe nyní místo VHŠ, kterou jsem začal zase od základů budovat, jsem likvidoval gymnázium. A tak koncem tohoto roku leţela mi na bedrech dvojí zátěţ: jako provizorní správce VHŠ v likvidaci musil jsem zatím jednat o jejím obnovení, dohadovat se s KNV, ONV, ministerstvem a závody, a na druhé straně zase jednat s jedenáctiletkou o převzetí gymnázia. Nebyly to chvíle snadné ani radostné. Čím více se blíţil konec školního roku, tím více vzrůstala nervozita členů profesorského sboru i ţactva. Profesoři si kladli otázky, co bude s nimi, k novému typu jedenáctiletky neměli důvěru, blíţe jim stály odborné školy, tím spíše v našem gymnáziu, kde jiţ dva roky částečně učili i ve třídách VHŠ. Ţáci i rodiče byli dezorientovaní a my jsme jim těţko mohli dát jasný obraz situace v nové škole. U profesorů se nakonec nějaké řešení našlo, část přešla na jedenáctiletku, část zůstala na VHŠ, někteří odešli na odborné školy v místě. Byly však rozpaky, co s ředitelem Běhounkem. Na novou jedenáctiletku, která zabrala velikou školní budovu v Trnovanech, kde bylo místo pro více neţ 30 tříd, byl jiţ určen Jan Bartoš, profesor pedagogického gymnázia. O VHŠ se jednalo, ale nebylo ještě definitivně rozhodnuto, zda bude obnovena. Byla zde především otázka budovy. MěNV jí dával původní národní školu, ze které se v likvidaci přestěhovala k nám. Tato budova jiţ dříve nevyhovovala a zástupci závodů a zástupce ministerstva školství kladli poţadavek na budovu gymnázia, ale na tuto budovu bylo petentů více. Byl to úmorný boj, padlo na něj mnoho schůzí a komisí, ale MNV i ONV byl dlouho neoblomný. Rozumné bylo ponechat VHŠ, která se jiţ dvakrát stěhovala, na dosavadním místě. I my učitelé jsme toto stanovisko houţevnatě hájili. Kdyţ se uţ zdálo, ţe neprorazíme, zástupce závodů a ministerstva energicky prohlásili: „Chcete–li zde v Teplicích VHŠ, tak jedině v této budově gymnázia.” Dodnes vidím, jak zástupce lidosprávy zůstal po tomto prohlášení sklesle sedět, a nakonec, poněvadţ viděl, jak teplické závody, které tehdy mnoho znamenaly, by mohly nastoupit cestu různých represálií, svolil. Kdyţ došlo k těmto výsledkům, vznikla i tady otázka osoby ředitele. I kdyţ se jednalo potají, vědělo se jiţ na školských úřadech, ţe ředitelem jedenáctiletky nebude dosavadní ředitel gymnázia. To uţ tehdy byl jakýsi nepsaný zákon, ţe ředitelé gymnázií by neměli vztah k této jednotné škole, škole nového lidového typu a ţe proto na ní řediteli být nemohou. Také povětšině byli na těchto školách řediteli jmenováni učitelé devítiletek, někde i učitelé národních škol nebo bývalí inspektoři z řad učitelů. Věděl jsem to i já, věděl to i sbor. Mně bylo celkem jedno, kam půjdu, a i kdyby mi dávali místo ředitele na této mamutí teplické jedenáctiletce o tolika desítkách tříd, byl bych je odmítl. Tolik jsem měl sebekritiky, ţe ve svých více neţ 55 letech bych takovou velkou školu těţko zvládal a zařizoval, vţdyť uţ jsem měl zkušenosti s budováním gymnázia i s přejímáním VHŠ. Však také nový ředitel jedenáctiletky Bartoš za několik málo let na to doplatil svým zdravím, ač byl mladší neţli já. Infarkt učinil konec jeho aktivní činnosti a já jsem jej po letech, kdyţ jsem ještě byl v aktivitě, potkával zestárlého, o holi, těţce chodit po teplických ulicích. Litoval jsem jej, poněvadţ to byl dobrý učitel i schopný člověk, vzdělaný a přímé i dobré povahy. Při přejímání ústavu jsme se velmi dobře shodli a nebylo mezi námi nejmenší neshody, ač rozhodování o předání některých věcí ze sbírek i některých kusů nábytku vyţadovalo opravdu rozhled a hlavně trpělivost a vzájemné porozumění.
149
Josef Běhounek Tak tedy co s Běhounkem? Členové sboru jak bývalé VHŠ, tak gymnázia za mnou přišli, kdyţ se dozvěděli o postranním jednání o místa ředitelská, se ţádostí, abych převzal místo ředitele na VHŠ. Spolupracovali prý se mnou od začátku, učitelé VHŠ si také na mne za ty dva roky zvykli a bylo by prý jistě v zájmu klidu i budování nové VHŠ, abych zůstal ředitelem. Dost jsem se rozhodoval, ale nakonec jsem prohlásil, kdyţ mi to místo bude nabídnuto, ţe je přijmu, ale pouze za předpokladu, ţe mi všichni učitelé budou nápomocni při budování této školy, do jejíchţ problémů i osnov dobře nevidím. Slíbili. Čekal jsem klidně na další vývoj událostí. Někdy v polovině června mi volali z KNV, ţe ke mně přijdou, aby se dohodli, kteří učitelé by měli přejít na jedenáctiletku. Přišli, celá komise, inspektor KNV, inspektoři ONV a já nevím, kdo ještě. Bylo jich asi pět. Nejprve jsme jednali o členech sboru gymnázia. Měli uţ své typy a bylo to celkem snadné rozhodování, poněvadţ uţ část profesorů si předtím podala ţádosti hlavně na odborné školy mimo Teplice i v Teplicích a měla uţ dekrety v rukou (prof. Slavík, Konečný, Kovařík a snad i jiní), o některých bylo rozhodnuto, ţe zůstanou na VHŠ (Caithaml, Cimická), takţe na jedenáctiletku přecházeli jedině Radechovská a Louda. To bylo tedy dohodnuto brzy. Teď nastaly rozpaky a nikdo z inspektorů nechtěl vylézt s návrhem na mne. Já jsem jim nijak nevyšel v tomto rozhodování vstříc. Říkal jsem si, kdyţ jste přišli dříve a otevřeně do očí jste mi chlapsky neřekli, ţe nemohu být ředitelem na jedenáctiletce, buďte aspoň nyní otevření. Nakonec zástupkyně kraje se odhodlala první: „A teď, soudruhu, jak s Tebou (připomínalo mi to nerudovské – Kam s ním?)? My jsme toho názoru, ţe tak zkušený ředitel a dobrý pedagog by měl zůstat na vedoucím místě. Navrhujeme Ti to proto, abys převzal místo ředitele na VHŠ, která se znovu otvírá (ale tehdy to ještě nebylo ministerstvem písemně potvrzeno).” Viděl jsem v jejich očích napětí a zároveň jsem viděl, jak si oddechli, kdyţ jsem řekl: „Poněvadţ mne o to poţádala i závodní rada sboru, přijímám.” Zástupkyně KNV asi nečekala tak rychlé rozhodnutí, a proto si ulevila: „To jsme rádi, ţe to šlo tak rychle.” Teď uţ je tu nic nedrţelo, rychle se rozloučili a odešli. Za nějaký měsíc jsem dostal jmenovací dekret a stal jsem se ředitelem školy naprosto odlišného zaměření od zaměření gymnázia a začal jsem budovat v Teplicích jiţ druhou školu. O tom všem však v posledním oddílu mého vyprávění. Teď uţ jen zbývalo se na konci školního roku rozloučit s posledními ţáky gymnázia a předat je i s částí inventáře nové škole. Dnes uţ bych nedovedl vylíčit, jak jsme se rozloučili. V tom shonu nebyl ani čas ani myšlenky na nějaké loučení slavnější. Osobní starosti učitelů, rodičů i ţáků převáţily nad vším ostatním. Já sám jsem především byl zavalen prací se soupisem školního inventáře a jeho postupným předáváním. Nebudu se tedy podrobně rozepisovat, co jsme vše předávali, mohu jen konstatovat, ţe některé sbírky jsme předávali s těţkým srdcem. Byla to především knihovna ţákovská, která čítala jiţ na dva tisíce svazků a kterou jsme si sami ze svých prostředků vybudovali hned na začátku (viz majáles). Jedinou útěchou při jejím odevzdání bylo, ţe ji přejímala a zároveň zase přijímala dosavadní knihovnice Radechovská. Ale i ta nakonec naříkala, jak se knihy házely do nákladního auta jako cihly a jak byly přeházeny jednotlivé obory, které měla pečlivě roztříděny a inventarizovány. Při tomto hospodářství se samozřejmě i něco ztratilo. Učitelské knihovny byla předána jen část, něco zůstalo pro VHŠ. I ta byla poměrně dobře zásobena. Pamatuji také, jak ze sbírek matematiky a hlavně geometrie, které tak pečlivě kdysi opatroval prof. Slavík, byly některé věci vyhozeny přijímacím učitelem z okna s poznámkou, to ţe oni nebudou potřebovat. Je zajímavé, ţe sbírek hudební výchovy se zmocnilo pedagogické gymnázium. Ze sbírek TV zachránil prof. Hamouz slušnou část, ač přejímající učitel Vaněk hodně urputně vyţadoval více. Těţký boj byl taktéţ o nábytek, který jsme si pro sborovnu i ředitelnu nedávno opatřili úplně nový. Nakonec se nám podařilo část zachránit, kdyţ jsme jej reklamovali pro VHŠ s poukazem na to, aby si
150
Gymnázium Teplice ředitel Bartoš vzal z pedagogického gymnázia koţená křesla a vybavení pro ředitelnu, která tam musela VHŠ při stěhování do nové budovy nechat. Hleděli jsme se školníkem zachránit i novější lavice a stolky do tříd i část lepších koberců. Nešlo tu o nějaký lokální patriotismus, ale o to, ţe jsme měli ke všem těm předmětům vztah tím, jak jsme je někdy těţko získávali a co to dalo práce, a nyní nová škola k nim přicházela tak lacino. Ještě ţe jsme mohli řadu věcí zachránit pro nově vybudovanou VHŠ, jak dokazuje protokol o převzetí části majetku gymnázia touto školou. Je také zajímavé, ţe několik protokolů, hlavně důleţitý protokol o předání úředních spisů, nechal ředitel podepsat profesorkou Radechovskou, i kdyţ tak měl učinit sám, poněvadţ tu byla velká zodpovědnost. Doklad: puntičkářské předání v trojmo vyhotoveném protokolu se vyplatilo ještě po letech, kdyţ ke mně přišla STB, ţe máme rozmnoţovací přístroj číslo to a to. Pravděpodobně na něm byly psány nějaké letáky. Otevřel jsem zásuvku, vytáhl protokol o předání jedenáctiletce s tím, aby si šli hledat tam. „Srazili kufry” a šli. Nebudu se zde rozepisovat o škodách, které byly zrušením gymnázií napáchány na úrovni vzdělání našich studentů. Potvrdila to pozdější léta, potvrdily to vysoké školy, potvrdili to rodiče i studenti. Tématem rozhovorů studentů, kteří se po deseti a více letech scházeli na abiturientských večerech, bylo vţdy vzpomínání na gymnaziální léta, a to ne jen na studentské proţitky, ale především byl vyslovován dík za vzdělání, jehoţ se jim dostalo. Bylo také zajímavé, jak poměrně málo profesorů přešlo na jedenáctiletky. Ti nejlepší odborníci i pedagogové se uchytili na odborných školách všech typů a tím zvedli úroveň těchto škol. Ověřili jsme si to na odborných kursech češtinářů odborných škol, které se pravidelně po několika letech konaly na různých místech. Většina češtinářů těchto kursů, o kterých budu ještě psát na jiném místě, byli i bývalí profesoři gymnázií nebo reálek. Snad ještě závěrem by stálo za zmínku, kolik bývalých profesorů teplického gymnázia se stalo řediteli nebo jejich zástupci: prof. Pruner – Příbram, prof. Homoláč – Hlinsko, Máslo – Pardubice, Konečný –SZŠ Teplice a snad i jiní. Z VHŠ prof. Schönbach – VHŠ Ţatec.
Od zrušení gymnázia (31. 8. 1953 do mého odchodu do důchodu 31. 1958) Ředitelem na VHŠ Nikdy bych netušil, ţe na konci své učitelské dráhy budu mít co dělat se školou tohoto typu, a to ještě jako její ředitel. A je také zajímavé, ţe na školu tohoto zaměření – tehdejší obchodní akademii – měl jsem nastoupit jako profesor začátečník právě v Teplicích v roce 1922. Na této české obchodní akademii byl tehdy ředitelem Louňák Krýzl, který se dověděl, ţe budu co nevidět skládat poslední zkoušky na univerzitě, a poněvadţ tehdy byl nedostatek profesorů, byli vytahováni z filosofické fakulty ještě před sloţením posledních zkoušek. Bylo to lákavé, v pohraničí se nabízely všelijaké platové výhody, zvláště na obchodních akademiích. I kdyţ jsem měl sto chutí tehdy nastoupit, přece jen jsem odolal a učinil jsem dobře. Mnozí, kteří se dali k předčasnému nástupu zlákat, jako suplující profesoři někdy se dostali ke konečným zkouškám aţ za několik let. Jako by se teď kruh mého učitelského působení uzavíral. Tam, kde jsem měl začínat, končím za 30 let dokonce jako ředitel. Měl jsem váţné obavy, jak se vţiji do chodu této nové školy a hlavně, jak budu rozumět těm předmětům, které se nikdy na gymnáziích nevyučovaly. Hlavním předmětem zde byla účetní evidence, z níţ se také dělala maturita, dále politická ekonomie (do studia 151
Josef Běhounek tohoto předmětu jsem se ještě pustil, abych aspoň částečně rozuměl), hospodářské počty, základy práva, těsnopis, psaní strojem – ostatní předměty se blíţily poţadavky osnovám gymnázia. Na cizí jazyky se tu dokonce kladl větší důraz a v rozvrhu měly v některých třídách dokonce více hodin neţ na gymnáziích. Bylo však potřebí se starat i o vybavení speciálních učeben, především tzv. strojovny, kde se učilo psaní strojem, později jsme dokonce museli mít strojovny dvě, jak se nám rozrůstal počet ţactva. I sbírky potřebovaly odlišné vybavení. Za pomoci profesorů jsme do roka zvládli aspoň to nejzákladnější a kdyţ jsem po pěti letech při odchodu do důchodu školu předával, bylo moţno říci, ţe byla po všech stránkách solidně vybavena, vycházeli z ní ţáci s dobrými vědomostmi díky konsolidovanému profesorskému sboru, jehoţ skloubení dalo snad nejvíce práce. Profesorský sbor VHŠ, to byl daleko sloţitější problém neţ profesorský sbor gymnázia. Jeho sloţení bylo velmi různorodé jak po stránce jednotlivých oborů, tak také po stránce předběţného vzdělání. Dal by se přibliţně rozdělit do těchto skupin: profesoři humanitních předmětů s vysokoškolským vzděláním univerzitním, profesoři odborných předmětů s vysokoškolským vzděláním ekonomickým, učitelé grafikové (psaní strojem, těsnopis) se vzděláním pravidelně jen středoškolským a příslušnými kursy a konečně jednotlivci s aprobací právnickou nebo i dálkovým studiem na doplnění vzdělání niţšího a k tomu samozřejmě i nezbytný učitel tělesné výchovy. Bylo opravdu těţko stmelit tyto učitele různého vzdělání, naprosto různých oborů a samozřejmě i různého stáří i různých povah. Zvláště, kdyţ se tvořila tato nová škola, byl profesorský sbor doplňován různým způsobem, často bez ohledu na její potřeby. Z toho rozboru, který obsahoval i vylíčení situace školy po likvidaci, její obnovení, vliv několikaleté nejistoty na ţactvo, vyjímám charakteristiku sloţení sboru: kritizuji zde, jak KNV nerespektoval přání ředitele na přidělení dobrých kádrů. Zdůrazňoval jsem, ţe není zdravé, kdyţ ve sboru jsou dva bývalí ředitelé VHŠ, ing. Šmíd z Loun, který byl z ředitelského místa odvolán po únoru 1948, a Klobása, bývalý ředitel na VHŠ v Ţatci, který byl zbaven ředitelského místa na udání, ţe pálí nedovoleně slivovici, a snad i částečně z důvodů politických. Tito dva učitelé nesli v sobě stále jakýsi pocit, ţe jim bylo ublíţeno, a tak neprojevují dostatečnou iniciativu, třebaţe po stránce odborné jsou učiteli dobrými, ba velmi dobrými. K těmto bývalým ředitelům byl později na ústav přeloţen i bývalý přednosta školského referátu ONV v Duchcově Judr. Hodek, který měl velmi málo praxe učitelské a musil vedle několika hodin práv učit předmětům, které teprve začal dálkově studovat (fyzika, matematika). O tomto učiteli budu ještě mluvit na jiném místě – dlouho jsem se v něm nemohl vyznat a způsobil mi řadu potíţí. Pak s jazykovým ústavem přešel k nám další ředitel, Talavášek, bývalý příručí v obchodě, který jako samouk se naučil několika jazykům. Byl však výborný učitel, přímý charakter, který nikdy nedal najevo, ţe býval ředitelem, a byl mi opravdu velkou oporou v řízení jazykových kursů. Bohuţel zemřel poměrně mlád Nejvíce potíţí mně i celému sboru způsobil vedoucí Krajského ústavu těsnopisného z Ústí n.L. Kalina, který k nám byl přeloţen z trestu. Byl to výborný grafik, ale notorický alkoholik, který, kdyţ měl „svoje kvartály”, třeba týden nepřišel do školy. Byl ţenatý, pak se zapletl s jednou kolegyní z našeho sboru a měli jsme s tím mnoho řízení. Závodní rada dělala pro něho, co mohla, vymohla mu placenou dovolenou na léčení v protialkoholické léčebně, ale za nějaký čas podlehl svému zlozvyku znovu. A tak nezbývalo neţ s ním rozvázat sluţební poměr. Odešel jako dělník a pak úředník do závodu. A při té příleţitosti o té kolegyni, s níţ nějaký čas udrţoval poměr. Dana Lichtenbergová, s typem ţidovky, mladá učitelka – obor účetní evidence, byla k nám přidělena jako začátečnice. Po čase, aniţ se nám přiznala, jsme zjistili, ţe je těhotná. Kdyţ uţ musela na mateřskou dovolenou, uvedla, ţe děcko bude mít se svým bývalým kolegou
152
Gymnázium Teplice na fakultě, daleko mladším, neţ byla ona. Naříkala, ţe si ji nechce vzít. Hleděl jsem jednat s jeho rodinou, ale ta se energicky postavila proti (byla to rodina učitelská). Kde byla pravda, těţko soudit. Po další aféře s prof. Kalinou se objevily jedno odpoledne v ústavě vylepené psané letáčky, titulující jmenovanou kolegyni nevybranými slovy. Bylo ještě dobře, ţe vševidoucí školník je zavčas objevil a přinesl do ředitelny, takţe snad je ţactvo nemohlo číst. Pochybovali jsme hned, ţe je psali ţáci. Pravděpodobně je přinesla a vylepila manţelka kolegy Kaliny, která jej přišla do ústavu hledat, poněvadţ se jiţ několik dní neobjevil doma. Po svém „kvartále” přespával u Lichtenbergové, která nám prozradila, kdyţ jsme ho několik dní sháněli, ţe je u ní. Byly rozpaky, co s ní. Byla celkem dobrá učitelka, jako začátečnice se dobře vypracovávala, tak nakonec i inspektor souhlasil s naším názorem, abychom s definitivním odsudkem počkali. A udělali jsme dobře. O své nemanţelské dítě se dobře starala a po čase se provdala za jiného muţe, má další děti, manţelství je šťastné. Dana se vypracovala na dobrou učitelku i veřejnou pracovnici a učí na VHŠ dodnes. I ty letáčky asi ţárlivé manţelky Kalinovy jsou dokladem, jakými věcmi jsme se museli tehdy zabývat. Ale taková uţ byla doba, jak říká ve svých pamětech Ilja Erenburg. I mladého profesora Slomka k nám přeloţili z nějakého politického šlápnutí vedle z VHŠ v Děčíně. Sháněl jsem si učitele sám, např. měl jsem šťastnou ruku, kdyţ jsem získal prof. Oktábcovou, obor dějepis – zeměpis, z devítiletky v Hrobu, přicházeli noví mladí profesoři, povětšině dobří odborníci, kteří se za nějaký čas sţili s kolektivem i se staršími učiteli. Dokonce i náš bývalý ţák Asztalosz, původem Maďar, sirotek, který se teprve na škole musil učit česky, ale který nakonec maturoval s vyznamenáním, na vysoké škole studoval velmi dobře. Kdyţ k nám přišel, měl někdy ještě způsoby nevycválaného studenta. Tím naráţel u starších kolegů. Tak jsem si jej vzal na paškál, vyčinil jsem mu, ţe musí najít formu jednání s lidmi, vytkl jsem mu příklad jeho klukovského jednání, kdyţ třeba přišel ke mně do ředitelny, sedl si na roh stolu a tak se mnou hovořil. Ale byl to chlapec tvárný a všechno uznal. Oţenil se se svou ţačkou a dnes je docentem na vysoké škole ekonomické. Mohl bych dlouho psát o dalších typech, například o výborném, ale tak trochu hodně nervózním grafikovi Čermákovi, který ţil jen svými předměty, dociloval se svými ţákyněmi pěkných úspěchů při různých soutěţích v těsnopise i psaní strojem, o dalším grafikovi Mackovi, který přišel v posledním roce mého působení, který si tak trochu rád přihnul pivečka, ale jako předseda ZO KSČ byl uváţlivý, ve sboru byl oblíben a vycházeli jsme spolu velmi dobře. Váţil jsem si těch lidí, kteří byli přímí, řekli mi do očí otevřeně třeba i moje chyby a měl jsem nedůvěru k těm, kteří mi lichotili do očí a po straně mne pomlouvali (takovým byl např. elegán Stehlík, učitel češtiny a němčiny), otec šesti dětí, jehoţ manţelka byla uţ podruhé provdána, prvního muţe prý připravila svými zálety o ţivot, nebo později můj zástupce prof. Bayer, který k nám přišel jako stranický prominent, a měl jsem takový dojem, ţe mne měl hlídat a politicky usměrňovat. Ale o něm později v kapitole mého odchodu do důchodu. A nesmím zapomenout na svého mladého tělocvikáře Horáka, sportovce, ale sukničkáře, který snad teď uţ je podruhé rozveden a těmi rozvody přišel o veškerý svůj majetek. Z tohoto stručného výčtu je vidět, ţe jsem tu musel mnohdy řešit problémy, které nebyly jen pedagogické, a ţe skutečně tento sbor byl jiný neţ sbor gymnázia. Jako dovětek k charakteristice sboru: byl jsem vděčný kolegům komercialistům, kteří mi obětavě pomáhali v otázkách odborných a nikdy přitom nedali najevo, ţe mne jako ředitele podceňují. Byl jsem konečně jako bílou vránou mezi řediteli VHŠ v Ústeckém kraji – všichni byli komercialisté – já jediný filolog. Byla pravda, ţe někteří byli silné individuality, zvláště prof. Klobása, nejlepší komercialista ve sboru, dobrý pedagog, který své ţáky velmi mnoho naučil. Občas jsme na sebe naráţeli, měl po svém odvolání z místa ředitelského někdy komplex méněcennosti, a já jsem byl někdy „vejbuška” a neuvědomil
153
Josef Běhounek jsem si, ţe s ním musím jednat trochu jinak neţ třeba s mladšími učiteli. To jsem bohuţel pochopil úplně aţ po obdrţení tohoto dopisu. Nijak jsem se jím necítil dotčen, měl leckde pravdu, škoda, ţe mi to neřekl hned do očí, kdyţ začal být nespokojen na našem ústavě. Měl tu opravdu těţkou pozici, rodinu měl v Berouně, kde měl rodinný domek, kam několikrát ţádal o přeloţení, ale bezvýsledně (pravděpodobně tu byly nějaké kaňky v jeho popisu), pak chtěl do Prahy, aby měl k rodině blíţ. Nakonec se mu to přece povedlo. Bylo to dobře, poněvadţ za nového ředitele byl by moţná býval ještě nešťastnější. Váţil jsem si jeho vědomostí i jeho práce pro školu a ještě dnes na něj vzpomínám jen v dobrém. Nakonec bych jen chtěl ještě konstatovat, ţe zásluha o to, ţe škola vyrostla zase v dobrý ústav, patří především kolektivnímu snaţení celého sboru a ţe přes všechny potíţe i charakterové rozdílnosti jsme našli cestu, jak z této školy pronásledované v předcházejících letech nepřízní jsme vytvořili VHŠ, která nebyla poslední mezi VHŠ v kraji. Ţactvo VHŠ bylo velmi různorodé. Dvouletá hospodářská škola byla určena hlavně pro výchovu písařek na stroji a na niţší funkce úřednické. Přijímáni byli do ní ţáci a hlavně ţákyně s malou inteligencí a špatným prospěchem. Proto také tak vypadala úroveň této školy a její výsledky. Profesoři tam neradi učili. Pro charakteristiku duševní úrovně některých ţáků uvádím, ţe jednou po nějaké hospitaci jsem jim domlouval a ţádal, aby v učení přitáhli, objevil se následující den na chodbě nápis, kterým ţáci obecných škol si někdy ulevovali na zdích: „Ředitel je vůl”. Ţáci čtyřleté školy, která končila maturitou, byli však jiţ opravdovými studenty a úroveň některých tříd se blíţila úrovni ţáků gymnázia. Z devadesáti procent byla to však děvčata a za úspěch jsme pokládali, kdyţ v některé třídě bylo 4 – 6 chlapců, a to obyčejně ještě mívali nejhorší prospěch, nebo byli tělesně vadní. Jeden čas byl při škole otevřen i tzv. abiturienský kurs, kam po maturitě přicházeli ţáci jedenáctiletky, někdy i ţáci starší, kteří jiţ nějaký rok byli zaměstnáni někde na závodě. Byly to třídy počtem velmi slabé (10–15 ţáků), ale materiál tu býval dobrý. Vedle této základní školy byla i škola večerní, do níţ se hlásili lidé jiţ v zaměstnání, mnohdy pouze s měšťanskou školou, různého věku (měli jsme tu vedle ţákyň 18tiletých i ţáky 30 – 40leté, dokonce i jednoho padesátiletého). V některých letech se tato škola rozrostla skoro na tolik tříd, jako měla škola normální. Úroveň ţáků byla různá, vedle poctivých pracovníků, kteří to se studiem mínili váţně, měli jsme tu i hlavně ţákyně mladší, které se daly zapsat jen proto, ţe se domnívaly, ţe snadno dosáhnou vysvědčení, které jim dopomůţe k platovému postupu. Ale tyto ţivly často jiţ během prvního roku odpadly. Tyto večerní školy byly různého typu, dvouleté i víceleté, speciální pro doplnění vzdělání pracovníků na vedoucích místech apod. V jednoroční škole seděli prominenti ze závodů, spořitelny, státní banky a hleděli jsme ji obsadit nejlepšími učiteli. Musím říci, ţe tito váţení postarší ţáci pracovali povětšině velmi poctivě a při zkouškách se potili a měli trému větší neţ normální studenti. Večerní vyučování, které začínalo v 16 nebo 16,30 a končilo mnohdy aţ ve 20 hodin, bylo náročné pro ţáky i učitele. Já sám jsem také obyčejně učil v jednom ročníku dvě hodiny češtině, jednak proto, abych poznal problémy těchto večerních škol, jednak abych si tu doplnil svůj učební úvazek na škole denní. Měli jsme i tzv. dálkové studium. Mimo to byly odpolední kursy těsnopisu a psaní strojem také jiţ pro starší zaměstnance závodů, kteří jako administrativní síly si tu doplňovali své dovednosti v psaní strojem a těsnopise.Tyto kursy bývaly dvou nebo čtyřhodinové, pro začátečníky i pokročilé. Později byla k nám do budovy přestěhována i jazyková škola, která měla svého vlastního ředitele, jiţ zmíněného Talaváška i své dva aţ čtyři učitele. Vyučovalo se tu hlavně ruštině, němčině, angličtině i franštině. Vyučování bylo jen odpoledne. Asi dva
154
Gymnázium Teplice roky na to byly tyto jazykové školy přičleněny k VHŠ jako řádná součást této školy. Tak tomu bylo i u nás a někteří učitelé přešli do sboru VHŠ. Kol. Talavášek pak vyučoval hlavně ruštině, ale i jiným jazykům na této škole jaké řádný učitel. V důsledku těchto mimořádných forem studia přibývalo učitelům mnoho hodin přespočetných a nebylo vzácností, ţe někteří, hlavně komerciální, učili třeba 30 i více hodin týdně. Někteří mimo to vyučovali i přímo na závodech, které si zřídily večerní studium přímo na pracovišti, tím jim přibývaly další hodiny. Bylo bohuţel rysem učitelů těchto škol, ţe se někdy za přespočetnými hodinami přímo honili, jen aby pobírali co největší platy. Leckteří tímto způsobem dosahovali měsíčních příjmů na 3000 – 4000 Kčs, tedy daleko více neţ ředitel. Je samozřejmé, ţe tyto nadměrné úvazky zabraňovaly učitelům, aby se mohli více věnovat práci na vlastní škole. Bylo někdy opravdu uměním najít odpoledne pro nutné pedagogické porady, nemluvě ani o schůzích ROH , které se někdy narychlo odbývaly o velké přestávce. Přitom někteří učitelé ţárlivě střeţili jeden druhého při sestavování učebních závazků na začátku školního roku, aby snad jeden nedostal více hodin neţ druhý. Bylo kvůli tomu mnoho nepříjemností, někdy i během školního roku, kdyţ třeba se dlouhodobě suplovalo za některého nemocného kolegu a hodiny jeho úvazku se při tomto dlohodobém suplování platily. Zvláště někteří kolegové – nechci je zde jmenovat – byli přímo chamtivci při sbírání těchto hodin. Marně jsem zdůrazňoval, ţe tato sháňka po hodinách není ani ku prospěchu úrovně vyučování ani jim neprospívá na zdraví. Vše bývalo marné. A to jsem se jen náhodou dozvídal, ţe vedle toho ještě dávají hodiny soukromé. Škola tedy hučela vědychtivými mladými i starými studenty někdy uţ od sedmi hodin ráno do pozdních hodin večerních – pravidelně aţ do 20. hodiny. Volná byla jen neděle a sobotní odpoledne. Nejvíc na tento celodenní provoz nadával školník a uklízečky, které jako detektivové musily sledovat, která třída je náhodou volná, aby ji mohly rychle uklidit. Teď na chvíli opustím ředitelnu, kde jsem někdy právě pro tento večerní provoz vysedával často do pozdních hodin večerních, poněvadţ i ţáci večerní školy potřebovali mnohdy různá úřední potvrzení a často se také doţadovali pohovorů s ředitelem, kdyţ nebyli třeba spokojeni s vyučováním nebo s postupem některého z vyučujících. Tyto záleţitosti se musily řešit hodně delikátně, protoţe tu nepřicházeli s poţadavky nezralí studenti, ale lidé uţ se ţivotnímu zkušenostmi.
Moje práce neředitelská, tím i určitý oddech Od ředitelské práce jsem musel občas utéci, jinak bych tonul v administrativě a ve vyţadovaných různých posudcích, např. vyjádření o úrovni vědomostí ţáků ve všech předmětech nebo jak se plnilo usnesení ÚV KSČ o učebnicích ve všech předmětech – k tomu jsem musil pročíst všechna vyjádření učitelů. Ten oddech byla zase práce. Ale přece jen na jiném úseku, na úseku, řekl bych, vyšší úrovně. Především jsem pracoval jako metodik pro otázku vyučování češtině na odborných školách při okresním pedagogickém sboru v Teplicích. Měl jsem tu několik přednášek a vedl protokoly odborných seminářů. Na kursech Studijního a informačního ústavu odborného školství (bývaly týdenní) jsem měl několik přednášek např. Prověřování vědomostí ţactva v češtině, Klasifikace a metody zkoušení na odborných školách a dále různé recenze (např. sborníku přednášek těchto kursů). Tyto ministerské kursy, které se pravidelně konaly v některých lázní (např.v Bechyni, Mariánských Lázních), byly sice intenzivně pracovní, ale pro nás učitele odborných škol byly i doplněním našich znalostí, tím spíše, ţe na nich obyčejně přednášeli univerzitní profesoři (např.Šmilauer) nebo na slovo vzatí metodikové i praktikové. Kolektiv, který se tu vytvořil mezi někdy více neţ padesáti účastníky, byl opravdu
155
Josef Běhounek kamarádský a na další kurs jsme se vţdy těšili. Konstatovali jsme tu také, ţe nejlepší češtináři po zrušení gymnázií se uchýlili na odborné školy – jistě ku prospěchu těchto škol. Na doporučení ministerské inspektorky Pechové se na mne obrátilo i Státní pedagogické nakladatelství, abych mu recenzoval některé učebnice a knihy. Tak jsem postupně posoudil tyto knihy: Doslov a vysvětlivky k Siréně Marie Majerové, Ze slovanských a jiných literatur od dr. M. Švába, učební text dr. Cenka Teorie literatury, Antologii ze slovenské povídkové tvorby, doslov a vysvětlivky k Vrchlického Stromu ţivota, Metodického průvodce k novým čítankám pro odborné školy. Nejvíce práce mi dalo napsání doslovu k Jiráskovu Temnu. Původně jsem ţádost SPN odmítl, poněvadţ jsem cítil, ţe při svém zaměstnání na dobré zhodnocení nestačím, a vymlouval jsem na krátkost termínu. Ale SPN bylo neodbytné, termín prodlouţilo a znovu ţádalo, abych vyhověl. Tak jsem se do toho pustil, ale byl jsem si stále vědom, ţe mi tato práce nesedí, ţe nemám čas si sehnat materiály apod. Recenzenti také správně pak ukázali na nějaké nedostatky, dostal jsem spoluautora a jakţ takţ jsme to spíchli dohromady. Později došlo ještě k 2. vydání. Vedle toho jsem pro Ústav českého jazyka při ČSAV napsal i několik připomínek k novému vydání Pravidel českého pravopisu. A abych přišel i na jiné myšlenky a trochu se po té dřině zrestauroval, popadl jsem občas kufr a zajel jsem si do lázní nebo na rekreaci. Dostal jsem poukazy do Mariánských Lázní, Luhačovic, na rekreacích jsem byl na Českomoravské vysočině, v Oderských horách, v Peci pod Sněţkou. Zvláště lázně mi pomohly, ţe jsem zase mohl táhnout školskou káru naplno.
