Historie budovy Nově rekonstruovaná budova Pedagogické fakulty v Purkrabské ulici se nachází na významném místě historického jádra města Olomouce, na jednom ze tří návrší olomouckého kopce, mírně se zvedajícího nad nivou široce meandrujícího toku řeky Moravy. Na prvním svatováclavském návrší stával raně středověký knížecí hrad, na druhém svatopeterském prvotní biskupský kostel a na třetím svatomichalském raně středověký kostel, o němž se předpokládá, že vznikl na místě starého pohanského kultovního místa. Povědomí o významu starého osídlení v okolí kostela sv. Michala vedlo později k romantickému označení návrší názvem Na hradě a to v souvislosti s mylnou lokalizací olomouckého knížecího hradu. Označení ulice, v níž budova stojí, vzniklo podle městských úředníků, kteří zde byli po roce 1685 ubytováni. Původně byl purkrabí podřízen panovníkovi a ve svém správním obvodu měl daňovou, soudní a výkonnou pravomoc. Postupem času se titul přenesl i na městské či zemské úředníky. Skutečné purkrabství bylo také v Olomouci součástí knížecího hradu stojícím na svatováclavském návrší, jehož dominantou byla dodnes dochovaná románská obytná válcová věž. Rozlehlá budova Pedagogické fakulty v Purkrabské ulici č. 2 a 4 vznikla sloučením dvou původně rozdílných objektů s odlišnou dobou vzniku i odlišnou stavební historií. Její nejstarší jádra byla postavena ve strategicky významné poloze, v blízkosti dominikánského kláštera, v němž se pravidelně, střídavě s Brnem, konala každoroční zasedání moravského zemského sněmu. Pozůstatkem po této slavné historii je pojmenování sousední Panské ulice, kudy na sněm přijíždělo panstvo. Z historické topografie vychází i název přilehlého náměstí, jehož pojmenování Žerotínovo vychází z někdejšího renesančního paláce patřícího tomuto šlechtickému rodu, jehož členové patřili k významným postavám moravských dějin. Pravá část budovy v Purkrabské ulici č. 2 má číslo popisné 153, levá část v Purkrabské ulici č. 4 čp. 154. Kromě samostatných čísel popisných si obě budovy dodnes zachovaly samostatné vjezdy. Nejstarší zmínka o domě stojícím na místě budovy čp. 153 pochází z roku 1385. Jošt Lucemburský, markrabě moravský (1351-1411), toho roku daroval dům ex oposito monasterii scti Michalis, pánu z Valdštejna. Roku 1412 je dům listinou zmíněn jako domus prope monasterium fratri sancti michaelis. Vlastnil ho Erhard mladší Puška z Kunštátu. Ulice, v níž dům stával, se nazývala Beis st. Michael nebo in der Zarten, V Záhrobech. Názvu Purkrabská ulice bylo užíváno až po roce 1700, tedy až po zakoupení domu městem. Vojtěch Šembera z názvu ulice roku 1861 nesprávně vyvodil, že ulice dostala svůj název podle sídla stavovského purkrabího „opatrovatele blízké soudnice a sněmovny zemské“. 1
Jména nejstarších majitelů domu čp. 153 lze získat z kupních smluv, v nichž jsou domy v době, kdy neexistovalo ještě jejich očíslování, lokalizovány podle svých sousedů. U Wilhelma Nathera, autora rukopisné Kroniky olomouckých měšťanských domů, jsou domy čp. 153 a 154 zaměněny a jeho zjištění nejsou v tomto případě vždy spolehlivá. Podle olomouckého historika Kuxe byl v letech 1534–1537 majitelem domu jistý Karel a dům byl někdy po něm označován jako „Karlhaus“. Roku 1539 je jako majitel uváděn Pan Prokop z Potštátu, roku 1553 Jan z Rokytnice (+1558) a v letech 1557–1588 Jan z Boskovic na Třebové. Podle uvedených majitelů dům v 16. století sloužil svým šlechtickým držitelům k přechodnému ubytovávání, a to zejména v době konání zmíněných panských sněmů, nebo jiných významných událostí. Bedřich ze Žerotína je jako majitel domu uveden 28. srpna 1595. Dal dům upravit a opatřit alianční erbovní deskou, původně umístěnou na průčelí. V letech 1601–1625 měl dům v držení významný moravský politik Karel Starší ze Žerotína (1564–1636). Jemu se přičítá velká rekonstrukce po sloučení se sousedním domem, který Karel starší ze Žerotína koupil od jeho majitele tkalce Pavla Geriga v roce 1601 za 530 zlatých. Sousedem z pravé strany tehdy byl Jindřich Friedrich. Žerotínští dědicové jsou jako majitelé uváděni 27. ledna 1631. Podle zjištění Wilhelma Nathera byl majitelem domu vedle rohového domu čp. 152 roku 1565 pan z Helfštýna a roku 1568 pán Ludanic. Šlo o majitele z téhož rodu, páni z Ludanic vlastnili hrad Helfštýn od roku 1554. Za třicetileté války zůstal dům v držení pánů ze Žerotína. Dům uživatelsky zpustl a byl v letech 1667–1669 nazýván das Zierotinsche öde Hintergebäud. K větším opravám majitelé už neměli patrně důvod, protože pravidelné svolávání zemských sněmů do Olomouce zaniklo, po třicetileté válce se sněmy konaly už jen v Brně. Zemský hejtman Karel Jindřich mladší ze Žerotína prodal dům 14. ledna 1675 premonstrátské kanonii na Hradisku za 1500 zlatých. Dům premonstráti ale vlastnili jen krátce, 28. listopadu 1678 ho s městem vyměnili spolu s vedle stojícím malým domkem za starou městskou radnici na Předhradí, v dnešní Ulici 1. máje č. 5. Stará radnice byla ale ve velmi špatném stavu, město proto opatovi Alexeji Worstiovi odpustilo 500 zlatých dlužných dávek. Mělo být také zjištěno, jaká suma dlužných městských dávek, tak zvaných lozunků, vázne na sousedním, tehdy pustém místě, na němž byla později vystavěna budova čp. 154. Od roku 1684 se dům čp. 153 nazýval das geweste Zierotinische Magistrathaus. V roce 1694 byl do domu umístěn městský purkrabský úřad, zabývající se hospodářskou správou města. Za velkého požáru města 21. června 1709 dům vyhořel. V roce 1720 byl obnoven a od této doby byl znám jako Gemeiner Stadthaus nebo Burgrafenhaus. V domě byly také ukládány hospodářské přebytky, mezi jiným obilí a sádlo. Roku 1705 je jako městský purkrabí připomínán Karel Wossek, který toho roku zemřel. Místo něj byl ustanoven městským purkrabím Baltazar Roter. 2
Roku 1727 byl městským purkrabím Ondřej Gabriel, který měl byt ve skrbeňském dvoře. V purkrabském domě jsou v roce 1729 připomínány stáje a studna, z níž bylo vytaženo mrtvé dítě. Olomoučtí měšťané Jan Burger, Bedřich Hadwich a Jan Kunz podali 10. března 1721 žádost o povolení ke zřízení divadelního sálu v městském purkrabském domě a o souhlas, aby v něm směli po půstu provozovat světské divadlo. Povolení od magistrátu získali a divadlo v purkrabském domě provozovali až do roku 1728. V roce 1729 bylo vydáno povolení k provozování divadla v tomto sále principálce Anně Primosové. V roce 1735 bylo dohodnuto využít sousední nezastavěné parcely vedle Žerotínského paláce ke stavbě domu se sálem pro konání divadelních představení a bálů. K realizaci tohoto záměru ale nedošlo, na nezastavěné parcele vznikl hospodářský a stavební městský dvůr. Divadlo v purkrabském domě se hrálo i nadále, a to až do roku 1742, kdy v něm bylo ubytováno vojsko. Kromě komedií byly hrány i vážné hry, například zdramatizované scény ze života sv. Jana Sarkandera. To bylo příznačné, protože shodou okolností sousední rohový dům čp. 152 vlastnil od roku 1617 do roku 1624 městský písař Jan Scintila, který se útrpného Sarkanderova výslechu v městském vězení zúčastnil jako jediný z katolíků. Roku 1731 byl městským