Moje opoţděná reportáţ V radostné práci školské i mimoškolské, v radosti z úspěchů i v překonávání běţných neúspěchů přicházely však chvíle, kdy uţ člověk pochyboval o politickém dění v naší republice. Je uţ skoro banální dnes opakovat slova „stalinismus, kult osobnosti”, ale myslím, ţe ani dnes ještě se nezahojily všechny rány, které tato doba zasadila jak celku, tak i jednotlivcům. I já jsem prošel atmosférou podezřívání, udavačství a často i třeba jen jakéhosi sadismu, kterým ukazovala svou moc nad občany vševládnoucí STB. Jako ředitel míval jsem často návštěvy tzv. úředníků ministerstva vnitra, kteří se pídili po různých věcech, zjišťovali si data některých ţáků, rodičů i učitelů. To byly celkem nevinné návštěvy, které vţdy probíhaly stereotypně. Vešel muţ buď v koţeném kabátě nebo zeleném hubertusu a uţ podle toho jsem věděl, o koho jde. Ale vyţadoval jsem vţdy legitimaci. Při první takové návštěvě neměl jsem ještě zkušenost, a tak kdyţ úředník vytáhl svou úzkou červenou kníţečku, vzal jsem mu ji z ruky, abych si přečetl jméno. Ale ouha, to se nesmělo! Vytrhl mi legitimaci z ruky a poučil mne, ţe stačí se podívat jen na fotografii. Jméno bylo tabu. Podruhé uţ jsem tedy byl chytřejší. Ale kníţečku s fotografií museli ukázat vţdy. Všechny moje sekretářky měly z těchto pánů posvátnou hrůzu. Chvěl se jim hlas, kdyţ mi hlásily, ţe chce se mnou mluvit nějaký pán. Poznal jsem z jejich hlasu, o jakého pána jde. A kdyţ pán přišel, utekly z kanceláře, která byla v předsíni ředitelny. Já jsem klidně s pánem hovořil, sdělil mu, co potřeboval, a byl zase klid. To byly takové obyčejné případy. Ale byly i nerváky. Jeden z prvých byl, kdyţ mi odvedl člen STB profesora Hůlku rovnou ze školy. Aniţ jsem co věděl a teprve v noci, kdyţ jeho paní ho začala shánět a přišla i za mnou do bytu, jsem si uvědomil, ţe milý kolega byl odvlečen pánem, který před tím odpoledne ze mne vytahoval, jaký je Hůlka učitel atd. Ale poněvadţ Hůlka nebyl ve škole, odešel s nepořízenou. Já jsem tehdy nepoznal, ţe jde o STB, nelegitimoval se, měl jsem dojem, ţe je to nějaký činovník z tělovýchovy, poněvadţ měl
156
Gymnázium Teplice především zájem o jeho odborné tělocvičné znalosti. A tak také, kdyţ druhý den dopoledne strčil zase hlavu do ředitelny s dotazem, zda profesor Hůlka je přítomen, odkázal jsem ho klidně do sborovny, aby si ho tam našel. Našel jej a odvedl, coţ jsem si uvědomil aţ v noci, kdyţ jej manţelka sháněla. Jindy zase jiný pán telefonoval, abych přišel na oddělení státní bezpečnosti v Teplicích. Byla určena hodina. Kdyţ jsem tam přišel a zazvonil před ţeleznou mříţí, otevřel muţ, který mi velmi připomínal gestapáka z mého vězení v Pardubicích. Vešel jsem, mříţ se zavřela, uvedl mne do místnosti, v níţ byl jen jakýsi dřevěný stůl a několik ţidlí a poţádal mne, abych zde počkal. Tak jsem čekal rozhlíţeje se a něco mi říkalo, ţe to je jako vězeňská cela, poněvadţ i okna měla ţelezné mříţe. Čekal jsem dobrou čtvrthodinu, coţ bylo vhodné pro nervové zpracování delikventa. Po té čtvrthodině se konečně otevřely dveře a onen dlouhý, hubený pán, který mne sem uvedl, přišel s jakousi knihou a dopisem, poloţil je přede mne a poţádal, abych potvrdil přijetí tohoto dopisu do knihy. Bylo to nějaké sdělení KNV „přísně důvěrné”. Proč to muselo být takto komplikovaně odevzdáno, je mi dodneška nejasné, poněvadţ celé sdělení, jehoţ obsah si jiţ dnes ani nepamatuji, nestálo za nějakou tajnost. Pak jsem teprve byl propuštěn, mříţ byla otevřena a já jsem mohl odejít. Tato epizoda mě však poučila. Kdykoliv jsem později odcházel na tento úřad, dal jsem to na vědomí školníkovi s tím, nevrátím–li se za pár hodin, aby šetrně upozornil rodinu, ţe jsem za mříţí. Ale pak přišel případ daleko závaţnější, který mne stál hodně přemáhání a který mi hodně na nějakou dobu pocuchal nervy. Bylo to v roce 1955, v roce I. spartakiády, někdy na jaře. Byl jsem vyzván jakýmsi mladíkem, abych s ním šel na bezpečnost, důvody neřekl. Tak jsem šel, zase tu byla ta známá místnost, ale teď uţ tu se mnou seděli dva. A začali tak kolem, docela přátelsky se dotazovat, jak se připravujeme na spartakiádu, zda mám jako ředitel nějaké těţkosti, zda učitelé pomáhají v přípravě, ţe učitel tělocviku nemůţe na všechno stačit, a já uţ nevím, co ještě všechno. Hovořili jsme dobře hodinu a mně pořád nebylo dost jasno, co vlastně chtějí. Pak z nich vylezlo, ţe přece mám zkušenosti ze Sokola, kde jsem prý přece zastával různé funkce, takţe jistě budu vědět, jak je nutné cvičence dobře připravit i po stránce politické. Teď uţ mi bylo jasné, oč jim jde. Vzpomněl jsem si, ţe můj učitel tělocviku na VHŠ mi jednou nenápadně naznačil, ţe také byl na STB, ţe tam při pohovoru s ním padlo i moje jméno a ţe má podezření, ţe někdo ze sboru něco tam udává. Ale dál uţ nechtěl mluvit. Teprve později jsem si uvědomil, ţe mu zakázali o celé věci s někým hovořit, kdyţ i já jsem později tento rozkaz dostal. Pak mne v milosti propustili. To však byl jen úvod k dalšímu šikanování. Další setkání byla opravdu originální. Obyčejně někdo z pánů úředníků pro mne přišel do ředitelny nebo mi telefonovali, ţe budou s autem čekat tam a tam. Nikdy nepřijeli před budovu, čekali buď v Lipové ulici nebo u divadla nebo i jinde v určenou hodinu, a kdyţ jsem přišel, vzali mne mezi sebe na zadní sedadlo a auto se rozjelo. Jednou mne vyvezli na polní cestu nad Teplice, po druhé na Doubravku, po třetí do košťanského háje. Kdyţ jsme vystoupili, začal výslech, procházeli jsme se na liduprázdných místech, ptali se na všechno moţné, na sokolskou činnost, na moje příspěvky do sokolského ţupního věstníku, na ţactvo, na profesorský sbor, na můj celý ţivot. Nebylo mi stále jasné, co těmito vyjíţďkami sledují. Byli celkem slušní, já samozřejmě jsem jim řekl také svoje, někdy uţ jsem byl rozladěn a hlavně šlo mi to na nervy. Jednou po delší diskusi mi jeden z nich řekl: „To je, soudruhu, jako školení.” Něco se ve mně zadrhlo: „Já bych vás, soudruzi, mohl moc školit a dát vám hodně ze svých celoţivotních zkušeností.” Kdyţ viděli, ţe o mé sokolské činnosti více nevytáhnou, začali z jiného konce. Jací jsou profesoři, zda bych jim nemohl dát jejich písemnou charakteristiku, čili pomáhat jim v jejich udavačské činnosti. To uţ mne hodně dohřálo a řekl jsem, ţe mají podezření na dobré české lidi, ale všelijaké pochybné osobnosti nechají po Teplicích pobíhat. Najeţili se a koho prý. Tak jsem vyslovil
157
Josef Běhounek pochybnosti o těch demokratických Němcích a citoval jsem dr. Pimpla. Chytili se toho, a ţe prý věc vyšetří. Ale zřejmě to nebyl jejich resort, nic se po té stránce nestalo a pan Pimpl si dále vesele hrál na demokratického německého prominenta. Zřejmě celý aparát STB byl v tuto dobu zaměřen na spartakiádu asi z obavy, aby se něco v Praze nestrhlo. Někdy jsem si připadal jako Fučík, kdyţ s komisařem Böhmem chodil po Praze a posedával v zahradních restauracích, odkud se díval na svobodný ţivot kolem pulzující. Já také v těchto chvílích jsem byl mimo svobodný ţivot mezi dvěma tentokráte československými gestapáky. Ale ty procházky v přírodě za tohoto doprovodu nebyly nijak osvěţující. Čekal jsem stále, jak to skončí. Ale vţdy jsem se zase vrátil a mohl školníkovi říci, ţe jsem ještě na svobodě – poněvadţ jak jsem se uţ nahoře zmínil, po zkušenostech s prof. Hůlkou jsem mu vţdy hlásil, kam jdu, a nevrátím-li se do večera, aby šetrně zpravil rodinu, ţe jsem asi za mříţemi. Naši ţáci odjeli na spartakiádu, nic velezrádného se nestalo, vyjíţďky přestaly a já jsem myslil, ţe tato věc byla uzavřena a likvidována. Ale nebylo tomu tak. Ke konci prázdnin, jednoho dne, kdyţ jsem vcházel do budovy, div jsem při otevření vrat neporazil jednoho z pánů STB, který tam „nenápadně” na mne za vraty čekal. Ironicky jsem mu pravil: „Tak ještě budeme pokračovat?” Usmál se a zeptal, zda bych zítra nemohl přijet do Ústí. Domluvili jsme se na ranním vlaku s tím, ţe bude na mne na nádraţí čekat. A skutečně tam zase nenápadně stál, a kdyţ jsme vyšli z nádraţí, poţádal mne, abych šel za ním asi 20 kroků. Zase mi oţily vzpomínky na pardubické gestapo, jen ţelízka na rukou mi chyběla. Tak jsme došli na krajskou státní bezpečnost. Mříţe se otevřely, můj průvodce mne odevzdal v jedné z kanceláří, kde se mne ujal další úředník asi nějaké vyšší hodnosti. A teď to začalo. Otázka za otázkou, chtěl vědět všechno moţné o Sokole, vytáhl ţupní věstník a přisuzoval mi v něm články, které jsem ani nepsal, vytahoval na mne rozumy o členech ţupního předsednictva atd. Řekl jsem mu nakonec, ţe stejně všechno vědí, a ještě více neţ já. Pak zašel do mé minulosti vysokomýtské a tu jsem se opravdu podivil, jak byl dopodrobna o všem informován a co asi všechno bylo napsáno na mé kartě. Ptal se, kdo to byl učitel Gotvald, podplukovník Václavek, Tesař a já nevím, kdo ještě. A co teď dělají. Řekl jsem mu, ţe jiţ jsem tolik let z Vysokého Mýta a od těch dob ţe nic o nich bliţšího nevím, ač jsem věděl, ţe Václavek byl zatčen a odsouzen k několika letům vězení. Důvody jsem však neznal. Pak přešel k profesorům mého sboru, myslím, ţe padlo jméno především prof. Klobásy, a zase chtěl, abych jim podával zprávy. Za této situace jsem mohl říci jen to, ţe bliţší jistě vědí na školském odboru KNV, já ţe profesory dostanu přidělené bez jakéhokoliv bliţšího posudku. Pokud budou mít nějaké konkrétní dotazy, jsem ochoten je zodpovědět. Tak jsme šermovali slovy tři hodiny, vykouřili moře cigaret a stále mi nebylo jasné, co vyslýchající chce. Najednou dal ruku pod stůl, a tu jsem si uvědomil metody gestapa: tajný zvonek, přijde ještě někdo vyšší. A skutečně, za chvíli vstoupil starší muţ, bez kravaty a posadil se do rohu místnosti a poslouchal. A pak se ozval: „Vţdyť my proti vám nic nemáme. My si váţíme i té starší inteligence, která socialisticky pracuje a pomáhá nám v budování socialistické vlasti atd. atd.” Fráze, fráze. Všechno se ve mně vařilo, ţe se musím nechat poučovat jako nějaký kluk. Závěr všeho byl: „Rádi bychom, abyste nám pomáhal, a kdyţ budeme potřebovat, obrátíme se na vás, abyste nám poslal pravdivé informace.” Tedy „agent čsl. gestapa”. Pak ještě důrazné připomenutí, abych o všech těchto rozhovorech neřekl nikomu ani slovo, a na shledanou. Vyšel jsem z kanceláře jako omámený, hlava se mi točila z vykouřených cigaret a teď jsem uţ jen očekával, zda mne vrazí do nějaké cely. Před dveřmi na mne čekal ten můj teplický poskok, mříţ se otevřela a byl jsem na svobodě. První moje cesta byla do kavárny, na oběd jsem neměl ani pomyšlení – dvě silné kávy mi vyčistily mozek a nejbliţším vlakem jsem odjel domů. Teď jsem čekal, co budou chtít dále. Naštěstí uţ nikdo nikdy na mně nic
158
Gymnázium Teplice nechtěl. Změnila se doba, ti pánové, co se mnou zabývali, asi spadli do politického propadliště, ne–li do kriminálu. Z celého tohoto případu odnesl jsem si jedno poučení: naše bezpečnost byla podobná bezpečnosti nacistické (gestapu), třebaţe v mém případě jednali celkem slušně, ale metody na oslabení nervů a postup výslechů byly skoro stejné. Jen mi stále vrtalo hlavou, kdo měl na tom všem zájem. Ţe tu nešlo jen o mou činnost sokolskou, bylo mi víc neţ jasné. Vţdy na konci se dostali na moji činnost ředitelskou a na členy sboru. Musil tedy v pozadí stát někdo ze sboru. Prof. tělocviku Hamouz mi naznačil, ţe při výslechu padlo jméno dr. Hodka, který k nám přišel z Duchcova, o kterém jsem měl relace, ţe je členem STB. Vydával se za starého člena strany, ač do ní vstoupil někdy těsně před únorem 1948, dále jsme o něm věděli, ţe byl vychovatelem v nějaké statkářské rodině za doby protektorátu, a usuzovalo se, ţe ne všechno bylo v jeho kartě čisté a ţe STB toho vyuţila, aby se stal donašečem. Jsou to ovšem jen dohady, konkrétního jsme nic nevěděli. Ale celá jeho povaha, ustrašenost, někdy aţ přecitlivělost, kdyţ se mu něco vytýkalo po stránce pedagogické, slzel – nervy! – měl ambice být ředitelem, nebo aspoň jeho zástupcem, to vše svědčilo, ţe moţná hledal různé cesty. Později, kdyţ mu to nevyšlo, mluvíval s despektem o stranické politice, stal se kverulantem, ovšem mohlo to být i hrané, aby vyprovokoval druhé. Ve sboru byl málo oblíben a většina učitelů se mu vyhýbala. Na pohled to byl zavalitý ţoviální maloměšťák, s nepatrným rozhledem, který svými rozvláčnými řečmi a zdůrazňováním své právnické erudice hleděl zamaskovat svou prostřednost. Dnes je stále učitelem na SEŠ, nemá jiţ daleko do penze, která mu budiţ přána. Konečně, snad nikomu neublíţil, i kdyţ třeba svými řečmi nadělal na nějakou dobu mnohým lidem nepříjemnosti. Já sám jsem mu nikdy nedal najevo, ţe ho podezřívám, choval jsem se k němu jako ke všem ostatním, ba někdy jsem musil i chránit jeho autoritu před ţáky, kterým byl terčem posměchu. Jak celá tato věc na mne působila, jak mi to „trhalo” nervy, jak jsem se nemohl podle nařízení nikomu s tím svěřit, to bylo hrozné. Není divu, ţe člověku někdy polevily nervy, byla to doba podobná stalinismu v SSSR, kdy strašily noční kroky na schodech, kdy trhalo nervy nečekané prudké zvonění u dveří bytu, zastavení auta před domem. Tím spíše u nás, kteří jsme tyto okamţiky proţívali za vlády nacismu a kteří jsme tímto peklem podezřívání, pronásledování a výslechů jiţ jednou na gestapu prošli. Nebyl jsem nikdy zbabělec, ale nervy jsem měl jen jedny a ty povolily. Ale taková byla doba! Dnes z odstupu více neţ desítky let vţívám se do tehdejší své situace, v níţ jsem se zachoval čestně, nikoho jsem neudal a kdyby byl zachován protokol mého výslechu, jistě by tam bylo zapsáno, ţe jsem nikoho neosočil, ba naopak, ţe jsem zdůrazňoval, ţe podle mého přesvědčení nikdo nic nečestného nekonal. Ať uţ to byli sokolové nebo členové mého profesorského sboru. Čili agentem STB jsem se nestal. A roky letěly! Začalo se ţít klidněji. Přestaly různé ty pokusy ve školství, zvykl jsem si na svou novou školu, v administrativní práci se mi ulevilo, poněvadţ nám byly přiděleny sekretářky, na něţ jsem měl většinou štěstí, ţe se dobře zapracovaly a valnou část administrativní agendy vedly samy. Ţe léta ubíhají, potvrdily i první sjezdy abiturientů teplického gymnázia po 10 letech. Byly to radostné schůzky, kde všichni přítomní abiturienti, dnes jiţ inţenýři, lékaři i právníci potvrzovali, co jim gymnázium dalo, jak jsou mu vděčni za své vzdělání a jak těţko nesou jeho zrušení. A jako po špičkách přišel rok 1958 – rok mých šedesátin. Byly různé oslavy, dary, ale také uţ příprava na odchod do důchodu. Přinesl mnoho zajímavého, a proto mu bude věnována celá následující kapitola.
159
Josef Běhounek
Odchod do důchodu Poslední rok mého ředitelování byl uţ jaksi ve znamení mého odchodu. Já sám jsem si to snad ani neuvědomoval, ale atmosféra změny se projevovala ve sboru. Diskutovalo se především o dvou otázkách: bude ředitel přesluhovat a kdyţ ne, kdo bude jeho nástupcem? Věděl jsem, ţe po tomto místě touţí můj zástupce prof. Baier, ale také dr. Hodek, snad i prof. Stehlík. I na KNV se tato otázka dostala, někdy i nepěkným způsobem donášení a pomlouvání. Dozvěděl jsem se, ţe bylo poukazováno na to, ţe prý není únosné, abych jako filolog byl nadále ředitelem VHŠ, poněvadţ toto místo prý patří komercialistovi, bylo pouţito i mé nedoslýchavosti a snad i jiné argumenty se vytahovaly. Těţko bylo ovšem zlehčovat mou práci. Na kraji dobře věděli, ţe jsem svou práci jako ředitel i učitel dělal dobře, byl jsem dokonce v r. 1954 a 1956 vyhodnocen jako vynikající pracovník a byla mi udělena mimořádná odměna za významné pracovní zásluhy, byla dobře známa i na ministerstvu moje práce jako odborníka v češtině, jak jsem psal jiţ výše, kdyţ jsem hovořil o svých přednáškách na seminářích studijního a informačního ústavu odborného školství, byly známy i moje recenze učebnic apod. Při této příleţitosti (a nechtěl bych, aby mi někdo z těchto řádků vyčetl, ţe se chlubím) cituji také pasáţ z dopisu prof. Svobody, který v prvních letech gymnázia učil u nás angličtinu a češtinu, pak odešel na gymnázium v Benešově. Srovnávaje oba tyto ústavy, vysoko vyzvedl gymnázium teplické. Cituji doslova aspoň závěr: „Úroveň školy Vaší není po ţádné stránce za školou, na které nyní učím, a je mi nade všechnu pochybnost, ţe je to především Vaší zásluhou, zásluhou Vašich organizačních schopností, Vaší pracovitostí, důslednosti a nestrannosti. Ten, kdo v Teplicích tak čestně a úspěšně pracuje, má důvod k plné osobní hrdosti.” Bylo by moţno citovat i více, aby bylo jasno, kolik úsilí a práce stálo udrţet na úrovni nejen gymnázium, ale i VHŠ. Bylo zapotřebí různých intervencí, osobních zásahů. I ve věci učitelů bylo potřeba mnohokráte zasahovat na vyšších místech. A kdyţ přešla 18. března 1958 moje šedesátka, muselo se jiţ nějak rozhodnout, co se mnou. Ale ještě ke konci školního roku neměl jsem jasno, co bude. Naše závodní rada nebyla také o ničem informována. Tak jsem někdy v červnu zajel na kraj do Ústí n.L. Ale ani kádrová pracovnice ani inspektor ani vedoucí škol. odboru KNV se nechtěli nijak vyjádřit.. Věděl jsem, ţe o to místo se derou především můj zástupce prof. Baier a ředitel chomutovské VHŠ, bývalý ředitel v Teplicích, Mojmír Chýna. Nakonec mi bylo řečeno, ţe ještě není rozhodnuto, kde bude mým nástupcem, ţe se to rozhodne aţ v červenci. A tak nejistota trvala dál. Koncem června se najednou v ředitelně objevil inspektor ing. Šeda. Přišel nějak rozpačitě, ale já jsem mu rovnou řekl, ţe tedy přichází s konečným rozhodnutím, a ţe mi nese penzijní arch. Vytáčel se, ţe nejde kvůli tomu, ale přece jen musil přiznat, ţe budu penzionován dnem 31. července. Řekl jsem mu, ţe jsem rád, ţe uţ mám konečnou jistotu, a tázal jsem se, komu budu ústav předávat. To mi také nemohl říci a zase opakoval tvrzení KNV o červenci. Já jsem se uţ rozzlobil a řekl jsem, ţe 30. červnem končím, v červenci mám podle nároku dovolenou, a proto musím vědět, komu před dovolenou ústav předat, nebo ţe odpovědnost spadne na kraj, a v ţertu jsem ještě řekl, ţe ústav i pokladnu zavřu a klíče hodím do zámeckého rybníka. Poněvadţ jsem však věděl, kdo o ředitelské místo usiluje, upozornil jsem inspektora, ţe by nebylo vhodné jmenovat ani Baiera ani Chýnu. Sbor ţe uţ je konsolidován, ústav vybaven a ţe by bylo namístě, aby přišel jako ředitel někdo cizí. Charakter i schopnosti obou kandidátů znal inspektor zrovna tak dobře jako já. Ale nakonec jsme nedohodli nic. Den po mém odjezdu dostal jsem suchý úřední dekret, ţe jsem podle toho a toho paragrafu dán do penze. Za práci, ţe mi děkují. To bylo vše na čtvrtce papíru, ani za ten půlarch jsem jim nestál. Bylo to byrokratické, a kdyţ Rudé právo později citovalo podobný
160
Gymnázium Teplice případ, napsal jsem tam dopis, kde jsem vylíčil svoje penzionování a poděkoval jsem pisatelce této kritiky. Ale ještě jsem nevěděl, komu ústav předám. Předposlední den to KNV šalamounsky vyřešil: předávat budu svému zástupci prof. Baierovi, který je zatím určen k vedení ústavu –––––, ale ne jmenován ředitelem. Tak jsem mu ústav předal. Ale v podvědomí jsem cítil, ţe nebude dlouho ředitelovat. Znal jsem jeho lehkověrnost a přesvědčilo mne ihned i to, ţe po předání nechal klidně v nedobytné pokladně, kde byly nejen peníze, ale i věci důvěrné a tajné, trčet klíče a odešel. Snad by pro mne mohlo být uspokojením, ţe jiţ za necelé dva měsíce musel z tohoto vedoucího místa odejít pro finanční nepořádky i pro neshodu se sborem. Po něm byl nakonec kraj nucen jmenovat Chýnu a ten tam vydrţel necelé dva roky. Čili došlo na moje slova, ţe měl být jmenován po mně ředitel úplně cizí. A tak za dva roky se tu vystřídali tři. A kdyţ jsem se po několika letech sešel s inspektorem Šedou, musil mi přiznat, ţe jsem celou situaci viděl dobře. Kdyţ odešel Baier, přišli ze sboru za mnou, abych to znovu převzal. Ale to uţ jsem byl na jiném pracovišti a odmítl jsem. Později jsem byl ještě volán na ústav, kdyţ přijeli z kraje a řešili celou aféru Baierovu. Bylo směšné, ţe vedoucí pedagogického odboru KNV Volf se jakoby chtěl omlouvat, ţe jsem byl dán do důchodu, ţe prý tehdy měli směrnice, ţe všichni šedesátiletí do důchodu musí jít. Nato jsem jenom krátce konstatoval, ţe jsem docela spokojen, ţe v důchodu jsem a ţe lituji, ţe jsem se na dnešní své pracoviště (u zahraničních studentů) nedostal jiţ dříve. Tak jsem se tedy s ústavem rozloučil. Bylo mi všelijak, přiznávám, ţe jsem odcházel nerad, ţe jsem si nedovedl dobře představit, jak mi bude bez té studující mládeţe, kterou jsem tolik desítek let měl stále kolem sebe. Ale takový je konečně ţivotní běh a já nakonec jsem měl štěstí, ţe jsem si svou učitelskou aktivitu prodlouţil o další léta u zahraničních studentů i na brigádnickém zastupování na SVVŠ. Poslední den byl nejtěţší. Studenti mi jiţ ráno před mým příchodem do školy připravili v ředitelně dárek (kávový servis) s pěkným rozloučením, učitelé připravili rozloučení ve sborovně, rodičovské sdruţení mi darovalo vázu, školský odbor ONV na pozdějším zvláštním sezení s důchodci, kteří toho roku odcházeli do penze, mi dalo bustu Komenského a knihu s věnováním. A v červenci se se mnou rozloučili i v místním týdeníku Směr – dokonce dvěma notickami.7 A tak jsem odešel. Mohl jsem odejít klidně, poněvadţ jsem odcházel s čistým štítem, s vědomím, ţe jsem se nehonil za slávou a tituly, ţe jsem nebyl jmenován ani zaslouţilým učitelem ani vzorným školským pracovníkem, jak třeba byli jmenováni i někteří z mých bývalých učitelů. Ale hlavní bylo, ţe jsem zůstal v paměti nejen většiny učitelů svých sborů i ţáků. O tom svědčí i to, ţe sbor VHŠ ještě po dva roky po mém odchodu nezapomněl mi blahopřát k mému svátku a ţe i někteří z mých bývalých ţáků mi napsali při mém odchodu krásné dopisy.