purkrabím Jan František Birendt, roku 1732 Antonín Kinost, zbavený místa na příkaz barona Miniatiho. Roku 1733 byl zvolen Jan Jiří Vogl, který v domě bydlel. V budově měl příbytek také městský dráb. Za Slezských válek byli v purkrabském domě od roku 1742 ubytováni vojáci. Městský purkrabí byl proto přestěhován do městského hospodářského dvora na Novém Světě. Hospodářem na městském purkrabství byl v roce 1743 Ignác Javorek, který měl zajišťovat vojákům stravování. Ze svého bytu platil činži 3 zlaté měsíčně. Po odvolání městského purkrabího Cyrila Wiedemanna byl na jeho místo zvolen Jan Glaz. V roce 1747 bylo v domě znovu ubytováno vojsko. Roku 1749 magistrát plánoval snížení stropů v purkrabském domě a jeho zvýšení o druhé patro, což znamená, že až do tohoto roku byl dům pouze jednopatrový. Vojenská kasárna měla být postavena vedle purkrabského domu. Sklep v purkrabském domě byl roku 1749 vojsku ponechán jako skladiště za pronájem 10 zlatých. V roce 1776 byl v purkrabském domě vojenský špitál. Volné místo u purkrabského domu bylo v roce 1769 pronajato. Roku 1750 je v budově opět připomínána studna. Na jaro roku 1808 byla plánována stavba purkrabských kasáren. V roce 1853 byla do purkrabského domu umístěna reálka. Před tím tam byla část gymnasia a nedělní řemeslnická škola. Na parcele sousedního domu čp. 154 byl vedle domu Jana z Boskovic roku 1587 dům Valentina Bischofa. Dalším vlastníkem byl Martin Nitsch a vdova po něm Alžběta Nitschová. Od 3
ní dům 25. srpna 1595 koupil za 120 zlatých soukeník Jiří Hrdina, který zemřel v roce 1601. Od Markéty Hrdinové a jejího druhého manžela Pavla Gerische dům koupil za 1100 zlatých Tomáš Kergel. Nemovitost potom zřejmě zpustla, protože zemský hejtman Karel ze Žerotína ji od Tomáše Kergela koupil jen za 530 zlatých. Od této doby měl dům společné osudy se sousedním žerotínským palácem. Roku 1726 zde bylo pusté místo, roku 1882 městské stáje. Od roku 1853 sídlila v obou sloučených domech, v bývalých purkrabských kasárnách, německá reálka. První reálka na Moravě byla otevřena v roce 1851 v Brně. V Olomouci byla založena roku 1853. Působilo na ní dvanáct učitelů a jeden asistent. Vyučovalo se v německém jazyce. Původně škola užívala jen druhé poschodí. Nově upravená budova s jednotnou monumentální fasádou na průčelí byla slavnostně otevřena 1. října 1858. Roku 1860 měla škola už 400 žáků. Vychovala řadu významných žáků, studoval na ní například i vídeňský architekt Max Fleischer. Prvním jejím ředitelem byl v letech 1854–1857 doktor Ferdinand Edler z Hönigsbergu, dalším v letech 1857–1873 Josef Houška a v letech 1874–1889 Adolf Thannasbaur. Za něho se reálka přestěhovala do nové moderní budovy, postavené na místě tří měšťanských domů a části zbořených Mořických kasáren v letech 1873–1875. Uvolněná budova byla předána české Obecné škole, která v ní měla své učebny až do roku 1918. V roce 1919 byly v části budovy zřízeny byty zaměstnanců státních drah. Roku 1935 se do budovy přestěhoval městský archiv a počátkem roku 1936 muzeum Vlastivědného spolku muzejního. Po odstěhování obou institucí získala budovu Pedagogická fakulta. Podle provedeného stavebně historického průzkumu se na parcele dnešní rozlehlé budovy původně asi nacházely čtyři měšťanské domy, postavené na obvyklých hloubkově orientovaných středověkých parcelách. Tři z nich zanikly beze stopy nadzemních konstrukcí, čtvrtý se stal součástí pozdějšího renesančního paláce. Obvyklým sloučením parcel a přestavbou vznikly ze čtyř domů jen domy dva, ležící na pozdějších parcelách čp. 153 a čp. 154. U domu čp. 153 se obvyklé uvádí, že byl sloučen až za pánů ze Žerotína, na počátku 17. století. Zda tomu tak mohlo být, už s ohledem na jeho dřívější nepřetržité šlechtické majitele, i dříve, nelze ze stávajících konstrukcí paláce rozhodnout. Kdy, a zda vůbec, došlo ke sloučení domů na pozdější parcele čp. 154 nelze bez archeologického průzkumu rozhodnout. Zdá se však, že podle uváděných majitelů stál už v 16. století na tomto místě jeden větší měšťanský dům. Roku 1587 se zřejmě v souvislosti s tímto domem připomíná Valentin Bischof. Na rozdíl od rozpoznatelného stavebního vývoje paláce postaveného na parcele čp. 153 je situace na parcele čp. 154 ve starších dobách nejasná, protože všechny starší konstrukce zde zanikly, parcela byla dlouho z větší část pustá a stály na ní jen lehčí stavby, související s funkcí
4
sousedního purkrabského domu a purkrabských kasáren. Město na této volné parcele plánovalo postavit divadlo i kasárny a parcelu užívalo jako městský stavební dvůr. Už z tohoto zjištění je zřejmé, že dnešní budova stojící na parcelách domů čp. 153 a čp. 154 se skládá ze dvou nesourodých částí, jejichž společná stavební historie začíná až v období klasicismu a vrcholí spojením obou parcel při přestavbě v letech 1856–1858, realizovanou pro nově vzniklou Německou reálku. Nejstarší částí zástavby budovy označené jako čp. 153, to je někdejšího Žerotínského paláce, je podélně orientovaný pozdně gotický sklep, nápadně situovaný do zadní části pravé strany bývalého paláce. O jeho stáří svědčí typické maltové otisky šalovacích prken i způsob konstrukce klenebního oblouku. K tomuto sklepu byl připojen barokní hloubkově orientovaný sklep s cihelnou klenbou. Odvětrávání staršího sklepa je dnes zaslepeno, dochoval se v něm ale kamenný překlad. Barokní sklep byl odvětráván do nádvoří, později do přiložené arkádové chodby. Odtud se do sklepa také vstupuje. K renesančnímu jádru domu náleží průjezd zaklenutý valenou klenbou, dvě k němu přiléhající místnosti a jádro dvojramenného schodiště. V průjezdu je druhotně osazena velká obdélná erbovní deska s mravoličným nápisem. Z rozměrů této desky i jejího obsahu soudím, že byla původně součástí vstupního renesančního portálu na průčelí. Stavebníkem renesančního dvoutraktového paláce s nevelkým přibližně čtvercovým dvorem byl Bedřich ze Žerotína, kterého připomíná i rozměrná kamenná deska osazená dnes druhotně v průjezdu. Tato obdélná deska, původně polychromovaná a zlacená, je sestavena ze dvou částí. Vznikla mezi lety 1597 až 1601. Horní polovinu vyplňují dva reliéfní medailony nesené proti sobě kráčejícími gryfy, bájnými zvířaty, jejichž tělo bylo tvořeno napůl lvem, napůl orlicí. Heraldicky vpravo je v medailonu umístěn erb Žerotínů. Jejich rodovým znakem byl štít s červeným polem se stříbrným trojvrším, z něhož vyrůstá černý korunovaný dvouocasý lev se zlatou zbrojí. Erb heraldicky vpravo náležel manželce Bedřicha ze Žerotína, jménem neznámé příslušnici rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka, k jehož nejznámějším členům patřil Vilém Slavata, smutný hrdina pražské defenestrace z roku 1618. Pruhy v jejich zlatomodrém znaku podle proslulého historika a heraldika Bartoloměje Paprockého z Hlohol symbolizovaly řeky Dunaj, Sávu a Tisu, připomínající kraje, kde podle tradice v dávných dobách sídlili předkové Slavatů. Celou plochu dolní části desky pokrývá zavíjená kartuše s vytesaným majuskulním latinským nápisem: „DOMINO DEO NOSTRO IESV CHRISTO VNICO REGNI SANCTO/RVM HAEREDI: PERENNI VITAE FONTI: TRIVMPHANTI MORTIS VICTORI / AETERNO BEATARVM ANIMARVM HOSPITI, SACR.(A) / SVMMA IN HIS TERRIS TVM SAPIENTIA, TVM FELICITAS EST / POSSE QVIESCERE AC SVA 5