Z důchodu opět do aktivity – učitelem u zahraničních studentů Albánci (školní rok 1958/59) Tak jsem dnem 1. srpna 1958 byl jiţ definitivním důchodcem. Ale jiţ teď jsem cítil, ţe budu musit něco dělat, aby tato prázdnota na mne neblaze nedolehla. Přemýšlel jsem o tom, ţe se budu zabývat Slovenskem, hlavně slovenskou literaturou, ale jak, v tom jsem neměl ještě jasno. Nejkrušnějším dnem bylo 1. září, kdyţ opět začínala škola a já se musil jen dívat, jak děti jdou do školy – já uţ tam neměl co pohledávat. Ale z této ne dobré situace mne pojednou osvobodil dopis se záhlavím: Kurs pro zahraniční studenty v Teplicích, v němţ mne ředitel kursu Antonín Hurych vyzýval, abych se dostavil do 7
příloha 7 – článek v deníku Směr 161
Josef Běhounek internátu v Čapkově ulici 18 k pohovoru, zda bych tu nemohl nastoupit jako učitel zahraničních studentů. Byl jsem na rozpacích, zda na toto zaměstnání ještě stačím, ale nakonec jsem si řekl, ţe informovat se mohu a ţe uvidím, co se tam na mě bude chtít. A tak počátkem září jsem vešel do budovy internátu, kde bylo všechno v jakémsi stadiu stěhování, neboť kurs se přemísťoval z původního sídliště v Unčíně u Teplic do Teplic samotných. V tom stěhovacím zmatku jsem konečně objevil ředitele, mladšího člověka, asi čtyřicátníka, který mne přivítal jako spasitele. Neměl dostatek učitelů, KNV mu ţádné nemohl přidělit a odkázal jej na to, aby si našel nějakého důchodce. Školský odbor ONV v Teplicích mu dal jediný typ: schopný a ještě tělesně i duševně zdatný je právě na penzi daný Běhounek. Toţ napsal na udanou adresu. Rozptýlil moje obavy, ţe na tento úkol nebudu stačit, nebylo ani na závadu, ţe neumím rusky, ţe mi přidělí ty studenty, kde mi pomůţe moje franština, růţově mi vylíčil moje platové podmínky (plat plus asi 400.– Kčs za současnou funkci vychovatele – k tomu ještě část důchodu). Tedy skoro větší plat, neţ jsem měl jako ředitel. Prý jenom na rok, pak prý snad uţ seţene mladší učitele. Tak jsem přijal a nastoupil 15. září 1958 – čili důchodu jsem si uţil jen jeden a půl měsíce. A třebaţe z původního roku byly potom roky tři s plným úvazkem, nikdy jsem toho kroku nelitoval a dnes mohu říci, ţe to bylo jedno z nejlepších údobí mého kantorského ţivota. Bylo zpočátku tak trochu exotické, kdyţ jsem uviděl přijíţdět studenty z celého světa. Ale prvním rokem bylo osazenstvo ne tak různorodé jako v letech pozdějších. Byli nám přiděleni do Teplic jen studenti albánští a mongolští. Celkem asi 60 studentů, čtyři třídy. Já jsem dostal Albánce, poněvadţ neuměli rusky jako já, ale bohuţel také neuměli francouzsky. A tak jsem musil hledat metodu přímou a poučit se u starších učitelů tohoto kursu. Ti byli jen tři, vlastně dva, poněvadţ mladý učitel, který nastoupil zároveň se mnou, přišel rovnou z fakulty, měl obor čeština a pedagogické znalosti prakticky zatím nulové. Ale tento učitel Tahal se během let vypracoval na učitele velmi dobrého, naučil se další řeči (myslím anglicky, rusky, ale i indonésky) a byl velmi dobrým kolegou a společníkem. Ředitel byl aprobovaný učitel, bez vysokoškolského vzdělání, dodělával si češtinu dálkově, uměl rusky, byl kdysi učitelem na českých školách v Bulharsku. Jinak zde ještě byly dvě učitelky: manţelka ředitelova, ruštinářka, velmi inteligentní, která mnohdy školu spíše reprezentovala neţ její manţel a rozhodně byla pedagogicky výš neţli on a k prospěchu celé školy jej dovedla v mnohých věcech usměrňovat. Vedle nich byla zde ještě kolegyně Odarka Řehořová, povoláním ne učitelka, nýbrţ komerční inţenýrka, která znala několik jazyků (rusky, anglicky, německy a částečně i francouzsky), a tak se s touto znalostí jazyků zde dobře uplatňovala. Tedy toto osazenstvo obsadilo vytvořené čtyři třídy – ředitel celkem neučil, jen někdy zaskakoval. Měl na starosti také celou hospodářskou správu, internát, kuchyň atd. Správních zaměstnanců bylo daleko víc neţ učitelů: byla tu hospodářská vedoucí, účetní, skladnice, čtyři kuchařky, dvě tři uklízečky, domovník a údrţbář. S těmi ředitel měl daleko více potíţí neţ s malým sborem, který pracoval úplně samostatně a jemuţ ředitel ani ze svých znalostí nemohl mnoho dát. Já jsem dostal třídu nejpočetnější: 22 Albánců (z toho dvě děvčata), ačkoliv podle předpisu se měla třída dělit, jakmile překročila 15 studentů. Ale kde vzít učitele? Tak nezbývalo neţ to táhnout sám. Třídy byly v prvých letech v samotném internátě, coţ mělo svoje nevýhody hlavně v tom, ţe nebyl moţný pořádný úklid, poněvadţ studenti o přestávkách se zdrţovali v loţnicích. A teď, jak jsem se s nimi dohovořil a jak jsem je naučil za rok česky? První dny s nimi byl tlumočník, později si jiţ museli zvykat na vyučování přímou metodou. Učebnice jsme neměli, jen rozmnoţované texty. Začalo se výslovností, procvičováním hláskových skupin, později jednotlivých slov, pak jiţ četbou větných celků, pomáhaly obrazy, magnetofon, film. Kaţdý den mimo sobotu a neděli 4–5
162
Gymnázium Teplice hodin vyučovacích, odpoledne pak dvě i více hodin individuálních konzultací, pomoc jednotlivým ţákům při zpracování úloh a při přípravě na druhý den. Za měsíc jsme jiţ přistupovali k diktátům a zkoušení. Před Vánocemi přistupovaly k češtině jiţ jednotlivé odborné předměty podle toho, na kterou fakultu chtěli studenti jít studovat. Prvním z odborných předmětů byla matematika, pak postupně fyzika, chemie, biologie, deskriptivní geometrie aj. Mezi Albánci bylo hodně těch, kteří studovali hudbu, ti měli zvláštní hodiny u českých učitelů hudby, výtvarníci chodili do atelierů místních malířů, sochařů apod. Odborné předměty vyučovali externí učitelé z jedenáctiletky nebo škol odborných. Tu si jiţ studenti museli zvykat na výslovnost různých učitelů a na rychlejší spád řeči. My učitelé interní jsme pomáhali tím, ţe jsme s nimi při hodinách češtiny četli pasáţe z odborných učebnic a snaţili jsme se jim vyloţit odbornou terminologii. Nebylo to vţdy snadné, ţáci byli různě chápaví a také různých pracovních kvalit. S některými jsme měli dost potíţí, abychom je přiměli k soustavnému studiu. Museli jsme leckdy zdůrazňovat, ţe nepřijeli do Československa na rekreaci, ale na práci. Razili jsme heslo: „Těţko v kurse, lehce na vysoké škole”. Studenti navazovali známosti s mladými lidmi i ve městě a tu se naučili běţnou konverzaci. Ale nám šlo především o to, aby se naučili rozumět českým odborným textům, aby mohli číst a vykládat bez slovníků, které mnohdy ani nebyly. Albánci zvláště měli po této stránce těţkosti, poněvadţ ti, kteří neuměli rusky a nemohli tedy pouţívat česko– ruských slovníků, museli se spoléhat jen na názorné vyučování. Albánsko–český slovník neexistoval. Proto ti snaţivější se snaţili často hovořit s učiteli, vyuţívali jejich přítomnosti při konzultacích nebo ve dnech, kdy měli prázdno. Povinností učitelů totiţ i bylo, aby konali tzv. sluţby, tj. byli přítomni v internátě od rána do noci, ráno ţáky budili, byli přítomni při vydávání stravy, večer se starali o to, aby studenti šli včas spát, museli kontrolovat i pořádek a čistotu v loţnicích, dbát na to, aby studenti dodrţovali interní řád, včas večer se vraceli do internátu, prostě po celý den měl učitel konající sluţbu co dělat. Neznamenalo to jen sedět ve sborovně a hlídat telefon, ale také ještě rozdělovat došlou poštu, vydávat i běţné léky, kdyţ někdo přišel s tím, ţe ho bolí hlava, ţaludek, musel zařídit i první pomoc, zvláště odpoledne a večer, kdyţ zdravotní sestra, která byla v internátě systemizována jen na úvazek šesti hodin, nebyla jiţ přítomna. A někdy musil řešit i různé kázeňské přestupky. Docházelo tu leckdy k zamotaným situacím, při nichţ bylo zapotřebí opravdu diplomatického jednání. O některých takových situacích se zmíním později. Tyto naše sluţby byly zvláště honorovány a střídali jsme se v nich. Při malém počtu učitelů přicházela na kaţdého sluţba kaţdý čtvrtý den. Zvláště byly nepříjemné sluţby v sobotu a v neděli, kdy nebylo vyučování. V sobotu měli ţáci volno aţ do 23. hodiny, učitel musil čekat, aţ se všichni vrátí domů, zkontrolovat, zda nikdo nepřetáhl, zapsat vše do knihy sluţeb. A v neděli to teprve pomalu utíkalo. Ale brávali jsme si někdy sluţbu na tyto dva dni najednou, abychom potom celý měsíc měli pokoj. Internát měl svůj přesný pořádek: ráno kaţdý den mimo neděli byl budíček v 7 hodin, snídaně 7,30 a v 8 hodin začalo vyučování, učitel mající sluţbu musil zvonit (zvonění bylo elektrické). Vyučování trvalo do 12 aţ 12,30, ve 13 hodin byl oběd, do 15 hodin musil být naprostý klid a studenti měli být v loţnicích – obyčejně tohoto volna vyuţívali k odpolednímu spánku – od 16 do 18 hodin konzultace. V 18 hodin večeře, od 19 hodin individuální studium do 22 hodin, kdy byla večerka. Ze začátku měli studenti volno jen ve středu večer a v sobotu a v neděli. Později kaţdý večer do 20 nebo 22 hodin, v sobotu do půlnoci. Internát měl vlastní kuchyň, vařilo se dobře, ale vţdy s kaţdým turnusem studentů byly na počátku potíţe, neţ si navykli na naši českou stravu. Hledělo se jim vyhovět v mezích moţnosti, ţe vedle brambor a knedlíků se vařila rýţe, muslimové, aspoň ti
163
Josef Běhounek ortodoxní, nejedli vepřové, ale během roku se to vyrovnávalo, naučili se jíst i české knedlíky a ti velcí jedlíci jich snědli nepočítaně. Býval pravidelně i moučník, v neděli někdy kuřata, husy, kachna, také večeře s výjimkou nedělí byly teplé. Dopolední svačinu dostávali při snídani, dříve bývala i odpoledne, ale ta se zrušila a byly zkvalitněny obědy. Studenti se samozřejmě nejdříve naučili názvy jídel, chodili si hodně pro „náchšup” a pravidelně přibývali na kilech. Nyní se pokusím zaznamenat svoje dojmy z prvého roku mezi Albánci. Přijeli najednou s velkými kufry, poměrně chudě oblečení, ţiví, upovídaní. Rozdělili jsme je do loţnic a ředitel pomocí tlumočníka, albánského vysokoškolského studenta, je instruoval o denním reţimu, o problémech studia a představil jim jejich učitele, tj. mne. V prvých dnech jsme se na sebe dívali jako němí, dorozumívali se jen posunky nebo přes tlumočníka. Byli velmi zdvořilí, neustále mi nabízeli jejich cigarety, které byly velmi silné, měli značku Diamant, ale já pro jejich nikotinovou sílu jsem jim říkal „dynamit”. V nejbliţších dnech pak jiţ začala tvrdá a náročná práce. Ale musím říci, ţe všichni albánští studenti se opravdově snaţili a pilně studovali. Je samozřejmé, ţe ne všichni měli stejné nadání. Vadilo i to, ţe věkově byli velmi různorodí: od mladých osmnáctiletých studentů bezprostředně po maturitě, bylo tu i několik studentů starších, nejstarší byli i přes třicet roků a byli jiţ několik roků v zaměstnání, někteří byli jiţ vojáky, nejstarší z nich byl dokonce účastníkem albánského odboje za 2. světové války jako partyzán a měl i několik vyznamenání. Postupně jsem poznával jejich charaktery, různé zájmy a učil se poznávat jejich národní zvyky a návyky. Mohu říci, ţe všichni měli rádi svou malou a chudou zemi, bylo nutno být velmi citlivý k této jejich hrdosti a nesrovnávat naši průmyslovou vyspělost s jejich doposud dosti primitivním hospodářstvím. Tu okamţitě – zakrývajíce tím pocit méněcennosti – velmi prudce reagovali a dovedli být i útoční a velmi nepříjemní. Prvou takovou nepříjemnou zkušenost jsem měl ve styku s jejich prvým vedoucím Thanasim. Byl to jiţ student starší, asi pětadvacetiletý, bývalý kapitán albánské armády, který jiţ také rok studoval v SSSR. Byl velmi pánovitý, nemístně hrdý, malý diktátor. Ostatní studenti jej neměli zvláště v lásce, ale báli se ho. Myslil také, ţe z titulu své funkce můţe polevovat ve studiu, začal si dokonce hrát na nemocného, zanedbávat vyučování. Klidně si zůstal v době vyučování leţet v loţnici, ačkoliv lékař u něho nezjistil ţádnou nemoc, nechal se po orientálním způsobu obsluhovat jednou ze dvou albánských studentek – Zisi – velmi hezkou a pilnou studentkou, která byla jeho děvčetem (on to zapíral a tvrdil, ţe je to jeho příbuzná – později si ji snad vzal za ţenu). Já jsem mu ovšem toto ulejvání nemohl trpět, a tak jsme se dostali do těţkého sporu. Přinutil jsem ho, aby vstal a šel do vyučování. Přišel do třídy chuligánským způsobem, šouraje se s rukama v kapsách. Řekl jsem mu své mínění velmi ostře, stěţoval si u ředitele, ale nakonec zasáhl albánský kolektiv. Nejstarší z nich, Metohu, zajel na albánské velvyslanectví, došlo asi k ostré kritice Thanasiho, ten byl zbaven vedení skupiny a vedoucím se stal partyzán Metohu, který byl mezi studenty oblíben a měl autoritu. Přišel s rozhodnutím velvyslanectví, ţe ţádný student se nesmí svému českému učiteli vzepřít, musí poslechnout na slovo a ne–li, ţe okamţitě bude poslán zpět do Albánie. Thanasi se mi musel omluvit, ale viděl jsem, ţe jakási zatvrzelost a skrytý odpor vůči mně zůstal. Albánské velvyslanectví nám ve styku se studenty bylo velmi nápomocno, mělo stálý přehled o výsledcích jejich studia, velmi často k nám zajíţděl velvyslanec nebo některý z tajemníků, informovali se u ředitele i u mne, jak jsme spokojeni se studiem jednotlivých studentů a vţdy po takové návštěvě měli se všemi studenty pohovor a znovu jim důrazně připomínali jejich studijní povinnosti. Velmi nám to pomáhalo. Stačilo při sebemenším přestupku si zavolat vedoucího třídy a ten jiţ potřebné zařídil. Viník za několik hodin přišel za učitelem a ukláněje se s ruku na prsou prohlásil: „Promiňte, moje vina.” Za nějakou dobu jsem pochopil, ţe některé jejich výstřelky jsou výrazem jejich
164
Gymnázium Teplice jiţního temperamentu, který se projevoval velmi hlasitým projevem. Jen jednou mne ještě rozzlobil jeden z nich, takto i celou svou povahou hodně drsný chlapec, kdyţ při obědě, kde byly podávány velmi dobré vdolky, které oni jakţivi neviděli, prohlásil s opovrţlivým gestem: „To nejíme!” A všichni, aniţ okusili, skutečně vdolečky odmítli. Já právě tehdy měl sluţbu u rozdílení oběda a velmi jsem se rozkatil a asi dosti nevybíravými slovy jsem jim naznačil, ţe oni tak dobré věci v Albánii ani nemají. Jistě jsem tu udělal chybu. Ale i kdyţ v poledne vdolky nesnědli a spokojili se jen s polévkou a chlebem, večer potichu zbylé vdolky snědli všechny. Ale přes tato různá nedorozumění měl jsem je všechny rád a myslím, ţe i oni mne. Brzdil jsem někdy i ředitele, který nechtěl některým jejich poţadavkům vyhovět, jako např. kdyţ chtěli oslavit svůj státní svátek prázdnem a ředitel kategoricky vystoupil a zakázal to. Poţádal jsem ho, aby mne nechal celou věc vyřešit. A tak jsme se docela přátelsky dohodli na programu celého toho dne: ráno nastoupili na dvoře a vztyčili svou státní vlajku a zazpívali hymnu. Pak společně se mnou odešli do třídy, kde měl jejich vedoucí slavnostní projev, pak jsem mluvil já a celé dopoledne jsme vlastně věnovali rozhovoru o jejich zemi. Čili – vyučování bylo a přitom svátek jsme oslavili. Tehdy jsem řediteli tak trochu zazlíval jeho nediplomatické chování, přece jiţ měl několikaletou zkušenost se zvyky studentů jednotlivých národností. Zvláštní skupinu tvořili ti studenti, kteří k nám přijeli studovat hudbu a umění. Bylo zvláštní, ţe tak malá země vysílá do ciziny vysoké procento těchto studentů. V mé třídě toho roku byli dva muzikanti, Gjergji (vyslov Děrdi), který hrál na trubku, a houslista Robert Papavrami. Prvý nebyl zvlášť nadaný, zato druhý se zdál vyrůstat v nadějného umělce. Denně cvičil několik hodin, zato méně se věnoval studiu češtiny, ale zvládal ji poměrně brzy, poněvadţ se snaţil stále mluvit. Byl to chlapec vysoký postavou, citlivý, jedináček z bohaté rodiny (jeho otec byl lékařem v hodnosti podplukovníka v albánské armádě), kterému se z počátku po domově velmi stýskalo. Jednou při obchůzce pokoji našel jsem jej leţícího na posteli v slzách. Usedl jsem k němu a ptal jsem se, co mu je a proč pláče. Odpověděl: „Bojím se, ţe budu nemocný.” Strach z nemoci v cizině byl u nich vůbec velký. Utěšil jsem jej, ale milý Robert věčně se kontroloval, zda nemá teploty a skoro denně si vyţadoval teploměr. Zamiloval se do Mongolky (míšenka rusko– mongolská), která byla velmi hezká a nadaná, a ta jej posilovala v jeho studiích později i v Praze. Po nuceném odchodu Albánců z ČSSR se s ní ovšem musel rozejít, ale v dopisech, které mi psal, často na ni vzpomínal. Měl mne rád, chodil ke mně na návštěvu do bytu, dlouho mi ještě psal z Albánie, ale pak i tento styk ustal. Asi vliv politických poměrů v Albánii. Jiným typem byl sochař Dule. Hezký sebevědomý chlapec, měl uţ svoje první úspěchy v Albánii, kde vystavoval, u nás chodil na praxi do ateliéru teplického výtvarníka Vinše, věnoval mi dvě svá díla: Odpočívajícího bojovníka a Tanečnici. Byl však velmi nepořádný, v učení liknavý, a kdyţ jsem mu dal z češtiny známku jen dobrou, velmi na mne zanevřel. Nejstarší z nich, Metohu, vedoucí skupiny, studoval divadelní reţii, film, rozhlas. Působil jiţ v tomto oboru v albánském rozhlase. Učení mu šlo těţko do hlavy, ale leckdy jsem zamhouřil oko, poněvadţ jsem chápal, ţe v jeho letech a při jeho zájmech mu naše čeština těţko leze do hlavy. Byl mi přátelsky nakloněn a velmi mi pomáhal v udrţení kázně ve třídě. A tak by se dalo jít v charakteristice od jednoho ke druhému, ať uţ bychom mluvili s Christem Chriestem, který jako albánský Řek byl výjimkou ve skupině, ať uţ bychom si všimli obou dívek: Poleny a Zisi, které byly velmi svědomité a brzy češtinu ovládaly. Také byly i závaţné otázky, kdyţ jeden ze studentů, ţenatý, otec jednoho děcka, se seznámil s vdanou ţenou a poměr nezůstal bez následků. Dítě bylo dáno do kojeneckého ústavu a my jsme byli poţádáni, abychom o té věci nemluvili, poněvadţ čeští lidé by dítě cizince nechtěli adoptovat. Bůh ví, kde se dnes ten malý Albáneček v české rodině cítí šťastným dítětem a netuší, ţe má tátu v daleké Albánii.
165
Josef Běhounek Nakonec jsem se s touto třídou sţil, měla daleko lepší výsledky neţ ostatní tři třídy mongolské, devadesát procent studentů na konci roku mluvilo velmi dobře česky, takţe jsem jim mohl dát jedničku nebo dvojku. Někteří ovládali suverénně pravopis a sloh, jednotlivci psali české diktáty bez chyby nebo jen s nepatrnými chybičkami v kvantitě a interpunkci a všichni také byli přijati na vysoké školy. Poznávali naši zemi na exkursích a výletech, které jsem s nimi v druhé polovině roku dělali jednak do závodů, jednak na památná naše místa (Praha, Lidice, Terezín, do lázní apod.). Psali mi při různých příleţitostech z pobytu na vysokých školách a někteří i z Albánie. Na prázdniny směli aţ po dvou nebo třech letech, výjimečně dříve. Také album mi věnovali na památku Albánci druhé odborné třídy v r.1960 s velmi pěkným českým věnováním: „Našemu váţenému učiteli Běhounku (sic!) k dnu učitelů věnujeme tento album na památku hluboké lásky. Poznali jsme se jako přátelé a jako přátelé do smrti zůstaneme.” Bohuţel politický vývoj šel jinými cestami a všichni albánští studenti naši republiku museli opustit. Ale stále vzpomínali a podle dopisů se v Tiraně stále scházeli a mluvili česky. Bylo to škoda. Měli jsme v nich věrné přátele. Navrhl jsem také, abychom zkusili zavést Albánce i Mongoly na náš český ples. Moje bývalá škola – vyšší hospodářská – pořádala kaţdý rok reprezentační plesy, a tak jsem domluvil, ţe je tam uvedeme. Šel jsem s nimi a mohu říci, ţe pokus byl úspěšný. Mongolové sice tančili málo, ale Albánci ve své většině si zatancovali jako naši čeští studenti. Pro naše studenty to byla tak trochu atrakce, ale plesu to přidalo na reprezentaci. Studenti dostávali velké mnoţství dopisů a denně jejich první otázkou při obědě bylo vţdy: „Máme dopisy?” A tak jsem se začal zajímat o filatelii, studenti mi rádi známky dávali, později jsem je vyměňoval za známky československé a během několika let, kdy jsem mezi zahraničními studenty působil, nasbíral jsem několik tisíc známek a obě moje vnoučata mají dnes několik velkých alb, dokonce jeden čas se stala i členy filatelistického krouţku a ve svých albech mají i známky velmi cenné. Později studenti mi dávali celé série, např. maďarských známek i známek vietnamských. Ovšem po odchodu z tohoto zaměstnání příliv známek přestal, jen vnučka dále pokračuje ve sbírání známek československých a z NDR. Jaké jsem měl zkušenosti s Mongoly? Stýkal jsem se s nimi jen ve dnech, kdy jsem měl sluţbu. Podle sdělení učitelů velmi těţko se prokousávali češtinou, jejich výslovnost byla špatná a také pracovní elán byl horší neţ u Albánců. Jejich učitelé mi tak trochu záviděli moji skupinu albánskou, která ve svých výsledcích se vţdy umisťovala na místě prvém. Mezi Mongoly bylo také více dívek, které snad byly o stupínek lepší neţ chlapci. Někteří studenti pocházeli i z rodin politických mongolských činitelů, hřešili na to a později i rádi porušovali internátní řád. Přicházeli pozdě domů, jednou dokonce jeden ze studentů po uzavření internátu chtěl utéci znovu ven, schoval se ve skladišti kufrů a kdyţ jsem jej hledal, přišel za mnou a stále ţádal, abych jej pustil ven. Byl velmi dotěrný a já uţ měl obavu, ţe si chce vynutit odchod násilím. Kategoricky jsem prohlásil, ţe jej nepustím, a při tom jsem svíral v ruce velkou elektrickou baterku a byl jsem připraven jej při případném útoku odrazit. Nakonec však přece jen jsem jej přinutil, aby se vrátil do své loţnice. Později studenti vystihli, jak je moţno dostat se do internátu po večerce, našli si cesty sklepem, zahradou i jinudy. Dalo dost práce tyto cesty odhalit a uzavřít. Ale já byl v těch věcech neúprosný a studenti se málokdy odvaţovali nebýt včas doma, kdyţ jsem měl sluţbu já a paní Hurychová. Na závěr roku se konaly zkoušky písemné i ústní před zvláštní komisí – učitel třídy, další učitel jako přísedící, ředitel a zástupce nadřízené sloţky, KNV, univerzity apod. Tématem písemných zkoušek byl diktát, rozbor větný a slovní, doplňování textů, krátké cvičení slohové – vyprávění apod. Při ústních zkouškách četba českého textu, jeho reprodukce a rozbor gramatický. Jak jsem jiţ dříve naznačil, moji Albánci vykonali tyto
166
Gymnázium Teplice zkoušky dobře, většinou na jedničku nebo dvojku. Nejslabší na trojku. Čtyřka jiţ uzavírala cestu na vysokou školu. O prázdninách šli na brigádu, aby si přivydělali nějakou korunu hlavně na své oblečení, které na naše studené podnebí bylo chatrné. V zimě si museli u nás koupit zimníky, ale poněvadţ jejich stipendium na to nestačilo (měsíčně 600.– Kčs, z čehoţ více neţ polovinu museli dát na stravování a ubytování v internátu), projevili opravdu vzácnou kamarádskou solidaritu. Vţdy dva nebo i tři se měsíčně sloţili a koupili pro jednoho zimník, takţe během zimy si všichni laciné zimníky pořídili. Ještě neţ začnu vyprávět o druhé skupině albánských studentů, několik slov, jak u nás proţívali Vánoce a Nový rok. Abychom jim dali trochu zapomenout na jejich rodiny, pořádali jsme kaţdým rokem Štědrý den v internátě. Byla slavnostní večeře s naším tradičním kaprem, vánočka, cukroví, pomeranče a jiné dobroty, které kaţdý student dostal v ozdobném sáčku. Samozřejmě, ţe nechyběl ani vánoční stromek. Pak ředitel měl projev, vysvětlil jim naše vánoční zvyky (ořechové skořápky ve vodě, lití olova, házení střevíce přes hlavu aj.), studenti zazpívali vánoční koledy a pak v druţné zábavě při čaji a nějakém tom pivě nebo víně vydrţeli aţ do půlnoci. Sluţbu v ten den měla obyčejně celá ředitelova rodina, která bydlela v internátě, poněvadţ ostatní učitelé bylo těţko trhat od rodinného krbu. Ale někdy jsme se aspoň dva učitelé vystřídali a zařídili si podle toho štědrovečerní večeři doma. Podobně na silvestra byla společná slavnostní večeře a nějaké to pití, ale pak se studenti pustili ven. Bývala v ten den velmi těţká sluţba, poněvadţ leckteří se vraceli pozdě po půlnoci, ne vţdy ve střízlivém stavu a měli jsme leckdy co dělat, abychom tyto mazavky (hlavně to byli Arabové a černoši) s pomocí jejich rozumnějších kolegů dostali do postele. Pak jsme odcházeli ke konci školního roku na zaslouţenou dovolenou, ne vţdy limitovanou dobu našich prázdnin, poněvadţ bylo nutno studenty někde soustředit, někteří učitelé s nimi museli na soustředění, zato však jsme nezačínali hned 1. září, poněvadţ studenti přijíţděli různě, někteří aţ i během října a opozdilci i v listopadu. Podle toho byly postupně formovány třídy. A my učitelé, kdyţ jsme se loučili na konci roku s jedním turnusem, jsme se ptávali navzájem: „Je to pravda, ţe jsme je my tak naučili česky, a jak jsme to udělali?”
A opět Albánci (školní rok 1959 /60) Můj rok závazku u zahraničních studentů skončil a chystal jsem se odejít. Ale ředitel prohlásil, ţe na to není ani pomyšlení, noví učitelé nejsou a já jsem se osvědčil. Prý ještě rok to snad vydrţím, bude to pro mne jiţ lehčí, poněvadţ mám praxi a dostanu prý opět Albánce, jichţ tentokrát bylo hlášeno dvojnásobné mnoţství. Nebránil jsem se, poněvadţ práce se mi opravdu líbila a potíţe zdravotní jsem nepociťoval. Jen mi trochu vadilo, ţe v době sluţeb jsem musil zůstávat přes noc v internátě spát v koutě sborovny za skříněmi, poněvadţ všechny pokoje byly obsazeny studenty a také dva svobodní učitelé měli tu svoje pokoje. Ředitel mi sliboval zvláštní pokoj (tzv. inspekční), ale i ten byl během doby zrušen, a tak, aby mne udrţel, mi dovolil odejít po sluţbě se vyspat domů, prý se v noci nic nestane, a i kdyby bylo potřebí, bydlí tu on a ještě dva učitelé. Tak jsem získal určitou „privilej”, kterou mimo mne měla jen vdaná profesorka Řehořová. Ale i tak dny sluţeb byly obtíţné, domů jsem se dostal mnohdy aţ po 11. hodině v noci a ráno jsem musel jiţ v šest vstávat, abych byl včas u budíčku a u snídaně. V sobotu jsem dokonce přicházel domů aţ po půlnoci. Ale to bylo naštěstí jen jednou za měsíc. Začal tedy nový školní rok a Albánci skutečně přijeli ve velkém počtu – asi padesáti. Znamenalo to tři třídy, ale učitelé nebyli. Vedle Albánců přijeli i ve větším počtu Indonézané (jedna třída), Iráčané a jednotlivci z jiných zemí. Celkem bylo našemu kursu přiděleno 70 studentů. Tak tedy Albánci byli rozděleni do tříd jen dvou po 24 a 23. Těch
167
Josef Běhounek 24 jsem „vyfasoval” já, druhou třídu nově přišlý učitel Zlatohlávek. Zbývající studenti vytvořili tři třídy s daleko menším počtem ţáků. Albánci přišli s obvyklým halasem, tentokráte o to větším, ţe mezi nimi bylo jiţ jen málo studentů starších, v kaţdé skupině jen asi 3–4, ostatní byli mladí chlapci po maturitě (17–18 roků), přišel i větší počet dívek (12). Byla jiţ daleko větší práce s udrţením kázně, leckteří byli velmi upovídaní, jiní sebevědomí, další lajdáci. Největší potíţ jsem měl s třemi „povstalci”, jinak nadanými, ale neukázněnými. Jejich hlavou byl syn albánského lékaře Agron Hodţa, který někdy působil dojmem nepříčetného, byl šaškem třídy, mnohdy si hrál na nemocného a poněvadţ se poměrně brzy naučil česky, vyuţíval toho k různým projevům a neparlamentárním výrokům. Chodíval do školy úmyslně nepořádně oblečený s rozevlátou černou kšticí a připraven vţdy k nějakému výstupu. Druhý byl elegán Tefik Kokona, pyšný na svůj zjev, seladon, věčný kritik a protestant. Třetí, nejmírnější z nich, ale stále v jejich vleku, Agim Pirdeni. Ale i většina ostatních byly zvláštní typy, např. starší jiţ Hakani, věčně nespokojený, Trola, bouřlivák, parta starších Nishe, Osmani, Gribizi, těţkopádnější ve studiu, ale váţní a velmi často sami zakročující proti mladým bouřlivákům, a jako protiklad zase Meka, ubreptaný a stále přicházející s různými neopodstatněnými námitkami. Ale nakonec převládali ti rozumnější, nadaní i pilní např. Mara, Bečka, Priftuli a jiní, konečně i všechna děvčata, která byla velmi pilná a nadaná. Měl jsem s nimi leckdy horké chvilky, ale maje jiţ zkušenosti z minulého roku, dovedl jsem horké hlavy bez větších incidentů pokrotit, tím spíše, ţe ti starší mi byli velmi nápomocni a nakonec se stali mými přáteli. Ale i ti mladší uznali, ţe chceme jen jejich dobré a při vší své prudkosti dovedli se ukáznit, kdyţ toho bylo potřebí. Zvláště si vzpomínám na jejich vzorné vystoupení v Mariánských Lázních, kde byli zdarma na týdenní rekreaci v jednom z nejpřepychovějších domů ROH – v domě Zápotockého. Jel jsem tam s nimi jako dozor, ovšem já jsem poukaz neměl, spal jsem a stravoval se ve studijním středisku zahraničních studentů v Mariánských Lázních. Byl jsem s nimi však skoro celý den, zvláště večer a jezdil jsem s nimi na výlety a exkurze, které pro ně pořádalo ROH. Kdyţ jsem je uvedl při příjezdu do jejich ubytovny, kdyţ se jim otevřely pokoje s koupelnami, kdyţ je uvedli do přepychové jídelny a společenských místností, otvírali oči. Ale dovedli se brzy přizpůsobit a hanbu nám nedělali. Kdyţ jsem k nim večer přicházel a oni jiţ po večeři seděli v kruhu našich českých rekreantů, vţdy všichni povstali, jeden z nich mne zdvořile uvítal a pozval mezi ně. Naši mohli na nich oči nechat a prohlašovali, ţe naši studenti by se asi nedovedli ke svému učiteli takto chovat. Osvětový referent, kterému jsem je svěřil, je chválil a nemohl si na jejich chování stěţovat. Jen kdyţ jsme jednou ráno jeli na exkurzi do Karlových Varů, Chebu a Františkových Lázní, museli jsme opozdilce do autobusu shánět, to naši čeští lidé nebyli tak nedochvilní. Ovšem byly to zase tytéţ firmy: Hodţa, Priftuli, Kokona. To jsem se právem rozzlobil. Měli svůj pěvecký soubor, vystupovali s ním při různých příleţitostech, zvlášť nadšeně byli přijati pacienty sanatoria v Dubí. Tam jsme byli také na exkurzi a náhodně tam přijela i delegace albánského Červeného kříţe. Shledání bylo radostné i hlučné. Tančilo se kolo, fotografovalo se, studenti byli provedeni sanatoriem a byli středem pozornosti pacientů. Dohrou této návštěvy byl dopis jednoho z pacientů, který mi poslal fotografie z tohoto zájezdu a který v domnění, ţe jsem Albáncem, mi napsal následující: „Jenom jednu prosbu mám, a sice abyste se neptali, co jste dluţni…... Útěchou pro mě bude, aţ se vrátíte a vzpomenete si třeba na mě pozdravem ze své vlasti.” Snad jsem měl tak exotickou vizáţ, ţe jsem mohl být pokládán za Albánce. Něco na té mé vizáţi cizokrajného snad bylo. Dokladem toho by mohla být následující epizoda. Kdyţ příštím rokem nastoupil k nám nový učitel začátečník přímo z univerzity, při představování si mne nějak nedůvěřivě prohlíţel a později se přiznal, ţe si myslel, ţe snad jsem učitel cizinec. Neţ přijdu k závěru této kapitoly o albánské třídě, chtěl bych připojit poznámku
168
Gymnázium Teplice o zvláštním typu jednoho Albánce z tohoto roku – muzikanta. Jmenoval se Nikše a odlišoval se od ostatních studentů plachostí, nedůvěrou, byl jako divoké zvíře zavřené násilím v kleci. Ve třídě seděl vyděšen, zdálo se, ţe nic nechápe a jednoho dne do třídy vůbec nepřišel. Hledali jsme ho po celém internátě, jeho kolegové ho přivedli násilím, ale po přestávce zase zmizel. Prohlásil, ţe ničemu nerozumí, ţe chce domů. Trvalo dlouho, neţ si jakţ takţ přivykl, ale pak stejně odešel a byl poslán předčasně domů. Ke konci roku opět se konaly zkoušky a výsledky byly vesměs velmi dobré. Jen několik málo jednotlivců si odnášelo známku dobrou, většina jich končila s jedničkou nebo dvojkou. Tento úspěch byl tím cennější, ţe skoro všichni šli studovat na techniku, část medicínu. Druhá třída albánská za vedení učitele Zlatohlávka byla rovněţ dobrá a měla jen o málo slabší prospěch neţ třída moje. Albánské velvyslanectví si velmi váţilo, ţe studenti tak dobře prospívají, ţe ve svých úspěších pokračují i na vysokých školách, proto při kaţdé návštěvě vyslovovali řediteli pochvalu a pravidelně zvali na recepci o svém národním svátku na velvyslanectví ředitele i učitele třídní. Rozloučili jsme se jako přátelé, z vysokých škol mi všichni psali, psali i později z Albánie po svém vyhoštění z ČSSR. Závěrem ještě několik slov k ţivotu v internátě. Toho roku přešli jsme z KNV pod správu Vysoké školy ekonomické v Praze. Bylo to rozhodně lepší, poněvadţ kraj o nás celkem zájem neměl a kdyţ, tak spíše tento zájem vyzněl negativně. Pro ilustraci uvedu jeden případ postoje k učitelům. Na konci předešlého školního roku jsem se dozvěděl od ředitele zdravotní školy v Teplicích, ţe tam bude přidělena manţelka našeho ředitele Hurycha, učitelka v našem kursu. Poněvadţ jsem jiţ znal kádrové křivolaké cesty kraje, upozornil jsem na to ředitele, aby včas učinil kroky. On však neuvěřil a tvrdil, ţe to není moţné, ţe jeho manţelka byla přidělena do kursu přímo ministerstvem. A věc nechal běţet. Poslední den prázdnin, kdyţ ředitel byl sluţebně v Praze, volal telefon z KNV, ţe přijedou zástupci vyřešit případ paní Hurychové. Přítomen má být předseda ZO KSČ (to jsem byl já), předseda ZO ROH (to byl náš školník), s. Hurychová a její manţel. Volali ráno a přijeli v poledne, a to s. Folgetová a jeden z krajských inspektorů. Prohlásili, ţe s. Hurychová bude přeloţena na ZŠ, ţe nemůţe u nás učit, poněvadţ není přípustné, aby na jedné škole učil manţelský pár, kdyţ zvláště její muţ je ředitelem. Všechny námitky byly marné, musí se dohodnout s manţelem, který není přítomen, má malé děcko, pracuje v kurse jiţ několik let, má zkušenosti. Kdyţ nic nepomáhalo, ozval jsem se já, poukázal jsem na to, ţe jen v Teplicích znám několik případů, kde manţelé učí na jedné škole, poukazoval jsem na rodinné a pedagogické důvody, byl jsem ale arogantně odbyt. Rozčílilo mne to a poloţil jsem jim otázku, jestli je to socialistický postoj k člověku. To rozčílilo především s. Folgetovou, která si tu asi vyřizovala také starý účet, kdyţ jsme loňského roku pro nekonání povinností dostali z internátu lékařské manţele, její příbuzné, kteří za sluţbu jednoho z nich tu měli laciný byt. Nikdy mi to nezapomněla, dávala mi to při setkání najevo, ale já jiţ jsem do sféry jejího vlivu letošním rokem nepatřil. Ale prosadili svou, paní Hurychová na ZŠ musela, na její místo dosadili manţelku s. Tahala, učitelku na jedenáctiletce, nezkušenou, která se dlouho do vyučování u nás vpravovala a jen zásluhou svého manţela se přece jen jakţ takţ vypracovala, ale stejně měla stále zaječí úmysly, a také jiţ od loňského roku mezi zahraničnímu studenty nepůsobí – dostala se na vysokou školu do Pardubic. A táhne tam za sebou svého manţela. Paní Hurychová si musela rok na ZŠ odslouţit a příštím rokem se teprve podařilo ji dostat k nám nazpátek. K její osobě a tragédii se vrátím později. Skončil jsem svůj druhý rok a co bylo dále, poví kapitola následující.
A ještě zahraniční studenti (školní rok 1960/61)
169
Josef Běhounek Historie minulého roku se opakovala. Učitelé zase nebyli. Přišel sice z fakulty mladý profesor Jařab, ale profesorka Řehořová odcházela na mateřskou dovolenou. A tak ředitel zase mne poţádal, abych ještě zůstal, aspoň prý pro začátek, moţná později seţene dalšího. Ale nesehnal, a tak z toho zase vyšel celý rok. Albánci toho roku nepřišli, za to přišlo více Arabů a černochů. Já jsem dostal přidělenu třídu, jejíţ osazenstvo tvořilo 10 Jemenců a černoši z Toga. Zdánlivě tedy s menším počtem studentů neţ minulé roky byla práce snazší. Ale brzy jsem se přesvědčil, ţe tomu tak nebude. Jemenci měli slabé základní vzdělání, někteří neměli ani maturitu, o málo lepší byli ti, kteří studovali v Egyptě. Togánci měli daleko lepší předpoklady k dalšímu studiu, poněvadţ absolvovali střední školy anglické nebo francouzské. Jemenci jako všichni Arabové těţce se učili české výslovnosti, museli se učit latinské abecedě a především si také zvykat na tempo naší práce a na naše ţivotní prostředí. Byli zvyklí pracovat v noci, ve dne spali. To nebylo u nás moţné, ale ze svého zvyku si zachovali noční bdění. V noci studovali a bylo naprosto nemoţné je zahnat spát ve stanovenou hodinu. Museli jsme rezignovat, dovolit jim noční bdění. Tím se také narušil náš bývalý přísný reţim v internátě. Mimoto většina Arabů byla zvyklá na alkohol, toulali se nám po večerech po teplických hostincích a kavárnách, někteří z nich přicházeli večer i opilí. Někteří měli i dosti peněz, studovali u nás na vlastní útraty a toho vyuţívali k nadměrnému utrácení. Ale moji Jemenci se přece jen v něčem lišili od ostatních Arabů, byli druţnější a ve studiu pečlivější. Dnes na ně vzpomínám rád a někteří z nich mi dlouho psali, většina jich úspěšně vystudovala na našich vysokých školách. V červnu 1967 jsem dostal oznámení promoce jemenského studenta Jahyi, který byl vedoucím jemenské skupiny v našem středisku. Ze začátku měl sklony k lajdáctví, ale v internátě se zamiloval do bulharské studentky Kiny, která měla na něho velký vliv, studovali spolu, společně odešli na lékařskou fakultu do Plzně, před rokem mi oznámili narození děcka a teď oba společně promovali. Budou jistě zajímavé jejich další osudy. Jediný z Jemenců se naučil brzy česky – Ai Gabir Alavi, měl ke mně srdečný vztah, psal mi, přišel mne navštívit jiţ jako vysokoškolák a pochlubit se, ţe v termínu sloţí státnice jako strojní inţenýr – a také v r. 1966 získal inţenýrský diplom a odjel do své vlasti. Typický byl El Moyad, ortodoxní mohamedán, který přesně dodrţoval ramadan, měl s sebou modlitební kobereček a nikdy nezapomněl jej rozestřít ve své loţnici k modlitbám obrácen tváří k Mekce a kleče dotýkat se jej čelem. Ale česky ne a ne se naučit, byl potom přijat jen na střední školu. Nejvíce potíţí jsem měl se synem popraveného jemenského krále El Mazirem. Byl to vysoký snědý hoch, kdyţ popravili jeho otce, byl sám několik měsíců s celou rodinou vězněn, měl bratry ve vysokých státních funkcích, jeden byl ministrem v Jemenu, jiný velvyslancem v Itálii atd. Ti mu posílali peníze na přilepšenou a on toho plně vyuţíval. Elegantně se strojil, měl výraznou tvář, naše česká děvčata se kolem něho točila – bylo to pro ně něco exotického, jemenský princ. Ale ve škole byl úţasný lajdák, cvičení pravidelně nepsal nebo jen opisoval, třebaţe česky se naučil poměrně brzy – ovšem jen češtinu obecnou, kterou nasbíral ve stycích se svými českými přáteli a přítelkyněmi. Ale měl dobráckou povahu, stále mi sliboval, ţe se polepší, říkal mi, ţe jsem jeho otec (na coţ jsem pravidelně odpovídal, ţe takový syn by mne přivedl brzy do hrobu). Nakonec se zapletl do dluhů, vypůjčoval si od ostatních studentů v internátě, a kdyţ dluţná částka dosáhla 3000.– Kčs, utekl nám do Prahy. Vypátrali jsme jej tam u jeho vysokoškolských přátel. Přivezli nám jej zpět a vedoucí jemenských vysokoškoláků, který přijel s ním, mi přivezl i dluţnou částku a prosil mne, abych ji sám vyplatil věřitelům, poněvadţ nedůvěřoval El Wazirovi. Tak jsem musil dělat bankéře a vyplácet jeho dluhy. Nejvíc byl dluţen studentům rumunským, kteří mu peníze půjčovali, ale sami si dali od něho platit útratu v hostincích. Nebylo to kamarádské a také jsme jim to důrazně vytkli. Ale milý El Wazir nakonec si dodělal maturitu na českém ústavě a počal studovat na vysoké škole. Byl prý jedním z dobrých
170
Gymnázium Teplice ţáků. Nějaký čas mi ještě z Prahy psal, ale pak se odmlčel a já se dozvěděl, ţe cestuje někde v NSR, snad tam i pokračoval ve studiích. Ještě něco k jeho charakteristice: kdyţ jsme jednou dělali brigádu na internátní zahradě, přiznal se, ţe nikdy tělesně nepracoval. Tady jsem ho přinutil k práci, která ho stála mnoho mozolů, ale nakonec byl pyšný, ţe zryl jeden záhon. Ostatní Jemenci byli celkem průměrní, těţce se vyjadřovali (např. jeden z nich, Alhabši, kdyţ chtěl říci, ţe se nemůţe něčemu naučit, říkával, ţe mu nepracuje mozek), ale nakonec přece jen většina z nich zkoušku z češtiny sloţila s obstojným prospěchem. Togánci, kteří byli ve třídě, je brzy předehnali, začali se nudit, kdyţ jsem s Jemenci musil pracovat pomalu, stále se k některým věcem vracet. Za této situace mi asi po čtvrt roce navrhl řediteli, aby je přeřadil do některé vyspělejší třídy. Po uváţení, kdyţ Togánci odešli, ředitel utvořil třídu zaostávající tak, ţe k Jemencům přidal čtyři slabé Iráčany. Teď byla jen otázka, kdo tuto slabou třídu převezme. Viděl jsem rozpaky u mladých kolegů, a tak jsem řediteli nabídl, ţe si tuto třídu vezmu sám, jako důchodce nemám jiţ zájem dělat další kariéru. Kdyţ se výsledky nebudou někomu líbit, mohu kdykoliv odejít. A tak jsem dostal třídu, jíţ se mezi učiteli dostalo názvu JZD. Ti čtyři Iráčané po čase zase odešli a zůstali mi jen Jemenci, se kterými jsem přece jen dospěl do finiše. Zvykl jsem si na ně, oni na mne a ke konci roku se tam pracovalo jiţ dobře. Svou vděčnost mi vyjádřili nejen slovy, nýbrţ mi také přinesli malou skříňku vykládanou perletí a slonovinou a keramické sošky ze slonoviny – sedm velbloudů. Školní rok se chýlil ke konci, studenti se připravovali k závěrečným zkouškám. Po tomto roce jsme uţ po nové reorganizaci spadali pod nově zaloţenou Univerzitu 17. listopadu s názvem Studijní středisko Univerzity 17. listopadu. Zkoušky nakonec dopadly dobře. Odvezl jsem ještě část našich studentů na prázdninové soustředění do Poděbrad. Poněvadţ měl ředitel na prázdniny málo učitelů (Jařab odcházel do Ostravy, Řehořová měla ještě mateřskou dovolenou, Hurychová těţce onemocněla), poţádal mne, abych zůstal ve stavu školy aţ do 1. září, aby i on si mohl vybrat dovolenou. Po prázdninách uţ budu volný, poněvadţ nastoupí noví učitelé. Tak jsem to tam včetně dovolené dotáhl aţ do 30. září 1961, kdy jsem definitivně odešel do důchodu. V občanské legitimaci se objevilo závěrečné razítko ještě Vysoké školy ekonomické v Praze, kam jsme aţ do tohoto roku byli přičleněni. Kdyţ uţ jsem však odešel natrvalo, připadl mi ještě v r. 1962 smutný úkol. Manţelka ředitele, výborná učitelka, která odešla do nemocnice někdy během května, zemřela 3. září na rakovinu ve stáří 35 roků. Jménem profesorského sboru rozloučil jsem se s ní dne 7. září v krematoriu v Ústí n.L. Pro ředitele Hurycha to byla těţká ztráta jednak proto, ţe tu zbyl pětiletý synek, ale i proto, ţe v mnohém mu byla nápomocna i v řízení ústavu a leckdy dovedla diplomatičtěji zasáhnout jak v otázkách pedagogických a výchovných, tak i ve styku s různými těmi návštěvami z velvyslanectví různých států. Malý Toníček musil do školky, stará teta, nemocná na srdce, do domova důchodců, kde také po čtvrt roce zemřela. To vše jistě na ředitele Hurycha zapůsobilo, začaly jej trápit jeho vleklé ţaludeční potíţe, vsugeroval si představu, ţe má rakovinu, lékaři však nemohli nic konstatovat, marně jsme mu to rozmlouvali, a tak celý příští školní rok prostonal, dal se posílat do různých nemocnic, odkud se po čase zase vracel, chvíli byl v aktivitě, aby po čase opět byl ve stavu nemocenském. Náš názor byl, ţe to jsou spíše potíţe nervové a vědomí, ţe nové úkoly, které tu povstaly přičleněním k Univerzitě 17. listopadu, bez manţelčiny pomoci nezvládne. Nakonec dosáhl toho, ţe byl v 45 letech dán předčasně do invalidního důchodu. Z Teplic odešel do svého rodiště Jindřichova Hradce a má prý se dobře. Pobírá slušný důchod a přivydělá prý si hodně elektrotechnickými opravami rádií, televizorů apod.
171
Josef Běhounek Po řediteli Hurychovi se stal ředitelem Zlatohlávek, který k nám přišel jiţ dříve jako učitel. Přišel z Lounska, kde byl učitelem na devítiletkách. Byl to typ zodpovědného a důsledného učitele, váţil jsem si jej pro tyto vlastnosti, pro jeho smysl pro přesnost a náročnost v plnění úkolů. Ač uţ mu táhlo na čtyřicítku, byl ještě svobodný. Dalo mu hodně starostí, neţ se vpravil do úlohy vedoucího, zvláště v době, kdy zastupoval nemocného Hurycha, ale zakrátko se zapracoval, a kdyţ byl konečně jmenován ředitelem, dovedl ze studijního střediska udělat dobré učiliště. Jiţ dříve patřilo naše středisko k nejlepším ve srovnání se středisky jinými (Mariánské Lázně, Houštka, Hamr na Jezeře aj.). Měli jsme i v internátě přísnou kázeň, dodrţovali jsme důsledně internátní řád, i kdyţ se později od těchto přísných hledisek upouštělo, nikdy nedošlo k nějakým větším incidentům, různé přestupky opilství, styků s děvčaty apod. jsme dovedli pravidelně interně vyřešit. Mimoto k tomuto souladu přispívali učitelé, na něţ měl Hurych štěstí. Všichni více méně byli dobrými pedagogy i psychology, dovedli iniciativně jednat, nebylo mezi nimi rozmíšek. Trochu se sice uzavírali do svého odbornictví, coţ jsem jim míval za zlé, neúčastnili se veřejného ţivota, ač by to bylo středisku prospělo, poněvadţ bylo nutno vypěstovat i vztah zahraničních studentů k českým lidem. Kdyţ jsem tam přišel já, který byl v Teplicích dobře obeznámen, mnoho jsem v této věci pomáhal a ředitel mě posílal leckams, kdyţ bylo třeba něco pro internát vymodlit. Dostali jsme se i do styku s různými podniky, kde studenti vystupovali, pořádali zábavné programy a přicházeli tak do styku se širší veřejností, která jim nebývala vţdy příznivě nakloněna. Leckteří naši lidé je pokládali za vyţírače republiky, někteří zase jim záviděli tuzexové bony apod. Během doby se však stalo tradicí, ţe je kaţdým rokem přijímal na MěNV předseda, byli tu pohoštěni a dány jim odznaky města a diskutovalo se se členy MěNV. Rovněţ tradičně byl slaven 17. listopad, některé svátky zahraničních studentů, např. nový lunární rok Vietnamců, představitelé města i závodů byli zváni do internátu apod. Z počátku byli zahraniční studenti pro Teplice exotikou, později jiţ zevšedněli. Nyní si ředitel často stěţuje na nezájem a lhostejnost teplických občanů a těţko se jim pracuje i s ČSM. Potíţe bývaly se správními zaměstnanci, kteří se často měnili (byly to hlavně ţeny). Neměli jsme štěstí na řádného domovníka, také některé vedoucí nebyly vţdy na místě. Byly starosti, ale nakonec vţdy radost, ţe naši studenti po roce výuky povětšině uspěli a mohli jít studovat na české vysoké školy. Způsob výuky zahraničních studentů se rok od roku měnil a snad i zlepšoval. Kdyţ jsem nastoupil já, vycházelo se ještě z rozmnoţovaných textů, které si učitelé sami vyráběli, později jsme jiţ dostali učební texty ve dvousvazkové učebnici. Ale tyto učebnice vycházely jen z angličtiny, eventuelně z ruštiny, takţe jsme si museli zase vypomáhat různými způsoby u těch studentů, kteří tyto dvě řeči neovládali. Jeden čas se stala módou metoda audiovizuální, coţ bylo něco pro ředitele Hurycha. Zařídil zvláštní audiovizuální učebnu, vybavil ji technicky po všech stránkách. Je jisté, ţe promítání diapozitivů, magnetofony, filmy hodně při vyučování pomáhaly. Ale nakonec se přešlo k jakémusi zdravému kompromisu mezi metodou audiovizuální a přímým působením učitele. Já sám jsem se uţ v nové metodě nezaučil, pracoval jsem s učebnicí, názornými obrazy a jen občas někdo z mladších kolegů nebo sám ředitel doplňovali tuto výuku v mé třídě hodinou s magnetofonem nebo s filmy. Myslím, ţe nebyl rozdíl ve znalostech ţáků mé třídy s třídami ostatními, kde se mechanizace daleko více uţívalo. Politicky se učitelé ani zaměstnanci nijak neexponovali. ZO KSČ měla jen 3–4 členy a její působení v tomto zvláštním prostředí se nemohlo nijak projevovat. Předsedou jsem byl po celé čtyři roky já. Na měsíčních schůzích jsme především probírali otázky plánu, výchovy studentů, školení zaměstnanců apod. Politické otázky se řešily na schůzích ROH. Tam vedle problémů odborových míval vţdy jeden z učitelů referát politický, seznamovali jsme zaměstnance se ţivotem jednotlivých studentských skupin, někdy jsme
172
Gymnázium Teplice do těchto schůzí přizvali i zahraniční studenty, aby sami promluvili o ţivotě ve své zemi. Při této příleţitosti je nutno říci, ţe někteří zaměstnanci se dobře sţili se studenty a studenti to dovedli ocenit. Nejvíce potíţí měly uklízečky, neţ si studenti navykli udrţovat v loţnicích pořádek: Zvláště nepořádní byli Indonézané a Arabové. Vzorný pořádek dovedli udrţet Vietnamci a Číňané. Jednotlivé skupiny oslavovaly své národní svátky, konaly shromáţdění v jídelně, pozvaly své učitele, zpívaly se písně a pronášely řeči. A závěrem roku bylo jiţ tradicí, ţe internát uspořádal ve francouzské restauraci přepychovou večeři, na niţ byli pozváni zástupci KSČ, ONV a MěNV. Pak uţ jen bylo definitivní rozloučení na teplickém nádraţí.
Důchodce ještě stále neodpočívající A zase ta škola Ještě jednou mne bylo zapotřebí ve škole. Moji známí učitelé přišli za mnou, zda bych jim nevypomohl a nepřevzal vyučování franštině na SVVŠ za náhle těţce onemocnělého učitele. Učitelů franštiny s vysokoškolským vzděláním bylo v té době málo jako šafránu. V Teplicích jsme byli tři, a ani jeden přitom franštině nevyučoval, poněvadţ franštině se také nevyučovalo. Staré chyby opovrhování západními jazyky se nyní mstily. Vyučování ve třech ročnících SVVŠ bylo slabou náhraţkou. A to ještě ji zde vyučoval učitel neaprobovaný, obor dějepis – zeměpis, který se franštině naučil jen prakticky za svého pobytu ve Francii. Rozvaţoval jsem, zda těch deset hodin v 1. a 2. ročníku a hodiny konverzace přijmout. Ale pak jsem přece podlehl, kdyţ mi bylo řečeno, ţe je to výpomoc jen na dva měsíce, které se však protáhly na čtyři – od listopadu 1964 do března 1965. Nebylo to jiţ prostředí gymnázia, ţáci byli neukáznění – zájem nebyl největší, ač v 2. ročníku dívčím se pracovalo dobře. Tak jsem se zase vţíval do svých mladých kantorských let a snaţil jsem si oţivit jazyk, kterým jsem jiţ hezkou řádku let nemluvil a jemuţ jsem uţ tak dlouho neučil. Dokonce jsem musil i o pololetí klasifikovat, coţ nebylo snadné, kdyţ jsem ţáky znal jen tak krátkou dobu a měl jsem snad i jiné poţadavky neţ jejich nemocný učitel. Ale i tato svízel poměrně dobře vyšla, kdyţ jsem se neodchyloval od jeho původní klasifikace a konzultoval jsem s ostatními učiteli ve třídě. Jen asi dvěma nebo třem nejslabším jsem dal známku dostatečnou. A tu jiţ mne zase vyzývalo studijní středisko Univerzity 17. listopadu, abych jim přišel vypomoci. Neměli učitele pro předmět světových dějin, kterým se měli učit ţáci humanitních oborů. Nebyl jsem dějepisec a bránil jsem se. Ale ředitel Zlatohlávek mne přesvědčoval, ţe nejde o ţádnou vědu, ţe jde jen o to, dát jim středoškolské základy dějepisu a ţe mohu klidně vyučovat podle učebnic SVVŠ, ţe je to předmět celkem vedlejší, z něhoţ se neskládají zkoušky atd. A tak, kdyţ jsem někde počátkem března 1965 skončil svou francouzskou brigádu, přešel jsem zase k zahraničním studentům. Vyučoval jsem ve dvou třídách celkem asi osm hodin týdně, sloţení zahraničních studentů bylo velmi různorodé: Bulhar, dva Číňani, jeden manţelský portugalský pár, druhý pár uruguaysko–brazilský (uţ s malou dvouletou holčičkou), mezi tím několik Arabů (Irák, Jemen) a Jihoameričanek. Ale nebylo to tak snadné, jak to kouzlil pan ředitel. Vedle učebnic středoškolských musil jsem vzít hlavně pro názornost velké světové dějiny, pilně si dělat osnovu kaţdé hodiny, výtah výkladu diktovat, pracně opakovat. Vrcholem všeho pak bylo, kdyţ Univerzita 17. listopadu rozhodla, ţe i z tohoto předmětu bude písemná i ústní zkouška. To šlo tedy jiţ do tuhého, někteří ţáci odpadli, ostatní poctivě dřeli a já jsem dělal, co jsem mohl. Písemka dopadla celkem dobře, k ústním zkouškám však přijeli vysokoškolští docenti a pletli se do zkoušení otázkami na věci, které jsme vůbec neprobírali. Ale dopadlo nakonec vše dobře, někteří studenti udělali zkoušku na jedničku,
173
Josef Běhounek ostatní na dvojku nebo trojku. Odvděčili se mi tím, ţe Číňané mi věnovali krásnou obrazovou publikaci z Číny s čínským i českým věnováním, brazilský pár mi věnoval svou rodinnou fotografii a celek třídy fotografii při výkladu s věnováním na druhé stránce: „Našemu nejlepšímu profesorovi dějin – třída D.” Tak jsem nakonec uspěl i v oboru, který mi sice byl blízký – ale najít schůdnou cestu vyloţit v pěti měsících světové dějiny – byť jen přehledně a v hlavních rysech – úkol opravdu velmi náročný. A to uţ mi bylo 67 roků. Jistě mi tu mnoho pomohla moje více neţ tříletá praxe vyučování češtině u zahraničních studentů. Tímto výletem do světových dějin jsem mínil jiţ zakončit svoje učitelské působení u zahraničních studentů. Ale v říjnu tohoto roku znovu za mnou přišel ředitel, zda bych nemohl aspoň na měsíc vypomoci. Mladý učitel Jančík, který tu měl nastoupit, byl povolán na listopad na vojenské cvičení a nebylo komu svěřit třídu vietnamských studentů. Neměl jsem uţ mnoho chuti, kriticky jsem zjišťoval, ţe uţ dlouhodobé zaměstnání mne zmáhá, ale nechtěl jsem řediteli působit nesnáze, kdyţ jsem znal, jak těţko se na krátkou dobu shánějí učitelé pro tento způsob vyučování. A byl jsem ujištěn, ţe skutečně ta výpomoc nebude trvat déle neţ měsíc. A tak jsem 1. listopadu nastoupil do třídy, z jejíchţ lavic se na mne usmívalo dvanáct párů očí drobných vietnamských studentů. Byla s nimi náročná práce, těţko se učili naší výslovnosti, ale byli neobyčejně pilní, svědomití a ukáznění. Ke svým učitelům měli krásný přátelský vztah a přicházeli za mnou, kdyţ jsem od nich – a skutečně dnem 30. listopadu – po měsíci odešel. Přišli mi všichni hromadně blahopřát na Štědrý den k Vánocům a přinesli mi jako dárek malého kohouta ze slonoviny a písemné blahopřání napsané jiţ bezvadnou češtinou. Abych je mohl všechny usadit ve svém pokoji, musil jsem si vypůjčit ze sousedního bytu dceřina ţidle. Skromně jsem je pohostil a dalo mi dost práce je taktně propustit, poněvadţ uţ se pomalu blíţila štědrovečerní večeře a oni by byli hovořili ještě dále. A ještě v příštím roce na Den učitelů mi přišli do bytu všichni blahopřát. Mnozí z nich mi ještě po zkouškách psali a posílali mi publikace o Vietnamu, kdyţ uţ byli na vysoké škole. A nakonec jsem se musil s nimi ještě vyfotografovat – pravděpodobně moje poslední ţákovská školní fotografie. Tím by snad mělo skončit moje působení u zahraničních studentů. Ale v internátě jsem našel dobré přátele nejen v řediteli, ale i v učitelích a zaměstnancích. A tak kdykoliv přijedu do Teplic, nezapomenu se stavit v internátě, poněvadţ problémy studia zahraničních studentů mě stále zajímají. A ještě teď nacházím i v Lounech příleţitost o Vietnamu psát i mluvit, ale o tom více v III. díle mých pamětí.
20. výročí osvobození naší vlasti Mezitím jsem dále pracoval v SPB jako jednatel okresu i člen KV SPB. Začali jsme tu velmi intenzivně připravovat oslavy 20. výročí osvobození, které zvláště na nás, protifašistické bojovníky, kladly velké úkoly. Jakýmsi zahájením byly oslavy XX. výročí bojů o Duklu, které se konaly dne 3. a 4. října 1964 přímo v prostoru dukelského bojiště. Na návrh KV a ÚV SPB byl jsem ministerstvem národní obrany vybrán jako člen delegace k těmto oslavám. Byl vypraven do Prešova celý zvláštní rychlík především s přímými účastníky tehdejších bojů, ale také s několika desítkami činovníků SPB. Je samozřejmé, ţe většinu osazenstva tohoto rychlíku, který vyjel z Prahy dne 2.10. 1964, tvořili především vysocí důstojníci, generálové, plukovníci, podplukovníci, majoři i niţší důstojníci – bývalí členové východní armády, ale jeli s sebou také prostí vojáci, kteří především tvořili čestnou stráţ plukovním praporům a standartám, které jsme vezli s sebou. Bylo o nás bezvadně postaráno, jízda, stravování i ubytování (v pěkně vybavených místnostech prešovských kasáren) bylo bezvadné, třebaţe někdy tak trochu vojenské (konzervy). Jeli jsme zvláštními autobusy na
174
Gymnázium Teplice dukelské bojiště, zúčastnili jsme se vojenských oslav na vojenských hřbitovech přímo na Dukle (účast i zástupců Rudé armády a armády polské), velké manifestace u mohyly ve Svidníku, přímí účastníci bojů nám přímo na bojišti vylíčili celou operaci a chápal jsem jejich dojetí, s kterým procházeli známými místy, kde padlo tolik jejich kamarádů. Vţdyť jsem také byl vojákem – třebaţe za jiné situace a za nacismu na jiné bojové frontě. Bylo dojemné setkání starých kamarádů, kteří se tu zase po prvé viděli po 20 letech a z nichţ leckteré jiţ nepokládali ani za ţivé. Mohyla na Dukle, muzeum, Svidník – to vše ve mně zanechalo hluboký dojem, třebaţe svízele dlouhého a někdy nepohodlného cestování na staršího jiţ člověka doléhaly. Naštěstí tyto dojmy byly podbarveny krásnými a teplými podzimními dny. Akce pamětních medailí k 20. výročí osvobození stála SPB mnoho starostí a nepříjemností. K jejich udílení byla vytvořena zvláštní komise při ONV, které předsedal tajemník ONV a jejímiţ členy byli zástupci SPB, OV KSČ, OV NF, ROH, okresní vojenské správy aj. Návrhy přicházely od MO SPB, MNV i odjinud. Byly vydány zvláštní směrnice pro jejich udílení vládou, směrnice celkem jasné. Ale přicházely mnohdy návrhy nepodloţené, které se musely pracně ověřovat tím spíše, ţe pro kaţdý okres byla přidělena jen určitá kvóta těchto medailí. My v Teplicích jsme snad neměli tolik potíţí jako jinde, poněvadţ předseda komise byl sám odbojář a dal především na vyjádření členů SPB v této komisi. Tímto členem jsem byl já a s. Sommr. Jednání mělo být důvěrné, ale jak uţ to bývá, leccos se proneslo ven. A pak nastávaly urgence, stíţnosti, zásahy zvenčí. Dokonce jeden adept na medaili si stěţoval aţ u vlády a celou jeho věc přijeli prověřovat dva členové NS. Někteří ctiţádostivci byli tak dotčeni zamítnutím, ţe rezignovali na své funkce v SPB (nejtrapnější byl případ předsedy MO SPB Teplice 4 ing. Musiala, proti němuţ jsme se nakonec nepostavili my, nýbrţ námitky měl zástupce OVS). Strávili jsme v komisi mnoho hodin rozhodováním, ale nakonec jsme snad celkem spravedlivě rozhodli o rozdělení těch asi 100 medailí, jeţ byly přiřčeny našemu okresu. Medaile byly pak v květnových dnech předávány na MNV. V Teplicích je slavnostně předával sám předseda MěNV Razim ve velké zasedací síni MěNV. Při této příleţitosti MěNV uspořádal malý banket, přítomni byli i zástupci německých antifašistů z Dráţďan, které při příleţitosti jsme dekorovali zase pamětními odznaky ÚV SPB na oplátku za pamětní odznaky udělené některým našim členům před rokem v Dráţďanech. Jim jsem předával tyto odznaky za SPB já a s. Brixi. Jako jednatel okresu SPB měl jsem v těchto dnech mnoho práce, byly organizovány oslavy v MO SPB, ve školách, oslavy veřejné i tradiční mírový pochod k památníku 313 obětí pochodu smrti v Krupce. A velká část těch různých projevů i besed s mládeţí připadla na mne. V rámci těchto oslav a vzpomínek uspořádala MO SPB v Poličce počátkem června t.r. sjezd bývalých vězňů káznice Griebo v rámci 700. výročí zaloţení města Poličky. Sjelo se nás tam 31, někteří s manţelkami. Bylo to shledání radostné i smutné. Radostné proto, ţe mnozí jsme se zase poprvé viděli po 20 letech, smutné tím, ţe mnoho jiţ navţdy opustilo naše řady. Byly to dva dny vzpomínek smutných i veselých, stálého vzpomínání a zároveň uvědomování si, jak jsme si byli kdysi blízcí a jak i dnes toto přátelství a bratrství je pevné. Po oficiálním uvítání dne 12. června v Poličce a po přátelské besedě odjeli jsme druhý den k našemu bývalému spoluvězni Pavlíkovi do Modřece u Poličky, kde jmenovaný byl vedoucím pohostinství. A abychom se trochu i hmotně vţili do dob svého věznění, připravil nám tzv. eintopf, který se od toho ţebráckého nacistického eintopfu lišil tím, ţe to byl výborný guláš, ale pro který jsme si museli sami s miskami k velkému dţberu, kde nám jej naléval velkou sběračkou náš hostitel. Pak se zase vzpomínalo aţ do pozdních odpoledních hodin, kdy jsme se rozjíţděli zase do svých domovů. Bylo dojemné to naše shledání, kdy uţ jsme se leckdy ani nepoznávali, tak změnilo těch 20 let naše figury i obličeje. Zase jsme vzpomínali především s Jarkou
175
Josef Běhounek Petrem, dnes ředitelem SVVŠ ve Svitavách, na všechny ty dramatické chvíle z Grieba, se Zděnkem Homolkou na těţkou práci na různých pracovištích, s Joţkou Pancířem na společné chvíle s Petrem Jilemnickým a snad celý týden bychom byli si mohli oţivovat ten náš tehdejší drsný ţivot – naši tvrdou ţivotní univerzitu. Pak jiţ zase přišla všední práce v SPB, která na podzim byla dovršena tradičním zájezdem k našim přátelům do Dráţďan, k jejich tradiční odbojářské slavnosti. Tentokráte jiţ to bylo skromnější, naše teplická výprava byla ubytována v soukromých bytech, já jsem přespal v rodině Španěla Carmony, bývalého bojovníka proti Frankovi. Byla to zajímavá rodina: manţelka Němka, která se domlouvala se svým manţelem, který německy neuměl, jakousi mezinárodní řečí. Byli velmi pohostinní, dobře situovaní, ale přes to, ţe mi slíbili psát, uţ se neozvali, třebaţe já sám jsem jim napsal a jejich malému děcku poslal dárek. A tady se znovu vracím k jménu plukovníka Brixiho, který krátce před touto dobou byl úspěšně rehabilitován a jeho jmenování plukovníkem bylo provedeno. Měl z toho velkou radost, řekl bych skoro dětinskou. Leckdy snad s úsměvem jsme sledovali jeho reakci na toto jmenování. Ze skříně vytáhl svou uniformu, dal si ji přešít a našít distinkce plukovnické se všemi svými řády, jichţ nebylo málo. A do této uniformy se oblékl poprvé a bohuţel také naposled při našem zájezdu v září 1965 do Dráţďan. Našli se bohuţel i mezi našimi odbojáři lidé, kteří se mu posmívali (snad jiţ trochu obtloustlý a postavou malý vypadal ne vţdy vojácky ve své uniformě), ale nikdo nemohl popřít, ţe jeho vystupování v Dráţďanech a na celém zájezdu bylo vojensky rázné a ţe němečtí důstojníci před ním sráţeli podpatky a měli respekt k čs. „obrstovi”. Sešel se tu ještě se svými francouzskými a alsaskými kamarády z koncentráku a odboje a měl další zadostiučinění v tom, jakou měli radost, ţe jej konečně po tolika letech objevili a ţe budou moci spolu s ním napsat historii celého svého dobrodruţství. Ale milý plukovník tu jiţ své tělesné síly přecenil. Vrátil se pln optimismu, ale jiţ po několika dnech byl stiţen slabostí srdce, odvezen do nemocnice a tam po týdnu 28. září zemřel. Nemohli jsme tomu uvěřit a netušili jsme nikdy, ţe jeho zdravotní stav byl tak váţný. Byl to kus tragédie, k níţ se připojila i náhlá smrt jeho kamaráda Bistrjanina, pro kterého mnoho učinil, třebaţe to byl člověk povahově i vzděláním mu vzdálený. Staral se o něho v posledních dnech jeho ţivota, chodil za ním do nemocnice a zařizoval potřebné věci. Kdyţ se dozvěděl o jeho smrti, infarkt za několik hodin po smrti Brixiho jeho také sklátil do hrobu. A tak v jednom domě a na jedné chodbě (bydleli v rozděleném bytě v Trnovanech) byli během 24 hodin dva odbojáři – jeden plukovník západní armády, druhý původem Ukrajinec, major východní armády – mrtvi. Já sám jsem byl přímým svědkem těchto událostí, a kdyţ jsem přišel za paní Brixi v zařizování některých věcí pohřbu jménem SPB, najednou jsem byl uveden do pokoje, kde před malou chvílí skonal Bistrjanin. Oba byli zpopelněni s vojenskými poctami v jeden den a jednu hodinu v krematoriu ústeckém. Jejich pohřbu se zúčastnily stovky lidí z Teplic i z okolí. Přijeli i antifašisté z Dráţďan, a kdyţ třeskla poslední salva vojenské čety, nezůstalo jediné oko suché. A mnozí snad si kladli otázku, proč pocty a ocenění práce přicházejí mnohdy aţ po smrti. A tak po tomto rušném roce 1965 přišel tak nějak nenápadně rok 1966 – rok mého rozloučení s Teplicemi. Ještě jakoby závěrem všech těchto oslav a akcí roku předešlého zúčastnil jsem se jako delegát KV SPB III. sjezdu Svazu protifašistických bojovníků v Praze dne 28.–29. ledna 1966. Sešlo se několik set odbojářů z celé republiky, abychom tu v druţném a leckdy ţivém, ba i bouřlivém jednání projednali své problémy, zavzpomínali na trudnou minulost, vzpomněli desítek tisíc umučených a padlých bratří a sester za doby nacismu, ale zároveň abychom také projevili své odhodlání dále bojovat proti všem snahám, jeţ se projevují ve světě, obnovit metody nacismu a fašismu. Konstatovali jsme tu, ţe jsme sice zestárli všichni tělesně, ale nikoliv duševně a ţe je v nás ještě hodně síly
176
Gymnázium Teplice bojovat tam, kde by bylo zapotřebí. Bylo tu mnoho radostných setkání třeba i více neţ po dvaceti letech, já např. sešel jsem se tu s příslušníky rodiny Zorkocyovy, u nichţ jsme bydleli za našeho pobytu na Slovensku. A pak jiţ pomalu nastala příprava na stěhování, kdyţ konečně po více neţ třech letech po všech moţných zásazích byl nám uvolněn byt v rodinném domku patřící mé ţeně. Končí se 2. díl mých pamětí, doba těţké i radostné práce dvaceti let v Teplicích, abych ve třetím díle pokračoval kronikářsky o svém ţivotě v Lounech.