POTIVS AGERE ET PROPRIA, QVAM ALIENA / DEINDE VTRAQ(VE) FORTVNA ET SIVE SIT AGENDVM, SIVE PATIENDVM / IN DEVM POTIVS QVAM IN HOMINES RESPICERE ET AB EO SOLO PENDERE / MORTEM DENIQ(VE) SVAM PERPETVO SIC MEDITARI, VT PECCATVM POTIVS / FVGIATVR QVAM ILLA NIMIS METVATVR MVNDVM PRAETEREA QVAEQVAE / SVNT ILLIVS, DESPICERE SIMVL ET ODISSE DE VITA PERPE(T)VA MAGIS QVAM DE / HAC FRAGILI ET CADVCA SOLICITVM ESSE ANIMAEQ(VE) CVRAM GERERE MAIOREM / QVAM CORPORIS ET ITA SESE COMPARARE VT ANIMA PRIVS LAETA LIBENSQ(VE) / HINC IN COELOS EVOLARE CVPIAT QVAM E TABERNACVLO SVO EVOCETVR. / PSAL(MVS) XC. DOMINE DOCE NOS SCIRE NVMERVM DIERVM NOSTRORVM VT AMBVLEMVS CORDE SAPIENTE.“ V českém překladu Kateřiny Dolejší nápis zní: „Jedinému Bohu, našemu Pánu Ježíši Kristu, dědici království nebeského, prameni života věčného, vítězi přemáhajícímu smrt, věčnému ochránci blažených duší. Zde na zemi máme požehnanou svrchovanou přízeň i moudrost, moci si spíše sami, než podle vždy vrtkavé a nepřejícné štěstěny, řídit své záležitosti a podle svého odpočívat. Avšak má-li se něco přestát nebo přetrpět, je třeba vzhlížet spíše k Bohu než k lidem a spoléhat se pouze na něj a konečně neustále rozvažovat o své smrti tak, aby se člověk spíše vyhýbal hříchu, než se prohřešků přehnaně obával. Dále pak opovrhovat a nenávidět všechny pozemské požitky a mít větší starost o život věčný než o tento vrtkavý a pomíjivý. Pečovat více o duši než o tělo a připravit sám sebe tak, aby blažená duše spíše toužila sama odtud vzlétnout do nebe, než aby byla vyvolávána ze své schránky. Žalm 90. Pane, nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.“ Moralizující nápis, v němž rezonuje dobově oblíbená tématika memento mori, byl dosavadní literaturou pokládán za obtížně čitelný a těžko srozumitelný. Není na něm ale nic záhadného. Text je doslovným citátem z druhé knihy básnické sbírky wittenberského novolatinského básníka a filologa Friedricha Taubmanna (1565–1615). Kniha vyšla v Lipsku poprvé roku 1597 pod názvem Melodaesia sive Epulum Musaeum…(Sbírka písní, nebo-li banket Múz…). Poslední věta u Taubmanna i na žerotínské nápisové desce představuje citát 12. verše 90. žalmu ze 4. Knihy žalmů. V olomoucké Vědecké knihovně je uložen exemplář této knihy vydaný v Lipsku roku 1615, kde je předmětný citát v knize II., s. 74 (Liber II., p. 74). Pořizovatelem výpravné erbovní desky byl Bedřich ze Žerotína, který je jako majitel domu uváděn od 28. srpna 1595. S erbovní deskou zřejmě původně souvisel i dochovaný bosovaný vstupní portál, který tvoří bezprostředně s jádrem dochované renesanční dispozice souvislý logický celek a je pozůstatkem kdysi monumentálního reprezentativního palácového průčelí. Karel starší ze Žerotína k domu připojil roku 1601 sousední dům soukeníka Pavla Geriga a palác v interiéru přestavěl. V držení rodu zůstal palác, užívaný pro přechodné pobyty jeho členů 6
v Olomouci na sněmech a slavnostech, až do třicetileté války. Za ní zpustl a musel být stavebně obnoven. Z této stavební etapy nejspíš pochází barokní sklep i vestavba místností nad ním, které jsou zastropeny raně barokní zrcadlovou a valenou křížovou klenbou o dvou polích oddělených obloukovým pasem. To, že jsou tyto místnosti vestavěny do starší renesanční dispozice, svědčí síla obvodového zdiva i typická renesanční okenní špaleta s obloukovým záklenkem. Do okna, jež s ní souvisí, je příznačně vsazena renesanční kovaná mříž se středovým kruhem. Stávající úprava je druhotná, mříž je vyřezána z odstraněného kamenného ostění. Obnovený palác byl roku 1675 Karlem Jindřichem mladším ze Žerotína prodán za 1500 zlatých premonstrátské kanonii na Hradisku. Podle poměrně vysoké částky lze předpokládat, že budova byla tehdy po větší rekonstrukci a v dobrém stavu. Za krátkého držení premonstrátů v letech 1675–1678 byl palác zřejmě jen udržován. Roku 1694 palác výměnou s doplatkem získal městský magistrát, který do něho umístil svůj městský purkrabský úřad. Kromě úřadoven v něm byl také byt městského purkrabího, nebo jeho zástupce, sklady a na vedlejší parcele městský stavební dvůr. Celá budova byla jednopatrová. V roce 1709 za velkého požáru města dům vyhořel a byl téměř zničen. Od patra byl zřejmě vystavěn znovu. Žádné viditelné konstrukce z této doby se ale nedochovaly. Další vývoj zástavby na parcelách pozdějších domů čp. 153 a 154 můžeme sledovat na situačních plánech města. Nejstarší z nich souvisí s výstavbou olomoucké barokní pevnosti před rokem 1758. Podle nich byla parcela domu čp. 153 zastavěna domem na půdorysu písmene U, otevřeného směrem k sousední parcele. To by mohlo naznačovat, že ve dvoře mohl mít dům arkádové chodby. Zadní křídlo bylo vůči křídlu průčelnímu nepatrně delší. Na sousední parcele bylo směrem do Purkrabské ulice nezastavěné místo, snad s ohradní zdí. V zadní části parcely se nacházela obdélná, hloubkově orientovaná budova, patrně stáje. V této době byla v paláci Purkrabská kasárna, pro něž byl dům zřejmě adaptován a přestavěn. Na plánu města z roku 1798, k němuž jsou připojena jména tehdejších majitelů domů, i z roku 1792, je situace příliš schematická, nicméně je z ní patrné, že přestavěný Žerotínský palác má nadále stejný půdorys písmene U a je do sousední parcely svým nádvořím otevřen. Na sousední parcele stojí podle plánu z roku 1798 již klasicistní přístavba, na plánu z roku 1792 není ještě zaznamenána. Z plánu města z roku 1828, který je však velmi nepřesný, je zřejmé, že obě parcely byly tehdy již zastavěny. Velmi přesnou situaci dokládá až plán stabilního katastru Olomouce z roku 1833. Budova čp. 153 má tvar symetrického půdorysu písmene U, jaký je doložen již na plánu z roku 1792. Znamená to, že jeho průčelní křídlo bylo prodlouženo barokně klasicistní dostavbou z poslední třetiny 18. století. V první polovině 19. století, patrně v roce 1808, vznikla první část dnešní zástavby na sousední parcele, čímž vzniklo jádro domu později 7
označovaného čp. 154. Šlo o nový kasárenský dům, jehož stavbu město plánovalo v roce 1808. Kasárna byla skutečně postavena, (bývá uváděn i rok 1807) a měla půdorys písmene L. Ten byl ovšem proti dnešnímu stavu zrcadlově převrácen. Za hloubkově orientovaným kasárenským křídlem, roku 1856 zbořeným, stály stáje, o nichž se historické prameny zmiňují ještě roku 1882. Z nové klasicistní budovy purkrabských kasáren se dochovalo jen jeho průčelní křídlo, hloubkové křídlo bylo při rekonstrukci pro Německou reálku zbořeno a nahrazeno novým křídlem, uzavírajícím na opačné straně dnešní čtvercové nádvoří budovy označované jako čp. 153. V přízemí nových Purkrabských kasáren se vedle průjezdu zachoval pozoruhodný trojdílný prostor, patrně vestibul, se čtyřmi pilíři. Jeho stěny byly prolomeny půlkruhovými nikami a zřejmě měly bohatší štukovou výzdobu. Prostor evidentně souvisel s přilehlým, později zbořeným, dvorním křídlem, kde na ni asi navazovalo dvojramenné schodiště do patra. Vojáci