177
Josef Běhounek
Můj ţivot – část třetí Kdyţ ţivot můj je v konci se svou poutí Přípravy ke stěhování do Loun přišly konečně počátkem roku 1966 do své konečné fáze. Jim předcházela doba několika let usilování, aby nám byl uvolněn byt v polovině rodinného domku, která patří mé ţeně. V únoru byl jiţ byt volný a dalo se přikročit k jeho úpravě. Bylo nutno vyvést plyn ze sklepa, vybudovat koupelnu, vymalovat. Nebyla to práce lehká a snadná, těţko se sháněli řemeslníci, mnoho se tu nadřel osobně švagr Láďa Dvořák, stálo to také nějaké ty naše poslední tisíce našetřených korun, ale nakonec se dal jiţ stanovit pevný termín přestěhování: 12. květen 1966 a bylo moţno zajistit u ČSAD stěhovací vůz a projednat s nimi všechny podmínky. V Teplicích nastalo velké balení, rozhodování, co vzít s sebou, co tam nechat, poněvadţ malý byt v Lounech nemohl pojmout všechno z velikého bytu teplického. Já jsem se rozhodl celkem snadno, zanechal jsem našim mladým polovinu knihovny včetně knih, dvě čalouněná křesla, některé drobnosti keramické včetně své busty, ale ţena se nemohla rozloučit s ničím, jen gauč vyměnila za menší a táhla do Loun vše, včetně starých almar i klavíru. V důsledku toho přeplněnost našeho malého lounského bytu. Za krásného slunného květnového dne jsme v Teplicích všechno naloţili, velký stěhovací vůz byl zaplněn do posledního místečka a mínění tří stěhováků, ţe bude nutno ještě objednat nákladní auto, se změnilo, kdyţ shledali, ţe jim bude dána vhodná diškrece a pohoštění a nakonec všechno zmáčkli do krytého vozu. Zeť jel s námi osobním autem a vydatně při stěhování pomohl, takţe na večer téhoţ dne bylo jiţ všechno jakţ takţ sloţeno a umístěno v bytě, jen bedny s různými věcmi mohly dík pěknému počasí zůstat několik dní na dvoře a postupně se vyprazdňovat. Bylo také štěstí, ţe zetˇ velmi ochotně mnohokrát před hlavním stěhováním jel s plně naloţeným autem hlavně knihami a některými křehkými věcmi do Loun, kde jsme předem vše skladovali ve švagrově bytě. A právě v té době dostal jsem do rukou knihu Francouze Jean Cayrola nazvanou Stěhování. Opsal jsem si z ní několik myšlenek, o kterých jsem často později uvaţoval a dával jsem mu částečně za pravdu: „Stěhování všecko převrátí, moji rodiče, kdyţ se stěhovali, tak z toho umřeli …….změnit způsob ţivota, to jednoho poznamená na duchu, hlavně ty starší. Mezi dvěma byty se rychle stárne.” To jsem velmi pociťoval zvláště v prvých měsících a do dneška mám dojem, ţe jsem tu konečně zestárl o několik let. Byl to náhlý přechod ze stále ještě aktivní činnosti společenské v Teplicích, z rušného lázeňského města, odloučení od rodiny, hlavně od vnoučat, se kterými jsem byl v kaţdodenním styku – do maloměsta s 15 tisíci obyvatel, sice také města okresního, ale v prostředí zemědělském, se slabým kulturním ţivotem, do malého bytu, který byl vzhledem ke všemu přistěhovanému nábytku velmi těsný a postrádal jakékoliv intimity a klidu. Ale o tom všem později. K tomu ještě několik citátů z nahoře uvedené knihy, které se týkají právě toho lpění na všem nábytku: „Nábytek je leda pro nešiky, co neumějí ţít bez ničeho… Hlavní věc je, aby člověk sám měl styl. Rodinný nábytek? To se přece v atomové světě dávno nenosí.”
178
Gymnázium Teplice * Stal se tedy ze mne občan lounský. Kdyţ jsme dali byt jakţ takţ do pořádku, začal jsem uvaţovat, jak zde budu ţít. Uvaţoval jsem o tom, zapojit se někde do práce. Zašel jsem do lounského archivu za dr. Lůţkem. Byl zdvořilý, ale měl odstup a byl zahrabán jedině do svého archiválního oboru, do vykopávek a starých listin. Nic pro mne, který jsem ţil současným ţivotem a byl ve stálém styku s lidmi. Vešel jsem tedy ve styk s místním SPB i s organizací okresní. V kraji byl lounský okres SPB hodnocen jako okres nejhorší. Slibovali si, ţe aţ tam přijdu, ţe se činnost pozvedne. Ale i tady jsem byl zklamán. Sekretariát okresu ovládal starý bratr – bývalý legionář – Týřl, obětavý do krajností, ale jeho věk – 75 roků – jiţ mu bránil být iniciativním a pruţným. Vedl agendu – ale kulturně politická činnost byla minimální. Tu drţel kulturně propagační referent soudruh Procházka, okresní školní inspektor, jehoţ zaměstnání mu nedovolovalo, aby tuto činnost rozvinul, a pomocníků nebylo. MO trpěla týmiţ úbytěmi, scházeli se jen několikrát do roka, předseda neměl mnoho zájmu a titíţ funkcionáři jako v okrese byli i v MO: Týřl, Šandera, Procházka a dost. Ostatní členové výboru byli jen těmito členy. Kdyţ jsem měl snahu zasáhnout, bylo mi obyčejně namítáno: „To není jako v Teplicích, my jsme zemědělský okres.” A oháněli se brigádami, které ovšem nebyly dělány jen z titulu SPB, nýbrţ především, aby si tito brigádníci, většinou důchodci, vydělali nějakou tu potřebnou korunu. V Národní frontě stál okres SPB hodně stranou, jak jsem brzy zjistil, kdyţ jsem jednou místo nepřítomného předsedy byl na jedné ze schůzí Okresního výboru Národní fronty. Snaţil jsem se získat zájem veřejných činitelů na činnosti SPB. Z vlastní iniciativy zašel jsem za tajemníkem Řimnáčem, který na OV KSČ měl na starosti otázky kulturně politické. Přislíbil podporu, ale bylo na něm vidět, ţe především musí SPB něco dělat. Zajímal jsem se, jak místní tisk, v tomto případě okresní časopis Hlas, je ochoten se věnovat našim odbojářským problémům. Byl jsem tam uveden a představen sociálním referentem SPB soudruh Broţkem a hlavní redaktor soudruh Seydl projevil ochotu nám věnovat místo a hned na místě se mnou udělal jakýsi interwiev jako s novou lounskou osobností. A tento rozhovor také v příštím čísle uveřejnil. Ovšem více neţ odbojářské věci jej zajímala moje činnost jako učitele zahraničních studentů a to hlavně Vietnamců. Musil jsem mu o tom napsat článek, později ještě další. A tak jsem se stal stálým přispěvatelem tohoto časopisu, kde se občas objevila nějaká noticka nebo kratší článeček z mého pera. Něco však šlo i do redaktorského koše, například vyţádaný článek o dnešní mládeţi nebo náladový fejeton o vůni lounských lip a sena. Je to pochopitelné, poněvadţ rozsah časopisu nedovoluje uveřejňovat delší články a pak také zná zájmy svých čtenářů: zemědělství, sport a atraktivní místní události. Přesto však od té doby jsem měl dveře redakce otevřeny a celý personál – i druhý redaktor soudruh Hlaváček i administrativní pracovnice – mě uţ pokládal za stálého externího spolupracovníka. Ovšem témata se těţko hledala. Zaujal ještě můj článeček navazující na rehabilitaci bývalého sovětského generála, lounského rodáka Štrombacha, na něhoţ jsem měl osobní vzpomínky ze svých studentských let. * Moje kulturní činnost v Lounech se tedy začala pomalu rozbíhat. Na vyzvání s. inspektora Procházky měl jsem 19. října t. r. prvý veřejný projev v Lounech, a to před promítáním filmu Obyčejný fašismus v místním kinu Revoluce. Byla přítomna hlavně starší mládeţ a učitelé. Na to 30. října měl jsem projev při tradiční tryzně na lounském novém hřbitově za padlé, umučené a zemřelé bojovníky proti fašismu. Na výzvu předsedy OV SPB v rámci protestů proti agresi ve Vietnamu napsal jsem osobní protest proti této agresi velvyslanectví USA a VDR. Protest byl prostřednictvím OV
179
Josef Běhounek KSČ, kde se tyto rezoluce shromaţďovaly, poslán adresátům a poněvadţ nějak zaujal, byl vysílán i místním lounským rozhlasem. Na tuto akci se ozvala redaktorka ústeckého deníku Průboj a vyţádala si na toto téma článek. Vyhověl jsem a článek byl otištěn. O této své zatím nepatrné činnosti jsem podal zprávu a poslal výstřiţky na detašované pracoviště ÚV SPB, které odpovědělo dvěma dopisy a slibuje si od mé činnosti zvýšení aktivity lounského SPB. Snaţil jsem se také, abychom k 17. listopadu podnikli nějakou akci ve zdejších středních školách. Poněvadţ jsem byl ve stálém styku se studijním střediskem univerzity v Teplicích, podařilo se mi pozvat skupinu zahraničních studentů a s nimi jsme zorganizovali besedy na zdejší střední zemědělské technické a střední všeobecně vzdělávací škole. Přijelo sedm studentů různých národností (Vietnamci, Iráčané, Bulhaři, Jemenci, Konţané, Jihoameričané aj.) a spolu s nimi jejich učitelka a ředitel Zlatohlávek. Ten měl vţdy úvodní projev, v němţ vysvětlil poslání Univerzity 17. listopadu a problémy studia zahraničních studentů, potom jsem promluvil krátce já o významu 17. listopadu a pak následovala beseda se zahraničními studenty, z nichţ někteří jiţ uměli obstojně česky. Zvláště ţivá byla tato beseda na zemědělské škole. A tu jsme také naplánovali další akci na příští rok – veřejné vystoupení vietnamských studentů. O tom později. V tomto roce jsem poslal do Hlasu revoluce článek, který byl odezvou na Mňačkovo vyprávění Sázka s holinkami. Článek byl uveřejněn v 9 č. HR dne 29.4. 1966. A v říjnu téhoţ roku jsem odeslal do vzpomínkové soutěţe SPB pojednání pod názvem Ţivočichopis malých nacistů. Bylo vyhodnoceno v příštím roce a obdrţel jsem kniţní odměnu. Kdyţ jsem se přihlásil do místní uliční stranické organizace KSČ, její předseda soudruh Ričl mne okamţitě vyzval, abych tu převzal funkci jednatele, neboť tato organizace se právě dělila na org. č. 4 a 11 a bývalý jednatel přecházel do nově utvořené MO č. 11. Zdráhal jsem se, vymlouvaje se na neznalost lounských poměrů, na svoji sluchovou vadu, ale nezbývalo nic jiného, neţ funkci převzít. Necítil jsem se tu dobře, členy byli většinou staří důchodci a ţeny v domácnosti, schůze mívaly jen většinou ráz organizační, referáty přednášeli buď místní poslanci MěNV nebo někteří činovníci OV KSČ, diskuse bývala chabá, velmi často jsem musel začít já první, aby vůbec nějaká diskuse byla. Také mne nebavily tři schůze za měsíc (dvě výborové a jedna členská), ale psal jsem trpělivě zápisy na stroji a co jsem mohl ve své funkci udělat, jsem udělal (plány, usnesení, rezoluce). Ale pro příští rok jsem kategoricky odmítl funkci vzít, znovu jsem především operoval se svým sluchem, a tak to konečně uznali a do funkce byl zvolen nový soudruh o 10 roků mladší neţli já. Oddechl jsem si, poněvadţ tato práce mne opravdu nebavila. Nyní chodím jen na členské schůze a na besedy občanského výboru č. 4. A leckdy diskusí zachraňuji atmosféru mlčení. * A závěrem vzpomínek tohoto roku několik drobností. Ještě před odstěhováním z Teplic dostal jsem od jedné ze svých bývalých tříd ve Vysokém Mýtě, kde jsem byl třídním, pozvání ke schůzce po 25 letech. Musil jsem bohuţel odmítnout, poněvadţ jsem byl v plných přípravách na odstěhování. Napsali mi krásný dopis s přílohami vzpomínek, které zase dosvědčovaly, co dávala gymnázia našim ţákům. A ještě vzpomínka na Teplice: broţura 100 let závodu Mlýny, kterou jsem dával pro závody Boţeny Němcové dohromady a která teď vyšla tiskem. A zatím se toulám po lounském okolí, po prvé za dlouhá desítiletí mám čas denně si vyjít na procházku, poznávat, jak nyní vypadá venkovská příroda, jak vypadá česká vesnice, jací jsou tu lidé, a to vše je jakýmsi rozptýlením a zapomenutím na ţivot v Teplicích, umoţňuje mi to částečně zapomenout na to, ţe jiţ jsem opravdovým
180
Gymnázium Teplice důchodcem, který musí ţít skromně, obracet kaţdou korunu, bydlet ve stísněném malém bytě, vlastně jen v kuchyni, kde mám psací stůl, ţidli a postel, a ţe uţ pryč jsou ty velké a prostorné pokoje a velká knihovna mého teplického bytu. * Ještě neţ uzavřu rok 1966, zmínil bych se o 70. výročí lounské reálky, které se mne snad přímo nedotýká, ale s mnohými z jejích bývalých absolventů jsem se velmi dobře znal a s některými jsem spolupracoval v době svého vysokoškolského studia ve studentském akademickém spolku. Účastnil jsem se těchto oslav, byl přítomen v divadle udělování odměn bývalým ţákům, dnes významným činitelům našeho veřejného ţivota. Dostali diplomy čestného občanství města Loun a kniţní upomínky. Byl mezi nimi i můj bratr Václav, Vašek Zelenka a jiní. S rozhovory s některými oţivil jsem si vzpomínky na naše slavné studentské dny v Lounech. * Ale na Teplice se nedalo zapomenout, jakmile jsem jen mohl, zajíţděl jsem tam na několik dní a v rodinném kruhu jsem tu zapomínal na fádní ţivot lounský, sešel se tu opět s řadou známých a vţíval se zase do rušných dnů mé bývalé teplické práce.
Léta 1967 – 1983 Rok 1967 Od tohoto roku budou moje záznamy uţ jen jakýmisi stručnými záznamy kronikářskými, psanými od případu k případu jak o mé práci, tak případně o významných událostech lounských, k nimiţ budu míti nějaký vztah. Po prvé jsme seděli u štědrovečerní večeře sami, bez dětí, bez vánočního stromku, bez velkých dárků. Nakonec jsme zůstali vzhůru aţ do půlnoci s Láďou, vypili jsme určité kvantum piva, vína i slivovice a vedli řeči vázané i nevázané doprovázené „libozvučným” zpěvem. Naši mladí přijeli den před Štědrým večerem s dárky a děti také dostaly svoji nadílku. Nový rok byl ve znamení gratulací a nezapomněl na mne ani tisk teplický a lounský. A zároveň s novým rokem začala se u mne hlásit jakási záhadná choroba – hučení v levé straně hlavy, které mne neopustilo aţ do dnešního dne. Stáří se neodbytně začalo projevovat a všichni místní lékaři – od praktické doktorky přes lékaře ušního aţ k neurologovi neměli neţ toto konstatování: „To víte, stáří a pak ten koncentrák vám také nepřidal.” Lék na to vše byly různé pilulky, které uţívám v nezřízeném mnoţství, ale které v podstatě nic neléčí. Teplice se ozvaly pozváním vietnamských studentů na oslavu jejich lunárního nového roku. Slušně jsem poděkoval, ale na oslavu jsem nejel. Únorová zima nelákala k cestám. I SPB mne zval na setkání s účastníky zahraničního odboje 18. února. Ale poněvadţ jsem znal tato setkání, kde se nejenom vzpomínalo a oslavovalo, ale šly „šavle vzhůru” – t. j. připíjelo se ve velkém, omluvil jsem se, poněvadţ při svém zdravotním stavu nebyl bych vydrţel tento oslavný obyčej. Zato jsem se aktivně zúčastnil setkání lounských odbojářů po 25 letech, kde vzpomínali tragického zatčení 30 lounských občanů z důvodu neúcty k německému vojáku, kterého prý nechali leţet na dlaţbě (byl asi opilý) a nepomohli mu. Byli odvlečeni do Terezína a ne všichni přeţili. Ti, kteří zůstali, se sešli v Lounech a pěknou pietní vzpomínkou uctili památku jiţ neţijících a také pěkně zavzpomínali na dobu svého věznění. Na odpoledním jejich shromáţdění jsem je pozdravil za okres SPB. A ještě do počátku nového roku se protáhla moje připomínka ke článku J. Ţiţky v 3. čísle bulletinu Odboj a revoluce, kde psal také o odboji východočeské odbojové
181
Josef Běhounek skupiny (Matohlína) a skupině studentského odboje ve Vysokém Mýtě a v Chocni. Napsal jsem Ústavu dějin KSČ v Praze a upozornil na některé nepřesnosti v tomto článku. Odpověděli mi, ţe moje připomínky předávají s. Ţiţkovi, který mi dopisem z 18.2. odpověděl a vyţádal si další moje připomínky, které jsem mu obratem poslal. A v únoru jsem také dostal úmrtní oznámení o náhlé smrti Klementa Jelínka, mého spoluvězně v káznici Griebo a věrného přítele aţ do poslední chvíle. Nebudu se tu šířit o jeho práci a o našich společných záţitcích z koncentráku i z pozdějšího ţivota na svobodě, poněvadţ tato postava i postava jeho obětavé ţeny tety Marie zaujme velkou část mého líčení o mé práci odbojové. Je samozřejmé, ţe já i moje ţena jsme jeli na jeho kremaci dne 23. února do Mostu. Nad rakví měl jsem krátkou vzpomínku na naši spolupráci v koncentráku a na jeho statečný ţivot. Mnoţství účastníků na jeho kremaci jak z řad odbojářů, tak horníků svědčilo o jeho oblibě. Po návratu domů napsal jsem článek o jeho ţivotě a zaslal jej jak do Hlasu revoluce, tak do okresního teplického týdeníku Směr. V Hlasu revoluce samozřejmě nevyšel, jen uveřejnili krátkou noticku o jeho smrti. Zato Směr mu věnoval celý fejeton, který dobře upravil redaktor Šmaus. Bohuţel ledabylostí redakce se stalo, ţe místo fotografie tety Marie, která v tu dobu leţela v duchcovské nemocnici s těţkým duševním otřesem po smrti svého manţela, uveřejnili fotografii docela jiné Marie Jelínkové. Omluvili se sice v příštím čísle, ale bohuţel pěknému článku to mnoho na hodnotě pietní vzpomínky ubralo. Rozeslal jsem toto číslo všem Jelínkovým spoluvězňům. S tetou Marií jsem se sešel teprve v červenci, kdyţ jsem ji navštívil v Ţelénkách. Je to uţ jen stín bývalé odváţné tety Marie, smrt jejího muţe se jí dotkla tělesně i duševně. Ale v jasných chvilkách je to opět ta stará teta Marie, která si nedala vzít, aby při mé návštěvě mne nepohostila aspoň černou kávou. A zase jsem se zapřáhl do veřejné činnosti. Na návrh OV SPB byl jsem zvolen do okresního aktivu Obránců míru a jím navrţen do krajského aktivu. Na výročním shromáţdění v Ústí nad Labem, kam jsem jel jako delegát Loun, byl jsem ještě s dalšími Louňáky zvolen jako člen krajského výboru OM. Je to práce více méně nanicovatá. Okresní aktiv se schází jen od případu k případu a je svoláván tajemníkem OV NF, krajský výbor se schází asi čtyřikrát do roka. Vyslechnou se různé aktuální referáty, diskutuje se, schválí se rezoluce k současné situaci – nyní zvláště eskalace americké agrese ve Vietnamu. Já obvykle na těchto schůzích nemlčím, mám svoje zkušenosti s Vietnamci a KV NF zaujme naše lounská akce – Večer vietnamských písní a tanců, k němuţ jsme si pozvali vietnamské studenty z Teplic. A právě minulý měsíc jsem byl vyzván tajemníkem KV NF, abych o tom napsal článek do měsíčníku Mír. Vyhověl jsem a právě v těchto dnech jsem obdrţel z redakce oznámení, ţe můj příspěvek bude zveřejněn v 8. čísle tohoto časopisu a jsem vyzýván, abych s nimi pokračoval ve spolupráci. Na schůze do Ústí pravidelně jezdím přes Teplice a tu se stavuji u našich mladých. Při jedné té cestě na jaře jsme hovořili o tom, co bude dělat vnučka Irena po skončení devítiletky. Měla v úmyslu jít na střední chemickou průmyslovou školu do Ústí . Upozornil jsem na mnoţství přihlášek na střední školy a na to, ţe se dává přednost chlapcům. Vzpomněl jsem si, ţe ředitelkou chemické průmyslovky je soudruţka Szyladiová, místopředsedkyně KV OM. Informoval jsem se po schůzi na vyhlídky. Otevřeně mi řekla, ţe pro děvčata jsou velmi malé. Poradila mi Střední zdravotní školu v Teplicích, rehabilitační oddělení. Hned po návratu ze schůze jsme věc prohovořili, Irenu přesvědčili a přihláška putovala z Ústí do Teplic. Zašel jsem za ředitelem Zdravotní školy, který býval u mne profesorem na gymnáziu, informoval jsem se o vyhlídkách a moţnostech přijetí. Zjistil jsem u něho, ţe je to jediná třída tohoto oboru v ČSSR a ţe přijímá jen 25 ţákyň
182
Gymnázium Teplice a přihlášek bylo přes 120. Ale Irena nakonec udělala zkoušku talentovou (z tělocviku a plavání) i zkoušku přijímací (z matematiky na jedničku, z češtiny na dvojku) a byla přijata. Bylo to, jak se říká, terno, poněvadţ mnoho děvčat letos zůstalo neumístěno, zvláště v okresu teplickém (na 500). Měli jsme všichni radost a záleţí na Ireně, jak se do tohoto více méně lékařského oboru vţije.. Po této malé odbočce se zase vracím ke své veřejné práci. V období Mezinárodních pamětních dnů odboje byl jsem vyzván redaktorem Hlasu, abych napsal nějaký článek. A tak jsem do dubnového čísla tohoto týdeníku napsal podčárník s názvem Zachráněn z transportu smrti o svých záţitcích z transportu smrti, o kterých jsem jiţ na Teplicku mluvil při nesčetných příleţitostech. V těchto dnech jsem na odbojová témata mluvil i na schůzích občanského výboru č. 4, 11 a 10, dále ve dvou třetích ročnících SVVŠ v Lounech a v poslední třídě devítiletky v Lenešicích. A v rámci těchto dnů jsme uspořádali i jiţ nahoře zmíněný vietnamský večer písní a tanců. O jeho uspořádání bych chtěl říci několik slov, poněvadţ to byla moje první zkušenost s pořádáním podniku v Lounech. Přesvědčil jsem MO SPB, ţe bylo záhodno uspořádat tento podnik, který jsme plánovali jiţ minulý podzim. Sjednal jsem v Teplicích zájezd padesátičlenného souboru vietnamských studentů a studentek. Přijedou autobusem, který bude platit studijní středisko, za vystoupení nic nechtějí. Teď bylo potřebí jednat v Lounech. MO SPB nemá peníze, tak se obracíme na kulturní správu ONV. Slíbí zaplatit sál ve Fučíkově divadle, plakáty. Zbývá zajistit účast, na kterou klade hlavní důraz ředitel střediska soudruh Zlatohlávek. Napneme všechny agitační prostředky. Inspektor Procházka zajistí účast středních škol, zapojíme místní rozhlas i tisk, roznášíme velmi podařené plakáty. A kdyţ v pondělí večer 15. května nastupuje soubor vietnamských studentů, je velký sál naplněn více neţ 300 občany. Je přítomen 2. tajemník vietnamského velvyslanectví spolu s dalšími členy tohoto úřadu. Uvítání, předání kniţních darů, které jsme vymodlili na MěNV, kytic a pak jiţ zajímavý program: písně bojové i národní, tance v krojích, česká písnička Okolo Hradce, ţertovná scéna sehraná česky. Velký aplaus po kaţdém čísle. Po představení probíhala beseda v malém sále. Zúčastní se jí ve velkém počtu naše česká mládeţ a blíţí se jiţ skoro půlnoc, kdyţ musíme skoro násilím besedu přerušit, poněvadţ vietnamští studenti nemají druhý den volno, musí do školy. Ještě pohoštění kávou a zákusky a kaţdý vietnamský student dostává odznáček města Loun. Druhý den se po Lounech mluví velmi pochvalně o tomto vystoupení. Měli jsme tedy úspěch a odezva tohoto vystoupení se odrazila i v zájmu ostatních okresů na vystoupení tohoto souboru. Ale nikde nebyl úspěch tak velký jako v Lounech. Něco podobného plánujeme proto i pro příští rok. V dubnu tohoto roku se ozval dopisem s. Schäffer z Dráţďan. Byl to ohlas naší druţby s německými antifašisty z NDR. Psal jsem jiţ o tom, ţe při této druţbě dostal jsem se do styku s tímto soudruhem, který při technickém institutu v Dráţďanech vybudoval na místě rozbombardované věznice Anstalt I antifašistické muzeum při katedře marxismu – leninismu, které mělo shromáţdit dokumenty o bývalých vězních této bývalé nacistické věznice. Tyto dokumenty, které se týkaly hlavně popravených vysokomýtských studentů v této věznici a svoje vzpomínky na dobu svého věznění v této věznici, jsem mu před časem poslal. Nyní ţádal, abych jej pozval spolu ještě s jednou rodinou do ČSSR, kde chtěl strávit 14 dní dovolené. Zařídil jsem pozvání prostřednictvím OV SPB v Teplicích a soudruzi skutečně tam na 1. máje přijeli svým osobním autem. Zajel jsem na tyto dny také do Teplic a po májovém průvodu jsme se spolu s některými členy výboru OV SPB sešli s německými soudruhy v hotelu Radnice a strávili jsme s nimi krátkou dobu v srdečné besedě, při níţ některým z nás předali upomínkové publikace. Se soudruhem Schäfferem jsem dohovořil další spolupráci a slíbil jsem mu, ţe mu zašlu některé fotokopie svého zatykače, obţalovacího spisu, rozsudek a svoje vzpomínky, na nichţ budu nyní pracovat.
183
Josef Běhounek Jejich plán cesty po republice byl splněn a zakončil se v Praze. Po návratu mi poslali děkovný dopis. A pak jiţ ţivot plynul dále ospalým lounským tempem. 18. června byl jsem pozván na slavnostní zasedání tělovýchovných pracovníků, které se konalo na počest 100. výročí zaloţení tělovýchovy v Lounech. Pozván jsem byl asi proto, ţe můj dědeček z matčiny strany Josef Forst byl prvním starostou Sokola lounského.Byl jsem poţádán, zda nemám některé jeho fotografie. Bohuţel našel jsem jen kondolenční dopis zaslaný mému otci při dědečkově úmrtí zaslaný tehdejší sokolskou jednotou. Originál po opisu jsem odevzdal archivu dnešní tělovýchovné jednoty Lokomotiva. Pak jsme přece měli jen trochu rušněji a veseleji, kdyţ k nám přijela hned po zkoušce v 2. polovině naše vnučka Irena a počátkem července i vnuk Zděnek. Zůstali u nás aţ do konce prvního červencového týdne, kdy si je s sebou odvezli rodiče na dovolenou na chatu. Já jsem pak v době jejich dovolené odjel asi na 10 dní do Teplic, abych ošetřoval jejich zahrádku. Uţil jsem tam krásné počasí a při práci na zahrádce jsem se rekreoval. Pak jsem ještě počátkem srpna odjel na bratrovo pozvání na čtyřdenní kaţdoroční pobyt v Praze, kde jsem prošel známými místy, hlavně Hradem, kde mne zaujal velký cizinecký ruch, ale také rozkopanými praţskými ulicemi, kde se chystá stavba metra, navštívil sestřenici Emku Topčevovou a poslední den s Vaškem Zelenkou a jeho paní zašel do expozice Národní galerie na „Julděfuldě”. A tím asi skončilo moje léto 1967, jehoţ dozvuky trávím na zahrádce, kde jedině v klidu mohu psáti tyto útrţky svých vzpomínek. A jak je nutno si vše zapisovat, dokazuje i tato kapitola. Jistě by nebylo na místě, kdybych zapomněl se zmínit o závaţné události tohoto roku. Měli jsme jiţ 50 let po maturitě. Proto jsme se v druhé polovině června t. r. sešli na den v našem gymnaziálním městě Slaném. Ale bohuţel sešlo se nás jiţ jen osm, čili jiţ jen polovina třídy, která kdysi ve válečném roce 1917 maturovala. Mimo mne byli přítomní právníci Fiala, Hacker, Typolt, Slavík, lékař dr. Steiner, úředník banky Zyka a jako host Chyský, který však jiţ odešel z kvarty. Omluvila se nemocí naše bývalá privatistka MUDr. Vlasta Stehlíková – Chmelíková. Všichni jiţ důchodci. Postrádali jsme tyto mrtvé: Frosch a Číţek, padlí v I. světové válce, Haken, Havránek, Purkyně, popravení za protektorátu, zemřelí Minařík, Skalický, Stehlík. Chodili jsme po známých slánských místech, vzpomínali, společně poobědvali, odpoledne po výletu na Slánskou horu poseděli na černé kávě v zahradě domorodce Chyského a rozjeli se k večeru do svých domovů s pevným úmyslem scházet se teď jiţ kaţdý rok – střídavě v Praze, kde bydlí většina, a ve Slaném. Jak dlouho ještě? A další setkání. V Hradci Králové 22. Července došlo k setkání bývalých vězňů skupiny z východních Čech (Matohlínovci) k 25. výročí zatčení celé této skupiny gestapem. Ale sešlo se jich jen 16 plus dvě manţelky. Já jsem se omluvil (časově nevhodné, daleko a moc peněz na dvoudenní zájezd). Bylo vidět z účasti, ţe toto setkání nebylo dost promyšlené (za dva roky po Poličce), poněvadţ mezi jmény zúčastněných jsem postrádal řadu známých osob (Pancíř, Petr, Hlavsa aj.). Mladistvější setkání bylo s abiturienty vyšší hospodářské školy po 10 letech po maturitě v Teplicích v červnu. Vzpomínali, pojedli a byli veselí aţ do rána. Já jsem se však takticky rozloučil k 23. hodině. Z bývalých profesorů mimo mne přišli jen Bayer a Slomek. V říjnu jsem obdrţel dopis z berlínského rozhlasu (Deutschlad – sender Berlin), ţe se zajímá o moje vzpomínky na dráţďanskou věznici a na popravené tam vysokomýtské studenty. Psala redaktorka Renata Scheiblichová a měla zájem hlavně promluvit si s rodiči nebo příbuznými popravených studentů. Odepsal jsem jí, ţe dopíši do Vysokého Mýta soudruhovi Gotvaldovi, činovníku tamější MO SPB. Skutečně tam také zajela, rozhovory s příbuznými popravených studentů nahrála na magnetofon a na zpáteční cestě se zastavila i u mne v Lounech. Pobyla tu asi hodinu, úryvky našeho hovoru nahrála na magnetofon a odnesla si některé mé písemné materiály týkající se dráţďanské věznice, které slíbila po
184
Gymnázium Teplice přeloţení poslat zpět. Bohuţel zapomněl jsem se zeptat, kdy bude relace vysílána. Je zajímavé, ţe zájem o tyto události mají mladí lidé, redaktorka sama o sobě nebyla starší 25 let. Všechno, co v ČSSR potřebovala, objezdila za několik dní vlastním vozem (Volkswagen). Jinak ţivot v Lounech běţel svým klidným tempem, jen za zaznamenání stojí, ţe v listopadu náhle zemřela známá lounská osobnost, vedoucí antikvariátu Otto Muţíček. Pracoval do posledních chvil a ze ţivota odešel v 72 letech přímo od kniţního pultu. Lounský antikvariát měl svou pověst po celé republice a z mnoha míst sem jezdili nakupovat, poněvadţ Muţíček byl neobyčejně sečtělý a dovedl vţdy dobře vyhmátnout, oč je na knihkupeckém trhu zájem. Zachránil i cenné knihy připravené nevzdělanými laiky do stoupy. Vánoce jsme strávili v klidu, děti z Teplic přijely den před Štědrým večerem, přinesli i dostali dárky a poseděli u nás na obědě a asi po třech hodinách odjeli na svou chatu. Na vlastní Štědrý večer jsme byli sami, taktéţ na Silvestra, kdy jsme s Láďou vypili láhev červeného vína a po desáté šli spát. A tak jsme se nenápadně přehoupli do roku 1968, do roku mých sedmdesátin a do roku, kdy můj bratr Václav nastoupil do důchodu. Čili jsme jiţ celá rodina rodinou důchodců. Toţ v tom novém roce, pokud bude zdraví slouţit, budu dále psát své vzpomínky a zaznamenávat události z Loun, které budou mít nějaký význam. Rok 1968 Můj bratr Václav odešel dnem 1. ledna tohoto roku do důchodu. Byl oslavován, bylo jej vzpomínáno a také jeho především kritické a redaktorské práce, přivěsili mu další vyznamenání. Teď tedy v klidu sedí doma a má čas na psaní kritik a různých článků. Projevuje se především v Práci, ale i v jiných časopisech. Já jsem pokračoval ve psaní svých vzpomínek, hlavně své činnosti odbojové a sokolské a v březnu jsem to vše dokončil. Vydalo to přes 400 stránek a několik desítek obálek s dokumentačními přílohami. Mimo to jsem psal do Hlasu revoluce (bezúspěšně!) i do kulturního lounského měsíčníku. V době radostného zvratu politického směřujícího k svobodnému demokratickému smýšlení (v Lounech se tento čerstvý vzduch nijak zvlášť neprojevil) napsal jsem poděkování Literárním listům za jejich odváţnost a statečnost, jak za tuto novou demokracii bojovali. A zároveň v této době – dne 18. března doţil jsem se svých sedmdesátin. Oslavil jsem to bez jakéhokoliv rozruchu a bez oficiálností. Teplice uţ na mne dávno zapomněly a Louny o tom mimo občanský výbor, jehoţ deputace přišla gratulovat, nevěděly. Oficiálně na mne vzpomněla jen moje bývalá škola – dnes střední ekonomická škola – knihou s věnováním a s podpisy všech členů sboru. Bylo to milé. Jinak blahopřáli jen ti nejbliţší a rodina. Bratr přijel do Loun a u číšky alkoholu jsme si pobesedovali. Tak tedy startuji do další desítky. Kolik ještě roků? Zdraví jakţ takţ – mimo tu nešťastnou hlavu – zatím slouţí a v novém jaru zase běhám po okolí a uţívám si sluníčka, ale i ostrého lounského větru. Po dlouhé zimě jsem si zase zajel do Teplic, kdyţ jsem jel na schůzi SPB do Ústí, která byla velmi rušná a kde zase po delší době jsme se všichni známí sešli a posílili pro další boj v moţná lepším nastávajícím ţivotě. Na radu své dcery jsem se pokoušel poţádat o invalidní důchod, na který jako poškozený z koncentračního tábora jsem měl podle paragrafu 131 nárok. Ale okresní posudková komise sociálního zabezpečení v únoru t. r. mou ţádost zamítla, ţe nejsem plně invalidní, po zákroku z Prahy musela přiznat aspoň 50 % invaliditu, ale to nebylo pro získání plného invalidního důchodu nic platné, poněvadţ to by byl niţší důchod neţ můj
185
Josef Běhounek dosavadní důchod starobní, proto jsem se odvolal ke krajskému soudu v Ústí n.L. Tam jsem byl předvolán 10. dubna t. r. k prohlídce do nemocnice a ke krajské posudkové komisi. Ale výsledek byl stejný. Nejsem plně invalidní. To mě tedy můţe jen těšit. Tak teď budu jen čekat, aţ snad nám nová vláda přidá nějakou tu korunu, jak se to odbojářům slibuje. Západoněmecký občan píše českému profesorovi – tak nadepsal místní lounský časopis článek, k němuţ dal podnět dopis, který mi napsal Milan Baierl z Ahrensböku u Lübecku v NSR. Byl jsem tímto čtyřstránkovým dopisem velmi překvapen a i dojat. Pisatel jej napsal jako odezvu na vysílání německého rozhlasu z Berlína – NDR. Byla to reportáţ o vysokomýtských studentech, kterou sestavila redaktorka tohoto rozhlasu Renata Scheiblichová, která v listopadu 1967 byla za touto reportáţí i u mne v Lounech. Relace byla vysílána v únoru 1968. Vyţádal jsem si dodatečně od pisatele schválení k otištění některých pasáţí z tohoto dopisu v českém tisku. Obratem mi k tomu dal souhlas a přislibuje mi ještě obšírnější další dopis, kde se snad dozvím něco více o jeho dnešních osudech a jeho povolání. Jako malý doklad, jak vypadají Louny v dnešním obrodném politickém hnutí, napsal jsem krátkou noticku s názvem Styděly se Louny za Jaroslava Vrchlického, kdyţ v letech padesátých otvíraly své nové divadlo a nazvaly jej divadlem Fučíkovým? Redaktor Kulturního měsíčníku to uvítal s tím, ţe právě minulý týden o tom mluvili, ale ţe je dobře, ţe jsem to napsal já, a shodli jsme se na tom, ţe to dám do místního týdeníku Hlas. Ale tam to redakce pozastavila. Kdo se tedy bál? Nebo zasáhla postaru strana? Byla to noticka podepsaná a odpovědnost jsem tedy nesl já a zdůvodnil jsem svůj dotaz tím, ţe Fučík přece nemá ţádný vztah k Lounům, nemá ani vztah k divadlu oproti slavnému lounskému rodáku Vrchlickému. Nyní se ještě pokusím tento článek vtlačit do Kulturního měsíčníku a pak teprve udělám definitivní závěr. Kdybych byl o pár let mladší, pustil bych se v těch malých lounských poměrech do otevřeného boje. Ale říkám si, proč si na těch posledních pár let ničit ještě uţ tak dost pocuchané nervy? Vţdyť vrstevníci kolem mne – i lidé mladší denně umírají nebo se definitivně stahují z veškerého veřejného ţivota Zejména úmrtí Olgy Scheinpflugové se mi hluboce dotkla. A to nejen nejen proto, ţe ji znám ze skvělé Čapkovy Matky, ale také proto, ţe ji znám jako malé asi dvanáctileté děvče ze svých studií ve Slaném. Rodina bydlela tehdy vedle našeho studentského bytu a Olga jednou se svou starší sestrou byla s námi na studentském výletě na Slánské hoře. Dokonce mám z tohoto výletu vybledlou dokumentární fotografii. A pak i ten její způsob smrti: srdce, které zakusilo mnoho bojů za svůj ţivot a podlehlo v rušných dnech dneška, jako podlehlo srdce Karla Čapka ve dnech blíţící se hrůzovlády nacistické. Osud lidí bojujících a generace naší doby, která to neměla nijak lehké a nemá ještě ani dnes ve svém stáří. V soutěţi vzpomínek SPB 1967 dostal jsem v dubnu toho roku peněţitou odměnu v částce 100,– Kč za svoji vzpomínku Radostné i těţké chvilky s Petrem Jilemnickým. Konkurence v této soutěţi je velká, a proto není divu, ţe my neliteráti a nehistorici sbíráme jen ty malé almuţničky. Korespondence s Milanem Baierlem se rozvinula do široka. On píše německy, já jemu česky. Posílá mi řadu časopisů německých, anglických i francouzských, které u nás nejsou k dostání, já oplátkou jsem mu poslal Hlas, Hlas revoluce, Literární listy s článkem 2000 slov. Vyrušením z lounského jednotvárného ţivota, třebaţe tu začínám pobírat různé funkce (předseda historickodokumentační komise OV SPB – jednatel rehabilitační komise MO SPB, člen rehabilitační komise OV SPB), byl sjezd nás bývalých vězňů z koncentráku Griebo. Sešli jsme se ve dnech 22. – 23. června t. r. v Poličce. Sešlo se nás 25 (včetně manţelek) a zavzpomínali jsme si na naše krušné doby nacistického věznění. Promluvil
186
Gymnázium Teplice jsem na slavnostním zasedání v sobotu a přečetl jsem část svých odbojových vzpomínek v neděli dopoledne v restauraci bratra Pavlíka v Modřeci. Jednotvárný klid, snadnější ţivot v našem politickém obrodném hnutí, radost, ţe se můţe politicky i kulturně svobodněji dýchat, otvírání oken do celého světa, volná tribuna názorů v Literárních listech, na které jsem se celý týden vţdy těšil a přečetl je od prvé řádky do posledním, to bylo náhle přerušeno. V první polovině srpna ještě v tomto ovzduší jsem odjel do Teplic a těšil jsem se, jak budu pracovat na zahrádce, ţe se tam zase sejdu s mnohými svými známými a ţe si oţivím vzpomínky na těch 20 let tu strávených. Měl jsem k dispozici celý byt našich mladých, kteří odjeli na dovolenou, počasí bylo celkem pěkné, a tak jsem tu ţil více neţ týden v klidu a pohodě. Přišel však 21. srpen. Ráno, nic netuše, jdu do města. Divím se, proč na některých lázeňských budovách jsou spuštěny státní vlajky na půl ţerdi, proč potkávám mnoho lidí s tranzistory, proč se tvoří fronty před obchody. Ráno jsem rozhlas neposlouchal, a tak jsem najednou spadl do víru událostí. Před divadlem mne zastavují dvě dívenky a připichují mi na kabát trikoloru.Udiveně se ptám proč. Prý, ţe jsme Češi. A najednou mi bleskne hlavou: okupace! Spěchám na Národní frontu. Tam plno známých, rádio, prohlášení, jiţ prvý vytištěný leták podepsaný tajemníkem OV KSČ soudruhem Jiroudkem, telefon stále zvoní a podiv všech přítomných, kde se tam beru. Moje odpověď: „Dvacet let jsem tu s vámi ţil, tak také bylo mou povinností se dát s vámi okupovat.” Vaří mi černou kávu, ale události mne ţenou na ulici. Celý den se zdrţuji ve středu Teplic, mou náladu pozvedá nadšení a odvaha lidí, hlavně mladých. Zastavuji na Benešáku turisty z NDR, kteří houfně se vracejí přes Cínovec domů, vykládám jim situaci, souhlasí se mnou a vymlouvají se, ţe nemohou za svou vládu. Vzpomínám na naše dráţďanské antifašisty. Jak oni se k věci staví? Bylo jejich „Freundschaft” upřímné? V poledne proţívám první manifestační stávku. Byla mohutná, osazenstvo všech závodů se vylilo do ulic, transparenty, houkání sirén, klaksony všech aut. Nápisy, vyzývající okupanty, aby šli domů, ţe u nás není ţádná kontrarevoluce, nápisy vtipné i méně vtipné se mnoţí na zdech, plotech, asfaltu ulic i dláţdění chodníků. Zvlášť mne upoutává dvojice mladých lidí před divadlem, která s velikým plakátem s německým textem: „Občané NDR, styďte se za svoji vládu! ” zastavuje všechna projíţdějící auta občanů NDR a po přečtení je s úklonem propouští dále. Pozoroval jsem, jak na mnohé to působilo otřesně a viděl jsem i starší lidi v těchto autech plakat. Osobně jsem pak šel těmto dvěma mládeţníkům poděkovat – byla to velmi účinná a přitom slušná propaganda. Zašel jsem si na ONV, kde jsem zastihl předsedu, pak do redakce Směru, abych vystihl náladu a všude jsem byl přátelsky přijat. Tanky v Teplicích v tu dobu nebyly, zdrţovaly se jen někde na okraji města, ulicemi projel jen nějaký ten zelený zásobovací vůz, vítaný špalíry na chodnících hvízdáním, výkřiky a zaťatými pěstmi i nějakou tou pivní lahví. Ale ve čtvrtek jiţ přijeli naši mladí, které zastihla okupace v jiţních Čechách a ještě přes Prahu se dostali domů. V pátek pak mne odvezli do Loun. Zde nálada byla poněkud stíněnější, poněvadţ městem projíţděly tanky a pancéřové obrněné vozy, tanky stály kolem města na výšinách s děly namířenými na město. Ale i přesto zde byly nápisy namířené proti okupantům, kdyţ MěNV pod hrozbou tanků musil dát tyto nápisy zabílit, přes noc se objevily nápisy další, tentokráte rusky a azbukou, s metrovými písmeny, takţe kolony projíţdějící městem si je mohly dobře přečíst. Nejvíc mne zaujal obrovský nápis na zdi dětského útulku před Dělnickým domem: „1945 otec geroj – 1968 – syn zachvatčik. ” Obdivovali jsme se svobodnému rozhlasu, který se nedal polapit a stále z různých míst vysílal. Zvláště severočeský vysílač a vůbec Severočeský kraj se v těchto dnech zachoval velmi statečně. Já sám jsem napsal do zdejšího Hlasu krátký článeček pod názvem Ztráta lidské důstojnosti namířený proti kolaborantům, ale uţ nebyl vytištěn – tisk
187
Josef Běhounek všech časopisů byl na několik dní zastaven a pak uţ začal vycházet pod cenzurou. Ani řád z NDR se mi nepodařilo uţ vrátit. Ještě těstě před okupací mi můj korespondent z NSR poslal Spiegl s otištěným manifestem sovětského vědce Sacharova, který jsem přeloţil a třikrát rozklepl na stroji. Koloval pak mezi mnohými Louňáky i po okrese a myslím, ţe povzbudil mnohé malověrné. Teď uţ zase jde ţivot svými normálními kolejemi, ovšem nejsou to uţ radostné měsíce předcházející. Tisk i kultura mají náhubek cenzury a okupanti ještě tu sedí a jejich letadla nám krouţí nad hlavami. Ale všeho do času! Situace se pomalu uklidňovala. V Lounech nastalo zase dýchatelné ovzduší, kdyţ mizely ruské okupační jednotky a jejich velitelství, které se usídlilo ve vile proti nové hospodě. Také já jsem zase pomalu vplul do své práce. Jednak jsem uveřejnil na pokračování svoje vzpomínky na konec 1. světové války, kterou jsem proţil jako rakouský voják na frontě v Itálii. Byly uveřejněny v místním časopise Hlas, jakoţ i moje vzpomínka na zájezd studentské legie v listopadu 1918 do Mostu, kde jsme měli pomoci potlačit povstání sudetských Němců. Rovněţ jsem pokračoval ve svých vzpomínkách lounského studenta z 1. světové války v Kulturním měsíčníku v čísle říjnovém a listopadovém. Na výzvu Hlasu jsem pak podle materiálu, který mi dodal můj bratr, sestavil vzpomínku na jeho celoţivotní činnost, která byla uveřejněna v rubrice tohoto časopisu Z galerie lounských rodáků 6. prosince toho roku. V SPB jsme připravovali výroční členské schůze a konferenci okresní. Na výroční členské schůzi lounské organizace jsem měl úvodní projev a byl jsem zvolen do výboru. Na okresní konferenci v Ţatci byl jsem zvolen II. místopředsedou jako předseda okresního sdruţení osvobozených politických vězňů a zároveň také jako předseda okresní rehabilitační komise. Tato funkce mi zabrala hodně času, neţ jsme s pomocí tajemníka OV NF dali dohromady celou rehabilitační komisi (13 členů), ale ještě do dnešního dne jsme nedokázali najít vedoucího okresní rehabilitační poradny, jímţ musí být advokát odbojář nebo důchodce. Pravděpodobně ji umístíme nakonec po Novém roce v Ţatci. Zatím chodí lidé za mnou a svěřují mi svoje bolesti poškození v dobách násilného zakládání JZD nebo soudních procesů let padesátých. Rovněţ úkol připravit okresní konferenci Mírové rady připadl na mne jako na předsedu přípravného výboru. Konferenci jsme připravili na NF a konala se v Ţatci. Musil jsem převzít úvodní referát a sestavit i body usnesení. Účast delegátů z celého okresu byla pěkná a nový výbor, který vypracuje plán práce, se sejde v lednu 1969. Předsedou byl zvolen Ladislav Procházka z Loun, já jsem členem předsednictva. 50. výročí republiky proběhlo tiše. Byly uděleny plakety ÚV NF. Dostal jsem ji na slavnostním shromáţdění ve Fučíkově divadle. Bohuţel musím zaznamenat i dvě smutné události. 5. října zemřel můj bývalý uvádějící profesor a dlouholetý kamarád Evţen Knap ve stáří 78 let. V prosinci náš soused Vojta Těmín ve stáří 69 let. Tak pomalu odcházejí všichni známí a přátelé a člověk je čím dále tím osamocenější. Vánoce jsme strávili skromně. Den před Štědrým večerem přijeli naši mladí z Teplic, tak se odbyla první chudá nadílka a my jsme oslavili při skromné večeři a při střídmém pití Štědrý večer druhého dne. O svátky pršelo, pak začalo mrznout a padat sníh. Před svátky mne chytila jakási menší chřipka, takţe jsem musil uţívat i penicilin. Ale celkem brzy to přešlo. Vyměnily se vánoční gratulace, ozval se i můj korespondent z NSR M. J. Baierl. Ale naši „kamarádi” antifašistické z NDR ani muk. Čekal jsem, ţe aspoň některý se ozve, pak bych odpověděl, ale kdyţ nic, tak nic. Jindy by byli v gratulacích velmi horliví.
188
Gymnázium Teplice Co přinese nový rok 1969 – stručně zaznamenají další zápisky těchto pamětí, bude– li mi dopřáno zdraví. Rok 1969 Snad začal v mém osobním ţivotě normálně. Měl jsem dost starostí s ustavením okresní rehabilitační poradny, lidé běhali stále za mnou, ale já jim nemohl poradit. Konečně se zdá, ţe situace bude aspoň v únoru vyřešena tím, ţe okresní rehabilitační poradna bude otevřena v Ţatci v místnostech nově otevřeného sekretariátu OV SPB. Ale v našem politickém ţivotě je situace stále napjatá a váţná. Komplikovala ji také hrdinná smrt studenta filozofické fakulty Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil před sochou svatého Václava na Václavském náměstí. Byl to protest proti naší nesvobodě a okupaci. Měl velikou odezvu nejen v našem národě, ale v celém světě. Jeho pohřeb v sobotu 25. ledna byl obrovskou a váţnou národní manifestací. V Lounech, ale nejenom zde, nýbrţ v celém vědeckém světě, zapůsobila náhlá smrt významného vědce prof. Václava Hlavatého, který zemřel v Americe dne 11. ledna 1969 ve věku 74 let. Byl lounským rodákem. Neklidný politický ţivot pokračoval i v dalších měsících. Následovalo další upálení studenta Jana Zajíce a nejváţněji do zjitřených politických poměrů zasáhla manifestace k vítězství hokejového muţstva ČSSR na SSSR, která vyzněla v noci 29. března ve váţné nepokoje ve všech městech, zvláště v Praze, kde byla demolována budova sovětského Aeroflotu. Důsledek toho bylo zostření cenzury, zastavení některých časopisů, kádrové změny v rozhlase a televizi a odstranění Alexandra Dubčeka z místa vedoucího tajemníka ÚV KSČ. Na jeho místo nastoupil dr. Husák. Od té doby ustal kaţdý svobodný projev, začalo nedůstojné vychvalování SSSR, projevy, které neměly daleko k éře novotnovské. V důsledku toho i májové oslavy byly tlumené, v Praze se nekonal tradiční průvod, ani v mnoha jiných městech. Také v Lounech byla manifestace jen bez průvodu, účast poloviční neţ v minulém roce. I oslavy dne vítězství proběhly bez nálady, třebaţe tu musela zaznívat slova vděčnosti Rudé armádě – osvoboditelce. To vše doléhalo i na mne.Uvaţoval jsem o vystoupení ze strany, jak to udělalo dosti členů, ale nakonec přece jen zvítězila rozvaha a řekl jsem si: „Počkej ještě!” Ale odřekl jsem Rudé právo, které jsem odbíral více neţ dvacet let, poněvadţ jeho psaní mi šlo na nervy. Ale ani ostatní deníky nejsou o mnoho lepší, jsou zase všechny šedivé, se stejnými zprávami. Není divu, neboť redaktorům byl nasazen nůţ na krk a mnoho jich bylo propuštěno. Odebírám teď jen Práci. Z týdeníků ještě dost odváţně píší jen Listy a Reportér. Ani Hlas revoluce není nijak originální. Pracoval jsem v tomto období jen SPB, staral jsem se dále o věci rehabilitační, podařilo se nám získat advokáta dr. Němce pro rehabilitační poradnu v Ţatci. Do dnešního dne tato poradna vyřídila více neţ sto případů a OV NF zaslal nám poděkování za zásluţnou činnost. O činnosti rehabilitační komise jsem referoval na poţádání na zasedání předsednictva OV NF koncem dubna t. r. na jeho poţádání. Jinak jsem veřejně nikde nevystupoval mimo na schůzích SPB a v krátkém projevu před pamětní deskou kpt. Jaroše, kde měl hlavní projev plukovník Větvička z MNO.. Odřekl jsem také účast na besedě se sovětskou delegací, která přijela do Loun 6. května 1969. Nemohu hovořit s lidmi, kteří se dopustili nespravedlivého zásahu vůči mému národu. Na schůzi krajské mírové rady jsem dostal čestné uznání za svou práci v mírovém hnutí. Také jsem pokračoval v lounském kulturním měsíčníku ve svém vyprávění o lounských studentech v Praze před 50 lety. Bylo dokončeno v červnovém čísle. Několik článků jsem také uveřejnil – vedle drobných zpráv v okresním týdeníku Hlas. Hlas revoluce přinesl v únorovém čísle výňatek z mé dokumentární práce o mém pobytu s Petrem Jilemnickým v koncentračním táboře.
189
Josef Běhounek Co bude s desítkami redaktorů ze zastavených časopisů? O tom uţ se nikdo nezmiňuje, ani o tom, ţe byli umlčeni na dlouhou dobu přední naši ţurnalisté, spisovatelé, kritici, kteří nemají nyní tribunu, kde by mohli vyslovit svoje názory. Denní tisk? Ten je totálně zglajchšaltován, mnoho redaktorů propuštěno (viz jen redakci Práce!), čtenáři jsou v něm krmeni oficiálními úředními zprávami nebo prostoduchými historkami a reportáţemi o zoologických zahradách, památkových místech, módou a sportem. Jak na to bude reagovat veřejnost? Mlčením? Co naši progresivní politikové? Jsme izolováni od světa – ţelezná opona je k tomu ještě střeţena sovětskými tanky a bodáky. Pro nás staré, kteří jsme toho jiţ v ţivotě proţili, je to doba neradostná a bezvýhledná. Přišlo výročí 21. srpna. Masové bouře v Praze, Brně, Liberci i jinde. Bilance: čtyři mrtví, stovky raněných. A pan dr. Husák vzdává chválu esenbákům, Lidovým milicím i vojákům, kteří ostře zakročili proti těm „chuligánům a kriminálním ţivlům”. Přicházejí zákony proti narušovatelům klidu a pořádku, varování studentům, vysokoškolským profesorům a všem učitelům. Nové vedení rozhlasu a televize – dr. Jan Zelenka Csc., nový ministr školství – neurolog dr. Hrbek a další kádrové změny jak v partaji, tak i na vedoucích vládních místech. Vyhroţuje se stranickým řízením proti Dubčekovi, Smrkovskému, dr. Císařovi a všem, kteří podepsali manifest 2000 slov. Zastavené noviny dále nevycházejí, spisovatelé jsou bez svého literárního týdeníku a noviny zglajchšaltované jsou skoro k nečtení. V Lounech byl 21. srpna klid. Jen ulicemi procházeli hlídky esenbáků a vojáků. Strach z lidu, který se stává jiţ lhostejným ke všemu, co se kolem něho politicky děje. Aby byla jeho nálada zdviţena, pořádají se různé lidové slavnosti. Za jejich pořadateli se cudně kryje SČSP (Svaz československo–sovětského přátelství), který stojí jen na několika funkcionářích. Šokovala mne taková slavnost v Lounech dne 13. – 14. září 1969. Staročeský jarmark, lidové atrakce, tomboly, houpačky, kolotoče, pivo, vuřty a párky, brakové zboţí, podprsenky, papírové klobouky a mezi tím hlídky esenbáků a vojáků, aby se snad ti pivní bratři nevzbouřili. A na náměstí se klube šídlo z pytle: tribuna, nad ní znak SČSP, heslo „Věrnost za věrnost” a zase sovětská vlajka nad československou. A aby si lid přišel vyslechnout zástupce ÚV KSČ – zatím obezřetně na plakátech nejmenovaného – před projevem i po něm muziky, estráda, komikové a šaškové a baráčnické baby a dědkové v krojích. A lid – mezi ním hodně Cikánů – se baví u piva a opékaných vuřtů – a vyhazuje peníze v různých těch pochybných loteriích, šarlatánských podnicích. Mezi tím vším mnoţství dětí, kterým je jedno, co se tam na náměstí bude lidem z tribuny nalhávat, ty zajímá jen zmrzlina a cukrová vata, houpačky, kolotoč. Ale noviny si jimi doplní číslo nadšeně tleskajících posluchačů, provolávajících slávu SSSR. Ale je to skutečně český národ? Nebo jen zatím mlčí, či spíše je nucen mlčet? Jinak hovoří ti, kteří musí mlčet. Ale byly i světlejší chvilky v těchto dnech. Upřímně a se zadostiučiněním jsem se zaradoval, ţe v Teplicích bylo otevřeno osmitřídní gymnázium, a tak ţe se tu navazuje na tradici prvního gymnázia otevřeného v září 1945, kde jsem byl prvním a posledním ředitelem. Neodpustil jsem si napsat do teplického týdeníku Směr pozdravný článek, jehoţ část také byla v tomto týdeníků uveřejněna. Tam jsem napsal i děkovný dopis za statečný článek k událostem po hokejovém zápase ČSSR : SSSR. Úspěšně jsme pokračovali i v rehabilitaci, coţ ocenil i OV NF děkovným dopisem, který mi zaslal. Rehabilitace jde do finiše, ale je pochybné, zda bude do důsledku provedena – zatím čekáme na zákon o mimosoudní rehabilitaci. Ve vzpomínkové soutěţi SPB k 50. výročí ČSR jsem dostal za svou obsáhlou dokumentární vzpomínku Putování jednoho z mnoha miliónů nacistickými ţaláři jen kniţní odměnu. Nejradostnějším však záţitkem letošního léta byly oslavy 90. let gymnázia ve Vysokém Mýtě ve dnech 30. a 31. srpna t. r. Zůstanou asi aţ do mé smrti nejsvětlejším okamţikem mého stáří proţívaného v Lounech. Sešlo se na 800 ţáků a i několik bývalých
190
Gymnázium Teplice profesorů, radostná setkání s bývalými ţáky, oţivení vzpomínek na nejšťastnější roky našeho ţivota, na radostnou práci se studenty i ve vysokomýtské veřejnosti, hlavně v Sokole. Citově to na mne vše zapůsobilo, zvláště kdyţ jsem musil i v Šemberově divadle, naplněném do posledního místečka, pronést krátký vzpomínkový projev. Uvědomoval jsem si tu, jak uţ ze mne mluví jen kus zašlé historie z tohoto pódia, kde jsem před tolika desítkami let kolikrát mluvil při různých slavnostních příleţitostech, a také poprvé, kdyţ jsem se vrátil z koncentráku, na první sokolské ţupní akademii, tehdy jiţ jako ţupní starosta. Musil jsem pak utéci do ticha maloměstských vysokomýtských uliček, abych unikl všem těm stiskům ruky, těm vřelým slovům a vzpomínkám svých ţáků. Ale večer jsem to přece jen vydrţel – hlavně se svými třídami, kde jsem býval třídním (čtyři třídy) – aţ do jedné hodiny v noci. Potěšila i názorová jednota všech, se kterými jsem mluvil, na dnešní politické poměry. Vrátil jsem se domů jako omyt čistou vodou ze zázračné pohádkové studánky. Pak uţ zase následoval nudný ţivot v Lounech. Ţena byla 14 dní na chmelu, mne ţivila jako obvykle hospoda a závodní kuchyň, jel jsem do Ústí n. L. na schůzi předsedů sdruţení osvobozených politických vězňů, ale také na kremaci jednoho z nejobětavějších předsedů rodičovského sdruţení bývalého teplického gymnázia JUDr. inţenýra Juráka, zastavil jsem se samozřejmě v Teplicích, abych zjistil, jak vypadají obě vnoučata po prázdninové brigádě – Zděnek pracoval měsíc na státních silnicích v okrese Louny (bydlel u švagra Ládi), Irena v chemické laboratoři v Dubí. I jejich ţivot jde dál, Irena uţ chodí do III. ročníku SZŠ, Zdeněk do II. ročníku gymnázia. V listopadu jsem mluvil na lounském krajanském krouţku v Praze k 30. výročí 17. listopadu, ale aplikoval jsem tyto události na svoje vzpomínky na popravené vysokomýtské studenty. Byl jsem vyslechnut se zájmem a Marie Bieblová mi poslala pak pěkný dopis s oceněním mého projevu. Na totéţ téma jsem mluvil k I. a II. ročníkům gymnázia v Lounech. Po změnách ve vedení ÚV ČSPB chtěl jsem rezignovat na své funkce v OV SPB, ale bohuţel moje rezignace nebyla přijata. Ale pomalu se abstrahuji ode všech projevů a veřejného publikování. Závěrem roku několik málo nedůleţitých fakt. Absolvoval jsem schůzi SPB a nezbavil jsem se funkce kulturního referenta, a dokonce jsem přijal ještě funkci druhého jednatele. Mnoho jsem zase uvaţoval o vystoupení z KSČ, zvláště kdyţ jsem musel procházet prověrkou, jíţ procházeli všichni členové. Ale řekl jsem si tu otevřeně před celou členskou schůzí svoje výhrady, hlavně ke kulturní politice strany – jak jsem se později doslechl, byl můj skoro čtvrthodinový projev příznivě komentován lounskou ulicí. Ovšem exponovat se uţ vůbec nebudu. Vánoce letos byly smutné, byli jsme tentokráte úplně sami a nic svátečního se nepeklo. A teď je ještě na postupu chřipka. Ohře je zamrzlá, cesty neschůdné, nedá se jít na nějakou delší procházku a musím sedět doma na svém malém prostoru v kuchyni. Chuť k práci není. A kolem umírají známí: v Teplicích Václav Hubený, předseda tamní rehabilitační komise a člen SPB, v Praze zemřela naše sestřenice Miluna Bendová, roz. Červená (56 roků). A Jiří Šlitr (sebevraţda?). Nebylo by divu. I politické poměry jsou chmurné. Rehabilitační komisi i poradnu jsme dnem 30. listopadu zavřeli a zlikvidovali a další mimosoudní rehabilitace se uţ asi konat nebudou. Mám zase o jednu funkci méně. A pomalu se asi stáhnu z veškerého veřejného ţivota. Snad ten příští bude světlejší! Ale 25. výročí osvobození: kolik to bude zase slavnostních fanfár, frází, nepravd, klanění se na východ, domácích trpkostí a kdo ví, co ještě nás všechno čeká v tom jubilejním roce ….