byli v Purkrabském domě poprvé ubytováni v roce 1742, za první pruského útoku na město. V letech 1856–1858 bylo dvorní kasárenské křídlo zbořeno a nahrazeno novým křídlem, jímž bylo uzavřeno původně z jedné strany otevřené nádvoří někdejšího Žerotínského paláce. Toto křídlo mělo v místě, kde bylo do tohoto nádvoří obráceno, pozoruhodnou raně neoklasicistní arkádu, jejíž zbytky jsou ve vnitřních stěnách, oddělujících přilehlou chodbu, dodnes patrné. Při přestavbě na budovu Německé reálky byly obě budovy čp. 153 a čp. 154 funkčně ještě více provázány a opatřeny monumentálním raně neoklasicistním průčelím. Rekonstrukce byla završena osazením znakového štítu s letopočtem 1858. Autor této přestavby není zatím znám, podle dochovaného aktového materiálu se ale zdá, že stavbou byl pověřen městský stavební úřad. Na stavbě jsou doloženi někteří z řemeslníků, jmenovitě tesař Václav Neuman, zámečník Josef Loubal, kameník František Donek, sklenář Karel Denk a truhlář Jiří Strobl. Po založení reálka zprvu provizorně existovala ve druhém patře. Reálka v bývalém Žerotínově paláci sídlila až do postavení své nové budovy na Mořickém náměstí v roce 1875. V letech 1876–1918 ji vystřídala česká Obecná škola. V roce 1889 byly opět podle návrhu městské stavební kanceláře rekonstruovány školní záchody. V letech 1908–1911 byly vypracovány plány na adaptaci budovy užívané českou obecnou školou, které mimo jiné počítaly se vznikem druhého schodiště. Nebyly realizovány, školství se v nově vzniklé republice v Olomouci ubíralo jinam. Projekčně se na těchto návrzích podílel olomoucký stavitel Jan Aulegk s Romanem Zapletalem. V zadní části budovy čp. 153 sídlil přechodně městský archiv. V dalších prostorách bylo od roku 1937 umístěno muzeum Vlasteneckého spolku muzejního. V archivu v prvním patře se v roce 1950 propadla pod tíhou archiválií podlaha. Předsednictvo Vlasteneckého spolku muzejního
8
tehdy upozorňovalo na to, že při instalaci hromosvodů bylo zjištěno značné „zpuchření“ trámů krovu. V roce 1919 bylo uděleno povolení k přestavbě místností bývalé české obecné školy. Přestavbu na byty úředníků státních drah navrhl stavitel Jan Hublík. V prvním a druhém patře budovy byly vybudovány dva byty 2+1 a dva byty 1+1. Do kuchyní byly instalovány kachlové sporáky. Vyzděn byl až po střechu nový komín. Tehdy bylo zjištěno, že půda v obou domech je opatřena jen dřevěným stropem bez násypů a cihelné dlažby, což bylo nařízeno dodatečně provést. Půdní prostory byly rozděleny devíti laťkovými příčkami. Dohodnuto bylo, že okenní mříže na západní straně budou ponechány, znovu budou omítnuty fasády dvorů a obnovena také fasáda průčelí. V roce 1925 bylo povoleno užívání dvou bytů s „nouzovou kuchyní“, které byly v takzvané Alžbětince, přízemní stavby ve dvoře domu čp. 154, zřízeny na místě zrušené holičské školy. V roce 1940 v budově mimo jiné sídlila i firma Malířství písma a štítů Antonín Tureček a Poradna pro pohlavně choré české národnosti MUDr. Františka Rosypala. Nad okny v prvním poschodí byla reklamní tabule Museum vlasteneckého spolku muzejního, v přízemí vedle vjezdu mramorová deska také s nápisem Museum vlasteneckého spolku muzejního. Vedle průjezdu využívala od roku 1959 dvě místnosti krejčovská dílna Lidového družstva invalidů. Muzeum plánovalo ve dvoře budovy čp. 154 v roce 1952 výstavbu přístřešku pro arcibiskupské kočáry, tehdy uložené ve Chválkovicích. Přístřešek měl vzniknout střešním spojením dvou zde již stojících dřevníků. Roku 1954 se projevily trhliny na schodišti a