191
Josef Běhounek Rok 1970 Vleklá zima, která započala minulého roku 26. listopadu, kdy napadlo prvé mnoţství sněhu, pokračovala i v tomto roce. Napadly nové spousty sněhu, mrzlo a v podstatě tato zima trvala aţ do 7. dubna, kdy teprve na našem dvoře definitivně zmizel poslední sníh. Ale nevlídné chladné počasí trvalo i nadále, první teplejší den byl teprve 17. dubna, ale pak i nadále aţ do konce května bylo chladno, s výjimkou několika teplejších dnů po 1. květnu. Muselo se i stále občas topit, poněvadţ teplota klesla i ve dne aţ na 10 stupňů. Tím tedy byl i v Lounech ţivot fádnější. Nedalo se pro mnoţství sněhu daleko vyjít, ulice byly plné bláta nebo zmrazků, a tak nezbývalo neţ sedět doma. Staří lidé těţko tuto zimu překonávali, zemřela Lída Ničová, příbuzná Vlasty Mařka, Strachotová a Šitnerová, z lounských ulic zmizely mnohé známé figurky např. Zmítko, Luncar, odbojář Vysušil a jiní a jiní. Definitivně jsme zlikvidovali okresní rehabilitační komisi i poradnu v Ţatci. Mimosoudní rehabilitaci bylo definitivně odzvoněno a dokonce federálnímu shromáţdění byl předloţen návrh o zrušení zákona o soudní rehabilitaci, event. jeho novelizování. Proti komisím bylo zaútočeno i v tisku, dokonce i v našem Hlasu revoluce. Tam jsem zaprotestoval dopisem, na nějţ jsem dostal šalamounskou odpověď, ţe není námitek proti těm bratřím, kteří pracovali v okresních komisích. K 25. výročí našeho osvobození, které bylo slaveno jaksi křečovitě, sice s velkou vlajkoslávou, mnoha řečmi a mnoha vyznamenáními různým věrným členům strany, ale jiţ méně opravdovým odbojářům (v Lounech jsme byli navrţeni z SPB čtyři, ale dostal jediný – voják západní armády Lang). První máj byl tradičně podle staré šablony, mimoto byl studený. Dny osvobození jsem strávil povětšině v Teplicích. Byl jsem tam pozván jednak kulturní správou ONV, abych tam udělal jakousi vzpomínkovou reportáţ v Bohosudově na transporty smrti, kde rozprávím na kolejišti bohosudovského nádraţí s jiným pamětníkem těchto transportů smrti. 8.května mne pozval ředitel studijního střediska, abych promluvil k zahraničním studentům a vysvětlil jim, co byly koncentráky a pochody smrti. Večer téhoţ dne jsem mluvil ve vestibulu lounské reálky u pamětních desek padlých učitelů a ţáků tohoto ústavu za první i druhé světové války. 10. května jsem měl krátkou vzpomínku u památníku 313 obětí pochodu smrti na rozcestí Krupka Bohosudov. K těmto dnům jsem uveřejnil na trojí pokračování vzpomínku pod názvem Moje cesta k osvobození před 25 lety v březnovém aţ květnovém čísle lounského Kulturního měsíčníku, část z ní pouţil i teplický týdeník Směr. Revue Teplice pak přetiskla ve své honosné výpravě můj vzpomínkový článek, který jsem napsal do Teplického Směru před pěti lety. Ale neměl jsem v těchto dnech ţádnou radostnou náladu – snad to zaviňovala i ta naše neradostná politická situace. Vylučuje se ze strany, zastavuje členství – hlavně inteligenci, učitelům – sahá se na existenci poctivých lidí, odbojářů. Zastihlo to i mnoho mých přátel (viz dopis Jarky Petra, ředitele svitavského gymnázia) a známých. Nechutné jsou i prověrky – já sám jsem byl prověřován skoro celou hodinu. Příleţitostně napíši průběh této prověrky, aţ budu mít trochu větší odstup. Byl jsem uznán pravověrným i přes různé své pochybnosti, které jsem prověřovací komisi předhodil. Ale co uţ jim konečně záleţí na starém dvaasedmdesátiletém dědkovi – důchodci!!! Zase se blíţil konec roku – v klidných Lounech se nedálo nic zvláštního, co by stálo za zaznamenání. Jezdil jsem po výročních členských schůzích MO ČSPB (Lenešice, Cítoliby,) měl jsem besedy na školách v Dobroměřicích a Lenešicích, slíbil jsem besedu na škole v Cítolibech. Na lounské výroční členské schůzi jsem se rozhodl převzít funkci jednatele MO – ještě na rok – pak uţ konec aktivní veřejné činnosti. V prosinci jsem byl
192
Gymnázium Teplice pozván na zasedání OV NF, kde jsem z rukou předsedy převzal plaketu České mírové rady s diplomem za dlouholetou obětavou práci pro socialistickou vlast a mír. V tomto roce jsme se rozhodli, ţe strávíme Vánoce u našich mladých v Teplicích. Já sám jsem tam pobyl deset dní, byly to opět obvyklé Vánoce s dětmi i s vánočním stromkem a nějakými těmi dárky se štědrovečerním kaprem, doma pečeným cukrovím a celkem obvyklými svátečními jídly (husa, řízky, klobásy apod.) Já uţ stejně tomu jídlu mnoho nedám, tím méně pití. Bohuţel před svátky přišla ještě tři úmrtní oznámení: nejprve JUDr. Václav Typolt, náš spoluţák ze slánského gymnázia, uţ z nás bývalých abiturientů před 52 roky zbývá tedy jiţ jen sedm. Budu musit v příštím roce tyto zbytky přesvědčit, abychom se ještě sešli v roce příštím, ať uţ v Praze nebo ve Slaném. Pak přišlo oznámení, ţe ve věku 82 roků zemřel můj bývalý spoluvězeň za nacismu, učitel Josef Hlavsa z Poličky. Rád jsem na něho vţdy vzpomínal, zvláště na jednu epizodu z dráţďanské věznice, kdy v tamějším hladu v r. 1943 mi odváţně nasypal při rozdílení jídla pár brambor do cely. A do třetice můj poslední ředitel na vysokomýtském gymnáziu Karel Fink, stáří 85 roků. Poslední z plejády klasiků na tomto gymnáziu (Vaňorný, Machala, Kolář, dr. Jedlička, Kukrál ). 30. prosince jsem se vrátil z Teplic do Loun a na uvítanou mi hned toho dne napadlo několik desítek centimetrů sněhu, který jsem trpělivě odklízel celkem třikrát za sebou, aţ pak přišly velké mrazy – aţ 20 stupňů – abych Nový rok zasvětil usilovnému topení a tahání uhlí ze sklepa. Zatím to ještě jde, ale jak dlouho? Rok 1971 Zima a lounský fádní ţivot, bez jakéhokoliv vzruchu. Jen Dáša odešla ze svého úřadu na ONV, poněvadţ byla odsouzena, ţe se nechovala jako síla progresivní a dala prý rozmnoţovat v úřadě letáky s projevem sovětského profesora Sacharova. Našla si zaměstnání v osobním oddělení nábytkové továrny Interiér v Teplicích, ale má o 500.– Kč měsíčně méně. Zase jedna nespravedlnost a zároveň i kopanec za veškerou mou práci v Teplicích. Ale všeho do času. V březnu jsem dotáhl na 73 roků, ale zdraví jiţ moc neslouţí a ke spokojenosti také nepřidává neuspořádaný byt v Lounech a vůbec celé lounské prostředí. Jen kdyby člověk aspoň v klidu doţíval ty své poslední chvíle! Jedna aktivní akce 11. března: besedy na lounských středních školách se zástupci Vietnamu. Po celý rok jsem pracoval v SPB, konal besedy s mládeţí, dokonce jsem zajel i na pozvání ředitele gymnázia do Vysokého Mýta, kde jsem v květnových dnech měl za jeden den tři projevy: jeden před pomníkem obětí obou válek v městských sadech, jehoţ se zúčastnili ţáci místní devítiletky a členové MO SPB, druhý v gymnáziu před deskou popravených studentů a pak ještě v závodním klubu Karosa pro ţáky celého gymnázia. Třebaţe to byly vzpomínky truchlivé, vrátil jsem se tu do let, které byly jedny z nejšťastnějších v mém ţivotě. A pak ještě večer schůzka s mými posledními abiturienty před mým zatčením (r. 1941) po 30 letech. Vydrţel jsem s nimi posedět aţ do tří hodin ráno. Vzpomínali jsme dlouho také s mým přítelem bratrem Gotvaldem, sokolským osvětimským vězněm, byl ještě pln elánu, jsme stejně staří – ale 4. října přišla neočekávaně smrt. Zemřel náhle na mozkovou mrtvici – osud, který čeká mnohé z nás – politických vězňů. A právě v den jeho kremace v Pardubicích, které jsem se bohuţel nemohl zúčastnit, protoţe právě v týţ den v touţ hodinu mluvil jsem na masovém shromáţdění mládeţe z Teplicka a Ústecka u pomníku 313 obětí pochodu smrti v Krupce (účast 3000). Tato manifestace byla komentována i v našem týdeníku Hlas revoluce jeho šéfredaktorem Pribáněm. Ovšem můj projev byl doplněn naprosto lţivými údaji o mém
193
Josef Běhounek osvobození. Reagoval jsem na to dopisem zmíněnému redaktorovi. Dosud neodpověděl. Ale čekám, aţ jaký bude výsledek těchto novinářských praktik, a pak si budu stěţovat. Třebaţe v Lounech nejsem spokojen, všímám si jejich ţivota. Teď je plno rozruchu s nastávajícími volbami (26. a 27. 11.), aţ nechutného mnoţstvím plakátů a hesel. Lidé rozumní na to reagují ironickými poznámkami, stejně budeme volit to, co se nám k volení předloţí. Z těch poslanců známe povětšině jen jednotlivce a je otázka, zda to budou opravdu obětaví pracovníci, jak se na schůzích při představování líčí. Leckteří vypadají dost negramotně. Ale broţura o růstu Loun, kterou vydal MěNV v Lounech k volbám, je pěkně udělaná. Jak ţivot utíká: vnučka Irena maturovala na zdravotní škole s velmi dobrým prospěchem a nastoupila dnem 1. srpna jako zdravotní rehabilitační pracovnice ve státním rehabilitačním ústavě v Kladrubech u Vlašimi. Jako pracovník okresní historicko dokumentační komise ČSPB na výzvu praţského ÚV ČSPB jsem zajistil a zaregistroval 15 pomníků, pomníčků a desek obětem druhé světové války a dokumentaci jsem uveřejnil ve 2. číslech lounského Kulturního měsíčníku (listopad, prosinec 1971) a zaslal i do Prahy, další dokumentace mi postupně přichází i z jiných míst okresu. Na výroční členské schůzi MO ČSPB v Lounech jsem sloţil funkci jednatele této místní organizace a zůstávám jen ve výboru této organizace a ještě dočasně i ve výboru OV ČSPB. Ale mnoho toho uţ dělat nebudu, poněvadţ většinu času ze zimních měsíců budu trávit na pozvání našich mladých v Teplicích, poněvadţ lounský byt je v zimě skoro neobyvatelný, a i kuchyň, kde jsem většinu času pobýval, se výměnou kamen za malý sporáček stala v zimě velmi málo vhodnou k jakékoliv práci. Takţe jsem nyní jakýsi bezdomovec, coţ na moje stará léta není zrovna záviděníhodné. Na celé svátky jsem byl v Teplicích, kde jsme všichni zase společně strávili i Štědrý večer. Ještě před svátky došlo úmrtní oznámení Karla Konráda (zemřel 11. prosince1971), lounského rodáka a mého vrstevníka, spisovatele. Poněvadţ vystoupil po srpnu 1968 ze strany, byl jeho odchod jen stručně komentován v denním tisku a ani při jeho kremaci v Praze se s ním spisovatelé oficiálně neloučili. Rok končil nevlídným počasím, bez sněhu, bez mrazů, připomínajícím spíše počasí dušičkové. Politicky prý jsme konsolidováni, po volbách máme nově zvolené poslance a novou vládu, volby byly jako obvykle netajné s jednotnou kandidátkou a byly prý manifestační. A tak vstupujeme do nového roku, mně zdraví zrovna neslouţí, hučí mi v hlavě, bolí pravé rameno – nu coţ zbývá – hlásí se uţ stáří, léta, která mnozí z mých přátel a známých uţ ani nepřeţili. Z té naší generace uţ zbýváme jen nemnozí a z naší slánské gymnaziální třídy, kde nás zbývá uţ jen sedm, nedokázali jsme se ani v této skromné sestavě v letošním roce sejít. Rok 1972 Skoro celý leden a únor jsem proţil v Teplicích. Chodil jsem nakupovat, vybíral popel a topil, abych aspoň trochu našim mladým pomohl. Nic zvláštního se nepřihodilo. Do lounského Kulturního měsíčníku jsem napsal krátký článek, k jehoţ tématu mne přivedla smrt Karla Konráda, Odchází lounská studentská generace počátku 20. století. V březnu jsem se zase rozjel na nějaký týden do Loun. Doufejme, ţe uţ bude trochu lepší počasí. Vnuk Zdeněk maturoval s celkem dobrým prospěchem v červnu. Ale nepodařilo se mu dostat na přírodovědeckou fakultu v Praze. Při pohovoru neuspěl, a proto musil
194
Gymnázium Teplice přesedlat na chemickotechnologickou fakultu v Pardubicích. Poněvadţ tam byl celkem nedostatek uchazečů, byl po pohovoru koncem srpna přijat. V Teplicích jsem byl opět čtrnáct dní, kdyţ naši byli na dovolené. Pracoval jsem na zahrádce – počasí mi přálo. Pak jsme zajeli za mým bratrem na Dobříš. Neviděl jsem ho jiţ rok. Překvapila mne jeho chůze, velmi těţko se pohyboval i o holi. Před odjezdem upadl v koupelně, coţ mu vyneslo slabší otřes mozku. Musil tam nadále zůstat na léčení – pobyt mu byl prodlouţen do konce září. Takţe tam proţil i svoje sedmdesáté narozeniny, jichţ bylo vzpomenuto v jeho bývalém působišti – novinářským článkem v Práci, rovněţ byla zhodnocena jeho činnost v RP, LD, lounském Hlase a snad ji jinde. Já jsem pak pobýval v Lounech, veřejně jsem jiţ mnoho nepracoval, jen jsem vykonal nějaké besedy s mládeţí (gymnázium, zemědělsko – technická škola aj.), psal jsem do lounského kulturního měsíčníku, zařizoval jsem v Teplicích některé věci k oslavě 50. výročí bývalé obchodní akademie (dnes SEŠ), např. umístění poměrně obsáhlé vzpomínky ing, Z. Šmída v Teplické revue, sám jsem napsal krátkou vzpomínku v KM. Počátkem září byli za mnou pracovníci NV NF spolu s reţisérem plzeňského divadla. Půjčil jsem jim svoje vzpomínky na transport smrti – Ţihle a poţádali mne, abych tam přijel, ţe chtějí mne nafilmovat u památníku tamtéţ, kde jsou uloţeny pozůstatky vězňů z různých transportů, kteří koncem války procházely tímto krajem. 18. září pro mne přijelo auto OV NF Plzeň – sever a v 7 hodin ráno jsme odjeli do Ţihle. Tam filmoval některé momenty z tehdejšího transportu smrti reţisér plzeňské činohry Oldřich Kříţ a Karel Zeman z krajského kulturního střediska v Plzni. Filmovalo se na ţihelském nádraţí a u památníku 279 obětí transportu smrti. Podle scénáře, který sestavil Oldřich Kříţ, filmovali i některé momenty se mnou (na nádraţí i u památníku). Pak jsem zajel ještě do Mladotic, ale tam jsem jiţ téměř nikoho z tehdejších lidí, kteří nám pomáhali a vlastně i zachraňovali ţivot, nenašel. Našel jsem jen paní Piškulovou, která mne však jiţ ani nepoznala, coţ je po 27 letech pochopitelné. Její manţel leţel v tu dobu v nemocnici (nohy), mlynář Jeţek ještě ţiv, učitel Formánek byl přeloţen do Kaznějova. Tak jsem si uvědomil, jak všechno je jiţ za námi. Aţ film sestřihají, chtějí jej vysílat v televizi. Slíbili, ţe mne na první zkoušku pozvou do Plzně. 50. výročí zaloţení obchodní akademie v Teplicích – dnešní střední ekonomická škola – se vzpomínalo v Teplicích dne 23. září sjezdem abiturientů ze studií na této škole v době 1. republiky. Sešlo se jich přes tři sta. Při slavnostní večeři v restauraci Perla v Řetenicích jsem mimo jiné řečníky měl i krátký projev já. Pro almanach, který míní vydat SEŠ, jsem napsal krátký článek. Po 55 letech po maturitě se sešly zbytky naší třídy gymnázia ve Slaném. Zbylo nás jen sedm a všichni přišli. Sešli jsme se na slánském nádraţí, pak jsme šli na návštěvu k naší jediné tehdejší spoluţačce MUDr. Vlastě Stehlíkové – Chmelíkové, která však je bohuţel skoro úplně slepá, pak jsme šli na oběd do místního hotelu, po obědě jsme si udělali krátkou procházku na Háje a po svačině u našeho dalšího spoluţáka JUDr. V. Slavíka jsme se kolem 18. hodiny zase rozjeli domů se slibem, ţe se nyní budeme podle moţností a daných okolností scházet kaţdý rok, a to v Praze. V listopadu byla konečně po dvou letech nečinnosti ustavena Okresní mírová rada, kde jsem byl zvolen do předsednictva. V prosinci mi napsal nový ředitel muzea v bývalé dráţďanské věznici, poněvadţ je výročí třiceti let od popravy vysokomýtských studentů v sekyrárně této věznice, chtějí tu v červnu uspořádat vzpomínkovou slavnost. Ţádá mne o radu, jak to zařídit. Odpověděl jsem, aby se obrátil na MOSPB Vysoké Mýto a Choceň a na ředitelství gymnázia ve Vysokém Mýtě.
195
Josef Běhounek Rok 1973 Rezignoval jsem na funkci v předsednictvu i na členství ve výboru OV ČSPB, a proto jsem jiţ na okresní konferenci nebyl zvolen. Jako uznání za moji dlouholetou činnost ve svazu protifašistických bojovníků od funkci ve výborech MO, OV i KV byla mi na této konferenci udělena čestná medaile Zaslouţilý bojovník proti fašismu II. stupně ÚV ČSPB. Tím se definitivně zavřely dveře mého více neţ padesátiletého ţivota politického i veřejného. Zůstávám jen členem výboru MO v jakési vedlejší funkci – s úkolem pečovat o uveřejňování blahopřání členům naší organizace ke kulatým jejich výročním jubileím a také bohuţel i oznámením jejich úmrtí v našem odbojářském týdeníku Hlasu revoluce. Vedle toho jsem ještě členem předsednictva i výboru Okresní mírové rady a členem výboru Krajské mírové rady. Ale to uţ jsou také jen více méně čestné funkce. V únoru jsem ještě napsal krátkou vzpomínku k nedoţitým padesátinám básníka Konstantina Biebla Můj spoluţák Kosťa. Teď bych se ještě rád pustil do shánění materiálů o ţivotě celé rodiny lounských Purkyňů. Ale jak prozatím zjišťuji, v Lounech je těchto materiálů poskrovnu, ani okresní archiv nemá nic podstatného. Ale pokusím se sehnat něco u pozůstalých této rodiny, ale ani tam si mnoho neslibuji. Ale ţivot a tragédie této rodiny mne láká, abych se dozvěděl více, neţ je v mých vzpomínkách z dětství a mládí. 18. března jsem dosáhl sedmdesáti pěti let. Celá naše rodina se sešla v Teplicích a vyfotografovali jsme se. Jinak ţádné oslavy nebyly. Občanský lounský výbor mi blahopřál na obvyklém formuláři a k tomu přidali květináč s palmičkou. Gratulovali nejbliţší přátelé písemně a MO SPB mi věnovala etui s plnícím perem, propisovací tuţkou a knihu s podpisy všech členů výboru Louny očima věků. Rezignoval jsem i na funkci v krajském výboru Obránců míru. Pokračuji v shánění materiálů k ţivotu rodiny Purkyňů a pomalu se mi hromadí materiály a stále více vidím, jaký by to byl generační román, kdyby se našel v Čechách schopný spisovatel, který by se chtěl toho úkolu ujmout. Já, pokud mi to ještě ţivot dovolí, budu nadále shánět materiály, které uloţím v místním okresním archivu. Naši mladí si opatřili nové auto Ţiguli za 37 000,– Kčs. Na 9. května mě pozvala Devítiletá střední škola v Ţihli na mírovou vzpomínkovou slavnost spojenou se vzpomínkou na osvobození z transportu smrti před 28 lety (27. dubna 1945). Ze zachráněných 47 Čechů a Slováků tohoto transportu přijelo nás jen sedm. Přijetí bylo srdečné, ubytováni jsme byli na Rabštejně, projeli jsme autobusem celou trasu našeho zachránění od ţihelského nádraţí aţ do Mladotic, zajeli jsme i do Kralovic, kde byli provizorně po našem zachránění hospitalizováni těţce nemocní a kde jich i několik zemřelo. Večer 8. května sešli jsme se s místními občany, z nichţ někteří měli velký podíl na našem zachránění (mlynář Jeţek, řídící učitel Formánek aj.). Po vystoupení pionýrů vyprávěli jsme své záţitky z tehdejší doby aţ do 23. hodiny. Druhý den jsme šli v průvodu ke krásnému památníku 249 mrtvých z tohoto transportu. Odpoledne jsme se pak rozjíţděli domů. Škoda jen, ţe počasí bylo deštivé a velmi chladné. Ve sbírání materiálů o rodině Purkyňů jsem vytrvale pracoval dále, podařilo se mi vejít ve styk i s vdovou po nejmladším ze čtyř synů Purkyňových. Jirka byl mým spoluţákem na slánském gymnáziu, jeho manţelku Marii, roz. Piţlovou, také studenku slánského gymnázia a dlouholetou Jirkovu lásku, jsem znal osobně a tančíval s ní ve studentských tanečních. Poslala mi několik fotografií svého manţela, vylíčila mi i osudy svých dvou dcer, z nich jedna mi poslala další velmi pěkný a cenný fotografický materiál celé rodiny lounských Purkyňů i několik snímků rodiny Hilbertů. Půjčil jsem je zdejšímu okresnímu archivu, který si ze všech udělal negativy. I pro mne vyhotovil několik pozitivů. Teď jsem mohl jiţ na základě všech těchto sdělení přistoupit ke zpracování článků o Jiřím a články jsem umístil jednak v lounském Kulturním měsíčníku, v lounském okresním
196
Gymnázium Teplice týdeníku Hlas i v odbojářském týdeníku Hlas revoluce. Pokračuji nadále ve shánění dalších materiálů a po ukončení celý materiál odevzdám lounskému okresnímu archivu. Radostnou rodinnou událostí byla svatba mé vnučky Ireny dne 22. září v Teplicích. Provdala se na moravskou dědinu – Nová Ves, okres Ţďár nad Sázavou za technika v JZD Josefa Zemana. Přál bych si jenom, aby jejich manţelství bylo šťastné. Irena by si to zaslouţila. Dokončil jsem rodokmen rodiny Purkyňů a historii rodiny lounských Purkyňů. Podařilo se mi sehnat cenné materiály a fotografie, hlavně od rodiny Jiřího Purkyně. K nedoţitým pětasedmdesátinám nejmladšího z tohoto rodu, mého spoluţáka na slánském gymnáziu, Jiřího – popraven nacisty 15. září 1942 – uveřejnil jsem v říjnových číslech lounského Kulturního měsíčníku, lounském týdeníku Hlas a v odbojářském týdeníku Hlas revoluce vzpomínkové články. Originál zpracování, včetně všech dokumentárních dokladů, jsem odevzdal v listopadu lounskému okresnímu archivu. V prosinci jsem ještě přednášel na schůzce lounských rodáků v Praze na Smíchově o ţivotě Jiřího Purkyně. Rok 1974 Počátek roku s mírnou zimou a skoro bez sněhu. Chladné počasí s poměrně velkými nočními mrazíky se drţelo do konce dubna. Museli jsme vozit uhlí jiţ počátkem dubna, poněvadţ se denně muselo stále ještě topit. Źivot v Lounech plynul svým pomalým tempem, bez jakýchkoliv zvláštních událostí. Dojíţděl jsem skoro kaţdý měsíc na pár dní do Teplic, kde jsem v jediném teplém týdnu v březnu trochu pracoval na zahrádce. Ale uţ to šlo pomaleji neţ léta minulá. Unavuje mne uţ také domácí práce, úklid, nošení uhlí aj. Nemám chuť ani na psaní, těţko jsem dokončoval i vzpomínkový příspěvek pro Ústav marxismu – leninismu při ÚV KSČ v Praze, o nějţ jsem byl tímto ústavem poţádán. Pracoval jsem na něm skoro čtvrt roku a odeslal jsem jej pod titulkem Charaktery dobré i zlé v nacistických věznicích. 22 stránek archových na stroji. Je to soutěţ k 30. výročí osvobození. V říjnu 1974 bude zhodnocení všech příspěvků – nejlepší budou vydány v chystaném almanachu. Počasí neláká ani k delším vycházkám, obzvlášť nepříjemný je stále studený vítr, sucho a prašno.Teploměr ve dne nevystupuje mnoho nad 10 stupňů, v noci je teplota kolem nuly, někdy i slabé mrazíky. Peckoviny, hrušky, růţe – vše je pomrzlé, škody jdou do desítek milionů. Vzpomínkový večer k nedoţitým pětasedmdesátinám Karla Konráda 28. března t. r., na němţ hodnotil jeho dílo K. Z. Slabý, byl společensky i nezájmem lounských občanů (mimo nakomandovanou mládeţ Gymnázia STZŠ – 14 /slovy 14 dospělých/ starých Louňáků) víceméně ostudou lounské kultury. S Růţičkovými jsem zajel počátkem léta za Irenou na její hospodářství do Nové Vsi. Má to tam pěkné, ač ne ještě docela zařízené, ale teď na podzim uţ je to všechno pomalu hotové, vymalováno, parkety, domek ohozen, nábytek do dvou pokojů a kuchyně uţ je na místě. Pracoval jsem tam po tři dny pobytu na zahrádce před domem, je to pěkná zahrada, ale ještě potřebuje hodně práce. Za domkem je velká ovocná zahrada a louka, pomalu i tam všechno budou přestavovat. Zdá se spokojená, jen kdyby nebylo toho časného vstávání ráno ve čtyři hodiny. V Teplicích koncem léta jsme likvidovali zahradu – bude se tam stavět krytý bazén a obytné domy. Dnem 1. září tam jiţ vjely buldozery a srovnaly všechny zahrádky se zemí. Naši rozbourali boudu i plot, budou mít dříví na několik let. Všechny sazenice, pokud byly k čemu, převezly se Ireně na Moravu. A tak i já jsem skončil poslední úsek svého aktivního ţivota v Teplicích. V Lounech byla počátkem září uspořádána v areálu bývalého výstaviště pěkná výstava Člověk v přírodě.
197
Josef Běhounek Ale působí tu na mne i depresivně, ţe vymírají blízcí známí v mém věku. V září byla to paní Kolaříková (77 r.), děkan Spurný (75 r.), bývalý hostinský Somol (76 r.). Dne 5. října vyšel jsem si na Červený vrch. Tam i zpět za poměrně chladného počasí za 2 1/2 hod. Odpočinek 10 minut před zavřenou chatou. Zima aţ do konce roku byla podivná. Ţádné mrazy, v Lounech ţádný sníh, ač na horách ho napadlo poměrně hodně, ale pak koncem prosince a hlavně o svátcích počasí skoro jarní, aţ někdy 15 stupňů nad nulou, skoro kaţdý den pršelo, pak se nám dvakrát za prosinec rozvodnila Ohře, poslední den v roce řeka se opět rozlila a dostala se aţ do parku a na výstaviště. Na svátky se celá rodina sjela v Teplicích. A před svátky zemřel můj dobrý kamarád z fakulty profesor Václav Hejn, který jako penzista byl správcem Muzea Fráni Šrámka v Sobotce. Byl stejně starý jako já. Zahrádky v Teplicích byly zlikvidovány – staví se tam obytné domy a krytý bazén. Tím skončila i moje dlouholetá práce zahrádkářská na naší zahrádce v Teplicích. Škoda, ale moţná včas, poněvadţ moje vysoká léta uţ by mi moţná nedovolovala tam pracovat. Potíţe stáří rostou den ode dne. Rok 1975 Co přinese? Snad ještě moţnost trochu pracovat na Irenině zahrádce. Vnuk Zdeněk odešel pro neprospěch v dubnu 1975 z vysokoškolského studia na technice v Pardubicích. Zaměstnán je v organizační kanceláři skláren UNION – Inwald v Dubí. Na podzim půjde asi na vojnu. Má v úmyslu dále studovat dálkově. Obdrţel jsem další vyznamenání a čestná uznání za práci: Pamětní medaile k 30. výročí osvobození Čestné uznání MěNV v Lounech za spolupráci při budování města Čestné uznání redakce Hlasu revoluce ČSPB v Praze za spolupráci. V květnu jsem se projel praţským metrem. V červnu jsem měl projev v obřadní síni města Loun při pohřbu předsedy ZOČSPB v Lounech Ph.Mr. Karla Noska (54 roků). Začal jsem pracovati v okresním lounském archivu vyhledáváním materiálů pro dokumentaci na práci Persekuce lounského obyvatelstva za protektorátu. Zatím jsem zpracoval první kapitolu Případ německého vojáka, který upadl na lounské ulici v únoru 1942. Originál jsem odevzdal archivu. Nyní začnu zpracovávat materiály z kroniky lounského gymnázia. Měl jsem uveřejněno několik článků v HR. Rezignoval jsem na funkci ve výboru ZO ČSPB, takţe uţ nejsem nikde ve veřejném ţivotě angaţován. Nejradostnější událost v tomto roce – dne 22. prosince narodila se v Nové Vsi na Moravě naší vnučce holčička jménem Lenka. Štědrý den a celé svátky aţ do konce tohoto roku jsme tentokrát celé strávili v Lounech. Rok 1976 V březnu 1976 jsem se byl podívat na svou pravnučku Lenku. Bohuţel onemocněl jsem tam slabší chřipkou. Ale za dva dny jsem byl opět zdráv. Při zpáteční cestě jsme se stavili u mého bratra Václava. Stále naříká na svou nepohyblivost a uţ dva roky nevyšel z domu. Ani na oslavy 80 let reálky do Loun nepřijede. V dubnu zemřel nejstarší učitel okresu, František Janda, 88 roků, a jiní známí, např. dr. Marek Rodný, inţ. Václav Sýkora atd. V květnu slavilo gymnázium v Lounech své osmdesátiny. Zastupoval jsem tam svého bratra, který přes všechny výzvy nepřijel. 29. května sešli jsme se zbývající ţáci gymnázia ve Slaném po 59 letech po maturitě (válečné), 60 let bude napřesrok. Z pěti zbývajících (ze 17 od kvinty) přijeli čtyři: dr. Hacker, dr. Slavík, dr. Steiner a já. Pátý J. Zyka se omluvil pro nemoc (jiţ druhý infarkt). Schůzku jsem svolal já. Pozval jsem i vdovu po dr. Fialovi a Jiřím Purkyňovi. Obě se pěkným dopisem omluvily. Přálo nám
198
Gymnázium Teplice počasí, prošli jsme hlavně novým Slaným a po obědě v Grandhotelu jsme odpoledne skončili na přátelském posezení v domácnosti kol. Slavíka. Kolem šesté jsme se zase rozjeli do svých domovů. Překvapila nás zpráva, ţe se vnuk Zdeněk – nyní voják v Uherském Hradišti – bude ţenit 26. června. Zatím nekomentuji. Svatby jsme se všichni z nejbliţší rodiny zúčastnili. Se situací jsme se vyrovnali s vírou, ţe snad toto manţelství i přes věkový rozdíl bude vyrovnané. Budoucnost odpoví. Svatba se konala v obřadní síni MěNV v Teplicích a svatební hostina v restauraci Na Hrádku. Byl jsem vyzván, abych na zahájení pronesl pár slov jako kdysi při svatbě Irenině. Ale ta probíhala kdysi v jakémsi radostnějším ovzduší, takţe můj projev tentokráte, třebaţe byl odměněn potleskem, jistě nevyzněl tak opravdově a srdečně jako při svatbě Irenině, která se tentokráte zúčastnila svatby jiţ se svou maličkou dcerkou Lenkou. Po svatbě zůstala i s dcerkou 14 dní u rodičů v Teplicích a s rodiči si vyjela autem i do nejbliţšího okolí. Já v posledních dnech nejsem jaksi zdráv, hučí mi, hlavně kdyţ si lehnu, v hlavě a doktoři mne léčí všelijakými pilulkami, které nijak nepomáhají. A tak jak léta přibývají a se stářím se blíţí i neodvratný konec, probíhají člověku hlavou různé myšlenky a úvahy o uplynulém ţivotě, dlouhém, povětšině strastiplném, a otázky, jak jsem tento ţivot proţil nejenom já, ale celá naše generace, poznamenaná dvěma světovými válkami. Nedávno se mi dostala do rukou kniha Jiřího Hájka Uţ jdem po ulici. Vypráví o generaci, která bezprostředně navazovala na generaci naši. V úvodě je několik myšlenek, které i nám by mohly odpovědět na naše úvahy a pochyby. Cituji zkráceně: „Od prvních let mladosti stále o něco bojujeme … Začínáme se zamýšlet nad ţivotem, který jsme ţili, nad jeho výsledky. Přemýšlíme o těch, kdo přicházejí po nás, v nichţ má naše dílo pokračovat……. Je třeba v zájmu budoucnosti lidského rodu, je velmi naléhavě třeba, aby to, co jsme začali, opírajíce se o heroické zápasy našich dědů a otců, pokračovalo a bylo dovršeno. To není ješitnost starších, kteří „vnucují” synům vlastní představy ţivota: to je nezbytnost porozumění mezi generací druhé světové války a generacemi, které ponesou odpovědnost za počátky 21. století o nejzákladnějších věcech lidstva……. Pro toto porozumění je třeba, aby mladí věděli, proč, jakými cestami, na základě kterých zkušeností jsme se stali těmi, jimiţ jsme, proč máme názory, které máme………… Myslím při tom na všechny, kdo dnes vstupují do ţivota, kdo se rozhodují, hledají své místo. Stojí uprostřed jiné doby a jiné společnosti neţ my, kdyţ jsme byli tak staří jako oni, citové důvody jejich rozhodování musí být nezbytně velmi odlišné od našich důvodů. Nemůţeme jim vnucovat naše důvody, naše pojmy, naše gesta ……….. Nebudou – a ani kdyby chtěli, nemohou ani opakovat ani napodobovat naše ţivoty. Vstupují do ţivota na svou vlastní pěst, na svou odpovědnost a riziko. Obávám se, ţe se nám nepodaří, protoţe se to nepodařilo ani našim otcům s námi, uvarovat je opakování některých chyb, které jsme dělali my. Určité věci si musí ověřit kaţdý člověk na vlastní kůţi, neboť přejatá zkušenost nic neplatí. Budou za své vlastní zkušenosti platit stejně tvrdou daň, jakou jsme musili platit my – a ostatně ještě pořád platíme jako mourovatí. To však neznamená, ţe naše záţitky a zkušenosti jim nemohou nic říci. Naleznou v nich především v tom či onom smyslu zdůvodnění, jaký je stav společenských věcí, za které uţ dnes berou tak či onak určitou míru spoluodpovědnosti. Je to pro ně nejbliţší zázemí jejich historické paměti. Neboť bez paměti by se lidský ţivot i dějiny staly jepičí stínohrou, pohybující se v bludném kruhu, bez vývoje, beze smyslu………. V ţivotě mé generace se v určitém smyslu naplnily a dovršily zápasy mnoha generací 19. století, počínaje obrozenci a buditeli a konče dělnickými písmáky a průkopníky revolučního hnutí. Všechny velké věci přesahují v dějinách ţivot jedné generace. Hodnota generace tkví v tom, zda a jak pochopila historickou situaci, do níţ
199
Josef Běhounek vstoupila, její potřeby a smysl, zda vyuţila čas, který jí byl dán, aby posunula rafie dějin nejdále, jak bylo moţno. To je úkol, který znovu stojí před dnešními nastupujícími generacemi…. Těch, k nimţ se obracím, jsou statisíce…… Pro kaţdého z nás to jsou především naše vlastní děti. Mám vůči nim zvláštní neuspokojivý pocit, ţe jsem jim neřekl o tom, jak jsme ţili a proč jsme ţili, ani zdaleka to nejpodstatnější….” Tolik Jiří Hájek. Mnohé z toho odpovídá i dnes mým myšlenkám. Do prosince jsem vypracoval pro okresní archiv v Lounech čtyři kapitoly podle materiálů tohoto archivu, hlavně podle zachovalých obecních kronik Louny za doby okupace. Bohuţel materiály nejsou úplné, takţe se podařilo zachytit jen jakýsi rámec celé té doby. Zbývá mi ještě vypracovat pátou kapitolu, která by byla věnována tehdy vševládnoucímu říšskému komisaři města Loun, dr. Rochlitzerovi. Ale i tady sháním dosti těţko materiály. Pamětníci této doby jaksi nechtějí mluvit. Ono to tehdy v Lounech bylo všelijaké. 19. prosince se Zdeňkovi narodila dcera, jíţ bylo dáno jméno Kateřina (Katka). Vnuk je nadále na vojně, po absolvování poddůstojnické školy pro zdravotníky v Uherském Hradišti byl přidělen do vojenské nemocnice v Terezíně, kde je skladníkem a hygienickým dozorcem v nemocniční kuchyni. Tedy vojnu nemá nijak těţkou. Ale ještě půldruhého roku vojenské sluţby nesvědčí jeho manţelství. Vánoce jsme proţili u vnučky v Nové Vsi, potěšili jsme se s pravnučkou, která dobře prospívá, a uţili jsme moravské zimy. Ke konci roku na silvestra a na Nový rok jsem byl v Teplicích, kam také přijel vnuk Zdeněk na pětidenní dovolenou. Rok 1977 Začíná tuhou zimou, s mrazy aţ 15 stupňů, trochu sněhu, pak zase zmírnění mrazu atd. Musíme si jen přát, aby byl šťastný (ty dvě sedmičky na konci by tomu měly přispět) a abychom jej – celá rodina – proţili ve zdraví. Ale let neúprosně přibývá, zdraví ubývá – a dále nebudeme uvaţovat…. Bratrovi Ajovi se ve druhé polovině ledna zhoršila jeho choroba a byl postiţen a slabší mrtvičkou. Byl odvezen do nemocnice v Praze a po týdnu do sanatoria Nová Ves pod Pleší. Podle zprávy jeho ţeny se prý jeho stav trochu zlepšil, ale plného zdraví jiţ nedosáhne. Snad jej postaví natolik na nohy, aby se mohl pohybovat o holích. Ireně se narodila dne 25. února druhá holčička a dali jí jméno Hanka. Jsem tedy jiţ trojnásobným pradědečkem. Vnuk Zdeněk je jiţ desátníkem a stále v Terezíně. Bratr se počátkem května vrátil ze sanatoria na Pleši, ale jeho stav se nezlepšil, naopak zhoršil. Podle lékařského posudku je to těţká arterioskleróza, vyléčit se nedá a je jen otázka, jak bude postupovat. Uţ povětšině jen leţí, chodit nemůţe, jen za podpory druhých. Zdá se, ţe uţ je ke své chorobě apatický. Mne také v květnu začalo zlobit srdce. Pomalu také likviduji některé své literární cennější věci (např. dopisy P. Jilemnického aj.). Poslal jsem je Památníku národního písemnictví na Strahově. Dal jsem dohromady také svou celoţivotní publicistickou činnost od r. 1933 do r. 1977. Obsahuje články z tisku sokolského, denního i týdenního tisku, články revuální. Podařilo se mi zachránit z těch dob 212 výstřiţků, které jsem zařadil do pěti fasciklů. Šestý fascikl obsahuje časopisy mnou redigované, sokolské i jiné. A konečně v sedmém fasciklu jsou obsaţeny články o mně a mé činnosti v různém tisku. Poslední soubor bude ještě obsahovat mou publicistiku od konce r. 1977 do konce mého ţivota. Ale s přibývajícím lety uţ ubývá mé iniciativy a pohotovosti reagovat na ţivot jdoucí kolem. Také kriticky zjišťuji, ţe má nápaditost i slohová vytříbenost ochabuje. Proto je na čase skončit.8
8
Běhounek nakonec pracně shromaţďovaný materiál spálil – J. Ř.
200
Gymnázium Teplice Z dokumentů v lounském okresním archivu jsem sestavil obsaţnou dokumentaci o ţivotě v Lounech za doby protektorátu. Obsahuje 6 kapitol o 53 stránkách. Originál je uloţen v lounském okresním archivu. Výtah z této práce jsem zaslal do historickodokumentační soutěţe ÚV ČSPB do Prahy. Zhodnocení této práce bude provedeno v květnu 1978. Mám ještě v úmyslu podívat se do některých neroztříděných materiálů z doby okupace v archivu. Ovšem dovolí-li mi to můj věk a zdravotní stav. Ten uţ také není nejlepší, lékař konstatoval anginu pectoris, kterou zatím celkem úspěšně léčím pilulkami panangin – maďarský výrobek. Ale nesmím uţ konat ţádnou těţkou práci, rozčilovat se atd. Koncem roku jsme ještě s Růţičkovými zajeli autem za rodinou vnučky Ireny a na vánoční svátky a pod stromečkem jsme se ještě potěšili s oběma roztomilými pravnučkami a zasedli ke společné štědrovečerní večeři. Chyběl jen vnuk Zdeněk, který právě den před Štědrým večerem byl z terezínské nemocnice odkomandován na Šumavu, na západní hranice do vojenského tábora v Janovicích. Bude teď mít poslední tři měsíce prezenční vojenské sluţby těţší. Je vůbec problémem celé rodiny, ţivot jej stále pronásleduje, ovšem mnohým je sám vinen. Je mu jen třeba přát, aby si, aţ se vrátí z vojny, celý ţivot, i rodinný, uspořádal. Starý rok končí nevlídným počasím a je otázkou, co mi přinese rok 1978 s mou osudovou osmičkou. Na výzvu redakce sborníku, které chystá gymnázium ve Vysokém Mýtě k svému stému výročí v r. 1979, jsem zaslal článek s titulem To milé město Mýto … obsahující různé vzpomínky na mé působení v tomto městě. Jako reminiscenci jsem poslal i článek o popravených studentech tohoto gymnázia napsaný jiţ před časem. Dal jsem do jedné velké obálky věci týkající se mého bratra Václava. Obálka, zatím neroztříděná, nese název Můj bratr Václav. Rok 1978 Vnučce Ireně se narodil dne 25. února syn Martínek, přesně rok po dcerce Hance. Zase nové pradědečkovství. 18. března jsem se doţil osmdesáti roků v poměrném zdraví a svěţesti duševní. Vnuk Zdeněk se vrátil 29. března 1978 z dvouleté prezenční vojenské sluţby a nastoupil do svého původního povolání. Musil však převzít místo jednoho z účetních závodu a studuje proto dálkově na doplnění kvalifikace SEŠ v Teplicích. Jinak celý rok probíhal normálně, jen zdraví není uţ nejlepší, srdeční potíţe, skleróza, angina pectoris, ale zatím různé pilulky mne jakţ takţ udrţují. Jen únava roste. Vánoce jsme tentokrát strávili v Teplicích s celou rodinou Zemanovou s jejich třemi dětmi, našimi pravnoučaty. Holčičky dostaly kočárky s velkými panenkami, Lenka ještě běţky. Po Vánocích konečně po více neţ deseti letech vyšla publikace Čeští učitelé v protifašistickém odboji 1939 – 1945. Závěrečný článek tvoří v této více neţ třísetstránkové knize můj článek S transportem smrti. Navazuje více méně na předcházející článek mého bývalého spoluvězně dr. Jarky Petra. Ve své vzpomínce se zabývá především naším bývalým spoluvězněm Petrem Jilemnickým. Cituje tu úryvky ze svých dopisů domů. Článek má název Dopisy odtamtud. Je to asi završení mé dlouholeté publicistické činnosti. V Lounech ještě v lednu 1979 vyšel dlouho připravovaný můj článek Lounské vzpomínky a pamětní desky. A co přinese příští rok? Asi uţ moje odmlčení. Starý rok skončil nepohodou, deštěm a blátem. Byl ten poslední den nanicovatý jako celý rok.
201
Josef Běhounek Rok 1979 A ţivot běţí dál. Zima začala krutými mrazy, nedostatkem uhlí a všemi obtíţemi v běţném ţivotě. A aţ do konce dubna stále chladno, málo slunce. Ke zdraví starému člověku to nepřidává. Jinak nic významného. O Velikonocích jsme se byli potěšit s pravnoučaty v Nové Vsi. S publicistickou činností jsem přestal a asi uţ nic více nenapíši. Myšlenky se rozbíhají a styl uţ je také stařecký. Včas přestat a být sebekritický!!! 1.– 2. září se konaly oslavy 100 let gymnázia ve Vysokém Mýtě. V městě, kde jsme proţili nejkrásnější chvíle svého ţivota, ale i chvíle tragického ţivota naší země, okupované nacisty. Samozřejmě jsme tam zajeli já, ţena i dcera Dáša. Sjelo se 1300 absolventů, hlava se točila z toho mnoţství bývalých ţáků i známých. Byl poloţen základní kámen k pomníku devíti popravených studentů. Slavnostní projev měl ministr školství dr. Vondruška a bylo ještě mnoho dalších řečí. Jen jsem měl dojem, ţe my, staří pamětníci, jsme byli jaksi postaveni stranou. Mne osobně zarazilo, ţe v Lidové demokracii bylo při referátu o slavnosti zvlášť vzpomenuto prof. Zimy. Bez komentáře odkazuji na novelu Mileny Honzíkové A kdyţ byl čas … Tam autorka, i kdyţ beletristicky trochu přikrášleně, ale celkem pravdivě, charakterizuje postavu prof. Chlada (Zimy). Večer jsem strávil se svou třídou (mat. r. 1941) v druţném posezení a druhý den (v neděli) jsem se stranil všelijakých dalších oficialit a sám jsem se procházel se svými vzpomínkami, jeţ jsem také v almanachu vydaném při příleţitosti stoletého jubilea ve dvou vzpomínkách tiskem zveřejnil, tím starým městem Vysokým Mýtem. A přiznám se, ţe jsem byl jiţ rád, kdyţ nás odpoledne odváţel zeť autem zpět do našeho domova, uvědomuje si, ţe všechno to bylo jiţ dávno a ţe vzpomínky mohou také bolet. Rok 1980 A ţivot plyne dál. Jsem jiţ málo pohyblivý, ničeho se neúčastním. Sedím doma, občas zajedu do Teplic, asi tak třikrát do roka nás zaveze zeť za pravnoučaty do Nové Vsi. 10. 12. 1980 zemřel po dlouhé těţké nemoci můj mladší bratr Václav. 78 roků. Kremace se konala 18. 12. v obřadní síni ve Strašnicích. Urna s jeho popelem byla uloţena do naší rodinné hrobky v Lounech 6. 5. 1981. Téhoţ dne 10. 12. zemřel můj nejlepší kamarád ze slánského gymnázia JUDr. Karel Hacker, 82 roků. Kremace 17. 12. 1980. Z naší bývalé třídy zbýváme uţ jen tři: Steiner, Slavík a já. Kdo bude další? Vánoce jsme trávili u vnučky a pravnoučat v Nové Vsi. To je jediná radost, která mi ještě zbývá. Jinak jsem zlikvidoval nepodstatné věci z mého velkého archivu – dal je očistnému ohni. Něco, hlavně svou publicistickou činnost, jsem dal archivu v Lounech, něco málo si ponechala moje dcera Dáša a můj vnuk Zdeněk. Rok 1981 A ţivot jde dál. Vdova po Ajovi mi předala mnoho rodinných dokladů z majetku bratra Václava. Musím je roztřídit. Něco do archivu v Lounech, méně důleţité věci stornovat. Roztřídění dokončeno zhruba do 22. 10. 1981. Rok 1982 Ţivot v Lounech jiţ ţiji jen jako 84letý stařec. Neslouţí hlava (nervy, nohy, občas srdce). Na delší procházky si jiţ netroufám. Ani v Teplicích jiţ jsem nebyl delší dobu. Nejstarší pravnučka Lenka je jiţ od 1. září školačkou. Poslal jsem jí dětskou kníţku s věnováním k prvním krůčkům do školních starostí.
202
Gymnázium Teplice 25. 9. se oţenil podruhé (rozvedený) vnuk. Rok 1983 Kdyţ jsem se v prosinci v r. 1980 po smrti spoluţáka dr. Karla Hackera ptal, kdo z nás zbývajících tří maturantů slánského gymnázia z r. 1917 bude další, nebyla odpověď daleko: počátkem r. 1983 po delší nemoci zemřel MUDr. Miloslav Steiner. Zbýváme tedy uţ jen dva. Ale 325. jubilea gymnázia počátkem tohoto roku se zúčastnil jen JUDr. Vojtěch Slavík. Ale já, ač jsem byl dvakrát osobně zván, jsem musil pro svůj špatný zdravotní stav odřeknout. Právě krátce před těmito oslavami mne poloţil do nemocnice na pět dní slabší infarkt, uţ mi účast nedovolil, takţe nejstarším abiturientem zůstal dr. Slavík, který bydlí stále ve Slaném. Takţe jsem poslal na výstavu pořádanou při těchto oslavách jen některé staré fotografie a několik mých (neúplných) jiných dokumentů. 18. března tohoto roku jsem se doţil jiţ úctyhodného věku 85 roků. Několik lidí si ještě v ten den na mne vzpomnělo gratulacemi a KM Lounska krátkým oceněním mého ţivotního díla. Tohoto věku se z naší rodiny Běhounků doţil jen můj děd, řídící učitel školy v Mutějovicích. Ale já uţ také cítím, jak mi sil ubývá, hlavně nervy mi neslouţí, a proto jsem nejistý v chůzi a trpím častými závratěmi. Ale k svému konci mám jiţ vše připraveno a svou publicistickou činnost mám bezpečně uloţenu. Mohu tedy snad klidně odejít!!! Kdy to bude, nemohu vědět ani já, ani doktoři. Konec zde v těchto vzpomínkách musí jiţ zaznamenat někdo z mé rodiny.
203
Josef Běhounek
Přílohy Příloha 1 – Osudový březen – vlastnoručně psaná noticka moţná z konce 70. nebo začátku 80. let. Poznámku s datem smrti připsala dcera Josefa Běhounka
204
Gymnázium Teplice
Příloha 2 – rozhodnutí České zemské školní rady o propuštění ze zaměstnání
205
Josef Běhounek
Příloha 3 – rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek z výplat
206
Gymnázium Teplice
Příloha 4 – dopis Petra Jilemnického o traumatech z války v nové době
207
Josef Běhounek
Příloha 5 – dopis Petra Jilemnického o nadšení z nové doby
208
Gymnázium Teplice
Příloha 6 – jeden z mnoha dalších dopisů Petra Jilemnického Josefu Běhounkovi
Příloha 7 – novinový článek kolegy Otakara Čermáka byl napsaný u příleţitosti odchodu pana Běhounka do důchodu (teplický deník Směr, červenec 1958) Ředitel odchází Kdo ho zná, nechce tomu věřit, ţe je tomu skutečně tak. Soudruh Josef Běhounek, ředitel Hospodářské školy v Teplicích, odchází do pense. Jaká škoda jeho bohatých zkušeností. Odchází v plné síle, kterou nezlomila dlouhá léta v koncentračním táboře a nevyčerpala pětatřicetiletá vysilující práce ve škole. Jeho energie byla podivuhodná. Stačil mu krátký šlofík odpoledne na gauči v ředitelně, šálek jeho pověstné černé kávy a cigareta o přestávce mezi konferencí, klasifikačními nebo pedagogickými poradami, či stranickým školením a soudruh Běhounek byl zase svěţí a plný elánu. Ani nemoc ho nemohla nadlouho zdolat, zakrátko se objevoval ve škole, často ještě před vyléčením, neboť škola mu přirostla více k srdci neţ zájem o vlastní zdraví. Však bylo celé jeho energie zapotřebí, kdyţ budoval po okupaci gymnázium nebo později, kdyţ znovu vybavoval hospodářskou školu a přepracovával se ze školy všeobecně vzdělávací na školu odbornou. Jeho přesnost byla příslovečná. Na zazvonění odcházel ze třídy. Přesně se objevoval na konferenci. Jeho zraku neušla chybná známka ve výkaze, nevyplněná hodina v třídní knize, třebaţe si učitelé navzájem kontrolovali vysvědčení nebo třídní učitel knihu prohlíţel. Řeklo by se puntičkář. Ale pomáhalo to všem. Podával–li učitel nějakou ţádost, která šla rukama s. Běhounka, mohl si být jist, ţe mu jí úřad nevrátí. Soudruh Běhounek sám všechny údaje spolehlivě zkontroloval. Stačil zkontrolovat ţákovské kníţky všech 209
Josef Běhounek tříd, neţ si třídní učitel zkontroloval jen svou třídu. Tato jeho vlastnost u mladších pracovníků nyní často schází. V jeho povaze se mísil klid a temperament. Kdyţ se něco provedlo, vletěl do třídy a promluvil studentům pořádně do duše nebo si ihned zavolal učitele „na kobereček”. Ale ihned zapomínal, na nikom neseděl. Nezastrašoval, nehrozil. Vědomě nikomu neublíţil. Stíhal ty, kteří nepracovali. Pracovití měli vyhráno. Uměl vzácně jednat s lidmi, kteráţto vlastnost je na vedoucím místě zvláště potřebná. Dovedl spojit nejrůznější povahy od mladých učitelů, snadno ovladatelných, aţ po staré harcovníky, vyhraněné individuality, v jednotný kolektiv, v němţ brzy uhasínaly spory. Tvořil radostné, přátelské prostředí. Pomáhal mu k tomu jeho optimismus a vlídný humor, kořeněný občas sarkastickými poznámkami. Ty účinkovaly více neţ dlouhé řeči. Vzpomínám na příhodu, kdy se učitel ráno opozdil a před školou náhle dohonil ředitele. Soudruh Běhounek poznamenal: „Jdeš-li do hodiny, máš akorát, ale na dozor pozdě.” O všem věděl, nic mu neušlo. Byl zkušený pedagog. Při hospitacích se nedal zmýlit rutinou a viděl hlavní chybu, nebo vyučovací výsledky a kázeň. Potrpěl si na pracovní tempo, dbal na vyuţití kaţdé minuty v hodině. Chyby vytýkal taktně, lépe řečeno, spíše radil. S výchovným působením třídních učitelů nebyl stále spokojen. Byl znamenitým řečníkem. Uměl hovořit spatra, plynule, zajímavě, konkrétně, střídat pathos s dynamickou pauzou, vyhýbal se frázím. Tím upoutával posluchače. Přispíval k tomu ušlechtilý zjev, husté šedivé vlasy s kontrastujícím černým obočím, tmavé šaty se stuţkou odboje v klopě. Ve škole se pohyboval v prostém pracovním plášti, v létě s rozhrnutým límečkem rozhalenky. Měl rád práci na zahrádce, tělesnou výchovu. Těšil se z pěkné účasti našich děvčat na spartakiádě. Ale především miloval literaturu. Vášnivý čtenář – znal snad všechny novinky. Však pochází ze staré písmařské učitelské rodiny. Jeho bratr je redaktorem v Práci. Vedl čtenářské krouţky ţáků, organizoval literární úterky v Domě knihy v Teplicích. Psal do Literárních novin o svém příteli spoluvězni, spisovateli Petru Jilemnickém. Přispíval do časopisu Odborná škola články o českém jazyce. Míval referáty na školení učitelů češtiny. Byl činným členem Svazu protifašistických bojovníků. Netouţil po slávě, ani funkcích. Věnoval své síly především škole. Odchází ze školy, ale neloučí se s ţáky ani s učiteli. Bude je dál ve škole navštěvovat, budou k němu přicházet o radu. Bude dále pomáhat závodnímu klubu svazu školství. Jeho ţáci i učitelé budou na něho vděčně vzpomínat. Otakar Čermák
Příloha 8 – Vzpomínky Marty Morávkové – studentky Josefa Běhounka z Vysokého Mýta Pan Běhounek mě učil v oktávě na gymnáziu v roce 1939–40. Podle mého názoru patřil k nejlepším učitelům francouzštiny na škole. Byl schopen udrţet kázeň, důkazem toho byla naše třída, která měla 47 ţáků, kteří byli velice bujní. Jeho vyučovací hodiny byly velice klidné, měl u nás respekt, dokázal být i přísný a dát druhou šanci. Byl ohleduplný. Domnívám se, ţe asi navštívil Francii, protoţe dokázal velice poutavě a dlouze vyprávět o francouzské literatuře a kultuře. Byl jedním ze dvou kantorů, kteří měli hlídat, aby se nedostaly řeči o politické situaci do školy, do školních spolků a klubů, ale příliš to nedodrţoval. A naopak s námi
210
Gymnázium Teplice někdy o politice diskutoval. Půjčoval nám i knihy, některé z nich byly v té době i zakázané. Byl to veliký vlastenec. (Na jaře 2003 zaznamenal student Libor Novotný)
Příloha 9 – Vzpomínky studentů gymnázia maturitního ročníku 1951/52 – jmenovitě pánů Zdeňka Řehoře, Zbyňka Nováka, Jana Havelky a Vladimíra Michálka Všichni se shodli na tom, ţe pan profesor Běhounek byl „typický” prvorepublikový kantor – ti patřili k lepší společnosti, ač neměli mnoho peněz, ale měli definitivu, coţ je vedlo k určité podřízenosti a po roce 1948 po zkomplikování politické situace se k tomuto pocitu podřízenosti přidal i strach o místo a u pana prof. Běhounka i strach z toho, ţe patřil k aktivním sokolům. Ti byli po komunistickém převratu zavíráni. Příkladem budiţ vzpomínka pana Zbyňka Nováka, který pocházel z Vysokého Mýta a pana prof. Běhounka si pamatoval z mládí (byli dobří přátelé s matkou pana Nováka) jako velkého elegána. Proto byl pro něj velký šok, kdyţ přišel do Teplic a pan prof. Běhounek chodil v čepici, aby se více podobal dělnické třídě. Podobnou příhodu má i pan Řehoř, jednou objednala KSČ pro gymnázium divadelní představení (jednalo se o ruskou klasiku), třída pana Řehoře však neměla zájem, a pan ředitel ji proto navštívil a doporučil zakoupení lístků. Pan Řehoř se proti tomu ohradil, protoţe třída uţ představení viděla, načeţ pan ředitel řekl: „Tak si je kupte, ale nemusíte na to chodit.” Pan Řehoř reagoval slovy: „Socialistická kultura se takhle asi nedá dělat.” Pan ředitel uţ neměl argumenty, a tak zaklepal na první lavici a řekl: „Tady je zakopanej ten chcíplej politickej pes!” a odešel. Studenti vzali papír, napsali na něj „Tady je zakopanej politickej pes” a dali jej na první lavici. Pan Běhounek si to však rozmyslel, vrátil se a chtěl něco říct, ale uviděl papír s nápisem a byl „průšvih”. Další taková příhoda pana Řehoře se vázala k vydávání časopisu. V septimě měli recesistický časopis Smeták, bohuţel oktaváni měli také časopis jménem Studentský úder, který se zabýval politikou. A tak pan Běhounek šel za panem Řehořem, který byl šéfredaktorem Smetáku, a řekl mu, ţe dva časopisy na škole jsou příliš, zvláště proto, ţe se ve Smetáku objevovali „nevhodné” říkačky a články. Pan Řehoř si na pana Běhounka vymyslel lest a řekl: „Pane řediteli, vţdyť i Lenin řekl, ţe kaţdá třída má mít svoji třídu”. Pan Řehoř samozřejmě počítal s tím, ţe nikdo nečetl celého Lenina. U pana prof. Běhounka to platilo, a jelikoţ neměl argumenty, odpověděl: „No to je moţný, tak si ho vydávejte”. Třetí příhoda pana Řehoře na pana ředitele se váţe ke zkoušení. Pan ředitel jednou vyzkoušel pana Řehoře z Nerudy. Jelikoţ se pan Řehoř povaţoval za literárně vzdělaného, nijak se zkoušení nebál. Po vyjmenovaní nejslavnějších Nerudových děl se však ředitel ptal dál a jeho „pitvání” Nerudova díla nebralo konce. To pana Řehoře naštvalo a řekl: „Básník Jan Neruda napsal báseň Hovno”. Na to pan ředitel nic neřekl. Za několik dní byly rodičovské schůzky, kde pan ředitel oznámil, ţe se našel i takový student, který na otázku: „Co napsal Jan Neruda?” odpověděl, ţe hovno. Neřekl však jméno studenta! /poznámka – báseň napsal Jaroslav Vrchlický/ Jinou zkušenost se zkoušením má pan Michálek. Pan Běhounek při hodinách češtiny dával dvě jedničky. Jednu měl jistou primus třídy student Vaněk a o druhou se v případě zkoušení rozhořel boj mezi panem Michálkem a studentkou Závorovou. Pakliţe si pan Běhounek přál dát jedničku panu Michálkovi, zkoušel je oba z literatury, jestliţe chtěl dát jedničku Zázvorové, zkoušel je oba z gramatiky. Pan Havelka dodal také jednu příhodu: Kdyţ v roce 1950 vznikl na gymnáziu pěvecký soubor Víta Nejedlého (pod vedením pana Rattaye), zkoušelo se tak, ţe pan 211
Josef Běhounek Havelka zaklepal v době vyučování na dveře ředitelny, oznámil panu řediteli, ţe je čeká důleţitá soutěţ a ţe by potřebovali zkoušet. Pan ředitel po krátké chvíli svolil a pan Havelka rozhlásil školním rozhlasem, ţe divadelní soubor se má sejít okamţitě na zkoušku. Pan ředitel nepodporoval jen pěvecký soubor. Pan Novák, který byl kapitánem druţstva košíkové a vţdy kdyţ někam jeli, zašel za panem Běhounkem a ten mu dal peníze na zaplacení cesty a něco málo na přilepšenou. Bohuţel více vzpomínek není, protoţe pan ředitel nebyl stálým učitelem těchto pánů, a tak jsou jejich vzpomínky jen útrţkovité. (Vzpomínky zaznamenal při jejich společném setkání v dubnu 2003 v teplické restauraci Šestidomí student Pavel Molek)
Příloha 10 – Vzpomínky pana Evţena Rattaye – kolegy Josefa Běhounka Na teplickém gymnáziu jsem vyučoval v letech 1946 – 1952. Učil jsem zeměpis a hudební výchovu, proto jsem měl moţnost vést proslulý pěvecký Soubor Zdeňka Nejedlého. Pan Běhounek byl velkým ctitelem tohoto souboru a vycházel nám všemoţně vstříc. Náš soubor byl na jeho podporu téměř odkázaný. Pana Běhounka jsem měl velice rád, oceňoval jsem jeho vzácnou povahu, v níţ byly skryty vlastnosti jako lidskost a víra v dobrotu. Po únorovém převratu se začaly dít převratné věci i ve škole. Na škole začal úřadovat zatímní správce. Začal také fungovat Ţákovský komunistický výbor. Ten rozhodoval o tom, kteří profesoři zůstanou a kteří odejdou. Tenkrát se jim podařilo asi pět profesorů vyhodit. To samé mladí komunisté zamýšleli i s panem Běhounkem. Zdál se jim snad málo uvědomělý a málo nadšený z politického a společenského vývoje po únoru 1948. Spor, nebo spíš bitva trvala tři měsíce. Pan Běhounek byl psychicky úplně na dně, poněvadţ bylo nepravděpodobné, ţe svůj post udrţí. Obrátil se tedy na přítele spisovatele Jiřího Taufera, který musel tehdy v KSČ něco znamenat, neboť později působil jako kulturní atašé v Moskvě. Taufer ho coby ředitele i moţná jako důstojného člověka zachránil. S panem Běhounkem jsme byli dokonce vzdálení příbuzní. (V květnu 2003 zaznamenala studentka Romana Albrechtová)
Příloha 11 – Vzpomínky paní Dagmar Růţičkové, dcery Josefa Běhounka Tatínek se narodil roku 1898 v Ţilině. V letech 1928–1930 ţil ve Voskovicích a od roku 1931 se přestěhoval do Vysokého Mýta. Za 2. světové války byl v koncentračním táboře. Protoţe chtěl být blíţe rodině, zaţádal si o přesunutí do Teplic. Šel, jak bych to jen řekla, obnovit pohraničí. Jeho velikou zálibou bylo cestování a po vysoké škole vyrazil do zahraničí. Navštívil Španělsko, Francii a Belgii. Neopustilo ho to ani po válce a sliboval mi, ţe se také podívám do cizích zemí. Uţ se tam ale nesmělo, a tak jsme alespoň cestovali po té naší. Líbilo se nám především na Českomoravské vrchovině. Na výlety jsme jezdili vlakem nebo chodili pěšky, protoţe tatínek nevlastnil řidičský průkaz. Byl to technický antitalent. Hodně se angaţoval v Sokole. Byl zaujatý sokolský činovník, vzdělavatel. Nebyl cvičitel, spíše se zajímal o kulturní stránku Sokola. Ve Vysokém Mýtě sokolové postavili krásnou plovárnu a zde trávil v letních měsících chvíle volného času. Tady jsem se musela naučit
212
Gymnázium Teplice plavat. Přímo mě k tomu honil. A ještě jsem si vzpomněla, ţe v padesátých letech byl několikrát naloţen a odvezen do hudcovské cihelny, kde byl i čtyři hodiny v kuse vyslýchán kvůli sokolské činnosti. Do školy ve Vysokém Mýtě jsme chodívali společně, protoţe hned vedle gymnázia byla moje základní škola. Bydleli jsme od ni asi 15 minut chůze. Tatínek učil češtinu a francouzštinu a také vedl češtinářský krouţek. Kdyţ třeba studenti nemohli sehnat povinnou četbu, kterou jim uloţil, neostýchal se a danou knihu jim půjčil. Jeho třídu navštěvoval i komunistický spisovatel Taufer. Otec byl velmi náruţivý čtenář, avšak neměl ţádného oblíbeného autora. Sledoval kniţní novinky. V očích studentů to byl velmi oblíbený, hodný, schopný, vzdělaný, prostě výtečný pedagog. Po zrušení gymnázií řediteloval na střední ekonomické škole, dnešní obchodní akademii. Tady také učil mého manţela, a protoţe jsme spolu uţ chodili, nechtěl ho dokonce zkoušet. Musel být zkoušen před komisí. S ţáky se chodil koupat na Anger. Zaměstnání do rodiny nepřenášel, občas se však pochlubil nějakou veselou příhodou. Vyučoval také studenty z ciziny. Neměl rád muziku, a proto také nehrál na ţádný hudební nástroj. Nikdy také doma nechoval ţádné domácí zvíře. Jeho největší relaxací a odreagováním byla dnes jiţ neexistující zahrádka. Zde si vypil šálek kávy, vykouřil si cigaretu a také třeba něco udělal. Rád chodil do společnosti. Často se scházel se sokoly a byl také členem organizace Svaz protifašistických bojovníků. Měl spoustu přátel hlavně mezi kantory a sokoly, dopisoval si ale i s kamarády z koncentračního tábora. I kdyţ tam musel zaţít hrozné záţitky, dalo se s ním o tom popovídat. Byl malého vzrůstu a koncentrační tábor ho velice zocelil. Psal také do časopisů pro sokolstvo. Pro ţactvo to byl časopis Naděje, pro dorost Budoucnost. K výročím psal do novin fejetony. V důchodu chodil na procházky do Zámecké zahrady. Miloval svíčkovou na smetaně od maminky. Velmi měl rád děti, a aby mohl vidět pravnoučata, neváhal strávit v autě i čtyři hodiny na cestě do Vysokého Mýta. Často také chodil s kočárkem na procházky. Na prázdniny jsme jezdívali do Loun a na kajaku pluli proti proudu Ohře. V Písčinách jsme si odpočinuli a nasvačili se. Kajak ovšem potom zabrali Němci. (Na jaře 2003 zaznamenal student Lukáš Holata)
Příloha 12 – Pamětní odznaky, medaile a čestná uznání Josefa Běhounka
rok 1946: Pamětní odznak SOPV na paměť účasti v národním boji za osvobození Československa v letech 1939 – 1945
rok 1951: Pamětní odznak druhého národního odboje „Za věrnost” (udělen ministerstvem vnitra ČSR)
rok 1965: Pamětní odznak NDR – Ehrentitel Aktivist des Siebenjahrplanes (udělen dráţďanskými antifašisty)
rok 1965: Pamětní medaile k 20. výročí osvobození ČSSR (udělena presidentem ČSSR)
rok 1965: Čestný odznak „Vzorný budovatel okresu Teplice” (udělen radou ONV v Teplicích)
213
Josef Běhounek
rok 1965: Čestný odznak ÚV SPB za zásluţnou funkcionářskou činnost ve Svazu protifašistických bojovníků
rok 1968: Pamětní plaketa ÚV NF k 5O. výročí vzniku ČSR
rok 1970: Plaketa české mírové rady „Za práci pro mír”
rok 1973: Čestná medaile II. stupně „Zaslouţilý bojovník proti fašismu.” (udělena ÚV ČSPB)
různá čestná uznání OV SPB v Teplicích, MO SPB, uznání za práci učitelskou (peněţní odměny), diplomy sokolské atd. atd.
Členové realizačního týmu Otakar Reich – jazyková úprava textu, organizační činnost Jiří Řehák – práce s přílohami, poznámkový aparát, organizační činnost Marcela Másilková – přepis původního strojopisného textu pamětí do elektronické podoby, studenti Lukáš Holata, Libor Novotný, Pavel Molek, Romana Albrechtová – záznam rozhovorů s pamětníky Radka Mrvová – grafická úprava publikace Milada Bálková – počítačová úprava textu Roman Rauch – skenování obrazového materiálu Zdeněk Bergman – zadání a formulace projektu
214