arkádové chodbě druhého patra, roku 1961 se objevila trhlina ve štítové zdi. V roce 1957 byl konstatován špatný stav vnějších omítek a střešních žlabů. Roku 1963 byla ve dvou místnostech budovy zřízena výrobna plyšových medvídků Lidového družstva invalidů v Ostravě Po vystěhování muzea i archivu byl Žerotínský palác předán do užívání Pedagogickému institutu, následně Pedagogické fakultě, která v něm sídlí dodnes. Pedagogická fakulta provedla v budově již před nynější velkou obnovou řadu dílčích stavebních úprav. V roce 1963 generální opravu elektroinstalací, v letech 1966–1967 celkovou rekonstrukci. Fasáda byla po vzoru protilehlé budovy Pedagogické fakulty, tehdy zrušeného kněžského semináře, provedena „barvou míchaného okru“ u základních ploch, vystupující články byly navrženy bílé. Sokl byl natřen tmavým okrem. Čpavkovou vodou byl očištěn portál, vrata byla natřena hnědou barvou. Dvorní fasády byly provedeny ve světlém okru. Vrata v hlavní budově byla opatřena výřezem pro vrátka v otvíravém křídle, dlažba v průjezdu byla navržena z tvrdých dřevěných špalíků. Průjezd měl být podle vypracovaného návrhu ve dvoře uzavřen jednoduchou prosklenou konstrukcí, vstup z průjezdu na schodiště realizován v místě zrušené trafostanice. Kovovou prosklenou konstrukcí byly uzavřeny dříve otevřené arkádové oblouky v nádvoří. Zazděné 9
oblouky měly být ve zdivu přiznány „odsekáním čtvrtiny cihly“. Dvůr byl vydlážděn kamennou dlažbou. Dřevěné schodnice měly být buď obloženy dřevem, odstraněny, obráceny, nebo nahrazeny. Podesty měly být provedeny ze stejného materiálu jako schodištní stupnice a složeny rybinovitě. V přízemí i patře, kde byla do rekonstrukce položena břidlicová dlažba, teraso a prkenná podlaha, bylo navrženo sjednocení dlažby v obou objektech a to tak, že nová dlažba měla být provedena z černých terasových dlaždic. Spojovací chodba mezi oběma domy byla před rekonstrukcí provedená „pavlačovým způsobem“ na ocelových krakorcích s břidlicovými deskami. Ocelová konstrukce měla být zabetonována a podlaha pokryta terasovými dlaždicemi. Součástí dlažeb mělo být také obložení soklů. U domu v Purkrabské ulici číslo 4, měla být vrata obnovena ve stejné konstrukci i vzhledu. V průjezdu se také navrhovalo položení špalíkové dlažby. Ve dvoře se počítalo se zbouráním dřevěné kůlny na palivo a vstupního přístřešku do Alžbětinky. Volné elektrické vedení mělo být vloženo do fasády, nádvoří z větší části zatravněno, na zbytku položena kamenná dlažba. Do zelené plochy bylo navrženo umístění sochy. Komíny obou částí budovy, které byly v havarijním stavu, měly být znovu vyzděny, nepoužívané odstraněny. Navrženo bylo, naštěstí nerealizované, přemístění znaku na předělu budov na jiné „vhodné místo“. V roce 1970 byla z průčelí odstraněna obě dřevěná vrata a nahrazena vraty kovovými s hliníkovými lištami. Pedagogická fakulta tehdy také neúspěšně usilovala o povolení vestavby do podkroví. Již vypracovaný projekt byl památkovou péčí zamítnut. V roce 1991 byla vybudována kabelová přípojka, roku 1992 a 2002 byla kolaudována plynová kotelna, v roce 1995 byla podle projektu IDOP Olomouc rekonstruována zdravotechnika, instalace plynu a elektřiny. Roku 2003 byla opravena štítová zeď mezi domem čp. 153 a sousedním nárožním domem čp. 152. Při předposlední obnově fasády, provedené podle projektu ing. arch. Davida Bendy, byla korigována slohově neodpovídající okrová barevnost. Odstraněny byly také nevkusné prosklené kovové konstrukce s hliníkovými lištami v průjezdu i arkádové chodbě. Leoš Mlčák
10
